Deník rebelky Moje trapný dvojče

Deník rebelky Moje trapný dvojče také v tištěné verzi

Objednat můžete na www.fragment.cz

Karen McCombieová Deník rebelky – Moje trapný dvojče – e-kniha Copyright © Fragment, 2015

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.

E-knihy v edici Deník rebelky: Moje trhlá rodinka Moje trapný dvojče Moje šáhlý bábinky Moje tajná přání

Obsah 1. Pes, kočičí raneček 2. Jin, jang, fuj... 3. Hluboký, temný sarkasmus 4. Malé lži 5. Právě vstupuješ do fáze šílenství... 6. Nesympatie na entou 7. Bacha na pasti na medvědy 8. Harry kdo? 9. Kýč v Domě smutku 10. Rockoví upíři a kočičí granule 11. Syndrom růžových brýlí 12. Malé úsměvy a velké úšklebky 13. Sa... Ro... 14. Vydírat snadno a rychle 15. Vyčuraný grázlík 16. Ukradený ichtyl 17. Fakt hnusný lesk na rty 18. Studené hranolky a jméno pro ostudu 19. Chytrý nápad 20. Fantasticky dobrý skutek

Pro Betty L. „Myslím na tebe s láskou a s přáním všeho nejlepšího, ať jsi kdekoliv.“

Pes, kočičí raneček Propastná radost. Ale já trpěla jejím pravým opakem. V takových neradostných chvílích mě většinou rozveselilo jen to, když jsem si pustila hodně hlasitou a hodně rychlou hudbu a tančila po pokoji (za pevně zavřenými dveřmi) jako šílenec. Aby bylo jasno, má to velké léčivé účinky. Zrovna teď v sobotu ráno by nejdokonaleji zabrali Foo Fighters, ale byla jsem si skoro úplně jistá, že jejich cédéčko si vzal taťka, když se stěhoval ze svého brlohu do bytu v domě smutku, a na iPodu jsem žádné jejich skladby neměla. Takže jsem místo toho vyrazila na návštěvu svého vánočního stromku. V oblaku vzduchu, co páchl po zvratcích, a se Psem v náruči jsem se uvelebila na měkkém jehličnatém podrostu a strašně moc si povzdechchch-la... Hmmm, ale možná bych měla celý problém rychle vysvětlit, hezky pozpátku... • Pes je moje kočka. • O ten pach zvratků se postaralo miminkovské ublinknutí (mé sestry Marty), které jsem si z trička setřela, ale podle všeho špatně. • Vánoční stromek roste v minilesíku oddělujícím konec naší zahrady za domem a začátek hřbitova, který se rozkládá za ní. • Ještě před čtyřmi týdny taťka bydlel v pokoji nad garáží, ale pak se odstěhoval do bytu (normálně se podržte) nad pohřebním ústavem. (Jo, uznávám, že můj svět zabydluje hodně mrtvých lidí, ale zkuste

8/19

mi věřit, že nejsem nijak zvlášť morbidní, vážně!) • A ten pocit propastné neradosti? Tak ten zavinila... Hele, taky máte nějaké mazlíkové oblečení?

