83. Jiráskova Hronova
#
:
Zprav daj 6 čtvrtek 8.8.2013
Rodí se noví Mažňáci a Losnové a starým Stínadlům to asi není po chuti Jan Šotkovský a Petr Christov. Oba můžete potkat v Problémovém clubu, kde den co den společně s dalšími třemi kolegy hovoří se zájemci o představeních Jiráskova Hronova. Oba jsem našel v parku na dětském hřišti. Kdo je vůdčí silou českého amatérského divadla? Kdo vede Stínadla, Losna nebo Mažňák? Christov: Amatérské divadlo se zásadně změnilo na přelomu 80. a 90. let 20. století, kdy se ho chopila generace, která dělala divadlo v 80. letech. Část z nich přešla do profesionálního divadla, část do politiky. A tato skupina naprogramovala podobu amatérské scény na dalších 20 let. Po čtvrt století je tu další generace, vychovaná právě tou předchozí, která má logickou potřebu zrevidovat strukturu a systém amatérského divadla. Noví Mažňáci i Losnové se rodí a starým Stínadlům to není po chuti. Šotkovský: To, co Petr pojmenoval obecně, je důvod, proč poslední dva tři roky zažíváme kolem Jiráskova Hronova tolik emocí. Jaké to jsou emoce? Pozitivní? Negativní? Posouvají diskusi dopředu? Šotkovský: Podle mě jsou to vlastně pozitivní emoce, ale na druhou stranu vedou k tomu, že destruují jeden mýtus, který se šíří celou dobu, co se pohybuju v amatérském divadle. Mýtus, který já měl vždy za falešný: iluze o tom, jak to ochotníci všechno dělají z lásky, bez přehnaných ambicí a táhnou za jeden provaz. Samozřejmě neříkám, že to nemůže někdy být pravda, ale já se setkal v amatérském divadle s poměrně velkým počtem převážně mocenských ambicí. To mi přišlo vždy komické, protože jak říká klasik Schejbal: „O hovno jde.“ Nejde přece o velké posty,
velký vliv a velké peníze. Ovšem i malý post může být důvod k velkým emocím. Christov: Snad ani nejde o negativní či pozitivní emoce, ale objevuje se tu to, co je poměrně běžné i v tuzemském nedivadelním prostředí. Někdo tvrdí, že diskutuje, že je potřeba diskuse, přitom to není diskuse, ale až nenávistné komentování osobnosti těch druhých. Není to debata k tématu, ale k člověku, a někdy až emoční útok. A kdy se tenhle generační, koncepční spor o podobu divadla vyřeší? Dá se vůbec vyřešit? Christov: Myslím, že ta doba, kdy se najde nějaké řešení, není ani moc daleko, ale je potřeba zajistit alespoň nějaký konsensus stávajících zájmových organizací či spolků, které zaštiťují amatérské divadlo, ale které si dnes mnohdy nárokují mnohem větší vliv a právo rozhodovat, než by jim podle velikosti té části amatérské obce, kterou zastupují, měl náležet. Osobně doufám, že se podaří vytvořit instituci, která by tomuto dialogu mohla pomoci a zaměřila se na amatérské prostředí podobně, jako to dělá Artama, ale nikoliv na bázi příspěvkové organizace ministerstva kultury. Spíše jako samostatné instituce, která bude ku prospěchu prostředí. Šotkovský: Bavíme se o oblasti, která zahrnuje strašně moc lidí, institucí a zájmů, a bavit se o řešení teď moc nejde, ale určitě se to vyřeší. Teď je chaos a pak bude pořádek. Vzpomněl jsem si v té souvislosti na
-1-
Rozhovor pokračuje na straně 2
...dokončení ze strany 1
fosilní sloupek
krásnou odpověď Karla Steigerwalda, když se ho v 90. letech ptali, kdy u nás bude onen multikulturní svět. „Žádný multikulturní svět nebude. Nadále bude ve všem hrozný bordel.“
DVA V JEDNOM aneb FOSILIE JAKO POEZIE
Mají lektoři Problémového clubu problémy? Christov: Kdybychom je neměli, tak těmi lektory nejsme. Problém je pro nás podnět k přemýšlení a k diskusi. To je něco, co se nám, myslím, v rámci Jiráskova Hronova docela daří. PC není Přednášková company, ale prostor pro sdílení názorů a snaha pojmenovat nějaké obecnější téma nad rámec konkrétních inscenací. Šotkovský: Zadání máme jasné, nabízet kontexty, které lidem, kteří nás poslouchají, nepřijdou samozřejmé. Nevykecávat se, mluvit způsobem, který problém zajímavě vyostří. To je směr, na kterém je nás pět dohodnutých (Šotkovský, Christov, Aleš Bergman, Alena Zemančíková a Martina Schlegelová – poz. red.). Vaše sestava se od loňska proměnila? Šotkovský: Ano, letos přišel tady Petr, ale on tu zase byl před lety, takže jsme se spolu nemuseli nijak dlouho sžívat a jdeme v PC stejným směrem. Christov: To je cennější o to, že každý z nás má na divadlo trochu odlišný pohled a zjevně i jiné nároky na typ divadelní komunikace. Ale právě proto je tahle skladba strašně příjemná a dostředivá Martin Rumler
Za všechno může Testosteron. Když jsem totiž zjistil, že Nahý Wolker, doporučený na JH z festivalu poezie Wolkerův Prostějov, je dílem téhož souboru, jenž zahrál Testosteron, rozhodl jsem se jít na tento pořad, byť jsem to neměl v úmyslu. Neboť od samého počátku, kdy se na amatérských přehlídkách začalo objevovat tzv. divadlo poezie, jsem tento scénický útvar považoval za jakýsi hybrid, jenž spojuje nespojitelné. Dokonce jsme svého času s Pavlem Boškem měli heslo, že když je něco špatné, i kdyby to byla Eisrevue, tak je to divadlo poezie; ze své podstaty. Za ta dlouhá léta, co se s divadlem poezie potkávám, se ovšem ledacos změnilo. Viděl jsem postupně jistá představení divadla poezie, která byla dobrá, dokonce proto, že důsledně respektovala onen princip spojovat nespojitelné. Dále jsem pochopil, že divadlo poezie maximálně prosazovaným a vyjevovaným subjektem tvůrce vydatně přispělo k tomu, že amatérské divadlo se stalo výpovědí. A konečně: v postmodernismu se dá přece spojovat cokoliv s čímkoliv. Takže jsem se rozhodl, že věnujili se letos ve Fosilních sloupcích zkoumání šíře podob amatérského divadla a jeho poetik, nemohu se vyhnout ani divadlu poezie. Usoudil jsem poté, co jsem byl na Testosteronu, že Divadlo Point z Prostějova bude svou živelnou dravostí optimální možností, jak ukázat složitost tohoto typu scéničnosti. Chyba lávky! Prostějovští udělali přesně to nejbanálnější divadlo
-2-
