Odkud pocházelo zlato templářského řádu? Jaký byl vztah mezi templářskou flotilou a mytickými piráty z Karibiku? Byl Kolumbus Mallorčan? Proč dala Isabela Kastilská veškerou svou důvěru a peníze neznámému mořeplavci? Hatcher Childress odhaluje úžasné výpravy mořeplavců, kteří byli součástí nejtajemnějšího a nejpopulárnějšího řádu v historii. Výpravy, které mohly dorazit až k americkým břehům. Nadhazuje teorii, která by vysvětlovala původ zlata, které vlastnili tito mniši-válečníci. Nevídaný historický výzkum, neuvěřitelné námořní dobrodružství při hledání tajemství, které obklopuje jednu z nejvýznamnějších postav historie, Kryštofa Kolumba, jeho pravý původ, objevení Ameriky a jeho možný vztah k flotile templářského řádu. Bezprecedentní dobrodružství na mořích půlky světa, po stopách mytické flotily templářů po zániku známého řádu mnichů-válečníků.
Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail:
[email protected], www.grada.cz
David Hatcher Childress
Spojené státy a vydal se na odyseu za poznáním starobylých civilizací z celého světa: od střední Afriky až po Čínu, od Středního východu až po rozvaliny civilizací Jižní Ameriky. Mimo jiné je autorem knihy El enigma de los olmecas y las calaveras de cristal (Záhada Olméků a skleněných lebek), vydané v nakladatelství Nowtilus v roce 2009.
Templáři a tajemství Kryštofa Kolumba
DAVID HATCHER CHILDRESS (Buenos Aires, 1954) Archeolog, badatel, samouk a cestovatel. V 19 letech opustil
David Hatcher Childress
Templáři
a tajemství
Kryštofa Kolumba
Věnováno Kolumbovi
David Hatcher Childress
Templáři a tajemství Kryštofa Kolumba Klíče k pravé totožnosti admirála a ke ztracenému pokladu templářů Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7
[email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4770. publikaci Odpovědná redaktorka Jitka Zamrzlová Přeložila Andrea Fajkusová Sazba Vojtěch Kočí Počet stran 264 První vydání, Praha 2012 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © 2011 Ediciones Nowtilus S.L. (Pocket Edition) and 2005 (historia incognita) Czech language translation © Grada Publishing, a.s., 2012 Kniha byla přeložena z originálu Los templarios y el secreto de Cristóbal Colón, vydaného nakladatelstvím Nowtilus, Španělsko. Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-4096-6 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-8357-4 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8358-1 (elektronická verze ve formátu EPUB)
OBSAH
TISÍC LET MOŘEPLAVBY A PIRÁTSTVÍ
5
PŮVOD TEMPLÁŘSKÝCH RYTÍŘŮ
29
ZTRACENÁ FLOTILA TEMPLÁŘŮ A JOLLY ROGER
45
TEMPLÁŘI A ASASÍNOVÉ
61
MAPY STAROVĚKÝCH KRÁLŮ MOŘE
93
PIRÁTI, TEMPLÁŘI A NOVÝ SVĚT
123
BYL KRYŠTOF KOLUMBUS TAJNÝM TEMPLÁŘSKÝM PIRÁTEM?
163
PIRÁTI, KORZÁŘI A VÁLKA PROTI VATIKÁNU
189
PIRÁTSKÁ UTOPIE A NOVÝ JERUZALÉM
225
SEZNAM LITERATURY
258
LITERATURA V ČESKÉM JAZYCE
263
T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
3
Dalo by se říci, že jsme obojživelné bytosti. Nejsme svázáni pouze a jen s pevninou, ale také s mořem. Strabón, řecký geograf
TISÍC LET MOŘEPLAVBY A PIRÁTSTVÍ Nedali ti čas, aby ses to naučil. Nechali tě tam a řekli ti, jaká jsou pravidla. Jakmile tě zastihli nepřipraveného, zabili tě. ERNST HEMINGWAY, Sbohem armádo Mýtus o ušlechtilém divochovi je nesmysl. Lidé se rodí, aby přežili. SAM PECKINPAH Když jsem se zabýval historickým a archeologickým výzkumem ke své sérii knih Ciudades perdidas (Ztracená města), začali mě zajímat templářští rytíři, tajné společnosti a předkolumbovské cesty do Ameriky. Jakmile jsem zjistil, že velká část moderních příběhů o pirátech má svůj původ ve ztracené flotile templářů, zahořel jsem touhou pokusit se najít vztah mezi svými dvěma oblíbenými tématy. Rozhodl jsem se proto pokračovat v bádání. Jakákoli studie o Kolumbovi by měla začínat počátky pirátství, ale o jaké době to vlastně mluvíme? Jak uvidíme dále, existuje mnoho důkazů o tom, že by se mohlo jednat o velmi rané období. A nejen to, mohli bychom se domnívat, že pirátství spadá do samotných počátků mořeplavectví. Hodně se také spekuluje o chronologii vývoje a užívání námořních technik. Mnozí historikové jsou přesvědčeni, T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
5
že již primitivní člověk měl plavidla i schopnost lovit ryby, přestože k rozvoji komplexnějších námořních technik došlo až mnohem později. Tento pohled se dívá na naše předky jako na jednodušší stvoření, jako na primáty bez představivosti, kteří se báli moře. Naše rekonstrukce minulosti se zakládá z velké míry na tom, jak vnímáme tuto minulost a lidské bytosti, které v té době žily. Jestliže vidíme primitivního člověka jako zvědavého a důmyslného průzkumníka, představa, že by se nezajímal o moře, nám přijde směšná. Podle mého názoru se člověk vydal na moře o mnoho tisíc let dříve, než se obvykle usuzuje. Vezmeme‑li v úvahu, že dvě třetiny povrchu planety pokrývá voda, schopnost využít tohoto prostředku s pomocí plavidel, jako byly vory, kánoe, čluny a lodě, se musela člověku jevit jako výhoda. Moře, řeky a jezera byly autodráhami starověku. Plavit se po řece do přístavního města, které leželo v jejím ústí do jezera nebo do moře, by bylo mnohem jednodušší než urazit tuto vzdálenost po zemi. Cestovat v bárce podél břehu či pobřeží jezera by bylo bezpochyby rychlejší a bezpečnější než projíždět potenciálně nepřátelskými osadami nebo narazit na loupežníky přepadávající cesty. Jakmile se jednou prokázala efektivnost cestování po vodě, co člověku bránilo brázdit moře, aby si zajistil obživu a obchod?
DŮKAZY O ZAOCEÁNSKÉ DOPRAVĚ VE STAROVĚKU Moderní historici tvrdí, že kontinenty byly osídleny díky kočovným kmenům, které se přemísťovaly všemi směry. Je velmi dobře možné, že obě Ameriky, Austrálie a dokonce 6
Východ n í St ředomoří
T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
7
i některé ostrovy Indonésie byly kolonizovány poté, co se na ně člověk dostal po pevninských mostech. Ale proč omezovat objevné cesty v minulosti tím, že nutíme naše předky překonávat oceány po pevninských mostech? Historikové a archeologové považují námořní plavbu za jednu z nejranějších známek civilizace a datum, kdy se začala používat tato tak důležitá technika, se neustále posouvá hlouběji do minulosti. Stačí říct, že zaoceánská mořeplavba tak, jak ji známe dnes, se provozuje už více než 6000 let. Tým archeologů z univerzity v australském Sydney tvrdí, že důkazy o existenci pokročilých námořních technik mají přímý vztah k nálezu 30 000 let starých lidských kostí v podmořské jeskyni na ostrově Nové Irsko v Tichém oceánu, východně od Papuy‑Nové Guiney. Podle australských archeologů se tito lidé museli dostat na Nové Irsko po moři, nemohli ho tedy překonat po žádném známém pevninském mostě.20 Existují nezvratné důkazy o tom, že Polynésané a Mikronésané brázdili rozsáhlé plochy oceánů na vahadlových kánoích: vzdálenost mezi Afrikou a Jižní Amerikou urazili více než třikrát a osídlili tichomořské ostrovy. Jestliže se Polynésanům a dalším kulturám povedlo překonat ohromné vzdálenosti v oceánu před tisícovkami let, proč se nás moderní historikové snaží přesvědčit, že Kryštof Kolumbus byl prvním člověkem, který přeplul Atlantik? Téměř každý zná hypotézu o tom, že Vikingové se dostali se svými plavidly před asi tisíci lety do Grónska a na Labradorský poloostrov, a stále větší kladnou odezvu nacházejí i úspěchy Leifa Erikssona. Je ale možné brát vážně radikálnější návrhy, podle kterých se před dvěma tisíci lety irští mniši mohli dostat do Severní Ameriky, stejně jako se to mohlo povést už dříve baskickým a portugalským rybářům, fénic8
stěžeň rá h no úpony rá h nová la n a
stěhy
otěže
kor m idel n í vesla
pa luba bok
A nt ick á ře ck á loď. Dole: rozm í stěn í dvou řad vesel T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
