Dar od boha, oběť, štěstí, radost a především poctivá práce

cena 39 kč / ročník 42

www.i-brana.cz

O životním poslání Rozhovor se Zuzanou Filipkovou na str. 6

Vánoční večírek Povídka na str. 26

A přece je!

Dar od boha, oběť, štěstí, radost a především poctivá práce

Foto FLicKr, design Ondřej Košťák

Příběh na str. 29

Milí čtenáři,

co asi tak může chlap napsat o mateřství, říkám si. Nejlépe bude, poradím-li se s manželkou. Je matkou dvou dětí, vyrůstala v rodině s třemi sourozenci a její babička odchovala dokonce dětí pět, takže vlastních zkušeností, jakož zkušeností převzatých z první ruky, by měla mít dost a dost. A to nepočítám informace, které za dvacet čtyři let nasbírala od mé maminky a od všech dalších církevních matek včetně pedagogické, psychologické a duchovní literatury. Nespletl jsem se. Ještě jsem ani nedořekl svou prosbu a už citovala svou oblíbenou spisovatelku Agathu Christie: „Podívejte se jen na kteroukoliv obyčejnou kočičí mámu. Má svoje koťata, vášnivě je chrání a poškrábe každého, kdo se k nim přiblíží. A pak, asi tak za týden, se začne vracet ke svému vlastnímu životu. Vyjde si ven, trochu si zaloví a od mláďat si odpočine. Stále je ještě chrání, když je někdo napadne, ale už není jimi plně zaujata. Trochu si s nimi pohraje, a začnou-li příliš dovádět, pustí se do nich a naplácá jim. Tak jim dá na srozuměnou, že chce mít chvíli pokoj. Vrací se do přirozeného stavu, rozumíte. A jak vyrůstají, stará se o ně čím dál méně a její myšlenky tím více putují k půvabným kocourům v sousedství. To byste mohl nazvat normálním příkladem samičího života.“ Nevím, nevím, maličko jsem znejistěl, jestli přirovnání kočky domácí k matkám lidským nepohorší všechny ty skvělé mateřské mámy, které jsou schopny vychovávat své děti až do svého (i jejich) nejdelšího stáří? Ale nechám to tak, snad se s tím nějak vyrovnají. Přece jenom nenapsal to muž, ale žena a matka dcery Rosalind. Tak a je to, vánoční editorial o mateřství je napsaný, mám klid. Už proto, že se čtenáři mohou i bez mého úvodníku začíst do skvělých článků žen a matek, jejichž pohledy na mateřství jsou velmi pestré. A pokud by chtěli znát i chlapský přístup, nebudou zklamáni. Jen mě napadá, jaká je škoda, že se nám nic nedochovalo z pera Marie, matky Ježíšovy, protože její zkušenosti musely být zcela jedinečné… šéfredaktor

z



3





6



10

22

24

26

29

SLOVO

Uvidět a vidět Ježíše

Stanislav Stebel

ROZHOVOR

O životním poslání

Zuzana Filipková

TÉMA

Mateřství

Eva Jelínková

POVÍDKA

Předvánoční perníčková

Michaela Toušková

EXEGEZE

Mariino vyznání

Bronislav Matulík

POVÍDKA

Vánoční večírek

Hana Pinknerová

PŘÍBĚH

A přece je!

Roman Šťastný



DISKUSE



SERIÁL - Z LÉKAŘSKÉHO HLEDISKA

32

34

38

Komunální volby Pán Bůh má každého obzvláště rád

Rut Vovsová

POST SCRIPTUM

A kto je môj bližný?

Daniel Pastirčák

připravujeme:





TÉMA

Biblické vyučování v církvi

Pavel Černý

Uvidět a vidět Ježíše Zjevení 1,9-18

A

Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan 1,14 Co je největší potřebou sboru a církve? Jaký dar byste chtěli dostat na Vánoce, který uspokojí vaši potřebu? Po čem toužíte? Můžeme dostat mnoho věcí, které potěší, ale můžeme rovněž obdržet něco z té duchovní oblasti, co nás rozzáří. Více než všechny dobré věci, jež máme a chtěli bychom mít, potřebujeme ideál, který rozzáří oči a srdce k lásce. Evropa a církev potřebuje nový ideál: žít v nadšení pro někoho, kdo za to stojí. Vánoce nám možná připomenou tuto touhu – spatřit Ježíše. Touhu jednotlivců i skupin lidí. Už ve Starém zákoně Jákob v Penúel uviděl Boha tváří v tvář a jeho život byl jednou provždy proměněn. Simeon v Jeruzalémě při pohledu na malého Ježíše vyznal, že může umřít. A co říci o Janovi ve vyhnanství na ostrově Patmos, když uviděl Ježíše!

Ježíše vidíme nejjasněji v těžkých situacích

Jákob byl v tíživé osobní situaci, Simeon viděl dlouhodobý úpadek izraelské víry a Jan se při psaní knihy Zjevení nacházel v období velkého pronásledování církve. Za takových okolností prožíváme napětí a rozpor mezi vírou a realitou, mezi zaslíbením a  jeho naplněním. Znáte situace, kdy se hluboce věřícím rodičům, kteří milují

Boha, narodí postižené dítě nebo nadějný pracovník ve sboru onemocní zákeřnou nemocí. Kolik otázek si klademe! Miluje nás Bůh? Proč nevyslýchá modlitby? Za co to přišlo? Jen si vzpomeňme, kdy jsme to naposled prožili. Jan nedávno slyšel Ježíšova slova „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ a vidí, že moc má v rukou Řím, který pronásleduje církev a posílá tisíce křesťanů na smrt. Jak to s mladými sbory v Asii dopadne? Pronásledování se na mnoha místech ve světě děje i v dnešní době. My v Evropě dnes spíše prožíváme bezmoc v zápase s materialismem, lhostejností a  nezájmem o  evangelium (a sami doplňte další). Během Ježíšova fantastického tříletého působení stačilo slovo a  láska vítězila nad zlem v různé podobě. Ať to byla nemoc či smrt, anebo lidská křivda. Potom Ježíš odešel k Otci. A my dnes jako bychom prožívali to, že svět je všemohoucí a Kristus bezmocný – jako to nemluvně v Betlémě. Naše víra se chvěje. V mimořádných situacích zasáhne Pán Bůh mimořádnou zkušeností, jakou prožil Jan na ostrově Patmos, jindy nám zůstává (jen) důvěra v Boží slovo. Vidění Janovi pomohlo vidět svět jinak, to, že všechno je jinak. Kristus je Pán, Pán vesmíru a světa. Je to účast na Ježíšově soužení, kralování i vytrvalosti (v. 9). Rovněž údělem naší víry jsou tyto tři složky účasti na Ježíšově soužení, kralování i vytrvalosti. Jsme ochotni přijmout všechny tři? 

Přijď, ó Pane Ježíši, jako světlo v plné moci, jež jak slunce ve výši rozptyluje přístrach noci! Prosvěť, prozař moje nitro, vzbuď v něm krásné, věčné jitro! Křesťanský kancionál 114 2. sloka

Co se změní, když uvidíme Ježíše?

Nezmění se okolnosti učedníkova života, ale učedník sám. Nezmění se Ježíš, ale člověk. Boží sláva proměnila Izajáše v chrámu (Iz 6) i Kristovy učedníky. Nepotřebují jinou plnost než tu, kterou poznali v Ježíši. O tom nám vydávají svědectví. Jan, který měl předtím velmi blízký vztah s Kristem, stojí tváří v tvář Bohu. Setkali jste se už s Bohem tváří v tvář? Pomůže to překonat pochybnosti, pomůže to opět milovat Boha. Když k tomuto setkání dojde poprvé, je to úvodem k dalším setkáním, která přijdou. Jan se setkává se slovem, pravicí a zářící osobou. Setkal se opět se vzkříšeným Ježíšem. Jaký výsledek mělo toto setkání? Spatřit Ježíše přináší osvobození od strachu. Slovo „Neboj se“ a vlídný dotyk stavějí Jana i nás znovu do zápasu o církev a svět. Kdo uviděl Boha, nebude se bát ničeho, jen Pána Boha. Často v Bibli výzva „Neboj se“ je výzvou k víře. „Věř, důvěřuj mi“. Víra je vlastně důvěra v Krista. Biblická bázeň není strach ale strach

Ing. Stanislav Stebel (56) Vystudoval Vysokou školu dopravní v Žilině a 12 let tam pracoval ve Výzkumném ústavu dopravním. V roce 1989 byl církví povolán do kazatelské služby, kterou započal ve Vsetíně v roce 1990, pak sloužil v Ostravě a v Hrádku. 12 let byl členem Rady CB a nyní je koordinátorem evangelizace ProChrist v ČR. S manželkou Jindřiškou mají tři dospělé děti a čtyři vnoučata.

zarmoutit Boha nevěrou, hříchem či jiným způsobem. A tato bázeň před Bohem je spojena s jistotou jeho lásky ke mně. V Kristu jsem vše dal do pořádku pro tebe. Jsi můj/má. Jsem s tebou v této chvíli a zůstanu s tebou do budoucna.

Zářící ideál je nakažlivý

Prožijeme-li takové mocné setkání s Ježíšem, tak nás to promění a po čase, jako by se prožitek ztrácel. A my stojíme znovu před volbou, zda budeme žít v sobeckém světě šedi, bez nadšení a s pohaslým zrakem, anebo se zářícíma očima pro Pána Ježíše. Ježíš přišel, pobýval se svými učedníky a nakazil je Boží slávou a chtěl, aby to v jejich životech vydrželo. Ukázal jim, jak vidíme v Janově příběhu na ostrově Patmos, že - je první a poslední, počátek i cíl, - živý a dostupný k opětovnému setkání i trvalému přebývání skrze víru, - byl mrtvý, umrtvený kvůli našim hříchům, aby zbavil smrt moci, - žije na věky věků, a proto dává věčný život, - má klíče od mé i tvé smrti i záhrobí. Tyto všechny věci nám mají připomenout i letošní Vánoce. Pokud nás potkala ztráta radosti ze spasení nebo jiná ztráta anebo jakási „šeď víry“, či nebezpečný stereotyp, jsou Vánoce příležitosti ke změně. Nemusí to tak zůstat, vždyť Boží Syn Ježíš přišel na svět. Narodil se, aby nás změnil. Chce, abychom prožívali Boží lásku a abychom měli zářící oči. Jak to prožít? Nemusíme prožívat situaci Janova vyhnanství. Můžeme vstoupit do sebe, rozjímat a zamyslet se, co Ježíš pro nás udělal svým příchodem na naši planetu? Co udělal pro mne? Boží slovo, adventní a sváteční kázání Božího slova, osobní ztišení či kontemplativní modlitba nám mohou pomoci uvidět Ježíše znovu. Uvidět, abychom Ho mohli vidět v situacích našeho života, které budeme prožívat. Při jedné cestě autem v zácpě na dálnici ve vedlejším pruhu stálo auto metalové hudební skupiny. Řidič vystoupil a měl na tričku nápis „Bůh nás nenávidí stále“. Jsem rád, že nám Vánoce připomínají právě opačné vyznání: „Bůh nás miluje stále“. Dokázal to narozením Ježíše, aby nám zpřítomnil svou blízkost. Abychom šli životem s Ním. Nepotřebuješ znovu spatřit Boha? Pamatuješ na to, že on bude mít poslední slovo? Pokud ano, Vánoce jsou k tomu  velmi příhodným časem. StANiSlAV StEbEl

4

Adresa redakce: Brána, Soukenická 11, 110 00 Praha 1 ● e-mail: [email protected]

Ohlas na článek o bibli

Málokdy se stane, že článek na jedné stránce časopisu přinese tak základní řešení obtížného teologického problému, jaké často nenacházíme třeba v celé knize. Myslím, že se to podařilo Zdeňkovi Vojtíškovi ve sloupku „Bible a úcta k ní“ (Brána 10/2010, 17str.). Takový sloupek se nepíše pouhým usednutím k počítači, ale je za ním mnoho studia, přemýšlení a modliteb. Vyjadřuje autorův životní postoj a tak apeluje na postoje naše. Bratr Vojtíšek se pustil odvážně do citlivého tématu, skoro bych řekl, že vstoupil na tenký led, ale úspěšně přešel. Říká, že nechce zpochybňovat Bibli jako takovou, ale spíše naše projevy úcty k ní. Nemusíme ji zrovna líbat jako katolíci, a přece kolem ní chodíme po špičkách a hlídáme jeden druhého. Autor nám připomněl, že Bible není jako Korán nebo kniha Mormon, tedy spadlá z nebe zázračným způsobem. V Bibli vždy mezi mluvícím Bohem a námi naslouchajícími stojí svědkové, kteří Boží oslovení a jednání prožili a předávají nám je svým osobitým způsobem. Pokusy o doslovné výklady jsou tedy stejně matoucí jako racionalistická kritičnost. Bible je pro nás Božím slovem, ale Božími ústy či perem byl vždy nějaký člověk. Doba, dě-

jiny a osobní prožitky prověřily věrohodnost těchto svědků a přiměly sbor rabínů a později křesťanskou církev říci: Tohle je to pravé. A tak i my tomu věříme, žijeme i kážeme na základě jejich svědectví o Bohu. Kdosi napsal, že Bible je podobná sbírce výpovědí svědků, které soud předvolal, aby svědčili v kauze Bůh a člověk. Někdy jsou ta svědectví dost lidsky rozmanitá, ale převyšující skutečnost Boží je mimořádným způsobem sjednocuje. Z. Vojtíšek upozorňuje, že skutečným a definitivním Božím Slovem je Ježíš Kristus (Žd 1,1). Osobně jsem zvláště vděčný za předposlední odstavec citovaného článku. Bratr v něm varuje před tvrdým až neuctivým uplatňováním „biblických zásad a principů“ vůči druhým, často klopýtajícím lidem. Myslím, že pak bychom byli jako ti, kdo správně tvrdili: „Mojžíš nám přikázal takové kamenovat.“ Ale Pán Ježíš řekl: „Já tě neodsuzuji.“ (J 8, 3-11). Ježíš se podle Vojtíška „vždy zajímal o individuální životní příběh jednotlivého člověka“.

Na lůžku jsem četl „Bránu 10/2010“ a oslovily mne dva články: Rozhovor s kazatelem Stanislavem Heczkem, kterého znám po celou dobu jeho působení v Brně. Také já jsem jezdil služebně do bývalého Sovětského Svazu obtěžkán duchovní literaturou právě od bratra Stanislava. Také já jsem při modlitbě, kdy je člověku nejhůře, Bohu slíbil, že chci více dávat Bohu i svým bližním. Při čtení článku o Etiopii jsem se rozhodl, že budeme spolu s manželkou dávat 630.-Kč měsíčně na dítě. Je mi téměř 67 let a nevím, co přinese budoucnost, ale Pán to ví a na Něj se můžeme spolehnout. Soli Deo Gloria. iNg. JiŘí káŇA inZerce

PAVEl JAVOrNiCkÝ

Vážení bratři a sestry,

zakusil jsem si bolesti, ležím v nemocnici a půjdu na operaci. Velmi jsem si uvědomil, jak vše závisí na Boží milosti - jsme v Boží ruce. Přestože jsem věřící od mládí, uvědomil jsem si, že jsem celý život přijímal tak mnoho štědrých darů a jen málo jsem dával do služby Pánu Ježíši.

Hledejte ve svém okolí nové čtenáře a poskytněte jim svá přečtená čísla. I to je misie.

redakce a administrace: Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56, fax 222 31 64 62 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected] Číslo 12/2010, ročník Bratrské rodiny 42, Českobratrské rodiny 68 • Vyšlo 1. 12. 2010 • Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík • redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, Jiří Sedláček, PhDr. Daniela Sedláčková, Jana Šrámková, MgA., ing. Karel Fojtík, Mgr. Petr Grulich j.h. • Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková • Vydavatel: KODeX o.p.s. • iČ 27895980 ev. č. MKČr: e 5080 • iSSn 1803-828X • Tisk: GrAFOTecHnA PrinT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. 5

Co všechno může církev v naší společnosti udělat pro lidi s hendikepem, pro seniory a bezdomovce? Slezská diakonie, které v tomto roce oslavila 20. výročí od svého založení, dává zcela konkrétní odpověď.

O životním poslání

se Zuzanou Filipkovou, ředitelkou Slezské diakonie letos Slezská diakonie oslavila 20. výročí od svého vzniku, jaké byly začátky, a byla jsi při tom? Ve Slezské diakonii pracuji od roku 1993, tzn. že jsem zde byla téměř od začátku. Byla jsem u toho, když jsme začínali práci ve velmi skromných a nesnadných podmínkách, což v té době nebylo vůbec jednoduché. S Boží pomocí a také díky obětavému nasazení zaměstnanců se nám podařilo za těch dvacet let rozvinout velmi široké spektrum nabídky různých sociálních služeb. Dá se vůbec srovnat kvalita péče, kterou jste poskytovali tehdy, s tím, co nabízíte nyní? Určitě nelze srovnávat kvalitu péče, která byla poskytována na počátku a nyní. V té době šlo hlavně o nastavení a rozšiřování aktivit. Nyní jde o intenzivní a kontinuální zavádění a zvyšování kvality poskytovaných služeb. Kvalitou se zabýváme již od roku 2001, přestože povinnost zavádět Standardy kvality sociálních služeb platí pro její poskytovatele až od roku 2007. Velice oceňuji, že jsme začali tyto standardy ve Slezské diakonii zavádět s takovým předstihem. Nyní probíhají pravidelné inspekce v různých zařízeních, které mají charakter státní kontroly. Bylo jich u nás již šest a vždycky s kladným výsledkem. V mottu Slezské diakonie se vyskytuje pojem „křesťanské hodnoty“, jak bys ho vysvětlila? Především jde o základní duchovní hodnoty, které vyplývají z křesťanské víry. Měly by se projevovat v životě každého pomáhajícího a následně v přístupu k těm, kterým sloužíme. 6

Jde o problematiku pro naši práci velice důležitou, proto ve druhé polovině letošního roku došlo ke vzniku pracovní skupiny, která se zabývala obsahem a aplikací křesťanských hodnot do sociální praxe Slezské diakonie. Přemýšleli jsme např. o tom, co znamená pro zaměstnance pracovat v křesťanské organizaci, jak se projeví aplikace Božích morálních principů, čili Desatera, v pomoci klientovi, co znamená pro pracovníky osobní povolání ke službě atp. Je velmi sympatické, že se snažíte zohledňovat lidskou individualitu, co to ale v praxi znamená? Opravdu je tomu tak. V centru pozornosti je vždy člověk a jeho potřeba. Celou naši práci stavíme na Ježíšových slovech z Matoušova evangelia: „Neboť jsem hladověl a dali jste mi jíst, žíznil jsem a dali jste mi pít, byl jsem na cestách a přijali jste mě, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou.“ V praxi to pak vypadá tak, že zpracováváme indi-

Mgr. Zuzana Filipková, Ph.D. (43) Vystudovala gymnázium s polským vyučovacím jazykem v Českém Těšíně, Pedagogickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě (obor Vychovatelství pro osoby vyžadující zvláštní péči), doktorské studium (obor Speciální pedagogika) absolvovala na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Od roku 1993 až doposud pracuje ve Slezské diakonii. Je vdaná a s manželem Tadeášem mají dva syny, Tymoteusze (19 let) a Szymona (15 let).

let, učit se a pracovat srovnatelně se svými vrstevníky bez postižení. Ve spolupráci se Slezskou církví evangelickou a. v. provozujeme také dvě školy, a to Církevní mateřskou, základní a střední školu se sídlem v Českém Těšíně a Církevní mateřskou a základní školu se sídlem v Krnově. Obě školy navštěvují žáci a studenti se zdravotním postižením a mohou při tom současně využívat služeb naší diakonie, např. rehabilitace.

