Deváté nebe Deváté nebe Lenka Lanczová Víkend, Svět pink úchyláků S tím, že řidič dupne na brzdu, jsem počítala, koneckonců jsem ho o to sama

Deváté nebe Deváté nebe Lenka Lanczová Víkend, 2003 1. Svět pink úchyláKů S tím, že řidič dupne na brzdu, jsem počítala, koneckonců jsem ho o to sama požádala. Co jsem nečekala, byla namrzlá vozovka, po které se kola mazdy smýkla jak bota po banánové slupce. Jelikož jsem si těsně před tím odepnu la bezpečnostní pás, drcla jsem hlavou do čelního skla, jen zadunělo. Silnice uprostřed lesů naštěstí zela prázdnotou a hodiny, které jsme tam vystřihli, se obešly bez kolize. "Fakt chceš vystoupit tady?" zeptal se chlápek, co mě naložil kousek za Hradcem, aniž by nějak komentoval svůj akrobatický výkon na silnici připomínající ledové kluziště. Moje prosba mu musí připadat přinejmenším divná, protože z místa, které jsem si vybrala, v houstnoucím soumraku a padající mlze by měl komplexy i ten nejzarytější poustevník. Jinovatkou obtěžkané stromy napravo i nalevo, kupky špinavého sněhu v příkopech, nejbližší vesnice vzdálená tři kilometry a můj rodný městys Hradec na Moravě pak celých dvaadvacet. "Jo, přesně tady," ujistím ho, jednou rukou si zatlačuji bouli na čele a druhou hledám mechanismus otevírající dveře. "Sice jsem nemyslela v protisměru..." Řidič má smysl pro humor, pobaveně se zasměje a než za sebou zabouchnu dveře zvenčí, přidám vysvětlení: "Tady kousek je chajda, kde na mě čekají kámoši, máme tam mejdan. Díky za svezení. A šťastnou cestu... !" "Dobře se bav," popřeje mi, otočí vůz správným směrem, kola jen podkluzují, přidává zbytečně moc plynu, asi Chce ukázat, kolik ten jeho japonec skrývá pod kapotou koní, a záhy mi červená koncová světla zmizí z dohledu. Pro jistotu počkám, dokud se kolem mě nerozhostí takřka absolutní ticho. Co kdyby se vrátil...?! Pak se ušklíbnu. Nebul paranoidní, nadávám si v duchu. Kvůli tomu, že jsem zrovna já natrefila na parchanta, se nemusí svět hemžit samými úchyláky, proboha! Hodím si na záda batůžek, zapnu bundu až ke krku, zima je odporně vlezlá a mrazivá, co taky čekat v půlce ledna, narvu ruce do kapes a vrátím se asi padesát metrů k odbočce vedoucí do hlubin lesa. Lesní cesta je v ještě horším stavu než silnice, sníh vytváří souvislý povlak zledovatělý tak, že se ani moc nebořím. Klouže to jako čert, nicméně kry čím, jak nejrychleji mohu, až se navzdory zimě zapotím. Mám důvod spěchat - chci to mít co nejdřív za sebou, dokud je aspoň trochu vidět! Nijak si v procházkách tmavým lesem nelibuji, od přírody jsem spíš bázlivá. Stíny všude kolem mi nahánějí husí kůži, brr. Stále se otáčím a napínám uši, zda mě někdo nesleduje. Nikdy se mi to nezdálo tak daleko, a to jsme tudy s Helenou chodily do kiosku v kempu vzdáleném dva kilásky pro chleba a rohlíky, trhaly maliny a lesní jahůdky podél cesty a takřka každý večer vyrá~ želv dc trampské hospůdky v Meziboří, odkud jsme se nikdy nevracely před půlnocí! No jo, jenže to bylo léto, les voněl rosou a jehličím a prázdninami a my byly dvě a většinou jsme se řehtaly tak, že bychom každého násilníka odradily. Někdy jsme měly i doprovod, a to bývalo ještě veselejší... A to nemluvím o době před deseti lety, kdy jsme tu s mámou a Oridrou bydleli skoro celý rok! Ta tedy moc veselá nebyla, mám ji spojenou se samými špatnými zážitky: rozvodem rodičů, smrtí prababičky, které jsem se hodně bála zaživa, když jsme se k ní na chalupu nastěhova6 li, a po její smrti snad ještě víc, s nepohodlím, které tohle bydlení obnášelo... Konečně se lesní porost rozestoupí a na nevelké pasece, na kterou se snesla mrazivá noc, se ze tmy hrozivě vyloupne silueta staré hájovny. Temná okna vypadají jako prázdStránka 1

Deváté nebe né oční důlky, fuj... Vzchopím se a zakážu si tyhle paranoidní představy, jinak bych se totiž nedonutila chalupu obejít kolem polorozpadlé kůlny, ve které se může skrývat leccos... Už zase! Zuzano, ty nejsi normální! Co by se tam asi skrývalo? Maximálně myši. A ani ty ne, zmrzly by. Odhodlaně se vydám za roh stavení. Nikdo tu není, nikdo tu není... Taky kdo, musel by to být leda blázen nebo šílenec nebo... V té chvíli se o mě pokusí infarkt. Při pohledu na temnou zavalitou postavu mi přestane bít srdce a místo toho, abych vzala nohy na ramena, stojím jak solný sloup a cítím, jak se mi ježí vlasy a po celém těle rozlévá podivná slabost. Nemohu se ani hnout, natož abych utíkala! Bachratá postava stojí také jako přimrazená, nijak se po mně nesápe. Ani nemůže, ona skutečně přimrazená je! Prudce vtáhnu dech do plic, způsobeným šokem jsem zapomněla dýchat a nyní mám co dělat, abych to rychle dohnala a neudusila se. Sněhulák. Panebože, kdo tu mohl postavit sněhuláka?! Vždyť tu nikdo od léta nebyl! Vašnosta ze tří knedlíků mě sleduje svými dvěma kousky uhlí místo očí, jak na třesoucích se nohou dojdu až k úzkému okénku, strčím prsty pod rám a zaberu. Nic, okno se ani nehne. Jestli je přimrzlé, mám smůlu! Ještě jednou. Zase marně, jediné, čeho dosáhnu, je skutečnost, že necítím vlastní prsty. Super, nakonec se ani nedostanu dovnitř... Třetí pokus je úspěšný, nejspíš strach mi dodá sílu potřebnou k nadzvednutí rámu. Sice jen o kousíček, ale ten stačí, jednou rukou držím okno přizvedlé a prsty druhé ruky vzniklou skulinkou uvolním západku. 7 Pak už zbývá jen zatlačit, svléknout batoh, protože s ním na zádech bych neprolezla, a nasoukat se do temného otvoru. Tady, v té zatuchlé ledové tmě, se necítím o moc lépe! Zajistím okno a podél stěny tápu chodbou. Orientuji se pouze hmatem, minu vysokou starou almaru, o jejíž kovový klíč si málem urazím bok, zabolí to i přes silnou bundu, jedny dveře, druhé... Třetí otevřu a hned je to o kapku lepší, venkovní tma je méně černá než ta uvnitř, obdélník okna mě přitahuje jako mouchy žárovka. Díky němu se rychle rozkoukám, ostatně, kuchyni znám dobře, za celé ty roky, kdy jsme tu bydleli či sem později jezdili na prázdniny, se v ní nic nezměnilo. Lampa visí na skobě vlevo od dveří, petrolej v nádobce zašplouchá, když jí zatřesu, sláva, zápalky by měly být na poličce vedle sporáku. Jsou. Rozsvítit je otázkou okamžiku a teprve když povytáhnu knot a místnost prozářím žlutavým světlem, s úlevou vydechnu. No, řekněme, že jet zrovna sem nebyl ten nejlepší nápad! Jenomže kam jsem asi tak měla jít?! Navíc jsem jaksi opomněla, že v lednu se stmívá fakt brzy a v půl šesté je tma jako v pytli. Zrak mi samovolně sklouzne do rohu mezi kredenci a dveřmi do spíže. I když tam už celé roky stojí stojan s plechovým umývadlem, stejně mi před očima vytane obraz prababičky sedící na nízké stoličce. Vzpomínka je tak živá, až mě zamrazí... Ne. Zamrazí mě chladem, to je pravý důvod! Teploměr bych uvnitř světnice hledala marně, ovšem to, že je tu zima skoro stejná jako venku, vím i bez něj. Rychle zkontroluji, jak jsem na tom s palivem. Do kůlny pro dřevo by mě nikdo nedostal, radši bych snad zmrzla! Ale ne, není třeba, oba uhláky jsou plné dřevěných briket, v bedně pod kamny najdu třísky i podpalovač. Díky tomu, že tu není a nikdy nebyl zavedený proud ani plyn a pokud si chtěl člověk uvařit blbý čaj, musel vždycky nejprve zatopit ve sporáku na tuhá paliva, není o topivo nouze. I my s Helenou jsme zápolily sekerkou, jen aby nám zásoba dřeva nikdy nedošla, natož pak brácha, který tu byl se svou rodinkou hned po nás! Ovšem vydrželi tu myslím tři dny, Stránka 2

Deváté nebe Magdě se tu nelíbilo, všechno jí připadalo moc primitivní - a taky že je - třeba svítit svíčkami či petrolejkou, vařit na plotně, vodu tahat ze studny a na mytí si ji ohřívat ve velkém hrnci... Moment! Vždyf oni se tu přece stavovali po Vánocích! No jasně, záhada sněhuláka.je vyřešená, Ondra ho postavil patrně Kryštůfkovi pro radost. Podpalovačem nešetřím a jen díky tomu navlhlé dřevo chytne. Nejdřív to trochu kouří do místnosti, chvíli trvá, než vymrzlý komín chytne tah, ale záhy přeruší ticho mrtvého domu veselé praskání ohně. Neodolám a nechám dvířka sporáku pootevřená. Pudy po jeskynních předcích, smála se mi v létě Helena, ti se taky rádi dívali do ohně. Bodejt, když neměli televizi! Vzpomínky na Helenu jsou rozhodně těmi nejpříjemnějšími, které si mohu v mysli vyvolat. O prababiččin obraz za mák nestojím a myslet na události posledních několika hodin si striktně zakazuji. Radši vylovím z kapsy urobil. Spojení se světem dodá pocit jistoty, že nejsem ani v téhle pustině sama, mohu přece komukoli napsat nebo zavolat a Žádná sít' k dispozici. Aha, tak nic. To přece vím, nicméně jsem na to nějak pozapomněla a pěkně mě to rozladí. Nemohla bych ani zavolat pomoc, kdyby bylo třeba! Pak se ušklíbnu. Než by sem někdo přijel, byla bych dávno zamordovaná! Blbost, žádnou pomoc nepotřebuji a ani potřebovat nebudu. Dobře že jsem mámě napsala SMSku, jak jedu s Helenou k nim, už na výpadovce za Hradcem. 9 A že se vrátím y neděli večer. Ale kam se vlastně vrátím?! Znovu napěchuji kamna až po okraj, přisunu si židli blí ke zdroji tepla a zhroutím se na ni, abych v tichu rušenén jen prskáním, syčením a hučením zírala do plamenů. Ačkoli se lepím na plotnu, div si nepropálím bundu, j mi pěkná kosa. Chalupa je vymrzlá, z každého předmět čiší chlad, studí mě i polštář, který jsem si dala pod zadek Starý nábytek vrhá ve světle petrolejky neforemné stíná zatuchlý vzduch je cítit starobou. Pěkně neútulné místo V létě, když zvenčí voní seno a dopoledne se nedá vyspá vat pro zpěv ptáků, to je úplně o něčem jiném... Přestož~ se snažím myslet pozitivně, místo zážitků z prázdnin se m neustále vrací vzpomínky mnohem staršího data. Prababič ka s šedivým drdůlkem řídkých vlasů s několika pramen, visícími podél vrásčitého obličeje, kterou jsem neznala ji nak než v černém oblečení a s holí v ruce. Holí, kterou mn~ i Ondrovi neustále hrozila a občas nás s ní i přetáhla za tc že jsme běhali a smáli se a dováděli... Přesně se rr~i vybav šouravé zvuky provázené klapnutím hole o prkennou pod tahu, stejně jako vzpomínky na chvíle čistého děsu a zou falství, kdy nás za trest zavírala společně či každého:zvláši podle míry provinění, do černé komory bez oken plné pa vnuků a zápachu hnijících brambor... Vzpomenu si na jej voskově žlutou tvář svítící z rakve vystavené podle staréh~ zvyku v parádním pokoji. Máma nechtěla, abychom ji tal s Ondrou viděli, ovšem my samozřejmě neposlechli. Ne vím, jak Ondra, ale já za tuhle neposlušnost těžce zaplatí la. Mrtvá, jako by vosková tvář mě strašila ve snech hodu let poté! Při zvuku, ktery' se ozve kdesi za zdí, se mi zježí vlas Znělo to skoro jako: . . Blbost! Pro takový zvuk může být tisí racionálních vysvětlení. Něco spadlo v komíně, mohly s utrhnout saze, například! Nikdo tu není, tím méně deset le 10 mrtvá prababička! ! Sedět a vyvolávat duchy je tak akorát na zcvoknutí, raději jdu prolustrovat spíž. Nejedla jsem od oběda, nějaké zásoby by tu být měly... Tedy doufám. Hm, nic moc. Dvě plechovky lanšmítu, sardinky, těžko identifikovatelná konzerva čehosi, pár instantních polévek a v uzavíratelných dózách z plastické hmoty, nezbýtná Stránka 3

Deváté nebe ochrana proti vlhku i myším, objevím sůl, kostkový cukr, krabičku čaje, vyčichlou kávu, kolínka, balíček piškotů a rýži ve varných sáčcích. Čaj bych si dala, možná i tu starou kávu, ale pro vodu bych musela jít dozadu ke studni, a to tedy ani náhodou. .. ! Jsem ráda, že kuchyňské dveře jdou zevnitř zavřít na petlici. Sice jde o chabou ochranu před tím, co číhá v parádním pokoji nebo vedle v komoře, ale přece jen se hned cítím o něco lépe, zvlášť když neváhám obě okna zatemnit starými vybledlými roletami. Konečně přestanu mít pocit, že mě zvenčí cosi nebo ještě lépe kdosi pozoruje, usadím se k sálajícím kamnům, rozepnu bundu a chroupu jeden piškot za druhým. Tahle noc bude asi hodně dlouhá, vzdychnu si. Po zhruba hodině mě sice přesezením bolí zadek, nicméně absence jakýchkoli zvuků, co do téhle kulisy nepatří, a uklidňující hukot ohně mě ukonejší natolik, že se takřka přestanu bát. Tedy, pro dříví do kůlny ani kamkoli za dveře kuchyně mě nikdo nedostane, naštěstí mám dostatek dřevě ných briket, do zítra s nimi vydržím, a poté, co zjistím, že jsem na tom dobře i se zásobami petroleje a svíček, se mi uleví úplně. Zůstat tu potmě, zešílím! Zakážu si myslet na cokoli, co by mohlo křehkou rovnováhu mého sebevědomí jakkoli narušit. Teplota v místnosti se zlepší natolik, že mohu odložit zimní bundu. Nejlepší by bylo usnout a probudit se až ráno... Stoletý gauč však stojí přesně na opačném konci, kde táhne od oken, a nejspíš by trvalo dva dny, než by se chalupa vytopila úplně, proto 11 si raději vyrobím z přehozu, deky a obou polštářků polní ležení přímo na zemi u kamen. Když si do provizorníhc pelechu lehnu a pňkryji se vatovou bundou, je mi celkem příjemně. Doufám jen, že kamna mají dokonalé spalování. nerada bych se otrávila kysličníkem uhelnatým. Zavřu oči, nicméně lampu nezhasnu. Budu svítit až dc rána a basta. Chtělo by to myslet na něco nenáročného. veselého... Škoda že nemůžu zavolat Heleně, ta by mě hned přivedla na jiné myšlenky, zeptala bych se, jak dopadla akce Abdul! Moje spolužačka a nejlepší kámoška si totiž dala novoroční předsevzetí - sbalit arabského studenta, kterého zahlédla v jednom pražském house klubu. Pojmenovala ho pracovně Abdul, protože zatím jediné, co o něm zjistila, je to, že nejspíš studuje na ČVUT. Kdybych si mohla vsadit, rozhodně sázím na kámošku! Helča je v tomhle (a nejen v tomhle) fakt schopná a vynalézavá. Měla jsem jet na víkend k ním, však mě lákala. A já, káča pitomá, odmítla, ačkoli jsem žádný program neměla, zůstala doma a ... A ted je ze mě takřka bezdomovec. Stop! Tudy se moje myšlenky ubírat nemohou, tohle téma je totiž ze všech nejnepříjemnější! Zpátky k Heleně. Násilím si vybavuji společné veselé zážitky ve škole i mimo ni, zvolna se mi povede uklidnit rozbouřenou mysl natolik, že ke mně praskání hořícíhc dřeva doléhá jakoby ze stále větší a větší dálky. Teplo a řeřavý žár z pootevřeného popelníku topeniště evokuje letní žár, v mysli se přenesu na pláž, kde mi do tváře sálá červencové slunce a já se nacházím ve stavu na hranici bdění a snění... Léto je vždycky bezstarostné a klidné, líné jak ospalé bzučení mouchy kdesi v dáli... Je mi krásně uvolněně, pocit klidu a míru před usnutím, ale tu mouchu by měl někdo zabít, bzučí pěkně protivně a čím dál blíž... Cože?! S trhnutím se posadím. Pláž; slunce i pohoda 12 zmizí, ovšem bzukot zůstane a zní příliš hlasitě na to, aby mohlo jít o hmyz, natož ted', uprostřed ledna! Pokud to není moucha, tak co to potom je?! Zvuk přichází zvenčí. Letadlo? Vrtulník? Auto??? Hrkne ve mně úlekem. Rychle zabouchnu dvířka popelníku, kamna přestanou hučet a já se mohu víc soustředit na venkovní zvuky. Jede Stránka 4

Deváté nebe sem auto, o tom není pochyb. Ještě je dost daleko, nicméně míří k chalupě. Ze silnice bych ho neslyšela, pomalu se kolébá po rozbité cestě plné výmolů vedoucí jen a pouze k samotě. Srdce mi buší jako zvon, zmocní se mě panika. Hledají mě? Nebo sem zabloudil někdo úplně cizí...? V každém případě nemá cenu hasit kamna, pokud jde o někoho, kdo má od chalupy klíč, svou přítomnost zde stejně nijak neutajím. Přesto nemíním ani v nejmenším čekat jako ovce! Bleskurychle zapálím svíčku, sfouknu petrolejovou lampu, nakážu deky i polštáře na gauč, třesoucíma rukama se je pokusím urovnat do původního stavu a zápolím s roletami. Podaří se mi je vytáhnout takřka v poslední chvíli, reflektory automobilu už probleskují mezi stromy, za momentík se auto objeví v ohybu lesní cesty a bude stát přímo před samotou. Na to ovšem nečekám, rychle si navleču bundu, popadnu batůžek, odemknu kuchyňské dveře a s mihotavým plamínkem svíčky peláším ledovou chodbou k zadnímu okénku. Tam svíčku sfouknu, odsunu záclonu, otevřu západky a než vyskočím do chladu a mrazu děsivě černého dvora, zaváhám. Horečně přemýšlím. Auto právě brzdí před chalupou, řidič vypne motor a všechno se ponoří do temného ticha. Okno zase přivřu, nechám jen maličkou škvíru i poodhrnutou záclonu, a poslepu dotápu k velké almaře. Nemám moc času, ve chvíli, kdy se vmáčknu mezi staré hadry, které v ní visí, kdosi odemyká hlavní dveře. Žaludek se mi zvedá ošklivostí, snažím se dýchat pusou, 13 přesto ze stary'ch věcí cítím zatuchlinu a snad i prababičku! Nechápu, proč máma nebo někdo její věci dávno nevyhodil...! Kdosi tápe chodbou, pak zavrzají kuchyňské dveře. Snažím se podle zvuků rozpoznat, kolik vetřelců vniklo do mé samoty. Kéž by přijela máma!!! Ta však nejspíš ještě nebude doma. Ať je to kdo chce, právě musel odhalit mou nedávnou přítomnost. Nezůstane v kuchyni dlouho, znovu ho slyším na chodbě a podle slabého proužku světla, který pronikne rozeschlými prkny až do skříně, poznám, že má baterku. "Zuzano?" Libor. Moje nejtemnější chmury se zhmotnily. Je to Libor a s největší pravděpodobností úplně sám!! Podle zvuku otevře dveře do ložnice a znovu zavolá: "Zuzano!!" Nestačí mu, že se neozývám, podle všeho mě tam jde hledat, chodba se na chvíli utopí v úplné tmě a já se dusím pachem zatuchlých prababiččiných svršků. "Zuzano! Tak neblbni!" Už je znovu na chodbě, tentokrát otevírá dveře komory. Světlo baterky je jasnější, slyším Liborovy kroky blíž a blíž, ted' se zastavil snad těsně u skříně... ! V tu chvíli ani nedýchám, polomrtvá strachy. Fakt super situace, já a on, sami dva daleko od civilizace.. . Být to ve filmu, určitě bych si zrovinka kýchla, tím by mě odhalil, vytáhl ven, znásilnil, zabil a zahrabal, abych to na něj nemohla prásknout... Proč jen tak stojí na chodbě?! Kam se dívá? Na almaru??? Ted, ted otevře rozeschlá dvířka a objeví mě... "Sakra!" uleví si náhle, až poskočím. Cosi zaskřípe a až do almary pronikne mrazivý vzduch. Uvědomím si, co našel - nedovřené okénko a shrnutou záclonu. Jeho hlas zní tlumeně, to jak se vykloní z okna, a křičí: "Zuzano!! Slyšíš mě? Já vím, že tam někde jsi! Nedělej fóry, přece o nic nešlo, ne? Byla to jen sranda!" 14 Sranda, ušklíbnu se, ovšem pouze v duchu, jinak se neodvážím ani mrknout, abych se neprozradila. "Zuzano, no tak!" snaží se vemlouvavým hlasem. Pak okno prudce zabouchne, zajistí a zatáhne záclonu. "Jak chceš, ty mrcho. Tak si tam zmrzni," prohodí polohlasně tónem, ze kterého by mi normálně naskočila půlcentimetStránka 5

Deváté nebe rová husí kůže. Momentálně se tak nestane, protože už ji dávno mám. Svižnou chůzí projde chodbou a zarachocení klíče v zámku hlavních dveří mi zní jako rajská hudba. Jsem zra lá na zhroucení! Chodba, almara i já v ní utoneme v zatuchlé tmě. Neodvažuji se vystrčit ani nos, raději fetuji puch stary'ch hadrů, protože jsem dosud neslyšela motor auta. Libor nejspíš obchází chalupu jako vlk na číhané. Nevolá moje jméno, asi se plíží kolem a čeká, jestli odněkud nevylezu. Nevím, jak dlouho mu tahle zábava vydrží, mně však připadá nekonečná, brzy se dusím doopravdy. Když už si myslím, že to nikdy nevzdá, zaslechnu nastartovat motor a s obrovskou úlevou poslouchám, jak se couváním otáčí a poté se s vozem kolébá po cestě. zpátky. Teprve když se kolem rozhostí úplné ticho, opustím svůj úkryt. Svíčka mi je k ničemu, nemám s sebou sirky, musím se v té tmě znovu dotápat ke kuchyni. Z Libora jsem vytočená natolik, že se snad ani nebojím. Jsou totiž horší věci než podivné zvuky a bubáci! Například úchyláci, že! V kuchyni rozsvítím petrolejku, zabarikáduji dveře, stáhnu rolety, znovu roztopím vyhaslý oheň a ustelu si ležení. Ted' se ale nesnažím usnout, spíš naopak. Bojím se, aby se nevrátil! Je to sice nepravděpodobné, podle všeho se moje lest podařila a on si myslí, že jsem v mrazivém lese bez možnosti dostat se zpátky dovnitř. Moje snaha udržet se vzhůru co nejdéle má přesně opačný účinek, oči se mi nezadržitelně klíží. Když nebudeš I5 spát, přijde si pro tebe klekánice, říká mi prababička přísně a netrpělivě potukává holí do dřevěné podlahy. Ale já nemůžu spát, namítnu chabě. Musíš. Klekánice si pro tebe přijde a odnese tě. Kam mě odnese, babi? Co to je za hloupou otázku? Odnese tě s sebou! Klekánice chodí o půlnoci, tak se připrav. Jak vlastně vypadá klekánice? Jako já! řekne mi prababička to, co jsem si celé roky stejně myslela, a skřehotání, které z ní vychází, má být něco jako smích. Já si pro tebe přijdu. Přesně o půlnoci. Jenže ty už jsi mrtvá, babi... Právě proto! O půlnoci mě čekej, Zuzano. A když nebudeš spát, tak tě přetáhnu holí... Prababička je rázná osoba, rozpřáhne se, jen se jí šedivé prameny rozkývnu, a břinkne vší silou holí do plechového umývadla. Vyděsím se k smrti. Ta rána je tak strašná, že mnou pronikne do morku kostí a rozechvěje každičký nerv v mém těle. Vylítnu nejen do sedu, ale i na nohy. Nejprve jsem naprosto dezorientovaná. Obraz prababičky v černých šatech zmizí, naštěstí, není tu a nemohla se rozmachovat holí. byl to pouze sen, ovšem mě vzbudila rána! Někdo se na mě dobývá?! Libor?? Nemám čas zhasínat ani odhrazovat rolety, zbrkle odemykám kuchyňské dveře, abych mohla vypálit k zadnímu oknu a utekla ven! Jenže co když tam na mě tentokrát čeká?! Zarazím se a zase radši dveře zamknu Když se tu pořádně zabarikáduji, nedostane se na mĚ a okno se snad rozbít neodváží! Pokud jde o jiného vetřelce, zloděje nebo tak, měla bycr mít nějakou zbraň... Nůž! Rozběhnu se ke kredenci a málem se přerazím o plechové umývadlo. V tu ránu je hádan~ ka děsivého zvuku vyřešená. Způsobilo ji umývadlo spadlo na prkennou podlahu i s celým stojanem. Sice mf na jednu stranu uklidní, že se na mě nejspíš vůbec nikde nedobývá, na druhou dost nevěřícně zírám. Nejde mi m rozum, jak mohl stojan spadnout! Prababička do něj prásk 16 la holí a tím ho převrátila, jenomže... to byl jenom sen! Sice hororový, nicméně pořád pouhý sen. Možná jsem ho ze spaní nakopla nohou, proto se převrátil... Tohle vysvětlení se mi moc nezdá, moje ležení je stojanu poměrně vzdálené, nedokážu si dost dobře představit, kam až bych musela kopat nohama, ale stejně tak si nevzpomínám, kde Stránka 6

Deváté nebe přesně jsem vyskočila, zda u kamen nebo o kus dál. V každém případě je tohle vysvětlení jediné, jelikož nápad, že ho shodila prababička, vyháním vší silou z hlavy. Rozechvěle vytáhnu urobil z batůžku. Signál stále nemám; samozřejmě, zajímá mě však přesný čas. Uff. Jestliže jsem čekala, že na displeji budou svítit nuly, spletla jsem se. Za tři minuty bude jedna hodina! To mě sice kapku uklidní, ovšem ne natolik, abych se v klidu položila a usnula. Než příšerné sny, raději žádné! Krom tohomoje nervová soustava není zdaleka ve stavu dopřát si spánek, takže celé hodiny jen tak sedím na židli a maximálně podřimuji. Noc je nekonečná! Nemít strach, že si vybiju celou baterku mobilu, hrála bych debilní hry až do rána! Takhle jenom sedím a trpím, jak zoufale se snažím rozhánět všechny depresivní pocity, z ktery'ch by mi brzy hráblo. Přesto jsem si nikdy nepřipadala tak moc opuštěná! 17 2. t(ariéra bezdomovce Všechno má svůj konec. Naštěstí. I když to teda trvá pěkně dlouho! V lednu se rozednívá šíleně pozdě, už v půl sedmé vytáhnu rolety, abych mohla číhat na svítání. Jakmile se den vyloupne z šedavé slupky, pocítím obrovskou úlevu. Jsem vysvobozená! Obrysy nábytku začnou vystupovat ze šera. Naložím do kamen poslední brikety a usnu jak špalek. Tentokrát se mi nezdá nic. A pokud ano, v půl jedenácté, kdy se probudím, prochladlá a zdřevěnělá, si to nepamatuji. Taky dobře, na další horory nemám žaludek! Za denního světla hned všechno vypadá jinak. Prolezu okénkem na promrzlý dvorek, odskočím si za kůlnu, ve kterě naberu koš dalšího topiva, načež se vrátím, pracně odsunu kamenný poklop na studni a vytáhnu z hlubin kbelík pitné vody, abych si postavila vodu na čaj a taky še trochu zkulturnila. Zpytavě se prohlédnu v zašlém zrcadle zavěšeném nad plechovým umývadlem, které v noci tak nelogicky spadlo. Včera jsem opouštěla domov opravdu ve spěchu, hodila jsem si do batůžku akorát peněženku, urobil a hřeben, žádné zkrášlovací prostředky jsem si s sebou nevzala. Jediné. co pro své vylepšení mohu udělat, je učesat se. A to není žádný problém, protože nosím mikádo sestříhané ani ne k ramenům. Světlé vlasy mi pěkně ladí s bledou tváří, ušklíbnu se ironicky. Celkově vypadám taková... vybledlá. Světle modré oči možná připomínají pomněnky, jak mi 18 onehdy tvrdil jeden kluk, nicméně mně osobně se mnohem víc líbí tmavé jižní typý. Pro špinavou blondýnku, jako jsem já, je každodenní líčení řas nutností, jinak je jak vybledlý obraz. A já tu nemám ani pitomou mascaru! No, aspoň si mohu co chvíli promnout nevyspáním pálící oči. Vyhrnu si rukávy svetru, abych si je nezamočila, a zírám na modřiny, které ty moje hůlky zdobí. Přes světlou kůži promodrávají otisky mužských prstů. Zvláště na levé paži kousek nad zápěstím napočítám všech pět prstů, dokonalý otisk ruky, přičemž palec zanechal stopy opravdu hluboké. Byla to jen sranda, vykřikoval včera Libor. Idiot. Nejspíš máme každý úplně jiný smysl pro humor! ! ! Ledová voda by probrala i mrtvolu, brr. Je fakt, že se po opláchutí cítím mnohem lépe, ta tam je nevolnost z nevyspání, únava i prach. Voda v plecháčku na kamnech zaklokotá, přestanu rozjímat nad neutěšenou vizáží a zaliji sáček ovocného čaje. Piškoty jsem snědla všechny, otevřu si tedy plechovku lanšmítu, nakrájím hmotu na tenké plátky a opeču na pánvičce. Trochu hutná snídaně, nebo spíš oběd, než k jídlu zasednu, je skoro poledne, natož když zdlábnu lanšmít bez pečiva či brambor, nicméně nacpu se k prasknutí. Zbytek vody ohřeji na nádobí, těch pár kousků mám omytých raz dva. Stále je ještě málo hodin, ale nemám na chalupě stání, a když zaslechnu z parádního pokoje cosi, co Stránka 7

Deváté nebe zní úplně stejně jako klapnutí hole o podlahu, nezdržuji se tu ani minutku navíc, než je nutné k uhašení ohně v kamnech, proběhnutí chodbou a zajištění okna zvenčí tak, aby zdánlivě vypadalo jako zavřené. Kdo to nezná, nikdy by ho nenapadlo rám nadzdvihnout. Vydechnu si teprve na zasněžené lesní cestě, když nechám chalupu za zády. Jsem nervák, to ne že ne. Nevím sice, kde budu v následujících dnech bydlet, ovšem docela přesně vím, kde ne. Radši na hlavním nádraží, než tady či doma! 19 Ostrým pochodem mrazivou přírodou se dostanu na s: nici raz dva. Provoz není nijak čilý, nezůstanu stát na mí tě, to bych nejspíš dřív zmrzla, vydám se pěšky k měst Však on někdo zastaví, o to nemám strach! Taky že ano, ujdu sotva půl kilometru a zabrzdí u n vůz, aniž bych se namáhala zvedat ruku. Pohled na střít nou octavii mě vyděsí, ale jenom v první chvíli, než r dojde, že za volantem nesedí matka ani Libor. Krom toh ti by přece jeli z opačného směru. Uhrovatý kluk jen o maličko starší než já má patrně če stvý řidičák, jízda s ním je fakt zážitek. Vozovka je naště: posypaná štěrkem, přesto ho za těch dvaadvacet kilometr co nás dělí od města, asi třikrát požádám, zda by nejel k pánek pomaleji. "Ty se bojíš jezdit?" směje se ten profík. "Jak s kým," ujistím ho významně. "A jezdit stopem se nebojíš?" "Jak s kým," zopakuji pobaveně odpověd'. Vyloží si to po svém. "Neboj, já nejsem násilník." "No právě," pousměji se. "Co právě?" nepochopí. "Chtěla bys snad bejt nabom ná?" "Hlavně bych nechtěla bejt vybouraná." Cedule HRADEC NA MORAV$ se objeví jako na zav Tanou, ovšem klukovi se asi naše duchaplná konverza~ zalíbila, protože mi sice na požádání zastaví u Tesca, a navrhuje pokračování! "Nešla bys třeba večer na panáka' "Nepiju, díky," omluvím se. "A děkuju za svezení." "Nemusíš pít," pokrčí rameny. "Dala by sis limonác nebo co já vím... Prostě že bychom pokecali." "Díky, jsi hodnej, ale můj kluk je děsně žárlivej. Ahoj U Tesca je frmol i v neděli odpoledne, nechápu, co p řád všichni lidi nakupují. Celé rodinky vyjíždí na parkoví 20 tě s pyramidami zboží v košících. Mnohem víc než nákupní horečka mě zajímá stanoviště autobusů MHD, zorientuji se v jízdních řádech a za patnáct minut už sedím v tom správném busu, ktery' mě doveze přímo do centra na horní část náměstí. Azyl mi poskytne jídelna se samoobsluhou, vyberu si pečené brambory s dresingem a kolu a usadím se ke stolečku hned u ústředního topení, potřebuji totiž rozmrznout. A napsat SMSku, to především. AHOJKY, HELI. MAM MALÉR A POTREBUJI PICHNOUT, TAK KDYBYS MOHLA PRIJET DRIV NEZ V DEVET VECER, BYLA BYCH TI VDECNA! Teprve pak se pustím do brambor, tyhle pečené ve slupce miluji a vejdou se do mě vždycky, přestože jsem najedená. Ještě jich nezdlábnu ani polovinu a urobil na mém stole zapípá. POKUD STIHNU RYCHLIK, BUDU V 5.05 V HRADCI. STACI? Její ochota mě skoro dojme. Helča je zlatíčko! JO, SUPER. POCKAM NA TEBE NA NADRU. MAS TO U ME! Další dvě brambůrky a mám tu odpověd': LETIM BALIT. ALE CO SE STALO??? Stránka 8

Deváté nebe Chvíli přemýšlím, co jí na to asi tak odepsat. Po hltu koly vyťukám: JE TO NA DELSI POVIDANI NEZ NA 160 ZNAKU. Heleně se samozřejmě svým lakonickým sdělením nezavděčím. JSI PEKNA SKETA! NAPINAS ME SCHVALME, CO? Dojím brambory, prstem vylížu dresing a pohodlně se zapřu do opěradla. Vůbec nejde o napínání, Heli. Na to hlavní by mi asi rozsah SMS zprávy vystačil, nicméně... problém je jinde. Nechce se mi o něm mluvit, připomínat 21 si ho, natož o něm psát! Stejně tomu neujdu, ale... aspoň to oddálím. V jídelně vydržím něco málo přes hodinu, pak se jdu courat vymrzlým městem. Navzdory dost nepříjemnému počasí je všude celkem plno lidí, bloumám sem a tam a nahlížím z nudy do výkladů s okoukanou vánoční výzdobou. Ve městě je zima vždycky hnusná, a to i když je bílá. No, spíš černá a špinavá. Na horách ovšem musí být krásně... Na horách, jasně! To je dobrý nápad. Přemítám totiž, co budu dělat dál. Nejen dnes, ale zítra, pozítří, za týden... za měsíc... Jediný, na koho se mohu spolehnout, je Helena. Což je paradoxní tím, že ona je z Prahy, zatímco já místní, jako jedna z mála ze školy! A protože je naše soukromá střední výtvarná škola takřka jediná toho druhu v republice, není divu, že její studenti sem dojíždějí prak-. tícky ze všech koutů vlasti, pár jich je dokonce í zahraničních. Pravda, mám tak známé a kámoše od Aše až po Bra tislavu, nicméně ted', v neděli, nemám za kým jít! Krom toho ty, co bydlí na internátech, mohu škrtnout rovnou, u těch bych s prosbou o nocleh neuspěla ani v týdnu. Zbývají jedině lidi z privátů a penzionů. Přemítám, proč se vlastně zpřetrhaly vazby na bývalé spolužáky ze základky. Pořádnou partu jsme neměli ani v dobách společné školní docházky, jakmile jsme vyšli, rozprchli jsme se do všech možných končin. Určitě je to škoda, se Silvou jsem kamarádila ráda a ted' o ní vím leda to, že jezdí na hudební konzervatoř do Brna. Pokud tam tedy vůbec ještě je... Tahle škola byla přáním její ambiciózní matky, zatímco Silva tvrdila, že odtud určitě zdrhne... Za dva a půl roku jsem j potkala jedinkrát, a to v rockklubu! Z přemítání mě probere zima, navzdory teplé bundf jsem prokřehlá jak preclík. Zamířím k nádraží, což je stej ný směr jako Helenina ubytovna, a k ohřátí zvolím bohém 22 skou čajovnu Markýza zajímavou mimo jiné í tím, že sídlí ve sklepě starého domu a po celém schodišti i uvnitř čajovny jsou vyvěšeny abstraktní malby studentů naší školy, tedy pochopitelně jen několika vyvolených. Můj talent zase tak výjimečný, abych byla nejlepší z nejlepších, není. Takhle odpoledne je tu celkem klid, pověsím bundu na věšák, vyberu si místo u kulatého proutěného stolečku v rohu a kecnu do měkoučkých polštářů. Džbánek medoviny, horké a sladké, mi připadne jako lepší nápad než čaj. Týpek s korálkama, nejspíš je tu nový, neznám ho, nemá moc práce, obslouží mě a zase si jde číst noviny. Medovina mi chutná, musím si ji však šetřit, chci-li tu vydržet minimálně do půl páté! Krom toho je tohle pi-tíčko dost zrádné, člověku připadá neškodné a zatím... Při první návštěvě Markýzy jsme se s Helenou zlískaly medovanou tak, že nám bylo špatně ještě dva dny poté! No jo, ale to jsme byly hloupé prvačky, prvák byla vůbec taková zkušebna všeho možného. To, co jsem předtím nestihla za celých devět let, jsem najednou prubla během několika měsíců! Tehdy jsme byly opilé novým způsobem života, chovaly se jak urvané z řetězu nenadálou svobodou a dospělostí... Hlavně tedy Helena, která do té doby žila ve spořádané rodině a její bohatí rodiče sí svého jedináčka hýčkali a hlíStránka 9

Deváté nebe dali jako oko v hlavě, takže když se milá, výtvarně nadaná Helča najednou ocitla bez dozoru v cizím městě, navíc na soukromé škole a soukromém penzionu, nikým a ničím neomezovaná, řádila jak černá ruka. Něco málo po čtvrté hodině se do čajovny nahrne parta kluků a rázem je po klidu, jsou dost hluční, díky jim nejsou slyšet kytarová sóla Jimmiho Hendrixe. Popíjím svůj druhý korbílek, takže mi to zase tak moc nevadí, možná spíš naopak. Poslouchat cizí hovory je sice neslušné, jenomže oni se s tím nijak netají a musela bych mít klapky na uších, 23 abych je neslyšela! Musím uznat, že jsou vtipnější než Hendrix. Dva z nich znám podle vidění ze školy, čtvrfáka Jeronýma nelze přehlédnout. Idol dívčích snů a krom toho jeden z nejnadějnějších budoucích umělců, kluk, s jehož pracemi se člověk setkal dřív než věděl, jak dotyčný vůbec vypadá. A že vypadá fakt dobře, to je druhá věc. S tmavým knírkem pod nosem i kolem brady vyloženě mužně. Taky aby ne, prý mu je třiadvacet. Přesto mi na něm něco nesedí, ani sama nevím, co. Přitom se mi líbí tmavovlasí kluci! Možná účes...? Kdyby si nesčesával delší vlasy dozadu, ale byl na ježka... Zachytí můj hloubavý pohled a já rychle sklopím zrak do prázdného džbánku. Nechci, aby si myslel, že po něm slintám jako všechny ty nanynky, co ho neustále uhánějí! "Ještě jednou?" zajímá se hippies snaživě. "Ne, radši ne," vzpamatuji se. "Dám si černý čaj s mandlovým aroma. Malou konvičku. Díky." Netrvá dlouho a mám čajík před sebou. Musím říct Heleně, že sem Míra chodívá, a zarazíme sem častěji. Znovu mě nachytá na švestkách, a protože je mi hloupé tvářit se, že ho nevidím, oplatím mírný úsměv. To už si mě všimne í ten druhý z naší školy, něco spolu prohodí, úchopí svoje džbánky a vyrazí za mnou. "Můžeme?" Pokrčím rameny. "Proč ne, místa je tu dost." "My se známe, že jo?" zahájí konverzaci Mírův kámoš. "Fakt?" pousměji se pochybovačně. "No dobře," kapituluje. "Nemyslím osobně, ale podle vidění. Chodíš na výtvarku, ne?" ,"To, občas..." Odmění můj vtip smíchem a už se mi představují. U Míry jde spíš o formalitu, jeho spolužák se jmenuje Tomáš. "Co že tak sama samotinká a ještě k tomu smutná?" 24 vyzvídá Tomáš, nicméně odpovědi zůstanu ušetřená, jelikož mě Míra požádá: "Můžeš se mrknout na ten lustr, prosím tě?" "Na lustr?" zeptám se zmateně. "A co na něm uvidím?" "Nic, ale to není důležitý. Bud' tak hodná..." Splním jeho přání a dám mu za pravdu: "Vážně na něm nic zajímavýho není." "Čert vem lustr," mávne rukou, uchopí mě za bradu a pootočí mou tvář k sobě profilem. "Ty máš totiž naprosto dokonale] nos, víš to? Pozoruju tě celou dobu a je to tak. Klasickej římsky rovnej nosánek. Potřebuju nafotit pár fotek a - " "Aha, tak zapomeň," přeruším jeho horování. "No to ne," brání se. "Tvůj profil je přesně to, co sháním a potřebuje, nemůžeš mi dát košem." "Nejsem fotogenická," bráním se a mám sto chutí poslat ho někam: Zrovinka v den, kdy nejsem vůbec nalíčená, jsem unavená a těžká noc se na mě podepsala kruhy pod očima, mi jeho nabídky připadají jak špatný vtip! "To vůbec nevadí, nebudu fotit tebe, ale tvůj stín, chápeš? Ten fotogenickej bude, o to se s tebou klidně vsadím. Jsi přece z kumštu, takže víš, že není jen tak sehnat vhodStránka 10

Deváté nebe nej model na fakt dobrý fotky. Rozmysli se, jo?" Pokrčím neurčitě rameny. "Uvidíme." "Fajn," vyloží si to za souhlas, kývne mi na pozdrav a zase se vrátí zpátky ke klukům. Tomáš se k odchodu nemá, asi by si chtěl povídat, ale já jsem k jeho snahám vyloženě chladná, takže to po čtvrt hodině vzdá a odkráčí s dojmem, že nudnější holku, byť s dokonalým římským frňákem, by kraj světa pohledal! Nemám svůj den, abych hýřila vtipem a rozplývala se samou roztomilostí. Místo toho zaplatím, popadnu bundu a vyrazím naproti Heleně. 25 Kámoška se vyhrne z vlaku mezi prvními. O tom, ž rychlík stihla, jsem informovaná z jejích SMSek. "Tak co se stalo?" spustí místo pozdravu. "No, vlastně nic moc, akorát že nemám kde spát a n somrování po ulicích je dost zima, chápeš." "Tys utekla z domu?!" "Spíš se tam nemůžu vrátit, dokud... dokud tam bud bydlet Libor." Zamyšleně se podrbe v hustých tmavých vlasech, kter jí tolik závidím. Nosí je volně rozpuštěné, spadají jí do pi zad a jsou přirozeně zvlněné do samých drobounkých pr; týnků. "On tě snad vyhodil? Pohádali jste se? A co na t matka?" "Nevyhodil mě, nemá mě co vyhazovat z baráku, kde j on vetřelcem. A ani jsme se nepohádali... Nešlo o mluvo ní. Máma nebyla doma, ta je mimo hru..." Hvízdne, až se po nás pár lidí otočí. Heleně jsou ukrade ní. "Stalo se to, co si myslím??" Olíznu si rty. "Nevím, co si myslíš, ale neříkej to nahla Aspoň ne ted' a tady... Potřebuju někde přespat. Pár dn než promyslím, co dál... Chápeš, že domů nemůžu?" "To vymyslíme, neboj," prohlásí sebevědomě. Přesn takovou reakci jsem čekala. "Zatím můžeš bydlet u mě.` "A co tvoje spolubydlící? Nebude jí to vadit?" "Rudce?" uchichtne se. "Ne, tý rozhodně ne. Spolubyc lo je v pohodě. Navíc se zná s Mírou Jeronýmkem, choc s ním do třídy. . . ! Problémy může dělat akorát tak paní dc mácí, takže je jim nutno předejít tím, že tě neuvidí. Choc na obhlídku každej večer v osm, jinak o ní nevíme. Na t chvilku prostě vypadneš před barák a je to. Brr, to je kos. jdeme." Pomohu jí s báglem, ve kterém by snad odstěhoval menšího slona, velikostí i váhou tomu odpovídá, a cesta 26 si vzpomenu: "Na tvýho idola jsem narazila v Markýze. Podle všeho patří k inventáři čajovny, napočítala jsem tam ', tři jeho práce - a to jsem neprohlížela zdaleka všechny." "Tsss," ohradí se pobaveně. "Tobě se snad nelíbí?" "~11e jo, líbí," souhlasím. "Dokonce bych řekla, že je to nejhezčí kluk, kterého jsem kdy viděla, zblízka je ještě charismatičtější, ale můj typ to není." "Náhodou," baví se. "Radka vyprávěla, že jim nedávno seděl modelem. Prej z něj byli paf všichni." ', "Všichni? A proč?" zeptám se naivně. "No, měl ho až sem," ukáže si zhruba do půlky stehen a mně konečně dojde, o čem mluví. Obě vybuchneme smíchy. "Holky slintaly obdivem, kluci závistí..." "Přestaň!" okřiknu ji pobaveně, protože se po nás otáčejí kolemjdoucí, jsme příliš veselé a hlučné. "Pohled na jeho Budulínka údajně rozhodil i doktorku Bittovou, prej byla fascinovaná.:." Štěstí že nemám nalíčené oči, představa akademické malířky Evelíny Bittové, kterak upřeně zírá Jeronýmovi do rozkroku, mě dožene k slzám. Uvědomím si, že je to od včera poprvé, kdy se mi vrátil smích. Díky Heleně. "A co ty versus Abdul?" zeptám se před dveřmi činžáku, v němž kamarádka a mnoho jí podobných, ve čtyřech Stránka 11

Deváté nebe bytech na každém ze tří pater bydlí spousta lidí ze školy, našla svůj přechodný domov. Helena se prošacuje, teprve čtvrtá kapsa je ta pravá, ze které vyloví klíče, a mrkne na mne: "No, zatím se mi nepovedlo všechno, co jsem naplánovala, ale přece jen jistý pokrok by tu byl. Studuje na elektrotechnice a chodí často pařit do studentskýho klubu. Tam si na něj příště políčím, tentokrát jsem to nestihla, matka měla na sobotu lístky do divadla, z toho se vykroutit nedalo, chápeš." Vystoupáme točité příkré schody do podkroví. V minia27 turní předsíňce shodíme boty i bundy, v bytečku je krám teplo a klid. Helena nahlédne do kuchyňky í obou pokoji nikde nikdo, spolubydlící ještě nedorazily, však je poměj ně brzy. Radku neznám, přestěhovala se k Helče po Novér roce, protože její dosavadní spolubydlící, spolužačka Ar drea, si našla privát společně se svým klukem. Byt je male ale útulný i přes nepořádek, ktery' v něm panuje. Typick dívčí nepořádek. Není divu, když se do dvou malých pokc jíčků a ještě menší koupelny a kuchyňky musí vejít čtyi holky! Zbylé dvě z pokoje za kuchyní, Slovenku Ann a hiphopačku Denisu, znám dobře, obě jsou z naší tříd. A ted se sem mám nastěhovat ještě já...! Tlustý kobere a Helenin spacák, ktery' tu má ještě od doby podzimníh plenéru, mi poskytnou rozhodně více pohodlí než tvrd spartánské ležení, které jsem si vyrobila na chalupě. "Máš hlad?" stará se o mě Helča. "Máti mi nabalila kaj banátky, okurky tu taky někde mám, dáme si baštu." "Jo, díky," přijmu pozvání. "Zítra něco koupím já." Helena mávne rukou. "Hlady nezdechneme, neboj. A už jde do kuchyně připravit večeři pro dvě. Rozhodnu s využít času a skočím pod sprchu. Jak úlevné smýt ze seb prach a špínu a únavu a jeho doteky... Vydrbu se do červe na, div ze sebe nesedřu kůži, ovšem modřiny se mi :pochc pitelně odstranit nepodaří. V tričku s krátkým rukáven které mi Helča půjčí, řialové skvrny na bílých hubenýc pažích vyloženě svítí. "Ber si, je toho dost," pobídne mě s plnou pusou. "A netloustnu sama... I když, to tobě nehrozí, ty anorekti~ ko!" "Anorektičky, na rozdíl ode mě, nejí," usměji se blahc sklonně a s chutí si nacpu do úst půlku karbanátku. "Ty taky nejíš," opraví mě se záští. "Ty žereš!" Málem mi zaskočí. "Ale fuj, ty jsi sprostá." 28 "Je to pěkná nespravedlnost," vede si svou. "Jak to, že se můžeš cpát a přitom seš jak tyčka?" "Geny," napovím jí a urafnu si z okurky. Zavrtí hlavou; stále přesvědčena o ublíženosti. Nemá cenu se s ní přít, Helča totiž trpí představou, že je tlustá. Což je pěkná blbost, ovšem vysvětlovat, že já závidím její oblé ženské tvary; nemá výšku. Přestože jsem poměrně vysoká, díky útlé postavě působím křehce a zranitelně. Nic s tím nenadělám, moje mamka je i ve svých dvaačtyřiceti útloboká a štíhlá. Natáhnu se na stůl pro další karbanátek a zachytím kamarádčin pohled na promodralých pažích. Zachmuří se. "To máš od něj...?" "Jo," souhlasím nenadšeně. "Teda krom modřiny na čele, tu jsem si udělala sama a později. V autě, když - " "Nezamlouvej to." Vidi mi až do žaludku! "Zuzano, já nevím, ale neměla bys ho spíš udat? Místo toho schovávání?" "Nemůžu," namítnu. "Tys přece nic neprovedla, tak proč to máš odnášet?" "Nemůže... kvůli mámě, pochop. Je to těžký." Nechápe mě. No, ani se jí nedivím. Není z rozvedené rodiny, nepamatuje si z nejútlejšího dětství chvíle strachu, kdy jsme se s Ondrou krčili v jedné posteli a zacpávali si Stránka 12

Deváté nebe uši, abychom neslyšeli hádky rodičů, nechápali jsme slova jako alkoholismus a rozvod a podobně, neprožila půl roku s prababičkou ani půl rok bez ní, což bylo ještě strašidelnější, na samotě bez vody a proudu, každodenní dojíždění tolika kilometrů do školy a školky, neabsolvovala stěhová ní po různých bytech či podnájmech ve městě, nemusela si zvykat na strýčky, co 2a mámou chodili nebo s námi i bydleli... Vlastně mámu obdivuji, že to všechno zvládla, neměla to totiž vůbec v životě lehké, sama s dvěma malými dětmi na krku! Nejen že nás uživila a vychovala, ale ještě 29 při zaměstnání vystudovala vysokou školu. Neměla nik— ho, na koho by se mohla spolehnout, když se jí nevyved', manželství. Babička, mamčina matka, umřela ještě dří než jsem se narodila, a děda... Ten sice žije dodnes, ovše nikdy mamce rozvod neodpustil, podle jehó řilozofie rr ženská nejspíš trpět, a přesně tak se zachoval, po rozvoč nás k sobě nevzal, ačkoli vlastnil velký rodinný domek pi mo v Hradci. Ten pak prodal a veškeré peníze dal svém synovi, strýci Zbyňkovi, ke kterému se přestěhoval c Uherského Brodu. Máma vystřídala několik zaměstná a dařit se nám vlastně začalo až poté, co se stala výkonnc manažerkou jedné velké prosperující firmy. Teprve poté mohla dovolit krásný byt v Husově ulici v centru, koupit auto na leasing a platit své dceři soukromou školu. Na chl py měla smůlu odjakživa. Máma je atraktivní štíhlá blo dýnka dodnes, střídali se u nás různí týpci, většinou mla~ ší než ona. Nejlepší byl učitel z hudebky, co s námi žil a rok, než se vrátil ke své bývalé, a rozvedený vlakvedou Karel, se kterým to vydržela dokonce dva roky. Měl ra děti, vozil nás v lokomotivě a prázdniny u nevlastní babi ky neměly chybu. Bohužel nestačil mámě intelektem. Přc čtvrt rokem si našla Libora, středoškolského profesor toho času bez zaměstnání i bytu, takže se k nám hned n stěhoval. . . A máma je šťastná, Libor je mladší, fešák, svobody a velice chytrý, je z něho celá unesená... Když vidím, j. jen září, nemůžu jí říct, co je Libor zač! Nemůžu říct, co stalo, a zkazit jí to. Krom toho si nejsem jistá, jak by zachovala ke mně. Mohla by si myslet, že je to moje vina'. Že díky mně o svého skvělého Libora, do kterého je sled zamilovaná jako nějaká puberťačka, přišla!!! A ona b sama nechce, řekla mi to, když mi na podzim oznámila, se k nám nastěhuje její přítel. Jsi už skoro dospělá, Zuz 30 no, musíš mě chápat. Ve dvaačtyřiceti letech čas letí mnohem rychleji než v sedmnácti, jestli tuhle šanci prošvihnu, budu už stará.. . Ondra má vlastní rodinu, ty odejdeš za pár let a já nechci zůstat sama, potřebuju někoho mít a Libor je konečně ten pravý... Ten pravý, odfrknu v duchu. Je to kapku jinak, než si máma myslí, ale stejně nemám sílu ji z~těch představ vyvést! Tomu nemůže Helena, jejíž rodiče žijí v ukázkovém ', manželství a jejichž nejvážnějším a nejspíš jediným konfliktem byl výběr dceřina jména, rozumět. Její tatínek toI tiž chtěl, aby se dceruška jmenovala Jana po mamince, zatímco maminka si přála Helenku. Problém vyřešili vskutku originálně - dali dceři obě jména, přičemž pro tatínka je dodnes Janička, zatímco pro maminku Helenka. Jana Helena Zálišová, představuje se tedy moje nejlepší kamarádka celým jménem, ovšem osobně preferuje Helenu, takže ', pro nás ve škole i všechny její kámoše a známé je Helča. "O Helenu se aspoň pral Paris," zdůvodnila svou volbu. "Zatímco Janu znám leda z Arku. A já bejt panna, a to ani Orleánská, fakt nechci." "No, o Jane zase stál Tarzan," připomněla jsem jí jinou slavnou dvojici, ale Helena mi za to tehdy jednu natáhla. Stránka 13

Deváté nebe Vrátím se v myšlenkách k současnosti, celou dobu, než dorazí Denisa od autobusu, promýšlíme mou situaci, a i když je dost vážná, docela se u toho bavíme. S Helenou totiž není možné být smutná! A pak, dospěji k názoru, že nemám důvod být smutná. Dokud nejde o život, nejde o nic. Jediné, k čemu dospějeme, je nejbližší budoucnost. Před osmou se totiž znovu pořádně navlečeme a vydáme se k nám domů. Není dost dobře možné, abych žila jen z věcí, které mám na sobě, nebo si věčně od Heleny půjčovala! 31 Pravda, její šatník je mnohem bohatší než můj a věřím, že by rozhodně nestrádala, nicméně je mi hloupé zneužíval její dobrotu. Krom toho se stejně musím doma ukázat! Helena je zlatá, vydá se se mnou bez pobízení, je jí jasné, že sama bych tam nedokázala ani vkročit, a to přesto, že tuhle hodinu jsem vybrala proto, že na 99 % nebude Libor doma. V neděli večer chodívá pravidelně na bowling, leda by dnes zvyk změnil... Ne, naštěstí nezměnil. Uf. Uleví se mi, jakmile odemknu dveře bytu a na věšáku nad botníkem zahlédnu prázdné místo. Kožený kabát s kožíškem, který mu máma koupila k Vánocům, chybí. Vyhovovalo by mi, kdyby nebyla doma ani máma, ušetřila bych si vysvětlování, ale zase takovÉ štěstí nemám. "Zuzano? No konečně," přivítá mě výtkou. "Kde pořáč jsi? Libor říkal, že jsi zmizela jako duch hned včera pc obědě." "Jo?" ušklíbnu se. "A co ještě říkal?" "Nic," pokrčí rameny. Očividně netuší, nač se jí vlast ně ptám. "Jenom že ti bylo zatěžko uklidit nádobí dc myčky, musel to udělat sám. Nestydíš se? Jsi přece hol ka!" "Já se mám stydět?!" rozhorlím se. "Dohry' den, paní Kojsová," zasáhne Helena švitořivě. "Nazdar, Heli. To měli asi vaši radost, když se vám tarr Zuzka nastěhovala, že?" "V pohodě," pokrčí kámoška rameny. "Může k nám jez dit na každej víkend, naši budou jen rádi..." "To jistě," pousměje se mamka. "Klidně jste ale mohl zůstat i tady, místa je tu dost." "No, to právě nemůžeme," procedím skrz zuby a vleč Helču do svého pokoje. S tím místem máma nepřeháněla 32 proti těm krcálkům, ve kterých jsme dříve střídavě bydleli, je náš současný čtyřpokojový byt přímo fotbalovým hřištěm. Na to, že jsme tu donedávna byly s mámou samy dvě... ! Tedy když nepočítám rybičky, jejichž obří akvárko zabírá takřka celou jednu stěnu v hale. Pokud v něm ovšem nějaké rybičky jsou. Krmení jim tam občas sypu, ale přes bujnou vegetaci a zelení pokryté sklo není vidět, zda se za těmi liánami travin a oslizlými ruinami modelu Atlantidy nějaký život skrývá. Ačkoli, řekla bych, že jsem tam minu le jednu rybu zahlédla. A byla pěkně vypasená. Možná vyvraždila ty ostatní! Otevřu dveře šatníku dokořán, z úložného prostoru vyhrabu cestovní tašku a začnu rychle balit. Nijak moc nad tím nepřemýšlím, snažím se naházet do báglu co nejvíc svršků i prádla. Ještě učení, samozřejmě, ale na to mám školní batůžek HIS. Na kreslicí potřeby si musím vzít satnostatnou tašku, nevešly by se mi tam, a desky formátu A2 teprve ne, ty povlečeme pod paží. Mamka se objeví ve dveřích, když už mám skoro hotovo. "Není tu nic k jídlu. Taky jsi mohla dojít nakoupit, Zuzano! Copak se musím o všechno starat sama? Ty někam jedeš?" "Jo, máme zimní plenér," vyrukuji s připravenou odpoStránka 14

Deváté nebe vědí. "Ted'?" podiví se. "Na jak dlouho? A kam? Vždyť zmrznete!" "Na týden, jako obyčejně," odvětím ledabyle. To obyčejně je přehnané, jezdíme sice pravidelně dvakrát ročně na týdenní výtvarné pobyty do přírody, nicméně to je vždycky v září a v květnu, nikdy ne v lednu, ovšem máma má svých starostí dost a nepřijde jí na tom nic podezřelého. "Zase na školní chatu. Ta má ústřední topení, nezmrzneme, neboj:" 33 "Nic jsi neříkala," namítne ještě, avšak i na tenhle argument mám pňpravený protihmat. "A kdy asi? Věčně nejsi doma, skoro tě tu nepotkávám." Tohle nijak nerozpitvává, ví moc dobře, že mám pravdu, od mala jsme byli s Ondrou víceméně odkázáni sami na sebe, aby dosáhla postavení, jaké má dnes, peněz a úspěchů, musela obětovat veškery' svůj čas. I když mámu obdivuji za vše, co dokázala, nikdy jsem si s ní nerozuměla, nikdy jsem se jí nemohla svěřit se svými problémy nebo si jen popovídat, co bylo nového ve škole a co s kamarádkami a kluky a tak... A nikdy bych nahlas nepřiznala, že jsem vždycky měla a mám dodnes radši tátu. Tedy, jen když je střízlivý!! Brával si nás na víkendy pravidelně a pokud dokázal ukočírovat svou touhu po alkoholu, věnoval se nám jako ten nejvzornější otec a my s Ondrou byli na vrcholu blaha! S postupem času však stále častěji vítězila žízeň nad otcovskými povinnostmi, takže jsme s ním mohli být stále méně a méně, no a posledních pár let ho vídám tak akorát na Vánoce, když mu jdu popřát štastné a veselé. Mám věcí, že to s Helčou sotva pobereme. Mamka nás jde vyprovodit ke dveřím. Není včerejší, tudíž sáhne po peněžence, aby mi mohla strčit nějaký ten kapitálek. Nijak se nevzpěčuji, dost na tom, že budu u Heleny zadarmo bydlet, natož aby mě ještě musela sama živit! "Chovej se tam slušně," nabádá mne. "A koukej zavolat." "Jasně. Ahoj, mami. Tak... se tu měj pěkně." Mému přání nepřikládá žádný velký význam. Potlačím touhu dát jí na rozloučenou pusu na tvář. Nemohu se prozradit něčím neobvyklým! A pak, rozmazala bych jí make-up. 34 3. tlra na schovávanou Jako každé pondělí i tohle trávíme v ateliérech. Dnešek je ovšem proti ostatním přece jen jiný, odlišuje ho totiž velká výtvarná zkouška, která v tento den čeká všechny studenty Soukromé výtvarné školy v Hradci na Moravě. Tyhle dvě malé maturity z kreslení prožíváme dvakrát ročně, vždycky před pololetím, a že jde o dost důležitou zkoušku, o tom svědčí i jistá nervozita, která se mě vždycky zmocní. Na písemku z dějin výtvarné kultury se dá našprtat, avšak na zkoušku z kresleni se člověk předem nepřipraví ani při nejlepší vůli. Tam jde částečně o techniku, kterou při běžných hodinách v ateliérech získal, a nezanedbatelnou část tvoří samozřejmě i talent. A právě tenhle potenciál v mém případě není až tak výrazný, mou nejčastější známkou je trojka, takže jsem pouze průměrnou studentkou výtvarné školy, kdežto například Helena jede zásadně v jedničkách. V ateliérech je pěkně nabito, štěstí, že jsme si přivstaly, abychom chytly lepší místa. Vyfasuji výkres s kulatým razítkem školy, zezadu na něj napíšu pořadové číslo, které jsem vyfasovala; výtvory bude hodnotit komise složená ze všech akademiků anonymně. Doufám, že mi 68 nepřinese smůlu! Helena je se svým spokojená. "Šedesát devítka, to je nejlepší číslo," mrkne na mě. "Jsi nechutná," pousměji se a raději nevnímám štěbetáStránka 15

Deváté nebe 3S ní spolužaček Hedviky a Kristýny. Jsou to totiž sestry, dokonce jednovaječná a k nerozeznání si podobná dvojčata, vzájemně se doplňují, skáči si do řeči a co chvíli se dvojhlasně zřeknou. Jak trefně prohlásila Helča, i jedné Ježkové by bylo dost, natož je mít stereo! Kdyby se tak alespoň mohla tentokrát kreslit abstrakce! V těch jsem docela dobrá. Moje přání se samozřejmě nevyplní, téma je pro všechny jasně dané - žátiší tvořené starým korbílkem, vánoční ozdobou a jablkem, a ke všemu všechny rekvizity leží na pokrčeném kusu látky. Přesně určená je i technika - malba temperovými barvami. Hm, takže dost makačka! Hlavně ten skrčený hadr se mi určitě nepodaří. Na provedení máme šest hodin a záleží na každém, jak rychle se s tím vypořádá či kolik si dopřeje přestávek. My s Helenou se do toho pustíme rovnou, dvojčata Ježkovic konečně zmlknou a snaží se se zarputilými výrazy ve tvářích, kdežto spolužák Milan usoudí, že na nepříjemné věci je času dost a jde na čumendu do ostatních ateliérů, poklábosit se známými. "Furt to mám šišatý," rozčiluje se Veronika u stojanu hned za mnou. "Ukaž, Sue... Jak děláš tu baňku?" "Baňku?" uchichtnu se. "Na severní Moravě nemáte ozdoby?" "Ne," kření se na mě. "My věšíme na stromeček baňky." "A jak říkáte špici?" zeptají se podezíravě dvojčata Ježkovic dvojhlasně. "No... to je prostě taky baňka," pokrčí rameny, ale to už se řehtáme všichni, co v ateliéru č. 9 umělecky tvoříme. "Na drsným severu je to asi jiný," bavím se. "Ale co se týče té ozdoby v zátiší, tak se radši mrkni k Heleně, já ji mám ještě šišatější než baňku..." Do doby, než si s Helčou uděláme přestávku, kdy si za36 jdeme k automatu na chodbě na čokoládu, se s ozdobou, korbílkem i jablkem vypořádám, ovšem pak mě čeká to nejtěžší - zmačkaný hadr spolu se zmuchlanými novinami patří mezi nejobtížnější věci, které jsem kdy kreslila. Nikdy se mi to nedaří ztvárnit tak, aby obraz působil věrohodně. I když se snažím záhyby a faldy látky vystínovat, jak nejlépe dovedu, pořád to není ono. Učitelka kreslení, akademická malířka Bittová, se objeví něco málo pa jedenácté. Pň běžných hodinách všechny obchází a říká, co máme špatně a kde co vylepšit, nyní nás obejde, letmo nahlédne na stojany a na chvíli se posadí za stolek u okna, aby si v klidu přečetla noviny. Při kreslení žádný z učitelů nevyžaduje ticho, můžeme se normálně bavit i smát, přesto mi potutelné hihňání, ke kterému se přidávají další a další hlasy, připadne podezřelé, takže zvednu oči od papíru. Nejdřív netuším, čemu se všichni vlastně smějí, pak vystopuji jejich pohledy a mám co dělat, abych nevyprskla nahlas! Evelína Bittová je učitelka mladá duchem, to rozhodně. S tělesnou schránkou je to kapku horší, myslím, že jí táhne na padesátku, ovšem obléká se jako by byla jednou z nás. Žíhané bokovky, krátký upnutý svetřík ani šátek meruňkové barvy ovázaný kolem krku není to, co spolužáky tak zaujalo, i když o barevné kombinaci jednotlivých kusů oblečení by se také jen stěží dalo říct, že spolu ladí. Černá tanga, která vsedě učitelce vyjela z nízkých bokových kalhot až po ledviny, jsou tím pravým důvodem všeobecného veselí! Jediný, kdo si toho ještě nevšiml, je Helena. Nemohu o tenhle pohled kámošku ochudit, čili ji nenápadně kopnu do nohy a bradou naznačím, kam se má dívat. "Tý vole," uteče jí obdivně. Evelína vzhlédne. "Copak, nedaří se?" Stránka 16

