Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Jana Řehounková
DAROVACÍ SMLOUVA SE ZAMĚŘENÍM NA VRÁCENÍ DARU Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: JUDr. MUDr. Alexandr Thöndel, Ph.D. Katedra občanského práva Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 23. duben 2013
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 10. června 2013
_______________ Jana Řehounková
Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. MUDr. Alexandru Thöndelovi, Ph.D. za jeho vstřícný přístup a odborné vedení při zpracování této diplomové práce. Rovněž bych chtěla poděkovat své rodině a příteli za jejich podporu po dobu celého mého studia.
Obsah
Úvod.................................................................................................................................. 1 1. Pohled do historie ......................................................................................................... 3 1.1. Římské právo ......................................................................................................... 3 1.2. Obecný zákoník občanský ..................................................................................... 5 1.3. Občanské zákoníky z let 1950 a 1964 ................................................................... 8 2. Současná právní úprava darovací smlouvy ................................................................. 10 2.1. Pojem a pojmové znaky darovací smlouvy ......................................................... 10 2.2. Vznik darovací smlouvy ...................................................................................... 14 2.3. Základní prvky právního vztahu z darování ........................................................ 18 2.4. Modality darování ................................................................................................ 21 2.5. Otázky s darováním související ........................................................................... 23 2.6. Zánik právního vztahu z darování ....................................................................... 27 3. Vrácení daru ................................................................................................................ 31 3.1. Chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy ........................................ 31 3.2. Členové rodiny dárce ........................................................................................... 35 3.3. Domáhání se vrácení daru.................................................................................... 37 3.4. Účinky odvolání daru........................................................................................... 41 3.5. Co vše obdarovaný vrací? .................................................................................... 44 3.6. Procesní souvislosti.............................................................................................. 48 3.7. Katastrální praxe .................................................................................................. 51 3.8. Promlčení práva domáhat se vrácení daru ........................................................... 53 3.9. Zánik práva domáhat se vrácení daru .................................................................. 56 3.10. Konkrétní případy z rozhodovací praxe soudů .................................................. 57
4. Darování a odvolání daru podle nové právní úpravy .................................................. 61 4.1. Právní úprava darování podle NOZ ..................................................................... 61 4.2. Právní úprava odvolání daru podle NOZ ............................................................. 65 Závěr ............................................................................................................................... 69 Seznam použitých zkratek .............................................................................................. 74 Seznam použitých pramenů ............................................................................................ 75 Resumé............................................................................................................................ 83 Summary ......................................................................................................................... 85
Úvod
Darovací smlouva představuje asynallagmatický smluvní typ, jehož podstatou je dobrovolné a bezplatné poskytnutí daru, jímž dárce sleduje zvětšení majetku obdarovaného. V současné době je upravena v pouhých třech ustanoveních § 628 až § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“), jež nelze v dnešní době považovat za dostačující; rovněž vzhledem k frekventovanému použití této smlouvy. Největší výkladové nejasnosti pak vznikají, zejména pokud jde o ustanovení § 630 obč. zák., jež stanoví, že „dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.“ Toto poměrně stručné ustanovení v sobě obsahuje velké množství neurčitých výrazů, jež nejsou zákonem nijak vyloženy. Co si představit pod pojmem hrubého porušení dobrých mravů? Kdo všechno spadá mezi členy rodiny dárce? Jakým způsobem se dárce má daru domáhat? Tyto a další otázky se staly předmětem mnoha teoretických úvah a diskusí, jejichž autoři interpretací těchto pojmů a hledáním analogických ustanovení v právním řádu usilovali o nalezení odpovědí na tyto otázky. Přirozeně se jimi navrhovaná řešení místy rozcházejí. Rovněž soudní praxe nemohla zůstat stranou a musela se s těmito nedostatky právní úpravy potýkat, aby mohla předložené případy meritorně rozhodnout a nedošlo tak k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jež je v právním státě nepřípustné. Výsledkem je tak celá řada soudních rozhodnutí zejména Nejvyššího soudu, jež se tak velkou měrou zasloužil o sjednocení rozhodovací praxe. S ohledem na výše uvedené skutečnosti netřeba dodávat, že přijaté závěry judikatury se od nejednotné teorie nutně v některých otázkách liší. Vzhledem k naznačeným názorovým neshodám se tak přímo nabízí téma diplomové práce, které je neotřelé a zajímavé, a které nabízí možnost tvůrčí práce a srovnání odlišných pohledů na předmětnou problematiku a jejich argumentů. Darovací smlouva navíc představuje zásadní institut soukromoprávního smluvního styku, s nímž se během svého života setká každý. Cílem mé diplomové práce je tak v prvé řadě poskytnout ucelený výklad o současné právní úpravě darovací smlouvy a vrácení daru, jež podle mého názoru v naší odborné literatuře chybí, když neexistuje žádná
1
monografie věnující se těmto institutům. Naproti tomu však lze nalézt celou řadu odborných článků a obrovské množství soudních rozhodnutí, které bych chtěla do své práce zapracovat a vytvořit tak materiál, který kromě teoretického pohledu na dané téma nabídne i pohled praktický, bez něhož se vzhledem ke stručné zákonné úpravě a z toho vznikajícím nejasnostem nelze, a to platí zejména v otázce vrácení daru, obejít. Vedle tohoto primárního cíle lze poukázat na ještě jeden významný účel této práce. Vzhledem k blížícímu se datu 1. ledna 2014, kdy nabude účinnosti dnes již platný zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („NOZ“), budu v této práci usilovat i o shrnutí nové právní úpravy darovací smlouvy a vrácení daru, jež dozná poměrně mnoha novinek či upřesnění, a dále o její srovnání s úpravou stávající, které bude obsaženo zejména v závěru celé práce. Podle vymezeného tématu práce bude vypadat i její struktura. V první kapitole bude ve stručnosti probrán historický vývoj darovací smlouvy, počínaje právem římským a konče socialistickými zákoníky přijatými ve druhé polovině 20. století. Předmětem kapitoly druhé bude již samotná právní úprava darovací smlouvy, jejíž výklad se bude postupně věnovat jejímu vymezení a pojmovým znakům, následně možnostem jejího vzniku a také základním prvkům právního vztahu z darování. Stranou nezůstanou ani možné modality darování, zejména pokud jde o darování pro případ smrti. Pro úplnost bude následovat podkapitola věnující se souvisejícím otázkám s darováním, včetně právních předpisů, které se darování nějakým způsobem dotýkají. Na závěr kapitoly bude pojednáno o možnostech zániku právního vztahu z darování. Třetí kapitola bude nejrozsáhlejší a zaměří se na samotný institut vrácení daru, který podrobně rozebere nejprve z hlediska neurčitých pojmů, jejichž existence byla naznačena výše, dále z hlediska účinků, jež vyvolává a čeho konkrétně se vrácení daru týká. Vzhledem k úzkým spojitostem budou samostatné podkapitoly věnovány i procesním aspektům, jež se týkají vrácení daru, a rovněž praxi katastrálních úřadů, jež má zde svůj význam s ohledem na tu skutečnost, že předmětem daru a následného domáhání se jeho vrácení jsou často věci nemovité evidované v katastru nemovitostí. Následně bude probrána i problematika promlčení a zániku práva se vrácení daru domáhat a zcela na konec kapitoly bude zařazena zvláštní podkapitola zmiňující některé reálné případy z rozhodovací praxe soudů a jejich vyřešení. Obsahem čtvrté a poslední kapitoly bude již zmiňovaná nová právní úprava, již přináší NOZ.
2
1. Pohled do historie
Nebylo by vhodné započít s výkladem darovací smlouvy a vrácení daru podle platné a účinné právní úpravy, aniž by byl nejprve alespoň na několika stranách nastíněn historicko-právní vývoj těchto institutů. Pohled na dotčenou problematiku by jinak nemohl být komplexní, zvlášť vzhledem ke skutečnosti, že předcházející právní úprava těchto institutů tu novodobou významně předurčila. Ačkoliv se darování užívalo již v prvotních společenstvích jakožto nejobecnější forma nabytí majetkového práva, jež teprve dala vzniknout pozdějším smluvním typům jako je směna či koupě a prodej,1 z hlediska jeho významu pro právo je potřeba začít s výkladem od práva římského, které položilo základy soukromého práva kontinentální části Evropy a právní vědy vůbec.
1.1. Římské právo „Darování (donatio) v širším smyslu znamená všeliké jednání, kterým kdo druhému poskytuje nějakého prospěchu bezplatně. Darováním v užším a vlastním smyslu míníme však pouze dobrovolné a bezplatné poskytnutí majetkové, kterým poskytatel (donator) zmenšuje vlastní jmění, rozmnožuje jmění příjemcovo právě za tím účelem, aby jmění to rozmnožil.“2 Znakem darování je tedy ta skutečnost, že při darování dochází ke zvětšení majetku obdarovaného, které mu poskytuje dárce, aniž by mu za to náleželo nějaké protiplnění; existuje zde tzv. animus donandi čili dárcův úmysl a vůle svůj majetek zmenšit ve prospěch obdarovaného bez jakékoliv náhrady.3 Klasické římské právo civilní řadilo pouze některé smluvní typy mezi tzv. kontrakty, tedy smlouvy právem uznané a žalovatelné, a smlouva z darování mezi ně nepatřila. Darování tak představovalo jen důvod (causa) nějakého právního jednání, resp. majetkového převodu a s ohledem na způsob tohoto převodu mohlo mít povahu reálnou (například při převodu vlastnictví) nebo jen faktickou; méně obvyklým 1
ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008, 2. sv., str. 1876. 2 HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Praha: Otto, 1910, str. 760. 3 TUREČEK, J. a kolektiv. Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha: Orbis Praha, 1963, str. 323.
3
případem byl darovací slib charakteru obligačního. Aby byl totiž takovýto slib závazný a žalovatelný, musel být pronesen formou stipulace, jež v klasickém římském právu představovala přísně abstraktní verbální kontrakt vznikající po formální otázce věřitele a přesné a bezpodmínečné odpovědi dlužníka na tuto otázku. Stipulace jakožto římským právem uznaný kontrakt (na rozdíl od darování) umožňovala žalovat z darovací kauzy vzhledem ke své abstraktní povaze, díky níž za předpokladu splnění stanovených náležitostí formy byla platná bez ohledu na svoji kauzu.4 Pokud jde o postoj římského práva k darování, nahlíželo na něj spíše s nelibostí a skepticismem jako na jednání ze strany dárce neodpovědné a nehospodárné, s čímž také souvisela dvě pravidla darování omezující. V prvé řadě se jednalo o zákaz takových darování, jehož hodnota přesáhla určitou hranici; přesné číslo se bohužel nedochovalo. Tato restrikce však neplatila bezvýjimečně, prolomena byla kupříkladu mezi příbuznými do pátého stupně příbuzenství; navíc výraznou nedokonalostí tohoto pravidla byla jeho imperfektní povaha, kdy při překročení povolené hodnoty nenastupovala sankce neplatnosti ani jiný postih, což mělo také za následek, že toto pravidlo postupně vyšlo z užívání. Druhým omezujícím ustanovením byl zákaz darování mezi manželi, který měl bránit neracionálním převodům majetku mezi rodinami. V tomto případě zde již sankce neplatnosti stanovena byla.5 Další významnější vývoj darování nastává až v průběhu doby císařské, kdy nahlížení na darování coby pouze kauzu majetkového jednání bylo překonáno a darování bylo koncipováno jako typizované právní jednání. Novinkou se stalo rovněž zavedení požadavku úředního zápisu (insinuace) pro případy hodnotnějších darování a zásadní změnu představovalo přiznání závaznosti a žalovatelnosti darovacího slibu, kdy se již nadále nevyžadovala přísná forma stipulace.6 Právo dárce na odvolání daru prošlo také určitým vývojem. Nejdříve bylo císařskými zákony připuštěno pro nevděk ze strany propuštěnce vůči svému patronovi, který pak byl rovněž osobou posuzující, zda k nevděku došlo. Postupně se zpřístupnilo i osobám dalším, například rodičům pro nevděk ze strany svých obdarovaných dětí. Za císaře Justiniána došlo k zobecnění úpravy, kdy právo revokace šlo uplatnit již u 4
KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 1995, str. 244 a 260. 5 ZIMMERMANN, R. The law of Obligations: Roman Foundations of the Civilian Tradition. 1st ed. Juta, 1990, s. 488. 6 Tamtéž, str. 495.
4
jakéhokoli darování. Nutno poznamenat, že bylo pojato jako výlučné osobní právo dárce, tudíž nemohli dar nazpět požadovat dárcovi dědicové. Obdobně mohl být dar vymáhán pouze na obdarovaném. Zcela neodvolatelným byl dar za záchranu života.7
1.2. Obecný zákoník občanský Obecný zákoník občanský („o.z.o.“) byl vyhlášen císařským patentem v polovině roku 1811 a účinnosti nabyl 1. ledna 1812. Šlo o předpis v naší právní historii zcela zásadní, když sjednotil právní úpravu soukromého práva pro veškeré obyvatelstvo a dodnes představuje zdroj inspirace pro další autory soukromoprávních kodifikací. Tento kodex, vycházeje zejména z idejí římského práva, upravil darování ve svém druhém dílu v ustanoveních § 938 až § 956. Darování bylo v úvodním ustanovení § 938 o.z.o. vymezeno jako smlouva, kterou se někomu bezplatně přenechává věc. Toto ustanovení je nutné vnímat jako teoreticky vadné, neboť zaměňuje smlouvu se samotným závazkem.8 Jako o předmětu darování se zde hovoří o věci, je však potřeba na tomto místě upozornit, že o.z.o. koncipoval pojem věc v právním smyslu široce a rozuměl jí každou majetkovou hodnotu způsobilou být předmětem povinnosti, na rozdíl od dnešního úzkého vymezení, které řadí mezi věci pouze hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly. Taková smlouva, kdy došlo k odevzdání věci ihned při jejím sjednání, nevyžadovala zvláštní formu a mohla být sjednána i ústně. Ustanovení § 943 o.z.o. však připouštělo i takzvaný darovací slib, kdy ke skutečnému odevzdání předmětu daru mohlo dojít až později, tehdy se však ke vzniku žalobního práva příjemce požadovala písemná forma slibu, resp. forma notářského zápisu.9 V návaznosti na římské právo byla v § 956 o.z.o. připuštěna možnost darování pro případ smrti, byly-li splněny předepsané náležitosti; jinak mělo takové jednání povahu odkazu. Naopak byl překonán římskoprávní zákaz darování mezi manželi (§
7
HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Praha: Otto, 1910, str. 767. 8 ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008, 2. sv., str. 1879. 9 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý. Repr. pův. vyd. z r. 1936. Praha: Codex Bohemia s.r.o., 1998. str. 407 a 423.
5
1246 o.z.o.). Pokud jde o další ustanovení, nejeví se účelným se jim dále věnovat, rovněž vzhledem ke skutečnosti, že o mnohých z nich bude pojednáno ve čtvrté kapitole v souvislosti s novou právní úpravou NOZ, jež se o.z.o. poměrně výrazně inspirovala. Co se týče odvolání daru, obecné pravidlo v § 946 o.z.o. zakotvilo výslovně neodvolatelnost smluv o darování. Z tohoto principu však bylo povoleno šest, resp. sedm výjimek. V prvé řadě šlo o případ nouze podle § 947 o.z.o., jež nastala po darování a představovala takový stav potřebnosti dárce, že neměl dostatek prostředků ani na nutnou výživu; podmínkou zde bylo, že obdarovaný ještě darovanou věc či její hodnotu vlastnil a že rovněž netrpěl takovou nouzí. Tehdy mohl dárce požadovat na obdarovaném až 5% z hodnoty svého daru. Rozhodujícím měřítkem zde byla míra potřebnosti, tedy kolik dárci stačilo na nutnou výživu, tolik měl obdarovaný povinnost mu poskytnout, ne však více než uvedených 5%.10 Tento zákonný důvod pro odvolání daru náš v současnosti účinný obč. zák. nezná, přináší ho však NOZ, jehož účinnost nastane od 1. ledna 2014, o čemž bude pojednáno ve čtvrté kapitole této práce. Druhý důvod, pro který mohl dárce, event. jeho dědicové dar odvolat, představoval hrubý nevděk obdarovaného, který byl v § 948 o.z.o. vymezen jako ublížení na těle, cti, svobodě nebo jmění dárce takovým způsobem, že by bylo možné zakročit podle trestního zákona. Pro naplnění intenzity hrubého nevděku se předpokládala pouhá možnost trestního stíhání, nevyžadovalo se, aby k trestnímu stíhání skutečně došlo, nebo aby byl obdarovaný dokonce odsouzen.11 Na druhou stranu Nejvyšší soud ČSR ve stejném roce dovodil, že za hrubý nevděk nelze považovat urážlivé výroky vůči dárci, pokud je obdarovaný pronesl po vyprovokování dárcem, i kdyby byly stíhatelné podle trestního zákona.12 Podle výslovného ustanovení § 949 o.z.o. se obdarovaný stal obmyslným držitelem, tedy přestal být vůči dárci vlastníkem daru a měl povinnost dar vrátit, okamžikem nevděku, a nikoli až odvoláním daru pro nevděk, což také potvrdila soudní judikatura.13 Je potřeba zde zdůraznit, že výše uvedené účinky nastávaly jen vůči dárci, jehož nárok vůči obdarovanému měl obligační povahu, a tudíž obdarovaný zůstával vlastníkem věci až do skutečného vrácení daru a
10
Tamtéž, str. 431. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. června 1936, sp. zn. Rv II 111/36. 12 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. října 1936, sp. zn. R I 835/36. 13 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. května 1921, sp. zn. R II 213/21. 11
6
mohl s ní tedy nadále volně nakládat; dárce pak měl nárok na případnou náhradu.14 Snad jen pro doplnění lze ještě uvést dvě soudní rozhodnutí týkající se naplnění intenzity hrubého nevděku formou nevěry, a to v prvém případě nevěry manželské, ve druhém nevěry milenecké. Nejvyšší soud ČSR zde věc posoudil rozdílně, totiž že cizoložství obdarované manželky by mohlo představovat ublížení na cti dárce a být tak kvalifikováno jako hrubý nevděk ve smyslu § 948 o.z.o.; to však nikoli v případě, dopustil-li se ho i darující manžel. Naopak porušení věrnosti mezi milenci pod pojem hrubého nevděku nezařadil.15 Hrubý nevděk představuje podle současné účinné právní úpravy jediný možný zákonný důvod pro jednostranné odvolání daru ze strany dárce a bude mu věnována významná část této diplomové práce. Následující výjimky ze zásady neodvolatelnosti daru již budou pojednány pouze v krátkosti vzhledem k jejich malému významu pro současnou právní úpravu. Ustanovení § 950 o.z.o. umožňovalo odvolání daru pro zkrácení povinné výživy, k němuž byla oprávněna osoba, jíž byl dárce povinen výživu poskytovat, pokud ten vzhledem k uskutečněnému darování tak činit nemohl; na obdarovaném pak mohla žádat její doplnění. Dále byla dána výjimka pro zkrácení povinného dílu (§ 951 o.z.o.), kdy zkrácený neopominutelný dědic mohl na obdarovaném žádat vydání daru za situace, že pozůstalost nestačila na krytí jeho povinného dílu, jenž mu ze zákona náležel; na místo toho mu však obdarovaný mohl vyplatit rozdíl, o který povinný díl pozůstalost převyšoval, a vydání daru se tak vyhnout. Po určitou dobu upravoval § 953 o.z.o. i možný důvod spočívající v právu zkrácených věřitelů, jejichž pohledávky v době darování existovaly, požadovat na obdarovaném vydání předmětného daru, jímž byli zkráceni. Toto ustanovení se však stalo obsolentním po přijetí odpůrčího řádu v roce 1884.16 Poslední výjimku z neodvolatelnosti daru, která byla v rámci ustanovení o darovací smlouvě upravena, představovalo narození dítěte po uzavření darovací smlouvy (§ 954 o.z.o.); zde dával o.z.o. možnost takovému dítěti či dárci požadovat v případě nouze zákonný úrok z hodnoty daru, jako tomu bylo uvedeno výše v rámci odvolání daru pro nouzi. Zatímco však důvodem pro odvolání daru podle § 947 o.z.o.
14
ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému (…). Díl čtvrtý. Repr. pův. vyd. z r. 1936. Praha: Codex Bohemia s.r.o., 1998. str. 435. 15 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. března 1923, sp. zn. Rv II 373/22 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. února 1940, sp. zn. Rv I 1413/39. 16 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému (…). Díl čtvrtý. Repr. pův. vyd. z r. 1936. Praha: Codex Bohemia s.r.o., 1998. str. 443.
7
byla výlučně nouze dárce, zde šlo o potřeby dítěte.17 Zvláštní právní úprava umožňující odvolání daru vzhledem k nerealizovanému sňatku byla konečně obsažena i v ustanovení § 1247 o.z.o., které opravňovalo osobu darující vzhledem ke skutečnosti budoucího sňatku (ať už se jednalo o darování mezi snoubenci, či bylo darováno osobou třetí) tento dar odvolat, pokud nezavinila, že ke sňatku nedošlo. Uplatnění tohoto ustanovení předpokládalo zasnoubení.18
1.3. Občanské zákoníky z let 1950 a 1964 Brzy po nástupu komunistické strany k moci na konci února roku 1948 byl přijat záměr na přeměnu dosavadního právního řádu označovaný také jako právnická dvouletka, jehož součástí byla rovněž přeměna práva občanského, na jejímž základě by konečně
došlo
ke
sjednocení
dosud
dvoukolejné
právní
úpravy
platící
v Československu. Plán byl dodržen a koncem roku 1950 došlo k přijetí prvního československého občanského zákoníku pod číslem 141/1950 Sb., někdy také označovaného jako střední kodex („s.o.z.“), jehož účinnost byla stanovena k 1. lednu 1951. Navzdory snaze o naprostou diskontinuitu vůči právní úpravě reprezentované zejména o.z.o. s výmluvou na jeho zastaralost a postupnou sovětizaci našeho práva lze však konstatovat, že v s.o.z. zůstaly do určité míry zachovány některé tradiční principy a typy kontraktů typické pro kontinentální civilní kodexy; kodifikátoři se totiž vzhledem k omezenému času při jeho vytváření opírali rovněž i o předválečný návrh občanského zákoníku, k jehož schválení nikdy nedošlo.19 Samotná právní úprava darovací smlouvy, jež byla zahrnuta do hlavy devatenácté s.o.z., se dočkala hned na první pohled zřetelného zjednodušení, resp. z dřívějších téměř dvaceti ustanovení obsažených v o.z.o. byla nadále obsažena pouze v ustanoveních čtyřech (§ 383 až § 386 s.o.z.).20 V úvodním ustanovení § 383 s.o.z. byla darovací smlouva vymezena jako taková smlouva, jíž dárce něco bezplatně přenechává nebo něco slibuje obdarovanému, který tento dar či slib přijímá; šlo tudíž o 17
Tamtéž, str. 445. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. listopadu 1926, sp. zn. Rv I 952/26. 19 BOBEK, M., MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V. Komunistické právo v Československu : Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vydání. Brno: Munipress, 2009, str. 434. 20 Zjednodušení bylo odůvodňováno rovněž snahou o odstranění kazuistiky vzhledem k existenci dostačující obecné úpravy smluv; srov. důvodovou zprávu k s.o.z. 18
8
naprosto shodné vymezení jako dnes.21 Rovněž v současnosti existující zákaz darování pro případ smrti se sankcí absolutní neplatnosti takového darování má původ v tomto zákoníku, konkrétně v § 385 s.o.z., jenž představoval zásadní odklon od úpravy o.z.o., který takové darování po vzoru římského práva připouštěl; účelem tohoto zákazu byla deklarovaná snaha chránit testovací svobodu zůstavitele a jeho zákonné dědice.22 Konečně ustanovení § 386 s.o.z. předpokládalo situace, při kterých byl dárce oprávněn smlouvu zrušit. Oproti podrobné úpravě šesti výjimek v o.z.o., jež byly probrány výše, zůstala zachována pouze jedna, jež spočívala v možnosti dárce smlouvu zrušit, pokud se obdarovaný dopustil úmyslného trestného činu proti němu, a dále proti jeho manželovi, dětem či rodičům. Ve srovnání s hrubým nevděkem, jehož se podle § 948 o.z.o. mohl obdarovaný dopustit pouze na dárci, a to jen formou některých úmyslných trestných činů, tak došlo k rozšíření této skutkové podstaty jednak na veškeré úmyslné trestné činy, jednak i na další osoby, proti nimž směřující takovýto trestný čin mohl dárcovo oprávnění založit.23 Jestliže s.o.z. obsahoval ještě některé rysy tradičních kontinentálních občanskoprávních kodexů, občanský zákoník následující, jenž byl přijat pod číslem 40/1964 Sb. s účinností od 1. dubna 1964, představoval naprostou deformaci tradičních zásad občanského práva. Co se však týče smlouvy darovací, jejíž právní úprava byla obsažena ve třech ustanoveních § 407 až § 409 tohoto zákoníku, k nijak zásadním obsahovým změnám oproti právní úpravě obsažené v s.o.z. nedošlo. V duchu socialismu přibylo nové ustanovení, jež opravňovalo obdarovaného vrátit dárci dar za situace, kdy jej dárce neupozornil na vady, o jejichž existenci při nabídce daru věděl. Jinak bylo rovněž koncipováno právo dárce domáhat se vrácení daru, kde se již pro vznik tohoto oprávnění nadále nevyžadovalo spáchání úmyslného trestného činu vůči vymezenému okruhu osob, nýbrž byla tato skutková podstata stanovena obecněji, a to mírou hrubého porušení pravidel socialistického soužití. Rovněž okruh dotčených osob, vůči nimž se obdarovaný mohl dopustit takového porušení s následným vznikem práva dárce žádat dar zpět, doznal změny, kdy namísto taxativního výčtu se objevil v této souvislosti docela neurčitý pojem členů rodiny dárce.
