DEN 1 Středa

DEN 1 Středa 17.9.2008 Tak už je to konečně tady. Téměř dva roky plánování, teoretického tlachání u piva a shánění dostupných informací všude možně, přetavujeme do skutečnosti. Všemu předcházela ještě zpráva z rubriky špatných. Ve čtvrtek 10. září tedy šest dní před odletem volá Rencek, že i když USA jenom tranzitujeme, stejně potřebujeme ty jejich zasraný víza. Rozjíždí se šílený zápas s časem a lidskou blbostí. Výsledek tři ku dvěma, je sice výhra, ale ve svém důsledku prohra. Ráďa s Davem neprojdou, takže nastalou situaci řešíme tak, že oni dva vracejí letenky a poletí sólo přes Madrid. Ještě před odjezdem si domlouváme setkání na letišti v Limě v pátek, kolem šesté hodiny ranní. …..teď je asi 16 hodin londýnského času, sedíme v odbavovací hale a čekáme na pokyn k nástupu do obrovského Boeningu 777. Let předcházející, první, tedy Praha – Londýn bez problémů, stejně tak i dopolední vyzvednutí pasů na americké ambasádě. Perlička: v letadle do Londýna nám nosí pivka na požádání (nejhorší je si neříct´) a při přistání potřebuji tak šíleně čurat, až mne brní uši, ale mám smůlu, stewardi jsou neoblomní – až po zastavení letadla  Nastupujeme do Boeningu, kde se vedle sebe mačká devět lidí. Sedíme ve středu, takže z mizejícího Londýna nevidíme nic. Do N.Y. 5 544 km výška 10 500 m vysoko nad bílou peřinou mraků míříme na západ po čase, takže nás čeká nejdelší den na této výpravě. Přistání v NY navečer, procházíme spoustou kontrol obézních Američanů. Také nám jsou vystaveny nové letenky. Po odbavení máme možnost se dostat ven, takže dáváme i cigáro na americkém vzduchu. Přemýšlíme, jestli se tady objevíme i na zpáteční cestě, ale to je ještě moc daleko. Perlička: málem jsme tam nechali bágly. V Praze nám řekli, že se o ně nemusíme starat celou cestu, když najednou Kuba říká „hele, támhle se točí naše batohy…“ Ručním posunem je přemisťujeme o padesát metrů dál na odbavení. V bezcelní zóně si dáváme Hainekena, Renda kupuje lahev vizoura, ale dostává ho až v chobotu letadla, takže je malinko nervózní, jak to vlastně funguje. Let NY – Lima je v pohodě, máme super místa s prostorem na nohy, takže něco pojíme a za zvuku hučícího letadla usínáme. Ráno nás budí na snídani, venku právě vychází slunce z hor a mraků, úžasná scenérie, fantazie barev od černé až po zlatou. Prolétáme vrstvou smogu a asi v šest hodin ráno přistáváme. Frenetický potlesk spolucestujících patří pilotům, zřejmě poděkování, že jsme se nezabili???

DEN 2 Čtvrtek 18.9.2008 Lima – přistávací hala, pasové formality, přičmoudlý pasový úředník se nás ptá na víza, trochu znejistíme, ale po konzultaci s kolegou nám dává vstupní štemply. Jsme na peruánské půdě. Vyzvedáváme bágly a ještě v hale nás odchytává taxikář a po krátké dohodě pak odváží na hotel kamsi v centru města. První dojmy jsou šílené. Zvyklí na klid a relativní řád silniční dopravy doma, zíráme na způsoby místní. Jede ten, kdo více troubí, kdo má více odvahy se nacpat i do té nejmenší skuliny na silnici. Další šok je zdejší bydlení, projíždíme místními slamy, staré barabizny, špína, prach, zápach. S odstupem času je ale potřeba říci, že na všechno si člověk zvykne a na zpáteční cestě už o tom ani nevnímáme. Tágo nás veze po pobřeží do centra, do oblasti kde se jmenuje Myraflore, kde končíme v jednom malém hotýlku ( 15 dollarů). Platíme taxík, prý standardní cena 20 dolíků je běžná – jako zřejmě všude na světě jsou největší zloději taxikáři. Vybalujeme batohy z přepravních folií, rychlá hygiena po dlouhém cestování a po chvíli míříme ven na prohlídku Limy, respektive sehnání nějakého autobusu do Huarázu, kam chceme co nejdříve odjet. Od pouličních směnárníků měníme poprvé dolary za sole a já zkouším výběrní automat a na snad pátý pokus mi to vysypalo požadovanou sumu. Několikahodinové bloudění po městě ústí v nalezení autobusového nádraží CROZ DEL SOL. Ráno v devět hodin odjezd. Zastávka v hospodě s rybářskými specialitami, abychom zahnali hlad, neboť od rána jsme nejedli. Do jídelního lístku koukáme jak žáby do výfuku – názvy peruánských rybích specialit fakt nepřeložíme, takže vybíráme podle pocitu. Mně na stůl přistála červená kupa masa, po ochutnání vyhodnocuji, že jde zřejmě o cosi syrového v jakési omáčce, doufám, že je to ryba a že žaludek to vydrží. Kluci jsou na tom podobně, ale nakonec dobrý, docela jsme si pochutnali. Zastávka v obchoďáku s jídlem střeženého jako vše okolo po zuby ozbrojenými policisty. Nakupujeme nějaké zásoby na další dny, které odkládáme na hotelu a opět ven tentokrát směrem k pobřeží Pacifiku, které je nedaleko odsud. Oceán nás vítá svěžím větrem, který využívají paraglajdisti nad našimi hlavami, oblázkovou pláží a mohutnými vlnami, které dostali sílu z větru vanoucího snad až z daleké Austrálie. Před šestou se začíná stmívat. Budeme si muset zvyknout na poměrně krátké dny od šesti do šesti hodin. Kotvíme v poměrně slušném baru s pivní pípou, kterou tady ovšem vidíme zřejmě naposled, v následujících dnech to pivko už je jen a pouze v lahvovém provedení. Dáváme pět džbánů servezy, jak se zde pivu říká a slušně upraveni se vracíme na hotelík. Tady ještě pár panáčků Johna Beana z NY letiště a spánek.

DEN 3 Pátek 19.9.08 Rencek nás budí se svítáním, je po šesté hodině, koupelna, snídaně, platíme hotel a tágem odjíždíme na autobus terminál, jak zde říkají autobusáku. Tady bychom se měli potkat s klucma, kteří měli přilétnout ráno z Madridu. Vše jsme si dohodli přes SMS, původní varianta setkání na letišti je zrušena. Času je zatím spousta, kupujeme lístky do Huarázu a zevlujeme po okolí, občas se dívnem jestli se neobjevuje Ráďa s Davem. Jenže Ti se neobjevují ani za hodinu a devátá hodina se nepříjemně blíží. Drama vrcholí, když přes SMS zjišťujeme, že jsou sice na autobusovém terminálu CDS, ale v úplně jiné části tohohle šíleného města. Upřesňujeme naši polohu a jen doufáme, že taxík je přiveze včas. Nervozita stoupá, nastartovaný autobus čeká už jen na nás. Za tři minuty devět se objevují dvě známé figury a autobus může konečně vyrazit. Transamerickou dálnicí jedeme asi šedesát kilometrů předměstím Limy. Příšerné slamy a chudinské brlohy, rozhodně nedávají pocit, že se tady lidi mají dobře. Najednou si člověk uvědomuje, jak si nakrásně žije. Polorozbořené chatrče pomalu střídá nehostinná šedivá poušť, bez kousku jakékoliv zeleně, to vše je ještě zvýrazněno smogovým oparem, jenž vše přikrývá. Krajnici dálnice občas lemují obrněné transportéry s ozbrojeným vojskem a policií. Úplně přesně nevíme jaká je zde politická situace, ale asi jich tady není tolik jen tak, s tou místní svobodou to nebude zřejmě jednoduché. Věřím, že to nebudeme muset poznávat na vlastní kůži. Zleva se přiblížilo pacifické pobřeží se svými obrovskými, zpěněnými vlnami. S postupujícími kilometry se začínají objevovat malá políčka s pracujícími indiány a přibývá zeleně. Městečko Paracas, typické peruánské zaprášené maloměsto, s tržnicí, policejní stanicí a jedinou hlavní ulicí. Tady autobus opouští pobřeží, odbočuje z panamerické dálnice do leva a začíná stoupat do hor. Silnice je místy hodně rozbitá, takže jedeme hodně pomalu, v serpentinách řidič před zatáčkou preventivně troubí, aby upozornil případného šílence jedoucího ze shora, že jsme tady i my. Tímto způsobem se dostáváme až na náhorní rovinu do 4 000 metrů a pak pozvolna sjíždíme do Huarázu. První dojmy z hor jsou úžasné, nekonečné planiny působí opuštěně, krajina je od pohledu vyprahlá, vrcholky hor jsou přikryté pokrývkou ledu a sněhu. Občas potkáváme osamocené indiány na mezcích, zdánlivě jedoucí od nikud nikam. Do Huarázu přijíždíme po zhruba 10 hodinách jízdy. Na parkovišti nás kontaktuje docela sympatický indoš mluvící anglicky a nabízí hotel v centru za 15 solíků. Shodneme se, že není co řešit a za chvíli už testujeme široké, pohodlné a hlavně čisté postele a sprchu. Na střeše, která je volně přístupná je nádherný výhled na asi 60 km vzdálený Huascarán a hory, náš příští cíl. K večeru odcházíme do města na seznamovací prohlídku a samozřejmě na pár pivek v místních „nalejvárnách“. Tak trochu oslavujeme ranní dramatické

setkání. Lahvová serveza nám moc šmakuje, takže tam posíláme jednu za druhou. Má 5,1 voltu a obsah lahve je okolo 0,6 litru, stojí 4 soliky. Přátelíme se s místními indiány, sedícími u vedlejších stolů. Místní zvyk je takový, že pivko si kupují dohromady a nalévají si ho do skleniček. Nic ale nemění na tom, že po dvou kusech jsou našlupky a je po komunikaci. Nemají enzymy na odbourávání alkoholu. Občas otevřenými dveřmi se do knajpy vplíží dítě a snaží se nám něco prodat – žvýkačky, cigaretu, toaleták… těm nejsmutnějším očím občas posíláme nějaký bakšiš. Tragické jsou záchody. Malá smradlavá místnůstka s dírou v rohu, kam chodějí i ženský. V některých příštích hospodách byly navíc umístěny pod schody, takže se tam člověk musel různě krčit, prohýbat, no, čůrej si ohnutej…

DEN 4 Sobota 20.9.08 Ráno se povalujeme do půl desáté. Nejraději bychom odjeli do hor co nejdříve, ale musíme se aklimatizovat, naučit plíce na řidší vzduch. Jdeme do města. Vymetáme krámky, tržnici, kde se dá sehnat opravdu snad všechno, nic však nekupujeme, nemůžeme sebou tahat krámy navíc. Pouze Radek získává kožený klobouk proti slunci. Obědváme v restauraci naproti našemu hotýlku a odpoledne nakupujeme zásoby na cestu do hor. Na střeše pak se skleničkou vína plánujeme nad mapou přibližnou trasu. Vize je taková, že se nějak musíme dostat do Yungaye a odtud okolo Huascaránu dál do hor.. Večer bloudíme po městě, navštěvujeme hospůdky, ochutnáváme místní lahůdky. Vracíme se v náladě. Renda s Raďou ještě pokračují, dokud Renda neroztříská pivo, takže je v pokoji potopa. Nakonec ho Radek uspává svým zpěvem, aby tu spoušť mohl alespoň trochu uklidit.

DEN 5 Neděle 21.9.08 Přebalujeme bágly, platíme ubytování (5 x 30 Sol), nějaké věci necháváme na hotelu v depozitu, kupujeme benzin do vařiče a v deset vyrážíme sehnat nějakou dopravu do Yungaye. U místní cestovky si domlouváme terénní auto až nahoru k jezeru Chinancoda, které leží až pod Huascaranem. 200 Sole je dost, ale zatím jsme se nenaučili smlouvat takže souhlasíme, alespoň máme celé auto jen pro sebe. Cestou v Yungayi míjíme hromadný hrob obětem zemětřesení v sedmdesátém roce, kdy tady zahynulo i našich 14 horolezců, kteří chystali výstup na Huascarán 6768 m.n.m. Po dvouhodinovém stoupání s výhledem na horu,

vjíždíme do údolí Lianganuco. K pohybu po horách je nutno však ještě zaplatit jakýsi voučr za 65 s. Malý odpočinek na jezeře 3850m. Rendovi je po včerejšku nějak blbě, ale přesto pokračujeme ještě dalších asi pět km podél jezer. Dříve to bylo vlastně jezero jedno, ale sesuv části H. ho rozpůlil na dvě části a voda, která se tehdy vylila do údolí sebou strhla obrovské množství kamení, bláta, sněhu a to způsobilo zavalení Yungaye. Na břehu jezera kempujeme, stavíme stany, k večeři párek a kaše. Začíná drobně pršet, tak zalézáme do kamenného přístřešku, kde je natahané nějaké dříví z místních křovin. Hodně dlouho zápasíme s rozděláním ohně, abychom se ohřáli. Dříví je vlhké a nedostatek kyslíku v této nadmořské výšce z toho dělá zápas, který přeci jenom na konci vyhráváme. Odměnou je nám příjemně strávený večer u ohně s kořaličkou, které máme zatím ještě dostatek. Renda jde spát, je mu stále blbě. Snad to je jen aklimatizační nevolnost. Do pozdních nočních hodin klábosíme, kořalička hřeje, no prima pohoda. Všechno tady dýchá tajemnou atmosférou, kolik lidí už tady trávilo svůj čas, kousek dál jsou jakási torza indiánských stavení…

Den 6 Pondělí 22.9.2008 Vstáváme na sedmou, je polojasno, fouká poměrně vítr. Pak však po osmé se z hor proklubává slunce, takže snídani už vaříme za pohůdky. Kousek od nás spal párek Rakušáků, ale ty to mají najaté indiány a ti jim vše tahají na mezcích, potažmo vaří a stavějí stany. Na desátou vyrážíme směr hora Pisco. Masakrální stoupání. Téměř celý den stoupáme po horské pěšině nahoru. Začíná se projevovat nedostatek kyslíku. Stále hůř se dýchá a zastávky jsou čím dál častější. K večeru se navíc zatahuje. Hodně, hodně unavený dorážíme na jakousi náhorní rovinu, kde stojí už pár stanů, takže i my vybalujeme. V rychlosti vaříme kolínka s gulášovou polívkou. Jen co dojíme, přichází sněhová vichřice. Je 16 hodin odpoledne, zmrzlí zalézáme do spacáků a snažíme se zahřát. Občas zevnitř shazujeme závěje sněhu, které vítr vrší na stěnách stanů. V celé síle se začíná projevovat výšková nemoc. Pumpa nám tluče snad dvě stě tepů za minutu a s dýcháním je to ještě horší, nedá se pořádně dodýchnout. V noci musím ven, mám průjem. Už aby bylo ráno.