poezie se všemi nectnostmi, pro něž jsem byl proti němu tak zaujat a pro něž se mu dodneška dost často vyhýbám. Nebudu všechny ty letité problémy vypočítávat, nepíšu recenzi na Nahého Wolkera. Prostě jsem si řekl, že je to osud, hlas boží, jenž mne varuje, abych o divadle poezie nepsal. Jenže pak jsem s překvapením zjistil, že píšu recenzi na Kytici, takže chtěj nechtěj pár slov na to téma budu muset stejně utrousit; proto to spojení, ty dva články v jednom. Erbenova Kytice je ovšem velmi inspirativní pro převod ze čtení do předvádění divadlem. Drtivá většina jejích balad je výrazně dějová a oplývá velmi dramatickými událostmi, které nešetří pochmurnou a tragickou notou. Na tuto její baladicko-dramatickou rovinu vsadil režisér a dramatizátor inscenace divadelního souboru Korek Jan Holec a vytvořil rozmáchlé scénické dílo, které pracuje s řadou prostředků, jež mu dovolují posílit tuto dramatičnost balady nebo baladičnost dramatických událostí. Hudbou počínaje přes světla a kolektivní akce ať sborové recitace, ať stylizovaného pohybu. A samozřejmě přes výstavbu klasické divadelní situace, jež dovolují postavám jednat. Je to pro mne občas příliš monumentální záležitost, ale přiznávám, že je to účinné. A rozhodně se tu nekoná ono základní dilema divadla poezie: jak převést literaturu, jež svým uspořádáním ani v nejmenším nepočítá s tím, že bude scénicky předváděna, do divadelního scénického tvaru. Jan Císař
Kurz praktické režie se otvírá novým zájemcům Kurz praktické režie je čtyřletý vzdělávací projekt určený především režisérům amatérských divadelních souborů. Probíhá dvakrát do roka – 8 dní během Jiráskova Hronova a 8 dní na podzim ve Volyni. Jednotlivá setkání se věnují dramaturgii, režijní propedeutice, druhům, stylům a žánrům a práci režiséra s hercem. Frekventanti kurzu praktické režie budou při svých režijních počinech pracovat s profesionálními herci. Kurz pak bude zakončen přípravou absolventské inscenace. Cena jednotlivých setkání bude cca 2.500 – 3.000 Kč. První běh bude zahájen na konci října 2013 ve Volyni. Zájemci se mohou hlásit u Simony Bezouškové na e-mailu: bezouskova@ nipos-mk.cz. Otevíráme „postgraduální studium“ pro absolventy kurzu praktické režie. Tento vzdělávací projekt je určen pouze absolventům předchozích čtyř kurzů praktické režie, kteří mají vlastní soubory a prakticky se věnují režii. Materií pro tento projekt budou existující inscenace a důraz bude kladen na dramaturgii, dramaturgicko-režijní koncepci – vytvoření, udržení, volba výrazových prostředků dle druhu a žánru, práci s hercem a scénografii. Setkání budou probíhat třikrát do roka během prodloužených víkendů (čtvrtek – neděle). První termín je stanoven na 14. – 17. 11. 2013 v Ústí nad Orlicí. Účastnický poplatek za jedno setkání bude cca 500 Kč. Zájemci se mohou hlásit u Simony Bezouškové na e-mailu:
[email protected].
strip
-3-
RAVA! POZOR, OP sloboděná Představení O ově hraje v Jirásk slibka se ode fa ky v Sále Jose divadle a Srn ě m časy se ne Čapka. Hrací ve vné uvedení ní. Za nesprá se le Zpravodaje včerejším čís omlouváme.
POZ V V pá ÁNKA tek 9 .8. o tonu d u prog skutečn 23:00 se ramu í kon v Tri swin c g (G je mimo ert. Na rape Rein j iné g lli h Srde ardt) a Č & Djang ypsy čně z o e vou chomor Cvrč . ci!
ZTRÁTY A NÁLEZY Dnes nám do Festivalo vého informa čního střed iska přinesli me nší černý b atoh, ve kterém je a nglicky psa ná kniha THE LA ST TIME T HEY MET, prop iska a papír ové kapesníky. Batoh byl ú dajně nalezen na náměstí pře d kafe károu.
DS KOREK Praha K. J. Erben, J. Holec: Kytice
kytici jsem měl dlouho v hlavě Rozhovor s režisérem Janem Holcem Kdo přišel s nápadem na hru podle Kytice? S tím jsem přišel já. Můj nápad také byl založit tento soubor, protože jsem měl období, kdy jsem se chtěl nějak divadelně angažovat. Chtěl jsem dělat něco vlastního. A tak jsem udělal nábor na právnické fakultě a během půl roku, kdy jsme dělali cvičení, se ten soubor pročistil a zůstalo těchto 16 lidí. Kytici jsem měl dlouho předtím v hlavě a najednou jsem věděl, že právě jí chci dělat. Že je to to pravé. Takže všichni členové souboru jsou z právnické fakulty? Abych to upřesnil, tak je tam jeden hostující politolog a pak zvukař, ten je ze zemědělské fakulty. A osvětlovač s dramaturgyní z DAMU. Nebál ses, že je to poměrně profláklé dílo? Myslíš, že má stále co nabídnout? Abych se přiznal, žádnou dramatizaci jsem předtím neviděl. Film samozřejmě znám, ale příliš velikou inspirací mi nebyl. Spíš jsem si byl vědom toho, že lidé Kytici už odmala znají a já toho mohu využít. Divák ví, jak jednotlivé příběhy dopadnou a tato skutečnost mi byla výhodou, když jsem mohl odstranit některé pasáže, které jsou hlavně vyprávěné a nejsou dramaticky příliš zajímavé. Jak jste pracovali s rozebíráním jednotlivých básní? To jsem se snažil dělat s kolektivem. Přinesl
-4-
jsem koncepci a společně jsme se potom bavili o tématech, abychom nalezli cestu k pravé podstatě toho, co chceme vyjádřit. Asi nejmarkantnější to bylo u Dceřiny kletby. Nad ní jsme seděli nejdéle. Vodníka jste pojali originálně. Pro mě získala jeho postava úplně nový rozměr, když se stal milující bytostí. Máme v souboru Štefana, který je o něco starší než zbytek, a při studování této básně mě napadl vztah profesor - studentka, protože on ji nestáhl do jezera, ona tam za ním šla sama. A to je to prvotní poblouznění, tím, že poprvé v životě vidí skutečného chlapa. Recitoval ty verše v maďarštině? Ano. Ale vzniklo to náhodou. Použili jsme to až na nějaké čtvrté repríze. Štefan mi totiž jednou řekl, že se snažil přeložit vodníkův monolog do maďarštiny a když mi to přednesl, byl jsem nadšený. Tím vznikl další rozměr. Češka - cizinec. Od začátku jsme si říkali, že nechceme aby to byl zelený hastrman s pentličkami. Tímhle získává lidský rozměr. Co chcete jako soubor předat divákovi? V inscenaci jsou dvě tematické linky. Porušení přirozeného řádu věcí a potrestání za něj. Pak následné pokání, po kterém přichází odpuštění. A druhou tematickou linkou je vztah matky a dítěte.