Ne, nemyslím ohoz vyrobený z domácích mazlíků (to by byl fakt hnus). Myslím věci, co si obléknete, když vás užírá pocit, že vypadáte jako, no, třeba jako Shrek nebo tak podobně, a v tom oblečení si najednou připadáte skvěle. A dokonce i uvěříte, že vám to sekne? Pro mou kamarádku Hannu je mazlíkovým oblečením její černé tričko s Rolling Stones, na kterém všichni členové kapely vyplazují jazyk. Kdykoliv do něj vklouzne, rázem zmutuje na suprovou rockovou bohyni a přestane být třináctiletou hudební idiotkou, která by vám melodii od Stounů nedokázala zabroukat ani za sto liber. A moje druhá kamarádka, Letitie, má hodně tmavě růžovou a trošku jako nabíranou halenku, a když si ji vezme, je za absolutní, bezkonkurenční hvězdu. No, a mým mazlíkovým kouskem oblečení je přiléhavý černý propínací svetr, co se mi vždycky hodí ke všem tričkům, džínám, legínám a tak (takže k tomu, co nosívám normálně), a dokonce je skvělý, i když se vyfiknu slavnostně (což je spíš nikdy). Oprava: mým mazlíkovým kusem oblečení býval můj přiléhavý černý propínací svetr atd. Říkám „býval“, protože právě umřel. A teď už budu navždycky a pořád vypadat jako Shrek... Jo, jasně, já vím, že občas dělám ze všeho velké drama, a dá rozum, že můj svetr v podstatě neumřel, ale stejně se zrovna necítil dvakrát dobře. Vám by taky nebylo do skoku, kdyby vás rozdrbali, poblinkali a sežvejkali. „Proč ses nespokojila akorát s předením a ten výstup s drápky sis neodpustila?“ vyčítala jsem teď šeptem Psovi, kterou jsem chovala – teda, přesněji řečeno, přidržovala jsem ji násilím jednou rukou – na klíně. Druhou rukou jsem zatím zkoumala škodu: ve výši prsou byly z pleteniny vytahané smyčky černé vlny. Sotva Pes zaslechla můj hlas, neúspěšně se pokusila ohlédnout.

9/19

Průhledný plastový límec kolem krku jí komplikoval hodně činností, včetně žvejkání obvazu na noze. Současně jí hodně usnadňoval narážení do všech možných předmětů a pomáhal jí vypadat kapku pitomě, což by bylo docela zábavné, kdybych ji tolik nelitovala. Ano, Pes měla na svědomí ty nitě vyškubané drápky, ale ve skutečnosti celou tu trhací, blinkací a žvejkací katastrofu měl na triku Sonny. Vás by to při pohledu na celou situaci asi nenapadlo a já uznávám, že moje dvojče nebylo nikde poblíž mě, když se celé to trhání atd. odehrávalo. Ovšem kdybyste si našli chvilku a pořádně se nad tím zamysleli – jako jsem právě udělala já – bylo to stoprocentně logické. Chci říct, že kdyby se můj „milovaný“ bratříček nestal před měsícem tajně členem klučičí hudební skupiny a kdyby se nezačal nervovat kvůli tomu, že když se mi přizná, budu to považovat za totální trapárnu a surově si z něho utahovat (tak v tomhle se nespletl)… A kdyby se Sonny tolik nenervoval, nekopal by na zahradě do míče tak načuřeně a jedním extra bombově vykopnutým míčem by nesrazil Psa ze zdi. A kdyby neskopl Psa ze zdi, Pes by si nepřetrhla křížovou šlachu (kašlete na to, co přesně to je, stačí obyčejné „au!“) a nebyla by teď na celých osm týdnů uvězněná ve velké kleci v obýváku, aby se jí noha zahojila. A kdyby Pes nemusela trčet v té pitomé kleci, pak bych se nad ní dneska nerozlítostnila natolik, abych za ní do té klece vlezla, že se s ní pomazlím. A ona by mi láskyplně a šťastně nezaťala drápky do hrudníku (čili do svetru), aby mi dala najevo svou vděčnost. Zatím jste pořád v obraze? A kdybych nebyla nacpaná do té klece a nesnažila se vyháknout Psa, možná bych se k sestřičce Martě, co brečela v houpadle, dostala dřív, než na mě obloukem vyblinkla celou svou snídani. A kdybych potom neseděla se zkříženýma nohama na podlaze a nesnažila se otřít sebe, svůj nešťastný svetr a Martu vlhčenými ubrousky, Clyde (náš ochočený králík) by se nemohl nenápadně přiblížit a ochutnat cíp mého svetru, jestli to náhodou není nějaká dobrota. (Nakonec z něj vyžral kus velký jako broskev, a navrch i s knoflíkem).

