DOPRAVNÍ VÝCHOVA V RODINĚ Několik rad rodičům k přípravě dětí na bezpečnou chůzi a jízdu v provozu
M D S – B E S I P N A K L A D A T E L S T V Í P R A H A 2 0 0 1
F O R T U N A
Zpracoval: Josef Votruba
© Josef Votruba, 2001 © BESIP, 2001 © Nakladatelství Fortuna, 2001 ISBN 80-7168-790-1
Úvod Každý, kdo se nějakým způsobem setkává s provozem na pozemních komunikacích – a je jedno, jestli aktivně nebo pasivně –, si určitě uvědomuje, že provoz na našich ulicích a silnicích je čím dál hustší, a tedy i nebezpečnější. Dokumentují to i statistiky dopravních nehod. Každoročně se zvyšuje počet dopravních nehod i počet osob při těchto nehodách postižených. Snaha společnosti tento stav nějakým způsobem zlepšit nevyznívá zatím příliš optimisticky. A to přesto, že se touto problematikou zabývala i vláda České republiky, která v říjnu 1998 přijala Akční program zvýšení bezpečnosti silničního provozu.
Výchově účastníků silničního provozu je věnována nemalá pozornost, ať už v médiích nebo realizací speciálních programů a kampaní. Přesto to někdy vypadá, že na našich silnicích se pohybují lidé bez znalosti těch nejzákladnějších pravidel silničního provozu, bez potřeby tato pravidla dodržovat, bez respektování takových vlastností, jako je slušnost, ohleduplnost, zdvořilost. Často se setkáváme s bezohledností, agresivitou, riskováním.
Nejvíce ohroženou, ale na druhé straně také nejsnáze ovlivnitelnou věkovou kategorií účastníků silničního provozu jsou pochopitelně děti. Ohroženou proto, že děti vnímají provoz na pozemních komunikacích jinak než dospělí, a nejsnáze ovlivnitelnou proto, že i tady platí ono známé: „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Tím samozřejmě nechceme na rodiče svalovat všechnu vinu za nedostatečné působení na děti. Ale přesto v dopravní výchově v rodině pociťujeme určitou mezeru. Ne snad proto, že by rodiče nechtěli na své děti správně působit, ale proto, že často nevědí, jak na to, kdy, kde, jak a co děti učit, na co všechno je mají upozorňovat, a mnohdy jim bohužel i sami svým chováním dávají špatný příklad pro pohyb v provozu na pozemních komunikacích. Působení rodičů se omezuje většinou jen na strohé zákazy, příkazy a napomínání. Určitou a ne nedůležitou roli zde hraje i obligátní tvrzení, že rodiče nemají dostatek času na to, aby se svým dětem věnovali. I když se s dopravní výchovou děti setkají už v mateřské škole a na škole základní, zdaleka to nestačí. Rodiče, protože přece jenom tráví s dětmi nejvíce času, mají tak řadu možností, jak své děti připravovat na chůzi či jízdu v provozu, jak u nich již v raném věku pěstovat správné návyky, aby pro ně silniční doprava neznamenala nebezpečí. Faktem je, že za bezpečnost dětí jsou odpovědni rodiče, jejichž role je nezastupitelná, protože základy znalostí, dovedností i morálních postojů se vytvářejí v nejmladším věku, kdy rodina je hlavním výchovným prostředím. V této brožurce bychom chtěli upozornit na hlavní rizika pohybu dětí v silničním provozu, ukázat možnosti, jak dětem pomáhat a jak je naučit to nejzákladnější, co je potřebné k bezpečné chůzi a jízdě. Brožura je určena všem, kteří mohou děti jakýmkoliv způsobem ovlivňovat, působit na ně, učit je, cvičit s nimi – především rodičům, prarodičům, těm, kteří děti občas provázejí, ale i těm, kteří se s nimi, především jako řidiči, setkávají jako účastníci provozu na pozemních komunikacích. Chtěli bychom zároveň apelovat na rodiče, kteří často tvrdí, že mají málo času na to, aby se dětem v dopravní výchově věnovali. A to vše nejenom proto, že chceme chránit zdraví a životy dětí, ale také proto, abychom z nich vychovali takové účastníky provozu, kteří svým pohybem v silničním provozu (chůzí, jízdou na kole, v autě) nebudou nikdy nebezpečím pro sebe ani pro druhé.
Systém dopravní výchovy V mateřských školách, které navštěvují děti předškolního věku, probíhá učení prostřednictvím her a dalších činností. Okruhy obecných znalostí, dovedností a návyků, a pochopitelně i z dopravní výchovy, jsou dány programy výchovné práce, podle nichž se v mateřských školách pracuje. Děti se zde seznamují s dopravními prostředky, světelnými signály, základními dopravními značkami učí se rozpoznávat strany zvuky a získávají další důležité poznatky o dopravě. To vše samozřejmě prostřednictvím her, protože právě při nich děti většinou ztrácejí pocit nejistoty a nebojí se projevů vlastní samostatnosti. Obsah dopravní výchovy dětí školního věku je dán závazným dokumentem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy – Standardem základního vzdělávání —‚ ze kterého vycházejí učební osnovy pro jednotlivé typy škol. V rámci povinné školní docházky je tak dopravní výchova zařazena do různých učebních předmětů a do různých ročníků, ať už jako samostatný tematický celek nebo jako samostatné heslo. Jsou to především předměty: prvouka, český jazyk, vlastivěda, přírodověda, zeměpis, občanská nauka, tělesná výchova, fyzika. Pro žáky základních škol je dána povinnost znát pravidla pro jízdu na kole i chůzi na komunikacích. Měli by se tedy naučit uplatňovat i respektovat základní pravidla chůze a jízdy na kole. V 9. ročníku mají žáci možnost navštěvovat nepovinný předmět (nebo zájmový kroužek) dopravní výchova, po jehož absolvování mohou získat (v 15 letech) řidičské oprávnění k jízdě na malém motocyklu a na mopedu.
Ke zvýšení účinnosti působení škol jsou vyhlašovány celostátní programy k dopravní výchově předškolních dětí i žáků základních škol. Je to například Program pro začínající cyklisty (dopravní soutěž mladých cyklistů) pro věkovou kategorii 10 - 14 let (4. – 8. ročník), jehož vyvrcholením jsou mezinárodní soutěže, rozhlasový výchovný program Zlatá zebra pro žáky ve věku 7 - 11 let (2. – 5. ročník), výtvarný program Děti, pozor, červená! pro děti ve věku 4 - 15 let a program systematického výcviku cyklistů (ale i chodců) na dětských dopravních hřištích, který podle místních podmínek absolvuje značné procento dětí a jehož součástí je i organizace výcviku na hřišti pro děti s rodiči. Tyto programy vyhlašuje Koordinační rada ministra dopravy a spojů pro bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a další instituce a organizace. Dopravní výchově dětí předškolního věku a žáků základních škol napomáhají i různé krátkodobé či dlouhodobější programy v dětských časopisech, např. program Dobrý chodec v časopise Sluníčko, soutěžní cykly v časopisech Ohníček, Rodina a škola, Pastelka apod., a pomůcky, obrázkové tiskopisy s testovými otázkami, výukové videokazety (Partneři, Anička už to zná), počítačové hry (První cesta do školy, Moje jízdní kolo, Bezpečně na čtyřech kolech), učebnice dopravní výchovy, omalovánky a další tiskoviny.