Vít Malota
RECENZE
Naši právníci Erbenovi rozumějí
Kytice patří k tomu rodinnému stříbru české literatury, které, ač původně pro divadlo nezamýšlené, objevuje se na českých jevištích (potažmo filmovém plátně) poměrně hojně. I já jsem už několik takových adaptací viděla a Kytici Divadelního souboru pražské právnické fakulty Korek považuji za nejpovedenější. Je to pro mě jeden z vrcholů letošního Hronova a další inscenace, která potvrzuje, že rozlišovat mezi amatérským a profesionálním divadlem v konkrétních případech přestává být smysluplné. (A jsem moc ráda, že reakce hronovských diváků tomu odpovídala). Na Kytici je v základu dobře všechno – jasný dramaturgicko-režijní výklad, který nám zejména ve Svatebních košilích a Vodníkovi ukazuje možnosti velmi aktuální interpretace starých balad (např. Vodník jako příslušník jiné kultury, v tomto případě Maďar, by klidně mohl být i arabským studentem, který svou evropskou ženu odvedl do lůna islámské kultury atd.), vedení herců, kteří nemusí být dokonalí, ale opřeni o pevnou strukturu
nikdy nepůsobí ztraceně, hlavní protagonistku, která dokáže celý večer „táhnout“, a to i v pasážích, kde obvykle řemen padá – udělat předěly jako jedny z nejnapínavějších okamžiků je skutečně pozoruhodný výkon herečky/tanečnice i režiséra, výborná pohybová složka, skvělý výběr hudby, světelný design (ach, konečně se na Hronově opravdu svítilo!) atd. Připomínky jsou vesměs drobné a příliš detailní, než aby stálo za to na ně plýtvat místem (ano, hudba byla na počátku příliš nahlas a nebylo rozumět, ano, pozor na krev úhledně rozprostřenou na tváři Dcery, příliš evokující indiána na válečné stezce atd.). Co dodat na závěr? Možná to, že pokud budou z přehlídek činoherního divadla jezdit podobně silné inscenace, začnu si pohrávat s myšlenkou, že ta „pozitivní diskriminace činohry“ není tak pitomý nápad, jak to na první pohled vypadá:-). (Autorem textu je žena do 35 let, která absolvovala katedru činoherního divadla DAMU.) Martina Schlegelová
vox populi
Jsem moc ráda, že si vybrali Erbena, že to je pořád živé. Uchopili tu hororovou tématiku, ale na konci byl ten smích – ta nová generace. Že si ty pověsti necháváme, ale už víme, že je i jiná cesta. Anonymní, krásná dívka Tak jsem si dnes uvědomil, že ty verše značí dobu, kdy byly vztahy přehledné – ty mezilidské, i vztahy k Bohu. Představení se mi velmi líbilo. Teď odjíždím a jsem rád, že právě tohle bylo poslední představení, které jsem tu letos viděl. Honza z Jablonce Ty vole, draku, dobrý to bylo! Martin z Dražejova
Polednice ve zkratce, vodník, který mluví maďarsky, rytmizované Svatební košile, refrén „matko, matko má, maminko„ z Dceřiny kletby... To si budu pamatovat. David z Prahy
vox populi
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.
-5-
Divadlo Point Prostějov J. Wolker, A. Procházka: Nahý Wolker
wolkera jsme se nejdřív štítili Rozhovor s představitelem hlavní role Vítězslavem Lužným, režisérem Alešem Procházkou a dramaturgem Miroslavem Ondrou Jaký vztah má soubor k Jiřímu Wolkrovi? Vítězslav: Vlastně se vyvíjel v průběhu zkoušek. Ze školy jsme znali Wolkera přes ty jeho základní profláklé básně, jako: „Poštovní schránka na rohu ulice…“ a podobně. A díky tomu, že se v jeho tvorbě začal Aleš nimrat, našli jsme úplné skvosty a všichni si ho oblíbili. Takže už jsme ho neznali jen tak jako většina diváků, co přijde na představení, troufám si říct. Já osobně si ho zamiloval. Aleš: My se ho ze začátku trochu až štítili, protože naše generace, i mnoho dalších generací, ho zná jako toho dělnického básníka, což samozřejmě není úplně pravda. Vzniklo to tak, že jsme tu hru chtěli původně napsat úplně sami. Dialogy s jeho kamarády a tak. Jenže já s hrůzou zjistil, že on si všechny dialogy už napsal a dokonce ve verších. Což je mnohem hezčí, než kdybychom to sepisovali někde na koleně. Ale rozhodně jsem to nedělal se záměrem vytvořit „divadlo poezie“, protože nevím, co to je, a nikdy jsem takovou věc nedělal. Jak jste propojení s částí souboru, který včera hrál Testosteron? Aleš: Hodně. Už nikdo neví, kde končí Testosteron a začíná Nahý Wolker. Tady třeba pan kolega Ondra, který tu byl dnes coby kapelník a ďábel, hrál včera v Testosteronu muzikanta. Režisér Testosteronu tu dneska hrál nějakýho pobudu ve vlaku. Vítězslav: To byl Konstantin Biebl. (smích) Kdo složil hudbu k představení?
-6-
V: Muziku nám složil kamarád Karel Štulo. Jsou to celkem čtyři písně, s tím, že jsme kdysi hrávali ještě pátou – Baladu o očích topičových, ale to bylo samostatné desetiminutové představení, které jsme sem nezařadili. Písničky nejsou nahrány studiově, ale rozhodně budou, i s písničkami z jiných představení. Jak dlouho už to představení hrajete? Miroslav: Člověče, to už hrajeme docela dlouho… asi tři sezony. My jsme hráli na Prostějově vloni a taky jsme vloni postoupili. Oni nám ale dali vědět asi čtrnáct dní před tím, takže jsme nedali dohromady soubor. Letos to ta programová rada nakonec vybrala. Vy jste všichni z Prostějova. Jak byste porovnali Wolkerův Prostšjov a Jiráskův Hronov? A: Ten duch je hodně podobný. I ti lidé jsou hodně podobní, mnohdy jsou to ti samí. My jsme to moc nezaznamenali, protože jsme se ubytovali, pak šli do hospody, potom hrát a pak zase do hospody. Takže já nevím, je to duch Hronova, Mirku? M: Jo, to tedy je. Já tu byl několikrát jako seminarista a moje zásadní srovnání je v tom, že o Wolkerově Prostějově polovina města nemá ani tušení, protože ti Wolkráči se tak jako zašijou a i protože je jich tam mnohem míň, tak to město je jakoby spolkne. Tady ne, Jiráskův Hronov je vidět, je slyšet, je cítit a to je mi mnohem sympatičtější. Lidé jsou tu také různorodější. Já tady ožiju vždy mnohem více.