Deváté nebe 37 "Ne, jen mi přijde tohle zátiší poněkud extravagantní... Bittová si změří rekvizity. "Znám i nevkusnější," ujis~ Helenu a jistě nechápe, čemu se vlastně smějeme. V poledne jsem hotová. S výtvorem spokojená nejsem ale usoudím, že už na něm stejně nic neopravím, krom toh< Helča skončila před dobrou půlhodinou. "Balíme?" kývnc na mě. "Jasně," souhlasím vyčerpaně. "Já taky," přidají se obě sestry Ježkovy. Posbírám kreslicí potřeby a zajdu si vymýt štětce. Ne: odevzdáme výkresy, omrknu, jak jsou na tom spolužác a spolužačky. Helča jako obyčejně skvěle, Verka vystihl. látku přesně, ale celkový dojem kazí křivá ozdoba, Milar teprve začíná obtahovat náčrty, Kristýna to má docela pěk né a Hedvika jakbysmet. Aby ne, když navlas stejné! "Vy jste to braly přes kopírku, ne?" "Ne, proč?" diví se ty dvě stereo. "No, vy dvě se tedy nezapřete," baví se Helena. "Nemu síte ani zezadu psát čísla, protože vás každej učitel odhalí Jiný dvě identický práce nebude mít nikdo." Jakmile odezdáme výkresy, ve škole už nás nic nedrží Zajdeme si do KFC na kuřecí křidýlka, chvíli bloumámc městem, ale je tam pěkná kosa, takže radši zapadneme n. penzion, kde si na Helenině počítači pustíme naprosto bož kreslený film Shrek, a navečer vyrazíme ve třech, společ ně s Radkou, což je teda dobré číslo, do posilovny. Ona tan chodí pravidelně, nás zlanaří celkem snadno, Helena ma alespoň dobrý pocit, že udělala něco pro štíhlou linii, tak že maká na všech těch mučidlech jako o závod a nedá m Radčino varování, aby se napoprvé nepřepínala. Do saun a bazénu, ktery' s posilovnou sousedí, ovšem jít odmítnu Ne že bych neplavala ráda, jen se mi nechce vytasit se přec lidmi s pažemi plnými modřin. Získám tím tak hodinky 38 k dobru, kdy mohu prostě jen tak ležet na pokoji, užívat si klidu, pustit si svou oblíbenou chorálovou hudbu Nightwish a přemýšlet, co ted' a co potom... Je dost hrozné ztratit jistotu budoucnosti!!! Tu mám totiž jen do konce týdne. Dál se její obrysy ztrácejí v mlze.... Počítač ve třídě je jako každou přestávku obsazený pochopitelně i v polední pauze, spolužáci trpící absfákem po netu se hádají o místa ve frontě, aby si mohli stáhnout poštu, poslat SMSku či jen tak zasurfovat po síti. Na to, abychom s Helčou ukořistily křeslo, jsme nebyly dost rychlé, proto se vydáme na průzkumnou výpravu po škole a vida, volný terminál nalezneme dole na chodbě u automatu na čokoládu, kávu a čaj. Najedu do školního programu, přihlásím se pod svým heslem, v menu otevřu seznam volitelných oborů a kliknu na Počítačová graf ka. Komp zachrochtá, načež se objeví okénko s nelichotivým vzkazem: POČET VOLNÝCH MÍST: 0. "Hm, mám dojem, že jsme kapánek zaspaly," oznámím Heleně. Krom povinných předmětů existují na naší škole i volitelné, z celkem osmi musí každý student projít minimálně čtyřmi, aby dostal zápočet, každý seminář je vždy na pololetí a je úplně jedno, ve kterém pololetí či dokonce ročníku obor absolvuje. Na zapsání jsou vždycky dva týdny před koncem pololetí, které jsme tentokrát zaspinkaly. "Mohlo nás napadnout, že o tohle bude zájem, zvlášť když jsme to už vloni v červnu nevychytaly... Co si dáme místo toho?" Kámošku moje starosti zrovna nezajímají, musím do ní šfouchnout. Má totiž největší pilno sledovat Míru Jeronýma, který u automatu laškuje s jakousi prvačkou. Lákám ji: "Nechceš na akta? Třeba by nám seděl modelem on." "Tam nebude volno tuplem," hádá. 39 Stránka 17

Deváté nebe "Že by Jeronýmovo monstrum rapidně zvýšilo zájem c obor?" "Dost možná," baví se, "ale na akta je nátřesk vždycky." "Přesně tak," potvrdím, jakmile mě počítač odmítne zapsat do semináře ze stejného důvodu jako do grafiky. "Zkus fotograřii," radí mi. "Tam bychom ho mohly potkat." "Myslíš někdy i na něco jinýho?" "Náhodou," zakření se. "Krom Míry ještě i na - " "Abdula," doplním ji a raději se klidím z dosahu. "Já, beruško, myslím jen a pouze na studium," ujistí mne. "Proč myslíš, že jsem chtěla do fotografie? Protože Míra je v ní fakt dobrej, říkala Radka, že bude mít fotky v galerii na náměstí! Tam se nedostane kdekdo." "Aha," zatvářím se chápavě. "A tys myslela, že by nám Míra pomohl fotografii lépe zvládnout... Tak promiň, že jsem tě tak nařkla. Stejně je ale obsazeno i tady. Asi chce mít víc studentek doučování s tím tvým božským Mirečkem." "Bohužel ne mým," ksichtí se. "Jen se podívej, jak tam tý nanynce valí šrouby do hlavy... On ji snad balí, chápe to?" Musím uznat, že na tomhle postřehu něco bude. Míra stojí opřený paží o automat, takže štíhlou dlouhovlasou blondýnku nenápadně objímá, cosi jí vykládá a ta z něho oči nespustí, divže ho nehltá s otevřenou pusou. "No, proč ne, je pěkná," pokrčím rameny. "Jak bárbín" ka. "Tyhle sladký panenky nesnáším," ušklíbne se. "Vysvětli mi, proč kluk, kterej může mít každou, balí patnáctku?!`' "Asi má něco, co u jiných postrádá," usoudím. Naše škola je umělecká, dostat se sem dá docela dřinu, mnozí tc zkoušejí pár let po sobě či dokonce mezitím vystudují jinou 40 střední školu, než uspějí při přijímačkách, takže věkové rozdíly mezi studenty i v jednotlivých třídách jsou značné. Podle Radky chodil Míra nejprve dva roky na gympl a teprve poté, co ho vyhodili, si vzpomněl, že v dětství rád kreslil, zkusil štěstí - a vida, talent, který v něm zdejší učitelé objevili, mnohonásobně převyšuje všechny ostatní! Přestanu hloubat nad Jeronýmovým vkusem, kliknu na menu Keramika a ejhle, PO~ET VOLNÝCH MfST: 3. Rychle zapíšu sebe i Helenu. Keramika je další obor, který mě bude docela určitě bavit. "Super. Polez, stejně přijdeme pozdě." Ve škole, kde neexistuje zvonek, který by ječivým zvukem drásal nervy vyučujících i studentů, se dost těžko dodržují přestávky be.z přetažení, nicméně podle toho, že i ta prvačka odcupitala, Jeroným se odklátil a na chodbě je klid, usoudím, že máme nejvyšší čas pohnout kostrou. Rozhoupat Helenu není jen tak, po včerejší námaze v posilovně připomíná ňeohrabanou stonožku, na schodech syká bolestí, jak ji namožené svaly pnou, a k běhu ji nedonutím vůbec, takže vklouzneme do třídy, když už je výuka v plném proudu. Mr. Simon, kanadský lektor, kterého máme na angličtinu, z toho žádnou vědu nedělá, postačí mu naše omluvné úsměvy a jen nám pokyne, abychom zapadly do lavic co nejsvižněji a nerušily víc než je nutné. Je fakt, že by z toho vědu nedělal žádný z vyučujících ani akademiků, naše škola je pohodová, natož když už jsou vysvědčení takřka napsaná. Mobil mi rozehraje vlastnoručně nakomponovanou skladbu skupiny Nirvana ve chvíli, co dotlačím Helenu po schodech na penzion a svlékám si bundu. Na displeji svítí heslo MÁMINA a zatímco Helča spíná Radce za naprosto 41 Stránka 18

Deváté nebe idiotský nápad ničit milované tělo v posilovně, řeknu dc telefonu: "Ahoj. Co je?" "Co by bylo, nemůžu se zajímat, jak se máš?" durdí se mamka. "To je ti tak zatěžko mi zavolat, ozvat se?" "Samozřejmě mi to není zatěžko. Ted' jsem přišla ze školy, ještě nejsem ani svlečená, tak - " "Ze školy?" podiví se a já mám v tu chvíli sto chutí s; nafackovat. Do háje, jsem pitomá!! "No, jako z kreslení," zamlouvám své přeřeknutí. "Byl: jsme kreslit venku, jsem ještě v bundě..." Mít zaměstnanou a pracovně velice vytíženou matku má svoje výhody. příliš se o člověka nestará a hlavně, nedumá nad tím, cc řeknu, tudíž nepřijde na nesrovnalosti. "Zavolala bycl dneska večer." "Jen aby," zapochybuje, nicméně z tónu poznám, že se nezlobí, ba dokonce je myšlenkami někde v dáli. "Jinak se mám skvěle," ujistím jí preventivně. "Tak si to tam užij," popřeje mi ještě. "A žádnou ostudu.` "Prosím tě," ohradím se. "Copak někdy nějaká byla?" Místo odpovědi slyším, jak někomu říká, že už běží načež si vzpomene, že mě má na lince drátě. "Jdu na poradu. Pa." Nestačím se ani rozloučit a urobil je hluchý, konec hovoru. Tohle je celá ona...! Ale tím lépe; jsem ušetřena vysvětlování... a lhaní, vymýšlení si báchorek. "Máti?" optá se Helena. "Jo," kývnu. "Moje úspěšná uhoněná matka." "Stejně bys jí to měla říct. Vsadím se, by ji v tu rám spěch přešel a čas by si na tebe udělala." "Spíš by mi řekla, že to vyřešíme po poradě," ušklíbni se. "Nemůžu jí to říct. Má svých starostí dost v práci, ješte kdyby se jí díky mně zhroutil soukromý život... Ty si se svou mámou povídáš o všem možným, ale já nikdy o ni~ 42 čem, protože na to neměla a nemá čas. Co to je menses, když jsem to ve dvanácti dostala, mi musel vysvětlit táta, chápeš?" Helena pobaveně vyprskne. "To si dost dobře neumím představit.. . No vidíš, co táta? U něj bys bydlet nemohla?" Váhavě pokrčím rameny. "Já nevím." "Má někoho?" "Netuším... Spíš ne než jo." "A kde bydlí?" "Pořád tam, co jsme kdysi žili všichni, než se naši rozvedli. Sídliště Nový Dvory." "Já tě nevyháním, Sue, a můžeš tu s námi vegetit klidně až do prázdnin, ale ležení ve spacáku na karimatce, hm, není řešení na pořád, že jo," domlouvá mi. "Jestli za ním chceš zajít, doprovodím tě. Sleduješ, jo? Jsem ochotná kvůli tobě ty hnusný schody absolvovat znovu." Heleně to pálí, to popřít nemohu. Její ochota pomáhat mi je neocenitelná, přesto z ní dvakrát odvařená nejsem. "Můžu tam skočit sama. Klidně zůstaň tady a relaxuj, shnilotino !" Bohužel si svůj nápad rozmluvit nenechá. "To už mě nezabije," mávne rukou. "A znáš to, co mě nezabije, to mě posílí, hihi... Možná mi pomůže, když to rozcvičím chůzí." Takže se navlečeme do svetrů a bund, na hlavu si narazím pletenou ušanku, protože venku hustě sněží, a vyrazíme. Městská doprava má s novým přídělem sněhu celkem problémy, autobusy jezdí dost chaoticky, na Nové Dvory, tedy na okrajové sídliště, se dostaneme s pořádným zpožděním. Nikam nechvátáme, k paneláku, ve kterém jsem prožila prvních šest let svého života, se vleču co noha nohu mine, jako bych měla svaly namožené já a ne Helena! Žádná nostalgie mě při návštěvě rodných míst nechytá, už pro43 Stránka 19

Deváté nebe to, že zážitky, co mám s nimi spojené, nepatří zrovna mezi ty nejpříjemnější! Nad kukátkem v ušmudlaných dveřích bytu v prvním patře jsou stále zbytky samolepky modré trpaslice Šmoulinky, kterou tam kdysi dávno Ondra nalepil. Odhodlaně stisknu zvonek u jmenovky Ing. Petr Kojsa. Kéž by nebyl doma! ! Tátu mám navzdory jeho chybám ráda a nápad přestěhovat se k němu považuji za vyloženě skvělý, nicméně se mi za mák nechce představit ho Heleně. Vybavím si pana podnikatele Záliše vyfintěného v drahých značkových oblecích za volantem audi za půl druhého milionu, jak ho vídám občas u školy, když pňjede pro Helču, a srovnám ho se svým tat`kou v odřených manšestrácích a vytahaném svetru, případně v montérkách pokrytých vápnem a maltou a vším možným humusem, ktery' je věčně bez peněz, protože výplatu propije zhruba do poloviny měsíce a aby měl na chlast i poté, prodá, na co přijde. Pak se ušklíbnu. Patří tam spíš prodal, na co přišel. Náš bývalý domov připomíná spíš holobyt, a to mu tam tehdy máma nechala veškeré vybavení, sbalila nám jen pár věcí na sebe a utekla, když už toho měla po krk. Nedivím se jí, těch druhých šancí, co mu dala, bylo nepočítaně! Za střízliva byl milujícím manželem a dokonalým tátou, vždycky se kál, prosil o odpuštění a sliboval hory doly. Nikdy to nevydržel víc jak pár dní! Klesl tak hluboko, že dokonce prodal i Ondrovu autodráhu, co dostal bráška k Vánocům! "Neříkej, že jsme se sem vlekly zbytečně," prohodí Helča. Pookřeji. "Vypadá to tak. Není doma, jdeme pryč." "A kam chodívá? Kde by mohl být?" "V hospodě," ušklíbnu se. "Bubínek je jeho pravej domov." "To je tady někde? Zajdeme tam, když už jsme tu, ne?" 44 Sice nehrozí, že by Helena viděla tátu ve vydrancovaném bytě, ovšem v partě podobných ztroskotanců v putyce čtvrté cenové skupiny taky nic moc pohled! Navíc je tu dost velké riziko. Záleží totiž na tom, po kolika pivech a rumech táta bude, jak moc mě bude schopen vnímat...! Nicméně riziko podstoupím, přece se nevrátíme s prázdnou, když už jsme se dostaly v tomhle psím počasí až sem. "Dobrej pajzl," zhodnotí Helena restauraci Bubínek, kde je nákouřeno tak, že přes záclony kouře nepřehlédneme ani celý lokál. Tátovo místo je na dubové lavici za stolem hned u vchodu, nicméně v partě chlápků v pracovním oblečení ho nespatřím. Nezdá se mi, že by změnil návyky a chodil by k jinému stolu nebo dokonce do jiné hospody! Přesto se projdu lokálem, čímž upoutám pozornost všech štamgastů. Ptát se jich by byta pod mou úroveň, zastavím obtloustlou číšnici se slovy: "Prosím vás, sháním pana Kojsu, nevíte - " "Péfu? Ten je někde na montáži, ale kde...?" "Aha. Tak děkuju." "Celej tendlenc a příští tejden a možná i ten další, pokud se jim to protáhne a nestihnou dodělat všecko." "Děkuju," poděkuji podruhé a mizím z téhle díry. Cestou ke dveřím zaslechnu chlápky od tátova stolu, jak volají na Božku, číšnici, koho ta slečinka hledá, jestli třeba nepřišla za nímí! Božčina odpověd' je tak diskrétní; že jí zaslechneme i za zavřené dveře: "Přišla za inženýrem. Ale má smůlu. Že by byl Pefánek na mladý maso?" Helena vyprskne. "Si myslí, co? Taková vykotlaná vrba. Přehled teda měla, to se musí nechat. Hotový ínfocentrum." Bodejť by ne, když táta patří k inventáři Bubínku! Pan inženýr Kojsa... Co se týče kariéry, je přesným opakem mámy. Zatímco ta se vdávala hned po maturitě na střední škole, vysokou dodělávala při zaměstnání a neustále stou45 Stránka 20

Deváté nebe pala po žebříčku nahoru, táta, člověk s vysokoškolským diplomem, tu cestu absolvoval opačným směrem, odshora dolů! No, tak to bychom měly. Dva týdny u Heleny vydržím v pohodě - a pak se zkusím domluvit s tátou. Malovat speciálními barvami na sklo je poměrně obtížné, nicméně docela zábavné. Nejvíc zabrat mi dá vymyslet, co vlastně stvořit! Zatímco se Denisa pustí do báječně infantilního sněhuláka, Veronika už smolí západ slunce nad lesem a Helena pojme úkol abstraktní formou, nebot se rozhodne zvěčnit na své vitráži volnost a svobodu, já si teprve lámu hlavu, jak se se zadáním vypořádat. Abstrakce mám nejradši, ovšem tak dokonalého jednorožce vztyčeného na zadních nohách, bych nikdy nedokázala, musím zvolit jednodušší symboly. Nakonec svou vitráž pojmenuji Noc a Den a po vzoru Alfonse Muchy, jehož díla se mi děsně líbí, nakreslím dvě dlouhovlasé dívky, vzájemně se držící za ruce, jako by se chtěly roztočit v kolotoči, jednu černovlasou, druhou blondýnku. Výtvarník Milan Krajčo, kterého máme na praktická cvičení, má sice výhrady k mému provedení zvlněných sukní, nicméně vitráž na něho udělá chvalitebný dojem. Mohu být spokojená a také jsem, na penzion se vracíme s Helenou v dobré náladě. Ta má samozřejmě jedničku, není žádné béčko. Krom toho už ji tolik nebolí namožené svaly, tudíž poté, co sesmolíme re feráty z chemie, díky Internetu je to legrace, dáme vyhledat příslušná témata a ta pak lehce upravíme a vytiskneme, už vymýšlí, co s načatým večerem. Nebyly jsme dlouho pařit, na tom se shodneme. Menší rozmíška nastane u volby podniku, kam vyrazit, načež zvítězí Laguna, pro kterou je Helča. Techno sice moc nemu sím, ale pořád lepší než jít s Denisou a spol. do hiphopácké 46 Džungle. Mně osobně by stačil nějaký klub, poslechnout si pěknou muziku, posedět v příjemném prostředí, a tak. "Dávám demokraticky hlasovat," rozhodne Helena. "Kdo je pro Lagunu? Já. Je někdo proti?" "Já. "Není? Výborně. Po jednomyslné volbě je naprosto jasný, kam jít," zakření se na mě a mrštně se vyhne polštáři, který po ní hodím. "Mimochodem, do Laguny prej chodívá i Míra." "Ach tak, to už jsem doma," zapálí mi. "A to je právě ta chyba, bejt doma," chytí mě za slovo. Vypravit se na takovou akci samozřejmě není vůbec nic jednoduchého, vzájemně se líčíme a češeme, vybíráme, co vzít na sebe, abychom stejně nebyly spokojené s ničím a nakonec se vydaly do víru nočního života oblečené poměrně všedně, všechny ty odvážné modely a variace nechaly ve skříni. Ono by se to stejně nijak nevyplatilo. Laguna je navzdory pověsti techno doupěte, kde to má odpich, mrtvá. Nejdřív si myslíme, že se s postupujícím časem zaplní, avšak v jedenáct hodin naděje vzdáme. Z naší školy jsou tu akorát dva prvácí, se kterými sice ty dvě hodinky strávíme, ale jen proto, že nemáme s kým jiným. "Slabota, co?" povzdechnu si na ulici, kde to hnusně profukuje. Vítr mi užene do tváře a částečně i za límec bundy spršku drobounkého zmrzlého sněhu ze střechy domu. "Ukamenuj mě," vydá se mi Helča na milost. Netoužím po její krvi. "Ty přece nemůžeš za to; že tam nebyl nikdo zajímavej." "Kdyby jen zajímavej," opraví mě puntičkářsky. "Nebyl tam nikdo, těch pár cucáků nepočítám. Asi se nikomu nechtělo do tý kosy." "A divíš se jim?" pousměji se a na ušanku narazím ještě 47 kapuci. "Každej trochu normální člověk je doma u radiátc Stránka 21

Deváté nebe ru." Přidáme do kroku, abychom se i my brzy mohly započ: tat mezi ně. V pasáži divadla Morava však svůj názor pc opravím, protože tu z vestibulu proudí davy večerně vystrc jených lidí v kožiších a kabátech. Patrně hráli něco hodn zajímavého, divadlo muselo být narvané, máme co děla abychom do nich nevrážely. Pravda, je to jiná sorta lidí ne návštěvníci Laguny, to je mi jasné, generace střédníh věku, třeba Sakra! ! ! Čapnu Helenu za rukáv a smýknu jí za ne bližší roh. Nejdřív se tváří nechápavě, nicméně jí.slojdc že se patrně před někým schováváme. Vystopuje mi pohled a tiše hvízdne. Těžko bych mamce vysvětlila kde se beru v půl dvanácté v noci ve městě, když jser údajně padesát kilometrů daleko na školní chatě! Ar jsem netušila, že mají lístky do divadla. Že si na t máma udělala čas! "Mamině to sluší," šeptne Helena znalecky a mě to pc těší. S tátou bych se chlubit nemohla, alespoň tedy něčír ano! V koženém kabátě pevně staženém v pase vyniká je, štíhlá postava i pěkné nohy, světlé vlasy má čerstvě upr~ vené od kadeřnice. Libor ji objímá kolem ramen, ona m něco povídá, tvář rozzářenou a jasnou, oba se něčemu za smějí a Libor ji letmo políbí do vlasů. Tohle gesto je zam lované a něžné, až se mi zatají dech a před očima nasko~ rudá kola. "Hnusnej parchant," procedím skrz zuby. "Mamina ho žere, co?" dovtípí se Helča. Dívám se za dvojicí milenců, dokud mi nezmizí ze zo ného pole, teprve pak hořce odpovím: "A divíš se jí? Vidí jak to přesvědčivě hraje." "Třeba ji má rád," namítne. 48 "Jo, a jen tak bokem, z principu, aby si dokázal svou neodolatelnou mužnost, zafrajeří na její dceru?" "No... To do toho fakt moc nepasuje." "Já ti řeknu, co má rád. Máminy peníze. V podstatě se od ní nechává vydržovat, celýho ho oblíkla... !" "Ty, a kde on ted vlastně dělá?" "Blázníš?" ušklíbnu se. "Nikde. Válí se u nás doma. Proč by dělal, když máma vydělává za tři." "Myslela jsem, že je profesor, nebo tak něco," "Jo," přikývnu. "Nejdřív učil v Brně na jazykovce, potom tady na zdravtitce fráninu a angličtinu, než ho vyhodi" li. "Vyhodili? Za co?" "Prej šel sám," opravím důsledek svých slov podle Liborovy verze. "Měl rozpory s ředitelem, nějak se neshodli na metodách výuky, Libor byl pro moderní přístup, zatímco ředitel stará struktura. Spíš si myslím, že dostal za ty moderní metody padáka. Pak nedělal víc než rok nic, no a když se seznámil s matkou, už ani dělat nemusel. Máti je ke všemu ráda, že je doma, protože na něj žárli, je o deset let mladší než ona a ženským se líbí." "Tomu věřím," zasměje se. "To musely mít holky na zdravotce poplach, co? Takovýho frajera za učitele..." Namíchnu se: "Ještě ty se nad ním rozplývej !" "To nehrozí, neboj," uklidní mne. "Už chápu, proč to nechceš mamině říct. Vypadala tak šťastně...Je to na pytel." Z hluboka vzdychnu. "Jo, všechno je na pytel" Což je další filozofické téma, do jehož rozboru se ovšem nepouštíme, v pasáži na to není čas ani teplo, snažíme se být co nejrychleji na penzionu. A krom toho by se mnou Helena docela určitě nesouhlasila, protože v jejím životě všechno pěkně běží po předem umetené cestičce a navíc 49 Stránka 22

Deváté nebe má prostě štěstí. K úplné spokojenosti jí chybí jedině snaž seznámení s Mírou. A i tohle přání se záhy splní!! Jakmile vyběhneme schody do třetího patra a otevřem~ dveře bytu, ze kterého se line pěkně hlasitá hudba, ocitne me se na pařbě mnohem těžšího kalibru, než byla v Lagu ně! Radka má totiž na návštěvě své spolužáky a spolužač ky, byteček praská ve švech, modrý portugal se tu nalév i do kelímků na zuby, protože je víc hostů než nádobí, mezi bohémy ze 4.C nemůže pochopitelně chybět ani sár mistr Miroslav Jeroným. "Čau!" vítá nás rozjařená Radka. "Moje spolubydlící Zuzana, Helena. Sedněte, holky, jestli máte kam." Trefná poznámka! Nejen že naprosto není kam si sed nout, v pokoji se nenajde ani místečko, kam stoupnout Odložím si bundu na hromadu jiných svršků a klestím cestu do kuchyňky pro minerálku. Nepodaří se mi tam do jít, páni čtvrťáci se mě ujmou a už mi strkají jiné pití, be bublinek. Helena je vývojem situace potěšená, připít s přece musí, natož na seznámení! A seznámení je třeba stm dit polibkem. Ten, který si vymění s Mírou, stojí za to! J mu nabídnu pouze ruku a před pusou ucuknu. Na oeucáv~ ní moc nejsem, a když si navíc vzpomenu na slizký tlust jazyk, který mi před pár dny proti mé vůli vnikl násilír ústy až skoro do krku, zvedne se mi žaludek stejně jak v sobotu. Víno mi celkem účinně pomůže ošklivé vzpomínky z~ hnat, brzy mám náladu stejně dobrou jako ostatní, a to pi_ rozhodně mnohem střídměji než Helča, a brčko odmítn úplně. "Tebe vlastně znám," vzpomene si Míra, který se ar v jednom zrovna neomezuje. "Ty seš ta s tím nosíkem." "Jakým nosíkem?" nechápe Helena. "Římským," zazubím se. 50 "Pěkným," doplní Míra. "Kdy si na mě uděláš čas? Potřebuju nafotit stíny, nedělej fóry..." "Můj nosík se ti nelíbí?" předvede mu Helča svůj profil. Míra si ji grohlédne znaleckým okem a zrak se mu nezastaví na nose, nýbrž mnohem níž, kus pod bradou. "Kapku ses nestreřil," bavím se. Helena vycítí svou šanci a vypne hrudník jako granátník. V krátkém přilnavém tričku nemůže nezaujmout, tim spíš, že přes módu nejrůznějších podprsenek s push-up efektem chodí zásadně nahoře bez. Ví moc dobře, které partie vystavovat! "Nechtěl bys nafotit třeba Krkonoše?" popichuje ho. "Něco by se nafotit dalo," souhlasí přemítavě. "Kočenky, přijd'te obě do aťasu v pátek ve čtyři, to už tam bude klid. Nebudete litovat, to vám slibuju!" Helena na mě spokojeně mrkne a mně je jasné, že ted' už mě od focení nosí~CU nic nezachrání! Kamarádka by litova la jedině tehdy, kdybychom tam nešly. 51 ~. Vzlety a úlety Pařit uprostřed týdne je pěkná pitomost, na tom se shod neme ráno všechny včetně Anny a Denisy z vedlejšího pokoje. Natož se při tom občerstvovat vínem! "Ty jo, doufám, že po mně dneska nebudou ve škole ni— chtít, mám místo hlavy magoráka," stěžuje si Helena. Ne cítím se sice tak postižená jako ona, nicméně jsem příšer ně nevyspalá, na kutě jsme se dostaly teprve v půl třel poté, co se nám povedlo vyhnat posledního hosta. Bordel který po nich zůstal, budeme nejspíš uklízet celý dnešn večer, v noci jsme na to pochopitelně neměly vůbec sílu. Navíc máme první dvě hodiny tělocvik. Učitelka Adám ková, pohyblivá a hyperaktivní osoba, nebere žádné oble dy. "Ta si na nás snad léčí komplexy," soptí Helena. "Určit Stránka 23

Deváté nebe chtěla studovat na umělecký škole, ale nedostala se, tak šl na pedák. Aprobace tělocvik - chemie mluví sama z sebe!" "Hejbněte kostrou, vy umělci! Ani bohémové nemůžo~ mít místo svalů bláto. A ještě jedno kolečko, šup šup..." "Paní profesorko, prosím, omluvte mě, nemohu dne cvičit z ženských důvodů," sabotuje radost z pohybu Kris týna. Hedvika samozřejmě nemůže zůstat pozadu, omlu—a se hned po své sestře, a Helena se jimi nechá inspirovat. I když se mi také nechce, omluvit se nejdu. Dostanu t~ příští týden a ačkoli si nemyslím, že by si učitelka vedl 52 náš menstruační kalendář, vidět mě sedět na lavičce dva krát za sebou by si přece jen zapamatovat mohla. Helena mi za mou zbabělost strouhá mrkvičku, kdykoli kolem ní prosupím. Adámkové se nezbavíme ani po vysprchování, chemii máme hned po tělocviku. Učitelka je stejně aktivní i v klasické učebně; lítání po tělocvičně jí nestačí, neustále korzuje po třídě a zavaluje nás spoustou úkolů mimo učební osnovy, v referátech si vyloženě libuje. "Kdopak nám půjde přednést referát? Jaké bylo téma, Matějková? Ovzduší České republiky? Výborně, tak kdo si chce zasloužit jedničku, no?" provokuje učitelka, nicméně když vidí, že se žádní dobrovolníci ve třídě nenacházejí, Klára Matějková se zase urychleně posadí, aby zbytečně netrčela z lavice jak bolavý prst a nebudila tak pozornost, vybere si sama: "Tak třeba někdo z ulejváků... Ježková, prosím." Hedvika se sice netváří nijak nadšeně, nicméně ani zaskočeně, vyhrabe papír s referátem a odkráčí ho přečíst před tabuli. Moc ji nevnímám, pobaveně sleduji Helenu, která rychle vyhrabe z batůžku svůj referát a fofrem ho pročítá, to aby vůbec tušila, co si z netu vlastně stáhla. "Dobře," ukončí Adámková Hedvičino vystoupení. "Tohle téma šlo zpracovat mnohem hlouběji, ale budiž, píšu vám chvalitebnou... Tak. Kdo další seděl na lavičce simulantů? No jistě, druhá Ježková se takě omlouvala, jak jinak..." Kristýna to považuje za pozvání k tabuli, rovnou pochoduje uličkou mezi stoly. Adámková ji však zastaví: "Vy to máte stejné jako vaše sestra?" Kristýna se zarazí, zmateně se ohlédne po svém dvojčeti, otočí se zpátky na učitelku a celá zrudlá odvětí: "No, mně to začíná, kdežto Hedvice to skoro končí..." Jestli ještě něco dodá, to už neslyšíme, protože se třída 53 začne jako na povel řehtat. Dokonce ani Adámková neuc ží vážnou tvář a teprve když se vysměje, řekne Kristýn "Posadte se. Máte také za dvě." Díky téhle veselé příhodě se na Helenu úplně pozapom~ ne, což se kámošce jistě uleví. Nejde totiž jen o samoty referát, ten se přečte v pohodě, horší jsou doplňující otá: ky vztahující se k probírané látce. O přestávce zavolá Milan na Kristýnu: "To bylo fal dost dobrý, jsi rozenej komik, Krissie." Spolužačka tomu nasadí korunu: "Já? Ona je úplně blb. Co jí je po tom, jaký máme měsíčky?" Málem si udělám na čele druhou bouli o desku stolu, j~ se smíchy zlomím v pase. Helena, která si těsně předtí~ vložila do úst dílek mandarínky, si poprská mikinu a m. lem se v ovocné šiávě utopí. Teprve Denisa uvede Krist: nu do obrazu: "Ona se tě ptala na referát, ne na krámy, i pako!" "A jóó!" dovtípí se obě Ježkové dvojhlasně a ta jejic spontánní reakce je snad ještě veselejší. Pak mi smích zamrzne na rtech, protože Milan, kte~ se právě vrátí z chodby do třídy, oznámí, že už jsc vyvěšené výsledky z pololetních výtvarných prací. V ~ Stránka 24

Deváté nebe ránu se div nepodupeme v úzkých dveřích třídy, jak všichni snažíme dostat se co nejdřív na chodbu, procv lat ve stádu ke schodišti a vydupat je nahoru k informa~ ní nástěnce, ti odvážnější, co se nebojí přetížení, zvo výtah, do kterého se namačkají jako sardinky. Přes hl. vy lidí z naší i jiných tříd hledám číslo 68... Kde, sal ra, je?! Oni na mě snad zapomněli, nebo mě neklasii kovali...? Aha, tady. Samozřejmě klasifikovali, je jsem si nevzala brýle, co mám nosit na dálku, a honec se v seznamech nedokázala zorientovat. Přimhouří! oči, abych lépe zaostřila, a čtu: dobrý. 54 Helenina šedesátdevítka je odměněna chvalitebnou. Spokojené jsme obě, můžeme se vrátit do třídy. Da Vincí ze mě nebude, ostatně, to z většiny mých spolužáků, uplatnění najdeme spíš jako grafici a v reklamě a podobně. Jinak probíhá vyučovací dopoledne poklidně, odpoledky díky klasiřikační konferenci odpadnou úplně, což je super. Nechvátáme ze školy, místo toho si ve školní kuchyňce v uvaříme vodu na horkou čokoládu a zabereme volný počítač, abychom se mrkly na chat a trošku se pobavily. Zvlášť Helča je v tomhle profík, nestačím se smát, jak vesele laškuje s kluky a krmí je nejrůznějšími výmysly, stíhá být najednou v několika místnostech: klábosit o ničem v A-náctiletí, vydávat se za studentku zdravotky v Sestřičky, smlouvat si rande v místnosti Flirtík, ztropit pozdvižení ve Vesmírné flotile svým kontroverzním přístupem k seriálu Star Trek a nejhustší je to-v místnosti Horká komůrka, kde jí jakýsi úchyl s nickem Dí-. Žalud provede gynekologícké vyšetření. "Prosím tě, pust už mě k tomu," žádám jí a hr"betem ruky otírám smíchy uslzené očí. Na rozdíl od ní nemám v úmyslu chatovat, povypínám okna a najedu do své poštovní schránky, kde dám Napsat zprávu a do kolonky Komu napíšu bráchovu e-mailovou adresu. S textem se nijak nepárám, do mailu nemá cenu cokoli vysvětlovat, jsem stručná: Ahoj, bráško! Myslíš, že by Tobě ani Magdě nevadilo, kdybych k Vám přijela na jarní prázd~ziny? Máme je od příštího pátku a mně se tady nechce trčet. Budu hodná, slibuji : -). Zuzana Kliknu na Odeslat a zpráva putuje po síti bleskovou rychlostí až do počítače v Petříkově v Jeseníkách, kam se Ondra přiženil a kde společně se svou novou rodinou pra cuje v soukromém penzionu. Doufám, že si aspoň občas vybírá maily, ale to snad jo, když má pevnou linku a většina rezervací probíhá přes Internet. 55 "Kdyby to nevyšlo, pojedeš s námi do Alp a basta," rot hodne Helena, která mi nakukuje přes rameno. Ačkoli vč řím, že pro její opravdu bohaté rodiče by nebyl problér, sponzorovat navíc můj pobyt, pevně doufám, že se mí brአka brzy ozve a vytrhne mi trn z paty, bylo by mi hloup nechat za sebe platit pana Záliše, a přijít za mámou a říc jí, aby z otočky vyplázla pár tisíc na mou Alpskou lyžovač ku, nepřichází v úvahu. Stačí, kolik peněz cpe do Libora... Bráška mi odepíše rovnou na urobil hned druhý den do poledne v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy se ani nemoh přesvědčit, zda zapříčinil zavibrování mobilu v mé kaps právě on. Jsme totiž s Helčou právě zavřené v temné fota laboratoři a ruce mám od vývojky a ustalovače, jak se pil ně snažím vyčarovat ze svitku černobílého filmu něco po dobného negativu. Nakonec zůstane pouze u toho čarován; protože když film z bubnu vyndám, zjistím, že ho mofi vyhodit. Z těch několika málo šmouh, co na něm zůstalc se fotky vyvolat opravdu nedají. Samozřejmě jsem ho pře exponovala! "Ukaž..." Helena si prohlédne můj výtvor proti lampo "Nic moc, co? Pokud nechceš nafotit kolekci Prázdno...' Stránka 25

Deváté nebe "No jistě," zašklebím se. Může se mi posmívat s lehkýr srdcem, její film je ostrý a jasný a předem slibuje pěkn obrázky. "Musí to dělat ten můj pitomej foťák! Nejde rr nastavit clona ani - " "Klidně ti půjčím svou zrcadlovku," nabídne mi velkc ryse. "Fajn. Seminář z fotografování fakt potřebuju, je škodť že bylo obsazeno," zalituji, protože bych se ráda naučil dělat aspoň pěkné fotky, když na ty umělecké nemám. Dv hodiny týdně předmětu základy fotografování nestačí, tar bereme teorii, pro praxi je právě plánovaný zvláštní odbor 56 ný seminář s neomezeným přístupem do fotokomory. Při běžných hodinách se ve třídě čítající třicet lidí dostanu za rok do fotolaboratoře párkrát - a pak to takhle vypadá. Pak už po sobě uklidíme, pořádně si vydrhneme ruce od těch chemikálií a já si mohu konečně přečíst došlou SMSku; URCITE PRIJED, TESIME SE! A MUZES KLIDNE 1 ZLOBIT :-D. VEM S1 LYZE, JSOU SUPER PODMINKY!ONDRAS Intuice nezklamala, hned mám mnohem lepší náladu, krom příštího týdne u Heleny na penzionu mám jistý i ten další, navíc strávený na horách, co si přát více! Pak už bude doma táta a uvidíme, co bude dál. Zbývá mi akorát menší nepříjemnost, zavolat mámě. Zvolím dobu těsně před druhou hodinou, kdy je ještě v prá ci a určitě v jednom kole, ale současně už nehrozí, abych ji vyrušila z nějaké porady nebo tak něco. "Ahoj, Zuzi," pozdraví mne, sotva na displeji mobilu zjistí, kdo jí volá. "Už jsi doma?" "Právě jsme přijeli do Hradce, ale doma nejsem, zůstanu u Heleny na penzionu, jo? Její spolubydlící je nemocná..." "Přes víkend?" "No, taky, a pak ještě i ten týden až do čtvrtka. To je totiž vysvědčení. Po něm jsou jarní prázdniny, psal mi Ondra, že tam mají skvělou lyžovačku, pozval mě k nim." "Ono už zase bude pololetí?" chytí se mamka. "Jo," pousměji se. "Letí to." "Ani nemluv," povzdychne si, na moment se odmlčí, ovšem ne proto, že by přemýšlela nad mými slovy, slyším ji, jak se tam s někým dohaduje a šustí s papíry na stole, hledá jakousi objednávku, načež si vzpomene, že mě má na drátě, a ryčhle se se mnou loučí: "Dobře. Kdybys něco potřebovala, tak přijd' nebo zavolej." 57 "Jasně, mami." "Ale ozvat se můžeš nejen když něco potřebuješ!" doplní ještě a cvak, hovor je u konce. Spokojeně odložím urobil. Při hovorech s maminou opravdu nemusím mít obavy, že bych protelefonovala mnoho kreditu, vždycky jde o bleskovky! Helena, která celý rozhovor vyslechla, je i tak jako na trní. "Dělej," pobízí mne, "nebo to nestihneme!" Někomu by možná připadaly dvě hodiny na přípravu ažaž, ovšem zdání klame! Než se pečlivě a vzájemně nalíčíme, načešeme a prohrabeme v šatníku, abychom vybraly ty nejlepší sexy modely na focení, ukáží se dvě hodiny nedostačující. Do ateliérů docváláme s desetiminutovým zpožděním! Nad dveřmi s označením C svítí červené světýlko s nápisem NEVSTUPOVAT, tudíž usoudíme, že to je ten pravý a opatrně vklouzneme dovnitř, abychom zastihly Míru v akci. V odrbaných džínsách a vytahaném žlutém triku s vyhrnutými rukávy na svalnatých pažích, ve kterých třímá největší zrcadlovku, jakou jsem kdy viděla, nám pokyne, at se zatím posadíme, že bude hned hotový, a dál pobíhá koStránka 26

Deváté nebe lem nahého kluka, co krom jakési bederní roušky na sobě nemá zhola nic. Mistr Jeroným ho stylizuje do různých poloh na zřaseném červeném přehozu pohovky, nesvěcuje reflektory, stále cosi opravuje a upravuje, aby namakané proporce naolejovaného kulturistického těla vyfotil z možných i nemožných úhlů a pozic. To "hned hotový" znamená další půlhodinku, ovšem nenudíme se. Sledovat toho kluka při práci je zážitek sám o sobě! Vždycky jsem si o něm myslela, že je to namyšlenej floutek s přirozeným talentem, který ví o své výjimečnosti a je na ni patřičně pyšný, ovšem ted' musím své mínění vpravit. Míra na svém talentu rozhodně pracuje a je vidět, že fakt umí, že fotografování rozumí. 58 "Dobrý," propustí konečně svůj mužský model. "Díky, Robo." A zatímco do zrcadlovky vkládá další film, vzájemně nás představí: "To je Robert, můj přítel a spolubydlící, a tohle jsou... Jakže se vlastně jmenujete, kočičky?" "Je to možný?" pohoršuje se Helena pobaveně. "On si nás ani nepamatuje!" "Ale jo, pamatuju," brání se Míra. "Jste Radčiny spolubydlící." Tahle identiřikace se zdá Heleně hodně nepřesná, zopakuje Mírovi naše jména a s Robertem si řekneme "čau". Má sice skoro dokonalé tělo, bicepsy a tricepsy jak z učebnice, ovšem svalovci mě nikdy neuchvacovali, a pak, obličej nic moc a navíc mi nesedí jeho očí. Naštěstí není nijak přátelský, o bližší seznamování ani nestojí. "Můžeš tu zůstat, než holky nafotím," nabídne mu Míra. "Tak to aní náhodou!" ohradíme se s Helenou dvojhlasně skoro jako sestry Ježkovy, asi jsme to od nich odkoukaly. "Pch," ušklíbne se. "Takovejch jsem viděl... Pochybuju, že zrovna vy dvě máte něco, co by mě ohromilo:" "No, já tě rozhodně ohromovat nehodlám," ujistí ho Helena. "Prostě jen nechci, abys na mě při focení zíral." "Robo...?" pokrčí Míra výmluvně rameny. "Však už jdu. Když mají strach, žé bych je vykoukal," odfrkne Robert, před námi si strhne bederní roušku a aniž by se namáhal aspoň pootočit, v klidu se obleče, načež se rozloučí s Mírou s tím, že se sejdou u Charlieho, a odejde. Normální buran, nestojíme mu za pozdrav! Míra se nezdržuje. "Jdem na to." Má to patrně předem promyšlené, protože nás postaví za tenounký závěs z bílého plátýnka a silné reflektory umístí tak, aby řádně osvětlovaly naše siluety a přitom z nich byly vidět jen ostré jasné stíny, zatímco naše totožnóst zůstane 59 utajená. Dokud fotí můj obličej z profilu, jde ta jako F másle, vždycky mi přiběhne nasměrovat hlavu do správm ho sklonu a zuří, jakmile s ní nepatrně pohnu. všechn pozná. O Helenin nos zájem nemá, sotva se mnou skonč požádá nás: "A ted obě do půl těla. Já snad zírat může Doufám." "Ty jsi profesionál, můžeš," povolí mu Helena prívileg um a šup, už má mikinu dole. Omrkne ji znaleckým okem ze všech stran. "Máš pěkn kozy." Uchichtnu se. "To moc profesionálně neznělo." "To o tom profíkovi říkala ona," pokrčí pobaveně ramp ny, vyžene mě zpoza plenty a fotoaparát jen cvaká. Kdy už si myslím, že ho Helča zaujala natolik, aby na mě zapc mněl, přivolá mne opět na scénu. "Zuzko, připoj se. Stoul neš si dopředu a Helena za tebe, jako tvůj stín... Tak c "Musí to být?" táži se rozpačitě. "Snad se nestydíš?" zeptá se. "Neblbni, prosím tě." "Polez," pobízí mne také rozjařená Helena. "O nic m jde!" Stránka 27

Deváté nebe Je mi hloupé nechat se přemlouvat, krom toho před H. lenou se převlékám normálně, snažím se tedy Míru vním skutečně jako profesionálního fotografa, který pouze dě svou práci. Sice nechápu, jak mohou mít zrovna moje ňac ra coby stín ta Helenina, jež jsou dvakrát taková, ale to asi právě účel. Míra se na nás vyřádí! Šteluje nás do nejrn možnějších póz, až si chvílemi myslím, že je to pěkn úchyl! "Skvělý," zhodnotí nakonec svou práci. "Z toho by p. dobrých fotek mohlo vyjít." "Pár?" bavím se. Vyplácal na nás několik filmů! "Dobrýho nikdy není moc," ujistí mě. "A toho nejlepš ho už vůbec ne. Přijd'te se podívat, až budou hotový." 60 Helena na mě zamrká. S tím si mistr může být jistý! Míra pro dnešek v ateliérech končí, nakáže řilmy i fotoaparát do batůžku, počká, až se oblečeme, a společně vyjdeme do mrazivého večera. Teprve nyní si uvědomím letící čas! "To je hodin," všimne si také Helena, vytáhne z kapsy balíček žvýkaček a nabídne nám: "Než cvakat zubama zimou..." "Nechci, dík," odmítnu, protože na ty její super pálivé fakt nemám chuť. "Já si vezmu." Míra se s tím nežinýruje, rozbalí balíček, jeden polštářek strčí do úst a zbytek si nacpe do kapsy džínsů, patrně na horší časy. Mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas, zvlášf když vidím kamarádčín obličej! "Pěkná kláda; co? Bydlíte tady někde, nebo to máte domů daleko?" položí Míra otázku. "Ani ne, ale proč jít domů tak brzy?" nadhodí Helena, které se vyloženě nechce nechat plavat pracně získanou příležitost. "Co zajít na panáka? Na zahřátí by bodl." "Dobrej nápad, ale už něco mám. Dejte si i za mě, holky." "Máš rande?" popichuje ho kamarádka. "Já a rande?" zatváří se naoko užasle. "Mě žádná nechce." "Například ta prvačka," rýpnu si do něho. Zajede prsty do vlasů, aby je hodil z čela dozadu, a pousměje se: "Koukám, naše škola je pěkná drbárna, co`? O.K., ta mě chce, to je fakt. Ale Lucka jela na víkend k mamince." "Nejenom ona," pospíší si Helena pohotově a Mírovi je jistě jasné, že nemluví o jízdách k mamince. "Že by?" zazubí se na ni, na okamžik se zamyslí, načež řekne: "Jestli se budete nudit, kočičky, a posloucháte Psí 61 vojáky, přijdte zejtra v osm na pařbu do Medea klubu, bud to stát za to, slibuju." "Fajn," rozloučíme se a díváme se, jak spěchá na trart vad . "Parchant," uchichtne se Helena. "Sežrat mi celý žvej ky, to jo, ale domluvit si rande ho vůbec nenapadlo." "Třeba se to vyvine zítra," těším ji. "Líbila ses mu." "No," přizná si objektivně, "líbily se mu moje ňadra, a t~ samo o sobě moc neznamená." "Někde ten zájem začít musí," zazubím se na ni a on, mě za trest strefí sněhovou koulí přímo do ucha. Mámě jsem lhala jen tak na půl. To, že dělám společnos Heleně přes víkend, aby nebyla sama, je pravda, ovšem jej spolubydlící neonemocněla, pouhopouze odjela na víkenc a po neděli tu samozřejmě zase bude, stejně jako Denisa Ve druhém pokoji zůstala akorát Anna, která to má do Zva lena sakramentsky daleko. Ta je ovšem naprosto klidni a tiché samotářské povahy, tudíž máme božský klid, které ho náležitě využijeme - vyspíme se do růžova! Vstáva v půl dvanácté je tak akorát pro pěkný začátek dne, pak s Stránka 28

Deváté nebe ukuchtíme k obědu špagety, které polijeme salsou z kon zervy, bohatě zasněžíme sýrem a nadlábneme se málen k prasknuti. Pak si přeperu prádlo, co se mi za týden nahromadilo především spodní, umyji si vlasy a odpoledne proflákám. příjemným nicneděláním, načež je čas dorazit k večeř zbytky od oběda a nachystat se na noční jízdu. Cestou se stavím v podchodu u spořitelny vybrat s z bankomatu peníze. V Medea klubu jsem dosud nikdy ne byla, vím však, že patří mezi ty dražší a nejsem si jistá, zd; bych se svými penězi vyšla. Doufám jen, že máma nezapo mněla a nějaké penízky mi na účet vložila! Zadám PIl` 62 a po zmáčknutí tlačítka ENTER se ozve chrčivý zvuk. Bankomat vyplivne příslušnou částku a já se v duchu mamině omluvím. Je sice vytížená, nicméně spolehlivá, přesná a výkonná. A na rozdíl ode mě i bráchy ctižádostivá, což nám neustále vytýká. Ondrovi dodnes neodpustila, že si místo vysokoškolského titulu pořídil rodinu. Já jsem teprve na střední a za svým cílem jdu, takže jsem zatím v pohodě. Pak se ušklíbnu. V pohodě...? Mamka by nikdy od žádného problému neutekla, ona by ho řešila... Na delší rozjímání není čas, venku je sprostá zima, Helena mě čapne god křídlo a meteme si to rovnou na náměstí do Medea klubu sídlícího v suterénu starého činžovního domu hned u vchodu do katakomb, jedné z hlavních městských turistických atrakcí, ted' přes zimu samozřejmě zavřených. Musíme slézt po schodech pěkně hluboko pod zem, klub by se docela klidně mohl jmenovat Kryt, Bunkr nebo tak něco. "Jestli v těch chodbách," kývne Helena bradou ke štole zajištěné mohutnými mřížemi, co se svažuje kamsi do hlubin země a temné ústí chodby pohlcující veškeré světlo na nás dýchne syrovým chladem, až mi na zádech naskočí husí kůže - a není to zdaleka jen zimou!, "fakt bydlí duchové, tak po tomhle nářezu se splašej docela." Rachot bubnů, co vychází z klubu, simuluje v úzkých prostorách katakomb středně velké zemětřesení. "Tohle nejsou Psí vojáci," zapochybuji. "Já je neposlouchám, takže nevím," pokrčí Helena rameny. U vchodu do klubu nastane menší problém, pořadatelé nás nejdřív nechtějí pustit dovnitř bez předem zakoupené vstupenky, prý je vyprodáno, nicméně použijeme všechen náš šarm a podaří se nám z těch dvou sucharů vydyndat dva lupeny na stojáka. Heleniny Krkonoše v hlubokém kulatém výstřihu, kámoška si takticky rychle rozepne bundu až 63 k pasu, slaví úspěchy nejen u mistra Jeronýma, že! Stačí, aby se předklonila k těm dvěma sedícím, opřela se ňadry o stolek, k tomu trošku dvojhlasných prosbiček - a jsme konečně vpuštěny dovnitř a dokonce za poloviční vstupné. To,. že nemáme lístek na sezení, nás vůbec netočí, nepřišly jsme sem sedět! S hudbou jsem měla pravdu, za rockové kantáty může jakási málo známá předkapela, která svůj věhlas teprve buduje, a to hodně hlasitě, div mi z nich neprasknou bubínky. Než si koupíme drink s tajuplným názvem Zapadající slunce, nastoupí na pódium hlavní hvězdy večera a já takřka lituji, že nás v tu chvíli vyzvedne Míra u baru, zacvakne naše pití a už nás vleče ke své hlučné společnosti. Podle všeho mají pěkně nakoupeno, je jich šest, z toho čtyři kluci, známe pouze Míru a od vidění Roberta, toho protivu, naše přítomnost jim udělá vyloženě radost a hned nás nadšeně přiberou mezi sebe. Pravda, jisté výhody to má, především tedy tu, že částka za vstupné je mým jediným výdajem dnešního večera - a to tedy určitě nesedíme na suchu, ale přece jen bych přivítala trochu víc klidu a možStránka 29

Deváté nebe nosti poslouchat skvělé texty písniček. "Co to pijete za žbrundu?" zahledí se Míra podezíravě na naše tříbarevné pití, nakloní se až k Heleně, div jí nespadne do výstřihu, a brčkem vycucne část obsahu sklenice. "Brr, je to sladký..." "Griotka, vodka, džus, samý dobrý věci," hájí se Helča. "To sice jo, ale ne smíchaný," míní Míra. "My jedeme v ballantince. Jedině čistý pití." A když jde pro další rundu, přinese rovnou i pro nás. "Ne, díky, já zůstanu u svého sluníčka," bráním své přesvědčení a Robert se zvedne, aby mi šel splnit přání. Je to od něho docela milé, nicméně dojem tím na mě neudělá 64 žádný a jeho veškeré další pokusy navázat bližší kontakt ignoruji. Pro drinky mi běhá rychleji než je stíhám a hlavně chci likvidovat, musím ho dost mírnit, a když mu za ně strkám peníze, nevezme si. "Dneska platí Míra," vysvětlí mi svou štědrost. "Tys udělal. banku?" všimne si také Helena, která se ovšem v konzumaci zrovna dvakrát nehlídá. "Tak nějak," zazubí se ze široka, položí si ruku kolem kamarádčiných ramen a cosi jí říká přímo do ouška, Helena se chichotá vysokým hláskem a když se po nich asi po deseti minutách podívám, ti dva jsou v sobě pěkně kousli. Pobaveně se usměji. No vida, a pak že se Míra k ničemu nemá! To se jí ta investice balíčku žvýkaček vyplatila. Já se bavím také skvěle a vůbec k tomu Mírovy či kohokoli jiného polibky nepotřebuji. Krom Roberta jsou tu kluci, se ktery'mi je zábava. Jménem si zapamatuji jen jednoho, co se mi představí jako Petr, student vyšší odborné ekononůcké, je s ním docela psina, necpe do mě přípitky jako ti ostat ní a i když se snažím odolávat ze všech sil, jsem jen ráda, že recitál skončí a Míra se rozhodne změnit lokál, tudíž se ze zakouřeného prostředí dostaneme na čerstvý vzduch. Zatímco Míra objednává taxík, přitočím se k Heleně, rozjařené víc než je zdrávo. Na rozdíl ode mne se nechala zlanařit k čistému pitivu. "Nevezmeme kramle?" "Cože?" zamrká a její pohyby jsou podezřele vláčné. "Nešílíš?! Ted? Vždyf je ťo absolutně špice!" "V nejlepším se má přestat..." "A kdo ti řekl, že jsme v nejlepším?" zahihňá se. "Myslela jsem, dokud to máme pod kontrolou," oponuji. "Ten tvůj miláček je pěkně zhulenej, a ty máš taky dost." "V pohodě," uklidňuje mne. "Ber to tak, Sue, že život je krátkej a je třeba si ho užít, když je příležitost." Víc se domluvit nestihneme, před klubem zastaví taxík 65 a Míra nás strčí dovnitř, aby si přisedl spolu s Robertem načež vyrazíme na naprosto šílený tah, něco jako exkurz po různých barech ve městě. Pamatuji si první tři, Zapada jící slunce nemají ani v jednom, u Charlieho si dám vodk s džusem, v Rodeu je to sklenička červeného a Planeta opi to zajistí bublinkami. Zbytek mi začne splývat, vím jen, ž se naprosto skvěle bavím i s tím nesympatickým Roberter a že ani jedna neprotestujeme, když nás taxík vysyp u domu, kde ti dva sdílí byt 2 + 1. Helena se totiž zmír o mé současné situaci bezdomovce a kluci nám velíc ochotně nabídnou pro dnešní noc přístřeší. Tedy, ono jd spíš o zbytek noci, musí být hodně pozdě, ale kolik vlastn je, to jaksi nejsem při nejlepší vůli schopná z displeje mo bílu přečíst. Koneckonců na tom vůbec nezáleží! Jsem opilá. Ne tolik jako Helena, protože si svůj sta' uvědomuji, nicméně mě to nijak netěší a snažím se vystříz livět lokáním mrazivého vzduchu, ovšem to mi Robert dog striktně zatrhne, protože okno, ze kterého se povážliv vykláním, zase zavře. Pak málem urazím bokem futr i s dveřmi a krátkozrace zašvidrám po místnosti: "Máte t~ vůbec nějaký postele?" Stránka 30

Deváté nebe "Jasně," ujistí mě Míra, který si smotne brčko a kouří h. napůl s Helenou, "sice jen dvě, ale zato pořádný." Helča okamžitě projeví přání si postel prohlédnout, tak že se ti dva ztratí v Mírově pokoji, a mně se snaží Mír nalákat do svého. Na dvoumístné letiště bychom se vešl pohodlně, o to nemám obavy, přesto tohle pohodlí odmít nu a připravím sí provizorní ležení z kuchyňských židli Robert ze mě má pěknou švandu, ležet na dvou židlích s prostě nedá, neustále se mi rozjíždějí, a když žuchnu n zem, pochopím i ve svém stavu marnost počínání. Poté, c. prozkoumám vestavěné skříně v chodbičce, zda bych se d~ nich nevešla, patrně podsunutý zážitek z prababiččiny cha 66 lupy, zamířím do koupelny s jasným cílem ustlat si ve vaně. Nápad jistě dohry', ovšem zkrachuje na jisté maličkostí - ti dva nemají vanu! Nenechám se rozhodit, zalezu si do sprchového koutu a zašoupnu za sebou dveře. Přejí sí usnout a spát a probudit se do bílého dne opět při smyslech!! Přání je ovšem věc jedna, skutečnost věc druhá. Velice brzy mě začnou brnět skrčené nohy, kachlíčky jsou víc než nepohodlné, a co je ještě horší, nějak mi začínají vypadávat souvislosti, přestávám rozlišovat, co je realita a co divoké představy vířící mi hlavou. Nikde nemám stání, musím vylé2t z koupelny a jako v tranzu najít první postel, která se namane. Že už je z části obsazená Helenou a Mírou, tak to mi vůbec nevadí, také jde o dvojlůžko. Ti dva si mého příchodu nevšimnou, zcela zaujatí sami sebou, lehnu si tedy na bok, k ním zády, a rukou šmátrám po nějaké přikrývce. Kdybych měla bundu, mohla bych se přikrýt tou, ale odhodila jsem ji v kuchyni... či kde. Pak asi deku najdu, protože chlad vystřídá příjemné teplíčko, najednou ležím na nafukovací matraci uprostřed oceánu, kolem mě je jen voda a voda, vlny mě nadnášejí a krásně houpají, houpy hou, houpy hou... Pak se zvedne vítr, houpání je čím dál divočejší, kdesi blízko někdo hlasitě sténá, ale nemohu se podívat, musím se držet matračky ve strachu, že z ní spadnu a utopím se! Možná sténám já, nejsem si jistá... Ted' už mi houpání vůbec příjemné není, ještě dostanu mořskou nemoc... ! Divím se, že ji Helena nemá, ona i Míra se v divokém rytmu propadají nahoru a dolů, proboha, nechte toho už, vy dva blázni! Přede mnou se vynoří černý stín dávno zemřelé prababičky. Jdu si pro tebe, Zuzano, půlnoc už dávno byla, tentokrát mi neutečeš... Uhýbám před její holí, kterou mě chce přetáhnout, užuž mě drží za nohy, ale není to prababička, to mě chce za kotníky stáhnout žralok, kopu nohama, až se osvobodím, Libore, ty 67 hnusáku, proč jsi to udělal, já ted kvůli tobě nemůžu domů Nedotýkej se mě, nebo tě zabiju... Šmátrající ruce patří d~ kategorie těch nejodpornějších představ, nejsou pravé, vín to! Nemohou být, kde by se tu vzal, uprostřed moře, kter~ stále tak příšerně houpá a šumí a vlny naráží do ska a všechno víří a točí se ve zmateném rytmu v té tmě, kter; mě svou tíhou až dusí... 68 5. bylo nebylo Probudí mě nevolnost tak prudká, že musím pevně zavřít pusu, jinak bych dávila rovnou v posteli, a vypálit největší rychlostí rovnou do koupelny. To, že jsem polonahá, nemá význam, nad tím se nepozastavuji, prioritním úkolem je najít záchod! Vůbec si nepamatuji, kde vlastně koupelna je, ani zda je společná s WC, rozmístění nábytku v cizím bytě je taky pěkný oříšek! Nejprve div neproběhnu prosklenými dveřmi, pak porazím židli, načež se strefím do kuchyně. To už mám fakt na mále, kdyby dveře do koupelny nebyly hned ty vedle, nestihla bych to. Takhle se nakloním nad mísu a vyhodím obšah žaludku v několika mohutných dávících křečích. Je mi šíleně zle, zhroutím se na všechny Stránka 31

Deváté nebe čtyři a se zavřenýma očima, ze kterých mi vyhrkly slzy, čekám, až největší nevolnost odezní. Kde to, sakra, vůbec jsem?! Panebože, takhle se zlískat!! Hlava mi jen třeští, celým mým tělem třese zimnice, cítím se slabá, žaludek , jako na vodě. Zatímco čekám, až budu vůbec životaschopná, v letmých útržkách se mi vybavují vzpomínky. V Medea klubu to začalo a kdyby to tam i skončilo, mohla bych o včerejším večeru prohlásit, že byl skvostný. Následující exkurze po barech, to už byly hřebíky do rakve mého současného stavu. Jízdy taxíkem, nejrůznější přípitky, Míra, ktery' platil jak uhlobaron, nové tváře lidí, kteří se se mnou seznamovali, Robert... Čím déle pátrám po časové spirále, tím méně toho vím. Moje pamět sahá zhruba do druhě ho69 díny ranní, pak už se jen tu a tam něco málo vynoří ze tmy zapomnění. To, že je tenhle byt Mírův a Robertův, jen tuším, jak jsem se dostala sem je mi záhadou a co se dělo je velkou neznámou. Pár záblesků pošahaných snů, co se mi zdály před probuzením, jinak okno velké jak výkladní skříň. Proč jsem si, proboha, svlékla i kalhotky?? Vyhrabu se na nohy po etapách, přičemž se musím přidržovat mísy a později i umývadla, spláchnu a za pomoci štětky ho vyšůruji do čista, načež se na sebe podívám do zrcadla a div se neleknu. Líčidla mi rozmazaly slzy samovolně vytékající ze zarudlých oteklých očí, jsem rozcuchaná a celá jakoby zmačkaná. Nacpu hlavu pod kohoutek a zvednu pákovou baterii, studená voda působí opravdu úlevně, omývám se jí a chlemtám jako pes, mám příšernou žízeň, kloktám a vyplachuji si ústa, abych se zbavila odporně kyselé pachuti zvratků. Po umytí se můj vzhled zlepší snad jen o čerň líčidel, jinak je to stále tatáž hrůza. Zčešu mokré vlasy dozadu, urovnám vyhrnuté elastické tričko s nápisem SWEET GIRL, to teda fakt sedí!, kolem pasu si uvážu osušku, abych se nepromenádovala po cizím bytě nahá, a vydám se hledat další kusy oblečení. V kuchyni se válí na zemi pouze moje zimní bunda a ušanka, džíny objevím v ložnici vedle dvojpostele, na které spí Helena částečně zakrytá Mírou. Ten kluk je snad anorektik, napadne mě. takhle bez trika je hubený skoro jako já. Jejich svršky jsou rozházené všude možně, je vidět, že měli se svlékáním naspěch. Aniž bych je probudila, přitáhnu si blíž džíny a musím je obrátit, jsou celé naruby, musela jsem je svlék~ nout taky v pěkném spěchu, nebo spíš ze sebe servat. Ješte by tu někde měly být kalhotky... No jo, jsou, zakopnutE pod letištěm, tanga meruňkové barvy jsou moje, Helem včera zvolila černé krajkové. Podám si je nohou a otočím. 70 je z nich taky jeden chumelenec, načež zjistím, že to, co z nich zbylo, se už obléct nedá. Nechápavě si je prohlížím. Jak jsem se mohla vysvléct tak, že jsem je rozervala?! Pravda, jsou z jemného hedvábí a šňůrka zezadu je fakt hodně úzká, nicméně jak moc jsem za ni musela rvát, abych je roztrhla? Proč jsem si je nesvlékla normálně?? Po těle mi znovu naskočí husí kůže. Moje hlava sice odmítá přepych přemýšlení, nicméně mě nemůže nenapadnout druhá možnost: co když jsem si je nesvlékla já??? A pokud ne já, tak kdo a hlavně PROČ, za jakým účelem??? Podívám se na spokojeně oddechujícího Míru. Že by zneužil situace?! Měl přece Helenu, před očima mi bleskne, jak se ti dva milovali; až celá postel nadskakovala. Nebyl to patrně jen sen. A co to další, co považuji za sny...? Ruku šátrající po mém těle a ... Trnutí a bodavá bolest v mém břiše, zvláši v podbřišku nakonec vůbec nemusí patřít k nevolnosti!! Rychle si obleču džínsy, tanga nacpu do kapsy a shýbnu se pro svetr. V tu chvíli se mi znovu zvedne žaludek a já Stránka 32

