Comte (Comte a pozitivismus, Comte a klasifikace věd a jejich dělení, Comte a předmět a úkoly sociologie, Comte a sociální statika a dynamika); Pozitivismus 19. st. Comte a Spencer sociologie - pozitivistická věda - v protikladu ke spekulativní metafyzice tehdejší filozofie. rysy pozitivistické metody pozorovatelnost zkoumaných jevů, sledování kauzálních souvislostí a závislostí mezi jevy /nikoli prvních příčin všech jevů), předvídání budoucnosti a praktičnost (nikoli pouze výklad a kritika světa). metodologický naturalismus - předpoklad, že metody sociálních věd by měly být postaveny na stejných principech (pozorování, experimentu…) jako metody věd přírodních Hlavní díla . Comte:Kurs pozitivní filozofie, Systém pozitivní politiky, Pozitivistický katechismus - Spenser: Základní principy, Základy sociologie - organicismus (celostní, holistický přístup), Společnost jako organismus navzájem propojených a vzájemně závislých prvků, z nichž každý má pro celek nějaký význam - význam prvku v rámci celku se odvozuje většinou od jeho specifické funkce, kterou pro celek organismus vykonává. Takovými prvky mohou být např. stát/státní byrokracie, vzdělávací systém, náboženství, kultura obecně, ekonomika, rodina, … - Metodologický naturalismus (Spencer měl blízko i ontologickému naturalismu) - Evolucionismus- je především výrazem respektu k zásadním společenským změnám, ke kterým došlo s moderní dobou a snahy zasadit je do obecnějšího a dalekosáhlejšího vývojového schématu. evoluční přístup je tedy uznáním a) historicity lidské existence (skladba základních prvků společenských organismu se liší podle stupně vývoje), b) zákonitostí či obecných pravidelností ve vývoji společností; c) sekulárního charakteru dějin (nejsou řízeny Božím úradkem) - dělba práce jako jeden ze znaků stupně vývoje společností. podobně Marx a Durkheim Evoluce jako rostoucí dělba práce a postupující funkcionální diferenciace společenských subsystémů.
A. Comte - agnostický postoj k tradičnímu náboženství, republikánské smýšlení, vliv od Montesqueua (závislost politických a právních jevů na přírodních zákonech), Condorceta, (formulace zákona progresivního vývoje lidstva a koncepcí dějin). Proti svobodné konkurenci idea společenské jednoty, politické integrace tříd a individuí. Comte pracoval jak tajemník Saint-Simona., Comte zastánce centralizovaného státu s hierarchickou strukturou, sociální statika pozitivní metoda - oddělení vědy od metafyziky a náboženství, reálné x chimérickému, užitečné x neužitečnému, důvěryhodné x pochybnému, přesné x vágnímu, pozitivní x negativní. věda se vzdá neřešitelných problémů = podstaty věcí a jejich příčinách. Úloha vědy - odhalení zákonů a vztahů mezi jevy předvídat budoucnost. Věda - abstraktní - zkoumá zákony určitých kategorií jevů, konkrétní vědy tyto zákony aplikují na dílčí oblasti (např. biologie medicína) 5 abstraktních věd - astronomie, fyzika, chemie, biologie, sociologie organicismus - Comte odmítal možnosti poznání jednotlivých navzájem izolovaných faktů, trval na zkoumání jejich vzájemných vztahů a požadoval, aby se bralo v úvahu jejich fungování v rámci větších celků jejichž jsou součástí. dějičnost a historičnost spol. jevů, přírodní, zákonitý charakter spol. jevů, Hlavním obsahem společenského vývojového procesu je pokrok vědeckého myšlení, vědeckého ducha. Systémový přístup, prvky soc. života jsou neměnné
Sociologické metody - proti spekulativnosti a krajnostem empirismu, pozorování, teorie empirie (opačně je to zbytečné), nezbytnost vědecké přípravy nebude ovlivňován činiteli nevědeckého rázu, tj. předsudky, obecně rozšířené názory atd. Přímé i nepřímé pozorování (památky, obyčeje, obřady…) experiment, srovnávací studie - život národů i srovnávání společenství zvířat a lidských společností, srovnávat postavení různých tříd téže společnosti, historické srovnávání, problém - historický vývoj x stálost soc. jevů sociologie - sociální statika (zkoumá podmínky existence a zákony fungování společenského systému) a soc. dynamika (zkoumá zákony soc. vývoje a změny sociálních systémů). sociální statika - teorie soc. řádu, organizace a harmonie, organicismus, proti pokusům chápat společnost jako produkt smlouvy mezi individui. Základní společenské instituce: rodina, stát, náboženství a jejich společenské funkce a jejich úlohy v procesu soc. integrace (konzervativní tón), Rodina - morálně emocionální svazek, založený na vzájemné vazbě a sympatii. Její úlohou je být prostředníkem mezi individuem a rodem, vychovávat v duchu altruismu. Proti ženské rovnoprávnosti (žena níž intelektem i vůlí) Úlohou ženy je zjemňovat hrubé mužské povahy, probouzet v nich společenské city založené na solidaritě, socializace, rodinné vztahy dělba práce - analogií rodinných vztahů v širším společenském rozměru je kooperace založená na dělbě práce. zdůraznění emocionálních a morálních vazeb a odsouval do pozadí ekonomické vztahy a vazby, ačkoli jejich význam zcela neodmítal. Proti laissez faire, i negativní stránky dělby práce - vede k rozvoji indiv. schopností, ale potlačuje společ. orientaci, omezuje lidský obzor, nadměrná dělba práce. rozklad společnosti na jednotlivé korporace. Stát - ochránce společenského pořádku, plní ekonomické, politické a morální funkce, z nejpodstatnější je podle Comta právě fce. morální. vysoce hodnotí středověk, kde existovalo rozdělení moci mezi státem a církví sociální dynamika - pozitivní teorie společenského pokroku, abstraktní historie, historie beze jmen, osob a dokonce bez oznaení národů. Pokrok - vývoj po vzestupné linii. faktory pokroku: primární - duchovní, intelektuální rozvoj, sekundární klima, rasa, délka lid. života, růst populace, dělba práce společenský pokrok se uskutečňuje sám a zákonitě, (sekundární faktory mohou pouze urychlit nebo zpomalit spol. pokrok). Pokrok - materiální, fyzický, intelektuální a MORÁLNÍ. vývoj lidského rozumu - 3 stádia 1. teologické, 2. metafyzické 3. pozitivní. Tomu odpovídají 3 stádia dějinného vývoje - 1. teolog. období - starověk + ranný středověk - fetišismus, polyteismus, monoteismus, 2. metafyzické stádium (1300-1800 AD) - přechodná epocha, rozklad starých věr, reformace, osvícenství, revoluce 3. pozitivní éra - rozšíření věd, růst jejich spol. významu, pozitivistický teorie, průmyslový řád, vítězství altruismu nad egoismem, růst soc. cítění, rozvoj mater. kultury
Spencer (Sencer a předmět sociologie, Sencer a organicismus a evolucionismus jako podstata sociologie, Spencer a historický vývoj); Pozitivismus 19. st. Comte a Spenser sociologie - pozitivistická věda - v protikladu ke spekulativní metafyzice tehdejší filozofie. rysy pozitivistické metody pozorovatelnost zkoumaných jevů, sledování kauzálních souvislostí a závislostí mezi jevy /nikoli prvních příčin všech jevů), předvídání budoucnosti a praktičnost (nikoli pouze výklad a kritika světa). metodologický naturalismus - předpoklad, že metody sociálních věd by měly být postaveny na stejných principech (pozorování, experimentu…) jako metody věd přírodních Hlavní díla . Comte:Kurs pozitivní filozofie, Systém pozitivní politiky, Pozitivistický katechismus - Spenser: Základní principy, Základy sociologie - organicismus (celostní, holistický přístup), Společnost jako organismus navzájem propojených a vzájemně závislých prvků, z nichž každý má pro celek nějaký význam - význam prvku v rámci celku se odvozuje většinou od jeho specifické funkce, kterou pro celek organismus vykonává. Takovými prvky mohou výt např. stát/státní byrokracie, vzdělávací systém, náboženství, kultura obecně, ekonomika, rodina, … - Metodologický naturalismus (Spencer měl blízko i ontologickému naturalismu) - Evolucionismus- je především výrazem respektu k zásadním společenským změnám, ke kterým došlo s moderní dobou a snahy zasadit je do obecnějšího a dalekosáhlejšího vývojového schématu. evoluční přístup je tedy uznáním a) historicity lidské existence (skladba základních prvků společenských organismu se liší podle stupně vývoje), b) zákonitostí či obecných pravidelností ve vývoji společností; c) sekulárního charakteru dějin (nejsou řízeny Božím úradkěm) - dělba práce jako jeden ze znaků stupně vývoje společností. podobně Marx a Durkheim Evoluce jako rostoucí dělba práce a postupující funkcionální diferenciace společenských subsystémů.
Herbert Spencer (1820 - 1903) inženýr a technik na železnici, matematika, přírodní vědy, smrtdědictvívědec, publicista vliv přírodních věd, evolucionismus, anglických ekonomů, utilitaristů, laissez faire, zákon stejné svobody - každý člověk má právo dělat co chce, jestliže nenarušuje stejnou svobodu druhého člověka., proti zákonu o pomoci chudým, ale i proti jakékoli jiné intervenci státu do společenského života. Nejsložitější motodologieckou otázkou pro Spencera bylo splývání sociologie a historie. Sociologie tím, že zkoumá zákony vývoje společnosti, je svým duchem historickou vědou. Podle Spencera je však vztah sociologie k tradiční narativně deskriptivní historii stejný jako vztah antropologie k biografii. Biografie fixuje všechny nahodilosti lidského života, zatímco antropologie zkoumá stav a podmínky vývoje organismu. Právě proto je sociologie, ačkoliv se opírá o historická fakta, metodologicky blíže biologii. používal etnografický materiál, snaží se rekonstruovat fyzický, emocionální, intelektuální a zejména náb. život prvobytného člověka a vysvětlit původ jeho základních idejí a představ. zkoumá evoluci rodinných vztahů (prvobytné sexuální vztahy, formy rodiny, postavení ženy a dětí), obřadních institucí (včetně obyčejů), politických institucí. organicismus - společnost je agregátem individuí, společnost je specifickým druhem bytí. shody mezi biolog. a soc. organismy : 1. obě rostou a objemově se zvětšují 2. růst složitější struktura 3. diference struktury spolu s diferencí funkcí 4. vzájemný vztah, 5. jednotlivé části celku mohou přechodnou dobu existovat i po jeho skončení
rozdíly: organismus - konkrétní celek, schopnost cítit a myslet mají pouze některé části, společnost: společnost existuje pro blaho svých členů, členové neexistují pro blaho společnosti, diskrétní celek, vědění je rozděleno do celého agregátu Comte - společnost před individui, Spencer - individuum před společností společnost 3 systémy orgánů: 1. udržovací systém /výživa, výroba,…) 2. rozdělovací (dělba práce), 3. regulační (stát) instituce: rodinné, obřadní, politické, církevní, profesionální, průmyslové. Vývojový proces 1. integrace 2. diferenciace. Kvantitativní růst složitější charakter struktury funkc. a struktur. diferenciace celku. dělba práce se tak stává obecným vývojovým mechanismem každá evoluce probíhá po linii nejmenšího odporu (proti revoluci), evoluce = zákonitý a zrychlující se pohyb od stejnorodosti k různorodosti, ustoupil z pojmu pokrok, který pokládal za příliš antropocentrický. když mluvil o zákonu evoluce neměl na mysli zlepšení života, ale pouze zákonitý a stále se zrychlující pohyb od stejnorodosti k různorodosti. regresivní procesy probíhaly stejně často jako progresivní u Spencera nacházíme 4 výklady sociální evoluce: 1. progres k nějakému ideálnímu stavu 2. diferenciace sociálních agregátů na funkcionální subsystémy 3. růst dělby práce 4. zdroj diferenciace společnosti.