Jan Mrázek
RECENZE
vox populi
Osud jménem poezie Poezii má české divadlo v osudu. Je to i z toho důvodu, že poezii má v osudu česká literatura vůbec – jediný český nositel Nobelovy ceny je básník. Ostatně, Jaroslav Seifert je s Wolkrem spřízněn generačně i tou částí poetiky, která pokrývá léta, kdy se jejich životy v Praze potkaly. Wolkrův život byl tragicky krátký, zemřel mlád 24 let, šest let po vzniku samostatné republiky, „dřív, než moh´ srdce k boji vytasit.“ To, že Wolker byl „student a socialista, věřící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista“ zapadá do atmosféry let jeho mládí a jeho poetika nás oslovuje dodnes svou prostotou, která se záměrně vymezuje proti komplikovaným obrazům do nedávna panujícího symbolismu či moderní ironii básníků předchozí dekadentní generace. Tohle, to hledání prostoty v situaci vnitřních zmatků, cudné erotické motivy, pátrání po opravdovosti mimo měšťanské prostředí, touha po lepším světě – to všechno z Wolkra přežívá. Wolker se svým chlapeckým srdcem nebyl rozhodně prokletým básníkem, byl však básníkem tragického osudu, který na něj seslal tuberkulózu, jíž po krutě progresivní fázi za hroz-
ného utrpení podlehl. Jak strašné to utrpení bylo, čteme pouze v jeho denících a dopisech. Rozepisuji se tak o Wolkrovi, protože odkládám chvíli, kdy budu muset napsat něco o inscenaci Nahý Wolker. Prostor, v němž se s jejími aktéry setkáváme, je vlakové kupé, a začátek vypadá nadějně – slyšíme známé úvodní verše Svatého kopečku jako postřehy o tom, co je vidět z okna vlaku mezi Prahou a Olomoucí, kdy opravdu „žlutavý kostel vlá na hoře zelené“ dříve, než se objeví první budovy města Olomouce. Přála bych si, aby se to takto odehrávalo i dál, aby byl Wolker představen jako básník nové věcnosti, abychom pochopili jeho každodenní inspiraci a jeho nadání zpracovat ji v jednoduché poetické obrazy. Jenže inscenace se brzy zahltí obvyklými klišé, verše jsou zbytečně a popisně rozděleny do hlasů a partů, falešně dramatizovány, místo zázraku jednoduchosti a čistoty vidíme další wolkerovské klišé, které jen místo dřívějšího důrazu na socialistickou notu zatlačí na notu milostnou. No jo, jenže jedna bez druhé jsou Wolkra jenom půl, a to ještě sotva.
-7-
Myslím, že divadlo poezie by mělo být víc dotažené v pojetí té poezie a v inscenování. Z toho důvodu se mi to moc nelíbilo. Franta z Varů Bylo to milé, poetické. Velice dobré. Přijemné... Václav z Krupky Když to srovnám s kyticí, jsem nadšená. Líbilo se mi to. Nádherná hudba. Skvělé. Kateřina Nahý Wolker by mohl být stejně tak dobře nahým kterýmkoli jiným básníkem své generace, v inscenaci nevidíme žádné nové čtení a pochopení, žádné velké očištění od čítankových klišé. K prožití a znovuobjevení Wolkrovy poezie souboru schází nejen pochopení jeho poetiky, ale také, bohužel, dikce, artikulace a dodržování veršů. Pokus o „nahého Wolkra“ tak vyznívá nepřesvědčivě, neautenticky. Alena Zemančíková
RECENZE
VYKASTROVANÝ WOLKER Ze všech podob široce definovaného pojmu divadla poezie zvolilo Divadlo Point tu realizačně nejsložitější, totiž divadelní životopis básníka sestavený z ukázek autorova díla, deníkových záznamů a korespondence. V tomto případě šlo o odkaz slavného prostějovského rodáka Jiřího Wolkera. Autor adaptace a režisér v jedné osobě (Aleš Procházka) dal ve spolupráci se zběhlými dramaturgy Miroslavem Ondrou a Jakubem Hyndrichem svému dílu název Nahý Wolker. Je to odkaz na jeden z Wolkerových dopisů Marii Koldové, ve kterém básník nedlouho před smrtí uvádí: „Je to dopis, miláčku, kde se Vám dávám nahý, otevřený, se vším a hlavně s tou láskou, kterou k Vám chovám.“ V názvu téhle divadelní koláže se ukrývá i její téma a dramaturgický princip. Text poskládal Aleš Procházka tak, aby před námi charismatického básníka v průběhu inscenace obrazně vysvlékl, aby před námi obnažil jeho bohatý vnitřní svět. Textová koláž má bezesporu svoje kvality, nosná je i scénografie
tvořená náznakovou vlakovou soupravou. Důležitou devizou inscenace je skvěle sehraná živá kapela. Tyto četné možnosti bohužel nebyly dostatečně režijně využity. Poezie umožňuje při svém scénování téměř neomezenou imaginaci. Řešení dramatických situací v Nahém Wolkerovi je na nápady co do počtu spíše chudé. Rozmístění herců na scéně je zbytečně statické, projev interpretů působí monotónně. Příběh Wolkerova života je vyprávěn retrospektivně jako ohlédnutí umírajícího. Jednotlivé úryvky z díla a útržky ze života jsou rámovány cestou nemocného Wolkra vlakem. Nejméně šťastná je scénická realizace citací z Wolkerových dopisů adresovaných životní lásce Marii Koldové. Wolkerův hlas zní z reproduktoru, Marie stojí jako sloup v bodovém osvětlení s očima zapíchnutýma do psaníčka či deníku, Wolker leží v kupé zachumlaný do dek. Stejný výjev se během představení několikrát opakuje bez jediné výrazněj-
ší změny, bez posunu ve významu. Inscenace má ambice i předpoklady pohybovat se na hraně mezi realitou, vzpomínkami a sněním. Na snění je málo poetická a málo hravá. Inscenátoři nedokázali dostatečně zužitkovat potenciál početné a sehrané masy herců na scéně a šetří i hudebními čísly či scénickou hudbou. Největší rezervu má ovšem inscenace v něčem docela jiném. Paradoxně v úrovni uměleckého přednesu. Zejména dámská část souboru přednáší buď pateticky nebo neohrabaně dětsky recitánkuje. To bych od inscenace, reprezentující Wolkerův Prostějov, nečekal. Jak nekriticky nadšený jsem byl ze včerejšího Testosteronu v produkci toho samého souboru, tak mě Nahý Wolker zklamal. Jde jistě o poučeně postavený scénický tvar. Wolkera se v něm ale vysvléct nepodařilo. Podařilo se ho pro diváky spíše vykastrovat. Luděk Horký
vox populi
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.