Foto archiv Zuzany Filipkové

viduální plány jednotlivých uživatelů sociálních služeb a každý klient má svého klíčového pracovníka, na kterého se může obrátit s různými záležitostmi, se kterým řeší různé těžkosti. Klientům jsou rovněž nabízeny různé možnosti trávení volného času, např. fakultativní služby apod. Věnujete se lidem hendikepovaným, starým a lidem bez domova. Vezměme to po pořádku, s jakým hendikepem lidé u vás mohou nalézt pomoc, na co se specializujete? Naše služby nabízíme lidem s různými druhy postižení, jako jsou např. mentální postižení, autismus, tělesná postižení, kombinované vady atd. Klientům je poskytována kvalifikována a odborná péče s lidským přístupem ve stacionářích, terapeutických a chráněných dílnách, v chráněném bydlení, v domovech pro osoby se zdravotním postižením, v poradnách rané péče, a další. Cílem této činnosti je poskytnout osobám s postižením takovou podporu, aby mohly byd-

Populace stárne, rozvíjíte péči o  seniory a připravujete se na nárůst této části klientely? Musíme se připravovat, protože demografické změny postupují skutečně rapidním tempem. Očekává se, že počty velmi starých lidí nad osmdesát se v následujících dvou dekádách zvýší o více jak padesát procent ve většině členských států EU. Po roce 2050 by se měl počet velmi starých osob téměř ztrojnásobit. Nyní lidé v seniorském věku mohou u nás využít domov pro seniory, pečovatelskou službu, domovinku pro seniory, zejména ti, kteří trpí Alzheimerovou chorobou či vaskulární demencí, tísňovou péči, asistenční a  odlehčovací služby. Chceme tak zachovávat důstojnost, užitečnost a radost z lidského života, který už na sobě nese pečeť mnoha prožitých let. Jsou klienty vašich domovů pro seniory především křesťané? Naše služby jsou otevřené pro celou společnost České republiky. Poskytujete oproti státním sociálním službám nějaký nadstandard? Slezská diakonie je velká organizace a nabízí různorodé sociální služby, které jsou však oproti jiným poskytovatelům, příspěvkovým organizacím, menší, a to ve smyslu kapacity. Zaměřujeme se především na sociální začleňování. Velkou výhodou menších služeb je individuální přístup 

ke klientovi, možnost otevřeně komunikovat o jejich problémech, přáních, požadavcích a reagovat na ně. U poskytovatelů, kteří provozují větší služby, je rizikem anonymnost klientů. Tomu se snažíme vyhnout. Druhý aspekt, který nás odlišuje, je bezesporu duchovní rozměr služby. Veškerá nabídka aktivit s duchovní tématikou je dobrovolná, avšak pokud mají naši klienti zájem, můžeme jim poskytnout duchovní oporu. Nabízíte tedy nejen bohoslužby, ale také službu duchovních a pastoračních pracovníků? Jednotlivá střediska mají možnost spolupracovat se sbory Slezské církve evangelické a.v. a dalších církví. Klienti mohou navštěvovat bohoslužby a zapojit se do života různých sborů. Rovněž zaměstnanci spolu s klienty mají možnost se účastnit každé ráno ranních pobožností či křesťanských klubů, jak ve střediscích, tak i na Ústředí Slezské diakonie. Vše je založeno na dobrovolnosti a nabídce. Ve Slezské diakonii v současné době působí tři duchovní, kteří zabezpečují pastorační péči a podporu klientům i zaměstnancům. I v této rovině se jedná o osobní, individuální přístup. Vzhledem k velikosti organizace zajišťují duchovní péči pastoři sborů Slezské církve evangelické a.v. a dalších spolupracujících církví, kteří dobrovolně docházejí do středisek naší organizace. Velikým problémem jsou lidé bez domova, společnost si s nimi neví rady, většina se od nich odvrací, vy se jich ujímáte, ale jak a je jim vůbec pomoci? Bezdomovectví je skutečně velkým problémem. Denně na ulici přibývají noví a noví lidé, kteří přišli o práci, bydlení, střechu nad hlavou. I ti u nás mohou nalézt pomoc. Provozujeme několik azylových domů pro muže i ženy a matky s dětmi, noclehárny, denní centra. Poskytujeme jim stravu, radu i pomoc, jak najít zpátky své místo ve společnosti, svůj domov. Za velký úspěch považujeme získání několika bytů a navrácení některých klientů s pomocí asistence do společnosti. V azylových domech se mohou pracovně realizovat v terapeutických dílnách, jako je truhlářská dílna, košíkářská dílna, v kuchyni apod. Čas Adventu a Vánoc bývá zvlášť pro bezdomovce těžký, připravujete pro ně letos něco speciálního? V zimním období každoročně dochází k navýšení kapacit nocleháren, především v době velkých mra

zů. V těchto dnech dáváme možnost přenocovat také v denních centrech. V letošním roce budeme distribuovat spací pytle, případně deky. Také budeme rozdávat potraviny. Na Štědrý den se chystáme roznášet vánoční polévku. Dále připravujeme vánoční balíčky. Plánována je také tradiční štědrovečerní večeře s vánočním posezením. Tato akce je otevřená i pro osoby zvenku. V neposlední řadě se bude konat vánoční program pro děti a programy spolupracujících církví. Jaké další služby ještě nabízí Slezská diakonie? Ve své práci se zaměřujeme také na děti a rodinu, na poradenství a dobrovolnictví. Děti a mládež mohou navštěvovat nízkoprahová zařízení. Maminkám s dětmi je k dispozici mateřské centrum. Do sociálně slabších rodin docházejí sociální pracovnice, které poskytují asistenci. Pamatujeme i na ženy s  dětmi v tísni, které mohou využívat služeb azylových domů. V poradnách nabízíme možnost společného hledání řešení nejrůznějších životních situací. Pomáháme obětem trestného činu, násilí, týrání a zneužívání a poskytujeme odborné rady, informace a pomoc všem lidem, kteří se na ni obrátí. Cílem poradenské činnosti je, aby lidé v těžkých chvílích věděli, že na problémy nejsou sami. Zajímavými projekty jsou rovněž kavárny, které máme ve Frýdku-Místku a v Krnově. Návštěvníky obsluhují lidé se zdravotním postižením, kteří zde na nácvikových pracovních místech získávají a rozvíjejí své pracovní a sociální dovednosti. Co je financováno pojišťovnami, státními dotacemi a co si klienti musí kupovat sami? Slezská diakonie je financována vícezdrojově. Největším zdrojem jsou finanční prostředky, které poskytuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ze státního rozpočtu na základě dotačního systému. Dalším zdrojem Slezské diakonie jsou finanční prostředky krajů, které jsou poskytovány na základě grantů nebo dotačních řízení. Slezská diakonie se zapojuje do komunitního plánování jednotlivých měst, z čehož vyplývá velmi dobrá spolupráce s jednotlivými městy. Naše organizace získává finanční prostředky na základě každoroční žádosti o příspěvek. Jednotlivé subjekty samosprávy rozdělují prostředky podle individuálních pravidel. Velkou inovací ve způsobu získávání financí pro zajištění fungování sociálních služeb jsou veřejné

zakázky v rámci evropského projektu „Podpora a rozvoj služeb sociální prevence v Moravskoslezském kraji“. V rámci těchto zakázek financuje naše organizace služby sociální prevence, tzn. provoz sociálně-terapeutických dílen, azylových domů, nízkoprahových denních center, sociální rehabilitace, apod. Samotní uživatelé sociálních služeb se také podílejí na krytí provozních nákladů. Další příjmy tvoří české a zahraniční nadace a fondy, dary církevních sborů, Ministerstvo kultury, vnitra, úřady práce, granty, účelové dary individuální dárci, firmy a sponzoři. Zaměstnáváte především křesťany s odborností nebo stačí pouze odbornost? Co se týče zaměstnanců, ideální by bylo zaměstnávat křesťany s odborností. Ne vždy je to však možné. Proto si vážíme snahy a úsilí všech zaměstnanců, kteří svou práci vykonávají s láskou a v souladu s posláním Slezské diakonie.

Slezská diakonie je nestátní nezisková organizace, která poskytuje své služby v sociálně-zdravotní oblasti. Svou činnost zakotvuje na praktické realizaci biblických zásad lásky a služby lidem potřebným a lidem v nouzi. V centru pozornosti Slezské diakonie stojí lidé s postižením, senioři, lidé bez domova a všichni, kteří se dostali do nejrůznějších těžkých životních situací. Slezská diakonie působí na území Moravskoslezského kraje od roku 1990, kdy navázala na dřívější charitativní působnost Slezské církve evangelické a.v., započatou na počátku 20. stol. V roce 2005 rozšířila Slezská diakonie svou působnost i do Jihomoravského kraje a později také do Olomouckého kraje. V současné době provozuje Slezská diakonie zhruba 100 služeb ve více než padesáti střediscích. Zaměstnává 600 osob a působí v ní také tuzemští dobrovolníci (nyní 173 osob) a dobrovolníci ze zahraničí (nyní 8 osob) z Francie, Slovenska, Ukrajiny a Německa.

Od prosince pracuješ jako ředitelka Slezské diakonie, měla jsi vždycky k tomuto druhu služby blízko, nebo je to pro tebe především zaměstnání a své křesťanské poslání vidíš ještě někde jinde? Práce ve Slezské diakonii je pro mne osobně skutečně životním posláním. Vždy jsem toužila sloužit Pánu Bohu a v této organizaci jsem nalezla své místo. Skvělé je, že se zde pojí jak služba, tak moje odbornost a profesionalita. Práce na tvém postu má jistě tendenci tě pohltit, jak relaxuješ a jak budeš trávit letošní Vánoce? Na odpočinek nezapomínám. Volné chvíle trávím nejraději se svou rodinou a přáteli. V manželovi mám velkou oporu. Považuji ho za jeden z největších darů od Pána Boha. Rádi spolu vyrážíme do přírody, na hory, na lyže. Vždy si s sebou bereme mnoho knih a hltáme tisíce stran. Rodina je pro mne nesmírně důležitá. Děkuji Bohu, že mi ji dal a že mi také svěřil nádherný úkol být manželkou i matkou. Vánoce tedy budu trávit s rodinou a s přáteli. Děkuji za rozhovor.



bronislav matulík



inzerce

Foto FLicKr a archiv

Posláním ženy je mít děti, ale nejen to. Děti je třeba vychovat, žena je tudíž prvním a nejdůležitějším z pedagogů. Poslání ženy ale nezačíná ani nekončí porodem nebo okamžikem, kdy děti vyletí z hnízda. Žena je přece Bohem obdařena mnoha dalšími schopnostmi, touhami a možnostmi, které čekají na své naplnění.

eVA JeLÍnKOVÁ

10

D

odnes, i když je to už málem dvacet let, mám tu příhodu před očima. Byly jsme s mojí tehdy možná osmiletou, devítiletou dcerou v nějakém obchodě, kde se s ní dala do řeči milá, sympatická (alespoň mi tak tehdy připadala) slečna prodavačka. Kromě jiného nadhodila běžnou konverzační otázku (vlastně nechápu, proč mají dospělí takovou potřebu se takto nesmyslně malých dětí ptát): „Čím bys chtěla být, až budeš velká?“ Moje holčička se na ni bezelstně podívala a řekla: „No přece maminkou.“ Slečna se okamžitě dala do smíchu, ve kterém bylo tolik podtónů výsměchu a zpochybnění, že to to malé děvčátko úplně zmátlo a zaskočilo. Copak řekla něco špatně? Copak není mateřství tou nejnádhernější a nejdůležitější věcí na světě? Viděla jsem, jak něco v jejích zářivých tmavých očích pohaslo. Byla to její první zkušenost s tím, jak jsou hodnoty, které byly po staletí něčím určujícím a samozřejmým, relativizovány… Mateřství už není tou hodnotou, jakou bývalo… Pak s touto skutečností

Po jedenácti porodech mám o jedenáct kilo víc Ladislav Nágl

Moje žádost o ruku manželky byla před sedmadvaceti roky posouzena kladně a já se tehdy v duchu už těšil, že si od oltáře s rukou přivedu domů i celý krásný zbytek její majitelky. A budeme se milovat až do smrti. Obojí naši rodiče byli ovšem přesvědčeni, že jsme začali trénovat tuto disciplínu už mnohem dříve a blesková svatba po dvouměsíční známosti je pro ně toho jen nezvratným důkazem. Přesvědčovat je o opaku bylo plýtváním slov. Obě tchýně bedlivě pozorovaly bříško mladé paní, a když v následujících měsících nevykazovalo pražádné putování ke kulatosti, povzdechla si nakonec jednoho dne tchýně: „Já se snad těch vnoučků ani nedočkám.“ Časem se ovšem ukázalo, že ten-

byla konfrontována častěji, to když jsme s dětmi vyplňovali různé dotazníky a u kolonky povolání matky se její sourozenci často ohrazovali: „Mami, když tam píšeš ‚v domácnosti‘, tak se na nás všichni dívají divně a ptají se, jestli opravdu je naše máma s náma jenom doma? Napiš tam radši ‚výtvarnice‘, to je přeci taky pravda, ne?“ Později jsme měly možnost častěji mluvit o tom, proč si myslím, že je to tak, že dnes ženy váhají mít děti nebo mateřství odsouvají na pozdější dobu. Mateřství jako by se stalo hlavní přítěží na cestě k tomu, po čem už dávno volá feministické hnutí, vyrovnat se ve všem muži: není totiž možné pracovat jako muž, když čekáte dítě, není možné se naplno angažovat ve svém povolání, když máte vedle sebe dítě, které vás tak zoufale potřebuje. A při tom je žena přímo stvořena k tomu, aby se matkou stala, celá její přirozenost je k tomu uspořádaná ne jen po tělesné stránce, ale i po stránce psychické. Dalo by se říct, že když žena přivádí na svět dítě,

to její výrok se nezakládá na pravdě. Moje oblíbené bříško (mám jedno, které jsem si oblíbil víc než i to vlastní) se nakonec podařilo společným úsilím přece jen naprogramovat do kulata a  následující rok v dubnu se v  třebíčské nemocnici poprvé rozhlédlo po světě naše první dítko Kateřina. Nebyl jsem při tom, z vyšší moci úřední jsme my otcové byli zařazeni do kategorie jakýchsi nebezpečných bytostí, které by mohly ohrozit sterilitu porodnice a  se svými ženami a prvo či vícerozenci jsme se nemohli setkat ani jako smí doživotně trestaní, totiž přes mřížku. Nám bylo vykázáno místo za tlustým sklem, přes které jsme ve vymezeném čase mohli shlédnout naše společné dílo, ukryté v povijanu a posunkovou řečí si s manželkami snažili sdělovat nesdělitelné štěstí. O několik měsíců později došlo opět k přeprogramování manželčina štíhlého pasu a pod volnými šaty, které žena ráda nosila bez ohledu na to, zda je či není v jiném stavu,

se připravovala pečlivě k prvnímu seskoku druhorozená Kristýnka. Já byl v té době víkendovým manželem a otcem, dodělával jsem v Praze ještě školu a  Stáňa se mezitím přestěhovala s Kateřinou do naší romantické chaloupky na samotě na kopečku nad Hanou. Ovšem daní za romantiku bylo štípání dříví na topení, přinášení vody od studny a program vyváření plenek v automatické pračce měl tenkrát ještě podobu prádelního hrnce na starých kachlových kamnech. Kristýnka ale neprotestovala a přišla na svět v řádném termínu v porodnici, tentokrát prostějovské. I zde byl otec persona non grata - nežádoucí osoba a narozdíl od třebíčské, kde si směli tátové prohlédnout mámu a potomka aspoň za sklem akvária, tady bylo možné zahlédnout jen šťastnou matku na malou chvíli za oknem nemocničního pokoje. Slzela, protože já držel v náručí slzící malou Kateřinu, jejíž jediný zdroj bezpečí, potěšení a oblíbeného mlíčka byl sice k vidění, ale ne k přisátí. Týden

11

daruje svůj vlastní život, svoje tělo a svou krev. Už když ho nosí pod srdcem, musí kvůli tomuto malému člověku, který má přijít na svět, zemřít sama sobě, svým zájmům, musí podstoupit všechnu námahu těhotenství, tělesnou bolest, různá omezení, únavu, ale i emocionální labilitu. A když se dítě narodí, na dlouho už nebude jeho matka patřit sama sobě ani ve dne ani v noci, ale bude patřit jemu, protože ono na ní bude závislé tak, že bude moci žít jen skrze ni. Ale většinou jakmile vezme žena poprvé do náručí onu malou, křehkou a úžasnou bytost, připadá jí tohle všechno zcela přirozené a samozřejmé. Najednou je schopná probdít noci nad postýlkou svého maličkého, i když dřív ji nic z postele nedostalo. Ze dne na den je ochotná vzdát své nezávislosti i mnoha věcí, které před tím tak ráda dělala. Její dítě totiž má klíč k jejímu srdci, velmi snadno, zcela přirozeně je otevře k sebevydávající se, nezištné lásce. Od chvíle, kdy se dítě narodilo, myslí žena víc na ně než na sebe a tuší, že to nebude trvat

abstinence u  otcovského prsu a láhve sunaru ale přečkala bez následků a  příští měsíc se už doma dívaly na rozsvícený vánoční stromeček dva páry užaslých dětských očí. Následující rok uběhl poměrně rychle v záplavě rodičovských starostí a radostí, já vyměnil školu za řádné denní studium otcovské role, a když se nás zima zeptala, co jsme dělali v létě, ukázali jsme hrdě na vyboulené těhotenské šaty. Tentokrát skrývaly Markétku, drobné, tiché a křehké stvoření. Na mávání do okna porodnice jsme byli tedy už tři. Dvou a půlletá Kačka mávala ručkama radostně, roční Kristýnka naopak žalostně. Kristýnka spínala ruce po mámě a opakovala se předchozí slzavá scéna: mateřský prs daleko, otcovský blízko, leč chlupatý a jen se sunarem. Markétka přibývala na váze pomalu a tak se pobyt v porodnici protáhl na čtrnáct dní, kdy jsem doma suploval tátu i mámu. Té jsme pro zpestření nemocniční stravy a kvůli plnotučnému mlíčku pro Mar-

12

jen to krátké období, dokud je malé a potřebuje její fyzickou přítomnost, aby ho chránila, krmila, aby ho naučila prvním krůčkům, prvním slovům (jak výstižně se nazývá rodný jazyk mateřštinou!), tisíci dovednostem, bez kterých by se těžko orientovalo ve světě, který ho obklopuje, aby mu předala to nejlepší ze sebe samé, ale že místo v jejím srdci bude okupovat po celý její život. I když se vydá na své vlastní cesty, bude s ním jeho matka sdílet bolest i radost, bude z dálky s úzkostí a někdy bolestí sledovat všechny zákruty jeho cesty. Je tu ale onen současný zpochybňující pohled společnosti, který klade otazníky a přesvědčuje ženu, že není užitečné obětovat několik let života, svůj čas, své síly a ambice, svoji profesní kariéru nebo své nadání jen kvůli dítěti. Dnešní žena se cítí rozpolcená. Na jednu stranu vnímá své povolání k mateřství, její přirozenost vybavená jednoznačně pro vztahy, obdařená schopností rozdávat se všude tam, kde vidí křehkost,

kétu dávali do taštičky ovoce, šunku, sýr a sladkosti. Taštičku Stáňa spouštěla na provázku z prvního patra porodnice na frekventovanou ulici. Zručně jsme do ní vložili kontraband a taška letěla zase zátky nahoru přes okno sesterny a za pobaveného přihlížení kolemjdoucích. Následující rok v létě už Markétka stála poměrně jistě na vlastních nohách a škubala kytičky a stahovala ubrus ze stolu. Kačka s Kristýnkou dělaly bábovičky a hrady z písku a manželka si začala počtvrté povolovat sukni. Adélka se narodila v lednu, kachláky žhnuly a okolo košíku ve vyhřáté světnici svištěly její starší sestry na oblíbených tatrách a Markétka si někde v koutku tiše hrála s polínkem. V malém domku s 2 + 1

+ hospodářské prostory začínalo být těsno pro čtyři postýlky a tak jsme přistavěli dětský pokoj. Tedy pokoj a podkroví. Pro jistotu. To se ukázalo jako moudré, protože vánoce toho roku nebyly štědré jen na radostnou novinu o narození dítěte Božího, ale také na radostnou novinu, že i my se zanedlouho dočkáme dítěte. Čtyřikrát jsme jeli do porodnice a čtyřikrát si odtamtud odváželi krásnou přeslici. Nebylo tomu jinak ani tentokrát. Do vůně mateřídoušky a pokoseného ječmene se uprostřed léta narodila Barborka. Jako všechny její sestry blonďatá, jako všechny její sestry a máma hezká a modrooká. Šestiletá Kateřina, nejstarší a tedy „už velká“, měla na starosti čtyři mladší sourozence. Kristýnka četla pohádky, Markétka si někde v koutku tiše hrála s polínkem, Adéla brázdila divoce světnicí a kuchyní a Barborčin svět byla zatím mámina náruč a lákavý poklad pod blůzkou. To už se plínky nepraly v hrnci na kachlácích, ale v automat-

bezmocnost a slabost, tíhne k tomu nezištně darovat svůj život z lásky k dítěti. Na druhou stranu ji dnešní doba, která se žene za úspěchem a pohrdá čímkoliv, co má charakter odříkání a oběti, protože přestala rozumět jejich smyslu, vede k odmítání identity matky. Dnes již žena buď ani nechce rodit děti, nebo když je

na svět přivede, už není ochotná se obětovat, aby se její děti staly dospělými muži či ženami a ne zraněnými bytostmi, kterým, přestože žijí v materiálním blahobytu, obklopené hračkami a luxusním oblečením, chybí něco podstatného: matka, která je natolik miluje, že je ochotná za ně položit i svůj život.