Toennies (Tönniese a pospolitost a společnost);
Tocqueville (Tocqueville a sociologická metoda, Tocqueville a demokracie, Tocqueville a tyranie většiny, tyranie veřejného mínění, Tocqueville a individualismus, Tocqueville a demokratický despotismus, Tocqueville a obrana proti despotismu); Tocqueville: Demokracie v Americe. s. s.7-18 postupná vývoj k rovnosti (demokracii) je nezadržitelný znaky: všeobecný, trvalý, vymyká se lidské moci, všechny události a lidé mu slouží znak demokracie - rovnost podmínek demokratická revoluce (vývoj civilizace) - vztahy mezi lidmi komplikovanější a častější potřeba občanských zákonů vlivy růstu rovnosti - pokles vlivu šlechty (vyčerpání v soukromých válkách), nárůst obchodu, růst vzdělanosti (literatura, umění, věda,…), pokles hodnoty původu člověka, možnost vlastnit půdu, objev střelných zbraní, pošta, protestantství, objevení Ameriky, „Není nezbytné, aby promluvil sám Bůh, máme-li objevit nepochybná znamení jeho vůle. Stačí prozkoumat, jaký je obvyklý chod přírody a trvalý tendence událostí; aniž Stvořitel pozvedne svůj hlas, vím, že nebeská těle sledují v prostoru křivky, jež vyznačil jeho prst“ chtít zastavit demokracii = bojovat proti samotnému Bohupřizpůsobit se demokratizace a rovnost proběhla navzdory vládcům a aristokracii, nebo bez jejich vědomí lidi kazí uplatňování moci, která je nezákonná, kdyby lidé považovali zákon za své dílo klidně by se mu podřídily Pro zcela nový svět je třeba nové politické vědy. ) Úkoly: vzdělávat demokracii, prosazovat, je-li to možné, víru v ni, očišťovat její mravy, řídit její pohyb, pozvolna nahrazovat znalostí věci její nezkušenost, přizpůsobovat její vládu době a místu, upravovat ji podle okolností a lidí. Vládcové státu nikdy ani nepomysleli na to, aby pro sociální revoluci předem připravili podmínky, proběhla navzdory jim nebo bez jejich vědomí. Protože šlechtic ani nepomyslil na to, že by ho někdo chtěl připravit o jeho privilegia, která pokládal za legitimní, a protože nevolník považoval svou podřízenost za důsledek neměnného řádu přírody, bylo možné dospět k jakési vzájemné shovívavosti mezi oběma třídami, tak rozdílně podělenámi osudem. lid by chápal, že k tomu, aby bylo možné mít prospěch z majetku společnosti, je nutné vzít na sebe i povinnost vůči ní. Rovnost v demokratickém státě: Bylo by méně lesku než v aristokracii, menší bída, požitky méně extrémní a blahobyt obecnější, znalosti méně rozsáhlé a nevědomost vzácnější, city méně prudké a zvyklosti mírnější. Bylo by tu více neřestí a méně zločinů. stav ve Francii Rozdělení bohatství zmenšilo vzdálenost mezi bohatými a chudými, ale zdá se, že při svém sbližování našli nové důvody, aby se nenáviděli. - závist, síla Chudý si uchoval většinu předsudků svých otců, ale bez jejich víry. veškerou jejich neznalost, ale bez jejich ctností, jeho egoismus je právě tak nevědomý, jako byla dříve jeho oddanost. „Tak jsme opustili to, co na dřívějším stavu mohlo výt dobré, aniž jsme získali nějaký užitek z toho, co by nám mohl poskytnout současný stav+ zničili jsme aristokratickou společnost a samolibě jsme se zastavili uprostřed trosek staré budovy, jako bychom zde chtěli zůstat navěky.“ „Věřící bojují proti svobodě a přátelé svobody napadají náboženství+ šlechetní a vysečení duchové vychvalují otroctví a nízké a servilní duše velebí nezávislost; čestní a osvícení občané jsou nepřátelé všeho pokroku, zatímco lidé postrádající vlastenectví i mravnost ze sebe dělají apoštoly civilizace a osvěty.“ 1. díl Demokracie v Americe: zaměření, jaké demokracie v Americe dala přirozenou cestou svým zákonům, jeké metody vtiskla vládě a všeobecně jakou moc získala nad veřejnými záležitostmi. zaměření zákonů a institucí
2. díl Demokracie v Americe: vliv, jímž půsoví rovnost podmínek a vláda demokracie na občanskou společnost, na zvyky, ideje a mravy; vliv rovnosti podmínek a vláda demokracie na občanskou společnost Furet: Promýšlet Francouzskou revoluci Tocquevillo tvrzení: „Revoluce byla víc než ze tří čtvrtin uskutečněna již před Revolucí“. francouzský venkovan byl v mnoha ohledech venkovanem 19. st. to je vlastníkem, který nezávisí na svém pánovi. Tocquevillovi jde o vysvětlení a tedy o předvídání smyslu soudobé historie Francie. Historie pro něj představuje materiál k uspořádání a interpretaci. Francouzská revoluce byla jen lokálním, obzvláště násilněným výbuchem univerzálně platných myšlenek. občanská společnost koncem staré monarchie: církev se stala politickou institucí odříznutou od obyvatelstva; šlechta kastou a nikoliv aristokracií (tzn. vládnoucí třídou po anglickém způsobu). Na politické rovině je tato šlechta odříznuta od královské moci (byla zbavena své místní administrativní moci, aniž by se mohla podílet na vládní moci), ekonomika - redistribuce bohatství ve prospěch třetího stavu, který je pánem movitého majetku drobení šlechtických panství, rozdrobení šlechty demokratizace šlechty. Třetí stav - společenský vzestup, vytváří se nový lid, jenž má vlastní aristokracii. Třetí stav potřeboval jednu část aristokracie revoltující priti druhé a nucené hlásat obecnou ideu rovnosti proto, aby mohla být potřena zvláštní myšlenka nerovnosti, použitá proti ní. Politické důsledky - tak jako každá aristokratická společnost tíhne k místní vládě, naopak každá demokratická společnost tíhne k vládě centralizované. V prvním stadiu vyrve místní vládu aristokracii, protože je však příliš slabá, příliš rozdrobená, než aby ji vykonávala sama, odevzdává ji králi jako společnému jmenovateli svých zájmů a své slabosti. Činí tak prostřednictvím svých přirozených vůdců, kterými jsou právníci. Představa obecného práva nahrazuje představu o právu jako privilegiu. Revoluce tedy nestvořila nový lid, novou Francii: „Upravila, koordinovala a uzákonila důsledky velké příčiny, než aby byla sama touto příčinou.“ Podobně jako Tocquevill i Guizot hledá v dějinách Francie postup ke společnosti, to je k organizovanému společenskému celku, provázanému na svých různých jistým jednotícím principem. Vývoj francouzské historie je charakterizován skutečností, že feudalita nevytvořila aristokracii a pohyb komun že nevytvořil demokracii: proto nedostatek svobodných institucí, proto nakonec absolutní monarchie jako výsledek dvojí bezmocnosti. Tocquevill posuzuje aristokratickou společnost jako společnost místní otcovské vlády, zajišťující proti ústřední moci individuální svobodu. Postupné mizení této aristokratické společnosti pod údery královské administrativy a obecného vývoje otevírá právě cestu nikoli ke svobodě, ale k rovnosti. „Správa starého režimu byla tak rozmanitá, tak heterogenní, že mohla přežívat pouze za podmínky, že bude jen velmi málo jednat“ rozkladné účinky, kterými tato administrativa působí na politický subjekt; byrokratizace starého režimu - Administrativní funkcionáři, takřka všichni z měšťanského stavu, tvoří už třídu, která se vyznačuje svým zvláštním duchem, svými tradicemi, svými ctnostmi, svou ctí, svou vlastní pýchou. Představují aristokracii nové společnosti, jež je již utvořena a žije: očekává pouze Revoluci, aby jí uvolnila své místo“ (ale nemá pravdu - měšťané jsou rozděleni nejen hrou ambicí a klientely, ale politicko-sociálními rozhodnutími) Aristokratické společnosti směřují k místní vládě, demokratické společnosti k vládě centralizované. Přenesení důrazu v konceptu demokracie ze sociální roviny (rovnost) na rovinu politickou ()část na moci a svoboda) občanskou společnost charakterizuje pojmy tříd Krátkodobé příčiny - v roce 1789 - nikoli až 1789 - zničil Loménie de Brienne starý režim svou správní reformou, jež nahradila intendanty volenými shromážděními: to byla důležitější revoluce,
jak poznamenává Tocquevill, než všechny ostatní, které postihly Francii od roku 1989. Všechny ostatní revoluce se dotkly pouze politických institucí, a nikoliv „administrativní ústavy“. Fenomén revoluce projevuje jen dva specifické způsoby historického dění: úlohu násilí a úlohu ideologie (to je úlohu intelektuální iluze). Revoluční období jsou temnými historickými obdobími par excellence, kde závoj ideologie co nejvíce zakrývá hluboký smysl událostí před zraky herců dramatu. revoluce jako rychlá transformace mravů a mentalit a jako radikální ideologický projekt.