Den 7 Úterý 23.9.2008 S Davem vstáváme se svítáním. Je úplně vymeteno, ale silný mráz. Kotel, který jsme nechali večer plný vody, kompletně promrzl. Sněhová pokrývka pokryla vše kolem. Rozehříváme se čajem a pozorujeme okolní scenérie. Více než šestitisícové kopce okolo, Chopicalquj 6354 m, Huandoy 6161 m a Huandoy Norte 6395 m, zarámované tmavě modrou oblohou, ledovcová pole občas temně zaduní, to jak se v nich občas něco pohne a praskne, jinak naprosté, ničím nerušené ticho a mír. Postupně vylézají i ostatní. Renda a Kuba v pohodě. Ráďa je však promrzlý na kost. Jeho letní stáneček není rozhodně do tohohle prostředí a spacák zřejmě také nic moc. Jsme v 4680 metrech. Necháváme vysušit provlhlé věci na slunci a něco málo pojíme. Sluneční paprsky píchají do všeho a za chvíli vše povoluje. Stany necháváme postavené, necháváme si zde i většinu věcí a jen s nejnutnějšími částmi výbavy jdeme nahoru, na Pisco 5752 m.n.m. Z horolezeckého náčiní nemáme vůbec nic na jištění, takže půjdeme, co to půjde. Míjíme kamennou horskou chatu Reffugio de Peru Je to snad jediná vysokohorská chata alpského typu v Kordilérách, postavil ji tady nějaký italský nadšenec asi před dvaceti lety. Stoupáme úzkou pěšinou nahoru na hřeben, potom ostrý sešup dolů a po ledovcové moréně znovu nahoru. Tady malá zastávka u modrozeleného, ledovcového jezírka. V 5070 metrech začíná souvislá vrstva sněhu a ledovce. Kluci zůstávají, s Davidem zkoušíme jít ještě výš, ale někde na 5130 metrech i my otáčíme. Bez jištění a na rozbředlém sněhu je to příliš riskantní. Navíc se opět začíná nad Nevds Caraz 6025 m a Huascaránem , který je naproti přes údolí, zatahovat. Včerejší zkušenost se sněhovou vánicí, je přeci jen příliš čerstvá. Opatrně slézáme do základního tábora. Dole není po sněhu ani památky. Slunce vše rozpustilo. Ještě krátká, zahřívací zastávka na chatě a před pátou jsme u stanů. Rychle něco teplého do sebe. Vaříme rýži s cibulí a salámem, ale máme stažené žaludky, takže zůstává i na ráno. Tělo si začíná pomalu zvykat i na nadmořskou výšku, takže se i lépe dýchá. V sedm zalézáme a čeká nás dlouhá studená noc. Den 8 Středa 24.9.2008 Ráno vstáváme opět do slunečního dne. To se nám hodí, neboť potřebujeme vše vysušit a zabalit. Loučíme se s náhorní rovinou, kde jsme strávili dva dny a slézáme do údolí Llanganuco. Po dvaceti minutách čekání máme štěstí, stopujeme bílou otřískanou Toyotu a všichni včetně báglů se mačkáme dovnitř. Poprvé se pokoušíme o smlouvání a za 70 solíků se necháváme vyvést do sedla nad údolím. Cesta, která se klikatí nad hlubokými stržemi se svými křížky po

tragédiích, způsobených špatnými řidiči budí respekt. Poslední pohled na dva vršky Huascaránu a pak již serpentinami klesáme do Vaquire. Tady si dáváme v místním koloniálu pivka, nakupujeme nějaké nezbytnosti jako toaleťák, který začíná být nedostatkovým zbožím a od indiánů pytlík koky. Vcházíme do údolí Huariampa, kde začíná tzv. trek Santa Cruz. Ráz místních hor je trochu jiný, nežli předešlé údolí. Vršky a stěny kopců jsou jakoby měkčí, více porostlé zelení a na první pohled působí přívětivěji. Spouští se drobný déšť. Procházíme vesničkou až k jakési turistické „celnici“, kde po nás chtějí povolení ke vstupu do hor. Déšť neustává, naopak zatahuje se čím dál víc, takže přehodnocujeme dnešní plán a rozhodujeme se zůstat. Obzvlášť, když vidíme magacín, který je součástí tohoto stavení, plný piv, vajíček a jiných laskomin. Baráček je slepený blátem z nepálených, hliněných cihel, ale relativně na zdejší poměry čistý. Indiánská rodina, která toto obývá žije v místnůstce tak deset metrů čtverečních. Dole pod nimi ve svahu mají jakousi pracovní místnůstku a pokojík sousedící s jejich obývákem, ložnicí i kuchyní zároveň, slouží zřejmě k pronájmu, neboť momentálně tam je ubytovaný jakýsi indiánský úředník se ženou, mající na starosti vybírání poplatků za pobyt v horách. Opět mne začíná zlobit průjem, takže několikrát musím odbíhat do okolí, abych vypustil hnědou vodu. Děláme si hezký večer a bříška dostávají pořádnou porci sladkých housek a smažených vajec, kterou si vaříme na našem benzínovém vařiči. Mezitím nám majitelka připravuje spaní nad našimi hlavami. Sporými prkny nám na hlavu padají kusy čehosi, co se indiánka snaží vymést na cestu. Vzhledem k tomu, že před chvílí odtamtud vyhnala vypelichaná kuřata se dá s úspěchem uhodnou, co to asi je, ale určitě to s námi myslí dobře. Po úzké cestě, která tvoří jakýsi dvorek toho příbytku se neustále pohybují místní indiáni různého vzezření. Všichni však prohodí několik slov s domácími, kteří jsou evidentně hrdi, že jsme se u nich ubytovali a pyšně se na ostatní usmívají a mrkají na nás. Po žebříčku se škrábeme na půdičku a rozbalujeme spacáky. Naší společnost nám bude dělat ještě mrtvý zelený papoušek, přitlučený hřebíkem za křídlo na trám a vysušený ještěr podobný malému krokodýlkovi, zřejmě nějaká místní kouzla. Večer se přátelím s nejmladším členem rodiny. Je to asi pětiletý kluk s ukoptěným nosem, upatlanýma rukama a bosýma špinavýma nohama, které boty vidí asi hodně málo, bez ohledu na to, že je klima je poměrně chladné. Neustále mu teče z nosu, což matka naprosto přehlíží. Ležíce na holé zemi mi do ohmataného školního sešitu ulámanými pastelkami stále kreslí nějaké obrázky, bohužel ač se snažím sebevíc jeho malbičkám nerozumím. Do rodiny patří ještě zakřiknutý otec, který se stále usmívá a snad šestnáctiletá dcera, která asi jediná má nějaké vzdělání a matce pomáhá sečíst číslovky našeho nákupu. Za svoji pohostinnost v podobě střechy nad hlavou si majitelka účtuje snad 40 solíků, ale to je opravdu dost, takže ji Radek pomocí slabé španělštiny a posunky rukou umravňuje. Myslím, že nic nepochopila stejně, nicméně spokojenost u ní byla vidět převeliká.

Den 9 Čtvrtek 25.9.2008 Oči otvíráme do podmračeného dne. Navzdory tomu balíme, dáváme další hromadu vajec ke snídani a po osmé odcházíme. Průjem už mají všichni a každou chvílí někdo zahazuje bágl a mizí ve křoví u cesty. Cpeme se kokou, místnímu všeléku a moc si přejeme, aby zabral i na naše nemocné vnitřnosti. Asi po půl hodině opouštíme indiánskou vesnici a pokračujeme údolím podle horské řeky pozvolna nahoru. Kaňon se před námi otvírá nevídanou krásou. Travnaté louky na kterých se pasou polodivoké koně, čistá bystřina zaříznutá do pastvin, zelená úbočí a za nimi vykukují ledovcové špičky velehor. Shodujeme se, že je to jedno z nejkrásnějších údolí, jaké jsme kdy viděli. Za celý den jsme kromě dvou gauchů, ženoucí stádo mezků nikoho nepotkali, no prostě ráj. K polednímu občas vykukuje slunce, ale s nastupující výškou začíná drobně pršet, což přečkáváme pod větvemi keřů. Měníme plán a místo dosažení sedla, kterým končí údolí, hledáme kousek rovného plácku na stany, popřípadě rozdělání ohně, abychom nemuseli tak brzo do spacáků. Další den se ukazuje, že naše volba byla šťastná neboť do sedla, kde stejně spaní nebylo, bylo ještě příliš daleko. U bystřinky tekoucí z levého hřebenu nacházíme tři alespoň trochu rovná místečka. Větvemi vymetáme kravince, sháníme dřevo na oheň, stavíme stany. S Davem ještě stihneme očistu v potůčku nedaleko. Kolem čtvrté se vyrojují miliardy malých mušek, bodajících do našich těl. Pronikají těmi nejmenšími skulinkami v našem oblečení, aby nám dali najevo, kdo v těchto místech vládne. Z bláta do sraček se dá pojmenovat změna, která poté přichází. Z nebe se spouští déšť se sněhem, který sice zahání dotěrný hmyz, ale zahání i nás do stanu. Tedy některé. Kuba a Renda, kteří příliš dlouho zvelebovali místo svého budoucího pelíšku sice cepínem jakž takž srovnaly místo pro stan, ale už nestihli postavit. Natáhli na sebe pláště do deště a ve stoje čekali na konec. Asi po půlhodině vítr odhání nacucané mraky, po kterých tu na zemi zůstává vrstva sněhu a krup. Jediná šance na zlepšení nálady je oheň, a proto veškeré úsilí směřujeme tudy. Prolézáme okolí a z pod jen trochu krytých míst dolujeme suché kousky dřev a trávy. Po velikém úsilí a zapojení veškerých znalostí z vandrů přeci jen postupem času rozsvěcuje okolí oheň. Večer trávíme v blízkosti jeho přívětivého obětí. O desáté spokojeni zalézáme do spacáků.

Den 10 Pátek 26.9.2008 Vstáváme po šesté hodině, venku je polojasno, na nějaké sušení to nevypadá. Vaříme čajdu a polévku. Okolo sedmé hodiny se opět dostáváme do zorného uhlu bodajících mušek. Během chvilky se jich neskutečné množství objevuje všude kolem nás. Jakmile se člověk na moment zastaví, okamžitě je obalen vrstvou bodajícího hmyzu. Pobíháme z místa na místo, aby si nestihly sednout a při tom balíme. Jakmile máme věci našlapané v báglech, tak prcháme co nejdále. Údolí se začíná zvedat k sedlu Punta Union. Okolo jedenácté se skrze mraky proklubává slunce, čehož využíváme k přestávce a na skalách sušíme zvlhlé věci. Pokračujeme kolem vyschlých jezer a pozvolné stoupání přechází v náročný, dost prudký výstup. Do sedla dorážíme o půl druhé. Jsme na Punta Union 4765 m n m. Zde jsme však odměněni překrásnou vyhlídkou na okolní hory, ozářené sluncem. Artesonraju 6025 m n m, Alpamayo 5947 m, Caraz I. II. 6025 m, Taulliraju 5830 m.n. a dole lago Arhueycocha. Fotíme okolní kopce a užíváme úžasného výhledu na panoramata hor některé napíchnuté do mračen, jiné mající na pozadí tmavě modrou. Dole se pod námi vlní druhá část treku – údolí, kterým bychom se měli dostat k silnicím, které vedou do Huarázu. To vše je však ještě daleko, v dáli se na dně kaňonu zrcadlí dvě jezera, směr našeho dalšího pochodu. Po půlhodině odpočinku nahazujeme těžké bágly na záda a začíná sestup dolů. Lehce líznem lago Arhueycocha a u malého pramínku nabíráme vodu. Toto údolí i klima se zdá být sušší. Zhruba o šest set výškových metrů níže, poblíž většího horolezeckého kempu zastavujeme, na úžasně rovné louce stavíme stany. Vaříme si luxusní večeři – polívka, těstoviny se salámem, cibulka, kečup. Na moment se zastavuje na kus řeči i kluk z Čech, který má stan o kus dál. Vyměňujeme si zkušenosti z pobytu v Peru. Je zde s holkou, už je stačili okrást, když si nechali někde schované bágly, pro nás poučení do budoucna. Je zde nádherně, kam se člověk podívá luxusní výhled na hory, povalujeme se po zemi, sluníčko nás příjemně šimrá do držek, no první stránka horolezeckého časáku jako vyšitá. A do toho Dejv vytahuje z báglu Johnyho Wolkera, tak tam jsme si to užili. Večer si protahujeme rozděláním malinkého ohýnku z bedýnky od ovoce a pár dřevíček, co jsme v okolí našli, takže nakonec praskla i ta hnusná, místní kořka, co jsme sebou táhli tolik dní.