Dopravní nehodovost dětí (do 15 let) Každá dopravní nehoda, při níž je nějakým způsobem postiženo dítě, je daleko tragičtější než nehoda dospělého. Nejenom proto, že dítě má před sebou celý život, ale i proto, že příčiny takové nešťastné události nemusí být vždy zcela přesně objasněny. Na čí straně je vina? Na straně dítěte, nebo řidiče? Vývoj dopravní nehodovosti dětí v silničním provozu je uveden v tabulka 1. Ve srovnání s dopravní nehodovostí dospělých nemá tolik vzestupnou tendenci, ale ani tak to nejsou čísla (vezmeme-li v úvahu stále klesající počet narozených dětí) nikterak povzbuzující. Statistika dopravních nehod dětí a jejich následků se již řadu let (ve srovnání s celkovou nehodovostí) nijak výrazně nemění. Zásluhu na tom má určitě realizace řady programů dopravní výchovy určených dětem. Nejméně příznivý vývoj je tradičně u následků dopravních nehod spolujezdců. Tady je ovšem hlavní vina jednoznačně na dospělém – na řidiči.
DOPRAVNÍ NEHODY DĚTÍ V ČR tabulka 1
Nehody v silničním provozu zaviněné dětmi Rok 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994
Chodci Počet nehod 1 458 1 349 1 439 1 266 1 423 1 342 1 500
U 19 24 18 20 11 7 13
TZ 192 186 213 196 204 198 253
LZ 1 258 1 144 1 233 1 056 1 220 1 147 1 285
Cyklisté Počet nehod 796 736 824 854 823 764 812
U 10 10 7 7 12 6 5
TZ 92 99 122 92 103 111 101
LZ 674 614 702 733 689 642 705
Počet dětí 5-15 let 1 925 614 1 873 143 1 812 728 1 740 148 1 683 237 1 630 864 1 581 618
1995 1996 1997 1998 1999 2000
1 486 1 541 1 357 1 178 1 144 1 025
17 10 6 5 3 6
215 254 234 213 160 162
1282 1 289 1 133 9 83 9 91 8 52
827 905 894 738 832 786
9 12 8 0 3 2
98 126 97 94 100 76
712 757 754 616 593 586
1 556 517 1 517 688 1 497 231 1 414 337 1 385 621
Následky dopravních nehod dětí (zaviněných i nezaviněných) Chodci Cyklisté Rok U TZ LZ U TZ 1988 30 254 1 476 11 95 1989 25 243 1 134 12 110 1990 29 274 1 460 11 127 1991 34 260 1 242 8 99 1992 32 273 1 438 16 116 1993 17 264 1 409 11 115 1994 38 340 1 580 8 101 1995 25 294 1 577 11 104 1996 13 326 1 634 12 122 1997 17 316 1 446 12 98 1998 17 289 1 339 3 96 1999 14 228 1 269 7 111 2000 21 218 1 111 2 80 U – usmrcené, TZ – těžce zraněné, LZ – lehce zraněné
LZ 755 693 832 842 812 785 770 775 831 801 620 666 617
Spolujezdci U TZ 18 107 17 93 20 99 21 115 27 126 31 136 29 130 21 152 16 141 21 171 11 148 19 138 23 112
LZ 1 027 1 040 1 076 958 1 113 1 205 1 314 1 484 1 420 1 421 1 314 1 345 1 323
Co bychom měli vědět o dětech Dítě – účastník silničního provozu Jediné, co si může každý dospělý vyzkoušet, je, jak dítě asi vidí svět kolem sebe, jaký má rozhled. Zkuste se přikrčit za automobil a rozhlížet se. Poznáte, jaký je rozsah zorného pole dítěte (daný jeho výškou) a jak omezený má rozhled. Ale to je pouze jeden z mnoha faktorů, které činí děti v provozu značně zranitelné. Ony totiž, přestože se mnohdy samostatně pohybují přímo v provozu nebo v jeho blízkosti, nemají zdaleka tak vycvičené smysly ani dostatek zkušeností, aby mohly a uměly správně reagovat na tak obrovské množství podnětů, které provoz na pozemních komunikacích nepřetržitě přináší, a vůbec si pak neuvědomují zodpovědnost, kterou mají jako řidiči při jízdě na kole. A právě to by měl každý, kdo chce v tomto směru na děti působit, bezpodmínečně respektovat. Jinak jeho snahy vyjdou naprázdno. Totéž by ovšem měli vědět i řidiči, kteří děti na komunikacích potkávají (ať už jako chodce nebo jako cyklisty).
V čem jsou jiné děti – chodci? Úplně malé děti se v silničním provozu většinou nepohybují samy. Nikdo však nemá záruku, že dítě držící se za ruku matky nebo jiného dospělého se náhle nevytrhne. Proto by pro každého řidiče mělo jakékoliv dítě v blízkosti silnice signalizovat řidiči „Pozor!“. Ať
se drží za ruku, je samo nebo ve skupince dalších dětí. Největší nebezpečí (a statistiky to potvrzují) hrozí dětem v období, kdy začíná nebo končí vyučování, a v jejich volném čase. • Malé děti mají oči v daleko nižší úrovni než dospělí, vidí tedy podstatně méně. • Geometrické tvary, které jsou podstatou dopravních značek, dítě chápe zhruba až od čtyř let věku. • Přesné a spolehlivé rozlišení barev lze od dětí vyžadovat až v pěti nebo šesti letech. • Zcela bezpečně rozlišovat pravou a levou stranu jsou děti schopny až v devíti letech. • Dítě neumí spolehlivě rozlišovat zvuky v silničním provozu a neumí určit správně ani směr, odkud přicházejí.
• Dítě si všímá mnoha věcí současně a neumí cíleně zaměřit pozornost, těká od jednoho předmětu k druhému a v případě, že ho něco zaujme, není schopno zaměřit pozornost jinam; většinou ho zaujme právě to, co nemá vztah k dopravě. • Dítě vnímá některé podněty z okolí izolovaně a není schopno spojit je do celků. • Dítě je ochotno neustále si hrát a tato chuť jej neopouští ani v silničním provozu či v jeho blízkosti; jestliže si dítě hraje, zapomene na všechno ostatní a může snadno vběhnout na silnici i z relativně bezpečného místa (hřiště); malé dítě nedokáže náhle přerušit běh. • Dítě neumí odhadnout vzdálenost ani rychlost přijíždějícího vozidla a ani případnou délku jeho brzdné dráhy. • Dítě si neuvědomuje, jaký vliv na brzdnou dráhu má stav vozovky (listí, déšť, sníh, led apod.). • Dítě nezná všechna nutná pravidla silničního provozu, a pokud ano, tak je většinou neumí v praxi používat.