Durkheim (Durkheimův socialismus, předmět sociologie, sociální fakta, morfologická fakta, sociologismus, sociologický realismus, sociologická metoda a její pravidla, typy sociální solidarity a dělba práce, problém sociálního řádu, anomie, sociologie náboženství, sebevražednost, sociologie morálky a vzdělaní, politika – stát – zákon, residua jako motivy lidského jednání, život představ jako kolektivních reprezentací, sociální fakty a individuální vědomí, představy a kolektiv individuí, vztah individualismu a kolektivismu, společnost a jedinec, normalita, morálka); Durkheim - vyústění pozitivismu 19.sts díla: O dělbě společenské práce Pravidla sociologické metody Sebevražda Elementární formy náboženského života Výchova a sociologie Sociologie a filozofie sociální fakt - každý druh jednání schopný vnějšího tlaku na jedince, nezávislý na individuálních projevech, vykonávání tlaku na jedince: to znamená, že existenci soc. faktů rozeznáváme sice na jednání jedinců (např. používání jazyka, dodržování norem jednání, apod.), ale jazyk nebo normy mají nadindividuální povahu - musíme si je osvojit , naučit se je, tj. vykonávají na nás tlak. Prvky soc. reality jsou soc. fakta, jejichž souhrnem je společnost fakta kolektivního vědomí - kultura v širším smyslu (vnitřní soc. prostředí) morfologická fakta - anatomická struktura (materiální a dynamická hustota) objektivace společenského vědomí vědomí - nezávislé na subjektu, nutno zkoumat nepřímo na základě objektivních údajů sociologismus - hledání kauzálních souvislostí, metodologický imperativ, jenž vyžaduje vysvětlovat existenci jednoho soc. jevu působením druhého sociálního jevu anomie - historická situace, kdy novému institucionálnímu uspořádání společnosti (ještě) neodpovídá stav společenského vědomí, morálky, norem jednání atd. ideové zdroje Durkheima: Montesquieu, Condorcet, Rousseau, Saint-Simon, Comte, Kant, Wund, zájem o výchovu, morálku, vzdělání sociologie má studovat sociální realitu, Prvky sociální reality jsou sociální fakta, jejichž souhrnem je společnost, sociální fakt = každý druh jednání (určený i neurčený), schopný vnějšího tlaku na jedince, má vlastní existenci. jedinec při narození nachází zákony a zvyky, pravidla chování, náboženské víry a obřady, jazyk a peněžní soustavu v hotové podobě, fungující nezávisle na něm. Tyto způsoby myšlení, jednání a cítění existují samostatně, objektivně. kolektivní představy fakta kolektivního vědomí - duchovní, kvalitativní aspekt společnosti. morfologická fakta - materiální, kvantitativní aspekt společnosti, formy společenského bytí. Soc. morfologie má zkoumat stavbu a formu složek společnosti, její anatomickou strukturu, kterou tvoří demografické a ekologické fakty, tj. substrát kolektivních představ. morfologická fakta a kolektivní představy = vnitřní sociální prostředí. sociologie vyzbrojuje všechny ostatní společenské vědy metodou a teorií, na jejichž základě se mají provádět výzkumy různých oblastí společenského života. Jednotlivé společenské vědy jsou jakoby složkami, odvětvími sociologie. naruralismus - pojetí společnosti a jejích zákonitostí analog. s přírodou sociální realismus společnost je realita zvláštního druhu (sui genesis) - Donald, de Maestre, Saint Simon, Comte, Skupina myslí, cítí a jedná zcela jinak, než by jednal osamocený jedinec
soc. realismus je součástí Durkheimovo sociologismu, sociologismus v protikladu k individualistickým koncepcím, princip specifičnosti a autonomie soc. reality, princip primátu společnosti a převahy nad individui. Ke společnosti se zde přistupovala jako k realitě, jež je ve srovnání s individuem obsahově bohatší.. V metodologické rovině - objektivní vědecký přístup k sociálním jevům, požadavek vysvětlovat sociální sociálním a kritika biologického a psychologického redukcionismu Souvislost vědomí a hmoty, společ. vědomí pochází ze soc. prostředí. individuální x kolektivní vědomí kolektivní představy emocionálně zabarvené obecné ideje a víry Vztahy mezi individui ve společnosti vysvětloval jako vztahy asociace, v jejímž důsledek vzniká nová kvalita, tj. sociální život jako aktivní proces. Nezávislost společnosti Durkheim chápal pouze jako její objektivnost ve vztahu k individuu a její kvalitativní specifičnost, nikoliv transcendentnost a nadpřirozenost Společnost je individuím morálně nadřazena, společnost - soubor různých idejí, věr a citů, jež se realizují prostřednictvím individuí. Metodologie - pozitivistické systematicky zkoumal pravidla sběru výchozích empirických dat, pravidla vysvětlování jejich empiricky zjištěných vztahů a pravidla dokazování vytyčených hypotéz., podle vzoru přírodních věd, s induktivní metodou a s principem objektivního pozorování, proti psychologismu společenské jevy mají být zpracovávány jako věciuznávat jejich nezávislost na subjektu a zkoumat objektivně. Protože kolektivní stavy vědomí nelze přímo pozorovat, můžeme se o nich podle něho přesvědčit pouze nepřímo, na základě objektivních údajů o různých formách jednání a také na základě toho, že se kolektivní vědomí projevuje ve společenských institucích. Sociologie se tak zabývá objektivací společenského vědomí, jeho vyjádřením v objektivních ukazatelích. Statistické údaje pomáhají odhalit jinak nezachytitelné proudy každodenního života, přísloví prvobytných národů pomáhají odhalit jejich zvyky, umělecká díla pomáhají odhalit historicky se měnící vkus fakta jsou vnějším projevem zákona, zákon je obecný vnitřní základ faktů. analýzy - funkcionální (nesociologické) a kauzální - analýza závislosti sociálního jevu na soc. prostředí. funkcí soc. jevu nebo instituce je vytvářet soulad mezi institucí a určitou potřebou společnosti jako celku. funkce - objektivní souvislost mezi jevem a určitým stavem společnosti jako celku Východiskem zkoumání kauzálních souvislostí jsou stálé korelace mezi určitými jevy. jako důkaz existence kauzality ve společnosti - srovnávací metoda srovnáváním stejných jevů v různých společnostech je možné odhalit jejich obecné a specifické rysy, determinující jejich rozmanitost i jejich diferencovaný vývoj. Proto řadil kauzální analýzu k srovnávacím metodám. Po zjištění vzájemné závislosti dvou sociálních jevů je třeba pomocí srovnávacího výzkumu vysvětlit, jak jsou důležité a rozšířené objektivní znak normality spočívá ve stupni všeobecnosti a rozšířenosti. odmítal pojetí přímočarého a jednosměrného vývoje (protievolucionistické pojetí). soc. solidarita a dělba práce ot. Jaké vazby sjednocují lidi ve společnosti? dělba práce udržuje společenská celek solidarita je v rozvinuté společnosti přirozeným důsledkem dělby práce solidarita mechanická - v nerozvinutých společnostech, solid. je určována shodou a podobností individuí, individualita je pohlcena kolektivem, represivní právo (síla kol. vědomí) solidarita organická - v rozvinutých společnostech, dělba práce rozdíly mezi jedinci, vědomí, že každý závisí na druhém, restituční (obnovující) právo. S rozvojem dělby práce se kolektivní vědomí stává slabší a neurčitější.. Svým obsahem se kolektivní vědomí stále více mění ve světské, racionalistické a orientované na individuum. Z dělby práce přirozeně vzniká solidarita (ne ve vztahu k třídám)
solidarita jako nejvyšší morální princip, jako nejvyšší hodnotu, která je prý univerzální a uznávaná všemi příslušníky společnosti. Protože potřeba společenského pořádku, harmonie a solidarity je všemi považována za morální, je morální i samotná dělba práce. Příčiny dělby práce: růst obyvatelstva vyšší intenzita soc. života. růst morální či dynamické hustoty, tj. úrovně sociálního vzájemného působení, které nakonec vede k dělbě práce. S růstem obyvatel sílí i boj o život. Za těchto podmínek je dělba práce jediný prostředek, jak danou společnost udržet a uchovat, jak vytvořit společenskou solidaritu nového typu a umožnit společnosti pokrokově se rozvíjet. růst dělby práce vidí D. z morálního a ne ekonomického hlediska. nenormální formy dělby práce - růst rozporů mezi prací a kapitálem a anarchie ve výrobě (nemoci kapitalismu) - anomie, sociální nerovnost, neadekvátní organizace dělby práce. Normální stav společnosti musí být charakterizován rozvinutým ekonomickým plánováním a normativní regulací ekonomických vztahů, uskutečňovanou výrobními korporacemi. příčiny anomie - rychlé změny v - růstu tržní ekonomiky, rozvoji industrializace (velké továrny, nahrazování lidí stroji), dělník je najat a odveden své rodině. překonání nenormální formy dělby práce pomocí pokojného řešení, boj a konkurence - přijatelná dimenze, stanoven soubor pravidel, reglementující vztahy mezi třídami, zavedení rovnosti soc. možností Sebevražda odmítl vysvětlit sebevraždu individuálními psycholog. motivy a považoval za vysvětlující faktory zejména soc. příčiny eliminační metoda - odmítl individuální náklonnost, fyzické prostředí, nápodobu vlivy na sebevražednost - náboženství, rodina, politické vztahy, národní vztahy katolicismus má větší přesvědčovací sílu větší soudržnost protestanti - úpadek tradiční víry, svobodomyslnější duch sebevražednost je nepřímo úměrná stupni integrace těch sociálních skupin, jejichž členem individuum je 4 druhy sebevražd:1. egoistické - nemocná společnost, soc. vazby se snižují, dezintegrace spol. skupin 2. altruistická - osobní zájmy jsou pohlceny zájmy sociálními 3. anomická - v době společ. otřesů a ekonomických krizích (podnikatelé), 4. fatalistická - jedinci, kteří příliš omezení společností, disciplínou (opak anomické) Morálka morálka jako systém objektivních pravidel jednání, jejichž specifickým rysem bylo donucení, kterému se jednotlivé individuum muselo podřídit. Hlavní znak morálky = povinnost , později přidal dobrovolnost, žádoucnost, přitažlivost a osobní zainteresovanost individua na morálních hodnotách, tj. objektivním a svou podstatou společenském dobru. zdroje a objektem náboženství i morálky je společnost, spojoval morálku se společenskými podmínkami, ze kterých vzniká stát je orgán všeobecného usmíření a morální regulace zájmů všech členů společnosti morální jednání - pocit disciplíny, příslušnosti ke skupině a autonomie cílem výchovy je formování sociální bytosti, rozvíjení těch kvalit a vlastností osobnosti v dítěti, které jsou potřebné pro společnost Náboženství - jednotný systém věr a obřadů, vztahujících se k posvátným, tj. zvláštním, údiv vyvolávajícím věcem, věr a obřadů, které sjednocují do jednoho morálního společenství, nazývaného církev, všechny, kdo se jimi řídí hl znak náboženství - vykonávání obřadů, zaměřených k posvátným objektůmrůst sociální síly a soudržnosti skupiny, upevňuje se společné vědomí. Idea nadpřirozeného, idea boha není jeho nutným atributem. Typický rys - dělení všech předmětů na světské (každodenní, pozemské, nečisté) a posvátné. posvátné sociální, světské individuální náboženství za sociální jev - sociálně determinovaný, kolektivní vědomí, funkionál. soc. důsledky náboženství styky mimoekonomické
náboženské obřady: 1. pozitivní - připoutat věřící k posvátnému světu 2. negativní - oddělit posvátné od světa.