9
kým, řeckým a římským objevitelům, hebrejským hledačům zlata a egyptským obchodníkům? Nemožné? Proč? Je Atlantik tak nepřekonatelný? Prokázalo se, že ne: jsou lidé, kteří ho přepluli na veslařských člunech, kajacích a dokonce na jednoduchých vorech. Starověcí středomořští mořeplavci používali mnohem dokonalejší plavidla, než byla ta, na kterých plul přes Atlantský oceán Kolumbus. Proč by nemohli podniknout zaoceánskou cestu? Kolumbus během své druhé cesty do Nového světa objevil zbytky evropské lodi, která ztroskotala na ostrově Guadeloupe, ve francouzské Západní Indii.49 Pro některé historiky jsou důkazy o tom, že se starověcí objevitelé dostali do Ameriky, šokující. V roce 1976 lovil brazilský potápěč José Roberto Teixeira ryby u ostrůvku nedaleko ostrova Ilha do Gobernador – v zálivu Guanabara, blízko Ria de Janeira – a našel tři nedotčené amfory v oblasti, kde se našly zbytky po několika ztroskotáních, přičemž některá z nich spadala do 16. století. Vyprávěl, že místo objevu bylo plné úlomků keramiky a kusů větších amfor. Brazilský archeologický ústav se o amfory zajímal a poslal fotografie do muzea Smithsonian Institution, kde byly identifikovány jako římské nádoby. Později profesorka Elizabeth Willová z oddělení klasického jazyka a kultury z University of Massachusetts‑Amherst určila, že amfory pocházejí z 1. nebo 2. století př. Kr., byly zřejmě vyrobeny v Kuassu, starověkém přístavu Zilis (Dchar Jdid) na atlantickém pobřeží Maroka, jihozápadně od Tangeru. Archeolog, který vedl vykopávky v Kuassu, profesor Michel Ponsich, se shoduje s Willovou, pokud jde o místo výroby a datování amfor do 2. století př. Kr.49 Americký archeolog Robert Marx, který se specializuje na podmořské vykopávky, našel při průzkumu naleziště nedaleko Ria de Janeira v bahnitém dně zálivu dřevěný 10
skelet. Díky sonaru objevil dále v oblasti zbytky dvou vraků: loď z 16. století a jiné, údajně starší plavidlo, ze kterého pocházely amfory. Ale problémy začaly dříve, než se Marx mohl potopit, aby naleziště probádal. Brazilské úřady nenadchla myšlenka, že před jejich břehy ztroskotala římská loď, když se Španělsko a Portugalsko stále přou o to, kdo objevil Brazílii. Obvinili Marxe, že je italský agent, kterého vyslali, aby udělal příznivou reklamu Římu. Brazilské úřady odebraly Marxovi povolení k pokračování ve výzkumu a nakonec mu zakázaly vstup do země. Marx se domníval, že loď mohla sjet ze své trasy během bouře. Nenašly se koneckonců trosky ztroskotaných římských lodí nedaleko Azor, uprostřed Atlantiku? Hned uvidíme, že k mnoha těmto kontaktům s Amerikou došlo náhodně. Jen za poslední století přeplulo nedobrovolně Atlantik více než 600 plavidel, lodě a vory byly za bouře unášeny větrem. Já osobně si nemyslím, že Římané pluli na riodejaneirskou pláž Copacabana proto, aby se tam opalovali. Je více než pravděpodobné, že si byli vědomi toho, že plují do Nového světa. V Latinské Americe bylo nalezeno mnohem více římských předmětů. Profesor García Payón z univerzity v Jalapě našel v roce 1961 poklad římských šperků v hrobkách nedaleko mexického hlavního města. Vzácné nejsou ani nálezy římských spon (zavírací špendlíky, kterými se spínaly tógy) a mincí. Ve Venezuele byla nalezena keramická nádoba naplněná stovkami římských mincí z období od vlády Augusta do roku 350 po Kr. Tento poklad se nachází v muzeu Smithsonian Institution, jehož odborníci se vyjádřili, že se nejedná o ztracenou sbírku nějakého numismatika, nýbrž pravděpodobně o peníze nějakého římského námořníka, dobře schované v písku nebo vyplavené na břeh po ztroskotání lodi.49 T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
11
Pečeť templá řů: dva jezdci n a jed nom kon i
Římany obvykle nespojujeme s cestami po celém světě tolik jako jinou mocnost starověku: Féničany. V 1. století př. Kr. řecký geograf Strabón napsal: Známější jsou cesty Féničanů, kteří krátce po trojské válce objevili kraje za Herkulovými sloupy. Tam založili města, stejně jako v centrální části pobřeží Libye [Afrika]. Jednou, když prozkoumávali pobřeží Libye, byli strženi mocnými větry na oceán. Po řadě dní, kdy byli zmítáni mořem, se jim podařilo vylodit se na ostrově o značné rozloze, ležícím daleko na západ od Libye.49, 57 V jednom starém textu najdeme podrobnosti o pronikání Féničanů do Atlantiku po skončení trojské války, kolem roku 1200 př. Kr. Ale kam až se dostali? Blízko Paraiby, v Brazílii, byl nalezen v roce 1872 kámen s fénickým nápisem. Téměř půl století se mělo za to, že se jedná o falzifikát, ale v roce 1968 profesor Cyrus Gordon, vedoucí katedry středomořských studií Brandeiské univer12
zity, oznámil, že nápis je autentický. Nápis z Paraiby hovoří o fénické lodi, která plula kolem Afriky, dokud ji větry nezanesly k břehům Brazílie.57, 96 Skutečně, moderní objevitel Brazílie, portugalský mořeplavec Pedro Alvares Cabral, se v roce 1500 pokoušel obeplout Afriku, když ho větry svedly z jeho směru a dovedly ho do Jižní Ameriky. Domníváme se, že země byla pokřtěna Brazílie na počest irské legendy o ostrově Hy Brasil. Profesorka Elizabeth Willová vypráví, že v roce 1972 byly nalezeny nedaleko pobřeží Hondurasu zbytky kartaginské lodi naložené amforami. Zřídili si Kartaginci pravidelnou obchodní cestu? Někteří odborníci tvrdí, že toltéčtí indiáni byli ve skutečnosti Kartaginci, kteří po porážce Římem v punských válkách opustili Středomoří a vystěhovali se do západní Afriky. Odtamtud emigrovali na poloostrov Yucatán v Mexiku, kde znovu vybudovali svou civilizaci. Později byli vyhlazeni Aztéky, kteří se zmocnili kartaginských zlatých ingotů, a ty pak skončily ve Spojených státech jako část Montezumova zlata a zlata „sedmi měst Ciboly.“ Je pravděpodobné, že dokonce i Židé se svého času dostali do Ameriky. Nedaleko Las Lunas v Novém Mexiku se našly nápisy ve staré hebrejštině, které údajně hovoří o jejich cestě a založení města. Nicméně odborníci se nemůžou shodnout na skutečném obsahu nápisu, dokonce ani ti ne, kteří ho považují za autentický. Až v roce 734 prchla skupina Židů z Říma před svými pronásledovateli po moři do Calalu, neznámé země.16 Vy, kdo slavíte Den hispánských národů (Día de la Hispanidad), nervěte si vlasy, je toho ještě více. O několik let dříve, kolem roku 725, vyplulo z Porto Cale v Portugalsku směrem k ostrovu Antilla sedm biskupů a jejich pět tisíc stoupenců, kteří prchali před muslimy ve Španělsku. Podle některých historiků se vylodili na západním břehu Floridy T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
13
a pronikli do vnitrozemí, kde založili město Cale – které se později pravděpodobně stalo moderní Ocalou. Židé, kteří utíkali před Římany, možná věděli o portugalském exodu a navštívili Porto Cale, aby se zeptali, po jaké trase se mají vydat. Jakmile se ocitli v Americe, pojmenovali novou zemi Calalus, takové polatinštěné Cale. Kolumbus o cestě Portugalců věděl a myslel si, že najde na ostrově jejich předky. Snad věřil tomu, že zbytky ztroskotané evropské lodi, které našel během své druhé cesty, patřily k této výpravě. Možná že se Židé vydávali na oceán i v mnohem dávnějších dobách. Poklady krále Šalomouna pocházely z tajemné země Ofir. Přesná poloha této zlatonosné země byla předmětem mnoha spekulací. Šalomoun byl zetěm fénického krále Chirama a s jeho pomocí se mu podařilo shromáždit obrovský poklad potřebný na stavbu chrámu v Jeruzalémě. V bibli čteme: Král Šalomoun dal také udělat lodě v Esjón‑Geberu, který je blízko Elótu na břehu Rákosového moře v edómské zemi. Na ty lodě poslal Chiram své služebníky, lodníky znalé moře, aby byli se služebníky Šalomounovými. Dopluli do Ofiru a přivezli odtamtud králi Šalomounovi čtyři sta dvacet talentů zlata. (…) Jednou za tři roky zámořské loďstvo přijíždělo a přiváželo zlato a stříbro, slonovinu, opice a pávy (…) a velmi mnoho santalového dřeva i drahokamy. První Královská 9:26‑28, 10:22, 10:11* Tito zběhlí mořeplavci odvezli do Esjón‑Geberu ve zlatě celé jmění: 450 talentů je téměř dvacet tun. Objevení naleziště * Pozn. překl.: Překlad podle českého ekumenického překladu bible. 14