-8-
Dva ve jhách: ZeZásuvek Antonín Puchmajer D.S.: Spánek nikdo nevolá
protiklad junga
Rozhovor s členy spolku Dva ve jhách
Inspirujete se psychoterapeutickými postupy. K čemu má jejich použití sloužit? V představení se objevuje více psychoterapeutických přístupů a víceméně jsou interpretovány jako zcestné. Jsou položeny do protikladu k asociačnímu experimentu, který je na stopě kořenovému zážitku. Nastíněné terapeutické přístupy jsou spíš v mechanickém slovníku, který, ač upovídaný, nikam nevede. Na postavu nemá vliv, spíše ji zkoumá z vnějšku. Toto je kladeno do protikladu k Jungově metodě, která mě zajímala víc a přišla mi podnětnější. Na tu jsem chtěla namotat zážitek, kdy skrze asociace se dostáváme ke vzpomínce. Jak reagují diváci, když vidí psychoterapii na divadle? Co to má za účinky? Honza: Představení zaujme na první pohled hlavně formálně. O té psychologické části jsem se vlastně s nikým nebavil. Lucie: Tahle složka bavila hlavně lidi, kteří se psychologií zabývají. Ti se mohli třeba zasmát. Je pravda, že na obsahovou stránku máme mnohem méně reakcí. Věnujete se psychologii? Lucie: Ne, vlastně vůbec. Ale svého času jsem se hodně zajímala o schizofrenii. O nebezpečí, které mladým lidem hrozí, protože schizofrenie se projevuje nejčastěji ve věku kolem dvaceti, pětadvaceti let. Tohle téma mě tak pálilo, že jsem ho chtěla dát do představení, nějak s ním divadelně pracovat. Začalo mi to ale připadat nebezpečné a přišla jsem na to, že se do toho vůbec nechci pouštět.
-9-
tři králové
Rozhovor se souborem Antonín Puchmajer D. S.
Na vašem představení jsem si připadala jako na Pevnosti Boyard. Dostávala jsem zdánlivě nesouvisející indicie; co bych z nich měla sestavit za klíčové slovo, aby mě nesežrali lvi? Vladimír: U nás. Švejda: Hvězdička. Petr: Tři králové. Jakub: Tomášova idea. Zuzana: (stydí se) Začínali jste jako soubor studentů divadelní kritiky. Je tomu tak dodnes? Petr: Je tomu tak. Vladimír: Není tomu tak. Začali jsme jako soubor inženýrů a skončili jako soubor bývalých studentů divadelní vědy. Dostávali jste do školy svačiny v mikrotenových sáčcích? Vladimír: Tehdy ještě nebyly mikrotenové sáčky, ale papírové sáčky. Jakub: Ale počkej, byly, vždycky se dělaly svačiny tak, že se daly nejdřív do papírováho sáčku a papírový sáček se dal do mikrotenového. Petr: Papírové sáčky byly rozhodně běžnější než igelitové. Švejda: Já jsem dostával svačiny do papírového sáčku. A vždycky jsem musel hlídat, aby ten krajíc nebyl moc namazaný přes okraj, aby se to nepromazávalo. Petr: Zuzana je jiného data narození, ta bude mít jiný pohled. Zuzana: Ano, já jsem dostávala svačiny zásadně do mikrotenových sáčků. Ovšem musely být před tím zabaleny do ubrousku, jinak se to oblemcalo. Petra Jirásková
RECENZE
vox populi
CO TĚ TERAPIE, TO TĚ POSÍLÍ Inscenace ZeZásuvek byla uvedena v rámci bloku experimentujícího divadla, reprezentujícího Šrámkův Písek. O experiment rozhodně šlo. Je jen otázkou, nakolik to byl experiment divadelní, nakolik hledal prostřednictvím experimentu nové možnosti divadelního sdělování témat nebo divadelní komunikace s přítomnými diváky. Myslím, že se inscenátoři více věnovali svému vlastnímu vztahu k psychosomatické medicíně a experimentům v oblasti psychologie snů a terapie než experimentování s prostředky divadla. Inscenace je volně tematizována tím, co všechno lze nalézt zapomenuté ve starých šuplících respektive ve vlastních (nezřídka vytěsněných) vzpomínkách. Jde o multimediální projekt, využívají hojně promítání dětských obrázků či fotografií z dětských táborů (z dětství hrdinky) na zadní prospekt i na bíle oděné tělo performerky. Drtivá většina textu zní reprodukovaně a nezřídka je mluvní projev technicky deformován (zasekávání). Inscenátoři předem upozornili na objektivní technické potíže způsobené krádeží původního nosiče zvuku. Během produkce je zradila i baterie dataprojektoru. Podle mě
to produkci nijak zvlášť nepoškodilo. Projev Lucie Páchové, Honzy Neugebauera i zbylých hlasových interpretů z technického zázemí byl natolik autentický a osobnostní, že technické potíže svou silou překlenul. Inscenace sice neměla tak křehkou atmosféru jako starší projekty Lucie Páchové, přesto však disponovala stopovými prvky vzácné intimity. Člověk pojal k účinkujícím okamžitou důvěru. Barva hlasu Lucie Páchové je velmi příjemná a uklidňující.
Na prvním představení se mi líbilo, jak to měli spojené s projekcí, ale omezila bych jí. I když vím, že to na tom bylo postavené. Přidala bych nějaké dialogy mezi postavami, jak to měli nahrané, tak se mi to částečně nelíbilo. Chtěla bych víc osobního kontaktu. Kamča z Uherského Ostrova
Přesto jsem tuhle inscenaci nepřijal. Apely na mé vlastní špatné vzpomínky, na to, co jsem zažil já na dětských táborech (a že toho bylo požehnaně) mi byly protivné a probuzenou důvěru vážně narušovaly. Dovedu si představit, že představení bylo velmi příjemné a snad i terapeuticky užitečné pro jeho tvůrce. Ovšem jako divák jsem se necítil bezpečně. Inscenace kladla otázky, ale nenabízela východiska nebo způsoby řešení. Pokud nepočítám vysvětlení pojmu konkrétního druhu terapie.
hlas vybízející k otázkám a tělo Lucie pohybující se volně mezi zhmotněnými vzpomínkami), mám následující poznámky: Princip byl v inscenaci nadužíván, zaujme velice, ale na 25 minut bez dalších nápadů nevystačí. Hra s promítáním není v inscenacích na Jiráskově Hronově ojedinělá. Někteří loutkáři s ní dle mého názoru pracovali mnohem nápaditěji. Zajímavá a tematizující je bezesporu projekce na lidské tělo. Ovšem před několika lety jsem viděl v hronovské sokolovně projekt Wir tanzen konzertiert!, který se mi vůbec nelíbil svou agresivitou, ovšem s projekcí na těla herců pracoval mnohem vynalézavěji. Dlužno dodat, že to už byla produkce blízká spíše antropologickému divadlu.
Jde-li o výtvarnou úroveň projektu a o zvolený inscenační klíč (volnou asociativní metodou řetězené obrázky vyvolávající vzpomínky,
Sečteno a podrženo, obsah ze zásuvky mě nezaujal, přestože k němu chovám respekt. Luděk Horký
vox populi
Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.
