Desatero Božích přikázání – konkrétní pravidla zpracováno podle Katechismu katolické církve (Zvon 1995)
1) V jednoho Boha věřit budeš. První přikázání zahrnuje víru, naději a lásku. Neboť Bůh je stálý, neměnný, zůstává týž, stále věrný a dokonale spravedlivý. Pro tuto jeho velikost a pravdivost má věřící přijímat jeho slova, věřit mu a mít v něho naprostou důvěru. Víra – přesvědčení o věcech, kterém nevidím a přijímám je pro autoritu zjevujícího Boha. Víra není proti rozumu, ale je naší odpovědí, povinností vůči Bohu - věřit v něho a vydávat o něm svědectví. Hříchy proti víře: nevíra, blud (tvrdošíjné popírání nějaké pravdy), odpad od víry, rozkol (schizma – odmítnutí podřízení papeži nebo společenství církve, pochybnosti ve víře (odmítám považovat za pravdivé, co Bůh člověku zjevil) Naděje – člověk doufá v Boží pomoc a naplnění jeho příslibů v oplácení lásky a jednání podle přikázání. Hříchy proti naději: zoufalství (člověk přestává doufat, že ho Bůh spasí a že mu pomůže), opovážlivost (buď člověk spoléhá jen na své schopnosti, nebo bez osobní snahy na Boha). Láska – milovat Boha nade vše a všechny lidi pro něho a kvůli němu. Je odpovědí na všechno, co nám Bůh dává. Hříchy proti lásce: lhostejnost, nevděčnost, vlažnost, omrzelost (odmítání radosti), nenávist vůči Bohu. Ctnost zbožnosti – náboženská odpověď na Boží velikost, která se projevuje v: klanění (projev zbožnosti vůči jedinému a pravému Bohu), modlitba, oběť přislíbení a sliby (patří sem i řeholní sliby), povinnost společnosti vůči náboženství a právo na náboženskou svobodu všech lidí. Hříchy proti ctnosti zbožnosti: pověra, modloslužba (mnohobožství, zbožšťování toho, co není Bůh (bůžci, satanismus, moc, peníze, tělo,…), věštění a magie, čarodějnictví, spiritismus, hříchy proti ústě k Bohu (pokoušení Boha, svatokrádež, svatokupectví (prodávání duchovních statků), ateismus. 2) Nevezmeš jména Božího nadarmo. Toto přikázání předpisuje respektovat jméno Pána. Boží jméno je svaté. Dar jména, které vyjadřuje boží podstatu, náleží do řádu důvěrnosti a intimity. Proto ho člověk nesmí zneužívat. Souvisí se smyslem pro posvátno, věřící má vydávat svědectví o Pánu a 1
neohroženě vyznávat svou víru – hlásat Boží jméno. Hříchy: zneužívání Božího jména, slíbit něco ve jménu Boha, rouhání (mluvit pohrdavě o Bohu), kletby, zneužívání Božího jména k magickým účelům, křivá přísaha (za svědka se bere Bůh). Každý člověk má své jméno, které vyjadřuje jeho osobnost, jedinečnost, proto si máme vážit i jmen a osobnosti druhých lidí. 3) Pamatuj, abys světil sváteční den. „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den, je den odpočinutí Hospodina, Tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci…“ (Ex 20,8-10). Tento den má být věnován Bohu, má ale také sloužit lidskému odpočinku a utváření vztahů v rodině. Pro křesťany je dnem odpočinku neděle, protože ten den vstal Ježíš Kristus z mrtvých. Věřící má prostor na modlitbu, proto se má, po vzoru prvních křesťanů, zúčastnit bohoslužebného shromáždění (výjimku tvoří nepřekonatelné překážky a velké těžkosti s návštěvou kostela). Účast je znamením spojení s Kristem a touhy ho následovat. Prožití církevního společenství s ostatními věřícími je také velmi důležité. Hříchy: pracovat v neděli (např.: je to lépe placeno, pokud je práce relaxací lze, nemají se dělat žádné těžké práce). 4) Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Toto přikázání se týká vztahů v rodině, s příbuznými, ale také vztahů ve škole, v zaměstnání, k vlasti, ke státním představitelům. Rodina tvoří základní stavební buňku nejen církve, ale i státu a jako taková musí být ochraňována (svoboda založit rodinu, právo na soukromé vlastnictví, ochranu zdraví, možnost spolčování,…) Povinnosti dětí – vděčnost vůči rodičům, poslušnost, odpovědnost vůči rodičům (týká se dospělých dětí), dobré vztahy mezi sourozenci, mají právo a povinnost zvolit si své povolání a životní stav, respektovat učitele a vychovatele, kteří zastupují rodiče. Povinnosti rodičů – rodiče mají právo vychovávat své děti, dívat se na děti jako na děti Boží a respektovat jejich osobnost, vytváření domova, výchova ke ctnostem, evangelizovat své děti, vychovávat své děti k víře, zabezpečovat jejich hmotné a duchovní potřeby, respektovat životní rozhodnutí svých dětí.