21
Srov. § 628 odst. 1 obč. zák. Srov. důvodovou zprávu k s.o.z.. 23 KAPITÁN, Z. Darovací smlouva a problematika povahy vrácení daru. Časopis pro právní vědu a praxi. 1999, č. 1, str. 73. 22
9
2. Současná právní úprava darovací smlouvy
Právní úprava darovací smlouvy je v současnosti obsažena ve stále platném a účinném občanském zákoníku z roku 1964, který jako celek doznal do dnešní doby mnoha změn. Nejrozsáhlejší novelizaci představoval zákon č. 509/1991 Sb., který mimo jiné nově upravil část osmou občanského zákoníku věnující se závazkovému právu, v jejíž hlavě třetí je vymezena darovací smlouva. Nutno však poznamenat, že zrovna právní úprava darovací smlouvy se příliš od svého původního znění neodlišuje.24 Rozsahově jde o pouhá tři ustanovení § 628 až § 630 obč. zák., jež vzhledem ke své stručnosti způsobily určité výkladové nejasnosti, se kterými se musela teorie i soudní praxe vypořádat.
2.1. Pojem a pojmové znaky darovací smlouvy Darovací smlouvu lze vymezit jako takovou smlouvu, kterou jedna strana čili dárce něco bezplatně přenechává nebo slibuje bezplatně přenechat druhé straně čili obdarovanému, který s tím projevuje souhlas a tento dar nebo slib daru tak přijímá.25 Jde tedy o dvoustranný právní úkon, který se vyznačuje několika pojmovými znaky. V prvé řadě jde o bezplatnost (bezúplatnost) darovací smlouvy, která znamená, že dárci nenáleží za jeho dar žádné majetkové protiplnění. Pro určení, zda je či není dána majetková protihodnota a zda tedy jde o smlouvu úplatnou či bezúplatnou, je rozhodující projev vůle smluvních partnerů při uzavření smlouvy. Požadavku na bezplatnost darování ale nijak neodporuje, bude-li spolu s darováním sjednán závazek obdarovaného k protislužbě, která majetkový charakter nemá.26 Zvláštní model darovací smlouvy představuje darovací smlouva smíšená (negotium mixtum cum donatione), podle které převádí dárce určitý předmět zčásti úplatně a zčásti bezúplatně; jako příklad 24
Vzhledem k této skutečnosti je možné v rámci výkladu využít i starší literatury. Srov. § 628 obč. zák. 26 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4023/2007; v tomto rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že sjednání závazku obdarovaného k uzavření budoucí nájemní smlouvy s dárci, podle níž jim přenechá předmět daru k dočasnému užívání, nezpůsobuje samo o sobě neplatnost darovací smlouvy, přičemž dále konstatoval, že situace, kdy je při darování sjednáno omezení výkonu vlastnického práva obdarovaného ve prospěch převádějící osoby, nebývají nikterak výjimečné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2004). 25
10
lze uvést převod šperku pouze za cenu jeho zlata, a tedy bez započítání hodnoty drahých kamenů či jeho výroby, jež v úplatě reflektovány nebudou. Ohledně této částky převyšující úplatu je možné uzavřít, že došlo k platnému darování, pokud k tomu směřovala vůle stran. Vzhledem k tomu není možné každý prodej za cenu nižší než obvyklou posuzovat jako smíšené darování.27 Druhý pojmový znak darovací smlouvy představuje její dobrovolnost čili ta skutečnost, že dárce nemá právní povinnost dar poskytnout. Proto nelze jako darování posoudit placení výživného podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů („ZoR“), zaplacení nálezného, na které vzniká nálezci právo podle § 135 odst. 2 obč. zák., ani plnění promlčeného dluhu, když právní povinnost dlužníka nadále trvá. Pokud však k plnění nezavazuje právní systém, ale například pravidla společenská či mravní, o darování ve smyslu § 628 obč. zák. jít může. Příkladem budiž obdarování osoby z vděčnosti, že dárci zachránila život či svatební dar dárce novomanželům vzhledem k jeho pozvání na svatbu. Na tomto místě je však nutno odlišovat darování od liberalit, kterými lze rozumět bezúplatné společenské úsluhy. V případě liberalit se strany na rozdíl od darování nechtějí právně zavázat, plnění je poskytováno ze zdvořilosti, přátelství, dobročinnosti či společenské konvence. Mezi liberality lze zařadit například nabídnutí cigarety, dárcovské SMS zprávy, spropitné v restauraci, věnování podpisu, rovněž dárky k narozeninám a jiná plnění. Nebude-li v daném případě jasné, zda šlo o darování či pouhou liberalitu, bude potřeba vycházet z okolností takového případu a zjišťovat vůli stran.28 Teorie zpravidla řadí mezi pojmové znaky darovací smlouvy rovněž předmět daru. Ustanovení § 628 odst. 1 obč. zák. používá v této souvislosti výraz „něco“, čímž naznačuje, že předmětem darovací smlouvy může být cokoli, co je možné převést a co má majetkovou hodnotu a nikoli pouze věc jako hmotný předmět, jak tomu bylo podle původního znění současného obč. zák. před velkou novelou provedenou v roce 1991.29 Vedle věcí movitých (určených individuálně či druhově)30 a nemovitých coby nejčastěji 27
ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1877. 28 Tamtéž, str. 1878. 29 Tamtéž, str. 1879-1880, kde je poukázáno na nepřesnost užívaného výrazu „předmět daru“ (srov. také § 628 odst. 2 obč. zák.), když v jiných ustanoveních obč. zák. je dar pojímán jako předmět darování a takto již sám s předmětem ztotožňován. 30 K tomu srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1. svazek. 5. jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2009, str. 243, dle kterých určení, zda jde o věc určenou
11
se vyskytujících objektů darování lze darovat též spoluvlastnický podíl na věci, který má dle ustálené judikatury povahu samostatné věci.31 Stejně tak mohou být předmětem darování (srov. § 118 odst. 2 obč. zák.) také byty a nebytové prostory coby jednotky ve smyslu § 2 písm. h) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů („ZOVB“),32 pro něž platí vzhledem k § 3 ZOVB subsidiárně ustanovení obč. zák. vztahující se k nemovitostem. Předmětem darování však nemůže být součást věci (§ 120 odst. 1 obč. zák.), která sdílí osud věci hlavní a není způsobilá být objektem občanskoprávního vztahu.33 Zpravidla nebývá darem ani příslušenství věci (§ 121 odst. 1 obč. zák.), u kterého se rovněž uplatňuje tato zásada následování právního osudu hlavní věci, avšak s tím rozdílem, že příslušenství je na rozdíl od součásti věci věcí samostatnou a je možné samostatný převod bez věci hlavní dohodnout. Široké pojetí předmětu darování má za následek, že je možné darovat také práva a jiné majetkové hodnoty, připouští-li to jejich povaha (§ 118 odst. 1 obč. zák.); takovými může být například pohledávka, prominutí dluhu či know-how.34 Podle okolností lze za darování považovat také bezplatný výkon, resp. výsledek takového výkonu, tj. dílo. Na druhou stranu se za darování nepovažuje poskytnutí zástavy či ručení, popř. jiného zajišťovacího instrumentu, ani opačně vzdání se takového zajištění, neboť tímto nedochází k zvětšení majetku adresáta či původce takového úkonu.35 Pokud jde o spoluvlastnický podíl jako předmět darování, stala se předmětem diskusí v této souvislosti otázka, zda se uplatní úprava § 140 obč. zák. zakotvujícího zákonné předkupní právo spoluvlastníků (nejde-li o převod osobě blízké) rovněž na bezúplatné převody spoluvlastnického podílu. K. Eliáš hájící kladnou odpověď na tuto otázku se opírá zejména o jazykový výklad tohoto ustanovení, které hovoří o převodu („převádí-li se“), aniž by z něj vyjímalo převody bezúplatné a dále argumentuje
druhově (genericky) či individuálně, nevyplývá ani tak z povahy věci (zda je zastupitelná či nezastupitelná), nýbrž z vůle samotných účastníků právního vztahu; toto však neplatí pro nemovitosti, které jsou vždy věcí určenou individuálně. 31 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000. 32 Vzhledem k dlouhému názvu tohoto zákona je jeho nezkrácené znění uvedeno v seznamu zkratek. 33 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90. 34 Srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1792, kde je uvedeno, že takovéto právní úkony směřující k bezplatnému poskytnutí práva či jiné majetkové hodnoty se zpravidla nepovažují za darování (k tomu srov. ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1880). 35 ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1877.
12
smyslem zákona (ratio legis), který hledá zejména v důvodové zprávě k s.o.z., jenž institut předkupního práva do našeho práva zavedl. Ta shledává účel tohoto institutu ve snaze „předejít nežádoucím sporům a sousedským rozbrojům, které podle dosavadní zkušenosti výměna spoluvlastníka (…) obvykle s sebou přináší.“ Tento smysl ustanovení § 140 obč. zák. nachází K. Eliáš i dnes a upozorňuje, že tehdy není relevantní, zda chce podílový spoluvlastník svůj podíl převést úplatně či bezúplatně.36 Opakem tohoto pojetí je výklad restriktivní, ke kterému se přiklánějí například J. Švestka s O. Jehličkou, kteří institut zákonného předkupního práva vůbec vnímají jako výrazné omezení vlastnické autonomie a chápou ho jako určitou výjimku, kterou je nutno vykládat restriktivně a připustit ji tak pouze při prodeji spoluvlastnického podílu; navíc vytýkají tu skutečnost, že spoluvlastník by v případě připuštění zákonného předkupního práva i u bezúplatných převodů neměl vůbec možnost realizovat svou vůli podíl darovat, pokud by ostatní spoluvlastníci měli zájem podíl odkoupit.37 S Eliášovým pojetím nesouhlasí rovněž J. Spáčil, který již z názvu „předkupní právo“ gramatickým výkladem dovozuje nezbytnost koupě jako předpokladu pro výkon tohoto práva, kritizuje nepřiměřené lpění na jazykovém výkladu spojení „převádí-li se“ a v neposlední řadě K. Eliášovi vyčítá opomenutí výkladové metody, ke které se přiklonil Ústavní soud, a to obzvláště pokud jde o výklad ustanovení majících původ v době před rokem 1990, podle které má být právní norma interpretována z pohledu účelu a smyslu ochrany základních práv a svobod, která jsou zaručena na ústavní úrovni, zjednodušeně řečeno tak, aby byla co nejvíce v souladu s Listinou.38 Za tohoto výkladu by totiž musel podle J. Spáčila dojít k závěru, že ústavně garantované právo spoluvlastníka disponovat s věcí by mohlo být v případě existence zákonného předkupního práva u darování natolik narušeno skutečností, že nemůže dosáhnout hospodářského cíle sledovaného darováním (kterým je bezplatný převod podílu na určitou osobu), že by bylo možné pomýšlet na neústavnost takového předkupního práva.39 Pokud jde o soudní praxi, byla tato otázka 36
ELIÁŠ, K. O zákonném předkupním právu spoluvlastníků. Právní rozhledy. 2009, č. 5, str. 154-155; tento názor zastává dále například HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. aktualiz. a dopl. vydání. Praha: Linde, 2003. 2. sv., str. 965 nebo FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 2. sv., str. 1194. 37 JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J. Nad předkupním právem. Právní rozhledy. 1994, č. 5, str. 162. 38 Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění Ústavního zákona 162/1998 Sb. (dále jen „Listina“). 39 SPÁČIL, J. Zákonné předkupní právo, darování a směna spoluvlastnického podílu. Právní rozhledy. 2009, č. 11, str. 397 a 399-400.
13
vyřešena Nejvyšším soudem, který se za pomoci gramatického (označení „předkupní právo“), systematického (existence podrobnější právní úpravy předkupního práva v rámci vedlejších ujednání u kupní smlouvy v § 602 a násl. obč. zák.) a logického (argument, že by tato úprava předkupního práva byla zařazena v rámci obecných institutů závazkového práva, a nikoli v rámci kupní smlouvy, měla-li by se vztahovat i na jiné smluvní typy než je smlouva kupní, event. směnná) výkladu přiklonil ke druhému z výše uvedených pojetí, a totiž že předkupní právo náleží podílovému spoluvlastníku jen v případě prodeje jeho podílu, a nikoli při darování.40 Obč. zák. v žádném ze svých ustanovení neomezuje dárce, pokud jde o možný rozsah darování. Dárce je tak oprávněn darovat veškerý svůj majetek současný i budoucí, avšak vzhledem k možným závažným důsledkům takového převodu pro dárcovy věřitele tito mohou namítat odporovatelnost (§ 42a obč. zák.). 41 Lze předeslat, že NOZ, který nabude účinnosti 1. ledna 2014, zavádí po vzoru § 944 o.z.o. omezení na ochranu dárce, pokud jde o darování veškerého budoucího majetku, kdy platnost takové darovací smlouvy přiznává pouze do výše poloviny hodnoty takto nabytého majetku (§ 2058 odst. 1 NOZ).
2.2. Vznik darovací smlouvy Darovací smlouva, ač zavazuje k poskytnutí plnění pouze jednu stranu a reprezentuje tak asynallagmatický smluvní typ, představuje dvoustranný právní úkon, k jehož vzniku se vedle projevu vůle dárce poskytnout dar obdarovanému vyžaduje rovněž projev vůle obdarovaného, kterým tento dar přijme. V této souvislosti bylo judikováno, že poskytne-li jedna osoba dobrovolně (tj. aniž by k tomu měla jakoukoli právní povinnost) určitou sumu peněz osobě druhé, aniž jakkoli projeví svůj úmysl požadovat někdy jejich vrácení za situace, kdy si je navíc vědoma nemožnosti příjemce těchto peněz je vůbec kdy vrátit, a druhá osoba je za tohoto stavu přijme, dojde mezi těmito stranami k uzavření darovací smlouvy; tuto skutečnost pak nelze při změně okolností, například při ztrátě citových vazeb, jednostranně změnit, když relevantní je
40
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007. ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1881. 41
14
úmysl stran v momentě vzniku závazkového vztahu.42 Ze smlouvy musí být dále vedle těchto projevů vůle dostatečně určitelný její předmět, ono „něco“, o kterém hovoří § 628 odst. 1 obč. zák. Tento smluvní typ se vyznačuje co do jeho vzniku jistou zvláštností, když může mít obojí možnou povahu obligační smlouvy, tedy jak konsenzuální, tak reálnou. Tento specifický rys darovací smlouvy plyne ze znění ustanovení § 628 odst. 1 obč. zák. (srov. „…přenechává nebo slibuje…“). Povaha darovací smlouvy pak má dále vliv na požadovanou formu smlouvy. Reálnou povahu bude mít darovací smlouva tehdy, pokud při jejím uzavření dojde k předání a převzetí předmětu daru; k jejímu vzniku tak nestačí pouze dohoda (konsensus) stran, avšak musí dojít k tomuto skutečnému (reálnému) poskytnutí a přijetí daru. Tehdy nevyžaduje zákon zvláštní formu a darovací smlouvu tak lze uzavřít ústně, popř. konkludentně takovým způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (§ 35 odst. 1 obč. zák.). V případě zaslání daru prostřednictvím provozovatele poštovních služeb nespočívá přijetí daru potenciálním obdarovaným v převzetí takové zásilky na poště, avšak musí zde být dán určitý časový úsek, ve kterém se obdarovaný bude moci seznámit s obsahem zásilky a podle toho rozhodnout, zda takový dar přijme či odmítne; přijetí daru tak nemůže nastat dříve, než obsah zásilky zjistí.43 Reálnou povahu bude mít zpravidla darování movité věci. Momentem převzetí věci přechází podle § 133 odst. 1 obč. zák. na obdarovaného vlastnické právo k věci; účastníci však mají možnost dohodnout si přechod vlastnického práva k jinému okamžiku. Má-li být darována nemovitost, je reálná povaha darovací smlouvy pojmově vyloučena, když k nabytí vlastnického práva zde nedochází převzetím věci.44 Při konsenzuálním darování naproti tomu nedochází při uzavření smlouvy k předání daru a jeho přijetí, dárce pouze slibuje obdarovanému, že mu dar odevzdá po jejím uzavření. Proto se v této souvislosti hovoří rovněž o darovacím slibu; darovací smlouva zde vzniká na základě konsensu stran. Již bylo výše uvedeno, že konsenzuální povaha je jedinou přípustnou pro darování nemovitých věcí. Vlastnické právo zde přechází podle pravidel uvedených v § 133 odst. 2 a 3 obč. zák. v závislosti na tom, o 42
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001 nebo rozsudek krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 19 Co 427/2005. 43 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 1991, sp. zn. 4 Cz 17/91. 44 HOLUB, M. Reálné nebo konsenzuální? Několik poznámek k „Úvaze o procesu vytváření smluv a jejich vzniku“ od B. Vršinského. Bulletin advokacie. 2004, č. 3, str. 59.
15
jaký typ nemovitosti se jedná. Je-li předmětem daru nemovitost podléhající evidenci v katastru nemovitostí (jejich výčet obsahuje § 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů), obdarovaný nabývá vlastnické právo teprve zápisem jeho vkladu do katastru nemovitostí na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení podle § 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů („záp. vlast.“); právní účinky takového vkladu nastanou dle stejného ustanovení ke dni podání návrhu na vklad. Pokud je však předmětem daru nemovitost takovéto evidenci nepodléhající, pak se vlastnictví nabývá okamžikem účinnosti darovací smlouvy. Konsenzuální charakter může mít samozřejmě i darovací smlouva týkající se věci movité, pak se uplatní stejná pravidla ohledně nabytí vlastnictví, jako byla uvedena výše v rámci ujednání o reálné povaze smlouvy, a k nabytí vlastnického práva tak dojde převzetím darované věci. Zásadním rozdílem oproti darování movité věci reálným způsobem však v případě konsensuální smlouvy je skutečnost, že ustanovení § 628 odst. 2 obč. zák. předepisuje pro takovou smlouvu s ohledem na princip právní jistoty obligatorní písemnou formu. U odevzdání a převzetí movité věci je potřeba se na okamžik pozastavit. Posouzení, zda došlo k jeho náležitému uskutečnění, má totiž zásadní důsledky, pokud byla darovací smlouva uzavřena ústně, když pro její platnost je pak potřeba, aby při takovém darování její odevzdání a převzetí proběhlo. Jím se v běžném slova smyslu rozumí faktické předání věci „z ruky do ruky“, avšak to není vždy možné uskutečnit například pro hmotnost či rozměry darované věci; tehdy je možné, aby k převzetí došlo podle okolností konkrétního případu jinak, kupříkladu předáním takového příslušenství věci, bez něhož věc fakticky nelze ovládat, jako jsou například klíče od auta.45 Posouzení, zda postačí pouze předání symbolické namísto toho skutečného, se bude vždy odvíjet od konkrétních okolností případu, vliv bude mít nejen povaha darované věci či její hmotnost nebo rozměry, ale rovněž umístění této věci nebo vztah dárce k obdarovanému, a vůbec okolnosti, za nichž se darování uskutečnilo.46 Takto kupříkladu Nejvyšší soud dovodil, že je možné platně uzavřít ústní darovací smlouvu k věci nacházející se ve společném obydlí dárce a obdarovaného na volně přístupném či 45
Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. dubna 1984, sp. zn. 3 Cz 72/83. Srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1794. 46
16
viditelném místě, kde plní svou funkci, aniž by došlo k jejímu faktickému předání z ruky do ruky.47 V obdobném případě připustila tuto možnost symbolického předání již prvorepubliková judikatura.48 Za platné odevzdání a převzetí daru lze rovněž považovat případ, ve kterém dárce předá obdarovanému namísto peněz příkaz k převodu nebo k výplatě peněz z bankovního konta za předpokladu, že obdarovaný tento příkaz přijme49 nebo situaci, kdy dárce darovaný finanční obnos nepředá obdarovanému, avšak s jeho vědomím a souhlasem ho poukáže za účelem úhrady jeho dluhu přímo na účet jiné osoby, směřovala-li vůle stran k uzavření darovací smlouvy.50 Kromě takového předání symbolického, označovaného rovněž jako traditio longa manu, může k předání dojít také takzvaně „krátkou rukou“ (traditio brevi manu), kdy obdarovaný již má danou věc z nějakého jiného právního důvodu u sebe, kupříkladu na základě smlouvy o výpůjčce; tehdy se nevyžaduje, aby dotčená věc nejprve putovala zpět ke svému majiteli, aby ji ten mohl posléze darovat, avšak ke změně z detence na vlastnickou držbu dojde účinností darování.51 Písemná forma darovací smlouvy je vyjma výše zmíněných konsenzuálních smluv ohledně darování movité věci předepsána, je-li darem nemovitost. Tuto náležitost stanoví § 628 odst. 2 obč. zák., jde však o ustanovení nadbytečné, neboť se na tyto případy vztahuje § 46 obč. zák. předepisující písemnou formu obecně pro všechny smlouvy, jimiž se převádí nemovitosti. Toto ustanovení navíc normuje pro tyto případy povinnost smluvních stran zahrnout své projevy vůle na jednu listinu. Písemná forma darovací smlouvy musí být rovněž dodržena, stanoví-li tak zákon v souvislosti s nakládáním s některými právy či majetkovými hodnotami; takto lze například pouze písemně postoupit pohledávku (§ 524 odst. 1 obč. zák.) nebo prominout dluh (§ 574 odst. 1 obč. zák.), má-li být darováno touto formou.52 Sankcí za nedodržení písemné formy je absolutní neplatnost takové smlouvy (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Pro úplnost je ještě nezbytné se krátce zmínit o disimulaci darovací smlouvy týkající se nemovitosti. Nejvyšší soud se v minulosti musel zabývat případy, kdy účastníci darovací smlouvy zastírali (simulovali) uzavření smlouvy kupní za účelem 47
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. ledna 1935, sp. zn. Rv I 1750/34. 49 Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 1977, sp. zn. 6 Co 45/77. 50 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004. 51 ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1886. 52 Tamtéž, str. 1882. 48
17
dosažení úspory vzhledem k vyšším notářským poplatkům z darování, a posoudit, zda byla taková disimulovaná darovací smlouva platná a k převodu nemovitosti tak došlo. V těchto případech soud došel k závěru, že vzhledem k zákonnému požadavku písemné formy darovací smlouvy ohledně nemovitosti, který je dodržen jen tehdy, vyjádří-li v něm strany podstatné náležitosti daného projevu vůle, musí být v písemné darovací smlouvě ohledně nemovitosti uvedena ta skutečnost, že jde o darování. V případě simulované kupní smlouvy tak zastřená darovací smlouva nebude platná, když z jejího znění nebude toto možné vyčíst.53
2.3. Základní prvky právního vztahu z darování Každý občanskoprávní vztah má své tři základní prvky, jimiž jsou subjekty, předmět (objekt) a obsah tohoto právního vztahu.54 Subjekty darovací smlouvy, resp. každé smlouvy musí být minimálně dva. V případě darovací smlouvy jde o dárce na straně jedné a obdarovaného na straně druhé. Dárcem může být z povahy věci pouze vlastník věci, event. věřitel pohledávky či nositel jiného subjektivního majetkového práva.55 Jak dárcem, tak i obdarovaným může být osoba fyzická, právnická nebo také stát, který je v občanskoprávních vztazích právnickou osobou (§ 21 obč. zák.). Rovněž může na obou stranách vztahu existovat pluralita těchto subjektů. Podstatné je, aby obě strany byly k uzavření darovací smlouvy coby právního úkonu způsobilé.56 Vzhledem k vymezenému rozsahu této diplomové práce není možné věnovat se podrobněji problematice subjektů občanskoprávních vztahů, pouze budou zmíněny dva aspekty související s darováním, a to způsobilost nezletilého k přijetí daru a darování mezi manželi. Pokud jde o nezletilé osoby, stanoví § 9 obč. zák. pravidlo, že mají způsobilost pouze k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a 53
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001. 54 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1. svazek. 5. jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2009. str. 159. 55 Tato nutnost pojmového rozlišování souvisí se současnou triparticí občanskoprávních předmětů na věci, práva a jiné majetkové hodnoty (§ 118 obč. zák.), kdy jedině věc jako hmotný předmět může být předmětem vlastnického práva; NOZ se vrací k širokému pojetí věci v právním smyslu a toto pojmové odlišování tak odpadne (srov. § 489 NOZ). 56 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1793.
