Dcera Vídně. Elisabeth Gürtlerová, dědička hotelu Sacher, pečuje o to nejlepší z tradic své metropole. Stylový měsíčník. Vychází s deníkem E15 1ZEN

19. 9. 2016, číslo 07/16

Dcera Vídně Elisabeth Gürtlerová, dědička hotelu Sacher, pečuje o to nejlepší z tradic své metropole

1ZEN

S t y l o v ý

m ě s í č n í k .

V yc h á z í

s  d e n í k e m

E 1 5

Leťte z Prahy do Dubaje

ZA ZÁŽITKY, KTERÉ NEKONČÍ na hranicích města

JEN NÁVŠTĚVA NESTAČÍ. PROŽIJTE TO. Od projížděk v dunách až po skydiving nad Palm Island. To jsou jen některá z dobrodružství v Dubaji. Rezervujte svůj let ještě dnes na emirates.cz

Hello Tomorrow

editorial

Nohama na Zemi

▲ Inzerce 253830/12

P

odívej se, jestli se to má stát, tak se to stane. A jestli se to nemá stát, tak se to nestane. Problém je, že se to jen málokdy stane.“ Dál jsme hleděli do svých sklenic. Ale chtěla jsem psát o něčem jiném. Opakuje-li člověk nějakou činnost jednadvacet dní, stane se z ní návyk. Já se letos v létě během tří týdnů naučila chodit. Opravdu. Pěšky z práce domů necelých osm kilometrů víceméně do kopce. Po trávníku a písečné pláni Letné jdu bez bot. Na začátku jsem se rozhodla dodržet doporučovaných 10 000 kroků denně. Ovšem spojilo mě to s naší planetou. Dnes mě až zaráží, jak jsem si chůzi nechala vytratit ze svého života. A zřejmě i ostatní lidé, protože při chůzi po významných uzlech cest jsou chodci často odvedeni do temných podchodů pod velkorysými silnicemi. Přitom je chůze vpravdě luxusní hodnota. Chodím každý den. Začala jsem dlouhou chůzi potřebovat jako dýchání, nemůžete se jí zranit ani se přetáhnout. Není to další z  úkolů, které si na konci dne odškrtnu, ale vyřešila jsem si tím tělocvičny, do kterých nemusím. Nerada běhám. Moji přátelé začali běhat dlouhé kilometry pomalu i rychle, ale já se v tom nenašla. Chůzí se dech pěkně srovná s  krokem, prohloubí se, celé tělo se dostane do příjemného rytmu. Když přitom nebudete poslouchat hudbu, můžete pak splynout s krajinou, s městskou ulicí, s řekou, podél které jdete, s ročním obdobím, kterému stačí i jen jeden strom. Samozřejmě ohledně chůze vznikla řada studií, které ji doporučují, je požehnáním pro srdce, jitří smysly, zlepšuje spánek, mizí při ní záněty, bolesti hlavy. Procházet se kolem kanceláří se stalo sexy i  v  Silicon Valley, Mark Zuckerberg pěkně pochodováním v  parku vede přijímací

pohovory. Koneckonců soustředěná chůze je i jednou z meditací vipassaná. Chůze bosky má ještě rozměr navíc, a  to tak veliký, že je s  podivem, že nám uniká a  že se společnosti bosý člověk jeví jako excentrický pošetilec nebo pozér. Možná je to přitom ten zásadní poslední krůček, který nám schází ujít k dokonalému zdraví. Schválně, kdy jste naposledy byli v  přímém kontaktu se Zemí? Ne se zemí, ale se Zemí. Spíme v domech obklopeni elektrickými dráty ve zdech, od planety izolováni patry a  matrací. Poté se přes asfalt nebo beton přesuneme do kanceláří, které opět visí v patře. V těle se nám hromadí kladně nabité, volné radikály a  my se potřebujeme doslova uzemnit. Přesně tak se chůzi bosky po trávě, písku, kamení nebo hlíně říká, protože přesně to se děje. Earthing se tomu říká v angličtině, žádné šarlatánství, ale fyzikální zákony. Při dotyku s planetou vyrovnáváme své napětí s napětím Země. Uzemnění podle studií například zvyšuje povrchový náboj červených krvinek, a tím snižuje viskozitu krve. Ale nefunguje to v  botách, ve spacáku, ani na asfaltu. Musí to být holá kůže na těle planety. Chůze naboso po kamínkách, ostré trávě nebo jehličí navíc vrací člověka do přítomnosti, jenž vnímá povrch, po kterém jde.

Začala jsem dlouhou chůzi potřebovat jako dýchání, nemůžete se jí zranit ani se přetáhnout.

Přeji Vám krásné bosonohé září.

Nora Grundová, šéfredaktorka

ZEN03

obsah citát čísla

Nemoci se předávají z generace na generaci nikoli proto, že je vada v konkrétním genu, ale jde o předávání celého energeticko-myšlenkového a emočního schématu, které má obrovskou sílu. ZEN Magazín Stylový měsíčník Ročník 6, číslo 07/2016 Vychází s deníkem E15

– Dr. Jarmila Klímová v rozhovoru Jak se dožít 400 let (strana 12)

VYCHÁZÍ 19. 9. 2016 ADRESA REDAKCE ZEN Magazín Komunardů 1584/42 170 00 Praha 7 [email protected]

19. 9. 2016, číslo 07/16

ŘEDITELKA LIFESTYLOVÝCH REDAKCÍ Lada Rudovská ŠÉFREDAKTORKA Nora Grundová

Dcera VíDně elisabeth Gürtlerová, dědička hotelu Sacher, pečuje o to nejlepší z tradic své metropole

1ZEN

zástupkyně šéfredaktorky Hana de Goeij

S t y l o v ý

m ě S í č n í k .

v yc h á z í

S

d e n í k e m

e 1 5

obálka Foto: Christian Wind

redaktorka Viola Černodrinská Art Director Samuel Kubín fotoprodukční Jiří Hilgart a Michael Sokol Kontakt: jmeno.prijmeni@ cninvest.cz Fotografové čísla Christian Wind, Bára Prášilová, Petr Hricko, Kiva, Michael Dvořák, Robert Tichý DTP Retušéři: Libor Horyna, Zdeněk Němec, Jan Mach Technické zpracování: Jan Karásek, Jiří Pavlíček INZERCE Šárka Kamarýtová tel. 725 144 253 [email protected] MARKETING David Hanuš [email protected] DISTRIBUCE A VÝROBA [email protected] [email protected] [email protected] VYDAVATEL CN Invest a. s. Pařížská 130/26 110 00 Praha 1-Josefov IČ 04312945 TISKÁRNA EUROPRINT a. s. MK ČR E20920 ISSN 1805-630X Tištěný náklad ověřuje ABC ČR, člen IF ABC

6 pražský chodec Kam zajít I 8 SLOUPEK Znovuzrození I 10 fejeton Žena a povaha světa I 12 rozhovor Jak se dožít 400 let I 18 DESIGN Deset ikonických věcí 24 LUXUS Umění perlit I 28 PORTRÉT Elisabeth Gürtlerová I 34 FASHION Nohama Báry Prášilové I 42 esej Nevyléčitelní optimisté I 44 média O obrazech jako živých 50 fotostory Moment v Chicagu I 58 VZDĚLÁNÍ Soukromé školy 64 STYL Jan Hochsteiger I 66 ZEN LIKE Web ZEN Magazínu: zen.e15.cz I Archivní vydání ZENu: zen.e15.cz/archiv

04ZEN

▼ Inzerce 251904/30

Antonín Čermák se stal v Chicagu starostou v době prohibice a mafiánských bojů Al Caponeho. Jeho přítelem byl i F. D. Roosevelt. Tomu o dva roky později zachránil život, když vstoupil mezi něj a kulku vraha. Česká komunita na Čermákovu počest pojmenovala jednu z hlavních ulic tehdejší české čtvrti v Chicagu. (Fotostory na straně 50)

PRAŽSKÝ CHODEC

7EDM tipů na skvělá místa Připravila Viola Černodrinská Ilustrace Tereza Kovandová

NA MÍRU

Maltézské náměstí 9, Praha 1

BÉČKOVÁ ROMANTIKA

26. 9. Jatka78, Jateční 1530, Praha 7

Soubor 11:55 složený z jednoho ročníku pražské DAMU nazkoušel v režii Petry Tejnorové hru Pýcha a předsudek aneb Láska voní po hnijícím mase. Těšte se na romantickou komedii protkanou tlustou vrstvou nekorektního humoru. Nejen pro otrlé.

Pokud stále hledáte vůni, která by obsáhla vaši jedinečnost, stavte se v domě U Bílého pelikána. Čeká na vás nabídka nevšedních exotických vůní a experti vám pomohou sestavit si vlastní parfém. To vše v noblesně elegantním prostředí.

SEE? FISH!

Dlouhá 39, Praha 1

V září odstartovala sezona ústřic. Na ty opravdu čerstvé si můžete zajít do bistra Seefish, kde mají 2 druhy těchto mořských mlžů, dvouleté Fine de Claire a čtyřleté Gillardeau, které dovážejí z Francie dvakrát týdně.

UDON, BABY

Dittrichova 8, Praha 2

Poblíž Vltavy vznikla nová asijská restaurace M‘Roll, která je fúzí vietnamské, thajské a japonské kuchyně. Na menu najdete sekci pro vegetariány a klasiky jako Pad Thai a Bun Bo Nam Bo, několik druhů kari nebo japonské nudle udon.

Šmeralova 16, Praha 7

NENÍ KOULE JAKO KOULE

Návrhářka Kateřina Geislerová otevřela spolu s Terezou Vu a Kateřinou Sochorovou vlastní showroom. Každou středu si tak od 11 do 19 hodin můžete vybrat z aktuálních dámských kolekcí módních oděvů, doplňků nebo spodního prádla.

Bývalý producent Depeche Mode Tim Simenon a žák Zdeňka Pohlreicha Luděk Neužil si nedávno otevřeli podnik Brixton Balls specializující se na čerstvě připravené masové koule, které podávají s rýží basmati, zelným salátem a různými druhy omáček. Veškeré kombinace si volíte podle sebe.

Korunní 23, Praha 2

▼ Inzerce 251893/46

Pod značkou Zdeňka Imreczeová vznikají monochromatické kolekce s propracovanými detaily, které ocení nejen milovnice minimalismu. Ve svém letenském showroomu nabízí návrhářka již hotové modely nebo tvorbu na míru.

OD HLAVY K PATĚ V Kotcích 2, Praha 1

06ZEN

KRÁSA V DETAILU,

PRAHA – PALLADIUM, OC CHODOV, OC NOVÝ SMÍCHOV, OC ČERNÝ MOST / BRNO – OLYMPIA / OSTRAVA – FORUM NOVÁ KAROLINA BRATISLAVA / KOŠICE / MIAMI / HOUSTON

WWW.ALO.CZ

ALO2-zen210x270.indd 1

17.08.16 22:24

sloupek

Znovuzrození ch ti čeští muži! Muži, kteří se navzájem přátelsky nazývají kastráty. Ty vole, kámo. Teď mají takový strach z  imigrantů, těch snědých šlachovitých těl a divokých očí. Proto chtějí stavět kolem české kotlinky hranice a zahánět nájezdníky pryč. Koho by si vybrala česká žena, kdyby byla samicí v pralese? Životaschopného jedince, který umí zabít zvíře, rozdělat oheň a nerozbrečí se, když nebude mít týden pivo! To je hlas přírody. A příroda může už brzy rozhodnout, zda český muž, ukecaný a tak důsledně kastrovaný tím neustálým tlakem od neurotických manželek, psychotických šéfů a depresivních kamarádů, není zralý na vyhynutí. Naši muži už nechodí ani na vojnu, tudíž nemají k  dispozici žádný iniciační rituál, kdy se z chlapce stává muž. Ne že by socialistická vojna byla dokonalá, ale „odejít na moře“ muž pro své mužství prostě potřebuje. Cítit „chladný dech smrti“, jak se píše v literatuře. Naučit se zacházet se zbraní. A hlavně – poznat svůj strach! Slavný válečník Jindřich IV. Navarrský se smál tomu, že před každou velkou bitvou musí rychle na velkou. Ten dobrosrdečný, ale odvážný vladař dobře věděl, jak jeho tělo reaguje, když jde do tuhého. Poznat onen strašlivý strach z fyzické bolesti, z toho, že nás někdo zbije nebo zabije a  vezme si naše domy a  manželky. Ten strach je mužův velký dar, protože mu dává možnost poznat sama sebe v jasném momentu, kdy se jeho život zhustí do pár okamžiků, kdy jde o  všechno. V Egyptské knize mrtvých jde poutník mytickým světem a  potkává všelijaká nebezpečí, například krokodýly, kteří chtějí sežrat jeho duši. Poutník se krokodýlům musí postavit, ale nikoli je zabít. Musí je přemoct svou silou. Nástěnné malby to ukazují tak, že poutník otočí krokodýlům hlavu do protisměru, což ilustruje, že šikovný poutník původně ničivou sílu krokodýlů dokázal využít pro své vlastní 08ZEN

záměry. Odteď krokodýli slouží jemu. A jak to poutník dokázal? Uměl protivníky pojmenovat jménem. Vynést to, co se skrývalo v kalné vodě, na světlo poznání. Čili pochopit svůj vlastní stín. A to zůstalo úkolem poutníka i v naší době. Český muž, ten produkt českých matek, které ho v útlém věku svazovaly do zavinovaček, prý kvůli páteři, takže ho nevědomě mučily v tom nejcitlivějším věku. Český muž, který nebyl dost kojený, a proto není nikdy spokojený. Český muž, který v dětství postrádal pořádný vzor otce, neboť ten byl buď v práci, nebo byl duchem nepřítomen, anebo něco kutil v dílně, a to víceméně proto, aby mu jeho manželka, které nerozuměl, dala pokoj. Podle jedné psychosomatické teorie se u muže projevuje jeho nešťastné „vnitřní dítě“, jinými slovy traumata z dětství, tím, že si vytváří těhotenské břicho, do kterého se jeho zraněné vnitřní dítě schovává. Zajímavý názor na příčinu hojného výskytu pivních mozolů, vyrostlých ze zvyku někde sedět a camrat nad životem, který je tak nefér. Český muž ale není ztracen! Má v krvi DNA svých prapradědů, kteří bývali chrabrými legionáři v Rusku. Má v krvi schopnost dělat si ze všeho legraci, což je jedna z nejlepších strategií přežití. Umí leccos spravit, umí rybařit a hledat houby. Chce to jen se rozvzpomenout, co to je být chlap. Vzít zase do ruky sekeru, vypravit se s batohem na zádech neznámo kam. Zpevnit klouby na rukou a umět dát ránu. Dát své ženě pocit, že když se „něco bude dít“, tak on ji ochrání. Jasně, nemyslíme tím nějaké křečovité chlapáctví á la Daniel Landa. Spíš pár drobností, kterými český muž rozbije kazajku kancelářského stereotypu. Stojí to za to. Odměnou českým mužům bude mnohem lepší sex, menší potřeba nasávání piva a takový ten velmi soukromý, nesdělitelný a  nesmírně příjemný pocit nazývaný sebeúcta. Český muž zkrátka zase začne být životaschopný.