-10-
RECENZE
AUTOREFERENČNÍ SEBESCÉNOVÁNÍ Spánek nikdo nevolá souboru Antonín Puchmajer je ten případ scénického tvaru, jenž se vším, celým svým ustrojením vzpírá možnostem vyzkoušené a osvědčené interpretace. Pokud nenapíšu jakékoliv interpretaci vůbec. Neboť je především a důsledně autoreferenční. Většina představení, vždy tak nebo onak, odkazuje k nějaké skutečnosti mimo sebe, referuje o ní. Což nám dovoluje více nebo méně zařadit přes tento odkaz, přes tuto referenci některé stránky díla do nějakých souvislostí, které jsou nám známé, a tak se v systému jazyka reflektovaného díla, v tom co sděluje, alespoň trochu orientovat. Jsou ovšem díla, která se této podobě referenční roviny vyhýbají a odkazují jenom samy k sobě, případně ke svým tvůrcům; k jejich vnitřnímu světu. Což platí plně o Spánku nikdo nevolá. Můžeme jevy a akce jím předváděné
chápat jakkoliv, brát je třeba i jako mystifikaci a provokaci nebo jako smrtelně vážnou osobní výpověď, ale vždycky bude ta jevištěm předváděná skutečnost sdělována jen v souvislostech daného scénického tvaru, referovat jenom o tom, proč existuje v něm. A znamená pouze to, co jí dovoluje její existence za těchto okolností. Proč se ve Spánku nikdo nevolá pojídají a vyměšují igelitové pytlíky, proč se v něm zpívá Ach synku, synku atd. atd., je dáno tímto autoreferenčním principem. A zase vznikne ta zatracená otázka: jak to chápat; jako pokus prezentovat nejvnitřnější svět účinkujících a jejich nejosobnější soukromý vztah ke skutečnostem, s nimiž se potkávali a potkávají na svém putování, nebo přece jen v nějaké míře v jiných rovinách, které tuto osobní sféru přesahují. Nebo v obojí poloze?
Je na každém, aby si vybral. Jedno je ovšem jisté: to představení je každým svým okamžikem sebescénováním všech tří hrajících pánů. Není se k němu možné dostat jinak než přes ně; přes jejich počínání, konání a vystupování v prostoru pro předvádění, přes jejich sebeprezentaci. Což je pro mne jediná jistota, o níž se mohu při psaní těchto řádek opřít. Ti tři vystupující v hracím prostoru chtějí, aby to tak bylo, chtějí nás diváky každou vteřinu znejisťovat, mást nás tím, co nám předkládají jako realitu divadla. A jak znám čtvrtého z těch, kdo toto představení vymysleli, jak to uvádí interní program souboru, Petra Lantu, tak sdělit nesdělitelné bylo jeho programem od první chvíle, co vstoupil na jeviště. Jan Císař
vox populi Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.
-11-
seminÁř
seminář RD jako REŽIJNĚ-DRAMATURGICKÝ SEMINÁŘ - M. VOKOUN a J. H. ČAČKO
Plastoví vojáčci jsou tiší a pracovití herci Jak velká zvířata jsou herci? Jsou Olga, Máša, Irina a Andrej úspěšnými majiteli kolotoče? A potkali jste Puka na diskotéce? Režisér Martin Vokoun a scénograf Jozef Hugo Čačko vedou na Jiráskové Hronově Režijně-dramaturgický seminář. Práce v semináři zájemcům začala před příjezdem do Hronova, protože domácí úkol zněl: Přečíst Čechovovy Tři sestry, Shakespearův Sen noci svatojánské, Schimmelpfennigovu Říši zvířat. Plánem bylo vybrat jednu až v Hronově a té se věnovat, ale nakonec se dostalo na všechny tři. „Protože máme 22 seminaristů, rozdělili se do tří skupin a každá se věnuje jedné z her,“ vysvětluje Vokoun. Zpočátku s Čačkem dokonce přemýšlel, že by každý z účastníků pracoval samostatně. „Nakonec jsme si řekli, že bude lepší, aby tvořili spolu, i když to není vůbec jednoduché,“ říká Vokoun. „I v divadle si ne vždy vyberete spolupracovníky a tohle jim to může demonstrovat,“ přidává se Čačko. V rámci semináře projde jednotli-
vými fázemi přípravy dramatického textu od prvotního přečtení přes hledání témat a motivů, úpravu textu v rámci zvolené koncepce, výklad jednotlivých postav a dramatických situací, hledání scénografického konceptu až po realizaci vybraných dramatických situací z předem určených textů – tedy práci s mizanscénou, hercem a konkrétním prostorem.
Právě otázky z počátku tohoto článku mohou pro frekventanty znamenat hodiny prověřování, přemýšlení, marnosti i radosti. „Občas se skupina zasekne na jednom skvělém nápadu a zůstanou na místě. Já jdu a rozbiju jim to,“ přiznává se Vokoun. „A já přijdu po něm a zase jim to postavím,“ směje se Čačko. Mezi seminaristy se sešli divadelníci od teenagerů po pade-
-12-
sátníky. Co hlava, to názor. „Každá skupina si projde krizí, zajímavé je, že ta, co ji měla včera, je dnes v pohodě a práce ji šlape a naopak,“ popisuje Vokoun. Pokud by někoho zajímalo, co je to ta režijně dramaturgická práce, tak autor článku vypozoroval, že je třeba vykoupit papírnictví a hračkářství. To máte nůžky, špejle, fixy, krabice, lepicí pásku, plastové vojáčky, připínáčky… „To je pravda, může to tak vypadat,“ usmívá se Vokoun. Vším uvedeným vybavili s kolegou seminaristy, aby zkusili vymodelovat scénu své inscenace, aby si zkusili zalidnit jeviště postavami a situacemi mezi nimi, prověřili, jak a zda jejich nápad vlastně bude fungovat. Pokud si na modelařinu netroufnou, stačí náčrtek, schéma… Příště se jednotlivé skupiny předvedou ostatním a představí svou koncepci. „Měli by to jasně a stručně umět vysvětlit a zároveň je možné, že jim po prezentaci přispějou názorem i kolegové z jiné skupiny,“ říká Vokoun. Martin Rumler
seminÁř
seminář JL jako METODY JACQUES LECOQ - VENDULA BURGER
