Už od jara, kdy se nám z časových důvodů nepodařilo realizovat plánovanou výpravu na Mauritius, jsme se s Liborem a Michalem zabývali myšlenkou, že aspoň na podzim se utrhneme z neúprosného pracovního procesu a vyrazíme na nějaký malý exotický výlet. Nakonec volba padla na Tunisko - ještě jsme tam nebyli - bude to tedy po dlouhé době další navštívená země, bude tam ještě teplo na koupání, je tam plno možností pro výletování a kromě toho nám pěkně po třech letech opět vychází návštěva Severní Afriky, která by se nám tímto tempem za šest let měla pěkně zkompletovat (ještě chybí Libye a Alžírsko)… Naše tradiční sestava byla tentokrát zachována - do poslední chvíle to vypadlo, že se k nám přidá ještě Liborův a Michalův spolužák z ČVUT, ale nakonec jsme na sever Afriky vyrazili ve třech. Z původně zamýšleného začátku září se sice stal začátek října, ale to nám pranic nevadí! Tak tady, vzhůru do Tuniska! Den 1. - 3.10.2003 pátek Pro cestu do Tuniska jsme si vybrali Exim tours. Ve středu jsme zaplatili pobyt a v pátek odlétáme! Rádi bychom skloubili odpočinek u moře s cestováním, což se nám na žádné výpravě ještě pořádně nepodařilo. Pár dní si poležet na pláži a pár dní cestovat a poznat aspoň kousek Tuniska! Máme pro náš plán ideální výchozí bod - město Sousse, které leží ve střední části země a většina našich cílů je odsud dobře dosažitelná. S Liborem se vydáváme z Tábora okolo deváté, letadlo letí v poledne, nevíc je to charterový let, takže máme času dost. Michal je na letišti tradičně dřív a jako vždy na nás čeká. Než jsme dorazili, tak zatím vyřídil vouchery a letenky, takže máme po příjezdu o starost méně. Odbavení probíhá bez problémů, akorát na monitoru s odlety se dovídáme, že je náš start odložen až na půl druhou, což znamená, že budeme hodinu a půl sedět v bezcelní zóně. Náš Boeing 737-800 společnosti Travel service se s námi nakonec odlepil od země až ve 14,05, ale hlavně že jsme konečně zamířili do tepla! Čekalo nás 1622km, které jsme ve výšce 11887m nad zemí zdárně překonali za 2 hodiny a 20 minut. Cestou byla krásně vidět Itálie a Apeniny, nad mořem se trochu zatáhlo, ale průlet nad tuniskými městečky zvláště nad Sousse byl opravdu efektní. V 16,24SEČ jsme drsně dosedli na plochu letiště Habiba Bourguiby v Monastiru. Zdejší letiště je malinké, ale docela útulné. Pasová kontrola je rychlá a brzy dostáváme razítka do pasu. Výhodou cesty do Tuniska s cestovní kanceláří je skutečnost, že nepotřebujeme vízum. V letadle jsme pouze vyplnili vstupní formulář, jehož spodní část s námi bude cestovat po Africe až do našeho odletu. Zástupci cestovky nás směrují do autobusu před letištěm a brzy se vydáváme do nedalekého Sousse (cca 10km), které jsme si už pěkně prohlédli z výšky. Teď si ho prohlédneme také ze země - poprvé míjíme zdejší přístav, medínu se starobylým ribatem a kasbou na návrší, nádraží předměstského vlaku (říkejme mu stejně jako domorodci metro), stanoviště drožek a malých turistických vláčků a také nepřehlédnutelnou turistickou zónu, kde stojí jeden hotel vedle druhého. S napětím sledujeme, jak daleko bude náš "Marabout" daleko od centra. No, není to nejhorší, ale půlhodina chůze taky není zrovna málo. Ale
1
hotel je to pěkný (přestože se v překladu jmenuje "Hrobka"). Vstupní hala má opravdu tvar hrobky, jaké známe z naší cesty do Maroka, zbytek hotelu je mírně monstrózní, ale vkusně zasazený do palmové zahrady, takže vzhůru na pokoj 901, který bude následující necelé dva týdny naší základnou a domovem… Večer se vydáváme na první obhlídku Sousse. Procházíme rušnou obchodní ulicí a míříme do centra. Musím říci, že z okna autobusu i na mapě se centrum zdálo být mnohem blíž. Když jsme se dostali na konec dlouhatánské nábřežní promenády, kde nás od hradeb medíny dělí ještě dobrých 500 metrů, jsme už totálně uchození. Na víc už nemáme sílu. No, Sousse je docela velké. Chuť si chceme spravit v supermarketu naproti našemu hotelu - budova je z architektonického hlediska zvláštní tím, že ji podpírají dva mohutné betonové hasáky nákupem pivka na uvítanou. Alespoň se hodí několik drobáků, které zbyly mým rodičům, kteří zde trávili dovolenou 14 dní před námi. Bohužel jsme nakoupili pivo Stella (1.250TND), které se na pokoji ukázalo být nealkoholickým a navíc ještě mírně "bylinkózním". Den 2. - 4.10.2003 sobota Druhý den je odpočinkovým. Tak to bývá na většině našich cestách a v Tunisku nebyl žádný důvod tento pěkný zvyk měnit. Můžeme se alespoň trochu zorientovat v našem hotelu a především si poležíme na pláži. Na obloze se sice prohání sem tam nějaký ten mráček, ale jinak do nás pěkně praží Sluníčko, což jsme po odletu ze sychravé Evropy potřebovali. Asi hlavním úkolem dneška bude obstarání místní měny, což pro kluky představuje návštěvu některého z bankomatů, které jsme při včerejší večerní obchůzce míjeli. Já jsem netradičně vybaven dolary, které našim zbyli z dovolené, tak budu po velmi dlouhé době měnit hotovost. Směnárna je naštěstí v recepci hotelu, tak nemusím chodit nikam daleko. Kurz vychází zhruba na 24,-kč za dinár, což je o něco více než při výběru z bankomatu. Ale hlavně, že jsem se zbavil dolarů… Teď už vzhůru na pláž. U obsluhy si platíme lehátka na celý den (1.500TD) a uleháme pod jeden z mnoha rákosových slunečníků, které z dálky připomínají přerostlé bedly. Moře je ještě docela teplé, takže se s chutí vrháme do vln Středozemního moře. Tak tohle jsme přesně potřebovali - položit se na hladinu a nechat se kolébat! Prostě paráda! Bohužel záhy zjišťuji, že ta smítka, která sem tam ve vodě potkávám, není nic jiného, než malinké medúzky s černými chapadýlky. Chvíli na ně s Michalem nedůvěřivě koukáme, ale zkoušet, jestli žahají, to se nám tedy moc nechce. No, Libor ten test provedl za nás - nedobrovolně. A…. žahají! Nechtěně o jednu medúzku zavadil rukou a teď má na zápěstí svědící škrábanec. Naštěstí se ta malá pálivá stvoření útokem na Libora natolik uspokojila, že další den odtáhla, a víc jsme je u našich břehů nespatřili. Na pláži jsme zůstali asi do čtyř. Liborovi se už moc do vody nechtělo a radši se slunil, my s Michalem jsme si ještě poplavali v moři a raději jsme se vyhýbali všem smítkům a větvičkám, které jsme před sebou zahlédli. Odpoledne jsme se vydali na procházku do centra. Chtěli jsme obhlédnout Sousse a hlavně jsme se chtěli podívat, v kolik hodin odjíždí metro do Monastiru (později jsme zjistili, že jízdní řád máme přímo v recepci hotelu a že jsme tudíž podnikli asi 5km cestu