10/19

Chápete? Přesně, jak jsem řekla: rozdrbaný, poblinkaný a sežraný. Chudinka svetr. A – jak už jsem řekla – všechno to byla jasně Sonnyho vina. „Ne!“ sykla jsem najednou přísně, protože Pes zahlédla veverku hopsající po starém hřbitově, na který jsme měly výhled od mého oblíbeného místa u vánočního stromku. „Tady jsi, jen aby ses nadýchala čerstvého vzduchu – ne abys utekla!“ Ne snad, že by se Pes dostala s tím plastovým límcem nějak daleko; vrážela by do každé větvičky a klacku. „Vážně je dobrý nápad brát Psa ven?“ zeptal se mě sotva před pár minutami můj skoro-otčím Will. Zatímco mamka doháněla nějaké resty ve známkování svých studentů. Will sbíral prádlo, a samozřejmě právě v tu chvíli se Marta ve své židličce houpala, houpala, houpala tak hodně, až se poblinkala. Vrátil se do pokoje právě včas, abych mu mohla předat očištěnou Martu, a tím mi umožnil odehnat Clydea z mého svetru a vytáhnout Psa z klece, aby si užila chvilku denního světla na zahradě (a za ní). „Bude v pohodě!“ ujistila jsem Willa, popadla vyjukanou Psa do náruče a zamířila do kuchyně a odtud zadními dveřmi ven. To dá rozum, že Pes nebyla v pohodě. Sotva zavětřila vůni trávy a kytek a tajné vůně větru (a to už nemluvím o pohledu na hopsající veverky), zoufale se snažila zdrhnout a na nějakou chromou nožičku zvysoka kašlala. Právě to, jak se mrskala a rvala, mi vyhnalo z hlavy plán na upletení sedmikráskového věnečku, kterým bych jí ozdobila ten šeredný plastový límec. Zvládla jsem splést jen dva kvítky, což s bídou stačilo na sedmikráskový prstýnek. Jednou rukou jsem přidržovala kočku s uprchlickými sklony a druhou jsem roztřásala jeden rukáv svého nebohého propínacího svetru a pak jsem si ruce prohodila a rozbalila i druhý rukáv. Rychleji, než se Pes stihla bránit, jsem ji zavázala do svěrací kazajky ze svetru. (Mezi námi, na nic jiného se už nehodil.) „Tak! A jdeme, lotříku!“ řekla jsem a vstala, abych se svým kočkoPsím ranečkem zamířila zpátky do domu. Zrovna jsme prolézaly mezerou ve starém kovovém plotě, který

11/19

odděloval naši zahradu od hřbitova, když mě nečekaně vylekalo hulákání, takže jsem se málem břinkla do hlavy. „Ou, jéééééééééééééééééééééééééééé!“ „Jééééééééééééééééééééééééééééééé, bejbyyyyy!“ To hulákání byl duet, dva hlasy vyřvávající v dokonalé disharmonii. A jé – všichni sousedi, co si plánovali sobotní přispání, teď měli problém. Narovnala jsem se a se Psem jsme se zadívaly ke zdroji hluku: k otevřenému oknu pokoje nad garáží. Jo, přesně toho pokoje, co sloužil taťkovi jako brloh po celé ty tři předlouuuhééé roky, které uběhly mezi jeho a mamčiným rozchodem a dnem, než se konečně odstěhoval. Ten pokoj teď patřil Sonnymu. „Drž tón, drž tón!“ Bráchův přitroublý kámoš Kennedy držel, ale pak chválabohu utichl. „Zkusíme to znovu!“ „Jasně!!!“ Ale ne! Sonny i Kennedy uměli zpívat (aby taky neuměli, když jejich rodiče platili kolosální školné v dramatické škole, aby tam synáčky naučili trylkovat). Potíž byla v tom, že kluci zřejmě nezvládali společný zpěv. Omluvte mě za ten cynismus, ale tohle bude těžko vyhovovat hudební skupině, kam oba patřili a která měla někdy v dohledné budoucnosti nazpívat desku (aspoň podle Bennyho, právě toho učitele z dramatické školy, který měl vznik skupiny „té talentované“ mládeže na svědomí). „Ouuu, jéééééééééééééééééééé!“ „Jéééééé – ou JÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ, BEJBYYYYY!“ Fuj. Vůbec nepomohlo, že Kennedy nasadil jinou polohu hlasu. Pes nesouhlasně připlácla uši k hlavě. Kdyby nebyla spoutaná svěrací kazajkou a kdyby neměla ten plastový obojek ve tvaru stínítka u lampy, stoprocentně by si huňatýma želvovinovýma packama ty uši ucpala. „Mizíme do domu,“ broukla jsem ke svému kočičímu ranečku a hnala se k zadním dveřím, kterými se vcházelo do kuchyně. A pak jsem vzhlédla k oknu přímo nad otevřenými zadními dveřmi. K oknu s nevkusnými závěsy s logem fotbalového klubu Arsenal, které si