▼ Inzerce 258186/15

A

Text Tomáš & Sofie Ilustrace Tereza Kovandová

fejeton

„Ženství je nejpůsobivější silou hmoty.“ – Pierre Teilhard de Chardin filozof, paleontolog a jezuitský kněz

Žena a povaha světa Investor, spisovatel a hoteliér James A. Cusumano se v textu pro ZEN tentokrát zabývá proměnlivým rozložením sil mezi ženy a muže. A proč posílení ženské energie vede k udržitelnému rozvoji lidstva. Text James A. Cusumano

S

kleněný strop je problém!“ Závěr, k  němuž dospěl nespočet článků, knih, debat a  mediálních komentářů, které se zabývaly nerovností mezi muži a ženami. V odstraňování tohoto problému je vidět posun, ale zatím ne moc velký. Důvodem je, že většina našeho úsilí se soustředila pouze na strategii, založenou na společenské nerovnosti, a hlavně na přístup: „Musíme být k ženám spravedliví!“ Myslím, že za zvážení stojí jiná, stejně důležitá strategie, která by mohla mobilizovat globální síly nezbytné k tomu, aby se věci skutečně změnily. Tvrdím, že významnější uplatnění ženské energie, které by vyrovnalo naši historickou predispozici k  mužské energii, je jedinou cestou k udržitelnému rozvoji lidstva. Proč tomu tak je? Od narození si, muži i ženy, neseme jedinečnou kombinaci mužského a  ženského principu. Mužský princip je spojován s  logikou, touhou po činech, matematickým uvažováním a vědeckým myšlením; ženský princip se spojuje s kreativitou, soucitem, péčí a intuicí. Oba jsou pro vývoj člověka a  jeho fungování zásadní. Všichni do tohoto světa přicházíme 10ZEN

s  jistou kombinací mužské a  ženské energie. Optimální poměr těchto dvou druhů energie záleží na povaze světa, v  němž člověk musí fungovat. Například v prehistorických dobách vyžadovaly lov, ochrana a  boj o  přežití větší dávku mužské energie, zatímco ženská energie byla potřebná při výchově a péči o zdraví a  bezpečí dětí. Jak se sociální struktura společnosti po tisíciletí stále zesložiťovala, stoupala i  potřeba většího podílu ženské energie. Soucit vůči druhým, efektivní jednání mezi lidmi, citlivost vůči mnohostranným osobním požadavkům a  rychlé intuitivní vyhodnocení složitých situací velkou dávku ženské energie vyžadují. Na vývoj člověka můžeme nahlížet tak, že se děje současně ve dvou rovinách: ve fyzické rovině, jak to popsal Charles Darwin, a  v  rovině vědomí, jak o  tom uvažují moderní psychologové a filozofové. Otázkou je, zda jsou tyto dvě roviny v současnosti v rovnováze, aby pokryly potřeby naší globální společnosti. Mám za to, že nikoli. Zřejmě největší zásah do funkce ženské energie spustilo organizované náboženství. Eckhart Tolle, duchovní učitel a autor několika knih, ve

Eckhart Tolle: „...je pravděpodobné, že během tří set let svatá inkvizice, instituce založená římskokatolickou církví k potírání hereze, umučila a zabila mezi třemi a pěti miliony žen.“ (rytina z roku 1883)

Ženy a světové hospodářství Zkoumání výhod, které přináší účast žen na vrcholném rozhodování, bylo předmětem studie společnosti McKinsey & Company. Ve své studii The Power of Parity (Síla rovnosti) z roku 2015 odhadují, že zrovnoprávnění žen by mohlo do roku 2025 posílit celosvětový růst o 12 bilionů USD. Ve své předchozí studii z roku 2010 zjistili, že firmy, v jejichž vedení byly ženy, měly o 56 procent vyšší ziskové rozpětí než firmy bez žen na vedoucích pozicích. A nejen to, i jejich rentabilita byla o 41 procent lepší, což jen potvrzuje, že rovnováha mezi mužskou a ženskou energií v řízení přináší podstatné ekonomické výhody.

své knize Nová země píše, že „nikdo nezná přesný počet, protože záznamy pořizovány nebyly, ale je pravděpodobné, že během tří set let svatá inkvizice, instituce založená římskokatolickou církví k potírání hereze, umučila a zabila mezi třemi a pěti miliony žen“. Tato nepochopitelná tragédie se dá srovnat s holocaustem. Co do té doby bylo nazýváno posvátným ženstvím, stalo se najednou démonické, a jak Tolle zdůrazňuje, z lidské zkušenosti byla odstraněna celá jedna zásadní dimenze. Jiné kultury a  náboženství, například judaismus, buddhismus a  islám, také potlačovaly posvátné ženství. Výsledkem toho je, že během podstatné části dějin člověka byla úloha ženy degradována na plození dětí a  v  podstatě na to, aby byla „majetkem“ muže. V  některých oblastech světa tomu tak je dodnes, často se všemi strašnými důsledky. Muži, vystrašeni silami ženské energie, oslepeni tímto strachem a v touze po bohatství a síle ztratili, nebo spíše asi zavrhli zásadní princip, že úspěšný vývoj fyzické roviny i roviny vědomí celého lidstva vyžaduje dynamickou a proměnlivou rovnováhu mezi mužskou a ženskou energií.

K  tomuto problému zásadně přispívá způsob, jakým definujeme úspěch, neboť od dob průmyslové revoluce se úspěch téměř výhradně definuje podle mužské energie. Z toho důvodu jsme se ocitli na cestě, která k řešení hlavních problémů, jimž naše globální komunita čelí, nevede. Mužská část našeho myšlení se, zdá se, nějak zasekla v  modelu zastávajícím názor, že úspěch se definuje pouze na rovině peněžního a  hmotného bohatství a  z  pohledu podílu na moci. Bez třetí složky, za kterou považuji službu, tedy součást lidské psychiky odpovídající za soucit, jednání vedoucí ku prospěchu obou stran, porozumění a  intuici, nikdy nebudeme moci vytvořit takový celosvětový tým, který by si dokázal poradit s problémy, jako je změna klimatu, energetická krize, hospodářský chaos, společenská nespravedlnost a  terorismus. Přijetí a zdůrazňování socioekonomické hodnoty rovnováhy mezi ženskou a  mužskou energií má větší šanci uspět jako argument pro změnu než pouhá strategie „spravedlivosti k  ženám“. Budoucnost udržitelnosti lidstva totiž může záviset právě na tom. ZEN11

rozhovor

J a r m i l a K l í m ová

Jak se dožít Z 4OO let Lidé možná stárnou a spořádaně umírají proto, že to vidí kolem sebe. Zdá se to jako nadsázka, ale možná… „Z hlediska kvantové podstaty to je naprosto regulérní pravda,“ říká psychosomatická lékařka Jarmila Klímová. Je ovšem zapotřebí dát každé své buňce jasný smysl, proč by se měla dělit.

Text Věra Keilová Foto Robert Tichý

12ZEN

míněný medicínský obor vychází z  toho, že každá nemoc zrcadlí velmi konkrétní myšlenkové vzorce, a  jsme-li ochotni je prohlédnout a proměňovat, buněčný systém se začne proměňovat analogicky z nemoci zase do zdraví. Jarmila Klímová z Konzultačního a terapeutického institutu Praha se psychosomatické medicíně věnuje více než patnáct let. Většina lidí si přeje dožít se ve zdraví vysokého věku, přitom nejvíce záleží na nich samých, jestli se to podaří. Jak vyplývá z tohoto rozhovoru, k dlouhověkosti může vést naplnění svého nitra láskou ke všem lidem, živým tvorům a přírodě jako celku a pocity štěstí a radosti. Jaký je tedy skutečný potenciál lidského těla? Kdybychom opravdu žili pouze podle biologických hodin, mohli bychom tu být v klidu 380 až 460 let, protože na tento věk je nastavené naše tělo. Průměrná buňka v těle přežívá šest až osm let a  naše buněčné dělení je nastavené na číslo 60, takže jsme schopni replikovat 60 buněčných generací. Tak si to vynásobte! A proč tedy žijeme jen 60 nebo 80 let? No protože ten nejdůležitější vliv z vnitřku nás samých, který zásadně ovlivňuje délku a kvalitu života, nepřijímáme.

Pokud bychom tomu napomohli, buňky nás přenesou minimálně přes dvě až tři století. Takzvaná západní a konvenční medicína, která člověka pojímá jen jako kyblík bílkovin, však jakékoli psychické, energetické a emoční vlivy na délku a kvalitu života odmítá. Biologická schránka je nastavená na několik set let života, ale není toho schopná především kvůli tomu, že další aspekty lidského bytí – ať už to jsou pocity viny, křivdy, či nemocné vztahy, v  nichž žijeme a které nás trápí a týrají a tím pádem devastují naši psychiku – to začnou ničit a kanibalizovat. Stejně tak působí nepoznaná, neobjevená a  nežitá spiritualita, bez níž v  životě nikam ne-

ZEN13

ani buňky, které mají vlastní vysokou inteligenci, podle níž žijí a dělí se, nedostanou-li zprávu, proč by to měly udělat ještě třeba padesátkrát, neudělají to.

14ZEN

směřujeme. Ani  buňky, které mají svoji vlastní nesmírně vysokou inteligenci, podle níž žijí, dělí se a regenerují, nedostanou-li zprávu, proč by to měly udělat ještě třeba padesátkrát, neudělají to. Obnoví se třeba jen desetkrát, protože smysl toho všeho jim nebyl dán. Jestliže jsme však smysl poznali a žijeme ho, je našim buněčným strukturám předáván automaticky. Vysokého věku se paradoxně dožilo mnoho z těch, kteří prošli nacistickými koncentračními tábory a následnou perzekucí za komunismu. Lze to nějak vysvětlit? Tito lidé žili svojí ideou a vysokým spirituálním přesvědčením, a  tak se běžně dožili devadesáti let i stovky, zatímco statisíce jejich vrstevníků se nedožily ani šedesátky. O biologické opotřebovanosti těla je to tedy až na posledním místě. Začíná to v hlavě a v tom, jak si nakoncipujeme smysl života a jeho náplň. Co můžeme pro tělo udělat na tělesné rovině, je v pořádku a dělejme to, ale na prvním místě je to, jaký nepořádek či naopak harmonii nosíme v sobě samých, to má větší sílu. Lidé přemýšlejí o  životě velmi krátkozrakým způsobem a jejich tělesná stránka tomu odpovídá. V praxi se setkávám s klienty, kteří řeší nějaký svůj problém, a když jim řeknu, co by se přitom dalo rozvíjet, odpovědí, že jim to už nestojí za to. V ten moment jim dávám na papíře nakreslenou deseticentimetrovou úsečku a  poprosím je, aby mi na ni nakreslili bod, kde se teď cítí být v délce života. Je to symbolické myšlení hovořící o našem hlubokém nastavení. Lidé si délku života determinují svým životním postojem a nemusí to vycházet jen z jejich jakéhosi depresivního naladění, ale i z rodinného nastavení. To je případ, kdy třeba přijde muž a říká, že jeho tatínek i  dědeček se dožili pětašedesáti a  on se tedy také dožije pětašedesáti. Sám sebe o  tom přesvědčí natolik, že se samozřejmě také dožije akorát té pětašedesátky. Bylo prokázáno, že procento geneticky daných chorob je nižší než 2 %. Nemoci se předávají z generace na generaci nikoli proto, že je vada v nějakém konkrétním genu, ale jde o  předávání celého energeticko-myšlenkového a emočního schématu, který má obrovskou sílu. Biologický potenciál tělesné regenerace je tedy velký, ale kvůli našim vnitřním nevyřešeným zátěžím neprobíhá. Probíhá, protože kdybychom úžasnou, ozdravnou a vysoce regenerační schopnost vůbec neměli, nedožili bychom se ani třiceti let. Zátěže, ať z  našeho současného života, nebo ty, které jsou nastřádány transgeneračně či karmicky, jsou značné, ale buňky i přesto všechno fungují. Připomenu parafrázi Woodyho Allena, který řekl, že život je tak silný, že se uchytí i  v  New Yorku.

To mi připomíná pampelišky, které prorazí i betonem. Život je sám o sobě naprogramovaný. Ve vyšším plánu je něco, co z našeho racionálního pohledu vůbec nemáme šanci pochopit. Hrajeme si však na to, že to víme, ba co hůř, hrajeme si na to, že to můžeme řídit. Mohl biblický Metuzalém žít devět set let? Několik století tu rozhodně být mohl. Naopak v době ledové a mamutů žili lidé pouhých dvacet let, někdy i méně. Umírali, jen co se rozmnožili. Důvodem bylo to, že žili v  extrémně nepříznivých podmínkách, a to nejen těch fyzických. Základním životním nastavením byl existenciální strach, který životní energii kanibalizuje ze všeho nejvíc. Vyčerpají se energetické zásoby, vyčerpá se funkce ledvin, spadne funkce jater a tělo umírá. Když je zprostředkování každého jídla otázkou života a smrti, je velký úspěch dožít se dvaceti let. S délkou našeho života tedy přímo souvisí energie ledvin? Ledviny hlídají veškerou toxicitu organismu a zároveň jsou sídlem životní energie. Když se kvůli neustále přítomnému existenciálnímu strachu energie ledvin vyčerpá, ledviny začnou selhávat, což v těle spustí kaskádovitou reakci, až organismus zkolabuje na multiorgánové selhání. Ledviny jsou zároveň znakem párovosti bytí. Je to největší párový orgán v těle, který máme. Proto se v něm zobrazuje i naše sociální nastavení, tedy harmonické či naopak poškozené bytí v páru. Co bychom tedy dnes měli dělat pro to, abychom žili kvalitně co nejdéle? Měli bychom udržovat v rovnováze všech pět aspektů svého bytí, které zohledňuje psychosomatická medicína. K člověku přistupuje z pěti rovin – tělesné neboli biologické, psychické, sociální, spirituální a  energetické. Pojem zdraví pochází z  řečtiny a  původní význam tohoto slova je celek. Jedině tehdy, když budeme v  rovnováze udržovat celek a nebudeme žádný z uvedených aspektů povyšovat nad jiný, máme šanci na dlouhý život s  vysokou kvalitou. V  praxi to je o tom, abychom se stejnou samozřejmostí, jako jíme jídlo, které nám prospívá, měli přiměřenou pohybovou aktivitu, ošetřovali svoji mysl, pěstovali vztahy, které jsou pro nás prospěšné, žili v těch, kde jsme milováni a ne poškozováni. A také abychom se ptali sami sebe po smyslu bytí a ruku v ruce s tím objevovali své vnitřní hodnoty a vlastní spirituální koncept. Když toto vše budeme žít, budeme plni energie a buňky budou moci fungovat tak, jak je potřeba. Také je nutné pečlivě ošetřovat vlastní energetické zdroje, být k nim citlivý a pokorný. ZEN15

Zřejmě v tom spočívá kouzlo přirozenosti? Před tisíci lety toto „kouzlo“ pojmenovalo například učení tao, ale bylo žito i  bez pojmenování. Na taoismu je nádherné, že se tam nikdo nikomu nezpovídá. Neexistuje instituce, která by vás soudila, autorita, k  níž je nutné se klanět. Není zde životní koncept postavený na tom, že když teď budu trpět, pak se budu mít dobře. Vše je tady a teď s nejvyšší zodpovědností tak, jak umím. Zajímavé je, že člověk se bojí stejně tak smrti jako nesmrtelnosti. Jak si to vysvětlit? Na našich psychoterapeutických seminářích věnujeme velkou pozornost smrti a  zrození jako fenoménům, které ohraničují biologický život. Docházíme k tomu, že ani s jedním z těchto témat naše společnost neumí zacházet a že národy, které ve své nadutosti pojmenováváme jako primitivní, jsou na tom v tomto ohledu lépe než my, protože jsou schopny tyto jevy zaintegrovat do cykličnosti bytí. Právě proto, že to jsou jevy pro nás velice obtížně uchopitelné, v průmyslově vyspělých zemích se institucionalizovaly, abychom k  nim nemuseli mít bytostně prožitkový vztah. Bytí se, obrazně řečeno, odehrává na spirále, která v podstatě nekončí. Naše vnímání světa, které je tady minimálně dvě stě let determinováno přísně materialistickým paradigmatem, však vnímá čas a život jako lineární. Tím pádem tu je „začátek“ a „konec“, za něž nevidíme. Lidé se bojí čehokoli, co je neznámé, a pokud smrt budeme chápat jako něco neuchopitelného a strašidelného, tak i proces stárnutí, které nás ke smrti přibližuje, budeme chápat podobně. Čeho se na stárnutí tedy bojíme? V  naší společnosti se stárnutí bojíme proto, že se bojíme úpadku svých schopností, za něž jsme oceňováni. Máme strach z opovržení, nevýkonnosti, bezmoci, nevšímavosti a ignorance. Hodnoty, které jsou v  naší konzumní společnosti vyvyšované, jsou totiž ryze materiální a  od duchovních hodnot se ustoupilo. Zralý člověk je jako naplněná knihovna, jenže jeho duchovní a prožitkové hodnoty nasbírané za celý život nikoho příliš nezajímají. Akcentována je především výkonnost a tělesná atraktivita. Ženy jsou v časopisech masírovány módní komercí, a proto propadají pocitu marnosti, že nejsou schopny konkurovat vyumělkovaným modelkám. Ikonografie těla byla povýšena na jednu z nejvyšších hodnot a hezké ženské tělo dobře prodává nejen tiskoviny, ale i auta a parfémy. Botoxem mladost nezachráníme, i když na chvilku to vypadá dobře. Vy takzvanou smrt pokládáte za užitečnou. Ano, protože vědomí smrti nám pomáhá naplnit život. Kdybychom neobsahovali konečnost, neměli bychom motivaci dělat dobré věci s tím, že je třeba je stihnout, a v přirozené lenosti by-

16ZEN

chom je odkládali. Smrt, která nás limituje, nás vlastně motivuje a  je dynamickým přínosem pro náš vědomý život. Když si uvědomíme, že smrt je dar, začneme žít vědomý život. Podaří-li se nám to, máme šanci projít i vědomým umíráním, kdy víme, že to, co se děje, je v pořádku a přijímáme to. Proč se tedy lidé bojí i nesmrtelnosti? Protože nevědí, čím by naplnili svůj život, i když nejvíce by se měli bát toho, že zemřou jejich blízcí. Říká se tomu sociální smrt. Někteří lidé, byť jsou v  dobré kondici, začnou totiž viditelně a  rychle chřadnout jenom proto, že umírají jejich vrstevníci. Nemají sociální platformu, kde by mohli být dál aktivní, a  sociální aspekt od života a  zdraví oddělit nejde. Je paradox, že po nesmrtelnosti a  věčném mládí nejvíce touží lidé, kteří nevědí, jak naplnit nedělní odpoledne, když prší. Co říci k tomu, že se současná medicína snaží o jakousi umělou dlouhověkost a udržení života v těle za každou cenu? To je především komerční záležitost, kdy je tělo například v  těžkém kómatu udržováno naživu, protože si to třeba někdo zaplatí nebo nesnese pomyšlení na to, že by někdo měl umřít, když přišla jeho hodina. To však s dlouhověkostí nemá nic společného, to je jen krátkodobá náhražka bytí, nikoli života samotného. Co starší lidé přežívající na dávkách léků? Paradox je, že mnoha lidem léky život naopak zkracují, a kdyby je neužívali, byli by tu o několik let déle. Na jedné straně nám vědecká medicína umožňuje přežít stavy, které bychom bez jejího zásahu rozhodně nepřežili, ale zároveň do nás cpe statiny na snížení cholesterolu, které se většině lidí podaří naordinovat už mezi čtyřicátým a padesátým rokem věku. Právě to jim pak zkracuje život a zabraňuje to tělesné regeneraci. Hladina cholesterolu v krvi se zvyšuje proto, že jsou primárně vysoké nároky na zátěž. Cholesterol je základní strukturální jednotka buněčné membrány, a když ho je v těle málo, regenerace není možná, protože není z  čeho budovat dceřinné buňky. Když to však říkám nahlas, jsem nepřítel státu. Na druhé straně je pravda, že moderní medicína nám věk za posledních sto padesát let velmi prodloužila, stejně jako snížila dětskou a kojeneckou úmrtnost a tyhle profity by nebylo moudré jí upírat. Jak pracujete s lidmi s panikou ze smrti? Když ke mně na konzultaci přijdou lidé s  panikou, většinou ani nevědí, že za tím je strach ze smrti, ale někdy se k tomu bolestně dopracujeme. Pak je namístě nabídnout jim nějaké filozofické nastavení, ale je už pouze na nich, zda je to pro ně přijatelné.