2
na nádraží poměrně zbytečně). Ale aspoň jsme se zorientovali ve městě - prošli jsme celou nábřežní promenádu, třídou Habiba Bourgiby jsme došli až na náměstí Farhat Hachet - tedy k bráně do medíny, a odtud podél přístavu jsme se dostali až k do stanice metra. Zítra se do centra vrátíme na pořádnou prohlídku, teď už spěcháme do hotelu, kde dnes od šesti úřaduje naše delegátka, u které bychom si chtěli objednat výlet do pouště. Původně jsme chtěli i na jih cestovat sami, ale teď máme možnost během dvou dnů procestovat prakticky všechny lokality, které jsme měli v plánu, což bychom sami tak rychle asi nezvládli. Aspoň zbude víc času na koupání…. Slečna delegátka hned od začátku dávala najevo, jak moc ji její práce baví a jak je ráda, že po ní zase někdo něco chce. Člověk si pak znova a znova říká, že je asi opravdu lepší vzít na záda bágl a zařídit si cestu sám. No, dvoudenní výlet jsme si nakonec domluvili na čtvrtek a do té doby budeme doufat, že s tam s námi tato nemilá slečna nepojede jako průvodkyně… Den 3. - 5.10.2003 neděle Tak v Tunisku jsme se rozkoukali, tak je na čase trochu výletovat. Pro začátek to nebudeme přehánět a vydáváme se do sousedního přístavního městečka Port El Kantaoui, jehož centrum bylo vystavěno celé v maurském stylu především pro potřeby turistů. Kromě velikého přístavu pro plachetnice z celého světa tu najdeme i golfové hřiště s 27 jamkami, tenisové kurty nebo jezdeckou stáj. Od hotelu to do Port El Kantaoui máme asi 10km. Svezeme se turistickým vláčkem, který neustále pendluje mezi centrem Sousse a okrajem zábavního parku Hanibal právě v Port El Kantaoui. Chvíli čekáme u hlavní třídy, která vede kolem našeho hotelu, a brzy se objevuje bílý vláček (na trase jezdí ještě červený a modrý). Za 3.500TD kupujeme zpáteční lístek, což znamená, že zpátky do Sousse musíme jet zase tímto bílým vláčkem, protože co barva to jiný majitel. Cesta trvá chvilku. Míjíme několik obchodů, velkou budovy Amen banky, jejíž bankomat včera posloužil Liborovi a Michalovi, a také spoustu dalších hotelů, které stojí na konci naší turistické zóny. No, odsud je to do centra Sousse už opravdu dost daleko. Asi za dvacet minut vystupujeme v Port El Kantaoui. Do centra se vydáváme přes nějaké parkoviště, což sice není zrovna ideální cesta, ale v přilehlém obchůdku alespoň můžeme nakoupit poměrně levnou vodu (0.380TD). Konečně stojíme na pěkném palmovém náměstíčku. Bělostné centrum města je poměrně upravené, je vidět, že pro turisty ho místní pečlivě udržují. Do přístavu se prochází bránou s osmibokou dvoupatrovou věžičkou. Tady koncentrace restaurací a obchůdků dosahuje maxima. V přístavu kotví ohromná spousta krásných jachet až z toho oči přecházejí. Sem tam nás otravuje místní nadháněč a láká na projížďku po moři, my se ale jdeme raději projít na molo s malým majákem. Nějaký místní sváteční rybář se tu snaží rozmnožit svůj chabý úlovek, kterým je nějaká mrňavá čudla, kterou se jeho malý synek právě snaží zamordovat pokud možno co nejoriginálnějším způsobem. Na kamenech se producírují krabíci a u břehu se objevují i naše oblíbené medúzy. No, jen ať si tady zůstanou…
3
V přístavu panuje taková pohodová atmosféra, takže si ho ještě pořádně projdeme. Prohlédneme si kotvící jachty a chvíli ještě posedíme na druhém molu. Je odsud krásný výhled na celou riviéru s hotely. Z některé pláže občas vyletí odvážlivec tažený motorovým člunem na padáku a po hladině se prohánějí vodní skútry i jachty. Přístav opouštíme opět pěknou bránou, ještě chvíli posedíme u zpívající fontány na náměstí, nahlédneme do zábavního parku Hanibal a vláčkem se vydáme zpátky do Sousse. Nevýhodou se ukazuje být "bílý" zpáteční lístek - ostatní dva vláčky přijíždí mnohem dřív, jenomže my musíme čekat půl hodiny na ten náš. Do Sousse se za zvuku hlasité hudby kodrcáme zhruba hodinu po poledni. Jedeme až na konečnou, tedy do místa, kde končí nábřežní promenáda a začíná moderní třída Habiba Bourgiby.
Sousse patří k největším tuniským městům - dnes zde žije 230 tisíc obyvatel - a zároveň k největším turistickým letoviskům v zemi. Založeno bylo v 9.století př.n.l. Féničany jako Hadruméte. Během druhé puncké války v r.202 bylo město použito jako pevnost, nicméně až za Římanů následoval opravdový rozkvět a prosperita. Postupně dosáhlo takového významu, že sám císař Dioklecián z něj učinil hlavní středisko celé jižní provincie. Za nadvlády Vandalů bylo město přejmenováno na Hunericopolis a o sto let později ho zase Byzantinci přejmenovali na Justinianopolis. A právě Byzantinci byli první, kdo město opevnil. Přesto v sedmém století padl Justinianopolis do rukou Arabů vedených Uqbou bin Nafi al-Fihrim. V 9.století se přestavěné město stalo hlavním přístavem dynastie Aghlabovců a právě z této doby pochází městské hradby, které dodnes obepínají staré město - tedy Medínu.. Přestože bylo město důkladně opevněno - za městskými hradbami byla ještě postavena pevnost-ribat padlo ve 12.století do rukou Normanů a v 16.století ho zase obsadili Španělé. Rozsáhlé škody městu způsobili spojenecké nálety během 2.světové války, ovšem dnes na začátku 21.století prodělává město obrovský rozvoj díky turismu. Podél dlouhé městské pláže vyrostly obrovské hotelové komplexy, krásná nákupní centra a turismus dnes zaměstnává nemalou část obyvatel Sousse. Společně se severotuniským Hamametem a ostrovem Djerba je dnes Sousse nejčastějším cílem turistů z celého světa. V centru města, prakticky hned vedle přístavu, leží staré město - medína obehnaná hradbami z roku 859. Na jejím severovýchodním okraji se rozprostírá náměstí Farhat Hached, které je zajímavé hlavně tím, že je to snad jediné hlavní městské náměstí, jehož středem vedou koleje, po kterých jezdí nikoliv tramvaje nýbrž vlak! Na náměstí také ústí třída Habiba Bourgiby, na jejímž začátku jsme vystoupili z našeho vláčku. Ze všeho nejdříve se jdeme podívat na městské nádraží - tedy ne na stanici tzv.metra, kde jsme byli včera, ale na skutečné železniční náměstí, odkud jezdí vlaky do Tunisu, kam bychom se také během našeho pobytu rádi vydali. Nádražní budova leží za poštou asi 200m od náměstí. Jízdní řády jsou kromě arabštiny také ve francouzštině, takže jsme bez problémů získali všechny potřebné informace a můžeme se 4