Marx (Marx a sociologie, jedinec jako produkt společnosti, materiální podmínky a jejich vztah k jednání, ekonomický historismus, třídy, třídní vědomí, třída o sobě, třída pro sebe, systém práva a společenský systém, člověk a dějiny, jeho utváření, modernita jako zastírající proces pravé povahy věci, člověk a společnost, třídy, zboží jako prostředek udržování¨lidských vztahů); Marx: Zbořní fetišismus a jeho tajemství. v: Kapitál vlastnosti věcí (ale také lidí, činností, událostí, atd.) se nám sice jeví jako přirozené, jsou nicméně produkty lidské kultury. Věci, nebo lidé mají určité vlastnosti proto, že se k nim chováme jakoby tyto vlastnosti měli a že se v tomto našem chování vůči shodneme s ostatními. Důležitý princip je jakoby. fetiš = kultovní předmět, jev nebo předmět přehnaného nekritického uctívání feudální společnost - fetišizace osob (např. jako autorit: král, pán, …) moderní společnost - fetišizace věcí (jako zboží, tj. něco, co se dá vyjádřit kvantitativně v ceně/hodnotě věci) Marx věří, že věci mají svou skutečnou hodnotu (danou užitkem, který přinášejí = užitná hodnota) člověk se podílí na reprodukci fetišů také proto, že se rodí do světa již hotových významů, které se učí rozeznávat a tím zároveň poznává svůj svět (jako přirozený) teorie fetišismu jako východisko pro kritiku odcizení a zvěcnění v moderní společnosti. Odcizení se projevuje mj. v tom, že člověku (skrze masivní dělbu práce specializovanému a izolovanému výrobci) nenáleží produkty jeho vlastní práce, dostává místo nich mzdu. Mzda je cenou pracovní síly, kterou sám nabízí na trhu práce. Tím dostávají jeho vztahy k druhám lidem zvěcnělý charakter. (Hodnota člověka pro druhé je redukována na směnnou hodnoru jeho pracovní síly). věcné vztahy osob jsou podmíněny „společenskými vztahy věcí“. Nejdůležitější je, aby produkty byly prodejné, nikoli pouze někomu užitečné. „Užitná hodnota“ věcí je dána jejich použitelností k uspokojení nějakých potřeb, tyto vlastnosti dostává teprve jako produkt lidské práce „užitná hodnota“ zboží je jeho směnitelnost. (u peněz je směnitelnost jedinou a univerzální užitnou hodnotou - představují vrchol fetišismu). Až ve směně na trhu - se realizuje směná hodnota zboží a směna je společenský proces. Společenský charakter věcí nespočívá v jejich užitné hodnotě (vyrábějí se izolovaně a spotřebovávají se izolovaně), nýbrž ve směnné hodnotě. základ určení velikosti hodnoty zboží (směnné) - kvantita práce produkt práce musí být užitečný ne pro výrobce samého, ale pro jiné - obráží společenský charakter rovnosti rozmanitých prací v té formě, že tyto materiálně různé věci, produkty práce jsou hodnotami. Tím, že při výměně srovnávají své různé výrobky jako hodnoty, srovnávají své různé práce jako lidskou práci. Vyměňovatele výrobků zajímá prakticky především otázka: kolik cizích výrobků dostanou za svůj výrobek? Jakmile tyto proporce dosáhnou určité pevnosti a stávají se proto obvyklými, zdá se, že vyplývají ze samé povahy produktů práce. Určení velikosti hodnoty pracovní dobou je proto tajemství, skryté pod zjevným pohybem relativních zbožních hodnot. Všechen mysticismus světa zboží, všechna kouzla a čáry, které zamlžují produkty práce za vlády zbožní výroby, mizejí ihned, jakmile přejdeme k jiným formám výroby. středověk a feudalismus - osobní závislost tu charakterizuje společenské vztahy materiální výroby stejně jako jiné životní sféry, vybudované na tomto základě.jednotlivé práce a výrobky vcházejí do koloběhu společenského života jako naturální služby a dávky. Robota, desátek, společenské vztahy osob v jejich práci se tu jeví jako jejich vlastní osobní vztahy a nemaskují se za společenské vztahy věcí, produktů práce. Hodnota (směnná hodnota) je vlastnost věcíbohatství (užitná hodnota) je vlastnost člověka. Hodnota v tomto smyslu nutně předpokládá směnu, bohatství však nikoliv.
Weber (teorie sociálního jednání, metodologie, nominalismus, ideální typy, jednání, sociální jednání, typy jednání, nehodnotící sociologie, chápající sociologie, racionalita, teorie modernizace, panství, moc, nadvláda, legitimita, legalita, náboženství); Max Weber (1864 - 1920) vztah k novokantovcům, proti naturalismu, i proti metodě přímého vciťování, abstrahovat od toho, že člověk je vědomá bytost, nemůže ani historik, ani sociolog ani ekonom akt - 1. vztah k hodnotě a 2. hodnocení. věda o kultuře, společnosti a dějinách musí být osvobozena od hodnotících soudů stejně jako věda přírodní. Ideální typ - zájem epochy, vyjádřený prostřednictvím teoretické konstrukce, produkt naší fantazie, vytvořený námi samými čistě myšlenkově (mimoempirický původ) ideálně typické konstrukce používané k popisu indiv. historických výtvorů - např. ekonomická směna, řemeslo, kapitalismus, církev, sekta, křesťanství Ideální typy jsou utopií, fantazií, a zároveň se ukazuje, že jsou vyvozovány ze samotné skutečnosti, i když cestou určité její deformace, posílením, vyčleňováním a vyostřením prvků, které se badateli jeví jako typické. Z toho plyne, že ideální konstrukce je v určitém smyslu vyvozena ze samotné empirické reality. ideální typ - předpokládá vydělení z individuálních jevů to, co je pro ně všechny obecné, nebo alespoň pro mnohé z nich charakteristické obecné pojmy ne jako prostředek, ale jako cíl poznání úkol sociologie je zjišťovat obecná pravidla událostí, nezávisle na jejich prostorovém a časovém určení. genetický ideální typ - historie, ideální typ zde slouží jako prostředek odhalení genetické souvislosti historických jevů (kauzální analýza individuálních jevů, tj. jevů lokalizovaných v čae a prostoru) čistý ideální typ - sociologie - zjišťovat obecná pravidla událostí, nezávisle na jejich prostorovém a časové určení, čisté typy jsou pro badatelskou práci tím vhodnější, čím jsou čistší, tj. čím jsou vzdálenější od skutečných, empiricky existujících jevů. (od genetického typu se liší stupněm obecnosti) rozdílnost podmínek a jejich vliv na průběh jednání jsou podle Webera stanoveny odchylkou od ideálního typu. individualizace - Weber se vzdává stanovení zákonů soc. života a omezuje e na stanovení pravidel průběhu soc. událostí. Nutnost porozumět předmětu svého zkoumání odlišuje sociologii od přírod. věd lidské chování je smysluplně vysvětlitelné, klade porozumění před vysvětlení sociologie je věda, která chce vysvětlujícím způsobem porozumět soc. jednání a díky tomu je příčinně objasnit v jeho průběhu a v jeho důsledcích. jednání - lidské chování tehdy, pokud s ním jednající individuum nebo individua spojují subjektivní smysl (nejde o metafyzický smysl) sociální jednání - jednání se smyslem, které se vztahuje ke konání druhých, dvě složky 1. subjektivní motivace individua (skupiny); 2. orientace na druhé (očekávání) Sociální jednání proti soc. faktu (Durkheim) - kategorie jednání, která požaduje, aby se vycházelo z pochopení motivů jednotlivého individua, je tím, co odlišuje Weberův přístup od Durkheima pojmy jako rodina, národ, armáda nejsou reálné subjekty soc. jednání a proto jim nelze připisovat vůli nebo myšlení a pojmy kolektivní vůle a kol. vědomí nelze chápat jinak, než jako metafory. smysluplné jednání 1. zaměřené na dosažení cílů, 2. používající prostředky uznané jedincem za adekvátní
vědomí jednajícího individua je tak nutné proto, aby se zkoumané jednání stalo soc. realitou účelně racionální (ideální typ, je však vzorcem sociálního jednání, s nímž jsou všechny ostatní druhy jednání srovnávány) Typy jednání 1. správný typ (Richtigkeitstypus), 2. subjektivné účelně racionálně orientovaný typ, 3. uvědomělé a účelně racionálně orientované, 4. účelně racionálně neorientované, ale podle smyslu pochopitelné, 5. pochopitelné motivované, ale narušované zásahem nepochopitelných prvků, 6. jednání, v němž jsou naprosto nepochopitelná psych. či fyzická fakta spjatá s člověkem. S porozuměním se setkáváme tam, kde existuje účelně racionální jednání pochopit smysl jednání znamená v daném případě pochopit jednajícího, a pochopit jednajícího znamená pochopit smysl jednání. proti pojetí společnosti jako biologického modelu, ve svých jednání nevychází ze sociálního celku, ale z jednotlivého individua, činnost jako jednání orientované na chápaný smysl existuje pro nás vždy pouze jako činnost jedné nebo mnoha jednotlivých osob. princip porozumění - kritérium, s jehož pomocí se odděluje oblast relevantní pro sociologa od té, která předmětem soc. zkoumání nemůže být. sociologie zkoumá společ. instituce (právo, stát, náboženství, …) v té formě, v jaké se stávají významnými pro jednotlivé individua a v jaké jsou na ně individua ve svých činnostech reálně orientována. Weberovo základní metodologické východisko: člověk sám ví, co chce. Je samozřejmé, že ve skutečnosti tomu tak vždycky není. Vždyť účelně racionální jednání je ideální případ. Ale sociolog musí vycházet právě z tohoto ideálního případu jako z teoretickometodologického předpokladu nominalismus sociologický - všechny soc. jevy jsou skutečné pouze jako realizace cílů, záměrů a postojů jedinců. společnost - suma jedinců, proto je plně vysvětlitelná ze zkoumání jedinců očekávané jednání orientace soc. jednání na minulé/ současné/ budoucí. obecné existuje pouze do té míry, v jaké je uznáváno jednotlivými individui a v jaké orientuje jejich reálné jednání. Weber nepovažuje za sociální ani čistě napodobovací činnost, vykonávanou individuem jako atomem masy a davu. sociolog musí pochopit, jaký subjektivně chápaný smysl spojuje individuum s druhými, na jakém základě se lidé sjednocují v masu. Předmětem sociologie zde není především bezprostřední jednání masy, ale spíše jeho významový výsledek 4. druhy soc. jednání 1. účelně racionální - kritérium racionality je úspěch, absolutně racionální, orientace jednání v souladu s cílem, prostředkem i vedlejšími důsledky. 2. hodnotově racionální - uvědomělá víra v etickou, nábož. hodnotu - člověk jedná v souladu se svým přesvědčením bez ohledu na předpokládané důsledky, plní to, co od něho žádá povinnost, nábož… 3. afektivní afekty, emoce 4. tradiční - zvyk 1 + 2 jsou relativně racionální, 3 + 4 subjektivně iracionální racionalizace - celosvětový histor. proces, racionalizace jednání je kromě jiného nahrazení vnitřních oddaností zvykovým právům a obyčejům plánovitým přizpůsobením se požadavkům zájmu. průběh racionalizace 1. pozitivní - směrem k uvědomělé hodnotové racionalizaci, 2. negativní - na úkor narušení mravů, omezování afekt. činností i na úkor hodnotově racionálního jednání ve prospěch jednání čistě účelně racionálního. historické faktory rac. - antická věda, racionální římské práva, rac. způsob hospodaření (oddělení pracovní síly od výrobních prostředků), protestantismus (ekonomický úspěch byl povýšen na náboženské poslání) racionalita 1. formální - kalkulovatelnost, kvantitativní evidence, racionalita samo o sobě 2. materiální - stupeň, v jakém se zásobování určité skupiny lidí životními statky uskutečňuje ekonom. orientaci soc. činu, racionalita pro něco