Přirozené mateřství

Pamatuji si ten šok, když jsem poprvé hrdě vyšla z ordinace svého gynekologa s těhotenskou průkazkou v ruce. Zatímco předtím volali dovnitř paní Šrámkovou, teď mě zhruba šedesátiletá sestřička uvítala slovy: Tak maminko! A to jsem se považovala po všech těch církevních bratrech, sestrách, strejčcích a tetičkách za otrlou. A bylo to tu – čau mamčo, zdravili mě všichni, jak bříško narůstalo. Pak mi začaly domů chodit reklamní dopisy a balíčky plné vzorků výrobků pro děti, všechny nadepsané hrdým titulem Maminka, jako kdyby mi psaly děti z tábora. Nejlepší byla ale firma vyrábějící dámské hygienické potřeby, která mě už na obálce informovala palcovým titulkem MAMINKA JE TAKÉ ŽENOU! Ne, opravdu? To jsem si dost oddechla… Od té doby jen doufám, že si svět všimne dřív, než vypustím děti z hnízda, že jsem to kromě maminky ještě pořád i já, se svým občanským jménem, zájmy, schopnostmi, s ostatními životními rolemi. Mateřství je v naší společnosti zkrátka fenomén. Kdo o něm nepíše, kdo ho nepodporuje, kdo ho neopěvuje? Boj za přirozené mateřství, ženskou intuici, vrozené instinkty, za komfort a ideální podmínky pro děti jsou dnes v módě. Rodit doma, neočkovat, kojit do dvou let, vařit bio. Číst knihy porodních příběhů, chodit na těhotenské kurzy a hlavně všechny zkušenosti sdílet na internetových baby-fórech. Zakládat mateřská centra, dětské kavárny a workshopy pro kojence. Nebo se proti tomu všemu vymezovat, to je vlastně jedno. Zkrátka být dokonalou matkou, žít dětmi naplno a o nic je neošidit. Skoro by se tedy mohlo zdát, že máme mateřství pod palcem. Pozdává se mi ale, že opak je pravdou. Kdy dřív bylo tolik zničených, vyčerpaných a frustrovaných matek? Aby ne, když musí všechno tohle stihnout! Snaha o chvályhodný posun k přirozenému mateřství, pohyb od institucí a umělosti k pevné vazbě na matku a intenzivní tvořivé péči přináší pochopitelně daleko vyšší nároky na matky samotné. Ty často tápou, jak se úkolu bezchybně zhostit, a ve snaze být těmi nejlepšími nezřídka podléhají módním trendům (třeba i užitečným), takže nakonec věnují více energie shánění oblečků z biobavlny, plavání s kojenci a instruktážím o deseti a jedné správné poloze přikládání dítěte k prsu, než aby řešily, zda mají svým dětem skutečně co předat, zda opravdu chtějí, aby děti přejaly jejich zvyky a stereotypy, zkrátka aby byly po nich a šly v jejich stopách. Veškerá snaha se soustřeďuje na péči. O čem je to ale pro dítě svědectví? Pozornost se zaměřuje na osobu dítěte, a vůbec ne na matku samotnou. (Jedinou dostupnou radu, aby si na sebe alespoň jednou týdně udělala čas, odpočinula si na kosmetice a zašla na kafe s kamarádkou, považuji za šovinistický výsměch.) Vlastně se mi zdá, že kdyby se mateřství neskloňovalo ve všech pádech, neustále se netematizovalo a neproblematizovalo, bylo by to daleko přirozenější. A také připustíme-li, že žena je víc než jen matka, nejedná se o neúctu k tomuto poslání. Takový přístup naopak přináší dětem naději: vaše matka není jen dokonalá a nejpřirozenější chůva, oddaný pečovatel – vaše matka je zajímavý člověk! Tzn. umí mluvit i o jiných věcech než o plenách, má i jiné zájmy než dětskou módu a knihy o výchově, vzhlíží i k jiným autoritám než pediatrovi a laktační poradkyni. Co ovlivní děti pozitivněji – vždy plná lednice zaručeně zdravých domácích pokrmů, perfektně sladěné oblečení a dobíhání na šest kroužků, nebo matka, která je sama o sobě zajímavá, něčemu se věnuje a mohou ji obdivovat? Matka, která své děti miluje, ale nezbožňuje, která se o svou rodinu ráda stará, ale nejbělejší límečky a nejnadýchanější zákusky nejsou její životní metou. A když už voláme po přirozenosti, měli bychom vzít na vědomí, že nikdy dřív neexistovala instituce mateřské dovolené. Matky víceméně vždycky pracovaly, buď v omezené míře spolu s dětmi, nebo je nechávaly v opatrování starších žen z rodiny. Důvod byl zřejmý, ženám pochopitelně za péči o vlastní děti nikdy nikdo neplatil. (Málokoho, kdo si stěžuje na výši mateřského a rodičovského příspěvku, asi napadlo, jak je placení za takovou činnost nepřirozené. V mnoha vyspělých státech vůbec nemá obdoby.) Pochopitelně, dnes to nemůže fungovat stejně. Nukleární rodiny bydlí samostatně a málokterá žena si může brát dítě na pracoviště. Přesto bychom se mohli pokusit udržet alespoň něco z mentality, že děti jsou sice vzácným, nicméně zcela přirozeným průvodičem života rodiny, života matky, a ne jejich jedinou osou, kolem které se má vždycky všechno točit a která musí všechno určovat. Život s dětmi bude jiný, nepochybně náročný, ale neměl by se zastavit. Třeba budou naše děti nakonec méně nervózní a problematické, když s nimi budeme prostě žít, a ne se na ně tak zoufale soustředit, když je nebudeme tolik zkoumat a za každou cenu rozvíjet. Však ony to nějak zvládnou, růst a zrát je přece docela přirozené. Jana Šrámková 

13

Před časem jsem stejně naléhavě jako řada jiných žen řešila svoje přitakání k mateřství, kdy jsem byla plná otazníků: Mám zůstat s dětmi déle doma? Ano, to přeci chci, vždyť je to úžasné je sledovat, jak se rozvíjejí, jak každý den vyrukují s novými zvídavými otázkami, je úžasné držet tu malou ruku ve své dlani, když se s důvěrou o tebe opírají… Ale k čemu pak byla všechna ta studia, jaký to bude mít smysl? Tehdy mi velmi pomohla jedna kratičká věta, citace starého španělského přísloví: „Ruka, která hýbe kolébkou, hýbe světem“, kterou jsem si přečetla

Mgr. Eva Jelínková (59) Filosofická fakulta UK, obor čeština, výtvarná výchova. Poslední desetiletí dělá externě redaktorku pro Karmelitánské nakladatelství, Krystal a brněnskou Cestu. S manželem mají osm dětí a již osm vnoučat, je katolička.

ce a kachláky nám na oslavu Barborky pořádně zatopily. Totiž aby topily, rozhodl jsem se je vyčistit a odstranit z nich saze. A to pomocí vysavače. Vystydlou pec jsem otevřel a začal vysávat její obsah. Jenže někde hluboko ve studeném mouru zůstala jiskérka naděje a nasáta do vysavače, probudila se mocným fouknutím ventilátoru, rozpálila do běla a prokousla plátěný pytlík ve vysavači. Tímto otvorem pak ve zlomku vteřiny vycestovalo do prostoru dříve sněhobílé světnice několik kilogramů sazí a provedlo novou výmalbu. Protože nemáme sousedy, nemuseli jsme naštěstí nikomu vysvětlovat, proč bílá máma a bílý táta mají černé nemluvně. Když šla Kateřina následující září do první třídy, byla v tom roce poměrně tuhá zima. Hodně sněhu a okolo domu díky neustávajícímu větru i velké závěje, které by sotva projel traktor. To by ani tak nevadilo, protože doma bylo příjemně teplo, voněl šípkový čaj s medem, hrálo se domi-

14

v útlé esejistické knížce Věčná žena od jedné z velkých křesťanských autorek 20. století, Gertrudy von Le Fort. Napsala ji už v roce 1934 a zamýšlí se v ní nad otázkou ženství a kromě jiného i nad úlohou ženy – matky a jejím postavením v moderní době (myslím, že se od té doby v přístupu naší společnosti k mateřství mnoho nezměnilo). Pro mne byla tehdy vůbec celá ta knížka malým zjevením. Jasně jsem si uvědomila, jak nezastupitelnou roli jako matka mám. Všude jinde jsem nahraditelná, ale u svých dětí ne. „Matka je matkou hrdiny a světce, ale také matkou zbabělce a zločince…. Její ruka neviditelně vede dítě celým jeho životem a skrytě spolupůsobí na jeho díle,“ četla jsem tam a uvědomila jsem si pro mne s velkou naléhavostí, jak obrovskou zodpovědnost vložil Bůh do rukou ženy, na ní záleží, jak budou vypadat příští generace. Jaká bude generace dětí s klíči na krku? Kromě jiného jsem si v této knížce přečetla i pro mne uspokojivou a uzdravující odpověď na otázky,

no, ale poslíčci vzkazovali, že závěje nezávěje, mladá maminka musí do porodnice. Jenže to vypadalo, že ji buď odvezu na saních, nebo se nám naše šesté dítě narodí doma. Dětská sestra mě sice uklidňovala, že stačí, abych pohlídal pupeční šňůru, protože moje žena nemá komplikované porody, ale já si přece jen oddychl, když se objevil sněžný pluh a prohrnul nám cestu do civilizace, odkud se za chvíli ozval hlásek naší šesté dcery Anežky. Když se rok s rokem sešel, sešla se u nás i naděje a podzim roku devětaosmdesátého vešel do dějin. Ne ovšem v listopadu, ale už o měsíc dřív. Jedni naši přátelé byli spolu ve znojemské porodnici, kde tenkrát mohli být u porodu už i otcové, mluvili o tom s nadšením a my se rozhodli pro totéž. Vzal jsem si týden dovolené a odjeli jsme do Znojma. Bylo krásné babí léto, chodili jsme na procházky a čekali. A pak jsem byl poprvé u porodu v přímém pře-

nosu. Vrchní sestra sice evidentně neměla ráda muže na svém posvátném pracovišti a dávala to dostatečně jasně najevo. To mi ovšem nic nemohlo ubrat na štěstí, že jsme se Stáňou mohli být oba při tom a navíc se ještě po šesti přesličkách vyklubal do znojemského vinobraní roztomilý mečík, syn Vojtěch. Tradice už byla založena, a když se napřesrok na jaře chystalo do života naše osmé dítko, odjeli jsme tentokrát společně do Vítkova, protože znojemská porodnice se opravovala. Podruhé jsem byl u porodu a podruhé to byl kluk jak buk. A dodnes je. Snad je to i tím, že manželka měla tehdy už několik dní po termínu, Vašíkovi se nějak nechtělo, mně pomalu končila dovolená a tak žena rozhodla, že se s tím něco udělá. Na faru, kde jsme tenkrát čekali na Vašíkovo narození, přivezli písek a vysypali ho na nesprávné místo. A tak jsme vzali lopaty, písek přemístili a Vašík byl druhý den na světě. Jeho

které mne, odchovanou emancipační atmosférou doby, v mládí nenechávaly v klidu: Proč je žena třebas v oblasti kultury a umění v dějinách tak málo vidět, nadání má přeci stejné jako muž? (Nebo i větší?) Četla jsem: „Chceme-li poznat původ velkých nadání, musíme sestoupit od synů nikoliv k otcům, ale k matkám. Na druhé straně mívají geniální otcové bezvýznamné syny, což znamená, že muž vydává svou sílu ve vlastním díle, žena ji nevydává, ale postupuje. Muž se realizuje ve svém díle, rozdává se ve svém nadání, žena dává samo nadání – odevzdává je totiž příští generaci. Ukazuje se, že nadání ženy je sice rovnocenné nadání muže, ale ne pro ženu samu, ale pro lidský rod. Smyslem jejího nadání není její osobnost, její nadání ji přesahuje.“ Když mluvíme o mateřství, musíme si uvědomit, že nejde jen o to dítě porodit, ale že je třeba ho také vychovat, to znamená pomoct mu dozrát ve svobodnou osobnost, která je schopná vzít svůj život do vlastních rukou, pomoct mu ob-

narození poněkud uklidnilo znějistělé okolí. Když se totiž zpočátku v našem domě vršila a přibývala pouze děvčátka, usoudilo okolí, že chceme mermomocí taky ještě chlapce. Když se pak narodil Vojtíšek, oddechli si, že cíle bylo dosaženo. Ovšem další těhotenství je poněkud zmátlo, protože položilo nevyřčenou otázku „proč“? Vašík a jeho o rok a  půl mladší bratr Vítek ale uklidnili tuto nejistotu, neboť si všichni řekli: „Aha, chtějí srovnat skóre.“ Ovšem po šesti dcerách a následně pak třech synech přišla na svět opět krásná princezna, Alžběta. Matka příroda má své zákony a my nikdy nepátrali po příčinách tohoto stavu. Spokojili jsme se s výsledkem. To už bylo v našem domě deset dětských židliček, deset mističek a deset postýlek. Desítkovou soustavu se ovšem sveřepě rozhodlo ignorovat jakési tvrdohlavé vajíčko a na základě opoziční smlouvy s jednou nezávislou spermií se náš malý domácí parlament

jevit a rozvinout všechna jeho obdarování, pomoct mu objevit jeho vlastní duchovní cestu, probudit ho k životu milosti, povzbuzovat ho a naučit ho počítat v životě s utrpením a těžkostmi, ne ho před nimi chránit. Ale je třeba také vědět, že to vždycky bude s nejistým výsledkem. Matka, která je zralá, ví, že jsme jen „služebníci neužiteční“, že je jí dítě jenom svěřeno, že není jejím vlastnictvím a že ho bude muset v určitou danou chvíli propustit, aby se vydalo na svou vlastní cestu, už bez ní. A ona ví, že je to tak dobře, i když pro její vlastní srdce to může znamenat bolest. Ví, že ona žádné právo na své dítě nemá, to jen dítě má právo na ni. Velmi jasně je to vyjádřeno ve známém příběhu krále Šalamouna (1 Kr 3, 16), kde měl rozhodnout mezi dvěma matkami tvrdícími, že dítě je jejich, která z nich je pravá matka, a on právě v tom, že se matka dítěte zřekla, viděl moudře důkaz, že jde o pravou matku. Zatím se moje úvahy o mateřství točily kolem nutnosti sebedarování, kolem

rozrostl ještě o jeden politický klub, okatou Terezku. I u Terezčina příchodu na svět jsem mohl být, tisknout její mámě ruku a utírat čelo. Není to mnoho, ale pro mě to byly jedny z našich nejkrásnějších společných chvil. Říká se, že po každém dítěti se přibere zhruba jedno kilo. Můžu to potvrdit. Po jedenácti porodech mám opravdu o jedenáct kilo víc. 

Ale paní učitelko, my se fakt snažíme! Ladislav Nágl

Jitro odhrnulo záclony, aby zjistilo stav ospalců pod našimi peřinami dnes v  sedm hodin ráno. Ve vět-

vích se stříbří krajky z orosených pavučin a pavoučice prská vzteky, protože pavoučata zase naťapala v předsíni a promáčela palčáky. Patery. Chudák máma. Moji kolegové a kolegyně mi občas poťouchle říkají. O tolik dětí se starat a ještě s postiženou manželkou. Poslouchá se to hezky, ale pravda je jinde. U nás doma je to tak, že vstávám o něco dřív než žena, proklopýtám temnou ložnicí a předsíní k pokoji dcer a vzbudím Terezku. Terezka začne nadšeně šramotit, že už je ráno a to je bezva, protože to začíná nový den a to bude zase dobrodružství. Tím probudí starší sestru Bětku, která poněkud nakvašeně vstane, protože je ráno a to zase bude den! Dělám, že si toho nevšímám a jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Vítek se budí sám a spolehlivě. Postavím vodu na čaj a jdu zjistit, jestli koupelna je tam, co večer stála, a letmým pohledem do zrcadla kontroluji, zda děti mají toho správného

15



nutnosti oběti a bolesti spojené s přiváděním nového člověka na svět. Ale mateřství je zároveň pro ženu obrovská milost. Skrze dítě se totiž zcela přirozeně může naučit tolika věcem, které jí pomohou dozrát, učí se pouštět věci ze svých vlastních rukou, tolikrát udělá zkušenost, že sebekrásnější plány se nemohou realizovat, protože třebas dítě ze dne na den onemocní a všechno se odehraje jiným způsobem, nebo je jen prostě všechno jinak, než si představovala, a ona ví, že se musí naučit žít naplno v přítomnosti, prožívat přítomný okamžik s dítětem jako dar, jinak by byla vystavovaná neustálým pocitům zklamání a sebelítosti. Ale to už je onen postoj vydanosti, kdy nečekám nic od sebe, ale všechno očekávám od jiného, tedy od Boha, o které mluví všichni duchovní vůdcové jako o nezbytné podmínce otevření se Božímu působení v našem srdci. A zrovna tak zku-

otce. No, včera večer to bylo o chlup lepší, ale jistá podoba by tady ještě byla. Je to on. Terezka čůrá, Vítek čeká. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Voda v konvici vaří, dělám čaj - sobě zelené jablko, dětem ranní Pickwick, ženě kávu. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Vítek čůrá, Bětka čeká. Sprchuju se a noční vůně odchází s teplou vodou a pro zbytek dne bude vonět adidas. Jdu vzbudit Vaška a Vojtu. Bětka čůrá, Vašek čeká. Nesu kávu do ložnice a snažím se nezašlápnout kotě, co se nešikovně motá pod nohama. Oznámím, že je ráno, ale netvrdím, že to znamená bystře vstát. Vyženu holomka Vojtu z postele. Vašek čůrá, Vojta čeká. Oškrábnu ještě rychle žiletkou tvář okolo kníra a vyženu Vítka přiložit do pece. Vojta čůrá, Vašek si dělá kakao, zbytek tlupy už snídá. Žena šustí kuchyní jako Bílá paní v noční košili a dělá svačiny. Takový běžný koloběh malých a větších lidí v naší domácnosti. Nasedáme s Terezkou do auta a jedeme do školy do sousední vesnice na základku. Há-

16

šenost žití v přítomném okamžiku je obrovský vklad pro duchovní život, tady, v přítomnosti se odehrává naše spása. Jako by byla žena skrze své mateřství, skrze bolest a darování sebe v tajemství zrození, o kousek napřed na duchovní cestě, jako by to měla snazší v životě s Pánem. Vedle mateřství tělesného je třeba mluvit i o mateřství duchovním. Pokud žena nepopře svoje ženství, je v ní od přirozenosti obrovská míra mateřskosti, laskavosti a slitování, soucitu, taktu a jemnocitu, které je ona schopná rozdávat a které tolik náš dnešní svět potřebuje přes všechen jeho vnější lesk, přes všechny jeho vynálezy a hospodářské zázraky. V dějinách lidstva vidíme řadu žen, které sice fyzicky neporodily žádné dítě, ale skrze svou rozdávající se lásku, skrze svou všeobjímající mateřskost povolaly k životu spoustu ztracených, nešťastných, zapomenutých lidských existen-

dáme, jestli na hroudě na poli sedí káně nebo poštolka a po mezi přeběhl zajíc nebo to byla paní zajícová. Pak zpátky domů a pomocí hlasitých výzev, které se často změní v nepublikovatelné výrazy, nakonec docílím toho, že se zbývající čtyři potomci dostaví otráveně do auta a my vyrazíme na pravidelný okruh. Žena nám zamává a jde si ještě lehnout. Odchází do práce později. Že je postižená, tvrdí o ní její kolegyně. Učitelství je prý holt spíš diagnóza. Prokličkuju městem vstříc studijním ústavům našich dětí. Vítek a Bětka - zastávka gymnázium. Vojta a Vašek - zastávka učiliště. A  já pak s tajným přáním minimálních dopravních kolapsů vyrážím vstříc svým každodenním pracovním úspěchům a pozorováním romantických zákoutí světa na pozadí pro-

zaické představy odpoledních nákupů a třídních schůzek. „Děti se učí velmi dobře, děvčátka jsou tichá, kluci nezlobí a chovají se slušně.“ Jak rajská slova učitelů na třídní schůzce, která by rodiče tak rádi slyšeli. Leč život není o snech. Realita je o poznání šedivější. „Terezka občas zapomíná na úkoly. Víte o tom, pane Nágle?“ „Alžběta se někdy zapovídá se spolužáky během hodiny víc, než je únosné. Měli byste jí domluvit.“ „Musím vám říct, pane Nágle, že Vítek na sebe příliš upozorňuje nevhodným chováním a dělá ze sebe třídního klauna. Dělejte s tím něco.“ „Nevím, jestli to víte, ale Vojtu občas vidíme s kamarády s cigaretou.“ „Ani vám raději nebudu říkat, pane Nágle, co jsem od Vaška slyšela. A to prý je vaše manželka profesorka!“ Chce se mi zoufale křičet: „Ale paní učitelko, my se fakt snažíme!“ 

Další příběhy Ladislava Nágla najdete na www.i-brana.cz

cí. Z nedávné doby stačí připomenout třebas Matku Terezu z Kalkaty. Ve své knížce Věčná žena, kterou jsem už mnohokrát citovala, zmiňuje Gertruda von Le Fort v této souvislosti významného ruského filozofa Nikolaje Berďajeva, který ve své knize „Nový středověk“ mluví o nesmírně významné úloze ženy v  religiózním procitnutí světa. „Stoupající význam ženy pro příští historické období, nemá však co činit s pokračováním emancipačního hnutí, které vede ženu na mužské dráhy, to je hnutí nivelizující. Ne emancipovaná, muži na roveň postavená žena, ale ono „věčně ženské“ nabude velkého významu.“A autorka si klade otázku, jestli současná žena splní tuto úlohu. Ptejme se s ní. Pokud žena přijímá své mateřství, spolupracuje na stvoření. Skrze své mateřství vstupuje do přímého spojení s ústředním tajemstvím dějin spásy, s tajemstvím Vtělení. Spása vstoupila do světa skrze Mariin souhlas, skrze její „Ať se mi stane podle tvého slova!“(Lk 1, 38) Slovo se stalo tělem v těle Mariině, v těle jedné z žen. Bůh chtěl, aby k jeho vtělení bylo zapotřebí těla ženy. A s úžasem před obrovským tajemstvím můžeme tušit, že se vtěluje stále znovu skrze každou ženu při narození jejího dítěte, protože přebý vá v jeho srdci.

Střípky z mozaiky mateřství

• Co děti i tatínkové nejvíc potřebují?

Spokojenou maminku. Když ji mají, všechno jde. Maminka dá atmosféru celé rodině, má-li dost radosti a zdravého sebevědomí, dokáže ve své rodině zázraky. Kde nejdůležitější osoba, mající klíče ke spokojenosti rodiny, září radostí, tam dětem i dospělým je v rodině dobře, těší se domů, vnímají rodinné zázemí. Stejné zázemí pomůže otci rodiny, aby se domů těšil, rád pobýval se svou ženou i dětmi, a celé kolo se točí zase dál, a tak se tvoří domov, ve kterém bydlí láska.

• Střípek o dokonalosti

Zapomeňme na dokonalost a netrapme se s ní. Prostě se radujme ze života. To důležité je, aby nám spolu bylo dobře. V našich myslích hlodá až příliš často červík stálého pocitu viny, nedostatečnosti, nedokonalosti, který stravuje naši radost a životní sílu, a to je moc škoda.