12/19

Sonny ještě nestačil sundat a přestěhovat do svého nového pokoje spolu s hromadami programů na každé představení ve West Endu, které viděl, a taky s pár lichými ponožkami. A to ve mně nakoplo ten nápad. Ne, nemyslím zrovna ty ponožky. Bývalý Sonnyho pokoj byl sice větší, ale až doteď jsem se do něj odmítala přestěhovat, zčásti proto, že a) jsem pořád ještě trochu trucovala, že po taťkově odstěhování dostal jeho TéBé automaticky Sonny, a b) nechtěla jsem po Sonnym nic dědit, i když v tomhle případě se jednalo o fakt veliký pokoj. Teď jsem však změnila názor; pokoj byl totiž o hodně dál od TéBé (a trylkování) než moje současná ložnice, a tím teď u mě získal hromadu bodů... Plácla jsem svůj kočičí uzlík na nejbližší desku kuchyňské linky a ze zadní kapsy džín jsem vylovila mobil. Nemáš chuť skáknout sem kvečeru na skoromejdan? vyťukala jsem. Ukaž se v 6. Na sebe hadry. Píp! – odeslala jsem textovku svým dvěma nejlepším kámoškám. Pip! – vypnula jsem si mobil, aby mi Hanna s Letitií nemohly volat zpátky a otravovat nekonečným vyptáváním, o co přesně se jedná. Jo, na kapku tajnůstkářství si potrpím; ovšem, největším tajemstvím mého života je fakt, jak můžu být příbuzná s tímhle trumbelínem, co zrovna vplul do kuchyně s vlasy nagelovanými na pankáče a se „spanilým“ úsměvem v obličeji. („Vy dva jste jako... jako ten jin a jang: protiklady, co se navzájem doplňují!“ pronesla babička moudře, když jsem si minulý týden stěžovala, že mám víc společného s Clydem, naším pořád mírně načuřeným králíkem, než se svým vlastním dvojčetem.) „Tě vidím, Sadie!“ zahlaholil Sonny svým typickým, protivně švitořivým hlasem. „S Kennedym zrovna sjíždíme pár písniček. Páni, já mám žízeň! Zpíváním vokálů tak brzy po ránu si člověk může děsně poškodit hlas, teda, když si nedává bacha. Aspoň tím mě v jednom kuse straší můj učitel zpěvu. Měl jsem se nejdřív rozezpívat, ale zabral jsem se do psaní nějakých textů, co mě napadly včera večer a já je chtěl mít na papíře dřív, než je zase zapomenu. Říkal jsem si, že je později ukážu učiteli Bennymu, jestli by se podle jeho názoru nehodily pro kapelu.“

