DEJME SMYSL NESMYSLU

DEJME SMYSL NESMYSLU……… Žáci 9.A Já se Kuba jmenuju, a rád fotbal trénuju. Matiku já nerad mám, radši si čokoládu dám. Já se Kuba jmenuju.

Já jsem Slávek z Bílovic Matiku umím jako nic Čeština mi problém dělá Bude s toho velká mela A bude toho ještě víc . Já jsem Petra z Kněžpole , nerada se učím ve škole , ráda mám však výtvarku , když chodíme do parku , to jsem já Petra z Kněžpole . Já jsem Honza z Bílovic V hlavě nemám vůbec nic Řeším samé kraviny, Občas přečtu noviny. Chtěl bych věru toho víc.

Byla jednou jedna Katka, ta byla vždy kamarádka. Matika pro ni hračkou byla, s češtinou však vždy zápasila. Taková byla naše Katka. Až si jednoho dne řekla dost, a začala mít na sebe zlost. „ Už se to musím konečně naučit, jinak mě bude muset setra zaskočit.” Přece to nemůže být taková těžkost. Chcete znát konec tohoto příběhu, ten Vám zatím prozradit nemohu. Musíme si počkat nějaký ten pátek, jestli to u přijímaček bude svátek. A nebo smutný konec tohoto příběhu.

Kristýna je jméno mé, myslím si že je líbezné. Když ho všichni říkají, zdá se mi že mě znají, mé jméno je prostě nádherné. Kristýna je jméno mé, zdá se mi velmi líbezné. K mé postavě se hodí, velice se mi líbí, připadá mi velmi vznešené.

Já jsem Lukáš z Topolné mám srdce potulné Jednou jsem potkal tuláka dal jsem mu svařáka Občas mám sny pochmurné Byl Jakub z Bílovic , do Hradiště létal jako nic. Jednoho dne nad Kněžpolem, Srazil se hlavou se sokolem. Od té doby létat nechce víc. Jmenuji se Kristýna , nejsem žádná blondýna. Za pár let se na výšce vidím, nějakou práci si pak chytím. Jmenuji se Kristýna.

Příběh vraha Byla tma.Půl osmé večer.Pan Pejsek seděl u televize a vychutnával si chuť řízku, který si schovával v ledničce od oběda. V tom zaslechl nějaký rámus. Znělo to jako střelba. Řekl si:,,Aha,to bude asi nějaký myslivec, co střílí po zvěři. Ale tak pozdě večer? Vždyť už je v lese tma! Co tam dělá?" Nakonec mu to nedalo a vyšel se podívat ven. U cesty na stromě uviděl viset mikinu a kousek dál stál neznámý muž, který držel v ruce zbraň a střílel s ní na všechny strany. Vypadal jako zdrogovaný. Pán se rozhodl, že se raději půjde schovat zpět do své chalupy. Když uviděl, že se ho ten blbec se zbraní snaží pronásledovat, zazmatkoval a začal utíkat. Když doběhl do domku, zavolal ihned policii. Přijeli do několika minut a zabavili chlápkovi zbraň. Potom si ho odvezli s sebou na záchytku. Brzy zjistili, že jde o dlouho hledaného dementa, který má už na svědomí dva životy. Od té doby se v okolí nic divného neděje,protože ten vrah si posedí nějakých pár let ve vězení. Lenka Mášková, 9.A Můj vojenský deník Dne 8.7 2012 jednotka britských vojáků šla do tajné průzkumné mise .Pod vedením kapitána, který byl doprovázen svým čtyřnohým kamarádem pejskem . Tento pes miloval řízek , který měl slíbený jako odměnu po každé misi . Odměna na něj čekala v ledničce . Akce začala v 5:00 Hodin. Účastnilo se jí dvacet odvážných vojáků . V jednotce jsem byl s mým nejlepším kámošem . Úkol zněl : Prohledat lesní cestu, zda je bezpečná pro větší oddíl . Cesta

byla dlouhá a náročná, všichni už měli propocené bundy, mikiny, začínali jsme být unaveni. Najednou se ozvala nečekaná střelba . Můj kamarád se skácel k zemi . Co teď ? Zachránit kámoše nebo sám sebe ? Tak zněla má myšlenka, Než jsem se stačil rozhodnout, ,najednou byl kamarád a voják pryč . Střelba ještě chvíli pokračovala a po 5min. utichla . Náš kapitán na mě začal rvát: „Blbče, ty demente! To jsi nemohl dávat větší pozor ?“ Pak přišel rozkaz pokračovat v cestě a vojáka hledat . Les jsme ve skupinách prohledávali až do rána, ale žádné stopy . Byli jsme unavení, zoufalí, mise se chýlila ke konci . A kamarád pořád nikde . Vojáci seděli smutní v trávě, ,když vtom mě napadla spásná myšlenka. Vzpomněl jsem si na pejska. Dal jsem mu očichat mikinu, která mi po něm zbyla. Pejsek začal čmuchat, až chytil stopu. Vedl nás do pustého lesa, skoro jsme mu nestačili, jak měl na spěch. . V dáli bylo slyšet hlasitý křik. Zrychlil jsem ještě víc a ostatní mi kryli záda. .Byl jsem první, kdo ho spatřil a utíkal jsem ho vysvobodit z pout, kterými byl připoután ke stromu. Byl zdrogován, nic si z té události nepamatoval. Zraněn, okraden, ale žil! Všem se ulevilo, že jsme kámoše neztratili. V bezvědomí jsme ho donesli na základnu a pak se o něj postarali lékaři. Kapitán pohladil svého pejska po hřbetě a odměnil ho slíbeným řízkem z lednice. My ostatní jsme rádi, že to nedopadlo hůř a hlídali jsme základnu až do rána. Další den jsme šli znovu prohledat les, zda tam nejsou útočníci. Ale nikde nic, útočník zmizel beze stop, a tak končí jedna z mých kapitol z mého deníku . Märek Hanáček, 9.A

PŘEDSTAVUJI VÁM SVOU RODNOU VÍSKU…..