2
Vztah jedince a státu – stát musí respektovat základní lidská práva každého člověka, každý občan musí přispívat k blahu společnosti, milovat vlast, být podřízený zákonné autoritě, stát musí přijímat trpící cizince. Občan je ve svědomí vázán nejednat podle zákonů, které jsou proti lidským právům, požadavkům mravního řádu, svědomí nebo učení evangelia. Stát nesmí bránit náboženským projevům svých občanů a omezovat vliv církví, které přispívají k jejímu rozvoji. Hříchy: jsou při překročení těchto pravidel. 5) Nezabiješ. Přikázání chce ochránit lidský život, který je posvátný, protože již od počátku zahrnuje stvořitelskou aktivitu Boha. Toto přikázání chce ochránit nejen tělesný život, zdraví a integritu, ale i duchovní život člověka. Život je dar, který mám využít ne zneužít, který mám prožít se všemi dobry a zly a ž do přirozeného konce. Nikdy nemohu rozhodovat o životě a smrti druhého člověka, musím vždy jednat pro jeho ochranu. Jen Bůh je pánem života od jeho počátku až k jeho konci. Nikdo a za žádných okolností si nemůže osobovat právo přímo zničit sebe či nevinnou lidskou bytost. Úcta k lidskému životu – člověk má právo na přiměřenou obranu proti útočníkovi. Hříchy: vražda (přímé a úmyslné zabití), potrat (v jakémkoliv stádiu vývoje plodu), eutanazie, sebevražda. Respektování důstojnosti osob – každá osoba má svou tělesnou a duševní důstojnost, kterou je nutné respektovat. Hříchy: pohoršení (postoj nebo chování, které působí druhému duchovní škodu nebo ho navádí k páchání zla), nerespektování péče o zdraví a jeho ochrany, kult těla, přejídání, užívání jakýchkoliv drog, nelidské vědecké pokusy na člověku, únosy a braní rukojmí, terorismus, úmyslné a nenutné zmrzačení, sterilizace a amputace. Do této oblasti patří také úcta k mrtvým. Obrana míru – lidé se mají snažit o pokoj a mír mezi lidmi a mezi národy v celém světě. Hříchy: hněv, nenávist, nespravedlivá válka (stát se může zbraní bránit proti napadení, pokud selhaly všechny jiné možnosti vyřešení konfliktu), hromadění zbraní (musí existovat omezení), výroba zbraní a obchod s nimi (kontrolovatelný). 6) Nesesmilníš. Člověka stvořil Bůh jako muže a ženu, aby se navzájem doplňovali. Pohlavnost ovlivňuje všechny stránky lidské osoby. Týká se citů, schopnosti milovat a plodit a způsobilost navazovat 3
vztahy společenství s druhými. Spojení muže a ženy v manželství povýšil Bůh na svátost. Toto přikázání určuje normy prožívání sexuality, aby byla hodna důstojnosti člověka – duše panuje nad tělem. Povolání k čistotě - každý člověk bez rozdílu je povolán k čistotě (člověk musí ovládat sexualitu, ne ona jeho) a sexuální život patří pouze do manželství. Tělesná čistota (i čistota úmyslů) je dlouhodobé dílo, je nutné na sobě stále pracovat. Lidská láska vyžaduje bezvýhradné sebedarování druhému. Hříchy: chlípnost (nezřízená touha a vyžívání se ve smyslné rozkoši), sebeukájení, smilstvo (tělesné spojení dvou neoddaných), pornografie, prostituce, znásilnění, projevy homosexuálního jednání a projevy sexuálních úchylek. Manželská láska – jejich tělesná intimita je projevem vzájemného duchovního společenství. Jejich sexuální život musí být otevřený příchodu dětí (s využitím přirozeného plánování rodičovství – využívání plodných a neplodných dnů), jsou spolupracovníky Boha Stvořitele. Jejich vzájemný svazek je nezrušitelný, jedinečný a trvalý a je pro