▼ Inzerce 256756/12

někteří lidé, byť v dobré kondici, začnou viditelně a rychle chřadnout jen proto, že umírají jejich vrstevníci.

Samsung Galaxy Note7 telefon stvořený pro velké věci Ať už řídíte podnik velké korporace, nebo jste jednoduše manažerem sám sobě, důležité je mít vždy ten správný telefon, díky kterému udržíte krok s  pracovním tempem a  zároveň vám pomůže zůstat v klidu a užívat si volné chvíle. Přesně takový je nový Samsung Galaxy Note7. Telefon, který na první pohled zaujme podmanivým designem se zakřiveným displejem po obou stranách a vyjímatelným elektronickým perem S  Pen, jež mu propůjčuje funkce vlastní pouze Galaxy Note7. Můžete s ním pořizovat špičkové fotografie, HDR video streaming nebo zpomalená videa. To vše v  kvalitě, abyste si obsah mohli vychutnat také ve virtuální realitě skrze brýle Gear VR. Strach nemusíte mít ani o  kapacitu paměti. Interní paměť o  velikosti 64 GB lze dále rozšířit pomocí microSD až na 256 GB. Uživatelé Galaxy Note7 budou moci také využít až 15 GB volného místa pro ukládání a  obnovování informací na Samsung Cloud.

Elegance a odolnost bez kompromisů

Přiveďte své nápady k životu s vylepšeným perem S Pen

Nejvyspělejší technologie zabezpečení

Kdo řekl, že elegantní telefon nemůže být zároveň i odolný? Unikátní design Samsung Galaxy Note7 charakterizuje dvojité zakřivení displeje a  kovový rámeček. Do vínku dostal také stupeň krytí IP68, což znamená, že je odolný vůči prachu i vodě. Můžete s  ním tedy bezstarostně pracovat kdekoli a za jakéhokoli počasí. Voděodolné je také pero S Pen, takže s ním můžete psát, i když prší.

S  Pen je pero, se kterým můžete naprosto přirozeně přecházet mezi prací a zábavou. Využívat ho lze k  psaní poznámek, kreslení náčrtů, stříhání videa nebo v rychlém menu pro vytvoření GIFů či překlad textů, které jsou součástí obrázků. Poznámky si můžete zaznamenávat, aniž byste museli odemknout obrazovku. A jednoduchým stiskem bočního tlačítka ho proměníte v gumu.

Samsung Galaxy Note7 kombinuje zabezpečení dat využitím bezpečnostní platformy Samsung Knox a nového způsobu ochrany – snímání oční duhovky. Tento ochranný prvek je jedním z  nejbezpečnějších a  nejpohodlnějších způsobů, jak zachovat telefon a celý jeho obsah uzamknutý. Je možné telefon chránit i tradičním způsobem, tedy otiskem prstů, PINem, heslem nebo znakem.

design

Vybrali jsme deset každodenně používaných věcí. Na počátku někdo stvořil jejich formu tak dokonale, že není zapotřebí ji už nikdy měnit. Text Viola Černodrinská l Ilustrace Tereza Kovandová

Ž

ijeme v době, kdy se lidé bojí krásy, protože krása je nestálá; nemůžete se na ni spolehnout. Ve chvíli, kdy vidíte něco krásného, podruhé už to tak krásné nebude, protože to bude vypadat jinak. Na kráse nemůžete lpět. Krása je pomíjivá, a  když pomine, uvědomíte si, že i  vy jste pomíjiví a  jednou zemřete. Proto lidé pláčou nad krásným výhledem, krásnou malbou nebo novorozeným dítětem,“ řekla v  rozhovoru pro magazín Interview newyorská malířka Pat Steirová. Zatímco výtvarné umění vnímáme jako něco nevšedního, produktový design nás obklopuje každý den. „Design je výsledkem toho, co chcete od samotného produktu. Dnešní doba funguje naopak, všechno je předimenzované a uvnitř není nic. Například auta. Modeluje je jenom vítr v aerodynamických tunelech

18ZEN

a ve výsledku všechna vypadají stejně. Vznikají předimenzované vehikly, do kterých se stejně pořád vejde jen pět lidí,“ říká Jakub Berdych, designér a  zakladatel studia Qubus. Předmět v opravdu kvalitním provedení by měl splňovat tři základní atributy: funkčnost, jednoduchost a čistotu formy. „Jednoduchá forma s funkcí je pojmenovaná třeba v produktech značky Apple. Liší se jen ve velikosti a  vnitřní síle. Apple je možná jedna z posledních firem, které kladou důraz na čistou estetiku. Jinak se vše víceméně podřizuje mainstreamovému vkusu,“ dodává Jakub Berdych. Deset věcí na následujících stránkách nese stopy dokonalé formy a za každou z nich stojí jeden konkrétní tvůrce, v jedné roli designér i vynálezce. Někdy je znám, někdy ani to ne. Mezitím jejich dílo zlidovělo, protože je jasné, že nic lepšího už nikdo nevymyslí.  ➤

bialetti s knírem

Je pár let před válkou, Benito Mussolini vydává zákaz dovozu nerezavějící oceli, aby podpořil těžbu domácího bauxitu, ze kterého se získává hliník, a do Itálie se vrací Alfonso Bialetti, inženýr, konstruktér a specialista na průmyslové zpracování hliníku. Pro svůj podnikatelský záměr využívá nařízení vrchnosti a principu praní v místních prádelnách – z nádob s vroucí vodou je mýdlová pěna vytlačována přímo pod ruce pradlenám. Právě tento mechanismus použil Alfonso při návrhu své Bialetti Moka Express konvičky skládající se ze tří jednoduchých dílů: spodního zásobníku na vodu, sítka s trubicí, do kterého se jemně dává káva (svět se rozděluje na ty, kteří kávu v sítku stlačí, a na ty, kteří nechávají kávě prostor) a horního dílu, kam pod tlakem vroucí vody a páry proudí čerstvá káva. Do druhé světové války prodal pan Bialetti zhruba 10 tisíc kusů ročně. Po ní se do podnikání vložil jeho syn Renato a zatlačil na pilu. Na každou konvičku přidal svou vlastní karikaturu, drobného mužíka s knírkem (L´omino coi baffi), aby odlišil originální „bialettky“ od imitací a dal vzniknout desetiminutovým vtipným reklamním spotům s názvem Carosello. Ty v Itálii zdomácněly tak, že se v hlavním vysílacím čase držely celých 17 let. To už výrobní linku Bialetti opouštělo na 4 miliony konviček ročně, které byly distribuovány po celé Evropě. Renato působil ve firmě 60 let a rodina Bialetti prodala od roku 1933 více než 200 milionů moka konviček. Zemřel letos v únoru a jeho posledním přáním bylo nechat se zpopelnit a uložit do prostorné bialettky na 24 šálků kávy. Rodina jeho přání splnila. Osmihrannou konvičku ve stylu art deco vlastní 90 % italských domácností. Podle autorů knihy 999 Phaidon Design Icons je to jediný průmyslový objekt, který zůstal absolutně nezměněn od doby svého prvního uvedení v roce 1933.

ZEN19

Disko koule Rotující koule se stovkami malých zrcadélek odrážejících paprsky světla vyvolává dojem rozzářené noční oblohy. Autor je neznámý, disko koule se v nočních klubech začaly objevovat už v roce 1920 a ve filmech od roku 1927, kdy se poprvé objevila v němém filmu Berlin: Die Sinfonie der Großstadt. Zatřpytila se také v legendárním snímku Casablanca z roku 1942. Považuje se za první objekt, který dal vzniknout světelným efektům spojeným s hudbou. Madonna měla v roce 2006 na své tour Confessions nad hlavou disko kouli vážící 2 tuny osázenou Swarovského krystaly v hodnotě 2 milionů dolarů.

Chanel No. 5

Ikonický parfém, který ve spolupráci s Coco Chanel vytvořil parfumér Ernest Beaux, voní jako májová růže, neroli a vanilka. Poprvé byl uveden v roce 1921 a byl revolučním produktem své doby. Nabídl netradiční spojení ingrediencí v překvapivě moderním, jednoduchém flakonu ve stylu art deco. Při jeho vytváření se Coco Chanel řídila heslem „odstraňuj, strhávej a nikdy nepřidávej“. K jediné výraznější změně došlo v roce 1924, kdy byly původní zaoblené hrany flakonu zešikmeny. Na vzhled lahvičky dohlíží umělecký ředitel Chanel Jacques Helleu a jednou za 12 let provede nepatrnou úpravu s ohledem na požadavky doby. Jednou to bylo přidání rozprašovače či změna skla, které je dnes těžší a širší, aby podpořilo dojem opravdu luxusního produktu. Chanel No. 5 je nejprodávanější vůní na světě a od roku 1960 má čestné místo na sérii devíti sítotisků Andyho Warhola.

20ZEN

Kancelářská sponka Jak spojit listy papíru dohromady tak, aby držely u sebe, ale dalo se jimi listovat? Na tohle se lidé snažili přijít od 13. století, kdy existují první zmínky o metodě spojování listů papíru. Tehdy jednoduše propíchli levý horní roh a protáhli jej stužkou, která někdy dostala pečeť. Řada listin se spojovala špendlíky. O téměř 6 století později se konečně objevila kancelářská sponka. A to hned na dvou kontinentech a jednom ostrově. Zatímco v roce 1867 si svůj výrobek zaregistroval Američan Samuel B. Fay, o 32 let později i Johan Vaaler, zaměstnanec patentového úřadu v Oslu, podobně stočený drátek začala roku 1883 vyrábět i britská společnost The Gem Manufacturing Company. Britská sponka byla oblá a netrhala papír, a tak Vaalerovu hranatou sponku vytlačila ze světa. Norové nicméně Vaalerovi v jeho rodném městě Sandvika postavili pomník – obří oblou sponku. „Nějakým způsobem je tenhle předmět formálně tak přizpůsoben funkci, že to nelze ani překročit. Je to vynález technické revoluce spíše než design v pravém slova smyslu,“ říká Jakub Berdych.

Zátka

Jak prodat nápoj sycený oxidem uhličitým tak, aby bublinky v něm vydržely co nejdéle? Nad tím si ke konci 19. století v Baltimoru lámal hlavu William Painter, činorodý inženýr irského původu. Za svůj život získal na 80 patentů, jedním z nich byl například stroj pro odhalování padělaných peněz nebo bezpečnostní vystřelovací sedadlo do osobních vlaků. Williamovi ale brzy došlo, že chce-li zažít opravdový velkolepý úspěch, musí vytvořit něco jednoduchého, co lze vyrábět masově. Inspirován zvyšující se popularitou sycených nápojů, které byly široce dostupné v lékárnách a hospodách od roku 1880, vytvořil o 19 let později korunkový uzávěr, který se rozšířil po celém světě. Zátka měla vlnitý okraj, který ručním nebo strojovým přitlačením vytvořil pevné víčko tvaru korunky s vloženou korkovou vrstvou, která zabraňovala kontaktu kovu s nápojem. „Jde spíš o vynález, než vyloženě o design. Jsem přesvědčen, že to víčko ani nelze udělat jinak. Možná proto zůstává v nezměněné podobě dodnes. Ještě si pamatuju to korkové kolečko na spodní straně zátky, které jsme jako děti vyloupávaly,“ říká Jakub Berdych. Na víčka vynalezl Painter i otvírák, který si nechal patentovat o tři roky později. Dnes, více než sto let po Painterově smrti, jeho firma, která je součástí Crown Holdings a zaměstnává na 25 000 lidí, prodává ročně zátky v takřka nezměněné podobě za 6,5 miliardy dolarů ve více než 40 zemích světa.

Říká se, že každá čínská domácnost jedny takové má. Nůžky Zhang Xiaoquan nesou jméno svého tvůrce ze 17. století a přesně ilustrují, jak důležitá je v designu jednoduchost. Měděný nýt u sebe drží dvě identické ocelové poloviny skládající se z ostří a zaobleného držátka. Perfektně symetrický design mohou používat praváci i leváci. Továrna, která nůžky Hangzhou Zhang Xiaoquan dodnes vyrábí, jejich princip nikdy nezměnila. Dnes se prodávají ikonické nůžky Zhang Xiaoquan s velkou slávou na Východní Nanjing třídě v Šanghaji. v 360 specifikacích, například zahradnické, kancelářské, kadeřnické nebo kuchyňské. Největší nůžky, které kdy byly vyrobeny, jsou 115 cm dlouhé a váží 56 kilogramů. Mao Zedong vydal v roce 1956 příkaz Hangzhou Zhang Xiaoquan převzít pro stát. Dnes továrna vyrobí 45 milionů nůžek ročně.

Čínské nůžky ZEN21

Moleskine

Jednoduchý zápisník s vnitřní papírovou kapsou a gumičkou. Jenže: psal do něj Wilde, Hemingway nebo Chatwin a skici si do něj prý dělal Van Gogh i Picasso. Zápisníků podobných dnešním Moleskinům vznikla v průběhu 20. století celá řada. Třeba v jedné malé francouzské společnosti ve městečku Tours, o jejímž jméně dodnes vedou historici spory. Ta svou činnost ukončila v roce 1985. Právě jejich zápisníky brával na své cesty Bruce Chatwin a nazýval je „moleskiny“. Ve své knize Cesty písní vypráví příběh, jak v roce 1986 spatřil ve výloze svého oblíbeného papírnictví v Paříži nápis, že zápisníky už nebudou k prodeji. Upadl do lehké hysterie a skoupil tolik zápisníků, kolik jen mohl. O deset let později si Italka Maria Sebregondi přečetla Chatwinovo dílo a navrhla svému zaměstnavateli, italskému nakladatelství Modo & Modo, jestli nechtějí moleskiny začít znovu vyrábět. V roce 1997 tak vznikl první Moleskine zápisník. A stal se masově populárním. Dnes se jich ročně prodá kolem tří milionů moderním technologiím navzdory.

„Stačí pár jednoduchých předmětů. Tedy pokud jsou dobré, víceúčelové a dají se obměňovat. Vyhneme se tak přelévání našich potřeb do řady věcí, které náš každodenní život komplikují, místo aby jej zjednodušily,“ prohlásil ve 20. letech 20. století maďarský designér, žák Waltera Gropia, Marcel Lájos Breuer. Je tvůrcem jednoduchého funkcionalistického nábytku, jehož konstrukci tvoří ohýbané ocelové trubky. Breuer se při jeho tvorbě inspiroval řídítky svého bicyklu značky Adler a židlí, kterou sestavil z plynových trubek holandský architekt Mart Stam. V roce 1925 se zrodila slavná Wassilyho židle, B32 zvaná Cesca, podle Breuerovy dcery Francesky, a nakonec i B33. „Dnes se B33 lisuje v milionech různých kopií, v 90. letech byla v každé kanceláři, byly to ale levné náhražky, místo koženého potahu mělo sedátko koženkový, který brzy popraskal,“ doplnil Jakub Berdych.

22ZEN

Židle B33

Zip

Denně se jich vyrobí na 7 milionů v délce několika stovek kilometrů a 90 % z nich u japonské firmy YKK. Úplně první podobu zipu si na začátku minulého století nechal patentovat vynálezce šicího stroje Elias Howe. Zatímco šicím strojem ohromil, svou verzí zipu bez pohyblivého jezdce, skládajícího se z háčků a oček protažených tkanicí, která je po dotažení urovnala, rozhodně ne. O něco úspěšnější byl chicagský vynálezce tramvaje Whitcomb L. Judson, který vymyslel stroj, jenž všíval kovové zuby zdrhovadla do lemu látky. Whitcomb se pro zip nadchnul tak, že jím chtěl vylepšit korzety, rukavice nebo poštovní pytle, jenže i jeho zip se sem tam zadrhnul, a tak neměl šanci prorazit. To se povedlo až švédskému Kanaďanovi Gideonu Sundbäckovi, který v roce 1914 v Ontariu dokončil svou verzi bezháčkového zdrhovadla: mosazné zoubky navrhl tak, aby do sebe zapadaly jako kladívka a spojil je pohyblivým jezdcem s ypsilonovým systémem. Během první světové války se zvýšila poptávka po leteckých kombinézách, a to byl čas, kdy mohl zip opravdu zazářit. Časopis Esquire v roce 1937 označil zip za zásadní inovaci pánské módy. Ve 30. letech se zipy dostaly i do Československa díky návrhářce Coco Chanel, která své modely zkrášlovala českou bižuterií. Zipy u nás vyráběla firma Erich Wittenberg & co., později KOH-I-NOOR Děčín n. p., nynější Wico B.G.M. Ta vyrábí zipy dodnes. Konkuruje jí vršovická Koh-i-noor, kde se zipy vyrábějí zhruba 100 let a vývoz jde do více než 50 zemí celého světa.

toustovač

Toustovač Dualit Vario, nezbytného pomocníka každé britské kuchařinky, navrhl a poprvé v roce 1946 představil Max-Got Barten. Vzešel ze sídla firmy v garáži na Old Kent Road. Barten byl inženýr, což se odrazilo na podobě toustovače. Strohý design v retro provedení se silným důrazem na funkci dokonale odpovídal britské zásadě, že nejjednodušší věci mají v životě největší hodnotu. Tousty navíc nově po prohřátí z toustovače nevyletěly, ale pouze se povysunuly, takže zůstaly uvnitř dobře prohřáté. Postupně vznikl i toustovač na šest plátků chleba, který patří v Británii mezi nejprodávanější. Rodinná firma Dualit stále existuje a dodnes vyrábí toustovače v téměř nezměněné podobě.