takového množství zlata by i dnes přimělo řadu dobrodruhů přeplout oceán nebo i dva. Ale rovněž přivezli stříbro, slonovinu, opice a pávy… Historikové se snaží už několik století najít místo, kde se nacházela země Ofir, zdroj tak ohromného bohatství. Možná jeden z důvodů jejich neúspěchu spočívá v tom, že se opírají o teorii, že ve starověku byla schopnost člověka plavit se po moři velmi omezená. Krátkozraký postoj vykladačů bible a historiků shrnuje následující tvrzení německého vědce Manfreda Barthela, který napsal knihu Lo que verdaderamente dijo la Biblia (Co skutečně říká bible, v orig. Was wirklich in der Bibel steht): Zimbabwe vzniklo příliš nedávno, Indie byla příliš daleko, na Uralu bylo příliš zima… Zdá se pravděpodobné, že země Ofir se nacházela na nějakém místě na pobřeží Rudého moře.93 Stejně argumentují nejméně zaujatí němečtí vědci Hermann a Georg Schreiberové ve své knize Ciudades sepultadas (Pohřbená města, v orig. Versunkene Städte): V jistém okamžiku vznikla teorie, že země Ofir, která se objevuje v bibli, by mohla ležet na místě dnešního Peru. To je absolutně nemožné; v 10. století př. Kr. neexistovala obchodní flotila, která by se dostala tak daleko. (…) Hledání oné slavné země bohaté na zlato se omezuje hlavně na jih Arábie a na africké pobřeží.75 Schreiberové říkají ve své knize velmi zajímavé věci, ale zároveň se nechávají pohltit podivnou logikou izolacionismu: domnívají se, že primitivní člověk se nikdy neodvážil vyrazit někam dál od pobřeží a známého prostředí, a opomíjejí tak důkaz, který by je mohl přesvědčit o opaku. Manfred Barthel představuje ten nejreakčnější izolacionismus. Podle něj je příliš daleko dokonce i Indie. Podle jeho názoru, i když by cesta do Ofiru a zpět trvala tři roky – ne méně! –, nebyla by flotila vyspělých lodí schopná plout z Elótu na břehu Rudého moře do Indie. T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
15
Jestliže pomineme tuto antropologickou krátkozrakost, začne se Peru jevit jako přijatelná možnost. Nicméně zbylé zboží pocházející z Ofiru – opice, slonovina, pávi a santalové dřevo – nás nutí dívat se jiným směrem. Opice a slonovina přivedly vědce k přemýšlení o nějakém africkém přístavu, i když obojí můžeme najít i v Indii a na jihovýchodě Asie. Náhodou odtamtud pochází jak pávi, tak santalové dřevo. Nikoho nenapadlo umístit zemi Ofir do Austrálie, jedné z nejbohatších zemí na minerály, kam mohli doplout z Indie nebo Sumatry. Na severu a západě Austrálie byly objeveny velmi staré doly. Ve městě Gympie v Queenslandu se našla údajná pyramida, dnes již zničená, a kromě četných egyptských a fénických památek95 také asi jeden metr vysoká socha egyptského boha Thota zobrazeného jako pavián. Totéž místo se proslavilo jako město, které zachránilo Queensland díky zlaté horečce, která tam vypukla na konci 19. století. Já osobně si myslím, že Šalomounova flotila navštívila bývalá naleziště na pobřeží a u řek Austrálie. Je pravděpodobné, že před zpáteční cestou tam pěstovali něco, co je živilo, a že se během plavby zastavili v některých přístavech Indonésie a Indie, aby naložili pávy, opice, slonovinu a santalové dřevo. Několik odstavců výše jsem zmínil přítomnost egyptských pozůstatků v Austrálii. Jde o omyl? Je zvláštní, že úžasná egyptská civilizace, mnohem starší než ta fénická, nemá pověst zaoceánských mořeplavců. I když její břehy omývala dvě významná moře – Středozemní a Rudé –, po nichž, jak je doloženo, se Egypťané plavili, předpokládá se, že se nikdy neodvážili na zaoceánské výpravy. Ve svém článku Ships and boats of Egypt (Lodě a čluny Egypta) Marie Parsonsová vysvětluje: Existují důkazy, že v egyptské Staré říši byly postaveny první bárky s pevným trupem z planěk, používané při pohřebních obřadech. Nedávno 16
jich bylo nalezeno čtrnáct pohřbených v oblasti Abydos. (…) Nejstarší příklad plavidla s deskami spojenými obšívkou (…) se našel vedle Velké pyramidy v Gíze. Je pravděpodobné, že se jedná o druh plavidla, jež spadá do předdynastického období Egypta. Autorka se domnívá, že tento druh plavidla se hodil pouze na plavbu po Nilu, avšak nález ohromné pohřební lodi v kamenné hrobce nedaleko Velké pyramidy v roce 1960 představil světu egyptskou loď v dokonale zachovalém stavu, která mohla obeplout svět. Toto plavidlo má vpředu v dolní části škrábance, které mohl podle názoru expertů způsobit pouze korálový útes. Nejzáhadnější stránkou Egypťanů v souvislosti se zaoceánskými cestami je hojnost odkazů na cesty do Puntu, exotického místa, odkud dováželi masti, trpaslíky a dokonce i žirafy. Zmíněné cesty spadají do doby tak dávné, jako je 5. dynastie. Cesty královny Hatšepsut z 18. dynastie byly zvěčněny v sérii vlysů v jejím chrámu v Dér el‑Bahrí. Opět většina historiků na základě „faktu“, že Egypťané nepodnikali dlouhé cesty, lokalizuje zemi Punt do blízkého afrického království – snad Somálska. Nicméně některé z pokladů dovážených z Puntu, například Pygmejové, mohly pocházet pouze ze střední Afriky. Kvůli tomu by Egypťané museli opustit Rudé moře a plavit se podél afrického pobřeží aspoň až do Keni nebo Tanzanie, nebo dokonce do Mozam biku či Zimbabwe. Už jsme viděli, že egyptské předměty byly nalezeny v místech navzájem tak vzdálených, jako jsou Austrálie a Mexiko. Pravděpodobně další civilizací, které podnikala zaoceánské plavby, byla chetitská civilizace, která měla námořní základny na územích dnešního Libanonu a Kypru. Existují důkazy, že Chetité přepluli Atlantik z Shetlandských ostroT E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
17
*
Ná moř n í bit v y měl i st a rověcí Ř í m a né v t a kové obl ibě, že ne ch áva l i pří ležitost ně odk lon it neda lekou řeku, aby zatopi la Koloseu m, kde se pa k moh ly předvádět zi n scenova né bit k y n a moři.
vů („země Setu“ starých Egypťanů), až se dostali k Velkým jezerům v Severní Americe. Tam dobývali měď na ostrově Royale, na Hořejším jezeře, a dopravovali ji do Středomoří.40 V nedávno publikované knize britský historik Gavin Menzies tvrdí, že v roce 1421 obeplula svět některá plavidla čínského loďstva. Podle Menziese podnikali Číňané průzkumné plavby v Indickém, Atlantickém a Tichém oceánu, které vyvrcholily cestou admirála Čou Mana. Jeho cesta ho v roce 1421 zavedla do Indie, pak plul podél východního pobřeží Afriky na jih, přeplul Atlantik, plavil se podél Jižní Ameriky a vrátil se přes Tichý oceán do Číny.59 Advokátka a historička Henriette Mertzová z Chicaga píše ve své knize z roku 1953 Pale ink (Vybledlý inkoust), že Číňané uskutečnili několik cest k západním americkým břehům. 18
Profesorka Louise Levathesová z Oxfordu nabízí podrobnosti o čínských plavbách do Austrálie a Afriky ve své knize When China ruled the seas (Když Čína ovládala moře). 86 Jde o to, že přeplout oceán není tak složité – ani dnes, ani ve starověku. Není divu, že Portugalci a Kolumbus přepluli Atlantik ve středověku; mohl tak učinit kdokoliv mnohem dřív, pokud měl slušnou loď. Slavná mapa Piriho Reise, která se nachází v muzeu Topkapi v Istanbulu, předpokládá, že Atlantik byl překonán mnohem dřív, než středověcí „odborníci“ prohlásili, že svět je placka. Zobrazuje kromě velké části Antarktidy celé západní pobřeží Severní a Jižní Ameriky a byla nakreslena jen několik let po první Kolumbově cestě do Nového světa. Vezmeme‑li v úvahu, že byla zkopírována ze starších map, z nichž některé vlastnili Portugalci, je pravděpodobné, že Kolumbus měl s sebou starší kopii. V 5. kapitole budeme o těchto podivuhodných mapách hovořit podrobněji.