vydat do medíny. Vstup do medíny je hned vedle náměstí Ferhat Hached, ovšem není to žádná honosná brána, na jaké jsme zvyklí třeba z Maroka. Tady v Sousse se do medíny vstupuje velkou dírou, kterou tu v jinak masivní hradební zdi vytvořila letecká puma během spojeneckého bombardování v roce 1943. Dříve tu stála brána Bab el Bahar, která zavedla návštěvníky do spleti úzkých uliček s mnoha obchůdky všeho druhu. Dnes už tedy zbyly jen ty uličky a malé krámky, nad tím vším se tyčí jednak věž ribatu a také mohutná kasba, u které hradby končí. My nejdříve obdivujeme starý přístav na okraji medíny a kolem obchůdků se dostáváme až na malé náměstíčko mezi ribatem a Velkou mešitou. Do mešity se bohužel nedostaneme, pustili by nás pouze na nádvoří, a tak raději navštívíme ribat, z jehož věže se podíváme nejen na nádvoří mešity, ale budeme se moci rozhlédnout po celé medíně i po novém městě. Zdejší ribat byl vystavěn na konci 8.století za vlády Almurabidů, což byli oddaní bojovníci za víru, kteří žili podle přísného vojenského řádu. Ribat byl postaven jako vojenské hrad, ale sloužil také jako ubytovna pro poutníky a příjmal také uprchlíky. Dnes je označován jako nejstarší islámská stavba v Severní Africe. V roce 821 byla za vlády Aghlabovců přistavěna věž, která se jmenuje Nador, a která je z dálky viditelnou dominantou celého opevnění. Za 2.100TD vstupujeme do ribatu, samozřejmě si připlatíme i požadovaný jeden dinár za focení i natáčení, protože pevnost skýtá opravdu zajímavé prostředí. V přízemí najdeme několik temných místností a velké nádvoří. Na jeho okraji hned za vchodem jsou schody do prvního patra, kde lze vstoupit do věže. Z ní je opravdu nádherný výhled na Sousse. Staré město se rozkládá na malém návrší, jehož dominantou je výše zmíněná kasba, krásně vidíme i náměstí Hached, přístav a jižním směrem dohlédneme až do sousedního Monastiru. Samozřejmě máme jako na dlani také sousední Velkou mešitu, která pochází z roku 851, kdy ji nechal postavit Aghlabitský vládce Adbul Abbas. Pěknou bránou opouštíme ribat a míříme do souků, tedy na tržiště, které se rozprostírá v úzkých uličkách medíny. Je to klasický arabský bazar s nepřeberným množstvím zboží a dotěrnými prodavači. Koupit se tu dá koření, kožené věci, vodní dýmky, ovoce, zelenina, ale také zlato nebo cédéčka. Vyjímkou nejsou ani živá zvířata jako chameleóni nebo želvy. Podél jižní hradby stoupáme po schodech ke kasbě. Tady výš v kopci už bazar není, za to je tu špína a nepořádek. Velká kasba s majákem dnes slouží jako archeologické muzeum, ale vzhledem k tomu, že se chystáme v Tunisu navštívit proslulé muzeum Bardo, tak si návštěvu kasby tady v Sousse odpustíme. Vracíme se na bazar a přes nevábnou rybí tržnici opouštíme Medínu.. Podél hradeb se vracíme na náměstí Hached a já mezitím vybírám z bankomatu peníze na zaplacení pouštního výletu. Na náměstí na chvíli nakoukneme do honosného tříposchoďového obchodního domu s pevnými cenami a na chvíli ještě posedíme u stánku nad dobrým ale drahým kebabem (3.000TD) a solidním pivem (3.000TD). Do hotelu se vracíme pěšky, což znamená, že jsme po takové túře večer pěkně upajdaní…
5
Den 4. - 6.10.2003 pondělí Tak nevím, co jsme včera Sluníčku udělali, ale dneska se schovalo za mraky a nechce se mu vylézt. Škoda, na dnešek jsme si naordinovali odpočinek a zahálku na pláži. Nedá se nic dělat, zahálet budeme v krytém bazénu. Ráno platíme naší "milé" delegátce výlet do pouště (157TD - mimochodem, když jsme jí ty prachy dali, tak asi na deset vteřin polevil její pohled rozzuřeného sršně) a prakticky celé dopoledne trávíme ve vodě bazénu, na jehož břehu právě cosi natáčí nějací filmaři z Ruska. Nejsem si jistý, copak to vytvářeli za umění, ale podle kostýmů a chování štábu bych to viděl na nějakou neodolatelnou telenovelu. Nicméně Libor měl to štěstí, že byl samotným režisérem požádán o účinkování, takže někdy v budoucnu zřejmě budou mít ruské ženy v domácnosti možnost vidět našeho kamaráda, kterak noblesně plove v bazénu z jednoho břehu na druhý… Den 5. - 7.10.2003 úterý Po dni odpočinku se znovu vydáváme na výlet. Dnes míříme na jih od Sousse do Monastiru a Mahdie. Za tímto účelem tedy poprvé využijeme to zdejší takzvané metro. Hned po snídani se tedy vydáváme přes celé město na stanici. Vlak nikoliv nepodobný našim pantografům odjíždí v 9,35 a zpáteční lístek II.třídou do Mahdie stojí 4,920TD, což je poměrně solidní cena. Vlak je zpočátku dost plný, ale lidé postupně vystupují a největší nápor tak zažíváme až na předposlední stanici "Faculte", což - jak název napovídá - je studentská zastávka někde v blízkosti university. Do Monastiru přijíždíme téměř načas, tedy krátce po desáté. Zdejší medína začíná kousek od nádraží, my ale zatím jdeme po Bourgibově třídě podél hradeb na malé náměstí se zlatou sochou právě prezidenta Bourgiby. Ta socha tu není náhodou, protože Monastir je rodištěm tohoto prvního tuniského prezidenta. Však z této skutečnosti město těžilo plných třicet let a dnes je jedním z nejhezčích a nejmalebnějších měst Tuniska. V dobách antických bylo město - tehdy zvané Ruspina - výchozím místem Caesarova tažení do Afriky, své současné jméno získalo díky ranně křesťanskému klášteru. Dnes je Monastir moderním městem, které se sice nemůže svou velikostí rovnat sousednímu Sousse, ale o to větší tu najdeme klid. Svými památkami pak svého severního souseda rozhodně předčí. Než navštívíme samotné centrum, projdeme se ještě po nábřežní promenádě lemované palmami. Je o mnoho kratší a klidnější než promenáda v Souse. Také tady najdeme v jejím sousedství přístav a hlavně tu na návrší před námi stojí osvědčená dvojice - Velká mešita a ribat. Samotná mešita není nijak zajímavá, přestože je jistě také velmi stará, zato opravdovým skvostem je zdejší ribat. Je o mnoho větší a masivnější než ribat v Sousse, pochází také z konce 8.století (796) a také jeho dominantu tvoří věž. Původně byl vystavěn jak vojenský klášter, který měl zároveň sloužit jako obrana proti křižákům. V mohutných zdech se nachází spleť místností a schodišť. Ve druhém patře najdeme skromné ale přehledné muzeum islámského umění a podaří-li se nám najít správné schodiště do dalšího poschodí, můžeme i zde vystoupat na vrchol věže. Z věže je opravdu nádherný výhled. Na jedné straně moře a přístav, hned vedle muslimský hřbitov, krásné mauzoleum Habiba Bourgiby, prezidentovo náměstí s desítkami palem a
6