V čem jsou jiné děti – cyklisté? Začínající cyklisté jsou zpravidla postiženi častými samonehodami, tj. pády z jízdního kola, které bývají zaviněny nesprávným způsobem jízdy. K nim dochází při jízdě špatným terénem nebo na neudržované vozovce, při riskantním a nesprávném způsobu jízdy anebo jenom
proto, že mladý cyklista ještě pořádně neovládá techniku jízdy. Tyto nehody, pokud při nich nedojde k vážnému zranění, nejsou zpravidla vůbec evidovány. Pro vztah řidičů a mladých cyklistů platí totéž, co jsme si připomněli u dětí – chodců. Řidič, který vidí malého cyklistu, by měl zvýšit pozornost a jet okolo něj co nejopatrněji. Mladý cyklista: • Snaží se jet vždy po rovném povrchu, neočekávaně se vyhýbá všem nerovnostem (kolejím, ostrým hranám, vyježděným místům apod.). • Nemá rád zajížďky; i při malých vzdálenostech využívá různé zkratky, a to i v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích, nevnímá případné ohrožení sebe či jiných. • Technicky nezvládá jízdu do kopce, proto nedodržuje rovnou stopu jízdy. • Neumí počítat s větrem, např. při předjíždění nebo při jízdě krajinou s nepravidelně rozmístěným porostem či nerovnostmi. • Nedokáže se rychle přizpůsobit změnám režimu jízdy (rozjíždění, zrychlení – velký výdej síly). • Potíže mu činí nasedání a sesedání z kola. • Neumí vždy dodržovat rovnou stopu jízdy; pro zajištění rovnováhy musí vykonávat kývavé pohyby, takže zabírá větší část vozovky. • Objíždí překážku a předjíždí často s malým bočním odstupem. • Dění v provozu prožívá daleko bezprostředněji; optické a akustické podněty z okolního prostředí snadno odvádějí jeho pozornost. • S kolem je na silnici méně nápadný než automobil, což si většinou neuvědomuje. • Jízda na kole je pro dítě vlastně hrou (popojížděním); zásadně se tím odlišuje od jízd plánovaných za určitým cílem. • Nedá se očekávat, že mladý cyklista naznačí vždy změnu směru, a pokud ano, tak ne včas, anebo se vůbec neohlédne, aby se přesvědčil, že předpokládaný úkon (odbočování vlevo, objíždění překážky apod.) bezpečně provede.
Děti v mateřských a základních školách již mají poměrně dobrý přehled o zásadách pravidel provozu na pozemních komunikacích. Ale jen teoretická znalost nemůže nikdy zaručit, že se budou v provozu na pozemních komunikacích chovat správně. Proto neustálé opakování jednotlivých pravidel a zásad je předpokladem, že se dítě bude za každé situace chovat správně. Děti musejí mít chuť a snahu spolupracovat. Nesmíme je nutit, jinak se vzepřou a ohrozí úspěch výchovného působení. Vždy je třeba mít na paměti, že děti i přes intenzivní výcvik mohou přehlédnout nebezpečí nebo reagovat pozdě. Bylo by velkou chybou v těchto případech dítě trestat. Na druhé straně se schopnosti dětí nesmějí ani přeceňovat. Mnohdy se domníváme, že když dítě nějaký prvek již zvládlo, že ho zvládne i v budoucnu. To je ovšem velký omyl. Stačí únava, velká radost, smutek, kdy se dítě nedokáže v pravý okamžik soustředit, a může zvolit nesprávný krok. Jenom neustálé opakování formou her v prostředí zbaveném napětí může vést k cíli. Malým dětem pomáhá, jestliže je posilována jejich psychická a fyzická kondice. Při procházkách si proto všímáme různých zvuků, určujeme strany, hledáme barvy a tvary, běháme, skáčeme. To vše dětem působí radost a zároveň napomáhá rozvoji vlastností a dovedností důležitých pro jejich bezpečný pohyb. Při našem snažení provést děti bez úhony světem dopravy musíme v každém okamžiku chápat dítě jako jedince s vlastní osobností. Tak jako potravu potřebuje dítě lásku a péči, čas na hraní, potřebuje pochvalu za vynaloženou námahu a také potřebuje dodávat odvahu, abychom na ně (podle jeho schopností) mohli přenášet stále větší míru odpovědnosti.
Jak mohou pomáhat dospělí - rodiče Zkusme si vytipovat obecně základní úkoly rodičů při dopravní výchově podle věku dítěte.
Rodiče dětí předškolního věku: • Sami dodržují pravidla provozu na pozemních komunikacích a jsou svým dětem vždy dobrým příkladem. • Učí děti obratnosti, disciplíně a rozvíjejí jejich motorické schopnosti. • Zajistí dětem vhodné prostory pro hry a trvají na zákazu her na ulici, v její blízkosti a na nebezpečných místech. • Seznamují děti se základními barvami a se základními tvary (trojúhelník, čtverec, kruh) dopravních značek. • Názorným příkladem a vysvětlením pomáhají dětem orientovat se v základních dopravních situacích (rozlišování barev na semaforu, rozlišování vozovky od chodníku, přechody pro chodce). • Cvičí s dětmi přecházení ulice na řízených křižovatkách a na vyznačených přechodech. • Seznamují děti s druhy dopravních prostředků. • Učí děti základům ohleduplného chování v dopravních prostředcích. • Cvičí s dětmi rozlišování pravé a levé strany. • Naučí děti významu některých dopravních značek (např. přechod pro chodce značka vodorovná a svislá), které jsou v blízkosti bydliště.
Rodiče dětí 6 – l0letých: • Naučí dítě znát nejbezpečnější cestu do školy a zpět.
• Učí dítě znát základní dopravní předpisy a dopravní značky pro chodce a cyklisty a jejich význam a správné reakce na ně; vysvětlí význam vyznačených přechodů pro chodce, nadchodů a podchodů, křižovatek se světelnými signály a podmínky pro přecházení.
• Seznámí dítě s úlohou policistů. • Seznámí dítě s významem ročních období a s vlivem povětrnostních podmínek na provoz na pozemních komunikacích. • Postupně vedou dítě k samostatnosti, ale stále prověřují jeho znalosti. • Pomáhají dětem při osvojování základních cyklistických dovedností, jak prakticky, tak i teoreticky. • Kontrolují, zda děti při jízdě na kole (i dětském) používají cyklistickou přilbu.
Rodiče dětí 11 – 15letých: • Trvají na dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a prohlubují znalosti dítěte. • Učí dítě samostatnosti při jízdě na kole a péči o něj. • Rozvíjejí morální vlastnosti dítěte, které mohou uplatnit v provozu, upozorňují na možnost dopravních nehod a jejich trestních důsledků (policie, pokuty). • Dbají, aby dítě mělo při jízdě na kole cyklistickou přilbu. • Prohlubují znalosti dítěte o první pomoci. • Seznámí dítě s některými postihy, které mají v pravomoci policisté. • Rozšiřují znalosti dítěte o pozemních komunikacích v republice. • Seznámí dítě s podmínkami pro získání řidičských oprávnění. • Vychovávají budoucího zodpovědného řidiče. • Učí dítě pomáhat méně zkušeným (mladším) chodcům i starším lidem. Výchova v domácím prostředí samozřejmě klade největší nároky na rodiče. Nezapomeňme ale požádat o pomoc i další členy rodiny. Mohou pomoci trpěliví a zkušení dědečkové, tetičky, u nichž dítě tráví prázdniny. Nepodceňujme brzký začátek dopravní výchovy. To, co vštípíme dítěti v prvních letech života, je základem, na který mohou navazovat učitelé a vychovatelé mimo rodinu.