• Střípek o úctě

Samy už víte, že malé miminko a děťátko není tím, kdo myslí na naše potřeby. Myslí samo na sebe, a pokud jej nebudeme usměrňovat, toto zaměření s ním poroste a postupně nám vyrostou malí tyrani. Když děti učíme úctě, chráníme jejich duši před sobectvím, chráníme sami sebe před jejich tyranstvím a dáváme jim jasný vzor do života - aby jednou, až budou velcí, si uměli vážit sami sebe a hledali si partnera, který jim úctu dá. A jak se úctě učí? Na prvním místě je nebát se zdůraznit svoje potřeby a trvat na jejich respektování. A tatínkův úkol je maminku podpořit, pokud děti protestují, stát jasně na maminčině straně.

• Střípek o vlastním životě

Mateřství nás vyžaduje celé, být k dispozici ve dne v noci, každý den. A přesto, abychom byly spokojené, nesmíme na sebe zapomínat. Abychom se mohly rozdávat, musíme někde brát. Ještě nejsme v nebi, a tak potřebujeme i to obyčejné, lidské. Mít svůj čas. Nejlépe pravidelný. Mít prostor pro sebe sama, své koníčky, záliby, kterým se věnujeme bez asistence dětí a manžela.

• Střípek o dovolené

Každá práce vyžaduje dovolenou na zotavenou, stejně tak i mateřství. Nebojte se být chvíli bez dětí. Hlídání jim neuškodí, naopak. A co teprve taková expedice Apalucha, kde otcové odjedou s dětmi na několik dní…, jak si krásně odpočinete, tatínkové i děti se navzájem užijí a hlavně - jak skvělé děti se vrátí, když vezmou otcové výchovu do rukou!

• Střípek o odměně

A nezapomeňte na pochvalu a uznání a také odměnu za vaši práci. Něco z toho možná budete muset udělat samy, a nebojte se toho. Pochvalte se, udělejte si radost, odměňte se. Moudrý manžel toto ví a rád vás ve vaší roli maminky a tvůrkyně rodinné atmosféry ocení. Moudrý sbor taktéž.

• A ještě jeden střípek, o kráse

Pamatujte na samou podstatu ženství, kterou je krása. Krása vnitřní, ale i krása vnější. Dovolte si být krásná pro svého manžela, pro své děti, aby se i ony učily vnímat krásu. A o krásu, stejně jako o cokoli jiného, je potřeba pečovat, podtrhovat ji, přinášet do světa. Tak nezapomeňte se večer  zeptat svého zrcadla: Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější? Hana Grohmanová a Edita Baronová

Eva Jelínková

17

O mateřství a otcovství s Marií a Davidem Kolmanovými Pán Bůh vám před necelými třemi lety dal dceru Veroniku, jak vám dítě změnilo život? Co nového jste se dozvěděli, jaké nové obzory se vám otevřely? David: Změny byly z mého pohledu jen pozitivní, oba jsme dost aktivní a tvrdohlaví, a teď nám přišel do rodiny někdo třetí, komu jsme mohli věnovat své někdy trošku nevyužité tvůrčí síly; určitě bylo a je prospěšné a uklidňující mít v dnešní dost bojovně postavené společnosti někoho, kde vztah je založen na potřebnosti a zranitelnosti, a třetí věc je třeba zkušenost trošku silnějšího společenského postavení, rodina s dítětem vs. „pouhý“ pár. Marie: S narozením dítěte si člověk uvědomí, že už není zodpovědný primárně za svůj život, nerozhoduje sám za sebe, ale i za to malé stvoření. Veronika nám určitě do života přinesla radost, je šikovná, plná elánu, nezatížená starostmi a předsudky. Je to pro mě ale taky škola trpělivosti. Veronika má svou hlavu a  často reaguje jinak, než bych očekávala. Takže se stále učím lépe zvládat ty nepředvídatelné situace. Těšila ses, Maruško, na mateřské radosti i strasti a co vlastně pro tebe mateřství znamená? M: Na miminko jsme se určitě těšili, i když jsem měla trochu i strach, jak moc nám to změní život. Bála jsem se, že veškerá tíha domácnosti, výchovy a péče o dítě bude na mně a na nic jiného nebudu mít mnoho let čas. Realita je ale jiná. Když se miminko narodí, ostatní věci jdou zcela přirozeně stranou, dítě se stane tím nejdůležitějším v životě rodičů a je to tak dobře. Přesto však člověk zůstává sám sebou. Co pro mě znamená být maminkou? Možnost být s novou bytostí od jejího narození, mít možnost se radovat z jejích pokroků, podporovat, formovat… Ovšem s vědomím, že nám nepatří. Jste moderní současná rodina, oba dva jste vzdělaní, zaměstnaní, ale byla doba, kdy jsi ty, Davide, zůstal doma na rodičovské dovolené, což u nás ještě není tak zcela obvyklé, zatímco Maruška tzv. vydělávala peníze. Jaká to pro tebe, Davide, byla zkušenost? 18

D: Dobrá, mě to s dětmi baví, takže se mně ta doba líbila, i když i při tom jsem dělal na živnosťák nějaké projekty, a naopak bylo spíše frustrující, že když člověk seděl u počítače a něco psal, měl dojem, že by si měl hrát s Verunkou, a naopak. To je nakonec můj dojem i dneska. A jak jsi to prožívala ty, Maruško? M: Když jsem se hlásila na novou pro mě zajímavou pozici, byla jsem ještě těhotná. David mě velice podporoval, říkal, že bude rád nějakou dobu s miminkem doma. Když mám být upřímná, úplně jsem tomu stejně asi nevěřila, ale říkala jsem si, že se přihlásím a nějak to dopadne. Kdybych se měla rozhodovat až po Veroničině narození, možná bych k tomu nenašla odvahu. Na druhou stranu, v té době jsme žili v Bruselu a tam je naprosto běžné, že se maminky vracejí po pár měsících do práce. Nastoupila jsem na plný úvazek, když bylo Veronice necelých šest měsíců. Když jsem viděla, jak jsou s Davidem spokojení, chodí na procházky, časem plavat, cvičit, na hřiště, že jí nic nechybí, neměla jsem žádné výčitky. Naopak jsem si to užívala, práce mě hodně bavila a měla jsem radost, že to zvládáme, i když kojení a noční vstávání v kombinaci s poměrně intenzivní prací bylo někdy náročné. Ze začátku jsem si taky trochu musela zvyknout na to, že David je „maminka“ a nemůžu mu pořád mluvit do toho, kdy má Verunku přebalit, převlíknout nebo nakrmit, že teď je to na něm. Ten „mužský“ přístup k výchově se mi líbí. Mám dojem, že ženy mají někdy až přílišnou tendenci dbát na to, jestli dítěti není náhodou trochu zima, jestli nemá zašpiněné bodíčko nebo není moc počůrané, jestli je doma dost uklizeno… Tohle muži zas až tak neřeší, ale mnohem víc se dětem věnují a hrají si s nimi. Aspoň tak jsem to vnímala u nás. A pak jste čekali druhé miminko. S tím však do vašeho života přišla asi zatím nejtěžší zkouška, co se stalo?

Foto archiv rodiny Kolmanových

D: Miminko v bříšku nejdříve začalo váhově zaostávat za standardem, zjistilo se, že má jen dvě cévy v pupečníku, pak se nějak přestávalo hýbat, zjistilo se, že nehýbe končetinami, předběžná – a spíše optimistická – diagnóza byla na artrogrypózu, Maruška si o  tom dost studovala, zvažovali jsme nějaká stavební opatření pro dítě na vozíku i kde například rodit, aby děťátko mělo co nejlepší odbornou péči a třeba rehabilitaci od samého začátku. Potom došlo na diagnózu poškození mozku, ledviny a další komplikace. Nebylo jasné, zda se miminko dožije porodu, jak dlouho bude žít potom atd. To jsme pak řešili modality porodu a poporodní péče. Klonili jsme se k tomu, že necháme věci spíše volný průběh, tedy nebudeme za každou cenu požadovat dlouhodobé napojení miminka na techniku udržující základní fyziologické funkce, pokud se po porodu jeho stav nestabilizuje sám. Pokud na druhou stranu žít bude, samozřejmě se o něj budeme starat, jak nejlíp budeme umět. Nakonec se to vyřešilo samo tak, že nám na ultrazvuku 6 týdnů před termínem řekli, že Zuzance už vyhasl srdeční tep. M: Pro mě byla asi nejhorší nejistota. Nevěděla jsem, na co se mám připravit. Jestli se miminko vůbec dožije porodu, a když se narodí, v jakém bude stavu, jestli bude muset být na přístrojích, nebo si ho budeme časem moci vzít domů, jak to budeme zvládat, když budu chtít být u miminka a zároveň s Verunkou (které nebyly ještě ani dva roky). Snažili jsme se žít každý den, od kontroly ke kontrole, a moc neplánovat, co bude.

Rozhodli jste se zůstat maminkou a tatínkem i v takto krajní situaci, což opět není u nás tak zcela obvyklé, co vás k tomu především motivovalo a kde jste nalezli sílu takovou zkoušku unést? D: My jsme nemuseli řešit primární otázku, zda miminko donosit nebo jít na potrat, ale spíše jak pojmout tu situaci po porodu. Tam jsme šli na určitý kompromis, jak jsem řekl výše – ochrana nenarozeného života balancovaná darem racionálně a dobře přemýšlet. A jinak jsme prostě řešili věci tak, jak přicházejí, takže až přijde ten porod, budeme řešit porod apod. Jistě to nebyla nejúžasnější vidina na světě, starat se celý další život o mentálně postižené dítě, ale c’est la vie. M: Tím, že jsme se o postižení dozvěděli až takto pozdě, nikdo nám vlastně ani moc nenavrhoval těhotenství ukončovat. To bylo dáno myslím i tím, že nebyla jasně stanovená diagnóza, v tom 25. týdnu ani ještě nebylo možné zjistit skutečnou míru postižení. Nevím, zda by byla situace jiná, kdybychom za každou cenu těhotenství ukončit chtěli. Já jsem byla každopádně ráda, že se při tom všem stresu nemusím ještě rozhodovat. Myslím, že bych na potrat jít nemohla. Když člověk vidí na ultrazvuku a cítí v sobě toho malého človíčka, nemůže přeci rozhodovat o jeho životě. Nechci ale nikoho odsuzovat. Miminko například neohrožovalo můj život. Opět bych se chtěl zeptat, co vás tato zkušenost naučila o životě, o dětech i o Pánu Bohu? D: Tady mě nic úplně zvláštního nenapadá, spíš pak, Maruška se spolu s dalšími třemi maminkami podělila své zkušenosti ve filmu Nejtěžší volba, a z těch dalších třech příběhů mi vyplynulo, že jednak v tom člověk není sám, a jednak že fůru věcí se dá zvládnout a že život jde dál a tak nějak obecně je v pořádku (tomu se říká v Božích rukách, že). M: Člověk si uvědomí, že život opravdu nemá ve svých rukou. Že některé věci neovlivní, i kdyby tisíckrát chtěl, a může je jen s pokorou přijmout. Že když se něco děje s jeho dítětem, všechno ostatní jde stranou. Že když je postaven do náročné situace, dostane od Boha i sílu ji zvládnout. Nyní spolu pátým měsícem čekáte miminko třetí, přejeme vám, abyste si mohli v plné míře prožít  své mateřství a otcovství. Bronislav Matulík

19

Lausanne III

Ve dnech 16.-25.října se v jihoafrickém Kapském městě konal Třetí kongres pro světovou evangelizaci (nazývaný po prvním místě konání také Lausanne III). Sešlo se zde 4200 křesťanských pracovníků ze 197 zemí, 200 pozvaných hostů z  Číny tamní komunisté nakonec na akci nepustili. U prvního kongresu ve švýcarském Lausanne stál Billy Graham a  zásadní evangelikální teologický dokument z tohoto setkání nese výrazný autorský rukopis anglikánského teologa Johna Stotta (k  Lausannskému závazku se hlásí i  CB). Tématem letošního setkání byly kromě světové evangelizace i globální témata, jako HIV, chudoba či pronásledování. Předseda kongresu Doug Birdsall na závěr označil za jeden z  nejvýznamnějších výsledků kongresu navázání osobních kontaktů mezi křesťany z celého světa. Podobně jako v Lausanne v roce 1974 a  v Manile 1989 vzešel z kongresu Závazek z Kapského města. Na jeho adresu se však ozývají i některé kritické hlasy kvůli jeho údajné nedostatečné teologické hloubce, například z  úst generálního sekretáře misijních děl

německých evangelíků (EKD) Erharda Berneburga a dalších.

Reciprocita s islámem

Norský ministr zahraničí Jonas Gahr Störe chce zabránit tomu, aby Saudská Arábie financovala stavby mešit v  Norsku. Podle stanoviska ministerstva z  poloviny října „by bylo paradoxní a nepřirozené připustit financování ze zdrojů státu, v němž neexistuje žádná náboženská svoboda“, citují noviny Verdens Gang oficiální odpověď na žádost jednoho norského islámského centra. Ministr dále uvedl, že „mnozí evropští kolegové mají stejný problém s podobnými žádostmi ze Saúdské Arábie, a Norsko se proto chystá předložit toto téma k jednání na Radě Evropy“. V podobném duchu se na počátku listopadu vyjádřil i papež Benedikt XVI. V dokumentu Verbum Domini zdůraznil, že dialog s muslimským světem vyžaduje reciprocitu. Všechny státy musejí každému zaručit svobodu praktikovat své náboženství jak soukromě, tak veřejně, napsal papež ve zjevné narážce na Blízký východ.

Křest v Jordánu rizikem Voda, kterou byl podle Nového zákona pokřtěn před dvěma tisíciletími Ježíš Nazaretský, je nebezpečně znečištěná, a ekologové se proto obrátili na úřady, aby zakázaly křtění v řece, která sem vábí věřící turisty. Křest bývá prováděn nejen poléváním vodou, ale často i ponořením celého těla, což představuje pro zúčastněné zdravotní riziko. Dolní tok Jordánu podle aktivistů trpí dlouhodobě nepromyšleným hospodařením s vodou, kdy k řece přiléhající země - Izrael, Sýrie a Jordánsko - využívají její vodu k hospodářským a jiným účelům a zároveň tok nedostatečně chrání před znečišťováním.

20

FeG v deficitu

Naše německá sesterská církev FeG skončila loňské hospodaření v deficitu 200 000 euro, při celkovém rozpočtu 12,4 milionů euro. Situace se nelepší ani letos a proto bude FeG krátit nenárokové části mzdy církevních pracovníků (příspěvek na dovolenou a Vánoce). Rovněž se bude šetřit při obsazování prázdných míst a při zakládání nových sborů.

Trest smrti pro křesťanku

Pákistánský soud vynesl poprvé trest smrti nad křesťankou. Matka pěti dětí se údajně dopustila rouhání vůči proroku Mohamedovi. Rozsudek nad 45letou Asiou Bibiovou vynesl 7.11. soud v Nankaně v centrální provincii Paňdžáb. Několik muslimských spolupracovnic křesťanky Asie Bibiové obvinilo ženu před jedním náboženským činitelem, že se rouhala vůči prorokovi, když vyznávala jedinečnost Ježíše Krista vůči Mohamedovi. Dotyčný mulla pak povolal policii, která zahájila vyšetřování. Bibiová byla posléze zatčena a  pohnána před soud podle ustanovení trestního zákona o rouhání, který v  takovém případě stanoví trest smrti. Soudce ji odsoudil ke smrti oběšením a naprosto odmítl možnost, že by byla obviněna křivě. Manžel Bibiové Ašik Masih prohlásil, že hodlá podat odvolání. Pár má pět dětí - dva chlapce a tři děvčata. V červenci byli v Paňdžábu obviněni dva křesťanští bratři ze sepsání kritického pamfletu proti proroku Mohamedovi. Oba zabil dav před soudem, kde stovky shromážděných požadovaly jejich odsouzení k smrti.

Státní vyznamenání pro křesťany

V rámci oslav 92. výročí vzniku samostatného Československa vyznamenal prezident Václav Klaus 22 osob, které se významně přičinili na budování demokracie, státu a společnosti. Při této příležitosti byli oceněni i dva muži, kteří uspěli na poli duchovním, a to Josef Vlček, jenž se mimo jiné zasloužil o obnovení Matice cyrilometodějské (MCM), která se věnuje bohaté publikační činnosti, a kněz František Fráňa, dlouholetý pracovník s mládeží a také jeden ze zakladatelů Radia Proglas.

Klaus mluvil v katedrále

Oficiální oslava státního svátku se 17. listopadu se konala v tento den večer v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha za účasti prezidenta republiky, pražského arcibiskupa, představitelů univerzit, křesťanských církví a dalších významných osobností politického a společenského života. Pražský arcibiskup Dominik Duka ocenil studenty, kteří se v roce 1989 postavili proti komunistickému režimu za to, že nepodlehli pokušení nic nedělat a dali přednost lásce k vlasti, svobodě a pravdě. Oslavy Dne boje za svobodu a demokracii se v katedrále zúčastnil i premiér Petr Nečas. Po úvodní modlitbě a projevech zaznělo Mozartovo Requiem. Prezident Klaus ve své promluvě zdůraznil, že komunismus je už mrtev. „Neměli bychom ho oživovat ani tím, že jsou lidé, kteří s trochu přehrávanou horlivostí zrovna teď varují před jeho návratem,“ řekl. Nebezpečí dneška je podle prezidenta v rozmachu „postmodernistického útoku na základy naší civilizace“. „Je ve zpochybňování tradičních institucí. Je v relativizaci hodnot, které byly zejména zde v Evropě přes dvě tisíciletí naší hlavní životní orientací,“ prohlásil prezident. Klaus dlouhodobě kritizuje údajné „sociální inženýrství“ v Evropské unii či při boji proti globálnímu oteplování.

Duka: Češi nejsou až takoví ateisté

Papež Benedikt XVI. při své návštěvě Španělska na počátku listopadu uvedl Česko jako příklad země, kde podobně jako ve Francii hrozí převaha světskosti nad duchovnem. Papež Evropu vyzval, aby se vrátila k víře a odklonila se od světskosti, která se podle něj projevuje právě ve Francii, Španělsku a České republice. Pražský arcibiskup Dominik Duka ČTK před odletem do Vatikánu 8. 11. řekl, že nepovažuje papežovo porovnávání těchto tří zemí za zcela šťastné. Situace v Česku po roce 1989 je podle něj velmi odlišná od silně polarizovaného Španělska s levicovou antiklerikální vládou i od Francie. Ani statistika podle něj nenaznačuje, že by na tom bylo Česko tak zle. Podle výsledků posledního sčítání lidu z roku 2001 se z celkového počtu deseti milionů obyvatel České republiky za věřící označila třetina lidí. Podle Bibel TV, ČTK, e-cirkev.cz, ERC, IDEA, ÖRF, Radia Proglas a Radia Vatikán (ve spolupráci s ChristNet.cz) zpracoval -juml-

■ 28.10. se konal 4. ročník

ekumenické pouti Modlitba za domov. Pod horou Říp čekal křesťany bohatý program, bohoslužbu z evangelického kostela v Krabčicích přenášela ČT.

■

4.- 5. 11. pořádala ETF UK sympozium ke 100. výročí narození vynikajícího starozákoníka prof. Miloše Biče. Ten byl mj. iniciátorem a klíčovou postavou ekumenického překladu Bible. Spolupracoval i s TWR.

■ 5. - 6.11. se konal Synod

českých církví Leuenberského společenství (Společenství evangelických církví v Evropě). Hlavním tématem synodu byla Výchova k pevným vztahům. Přednášku k tématu pronesl vedoucí katedry pastorace ETS Praha Pavel Raus (CB). Synodu se zúčastnily ČCE, CČSH, SCAV, ECM a CB.

■ 9. - 11.11. se konala dě-

kovná pouť českých katolíků do Vatikánu. Zúčastnil se i ministr Schwarzenberg a Livia Klausová.

■ 17. 11. předsedkyně sně-

movny Miroslava Němcová (ODS) jednala ve Vatikánu o česko-vatikánské smlouvě. Krátce ji přijal papež Benedikt XVI. a pak vedla jednání se státním sekretářem Tarcisiem Bertonem.