manžele prostředkem a cestou k věčnému životu. Hříchy: cizoložství, rozluka, mnohoženství, umělé oplodnění, krvesmilstvo (sexuální vztahy mezi rodinnými příslušníky), volná láska, manželství „na zkoušku“, některé antikoncepční metody,… 7) Nepokradeš. Toto přikázání zakazuje brát nebo neprávem si ponechávat majetek bližního a jakýmkoliv způsobem působit škody na jeho majetku. Přikazuje také spravedlnost a lásku ve správě pozemských statků a plodů lidské práce. Každý člověk má právo na vlastnění soukromého majetku, ale jejich všeobecné určení je prvotní (v případě nutnosti ho lze použít ke všeobecně prospěšnému účelu). Do této oblasti patří také dodržování dohod a smluv. Církev se snaží působit směrem ke zmenšení sociálních rozdílů a napětí ve společnosti a ve světě. Člověk si má uvědomovat svou odpovědnost za druhé – láska k chudým lidem. Hříchy: krádež, úmyslné poškození cizí věci, akce vedoucí k zotročování lidí, hazardní hry, špatné zacházení se zvířaty, zadržování spravedlivé mzdy, špatný přístup k práci,…
4
8) Nepromluvíš křivého svědectví proti svému bližnímu. Náplní tohoto přikázání je láska k pravdě. Každý člověk ze své přirozenosti touží po poznání pravdy, jejímž pramenem je Bůh. Lidé mají být pravdiví, aby mezi nimi panovala důvěra a porozumění. Každý člověk má ale právo na tajemství, sem spadá zpovědní a profesionální tajemství a oblast sdělovacích prostředků. Mučedníci dokázali vydat svědectví Pravdě dokonce svým životem. I umění je projevem pravdy a krásy, spojením hmotného a duchovního. Hříchy: křivé svědectví, křivá přísaha, nerespektování dobré pověsti druhého (opovážlivý úsudek, nactiutrhání, pomluva), lež (říkat nepravdu s úmyslem někoho oklamat), chvastounství, neúcta k pravdě, porušení zpovědního tajemství, porušení profesionální tajemství (lékař), zneužívání hromadných sdělovacích prostředků k vlastním zájmů nebo pro zlo. 9) Nebudeš toužit po manželce svého bližního svého. Svatý Jan rozlišuje tři nezřízené touhy (důsledek dědičného hříchu): žádosti těla, žádosti očí a pýchu života. Toto přikázání zahrnuje tělesnou žádostivost. Člověk se skládá z duše a těla, duše musí mít vždy nad tělem převahu. Nejdůležitější pro zachování čistoty je čistota srdce (tj. jejich rozum a vůle jsou v souladu s požadavky Božího zákona na cestě ke svatosti). O čistotu člověk bojuje – dosáhneme jí skrze ctnost a dar čistoty, čistý úmysl, čistý pohled, modlitbu. Čistota s sebou přináší stud, který je důležitý. Všichni se musíme snažit o očištění společenského prostředí. Hříchy: uvolněnost mravů (základ v mylném pojetí lidské svobody) 10) Nepožádáš statku bližního svého. Toto přikázání zdvojuje a doplňuje deváté, týká se chtivosti po majetku druhého. Týká se úmyslů srdce. Smyslová žádostivost nás vede k tomu, abychom sloužili po příjemných věcech. U toho přikázání je důležitá chudoba srdce – nelpění na majetku, dokázat se rozdělit. Ti, kteří jsou osvobozeni od vztahu k pozemskému majetku mohou vidět Boha, mají srdce otevřené potřebám druhých. Hříchy: nenasytnost (jak v jídle a pití, tak i v majetku), nezřízená záliba v bohatství a moci, závist (smutek z dobra druhého, má svůj počátek v pýše, přeje druhému zlo) přílišné lpění na majetku. Tento text nemůže obsáhnou celou šířku a význam Desatera přikázání, nechce být ani učebnicí, ale má pomoci v lepší orientaci o smyslu a obsahu jednotlivých přikázání.