ZEN23

LUxus

Umění perlit Poslední sluneční paprsky léta je dobré neminout. A vychutnat si je s něčím jiskřivým. Třeba sklenicí šampaňského. Toho časem prověřeného. Frédéric Panaiotis přijel do Prahy představit Ruinart, nejstarší značku šampaňského na světě. Text Barbora Petrová

N

ajděte si jiné zaměstnání, pane Mucho,“ odmítla suše mladého Alfonse komise pražské Akademie výtvarných umění v  roce 1878. Osmnáctiletý rodák z  Ivančic je poslechl a  odjel si hledat práci. Do světa. O patnáct let později se stal jedním z  nejvyhledávanějších reklamních grafiků v  Paříži. Jeho tvorbu nehodnotili akademici a kritici, ale platili za ni majitelé úspěšných korporací. Mezi jeho klienty patřila například firma na cigaretové papírky JOB, ale i výrobce sušenek, kreslil reklamu pro Monte Carlo, která lákala na vidinu rajské dovolené u  Středozemního moře. A samozřejmě ho proslavil plakát, který vznikl na zakázku k představení Gismonda pro tehdejší hereckou superstar Sarah Bernhardtovou. Z  dnešního pohledu přezdobené, příliš barevné a  dekorativní Muchovy propagační vizuály znamenaly ve své době revoluci. A i to byl jeden z důvodů, proč ho ke spolupráci v roce 1895 oslovil André Ruinart, jehož rodina se živila výrobou vznešených bublinek od 1729. Tedy nejdéle na světě. Kontrast starého a  nového, konzervativního a moderního, tohle bylo přesně to, co hledal pro prezentaci svého produktu. A  trefil se. Muchův reklamní plakát svou moderností rozpoutal živou diskusi a zájem o jeho produkt stoupal. Od devíti do devíti Ranní slunce se odráží v  kávových lžičkách na stolku přede mnou. Přivírám oči, nadechuju se, nechám si vůní bublinek pošimrat nos. Až pak usrknu. Nejstarší šampaňské na světě. Stejnou tekutinou si Francouzi prolévají hrdlo skoro 300 let. Na to, jak je staré, je překvapivě svěží. „Chtěl jsem šampaňské, které se bude dát pít od devíti rána do devíti večer,“ popsal prý pokračovatel rodů Ruinartů v roce 1946 svou modernistickou vizi, jak vzkřísit po válce byznys s nejstaršími bublinkami. „Je v něm Chardonnay, které ho dělá aromatické a osvěžující,“ popisuje mi sklepmistr Frédéric Panaiotis. „Ale musím říct, že nejlepší doba pro pití je v 10.30 a v 11 dopoledne,“ mrkne na mě ještě jednou tento muž, který vytváří bublinky a stará se o dokonalost cuveé Ruinart posledních 24ZEN

Reklama, kterou v roce 1895 nakreslil Alfons Mucha, aby motivoval Francouze k pití šampaňského Ruinart z Remeše.

Tetovaná láhev Spolupráce s umělci slavným producentům alkoholu svědčí. Šampaňský dům Clicquot Ponsardin se drží zásady vdovy Clicquotové „máme jen jednu kvalitu – tu nejlepší“ a přitahuje si nejvýraznější talenty z oblasti umění a designu, jako jsou například Karim Rashid, Pablo Reinoso, Andrée Putman nebo Christophe Pillet. Jedním z posledních návrhů pro tento šampaňský dům je sekretář inspirovaný životem madame Clicquotové od Itala Ferruccia Lavianiho, loňského hosta pražského Designbloku. Dom Perignon na podzim představí výsledky spolupráce s konceptuálním umělcem Michaelem Riedelem, který ztvárnil monolitický obal pro P2 i klasický Vintage. Nejdál šel letos zřejmě dům Hennessy, který nechal vinětu svého koňaku ztvárnit tatérovi z Los Angeles Scottu Campbellovi. Láhev Hennessy Very Special Limited Edition 2016 tak zdobí podobné ornamenty, které na svých tělech nosí hollywoodské celebrity, rapeři i umělci. Mimochodem i jeho, stejně jako před 100 lety Muchu, vyhodili z univerzity a jen díky tomu se, zpočátku nedobrovolně, začal živit uměleckým tetováním.

Foto Ruinart

devět let. „Duplikovat stejnou chuť každý rok je nejtěžší věc. Dělat nové víno je mnohem lehčí,“ vypráví dál. V roce 2029 bude jeho vinařství slavit 300 let a už nyní chystají speciální edici. „Vím, co bych chtěl a jak by to mělo chutnat, a teď čekám na dobrý rok,“ popisuje s úsměvem svoji práci. Nejlepší je to, co chutná Všechno to začalo v  17. století. Benediktinský mnich Dom Thierry Ruinart v Remeši předpověděl, že šumivé víno z jeho rodného regionu čeká velká budoucnost. On sám zasvětil život Bohu, ale jeho synovec Nicolas, původně obchodník s látkami, se pustil do realizace této vize. Do té doby bylo šampaňské známé pouze v regionu, hlavně proto, že ho nebylo možné přepravovat v sudech. V roce 1728 ale přišla zlomová královská vyhláška, která povolila přípravu vína v láhvích. Po druhé světové válce ale rodinný podnik Ruinartů téměř zanikl. „Tehdy nám zůstali jen dva zákazníci, oba v Paříži,“ popisuje Panaiotis. Tatam byla sláva z dob, kdy značku propagovaly Muchovy kresby. Nedostatek financí jim pak dovoloval rozvíjet se pomalu, museli se soustředit jen na svůj domácí trh. Ještě před pár lety nebyli skoro ani přítomni na americkém trhu. A  tak se Ruinart vrátil k osvědčené propagaci – spojení svého ušlechtilého tradičního nápoje s novým neortodoxním uměním. Jejich mecenášství dnes zahrnuje i  každoroční podporu 34 mezinárodních uměleckých veletrhů a výstav moderního umění v Londýně, Miami, Basileji, Paříži či Hongkongu. Každý rok pak vyberou jednoho umělce, kterému nechají volnou ruku. Z takové spolupráce vzešel třeba kalendář v podobě 12 skleněných sošek, ve kterých se odráží světlo stejně jako v  hroznech Chardonnay. Vytvořil ho Francouz Hubert le Gall. Podobně zdařilá je i lžička na šampaňské od Indie Mahdavi. Ta před deseti lety navrhla malou stříbrnou kónickou zátku, která vložením do hrdla otevřené láhve zabrání unikání bublinek. A  výsledkem úspěšné umělecké spolupráce je i další designový kousek – chladicí box na šampaňské, který taje přímo na stole. Tento nápad se zrodil v hlavě šestatřicetiletého Němce Maartena Baase. Chtěl připomenout umění žít, kterým oplývalo opulentní 18. století, které dalo světu (kromě jiného) i šampaňské. Že součástí jména francouzských majitelů je anglické slovo pro umění „art“ je možná náhoda. Nicméně v muzeu nedaleko jejich sídla v Remeši visí obraz z roku 1745. Tři muži na něm jedí ústřice. „Dívají se nahoru na strop, kde pár metrů nad jejich hlavami letí špunt – pravděpodobně tedy pijí šampaňské. Dole je vidět v  chladicí nádobě i  láhev, která má typický zaoblený tvar – stejný jako náš Ruinart. Je to velmi pravděpodobně naše víno a historicky první obraz šampaňského,“ vypráví pyšně sklepmistr Panaiotis.

„Nejlepší šampaňské je to, která vám nejvíc chutná,“ říkají modernisté, zatímco konzervativci se drží tradičních úředních pravidel striktně stanovujících, že šampaňské se rodí jen na 86 000 akrech v oblasti Champagne, od roku 1029 chráněné známkou „appellation d’origine“. Pokud patříte k první skupině, vězte, že vzácná tekutina Ruinart Brut se míchá z Chardonnay (40 %), Pinot Noir (51 %) a Pinot Meunier (9 %) a skladuje se v malebných sklepeních a dolech, které jsou součástí světového dědictví UNESCO. Našli v  nich útočiště lidé prchající za první světové války před bombardováním Remeše, ale bylo to i  dějiště opulentních večírků, na kterých popíjely slavné mezinárodní celebrity až do 80. let. Dnes jimi proudí turisté.

Nahoře tající chladicí box na šampaňské a umělec Maarten Baas. Dole 12 skleněných sošek místo 12 listů v kalendáři od Huberta le Galla. Inspiraci našel ve víně a bublinkách.

ZEN25

novinky

Ještě jsme krásní, ještě voníme sluncem, ještě jsou dny plné světla, které se odráží v našich tvářích. K vnější kráse nepotřebujeme tolik věcí. Stačí jen sáhnout po těch pravých, nabízíme vám pár tipů. Připravila Viola Černodrinská l Foto Michael Dvořák

Krém Korres proti vráskám na suchou pokožku s extraktem z kaštanu Castanea arcadia, 40 ml, 890 Kč, www.profimed.cz

Voděodolná tužka na oči Gosh, 199 Kč, www.fann.cz

Limitovaná kolekce parfémovaných vod Diptyque Essences Insensées s májovou růží z Grasse, 120 ml, 3700 Kč, www.ingredients-store.cz

26ZEN

Rtěnka Clarins Joli Rouge z kolekce Volume, volume, volume!, 690 Kč, k dostání ve vybraných parfumeriích

Rozjasňovač a oční stíny v jednom Mary-Lou Manizer značky The Balm, 549 Kč, v síti parfumerií Douglas Zubní kartáček Marvis, 160 Kč, www.profimed.cz

Balzám na rty BioAroma se včelím voskem, pomerančem a skořicí, 25 ml, 175 Kč, www.bioaroma.cz

Řasenka Supra Volume značky Clarins, 660 Kč, k dostání ve vybraných parfumeriích

Toaletní voda Replay Stone s vůní citronu, hřebíčku a cedrového dřeva, 50 ml, 850 Kč, v síti vybraných parfumerií

Rozjasňující make-up Jafra Royal Jelly, 30 ml, 640 Kč, www.jafracosmetics.cz

ZEN27

portrét

E l i s a b e t h G ü r t l e r ová

strážkyně posvátného Je nejslavnější podnikatelkou Vídně, dědičkou hotelu Sacher, organizátorkou plesů ve zdejší Opeře, vášnivou chovatelkou lipicánů a vůbec ztělesněním pravé rakouskosti. Mísí v sobě oblibu k monarchistické tradici i k pokroku. Elisabeth Gürtlerová poskytla ZENu rozhovor a provedla nás svým životním příběhem. Text Rhea Krcmárová l Foto Christian Wind

U

mím upéct čokoládový dort, ale pravý sachr neumím,“ potutelně se usmívá Elisabeth Gürtlerová. Nejdůležitější je na ikonickém dezertu bezchybná, hladká, lesklá poleva a  tu paní Gürtlerová raději přenechává profesionálům ze svého hotelu Sacher. Není toho mnoho, co by Elisabeth Gürtlerová neuměla. Působí nesmírně žensky, její letní šaty jsou decentní, perlové šperky nápadné. Na nohou průhledné lodičky se škádlivě barevnými kyticemi z perel. Kdo ji nezná, mohl by si myslet, že je jednou z mnoha elegantních manželek vyšší vídeňské společnosti, že ji potká v  lóži Vídeňské státní opery či v salonu biedermeier ve vile u zámku Schönbrunn. Ne v dozorčích radách velkých bank či 28ZEN

koncernů. Elisabeth Gürtlerová je přitom jednou z nejznámějších a nejúspěšnějších podnikatelek v  Rakousku. Současná Vídeň nese její jasný otisk a nežije tu člověk, který by ji neznal. Ať už „sachr“, tedy slavný Sachrův dort z čokolády a meruňkové marmelády, ples v Opeře či světoznámou Španělskou dvorní jízdárnu, paní Gürtlerová všechny tyto rakouské ikony s  něhou, ale do detailu modernizovala. Píše se rok 1990, Elisabethin, tehdy již bývalý manžel a dědic hotelu Sacher Peter Gürtler si bere život a v závěti přenechává – k naprostému překvapení půlky Vídně – vedení hotelu Sacher své manželce a  matce jeho neplnoletých dětí. Elisabeth Gürtlerová se přes noc stává vládkyní nad nejznámějším hotelem v  metropoli na

ZEN29

Umím věci delegovat. Detaily se zabývám, jen když si všimnu, že nefungují.

30ZEN

Dunaji. Hotel, který ve Vídni láskyplně nazývají „Das Sacher“, patří k městu jako Opera, lipicáni nebo Prátr. V  70. letech byl dokonce dějištěm televizního seriálu. Matka dvou dětí tedy nezdědila zrovna jednoduchý úkol. Hotel jsem já Studovaná inženýrka ekonomie má smysl pro byznys v genech. Dcera obilného barona a významného dovozce se před svým sňatkem a po rozvodu starala o  rakouskou distribuci čokolády Lindt či polévek Campbell. V  rodinném hotelu v tyrolském Seefeldu sbírala zkušenosti s nadstandardní péčí o hosty. Za nové vládkyně hotelu Sacher nastala éra jemné modernizace. Vize Elisabeth Gürtlerové byla jasná: lehce zastaralý hotel se má opět stát jasnou jedničkou. Hotel jsem já, prohlásila kdysi Anna Sacher, vdova po jeho zakladateli

a  žena, za které hotel zažil svou první zlatou éru. Ale na Elisabeth Gürtlerovou to sedí neméně. Postupně ho opravila, rozšířila o  sousední budovy a nechala nově zařídit pokoje: plyšový styl vídeňského bulváru Ringstrasse nahradila decentní, Anglií inspirovaná elegance. Elisabeth Gürtlerová ví, že jen z tradice se žít nedá: „Pokud chcete, aby starobylé, tradiční a  vzácné věci byly přijatelné i v dnešní době, musíte s  nimi pracovat tak, aby odpovídaly požadavkům dnešní doby a navrch ještě byly zajímavé.“ Hotel Sacher je nejlepším příkladem její filozofie. Na první pohled se zdá, že se od dob Franze Josefa a  Sissi vlastně nic nezměnilo, ale na druhý poznáte, že budova jednoznačně přistála v 21. století. V lobby najdete – mezi desítkami fotek urozených štamgastů z minulých desetiletí – i ceduli, která hosty diskrétně upozorňuje na možnost sledování zápasu fotbalového Eura v  jednom ze salonů v  přízemí. Za dřevěným obkladem se hotelem táhnou optické kabely a  hotelový magazín hostům slibuje rychlost připojení 100 megabitů za vteřinu. A  pak je tu ten přeslavný dort. Konzumován může být externě i  interně, v  hotelovém spa jako zábal ze sachr čokolády či v  kavárně u kávy. V restauraci Anna Sacher, pojmenované po legendární majitelce hotelu z  dob monarchie, máte dojem, že se sama Anna Sacher teprve před chvilkou zvedla ze zeleného plyšového křesla. Ta jsou ale úplně nově vyrobená, protože ta původní byla podle Elisabeth Gürtlerové prostě strašně nepohodlná. „Umím věci delegovat. Detaily se zabývám, jen když si všimnu, že nefungují.“ Není tedy divu, že Elisabeth Gürtlerová je pro mnoho Vídeňanů a  Vídeňanek jakousi Annou Sacher přelomu 21. století. „Její osoba je jasně identifikována s  hotelem, je jeho vůdčí osobností,“ říká vídeňský podnikatel se šperky Friedrich Wille, jehož rodina je od dob první republiky v hotelu Sacher stálým hostem. „Udělala z hotelu znovu to, co jsme si my Vídeňané přáli. Nejen díky jejímu charismatu se hotel Sacher stal ambasadorem Vídně. Představuje eleganci, luxus a  klasiku. Odráží jak tradiční vídeňské hodnoty, tak současného ducha doby. Nalézt mezi nimi rovnováhu je skutečné umění a  paní Gürtlerová ho ovládá znamenitě.“ V Opeře! Čtyři roky poté, co Elisabeth Gürtlerová převzala vedení hotelu, získává ocenění Veuve Clicquot Award za podnikatelku roku. Paní hoteliérky si všímá Vídeňská hospodářská komora, jmenuje ji viceprezidentkou a šarmantní Vídeňanku posílá jako vedoucí obchodních delegací kolem světa. Při jednom z  letů se členy spolkové vlády do Pekingu sedí Elisabeth Gürtlerová vedle tehdejšího ředitele Vídeňské státní

opery Ioana Holendera. Vyměňují si své vize a rumunský kulturní manažer jí okamžitě nabídne post organizátorky Plesu v Opeře. „Chtěl podnikatelku, ne nějakou dobře vypadající slečinku ze společnosti,“ podotýká trochu provokativně Elisabeth Gürtlerová. Holender věděl, že se Ples v Opeře musí zbavit image bláznivé společenské akce. Ples se musí stát důležitým zdrojem příjmů pro Státní operu a ředitel dlouze hledal někoho se smyslem pro byznys a dobrými kontakty na případné sponzory. Elisabeth Gürtlerová nabídku nadšeně přijímá, i když za svou práci nezíská nic víc než velkorysou náhradu výloh. Netuší však, že její plesová premiéra bude narušena mezinárodní politikou. V roce 2000 odsouhlasily státy EU kvůli nové, pravicové rakouské vládě se stranou Jörga Haidera sankce proti Rakousku. Významní hosté ruší svou účast na plese. Elisabeth Gürtlerová však zůstává profesionální a šarmantní, i když její tehdejší přítel, herec a  sociální demokrat Helmut Lohner ples přirovná k apokalyptickému mistrovském dílu spisovatele Karla Krause Poslední dnové lidstva. Elisabeth Gürtlerová bojuje dál, jak říká, „ne pomocí hlasitých zbraní a tvrdostí, ale pomocí kontinuity“. Jak Opera, tak hotel Sacher z jejího nasazení profitují: U  Plesu v  Opeře dnes platí pravidlo „vidět a  být viděn“, a  kdo si na své image nechává opravdu záležet, ten musí před plesem na večeři hned vedle do hotelu Sacher. „Ten večer jsme servírovali 700 až 800 jídel,“ vzpomíná. Sytí a spokojení odcházejí hosté do Státní opery, zamořené květinami, kde se stávají svědky její vize: Ples v Opeře nově definuje jako ples umělců a  večer zahajuje estrádou pěvců a tanečníků. A mění způsob sponzorování, kdo chce večer trávit v  prestižní lóži, musí nechat na konto Státní opery přistát velkorysý dar. Osm let (od roku 2000 do roku 2007) pořádá Elisabeth Gürtlerová Ples v Opeře, hlavní společenskou událost v Rakousku. Svůj odchod vysvětluje tím, že již nemá čerstvé nápady, a snahou vždy v  životě vědět, kdy přestat. Mimoto nemá zrovna nejlepší vztah s ředitelem Státní opery, který má pověst rozmarného impresária a postupně jí komplikuje práci. Když se zamyslí nad rozpory s ním, zůstává diplomatická, konstatuje jen: „Nebylo to jednoduché.“ Místo toho přebírá v roce 2007 legendární Španělskou dvorní jízdárnu ve Vídni. Tato instituce bojuje od doby, kdy byla vyjmutá z  veřejné správy, s  velkými finančními problémy. Elisabeth Gürtlerová, která sama byla mnoho let závodní jezdkyní, se této výzvy nebojí. Se svým spolujednatelem Erwinem Klissenbauerem se vrhne na těžký úkol, jet s těžce zadluženou institucí cvalem směrem do černých čísel. A to se povede. Elisabeth Gürtlerová mimo jiné nastoluje novou marketingovou strategii, osekává