■

17. 11. informovala ČTK o zprávě ministerstva zahraničí USA o náboženské svobodě ve světě. V ČR podle zprávy panuje ústavou zaručená náboženská svoboda, do které vláda nezasahuje, a nábožensky tolerantní je i většinová společnost. Výjimku tvoří malá skupina antisemitských pravicových extrémistů. -JUML-

21

d doby, co máme děti, provádím s blížícími se Vánocemi pravidelné špionážní akce s cílem vytipovat nejklidnější konstelaci v rodině k zahájení pečení cukroví. Až konečně ten kýžený okamžik přichází: roční Eliška spí, tříletý Ondra se dívá na pohádku, žádná plánovaná návštěva – prostě ideální podmínky! Mouka, cukr, med … váleček, formič-

s odzbrojujícím nadšením svůj výtvor. Ze zbylého kusu těsta rychle vykrajuji pár stromečků a hvězdiček, dříve, než tam jistojistě přibude nějaký beránek s propracovaně načechranou vlnou. Šup do trouby, uf! „Crrrrrrrr,“ zvedám upatlanýma rukama telefonní sluchátko a přemýšlím, proč jsem ho minulý týden čistila Cifem. „Všechno je pomíjivost

ky … a v hlavě představa voňavých nazdobených perníčků, hm! „Brmbrmbrm,“ vyvádí mě z mého snění náš malý motorista. „Copak, ty už se nedíváš?“ optávám se poněkud zklamaně. „Ne, už jsem se dodívaw,“ prohlašuje s neústupnou rozhodností podpořenou zjevným zájmem o spolupráci na mém pečení. „Mamí, já chci taky váwet,“ koukne na mě svým neodmítnutelným pohledem. A je jasné, že poklidné pečení je i letos jen prchavou iluzí – jak jsem vůbec mohla být tak naivní! „Tady máš kousek těsta a válej si,“ rozdávám povely, „ale sem na to vyválené mi nesahej, ano?“ „Jéé, zajíček!“ vyhrabává Ondra nadšeně z pytlíku velikonoční formičku a šup s ní přímo doprostřed vyváleného těsta, „ještě oči“, soustředěně vykresluje nožem dvě kolečka, „a hotovo!“ pochvaluje si

a honba za… za nedosažitelným pořádkem v domácnosti s dětmi,“ aktualizuji si sama pro sebe známý biblický text. Pak rychle vytáhnout plech z trouby, aby se perníčky nepřipálily. Po chvíli zjišťuji, že jsou sice ještě poněkud nedopečené, ale mezi těmi ostatními se to ztratí. Začínám chystat druhou várku a přitom stále kontroluji, aby mi v mezičase Ondra nesnědl to, co už bylo hotovo – ne že by to byla taková škoda (to opravdu ne), ale nevím, co by na to řeklo to jeho bolavé břicho. Raději mu hned při dobré paměti dám živočišné uhlí. „To mi nechutná, ble…“ lžíce živočišného uhlí rozpuštěného ve vodě je nemilosrdně vyplivnuta na kuchyňskou linku, odkud stéká po skříňkách, až na… Ne! – Ale ano, opravdu až na linoleum. Honem hadr, než se to rozmatlá po celé kuchyni. „Ondro, prosím tě, jdi si s něčím hrát a nepleť se mi tu

22

OZnÁMenÍ

teď,“ ztrácím pomalu trpělivost. Ondra až s překvapivou poslušností vytahuje papír a tužky, za což ho chválím: „To je dobrý nápad. Co namaluješ?“ –„Mami, já nemaluju, já si pšiplavuju biblickou hodinu,“ prohlašuje se zjevnou hrdostí po vzoru svého otce kazatele. „No výborně,“ chválím jeho duchaplnou činnost, „a já to tu zatím dodělám. Jejda, jestli už není pozdě!“ A to už je ta chvíle, kdy přibývá k nedopečené várce perníčků várka připálených perníčků. Sbírám všechny síly a pouštím se do dalšího plechu. „Ještě že aspoň ta Eliška spí,“ raduji se předčasně, neboť právě v tu chvíli se z ložnice ozve ono nezaměnitelné „Tatata tatata!“ a je jasné, že Eliška bude péct s námi. „Eliška táwá,“ hrne se Ondra nadšeně k postýlce. Další pečení je tudíž provázeno neustálým „Eli nesahej, pálí!“ a „Pozor, trouba dělá Au!“ nebo taky „Eliško, netrhej! Polož to! Do pusy ne! … Ach jo, kdybys mi roztrhala třeba Abakuka, ale evangelium jsi opravdu nemusela!“ Přitom marně vzpomínám, o čem to tam ten chudák Abakuk vlastně psal, že bych si ho zas měla někdy přečíst, jenže s těmi dětmi člověk nemá chvilku klidu. Eliška, ta to s tím „sycením Božím Slovem“ aspoň bere vážně… Naštěstí se pečení chýlí ke kýženému cíli. Ve své nedočkavosti tohoto okamžiku se rozhoduji poslední kousky namačkat na jeden plech, přece se to tam musí vejít! – Jo neupečené jistě, ale upečené?! – Apaticky a naprosto rezignovaně vytahuji poslední várku – tentokrát slepených perníčků, rozdávám přitom několik již zautomatizovaných instrukcí o tom, na co kdo nemá sahat, za co nemá tahat, kam nemá lézt, co nemá shazovat a co převrhávat. Po padesáté umývám ruce sobě i dětem, převlékám zamoučená trika a jak tak dávám do pořádku na ruby převrácenou kuchyň, probíhá mi hlavou, jestli příště nebude lepší místo pečení perníčků jít s dětmi ven, oživit sborovou zahradu pořádným sněhulákem a pak napsat třeba Předvánoční pokojnou povídku.  miCHAlEA tOuŠkOVá, bYStrÉ

PS. S roční Karolínkou se na způsobu našeho předvánočního pečení nic nezměnilo...

Auto pro Bethesdu Poděkování sponzorům V úterý 14.12.2010 v 15 hod. v budově Bethesdy v areálu CB Chvaly Setkání se sponzory, kteří přispěli na dopravní prostředek pro obyvatele domova seniorů. Na nové auto se všemi vymoženostmi, s plošinou pro naložení vozíku i s člověkem, se tolik prostředků nevybralo, ale díky ochotě mnoha vzácných podporovatelů bylo dost peněz na udržení a opravy dvou aut, která vozí obyvatele k lékaři, na místa, kde je pro ně připravován speciální program a dopravuje se jimi vše pro ně potřebné. V dané situaci je nutné se vzdát představy, že by v nejbližších letech bylo možné zakoupit speciální prostředek, ale věříme, že Bethesda s pomocí všech ochotných dárců, kteří přispívají při sbírkách na Diakonii nebo přímo na Bethesdu, bude moci všem nadále zajišťovat kvalitní spojení se světem. Bethesda není však závislá pouze na tomto způsobu transportu. Velikou pomocí jsou všichni, kteří po vlastních nohách přijdou a jsou ochotní vyjet s obyvateli na kratší procházky, vzít je třeba jen na projížďku po areálu, povídat si s nimi, číst jim. Za finanční i tuto pravidelnou ochotnou pomoc jménem všech obyvatel i zaměstnanců děkuji. A na setkání v Bethesdě bude možné vyjádřit dík i drobnou ukázkou výsledků vaší pomoci. Těším se na setkání. M. Kloubek

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na úterý 14. prosince 2010 od 17:30 do přízemí kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49) k adventnímu setkání, při němž se ve světle poselství o Boží lásce a zájmu o svět chceme ohlédnout za dosavadní činností sekce a uvažovat o tom, co bychom v budoucnosti mohli a měli dělat. (JNe) 

Sbor Církve bratrské v Čelákovicích prodá stylovou vilku z 30. let v klidné části Čelákovic, se zahradou. Výměra pozemku celkem 792m2. Cena 4,800.000,-Kč. Tel. 606 171 171, e-mail [email protected] 

Koupím knihu Jindry Jarošové Svatí kacíři - Matulíková 257 319 839 nebo [email protected] 

23

mariino vyznání

M

ariino setkání s andělem předchází jejímu útěku do hor k příbuzné Alžbětě. Andělské zjevení způsobilo Marii zmatek v hlavě i strach. O to víc překvapí její reakce na slova Božího posla. Ukazuje zde postoj podřízenosti, pokory a také otevřenosti vůči Božímu úradku. Mariino vyznání „Jsem služebnice Páně“ nebylo ovšem ojedinělé. Už Rút, prabába Davidova, kdysi velmi oddaně vyznala překvapenému Boázovi, že je jeho služebnicí: „Jsem Rút, tvá služebnice. Rozprostři nad svou služebnicí křídlo svého pláště, vždyť jsi zastánce.“ (Rt 3,9) Podobně Abígajil řekla Davidovi: „Hle, tvoje otrokyně bude služkou, která umývá nohy služebníkům svého Pána.“ (1 Sm 25,41) Vnímáme i zde velikou pokoru a oddanost. Jedná se však pouze o oddanost člověku, byť v oné davidovské (mesiášské) linii. Mariinu vyznání se nejvíc podobá modlitba nešťastné Chany: „Hospodine zástupů, jestliže opravdu shlédneš na ponížení své služebnice a rozpomeneš se na mne, jestliže na svou služebnici nezapomeneš, ale daruješ své služebnici mužského potomka, daruji jej tobě, Hospodine, na celý život; břitva se jeho hlavy nedotkne.“ (1 Sm 1,11) Podobnost je zde veliká, neboť Samuel byl Nazorejský zasvěcenec a také služebník Boha nejvyššího.

Bronislav Matulík (49) Deset let pracoval jako fotograf, studoval při Radě Církve bratrské, posléze na EA Vyšší odbornou školu biblickou, deset let byl kazatelem CB v Trutnově, nyní je desátým rokem v Praze 5 na Smíchově. Je dvacet čtyři let ženatý a s manželkou Janou mají syna Daniele (23) a dceru Věru (21).

24

LUKÁŠ 1,38 Marie vyznala, že je služebnicí Páně. Její vyznání mělo hodnotu modlitby, kterou čteme v Žalmu: „Velikou cenu má v Hospodinových očích oddanost jeho věrných až na smrt. Hospodine, prosím, já jsem tvůj služebník, služebník tvůj…“ (Ž 116,15) Marie vyznala, že je služebnicí Páně. Mám za to, že díl z jejího blahoslavenství může sestoupit i na nás, pokud přijmeme či opakovaně přijmeme životní postavení služebníků Božích, postavení lidí závislých na Pánu Bohu, který má na nás nejen nárok, ale který může skrze nás způsobit mnohé požehnání pro druhé. Marie pokračovala ve své konfesi: „Staň se mi podle slova tvého.“ Jinak řečeno, ať mě zahrne Boží milost, ať žiji v Boží přítomnosti, ať na mne sestoupí Duch svatý a Boží sláva mě zastíní. Marii se zjevil anděl a zcela konkrétně jí sdělil, co Bůh po ní žádá. Je nanejvýš pravděpodobné, že my za celý život žádné mimořádné andělské zjevení mít nebudeme. To ale není překážkou k tomu, abychom nevyznávali totéž, co Marie. Jde jen o to, abychom si dobře rozmysleli otázku, zda chceme, aby se v našem životě naplnilo všechno to, co čteme v Písmu. A to ať na rovině věroučné, tak na rovině etické. Buďme konkrétní a alespoň jedno místo z Písma si připomeňme: „Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem. Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě. Proto umrtvujte své pozemské sklony: smilstvo, necudnost, vášeň, zlou touhu a hrabivost, která je modloslužbou. Pro takové věci přichází Boží hněv. I vy jste dříve tak žili. Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst.

Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.“ (Kl 3,1-10) Andělská zjevení

Realita víry v životě

Možná na nás z Mariina vyznání dolehne vznešenost okamžiku. Na základě andělského zvěstování nazaretská dívka pokorně a radostně ohlásila celému nebi, že je připravena přijmout úkol, který jí byl oznámen. Možná si i my vzpomeneme na vznešenost či dramatičnost jistých slavnostních okamžiků, kdy jsme nikoli před andělem, ale před svědky vyvolených Božích (před církví) vyznali křtem, komu věříme a pro koho chceme cele žít. Možná si vzpomeneme na chvíle, které nás přivedly k závažným rozhodnutím. Např. přijmout službu, úkol, anebo oženit se a mít děti. Děkujme za takto vznešené chvíle, které nám dodaly a dodnes dodávají odvahu křesťansky žít a sloužit. Jenomže po takových chvílích přichází obyčejná všednost a pozemská realita. Také o tom čteme v souvislosti s Mariiným vyznáním. Jakmile Marie pověděla: „Hle, jsem služebnice Páně; staň se mi podle slova tvého,“ anděl od ní odešel. Tak tomu bývá. Marie zůstala stát či ležet sama, těhotná a  neprovdaná. To jediné, co jí zůstalo, byla vzpomínka na slovo Boží andělem zvěstované. Nic víc, ale nic méně! Každý křesťan tuto realitu víry zná. Tak rádi bychom přivolali anděla zpět. Tak rádi bychom přivolali alespoň ony vznešené pocity. Máme tendence se vracet na „místo činu“, kde jsme prožili oslovení a učinili závažná rozhodnutí, otevíráme stejné stránky Bible… Anděl však nepřichází a nám nezbývá než žít ze Slova, které jsme přijali a vyznali. Marie musela věřit a pro její víru nebylo důkazů. Naopak, všechno mluvilo proti ní. Těžko mohla Josefovi vysvětlovat početí z Ducha svatého. Josef byl přece dospělý člověk. Ani my něco takového vysvětlit nedovedeme. Marii nezbývalo než spoléhat se na Pána Boha, na jeho jednání. Dočkala se. Tentýž anděl (podle Matouše) se zjevil i Josefovi. Marie tím byla zbavena hanby. A ještě něco – Marie mohla ze slova Božího vytěžit maximum. Což také udělala. Anděl hovořil o Alžbětě, která ve svém pokročilém věku otěhotněla. V tu chvíli Marie na nic nečekala a spěchala ke své příbuzné – spěchala  pro potvrzení Božího slova.

Marie byla z anděla v šoku. A není se co divit, přestože takové zjevení v Písmu není něčím ojedinělým. Anděl se zjevil Hagar, když prchala od své paní Sáraj (Gn 16). Andělé přišli k Abrahamovi, když byli na cestě do Sodomy (Gn 18). Anděl se v hořícím keři zjevil Mojžíšovi (Ex 3), promluvil ke Gedeonovi (Sd 6), zjevil se matce Samsonově (Sd 13), později Eliášovi (1 Kr 19) a dalším. Anděl (ř. ANGELOS) znamená posel. Anděl Gabriel, který se zjevil Marii, byl nositelem zvěsti o tom, že mesiášské očekávání dochází svého naplnění. Marie se měla stát matkou davidovského krále, jehož vlády nebude konce, matkou toho, který vysvobodí lid z jeho hříchů, jak posléze zjevil tentýž anděl Josefovi.

Doba mesiášského očekávání Mariino vyznání nelze číst bez kontextu doby, v níž žila. Širší kontext praví, že chudá římská provincie Palestina žila v poměrně živém mesiášském očekávání. Proroci už téměř 400 let mlčeli, zato nemlčeli všelijací falešní proroci, falešní mesiášové a nemlčeli ani apokalyptikové, kteří byli buď znechuceni světem a stahovali se do svého vlastního vnitřního duchovního světa, anebo chystali politický puč ve jménu obnoveného království Hospodinova. Výrazně bylo slyšet farizeje (laický živel), zákoníky (vzdělance, právníky) a zéloty (partyzány a teroristy). Slyšet bylo i tajemné a do ústraní separované Esény z Kumránu, kteří žili mnišským způsobem. Každou sobotu bylo slyšet v synagogách také čtení z Mojžíše a Proroků, které posilovalo a udržovalo skomírající naději. Čteme o tom třeba u Lukáše ve 4. kapitole, kdy Ježíš právě komentářem k čtenému Izajášovu mesiášskému proroctví začíná svou veřejnou činnost. (viz Lk 4,16-22). Mesiášské očekávání bylo podmíněno vlastní představou a teologií židovských rabínů, která vycházela z jejich pochopení slov Písem. Každý, kdo se jen náznakem projevoval jako Prorok, byl oprávněně testován, hodnocen a poměřován. Viz otázky na adresu Jana Křtitele u Jordánu, zda je Mesiáš (J 1,19nn) anebo otázky na adresu Pána Ježíše před veleradou, zda je Synem Božím a Mesiášem (Lk 22,63nn). Do tohoto širšího kontextu mesiášského očekávání zapadá také galilejská událost v Nazaretě, kde se zjevil anděl Panně Marii. 

Bronislav Matulík

25

ostala jsem pozvánku na vánoční dámský večírek. Prima. Večírky mám ráda. Vánoční večírky zvlášť. Tento měl být zvláštní, protože ho organizátorky spojily s dobročinným bazarem. To už taky znám. Každá přineseme tašky zbytečností, které je nám líto vyhodit, batohy oblečení, které se nám už omrzelo nebo jsme z něj vyrostly, a navzájem si to povyměňujeme. Co zbude a co už opravdu nikdo nebude chtít, to organizátorky uklidí do popelnice

na dvoře anebo odvezou na páté nástupiště hlavního nádraží, kde Charita vybírá oblečení pro uprchlíky a bezdomovce. Když jsem si pozvánku ještě jednou pečlivě pročítala, abych si datum a čas přepsala do diáře, všimla jsem si, že jako hosté přijdou ženy z uprchlického tábora poblíž našeho města. To mi trochu pokazilo náladu. Těšila jsem se, že si pěkně popovídám se známými, smlsnu si na vybraném pohoštění, poslechnu si nějaký vánočně vyladěný moudrý projev a trochu amatérské hudby a nic nebudu muset řešit. Klídek, pohoda! Ale nějaké uprchlice? Nenaruší hladký průběh večírku? Bude možné si s nimi nějak povídat? Třeba vůbec nebudou mluvit česky? Kdoví, co to bude za ženské? Přestala jsem se na večírek těšit. Neznámé uprchlice mi byly protivné, aniž jsem o nich cokoli věděla. Představovala jsem si dámský večírek jako vždycky. Jako společenskou událost, která má určitý lesk. Všechny se vždycky snažíme obléct s vybranou elegancí a tváříme se tak… já nevím… noblesně. Jako malé holky si užíváme těch dvou hodinek, kdy máme 26

náš dámský večírek. Během nich si tak trochu hrajeme na nóbl dámy a pak se zase rozejdeme domů ke svým plotnám, žehlicím prknům a domácím úkolům svých dětí. Ale co v tom všem uprchlice? Co tam s nimi budeme dělat? Se smíšenými pocity jsem probírala skříně a hledala věci, které se mi nechtělo ještě vyhodit, ale nejspíš by na ně došlo při příštím velkém úklidu. Vázička, dva poslední šálky z čajové sady, vyšívaný ubrus, co jsem dostala loni k Vánocům, ale vím, že ho nikdy na stůl neprostřu, ani na zahradě ne, a dvě knížky, které jsem si nadšeně koupila o prázdninách, během dovolené přečetla a dneska vím, že se k nim už nikdy nevrátím. Ze dna šatníku jsem vytáhla jednu sukni, co jsem pořídila na jaře, ale byl to omyl. Cítila jsem se připravená. Možná se objednám na některý den před večírkem k holiči, napadlo mě rozmarně. Před Vánocemi bych tam stejně chtěla zajít, a takhle budu vypadat dobře už na večírku. Pro jistotu jsem ještě brnkla Vandě, jedné z organizátorek, jestli nepotřebují pomoct s občerstvením, že bych třeba něco přinesla. Řekla mi, ať prý si nedělám starosti, že tentokrát bude občerstvení jiné. Prý ho připraví ty ženy z uprchlického tábora podle svých národních receptů. Nevěděla jsem, jestli se mám těšit nebo obávat. Pokoušela jsem se představit si, jak budou asi vypadat. Snad ne jako ty bědné postavy, co vídám na ulicích žebrat o drobné. Opatrně se vyhýbám těm nebezpečně vypadajícím mužům s divokým pohledem či v hadrech zabaleným ženám s apatickými dětmi v náručí. Asi nejsou špinaví, ale působí tak. Někdy drží cedulku a na ní příšernou češtinou naškrábané věty. Bojím se to číst, abych se tam na ulici před nimi nerozplakala. Bývá mi jich líto, ale zároveň se strašně stydím jim něco dát. Není to z lakoty, spíš jsem v ohromných rozpacích. Copak pár drobných jim může nějak pomoct? Já přece za jejich zoufalou situaci nemohu! Vždyť existují různé organizace, které uprchlíkům pomáhají profesionálně. Odborníci