Kdy, jak a co učit nejmenší děti?
Pravidla provozu na pozemních komunikacích jsou dána zákonem. Samo zřejmě je nesmyslné dětem citovat jejich paragrafované znění, stejně jako je zbytečné je neustále jenom slovně varovat a napomínat: „Choď (jezdi) opatrně. Dávej pozor. Nespěchej. Dobře se rozhlédni. . .“ S dopravní výchovou v rodině by se mělo začít co nejdříve. Prakticky již tehdy, kdy poprvé vstoupí do provozu, byť je jenom vedeno za ruku. A dokdy? Stále. Ani nástup puberty není bezpečný. Dospívající děti se začínají předvádět, vymýšlejí různé „hrdinské“ kousky. V období dospívání, ale i v dospělosti souvisí chování v provozu s celkovou zralostí osobnosti. Naše výchova směřující k vytvoření sebejistého a rozvážného člověka má přinést své ovoce. Děti, které mají stále potřebu revoltovat proti dospělým, nebudou chtít uznávat žádná pravidla, tedy ani dopravní. Dítě se učí, jak má chodit a jezdit v provozu, především tím, že samo pozoruje dění okolo sebe. Všímá si ostatních chodců, řidičů a především velice pozorně sleduje chování svých rodičů (Jak při chůzi, tak i při jízdě autem). Tady se hned nabízí jeden způsob „výuky“. Chodit a jezdit tak, aby dítě ve svých rodičích vidělo vzor, a neustále připomínat nezbytnost vzájemného slušného chování, které je hlavním předpokladem bezpečného pohybu v silničním provozu. Upozorňovat dítě na chování ostatních, ať už správné či nesprávné, a to od začátku, od prvních krůčků, soustavně, vytrvale a s trpělivostí. Soustředíme se zejména na:
– chůzi po nesprávné straně chodníku, silnice, vrážení do kolemjdoucích, – přecházení mimo vyznačený přechod, mimo podchod (Jsou-li ve vzdálenosti 50 metrů), – přelézání zábradlí, – přecházení na červenou, – přecházení po nesprávné straně přechodu, – přecházení při nedostatečném rozhledu (mezi automobily, po vystoupení z autobusu apod.), – rychlou jízdu na skateboardech, na kolečkových bruslích, – připoutání dětí bezpečnostními pásy v zádržných systémech (autosedačky, košíky, polštářky), – nesledování okolního provozu při chůzi (čtení, být „mimo“), – vytváření skupinek na chodníku, které překážejí ostatním chodcům v pohybu, – překážky provozu (obcházení, předcházení), – vliv počasí na dopravu (sníh, náledí, déšť, spadané listí – kluzká vozovka, brzdná dráha), – jízdu cyklistů po chodníku, vedení jízdních kol po chodníku, – používání podchodů a nadchodů, – povinnost používání cyklistické přilby. Zároveň můžeme děti pomalu a nenásilně seznamovat s některými dopravními značkami a vysvětlovat jim jejich význam (především v nejbližším okolí bydliště) – jak vypadají, co komu přikazují: – přechod pro chodce (značka vodorovná i svislá), – podchod nebo nadchod (chodec kráčející po schodech), – výstražný kříž pro železniční přejezd (kříže), – zákaz vstupu chodců (chodec v kruhu s červeným lemem), – zákaz vjezdu všech vozidel (červeně lemovaný kruh), – obytná zóna a její konec, – pěší zóna a její konec, – stezky pro chodce, cyklisty, chodce a cyklisty (modrý kruh s bílým vyznačením příslušného účastníka provozu). Když si dítě maluje, je vhodné ho motivovat takovými náměty z dopravy, o kterých lze dále diskutovat. Určitě stojí za to usměrnit jeho výtvarné projevy na: – dopravní prostředky, – dopravní značky v různých situacích, – chodce v různých situacích, – dopravní nehody, – policisty při řízení provozu, – světelnou signalizaci, – železniční přejezdy, – přechody pro chodce.
Rodiče cvičí se svým dítětem V západních státech se využívá výukový program pod názvem Pro bezpečnost dětí; proti jeho formě však mají někteří odborníci výhrady, protože připomíná jakýsi dril. Program předkládá rodičům řadu metodických postupů při výcviku dětí v těch nejzákladnějších situacích bezpečného pohybu v provozu. Je možno ho využít i při nacvičování cesty dětí do školy. Zahrnuje osm tematických okruhů, které umožňují individuálně s dítětem procvičit základní úkony bezpečné chůze. Je samozřejmé, že celý výcvik se provádí na méně frekventovaných ulicích (v případě cesty do školy ovšem v konkrétních situacích i za většího provozu) a cvičení se stále opakují. Výcvik lze uskutečňovat už s dětmi tříletými.
1. úkol: Na chodníku Dítě učíme chodit na vnitřní straně chodníku, ne po obrubníku, v jehož těsné blízkosti auta někdy projíždějí; na chodníku vyznačíme dělicí čáru křídou nebo švihadlem; na běžných cestách s dospělým po chodníku se musí držet za ruku, vždy však na straně vzdálenější od vozovky.
2. úkol: Zastav se u okraje chodníku Dítě se učí před přecházením zastavit u okraje chodníku (ne na obrubníku). Toto místo mu samozřejmě vyznačíme čarou. Příkazy „Zastav se!“ nebo „Stop!“ musí dítě bezpodmínečně vždy respektovat a zastavit se na znázorněné linii; později cvičíme už bez vysloveného příkazu. Tento úkon je nutno s dítětem procvičovat obzvláště často. Při cvičení záměrně rozptylujeme jeho pozornost.
3. úkol: Sám přes ulici Dítě se učí samostatně přejít vozovku. Musí se samozřejmě zastavit, několikrát se rozhlédnout vpravo i vlevo a přecházet pouze tehdy, když žádné vozidlo nepřijíždí, nebo tehdy, když zastaví a dá dítěti přednost. Je důležité, aby se děti dostaly do zrakového kontaktu s řidičem, nikoliv jen s autem. Jdeme rychle, ale neběžíme. Dítě si musí uvědomovat, že řidič nemůže zastavit okamžitě. Neustále hledáme vhodná místa pro přecházení (dobrý výhled na obě strany).
4. úkol: Na přechodu se semaforem Dítě se učí přecházet v místech, kde je provoz řízen světelnou signalizací (přechod, křižovatka). Je nutno mu vštípit některé zásady: vždy se zastavit a rozhlédnout se, a to i tehdy, svítí-li zelená; přesvědčit se, že všechny automobily zastavily a žádný neodbočuje; dokončit přecházení a nevracet se, i když se v průběhu přecházení najednou rozsvítí červená. Ve vzdálenosti 50 metrů od tohoto přechodu se přecházet nesmí.