PIRÁTSTVÍ VE STAROVĚKU Jak už jsem poznamenal, je pravděpodobné, že vyspělá námořní technika existovala mnohem dřív, než vyplývá z dostupných dokumentů. Je rovněž pravděpodobné, že souběžně s mořeplavbou se rozvíjelo pirátství, i když podle většiny encyklopedií a slovníků spadají počátky pirátství do dob Féničanů, považovaných za první národ mořeplavců. Kolem roku 1000 př. Kr. měli Féničané monopol na námořní obchod v prakticky celém Středomoří, a ví se, že napadali lodi, které nebyly součástí jejich obchodní sítě. Jejich lodi byly velké a mohutné a pohánělo je mnoho veslařů. Kromě toho byly vybaveny pod čárou ponoru klounem, který měl prorazit
T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
19
Ezoter ické g ra f ické z n á zor něn í Ša lomou nova ch rá mu, ja k ho prorokova l Eze ch iel a n a r ýsova l i templá ři. Dva sloupy z původ n í ho Ša lomou nova ch rá mu pojmenova né Jach i n a Boa z. Sloup v pravo se podobá Učed n í kov u sloupu v k apl i v Rossly nu. 20
trup nepřátelské lodi. V období Féničanů se skutečně pirátství a námořní války značně rozvinuly. Piráti z anatolské Cilicie sužovali Římany neustále. Ti zorganizovali proti plenitelům tři velké výpravy do východního Středomoří (102–67 př. Kr.), které vyvrcholily zničením pirátů obrovskou římskou flotilou pod vedením Pompeia Velikého. V následujících 250 letech se římskému loďstvu podařilo piráty ze Středomoří prakticky vypudit. Ve své knize Piracy in the ancient world (Pirátství ve starověkém světě) zdůrazňuje Henry Ormerod z Liverpoolské univerzity, že slovo pirát pochází z latiny, kde označuje člověka, který napadá loď.84 Ormerod tvrdí, že ve starověku se pirátství odehrávalo hlavně ve Středozemním moři, tedy v oblasti, která tehdy stejně jako dnes představovala v námořní dopravě skutečnou křižovatku cest. Autor poznamenává, že velká část středomořského pobřeží je skalnatá a pustá, a tudíž neschopná uživit početnější osady. Bylo to kvůli zemi, to chudá půda je přinutila stát se spíše lovci a bandity než zemědělci. Totéž se stalo na moři.84 Někteří spisovatelé klasického Řecka vyprávějí velmi staré příběhy o pirátství. Například v roce 355 př. Kr. tři athénští vyslanci, kteří mířili na palubě válečné lodi na Mausólův dvůr v Kárii, zajali loď města Naukratis a odvezli ji do athénského přístavu Pireus. Obchodníci z Naukratisu prosili athénské občany o slitování, ale protože v té době Egypt (kde Nau kratis ležel) povstal proti Persii a Athéňané se chtěli před velkým králem perské říše předvést, loď byla prohlášena za nepřátelskou. Ormerod poznamenává, že peníze z výkupného, které podle zákona patřily státu, byly zadrženy oněmi třemi vyslanci.
T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
21
Rossly n, domov templá řů ve Skot sku
Součástí pirátství ve starověku byly také represálie: přístavy a města byly terčem útoků a drancování pirátů a korzárů. Ormerod dodává, že stejně těžké je aplikovat na primitivní životní podmínky ve starověku koncept moderní společnosti s politickou organizací. Až ve výsledku dlouhého procesu rozvoje začal antický svět rozlišovat mezi cizincem a nepřítelem, piráty a korzáry, legitimním obchodem a únosem. Když Římané protestovali proti pirátským akcím ilyrských občanů, odvětila na to královna Teuta, že ilyrští králové nemají ve zvyku zasahovat do námořních aktivit svých poddaných. Herodes tvrdí, že už v Řecku v 6. století př. Kr. najdeme Polikrata ze Samosu, jak podniká pirátské akce proti lodím plavícím se v Egejském moři. Zdá se, že podobný postup uznával Solónův zákon u Athéňanů. Přepadávání sousedů bylo pro primitivního obyvatele středomořské oblasti výrob22
ním prostředkem, schváleným a podporovaným jeho obcí, pokud byla terčem osada jiného kmene. Podle Ormerodova názoru tyto podmínky nejlépe popsal Thúkýdidés: Tehdy v minulosti, když se Řekové, stejně jako barbaři z kontinentu, kteří žili u moře, nebo obyvatelé ostrovů, začali více stýkat na moři, věnovali se pirátství. Pirátství provozovali muži, kteří hledali jak vlastní zisk, tak prostředky pro obživu ostatních potřebných. Napadali neopevněná a málo obydlená města a plenili je. Tak získávali svůj hlavní zdroj obživy. Jejich řemeslo tehdy ještě nebylo něčím ostudným, ale spíše přinášelo trochu slávy. Dodnes to dokazují některé kontinentální národy, pyšné na to, že dělají svou práci dobře. Starověcí básníci, kteří se těch, kdo se vylodí na pobřeží, vždy ptali, zda jsou piráti, věděli, že ani tázaní, ani oni sami toto povolání neodsuzují. Také na kontinentě se navzájem okrádali, a ještě dnes žije značná část Řeků postaru: Ozolští Lokrové, Aitólové, Akarniové a celá tato část pevniny. Těmto pobřežním národům zůstal z jejich pirátské minulosti zvyk nosit zbraně. Rovněž poukazuje na to, že pirátství a lupičství se považovalo za výrobní prostředek, a tak je klasifikoval i Aristoteles: Jiní se živí různými druhy lovu. Další jsou například lupiči; jiní, kteří žijí na březích jezer, solných bažin, řek nebo moří plných ryb, se věnují rybolovu; jiní se uživí díky lovu ptáků nebo divokých zvířat.84 Jednou z nejzajímavějších postav řecké mytologie je podle Ormeroda Nauplios, který nechával ztroskotávat lodi, zabýval se provozováním otroctví a pirátstvím. Nauplia lze považovat za prototyp starověkých obyvatel středomořského pobřeží. Na útesech zapaloval ohně a hnal tak z pevniny námořníky do záhuby. Na moři byl otrokářem a pirátem, kterému svěT E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
23
řovali nechtěné děti a neposlušné ženy, aby je utopil nebo se jich zbavil nějakým jiným způsobem. Podle Ormeroda mu krétský král Kátreus odevzdal své dvě dcery, Aéropu a Klymené, s pokynem, aby je prodal v cizích zemích. Nauplios prodal Aéropu, ale Klymené si ponechal jako manželku. Aleova dcera Auge byla předána stejným způsobem pirátské posádce z Kárie kvůli svému vztahu s Héraklem. Naupliovo jméno znamená jednoduše „námořník“ (a jako takovému se mu přisuzuje objevení souhvězdí Velké medvědice) a je pravděpodobné, že jeho chování se jen málo lišilo od prvních mořeplavců Středomoří. Již jsme analyzovali praktiky obyvatel Mainy, kteří nechávali ztroskotávat lodě a provozovali pirátství v 17. a 18. století, a Taurů v Černém moři. Víme o existenci dalších společenství, která si vydělávala na živobytí těmito metodami tam, kde k tomu byl příznivý charakter pobřeží.
DIFUZIONISMUS VERSUS IZOLACIONISMUS Současné akademické prostředí bohužel volnomyšlenkáři neumožňuje příliš spekulovat o zaoceánských cestách a difuzionismu obecně. Během posledních více než sedmdesáti let byli zastánci difuzionismu a předkolumbovských kontaktů přes Atlantický a Tichý oceán klasifikováni jako „rasisté.“ Říkat totiž v současném světě, kde převládá to, co je politicky korektní, že se americké civilizace nevyvinuly nezávisle na jiných civilizacích v Asii, Africe a Evropě, znamená tvrdit, že tyto americké civilizace byly podřadné. „Zahraniční“ mořeplavci starověku museli přijet a naučit je stavět pyramidy, vyrábět purpurové barvivo, vytvořit písmo atd. Tvrdit, že americké civilizace nebyly schopné dosáhnout těchto úspěchů 24