5
MILOST - je nezasloužená pomoc, účast na Božím životě (Boží život v člověku), kterou nám Bůh dává, abychom se mohli stát Božími dětmi. - je nadpřirozené povolání k věčnému životu, zcela závisí na iniciativě Boha, protože jen on může dát sám sebe. Tato iniciativa vyžaduje svobodnou odpověď člověka, který je Boží obraz. Bůh vložil do člověka touhu po pravdě a dobru, kterou může uspokojit jedině On. - patří do nadpřirozeného řádu, uniká naší zkušenosti a lze ji poznat jen vírou. Mám-li milost, jednám dobře a záslužně = strom poznáte po ovoci (Mt 7,20). milost a) posvěcující (habituální) = stálý dar (stav milosti), který zdokonaluje duši, aby mohla žít v přátelství s Bohem a aby člověk jednal podle Božího zákona z lásky. b) pomáhající = je světlo pro rozum a síla pro vůli, abychom Boží život dostali a uměli si ho udržet. Bůh podává pomocnou ruku každému a každý den. Svátosti jsou viditelná znamení neviditelné Boží milosti = každá svátost přináší svou určitou milost (pomoc) do událostí a období lidského života. Svátosti obnovují a posilují Boží život v člověku, aby mohl dosáhnout věčného života. Charismata jsou zvláštní mimořádná milost (dar, dobrodiní), např. dar jazyků nebo zázraků. Jsou určena jednotlivcům, ne všem. Jsou ve službě lásky, která buduje církev.
6
JEDINEC A SPOLEČNOST Bůh jako společenství Nejsvětější Trojice, stvořil člověka pro život ve společenství, kde láska k bližnímu je neoddělitelná od lásky k Bohu. Lidská osoba potřebuje společenský život - sebesdílení, je součástí společnosti. Každý člověk má být oddán, pozitivně přistupovat ke společenství, k němuž patří a vážit si představitelů, pověřených starat se o obecné blaho dané společnosti. Křesťané věří, že autorita, která má moc vyhlašovat zákony společnosti (jedinec nebo skupina), pochází od Boha (Jan 19,11) – je tedy třeba autoritu poslouchat a respektovat. I církev, založená Ježíšem Kristem je společenství se svou autoritou, představenými, zákony, pravidly. Zásady: - pro člověka je nutná uspořádaná společnost s pravidly - člověk má být poslušný řádně ustanovené autority - od každého je nutná politická odpovědnost a angažovanost - snaha věřících o uplatňování křesťanských zásad ve spol. - každý má ochraňovat životní prostředí - nesmím nikoho nespravedlivě utlačovat a omezovat - nesmím sobecky prosazovat jen své názory jako jediné a nejlepší pro všechny Každý člověk dostal od Boha jiné dary – hřivny (Lk 19,11-26). Člověk má tyto schopnosti rozvíjet, aby mohl být společnosti užitečný (1 Kor 12,4-11). Má se svými dary, na svém místě, podílet na politickém, hospodářském a mravním životě společnosti. Rodina je příklad nejmenšího společenství – musí se začít zde. Sociální spravedlnost – rovnost všech lidí spočívá v jejich důstojnosti jako Božího obrazu a v právech, které z ní vyplývají. Existují spravedlivé rozdíly (různý věk, fyzické a duševní schopnosti,…), které jsou součástí Božího plánu, aby si lidé vzájemně prokazovali lásku a milosrdenství. Je nutné potlačit, zmírnit přílišné sociální a hospodářské nerovnosti a nespravedlnost ve společnosti a ve světě. Lidská solidarita (sounáležitost) je požadavkem křesťanského bratrství, křesťanské lásky (u nás to může být např. pomoc starým a osamělým lidem,…). Církev se již od 19. stol. vyjadřuje k otázkám sociální spravedlnosti papežskými listy-encyklikami a ústy církevních koncilů. Tato oblast církev zajímá, věnuje jí pečlivou pozornost a upozorňuje na ni vlády světa. Sama pořádá různé sbírky, jak finanční, tak věcné, aby alespoň částečně pomohla v tíživých životních situacích.