5. úkol: Na přechodu pro chodce Dítě se učí samostatně přecházet na vyznačených přechodech (,‚zebra“). I zde platí stejná pravidla: zastavit se, rozhlédnout se vpravo i vlevo a počkat, až všechna vozidla zastaví; při přecházení stále sledovat provoz; přecházet v pravé polovině vyznačeného přechodu. Ve vzdálenosti 50 metrů od vyznačeného přechodu se nesmí přecházet.
6. úkol: Přecházení mezi zaparkovanými auty Dítě se učí přecházet ulici v prostoru mezi zaparkovanými automobily; je nutno mu vyznačit a vysvětlit tzv. výhledovou linii, tj. místo, kde může vidět projíždějící řidiče a kde je také vidět ono samo; tento způsob lze používat, jen když není možné přecházet bezpečněji.
7. úkol: Na silnici Dítě se učí chůzi po silnici, kde není chodník; chůzi po pravé straně vozovky (v protisměru přijíždějících vozidel); vedle sebe mohou jít maximálně dva chodci; v hustším provozu a na nebezpečných a nepřehledných místech (v zatáčkách, vrcholech stoupání) vždy jen za sebou.
8. úkol: Samostatně na ulici Vyměňte si role. Dítě se učí projít delší úsek cesty samostatně a bezpečně (necháme se jím vést a necháme ho, aby průběh komentovalo formou otázek a odpovědí, nebo ho necháme, ať říká, co právě dělá).
Závěrečná zkouška Dítě pod dohledem dospělé osoby samostatně přechází vozovku, na druhé straně jde zvoleným směrem asi 10 metrů po chodníku a přechází zase zpět.
První cesta do školy Ještě dříve, než vaše dítě půjde poprvé samo do školy, je nezbytné ho na tuto cestu připravit. To předpokládá, že již při zápisu – a hlavně před prázdninami (samozřejmě i o prázdninách) – s ním několikrát (čím vícekrát, tím lépe) tuto cestu projdeme a znova a znova mu vše vysvětlujeme a procvičujeme s ním, jak má v konkrétních situacích postupovat. V podstatě jde o to, znovu opakovat příslušné úkoly uvedené metodické řady. Obecně lze říci, že cesta do školy nemusí být nejkratší, ale musí být co nejbezpečnější. Volíme proto, pokud možno, chůzi po co nejširších chodnících a přecházení tam, kde jsou semafory, vyznačené přechody pro chodce, nebo alespoň na křižovatkách (před křižovatkou řidiči zpravidla trochu zpomalí). Při těchto cestách učíme děti přiměřené chůzi, ne příliš rychlé ani příliš pomalé. Varujeme je před nebezpečím na vozovce při dešti, sněžení, padání listí apod., řekneme mu, že je epší přijít do školy pozdě a omluvit se, než se při spěchu stát obětí dopravní nehody. I při těchto zkušebních cestách zopakujeme význam všech dopravních značek, které na trase jsou. Měli bychom vycházet z toho a procvičovat to, co již dítě umí z předchozího výcviku.
Dítě jako spolujezdec v autě Zádržné systémy Téměř polovina dětí, které v poslední době zahynuly při dopravní nehodě, byla spolujezdci v automobilu. V mnoha případech mohli rodiče, resp. řidič těmto tragédiím zabránit. Snad každý otec nebo matka, babička nebo dědeček vozí v automobilu své potomky. Ne každý si však uvědomuje, že i při těchto jízdách (ať jsou dlouhé nebo krátké) je nutné dodržovat určité důležité zásady. Nejdůležitější zásadou je připoutat se bezpečnostními pásy, respektive děti mladší 12 let (menší než 150 cm) převážet za použití zádržných systémů (na sedadlech, která jsou povinně vybavena bezpečnostními pásy). Ze statistik dopravní nehodovosti dětí zcela jednoznačně vyplývá, že nejvíce dětí je postiženo právě jako spolujezdci v automobilu. A to přece jejich vina není, ani být nemůže. Zodpovědnost za tyto následky nehod mají zcela jednoznačně dospělí – řidiči. Rodiče často podlehnou žadonění dětí a alespoň na cestě mimo provoz dovolí dítěti sedět vedle řidiče bez zádržného systému. Ať už je k tomu vede pýcha rodičovská nebo řidičská či touha vyhovět dítěti, vždy tím dítě ohrožují. Situace na silnicích jsou nevypočitatelné a každý řidič jistě ví, že se nemůže spoléhat jenom sám na sebe. I na tiché lesní cestě na něj může nečekaně vyrazit spěchající náklaďák nebo lesní zvěř. Při náhlém a prudkém brždění, nebo dokonce při čelním nárazu, je síla setrvačnosti tak veliká, že hrozí nebezpečí, že dítě prolétne čelním sklem vozidla. Pro dospělého tato situace již tak nebezpečná není. Nový zákon o provozu na pozemních komunikacích (č. 36 1/2000 Sb.) předepisuje mj. povinnost přepravovat děti do 12 let (a osoby menší než 150 cm) na dálnicích a silnicích pro motorová vozidla v zádržných systémech, to znamená v bezpečnostním košíku, lehátku, v dětské sedačce schváleného typu, řádně upevněné tříbodovým systémem, popř. na sedáku (polštářku). Podle tohoto zákona je možné přepravovat děti i na sedadle vedle řidiče, pokud jsou řádně chráněny zádržným systémem a pokud je z činnosti vyřazen airbag (nebo není-li
jím vozidlo vybaveno). Předpokládá se, že povinnost přepravovat dítě vy zádržných systémech bude rozšířena na každou jízdu auto mobilem (tedy nejenom na dálnicích). Abychom měli jistotu, že dětský zádržný systém dítě opravdu ochrání, musí být schválen podle příslušné normy a musí odpovídat váze a věku dítěte. Česká republika uznává předpis č. EHK OSN (ECE-R-44), který rozděluje dětské zádržné systémy do čtyř základních skupin: skupina 0 pro děti do 9 měsíců věku (do 10 kg), skupina I pro děti od 9 měsíců do 4 let (od 9 do 18 kg), skupina II pro děti od 3 let do 7 let (od 15 do 25 kg) a skupina III pro děti od 5 let do 12 let (od 22 do 36 kg). Vyrábějí se také sedačky, které jsou kombinací jednotlivých skupin, popř. sedačky univerzální. Při nákupu sedačky je důležité, aby si ji dítě předem vyzkoušelo.