Topolná Bydlím v obci Topolná. Nádherná vesnička, kterou bych nevyměnil za žádné jiné město nebo vesnici. Žijí tady mírumilovní lidé, všichni si pomáhají a když přijde na rozhodování, chtějí všichni to, co je dobré pro celou obec. Topolná leží v menším údolí, které obepínají kopce, na kterých jsou krásné tiché lesy. Když se jdu projít do lesa nad Topolnou, je tam ticho, jen ticho a zpěv ptáků a tajemné šumění stromů. Sem tam leží pod listím nějaká houba, je to tam nádherné. Teprve až v zimě, až napadne první sníh, je vidět ta krása., na střechách domů je bílo. Čas od času si vyjdu na nejvyšší kopec, odkud vidím celou Topolnou, mám ji jako na dlani, tak blízko oblohy a přece stojím nohama na zemi. Uprostřed obce je kostel, s věží tyčící se až do nebe. O pár desítek metrů výš je hospoda, kde místní štamgasti popíjejí spokojeně pivo a na nic si nestěžují, nenadávají a jen si užívají ten podzimní větřík, který právě proplouvá místními ulicemi. Najdeme u nás i rybník, u kterého při větru hučí vrby a třese se rákosí. Občas, když je teplo, se rybník vyhřeje natolik, že se tam chodí lidé koupat a relaxovat v takovém nádherném prostředí, uprostřed ničeho, daleko od jakýchkoliv domů, jen příroda. I když to není úplně dokonalé prostředí, ta příroda za to stojí a celá obec je uklidňující a mně vyhovuje. Jakub Dvořáček, 9.C

Bílovice Moje krásné Bílovice, vy jste jako srdce tepoucí pro ostatní obce. Auta, která tebou projíždějí, jsou jako znečištěná řeka v lese, a děti, které tebou procházejí směrem ke škole, jsou jako mravenci vracející se do mraveniště . Rok co rok se rozrůstáš na všechny strany jak ptáče v kleci zoufale snažící se dostat na svobodu a rozletět se do neznáma. Jsem ráda, že je moje bydliště zrovna tady, ale taky bych se jednou toužila proletět jako to ptáče.

Kateřina Dohnalová, 9.B

Mistřice Mistřice, moje rodná ves, Hora bohů. Na podzim ve tvých sadech listí tančí svůj vlastní podzimní valčík a šumí v korunách stromů. A v zimě, když ty třpytivé vločky padají na střechy domů, jako by už byly unaveny z té dlouhé cesty z nebe na zem, chtěly si odpočinout a zrovna ty jim nabízíš přístřešek. Miluji ty jarní procházky, kdy mě ještě chladný vítr štípe do tváře a já se procházím po tvých prašných cestách a polích za hrobového klidu, kdy jen ten vítr slyším dunět do korun tvých stromů. Když se procházím po tvých starých, rozbitých dlaždicích připomínajících čáry tvého života, vídám tvou krásu zprostředkovanou v každých maličkostech. Já tě nehodnotím jen podle vzhledu, ale i podle toho, co k tobě cítím, neboť v tvých koutech jsem se schovávala a ty jsi mě i tak trochu vychovala. Kateřina Kolková, 9. B

Zlámanec Nádherná, drobná vesnička, která okouzlí mnoho lidí. Pár domečků a několik obrovských lesů plných krásných stromů. Vesnička lemovaná loukami, na kterých se pasou ovce, koně a krávy. Vesnice, která je plná čerstvého vzduchu a hodných a příjemných lidí. Vesnička, kterou všichni dobře známe, vesnice, ve které končí silnice a začínají mohutné lesy. Vesnice, ze které se nikdy nechci odstěhovat. Vesnice, která má nejkrásnější a nejčistější přírodu. Malá

malebná vesnička, ve které se všichni lidé moc dobře znají, mají se rádi a jsou příjemní. Všichni tady držíme spolu jako jedna velká rodina. Tahle drobounká, avšak překrásná ves, má pouhých 300 obyvatel, třeba má 300 obyvatel, ale má nejkrásnější a nejčistější přírodu. Nádherné lesy, do kterých se velmi ráda vracím, obrovské louky zelené jako jarní tra vička, na kterých se ráda projíždím s koňmi. Na podzim je na naši ves nejkrásnější pohled. Ty neuvěřitelné lesy bývají plné barev, na které je radost pohledět. V zimě se naše lesy obalí do bílých oblečků ze sněhu. Tehdy nejradši chodím do lesů, protože je tam nádherně. Na jaro se louky zazelenají a pozoruji na nich srnky pasoucí se se svými koloušky. Drobounká vesnice plná úžasných tradic, kterých se ráda účastním a čekám na ně každý rok. Tradice tak barevné jako jsou křídla motýlů. Je to pro mě ta nejkrásnější vesnička, vesnička, která má srdce.