Hotel Sacher Syn vynálezce Sachertorte Franze Eduard Sacher si cukrářstvím vydělal kapitál a hned vedle Vídeňské státní opery založil roku 1876 proslulý Grand Hotel Sacher. Úspěšnou hoteliérkou se však stala jeho žena Anna po jeho skonu. Ze Sacheru se stal ve své době nejznámější hotel na světě, kde se ubytovávala aristokracie a diplomaté. V roce 1934, čtyři roky po smrti Anny, se však hotel dostal do takových dluhů, že jej odkoupila rodina Gürtlerů a založila firmu Eduard Sacher GmbH & Co OHG. Po druhé světové válce hotel načas obsadili Britové. Od roku 1990 po sebevraždě Petera Gürtlera přechází hotel na jeho bývalou manželku a nezletilé děti. Před deseti lety na střeše hotelu nechala Elisabeth Gürtlerová postavit zvláštní patro pro lázeňství a wellness. Každý den se v hotelu Sacher upeče na 900 slavných dortů, které se servírují ve zdejší vyhlášené kavárně. Mezi slavné obyvatele hotelu Sacher patří král Eduard VIII., královna Alžběta II. a princ Philip, monacký princ Rainier III. a Grace Kellyová, prezident John F. Kennedy, Herbert von Karajan, Leonard Bernstein a v roce 1969 i John Lennon a Yoko Ono.

Anna Sacher (1859–1930) Tato žena pocházela z rodiny řezníka, ovšem v šestnácti letech se provdala za zakladatele hotelu Sacher Eduarda Sachera. Měli spolu tři děti, Annu, Fanny a Eduarda. Když v roce 1892 Anna Sacher ovdověla, sama se ujala vedení celého hotelu a získala mu slávu a prestiž. Jak prohlásila: Das Hotel bin ich! Po Vídni byla známá výstředností, známostmi s mnoha umělci, dlouhými černými šaty, ráznou velitelskou povahou a všudypřítomnými francouzskými buldočky. Po první světové válce se hotelu přestalo dařit, Anna odmítala ubytovat neurozené hosty, zatímco v hotelu nechávala bydlet zchudlou aristokracii na dluh. Dnes se po ní jmenuje restaurace v hotelu Sacher.

ZEN31

Made a lightning trip to Vienna Eating chocolate cake in a bag The newspapers said, she’s gone to his head They look just like two gurus in drag (Vyrazili na bleskový výlet do Vídně, v pytli jedli čokoládový dort, noviny uvedly, že mu vlezla na mozek, že vypadají jak dva guru převlečení za ženské.)

Originální Sachertorte Poprvé slavný dort upekl šestnáctiletý Franz Sacher, když se učil druhým rokem na cukráře v kuchyni prince Metternicha. Ten si roku 1832 pro své hosty objednal něco výjimečného. Šéfkuchař Metternichovy kuchyně onemocněl, a tak Franz upekl dort z kvalitní hořké čokolády a meruňkového džemu. O recept se mnoho let vedly soudní pře mezi hotelem Sacher a cukrářstvím Demel, kde se vnuk Franze uchytil jako cukrář a recept přinesl s sebou. U Demela však meruňkovou marmeládu natírají pouze pod polevu, zatímco v hotelu Sacher ji přidávají i do řezu uprostřed.

32ZEN

privilegia a  zavádí letní ples „Fête Impériale“, pro jehož účel přemění jezdeckou halu v Hofburgu v plesový sál pro vídeňskou high society – vše pro dobro lipicánů. Ti se mezitím mohou radovat z jezdkyň, protože Elisabeth Gürtlerová v roce 2008 pohřbí čtyři sta let trvající tradici a do sedla pouští nově i mladé slečny. Ne v první řadě z feministického přesvědčení, ale proto, že ví, že Španělská dvorní jízdárna nesmí být poslední vídeňskou institucí, která se schovává před současností. „Ženy dnes pilotují letadla a hrají ve Vídeňských filharmonicích. Instituce, která jako poslední bude bránit ženám ke vstupu, to odskáče kritikou.“ Kromě toho jízdárna z  této rovnoprávnosti jednoznačně profituje. „Ženy jsou výborné jezdkyně, pro koně mají skvělý cit. V  drezuře vyhrávají většinu velkých turnajů. Pokud chce mít jízdárna nejlepší jezdce, nesmí se zamykat před ženami,“ tvrdí. Naplno, anebo vůbec Letos předala otěže skupiny Sacher. Hotel ve Vídni je nyní pod vedením její dcery Alexandry a  zetě Matthiase Winklera. Salcburský hotel Sacher vede její syn Georg. Zdá se ale, že trojnásobná babička pracuje stejně intenzivně jako dřív a ani úmrtí jejího životního partnera Helmutha Lohnera v  roce 2015 ji nezbrzdilo. V okamžiku, kdy jiní uvažují o klidném odpočinku, ona sedí v představenstvech, křtí výletní lodě na Dunaji a  revitalizuje rodinný hotel Astoria v Tyrolsku. Přitom doslova září proslulým nadšením, když vypráví o svém nejnovějším projektu a když na svém iPhonu, zdobeném kamínky Swarovski, ukazuje fotky a stavební plány venkovního „vodního parku“. Je si vědoma

toho, že v podstatě pracuje nonstop. „Dvakrát až třikrát týdně cestuji z  Vídně do Tyrolska, pět set kilometrů jedna cesta.“ Jízdy vlakem do Tyrolska a zpět nevyužívá pro spánek, ale pro čtení a psaní e-mailů. Nelže tedy, když říká, že čas je pro ni nejluxusnějším zbožím. „Často si říkám, že mám tak krásnou zahradu, že bych v ní chtěla zůstat, ale nemám čas si ji užít.“ O věci usiluje s trpělivou grácií, je to její strategie. „Nemám ráda slovo Ehrgeiz, německý výraz pro ambici, protože v sobě obsahuje slovo Geiz, tedy lakotu. Člověk má být sebevědomý, ale ne nátlakový, neměl by to přehánět. Když se totiž dostane do momentu, kdy už dokáže vidět jen dopředu a nikoli doleva ani doprava, ztratí okolí ze zřetele a  nedokáže reagovat na kladné vlivy a vztahy. Když budu o něco usilovat a tvrdošíjně si za tím půjdu, může se stát, že opomenu jiné cesty, které mohou být lepší.“ Ovšem co nedokáže dokonale, to raději nedělá vůbec. Než převzala vedení hotelu Sacher, byla Elisabeth Gürtlerová vášnivou jezdkyní, umění drezury se učila od mistrů Španělské dvorní jízdárny. V roce 1979 dokonce vyhrála titul vicemistra Rakouska. „Když jsem s koňmi trénovala drezuru, po tréninku jsme se šli pomalu projít lesem, aby kůň slyšel ptáky a  cítil, jak kolem vane vítr, aby viděl listí. To kůň potřebuje, aby zůstal při smyslech.“ Na profesionální jezdeckou kariéru však při vedení hotelu nebyl čas, a  tak v  roce 1990 odevzdala jezdeckou helmu a bičík. Sednout si na koně a jen tak pro radost vjet do západu slunce, to pro ni není. „Když víte, jak vypadá skutečně dobrá jízda na koni, dojdete k bodu, kdy si řeknete, že končíte, když fyzicky nejste schopni znovu dosáhnout té dokonalosti.“

▼ Inzerce 258313/15

Krátce po svatbě a sedmidenním demonstrativním ležení v posteli amsterodamského hotelu se John Lennon a Yoko Ono 31. března 1969 přesunuli do vídeňského hotelu Sacher, aby tu uspořádali tiskovou konferenci den po odvysílání Znásilnění, dokumentárního filmu Yoko Ono, v rakouské televizi. Zcela zahaleni v pytli z prostěradla a obklopeni rakouskými novináři vysvětlovali svůj koncept zvaný bagism, tedy způsob komunikace, aniž by bylo patrné pohlaví, rasa, věk, barva očí i vlasů komunikujících. Svůj pobyt ve Vídni zapsal John Lennon i do písně The Ballad of John and Yoko.

BUĎTE V ŘÍJNU JINÁ S ČASOPISEM MOJE PSYCHOLOGIE

+ DÁREK

ROZJASŇUJÍCÍ DENNÍ PÉČE PROTI VRÁSKÁM SÉRUM VÉGÉTAL

ZAPOJTE SE DO CELOSVĚTOVÉHO BOJE PROTI RAKOVINĚ PRSU A PODPORY NEMOCNÝCH ŽEN! 16 20

1 Kč z každého prodaného vydání a 10 % z inzertních příjmů věnujeme na konto sdružení Mamma HELP, sdružení pacientek s rakovinou prsu. Více na www.mammahelp.cz

fashion

Fotografka Bára Prášilová má za sebou historii baletky, obsedantně miluje nohy a momentálně ji baví rozebírat tělo jako puzzle. A nás baví Bára Prášilová. Foto Bára Prášilová Styling Mili Havrlantová Make-up & vlasy Eva Svobodová Modelky Andrea (Clique Models) Kateřina J (PH Models)

34ZEN

ZEN35

Na předchozí dvoustraně Šaty Zuzana Kubíčková, 26 800 Kč Náušnice Blueberries, prodává BackYard, 2190 Kč Boty Guess, 5490 Kč Punčochy Ander, 99 Kč Vlevo Top Escada, 9790 Kč Náhrdelník Monies, prodává Dušní 3, 9690 Kč Legíny Leeda, 1890 Kč Boty Gianvito Rossi, prodává Obsession, 33 840 Kč Vpravo Šaty Dolce & Gabbana, 73 570 Kč Čelenka Salvatore Ferragamo, 3470 Kč Brýle Pagani, prodává Debut Gallery, 2600 Kč Boty Guess, 5750 Kč Punčochy Ander, 99 Kč

36ZEN

ZEN37

Prsten Damien the Shark, Blueberries, prodává BackYard, 4990 Kč Lodičky Salvatore Ferragamo, 12 390 Kč

38ZEN

ZEN39

40ZEN

Vlevo Kabát Chatty, 19 250 Kč Kalhoty Zuzana Kubíčková, 10 800 Kč Klobouk Tonak, 2100 Kč Náušnice Lucie Houdková, prodává Debut Gallery, 2200 Kč Prsten Monies, Dušní 3, 2490 Kč Lodičky Gianvito Rossi, prodává Obsession, 16 800 Kč Vpravo Šaty Leeda, 5490 Kč Zelené lodičky Gianvito Rossi, prodává Obsession, 15 680 Kč Prsten Blueberries, prodává BackYard, 1450 Kč Brýle Item, 1550 Kč Body Topshop, 799 Kč Růžové boty Guess, 4950 Kč

ZEN41

esej

Nevyléčitelní optimisté Esej o tom, co jsme si odnesli z revoluce a devadesátek, proč se ze zástupců jeho generace stávali ezoterici a blázni a jaký je rozdíl mezi Prague Pride a poutí na Velehrad a jestli vůbec nějaký je, napsal pro ZEN guru v oblasti budování a řízení firemních značek Tomáš Hrivnák. Text Tomáš Hrivnák

Třebas mi i hlavu za to utni, je přec jedna pravda absolutní, krutá jak zlo v Pandořině skříňce a to nikdo nezmění: Když tě zavřou do blázince, je to vskutku k zbláznění. (T. R. Field: Absolutní pravda)

42ZEN

V

šenosti „stavění“. Je navíc v  tom nejlepším smyslu slova extrozpomínám si na jeden ze svých nejpronikavějších vertní, zaměřené ven, do krajiny možností a změn. zážitků normality: V nádherném parku bohnické léNebojím se také říci, že je nám vlastní myšlenka osobního přečebny hrabu coby pacient podzimní opadané listí, ve sahu, transcendence. I  tím patříme ke starožitnému modersluchátkách mi hraje Man on the Moon od R.E.M. nistickému haraburdí. Transcendence totiž dnes už nepatří Je zjevné, že svět podivných hodnot, nesrozumitelných motivací k atributům normality. Rád děsím své podstatně mladší známé a nespolehlivých souřadnic je tam venku: v panelových králíkára vyprávím jim o  svém horoucím katolickém období ve  druhé nách za zdmi blázince, ne tady, v prostorném a klidném parku polovině osmdesátek. Chodil jsem denně na ranní mši v  6.00 se stoletými kaštany a za pozvolného plynutí času v rytmu vyhodin, modlil jsem se na kolenou, a dokonce (tím si však dnes už cházkové chůze. Píše se rok 1993, sametová revoluce byla včera. nejsem zcela jist) jsem mluvil s Bohem. V poslední době zařazuji Vystřelilo nás to k horizontu rychlostí pro dnešní mladou genena konec svého vyprávění i velké finále: Jsem pobouřen názorem raci sotva představitelnou: některé do politiky, jiné do byznysu jednoho ze svých FB přátel, který srovnává Prague Pride a Dny či médií – s občasným mezipřistáním v blázinci. Vysvětluji si to lidí dobré vůle na Velehradě. Dotyčný přítel reaguje na homotak, že jsme se dotýkali zcela nových hranic normality, a ty byly fobní komentáře k PP a vyzývá účastníky diskuse, aby vedli paobčas méně poddajné, než bychom si mysleli. Nicméně, pokusy ralely mezi oběma happeningy: oba jsou manifestací nějakého tu byly. menšinového názoru, oba na jistou dobu omezí infrastrukturní Normalita pro nás byla definována mimo jiné jako možnost zákomfort místních obyvatel, oba se poměrně hlasitě projevují. sadní změny – oproti jasně definovanému a  neuspokojivému Můj FB přítel vydává vítězný ryk nad symbolickou horou mrtvol stasu quo. Normalita znamenala umět se nasrat, jít a něco s tím homofobů a uzavírá v tomto duchu: Prague Pride = Velehrad. Tu udělat. V  roce ‘89 nám bylo mezi dvaceti a  dvaadvaceti. Mimo máš! Přeberte si to, až příště budete kritizovat LGBT sleziny! Jen„ostrůvky pozitivní deviace“ řádil komunistický režim, o  němž že – dodávám já: Slavit svou sexuální orijsme věděli, že naší generaci nic dobrého entaci není totéž jako slavit Boha. Zatímco nechystá. A tak jsme pomohli s jeho demonjá nemám sebemenší problém s  přijetím táží. Tento prožitek změny, toto víceméně homosexuality, transgenderu a  queer-neúspěšné promítnutí hluboké touhy na plátTomáš Hrivnák (1967) Pochází z Bratislavy. Ve ss v  jakékoli jejich podobě, oslava Boha ze no všednosti, každodennosti, životní praxe, světě značek, reklamy mne v mžiku dle pravidel nové normality v nás – myslím – zanechal znatelnou stopu. a marketingu se pohybuje dělá aberaci. Dát průchod své vůli po sociUdělal z nás nevyléčitelné optimisty. I s odpřes dvacet let. Působil jako copywriter a kreativní álním přijetí je v pořádku. Hlásit se k vůli po stupem času a  navzdory bezpočtu pokusů ředitel (MARK/BBDO), ředitel transcendenci je podezřelé. Spojit to dokáoznačit nás jako podvedené děti vím, že jsem strategického plánování že snad jen Putna! Když v debatě dojdeme byl součástí revoluce. Byl jsem revolucí. Od (TBWA a Euro RSCG) i ředitel firmy (Men on the Moon). až sem, jsme zpravidla už dost opilí a  arté doby bloudíme krajinou a  vidíme ji jako Pět let spoluvlastnil Idealisty gumentačně nedůslední, takže spor končí možnost. Vstupujeme do vztahů a vidíme je a nyní je poradcem v oblasti objímáním a pouštěním Elánu a Tublatanjako možnosti. Jsme problemsolveři. řízení značek ve společnosti Hrivnak. ky na YouTube. V oficiálním (čti neopilém) Je to však stále těžší: Železná opona je v jisdiskurzu to však končí jinak: buď sankcemi tém smyslu stále tady, ale není železná – je nedemokratických liberálů, nebo zlobou spíše z páry, strachu a předsudků. Berlínská neliberálních demokratů. zeď je rozebrána na artefakty a  vystavena V promýšlení nových hranic normality často myslím na dva inv řadě galerií světa. Ale jsou zde nové zdi: pružné, hebké a přitažspirativní a  hluboké autory: Zygmunta Baumana a  Viktora E. livé, velmi intimní. Personifikované násilí komunistických mláFrankla. Nechci tady rozvíjet notorický Baumanův mem o tekuté tiček se transformovalo do systémového násilí, které se tváří jako modernitě. Chci říct, že když jsem autora poprvé osobně uviděl – naše volba. Liberalismus a demokracie jsou uprostřed ošklivého myslím, že na některém z For 2000–, bylo mi jasné, že ten mem a zdlouhavého rozvodu. Jak se kdesi nedávno psalo – liberalisje prožitý. Bauman vypadal nekonečně unaveně, ale mluvil jako mus si už dokáže představit život bez demokracie a demokracie prorok. Mluvila z něj únava, která dokáže vidět mimo sebe, za si zvyká na život bez liberalismu. Není to změna, kterou jsme si horizont zjevné a neutěšené normality. Frankl, otec logoterapie, přáli. Těžko a tápavě hledáme hranice této nové normality. Cho3. vídeňské školy psychoanalýzy, mě zase oslovuje tím, že chápe díme dost nejistě designovým politickým porcelánem, abychom vůli ke smyslu jako legitimní a zásadní sílu potřebnou k duševněkomu něco nerozbili. Kromě toho, že jsme problemsolveři, nímu zdraví člověka. Dává tuto sílu do kontrastu s předchozími jsme totiž většinou i slušně vychovaní. psychologizujícími přístupy – Freudovou a Adlerovou psychoanalýzou. Ta první přiznává primát pudovému já, které generuCo nám zbývá? je hédonickou motivaci, vůli ke slasti. Druhá nahrazuje libido Jsme možná poslední modernistickou generací. Či spíše genetouhou po sociálním přijetí a uplatnění – vůlí k moci. Franklův rací pohrobků modernismu: pohledu, který sice vidí hluboce pohled zdůrazňuje, že naplnění a duševní zdraví je nutné hledat nefunkční systém, hodnoty a praxi, ale domnívá se, že na jejich mimo hranice našeho já – prostřednictvím vůle ke smyslu. troskách může (musí) vzniknout nová stavba. Nerezignovali jsme na materialitu pokusů o  život. Znám několik svých generačStojím ve Františkánské zahradě v  samém centru Prahy. Je ních soudruhů, kteří obrátili svou pozornost k velmi exotickým pozdní léto, všude kvetou a voní bylinkové záhony. Opodál na možnostem této nové stavby. Stali se z  nich šamani, ezoterici, hřišti řádí děti – i ty moje. Za plotem je františkánský klášter. survivalisti či vášniví zastánci konspiračních teorií. Jejich cesty – Křikem dětí, touto zahradou a  alespoň teoretickou blízkostí obrazně řečeno – často vedou zatraceně blízko zdí bohnické léBoha jsou dnes určeny hranice mé normality. Než zase budu čebny. Jejich tápání je však kryto zlatem osobní zkušenosti, zkumuset do blázince.  ZEN43