Povídání v automobilu Komentáře řidičů při jízdě jsou často předmětem kritiky: „Koukej na toho osla, jak jede! Ten se asi zbláznil! Kam se šineš s tou rachotinou? Nemysli si, frajere, že mě předjedeš. Toho předjedeme jedna dvě. . .“ Tím ovšem pohodu v autě nezlepšují, a už vůbec nemají dobrý vliv na dopravní výchovu dítěte jako spolujezdce. Naopak vhodně volené komentování jízdy je výborným prostředkem pro seznamování dětí s pravidly provozu, pro dopravní výchovu. Přispěje se tím i k pohodové jízdě. Je toho hodně; co se dá komentovat: „Vyjíždíme z garáže, podívej se, jestli nejdou chodci po chodníku, mají přednost. Dnes pojedeme pomaleji, je náledí, prší. Kolem nástupního ostrůvku pro tramvaj pojedeme obzvláště opatrně, tady chodci dost často vůbec nesledují provoz okolo sebe. Podívej se, tamhle ten pán běží na poslední chvíli, a vůbec se nerozhlíží. Podívej se na toho chlapečka, vběhl do vozovky, ani se nerozhlédl, a kousek od něho je přechod pro chodce. Měl by přejít na přechodu, tam má přednost před automobily. Podívej se, tamhle ti dva cyklisté jedou vedle sebe, a to se nesmí, musím je objet velkým obloukem. Červená – stojíme, červená se žlutou – připravíme se ke startu, zelená – jedeme, abychom nezdržovali ostatní auta. Jestlipak víš, co znamená tamhleta dopravní značka? A tady musíme dát přednost v jízdě. Tahle značka nám říká, že musíme před křižovatkou zastavit. Tady se nesmí stát. Teď nás čeká několik zatáček, raději zpomalíme. Tady nemohu předjíždět...“
Chování v automobilu Již nástup do auta je velice důležitý pro celý průběh jízdy. Děti samozřejmě řádně usadíme do sedaček, připomeneme nebezpečí přiskřípnutí prstů, proto raději dveře zavřeme sami. Zasuneme páčku dětské pojistky. Těžko můžeme spoléhat na to, že děti dveře během jízdy neotevřou. Proto jim také zakážeme manipulovat s jakýmikoliv páčkami. Děti smějí vystoupit, až když jim dospělý sám otevře dveře. Vysvětlíme jim také, že je zakázáno cokoliv vyhazovat z auta. Základním předpokladem bezpečné jízdy je i chování dětí na zadních sedadlech. Dětský smích a hry jsou příjemné při klidné jízdě. Už ale mohou řidiči vadit ve stresových situacích, např. při jízdě v cizím městě, kdy je těžší orientace, nebo ve ztížených povětrnostních podmínkách (při náledí, v dešti, na zasněžené vozovce). Velice nepříjemné pro řidiče také je, když se děti na zadních sedadlech perou.
Nezapomeňte před jízdou zkontrolovat, zda jsou všechny věci ve vozidle pevně uchyceny. V případě prudkého zabrzdění se i relativně malý předmět stává střelou a může vážně zranit vaše dítě nebo jiného ze spolujezdců.
Jídlo a ostatní Zejména při cestách trvajících déle než jednu hodinu je důležité pamatovat na jídlo a pití. Proto je nutné se v tomto směru na jízdu důkladně připravit. Mít s sebou dostatek ovoce, zeleniny, jogurty či různé krémy, chleby, pití. K tomu samozřejmě i ubrousky a mokrou žínku. To vše ve zvýšené míře platí pro jízdy na dovolenou. Děti jsou zprvu zaujaty krajinou, jízdou, ale po určité době se začnou nudit. Jídlo a různé dobrůtky, které si samozřejmě necháváme až na později, jim dokáží zlepšit náladu. Vynikajícím zdrojem rozptýlení jsou kazety nebo kompaktní disky s nahranými pohádkami. Řidič nejvíce ocení, sedí-li vzadu s dítětem nebo s dětmi dospělá osoba, která může dětskou nudu eliminovat. Zásadně v autě nekouříme. Je-li řidič silný kuřák, je vhodnější zastavit na odpočívadle a k cigaretě si dát třeba i kávu. Častější zastávky mají význam pro každého řidiče. I pro děti znamenají velké uvolnění. Mohou se protáhnout, proběhnout, což je důležité především při delších cestách.
Jízda na kole Nácvik jízdy V provozu smějí samostatně na jízdním kole jezdit pouze cyklisté starší 10 let. Do té doby mohou jezdit sami pouze mimo provoz (louka, hřiště, dětské dopravní hřiště) anebo i v provozu, ale jen v doprovodu dospělého (osoby starší 15 let). Nesmíme zapomenout ani na to, že cyklista mladší 15 let musí mít při jízdě v provozu i mimo provoz ochrannou přilbu. To je zvláště důležité při výcviku. Cyklistická přilba musí být schválena Ministerstvem dopravy a spojů a označena schvalovací značkou „ATEST 8 SD. . .“ (přiložen musí být návod k obsluze v češtině). Při výběru a nákupu cyklistické přilby platí základní pravidlo: ten, kdo ji bude užívat, si ji musí i vyzkoušet. Přilba musí pevně přiléhat k hlavě, ale nesmí tlačit a při pohybu
se posunovat do čela nebo do týlu. Řemen s uzávěrem nesmí tlačit ani se nesmí zařezávat do krku. Přilba nesmí zakrývat uši. Větrací otvory musí být dostatečně široké, aby umožňovaly proudění vzduchu. Přilby se prodávají ve velikostech od S do XL. A nezapomeňte – příklady táhnou; proto i dospělí, kteří budou dítě doprovázet na kole (a nejenom ti), by měli přilbu mít. V současné době existuje řada typů jízdních kol pro různé věkové kategorie, takže s jízdou na kole se seznamují děti už kolem tří čtyř let. Jde o to, jak je naučit jezdit. Výcvik musí probíhat mimo provoz, to znamená na hřišti, na louce, na méně frekventovaných komunikacích. Výcvik ovšem není tak jednoduchý, jak by se na první pohled mohlo zdát. Řada rodičů naběhala stovky metrů, než se dítě samo udrželo na kole. Základní problémy jsou dva: jednak vypěstování citu pro rovnováhu při jízdě, jednak zvládnutí techniky jízdy, především šlapání do pedálů, nasedání, rozjíždění, brždění, sesedání a ukazování směru – tyto dovednosti se dají získat cvikem a opakováním, což u zvládnutí rovnováhy tak jednoznačné není. Je pochopitelné, že rodiče zpočátku považují za nejdůležitější naučit dítě jezdit na kole bez přidržování a bez opory. Ti nejaktivnější volí způsob jednodušší, ale fyzicky i psychicky nejnáročnější. Posadí dítě na kolo a přidržováním za sedlo a zpočátku i za řídítka je tlačí vedle sebe. Samozřejmě v poklusu, neboť jinak by dítě jelo tak pomalu, že by na kole udrželo rovnováhu jen obtížně. Tento způsob je sice výbornou kondiční přípravou pro rodiče, ale dosažené výsledky u dítěte, pokud neprodělalo odpovídající průpravu a nácvik rovnováhy za jízdy, jsou malé. Než posadíte dítě na kolo, vyzkoušejte s ním některá průpravná cvičení k nácviku udržení rovnováhy a zbavení se strachu z rychlosti. Není vhodné dávat na kolo opěrná kolečka. Na takto upraveném kole můžete děti naučit techniku šlapání do pedálů, ale v případě, že přídavná kolečka nedosahují až na zem, napomáháte vadnému držení těla (bočnímu zakřivení páteře). Pokud jste již přídavná kolečka opatřili, věnujte zvýšenou pozornost nácviku techniky šlapání. Sledujte správné posazení chodidel na šlapkách, jejich rovnoběžnou polohu a správný pohyb nohou. K nejčastějším chybám patří špatná poloha chodidel na šlapkách a vybočování kolen do stran při šlapání.