13/19

Achach. Přišla jsem do kuchyně, abych tu našla chvilku klidu, a nakonec mi sem nakluše Sonny kvůli posnídaňovému nájezdu na ledničku. Kdovíjakým zázrakem jsme se dneska minuli u svých ranních misek s vločkami. „Jsem fakt blahem bez sebe, že tě vidím,“ řekla jsem kysele a přitom mrkla na hodinky – bylo devět hodin a tři minuty. „Co tady Kennedy dělá tak brzy?“ U nás v domě neměl nikdo šanci si přispat vzhledem k tomu, že jsme měli Martu, ale Kennedy neměl žádnou miminkovskou sestřičku s ječákem jak budík. „Jenom mě přišel vyzvednout; dneska dopoledne máme zkoušku s kapelou,“ vysvětlil Sonny, zatímco sahal po dvoulitrové krabici pomerančového džusu. Pomoc! Už zase otvíral pusu. Určitě mě začne bombardovat tunou informací o dopolední zkoušce, o které jsem si neřekla a ani jsem je nechtěla znát. „Jo, dneska budeme pilovat svou – Hele! Co se stalo se Psem?“ Uf! Sonny si právě všiml kočičího ranečku na kuchyňské lince a rázem zapomněl na monolog o svém fantastickém životě. Pochopila jsem, že Sonny tím myslí, že Pes vypadá divně, jako kdyby se ten slavný moderní výtvarník – Damien Hirst, ten, co posadil půlku krávy do tanku – pokusil naši kočku zkřížit se stolní lampou, aby si originalitou vysloužil další Turnerovu cenu nebo tak něco. „Stal ses jí ty, to už jsi zapomněl?“ odsekla jsem a honem rozvázala svůj propínací svetr, takže nakonec lehce zmatená Pes zůstala sedět na lince úplně volná, když se nepočítá obvaz a plastový límec. Sonnymu nemůže uškodit, když mu připomenu, že polámal naši číču, pomyslela jsem si, zatímco jsem roztržitě podržela svetr před sebou a zase zkoumala všechny škody. „Fuj – tohle tady jsou zvratky, Sadie?“ „Jo,“ ukázala jsem bradou na už zaschlou skvrnu po Martině blinkání. „Poslouchala jsem, jak s Kennedym zpíváte, a normálně jsem se z toho pozvracela!“ „Móc vtipný,“ zavrčel Sonny s povytaženým obočím a popadl kus

14/19

tvrdého sýra. „Jasně, dík za uznání,“ ušklíbla jsem se. „Mohl bys laskavě šlápnout na pedál odpadkovýho koše?“ „Normálně žárlíš!“ odsekl Sonny, ale pedálem otevřel víko odpadkového koše a loktem přitom přibouchl dveře lednice. Žuch – žuchl do koše do koule zmuchlaný umučený svetr. Trefila jsem se naprosto přesně. „Na co bych, prosím tě, asi tak žárlila?“ prohlásila jsem pobaveně a obrátila se, abych popadla Psa přesně v tom okamžiku, kdy se nebezpečně chystala seskočit na podlahu. „Na mě a Kennedyho?“ „No, vy dva byste fakticky byli senzační pár!!!“ broukla jsem, proplula jsem kolem bráchy a zamířila k obýváku, zatímco on jen prskal a zoufale (a marně) vymýšlel, jak mě jízlivě usadit. A když jsem tak strkala Psa zpátky do její kovové klece a nad hlavou se mi rozléhalo dupání, jak se Sonny vztekle hnal do patra, s překvapením jsem si uvědomila, že cítím... víte, pokud to nebyla přímo propastná radost, tak se jí to aspoň hodně podobalo. Ještě že mám Sonnyho! Často jsem si lámala hlavu otázkou, k čemu je mi vlastně dobrý, a teď už jsem měla jasno: když jsem si z něho krutě utahovala, byla to bezkonkurenční psina. Díkybohu za mýho „milovanýho“ brášku...