Marcela Lukašíková, 9.C

PESTROU PALETOU BAREV PODZIM HÝŘÍ, I TAHLE KRÁSA KAMSI ZMIZÍ NAJEDNOU…….

Podzimního dne v lese Ráno se probouzí les spolu s ptáčky, kteří vyzpěvují své ranní árie. Jejich jásavý zpěv se nese po lese a postupně probouzí všechna lesní zvířátka. Mezi překrásně zbarvené stromy začíná pomaličku linout svoji zář ranní slunce. Jeho paprsky pozvolna zahřívají vonící mech, z něhož se začíná klubat malý hnědý hříbek. Mezi větvemi si vychází na pastvu stádo opatrných srnek, které každou chvilku otáčí hlavou ze strany na stranu. Zajíci zase soutěží, kdo z nich nejrychleji poběží. Mezi ranním lesním shonem padá listí všude kolem. K polednímu všichni v lese hledají, co dobrého les k obědu přinese. Les má pro každého schováno něco dobrého. Bukvice i žaludy patří mezi lesní dobroty. Po poledním hodování si siestu všichni v lese chrání. Odpočinou v hnízdě, v noře a je jim spolu dobře. Po siestě zábava, ale pozor. Ne až do rána. Večer přijde co by dup, a proto je potřeba sehnat ještě něco dobrého na zub. A po dobré večeři přichází večer brzy. Obloha se zatáhne tmavým závojem a jediný měsíc dovolí lesním zvířátkům vidět něco víc. Moudrá slova, ta na měsíc nečeká, protože si svítí očima. Houká až do svítání, nemá čas na spaní. Anna Sklenaříková, 7.B

Potok Potůček se probouzí a příjemné vlnky jedou po hladině.Slunce rozzáří vodu jako perly. Zdálo se mu o rusalkách,jak jemné nožky běhají po hladině. Potůček zpívá nádhernou píseň, tak se potok protahuje. Dopoledne potůček dělá pořádek.Počítá rybky, čistí vodu od špíny z noci, očišťuje a leští kamínky,které se u břehu krásně třpytí. Na oběd obstará potok rybkám jídlo a pak všichni odpočívají. Potůček uklidní rozdováděnou vodu, pak zazpívá píseň rybkám k

odpočinku. Odpoledne má potok na práci proudit do určitých míst. Potůček propluje celý svět. Proudí kolem krásných luk a lesů. Potkává různá zvířata, která se chodí napít nebo koupat do potoka. Na večer potůček zase spočítá rybky,aby žádná nechyběla. Jakmile na oblohu vyskočí krásné červené červánky,potůček hned ví, že se krásný den chýlí ke konci. Když se setmí,rusalky přitancují potůčku a rybkám zazpívat ukolébavky, aby se zdály potůčku jen ty nejkrásnější sny.

Michaela Měrková, 7.B

Louka Louku ráno probouzí zpívání ptáku a první paprsky slunce. Má zamlžené oči ještě od ranní mlhy. Opláchne se lesklou rosou. Louce se zdál se o tom, jak nad ní létají barevní motýli, o broucích, co po ní lozí, a o slabém podzimním vánku. Dopoledne louka uklízí, vymetá pavučiny z listů a načechrává svou zelenou trávu. Na oběd si louka dá trávu, kterou načechrala a zapije ji rosou, co si nasbírala ráno do listů. Odpoledne je na louce klid, fouká vítr a poletuje listí. Louka odpočívá. Dále se na louce konají závody brouků. Na listech proletí přes celou louku. Na obloze plují bílé mraky ve tvaru různých zvířat, která na louce žijí. V noci se zvedá silný vítr a celá louka se pohybuje. Nakonec foukání ustává a louka jde spát. Tereza Gajdošíková, 7.B

Podzim Podzim patří ke zvláštním a tajuplným ročním obdobím. V přírodě se dějí zázraky. Podzim je vlastně nadaným malířem. Pošmurné, blátivé a propršené počasí nám vynahrazuje barevnou paletou. Listy stromů se barví do překrásných barev, jak to dovedou, ze zelené se změnit na mnoho odstínů oranžové, žluté, světle až temně červené a hnědé. Radost pohledět. Vítr si s nimi pohrává. Pofukuje a snáší barevné lístečky do trávy a na chodníky. Lidé se listím brodí, děti mají rády šustění listí na procházkách. Sbírají je na výzdobu tříd a na krásné obrázky. Vyrábí s rodiči draky, které pak pouštějí na stráních a soupeří, který z draků vylétne nejvýš do nebe. Při těchto myšlenkách se mi vybavují Ladovy obrázky. Děti na nich pouštějí draky a na ohníčcích si opékají brambory. Dnes už mnoho dětí nezná vůni pečených brambor, a to je strašná škoda. Je krásné si užívat posledních slunečních paprsků. Podzim je taky čas, kdy mají zvířátka spoustu práce. Než země zamrzne, střádají si zásoby a připravují se k zimnímu spánku. Medvědi, veverky, ježci, jezevci a další drobná zvířátka hledají skrýše, kde prospí celou zimu. Veverky sbírají do spižíren ořechy, hříbky a jiné plody. Ježci se zahrabou do shrabaného listí a skulí se do klubíčka. Nebuďte je, nepřečkal by ji. Nesmíme, zapomenou na ptáky. Vlaštovky se řadí na drátech již na začátku září, aby podnikly dlouhou cestu do teplých krajů. Později je následují i delší stěhovavý ptáci. Až odletí a ráno se probudíme do mlhy, tráva se bude třpytit jinovatkou, znamená to, že zima se blíží a snaží se podzim ukrást poslední krásné chvíle. Zastavme se a prohlédněte si ten krásný kraj okolo nás, dřív než nastoupí paní zima se svou sněhovou peřinou. Uvědomme si, jak je podzim jedinečné, nenahraditelné a krásné roční období roku. Alexandra Dyntarová, 7.A