moderní mešitou, nové město a malebná Medína.. Opravdu to stojí za to! Starobylý ribat (Monty Pythoni z něj udělali Jeruzalém pro svůj film "Život Briana") nádherně kontrastuje s moderní islámskou architekturou v okolí. Člověku se z té věže ani nechce slézt dolů. Ale protože se ještě chceme podívat do zmíněného mauzolea, musíme si trochu pospíšit, jinak nám ujede vlak, kterým chceme pokračovat do Mahdie. Ještě se projdeme po mohutných hradbách a potom už spěcháme přes ulici k velkým fontánám, u kterých začíná pěší promenáda, která končí před branou mauzolea. Samotné mauzoleum je zvláštní především tím, že je určeno osobě - tedy bývalému prezidentu Bourgibovi - který stále ještě žije! To není zrovna obvyklé. Budova mauzolea má tvar maraboutu, tedy hrobky se zlatavou kopulí. Dominantu však tvoří především dva vysoké minarety s arabskými texty na stěnách a kromě zmíněného maraboutu tvoří mauzoleum ještě dvě boční křídla každé se svojí zelenou kopulí a také dvě sloupořadí. Nádvoří mauzolea je dlážděné a návštěvníky zde ještě zaujmou nádherné kaligrafické dveře s typickým obloukem a čtyřmi sloupy. Tudy se ale do mauzolea nevstupuje, k tomuto účelu slouží dveře v jednom z bočních křídel. Tudy se dostaneme do osmibokého sálu. Zde uprostřed stojí přichystaný sarkofág, ve zdi nechybí ani mihráb a náhrobky ostatních členů prezidentovy rodiny. V přilehlé místnosti můžeme nahlédnout do prezidentovy pracovny, která je vyzdobena státní vlajkou, knihovnou a osobními věcmi prezidenta Bourgiby. Čas už začíná být proti nám a tak musíme spěchat zpátky na nádraží. Medínu už jen ledabyle proběhneme, protože ve 12,25 nám jede vlak do Mahdie. Stihli jsme to, ale pantograf už je naprosto přeplněný, takže sezení v nejbližších minutách nehrozí. Naštěstí cestující opět postupně vysedají, takže v půlce cesty už zase pohodlně sedíme a zhruba po hodině jízdy vystupujeme v Mahdii. Mahdia je městečko na břehu Středozemního moře, které žije především z rybolovu a zemědělství. V dávných dobách tu měli svůj velký přístav Féničané. Jméno má podle svého zakladatele sultána Obeida el Mahdi, který jej nechal vystavět v roce 921 na skalnatém poloostrově. Korzár Dragout, který ve službách Osmanů jako kapitán turecké flotily ohrožoval bezpečí na moři, zde nechal v 16.století vystavět pevnost a kasbu, ovšem dnes už je význam Mahdie ten tam a my tu nacházíme klidné městečko s malebnými zákoutími, rozpadlou kasbou a zbytky zmíněného fénického přístavu. Nádraží není daleko od medíny a za chvíli už stojíme před zdejší chloubou - bránou Skifa el Kahla. Tento vstupní portál je opravdu mohutný a samotný průchod je dokonce 50m dlouhý. Za branou začíná medína, která je taková trochu modernější a ani obchodů tu zase tolik není. Centrem medíny je náměstí Khani en Noamine před Velkou mešitou, která se zdá být na pohled poměrně zachovalá a zrenovovaná. Dovnitř nás však
7
stejně nepustí a tak pokračujeme uličkou Rue Manouba k Dragoutově pevnosti Borj el Kebir. Za pevností začíná muslimský hřbitov, který se rozkládá na zbytku poloostrova až k mysu Afrika. Mořský břeh tu lemují zbytky fatimovského přístavu, ale jsou to opravdu už jen neforemné ruiny a člověk musí mít opravdu bujnou fantazii, aby si tu představil veliký přístav.¨ Na konci poloostrova stojí maják. Trochu si tu odpočineme než se vrátíme na náměstí Noamine. Kousek odtud je pěkný palmový park, kde ještě chvíli posedíme než se vydáme medínou na náměstíčko Place du Caire, které slouží jako jedna velká kavárna po širým nebem nebo spíš pod stromy. Je tu i několik obchůdků a malebná mešitka Mustafy Hamzy z roku 1772. Bránou Kahla medínu opouštíme a vracíme se na nádraží. Zpáteční vlak odjíždí v 16,05 Čeká nás asi 105 minut jízdy přes Monastir do Sousse. V Monastiru nastupuje opět spousta studentů, kteří s námi tentokrát jedou až na konečnou. A aby toho nebylo málo, tak nám ještě průvodčí (mimochodem vypadal jako Poirot) pustil trochu té hlučné arabské hudby…
Den 6. - 8.10.2003 středa Středa je opět odpočinková. Po včerejším výletu budeme zase lenošit, vždyť další dva dny nás čeká pouštní výlet, tak musíme šetřit síly. Počasí je opět ideální koupací, medúzy z prvního dne nikde, takže hurá do vody! Odpoledne jdeme s Michalem vyzkoušet místní pizzu - inu, Itálie je tak blízko, takže tradiční arabský kus kus pomalu ale jistě vytlačuje pizza. A musím podotknout, že dobrá pizza! A za 4.950TD není ani příliš drahá a když k tomu přidáme solidní pivko Celtia (2.000TD) nemůžeme být nespokojení! Večer ještě skočíme na nějaké ty nákupy, jinak je středa koupací a odpočívací… Den 7. - 9.10.2003 čtvrtek Dnes jsme si pěkně přivstali. Jakpak by ne, když nás čeká dlouhá cesta na jih. Návštěva pouštních oblastí byla jedním z hlavních cílů naší cesty, takže nějakou tu hodinku spánku klidně oželíme. Ve tři čtvrtě na sedm vyrážíme autobusem od našeho hotelu. Chvíli ještě nabíráme spolucestující u okolních hotelů a potom už na okraji Sousse najíždíme na dálnici a vydáváme se na jih. Naším prvním cílem je asi 50km vzdálený El Jem. Na okraji této malé obce stojí na pláni mezi olivovníky monumentální římské koloseum, které je třetí největší 8
stavbou svého druhu na světě a největší mimo Itálii! V letech 230-238 ho nechal vystavět císař Gordiánus. Amfiteátr má úctyhodné rozměry - 138 x 114m a jeho 30m vysoké třípatrové tribuny pojmou až 35 000 diváků. Na svou dobu to byla skutečně grandiózní stavba, tím spíš, že stavební materiál musel být dovážen až ze 30km vzdáleného lomu v Salaktě. Koloseum výraznou měrou přispělo k rozkvětu samotného města, které se tehdy ještě jmenovalo Thysdrus, a které si své období největšího rozkvětu prožilo právě v období mezi 2. a 3.stoletím n.l. Tehdy sloužilo jako důležitá obchodní křižovatka a procházelo jím veškeré zboží putující z vnitrozemí na pobřeží. Stavba mohutného amfiteátru městu dodala další lesk a Thysdrus se stal po Kartágu druhým nejdůležitějším městem celé oblasti. Konaly se zde zápasy gladiátorů i zvířat, ve zdech kolosea ale někdy našli své útočiště i povstalci, jako například v roce 647 byzantské jednotky, které se sem uchýlili po porážce u Sbeitly. V roce 697 zde byla zase obklíčena arabskými vojsky princezna Al-Kahina a v 17.století zde bojovali proti rebelům jednotky Mohameda Beye, kterým se dokonce podařilo zdi amfiteátru na některých místech rozbořit. Dnes slouží amfiteátr jako obrovské divadlo pod širým nebem a každé léto zde hrají orchestry z Evropy klasickou hudbu. My zastavujeme na parkovišti před koloseem. Vchod je ovšem na opačné straně, takže nejdříve musíme obejít