Ilustrace Ondřej Košťák

v nich přesně vědí, co je zapotřebí a jak to udělat, aby tito lidé mohli někde najít nový domov. Co ale budou dělat na večírku? A jak se k nim mám chovat já? S obrovskou igelitkou, novým účesem a v mé oblíbené slavnostní brokátové sukni jsem se vydala na večírek. Cestou jsem si opakovala, že o nic nejde, že já konec konců nejsem hostitelka, a tak na mně nic neleží. Nemusím si povídat s nikým, s kým se mi nebude chtít. Budu se prostě společensky usmívat a  večírek si tak jako tak hezky užiju. Odhodlaně jsem vešla do staré fary. Už na chodbě mě vítala vůně jehličí a veselé plamínky svíček na okně. Ze sálku zněla tichá reprodukovaná hudba a z přilehlé kuchyňky ženské štěbetání. Odložila jsem si kabát na věšák a vešla jsem do sálu. Na stolech už byly prostřeny ubrusy, všude svíčky, červená jablka, kousky skořice a hvězdičky badyánu. Na okenní parapety a do vázy na desce klavíru někdo naaranžoval smrkové a jedlové větve. Stoly podél stěn se začínaly plnit známou veteší, totiž zbožím pro bazar. Pozdravila jsem se s  několika známými ženami a taky jsem šla přidat na stoly svůj příspěvek. Opatrně jsem se rozhlížela, ale nikoho divného jsem neviděla. Do kuchyňky jsem se neodvážila vejít. Žádná z mých blízkých kamarádek dosud nedorazila, tak jsem se usadila u stolu se dvěma ženami, které jsem znala od vidění. Zdálo se mi, že jsou ve stejných rozpacích jako já. Sál se postupně zaplnil. Zamávala jsem na pár známých, usmála jsem se na dvě úplně neznámé ženy a zvědavě jsem čekala, kdy se už objeví ty neznámé. Uprchlice. Konečně se u klavíru postavila Vanda v dlouhých černých šatech a svým zvučným hlasem nás všechny oficiálně přivítala. „A teď, prosím, přivítejte naše vzácné hosty,“ zvolala a my jsme začaly tleskat. Dveře z kuchyňky se otevřely a jedna po druhé před naše překvapené zraky předstoupily čtyři ženy. Byly naprosto překrásné. Drobné, půvabné, černovlasé,

s hlubokýma očima a vznešenou chůzí. Měly na sobě krásné šaty, spoustu nádherných šperků a dokonalé střevíčky na vysokých podpatcích. Pečlivě upravené účesy a jemné líčení. Vypadaly jako nějaké orientální princezny. Něco takového jsem nečekala. Podle výrazu tváří mé spolustolovnice prožívaly podobný šok jako já. „Takhle tedy mohou vypadat uprchlice?“ vydechla má sousedka po pravici. Ohromeně jsem kývla hlavou a nespouštěla jsem zraky z cizinek před námi. Jedna z nich vyprávěla svůj životní příběh. Uprostřed líčení hrůz, které přeťaly šťastný blahobytný život v rozlehlém domě s překrásnou zahradou, se

tlumočnice rozplakala. Cizinka ji objala. Dovyprávěla velmi stručně. Co mohli, prodali, co se nedalo prodat, nechali v domě. Pomocí obrovských úplatků sehnali letenky pro celou rodinu. Mířili do Německa, kde mají vzdálené příbuzné, avšak nějakým nedopatřením se ocitli u nás. Skončili v uprchlickém táboře, protože tu nikoho neznali. Ale příbuzní o nich vědí, a tak žijí nadějí, že snad ještě do Vánoc budou pohromadě. Cizinka se smutně usmála a řekla, že jsou poctěny naším pozváním. Nechtěly prý přijít s prázdnou, a tak aspoň připravily malé občerstvení podle 27

jejich národních receptů. Roznášely pak okolo stolů mísy s drobnými sladkostmi, jejichž názvy jsem si nezapamatovala. Jejich chuť ano. Chutnaly výborně. Všimla jsem si, že nejmladší z cizinek, zářivá křehká kráska je těhotná. Sevřelo se mi srdce úzkostí. Vanda mi v rozhovoru prozradila, že čeká své první dítě. Proto prý tak spěchají, aby byli co nejdříve v Německu. Snad opravdu do Vánoc odjedou. „Jak bychom jim mohli pomoct?“ zeptala jsem se třesoucím hlasem. Vanda pokrčila rameny. „To je těžká věc. Všechno, co mají, musejí být schopné unést. Nejspíš jim prokázat přátelství, povzbudit je. Nic jiného

mě nenapadlo,“ usmála se na mne a odspěchala za někým jiným plnit své povinnosti hostitelky. V rozpacích jsem kradmo pozorovala těhotnou cizinku. Usedla právě kousek ode mne ke stolu a v rukou ladně držela šálek čaje. Malými doušky upíjela a její oči hleděly někam do daleka. Strašně moc jsem jí chtěla něco dát, nějak ji potěšit, ale vůbec mě nenapadalo, co by to mohlo být. Rozhlédla jsem se po věcech, které jsem s sebou přinesla. Nic z toho, co jsem měla u sebe, ani nic z věcí, co jsem dala do bazaru, nepřipadalo v úvahu. Chtělo by to něco lehoučkého, co se zmačká do dlaně, třeba něco jako 28

hedvábný šál, jenže já jsem měla přes ramena jen svůj starý teplý šál s vytahanými nitkami. Já už vím, kde jsou a jak si ho uvázat, aby nebyly vidět, ale jako dárek princezně bych se ho neodvážila nabídnout. Co třeba vizitku? Aby se na mne mohla obrátit, kdyby něco? Jenže ona neumí česky a já neznám její řeč, jak bychom se domlouvaly? Bylo mi do pláče. Mám tu jen bezcenné krámy. Nemám vůbec nic, co bych mohla nabídnout těm smutným očím… Jak se musí cítit? Cizinka v neznámé zemi, poprvé těhotná. Žádný domov, jen jakási místnost někde za městem. Žádná jistota, žádné bezpečí. Neví, kdy ani kam půjde, kde porodí. To je jako Marie, napadlo mě. Taky byla na cestě v neznámém prostředí a nevěděla, kde porodí své první dítě. S hořkým úsměvem jsem si představila tradiční betlémskou scénu. Ženu, muže a dítě, k nimž spěchají pastýři, venkované, měšťané, andělské chóry i královská výprava. Všichni přinášejí nějaké dary. Taky chtěli něco dát. Možná se cítili podobně jako já. „Je tam nějaká mladá cizinka s manželem, no však víte, tihle uprchlíci, co přespávají za městem, právě se jim narodilo dítě! Asi by se slušelo nějak jim pomoci. Je to nerozum vydávat se na cestu v takovém stavu! Ale třeba neměli zbytí a museli vyrazit právě teď. Doma nemáme ani jednu postel volnou, jsou tu děti, babička a na návštěvě stará teta, domů je vzít nemůžeme. Tak jim aspoň přineseme… něco jako na dobročinný bazar. My už to nepotřebujeme, ale jim by se to mohlo ještě hodit.“ Ach Bože, co mám dělat? Co jen můžu udělat? Lámala jsem si hlavu usilovně, avšak nenapadlo mě nic. Do konce večírku jsem nepřišla na žádný projev sympatií nebo účasti, který by mi nepřipadal přepjatý nebo necitlivý. Domov jsem jim dát nemohla a to, co bych jim byla schopna nabídnout, zjevně nepotřebovaly. Vzdala jsem to. Když nevím, co bych měla udělat, nemůžu dělat nic. Po cestě domů jsem v chůzi kolem vánočně vyzdobených výkladů uvažovala, kolik podob může mít betlém, a že jedné jeho nečekané a překvapivé po doby jsem byla právě svědkem. Hana Pinknerová

A přece je!

ilustrace Ondřej Košťák

S

edím ve vězení a vzpomínám – činnost zdejší nejběžnější, ale na rozdíl od ostatních, já vzpomínám rád. A přitom vlastně vzpomínám na největší otřes a šok v mém životě. Takže asi od začátku. Dětství jsem z části prožil v Iránu. Táta byl elektromontér a neustále jezdil na montáže. Byl samá práce, měl málo času a já neměl sourozence ani kamarády. Jen zlatou maminku – a Ježíška. Nesmějte se, náhodou Ježíšek a já, my jsme byli silná dvojka. Celý rok jsem se na něj těšil, povídal jsem si s ním před spaním pod peřinou, kreslil jsem mu dopisy, ostatně ty jsem mu posílal průběžně po celý rok přes mamku. Ráno jsem pak nacházel čokoládu a dopisek od něj, maminka mi jej četla a já věděl, že mě má rád, že toho kamaráda mám. Plně jsem chápal, že za mnou může přiletět jen o Štědrém dnu, protože můj kamarád Ježíšek byl ten nejhodnější na celém světě a tak to trvá, než se zastaví u všech dětí, které měl rád skoro jako mě. Ačkoliv jsem jej nikdy neviděl – věděl jsem přesně, jak vypadá, ačkoliv jsem jej nikdy neviděl – cítil jsem jeho přítomnost, ačkoliv jsem jej nikdy neviděl – bylo mi s ním krásně. Nebudu vám popisovat atmosféru Vánoc, to napjaté očekávání setkání s Ježíškem, každý ten pocit znáte. Jenže já čekal na „svýho Ježíška“! Ne na dárky, těch jsem dostával haldy – asi jako kompenzaci za chybějící kamarády. Netěšil jsem se ani na sníh, sněhuláky a sáňkování, ani na maratón vánočních koled a pohádek v televizi – nic z toho jsem totiž v Iránu neznal. Já se těšil na setkání s mým kamarádem Ježíškem. Vlastně se nebudu rozepisovat ani o rozčarování, jaké jsem prožíval, když Ježíšek dorazil zrovna, když jsem byl v koupelně nebo když jsem šel s maminkou zkontrolovat dvorek… Ale těch dárků a vzkazů, co mi zanechal – a těch omluv! Příští rok ho uvidím. Určitě! Teď musel spěchat za nějakou nemocnou holčičkou až za moře. No uznejte sami, přeci se nebudu zlobit na Ježíška. A takhle to šlo rok co rok. Vrátili jsme se do Čech a já šel do první třídy. Od Ježíška jsem měl krásnou tašku, penál, bačkůrky a kdo

ví, co ještě, ale měl jsem i strach. Šel jsem poprvé mezi partu dětí – českých dětí. Ale šel jsem s maminkou. Základní devítiletá škola v Masné ulici v Praze 1, 1. B, soudružka učitelka Tučková. To ona nám řekla, že už jsme velké děti, školáci, prvňáčci, že už nejsme ta mrňata, co věří tomu nesmyslu s Ježíškem, protože určitě víme, že to je jen pohádka, výmysl, že dárky nám kupují hodní rodiče… Mluvila dál, ale já už si nic nepamatuji. Do školy jsem nějakou dobu nemusel, protože jsem pořád brečel a dostával hysterické záchvaty, jen co jsme vkročili do Masné ulice. Maminka mi tu krutou, bezohlednou a nepochopitelnou zprávu potvrdila. Cítil jsem se tak strašně podveden, pokořen, ale hlavně neskutečně opuštěn. Vánoce pro mě ztratily kouzlo, nic mi neříkají, jsou mi fuk. Teda, vlastně to už neplatí. Jak vám říkám, sedím ve vězení a vzpomínám… Už přes dva roky mám Vánoce zase rád, protože – a to už asi všichni víte – Ježíšek je! Opět jsme spolu s mým nejlepším kamarádem. Je fakt, že jsme oba vyrostli, on se stal Králem, už to není Ježíšek, ale Ježíš. Já už taky nejsem ten malý hodný chlapeček, ale vcelku otrlý kriminálník, rváč a násilník. Jsem zvyklý být sám. Teda – to už taky neplatí. Oba víme, že teď už se navzájem neztratíme, teď už nebudu nikdy sám. Sedím tam, kde sedím asi proto, protože mi vzali kamaráda Ježíška, ale teď je mi to vše k smíchu, protože teď už se budu smát pořád – s ním. Celou tu dobu mi chyběl, ale teď je vše v pořádku. Ačkoliv jsem jej nikdy neviděl – vím přesně, jak vypadá, ačkoliv jsem jej nikdy neviděl – cítím jeho přítomnost, ačkoliv jsem jej nikdy neviděl – věřte mi, je  mi s ním krásně. rOmAN ŠŤAStNÝ, VĚZNiCE V bĚluŠiCíCH, 2006

29

Děti a galerie Jde to vůbec dohromady? Kompletní přehled akcí Národní galerie na: www.ngprague.cz/cz/5/sekce/veletrzni-palac

A

si Vás někdy napadne zajít si na pěknou výstavu třeba do Národní galeriie. Jenže máte doma batole a co s miminkem na takovém místě? Anebo už s dětmi na výstavy chodíte, ale tušíte, že váš bohatý umělecký zážitek je vykoupen jejich nekonečným utrpením v zadýchané místnosti bez oken, židlí, zmrzliny a čehokoliv aspoň trochu zábavného na hraní. Ostatně možná se někdy ani nám dospělým na výstavu nechce, protože nás z dlouhého stání jen bolí záda. V posledních letech k těmto neslavným zkušenostem však existují zajímavé alternativy. Mezi jinými je zde již několik let pestrá nabídka Národní galerie v Praze. Jako jednu z nejzajímavějších možností pro děti a dospělé vám nyní představím expoziční a výukové programy Veletržního paláce. Ve všední dny (dle aktuálního programu) můžeme navštívit s dětmi od 1,5 roku do 5 let otevřenou výtvarnou hernu. V rámci programu je připraveno vyžití pro děti i rodiče. Jsou zde k dispozici interaktivní činnosti pro nejmenší děti. Rodiče si mohou prohlédnout

LETOPISY NARNIE: PLAVBA JITřNÍHO POUTNÍKA Premiéra filmu v ČR: 9.12.2010 Lucinka a Edmund tráví prázdniny se svým bratrancem Eustacem, který je poměrně tvrdohlavý a celkem odvážný malý chlapec. Děti jsou nečekaně zavolány do Narnie, když obraz lodi na zdi Lucinčina pokoje obživne a ony spadnou do oceánu. Jakmile jsou bezpečně na palubě, přivítá Lucinku a Edmunda jejich přítel Kaspian, nyní král, který se zavázal slibem Aslanovi, že najde sedm ztracených pánů z Narnie. Režie Michael Apted, scénář Richard LaGravenese, hudba David Arnold, produkce Andrew Adamson.

vybraná umělecká díla stálé expozice i dočasných výstav, následně si mohou společně se svými dětmi hrát a tvořit v ateliéru Ng. Vše se děje pod vedením lektorek, které návštěvníky citlivě provádějí expozicí i výtvarnými hrami společně. Pro starší děti si rodiče mohou objednat některý z dalších doprovodných programů (viz web: programy pro školy, programy pro rodiny). Ty jsou velmi důmyslně promyšlené a bývají zaměřené nejen na stránku výtvarnou, ale i dramatickou. V nabídce je více tématicky zaměřených programů. Pro usnadnění našeho výběru se z anotace programu dozvíme, co se dítě v rámci jednotlivé návštěvy naučí, jaké budou jeho výstupy, s jakými autory děl se seznámí a jak dlouhý program bude. Každé dítě, od těch nejmenších až po studenty se seznámí s konkrétním dílem a na chvíli se stane „umělcem“. Zážitek z návštěvy těchto programů bývá nečekaně silný. Velmi pěkný je samotný výstavní prostor a koncepce vystavených děl. Mladý tvůrce si navíc odnese své vlastní dílo a ještě zažije radost z toho, co vytvořil, neboť samotná tvorba je postavená tak, aby ji zvládl každý. Tedy i ten, kdo nevyniká výtvarným talentem. Tyto zážitkové programy mohou být nečekaně dobrým doplňkem práce s dětmi ve sborové besídce, dorostu, ale i v mládeži. Jedná se o kvalitně zajištěný a přitom snadno dostupný program, který může účastníkům přiblížit důležité životní i duchovní skutečnosti novým, nezvyklým způsobem. Můžeme shrnout, že v Národní galerii fungují programy pro rodiče a děti, které mají artefiletický rozměr. Jejich cílem je tedy nejen okamžitý prožitek, ale i výchova a osobní růst člověka bez ohledu na jeho věk. Už mnozí lidé od nepaměti zakouší, že setkání se stvořenou krásou může být prostředkem k setkání s Krásou samotného Stvořitele. I programy Národní galerie nám k tomuto setkání mohou pomáhat.  EVA HáJkOVá

30

Putování žabáka Filemona renatu balcarovou,

Jana Šrámková Ilustrace Alžběta Skálová Labyrint 2010, 104 stran, 265 Kč

předsedkyni Vězeňské duchovenské péče

Pokud jste se stejně jako já těšili, až vyjde tento pohádkový příběh, mám pro vás dobrou zprávu – právě vyšel! S radostí jsem se tedy pustila do čtení a rozhodně jsem byla velmi potěšená příběhem samotným, autorčiným stylem psaní i ilustracemi Alžběty Skálové. Přestože knížka není určená čtenářům mého věku, bavila jsem se a úryvky jsem předčítala všem, kdo byli ochotní mě poslouchat. Oč tedy v pohádce jde? O plyšovou hračku – žabáka Filemona, který se se svými dvěma kamarádkami, ovečkami Peřinkou a Bimbalkou, vydá na cestu z Trutnova do Rtyně v Podkrkonoší, kde je podle něj jeho pravý domov. K tomuto zjištění totiž došel na základě informace na cedulce přišité na svém těle. Po různých peripetiích kamarádi skutečně našli továrnu, ve které žabáka vyrobili, ale realita se od vysněné představy velmi liší a zklamání je veliké. Ale nebojte se, konec bude dobrý! Máte-li dítě předškolního věku nebo malého školáka a ještě nevíte, jaký dárek mu koupit pod stromeček, je tato kniha určitě dobrým tipem. JANA mAtulíkOVá

Diesel II. Roman Šťastný, Bronislav Matulík Vydal Návrat domů 2010, 128 stran, 150 Kč

Knížka DIESEL II., je napínavé a velmi zajímavé čtení. Už autorská dvojice je kuriózní: „napravený“ dobrodruh, násilník a rváč Roman Šťastný a kazatel CB Bronislav Matulík. Na vzrušujících životních příbězích Romana Šťastného – Diesela si můžeme uvědomit, jak těžký je zápas o životní proměnu, a kolik překážek čeká na cestě. Příběh nás zavede do syrského vězení, českého podsvětí i prostředí našich věznic. Celý život pracuji jako advokát, přicházím do styku s lidmi, kteří se dostali do křížku se zákonem. Mám radost, když se dovím, že některý zlosyn změnil svůj život a zvyky, a tím větší, když odevzdal život Ježíši. Jsem ale trochu alergický na líčení „zázračných“ obrácení lidí, kteří mají za sebou pestrou kriminální minulost. Autoři takových příběhů mívají – jistě v dobrém úmyslu – tendenci si tu proměnu osobnosti trochu přikrášlit a vyretušovat všechny skvrnky na charakteru nového Božího dítěte. Nic z toho nehrozí při četbě Šťastného a Matulíkovy knihy. Autoři tady zcela otevřeně a někdy velmi drsně ukazují, jak těžce člověk bojuje s vlastní minulostí. Pravdivost, upřímnost a nevyumělkovanost pokládám za velké přednosti knihy. A pravdivý, nepřislazovaný je i otevřený konec příběhu. Vřele doporučuji!

Jakou šanci k návratu do normálního života mají lidé po mnohaletém vězení a existují instituce, které dovedou účinně pomoci? Odpovím ze svých dlouholetých zkušeností takto: Šance k reintegraci se úměrně zmenšuje délkou výkonu trestu. Čím delší trest, tím těžší a složitější reintegrace. Zohledním-li výstupní oddělení v našich věznicích, které existují de jure, ale nikoli de facto, pak se ona neschopnost reintegrace zvyšuje, a to rapidně. Dotyčný dlouhodobě odsouzený, nemá vlastně vůbec šanci vyzkoušet si v reálu život na svobodě, včetně všeho toho, co k němu patří. Proto vnímám západní vyspělý vězeňský systém za vynikající právě v tomto ohledu. Proto tam existují jak polootevřená, tak otevřená oddělení s tím, že dotyční se mají možnost seznámit a sami si vyzkoušet život na svobodě, samozřejmě s asistencí zkušených osob, které je doprovázejí. Rozhodně obviňuji náš stát, že nemá dostatečnou síť sociálních služeb, a to i pro ty, kteří po dlouhodobých trestech opouštějí brány věznic. Nebýt dnes již renomovaných nevládních institucí, tito lidé by byli samozřejmě úplně ztracení. Jsem přesvědčená o tom, že po dvacetileté praxi nabízejí tyto nevládní instituce účinnou pomoc a to na všech rovinách člověka (psychosomatospirituální).



JAN luHAN

31

Komunální volby Zdeněk Bartošek v důchodu CB Praha 5 Při úvaze, jakou stranu budu volit před volbami do PS, jsem zjistil, že nemohu žádnou z  těch dosavadních. Když pánové Schwarzenberg, Kalousek a spol. založili TOP 09, rozhodl jsem se je podpořit bez iluzí o nějaké „dobré“ straně, ale s přesvědčením o podpoře nejmenšího zla. Toto kriterium považuji ve veřejných záležitostech za nejdůležitější, protože „dobro“, zvláště to největší, v nich neexistuje. Proto je pro mne nepřijatelná např. Strana zelených, která odporem proti jaderné energii dokazuje, že je pro správu veřejných záležitostí nepoužitelná. Myslím, že je naší občanskou povinností přispívat ke správě veřejných věcí, a abych co nejúčinněji mohl usilovat o to nejmenší zlo ve věcech veřejných, dokonce jsem do strany TOP 09 vstoupil a aktivně se v ní začal angažovat, a to tak, že jsem i kandidoval do zastupitelstva Prahy, ale s podmínkou na nevolitelném místě. Měl jsem tedy značné informační zdroje, zejména o kandidátech do celopražského zastupitelstva a Prahy 13, kde bydlím, a ovšem i o programu strany. Na základě těchto znalostí mohu říci, že TOP 09 měla pro Prahu mnohem lepší řešení než jiné strany, ale nedopadla dobře ze známých důvodů, neudržitelná situace v dosavadním vedení města se řešila jen tím, že místo psychiatra bude primátorem gynekolog. 



Myslím, že křesťané by svoji politickou stranu mít v žádném případě neměli. Musela by se účastnit politického boje, nelítostného boje o moc, kde se někdy používají nelítostné a dokonce i nemorální metody. To se s křesťanstvím neslučuje a taková strana by vzbuzovala kontroverzi mezi ateistickými spoluobčany, jak ostatně je vidět i na KDU-ČSL. Křesťané by však měli vstupovat do stran podle 32

svého politického přesvědčení a působit tam právě na morální a korektní jednání těchto stran. 

Církev může a měla by se angažovat v neziskových občanských aktivitách charitativního a kulturního, možná i sportovního charakteru. Měla by se výrazně podílet na mediálních diskuzích k důležitým celospolečenským tématům jako je výchova a kultura, morálka a etika, směřování naší civilizace. V těchto záležitostech se z osobnostních i materiálních důvodů mohou jen obtížně angažovat jednotlivé protestantské církve a sbory, ale mělo by to být téma pro efektivní ekumenickou spolupráci od úrovně obcí až po celostátní.