Podzim Jednoho rána jsem vykoukla z okna a uviděla nádhernou podzimní krajinu. Vypadalo to , jako by se podzimu zmocnil malíř s paletou barev Právě vycházející Slunce ozářilo malé stromky, které byli srovnané do řady jako ve školce a přitom zářily všemi barvami od zelené přes žlutou a oranžovou až do červena.

Pootočením hlavy do lesa se lemoval trávník mistrů, který v podzimním ránu byl dětmi zcela opuštěný , pouze malý rezavý pejsek ,který se někomu ztratil pobíhal okolo jehož srst zářila jako Slunce. Malé stromky z nichž poletovalo malované listí vypadající jako malé malované oblázky se kymácely ve větru a ze zelených peřinek pidimužíků vykukovala očka malých broučků, které jsem sice neviděla ,ale představovala jsem si je. Když otočím hlavu do pravého rohu….tak mi vždy uroní slza, vidím tam místo lidí, kteří žijí v našich srdcí navěky a nikdy na ně nezapomeneme. Vzpomenu si na lidi , které sem měla ráda a kteří mi vždy a všude budou chybět. Škola. To je místo, které vždy budu mít před očima……….přátele, které tu potkávám si budu pamatovat do konce svého života. Ejhle, na okně se mi začaly tvořit kapky malé dešťové vody ….celé okno se mi zamlžilo, ale já jsem stále nepřestávala myslet na přírodu, na podzim. Pak mi došlo, že podzim pláče, protože začali padat modré kapičky slz. Ranním pohledem na krajinu, jsem zjistila, že je na světě krásně. Eva Matějíková, 7.A

PODZIM Lucie Sklenářová,7.A Na podzim se každý směje, nevadí, že trochu leje. Jablka žloutnou a ztrácí svůj lesk, mráz krajinu začaruje na třpytící se ples. Obloha je šedivá jak kožíšek myšky. Slunce brzy zapadá, zima se k nám přikrádá.

Interview s upírem Vlad III. Dracula „Zdravím Vás. Je mi velkou ctí, že se poznáváme.“ „Těší mě.“ „Vaše osoba proslula především svou krutostí, je to pravda?“ „Ale to je absurdní. Například v Rumunsku mne pokládají dokonce za národního hrdinu a ve zbytku světa jsem se stal předlohou pro hororového upíra, což mi samozřejmě nesmírně lichotí.“ „Většina lidí je přesvědčena, že jste byl vládce Sedmihradska. Existují však pochybnosti, o této informaci. Objasnil by jste tuto informaci?“ „Transylvánie (Sedmihradsko) bohužel nespadalo pod moji vládu, ale za to jsem panoval sousednímu Valašsku.“ „Dobrá, vrhněme se tedy na vaše jméno. Pokud vím, byl jste znám pod několika přízvisky, jako je například Tepes. Jak jste k této přezdívce přišel?“ „Tepes je odvozeno od mého velmi oblíbeného způsobu zabíjení. Narážení na kůl mne vždy velmi inspirovalo.. Ze stejného důvodu my také mí neoblíbení Turci přezdívali Kazilku bey – kníže narážeč.“ „Jak jste tedy přišel k samotnému jménu Dracula?“ „ Dracula nebo také Drăculea je pak pouze zdrobnělinou přezdívky mého otce – Drak (Dracul), jíž byl označován jako člen tzv. Dračího řádu císaře Zikmunda.“ „Jako mladík jste byl v roce 1442 uvězněn a nucen trávit několik let na istanbulském dvoře. Z jakého důvodu jste byl na tomto místě držen?“ „Musel jsem zde být jako rukojmí za svého otce. Propuštěn jsem byl až po jeho zavraždění v prosinci 1447.“ „Zajímavé. Vraťme se však k vaší historické krutosti a k tolik obávanému narážení na kůl. Koho konkrétně jste tímto způsobem usmrcoval?“ „Ku příkladu válečné zajatce, mé politické oponenty i obyčejné zločince. Jindy jsem

sezval všechny chudáky v zemi na můj hrad na velkou hostinu. Všechny jsem je upálil, abych snížil chudobu v zemi a ukončil všem trápení.“ „Dalším z vašich krutých a radikálních činů bylo „milé“ přivítání tureckého poselstva, které k vašemu dvoru vyslal sultán Mehmed II. Jak tato návštěva probíhala?“ „Mé myšlení bylo vždy velmi nápadité. Nařídil jsem jim smeknout turbany, přestože jsem věděl, že jim to islám nedovoluje. Když odmítli, nařídil jsem přibít jim turbany na hlavu hřeby.“ „Ano, to bylo vskutku nápadité. Ráda bych Vám tedy tímto poděkovala za rozhovor. Těšilo mě.“ „Rádo se stalo, sbohem.“ Markéta Vojáčková, 8.B

BÍLÁ PANÍ ZIMA JE PROSTĚ PRIMA!