Orientace na druhého je tradiční právní kategorie uznání, legitimní panství - takové, které je ovládnými uznáváno 3. typy motivů poslušnosti 1. zájmy - účelně racionální úvaha o výhodách a nevýhodách, 2. obyčeji zvyk jednat určitým způsobem, 3. afektivní základ osobní náklonnost poddaných tomu odpovídají i 3 typy legitimního panství: 1. legální panství - motivem poslušnosti jsou zájmy, účelně rad. jednání, lidé se nepodřizují osobě, ale stanoveným zákonům, čistý typ - rac. byrokrat. řízení - řídící štáb je tvořen úředníky, kteří jsou 1. osobně svobodní, podřízení jen služebním povinnostem, 2. mají pevnou služební hierarchii, 3. mají přesně určenou služební kompetenci, 4. pracují na základě smlouvy, 5. práce je jejich povolání, 6. mohou předvídat svou kariéru, 7. peněžní plat, 8. pracují odděleni od prostředků řízení, 9. jednotná kázeň a kontrola 2. typ. tradiční panství - legitimita díky obyčejům, zvykům, víry v zákonnost, ale přímo posvátnost, panství patriarchální - vůdce je pán, řídícím štábem jsou služebníci, podřízení jsou poddaní, podobné rodině, buď čistě patriarchální (služebníci jsou plně závislí na pánu), nebo stavovská struktura (služebníci nejsou osobně závislí a jejich řízení je do jisté míry autonomní, princip stavovské cti 3. typ - charismatické panství - afektivní typ sociálního jednání, opak tradičního panství, nikdy dříve nebylo, něco jedinečné, vůdce má charismatické schopnosti - magické schopnosti, dar prorokovat, mimořádná síla ducha i slova, vůdce disponuje charismatem a ostatní jsou mu oddáni, neexistují zde racionálně nebo tradičně stanovená pravidla, autoritářský sociologie náboženství - sleduje vliv náboženství na charakter a způsob realizace ekonomické činnosti a hlavně na formy její motivace, a dále „deformace“ náboženskoetických principů různými typy hospodaření. Základem srovnání je především stupeň racionalizace ekonomické činnosti předmětem sociologie náboženství je subjektivně chápaný smysl. typologizuje základní druhy smyslů, jak se objevovaly v dějinách Angličtí etnografové a badatelé náboženství, kteří se řídí evolucionistickými principy, nejsou schopni pochopit náboženství jinak než tak, že stanoví jeho původ. Durkheim se domníval, že pojmy náboženství a sociálnosti jsou obecně vzato totožné, zkoumal problém původu a podstaty náb. jako totožný s problémem původu a podstaty společnosti. Weber se nezabýval ani otázkou jeho původu ani podstaty, ale podmínkami a důsledky určitých druhů jednání pospolitosti. Vycházel z jednotlivého individua a jeho motivů, a cílů, prožitků, představ a cílů spolu s tím, jak v náboženstvích slábne skupinový princip a vystupuje individuální princip, vzrůstává význam dogmatických a etických prvků ve srovnávání s prvky obřadními a rituálními. pokles významu skupiny, nárůst individuálního principunárůst dogmatických a etických prvků pokles prvků obřadních a rituálních u chudších vrstev byl hlavní prvek náboženství směřování k transcendentálnímu - víra v posmrtný život., Buddhismus - náboženství zavrhující svět a je apolitické a vylučuje násilí problém spásy 1. prostřednictvím vlastní činnosti (Buddhismus), 2. pomocí prostředníka (judaismus, islám, křesťanství) 2 typy vnitřní orientace věřících ke spáse: 1. prostřednictvím aktivní etické činnosti askeze a) útěk od světa; b) přeměna světa; 2. prostřednictvím mystické meditaceaskeze a) distance od tohoto světa, b) meditace o nekonečném
Simmel (Simmel a předmět a metody sociologie, formální sociologie, koncept porozumění a sociologie, kultura, sociologie kultury a sociální filozofie); Fenomenologie moderny - Georg Simmel (1858 - 1918) zvýšený zájem o otázky každodennosti, obrazný esejistický styl, sociologická estetika, metoda (nikoli předmět zkoumání) za hlavní kritérium odlišující sociologii od ostatních sociálních či duchovních věd, zachytit a stanovit zákonitosti, které najsou analyzovatelné žádnou jinou spol. vědou čisté formy zespolečenštění - abstrakce, tj. čisté formy vztahů, osobnostních typů, … - předmět sociologického bádání druhy forem zespolečenštění: procesy, typy, modely vývoje vliv: období darwinismu a naturalismu, pak novokantovství, Marx, konečným cílem sociologické metody uplatněné v různých vědách je vyčlenit z jejich souhrnného předmětu zvláštní řadu faktorů, jež jsou vlastním předmětem sociologie, tj. čisté formy zespolečenštění odhalení čistých forem zespolečenštění uspořádání, systematizace, psych. zdůvodnění a popis v histor. změně a vývoji všechno, co se děje s lidmi, probíhá ve společnosti, je jí podmíněno a její součástí. formální sociologie - pojem formy a pojem obsahu v knize Problémy filozofie dějin vykládá dějiny společnosti jako dějiny psychických jevů. Přitom každý psychický jev zkoumal ve dvou aspektech. Jednak jako psychický akt (forma), představující například přání, vzpomínku, nebo tvrzení, jednak jako něco, co se v každém takovém aktu přeje, na co se vzpomíná, co se tvrdí atd. (obsah) funkce formy: 1. vytváří jednotu obsahů, 2. oddělení obsahů od jiných, 3. strukturuje obsahy, jež uvádí do vzájemného vztahu. Forma překonává izolovanost částí, které materiál tvoří úkolem formální sociologie je tematizovat společnost jako mezilidský interindividuální jem. objasnit čisté formy jednání = za jakých podmínek vznikly, jak se vyvíjely, jakými změnami prošly, díky jakým formálním i materiálním charakteristikám společnosti vznikly a zanikly objekt historického obsahového popisu Formy z „živé“ reality: stát, podřízenost, konkurence, dělba práce, vytváření stran. 3 skupiny forem 1. sociální proces jako forma zespolečenštění, příklad Móda: předpokládá jak nápodobu, tak individualizaci. člověk řídící se módou se odlišuje od druhých, ale zároveň potvrzuje svou příslušnost k určité vrstvě nebo skupině. Skutečnost, že móda nemůže existovat bez snahy o individualizaci, dokazuje Simmel tím, že v primitivních společnostech, charakterizovaných maximální sociální stejnorodostí, kde chybí úsilí odlišit se os obecné masy, chybí také móda. Nemožnost existence módy tam, kde chybí úsilí o nápodobu, o splynutí s kolektivem, je dokazována tím, že ve společnostech, charakterizovaných rozpadem skupinových norem, móda chybí. (např. Florencie ve 14. stol.). Móda neexistovala, neboť neexistovalo úsilí splývat s kolektivem. 2. sociální typ jako forma - člověk získá charakteristické vlastnosti, jež jsou pro něj podstatné, projevují se trvale. Například: cynik, chuďas, koketka, aristokrat 3. model vývoje - univerzální proces, vzájemné souvislosti, rozšiřování skupiny s posilováním individuality, dějinný modelposilování individuality; degradace skupiny: čím větší skupina, tím menší podobnosti členů růst individuality degradace skupiny (platí i naopak) životu nejblíže jsou podle Simmela takové spontánní formy, jako je směna, osobní náklonnost, nápodoba, formy spjaté s chováním davu apod. složitější - ekonomické, organizace. Nejvzdálenější od bezprostředního života jsou formy zespolečenštění, které nejsou myšlenkovou abstrakcí, ale v sociálním životě reálně existujícími herními formami. Tyto formy jsou čisté, neboť obsah, která je
kdysi naplňoval zmizel. příklad herních forem - starý režim (tj. polit. forma, která přežila svou dobu a nespokojuje požadavky individuí, která v ní žijí), dále „věda pro vědu“ (tj. vědění odtržené od potřev lidstva, jež přestává být zbraní v boji o život), „umění pro umění“… volné sdružování = sdružování pro sdružování = herní forma zespolečenštění (sdružování realizované bez jakýchkoli konkrétních cílů, kromě jednoho, a to radovat se ze sdružování) Je to sdružování rovných. Prostředkem, který tuto rovnost zajišťuje, je takt. Takt je herní forma soc. norem. Koncepce porozumění Každý krok ve vědě vyžaduje důkaz (je založen na obsahových a metodických předpokladech) a tyto předpoklady odhaluje a zkoumá filozofie. teorie histor. porozumění - specif. teorie poznání soc. jevů, pochopený typ činnosti, je tehdy, pokud vyvolává u interpreta tutéž reakci, jako v samotném jednajícím, porozumění motivům a pocitům samotného jednajícího individua, u prožitků, které nejsou nahodilé, ale mají všeobecnou závaznost. Výsledek porozumění je odhalení smyslu jednání, obsaženého v logice souvislosti. Sociální a hist. realismus je zastaralý, Sociální filozofie a sociologie kultury základem Simmelovy sociálně filozofické koncepce byly ideje vývoje společnosti jako funkcionální diferenciace S početním růstem skupiny se rozšiřují přípustné hranice identifikace jejích členů, čímž se otevírá možnost modifikace individualit a zvětšuje se individuální svoboda. Růst počtu individuí ve skupině, doprovázený diferenciací jejích prvků, rodí rozumovou schopnost asociací. Tak vzniká intelekt, schopnost uvědomění. Peníze, stejně jako intelekt se vyvíjejí paralelně s růstem svobody a s narůstající individualizací členů soc. skupin díky dělbě práce. dějiny společnosti = dějiny rostoucí intelektualizace (racionalizace) soc. života a dějiny prohlubujícího se vlivu principu peněžního hospodářství (konstituování soudobého kapitalismu), intelekt je pojem bez charakteru, totéž i o penězích peněžní hospodářství a intelektualismus - obecnější pojmy, jakási „evoluční univerzália“, nejabstraktnější pojmy zespolečenštění. růst intelektu lidé si snadněji porozumí x snížení celkové úrovně dosavadního života (mizí hloubka i plnost duševního života) růst významu peněz - odcizení x individuální svobodě V okamžiku, kdy se k věci začíná přistupovat a kdy se začíná oceňovat z hlediska její peněžní hodnoty, ztrácí věc svou vlastní podstatu. Symbolem mezilidských vztahů se stává prostituce. Podstata prostituce a podstata peněz je podle Simmela analogická. „Lhostejnost, s jakou se oddávají jakémukoli novému použití, lehkost, s jakou opouštějí kterýkoli subjekt, neboť vpravdě nejsou spjaty ani s jedním z nich, věcnost, jež je jim jako ryzím prostředkům vlastní a jež vylučuje jakékoli srdečné jednání, to vše nutí vést mezi penězi a prostitucí fatální analogii.“ Pouhý svým dotykem ničí peníze rovněž podstatu věcí. „V okamžiku, kdy se k věci začíná přistupovat a kdy se začíná oceňovat z hlediska její peněžní hodnoty, vypadává věc z této kategorie (z kategorie předmětů, které mají vlastní podstatu). objektivita styl současné kultury, objektivita peněz je protikladná jakékoli obsahové, subjektivně podmíněné charakteristice držby.