oplocený areál, který je lemovaný desítkami obchůdků. Vstupné 4.200TD máme zahrnuto v ceně, takže jenom zaplatíme obligátní poplatek za fotografování a můžeme vstoupit. Je opravdu neuvěřitelné stát uprostřed arény, kterou obepínají tak obrovské tribuny. Ani se nechce věřit, že byli lidé schopni něco podobného postavit před více než 1700 lety. Je pravdou, že takový egyptský Karnak nebo kambodžský Angkor Wat jsou ještě monumentálnější stavby, ale stejně působí El Jemské koloseum opravdu majestátně. Z arény sestupujeme po schodech do podzemních kobek, kde na svůj zápas o život čekávali gladiátoři, a kde byla také pro potřeby zápasů pěstována divá zvěř. Z podzemní se vydáváme nahoru do ochozů, kam nás zavede několik širokých schodišť. I z vrchu vypadá koloseum velmi grandiózně, nevíc odsud máme i pěkný výhled na moderní El Jem, který už zdaleka není tím slavným Thysdrem. No, nezbývá než fotit a fotit. Několik snímků ještě pořídíme zvenku - pěkný výhled (i když trochu proti Slunci) je především z parkoviště - a potom už musíme pokračovat dál v cestě. Průvodkyně, která nás bude tyto dva dny provázet, je postarší dáma, která neustále srší humorem, a která především už asi velmi dlouho pobývá v Tunisku, takže nám po cestě vypráví o místních obyčejích a zvycích. Alespoň cesta rychleji ubývá. Brzy míjíme druhé největší Tuniské město Safx a chvíli na to zastavujeme v městečku Mahrés v malé kavárně, abychom se na další cestu trochu posilnili. No, kebábek za tři dináry přišel k duhu.
9
Pokračujeme podél Středozemního moře dál na jih a asi za hodinu objíždíme město Gabés, které je vlastně jakousi branou do jižních pouštních oblastí. Však také dlouhá staletí bývalo cílem velbloudích karavan z jihu. Dnes tu najdeme spíš petrochemický průmysl a také rozsáhlé palmové plantáže. A samozřejmě začínající poušť. Blížíme se k našemu dalšímu cíli, kterým je proslulá Matmata - tedy útočiště Berberských kmenů, které si zde vyhloubily do země svá jeskynní obydlí. Něco podobného jsme už viděli před třemi lety na okraji španělské Granady, tak jsem docela zvědavý, jak žijí troglodyté tady na jihu Tuniska. No, jeskynní obydlí tady v Matmatě jsou mnohem propracovanější než prosté díry španělských cikánů. Většinou je vyhloubena centrální jáma, do ní je prokopaný vchod a z jámy jsou dále vyhloubené jednotlivé místnosti. Ty prý zůstávají v horkém létě chladné a v zimě se v nich zase drží teplo. Lidé zde žijí opravdu primitivním způsobem za použití těch nejjednodušších pomůcek a nástrojů. Obilí tu melou ručně a olivový olej lisují v lisech poháněných koňskou silou. Pravdou je, že tuto tradici už dnes udržují především kvůli turistům. Při návštěvě takového obydlí je tedy slušnost zaplatit nějaký symbolický příspěvek na domácnost. Mě to všechno připadá jako divadýlko. Průvodkyně se dušuje, že tito lidé zde skutečně žijí celý rok, že to není jen pouhá póza pro turisty. Ne, že bych jí nevěřil, ale na těch "pózách" něco přece jen bude. Stará babička sedí na koberci a předstírá, že mele obilí. Jednou rukou točí kolem a druhou má nastavenou na dinárky…Kdepak, tradice je ta tam. V praxi to vypadá tak, že se do obydlí nahrne hromada turistů, kteří fotí jako diví a vzájemně si překážejí. Domorodce se předvedou, jak tu spokojeně žijí, vyberou "vstupné" a představení končí. Nelíbí se mi to… Raději se jdu porozhlédnout po okolí. Matmata se totiž rozkládá na malém návrší a je odsud nádherný výhled do mírně zvlněné pouštní krajiny. Nedaleko troglodytních obydlí se nachází moderní Matmata, kde dnes žijí asi 3000 obyvatel. Samozřejmě v normálních domech, je tu také několik hotelů a v jednom z nich nás za chvilku čeká oběd. Hotel je skutečně přepychový a jak jinak, je vystavěn v díře v troglodytním stylu, ovšem zdi jsou obložené mramorem. Oběd byl výborný - samoobsluha jako vždy - až na to, že jsem si úspěšně ulomil kus jedné stoličky. Naštěstí to nebolí, takže návštěva oblíbeného dentisty mě čeká až doma.
10
Po obědě se vydáváme na západ dál do pouště. Teď máme namířeno do oázy Duz, kam vede z Matmaty nová poměrně kvalitní silnice. Duz je pěkná palmová oáza s asi 12 tisíci obyvateli. Rozkládá se na severním okraji velkého východního ergu, tedy dunového pole, které odtud sahá hluboko na jih do Libiye a Alžírska. Při pohledu na těch 400 000 palem, které tu místní obyvatelé pěstují, mě napadá srovnání s marockou Merzougou. A stejně jako v Maroku i tady nás teď čeká malý výlet na velbloudech. Ještě před tím se ale ubytujeme v přepychovém hotelu Sun Palm. Neměl bych nic proti tomu zase strávit jednu noc pod stanem pod těmi miliony hvězd, což má své neodolatelné kouzlo, ale na druhou stranu musím říci, že koupel pod stejnými hvězdami uprostřed pouště v 25m bazénu má také něco do sebe. No, snad se z nás nestanou snobi… Mnozí naši spolucestující se před projížďkou vystrojí do pruhovaných hábitů ve snaze vypadat jako nomádi. Těžko jim budeme vysvětlovat, že vypadají jako idioti, a jdeme do autobusu, který nás odveze na okraj městečka k velbloudímu stanovišti. Po třech letech se zase povozím na odvěkém korábu pouště. Přestože naše zvířata vede domorodý chlapec, má taková vyjížďka pro nás Evropany přece jen něco do sebe. Liborův velbloud je přivázaný k tomu mému, takže putujeme společně, Michal jede v jiné skupince, takže se uvidíme až na krátké zastávce mezi dunami, kde si naše zvířata po čtvrthodince volné chůze odpočinou. No, můj velbloud se zhroutil do písku a nevypadá to, že by se mu chtělo ještě pokračovat. Že bych byl tak těžký? S Liborem nabíráme písek a snažíme se něco vyfotit. Domorodci nám tu servírují osvěžující nápoje - samozřejmě s pouštní přirážkou. Za chvilku se vydáváme zpět do Duz, ovšem na jiné místo, než jsme začínali. Slunce se pomalu sklání nad obzor, což je ten pravý čas pro fotografování, protože je naprosto ideální světlo a duny vytváří nádherné stíny. Po sesednutí neodoláme a za jeden dinár ještě nakupujeme velikánské pouštní růže, někteří naši spolucestovatelé se zase projíždí v buginách. Západ Slunce nad Duz je opravdu úchvatný a již za tmy se vracíme zpátky do hotelu, kde nás čeká zmíněná koupel a samozřejmě večeře. S Liborem se potom ještě vydáváme na noční procházku neboť nás lákají z dálky znějící hlučné tam tamy, ale když jsme se k hluku přiblížili, tamtamy začaly dunět zase někde jinde. A tak se pomalu vracíme zpátky, zítra budeme vstávat ještě dřív než dnes, tak se na to musíme pořádně vyspat.