Strom v zimě Jdu lehkým a pomalým krokem po úzké lesní cestě a užívám si svět královny zimy. Vše je tak okouzlující. Nejvíc mě fascinují stromy. Nemůže jim být zima? Jsou úplně nahé bez jediného lístku. Určitě ne. Bílý sníh jim halí celou korunu, jako by byly přikryty peřinou. Když zafouká vítr, mám pocit, že se na mě snáší stovky jemňoučkých chladivých krystalků. Jinak nezvyklé ticho. Ve větvích neslyším švitoření, jako jindy. Za to mám pocit, že mi stromy rozumí, že mě poslouchají. Sdílí se mnou jakoukoli náladu. Můžu být smutná, nešťastná… Když obejmu ten drsný mohutný kmen, vzhlédnu do té obrovské koruny plné silných i slabých větví, uvědomím si, co všechno už ten velikán přestál. Cítím velkou úlevu. Jakoby na mě přenesl všechnu svou energii. Karolína Čadová , 8.A

Zima Nebe potemnělo, teploty klesly a rybníky zapečetily svoji hladinu. A tak to vypadá, když mráz pozve svoji rodinu. Černá a temná tma je brzo. Někdy nebe pootevře svá velká vrátka a na zem vysype ledové vločky, které celý kraj zahalí do bílobílé peřiny. Pokryla úplně vše, co se jí dostalo do cesty. Děti s radostí vylétají ze svých příbytků, aby si té bílé peřiny užily, postavily z něj sněhuláka, velkého bílého muže s mrkví místo nosu a hrncem na hlavě místo čepice. Paní Zima opět ukázala své kouzlo a potěšila malé i velké. Lumír Malina, 7.C

Zima Je ráno. Probouzím se. V pokoji je šero, neboť skrze zasněžená střešní okna se do místnosti mnoho světla nedostane. Vypadá to na jeden z těch zimních dnů, kdy většina z těch, které znám, zůstane někde doma u kamen. Mě ale něco magického přece jen vytáhne z postele. Pomalu přistoupím k oknu. Otevřu jej a… proboha, to je nádhera! Ze střech sousedních domů visí lesknoucí se rampouchy jako křišťálové závěsy. Stromy nedalekého lesa se oblékly do bílých kabátů a majestátně vedle sebe stojí jako vojáci na stráži. Dokonce i domy si nasadily sněhobílé čepice, aby jim nebylo zima. Takový pohled ve mně vyvolá touhu být součástí vší té bílé krásy. Seběhnu ze schodů, popadnu bundu a utíkám ven přivítat nový den. Procházím démantovou chodbou tvořenou stromy, ohýbajícími se pod tíhou sněhu. Vše připomíná novou, neprobádánou krajinu. Zastavím se. Mé oči se už nabažily dost. Nastavím tvář slunci a zaposlouchám se do zvuků zimní krajiny. Doléhá sem křik dětí, které sáňkují a koulují se. Připomíná mi to výjevy z Ladových obrázků… Co ale neslyším je celoročně bublající potok. Ani ten nedokázal mrazu odolat a schoval se pod vrstvu ledu. Pomalu, ač nerada, se vracím domů. Ale ani při cestě do tepla bílé studené hvězdičky nepřestávají padat. Otvírám dveře a vcházím do pěkně vyhřáté chodbičky. Myslím, že si uvařím šálek čaje. Eliška Kročilová, 8.A

Bílá paní Zima Začíná bílé roční období. Paní Zima se rozhodla, že krajinu zahalí bílou přikrývkou. Nejprve ji posypala jen jemňounkou moukou, poté se rozhodla přidat. Zanedlouho jsem se podívala z okna a vidím všude bílo. Nevěděla jsem, jestli mám věřit vlastním očím. Zhruba třiceticentimetrový bílý řez byl na světě. Nemohla jsem se dočkat, než vyjdu ven a hodím si s první bílou baňkou v tomto roce. Jemňounký snížek se lepil jako lízátko. Když jsem šla cestou ze školy, zastavila jsem se na mostě a pozorovala jsem uzamknuté skleněné království. Cestou jsem poslouchala lehké křupání sněhu pod mýma nohama. Byl to krásný pocit slyšet jak, se všechny děti smějí. Cítit vůni zmrzlého sněhu a pozorovat padající vločky. Bílá paní Zima je prostě prima! Natálie Palčíková, 7.C

VÁNOCE, VÁNOCE PŘICHÁZEJÍ…. Jak se těším na Vánoce. Patrik Belant, 7.B Já se těším na Vánoce moc, jeden by neřekl, ale je to tak, dárky dostanu dříve, než bude noc, pak ulehnu a půjdu spát. Jak se vzbudím, tak jsem šťastný z dárků, hraju si se svým novým autíčkem. Tohle je doba Vánoc a svátků, takhle začíná nový rok jen.

Arašídové bombičky Ingredience: linecké těsto na spodní kolečko: 150 g másla 230 g hl. 110 g cukru moučky 3 žloutky arašídové těsto na kuličku: 150 g Hery 200 g cukru moučky 200 g mletých nesolených arašídů 1 vejce náplň: 100 g mletých piškotů 50 g změklého másla 50 g cukru moučky 3 lžíce rumu citr. šťáva 1 lžíce marmelády Postup: Zpracujeme linecké těsto, necháme odpočinout, vyválíme, vykrajujeme malá kolečka a upečeme. Zpracujeme arašídové těsto, ze kterého vytvoříme malé kuličky přiměřeně velké k lineckým kolečkům a upečeme. Vychladlé slepujeme k sobě náplní a dozdobíme čokoládou.