Pareto (Pareto a sociologická metodologie, derivace, residua); Sociologický systém Vilfreda Pareta (1848-1923) dílo: Traktát o obecné sociologii kritika ekonomické politiky vlády, přičemž požadoval svobodu obchodu a nezasahování státu do soukromých záležitostí.. Pareto přesvědčen, že liberalismus patří minulosti, že společnost vstoupila do období stagnace a že pro zajištění stability sociálního života je nutné násilí, zaujal otevřeně protidemokratickou a proiliberální pozici. syntéza pozitivismu a voluntaristického iracionalismu, vliv syndikalistů Sorela a Moscy cílem Paterova sociologického systému bylo skoncovat s metafyzickými a spekulativními úvahami o společnosti, akceptoval koncepci společenské vědy, vypracovanou zakladateli pozitivissmu Comtem, Millem a Spenserem. Sociologie - syntéza práva, pol. ekonomie, polit. dějin a dějin nábož., jejíž cílem je zkoumat lidskou společnost jako celek. logickoexperimentální metoda - empiricky zdůvodněné popisné soudy a při přechodu od pozorování k zobecnění přísně dodržovat logická pravidla. Protože etické a vůbec hodnotové prvky v teorii vedou podle Pareta vždy ke zkreslení a k falzifikaci faktů, je třeba je odstranit. 3. přístupy k teorii: 1. objektivní, 2. subjektivní, 3. utilitární (zkoumá neužitečnost teorie) Navrhoval, aby závislosti mezi sociálními fakty byly znázorňovány kvantitativními formulemi a indexy Proti pojmu podstata a nutnost (archaický přežitek). vědecký zákon - shoda, opakovatelnost událostí, která má pravděpodobnostní charakter a neobsahuje moment nutnosti. V Paretově pojetí postrádá zákon rovněž univerzální charakter a působí pouze v daném místě a čase. zákon má hypotetický a pravděpodobnostní charakter. je závislí na hledisku pozorovatele funkcionalistické pojetí pravdy - pravdivé je vše, co existuje, ale pojem pravdivosti vylučoval zpochybnil pojem kauzality (vztah, který nelze pozorovat) příčinná souvislost nahrazena funkční souvislost zavrhoval pojem jednosměrného vývoje a tvrdil, že evoluce neprobíhá po nepřetržitelné přímé linii. zastánce osvobození od hodnot Společnost jako systém, který je ve stavu postupně narušované a obnovované rovnováhy model rovnováhy: změny v jedné části systému změny v jiné části obnovení rovnováhy na sociálním jednání se podílejí lidská individua nadaná city. Právě city, podmíněné psychickým založením individuí, jsou hlavní pružinou, která celý systém uvádí do pohybu. sociální jednání logické a nelogické, rozdělení sociálního jednání na dvě složky, tj na vnější pozorovatelnou činnost, na jeho racionální zdůvodnění (subjektivní základ jednání) a na psychická stav jednající osoby. Psychický stav (objektivní jednání) jednající osoby byl považován za stálou veličinu, která je základem činnosti a určuje její charakter objektivní sociologické zkoumání musí být zaměřeno na zkoumání psychických postojů a jimi podmíněných nelogických jednání, jež tvoří základní masu všech lidských jednání vůbec logické jednání - výsledek uvědomělých úvah, řídí se rozumem a jsou regulována normami. (činnost v ekonomické, vědecké a zčásti v politické oblasti), prostředky zde odpovídají cílům nelogická jednání - výsledek citového stavu člověka, iracionálního psychického procesu, lidé nelogicky spojují cíle a prostředky. ideologie - jazyky citů, slovní rouška, obranná demagogické chytráctví, ideol. koncepce víry a teorie = derivace, odvozeniny Pareto připisoval bez váhání prvenství citům, neboť je považoval za pravé hybné síly lidských dějin. Historické zákonitosti redukuje na zákonitosti iracionálního psychického života jednotlivých individuí, city jsou stabilní, proto jsou prvky, které determinují soc. rovnováhu rezidua - zbytky poté, kdy jsou ze soc. jednání odečteny všechny racionální důvody
jsou to vnitřní biologické impulsy, jež determinují sociální jednání člověka 6 tříd reziduí 1. kombinační instinkt(základ všech společenských změn), vnitřní psychologická tendence člověka hromadit, různě přemísťovat a kombinovat věci 2. rezidua stálosti agregátů tendence udržovat a uchovávat vazby, které se už jednou vytvořily (konzervativní cit). evropské dějiny jako konflikt reziduí první a druhé třídy, tj. instinktu změn a konzervatismu, novátorství a zpátečnictví psychologismus - snaží se vysvětlovat lidské jednání i organizaci, povahu a změnu společnosti jejich převedením na psychologicky založené motivy nebo dispozice sociálních aktérů. důvody iracionalismu - krize poz. realismu, spol. pesimismus, ztráta víry v lid. rozum umění vládnout - je uměním těžit z emocí a neztrácet energii v nových pokusech emoce zničit derivace = ideologická koncepce víry a teorie, zdůvodnění, ideologie, 1. axiomy, dogmata 2. odvolání se na autoritu, 3. apelace na všeobecně přijaté principy a city, 4. verbální důkazy, formálně logická sofismata derivace proti pravdě a zdůrazňoval, že jejich logická neprůkaznost vůbec nezmenšuje jejich sociální význam, jejich hodnotu pro celou společnost i pro jednotlivé jednající osoby mobilizující síla ideologie, velký soc. význam ideologie se mění pouze formálně, nahrazuje jeden systém argumentace jiným, jedny slovní formulace jinými, pružnějšími a vytříbenějšími podléhání emocím a předsudkům je úděl obyčejných lidí s malým nadáním; géniové, vůdcové a vůbec vynikající osobnosti jsou nositeli rozumu, zatímco masy jsou schopny řídit se pouze neuvědomovanými emocemi a vášněmi logika zkoumá, proč je závěr chybný, sociologie zjišťuje, proč se tento závěr šíří. elita - vládnoucí a nevládnoucí (vyniká v umělecké nebo vědecké oblasti), vysoký stupeň sebeovládání a prozíravosti, elita má buď umění přesvědčovat (manipulace lid. city), nebo má umění použít sílu. přesvědčování x síla, vládnoucí elita se obnovuje soc. mobilitou, čím otevřenější, tím je schopnější uchovat své panství. Probíhá li cirkulace elit příliš pomalu, hromadí se ve vyšších vrstvách prvky zosobňující bezmocnost, demoralizaci a úpadek a v nižších třídách se hromadí individua, jež svými přednostmi převyšují vyšší třídy, nastává epocha revoluce, jejíž smysl podle Pareta spočívá v obnově složení vládnoucí elity, v doplnění psychických sil nutných k řízení, a tím v restauraci společenské rovnováhy kombinační rezidua používají přesvědčování - lišky (lstivost, záludnost) rezidua stálosti agregátů - agresivní, autoritářství, násilí - lvi (houževnatost, síla, odvaha)
Veblen (Veblen a konzum jako demonstrace sociálního statusu);
Freud (Freud a jeho pojetí Já motivů lidského chování, id, ego, superego);
Mead (zrod symbolického interakcionismu, Mead a jeho pojetí Já a motivů lidského jednání); Symbolický interakcionismus navazují na intelektuální tradici zkoumání lidské komunikace, jež je nejlépe vyjádřeno v hegelovské filozofii předchůdci: Simmel, Cooleye, Thomase psychosociální systém - G. H. Mead psychodramatické výzkumy J. L. Moreno (setkání dvou: z očí do očí, tváří v tvář. Jsi-li se mnou, vyjmu tvé oči a nahradím je svýma a vyjmu své oči a nahradím je tvýma, a pak se na tebe podívám tvýma očima a ty na mne mýma, a naše setkání se stane vězením bez řetězů: neurčité ísto v neurčitém čase, neurčité slovo neurčitému člověku sociální struktura - výsledek, krystalizace, stabilizace procesů, interpersonálních styků společ. vývoj - proces evoluce komunikačních forem interakcionismus zaměňuje pojem společnosti jako objektivního fenoménu za pojem společnosti jako fenoménu intersubjektivního, kde jako spony sociálního řádu neslouží objektivní materiální životní procesy, ale subjektivně významné symboly. Becker - 3 typy interakce 1. bezprostřední vzájemné ovlivňování individuí (chování je reakce na chování druhého), behaviorismus, stimul reakce, téměř automat. charakter; 2. interakce předpokládající sprostředkující úlohu symbolů - symbol. interakcionismus, důraz na komunikaci, vzájemné ovlivňování není přímé, ale prodrobeno zprostředkující transformací, stimul je vždy nějak interpretován; 3. interakce jako Self-process, trvalá interakce (komunikace) s jiným, ale i interaguje také samo se sebou, myšlení je procesem interakce (vyplývá ze samb. intarak.)