18
volní vyspělosti, která odpovídá jejich věku; není-li jejich způsobilost dána, jednají za ně jejich zákonní zástupci (§ 26 obč. zák.). Ohledně posouzení, zda nezletilý je či není způsobilý přijmout dar, se vyjádřil Nejvyšší soud takto: „Nezletilý může svým projevem přijmout dar, lze-li jej vzhledem k jeho věku považovat za způsobilého pochopit podstatu darovací smlouvy a znamená-li pro něj darování zároveň finanční prospěch, a to i vyšších hodnot. Oproti tomu rozumové a mravní vyspělosti nezletilého se svou povahou zpravidla již vymyká přijetí takového daru, které by vedlo k následným povinnostem či omezením tíživě dopadajícím do jeho osobních a majetkových poměrů, případně které by alespoň hrozilo budoucími obtížemi pro obdarovaného (např. darování předmětu obecně nebezpečného či ve špatném technickém stavu); dar by pak ve skutečnosti nebyl pro nezletilého jednoznačným majetkovým přínosem. V takovém případě nezletilý není způsobilý uzavřít platně darovací smlouvu a vyžaduje se, aby při tomto úkonu byl zastoupen.“57 Zvláštní problematika související s darováním se vztahuje k manželství. V předchozí kapitole již byl nastíněn určitý vývoj, jímž darování mezi manželi v průběhu času prošlo. Podle současné právní úpravy může jeden manžel platně obdarovat druhého, avšak jen tím, co má ve svém výlučném vlastnictví a co tedy není součástí jejich společného jmění manželů. Důležitý výklad podalo v této věci občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu ČSR ve svém stanovisku z roku 1972,58 které lze vzhledem k podobnosti tehdejší právní úpravy vztáhnout i na právní úpravu dnešní. Zde došlo k vyslovení závěru, že darování mezi manželi, pokud jde o věci patřící do jejich bezpodílového spoluvlastnictví (dnešní společné jmění manželů), není možné, když každý z manželů je vlastníkem celé věci a je omezen právem druhého manžela k této věci. Takové darování by pak představovalo obcházení kogentních norem stanovících rozsah společného jmění a bylo by tak neplatné pro rozpor s § 39 obč. zák. V souladu s tímto bylo nadále soudní praxí rozhodováno.59 Od darování mezi manželi je potřeba rozlišovat problematiku darování manželům třetí osobou, která může darovat jak jen jednomu z nich, kdy pak tento dar nespadá do společného jmění manželů a stává se výlučným vlastnictvím obdarovaného manžela, tak i oběma, avšak
57
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99; obdobně se Nejvyšší soud ČR vyjádřil k této problematice v usnesení ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 3321/2008. 58 Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71. 59 Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. dubna 1977, sp. zn. 1 Cz 42/77.
19
ani tehdy se nestane dar předmětem jejich společného jmění, ale vznikne jim podílové spoluvlastnictví k darovanému předmětu (§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák.). Dalším prvkem právního vztahu z darování je jeho předmět (objekt). V teorii se rozlišuje dvojí předmět občanskoprávních vztahů, a to přímý (primární), kterým je chování subjektů, jímž uskutečňují svá práva a povinnosti z daného právního vztahu, a druhotný (sekundární), jímž je již konkrétní předmět právního vztahu, ke kterému se chování jeho subjektů vztahuje.60 O předmětu darovací smlouvy již bylo pojednáno výše, když byl uveden mezi pojmovými znaky darovací smlouvy. Posledním prvkem darovacího právního vztahu je jeho obsah, který tvoří práva a povinnosti smluvních stran. Odborné komentáře k ustanovením o darovací smlouvě se právům a povinnostem stran nijak zvlášť nevěnují, nejspíše vzhledem k jejich malému množství. Lze se rovněž setkat s názorem, podle kterého žádný právní vztah mezi dárcem a obdarovaným po uskutečnění darování není vzhledem k faktu, že smlouva byla tímto uskutečněním konzumována.61 Přesto však lze určitá práva a povinnosti nalézt. V případě konsenzuální darovací smlouvy je základní povinností dárce předmět daru odevzdat, čemuž koresponduje základní právo i povinnost obdarovaného dar převzít. V případě reálné darovací smlouvy jsou skutečnosti předání a převzetí daru vůbec předpokladem jejího uzavření. Pokud je darována věc, má dárce dále povinnost převést na obdarovaného vlastnické právo k této věci.62 Jakým způsobem se vlastnické právo převádí, již bylo podrobně vysvětleno výše v rámci výkladu o vzniku darovací smlouvy. V případě nesplnění výše uvedených povinností z konsenzuální darovací smlouvy dochází k prodlení strany (§ 517 a násl. obč. zák.), které může nastat jak na straně dárce, pokud darovaný předmět řádně a včas obdarovanému neodevzdá, tak na straně obdarovaného, jestliže řádně nabídnutý dar nepřijme. Naše současná právní úprava v této souvislosti nečiní rozdíly mezi následky prodlení při synallagmatických a asynallagmatických závazcích, a proto je dárce v případě prodlení s předáním
60
ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1. svazek. 5. jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2009. str. 238. 61 Srov. MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 157; tomuto pojetí bude věnován prostor zejména v následující kapitole. 62 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. svazek. 5. jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2009. str. 183.
20
peněžitého daru rovněž povinen platit úrok z prodlení. Tato nepřiměřená tvrdost vůči dárci bude odstraněna po nabytí účinnosti NOZ k 1. lednu 2014 (§ 2057 odst. 2 NOZ). Zvláštní povinnost stanovuje dárci dále § 629 obč. zák., ve kterém je promítnuta skutečnost, že se na darovací smlouvu vzhledem k její bezúplatné povaze nevztahuje právní úprava odpovědnosti z vad podle § 499 a násl. obč. zák., která je omezena pouze na úplatné převody. Ustanovení § 629 obč. zák. tak zakotvuje alespoň povinnost dárce upozornit při nabídce daru obdarovaného na vady, o kterých ví; jinak bude odpovídat za škodu těmito vadami vzniklou. Lze však soudit, že se tato notifikační povinnost nevztahuje na zcela evidentní vady, u nichž by její vyžadování představovalo zbytečný formalismus.63 Obdarovanému dle stejného ustanovení náleží právo vrátit věc v případě, že darovaná věc má vady, na které nebyl dárcem upozorněn; toto vrácení daru vede k zániku darovacího vztahu, jemuž bude věnována samostatná podkapitola dále.
2.4. Modality darování Modality darování představují taková darování, která se vyznačují existencí nějaké skutečnosti, která je od „běžného“ darování odlišuje, ať už tím, že jsou provázeny některými vedlejšími ujednáními, nebo že jsou motivovány jistým záměrem. Zvláštní modalitu představuje darování pro případ smrti, kterému bude dále věnována největší pozornost. Darování pro případ smrti (donatio mortis causa) představuje právní institut, který prošel poměrně dlouhým historicko-právním vývojem, když se jeho užívání datuje již od dob římského práva. Na rozdíl od darování v běžném slova smyslu, ke kterému dochází mezi dárcem a obdarovaným za jejich života (inter vivos), zde modifikace spočívá v tom, že účinky darování nastanou po smrti dárce, pokud obdarovaný dárce přežije (mortis causa). Náš současný obč. zák. ve svém § 628 odst. 3 tento způsob darování výslovně zakazuje a porušení tohoto zákazu stíhá absolutní neplatností (§ 39 obč. zák., a contrario § 40a obč. zák.). Toto významné omezení autonomie vůle u nás existuje od přijetí občanského zákoníku v roce 1950 a má své kořeny v sovětské právní doktríně, která tento zásah odůvodňovala ochranou dědiců a dědického práva vůbec, jehož úprava by připuštěním takového darování ke dni smrti mohla být takto obcházena 63
Tamtéž, str. 187.
21
a dědicové tak na svých právech zkráceni. V současnosti tedy platí, že chce-li osoba, aby se po její smrti některá věc dostala do vlastnické dispozice osoby jiné, musí takto uvést v závěti. Zde jsou však dány výrazné odlišnosti mezi pořízením závěti a sjednáním kontraktu, zejména pokud jde o testovací způsobilost, která je koncipována jinak než způsobilost kontraktuální a vůbec požadavky na formu závěti, které jsou přísnější než v případě darovací smlouvy, testovací volnost je navíc omezena, má-li pořizovatel závěti neopominutelné dědice a v neposlední řadě je zde skutečnost, že na dědice i v případě, že mu ze závěti připadne pouze jediná věc, přechází odpovědnost za dluhy zůstavitele. Lze tedy jednoznačně dospět k závěru, že zákaz donatio mortis causa představuje již výše zmiňované omezení vlastnické autonomie. Existuje však způsob, jak dosáhnout zamýšleného účelu a tedy jinou osobu pro případ smrti skutečně obdarovat. Ustanovení § 628 odst. 3 obč. zák. totiž stanoví neplatnost darovací smlouvy, podle které má být plněno teprve po dárcově smrti. Takto je tedy vyloučeno jak darování, při kterém by strany přímo sjednaly den smrti dárce coby okamžik, ke kterému obdarovaný nabude dar (označované rovněž jako pravá donatio mortis causa), tak darování s odkládací podmínkou, podle které k nabytí darovaného předmětu dojde, pokud obdarovaný přežije dárce. V obou případech má být totiž plněno až po dárcově smrti ve smyslu § 628 odst. 3 obč. zák. Existuje však i varianta třetí a totiž, že bude uzavřena běžná darovací smlouva avšak s rozvazovací podmínkou, podle které získá dárce dar zpět, pokud přežije obdarovaného. V tomto případě je plněno zaživa; rozpor s § 628 odst. 3 obč. zák. tak nenastane.64 Pro úplnost je potřeba na tomto místě uvést, že tento socialistický relikt bude odstraněn z našeho právního řádu ke dni 1. lednu 2014, kdy nabude účinnosti NOZ (§ 2063); této úpravě bude věnována samostatná kapitola dále. Dále bude již ve větší stručnosti pozornost zaměřena k ostatním darovacím modalitám. Je zřejmé, že současný obč. zák. je v oblasti darovací smlouvy dosti stručný; vzhledem k tomu neobsahuje ani speciální právní úpravu těchto otázek. Po nabytí účinnosti NOZ, kdy dojde k nárůstu množství ustanovení týkajících se darovací smlouvy, budou některé modality výslovně zakotveny v občanském právu, mimo výše zmíněného darování pro případ smrti půjde zejména o darování odměnná, vzájemná či darování podpory; těmto otázkám tak bude prostor vyhrazen v rámci výkladu o NOZ. 64
ELIÁŠ, K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1885.
22
Na tomto místě tak bude pozornost věnována pouze darování s účelovým určením, darování pod podmínkou a darování s příkazem, jejichž modifikace obecně spočívá v existenci nějakého vedlejšího ujednání při darovací smlouvě. Lze je užít zaměnitelně, pokud jde o hospodářský účel, ke kterému směřují, avšak rozdíl spočívá v rovině právní, kde odlišnosti vznikají jednak v rámci práv a povinností kontrahentů, a jednak co do právních následků nastupujících v případě nenaplnění takovéto vedlejší doložky. Při darování s účelovým určením spočívá toto vedlejší ujednání v určení účelu, ke kterému má být dar, popř. jeho část použit; tento účel zde představuje právní důvod darování a v případě jeho odpadnutí proto nastává bezdůvodného obohacení na straně obdarovaného podle § 451 odst. 2 obč. zák. Naproti tomu při darování pod podmínkou je v darovací smlouvě vymíněna podmínka ve smyslu § 36 obč. zák., v případě jejíhož nesplnění právní následky darovací smlouvy vůbec nenastanou, jde-li o podmínku odkládací, nebo již nastalé následky pominou v případě rozvazovací podmínky. Třetí variantou je darování s příkazem coby vedlejší doložkou ukládající obdarovanému, aby něco vykonal; v případě nedodržení tohoto příkazu se dárce může autoritativní cestou domáhat jeho splnění, oproti předchozím modalitám zde závazek z darovací smlouvy trvá dále (pokud si strany nedohodly něco jiného).65 V této souvislosti je však vhodné připomenout, že jednou z pojmových náležitostí darovací smlouvy je její bezplatnost, resp. neexistence jakéhokoli majetkového protiplnění směřujícího od obdarovaného zpět k dárci, a proto není při darovací smlouvě možné sjednat takové vedlejší ujednání, které by tuto protihodnotu dárci poskytovalo; nejednalo by se pak již o smlouvu darovací.66
2.5. Otázky s darováním související Na tomto místě bude pojednáno o navzájem nesouvisejících otázkách, které se však nějakým způsobem darování dotýkají a je proto vhodné je v této diplomové práci neopomenout. V rámci toho zde budou probrány i některé související právní předpisy. V prvé řadě je potřeba se věnovat tzv. kolaci v dědickém právu, která je upravena v § 484 obč. zák. Právní institut kolace neboli započtení daru na dědický podíl 65
Tamtéž, str. 1882-1883. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. svazek. 5. jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2009, str. 182; zvláštní modalitu pak představují darování vzájemná (obapolná), kdy se strany obdarovávají navzájem a jejichž výslovnou právní úpravu přináší NOZ. 66
23
obdarovaného dědice směřuje k tomu, aby došlo ke spravedlivému rozdělení pozůstalosti mezi dědice a tedy k zohlednění případného majetkového prospěchu, který některý dědic obdržel za života zůstavitele na rozdíl od dědiců jiných. Tak tedy například v situaci, kdy má zůstavitel dvě děti, které jsou jeho jedinými dědici, a kdy jednomu z nich za svého života daroval auto v hodnotě sta tisíců, by druhý neobdarovaný dědic byl znevýhodněn, pokud by si měli za těchto okolností pozůstalost rozdělit rovným dílem. Proto se k hodnotě dědictví připočte i hodnota takového daru a teprve z této částky se vypočtou podíly obou dědiců; logicky tak dědic dříve obdarovaný musí obdržet méně, resp. nemusí obdržet nic. K započtení dochází při zákonné dědické posloupnosti přímo na základě zákona a při intestátní posloupnosti tehdy, přikáže-li to pořizovatel ve své závěti, jinak jedině v případě, že by obdarovaný dědic byl tímto nezapočtením neodůvodněně zvýhodněn oproti zůstavitelovým potomkům, kteří představují dědice nepominutelné; započtením se zabývá soud během rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů, event. v rámci dědické dohody. Z takového započtení jsou však vyloučena darování obvyklá, která byla poskytnuta kupříkladu vzhledem k jubileím či společenským zvyklostem; posouzení obvyklosti se bude odvíjet od majetkových poměrů zůstavitele.67 Není vyloučeno, aby se potenciální dědicové ještě za života dárce v souvislosti s tímto darováním majetkově vypořádali a uzavřeli nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 51 obč. zák.; soud poté při posuzování z hlediska započtení podle § 484 obč. zák. k existenci této smlouvy přihlédne.68 Za zvláštní typ darovací smlouvy je možné považovat smlouvu sponzorskou, kterou dochází k poskytnutí daru (nejčastěji peněz) k určenému účelu, a jež bývá zpravidla sjednávána s rozvazovací podmínkou v případě, že k jeho takto sjednanému užití nedojde. Předmětem úvah se však stala otázka, zda je podle současné právní úpravy možné, aby taková sponzorská smlouva byla uzavřena za utajení totožnosti dárce (sponzora). Bylo nabídnuto řešení, podle kterého takové anonymní sponzorství přípustné je v případě reálné darovací smlouvy, tj. kdy k odevzdání předmětu daru dochází současně se vznikem smlouvy. Svůj názor opírají autoři tohoto řešení o několik argumentů, v prvé řadě, že nepůsobí problém dovodit z daru nabídnutého anonymním 67
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1472. 68 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2114/2002.
24
dárcem obsah darovací smlouvy, tedy kdo má být příjemcem daru a co má být darováno, a dále, že zákon nestanovuje, že by přijetí daru muselo být oferentovi adresováno, když podle § 43c obč. zák. postačí pouze jednání, z něhož lze dovodit souhlas, v tomto případě tedy ponechání si daru obdarovaným. Co se týče dárcovy anonymity a požadavku na určitost stran závazkového právního vztahu plynoucího z § 488 obč. zák., zde citovaní autoři vycházejí z názoru, že se toto ustanovení v případě reálné darovací smlouvy neuplatní vzhledem k tomu, že se vztahuje pouze na ty právní vztahy, které po uzavření smlouvy trvají; v případě reálné darovací smlouvy se domnívají, že poskytnutím daru právní vztah z této smlouvy zanikne splněním podle § 559 odst. 1 obč. zák. Nepřipuštění tohoto jejich výkladu pak příkladmo dovádějí ad absurdum k závěru o neplatnosti jakéhokoli darování uskutečněného prostřednictvím finančních schránek k takovému darování určeným (typicky v kostele), které by coby plnění bez právního důvodu zakládalo bezdůvodné obohacení obdarovaného, a kdy by navíc vzhledem k anonymitě dárce tato situace vždy musela vést k vydání tohoto obohacení státu (§ 456 obč. zák.).69 Právní úprava darovací smlouvy obsažena v § 628 až § 630 obč. zák. se nemůže uplatnit, pokud jde o darování orgánů či tkání; její použití výslovně zakazuje ustanovení § 31 zákona č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (transplantační zákon). Tento předpis tuto problematiku upravuje speciálně vzhledem k výrazným specifikům tohoto darování orgánu nebo tkáně k transplantaci, činí tak rovněž s ohledem na platnou zásadu, že lidské tělo ani jeho části nemohou být zdrojem finančního prospěchu či jiných výhod (§ 28 transplantačního zákona). Naprostou novinkou prolamující do určité míry tuto zásadu, s účinností od 1. dubna 2013, je možnost dárce žádat náhradu výdajů a ušlý výdělek ve smyslu § 28b transplantačního zákona. Od darování podle obč. zák. je rovněž potřeba dále odlišovat veřejné sbírky, kterými se rozumí získávání a shromažďování dobrovolných peněžitých příspěvků od předem neurčeného okruhu přispěvatelů pro předem stanovený veřejně prospěšný účel, když tato činnost podléhá speciální úpravě obsažené v zákoně č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů (ve znění pozdějších předpisů). 69
KOPÁČ, L., ŠVESTKA, J. Úvaha nad přípustností tzv. anonymního sponzorství. Právní rozhledy. 1997, č. 1, str. 17; směřování autorů ohledně zániku právního vztahu z darování již po jeho uskutečnění bude zmíněno i dále.
25
Naproti tomu se občanskoprávní úprava darovací smlouvy použije i na vztahy mezi podnikateli, resp. mezi podnikateli a státem či územními samosprávnými jednotkami vzhledem k neexistenci právní úpravy tohoto smluvního typu v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obch. zák.“), jak toto stanoví § 261 odst. 6 obch. zák. Darovací smlouva tak představuje absolutní neobchodní smlouvu.70 V souladu s tímto dospěla soudní praxe postupně k závěru, že i převod členských práv a povinností v družstvu, který byl proveden bezúplatně, lze považovat za specifický druh darování a použít tak na něj úpravu občanského zákoníku, a to včetně právní úpravy vrácení daru podle § 630 obč. zák.71 Určitá specifika související s darováním se promítají i do významného civilněprocesního předpisu, kterým je zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů („ins. zák.“). Tento zákon se dotýká darování ve třech souvislostech. V prvé řadě vůbec vylučuje pohledávky věřitelů z darovacích smluv z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 odst. 1 písm. c) ins. zák.). Dále lze nalézt zmínku o darování v souvislosti s úpravou sankce neúčinnosti některých dlužníkových právních úkonů učiněných bez přiměřeného protiplnění, kam lze zařadit rovněž darování, kde ustanovení § 240 odst. 4 písm. b) ins. zák. od této sankce výslovně osvobozuje příležitostné dary v přiměřené hodnotě. Konečně pak pro situace prohlášení konkursu na majetek dlužníka, kterým se insolvenční správce stává jinak oprávněným k nakládání s majetkem dlužníka, stanovuje § 246 odst. 4 ins. zák. sankci v podobě neplatnosti pro právní úkony, jimiž dárce po tomto prohlášení konkursu odmítl bez svolení insolvenčního správce přijmout dar. Pro úplnost výkladu o darovací smlouvě je rovněž potřeba zmínit souvislosti daňové. Do daňové soustavy České republiky byla s účinností od 1. ledna 1993 zavedena zákonem č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů („DDP“) majetková daň darovací. Jejím poplatníkem čili osobou, která nese tuto daňovou povinnost, je až na výjimky obdarovaný; dárce pak má postavení ručitele (§ 5 DDP). Je však potřeba uvést, že ačkoliv se tato daň vztahuje na darování nejen movitých a nemovitých věcí, ale také 70
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. července 2008, sp. zn. 33 Odo 984/2006. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005; tímto rozsudkem došlo k přehodnocení právního názoru formulovaného dříve v rozsudku ze dne 29. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 2564/98, ve kterém Nejvyšší soud tento převod posoudil jako inominátní kontrakt a aplikaci ustanovení o darovací smlouvě obsažených v obč. zák. zde vyloučil. 71
26
jiného majetkového prospěchu (§ 6 DDP), existuje poměrně široké osvobození od této daně, a to zejména pokud jde o darování mezi osobami zařazenými do I. a II. skupiny (§ 11 odst. 2 a 3 DDP), kteréžto vymezení je podstatně širší než vymezení osob blízkých ve smyslu § 116 obč. zák., a vzhledem ke skutečnosti, že k darování dochází nejčastěji právě mezi těmito od daně osvobozenými osobami, většina případů darování dani darovací podléhat nebude; obdarovaný pak nebude mít ani povinnost vůbec podávat daňové přiznání (§ 21 odst. 5 DDP).
2.6. Zánik právního vztahu z darování Obecné způsoby zániku závazkových právních vztahů jsou upraveny v § 559 a násl. obč. zák. Ihned u prvního uvedeného, kterým je splnění, vznikají v souvislosti s darováním pochybnosti. V předchozím výkladu již bylo naznačeno, že v literatuře nepanuje shody v tom, zda po uskutečnění darování tento právní vztah nadále trvá či takto zaniká splněním. Ze soudní praxe lze však dovozovat, že právní vztah takto splněním nezaniká, když oprávnění dárce domáhat se vrácení daru podle § 630 obč. zák. posuzuje jako specifický způsob, jak tento zánik způsobit.72 Pokud by tedy došlo k zániku právního vztahu již darováním, nebylo by možné opětovně přivodit jeho zrušení později. Pro úzkou souvislost s vrácením daru je této problematice věnován větší prostor dále v následující kapitole, zejména v rámci pojednání o účincích odvolání daru. Pokud jde o další důvody zániku závazkového právního vztahu obecně, bude v souvislosti s darovacím právním vztahem konsenzuálním přicházet v úvahu zejména možná dohoda stran (§ 570 násl. obč. zák.), nemožnost plnění (§ 575 obč. zák.), případně splynutí (§ 584 obč. zák.). Smrtí dárce po uzavření konsenzuální darovací smlouvy však závazek poskytnout dar nezaniká a přechází na jeho dědice (§ 579 odst. 1 obč. zák.).73 Vzhledem ke stanovenému tématu této práce je pozornost této podkapitoly potřeba zaměřit na způsoby, jež jsou pro právní vztah z darování specifické, či jsou naopak pro jeho povahu vyloučeny. Jednou z otázek, s nimiž je potřeba se v souvislosti s darováním vypořádat, je, zda při něm přichází v úvahu odstoupení od darovací 72
Srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1795. 73
27
smlouvy. Obecné pravidlo v § 48 odst. 1 obč. zák. stanoví, že takové jednostranné odstoupení od smlouvy je možné jedině tehdy, pokud tak stanoví některé ustanovení obč. zák. nebo pokud si to strany dohodnou; tehdy se taková smlouva od počátku ruší (ex tunc), není-li stanoveno či dohodnuto jinak (§ 48 odst. 2 obč. zák.). Strany si mohou tedy v rámci smluvní volnosti ujednat rozličné důvody k odstoupení je opravňující; obč. zák. jich však mnoho v tomto kontextu nezná. Ustanovení § 49 obč. zák. umožňuje odstoupit od smlouvy té straně smlouvy, která ji uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Použití tohoto ustanovení ohledně smlouvy darovací však opakovaně vyloučila judikatorní praxe Vrchního soudu, která v jednom ze souvisejících rozsudků uvádí, že „ darovací smlouva je smlouvou bezplatnou, při které se za poskytnutí majetkové výhody obdarovanému nedostává dárci žádného majetkového ekvivalentu. Je proto z majetkového hlediska smlouvou pro dárce jednostranně nevýhodnou, neboť majetková výhoda poskytnutá obdarovanému s sebou nese ztrátu v majetkových poměrech dárce. Tato povaha darovací smlouvy sama o sobě pojmově vylučuje možnost zkoumat, zda v konkrétním případě byla darovací smlouva uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek.“74 Krátce poté tento postoj potvrdil Vrchní soud i v jiné kauze a platnost takového odstoupení od darovací smlouvy pro nemožnost
naplnění
podstaty
nápadně
nevýhodných
podmínek
vzhledem
k bezúplatnosti smlouvy opět vyloučil.75 Obdobně na věc nahlíží i Ústavní soud, podle kterého „uvažování o nápadně nevýhodných podmínkách při darovací smlouvě, kde neexistuje žádné protiplnění, postrádá smyslu.“76 V souvislosti s právy a povinnostmi stran bylo výše již zmíněno, že v případě darovací smlouvy konsenzuální povahy může nastat prodlení stran a tím i jeho následky upravené v § 517 a násl. obč. zák. Takto může v případě prodlení dárce s předáním daru vzniknout obdarovanému právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení § 517 odst. 1 obč. zák.; podmínkou pro vznik tohoto práva zde je, že obdarovaný dárci před tímto odstoupením poskytne ještě dodatečnou lhůtu ke splnění jeho povinnosti. Neučiní-li tak dárce během této doby, obdarovanému nic v odstoupení od smlouvy nebrání. Lze však
74
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. prosince 1993, sp. zn. 7 Cdo 75/92. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 1994, sp. zn. 3 Cdo 6/92. 76 Nález Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. I. ÚS 272/01, ve kterém Ústavní soud namísto odstoupení pro tíseň zvažoval vůbec absolutní neplatnost darovací smlouvy pro neexistenci svobodné vůle; aplikaci § 49 obč. zák. na darovací smlouvu vyloučil Ústavní soud již dříve ve svém nálezu ze dne 14. května 1997, sp .zn. II. ÚS 28/96. 75
28
soudit, že k využití tohoto práva ze strany obdarovaných příliš často nedochází, když darovací smlouva směřuje v jejich prospěch. Zvláštní způsob zániku darovacího vztahu upravuje ustanovení § 629 druhá věta obč. zák., podle kterého má obdarovaný právo věc vrátit, pokud má věc vady, na které ho dárce neupozornil; § 629 obč. zák. zde sice hovoří pouze o věci, avšak takové zúžení nemá logické opodstatnění, když by znevýhodňovalo osobu obdarovanou jinou majetkovou hodnotou než věcí a je potřeba je vykládat extenzivně a vztáhnout na jakýkoliv předmět daru.77 Toto oprávnění obdarovaného jednostranně dar vrátit a přivodit tak zánik darovacího právního vztahu je potřeba dát do souvislosti s povinností dárce upozornit obdarovaného na vady při nabídce daru, o které bylo pojednáno výše; původně totiž bylo koncipováno jako sankce za nesplnění této povinnosti notifikace. V současnosti se však toto ustanovení vykládá extenzivněji, a tedy že obdarovaný má toto právo v případě existence jakýchkoli vad z doby, kdy vlastnické právo nabyl, ať již o nich dárce věděl či nikoliv; „vadami“ je navíc potřeba rozumět i případ vady jediné.78 Jedná se o právo majetkové a tudíž podléhající promlčení (§ 100 odst. 2 obč. zák.); vzhledem k neexistenci zvláštního ustanovení se na jeho promlčení aplikuje ustanovení § 101 obč. zák., podle kterého činí promlčecí doba tři roky a její běh počíná dnem, kdy dotčené právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. dnem, kdy obdarovaný mohl při obvyklé pozornosti vadu zjistit.79 Konečně speciální případ zániku právního vztahu z darování upravuje § 630 obč. zák. umožňující dárci domáhat se vrácení daru, čemuž je vyhrazena dále výrazná část této práce. Na tomto místě je však potřeba poznamenat, že ačkoli obě ustanovení § 629 i § 630 obč. zák. hovoří o „vrácení daru“, neznamená to, že lze tato ustanovení použít pouze v případě, kdy již k darování došlo. V případě skutkové podstaty § 629 obč. zák. může obdarovaný dar vzhledem k vadám odmítnout již při jeho převzetí,80 obdobně ustanovení § 630 obč. zák. lze použít i tehdy, pokud dárce dar obdarovanému ještě neposkytl, tj. v případě konsenzuální smlouvy, kdy nelze hovořit o vrácení daru, když
77
GRULICH, T. Otázky darovací smlouvy. Právní rádce. 2005, č. 8, str. 14. ELIÁŠ, K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1891-1892. 79 Tamtéž, str. 1892-1893. 80 Tamtéž, str. 1892. 78
29
k jeho předání dosud nedošlo; vzhledem k tomu, že dojde k zániku darovacího vztahu, zde dárci povinnost dar obdarovanému předat úplně odpadne.81
81
FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 2. sv., str. 1204.