7
Předobraz Křesťané se na události Starého zákona dívají očima Nového zákona. Hlavním východiskem je skutečnost, že Ježíš Kristus je očekávaný Mesiáš. V tomto světle lze některé události ve SZ vidět jako přípravu na události NZ. Můžeme v nich vystopovat podobný obsah, který je ovšem v NZ završen a naplněn. Jasným příkladem je příběh vysvobození Izraelského národa z Egyptského otroctví. Na cestě procházejí vodou Rudého moře, která hranicí mezi nesvobodou a svobodou. Jedná se zde o předobraz křtu, který je přechodem mezi nesvobodou hříchu a svobodou Božích dětí. Další událostí při putování pouští je setkání s jedovatými hady. Mojžíš na Boží příkaz zhotoví měděného hada a každý uštknutý, který se s vírou a důvěrou v Boží pomoc na hada podívá, bude zachráněn od smrti. V NZ je to Kristův kříž. Při pohledu na něj, při přijetí Kristovy vykupitelské oběti s vírou a nadějí v Boží pomoc jsou zachráněni od smrti hříchu. Celé dějiny Vyvoleného národa jsou dějinami Božího působení, Boží záchrany a pomoci. Dějiny nového Vyvoleného národa, křesťanů, jsou také dějinami Boží záchrany a spásy, Božího působení skrze milost svátostí.
8
CÍRKEV, MATKA A UČITELKA Mravní život je život podle svědomí, které je formováno Desaterem, Přikázáním lásky a církví (církevní přikázání a učení). Církev je nositelkou Kristovy moci (Mt 28,18), kterou dal Kristus apoštolům a jejich nástupcům v čele s nástupcem sv. Petra – papežem (Mt 16,19). Církev je nositelkou úřadu, učitelského, královského a kněžského. Církevní přikázání jsou projevem působení Ducha svatého v církvi. Všechny zákony Boží, církevní i světské (ústava, zákony státu,…) mají důležitý význam pro život člověka. Misijní poslání – církev se stará, aby Boží království a zvěst o záchraně lidí, zasloužená Božím Synem Ježíšem Kristem, byla hlásána do „celého světa“ a „všemu tvorstvu“ (Mk 16,15). Spolu s radostnou zvěstí (evangeliem) je třeba hlásat i pravidla pro mravní život člověka. Starost o šíření Božího království je především úkolem biskupů v čele s papežem, dále kněží a jáhnů, ale také všech ostatních křesťanů, i každého z nás. Církev se stará, aby víra a mravní učení, byly šířeny tak, jak to převzala od Krista a jak ji inspiruje Duch svatý. Každý věřící má křesťanství šířit příkladem svého života, ale i hlásáním ústy (slovy) – je třeba předávat nezkreslené učení víry a zásad chování člověka k druhým i k celé společnosti. Je nutné vidět bolesti a životní těžkosti druhých, které jim zabraňují přijmout víru a hledat způsoby, jak pomoci.
1) 2) 3) 4) 5)
Církevní přikázání: Světit neděle a zasvěcené svátky a být přítomen na celé mši svaté. Alespoň jednou za rok přijmout svátost smíření a svátost eucharistie. Zachovávat předepsané posty v pátek (lze i služba druhým). Na Popeleční středu a Velký pátek dodržet přísný půst. Podporovat církev službou nebo hmotně.
Zasvěcené svátky: 1) Svatých Petra a Pavla - 29.6. 2) Narození Páně - 25.12. 3) Zjevení Páně - 6.1. 4) Nanebevstoupení Páně – čtvrtek po 5. neděli velikonoční 5) Těla a Krve Páně – čtvrtek po slavnosti Nejsv. Trojice 6) Matky Boží Panny Marie – 1.1. 7) Neposkvrněné početí Panny Marie - 8.12. 8) Nanebevzetí Panny Marie – 15.8. 9) Svatého Josefa – 19.3. 10) Všech svatých – 1.11. V ČR se tyto svátky (s výjimkou 25.12. a 1.1.), pokud nepřipadnou na volný den, nemusí věřící zúčastnit mše svaté (je ale lepší zúčastnit se).