G. H. Mead proti předpokladu, že rozum a vědomí jsou lidem předem dány skupinový život vznik vědomí, rozum a světa objektů i lidí. Sociální svět individua je nejen produktem jeho života ve skupině, ale svět obecně je produktem sociálním, „konstruuje se“ v souhrnu procesů sociálních interakcí sociální zkušenost svět jako trvale vznikající, konstitující se v procesu interpersonální interakce gesto - počáteční stimul v interakci, na něž reagují další účastníci interakce, gesto je symbol, protože předpokládá existenci nějakého referenta, ideje, … individuum musí vědět, co sděluje. Ono samo, nejen ten, kdo reaguje musí být schopné interpretovat význam svého vlastního gesta. Schopnost gesta vyvolávat tutéž reakci v "Já" i v „Jiném“ zaručuje obecnost obsahu, nezbytnou pro jazykovou komunikaci. V průběhu složitější interakce za účasti mnoha individuí se bere v úvahu a zobecňuje názor skupinyna obecný objekt, tj. přijímá se role zobecněného druhého“ Stadia přijímání role druhého, druhých, zobecněného druhého jsou stadia přeměny fyziologického organismu v reflexivní sociální "Já". Původ "Já" je tedy zcela sociální. Struktura hotového dotvořeného, zformovaného "Já" odráží jednotu a strukturu sociálního procesu. nemožnost existence "Já" mimo „druhých“. "Já" dvě složky - "I" (spontánní, nereflektivní, odpovědí, vždy v přítomnosti) a "Me" (reflektivní, souhrn internalizovaných postojů druhých, je zobecněným druhým, otázka (úkol) položený společností. "I" vstupuje do vědomí tehdy, když již není "I", ale je "Me". Právě subsystém "I" činí Mead základním agentem osobnostního a podle logiky své koncepce i společenského vývoje. MORENO - psycholodramatické situace - psychodrama či sociodrama.
Symbolický přístup - Blumer symbol - fyzický nebo ideální objekt, který odkazuje k jinému, je „symbolem jiného objektu“ v symbolické interakci vzájemná gesta interpretují a jednají na základě významů získaných v procesu interpretace. Interpretace předpokládá definici, tj. nějakým způsobem vyjádřený poukaz na to, jak individuum hodlá jednat. Definice je interpretována, a proto se situace interpretuje nově, nová definice se externalizuje atd. Prostřednictvím těchto procesů individua přizpůsobují své činnosti činnostem druhých, které současně nutí přizpůsobovat se vlastním činnostem daných individui. Lidský styk je procesem interpretace a definování. soc. symbol redukovaná interakce, zprostředkující úloha v interakci obraz člověka je obraz aktivního činitele, "Já" - proces nekonečné reflexe, dialogu, se sebou samým; individuum, které je aktivní vůči světu; individuum konstruuje vlastní chování objekty jsou sociálním produktem, formují a transformují se v procesu definování, která probíhá v soc. interakci. Protože lidé jsou disponováni k tomu, aby jednali tak, že vyházejí z významů, jež pro ně mají objekty, svět objektů skupiny reprezentuje pravý smysl organizace činnosti. metodické principy: lidská interakce probíhá na vnější a vnitřní (objektivní x subjektivní) úrovni 1. brát v úvahu obě formy chování 2. osobnostní princip - pozorovat interakci z hlediska samotných interagujících 3. uvést ve vztah subjektivní významy a symboly zkoumaného individua se skupinovými a institucionalizovanými strukturami. (2 úrovně výzkumu - individuální a interakční) 4. situační aspekt interakce, čtyři komponenty situace: interagující jako objekty, konkrétní situace, význam elementů situace, časové charakteristiky interakce 5. procesuální i strukturální aspekt, výzkum = objev a verifikace, 6. cíl interakcionistických výzkumů - formulace univerzální formální teorie, v simmelovském smyslu (čistá forma sociálnosti) Dramatický přístup - Hoffmann, Runcán, K. Burke význam objektu spočívá mezi jevem a symbolem dramatismus - technika analýzy symb. systémů, především jazyka a spíše jako způsobů jednání než prostředků přenosu informace. Na rozdíl od symbolismu se dramatismus snaží odhalovat symbolické systémy jako prostředky, média, jejichž prostřednictvím se projevují některé vnější síly nebo jevy. Podle tohoto názoru objekt není totožný se svým významem a jev nelze redukovat na jeho symbolický popis, ale význam objektu či jevu spočívá ve vztahu mezi jevem a symbolem. Vztah jevu a symbolu předpokládá dvoustranné působení. jazyk je formulující, konstitutivním elementem v procesu tvorby významu Meadův přínos spočívá v rozpracování koncepce reflexívního sociálního "Já" jako vnitřního dialogu "Já", které není totožné s rolí, předpokládající však existenci „distance rolí“(termín Goffmana) a možnost vědomé realizace role, přijetí role druhého. Burke - sociální interakce v modelu pentody - akt, scény, agent, cíle, prostředky scéna = situace jednání, akt = interakce, herec (agent) = reflexivní individuum, které ovlivňuje svá jednání na jednání druhých. (V krizových momentech, jako napr. v situaci, kdy se potápí loď, se chování individuí pokládá za podřízené motivačnímu vlivu krize. Cíl = motiv, prostředky = jazyk (jazyk 1. prostředek kooperace, 2. mechanismus konfliktů) Goffman - snaha o zjištění cesty či způsobu adaptace individuí na scénářové požadavky soc systému, projev "Já" v rozmanitých interakčních procesech = proces přizpůsobení se situaci, proces maskování "Já". individuum mizí v situacích Goffman orientuje úsilí sociologa na zjišťování výchozích, nesymbolických interakcí, maskovaných symbolickým okolím. Tyto výchozí interakce, jak jim rozumí Goffman, jsou plně vysvětlitelné teorií směny.
používá pojmy, jak maska, scéna, na níž probíhá sociální jednání, má frontální a týlovou stranu. Týlová strana zajišťuje výběr masky, plánování, opakování interakce. Za fasádou se skrývá mocný dramaturg, který individuu nedovolí odchýlit se třeba jen o písmenko od scénáře, který předpisuje určitou masku pro určitý případ, který člení, rozdrobuje a činí fragmentárním "Já" zbavené sebeidentifikace. Tímto „scénáristou“ je sociální systém. Souhrn symbolických mechanismů interakce netvoří vlastní jazyk, ale je douborem „rituálních“ idiomů.
Mannheim (vztah mezi myšlením a bytím, partikulárnost úhlu pohledu, ideologie, partikulární a totální ideologie, sociálně volná inteligence jako způsob řešení); Schutz (fenomenologická sociologie, kritika Weberova pojetí jednání). Sociologie vědění - Mannheim, Schutz, Berger termín od M. Schelera, 1. období 20. léta Mannheim (Ideologie a utopie), 2. období Berger otázky spjaté s podstatou světového názoru, ideologie a obecně s fungováním v oblasti spol. vědomí. Závislost společ. vědomí na spol. bytí. Mannheimova koncepce reagovala bezprostředně na krizi německého historismu, který se utápěl v bezvýchodném relativismu. Široké spektrum ideologických platforem zde soupeřilo o to, která z nich smete provizórium Výmarské republiky. problém relativnosti společenskovědního poznání relacionismus relacionismus - dání dohromady všechny výklady světa, svázanost myšlení s bytím, subjekt zajímající v historicko-sociálním prostoru vždy určité, pevně fixované stanoviště, sleduje dění pod zorným úhlem svého bytí. Perspektiva, která je neodmyslitelným atributem každého pohledu, není nutným zdrojem chyb. Naopak, jistá perspektiva může lépe zachytit to, co by jinak uniklo. poslání sociologie vědění - systematizované parciální výklady reality, cílem je totální kompromis, ve kterém by se měla správnost soupeřících výkladů sečíst a zkreslení vyrušit Vrstva inteligence je schopna vytvořit z parciálních výkladů mozaiku kompletní pravdy Člověk se rodí do světa, který je určitým způsobem vykládán. Svět významů mu vnucuje určitou orientaci. Výklad světa, který je přijímán v procesu socializace, nevznikl pokojnou kontemplací, nýbrž byl vybojován v zápase soupeřících skupin. To, zda určitý výklad skutečnosti převládne nad jinými, závisí na mocenské potenci té skupiny, která ho prosazuje. Cílem soupeřících stran není pochopit skutečnost, nýbrž vnutit ostatním své vidění světa. 4 fáze zápasu o veřejný výklad bytí: 1. statické tradiční společnosti - všeobecná shoda ve výkladu světa. 2. konsensuální výklad světa je systematizován do podoby ucelené teorie, rozvíjena učenci, kterým jde spíše o výklad textů 3. jednotný výklad je rozbit množství soupeřících verzí ideologie 4. do chaosu je vnesen určitý řád tím, že ideologie se sdružují na protikladnch pólech. Formují se tak mohutné myšlenkové proudy Mannheimovy přítomnosti = vznik a výklad ideologie dva způsoby zkreslení skutečnosti: partikulární a totální ideologie V obou případech jde o to, že navenek čistě teoretické úvahy se ukazují jako zainteresované na realitě, o níž zdánlivě nestranně vypovídají. Je možno je odhalit tak, že se poukáže na jejich vněteoretickou podmíněnost - = funkcionalizace - má být základní metodou v sociologii vědění. Rozšíření názoru o ideologičnosti tvrzení protivníka na všechna, tedy i na vlastní stanovisko, tvoří přechod od speciálního k obecnému pojetí totální ideologie Falešnému vědomí nejde o poznání, nýbrž o ovládnutí, nejde mu o pravdu, ale o moc, jedině inteligence je schopná se povznést nad soupeřící okolí a tím překovat marciálnost vědění. Ideologie = realita již neexistující, Utopie=realita ještě neexistující Mannheim nehovoří o samotném bytí, ale jen o způsobech jeho výkladu. Zkoumá vztah myšlení a bytí tak, že z jistého typu myšlení usuzuje na bytí toho, kdo tímto způsobem myslí. 60. léta - problém masové společnosti