30
3. Vrácení daru
Ustanovení § 630 obč. zák. zakotvuje právo dárce domáhat se vrácení daru, jestliže se obdarovaný k němu nebo členům jeho rodiny chová tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Existence tohoto oprávnění vychází z premisy, že vzhledem ke štědrosti dárce, který dar poskytuje bezplatně, se od obdarovaného sluší, aby se choval vůči dárci a členům jeho rodiny odpovídajícím způsobem.82 Dar je jinak zásadně neodvolatelný. To ale neznamená, že účastníci darovací smlouvy si nemohou sjednat další podmínky, za nichž lze tento vztah zrušit, nebo se případně odchýlit od ustanovení § 630 obč. zák.83 Toto již na první pohled ne zcela určité ustanovení není v obč. zák. dále rozvedeno. Lze říci, že v současné době nevyvolává v soudní praxi mnoho obtíží vzhledem k existenci ustálené judikatury, avšak v odborné literatuře lze nalézt na mnoho otázek s tímto ustanovením souvisejících protichůdné názory. V následujících podkapitolách bych nyní ráda podrobně vymezila jednotlivé sporné či nejasnosti vzbuzující problematiky.
3.1. Chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy Předpokladem pro to, aby se dárce mohl na obdarovaném domáhat vrácení daru, je podle znění § 630 obč. zák. takové chování obdarovaného vůči dárci či členům jeho rodiny, kterým hrubě porušuje dobré mravy. Nutno zdůraznit, že právní význam má v tomto případě pouze jednání obdarovaného, irelevantní je chování příslušníků jeho rodiny, jak dovodil také Nejvyšší soud.84 Pouze ojediněle se v odborné literatuře objevuje i odlišný názor, který vedle kvalifikovaného chování obdarovaného vůči dárci či členům jeho rodiny přisuzuje obdobné důsledky i činům členů rodiny
82
FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 2. sv., str. 1202. 83 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Odo 105/2001, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že okolnost, kdy obdarovaná vzala ve smlouvě na vědomí, že by se dárce mohl domáhat vrácení daru v případě, že by se k němu nebo členům jeho rodiny zachovala způsobem, který by odporoval dobrým mravům, nepředstavovala sjednání další podmínky pro vrácení daru. 84 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007.
31
obdarovaného.85 Lze konstatovat, že pojetí, které zvolila judikatura, je správné. Bylo by značně nespravedlivé, aby obdarovaný odpovídal za jednání svých příbuzných, kteří by ho tak mohli připravit o dar, ač se sám vůči dárci či jeho rodině ničeho nedopustil. Zvlášť je však nutno pohlížet na situace, kdy se obdarovaný jako návodce, pomocník či organizátor účastnil na jednání třetí osoby vůči dárci.86 Za této situace, kdy obdarovaný sám vůči dárci či členům jeho rodiny nejednal, avšak závadné chování jiného subjektu, ať už by šlo o člena jeho rodiny či úplně jinou osobu, by zásadním způsobem ovlivňoval, by vyloučení aplikace ustanovení o vrácení daru pouze z tohoto důvodu nemuselo být v souladu s dobrými mravy. Nezbytnou podmínkou pro naplnění skutkové podstaty § 630 obč. zák. je chování obdarovaného, jímž hrubě porušuje dobré mravy. Nepostačuje tedy jakékoli porušení dobrých mravů, ale vyžaduje se porušení kvalifikované, hrubé, které lze označit také jako hrubý nevděk.87 Nejprve několik slov, pokud jde o výklad samotného pojmu dobrých mravů. Obč. zák. nepodává jejich definici, ač dobré mravy na několika místech zmiňuje, zejména v § 3 odst. 1 obč. zák., který stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy a v § 39 obč. zák., který za neplatný označuje takový právní úkon, který se příčí dobrým mravům. O výklad tohoto pojmu se nicméně zasloužila bohatá odborná literatura i četná soudní rozhodnutí, díky nimž by toto téma vystačilo na samostatnou diplomovou práci. Proto se na tomto místě jeví vhodným pouze ocitovat dvě soudní rozhodnutí, ve kterých jsou dobré mravy vymezeny našimi nejvyššími soudními instancemi. Na prvém místě jde o starší výklad Ústavního soudu, který dobré mravy vyložil jako „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti“.88 Pozdější formulace Nejvyššího soudu je pak poněkud odlišná, když dobrými mravy rozumí „souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí
85
FIALA, J., HOLUB, M., BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník: poznámkové vydání s judikaturou a literaturou : podle právního stavu k 1.9. 2006. 12. aktualiz. a dopl. vydání. Praha: Linde, 2006. str. 578. 86 ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1894. 87 Tamtéž. 88 Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97.
32
společnosti, a mají povahu norem základních“.89 Dobré mravy lze tedy chápat jako základní převážně neměnná pravidla naší společnosti, která představují určité morální hodnoty, na kterých je nutné trvat. Pro naplnění skutkové podstaty § 630 obč. zák. je však nutné porušit dobré mravy hrubým způsobem. Co se rozumí hrubým porušení dobrých mravů, obč. zák. rovněž nevysvětluje, ale výklad tohoto pojmu opakovaně podal Nejvyšší soud, který vyložil, že „se musí jednat vždy o takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy; tato kolize – závadné jednání – však vždy musí dosáhnout intenzity, která je spojena s nikoli „běžným“, nýbrž hrubým porušením dobrých mravů (závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny musí být svým rozsahem a intenzitou natolik výrazné, aby skutečně bylo podřaditelné pod ustanovení § 630 obč. zák.).“90 Hrubé porušení dobrých mravů spočívá buď v poruše značné intenzity, kdy k naplnění skutkové podstaty § 630 obč. zák. stačí jediný případ závadného chování obdarovaného, nebo v porušování soustavném, kdy o hrubý nevděk půjde v důsledku několika méně intenzivních zásahů jako jsou například hrubé urážky, fyzické násilí nebo neposkytnutí potřebné pomoci. Soustavnost vymezil Nejvyšší soud ČR v této souvislosti tak, že za hrubé porušení dobrých mravů je možné považovat opakovaná „běžná“ porušování dobrých mravů v jejich souhrnu při splnění tří předpokladů, a to pokud tato porušování jsou důsledkem hlubokého narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, došlo-li k nejméně třem případům takového nemravného jednání a je-li mezi těmito činy časová spojitost.91 Je potřeba uvést, že za hrubý nevděk ve smyslu § 630 obč. zák. není možné bez dalšího posuzování považovat závadné jednání obdarovaného, které zakládá jeho trestněprávní či správněprávní odpovědnost. Zákon toto nestanoví.92 Pokud by však bylo vydáno pravomocné rozhodnutí v trestním či správním řízení, je občanskoprávní soud podle § 135 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů („o.s.ř.“) vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, a kdo jej spáchal. Takovou 89
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003; obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2354/2008. 91 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009. 92 Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003. 90
33
odpovědnost zakládající jednání obdarovaného, které nesměřuje proti dárci či jeho rodině, i když by bylo možné je posoudit jako hrubě porušující dobré mravy, se nemůže stát důvodem pro odvolání daru dárcem.93 Avšak ani za situace, kdy je takové chování namířeno proti stanoveným osobám, není možné ihned vyslovit závěr, že důvod pro vrácení daru je dán. To platí zejména v případě nedbalostních trestných činů; lze si však představit trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů („trest. zák.“) spáchaný ze strany obdarovaného vůči jeho dárci z nedbalosti, který by mohl skutkovou podstatu § 630 obč. zák. naplnit. Naproti tomu trestný čin úmyslný směřovaný proti dárci či členům jeho rodiny bude zpravidla posouzen jako hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák., i když lze ilustrovat i situaci odlišnou, kdy například okolnost, že dárce obdarovaného k útoku vyprovokoval, toto vyloučí.94 Takto dovodil již Nejvyšší soud ČSR v roce 1936, o čemž se zmiňuje první kapitola této diplomové práce. Při hodnocení, zda došlo k hrubému porušení dobrých mravů, je rozhodující hledisko objektivní, až na druhém místě se teprve posuzuje to, jak nemravné chování vnímal konkrétní dotčený dárce.95 To má dva základní důsledky. Za prvé, pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu či členům jeho rodiny zachoval s hrubým nevděkem, nezaloží jeho právo odvolat dar. A za druhé, vzhledem k tomu, že se uvažuje také osobní hledisko, může docházet při podobných amorálních činech k odlišným závěrům, pokud jde o naplnění skutkové podstaty § 630 obč. zák. Rozdíly mohou vznikat v závislosti na tom, kde k činu došlo, z jakých důvodů nebo mezi kým.96 Při rozhodování je dále potřeba vzít v úvahu všechna specifika daného případu, zohledňuje se rovněž vzájemné chování účastníků.97 Z těchto všech důvodů není snadné zobecnit a přehledně rozlišit situace, kdy již k hrubému nevděku dochází a kdy ještě nikoliv, proto bude na konci této kapitoly věnována zvláštní pozornost konkrétním případům, se kterými se musela soudní praxe potýkat, na nichž budou demonstrovány některé příklady hrubého porušení dobrých mravů. Lze předeslat, že dosavadní soudní praxe je v hodnocení poměrně přísná. 93
FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. str. 535. VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12, str. 5. 95 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003. 96 ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1895. 97 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007. 94
34
Pro doplnění lze ještě uvést, že jako důvodu pro vrácení daru se není možné dovolávat těch skutečností, které existovaly před uzavřením darovací smlouvy, pokud o nich účastníci smlouvy při jejím uzavírání věděli, a přesto smlouvu uzavřeli.98 Z toho lze za použití logického argumentu a contrario dovodit závěr, že nevěděl-li dárce při uzavírání darovací smlouvy o předcházejícím amorálním chování obdarovaného směřujícímu proti němu či členům jeho rodiny, může se této okolnosti jako důvodu pro vrácení daru dovolat. Tento závěr nepřímo potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu.99 Z tohoto důvodu lze mít jisté výhrady k postoji, který toto nezohledňuje, a dle kterého je možné dar odvolat, jestliže se obdarovaný zachoval podle § 630 obč. zák. po uzavření darovací smlouvy.100
3.2. Členové rodiny dárce Dárce může požadovat po obdarované osobě dar zpět nejen v případě, dopustí-li se obdarovaný hrubého nevděku vůči němu samotnému, ale také tehdy, zachová-li se takto i vůči členům jeho rodiny. Koho zahrnovat mezi členy rodiny dárce je tak pro správné pochopení institutu vrácení daru a tím i pro účely této diplomové práce poměrně důležité. Obč. zák. pojem rodina ani zde, ani v jiné souvislosti nevymezuje, ač jej na mnoha místech používá. Odborná literatura se o výklad snaží, nutno však říci, že zdaleka zde nepanuje shody v tom, koho všechno mezi členy rodiny dárce pro účely ustanovení § 630 obč. zák. zařadit. Zastávané názory je možné rozdělit do tří skupin. První skupina autorů reprezentuje přístup nejširší. Mezi členy rodiny dárce totiž zařazují všechny osoby blízké dárci, tak jak je vymezuje § 116 obč. zák., tedy příbuzné v řadě přímé, sourozence, manžela, případně partnera a také všechny osoby v poměru rodinném nebo obdobném za předpokladu, že by jimi utrpěnou újmu dárce důvodně
98
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000 nebo shodně také ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1801. 99 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, kde Nejvyšší soud uzavřel, že dárkyně si ani nemohla být před uzavřením smlouvy vědoma okolností naplňujících § 630 obč. zák. vzhledem k vyhýbavému a neurčitému chování obdarované, které nabralo zřetelné obrysy až po darování. 100 Srov. ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1895.
35
pociťoval jako újmu vlastní.101 P. Grobelný v této souvislosti vedle analogického užití § 116 obč. zák. argumentuje také odkazem na ustanovení § 474 obč. zák. týkající se dědění ze zákona, kde jsou do druhé dědické skupiny zařazeny osoby žijící ve společné domácnosti se zůstavitelem nejméně v délce jednoho roku před jeho smrtí, čímž se podle jeho názoru jejich postavení de facto dostává na úroveň rodičů anebo sourozenců, kteří dědí až ve třetí skupině.102 Toto extenzivní pojetí lze dnes již považovat za překonané. Protipólem tohoto širokého pojetí je pojetí úzké, které s důrazem na výjimečnost celého § 630 obč. zák. vykládá tento pojem restriktivně a řadí zde pouze děti, manžela a rodiče. Svůj názor zastánci této koncepce opírají o historický výklad nerealizovaného návrhu občanského zákoníku z roku 1937, který v § 798 takto výslovně vymezil okruh osob, vůči nimž by se bylo možné dopustit hrubého nevděku,103 popřípadě o interpretaci ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů („ZoR“) stanovícího jako hlavní účel manželství založení rodiny a řádnou výchovu dětí a z toho vyplývající skutečnosti, že do okruhu rodiny patří pouze manželé a jejich děti; rodiče posuzované osoby rovněž, tvoří součást její původní rodiny.104 Třetí přístup je možno zařadit někde na pomezí předchozích dvou, když na jednu stranu uvádí, že vymezení členů rodiny podle § 630 obč. zák. je užší než vymezení osob blízkých podle § 116 obč. zák. a nejde tak o totožné množiny, na straně druhé však zahrnuje mezi členy rodiny dárce kromě manžela, dětí a rodičů dárce také další příbuzné v řadě přímé a sourozence. Toto spíše širší pojetí dovodila judikatura Nejvyššího soudu.105 Vzhledem k výjimečnosti ustanovení § 630 obč. zák. je však i toto širší pojetí nezbytné vykládat spíše restriktivně a v konkrétním případě tak hodnotit míru, do jaké se újma způsobená členu rodiny dárce dotkla samotného dárce. Tedy kupříkladu v případě, ve kterém by se dárce domáhal vydání daru pro důvod, že obdarovaný hrubě uráží jeho manžela za okolností, kdy je jejich manželství rozvráceno, manželé nemohou
101
DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3, str. 136. GROBELNÝ, P. K problematice vrácení daru. Socialistická zákonnost. 1985, č. 8, str. 470. 103 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 157. 104 PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 obč. zák. Právní rozhledy. 2002, č. 6, str. 284. 105 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003. 102
36
navzájem vystát toho druhého a dárce urážky vnímá se škodolibou radostí, by dárcovo chování představovalo pouze záminku k dosažení vrácení daru a tedy zneužití práva.106 Lze si naopak představit také situace, kdy obdarovaný hrubě poruší dobré mravy vůči osobě, která není podle výše uvedeného výkladu členem rodiny dárce, avšak toto závadné jednání na dárce doléhá a osobně se ho dotýká, například pokud je takto jednáno vůči osobě v postavení druha či družky dárce. Vzhledem ke klesajícímu počtu uzavíraných manželství v současné společnosti se stává tento druh soužití čím dál častějším a není tak možné nevnímat v této věci existující znevýhodnění dárce, který žije v druhovském poměru namísto manželského, zvlášť když mnohdy jde o soužití dlouhodobá a stabilní, manželskému svazku obsahově jinak podobná. Proto lze přisvědčit názoru, že ve zcela výjimečných případech není vyloučeno za členy rodiny považovat i jiné osoby v poměru rodinném či obdobném za předpokladu, že dárce újmu jim způsobenou důvodně pociťuje jako újmu vlastní; vždy bude nutné posoudit konkrétní okolnosti případu.107 Pokud jde o registrovaná partnerství jako trvalá společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklá stanoveným způsobem,108 lze předpokládat, že registrovaný partner dárce má zde analogicky obdobné postavení jako manžel dárce a je tedy členem rodiny dárce ve smyslu § 630 obč. zák. Neexistuje žáden důvod, proč v této věci mezi nimi činit rozdíly.
3.3. Domáhání se vrácení daru Okamžikem chování obdarovaného, kterým vůči dárci či členům jeho rodiny porušil dobré mravy hrubým způsobem, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru. Jakým způsobem se má dárce tohoto svého práva domáhat, resp. co vůbec rozumět pod pojmem „domáhání se“ zákon nestanoví. Spíše ojediněle se v literatuře objevuje názor,
106
ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1896. 107 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1801 nebo FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 2. sv., str. 1203. 108 Srov. § 1 odst. 1 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (ve znění pozdějších předpisů).
37
že se tak má stát soudní cestou prostřednictvím žaloby,109 v převážně většině případů je domáhání se vrácení daru vykládáno jako jednostranný právní úkon dárce, jeho výzva adresovaná obdarovanému, jejímž obsahem je projev vůle dárce, aby předmět daru vrátil.110 Mimo to se lze setkat i s pojetím, jež tento projev vůle dárce, který označuje jedině jako odvolání daru, vnímá teprve jako předpoklad toho, aby se dárce vrácení daru mohl domáhat.111 Obč. zák. nestanoví konkrétní náležitosti, které by tato výzva odvolávající dar měla splňovat. Vycházet je zde nutno z obecných náležitostí právních úkonů upravených v § 34 a násl. obč. zák., avšak vzhledem k účelu a vymezenému rozsahu této diplomové práce není možné zabývat se jimi podrobněji; je však nezbytné se na okamžik pozastavit u požadavku určitosti právního úkonu plynoucího z § 37 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti totiž soudní praxe dovodila důležité pravidlo, že k platnému odvolání daru se vyžaduje, aby v tomto právním úkonu dárce zcela konkrétně uvedl skutečnosti, jichž se vůči němu či jeho rodině obdarovaný dopustil a v nichž spatřuje hrubý rozpor s dobrými mravy a tedy důvod pro odvolání daru.112 Adresuje-li tedy dárce obdarovanému právní úkon, v němž tyto okolnosti nebudou dostatečně osvětleny, ke skutečnému odvolání daru nedojde pro neurčitost této výzvy. Kromě takto vymezeného důvodu pro odvolání daru by mělo být z dárcova právního úkonu zřejmé, že ho činí on jako dárce, čeho se domáhá a v neposlední řadě také, komu ho adresuje.113 Stejně tak není stanovena ani forma, jakou se má odvolání daru stát. Pouze výjimečně se objevuje v odborné literatuře názor, dle kterého lze s odkazem na § 40
109
MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 157 nebo PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 obč. zák. Právní rozhledy. 2002, č. 6, str. 284-285. 110 Srov. například HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 3 podstatně rozšiř. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. str. 1257 nebo HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. aktualiz. a dopl. vydání. Praha: Linde, 2003. 2. sv., str. 967. 111 Srov. ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1894. Tato odlišnost pravděpodobně pramení z rozdílného nahlížení na výraz „domáhání se“, kdy dle tohoto pojetí je pojem vnímán v užším smyslu a míří až rovnou na skutečné dosažení účinků vrácení daru, ať už soudní či mimosoudní cestou, kdežto v širším pojetí dříve zmíněném se jím rozumí celkový postup dárce po závadném jednání obdarovaného (k tomu srov. KAPITÁN, Z. Darovací smlouva a problematika povahy vrácení daru. Časopis pro právní vědu a praxi. 1999, č. 1, str. 75-76). V rámci dalšího textu budou pojmy domáhání se vrácení daru a odvolání daru užívány ve smyslu jednostranného právního úkonu dárce synonymicky. 112 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001. 113 K tomu srov. VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12, str. 7, dle kterého je označení adresáta přímo pojmovým znakem odvolání daru.
38
odst. 2 obč. zák. písemně uzavřenou darovací smlouvu odvolat pouze písemně.114 Jde o názor zcela ojedinělý, se kterým se občanskoprávní teorie neztotožňuje a volbu formy ponechává na dárci. Dárci však nelze než písemnou formu odvolání daru doporučit, když v případné soudní při s obdarovaným je on osobou nesoucí důkazní břemeno, že k odvolání daru došlo a že mělo potřebné náležitosti.115 Je rovněž možné, aby tento právní úkon byl obsažen přímo v žalobě ohledně vrácení daru směřující proti obdarovanému. Takto dovodil nejprve Krajský soud, když vyslovil, že z ustanovení § 630 obč. zák. nevyplývá skutečnost, že by projev vůle dárce směřující k odvolání daru musel předcházet žalobě na vrácení daru,116 a následně také Nejvyšší soud se závěrem, že je-li právní úkon dárce obsažen v žalobě, nastanou jeho zamýšlené právní účinky okamžikem doručení žaloby obdarovanému.117 Již bylo výše naznačeno, že někteří civilisté zastávají názor, že dárce se má domáhat vrácení daru rovnou soudní cestou, kdy projev jeho vůle bude obsažen až v žalobě. Uvedené pojetí hájí zejména J. Mikeš s J. Švestkou, kteří se sice podle svých slov v citovaném článku zaměřili jen na případy, kdy se dárce vrácení daru domáhá soudní cestou, avšak následně pak tuto skutečnost zařadili mezi zákonné předpoklady vrácení daru, tedy že se dárce musí vrácení daru domáhat autoritativní cestou formou projevu vůle obsaženého v žalobě, který je vůči obdarovanému učiněn doručením této žaloby (a nikoli okamžikem dojití dárcovy výzvy, jak bude uvedeno dále).118 Nezohledňují tak dnes běžné situace, kdy dárce dar odvolá svým projevem vůle a očekává jeho vrácení bez soudní ingerence a teprve v případě, že mu vrácen nebude, podává žalobu s odkazem na již dříve mimo žalobu učiněný hmotněprávní úkon dar odvolávající. S pojetím výše uvedených autorů se ztotožnil také R. Pecha,119 naproti tomu se k němu ve svém článku kriticky postavil P. Grobelný, dle kterého takové řešení
114
FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 2. sv., str. 1203. 115 Srov. LUŽNÁ, R. Vrácení daru. Právní rádce. 2008, č. 5, str. 22. 116 Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2000, sp. zn. 10 Co 399/2000 in VRCHA, P. Uplatnění nároku na vrácení daru v žalobě. Soudní rozhledy, 2002, č. 5, str. 165, kde autor v této souvislosti upozorňuje, že žaloba jako taková nemůže nahradit případnou neexistenci hmotněprávního úkonu dárce směrem k obdarovanému, a pokud tedy takový úkon podání žaloby nepředcházel, má být učiněn v souvislosti s touto žalobou; tento názor potvrdilo i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 1552/2011. 117 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 1620/2001. 118 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 157. 119 PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 obč. zák. Právní rozhledy. 2002, č. 6, str. 284-285.