samy, je rasistická teorie, a jako takovou je třeba ji odmítnout. Teorie, které berou v úvahu námořní kontakty a obchod ve starověku v jiných částech světa, nejsou považovány za rasistické, ale stávají se jimi, jakmile jsou aplikovány na Ameriku. Je to překroucená logika, ale postihla akademický svět až do jeho samotných základů. Antropolog George Carter se vyjádřil k obviněním, která označovala difuzionistické postoje za rasistické: Jestliže se už člověk plavil po širém Pacifiku – který zaujímá jednu třetinu povrchu Země – proč by nemohl přeplout nevýznamný Atlantik? Dobře, buďme rasisty. Kdo? Ti hloupí Evropané, kteří se plavili na veslařských galérách ještě v 18. století a kteří byli jedni z posledních, kdo začali používat v praxi takové plavební výdobytky jako kormidlo na zádi a přední a zadní lanoví? Naštěstí je Atlantik tak malý, větry tu vanou s takovou silou a proudy od průlivu ze Středozemního moře až do Karibiku jsou tak vytrvalé, že není úniku. Dokonce i ztroskotané lodi by se ho podařilo přeplout v krátkém čase. V moderní době ho lidé překonali na voru z papyru (Heyerdahl) a jeden Skandinávec na plavidle z celtoviny. I kdyby to neměli v úmyslu, Evropané se do Ameriky občas dostali. Důkazy potvrzují, že to v úmyslu měli a podařilo se jim to; dokonce je pravděpodobné, že značně pozměnili historii americko‑indiánských kultur, i když jsme zatím neviděli – protože jsme to vidět nechtěli – kdy, kde a v jaké míře. Abyste si udělali představu, odkud vítr vane: Španělům, když přišli do Mexika, nabídli evropské mince, a jeden z mexických bůžků nosil helmu podobnou staré helmě jednoho z Cortésových vojáků. U jedné keramické hlavy nalezené v Mexiku byl identifikován jako místo výroby Řím ve 2. století po Kr. Napsal jsem článek, kde jsem poznamenal, že na T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
25
některých válcovitých pečetidlech a na řadě razidel byly abecední nápisy. I kdyby šlo jen o tyto artefakty, měli bychom je považovat za důkaz o významných kontaktech. Vrátil se někdo? Vytvořily se oboustranné obchodní vztahy? Moje odpověď zní, že ano, že hovoříme o obchodě a záměrných cestách a pravděpodobně dokonce i o kolonizaci. V Pompejích nalezneme zobrazené ananasy. Ananasy jsou výlučně amerického původu. Takže keramická hlava z Pompejí v Americe a americký ananas v Pompejích… a data se shodují. A je tu ještě jedna zvláštní historka. Někteří z Židů, kteří zemřeli během velkého povstání proti Římu (na konci 1. století po Kr.), utekli do pouště. V jeskyních se jejich šaty dochovaly v tak dobrém stavu, že zůstaly zachovány i barvy. Průzkum těchto barev prokázal, že jedním z nich byla košenila, karmínové barvivo vyráběné ze mšice žijící na kaktusech, které pocházejí z Ameriky. Toto téma je třeba prozkoumat více do hloubky, stejně jako mnoho dalších, ale dosud se jedná o nejpravděpodobnější hypotézu. Obchodovalo se s barvivy? Féničané (jejichž jméno znamená purpur) obchodovali s purpurovými barvivy, které získávali z měkkýšů. V Americe vyráběli indiáni tutéž purpurovou barvu z téhož, avšak amerického měkkýše. Izolacionisté tuto otázku rychle odbyli: naučili je to prý Španělé. Ale uhlík 14C datoval tato barviva do roku 200 př. Kr. Byl jejich obchod rozumný? Samozřejmě. Obchod na dlouhé vzdálenosti se musí zakládat na lehkém zboží, které zabere málo prostoru a je velmi cenné. Barviva do tohoto popisu výborně zapadají. Ještě něco dalšího? V době bronzové se člověk vydával až na kraj světa hledat kovy: měď, cín, zlato, stříbro. Jih Nové Anglie (USA) má – měl – bohatá naleziště mědi; na tomto místě najdeme hojnost dokladů nápisů, dolmenů, velkých kamenů na jiných menších, ohromné kamenné komory… Popis, který zapadá do 26
evropského megalitického modelu nebo do doby bronzové, a je pravděpodobné, že to tak je. Důkazy stále jasněji ukazují, že člověk přeplul oceán mnohem dříve, než jsme si mysleli. Před dvaceti lety mně zcenzurovali úvahy, že toto všechno se stalo 2500 nebo dokonce 3000 let př. Kr. Už asi 7000 let př. Kr. se v Americe pěstovala africká plodina (Lagenaria siceraria neboli tykev kalabasa), a jeden můj přítel zvažuje možnost, že člověk přeplul Atlantik před 15 000 lety. To je příliš brzo dokonce i pro mě, ale jestli mi dáte měsíc, abych si na tuto myšlenku zvykl, možná, že i já začnu tuto možnost zvažovat. V tomto bodě se právě teď nalézáme. Se značnou jistotou víme, že se uskutečnily cesty a došlo k významným výměnám rostlin a zvířat; je možné, že se s nimi začalo i obchodovat, a je velmi pravděpodobné, že došlo k jistému druhu kolonizace. Musíme se toho ještě mnoho naučit a zdolat hodně tvrdohlavců, kteří se snaží ochromit jakýkoliv výzkum v této oblasti. Mnohokrát se stalo, že podobné postoje vedly ke vzniku takzvané menšiny bláznů. Vždy se objeví nějaký potřeštěnec, který naservíruje odborníkům argumenty, aby mohli zdiskreditovat kohokoliv. Kdyby celá tato záležitost nebyla tak zajímavá a tak důležitá pro pochopení původu civilizace a přirozenosti člověka, nechal by se člověk unést nutkáním vzdát se všeho a umožnit phuddies,* – když si vypůjčím výraz Harolda Gladwina –, aby si úvahy o této věci monopolizovali. Ale na to je to příliš důležité.19 V poslední větě se Carter odvolává na knihu Men out of Asia (Lidé mimo Asii), kterou napsal v roce 1947 profesor Harold Gladwin. Gladwinova kniha je dobrým příkladem útoku * Pozn. překl.: Sarkastický termín pro nafoukané vědce s titulem Ph.D. nebo jiným doktorským titulem. T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
27
na akademické dogma izolacionismu. Ve své době znamenala Gladwinova kniha pokrok a termín Phuddies Duddies se těší jisté popularitě, dogma izolacionismu však dodnes stále platí. Jak dobře poukazuje George Carter, používá tu zavrženíhodnou metodu, že kvalifikuje stoupence teorie šíření myšlenek prostřednictvím četných migrací a námořních objevů ve starověku jako rasisty. Vzhledem k tomu, že se jedná o označení, které by se nelíbilo žádnému badateli, archeologovi nebo historikovi, stává se toto téma snadno labilním a choulostivým. Mohli bychom tento argument obrátit a prohlásit, že rasistické je tvrdit, že Číňané, Barmánci, Libyjci a Židé byli příliš málo chápaví na to, aby přepluli oceán. Historie a pravda jsou otázky, které závisí na vědeckém výzkumu a na důkazech, ne na tom, co je dnes politicky korektní. Pokud jde o piráty a starověké mořeplavce, je rasistický aspekt také zajímavý. Posádky byly směsí různých národností; tato skutečnost znamenala výhodu, protože námořníci, kteří mluvili několika jazyky a znali různé oblasti moře, které jiní neznali, byli velmi vážení. Piráti tvořili výjimečně demokratickou skupinu bez předsudků. Zatímco ve všech zemích světa vládla segregace a kastovní systém, na palubě lodi to bylo jiné. Rovnost převažovala nad barvou kůže, náboženstvím nebo společenským postavením. Skutečně důležité byly mezi námořníky schopnosti, talent a řemeslo. Demokracie se zrodila, ať už se to zdá jakkoli neuvěřitelné, na palubě pirátské lodi. Jakmile jsme si potvrdili existenci komplexních námořních technik a pirátství před tisícovkami let, přejděme k pozdějšímu období, k období válek a náboženských represí, vědy a objevů. Hovoříme o vrcholném středověku, o době papežů a králů, baronů a feudálních pánů, křižáků a sultánů. O době templářů a jejich flotily. 28
PŮVOD TEMPLÁŘSKÝCH RYTÍŘŮ Zázraky se nedějí proti přírodě, nýbrž proti tomu, co z přírody známe. SVATÝ AUGUSTIN Dělej vždy to, co máš, některé to potěší a ostatní udiví. MARK TWAIN (1835–1910) Tato kniha pátrá po vztahu mezi pirátskou mytologií a ikonografií a ztracenou flotilou templářů. Proto považuji za důležité krátce tu zrekapitulovat dějiny tohoto řádu.