Jaroslav Rohulán člen zastupitelstva města Náchod, CB Nové město 

Vedl jsem kandidátku „Starostů a nezávislých“, takže jsem ve volebním listu zaškrtl toto volební uskupení. S voliči jsme komunikovali především přes internet, facebook a e-mail. Dialog s voliči probíhal zejména facebookem. Těmito sítěmi jsme získali rovněž informace o našich konkurentech a  jejich volebních programech, které jsou pro nás základním dokumentem k případným jednáním o koaličních dohodách. Ve volebních programech jsme ovšem velmi obtížně hledali konkrétní informace, které jsou důležité pro budoucí vedení města, a to zejména ty, jež souvisejí s tvorbou rozpočtu prioritami v jeho výdajové části a v ní poměrem mezi podporou investiční výstavby, neziskového sektoru a provozních nákladech na městská zařízení a údržbu městského majetku. Příjmová část rozpočtu je z větší části závislá na daňových příjmech a město samo ji může ovlivňovat jen velmi omezeně.

? ?

■ Podle jakých kritérií

a informačních zdrojů jste se rozhodoval při nedávných komunálních volbách?

veřejných akcích či při různých volnočasových aktivitách dětí, mládeže a dospělých. Křesťané by měli přirozeně budit respekt a uznání.

Jonathan Verner student matematiky Cb Praha 1

■ Je Je důležité, aby měli

kkřesťané řesťané u nás svou politickou stranu, nebo je politickou to spíš na škodu? ■ V jakých oblastech může

být církev významným spolučinitelem veřejného života v dané lokalitě (kraji, městě, městské části, obci…)?

Na krajské a komunální úrovni to dle mého názoru nutné není. V ČR přenášení parlamentních praktik politických stran do veřejného života krajům, městům a obcím škodí. Pokud by na parlamentní úrovni byla volba poslanců přímá (volič ví, koho volí), jako tomu je v případě volby senátorů, pak bych politickou stranu křesťanů mohl postrádat úplně. Při dnešním způsobu volby poslanců o tom ale přesvědčen nejsem.

Obsah rubriky nemusí vždy vyjadřovat názor redakční rady.



Církve se hned po revoluci ujaly samy několika nezastupitelných rolí ve veřejném životě města, které plní zodpovědně dodnes. Jsou to zejména služby poskytované v oblasti sociálních a zdravotních služeb. Svými neziskovými organizacemi pomáhají městům v péči o zdravotně postižené a sociálně potřebné občany. Město by jistě uvítalo větší angažovanost a aktivní zapojení církví do veřejných diskusí o problémech spojenými s dnešním životem a současnými kritérii společenské morálky. Každodenní život obyvatel měst by měla obohacovat už jen přítomnost křesťanů na pracovištích, jejich chování a vystupování na 

Rozhodoval bych se v prvé řadě podle „slušnosti“ kandidátů a v druhé řadě zhruba podle programu. Protože však většinou žádného zastupitele neznám osobně, musím jeho „slušnost“ posuzovat na základě nepřímých informací (to co se ke mně občas dostane z novin, internetu, názory přátel). To může být samozřejmě zavádějící, ale ve velkém městě, kde se člověk občas nezná ani se svými sousedy, asi není jiná možnost. Na druhou stranu ideální není už to, že mým prvním kritériem je „slušnost“. To by přece měla být naprostá samozřejmost. Jako naivní optimista se těším, že třeba jednoho dne to opravdu bude samozřejmostí. 

V krátkosti si myslím, že křesťanská strana nedává smysl, protože křesťané (jakožto křesťané) nemají žádný „politický program“. Se svými sestrami a bratry v Kristu se dokáži (většinou) shodnout na Boží lásce, na lásce k bližním, na Kristově oběti za hřích, ale už mnohem hůře se s nimi shoduji na nejlepší strategii omezení záporné platební bilance či na té správné podobě financování terciárního vzdělávání. Proto mi mnohem důležitější přijde, aby se křesťané zapojovali do jednotlivých stran. Aby byli v pravdě solí země. A sůl se nejí samotná, solí se solí. 

Zejména v sociálně-kulturní oblasti. Jako CB máme úžasnou tradici práce s dětmi (dorost). Nebo práce s potřebnými (diakonie). Můžeme pomáhat drogově závislým (Teen Challenge). Nebo těm, co jsou ve vězení. Oblastí je spousta a potřebných bližních též. A každý křesťan jednotlivě může, s pomocí Krista, který je v něm, přispívat svým životem k přetváření nemocných mezilidských vztahů v naší společnosti. 

PŘiPrAVil mAtĚJ HáJEk



Narodila jsem se v roce 1961. Rodiče i prarodiče z obou stran byli členy CB, respektive Jednoty českobratrské. V kojeneckém věku jsem byla pokřtěna ve sboru CB v Praze 1 a v patnácti letech byla přijata do téhož sboru. Pod tlakem nepříjemných okolností před dvěma, třemi lety jsme se s manželem postupně odpoutávali z nezdravé závislosti na sboru a stále více jsme si uvědomovali, že Pán Bůh není totožný s církevními strukturami. Cítíme teď více sounáležitost s círk-

MUDr. Rut Vovsová ví „obecnou“, i když jsme zůstali členy CB. Jako každý člověk jsem determinována rodiči a genetickou výbavou. Zpětně si uvědomuji poměrně silný vliv naší pratety, velkorysé a nenápadné paní. Ráda vzpomínám na dorostový tábor pod stany, na německou kazatelskou rodinu s devíti dětmi, kde mě byli ochotni přijmout několikrát v době prázdnin a považovat mne za desáté dítě. Důležité nejen pro mne bylo i dobrodružné putování po bulharských a rumunských horách s naší mládeží na přelomu 70. a 80. let. Ovlivnili mne především lidé, kteří byli ochotni angažovat se pro druhé. Nejvíce mne v posledních skoro třiceti letech ovlivnil můj manžel, za nějž jsem velmi vděčná, a naše 3 adoptované děti (18, 17, 15 let), které nám stále pomáhají uvědomovat si, že si nemůžeme nic plánovat a ničím si být zcela jistí, jen snad tím, že Pán Bůh má každého z nás “obzvláště rád“ (z knihy Chatrč, Wm. Paul Young), i když si to často neuvědomujeme. Vystudovala jsem na 1. LF UK, nastoupila na gynekologické oddělení a nakonec zůstala v oboru gynekologie a porodnictví, z něhož jsem složila I. a II. atestaci. V roce 1998 jsem otevřela privátní praxi a současně pracuji i v nemocnici.

Pán Bůh má každého obzvláště rád

34

roly by předešly v mnoha případech pozdnímu záchytu nádorových onemocnění zevních rodidel nebo vaječníků. Starším ženám brání ve vyšetření často pocit studu, zejména pokud vyšetřuje lékař - gynekolog. Obdobně je tomu u žen, které neměly pohlavní styk a setkaly se proto s nepochopením v některých gynekologických ordinacích nebo se eventuálního nepochopení obávají. Předpokládám, že se informovanost žen stále zlepšuje. Projevuje se to i tím, že jsou ke svému zdraví zodpovědnější a chodí na preventivní kontroly? Co hrozí, když je zanedbávají? Zodpovědnost za vlastní zdraví nespočívá zdaleka jen v absolvování pravidelných prohlídek. Všichni víme, jak důležité je nekouřit, být střídmí v pití alkoholu, nepřejídat se.

Foto archiv Rut Vovsové

Kdy by měla žena nebo dívka navštívit poprvé gynekologa? A existuje věková hranice, kdy by s tím mohla přestat? V současnosti se doporučuje první návštěva gynekologa v patnácti letech. Pokud se u mladší dívky objeví obtíže, pak kdykoliv dříve. Dětští gynekologové vyšetřují a ošetřují i velmi mladé dívky ve věku batolat, pokud je to nutné. A kdy přestat? Každá žena by měla být gynekologicky kontrolována pravidelně – v intervalech, které se řídí podle objektivního nálezu nebo obtíží, po celý život. Výjimkou by snad mohl být těžký zdravotní stav neumožňující vyšetření ani žádnou další potřebnou léčbu. Často se setkáváme u žen s názorem, že po gynekologické operaci, odstraňující dělohu, není nutná žádná další gynekologická kontrola. Pravidelné kont-

gynekologie Je velmi důležité dávat větší důraz na fyzickou práci a sport. Sport se v naší církvi, zdá se mi, nikdy moc „nenosil“ a byl považován téměř za hřích. Pro děti je pohyb nejenom zdraví prospěšný, ale pomáhá i v prevenci závislostí – na počítačích, alkoholu, drogách. A týká se to i nás o něco starších. S životním stylem souvisí i mnoho patologickým stavů a chorob v gynekologii. Jde především o sexuálně přenosné infekce, které jsou častější u promiskuitně se chovajících jedinců. V posledních letech se v souvislosti s rakovinou děložního čípku doporučuje vakcína proti viru, který tuto chorobu vyvolává. S životosprávou souvisí i mnoho hormonálních poruch u netěhotných žen, někdy mohou být příčinou obtíží s otěhotněním. Také patologie v průběhu těhotenství mohou přímo nebo nepřímo souviset s předchozím „líným“ životním stylem nebo naopak nedostatečným příjmem potravy. touha mít děti je společná většině žen. Pozorujete nějaké vyšší procento neúspěchu při snaze otěhotnět přirozenou cestou? Schopnost oplodnění a početí je vždy věcí páru, muže a ženy, nikoliv jen ženy, jak to dosud většina lidí podvědomě chápe. V posledních letech došlo k zhoršení kvality ejakulátu u mužů, tj. počtu a pohyblivosti spermií. Partneři se rozhodují pro děťátko většinou také mnohem později, než tomu bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. V naší ordinaci máme jen málo těhotných pod 28. rok věku, zato hodně těch, které v 33 letech chtějí ještě nějakou dobu s těhotenstvím počkat. Těmito okolnostmi je pak ovlivněn úspěch ve snaze o těhotenství. umělé ukončení těhotenství je pro křesťany ve většině případů nepřijatelné. Existuje ale nějaká krajní situace, kdy není jiné řešení? Každý jsme ustrojeni nějak jinak, i krajní situaci rozumíme každý jinak. Měníme se i v průběhu života, měníme dokonce i vztah k témuž těhotenství v jeho průběhu. I věřící ženy (naší i jiných církví) se rozhodly podstoupit umělé přerušení - ukončení těhotenství. Není na místě někoho soudit nebo vytvářet nějaké „principy“, které by byly považovány za absolutní. Je na nás, na okolí, abychom pro rodící se život, děti, které jsou neplánované, nechtěné, určitým způsobem handicapované nebo možná jen „neukázněné“ a hlučné, dokázali spolutvořit podmínky, měli pochopení a pomoc a nezůstali jen u moralizování.

Co si myslíte o všech možných vyšetřeních během těhotenství? Nejsou některá z nich zbytečná nebo nebezpečná a nestresují budoucí maminky nepřiměřeně? Gynekologicko-porodnickou společností je dán soubor základních vyšetření, která mají být u každé těhotné provedena. Pokud je lékař neprovede, je to považováno za zanedbání péče. Některé těhotné se rozhodnou neakceptovat jedno ze základních vyšetření, tzv. triple test, vyšetření z krve matky, které určuje míru rizika postižení plodu nejčastěji se vyskytujícími chromozomálně podmíněnými poruchami, například Downovým syndromem. Při zvýšeném riziku těchto postižení se pak doporučuje amniocentéza, (tj. odběr plodové vody), která má určitá rizika komplikací. Odběr plodové vody se doporučuje jen v případech, kdy je riziko postižení plodu několikanásobně vyšší než riziko vyplývající z tohoto vyšetření. Rodiče by měli být informováni o výši rizika postižení závažnou chromozomálně podmíněnou chorobou a o tom, jaké nároky by na ně postižení dítěte kladlo. V poslední době je určitý odklon od invazivních vyšetření, což souvisí s možností přesnější ultrazvukové diagnostiky. Hodně závisí i na postoji těhotné ženy, amniocentézu může odmítnout. Naopak některé těhotné amniocentézu vyžadují, protože chtějí mít jistotu, že děťátko je v pořádku, ačkoliv vyšetření z plodové vody může odhalit jen některé chromozomální vady a rozštěpy neurální trubice.  PtAlA SE JANA mAtulíkOVá

gynekologie a porodnictví je lékařský obor zabývající se prevencí a léčbou chorob ženských pohlavních orgánů, někdy se používá název ženské lékařství. Název pochází z řeckého slova žena - gynaika (γυναίκα). Jedná se o chirurgický obor a zároveň o obor prvního kontaktu podobně jako praktické lékařství. Mezi užší specializace oboru patří například fetální medicína, gynekologická endokrinologie, urogynekologie, gynekologická onkologie, asistovaná reprodukce, dětská gynekologie, klimakterická medicína.

5

IZRAEL - SINAJ – JORDÁNSKO Poznávací zájezd 5.- 17.4.2011 Průvodce Jiří Lukl

Třináctidenní zájezd: přes Negevskou poušť a Eilat do Egypta (2 noci) na horu Sinaj, koupání v Rudém moři, dále do Akaby v Jordánsku (2 noci), prohlídka Petry. Koupání v Mrtvém moři, Masada, Kumrán, Betlém (4 noci) a Jeruzalém, Nazaret (3 noci) a Galilea. Cena zájezdu 28.500,- Kč, plus 270,- USD na vstupy, víza a spropitné. Podrobný program a přihlášky na zájezd zašle: Pavel Jech, Opočenská 1021, 51801 Dobruška. Tel.: 777 279 200, e.mail: [email protected]



10 čísel ročně plus bulletin CB INform

Objednávám předplatné časopisu BRÁNA

 pro sebe

 jako dárek*

Adresa, kam bude časopis zasílán: Jméno: ...................................................................................................................................... Ulice:

......................................................................................................................................

Město:

........................................................................................

Počet ks:

..............................

Podpis:

PSČ: ................................

..............................................................................

Objednávky zasílejte na adresu: BRÁNA, Soukenická 11, 110 00 Praha nebo e-mailem: [email protected] Vychází 10x ročně, 39 Kč, roční předplatné 390 Kč + poštovné dle platného ceníku České pošty Při odběru přes sborové distributory ve sborech CB ušetříte na poštovném - obraťte se na ně! * Objednáváte-li dárkové předplatné, nezapomeňte k objednávce do obálky nebo e-mailu připojit i svoji adresu, abychom Vám mohli zaslat fakturu.

36

Hradecké komorní tucteto zazpívá spirituály, tradicionály a vánoční písně v sobotu 11. 12. 2010 v 17.00 Sbor CB v Poděbradech, Vrchlického 109

Eva Henychová Neděle - 12.12. 2010 v 18.30 Sbor CB v Písku, Tyršova 15

ADVENTNÍ KONCERTY

Musica da Chiesa Tomáš Najbrt a P. Jaroslav Konečný Úterý - 14. 12. 2010 v 18,30 Sbor CB v Praze 1 – Soukenická 15

Pěvecký sbor CB z České Skalice a komorní orchestr Bona Nota Neděle - 12. 12. 2010 v 17.00 Kostel CČSH v České Skalici

Tříkrálový koncert komorního orchestru Bona Nota 9. 1. v 17.00, Archa - Sbor CB v Pardubicích, Lonkova 512

Pražský smíšený pěvecký sbor Gabriel Sobota - 11. 12. 2010 v 16.30 Kaple Olivovy dětské léčebny, Olivova 224, Říčany Dětský soubor Elišky Vlašicové Čtvrtek - 16. 12. 2010 v 18.00 Kaple Olivovy dětské léčebny, Říčany, Olivova 224

Jaromír Navrátil & Nové měchy Neděle - 12. 12. 2010 v 16.00, budova Armády spásy, Marie Majerové 1733/6, Ostrava–Poruba

Vernisáž výstavy betlémů spojená s vánočním koncertem komorního orchestru Bona Nota Úterý 14. 12. v 18.00 (15. – 26. 12. výstava betlémů) Archa - Sbor CB v Pardubicích, Lonkova 512

Geshem – koncert k 10. výročí akapelové skupiny Úterý - 14. 12. v 19.30 Atrium na Žižkově, Praha 3, Čajkovského 12



Kto je môj bližný

M

iluj blížneho ako seba samého. Kto Kto je môj blížny? „Milujte svojich nepriateľov,“ by s  takýmto mravným imperatívom odpovedá Ježiš – aby ste boli synmi svojho Otca, nesúhlasil? Ak sa však pokúsime nie ktorý je v nebesiach. Lebo on dáva vychádzať slnku len súhlasiť, ale to milovanie i žiť, zistíme, že to nad zlými aj dobrými a zosiela dážď na spravodlinie je ani samozrejmé ani jednoduché. Prvá pre- vých aj nespravodlivých. kážka je v otázke: Kto je môj blížny? Sú mi blížni Kto je teda môj blížny? Blížny je každý, ku komu všetci bez rozdielu. Má milovať Kosovský Albá- sa odvážim s láskou priblížiť. Blížny je každý nenec belehradského Srba, priateľ, ktorého som prijal katolík protestanta, kresdo svojho sveta. Blížnym je Nepriateľ je ten, kto je ťan buddhistu, demokrat každý „out“, ktorého som mimo mojich kruhov, komunistu, heterosexuál vpustil „in“. homosexuála, feministka Svet sa nedelí na ďalekých ten kto „nie je priateľ“, antifeministu, grínpisák ria blízkych. Delí sa skôr na nepatrí do mojej krvnej aditeľa mac donaldu…? tých, čo svojim strachom, V hebrejskom prostredí pýchou a nevedomosťou skupiny. Svojou inakosťou mal výrok logické pokračotvoria vzdialenosť, a na spochybňuje môj svet. vanie – „nenávidieť budeš tých, ktorí tú vzdialenosť svojho nepriateľa“. Slovo láskou prekonávajú. EvanČírou existenciou mi dáva blížny je formálne zdôvodjelium dalo tej láske grécke najavo, že by som nechýbal, meno agapé. Agapé je božia nené existenciou nepriateľa. Prečo by som hovoril o sila v nás. Jej hlavným prejakeby som nebol. blízkom, ak by neexistovali vom je láska k nepriateľovi. vzdialení. Nepriateľ je ten, Iba vďaka tejto duchovnej kto je mimo mojich kruhov, ten kto „nie je priateľ“, láske môže pretrvávať život v našich pozemských nepatrí do mojej krvnej skupiny. Svojou inakosťou láskach. Bez odhodlania milovať nepriateľa totiž spochybňuje môj svet. Čírou existenciou mi dáva dlho nevydrží ani priateľská, ani manželská, ani najavo, že by som nechýbal, keby som nebol. Je iný. rodičovská, ani žiadna iná ľudská láska. I v tom Ináč myslí, hovorí, zaujíma sa o iné veci. Ináč sa ob- najbližšom človeku sa predsa skrýva neprejavený lieka, počúva inú hudbu, smeje sa iným vtipom, je- nepriateľ. Prečo sa rozvádzajú manželstvá, prečo dáva iné jedlá… Keby bol svet knihou a ja by som tú deti opúšťajú rodičov, prečo sa rozchádzajú priaknihu písal, jeho kapitolu by som do nej nezaradil. telia? Stali sa nepriateľmi. Iba Agapé – tá nepresNuž milujeme blížneho: Milujeme svoju rodinu, tajne sa približujúca láska, vydrží verná až dopreto neznášame tých, ktorí prekážajú životným zá- konca. Vydrží lebo sa naučila rozpoznať blížneho  ujmom našich príbuzných. Milujeme národ preto, v nepriateľovi. aby som použil slová klasika Jozefa Tisu: „UsilujeDaniel Pastirčák me sa zbaviť jeho škodcov.“ 38

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu! Tajenku zašlete do 19. 12. 2010 (i e-mailem) na adresu redakce.

Tajenka z čísla 11/2010: Miluji přikázání tvá víc než zlato. Knihu Pět tajemnství, která musíte objevit, než zemřete vyhrává Markéta Pavelková, Pozlovice

Vylosovaný výherce získává knihu Romana Šťastného a Bronislava Matulíka Diesel II. z vydavatelství Návrat domů.



1 - kukS – Špitál s kostelem Nejsvětější trojice od architekta giovanniho battisty Alliprandiho a slavným sousoším od matyáše bernarda brauna.

Č

České baroko má kořeny v Itálii a Španělsku. Kultura v Českých zemích byla ovlivněna bitvou na Bílé hoře, vynucenou rekatolizací a následným exilem protestantské šlechty a inteligence. Baroko se v Čechách začalo projevovat až ve své vrcholné fázi vývoje. Bohatá šlechta si z prestižních důvodů zvala věhlasné zahraniční architekty, kteří zvedali úroveň českého stavitelství. Zvláštními a zcela osobitými kapitolami českého baroka jsou tzv. barokní gotika, radikální baroko a barokní krajina. Italský architekt Santini vyvinul originální tvarosloví, které gotiku neimituje, nýbrž barokním způsobem „opisuje“ a připomíná. Radikální baroko zakotvilo v Čechách díky Santiniho současníkovi Kryštofu Dientzenhoferovi z rozvětvené rodiny franských stavitelů. Působivost jeho staveb spočívá v maximální plastičnosti, rozvlněných vnějších stěn u samotného průčelí. Kryštofův syn Kilián Ignác Dientzenhofer rozvinul své umění v množství neobyčejně rafinovaných sakrálních staveb, založených na pronikání geometrických těles, jež kombinoval s neuvěřitelnou fantazií. Jedinečným projevem Českého baroka 2 je „barokní krajina“. Mnohé venkovské kostely, poutní kaple ve volné krajině jsou nejen zajímavými drobnostmi velkých i neznámých architektů, ale také výraznými akcenty v krajině. Spolu s drobnými kapličkami, božími mukami, křížovými cestami a volnými plastikami dotvářejí neopakovatelný ráz české kraji ny a dodávají jí tak duchovní rozměr. Takovéhoto stupně urbanizace krajiny se nepodařilo žádné době před barokem ani po něm. Architekturu městského prostředí i otevřené krajiny dotvářely soubory soch pod širým nebem. Burcující baroko se posléze mění (zejména v zahraničí) v „usměvavé“ rokoko, které se už spíše než nebeskými věcmi zabývá vlastními prožitky.