39
úplně vylučuje mimosoudní jednání, přičemž dále argumentuje také tím, že by snadno mohlo dojít k pro dárce nepříjemné situaci, když by se domáhal vrácení daru až prostřednictvím žaloby, pokud se týče promlčecí doby – totiž vzhledem k tomu, že účinky právního úkonu odvolání daru nastávají dojitím projevu vůle obdarovanému, by mohlo v případě žaloby, kterou doručuje soud, dojít k tomu, že soud žalobu doručí až po jejím uplynutí.120 Tato dva protichůdné názorové proudy budou podrobněji rozebírány i v dalších částech této práce vzhledem k existenci dalších sporných momentů. V praxi se také nemálo objevují situace, kdy na straně dárce či obdarovaného stojí více osob. Jde-li o podílové spoluvlastníky, nevznikají zde vzhledem k existenci ideálních podílů zvláštní potíže, neboť jsou-li osobami darujícími, může každý spoluvlastník odvolat dar, pokud jde o jím darovaný podíl, a obdobně figurují-li na straně obdarovaných, lze požadovat zpět podíl dotyčného spoluvlastníka hrubě porušujícího dobré mravy. O něco komplikovanější situace však vzniká u manželů, kteří dar poskytnou ze svého společného jmění manželů, kde žádné podíly neexistují, a každý z manželů se považuje vždy za vlastníka celé věci. K odvolání daru je pak s odkazem na § 145 odst. 2 obč. zák. zapotřebí souhlasu obou manželů. V této věci bylo judikováno Nejvyšším soudem, že tak jako darování nemovitosti patřící do společného jmění manželů nelze považovat za obvyklou správu ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák., nelze za obvyklou správu považovat ani výzvu k jejímu vrácení. Manžel domáhající se vrácení daru proto potřebuje k výzvě obdarovanému svolení druhého manžela, a pokud tak učiní bez jeho souhlasu, jde o relativně neplatný právní úkon podle § 145 odst. 2 obč. zák. in fine ve spojení s § 40a obč. zák. Takový právní úkon se považuje za platný, pokud se osoba, na jejíž ochranu byla relativní neplatnost stanovena, resp. která byla takovým právním úkonem dotčena, neplatnosti nedovolá. V rozebíraném případě je touto osobou nejen manžel, který nesvolil k právnímu úkonu druhého manžela, ač toho bylo podle § 145 odst. 2 obč. zák. potřeba, ale také obdarovaný, tedy adresát relativně neplatného právního úkonu.121 Jiné řešení si ale žádá případ, kdy se vrácení daru poskytnutého ze společného jmění manželů domáhá později rozvedený manžel po
120
GROBELNÝ, P. K žalobě na vrácení daru. Právní rozhledy. 2002, č. 10, str. 502-503. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2731/2000, jenž užívá pojmy „bezpodílové spoluvlastnictví manželů“ a „běžné záležitosti“, které novela obč. zák. provedená zákonem č. 91/1998 Sb. nahradila pojmy „společné jmění manželů“ a „obvyklá správa“. 121
40
zániku společného jmění manželů, které ovšem nebylo vypořádáno. Takové nevypořádané společné jmění netrvá neomezeně dlouho po svém zániku, § 150 odst. 4 obč. zák. totiž pro tyto situace stanoví nevyvratitelnou právní domněnku existence podílového spoluvlastnictví, jež nastupuje po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, zde od zániku manželství. Proto se může po uplynutí této lhůty domáhat jeden z bývalých manželů vrácení ideální poloviny darované nemovitosti, když ke dni výzvy již neexistuje nevypořádaný nedílný vztah bývalých manželů, aniž by k tomuto právnímu úkonu potřeboval souhlas druhého bývalého manžela.122 Snad jen pro úplnost lze ještě zmínit rozsudek Krajského soudu v Ostravě, který zdůraznil tu skutečnost, že závažné chování obdarovaného ve smyslu § 630 obč. zák. musí nastat nejpozději do dne dojití výzvy. Pokračuje-li poté obdarovaný v tomto chování, a teprve tehdy naplní skutkovou podstatu kvalifikovaného porušení dobrých mravů co do jeho intenzity či soustavnosti, nelze se těchto skutečností úspěšně dovolávat, pokud nebyl opětovně vyzván k vrácení daru.123
3.4. Účinky odvolání daru „(…) v § 630 obč. zák. je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v tomto ustanovení, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc a obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat. Tato povinnost přitom není závislá na tom, zda dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru.“124 Tato citace z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srozumitelně vystihuje podstatu účinků odvolání daru. Tedy že na základě dvou právních skutečností, a to chování obdarovaného vůči dárci či členům jeho rodiny hrubě porušujícího dobré mravy 122
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 140/2009. Srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. března 2003, sp. zn. 57 Co 25/2003. 124 Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009. 123
41
a jednostranného právního úkonu dárce domáhajícího se na obdarovaném vrácení daru, dochází k zániku právního vztahu z darování. Zda tento právní vztah zanikne či nikoliv, je tudíž ponecháno na vůli dárce. Pokud se rozhodne, že bude požadovat dar zpět a doručí obdarovanému tento svůj projev vůle, jeho dojitím se ruší účinky darovací smlouvy a darovací vztah zaniká a obnovuje se právní vztah původní; v převážné většině případů je darována věc, tehdy se dárce okamžikem odvolání daru stává opět vlastníkem darovaného předmětu. Ojediněle se lze setkat v odborné literatuře s názorem, že vrácení daru odpovídá institutu odstoupení od smlouvy ve smyslu § 48 obč. zák., a proto se darovací smlouva ruší od počátku podle § 48 odst. 2 obč. zák.125 Určité podobnosti mezi těmito instituty skutečně jsou, zejména v obou případech jde o způsoby zániku závazkového právního vztahu, zásadní je ale právě rozdíl ohledně účinků tohoto zániku. Zatímco při odstoupení od smlouvy se smlouva ruší od počátku tedy ex tunc (§ 48 odst. 2 obč. zák.), při vrácení daru dochází k zániku darovací smlouvy okamžikem dojití projevu vůle dárce, tedy ex nunc, a teprve tímto momentem dochází k obnovení původního právního vztahu.126 Podstatným znakem odvolání daru je tedy skutečnost, že okamžikem dojití dárcova projevu vůle obdarovanému dochází k obnovení původního právního stavu; za předpokladu, že byla darována věc, zaniká vlastnické právo obdarovaného a obnovuje se vlastnictví dárce. Nutno zdůraznit, že tyto účinky nastanou pouze v případě, že budou skutečně naplněny právní skutečnosti předpokládané § 630 obč. zák. vymezené výše.127 Pokud obdarovaný na odvolání daru nereaguje, popř. s ním nesouhlasí a předmět daru dobrovolně nevrátí, nezbude dárci, než se svého práva domáhat u soudu. Jaký druh žaloby má zvolit, bude záviset na tom, co bylo předmětem darování. Procesnímu postupu bude vyhrazena samostatná podkapitola dále. Tímto způsobem nahlíží na odvolání daru jednak bohatá soudní judikatura,128 jednak převažující část teorie.129 Nelze však opomíjet názory některých autorů, které se 125
Srov. FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 2. sv., str. 1203. 126 DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3, str. 135. 127 K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. září 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006. 128 Mimo poslední dvě uvedená usnesení například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2007, sp. zn. 33 Cdo 2148/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011. 129 Srov. například ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1898; ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1799-
42
s tímto neztotožňují a navrhují řešení jiné, pokud je darovaným předmětem nemovitá věc. Jejich tvrzení se zakládá na přesvědčení, že jakmile dojde k přenechání daru, je darovací smlouva konzumována, což znamená, že od tohoto okamžiku již mezi účastníky darovací smlouvy neexistuje žádný právní vztah, který by jim stanovoval nějaká práva či povinnosti, a vzhledem k tomu pak není nijak možné jednostranným právním úkonem dárce zánik darovacího vztahu přivodit a tím i jeho dřívější vlastnické právo obnovit. Ustanovení § 630 obč. zák. chápou jako zvláštní skutkovou podstatu, která s ohledem na význam dobrých mravů umožňuje dárci domáhat se vrácení daru soudní cestou prostřednictvím žaloby. Za předpokladu, že dárce prokáže, že došlo k hrubému porušení dobrých mravů ze strany obdarovaného, se pak „právní mocí rozhodnutí soudu podle § 630 obč. zák. o vrácení daru stane dárce s účinky ex nunc (nikoli tedy zpětně k nějaké jiné právní skutečnosti, konkrétně k dojití projevu vůle dárce o vrácení daru obdarovanému) nově (originárně) vlastníkem věci. (…) K vrácení daru může dojít jen na základě právotvorného (konstitutivního) rozhodnutí soudu.“ Tuto koncepci vztahují autoři pouze na věci nemovité vzhledem k závažnějším důsledkům případného dárcova nakládání s nimi ihned po dojití výzvy k vrácení daru oproti věcem movitým.130 Jejich interpretaci přisvědčuje také R. Pecha, který ze spojení „domáhat se“ dovozuje systematickým výkladem skutečnost, že je tak nutno učinit prostřednictvím soudu a shodně s uvedenými autory tak odmítá převažující interpretaci, která umožňuje dárci zasáhnout do právního vztahu z darování jednostranně. Rovněž souhlasí s konstitutivní povahou následného soudního rozhodnutí.131 K tomuto pojímání vrácení daru se kriticky postavil P. Grobelný, který kromě již dříve uvedených připomínek autorům v prvé řadě vytýká, že při odvolání daru rozlišují mezi movitými a nemovitými věcmi, i když tak § 630 obč. zák. nečiní. Rovněž se staví proti názoru, že jednostranný právní úkon dárce směřující k odvolání daru nezpůsobuje obnovení původních právních vztahů s odkazem na praktické příklady reflektující ztížení možností dárce se daru vůbec domoci, pokud by toto platilo. Nesouhlasí ani s tvrzením, že mezi stranami není po uskutečnění darování žádný právní vztah, naopak ho shledává právě v oprávnění dárce domáhat se vrácení daru a povinnosti 1800; VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12, str. 7; LUŽNÁ, R. Vrácení daru. Právní rádce. 2008, č. 5, str. 22, a další. 130 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 157-158. 131 PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 obč. zák. Právní rozhledy. 2002, č. 6, str. 285.
43
obdarovaného nechovat se vůči dárci způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. V neposlední řadě se staví proti koncepci, že soudní rozhodnutí má mít konstitutivní účinky a teprve založit vlastnické právo dárce, což by ve svých důsledcích znamenalo vyloučení eventuálního mimosoudního vyřešení situace, když by například obdarovaný důvody dárce pro odvolání uznal.132 Lze konstatovat, že zákon nedává jednoznačnou odpověď na to, jaké právní účinky dárcovo domáhání se daru vyvolává. Nicméně soudní judikatura se s tímto nedostatkem vypořádala a ustálila se na řešení citovaném výše, které v současnosti nevzbuzuje větší problémy. Od 1. ledna 2014, kdy nabude účinnosti NOZ, by situace měla být jasnější, když odvolání daru pro nevděk bude výslovně koncipováno jako odstoupení od smlouvy (§ 2072 odst. 1 NOZ). Této problematice změn, jež přinese NOZ, bude věnována samostatná kapitola dále.
3.5. Co vše obdarovaný vrací? Odvoláním daru, tedy okamžikem dojití projevu vůle dárce obdarovanému, se obnovuje původní právní vztah. Obč. zák. nestanoví v této souvislosti, jakým způsobem má dojít mezi stranami zrušené darovací smlouvy k vypořádání, proto se užijí právní normy upravující ve smyslu § 853 obč. zák. vztahy obsahem i účelem nejbližší, kterými jsou ustanovení o bezdůvodném obohacení podle § 451 a násl. obč. zák. Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, tedy vše, co bylo darováno, a pokud to není možné, má být poskytnuta peněžitá kompenzace. Na tomto místě je vhodné se pozastavit a rozlišit jednotlivé situace podle toho, co bylo v konkrétním případě objektem daru. V převážné většině případů dochází k darování věci. Byla-li předmětem darovací smlouvy věc určená druhově, nevznikají problémy, neboť obdarovaný má povinnost vrátit věc stejného druhu, třebaže původně darovanou věc již z jakéhokoli důvodu nemá.133 Komplikovanější situace však může nastat u věcí individuálně určených. Bude-li darovaná věc v okamžiku dojití odvolání daru stále ve vlastnictví obdarovaného, je obdarovaný povinen vrátit tuto věc. Je však nutné si uvědomit, že 132
GROBELNÝ, P. K žalobě na vrácení daru. Právní rozhledy. 2002, č. 10, str. 502-504. ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1899. 133
44
obdarovaný získává na základě darovací smlouvy vlastnické právo k věci, a je proto oprávněn ve smyslu § 123 obč. zák. s věcí volně disponovat, tudíž ji i zatížit či převést na jinou osobu. Bylo-li tedy po darování na věci platně zřízeno například zástavní právo, dostane dárce zpět dar takto zatížený; dar se vrací se všemi změnami.134 Rovněž tak došlo-li ke zcizení daru před odvoláním daru ze strany dárce, šlo o zcizení platné. Skutečnost, že obdarovaný nemůže dárci dotčený předmět daru z tohoto důvodu fyzicky vrátit, ale neznamená, že by jeho restituční povinnost zanikla; je povinen podle § 458 odst. 1 obč. zák. poskytnout dárci ekvivalent mající podobu peněžitého plnění. Od těchto situací je potřeba odlišit ty případy, kdy obdarovaný předmět daru zcizí až po doručení důvodné výzvy k vrácení daru. Tehdy nejde o platný převod vlastnického práva, když obdarovaný se okamžikem dojití odvolání daru stal neoprávněným držitelem ve smyslu § 131 obč. zák., a právo dárce na fyzické vydání darované věci (in natura) tak trvá.135 Peněžitá náhrada má být poskytnuta ve výši hodnoty dotčené věci ke dni zrušení smlouvy, tj. ke dni dojití odvolání daru obdarovanému. Toto určení však nemusí být vždy jednoduché, hodnota mnohých věcí se v mezidobí od předání daru do domáhání se daru zpět mění,136 ať už na to má obdarovaný vliv či nikoliv, a pokud ke dni zrušení smlouvy již věc nebude vůbec existovat či bude přeměněna na jinou majetkovou hodnotu, stává se ohodnocení obtížnějším. Takové situace musí být vždy posuzovány podle individuálních okolností každého případu, vodítkem by měla být zásada respektu k právům a oprávněným zájmům dotčených subjektů a zásada dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.137 V souladu s těmito zásadami je koncepce, kterou uvádí M. Doudová, podle níž má obdarovaný povinnost poskytnout finanční kompenzaci za darovanou věc ve smyslu § 458 odst. 1 obč. zák. jen tehdy, pokud z ní má v době odvolání daru majetkový prospěch, a to jen v rozsahu tohoto majetkového prospěchu. Pokud byla věc zničena či zcela spotřebována a obdarovaný tedy žádného majetkového užitku v momentě odvolání daru již nemá, náhradu přiznává pouze v případě, že
134
MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 159. 135 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004. 136 Takovými věcmi mohou být typicky obrazy, akcie, automobily nebo sběratelské mince. 137 ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1899.
45
obdarovaný nenakládal s věcí v dobré víře.138 Pokud není možné výši takového majetkového prospěchu určit či je to možné pouze s nepoměrnými obtížemi, určí jeho výši soud podle své úvahy na základě § 136 o.s.ř.; to v případě, že se strany samy nedohodnou na rozsahu náhrady dohodou o narovnání ve smyslu § 585 obč. zák.139 Předmětem darovací smlouvy mohou být dále byty a nebytové prostory jako jednotky ve smyslu § 2 písm. h) ZOVB, na něž se vzhledem k § 3 ZOVB uplatní výše uvedená pravidla týkající se vrácení věcí. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se poměrně nedávno objevil zvláštní případ, kdy obdarovaný v době mezi poskytnutím daru a okamžikem odvolání daru rozdělil darovanou obytnou budovu na jednotky podle § 5 odst. 1 ZOVB, čímž došlo ke změně předmětu daru. Poté, co se dárkyně domáhala vrácení určených jednotek, obdarovaný namítal, že jednotky nebyly předmětem darovací smlouvy a že má pouze nárok na finanční kompenzaci. Nejvyšší soud však uzavřel, že vymezením bytových jednotek darovaný předmět nezanikl vzhledem k tomu, že jednotky jsou pouze jeho vymezenou součástí, a že rozdělení obytného domu na jednotky tak nevylučuje vrácení daru in natura; takto lze ovšem postupovat pouze ohledně těch jednotek a spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, které byly ke dni odvolání daru vlastnictvím obdarovaného.140 Darovat je možné také pohledávku a dárce se pak může domáhat jejího vrácení za splnění stejných předpokladů jako u jiného předmětu daru. Nebude-li pohledávka v době odvolání daru již existovat, vrácení daru tak nebude možné a bude potřeba uvažovat o finanční kompenzaci. Zanikla-li pohledávka splněním, obdarovaný by měl dárci vrátit veškeré obdržené plnění od dlužníka. Došlo-li však k jejímu zániku jiným způsobem, například prominutím dluhu nebo započtením, hodnota náhrady by se měla odvíjet od původní výše pohledávky.141 Jako na darování lze také nahlížet na bezplatná provedení prací, resp. výsledky takových výkonů, kde by v případě restituční povinnosti byla jejím předmětem peněžní kompenzace ve výši hodnoty provedeného výkonu; nelze zde uvažovat o plnění
138
DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3, str. 137. ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1899. 140 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007. 141 GRULICH, T. Otázky darovací smlouvy. Právní rádce. 2005, č. 8, str. 15. 139
46
obdarovaného v podobě jeho pracovního výkonu.142 Takto to ostatně stanoví také § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák. Vedle předmětu daru či jeho peněžního ekvivalentu je obdarovaný taktéž povinen vydat dárci užitky, které z předmětu daru vyplynuly od okamžiku, kdy přestal být v dobré víře (§ 458 odst. 2 obč. zák.). Otázka, ve kterém momentu ztrácí obdarovaný dobrou víru, je další problematikou, ohledně které nepanuje v civilněprávní teorii shoda. Proti sobě stojí dva názory. Dle prvého ztrácí obdarovaný dobrou víru již okamžikem, kdy svým chování hrubě porušil dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák. Užitky tak přiznává obdarovanému pouze do této doby.143 Druhý názorový proud stojí za stanoviskem, že vzhledem k tomu, že dárci je ponecháno na rozhodnutí, zda se vrácení daru bude domáhat či nikoliv, nemůže dojít ke ztrátě dobré víry obdarovaného dříve, než je mu doručen projev vůle dárce o odvolání daru. Teprve od okamžiku odvolání daru pak může dárce požadovat na obdarovaném vydání užitků ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák.144 Tento názor hájí rovněž P. Grobelný, který upozorňuje na skutečnost, že mezi kvalifikovaným porušením dobrých mravů a odvoláním daru může uplynout i delší časový úsek, během něhož je obdarovaný stále vlastníkem daru; navíc kontruje v této souvislosti již několikrát zmíněnému odchylnému pojímání účinků odvolání daru zastávaného J. Mikešem, J. Švestkou nebo R. Pechou, dle kterých vzniká vlastnické právo dárce až konstitutivním rozhodnutím soudu,145 když upozorňuje na paradoxní situaci, která tak nastane – totiž že se dárce stane vlastníkem daru až právní mocí rozhodnutí soudu, avšak užitky mu připadnou již od nemravného chování obdarovaného, kterým ztratil dobrou víru.146 Tyto neshody definitivně odstraní § 2073 NOZ ve prospěch prvého z uvedených řešení.
142
VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12, str. 7, popř. GRULICH, T. Otázky darovací smlouvy. Právní rádce. 2005, č. 8, str. 16. 143 Srov. například ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1801; MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 159 nebo VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12, str. 7. 144 Srov. FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2009. 2. sv., str. 1203 nebo DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3, str. 135. 145 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 158; PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 obč. zák. Právní rozhledy. 2002, č. 6, str. 285. 146 GROBELNÝ, P. K žalobě na vrácení daru. Právní rozhledy. 2002, č. 10, str. 504-505.
47
3.6. Procesní souvislosti Pokud po odvolání daru obdarovaný dobrovolně nevrátí předmět daru, je na dárci, aby se svého práva domáhal u soudu. Výběr konkrétní formy žaloby, jakou se má restituce původního stavu domáhat, bude záležet na tom, co bylo předmětem darování a dále na okolnostech konkrétního případu. Již bylo výše uvedeno, že se na vypořádání právního vztahu z darování užije právní úprava bezdůvodného obohacení, je tudíž možné uplatnit žalobu na vydání bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. Tato žaloba má však subsidiární charakter vzhledem k žalobě vlastnické podle § 126 odst. 1 obč. zák.; odvoláním daru se totiž dárce stává k tomuto momentu opět vlastníkem věci a náleží mu tak vlastnická ochrana. Bude-li proto předmětem nároku věc, přednost má žaloba na plnění ve smyslu § 80 písm. b) o.s.ř.; pokud však obdarovaný před odvoláním daru předmět daru zcizil či jej z jakéhokoli jiného důvodu nemá, tato žaloba nebude úspěšná, a bude nutné opět sáhnout k žalobě z bezdůvodného obohacení a žádat peněžitou náhradu.147 Za určitých okolností, které budou rozebrány dále, je potřeba nárok uplatnit prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva dárce podle § 80 písm. c) o.s.ř.148 V rámci rozhodování o takových žalobách pak soud posoudí podle ustanovení § 135 o.s.ř. jako předběžnou otázku, zda došlo k platnému odvolání daru. S ohledem na skutečnost, že v převážné většině případů odvolání daru je předmětem uplatňovaného nároku věc, a to zpravidla věc nemovitá, bude další výklad o procesním postupu zaměřen na tyto situace. Vlastníkovi věci, kterému je neoprávněně zasahováno do jeho vlastnického práva tím, že mu jeho věc někdo neprávem zadržuje, poskytuje ochranu ustanovení § 126 obč. zák., které zakotvuje jeho právo se v této situaci domáhat vydání věci. Tato takzvaná reivindikační žaloba je z hlediska civilního procesu žalobou na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř. Dárce, kterému obdarovaný dobrovolně nevrátil požadovaný dar, se tak prostřednictvím této žaloby bude domáhat, aby soud ve výroku uložil obdarovanému povinnost určenou věc vydat. Žalobní návrh (petit) však bude znít na vydání věci pouze, půjde-li o věc movitou. Jde-li totiž v řízení o nemovitost, je soudní praxe zajedno v tom, že při formulaci žalobního návrhu (a tímto i při formulaci 147
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 1. sv., str. 1326. 148 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., str. 1800.
48
výroku rozhodnutí, když tento je petitem navrhován) je potřeba zohlednit vztah k možnému výkonu rozhodnutí, který je u nemovitostí prováděn vyklizením podle § 340 a násl. o.s.ř., navíc „vydání“ nemovitosti považuje za technicky nemožné. Proto jde-li o nemovitost, musí znít petit žaloby a následný výrok soudu na vyklizení.149 V této souvislosti se jeví vhodným upozornit na nález Ústavního soudu, který shledal porušení práva na soudní ochranu zaručovaného článkem 36 odst. 1 Listiny v situaci, kdy soud druhého stupně nepřipustil úpravu žalobního návrhu v odvolacím řízení, kterou se žalobce chtěl namísto vrácení nemovitosti domáhat jejího vyklizení.150 Druhým typem civilní žaloby, která může v těchto souvislostech přicházet v úvahu, je žaloba určovací ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. Předpokladem jejího úspěšného uplatnění je existence naléhavého právního zájmu na straně dárce, který je dán zejména tehdy, jestliže by neexistence tohoto určení znamenala pro dárce ohrožení jeho práva či znejistění jeho právního postavení; i z toho lze dovodit preventivní charakter této žaloby.151 Odborná literatura shledává existenci naléhavého právního zájmu na určení vlastnického či jiného věcného práva žalobce k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí, pokud prostřednictvím tohoto rozhodnutí má být docíleno souladu mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.152 Petit této případné žaloby by zde tedy zněl na určení vlastnického práva dárce k specifikované věci. Pro úplnost je vhodné zmínit, že týká-li se určení vlastnického práva spoluvlastnického podílu k nemovitosti za okolnosti, kdy dárce vlastní druhý ideální podíl, nemůže dárce žádat určení, že je vlastníkem odvolaného spoluvlastnického podílu vzhledem k tomu, že ideální podíl není možné v rozhodnutí specifikovat, ale má požadovat určení, že je vlastníkem celé věci.153 Pokud jde o vzájemný vztah těchto žalob, resp. vymezení, za které situace lze tu kterou uplatnit, došlo v této problematice k určitému vývoji. Zprvu byla žaloba určovací pojímána jako jakási subsidiární varianta vzhledem k žalobě na plnění, tedy pokud bylo 149
Srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 1991, sp. zn. 5 Co 1095/91 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 1968/2000. 150 Nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/97. 151 Výkladem tohoto pojmu se mnohokrát zabývala soudní praxe, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95. K preventivnímu charakteru žaloby na určení srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001. 152 DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád : komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. 1. sv., str. 528. 153 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 1968/2000; obdobně později rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2008, sp. zn. 19 Co 47/2008.
49
možné žalovat na splnění povinnosti podle § 80 písm. b) o.s.ř., měla tato žaloba přednost.154 V podobném duchu vymezil tyto situace Krajský soud v Brně, pokud jde o nemovitosti, když uzavřel, že v případech, kdy obdarovaný předmětnou nemovitostí disponuje a nadále ji užívá, musí dárce podat žalobu na vyklizení ve smyslu § 80 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu pokud by tato nemovitost již byla vyklizena, žaloba na vyklizení by neměla své opodstatnění; tehdy svědčí dárci naléhavý právní zájem na určení, že došlo k obnovení jeho vlastnického práva k nemovité věci a dárce tak použije žalobu ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř.155 Toto nahlížení bylo postupem času modifikováno ve prospěch žaloby určovací, kterou je nyní za určitých podmínek možné uplatnit souběžně se žalobou na vyklizení, což má pro dárce význam zejména z hlediska praxe katastrálních úřadů; proto bude o této problematice pojednáno až v následující podkapitole. Z toho, co bylo uvedeno výše, lze tedy usuzovat, že žaloba na určení má v rámci domáhání se vrácení daru své místo tehdy, je-li předmětem daru nemovitost; v případě movité věci se dárce buď domůže jejího vrácení prostřednictvím žaloby na vydání věci, anebo pokud nebude její vydání možné, bude žádat finanční kompenzaci způsobem uvedeným výše. V předcházejících částech této diplomové práce již byly představeny názory některých civilistů lišící se od zavedené soudní praxe i ostatní teorie pohledem na některé problematiky. Zásadní z nich, podle něhož se dárce nestává vlastníkem nemovité věci dojitím projevu jeho vůle vyjadřující odvolání daru obdarovanému, ale že se musí domáhat vydání konstitutivního rozhodnutí soudu, které mu teprve toto vlastnické právo založí, souvisí i s procesní problematikou. Zmínění autoři zde vycházejí z přesvědčení, že § 630 obč. zák. představuje hmotněprávní základ pro speciální druh žaloby, která není ani žalobou na plnění ve smyslu § 80 písm. b) o.s.ř., ani žalobou na určení ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., když výčet druhů žalob v tomto ustanovení není taxativní, nýbrž demonstrativní. Tuto žalobu podává vlastník jako subjekt k tomu oprávněný podle § 630 obč. zák., a nikoli jako vlastník daru, kterým se dle jejich koncepce stává až právní mocí rozhodnutí soudu. Žalobní návrh této žaloby pak nezní ani na vyklizení nemovitosti, ani na určení vlastnického práva dárce, avšak na vrácení do vlastnictví (autoři navrhují případné znění petitu „žalovaný je povinen vrátit do vlastnictví žalobce“) či přikázání do vlastnictví („žalobci se přikazuje do 154 155
Srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 1991, sp. zn. 5 Co 1095/91. Srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 1996, sp. zn. 20 Co 72/95.