PŮVOD TEMPLÁŘSKÝCH RYTÍŘŮ Historie templářů je z těch nejvíc fascinujících. Tradičně byli spojováni s nejrůznějšími neuvěřitelnými aktivitami: vlastnictvím archy úmluvy a svatého grálu, tajné flotily, která brázdila moře, a také s ohromující sebedůvěrou a odvahou, díky nimž se před nimi nepřátelé chvěli strachy. Přes reputaci obávaných a v boji zkušených válečníků byli templáři vzdělaní muži, plně oddaní ochraně pocestných a poutníků jakéhokoliv vyznání, nejen křesťanů. Byli velkými T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
29
K řižácké lodě v pří st av u Ty ros ve Svaté zem i
státníky, obratnými obchodníky zběhlými v politice a zřejmě spojenci velkého bratrstva mořeplavců, kteří v dobách Féničanů vytvořili obchodní impérium. Navzdory nesmírně negativní publicitě, jejímž terčem se po zakázání řádu stali, jsou pořád známí jako ochránci vědění a posvátných předmětů. Někteří badatelé tvrdí, že původ templářů spadá do období stavby Šalomounova chrámu fénickými zedníky z Tyru, nebo dokonce do období Velké pyramidy či Atlantidy, avšak počátek jejich moderní historie najdeme ve středověku, v období křížových výprav. Ve své knize El enigma de la catedral de Chartres (Záhada katedrály v Chartres) 8 francouzský architekt Louis Charpentier tvrdí, že templáři postavili katedrálu v Chartres jako pokladnici starověké moudrosti, podobně jako tomu bylo v případě Stonehenge, Šalomounova chrámu nebo Velké pyramidy v Egyptě. Devítičlenná skupina zakladatelů řádu měla výjimečnou možnost poznat jeruzalémský Chrám, když od roku 1118 v Šalomounově chrámu pobývala. Existují historické doklady o tom, že toho roku devět francouzských 30
rytířů předstoupilo před Balduina II., křesťanského krále Jeruzaléma, aby mu vysvětlilo svůj úmysl založit řád, který by chránil poutníky před zloději a vrahy podél cesty do Jeruzaléma. Balduin II. byl kdysi vězněn saracény a byl si vědom jejich nejednotnosti. Na muslimském politickém poli rozvíjely svou činnost různé frakce, jako například asasíni. Rytíři žádali, aby byli ubytováni v palácovém křídle přilehlém ke kopuli Skalního dómu postaveného na místě, kde dříve stával Šalomounův chrám. Král jejich žádosti vyhověl. Právě se tak zrodil Řád chudých rytířů Krista a Šalomounova chrámu (neboli templářů). O deset let později se rytíři představili papeži, který jim dal požehnání. Zpočátku bylo tajemných rytířů jen devět, ale brzy se k nim přidal desátý: významný francouzský šlechtic hrabě ze Champagne. Žádný z těchto „chudých“ rytířů nebyl ve skutečnosti chudý, nebyli ani všichni Francouzi. Několik z nich pocházelo z významných francouzských a vlámských rodin. A čtyři z deseti původních rytířů nebyli vůbec identifikováni, i když jsou známá jejich jména. Řady templářů se ihned rozrostly. Jakmile nějaký šlechtic vstoupil do řádu, odevzdal mu svůj hrad a majetek. Řád používal příjmy získané tímto způsobem na nákup zbraní, válečných strojů, brnění a další vojenské výzbroje. Také jiní šlechtici a králové, kteří nebyli členy řádu, dávali templářům častokrát půdu a peníze. Král Štěpán I. Anglický přinesl řádu cenné anglické léno v Cressingu v Essexu. Rovněž stanovil, že členové řádu s vyšší hodností mohou navštěvovat šlechtice v Anglii a Skotsku. V roce 1133 odkázal své panství templářům král Alfons I. Aragonský a Navarrský – vládnoucí na severu Španělska –, který se utkal s maurskými vetřelci ve 29 bitvách. Rytíři však toto panství kvůli dobytí Španělska Araby nemohli využívat. T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
31
Papež Evžen III. nařídil, že pouze a jen templářští rytíři budou nosit na svých bílých tunikách na levé straně hrudi zvláštní červený kříž s tupými okraji a rameny ve tvaru klínu (tzv. tlapatý kříž), aby je křesťané a jiní křižáci na bitevním poli rychle rozeznali. Bílá tunika s červeným křížem se stala templářskou oficiální uniformou. Tito rytířští válečníci bojovali statečně na Středním východě a těšili se u muslimských bojovníků velké úctě díky své odvaze a strategickým schopnostem. Mnozí templáři byli rodem Palestinci – velmistr Filip z Nábulusu, který převzal funkci v roce 1167, byl Syřan –, mluvili plynně arabsky a byli znalci všech náboženských sekt, kultů a magických učení. S pomocí vzdělaného francouzského opata Bernarda z Clairvaux a pod vedením hraběte ze Champagne se templáři stali uznávaným řádem, který se vyznamenával na bitevním poli a spravoval velké jmění. Ale co sledovali? Charpentier srovnává poslání původní skupiny templářských rytířů s vpádem komanda do bývalého Šalomounova chrámu. Cílem bylo odhalit jeho tajemství a dostat zpět ztracené poklady, jako byla archa úmluvy, která mohla být skryta ve složité soustavě jeskyní pod chrámem. Z nashromážděných peněz postavili impozantní a tajuplnou katedrálu v Chartres. Později postaví po celé Evropě další katedrály a dají tak základ legendě o „mistrech stavitelích“.8 V katedrále v Chartres jsou nádherné barevné vitráže, z nichž některé by dnes bylo velmi těžké nebo zcela nemožné napodobit. V této mariánské svatyni je vedle znázornění několika loktů – stará délková míra – skryto několik tajemných symbolů, jako slavný labyrint a jiné vizuální konstrukce, mezi něž patří posvátná geometrie pro osobní proměnu – jakási osobní alchymie duše. Součást umělecké výzdoby katedrály tvoří také zobrazení hledání svatého grálu. Zúčastnili se ho templáři? Zdá se málo prav32
K řižá k v u l icích Jer u za lém a
děpodobné, že by Řád rytířů Šalomounova chrámu vznikl opravdu proto, aby chránil poutníky na cestě do Jeruzaléma, protože řád s takovým záměrem již existoval: Řád špitálních bratří sv. Jana Křtitele Jeruzalémského, jehož příslušníci byli označováni jako johanité nebo špitálníci a později maltézští rytíři.
ŠPITÁLNÍ BRATŘI SV. JANA Hospitální řád svatého Jana v Jeruzalémě byl založen v italském městě Amalfi v 11. století. Jeho příslušníci se přesunuli do Jeruzaléma, aby chránili a zachraňovali křesťanské poutníky, ale brzy rozšířili svoji misi na péči o chudé a nemocné v celé Svaté zemi. T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
33
K řižácké lodě a a rabské plachet n ice d h au v příst av u Ak kon ve Svaté zem i
Postupem času se johanité militarizovali a bojovali společně s tajemnějšími templáři a germánským Řádem německých rytířů Panny Marie Jeruzalémské. Po pádu Jeruzaléma v roce 1187 se johanité stáhli do Akkonu, a když padl i on, přestěhovali se v roce 1309 nejdříve na Kypr a později na Rhodos, jehož hlavní město se mělo stát hlavní základnou křižáků v boji proti osmanské říši. Město Rhodos bylo přebudováno na pevnost, vězení a zásobovací centrum pro lodě a vojska směřující do Palestiny a Malé Asie. V roce 1481 zemřel osmanský sultán Mehmed II. Fátih, aniž by určil dědice své mocné říše. V Burse se strhla bitva mezi dvěma pretendenty, v níž nakonec Bajezid porazil svého bratra Džema. Džem utekl do Egypta, ale mamlúci, kteří spravovali zemi pro Osmany, mu odepřeli azyl. Džem 34
Kopí osudu se zlat ý m pou zd rem a b ez něj
byl nucen uprchnout na Rhodos, kde se vydal johanitům, zapřisáhlým nepřátelům Osmanů. S bratrem v moci křižáckého vojska se Bajezid ocitl v úzkých a osmanská říše musela rychle zareagovat. Bajezid postupoval chytře, spojil se s johanity a vyjednal s nimi smlouvu, podle které měl řádu vyplácet ročně 45 000 zlatých dukátů – což byla na tu dobu velmi vysoká částka – výměnou za to, že jeho bratr bude uvězněn na Rhodu a později v Anglické věži hradu Svatého Petra v Bodrumu v Turecku. Johanité nakonec předali vzácného vězně Vatikánu, kde Džem dostal zajímavou nabídku: velet křižáckému vojsku, které mělo znovu dobýt Konstantinopol (dnešní Istanbul). Aby Bajezid učinil přítrž hrozbě svého neposlušného bratra, nešetřil na výdajích a nabídl Vatikánu 120 000 zlatých dukátů T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
35
a několik posvátných relikvií z Jeruzaléma, včetně slavného kopí osudu. Kopí osudu je zbraň, kterou měl římský setník Longinus probodnout bok Ježíše Krista na kříži. Dalším z předmětů zásilky byla houba, kterou Kristu svlažili rty. Podle legendy ten, kdo bude vlastnit kopí osudu, ovládne svět. Adolf Hitler tomu věřil, a když nacisté obsadili Rakousko, přikázal odnést kopí z muzea ve Vídni, kde bylo vystaveno. Díky tak štědrému obnosu upustil papež od plánů postavit Džema do čela vojska proti Konstantinopoli. Ten zemřel v zapomnění ve vězení v Terracině (Itálie) v roce 1495, prý byl otráven. Dnes už je Džem jen poznámkou pod čarou na stránkách historie, obětí diplomatických manévrů, které zanesly kopí osudu na Západ. Johanité zůstali na Rhodu 213 let a přeměnili jeho hlavní město v impozantní pevnost s hradbami o tloušťce dvanácti metrů. Odvrátili dvě muslimské ofenzivy, v roce 1444 a 1480, ale v roce 1522 sultán Sulejman Nádherný provedl masivní útok s 200 000 vojáky. Obránci o síle 600 rytířů, 1000 žoldnéřů a 6000 obyvatel Rhodu se nakonec po dlouhém obléhání vzdali pod podmínkou, že budou moci citadelu bez úhony opustit. Po několik let neměli johanité významné operační centrum, až jim v roce 1529 Karel I., vnuk španělských katolických králů, nabídl jako stálé sídlo Maltu. Téhož roku začali rytíři, kteří si brzy začnou říkat maltézští, stavět opevnění kolem velkého přístavu ve Vallettě, nejdůležitějšího přístavu na Maltě. V roce 1565 přijela k ostrovu osmanská flotila a opevnění napadla. Se 181 loďmi a s posádkou o třiceti tisících mužích střílela flotila na pevnost více než sedm tisíckrát denně po celý měsíc a nakonec se zmocnila pevnosti Saint Elmo. Turci však utrpěli velké ztráty a nemohli obsadit další pevnosti kolem zálivu a ve vnitrozemí ostrova, které byly velmi dobře 36
Ryt í ři útočí n a h rad ve Svaté zem i
bráněny. Když se doslechli, že se blíží posily ze Sicílie, z ostrova se stáhli; velké obléhání skončilo. Hospitální řád svatého Jana v Jeruzalémě změnil své jméno na Řád maltézských rytířů. Říkalo se o nich, že jejich věrnost Vatikánu hraničila s fanatismem, a papež je zřejmě používal jako křižáky a osobní gardu. Ostatní řády (templáři nebo němečtí rytíři) byly mnohem nezávislejší. Dokonce se i šeptalo, že maltézští rytíři byli tajnou společností Vatikánu. S jejich nadvládou na Maltě skoncoval Napoleon. Po popravě Ludvíka XVI. odepřel Napoleon rytířům jakékoli příjmy pocházející z Francie. Řád se obrátil na cara Pavla I., který rytířům nabídl, aby vytvořili ortodoxní ligu rytířů svatého Jana. Dohoda s ruským carem Napoleona rozzuřila, vydal se na Maltu a v červnu 1798 zakotvil v okolí přístavu ve Vallettě. Když mu odepřeli vstup, T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
37
Zra něný r yt í ř ve Svaté zem i
začal střílet na pevnost. Po dvou dnech bombardování se Francouzi vylodili a dali řádu čtyři dny na opuštění ostrova. Tak skončilo 268 let jeho přítomnosti na Maltě. V roce 1879 papež Lev XIII. obnovil funkci velmistra a samotný řád maltézských rytířů, i když rytíři se na ostrov už nikdy nevrátili. Usadili se v Římě a dalších evropských městech, například v Praze a ve Vídni. I když řád nemá teritorium ve vlastním slova smyslu, je více než čtyřiceti zeměmi světa uznáván jako autonomní stát, podobně jako Vatikán.