Deváté nebe běžím do koupelny podruhé. Nemám už krom žaludečních šfáv co zvracet, ovšem samo dávení a nutkání je odporné, znovu sí dlouze vyplachují ústa a myji obličej. Pak sí jdu do kuchyně pro bundu, musím ven, potřebuji vzduch na vzpamatování. V kuchyni narazím na Roberta, který si tam v rouše Adamově připravuje vodu na kávu. "Promiň," omluvím se, že jsem tam tak vtrhla, a chci zase vycouvat, ale Robert mě zarazí. "Dáš si taky kafe? Koukám, že ho potřebuješ víc než já." "Radši ani ne..." "To tě postaví na nohy," ujistí mě, hodí do skleničky lžičku kávy a zalije ji vodou z rychlovarné konvice, načež mi kafe naservíruje ke stolu, kam si sám také přisedne. 71 ;,Snad se oblečeš, ne?" podotknu pobouřeně. Robertovo tělo je sice výstavní, je vidět, že je v posilovně jako doma a je na ně náležitě pyšný, nicméně dívat se u snídaně na to, co se mu bimbá mezi nohama, fakt nemusím. "Proč?" zazubí se. "Jsem doma." "Třeba proto, že tu nejsi sám," připomenu mu rýpavě. "Není nad pohodlí. A pak, jeho důvěrní přátelé jsou i mými přáteli, nemám před nimi co skrejvat." "Čí přátelé? Mírovi?" zeptám se nechápavě. "To taky," zasměje se pobaveně. "Bydlí se nám tu dobře proto, že se o všechno dělíme. I o přátele. Ted' jsem nemyslel Míru, ale Roberta juniora." Dojde mi, o čem vlastně mluví. "Jsi nechutnej." Pobavím ho tím víc, řehtá se jak debil. "Nedělej jeptišku, když žádná jeptiška nejsi." . Další jeho moudra neposlouchám, čapnu bundu i čepici a bez rozloučení vypadnu nejen z kuchyně, ale i bytu. Mrazivý vzduch mi udělá dobře, lokám ho plnými doušky. Sice je mi pořád na zvracení a neodvážím se do žádné tramvaje, to tak, poblit tramvaj v neděli dopoledne!, hlava bolí jako střep, ale aspoň mě přešla slabost. Procházka mi pomůže zbavit se nejtěžší kocoviny, pročistit hlavu se mi nepodaří, naopak! Stále přemítám, co se vlastně v noci stalo. Nenaznačoval Robert, že jsme spolu něco měli? Vyspal se se mnou? A kdo? On, nebo Míra? Případně oba??? Ať dumám, jak dumám, nevzpomenu si na nic konkrétního za celou cestu. Klíč od bytu mám naštěstí v bundě, včera jsem zamykala, a moje cesta vede do koupelny, kde ze sebe strhám zakouřené oblečení, smrdím sama sobě, fuj, a stoupnu si do sprchy, abych se očistila. Nejen od kouře a potu, ale i tak nějak psychicky, snažím se mýdlem vydrbat otisky prstů na svém těle! Tam dole se cítím otlačená, bolavá. Je mi ze sebe špatně víc než z alkoholu, sakra! ! ! 72 Pak zapiju prášek proti bolení hlavy dvěma sklenicemi vody a zalezu do Heleniny postele v touze vyspat se z toho. Probudí mě Helena, která dorazí něco málo po poledni. Ačkoli v noci pila rozhodně víc než já, je zničená mnohem méně, trápí ji tak akorát bolehlav a nevyspání, jinak celkem v pohodě, dokonce ani nezvracela. Pěkná nespravedlnost! "Kam ses ztratila?" podivuje se mi. "Potřebovala jsem někde v klidu umřít," svěřím se jí. "Jo, říkal Robo, že jsi měla potíže," baví se, blaženě sebou plácne na Radčinu postel a s mohutným zíváním zahuhlá: "To byl úlet..." Ušklíbnu se. "Ani nemluv...! A co ty a Míra?" Helča si zálibně přejede rukou ňadra. "Milovali jsme se." "To jsem si všimla," uchichtnu se. "Jak to?" zeptá se překvapeně. "Vždyf jsi tam nebyla." "Ne? Ležela jsem vedle vás a určitě z toho houpání se mi udělalo tak moc šoufl, splašili jste mi žaludek." "Jo, ty myslíš v noci...? Z toho si vůbec nic nepamatuStránka 33

Deváté nebe ju, spíš jsem myslela, že nic nebylo, že jsme oba odpadli dřív než k něčemu došlo. Tak v tom případě jsme se milovali dvakrát. A ted' dopoledne jsem si to i užila." Kdybych neměla pocit, že mi mozek narazí do stěny lebky, zavrtěla bych hlavou mnohem vehementněji. "Ty jsi případ, fakt...! A domluvili jste si aspoň něco dál?" "Ne," přizná bez mučení. "Byla to jednorázovka, Mira není kluk na chození. A ani bych takovýho bohéma za svýho kluka nechtěla. Mým snem bylo se ke svému idolu přiblížit. To se podařilo rychleji než jsem čekala. A hlouběji, hihi." "Nebul' nechutná i ty," okřiknu ji. "A kdo ještě?" chytí mě za slovo. 73 "Ten odpornej Robo," ušklíbnu se. "Neříkal něco...?" Nerozumí mé otázce: "Jako co? O tobě? Že jsi házel kačenám do záchodu a žes nebyla zrovna společenská." "Myslím spíš ... V noci. Co bylo... a nebylo." "Bylo nebylo," baví se vesele. "Ty ses s ním vyspala?' "Nevím," odseknu napruženě. "Já bych se s ním nevy spala rozhodně, to vím jistě. Ale to, jestli se on vyspal s~ mnou, je jiná věc. A stejně tak to mohl udělat i ten tvů bohém." Vylovím z kapsy džínsů tanga a předvedu je He leně. "Silně pochybuju, že bych si je rozervala sama." Helena se zamyšleně podrbe ve své afro-kštici. "Hm, ta s tím ti nepomůžu, protože si vůbec nic nepamatuju, dc konce ani to, že jsem v noci dováděla s Mírou já, nato abych věděla, co jsi prováděla ty... nebo oni s tebou." O trnutí v podbřišku a pocitu otlačení se nahlas nezmí ním. Raději se přikloním k druhé verzi - nic nebylo. Sam jí chci věřit, tak proč bych Helenu přesvědčovala o opaku Navíc bez důkazů? Bydlení s Helenou a Radkou není špatné, ovšem k tomt aby to ták mohlo zůstat napořád, by se musely vyladit jist maličkostí, těch pár háčků, které kazí celkový dojem. Tl čenice v koupelně by se daly přežít, dokonce i každodenr večerní úprk z bytu a schovávání se v podloubí soušedníh domu v době, kdy obchází domovnice na kontrolu, drkot~ ní zubů při čekání na vysvobozující Helenino prozvoněn s jasným vzkazem: vzduch je čistý, ovšem k tomu, aby tep hle způsob života dostal statut delšího trvání, bych nutr musela mít prachobyčejnou postel! Karimatku a spacá pomalu nemůžu ani vidět, sním po měkké, čisté a tep postýlce. . . ! Už aby byl táta z montáže zpátky, na společc bydlení s ním se vyloženě těším, každý večer před usnutí na tvrdé zemi si plánuji, jaké to bude skvělé. 74 Mámě pošlu pouze SMS zprávu, že se mám skvěle. Nechce se mi s ní mluvit, mohla by se nějak nepříjemně vyptávat a já moc lhát neumím, ještě bych se něčím hloupě prozradila! Díky bohu existují vymoženosti jako krátké textovky, tak proč to neřešit jimi, že. Navíc je mamka možná radši - zdržím ji tím rozhodně méně než telefonickým hovorem. A je to levnější. Veaškole naštěstí panuje období bezvětří, jak svorně nazýváme krásné klidné dny, kdy je vysvědčení napsané a ani učitelům se nechce hroutit další známky, i oni si potřebují kapku vydechnout, nabrat sílu na další pololetí. Pondělí, kdy stále ještě nejsem po sobotním tahu úplně ve své kůži, trávíme tradičně v ateliérech, kde přímo rukama namočenýma da barev ztvárním, a to velice podařeně, abstrakční malbu vyloženě hýřící emocemi. Část úterního dopoledne zabijeme přednáškou spojenou se sledováním naučného videa o potratech, také budoucí výtvarníky a výtvarnice musí škola vybavit do života po všech stránkách, nejen zmáknutím dějin výtvarného umění a nejrůznějších technik kresby a malby, že, a na závěr vyfasujeme každá balíček vložek. Stránka 34

Deváté nebe Na středu si pro nás učitelé vymysleli ještě zajímavější program, odpoledky nám odpadnou a dopoledne jdeme na výstavu fotografií do galerie na náměstí, kam se z naší školy prozatím podařilo proniknout jen jedinému studentovi. Kterému asi! "Doufám, že tu nebudou ty naše stínofotky," špitne mi ' Helena do ucha v galerii, kde vládne skoro nábožné ticho, ačkoli je tu tolik lidí, že na zhlédnutí některých snímků musíme vyloženě stát frontu. V první chvíli se zhrozím, skoro mě dostala. Nesmysl, tak rychle to nejde, navíc tyhle fotky vystavoval i na nějaké soutěži, musí je mít nafocené dávno. 75 Ten kluk vážně umí, to mu přiznám. Jeho fotografie se v konkurenci známých fotografů rozhodně neztratí, mají duši. "Docela jsem hrdá na to, že jsem se s ním vyspala," vysekne mu Helena svým způsobem poklonu. "No, to já ne," pousměji se kysele. "Co ne?" nepochopí mě. "Lituješ toho, že ses s ním nevyspala, nebo pokud jo, tak lituješ toho vyspání?" "Chci říct, že i kdyby se mnou něco měl, že bych na to hrdá nebyla," vysvětlím polopaticky. "Přišlo by mi to od něj totiž dost sprostý zneužití situace. Pokud to udělal, tak nevím, za co bych ho měla obdivovat!" Helena zaváhá. "Aspoň za ty fotky, ty slušňačko! Míra je ze všech mých kluků ten nejslavnější. A asi i nejhezčí. Navíc mně se to líbilo, takže já toho nelituju v nejmenším." Pokrčím rameny. V tomhle jsme každá dost jiná, Helena je starší než já o celý rok, kamarádka si po sedmé třídě udělala pauzu, kterou strávila se svou matkou v USA, a do osmičky nastoupila až s ročním odkladem. Krom těchto zážitků - já jsem byla nejdál v Chorvatsku - má navrch o spoustu dalších, především těch intimních. Je hezká, líbí se, netrpí žádnými mindráky, umí se bavit a baví ji navazovat nezávazné jednorázové vztahy. Baví ji sex. S Mírou žádné pokračování není, nejspíš proto, že o něj ani jeden z nich nestojí. Nenapsal jí, nezavolal, a ona se neozvala jemu. Já jsem se mu ve škole celkem vzato vyhýbala, tady v galerii se setkání nevyhnu. Míra, ač zaneprázdněn, nás zahlédne v chumlu spolužáků. "Čau, kofata." "Zdar, Mistře," zazubí se na něj Helča. "Zapomněla jsem si památníček, podepsal byste se mi někam jinam?" "Tobě vždycky," nezkazí její hru. "Kdykoli a kamkoli." ,;Třeba na pupík. Jestli sis nezapomněl pero..." "Péro mám u sebe pořád, neboj," přeruší ji a oba se řeh76 tají jako na povel. Nechápu, že o tom mohou ještě vtipkovat! "Ale tady je dost lidí... Leda vzadu v kumbálu." "Necháme to na jindy," projeví Helča skromnost. "Co ty naše fotky?" "Dvě vyšly skvěle," vzpomene si. "Jednu nechám paspartovat, fakt za to stojí. Ostatní ti můžu dát, jestli budeš chtít, zajdi někdy. Ale ohlas se předem, jo. Mám dost nabitej diář." Pak si všimne mého upřeného pohledu, v orva ných uválených riflích zastrčených ve vojenských kanadách a vytahaném svetru nevypadá jako člověk na své vlastní vernisáži, a vyloží si ho po svém: "Čau, Sue. Pozdravuje tě Robo." Do jinak bledých tváří mi vhrkne červeň. "Proč?!" Tahle otázka Míru pobaví. "No... Já nevím, proč se lidi pozdravujou. Asi má na tebe pěkný vzpomínky, taky kdo by neměl... !, já bych tě pozdravoval taky, nebo Helena ho chytí za slovo: "A neříkal, jaký? Zuzana by totiž ráda věděla; jestli = ` Kopnu ji do kotníku, jen vyjekne. Okovaná špička mých zimních šněrovacích bot má ten správný účinek. " - mu bylo taky tak blbě jako jí." "Za co ho máte?" zasměje se Míra. "Myslíte si snad, že Stránka 35

Deváté nebe je to takový mlíčně jak vy, aby si dal dva tří panáky, smotnul brčko a poblit záchod, nebo co?" "No jo, já zapomněla, že vy jste už velcí kluci," kření se na něho Helena. "Tak zatím pa, Mistře, měj se, my to jdem projít až dozadu, af vidíme, jak fotí tvoje konkurence." "Jak asi - hůř," rozhodí pobaveně rukama. "Mějte se." Teprve když mu zmizíme z doslechu, Helena se na mě osopí: "Budu mít modřinu, vole. A to jsem ti chtěla pomoct vyřešit jednu velkou neznámou! Mohla jsi mít aspoň jasno." "No jo, ale ne takhle!" ohradím se nahlas, až se po mně kolemstojící obdivovatelé fotograřií otočí, sklopím zrak 77 a dál pokračuji šeptem: "A pak, možná radši nadějnou nejistotu než mít tak hnusnou jistotu." Krom toho, co myslel tím kdo by neměl?! Zeptat se hc na ostro, zda on má na mě také pěkné vzpomínky, natož se vyptávat, jak moc intimní, tak to tedy opravdu ne! O kom se mluvívá, nedaleko bývá. Na několika Mírových aktech poznám Roberta. "Ten tvůj Mistr je normální úchyl." Helena vyprskne. "Kvůli tomu, že fotí nahatýho spolubydláka, nemusí bejt úchyl ani buzna. A že není na chlapečky, tak to vím stoprocentně, hihi." "To nemyslím," ohradím se. "Spíš si Míra léčí komplexy, ne? Sám je jak komár, tak fotí namakanýho Roberta." "Svaly nejsou všechno," zastává se ho. "Je pravda, že z těch dvou by byl ideální muž - Mírova hlava a ego plus Robertovo tělo... Je sice hubenej, ale pověst nelhala. Je vybavenější než Robo. Fakt ho má až sem. . . !" Plácnu ji po zádech, ovšem smát se musím také. Už proto, že ta nechutnice schválně přehání a ukazuje skoro ke kolenům! Adámková má dost věčného omlouvání a zažene na parkety i flákače a simulanty, co hodlali strávit dvě hodiny tělocviku příjemnějším způsobem než pobíháním po tělocvičně. Patřím do kategorie simulantů, jelikož mi menses mešká už druhý den, a tudíž se nedostanu do družstva, takže si podle tělocvikářky máme my zbývající házet s míčem, například trénovat zásahy na koš a podobně. Ze zdržení menstruace nevyvozuji žádné závěry, hlavně proto, že je vyvozovat nechci, to je to poslední, co by mi ještě tak chybělo! Navíc zpoždění přece bývá běžné, ne? Helča mívá klidně dvoutýdenní výkyvy a nikdy se nestresuje, nevím. proč bych se měla začít plašit, přestože jindy mi to funguje přesně jako hodinky. 78 Tohle jsem teda nevychytala, zuřím šama na sebe. Kdybych se bezdůvodně neomlouvala, mohla jsem si aspoň zahrát s ostatními volejbal, který mě normálně baví. A tak místo příjemného plácání přes síť dribluji s míčem po tělocvičně jak fretka, až se mi Helena nepokrytě směje, potvora. Ani mě nehne tlačit se v houfu pod košem, krom toho na mě vyšel těžký míč, co při každém dopadu na zem o parkety vyloženě zaduní. Zvedat ho nad hlavu by byla šílenost, spíš bych si strhla páteř a při své celkem křehké tělesné konstrukci rozhodně nejsem žádný vzpěrač Zaremba. Když už musím driblovat, tak pořádně, ze všech síl. Pří druhém kolečku kolem tělocvičny se mi podaří najít správný rytmus a ještě si počítám kroky, aby vycházely přesně a míč dopadal na zem v pravidelném staccatu dunivých bubnů, při třetím kolečku mě to vyloženě začne bavit, jsem sama se sebou spokojená, takže mi přijde dost nefér, když mě vpůli čtvrtého kola zarazí učitelčin pronikavý hlas: "Proboha, přestaň! Vždyf mi z tebe praskne hlava!" Leknutím mi vypadne míč z ruky a ještě čtyřikrát zaduní o zem, než přestane odskakovat a zakutálí se pod koně. Stránka 36

Deváté nebe Holky jsou ze mě mrtvé smíchy. Omluvně pokrčím rameny. "Já jsem = ` "Jdi si sednout, prosím tě!" nařídí mi a dál se věnuje pískání volejbalového zápasu. Jak je libo! Uraženě dokopu míč do nářadóvny a jdu rovnou do sprchy, mohu si dopřát přepych ráčhat se sama, do konce těláku zbývá ještě dobry'ch třicet minut. Chemie proběhne v poklidu, následující angličtina rovněž, překládáme při ní písničku od Ricky Martina, a češtinou pak přímo končíme. V té se už neučíme vůbec, třídní nám rozdá vysvědčení a ke každému má nějaké ty připomínky, takže hodina uteče ráz dva. Bere to podle abecedy, tudíž jsem na řadě přesně uprostřed. 79 "Kojsová." Položí na mou lavici dokument vyjetý z počítačové tiskárny. Obyčejný papír A4, kvůli kterému bývá vždycky touhle dobou a hlavně na konci června několik sebevražd či pokusů o ně, případně útěků z domova. Tedy, ne na naší škole! Ta je naštěstí pohodová, ve třídě má nejhorší známku čtyřku spolužák Milan Dominikus, a to z dějin umění. Já jsem na tom ve všech předmětech zhruba o stupeň lépe, dvojky a jedničky mi kazí trojka z výtvarky. Třídní je se mnou víceméně spokojený. "Není to špatné, Zuzko, ještě by to chtělo trošičku doladit kreslení a bude to přímo parádní." "No jo, právě," pousměji se takřka omluvně. "Kdyby to byla trojka z normálního předmětu, třeba literatury..." "To snad ne," ohradí se češtinář s úsměvem. "Tak dejme tomu z angličtiny," opravím se. "To by se dalo našprtat a známku si zlepšit, jenže zrovna výtvarka..." "Je věc talentu," zazubí se na mě Helena pobaveně. "Zálišová, nebud'te škodolibá," krotí ji třídní. "Má pravdu," zastanu se kamarádky. "Každý člověk je talentovaný," domlouvá mi třídní a ačkoli je Helenino vysvědčení až úplně na konci, neváhá ho vylovit z paklíku na porovnání. "Ne každý v sobě talent objeví a už vůbec ne každý ho využije. Vám jdou zase jiné předměty než Janě Heleně. Trošku na sobě zapracujte a bude to." "Děkuju," přijmu cár papíru a zběžně okouknu zbytek. Vše podle očekávání; jednička akorát z češtiny a dějin výtvarné kultury, jinak samé dvojky. A to mi učitel Krajčo v předmětu amatérská fotograřie nadržel, známky jsem měla mezi, dokonce spíš víc k té trojce. "Když vás mám po ruce, Zálišová," přejde třídní k Helče. "Není to špatné, ale kdybyste se aspoň občas mrkla na učení, spolu s vaším nadáním by to bylo vyloženě výborné, Jano." 80 Helena má z uměleckých předmětů jedničky, z ostatních trojky krom češtiny, kde dostala dvojku. Co se týče průměru, je na tom rozhodně hůř než já, přesto bych s ní vysvědčení okamžitě vyměnila! Ona je totiž talentovaná, což jí na umělecké škole rozhodně hodí víc než moje dobré známky z obecných předmětů, že, zatímco já jsem pouze průměrná. Pravda, průměrná na výběrové škole plné talentů, ale i tak... Skoro si připadám jako podvodník, co se sem dostal nedopatřením a marně předstírá talent. A přitom se mí tady opravdu moc líbí a všechny předměty mě baví, hlavně ty umělecké, tím víe mě mrzí, že v žádném z ních nevynikám! "Máte na stipendium," hučí do kámošky tříd'as. "Stačí jen chtít. Jasné?" "Pokusím se," věnuje mu Helena zářivý úsměv a já mám co dělat, abych nevyprskla. Stipendium v každé třídě získává pět nejlepších a nejde zrovna o zanedbatelnou částku. Bohužel mě se týkat nikdy nebude, talent nenadřu biflová ním! Helena by mohla, jenomže třídní patrně netuší, že Stránka 37

Deváté nebe stípko je tím posledním, co by ji donutilo k učení. Jejich rodina žije v poněkud jiných poměrech! Což se projeví prakticky vzápětí, jakmile se s Denisou a Annou dokoulujeme až k penzionu. Nablýskaný Bavorák z velké části v chromu patří Helenině otci a chlápek v obleku, co sedí za volantem, svým způsobem také, nebof je to jeho osobní šofér, kterého občas posílá pro dceru, když sám svou berušku vyzvednout nemůže. Do školy Helča občas vlakem přijede, to zase ano, ovšem domů sama snad nejela nikdy. Její rodiče žijí v domnění, že po pilném studiu bývá koncem týdne a někdy až po dvou, to když naplánujeme společný víkendový tah, tak vyčerpaná, že by cestu vlakem nezvládla! No a Helena není blázen, aby jim to vymlouvala, to je jasné. 81 "Příjemnou lyžovačku," popřeji jí krásný pobyt v rakouských Alpách. "Taky si dobře zalyžuj. Stejně jsi měla jet s námi, Sue," lituje mého rozhodnutí strávit jarní prázdniny v Jeseníkách. "Víš, jaká by to byla legrace? Takhle se budu tejden nudit." "Nudit? Přes den budeš lyžovat a večer..." "Hrát s našimi kanastu," uchichtne se. "Zábava jak noha." "A co společenský večery? Ten hotel, kam jedete, vypadá podle prospektů na pěknou snobárnu s hudbou a tancem." "To sice jo," připustí, nicméně se zašklebí: "Jenže když si představím ty Tyroláky v podkolenkách a s šortkami s laclem, jak tam s nimi budu juchat a jódlovat... Tak snad vážně dám radši přednost těm žolíkům." Tahle představa skutečně nemá chybu, řehtáme se obě jako koně celou cestu po schodech z bytu, když se vlečeme s plnou polní. Prakticky se od Heleny stěhuji, musela jsem si sbalit všechny věci, ty necelé dva týdny u ní byly veselé, ovšem také dost náročné a ... divoké. Helena je kámoška se vším všudy, do bavoráku si vlezeme obě a ona mi zařídí odvoz na opačný konec města, kde má své sídlo firma, ve které mamka dělá výkonnou manažerku. Paní na recepci mě určitě zná, nejsem tu za mámou prvně, přesto si mě nechá legitimovat a důležitě zanese mé jméno do knihy návštěv, zatímco já se modlím, aby máma nebyla někde mimo, v terénu. Ale tak to by snad recepční mohla vědět. . . ! S napjatým výrazem poslouchám jednostranný hovor, jak volá nahoru a mluví s několika lidmi, než mi oznámí, že paní doktorka Kojsová má zrovna jednání a dřív než za hodinu na mě mít čas nebude. "Počkáte tu, nebo přijdete později?" 82 "Počkám," rozhodnu se a plácnu sebou do pohodlné pohovky, do které zapadnu jako do sněhu. Nemám kam jít a courat se bezcílně městem se mi v té zimě, co tam je, nechce. Bohužel nemám nic ke čtení a firemní letáky, kterých je na skleněném stolku kupa, mě neberou, takže se čas krátím hraním stupidních her na mobilu. Z hodiny jsou nakonec bez pěti minut dvě, než na mě recepční zavolá, že mohu jít nahoru. "Dveře číslo osm!" "Já vím," ujistím ji a se všemi bágly se nastěhuji do výtahu, abych vzápětí klepala na dveře máminy pracovny. Díky vrátné pro ni není můj příchod žádnou novinkou, přesto je překvapená. "Proč sis ty věci nedonesla domů? Stalo se snad něco?" "Jo," přikývnu. "Je vysvědčení. Nesu ti ho ukázat." "Vysvědčení...? To už je posledního?" podiví se a mrk ne na kalendář. "Jednatřicátého je až zítra - " "Zítra jsou jednodenní pololetní prázdniny," přeruším ji Stránka 38

Deváté nebe s povzdechem. Mamina jaksi krom svého náročného zaměstnání nic jiného neregistruje. "Mají to tak všechny základní a střední školy v republice. A od pondělí má navíc náš kraj jarní prázdniny. Tudíž i já. Zítra jedu na týden k Ondrovi." "Já vím, říkalas mi to," vzpomene si. "Tak ukaž..." Vyhrabu z báglu vysvědčení a máma ho přelétne očima. "Co ta trojka?" "Z výtvarky ji mám vždycky," připomenu nedůtklivě. "Holt nejsem da Vinci, Born ani Mucha." "No, já myslela, že tam bude něco významného," nadhodí. Vysvědčení jsem jí přinesla do práce ukázat naposledy, hm, v páté třídě...? "Nebudeš už končit? Počkám na tebe," změním téma. Máma mrkne na hodinky. "Ještě musím něco málo zaří83 dit... Obědvala jsi vůbec? Ne, to jsem si mohla myslet. Vír co, Zuzi? Běž domů a až se vrátím, zajedeme si někam na večeři." "Na večeři," odfrknu. "To bude bůhví kdy. Já tu na tebe počkám a můžeme jít na pozdní oběd nebo brzkou véču samy." "Bez Libora?" podiví se. "Jak by to vypadalo..." "Právě, bez Libora," chytím ji za slovo. "Dámskou jízdu, mami. Aspoň si popovídáme jen my dvě." Mamka je vyloženě na vážkách. "No, dobře,`` souhlasí nakonec. "Ale to bude chvíli trvat = ` "Nevadí, počkám," ujistím ji. "Můžu k počítači?" "Jo, jistě," dovolí mi a já následující tři hodiny, tak je mámina "chvíle" dlouhá, strávím brouzdáním po netu. Krom chatovacího okna mám otevřená i další, s poštou či různými weby, pročítám novinky ze světa, programy kin a divadel, vtipy na Fudge, stav sněhu v Jeseníkách i Tyrolích, přes SMS bránu posílám zprávy Heleně a čekání mi uteče rozhodně příjemněji a rychleji než hraním hada či pexesa na mobilu. "Mohla sis odnést domů aspoň ty věci," zlobí se mamka, když se štracháme do poměrně luxusní restaurace hotelu Bílý beránek se všemi bágly. "Ty by byla hrozná zacházka," ujistím ji a raději se zahloubám do jídelního lístku. Hlad mám vyloženě obrovský takže si ke kuřecím medailonkům zapečených s brokolicí a Nivou objednám krom amerických brambor i šopský salát. Při čekání na jídlo a během něho mluvíme o škole, takové ty řeči celkem o ničem, z nichž ještě navíc mamku dva krát vyruší urobil. Teprve u pressa, které si dáme po té báječné baště, mi máma nahraje na téma, jež jsem s ní chtěla probrat především a stále nevěděla, kudy do toho. 84 "Kdy se vlastně vrátíš od Ondry? Ktery' den? Příští sobotu máme prezentaci firmy v Olomouci, bude to i s recepcí, rozhodně se to protáhne do neděle. Libor jede se mnou, tak aby tě nepřekvapilo, že doma nikoho nenajdeš." "To nevadí," omluvím jejich nepřítomnost. "Víš, mami, mě stejně napadlo, že bych mohla zkusit bydlet u táty." Mámu, vytahující si cigaretu z krabičky, můj nápad zaskočí natolik, až ustrne v půlí pohybu. "Proč?" Pokrčím rameny. "Proč ne?`` "Přece musíš mít nějaký důvod! Jak tě to vůbec napadlo?!" Důvod mám, ovšem říct ti ho nemohu; povzdechnu si v duchu. Z nepříjemné situace mi nevědomky pomůže pán od sousedního stolu, ktery' si všimne mamky svírající štíhlými prsty cigaretu, a úslužně jí přijde posloužit zapalovačem. "Děkuji," usměje se na něho poněkud nepřítomně a aniž by čekala odpovědi na ty předešlé otázky, položí mi další: Stránka 39

Deváté nebe "Táta o tom tvém vrtochu ví?" "Jo," zalžu z voleje, protože cítím, že tim svému nápadu dodám věrohodnosti -a máma nebude mít tendenci mi ho zakázat. "A co tomu říká?" ptá se podezíravě. "No, má radost. On je sám, kdežto ty máš Libora." "On není sám," opraví mě s kyselým úšklebkem. Hrkne ve mně. Jestliže táta býdlí s nějakou ženskou, tak jsem nahraná!! Máma odklepe popel a upozorní mě: "Má nerozlučného přítele, Zuzano. Chlast." Uleví se mi. Uf, Pokrčím lehkomyslně rameny. "Něco ti povím," podívá se mi vážně do očí. "Táta je skvěle] chlap, nikdy jsem nepoznala lepšího, když je střízlivej. Jenomže na něho není spolek, protože skoro nikdy střízlivej není. A s takovým člověkem se žít nedá." 85 Neodpovím. To je přece tátova věc, že chodí na pivo. Já nejsem jeho manželka, které by to vadilo, potřebuji jen mít u koho bydlet, a to mi stačí! "Jak vidím, jsi pevně rozhodnutá," uvědomí si. "Zkusím to. Třeba to půjde." "No, jak myslíš. Když ti to budu vymlouvat, nebudeš mi věřit. Tak si to zkus sama. Každá zkušenost je k něčemu dobrá... A když myslíš, že musíš mít mermomocí i tuhle, je ti nejspíš doma špatně a lituješ chudáka tátu, prosím, bránit ti nebudu. Pamatuj si - na lítost a samaritánství už dojelo hodně hloupých ženských." Uhasí zbytek cigarety v popelníku a ohlédne se po vrchním. "Zaplatím, ano...?" 86 G. Zasněženy svět Budík na mobilu mi zapípá u ucha v 6.10. O prázdninách naprosto šílený čas na vstávání, nicméně v mém případě je to nutnost. Nastavila jsem si ho schválně na dobu, kdy vstává i mamka do práce. Za nic na světě bych nezůstala v bytě sama s Liborem! ! ! Máma ani netuší, jak moc byla včera blízko pravdě, když s ironií v hlase říkala to o tom, kterak se mi doma špatné žije. Na tom vypětí, které jsem prožíva la celý večer a noc, opravdu nic dobrého nebylo! Dávala jsem si sakramentský pozor, abych Libora ani nezahlédla koutkem oka, natož se s ním snad nedej bože setkala! Možná na tom byl podobně jako já, protože mi situaci usnadnil tím, že vlastně nevylezl z obýváku. Přesto to bylo naprosto šílené, neustále špicovat uši, čí kroky se ozývají z chodby a kdo prošel kolem dveří mého pokoje... Máma na mě byla navíc namíchnutá za rozhodnutí odstěhovat se k tátovi, tudíž mě nechala na pokoji a nebylo jí divné, že odtud vůbec nevylézám. Sbalila jsem si věci na hory, vyčíhala chvíli, kdy byli oba v obýváku, zamkla se v koupelně a stejným způsobem se zase dostala zpátky. Ke všemu dveřím mého pokoje chybí klíč, takže noc, kterou jsem strávila po několika dnech nocování na karimatce, nepřinesla potěšení z čistých peřin a pohodlí. Naopak, celá vystresovaná jsem se v pokoji zabarikádovala, dveře zapřela židlí a na ni narovnala pyramidu z věcí, které by udělaly pořádný rachot, kdyby se ke mně někdo v noci snažil dostat, 87 a i když jsem věděla, že notně přeháním, Libor je sice parchant, ale ne idiot, aby se za mnou dobýval v době, kdy máma spí za zdí, bála jsem se strachy usnout. Poslouchala jsem zvuky v domě ještě ve dvě hodiny po půlnoci a každé vrznutí či praštění v nábytku u nás nebo u sousedů ve mně vyvolávalo infarktové stavy. Ranní vstávání sice normálně k smrti nesnáším, dnes mi však přijde jako vysvobození. Než taková noc, radši žádná! Máma, kterou potkám v koupelně, je překvapená. "To už se tak těšíš na lyžování, že nemůžeš nedočkavostí dospat?" Přinutím se k úsměvu. "Jasně, vždyf jsem rok nelyžovaStránka 40

Deváté nebe " la. "Jsi blázen," směje se mi. "Mohla ses v klidu vyspat, najíst - Libor bude dělat španělské ptáčky, ty umí skvěle, a jet až odpoledne. Pomohl by ti s lyžemi na vlak." "Chci jet tím ranním. Hodíš mě na nádraží autem, vid'?" Nadšená zrovna není. "V sedm mám být v práci, kvůli tobě přijdu pozdě... Jsi už sbalená? Tak fofrem!" Do naší oktávky, parkující před domem, nanosím bágly, dřív než se mamka stihne rozkoukat. Poslední lednové ráno je zakaboněné, teploměr je na nule a z nebe padá odporně vlezlý drobný deštík, který na vozovce rovnou přimrzá, takže se mámě vůbec. nedivím, že z mých nápadů není odvařená. Naštěstí je dobrý řidič, prokloužeme se provozem až k nádraží bez kolapsu a než vystoupím, zaloví v peněžence. "Na, prosím tě. Budeš potřebovat na vleky a tak různě;" "Díky, mami." "A tohle dej Ondrovi za pobyt," podá mi další peníze. "Nemůžeš je tam týden vyžírat." "Stejně si to nevezme," namítnu. "To víš, že vezme," ujistí mě. "Na rozdíl od tebe už ví, 88 že vydělat peníze je pěkná dřina. Kdyby se nemusel hned po škole ženit a radši šel na vysokou, mohl být doma a užívat si bezstarostnýho studentskýho života. Nemusel by od dvaceti let živit rodinu." "Ondrovi to vyhovuje," zastanu se brášky, protože téma života zkaženého předčasnou ženitbou jsem vyslechla mockrát. "Vybral si to sám a je šfastnej a v pohodě." "Jo? Tak to pochybuju," ušklíbne se mamka. "No nic, musím jet. Pozdravuj je tam, dej za mě malýmu pusu. Řekni Ondrovi, že se tam s Liborem pořád chystáme, ale nějak mi to nevychází. Však vidíš, jak to se mnou je. Tenhle víkend jsem ve Vídni, příští s Liborem v Olomouci..." "Vyřídím," slíbím, vytahám bágly a lyže a vleču je do haly hlavního nádraží. Spoj do Petříkova jsem si našla na Internetu a tudíž vím, že mám ještě hodinu času, nemusím nijak chvátat. U stánku s rychlým občerstvením si koupím hot dog, svou snídani, a automat mi po devíti pokusech, kdy mi neustále vrací mou desetikorunu, na ten desátý připraví kávu. Hala je navzdory ranní hodině a prázdninám, nemotají se tu žádní dojíždějící studenti, poměrně plná. Především somrujících bezdomovců je tu teda fakt dost, někteří vypadají zbědovaně, z jiných jde celkem strach, raději se nehnu od svých věcí. Většinou jde o starší lidi, zkrachovalé existence a alkoholiky, ovšem výjimky potvrzují pravidlo. Například holka jen o málo starší než já. Dlouhé zmaštěné blond vlasy jí v tenkých provázcích visí do vychrtlého obličeje, je celá špinavá a smrdí na dálku, vodu neviděla nejspíš celou zimu, a navzdory studenému počasí nemá ani bundu, jen jakýsi hnusný svetr. Nejvíc mě zarazí její pohled - prázdný a mrtvý, lhostejný ke všemu kolem, když tak chodí od jednoho k druhému s nataženou rukou. "Jdi radši makat!" poradí jí chlápek v kožichu a s diplo89 matickým kufříkem, zatímco ostatní se od ní odvrací a radši dělají, že ji vůbec nevidí. Ačkoli normálně bezdomovcům nic nedávám, stejně by to propili, téhle holce podám padesátikorunu. Přijme ji bez mrknutí, ani nepoděkuje, prázdný výraz stejně dutý. Chlap, co ji před chvílí posílal do práce, se na mě podívá a nejspíš si myslí, že jsem padlá na hlavu. Trhnu rameny. Je mi buřt, co si myslí! Tu holku neodsuzuji, kdo ví, jak se do téhle situace dostala! Spíš mě zamrazí při představě, že bych mohla dopadnout jako ona. Momentálně jsem poloviční bezdomovec a jestli to s tátou nevyjde, tak vážně nevím!!! Stránka 41

Deváté nebe Tyhle myšlenky radši násilím vyhodím z hlavy a jdu si na informační tabuli přečíst číslo nástupiště vlaku směr Olomouc. Nastěhovat se do vlaku se všemi bágly, tedy s krosnou na zádech, taškou s lyžákama v jedné a lyžema v druhé ruce je pěkná dřina, zvlášf když vlak je takřka plný. A to si schválně vyberu zadní vagon, kam se hrne lidí nejméně! Volné místo v jednom kupátku nakonec objevím, ovšem lyže si raději nechám v chodbičce, takže cestování není vůbec pohodlné, když musím neustále kontrolovat, zda mi někdo moje fischerky nešlohl nebo se o ně v chodbičce nepřerazil. . Spoj v Olomouci navazuje přesně, respektive, vlak do Jeseníku tam na náš rychlík už čeká. V tomhle vlaku sice prořídne normálních cestujících, zato přibyde lyžařů, s lyžemi se tu motá kde kdo. Přestup v Jeseníku je poslední, po pětačtyřiceti minutách přešlapování na nádraží natahám bágle do jednoho ze dvou vagonků místní lokálky, kde je sice chladno skoro jako venku, ale zase cestování je mnohem romantičtější. Místy totiž projíždíme korytem vyfrézovaného sněhu ve výši stropu, jinde se otevře výhled do krajiny ledového království. Při pohledu na kopce křídově bílého sněhu, chaloupky se sněhovými čepicemi, půlmet90 rovými rampouchy a stromy obtěžkané námrazou a bílou záplavou se mimoděk usmívám. Tohle je úplně jiná zima než ve městě! Všechno je tak krásně zářivé a čisté, až sí najednou připadám očištěná i já. Libor, Míra i Robo zůstávají kdesi daleko za mnou, patří do uzavřené kapitoly, za kterou otočím list. To jsem moc nevychytala, ale odted' mě čeká budoucnost čistá jako sněhová pláň přede mnou, a to, jaké cestičky a stopy v ní vyšlapu, záleží jen a jen na mně. Nejradši bych do ní napsala krásné verše, tak moc poetickou náladu ve mně okolí probouzí! Básnit neumím, vlastně ani žádnou poezii nečtu, krom zbytků dětských říkanek, co mi utkvěly v paměti, bych v mysli vyhrabala leda Polednici nebo Vodníka, což ovšem nejsou verše, které bych chtěla psát do sněhu. Vystoupím v Ramzové, na záda hodím krosnu, přes r~ meno popadnu lyže a do druhé ruky tašku, a vyrazím přes Ramzovské sedlo a vyhlídku Na větrolamu směrem k Petříkovu. Ty dva kilometry mi s plným nákladem dají pěkně zabrat! Ke všemu penzion Beránek je až na samém konci vsi čítající pár desítek stálých obyvatel, ovšem v zimní sezoně vyhlášené lyžařské oblasti díky naprosto skvělé poloze severních svahů, které zaručují dostatek sněhu i v případě, že by jinde už dávno žádný nebyl. Petříkov žije i dnes; potkávám spousty lidiček, veškerá ubytovací zařízení praskají ve švech, prakticky všechny místní živí turistický ruch a ačkoli mám bry'le na dálku schované kdesi v báglu, podle velkého množství barevných postaviček na sjezdovkách poznám, že jedou všechny tři vleky. Jelikož dorazím takr"ka v pravě poledne, penzion Berá nek je obležený hladová, sotva se proderu ke vchodu skrz les lyží a hůlek zapíchaných v hromadách sněhu. Parkoviště je plné zasněžených aut a restaurace i velká jídelna v přízemí obsazené do posledního místečka. Vejdu dovnitř 91 a přimhouřím oči, abych se rychleji rozkoukala. Pana Beránka, Ondrova tchána, poznám spíš podle kasírtašky. Kdo jiný by v rodinném podniku dělal vrchního; že! Krom toho je ze všech číšníků nejstarší, ty dva kluky kolem pětadvaceti vůbec neznám. Brášku objevím za barem, právě někomu chystá presso, jen to zasyčí na celý lokál. Odložím si věci ke stěně s věšáky přetékající bundami a proderu se k baru, kde si vylezu na právě uvolněnou sedačku a čekám, až se Ondra otočí čelem. "Zuzano??" zaj ásá nehraně a tak nahlas, až se po nás pár hostů otočí. Bráška si jich nevšímá, nakloní se ke mně Stránka 42

Deváté nebe a přes barpult mě obejme. "Ani nevíš, jak rád tě vidím!" "Ahoj, bratříku," zazubím se na něj. přím mu, cítím stejnou radost. V dětství jsme k sobě hodně přilnuli a i když jsme se občas porvali a pohádali jak koně, měli jsme jeden druhého vždycky jako oporu. To, že se musel ženit, by nevadilo tolik jako to, že se odstěhoval tak daleko! "Jsem rád, žes na mě nezapomněla a napadlo tě přijet na prázdniny zrovna sem. Kdybys byla zavolala, kdy přesně dorazíš, přijel bych ti naproti k vlaku..." "Nechtěla jsem tě otravovat, a pak, stejně by ses odtud neutrhl," podotknu věcně. I během našeho hovoru se'věnuje práci, jakmile připraví kávu, nalévá do sklenic džusy podle objednávky, kterou mu hodí jeden z číšníků. "No, je tu blázinec," připustí s úsměvem. "Jako vždycky. Ale na tu čtvrt hodinku bych se prostě zdejchnul. Zůstaneš, doufám, až do příští neděle? Af stihneme taky pokecat." "Jestli můžu tak dlouho...?" "Jasně že jo," ujistí mě. "Co to je za blbou otázku?" Pokrčím s úsměvem rameny. "A vejdu se někam?" "Třeba do gauče," mrkne na mě. " "Fajn. 92 "Jsi nějaká smutná..." "To se ti zdá," ohradím se a otočím se k výdejovému okénku z kuchyně, odkud na sobě ucítím čísi pohled. Tušení neklame, tělnatá ruměnná dáma v bílém plášti, vrchní kuchařka a Ondrova tchýně v jedné osobě, má i přes velkou vytíženost přehled o tom, co se děje v restauraci. Kývnu na ni a připojím úsměv, paní Beránková mě pozná a usměje se také. "Málem jsi byl v podezření, že tu balíš turistky," zakřením se na brášku. "To jsem pořád," ujistí mě pobaveně. "Důvěřuj, ale prověřuj... I když tady platí spíš nedůvěřuj a prověřuj. Aspoň je nějaká sranda... Co si dáš k obědu? Jestli chceš hotovku, je svíčková, vepřový výpečky, prejt se zelím nebo pánev shanghaj. Pokud na objednávku, Vašek ti donese = ` "Stačí ta čína," krotím ho. "A k pití? Místní pivo z hor?" "Kolu," požádám ho a než vylovím peněženku, bráška mi moje přání osobně splní, zaběhne do kuchyně pro talíř s čínou a rýží, podá mi na pultík příbor a nalije nápoj. "Prosím tě, schovej to," baví se, když mu chci za oběd zaplatit, a odstrkuje mou ruku. "Nemůžu přece jíst na účet podniku!" "Kecy." Pohodí hlavou. "Nech si chutnat." "Zacvaknu ti i celej svůj pobyt, máma mi na to dala." "Tak si za to něco kup," poradí mi. "A jí to neříkej." "To nejde. Jsou to peníze pro tebe, Ondro. Já jsem moc ráda, že tu můžu být, že mě tu necháš, ale... Tak to zaplatím Beránkům." "Nic jim nedávej. Dřu tady jak magor sedm dní v týdnu a vydělávám dost na to, abych tě mohl na to jídlo pozvat, když to bereš takhle. Kdes to viděla, aby si sourozenci platili za ubytování? Je jasný, že tě nemůžu ubytovat ve čtyřlůžáku, už proto, že žádnej není volnej, spát budeš u nás 93 a jíst taky. To, že nevaříme doma, ale tady, je druhá věc. 3, jsem doma tady. Chápeš to, nebo mě chceš naštvat?" "To rozhodně ne, ale - " "Tak to sbal," nařídí mi. Schovám peněženku a díky paní Beránkové, která m— má i při téhle činnosti jako na dlani, se cítím coby přiživ nik. "Třikrát velký pivo a dvě mattonky," křikne na Ondri jeden z číšníků: Zatímco brácha pilně likviduje nahromaděné objednáv Stránka 43

Deváté nebe ky, zhltnu oběd, jen se po něm zapráší. Měla jsem hlad jalo vlk a af je paní Beránková jaká chce, vařit fakticky umí. N. Ondrových slovech něco bude, slogan o domácí kuchyn penzionu Beránek je rozhodně pravdivý. "Super," udělám na brášku oceňující gesto, když m úslužně odklidí talíř. "Kde je Magda? A Tůfek? Nahoře?' "Touhle dobou se ho nejspíš snaží uspat," mrkne Ondr na hodinky. "A to je práce pro vraha, to mi věř." Pobaveně se zasměji, nicméně usoudím, že jít na návště vu za svou švagrovou a synovcem by nebylo zrovna nej vhodnější. Po domluvě s Ondrou to vyřeším jinak. Krosnu batoh i tašku si hodím prozatím do skladu, kde se rovnoi převleču do sjezdových kalhot a pod bundu vezmu bavlně né triko s dlouhými rukávy, a vyrazím na sjezdovku. V ly žácích jdu jak raper, naštěstí penzion leží v té nejvýhodněj ší pozici, k nejbližšímu vleku to je přes úzkou silničku U pokladny si koupím třicetibodovou jízdenku i s plasto vou úchytkou, nazuji lyže a zařadím se .do fronty na vlek Není tak strašná, kotva jezdí svižně a stíhá davy nadšena odbavovat. První jízdu nahoru absolvuji ve společnosti či lého staříka, který má chuť se vybavovat a má ze mě hne na začátku psinu, když málem vezmu pochopa. Vlekař m totiž šoupne kotvu pod zadek ve chvíli, kdy s tím nepočí 94 tám, cukne to se mnou řádně, ale začátečnickou chybu sednout si na kotvu neudělám. "Tenhle čerstvej prašan, to je paráda," libuje si můj soused. "Ty así moc často nelyžuješ, co?" Tykání mu odpustím, ovšem vysvětlovat mu, jak to s mým lyžováním je, se mi zrovna dvakrát nechce. Na lyžích jsem stála prvně asi ve čtyřech letech díky tátovi, vášnivému sportovci. Brával na lyže mě i Ondru i poté, co se naši rozvedli, víkendy, kdy vydržel nepít a jel s námi na hory patří k mým nejhezčím vzpomínkám. 2 počátku nám dopřával na horách celý týden jarních prázdnin, nicméně pak už to vypadalo tak, že zatímco my s bráchou lyžovali, on trávil dny i večery v baru, a posléze tyhle výlety přestaly úplně, jak alkohol víc a víc odčerpával jeho imance. Nicméně lyžovat umím a řekla bych, že dobře, a to právě díky tátovi. Mamka je na sport levá a vůbec ji nebaví, my s Ondrou zdědili tátovo sportovní nadání a máminu lenost, takže nám sice žádný sport nedělá potíže, ale na druhou stranu se žádnému nevěnujeme nijak závodně či systematicky. Na lyžácích na základce i střední jsem vždycky patřila do prvního družstva a vyhrávala třídní slalomy. Mezi slepými jednooký králem, že! A protože se lyžování nezapomíná, stačí párkrát sjet svah a vrátí se mi i jistota a cvik. S tím prašanem dědula nelhal, nikdy jsem v Petříkově nelyžovala, vloni si tótiž ženatý bratřík kroutil civilku v Olomouci, jezdí se opravdu výborně, úžívám si lyžování plnými doušky a nemohu se ho nabažit. Přestože vím, že bych se neměla napoprvé přetěžovat, svaly mám lehce namožené ještě z posilovny, skončím teprve poté, co přestanou jezdit vleky a do penzionu se doplahočím zpocená a uondaná, ale naprosto spokojená, až se setměním. Magda, moje švagrová, černooká holka s dokonalým 95 účesem z krátkých tmavých vlasů, co vypadají jako důmy siné vrabčí hnízdo, je starší než já o pouhé tři roky, a přes tože je matkou dvaapůlletého dítěte, vypadá tak na sedm náct. "Čau, Magdi!" zdravím se s ní vesele a mrkám na ku liferdu, co na mě zpoza rohu vykukuje jejíma očima "Teda, ten kluk je celej ty, snad ani nemůže být Ondrův.. . ` "A čí by asi byl?!" "Dělám si srandu," omluvím se. "Myslela jsem to tak, žf je ti hodně podobnej, z Ondry nemá nic." Stránka 44

Deváté nebe "Je po něm blond," brání se dotčeně. Silně pochybuji, žc Kryštofovi blond vlásky zůstanou, když má tmavohnědc oči, ale nechci se pouštět do sporů, raději rychle vylovín z batohu tabulku čokolády, kterou jsem koupila v Jeseníki na nádraží. Kryštofa si tím vyloženě získám, okamžitě pře stane dělat stydlíka a dokonce mi nabídne odnést zavaza dla! "Tůfek nosit sám!" přetahuje se se mnou o ucha tašky. "Džentlmen se v něm nezapře," bavím se, ačkoli je mno hem víc pravděpodobné, že kluka spíš zajímá, jaké dobro ty ještě moje zavazadla skrývají. Magda o mém příjezdu ví od Ondry, zavede mě do jed noho ze dvou mrňavých půdních pokojíčků, kde normální přespávají číšníci, kteří dělají na turnusy. Kvůli mně sc přestěhují k sobě, aby mi uvolnili místo. Jakmile se vyspr chuji a zkulturním, v džínsách a tričku jdu za nimi dolů dc restaurace pozdravit se s Magdinými rodiči a seznámit s~ s číšníky. Matějovi je třiadvacet a je to docela frajer, Vašel je o pět let starší a ženatý. Oba jsou z Bruntálu a ani jedno mu nevadí, že mi museli uvolnit postel. Do pokojíčku sc chodí stejně jenom vyspat, ted' v sezoně se dělá od rána dc noci v desetidenních turnusech. Matěj je vtipálek: "Ale ne; bys měla výčitky svědomí, Zuzano, že jsem musel sbalí 96 kufry a jít o pokoj vedle, tak já se.tam vrátím a můžeme bydlet spolu, dvě postele tam přece jsou:.." "To by mohl říct každej," baví se Vašek. "No, myslím, že mě to svědomí zas tak moc hryzat nebude," ujistím ho rychle, abych předešla dalším spekulacím. "Chlapi mizerný," rozhorluje se paní Beránková. "Jen vidí mladou holku, už jsou jak urvaný z řetězu. Koukejte radši obsluhovat, tady jsou topinky, tady tlačenka s cibulí, pro palačinky přijd' za minutu... A co chceš k jídlu ty?" "Já...? Ty topinky vypadaly lákavě," olíznu se. "Měla bys jíst něco pořádnýho," domlouvá mi. "Holky, vy to s těma dietama přeháníte, se mi zdá. Magda je taky hubená, radši skoro nejí, a ty seš rovnou kost a kůže." Moje švagrová se mi hubená nezdá, má dost zadek a stehna, avšak v očích své korpulentní matky je podvyživená. "Já žádnou dietu nedržím, mám to po mamce, ta může sníst cokoli." "To je pěkná nespravedlnost," prohodí Magda a zní to skoro jako bych za to mohla. Na to jaksi nemám co říct, stejně jako se nijak nezapojuju do hovoru, který vede paní Beránková při přípravě dábelských topinek, kdy mi vykládá, že letošní sezona vypadá dobrá jen naoko, jejich tržby oproti loňsku celkově klesly, ceny rostou a lidi neutrácí ani v hospodě... Její stěžování je mi nepříjemné, připadám si tím víc jako vyžírka, takže se chytím spásného nápadu, kdy k sobě zavolám Kryštofa, snažícího se strčit některý na svazku klíčů do klíčové dírky jedné ze skříněk. "Tůfku? Na," podám mu bankovky, které mi dala mamka pro bráchu. "To ti posílá babička z Hradce." Magda se musí chvíli se synem o peníze přetahovat, nechce ji je dát, když tetinka, tedy já, řekla, že jsou jeho, 97 a Beránková očima přeměří hodnotu daru a řekne mi: "' je od mámy hezký. Potřebuje bundičku a oteplovačky jal sůl: Ale prosím tě, jmenuje se Kryštof, tak mu tak říkej. "On si taky říká Tůfek," zasměju se. "Zní to roztomile "Jenomže jemu jsou dva roky pryč," upozorní mě důra ně. Vyměním si pohled s kuchařkou Jiřkou a zatímco já lel ce zrudnu, Jiřina zvedne oči v sloup. Do kuchyně vra: Ondra. "Dvakrát červenej svařák," objedná pro někoho z host Stránka 45

Deváté nebe a nechápavě si nás změří, asi ho zaujalo dusné ticho. "C "Podívej, co poslala tvoje mamka Kryštofovi," uká~ Magda peníze. Bráškovi to pálí, střelí po mně očima a z; kření se na mě, ale to už jsou naštěstí moje topinky hotov. takže mě zažene ke stolu v jídelně a já jsem tomu jen rád; V restauraci je i velká televize, přestože ji doma nija nesleduji, sednu si tak, abych viděla na obrazovku. Zrovr dávají docela dobrý film, zbaštím u něho obě topink a vypiju svařák, co mi bráška přinese, a mým tělem se ro; lije blažené teplo, mír a klid. Beránková je baba, ale jina je tu skvěle! Zvlášt když po desáté se v restauraci vylid~ natolik, aby si ke mně mohl bráška přisednout. "Měla sis to nechat, špatně na tom nejsme," vrátí <, k otázce imančního daru Kryštofovi. "Podle toho, co říkala tvá tchýně..." Pousměje se a ztiší hlas ještě víc. ,;Prosím tě, ta buc naříkat pořád, nikdy nebude mít dost. Nesmíš všemu v řit... A co doma? Co máma? Ještě mi neodpustila?" "Znáš ji," mávnu rukou. "Podle mamky je smyslem ž vota vzdělání a kariéra. Barman s maturitou si u ní nešpll ne." "Myslíš, že mě to neštve?" 98 "A štve?" Zadívá se oknem na protější sjezdovku, kterou tam ovšem pouze tušíme, o její existenci nás utvrzují světla rolby pachtící se po svahu. Odpovědi na otázku se vyhne, mlčení se však dá považovat za souhlas, ne? Vlastně ho vysvobodí poslední hosté, kteří si přejí zaplatit, a on jde po nich uklidit stůl. "A co tady nového?" pokusím se změnit téma, když se vrátí. Moc si nepomohu, protože odpoví: "Totéž. Taky mí neodpustili, že kvůli mně nemohla jít Magda na medicínu a jejich dcera nebude doktorka, jak si všichni plánovali..." Jmenovaná se právě objeví ve dveřích restaurace, zamávám na ni a Ondra na ni zavolá, ať jde za námi. Odpoví, že je ospalá, a pouze kolem projde do kuchyně á vzápětí zase ven. "Hm, takže to máš dost na pytel, co?" prohodím s účastí. "Jo, tak nějak," zazubí se na mě. "A ty? Jak žiješ?" Neměla jsem v úmyslu se mu svěřovat se svými starostmi, natož když vidím, že on sám má svých dost! Raději si hraju na veselou a pohodovou sestru, která se přijela povyrazit na hory, vyprávím mu o škole, co v ní děláme, jak mi co jde a podobně, prostě takové všeobecné řeči, nic důvěrného. V jedenáct se Magda objeví v restauraci znovu, to už tu jsme úplně sami, kuchyně je zavřená, penzion zamknutý, číšníci šli spát. "Nechcete si to nechat na příště? Je dost hodin." "Přisedni k nám, Magdi, čtvrthodinka nás nezabije..." Bráchova žena usoudí, že nejspíš ano, protože se vzdálí. Zrovna s Ondrou řešíme možnost studovat na vyšší odborné, takže než to dopovídáme, uteče dalších třicet minut a Magda, která strčí do dveří hlavu, se tváří jako bůh pomsty. 99 "Neráčil bys jít spát?? Za chvíli bude půlnoc! Kvůli v~ šemu povídání se vůbec nevyspím! Jako bys nevěděl, že Kryštof je na nohou od půl sedmé!" spustí na Ondru. "Mohla jsi jít napřed," řekne Ondra smířlivě. "Nechtěla jsem, abys kvůli mně nocovala," omluvím se. "Tak to koukejte rozpustit;" odsekne a zabouchne za sebou. Podívám se na brášku a oba se rozesmějeme. "Radši půjdeme spát, nebo budeš mít malér," rozhodnu. "Jakej malér?" nechápe Ondra důvod manželčiny nálaStránka 46

Deváté nebe dy. "Já nevím, ale připadá mi, jako by žárlila, nebo co." "Žárlila?" opakuje po mně nevěřícně. "Na ségru?" "To je divný, co?" uchichtnu se a se smíchem pozhasínáme restauraci i světla na chodbě. 100 7. lyžaři a snowboard'áci Změna podnebí mi rozhodně prospěla! Sice si nepamatuji, co se mi zdálo, je dost možné, že vůbec nic, spala jsem jako zabitá, po hodně dlouhé době jsem se vyspala v pohodlné posteli a v klidu, bez stresu, a v koupelně zjistím radostnou novinku - dostala jsem menses! Pětidenní zpoždění mi vážně začínalo dělat vrásky na čele, nyní jsem vysvobozená. Za minulostí, kterou jsem moc nevychytala, mohu udělat tlustou čáru, je za mnou a bez následků, co si přát víc! Ted už si dám sakra pozor, aby se Libor nedostal do mé blízkostí, stejně jako se vyvaruji zážitků s Mírou, Robem a jim podobných! Zážitků, na které si nepamatuji, zato mě z nich až do středy píchalo a trnulo v podbřišku a tam dole jsem se cítila bolavá, otlačená a odřená. Tampony jsem si na hory sbalila, není problém si jeden vzít a vyrazit na snídani, která se pro ubytované hosty podává formou švédského stolu. Jím společně s ostatními, klientelu rodinného penzionu tvoří rodinky s dětmi, jak jinak, navíc tahle parta dnes končí, sobota je dnem, kdy se turnusy střídají, v penzionu mají všichni práce nad hlavu a abych nepřekážela a nebyla na obtíž, raději vypadnu ven. Petříkov je maličká obec vklíněná v úzkém údolíčku mezi dvěma horami, vlastně jde o domky, ubytovny a penziony podél úzké silničky, zato pěkně dlouhé. Projít ji je vycházka na půl hodiny tam a půl zpátky a ještě se člověk musí neustále vyhýbat lyžařům, běžkařům čí autům, jedni 101 odjíždějí, druzí přijíždějí, všude křik a frmol a radost ze sněhové nadílky. Před skiservisem dovádí ve sněhu dokonce i pes, krásný labradorský retrívr, strká čenich do závějí a frká, až se kolem práší. Neodolám, abych se s ním neseznámila blíž. "Ty jsi pěknej," obdivuji ušlechtilé zvíře. "O kom je řeč? O mně?" zajímá se pobaveně jeho majitel, kluk z půjčovny lyží. "Máš krásnou zlatou srst a boží hnědý oči...?" "Hm, oči jsou modrý, ale ta srst by se místy i našla," baví se a vyhrnuje rukáv svetru, aby předvedl mužný porost. "Smůla, na těčh očích trvám," zklamu ho a dál drbu hafana za ušima, což odměňuje blaženým funěním. "Jak se jmenuje?" "Frodo," představí ho. "Frodo? Super. I když na hobita je kapku přerostlej." "Ach jo," vzdychne kluk dramaticky. "Proč každýho zajímá, jak se jmenuje můj pes, a ne já?" "Hm, že by byl oblíbenější...?" Kluk po mně hodí sníh. Nakonec se dozvím, že se jmenuje Ivan a krom toho spoustu dalších věcí, o které ďohromady ani nestojím. Je příšerně upovídaný! Asi se v půjčovně dost nudí a přivítá každou příležitost na pokec. Na sjezdovku se dostanu až po obědě, ke kterému si vyberu z hotových jídel kynuté jahodové knedlíky. Frodo mě považuje za svou novou kámošku, takže se ke mně venku připojí a doprovází až k pokladně, a já ho musím pracně odhánět, aby se zase vrátil za pánem. Lidí je tu jako much, noví lyžaři jsou celí nadšení do lyžování, na jízdenky se stojí fronta. Všichni si krásného psa samozřejmě všimnou a myslí si, že mi patří. Jakousi paní dokonce pohorší skutečnost, že jsem mu nedala košík, a houf kluků se 102 baví na můj účet tím, jak mám svého psa rozmazleného. Věnuji jim nasupený pohled, starejte se o sebe, pánové... ! Stránka 47

Deváté nebe Patří do nějakého kurzu, protože si všichni kupují týdenní permanentky, ale jsou určitě starší než já, rozhodně nejde o prváky středoškoláky. Kdyby se nesmáli zrovna mně, musela bych říct, že někteří nevypadají špatně... Oči se mi zastaví na klukovi v šedé bundě Hannah s bílými pruhy. Ačkoli je dost zachumlaný, má zvednutý límec a až po obočí naraženou čepici typu "prezervativ", to, co z jeho obličeje kouká, mě fakt zaujme - hnědozelené očí, tmavé obočí i řasy, úzká bradka z tmavých kratičkých vousků a pěkné rysy. Není to tvář klasicky hezkého manekýna, přesto mi připadá víc než přitažlivý. Je totiž zajímavý. Lehký úsměv, který mu pohrává kolem rtů, z něj dělá sympaťáka. Uvědomím si, že postřehne moje strnulé zírání, takže se rychle proberu a raději hledám po kapsách peníze. Zakoupenou jízdenku připevním na úchytku, nasadím na oči lyžařské bry'le, obleču si rukavice a nijak nespěchám ani s lyžemi. Zajímá mě totiž, kam půjdou ti kluci! Vypadá to, že ani oni nijak nespěchají, smějí se klukovi v dioptrických brýlích, na kterého pokřikují "Okoune" a který s lyžemi zápasí jak s nepřátelskými zbraněmi, času mají nejspíš dost. Moje další poflakování by bylo nápadné, radši zamířím na nejbližší kotvu a když nenápadně juknu zpát ky, zamrzí mne; že pánové tam stále něco veselého řeší, aniž by se o mě starali. Nemuseli by všichni, stačil by zájem toho jednoho; jediného, co drží pod paží snowboard. Okamžitě u mě stoupne v ceně ještě víc. Nevím proč, ale snowboardisti mi připadají jako mnohem větší borci než obyčejní lyžaři! Jakmile mě vlek vyveze na vrchol svahu, spustím se takřka šůsem, to abych byla dole co nejdříve, a teprve ve spodní části, kde je svah nejprudší, vystřihuji co nejelegantněj103 ší obloučky. Bry'le jsem si nechala na pokoji a ty lyžařské pochopitelně nejsou dioptrické, tudíž mi lidičky u pokladny i bufetu s občerstvením splývají v barevnou šmouhu, jednotlivé postavy rozpoznám, teprve když efektně zastavím. Zuzano, jsi dobrá, pochválím se, jelikož nikdo jiný to za mě neudělá. Taky kdo?! Ti kluci jsou dávno v trapu, hlouček lidí, který jsem považovala za Okounovu společnost, tvoří věková kategorii aktivních důchodců, řekla bych. Tentokrát zvolím k cestě nahoru prostřední vlek a dolů jedu mnohem volněji, to abych měla čas se rozhlížet a pátrat po okolí, kde ti frájové vlastně lyžují a snowboardují, krom toho pěkného měli prkno ještě další tři, myslím. Ani tady neuspěji, bud' se s nimi míjím, když jsou zrovna na lanovce, nebo zbývá třetí sjezdovka, ta nejvíc vpra vo, kde místo kotvy tahá lidi na kopec poma. A vida, mám štěstí! Houfují se na nástupišti a podle všeho přesvědčují Okouna, aby přestal být srab a vyjel nahoru, na rovině se lyžovat nenaučí. Vyhledám očima toho svého, co o mé maličkostí nemá nejmenší tušení, baví se se svým kámošem a oba se prohýbají smíchy. Odstrčím se hůlkami a vjedu mezi ně, abych se protlačila k turniketu. Jistě, mohla jsem je objet za jejich zády, ale to by si mě nevšiml! Pokud má filipa a zájem, musí využít šance a chytit si další pomu, ne? V té chvíli se však rozhodne Okoun vydat se všanc osudu a vlekař mu podá pomu po mně. To, že je ten můj v pořadí hned za Okounem, jak zjistím pohledem přes vlastní rameno, mě nijak nenadchne. Je to dost daleko na to, aby si mě všiml! S povzdechem se obrátím čelem po směru jízdy a překážku v jízdní dráze v podobě holky, co spadla z pomy přede mnou rovnou do stopy, zaregistruji příliš pozdě na to, abych stihla zareagovat a pustila svou pomu. Narazím do jejích lyží válících se na sněhu jako 104 závory a pádu se samozřejmě nevyhnu. Ke všemu tak blbě, že se do sebe zaklesneme lyžema a nemůžeme vstát ani Stránka 48

Deváté nebe jedna! Kluci za mnou hulákají na Okouna, aby se pustil, ale ten je rád, že ustál rozjezd a drží se, takže je vzápětí další obětí hromadného pádu a žuchne na mě jako pytel ovsa. Fešák s bradkou takovou začátečnickou chybu samozřejmě neudělá, vyhne se pádu a protože je v snowboardových botech mnohem pohyblivější než my v lyžácích, jde nám pomoct rozplést klubko lyží a údů. Náš karambol pobaví půlku sjezdovky, vlekař kvůli tomu dokonce zastaví pomu! Jakmile ze mě kluk sundá Okouna, vyprostím se zpod lyží té holky, která se hihňá jak praštěná, a svižně z místa nehody ujedu, i když za mnou ti kluci něco volají. Takový trapas!!! Jistě, přála jsem si, aby si mě všimli, respektive všiml, nicméně ne v situaci, kdy vypadám jako největší nemehlo! Raději vyjedu nahoru prostředním vlekem a lyžuji tam. Teprve po hodině mě přemůže zvědavost a zkusmo se spustím pravou sjezdovkou dolů, a ejhle, můj idol tu učí jezdit na prkně jakousi černovlasou holku, co má místo čepice čelenku a dlouhé vlasy jí efektně vlají. Naštěstí to není ta nanynka z pomy, to by mě asi trefilo, kdyby využila trapasu k seznámení, tamta měla lyže. Navíc s touhle se podle všeho dobře zná... Hm, že by to byla jeho holka?! Dívek, co s nimi lyžují nebo se plácají s Okounem na kraji svahu, je mnohem víc, kdo ví, odkud se vyrojily, nádhery. Zkazí mi to náladu natolik, že sice pomou vyjedu nahoru, ale už se tudy nevrátím. Fakt nevím, proč jsem si myslela, že by si mě mohl všimnout a že bych ho snad mohla i zaujmout! ! ! Nejspíš jsou všichni pěkní kluci zadaní. Bohužel. Lyžovat kvůli tomu samozřejmě nepřestanu, ovšem pro zbytek odpoledne zvolím prostřední svah a přestanu jezdit dřív než vleky, protože i když jsou sice poblíž pokladny 105 chemické toalety; nevzala jsem si s sebou žádný tampon takže předčasně skončit je vyložená nutnost. Už když stavíme na koberci s Tůfkem, pardon, s Kryštůfkem, věž z dřevěných kostek, cítím ve stehnech a lýtkách pnutí, lyžování je přece jen nezvyklý pohyb a moje tělo se proti takovému přetěžování bouří. Večer se vděčně zhroutím na dřevěnou lavici v restauraci a jsem moc ráda. že po mně pro dnešek nikdo nechce žádné další výkony. Jen co se nabaštím, zírám do plamenů krbu a s nohama nataženýma před sebe usoudím, že je život přece jen pěkný, i když nevychází tak, jak by si to člověk představoval. Večer ruch v restauraci zvolna utichá, největší frmol je tu přes den, hlavně kolem poledního, kdy sem chodí n~ oběd i jiní lyžaři, nejen ti ubytovaní, ted tu sedí maximálně páry, co popíjejí vínko, oddávají se odpočinku po náročném sportu, zatímco jejich dětičky nahoře v pokojích dělají jak koně. Hlučné jsou pouze tři slečny ze čtyřky, co se v osmnácti chovají jak čtrnáctileté puberťačky, když se pořád hihňají a snaží se upoutat Ondrovu a Matějovu pozornost stupidními dotazy typu, který den bude k snídani ří zek, a když to v deset konečně zabalí, v restauraci zavládne klid, mír a úplná pohoda, ke které přispěje i cédéčko kapely Buty, co dá Ondra do přehrávače. Napíšu mámě stejně jako včera, že se mám dobře, a vyměním si s Helenou pár SMSek; podle všeho se pobil v Alpách vyvíjí podle jejího scénáře, tudíž jí popřeji upřímnou soustrast. Víc to rózebírat nemohu, mám brutálně nízký kredit a dumám, kde si obstarat nový. Na to jsem měla myslet předem, sakra! "Mohli by ho mít dole v bufetu," míní Matěj, který si ke mně přisedne, a Vašek, co přijde o něco později i s láhví červeného vína, jeho domněnku potvrdí. Ten to má složi106 tější než Matěj, jelikož mu ještě neskončila služba a odbíhá obsluhovat zbývající hosty, takhle pozdě večer jich je jen maličko a většinou už ani neotravují, a bráška se k nám Stránka 49