média

O  obrazech jako živých J a r o m í r Vo l e k

Zprávy v televizi nebo v telefonu v kapse přijímáme stejně samozřejmě, jako dýcháme vzduch. Zároveň v mnoha z nás nepřetržitý tok informací vyvolává tíseň. A to až tak, že se od médií odstřihneme. S Hanou de Goeij si o tom vyprávěl člověk, který čte a sleduje tolik zpravodajství, kolik jen fyzicky zvládne, sociolog a expert na masmédia Jaromír Volek. Text Hana de Goeij l Foto Kiva

J

aromíra Volka znám dobře. Tedy jeho profesní tvář, která ze sebe na požádání dokázala sypat příklady a příběhy o tom, jak média všeho druhu vstupují do našich životů. Několik semestrů jsem seděla jako přikovaná do univerzitních lavic a s fascinací naivní dvacítky naslouchala jím reprodukovaným i  vytvářeným teoriím o  masmediální komunikaci. Byly natolik objevné, že můj mozek, od přírody líný, jak se dočtete dál, vyvinul extra úsilí k  jejich pochopení. Mnohdy překvapuji sama sebe, řadu z jeho postřehů si pamatuji dodnes a s gustem je v jistých kruzích cituji jako kdysi má babička úryvky básní světových i českých poetů. Kromě lehce mizejících obrazů a  obecného vhledu do problematiky zvolených oborů představuje těchto pár střípků konkrétní poznatky, které jsem si spolu s univerzitním diplomem z bran Masarykovy univerzity odnesla. Takže, pane doktore, děkuji. Naše cesty se na několik let rozešly, aby na sebe narazily při tomto rozhovoru. Oslovila jsem ho zcela cíleně a věděla jsem, že nezklame. Vyprávění o tom, jak média mohou nevědomky, a možná i vědomě, napomáhat teroristům a jak konzumovat lavinu informací, abychom si zachovali zdravý rozum, neztratilo nic na své síle.

44ZEN

ZEN45

možnost systematicky sledovat práci několika novinářů, které čtenář víceméně dobře zná, je jednou z nejjistějších strategií, jak se relativně dobře orientovat.

Jaromír Volek (53) Pochází z Tábora. Po studiích sociologie zůstal v Brně a dnes zde vyučuje na katedře mediálních studií a žurnalistiky teorii masové komunikace. Je autorem řady publikací o tom, jak rozumět mediálnímu obsahu, a o mediálních trendech.

46ZEN

Čtete zprávy každý den? Jaký obraz světa ve vás zanechávají? Jistě, čtu, poslouchám i sleduji. Takže jsem za ta léta patřičně ztratil cit a profesně se deformoval. Obraz, který mi naskakuje nejdříve, souvisí s nedávnou vraždou kněze ve francouzském SaintÉtienne-du-Rouvray. Zvlášť v posledních týdnech jsem si říkal, jak onen téměř každodenní řetězec vražedných útoků, komunikovaný médii v podobě pornografie násilí přes filtr televizní obrazovky či monitoru, potlačuje informaci a zůstává jen čirá emoce. Emoce strachu, ale i jisté úlevy, že se nás to bezprostředně netýká. Média mají schopnost exponovat ohrožení, které následně utlumí tím, že událost popíší a  okomentují. Stále častěji ale zapomínají, že tím de facto pracují ve prospěch například teroristického vraždění, které sleduje cíl šířit úzkost. Typickou ukázkou této slepé strategie bylo odvysílání videozáznamů vražd nevinných obětí, které vyrobili samotní vrazi, reprezentující Daeš. Fakticky tak média, která tato videa odvysílala, použila zbraň nepřítele proti vlastní populaci. Zdá se, že až poslední události vedou alespoň některá periodika k potlačení obrazů posilujících šíření určité psychické nákazy.

ka tuto soutěž nemohou nikdy vyhrát. I pro mediální amplifikaci patologického sociálního jednání ale platí zjištění Wilsonovy a  Kellingovy teorie rozbitého okna. Ta ukazuje, že jasně deklarovaná vůle netolerovat sebemenší porušení řádu má vysokou efektivitu při potírání i závažné kriminality. V případě tématu, o kterém se bavíme, jde o to, že média mají schopnost nechtěně legitimovat jakékoli jednání, kterému propůjčí svůj magický rám. Někdy se mluví o televisibilitě jako specifické formě autority těch, kteří byli „v  obraze“. Včetně vraždících teroristů. Je třeba, aby média v tomto smyslu neposkytovala teroristům ani náznak takové autority. Existuje hranice, kdy lidé začnou negativní zprávy ignorovat? Čtenost, sledovanost i  poslechovost léta klesá a nejoblíbenějším žánrem majoritní populace je dlouhodobě komedie. K saturaci násilnými obsahy pravděpodobně došlo zvláště u televizních diváků již na přelomu tisíciletí. Tehdy se generace zvyklé na nenásilné a deerotizované české seriály nasytily kečupovou krví béčkových amerických filmů a seriálů a začaly se vracet do bezpečné vísky českých Chalupářů. Současně ale platí, že jsou tu důvody, které budou dále udržovat relativně vysokou hladinu konzumu mediálního, zpravodajského násilí. Pokud nebude regulováno. Voyerská potřeba sledovat sebedestruktivnější obrazy prosákla nejen do profesní praxe velké části médií, ale skrze ně i  do každodenních očekávání velké části populace. Jde v jistém smyslu o circulus vitiosus, který spouštějí nejen ekonomické motivy zvýšit prodej reklamy, ale i  nevědomá potřeba, puzení mediálních konzumentů vidět násilí a tím se na jeho potenciální hrozbu adaptovat.

Některé televize asi budou namítat, že videa s podobným obsahem se stejně dostanou ven přes sociální sítě nebo konkurenci. Jak by se měly rozhodnout, co odvysílat a co už ne? Klíčové je sladit dva požadavky. Nepotlačovat takto společensky důležité informace, ale současně je nemedializovat způsobem, který nahrává teroristům. Tedy otázka nezní, zda medializovat, ale jak. Obecně platí následující pravidla. Nemedializovat materiál dodaný vrahy, nepracovat s jejich jmény, nevizualizovat jejich tváře ani činy. Neposkytovat těmto lidem titulní strany a  neumísťovat je do titulků. Jinými slovy, nevytvářet teroristům mediální auru. V praxi to ale není tak jednoduché. Velmi záleží na novinářské vnímavosti a kulturní senzitivitě editorů, kteří rozhodují o finální podobě sdělení. Dokončujeme teď výzkumný projekt „Český novinář v komparativní perspektivě“, v jehož rámci jsme oslovili více než sedm stovek žurnalistů, se kterými jsme hovořili i o nezamýšlených důsledcích medializace terorismu. Většina z nich si uvědomuje její problematičnost. Zatím má stále navrch liberálně-tržní hledisko. Myslím ale, že se blíží čas, kdy média budou muset vzít v úvahu, že jsou součástí problému, jelikož s nimi teroristé počítají jako se zbraní svého druhu, která pomáhá umocňovat dopad jejich činů.

Jak si vybíráte, co čtete? Podle autora? Vlastníka média? Vzhledem k tomu, že média a speciálně novináři představují předmět mého profesionálního zájmu, nemohu si vybírat jen podle vkusu. Upřímně řečeno, snažím se číst vše, co fyzicky zvládnu, a udržovat si tak přehled o domácí i zahraniční mediální scéně. Samozřejmě mám své oblíbené komentátory napravo i  nalevo, doma i  v  zahraničí. Možnost systematicky sledovat práci několika novinářů, které čtenář víceméně dobře zná, představuje jednu z  nejjistějších strategií, jak se relativně dobře orientovat. Nejškodlivější je uzavírání se do názorových bublin, kterému mimochodem dosti nahrávají sociální sítě.

Co argument, že na sociálních sítích se stejně vše objeví? Věřím, že velká agendotvorná média by neměla soupeřit se sociálními sítěmi či obecně informačním odpadkovým košem, kterým internet přetéká. V jistém smyslu a u určitého typu publi-

Řada lidí se od médií odstřihává. O tom, k čemu nemají co říct a co nemohou změnit, nechtějí vědět. Doporučují to i někteří lékaři. Počet lidí s  dobrovolnou televizní dietou mírně roste u  nás i  ve světě. Zhruba okolo deseti procent lidí z  vlastní vůle nesleduje zpravodajství.

Nemyslím ale, že by populace byla schopná se ve své většině zříci zpravodajských médií a  jejich novinářů jako navigátoru ve stále složitějším světě. Momentálně jsme svědky přesunu zvláště nejmladšího publika do sítě sítí, do které se za nimi vydalo i  mnoho novinářů. Řada z  nich se zde ale ztratí a s nimi i pojetí novinářské profese v podobě, v jaké jej známe v posledním století. Příští desetiletí bude pravděpodobně znamenat pozvolný úbytek konzumace takzvaných starých médií a současně budou stárnout nejnovější nová média. Řídnout bude profesionální novinářská komunita, kterou budou do jisté míry nahrazovat technologie. Role vypravěče a průvodce individuálními i společenskými příběhy má ale svou archetypální sílu, a  pokud zůstane zachována antropologická a  psychologická konstrukce lidského jedince, bude potřeba průvodců sociálním světem – tedy i novinářů. Napadlo i vás se někdy od médií odstřihnout? Před léty jsem si vyzkoušel několikatýdenní mediální dietu. Abstinenční příznaky jsem neměl, ale myslím, že můj život by byl bez médií chudší. Většina z nás si už nedovede představit život vymezený jen informačními hranicemi nejbližšího kostela a  tržiště. Dialog, který vedeme s  médii a  svými novináři, je důležitým produktem lidského ducha. Pravda, má své různé mutace a deformace se společným jmenovatelem v podobě sebereferenčního sebezahledění. Občas se zdá, že primárně jde více o média, a ne o jejich publikum. Stále ale média mají nezastupitelnou roli v propojování světa, který už několik desetiletí naráží na své fyzické hranice, jak předvídal Teilhard (francouzský filozof, pozn. red.). Média máme mimo jiné i  proto, aby odraz od těchto hranic zpět k  nám samotným nebyl příliš bolestný. Jak vlastně zprávy z médií zpracováváme? Předně vnímáme mediální obsahy selektivně. Vytěsňujeme obsahy, které nám nevoní, které jsou pro nás hodnotově či esteticky nepřijatelné. Navíc jsme kognitivní lenoši, což znamená, že šetříme energii a využíváme (například při konzumaci televizního zpravodajství) percepční schémata, tedy už vytvořené interpretace. Například interpretace rodových, etnických či náboženských skupin. Tak funguje stereotypizace. Šetříme mozek a jsme líní ptát se pokaždé znovu u každého Roma, blondýny, muslima, co je zač. Mozek nám velí dosadit si tu nejsnadnější interpretaci, na kterou jsme už museli kdysi vynaložit energii, respektive jsme se ji museli naučit. Proto změnit majoritně sdílené naučené postoje je velmi těžké, a  to zvláště ve společnosti, která je etnicky homogenní, do sebe zahleděná, a tudíž i úzkostná v  případě konfrontace s  jakýmkoli novým schématem, vzorcem chování. To není kritika, je to ZEN47

konstatování stavu, který byl v české kotlině posilován minimálně v posledním půlstoletí. Jak mohou média ovlivňovat mínění svých diváků a čtenářů? Komunikačních strategií je v tomto smyslu celá řada. Například pokud se média hlavního proudu rozhodnou akcentovat jeden výklad uprchlické agendy a budou postupovat jednotně, jinými slovy budou vybírat takové obrazy a  slovní spojení, aby vytvořila obraz nepřítele, nebo naopak u mediálních konzumentů pocit viny či studu za jejich úzkost, vznikne v  relativně krátkém čase dominantní interpretace. Naštěstí vytvořit takto homogenní agendu není v pluralitní mediální krajině snadné. Jiná, esteticko-anestetická strategie používá techniku šokové editace. Ta redukuje katastrofy a  tragédie na jejich estetický rozměr a  vyvolává u  konzumentů spíše obranný reflex, který funguje jako anestezie omezující niternější a  reflexivnější zpracování. Dochází tak k  desenzitizaci vnímání tragických lidských osudů. To ostatně vidíme na příkladu mediálního pokrytí teroristických útoků a jejich obětí. Krvavá titulka prodává. Její empiricky ověřená přitažlivost tkví v tom, že svým způsobem blokuje, alespoň na chvíli, naši hlubinnou existenciální úzkost z konce. Ale existuje samozřejmě i  technologie podprahového podmiňování, které zákon sankcionuje. Nebo forma takzvané nadprahové reklamy, jež je dnes de facto uzákoněna v podobě takzvaného product placementu coby strategie vkládání reklamních objektů do fiktivních obsahů, kde hrají své nenápadné role. Ať to je již automobil, energetický nápoj či značka sportovní obuvi. Hodně se teď mluví o dezinformačních kampaních, například z Kremlu. Jak je lze poznat? Pro běžného mediálního konzumenta je to velmi těžké. Řekl bych téměř nemožné. Sofistikovanější propagandistické působení využívá sníženou pozornost a  omezené kritické myšlení mediálních konzumentů. Vytváří tak na podprahové rovině koktejl smíchaný z polopravd, lží i reálných faktů, který vytváří ono povědomí, na které jste se ptala. Například povědomí permanentní nespokojenosti uměle živené informacemi o  tom, jak je vše špatně. Svou roli zde hraje i kulturní specifičnost. Například Češi patří k nejskeptičtějším společnostem a jsou velmi citliví na propagandu, která jim jakoby nic nevnucuje a  jen stimuluje jejich nespokojenost „objektivním“ zvyšováním dávek ohrožení. Taková mediální dieta je pak přijímána jako objektivní zpravodajství, které nic nezamlčuje. V  tomto smyslu stojí za pozornost role sociálních sítí. Noví stachanovci a  svazáci informačního bujení a  dezinformačního trollení zde velmi efektivně nastavují agendy dobra a zla, pravdy a lži. Například ruští olginští trollové