Jin, jang, fuj... Barva? Zkontroluj. Čipsy? Zkontroluj. Jo, tohle byly přesně ty správné ingredience na můj sobotní večerní mejdan. Na dnešní mejdan s heslem „malujeme pokoj“. Ach ano, za pár hodin mi moje nicnetušící kamarádky pomůžou proměnit bývalou klučičí noru na fantastický pokoj pro puberťačku a dostanou za to nejvýš moji vděčnost a misku čipsů. A – radost nad radosti – můj báječný skorootčím, který je trvale postižený obsedantně-kompulzivní pořádkumilovností, zrovinka teď luxuje hory prachu a celkově dezinfikuje pokoj od klučičích bacilů, zatímco my s mamkou nakupovaly. Nemělo to chybu. „Ale ne!“ zasténala jsem najednou při pohledu na dvě těžké plechovky barvy, co mi stály u nohou. „Copak – koupily jsme snad nesprávnou barvu? Nevzaly jsme náhodou lesklou místo matné, že ne?“ vyplašila se mamka, která odlepila oči od silnice a jukla na podlahu u sedadla spolujezdce, kde si plechovky hověly vedle velké igelitky z obchoďáku Salisbury, plné čipsů a křupek. „Chceš se vrátit?“ Já a mamka jsme si toulání uličkami obchodu pro kutily Homebase docela užily i s Martou, která ve sporťáčku broukala a slintala, ale nevěřila jsem, že by ji nadchla představa, jak se v husté dopravě sobotního odpoledne otáčíme a jedeme si to zopakovat, zvlášť když nám vzadu právě usnulo miminko. „O to nejde...“ povzdechla jsem si. „Ale ta barva!“

16/19

„Vždyť jsi ji vybírala celou věčnost!“ připomněla mi mamka s očima už zase upřenýma zpátky na silnici, ale navíc s ustaraně zkrabaceným čelem. „Copak se ti nelíbí?“ Jasně že se mi líbila. Taky proto jsem ji vybírala celou věčnost. Byla světlounce modrozelená jako diamantově třpytivé průzračné moře šplouchající u pláže tropického ostrova, který láká na obálce reklamní brožury cestovní kanceláře. Patřila do té palety odstínů, které měly působit uklidňujícím dojmem. (Starorůžová byla moc pěkná, stejně jako lehýnce nadýchaná fialová. Ta dohněda se mi už extra nelíbila, ale možná to je tím, že jednoduše nejsem ten typ, co ho zaschlé bláto dokáže uklidnit.) „Je bezvadná!“ ujistila jsem mamku. „To akorát... no, to její jméno!“ „Co je s ním?“ Mamka se zamračila ještě víc a natáhla ruku, aby ztlumila svou milovanou stanici BBC Radio 3 (klasická hudba, protože to je mamčina vášeň), aby mohla nad problémem pořádně přemýšlet. Ale hned v tu chvíli jsem si připadala jako totální idiot a litovala jsem, že jsem radši nedržela klapačku. „Pochop... víš, ten odstín se jmenuje ‚Jin a jang‘,“ zahuhlala jsem. „No a?“ divila se nechápavě mamka, ale asi nebylo divu. Nemohla tušit, že babička mě a Sonnyho popsala právě jako jin a jang. A nemohla tušit, že ani pořádně nechápu význam, co jin a jang znamená; jistá jsem si byla jenom tím, že se mi nezamlouvá nic, co mě nějak spojuje se Sonnym. „Jen, že to zní... děsně snobsky,“ vyhrkla jsem; doufala jsem, že to zní, jako bych věděla, o čem vlastně mluvím. „Ale na jin a jang nic snobského není. To pojetí vzniklo ve staré Číně; jde o to, že dva protiklady mohou společně vytvořit absolutní harmonii,“ vysvětlila mamka tónem typické učitelky, kterou taky byla. Škoda, že jejím oborem byla hudba, a ne různé drby ze staré Číny. „Tys ještě nikdy neviděla ten symbol?“ „Neviděla!“ přiznala jsem bez mučení a opřela se chodidly o plechovky s barvou (o tašku s čipsy ne – neriskovala jsem, že místo nich dovezu drobečky). „Jsou to dva vzájemně propletené tvary – černý a bílý – které spolu