Deváté nebe nastěhuje rovnou i se sklenicemi z baru, které je třeba vyleštit. Nabídnu mu svou pomoc, vyžádám si ještě jednu utěrku a přes jeho protesty se pustím do práce. Sezení u vína je spíš pracovní, ovšem vyloženě veselé, dokonce se k nám připojí i Magda, ale ta spíš poslouchá, moc se do hovoru nezapojuje. Společnost baví kluci, zvláště Vašek si chodil vtipnou kaši přidávat, jsem z nich hotová. Ti sprosfáci sice tvrdí, že to je z vína; a když omylem zavadím utěrkou o nablýskanou sklenici a Matěj ji chytí v poslední chvíli jen díky výbornému postřehu, už jim to nevymluvím. "Příště ti našejkruju banánovej koktejl," slibuje Vašek. "Malý děti už mají dávno spát," přidá se Matěj. "Taky že Kryštůfek už spí," usměji se na něho líbezně. "No, a já půjdu na kutě jakbysmet. Vy ne?" "S tebou?" chytí mě Vašek za slovo. "Všichni? Oho..." "Grupáč!" raduje se Matěj. "Teda, Ondro, kdo by byl řekl, jakou máš vášnivou sestřičku, co? Na první pohled taková křehká víla, nevinnost sama..." "Kroť vášně," usměrňuje ho pobavený bráška. "Spát půjdeme všichni, ale každej jinam." "Každej snad ne," prohodí poněkud ironicky Magda. Ondra ji chytí kolem krku. "Správně. Ženáči mají výjim" ku. "No fajn," libuje si Vašek. "Slyšíš, Zuzi?" "Samozřejmě je řeč o zákonitý manželce," baví se brá cha. "Hm, tak zas nic," pokrčí Vašek rameny, nicméně na mě zamrká: "Ale kdyby ses sama nudila, víš, kde spím..." "Jste nechutní," zhodnotí Magda naši společnost. Nejspiš úplně celou, do těch nechutných zahrne i mne, ačkoli jsem k tomu přišla jako slepý k houslím! 107 Počkám na ostatní, než pozhasínají a zamknou, a na schodech se přitočím k Ondrovi: "Kde tady bydlí kurzy?" "Myslíš školní? No, základky jezdí do -" "Základky mě nezajímají, ani střední školy..." Ondra je člověk bystry', rázem mu dojde, na co se vlastně ptám, a se zazubením řekne: "Masarykova univerzita má smlouvu s ubytovnou Vločka, to je kousek pod = ` "Jo, já vím," vzpomenu si na dopolední procházku. "Proč se ptáš?" "Abych byla v obraze, víš?" "Tak to jo," směje se. "Dobrou, Zuzko. Zítra odpoledne si půjdeme zalyžovat i my s Magdou, aspoň doufám, že se urvu." Jestliže mi chtěl včera dělat společnost při lyžování Frodo, dnes se téhle výsady mermomocí dožaduje Kryštof. Nechce pochopit, proč ho nevezmu s sebou, dokonce si běží pro prtavé sáňky! Magda mu to samozřejmě zakáže, kluk se začne vztekat a vykoleduje si ještě pár na zadek, takže je z toho velký pláč a bezbřehé zoufalství. Slíbím mu, že zítra určitě půjdeme sáňkovat, což koneckonců zabere mnohem víc než Magdiny výhrůžky, jak mu ještě přidá, aby měl proč řvát. Ráno je sjezdovka nejlepší, krásně upravená rolbou a lyžaři nerozježděná, o tenhle požitek se nemohu připravit. Peněženku, urobil i tampony hodím do batůžku na záda, abych si nejprve párkrát sjela svah a poté se mohla vydat na nákup, aniž bych se musela vracet do penzionu. Je to nádhera! Frčím po svahu a připadám si skoro jako král hor, sjezdovka je nádherně prázdná, nemusím se nikomu vyhýbat, na nikoho brát ohledy, nehledě na to, že neexistuje ani ta minimální fronta na vlek. Tahle ideální situace netrvá věčně, po každém dalším sjezdu registruji dole 108 u pokladny víc a víc lidí. Po čtvrté jízdě se u prostředního vleku, který jsem si zrovna zvolila, houfují studenti z MaStránka 50

Deváté nebe saryčky: Je to zajímavé, ačkoli na dálku moc nevidím normálně, natož přes lyžařské brýle, které navíc zkreslují, nemají plastické vidění, šedou bundu s bílým pruhem zahlédnu okamžitě. U vleku není fronta, kotva stíhá odbavovat každého právě příchozího, tudíž zajedu rovnou k turniketu. Zvednu hledí, aby měl šanci také on poznat holku, kvůli které se včera vyválel Okoun na pomě, pošoupnu bry'le na čelo, naše pohledy se sečkají a on se na mě dokonce slabě usměje! ! ! Mírným úsměvem mu oplatím, zajedu permanentkou do strojku, aby mi odečetl body za další jízdu, a postoupím ke kotvě, jsem takřka na řadě. Ten kluk vezme svůj snowboard pod paží, odcvakne si jízdu a zařadí se vedle mne! Za ním jdou samozřejmě i ostatní, takže si myslet, že si pospíšil úmyslně kvůli mně, by bylo dost přehnané, prostě to tak vyšlo. Vlekař nám podá kotvu a já si teprve v té chvíli uvědomím, že cesta se snowboardistou nebude jednoduchá. Zatímco já mám svou půlku kotvy pod zadkem a jsem čelem ke svahu, on musí být čelem ke mně a ke svahu bokem! Tahle situace je pro mě nezvyklá, navíc se mě zmocní pocit, že mám kotvu díky němu nějak divně, níž, nebo co, a jen tak tak že ustanu trhnutí, jakmile se lano napne a kotva se dostane do záběru. Opilecky zavrávorám, kluk mě dokonce chytí za rukáv! "Dohry'?" zeptá se mě s úsměvem. "Jasně!" odvětím trochu napruženě. Proč před ním mu sím v jednom kuse vypadat jako dřevo?! Rukáv mu zase vyškubnu a jeho v té chvíli nenapadne nic lepšího, než kotvu mezi svýma nohama urovnat. Možná mi tím chce usnadnit pozici, ovšem dosáhne pravého opaku! Protože se 109 v té chvíli vlastně vůbec nedržím a on s kotvou škubne, jc k zemi! Tentokrát to nevyberu a spadnout zhruba des metrů po výjezdu je ostuda, tím spíš, že při pádu můj z dek kecne do stopy vyježděné stovkami lyžařů, nicmé~ můj batůžek se zachytí jedním popruhem o rameno kori a ta ho táhne stále dál! Než si uvědomím, co se vlastně st lo, cítím jen pnutí, jako by se o mě někdo přetahoval, lyž nohy i tělo mi ujíždějí dolů, kdežto batoh's ramenem cha nahoru! V další vteřině je všechno jinak - styčný bod me mnou a kotvou, tedy batoh, nevydrží a rozerve se! Kdyl se ovšem utrhl popruh, budiž, ale to ne, ten krám pout v zipu a nejen že mi batoh rozevře dokořán, ale on ho d. slova rozpůlí i tam, kde už zip dávno nepokračuje! ! Tepr poté napadne mého souseda uvolnit zaklesnutý popruh. 7 už je samozřejmě pozdě, dolů po svahu se rozkutálí obsa mého batůžku, dřepím ve sněhu a jen bezmocně sleduji, j: kolem prosviští moje peněženka, urobil a dokonce i poote řená krabička barevných tamponů, které se jednotlivě ro kutálí na všechny strany! Vše se stane během několil málo vteřin, přesto mi to připadá jako celá věčnost, natc 4 tak blízko nástupiště, kde nás mají všichni na očích a tah se královsky baví, mohutný smích slyším až sem a to vůbec nedívám, co na to můj společník. Rychle si odepr lyže, zapíchnu je do sněhu a vyhýbajíc se přijíždějící dal kotvě, co nejsvižněji naháním rozkutálené věci, které cl do kapes, rudá až na krku. Až nyní si všimnu, že můj sov sed opustil kotvu a galantně mi s těmi krámy pomáhá. P~ parfém musí zajet přímo na kotviště, odsurfoval nejní a podá mi ho spolu s několika exempláři tamponů. Nejra ši bych se neviděla! Jsem tak rozhozená, že mu ani nep~ děkuji, ani se mu nepodívám do obličeje, popadnu zničer batoh, do druhé ruky lyže i hůlky a zapichujíc se lyžáky c sněhu mířím co nejrychleji odtud, jako by mi za patan 110 hořelo! To, že mi vlekař nabízí jízdu zadarmo, když jsem o tuhle přišla, mě v nejmenším nebere,. a když mě jeden akStránka 51

Deváté nebe tivní blbeček dohoní jen proto, aby mi donesl ještě jeden zatoulaný zelený tampon, tak mám sto chutí nacpat mu ho do chřtánu! Zastavím se teprve v lyžárně Beránka. Taková ostuda, panebože. Přála jsem si, abych na sebe nějak upozornila a ten kluk si mě všiml, ovšem ne takhle! Chtěla jsem imponovat lyžováním, když už ne svou inteligenci a krásou; například na tu jeho černovlasou spolužačku rozhodně nemám ani vzhledem a patrně ani výší IQ, na budoucí právničku se nechytám, ovšem po dnešním představení mohu zabalit i tohle. Pravda, aspoň se mohu přezout do normálních bot a jít si v klidu nakoupit, a to až do Ostružné na poštu, protože v bufetu kupou neseženu. Ovšem to je malá útěcha! Na lyže se odvážím teprve odpoledne díky Ondrovi, kterému se podaří na chvíli opustit lokál a je z lyžování tak natěšený, že mu nemohu odříct. Magda vyrazí s námi, Kryštůfek si po obědě hodil šlofíka. Místo aby se radovala, že si od dítěte odpočine a protáhne kostru, tváří se dost otráveně. Na to, že na horách vyrostla, lyžuje dost nejistě a její technika je nemožná. Jelikož jsme vyrazili ve třech, nepustíme to ze svahu šůsem a loupeme obloučky stejně pomalu jako Magda. Vyberu krajní sjezdovku, právníci ráno lyžovati uprostřed a je dost pravděpodobné, že tam budou zase, případně na pomě. "Dej nohy k sobě, Magdi," radí Ondra. ;,A co myslíš, že dělám?!" ohradí se. "To je málo. Vždyt by ti tam mohl proběhnout pes. Musíš se víc snažit. Pokrč kolena, přitlač je víc ke svahu = ` "Copak to jde?! Když seš tak chytrej, tak si lyžuj sám!" 111 "Neblbni," domlouvá jí Ondra. "Někomu to jde líp, jinýmu hůř, ale všechno je ve cviku. Dívej se na Zuzku." Snažím se být nápomocná, předvádím své švagrové, jak správně tlačit kolena k sobě, kdy nadlehčovat pravou či levou nohu a podobně, ale nezdá se, že by to ocenila, natož aby se snad podle toho řídila. Při další jízdě udělá tutéž chybu co vždycky, navíc najede na vydřené zledovatělé místo a hodí rybu. Rychle ji dohoníme. "Jsi celá?" "Mám zničenej kyčel!" oznámí nám tónem, jako bychom za její pád mohli my. "Budu mít modřinu... A končím." "Každej někdy spadne," těším ji. "Podívej, padá kdekdo!" "Nemám zapotřebí se tady válet ve sněhu," ujistí mě a odepne si lyže. Ondra se ji pokusí zadržet, ovšem nepochodí. "Jdu domů. Ty snad ne?" "Teprve jsme přišli," namítne brácha. "Pochop, Magdi, já se na lyže dostanu za celou sezonu párkrát a -" "A já snad častěji?!" "To neříkám. Jenže ty bys mohla, kdybys chtěla." y,Já mám děcko, jestli sis nevšiml." "Všiml," vzdychne brácha. "Ale můžeš chodit odpoledne, když spí, nebo jsem tě mockrát lákal na noční lýžová ní... Mně nevychází si sem zajít ani přes den, ani večer pochop." "No, když jsi takovej chudáček, tak si to tu pěkně užij se Zuzkou, však vám to spolu jde dobře, já vás stejně jenom zdržovala. Je prostě šikovnější a celkově lepší než já." Uštěpačný tón z jejího hlasu přímo kape! "Magdo, pře ce -" Ondra po mně střelí pohledem a naznačí, at se neomlou vám. "Jak chceš. Já tady ty dvě hodiny, na který jsem s koupil lístek, vydržím. Zatím ahoj." 112 Magda s lyžemi na rameni sejde sjezdovku a bez ohlédnutí zmizí v davu u stánku s občerstvením. Je mi trapně z jejich roztržky, ona na mě snad vážně žárlí!! Stránka 52

Deváté nebe ;,Jedem, ne?" pokrčí Ondra rameny a vezme to přímým směrem k vleku. Nenechám se pobízet, našlápnu si to přímo za ním a tvářím se, že jsem si vůbec nevšimla ani kluka v šedé bundě s bílými pruhy, ani jeho kámoše, také se snowboardem, co stojí ve frontě kousek za námi. Po ranním trapasu nemám nejmenší chuť se na něho usmívat, připomínat si to. Ty dvě hodiny lyžování si s Ondrou opravdu užijeme, jak nám Magda sarkasticky popřála. Vyblbnemé se naprosto skvěle, sjíždíme svah, honíme se, závodíme, jezdíme spolu na kotvě a smějeme se. A to, že občas narazím pohledem na toho vysokoškoláka, nejčastěji ve frontě na vlek, mi postupem času přestane vadit a dokonce mi to dělá i dobře - kdyby se díval, konečně mohu dokázat, že nejsem takové dřevo, co jen padá z vleku, ale že umím i lyžovat! A on se opravdu dívá. Zatímco se Ondra hned po vysprchování musí vrátit do práce, s vlasy ještě mokrými zamířím do pokoje, který obývají s Magdou a Kryštůfkem. Roztržka na sjezdovce je mi bytostně nepříjemná, nechci, aby měl kvůli mně, ačkoli dost dobře nechápu, proč vlastně, brácha sebemenší potíže, chci se jí zeptat na naražený kyčel a vůbec to nějak dát dohromady. Na zaklepání na dveře jejich apartmánu nikdo nereaguje, přestože uvnitř slyším Kryštofa. Vrčí jako traktor a dělá takový kravál, že v něm klepání zanikne, tudíž otevřu a hodlám zaklepat až na dveře od obývacího pokoje. Ty jsou pootevřené, z chodbičky vidím jen část pokoje, hlasy ovšem slyším tři. Krom Kryštofova vrčení, asi má s traktorem práce nad hlavu, nejspíš zdolává nějaké překáž113 ky, motor mu kvílí ve vysokých obrátkách, jak přidává a ubírá hlas, poznám Magdu a paní Beránkovou. Vyruším je z družného hovoru, uvědomím si a na okamžik zaváhám, zda nemám svou zdvořilostní návštěvu nechat na později. Než však stihnu vycouvat, zaslechnu své jméno. "Já nevím, jak dlouho tu bude," odpoví Magda. "No jak to, že nevíš? Proč se jí nezeptáš?" "Ondra říkal, že má jarní prázdniny, tak asi přes ně..." "Cele] tejden?" hrozí se bráchova tchyně. "Bodejť by spěchala domů, když se tu má jak prase v žitě. Nemusí na nic sáhnout, obsluhujeme ji tu jako princeznu, Ondřej jí všechno donese až po nos, div se ochotou nepřetrhne..." "Podle něj je Zuzana chudák. Když se jejich rozvedli, byla ještě hodně malá a máma na ni neměla nikdy čas, tak jí to asi vynahrazuje, nebo co já vím," odvětí Magda neochotně. "Aby se z ní nezbláznil!" míní Beránková ironicky "Tady má svou rodinu, o tu se má starat především, ne o ni! A pak, jakej chudák, prosím tě? Máma jí platí soukromoi školu, podívej se na ni, jak chodí oblíkaná, samý značkový věci... Aspoň že bába poslala Kryštofovi nějakou korunu že ji to napadlo!" "Vždyf my taky nejsme žádný socky," namítne Magda Nemám tu povahu, abych vešla dovnitř a popásla se m jejich rozpacích, raději potichounku vycouvám a zapadni do svého pokoje. Ten den jdu nezvykle brzy spát, nemárr náladu si ani psát SMSky s Helenou, pošlu jí jen jednu, že se mám dobře. V krátkých textovkách nejde vysvětlovat jak to je! Přijde mi to jako pěkná ironie osudu. Beránkové i Mag da si myslí, kterak jsem to v životě vyhrála. Ty dvě vůbec netuší, jaké to bylo, než se naši rozvedli, ani potom, kdys jsme se s mámou a bráchou protloukali sami, bydleli m 114 samotě a po různých podnájmech... ! Navíc věčně bez peněz, táta alimenty většinou propil, poslal nám je málokdy... Dřív by mi soukromou školu pochopitelně nemohla dopřát, naše postavení se zlepšovalo postupně, hodně vyděStránka 53

Deváté nebe lává teprve posledních pár let, až když dosáhla vysokoškolského vzdělání a sehnala práci obchodní manažerky v prosperující firmě...! Ale to by Beránková nepochopila. A já jí to vysvětlovat nebudu. Ty dvě si myslí, jaké jsem dítko Štěstěny, kterému se špatné věci vyhýbají. Pcha! A co Libor, Míra, Robo...?i Když se to tak vezme, co z toho života vlastně mám?!? Vůbec nic se mi nedaří, je ze mě squater na útěku z domova, o který jsem pňšla, nebo se spíš nechala připravit, krom bráchy a mámy mě nikdo nemá rád, pro nikoho nejsem tou nejdůležitější na světě, nikdo na mě nemyslí ani mu po mně není smutno, nikdo mi nikdy neřekl miluji tě, celkově múj osobní intimní život stojí za ... Oproti mně je Magda, která má skvělého, hezkého a spolehlivého kluka za manžela, krásného syna a domov a rodinu, boháč ! ! ! Být měkká, tak se snad nad sebou rozbrečím. Ale nejsem. 115 8. ~ásKa na sněhu Kryštof, ač malý, má výbornou paměf. Ráno mě vyloženě vytáhne z postele s tím, že jsem mu slíbila jít sáňkovat. Sliby se mají plnit, to je jasná věc, hned po snídani vezmu kluka i sáně a vyrazíme. Tůfek je v podstatě nenáročné dítko, stačí mu nechat se na saních táhnout a je spokojený, a když ho ještě rozverně strkám ze strany na stranu, takže se musí držet jako klíště, nadšením přímo piští. U Skiservisu si dáme malou pauzu, dám se totiž do řeči s Ivanem a Kryštofa zaujme Frodo. Retrívři jsou přátelští psi, na kterých by se dalo štípat dříví, nemusím mít obavy, že by malému ublížil, byf je pes mnohem větší než kluk. "Týýýý!" vřískne Kryštof ohromeně. "Tetinko, koukej! Fodo udělal! To je... ! Jůůů..." Trpaslík s očima navrch hlavy ukazuje na šišku, která právě z našeho psího kamaráda vypadla a ještě se z ní kouří. "Fodo udělal bobík!" Mám co dělat, abych udržela vážnou tvář. "No, to teda..." Ivan se s tím tak nežinýruje. "To není bobík, ale hovno jak motyka. Frodo, ty bagoune, to se dělá, přímo na cestě?" Pes zamává omluvně oháňkou a vypadá to, že se na nás usmívá. Ivan zajde do lyžárny pro lopatu; šišku naloží a odnese ji dozadu za barák, aby nebyla tak na očích. Pak odtáhnu Kryštofa na saních mimo vesnici, najdeme si kopeček přiměřeně velký, kde nejsou žádní lyžaři, něko116 likrát ho vyšlapeme nahoru a dolů sjedeme společně. Kluk je uchvácený, vříská radostí, když frčíme rychlostí dolů z kopce, a chce "eště". Nevadí mu dokonce, ani že se párkrát převrhneme a vyválíme oba v hlubokém sněhu mimo vyšlapanou cestu. Sníh je zmrzlý a sypký, nejdou z něho dělat koule, ale to vůbec nevadí, alespoň ho po sobě házíme a to, co přivezu k polednímu zpátky do penzionu, je spíš sněhulák než dítě. Ovšem spokojený a šfastný sněhulák a já mám radost, že jsem mu dopoledne věnovala. Magda to tak nevidí. "Jak to vypadáš, prosím té?! Co jsi s ním, Zuzano, vyváděla, vždyf je mokrej jak myš!" "To jen bunda a oteplovačky, není zmáchaný skrz." "Kdo má pořád ty jeho věci prát?" "Stačí vysušit," namítnu. "Je to od sněhu." "Stůj, sakra," zacloumá klukem, étery' má největší pilno natahovat se pro oblíbený angličák ve tvaru traktůrku. "Tebe tak někam pustit! Ještě z toho budeš nemocný a já k tobě celý noci vstávat nebudu!" "Snad ne, vždyť neprostydl," snažím se omluvně, ale Magda mě nijak neposlouchá, odvleče vzpouzejícího se Kryštofa v náručí, protože jinak by ho nahoru nedostala. Až dolů slyším jeho protesty. Chce, aby šla tetinka spát s ním! Stránka 54

Deváté nebe Je to zvláštní, ale a~ udělám, co udělám, všechno se nějak obrátí pro mně. K obědu si dám rizoto a po něm, protože mě v hlavě stále straší nechtěně vyslechnutý rozhovor, sama odnesu špinavý talíř i příbor až do kuchyně. "Chcete s něčím pomoct?" zeptám se nesměle pana Beránka, hlavního kápa zdejšího podniku. "3di lyžovat," zazubí se na mě. "V životě se nadřeš dost. Teda pokud budeš hloupá a nebudeš studovat, dopadneš jako my. Něco ti prozradím, Zuzko: živit se rukama je Ivokařina." 117 "To mi říká mamka taky," usměji se. "Ale přece jen bych ráda pomohla. Mohla bych třeba mýt nádobí..." "Moudrá žena," pochválí názory mé matky, a nade mnou vzdychne: "A ty jsi blázen, ale tak kdo chce kam, pomozme mu tam. Můžeš třeba sbírat špinavé nádobí, Matěj nestíhá odnášet, a pak se to tu moc kupí." Ono se řekne, odnášet nádobí! Nemám v tom ten správný grif; navíc mi překáží hosté, musím se přes ně natahovat a dovolovat se jich, aby uhnuli, ale snažím se o sto šest. Lítám jako fretka z jídelny do kuchyně a zpátky a nenechám se odradit Ondrou, který jen koulí očima. "Tobě hrabe! Jsi na prázdninách, ne na brigádě!" Postřehnu pohled paní Beránkové. Musím babě dokázat, že nesnědla všechnu moudrost světa ve svých odhadech! "Každá zkušenost se hodí, ne?" mrknu na brášku. "Leda jako odstrašující příklad," baví se, a abych nemusela nosit sklenice po dvou, po třech, dodá mi kulatý tác, na který si je pěkně mohu narovnat. Když už mám pocit, jak mi to pěkně jde, v úzké uličce mezi stoly mi nečekaně vkročí do cesty jeden z hostů a za to, že mi nevyrazí celý tác z ruky, mohu vděčit jen svému postřehu. I tak ovšem karambolu nezabráním, z plně naloženého podnosu dvě krajní pivní sklenice spadnou na zem a pochopitelně se o kamennou podlahu roztříští. Upoutám tím na sebe pozornost všech, hospoda v tu ránu ztichne a každý kouká na to tele. Tedy na mě. Zrudnu po kořínky vlasů. "V pohodě." Matěj mě odstrčí od pohromy, co jsem tam nadělala, a spolu s uklizečkou Beatou katastrofu zlikviduje. "Já jsem vážně nechtěla," omlouvám se panu Beránkovi. "Prosím tě, to se občas stane i mně," mávne rukou. Přesto mě tahle nepříjemnost pěkně zdrbne, víc se mezi stoly neodvážím, raději pomáhám nádobí mýt, to je jistější. Hory talířů jsou nekonečné! 118 Největší nápor přestane zhruba kolem třetí, ovšem od pěti začne nanovo, protože začnou chodit lidi na večeři. Ta bývá naštěstí slabší a méně náročná než oběd, lidi si dávají hotovky nebo utopence, tlačenku, topinky a podobně, z čehož už tolik nádobí není. V osm, kdy kuchyně zavírá, tedy nepřipravuje teplá jídla, jsem vyždímaná jako citron a málem necítím záda, hrbící se půl odpoledne nad dřezem! To už tu není paní Beránková, zůstaneme v kuchyni samy s Jiřkou a hned se volněji dýchá. "Teda, nevěřila bych, kolik toho ti lidi za den sežerou!" Jiřka se pobaveně zasměje. "A kolik toho zašpiní, že?" "No, to teprve," přiznám se smíchem. "Aaaa, moje záda..." "Ale pomohla jsi mi hodně," pochválí mě. ,;Doufám, že ti to šéfová nějak vynahradí, dřela jsí tu jak brigádnice." "Nic za to nechci," ohradím se. "Když tu bydlím a jím..." "Však jsi z rodiny, ne?" "Hm, ale ne z jejich," odvětím ztišeným hlasem. "Ondra tu dělá za dva," uklidní mne. "Oni si ani neuvě~ domujou, jaký s ním udělala mladá terno..." Stránka 55

Deváté nebe Podívám se jí do očí. "Jak to?" "No," viditelně váhá, zda si může pustit pusu na špacír. "Nemá to tu brácha lehký, co?" napomohu jí. "To teda nemá," souhlasí se mnou. "Mezi námi, Magda je levá jak šavle a líná jak veš, Ondra tu dře od nevidím'do nevidím a ještě musí poslouchat, jak stará píská..." Podívám se k lítacím dveřím do restaurace. "Chudák." "Jo, to je. Myslím si, že jim stejně dřív nebo později uteče, protože tohle nemůže vydržet," prozradí mi svůj názor. "Šéf je férovej, jenže tady to vede ona a má pod palcem všechno a všechny. I Ondru. Ale pssst, jasný?" 119 Odpřisáhnu mlčení div ne na holý pupek, a protožc v kuchyni mě není třeba, Jiřka jde domů, nastěhuji se k On drovi za barpult. "Naučíš mě dělat presso?" "Jdi si sednout, pňnesu ti ho," pobídne mě. "Bude mi víc chutnat, když si ho připravím sama." "Opaříš se, a co já pak!" "Zase tak nešikovná nejsem," bráním se. "Ty sklenici mě mrzí, byla to pěkná ostuda. Beránková ti je strhne z platu." "Prosím tě," baví se. "Občas něco rozmlátím i já, a tc jsem vyučenej. Na to, že jsi to v životě nedělala, ses tu otá čela pěkně. Fakt chceš umět presso?" "Jo. A taky správně načepovat pivo a našejkrovat drink Odjakživa jsem povolání barmana brala za takový přitažli vý... Všechno umět, čarovat s drinkama, být pánem..." "Jsi šílená," směje se mi. "Tyhle představy jsem mě taky, než jsem šel na hotelovku... Ale jo, baví mě to Ovšem dva pinglové v rodině stačí, nemyslíš? Dívej, jak tc dělám." Pressovač je fakt vymakaná mašina, načepuji si krásni napěněný šálek a poté, co si ho někdo z hostů objedná také odstrčím Ondru, aby se mi do toho nepletl a já ho mohl; připravit sama. S tím opařením bráška nijak nepřeháněl málem se mi to fakt stane, ale ne proto, že bych měla obi ruce levé. Může za to společnost, která vtrhne do restaura ce a zabere dva největší stoly poblíž krbu. O koho jde, bycl poznala i bez nápisu MASARYKOVA UNIVERZIT BRNO na bundě jedné holky. Můj idol mezi nimi sama zřejmě nechybí, nejen že mě pozná, ale zdá se dost překva pený, když mě spatří vedle Ondry na druhé straně barové ho pultu. Nervózně odhodím vlasy z čela, nenosím ohnu všechny horní prameny dosahují k ušním lalůčkům, t~ spodní na ramena. Nemám brýle, naštěstí lokál není tal 120 veliký, abych si ho nemohla pořádně prohlédnout, tím spíš, že ho poprvé spatřím bez čepice, jenom v džínsách a béžové mikině Kenvelo. Přesně jak jšem čekala, jeho vlasy jsou tmavé jako vousy i obočí a ostříhané do kratoučkého ježoura styl mecháček. Úžasně mu to sluší! "Michale? Kam vejráš, proším tě?" strká do něho kámoš. "Cože?" zeptá se nepřítomně, čímž ostatní rozesměje. "Ten je mimo," zhodnotí ho Okoun, krátkozrace zašvidrá k baru a roztáhne pusu do širokého úsměvu: "Jo táááák." Tvářím se, že napěnit p~esso je můj životní úkol. Michal. Pěkné jméno, vlastně k němu pasuje. Michal. Míša. Míšánek... To už přinese Matéj jejich hromadnou objednávku, Ondra se pustí do čepování piv, já se ujmu nalévání džusů. Sprite, který vytáhnu z lednice a připravím ho na tác i se sklenicí, si objednal právě Michal, sedící mezi Okounem a černovlasou holkou s čelenkou. Ta bez naducané bundy vypadá v sexy tričku s dlouhým rukávem skvěle, ostatní holky zcela zastíní, nemohu si nevšimnout, že je středem společnosti. A už vůbec mi nemůže ujít, že se lepí na Michala! Neustále se na něho obrací, cosi mu špitá do oušStránka 56

Deváté nebe ka... Podle všeho spolu nechodí, na to se on tváří poněkud nezúčastněně, nicméně lepší je se nedívat. Ta holka mi pije krev! K jejich stolu bych nešla ani za nic, jsem ochotná obsluhovat, ovšem pouze za hradbou barpultu! Jen tak jsem od nich daleko. Zase taková ochrana to není! Asi po hodině, když se tlupa vysokoškoláků poměrně rozjaří, se Okoun s ještě jedním snowboardistou přesunou na vysoké stoličky u pultu. Asi proto, že v jejich partě jsou kluci v převaze. "Ahoj," pozdraví mě ten druhý kluk. "My se známe, že jo. 121 "Neřekla bych," odmítnu tohle podezření. Navíc jsen dost zklamaná, kdyby šel k pultu Michal, mohlo by to lec cos znamenat, ale to, že si radši povídá s tou koketou... "Jasně že známe," baví se Okoun. "Nebo se po tobě klu ci válí tak často, že si je ani nepamatuješ?" A protože se jeho kámoš začne hlasitě řehtat, upřesní: "Myslím na sjez~ dovce!" "To jsem pochopila," řeknu špičatě. Michala rachot oc pultu zaujme, chytím jeho pohled, ale hned svým uhnu. "Vůl, co?" směje se ten druhý a myslí Okouna. "To je náš Okoun. Jako diplomat by se neuživil. Já jsem Marek A ty?" "Zuzana." "Tak ahoj, Zuzano," zvedne svou skleničku na přípitek "A nemrač se, on to nemyslel špatně. Je blbej, ale neškod~ nej." "Já su kluk z vesnice, nemůžete po mně chtít bůhvíco,` pronese Okoun na svou obranu v legraci, takže už ani ja neudržím vážnou tvář a musím se smát s nimi. I tenhle smích Michal registruje, skoro to vypadá, že se zvedne a půjde k nám také, ale asi se mi něco zdálo, zůstane s top holkou ještě celou hodinu, než se celá jejich tlupa zvedne k odchodu, respektive, než je Vašek vyžene s uzavírac: ! hodinou. Marek s Okounem celkem brzy vzdají pokus navázat se mnou jakýkoli konstruktivní rozhovor, kde bycl se zmohla na víc než jednoslovné odpovědi, a vrátí se ke stolu s nepořízenou s tím, že mám za nimi zajít. To tak! ,' Dívám se, jak si berou bundy a čepice a šály, ačkoli tc nemají do Vločky daleko. Takhle v noci je venku pořádn j mráz, je třeba se řádně zachumlat. Michal si narazí čepič~ ku až po obočí, zvedne límec bundy a současně i oči, tudíž mě opět nachytá na švestkách. "Ahoj," řekne mi nečekaně přes půlku lokálu. 122 Mlčky přikývnu a strohost vyvážím mírným úsměvem. Čekám, že se od dveří otočí, nějak to tuším, a tušení mě nezklame. Nejen že se otočí, ale ještě se úplně nádherně usměje, až mě zahřeje kdesi v hlubinách těla krásný pocit. Kryštofa zastihnu ráno v restauraci s očima přilepenýma na obrazovce, nicméně jakmile mne jen zahlédne, okamžitě je ochoten vyměnit mě za pokoukáníčko na Teletubbies. "Tetinko! Půjdeme ven? Tůfek vezme sáňky - " "Na to zapomeň," přeruší ho Magda rázně. "To tak, abych tě zase musela celýho převlíkat, byl bys zase jak čuně!" "Někdy jindy, Kryštofe," domlouvám mu. "Až roztaje sníh." Vašek, ktery' kolem právě běží s konvicemi kávy a čaje, se neubrání smíchu. Mohla jsem si uštěpačnou poznámku ušetřit, já vím, ovšem Magda dělá, jak kdyby se stalo bůhví co! "Tůfek chce za tetinkou!" vříská kluk a bojuje se svou maminou, která ho drží za kšandy a nepustí. "Sed! Dívej se na televizi. Podívej, Lála je tam..." Nechci zasahovat do jejích výchovných metod, i když se mi vůbec správné nezdají, jdu se raději nasnídat. Kryštofův Stránka 57

Deváté nebe předem prohraný boj slyším až vedle spolu se všemi snídajícími hosty, stejně jako Ondrův nechápavý hlas: "Tak ho pust, proč by za ní nemohl do jídelny?" "Nikam nepůjde! Tady bude. Se mnou," nařídí Magda příkře a dál mu vnucuje ohavné barevné obludy na obra zovce. Než si naliji ovocný čaj, vřiskot ustane, asi se smíří s osudem. V klidu posnídám cornflaky s jogurtem, načež se Kryštof postará o vzrušení ještě jednou. Podaří se mu utéct svému drábovi a podle všeho běží rovnou z toalety, kalhoty na půl žerdi a punčocháče ledabyle povytažené, jak moc 123 spěchá, aby byl v jídelně dřív a pyšným výkřikem mi ozná mil velkou novinu: "Tůfek udělal govno jak motyku!" Jídelna v tu chvíli lehne smíchy a Magda, která syn právě dostihne, zrudne. "Co to meleš?!" "Govno jako Fodo," vysvětlí malý hrdě. "Veliký." "To jsi teda chlap," dostanu ze sebe poněkud rozpačite Beránkové, kterou přiláká všeobecné veselí, se zdá šoky vaná. "Kde jsi slyšel tak ošklivé slovo, Kryštofe?!" "To udělal Fodo!" hájí se trpaslík. "Tetinka taky viděl govno velký jak motyku..." Z hluboka se nadechnu a ze všech sil se snažím udrže vážnou tvář. Kryštof to svým přiznáním vylepšil, je mi jas né, že nemá cenu cokoli vysvětlovat, právě jsem se zapsal jako živel, který jim kluka kazí nevhodnými výrazy! "Tetinka asi taky neví, že se taková slova neříkají," dc mlouvá Kryštofovi Beránkové a loupe po mně očima. "Jednou se to dozvědět musel," baví se Ondra, čímž pochopitelně nešplhne. Posunkem mu naznačím, že jd lyžovat, a on jen pobaveně přikývne. Po tomhle veselér výstupu nemám nejmenší chuti zůstávat s Beránkovo v kuchyni! Krom toho dopoledne není tolik práce s obslu kováním, a pak, strašně moc chci na svah! Ideálně na tutéž sjezdovku, kterou bude sjíždět Masar~ kova univerzita. Tedy jeden její člen, ostatní studenty k štěstí nepotřebuji a studentky bych nejradši vyloženě vy střelila na Mars! Koupím si celodenní permanentku, upevním ji do kari broky a krátkozrace koukám po okolí, kde spatřím šedobí lou bundu. S nazutím lyží nijak nechvátám, uklidím se n kraj srázu vedle pokladny. V neděli lyžoval celé odpoledn taky na téhle, teoreticky bych mohla mít šanci potkat h právě tady i dnes. Šedých bund je na můj vkus víc než dos mnohem lepší je orientovat se podle snowboardů. Snowbc 124 ardisté mají jiný způsob jízdy lehce rozpoznatelný i pro krátkozraké, že. Krom toho jich není zdaleka tolik jako lyžařů! A vida, už asi po pěti minutách vyhlížení mi připadá jeden z přijíždějících snowboardistů povědomý podle červené bundy a pruhované čepičky. Jakmile sjede níž, identitikuji v něm Marka. Kde je Marek, neměl by být Michal daleko... A také není, snowboardistu v šedé bundě a s černým prknem spatřím vzápětí. Umí to fakt skvěle, jeho pohyby jsou ladné, radost pohledět, prkno tvori součást jeho těla. Uvědomím si, že mě zahlédl, ostře zalomí oblouček, aby změnil směr, a řítí se velkou rychlostí přímo na mne. Je mi jasné, že hodlá těsně přede mnou efektně zabrzdit a ohodit mě sněhem, nicméně neuhnu ani o krok, zůstanu vyzývavě na svém místě. Michal se zachová přesně podle očekávání, švihem zařízne hranu snowboardu do sněhu, avšak jaksi ve svých plánech zapomněl počítat s tím, že zrovna přede mnou je zledovatělá plotna, na které se snowboard stává neovladatelným! Ačkoli klopí tak, že si málem lehá na svah, ledem pokrytá sjezdovka mu jeho frajeření neodpustí, nedovolí mu zabrzdit a on už nemá žádný čas ani prostor na jakýkoli jiný manévr než do mě vlítnout! Když si tohle uvědomím, je pozdě, ve vzájemném objetí se Stránka 58

Deváté nebe koulíme z několikametrového srázu, den ode dne navyšovaného rolbou. Celý sráz je čistě umělý, tvořený sněhem, z téhle strany pochopitelně neupraveným, tudíž do něho zapadáme jako do peří a máme ho úplně všude. Vidět mě Magda, musela by se Kryštofovi omluvit, on byl proti mně v podstatě suchý! "Jsi v pořádku?" zeptá se mě a smíchy jen bublá. "Asi jo," odpovím pité, co vyprskám sníh z pusy. Mám ho fakt doslova všude a to ještě nic není proti tomu, než 125 vylezeme příšerný sráz. Napadá mi totiž i do vysokých lyžařských bot! V životě jsem si nepřipadala tak neohrabaná, těžké boty se propadají hluboko do sněhu a já se nahoru nemohu vyškrábat! Michal je na tom lépe, boty na snowboard jsou mnohem lehčí a praktičtější než plastové lyžáky, leze kousek přede mnou a táhne mě za ruku. Není to vůbec jednoduché také proto, že se oba smějeme, celá situace je prostě na provaz! Když už se nám to skoro podaří, propadnu se zase o metr níž a Michala, který mě pevně drží, pochopitelně stáhnu s sebou. Nebýt Marka, co nám podá moje lyžařské hůlky a za jejich pomoci vytáhne nejdřív Michala, potom oni oba mne, asi bych se tam placatila do jara! "Teda, málem jsem šel volat horskou službu s vyprošťovací technikou," baví se Marek a oba se ze mě snaží otřepat sníh. Není to jen tak, bundu si musím svléct a vytřepat, vytahat sníh zpoza svetru i z kalhot, vysypat ho i z lyžáků. "To jsem fakt nechtěl," omlouvá se mi Michal. Vylovím další hrst sněhu z roláku. "Ještě aby jo!" "Na zabití, co?" soucítí se mnou Marek pobaveně. "A navíc se tomu tlemí, dobytek jeden." "Přece nebudu brečet," brání se Michal. "Zuzano, nebyl to úmysl a už vůbec ne žádná zákeřnost, věř mi." "V pohodě," vezmu jeho omluvy na milost tím spíš, že se na mě musel u svých kámošů informovat, když ví, jak se jmenuji! Odmítnu Markovu nabídku vybrat mi sníh zpod svetru, to by se mu tak líbilo!, a zase si obleču bundu i čepici. "Zvu tě na svařák," nabídne mi Michal bolestné. "Bereš?" "Proč ne," usměji se na něho. Ještě abych odmítla! Někdy je seznámení kapku bolestivé, ale vždycky stojí za to! "Abys nenarazil," varuje Michala Marek a významně 126 hodí pohledem po okolí. Neujde mi, že se Michal obezřetně rozhlédne, avšak zdá se být spokojený, nic závadného nespatří. Nechci se ptát, co tím Marek myslel, ale v hlavě mi to tedy vrtá, ještě když o okénka s občerstvením Michal objednává červené svařené víno. Někdo by nás neměl vidět spolu. Ale kdo? Že by Marek mínil tu černovlasou holku...? To už mi podá plastový kelímek. "Já jsem Michal." "Zuzana," usměji se rádoby svůdně, ovšem nejsem si jistá, jak to vychází v reálu, zvlášť když cítím, že mi díky sněhové koupeli teče mascara a já ji stále šmrdlám rukou. "Já vím," zazubí se. Takhle zblízka je vyloženě boží! "Jsi tu sama?" "Jo," přikývnu. "A ty se školou, že?" "V těláku musíme mít na zápočet bud' letní, nebo zimní sportovní soustředění. Vybral jsem si lyžák a hned ted po prvním semestru, na hory se jinak moc nedostanu." "Ne?" podivím se. "Jde ti to skvěle." Roztáhne pusu od ucha k uchu. "Myslíš ten pád?" "Nene," hájím se a usrknu horkého lahodného vína. "No, máš pravdu, ještě na gymplu jsem jezdil o víkendech do Beskyd, co to šlo, ale ted', co jsem v Brně... Slabota." Stránka 59

Deváté nebe "Do Beskyd...?" "Jsem z Ostravy." "Vůbec nemáš přízvuk," podivím se. "Ne? Hm, asi mě už ten půlrok v Brně zkazil," směje se. "Ty jsi přímo tady odtud?" "Z Petříkova? Ne," zavrtím pobaveně hlavou. "To může říct jen pár lidí, že je místních. Já bydlím v Hradci na Moravě." "Jo? To vím, kde je. Tak osmdesát kilásků od Brna, ne?" "Nepočítala jsem to," pokrčím s úsměvem rameny. 127 Do slibně se rozvíjejícího hovoru zasáhnou cizí vliv tedy jeho kolegové, kterých se mezitím nakupí před pc kladnou celý houf, i ti nově příchozí. "Michale? Jdeš...? "Míšo?" pokřikuje černovláska. "Co bude s další lekcí? "Opruzové, co?" prohodí přes rameno omluvně. "Ac jo, že já jí to sliboval..." "Sliby se kolt musí plnit," podotknu a dávám si pozo aby to neznělo moc špičatě. "Já už stejně jdu lyžovat, a nejsem mokrá jen tak zadarmo." "Jasně. Tak... zatím. Pěknou lyžovačku." "Tobě taky. Dík za víno," loučíme se, jako kdybychor se už neměli víc vidět, nebo co. Přitom opak je pravdoi Úmyslně zůstanu na téhle sjezdovce a on také i přesto, ž se část jejich tlupy přesune vpravo na pomu. Princem s čelenkou bohužel ne, nicméně Michal se s ní neplaca v jednom kuse, aby si užil sněhu, jezdí sólově či s Marken Párkrát se sejdeme dokonce na vleku! Takové náhody prc stě nejsou, na vlek je během dne pokaždé fronta, ktel rychle ubývá, takže on té náhodě pomáhá. Občas na m počká u turniketů s tím, že mi drží místo, jindy zase pr změnu předběhne ostatní! Z druhé společné jízdý mág dost vítr, ostuda, které se mi dostalo při té první, je stál velmi živá, ale tentokrát už vím, co mohu od jízdy se snou boardistou čekat. A krom toho nemám batoh. "To tě to pressování tak chytlo?" ptá se mě bráška nech. pavě, když mě vidí, jak se v tmavomodrých elastickýc džínsách, bílém tričku, s čerstvě umytými vlasy a nalíčen. ma očima hrnu rovnou za bar. "Jojo, je to můj koníček," usměji se na něho líbezně. "Inu, lidé jsou různé," zakření se na mě. "Tak se snaž A já se snažím. Ondroví jsem pochopitelně trochu kec. la, dělat číšnici by mě věčně nebavilo, je to pěkná dřin, 128 a lítačka, nicméně takhle na zkoušku, proč ne... Tím spíš, když při každém vrznutí dveří zbystřím a nedočkavě lustruji příchozí. Dokonce si na to vezmu své intelektuálské bry'le, jak říká Helena mým úzkým módním brejličkám bez jakýchkoli obrouček, jemné zlaté pacičky jsou pňpevněné přímo ke sklům. Jsem přesvědčená, že jsem si nedala práci s vylepšením vzhledu zbytečně! Michal určitě přijde. Musí přijít. Ze sjezdovky zmizel po anglicku i se všemi svými koiegy a kolegyněmi, než jsem těsně před čtvrtou sjela dolů, nikoho z nich už jsem nespatřila. Nemohl by přece odejít jen tak, aniž by mí řekl aspoň ahoj, ne? Spíš počítal, že se ještě dnes uvidíme, tudíž se neloučil. Tedy, aspoň v to doufám...! S přibývajícím časem začínám být dost nervózní, snažím se uklidnit, včera se také objevili až později! No, a pokud nepřijde, pak... nemá zájem. A s tím bych už nic nespravila, ani kdybych se postavila na hlavu a chodila po lokále nahoře bez. Náklonnost se nedá vynutit, krom toho má každý jiný vkus. Je to pěkná fuška a velký kus náhody, aby se potkali dva, kteří o to doopravdy stojí. Ovšem když to vyjde; musí to být super! Sama jsem to ještě neprožila, můj milostný život stojí za starou bačkoru a ty třináctileté-čtrnáctileté holčičky, co píší do Brava; jak střídají kluky a prožívají své velké lásky, tak ty mi tak akorát pijou krev. Stránka 60

Deváté nebe V sedm patnáct, kdy už je jídelna prázdná a obsluhuje se pouze v restauraci, kam si chodí hosté posedět u vínka či kávy, se ve dveřích objeví Marek, za ním Okoun - a dost. Moje radost uhasne v zárodku. Nepřišel, dlabe na mě!!! Kluci si vyberou stůl poblíž baru a vesele mě zdraví. Odpovím s nuceným úsměvem, a když na mě oba kývají, af si jdu přisednout, hnána zvědavostí to udělám. "Kde je vás víc?" zeptám se diplomaticky. ;,Plno lidí odpadlo a šlo hned po večeři chrápat, no a ti 129 méně chcíplí vyrazili pařit do Sport Grillu, protože je blíž," vysvětlí mi Marek. "Aha, a co vás dva táhne zrovna sem? Pivo z hor?" "Spíš Michal," zasměje se Okoun. "Ale to pivo není špatnej nápad..." "Proč Michal...?" zeptám se zmateně. "Protože on tvrdí, že Beránek je ze všech místních hospod nejlepší, ani nevím, proč... Nevíš ty, čím to bude...?" "Netuším," ohradím se rozpačitě. "Jdu natočit to pivo." "Třikrát, jo?" objedná Marek. "Piješ za dva?" "Třeba za čtyři, když na to přijde," baví se. "Ale tohle vypije Michal, jen co venku dotelefonuje, je tu jak na koni." V tu ránu se mi podstatně zvedne nálada a já se za Ondrovy pomoci snažím natočit nejříznější pivčo, jaké kdo ti tři pili, abych potvrdila správnou vizitku Beránka. Michal dorazí vzápětí, urobil ještě v ruce, když si sedá ke stolu. Vyhledá mě očima. Mám v tu chvíli hlavu těsně vedle Ondrovy, jak upřesně sleduji půllitr, nerada bych, aby mi přetekl, a Michala sleduji jen koutkem oka. I tak mi neujde, že má jinou mikinu než včera a vypadá víc než dobře. "Kam je tohle pivo? Ke dvojce?" otáže se mé Oridra. "Jo, ale já to tam donesu sama," nabídnu se rychle. Ondra se zadívá ke stolu číslo dva pozorněji, načež se na ` ` mě zakření: "Už chápu..." "Nic nechápeš," ujistím ho pobaveně a mizím i s podnosem s plnými sklenicemi zlatavého moku. Do číšnice mám daleko, musím si dávat sakramentský pozor, abych tác nei' naklonila a sklenice nezvrhla, nepolila sebe či někoho z hostů, servíruji s ladností slonice a rychlostí šneka. Kluci nejsou nároční, natož snad kritici, přivítají občerstvení včetně obsluhy s nadšením. "Ahoj, Zuzano," pozdraví mě Michal. "Nosíš brýle?" 130 Kruciš, zapomněla jsem si je sundat! Rychle je sejmu z obličeje. "Občas." "To je škoda, že jen občas. Moc ti sluší," usměje se na mě zblízka, až se mi zatají dech. Natož když mě chválí!! "Jsou na dálku," vysvětlím rozpačitě. "Fakt ti seknou;" potvrdí také Marek. Nevím, co na tohle odpovědět, pouze se potěšeně zatvářím. ,,Ty tu brigádniěíš?" změní Michal téma. "Ne, ani ne. Jen to tak z nudy zkouším. A nejde mi to. Umím se víc ohánět štětcem než sklenicemi a talíři." "Štětcem?" chytí mě Okoun za slovo. "Jsi malířka pokojů?" Tahle představa nás rozesměje všechny čtyři. "Myslím o kapánek men5í Stětce. A uhly a rudky a tužky a pastely a tak. Chodím na výtvarnou školu v Hradci." "Takže umělkyně," opraví Marek Okouna. "Ne natěračka." "Já jsem kreslil naposled na základce a moje postavičky, to teda bylo... Jen je postavit do zelí. Rozpažený ruce, místo prstů krabičky..." Vzpomíná Michal na svou výtvarnou kariéru a všechny nás tím pobaví. "Jsi dobrá." "To nemůžeš vědět," hájím se. "Musíš být dobrá," oponuje mi. "Kdybys nebyla, nedoStránka 61

Deváté nebe stala by ses na výběrovou školu. Tam je to o talentu, ne?" "No, je," připustím, nicméně nedodám, že můj talent je hodnocený jako čistě průměrný. Tedy, z těch talentova ných! "Máš něco na ukázku?" zajímá se Marek. "Tady?" zasměji se. "Ne, na hory jsem si brala lyže." "Beránek patří vaší rodině, jo?" dovtípí se Okoun. Vzpomenu si na paní Beránkovou. "Rodině? Ještě to tak!" 13l "Tak příbuzným?" tipuje Marek. "Vlastně ani to ne. Beránkovi ke mně nepatří. Naštěstí." Michal kývne bradou k baru: "A on'?" "Ondra? Jo, ten jedinej ke mně patří," uchichtnu se. "Taky je z nich jedinej normální. No, takže moje příbuzenské vztahy jsme analyzovali, ted' vy povídejte něco o sobě." Ačkoli tvrdí, že oni nejsou ani trochu zajímaví, hovor se rozproudí a Okoun s Markem mluví takřka nepřetržitě. Smíchy mi občas tečou slzy, zvlášť když líčí některé zážitky z koleje či z lyžování. Michal se nejprve do hovoru nezapojuje, vypadá zamyšlený a vážný, nicméně pak se přece jen rozpovídá také a je to moc prima. Přistihnu se, že mu visím na rtech, a jeho sametový hlas bych vydržela poslouchat do noci! Ačkoli si vlastně nestihneme krom pár veselých zážitků nic říct, natož abychom se snad bavili nějak ... osobněji, nebo důvěrněji, to vůbec!, najednou je jedenáct!! "Je možný, že to tak uteklo?" podivuje se také Marek. "Tys nám přetočila hodinky," káže na mě Okoun vinu. "Jasně," zazubím se na něho. "Prostě musíte přijít zítra zase, jestli se vám tu líbilo...?" Druhou část svého sdělení adresuji Michalovi, na kterého se s napětím podívám. "Přijdu ur... pňjdeme určitě, záleží na tobě," odpoví. "Na mně?" podivím se. "Na kom jiným?" pokrčí Michal rameny. "Nebo m něm?" Myslí Ondru, ktery' právě kasíruje hosty u stolu u dveří krom nich jsme tu už jenom my, protože se po něm ohlédne "Jestli záleží čistě na mně, určitě přijd'te," řeknu Michalovi s rádoby svůdným úsměvem. Používám množnE číslo, ale pochopitelně myslím hlavně jeho! "Ondra tc bez mé pomoci přežije. A zvládne. Já mu stejně spí? překážím." 132 Tím jsme domluvení, kluci zaplatí a zmizí. Výčitky svědomí vůči Ondrovi přece jen mám, jdu aktivně oplachovat sklenice, ale on mě od toho vyžene s přáním, ať se pěkně vyspím. "Mimochodem, nebyli z Masaryčky?" "Máš něco proti?" zakřením se od dveří. "Jenom už chápu nebývalý zájem o jistou univerzitu..." Rozhodím ruce v nicneříkajícím gestu. Pak fofruji do pokoje, abych po vysprchování zalehla do postele a mohla v klidu myslet na Michala a všechno, co jsem dnes prožila, ale není mi to dopřáno dlouho, už po pěti minutách blaženého rozjímání mě vyruší tichounké klepání na dveře. Ondra...? Na chodbě však stojí Matěj. "Co se děje'?" "Pst," upozorní mne šeptem a pokračuje: "Máme načatou láhvinku červenýho, nechceš nám s ní pomoct?" Ačkoli je to šílenost a ti dva, místo aby zapadli do pelechů a nabírali síly, turnusy, ve kterých dělají, jsou víc než náročné, mají chuť na kus řeči. Nechám se přemluvit, na noční košili si navleču akorát mikinu a v pokoji číšníků si uděláme něco jako pyžamovou pány. S vínem jim nijak vehementně pomáhat nehodlám, není to tak dávno, co jsem po okružní jízdě po hradeckých barech málem umřela, přes moje protesty mi Vašek stejně stále dolívá. "Neměli bychom zavolat Ondru s Magdou?" napadne Stránka 62

Deváté nebe mě. "Magda by nešla a Ondra nesmí," mávne Matěj rukou. "Proč by nesměl? Magda by ho nepustila?" "Spíš Beránková. Ty sis snad nevšimla, kdo tady šéfu" "No, může poroučet zaměstnancům penzionu, ale ne se mu plést do osobního života, ne?" míním. "Děvče, závidím ti tvé mládí i naivitu," směje se Vašek. "Radši popojedem, posedět s pěknou holkou se jindy nepo133 štěstí, co kdyhy měla políčeno na Ondru, že... Na svobc du! Nakonec se do svého pokojíčku doplížím v půl třetí! 'I dva mě pustí tepi^ve poté, co ztrestáme krom načatého vím ještě sedmičku modrého portugala. 134 ~. Loučenř je na draka Vzbudím se teprve v jedenáct a ještě zívám na celé kolo. Neopila jsem se, nálada byla skvělá i bez dopingu většího množství alkoholu, cítím se báječně. Dopolední lyžování mi samozřejmě uteklo, snídaně jakbysmet, jdu dolů rovnou na oběd a jakmile zbouchám svíčkovou se čtyřmi knedlíky, vrhnu se na špinavé nádobí, ať jsem aspoň v něčem užitečná, polední nápor hladovců graduje. Nevadí mí aní přítomnost paní Beránkové, ted', když vím, jaká to je baba, se jí paradoxně vůbec nebojím. Pomáhám kvůli Ondrovi, ne kvůli ní! "Zuzano, myslíš, že děláš dobře?" osloví mě nečekaně. Prohlédnu bedlivě právě vydrhnutý hrnec. Hm, nezdá se, že by na něm bylo něco v nepořádku, ovšem to už Beránková pokračuje a jak se ukáže, nádobí ji nebere! "Mladá holka si musí dávat na chlapy pozor, zvlášť když jsou ženatÝ!" Jsem z ní dost mimo. "Ženatí...? Vždyf to jsou studentl l " "Nemyslím ty kluky," mávne rukou. "I když ani s těma bys neměla flirtovat, nikdy nevíš, jak si to vyloží, pak tě někde povalí a dopadneš jak Magda... Mluvím o Vaškovi. Ty nevíš, že je ženatej?" "Vašek? Jo, to vím," pousměji se. "Jak k tomu přijde jeho žena? On tady vydělává, ,aby zabezpečil manželku a dítě, a ty ho svádíš a navádíš." 135 Zachytím na sobě Jiřinin pohled a i když je obvinění t, babizny křivé a vyloženě mě uráží, zrudnu jako rajče. "Já ho nesvádím! Vůbec o něj nestojím, je to kámoš." "Tak mu nedělej laskominy," nařídí mi. "Myslíš, že j. normální chodit ženatýmu chlapovi o půlnoci do pokoj. jen v tenký noční košilce?" Zalapu po dechu. Fakticky ví, co se kde šustne! Kdo ví jestli při své telepatii tuší, o čem jsme na noční seanci mlu~ vili především! Muselo jí zvonit v uších, tím to bude. "Vždyi tam byl i Matěj. Nešlo o nic důvěrnýho!" Beránková na mě kouká s vědoucným pokyvováním hla vy. Musím se moc držet, abych neřekla něco ošklivého přece jen tu potřebuji zůstat do konce týdne! "Zuzi?" Do kuchyně nahlédne Matěj. "Návštěva na brá~ ně!" Švihnu drátěnkou z výšky do dřezu, jen voda vyšplíclr ne, otřu si ruce a přece jen si jednu poznámku neodpustím "Krom toho, Magda dopadla dobře." Ta mi tedy hnula žlučí, baba princmetálová... ! Jakmile však spatřím v chumlu u dveří Michala s Okounem, oka mžitě Beránkovou pouštím z hlavy a široce se usměji. "Ahoj! Co tak brzy? Jdete na oběd? Není volno = ` "Už jsme měli, u konkurence," zazubí se na mě. É "Dneska nelyžujete?" podivím se jejich civilním úbo~ rům. Pak ve mně zatrne - copak už dneska odjíždějí?! Ve Stránka 63

Deváté nebe středu?? "Lyžovalo se dopoledne, odpoledne jen na vlastní nebez~ pečí, v půlce týdne bejvá krize," vysvětlí Okoun. "Nes tvrdnout na ubikaci, lepší si projít. Ty jsi skoro místní, ne~ víš, kde je tady poštovní schránka?" Uf, takže neodjíždějí. "Schránka'? Jo, jasně, je až dole u značky začátku vesnice, půjdete pořád rovně a -" "Nechceš nám to jít ukázat?" přeruší mne Michal. "Tře 136 ba bychom to nenašli... A tady Okoun nutně potřebuje poslat dopis, jinak ho ta jeho piškotka usmrtí, že na ni kaš" le. "Jaký kašle?!" brání se Okoun. "Místo abys psal denně dopisy, chodíš na pivo až sem = ` "To říká ten pravej," baví se Okoun. "Kdo nás sem furt = ` "Fajn, půjdu s vámi," přeruším jejich dohadování, protuže se moudře dovtípím, že mám jedinečnou příležitost jít s Michalem na procházku! To, že u toho bude i Okoun, je něco jako daň z nadhodnoty, nebo tak něco. "Skočím si pro bundu." "A pustí tě...?" otáže se Michal vážně. "Proč ne? Nejsem tu přece na brigádě," prohodím pobaveně a peláším si do podkroví pro bundu, ušanku i rukavice. Ted' odpoledne je venku sice jenom kolem nuly, zato od rána silně chumelí, vycházka slibuje romantický výlet zimní idylkou. Michal má s sebou fotoaparát a je fakt, že objektů k focení je celá řada. Stromy obtěžkané příkrovem sněhu, psí bouda připomínající ostrůvek v nekonečné pláni, chaloupky zapadané až po okenní parapety, zvonička ozdobená ledovou nádherou rampouchů, automobily s půlmetrovými čepicemi čerstvého sněhu -na kapotách, Zuzanka... Ačkoli se bráním, že nejsem fotogenická a kdesi cosi, několikrát mě vyfotí, údajně proto, aby byla znát výše sněhu vůči lidské postavě, a když mu k témuž účelu nabídnu Okouna, Michal odmítne s odůvodněním, že řekl lidskou postavu... Výlet je samozřejmě velmi veselý, pořádně se u toho vyblbneme, tím spíš, že na kraji vsi nekončí, protože se Okounovi zcela zapadaná poštovní schránka nejeví důvěryhodně a my si procházku prodloužíme o cestu do Ramzové. Nezlobím se! Ve vesnici větší než Petříkov maximálně o vlakové nádraží najdeme schránku přilepenou na horskou chatu Ram137 zovské sedlo, té už Okoun svůj pracný výplod svěří, v če kárně si koupíme v automatu horkou čokoládu a jeliko; objevíme na protějším svahu, kousek za kolejemi a silnicí. zajímavou atrakci, vyrazíme ještě i tam, abychom se náležitě vyblbli na sněžných člunech. Vtip spočívá v tom, že každý vyfasujeme nafukovací člun připomínající velkou pneumatiku se dnem a jakýmsi vodítkem, které vlekai ukotví k lanu a nás to pěkně bez námahy vytáhne až nahoru k lesu. Tam nasedneme každý do svého korábu a už si tc frčíme dolů ve sněhových koridorech. Jízda je to dost šílená, čluny se otáčejí jako káči, většinu času sjíždím zády ke směru jízdy, ale vůbec to nevadí, ještě se snažíme s klukama zajíždět až k sobě, případně do sebe narážet, což člověk ovlivní nepatrně, a to vykláněním ze své závodničky. Jedna jízda nám pochopitelně nestačí, řádíme jako černá ruka a projezdíme každý docela dost peněz. Absolutním vítězem našich pomyslných závodů bez pravidel se stává Okoun, nejspíš proto, že je nejtěžší váhová kategorie a jehc člun tim pádem sviští nejrychleji. ~lověk by řekl, že toho musíme mít plné brejle, přestc se ještě zpáteční cestou koulujeme. Kluci mě jdou galantně doprovodit až k Beránkovi, přestože Vločka je takřka uprostřed vesnice, zatímco Beránek na konci. To už je tma a oni spěchají na večeři. Stránka 64

Deváté nebe Těsně před tím, než si řekneme ahoj, se Michal zeptá "Budeš večer v hospodě?" "Budu," řeknu s úsměvem. "Přijdeš?" "Přijdu," slíbí. Jak prosté mluvit v jednotném čísle!! Slib splní, ovšem dorazí až v devět s omluvou, že měli jakési hodnocení, a co hůř, jestliže jsem čekala soukromí pletla jsem se. Pravda, dorazí sám a sedne si k baru, aby n~ mě počkal, než budu mít čas, nicméně než připravím objed138 naná pressa, do restaurace se nahrne celá tlupa vysokoškoláků včetně holek, celkem asi tak dvanáct, a zaberou hned tři stoly. Objednávek je v tu ránu jako pro rotu. "Hele, koho tady máme," všimne si jedna z dívek. "No Míšo?" zavolá vyčítavě černovláska, tentokrát bez čelenky, ovšem stále zoufale půvabná. "Ty se nás straníš? To od tebe není pěkný, takhle trhat partu!" Kluci mají také nějaké poznámky, Michal se na mě omluvně usměje a protože vidí, že mám plné ruce práce, přesedne si ke svým přátelům. Ty holky mi pěkně pijou krev! Natož když se ta černovlasá Michala něco zeptá, on odpoví, pohledy všech upřené na mně, načež ty slepice dají hlavy k sobě a cosi si špitají, a co hůř, najednou vybuchnou smíchy! Tlemí se jak koně, jen zařehtat, a civí přímo na mne, tudíž není pochyb, kdo je tématem jejich hovoru! Samozřejmě nikdo nesnáší, když se ostatní baví na jeho účet, ke všemu ani netuším, co konkrétního jim na mně přijde tak směšné! ! ! V tu ránu je vyloženě nenávidím! Přestože má Ondra i Vašek plné ruce práce s obsluhováním, zpoza barpultu by mě nikdo nedostal ani párem volů, natož snad abych šla obsluhovat je! Pochopitelně se nenechám nalákat Markem ani Okounem, abych si pňsedla k nim. To tak! Michal o to zřejmě stejně ani nestojí, nezve mne ke svým přátelům, ovšem jakmile pomine nápór práce a já leštím alespoň skleničky, abych tam nestála jako tvrdé Y a předstírala zaneprázdněnost, přes poznámky kluků a hlavně holek se zase přesune zpátky ke mně. Důvěrná atmosféra, která mezi námi panovala po celé odpoledne, beznadějně vyprchá, v tomhle rachotu se nedá dohromady ani o ničem mluvit, natož snad aby pokračovalo jiskření slibně započaté při odpoledním blbnutí na sněhu! l39 Najednou nás nedělí jen barový pult. Cítí to patrně i on, protože rozpačitě řekne: "To jsou lidi z ročníku. Netušil jsem, že přitáhnou, asi je zlákal Okoun." "Třeba brzy odejdou," zapřeji si. "No," pousměje se. "Na to bych nesázel. Mají výdrž." A to tedy fakticky mají! Zůstanou až do uzavíračky a vydrží vzpírat půllitry dost zdatně. Celý večer vyjde do ztracena, povídáme si velice neutrálně ponejvíc o škole, především jeho fakultě, a trochu o sportu, co koho z nás baví. Dozvím se tak akorát, že hraje tenis a floorball. Pak už je jedenáct, večer v tahu a s ním i veškeré příležitosti, které vlastně ani nebyly. "Míšo? Máme na tebe čekat, nebo budeš nocovat tady?" stará se ta odporná holka zpěvavým hláskem, zatímco ostatní se baví a někteří kluci nadhazují, že by si taky dali říct. "Tady rozhodně ne," odpoví za něj bráška a udělá na mě pekelný obličej. Oplatím mu stejnou mincí. Michal se nechá zastrašit. "Však já jdu..." řekne Ondroví skoro omluvně a už si zapíná bundu. "Zamknu za nimi," nabídnu se rychle a popadnu klíče, aby náhodou Vaška nenapadlo slečny vysokoškolačky doprovodit alespoň ke dveřím. Strávil u jejich stolu každou volnou chviličku a zjevně se dobře bavil. To by měla vidět Beránková! Stránka 65