Nejlepším způsobem nácviku rovnováhy a zbavení strachu dítěte z rychlého pohybu je jízda na koloběžce. Dokonalé zvládnutí jízdy na koloběžce na rovině, z kopce a v zatáčkách je v předškolním věku základním předpokladem nejen ke snadnějšímu zvládnutí jízdy na kole, ale i k začátkům jízdy na lyžích a na bruslích. Snaha udržet rovnováhu při pohybu vpřed v úzké stopě, pěstovat cit pro změnu směru, seznamovat se s vlivem setrvačnosti a překonávat strach z jízdy bez opory, to jsou významné prvky, které ovlivní první pokusy o jízdu na kole u dětí. Koloběžka se navíc snadno ovládá, děti mají „blíž k zemi“ a respekt z jízdy i u těch bázlivějších mizí. Jiným osvědčeným postupem je upravit dítěti kolo tak, aby dosáhlo oběma nohama na zem. Dítě se rozjíždí střídavým odrážením nohama o zem a brzdí a zastavuje ruční přední brzdou a oběma nohama. Cit pro rovnováhu za jízdy nacvičujeme s dítětem na mírném svahu s bezpečným dojezdem, případně roztlačením a později tlačením kola s dítětem na rovině. Důležitým úkonem, který učíme děti hned od počátku, je brždění. Dítě by si mělo co nejdříve zafixovat, že z kola nesmí sestoupit dříve, než ho uvede do úplného klidu. Při seskakování z rozjetého kola, jehož rychlost dítě těžko odhadne, hrozí nebezpečí pádu a zranění. Jakmile dítě překoná počáteční úskalí jízdy na kole, začne nabývat sebevědomí a pouštělo by se nejraději samo na cyklistické výpravy do okolí. Ale nedá se počítat s tím, že by dítě zvládlo kolo v každé dopravní situaci, a samozřejmě, pokud mu není 10 let, ani do provozu samo nesmí. Příležitost k tomu, aby se „otrkalo“, se naskýtá při společných vyjížďkách, kdy rodiče mohou dítěti vysvětlit řadu zásad a pravidel, která cyklista musí respektovat, naučí ho znát význam dopravních značek a povedou ho k ukázněnému chování v provozu. Zkušenosti, které zde dítě získá, jsou neocenitelné. Pokud máte možnost, vezměte dítě na dětské dopravní hřiště. Zde si může vyzkoušet situace, do kterých se později ve skutečném provozu může dostat. To už je vlastně vyvrcholení výcviku. Zde je čas v průběhu jízdy kdykoliv zastavit, vysvětlit chyby a znovu zopakovat úkon, který se napoprvé nepodařil.
Na silnicích už na to zpravidla nebývá čas. Řada dětských dopravních hřišť má vyhrazené odpolední a podvečerní hodiny pro výcvik dětí s rodiči. Ke zvýšení cyklistova sebevědomí může přispět také trénink projíždění nebo překonávání různých překážek. Dítěti můžeme připravit jednoduchou překážkovou dráhu nebo jen dílčí překážky (např. dlouhé prkno nebo pískem vymezená úzká pěšinka, jednoduché slalomové dráhy vyznačené kameny, plechovkami, tyčemi), projíždění kamenné stezky, jízdu v určeném kruhu, projíždění různých koridorů apod. s tím, že překonávání překážek bude stále složitější.
Kde jezdit? Když dítě vlastní jízdní kolo, chce na něm také jezdit a hrát si. Prostor pro jízdu na kole nesmí být příliš malý a musí mít rovný a pevný podklad. Takových míst však není mnoho. Jedním z nejdůležitějších kroků, který mohou rodiče udělat, je stanovení přesných hranic prostoru, v němž se dítě smí pohybovat bez dozoru (obytné zóny, cyklistické stezky, místa bez provozu motorových vozidel, hřiště apod.). Přitom nestačí dítěti jenom přikazovat: „Tady nesmíš jezdit.“ Lepší jsou dobře viditelná ohraničení, např. řetěz z umělé hmoty, plot, barevné označení na zemi nebo zpomalovací pruhy při vjezdu či výjezdu z místa mimo provoz na pozemních komunikacích. Tuto skutečnost nelze podceňovat a je nutno dítě kontrolovat, zda vymezený prostor respektuje. Pokud vhodné místo je dál od bydliště, je třeba zajistit i bezpečný přesun na něj (po chodníku). Dítě do 10 let věku smí na dětském kole jezdit i po chodníku.
Na jakém kole jezdit? Když dítěti povolíte jízdu na kole v ohraničeném prostoru, stačí dobře vybavené jízdní kolo na učení i hraní. Povinné vybavení jízdního kola je jednoduché: dvě na sobě nezávislé účinné brzdy (jízdním kolům pro děti předškolního věku stačí, mají-li kola jen zadní protišlapací brzdu), zvonek nebo obdobné zařízení, přední bílá odrazka, zadní červená odrazka a oranžové odrazky na šlapadlech – pedálech a v paprscích kol. Tyto odrazky mohou být nahrazeny odrazovými materiály obdobných vlastností a mohou být umístěny i na oděvu či obuvi cyklistů. Pro jízdu za snížené viditelnosti musí být jízdní kolo navíc vybaveno světlometem, který vrhá bílé světlo, a zadní svítilnou, která vydává stálé nebo přerušované červené světlo. Ani s kolem „na hraní“, které je velikostí přizpůsobeno věku dětí, nesmí dítě jezdit v provozu samo. V první fázi je povinností rodičů dbát na to, aby všechny důležité součásti jízdního kola byly řádně přišroubovány a upevněny. Uvolněná řídítka, špatně upevněné sedadlo nebo protáčející se pedály mohou být příčinami nebezpečných pádů a zranění.
První jízdní kolo pro učení a hraní se často „dědí“. Právě u těchto „zděděných“ kousků je třeba pečlivě zkontrolovat a přezkoušet technický stav, upevnit a upravit vše, co by mohlo vést k ohrožení dítěte (řídítka, přední i zadní brzdy, kryt řetězu, tlačítka zvonků a upevňovací šrouby). Jízda na kole je pro každé dítě tělesně a duševně namáhavá. Proto bychom měli udělat vše, abychom snížili zatížení a omezili rozptylování dítěte při jízdě na kole. Nabízíme několik příkladů, jak zjistit, zda je jízdní kolo pro vaše dítě vhodné:
Výška sedla Sedí-li dítě vzpřímeně, musí oběma nohama dosáhnout až na zem; u pokročilých jezdců stačí, když se chodidla země dotýkají.
Šířka řídítek Měla by přibližně odpovídat šířce ramen dítěte (raději o něco širší než užší).