11
Den 8. - 10.10.2003 pátek Budíček ve čtyři ráno! To je opravdu něco hrozného, ještě že to má své opodstatnění. Míříme totiž do obrovské solné pánve Chott el Jerid, kde si chceme počkat na východ Slunce. Z Duz tedy odjíždíme hned po brzké snídani, projíždíme oázou Kebili a vjíždíme do velkého slaného jezera o rozloze 5000km2, jehož středem vede asfaltová silnice, kterou tu vybudovala armáda v roce 1990. Veškerá sůl je samozřejmě v pevném skupenství, jen tu a tam se podél cesty objevují mělké laguny naplněné vodou. Silnice je místy až metr vyvýšená na solný povrch, který připomíná zasněženou pláň. Zhruba v půlce jezera zastavujeme a čekáme východ Slunce. Já si stavím kameru na stativek a chystám se natáčet, kluci budou zase fotit. No, ranní rozbřesk byl opravdu nádherný, to vstávání za to rozhodně stálo. Paprsky Slunce pomalu zalévají bílou pláň a jednotlivé krystalky soli se začínají krásně lesknout. S klukama si prohlížíme makety zvířat vykutané ze soli, uděláme ještě pár fotek a budeme pokračovat v cestě. Slunce už pěkně svítí na celé jezero i na vrcholky hor, které tuto solnou pánev obepínají.
12
Pokračujeme dál do městečka Degache, což je další malá oáza na okraji velkého chottu. Tady nasedáme do džípů, kterými budeme pokračovat dál v cestě do horských oáz, kam bychom se autobusem dostávali jen velmi těžko. Silnice je zatím velice kvalitní, ale naši řidiči s námi několikrát odbočují mezi duny, aby nás pořádně povozili po poušti a ukázali, co kudy všudy se svými stroji projedou. No, jednu dunu náš řidič podcenil a vyjeli jsme ji až napotřetí… V cestě pokračuje skrz další chott - tento se jmenuje El Gharsa a leží dokonce 17 metrů pod úrovní moře. Asi za hodinku přijíždíme do oázy Chebika, kterou bez váháni označuji za jednu z nejkrásnějších, jakou jsem kdy navštívil. Zatímco ostatní oázy jsou velice podobné těm marockým, Chebiku bych spíš přirovnal k izraelskému En Gedi. Leží na úpatí vysokých skalisek, pod kterými se rozkládá mohutná palmárie. Ve skalách pramení potůček, který se potom vine skrze celou oázu a vytváří zde mnohá pěkná zákoutí. S džípem zastavujeme na okraji opuštěné kamenné vesničky. Je zde jen několik obchůdků a spousta dětí, kteří mají samozřejmě z naší návštěvy pozdvižení. Mezi opuštěnými baráčky stoupáme na návrší, abychom se rozhlédli po okolí a hlavně abychom na vlastní oči mohli přehlédnout celou horskou oázu. Děti jsou poměrně otravné, takže je musí naše průvodkyně arabsky trochu usměrňovat, ale když sestupujeme z návrší k prameni potůčku, je už od nich zase pokoj a my si můžeme v klidu vyfotit krásné scenérie, kterou tu palmy mezi skalisky vytváří. Naše procházka trvá asi 40 minut, ještě nakoupíme vodu a pojedem dál. Serpentinami překonáváme další horský masív, kde se nám naskýtají opět nádherné výhledy do všech stran. V jednom sedle na chvíli zastavujeme, abychom ta panoramata mohli v klidu vyfotit a natočit. Další zastávkou je vodopád Tamerza, který návštěvníky neohromí ani svoji výškou ani množstvím vody, která z něj padá. Jen je všude plno obchůdků a dotěrných prodavačů. A tak raději pokračujeme do stejnojmenné oázy, kde nás vítá další obrovská palmárie. Tamerza je největší ze všech zdejších horských oáz. Berbeři zde postavili své hliněné opevnění, které tu mezi palmami stojí dodnes a je asi tím nejzajímavějším, co je tu k vidění. Postupem času vyrostla na břehu říčky Oued Horchane nová Tamerza, jejíž obyvatelé se věnují především pěstování datlí, které patří k nejkvalitnějším v zemi. Dále pokračujeme horskou silničkou, která se tu přibližuje až na 6km k Alžírské hranici. V cestě nám stojí další horský masív a těsně pod jeho vrcholkem navštěvujme malou jeskyni, v níž byly údajně natočeny některé záběry filmu Anglický pacient. Dále nás čeká průjezd městem Redeyef, které je známé především díky zdejší těžbě fosfátů a potom už nás čeká jen horská pouštní raley po části trasy, kde se jednou v minulosti jel slavný závod Paris-Dakar (i když tehdy ta trasa vlastně končila v Egyptě, jestli se nepletu). Výlet končí v Metlaoui - průmyslovém centru těžby fosfátů v zemi. Tady nás čeká oběd. Poprvé v Tunisku dostáváme přichystané menu - lečo jako předkrm, kuře s americkými bramborami a jako zákusek vodní meloun. Přes Ghafsu potom pokračujeme zpátky na sever,
13
na chvíli se zastavíme v kavárně ve městě Jelma a potom okolo masívu Djebel Trozza (996m) pokračujeme až do Kairouanu. Kairouan je po Mekce, Medíně a Jeruzalému čtvrté nejsvatější město islámského světa. Založeno bylo v roce 670 arabským generálem Uqba bin Nafi al Fihrim pod názvem "Qayrawan", což znamená vojenský tábor. Podle pověsti tu kůň generála zakopnul o jeden z koberců, které se kdysi ztratili z Mekky. Generál tomuto znamení uvěřil a nechal na tomto místě vystavět základy města. Původní město však bylo záhy zničeno Berberskými rebely a svého obnovení se Kairouan dočkal až v roce 694, kdy jej znovu založil Hassan Ibn Noamam. Zlatý věk nastal v 9.století za vlády Aghlabovců, kteří z něj učinili své hlavní město, ovšem už v na začátku 10.století (909) padlo do rukou Fatimovců, kteří své hlavní město přesunuli do Mahdie a Kairouan začal upadat. Ještě ve 13.století se město dočkalo přestavby, ale ta celkovému