48ZEN

v tomto smyslu plní plán na více než sto procent. Pro rozklíčování profesionálně připravené dezinformační kampaně je tak třeba mít možnost konfrontovat užité i  potlačené zdroje, a  tím pádem disponovat časem pro toto prověřování. Ten ale většina občanů nemá. Tady je nezastupitelná role zvláště investigativních novinářů a komentátorů. Dokáže člověk ještě vůbec hodnotně zpracovávat informace, které každodenně dostává? Neurofyziologové spekulují o  tom, že využíváme zhruba desetinu mozkové kapacity. Pokud bychom tuto spekulaci přijali, pak je pravděpodobné, že nás teprve čeká skutečný průlom, který radikálně změní naše vnímání takzvané sociální reality, a  zpracování informací bude výrazně komplexnější. Na základě toho, co ale doposud skutečně víme, nelze jednoznačně říci ani to, že předchozí generace byly schopny zpracovávat informace lépe než současné. Pravděpodobnější je, že tak činily poněkud jinak. Zjevný rozdíl je zvláště v  povaze a  množství informací, kterými jsme dnes bombardováni. Skutečnost, že jde stále více o informace abstraktní povahy, které si nejsme schopni fyzicky ověřit, tedy sáhnout si na ně, znamená již dnes významnou změnu našeho vztahu k  žitému světu. Pozdně moderní člověk vnímá politický či historický čas jako nejistý, nedůvěryhodný či stále více ohrožující. Dramaticky rostoucí nedůvěra k médiím a zvláště k novinářům představuje dílčí aspekt této obecně sílící nedůvěry jako ztráty ontologického bezpečí. Zdá se, že jednou z příčin tohoto stavu je skutečnost, že jsme se zatím nevyrovnali s požadavky abstraktního světa médií, který neumožňuje, abychom fyzicky testovali jeho validitu. V tomto smyslu nás média nutí věřit na dálku. A my se tomu musíme klopotně učit, což není často pro naši psýché příliš komfortní. Pokud to ale nezvládneme, naše civilizace začne propadat do anomie nedůvěry. Jde pravděpodobně o klíčovou výzvu pro budoucí desetiletí. Jak ustát život ve světě zaplaveném abstraktními, zasíťovanými a  nezřídka zkreslenými informacemi, když máme velmi omezenou kapacitu, jak testovat jejich pravdivost. Jak tedy vstřebávat aktuální informace a zároveň se vyhnout deziluzi nad stavem světa? To, co prezentují média, jsou extrakty, konstrukce či modely reality a tak je třeba k nim přistupovat. Nepodléhat ani expresivitě velkého detailu, logice těsně sestřihaných násilných scén, na které reagují nejstarší části našeho mozku adaptivně, tedy jako na reálné ohrožení. Zvlášť pokud jsou v  pohybu. Je třeba snažit se konzumovat média s vědomím, že reálný svět a v tomto smyslu i život jsou jinde. A je nepochybně současně děsivější i krásnější, jelikož se ho můžeme dotknout, a nejsme tak nuceni věřit abstraktním obrazům, které jen vypadají jako živé.

▼ Inzerce 258139/11

nelze říci, že předchozí generace byly schopny zpracovávat informace lépe než současné.

WWW.E15.CZ

S NÁMI VYDĚLÁTE 15 MINUT PRO EKONOMIKU A BYZNYS

foto

mom v ch ent icag u

Vršek Crown Fountain, vodní plastiky u Millennia Parku v centrálním Chicagu

50ZEN

Text N Foto ora Gr un Petr Hric dová ko

Dvě tváře jednoho města, které dělí celé století. Jak vypadalo Chicago, svého času město s třetí největší českou populací po Praze a Vídni?

ZEN51

Vlevo: Nekonečná letní bouřka v centru na Ashland Avenue. Vlevo dole: Horký den v Downtownu, kdy teploty stoupají k 35 stupňům. Vpravo: V boční uličce ve čtvrti Damen. Vytížená železniční křižovatka, skvělá atmosféra a vůně kuchyní celého světa. Vpravo dole: Horký letní den v Downtownu, na kraji Millennia Parku. Místu vládne Crown Fountain, vodní a zároveň videoart nesoucí plastiku od katalánského umělce Jaumeho Plensy.

52ZEN

ZEN53

Tvář Chicaga před sto lety formovala mohutná a vlivná česká komunita. Své čtvrtě si pojmenovala Praha, Pilsen a Česká Kalifornie.

54ZEN

ZEN55

Chicagský starosta Antonín Čermák, původem z Kladna, byl v roce 1933 zastřelen, když doprovázel F. D. Roosevelta na Floridě. Na jeho počest Češi přejmenovali 22. ulici na Cermak Road.

56ZEN

V

lny neúnavně bušily do malých kulatých okének nižších tříd, která sotva vykukovala nad vodní hladinu. Zpravidla dvoutýdenní plavba z Hamburku přes oceán do země zaslíbené byla úmorná. Když se s  hukotem vln začalo mísit chechtání racků, pevná půda byla na dosah a kromě únavy se dostavilo i  opojné vzrušení. V desetiletích na přelomu 19. a 20. století připlouvaly k newyorskému ostrůvku Ellis Island lodě plné odhodlaných imigrantů. Každý musel projít zdravotní prohlídkou. A  mezi nimi i  české rodiny mířící do Chicaga, tehdy ještě jako poddaní rakousko-uherské monarchie. V 50. letech 19. století začaly z Chicaga do českých měst a vesnic přicházet pohlednice plné nadšených slov o  pracovních příležitostech a bohatství na dosah. Koupit lístek do USA nebylo tehdy nic složitého, lodní společnosti spolu s bankami a pojišťovnami zaplavily evropské noviny reklamami na hladký přesun až do vysněné destinace. Češi přicházeli obecně lépe vzdělaní než jiné světové komunity, 97 procent příchozích na konci 19. století umělo česky číst a psát. Chicagský život Čechů jen kvetl, v továrnách se české dělnické ruce osvědčily. Děti se kromě docházky do amerických škol chodily dvakrát týdně odpoledne vzdělávat do české svobodomyslné školy Zdrůbek. O volných nedělích a svátcích se rodiny vydávaly k blízkým jezerům, třeba k Chan-

nel Lake a Crystal Lake. Děti se koupaly a běhaly po lesích, ženy vařily a muži klábosili u pálenky, kterou si za prohibice sami pálili ve sklepech. Mluvilo se česky a témata byla zřejmá – Masaryk, Al Capone. V nejsilnějších letech žilo v Chicagu na 150 000 Čechů. V  jednotlivých čtvrtích žily národnosti vcelku izolovaně, Češi si tu svou nazvali Praha. Dnes už Praha neexistuje, právě odsud se totiž roku 1871 rozšířil po městě ničivý požár. V podstatě přes noc se její obyvatelé přesunuli mezi 18. ulici a Blue Island Avenue. Tentokrát si čtvrť nazvali Pilsen. Češi obecně dávají přednost vlastnictví svého domu a půdy a i tehdy v Chicagu platil za důkaz životního úspěchu postavený dům a  úrodná zahrada. Mnoho Čechů po příchodu do Chicaga v monarchii oficiální katolické náboženství odmítlo, a tak kromě katolických kostelů vznikaly i kostely protestantské. Svobodná obec, založená roku 1870, nabízela lidem sňatky, křty i  pohřby. Na 18. ulici byl o  devět let později založen slavný Sokol. Čtvrť Pilsen a později i čtvrť Česká Kalifornie byly svým obyvatelům vlastním vesmírem, ze kterého nebylo třeba vycházet ven, obchody, dílny, salony, restaurace, všeho tu bylo vrchovatě. Hrálo tu šest ochotnických spolků a  jedno profesionální divadlo. Každá názorová skupina si vydávala své noviny vč. feministek. Dne 5. května 1918 sem dorazil Tomáš Garrigue Masaryk, aby se tu setkal s americkými politiky

a  zdejším Čechům vysvětlil své pojetí nezávislého, demokratického Československa. Češi ale stoupali do vysokých politických a  obchodních pozic i v Chicagu. Řada bank byla v českých rukou. John Cervenka roku 1923 dostal na starosti rozpočet Chicaga a John Toman byl o 11 let později zvolen šerifem celého Cookova okresu, tedy severovýchodu státu Illinois. Tony Cermak V  paralelním čase Chicago devastovaly divoké boje mafiánských gangů. Vinou prohibice alkoholu z  roku 1920 se do světla ramp vyhoupl gangster Al Capone. Nelegálně šířil alkohol do nelegálních barů, korumpoval tehdejšího chicagského starostu a s irskými gangy sváděl boje o nadvládu nad zločinem ve městě. Ekonomika USA v těch letech začala upadat a definitivně ji rozmetal propad finančních trhů 29. října 1929. Země se propadla do hospodářské deprese, továrny propouštěly a  zavíraly. V  roce 1931 byl s  převahou 200 tisíc hlasů zvolen chicagským starostou Antonín Josef Čermák, původem z  Kladna. Bojoval s  mafií Al Caponeho, ovšem podle jiných zdrojů měl Tony Cermak sám lehce gangsterské sklony. Každopádně za svoji pozici zaplatil životem o  dva roky později, zavražděn na Floridě možná na pokyn vězněného Al Capona, možná náhodou, kdy vlastním tělem zastavil kulku určenou pro prezidenta F. D. Roosevelta.

Na počest Cermaka byla 22. ulice, ulice, kolem které se česká komunita začala na počátku rozrůstat, přejmenována na Čermákovu, tedy Cermak Road. Komunita se dál rozrůstala do měst Cicero, Berwyn a  Brookfield. Obzvlášť Berwyn byl synonymem pro úspěch, kdo v něm vlastnil dům, ten to v  životě někam dotáhl. Od 60. let minulého století však česká stopa ve čtvrtích Pilsen a Česká Kalifornie začala blednout, mladá generace se amerikanizovala a český život se proměnil v milé krajanské spolky. 

Český katolický kostel v Chicagu ve čtvrti Brookfield. Bohoslužby tu probíhají v češtině. Český farář Mons. ThDr. Dušan Hladík působí v Chicagu od roku 1993 v již zmíněném kostele. Mimochodem, místní si k němu chodí pro čerstvé knedlíky.

ZEN57

vzdělání

sen o škole Děti nás inspirují a odhalují v nás talenty, o nichž jsme netušili, že je máme. Alice Štunda nemohla po návratu z Kanady najít školku, která by se líbila jí i její dceři Christine. A tak založila vlastní. Text Dagmar Edith Holá l Foto Petr Hricko

Sunny Canadian International School Mateřská škola, základní škola a gymnázium nabízí bilingvní výuku v českém i v anglickém jazyce. Od třetí třídy je volitelný další cizí jazyk. Na gymnáziu učí čeští pedagogové i rodilí mluvčí. Studenti mají možnost zakončení středoškolského vzdělání jak českou, tak mezinárodní cambridgeskou maturitou, která studentům usnadní možnosti studia na zahraničních univerzitách. Škola má akreditaci k poskytování mezinárodní zkoušky IGCSE a následně k výstupní závěrečné mezinárodní maturitní zkoušce Advanced Levels (úroveň A), skládané na konci čtvrtého ročníku gymnázia. Měsíční školné na gymnáziu činí 17 400 korun měsíčně. Nadaní studenti mají možnost získat na celé čtyři roky studia stipendium (snížené školné na 3,5 tisíce korun měsíčně) za podmínek, že úspěšně projdou přijímacím řízením, jejich vstupní prospěch je 1,00 až 1,50 a jejich prospěch neklesne po dobu studia na gymnáziu pod 2,00. Měsíční školné na prvním i druhém stupni základní školy činí 16 400 Kč.

58ZEN

T

o bylo v  roce 2002. Po čase v  Sunny Canadian International School ke školce přibyla základní škola. A  jak Christine rostla, v  září 2014 otevřeli navíc čtyřleté gymnázium. V SCIS se na prvním stupni začíná učit v  devět hodin, na druhém a na gymnáziu v osm. Ovšem ještě před první hodinou si děti zajdou do jídelny školy k bohatě prostřenému švédskému stolu plnému zeleniny, ovoce a jiných čerstvých potravin. „Má to svůj smysl. Jídlo nastartuje metabolismus a dodá energii. Děti se učí předměty z padesáti procent v češtině, z padesáti procent v angličtině. V angličtině se neučí pouze předměty týkající se ryze českých reálií jako například dějepis,“ vysvětluje zakladatelka školy Alice Štunda, která za projekt školy získala v roce 2013 titul Podnikatelka roku. Nejsme žádná alternativa Procházím se třídami gymnázia a  druhého stupně základky. Starší děti už vnímají design, tak je tomu přizpůsobeno prostředí. Vládne minimalismus. Ohromuje mě ve třídách přemíra světla. Veliká okna téměř přes celou jednu stěnu v každé třídě zároveň navozují pocit blízkosti přírody, zahrada je na dotek. Ve třídách školky je dětí málo, 14 žáků, na základní škole žáků 18, a  na gymnáziu 25. Sedí se normálně v lavicích a učí se do čtvrt na čtyři, a to i prvostupňoví žáci. „Ale využíváme všeho možného, abychom jim to zpříjemnili a  aby školu brali s nadšením. Po obědě chodí ven a rovněž některé předměty, když je to možné, se učí venku. Ve škole mají relaxační zóny,“ vyjmenovává pozitiva drobná energická žena Alice Štunda. Výuka na interaktivních tabulích, využívání on-line

žákovské knihy pro nahlédnutí rodičům a posílání newsletterů považuje škola za běžnou věc. Na třídní kolektivy zase dohlíží psycholožka na plný úvazek. „Je důležitý článek ve škole. Ať už se jedná o slabší děti, problémové děti, komunikuje s rodiči, chodí do tříd pozorovat kolektivy. Ona neřeší, až když problémy nastanou, ale předchází jim,“ doplňuje Alice Štunda. „Když na člověka promluvíte jazykem, kterému rozumí, zasáhnete jeho hlavu. Když na něj promluvíte jeho mateřštinou, zasáhnete ho přímo do srdce,“ prohlásil kdysi Nelson Mandela. Je poslední prázdninový den a  učitelé zdejší školy právě odcházejí z  ranního bloku semináře. Shlukují se kolem recepce a  různě po chodbách. Odevšad zní angličtina. Některé vůbec nerozumím. Alice Štunda mi vysvětluje, že mají učitele ze všech koutů světa, aby se právě toto dětem, kteří její školu vystudují, nestávalo. Budou rozumět americké, britské, irské, kanadské angličtině. Také mě překvapuje množství mužů. „Má to velký vliv na dynamiku kolektivu a celé školy, když nechybí mužští učitelé,“ usmívá se mé poznámce žena, která je inženýrkou chemie a v Kanadě navíc vystudovala byznys management. „Učitelé procházejí několika pohovory a pak ještě zkušebními hodinami, kde sledujeme, jak jednají s  dětmi a  jaké metody pro výuku používají. Poté, co odučí celý den, se zástupkyně ptají i  dětí na jejich názor. Nelitujeme času, který vynakládáme na výběr pedagoga. Vzhledem k outdoorovému zaměření školy preferujeme učitele, kteří mají rádi outdoorové aktivity,“ usměje se Alice Štunda. Zakladatelka se pro inspiraci kanadským vzdělávacím systémem rozhodla nejen proto,

Anglicky a francouzsky od dětství English College in Prague

Park Lane International School

Lycée Français de Prague

Nestátní šestileté česko-britské gymnázium z Prahy 9 nabízí od roku 1994 britský styl vzdělání v anglickém jazyce. Studentky a studenti skládají mezinárodní zkoušky International General Certificate of Secondary Education (IGCSE) a International Baccalaureate (IB), kterou české ministerstvo školství uznává jako ekvivalent české maturity. Škola nabízí stipendia, která mohou v případě potřeby podstatně snížit náklady: prospěchová, pro umělecky nadané studenty, sociální.

Víceleté gymnázium Park Lane International School v Praze 1 se otevřelo v září 2013. Vyučuje v angličtině podle britského systému školství, kde střední škola zahrnuje ročníky 7–13. Studenti gymnázia budou na konci 11. ročníku skládat mezinárodně uznávané zkoušky IGCSE. Celé studium bude ukončeno složením mezinárodní maturity IB (International Baccalaureate). V rámci českého programu se studenti české národnosti budou připravovat i na složení maturitní zkoušky z českého jazyka.

Francouzské gymnázium sídlící v Praze 5 poskytuje vzdělání v souladu s oficiálními francouzskými vzdělávacími programy. Gymnázium je součástí rozsáhlé sítě škol spravovaných Agenturou pro francouzské vzdělávání v zahraničí (Agence pour l’enseignement français à l’étranger, AEFE). Pražské lyceum osobitým způsobem spojuje zásady francouzského školství s vlivy českého prostředí. Výuka navazuje na předchozí nižší stupně a začíná nejmenším oddělením mateřské školy pro děti od dvou let.