JDE O TO UKÁZAT, ŽE EXISTUJE CESTA V nabídce letošních seminářů se objevila, alespoň pro mě, naprostá novinka. Dramatická cvičení v souladu s přírodou a jejími elementy. Nejprve jsem si od lektorky Venduly Burger nechal vysvětlit, o co vlastně běží. „Lidé, kteří nemají o zmíněné škole pojem, většinou zaměňují školu za výuku pantomimy, taneční nebo pohybové divadlo. V podstatě je to však o něčem jiném, přestože její součástí práce na pohybu a práce s tělem je. Lecoqa upřednostňuje, aby vše vycházelo z těla, a počítá zároveň i s prostorem okolo těla. Tato škola tedy vede k poznání svého těla, práci s ním a prostorem. Všechny tyto věci pak vedou následně k dramatické tvorbě. Další důležitou součástí, která školou prochází, jsou masky. Zmíněná metoda by se měla studovat dva roky. První rok prochází posluchači cestou interpreta. Zbaví se všech automatismů a škatulek, které si do školy přinesli. Dostanou se zpět do určitého neutrálního stavu a hledají nové impulsy svého těla. Tělo se stává kreativním, což je první předpoklad. K tomu pomáhají pomůcky dynamiky v přírodě. Místo toho, abychom si hráli na nějaké situace, ztotožňujeme se celý první rok s přírodou.“ Na otázku, jak je možné tímto způsobem vzdělávat frekventanty tady na Jiráskově Hronově, odpověděla paní lektorka, že i zde se posluchači ztotožňují s přírodními vlivy. S větrem, vodou, ohněm a vzduchem. Skrze neutrální masky člověk přírodou nejprve pouze prochází a pak se stává jedním ze zmíněných elementů. Následně se elementy opět polidšťují a hledá se cesta, jak pomoci dostat se do určitých emocionálních stavů. A co to znamená konkrétně pro účastníky KnMD? „Úplně na začátku vysvětlím frek-
ventantům celou cestu. Člověk nejprve plave v moři, pak je vyvržen na pláž, pak jde lesem, objeví horu, na horu se vyškrábe, skutálí se z ní dolů, pak přebrodí řeku a po obrovské pláni se dostane až na poušť. To všechno musí umět frekventanti odrazit v těle nejen tak, aby si to sami vnitřně prožili, ale právě i tak, aby to dokázali zprostředkovat divákovi. Jde o to, aby herec dokázal zrcadlit to, co má uvnitř. Nejprve ukazuji účastníkům kurzu, jak jdou přírodou. Pak do přírody zasahují kataklyzmata. Herec se v lese postupně dostane do požáru, stane se požárem a lesem, který hoří. V moři se dostane do ohromné bouře, stane se vlnou, stane se elementem. Zpočátku tím lidé procházejí bez jakýchkoliv technických pomůcek, ale s postupem času rozvíjíme i technická cvičení, která hercům pomáhají se do zmíněných obrazů dostat. Nikoliv aby elementy ilustrovali, ale aby se dostali do jejich rytmu, do jejich přesné dynamiky. Na to existují Lecoqovská fyzická cvičení, která vzdáleně mohou připomínat pantomimu. Snažíme se také tahat a tlačit bez rezistence, učíme se pevné body a podobně,“ vysvětluje vedoucí semináře a dodává, že frekventanti zvládají cvičení úžasně. „Jsou velice vnímaví. Řekla jsem jim, že nemusí dělat profesionální divadlo, aby mohli profesionálně cvičit. Ostatně, jinak než profesionálně to neumím
-13-
předkládat. Jdeme cestou, která nás učí, jak překonávat překážky a z každé překážky dělat výzvu. Přestože se třeba nebudou frekventanti v budoucnu věnovat herectví, může jim to pomoci v běžném životě,“ říká lektorka. Frekventanti například celý jeden den prožili na cestě přírodou. Během ní dělali nejrůznější cvičení a určitou porci akrobacie. Skákali z vrchu na ruce a podobně. „Myslím, že k nějakému překonání sama sebe u mých frekventantů došlo,“ doufá Vendula Burger a na otázku, zda uskuteční nějakou inspirativní předváděčku pro ostatní seminaristy, odpovídá, že se na sobotní předvedení seminární práce chystají. Nebude to však podle jejího mínění pouze o tom, aby ukázali, o čem metoda Jacques Lecoq je. „Pokoušíme se například fyzicky znázornit chór jako možnou cestu k tragédii. V současné době se snažím frekventantům odstranit prostřednictvím masky obličej, aby veškeré emoce procházely tělem. Nemusíme hrát a tělo už mluví. To je to, co bych chtěla, aby se mi u seminaristů podařilo dokázat do konce semináře,“ vysvětluje lektorka a na závěr našeho setkání dodává, že je třeba ukázat cestu, kterou by bylo možné sledovat. Honza Švácha
soutěž
kdo nefotí s námi, fotí proti nám Děkujeme za zájem a snímky, které jste poslali do druhého kola naší fotosoutěže! Vybrané čtyři fotky na téma Jiráskův Hronov ve 4:48 najdete níže. Vítěze prosíme, aby si pro drobnou cenu přišli do redakce! Téma posledního kola zní: Hronovská hygiena. Po týdnu na JH je tu šance na obzvláště hodnotné snímky ;) Posílejte nám je na e-mail
[email protected], nebo nám je přineste do redakce. Těšíme se!
Bez komentáře - Gábina Pajerová
Bez komentáře - Jana Kvasnicová
Jamování před Tritonem - Káťa Janečková
Co taky jiného dělat v 4:48, že? Václav Novotný
glosa
Snadná cesta k extrémnímu Hronovu aneb není abstinent jako abstinentka „Jé, vy jste dvojitá.“ Těmito slovy mě první den uvítal lektor semináře. Zbavit se stigmatu za abstinování a současně bez větší námahy splnit řadu výzev extrémního Hronova lze, pokud se rozhodnete zúčastnit Jiráskova Hronova v pokročilém stadiu těhotenství. K napsání tohoto příspěvku mě inspiroval článek o
abstinentech na Jiráskově Hronově. Autor žehral na nelehkou situaci a těžkosti při vysvětlování, jak že se mu to stalo, že nepije. Když si dám sklenku vína já, setkávám se spíš s reakcemi typu: To můžeš? Pochopitelně jsem nejprve řešila řadu otázek, z nichž
-14-
nejzásadnější byla, zda za těchto okolností vůbec na Hronov jet. Kdy ale jindy, než právě teď? Navíc se jedná o přímou cestu k extrémnímu Hronovu. Není třeba dlouze rozebírat, jak snadno se mi daří naplňovat výzvy, jako je např. sníst beze zbytku celé jídlo z jídelny a přidat si nebo porušit svoji zásadu, protože to dělám vždy, když jdu spát později než o půlnoci. Na to navazuje vynechání semináře, protože i v tomto stavu sice lze vydržet vzhůru do čtyř do rána a dobře se bavit, ale bříško si o odpočinek vždycky řekne. Lehce se stane, že člověk prospí představení, a to i když den předtím nepil a šel včas spát. Výhodou je, že se mi pak
snadno hodnotí, zda mělo představení svůj rytmus a tempo. Když ho totiž nemá, nedá se to vydržet, usínám. Na Hronově vůbec zjišťuji, kde všude se kromě představení dá kdykoliv kvalitně spát: v parku na zemi, v čajovně (nový koutek s pohovkou mi udělal skutečnou radost), v sokolovně na lavičce, v sokolovně na trampolíně. Kromě nutnosti trochy zvažování a plánování, který večer strávím s ostatními a kdy dám přednost odpočinku, má pobyt na Hronově s bříškem jen samé výhody. Nemusím například žádat cizí lidi o objetí, protože bříško nějak samo svádí k dotýkání a hlazení, takže musím častěji reagovat na žádosti a škemrání ostatních. Jana Kvasnicová
Sponzoři 83. Jiráskova Hronova
Wikov MGI a.s. generální partner
Primátor a.s. Náchod
Saar Gummi Czech, s.r.o.