9
Písmo svaté – Bible Slovo bible je řeckého původu a znamená kniha nebo knihy. Je to posvátná kniha dvou náboženství – judaismu a křesťanství. Autory knih jsou jak lidé, kteří je sepisovali pod vlivem Ducha svatého, tak i Bůh. Rozděluje se na Starý zákon (SZ) a Nový zákon (NZ). Ve Starém zákoně rozeznáváme dva seznamy biblických knih. Jeden je podle Alexandrijského kánonu (vznik 250-100 př. Kristem v Egyptské Alexandrii a obsahuje 45 knih). Je oproti Palestinskému kánonu (ustanoven ve městě Jabné v roce 90 po Kristu) delší o 7 knih tzv. deuterokanonických (druhokanonické – diskutovalo se, zda jsou inspirované, zda patří do Bible). Soubor SZ biblických knih vznikal v rozmezí 10.-2. stol. př. Kristem na různých místech z per různých autorů. Jazykem SZ je hebrejština (výjimku tvoří deuterokanonické knihy, které byly sepsány v řečtině). Katoličtí a ortodoxní křesťané přijímají Alexandrijský kánon a protestantští (reformovaní) křesťané Palestinský kánon. NZ vznikal v průběhu 1. stol. po Kristu. Jeho jazykem je řečtina a obsahuje 27 knih. V NZ je obsaženo učení a odkaz o životě Ježíše Krista a je základen křesťanské víry. SZ knihy rozdělujeme do několika skupin: 1) Tóra – knihy zákona – 5 knih Mojžíšových 2) Historické – Jozue, Soudců. Rút, Knihy kronik (Paralipomenon), knihy Královské, knihy Samuelovi, Ezdráš, Nehemiáš, Ester 3) Proroci – Izaiáš, Jeremiáš, Daniel, knihy 12 malých proroků (Joel, Ozeáš, Ámos, Habakuk, Sofonjáš, Abakuk…) 4) Poezie a naučné – Job, Kazatel, Přísloví, Píseň písní a Žalmy 5) Deuterokanonické – Tobiáš, Júdit, Moudrosti, Sirachovec, Báruk, knihy Makabejské, přídavky ke knize Daniel a Ester NZ knihy rozdělujeme: 1) Evangelia – jsou 4 (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) 2) Skutky apoštolů – hovoří o dějinách prvotní církve a cestách sv. Pavla 3) Listy apoštolů – 13 Sv. Pavla + Židům (Římanům, Tesalonickým, dva Korinťanům, Timotejovi, Titovi,..), 3 listy sv. Jana, 2 sv. Petra, 1 Jakubův, 1 Judův 4) Zjevení sv. Jana – autorem je apoštol Jan (autor stejný jako u evangelia) Jak najdeme nějaké místo v Písmu? Každá biblické kniha má svou zkratku podle své názvu (např. 1. Mojžíšova – Gn, Jozue – Joz,…). Biblický text je rozdělen do kapitol a vzniklé úseky označeny velkými číslicemi na začátku. Kapitoly jsou dále rozděleny na verše (nejčastěji podle vět) a číslo verše je psáno malým písmenem na začátku verše formou horního indexu (1Na počátku…). Citace se udává zápisem Gn 1, 3-6 (Geneze – 1. kniha Mojžíšova, 1. kapitola, 3. až 6. verš).