POKLAD TEMPLÁŘŮ Mnoho čtenářů – a také někteří historici – si plete templářské rytíře s maltézskými rytíři. Neměli by to dělat. Templáři se od 38
zbytku křižáků dost liší, a říká se o nich, že nakonec bojovali proti ostatním, dokonce i ve Svaté zemi. Charles Addison, londýnský advokát, který psal o templářích ve své knize z roku 1842 The history of the Knights Templars (Dějiny templářských rytířů), 6 zmiňuje na prvních stránkách obecně přijímanou úvahu, že templáři se postavili Vatikánu a jeho ozbrojené pravé ruce, rytířům johanitům. Addison tato obvinění odmítá, ale dokazuje, že tyto pověsti skutečně existovaly. Myšlenka, že templáři se hned od svého vzniku postavili církvi, není tak bláznivá. Již jsme vyjádřili pochyby o účelu jejich poslání. Jestliže skutečně chtěli chránit poutníky ve Svaté zemi, proč nevstoupili do řádu johanitů, který už existoval? Zmínili jsme, že se někteří badatelé domnívají, že templáři jsou středověkou verzí společnosti, která vznikla mnohem dřív a jejímž cílem bylo schovat a opatrovat vzácné předměty, dokumenty a znalosti o zvratech vyvolaných mocenskými změnami. Kdyby tomu tak bylo, bylo by logické předpokládat, že rytíři měli své vlastní záměry – které se dost lišily od cílů římskokatolické církve té doby, zaměstnané tím, aby upevnila svou hegemonii, vybrala co nejvíce peněz a naháněla lidem strach. Stovky let se povídalo, že templáři nebyli jen obránci pravé víry, ale také strážci svatého grálu, nejposvátnějšího ze všech náboženských předmětů. Verzí této legendy koluje mnoho a existují dvě různé interpretace toho, co grál představuje. Někteří tvrdí, že se jedná o kalich, ze kterého pil Ježíš během Poslední večeře. Podle jiných se Ježíš a Maří Magdaléna vzali a měli potomky. Svatý grál, který templáři chránili, obsahoval krev Ježíše Krista, která proudila v žilách jeho potomstva. Podle jedné z verzí legendy o svatém grálu přivezl Josef Arimatejský do Anglie pohár, do kterého byla posbírána krev prýštící z ran Ježíše Krista. Jedna z velšských T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
39
verzí příběhu tvrdí, že nechal svatou relikvii v Glastonbury, odkud se dostala do rukou krále Artuše a rytířů kulatého stolu. Příběhy o svatém grálu a svaté krvi popisují útěk – po ukřižování Ježíše Krista – jeho potomků na jih Francie, kde Ježíšův rod pokračoval linií merovejských králů, mezi něž patřili tak slavní panovníci, jako byli Dagobert a Childerich. Ať už je názor na skutečné poslání templářů jakýkoliv, to, co se opravdu zakládá na historických skutečnostech, je jejich pronásledování, které se dá vysvětlit jako výsledek lakoty. Po dobu 180 let, co trvaly křížové výpravy, bohatství templářů neuvěřitelně rostlo. Vlastnili více než devět tisíc feudálních lén a hradů po celé Evropě a z žádného neplatili daně. Každý majetek byl pečlivě udržován a plodil zisky, které plnily pokladny největšího bankovního systému Evropy, jenž vytvořili. Bohatství a moc templářů vzbuzovaly podezření a závist mezi mnoha příslušníky evropské šlechty. Začaly kolovat pomlouvačné fámy, které hovořily o tajných rituálech a uctívání ďábla. Po neúspěchu křížových výprav ve východním Středomoří se templáři přesunuli z Jeruzaléma do Pyrenejí a zřídili si své sídlo v Paříži. Jejich hlavní námořní základnou byl francouzský přístav La Rochelle, nedaleko Pyrenejí. Templáři působili v mnoha evropských zemích a na mnoha středomořských ostrovech, pěstovali úzké vztahy s královstvími Portugalska, Francie, Holandska, Anglie a Skotska. Jejich hlavním centrem působnosti byl jih Francie a Katalánsko, území katarských a merovejských králů. Barcelona – dnešní hlavní město Katalánska – byla původně fénickým přístavem. Lidé v oblasti táhnoucí se od hranice mezi Francií a Španělskem již dlouho považují sami sebe za národ s vlastní kulturou. Mluví svým vlastním jazykem, katalánštinou, která by mohla mít kořeny ve féničtině a latině. 40
V barcelonské provincii se nachází hora Montserrat, od nepaměti náboženské poutní místo, snad od dob ještě před začátkem křesťanského věku. Tyčí se 1236 metrů nad mořem a stala se sídlem slavného benediktinského kláštera. To na Montserratu svatý Ignác z Loyoly přísahal, že svůj život věnuje rozjímání. V Grolier Multimedia Encyclopedia (1997) se dočteme, že se ve středověku věřilo, že svatý grál je uložen na Montserratu: Tam se nachází Panna Marie Montserratská, Černá Madona, dřevěná soška, kterou mohl vyřezat svatý Lukáš. Ve středověku se mělo za to, že klášter uchovával svatý grál.99 Montserrat je zahalen jistým závojem tajemství. V klášteře se vyrábí likér zvaný Aromes del Montserrat, který má ve znaku strmou horu s truhlou a křížem na vrcholku. Když jsem se skupinou turistů klášter navštívil, kladl jsem si otázku, zda je truhla na vrcholu hory legendární archou úmluvy – dřevěnou a kovovou truhlou, která obsahovala svaté relikvie z jeruzalémského Chrámu. Přemístila se archa úmluvy a později svatý grál do bludiště tajných jeskyní v horách Montserratu? Legenda vypráví, že se ve stoletích před naším letopočtem přestěhovalo do Katalánska a na Montserrat tajné bratrstvo esejců. Toto bratrstvo vybudovalo v Pyrenejích podél hranice, která odděluje Francii a Španělsko, komplex podzemních jeskyní, hradů a klášterů. Přestěhovali se do této oblasti templáři, aby chránili své relikvie?
PRONÁSLEDOVÁNÍ TEMPLÁŘŮ Jisté je, že francouzský král Filip IV. záviděl templářům popularitu a moc. Právě on byl původcem velké části pomluv o těchto rytířích. Jednou se král ukryl před rozzuřeným T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
41
Templá ři n a h ra n ici, i lust race z C h ron iques de Fra nce ou de Sa i nt Den is (K ron i k a Fra ncie nebol i K ron i k a m n ichů ze Sa i nt Den is)
davem v pařížském sídle templářů, kteří mu poskytli útočiště. Když král uviděl velkolepost templářského pokladu, chtěl ho získat pro sebe. Jeho země bankrotovala, u lidu byl jako panovník nepopulární a věděl, že templáři jsou bohatší a mocnější než on. V roce 1307 se tedy vydal do Říma, aby se pokusil přesvědčit papeže Klementa V., že templáři nebyli obránci katolické víry, nýbrž se ji snažili zničit. Dne 13. října 1307 Filip IV. nařídil vlnu zatýkání souběžně ve všech templářských převorstvích země. V následujících dnech a týdnech byly uvězněny stovky rytířů, včetně velmistra řádu, Jacquese de Molay. Královi muži se z nich snažili vyrazit přiznání ke kacířství. Všichni byli mučeni, někdy i měsíce a dokonce celé roky. Obzvlášť se vyřádili na velmis42
trovi Jacquesovi de Molay, který trpěl mučením dlouhá léta. Vypráví se, že žádný templář tajemství svatého grálu a jeho polohu nikdy nevyzradil. V roce 1312 král zatlačil na Klementa V., aby zakázal řád v celé Evropě, i když ve Francii již byl odstraněn. Papež nakonec vydal bulu, která s řádem skoncovala. Když se královi muži vydali na templářské hrady, našli mnohé z nich opuštěné. Zatčení členové řádu byli souzeni a prohlášeni vinnými z hříchů kacířství. V roce 1314 Jacques de Molay, který si vytrpěl sedm let mučení v královských žalářích – mimo jiné ho oslepili rozžhavenými železy, genitálie mu ponořili do vařícího oleje, pak na ně přivázali provaz a utrhli mu je, na mučicím žebříku mu zlámali nebo vykloubili téměř všechny kosti – byl vystaven poslednímu trýznění: na rozkaz krále a papeže byl pomalu zaživa upálen. Na takovou likvidaci lidské bytosti by se nemělo zapomínat. Dnes, téměř 700 let po jeho smrti, zůstává památka Jacquese de Molay stále živá a jedna skupina zednářské mládeže nese na jeho počest jeho jméno. Jedna anglická báseň z té doby si položila otázku, kterou si dodnes mnozí stále kladou: Kde skončili všichni ti templáři a jejich velké bohatství? Bratři, mistři templáři tak dobře zaopatření zlatem, stříbrem a bohatstvím, kde jsou? Co se s nimi stalo? Měli moc jako nikdo jiný nikdy se neodvážili jim ji vzít, nikdo nebyl tak odvážný. Vždy nakupovali a nikdy neprodali… Stejná otázka trápila dlouhá staletí historiky a hledače pokladů. T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
43
ZTRACENÁ FLOTILA TEMPLÁŘŮ A JOLLY ROGER Snaž se, aby ses nestal úspěšným, nýbrž hodnotným člověkem. ALBERT EINSTEIN Třemi slovy mohu shrnout vše, co jsem se o životě naučil: ať pokračuje dál. ROBERT FROST Členové oficiálně již zrušeného templářského řádu se rozprchli po celé Evropě a byli pronásledováni. Nicméně templářští vyhnanci se stále těšili úctě válečníků z celé Evropy. Rytíře grálu na mnoha místech vítali a poskytli jim útočiště vyhrazené hrdinům. Někteří z nich se přidali k německým rytířům a postavili se vpádu Mongolů a Tatarů na východě Evropy; jiní bojovali v Uhrách proti turecké expanzi; další zamířili do Skotska a jiní do Portugalska.