úpadku nezabránila. Dnes žije Kairouan především ze zemědělství a řemeslné výroby. Proslulé jsou zdejší koberce, které jsou většinou ručně tkané. Samozřejmě je město díky svým mešitám a medresám cílem poutníků z celého islámského světa. My na konci našeho výletu už nemáme na návštěvu Kairouanu dostatek času a tak naše kroky míří především k velké mešitě Sidi Oqba. Stavba bylo postavena v roce 670, ovšem v 9.století ji přestavěli Aghlabovci a z této doby také pochází její současná podoba. Dominantou mešity je obrovský čtyřstěnný třípatrový minaret. Jeho spodní patro pochází z roku 728, zbytek byl dostavěn v 11.století. Obrovské nádvoří má rozměry 95 x 80 metrů a celé ho obklopuje dvojité sloupoví. Složité sběrače vody, které byly vtesány do podlahy dvora, vedou přefiltrovanou dešťovou vodu do podzemních nádrží. Modlitební sál podpírá 600 římských a byzantských sloupů. Do sálu však mají přístup pouze muslimové a protože je dnes pátek - tedy jakási muslimská neděle - nedostaneme se ani na nádvoří. Mešitu a její nádvoří si tedy prohlédneme pouze z terasy přilehlé kobercárny a za "odměnu" potom můžeme shlédnout předvedení široké nabídky koberců. Víc už bohužel v Kairouanu nestihneme. Za návštěvu by ještě rozhodně stály například velké Aghlabovské nádrže z 9.století nebo některá z mnohých medres, ale my už si z okna autobusu stihneme akorát prohlédnout mohutné hradební zdi z nepálených cihel. Okolo půl šesté přijíždíme do Sousse, kde náš výlet zdárně končí. Den 9. - 11.10.2003 sobota Po dvou dnech cestování je na řadě zase odpočinek. Ráno jdeme pouze nakoupit vodu, jinak trávíme celý den na pláži. Počasí je zcela ideální, tak je toho třeba plně využít. Až navečer se vydáváme do města. Nedaleko našeho hotelu je velké nákupní centrum, tak zběžně omrkneme obchody, ať víme, kde máme poslední den nakupovat suvenýry. V horním patře nákupního centra je restaurace plně obsazené hulákajícími domorodci - právě dávají fotbal, hraje Anglie s Tureckem a místní samozřejmě temperamentně fandí Turkům. Cestou zpátky do hotelu ještě
14
vybírám z bankomatu 80TD, abych se nedejbože nedostal do finanční krize, a všichni se těšíme zítřek na náš poslední výlet. Den 10. - 12.10.2003 neděle Na dnešek máme naplánovaný výlet do hlavního města. Vstáváme tedy v sedm hodin, protože vlak jede v 8,30 a my musíme stihnout snídani a potom ještě asi 30 minutový pěší přesun na nádraží. V pokladně kupujeme zpáteční lístek (10.250TD - II.tř.) a jdeme si sednout do vlaku. Vagón vypadá celkem solidně. Nejsou tu kupé, takže to vypadá jako v našem osobáku, ovšem v oknech jsou žaluzie, což mě moc netěší neboť bych rád cestou něco také natočil. A tak s Liborem přebíháme z místa na místo než najdeme okno, které tomuto záměru vyhovuje. Vlak sice vyráží načas, ale zpočátku jedeme dost pomalu a především stavíme v každé vesnici. Až za městem Kaala Kebira nabíráme rychlost a cesta začíná utíkat. Ve stanici Bir Bou Regbe se přestupuje na linku do Hamametu a pár lidí naopak přistupuje k nám. Mezi nimi i několik hlučných Španělů. Když je slyším mluvit, tak nevěřím, že bych jejich jazyku někdy porozuměl, přestože bych tomu časem byl moc rád… Za městem Hamam Lif začíná defacto předměstí Tunisu a naše rychlost opět klesá. Do cílové stanice přijíždíme s asi 15 minutovým zpožděním. Zpáteční vlak nám jede v 17,35, takže na prohlídku hlavního města a Kartága máme zhruba sedm hodin. Jak se ukázalo, je to zatraceně málo… I se svými předměstskými částmi má Tunis asi 3 miliony obyvatel. První zmínka o osídlení je z 5.století př.n.l. a první medína zde byla vystavěna v 7.století jako obrana proti Arabům. Významu město nabývá především v 9.století, kdy do Tunisu přenesl svůj stolec Aghlabitský vládce Ahmed II. Další Aghlabovci však sídlí v Kairouanu a Fatimovci dokonce v Mahdii, takže Tunis záhy svůj význam zase pozbývá a hlavním městem se stává opět roku 1160 za vlády Almohavidů. Zlatý věk nastává v období mezi léty 1229-1574 za vlády Hafsovců, kdy se ztrojnásobila zdejší populace a kdy byly postaveny nové mešity (Velká mešita) a medresy. Od roku 1574 získávají město Turci, bohužel za cenu značného poškození během bojů se Španěly. Za vlády Sinana Pashy se však obyvatelé vracejí a zároveň přichází i spousta andaluských uprchlíků, kteří se významně podílí na nové výstavbě a obnově města. Od roku 1881 jsou zde přítomni Francouzi, kteří budují další nové čtvrti. My vycházíme z nádraží a ocitáme se na náměstí Place Barcelona, které momentálně prochází náročnou rekonstrukcí, takže je tu o to větší zmatek. Náměstí je důležitým dopravním uzlem a především zde mají své zastávky všechny městské tramvaje. My se snažíme najít linku č.4, která jede až k muzeu Bardo, které je naším hlavním cílem. Lístky (0.450TD) se prodávají v budce u vstupu na nástupiště, takže s jejich nákupem není problém. Tramvaj bohužel přijíždí až za 15 minut, takže ztrácíme trochu toho drahocenného času, samotná jízda k muzeu pak trvá asi 20 minut. Ze zastávky je to k muzeu asi 5 minut chůze okolo bedlivě střežené budovy parlamentu. Muzeum Bardo stojí v honosném a udržovaném parku. Dříve jeho budova sloužila jako panovnický palác - jeho prvním obyvatelem byl Hafsidský sultán El-Mustansir (1249-1277).