Deváté nebe Vysokoškoláci se hrnou ven jako stádo, v rozverné náladě urážejí krápníky nad vchodech do Beránka a snaží se ukrást nos sněhulákovi u parkoviště. Podle hulákání poznám, že se jim nedaří, mrkev je asi řádně přimrzlá, venku je -15. Michalovi dojde, proč jsem se byla tak aktivní se zamykáním, tudíž nikam nespěchá. Zůstanu stát v chodbě, zatímco on přešlapuje v otevřených dveřích, a oba rozpačitě čekáme, až jeho uječení přátelé zmizí z doslechu a hlav140 ně dohledu! Ačkoli se vyloženě lepím na radiátor, chodba je brzy vyvětraná a já si musím zkřížit ruce na prsou. "Zima, co?" "Jo, pořádná," souhlasí se mnou a udělá krok ke mně, jako by mi chtěl od té zimy pomoci, ale pak se zarazí, mrk ne na dveře do restaurace, a řekne šeptem: "Nebudeš mít průšvih?" Nechápu, o čem mluví. "Proč?" "No... vypadal namíchnutě..." "Kdo? Brácha?" užasnu nehraně. "Ten je v pohodě. Navíc může být rád, že jste mu dělali tržbu, ne?" "Brácha?" opakuje po mně překvapeně. "Kdo z nich je tvůj brácha`? Ten barman, nebo ten pingl...?" "Barman," vysvětlím, aniž bych tušila, proč ho to bere. "Fakt...? Mně bylo divný, že mi to nějak podezřele trpí ~" "Ale co?!" Michal se na mě krásně usměje. "Myslel jsem si, že je to tvůj... borec. Že tady dělá a ty jsi u něj. Přece jsi říkala, že penzion nepatří nikomu z rodiny!" "Však ne. Patří rodině holky, kterou si brácha vzal. On je tu za zaměstnance. A já jsem u něj na prázdninách." "No jo! Fakt jsem měl za to, že... Lyžovali jste spolu... prostě to tak vypadalo. Sice jsem nechápal, že mi dávno nedal přes hubu, když tě balím, a = ` "Ty mě balíš?" chytím ho za slovo. "Snažím se, ale asi mi to moc nejde, co? Nemám v tom praxi, takže to moje snažení nejspíš ani nejde poznat..." "Nepodceňuj se," mrknu na něj. Ted' už zimnici neovládám, klepu se jako ratlík. Michal přistoupí těsně přede mě a váhavě mí položí dlaně na ramena a paže, aby je mohl třením zahřát. Jeho hnědozelené oči takhle připomínají jiskřivé hvězdičky, jsou tak blízko, stejně jako jeho tvář, čelo 141 i rty... Hledíme si upřeně do očí sotva pár vteřin, pak se ozvou kroky z nitra restaurace mířící ke dveřím, takže mě Michal pustí a vyklouzne z chodby do mrazivé noci. "Zítra na sjezdovce. Hned ráno, jo?" šeptne ještě. Mlčky přikývnu, rychle za ním zabouchnu a zamknu přesně ve chvíli, kdy z restaurace vykoukne Vašek. "Teda, tys tu pěkně vyvětrala. Tebe kolt ještě hřeje mládí, nás, starce, jen špeky, případně alkohol. Mimochodem, nezajdeš na víno?" "Nemůžu," odmítnu pozvání pobaveně. "Ty starče!" "Na kydy paní šéfový nedej," mrkne na mě. "Nejde mi o ni, ale chci být zítra fit na lyžování. A jak víš, že mi domlouvala?" "Svatá prostoto," spráskne ruce. "Proč si myslíš, že jsi jediná, kdo musí poslouchat kázání?" Tak to je teda hustárna, usoudím uznale. Ačkoli v podstatě nemám kam složit hlavu, zdejší přístřeší bych dlouho nevydržela. Obdivuji Ondru i všechny zaměstnance! No, vlastně je spíš lituji. V jídelně jsem ještě před snídaní, jejíž přípravu se snažím urychlit přiložením rukou k dílu. Stejně nic neuchvá tám, vleky začínají jezdit od devíti, studenti z Masarykovi univerzity dorazí něco málo po tři čtvrtě. Zato pak si lyžování skutečně užijeme! Záměrně zvoli~ me sjezdovku, kde je nejméně Michalových kámoši Stránka 66

Deváté nebe (a kámošek!) a lítáme jak draci nahoru dolů. Ačkoli lyžo vat umím, nikdy Michala nepředhoním, je se svým snow boardem snad srostlý! Nejde o závod na čas nebo o ceny jde o prestiž, dobrý pocit ze spolěčného koníčka. Děla něco, co člověka baví a ještě k tomu s někým, kdo mu ne popsatelně imponuje a přitahuje ho, to je prostě paráda! Nc a proč se nepřiznat, pochvala z jeho úst mi zní jako rajsky 142 hudba! V tomhle závodě jsou hned dva vítězové. Zuzka a Míša. Ne, Míša ne, tak mu říká ta černovlasá princezna. Zuzana a Michal. Skoro se tetelím nenadálou nádherou až dosud jsem byla Jenom já, Zuzana Kojsová, jedno zakomplexované stvořéní s ne zrovna šťastným startem na samém prahu dospělosti, načež se objeví úplně cizí kluk a najednou jsme MY. A je to nádhera! ! ! Lyžujeme tak vehementně, že oba vypustíme oběd. U stánku s občerstvením si koupíme ohřátou klobásu s chlebem a horkou čokoládu, škádlíme se samozřejmě i u jídla, takže brzy mám hořčici i na nose, jak se mi snaží nacpat svůj buřt, když mi předtím urafl kus mého. V jednu chvíli sundáme lyže a boříme se sněhem pěšky. Tahle cesta za trochou soukromí je fakt horor! Přesto dobrou náladu neztratíme, smějeme se mé neohrabanosti a když se na jednom místě zapíchnu do sněhu oběma nohama až nad kolena a plácám se jako moucha na mucholapce, Michal odhodí svůj náklad a jde mě vyprostit. Což samozřejmě vůbec není jednoduché, taky aby bylo, když oba plýtváme síly v záchvatem smíchu! Tím spíš, že místo aby mě on vytáhl, já ho stáhnu do návalu k sobě, takže se ve sněhu válíme oba. Chce mi to oplatit, sápe se po mně a snaží se mi nacpat sníh za krk, já jsem sice nepohyblivá, ale nehodlám se vzdát bez boje, tudíž na něj kážu sypký sníh. Naděláme u toho kraválu jako na lesy, ale tady nás nikdo nevidí, můžeme si to dovolit. Michalovi se mě podaří chytit za zmítající ruce, jak se o mě opře, povalí mě zpátky do sněhu, nejprve kecnu na zadek a pak padnu zády do měkkoučké bílé peřiny. Vytlačím v ní obtisk poměrně hluboký, jelikož Michal leží na mě, takže jsem mnohem těžší. Dívám se mu z blizoučka do hnědozelených očích, na řasách mu svítí sněhové třpytky a z čepice mu padá sníh přímo do 143 mého obličeje. Michal si uvědomí naši vzájemnou blízkost, přestane se snažit vycpat mě sněhem a oba tak nějak sehraně znehybníme. Hledí mi upřeně do očí a já se vidím v jeho panenkách. Myslím, že ani nedýchám, a to, co za těch pár vteřin proběhne mou hlavou, je celé stádo splašených myšlenek, citů i pocitů. Stát se tahle situace ve filmu. hrdinové by se přestali prát, zvážněli by, znehybněli a pomaloučku polehoučku by se začali hluboce a vášnivě líbat. My však ve filmu nejsme, navíc pocity, které mnou cloumají, jsou rozporuplné! Na jednu stranu moc chci, aby tc dopadlo jako ve filmové lovestory, na druhou se polibku děsím! Nechci; aby mě políbil, protože se bojím, že se tím všechno pokazí. Představa slizkého chtivého jazyku je stále příliš živá, obávám se, že by mi mohla líbání s Michalem nenapravitelně zhnusit. Michal bud' vycítí můj zmatek, anebo se bohužel-bohudík. jak se to vezme, neodváží. Po pár vteřinách vzájemného upřu ného zírání se na mě usměje a odkulí se stranou, asi se bojí. že by mi mohl být těžký. Chvíli jen tak ležíme a hledíme na ocelově šedé nebe, podle všeho bude zase sněžit. A pak se vyhrabeme na nohy. Kouzelná chvíle zmizí. "Teda," směje se Michal při pohledu na rozválený sníh pokrytý našimi obrysy a stopami boje. "Dobře jsme to tu rozryli! Tamhle z těch dvou otisků by šly ulít figuríny. Udělali jsme tu pěknou oranici, ještě že bude sněžit, kdyby to někdo viděl, mohl by myslet, že se tu vraždilo." "Kdepak vraždilo," uchichtnu se. "Tady se psaly verše.` Stránka 67

Deváté nebe "Verše? Do sněhu?" vyprskne. "Jo," přikývnu vážně, protože si vzpomenu na dobu před pár dny, kdy jsem se rozplývala nad sněhovou plání, co mi připadala jako čistý list v knize. Ted' jsme ho popsali a tc tím nejhezčím způsobem. Napsali jsme do něj verše o tom. jaké to je, když potká holka kluka a kápnou si do oka. 144 "Pojd', ty romantiku," pobídne mě. "Nebo jestli začne sněhová vánice, tak se odtud nedostaneme a přidáme k těm veršům i ilustrace o dvou zrrurzlých rampouších." Ačkoli to nemáme takhle z boku na sjezdovku moc daleko, plahočením ve sněhových jazycích se unavíme mnohem víc než za celodenní lyžování! Na sjezdovku se dostaneme úplně vyplivnutí a jakmile sjedeme dolů, nemáme víc sil pokračovat v lyžování. Stejně za půl hodiny přestávají jezdit vleky! "Dneska večer nemůže přijít," řekne mi při loučení před Beránkem. "Máme něco jako večírek, zhodnocení kurzu a tak." "Ty už zítra odjíždíš?!" vyděsím se. "Ne, já ne, ale jedna z učitelek to balí zítra odpoledne. My ostatní až v sobotu ráno. Zítra si to vynahradíme, jo?" Přikývnu a rovnou se začnu těšit! Kryštůfek je malý sladký andílek, aspoň tedy naoko, růžky má umně schované v blond kudrlinkách. K filozofické debatě si nemůže vybrat vhodnější dobu než těsně po Teletubbies, kdy už sice v jídelně není nikdo z hostů, ale motá se tu veškerý personál. Sedí mi přitom na klíně a poroučí, co všechno mu mám ještě namalovat. Je pěkně náročný, spěchám s kresbičkou traktoru, před ním bylo auto, letadlo i lod, abych užuž mohla vyrazit na sjezdovku, ale nechci ho zase jen tak odbýt. "Babiko?" zeptá se a zadumaně hryže pastelku. "Ano, broučku?" usměje se na něho Beránkové. "Ty šeš babizna?" V očekávání ztuhnu a pracně potlačím úsměv, podobně jsou na tom i ostatní, číšníci však smích neskrývají. "Babizna?" opakuje Beránkové nevěřícně. "Ne, nejsem." "A šeš babice?" pokračuje Kryštof ve výslechu. 145 "Ne, taky ne!" "Podívej, traktor je hotový," strkám mu pod nos kresbo zemědělského stroje, abych nějak odvrátila jeho pozornost Malé děti však nejsou jen zvídavé, nýbrž i vytrvalé. "A šeš babice lakomice?" nasadí tomu malý korunu Vašek s Matějem se smějí nahlas, Jiřka i já děláme jako žc nic, brácha rychle zakročí: "Kryštofe, to se neříká!" Tůfek se kupodivu s tímhle rozkazem smíří a ukazujc Ondrovi kresbičku: "Tatíku, podívej, co nakreslila..." Kdyby v té chvíli Beránková nepopadla dech, mohlo tc dopadnout dobře, jenomže ona se ledovým tónem zeptá "Kdo tě taková slova učí, prosím tě? Kde jsi to slyšel?!" "Mohl někde venku," zachraňuje Magda dusnou situaci Kryštof ovšem babičku dávno pustil z hlavy, momentál ně má pilno mávat s papírem Ondrovi před očima. "...te tinka Zuza." Ustrnu v půli pohybu, veškerý smích mě v tu ránu pře jde. Kryštof dokončil svou myšlenku v naprosto nevhod nou situaci, Beránková jeho předešlou větu vůbec nezare gistrovala a moje jméno zamění s odpovědí na svou otázku protože mě proklaje pohledem ostrým jako břitva: "Tc snad ne..." Na protest se nevzmohu, z jejího výrazu ledové královi ny poznám, že má beztak svou pravdu, ze které neustoupí takže zatímco se ostatní, tedy pochopitelně krom Ondrov~ tchýně, skvěle baví, nakreslím několika tahy motorku a beru roha. Na sjezdovce na ranní trapas hodně rychle zapomenu Stránka 68

Deváté nebe Michal už na mě čeká a celý den strávíme spolu, ačkol toho nalyžujeme méně než včera. Mnohem víc odpočívá me. Ne proto, že bychom byli utahaní, i když po včerejšky taky trochu jsme, ale hlavně proto, abychom si mohli poví dat, což při sjezdování pochopitelně nejde, až se nám Ma rek směje, že z nás budou notorici, protože nás vždycky 146 vidí jen u stánku s občerstvením. Tomu, že jsme za ten den přepití čajem a čokoládou, samozřejmě nevěří. "Musíš být večer v hospodě?" zeptá se mě Michal poté, co deřmitivně shodím lyže. Podívám se mu do očí. "Nemusím." "Fajn. V půl sedmé mám večeři, takže v půl osmé tady," ukáže na sněhuláka s pohmožděným nosem. "Půjdeme se projít, nebo tak něco." Ačkoli jsou teprve čtyři hodiny, mám co dělat, abych se do půl osmé stihla najíst, vysprchovat, umýt a vysušit si vlasy, za pomocí fénu je upravila do nadýchaného účesu, z těch mých jemných a ne zrovna hustých vlásků vykouzlit něco valného dá pořádnou fušku, musím se příhodně namalovat a make-upem zamaskovat odporného bedára na bradě, vybrat správné tričko i svetr, což je problém, když už skoro žádné čisté oblečení nemám. . . Aspoň že se už nemusím otravovat s tampony, jako vždy čtyřdenní menses mi skončila ve středu. Stíhám jen tak tak! Za deset půl jsem ale hotová a tajně hlídkuji z okénka na schodišti, odkud je vidět ke vchodu. Nechci chodit do restaurace, abych zbytečně nenačichla kouřem, když jsem tak pěkně voňavá, a mrznout ven taky ne. Bohatě stačí, jak vymrzneme s Michalem! Dostaví se ke sněhuldovi za pět minut půl a vydáme se na večerní procházku Petříkovem. Navzdory tmě a mrazu -12 stupňů, jak zjistíme z teploměru na zdi jednoho z penzionů, potkává me dost lidiček, turistů venčících psy nebo hledající vhodnou restauraci na posezení s přáteli, takže žádné soukromí ani tady. Zase tolik.to nevadí, nehodláme dělat nic intimního, stačí mi, že mě hned u Beránka vezme s nádhernou samozřejmostí za ruku a už se vznáším! V téhle zimě se ovšem nedá být venku dlouho, tudíž když mi před osvětlenou turistickou ubytovnou Vločka 147 nabídne návštěvu svého pokoje, váhám jen chviličku "A co kluci?" Mrkne na hodinky. "Nebudou tam." V Michalově stínu se kradu chodbami ubytovny jalo zloděj. Nechci, aby mě viděly především Michalovy spo lužačky, mohly by si myslet bůhvíco... Pokoj číslo sedm, do kterého mě zavede, je skutečn~ prázdný, pokud tedy nepočítám šílený nepořádek, kter v něm panuje. Odložím bundu a s požitkem se nalepím n. sálající radiátor, sednout si totiž stejně není kam! Michal s ví rady, věci z liché válendy popadne do náruče a hodí j~ na spodní lůžko poschod'ové postele. "Vysvětli mi, jak můžou tři kluci udělat takovej bordel.' "Bordel? Kde?" rozhlédne se kolem. "Jestli tomuhle ří káš bordel, pak nevím, jak bys nazvala to, co máme n. koleji." "To už přece není možný," bavím se. Zvedne nabádavě ukazováček. "Je. Věř mi." Po chvil štrachání ve skříňce vytáhne dva sáčky ovocného čaje V rychlovarné konvici nějaká voda šplouchá, což o to, alp hrníčky, které posléze objeví jeden na stole a druhý pop postelí, musí před použitím zajít do umývárny opláchnout Pak si ke mně přisedne na postel a nechá svítit jen maloi lampičku, jejíž světlo navodí rozhodně příjemnější atmo sféru než velká zářivka na stropě. Se zády opřenými o radí átor a hrnkem horkého čaje svíraného obouruč mnou pra chází krásné teplo zvenčí i zevnitř. Stránka 69

Deváté nebe "Strašně rychle ten týden utekl," uvědomí si. Usrknu lahodného čaje vonícího po malinách. "T~ teda..." "Kdy ty tady končíš? Taky zítra, nebo až v neděli?" "V neděli." Znovu se napiji. "V kolik ráno jedeš?" "V sedm deset z Ramzové. To bude dost na mrtvici 148 vstát, sbalit, uklidit a dojít na nádraží," hrozí se předem. Asi mi umí číst myšlenky, protože dodá: "Zítra se už neuvidíme." "Takže se musíme rozloučit ted'..." "Ty máš ráda loučení?" "Nesnáším ho," přiznám se. "Já taky," souhlasí se mnou. "Proto jsem přemýšlel, jak to udělat, no a napadlo mě, že se loučit nebudeme vůbec." "Skvělý nápad..." "Přímo geniální," pochválí se s úsměvem. "A to víš jen půlku. Sleduj mě dáI. Proč se loučit, když vlastně nemusíme? Hradec je od Brna za humny, necelé dvě hodinky courákem." Konečně mi dojde, kam míří. Zatajím dech: "A dáI?" "To už je skoro všechno," baví se. "Před chvílí jsi sama říkala, že bys ráda viděla, jak to vypadá u nás na koleji... Každý druhý víkend mám pokoj k dispozici čistě pro sebe, no a já do Hradce taky trefím, takže nevidím problém ani důvod k loučení. Přijedu, kdykoli budeš chtít...?" Z intonace poslední věty vycítím otázku. "Budu moc ráda, když přijedeš brzy, Michale." Usměje se na mě tak nádherně, až se ve mně všechno rozechvěje. Zvedne ruku a hřbetem dlaně mi zlehýnka přejede po tváři. Držím jako očarovaná, nejspíš ani nedýchám. "Jsi taková pěkná..." "Nelži. Vím, že nejsem krásná," namítnu tiše. "Neřekl jsem krásná," opraví mě. "Krásný holky jsou děsně nudný, protože jsou na jedno brdo. Ty jsi pěkná. Jemná. Porcelánová. Křehká. Skoro mám strach, že se rozbiješ..." "Neboj se," ujistím ho o své tělesné stabilitě. Pochopí to jako výzvu k tomu, aby mou hmotnou podstatu vyzkoušel, protože mi položí ruce na ramena a chce mě obejmout, 149 načež mu v tom překáží můj poloprázdný hrníček s čajem, takže mi ho uzme a odloží na stolek vedle postele, a prsty mi maličko zvedne bradu, aby se moje ústa dostala na úroveň jeho rtů. Polibek, který mi dá, není o nic větší než přátelská pusa, byť přímo na ústa. Ta jeho jsou suchá a teplá a mají na mě elektrizující účinek. Napětím polknu. Michal si dodá odva hy a motýlí polibek zopakuje, tentokrát přitom pootevře rty, aby mohl pojmout ty mé, a zase se oddálí. Díváme se vzájemně do očí. Pak se ke mně nachýlí do třetice, tentokrát překlenu vnitřní strach a také pootevřu ústa. Tenhle signál mu stačí k tomu, aby mě pevně objal kolem zad, přitiskl k sobě, samozřejmě jeho tlak neustojím, sesunu se podél radiátoru na polštář, a líbáme se vleže. Oboustranně, lehoučce se dotýkám špičky jeho jazyku a on v mé hře pokračuje, asi se dovtípí, že ho nechci pustit moc hluboko. Nedobývá se do mých úst, líbá mě něžně na rty a na tváře i krk a zase se vrací k ústům, aby našel branku mých rtů při každém dalším a dalším návratu pootevřenou o maličko víc. Opřený o lokty mi prsty shrne vlasy z čela a tiše řekne: "Není nutné být tak ostražitá. .. Nemusíš se mě bát, neudělal bych ti nic, co bys nechtěla, Zuzano." Topím se v rozpacích. Musel by být slepý, aby nepoznal mou křečovitost! Ležím napnutá jak struna, všechny svaly ztuhlé, teprve ted' si všimnu, že mám prsty rukou zaťaté v pěst, až si do dlaní vrývám vlastní nehty. "Promiň, já..." Stránka 70

Deváté nebe "Nevyhnal jsem kluky proto, abych tě položil na lopat ky a pak se jim mohl pochlubit," ujistí mě. Aby mi nebyl těžký, lehne si vedle mě, oba jsme na boku obličeji k sobě. Jeho pravou paži mám pod hlavou jako polštářek, prsty levičky mě hladí po tváři a snaží se mi zastrkat vlasy za ý ucho. 150 "Jsem blbá." Rozšíří oči údivem. "A na to jsi přišla jak?!" "No, normální holka by..." Zasměje se. "Pokud je normální, že se spolu dva vyspí , při první příležitosti, pak normální nejsem ani já. A jsem moc rád, že ty taky ne. Jako násilník nebo svůdce bych se neuživil. Stejně ani pořádně nevím, jak se to dělá." Proč jsem sí myslela, že všichni kluci, pokud vypadají trochu k světu a nejde o zamindrákované uťáplé blbečky, musí být ve vztahu k holkám jako Míra a Robert, například?! Pocítím k němu takovou vlnu něhy a náklonnosti, že ji musím nějak ventilovat, dát najevo! Zajedu mu prsty do vlasů a se zalíbením přejíždím po pichlavém mecháčkovi. I tohle je mi málo; sama se dotknu rty jeho tváře a Michal se nenechá nijak dlouho provokovat, políbíme se. Tentokrát opravdově; splyneme ústy a naše jazyky se vzájemně zamotají. Je to tak příjemné, s oplzlou slizkostí to nemá nic společného! Nevím, jak dlouho se líbáme. Asi hodně dlouho. Zvuky za tenkými zdmi ubytovny splývají v jednolitou kulisu, můj svět se zúží na oči, kterými se vpíjím do Michalových, a ústa, jimiž si dokazujeme blízkost mimo čas i prostor. Jsme jen my a já věřím, že to tak bude navždy!!! 151 10. Nový domov Ačkoli jde o můj poslední celý den na horách, vůbec se mi na sjezdovku nechce. Bez Michala to nějak ztrác smysl, najednou by mě to tam nebavilo! Původní záměr hrát si s Kryštofem vyměním za výpó moc v penzionu, už proto, že při převlékání postelí v jed notlivých pokojích, jedni hosté odjíždějí a pro ty, co naje dou po obědě, se musí pokoje připravit a uklidit, nemoh ovlivnit, natož snad kazit!, výchovu svého milého synoveč ka. Něco takového mi totiž Beránková naznačí. Po včerej ším večeru a noci, kdy jsem si neustále naše líbání přehrá vala, jsem nad tyhle obyčejné věci naprosto povznesená. Snažím se být alespoň užitečná, af zítra odjedu s pocitem že jsem je nevyžírala, ale pobyt si aspoň trošičku odpracova la. Převléct tolik potelí je pěkná makačka! Natož s mobilem co se mi každou chvíli rozvibruje v kapse a já musím všeho nechat, přečíst si zprávu a rovnou na ni Michalovi dó vlaky a posléze i domů odepsat, bez toho by to přece nešlo! Odpoledne strávím v restauraci, ve sbírání použitého nádobí jsem se vypracovala natolik, že mi Matěj s Vašken svěří i složitější úkoly, totiž roznášku jídla! Kupodivu tc zvládnu bez rozbití nádobí, vysypání či vylití pokrmů, a t< jen občas se spletu a strkám lidem to, co si objednali jejicl sousedi. Však oni se ti praví vždycky přihlásí! Večer, kdy; se konečně zavře jídelna a restaurace je poloprázdná, mÉ pochválí i vyučení číšníci. 152 "No vidíš, jaká by z tebe byla šikovná servírka. Kdybys tu zůstala ještě tak dva, tři - " "Dny?" skočím Vaškovi do řeči potěšeně. "Měsíce!" převeze mě a všichni se samozřejmě válí smíchy. U stolu se sejdeme společně s Matějem, Ondrou i Magdou, chvíli s námi dokonce posedí i pan Beránek. "Dělají si z tebe srandu," uklidňuje mě sám pan šéf. "Jsi zručná, tobě by stačil týden a získala bys grif, Zuzko. KdyStránka 71

Deváté nebe by ses někdy nudila a sháněla brigádu, dej vědět, nám se šikovná holka hodí a tobě nějaká ta koruna jistě taky." Oproti své ženě je tenhle chlap formát. Škoda že v Beránkovi vládne matriarchát... ! Po uzavíračce nás opustí, sezení v pěti pojmeme jako rozlučkový minivečírek. Matějovi s Vaškem končí desetidenní turnus, mají toho oba dost, takže se vlastně loučí také, byt na pouhých deset dní. Nejdřív odpadne Magda, po dvou svařácích tvrdí, že jí víno stoupá do hlavy a neustále přemlouvá Ondru, aby šel také spát. Když jí řekne, že přijde za chvíli, uraženě odkráčí. Ta "chvíle" se pochopitelně protáhne, Matěj s Vaškem to zabalí, teprve když vytáhnou celé víno, načež zůstaneme v setmělé restauraci osvětlené jen bodovkami z baru s Ondrou sami. Všude vládne hrobové ticho, v půl třetí mnoho lidí neponocuje! "No, měli bychom jít spát," usoudím při pohledu na hodinky. "Mně to sice jede v deset, ale ty vstáváš brzy." "To vydržím," mávne rukou. "Vždyť je to hrůza, vlastně jsme si krom toho prvního večera nestihli ani popovídat! Líbilo se tí tady vůbec? Zalyžovala sís?" Nejen to! Krom lyžování jsem zdejším pobytem strašně moc získala. Našla jsem ztracenou rovnováhu, sama sebe, našla jsem něco hrozně moc cenného. Našla jsem lásku! "Bylo to super," řeknu nahlas zasněně a Ondrův pobavený výraz mi říká, že asi tuší, že nemluvím jenom o sjezdo153 vání! "Jsem ráda, že jsem tu mohla být. Bylo to v pravou chvíli a stačilo to, déle bych tu s Beránkovou stejně nevydržela." "Před čím utíkáš, Zuzano?" Tahle otázka mě zarazí. Copak jsem tak průhledná, aby na mně všichni všechno poznali?! Michal i Ondra? "Proč myslíš?" "Neodpovídej otázkou a vyklop to." Z košíku se slánkou, pepřenkou a maggi vytáhnu párátko, abych si měla s čím hrát, a píchám je do rýhy na stole. Nechci mu lhát, ale zároveň nemám nejmenší chuf vytahovat starou historii na světlo. Je to promlčená minulost, obešla se bez následků a krom pár traumat, na které chci co nejdřív zapomenout, je to vlastně pasé. Proč se v tom znovu pitvat? "Prošla jsem něčím dost hnusným, ale už je to za mnou a já o tom nechci mluvit, nezlob se." "Dobře." Respektuje moje rozhodnutí, nicméně mě vytočí ještě jednou: "Doufám ale, že se to netýká Libora." "Cože?" vyhrknu. "Jak tě napadl právě Libor?" "Viděl jsem ho dvakrát a ten chlap mi prostě nesedí. Na Vánoce jsme se pěkně chytli, však jsi u toho byla.:. Mámu jen pěkně zneužívá, je to obyčejná pijavice... Ona si nic říct nedá, je zamilovaná jak puberťačka, takže nevidí, new ' slyší... Jenže, Zuzano! Kdyby si měl na tebe něco dovolit, zabiju ho! To, že je hloupá máma a nechá si dělat na hlavu, je její věc. Nemůže mu ale projít úplně všechno, chápeš?" "Jo, chápu," přeruším jeho rozohnění netrpělivě. Vím, že 6` má pravdu, tím spíš je mi tenhle rozhovor krajně nepříjemný. "3sem v pořádku, neboj. Když jsme u toho rozebírání, taky se tě na něco zeptám, Ondro. Tobě se tady líbí?" "V Petříkově?" "Petříkov je v pořádku," pousměji se a zaťukám párát154 kem do desky stolu. "Myslím přímo tady. V Beránkovi. S tchyní." Podrbe se za uchem. "Upřímně? Dobře... řeknu ti, že takhle jsem si svůj život opravdu nepředstavoval." Vzpomenu si na naše dětské sny a plány a touhy. . . A je mi brášky hrozně líto. "Proč. odtud nevypadneš? Vezmi Magdu a Tůfka a odstěhujte se. Kamkoli, ty přece práci seženeš vždycky a všude, takhle dřít nebudeš nikde, to ti garantuju." Stránka 72

Deváté nebe Z hluboka vzdychne. "Myslíš, že mě to nenapadlo? Mockrát! Stačilo by si někde pronajmout aspoň pokoj, časem byt..." "Tak proč to neuděláš?" nechápu ho. "Protože to nejde," odvětí hořce. "Musel bych totiž jít sám. Magdu od mámy nikdy nedostanu. Pro ni je to tady pohodlný, má na starosti jenom kluka, nic víc. Praní, vaře ní, domácnost... to se jí netýká. Neplánuje, že by šla v budoucnu do práce. Jí to vyhovuje... a nechce to měnit." "Ale to přece," zavrtím nevěřícně hlavóu, "nemůžeš dlouho vydržet, Ondro." Podívá se na mě zpříma. "Já nevím, Zuzano. Nevím, co bude. Je to patová situace... A my ji tady nevyřešíme. Takže půjdeme radši spát, co říkáš?" Ani on nechce, abychom se šfourali v jeho problémech. Chápu ho. Pozhasínáme a když se na schodišti loučíme, nejspíš prvně v životě mu řeknu: "Mám tě ráda, brácho. A jsem fakt ráda, že tě mám." "To já taky," usměje se na mě. Tím víc je mi ho líto!!! Máma měla pravdu. Bráška není šťastný ani v pohodě. Kdyby se nemusel ženit a šel studovat, bylo by mu rozhodně lépe. Zpáteční cesta už vůbec není tak veselá a radostná a plná očekávání, jako byla cesta na hory. Starosti, ze kterých 155 jsem na celých deset dní tak krásně vypadla, na mě znovu dolehnou spolu se všemi obavami. V podstatě jsem na tom hůř než můj ubohý bráška. Ten neví, co bude v budoucnosti, ale na rozdíl ode mě má jistou aspoň přítomnost, i když tedy, hm, ne zrovna záviděníhodnou. Rozhodnu se prozatím neřešit; a to ani čistě teoreticky, situaci, kdyby mě táta u sebe kdo ví z jakého důvodu nechtěl nebo mít nemohl! Usoudím, že nemá cenu předbíhat. Šance jsou ano - ne, padesát na padesát. Ačkoli si zakážu zbytečný stres, cesta mi vůbec neubíhá, silou vůle popotlačuji vlak a rozptýlit mě dokáží leda tak SMSky od Michala a vzpomínky na Kryštofa, který mě při loučení držel za nohu a z očí se mu koulely slzy jak hrášky, když k nelitosti Magdy i Beránkové křičel Tůfek č' taky pojede! Jakmile se konečně dokodrcám do Hradce, na nádraží se i s lyžemi nastěhuji do autobusu MHD č. 15, směr Nové Dvory. Je to sice dál než domů, ale... vždyť už tam žádné .. doma nemám! Tři minuty po jedné stisknu celá zadýchaná zvonek u dveří v prvním patře. Nic. Trpaslice Šmoulinka na mě ze zbytku samolepky posměšně civí jedním okem a vypadá, že má z mého zklamání pěknou radost. ~ Zachmuřím se a znovu podržím prst na zvonku, tentokrát déle a tak energicky, že bych pronikavým zvoněním probudila i mřtvolu. A vida, zabere to!! Jakmile prst uvolním, zaslechnu z bytu šourání, cinkání klíčů, tátovi patrně vypadne celý svazek, heknutí, jak se pro něj musí ohnout, načež dvakrát cvakne západka a já pohlédnu do zarostlé sešlé tváře svého kdysi fešáckého táty. "Ahoj, tati!" pozdravím ho radostně. "Zuzano?" podiví se mé návštěvě, projede si rukou přes 156 obličej, jen to ve strništi vousů zapraští, promne kalné oči a uplácá prsty chomáč z přerostlých nestříhaných vlasů. Všimne si lyží. "Jedeš někam lyžovat? Pojd' dál, máš-li čas." "Jedu z lyžování," vysvětlím a hrnu se za ním jako velká voda. "Byla jsem týden u Ondry v Jeseníkách. Super. A času mám víc než dost... Něco bych od tebe potřebova la, tati." "Počkej na mě v kuchyni," pobídne mne a sám zmizí Stránka 73

Deváté nebe v koupelně, odkud vzápětí uslyším šumění vody. Moje zvonění nevzbudilo jen mrtvoly, nýbrž i tátu, který byl podle všeho té mrtvole dost podobný. Opřu si lyže v chodbičce a nakráčím do kuchyně, zpustlé a špinavé jako celý byt včetně vybavení i táty. No, z toho vybavení moc nezbylo, na lince i stole najdu tak akorát špinavé hrníčky a talíře, dvě židle, co tu táta má, jsou ověšené maltou a vápnem zacákanými montérkami. Po návratu z koupelny vypadá přece jen o něco lépe, vlasy má mokré a zčesané dozadu, v obličeji už není tak pomačkaný a rozespalý, košili flanelku zapnutou na všechny knoflíky. Skloní se k poloprázdné ledničce. "Máš hlad, Zuzko?" "Jako vlk," pousměji se. "No jo, co bych ti nabídl... Zrovna tu nic nemám... Sakra, došlo mi i kafe, to bych potřeboval jako sůl i já..." "Hlad sice mám, ale nepřišla jsem na jídlo," přeruším jeho mudrování, protože z hořčice, kečupu a pár vajíček, co v lednici nejspíš zapomněl, žádný zázrak nevykouzlí. Jdu rovnou k věci: "Tati, mohla bych tady s tebou bydlet?" Překvapeně se napřímí. "Tady...? Se mnou...?" Přikývnu. "Myslíš, že by to šlo, nebo s někým žiješ?" "Ne, to ne," ujistí mě. "Občas tu přespává Božka, ale = ` "Ta číšnice z Bubínku?" 157 "Jo, ty ji znáš?" podiví se. Jen tak lehce přivřu oči. Tati, tys dopadl. . . ! Asi si tenhle výraz správně přeloží, protože honen dodá: "Není to nic vážného, neboj. Jen tak... příležitost " ně... "To by mi ani nevadilo," uklidním ho. "Do tvého soukro mí mi nic není, mně by stačilo mít u tebe jeden pokojíček.` "Třeba všechny!" nadchne se představou společného ži vota. "Já vím, vypadá to tu dost hnusně... Dlouho jsen neuklízel, ale stačí trochu uklidit a třeba můžu vymalovat aby se ti tu se mnou líbilo, Zuzi, a bude to skvělý!" Jeho pravá, nefalšovaná radost z mé přítomnosti mě od zbrojí, jsem ochotná mu Božky a jiné vykopávky tolerovat Táta je založením spontánní romantik, jeho nálada mě strh ne a oba už plánujeme, jak tenhle zanedbaný byt dáme dc pořádku, co všechno koupíme a změníme a předělámc a čím zařídíme můj pokoj, ten nejhezčí, s balkonem, a: mám sto chutí pustit se do toho hned! "Počkat," zarazí naše horování a nadšené pobíhání by tem. "Prvně se půjdeme někam najíst, no a pak se do toho můžeme pustit, co říkáš?" "Super!" Samou radostí mu skočím kolem krku. Jít se někam najíst znamená jít do Bubínku, kde si od mítnu sednout k oplzlým štamgastům, tátovým kámošům co tu popíjejí pivo u stolu za dveřmi nejspíš už od jedenác ti, kdy hospoda v neděli otvírá, vyberu stůl nejdál od nicl a z jídelníčku, na kterém jsou všehovšudy tři hotovky, zvo lím vepřové výpečky se zelím a knedlíkem: Poručím s k nim kolu, tátovi přinese Božka bez vyzvání pivo. "Tak si ho přece našla?" zazubí se na mě ta rachotina "To bych, Péťo, nevěřila, jak mladý holky po tobě jedou...` "To je moje dcera," představí mě táta pyšně. "Zuzana.` "Ty máš tak velkou dceru?" užasne číšnice. 158 "Kdyby jen to! Vždyf já mám od syna už i vnuka, jsem dědek," chlubí se táta a jakmile Božka odkvačí, chce, abych mu povídala o Ondrovi i Kryštofovi a on moje zprá vy hltá. Neřeknu mu, že Ondra není zrovna šfastný, informuji ho jen tak všeobecně. Než nám Božka přinese talíře s odporně mastným jídlem, ve kterém se tak akorát povrtám, místo masa najdu tři tučné škvarky, stihne vypít dvě piva. Po jídle vytáhne na ex třetí a než zavolám mámě, Stránka 74

Deváté nebe abych zjistila, kde se momentálně nachází ona a především Libor, celý hovor trvá necelou minutku, protože ji nezastihnu doma, nýbrž na odpolední recepci, už mává na Božku, aby donesla další. "Počkej," zarazím ho. "To už stačí, tolik času nemáme, musíme jít. Potřebuju si donést z domu kupu věcí, sama bych to neutáhla, pomůžeš mi, že, tati?" "To jedno bych ještě stihl, deset minut nás nezabije..." "Měl jsi tři, to stačí," utnu tyhle nápady a zavolám na Božku: "Zaplatíme, ano?" "Já přece nejsem žádnej opilce," ohradí se dotčeně. "To pivo bylo k obědu, můžu přestat pít kdykoli, Zuzano." "Tím lépe," usměji se na něho. "A taky že přestanu," slíbí mi slavnostně, zacvakne oběd a na Božčiny zvědavé dotazy, kam tak chvátáme, když jsme sotva přišli, odvětí, že má na práci důležitější věci než vysedáváni v hospodě. Na ulici, kdy se oba halíme do límců, je tam pěkná kláda, ve svém monologu pokračuje: "Ona si snad myslí, že bez tý její putyky nemůžu žít. Přitom tarn chodím jen proto, abych neseděl doma sám. Nemám proč bejt doma! Teda, neměl jsem. Ted', když budeme spolu, Zuzi, bude všechno jinak! A co tě to vlastně tak najednou napadlo? A co na to máma, nezlobí se?" "Proč by se zlobila?" přejdu takticky první otázku. 159 "No, nikdy vás s Ondrou nechtěla ke mně pouštčt..." "Tati!" okřiknu ho. "Máma nás pouštěla vždycky, je~ nomže ty jsi mockrát slíbil, že pro nás přijdeš, a pak js: skončil v hospodě; vykašlal ses na nás! Copak ty se nepa~ matuješ?" "Ted' už bude všechno jinak. Opravdu, Zuzano," slibuje "Tím lépe," pousměji se. Autobusem a tramvají doces~ tujeme do Husovy ulice, táta se zdráhá jít nahoru i přej ujištění, že tam nikoho nepotkáme, tvrdí, že na to nen správně ustrojený a kdesi cosi, nakonec mě doprovodí přec dům, nicméně dál ho nedostanu. I tahle opora mi stačí uvnitř krom rybiček není živá duše, a i tohle rčení je disku tabilní, kdo ví, zda v zarostlé džungli akvárka vůbec něco krom vodních řas a plísní žije. Napakuji si ve spěchu dva pořádné rance, stejně jako táta netoužím po setkání s mamkou, ačkoli z jiného důvodu ne; on, a při představě ze setkání s Liborem mi vyloženě naska kují pupínky. Ačkoli vím, že tu jsem sama a táta dole čeká jsem jako na trní a děsí mě každé zašustění. Můj domov kde jsem byla tak ráda, se proměnil v místo děsu a hrůzy Oddechnu si teprve se zabouchnutím dveří a ještě odpoled ne se nadšeně pustíme do úklidu. Práce je tu na hodně dlou ho, makáme jak úderníci, sotva si stíhám najít chvilky n. SMSky Michalovi. Stejně se diví, proč nepíšu! Sám je m vlaku, cestuje z Ostravy do Brna na kolej, tudíž se nud a má času spoustu, zatímco já ho musím pracně krást. Jsen ale štastná! Náladu mi nezkazí ani mámin telefonát, který nás zastih ne v pilné práci. "Koukám, že jsi to stěhování vzala oprav du vážně," prohodí mamka a její tón zní dotčeně. "Přece jsem ti říkala, že budu po horách u táty..." "Netušila jsem, jak moc na to spěcháš," ušklíbne se "Skříně vybrakované, aní jsí nepočkala, až se vrátím..." 160 "No, tafka na mě čekal před domem, nemohla jsem ho tam nechat až do večera, zajeli jsme tam hned po obědě." "Hm," vezme tuhle informaci na vědomí. "A máte se dobře?" "Jo, mami, je to super!" "Prima. Tak hlavně, at vám to vydrží," popřeje mi. "Neboj." Kdyby nemluvila tak okatě ironicky, povídala bych si s ní déle, takhle to nemá cenu. Přesto jsem šťastná! Stránka 75

Deváté nebe Z Michala, že na mě myslí i po odjezdu z hor, i~ z toho, jak jsme to s tátou pěkně vyřešili. Plánujeme, co všechno společně podnikneme, a já se šíleně těším! Už proto, že máma nikdy na nic z toho neměla čas. Táta lituje let, které jsme promarnili, chce mi je patrně nahradit, plánujeme společné návštěvy vernisáží a výstav a víkendové lyžování, lyže už sice nemá, dávno je prodal, ale prý sí půjčí, načež společný život rovnou zahájíme společným kinem. Práce na zvelebování bytu nám neuteče, zatímco horor Kruh, při kterém mi vstávají vlasy hrůzou, dávají jen tenhle víkend! Do školy to mám odtud mnohem dál, musím vstávat takřka o hodinu dřív, stíhat městskou a projet se přes celé město. Nestěžuji si, zkrátka, nic není dokonalé a tahle malá daň je nic proti všem kladům, které bydlení s tátou přinese! Shledání s Janou Helenou je bouřlivé, ačkoli jsme byly celé prázdniny ve spojení přes SMSky a Helča pochopitelně ví i to, že už u ní bydlet nebudu, padneme si kolem krku, jako bychom se neviděly měsíce. "Vypadáš skvěle," přiznám kámošce. "Jsi bezva opálená." "Zato ty seš furt stejná bledulka," přizná mi. "Copak v Jeseníkách nesvítilo sluníčko?" "Ale jo, svítilo pro mě celej pobyt. Akorát na obloze se moc neukázalo, jinak... super," mrknu na ni: 161 "Koukám, vnitřně záříš," poznamená uznale. "Tak povídej, jakej je, ten tvůj objev? Od tebe se toho člověk moc nedozví. Chci vědět všechno - barvu očí, vlasů, číslo bot, výšku, váhu, obvod hrudníku, pasu, délku penisu..." Oženu se po ní. "Nebul nechutná. Samozřejmě netuším, kolik měří on, natož jeho... Tipuju stoosmdesát, a i kdybych věděla to, co tě zajímá nejvíc, tak neprozradím!" "No jo, jen se s tím udav," směje se pobaveně. "A navíc na barvě vlasů, natož snad čísle bot, vůbec nezáleží! Jsou mnohem důležitější věci, víš?" "Jako povaha, smysl pro čest, věrnost, spolehlivost..." "Jo, například tyhle," zakřením se na ni. "Jenže to ty nemůžeš pochopit, když si z toho děláš akorát srandu." "Zuzanka se nám zamilovala!" vyprskne všímavě. "Já si F" z tebe přece neutahuju, netvař se tak. Když jsme u toho, r ` nemysli si, že seš jediná, kdo se o prázdninách zamiloval!" "Ale?" zvednu překvapeně obočí. "V SMSkách ses nezmínila, že by ti nějakej tyrolák padl do oka!" Rožřehtá se na celé kolo. "To proto, že za á, smsky stály deset káčé jedna, za bé, musela bych mít šedej zákal a na druhý oko bejt slepá úplně, aby mi tam někdo v Alpách padl do oka, a za cé jsem řekla, že jsem se zamilovala 1 o prázdninách, ne na horách, víš, berunko?" Přemýšlivě se zadumám. "A kdy jsi to teda stihla?" "V sobotu po příjezdu," pochlubí se. "Konečně se mi povedlo sbalit Abdula! Jmenuje se Akim a je naprosto boží!" Chytím se za pusu. "Fakt? A jakej je?" ` "Kudrnatej, černovlasej, černookej, 182 cm, 71 kg, 22 cm.°` "To už jste tak daleko?" bublám smíchy. "No, ještě ne," připustí, "ale znáš to, při líbání se sáhne ťam i onam... A leccos se nahmatá." 162 Pobaveně zavrtím hlavou. "Neznám. Já to nedělám." "A to je chyba,`` ujistí mě. "Kupuješ zajíce v pytli!" Se smíchem si jdu připravit stojan a kreslicí potřeby. Helča je číslo, nemá cenu jí vysvětlovat, že mně ke štěstí stačí mnohem méně. Třeba když mi v té chvíli zavibruje v kapse urobil a já si mohu celá nedočkavá přečíst první dnešní třídílnou SMSku poslanou z Internetu: Pekne rano, Zuzko. Jak ses vyspala? Ja krasne, ndal se mi o tobe nadherny sen. Skoda ze mi v nejlepsim zazvonil budík ; -) NeStránka 76

Deváté nebe kdy ti ho povypravim, jestli budes chtít. Ted letím na prednasku, ale nevím, jestli tam budu co platny, kdyz myslím na tebe místo na dejiny prava... Táta dorazí z práce na minutu přesně, v té době už mám vydrhnutou celou koupelnu, naštěstí panelákové jádro není velké, načež se vydáme na velký nákup. Tak velký, že ho skoro ani nepobereme! Krom tašek s jídlem vlečeme i kbelík Primalexu, štětku a krabici s lampičkou bodovkou, kterou mi ještě týž den přidělá na stěnu. Je nastavitelná, jednu žárovku namířím na postel, abych si mohla před spaním číst, a druhou nad radiátor u okna, kam plánujeme stolek s počítačem, ktery' mi sem táta přiveze z domova, jen co tu ve středu vybílíme a pořádně vygruntujeme. Půjčí si na to od svého mistra auto, sám žádné nemá. Zklamáním je pro mě zjištění, že telefon v předsíni slouží spíš jako atrapa, protože je beznadějně hluchý a z táty vyleze, že ho Telecom odstříhl jakožto neplatiče už před několika lety. Slíbí mi ale, že hned po výplatě napraví i tohle a já se budu moci po večerech připojovat na internet, kdykoli se mi zlíbí! Síť opravdu potřebuji, Michal má na koleji pevnou linku za minimální roční poplatek, tudíž budeme v mnohem větším kontaktu než nyní přes SMSky, taková každovečerní virtuální rande přes chatovací program ICQ nebudou mít chybu! 163 Tohle, koupi koberce do mého pokoje, samozřejmě také až z výplaty, a mnoho dalšího plánujeme při společné přípravě večeře, táta umí skvěle vařit, vždycky uměl mnohem lépe než mamka. U číny, kterou ukuchtí, se olizuji až za ušima a vůbec nevadí, že v bytě to vypadá spíš jako ve skladišti, vše ve stadiu nejvyšší rozpracovanosti. Byt je příliš velký a hlavně příliš zanedbaný na to, abychom ho uklidili celý najednou, v útery' večer máme za cenu naprostého vyčerpání zprovozněnou kuchyň a koupelnu. Tušila jsem, že mě bude keramika bavit, odmalička jsem ráda plácala figurky z modelíny či moduritu, jednou jsem postavila dokonce celý betlém vyvedený do nejmenších podrobností, dodnes by měl být někde v. krabici na půdě, nejspíš, ovšem to, že se při práci s hrnčířským kruhem tak nasmějeme, jsem opravdu nepředvídala. Helča, která sice umí skvěle kreslit, ne však tvořit rukama, patrně poslouchá výklad naší lektorky jedním uchem, protože když se potom posadí ke kruhu, udělá přesně tu chybu, před kterou nás vyučující varovala. Místo aby zvolna zkoušela, jak se s kruhem vlastně zachází, vymáčkne z něj nejvyšší rychlost a kopeček hrnčířské hlíny, ze kterého chtěla vymodelovat jen tak z voleje karafu, či co měla v plánu, naiv~lca, se rozlétne jako na kolotoči a ohodí všechno a všechny v ateliéru. Erik Dostálek ze 4.C koupí kouskem měkké hlíny přesně mezi oči, takže Denisina poznámka, že vypadá jak princezna se zlatou hvězdou, sedí. "Zálišová," vzdychne lektorka. "Neříkala jsem vám to?" "Říkala," přikývne kamarádka, vybírajíc hlínu z vlasů. "Ale já jsem chtěla zkusit, jestli to funguje... A funguje." Jsme z ní hotoví, Helenka je expert! "No, takže ted, když tomu věříme všichni včetně Zálišové, se můžeme pustit do práce," usoudí vyučující nevzrušeně. 164 Tři hodiny v afasech utečou jako voda, moje tričko připomíná spíš montérky pracovníka v kaolínce než umělcův háv, a i když se mi přes veškeré snažení povede vytvořit maximálně šišatý květináč, jsem z nového předmětu nadšená. K vypalování v keramické peci, natož ke glazurám, malování a jinému zdobení se pochopitelně nedostaneme vůbec, to všechno nás čeká, až zvládneme základy práce s kruhem. Těším se předem! Je totiž super svými prsty vytvářet z neforemné hroudy hlíny nový předmět, dávat enerStránka 77

Deváté nebe gii hlíny do džbánku či hrníčku, být u zrodu něčeho nového, krásného. Tedy, "krásného" zatím v uvozovkách, ale to přijde s cvikem! Akorát si budu muset na tyhle hodiny půjčovat nějakou tátovu starou košili, dost pochybuji, že tohle vyperu... ! "Teda," zazubí se na nás Míra Jeroným, kterého potkáme na chodbě před fotoateliérem, "netušil jsem, že tu máme předmět dívčí zápasy v aréně s bahnem... Zvlášť to pravý ňadro vypadá fakt rajcovně, Heli..." Kámoška zaujme postoj granátníka, mokrá hnědá skvrna na její původně bílé halence přilne, k tělu jako druhá kůže. "Chtěl bys ho snad vyfotit, mistře?" "Nejen to," uchichtne se. "Ještě jsme neviděly ani ty minulý fotky," připomenu mu. "Jsou hotový a docela pěkný," ujistí mě, mrkne nerozhodně na hodinky a zalituje: "Škoda že zrovna nemám čas... Ukázal bych vám ho." "Já už ho viděla, díky, jednou stačilo," směje se Helena a já se neubráním smíchu. Míra zvedne oči v sloup. "Jste pěkný sprostačky, kočenky. Mluvil jsem o filmu!" "Taky o čem jiným?" zahraje si Helča na neviňátko. "Všichni víme, o čem," baví se. "A když jsme u toho, klidně vám ho ukážu zblízka i podruhý... Co ty na to, Sue?" I65 "Já? Proč já?" zpozorním. "Já nechci ani poprvé!" Jeho rty se zvlní v úsměvu. "Máte krátkou paměf, holky. To jste to fakt zaspaly?" Cítím, jak se mí do bledých tváří hrne krev. Míra si mé barvy nemůže nevšimnout! Zasměje se: "A, už si vzpomínáš..." "Dejme tomu, že ta noc trochu splývá,`` připustí Helena diplomaticky. "Tak nějak si pamatuju až to, co bylo ráno. Mohl bys zkusit naši paměť oživit..." V té chvíli v našem patře přistane výtah a v jeho dveřích se objeví blond'atá bárbínka z prváku. Jeroným ji přivítá širokým úsměvem, načež si vzpomene na nás a prohodí tiše: "Někdy je lepší nevědět. Fotky i svýho Dar"bujána vám ukážu příště." To už k nám prvačka dokráčí, usměje se na svého kluka jako na obrázek a ten ji rychle strčí do ateliéru a zabouchne nám před nosem. Nejspíš i ji chce ušetřit zbytečných informací, patrně by děvenka žtratila iluze! "Vypadal jak zamilovanej studentík," odfrkne Helena znechuceně. "Zajímalo by mě, co tam budou dělat. Myslíš, že ji bude fotit? Vpředu nic, vzadu nic, je jak oteklá nit!" "Třeba její vlasy, ty má fakt krásný," odtuším. "Mě by spíš zajímalo, na co narážel..." Helena si servítky nebere. "Nejspíš na to, že tě v noci taky přefikl. A kdo ví, jestli si přitom neužil i Robo." Při té představě se otřesu. Měl pravdu, lepší je nevědět! Musela bych se stydět sama před sebou í před Michalem, i když tomu to samozřejmě nikdy nebudu vykládat!!! Ačkoli se dostanu domů díky keramice teprve něco po šesté, jsem tu dřív než táta. Nevadí, rychle se převleču do domácího oblečení, vlasy zakryji papírovou čepicí slože166 nou z novin a pustím se do příprav na malování. Čím víc toho stihnu, než tat'ka dorazí, tím lépe, aspoň se nebudeme zdržovat vyklízením mého pokoje. Pravda, moc toho v něm nemám, ale na to, abych si pěkně mákla, to vystačí. Tašky s mými věcmi odnosím lehce, horší je to s válendou, díky úložnému prostoru je těžká jako hrom, a úplně nejhorší se stoletou dubovou skříní. Nejprve z ní vyklidím bordel, co táta za ty roky nashromáždil, spoustu láhví od piv a jiného alkoholu, stoh novin, nějaké hnusné hadry, zatuchlou Stránka 78

Deváté nebe deku, dvoje pracovní boty, jedny s nánosy bahna a jiné špíny... A teprve potom skříň pracně postrkuji ke dveřím, kousek po kousku, opírám se přitom o ni zády a oběma nohama se najednou odstrkuji. Nejen že to jde pomalu, ale ještě za odporně skřípavých zvuků, až se mi ježí vlasy. Sousedi pode mnou musí mít radost! Lino je ošklivé samo o sobě, nevadí, že na něm přibyde pár šrámů, beztak mi táta slíbil koberec! Největší patálie nastanou při průchodu futry, přirazím si díky své nešikovnosti ukazováček levé ruky tak bolestivě, až mi vyhrknou slzy a nehtové Lůžko začne okamžitě modrat, nicméně tu hnusnou almaru konečně odtlačím až do chodby. Papírová čepice mi na čele provlhá potem, uf, to jsem si dala... Pěkně jsem se zdržela, je půl osmé. A táta nikde! ! Vyhlížím ho střídavě oknem z kuchyně í mého prázdného pokoje, ve kterém moje kroky znějí dutě, nicméně jeho postavu nikde na zledovatělém chodníku nevidím. V osm už jsem pekelně nervózní a v půl deváté nevydržím, shodím čepici, navleču na sebe svetr a bundu, vlítnu do bot a vyrazím směr Bubínek. Nechci věřit tomu, že by šel do hospody místo bílení, nicméně jisté podezření tu je a já ho chci spíš vyvrátit, skoro mám na sebe vztek, jak málo tátovi věřím! Máma mě tou nedůvěrou nejspíš nakazila, jistě se zdržel v práci nebo někde, nemohu mu hned nasadit psí hlavu! 167 Tak to si myslím do doby, než oknem nahlédnu do osvětlené přízemní restaurace a spatřím svého tatíka hned u prvního stolu za dveřmi ve společnosti starých kamarádů. Pravda, on jediný má na sobě vatovaný pracovní kabát, ostatní jsou jen ve svetrech či košilích, takže vypadá jakc na odchodu, ale i když stojím za oknem dobrou čtvrthodinu, nezdá se, že by se vážně chtěl zvednout, a poté, cc Božka přinese na stůl novou várku piv a on sáhne po čerstvě napěněném půllitru, čekání rovnou zabalím. Můj vztek rázem změní jmenovatele. Ještě před chvílí jsem se tátovi v duchu omlouvala, že ho tak ošklivě podezírám, ted bych nejradši vraždila. Vždyť mi slíbil, že přijde v šest a hned se pustíme do bílení!! Copak zapomněl?! Byt mi náhle připadá prázdný, pustý a zbědovaný mnohem víc než předtím. Je vůbec možné, abychom ho dali dohromady? Nebo spíš dala, když táta sabotuje?! Zvelebování mě náhle vůbec netěší, nejradši bych kbelík s primalexem rozšlapala, kupodivu mi nezvedne náladu ani pípnu tí SMSky: Co delas takhle vecer, Zuzko? At je to cokoli, ani nevis, jak rad bych to delal s tebou! Vzdychnu a namačkám na svém Siemensu odpověd': BILIM POKOJ. TEDA SNAZIM SE, ALE ZA VYSLEDEK NERUCIM! CO DELAS TY? Než si podle návodu rozmíchám barvu, urobil zapípá znovu: A to ses branila narceni, ze jsi malirka pokoju :-) Vazne, obdivuji te a myslím na tebe! A nejhorsi je, ze porad...:Symbol hvězdičky ve smailíku na konci SMSky znamená pusu, kterou mi Michal takhle na dálku posílá, a má zázračný účinek, protože mi vykouzlí na tváři úsměv a novou chuť do práce. To, že je táta Templ, neznamená, že já také! Podle návodu primalex údajně nedělá šmouhy, a když 168 budu táhnout štětku stále jedním směrem, nemůžu nic zkazit! V jedenáct, kdy můj drahý otec konečně dorazí z hospody domů opilý jak Dán, necítím pravičku a jsem zacákaná úplně celá, nicméně právě dokončuji poslední stěnu. "Zuzanko," blekotá opile. "Karel měl narozeniny, urazil by se, kdybych nešel slavit s nimi. Pochop, musel jsem..." "Uhni," požádám ho stroze. "Musím to dodělat. Každej Stránka 79

Deváté nebe kolt máme jiný povinností. Dovol..." "Já se tak stydím," běduje nad sebou. "Ty se tu dřeš a já chlastám v hospodě, co jsem to za člověka, no řekni..." "Jdi spát!" nařídím mu, protože to poslední, o co bych stála, by bylo poslouchat jeho záchvaty sebelítosti. 169 11. příliš drsná realita Ve čtvrtek nemáme žádný z uměleckých předmětů, což je moje jediné štěstí, jelikož pravičku necítím ještě ani druhý den. Nejvíc mě bolí v ramenním kloubu a vůbec s ní hýbu jen s bolestmi, v kreslení, keramice či titěrném uměleckém písmu bych byla nemožná. Dost na tom, když musím dělat zápisky z výkladu! Kostrbatá písmena mi nevadí, zato u očních linek, ktery'mi se snažím na dívčích toaletách vylepšit svůj vzhled a vychází mi z nich klikaté výhybky, neustále je musím mazat a přemalovávat, přímo rostu! "Fakt mě s sebou nevezmeš?" dotírá Helča. "Ty jsi jak zimnice," uchichtnu se. "Sakra, ted' jsem si kvůli tobě čmárla vedle! Nemůžu tě přivést na první ran" de. "Jak, první? Chodili jste spolu týden!" "Nebyl to zdaleka celý týden, a pak... tohle bude naše první rande tady, čhápeš, mimo hory a lyžování. Přijede ve čtyři a v půl sedmé už mu zase jede rychlík zpátky, máme pro sebe dvě a půl hodiny = ` "No právě," pokrčí rameny. "Za takovou chvilku beztak nestihnete dělat nic pořádnýho, tak proč nás neseznámit? Já ti svoje kluky taky ukazuju, nebud' lakomá, Sue." "Jenže ty jich máš spoustu, zatímco Michal je můj první," namítnu. "Seznámím vás někdy příště, až budeme spolu dál." 170 Urazí se: "Snad nemá5 strach, že bych ti ho přebrala?!" "Ne, to si nemyslím," uklidním ji. Helča je sice na kluky, nicméně našeho přátelství si váží, za ty roky si spolu výborně rozumíme, neobětovala by ho. "Píše mi, jak se těší, že mě zase uvidí, vykašlal še kvůli tomu na dvě přednášky, nebylo by to ode mě vůči němu fér." "Oukej," kapituluje tedy. "Nemůžeš se divit, že jsem zvědavá, do koho se Zuzanka zamilovala, natož takhle natvrdo a romanticky! Tak si to užijte, vy dvě hrdličky, držím vám!" "Díky," usměji se na ni vděčně, přejedu si tváře jemným zdravíčkem, pročešu vlasy, aby vypadaly bohatší, trocha parfému taky nic nepokazí, a hurá, pádím rovnou na vlakáč. Nápad přijet takhle nečekaně se zrodil v Michalově hlavě během dopoledne, sice mi nenechal žádný prostor se na rande připravit, pořádně oháknout a podobně, přesto jsem za jeho spontánnost vděčná. Asi mu opravdu chybím! Rychlík z Brna má jako naschvál zpoždění pětadvacet minut, ačkoli je na peronu zima, nejdu čekat do haly, chci být Michalovi co nejblíž, a když ho konečně spaiřím vystupovat z vlaku, všechno se ve mně zatetelí radostí. Je to vůbec možné, že tenhle krásnej kluk v šedobílé bundě přijel zrovinka za mnou?! Je to možné. Zázraky se dějí!! Spatří mě v chumlu lidí tlačících se na nástupišti, vlak pokračuje dál směrem na Jihlavu, a zamíří ke mně. "Ahoj.. ." "Tak tě vítám v Hradci na Moravě," usměji se na něho trochu rozpačitě. Ačkoli jsme si oba setkání tolik přáli, pětidenní odloučení je znát v naší vzájemné nejistotě. "Musí to být pěkný město," usoudí. "Když tu bydlí tak hezká holka..." Přistoupí těsně ke mně, myslím, že mě políbí, ale nějak se v poslední chvíli zadrhne, takže mu sama lípnu krátkou přátelskou pusu na přivítanou. 171 Stránka 80

Deváté nebe Sáhne pod bundu a vyloví růži. "To je pro tebe, Zuzko.` Pak se zhrozí: "Akorát... je jak přešlá mrazem, co?" Neubráním se úsměvu. "Nevadí. I tak je krásná. Diky!` Přijmu zdecimovanou květinu jako ten nejcennější klenot Však jím taky ve skutečnosti je! "Jestli se nebojíš, žf zmrzneme, provedu tě aspoň kouskem Hradce," navrhni program. "Jestli se něčeho bojím, zima to není," usměje se na mf tak krásně, až taju jako rampouchy nad kamny. Vezme nič za ruku a tohle samozřejmé gesto odbourá největší rozpa ky. Ty ostatní mizí postupně samy, jak si při procházce povídáme o banalitách, jako je cesta vlakem, škola, bílen a podobně! Ukážu mu historické centrum města, domy m náměstí se zdobeným průčelím a podloubími, samozřejmÉ nemohu vynechat strážní baštu s hranatou věží, dominanto objevující se na všech pohlednicích. Hradec se snaží před stavit se v co nejlepším světle, ještě v poledne špinavé sil nice i chodníky jsou nyní pokryté čerstvým popraškem sněhu, který stále padá a v drobných krupkách nám useda na řasách a vlasech, na rozdíl od silničářů se nám tahle romantika vyloženě líbí! Jako další "pamětihodnost" zva líni čajovnu Markýza. Ačkoli tu nevisí žádný z mých vý~ tvorů, čajovna prezentuje mou školu i umělecké'prostředí ve kterém se pohybuji, můj svět, a já mám radost, že hc mohu Michalovi předvést a něčím zapůsobit. Obavy, co když si nebudeme mít o čem povídat, mohu pustit z hlavy, mluvíme v jednom kuse a zdaleka ne jer 0 obrazech na schodišti či uvnitř čajovny! Mám dojem, že by nám spolu bylo dobře třeba i na smetišti, natož v tak příjemném prostředí, jaké Markýza nabízí! Horká masala kterou si objednáme, tedy silný indický čaj výrazné chuti s mlékem, skořicí, zázvorem a bílým pepřem, nás rozehřeje zevnitř. Neobsahuje ani špetku alkoholu, přesto si připa172 dám opilá! Zvlášf poté, co se naše prsty vzájemně propletou, Michal se mi dlouze zadívá do očí, až vycítím vážnost okamžiku a přestanu plácat nesmysly, přeskočí na mě jiskra vzrušení a sehraně, bez pobízení či nejmenších rozpaků se k sobě nachýlíme a políbíme se. No, patří sem spíš sloveso nedokonavé; líbáme se hodnou chvíli a můžeme si to dovolit, těch pár dvojic, co tu je, nepohoršíme. Vesměs jde o milence! Čas, díky zpoždění vlaku zkrácený takřka o půl hodiny, letí jako splašený a nezná slitování, připadám si skoro ošizená, když musíme zaplatit a vzít to poklusem na nádraží. "Na víkend musím jet domů, ale ten příští, Zuzko, budu na koleji sám. Přijedeš?" zeptá se mě při loučení, když už stojí jednou nohou na prvním schůdku do vlaku, napjatě. "Ano," vyhrknu. "Super!" zajásá, skloní se, aby mě ještě naposledy hltavě políbil, a pustí mě teprve, když se vlak dá do pohybu. "Blbý je na tom jen jedno - " "Nepustí mě na kolej`'!" vyděsím se. Roztáhne pusu v širokém úsměvu a já musím jít s vlakem, abych slyšela odpověd': "To zařídím, neboj. Blbý je to, že fakt nevím, jak to bez tebe do příštího. víkendu vydržím!" Z rychlíku vidím leda koncová světla, přesto stále stojím na stejném místě a blaženě se usmívám. Doma mě čekají bramboráky plněné zelím a kuřecím masem a poněkud nejistý a zaražený táta. "Co je?" zareaguji na jeho výraz. "Kde jsi byla tak dlouho? Vystydla ti večeře..." "V čajovně. Jé, bramboráčky..." Sotva shodím bundu a uložím růži mezi své poklady, vrhnu se rukama na jídlo. "Vynikající," zahuhlám s plnou pusou. 173 "Myslel jsem, že ses vrátila k mámě," vyleze z něho. Stránka 81