hysterický sloupek
„Á, to je konec. Redaktor se rozhodl, že dá najevo své pocity,“ zazněla vtipná glosa na redakční poradě. Ta věta se mi zasekla v hlavě a dlouho jsem si představovala žurnalistickou apokalypsu vyvolanou záplavou citovosti. Analytický, odosobněný přístup á la chladná hlava je ve - vcelku pochopitelném - zájmu objektivity rozšířen do té míry, že se stává jediným měřítkem všech věcí. Schopnost strukturovat a vysvětlit svůj názor je v intelektuálních kruzích zcela logicky brána za nutnou kvalitu potřebnou pro komunikaci na úrovni, její adorace ale způsobila, že byly zcela redukovány jakékoli jiné přístupy, ba co víc, iracionalita a intuitivnost se staly něčím nežádoucím, ba zakázaným. Jediný dotaz totiž dokáže takový projev rozmetat: „Jak to? Proč? Můžeš to dokázat?“ Vaše přesvědčení, jakkoli silné, stává se náhle neplatným argumentem. Je totiž samozřejmě jednodušší hodnotit podle měřítek, která lze vysvětlit. Vrátím se k představení
Neprebudený slovenského souboru z Popradu. Jsem schopna vám zcela jasně popsat, co a proč se mi v inscenaci líbilo, co pro mě fungovalo a jak to zapadalo do celkového hodinového strojku inscenace. Teď to řeknu jinak: Minuta druhá, hlavní hrdina se rodí. Ve mně se díky atmosféře rodí velmi jemné naladění. Minuta pátá, hrdina pase husy – balónky. Se soucitem se usmívám od ucha k uchu, jako kdybych pozorovala dítě. Minuta sedmá, do uší uhodí „slovanské tóny.“ První slza. Minuta jedenáctá, zjišťuji, že hrdina byl oklamán. Spíš než rozhořčení cítím bolest. Minuta třináctá, opět tóny, opět slza. Kdesi kolem dvacáté minuty se i bez vnějšího stimulu slzy spouští znovu, tentokrát je jich mnohem víc najednou. Neptejte se mě proč, já to nevím. Analýza marná. Jsem žena a mám k dispozici spoustu slz. Taky mám city, tvořím si ke skutečnostem prazvláštní vztahy a jsem občas totálně iracionální. No a co! Petra A. Jirásek
-15-
STRABAG a.s.
Marius Pedersen, a.s. Hradec Králové
Český rozhlas Hradec Králové
HAŠPL a.s. Velké Poříčí D-energy s.r.o. Rychnov nad Kněžnou Sico Rubena, s.r.o., Velké Poříčí DABONA s.r.o. Rychnov nad Kněžnou TSR Czech Republic s.r.o. Česká spořitelna, a.s. DLNK s.r.o. COROLL s.r.o. Hronov Vodovody a Kanalizace, a.s. Náchod Internet2 s.r.o. Konica Minolta Business Solutions Czech, s.r.o. Hradec Králové Pekařství „U Zvonu“ Náchod Veba a.s. Broumov GOLEMPRESS
DNES 14:15 - jídelna Hotelové školy Problémový klub 14:45/A,C, 17:45/B, 19:00/D - Sok (50‘) Symposion Třebechovice pod Orebem Jiřina Krtičková: Makaphovy dary 16:00/A,C, 20:30/B,D - JD (120‘) VOLN Vsetín Ivana a Jiří Kašparovi: Osloboděná slibka 16:30/B,D, 19:30/A,C - SJČ (55‘) DS Ty-já-tr/HROBESO Praha Tomáš Svoboda: Srnky 15:00 - park Divadýlko MRAK Havlíčkův Brod O statečném Jankovi 17:00 - park SWING SEXTET Náchod, host Pavlína Rudolfová (vokál) 19:30 - park Stylová skupina GIPSY ORKA pod vedením Augustýna Kuru st. 20:30 - kavárna Blanka INŽENÝR VLADIMÍR (sólový koncert Vladimíra Mikulky) 22:45 - Sok Divadlo GASPAREGO Liptovský Mikuláš B. M. Koltés: Boj černocha so psami (DP) 24:00 - malý sál JD Diskusní klub Zpravodaj 83. Jiráskova Hronova 2013 Vydává organizační štáb. Redakce: David Slížek (šéfredaktor, zlom), Petra Jirásková, Jan Švácha, Martin Rumler, Vít Malota, Jan Mrázek, Ivo Mičkal (foto) Web festivalu: http://jiraskuvhronov.cz E-mail redakce:
[email protected] Tisk: KIS Hronov Cena: 10 Kč Sponzor tisku: Konica Minolta Neprošlo jazykovou úpravou!
rubrika
Myšelín
malý průvodce hronovskou gastronomií Těstoviny na smetanovém základě se zeleninovou oblohou Cena: lístek na oběd Množství: Odpovídající Chuť: Dobré Nádobí a příbor: Tác, talíř porcelánový, příbor nerez Prostředí: Jídelna Wikov V loňském roce sloužila seminaristům jídelna pana Jiráska. V letošním roce došlo k převratné změně. Jídelna ukončila svoji činnost a její funkci přejala jídelna firmy Wikov. Již od začátku frekventanti mlaskali blahem a dnes jsem dokonce slyšel rozhovor, který naznačoval, že se složí na květiny pro kuchařky. Což je více než dobré. Těstoviny, kvůli kterým jsem se vetřel mezi seminaristy, byly skutečně výborné. Dalo by se říci domácí. Dobře ochucené, obsahující zeleninu na smetanovém základě. Kvalitně okořeněné, nerozvařené (což není v jídelnách běžné). Zeleninová obloha byla čerstvá, stejně jako přiložené bagetky. Resultát: Nadstandardní večeře. Možnost vybrat si ze tří kvalitních jídel vařených podle spotřebního koše. Příjemné prostředí jídelny, občas fronta, která se dá v pohodě přežít diskusí o divadle. Usměvavé dobře vařící kuchařky. velká omluva
malá báseň
Výkřik zoufalství Dnes dostala jsem pugét Veliký bože mobilní komunikace! s žlutými květy Proč jsi mě potrestal o jeden víc jich bylo, rukou krutou a nelítostnou? než kolik Julii, Zvoněním silným a bolestným. když potkala Romea 15 let jsi mě nechával v naději jednou tolik je mně že mně než té panně se to nikdy nestane!!!! ale i přesto Cítila jsem bolest všech, - zdá se mi, na které jsi ukázal, že stejně miluji a oni, Jasanka Kajmanová nevědoucí, upadli v nemilost všeho diváctva, zapadli do propasti bezohledných. Věděla jsem, že jednou to musí přijít. Ale proč zrovna dnes...!.!?? Néééééééééééééééé, je to horší něž jsem si kdy dovedla představit. Křičím lítostí Vykřičím omluvu do celého světa ! Ale z propasti bezohlednosti je mé volání tlumené hanbou. Óóóóó, bože! Slituj se nad námi upocenými, krátkozrakými, roztržitými a neznajícími vlastní přístroje. Jana
-16-