Den 11 Sobota 27.9.2008 Ráno se povaluji jen tak ve spacáku, nespím, jen si tak rochním v teploučku a trochu sním o tom, co bude následovat v příštích dnech, když tu můj sluch

zaregistruje cosi nezvyklého a mozek zpozorní a vyhodnocuje podivné funění z nedaleka. Nedá mi to, rozepínám stan a nestačím se divit. Od našich zotvíraných báglů na mne čumí roztlemená držka obrovského bejka a pucuje nám naše skrovné zásoby chleba. Večer jsme zajištění nějak podcenili. „Ty mrcho nenažraná“, v mžiku jsem venku, popadám první větší kámen a přesnou ranou do boku mu dávám na vědomí, že zde není vítám. V podlitých očích vidím, jak vyhodnocuje situaci. Dožrat zbytek chleba a riskovat další ránu šutrem, nebo začít zdrhat. K moji velké úlevě vyhrává varianta číslo dvě a nasraně odbíhá o pár metrů dál. Nevím, co bych tam s ním dělal, kdyby chtěl o nalezené pečivo bojovat. Po chvíli vylézají i ostatní. Je zataženo a zima, vaříme trochu teplého čaje a balíme. Každou chvíli se někdo vytratí do ústraní, průjem nás neustále provází, žádné české léky nezabírají, ale začínáme si na to zvykat. Daleko větší zdravotní problém je Davidův opar. Ten se včera objevil a dneska dosáhl obrovských rozměrů. Dav má horní ret jak ostravskou klobásu, takže nemůže pořádně mluvit o smíchu ani nemluvím. Mám obavy, aby se mu do toho nedostala nějaká infekce, to by tady byl dost problém, ale říká, že žádná horečka zatím nebyla, tak uvidíme, dnešní den bude v tomto směru zlomový. S desátou hodinou vyrážíme dolů dále údolím, objevuje se občas i slunce. Cesta pomalu klesá podle potoku dolů, takže se jde docela slušně, alespoň proti minulým dnům. Toto údolí je daleko sušší, protahuje tady vítr od Pacifiku. V jednu chvíli nasazuje Renda sluchátka na uši, už má zřejmě dost těch našich keců, pouští si nějakou fakt rychlou muziku a během chvíle je daleko před námi, asi v něm chytli saze, nebo co. Přicházíme k jezeru Ichiccocha, opět nádherné scenérie, i když ne tak romantické jako to minulé, pasoucí se opuštěný dobytek, koně, jako by se tady zastavil čas. Začínají se ve větším množství objevovat kaktusy, dokonce s Davem zkoušíme pojídat jakési místní plody, které se tady objevují na okolních, nízkých stromech. David si všiml, že jeden indián to na cestě pojídal, tak proč to nezkusit. Semena tobolek o velikosti větších švestek chutnají jako mladý hrášek. Zajímavé je, že na stromu nacházíme jak květy, nedozrálé kusy, tak i hotové plody. Míjíme další jezero položené zhruba o dvacet výškových metrů níže. K večeru začínáme hledat něco na spaní. Ani ne tak rovinku, těch je tady poměrně dost, ale spíše něco za větrem, neboť zde strašně fouká. Před námi se objevuje Lamacoral, pár příbytků, chýšek vytvořených z kamenů a větví. Vypadá to opuštěně, ale cítíme, že zde pár indiánů někde zřejmě přebývá. V menším zákoutí s jeskyňkou vytvořenou sesuvem, kde průvan není tak silný stavíme stany, i tak je to práce šílená, dát vrchní plachtu na konstrukci je nadlidský výkon. Renda neustále pošilhává po nedalekém shluku chýšek, kde by mohlo být podle něj něco k pití. Nakonec přesvědčuje Kubu a Radka, že je nutno vše prozkoumat a vydávají se vytipovaným směrem. Po nějaké době se vracejí a skutečně sebou nesou basu a pár pivek, které tam zobchodovali s místním

indiánem. Dvě pivka, které na každého připadají působí v této divočině jako poklad, potažmo když k večeři si mlsáme čínskou polévku a to každý svoji a kaši s cibulí a salámem, no nádhera. Ani nám nevadí, že začalo na chvíli drobně pršet. S přicházející tmou se rozbíháme do okolí a v místních křovinách sbíráme kousky dřev na oheň. Ten nám ve větru ihned chytá, ale jako by se tím i s námi loučil a s prvními plameny taky přestává. David šahá do svého nekonečného batohu a jako přidanou hodnotu vytahuje poslední pulitrovku slivky. Ucucáváme pomalu pivínka, čumíme do ohně a kecáme o blbostech a je to moc fajn. S desátou zalézáme do spacáků. Krásnej den. Den 12 Neděle 28.9.08 Vstáváme okolo sedmé, polojasno, průjem nezmizel. Na rozžhavených uhlíkách z večerního ohně pečeme zbytky chleba, respektive to, co z něj zbylo a na něj klademe, co kde najdeme. Poctivě dělíme poslední kousek salámu na pět dílků, kečup, marmeláda, cibule, kousek sýru, všichni věříme a doufáme, že se večer někde najíme. Po snídani beru foťák a šplhám na stráň nad našim campem, která je plná úžasných rostlin. Fotím sukulenty, kaktusy a spousty neznámých úžasných rostlin, kterými jsou porostlé stráně. Po deváté už opouštíme camp a vydáváme se na poslední část tohoto údolí. Cesta rychle utíká, jdeme z kopce, podle horského potoka, který s klesající nadmořskou výškou nabírá na intenzitě. Je napájen z okolních hřebenů,někdy obyčejným přítokem, jindy vodopádem, jenž se do okolní zeleně zařezává jako bílý nůž. Křoviny se mění ve stromy, lépe se dýchá, je zmát, že jsme o dost níže. Všichni se už těší na „náš“ hotýlek, sprchu a hlavně dostatek jídla. Po třech hodinách údolí končí eukalyptovým lesíkem a po břehu zavlažovacích kanálů scházíme do Kašapampy. Malinká vesnice plná toulavejch psů a špinavejch, ale rozesmátejch dětí. Pupkatej týpek se zaprášenou toyotou se nabízí, že nás sveze do Carazu. Na špinavém okénku si s ním vyjasňuji cenu, kterou bude za dopravu chtít, takže když sedáme do auta, vypadá sklo jako lístek z hospody. Samá přeškrtnutá číslovka a uplně dole v kolečku čtyřicet, co ž je suma, za kterou jedeme. Musíme smlouvat, už se mi nechce dát se dál okrádat od místních, kteří evidentně pro nás mají jiné ceny, nežli pro místní. Roztřískanou, prašnou cestou, zaříznutou do svahů hor sjíždíme dolů. namačkaní na sebe jako sardinky, je nás pět, bágly a řidič. Občas se tají dech, to když řidič řeže zatáčky a pode mnou na mne zívá hodně hluboké údolí. V Carazu se necháváme vyhodit u stanoviště taxíků pro chudé tzv. colectiva. Ihned nás odchytává jeden nahaněč a táhne nás k tomu jeho, samozřejmě nejlepšímu autu. Je to dodávka, která má svoje nejlepší léta už dávno za sebou, ale za třicetpět solíků sneseme všechno. Naše bágly putují na střechu, stejně tak i jako zavazadla ostatních. Peřina, kufry, pytle se vším možným, od kukuřice až po slepice. Sedíme na sedadýlkách, která rozhodně nepatří mezi nepohodlnější a

prostorově vyhovují akorát malým indiánům, rozhodně nikoliv našim dlouhým nohám. Postupně se do malé dodávky nacpe asi šestnáct lidí, s tím, že ty poslední dovnitř nahaněč doslova nacpává. Občas někdo vystoupí a někdo nastoupí, pro nás celkem nepochopitelný způsob, ale zde to prostě tak funguje. Pak přichází scénka, kterou nechápeme už vůbec. Nejprve nějaký dobrovolník vybírá ode všech zřejmě doklady. Zkouší to i na nás, jako že by rád naše pasy, ale posíláme ho do prdele. Jen pokrčí rameny a balík dokladů předává nahaněči. Ten se v nich chvíli přehrabuje, vyplňuje nějaké lejstro. Mezitím se přibližujeme k Huarázu. Sto metrů před námi stojí policejní patrola. Zastavujeme u připraveného auta. Asi šest figur z naší dodávky do něj přelézá. Obě auta pak přijíždějí k policejnímu stanovišti a řidič tam chvíli s četníkama na sebe něco drmolí, abychom po chvíli byli propuštěni. Po dvaceti metrech, za policejní hlídkou obě auta zastavují a týpkové z druhého auta se vracejí opět k nám, auto se obrací a přes policajty se zase vrací na minulé stanoviště. A čeká na další colectivo. To hlava nebere. Konečně jsme v Huarázu. Přicházíme na hotel, ale tady na nás čeká nepříjemné překvapení. Je zde plno. Majitel se omlouvá, ale nevěděl, kdy se vrátíme, tak to pro jistotu naše pokoje pronajal. Několikrát někam volá, načeš pro nás přichází nějaký klučina a vede nás do jiného hotelu, který je pro změnu uplně prázdný. Je to tady o něco dražší, ale zato pohodlnější. Mám pokoj jen s Davem a kluci druhý. Koupelnička, tývka, široké a čisté postele, po dnech strávených v horách prostě luxus. Vylejeme naše řídká střeva na normálním záchodě, trocha teplé vody na upocená těla a rychle mažeme na pořádné jídlo. Bez ohledu, že bychom to neměli si v nejbližší poleterii, jak nazývají občerstvovny s kuřecími produkty dáváme každý pořádnou půlku kuřete, kopec hranolek a spousty oblohy, to vše zaléváme tatarkou, hořčicí a vším co v podivných lahvičkách na stole je k mání. A samozřejmě pivínko. Náš trávicí systém tehdá vyhlásil stav pohotovosti, ale hlad je hlad. Večer se poflakujem po městě a po místních nalejvárnách, ale všude je zdá se stejně, kromě jedné, kde nás obsluhují dvě ucházející indiánky, se kterými se nechávám vyfotit. Den 13 Pondělí 29.9.2008 Ráno chrníme až do osmi hodin, nicméně na průjem to neplatí a vyhání nás z postelí. Snídaně v nedaleké cukrárně, kontakt s domovem v internetové kavárně a courání po městě. Zkoušíme sehnat nějaké jejich léky na ty naše nebohý střeva. Naše zásoby bezúspěšně zmizely, tak zkusíme nějaké jejich lektvary. Kluci sehnali někde ve městě prádelnu, a tak nějaké věci, které se nedali vyprat v umyvadle odnášíme tam.

Dáváme si sraz na střeše našeho hotelu. Musíme vymyslet, co bude dál. Chtěli bychom se nějak dostat přes Kordiliéry, které pomyslně dělí Peru na dvě části. A kdyby se to povedlo pokračovat směrem na Cusco. Podle map se tam pár cest jakoby jeví, ale nevíme jestli je to možné a zda se tam vůbec dá jet. Vyrážíme do města a obcházíme stanoviště colectiv, jestli by se tím směrem dalo posunout. Bohužel kdykoliv ukážeme na mapě, kam bychom chtěli jet, všichni jen krčí rameny a tvrdí, že to není možné, že se tam jet prostě nedá. Jeden indián se nabízí, že nás tam odveze, ale chce za to takovou sumu, že je to neúnosné. Zbývá poslední možnost, kterou vymýšlí Renda. Prostě se vrátit znovu do Limy a odtud nahoru. Zkoušíme dvě autobusové společnosti, jak by to vypadalo cenově. Ta levnější „Cial“ nás je schopná dostat za 140 solíků až do Cusca. Bude to sice masakr dva dni v autobuse, ale jinak to zřejmě nepůjde. Kupujeme jízdenky a je rozhodnuto. V jedné místní číně, neboli čifě, kterých je tu spousty si dáváme pozdní oběd. Ale jak neumíme pořádně jejich řeč dostáváme nudle s mořskými plody, no nic moc. Vracíme se na hotel a do večera si užíváme nicnedělání. K večeru se spouští hodně silný déšť. Poleháváme v postelích a v suchu posloucháme jak voda s ohromným rámusem bubnuje na plechové střechy. Večer si dáváme kus kuřete v poleterii a čtyři pivka v celkem útulné hospůdce. Den 14 Úterý 30.9.2008 Poslední den v Huarazu. Autobus nám odjíždí až večer, tak máme ještě spoustu času. Dopolko se ještě poflakujeme po městě, fotíme místní figurky. S Davem jdeme do číny na oběd, tentokrát místo vybírání v lístku raději ukazujeme, co bychom rádi. Zdá se, že léky, co jsme sehnali proti průjmu zafungovaly, nicméně je potřeba si dobře promýšlet, co jíst a co ne. Ke stolu u kterého jíme se připlazilo stvoření a zkouší něco vyžebrat. Je to hrůza, jak člověk může dopadnout, je to ženská, pohybuje se pouze po čtyřech, neumí mluvit, jen vydává skřeky a i když sedíme skoro na zahrádce, cítíme jak fakt dost smrdí.. Házíme jí pár drobných, aby se posunula jinam, jsme měkký, k tomu obědu to fakt není. Jen se to odplazí, přichází asi desetiletý indiánský kluk. Černé rozcuchané vlasy, velký smutný kukadla, špinavej, bosky. Stojí nám u stolu a jen kouká jak dlabeme. No to se nedá, David nevydrží a s komentářem, že stejně nechce do autobusu moc riskovat, mu dává zbytek jídla. S pokorou si bere poloprázdný talíř a u vedlejšího stolu si holýma rukama rychle cpe jídlo do pusy, než se někdo objeví, kdo by mu mohl zřejmě jediný dnešní jídlo sebrat. Na odpoledne jsme si ještě vymysleli několikakilometrový výšlap do okolí. Ve dvě hodiny, když už slunce přeci jenom tolik nepálí vycházíme. Kus za městem bychom měli narazit na ruiny staveb staré civilizace. Stoupáme směrem do hor, přes několik vesnic a asi po osmi kilometrech narážíme na zbytky původní incké osady, centrální dům a pár hospodářských stavení. V podstatě nic moc, ale

alespoň jsme se prošli a ukrátili čas. S přicházející tmou se vracíme do města. Zde nás pohlcuje jakási univerzitní oslava, všude stovky studentů a dětí, všichni vysmátí, možná počínající nějaké prázdniny, nevíme, ale mumraj je to úžasný, troubící auta, človíčkové, chaos. Stavujeme se v našem hotýlku pro batohy a také stíháme rychlou sprchu, potažmo záchod. Poté přesun na stanoviště autobusu společnosti Cial. Tady jsme před vstupem podrobeni celkem šílené prohlídce a kontrolu zavazadel, včetně odběru otisků prstů. Už jsme se s tím setkali při jízdě sem v Limě, ale nebylo to tak důsledné, nevěnovali jsme tomu tolik pozornosti. Tohle je docela vrchol, nahrávání na video, otisky…. policejní režim si to opravdu dokonale ošetřuje. Ve 22.30 hodin opouštíme Huaraz, bylo tady pěkně, tak sbohem město pod Huascaranem. Dostáváme něco jako sendvič a za monotónního drncání autobusu usínáme.