50
vlastnictví“), popř. na strpění zápisu vlastnického práva („žalovaný je povinen strpět zápis vlastnického práva žalobce“).156 R. Pecha, který se s nimi v tomto ztotožňuje, navrhuje pouze připojení dalšího petitu týkajícího se vydání či vyklizení věci, který by zajistil, že se předmět daru opravdu vrátí do držby dárce. 157 Tento koncept samostatné žaloby podle § 630 obč. zák. se objevuje rovněž v některých učebnicích občanského práva hmotného.158 Jak již bylo naznačeno výše, dosavadní rozhodovací praxe českých soudů toto nepřevzala a stojí pevně za pojetím, dle něhož dárci coby vlastníkovi, kterým se stal ke dni dojití odvolání daru obdarovanému, je případným rozhodnutím o jím podané žalobě na plnění či žalobě určovací pouze deklarováno jeho již existující vlastnictví.
3.7. Katastrální praxe Byla-li předmětem daru nemovitá věc podléhající evidenci v katastru nemovitostí, která byla dárcem podle § 630 obč. zák. platně odvolána, je potřeba dosáhnout souladu mezi stavem zapsaným v katastru nemovitostí a stavem skutečným, když obdarovaný přestává být vlastníkem darované nemovitosti ke dni odvolání daru. Tohoto souladu lze dosáhnout zápisem do katastru nemovitostí, který vzhledem ke znění § 7 odst. 1 záp. vlast. bude mít podobu záznamu, který má deklaratorní povahu, když k obnovení vlastnického práva dárce došlo ze zákona ke dni odvolání daru. Záznam se provede na základě listiny osvědčující skutečnost, že došlo k obnovení vlastnického práva dárce k nemovité věci. Nutno podotknout, že takovou listinou nemůže být dárcovo jednostranné prohlášení o tom, že došlo k vrácení daru, byť by byl přiložen doklad o dojití právního úkonu odvolání daru obdarovanému. Katastrální úřad není totiž oprávněn posuzovat, zda došlo k naplnění kvalifikovaného porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák.159
156
MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 158. 157 PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 obč. zák. Právní rozhledy. 2002, č. 6, str. 285. 158 FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007. str. 535 nebo ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. svazek. 5. jubilejní a aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2009. str. 185. 159 BAREŠOVÁ, E., BAUDYŠ, P. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. 4. dopl. a přeprac. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007. str. 540.
51
V praxi má dárce v zásadě dvě možnosti. První z nich je žádat o provedení zápisu záznamu ohlášením doloženým souhlasným prohlášením dárce a obdarovaného podle § 40 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhláška („kat. vyh.“).160 Tato varianta umožňující mimosoudní vyřešení situace však nepřichází zpravidla v úvahu, když vyžaduje součinnost obdarovaných osob, které ve valné většině případů s odvoláním daru nesouhlasí a k takovému souhlasnému prohlášení nepřistoupí. Tehdy nemá dárce jinou možnost než využít soudní ingerence a žádat vydání rozhodnutí o určení, že je vlastníkem předmětné nemovitosti prostřednictvím žaloby určovací ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. Již bylo uvedeno výše, že naléhavý právní zájem zde lze nalézt v té skutečnosti, že prostřednictvím rozhodnutí má být nastolen soulad mezi stavem právním a stavem zapsaným. Na tomto místě se nutně nabízí otázka, zda by pro účely provedení záznamu v katastru nemovitostí nestačilo rozhodnutí soudu o vyklizení nemovitosti, zvlášť když v předchozí podkapitole bylo uvedeno, že ohledně žaloby na vyklizení nemovitosti bylo judikováno, že má za situace, kdy obdarovaný nemovitost dárci neuvolnil, přednost před žalobou na určení vlastnického práva k nemovitosti. K této otázce lze citovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterého „pokud nabyvatel neakceptuje převodcem tvrzený důvod, kterým popírá nabyvatelovo vlastnictví nemovitosti, je žaloba převodce o určení vlastnictví ke sporné nemovitosti vhodným prostředkem k dosažení soudního rozhodnutí jako podkladu pro nový zápis (záznam) vlastnického práva převodce do katastru nemovitostí; takovéto žalobě je třeba pro její jednoznačnost dát přednost před žalobou na plnění.“161 Rozsudek o určovací žalobě je zde vhodný především s ohledem na skutečnost, že katastrální úřad provádí zápis podle výrokové části rozhodnutí soudu, která přebíraje znění žalobního návrhu jasně vymezuje vlastnické právo určité osoby.162 Naproti tomu z výroku rozsudku, který ukládá povinnost žalovanému nemovitost vyklidit, nelze automaticky vyvozovat závěr, že žalobce je vlastníkem nemovitosti; této ochrany se totiž podle § 126 odst. 2 obč. zák. může domáhat rovněž osoba, která je oprávněna mít věc u sebe, tedy oprávněný držitel či oprávněný detentor. Rozhodnutí soudu o vyklizení nemovitosti tak lze použít jako listinu pro zapsání vlastnického práva formou záznamu ve smyslu § 7 odst. 1 záp. vlast.
160
Vzhledem k dlouhému názvu této vyhlášky je její nezkrácené znění uvedeno až v seznamu zkratek. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97. 162 VRCHOVÁ, K., VRCHA, P. Z rozhodovací činnosti katastrálního úřadu a soudu ve věcech vkladu práva k nemovitostem. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007. str. 217. 161
52
v jednodušších případech, kdy je toto rozhodnutí dostatečně určité, a to včetně svého odůvodnění, ze kterého jasně plyne právní důvod pro vyklizení nemovitosti. Existence podílového spoluvlastnictví na straně darující zpravidla znamená neurčitost takového rozhodnutí o vyklizení nemovitosti pro zápis do katastru nemovitostí vzhledem k nemožnosti rozlišit velikosti jednotlivých spoluvlastnických podílů.163 Nejen v takových případech je připuštěno, aby došlo k vzájemné kumulaci žaloby určovací a žaloby na vyklizení za situace, kdy obdarovaný předmětnou nemovitost nevyklidil; bylo-li by totiž vydáno pouze rozhodnutí ohledně určení vlastnického práva, mohl by sice být nastolen soulad mezi právním stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, avšak dárce by z tohoto rozhodnutí neměl žádný exekuční titul, kterým by se mohl domáhat vyklizení nemovitosti ve vykonávacím řízení. 164 Toto sloučení žalob rovněž připouští soudní judikatura.165 Pro úplnost této problematiky je ještě vhodné na tomto místě zmínit institut poznámky podle § 9 záp. vlast. Toto ustanovení má zde svůj význam vzhledem ke skutečnosti, že zápis vlastnického práva k nemovitosti formou záznamu má deklaratorní účinky; účelem takové poznámky je upozornit osobu, která nahlíží do katastru nemovitostí, že osoba, která je zde zapsaná jako vlastník, ve skutečnosti vlastníkem být nemusí. Podkladem pro zápis poznámky je návrh osoby, v jejíž prospěch má být poznámka zapsána, zde tedy dárce, doložený podanou vlastnickou žalobou.166
3.8. Promlčení práva domáhat se vrácení daru Promlčení představuje soukromoprávní institut, který vzhledem k zásadě vigilantibus iura spojuje s marným uplynutím stanovené promlčecí doby dále uvedené právní účinky, pokud jde o majetkové právo věřitele; vedle této právní skutečnosti uplynutí času však musí nastat ještě právní skutečnost další, a to ta, že dlužník promlčení namítne. Za této situace věřitel, který během promlčecí doby své právo
163
CHALUPA, L. Žaloba na určení, vydání nebo vyklizení? dostupné z: http://www.akchalupa.cz/http:/www.akchalupa.cz/zaloba-na-urceni-vydani-nebo-vyklizeni. 164 VRCHOVÁ, K., VRCHA, P. Z rozhodovací činnosti katastrálního úřadu a soudu ve věcech vkladu práva k nemovitostem. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007. str. 217. 165 Srov. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2001, sp. zn. 12 Co 385/2000. 166 BAREŠOVÁ, E., BAUDYŠ, P. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem : právní předpisy, komentář, judikatura. 4. dopl. a přeprac. vydání. Praha: C.H.Beck, 2007. str. 208.
53
neuplatnil u soudu, ztrácí nárok na přiznání práva (§ 100 obč. zák.). Právo samotné však nezaniká, trvá dále jako tzv. právo naturální, proto případné dlužníkovo plnění nebude považováno za bezdůvodné obohacení (§ 455 odst. 1 obč. zák.). Na problematiku promlčení práva dárce domáhat se vrácení daru je v odborné literatuře i praxi až na výjimky nahlíženo shodně. Totiž, že toto právo představuje právo majetkové podléhající promlčení ve smyslu § 100 odst. 2 obč. zák., přičemž promlčecí doba zde činí tři roky a počíná běžet dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.), tedy kdy jej bylo možné poprvé (důvodně) uplatnit u soudu. Za tento den považuje většina teorie i praxe den následující po dni, kdy došlo k závadnému chování obdarovaného ve smyslu § 630 obč. zák.167 Ojedinělý postoj zaujala M. Doudová, která při posuzování, kdy bylo možné právo poprvé vykonat ve smyslu § 101 obč. zák., zdůrazňuje nutnost brát ohled na okolnosti konkrétního případu a zohlednit kromě okamžiku závadného jednání také moment, kdy závadné jednání vrcholilo či skončilo, event. kdy se o něm dárce objektivně posuzováno mohl dozvědět.168 Z výše uvedeného je možné dospět k závěru, že dokud se obdarovaný nezachová způsobem vymezeným v § 630 obč. zák., nezačne promlčecí doba běžet; závadné chování obdarovaného samozřejmě může nastat v libovolné době po obdarování, proto právo dárce domáhat se vrácení daru může vzniknout kdykoli po uzavření darovací smlouvy. Výše uvedené pravidlo týkající se počátku běhu promlčecí doby takto platí v případě jediného chování obdarovaného takové intenzity naplňující skutkovou podstatu § 630 obč. zák. Zvláštní situace nastává tehdy, má-li chování obdarovaného podobu soustavného porušování dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. Zde je potřeba diferencovat dvě situace. V prvé řadě jde o případy takových jednání obdarovaného, která lze v souhrnu posoudit jako hrubé porušení dobrých mravů, avšak samostatně jeho intenzity nedosahují, tehdy je pro počátek běhu promlčecí doby určující poslední takové jednání obdarovaného, po kterém lze jeho chování označit za chování podle § 630 obč. zák.169 Jinak tomu však bude podle soudní praxe tehdy, půjde-li o porušování dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. dlouhodobé, trvající; tehdy
167
Srov. například rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 2008, sp. zn. 19 Co 47/2008 nebo ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. 2 sv., str. 1801. 168 DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3, str. 136. 169 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 2435/2010.
54
promlčecí doba počne běžet dnem, kdy byly naplněny podmínky pro počátek jejího běhu, tj. ve smyslu § 101 obč. zák. dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, jak toto bylo již vymezeno výše, a dále již tedy nebude relevantní, jak dlouho tyto podmínky pro uplatnění práva trvaly.170 P. Vrcha v této souvislosti rozlišuje případy, kdy k závadnému chování obdarovaného dochází opětovně a kdy každé takové jednání naplňuje skutkovou podstatu § 630 obč. zák. od situací, kdy toto opakované chování ji naplní až v souhrnu. Počátek promlčecí doby zde určuje od posledního závadného jednání obdarovaného. Pokud jde o pokračování v závadném jednání, počátek běhu promlčecí doby přisuzuje až okamžiku, kdy obdarovaný v jednání ustal, na rozdíl od výše popsané soudní praxe.171 Naprosto odlišný pohled na promlčení práva domáhat se vrácení daru předkládá L. Fojtík, který dospívá k závěru, že tříletá promlčecí doba počíná běžet až dnem dojití právního úkonu dárce odvolávajícího dar. Svůj názor opírá o výklad § 101 obč. zák. spolu s § 563 obč. zák., který stanoví pravidlo, že pokud není doba splnění závazku dohodnuta, právním předpisem stanovena či určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Proto podle jeho názoru pokud běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, nemůže se tak stát dříve, než se pohledávka stane splatnou, tedy než bude věřitelem o plnění požádán.172 Tento ojedinělý názor však nelze pokládat za správný. V prvé řadě by jeho zavedení do praxe vedlo ke zdvojení délky promlčecí doby, jak uvádí sám autor, když promlčení by podléhala jednak výzva dárce k vrácení daru, a jednak by od této výzvy běžela promlčecí doba další pro domáhání se vrácení daru u soudu. Tato šestiletá lhůta by byla neúměrně dlouhá, když v občanských zákonících se spíše přikračuje k jejímu zkracování; takto činí rovněž NOZ, když v § 2075 výslovně zakotvuje lhůtu jednoletou. Rovněž není správný názor, že promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než nastane splatnost pohledávky; soudní praxe je zde ustálená, pokud jde o závěr, že má-li být splatnost závislá na určení věřitele, není pro počátek promlčecí doby rozhodující den, kdy došlo ke splatnosti dluhu, tj. den, kdy věřitel plnění na
170
Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo 4733/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3776/2012. 171 VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12, str. 11. 172 FOJTÍK, L. K zákonným možnostem vrácení daru a jedno zamyšlení o promlčení u práv z darovací smlouvy. Právní rádce. 2011, č. 7, str. 29.
55
dlužníkovi žádal, nýbrž den následující po dni vzniku tohoto právní vztahu sjednaného bez doby plnění.173
3.9. Zánik práva domáhat se vrácení daru Právo domáhat se vrácení daru je teorií i praxí považováno za osobní právo dárce, které podle § 579 odst. 2 obč. zák. zaniká jeho smrtí. Osobní povaha tohoto práva je zpravidla dovozována ze znění § 630 obč. zák., které výslovně hovoří pouze o dárci. Tento argument však není možné považovat za dostačující, když jiná ustanovení v rámci závazkového práva jsou koncipována obdobně, avšak u nich se jejich osobní charakter nepředpokládá; navíc je potřeba si uvědomit, že právní úprava majetkových práv je (oproti právům osobním) postavena na zásadě, že není potřeba zvláštní ustanovení o tom, že určité oprávnění na dědice přechází, nýbrž je tomu právě naopak, kdy zákon u majetkových práv výslovně vymezuje situace, kdy oprávnění nepřechází. Osobní povahu tohoto speciálního oprávnění dárce však lze mimo výše uvedeného argumentu vysvětlovat s odkazem na zvláštní etické aspekty existující mezi smluvními stranami darovací smlouvy, které se vztahují pouze na ně.174 Odvolat dar je tedy oprávněn pouze dárce. Od tohoto jeho právního úkonu je však nezbytné odlišovat právní úkon, který nesměřuje k odvolání daru, avšak k samotnému vydání darovaného předmětu. Toho se totiž mohou za určitých okolností domáhat i dárcovi dědicové; zásadní podmínkou zde je, že dárce za svého života dar platně a důvodně odvolal.175 Vzhledem ke skutečnosti, že se ke dni takového odvolání daru obnovují původní právní poměry, přičemž zpravidla půjde o restituci vlastnického práva, smrt dárce na tom již nic nezmění. Pro úplnost je potřeba uvést, že právo na vydání daru se jako právo vlastnické nepromlčuje (§ 100 odst. 2 obč. zák.). Obdobně také smrt obdarovaného znamená zpravidla zánik práva dárce dar odvolat. Dědici obdarovaného nejsou vůči dárci zavázáni vděkem a není možné se pro jejich amorální chování vrácení daru vůbec domáhat. Toto bylo vysvětleno hned v úvodu této kapitoly. Jedinou výjimku, kdy je možné na nich požadovat vydání daru 173
Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2914/2007. ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1897. 175 GROBELNÝ, P. K problematice vrácení daru. Socialistická zákonnost. 1985, č. 8, str. 470. 174
56
zpět, představuje situace, kdy by dárce po splnění zákonem stanovených podmínek odvolal dar za života obdarovaného; jde o opačnou situaci, jako byla rozebrána výše. Lze si samozřejmě představit i případ, kdy po odvolání daru zemřou jak dárce, tak obdarovaný, tehdy budou figurovat dědicové jak na straně domáhající se vydání daru, tak na straně, na které je dar vymáhán.176 Poměrně výraznou nedokonalostí současné právní úpravy je chybějící ustanovení, které by předvídalo možné případy, kdy obdarovaný svým závadným chováním znemožnil dárci dar odvolat, obzvláště pokud ho usmrtil.177 Takto tedy podle naší současné právní praxe nelze ani za těchto závažných okolností obdarovaného o dar připravit. Lze však předeslat, že naše budoucí právní úprava po vzoru zahraničních kodexů tuto nedokonalost napravuje a právo odvolat dar v takovém případě přiznává dárcovým dědicům (§ 2074 NOZ). Na závěr této podkapitoly bych si dovolila uvést dvě soudní rozhodnutí řešící některé procesní důsledky smrti dárce. V prvé řadě jde o případ řešící procesní nástupnictví v situaci, kdy se dárci domáhali určení svého vlastnického práva poté, co odvolali dar vůči obdarovanému, jenž se po jejich smrti, která nastala během řízení, stal jejich dědicem. V daném případě však nebyl jejich dědicem jediným, proto nedošlo ke splynutí žalobce a žalovaného, které by mělo za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř., a v řízení bylo možné pokračovat s druhým dědicem jako žalobcem a tímto obdarovaným jako žalovaným.178 Naproti tomu ve druhém případě žalobce zemřel ještě před podáním žaloby; než zemřel, zmocnil jinou osobu, aby za něj podala žalobu na vrácení daru proti obdarovanému. Tato plná moc však smrtí zanikla (§ 28 odst. 5 o.s.ř.) a řízení tak muselo být zastaveno.179
3.10. Konkrétní případy z rozhodovací praxe soudů Na závěr celé kapitoly o vrácení daru byl přislíben výklad, jenž by se pokusil přiblížit, jak se soudy v praxi vypořádávají s ustanovením § 630 obč. zák., zejména 176
ELIÁŠ K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1898. 177 MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 159. 178 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2007, sp. zn. 33 Cdo 2148/2007. 179 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 2064/2010.
57
v čem shledávají hrubé porušení dobrých mravů a naopak jaké chování pro jeho naplnění ještě nepostačuje. Za hrubé porušení dobrých mravů bývá obvykle považováno fyzické násilí, hrubé urážení či neposkytnutí potřebné pomoci, avšak takto není možné sumarizovat. Vždy je totiž potřeba přihlížet k okolnostem konkrétního případu, svou nemalou roli hraje také vzájemné chování dárce vůči obdarovanému. Níže budou prezentovány některé časté či zajímavé případy, se kterými se při svém rozhodování setkal Nejvyšší soud, a jeho právní řešení. Asi nejčastějším důvodem, pro který se v praxi dárce domáhá vrácení daru, jsou urážky a fyzické násilí ze strany obdarovaného, často figurující vedle sebe. Soudy zde jsou při posuzování poměrně přísné, resp. důsledně trvají na požadavku buď výrazně intenzivního, nebo opakovaného závadného chování obdarovaného (ve smyslu, jenž byl vysvětlen výše), které musí prokázat dárce. Tak například za skutkových okolností, kdy obdarovaná hrubě urážela a fyzicky napadla vnučku dárkyně, která musela být ošetřena lékařem pro poranění hlavy, páteře a kolenou, nebylo jednání obdarované shledáno jako dostatečně intenzivní pro naplnění skutkové podstaty § 630 obč. zák.180 Obdobně bylo posouzeno chování obdarovaného, který vůči dárkyni použil fyzické násilí, „aby ji uklidnil“, a způsobil ji tím otok a odřeninu na obličeji a další podlitiny. 181 Jako hrubě porušující dobré mravy však již bylo kvalifikováno takové chování obdarovaného, který dárkyni dlouhodobě a hrubě vulgárně napadal, rovněž na ni zaútočil fyzicky a dále ji omezoval při výkonu jejího práva doživotně užívat darované nemovitosti, které bylo sjednáno při darování formou věcného břemene.182 Ke zřízení věcného břemene ve prospěch dárce dochází při darování nemovité věci poměrně často, obzvláště je-li darováno dětem ze strany jejich rodičů, kteří si takto zajišťují bezplatné doživotní užívání takové nemovitosti či její vymezené části. Takovéto následné soužití má však poměrně často za následek generační neshody, v jejichž důsledku se pak dárce zpětně domáhá vrácení daru zpět. Tyto případy soudní praxe zpravidla nepovažuje za důvodná odvolání daru, mimo jiné právě také vzhledem k vzájemnosti takových sporů.183 V této souvislosti lze rovněž zmínit judikát Nejvyššího soudu, v němž uzavřel, že za důvod pro odvolání daru není možné
180
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011. 182 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2781/2009. 183 Srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003. 181
58
považovat okolnost, že obdarovaný neumožní dárci nadále užívat ty části patřící k nemovitosti, které dříve jako vlastník užíval, pokud mu k nim nadále nesvědčí žádné právo užívání, tedy kdy se sjednané věcné břemeno na ně nevztahuje.184 V průběhu doby se Nejvyšší soud musel rovněž vypořádat s problematikou manželské nevěry coby možného důvodu pro vrácení daru. Ve svém časově předcházejícím rozhodnutí dospěl k závěru, že nevěra obdarovaného je v hrubém rozporu s dobrými mravy vzhledem k daným okolnostem případu, kdy tato nevěra obdarovaného manžela představovala výlučnou příčinu rozvratu daného manželství a kdy byla spáchána za okolností, že manželka obdarovaného, tj. dárkyně, byla vystavena ponížení a snížení její důstojnosti (zejména po nastěhování mladé milenky do stejného domu, kde žila dárkyně s jejich dcerou).185 Následně však v jiném rozhodnutí dospěl k závěru opačnému a nevěru obdarovaného manžela neshledal jako platný důvod pro odvolání daru. V tomto druhém případě však byly okolnosti případu diametrálně odlišné, k nevěře došlo až po vzájemném odloučení manželů, kdy již spolu nežili, vztah zde navázaly poté obě strany a navíc byly příčiny rozvratu manželství shledány na straně obou manželů.186 Zajímavý případ vztahující se k obchodněprávním vztahům rozhodoval Nejvyšší soud v nedávné době, ve kterém se dárkyně domáhala vrácení daru na obdarovaném z důvodu, že zneužil své postavení coby jednatel jejich společnosti a přivodil tak téměř krach společnosti, za což byl mimo jiné odsouzen trestním soudem. Odvolací soud zde posoudil věc tak, že toto chování obdarovaného coby jednání v rámci obchodněprávních vztahů nehodnotil jako hrubě amorální ve smyslu § 630 obč. zák. za konstatování, že se lze bránit způsoby podle práva obchodního. Avšak Nejvyšší soud jeho rozhodnutí zrušil a uzavřel, že v ustanovení § 630 obč. zák. není stanoveno omezení pro odvolání daru, které by vznik práva dárce omezovalo pouze na jednání v rámci občanskoprávních vztahů, a toto právo tak vzniká i tehdy, kdy jednání obdarovaného má původ v právním vztahu obchodněprávním.187 Další poměrně specifický důvod pro vrácení daru nalezla judikatura Nejvyššího soudu v chování obdarované, kterým odmítala vydat dárkyni (a zároveň své sestře)
184
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 33 Cdo 2163/2009. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002. 186 Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007. 187 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4049/2009. 185
59
movité věci darované jim jejich matkou, aby si je spravedlivě rozdělily, s odkazem na významnou imateriální hodnotu takovýchto věcí připomínajících předky.188 Rovněž neplnění vyživovací povinnosti obdarovaného vůči svému dítěti, které měl s dárkyní, bylo shledáno jako možný důvod opravňující dárkyni k odvolání daru. Skutečnost, že jeho neplnění nemělo na dítě trvale nepříznivé následky nebo že celkový dluh na výživném nedosahoval vzhledem k nízké částce měsíčního výživného zvlášť vysoké výše, nepovažoval Nejvyšší soud za relevantní.189 V jiné kauze týkající se neplacení výživného však Nejvyšší soud hrubé porušení dobrých mravů neshledal, a to ani při existenci dalších amorálních činů obdarovaného, s odkazem na skutečnost, že toto neplacení trvalo krátkou dobu, kdy navíc dlužné výživné bylo v průběhu řízení uhrazeno, a rovněž s přihlédnutím k vzájemnému chování ze strany vyživovaného dítěte.190 Nejvyšší soud dále za hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák. nepovažoval takové jednání obdarovaného nezletilého dítěte, kterým vyslovilo souhlas s trestním stíháním svého otce (a zároveň dárce).191 V neposlední řadě se Nejvyšší soud zabýval také skutečností, zda posouzení jednání obdarované jako hrubě porušujícího dobré mravy vylučuje skutečnost, že obdarovaná trpěla poruchou, v jejímž důsledku nebyla schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání a toto jednání ovládnout, která měla původ v užívání návykových látek. Zde na rozdíl od odvolacího soudu uzavřel, že obdarovaná touto poruchou netrpěla po celou dobu svého závadného chování vůči dárkyni a navíc znala účinky, jaké ji užívání návykových látek způsobuje, a proto nebylo možné vyloučit bez dalšího její právní odpovědnost za toto závadné chování.192
188
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 1936/2008. 190 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012. 191 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003. 192 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009. 189
60
4. Darování a odvolání daru podle nové právní úpravy
Vzhledem k blížícímu se dni nabytí účinnosti NOZ, jenž je stanoven na 1. ledna 2014, je potřeba se v této diplomové práci zabývat rovněž novou právní úpravou darovací smlouvy, jež se bude podle přechodného ustanovení obsaženého v § 3028 NOZ vztahovat na smlouvy uzavřené po tomto dni. Naopak dosavadní právní úpravou, jíž byla dosud věnována pozornost, se budou řídit právní poměry z darovacích smluv uzavřených před tímto datem včetně práv a povinností z nich vyplývajících, ledaže si strany ohledně těchto práv a povinností ujednají jinak. Hned na první pohled dojde oproti současnému obč. zák. k výraznému nárůstu počtu ustanovení věnujících se darování a odvolání daru. Tato právní úprava bude nově uvedena na prvním místě mezi smluvními závazky, a to v ustanoveních § 2055 až § 2078 NOZ. Pro větší přehlednost bude výklad o darování a odvolání daru rozdělen do samostatných podkapitol.