Bábovičky s krémem Ingredience: 220g hladké mouky 110g másla (ne Heru) 30g moučkového cukru 2 žloutky Na dokončení : Kyselejší zavařenina, džem nebo marmeláda čokoládová poleva Moučná kaše : 10 lžic mléka 2 lžíce hrubé mouky 2 lžíce cukru krupice Krém : 1 máslo 2 vejce 2 lžíce moučkového cukru Postup Mouku smíchanou s cukrem prosypeme na vál, uděláme uprostřed důlek, do kterého nalijeme žloutky a nakrájíme změklé máslo. Zpracujeme těsto, které dáme na půl hodiny odležet do lednice. Pak těsto vyndáme a plníme jím formičky na bábovičky (košíčky). Formičky není potřeba vymazávat, jdou moc dobře vyklepnout. Dáme péct, až těsto zezlátne. Ještě teplé vyklopíme z formiček a necháme vychladnout. Pozor jsou křehké! Vychladlé bábovičky pak vevnitř vytřeme marmeládou (jahoda, rybíz, lesní směs), naplníme krémem a polijeme čokoládovou polevou. Necháme ztuhnout. Ve vodní lázni si umícháme moučnou kaši a necháme vychladnout. Smícháme vejce a moučkový cukr a šleháme. Postupně přidáváme máslo. Je nutné neustále šlehat! Poté do krému vešleháme moučnou kaši a dáme na chvíli do lednice.

Natálie Palčíková, Andrea Juřenová, 7.C.

.

Vánoční dárek Pomalu se blížil konec listopadu. Listí opadávalo a přicházely první mrazíky. Když jsem se procházela po parku, viděla jsem, jak po stromech poskakují veverky a připravují si zásoby na zimu. Pofukoval studený větřík. Bylo to nádherné. Naopak v městech už vládl mírný předvánoční zmatek. Všichni lidé už chtěli mít první nákupy vánočních dárků za sebou, aby si pak mohli v klidu užívat Vánoc. A já jsem také musela začít nakupovat nějaké ty dárky. Neměla jsem ale jediný nápad co koupit a jelikož jsem nesnášela ty zmatky ve městech, moc se mi do toho nechtělo. Později jsem však litovala. Bylo přesně 14.12.2012. Ještě jeden měsíc a byly Vánoce. Tak jsem se teda vydala nakoupit pár dárků. Mamince jsem koupila překrásný náhrdelník s tyrkysem. Tatínkovi jsem po dlouhém vybírání koupila ponožky. Obyčejný dárek, ale určitě to pak ocení. Sestře přinese Ježíšek hadrovou panenku a bráškovi auto. Nakonec dědečkům jsem koupila každému po jedné skleničce medoviny. Oba ji měli tolik rádi. A babičce? Ta dostane pletací jehlice. Byla jsem ráda, že to mám za sebou, protože tyhle vánoční nákupy mě unavují. Šla jsem městem a na náměstí jsem se zastavila na sklenici horkého čaje, a prošla jsem si pár stánků, kdyby mě ještě něco uchvátilo. U jednoho stánku úplně na konci náměstí jsem se pozastavila a dívala jsem se na překrásné skleněné andělíčky, které jak mi paní řekla, ručně vyráběla ona sama. Věděla jsem, že by to mohl být dokonalý dárek, ale všechny u ž jsem měla nakoupené. Už jsem odcházela, ale paní ze stánku se skleněnými andělíčky na mě ještě křikla, já se otočila a ona se mě zeptala „Opravdu nějakého anděla nechcete koupit?“. Řekla jsem jí, že bych ráda, ale že dárky už mám nakoupené. Když jsem pak odcházela, paní si jakoby pro sebe špitla „Já jsem Vám to říkala“. Když už jsem prošla všechny ty stánky na náměstí, usoudila jsem, že by bylo vhodné jít domů. Ba ne. Potřebovala jsem si ještě koupit ozdoby na vánoční stromeček. Bez nich by to přece nebylo ono. V drogerii jsem si tedy vybrala krásné, barevné světýlka na stromeček ve tvaru sněhuláků. Byla jsem tak utahaná, že už jsem víc nepřemýšlela a vydala jsem se domů. Bylo 20.12.2012. Už jen čtyři dny do Vánoc. Padal sníh. Když jsem se podívala z okna, viděla jsem, jak poslední opozdilci, kteří ještě neměli dárky, utíkali do měst, aby je koupily. Byla jsem ráda, že nejsem jedna z nich. Nebo ano? Vydala jsem se do obchodu, abych si koupila nějaké to pečivo. Když jsem se pak vrátila domů, ucítila jsem nádherou vůni. Když jsem vešla do kuchyně, uviděla jsem na stole vzkaz. Stálo na něm: Ahoj, doufám, že si pochutnáš. S láskou babička. Usmála jsem, protože buchty mám k smrti ráda. Uvařila jsem si horký čaj a pochutnávala jsem si. Ach, ty Vánoce. Bylo 23.12.2012. Ano, už zbýval jen jeden den do Vánoc. V městech už bylo jen pár lidí, kteří buď zapomněli na vánoční dárky a nebo se jen chtěli pokochat koncertem, který se konal na náměstí. Spousta stánků už odjela, takže náměstí bylo trochu prázdnější. Když jsem se konečně vyhrabala z postele a oblékla jsem se, zazvonil zvonek. Trochu otráveně jsem kráčela ke dveřím, ale když jsem je otevřela, pohled na mou babičku mi zpříjemnil náladu. A zase měla talířek plný buchet. Dala mi je popřála mi dobrou chuť a odešla. Byla jsem ráda, že mi přinesla tak krásnou snídani. Když jsem se zakousla do první buchty rázem se mi jakoby zastavil dech. Já přece nemám dárek pro babičku! Tedy mám, ale jen pro jednu. Co ta druhá? Já na to vážně zapomněla. Byla jsem úplně bezradná. Odložila jsem buchty a dala si poslední doušek čaje. Oblékla jsem si kabát a utíkala to města. Neměla jsem žádný nápad, co za dárek mám babičce koupit. Chtěla jsem něco, co jí bude připomínat Vánoce. Něco, co jsem jí věnovala já. Chodila jsem ve městě jako tělo bez duše. Skoro všechny obchody už měly zavřeno. Najednou jsem uslyšela jak někdo zpívá koledy. A pak mi to došlo. Koncert. Ano, koncert. Koná se na náměstí. A na náměstí určitě budou nějaké stánky. Ale myslela jsem si to