Deváté nebe "Mám tu přece věci, ne?" "I tak..." Táta vypadá provinile. "Odpusf, Zuzano, te včerejšek jsem nezvládl. Nechtěl jsem s nimi zapíjet narc zeniny, jenže mě vtáhli na jedno..." "A ono nebylo jedno." Neřeknu, že jsem ho viděla ol nem! "Ne," přizná se. "Vážně jsem chtěl po prvním pivu odf jít, jenže to nějak nevyšlo, furt se připíjelo, až bylo pozdi Měl jsem strach, že ses naštvala a odešla. Zuzko, přísahán že se to víckrát nestane. Nepůjdu ani na jedno! Věříš mi? Vypadá fakt zdecimovaně, podle všeho ho nejvíc potre: tala nejistota, když mi chystal večeři, aniž by věděl, zda s vrátím či si zajdu pouze pro věci! Záleží mu na mně, n našem společném bydlení. Odpustit mu není zas takou problém, tím spíš, že po dvou hodinách s Michalem jser nabitá láskou! Protože táta stihl krom večeře ještě jednou přebílit cel můj pokoj, můžeme se po jídle pustit do mytí podlah i zacákaného okna, a když kolem půlnoci stěhujeme do pc koje těžkou skříň, jsme sice oba víc mrtví než živí, ale sta le dobře naložení! V pátek se už tak nedřeme, můj pokojík je čistý a i kdy vybavením chudý, udělám si v něm útulné bydlení. Škod že musím na koberec čekat až po tátově výplatě, ten mi t chybí nejvíc! A taky počítač. Mámu o tuhle službu nepoža dám, ačkoli s ní mluvím telefonem, raději se spokojím s slibem tátova šéfa, který mu přislíbil auto na úterý. Stejn tak jí neřeknu o zklamání, co mi táta předevčírem připr~ vil, přece jsem mu to odpustila, tak proč to rozmazáva když šlo 0 ojedinělý výpadek!, a na otázku, jak se máry odvětím nadšeně: "Skvěle. Zrovna se chystáme do kina n film Chyt mě, když to dokážeš. Hraje tam Tom Hank a Leonardo = ` 174 "S Helenou?" "Ne. Ta odjela na víkend domů. S tátou, přece! A zítra si jedeme zalyžovat, sice jen na sjezdovku za město, bude tam hodně lidí, ale lepší než nic," vychrlím nejbližší plány. "On má nové lyže?" podiví se upřímně. "Ty naše prodal..." "Nemá," připustím, "ale ted' si je půjčí a říkal, že si po výplatě koupí vlastní, i kdyby jen v bazaru, abychom mohli lyžovat každej víkend, dokud bude sníh." "Tak to jo. Af se vám lyžování vydaří." "Díky. My už musíme, nebo nestihneme začátek. Ahoj." Kdybych v mámině hlase neslyšela pochybovačný ironický podtón, povídala bych si s ní déle, minimálně pět minut času zbývá, ale to její podrývání mé víry mi prostě vadí! Tím spíš, že krom toho jednoho úletu se nám spolu daří a film, který jsem vybrala, nás nadchne oba, máme co rozebírat ještě celou cestu domů! Před usnutím mě napadne, že to s ním třeba máma neuměla. Připravil jí pár zklamání a ona zatrpkla, ztratila schopnost odpouštět. Ale odpouštět se přece musí, zvlášf když vidím, že táta svoje polepšení myslí vážně, záleží mu na mně! Krásné počasí a haldy čerstvého sněhu vylákají na sobotní lyžovačku davy lidí, přesně jak jsem počítala. Už v autobuse MHD, městská jezdí až do okrajové části Bedřichov, původně samostatné vesnici, díky postupující městské aglomeraci dnes už součástí Hradce, odkud je to k úpatí sjezdovky kousíček, mám co dělat, abych se tam s lyžemi a lyžáky naskládala, protože i ostatní cestující mají tatáž zavazadla. Táta mi s nimi nepomůže, na sjezdovku cestujeme každý po vlastní ose, on se zajížd'kou ke Karlovi a nemá cenu, abych ho doprovázela a vláčela se na druhou stranu města a pak zase zpátky. Mnohem jednodušší bylo dát si spicha v devět u pokladny. 175 Stránka 82

Deváté nebe Sama dorazím v předstihu, byt jsem z domova odcháze půl hodinky po tátovi, do deváté zbývá víc než dvacet mim Stánek s občerstvením funguje, párek v rohliku mi pňjde jal dobrá snídaně, doma toho moc k jídlu nebylo a jogurtem člověk příliš nezasytí, stejně jako je v provozu i půjčovna ly a lyžařských bot. Říkala jsem tátovi, ať si je půjčí tady a m musí se po ránu plahočit přes město, ale nechtělo se mu v~ hodit čtyři stovky, když je může mít od Karla zdarma. Vyst~ jím zatím frontu na celodenní permanentku pro sebe i tát zástup lyžařských nadšenců tu stojí dávno předtím, než pokladna otevře, a jakmile začne jezdit vlek, závistivě poz~ roji postavičky na kotvě i první lyžaře svištící ze svahu. Šk da že tu není Michal, napadne mě zákeřně, s ním by se lyž valo lépe než s tátou... ! Napíšu mu alespoň SMSku, kde jsei a co dělám, a do deseti si vyměníme po třech zprávách, v kterých mi Michal závidí. ZATIM NEMAS CO ZAVIDET, TATA JESTE NED( RAZIL, NEVIM, KDE TO VAZNE. TY SI UZIJ RODIL` NOU OSLAVU A POZDRAVUJ BABICKU ; ) Sice chapu, ze zlata svatba je duvod k oslave, ale pro. proboha, u toho musím byt i ja? Byl bych radsi s tebou!: NO, NEJSPIS PROTO, ZE JSI JEJICH JEDINY VNUI NE? :-D Jeste si ze me delej legraci za to, jak moc mi chybis! My vyrazíme na radnici, je to i s obradem. Pekne si zc lyzuj! TO BYCH RADA, ALE JE PUL JEDENACTE A O TU PORAD NENI! T'ak lyzuj sama, nebud btazen! Ozvu se az z ostavy, r radnici by asi nebylo slusne smskovat :-) Posilam ti :Zlaté svatby jsem se nikdy neúčastnila, netuším, jak t. kový obřad může vypadat, ovšem s přibývajícím čase mám úplně jiné starosti. Jsem blázen a nejdu lyžovat sam 176 přece jsme se domluvili na společném lyžování, mám jeho permanentku a kdyby dorazil, když tu nebudu, jak bychom se hledali? Bohužel nevlastní urobil, nemám se s ním jak spojit ani domluvit, zeptat se, co ho zdrželo a kdy dorazí, a tak čekám a čekám a stále marně! Lidem, co mě celé dopoledne vidí na stejném místě při každém sjezdu musím připadat jako kretén. Jak by ne, když tak připadám i sama sobě! Kretén, který se nechá opít rohlíkem a skočí na špek... Ne, to ne! To by mi přece neudělal, vždyť přísahal! Dobře, ale kde teda je?! V poledne mám za sebou další párek v rohlíku, náladu pod psa a obavy, které mě přes moje zákazy napadají, už nejdou zahánět, tudíž promrzlé podupávání na sněhu balím. Střelím celodenní permanentky, pochopitelně za poloviční cenu, čtyři stovky z vlastních úspor v háji, super, popadnu lyže a boty a za necelou hodinu, co mi zabere zpáteční cesta, si to s plným nákladem rázuji rovnou do restaurace Bubínek. Nemá cenu nakukovat oknem, ve dne bych přes zažloutlé nikotinové záclonky nic neviděla, napochoduji dovnitř a vlastně mě obrázek, který spatřím, tedy rozjařeného tátu ve společnosti stejně rozjetých kumpánů, nepřekvapí. Možná jsem naivka, ale ne tak velká, abych uvěřila představám o zlých náhodách a havárkách autobusů nebo tak něco! "Zuzanko!" Na rozdíl ode mě má tafka z našeho setkání radost. "To je moje holčička, Zuzanka," představí mě svým přátelíčkům, co na mě poutí oči skrz dna půllitrii. "Pěkná holka, ale moc hubená. Pojd' se s námi napít, z piva rostou prsa... Božka, přihraj slečně jedno!" Oplzlé řeči opilců ignoruji, dívám se rovnou na tátu: "Jestli si vzpomínáš, čekala jsem na tebe na sjezdovce." "Když já jsem nesehnal lýýýže," protáhne v říhnutí. 177 Stránka 83

Deváté nebe "Tak proto jsi mě tam nechal tvrdnout?" vyšumím doce la. "Nenapadlo tě přijet mi to říct a půjčit si lyže tam?!" "Já jsem chtěl, ale nejdřív jsem šel hledat Karla tady když nebyl doma... Tak se na mě nezlob, Zuzíku..." "Laskavě mi neříkej Zuzíku! A pojd' domů, máš toho dost." "Teda, ta je pěkně nabroušená," baví se chlapi. "To s necháš líbit, Petře? Necháš se komandovat vod ženský? K. všemu vod vlastní dcery? Dej jí pár na zadek a je to!" "Zuzanko, ty moje holčičko, nesmíš být na tatínk; zlá..." "Tati, proboha!" vyjevím se docela. "Pojd', jdeme!" "Sedni si, dej si gulášek, najez se a = ` "Nechci žádnej pitomej guláš! Chci, abys šel domů!" Po čtvrthodině beznadějného přesvědčování mi s koneč nou platností dojde, že ho moje přání absolutně nezajímá Otočím se na patě a poraženě odkráčím. Celou sobotu mán zkaženou, nebaví mě číst ani kreslit, v SMSkách s Micha lem se musím nutit do lehkého tónu, aby na mně nic pepo znal, nechci ho obtěžovat svými problémy, a nebýt Helč v Praze, vypadla bych odtud a už se sem nevrátila! ! ! ~ pokoji se zamknu a nevylezu ani v jedenáct v noci, kdy tát. dorazí a já ho slyším zvracet v chodbě. V tu chvíli ho nená vidím. Bota, výtvarný úkol na pondělí, je starý sešmajdaný škr pál, bůhví kde vyhrabaný z popelnice. Nakreslit ji rudkoi není těžký úkol, dokonce se přistihnu, že mě baví hrát si s~ všemi detaily a stínováním, a ještě u toho stíháme s Hele nou rozebírat víkenové události. "A jak se choval v nedě li . "Jako oukropeček," ušklíbnu se. "V poledne se vyspa z opice a hned vyšůroval poblitou chodbu i koupelnu, a ob 178 skakoval mě jako princeznu. To víš, výčitky svědomí jsou pěkný svinstvo. Klasický výmluvy... Pít nechtěl, ale když nezastihl Karla doma, napadlo ho podívat se po něm v hospodě a... Kamarádi ho zlákali, zase něco slavili a on neodolal... Přísahal, že se to víckrát nestane, dokonce chtěl jet lyžovat ještě včera hned po obědě, že by si půjčil lyže přímo tam... To jsem ale odmítla. Z principu. Jestli myslí, že mi stačí jen tak posbírat zbytky, tak se plete." Helena vystínuje záhyb jazyku boty a prohodí: "Tvůj táta je alkoholik = ` "To vím taky," pousměji se hořce. "Žádná novinka. A už chápu mámu, co myslela tím, že i když je táta za střízliva skvěle] chlap, nedá se s ním žít, protože je nespolehlivej." "Laskavě mě nepřerušuj, ano? Tvůj táta je alkoholik, takže je blbost čekat, že přestane pít ze dne na den." "No jo, ale co mám teda dělat? Kupovat mu chlast domů?!" "Neříkám, abys mu tahala denně basy piv a prokládala to rumem," pokrčí rameny. "Ale nějaký to pivko, proč ne?" Nechám si její nápad projít hlavou a usoudím, že na něm něco bude. Nemohu ho od piva odtrhnout ráz na ráz, tím jsem mu pak tak akorát připravila absťák, který řeší po svém - právě těmi úlety, kdy se v hospodě lehce zapomene. "Jaká je Helenka?" zazubí se na mě. "Chytrá!" "Já vím... A co Akim, ocenil na tobě tuhle vlastnost?" Helča vyprskne, až se po nás pár spolužáků otočí. Kámoška rozhodí rukama, jako nic se neděje, a teprve když si každý hledí svého, nakloní se ke mně blíž: "Toho na mně zajímají úplně jiný věci, hihi. Mimochodem, těch dvaadv~ cet jsem přehnala, ale osmnáct má určitě!" Kvůli ní musím použít plastickou gumu, jak se mi smíchy roztřese ruka a já si málem zkazím výkres. "Jsi číslo. Měla jsi s sebou pravítko, jo?" 179 "To zrovna ne, ale tak mám odhad, ne? Vezmu-li v úv~ Stránka 84

Deváté nebe hu rozpětí od špičky palce po špičku prostředníčku..." "Ty ses s ním fakticky vyspala?!" "Vzal to zhurta i na můj vkus," přizná pobaveně, "ale stálo to za to, člověče. Je celej čokoládovej, úplně všude. Kvůli němu jedu na víkend zase domů. Ty tu stejně nebudeš." "Vážně ses do něj zamilovala?!" "Proč ten nadšenej tón?" zasměje se. "Nejdřív jsem si myslela, že jo, ale asi ne. Prostě se mi jenom líbí, jak je takovej čokoládovej, přímo k nakousnutí. .. !" V tom případě mlčím a raději se soustředím na stínování zauzlované tkaničky. S Helčou nemá cenu tohle téma dál probírat. Helena, na kterou kluci letí a nikdy o ně nouzi neměla, je ochuzená o to nejkrásnější. O lásku. Vůbec netuší, jaké to je někoho milovat tak, že člověk nemůže ani spát, jak na toho druhého pořád myslí, všude ho vidí, vzpomíná a přehrává si každý okamžik strávený s ním a těší se na chvíle příští! Helenin nápad s pivem dopadne na úrodnou půdu! Nakonec nelituji, že koupím pár lahváčů za svoje vlastní peníze a vleču se s nimi jak soumar, protože táta je aspoň se mnou doma nejen v pondělí, ale i v úterý, kdy vytáhne zbytek. No, možná seká latinu i proto, že sám peníze nemá a do výplaty je daleko, k večeři pro nás uvaří nudle s tvarohem, musíme se uskrovnit, ovšem i tohle jídlo je dobré! "Mrzí mě, že ti nemůžu udělat pořádnou baštu," omlouvá se zkormouceně. "Kdybys mi půjčila, Zuzko, zítra bych cestou z práce něco nakoupil a večer bychom si mohli udělat třeba biftečky, co říkáš? Stačilo by... pět set. Máš tolik peněz?" "Mně ale sladká jídla chutnají." 180 "Tak aspoň dvě stovky, i za to něco seženu," smlouvá. "Zítra mám krátkou školu, nakoupím sama," převezu ho. Za společný týden jsem se přece jen něco naučila! "Ty mi snad nevěříš?" zeptá se dotčeně. "Zuzano, přece jsem ti slíbil, že nebudu pít. Peníze jsem chtěl na jídlo." "Věřím, že to myslíš dobře," ujistím ho. Otázka je, jak by jeho předsevzetí dopadlo zítra, až by ho cestou z práce ve společnosti stejných závisláků hřála v kapse moje pětistovka! Riskovat nehodlám! "Ale nakoupím sama." "Jak myslíš," kapituluje tedy. Večer strávíme hraním žolíků jako za stary'ch časů, když si nás brával na víkendy a my ho s bráškou vždycky ošidili o všechny zápalky. Bavíme se u toho nejrůznějšími vzpomínkami na moje i Ondrovo dětství a je nám spolu fajn, pivo, hospoda i jeho kamarádi jsou odtud daleko tisícsvětelných let a nechybí nám! Mně tedy rozhodně ne a tátovi, zdá se, také ne. Vypadá jako můj táta z dřívějška a kdyby se mu tak strašně netřásly ruce, nikdo by v něm alkoholika nepoznal. Tentokrát nemáme ani zápalky, tudíž hrajeme o praktičtější věci: ten, kdo prohraje, vyfasuje úklid chodby a panelákových schodů. "Teda, Zuzko, to není fér," vzdychá srdceryvně, když prohraje i nos mezi očima a krom chodby "získá" i vydrhnutí postupně všech podlah ve zbývajících pokojích bytu. "Abys neřekl, tak ti s tím pomůžu," slíbím mu, dám mu pusu na čelo, a protože už je deset hodin, zalezu si do vany, kde strávím příjemnou půlhodinku vylepšenou Michalovým telefonátem. Původně chceme mluvit jen pět minut, abychom sí jeho volné minuty šetřílí í na příště, nakonec je z pěti minut deset, patnáct, třicet... Až je vyčerpáme do poslední v jednom hovoru a máme na měsíc vybráno. Ale stojí to za to! Teprve pak odložím urobil na poličku nad vanu a v zamilovaném rozpoložení si umyji vlasy, načež 181 zašupnu do postele se sluchátkami diskmana, abych se p tklivých melodiích kapely Apocalyptica propadla do sr Stránka 85

Deváté nebe vyloženě růžových! Možná víc než růžových, přímo červených a tak erotic kých, až se málem stydím, co se mi to zdá za nemravnosti Ke všemu se mi vůbec nechce vylézt z postele, budík m vytrhne v nejlepším, takže ho v rychlosti zacvaknu a hc nem zavřu na pár vteřinek oči, aby Michalův obraz ney bledl. Byl tak živý! Pravda, povede se mi ho přivolat zp'a ky, ba dokonce sen naváže na vyrušení jako slepený film takže se původních pár vteřin protáhne, a když znovu ote vřu očí, rařička na budíku je o celou čtvrthodinu dál než b být měla! Vylítnu z postele jako střela. Aby mi neujel autobus nemohu se ani maličko namalovat, bleskem na sebe nahž žu džíny a rolák a mikinu, boty zavazuji na schodišti a bur du zapínám v poklusu na ulici. Už mám zastávku na do hled, když k ní dojíždí autobus, tudíž musím vyvinoe největší rychlost a v cílové rovince zaspurtovat po závor nicku. Moje snaha slaví úspěch, sice opřena o-tyč uvnil vozu funím jak býk na koridě, ale bus jsem stihla a škol tudíž stihnu také, aniž bych se musela ztrapňovat omlouvá ním o zaspání. Jsem dobrá! Hm, ne tak docela, pozměním své hodnocení, když map ně šmátrám v batůžku, abych si zapnula urobil a napsal Michalovi první dnešní SMSku. Kam jsem ho mohl dát...? No jasně, plácnu se do čela a nejradši bych si rop nou nafackovala. Na poličce nad vanou je mi platný jak mrtvému zimník! ! 4 Kdesi jsem četla, že naše generace je na mobilech závi~ lá, dokonce jsme na jednom z čelných míst v Evropě co s týče poslaných SMSek. No, nepočítám se sice mezi zá 182 visláky na mobilu, ovšem je fakt, že bez něj jsem jako bez ruky! Nepotřebuji ho proto, abych mohla hrát nablblé hry nebo se prozvánět se spolužáky a známými, to mě bralo naposledy na základce, urobil je však pojítko s Michalem a bez něj se cítím ošizená, okradená o kontakt s ním! Ještě před vyučováním oběhnu všechny terminály po škole, abych od kompu v odpočívárně, jak říkáme místnosti s matracemi a barevnými polštáři, kam se můžeme o volných hodinách či poledních pauzách chodit válet, z pozice staršího vystrnadila nějakého prváka, najela na Oskarovy stránky a poslala odtud Michalovi SMS zprávu s vysvětlením, jak se věci mají včetně upozornění, že až do odpoledních hodin nebudu na příjmu, tudíž nemá cenu, aby mi psal. Tahle představa vyloženě hluchého dne mě přímo děsí! Už bych měla sice být ve třídě, přesto kliknu na Poslat další SMS zprávu, znovu vyplním Michalovo číslo a do pole textu napíšu: ALE FAKT NEVIM, JAK TO VYDRZIM... JESTLI BUDES DNESKA SKYTAT, TAK PROTO, ZE NA TEBE TIM INTENZIVNEJI MYSLIM! ! ! ZUZA Během dne mě napadne jiné řešení - napsat mu občas z Helčina mobilu a přijímat jeho zprávy na jejím přijímači. Geniální tah, ovšem drahá kamarádka nás má brzy plné zuby. "Už mě ~íplně brní noha," šklebí se na mě. "Jedna esemeska za druhou a ani jediná pro mě! Je to normální?!" "Chceš poradit?" zazubím se na ni. "Vypni si vibrov~ ní!" "Rada nad zlato," ksichtí se. "Copak ten kluk nechodí do školy, že furt jen sedí u netu a smolí zprávy?" "Jo, chodí, jenže ve středu má přednášky až odpoledne." "To je život," prohodí závistivě a urobil, v té době volně položený na lavici, hlasitě zaduní, jak pod ním lavice rezo183 nuje. "No prosím, další... ! Co si pořád píšete? Neposílá t třeba nějaký zákony, nebo probíráte, co měl k obědu?" "Ukaž," uzmu jí urobil a aby neřekla, že ji tak využívám Stránka 86

Deváté nebe odcituji právě příchozí zprávu nahlas: "Zuzce: Udelal jser si k obedu kudrnatou polívku, ale nejak mam poraz hlad... " "Neeee," zakvílí kamarádka a v dramatickém gestu spí ná ruce nad hlavou: "Oni se fakt baví o jídle! Jak přízem ní! Proboha, neuculuj se při tom aspoň jak měsíček n. hnůj!" Položím jí dlaň na rameno. "Heli, tomu nerozumíš. Al. slibuji, že až jednou dospěješ a zamiluješ se, pochopíš, ž— jsou důležitější věci než centimetry na určitém místě." "Kus žvance, jo?" pochybuje pobaveně. "Nejde o jídlo jako takové, nýbrž o to, že tě pak bude zajímat, co ten kluk dělá, na co myslí, co jí... Všechno." Dívá se na mě jako na malomocnou. "Sue, ty ses neza milovala, tys zblbla! Opovaž se zítra nechat urobil doma!' "To nehrozí," ujistím ji. Do výčtu toho, co dělají zami lovaní lidé, jsem zapomněla jmenovat další věc: špatně s~ soustředí na běžné úkony všedního života. Například n. písemku z literatury, co nás čeká hned po přestávce a nej spíš ideálně nedopadne, když mám hlavu plnou Michal a plánů na víkend, místo českého kritického realismu, že 184 12. hradební dvanáct Mobil mi chybí tak moc, že od autobusu valím rovnou domů, teprve potom hodlám jít nakoupit nějaký gáblík. Ještě v botech si to naklušu rovnou do koupelny a nechápavě zírám na poličku nad vanou. Tělové mýdlo i šampon najdu na svých místech, ale urobil nikde. Musela jsem si ho nejspíš odnést do pokoje... Dojdu se přezout do domácích pantofli, načež se pustím do akce "hledám urobil". Škoda že nefunguje pevná linka, kdybych si mohla zavolat na svoje číslo, ozval by se mi a našla bych ho hned, takhle prolézám každý kout, hrabu se ve skříni, v posteli i pod ní, zda mi někam nezapadl, a nic. Největší gól by byl, kdybych ho nakonec přece jen měla ve školním batohu!! Helča by mě nejspíš přerazila, kdybych se jí zítra přiznala, uchichtnu se v duchu a vysypu obsah batohu na válendu. Hm, nepřerazí mě. Kde ale může být? Prošacuji bundu i mikinu, kterou jsem na sobě vůbec neměla, prolezu v kuchyni i zásuvky s příbory... Stále nic! Ke všemu táta někde mešká, místo aby mi pomáhal hledat... ! Dávno měl být doma, chystal se přece vařit z toho, co nakoupím. Táta mě ovšem v téhle chvíli netíží, urobil je moje priorita! Já ho snad ztratila... Blbost, okřiknu se. Zuzano, přemýšlej logicky. Naposledy jsem ho měla ve vaně... Vrátím se do koupelny a snažím si vybavit každičký detail včerejšího večera. Položila jsem ho sem, abych si mohla našampono185 ,~ vat vlasy... Pak jsem vylezla z vody, vypustila vanu a v osušce proběhla do pokoje, v náruči jsem nesla haldu šat stva. Nemůže být zamotaný ve špinavém prádle...?! Ne, není... Tak dál: vykašlala jsem se na učení (což se mi vymstí v podobě špatné známky) a vlezla do pelíšku, no a pak už jsem jen ležela a poslouchala krásnou hudbu a diskman! Kde je ten?! Tam, kde bude diskman, by mohl být i urobil! Znovu se pustím do horečného hledání, nemám tu zase tolik věcí, abych mohla diskman přehlédnout! Krabičku od Apocalýptiky najdu, leží na stolku tak, jak jsem ji tam včera nechala, dokonce prázdná, cédéčko musí být v diskmanovi:.. Po další čtvrthodině zoufalého hledání si konečně připustím, že v celém bytě není ani urobil, ani diskman. Moje dvě nejcennější věci, které jsem si sem vzala. Počítač ani věž jsme s tátou ještě přestěhovat nestačili... Cítím, jak se mi po celém těle ježí chloupky. Ne, ne, ne! To neeee! Tohle by přece neudělal, NEMOHL by. . . ! ! ! HrůStránka 87

Deváté nebe za, která mě poleje, má příchuf čirého zoufalství, modlím se při obouvání bot i zavírání bytu, bože, ať to rtení~pravda... Jakmile však vstoupím do zahuleného lokálu restaurace Bubínek, vím, že to pravda je. Vlastně jsem to věděla od chvíle, kdy mě tahle možnost napadla, jen jsem si ji nechtěla pňpustit, bála jsem se podívat pravdě do očí! Vždyf kdysi dávno prodal nejmilejší hračku svého malého syna, jen aby měl na chlast, proč by si měl dneska brát servítky kvůli takřka dospělé dceři?! "Tati??" Přistoupím až k němu a musím mu zatřást s ramenem, aby si mě vůbec všiml, Zrovna do sebe klopí pivo, bůhví kolikáté, takže se přitom celý pobryndá. "Táto !" 186 "Co blbneš, Zuzano?! Podívej, škoda pívínka..." "Můžeš mi říct, za co piješ???" zeptám se mrazivě. "Za peníze," řehtají se chlapi a jakýsi odporný ožralý dědek na mě vycení chrup: "Bez peněz do hospody nelez, to tě nikdo nenaučil, maličká, že na všechno jsou třeba peníze?" "Starejte se laskavě o sebe!" zařvu na něho, až hospoda ztichne a veškerá pozornost se soustředí na mne. Jsou mi volní, nevnímám je! "Kde je můj urobil a diskman? Slyšíš?!" j "Jak se to chováš, prosím tě?" zamračí se táta. Není í opilý úplně, jen v rozverné náladě, kterou jsem mu zřejmě právě zkazila. "Prostě jsem si to jenom vypůjčil. Dal jsem to do zástavy, hned po vejplatě ti ty krámy koupím zpátky." "Krámy?! To byly moje věci, který mi koupila máma! Jak sis vůbec mohl dovolit mi na ně sáhnout?! A dokonce prodat?" rozkřiknu se málem hystericky. "Nedělej mi tady ostudu, bud' tak hodná. Ovládej se." "Já dělám ostudu tobě??? Nejspíš asi netušíš, jak moc se stydím za to, že jsi můj táta!" Plesk. Koupím facku, jen to mlaskne na celou putyku. Chlapi mu tohle chování schvalují, ženským prý patří utáhnout vodítko, jinak moc vyskakují, ale to už je neposlouchám, s ocima nenávistně přivřenýma do úzkých štěrbinek, i tak vidím rudě!, zamířím k východu. Božka se mě pokusí utěšit! "To víš, to sou chlapi, nemaj rádi, když se jim mluví do jejich věcí. Ženská kolt vždycky musí trpět..." "Vy mi taky můžete...!" zavrčím mezi zuby, vypadnu z toho debilního lokálu, kde jsem byla naposledy v životě, a utíkám celou cestu až do bytu. Přezouváním se nezdržuji, není důvod, stejně hned zase půjdu, jen co si sbalím 187 všechny svoje věci, protože tady už nezůstanu ani minu tu!!! Klíč od bytu hodím do schránky, se sídlištěm Nové Dvo ry jsem skoncovala podruhé v životě - a definitivně, tc jsem si jistá. Ověnčená taškami a bágly jako vánoční stromeček, sotva to unesu, vlezu do prvního busu hromadnÉ dopravy, co se mi namane. Nevím, kam se vrtnout, ale tady nebudu, i kdybych měla dneska spát na hlavním nádraží' Bráška svou autodráhu také už nikdy neviděl, a to byla mnohem levnější než můj vymakaný urobil z nové řady Siemensů, stejně jako značkový diskman!!! Autobus, do kterého jsem nastoupila, ke všemu ani nejede směrem k Helenině penzionu, vylezu tedy na náměstí a přemítám, co dál. Pěšky je to odtud k Helče daleko, upad~ ly by mi dřív ruce. Domů nemůžu nejen kvůli Liborovi ale i kvůli mámě, musela bych jí dát za pravdu, musela bych pokořit svou hrdost a přiznat idiotskou naivitu. Bož ka se plete, já nikdy kvůli chlapům trpět nebudu, to ani ná~ hodnu! Stránka 88

Deváté nebe Ne? Ty blbko, otituluji se v duchu, vždyf kvůli nim trpí? až ted!!! Nechala ses Liborem připravit o domov, táto o iluze a jediné dvě cenné věci... ' Tašky jsou příliš těžké, musím je položit do špinavéhc sněhu na chodníku a odpočívat každých pár kroků. Uvědo~ mím si, že v téhle ulici bydlí Míra. Hm, je to sice podvra~ iák, nicméně má kvartýr! Zmobilizuji zbytky sil, abych se dovlekla k tomu právnému domu a po schodech k podkrov~ nímu bytu. O zvonek se opřu úplně zničená. Ted' nebude doma a V zámku zaštrachá klíč a ve dveřích se objeví slizour Robert, na sobě pouze cosi jako župánek, ale krátký, s bí~ dnu mu zakrývá rozkrok. Pokud pod županem nic nemá, je to síla! 188 "Čau, žabičko," přivítá mě. "Tebe bych tu nečekal..." "Já sebe taky ne," ujistím ho. "Je doma Míra?" "No... je, ale momentálně zaneprázdněnej." "Má práci? Fotí?" "Něco výnosnějšího," zašklebí se Robo. Nechápu sice, co tím myslí, ale nijak nad tím nedumám, zvlášť když za jeho zády zahlédnu Mistra, který zrovna míří z koupelny do svého pokoje s ručníkem ovázaným kolem boků. Spatří mě a změní směr: "Co se děje, Sue?" "Nemám kde přespat," vyklopím na rovinu. "Potřebov~ la bych někam uklidit, aspoň jednu noc, než vyřeším, co dál." Podrbe se ve vlasech a vymění si pohled s Robertem. Ten pokrčí rameny: "Tady to nejde... Fakt bych ti rád " píchl... "Já bych si taky píchl," pospíší si vtipálek Robo. "...ale zrovna dneska není volno," řekne mi Mira. "Počkej, mám nápad! Dám ti adresu na jednoho kámoše, co má v byté postel navíc, jsou tam tři a sháněj čtvrtýho spolubydláka, aby se dělili o náklady. Je to kousek odtud, Hra dební ulice patnáct, nebo tak nějak... Podívám se." Zajde si do chodby pro diář a ve změti telefonních čísel a adres s převážně dívčími jmény vyhledá tu správnou. Ten kluk je až nezdravě hubený, napadne mě při pohledu na žebra, na kterých by se dala vyučovat anatomie člověka. "Hradební dvanáct," opraví se. "Třetí patro." Zafixuji si adresu do paměti. "Díky." "Mirečku?" ozve se z pokoje ženský hlas. "Kde to vázne? Nenech svoji micínku dlouho čekat, zlobila by se..." Míra se omluvně usměje a mizí ve své ložnici. Ještě než za mnou Robert zavře, zahlédnu na kratičký okamžik "micinku" a málem jdu do kolen! Té babě na jeho 189 letišti přetékající z černého erotického prádélka je mi nimálně čtyřicet! Sice nechápu, jak si může hezký klid a navíc umělec s estetickým cítěním narazit takovoi brécu, nicméně je to jeho věc a já mám svých starost dost, abych se s nákladem svých pěti švestek, no, těžk jsou tedy pořádně, odpotácela po schodech dolů, našl Hradební ulici, ponurou a úplně vylidněnou, nesvítí t ani pouliční lampy, v ní starý oprýskaný činžák se smr dutým průjezdem a prasklou žárovkou a zbrocená po tem vystoupala ve tmě jako o dušičkách další tři patra Být Jack Rozparovač, rozhodně si vyberu Hradební uli ci a tenhle dům na páchání rejdů! Kdyby mě nepoháně vztek na tátu a celková bezmoc, podělala bych se nej spíš strachy, takhle mi vysoká hladina adrenalinu nedo volí zabývat se podružnými pocity. Ve třetím patře jsou tři byty, v zažloutlém světle zaprá šené žárovky, tady aspoň svítí, pročítám jména. Kohoutkc vi ani Dagmar Nademlýnská nebudou ti praví, třetí dveř~ Stránka 89

Deváté nebe pro jistotu žádnou vizitku nemají. Zazvoním právě u nicl a s rostoucími rozpaky čekám, co bude. Otevře mi blondáček, kterého mylně tipuji na školák. základky, maximálně deváťáka. "Jé, ahoj. Jdeš za mnou?' "No, to nevím," přiznám se a uvědomím si, že rrii jaks Míra pozapomněl říct jméno svého kamaráda! "Pokud s— znáš s Mírou Jeronýmem a bydlíš v bytě, kde je volná po stel...?" "Jeronýma neznám, ale určitě ti nekecal, protože fak máme volnej plac. Pojil dál, já jsem Jakub." "Zuzana," představím se a rozpačitě mu poděkuji, kdy: mi pomůže nastěhovat všechna zavazadla do prostoru kuchyně, kde sedí za stolem kluk s hnědými vlasy sváza nými v culíku. Na to, že se mi vlasatci nelíbí, musím uznal že tomuhle to fakt sluší. Vzhlédne od rozečteného Reflexu 190 přestane zakusovat gulášovou polévku rohlíkem a usměje se na mě: "Čau. Že by náhrada za Šimona...?" "Kdo je Šimon?" Svou otázkou kluky rozesměji, nicméně Jakub mi záhadu objasní: "Náš bejvalej spolužák z vyšší ekonomky a spolubydlící. V pololetí to zabalil, prej nemá cenu dejchat vzduch jinejm a předstírat inteligenci... "Já jsem Alexandr," oznámí mi ten s culíkem. "Saša." "Ahoj, Sašo. Zuzana..." Náš hovor přiláká do kuchyně posledního obyvatele bytu a moje tvář se rozjasní. Ten rozčepýřený účes z vlasů do očí, připomíná mi upíra Frosta z prvního dílu Bladea, jsem už někde viděla, ale kde... "To jsi ty?" pozná mne. "Ahoj, Zuzano. Jak dlouho ses zotavovala ze Psích vojáků?" Konečně mi blikne. No jasně, Petr, jediný normální kluk z party Mírových známých a kámošů, co mi nenutil přípitky, ba naopak, varoval mě, že mi bude blbě! "Hodně dlouho," přiznám se s úsměvem. "Ale oni za to nemohli. Měl jsi pravdu, těch Západů slunce bylo příliš." "Některý zkušenosti jsou nepřenosný," uklidní mě, načež si všimne mých báglů. "Stěhuješ se k nám? Super!" "Prý sháníte spolubydlícího a já momentálně nemám kde spát, tak kdybych mohla tady... pár dní, než něco seženu... pokud teda nevadí, že nejsem kluk...?" Jeden přes druhého mě ujištují o opaku, načež Petr dodá: "Sháníme bydláka, protože jsme netušili, že by s námi chtěla nějaká holka bydlet, natož tak pěkná spolubydlačka. Klidně zůstaň, jak dlouho budeš chtít, zatím sem nikoho stálýho nemáme, takže v pohodě." Všichni tři mě obřadně provedou bytem nad očekávání útulným. Proti tomu, jak dům vypadá zvenčí, z průjezdu . a chodby, bych v životě nevěřila; jaké je to uvnitř pěkné. 191 Byt je dvoupokojový, přičemž v menším bydlí Jakub se Sašou, v tom druhém, větším, dokonce s televizí, patří všechen klukovský nepořádek Petrovi, válenda pod oknem je prázdná. Dojde mi, proč shánějí čtvrtého do party. Samozřejmě kvůli nákladům, majitel pronajímá byt včetně zaří~ zení, koberců, pračky, mikrovlnky, ledničky i nádobí, takže nejde o zrovna levné bydlení. Je to tu mnohem hezčí ne2 u táty . . . ! Petr si všimne mého zachmuření a vyloží si ho po svém "Jestli ti tohle uspořádání vadí, tak se přinejhorším kluci můžou přestěhovat ke mně a tobě necháme menší poko jík..." "Ne, to je dobrý," zarazím jeho aktivitu. "Nezůstanu ts: dlouho, nedělejte si násilí, nechci překážet, natož vás nějak omezovat nebo tak něco... Pňzpůsobím se." "Nebo by sis to mohla čenžnout s tímhle smradochem,` napadne Sašu a ukáže na Jakuba. "Bydlela bys se mnou.`' "To bys to chytla," baví se Jakub. "Radši se mnou. Stránka 90

Deváté nebe Zuzo." "Necháme to, jak to je," zasáhnu do jejich sporů, nanosím si tašky až k posteli a s povzdechem se na ni posadím I když je byt útulný, připadám si jako vyděděnec. Bez domova, bez mobilu, bez možnosti spojení s Michalem č: Helenou. .. Oceňuji skutečnost, že moji noví spolubydlící respek~ tují soukromí, každý se vrátí ke své činnosti, Jakut k sobě do pokoje, Saša k hrnci polévky, Petr k fotbali v televizi. Po půlhodinové meditaci, kdy dospěji leda k tomu, že jsem na tom bídně, se ho odvážím vyrušit. "Můžu použít koupelnu?" "Cože? Koupelnu? Jo, jasně. Nedal! Ten vůl nedal gól podívej se na to, jasná gólová situace a on nedal! Na tako192 vou blbost se prosím tě vůbec neptej, používej všechno, co tady najdeš... Je to možný nedat takhle jasnej gól??" `Í Inu, každý máme jiné starosti! Koupelna jde naštěstí zamykat, tudíž se tam zavřu a pokusím se ze sebe splácli nout všechno nervové vypětí, kterým jsem poslední hodiny prošla. "Nemáš hlad?" napadne Sašu a teprve v té chvíli si uvědomím, že jsem jedla naposledy v poledne ve škole! "No... přímo umírám. Odkoupím od tebe dva rohlíky, můžu?" Pobaveně se na mě zazubí. "Vtipná holka! Kam na ty hlody chodíš? Tahle gulášovka je sice z pytlíku, ale přikrájel jsem tam dva liberáky a hned má šmrnc. Sedni a dlabej, rohlíků si vem kolik sníš. Případně se mrkni do ledničky, kluci tam taky určitě něco mají. Možná ani sami nevědí, co, občas to taky před námi í uteče..." Vůbec mi nevadí, že jedl přímo z hrnce, nechám si odlít plný talíř, nafutruji se, co se do mě vejde, a s plným břichem mi je hned o něco lépe. Zajdu si ještě vyčistit zuby, popřeji klukům dobrou noc a zašupnu pod deku v pokoji, kde Petrovi právě končí liga mistrů. "Vyhráli jsme?" "No, pokud tím jsme myslíš Real Madrid, tak jo," baví se. "K postupu mu stačila remíza. V tomhle zápase Češi vůbec nehráli. Fotbal asi není tvoje hóbby, že?" "Ne, to opravdu ne," přiznám se. Jeho upřený pohled mě poněkud znervózní. "Co je?" "Nepotřebuješ s něčím pomoct? Jsi strašně smutná." "To je v pořádku," stáhnu se. "Fakt?" pochybuje. "Nestává se moc často, aby ten, kdo je místní, sháněl ve stejným městě privát." "Já vím," usměji se hořce. "Nějak se to všechno zamotalo." 193 "Asi o tom nechceš mluvit, co?" dovtípí se a já jeh odhad potvrdím přikývnutím. "Fajn, takže pokud pro teb nemůžu nic udělat, půjdeme spát, brzy ráno vstávám..." "No..: vlastně bys mohl! Petře, prosím tě, mohla byc si z tvého mobilu napsat jednu SMSku...? Ne, vlastn dvě...?" "Třeba deset, chytej!" hodí po mně svou Nokii. Jen tak tak ji chytnu. "To nemůžeš, takhle. . . ! Mám ob ruce levý, dost na tom, že jsem přišla o urobil já, ještě aby dopadl stejně..." Rychle prozkoumám ovládání a vytukár zprávu: MICHALE, MOBIL JE V HAJI DEFINITIVN>= CISLO, ODKUD PISU, JE KAMOSE, ALE ASPON A' VIS, ZE NA TEBE MYSLIM! ZITRA TI NAPIS1 Z NETU A VSE VYSVETLIM. ZUZANA Číslo si pamatuji zpaměti, taky aby ne, po tolika SM~ kádr! Stejně tak mám v hlavě i to druhé, na které pošl iprá~ukra~s~,by~. o`osairiéjš~:VSEC~1I~0 SpATI~E,TA'I MUJ MOBIL PROCHLASTAL. SEM MI NEODEPISL Stránka 91

Deváté nebe h.ZITRA POKECÁME. SUE Sotva odešlu zprávu pro Helenu, urobil mi pípne v ru~ jednou, podruhé, potřetí... Rozpačitě se podívám na Petr "To bude pro mé:.." "Asi mu moc chybíš," usoudí se zamrkáním. V ne menším ho nenapadlo, že by mi mohla psát třeba m minka, že! Samozřejmě uhodl, zpxáva poslaná z Intern tu je od Michala. Proboha, co se deje? Mlcis cele odpoledne i vecer, za na moje zprava ti nejde dorucit ani z vetu, ani z urobil nemuzu se ti dovolat, aspon padesatkrat jsem si dnesl vyslechl sdeleni, ze ucastnik je nedostupný! Silim strach kam ses mi ztratila, co vsechno se ti mohlo stat. Muzu psat aspon na tohle cislo? Jeho starostlivost mě dojme, mám co dělat, abych zn~ 194 vu našla ztracenou rovnováhu. Není to tak dlouho, co jsem se litovala, jaký jsem ztracený vyděděnec... Blbost. Přece jen existuje někdo, komu na mně záleží, kdo má o mě strach, kdo se mnou soucítí a komu chybím! ! ! "Mohu ještě jednu...? Poslední, vážně. Já ti je zaplatím, Petře..." "Klidně kolik chceš," mávne rukou. "My, výdělečně činní, si to můžeme dovolit." Vděčně se na něho usměji a už klofu: BOHUZEL NE, NECHCI TOHO KAMARÁDA VYUZIVAT, ZITRA SI ALE ~OUPIM SIM KARTU A NÁPISU TI SVOJE NOVE CISLO. ZATIM AHOJ! "Tak. S díky vracím, moc jsi mi pomohl." Pro jistotu mu donesu urobil až k jeho posteli, neodvážím se ho házet. "Co jsi to říkal o těch pracujících? Ty nejsi na ekonomce?" "Vyletěl jsem jak Oagárin," usměje se. "To byl přece ten, Šimon, ne?" "Ten to zabalil sám, mně se zbavili oni, parchanti," vysvětlí mi pobaveně. "A tak dělám zatím u McDo. V červnu zkusím přijímačky znovu, tentokrát na cestovní ruch." "Aha... No, tak dobrou, ať ráno vstaneme... A... díky." "Není zač. Pěkně se u nás vyspi." Nejspíš si to neuvědomuje, ale je zač. A za hodně! Heleně vypovím dramatické události včerejšího dne hned ráno při těláku. Škoda jen, že nás učitelka neustále ruší a honí dělat všechny ty nesmyslné věci s míčem. Teprve když vytvoří dvě volejbalová družstva a my se takticky nehrneme do reprezentace, získáme jakýs takýs klid, kdy si místo samostatného tréninku zalezeme za švédskou bednu. "To je dost na pytel," zhodnotí Helena situaci. "O tom mi vykládej...!" "Co budeš dělat?" 195 "Čekám, že mi poradíš," zakřením se na ni. "Ty, taková hlava otevřená... Ale vážně. Nevím. Domů nesmím a u táty být nechci, jistě chápeš. Pár dní můžu zůstat na Hradbách, ti kluci vypadají v pohodě a zatím nemají spolubydlícího." "Musíš mě s nimi někdy seznámit," zamrká na mě. "Ta kový bydlení se třema kosama by se mi líbilo..." "Ten byt je fajn," přiznám. "A mám to odtud do školy kousek, nepotřebuju ani městskou, ale i tak... Vůbec je neznám, jsou o pár let starší, necítila bych se tam doma. Jako přechodný ubytování je to super, na pořád... to ne." "Něco vymyslím, neboj," slíbí mi a svůj slib skutečně splní. O tři hodiny později, právě když se v hrobovém tichu pachtíme s anglickým testíkem, který na nás Mr. Simon, lektor přímo z Toronta (jinak kluk těsně po vysoké škole a navíc mladšího vzezření, zvláště díky jeho dredům si ho mnozí rodiče pletou s našim spolužáStránka 92

Deváté nebe kem místo kantorem), dost zákeřně vybalil, se ozve hlasité plesknutí. Všichni zvedneme zvědavě hlavy a když nám dojde, že to se jen Helča plácla dlaní do čela rázem je po soustředění. Řehtáme se jak koně. "Good idea?" baví se také Kevin a netuší, jak blízko je pravdy! Helena skutečně dostala vynikající nápad, ovšem patrně by ho ranilo, kdyby se dozvěděl, že se netýká problémů v písemce ani anglického jazyka. "Excuse me, please," omluví se Helča s roztomilostí sobě vlastní. "Well," kývne učitel, do kterého je polovina zdejších ` studentek beznadějně zamilovaná, a zase nás zažene řešit ty jeho gramatické rébusy, tudíž se nemohu zeptat kámošky rovnou a hořím netrpělivostí až do přestávky. "Tak co?!" "3e to jednoduchý. Nechápu, že nás to nenapadlo hned. 196 Podívej, ty bydlíš s klukama, se kterýma bydlet nechceš. Já mám spolubydlící, co se taky z penzionu nehnou. Takže? Seženeme sí nějakej privát a budeme bydlet spolu a je to!" "Geniální!" zajásám a už si v duchu promítám obrazy společného soužití. "To je fakt good idea." "Přece jsi o mně nepochybovala," frajeři pobaveně. "Vážně, Sue, proč nás to netrklo dřív? V novinách jsou pořád nějaký inzeráty, kde kdo nabízí byt nebo aspoň pokojík. Našim bude šumafuk, jestli mi platí penzion nebo privát, a tobě by mohla máma taky, ne?" "Snad," kývnu. Než skončí vyučování, mám to promyšlené. Mámě nic předem říkat nebudu, zatím ji nechám, ai si myslí, že jsem u táty. Teprve až seženeme nějaký vhodný podnájem, postavím ji před hotovou věc a podám to tak, že má Helča dost bydlení na penzionu, zařídila si privát a má na něm volné místo, takže bych mohla a chtěla bydlet s ní. .. Super! Nehledě na fakt, že společné bydlení s Helenou bude skvělé, pár dní u ní na penzionu mě o tom utvrdilo, natož když budu mít k dispozicí vlastní postel. A ty víkendy, kdy pojede do Prahy za Akimem a podobnými experty, budu mít k dispozici volný pokoj pro sebe a Michala... Prostě samé plus! Tohle je ovšem vzdálenější budoucnost, momentálně musím řešit věci, které se mě bezprostředně týkají, tudíž hned po vyučování místo do posilovny a bazénu, kam vyráží Helena s Radkou, zamířím do Oskarovy prodejny, kde chvíli slintám nad vystavenými typy mobílů, na které samozřejmě nemám, a koupím si aspoň novou SIM. Mamka mi onehdy na účet peníze vložila, ovšem od té doby jsem už dost utratila, například za vlek za sebe i tátu, fakt skvělá investice, další čtyři kila za SIMku, musím si nechat peníze na jídlo a školní pomůcky, taky je třeba počítat s úplatou klukům za postel v Hradební ulici, výlet do Brna rov197 něž nebude zadarmo... No, nevím, jak vyjdu, natož abyc si snad myslela, že ušetřím i na urobil!!! Zlatý oči! Musel bych leda vyhrát ve Sportce, což se mi nepodaří, protož nesázím. Se školním batohem na zádech a igelitkou s celozrnnýr pečivem, jogurtem a minerálkou, mou dnešní večeří, vy běhnu schody do třetího patra a pozdravím vespolek "Ahoj. Teda..." překvapeně se rozhlédnu. "Tady se uklíze lo... "Trochu," pousměje se Petr, zatímco Saša skromnost netrpí: "Trochu?! Dřeme jak kreténi, honí nás šůrovat...` "Kdo? Petr? Máte čtvrtek dnem velkého úklidu?" tipu a nechápavě zírám do třech vysmátých klukovských oblí čejů. Pak mi zapálí! "Chcete snad říct, že uklízíte kvůl mně?" "No, je to nutnost," vysvětluje Petr. "Spíš taktika," zubí se Jakub. "Abys moc brzy neutekla.` "Poslyšte, kvůli mně nic neměňte, natož svoje zvyká Stránka 93

Deváté nebe Zůstanu tu po dobu nezbytně nutnou, než si s kámoško seženeme privát, pak už nebudu otravovat. Natož abys te si dělali násilí a uklízeli... Mně je fuk, jestli tu žijet jak prasátka, je to vaše věc, já se přizpůsobím vám, n vy mně." "To bych ti neradil," směje se Saša. "Dohodneme se na kompromisu," navrhne Petr. "Udržc vat to tak, aby se tu dalo trochu slušně žít." "Fajn," kývnu a dokonce sí na to plácneme. "Jako mušketýři. Ti byli taky čtyři," soudí Jakub. "A ted' jdeme to bratrstvo zapít," rozhodne Saša. "Már tu rychlý špunty, Pefane, příhod' skleničky..." "To bude asi horší, do kuchyně jsme se při tom úklid nestihli dostat," podrbe se v rozcuchu, ale než se převleče přece jen sežene čtyři čisté skleničky, Saša do každé hoď 198 pokrájenou čerstvou jahodu, na konci února jsou pěkně drahé, zalije šampaňským a i když mám na bublinky ošklivé vzpomínky a po tahu s Mírou jsem se zařekla, že je nikdy pít nebudu, díky jahodě na ně přímo dostanu chuť. Tím spíš, že ovoce uvolňuje červené přírodní barvivo, takže z bílého vína je brzy víno růžové. Když se Petr vytasí s cheesburgry a sáčkem borůvkových taštiček, dojde mi, že kluci dnešní malou oslavu svědomitě naplánovali. Zastydím se - nemám čím přispět! "Ber to jako seznamku," utěšují mě. "Přivítání, nebo tak něco. Cinkneme si, ne? Tak na to společný soužití... A když jsme u toho; mohla bys tady bydlet klidně i s tou kámoškou, pokud je pěkná... `? Někdo z nás by mohl jít do kumbálu za koupelnou, vy byste měly jeden pokoj a dva druhej a bylo by to. V pěti lidech by vyšel nájem na paka" tel... "To by bylo pro toho v kumbále pěkně nepohodlný," namítnu s úsměvem. Nehledě na fakt, že si jaksi nedovedu představit nymfomanku Helenu v takovém pokušení! "Pokud seženeme normální privát, nebudeme to komplikovat, ale jinak díky za nabídku, moc si toho cením!" Nakonec se seznamka pěkně protáhne, je to spíš přátelské posezení a pokec, při kterém řešíme všechno možné od rad, kterak shánět podnájem, jak nenaletět a na co si dávat pozor, přes potíže na vyšší odborné až po práci u McDonalda. Jakmile máme všechno snědené a vypité, chci se klukům revanšovat alespoň umytím nádobí. Což je pořádná šichta, mají totiž špinavé úplně všechno! "Kašli na to, hosti přece nemůžou uklízet," zrazuje mne od ušlechtilého úmyslu Petr, co za mnou přijde do kuchyně. "Jenže když tu s vámi bydlím, a je jedno, jestli den nebo 199 týden nebo měsíc, nejsem host," namítnu. "Připíjeli jsn na společenství, ne?" "Společenstvo Prstenu?" zasměje se, nicméně mé námi ky uzná, a aby se jenom nedíval, jak pracuji, vyhrabe o~ kudsi čistou utěrku a haldy nádobí rovnou utírá, abyc měla kam dávat další umyté kousky. "lťekni mi, jak se vám podaňlo zašpinit komplet všec ko?" "Jednoduše," pokrčí rameny. "Měli jsme takovej syp tém, že si každej umyl to nádobí, který potřeboval, no a tír pádem ho zase zašpinil. Takže bylo permanentně špinav všechno." "Aha. A nebyl by lepší opačnej systém? Že by si kaj dej umyl to, co sám zašpiní? Tím pádem by tyhle hald ubyly." Roztáhne pusu do širokého úsměvu a vypadá v té chví vážně jako Frost. "No... zní to logicky." Nejspíš chce ješt Stránka 94

Deváté nebe něco říct, ale v té chvíli se mu rozezpívá urobil, takže oc hodí utěrku a zahledí se na display. "Neznámý číslo. Kter křehulka mi asi volá...?" "Jo, to netuším," zamrkám na něj a takticky se vzdálír vedle k televizi, na které kluci sledují Četnické humoresky jakýsi seriál, či co, jehož děj mi Jakub nestačí povyprávě jelikož sotva začne, ve dveřích se objeví Petr a zamáv s mobilem jako trofejí: "To je pro tebe, Zuzko." "Pro mě?!" Radostí málem poskočím. Na Petrův urob mi může volat jen jeden jediný člověk na světě, zato te nejdůležitější!!! Popadnu Nokii a vyhrknu: "Michale?" "Ty mi dáváš," vzdychne. "Kde máš - " "Neslyším tě! Počkej, zalezu někam do klidu," požádán ho a rychle se i s mobilem uklidím do koupelny, kde si sec nu na vanu. "Tak, můžeme mluvit. Ale vlastně nemůžeme ty už přece nemáš volný minuty!" 200 "Ta chvilka mě nezabije," ujistí mě. "Zuzko, co to je pořád za zmatky? Kde máš svůj urobil? Tys ho ztratila?" "Dá se to tak říct:.. Ztratil mi ho táta. Koupila jsem si novou SIM kartu, ale nemám urobil. Občas si no na chvíli od někoho vždycky půjčím, abych ti mohla napsat. Ve škole jsem psala z netu nebo od kámošky." "Kde vlastně jsi? Někde na mejdanu?" "Na mejdanu? Ne, jasně že ne! Jak jsi na to přišel?" "No, slyšel jsem nějaký kluky..." "To jsou jen moji spolubydlící. Psala jsem ti už ze školy, že bydlím u přátel." Díky ostnu žárlivosti, co jsem zaslechla v jeho hlase, nevysvětluji bližší podrobnosti. "Aha," oddychne si. "S tím mobilem je to šílený... Jsem strašně nervózní, když nevím, co je s tebou. Chybíš mi." "Ty mě taky," ujistím ho. "Moc se těším na sobotu..." "O tom ani nemluv! Víš, jak jsem se musel dneska držet, abych se dokopal jít na přednášky?" "Ale vidíš, smysl pro povinnost byl silnější." "Tomu nevěř," zasměje se. "Nepřijel jsem jenom proto, že bys o mně nevěděla, neměl jsem ti jak dát vědět a už vůbec netuším, kde bych tě v Hradci hledal. Bez mobilu jsme úplně ztracená generace... Škoda, že Marek jezdí domů až v sobotu ráno, nejradši bych ho vypakoval, abys mohla přijet zítra, jenže právě v pátek máme cvičení a ta jsou na rozdíl od přednášek povinná, to je na nic. Domluvíme se takhle, Zuzko. Napiš mi z tvé SIMky číslo a já ti zatím najdu na netu spoj a pošlu ti ho. No a u toho vlaku tě budu v sobotu čekat. Nic se nesmí zhatit, když nemáš urobil, musíme být domluvení takhle předem. Sejdeme se na hlavním nádraží v Brně. Oki?" "Jasně. Šíleně se těším! Ani netušíš, jak...!" "O tom, kdo se těší víc, bych se mohl hádat do rána!" 201 "Hádat se nebudeme," usměji se. "Měl bys končit..." "No, měl," souhlasí se mnou. "Jsem strašně rád, že jsem tě slyšel. Tyhle nerváky nejsou nic pro mě, to ti povím. Moc jsem si na tvoje SMSky zvykl a bez nich jsem jak bez ruky, pořád kontroluju urobil, jestli jsem nepřeslechl pípnutí, a pořád nic... Už mám z mobilu tik. Tak teda ahoj v sobotu!" "Ahoj! A díky za telefonát, to je ten nejhezčí dárek." "To byl spíš dárek pro mě, potřeboval jsem tě slyšet, abych se ujistil, že ses mi jenom nezdála, že existuješ." "Přece jsi mě viděl minule] týden. Existuju i po horách," "Minule] týden!" ohradí se dotčeně. "A to mě má nějak uklidnit?! Chtěl bych tě vidět denně, a i to by bylo málo!" Michal je zlatíčko, usměji se v duchu a mám vztek sama na sebe, že nejsem schopná říct to nahlas, osmělit se. Místó toho blekotám: "Tak... tak ahoj v sobotu." "Ahoj, Zuzko. Až v sobotu... Jestli to přečkám!" Stránka 95

Deváté nebe "Musíš. Nic jinýho nezbývá." "To je mi útěcha," zlobí se. "Pa. A... Zuzano?" "Ano?" Neodpoví hned. Stále čekám, co z něho vypadne, až dostanu strach, že se přerušilo spojení. "Jsi tam?!" "Jsem," uklidní mne. "Myslela jsem, že chceš něco říct," nadhodím. "Chci, ale..." Zase ta odmlka. "Víš, co? Já ti to řeknu v sobotu, to bude nejlepší. Online." `: "Dobře. Tím víc se těším!" "A jsme u toho. Když se ted' těšíš víc, znamená to, že ses předtím netěšila úplně. Já se těším strašně moc od začátku a to tak, že už se víc těšit nemůžu. Kdo z nás měl pravdu, kdo by tu hádku vyhrál?" "Nene," hájím se. "To jsou jen takový řečnický obraty!" "Vyříkáme si to do očí," slíbí mi pobaveně. "Nezapo202 meň mi poslat číslo, at si tě můžu uložit do mobilu. A ted' už doopravdy ahoj, Zuzko." Třetí rozloučení je konečné. Stejně nám to trvalo! Chudák Michal, za tenhle rozhovor zaplatí majlant. Ale byl boží ! ! ! Vrátím se do kuchyně, kde zatím Petr doutíral veškeré nádobí, a požádám ho o svolení zaktivovat si v jeho mobilu svou novou SIM kartu. Hned poté napíšu Michalovi SMSku a vzápětí mi přijde odpověd': Skvele! Mam te ted nejen v kazdem atomu sveho tela, ale uz i v pameti mobilu :-) Tenhle zapis nejde vymazat, je tam nejspis navzdy! Jo a ten vlak jede v 7.15 a v Brne je v 9.05. Budu tam na tebe cely natesercy cekat! Preji pekne sny a posilam sladkou :SMSku s novým číslem pošlu také Heleně, jak jinak, a využiji půjčeného mobilu ještě i k tomu, abych zavolala mámě. Nemohu riskovat, aby po mně vyhlásila pátrání! Sice si nemyslím, že by mě hledala, ale jistota je jistota, že. "Kojsová, prosím," ozve se mi mamčin úřední hlas. "Ahoj, mami, to jsem já. Ulož si mě do mobilu pod tímhle číslem, protože - " "Zuzano!" rozčílí se. "Od včera se ti snažím dovolat a pořád jen slyším, že máš vypnutý urobil nebo jsi mimo signál! Co tam, proboha, vyvádíš?" "Kdybys mě nepřerušovala, tak by ses to dozvěděla. Zrovna ti vysvětluji, že mám nové číslo, a to tohle, ze kterého ti volám, tak si mě ulož. Tam to staré už nepoužívej." "Proč máš jiné číslo?" zareaguje. "Tohle se mi líbí víc." Dost chabá výmluva, vlastně se mamce nedivím, že se jí dvě stejné číslice nezdají jako dostatečný důvod ke změně celého čísla. "Jsi blázen," odsoudí nakonec moje vrtochy. 203 "Chtěla jsi mi něco důležitého, když jsi mi volala?" "Jednak mě zajímalo, jak se máš, i když ses odstěhov; la, drahoušku, nezapomínej, že jsi pořád mým dítěten o které mám starost, a jednak kvůli obědu. Přijd' v sobota dělám svíčkovou a tvoje oblíbené noky..." "To mě mrzí, ale nemůžu. Celý víkend budu u ... u He Jeny v Praze, jedeme k nim, to jsem ti neříkala...?" "Neříkala," ujistí mě uštěpačně. "Nikdy jsi mi toho mo neříkala a poslední dobou už neříkáš vůbec nic. Nelíbí s mi to, Zuzano, nějak se mi to všechno nelíbí..." "Prosím tě," přinutím se do lehkého tónu. "Slyšíš i tr; vu růst. Neříkala jsem ti nikdy nic, protože jsi neměla ča a nebyla ani doma. Chodit se ti svěřovat do práce je troch na pytel, to musíš uznat, mami." "Copak za to můžu?" opáčí odmítavě. Svalit vinu na r a změnit téma hovoru se mi povedlo, s klidem se s ní moh Stránka 96

Deváté nebe rychle rozloučit a ukončit hovor. I kdy jsem si kredit pr< větrala kapánek víc, než jsem počítala! Pak s mnohonásobnými díky vrátím urobil Petrovi, ab si do něj mohl dát svou SIMku, a protože je v kuchyni vš hotové, vrhnu se na úkol, co máme na zítra z litografiE Petra, kterého zajímá, co to vlastně smolím, a nakukuje n zvědavě přes rameno, najednou napadne: "Tys zdrhl z domu, Zuzano?" "Ne! Vždyf jsi mě slyšel, volala jsem mámě." "Nechtěl jsem poslouchat, ale mluvila jsi přede mnou takže jsem něco slyšel... A právě proto myslím, že utíkáš. "Ne... Vlastně... v podstatě jo. Ale je to složitější. Ro: hodně neutíkám tak, že bych doma práskla dveřmi a rod če mě už víckrát neviděli. Relace v televizi kvůli mně ne bude." "Aspoň to," zasměje se. "Nerad bych schovával uprchl ka. Na víkend tu nebudeš, jestli jsem dobře slyšel?" 204 "Ne. Mám jinej program," odvětím zasněně. "A co ty, kde a s kým strávíš víkend? Jedeš domů? A odkud vlastně jsi?" "Z Havlíčkova Brodu." "Aha. Tak to máš kousíček. Jezdíš domů často?" "Ne," převeze mě s úsměvem. "O víkendu mám službu u McDo, ale i kdybych neměl... Doma mi ještě furt neodpustili, že mě vyrazili ze školy, tak si to chci ušetřit." "To chápu," ujistím ho s účastí. "Výčitky a tak..." "Přesně," usměje se. "A pak, co tam. Nic mě domů netáhne. Hradec je proti Brodu přece jen větší město." Chytím ho za slovo. "Vůbec nic?" "Nic," pokrčí rameny a jeho výraz zůstane neutrální jako před mou otázkou, kterou jsem se ne zrovna šikovně snažila získat informaci, jestli má doma holku, či ne. V Brodu asi ne, to by ho tam táhlo, ovšem může ji mít přímo v Hradci! Takže vím totéž, co předtím, čili nic. Jedině snad to, že Petr je fajn kluk, se kterým se dá mluvit o všem možném i nemožném. 205 13. Deváté nebe Helenin urobil se ukáže k mým účelům nepoužitelný teprve poté, co si do něj vložím svou SIMku, zjistíme, že je jejím operátorem blokovaný. Což je čára přes rozpočet Půjčím si tedy urobil od Denisy, abych mohla pochyta z éteru SMSky od Michala, a že jich je, pípne mi v dlani as~ poň osmkrát!, a napsala mu dvě zprávičky. Tímhle stylen řeším svou mobilovou krizi během celého dopoledne, kdy otravuji lidi ze třídy. Je až zarážející, jak jsou na urobili všichni závislí! Nikdo mi ho nenechá déle, aby o něco ne přišel a mohl být na příjmu, už do něj zase cpe svou SIM ku. Dokonce ani sestry 3ežkovy v tomhle nejsou vstřícně] ší, a to by jim podle mého mohl stačit jeden aparát, protožf obě mají v těch svých uložená naprosto stejná čísla stej ných lidí! Večer zase budu otravovat Petra, to je jasné, ten přece jer není tak lakomý jako spolužačky a netváří se po pěti minu tách, jak kdybych je odstříhla z dýchacích přístrojů! Předtím však ještě prozkoumáme Annonci, kterou Helem dovleče, a z rubriky Byty máme čtení na veškeré přestávky abychom zjistily, že je blbost kupovat si celostátně vydávanÉ noviny, protože priváty v Praze nám nejsou platné. "Po neděli koupíme nějakej místní plátek," rozhodne Helča cestou na penzion, kam ji jdu doprovodit, protože stejně nic lepšího v plánu nemám. "Tyhle noviny jsou nán na dvě věci. Tak si užij víkendu a koukej být v pondělí sdíl 206 nějši, zapamatuj si, že to budu chtít na stříbrným podnose i s těmi nejintimnějšími detaily, jasný?" Z kapoty jednoho z vozů zaparkovaného v ulici u penziStránka 97