Den 15 Středa 1.10.2009 Probouzíme se v Limě. Ospalí vylézáme v půl sedmé z busu. Chvíli stepujeme ve studeném ránu před nádražím, dokud neotevřou a pak si necháváme odbavit bágly na další cestu do Cusca, abychom se o ně nemuseli starat. Máme několik hodin času, a tak se vydáváme na prohlídku Limy. Chtěli bychom najít historické centrum. Město samo o sobě je dost hnusné, šedivé ulice plné smogu, prachu a rámusu jež produkují místní řidiči ze svých klaksonů. Přes šedivý opar není vidět ani slunce. Jdeme podle hodně jednoduché mapky, spíše pocitově a asi po dvou hodinách se dostáváme do oblasti, kde se začínají objevovat historické budovy ze španělského období a postupně až na hlavní náměstí, které se jmenuje jako všechny náměstí v Peru, Plaza de Armas. Všude spousta ozbrojených policistů a vojáků. Děláme pár fotek, zpáteční cestou se nám nechce jít stejnou trasou, a tak zhruba odhadujeme kudy a jdeme spíše odhadem. Pochopitelně po pár ulicích jsme v prdeli. Čím víc si myslíme, že už teď jdeme správně motáme se víc a víc. Zkoušíme se ptát místních, ale je to celkem zbytečné, protože jim nerozumíme ani slovo. Čas neúprosně běží a co víme bezpečně je, že na nás autobus rozhodně čekat nebude, potažmo ani bágly, co v nich budou. Domlouváme jakýsi krizový plán, buď se nějak zorientujeme, nebo to zkusíme taxikem. Po chvíli docházíme na jakousi hlavní křižovatku, kde jsou konečně popsané názvy ulic. Bohudík je tam i jedna, která je v našem miniaturním plánku. Jsme uplně mimo náš směr. Nechápem, jak jsme se mohli takhle zamotat. Upravujeme směr a přidáváme do kroku. Času už moc nezbývá. Po nějaké době se objevuje park, kde jsme před tím jedli a odpočívali. Docela se nám ulevilo a za hodinu jsme na našem autobusovém terminálu. Jenže náš potah nikde! Naši nervozitu zklidňuje to, že všichni ostatní jsou v pohodě. Nakonec se

vše vyjasnilo, špatně jsme si přečetli dobu našeho odjezdu, neboť jsme koukali do políčka kdy máme být na místě a ne kdy bus jede. Koukám se na svůj lístek a na něm stojí v rubrice jméno - Pedro Praha, pěkně to zkomolili, ale alespoň je legranda. Ve 14 hodin následuje opět důkladná osobní prohlídka (nůž v kapse jsem pronesl) a na čas odjíždíme. Jižní předměstí Limy je o něco utěšenější a čistší, než to severní. Není tady tolik slamů a chudoby. Postupně opouštíme město, které přechází v poušť, občas pár několik polorozpadlých barabizen. Panamericana Sur, tak se jmenuje silnice kopírující Pacifik se svými obrovskými vlnami na sever. Za tmy přijíždíme do Icy, malé provinční městečko v pustině, zastávka. Sundáváme si boty, ale nejde klimatizace, a moje nohy po dopoledním výletě jsou fakt dost hustý a nic nepomůže, že je strkám pod sedadlo. Nakonec Renda nachází v kapse igelitku, do které strkám ponožky smradlavky a alespoň trochu všem v okolí ulevuje a dokonce se podaří otevřít i ventilačka, neboť klimatizace buď nejde, nebo ji řidič neumí pustit. Usínáme a v noci nás letuška přikrývá čímsi, co vzdáleně připomíná malou deku.

Den 16 Čtvrtek 2.10.2008 Autobus se vleče jako želva. Musíme znovu překonat bariéru Kordiliér. Hřebeny hor střídají klikatá údolí. Pěkná a malebná krajina – serpentiny nahoru, dolů, ale všeho moc škodí. Klimatizace stále nejde, malá větrací okénka nestačí, takže je celkem husto. A do toho všeho nám nad hlavou neustále vyřvávají peruánské hity stylu Eva a Vašek. Stále a stále dokola, po dvaceti hodinách netoužíme po ničem jiném než po chvilku klidu. Po druhé hodině dorážíme konečně do Cusca. Objevuje se pod námi v širokém údolí, bývalé hlavní město Peru. Téměř třiadvacet hodin v buse a stovky kilometrů, jsme na druhé straně republiky. Z rozpáleného autobusu vytahujeme bágly a jdeme do odbavovací haly. Ještě po cestě jsme vymysleli, že než zde na nějaký čas zakotvíme, přesuneme se do asi 100 km vzdálené oblasti, kde se nachází spousta starých Inckých památek včetně Machu Pichu. V hale se na nás vrhá několik nahaněčů z hotelů, kteří neustále snižují svoje ceny. Beru si několik vizitek, snad se nám to později hodí. Teď se potřebujeme dostat do vesnice Urubamba a tak sháníme tágo, které nás dopraví do oblasti odkud odjíždějí kolektiva tím směrem. Týpek v omlácené rachotině po nás chce 30 soliků, sice nevíme kam jedem, ale po zkušenosti z minula se nám to zdá moc. Několikrát ho posíláme do prdele, až nakonec je spokojený i s osmi. Bodejť by ne, po třech kilometrech stavíme na kraji města. Ve dvoře je připravený stařičký, rezavý autobus, který jede snad naším směrem. Kupujeme bilety a ještě odbíhám s Rendou koupit benzin do vařiče a nějaké jídlo. Naše bágly putují na střechu autobusu a my dovnitř. Máme nejdražší

jízdenky (3.50 S) a tak sedíme. Společnost nám tvoří školáci a indiáni vracející se do svých vesniček, slepice a tovar všech možných tvarů. Jedeme krásnou, čistou a udržovanou krajinou, občas je vidět pár stavení z nepálených cihel, políčka, pasoucí se dobytek. Za hodinu jsme v Urubambě. Tady přelézáme na colectivo a za 1.50 S do další vesnice, která se jmenuje Ollantaytambo. Na první pohled je vidět, že jsme v centru staré indiánské kultury. Okolní svahy hor jsou posety velikým množstvím ruin z Incké historie. Procházíme několik hotýlků a z nich vybíráme spíše takový privát, rodinná záležitost, dole bydlí rodina a nahoře v podkroví je několik místnůstek s nacpanými postelemi, dostáváme dva pokoje pro dva a tři spáče. Po dvoudenním cestování nám přichází vhod sprcha, nějak nám nejde spustit teplá voda i tak je to pohoda. Při vybalování zjišťuji, že jsem někde přišel o hůlky, které jsem měl jako vždy, když nejsou potřeba, přidělány na báglu. Myslím, že to bylo v době, když byly bágly na střeše busu, ale nedá se nic dělat. Navečer jdeme na prohlídku okolí, no spíše hledáme hospůdku, neboť máme hlad a především chuť na pivko. Procházíme úzkými, dlážděnými uličkami. Domy jsou evidentně vystavěny na starých základech nějakého starověkého inckého sídla. Základy a spodní část budov jsou z obrovských, dokonale do sebe do sebe zapadajících kamenů, které jsou typické pro starou kulturu. Z několika hospůdek nakonec vybíráme tu na kraji vesnice. Kromě dvou úplně na sračku zmasených indiánů tady nikdo není, když nepočítám starší manželský pár, kterému to patří. Evidentně z nás mají radost, protože není sezona a my jsme pro ně parádní hosti. Dáváme hovězí steaky a ryby a samozřejmě pivínko. Mají tady „lahváčky“ o objemu něco málo přes litr a moc se diví, že chceme každý svoje. Jídlo výborný a ty lahváčky jsme ještě párkrát zopakovali, aby věděli, že máme pivíčko tuze rádi. Hned po jídle se hlásí o slovo naše střeva, takže postupně testujeme i místní hajzlík bez prkýnka, ale je se kam vylejt a už jsme si zvykli na ledacos. Krásně naladěni se vracíme na hotýlek, tady kupujeme ještě další pivíčka a klábosíme do noci.

Den 17 Pátek 3.10.2008 Luxusní spánek v normální posteli. Ráno vyrážíme na nákup zásob na cestu a snídani. Stavuji se v místním „Copy centru“ jak se honosně jmenuje špeluňka s dvěma počítači, jenž mají tak vydřená písmena, že napsat slovo je především o dobrém odhadu a kopírka, která má nejlepší roky už dávno za sebou. Čtu zprávy z domova a pár řádků nakonec taky odesílám. Dnes máme v plánu dostat se pěšky až na Machu Pichu. Z městečka tam sice jezdí vlak, ale ten je spíše pro turisty Japonského typu – dovést, vyfotit, odjet. Navíc je jízdenka nehorázně

drahá a padesát dolarů nedáme. Potažmo - právě zde by měla někde být pověstný Incatrail, což je jeden z nekrásnějších treků na světě a ten chceme dát. Loučíme se paní domácí a plně optimismu vyrážíme. Jdeme směrem do vzdáleného, ale tušeného údolí. Plánovaným blouděním procházíme pole s kukuřicí, k řece a železnici, neboť cesta po silnici nám není dost „dobrodružná“. Tady pochopíme, že bloudit v těchto končinách s dvaceti kg na zádech není úplně to pravé, takže se plni pokory vracíme na silnici a v poledním žáru vstupujeme do údolí. Cesta po rozžhaveném asfaltu a prachu je nekonečná, takže nakonec jdou batohy na zen a zkoušíme zastavit nějaké kolektivo, či taxík. Za chvíli zastavuje bílá dodávka a chlapík nás chce ochotně za 50 sol odvést, kam potřebujeme. Jak už jsme se naučili, ho za tuhle sumu posíláme do prdele, čímž se částka mění na 30 sol. Nakládáme sebe i bágly na rozpálený sedačky a prašnou, totálně rozbitou silnicí pokračujeme do nitra údolí. Tady by na kótě 82 km měl začínat trek až na MP. Údolí se zužuje, takže za chvíli její dno tvoří pouze naše cesta, železniční trať a celkem mohutná horská řeka. To vše se neustále nějak proplétá a motá. Zastavujeme na „konci světa“ cesta končí, dále už pokračuje jen železnice a řeka. Jdu s Dejvem napřed po jakési stezce, která míří k mostu. Vstup na něj je zamřížovaný. Nechápavě čumíme na masívní zámek s řetězem. Za chvíli nás docházejí kluci a z výrazů tváře a kupy nadávek tuším nějakou komplikci. A taky jo. Nahoře je zastavili nějací týpkové a že prý potřebujeme tikets. Z boudy u mostu vylézá další figura a mele to samé. Pochopili jsme, že ke vstupu do této oblasti potřebujeme nějaké povolení. Vytahujem peníze, s tím, že z nás něco vypadne, chudí indiáni musí přeci z něčeho žít. Marně mu před nosem máváme bankovkama, z jeho indošpanělštiny a posunků nám dochází, že povolení do této oblasti nám vydají pouze v Cuscu, které je vzdálené v tuto chvíli asi sto kiláků. Nevěřícně na sebe koukáme a nadáváme uplně na všechno, co je Peruánské. Zarputilý indián však klíčem nezamává a pokus o překročení řeky jinde, je vzhledem k rázu krajiny také nemožný. Bohužel tohle se nepovedlo. Hodně otrávený se s přicházejícím podvečerem vracíme. Máme kliku alespoň v tom, že v nedaleké vesničce narážíme na kolectivo, které přivezlo domorodce a teď tady čeká zřejmě na pitomce jako jsme my. Za 3 sol !!! se vracíme do Olaytamtambo. Přicházíme na hotýlek a pokoušíme se najít nějaké náhradní řešení. Vlak na MP za 61 dollarů definitině rušíme, ať si ten svůj Peruánský Karlštejn nechají pro prachatý zbytek světa. Místní týpek nám radí, ať MP objedeme z druhé strany přes Santa Marii. Na hotýlku nám „paní indiánka“ dělá k véčeři vaječnou placku s rýží. Jdeme na pivko a po poradě se definitivně rozhodujeme tuto oblast opustit. Zítra se přesuneme do Cusca a odsud budeme dělat paprskovité výpravy po památkách.

Den 18 Sobota 4.10.2008 Ráno něco polkneme a jdeme si prohlídnout místní ruiny. Kupujeme za 130 S univerzální kartu na veškeré památky široko daleko, včetně Cusca. Trosky, které se zdály zprvu jako pár kamenů, zblízka vypadá jako obrovský komplex, dost dobře zrestaurovaný. Je ráno a jsme tu skoro sami, paráda. Stále nechápavě obdivujeme dokonalý klad, perfektně opracovaných a desítky tun vážících kamenných kvádrů, které lícují, že do nich nejde zasunout ani nůž. Z horní části je dokonalý rozhled, takže máme možnost pozorovat ruch vesnice pod námi. Naší pozornosti nemůže pochopitelně ujít ani asi dvacet indiánů –dělníků, jenž kácí mohutný uschlý strom. Motorová pila, jenž na nabroušený řetěz asi jen matně vzpomíná z doby kdy se ještě někde ve světě válela v prodejně, se horko těžko zakusuje do uschlého kmenu. Pak někoho z nich napadne přivázat provaz do horní části koruny a společnými silami se jim přeci jen podaří strom zlomit a ten se mohutným nárazem tříští na kousky. Definitivně se loučíme s milou paní domácí, její dcerou a na odchodu ještě nakupujeme dole v jakési komůrce nějaké sošky, jsou to repliky, ale pěkné. Odjíždíme do Cusca jenž nás vítá mraveništěm lidiček, převážně indiánského vzhledu. Spousty stánků a krámků s množstvím roztodivných nabídek, polotovarů, jídel, potřebných i nepotřebných věcí a samozřejmě kraválem a zápachem. Hledáme ubytování. Hotýlek po nějaké době přeci jen nacházíme a rychle se zabydlujeme. Opět dva pokoje pro dva a tři s TV a sprchou na pokoji. Odpoledne jdeme na prohlídku okolí. Pár desítek metrů nad hotelem už narážíme na ceduli s šipkou na Saqsawaman, což je první ruina, kterou chceme vidět. Úzkými uličkami stoupáme vzhůru nad město a vstupujeme na posvátné místo bývalých vyspělých kultur. Opět se setkáváme s obrovskými bloky kamenů dokonale zapasovaných do sebe. Když se k nim člověk postaví, tak výška jednotlivých kamenů je až čtyřikrát vyšší nežli on sám, to se kluci indiánský docela nadřeli než to sem z rozmaru kněžích dostali. Na první dojem nemají kameny nějakou logiku, netvoří logické opevnění, jen některé stavby připomínají jakési amfitěátry. Později zjišťujeme, že stavby jsou to náboženského charakteru a z pohledu z výšky mají vytvářet tlamu pumy, což byla a zřejmě stále je spolu s kondorem posvátné peruánské zvíře. Na zpáteční cestě si Radek s Kubou ještě odskakují prohlídnout na sousední kopec sochu obrovského Krista (atleta) jenž dominuje ze shora městu. Vracíme se do downtovnu na pokoje a z bohatých zásob, jenž nám zbyly vaříme jakousi polévku a poté vyrážíme do nočního města. To je naprosto úžasné. Křižovatka španělské a incké kultury, kde se mísily národy, evropská kultivovanost a nabubřelost na pozadí incké monumentální říše, vše podtržené jednoduchostí a pracovitostí chudých indiánů. Úzké dlážděné uličky, ústící jako paprsky na Major de Plaza, náměstí plné lidí, světel, vůní. Občas zapadneme do nějakého krámku, či hospůdky. V jedné uličce vystavuje a zároveň i nabízí svoje

kresby sympatický indián. Jmenuje se Juan, jak jinak, umí docela slušně anglicky, takže nám vypráví o svém životě. Bydlí na horách někde v pěti tisících metrech u jezera, maluje, občas sejde dolů, pokusí se něco prodat (mimochodem kresby jsou naprosto úžasné a nedalo se odejít s prázdnou) nakoupí nějaké jídlo a vrací se nazpět do pustiny. K půlnoci se vracíme, po cestě se zastavujeme na pivko před spaním, kluci se chtějí zdržet, jdeme s Dejvem sami napřed.