naivně. Stály tam jen stánky s občerstvením, čajem nebo jmelím. Koupila jsem si čaj a zaposlouchala se do tónů písní. Seděla jsem tam asi hodinu. Pak koncert skončil, všichni zatleskali a rozešli se do svých domovů. A já tu seděla na lavičce. Sněhové vločky mi padaly na oblečení a tvář. Rozhlédla jsem se po náměstí, ale široko daleko nikdo nebyl. Když v tom jsem spatřila stánek. Stál úplně na konci náměstí. Zvedla jsem se a radši se štípla, kdyby to byl jen sen. Ale nebyl. Dokráčela jsem ke stánku. V něm seděla paní, která, když jsem přišla, se na mě usmála. Řekla „já věděla, že se tu objevíte znova.“ Ano, byl to stánek se skleněnými andělíčky. Odpověděla jsem jí „Jak jste to mohla vědět?“ Usmála se na mě, ale už nic neříkala. Podala mi anděla, já jí zaplatila a odešla jsem. Bylo to zvláštní. Stále jsem se vzdalovala od toho stánku a když jsem se pak otočila, už tam nestál ani stánek a ani ta paní. Kdo to byl? Jak mohl vědět, že se vrátím? Tyhle otázky mi běhali hlavou. Bylo 24.12.2012. Štědrý den! Všichni se sešli u vánočního stromečku, který jsem zdobila. Povečeřeli jsme kapra s bramborovým salátem. Při otevírání dárků jsem sledovala, co na můj dárek řekne hlavně babička. Rozbalování dárků bylo velmi příjemné. Já jsem dostala šálu, voňavku, tričko a mnoho dalších věcí. A když svůj dárek rozbalila babička, oči se jí rozzářili, jako hvězdy na nebi. Byla jsem šťastná. Tohle byli ty nejkouzelnější Vánoce, které jsem kdy zažila. A na tu příhodu s vánočním skleněným andělem nikdy, ale nikdy nezapomenu. Petra Dostálová, 8.B

Vánoční pohádkový svět….. Kouzelné Vánoce Byl jednou jeden sirotčinec. Bylo v něm hrozně málo dětí, které rodiče opustili. Jmenovaly se Pavel, Týna, Jirka, Maruška, Martin, Pavlína a Bětka. Všechny děti v sirotčinci celý rok čekali na Vánoce. Jediný den, kdy děti mohly dostat nějaký dárek. Taky tam s nimi žil muž, který sirotčinec vlastnil a jmenoval se Karel Krocánek. Když nadešel týden před adventem děti se připravovaly na Vánoce. „Pavle!“ volal Martin, „Přines mi ty řetězy, dáme je na zábradlí“. Pak zase volala Bětka na Marušku, aby s ní šla pro ozdoby a stromeček. „Týno, kam jsi dala ten Betlém?“ ptal se Jirka. „Je ve skříni,“ odpověděl. A potom se Pavlína zeptala: „Myslíte, že existují andělé?“ „Jistě že ano,“ vykřikl Martin. „A co křídla, mají vážně křídla?“ zeptala se podruhé. „To je jasné, že mají křídla,“ říkala Bětka, „To by pak nebyli andělé.“ „Hej a kdo se těší na Ježíška?“ zeptala se Týna. „To je jasné, že všichni,“ odpověděl Jirka a v tu chvíli přišel ze svého pokoje Pan Karel a hned se ho Týna zeptala: „Věříte také na Ježíška?“ „Nechápu, proč bych měl věřit na někoho, kdo neexistuje, je to jen výmysl,“ naštvaně odpověděl. Všichni ho přemlouvali, že Ježíšek existuje, ale po chvíli přemlouvání Pan Karel zakřičel: „Tak už buďte zticha! Žádný Ježíšek není a nikdy nebude!“ „Tak proč vždycky najdeme pod stromečkem dárky?“ říkala Maruška, ale on raději odešel. Děti chvíli přemýšlely, co se mu stalo. Uběhli přesně čtyři týdny a byly Vánoce, ale Pan Karel odjel do Vídně a děti byly samy. Bylo jim smutno a hrozně se bály, že budou o Vánocích samy. „Co budeme dělat?“ ptal se Pavel. Ale v tom se stalo něco podivného, hodiny se zastavily a všechna světla zhasla, děti byly po tmě. Po pár minutách se objevilo tak zářivé světlo, že bylo jasnější než samotné slunce. Objevil se tam celý zástup andělů a úplně na konci byla žena s maličkým děťátkem. Byla to Panna Maria a malý Ježíšek. Děti se divily a Maruška vykřikla úžasem. „Pst, buď trochu tišeji jinak se probudí,“ řekla Maria. „Můžu si ho pochovat?“ zeptala se Týna. „Jistě,“ odpověděla Maria a hned se zeptala: „Kde je ten, který se o vás má starat?“ Děti Marii řekly, že je ve Vídni a o Vánocích nebývá nikdy doma. „Víte co?“ řekla Maria. „Budeme slavit Vánoce spolu.“ A šla ke kuchyni, Ježíška položila na stůl a začala připravovat večeři. Najednou se Ježíšek celý rozzářil a večeře byla na stole. Měli kapra a hranolky a všem to moc chutnalo. „A co dárky?“ zeptala se Maria. Děti se rozeběhly k vánočnímu stromečku a uviděly tolik dárků, že si to ani nedovedete představit. Byly to panenky, autíčka, kostky a všechno možné. Pak přišla Bětka k Marii a prosila: „Marie, mohla bys pana Karla naplnit duchem Vánoc?“ „Já to nedokážu, musíte věřit,“ řekla Maria a rozplynula se se všemi anděly a Ježíškem. A v tom se