4.1. Právní úprava darování podle NOZ V úvodním ustanovení § 2055 NOZ je darovací smlouva vymezena obdobně, jako je tomu dnes, tedy jako smlouva, jíž dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se obdarovanému zavazuje věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. Na rozdíl od ustanovení § 628 odst. 1 obč. zák. se zde hovoří pouze o věci, to však neznamená, že by jiné majetkové hodnoty byly z darování vyloučeny. NOZ se totiž vrací k širokému chápání pojmu věc v právním smyslu, když jí podle § 489 NOZ rozumí vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí; nejen tedy věci hmotné, nýbrž i věci nehmotné. Skončí tak dosavadní tripartice občanskoprávních předmětů, jež byla zmíněna výše, a jež se stala v současnosti nevyhovující.193 Rovněž pokud jde o formu darovací smlouvy, nepřináší NOZ nijak převratné změny; pro reálné darovací smlouvy se nadále uplatňuje pravidlo bezformálnosti, v případě smlouvy konsenzuální se naopak žádá forma písemná. K rozšíření písemné 193
Srov. důvodová zpráva k § 489 NOZ, str. 117.
61
formy však dochází, pokud jde o věci zapsané do veřejného seznamu. Je potřeba si uvědomit, že takovými věcmi nejsou pouze nemovitosti, jež se zapisují do katastru nemovitostí, a na něž se navíc vztahuje obecné ustanovení § 560 NOZ vyžadující písemnou formu pro převody jakýchkoli nemovitých věcí, ale také například obchodní podíly či ochranné známky. Novinkou je v této souvislosti ustanovení § 2056 NOZ, jež pomýšlí na situace, kdy bude dar pouze neformálně slíben, kdy tedy nedojde k převodu vlastnického práva při uzavření smlouvy, ani nebude dodržen požadavek písemné formy v případě konsenzuálního slibu daru; tehdy darovací smlouva nemůže vzniknout a dárce tak není zavázán darovat, i přesto má však adresát slibu právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil v očekávání daru. Dále přináší NOZ vesměs pravidla nová. Výslovně je v § 2055 odst. 2 NOZ odlišeno darování od liberalit, jež nezpůsobují právní následky; pro posouzení je rozhodující chování stran. Rovněž bude odstraněna dosavadní nepřiměřená tvrdost vůči dárci, jež byla již zmíněna v souvislosti s výkladem o darovací smlouvě, která spočívá v povinnosti dlužníka platit obdarovanému úrok z prodlení i v případě prodlení s plněním asynallagmatického závazku; toto bude nově po vzoru německého občanského zákoníku s ohledem na bezplatnost a dobrovolnost smlouvy vyloučeno.194 Ve prospěch dárce zakotvuje dále § 2059 NOZ klauzuli rebus sic stantibus, jež se rovněž z povahy věci může uplatnit pouze u darování konsenzuálního, a podle které dárce může od darovací smlouvy odstoupit a dar neposkytnout, pokud se po uzavření smlouvy změní okolností natolik, že by v případě uskutečnění darování byla ohrožena jeho výživa, event. plnění jeho vyživovací povinnosti. Takovou podstatnou změnu okolností bude představovat událost v době uzavření kontraktu nepředvídatelná, jakou je například nemoc či úraz dárce, které si vyžádají vysoké náklady na léčbu. 195 Tuto klauzuli však lze využít pouze tehdy, nebylo-li ještě zcela darováno, odstoupit lze totiž pouze ohledně nesplněné části; NOZ však reguluje i obdobné situace, kdy již darováno bylo, tehdy však pro takové odvolání daru vyžaduje splnění přísnějších předpokladů, o nichž bude pojednáno dále. Za určitých podmínek je rovněž i obdarovanému umožněno od smlouvy odstoupit a dar vrátit. Tento případ je upraven v § 2065 NOZ, který zde navazuje na současný § 629 obč. zák. zakotvující právo obdarovaného dar vrátit dárci v případě, že 194 195
Srov. důvodová zpráva k § 2057 NOZ, str. 477. Srov. důvodová zpráva k § 2059 NOZ, str. 477.
62
ho dárce neupozornil na vady darovaného předmětu. Podle nové úpravy však lze vyslovit závěr, že toto právo vznikne obdarovanému jen za předpokladu, že dárce o vadě věděl, na rozdíl od v současnosti vládnoucího extenzivního výkladu, jenž byl vymezen výše. Navíc dochází k rozšíření stávající úpravy, když toto právo NOZ přiznává obdarovanému také v situaci, kdy mu dárce vědomě daruje cizí věc a obdarovanému to zatají. Kromě práva od darovací smlouvy odstoupit zde obdarovanému vzniká rovněž právo na náhradu škody vzniklé za těchto okolností. V ustanovení § 2066 NOZ je rovněž řešena problematika omezené svéprávnosti osob, když je výslovně stanoveno, že takové osoby mohou darovat či přijmout dar malé hodnoty anebo dar vzhledem k okolnostem obvyklý; takové jejich právní jednání je zcela platné (a contrario § 581 NOZ). Naopak sankcí neplatnosti postihuje § 2067 NOZ taková darování, jež dárce učiní během doby, kdy o něj je pečováno ve zdravotnickém či sociálním zařízení nebo kdy jinak přijímá služby takového zařízení196 ve prospěch osob, jež mají k tomuto zařízení postavení jeho provozovatele, správce či zaměstnance, nejde-li o osoby mu blízké (§ 22 odst. 1 NOZ). Účel této zvláštní úpravy inspirované quebeckým občanským zákoníkem lze nalézt ve snaze reflektovat potenciální omezení dobrovolnosti jednání dárce vzhledem k jeho závislosti na těchto službách.197 Jedná se o neplatnost relativní, dovolat se jí může pouze dárce coby osoba, na ochranu jejíchž zájmů je stanovena (§ 586 NOZ). Již dříve předesílanou novinkou NOZ je výslovné zakotvení některých darovacích modalit. Na prvém místě se jedná o darování budoucího majetku, kterým je potřeba ve smyslu § 495 NOZ rozumět vše, co osobě patří po dni účinnosti darovací smlouvy. Ustanovení § 2058 odst. 1 NOZ zde po vzoru o.z.o. zavádí omezení takového darování maximálně na jeho polovinu; pokud jde o majetek současný, tedy existující ke dni účinnosti smlouvy, lze jej darovat všechen.198 Další modalitu představuje darování odměnné (renumeratorní), podle kterého dárce poskytuje dar z uznání, za zvláštní zásluhy či jako zvláštní odměnu (§ 2060 NOZ). Následuje darování vzájemné (obapolné), jímž se strany obdarovávají navzájem s úmyslem zvětšit majetek druhé strany, na rozdíl od směny, která směřuje k výměně věci za věc (srov. § 2184 odst. 1 196
Za „jiné přijímání služeb“ je potřeba považovat například i rozvozy stravy seniorům do jejich domácností; viz SALAČ, J. Darování. 27. přednáška z cyklu předstátnicové výuky z občanského práva hmotného a procesního. 4. 4. 2013. 197 Srov. důvodová zpráva k § 2067 NOZ, str. 479. 198 Srov. důvodová zpráva k § 2058 NOZ, str. 477.
63
NOZ); výrazné rozdíly zde vznikají, zejména pokud jde o práva a povinnosti z daného právního vztahu.199 Při tomto vzájemném darování představuje hodnotu daru ta část plnění jedné strany, jež převyšuje hodnotu plnění strany druhé (§ 2061 NOZ). Zakotveno je také darování podpory, jež spočívá v pravidelně poskytovaném plnění ze strany dárce vůči obdarovanému. Takové darování se vztahuje pouze na tyto osoby; mohou si však výslovně dohodnout, že povinnost podporu poskytovat přejde na dárcovy dědice a obdobně tak právo na podporu bude náležet i dědicům obdarovaného (§ 2062 NOZ). Zvláštní ustanovení je věnováno rovněž darování s příkazem, jehož splnění se dárce bude moci domáhat jedině tehdy, pokud sám svůj dluh vůči obdarovanému již splnil (§ 2064 odst. 1 NOZ). Pokud jde o takový příkaz, na jehož splnění existuje veřejný zájem, zakládá zde § 2064 odst. 2 NOZ právo příslušného orgánu veřejné moci či právnické osoby oprávněné tento zájem hájit požadovat splnění takového příkazu; toto pravidlo podle důvodové zprávy k tomuto ustanovení míří zejména na případy, kdy dědicové dárce se jeho splnění domáhat nebudou vzhledem k nulovému prospěchu, jenž by jeho splnění znamenalo pro ně samotné, nebo na situace, kdy se obdarovaný stane přímo dědicem. Zásadní změnu oproti současné právní úpravě představuje připuštění darování pro případ smrti (donatio mortis causa), jež spolu s dědickou smlouvou reprezentuje v NOZ jediné dvě výjimky z jinak platné zásady nemožnosti se smluvně zavázat pro případ smrti. Základní koncept této darovací modality s odkládací podmínkou přežití dárce obdarovaným je inspirován o.z.o., v jehož duchu stanoví § 2063 NOZ tři podmínky pro jeho řádné sjednání, a to přijetí daru obdarovaným, vzdání se práva dar odvolat ze strany dárce a vydání odpovídající listiny obdarovanému. Účinky darování tedy nastanou až okamžikem smrti dárce, v mezidobí tak může uplynout i poměrně dlouhá doba; i z tohoto důvodu se k posílení právní jistoty někteří autoři přimlouvali za obligatorní formu veřejné listiny.200 Tato však stanovena nebyla, uplatní se tak pouze již výše popsaná pravidla ohledně písemné formy. Nebudou-li splněny uvedené náležitosti, bude se takové darování s podmínkou posuzovat jako odkaz a dále se řídit úpravou dědického práva; toto by mělo být pravidlem (§ 2063 NOZ). Rozdíl zde spočívá
199
ELIÁŠ, K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1883. 200 MYTYZKOVÁ, P. Stručné zamyšlení nad institutem darování pro případ smrti. Ad Notam. 2007, č. 3, str. 83.
64
v možnosti odvolání takového daru; zatímco při donatio mortis causa se dárce této možnosti vzdává a odvolat dar tak není možné, odkaz je odvolatelný (srov. § 1594 odst. 2 NOZ).
4.2. Právní úprava odvolání daru podle NOZ Konečně lze přistoupit k výkladu o právní úpravě odvolání daru podle NOZ. I nadále bude platit zásada neodvolatelnosti daru, jež sice není v NOZ výslovně stanovena, avšak lze ji dovodit z obecnější zásady závaznosti smluv (pacta sunt servanda).201 Z této zásady budou nově přípustné dvě výjimky, pro které bude možné dar odvolat, a to nouze a nevděk. Odvolání daru pro nouzi znalo naše právo do roku 1950, kdy došlo z ideologických důvodů k jeho odstranění z občanskoprávní úpravy. Nově bude obsaženo v § 2068 NOZ, které stanoví podmínky, za nichž dárce může dar pro nouzi odvolat. Základním předpokladem je, že se dárce dostal po darování do takového stavu nouze, že nemá dostatek prostředků na vlastní nutnou výživu nebo na nutnou výživu těch osob, vůči nimž má zákonnou vyživovací povinnost; právo odvolat dar však dárci nepřísluší, pokud si tento stav nouze přivodil vlastní vinou buď úmyslně, či z hrubé nedbalosti (§ 2071 NOZ).202 Je-li tato podmínka splněna, může dárce dar odvolat a na obdarovaném žádat buď jeho skutečné vydání, nebo zaplacení obvyklé ceny daru. Povinnost obdarovaného je limitována rozsahem potřeby dárce, který nemůže žádat více, než na nutnou výživu (pro sebe či potřebné vyživované osoby) potřebuje; navíc je obdarovaný zpravidla povinen plnit jedině do té míry, do jaké mu ještě nějaké obohacení z daru zbývá – tomu bude pozornost věnována dále. Obdarovaný je rovněž favorizován oprávněním poskytnout namísto vydání daru či jeho vyplacení přímo to, co dárce k výživě potřebuje; navíc není povinen dárci nic plnit, nachází-li se v obdobné nouzi sám (§ 2068 odst. 2 NOZ). Nová úprava rovněž neopomíjí v této souvislosti i možné situace, kdy dárce v průběhu života obdaroval více osob; tehdy se postupuje od osoby obdarované nejpozději, a teprve pokud její příspěvek na výživu nepostačuje, je povinna plnit i osoba obdarovaná dříve (§ 2069 NOZ). Najisto je postavena osobní 201
Srov. důvodová zpráva k § 2068 až § 2078 NOZ, str. 479. Toto ustanovení bude nejspíš mířit na problém zadlužování; viz SALAČ, J. Darování. 27. přednáška z cyklu předstátnicové výuky z občanského práva hmotného a procesního. 4. 4. 2013. 202
65
povaha práva dar pro nouzi odvolat, jež tedy nepřechází na dědice a smrtí dárce zaniká. Ve prospěch dárcem vyživovaných osob je však subsidiárně založeno jejich právo žádat na obdarovaném za situace, kdy dárce své právo odvolat dar pro nouzi neuplatní, doplnění potřebné výživy, které se jim od dárce nedostává (§ 2070 NOZ).203 Druhým důvodem, pro který lze dar podle NOZ odvolat, je nevděk obdarovaného, který naše současná právní úprava zná a upravuje ho v § 630 obč. zák., jemuž byla věnována samostatná kapitola výše. Vzhledem k mnoha výkladovým potížím, jež byly v předchozí kapitole podrobně rozebrány, bude toto výjimečné oprávnění dárce koncipováno v některých ohledech jinak. Předpokladem pro odvolání daru bude takový nevděk obdarovaného, kterým úmyslně či z hrubé nedbalosti ublížil dárci natolik, že tím zjevně porušil dobré mravy, pokud mu dárce tento čin neprominul (§ 2072 odst. 1 NOZ). Dobré mravy zmiňuje NOZ hned ve svém prvním ustanovení § 1 odst. 2, v němž zakazuje ujednání, jež by s nimi byly v rozporu; jejich konkrétnější vymezení však s ohledem na existenci dostatečného rozpracování v teorii i praxi neobsahuje.204 Pokud jde o pojmy úmysl či hrubá nedbalost, je možné se v tomto snad opřít o ustanovení § 15 a § 16 trest. zák., která je specifikují. Lze tedy uzavřít, že dochází k určitému upřesnění podmínek, za nichž lze dar pro nevděk odvolat, avšak i nadále je zde potřeba počítat s tím, že se při výkladu této otázky nebude možné obejít bez judikatorní praxe. Obdarovaný se může dopustit nevděku zásadně pouze vůči dárci, pouze ve výjimečných odůvodněných případech lze za ublížení dárci považovat i zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě mu blízké (§ 2072 odst. 2 NOZ). Nově je odvolání daru výslovně v § 2072 odst. 1 NOZ koncipováno jako odstoupení od smlouvy se všemi z toho plynoucími důsledky; tímto odstoupením se závazek zrušuje od počátku (§ 2004 NOZ). Pokud dárce vzhledem ke konsenzuální povaze smlouvy dosud obdarovanému neplnil, tímto odstoupením jeho povinnost plnit zaniká; pokud však již dar byl odevzdán, dárce může požadovat vydání daru a v případě, že to nebude možné, zaplacení jeho obvyklé ceny (§ 2072 odst. 1 NOZ in fine). Na tomto místě vzniká důležitá otázka, a to zda má odstoupení od smlouvy věcněprávní účinky a zda tedy jeho dojitím dochází k obnovení vlastnického práva dárce. Vzhledem ke znění § 2004 NOZ se domnívám, že ano. Zmiňované ustanovení 203
Důvodová zpráva k tomuto ustanovení na str. 480 uvádí, že tohoto práva mohou vyživované osoby využít za stanovených podmínek tehdy, pokud ho uplatní dárce; lze však soudit, že jde o překlep. 204 Srov. důvodová zpráva k § 1 NOZ, str. 32.
66
hovoří o tom, že odstoupením od smlouvy se závazek od počátku zrušuje; finguje se tedy právní stav, jako by žádný závazek, tj. žádný závazkový právní vztah mezi stranami nikdy neexistoval, jako by k převodu vlastnického práva na obdarovaného nikdy nedošlo. Nadto lze argumentovat rovněž tím, že pokud by měl zákonodárce v úmyslu věcněprávní účinky převodu vlastnického práva po odstoupení od smlouvy zachovat, uvedl by je ve výčtu § 2005 odst. 2 NOZ, jež výslovně vypočítává skutečnosti, jichž se odstoupení od smlouvy nedotýká. Tento názor však nemůže obstát tehdy, převedl-li obdarovaný před takovým odstoupením darovanou věc na jinou osobu, tehdy je potřeba chránit dobrou víru nabyvatele (§ 2005 odst. 1 NOZ). S tímto v souladu je pak další důležité ustanovení § 2073 NOZ, které uvádí, že nevděk činí obdarovaného co do jeho osoby nepoctivým držitelem. Na tomto místě je v prvé řadě potřeba upozornit, že se hovoří o nepoctivé držbě vlastnického práva, nikoli nepoctivé držbě darované věci; koncepci současného § 129 odst. 2 obč. zák., jež rozlišuje držbu věci a držbu práva, NOZ opouští a nadále umožňuje pouze držbu práva, držitelem je pak ten, kdo vykonává právo pro sebe (§ 987 NOZ). Fakt, že se obdarovaný stal nepoctivým držitelem, tedy osobou, jež ví nebo podle okolností musí vědět, že ji vykonávané právo nenáleží (§ 992 odst. 1 NOZ), má význam pro jeho následné povinnosti vůči dárci. Kromě té, jež byla vymezena výše a jež mu vymezuje ustanovení § 2072 odst. 1 NOZ, musí totiž vydat i veškerý užitek, který mu z držby plynul, dále nahradit to, co by jinak nabyl dárce a případně i škodu, jež dárci z jeho nepoctivé držby vzešla (§ 1000 NOZ); to vše od okamžiku nevděku (§ 2073 NOZ). Nárok má však na náhradu nutných nákladů, které vynaložil na zachování věci (§ 1001 NOZ). Za přínos nové úpravy lze považovat výslovné ustanovení vymezující okolnosti, za nichž mohou dar odvolat i dárcovi dědicové. Zásadně je třeba vycházet z toho, že odvolání daru představuje osobní právo dárce, avšak za situace, kdy obdarovaný zabránil dárci v odvolání daru či mu v tom zabránila vyšší moc, mohou výjimečně dar odvolat i oni; toto právo na ně přechází (§ 2074 NOZ). Dosavadní nežádoucí výklad neumožňující ani v těchto výjimečných situacích dědicům právo dar odvolat se tak odstraňuje. Zkracuje se dále i lhůta pro odvolání daru, která bude nově činit pouze jeden rok, počátek jejího běhu se pak bude lišit podle toho, kdo dar odvolává. Ve většině případů bude touto osobou dárce, tehdy lhůta započne běžet okamžikem ublížení dárci ve smyslu § 2072 NOZ, dozví-li se však dárce o tomto jednání až později, pak poběží až
67
od okamžiku, kdy dárce toto zjistí. Bude-li dar výjimečně odvolávat dědic, jednoletá lhůta mu poběží od momentu smrti dárce. V každém případě bude mít charakter lhůty promlčecí (§ 2075 NOZ). Důležitá pravidla společná pro oba důvody odvolání daru jsou uvedena v závěru oddílu o darování. Zejména je výslovně zakázáno vzdát se předem práva dar odvolat pro nouzi či nevděk, pokud jde o darování mezi živými, resp. k takovému vzdání se práva se nepřihlíží (§ 2076 NOZ). Takový projev vůle dárce představuje pouze zdánlivé právní jednání, které z hlediska práva vůbec neexistuje. A konečně ustanovení § 2078 NOZ řeší dosud problematickou otázku, jež byla předestřena v předchozí kapitole, zda a co má obdarovaný vrátit v případě, kdy již darovanou věc nemá. Výslovně je zakotveno pravidlo, že za okolnosti, kdy obdarovaný již dar nemá, a nemá ani jeho plnou hodnotu, je zavázán vydat pouze zbylé obohacení; jiný přístup by nerespektoval tu skutečnost, že se obdarovaný stal na základě darování vlastníkem darované věci.205 Avšak toto obecné pravidlo neplatí za všech okolností. V prvé řadě se nemůže aplikovat tehdy, zbavil-li se obdarovaný darované věci před odvoláním daru proto, aby její vydání dárci zmařil. Druhá výjimka je pak stanovena ve prospěch dárce, který pokud odvolá dar pro nevděk, má nárok na plnou hodnotu daru, na rozdíl od případných dědiců, kteří mohou žádat jen existující obohacení; tato koncepce je zde odrazem významu, jenž nová právní úprava přikládá určitému osobnímu závazku vděčnosti obdarovaného směřující pouze vůči dárci.206
205 206
Srov. důvodová zpráva k příslušnému ustanovení, str. 480. Tamtéž, str. 481.
68
Závěr
V předkládané diplomové práci jsem usilovala o přehledné a přitom dostatečně podrobné zpracování zajímavého tématu, jímž darovací smlouva a vrácení daru nepochybně je. Vzhledem k velice stručné zákonné úpravě, jež je dnes obsažena v pouhých třech ustanoveních obč. zák., je při výkladu těchto institutů zcela nezbytné věnovat náležitou pozornost rozhodovací praxi soudů, zejména soudu Nejvyššího, jenž významnou měrou přispěl k pochopení některých zákonem neřešených otázek a k ustálení způsobů jejich řešení na ostatních soudních úrovních. Interpretační potíže vzbuzuje zejména ustanovení § 630 obč. zák. zakotvující specifické oprávnění dárce domáhat se za splnění stanovených podmínek vrácení daru na obdarovaném, které není v zákoně dostatečně propracováno. Kromě judikatury se o jeho výklad snažila i civilistická teorie, jejíž ne vždy navzájem se shodující závěry byly rovněž reflektovány v této práci. Po první kapitole věnované historicko-právnímu pohledu na darování a vrácení daru, jejímž cílem bylo zařadit tyto instituty do kontextu se staršími úpravami a poskytnout tak komplexní představu o tom, jak se postupně vyvíjely, následovala pasáž věnující se již pozitivní právní úpravě darovací smlouvy. Asi nejvýraznějším teoretickým
sporem
spoluvlastnického
se
podílu
zde
stala
zákonné
otázka, zda předkupní
existuje
právo
ve
v případě
darování
prospěch
ostatních
spoluvlastníků či zda se vztahuje jen na převody úplatné a při darování coby bezúplatném transferu nenáleží. Jednotlivé argumenty zastánců obou koncepcí byly dostatečně rozebrány. Osobně se přikláním k pojetí užšímu, jednak s ohledem na gramatický výklad výrazu předkupní právo, jednak proto, že tento institut vznikající přímo na základě zákona chápu jako natolik omezující smluvní volnost, že je potřeba ho vykládat co nejvíce restriktivně; podílovým spoluvlastníkům navíc nic nebrání v případě zájmu předkupní právo pro případy bezúplatných právních úkonů smluvně sjednat (§ 602 odst. 2 obč. zák.). S tímto v souladu je i postoj, jejž k zákonnému předkupnímu právu zaujal NOZ, zachovává jej sice, avšak ve výrazně omezené míře, když ho připouští pouze ve dvou přesně vymezených případech. Obecně se dá shrnout, že se jedná o situace, kdy spoluvlastníci při vzniku jejich spoluvlastnictví nemohli svá
69
práva a povinnosti ovlivnit; výslovně se pak vztahuje i na převody bezúplatné (§ 1124 odst. 2 NOZ). Následující třetí kapitola věnující se vrácení daru představuje vzhledem k tématu této diplomové práce její nejdůležitější část; jedná se také o problematiku, v níž panují mezi civilisty největší neshody. Nejzásadnější nesoulad pak nastává v otázce účinků odvolání daru; od něj se dále odvíjí většina ostatních odlišností. První názorový proud reprezentuje judikatorní soudní praxe, která stojí za stanoviskem, že dojitím odvolání daru obdarovanému se ruší darovací právní vztah a k tomuto dni se obnovuje právní vztah původní; zpravidla vlastnické právo, byla-li darována věc. Vzhledem k tomu má pak dárce v situaci, kdy mu obdarovaný darovanou věc dobrovolně nevrátí, k dispozici vlastnickou žalobu na její vydání, resp. vyklizení, jde-li o nemovitost, eventuálně žalobu na určení svého vlastnického práva, jež má pouze deklaratorní charakter. S touto převládající koncepcí se však neztotožňují někteří civilisté, kteří navrhují řešení zcela odlišné, je-li darem nemovitá věc. Vycházejí zde z přesvědčení, že darovací smlouva je uskutečněním darování konzumována a že žádný darovací právní vztah tak po přenechání daru mezi stranami neexistuje; proto ani nemůže jednostranně zaniknout odvoláním daru. Ustanovení § 630 obč. zák. chápou jako zvláštní skutkovou podstatu, na jejímž základě je dárce oprávněn podat speciální žalobu k soudu a domáhat se vydání konstitutivního rozhodnutí, na jehož základě se teprve vlastníkem nemovité věci stane; projev vůle dárce směřující k odvolání daru má být podle jejich pojetí obsažen přímo v žalobě.207 Vzhledem ke skutečnosti, že zákon nedává jasné vodítko, pokud jde o aplikaci ustanovení § 630 obč. zák., jsou jakékoli úvahy na místě; důležitá je zejména argumentace. Zastávám spíše postoj, jejž zaujala soudní praxe, a totiž že odvolání daru způsobuje zánik právního vztahu z darování ex nunc, tj. dojitím projevu vůle dárce obdarovanému. Právní vztah zde logicky nemůže zaniknout již uskutečněním darování, neboť by nebylo z povahy věci možné opět o zániku hovořit při odvolání daru. Je pravdou, že mnoho práv a povinností v tomto právním vztahu po přenechání daru mezi stranami neexistuje, podle mého názoru trvají pouze dva. Za prvé je to právo obdarovaného vrátit dar tehdy, má-li vady, na které ho dárce neupozornil; podle v současnosti převládajícího extenzivního výkladu i za situace, pokud o nich dárce 207
Srov. zejména MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 155-159; tato navrhovaná koncepce se prolíná celou kapitolou týkající se vrácení daru, kde je podrobněji rozebírána.