Den 19 Neděle 5.10.2008

Snídáme čaj z koky a placky se sýrem. Rencek a Ráďa se v noci v nějakém rockovém klubu tak zasekli, že jsou pro dnešní den zřejmě nepoužitelní. Nějak to neřešíme a necháváme je napospas jejich postelím. Jdeme sami. Po známé cestě ze včerejška, kolem „atleta“ a po silnici na další ruiny. Ty jmenují Qenqo, ale je to jen malý odvar těch včerejších. Stejně tak Saqsaywaman a Pukapukapara, kam odjíždíme colektivem. Všechny mají stejný charakter, náboženské zaměření, obětní stolice, kanálky na odvod krve, dokonalá kamenická práce. Okolo třetí hodiny se vracíme colectivem do Cusca. Na našich vstupenkách je volný vstup i do muzeíí, tak zkoušíme štěstí zde, ale je nedělě, takže všechny, až na jedno jsou zavřené. Večer couráme po městě až nacházíme ulici plnou různorodých jídelních krámků. V jedné brzdíme a dáváme místní specialitu. tzv. sačipapas rýže, hranolky, salám. Vracíme se na hotel a okolo 22 hodiny se vrací i R + R znovu nějak upraveni.

Den 20 Pondělí 6.10.2008

Ráno jdeme s Dejvem a Kubou zkouknout muzea a zjistit autobus do Puna, kam se chceme přesunout. Večer o desáté má snad něco jet, tak si bukujeme jízdenky. Návrat na hotel a balíme. Při odchodu se objevuje problém s placením, neboť oni chtějí za čtyři noci po dvaceti solech, my však jsme ochotni vyšpulit pouze za noci dvě a to po patnácti solech, tak jak jsme to měli domluvený s majitelkou hotelu. Po delším vyjednávání nakonec vyhrává varianta naše. Bágly necháváme na hotelu a ještě se jedem busem podívat do padesát km vzdáleného Pisacu, kde jsou další ruiny. Vystupujeme v malém indiánském městečku, ale začíná drobně pršet. Míříme do hor za městem a po šíleném snad pětisetmetrovém převýšení se objevuje Incký palác se spoustou dalších ruin. Je

nízká oblačnost, mraky jsou všude kolem nás. Je to zajímavá, tajemná atmosféra, kouzlo místa, kde se zajisté odehrálo v minulosti spousta dramat. Začíná pršet víc a víc, takže jsme po chvíli nuceni toto místo „blízko nebe“ opustit. Setkáváme se s Rendou, který na nás čekal, neboť po jeho výletě do alkoholového opojení v minulých dvou dnech nebyl při chuti na tento výstup. Do busu pak už nalézáme za pořádného lijáku. V Cuscu vyzvedáváme na hotelu bágly a přes celé město jdeme na autobusový terminál. Tady nás čeká klasický peruánský chaos a zmatek. Nejprve nás poněkud nervózní týpek, který má na starosti nakládku zavazadel a odbavení v žádném případě nechce pustit do busu. Intervenujeme u pokladny a „naše“ zprostředkovatelka, vlítne dovnitř, tady vyhodí pár figur a usazuje nás. Po cestě ještě stačí zpucovat přiblblíka u báglů. Autobus je neuvěřitelně natřískaný a je v něm nedýchatelno, lidi jsou namačkáni úplně všude, v uličkách, na zemi, kde je kousek místa je zasunutá nějaká část lidského těla. Pak se autobus pomalu rozjede, aby za branou, zhruba po kilometru znovu zastavil. Dveře se otevírají a dav stojící venku se dere dovnitř. Pár šťastlivcům se to nakonec povede, dveře se asi na poosmé podaří zavřít. To se opakuje ještě na několika dalších místech v podobném provedení. Z našeho pohledu naprosto nepochopitelný děj, kterému rozumí zřejmě jen místní. Hlavně nepotřebovat na záchod, to by byl vskutku neproveditelný čin. Autobus totálně přetížený vrže a skřípe, sotva se plouží v zatáčkách se povážlivě naklání. Děsivou noc v polospánku přetrpíme a postupem času se i bus vyprazdňuje, takže do Puna přijíždíme s normálním počtem cestujících.

Den 21 Úterý 7.10.2008 Vystupujeme do probouzejícího se studeného dne. Ihned se na nás vrhá několik naháněčů z místních hotýlků, aby soutěžili o naši přízeň a my se ubytovali v tom jejich samozřejmě nejlepším a nejlevnějším. Namátkou vybíráme jeden a přesouváme se do centra. Trochu se snažíme po šílené noci dát do pořádku a odpočívat. S Rendou zkouším opravit vařič, který odmítl fungovat a po dvou hodinách se nám to snad daří. Vaříme polévku a vyrážíme na prohlídku města a okolí. Naše kroky směřují do přístavu, odkud máme výhled na jezero Tiki-taka, tedy alespoň na jeho část. Po jeho pobřeží míříme na nedaleký poloostrov, cestou míjíme obrovský, kovový, na břehu odpočívající parník, který sem kdysi přes hory po kouskách navezli na mezcích a zde jej pak sestavili. Samotné jezero je čisté, pobřeží je díky zřejmě malé hloubce poměrně daleko zarostlé rákosím, v dálce je vidět plovoucí ostrovy z kterých vykukují střechy indiánských chýší. Vylézáme na obrovské kameny a z výšky si užíváme překrásných panoramat vzdáleného pobřeží. Obloha se pozvolna začíná zatahovat, a tak obracíme zpět do Puny. Během cesty se stavujeme v malé

hospůdce na jídlo. Během několika okamžiků se však rozpoutá venku šílená vichřice spojená s šíleným krupobití. Sedíme pod střechou z vlnitýho plechu, který pod nárazy vydává takový rámus, že není slyšet vlastního slova. Na druhou stranu je to i dobře, neboť je to konec pro dva pochybné hudebníky, kteří se neustále po nás významně dívají a hrají příšerné, místní songy typu „corazon“, a na to jsme za poslední dny fakt hodně hákliví. Během půl hodiny je nasypáno minimálně pět centimetrů ledové pokrývky. Pro místní je to úplný zázrak a nevěřícně se chodí na tu nadílku dívat. Dozvídáme se, že něco podobného se zde odehraje jednou za třicet let, potažmo zde nemá téměř vůbec pršet. Dáváme nějaké jídlo a pivko, Radek zkouší peruáskou specialitu – pečené morče, ale dle mne nic moc, pár kostiček obalených nebohatou svalovinou, nevalné chutě. Neustále drobně prší, ale i tak vyrážíme nazpět. Promočení se dostáváme do hotelu, ale teče zde teplá voda, takže za chvíli je vše zase ok. Večer se ještě couráme po městě.

Den 22 Středa 8.10. Vstáváme v šest hodin. Na sedmou hodinu máme pronajmutou loď v přístavu a o půl osmé vyrážíme směr plovoucí rákosové ostrovy, kde by měly být původní indiánské vesnice. Celé to však na nás působí jako divadlo, s reálným životem to nemá mnoho společného, indiáni se snaží především prodat svoje výrobky a před kamerou se chovají naprosto profesionálně, takový „Tikitaland“. Odsud se plavíme na zhruba třicet kilometrů vzdálený ostrov. Polovina patří Peru, ta druhá už Bolívii. Ostrov se jmenuje Amantaní. Vystupujeme na severní straně ostrova a napříč ho přecházíme. Na nejvyšším místě je úžasný rozhled po velké části jezera. Titicaca je jezero v Centrálních Andách.Západní část jezera patří Peru,východní část Bolívii. Je to největší jezero v Jižní Americe a největší vysokohorské jezero a zároveň nejvýše položené splavné jezero na Zemi. Nachází se na Altiplanu, náhorní plošině And. Propadlina jezera je tektonického původu a jezero samotné je pozůstatkem obrovského zaniklého jezera Ballivián. Má rozlohu 8288 km². Je 194 km dlouhé a maximálně 65 km široké. Průměrně je hluboké 140 až 180 m a dosahuje maximální hloubky 304 m (i když někteří domorodci tvrdí, že je bezedné). Leží vnadmořské výšce 3821 m. Navečer se vracíme zpět do Puna. Pěkný výlet, zvláště když ráno to vypadalo na déšť a nakonec bylo hezky. Večer couráme po městě a vše končíme v pizzerii na jídle. Na ráno máme koupeny lístky na bus do Areqipy.

Den 23 Čtvrtek 9.10. Ráno rychlý přesun na autobusák a v 8.30 hodin vyjíždíme směr Areqipa. Cesta se s přibývajícími kilometry začíná měnit. Z příjemné, zelené a úrodné krajiny se stává vyschlá a jednotvárná pampa s občas se vyskytujícími skalami, ve které někdy zahlédneme divoké lamy. Na okolních svazích je také vidět opuštěné coraly. Silnice se někdy křižuje s železnicí, po které vlak jezdí asi velmi zřídka. Přijíždíme po dvanácté hodině. Město Arequipa je druhým největším a jedním z nejbohatších peruánských měst. Arequipa má asi 750 tis. obyvatel. Leží v jihozápadní části Peru ve velmi příznivé nadmořské výšce okolo 2500m, má dobré podmínky pro zemědělství, v okolí jsou bohatá ložiska mnoha nerostů, takže se tady daří těžařskému a zpracovatelskému průmyslu, a třetím významným zdrojem prosperity je turistický ruch. V okolí je několik atraktivních turistických cílů, jsou tady sopky, dvě údolí patřící k nejhlubším na světě, termální prameny, památky a rezervace kde je možné pozorovat vzácné lamy vikuně i majestátní kondory. Centrum města je hezké, hlavní náměstí je architektonicky čisté (koloniální styl), vévodí mu samozřejmě velký chrám a jméno náměstí nemůže být jiné než Plaza de Armas. Je tady spousta příjemných hotýlků a restaurací. Posedáváme na báglech v oploceném nádraží a vymýšlíme co dál. Jedna skupina jde do města sehnat nějaký hotel druhá hlídá batohy. Asi až desátý se nám zdá být přijatelný, je zde volno a za slušnou cenu. Ubytováváme se , od domácích si půjčujeme mapu a vyrážíme do centra. Po cestě se před námi tyčí obrovská sopka Misti 5822m, o které spekulujeme, zda ji slézt, nebo ne. Nakonec od tohoto nápadu upouštíme, je to kopec bez kousky zeleně a vody a rozhodujeme se spíše pro trek do údolí Colca. V malém knihkupectví konečně sháníme mapu kaňonu Colka. Prohlížíme večerní město, stavujeme se na Sachi-papas (cosi jako klobása, vejce, hranolky, salám, hranolky, tatarka) a na nádraží ještě kupujeme lístky na bus na zítřejší ráno, směr Chiway. Den zakončujeme zastávkou v malém bistru na pivku a postupně si odskakujeme naproti do internetové kavárny pro informace z domova.

Den 24 Pátek 10.10.2008 V sedm hodin vylézáme z postelí, přebalujeme batohy, část necháváme v depozitu a za hodinu po nezbytných procedurách na nádraží již sedíme v autobuse směr Chiway. Silnice se vine úžasnou krajinou plnou nádherných

přírodních scenérií, až do 4800 metrů a pak dlouhými serpentinami až do městečka. Těsně před výstupem nás odchytává turistická policie a vnutí nám jakési pasy ke vstupu do této oblasti. Bohužel neznaje místní poměry na zakoupení přistupujeme, ale byla to zřejmě hloupost, protože za celou dobu v tomto prostoru po nás nikdo nic nechtěl. Chivay je klasickou peruánskou vesnicí. Kostel, pár hospod spíše hrubšího zrna , nezbytné tržiště a pravoúhlé ulice lemované nízkými domky. V místní hospůdce si k obědu dáváme jakési „hambáče“ a v tržnice dokupujeme ještě nějaké jídlo, protože úplně přesně nevíme, kolik dní se v tomto regionu zdržíme. Kaňon Colca se nachází na řece Colca na jihu Peru. Leží zhruba 160 km severozápadně od města Arequipa. Je více než dvakrát hlubší než Grand Canyon ve Spojených státech amerických. Stěny kaňonu však nejsou tak kolmé jako u Grand Canyon. Severně od kaňonu Colca leží ještě hlubší kaňon Cotahuasi s hloubkou 3501 metrů. V kaňonu žije například andský kondor. Největším městem v kaňonu Colca je Chivay, kde jsou přírodní teplé prameny. Kaňon Colca je dlouhý až 200 kilometrů a tak si musíme dobře rozmyslet, kterou část tohoto zázraku peruánské přírody vlastně chceme vidět, takže nakonec najímáme místní dodávku a jedeme asi šedesát kilometrů po levé straně do vesnice Pincollo. Odsud v horách má být jakési vřídlo horkého pramene, takže nabíráme kurs tímto směrem, abychom v té oblasti někde přenocovali. Tady na kraji kaňonu se spát nedá. Buď jsou stráně příliš strmé, nebo jsou tu terasovitá políčka. Pramen má být vzdálený asi devět km, ale zdá se to být více. Začíná se stmívat a tak hledáme něco na přenocování. Jdeme podle horské říčky, která, jak jsme později zjistili je vlastně prameniště vřídla. V jedné soutěsce se objevuje pár polorozpadlých kamenných stavení bez střech, zřejmě pozůstatek po pradávných obyvatelích. Jelikož se začíná zvedat silný vítr, stavíme stany uvnitř domků. Baráčky jsou tak malé, že do každého se vejde stan jen tak tak. Voda v potůčku je z nepochopitelných důvodů strašně zkalená, tudíž nepoužitelná. Večeříme rybičky z plechovky a pár housek. Po okolí nasbíráme pár uschlých keříků a před spaním si rozděláváme na chvíli oheň, nicméně v osm hodin zalézáme promrzlí do spacáků, abychom nabrali íly na další den.