17/19

tvoří kruh. Občas jsou charakterizovány jako ženský, negativní, a mužský, pozitivní princip.“ Páni, to je ironie, pomyslela jsem si. Já a moje typická naštvanost a Sonny a jeho typická protivná štěněčí dovádivost. „Přiznám se, že to nepovažuju za zvlášť hezký popis dvojice,“ prohodila mamka zasněně; určitě myslela na sebe a Willa. Zrovna zastavila u chodníku v rušné Blackstock Road, přímo před černou lesklou fasádou McConnell a synové, pohřební ústav. „Ahojky, Sadie! Ahojky, Nicky!“ Mamka se naklonila přes sedadlo spolujezdce současně s tím, jak jsem se z něj zvedla, aby viděla na taťku, který na nás obě nadšeně mával z otevřeného okna v prvním patře. Nesnášela, když jí někdo říkal Nicky. „Nechceš na moment skáknout sem nahoru, Nic? Ještě jsi ten můj bejvák neviděla!“ hulákal taťka dolů. Během toho měsíce, co tady bydlel, se mu hnědoplavé kotlety u uší prodloužily a jeho havajské košile vypadaly ještě řvavěji než dřív. Když mamce někdo řekl Nic, hnusilo se jí to ještě víc než Nicky. Navíc nikdy nedokázala pochopit taťkovu zálibu v kotletách ani vášeň pro křiklavě barevné košile. Asi je na místě uvést, že propletenec jin a jang se v případě mých rodičů rozpadl už před lety. „Promiň, mám moc práce!“ omluvila se mamka zvesela. Je trošku mimoň, ta moje mamka, a nikdy na sobě nedala znát, že by jí taťkovo pomalé, zdlouhavé a nekonečné opouštění domu lezlo na nervy, ovšem teď, když už byl oficiálně pryč, si podle mě docela užívala ten domácí klid a mír, jinak řečeno – žádný řvoucí rock, co by přehlušoval jejího Elgara, nebo kdo byl zrovna její hudební skladatel měsíce. (Jasně, pořád ještě tu byl rock řvoucí z mého a Sonnyho pokoje, ale nám aspoň mohla pohrozit zabavením kapesného, pokud trochu nestáhneme zvuk). „Mohla bys mi ty věci hodit do Sonnyho starýho pokoje?“ zeptala jsem se mamky a ukázala na barvu a křupky v prostoru pro nohy. „Spolehni se,“ přikývla mamka a zesílila rádio, kde zrovna začaly

18/19

horny hornovat, nebo co to dělají v klasické hudbě. „Užij si návštěvu a později ahoj!“ A s rychlým škubnutím Fordu Focus a za zvuků břeskného arpeggia (aspoň myslím, že to je hudební termín, ale klidně se tak můžou jmenovat nějaké těstoviny) se mamka zařadila do hustého proudu vozidel. „Pospěš si nahoru!“ zubil se taťka dolů na chodník. „Oběd je hotový!“ Sotva taťka bzučákem otevřel vchodové dveře, vpadla jsem do chodby vedle funebrácké kanceláře a překotně dusala do schodů. Padala jsem hlady (nakupování čipsů je svůdná činnost, ale povedlo se mi jim odolat) a babička vždycky vařila skvěle. Samozřejmě, že mi pořád ještě připadalo ujetý, že se babička odstěhovala ze svého vlastního prostorného domku v Barnetu do miniaturní komory v taťkově bytě, aby mu „pomohla se zabydlet“, ale v podobných situacích jako tahle (myslím, když mi kručí v žaludku) jsem byla ráda, že tu je. Jinak bych totiž obědvala vlažnou instantní nudlovou polívku. „Ahoj!“ houkla jsem, když jsem vpadla do taťkova bytu a rovnou zabočila do obýváku. „Ahoj,“ pozdravil mě puberťák, co nebyl můj brácha. Ten puberťák... a) se rozvaloval v taťkově oblíbeném, odřeném křesle z hnědé kůže b) byl taťkův soused z horního patra c) se jmenoval Cormac d) měl sedmnáct let e) měl na sobě černý oblek i kravatu f) se strašně moc snažil nepobryndat si černý oblek a kravatu instantní nudlovou polívkou

@Created by PDF to ePub