ZTRACENÁ FLOTILA TEMPLÁŘŮ Tajemní templářští rytíři měli k dispozici rozsáhlou síť námořních cest a je možné, že dokonce i zdědili některé mapy T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
45
Pří st av La Rochel le n a ji hozápadě Fra ncie
a další tajemství Féničanů. O templářské flotile mluví Michael Baigent a Richard Leigh ve své knize Masones y templarios (Zednáři a templáři). 3 Upozorňují, že templáři disponovali velkou flotilou, která kotvila ve francouzských a italských přístavech Středomoří, na severu Francie, ve Flandrech a v Portugalsku. Templářská flotila působila především ve Středomoří – přepravovala muže a zboží do Svaté země a přivážela do Evropy suroviny ze Středního východu. Tatáž flotila operovala také v Atlantiku, protože templáři udržovali významné obchodní vztahy s britskými ostrovy a velmi pravděpodobně také s hanzovní ligou v Baltském moři. Z tohoto důvodu se templářské komunity v Evropě, především v Anglii a v Irsku, nacházely obvykle na pobřeží moře nebo na březích splavných řek. Nejdůležitějším atlantickým přístavem byl 46
pro templáře La Rochelle, měl totiž dobré spojení se středomořskými přístavy. Látky se například mohly dopravovat na palubě templářských lodí z Anglie do La Rochelle a po zemi pak do středomořského přístavu, jako bylo Colliure, kde se znovu naložily na templářské lodě a byly odvezeny do Svaté země. Tímto způsobem se náklad vyhnul vždy nebezpečné Gibraltarské úžině, většinou kontrolované saracény.3 Když Filip IV. 13. října 1307 za brzkého rána nařídil zátah na templáře, templářská flotila kotvící v La Rochelle už o tom věděla. Celá flotila vyplula na moře a unikla tak panovníkovu stíhání. Nikdo už ji nikdy nespatřil. Datum 13. října 1307 připadlo na pátek, což dalo vznik lidové pověře, že pátek třináctého je nešťastný den, protože v tento den byli vypovězeni templáři.* Zmizení templářské flotily se stalo jednou z velkých záhad historie. Co se stalo s tak významným loďstvem? Rozprchlo se po sedmi mořích nebo se znovu seskupilo na nějakém tajném místě? V knize Masones y templarios 3 Baigent a Leigh tvrdí, že templářské lodě hromadně odpluly z různých přístavů Středomoří a severu Evropy a zamířily k tajnému cíli, kde hledaly politický azyl a bezpečí. Tím cílem bylo Skotsko. Středomořská flotila musela proplout nebezpečným Gibraltarským průlivem a je pravděpodobné, že se potom zastavila v několika portugalských přístavech nakloněných templářům, jako byl hrad Almourol. Portugalsko bylo jednou z mála zemí, kde mohli rytíři dostat azyl; zemí, která na rozdíl od Španělska byla templářskému řádu do značné míry nakloněna.
* Pozn. překl.: Tato pověra platí pro anglosaské země. Ve španělsky mluvících zemích je nešťastným dnem úterý třináctého. T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
47
Hrad Almourol, nedaleko města Abrantes ve středním Portugalsku, je typickým příkladem námořního opevnění a templářské pevnosti. Jeho věže a cimbuří se tyčí na vegetací zarostlém skalnatém ostrůvku uprostřed řeky Tejo. Díky své působivé poloze se hrad stal kolébkou romantických pověstí o rytířích, mořeplavcích a pirátech. Rytířský román Palmeirim de Inglaterra (Palmeirim Anglický) portugalského spisovatele Francisca de Moraes popisuje bitvy a šermířské souboje odehrávající se v podhradí a místní obr dostal jméno Almourol. Hrad Almourol byl postaven v roce 1171 Gualdimem Paisem, mistrem templářského řádu, na troskách bývalého římského (a možná fénického) hradu. Gualdim Pais byl jedním z mnoha portugalských šlechticů, velkých mořeplavců a majitelů impozantních hradů a obrovského loďstva. Když budeme pátrat po ztracené flotile templářů a jejich proměně do podoby zednářů, pirátů a portugalských rytířů Kristových, nesmíme opomenout ani podcenit úlohu Portugalska. V Portugalsku si templáři zachovali stmelenou organizaci a jednoduše si změnili jméno na Kristovy rytíře. Měli královskou podporu, takže církvi nezbylo nic jiného než dělat slepou. Velmistrem nových Kristových rytířů byl jmenován Král Alfons IV. Později se stane velmistrem templářů také infant Jindřich Mořeplavec. Pozoruhodná historie Portugalska a později Brazílie je spojena s historií templářů a jejich ztracené flotily. Dokonce i samotné jméno Portugalska je zvláštní. Byla vyslovena hypotéza, že má původ v templářském názvu Port‑O‑Gral (Přístav grálu). Portugalsko mělo vždy pevné svazky s Anglií a člověk se ptá, jestli to nemá co do činění s templáři a jejich loďstvem v portugalských přístavech. Jak se podařilo malému Portugalsku zachovat si na Iberském poloostrově nezávislost? Bylo 48
to díky úzkému vztahu s templáři a starověkými mořeplavci? Portugalská zaoceánská kolonie Brazílie bude později založena podobně jako Spojené státy, jako unie nezávislých států vytvořená spolkem zednářských lóží.
POSLEDNÍ BITVA TEMPLÁŘŮ Podle Baigenta a Leigha vyplula templářská flotila z Portugalska, vydala se podél pobřeží Irska směrem na sever, až dorazila do bezpečných přístavů v Donegalu a Ulsteru, kde měli templáři početný majetek a odkud se obvykle pašovaly zbraně do Argyllu. Templářské loďstvo přistálo v Argyllu poté, co obeplulo z jihu skotské ostrovy Islay a Jura, a vplulo do jurského kanálu, kde templáři ve svých pevnostech Kilmory, Castle Sweet a Kilmartin vyložili muže a zboží. Některé oblasti Skotska měl pod kontrolou Robert Bruce, ale ne všechny. Některá významná území na severu a jihu Skotské vysočiny byla v rukou klanů, které byly spojenci Angličanů. Robert Bruce byl exkomunikován papežem v roce 1306, rok předtím, než začalo pronásledování templářů. Papežský dekret, který prohlásil řád za zrušený, se v podstatě ve Skotsku, nebo přinejmenším v oblastech ovládaných Brucem, neuplatňoval. Rozhodujícím okamžikem, kdy se jazýček vah vychýlil na stranu Bruce, Skotska a (snad) i templářů, byla slavná bitva u Bannockburnu. Přesné místo bitvy zůstává neznámé, domníváme se však, že se odehrála asi čtyři kilometry od hradu Stirling, jižně od Edinburghu. Dne 24. června 1314 král Robert I. Skotský s podporou šesti tisíc Skotů jako zázrakem porazil 20 000 anglických vojáků. Nikdo se nikdy nedozvěděl,
T E M PL Á Ř I A TAJ E MST V Í K RYŠTOFA KOLU M BA
49
H robk y templá řsk ých r yt í řů z rodu Si ncla i r ů v kostele v Da nbu r y ve Skot sku
co se přesně stalo. Někteří se domnívají, že se mu to podařilo díky dodatečné pomoci kontingentu templářských rytířů. Baigent a Leigh to vysvětlují ve své knize: Téměř všichni historikové se shodují na tom, že skotské vojsko bylo ve své většině složeno z vojáků pěchoty ozbrojených píkami, kopími a sekerami. Rovněž se shodují na tom, že jediný, kdo na skotské straně nesl meč, byli muži na koni a že Bruce měl těchto mužů velmi málo.3 50