10
Mravnost lidského skutku – úkonu Člověk je od Boha obdařen rozumem, svobodnou vůlí a nesmrtelnou duší. Může se tedy svobodně rozhodovat pro to, co rozumem poznává jako dobré. Svoboda s sebou přináší odpovědnost, která je s ním niterně spojena. Tuto odpovědnost za své jednání má člověk nejen pro pozemský život, ale také pro věčnost. Musí tedy volit nejlepší a mravně správné prostředky a částečné cíle. Skutky, které děláme lze rozdělit do dvou skupin: 1) actus hominis (úkon člověka) = skutky, které nejsou závislé na naší vůli (kýchnutí, usnutí za volantem), jsou mravně nepřičitatelné 2) actus humanus (úkon lidský) = skutek vědomý a chtěný, jsem za něj mravně odpovědný (jedu nebezpečnou rychlostí městem) Mravnost lidského skutku určují 3 složky: 1) předmět – cíl, ke kterému směřuje činnost, kterou dělám, sama o sobě 2) cíl – úmysl jednajícího. Jedná se o úmysl, s jakým vykonávám nějakou činnost (nesu staré paní tašku, s úmyslem ji pomoci) 3) okolnosti – zasazení skutku do reality (kdo, co, kde, pomocí čeho, proč, jakým způsobem, kdy) a) polehčující – byl jsem hladový b) přitěžující – okradu nemajetného důchodce o peníze c) měnící podstatu – kradu v kostele = svatokrádež Každá z těchto složek má své mravní zhodnocení – kladné, záporné, neutrální. Aby skutek mohl být ve svém celku hodnocen jako dobrý, nesmí být žádná z jeho složek záporná. Stačí jeden zápor a skutek je mravně špatný. Z toho je zřejmé, že sebelepší cíl (úmysl) nezmění špatný předmět (aby se nemocný člověk netrápil, tak ho usmrtím) => účel nesvětí prostředky
11
MRAVNÍ SVĚDOMÍ Svědomí je úkon praktického rozumu (osvíceného vírou), kterým člověk hodnotí skutek (úkon) podle shody nebo neshody s mravním pravidlem. Svědomí ve vhodnou chvíli člověku ukládá, aby konal dobro a vyhýbal se zlu. Soudí (posuzuje) také každou volbu člověka tím, že ji schvaluje, je-li dobrá, nebo ji odsuzuje, je-li špatná. Svědomí posuzuje naše jednání před vykonáním skutku – v době rozhodování, volby; při vykonávání skutku – máme možnost jednání zanechat; po vykonání skutku – cesta k nápravě špatného skutku, či radost z vykonání dobrého. Dosvědčuje tak vztah k nejvyššímu Dobru – Bohu. V hlubinách svědomí odkrývá člověk zákon, který si sám neukládá, ale který musí poslouchat. Jeho hlas ho stále vybízí k tomu, aby druhé skutečně miloval, konal dobro a vyhýbal se zlu, a když je třeba, promlouvá k sluchu jeho srdce.... Neboť člověk má ve svém srdci zákon vepsaný Bohem... Svědomí je nejtajnější střed a svatyně člověka; v ní je sám s Bohem, jehož hlas mu zaznívá v nitru. Proto je nutné, aby každý byl dostatečně usebraný, aby slyšel hlas svého svědomí a řídil se jím, aby slyšel hlas Boha, který k němu promlouvá. Výchova svědomí: je velice nutná, svědomí není statické, ale je ovlivnitelné jak z vnějších podnětů, tak i na základě mých představ, proto je nutná jeho výchova. Jsou oblasti lidského jednání, ve kterých člověk přesně neví, jak se má chovat, proto je světlem pro naší cestu Boží slovo; je třeba, abychom si ho přisvojili ve víře a v modlitbě uvedli do života. Je také nutné zpytování svědomí (zpětné hodnocení mých dobrých a špatných skutků) s pohledem na kříž Páně. Jsou nám oporou dary Ducha svatého, pomáhají nám svědectví a rady druhých a vede nás učení církve. Cílem výchovy je řádné svědomí, které vyhodnocuje dobro i zlo správně. Některá pravidla: - nikdy není dovoleno konat zlo, aby z něho vyšlo dobro - co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno dělejte vy jim - láska je vždy cestou respektování bližního a jeho svědomí - člověk musí vždy jednat podle hlasu svého svědomí, protože je nejbližší mravní normou, zákonem, který má v sobě člověk zapsaný - jednání proti svědomí je vždy hříchem - nemám-li jistotu o dobru či zlu skutku (v pochybnostech), nesmím ho vykonat Druhy svědomí: - svědomí mylné – zaměňuje dobro za zlo a obráceně - bez vlastního zavinění – jednání, které z něho vychází mi není mravně přičitatelné - hříšné - vlastním zaviněním – jednání z něj vycházející je mravně přičitatelné – hříšné - svědomí úzké – vidí hřích (zlo) i tam, kde skutečně (objektivně) není - svědomí široké – nevidí hřích (zlo) i tam, kde skutečně (objektivně) je - svědomí skrupulózní - druh úzkého svědomí -rozhodnu se pro skutek, který považuji za dobrý, ale poté zpochybním jeho dobro a považuji jej za špatný - svědomí zmatené - vidí zlo v obou protichůdných řešeních - svědomí řádné – vidí dobro i zlo tam, kde skutečně jsou
12