15
Dnešní výstavní prostory se nacházejí v bývalém palácovém harému ze 17.století s bohatě dekorovanými stropy. Samotné muzeum zde bylo otevřeno v roce 1888. Vstupné činí 4.200TD plus tradiční dinár za fotografování. V přízemí najdeme ranně křesťanskou místnost s několika mozaikami, v dalších místnostech můžeme obdivovat sochy římských vládců, busty, sarkofágy nebo nástěnné kachle. V prvním poschodí najdeme mořské mozaiky v místnosti, která je zdobená pěknou zahradou, hned vedle je mauzoleum s dalšími mozaikami a sarkofágy. Zajímavá je místnost věnovaná Mahdii - zde najdeme pozůstatky z potopených lodí i vyprávění jejich příběhu. Velká místnost je věnovaná Kartágu - na podlaze můžeme obdivovat dvě velké mozaiky a dále jsou zde k vidění i krásné sochy a keramické předměty. Velkým skvostem je Vergiliova mozaika, kterou najdeme v jedné z bočních místností. Hned vedle je puncká šperkárna s alabastrovými stropy a také místnost věnovaná Sousse s velkou mozaikou Triumf Neptuna a sochou Jupitera. Ze druhého poschodí máme pěkný výhled na Kartaginskou místnost a v dalších místnostech si můžeme prohlédnout další krásné mozaiky. Přestože muzeím moc nefandíme, prohlídka Barda se nám moc líbila a já osobně bych řekl, že po Egyptském muzeu v Káhiře je tuniské Bardo nejvýznamnější institucí svého druhu v Severní Africe. Tramvají č.4 se vracíme zpátky do centra a tentokrát jedeme až na konečnou do stanice Marine. Tady je totiž zastávka předměstského vlaku TGM (Tunis-Goulete-Marsa), který jezdí do Kartága. V pokladně kupujeme zpáteční lístek (1.250TD) a nastupujeme do přistavené soupravy. Vlak směřující do Kartága s námi nejdříve uhání po břehu velkého kanálu, který spojuje Tunis s hlavním přístavem v zemi La Goulete. Dokonce jsem cestou zahlédl i skákajícího delfína. V La Goulete je první zastávka a jednotlivé stanice už potom následují zhruba po 200 metrech. Naším cílem je stanice Hanibal přímo v srdci Kartága. Kartágo bylo založeno Féničany v roce 814 př.n.l. pod jménem Qart Hadasht - Nové město. V roce 146 př.n.l. zničili Kartágo Římané. Dnes tu najdeme moderní vilové město, v němž jsou na poměrně velké ploše rozptýleny jednotlivé památky na starobylé hlavní město. Centrem je kopec Byrsa na jehož vrcholku stojí katedrála sv.Ludvíka, která dnes slouží jako koncertní sál. Katedrálu zde postavili Francouzi v roce 1890 a zasvětili ji králi ze 13.století, který zde zemřel na mor během 8.křížové výpravy. Hned vedle katedrály stojí budovy národního muzea. Zde kupujeme vstupenky za 5.200TD, které platí do všech nejdůležitějších památek Kartága. Bohužel my máme tak málo času, že to byla opravdu zbytečná investice. Ani samotné muzeum není nic moc, je tam pár soch, několik mozaik a jeden zachovalý kostlivec. Nic víc. Okolo muzea spíše stojí za vidění zbytky Akropole a vůbec nejlepší je asi výhled na přístav Goulete a především na celý Tunis. V dálce na pobřeží ještě vidíme starý puncký přístav, kam se za chvíli pěšky vydáme, ale už takhle zdálky je vidět, že ani tam nás nic převratného nečeká. Okolo moderní vilové čtvrti scházíme dolů k trati TGM a jdeme do přístavu. Dnes je to ale jen obyčejná zátoka a je třeba velké fantazie, abychom si představili velký přístav, ve kterém mohlo v dobách největší slávy kotvit až 220 válečných lodí. Cestou na stanici TGM se ještě zastavujeme u
16
zbytků svatyně Sanctuary of Tophet, kde bylo v období mezi 2.-4.století př.n.l. obětováno bohům více než 2000 dětí. Metrem se vracíme zpátky do Tunisu. Vystupujeme opět v Tunisu ve stanici Marine a jdeme se ještě projít po třídě Habiba Bourgiby. Brzy přicházíme na náměstí 7.listopadu 1987 s velkými hodinami. Název toho náměstí, které protíná třída Habiba Bourgiby, je opravdu paradoxní neboť vyjadřuje datum, kdy byl právě prezident Bourgiba sesazen ze své funkce současným prezidentem Zine El Abedinem Ben Alim. Okolo národního divadla pokračujeme až k velké katedrále, odkud se už musíme vrátit na nádraží. Nahlédnout do medíny už bohužel nestihneme. Pokud chce člověk navštívit Tunis i Kartágo a nechce se příliš honit z místa na místo, pak je asi ideálnější v Tunisu přespat. Takhle nám přesun z a do Sousse zabírá příliš mnoho času. Ale i tak jsme rádi, že jsme hlavní město navštívili. Mně se podařilo na nádraží nakoupit docela levná cédéčka (5TD) a spolu s davem lidí jsme se přesunuli na perón vyčkat příjezd vlaku. Bohužel se nám kdesi zapomněl Michal, takže v masovém boji o místa jsme my s Liborem sice uspěli, ale Michal musel celou cestu stát. Vlak byl totiž plný studentů, kteří v neděli zřejmě mířili do Sousse na internáty a koleje. Přestože vyjíždíme načas, do Sousse opět přijíždíme s obligátním 15ti minutovým zpožděním, takže máme co dělat, abychom v hotelu stihli večeři. Den 11. - 13.10.2003 pondělí Výletem do hlavního města jsme uzavřeli naše cestování po Tunisku. Dneska se ještě pořádně vykoupeme v moři, i když voda se nám už zdá trochu studenější než na začátku. Inu, však už je půlka října. Odpoledne o půl čtvrté se vydáváme na první nákupy - ve vyhlédnutém státním obchodě nedaleko nábřežní promenády nakupujeme víno a nějaká ta pivka, abychom je mohli dát ochutnat i známým doma. Samozřejmě nakupujeme i zdejší výborné nugáty a já neodolám vábení pěkně vypadajících oliv. Večer se obloha pěkně zatáhla a vypadá to na bouřku - ještě že už zítra odlétáme. Den 12. - 13.10.2003 úterý Tak dneska je už zcela pod mrakem, naštěstí jsme se dosytosti vykoupali včera. Alespoň můžeme v klidu pobalit věci a dokončit nákupy. A tak opět vyrážíme do města pro velbloudy, talíře a kluci ještě kupují nějaké barevné písky. V jednu hodinu opouštíme pokoj a bágly necháváme ve vyhrazené místnosti. Přestože už počasí není nic moc, ještě se půjdeme trochu smočit do vody - nejdříve do moře a potom se ještě rozloučíme s naším bazénem. Navečer následuje poslední tuniská pizza a v šest hodin odjíždíme na letiště do Monastiru. Odbavení je docela rychlé a tak
17
nezbývá než čekat na přílet našeho letadla, které se s námi vrátí do Prahy. Náš Boeing 737-800 se s námi od africké půdy odlepil ve 21,25 s asi dvacetiminutovým zpožděním. Zakroužili jsme nad Monastirem, naposledy jsme zamávali osvětlenému Sousse a vydali se vstříc bouřkovým mrakům. V první třetině cesty s námi trochu třáslo neklidné ovzduší, ale zbytek letu už pokračovat ve výšce 11600m rychlostí 860km/h celkem v klidu. Před přistáním nás vítala tradičně nádherně osvětlená Praha - ty přílety do Čech za tmy se mi začínají líbit čím dál víc! Přistání bylo tentokrát hladké a proběhlo zhruba čtvrt hodiny před půlnocí. Na letišti už čekali naši, tak jsme se rozloučili s Michalem, který čekal na letišti na svůj odvoz, a s Liborem jsme rychle naskákali do auta a vydali se do Tábora. Náš podzimní výlet úspěšně skončil a myslím, že se vydařil! Byla to taková typická "lastminutovka", takže poměrně spontální a pohodová. Teď když konečně sepisuji naše zážitky (26.12.2003), tak to zatím vypadá, že se na další cestu vydáme na přelomu února a března. Bohužel bez Libora, který se rozhodl následující sezónu vypustit (vyjma krátké letní dovolené) a tak budeme náš další cíl vybírat asi jen s Michalem. Vrátíme se znovu do Afriky - tentokrát na jih? Možná se už konečně vydáme někam za Atlantik. Uvidíme. Každopádně se moc těším!
18