Deváté nebe onu shrnu do dlaní sníh, abych uplácala kouli a hodila ji té popichovačce za krk. Kupodivu se trefím a Helena okamžitě zahoří touhou mi oplatit, takže blbneme na ulici jako malé holky. "Nevím, co si představuješ, že se o víkendu stane!" vykřikuji, když se kryji mezi auty a zdárně unikám její pomstě. "Prostě budu v Brně, půjdeme třeba do kina nebo do čajovny, a to je celé! Nejsem ty a Michal není Abdul, viš?!" "Akim!" opraví mě, uhněte kouli ne nepodobnou dělové a vypálí ji po mně. Bystře se přikrčím za auto, koule mi přeletí nad hlavou a roztříští se o záda kolemjdoucího chlápka. Nejdřív ztuhnu, pak si vyměním pohled s Helenou a obě bez dalšího domlouvání zdrhneme dřív, než se ten člověk vzpamatuje a uvědomí si, co se vlastně stalo, abychom se pár vteřin na to zhroutily smíchy za dveřmi penzionu. "Dobrá muška," bavím se. "Jen v něm hrklo, v chudákovi." "Tomu se říká osud: být v nesprávný chvíli na nesprávným místě," pokrčí rameny, načež se vrátí k původnímu tématu: "Míchal je buzerant?" "Cože? 1" "Je teple]?" "Jasně že není. Proč?" "V tom případě nevěřím, že by byl jinej než Akim," šklebí se, jak mě dostala. "Všichni kluci jsou stejní a jde jim o jedno. O sex. Kluci to chtěj taky." "A pořád, já vím," doplním slogan puberťácké komedie, co patří mezi kasovní trháky, ačkoli mně přišla dost trapná. "Jenže on není z těch, kdo by mě k něčemu nutil nebo mi 207 dával ubohá ultimáta, pokud se s ním nevyspím, rozchod... I když mi to ještě neřekl, jsem si jistá, že mě miluje." "Pcha;" vyprskne. "Akim mi to řekl stokrát. A myslíš, že mě miluje? Blbost. Prostě ho sex se mnou bavil a mě s ním taky, takže nevidím nejmenší důvod si to nezopakovat." Nesouhlasím s ní: "Není to v tom, kolikrát se to řekne, ale jestli se to doopravdy cítí!" "To si povíme v pondělí, jo? Každopádně dej na mě, jako na starší a zkušenou, a nezapomeň si do Brna sbalit aspoň dvě krabičky kondomů. Nikdy nevíš, co se stane, ten tvůj právník se z toho vykroutí a z tebe bude svobodná mamina." "Jsi blbá," uchichtnu se. "Pozor si dávej ty, takový čokoládový miminko je určitě roztomilý, ale máš na ně čas." Shlédne na mě pohledem moudré vědmy. "Proč myslíš, že beru prášky, co? Ty by sis je taky měla nechat předepsat." Až budou třeba, určitě zvolím hormonální antikoncepci, ta je nejjistější. Po mých neslavných sexuálních zkušenostech nevěřím, že bych v sobě překonala strach a stres už nyní ! Před penzionem se objeví vůz pana Záliše i s šoférem, tudíž si vzájemně popřejeme pěkné a bohaté víkendové zážitky a já se vydám do Hradební ulice, mého přechódného domova. Tam mě čeká senzační překvapení! ! Jakmile se totiž Petr vrátí z práce, šokuje mě mobilem, který mi strčí. "Půjčil jsem si ho pro tebe od kámoše z Mekáče," vysvětlí mi. "On si koupil novej kvůli GPRS, tak jsem mu řekl, af s prodejem nespěchá. Než si pořídíš svůj, třeba z bazaru nebo tak, můžeš používat tenhle. Je odblokova nej." "To je skvělý!" jásám nadšeně a okamžitě do něj vložím 208 svou SIM kartu. Petr se mi směje, když nedočkavě mávám mobilem nad hlavou, jak se snažím urychlit příchod SMSek. "Jsi zlatej, Peto! Do kdy si ho můžu nechat?" Stránka 98

Deváté nebe "Dokud budeš potřebovat," míní s pokrčením ramen. "V pohodě, ten kluk na tom není finančně špatně. Třeba ho můžeš od něj časem i koupit, až něco ušetříš." Nedělám si iluze, že bych našetřila v nejbližší době, zvlášf když plánuji takové výdaje, jako je podnájem! A tak celý v~ čer, pň psaní SMSek Michalovi i Heleně, rozebíráme s Petrem možnosti nějaké brigády, kde bych si aspoň něco málo mohla přivydělat, a on mi pomůže i s tímhle - slíbí, že se pozeptá u svého zaměstnavatele v McDonaldovi, kde je poměrně velká fluktuace a brigádníci jsou vítáni! Ranní vstávání mi vůbec nevadí, naopak, jsem ráda, že Michal zvolil tenhle časný spoj, abychom spolu mohli být co nejdéle, a dokonce se vykutám z pelechu o hodinu dřív, než je třeba, abych si mohla dát sprchu a jela do Brna s čerstvě umytými a vyfoukanými vlasy. Venku je sice jen něco málo pod nulou, přesto na umytou hlavu nic moc, zvlášt když si účes samozřejmě nezkazím čepicí. Parádo, trp, říkává moje mamina, která si ničí nohy jehlovými podpatky. Domluvit si místo srazu na brněnském hlavním nádraží je díky mobilu máček, natož když mě celou cestu provázá jí Michalovy SMSky. Tentokrát není vítání rozpačité ani trošku, jakmile mě zahlédne, rozběhne se ke mně, vlítneme si do náruče a hned na nádraží se políbíme. "Myslel jsem, že se nedočkám," svěří se mi. "Vítej, Zuzko. Jsem tak rád. .. ! Máš představu, co bys chtěla v Brně podniknout? Vidět něco konkrétního?" "Tebe," přiznám se s úsměvem. "A to se mi právě splnilo, takže zbytek nechám v tvé režii. Já to tady vůbec neznám." 209 S touhle odpovědí je spokojený. "Prima. Našel jsem jec nu skvělou výstavu, Slovanskou epopej Alfonse Much: mně se jeho obrazy líbí, ty jsi od fochu, jestli máš z. jem...?" "Zbožňuju ho!" zajásám. "Strefil ses mi do vkusu." "Super. Pak bychom mohli jít někam na oběd, projít s po městě... mezitím už ten osel z koleje vypadne, a bude. "Chtělo se vůbec Markovi odjet na víkend?" uvědomím s "I kdyby nechtělo, jinou možnost neměl. Vykopal byc ho," přizná se Michal pobaveně. "Slíbil, že odjede nejpo~ ději vlakem ve dvě. Do té doby se určitě zabavíme, ne?" Bohatě! Výstava obrazů mého oblíbeného malíře sam o sobě zabere víc než dvě hodiny, oběd, který si dám v zastrčené hospůdce kousek pod Špilberkem, další, a prc tože je nám spolu krásně i venku, neodoláme a vydáme s s rukou v ruce na Špilberk. Ted' v zimě jé bohužel zavřen, to mě mrzí, moc ráda bych se podívala do kasemat, ale i ta je to pěkná procházka, tím spíš, že se co chvíli zastavujc me, abychom se mohli políbit, oba cítíme absták po dnecl kdy jsme se neviděli, a potřebu být tomu druhému co ne blíž. A pak, jak řekne Michal, nejsem přece v Brně napc sledy! Budu sem za ním jezdit každý druhý víkend a t víkendy mezitím přijede pro změnu on za mnou, jen c dořeším bydlení. I když jsme spolu vlastně jen tak krátce plánujeme, až se hory zelenají, u dobrého čaje v Dobré ča jovně s příznačným názvem ve staré části Brna vymýšlím dokonce společné prázdniny, a těch možností, co se d v létě podniknout, je obrovská spousta, až se bojím, že t všechno za pouhé dva letní měsíce nestihneme. To, že o coby vysokoškolák bude mít prázdniny mnohem delší ne já, je pěkná nespravedlnost. Na kolej se nakonec dostaneme teprve po setmění, ut mácení, unavení, prochladlí, ale šfastní! Ještě trocha str< 210 chu na vrátnici koleje, kdyby mě vrátná vylapila, nevím, co bychom dělali...! Naštěstí se tak nestane. "Prosím tě," směje se mým obavám ve výtahu, který nás Stránka 99

Deváté nebe unáší do nebe. "Nebudeš první ani poslední, kdo nocuje načerno na koleji." Podívám se mu do očí. "Kolik jsi tu měl holek?" Rozesměje se, až mu zaskočí. "Mluvil jsem všeobecně, takhle se to praktikuje běžně. Ty jsi moje první, Zuzko." "Na koleji?" Položí mi ruce na ramena a ještě než výtah zastaví v devátém patře, řekne: "Taky. Ale hlavně první celkově, protože moje pokusy sbalit holku třeba v tanečních nebo tak, se fakt nedají počítat." Uvědomím si, že jsme na tom stejně. Vždycky jsem si připadala strašně ošizená, když třináctileté holčičky v Brv vu řešily problém, jestli chodit s Petrem nebo s Pavlem, a já neměla aní v sedmnácti žádného kluka! Přímo jsem se za to styděla a připadala si handicapovaná, méněcenná. A přitom to zase tak nenormální není, naopak! Vlastně jsem na tom mnohem lépe než ty nanynky, co o to přijdou ve čtrnácti jen proto, aby se mohly chlubit spolužačkám, a přitom se okradou podobně jako Helena o to nejcennější. O možnost prožít si to krásné v době, kdy si toho váží a umí vychutnat. Jsem moc ráda, že Michal si počkal zrovinka na mě! ! ! Zdaleka ne všichni kluci jsou od patnácti zkušenými borci a nevadí to! Výtah se dávno otevřel, ale my nevystupujeme, protože si právě dokazujeme spřízněnost duší tím nejkrásnějším způsobem a nebýt pobaveného smíchu dvou dívek, co chtějí do výtahu nastoupit, asi bychom se jen tak do reality nevrátili. Jednu z nich poznám, pamatuji si ji z Petříkova, i když ted' nemá čelenku. "No Míšo...? To bych do tebe neřekla. . . !" hihňá se. 211 "Já bych to do sebe řekl," zazubí se na ni, podá mi ruku a vyvede mě, samozřejmě rozpaky rudou až na krku. z výtahu. "To bude asi dost divoká noc, co?" volá za námi ta druhá a černovláska doplní: "Ne abyste nám dělali chutě, vy dva!" "Johana," vysvětlí mi Michal. "Vtipná jako vždycky." "Víš, že jsem na ni na horách žárlila?" přiznám se. "Fakt? Naprosto zbytečně," baví se. "Asi jako já, když jsem žárlil na Ondru, co?" "Jenže já s ním nic mít nemohla, je to brácha," nadhodím. "3á s 3ohanou taky ne," ujistí mě, otevře klíčem jeden z mnoha pokojů na chodbě a dá mi ve dveřích přednost. "Prosím tě, zná ji půlka koleje... !" Oba se tomu musíme smát. Na Johanu jsem přestala žárlit mnohem dřív než mi řekl, jaká je. Vysvětlení je prosté. Jsem to já, za kým přijel do Hradce, koho pozval k sobě na kolej a s kým tráví víkend, i když je to mnohem složitější láska na dálku. Johana bydlí ve vedlejším pokoji a přitom to má k němu mockrát dál než já. A o tom to je! V předsíni společné s druhým dvojákem, odkud se dá jít do maličké kuchyňky a koupelny, shodím boty. Kolejní pokojík je sice malý a úzký, ale docela útulný, kluci v něm mají dokonce i koberec. Michal přizná, že ačkoli jsem si přála vidět bordel na koleji, stejně musel včera pořádně uklidit. Údajně všeho moc škodí! Válendy stojí podél obou delších stěn, před balkonovým oknem jsou pak dva psací stolky s počítači, z každé strany dveří šatní skříň. Odložím si bundu a rozhrábnu zplihlé vlasy. Venku ted navečer drobně sněžilo, můj nadýchaný účes vzal za své hned dopoledne, momentálně jsem ucouraná jak rusalka. Zachytím Michalův pohled. "Mám ránu, co?" pousměji se rozpačitě 212 a nenápadně projedu prsty pod očima, abych setřela rozteklou řasenku. "Jsi tak pěkná," řekne a podle tónu to myslí vážně. VděčStránka 100

Deváté nebe ně se na něho usměji. Je skvělé, že se mu líbím, že jsem v jeho očích hezká, aniž bych musela mít čerstvý make-up a krásný účes! Bere mě takovou, jaká jsem, klidně i mokrou a rozmazanou. V pokojí je krásné teplíčko, přetáhnu sí přes hlavu volnou flaušovou mikinu a zůstanu jen v elastických džínách a bílém tričku s krátkými rukávy. Michal stále s tím omámeným výrazem přistoupí až ke mně, položí mi ruce na boky a pevně k sobě přitiskne. Nastavím ústa, vím, že mě chce líbat, ostatně, já to chci také! Nenechá se pobízet, hltavě se do mě vpije svými rty a oba se propadneme do říše velkých citů a vzrušených pocitů.V líbání jsme pokročili, naše jazyky se směle proplétají a já cítím přes džíny Michalovo vzrušení, tiskne se ke mně čím dál víc a hladí rukama po zádech, nejdřív přes tričko, pak přímo po nahé horké kůži pod ním... Srdce mí při tom bolestivě naráží do žeber, bije jako splašené! I když jsem také vzrušená a kdesi uvnitř těla cítím malátnou slabost i touhu přestat se hlídat a opustit zábrany, strach je silnější. Jakmile zajede rukou zepředu na ňadra, cuknu sebou jako po zásahu elektrického proudu. Nemůže si toho nevšimnout, okamžitě ruku odtáhne a dokonce mě pro jistotu přestane líbat. Hledám v duchu vhodná slova na svou omluvu, ale on mě předběhne, když řekne chraptivě: "Promiň, Zuzko. Nechal jsem se unést." "Ty odpusť mně..." "Není co," ujistí mě, pohladí po vlasech a už normálním hlasem, největší vzrušení odeznělo, se zeptá: "Co by sis dala k jídlu? Mám tu špagety, makarony, nudle..." "Kolínka ne?" zeptám se naoko zklamaně, až se oba rozesmějeme a vše je zase v pořádku. Kuchyňka je volná, ani 213 nevím, jestli spolubydlící z druhého dvojáku jsou na kolej: či ne, nepotkáme je. Ukuchtíme si klasické studentské jídlo - špagety se salsou z konzervy, a když navrch nastrou~ háme řádný kopeček sýra, olizujeme se oba až za ušima Využiji klidu v buňce, zaberu si pro sebe koupelnu a pra voněná tělovým mýdlém se v čistých tangách a tričku, cc mi Michal půjčí, dlouhém tak, že ho mám jako minisukni hned cítím mnohem lépe. Opláchla jsem si i vlasy, takže je ted' vlhké sčešu dozadu a za uši, nic víc s nimi stejně pod niknout nemohu. Z Michalových obdivných a jen špatm maskovaných pohledů vycítím, že se mu takhle (ne)ustrojená líbím úplně maximálně, tudíž se ani nezdržuji s no~ vým líčením a posadím se mu na klín, aby mi mohl ukázav jakousi počítačovou hru. Hra je docela určitě zábavná, problém je, že se Michal vůbec nemůže soustředit. Na klín mě k sobě přímo strhl, ovšem ted' mě tak akorát škádlí a jer těžko předvádí, co se všechno dá se středověkými voják provádět. Prsty má přitom položené na klávesnicí a vlastně mě rukama objímá z obou stran, sedím mu na stehnect a on hledí na monitor přes moje rameno, přičemž je o me opřený bradou a co chvíli se dotkne svými rty jemné kůže na krku. "Za body, které získáš, si můžeš pořídit další bojovníky případně kouzlo... krásně voníš... a pokud dosáhneš hranice tisíce bodů, získáváš nesmrtelnost... jsi tak hladká... Můžeme si to zahrát po síti, jestli chceš, ale musíš si sednout k Markovu kompu, protože... takhle bych prohrál nos mezi očima," přizná se s úsměvem. "Ten, kdo vymysle: tanga, by zasloužil Nobelovu cenu, akorát že..." Hodí pohledem ke svému klínu a já vím moc dobře, cc tím myslí, však mě tlačí celou dobu! V těsných džínácr musí dost trpět, chudáček. Odsunu se k vedlejšímu počítači a další asi hodinu se náležitě vyblbneme s vojáčky a ča214 roději i kouzelnými předměty, které dost zákeřně používám. Michal má sice tuhle hru dávno zmáknutou, ovšem se soustředěním je na tom pořád hodně špatně, ačkoli sedím Stránka 101

Deváté nebe na vlastní židli, neustále se ke mně naklání a dráždí sebe i mě na hranici únosnosti, tudíž je to strašně prima a ještě mi tak dává šanci vyhrát, jelikož asi platí přísloví, které Helena s oblibou používá, a to, že chlapi v určitých chvílích myslí jinou částí těla než hlavou. Jen díky tomu se mi podaří zničit jeho velkého čaroděje a vztyčit jako první v dobytém hradě zelenou zástavu svých vojáčků. "Počkej, to neplatí!" brání se. "Nevšiml jsem si, že jsi mi zavřela čaroděje!" "Ale to je tvůj problém," bavím se. "Kdo ti za to může?" "Ty!" obviní mne. "Kdybys nebyla tak..." "Tak?" "Tak sexy," doplní. "Tak přitažlivá... tak krásná... tak jemná a křehká, nikdy bys mě v tomhle neporazila." "Výmluvy," bavím se. "Jen si to přiznej - jsi horší!" "V téhle hře rozhodně ne," brání se. "Vy, ženský, máte obrovskou výhodu svých zbraní!" Neodolám a znovu mu vlezu na klín, tentokrát sama od sebe, bez pobízení, a navíc si sednu čelem k němu, obkročmo. "Přiznej prohru, Michale," škádlím ho. "Když se budeš ještě chvíli takhle vrtět, tak..." "Tak?" popichuji ho znovu. "Tak ti pňznám všechno na světě," vzdychne bezmocně a položí mi ruce na nahá stehna. "Jsi pěkná potvora..." Prohrábnu mu rukama ježečka, baví mě se jeho mecháčka dotýkat, a s úsměvem ho jemně políbím na nos, tvář, bradu a rty. Okamžitě se do hry zapojí, skoro bolestivě svírá moje stehna, ale neruším ho, zavře při líbání oči, aby si ho vychutnal. Jestliže jsem už předtím věděla, že ho miluji, jsem si tím nyní jistá na dvě stě procent. Líbání je tak 215 krásné, elektrizující, cítím, jak při jeho dotecích jilm a taju. Už chápu, co na něm všichni mají! Jenom se to muž provozovat s tím, koho člověk miluje, aby si to užil. Ne vím, po jak dlouhé době, tmu pokoje prosvětlují pouz monitory počítačů s dávno zapnutými spořiči, si sama pře táhnu tričko přes hlavu. Sedím na něm jenom v tangácl a podprsence a Michal chvíli ani nedýchá, jak uhranut zírá na zářivě bílou barvu titěrného prádélka; a ve chvíli kdy zajedu rukama pod jeho tričko, bolestně vydechne Naše skoro nahá těla se k sobě pevně přimknou, zaklonín hlavu a cítím Michalovy horké rty na krku, klíčních kos tech i ramenou, když se mi odváží stáhnout ramínka, ab; mě mohl líbat i pod nimi a na jemné kůži oblin ňader těsni nad krajkou košíku podprsenky. To už se pustím i já do prc zkoumáváni jeho těla svými prsty i rty. Ticho pokoje ruš pouze slabé zvuky z okolních pokojů, hudba z repráčki Michalovu počítače s nastaveným náhodným výběrem, jd~ o všehochut písniček, žánrů i kapel, a naše vzrušené vzde chy. Prožitek je silný, skoro se dusím láskou, natož kdy: mě v náruči přenese na válendu, podprsenka skončí kdes na koberci pod postelí, a jeho prsty mapující moje naha tělo doputují až k úzkému proužku sněhobílých tank a vklouznou pod miniaturní látku... Neskončím to, proto že nechci. Vlastně jsem celou situaci vyprovokovala a sly ším se, jak říkám ano i poté, co Michal horečně zašmátr; poslepu v zásuvce psacího stolku, vyloví prezervativy, j. toho na něj taky hodně, nejdřív všechny tři neobratní z krabičky vysype, asi se mu nervozitou a obrovskou tou hou chvějí prsty, a zeptá se mě: "Můžu...?" Navléct kondom je pořádná fuška! Jsme na tom úplná stejně, nejdřív se nám nedaří kondom vybalit, roztrhnou jeho obal, potom ho roluji naopak, čím víc jsme nedočka ví, tím se nám méně daří, nakonec do mě přece jen vstou 216 pí, a protože jsem vydrážděná, vzrušená a vlhká, povede se nám to bez dalších trapasů. Michal mě svírá tak, až to bolí, nemůže se ani hnout, načež mi dojde, že to je účel, Stránka 102

Deváté nebe snaží se tak zabránit předčasnému vyvrcholení. Chvíli jen tak ležíme a zvykáme si na vzájemné spojení, Michal mě líbá na krku a já mu oplácím, teprve pak se skutečně milujeme. I za těch pár vteřin poznám, jak příjemné, něžné, jemné a krásné to může být s někým, s kým se milovat chci. Tu noc vlastně skoro nespíme. Ležíme vedle sebe nebo i na sobě na jedné posteli pod jednou dekou, vzájemně se objímáme a ujišťujeme doteky, že se nám ten druhý nezdá, chvílemi se líbáme a hladíme a šimráme a po půlnoci milujeme podruhé, ted už déle a bez okovů nervozity a nedočkavosti či spěchu. V nejmenším nevadí, že jsem jeho první, naše nezkušenost není na závadu, naopak, přijdeme si na všechno sami a tím větší radost a silnější prožitek z toho máme. "Pořád na tebe myslím, nemůže se učit, na nic soustředit, jak mi chybíš a já umírám touhou být s tebou. Chybíš mi dokonce i ted', v tuhle chvíli... Jsem ztracenej." "Ted'?! Vždyf jsme spolu!" "Já vím, proto říkám, že jsem ztracenej. Jsem s tebou a už se bojím, že mi budeš čhybět zítra, až odjedeš, ještě mnohem víc než dosud... Strašně moc tě miluji, Zuzko..." A ta věta, kterou mi řekl těsně nad ránem, je to nejkrásnější, co jsem kdy v životě slyšela!!! Do nedělního odpoledne, než mě jde vyprovodit na vlak, ji uslyším ještě několikrát, stejně jako si zopakujeme milování, tentokrát za denního světla, jen se zataženými žaluziemi. V posteli vlastně strávíme celou neděli, snídáme v ní, obědváme, dráždíme se, vzrušujeme a milujeme, díváme se na Červeného trpaslíka na počítači, nebo jen tak ležíme a vzájemně se hladíme. Jedinou světlou výjimkou je doba, 217 kterou strávím ve sprše, ovšem ani tady nejsem sama, Michal to nevydrží a přijde za mnou, takže z obyčejného sprchování se vyklube neobyčejný erotický zážitek. Pak už toho musíme nechat, protože nám dojdou kondomy (pochopitelně jsem Helenu neposlechla a žádnou zásobu si s sebou nevzala), a ani jeden z nás se nepovažuje za takového machra, aby riskl milování bez ochrany. Do příště si stoprocentně nechám předepsat antikoncepci! 218 V )~. SoK Helena moudře pokyvuje hlavou. "Neříkala jsem ti to? Málem jsi udělala z Michala světce, a přitom...!" "Světce? Nemluvila jsi v pátek spíš o buzerantovi?" "To je skoro totéž," mávne lehkomyslně rukou. "Princip je stejnej. Ten tvůj idol je úplně normální nadrženej kluk." "Neříkej to takhle," požádám ji. "Michal je normální kluk a tudíž má úplně normální potřeby, a to i v sexu, jasně, ale není to žádnej nadrženec, kterej by si styk vynutil, víš?" "A na co tě teda dostal?" zajímá se. "Musel tě hodně přemlouvat, co?" "To je právě to," pousměji se. "On mě nepřemlouval vůbec. Já... já jsem ho vlastně svedla, dá se říct." Heleniny oči připomínají baterky. "Cože? Fakt? Teda, Sue, ty rosteš! Je vidět, že ti Mírovo zaškolení pomohlo, co?" Zamračím se. "Toho mi radši nepřipomínej, Jestli zneužil situace, tak je pěknej parchant, zvlášt když si z toho nic nepamatuju. Je to jinak, než si myslíš. Michala miluji, sama jsem chtěla a jsem ráda, že to tak dopadlo a líbilo se nám to oběma, že jsem překonala trauma z Libora..." Spolužák Milan; co sedí naší skupině v ateliérech modelem, se zatváří pěkně otráveně: "Trochu ohledu bych si vyprošoval, jo? Člověk tu nastavuje vlastní kůži a vy si tam žvaníte o bůhví jakým hejhulovi, jak kdybyste malovaly starej škrpál, nebo co!" Stránka 103

Deváté nebe 219 t ,. ., Helena naoko překvapeně vzhlédne: "My nekreslíme botu?" Milan po ní hodí svou sešmaťhanou tenisku, kamarádka mrštně uhne a ostatní ze skupiny začnou na Milana pořvávat, aby se laskavě usadil, že jim ruší perspektivu. "Já osobně si dám na chvíli pauzu," rozhodnu se. "Sleduj, volnej komp! Juchů..." Helča vytáhne z báglu svačinu, zahryzne se do zeleného jablka, hodí mi druhé a líně se za mnou doplouží až k počítači v rohu ateliéru. "Co chceš na netu, když máš urobil od toho Peti?" "Michal mi před chvílí napsal, že mi poslal maíl, tak si ho chci přečíst," vysvětlím a nedočkavě najíždím do svého poštovního klienta. "Mail? Proč ti psal mail, když jste se včera viděli?" Tentokrát jsem to já, kdo se na ni podívá shovívavým pohledem zkušenější kolegyně. "Protože mě miluje, víš?" "Hm," uchichtne se Helča, urafne půlku jablka a přes všechno zlehčování mi zvědavě čte přes rameno: "Moje milá Zuzko! Právě jsem se vrátil z nádraží a hned sedám, abych Ti napsal aspoň pár řádků. Tohle byl nejhez~í víkend, co jsem kdy prožil, a to díky Tobě. Jsem tak rád, že existuješ a že jsi moje!! Nevím, jak to bez Tebe do příštího víkendu vydržím, šíleně mi chybíš. Neuhodla bys, co dělám... Každou chvíli strkám nos do trička, co jsi měla půjčené, protože v něm zůstala Tvoje vůně... " Fetišista jeden! Oženu se po ní, chci ji vystrnadit od kompu, ale nenechá se, předčítá dál: "Cítím Tě v konečcích prstů a Tvou chat' mám i na jazyku, je to nádhera, to Ti povím... Fetišista a úchylák, hihi... Poslyš, Sue, co jste vyváděli za orgie?" Při svém vyprávění jsem totiž nezacházela do podrobností, o délce v centimetrech nemluvě, což zvyšuje Helčinu zvědavost. "To bys ráda věděla, co? Nepovím! To jsou 220 čistě soukromý záležitosti... Ale můžu tě uklidnit, nic nechutnýho na tom nebylo a určitě nic tak odvážnýho, jako jsi prováděla ty s Abdulem, taky ne. Teda Akimem. Nemám pravdu?" "Těžko můžu srovnávat, když nevím, co jste dělali vy," namítne logicky, načež se ke mně nakloní a šeptem mi vylíčí takové praktiky, že přes veškerou svou čerstvě získanou zkušenost zčervenám. "Tak tohle jsme teda opravdu nezkoušeli," bavím se. "Amatéři," hihňá se, nicméně mi poté, co si přes rameno dočte celý můj mail, řekne vážně: "Láska jak z románu... Neznat tě osobně, Sue, tak si myslím, že si to ta autorka vycucala z prstu, že něco takovýho není v reálu možný." "Je," ujistím ji s blaženým povzdechnutím. "A je to naprosto boží! Svět je krásnej, Helčo. I přes to všechno, co se občas přihodí!" "Ty romantičko," směje se mi a pro ještě větší vylepšení vyrazíme odpoledne do města koupit si místní noviny, načež zamíříme do bytu na Hradbách, abychom zabily dvě mouchy jednou ranou: přečetly v klidu noviny a splnily Helenino přání seznámit se s mými spolubydlícími. Jana Helena na ně opravdu zapůsobí a nemusí se ani nijak moc snažit, její sex-appeal funguje jako afrodiziakum, zvláště Saša je z ní vyloženě unesený, neváhá skočit do blízkého koloniálu pro láhvinku Sklepmistra a slané buráčky, aby posezení v bytě bylo se vším všudy. S inzeráty sice neuspějeme, najdeme pouze jediný, který by nárn mohl vyhovovat, ale když na něj Helena zavolá, dozvíme se, že se ozýváme s křížkem po funuse, už nás někdo předběhl, večer však strávíme vyloženě příjemně. Petr nám poradí podat si Stránka 104

Deváté nebe vlastní inzerát, tím prý mnohonásobně zvýšíme šance, zatímco Saša s Jakubem nás od toho nápadu odrazují, jelikož 221 poté, co poznali Helenu osobně, se jim představa společná ho bydlení v pěti líbí ještě víc než předtím. Nakonec se l~ mně Petr připojí, to když Helena nadhazuje, že se bude b. jít sama na penzáč, a já jí nabídnu doprovod, nejspíš abys se pro změnu nebála jít sama zpátky. Takže je i tahle ces~ veselá a ještě se Heleně podaří získat od Petra pozvání r hamburgra coby pozornost podniku. Pocit, že je svět krásný, přetrvává a pokud je to možn ještě víc sílí. Může za to další Michalův mail, o SMS zpr; vách nemluvě! Náladu mi nezkazí ani čtyřka z anglickéh testu, který jsem zrovna nevychytala. Večer se na to musí podívat a zítra se nechám vyvolat na slovíčka, ta se dají n. učit snáz než gramatika, že. Za vitráž dostanu v odpolec ních praktických jedničku, styl Alfonse Muchy na ní nez; přu a jelikož je zřejmě i naše vyučující jeho fanynko výsledek je jasný. O přestávkách vymýšlíme text inzerátu, aby byl krátk a výstižný, a hned po vyučování ho odneseme do redakc Dvě studentky hledají podnájem nebo malý byt. Z~ Spěchá! "Tolik peněz za devět slovíček?! To je pěkná vydřidušá na," rozčiluje se Helena před okénkem podatelny, ovše~ slečna na přepážkou jen pokrčí rameny. "Tak chcete to podat, nebo ne?" zeptá se nás znuděně Samozřejmě chceme, tudíž kapitulujeme. "A ještě to vyjde až po neděli. Takhle se vydělává, ne r obrazech nebo grafice," rozumuje Helča na ulici. "Jo, to je fakt," souhlasím s ní, když od ní vyinkasu polovinu částky. Ve dvou se to lépe táhne, a to doslov. "Jdeme na ten hamburgr?" "Jasně!" zazubí se a cestou přes náměstí mě překva; nečekanou otázkou: "Poslyš, nebere on na tebe?" 222 "Kdo? Peia? Blbost. Ví, že mám kluka!" "No a? To přece není tělesná vada. Mezi námi děvčaty, já taky chodím s klukem, a i když mám Akima v Praze, klidně bych si dala říct Petra v Hradci." "Ty možná," zasměji se. "Ale my jsme jen kámoši. Vlastně ani nevím, jestli má nějakou holku nebo ne, o žádný se neznímil a chodí jen do práce, ale na druhou stranu pochybuju, že by tak hezkej kluk byl sám. Zkusit to můžeš." "Právě mám dojem, že u něj nemám šanci, a to proto, že je kouslej do tebe," namítne. "Bludy jak od Bludimíry," ujistím ji pobaveně, otevřu dveře k McDonaldovi a dám v nich kamarádce přednost. Je tu docela plno, přesto ještě jeden volný stoleček najdeme, pro jistotu ho obsadíme svými bundami, a teprve pak se přesuneme k pultu, kde obsluhuje Petr spolu se třemi holkami. Jakmile nás spatří, potěšeně se zazubí. "Vítejte v království McDo. Co si dáte? Big Mac? Nebo cheesburgr?" "Zkusím toho Maca a presso," rozhodne se Helena. "Kdybych si fakt mohla vybrat, tak dvě borůvkový taštičky a taky kafe," požádám Petra a on nás obslouží přednostně, ačkoli ještě zdaleka nejsme na řadě. Peníze za jídlo na kase namarkuje, ale samozřejmě je po nás nechce, když nás pozval, je jasně, že to zatáhne ze svého. Chci uchopit podnos, když se spíš mimoděk podívám ke dveřím a v té chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Zpanikařím a vyděšeně se rozhlédnu kolem. Záchody! Šfouchnu do Helči, která si vesele povídá s Petrem, a už ji nic nechápající vleču -ke schodům do sklepních prostor s toaletami. "Co blbneš, proboha?!" "Máti a Libor," vysvětIim, jakmile jsme pod úrovní podStránka 105

Deváté nebe lahy. "Nechci se s nimi potkat. Libora nemůžu ani vidět 223 a mamka... určitě by se vyptávala na tátu, jak se nám žije..." "Ty z těch lží nevyjdeš," podotkne Helena. "Už abychom sehnaly privát, co?" Trpně přikývnu a nechám Helenu, aby opatrným vyjuknutím zmapovala situaci. "Jsou u pultu," referuje mi. "Obsluhuje je Pefánek... Berou si zeleninovej salát a hamburgr... Ted' platí... Tvoje matka má naprosto dokonale] kabát a skvělý botičky, vypadá skvěle..." "Snad si nepůjdou sednout," modlím se. "Dobrý, odcházejí, nechali si to zabalit. Vzduch je čistej. Vylez, příšero," pobídne mě a obě se vrátíme k pultu, kde na nás čeká naše menu a Petrův nechápavý výraz. "Co to bylo? Přepadl vás průjem, nebo co?" baví se. "Počkej, nebylo to kvůli tomu chlápkovi, co tu ted' byl? Že by tě taky přefikl?" Zůstanu jak po ráně palicí, teprve po chvíli mi dojde, že to Petr nemyslí adresně, nýbrž všeobecně. "Ty ho znáš?!" "Podle vidění," přikývne. "Je to profesor ze zdravótky, kam chodila moje ségra. Neučil ji ale nijak dlouho, protože ho vyhodili kvůli nějaký studentce." "Cože?!" vyhrknu ještě užasleji než předtím. Petr je ze mě divoký, záhadu mu vysvětlí teprve Helena: "On je ted' něco jako Zuzčin otčím. Ta paní, co tu byla s ním, je mamča naší Sue." "Tvoje máma?" Petr udělá uznalý výraz. "Vypadá spíš jak tvoje ségra, co? Jsi hezká po ní..." ;,Ehm ehm," odkašle si Helena pobaveně. Petr se zatváří rozpačitě a já ještě v šoku řeknu: "Nám doma vykládal, že se nepohodl s ředitelem, proto odešel z gymplu. Neshodli se údajně v názorech, nebo co..." "To asi fakt ne, těžko by ředitel souhlasil s tím, aby pigloval studentky," rozchichotá se Helena rozveseleně. 224 ~. , u Já v tom žádnou legraci nevidím. "Nevíš, tu holku... znásilnil, nebo s ním táhla dobrovolně?" "Podle ségry to bylo tak nějak na hraně. Přefikl ji násilím, dokonce v kabinetě, ale ta holka nakonec řekla, že to bylo dobrovolně, takže ho potrestali jenom vyhazovem, nešlo to k soudu, už jí bylo nad patnáct." Zamyšleně kývnu, popadnu tác a jdeme si konečně sednout. Svoje taštičky sním bezmyšlenkovitě, aniž bych si stihla pochutnat, kafe je skoro studené. Zůstávat u McDo nemá cenu, Petr je v jednom kole, udělá si čas maximálně na to, aby se na nás z dálky usmál, takže vyrazíme k domovu. Helča na penzák, já na Hradby, abych se našrotila angličtinu. Je toho strašně hodně, krom slovíček se drtím i gramatiku, sice je chvíli po pololetí, ale i tak si nemůžu dovolit mít tam jedinou známku a ještě tak hnusnou, že! V bytě je klídek, Petr má odpolední až do deseti, Saša je neznámo kde a Jakub se u sebe učí, takže mám takřka ideální podmínky. Rozhodí mě tak akorát telefonát s mámou, kdy mi volá, jak žiju a jestli vůbec žiju, když nejsem schopná se ozvat, a já se musím držet, abych odpovídala normálně a ona na mně nic nepoznala. Herečka jsem nejspíš dobrá! Tohle jsem zvládla, libuji si. Ovšem to, co mě čeká v následujících chvílích, už ne. Na zazvonění zvonku u dveří není nic zvláštního, za klukama chodí jejich kámoši a za Sašou i kámošky, a dokonce ani to, že za nimi objevím Helenu, ačkoli jsme se spolu rozloučily sotva před dvěma hodinami. "Ahoj!" přivítám ji s pobaveným úšklebkem. "Máš smůlu, Saša není doma a Petr přijde přece až v deset. Nebo že bys tak moc toužila po mně...?" Stránka 106

Deváté nebe "Můžu dál?" vyhrkne a já si teprve uvědomím zoufalství v jejím výrazu. "Zuzo, stalo se něco strašnýho!" 225 Vtáhnu ji do mého a Petrova pokoje, zavřu dveře a stá ještě s úsměvem, život je přece tak krásný, nic strašného stát nemůže, se zeptám: "Copak? Akim ti nepíše, nel co?" "Míra je pozitivní!" "Prosím? V čem, pozitivní?" "Má AIDS, chápeš?!" vyjekne, jak ji točí moje natvr lost. "Nějak mu nebylo dobře, vzali mu krev a zjistili, že pozitivní. Zuzano, co když mě nakazil? Co když umřu? Cítím, jak se mi ježí vlasy na temeni hlavy, musím se ~ to posadit. Zrovna tak jsem to mohla od něho chytit já. "Odkud... odkud to víš?" "Přišla s tím Radka, celá v šoku, chodí s ním přece c třídy," pňpomene mi. "S tebou třeba nic neměl, ale já ví určitě, že se mnou jo!" "Nemusí to chytit každej," řeknu třesoucím se Masen "Nemusí, ale může," hlesne zoufale. "Ten Robert si pr nechal taky honem udělat test, ale je čistej. A to mf společný zákaznice, takže příležitostí nakazit se měl dost Tomu nerozumím: "Zákaznice?" "Radka říkala, že si Míra s Robertem přivydělávali. Starší a vdaný paničky, chápeš... Mohl jich nakazit spon tu! Kde myslíš, že brali furt tolik peněz?" Vzpomenu si na tlustou brécu, kterou jsem viděla škv rou ve dveřích rozvalovat se na Mírově letišti. Tenhle obr zek Radčina slova jen potvrzuje! O to ale ted' nejde. "Mám strach," řekne mi Helena. "Nechtěla jsem ti volat ani psát, musela jsem ti to přijít říct, protože... Prot ' že na tom můžeš být úplně stejně jako já." Ztěžka polknu. Co se týče strachu, jsem na tom stejn Dolehne na mě v plné výši teprve po Helenině odchod Nejdřív jsem jako paralyzovaná, jakmile odezní prvot šok, kdy si říkám, že mně by se to přece stát nemohlo, uv 226 domím si, že tenhle názor je vyloženě hloupý. Může se to stát každému a pokud se se mnou vyspal, mám padesátiprocentní šanci!!! Čím víc nad tím dumám, tím víc je mi zle. HIV znamená AIDS a AIDS znamená smrt. Dřív či později, ale spíš dřív. Pokud jsem nakažená, kolík mí zbývá let života?!? Neeee!!! Nemůžu být! Nechci! Vždyf je mi teprve sedmnáct, dětství a dospívání jsem neměla vůbec lehké, ted začínám žít, ted' jsem poznala lásku, kde by byla spravedlnost, kdybych měla umřít a o všechno přijít?! A úplně nejzoufalejší na celé věci je právě děsivá skutečnost - že to možné je. Tohle vědomí mě nakonec dostane, takže Michalovi napíšu SMSku, že mi nějak není dobře a že jdu spát, načež si zalezu do postele a brečím a brečím a brečím... A v půl jedenáctě, když dorazí Petr z práce, ležím jako mrtvola otočená obličejem ke zdi, zachumlaná až po vlasy a raději předstírám spánek. Pak už plakat nemohu, aby mě neslyšel, krom toho mi stejně dávno došly slzy. Zoufalství je však nekonečné, vydrží mě dusit celou bezesnou noc plnou horečných mikrospánků a lekavých probuzení. Takhle vypadá strach. Pravý nefalšovaný strach o život. Děsivé novinky je plná škola, Jeronýmovo jméno se skloW je ve všech pádech, většina lidí ho lituje, pro některé je nová situace hotovou senzací. Třídní řekne, že to je obrovská tragédie, takový nadaný student. .. My s Helenou se žádných debat neúčastníme; sedíme v lavicích jako vdovy, mlčky posloucháme a mráz nám běhá po zádech. "Co je, vy dvě?" všimne si naší nezvyklé zamlklosti Denisa. "Tváříte se, jak kdybyste AIDS měly vy, a ne on." "Prostě si to vykoledoval," pokrčí rameny Andrea. "VyStránka 107

Deváté nebe spal se s každou, dokonce jsem slyšela, že si za to nechával platit... Má, co chtěl." 227 "Jsi pitomá," řekne Helena prudce, zvedne se a odejdc na toaletu, odkud se vrátí teprve v půlce další hodiny! "Co blbne?" podiví se Denisa nechápavě. ;,Jsou věci, o kterých se nevtipkuje," řeknu tiše. "To byl vtip?" podiví se Kristýna a její dvojče ji doplní "Mně to taky zrovna vtipný nepřipadalo..." Mám co dělat, abych nezačala křičet! Nemůžu se na nic soustředit, jediné, na co myslím, jc hrozba AIDS. Jestliže jsem se předtím nemohla věnova škole kvůli zamilovaným myšlenkám na Michala, byly tc mnohem příjemnější starosti, nyní je škola kdesi na posled ním místě mého zájmu, z angličtiny se pochopitelně vy zkoušet nenechám, ač mi to Mr. Simon sám nabídne, pou ze němě zavrtím hlavou. K čemu mi bude jednička, jestl jsem nakažená a umřu??? Michalovy SMSky mi připadaj jako z jiného světa. Nemůžu se jimi těšit, užívat si je, nao pak! Čím víc píše, jak mě miluje, že mu chybím a chtěl bs být se mnou, tím víc propadám depresím a zoufalství. Jest li jsem nakažená, přijdu o něho. Přijdu o všechno. Aspoi že jsme se milovali s ochranou a nemohla jsem na něhc přenést nákazu... Nic nemá cenu, jestli jsem nakažená! ! Dokonce ani odpovídat na jeho zprávy. Nemohwmu říct, cc se děje, to prostě nejde, a tvářit se, že se neděje nic, neu mím. Zase až tak dobrá herečka, jak jsem si o sobě mysle la, opravdu nejsem. Vykašleme se s Helenou na tělák, nějak si ho omluvíme bude-li třeba, a pak, pokud už nic v našem životě nemá cenu, tělák teprve ne, a jdeme si půjčit odbornou literatur do městské knihovny. K danému tématu seženeme akorá dvě brožurky, ale i ty nás dorazí. Jestli jsme naivně doufa ly, že se dočteme, jak malá šance je chytit AIDS od raka ženého člověka, pletly jsme se. Navíc v čajovně, kam s i s moudrou literaturou zalezeme, pročteme i příznaky lid 228 HIV pozitivních a v tu ránu máme obě pocit, že na nás mnohé z nich pasují!!! Například únava. Připadám si slabá jako moucha! Pravda; může to být z probděné noci, ale také to může znamenat pozitivitu... "AIDS je přenosné především krví," cituje Helena z knihy to, co dávno samy víme. "Další možnosti nakaž ní... tady: z matky na plod, spermatem..." "Líbáním ne," ujišťuji se. "Ne," potvrdí, nicméně po chvíli studia dodá: "Pokud ovšem nemáš zrovna opar nebo v ústech nějakou krvácející oděrku. Takže kdyby on trpěl při čištění zubů krvácivostí dásní a ty jsi měla v puse nějaký škrábanec, nebo aftu, opar nebo kousnutí, teoreticky bys to mohla chytit i tudy." Zavřu oči. Chytit jsem to tedy klidně mohla a co hůř, není ani vyloučené, že jsem nemohla nakazit Michala v případě, že bych sama už postižená byla! ! "Blbost," řekne Helena a odhodí knihy. "Žádný krvavý praktiky jsme neprovozovali a o oděrkách taky nevím! Natož tam dole. Nejsme nakažený. Kdyby se každej nakazil při prvním styku, víš, co by vymřelo jen tady v Hradci ženských? Matek od rodin?! To je blbost. Je ti to jasný, Sue?" Mlčky přikývnu. "Tak se, sakra,_trochu snaž!" vyjede na mě a obě nemáme daleko od toho, abychom se v čajovně rozbrečely nanovo. Vypadneme z Markýzy jako cukráři, masala, na které jsem si nedávno s Michalem tolik pochutnávala, mí případá naprosto bez chuti, a obrazy na schodišti s nezaměnitelným Mírovým rukopisem nás vyloženě dorazí. Řekneme si ahoj a i když ani jedna nikam nespěcháme, zamíříme domů. Stránka 108

Deváté nebe Ke všemu se mi v kapse rozvibruje urobil, zvuk mám vypnutý, ovšem podle neutuchající intenzity vibrování 229 se dovtípím, že tentokrát nejde o SMSku, nýbrž že mě ně~ kdo touží slyšet. Máma přece volala včera, proč by mě shá~ něla i dnes...? Na displeji svítí nejkrásnější jméno ze všech. Michal. Nemám odvahu hovor přijmout, fascinovaně ho nechám brnět v dlani, ale když to trvá příliš dlouho, stisknu tlačitko se symbolem sluchátka. "Zuzko?" vyhrkne s úlevou. "Už jsem chtěl zavěsit, proč to nebereš? A hlavně, proč mi nepíšeš? Od včera ani zpráva! Tobě došel kredit?" "Ne," prořeknu se. "Tak proč nepíšeš? Chápu, že ve škole není vždycky čas, ale už je skoro večer a ... Zuzano? Jsi tam?" " "Jo. Michal znejistí. "Zuzko, co je ti?" "Nic," hlesnu a zadržuji pláč. Stačí mi slyšet jeho hlas a tím víc si uvědomuji, jak šíleně ho miluji... "Vždyť to slyším!" namítne nevěřícně. "Tobě je ještě pořád špatně, jak jsi večer psala? Něco jsi snědla?" Zapátrám v paměti. Od včerejších borůvkových taštiček v McDo jsem nejedla vůbec nic, necítím potřebu jíst! "Nevím. Není mi dobře... Michale...? Promiň." "To je v pořádku," oddychne si. "Ale mělas mi to aspoň napsat. Když nevím, co s tebou je, jsem dost mimo." "Promiň," špitnu znovu a musím se nadechnout, abych zahnala nápor slz: "Už musím končit. Ahoj..." "Hlavně af je ti brzy dobře," stihne mi ještě popřát. "Miluji tě, Zu = ` Zavěsím uprostřed vyznání a teprve pak pustím stavidla slz naplno. Ještě štěstí, že i dnes má Petr odpolední, těžko ! bych před ním svůj stav ututlala. Druhým dvěma spolubydlícím se úspěšně vyhýbám a nevidím je, když nechci. A já nechci. 230 Helena na mě čeká v šatně. "Já to nechytla," oznámí mi. "Kvůli jednomu úletu nemůže skončit celej můj život. A ty to teprve nemáš, Sue. Pohoda, jasný?" Přikývnu a pokusím se o úsměv. Helču, tu silnou osobnost, jen tak něco na kolena nedostane, i když předešlé dva dny byly kritické i pro ni, mnoho nechybělo a sesypaly jsme se obě! Podle všeho o tom přemítala a přemítá celé hodiny a její rozhodnutí je jejich výsledkem. Uvědomím si, jak moc tuhle silnou holku vedle sebe potřebuji, co všechno pro mě znamená naše přátelství. Ve strachu je každý sobec, myslí jen na sebe, skoro se stydím, když si to zpětně uvědomím. Jsem v pořádku a Helena také. Dost na tom, že zaplatí chudák Míra. . . ! Zdál se mi nezdravě hubený, skoro vychrtlý... A taky že to nezdravé je! Hned při příchodu do třídy nás čeká další šok. "Slyšely jste to?" spustí na nás Andrea a v očích jí jen blýská, jakou má radost, že může zprávu, kterou ví, šířit dalším nevědoucím. "Lucka Málková je taky pozitivní!" Zahrajeme si s Helčou na sestry Ježkovy, protože zatímco já vyhrknu: "Cože?", Helena řekne v tutéž chvíli: "Kdože?" "Lucka Málková. Prvanda. Taková dlouhovlasá blondýnka, děsně hezká, chodila s Jeronýmem a nakazila se od něj." Podívám se na Helenu a cítím, jak se mým tělem rozlévá umrtvující jed. Tohle sdělení otřese i Helčou, přesto se snaží zachovat rozvahu: "A ona s ním spala, jo? Taková slušná holčička? Vypadala, že neumí napočítat do pěti... !" "Mockrát to nestihla, dokonce prej jen jednou a hned napoprvý ji nejen odpanil, ale i vlastně pohřbil." Stránka 109

Deváté nebe "Ty se v tom vyžíváš, víd'?!" vyjede na ní Helena. Andrea rozhodí rukama. "Říkám jen to, co jsem slyše" la. 231 "Kdo ví, jak to bylo," připojím se k Heleně, ačkoli mě stojí veliké úsilí byť jen promluvit! "Všichni jste ted' chytří, každej hned pouštíte ty vaše zaručený zprávy do oběhu... A každej si určitě něco přidá a je z toho horor!" "Dovol?" Andrea se urazí. "Nic si nepřidávám. Vím to od Tomáše ze čtvrťáku, Mírova kámoše. Prvák je toho taky plnej. Proč myslíte, že Lucinka není od včera ve škole?" "Třeba má chřipku," ušklíbnu se. Sama tomu nevěřím, ovšem Andreu naštvu úplně a dá nám se svými novinkami pokoj. Po třídě se roznese, že Helča se Zuzou jsou nějak moc nedůtklivé, tudíž nás i ostatní vynechávají ze svých debatních kroužků a podezíravě po nás pokukují, patrně jim vrtá hlavou, proč vlastně se nás to tak dotýká. O nové události nemluvíme ani mezi sebou. Bojíme se to jen vyslovit, bohatě stačí, že na to obě stále myslíme! Vsadím se, že ted už ani Helena není hrdá na to, že spala s tak slavným a šikovným klukem, jakým je Míra...! O přestávce mezi dějinami umění, máme je pro jistotu dvě hodiny za sebou, spustí můj půjčený urobil ústřední melodii z oblíbeného seriálu Přátelé. Nějakým nedopatře_' ním nemám nastavené tiché prostředí, tudíž takřka okamžitě zjistím, že mi volá Michal! Hudba samozřejmě přiláká pozornost ostatních, musím hovor přijmout, zvlášť když y vyhrává s neúnavnou úporností. Stisknu zelené sluchátko a pakuji se ze třídy alespoň na chodbu, abych si zajistila jakés takés soukromí. "Ahoj. Co se děje, že voláš v tuhle dobu?" "Chtěl jsem tě slyšet, Zuzko." "Jenže já jsem ještě ve škole," namítnu. "Já vím. Stojím před školou." "Cože? Kde? Tady?? Ty jsi v Hradci?!" "Musím tě vidět, déle jsem to nevydržel. Kdy končíš?" "Za hodinu..." 232 "Prima. Počkám tu. Moc se na tebe těším, Zuzko." "Dobře. Já... tak zatím. Ahoj." Po návratu do třídy zachytím Helenin pohled, takže rovnou vysvětlím: "Míchal. Je tady... přijel za mnou." "Tys mu něco říkala?" zeptá se tiše. Zavrtím hlavou. "Samozřejmě že ne! Ale... není blbej, aby nepoznal, že něco není v pořádku. Proto přijel." Poslední hodinu přetrpím duchem nepřítomna ještě víc než hodiny předešlé. Paní doktorka Vločková, přísná starší dáma, která nám jindy nic neodpustí, je tentokrát nezvykle shovívavá, kupodivu po nás nic nechce, pouze diktuje výklad a z hodiny nás pustí dokonce o deset minut dřív. Celá škola je smutnou událostí otřesená, nejen studenti! Chytnu v šatně Helenu za ruku. "Seznámím vás, jo?" Pokrčí rameny, ta tam je její dychtivost. Přesto jsem ráda, že jde se mnou, situace se úplně otočila, stejně, jako jsem předtím nestála o rande ve třech, nyní po její společnosti toužím, jen abych nemusela zůstat s Michalem sama! Čeká v parčíku před školou a jakmile mě spatří, rozběhne se mi naproti: Pň pohledu na Helenu zmírní nadšení, tudíž mi poskytne prostor vyhnout se polibku. "Ahoj, Michale. Představím ti svou nejlepší kámošku, Helenu. Helčo, tohle je Michal." "Ahoj." Tí dva si podají ruku, načež nastane trapné ticho, které se maži Michal vyretušovat vyprávěním o šíleném spolucestujícím z vlaku. Ve třech zapadneme do kavárny Pexeso, kterou máme při cestě na penzion, abychom se s Helenou povrtaly v horké čokoládě se šlehačkou, kterou nám koupí. Obě jsme zaražené, Míchal z nás musí být, Stránka 110

Deváté nebe chudák, paf. Helena se s námi před penzionem rozloučí, dál kráčíme sami. Míchal se pousměje: "Co s vámi v té škole dělají, že jste jak přešlé mrazem? Nebo ona je taková stydlivka? Typové se to na ni nehodí, taková pěkná holka." 233 "Ne, není. Jen... nemá dneska svůj den. Kdy ti to jede?' "Doufám, že se neptáš proto, aby ses mě zbavila," zamr ká na mne. "Vlaků jede několik. Za hodinu, za tři a posled ní ve 22.30, takže času habaděj. Myslel jsem, že bys m mohla ukázat, kde vlastně bydlíš..." "Ostatní spolubydlící asi budou doma," namítnu. "Třeba ne," zadoufá, obejme mne kolem ramen a vezme mi školní hatůžek. "Zuzko, tak moc mi chybíš... ! Jak js: ted' přestala psát, to byly nejstrašnější dny v mém životě.` V mém taky, spolknú hořkou poznámku. Na rozdíl oc něho si přeji, aby byl byt plný a já ho nemohla pozvat do~ vnitř. Bohužel se moje přání nevyplní, jako na potvoru ni~ kde nikdo! "Máte to tu pěkný," pochválí náš pokoj i kuchyni. "Proč vlastně nebydlíš s Helenou?" "Ona je na školním penzionu, ale už jsme si daly inzerát a sháníme privát pro nás dvě," vysvětlím a tvářím se, že mám na práci hrabat se v batohu, abych si k němu nemuse~ la přisednout na válendu. Svleče si bundu a z kapsy vylov: smotaný svazek papírů. "Jak jsme se u mě bavili o Anglii, kam by se dalo v léto vyrazit, porozhlédl jsem se po netu a našel jsem zajímavj tipy," svěřuje se mi. "Pojil se mrknout, co si vybereme...` Nemohu stát na druhém konci pokoje věčně, musím dojí' až k němu a nemohu se ani moc bránit, když mě strhnE k sobě. "Podívej, třeba tohle. Bylo by to přes Student Agen cy a vůbec to nevypadá špatně, co na to říkáš?" "Kdo vi, co bude v létě," uteče mi. To už taky mohu bý klidně mrtvá. Zatnu pěsti, protože se mi udělá z téhle před ! stavy až nevolno. Jak dlouho trvá, než u HIV pozitivního člověka propukne AIDS...? Pár let? Pár měsíců`? Pár týd~ nů?? Překvapeně se na mě podívá. "Co by mělo být v létě. . 234 "Nevím. Je to hodně daleko," odvětím neurčitě. "Neřekl bych," namítne. Obejme mě, pohladí po tváři a asi se diví, proč ucuknu, když mě chce políbit. "Podívej, jak po tobě toužím... Je to jak barometr, stoupá tlak, stoupái=` Pohlédnu na bouli na džínsách a kdesi v podbřišku mi zatrne touhou, moje tělo mě zradí, vybaví sí pocity z neděle i sobotní noci, všechno to krásné, co mi milování s Michalem přineslo, a touží po dalších dotecích a spojení... Tělo je řízené pudy stary'mi jako lidstvo samo, mozek však pracuje na jiné bází a rozum jasně říká: ne. Jestli jsem nakažená, nemohu přece ohrozit ještě i jeho! ! ! Člověka, na kterém mi záleží úplně nejvíc na světě, kterého miluji tak, až se mi chce brečet lítostí a touhou a dojetím a smutkem... Políbí mě horce na krk, zajede rukou na ňadra a zatímco je hladí a laská, hledá svými rty moje ústa. Vymaním se z jeho objetí a pro jistotu si stoupnu. Je to tak těžké!! "Každou chvíli může někdo přijít," řeknu omluvně. Padne nazad na postel a zavře oči, nejspíš se musí s mým odmítnutím pracně vyrovnat. No, spíš než s odmítnutím se těžko srovnává s mým pro něho nepochopitelným chováním. Je mi lito sebe i jeho. Je mi líto nás. Byla jsem přesvědčená, že naší lásku nikdy nic nezhatí, že přetrvá věčnost... Z kuchyně zaslechnu jakýsi hluk, nejspíš se opravdu vrátil někdo z obyvatelů bytu. Michal si toho nevšímá, otevřu dveře, abych se mrkla, kdo přišel. "Ahoj, Zuzko!" pozdraví mě Petr a hodí mi papírový sáček s logem firmy McDonald. "Chytej!" Stránka 111

Deváté nebe Rozpačitě zachytnu dárek, podle hmatu poznám, že mi přinesl taštičku, nejspíš borůvkovou, ví, jak jsem na ně zatížená, a než stačím cokoli říct nebo udělat, hrne se do našeho pokoje. Cestou se rovnou svléká, tudíž dovnitř ve235 jde se trikem přetaženým přes hlavu, a když znovu pat mezi vidoucí, zaskočeně zírá přímo na Michala ležícího n mé válendě. Ten je přítomností kluka svlečeného do pů těla překvapený také, posadí se a řekne: "Čau..." "Ahoj," odvětí Petr. "Ty seš Michal?" " "No... "Telefonovali jsme spolu," připomene mu. "Já jsen Petr." "Aha," pousměje se Michal ne zrovna nadšeně. "Přinesl jsem Zuzce něco na zub, dáš si taky?" "Ne, já... už zrovna odcházím," odvětí Michal a začnc sbírat bundu. Mlčky ho doprovázím, v chodbě si navleče svou bundu i boty a jako dvě němé sochy sejdeme po schQ dech dolů. "Sice jsi říkala, že v tom bytě jsou i kluci, ale netuše jsem, že takhle... přímo na jednom pokoji," vyleze z něho na ulici. "Znáš se s ním dobře...?" "Petr je kamarád," odpovím. "To je všechno, co mi řekneš?" optá se mě nevěřícně. Pokrčím rameny. "Zuzano, prosím tě..." Ted už to zní zoufale. "Stalo se něco, co bych měl vědět?" Chvíli mu hledím přímo do hnědozelených očí, pak pří mý pohled nevydržím a ucuknu jím. "Ne." Je to lež jen poloviční. Stalo se, ovšem nemyslím si, žE by o tom on měl vědět cokoli bližšího! Stejně mi nevěří. Pozoruje mne a vypadá tak smutně, a~ musím pracně polykat slzy. "Asi abych jel do Brna hnec tím prvním vlakem, že?" Podívám se na špičky svých bot. Taky odpověd'. Ten den jsem hnusná i na Petra. Jakmile se v náladf vyloženě pohřební vrátím do bytu, zeptá se: "Nezkazí jsem ti to? Ten tvůj kluk vypadal rozhozeně. A ty taky. Je t něco?" 236 "Není!" odseknu. "Vy jste se pohádali? Snad to nebylo kvůli mně!" "Petře, můžu tě o něco požádat?" "Jasně. O cokoli, to přece víš." "Tak se o mě, prosím tě, nestarej !" Chvíli na mě kouká, jako by mě viděl prvně v životě, pak pokrčí rameny a stáhne se, aby si mě až do večera nevšímal. Nezaslouží si takové chování, vím to. Stejně jako si ho nezasloužil Michal, který se trmácel dvě hodiny sem jen proto, aby si odvezl do Brna jedno velké zklamání. Hodně velké, protože mi ten den přijde jediná SMSka, a to od Helmy, která píše: Sue, ani nevis, jak moc ti Michala i tvou romanovou lasku zavidim! 237 15. pečet strachu Milá Zuzko! Jsem zpátky na koleji, právě jsem dorazil od vlaku. a jsem mnohem zmatenější, než když jsem v poledne vyjíž~ děl. Celou dobu jsem si nalhával, že se nic neděje, protožE jsem chtěl uvěřit tomu, co jsi mi říkala, a chtěl jsem Tě vidět, abych se o tom sám přesvědčil. Ted' už tomu nevěřím. Nevím, co se s Tebou děje, ale děsí mě to. Včerejšek se vůbec nepovedl a jestli si vzpomínáš, jak jem Ti v neděl. při loučení říkal, že mi chybíš, i když jsme spolu, tak tento krát to platilo stonásobně. Včera jsi to nebyla Ty. Prosím Tě, řekni mi nebo aspoň napiš, co se děje!!! Člověk se ze dne na den nemůže od základů změnit jen tak pro nic za nic Stránka 112

Deváté nebe Musí mít k tomu důvod. A já ho chci znát, at' už to pro mÉ dopadne jakkoli. Hrozně moc Tě miluji a od začátku jsem se bál, že bych Tě mohl ztratit. Nikdy bych ale nevěřil, že sE to může stát tak brzy a Zrovna po tak nádherném víkendu jaký jsme spolu prožili...! Napiš mi, co se děje. Pomůžu Ti se vším, ať je to, co chce. Neboj se mi to říct, přece jde všechno vyřešit! Napiš mi jestli mám v sobotu přijet já za Tebou, nebo jestli přijede! Ty do Brna. U mně by to bylo lepši; Marka prostě vyženu s tím si nedělej starosti. Hlavně mi odepiš a nenech mě dlouho čekat. Tvůj Micha 238 Mail, který si přečtu na stojáka u jednoho z terminálů na chodbě, připutoval do mé e-mailové schránky včera v devět večer. Můj Michal trpí. Kvůli mně a já mu nemůžu pomoct, stejně jako on nemůže pomoci mně, protože všechno vyřešit nejde, v tom se plete. A já ho o tom ani nemohu přesvědčit! A tak zase pro zraněnu trpím pro něho... Díky Mírovi!! Kde jsou ty moje chvástavé řeči, že já se nikdy kvůli žádnému klukovi trápit nebudu?! To, co se stalo, není promlčená minulost, za kterou stačí udělat čáru, otočit list a začít znovu! Minulosti člověk neuteče... Musí se s ní vyrovnat a zaplatit... Odpověd' si však Michal zaslouží, to, co mu v poslední době dělám, není vůbec fér! Michale, je to mnohem složitější. Nepřijedu, prostě nemohu, a Ty sem taky nejezdi. Nejde to. Zuzana A rychle kliknu na tlačítko ODESLAT, protože jinak bych se musela studem propadnout do země. Trápim tak skvělého kluka, jakým je Michal, trápím i sebe... ! Ale co mám asi tak dělat, proboha?! ;,Možná bys mu to měla říct," soudí Helena. "Mám mu vykládat, že si narazil holku, se kterou si nejdřív užil přítel její matky a další úlet prožila s idolem školy, děvkařem, fetákem a gigolem, od kterého možná chytla AIDS?! To přece nemůžu!" "Třeba by to pochopil," vede Helena svou. "On tě fakticky miluje, včera jsem to na něm viděla... Na mně žádnýmu klukovi takhle nezáleželo, i kdybych zhebla na AIDS, nikdo z těch všech borců, co za mnou pálili, by mi nepřišel ani na funus, nestála bych jim za to!" Pochopil...?! Blbost! Tohle vědět nesmí. Můj minimail si patrně přečte chvilku po odeslání, protože na něj reaguje hned v další vypjaté SMSce: Je v tom nejaky kluk? 239 Vyložil si mou neochotu ke společnému víkendu po svém. Je mimo, chudáček! Střílí od boku a hledá nějaká vysvětlení, když mu nejsem schopna říct to pravé. Kluk v tom sice je, ale... Kluk, který mě možná nakazil smrtelnou nemocí. NEKDY TI TO SNAD VYSVETLIM, ALE TED NEMUZU. POTREBUJI PAUZU. ODPUST MI TO A NEZLOB SE NA ME. Na tuhle zprávu už nezareaguje, asi ho velice raní. V litografii naštěstí není třeba vyvíjet duševní činnost, mechanicky opisuji písmena italicou, v hlavě vymeteno, pusto a prázdno. Po neděli jdeme s Helenou a dalšími dvěma spolužačkami na týdenní stáž do městské galerie, což je taky výhoda, tam nebudu muset ani předstírat pozornost a budu se moct ráchat ve vlastní sebelítosti až do alelujá. "Pojed' se mnou do Prahy," nabídne mi Helena a já poznám, že je v tom i kus sobectví. Nechce být sama. Bojí se. "Nejezdi za Akimem a zůstaň tady ty," navrhnu jiné řešení. "Na Akima dlabu," mávne rukou. "Dlabu na všechny kluky, natož na tyhle postelový známosti... Musím domů Stránka 113

Deváté nebe kvůli našim, jdou na nějakej raut, mám ho povinnej... Kdybys tam byla se mnou, bylo by to mnohem veselejší." "Nebyla bych veselá společnice," ujistím ji trpce. "To nevadí," prozradí se. "Lepší smutná než žádná. Stejně nic v plánu nemáš, budeš trčet v bytě a přemýšlet... Aspoň bychom vypadly z toho ubíjejícho prostředí a zbavily se na chvíli těch pohřebních myšlenek... !" Chvíli o jejím návrhu přemýšlím, pak ho ale definitivně odmítnu, ačkoli se nadcházejícího víkendu bojím předem! Potřebuji být sama. Helena by mi nepřekážela, naopak, ovšem její snobští rodiče ano. Pro jistotu si rovnou vypnu urobil, to aby mě nemohly rozlítostňovat žádné případné 240 SMSky, kdyby se Michal ještě ozval, už v sedm zalezu do postele a protože je v bytě ticho, Jakub i Saša odjeli domů a Petr možná také, nevím, kde je, poměrně brzy usnu. Není divu, po posledních hororových dnech a probděných nocích jsem jak mátoha! Michal asi pochopil, protože když si v sobotu zapnu urobil, at čekám, jak čekám; žádná SMSka nepřijde, i kdybych jím ušejkrovala! Přestože jsem vlastně dělala všechno pro to, aby mě nechal sám od sebe, jelikož si ho nezasloužím, nemohu ho ohrožovat, když se tak stane, hluboce mě to raní! Byla to nutnost, přesto... kontroluji urobil desetkrát za minutu, zda jsem nepřeslechla pípnutí příchozí zprávy, a když si uvědomím, co pro mě rozchod s Michalem přináší, málem vyplavím celý byt, křečovitě svírám v ruce uschlou růži, můj nejcennější dárek, protože dárek z lásky a od Michala, a řvu jako želva. Chtěla jsem pauzu, mám ji. Vím vlastně, co chci?? Ale ano, vím! ! ! Chci Michala, chci jeho lásku, chci být zdravá a šťastná, chci žít!!! Jenže to všechno jaksi nejde skloubit dohromady s nákazou... Petr, o kterém jsem si myslela, že odjel do Havlíčkova Brodu, mě svým nečekaným příchodem vyloženě zaskočí, nenechá mi čas ukrýt hlavu pod deku, ani se otočit ke zdi. Sice sebou trhnu, nicméně potlačím tendence schovávat se dodatečně, stejně už mě viděl! Krom toho se mnou patrně nemluví, nic jiného si ani za svoje chování nezasloužím. "Koupil jsem si v polotovarech oběd, dáš si se mnou?" zeptá se mne k mému úžasu naprosto obyčejně a tváří se, že je běžné mít na polštáři mokré skvrny a opuchlé zarudlé oči. "Nemám hlad," kuňknu bublavě. 241 "Tak si dáš na chuf," vyřeší můj problém tónem nepři pouštějícím námitky. "Nerad jím sám." Než jídlo připraví, jdu si omýt obličej studenou vodou. je mi jasné, že se z oběda nevykroutím. Krom toho jsem nejedla hodně dlouho, stačí, že mi hrozí smrt na AIDS, ještě abych umřela dřív hlady... ! Voda sice trochu zchladí rozpálené tváře, nicméně vypadám pořád jak uvařený rak. Petr mou vizáž nekomentuje, podělí se se mnou o těstovinový salát a přihodí mi k němu čtvrtku grilovaného kuřete. Proti všemu očekávání mi docela chutná, zblajznu jídle dřív než on. Během oběda nemluvíme, nebýt moderátora z rádia Vysočina, panovalo by v kuchyni nepřirozené ticho. Teprve když se pustím do mytí nádobí a on mi ho začne utírat, s očima upřenýma do vody zamumlám: "Moc mě mrzí, že jsem se předevčírem chovala tak nemožně. Nemyslela jsem to vážně." "Nemělas náladu, to se stává," prohodí nevzrušeně. Pak zvedne nabádavě ukazováček: ,;A co ted'?" "Co - co ted?" zablekotám přistiženě. Hrábne do kapsy a řekne vítězně: "Ted' si dáme Deli!" Navzdory pohřební náladě se rozesměji, až mi ~ horkých vyprahlých očí vyhrknou slzičky. Petr postaví na kafe. Stránka 114