Den 25 Sobota 11.10.2008

Ráno vstávám v šest hodin. Ostatní ještě spí, a tak obcházím camp. V noci musel být silný mráz. Potok je na několika místech zamrzlý, všude jinovatka, větve jsou obaleny ledem. Vychází slunce a vše začíná prohřívat svými

blahodárnými teplými paprsky. Potuluji se okolím, klukům se nechce vstávat. Hned vedle tábora začíná strmě stoupat nad okolí hora, chvíli se rozmýšlím, ale pak mi to nedá a jdu do ní, než se kluci vzbudí, budu snad dole. Úžasný zážitek, vycházející slunce a já pomalu vystupuji na vrchol. Musím si dávat pozor a opatrně našlapovat, všude spousty pichlavých kaktusu a trnitých keřů. S nastupující výškou se údolí otvírá a je vidět dál a dál. Také je vidět na camp, kluci se probudili a pomalinku na sluníčku ožívají. Mávám jim, ale nevím, zdali mne vidí z této výšky jsou jako špendlíkové hlavičky. Vrchol se zdá být dál, než se původně jevilo. Pokaždé si říkám, ještě támhle k tomu zlomu a vracím se, ale pokaždé se to opakuje, takže nakonec je tu vrchol a s ním monumentální pohled z jedné z nejvyšších hor v oblasti. Odhaduji to tak okolo 5000 metrů. Vyšťavenej si užívám úžasných panoramat. Nízké slunce, dlouhé stíny, opar v údolích, no stálo to za to. Odvrácená strana tohoto kopce je vlastně další údolí a v dálce tam vidím vystupovat sloupec par, zřejmě náš cíl – vřídlo. Alespoň víme kam jít, odsud to vypadá tak na šest km. Sestupuji dolů, jde to podstatně rychleji, někde ve střední části vidím proklouznout nějakého hada, docela mi zatrnulo, ještě, že jsem na něj neskočil, to by byl asi průšvih. Snažím se jít opatrněji, nicméně stejně se pode mnou uvolňuje kámen na který doskakuji a samozřejmě následuje pád. A vzhledem k tomu, že všude jsou samé kaktusy, dopad není žádná slast. Ruce mám plné bodlin, snažím se je vytahat, ale stejně jich tam spousta zůstává (trvalo ještě tak zhruba čtyři měsíce než se mi podařilo zbavit se pocitu, že jsem se jich definitivně zbavil). Trochu se dávám do pořádku a pak už docházím k ostatním. Nemůžeme zprovoznit vařič a vypadá to, že je definitivně mimo provoz. Musí do servisu, ale až doma, dále se musíme spolehnout jen na studenou stravu. V rámci urychlení se domlouváme tak, že já zůstanu u báglů a kluci dojdou bez zátěže ke vřídlu a obratem nazpět. To se jim zamlouvá a za chvíli vyrážejí. Já v klidu balím, myju se v potoce, který je dnes už čistý a odpočívám. Okolo 12 hodiny se vracejí a společně po krátkém odpočinku scházíme dolů ke kaňonu asi pět km. Vzhledem k tomu, že zde není nikde pitná voda, musíme ještě odbočit do vesnice pro balenou vodu a poté pokračujeme vyprahlou cestou po vrcholu kaňonu. Po cestě vidíme asi tři kondory, ale naším cílem je oblast Cruz del Condor, kde by jich mělo být podstatně více. Totálně vyprahlí a utahaný stavíme stany kousek od vyhlídky a večer trávíme na plácku nad Colcou a dokonce spatříme pár vracejících se obrů. Něco pojíme a popijeme a totálně zmrzlí zalézáme do teplých spacáků. Ráno se shodujeme, že nikdo nemohl usnout, jestli nějaká divná zóna, nebo co, bůh ví. Den 26 Neděle 12.10. 2008 V šest hodin jsme všichni na vyhlídce a netrpělivě vyhlížíme ptáky. Je notná zima, všichni se krčíme zachumlaný do bund a s radostí vítáme hřejivé slunce.

Kondoři se objevují ale až v sedm, možná spíše v osm hodin. Ale podívaná je to úžasná. Dokonalé využívání termiky ohřívajícího se vzduchu, obrovské rozpětí křídel, rozhodně důstojný vládce údolí. Je jich plné nebe. Bohužel s ptáky se také objevují turisti, takže romantika je ta tam. K polednímu se objevuje bus, který jede snad až do Areqipy, takže nasedáme a vracíme se do vzdáleného města. Pár kilometrů před městem se autobus ve stoupání najednou zastaví a začne naprosto nekontrolovatelně (alespoň dle našeho názoru) sjíždět pozadu nazpět. Nekontrolované couvání dostává na rychlosti, takže se docela potíme a nervózně mačkáme ruce do sedačky. Po pravé straně je strž, do které se rozhodně nikomu nechce. Řidič nakonec situaci zvládá a v protisvahu se vozidlo samo od sebe zastavuje. Následuje oprava, snědý týpek něco kutí v oblasti motoru, aby nám pak s úsměvem oznámil, že se jede dá. Po čtvrté hodině vjíždíme s úlevou do města. Z nádraží naše kroky míří rovnou na náš hotel. Nevíme, zda bude volno, tak jsme trochu neklidní, ale vše je ok. Sprcha, vyprat propocené věci a jdeme na večeři do bistra na ¼ kuřete s hranolkama, naprostý luxus. Nevíme co dělat do večera a tak jdeme ještě nahoru do města, hledáme nějakou pivnici, ale je neděle a skoro všude je zavřeno. Nakonec nacházíme cosi jako pivnici, tak chvíli posedíme.

Den 27 Pondělí 13.10.2008 Luxusní spánek v hotelové posteli a ráno pořádná snídaně. Balíme a přemisťujeme se na nedaleký autobusák. Lístky jsme koupili ještě včera večer za deset solíků. Měli bychom se dostat k pobřeží Pacifiku směr Camaná. Sídlo přepravní společnosti se kterou tentokrát jedeme je na malém dvoře, kde se vejdou taktak dva busy. Je to docela legranda. Lidi se řadí do fronty za sebou, což je v místní zemi docela nezvyklé. „Potah“ nám přijíždí těsně před desátou. Bágly si dáváme do autobusu, neboť zavazadlový prostor je plněn , nebo spíše nacpán neuvěřitelným množstvím toaletního papíru, okurek, cibule, vajec…nevěřícně kroutíme hlavama. Konečně vyjíždíme. Opouštíme město a krajina se opět mění. Čím blíže moři, tím je krajina nehostinější a po třiceti kilometrech již projíždíme regulérní pouští, silnice je místy zavátá jemným pískem. Řidič jede jako šílený a za dvě a půl hodiny se před námi objevují modré vody Pacifiku a za chvíli vystupujeme v městečku Camaná. Provinční městečko, které během sezony žije zřejmě bujarým životem, v této době však nepůsobí nijak přívětivě. A to jsme zřejmě v pomyslném centru. Chceme sehnat nějaké spaní pokud možno u moře, a tak pocitově zamíříme tam, kde odhadujeme pobřeží, ale dostáváme se na kraj města, kde cesty končí

v polích, daleko od vody. Vracíme se do středu města a zde nacházíme jakési turistické centrum, kde se orientujeme podle místních map. Zhruba sedm kilometrů odsud by se měla nacházet jakási přímořská vesnice, kde by mohlo být i nějaké ubytování. Tím směrem vyrážíme a dokonce se nám podaří zastavit auto, jenž nás za pět solíků doveze až na místo. Vystupujeme v téměř liduprázdném prostoru plném opuštěných penzionů, hotýlků a restaurací. Bloudíme po pobřeží a nacházíme ubytování v malém penzionu, kterou kvůli nám místní správce otevírá, noc 15 solíků je běžná cena a i ubytování ve dvou pokojích je slušné. Peníze majitel zajisté neuvidí a správce si pomůže, to je jasné, kdo by zde v této době někoho čekal. Na obrovskou pláž to je maximálně padesát metrů a také zde funguje jakási rybářská restaurace. Pozdní odpoledne je ve znamení návratu do města a následná prohlídka, ale nic pěkného tady nelze vidět. Pár špinavých, rozbitých ulic, malá tržnice a několik obchodů, kde nakupujeme nějaké jídlo na další dny a krabicové víno na večer. Tágem se vracíme „domů“ a večer trávíme na opuštěné pláži. Klábosení o blbostech narušuje jednotvárné dunění obrovských vln Pacifiku a občasný křik mořských ptáků. Na zítra plánujeme výpravu po pobřeží směrem na jih, kde se pláž vine do nekonečné dálky. Před spaním se ještě družíme s naším vrátným Raulem, který má v lednici pivka, ale jazyková bariéra dělá náš rozhovor vcelku neuspokojivý.

Den 28 Úterý 14.10.2008 Noc provoněná vůní moře a příjemného pleskání vln je pryč a my vyrážíme na výpravu po pobřeží. Je ráno, po pláži se válí zbytek mlh a v dáli v oparu ztrácí cíl naší cesty, skalnaté pobřeží, které vypadá divoce a očekáváme tam nějaké dobrodružství. Jdeme po pláži, která je asi 150 metrů široká, tmavý písek je těsně v dosahu vln krásně tvrdý a pěkně se po něm jde. Tím, že není sezona není zde skoro nikdo, jen pár indiánů, místních rybářů vleče svoje sítě do moře. Postup je takový, že borec si do jedné ruky vezme konec sítě, pak za odlivu vleze do ledového moře a skrze vlny se snaží dovléct síť co nejdále, tam ji nechá klesnout ke dnu a vrací se nazpět. Pobřeží je plné mořských ptáků, rackové, pelikáni a spousty opeřenců, které ani neznáme, ale je to úžásné, jak jdeme, hejna se před námi zvedají a za zády nám opět usedají na pláž. Pod nohama nám běhají tisíce červených krabů, a jakmile ucítí vibrace našich kroků, okamžitě prchají do děr v písku. Je jich takové množství, že z dálky vypadají části pláže jako vlnící se oranžové pokrývky. Úžasnou scenérii doplňuje skalnaté pobřeží, které máme po levé straně a jenž se pomalu přiblížilo k oceánu. Skály jsou obsypány tisíce ptáků, využívajíce jakýkoliv skalní výstupek, aby na něm spočinuly. Úpatí těchto skal se časem přiblíží až k Pacifiku a my jsme nuceni jít

místy vodou. Tady se pro změnu objevuje spousty mořských ještěrů, největší jedinci mají až padesát centimetrů, v moři je vidět mořské vydry, no prostě přírodní ráj. Bohužel přicházíme až k místu, kde skalní kosa zasahuje až do moře a nelze jít dále, ani skálu přelézt. Zde také objevujeme na skalce spící mládě lvouna, které když je probuzeno a vidí nás dva metry od sebe vystrašně kvičí a prchá do moře. Těžko říci, kdo je vyděšen více, jestli on, nebo my. Neznámý prostor za skálou mne láká natolik, že se pokusím obejít tento výběžek mořem. Příbojové vlny jsou mohutné, takže se snažím počkat na tu nejmenší a pak se pokusit projít. Zdá se mi, že nastal ten správný čas, takže vyrážím, ale po malé vlně přichází ta největší. Vodu, kterou jsem měl někde u kolem je najednou nade mnou a všude okolo. Ztrácím pevnou zem pod sebou a náraz o útesy mi jasně dává najevo, že dostat se z toho nebude žádná prdel. Nic se nedá ovládat, jsem jak kousek dřeva, se kterým si mořský živel dělá co chce. Polykám slanou vodu. Díky bohu mne vlny natlačily na místo, kde jsem vycházel a najednou rukou pod sebou cítím pevninu. Rychle se pokouším postavit na nohy a dovalit se k pobřeží, což se mi po chvíli daří. Jako trubka čumím, co se to se mnou stalo. Z několika tržných ran, které jsem si ypůsobil o ostré skály, crčí krev, sluneční brýle, čepice, všechno pryč. Taková klukovina, ale kromě odřenin a ztráty horolezeckých brýlí, jsem snad v pořádku. Klika byla, že než jsem vlezl do vody jsem vrátil Rendovi foťák, ten mohl teď odpočívat kdesi na dně. Trochu se dávám do pořádku a následně se vydáváme na zpáteční cestu. Máme před sebou nějakých patnáct kilometrů brutto. Je krátce po poledni a slunce, ač je tady vlastně časné jaro, skládá přijímací zkoušku na léto. Ostrým tempem jdeme po nekonečných plážích nazpět. Na té naší, domovské, popíjí partička starších chlápků pivka a jejich pozvání na pár kousků samozřejmě neodmítáme. Osvěžení vnitřní násobíme o hodinu později ve sprše na hotelu. S večerem odjíždíme potahem do města na nákupy a večeři v čifě.