Tvar řídítek Měl by být rovný, aby dítě nemuselo kulatit záda a příliš krčit paže.
Výška řídítek Měla by být znatelně vyšší, než je výška sedla; čím vzpřímenější může být dítě, když sedí, tím méně se musí horní část těla opírat o řídítka.
Vzdálenost mezi řídítky a sedlem Když se dítě v sedle předkloní, měla by hlava přesahovat přes řídítka.
Páka brzdy Dítě by mělo mít možnost uchopit páku brzdy všemi prsty, aniž by palcem pustilo řídítka.
Nastavitelnost Sedlo i řídítka by měly být nastavitelné; kolo tak „roste“ s dítětem.
Jak bezpečné je dítě na kole? Děti se na kole naučí jezdit většinou velmi rychle. Rodiče jsou zpravidla přesvědčeni, že jejich dítě umí jezdit velmi dobře. Jenomže často vidí pouze to, že jejich dítě umí nasednout a rozjet se, umí jezdit do zatáček a zase zastavit a sesednout. To však samo o sobě není zárukou bezpečné jízdy. Tu se dítě nemůže naučit během několika týdnů; je to záležitost spíše několika let. V místech mimo provoz si můžeme s dítětem udělat malou zkoušku, která ukáže, jak je dítě při jízdě zdatné:
Nasednutí a rozjezd – Umí nasednout na kolo z obou stran a bez pomoci se rozjet? – Dokáže udržet rovný směr, nebo se kroutí jako had? – Je při rozjíždění zcela zaujato úkonem, nebo je schopno také dávat pozor na jiné věci?
Řízení – Umí vyjíždět menší kruhy nebo oblouky oběma směry? – Umí jezdit přímo vpřed? – Umí se během jízdy krátce pustit jednou rukou řídítek (např. aby dalo znamení o změně směru jízdy)? – Umí se během jízdy ohlédnout, aniž by vybočilo ze směru jízdy?
Brždění a zastavení – Umí rychle a s dostatečnou silou ovládat ruční a nožní brzdu? – Zůstane v sedle ještě před zastavením, nebo předem seskočí? – Zvládne rychle zastavit, když mu neočekávaně vstoupíte do cesty nebo na něj zavoláte, aby zastavilo?
Vyhýbání – Umí rychlými pohyby řídítek a těla změnit směr jízdy? – Umí se vám vyhnout, když mu ze strany nečekaně vstoupíte do cesty, aniž by zastavilo?
Ostatní – Umí během jízdy zazvonit na zvonek? – Jak zvládá jízdu přes malou překážku? – Dodržuje při jízdě dostatečný odstup od překážek? – Umí kolo bezpečně vést? – Postaví své kolo po ukončení jízdy tak, aby nespadlo a nikomu nepřekáželo? – Když chce s kolem přecházet vozovku, zastaví se dostatečně daleko před obrubníkem? – Umí se rozhlédnout, než přejde vozovku? – Je při přecházení a vedení jízdního kola zaměstnáno výhradně svým kolem nebo umí dávat také pozor na provoz?
Která pravidla provozu na pozemních komunikacích (nejlépe na dopravním hřišti) s dětmi procvičovat? – Vyjíždění od okraje vozovky (ohlédnutí se, znamení o změně směru jízdy). – Jízda u pravého okraje vozovky (po krajnici). – Zastavení u pravého okraje vozovky (znamení o změně směru jízdy). – Projíždění zatáček. – Objíždění překážky – předjíždění (ohlédnutí se, znamení o změně směru jízdy, dostatečný boční odstup). – Odbočování vpravo (znamení o změně směru jízdy). – Odbočování vlevo (ohlédnutí se, znamení o změně směru jízdy, dát přednost protijedoucím). – Řazení do jízdních pruhů. – Projíždění křižovatek (nejprve teoretický výklad, např. s použitím dětských autíček). – Jednosměrný provoz. – Zákazy vjezdu pro cyklisty (dopravní značky, dálnice, silnice pro motorová vozidla).
Na kole v provozu Desetileté dítě už chce samo jezdit na silnici. Jste přesvědčeni, že už dostatečně dobře zná a umí prakticky uplatňovat všechna potřebná pravidla provozu na pozemních komunikacích? Jestliže jste s ním často jezdili na výlety a vyjížďky, často jste s ním cvičili na dětském dopravním hřišti a při jízdách automobilem jste vedli odborné diskuse na téma dodržování pravidel provozu (popř. vaše dítě získalo ve škole nebo na dopravním hřišti průkaz cyklisty jako osvědčení svých znalostí a dovedností), budete ho do provozu moci pustit. I pak mu ale raději vymezte místa a prostory, kde jezdit může a kam nesmí. Znovu připomínáme, že důležitou podmínkou jízdy na kole každého cyklisty mladšího 15 let je používání ochranné cyklistické přilby, a to jak na silnici, tak i v terénu. Přilba musí být správně nasazena
a připevněna. To platí i pro jízdu na tříkolce a na běžné (ne skládací) sportovní koloběžce. Naštěstí se užívání cyklistických přileb stalo v posledních letech samozřejmostí i pro mnohé starší cyklisty. Jaké musí mít jízdní kolo vybavení, to jsme si již řekli. Pro bezpečnost cyklisty jsou však velmi důležité i další součásti, např. kryt řetězu a blatníky.
ZÁVĚR Rodina zajišťuje biologické a citové potřeby dítěte, vytváří základy pro rozvoj jeho osobnosti a mezilidských vztahů. Rodiče poskytují dítěti první modely řešení sociálních situací, a tak ovlivňují jeho předpoklady pro zařazení do společnosti. Rané dětské zážitky jsou nejsilnější. Co rodiče vytvoří nebo pokazí v prvních letech života dítěte, to ho provází i v budoucnosti. Osobnost dítěte se vytváří součinností tří faktorů: zděděnými vlastnostmi, rodinnou výchovou a působením okolí. První roky života jsou pro formování osobnosti nejdůležitější; na výchově se nejvíce podílí rodina. Vše, co se v tomto období děje, je proto velice významné a stává se základem osvojování dalších znalostí a dovedností. Chceme-li naše děti uchránit před nehodami, přejeme-li si, aby se samostatně, disciplinovaně a bezpečně pohybovaly v dopravních situacích, a chceme-li z nich vychovat slušné řidiče, musíme s dopravní výchovou začít co nejdříve. Pomoci k tomu mohou rady z této brožury.
DOPRAVNĺ VÝCHOVA V RODINĚ Několik rad rodičům k přípravě dětí na bezpečnou chůzi a jízdu v provozu Obrázky nakreslila Miroslava Jakešová Vydalo nakladatelství učebnic Fortuna, JUDr. František Talián, Ostrovní 30, 110 00 Praha 1, pro MDS – BESIP Odpovědná redaktorka Ing. Ludmila Kořenářová Technická redaktorka Jitka Greplová Sazba a zlom Fortuna -Type, Ostrovní 30, 110 00 Praha 1 Tisk Tiskárna Strakonice, s. r. o., Na Stráni 354, Vimperk Počet stran 32 Vydání první ISBN 80- 7168-790-1 176-1225-01