otevřely dveře a v nich stál pan Karel a říkal: „Děti omlouvám se, že jsem na Vánoce odjel, ale moc rád bych je teď s vámi oslavil.“ Děti zářily štěstím a Vánoce slavily až do rána. Tak to šlo rok co rok, ale Ježíšek s Marií se už nikdy neobjevili. Děti na ten večer nikdy nezapomněly a měly ho v srdci až do smrti. Vít Jánoš, 7.A

Vánoční pohádka Žila byla jedna kočičí maminka a měla čtyři koťátka. Našla si s potomky krásné místo. Byl to velký smrk s větvemi až na zem. Moc dobře se jim tam žilo, dokud nenastala zima. Najednou zjistila, že je jejich úkryt hodně studený. A tak se s koťátky vydala na dlouhou cestu. Hledat nový domov. Z nebe se sypal sníh a začaly jim mrznout tlapičky. Ale netrvalo dlouho a objevili malý domek. Zatím, co to šla maminka prozkoumat, nechala koťátka v keři. Zahrada byla tichá a vypadala bezpečně. Taky našla hromadu dřeva, kde by mohli přečkat i tu největší zimu. Rychle se rozběhla zpět pro koťátka. Všichni se k sobě pod dřívím schoulili. Po chvíli je probudil šramot. Když uviděli starší paní, která se k nim ohýbala, moc se lekli. Hned je ale uklidnil klidný a příjemný hlas: ,,Vás mi sem nadělil snad sám Ježíšek ,“ ,usmála se a pro sebe si řekla, že se o ně musí postarat. Ukázala jim, aby ji následovali, i když jí koťátka moc nedůvěřovala, vydala se za ní. Tam je čekalo velké překvapení. Paní je všechny pozvala k sobě domů. Bylo tam krásné teplo. Všem dala misku masa a vodu. Na zem jim položila deku , aby se po dlouhém dni vyspali. A tak byla paní ráda, že udělala dobrý skutek a kočičí maminka byla šťastná, že je postarané o její koťátka. Anna Jirská, 7.A

Vánoční čas Ohlédnu-li se pár let zpět, do doby, kdy všechny mé starosti byly ode mne na míle daleko, zjistím, že jsem žila jako v pohádkovém světě. Protože jsem nejmladší, mí rodiče a sourozenci se mně snažili udělat Vánoce nejhezčí a taky se jim to dařilo. Dlouho mně dárečky i stromeček nosil Ježíšek a to bylo to nejkrásnější období. Tehdy jsem věřila, že se mi splní všechny sny a přání, všechno co teď vím, že je nesplnitelné. Dříve pro mne byly Vánoce jen tím, že jsem dostala dárky a byli jsme doma ze školy. Celé vánoční prázdniny jsme dováděli s kamarády nebo se sourozenci venku, navštěvovali jsme babičky a to se mi pochopitelně jako každému dítěti líbilo. Teď už vím, že kdybychom si na Vánoce dávali jen hmotné dárky, bylo by to hodně málo. Největším dárkem už je to, že jsme na Vánoce spolu a je nám dobře. Ale takhle by to mělo být po celý rok nejen o Vánocích. Lidé by si měli přát jen dobré, být na sebe přátelští a láskyplní, navštěvovat se mít na sebe čas a ne se jen pomlouvat za zády. Potom by mohl být svět i bez válek a násilí. Je to sice přání mé, ale mělo by to být přání každého člověka, který má aspoň kouskem srdce rád tenhle krásný svět a samozřejmě i tenhle Vánoční čas. Kateřina Hlaváčková,9.A

Pokoj lidem dobré vůle!