Foto archiv

Baroko II

PAVEl VANĚČEk A JAkub HlAVáČ 2 - Chrám sv. mikuláše na malé straně v Praze od kryštofa Dientzenhofera a jeho slavnějšího syna kiliána ignáce. Výjimečnost tohoto chrámu spočívá v asymetrickým půdorysu s chrámovou lodí, kupolí , jenom jednou věží a jeho zakomponování do městské zástavby malé strany a Hradčan. 3 - kostel máří magdaleny v karlových varech od kiliána ignáce Dientzenhofera. Příklad českého vrcholného baroka. 4 - Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře ve Ždáru nad Sázavou od Jana blažeje Santiniho Aichela. Nejslavnější příklad barokní gotiky s jedinečným zasazením do krajiny. 4

kazatel CB ve Zlíně Jsem třetí generací v Církvi bratrské. Do Církve bratrské patřili mí prarodiče, patří k ní moji rodiče a díky Boží milosti v ní vyrůstají také moje děti a vnuci. To mě naplňuje hrdostí, pokorou a vděčností. Do církve jsem se narodil fyzicky r. 1955 a z Ducha svatého podruhé v r. 1972. Dětství a mládežnická léta jsem prožil ve Velké Lhotě. Vsetínská Zbrojovka mně „umožnila“ vyučit se v černém řemeslu oboru frézař – zámečník. Po vojně jsem se oženil a s manželkou Věrou máme tři děti a dva vnuky. Po sametové revoluci jsem při práci mohl dokončit středoškolské vzdělání. Ale to už jsem za sebou měl několikaleté působení ve staršovstvu vsetínského sboru. Po příchodu kazatele Stanislava Stebela jsem se zapojil do duchovního vzdělávání v kurzech BEE. Třináctileté působení ve staršovstvu velkého diasporního sboru ve Vsetíně (dnes jde čtyři samostané sbory) bylo pro mě neocenitelnou zkušeností. Zde také přišlo povolání do kazatelské služby, nástup na vikariát a několikaletá služba vsetínskému sboru. V současné době sloužím sboru CB ve Zlíně.

A

si v roce 2000 vznikl Severomoravský seniorát a kazatelé se od té doby pravidelně setkávají. Vzhledem k velikosti seniorátu (devět sborů, velká vzdálenost mezi nimi) byl tento rozdělen v roce 2008 na dva a tak vznikl ve středu Moravy Hanácko-valašský seniorát. Tvoří jej sbory z Olomouce, Prostějova, Vsetína-Jasenka, Vsetína-Maják, Velké Lhoty a ze Zlína. Společenství kazatelů, na úrovni seniorátu, kde se setkáváme pravidelně, je velmi užitečné. Schází se i staršovstva a pracovníci sborů, ale o častější, užší a ještě bližší spolupráci zatím spíše hovoříme a diskutujeme. Osobně vnímám především rozdílný pohled na potřebnost těchto setkání a v celé církvi, i v seniorátu. Velmi významné bylo to, že se podařilo letos na podzim uskutečnit seniorátní shromáždění ve Vsetíně ke 130. výročí CB. Pro mnohé, i pro mě osobně to bylo povzbuzení ze zvěsti Slova, ze společenství a také do dalších úkolů a práce. Rozšířením našeho sboru na jih – stanice Luhačovice a Uherský Brod i administrace Sboru CB v Olomouci mi umožňuje se seznamovat s dalšími lidmi v církvi a navazovat kontakty a duchovní přátelství téměř po celém regionu. Život a služba v CB je pro mě srdeční záležitost a i kdybych nebyl kazatelem, bez služby Pánu Ježíši Kristu bych nemohl být. Po celou dobu, a to nejen v kazatelské službě, je pro mě velkou oporou moje manželka Věra. Bez zázemí, které vytváří po celou dobu našeho společného života, bych nemohl dělat to, co dělám. Její role je jiná a často mnohem těžší než moje. Prožili jsme si zápasy i některé těžkosti ve službě. Dnes díky Pánu sloužíme ve sboru, kde jsme si se sestrami a bratry od první chvíle padli do oka a zamilovali se do sebe. A tento pocit nás neopouští ani po šesti letech služby ve Zlíně. Našich duchovních sourozenců si vážíme a máme je rádi, stejně tak i naši službu a práci. Denně se tak můžeme přesvědčovat, jak pravdivá jsou slova našeho  Pána: „Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Mat. 11,30.

BULLETIN RADY CÍRKVE BRATRSKÉ VYCHÁZÍ JAKO PŘÍLOHA ČASOPISU BRÁNA

Pavel Škrobák

Výběr z jednání RCB v Hustopečích v listopadu 2010 V Hustopečích u Brna se setkala Rada CB se slovenskou Radou. Předmětem společného jednání byly záležitosti vikariátu, pastorálek a Konference v květnu 2011. Diskutovanou záležitostí bylo zejména střídání kazatelů na sborech a návrhy na změny Ústavy a Řádu CB, který obě větve církve spojuje. 

Rada CB na základě žádosti staršovstva sboru v Hrádku zařadila po rozhovoru do vikariátu bratra Matúše Kušníra, který studuje dálkově teologický seminář v Polsku. Bratr byl přijat do vikariátu od 1. 12. 2010 zatím bez pracovního úvazku. 

Rada na základě mnoha připomínek zaslaných ze strany jednotlivců, staršovstev i celých sborů projednala upravený materiál „Oblasti v Církvi bratrské“ a po doplnění jej následně předá k dalšímu postupu Komisi pro Ústavu a Řád. 

Ve dnech 28. - 31. 10. 2010 proběhl po téměř 2,5 letech sjezd mládeže CB. Celá akce nesla název Brodfest a její hlavní motto bylo „Na čem záleží?“ Narozdíl od minulého sjezdu, který jsme pořádali ve spolupráci s BJB a KřS, se letos jednalo čistě o sjezd mládeží z naší církve. Hlavním důvodem byla kapacita haly, ve které se konala hlavní setkání. Na Brodfest se sjelo kolem 1100 mladých lidí z cca 65 mládeží z celé republiky. Průměrný věk účastníků byl 20 let a přijelo zhruba stejně kluků jako děvčat. Akci pořádal Odbor mládeže CB ve spolupráci s cca 80 dobrovolníky z Havlíčkova Brodu i jiných míst. Ten kdo na Brodfest přijel, měl skutečně z čeho vybírat. Během pátku i soboty probíhaly ve školách semináře a workshopy na různá témata (témat bylo téměř 70 a seminářů přes 100). Páteční večer byla možnost v rámci alternativního večera navštívit talkshow či koncert hudební skupiny, představení divadla Střep, pantomimu, film, 

Sbor CB v Ústí nad Labem Město Ústí nad Labem vám ani nemusím představovat. Mnoho o něm „víme“ ze sdělovacích prostředků: kriminalita, různé finanční aféry např. ve spojení s ústeckou Setuzou, problémy s koncentrací Romů v městě, neslavná zeď v Matiční ulici, ale i nedostatečně řešená otázka česko – německého soužití, zatížená událostmi na konci druhé světové války aj. Skoro bychom si povzdechli, že žít v takovém městě a kraji není žádný med… Na druhé straně se mnoho neví, jak krásné okolí má toto krajské město. V jeho blízkosti se kolem dokola rozkládá České Středohoří s jeho kuželovitými vrchy sopečného původu, takže cestovat od Lovosic podél Labe přes tzv. Portu Bohemicu (Brána Čech) do Ústí n.L. s jeho dominantou hradem Střekovem je vskutku nezapomenutelným zážitkem. Říká se, že z kteréhokoli místa Ústí n.L. se dostanete do přírody během patnácti minut pěší chůze. Jak tu vznikl sbor Církve bratrské? Jen v krátkosti zmiňme, že Ústecký sbor (dříve sbor Jednoty českobratrské) se vytvářel z různých rodin a členů Jednoty, kteří se krátce po 2. světové válce přestěhovali do Ústí n.L. Po dlouhou dobu se hranice sboru kryla s rozměrem Ústeckého kraje, tj. ve vzdálenosti takřka 100 km podél Krušných hor. Mezi mnohé stanice patřila i větší města jako Děčín, Teplice v Č., Litvínov, Most, Chomutov, kde se později konala samostatná duchovní činnost, podporovaná obětavými pracovníky i kazateli důchodci (např. Ant. Voříšek, Vl. Fajfr) a dalšími. V 80. letech min. století nastalo v Ústí n.L. oživení práce, zvl. mezi mládeží, což ovšem vyvolalo „reakci“ státní správy – dvěma z bratří odnětí státního souhlasu, jinému udělení výstražného varování a jiná omezení ve sborové službě. Po revoluci bylo přirozené, že z těchto míst, které byly státní správou „drženy pospolu“ jako jeden sbor, se postupně staly nové (a díky Bohu i rostoucí) sbory. V Ústí nad Labem se dosud vystřídalo 9 kazatelů. Jaká je současná tvář sboru v Ústí nad Labem? O tom chci psát především. Když bych se pokusil charakterizovat ústecké sborové společenství, tak bych zdůraznil jeho otevřenost: otevřenost vůči Božímu slovu, otevřenost ke vztahům. Často se stává, že o nedělním shromáždění je cítit očekávání na zvěst Božího slova, a to do konkrétní situace. Po skončené bohoslužbě se lidé dlouho nechtějí rozejít, ale ve skupinkách si mají mnoho co povědět. Při shromážděních se často modlíme za nemocné a potřebné, ale i za aktuální věci ve sboru i mimo sbor. Na bohoslužbách se podílí více lidí, moderátor (většinou br. starší), který uvádí celou bohoslužbu, chválící skupina, pak následuje slovíčko k dětem (anebo jen modlitba za děti), ve službě Slovem se střídají jak kazatel sboru, tak i bratři starší a hosté. O sborových shromážděních a také při zvláštních příležitostech zpívá smíšený pěvecký sbor. Složení ústeckého sboru je pestré. V řadách členů máme také několik Romů a též jednu krásnou (duchovně) rodinu z Nigerie. Zvlášť o Vánocích mi tato skutečnost vynikne, když čtyři černočerné nigerijské děti přednášejí pěknou češtinou vánoční básničky… Jak žijeme, co děláme? Zvlášť bych tu jmenoval sborové dovolené. Jezdíme na ně každý rok a v posledních dvou letech počet lidí stoupl na takřka 80 (to

KONVERZE Ve dnech 4. a 5. listopadu 2010 proběhla již 21. Evangelikální teologická konference. V malém, ale zcela naplněném sále Církve bratrské v Soukenické ulici se sešli pastoři a pastorační pracovníci spolu s budoucími pracovníky církví – studenty Evangelikálního teologického semináře. Tématem konference byla konverze. Toto středobod církve nebylo možné během dvou dní probrat dopodrobna, přesto, jak se zdálo, se o to řečníci alespoň pokusili. Vyslechli jsme devět přednášek: od Konverze ve Starém zákoně Mgr. Viktora Bera, Th.D. a Konverze v Novém zákoně Karla Taschnera. Th.D., přes Konverze dětí ThDr. Noemi Bravené, Th.D., až po Konverze jako imaginativní zkušenost Mrg. Matěje Hájka a Konverze a současná evangelizace Bc. Davida Nováka, M. Th. Autoři se snažili do 30 minut doslova napěchovat co nejvíce informací, myšlenek a postřehů, a tak posluchačům servírovali opravdu “hutnou stravu”. Po každém příspěvku následovala diskuse. Ve čtvrtek proběhlo pět volitelných seminářů ve dvou bězích, takže si každý mohl vybrat dva. Názvy jen některých: Duchovní růst po konverzi Ing. arch. Aleše Kratochvíla, M. A., M.A.R., Konverze dětí Mgr. Terezy Ráchel Bícové a Systematicko – teologický seminář Mgr. Jana Valeše. I když na dané téma „Konverze“ mohlo být řečeno ještě mnoho, myslím, že svůj úkol, povzbudit k zvěstování evangelia, konference splnila. Nahrávku celé konference si můžete od nového roku objednat na stránkách ETS www.etspraha.cz ANNA SLOBODOVÁ

představuje skoro dvě třetiny sboru)! Pěstujeme tím sborové obecenství, což je předpokladem pro svědectví o Kristu a pro misii. Také máme rádi zájezdy – do jiných sborů a zase jim oplácíme jejich návštěvu u nás. Rádi chodíme na společné výlety (pravidelně o velikonočním pondělí na zříceninu Opárno – tam se sejdeme i z jiných sborů a církví, abychom se povzbudili velikonočním poselstvím – příležitost misijní). Každoročně vyrážíme do přírody i na 1. máje a na Nový rok… Pravidelné sborové aktivity se konají téměř každý den v týdnu a jsou zaměřeny na všechny generace. Ve sboru jsou nejpočetnější skupinou mladší rodiny s dětmi. Také maminky se pravidelně scházejí, aby jednak posilovaly svou víru, ale také mezi sebou slouží pozvaným k víře. Děti se letos o prázdninách zapojily do Legoprojektu (lze shlédnout videoprojekci na sbor. webových stránkách!). Akce se vydařila, takže ji v příštím roce na jaře zopakujeme. Mládež se letos zvlášť soustřeďuje na přípravu English campu a Exit touru. Také se zaměstnáváme novými formami evangelizace. Každý rok na podzim pořádáme evangelizační akci, tzv. Křižovatky. Je to pět večerů přednášek na palčivá témata dneška. Slouží při nich bratři z naší CB jako např. Daniel Fajfr či David Novák. Je to příležitost k pozvání přátel, aby mohli slyšet Evangelium civilním způsobem. Jsme vděčni za to, že dost lidí bylo i tímto způsobem osloveno. Nakonec bych chtěl zmínit sborovou událost, která má v jistém smyslu i dopad evangelizační. Jsou to křty vykonávané formou ponořením u těch, kteří uvěřili v Pána Ježíše. Jsme vděčni za to, že v posledních dvou letech mezi pokřtěnými (3-4 v roce) bylo více těch, kteří nevyrůstali v církvi. Tato křestní shromáždění nyní pořádáme v návaznosti na nedělní dopolední shromáždění v suterénu sborového domu, kde máme bazén, a tak jsou vlastně „pokračováním“

večer modliteb a chval, anebo se zúčastnit outdoorového závodu pořádaného Atlety v akci. Sobota byla z velké části již tradičně věnována sportům. K vrcholům Brodfestu patřila společná bohoslužebná shromáždění. Mottem akce bylo téma „Na čem záleží?“ Hlavní programy byly připraveny na text Izajáš 6,1-8. Nejprve byla připomenuta Boží sláva (B. Smola). V sobotním večerním programu (D. Novák) pak zazněla výzva k rozhodnutí se pro Krista jako Pána a Spasitele, zároveň pak také výzva pro ty, kteří již křesťané jsou, ale chtěli by něco ve svém životě změnit či vyznat. Lidé měli možnost jít se modlit s vedoucími. Nedělní dopolední shromáždění spojené rovněž s konkrétní výzvou (P. Grulich), bylo věnováno otázce povolání do služby. Rada děkuje všech organizátorům, přednášejícím a účinkujícím za velký kus práce s přípravou, organizací a aktivitou na sjezdu mládeže. Rada opět projednávala způsob připojení sboru Elim do Církve bratrské. Převod členství nebude probíhat hromadně, nýbrž na základě písemných žádostí jednotlivých členů sboru a základních podmínek Řádu CB. Do prosincové Rady bude pozván br. Martin Běle k projednání vikariátu CB a k dokončení přípravy k založení sboru. Novému sboru bude přidělen administrátor ze strany zkušených kazatelů CB a mentor ze strany Rady, po Novém roce je plánována vstupní vizitace sboru. 

Rada jmenovala své členy na připravovaných 20 vizitací sborů v roce 2011, v některých případech spojených s hlasováním o setrvání kazatele ve sboru. 

Program Pastorálky kazatelů na téma „Kazatelé a kázání“ na leden 2011 připravený studijním odborem Rada schválila s tím, že program doplnila o referenční školení řidičů. Setkání proběhne na přelomu ledna a února. 

Rada vzala na vědomí čtvrtletní zprávu pastoračního pracovníka ve Chvalech, br. Jakuba Formánka 

a doporučení sboru Praha 9 – Černý Most k diakonské ordinaci. Bratr bude pozván k projednání diakonské ordinace do prosincové Rady. Šéfredaktor a vydavatel časopisu Brána informovali písemně o přípravě časopisu Brána na rok 2011 a Rada rozhodla o finanční spoluúčasti na tisku vnitřní přílohy časopisu. 

Rada CB děkuje Studijnímu odboru za vypracování materiálu „Ordinace v CB“ s tím, že nyní bude materiál zaslán k připomínkám na sbory. Závěrečné stanovisko Rada vydá po všech připomínkách. 

Br. Fojtík předložil za Stavební odbor vypracovaný konferenční návrh na podporu ze Stavebního fondu Rady CB na období 2012 – 2014, který Rada postoupila Návrhové komisi. 

Rada vzala na vědomí, že od 1. 11. 2010 nastoupil do sboru v Kolíně kazatel Jan Drahokoupil, který ukončil svoji práci kazatele v Ostravě, seniora severní Moravy a administrátora sboru Opava. 

Ze setkání seniorátu HanáckoValašského byla Rada informována, že seniorem od ledna 2011 bude kazatel Josef Fišer ze Vsetína. 

V seniorátu Severní Moravy došlo k volbě seniora a byl jím pověřen od 1. listopadu 2010 kazatel Jaroslav Orawski. 

Rada byla informována o vytváření sítě křesťanských učitelů pro výuku Etické výchovy na školách ze strany misijní organizace KAM a doporučuje ve sborech oslovit k této problematice učitele v rámci svých sborů. 

Hlasováním byl potvrzen ve sboru Praha 4-Jižní město kazatel Robert Filip a jako kazatel byl zvolen Aleš Kratochvíl ve sboru Brno-Betanie. 

PŘIPRAVIL SEKRETARIÁT RADY CÍRKVE BRATRSKÉ

kázaného Slova. S úsměvem si říkám, jestli by neměl radost i Kalvín, který shledával „plnost bohoslužby“ ve vysluhování svátostí (křest a VP) a kázání Božího slova… Prostředí v severních Čechách se oproti minulosti znatelně zlepšilo. Po revoluci byl utlumen těžký průmysl a to má za následek zlepšení životního prostředí, ozdravení lesů v Krušných horách aj. Ve městě se staví řada nových budov a staré se rekonstruují. Tato „obnova“ města a kraje by se však měla promítnout především do života ústeckých obyvatel, všelijak devastovaných minulým režimem a ateismem. A právě obnova charakteru zdejších lidí mocí Kristova evangelia (Ř 1,16) je velkou výzvou pro sbor CB v Ústí n.L., neboť „kde se  rozhojnil hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost“ (Ř 5,20). ŠTEFAN PALUCHNÍK, KAZATEL CB V ÚSTÍ N. L., WWW.CB.CZ/USTI

Oslava 130. výročí vzniku CB ve Vsetíně

Na počátku r. 2010 jsme byli osloveni vedením církve, zda bychom si letošní 130. narozeniny naší církve připomněli také v jednotlivých regionech v Čechách a na Moravě. A tak se v neděli 26. 9. 2010 ve vsetínském Domě kultury sešlo seniorátní shromáždění k 130. výročí vzniku Církve bratrské. Shromáždění se zúčastnili bratři a sestry ze všech sborů Hanácko - valašského seniorátu. Jmenovitě ze sborů Olomouc, Prostějov, Velká Lhota, Vsetín Jasenka, Vsetín Maják a Zlín, a to včetně svých stanic. Pozvání ke službě slovem přijal předseda Rady Církve bratrské, kazatel Daniel Fajfr. Kázal na téma: Církev jako nedostavěná stavba. Základem kázání byly texty Žid 13,8; 1Kor.3,11 a 10c; Hlavní myšlenka: Stavba má pevný a neměnný základ, ovšem záleží, co a jak na tomto základu stavíme. Kromě jiného položil velký důraz na to, že předpokladem pro stavění osobního, rodinného a církevního vztahu s Pánem Ježíšem Kristem je horlivost každého křesťana. Pohled nejen do historie CB na Valašsku zprostředkoval kazatel Josef Škrobák. Shromáždění pozdravil host z východomoravského seniorátu Českobratrské církve evangelické, kazatel Pavel Čmelík. Shromáždění vedené seniorem kazatelem Pavlem Škrobákem bylo prokládáno vystoupeními pěveckých sborů. Olomoucký pěvecký sbor s dirigentem Josefem Machem přidal dvě starší písně. Naproti tomu nové a moderní zazpíval pěvecký sbor ze Vsetína podpořený výrazovým tancem skupiny sester z Olomouce, vše za řízení Aleny Fišerové. Společný zpěv doprovázela Marnátosnaha ze zlínského sboru. Na závěr pak modlitby kazatelů a společná modlitba Páně s požehnáním. Shromáždění proběhlo ve velmi srdečné a neformální atmosféře. Uvědomili jsme si, že jsme si nejen blízcí, ale že je velmi dobré se občas sejít, vyslechnout kázání, společně se modlit, předat si zkušenosti anebo jen tak obyčejně být spolu. Děkujeme našemu Pánu za požehnanou akci a modlíme se, aby Církev bratrská měla nejen časopis Brána, ale stala se branou do Božího království ještě pro mnohé občany v naší zemi. JOSEF ROBEK A PAVEL ŠKROBÁK 