Roční školné na rok 2015/2016: 272 970 Kč (ročník 1–4), 278 100 Kč (ročník 5–6)

Roční školné na rok 2016/2017: 314 500 Kč (ročník 5–6), 347 200 Kč (ročník 7–9), 368 400 Kč (ročník 10–11), 399 300 Kč (ročník 12–13)

Roční školné pro Čechy na rok 2016/2017: 216 600 Kč

že tam žila, ale i proto, že vzdělávací program kanadské provincie Alberta je ve světě úspěšným a je prověřený časem. Krajta v lavici Na zdi třídy na prvním stupni čtu indiánské desatero, oknem vidím na tři velká teepee na zahradě a  pomalu mi dochází inspirace Kanadou. „Na prvním stupni jsou děti s  těmito zásadami seznamovány i reálně. Jsou vystavovány situacím, kdy si je zažijí na vlastní kůži a  tím prožitkem pochopí,“ přibližuje etickou výchovu v praxi Alice Štunda. Podle ní dnešní generaci mladých lidí chybí úcta, respekt k lidem, k  vykonaným nebo postaveným věcem, a nakonec i k práci, proto se učí na její škole dílny. Aby děti byly blíž k přírodě a mohly se některé předměty vyučovat venku, je škola vybudovaná mimo město, v  blízkosti Průhonického parku. Děti se také učí pečovat o zvířata. Odmítám se přiblížit k akváriu s krajtou, i když jsem ubezpečená, že je to zatím jen padesáticentimetrový puberťák. Fobii ze zvířat děti z  SCIS nikdy mít nebudou. S  krajtou se totiž všechny mazlí. Postavením gymnázia si Alice Štunda splnila sen, který by neměla, kdyby se v Praze tehdy školka pro dceru objevila. „Vedeme naše děti k tomu, aby věděly, že když mají sen, tak je možné za ním dojít. Není to jednoduché. Musí se proto občas zakousnout a  prostě tvrdě pracovat. Už nyní jsem šťastná, když vidím děti, které jsme jako maličké nabrali do školky a dnes na gymnáziu nebo základní škole ve vyšších ročnících už si věří, umějí prezentovat svůj projekt, vědí, že to, co chtějí, mohou dokázat. To je pro mě obrovská satisfakce.“ ZEN59

DESIGN

Psaníčko Lulu Guinness Carrie, 8490 Kč, prodává butik Dušní 3, Dušní 3, Praha 1

Hodinky Komono Estelle inspirované obrazy Reného Magritta, 2390 Kč, www.freshlabels.cz

„POVAHA ŽENY JE JAKO MOŘE. PODDÁ SE NEJLEHČÍMU VÁNKU A ODOLÁ NEJTĚŽŠÍ BOUŘI.“ – Vítězslav Nezval

Šaty v designu Petry Balvínové, cena k dostání v butiku TIQE by Petra Balvínová, Benediktská 9, Praha 1

Pozlacené náušnice Mooyyy se semeny rudraksha od designérky Lucie Koldové, 3700 Kč, www.mooyyy.cz

Pánské kalhoty Brunello Cucinelli, 18 370 Kč, prodává butik The Brands, Široká 20, Praha 1

60ZEN

▼ Inzerce 258236/17

Mohérový svetr vypodšívkovaný hedvábným saténem Zuzana Kubíčková, 15 000 Kč, www.zuzanakubickova.com

Připravila Viola Černodrinská

Boty značky Cutulum designérky Elišky Kuchtové, 5990 Kč, prodává Debut Gallery, www.debutgallery.cz

RON PORTÁL EFEKTIVNÍ PRÁCE S PERSONÁLNÍM SOFTWARE POUŽÍVÁTE VÍCE RŮZNÝCH APLIKACÍ PRO PLÁNOVÁNÍ SMĚN, EVIDENCI DOCHÁZKY, OBJEDNÁNÍ STRAVY? PORTÁLOVÉ ŘEŠENÍ UMOŽŇUJE VŠE V JEDNOM PROSTŘEDÍ.

TRÁPÍTE SE SCHVALOVÁNÍM ODMĚN V EXCELU? DÍKY PORTÁLU ZÍSKÁTE SPOLEHLIVÝ NÁSTROJ PRO NÁVRH A SCHVALOVÁNÍ ODMĚN A PRÉMIÍ.

WWW.RON-PORTAL.CZ

NA CESTĚ

Kožená taška Tote od The Leather Satchel Co., 4990 Kč, www.gentleport.cz

Kabelka Valentino, 23 330 Kč, k dostání v butiku Valentino, Pařížská 17, Praha 1

Batoh Sidus značky Ether, cena na vyžádání na www.ether.cz

„USADIL SE V HOSTINCI A ZAPOMNĚL, ŽE CESTA NEVEDE TAM, ALE JEN OKOLO.“ – Epiktétos z Hierapole Městský batoh Bree Limoges 4, 10 990 Kč, www.bree.cz

Batoh Milano značky Ermenegildo Zegna, cena k dostání v butiku Ermenegildo Zegna, Pařížská 18, Praha 1

62ZEN

▼ Inzerce 258185/18

Taška s autorským potiskem tria LaFormela, 1900 Kč, www.laformela.com

Připravila Viola Černodrinská

Brašna Urban Spirit značky Montblanc, cena k dostání v butiku Montblanc, Široká 18, Praha 1

LÁZEŇSKÝ HOTEL PYRAMIDA Františkovy Lázně

HOTEL

Architektonicky vyjímečný 4* lázeňský hotel Pyramida I nabízí luxusní péči nejen o tělo. Okolní příroda, malebné prostředí Františkových Lázní a profesionální péče Vám z všedního dne udělají jedinečný zážitek.

Střešní kavárna s panoramatickou vyhlídkou

bazén

prostorné komfortní pokoje s WiFi

Nově otevřené Centrum pro zdravější záda PYRAMIDA nabízí léčbu onemocnění páteře pomocí špičkové technologie. MTT-Medicínská tréninková terapie je zaměřená na posilování hloubkového svalstva páteře, jehož oslabení je nejčastější příčinou onemocnění a vadného držené páteře, jako je např. výhřez ploténky či špatné zakřivení. Bezbolestná terapie Vás přesvědčí, že život bez bolestí zad je opravdu možný.

Program je vhodný také jako prevence při sedavém zaměstnání nebo zaměstnání s nutností častého cestování. Bolesti hlavy, bolesti zad – vrátíme Vaše záda opět do pohody! Lázeňský hotel Pyramida, a.s., Slatina 91, 351 01 – Františkovy Lázně e-mail: [email protected] www.hotel-pyramida.cz tel: 00420- 354 401 500

můj styl

Jan Hochsteiger

Zmrzlinář zmrzlinářů Mezi tóny linoucími se z šelakové desky podává tento pán v bekovce nejlahodnější italskou zmrzlinu. A zpívá si u toho popěvky z Felliniho. Text Viola Černodrinská l Foto Petr Hricko

K

dyž přicházím na rozhovor do cukrárny Creme de la creme, která Janu Hochsteigerovi patří, milovník zmrzliny, designu, starých jazzových desek a  mechanické hudby mi, oblečen v  košili, vestě a  bekovce, na úvod pevně sevře ruku a  pak se vcelku bezprostředně rozhovoří směsicí poctivě vyslovovaných slov v  uctivém tónu, který znám z filmů pro pamětníky. „Budete to mít bez obrázku. Já obrázky neumím, jsem špatnej malíř,“ říká šestatřicetiletý Jan a připravuje mi cappuccino. Zanotuje mi skladbu. „Znáte ji? To je z Le notti di Cabiria. Miluju tyhle staré skladby stejně jako staré kvalitní filmy. Hitchcocka, Felliniho…, filmy, na které se koukáte a jen žasnete, jak dobře jsou natočeny. A když se na ně díváte poněkolikáté, najednou se před vámi otevírá celé to mistrovství filmařského řemesla. Jako třeba ve filmech La Dolce Vita, Ostře sledované vlaky nebo Kladivo na čarodějnice,“ usmívá se Jan za stálého zvuku Cabiriiných nocí. K celoživotní vášni sbírání křehkých šelakových desek, v  jejichž drážkách koluje jazz dvacátých a  třicátých let minulého století, ho přivedl film Konec srpna v  hotelu Ozon, kde se hraje Vejvodova Škoda lásky. „Bylo mi asi dvanáct, když jsem ten film viděl poprvé, a hned mě uchvátilo, jak tam jeden z herců přehrává desku na gramofonu. Od té chvíle jsem začal obcházet antikvariáty, koupil si malý přenosný gramofon a na místě si ty desky přehrával. To ještě nebyly všechny nové technologie a internet, který mi, přiznávám, dává určitou svobodu. Mohu dnes například brouzdat po internetových stránkách bazarů po celém světě a jednotlivé skladby si přehrávat doma u počítače. Stejně je to i s vybavením mé zmrzlinárny. Kdybych ji vlastnil v devadesátých letech, tak si třeba vůbec nedovedu představit, kde bych vlastně sháněl vybavení. Veškeré komponenty potřebné na výrobu zmrzliny jsem si koupil v Itálii. Samozřej64ZEN

mě přes internet. Bez těchto možností by to bylo o dost těžší.“ Jan je vystudovaný zeměměřič. Před třinácti lety začal pracovat v italské zmrzlinárně, která se nacházela na stejné adrese jako dnešní Creme de la Creme, tedy v  Husově ulici číslo 12. „Začal jsem od úplného začátku, uklízel jsem tam, řešil zásobování a až teprve po nějaké době jsem začal pomáhat s  výrobou zmrzliny. A  bavilo mě to! Následně jsem hodně cestoval a pomáhal zakládat další zmrzlinárny ve Španělsku, Turecku nebo Itálii.“ Bekovky a jiné retro Jan rád navštěvuje nové pražské podniky a  zejména ty specializující se na výrobu zmrzliny, kterých v  poslední době přibývá. „Rád si zajdu třeba do Angelata, Pura nebo Zmrzlináře, ale snažím se nehodnotit a  spíš si z  toho brát to dobré, inspirovat se.“ Když zrovna neochutnává zmrzlinu, chodívá s  partnerkou Pavlínou na snídani na Letnou, třeba do Bistra 8, kde prý mají výborná míchaná vajíčka a domácí koblihy plněné krémem. Zajdou do kavárny Kumbál na skvělé toasty nebo do Café Letka, kde si prý díky honosnému interiéru připadají jako ve staré florentské renesanční vile. „Všechno, co obklopuje člověka, je v souladu s jeho osobností. A tak je to i s módou, kterou nosíte. Nechci nosit džíny, ani sportovní barevná trika, ale košile. Jejich nákup vždy strašně prožívám. Našel jsem se v retro stylu, kterému jsem podřídil třeba i výběr auta nebo kola, které jsem si přestavěl tak, aby mému stylu odpovídalo. Stejně důležité jsou pro mě i čepice. Poslední úlovek jsem si přivezl z Benátek v podobě lněné bekovky. Stejně jako všechno ostatní jsem si ji koupil z momentálního impulzu. Prostě proto, že se mi líbila,“ říká s nadšením Jan. Boty jsou ovšem jiný příběh. „Mám sedmačtyřicítku, takže musím kupovat cíleně a v nadměrných velikostech.“ 

Tuhle čepici jsem si koupil před mnoha lety na blešáku na Kolbence za 10 Kč. Byla to má první bekovka. Doteď ji občas z nostalgie nosím. Celé dětství mě provázel keramický pes. Je to historicky i umělecky bezcenná glazovaná keramika, asi proto mi ho svěřili na hraní. No a tahle věc ve mně vyvolala lásku k umění a k porcelánu. Moje první hračka, kterou jsem měl. Říkal jsem jí Pivik. To, co má na sobě, jsem mu, prosím, ušil sám. Měl jsem jich víc a postavil jsem pro ně třeba domeček ze dřeva, školní autobus nebo splachovací záchod. To je sešívačka po dědovi. Funkční, a přesto krásná. Vyznačuje se tím, že funguje vždycky. Jsem si jistý, že si ji jednou vezmu do hrobu. Tuhle gramofonovou desku z roku 1925 jsem našel na skládce. Je to deska Harryho Resera, jednoho z nejlepších amerických bendžistů. Tohle je francouzský klíč po dědovi. Rád pracuji rukama a tohle je pro mě synonymem ruční práce. Nezažil jsem nářadí, se kterým by se mi pracovalo lépe. Váleček do americké pianoly je jednou z nejdůležitějších věcí v mém životě. Nedávno jsem na ni hrál v Muzeu hudby.

ZEN65

tipy Street art

Edson Arantes do Nascimento

Masakr

Dívejte se na domy kolem sebe, na fasády, rohy i okapy, na vrata i staré, časem zlomené zdi. Odbočte z hlavních tříd do malých uliček a hledejte poklady ve formě street artu. Řeč není o podpisu nác-

Je to pohádka. Je to reklama na fotbal. Je to skutečný příběh Edsona Arantese do Nascimenta. Je to film, který vzdává hold největší fotbalové legendě. Je to Pelé. Jak už to u snímků o sportovních legendách bývá, je to film uctivý, chvílemi až kýčovitý a hraje na city (zejména hudba se snaží). Záběry jsou barevné jak reklama na Coca-Colu a zpomalené jak při hraní PlayStation. Jenomže nic z toho nenaruší ty krásné pocity, které při sledování prožíváte. Zkrátka příběh malého kluka, který to ze slumu dotáhl až do reprezentace a vrátil národu, pro který je fotbal druhé náboženství, ztracené sebevědomí, baštíte i s navijákem. A když si sám Pelé v jednom záběru zahraje, tak už je to na kapesník. -sam-

Po jejich nedávném koncertě v Lucerna Music Baru mohu laskavému čtenáři jenom doporučit kapelu se vskutku nezenovým jménem – kultovní The Brian Jonestown Massacre. Partička sanfranciských veteránů, která výrazně ovlivnila dnešní generaci psychedelického rocku, své Pražany (pravda, většinu narvaného sálu tvořili expati) nijak nešetřila. Během koncertu probrali s diváky všechny své nejznámější songy – zdráhám se říkat „hity“, ale bezesporu jimi jsou. Odcházel jsem po téměř třech hodinách, kdy výmluvný zpěvák Anton ohlašoval poslední song – sliboval, že potrvá dalších čtyřicet minut. -ott-

Co redakce miluje

Hebký mušelín

Friends

Když poporodní hormony zaplaví vaše tělo, novorozenecký křik každý kout bytu a na význam slova trpělivost si nemůžete vzpomenout, spásu hledejte v zavinovacím

Můj objev tohoto léta. Po tklivých a komplikovaných melodiích a jejich autorech působí tito jako zdánlivě nenáročné osvěžení. Něco, co vám nenápadně nabídne Spotify a vy toho chcete slyšet víc. Jmenují se Part-time Friends, francouzská dvojice Pauline a Florent, zároveň autoři i zpěváci vlastních kousků.

šátku Aden + Anais. Hebký mušelín a pár chvatů z vašeho miminka udělají vmžiku kuklu s udiveným výrazem a, to hlavně, zavřenou pusinkou. Mimochodem, údajně v něm nesli z porodnice i britského následníka trůnu George. -hdg66ZEN

Jejich album Fingers Crossed je kvalitní pop s přesahem na všechny strany, základní beat, sluncem prosvětlené, milé melodické duety. Skvěle se na to tancuje. I za volantem, od pasu nahoru. -nor-

Vyšlápněte si na Točnou Zajímá vás tip na cyklovýlet nebo třeba sobotní procházku? Tenhle by mohli ocenit zejména Pražané, pro které je Letiště Točná na jižním okraji Prahy co by kamenem dohodil. Vaše děti hned přejde fňukání z chů-

ze, jakmile uvidí prostorné hřiště, kde si i vy užijete příjemné posezení u lesa. Když budete mít štěstí, můžete vidět ve vzduchu i některé z historických letadel, která tu hangárují, nebo letecké modely. Cyklisté mohou vyjížďku protáhnout lesní cyklotrasou až do Komořan a Zbraslavi. -nes-

Wake Park Gradina Tohle léto jsem poprvé zkusila jet na wakeboardu. Prkno, které je taženo vlekem, vás možná v začátku provede

podvodním světem, ale tak tomu bude jen do chvíle, než se naučíte desku ovládat. A pak už vám nezbude nic jiného než svištět po vodní hladině třicetikilometrovou rychlostí a nechtít už nikdy přestat! (Na fotografii to ale zatím já nejsem.) -vio-

▼ Inzerce 257588/18  ▼▼ Inzerce 253438/29

ZEN like

Foto archiv

tiletých (tag), jenž jako by byl jejich malou osobní revoltou, ale o obrazech, které za sebou zanechali opravdoví umělci. Třeba jako tohoto králíka na Letné. Úplně stejného jsem vyfotila letos v létě v ulici Car Ivan Šišman v Sofii. -vio-

DB 16 zen 210x270_Sestava 1 26.8.16 16:07 Stránka 1

Janja Prokić Jewellery Designer

Liška! 27. – 31. 10. Designblok

16

Prague Design and Fashion Week www.designblok.cz Designblok podporují tyto instituce: Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, Ministerstvo kultury ČR, EUNIC Cluster CR – European Union National Institutes for Culture, Velvyslanectví Nizozemského království, Velvyslanectví Norského království, Velvyslanectví Estonské republiky, Velvyslanectví Švédska, Velvyslanectví Litevské republiky, Vlámské zastoupení v České republice, Zastoupení Valonsko – Brusel v České republice, Institut Cervantes v Praze, Polský institut v Praze, Bulharský kulturní institut v Praze, Goethe institut v Praze, Italský institut v Praze, Maďarský institut v Praze, Česká centra, městská část Praha 7, Národní muzeum Oficiální dodavatelé: KOMA Modular, Parfumerie Douglas, TONI&GUY, SIPRAL, Veuve Clicquot Podpora výstavy Designblok Diploma Selection / Czech Section: T-Mobile Czech Republic Mediální partneři: Architect+, Art+Antiques, CZECHDESIGN, Design&Home, Dolce Vita, Dopravní podnik hl. m. Prahy, elle.cz, ERA21, ELLE Decoration, Flash Art, H.O.M.i.E., Marianne Bydlení, Moje Psychologie, PLAKATOV.CZ, Radio1, SOFFA Zahraniční mediální partneři: H.O.M.E., H.O.M.i.E., Atrium, Designum Partneři:

adidas Česko – země příběhů Deloitte Nespresso Výstaviště Praha Holešovice

Hlavní mediální partneři:

Generální mediální partner:

Exkluzivní outdoor partner:

Hlavní partneři:

Generální partner:

W W W. B L A Z E K . C Z

BLA781 inzerce ZEN_210x270.indd 1

29/08/16 13:58