Deváté nebe dloubne mě do boku a řekne: "Nebul. Zase tak škaredá ta tyčinka není... Chytej... Chceš do kafe mlíčko?" "Jo, díky." Odtrhnu víčko z malé smetánky do kávy a dívám se, jak se barva kávy mění na světle hnědou. "On ti dal kopačky?" Trhnu sebou. Otázka přišla nečekaně, ovšem cítím se uvolněně, jsem ve stadiu odevzdané otupělosti, takže mu odpovím: "Sám od sebe by mi je nikdy nedal." "Potom nechápu, kvůli čemu může taková pěkná holka jako ty brečet," pokrčí rameny. "Jestli tě trápí, tak mi tc řekni a já mu půjdu dát pár facek, aby se probral." 242 Mírně se pousměji. "Já trápím jeho." "Nějak tomu propletenci nerozumím," přizná se. "Ty trápíš jeho a přitom jsi sama úplně utrápená? Má to logiku? Zuzko, prosím tě, nechtěla bys mi to vysvětlit? Co se stalo?" Podívám se mu odhodlaně do očí. "Opravdu to chceš slyšet? Až ti to řeknu, tak... se mě budeš štítit. Neuneseš " to. Usměje se. "Spíš vypadá, že jsi to neunesla ty. Já něco vydržím, neboj: Koukej to okamžitě vyklopit." A já mu to tedy vyklopím. Odosobněným hlasem popíšu svůj největší úlet, tah s Mírou a Robertem, jak pokračoval po opuštění Medea klubu, kde jsem se tehdy s Petrem viděla prvně, včetně neslavné koncovky, kdy jsem se probudila bez spodního prádla, aniž by mi v paměti zůstalo cokoli z toho, co se dělo nebo mohlo dít v časných ranních hodinách. Ani jednou mě nepřeruší, čeká, co se z toho vyklube, je mu jasné, že mejdan není to, co by mě po tak dlouhé době tolik trápilo. Vypovím mu i druhou část story, o Mírově HIV pozitivitě i Lucce, která má jisté, že za svou první lásku těžce zaplatí. "Nádobí, ze kterého jím, dávám stranou, používám ho jen já, ale i tak... Neříkej nic klukům, jo? Neměla bych kam jít, než seženeme s Helčou podnájem... Ale jestli mě tu nechceš, tak se nastěhuju zase k ní na penzion..." "Blbost," přeruší moje blekotání. "I kdybys byla nakažená, opakuji, kdyby!, tak nejsi prašivá. Navíc si myslím, že plašíš předčasně a hlavně zbytečně." "Ale on se se mnou určitě vyspal!" "Je mu to dost podobný," připustí Petr. "Jenže ty se chováš, jak kdybys tu nemoc měla, Zuzano. Možnost nákazy přece není nikdy stoprocentní." "A co ta Lucka...? Patnáctiletá holka prožije krátkej 243 románek s idolem školy a sotva mu povolí, zjistí, že jí zbývá pár let života! Zatím je jen pozitivní, je otázka, za jak dlouho u ní vypukne AIDS, a pak... konec. Helena měla svoje motto, život je krátkej, třeba si ho užít... Jenže jsme to kapánek přehnaly. Život je krátkej, užít si ho třeba, to jo, ale ne si ho zkrátit... Je rozdíl užít a užít! Jak k tomu Lucka přijde...?" Pokrčí rameny. "Ta měla smůlu, chudák." "Co když i já měla smůlu? A Helena taky!" "Na to je snadná pomoc. Hned v pondělí si dojděte na odběr krve a nechte si udělat testy. Dělají je anonymně. A budeš vědět určitě, jak na tom jsi." Tohle řešení mě samozřejmě napadlo také, jenže. .. ! "Ale jestli jsem měla smůlu, tak... Budu to vědět určitě a ..." "Klídek," přeruší moje úvahy. "Jsou jen dvě možnosti, Zuzano. Za á, nakažená nejsi. Budeš to vědět určitě, tvůj život se vrátí do normálních kolejí a ty se zbavíš šílenýho stresu. Za bé, pokud se dozvíš, že jsi smůlu měla, tak teprve potom bude třeba řešit novou situaci. Do té doby nemá nejmenší cenu ničit se otázkama, co by bylo, kdyby... Stránka 115

Deváté nebe Chápeš mě? V každým případě musíš jít na odběr, aby se rozhodlo, co dál, protože tahle nejistota by tě zničila." "Ale... já se té pravdy bojím..." "Bojíš se, že by došlo k variantě bé. Někdy je sebehroznější pravda lepší než šílená nejistota. V'té se žít nedá. Navíc je tu velká,pravděpodobnost, že se plašíš zbytečně. Víš, jak se ti uleví, až ti řeknou, že jsi v pořádku? Usmíříš se s Michalem a všechno bude jako driv." Na tohle nemám co říct, jeho argumenty jsou příliš rozumné na to, abych se s ním přela. Cvrnkne mě do nosu. "Jasný?" Váhavě přikývnu. 244 "Slib mi, že si tam v pondělí dojdeš. Takhle přece nechceš žít věčně, utrápená a zničená." "Dobře," hlesnu a on se na mě povzbudivě usměje. "Musíš sí o mně myslet pěkný věci, co..." "Proč? Kvůli Mírovi? Prosím tě! Neodsuzoval bych tě ani v případě, že by ses s ním vyspala dobrovolně. Je to lidský a na něj baby vždycky letěly. A to, že ses na tom tahu nechala opít... To se přece stane každýmu, nikdo není svatej a už vůbec ne dokonalej." " "Peťo... . " "Hm? "Máš nějakou holku?" Změna tématu ho asi překvapí. Napije se vystydlé kávy a než se zakousne do tyčinky, odvětí: "Měl jsem. Nebo možná ještě mám, já ti ani nevím. Blbý, co?" "Jak to?" nechápu. "Připadá mi totiž nemožný, aby kluk jako ty byl volnej, neměl žádnou holku..." "Chodil jsem s jednou už od gymplu. Láska jako trám... Ona se pak dostala na vejšku, já jen na vyšší odbornou, odkud mě stejně po dvou letech vyprali... Ale to je vedlejší. V rámci výměnnýho studijního pobytu studuje od září v Americe, v Seattlu. Je strašně daleko... Nejdřív jsme si denně psali maily a volali si... Psala mi, co dělá, jak se má, o nových přátelích, se kterými chodí na party... Pak psala méně a méně, jak těch přátel a známých přibývalo... Na Vánoce přijela a už to vůbec nebylo takový, jako v létě. Ted nepíše vůbec. A já jí taky ne. Sice jsme spolu o tom nemluvili, ale myslím, že i ona ví, o co jde. Ta naše láska umřela, vyprchala, když jsme ji neobnovovali." "To je mi líto," řeknu tiše. "Mně to bylo nejdřív taky strašně líto," přizná se. "Když v září odletěla, nic mě nebavilo, připadal jsem si strašně opuštěnej, moc mi chyběla. A pak časem to přešlo. Vzpo245 minám na ni v dobrým, nemám jí za zlý, že se tam baví Nechci lásku na dálku, chtěl bych mít holku, se kteroi můžu být, můžu si s ní povídat, líbat se s ní a milovat, hol ku, co se mi vybrečí na rameni, když ji něco trápí a já bycl jí mohl utřít slzy, a ne aby byla na druhý straně zeměkou " le... Při jeho slovech si uvědomím, jak moc miluji Michala Tak strašně, až mě bolí srdce a představa, že i naše láska umřela a uschla jako ta růže, od včera nenapsal ani se m nesnaží zavolat, je nad moje síly. "Nebul!" všimne si mých zasklených očí. "A obleč se jdeme ven, na vzduch. Nebo na pivo, vyber si." "Nemůžu jít ven! Jsem nenamalovaná, uřvaná..." "No a?" nechápe moje důvody. "I tak jsi hezká, taková přirozená, žádná uměle načančaná kráska. Pohyb, oblei se!" Hučí do mě tak dlouho, až mě přímo donutí navléct m sebe svetr a bundu, zavázat si boty a jít se na chvíli koulo Stránka 116

Deváté nebe vat do parku, načež mě zatáhne do pivnice Korbílek na ře zanou desítku. Je mi jasné, že se mě snaží přivést na jiná myšlenky, vytrhnout z úvah o smrti a umírání, a také se mi to docela daří, to mu musím přiznat. Odpoledne strávenÉ mimo byt je vlastně prima, v hospodě se dokonce občas i musím smát, horší to je, když se vrátíme zpátky domů. Se soumrakem na mě padne splín, dokud si povídáme nebe koukáme na televizi, ještě to ujde, ale jakmile zhasneme a popřejeme si dobrou noc, splín se změní v hustou krizi á : Včera jsem šla spát příliš brzy na to, abych ted byla ospa lá, navíc se mi hlavou honí všechny moje obavy a nočn můry. Připadám si šíleně osamělá, opuštěná, ztracená, ten É tokrát mnohem víc než nedávno, kdy jsem si stěžovala m i ` smutný osud bezdomovce... To jsem ještě netušila, co to je ý mít opravdové starosti!! 246 Smrt znamená konec všem nadějím a plánům. Smrt znamená osamění. A já nechci být sama, nechci!!! "Pefo?! Spíš?" "Ne," odvětí okamžitě. "Nemůžeš usnout?" "Já mám strach..." Místo aby začal rozpitvávat mou pošramocenou psychiku, udělá něco mnohem účinnějšího: "Pojd' si lehnout ke mně." Vyskočím jako na péru, přeběhnu pokoj a vlezu si k němu pod deku, kterou mi přizvedne. Válenda je úzká a Petr kus chlapa, vyšší a robustnější než Michal, je ho všude plno, ale já jsem tím radši, protože se ho mohu dotýkat celým bokem, cítit ho. Pečlivě mě přikryje a ruku nechá položenou na přikrývce, takže mě jako by objímá, i když přes deku. Jeho ruka mě tíží, ale jsem mu za ni vděčná, dokonce vyhledám svými prsty jeho dlaň. Pochopí a naše prsty se vzájemně propletou. Přesně před týdnem jsem nocovala na jedné posteli s Michalem, avšak to bylo něco úplně jiného, tam šlo o lásku a erotickou přitažlivost, zatímto nocování s Petrem mi připomene dávno zasunuté vzpomínky z dětství. Takhle jsme usínali kdysi s Ondrou, jeho blízkost zaháněla strachy, když jsme se vedle sebe krčili a ucpávali si uši, abychom neslyšeli hádky rodičů po tátových návratech z hospody, a později na samotě u prs babičky se usínání ruku v ruce proměnilo v pravidlo. Petr supluje za Ondru a já si mohu gratulovat, že při vší své smůle mám štěstí na skvělé starší brášky! Jen díky tomu se už necítím tak sama a dokonce se mi povede v jeho náruči celkem brzy usnout a spát až do bílého rána. Probudím se teprve v devět, malátná a rozlámaná, navíc mě trochu bolí hlava. Petr na tom musí být ještě hůř, kvůli mně leží v dost nepřirozené poloze a jeho upřený pohled ve 247 mně probudí mindrák. Po ránu vypadá každý dost blbě, i za normálních okolností mám vždycky sto chutí vlézt do rakve a zabouchnout víko, natož ted'... ! "Ahoj. Jsi dlouho vzhůru?" "Brýtro," usměje se na mě. "Ani ne. Asi hodinku." "Hodinu?!" vyjevím se. Hodinu tu takhle nepohodlně leží a kouká na mě, proboha? "Proč jsi nevstal?" "Nechtěl jsem tě budit, potřebuješ odpočinek," pousměje se a ztěžka se vyhrabe na nohy, v těch svých cítí mravenčení, jak se později přímá. K snídani si dáme cornflaky s mlékem, nic jiného k jídlu nenajdeme, a zatímco on si pustí v televizi skoky na lyžích, já se jdu do koupelny trošku zušlechtit. Umýt vlasy potřebuji jako sůl, oholím si nohy, aby byly zase krásně hladóučké, stejně jako se zbavím chmýří v podpaží, a přímo ve vaně si udělám manikúru i pedikúru, načež jen tak ležím a poslouchám praskání bublinek mizící koupelové pěny. Jako relaxace super, přesně tohle jsem potřebovala, řádně se vyráchat v horké vodě. k: Kéž by tak šlo smýt ze sebe i to špatné, nejen únavu, pot Stránka 117

Deváté nebe a prach! Zahalena v osušce si právě suším vlasy ručníkem, když se v pokoji rozezvoní urobil. Slyším ho až do koupelny a hrkne ve mně jako ve starých hodinách, Petr nemá nastavené Přátele, musí to být můj hovor! Michal?!? ~, "Zuzko!" zahuláká Petr. "Telefon!" Div se nepřerazím, jak se zamotám do osušky, a spěchám do pokoje, abych chytila urobil, který mi Petr hodí. Moje nadšení v tom okamžiku vyprchá, na displeji bliká ~' nápis MAMINA. "Vem to," nařídí mi Petr přísně. "Ale já..." "Nemůžeš se schovávat věčně, slyšíš?" Má pravdu i v tomhle, stisknu tlačítko a nemusím dávat 248 mobiT ani k hlavě, už slyším mámin rozčilený hlas: "Kde jsi? Zuzano? Můžeš mi vysvětlit, kde, sakra, jsi?!" Zvolím zdržovací taktiku: "Cože...?" "Jaké cože?!" vyjeví se mamka. "Ptám se, kde jsí, když nejsi u táty! Okamžitě přijel domů. Ted' hned. Slyšíš?!" "Ne, to nepřijdu," odvětím pevně. "Tak půjdu já za tebou. Musíme si promluvit. Kde jsi?" Mámin hlas zní pevně a razantně, je mi jasné, že se z toho nevykroutím. Sem ji ovšem vodič nechci a domů jít nemůžu! Rychle vymyslím setkání na neutrální půdě: "Sejdeme se třeba v Modré hvězdě... Ale musíš přijít bez Libora." "Dobře." Kupodivu souhlasí, aniž by dál cokoli řešila. "Za čtvrt hodiny tam budu a tobě doporučuji totéž!" Cvak. Ukončí to dřív, než bych stihla usmlouvat pozdější dobu. Podívám se na Petra, který.vyslechl celý hovor, máma mluvila skoro stejně hlasitě jako puštěná televize. "Máš co dělat, abys to stihla," pobídne mě. Poslušně přikývnu, odběhnu zpátky do koupelny, kde na sebe navleču spodní prádlo a tričko, v pokoji přidám džíny a svetr. Na vlasy ne zrovna dokonale vysušené ručníkem napařím pletenou ušanku, nalíčit se pochopitelně nestačím. "Tak... já jdu." "Držím palce," slíbí mi, načež za mnou zavolá: "Zuzko? Jsou důležitější a podstatnější věci než blbej otčím." Ano. Na tohle jsem taky přišla, akorát že se muselo stát spoustu dalších věcí, abych si to v hlavě srovnala! Do hotelu Modrá hvězda v rohově budově na samém začátku Hradební ulice se vchodem z náměstí jsem dřív než mamka, mám to sem podstatně blíž než ona, v poloprázdné restauraci zaberu stolek pro dva, objednám si mattonku a doufám, že si těch pár hostů bude myslet, že mám na vlasech gel s mokrým efektem. A i kdyby poznali, že 249 jsem právě vylezla z vany, záleží na tom? Ne. Vzhled není důležitý, stejně jako to, co si o mně myslí naprosto neznámí lidé. To, co si o mně myslí máma, se dozvím vzápětí. Vběhne do restaurace jako fúrie, nejspíš čeká, že mě tu nenajde. Přišla sama, vzala si mou prosbu k srdci. Odloží kožený kabát a v úzké černé sukni a těsném bílém svetříku si ke mně přisedne. Chvíli si mě nevěřícně prohlíží, načež si objedná kávu, aby se zbavila číšnice, a konečně na mě promluví: "Jak to vypadáš? Ty droguješ?!" Tuhle otázku jsem opravdu nečekala. "Ne!" "Ukaž ruce! Vyhrn si rukávy, slyšíš?!" Vyhovím jí, předvedu jí obě bílé a neposkvrněné hůlčičky. Modřiny od jejího miláčka se mi zahojily. Ačkoli mamka nic závadného neobjeví, stejně mi moc nevěří: "Podívej se na sebe! Jsi jak zfetovaná! Takový kruhy pod očima, co Stránka 118

Deváté nebe děláš po nocích, proboha? A kde vlastně spíš? Žiješ 'pod mostem, nebo co? Tomu, jak vypadáš, by to skutečně odpovídalo!" "Pod mostem nejsem," ujistím ji. "Tak kde bydlíš, krucinál?!" štěkne na mě, až se po nás těch pár lidí otočí. Ztiší hlas: "Mluvila jsem s tátou a ten o tobě nic neví už víc jak týden, předpokládal, že ses vrátila domů, proto tě nehledal. Sháněla jsem tě u Heleny, ale na penzionu o tobě ta druhá holka taky nic neví." "Bydlím v jednom bytě s pár kámoši," odvětím tedy po pravdě, protože lhát nemá cenu. "Není to tak, jak si mysliš. Jen tam spím, protože nemám kde jinde. Nefetujeme ani neděláme sexuální orgie, neboj. Podaly jsme sí s Helenou inzerát, po neděli vyjde, kde sháníme podnájem pro nás dvě." Máma na mě zírá jak spadlá z višně. "Ale proč?" 250 "Chceme bydlet spolu," uvedu jeden z důvodů. Mamka není hloupá, chvíli mlčky přemýšlí, pak vyloví z kabelky krabičku cigaret a zapálí si. Z hluboka vdechne kouř, teprve poté mě překvapí: "Ty máš něco proti Liborovi?" Promnu si oko, do kterého se mi dostal kouř z marlborky. "Víš, za co ho doopravdy vyhodili z gymplu?" Olízne si rty a překvapí mne podruhé: "Ano, vím." "Cože?!" Tuhle odpověd' jsem opravdu nečekala! "On ti to řekl?! Pochlubil se, že znásilnil studentku...?" "Zjistila jsem si to. Neví, že to vím." Tak to je teda síla! Nemám co na to říct, ale mamka ani žádnou poznámku z iné strany nečeká, místo toho mi položí přímou otázku: "Co se stalo mezi tebou a Liborem, Zuzano?" Nechci lhát, najednou všechno vidím v jiném světle, co bylo důležité dřív, pozbylo váhu, nicméně ji nechci ani ranit. ,;Musím odpovědět?" "Ano. Prosím tě o to," požádá mě napjatě. "Obtěžoval tě?" Nadechnu se. Říkat vlastní matce do očí takové věci o jejím miláčkovi je prostě příšerné! "Dalo by se říct, že mě obtěžoval... stejně jako tu studentku, jen s tím rozdílem, že já bych nikdy, ani dodatečně, nezměnila výpověd." Cigareta v jejích štíhlých prstech se rozechvěje. Je mi mamky hrozně Líto. Celý život měla podělaný, natož tohle... ! "Proč jsi mi to neřekla hned?" otáže se tiše. "Jsi s ním šfastná," pokrčím rameny. "Nechtěla jsem ti to kazit, tak jsem radši vypadla." A zase sedíme mlčky. Teprve když cigaretu dokouří, zamává na číšnici, aby zaplatila naši veleútratu, a nařídí mi: "Jdi se sbalit, pojedeme domů." 251 "Já nemůžu, mami," hlesnu tiše. "Dokud tam je on, tak... Nechci ho ani vidět, zvedá se mi žaludek, jen na něj vzpomenu, natož s ním být v jednom bytě. .. ! Nemůžeme tam být oba. Já už jsem ale skoro dospělá, tak... Budu bydlet s Helenou a je to vyřešený. Jen co něco seženeme." Oblečeme si bundu a kabát a vyjdeme na ulici. Asi pochopí mé důvody, protože mě neláme. "Bydlíš aspoň trochu slušně?" "Jo, v pohodě. Tady kousíček... Jestli chceš, můžeš se tam jít podívat," navrhnu sama od sebe. Mamka se zachovala velice rozumně a chápavě, vstřícnost je na místě i z mé strany. Samozřejmě chce vidět, kde a s kým žiju, tudíž do třetího patra domu v Hradební ulici vystoupáme spolu. "Bydlím tu s pár kamarády," vysvětlím, jakmile ji dovedu do kuchyně, kde Petr škrábe brambory. "Tohle je jeden z nich, Petr. Petře, moje mamka." "Dobrý den," podá mu mamina ruku. "Vás jsem už určiStránka 119

Deváté nebe tě někde viděla, připadáte mi povědomý..." "Nejspíš u McDo," usměje se Petr. "Vylítl jsem z vyšší odborný, tak jsem se na rok upíchl tam, než budu moct zkusit přijímačky na vysokou. Přihlášku už jsem si dal, uvidíme." Poznám na mamce, že ji Petr svým vzhledem i vystupováním uklidnil, prohodí s ním pár vět a celkově na mém bydlení neshledá nic závadného, tudíž ji zase vyprovodím zpátky na náměstí, kde má zaparkovaný vůz. Než do něj nasedne, pípne mi v kapse urobil a já se po něm vrhnu s hladovou nedočkavostí,abych jen pracně maskovala zklamání, protože SMSka je od Heleny, která mi píše, že přijede do Hradce vlakem v pět, af jí přijdu naproti na nádraží. Michal mlčí. Co jsem čekala jiného?! Respektive, dělala jsem vše proto, abych se toho dočkala, tak když to ted' mám, měla bych být vlastně ráda... No, to jistě jsem, 252 vědomí, že ted' už ho neohrozím, je pěkné, avšak... za cenu obrovské díry v mém těle, odkud jsem si násilím vyrvala Michala i jeho lásku... Mamka mi něco říká. "Cože? Promiň, neposlouchala j sem." "Ptám se, co to máš za urobil," zopakuje tedy. "No... půjčenej." "A kde je tvůj?" zeptá se podezíravě. Trhnu rameny. "Ten si pro změnu půjčil táta.. . Navždy." Tohle mamka nijak nekomentuje, i když jí musí být jasné, jak to myslím: Nebo možná právě proto. Nastoupí do vozu, zacvakne bezpečnostní pás a zaloví v peněžence, aby mi strčila pětistovku. "Mnoho s sebou nemám, ale zítra ti něco přihodím na účet, af máš z čeho žít, než se to všechno vyřeší. A koukej se mi denně hlásit." , Přikývnu. Máma nastartuje, zařadí a než elektrické stahování vytáhne okno nahoru, řeknu: "Díky, mami." I ona ví, že neděkuji jenom za peníze! 253 10. prokletí říše stínů Stáž v galerii nám začíná až od devíti hodin, ráno máme tedy spoustu času zajít si na odběr krve. V tomhle problém není, horší bylo přesvědčit Helenu o nezbytnosti tohoto kroku, strávila jsem tím celý včerejší večer! Nakonec jsem musela být nekompromisní a prostě jí to nařídit s tím, že já jdu určitě a pokud nepůjde dobrovolně, dovleču ji tam třeba za vlasy. Petr měl pravdu, tahle nejistota by mě oddělala! Neznamená to ovšem, že bych neměla strach. Mám, a šílený! Celá se úplně klepu, drkotají mi zuby a není to zimou, po zádech mi stékají kapičky potu, myslím, že mám i horečku! Helena je pro změnu mrtvolně bílá, k jejím tmavým vlasům tahle barva vůbec nepasuje, bledé má dokonce i rty a ruku, kterou svírá mou, ledovou a křečovitou. Slíbila jsem Petrovi i sobě, že sem půjdu, tak už to musím dotáhnout do konce. Dívám se, jak se injekční stříkačka plní rudou kapalinou, která může obsahovat zárodky smrtelné nemoci, a mám co dělat, abych nezkolabovala! Výsledky budou ve středu. Takže další čekání a nejistota, nicméně ted už nám nic od konečného verdiktu nepomůže! ! To budou dlouhé dva dny! ! ! Do městské galerie se doploužíme obě podobny něko254 mu, kdo právě viděl zjevení a ještě se z toho nevzpamatoval. Náš šéf doktor Dolina, co nás dostal na starost, mě a Helenu nezná, tudíž mu na nás nic divného nepřipadá, všechny čtyři nás zavede do sklepních prostor archivu, kde dostaneme za úkol digitálním fofákem nafoStránka 120

Deváté nebe čit fotografie z právě končící výstavy, nahoře v aule se instaluje výstava moderního umění, a všechny fotografie zkatalogizovat podle vzorového příkladu do počítače, než budou vráceny jejich autorům, ovšem Veronika s Klárou, naše spolužačky, níc netuší. Pracujeme totiž mlčky, nebavíme se ani mezi sebou, natož s nimi, pohrouženy v trudné úvahy. "Co je s vámi?" nechápou holky. "A já si myslela, jaká to bude psina stážovat zrovna s vámi," povzdychne si Klára. "Málem jsme vyfasovaly Hedviku s Kristýnou, co nám dalo práce se přicpat k vám, abychom nemusely poslouchat ty jejich kraviny, natož dvojhlasně, ale s vámi je to ještě horší, vy nemluvíte vůbec!" "Kde je váš pověstnej smysl pro humor? Helčo? Ty, takovej řízek?" podivuje se Verka. "Lovíte bobříka mlčení, nebo vám někdo umřel? Jste jak dvě vdovy, fakt." "Hele, netruchlíte pro Míru?" uchíchtne se Klára, ovšem tenhle pokus o vtip jí opravdu nevyjde. Helena zúží oči do dvou škvírek: "Jsi kráva." Čímž ty dvě vzdají veškeré pokusy navázat s námi kontakt, baví se jen spolu a po nás divně pokukují. Pravda, pan doktor Dolina si nás nemůže vynachválit, takhle pracovité stážistky ještě nezažil! Veškerou energii totiž soustředíme na práci vyžadující plnou koncentraci, a tím pádem nezbývá prostor na úvahy, co bude ve středu. Trochu oddechu si dopřejeme teprve v polední pauze, 255 kdy využiji doktorovi nepřítomnosti v kanceláři, sedm si k jeho počítači, jenž je na rozdíl toho v archivu připojený na Internet, a zkusmo najedu do své e-mailoW schránky. Při pohledu na nápis Sue, máte 1 novou zprávu se m rozbuší srdce, tím spíš, že po kliknutí na Doručené se m: otevře seznam došlých mailů, přičemž ten nejhořejší, ještf nepřečtený, má uvedeného odesílatele Michala Řehoře Podle velikostí 1,2 kB poznám, že není příliš dlouhý. Dává mi patrně sbohem, a protože je čestný, píše mi to černé n~ bílém, když do SMSky se neodvážil. Podle data ho posla: v sobotu ve 23.11 hodin. Chvíli váhám s jeho otevřením Mám, nemám, mám, nemám... Mám. Kliknu a hned nadpis ve mně zvedne celý příval emocí, z nichž nejvýraznějš je lítost. Lásko, nevím, co se to stalo s Tebou, s námi ani mez. námi. Nedovedu si žádným rozumným způsobem vysvětlit; o co jde, jestli jsem něco zkazil já, nebo co se vlastně děje. Vím jen, že Tě moc miluji a že mi strašně moc chybíš. Kdybys ke stejnému závěru došla i Ty, víš, kde mě najdeš. Mů telefon i e-mail znáš a můžeš si být jistá, že bodu čekat. Michal. Několikrát za sebou zamrkám, abych se zbavila protivných slz, a dám Odhlásit se. Helena, která mail četla se mnou, řekne jediné slovo: "Chudák." Opustíme Dolinovu kancelář, než se vrátí z oběda a načape nás tu. Helča je síce chytrá holka, ale tentokrát se plete. Těch chudáků je tu mnohem více! Je až neuvěřitelné, jal moc platí zákony akce a reakce. Příčiny a důsledku. Stač: jeden test na HIV pozitivitu, a v tu ránu se změní osud tolika lidí, vinných i nevinných! Je mi líto všech. Je mi lítc 256 nás všech. Míry, Lucky, sebe, Heleny i Michala. Toho nejvíc!!! Petr zase pro změnu nejvíce lituje mě. Navečer, když se sejdeme v bytě, mi nejprve zkontroluje loketní jamku, aby mě pochválil za krvavou tečku vpichu po injekční jehlé, už během dne mi psal několik povzbuzujících SMSek, na které jsem neměla sílu odpovídat, načež když jen tak sedím Stránka 121

Deváté nebe a nepřítomně zírám na televizi, aniž bych si všimla, že ji mezitím vypnul, nečekaně mě pohladí bříšky prstů po tváři. Cuknu sebou, protože jsem si nevšimla ani jeho, že se ke mně přiblížil, a on mi řekne: "Dopadne to dobře, Zuzko. Vím to." "Kéž by...," zadoufám. "Slibuji ti to," prohlásí pevně. "A na mě je spolehl" Tváří mi přeběhne posmutnělý úsměv. "Díky moc. Jsi fajn kluk, Peťo." "Místo díků radši pro změnu slib ty mně, že až z tebe tohle prokletí spadne, půjdeme to spolu oslavit." Zvednu dva prsty do výšky. "Slibuju." "Super," libuje si. "Jo, a mám pro tebe tu brigádu... V tuhle chvíli ti asi připadá nedůležitá, takže to probereme taky až ve středu, jo? Můžeš se chystat předem, protože to pořádně roztočíme." Kéž by mě) pravdu!!! I proto, že tah s ním by neměl nejmenší chybičku! V Tabáku si koupíme místní noviny a vida, v rubrice BYT + BYDLENf objevíme inzerát. Dvě studentky hledají podnájem nebo malý byt. Zn: Spěchá! Podaly jsme si ho před týdnem, obě ještě v blažené nevědomosti. Kolik věcí se za tu dobu změnilo... ! Ted' se z něho nedokážeme ani radovat. Nebýt jednoho jediného pitomého úletu, mohla jsem být 257 tak šťastná! Těšit se z Michalovy lásky, smát se a bavit, třeba jako naše dvě spolužačky... Verka si všimne mého upřeného pohledu, a protože právě hryže velké zelené jablko, vyloží si ho po svém: "Chceš rafnout?" A strčí mi jablko až k nosu. V první chvíli otevřu pusu dokořán, div si nevykloubím sanici, jablko je fakt obrovské a tahle zelená mi chutnají ze všech nejvíc, když mi hlavou blikne výstražné světélko. AIDS se sice slinami nepřenáší, avšak co kdybych měla v ústech mikroskopickou oděrku a Veronika zrovna také?? Nechám pusu sklapnout. "Ne, díky." "Co blbneš?" podiví se mému chování. "Dej si." "Mám aftu, štípalo by mě to," zalžu. Veronice tahle výmluva stačí, dál pokračuje v hovoru s Klárou. Zachytím Helenin pohled. Kamarádce došlo, o co jde, rozumí mi. Uvědomím si, že se obě chováme, jako kdybychom AIDS měly, proboha! ! ! Takhle se vážně nedá žít. .. Ke všemu se hovor těch dvou stočí na Míru. "Prý už je od včera zase ve škole. To je hrozný, on tam normálně chodí!" "A kam by asi měl chodit?" namítnu. "Přece když je pozitivní," pokrčí Verka rameny. "Lucka se prý už nevrátí, říkala Andrea. Její rodiče jí odstěhovali z intru všechny věci. Na jejím místě bych se taky nevrátila. Aby mě všichni očumovali a litovali... br." "Školu dochodit mohla," prohodí Helena tiše. "Asi si říká, že to pro ni nemá cenu," soudí Klára a já cítím, jak mi naskakuje husí kůže po celém těle. "Kolik jí může zbývat? Maximálně deset let a to ještě kdo ví, jestli." "Někde jsem četla,. že jeden chlap žil osmnáct let coby HIV pozitivní a za tu dobu nakazil mraky lidí, i když o tom věděl. Dělal to dokonce schválně!" vzpomene si Verka. 258 "Já jsem ráda, že to Lucka zabalila," svěří se nám Klára. "Dovedete si představit, holky, jít po ní na záchod? Míra by tam taky neměl zůstávat: Měly bychom si stěžovat..." "Ty jsi fakt kráva!" vypění Helena. "Víš, co bych ti doporučovala? Přečíst si nějakou odbornou literaturu, abys tady nekvákala takový nesmysly!" "No dovol?! Já jenóm nechci riskovat - " Stránka 122

Deváté nebe Ve dveřích se objeví doktor Dolina. "Která je Kojsová?" Zblednu strachy. Nevím proč mě napadne, že mi přišel říct výsledky testu!! "Já..." "Netvař se tak vyděšeně," zasměje se. "Upaluj. Máš nahoře návštěvu." Návštěvu?! Že by přijel Michal??? Div šéfa neporazím ve dveřích, jak se kolem něho prosmýknu a už dupu po schodech do výstavní síně. Při pohledu na mámu prohlížející si moderní umění nad sebou zakroutím hlavou. Dneska tedy v úsudcích perlím, fakt! Nikdo mi nemůže přijít říct výsledek testu, který je anonymní, to za prvé. A za druhé, kde by se tu Michal vzal?! "Mami?" "Ahoj, Zuzko. Neřeklas mi, že máš stáž. Hledala jsem tě ve škole," oznámí mi. "Nepřišlo mi to důležitý, zapomněla jsem. Co se děje?" "Můžeš se vrátit domů." Zachmuřím se. "Přece jsem ti řekla, že dokud tam bude bydlet Libor, tak nemůžu... !" "No právě." Překvapeně se na ni podívám. "On už tam není..:?" "A co jsi myslela?" "No, že... nevím. Nechtěla jsem ti kazit život a - " "Prosím tě," přeruší mne. "Snad jsi nečekala, že za to, co ti udělal, si ho budu vážit, nebo ho snad obdivo259 vat? To se přece nedá přejít přivřením očí! Kdybys mi to bývala řekla hned, místo toho, abys sbalila kufry a utekla, tak bychom ho udaly a nechaly zavřít, až by zčernal." "Já jsem se bála, že mi třeba nebudeš věřit," přiznám se. "Vyhrožoval mi, že jestli ceknu, řekne ti, že jsem ho k tomu vyprovokovala." Máma mávne rukou. "Ano, tvrdil, že jsi chtěla sama." Zrudnu po kořínky vlasů. "Ten parchant!" "Víš, co mě na tom mrzí nejvíc?" Podívám se jí v očekávání do očí. "Že sis myslela, že budu věřit jemu místo tobě. Vždyi jsi moje dcera, znám tě sedmnáct let, vím, jaká jsi. Nehledě na to, že Libora za podobnou věc vyhodili ze zdravotky. Naivně jsem ho v duchu omlouvala a říkala si, že šlo nejspíš 0 ojedinělou záležitost, znám dnešní holky, provokují a když jde do tuhého, couvnou... Ty ale taková nejsi, pro Libora neexistuje žádná omluva." Zčervenám znovu, tentokrát proto, že je mi před mamkou trapně. Netušila jsem, jak vysoké má o mně mínění!!! Ona mě zná dobře, zatímco já ji odhady úplně špatně! "Mami, ale... ted' budeš zase sama," hlesnu skoro omluvně. Mamce uteče povzdech. "Nebude to poprvé ani naposledy. Na tobě mi záleží mnohem víc než na něm, takže není co řešit. Byt je opět jen nás dvou. A pak, proč sama? Mám tebe, ne?" Vděčně se na ni usměji. Máma je zlatá! "Tebe a taky práci," dodá zachmuřeně. "Nudit se rozhodně nebudu, neboj. To mi připomíná, že zítra jedu na služebku a vrátím se v pátek, a doufám, že tě najdu doma a ten nesmyslný inzerát zrušíš. Jasné?" 260 "Fajn. Nastěhuju se ale až v pátek, protože se mi tam nechce být ty dny úplně sama." "Dobře, jsme domluvené," ukončí mamka tohle téma a je na ní znát, že se jí ulevilo. "Čert vem všechny chlapy. S nimi je ten život zbytečně těžkej. Užijeme si ho i bez nich, co říkáš?" "Těším se," přiznám se, protože mám najednou pocit, že jsme díky těmhle dramatickým událostem našly společnou Stránka 123

Deváté nebe řeč a cestu jedna k druhé! "Mami? S tátou jsi měla pravdu. Nevěřila jsem ti, dokud jsem se sama nepřesvědčila. Omlouvám se ti za to." "Některý zkušenosti jsou, bohužel, nepřenosný. Je to škoda, že si každá musí natlouct pusu sama... Ale asi je to nutný a koneckonců, všechno zlý je k něčemu dobrý," usoudí. "Vidíš, málem bych zapomněla! Něco jsem ti koupila." Mobil!! Mamina mi koupila nový urobil! Už z vyobrazení na krabičce poznám, že jde o nejnovější Siemens! Neudržím se a obejmu ji kolem krku. "Ty jsi zlatá! Díkv!" "Ať můžeš ten půjčený vrátit," řekne a pocuchá mě ve vlasech. Naposledy jsme se objímaly v době mého dětství, i tohle je něco úplně nového, nezvyklého, ale... příjemného! "Tady máš klíče od bytu. Ty staré můžeš vyhodit, nechala jsem vyměnit zámek. Tak... a poběžím. V pátek nashle, Zuzano. Měj se pěkně a opatruj se. Zavolám ti z Prahy a ty se mi taky hlas, jedna esemeska denně tě neubude." Ted' už vím jistě, kde jsem udělala chybu. Neměla jsem utíkat. Jít měl Libor, ne já!! Dívám se za ní, jak odchází, a mám strašně dobrý pocit. Být zdravá, bylo by všechno v největší pohodě, byla bych šfastná!! Ta ale zatím nejsem a kdoví, zda vůbec kdy budu... 261 ;,Ukaž?" holky se na mě sesypou a trhají mi urobil z ruky. Tenhle typ je fakt skvělý, mamina se plácla přes kapsu. Asi usoudila, že když nebude živit, šatit a vydržovat Libora, může si dovolit drahý dárek pro dceru... "Fakt ho vykopala, jo?" prohodí Helena uznale, když jí při práci, aby mě neslyšela Verka s Klárou, vypovím důvod máminy návštěvy včetně sdělení, že už nemusíme shánět privát. "Ta je dobrá. Tvou mámu obdivuju, je tak silná." Já ji obdivuji taky. A vážím si jí! Až do tří makáme dál jako robůtci, pan doktor Dolina je z naší pracovitosti u vytržení, dokonce nás prosí, abychom tak nespěchaly a práci si šetřily, má vyjít na celý týden! Ve čtyři hodiny, jakmile můžeme galerii opustit, chvíli bloumáme po náměstí, najednou nás vůbec nebaví prohlížet zboží vystavené za výklady, bez povšimnutí mineme i náš jinak velice oblíbený butik známé módní návrhářky, která dělá fakt boží věci, a nemáme chut ani na výborné horké buchtičky s nugátovou nádivkou, které si jindy kupujeme v malém krámku pod podloubím vedle McDonalda. "Slouží Petr?" napadne Helenu při pohledu na logo McDo. "Jo," kývnu. "Tenhle týden má do čtyř. Zajdeme na kafe?" "Můžeme," souhlasí s otupělostí, kterou tak dobře znám ! "Ahojky, holky. Jako vždycky?" Petr má z naší návštěvy nefalšovanou radost a naše přání zná zpaměti, bez pobízení nám naservíruje big mac, borůvkové taštičky a dva kelímky kávy. Moc času na nás nemá, směna mu končí ve čtyři, takže nás požádá, abychom na něho počkaly. Do čtyř zbývá necelá půlhodinka, v útulném prostředí vydržíme rády, tím spíš, že nic na práci beztak nemáme a obě se bo262 jíme jít domů a být samy se svými myšlenkami, strachy a svědomím. Petr je natolik chytrý, aby mu tohle všechno bylo jasné, tudíž hned po čtvrté hodině, kdy může odložit bílorůžovou uniformu a převleče se do civilu, nás vezme nejprve do čajovny na jablečný a čistě nealkoholický grog, a od půl šesté do kina na českou komedii Kameňák, což je přesně Stránka 124

Deváté nebe film, který potřebujeme. Některé vtipy sice známe, ale to vůbec nevadí, chvílemi se bavíme jako všichni ostatní v kině a jsme Petrovi vděčné za večer s blahodárně očistnými účinky. Pak už jen doprovodíme Helenu na penzion a my se spolu vrátíme na Hradby, abychom společnými silami pomohli Sašovi ukuchtit-kuře kung-pao podle Vitany. Ačkoli jde o instantní přípravek s návodem, zamotal se do toho tak, že nebýt nás, šeI by spát bez večeře, zatímco takhle se najíme všichni. "Tak mě napadlo, proč vlastně nevyužíváme toho, že s námi bydlí ženská?" rozumuje Saša při jídle. ,;Zuzo, mám bezva nápad. Budeš nám vařit. Co ty na to? A abys neřekla, tak my budeme mýt nádobí. Možná..." "Nebo nakupovat, to je snazší," připojí se Petr pobaveně. "Já bych to vylepšil úplně," dumá Jakub. "Zuzana bude vařit, mýt nádobí i nakupovat, no a my jí vždycky akorát napíšeme jídelníček. Aby nemusela vymejšlet, co vařit!" "Kubo, ty jsi geniální," přizná mu Petr se Sašou. "Neviděla bych to tak růžově," chladím jejich nadšení. "Už proto, že se v pátek stěhuju." "Fakt?! A kam? To už jste sehnaly byt?" diví se Jakub. "Tobě se s námi nelíbí?" táže se Saša. "O to nejde. Bydlí se mi s vámi dobře, nečekané dobře, ale... stěhuju se zpátky domů," vysvětlím. 263 Kluci vypadají zklamaně a oba mi můj plán horem dolem vymlouvají, což mi samozřejmě lichotí. Podívám se na Petra, co na to on, protože ten jediný se dosud nevyjádřil. Neřekne nic ani ted', dokonce uhne očima! Dost mě tím zmate. K tématu se vrátíme později, když už ležíme každý ve své posteli a tmu pokoje prosvětluje pouze displej Petrova digitálního budíku. "Máma Libora vyhnala a přišla se usmířit. Jsem moc ráda, že jsme k sobě našly cestu." "To je prima," souhlasí se mnou. "Jo, taky myslím. Ted' ještě přežít tuhle nekonečnou noc a zítra ráno se rozhodne..." "Pojd' si lehnout ke mně," nabídne mi svou blízkost. "V sobotu ses kvůli mně nevyspal a ráno jdeš do práce." "Pomohlo ti to minule?" "Strašně moc, ale - " "Af už jsi tady," přeruší mě a rovnou zvedne deku. "Budeš litovat," varuji ho, když si k němu přilehnu a on mi rovnou podá ruku, abych se ho mohla chytit. "Leda toho, že se odstěhuješ," pousměje se. "Jsem rád, že jste si to s mámou vyříkaly a srovnaly se, ale... budeš mi chybět, Zuzko. Bez tebe už to tu něbude nějak ono... Koho budu držet za ruku, no?" "Zbavíš se závaží. A pak, to, že se odstěhuju, neznamená, že se přestaneme znát! Kamarádi jsme a kámoši zůstaneme, ne? Teda jestli o to budeš stát, až se zítra ukáže, že - " "No," řekne pomalu. "To je fakt. Kamarádi můžeme být pořád. A ty přestaň přemejšlet o hnusotách a spi, copak jsi zapomněla, co jsem ti slíbil?" Neodolám, abych se mu neprohrábla z rozčepýřeném účesu. ;,Pokusím se nezapomínat." "To bych byl fakt rád," ujistí mě vážně. I když se snažím, opravdu snažím, nespím skoro celou 264 noc. Petr už vedle mě dávno oddychuje, nohu přehozenou přes moje, stejně jako mě mimoděk objímá rukou, takže jsem jako ve svěráku, osamění se dnešní noci opravdu bát nemusím, v jednu chvíli chvíli rnu hlava sklouzne na můj krk, kde mi funí na citlivou kůži, až to příjemně lechtá, a i mě napadne, že mi ten kluk bude chybět. 265 Stránka 125

Deváté nebe 17. Co bude dál...? To, co jsem prožila za poslední týden, bych nepřála ani největšímu nepříteli. K hygienické stanici se s Helčou doploužíme podobny mátohám, kráčíme co noha nohu mine, abychom dlouho stály před dveřmi a vzájemně si dodávaly odvahu jít dovnitř. Být tu sama, nejspíš bych to nedokázala a zdrhla, ať se radši užírám v nejistotě, než se dozvědět krutou a nelítostnou pravdu ! ! ! Nakonec se přece jenom odhodláme. Ve smrti je každý sám, prolétne mi myslí titulek z jedné z mnoha máminých detektivek, co si kupuje. Nejen ve smrti! Testy byly anonymní, pro ortel sí jdeme jednotlivě. Mám pocit, že omdlím, nedostává se mi dechu, kdyby mi někdo měřil tlak, asi by nechápal, stejně jako bych jim zrušila měřič tepu. Ani kdybych zrovinka doběhla z Brna do Hradce, nemohlo by mi srdce bušit v rychlejších frekvencích! Bojím se. Strašně. Raději zavřu oči. Jediné slovo může změnit celý můj život od samých základů! Nechci to vědět! ! ! A pak je samozřejmě otevřu, níc jiného mi nezbyde. Málem sebou seknu. Ještě mi tak nějak nedochází, co to vlastně znamená, vypotácím se z nemocnice, protože nutně potřebuji kyslík. Venku se opřu o stěnu a zvolna se podél ní sesunu na bobek, abych se vydýchala a zvládla nevolnost. 266 "Zuzano?!" Helena vylítne z vchodových dveří jako řízená střela. "Sue, panebože, já se snad zblázním radostí! Zuzko? Co děláš? Jak jsi dopadla?! Co jsi tam měla? Mluv, slyšíš?!" Podívám se na ni a olíznu si bezkrevné rty. "Tak co?!" Helena ztratí trpělivost a zatřese se mnou jak pytlem brambor. Jsem tak bezvládná, hadrová panenka, až se hlavou břinku o tvrdou fasádu a to mě teprve probere. "Negativní," vydechnu. Helena. mě samou radostí málem uškrtí, chytí mě kolem krku, donutí vstát a toči se se mnou kolem dokola, přičemž piští a jásá a ječí na celé kolo: "Ty vole, tak proč se neraduješ?! Já už se vyděsila, že ... Tys mi dala, fuj! Sue, jsme v pořádku! Chápeš to?!" Rozbrečím se. Jsem zdravá, zamilovaná a zase doma. Jsem ne v sedmém, ale až v devátém nebi! Po přestálém vypětí se úleva dostavuje postupně, směju se a pláču, objímáme se s Helenou, až se po nás lidi otáčejí, a rovnou lovím po kapsách urobil, abych v seznamu našla Petrovo číslo. "Tak co???" vyhrkne napjatě. "Negativní! Petánku, jsem zdravá!" ;,Uf," uleví si. "Neříkal jsem ti to? Zuzko, to je - " Nevím, co ještě povídá, jsem úplně mima. Blbneme jak stádo urvané z řetězu, Helena mě nakazí svou spontánností. Ještě nikdy v životě jsem neprožívala tak obrovskou radost, ještě nikdy jsem si ji neuměla takhle vychutnat. Jsme jako vyměněné, v galerii nás nikdo nepoznává. Doktor Dolina nestačí valit bílky, je nás všude plno a brzo mu z našeho smíchu a dovádění jde hlava kolem. "Nesežraly jste z blázna mozek?" zajímá se Klára a my ji nemůžeme zklamat. Naši proměnu nechápe ani ona, ani 267 Verka, nevysvětlujeme jim to, místo toho blbneme celé dopoledne s digitálním fotákem, kdy se vzájemně fotíme ze všech možných i nemožných úhlů a pozic, posíláme svoje fotky mailem spolužačkám a ty nejpraštěnější si na doktorově laserové tiskárně v polední pauze dokonce vytiskneme. Do toho mi zazvoní urobil a jakési neznámé číslo se Stránka 126

Deváté nebe dožaduje spojení. "Sue Kojsová," představím se rozverně. "Dobrý den," spustí jakýsi bodrý mužský hlas. "Tady Bedřich Hanák. Vy jste si dávala inzerát, slečno? Měl bych pro vás byt 2 + 1 na Větrníku í s babičkou..." "Cože...?" vyprsknu a rozřehtám se jako blázen. "Ne, díky, s babičkou tedy opravdu ne..." "Ale ona je v pohodě," přesvědčuje mě. "Je skoro hluchá, takže si tam budete moct dělat, co vás napadne." "Ne, vážně děkuji, já už bydlení mám," ujistím ho. Helena, která se smála se mnou, mě břinkne do zad. "Škoda že se stěhuješ zpátky k mámě. Víš, jak jsme si mohly užívat? I s tou hluchou babčou?" Na rozdíl od ní toho nelitují. O užívání vím po posledním týdnu své a víckrát ho prožít nechci, děkuji pěkně! A krom toho i my s mamkou máme co dohánět a já ~ž se na to moc těším! A taky na svou postel a na svůj pokoj a akvárko; které budu muset prozkoumat, zda v něm najdu nějakou rybičku nebo případně jinou formu života, a na mámu... tu hlavně! Do archivu vběhne splašená Verka: "Holky, je tu Jeroným! Přišel si pro svý fotky, říkal Dolina, že mu je máme dát, jestli jsou zkatalogizovaný." "Já mu je teda dávat nebudu; fůůůj, sahal na ně," štítí se Klára. Podíváme se na sebe s Helenou a obě zvedneme oči v sloup. Někteří lidi jsou vážně nepoučitelní! "Ukaž, prosím tě!" Odstrčím ji od stohu fotografií a na268 jdu ty se značkou Mírova copyrightu. Odnést mu je jdeme s Helenou obě. Přiznám se, že jsem zvědavá, jak vypadá člověk, který prošel peklem a čeká ho zatracení, takže jsem dost překvapená, když zjistím, že úplně normálně! "Čau, krásky," pozdraví nás. "Co vy tady?" "Hrajeme si na pracující," zazubí se na něho Helena. "Ale dneska nám to teda moc nežerou..." "S tvou vizáží, kočenko, si můžeš hrát na všechno možný, jenom ne na pracující," baví se Míra. "To je taky nápad! Jo, něco pro vás mám..." Zaloví v deskách a podá nám obálku. "Dvanáct fotek, souhlasí to?" zeptám se ho. "Kdybys počkal, v pátek by tí to Dolina dovezl přímo do školy, mohl sis ušetřit cestu." "V pátek už tady nebudu," prohodí nevzrušeně. 'Trhnu sebou. Přesně tohle spojení jsem používala v souvislostech s nemoci, co bude v budoucnu... ! "Balím to." "Proč?!" "Říd'a mi povolil individuální program." "Vždyf fi chybí už jen tři měsíce do matury," namítnu. Ušklíbne se. "Musím kapánek změnit podnebí. Některým útlocitným rodičům vadí přítomnost smrtihlava ve škole..." "Zrovna ty si něco děláš z předsudků?!" podiví se Helena. "Svět je pínej blbců," prohodí. "A mně nestojí za to je prudit. Tolik času zase nemám..." Ačkoli k tomuhle klukovi chovám celou škálu rozporuplných pocitů, v jednu chvílí jsem byla schopná ho nenávidět za to, jak mí změnil život, zatímco ve druhé jsem ho strašlivě litovala, škoda jeho talentu, nadáni, jeho mládí, jeho života, ted ho k tomu všemu vlastně i obdivuji. Dokázal se s tím vyrovnat a to já bych nezvládla, zhroutila bych se! 269 Asi jsem příliš čitelná, protože řekne: "Nikdo není nesmrtelnej, Sue. Musíme tam všichni. Ale ty se bát nemusíš..." "Ne?!" Takže se mnou nic neměl a já plašila zbytečně! ! ! "Ne," zašklebí se, načež mě doslova uzemní: "Kondom je dostatečná ochrana." Stránka 127

Deváté nebe Díváme se za ním a že bych se cítila zrovna dobře, tak to tedy ani náhodou. Vyspal se se mnou!! Každý musí zemřít, to je sice pravda, nicméně je rozdíl, v kolika letech ho to potká!!! Smrtelná nemoc se bere jinak u devadesátiletého dědečka a jinak u kluka, kterému sotva bylo dvacet let... Ve dveřích galerie se zastaví, aby si zapálil. I na tu dálku si všimnu, jak moc se mu chvějí ruce. Takže se s tím vyrovnal jen naoko, pro své okolí, ne za sebe... "Ještě jsi pyšná na to, že jsi s ním spala?" Helena z hluboka vzdychne. "Po týhle lekci je ze mě jeptiška! Žádní Akimové, Jeronýmové ani nikdo jinej!" Pak zaváhá a dodá: "No, i když..." V obálce najdeme kolekci černobílých fotek dívek za závěsem. Ačkoli tyhle jsou vlastně vyřazené, neprošly Mírovými nároky, jsou krásné. Fascinovaně hledím na siluety dívčích postav. Bezpečně poznám svůj nos i řladra. Jsem to já, ale... Jiná. Já už jsem ze svého stínu vystoupila!!! "Už vím, co je to, co má ta jeho Lucka a my ne," prohlásí Helena tiše. "HIV pozitivitu... A řeknu ti, Sue, vůbec jí to nezávidím. Už nikdy nebudu nikomu nic závidět... A hned po práci se půjdeme ožrat, co ty na to?" "Dneska nemůžu," odmítnu, mrknu na hodinky a zeptám se: "Myslíš, že by nás pan doktor pustil dřív, kdybychom mu řekly? Nechce se mi tu trčet až do tří, když ve dvě pět jede vlak do Brna..." 270 "Jasně," zazubí se, a protože je to osoba činorodá, rov nou mě zavleče k panu Dolinovi do kanceláře. "Pane doktore, Jeronýmovi jsme ty fotky daly..." "Ano? Výborně, děkuji," poděkuje nám, načež si všimne našeho okolkování: "Chtěla jste ještě něco, děvčata?" "No, totiž... Nemohly bychom dneska už skončit? Nám by se to zrovna strašlivě hodilo, a taky vzhledem k tomu, že si máme práci šetřit, řekla bych, že je to přímo nutnost." Propustku nám udělí dost svérázně: "Padejte." "Děkujeme!" zašveholíme roztomile, v jedné minutě zavíráme dveře jeho kanclu, zatímco ve druhé už si bereme bundy a ve třetí jsme na ulici, abychom pelášily k McDo. Petr zrovna markuje nákup u kasy jakési tlusté babce, jakmile nás spatří, roztáhne pusu od ucha k uchu, rychle svou zákaznici odbaví, opustí své místo za pultem a přiřítí se rovnou k nám, aby mě objal, samou radostí nadzvedl a zatočil se mnou. V návalu spontánní radosti mu lípnu pusu, ted' už si to mohu dovolit, když vím, že ho nenakazím, a on se nechá strhnout natolik, že pusu změní ve francouzák! "Nononono!" krotí nás Helena, která si připadá ošizená. Petr mě pustí a trochu omluvně se na mě usměje. "Musíme oslavit váš návrat mezi živé..." "Proti tomu nic nenamítám," baví se Helča, ,jen na mě nesmíte zapomínat, vy dvě hrdličky. Já chci taky!" Petr ji tedy políbí, ale dost to odbyde, jde spíš o krátkou pusu na rty, bez vášní a zapojení jazyka. "Já dneska slavit nemůžu," zklamu Petra. "Nebo jedině až pozdě večer, až se vrátím z Brna. Třeba se vrátím hned dalším vlakem, sama nevím, jak to tam dopadne..." "Nebo spiš až zítra ráno, co?" baví se Helča, které nic neujde, tudíž si všimla nejen mého hledání vlaků na netu, ale 271 i toho, že jsem do parametrů zadala zítřejší datum a ranní hodinu. Pravda, potěšila mě existence spoje s odjezdem v 6.05 z Brna a příjezdem do Hradce na Moravě v 8.50, při troše dobré vůle bych do galerie přiběhla jen s malým zpožděním, avšak dívala jsem se spíš informativně. "No, to se uvidí," přiznám nahlas své obavy. Petrův Stránka 128

Deváté nebe upřený pohled mě přivádí do rozpaků. "Hodně štěstí, Zuzko... Užij si to. Držím ti palce." "Díky, Peio!" usměji se na něho vděčně. "Za všechno. .. ! Ale to ti poděkuji osobně a až po návratu, přece jsem na to přísahala... A možná domluvíme i tu brigádu u McDo..." "Já vím," mrkne na mě. "A neboj, tohle nezapomenu!" Helena nás zpytavě pozoruje. "Když jsme u toho slavení, co kdyby sis dneska udělal takovou generálku a šel to oslavit se mnou? Počkám tu na tebe do čtyř, Sue už stejně musí pádit na vlak, nebo jí to ujede, že...?" "Jasně," zakřením se na ni. "Tak... já letím, vy se zatím mějte moc pěkně a přeji pěknou oslavu!" Ještě jim zamávám a už běžím. Cítím v zádech Petrův zrak, nedá mi to a od dveří se otočím, aby se naše oči na krátký okamžik sešly. Jde jen o chviličku, 'hned se zase obrátím a metu, čas mě tlačí, musím na nádraží doslova utíkat. Z jeho pohledu poznám jedno: ačkoli je Helča moje nejlepší kamarádka a je moc fajn, u Petra se snaží zbytečně. Máma měla pravdu, s chlapama je to těžké, ale na druhou stranu, bez nich by to bylo mockrát horší ! ! ! Nevím, kdo vymyslel slovo rychlík, ovšem proti vlaku, kterým se ploužím do Brna, je i lenochod tříprstý závodník! Jedeme sice podle jízdního řádu a do Brna dorazíme jen s několikaminutovým zpožděním, přesto mám dojem, že pomaleji snad ani jet nemohl. Stavěl na každé mezi! 272 Takhle netrpělivá jsem dlouho nebyla. Poslední dobou ze stresových situací nevycházím, fakt! Ted' sice nejde o život, nýbrž jenom o lásku, ale ta je hned po zdraví tím nejdůležitějším; takže není divu, že to tak prožívám! Nejsem si totiž vůbec jistá, co Michal mé nečekané návštěvě řekne. Neoznámím mu ji předem právě z obavy, že by mi mohl napsat, ai nejezdím. Za to, co jsem mu udělala, bych se vůbec nedívíla!!! Petrovo vyprávění o lásce, která je jako ta moje růže, bez sluníčka a zalévání zvadne, seschne a umře, se mi zarylo hluboko pod kůži a já se třesu strachy, že u Michala mohlo k něčemu takovému dojít. Vyznat se v polostrhaných jízdních řádech městské dopravy je práce pro vraha, natož pro jednu nervózní nedoěkavou holku! Mám ale víc štěstí než rozumu, protože tramvaj, do které vlezu, mě veze správným směrem, a když oknem poznám povědomou budovu s nápisem MASARYKOVA UNIVERZITA, kterou mi Michal minule ukazoval, abych věděla, kam vlastně chodí a jak daleko, respektive blizoučko to má z koleje, hrnu se o překot ke dveřím, abych náhodou zbytečně nepřejela. Jeho rozvrh si sice moc nepamatuji, ale to, že ve středu má navečer povinná cvičení z angličtiny, vím, tudíž nemá cenu chodit na kolej, když na něho mohu počkat rovnou tady, že. Z fakulty se neustálé trousí studenti a studentky, holky si mě nevšímají, u kluků mám větší ohlas, snad žádný z nich si nenechá ujít pohled, aby mě neprolustroval od hlavy až k patě, a ti, co se dokonce pootočí, jsou mi v tu ránu sympatičtí. Nasadím sí na očí brýlé, abych o žádný z pohledů nepřišla, a hlavně abych Michala, až fakultu opustí, poznala. Teprve ted' si uvědomím, že nejsem nalíčená, po probděné noci a stresových dnech 273 mám kruhy pod očima a plei bledší než obyčejně, ráno jsem neměla nejmenší náladu se malovat a šminky jsem si pochopitelně do galerie nebrala, nemám je ani ted' s sebou, nemohu si nikam zalézt a trochu se přišmrncnout, ale snad prvně v životě si připadám hezká! Tak nějak to cítím, protože je mi uvnitř, tedy nebýt obav z toho, jak mě Michal přijme, pěkně. Září to ze mě a Stránka 129

Deváté nebe nejspíš si toho všímají i ti kluci, co chodí kolem. Psychika je mnohem důležitější než perfektní make-up. Ted', když jsem poznala, jak křehká je hranice mezi životem a smrtí, že stačí jedna jediná hloupost, jediný úlet a všechno je jinak, přestala jsem lpět na hloupostech. Mně i Heleně úlet prošel, měly jsme štěstí. Totéž bohužel nemůže říct ani Míra, ani ta prvačka Lucka Málková, a kdo ví, kolik dalších... ! Míra měl sice pravdu, že tam musíme všichni, ale pes není zakopaný jen v tom, kdy to bude, v kolika letech, nýbrž i v tom, co člověk za tu svou vyměřenou dobu stihne prožít a dokázat. Připadá mi, že jsem se znovu narodila. A tuhle šanci tedy v žádném případě nehodlám promrhat! Kluk, který vyjde ze starodávné impozantní budovy, mi připadá v těch svých brejličkách povědomý. No jistě! Pozná mě teprve ve chvíli, kdy mě míjí na schodech před školou, a zastaví se u mě: "Nazdar, člověče! Nečekáš na mě?" Pokrčím pobaveně nos. "Uhodl. Ale jinak ahoj, Okou" ne. "Takže na Michala," konstatuje truchlivým hlasem. "Zase trefa. Přece nebudu riskovat, aby mě tvoje láska, co jsi jí psal z hor, přizabila... Nerada lezu někomu do zelí. Michal je ještě uvnitř?" Mrkne na hodinky. "Ted' by měl taky končit. Tys mu dávala kapky, to ti teda povím. Co ti provedl, že zažil očistec?" 274 Kamaráde, pousměji se v duchu, co ty můžeš vědět...! O očistci bych ti mohla vyprávět celé hodiny! Nahlas se však komentáře zdržím, vůbec nevím, jestli se důvod mého chování ode mě dozví Michal, natož jestli ho pochopí, a abych se svěřovala právě Okounovi, tak to ani nápad! Chvíli se mnou nezávazně laškuje a teprve když se ho zbavím, vytáhnu z bundy urobil, abych se zatajeným dechem nechala vytočit Michalovo číslo. Vezme to okamžitě. "Zuzko?" "Ahoj, Michale." "Počkej moment, jsem ještě ve škole = ` "Já vím," ujistím ho. Z jeho tónu nejde krom překvapení a zaskočení nic víc vyčíst. "Stojím před školou." Jeho úžas se ještě prohloubí: "Kde? Před naší? V Brně??" V té chvíli se šedá bunda s bílým pruhem objeví ve dveřích a já nemusím odpovídat, protože mě spatří. Zavěsím a než ke mně sestoupí po schodech, cítím mravenčení v konečcích prstů. Zastaví se přímo přede mnou. Zblízka se díváme jeden druhému do očí. Uvědomím sí, jak moc mi ty jeho hnědozelené chyběly. A nejen oči! Přemohu touhu padnout mu kolem krku, taková teatrální gesta nejsou na místě, stejně jako zaženu divoké erotické představy, které mi blesknou hlavou v naději, co by mohlo být, kdyby mi i on dal druhou šanci, a ztěžka polknu. Snažím se z jeho výrazu vyčíst, jak si vlastně u něho stojím, ale nějak mi to nejde, jsem špatný senzibil! Srdce mi sevře ledová ruka strachu. Tváří se tak strašně vážně... ! Pak se v koutcích jeho úst objeví náznak úsměvu. Je jako naděje. 275 Plaše mu opětuji, snad abych ji nezakřikla. To už se usměje víc, celou tváří a hlavně očima, a já v ten okamžik vím, co bude dál a že do Hradce pojedu až ráno, a to i kdyby měl Marek spát třeba na chodbě! ! ! Prostě to vím. Stránka 130

Deváté nebe 276 Obsah: 1. Svět plný úchyláků ................................................. 5 2. Kariéra bezdomovce ............................................... I 8 3. Hra na schovávanou ...............................:................ 35 4. Vzlety a úlety ......................................................... 52 5. Bylo nebylo ........................................................... 69 6. Zasněžený svět ....................................................... 87 7. Lyžaň a snowboard'áci ............................................ 101 8. Láska na sněhu ..............:........................................ I 16 9. Loučení je na draka ................................................ 135 10. Nový domov ...................................................:....... 152 11. Příliš drsná realita ................................................... 170 12. Hradební dvanáct .................................................., 185 13. Deváté nebe ............................................................ 206 14. Šok ..........................................................,............... 219 15. Pečei strachu .......................................................... 238 16. Prokletí říše stínů .................................................... 254 17. Co bude dál...? ....................................................... 266 Lenka Lanczová Deváté nebe Vydal Mgr. Jiří černý - Vydavatelství Víkend, 2003 Redaktor Jaroslav Kašpar Obálka WASABI, s. r. o. Tisk a vazba FINIDR, s. r. o., Český Těšín, závod Vimperk I, vydání ISBN 80-7222-290-2 Editor Vydavatelství Víkend -.~tu~,-. Seznam 1. Počkej na mě Radko! 2. Podej mi ruku Radko! dosud 3. Pojd' se mnou Radko! daných v 4. Znamení Blíženců y 5. Panna nebo Blíženec knih 6. Zadáno pro Blížence Lenk 7. Lucky Luk 1 y g. Lucky Luk 2 LCIYICZ~Ve 9. Prázdniny pro zaláskované 10. Š jako Šarlota 1 1. Hvězda naděje IZ. Království za botu 13. Schody do nebe 14. Blóej fór 15. Tajná láska 16. Mokrá louka 17. Super kotata 18. Past na kočku 19. Zlodějka snů 20. Všechno bude fajn 2l. Srdcový kluk 22. Sólo pro Kristýnu 23. Oranžové blues Stránka 131

Deváté nebe 24. Tři na lásku 25. Stopa v mém srdci 26. Souhvězdí Labutě 27. Dva kroky od ráje 28. Most do Země lásky 29. Střípky mých lásek 30. Půlnoční sny 3I. Sonáta pro dvě srdce 32. Kam se vytrácí láska 33. Kde končí svět 34. Hořká chut lásky 35. Pár minut lásky Pokud knížky neseženete u svého knihkupce, můžete si je objednnz n.a adrese: Vydavatelství Víkend, Litoměřická 405/9, 190 00 Praha 9 e-mail: ví[email protected]

Stránka 132