70
nevěděl. A obdobně zde existuje i právo dárce domáhat se vrácení daru, chová-li se obdarovaný k němu či členům jeho rodiny s hrubým nevděkem a tomu korespondující povinnost obdarovaného pramenící z vděčnosti za poskytnutý dar se takto nechovat. Největší nedostatek druhé koncepce však shledávám v rozlišování při odvolání daru mezi věcmi movitými a nemovitými, neboť pokud bychom přistoupili k názoru, že právní vztah opravdu zaniká již uskutečněním darování a není proto možné způsobit jeho zánik a zároveň obnovení původních právních vztahů jednostranně, muselo by to rovněž platit i v případě darování věcí movitých. Avšak pokud by bylo odvolání daru možné pouze prostřednictvím žaloby, která by usilovala o vydání konstitutivního rozhodnutí soudu pro samotný vznik vlastnického práva, mohlo by to v případě movitých věcí, jejichž hodnota nemusí být nijak velká, mnohé dárce od domáhání se takového vrácení odradit, nemluvě o tom, že by bylo naprosto vyloučeno mimosoudní vyřešení situace, pokud by obdarovaný důvody pro odvolání daru uznal. Abych tedy shrnula, problematika vrácení daru není v současné právní úpravě dostatečně řešena, což má za následek mnohé interpretační nejasnosti, které se projevují zejména na úrovni občanskoprávní teorie, jejíž představitelé nabízí svá řešení, k nimž došli. Soudní praxe tyto nesnáze postupem času překonala a ustálila se na řešení uvedeném výše. Co je však nezbytné uvést je skutečnost, že NOZ, jež nabude účinnosti 1. ledna příštího roku, koncipuje vrácení daru pro hrubé porušení dobrých mravů coby odvolání daru pro nevděk podrobněji a přesněji a lze mít za to, že většina sporných momentů tak bude vyjasněna. NOZ bude znamenat pro darování a odvolání daru zásadní moment. Nejen, že dojde k nárůstu počtu ustanovení upravujících tyto instituty, ale obecně lze říci, že NOZ představuje jistý návrat k tradičním hodnotám a úpravám, jež se snažily socialistické zákoníky odstranit. Zejména tak bude konečně dovoleno darování pro případ smrti, které je dnes sankcionováno absolutní neplatností. Navíc lze sledovat určitý pozitivní posun ve prospěch dárce, když úprava darování v NOZ více zohledňuje zvláštní povahu darování coby právního jednání bezúplatného a dobrovolného; takto je odstraněna dnes existující povinnost dárce platit úroky, je-li v prodlení s plněním peněžitého daru nebo je dárce chráněn pro případ podstatné změny okolností po uzavření darovací smlouvy, kdy má možnost od nesplněné smlouvy odstoupit. V ostatním je NOZ v oblasti darovací
71
smlouvy spíše inovativní, resp. přináší novou právní úpravu, která dosud chyběla, a tu skromnou stávající až na výjimky ponechává. Jinak je tomu však, pokud jde o odvolání daru. V prvé řadě NOZ zakotvuje ve prospěch dárce nový důvod, kdy může dar odvolat, a tím je nouze. Pro účely této diplomové práce však mají větší význam koncepční změny, jež přináší v rámci odvolání daru pro nevděk, a kterým byla věnována pozornost v příslušné kapitole. Na tomto místě však považuji za vhodné srovnat stávající právní úpravu vrácení daru s novou, a vyzdvihnout nejvýraznější posuny, jež NOZ přinese. Na prvém místě je potřeba zdůraznit, že odvolání daru pro nevděk je zde výslovně koncipováno jako odstoupení od smlouvy. Toto ustanovení podle mého názoru odstraní dosavadní neshody ohledně účinků odvolání daru, jež byly v této práci na několika místech zmiňovány. Odstoupením od smlouvy se totiž závazek podle výslovného ustanovení § 2004 odst. 1 NOZ zrušuje od počátku, z čehož lze dospět k závěru, že aby mohl takto právní vztah zaniknout, musí po uskutečnění darování v prvé řadě trvat, a proto nemůže dojít k jeho zániku již v momentě realizace darování. A dále je možné vzhledem k tomuto ustanovení usuzovat na věcněprávní účinky takového odvolání daru, kdy tedy způsobí obnovení vlastnického práva dárce; své důvody pro toto přesvědčení jsem již uvedla výše. Tyto účinky nově nastávají ex tunc, tedy od počátku. S ohledem na skutečnost, že dárce se stane opět vlastníkem daru, se může vydání daru domáhat prostřednictvím reivindikační žaloby a procesní postup tak bude stejný jako dnes. Tímto výslovným koncipováním odvolání daru coby odstoupení od smlouvy tedy bude najisto postavena dosud asi nejvýraznější interpretační potíž. Výslovně je rovněž vymezen moment, od něhož ztrácí obdarovaný dobrou víru, resp. kdy se stává nepoctivým držitelem. Tímto je již okamžik nevděku. Za pozitivní přínos nové úpravy je dále potřeba považovat odstranění vágního pojmu „členové rodiny dárce“ a jeho nahrazení vhodnějším ustanovením, které sice zahrnuje všechny osoby blízké tak, jak jsou vymezeny v platné právní úpravě, avšak je zde dáno subjektivní hledisko v podobě odůvodněných okolností, kdy lze mít za to, že útokem vůči těmto osobám bylo ublíženo i dárci. Ač dochází na první pohled k rozšíření možných dotčených osob, podle mého názoru se tímto spíše zvýrazňuje zvláštní osobní aspekt vztahu dárce a obdarovaného, když je podle primárního pravidla možné považovat za důvod pro odvolání daru pouze ublížení dárci a až v odůvodněných
72
případech i ublížení jiným osobám mu blízkým. Takto bude vždy potřeba přihlížet k okolnostem konkrétního případu. Ustanovení hodnotím pozitivně i z důvodu dříve vytýkaného nejasného postavení druha či družky dárce. Další kladný moment nové úpravy lze nalézt v upřesnění toho, co obdarovaný vrací, zejména pokud jde o možnou okolnost, kdy dar ani jeho hodnotu již nemá. Určité řešení vycházející ze základních civilněprávních zásad bylo v příslušné pasáži nastíněno; v platné právní úpravě dosud chybělo. Nově tedy NOZ výslovně zakotvuje, že obdarovaný je povinen vydat pouze to, co mu z obohacení zbývá, ledaže nastane některá z předvídaných situací, kdy se toto neuplatní. V souladu se zmiňovaným zlepšením postavení dárce, jež mu nová koncepce darování obecně přináší, je i výslovné umožnění jeho dědicům odvolat dar za závažných okolností, kdy obdarovaný či vyšší moc dárci v tomto zabránili; na toto současná právní úprava rovněž nepamatovala. Potřebných změn, jež NOZ přináší, je samozřejmě více, tyto představují podle mého názoru ty nejdůležitější. Na tomto místě bych chtěla vyjádřit přesvědčení, že nová právní úprava byla pro předmětné instituty, zejména pro odvolání daru, na místě. Lze ji hodnotit
jako přínosnou, řadu nejasných otázek vyjasňuje, je
podrobnější,
propracovanější a více zohledňující specifika darování ve prospěch postavení dárce. I nadále je zde však nutné počítat s nemalou rolí soudní judikatury, jež bude podle mě nejvíce potřebná při posuzování zjevného porušení dobrých mravů. Půjde nejspíše o proces trvající několik let, než se judikatura najisto ustálí.
73
Seznam použitých zkratek
DDP – zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů
ins. zák. – zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů
kat. vyh. – vyhláška Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška), ve znění pozdější vyhlášky
Listina – usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění Ústavního zákona 162/1998 Sb.
NOZ – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
o.s.ř. – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
o.z.o. – císařský patent č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský
obč. zák. – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
obch. zák. – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
s.o.z. – zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník
trest. zák. – zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
záp. vlast. - zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů
ZoR – zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů
ZOVB – zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vlastnictví bytů)
74
Seznam použitých pramenů
Odborné publikace
BAREŠOVÁ, E., BAUDYŠ, P. Zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. 4. dopl. a přeprac. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. 736 s. ISBN 978-80-7179-594-0.
BOBEK, M., MOLEK, P., ŠIMÍČEK, V. Komunistické právo v Československu : Kapitoly z dějin bezpráví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2009. 1005 s. ISBN 978-80-210-4844-7.
DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád : komentář. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009.1. sv., 1579 s. ISBN 978-80-7400-107-9.
ELIÁŠ, K. a kol. Velký akademický komentář : Úplný text zákona s komentářem, judikaturou a literaturou podle stavu k 1.4.2008. Praha: Linde, 2008. 2. sv., str. 1397-2639. ISBN 978-80-7201-687-7.
FIALA, J., HOLUB, M., BIČOVSKÝ, J. Občanský zákoník: poznámkové vydání s judikaturou a literaturou : podle právního stavu k 1.9.2006. 12. aktual. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2006. 871 s. ISBN 80-7201-602-4.
FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanské právo hmotné. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2007. 718 s. ISBN 978-80-7380-058-1.
FIALA, J., KINDL, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2009. 2. sv., 788 s. ISBN 978-80-7357-395-9.
HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 3. podstatně rozšiř. vyd. Praha: C.H.Beck, 2009. 1459 s. ISBN 978-80-7400-059-1.
HEYROVSKÝ, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Praha: Otto, 1910. 1243 s.
HOLUB, M. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. aktual. a dopl. vyd. Praha: Linde, 2003. 2. sv., str. 761-1479. ISBN 80-7201-406-4.
KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 1995. 386 s. ISBN 80-7179-031-1.
75
ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. a kol. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý. Repr. pův. vyd. z r. 1936. Praha: Codex Bohemia s.r.o., 1998. 866 s. ISBN 80-85963-79-5.
SCHELLE, K., TAUCHEN, J. Občanské zákoníky : Kompletní sbírka občanských zákoníků, důvodových zpráv a dobových komentářů. 1. vyd. Ostrava: Key Publishing s.r.o., 2012. 1019 s. ISBN 978-80-7418-146-7.
SKŘEJPEK, M. Římské soukromé právo : Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2011. 350 s. ISBN 978-80-7380-334-6.
ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 1. svazek. 5. jubilejní a aktual. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2009. 459 s. ISBN 978-80-7357-466-0.
ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné. 2. svazek. 5. jubilejní a aktual. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR a.s., 2009. 550 s. ISBN 978-80-7357-473-4.
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 1. sv., 1394 s. ISBN 978-80-7400-108-6.
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník : komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. 2. sv., 2471 s. ISBN 978-80-7400-108-6.
VOJÁČEK, L., SCHELLE K., KNOLL V. České právní dějiny. 2. uprav. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2010. 694 s. ISBN 978-80-7380-257-8.
VRCHOVÁ, K., VRCHA, P. Z rozhodovací činnosti katastrálního úřadu a soudu ve věcech vkladu práva k nemovitostem. 2. vyd. Praha: C.H.Beck, 2007. 288 s. ISBN 978-80-7179-653-4.
ZIMMERMANN, R. The law of Obligations : Roman Foundations of the Civilian Tradition. 1st ed. Juta, 1990. 1241 s. ISBN 07-021-2347-1.
Odborné články
DOUDOVÁ, M. K výkladu ustanovení § 409 obč. zák. Socialistická zákonnost. 1976, č. 3, str. 134-138.
ELIÁŠ, K. O zákonném předkupním právu spoluvlastníků. Právní rozhledy. 2009, č. 5, str. 153-158.
76
FOJTÍK, L. K zákonným možnostem vrácení daru a jedno zamyšlení o promlčení u práv z darovací smlouvy. Právní rádce. 2011, č. 7, str. 26-31.
GROBELNÝ, P. K problematice vrácení daru. Socialistická zákonnost. 1985, č. 8, str. 468-473.
GROBELNÝ, P. K žalobě na vrácení daru. Právní rozhledy. 2002, č. 10, str. 502505.
GRULICH, T. Otázky darovací smlouvy. Právní rádce. 2005, č. 8, str. 14-16.
HOLUB, M. Reálné nebo konsenzuální? Několik poznámek k „Úvaze o procesu vytváření smluv a jejich vzniku“ od B. Vršinského. Bulletin advokacie. 2004, č. 3, str. 58-59.
JEHLIČKA, O., ŠVESTKA, J. Nad předkupním právem. Právní rozhledy. 1994, č. 5, str. 160-167.
KAPITÁN, Z. Darovací smlouva a problematika povahy vrácení daru. Časopis pro právní vědu a praxi. 1999, č. 1, str. 68-77.
KOPÁČ, L., ŠVESTKA, J. Úvaha nad přípustností tzv. anonymního sponzorství. Právní rozhledy. 1997, č. 1, str. 15-18.
LUŽNÁ, R. Vrácení daru. Právní rádce. 2008, č. 5, str. 22.
MIKEŠ, J., ŠVESTKA, J. Nad základními otázkami vrácení daru dárcem. Právní rozhledy. 2002, č. 4, str. 155-159.
MYTYZKOVÁ, P. Stručné zamyšlení nad institutem darování pro případ smrti. Ad Notam. 2007, č. 3, str. 82-83.
PECHA, R. K nároku na vrácení daru dle § 630 obč. zák. Právní rozhledy. 2002, č. 6, str. 284-285.
SPÁČIL, J. Zákonné předkupní právo, darování a směna spoluvlastnického podílu. Právní rozhledy. 2009, č. 11, str. 396-401.
VRCHA, P. Uplatnění nároku na vrácení daru v žalobě. Soudní rozhledy. 2002, č. 5, str. 165.
VRCHA, P. Vrácení daru. Právní rádce. 1997, č. 12, str. 4-11.
VRŠINSKÝ, B. Úvaha o procesu vytváření smluv a jejich vzniku. Bulletin Advokacie. 2003, č. 9, str. 63-66.
77
Právní předpisy
Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění Ústavního zákona 162/1998 Sb.
vyhláška Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (katastrální vyhláška), ve znění pozdější vyhlášky
zákon č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecný zákoník občanský (vyhlášen císařským patentem)
zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník
zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (v původním znění)
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vlastnictví bytů)
zákon č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (transplantační zákon)
78
zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Judikatura Ústavní soud
Nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95.
Nález Ústavního soudu ze dne 14. května 1997, sp .zn. II. ÚS 28/96.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97.
Nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/97.
Nález Ústavního soudu ze dne 14. července 2004, sp. zn. I. ÚS 272/01.
Nejvyšší soud
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. května 1921, sp. zn. R II 213/21.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. března 1923, sp. zn. Rv II 373/22.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. listopadu 1926, sp. zn. Rv I 952/26.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. ledna 1935, sp. zn. Rv I 1750/34.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. června 1936, sp. zn. Rv II 111/36.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. října 1936, sp. zn. R I 835/36.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. února 1940, sp. zn. Rv I 1413/39.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71.
Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71.
Rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. dubna 1977, sp. zn. 1 Cz 42/77.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. dubna 1984, sp. zn. 3 Cz 72/83.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. března 1991, sp. zn. 4 Cz 17/91.
79
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2000, sp. zn. 33 Cdo 2564/98.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2001, sp. zn. 28 Cdo 139/2001.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 1968/2000.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Odo 105/2001.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. září 2001, sp. zn. 25 Cdo 1005/99.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2731/2000.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 33 Odo 515/2001.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2114/2002.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. května 2004, sp. zn. 32 Odo 429/2003.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2248/2004.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 563/2004.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. března 2007, sp. zn. 29 Odo 266/2005.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. května 2007, sp. zn. 33 Cdo 2148/2007.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 140/2009.
80
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. července 2008, sp. zn. 33 Odo 984/2006.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. září 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2009, sp. zn. 23 Cdo 2914/2007.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 1302/2007.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4023/2007.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 1936/2008.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2354/2008.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 3321/2008.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 2064/2010.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 2435/2010.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 2781/2009.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1977/2009.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. srpna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4049/2009.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 1552/2011.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 33 Cdo 2163/2009.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. srpna 2012, sp. zn. 33 Cdo 4733/2010 .
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 33 Cdo 3776/2012.
81
Vrchní soudy
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. prosince 1993, sp. zn. 7 Cdo 75/92.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 1994, sp. zn. 3 Cdo 6/92.
Krajské soudy (KS)
Usnesení KS v Praze ze dne 31. března 1977, sp. zn. 6 Co 45/77.
Rozsudek KS v Českých Budějovicích ze dne 20. září 1991, sp. zn. 5 Co 1095/91.
Rozsudek KS v Brně ze dne 6. února 1996, sp. zn. 20 Co 72/95.
Usnesení KS v Ústí nad Labem ze dne 8. června 2000, sp. zn. 10 Co 399/2000.
Usnesení KS v Ústí nad Labem ze dne 22. března 2001, sp. zn. 12 Co 385/2000.
Rozsudek KS v Ostravě ze dne 19. března 2003, sp. zn. 57 Co 25/2003.
Rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. 19 Co 427/2005.
Rozsudek KS v Hradci Králové ze dne 22. května 2008, sp. zn. 19 Co 47/2008.
Ostatní
důvodová zpráva k zákonu č. 141/1950 Sb., občanský zákoník
důvodová zpráva k zákonu č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
CHALUPA, L. Žaloba na určení, vydání nebo vyklizení? dostupné na: http://www.akchalupa.cz/http:/www.akchalupa.cz/zaloba-na-urceni-vydani-nebovyklizeni.
SALAČ, J. Darování. 27. přednáška z cyklu předstátnicové výuky z občanského práva hmotného a procesního, 4. 4. 2013.
vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937
82
Resumé
Darovací smlouva reprezentuje jeden z nejobvyklejších smluvních typů občanského práva, s nímž se lze v běžném životě setkat. Její současná právní úprava v občanském zákoníku naopak představuje v porovnání s jinými kontrakty, jež kodex dále upravuje, rozsahově jednu z úprav nekratších. Nejen z tohoto důvodu plynoucí výkladové potíže pak nastávají zejména u zvláštního institutu vrácení daru, na jehož základě vznikne dárci za splnění stanovených okolností právo domáhat se vrácení daru. Cílem této diplomové práce je poskytnout jejímu čtenáři komplexní pohled na problematiku darovací smlouvy a následně samotného vrácení daru, jak z hlediska teorie, tak samotné soudní praxe, bez níž se zde vzhledem ke stručné zákonné úpravě nelze obejít. Jedná se o úkol nelehký, zvlášť pokud jde o institut vrácení daru, jenž je v občanském zákoníku vymezen pouze v jediném ustanovení, které již od počátku své existence vyvolávalo v odborných kruzích nad některými spornými momenty řadu úvah a diskusí; netřeba uvádět, že navrhovaná řešení se v nejednom případě od sebe rozcházejí. S tímto souvisí samozřejmě i existence bohaté soudní judikatury, jež se snaží některé neurčité pojmy vyložit či případné chybějící úpravy dovodit; opět platí, že ne vždy jsou její závěry souhlasně přijímány civilistickou teorií. S jistou nadsázkou se tak dá říci, že tato práce představuje zejména ve své části týkající se vrácení daru určitou snahu o zachycení existujících pohledů na nejasné otázky a je nutné k ní přistupovat s vědomím, že po jejím přečtení získá její čtenář do určité míry představu o tom, jaké možnosti jejich řešení se v teorii nabízejí a k čemu se přiklonila praxe, nežli skutečnou jistotu, že některé řešení je správné. Tato diplomová práce se skládá z celkem čtyř základních kapitol, jež jsou pro větší přehlednost dále logicky členěny. Úkolem první kapitoly je na několika stranách popsat postupný historický vývoj darování a vrácení daru, počínaje právem římským, přes obecný zákoník občanský, až po socialistické kodexy z druhé poloviny 20. století. Následující druhá kapitola se již zabývá v současnosti platnou a účinnou právní úpravou darovací smlouvy. Darovací smlouva je zde v prvé řadě charakterizována z hlediska svých pojmových znaků. Následuje vysvětlení způsobů jejího uzavření a potřebných náležitostí k jejímu platnému vzniku. Dále jsou popsány základní prvky právního
83
vztahu z darování. Zmíněny jsou rovněž možné modality darování. Poté následuje podkapitola věnující se otázkám s darováním souvisejícím a konečně způsobům zániku darovacího právního vztahu. Třetí kapitola je nejrozsáhlejší a věnuje se samotnému vrácení daru. V prvních podkapitolách jsou nejprve definovány základní pojmy s vrácením daru související a následně je přistoupeno k výkladu samotného procesu, jak má dárce postupovat a co může žádat zpět. Pro úzké spojení s vrácením daru následují podkapitoly týkající se práva procesního a praxe katastrálních úřadů (vrací-li se nemovitý dar podléhající zápisu do katastru nemovitostí). V neposlední řadě je prostor věnován také zániku a promlčení tohoto práva dárce. A konečně je poslední podkapitola zaměřena na reálné případy z rozhodovací praxe soudů. Poslední kapitolou této práce je kapitola čtvrtá, jež slouží k prezentaci nové právní úpravy darovací smlouvy a odvolání daru, kterou přinese nový občanský zákoník s účinností od 1. ledna 2014.
84
Summary
Contract of donation may be considered as one of the most common contractual type of the civil law that everyone can meet in everyday life. On the opposite its present legislation in the Civil Code represents one of the briefest ones in comparison with other contracts regulated there. Not only for this reason problems while interpretation appear, especially with respect to the special legal institute of return of the gift which gives the donor the right to revoke the gift under certain circumstances. The aim of this thesis is to provide its reader the comprehensive view of the contract of donation and subsequently return of the gift itself not only from the viewpoint of the civil theory but also from the perspective of judicial practice when it is impossible to dispense with it given the concise legislation. It is not an easy objective particularly when it comes to the institute of the return of the gift that is defined in only one provision of the Civil Code which provoked just from the beginning of its existence a number of consideration and discussion among professional public over some controversial matters; there is no need to mention that suggested solutions diverge. Then there is also important role of practice of the courts that attempts to interpret the undefined terms, but it is similar as above, not always are its conclusions approvingly accepted by the theory. With certain exaggeration man can say this thesis represents certain effort to introduce existing opinions on unclear issues especially as far as the chapter about the return of the gift is concerned and its reader should be aware of the fact that after finishing the reading he will have conception of various possibilities how these issues can be dealt in theory and how the judicial practice solve them more than actual confidence that one of those solution is correct. This thesis consists of four basic chapters, which are further logically divided into other sections. The first chapter’s task is to describe gradual historical development of donation and return of the gift, starting at the Roman law through the Austrian Civil Code after the socialist civil codes from the second half of the 20th century. Following second chapter is already dealing with the valid and effective legal regulation of contract of donation. At first the contract is characterized according to its conceptual elements. The other section explains how to enter into this contract and what required
85
elements must be complied so that the contract is valid. Then basic components of this legal obligation are described. Other possible variations of donation are also discussed. The following section mentions various matters related to donation and finally the last section considers the ways how this legal obligation can discharge. The third chapter is the longest one and it is called “Return of the Gift”. In its first sections the basic concepts relating to the returning the gift are defined and subsequently the process itself is concerned that means what is the donor supposed to do and what can he ask back. Other sections concern procedural aspects and the Land Registry practice (when the returning gift is real property that is subject to the register) given the close connection with the topic. Last but not least there is a section about extinguishment and statutory bar of this donor’s right. After all the last section is focused on the actual cases of return of the gift that courts had to settle. The fourth chapter is the last one. It presents the new legal regulation of the contract of donation and the revocation of the gift that is regulated in the New Civil Code that will become effective as from January 1st 2014.
86
Contract of Donation with a Focus on the Return of the Gift
Key words – klíčová slova Return of the Gift – vrácení daru Contract of Donation – darovací smlouva
87