Den 29 Středa 15.10.2008 Včerejší večer jsme vymysleli výpravu po moři, údajně by se nedaleko odsud měl nacházet ostrov, kde by se měli vyskytovat lvouni. Renda, Radek a Kuba tedy odjíždějí do města zkusit sehnat nějakou loď, já a David jdeme na výpravu na druhou stranu pobřeží. Pláž se tímto směrem přibližuje k civilizaci, nedalekému městu a na pobřeží je to znát. Po pár kilometrech se na pláži začínají objevovat odpadky. Sice se mezi nimi pohybují nesčetná hejna ptáků a mořských živočichů, nicméně proti včerejšímu ráji se to nedá srovnat. Poté narážíme na obrovského, nafouklého, mrtvého lvouna, na kterém hodují mořští kondoři, havrani a supi. Po shlédnutí tohoto výjevu nás to přestává bavit a obracíme . Přicházíme okolo jedné a do

večera se jen tak povalujeme a užíváme sladkého nicnedělání. K večeru se vrací zbytek výpravy, bohužel s nepořízenou. Loď se sehnat nepodařilo, neboť vše nějak funguje akorát o sezoně. Bohužel vznikl jiný dost podstatný problém. Kuba a Ráďa mají z včerejší výpravy úplně spálené nohy. Nárty mají jeden obrovský puchýř. Včerejší „Lurdy“ (ozdravné lázně – pozn. autora) se jaksi nekonaly a místo léčivému procesu došlo k těžkým popáleninám. Jejich nohy připomínají obrovské růžové konve. Máme z toho legrandu, ale je jasné, že to je malér, neboť na tuhle bolístku se budou boty jen těžko nasouvat. Alternativní řešení je takové, že se přesuneme do Nasky a pak uvidíme. Jedeme s Davidem ještě navečer do města zjistit nějaký autobus a nakoupit nějakou „medicínu“ na bolavé nohy. Večer je na programu vínko a samozřejmě úsměvné diskuse na téma „mrtvé nohy“.

Den 30 Čtvrtek 16.10.2008 Se svítáním vstáváme, musíme sbalit, dostat se do města a v osm hodin by měl jet bus. Na místě jsme v hodin sedm. Chceme koupit lístky, ale z pokladny na nás zírá pouze osoba s neustále krčícími rameny. Jako vždy nechápem, ale asi to tak má být. O půl devátý, už jsme docela nervózní, ale za deset minut…..sláva, cosi přijelo! Nastává debata na téma: my -prodejte nám lísky….. oni – nemáme… jako všechno v téhle zemi nic nejde normálně, ale nakonec v autobusu sedíme. Za 30 solíků si to mažeme podél překrásného Pacifického pobřeží po Panamerické „dálnici“ do 300 kilometrů vzdálené Nasky. Po nějaké době odbočujeme od moře do vnitrozemí, do oblasti pouští a hor. Chlapci spokojeně vrní, neboť nohy bez bot, je to, co je v této době asi nejvíc baví. Ve čtyři odpoledne přijíždíme do Nascy. Planina Nasca se nachází v Perských Kordilerách. Je dlouhá 60km a na šířku má 9km. Je to vlastně údolí mezi dvěma horskými hřebeny. Je to jedno z nejsušších míst světa (za rok zde spadne 10mm srážek), takže zde nerostou žádné rostliny, je to pustina. Roku 1935 vydal Erich von Däniken knihu o Nasca, která je považována za nejzáhadnější obrázkovou knihu lidstva. Na stěnách a na zemi jsou obrovské obrazce (až 250m), které jsou vyryté. V roce 1927 byl nalezen první obrazec v půdě a to náhodně při přeletu letadla nad planinou. Díky velikosti obrazců je vše viditelné a zřetelné pouze z pohledu z výšky. Půda je rezavě hnědá, kamenitá a v každé vrstvě má jiný odstín, proto bylo možné ,,vyrábět" různě barevné obrazce. Tento rozdíl ale ze země není patrný. Autor (kterého bohužel neznáme) vyhrabával půdu do hloubky cca 30cm a tím vytvářel obrazce. To, kam se vyhrabaná půda vyvážela, když jsou kolem obrovské hory, se dodneška nepodařilo vypátrat. Když hovořím o Nasca určitě nesmím zapomenout zmínit německou historičku Marii Reicheovou, která na

planině bádala přes 50 let. Roku 1946 se ocitla NÁHODOU na planině a ta ji tak uchvátila, že už nechtěla odejít a jediným cílem jejího života bylo vypátrat autora a důvod ke stvoření těchto obrazců. O Nasca toho víme velmi málo. Obrazce vznikaly 500PNL-500NL a udržely se dodnes jen proto, že tam neprší. Další zvláštností je, že obrazce jsou i v obrovských výškách na okolních horách. Převážná většina linií je ještě neobjevena. Typy kreseb: 1.PISTY - široké pásy, z výšky připomínají ranwaye, největší délka 1400m. 2. PRUHY- na šířku 1m, nejdelší pruh měří 23km, v Nasca a okolí je jich přibližně 2 000, jsou různoběžné a ve více vrstvách. 3.GEOMETRICKÉ OBRAZCE - přesné spirály, např. tvary kancelářské sponky, jsou jich stovky a nejdelší až 3 600m. 4.KRESBY - ty jsou ze všeho na Nasca nejúchvatnější. je jich ,,pouze" 32 a jsou menší ale stojí za to. Např. ryba (25m), opice (60m), kondor (110m), kolibřík (250m), pavouk (45m)-u tohoto pavouka bych se zastavil. Jedná se o vyobrazení amazonského pavouka, který měří několik mm a v Nasca je vykreslen podrobně, i když v reálu je tento pavouk vidět pouze pod mikroskopem. Dále tam jsou vyobrazeny postavy připomínající člověka-s helmami, anténkami a drápy místo rukou. Řada linií a pist směřují k PUQUIOS = podzemní vodovodní systém, dlouhý stovky km, 5-20m pod zemí. Do vyprahlé pustiny jsou zabudovány žulové trubky-byly vytvořeny ještě před Nasca. Jen co vylezeme z busu, hned se s námi dává do řeči sympaťák indián a nabízí nám ubytování v jeho hotýlku. S ohledem na belhající kluky vůbec nic nevymýšlíme a pozvání okamžitě přijímáme. Dva malé, zastíněné pokojíky budou na další dva dny naším domovem. Marodi zalézají do postelí, neboť to je jediné, co zde mohou dělat a čekat zdali se nohy dají alespoň trochu do pořádku a my jdeme na prohlídku Nascy. Město je ale téměř stejné jako ta minulá, pár zaprášených ulic, několik hospod a krámů, pár stánků s harampádím na chodnících, nic co by nasvědčovalu věhlasu tohoto místa. Něco málo potravin nakoupíme v jakési samošce a jdeme domů. Na hotýlku je i malá kuchyňka, kterou využíváme ke svým kuchařsým kreacím. Těstoviny s čímsi, co by měl být asi salám, ale po našom za chvíli provoní celý dům, takže každou chvíli někdo nakukuje dovnitř a významně krčí nosem. Renda, kterému je blbě ještě ze včerejška, kdy si dal k večeři rybku jde taky spát, poté i David. Sedím na terase popíjím vínko a v jedenáct hodin jdu taky chrnět. Nad ránem mne probudí pocit, že bych měl jít na hajzl, ale z pelíšku se nechce. Když už je to k neudržení, nedá se nic dělat. Vylézám z postele, bohužel na zemi je zapomenutý připínák, na který pochopitelně šlapu. Tělem projíždí nenadálá bolest, která na malou chvíli povoluje svěrací svaly…..cítím jak mi něco teplého teče po nohách…..místo na záchod jdu rovnou do sprchy.

Den 31 Pátek 17.10.2008 Renda, Ráďa a Kuba ráno odjíždějí na letiště, aby podstoupili vzdušný výlet nad blízkým okolím. Cena je dost vysoká, šedesát dolarů za osobu se nám zdá dost a tak jdeme courat po okolí a zjistit dopravu na zítřejší den, kdy se chceme přesunout do Paracasu. V poledne se kluci celkem znechuceni vracejí. Zřejmě to nestálo za nic. Hodiny čekání a výsledek slabý, uvidíme, co nám ukážou fotky. O půl druhé opouštíme hotel a rozpáleným městem míříme k jedné z několika přepravních firem, která by měla jet do Paracasu. Shodou okolností jsme si všimli, že u konkurenční firmy je zrovna připravený bus do Icy a ještě k tomu za čtvrtinovou cenu. Neváháme a za deset solíků nastupujem. Projíždíme hodně nehostinnou, ale překrásnou pouští. Miliardy tun zlatého křemíku lety a větrem ledabyle poskládaných do obrovských písečných hor, největších na světě. Zřídka se objeví kousek zeleně zapadlých oáz. Přijíždíme do Icy. Ica je peruánské město, ležící na stejnojmenné řece přibližně 300 kilometrů jižně od Limy. S 261 000 obyvateli, patří mezi významná sídla a je také středem celé oblasti. Autobusák, kam přijíždíme a odkud bychom měli pokračovat do městečka Pisca připomíná chaotické mraveniště. Upocení indiáni, povalující se žebráci a trosky pochybných existencí, uřvané špinavá dítka, policajti a lidi z pomyslné místní střední třídy. Několik front neidentifikovatelného konce. Riskujeme jednu z variant a na konci na nás čeká pět lupenů za čtyři solíky na další cestu. Procházíme kordonem ozbrojených policistů, na jehož konci nás čeká důkladná kontrola pasů, natáčení na videokameru a detektor zbraní. S ubývající vzdálenosti k hlavnímu městu přibývá ostražitosti ozbrojených složek. Buď se k něčemu v zemi schyluje, nebo jsou místní složky fakt hodně zbuzerovaný a bdělý. Poslední z nás nastupuje a dostavník se okamžitě rozjíždí, takže jsme měli docela kliku. Po pár set metrech autobus brzdí a nastává již tradiční místní absurdita. Bez jakékoliv kontroly nastupuje spousta dalších lidí. Celému divadlu ještě není konec. Teď přichází na scénu trio figur, zřejmě zaměstnanců přepravní firmy. První týpek s vážnou tváří vypíše lístek. Po něm následuje další, neméně důležitý, ten lístek zkontroluje a nejdůležitější přijde jako třetí. Přísným pohledem zrengenuje osobu, pak zaostří na bilet a s vážností jak by odpaloval jadernou raketu lístek přetrhne, tím končí proces, který jen těžko chápeme, ale o to upřímněji se bavíme. Cestu občas zpestří „silniční“ prodavač. To je osoba dobře známá řidiči, neboť takových je při silnici spousta, ale pouze někteří mají možnost nastoupit . Samozřejmě po důkladné vyzásobení šoféra pak mají to štěstí nabízet svoje podivné pochutiny pasažérům. Hlady díky bohu netrpíme, takže domácím dáváme přednost. V dáli se znovu objevuje Pacifik, nicméně obrovské pískové duny coby okolní dominanta zůstává.

S šestou hodinou vystupujeme na předměstí Pisca. Samotné centrum vypadá vzdáleně, nevíme vlastně ani kam jít, takže využíváme služby jednoho z mnoha taxálů a s batohy na kolenou a jako vždy důkladně namačkání míříme do centra. Plaza de Armas, jak jinak by se mohlo jmenovat hlavní náměstí, kde platíme osm sol a vystupujeme. Marodi hlídají bágly na námku a my obíháme blízké okolí a s cílem sehnat nějaké ubytování. Výsledkem je celkem slušný hotel hned u náměstí. Pětilůžkový pokoj v nejvyšším patře vypadá solidně, patnáct solíků běžná cena, teplá voda, záchod a jako bonus přístup na střechu budovy, odkud je parádní výhled na celé město a okolí. Na náměstí pod námi, které je centrem města, se chystá jakési oslava. Plac se pomalu zaplňuje lidmi, začíná zde cosi jako kulturní program, jenž reprezentuje provinční amatérská kapela, kde hraje snad každý, kdo má alespoň nějaký nástroj. Falešně, ale o to hlasitěji, procítěněji a hlavně s chutí. Saxofony, trumpety, kytary a především různé druhy chřestidel, bubínků. Též se uprostřed parku začíná stavět jakási konstrukce z bambusových tyčí. Hodně dlouho spekulujeme, co asi tento výtvor představuje. S přibývajícími detaily stavby nám dochází, že to nemůže býti nic jiného, nežli kostra odpalovacího zařízení na noční ohňostroj. A půlnoc nám dala zapravdu. Něco tak šíleného jsme snad ještě neviděli. Pár týpků v danou chvíli zapaluje tento ďábelský stroj. Jednotlivé prvky jsou propojeny zápalnicí, takže ohňostroj se odpaluje sám, naprosto nekontrolovaně, Ohňové kříže rotující reaktivní silou vytvářejí pomyslné kruhy a rozstřikují mezi kolem stojící a skandující davy tisíce jisker. Chvílemi jsou zažehnuty vodopády padajícího ohně, což je signál pro místní děti, aby touto žhavou sprchou začaly křížem krážem probíhat. A z častého jednoznačného poplácávání oděvů a vlasů je jasné, že domů nepopálené nepřijdou. Později se na scéně objevuje další atrakce. Chlapík má na sobě přidělanou konstrukci, která má připomínat jakési zvíře, podle pohybů to odhadujeme na býka. Samozřejmě celý výtvor je pokryt spoustou další zapálené pyrotechniky a s tímto probíhá pištícím a uskakujícím davem míšenců a indiánů. Jdu s Kubou do davu pokusit se nějak to zdokumentovat, ale jakmile dětí vidí náš zájem o ně, je konec, všichni se nám cpou před objektivy a je po focení. S dohořivším ohňostrojem končí i dnešní program a dav lidí se pomalu rozchází, což je signál i pro nás a i my po chvíli zalézáme do postelí.

Den 32 Sobota 18.10.2008 Nezhojené nohy Kuby a Radka donucují kluky zůstat ráno na pokoji. Já, Renda a Dejvik se vydáváme do Paracasu, což je nedaleké pobřežní městečko a poloostrov, kde se opět pokusíme sehnat nějakou loď na vyjížďku na nedaleké ostrovy. Jdeme do tržnice, kde je na zdejší hlavní cestě i pomyslná zastávka colectiv a autobusů, pokud ta můžeme nazvat zrezavělé trosky pohyblivých krabic. Ulice je doslova nacpaná krámky a pulty, kde se vyskytuje vše, co jen člověka může napadnout. Zelenina, ovoce, maso, ryby, oblečení, boty, železářství, fakt všechno. Mezi tímto organizovaně chaoticky projíždí stovky tříkolek a aut a toto vše je podtrženo pachem z rybáren, výfuků aut, pouličních jídelen a grilů…a samozřejmě rámus, kdo troubí a huláká nejvíc je nejúspěšnější. Ztratit se v tomto mumraji je naprosto přirozené a jasné, což se stalo i nám, takže do domluveného Paracasu odjíždím sám a věřím, že se někde v budoucnu najdem. Vystupuji z colectiva a vydávám se podél pobřeží po prašné silnici a po chvíli na mne z protisměru mávají rozesmátí druzi z mého klanu. Jsem rád, že jsme zase pohromadě. Naše prohlídka pokračuje dále již společně. Couráme po okolí, až se dostáváme k hranici rezervace. Ta tvoří nahrnutý písek a kamení, aby se nedalo projet nekontrolovaně autem a na silnici malá budka se závorou, kde týpek kontroluje vstupní povolení. Silnice se klikatí v kopcích pouště až mizí v dáli. Nemá smysl pokračovat a tak se vracíme do zátoky k moři a po pobřeží nazpět. Procházíme kolem přepychových pobřežních domů, které jsou zřejmě rezidencemi bohatších, ale v této době prázdných. Občas zahlédneme jen nějakou ochranku, jenž honosná sídla hlídá a která nás na soukromý majetek nevpustí a my musíme prostor obcházet. Pobřeží je občas naříznuto dřevěným molem u kterého jsou ukotveny zašlé lodě. Jak lodě, tak i mola jsou obsypány spoustou mořského ptactva, kormoráni, rackové a vše pochopitelně důkladně posráno. Přicházíme do malého přístavu a zde si u sympatického chlapíka bukujeme loď na souostroví Ballestas na zítřek a výlet autem na pevnině další den. Okolí přístavu je poměrně zdevastované, vraky lodí jsou poházeny daleko od břehu, palmy a stromy polámané. Později zjišťujeme, že se tudy před několika lety prohnal orkán ……., který vše zpustošil. Už včera, když jsme stály večer na střeše hotelu, nám přišlo divný, že víc než polovina města je samá ruina a polorozpadlý kostel před večerní bohoslužbou má provizorní střechu z lešenových trubek a plachty, to všechno je následek katastrofy, která zde před lety proběhla. Navečer se vracíme busem do Pisca. Kluci jsou relativně v pořádku, a tak jdeme na večerní pocourání po městě, ale je to víceméně díra, kde nic není. Tak

alespoň večeře v podobě kuřecích špízů v malé venkovní restauraci a při zpáteční cestě kupujeme několik lahváčků v krámku, která si pak užíváme na pokoji. Na náměstí to opět vře a včerejší představení se znovu opakuje, snad jen nová kapela hraje ještě příšerněji a ohňostroj je monumentálnější.

Den 33 Nedělě 19.10.2008

Je neděle, ale vstáváme už po šesté hodině. Přesun autobusem do Paracasu a před osmou jsme již v přístavu a čekáme na nalodění, ale jak je v této zemi zvykem, vše se posouvá. Na devátou tedy pak konečně opouštíme pevnou půdu a ještě s několika turisty nalézáme do dvoumotorového člunu a vyrážíme směr ostrovy. Při plavbě na ostrovy čluny míjí Paracaský trojzubec, 128 m vysoký a 74 m široký geoglyf vytvořený ve svahu strmého kopce. Dodnes není znám přesný důvod jeho vzniku, ani jeho autoři Souostroví Ballestas. Tyto ostrovy, čnějící původně jen několik metrů nad hladinu oceánu, se do dnešní podoby utvářely tisíce let. Ostrovy jsou pokryty mnohdy až několik desítek metrů vysokou vrstvou ptačích výkalů. Tyto výkaly postupně mineralizují a vytváří se takzvané guáno. Guánové ostrovy se nacházejí ve velmi teplé (pouštní) oblasti, avšak voda, která je omývá, je chladná. Humboldtův proud přivádí na povrch studenou a na živiny velmi bohatou vodu z hlubších vrstev subantarktické oblasti. Chladnější a na minerální látky velmi bohatá voda umožňuje bujný růst drobných mořských řas, které dále tvoří potravu planktonovým živočichům různých velikostí, včetně velké biomasy garnátů a krevet. Tito korýši jsou pak potravní základnou pro obrovské množství sleďovitých ryb. Drobné ryby jsou hlavní potravou mnohasettisícových hejn mořských ptáků zdržujících se na ostrovech. Guánové ostrovy jsou místem jednoho z nejproduktivnějších potravních řetězců na světě. Guáno bylo po dlouhou dobu nejdůležitějším vývozním artiklem Peru. Na počátku 20. století se z jediného takového ostrůvku vytěžilo guáno za několik milionů dolarů. Nyní je těžba tohoto vysoce hodnotného a vysoce ceněného organického hnojiva výrazně omezena. Těžařům je vstup na ostrovy povolen jen každý sedmý rok, jinak je všem vstup na ostrovy přísně zakázán. Pozorování velkého množství ptačích druhů je možné z loděk, které se mohou k ostrovům přiblížit na vzdálenost několika desítek metrů. Milovníkům ptactva se pak naskytne nezapomenutelný zážitek. Mnohasettisícovými hejny terejů guánových a kormoránů guánových, kteří jsou největšími producenty guána, prostupují menší hejna kormoránů neotropických, kormoránů rudonohých a terejů modronohých. Skupiny pelikánů hnědých vysedávají na pobřežních převisech

nebo se střemhlav vrhají pod vodu pro kořist. Čtyři druhy racků (chilský, páskovaný, jižní a šedohlavý) vyhledávají tato místa nejen kvůli potravě, ale i kvůli hnízdění. Dále zde žije ústřičník tmavý, kulík mořský západní, zoboun americký šedavý, buřník Garnotův či buřňáček galapážský. Nad ostrovy elegantně přelétávají faetoni proužkovaní a nádherné fregatky velkolepé. Na skalních výběžcích se líně kolíbají nejseverněji žijící tučňáci Humboldtovi (ještě trochu severněji žijí tučňáci galapážští). Na ostrovech se vyskytují také tři druhy rybáků. Kromě rybáka chilského a jižního je to také rybák inka. Rybák inka je nejen nejkrásnějším, ale i nejvzácnějším druhem této čeledi. Na ostrovech hnízdí od září do listopadu. Jako jediný rybák však nehnízdí na povrchu, ale v norách vyhloubených ve zmineralizovaném guánu. Podobné nory si v guánu vyhrabává také buřník Garnotův. Pozorování rybáků inka shánějících potravu je úžasným zážitkem. Tak jako většina místních ptáků se živí hlavně garnáty a sardelemi ančovičkami, avšak s velkou oblibou tyto úlovky loupí jiným, zde žijícím živočichům. Je možné pozorovat hejna těchto rybáků kroužících nad hladinou a čekajících na vynoření lachtanů hřivnatých s čerstvě ulovenou rybou, kterou jim pak kradou přímo z tlamy. Na úplném konci potravního řetězce se zde nachází kondor krocanovitý. Tito ptáci krouží vysoko nad ptačími či lachtaními koloniemi a pátrají po zbytcích či mršinách. Často je možné pozorovat jejich temně červeně zbarvené hlavy, vyčnívající z vesměs černobíle zbarvené tisícihlavé kolonie producentů guána. Projíždíme kolem ostrovů a pozorujeme miliony tvorů doprovázených halasným křikem a štěbetáním. Takto objíždíme tři ostrovy a poté se vracíme do přístavu. Zbytek dne trávíme poflakováním po pobřeží, focením zajímavých koutů a prohlížením stánků s předměty. Je neuvěřitelné, co všechno je zde k mání. Od odporných plastových cetek, přes drahé kameny, krunýře želv, fosílie pravěkých zvířat až po indiánskou lidovou tvořivost jako jsou šperky a ozdoby. Problém je, jak to dostat domů , takže nás musí uspokojit jen pár malých drobností. S pozdním odpolednem odjíždíme do Pisca. Večer nám opět zpestřuje kázání z nedalekého torza kostela.

Den 34 Pondělí 20.10.2008 Dnes je náš poslední společný den, kluci v noci odlétají, neboť na zítřek nesehnali letenky. V noci pršelo a tak tedy čekáme, zda se počasí vylepší, chceme jet ještě na jednu výpravu. Nakonec v poledne vylézá slunce a my se přemisťujeme znovu do Paracasu. Zde si najímáme dvě auta s řidiči a vyrážíme pouští na poloostrov Paracas, jenž tvoří další místní rezervaci. Ale kromě obrovských dun tvořených pískem a skalami nám ničím první část nezaujala. Poté na chvíli zastavujeme na

jednom odlehlém místě, s tím že by se zde měli v písku nacházet nějaké fosílie, ale kromě pár zkamenělých mušlí jsme nic neobjevili. Abychom přinesli úlovky, jako jsme viděli včera ve stáncích, je potřeba jet jinam a hlavně mít nářadí na kopání. Následuje přesun na pobřeží a úžasné pohledy z výšky asi osmdesáti metrů na skalnaté rozervané útesy, neustále opracovávané nekonečnými atlantickými vlnami, jež zde za miliony let vytvořily fantaskní přírodní scenérii. Jeskyně, průrvy, oblouky a převisy, mezi nimiž krouží spousty ukřičeného ptactva. Vše je ještě umocněné pomalu za mraky mizícím sluncem. Projíždíme takto téměř polovinu poloostrova a navečer končíme v jediné nevelké budově, jenž v sobě skrývá jakési místní muzeum s expozicí místní fauny a flory. Odsun se necháváme odvést do Paracasu a odtud totálně natřískaným colectivem do Pisca. Radek a David balí batohy a o desáté je vyprovázíme na bus do Limy. Ráno o šesté jim letí letadlo do Madridu.

Den 35 Úterý 21.10.2008 Poslední den naší výpravy po Peru. Každý je již myšlenkami na cestě domů. Dopoledne si krátíme prohlídkou okolí Pisca. Naše kroky směřují k pobřeží a přístavu. Vše je tady v hrozném stavu, hurikán, který zde zuřil před několika lety je patrný na každém kroku, zničené a dosud neopravené domy, polámané palmy a stromy, jako by se zde zastavil čas a nebýt vyvádějících místních výrostků, kteří zde skáčou z vysokého mola do ledových vln, zkrátka nic utěšeného. Smutné loučení s touto zemí. Odpoledne nastává zřejmě poslední balení. Selektujeme věci, které nás provázely téměř pět týdnů, a co nebudeme potřebovat necháváme zde. Je jasné, že při zdejší chudobě naše věci zajisté někomu ještě poslouží. Tágem odjíždíme na okraj města, kde probíhá transatlantická dálnice, a ta nás dopraví do zhruba tři sta kilometrů vzdálené Limy. Po pětatřiceti dnech pobytu v této svérázné zemi, která nám přinesla spoustu neopakovatelných zážitků a příběhů, které zajisté nemohly a ani zde nejsou všechny zaznamenány, uzavíráme pomyslné kolečko. Z vyvalených elévů z před pěti týdnů, se z nás stali minimálně znalci místních poměrů. Taxikář, který to na nás zkouší jako ten při příletu a jenž nás dokázal obrat o dvacet dolarů, je odeslán do prdele a nakonec jede za naši cenu dvaceti solíků, což je čtyřikrát levněji a podstatně dále. Odbavení na letišti se neobešlo bez jakési taxi třiceti dolarů a poté i problémů při vstupu do letadla, když se jedné aktivní úřednici nelíbily naše americká víza. Pomocí hodně ostrého slovníku (samozřejmě českého) a zvýšeného hlasu si nakonec uvědomila, že nechat si nás zde by byla chyba. Noc trávíme v útulném

Boeningu, ne zcela plném, takže máme spousta pohodlí na spaní a New York nás vítá zrána podmračeným dnem. Na celní kontrole opět problémy s našimi vízy. Šestiměsíční vízum tady nikdo nezná a výsledek je ten, že nás jakýsi dost hustý týpek, coby ostraha odvádí na imigrační oddělení. Toto představuje nevětraná místnost plná všech možných ras, jenom ne bílých, takže máme opravdu obavu, co s námi do budoucna bude. Letadlo do Evropy letí sice až za šest hodin, ale trávit tento čas v nejistotě a tady, je to poslední co v závěru chceme. Situace se stává dramatickou, když vidíme, kdo o nás má nadále rozhodovat. Několik silně obézních úředníků tmavé pleti s výrazem absence jakéhokoliv intelektu, má v následující době rozhodnout jestli to, co nám na jejich velvyslanectví dali, někdo uzná nebo ne, to je docela deprimující. Zhruba po hodině nervózního čekání si nás předvolávají k přepážce a bez jakékoliv omluvy a vysvětlení s výrazem naprosté nadřazenosti nám pasy vracejí. Tohle, že je ta svobodná Amerika? Takhle to vypadalo u nás za bolševika, akorát jsi nemusel koukat na rozteklé černé prdele. Zbývá nám asi pět hodin. Chtěli bychom se podívat do města, když už jsme tady. Pod Kennedyho letištěm jezdí jakási podzemka, která krom toho, že nemá řidiče, se v určitém bodě míjí s metrem vnějším. Tady tedy přelézáme, kupujeme čipové přepravní karty pro vstup. Jedeme až na Mannhatan a u „dvojčat“ vystupujeme. Prohlídka Brodwaye, Broklynského přístavu, centra. Čubrníme na místa známa pouze z amerických filmů a co je dobrý, ono to tak skutečně je! Včetně Sochy svobody, policajtů na koni, žlutých taxíků, nebetyčných mrakodrapů, čistoty a především spousty spěchajících lidí. Malý dotek velkého Yorku. Při návratu na letiště vniká do vagónů metra skupina zřejmě Peruánců a spustí ten jejich šílený popík typu Corazon, který nám drásal uši a nervy celou dobu při přesunech autobusem. Když od nás chtěli příspěvek za produkci, tak jsme je prostě poslali do prdele, ani jedna skupina se nepochopila… Odlet do Evropy již bez problémů a v Londýně na Heathrow, nám připadá, že už jsme doma. Jak jsou vzdálenosti relativní. V Praze pak za půldruhé hodiny. Metrem na Černý most, tam na nás čeká auto a jsme doma.

Za sepsání může Petr Peca Bubák, za chyby šotek