další problémy společnosti: Nakolik jsou lidé v moderní společnosti ovlivnitelní propagandou vládnoucí ideologie? V jaké míře jsou schopni naopak tuto ideologii zpochybnit? Do jak intimních sfér může ideologie pronikat? - inspirace u fenomenologické sociologie A. Schutze Mannheim se neptal po předpokladech svých východisek, bral je prostě za daná a zaručená. Jeho úsilí se omezuje na to, jak zaručit jednotný výklad, který by konfliktům předešel. Berger a Luckmann jsou jdou hlouběji. Kladou si otázky: Proč lidé vlastně interpretují svět? Jako to, že tentýž výklad světa může výt sdílen různými lidmi? Vliv fenomenologické sociologie na soc. vědění 1. všechny sociální skutečnosti převedeny do roviny jednání individuí 2. změna statutu výkladu společnosti. Z interpreta se stal tvůrce, z výkladů produkt. 3. do centra zájmu sociologie se dostává pojem každodennosti 4. kategorie pochopení se mění z metodologického prostředku bádání v ontologická předpoklad fungování společnosti; 5. v důsledku těchto posunů se soc. vědění mění z odvětvové disciplíny na obecnou teorii společnosti Weber - jednání je činnost, která je z hlediska jednání smysluplná. Schutz navázal na Webera s jednáním. proti Weberovo účelně racionálnímu jednání, dle Schutze rutinní jednání není při bližším pohledu nesmyslné jednání lidí se v každodenním životě nepohybuje v parametrech W. modelu racionality. Jednající nesledují dopředu vytyčený cíl a nevolí co nejekonomičtější prostředky k jeho dosažení. a navíc: jednající mlčky předpokládá, že rovněž druzí lidé, s nimiž má co činit, pohlížejí na svět s toutéž samozřejmostí jako on sám. Kdyby tomu tak nebylo, skončila by nutně každá interakce v bludném kruhu vzájemného vysvětlování a objasňování. Schutzův model rutinního jednání, probíhajícího v kolejích neproblematizovaných schémat, posloužil Bergerovi a Luckmannovi k vymezení jednoho z výchozích pojmů, jejich koncepce pojmu instituce. instituce = rutinní přístup ke světu a jistota, že stejným způsobem jednají i druzí Bylo již řečeno, že obojí aktivity nejsou řešeny případ od případu vždy znovu a znovu, nýbrž probíhají podle obvyklých návodů a ověřených receptů. Jak se tyto recepty, které určují vztahy člověka j jeho okolí, vůbec objevují, jak vznikají? Podle Schutze je subjekt tvoří a modifikuje v průběhu své kumulující se zkušenosti. Každá člověk stále tvoří a přetváří návody na to, co má dělat, jak to má dělat… Souhrn těchto návodů tvoří jeho osobní inventář vědění o světě, ve kterém žije. Prvky tohoto inventáře vznikají tzv. typifikací - vyhodnocení určitého jevu podle různých parametrů a jeho následné zařazení do jisté kategorie významu. Typifikace zaručuje, že člověk přikládá určité oblasti jevů stejný význam, kdykoliv na ní znovu narazí. O věcech, které přímo nezakusí ho zprostředkovaně informuje jazyk. Typifikace obsažená v jazyce mu umožní chápat i jemu vzdálené oblasti, počítat s věcmi, které nikdy neviděl, znát osoby, s nimiž se nikdy nesetkal jazykové typifikace - inventář abstrahovaného objektivizovaného nadosobního vědění. Schutz získávání vědění o realitě zkoumá z hlediska izolovaného individua. Není schopen vyřešit problém intersubjektivity, tj. nedokáže druhé lidi s jejich viděním světa považovat za něco jiného než za projekt vědomí subjektu, které zkoumá a něhož výlučně vychází. Schutz nezkoumá začlenění individua z hlediska nadindividuálních sociálních struktur, ale v nejlepším případě pouze líčí rozprostranění těchto struktur z hlediska individua, které stojí v centru všeho dění a registruje je. Berger - na rozdíl od Schutze nemá být ukázáno, jak se člověku jeví jeho produkt, nýbrž rozebírá se, jak produkt člověka funguje ve stálé interakci se svým tvůrcem a tak vytváří podstatu toho, co nazýváme společností. Instituce - vědění, které je předáváno mezi generacemi, vědění, učení, které vypovídá o tom, jak se dělají určité činnosti a co znamenají jednotlivé věci. Umožňují rutinní interakci a historickou kumulaci zkušeností. společnost jako výsledek lidských aktivit. Pokud by byla společnost institucionalizována totálně, pak by každá její člen věděl všechno to, co ostatní a uměl dělat to, co oni. buržoazní sociologie důraz na internalizaci (člověk přijímá vědění ze společnosti), Schutz na externalizaci (člověk jako tvůrce společnosti), Berger dohromady.
Legitimizace způsoby, jimiž je vysvětlována a ospravedlňována existující institucionalizace, tedy existující interpretace významů jednotlivých věcí a úkonů. Hlavním zájmem všech legitimizací je integrovat v logický celek chaos jinak nespojitých institucionálních významů. dělení legitimizace dle dvou kritérii: 1. zda mají formu explicitní teorie či preteoretické vědění 2. zda jejich obsah v rámci světa bezprostřední zkušenosti, či zda jej překračuje. nikoliv fungování soc. institucí, ale způsob jejich legitimizace se má stát východiskem při analýze soc. jevů.
BONUS: Kritická sociologie Frankfurtské školy Horkheimer: Tradiční a kritická teorie, Autorita a rocina 3 období školy - Evropské (institucionalizace školy), USA (aktivní teoretické sebeurčení), západoněmecké (ostré vyhrocení od ostatních směrů západoevropské filoz.) problematika veřejného mínění, názory různých vrstev obyvatelstva NSR na určité politické otázky, národnostní a rasové předsudky, psychologické klima ve výrobních podnicích, nálady mezi studenty atd. Horkheimer : Tradiční a kritická teorie. (programová stať) společnost jako celek, sociologie nebyla schopna plnit integrační funkci ve vztahu k jiným soc. vědám. Výchozí teoretické předpoklady mají spíše negativní než pozitivní charakter.Nostalgie po totálním přístupu ke společnosti, Horkheimera neuspokojuje ani celá posthegelovská tradice filozofického zkoumání společnosti, současně mu nevyhovoval ani pozitivistický nominalismus - je totiž orientován na fakticitu jednání a vzájemných vztahů jednotlivých lidí, která však není sociální realitou, ale pouze jejím zavádějícím obalem. program školy: sociální výzkum - styk filozofické teorie s empirickými vědami. soc. filozofie + sociální výzkum kritická teorie Objevil se rozpor mezi negativně kritickou orientací filozofické teorie a pozitivní tendencí dílčích disciplín s jejich konkrétně výzkumnou metodikou. Obecná negativně kritická orientace začala převažovat nad orientací pozitivně výzkumnou. otázka sociální podmíněnosti nejen kritizovaných teorií, ale i koncepce samotného kritizujícího. Totální kritika celé předchozí metodologie duchovních věd a sociálního poznání vůbec. Kritičnost teorie se přitom interpretuje jako dialektičnost. základní kritika buržoazní sociologie, orientující se na model přírodních věd: chybně se zde předpokládá, že může existovat taková poznávací situace, při níž je na jedné straně „myšlenkově formulované vědění“ a na druhé straně zkoumané „okolnosti“ na jedné straně pojmová struktura (souhrn teoretických představ) a na druhé straně čisté vnímání, čisté konstatování těchto uvedení okolností. Hledisko, které vychází z takové představy hodnotí Horkheimer jako nehistorické, jako reifikující, zvěcňující, ideologickou převrácenou formu teoretického vědomí, jako lživé sebevědomí buržoazních vědců liberální epochy.. proti tomu staví Kritickou teorii, tj. dialektickou sociologii subjekt-objektivní model sociálního poznání je potřeba zaměnit za jiná širší. subjekt (vědce jako nositel poznávacích potencí) a objekt (který vystupuje v podobě vjemů, dat, faktů…) chápat jako mizející momenty, vzájemně se dialekticky podmiňují a vzájemně v sebe přecházejí. Tato totalita je jako souhrn společenské práce, která reprezentuje lidstvo a společnost jako celek, chápaná jako subjekt-objekt požadavky kritické teorie 1. uvědomovat si omezenost jakékoli specializované činnosti, každá činnost je pouze částí celistvé historické praxe; 2. předmět soc. věd - celá lidská i mimolidská příroda, celý sys. vzájemných vztahů společnosti a přírody; 3. poznávací subjekt - nikoli osamocené individuum, ale společenský člověk, reprezentujícího totalitu všech sociálních určení tvořících společenství individuí; 4. poznávaný předmět není něčím vnějším, objektivním, ale je produktem společenské činnosti subjektu dějinná nutnost nevyhnutelně vede k izolaci, která „dopadá na myšlení“, jemuž nezbývá nic jiného, než spočinout v sobě samotném. protiklady 1. protiklad mezi vědomím dělnické třídy, které je veskrze ideologizováno, a nevelkou skupinou těch, kteří vyjadřují její skutečné zájmy; 2. protiklad mezi společenskou izolací kritické teorie, která je nucena stát nejen proti dělnické třídě, ale i proti její progresivní části; 3. protiklad mezi naprostou sociální nezakotveností kritické teorie a nezbytností za každou cenu nají a získat chybějící sociální kořeny. kritická teorie není zakořeněna v reálném zájmu nějaké třídy či soc. síly, ale není svobodně poletující teorií nad třídami a třídními zájmy
Americké období pokusy dát kritické teorii pozitivnější, konstruktivnější formu konkretizace problematiky Autoritářského charakteru; určit svůj vztah k US sociologii (osvojení metodiky empir. výzkumu); polemika s obecnou pozitivistickou metodologií. výzkum antisemitismu - Studie o předsudku Adorno: Autoritářská osobnost kritika v knize „Dialektika osvícenství. Filozofické fragmenty“ - shrnuta především sociálně filozofická linie vývoje frankfurtské školy, filozoficko-historické rozpracování krit. teorie odpovědnost za zločiny hitlerovců svalili na duch osvícenství, který je pro ně totožný s duchem buržoaznosti, princip jáství (výsledek bolestného seberozdvojení a sebeodcizení přírody. Dialektika osvícenství obsahuje přetvořenou weberovskou ideu racionality Weber - racionalita, Hork. + Adorno - osvícenství (v nejširším možném smyslu) Weber - věda nové doby, Hork. + Adorno - mýtus snaha přeměnit ideu racionality v ideu současně konkrétnější, obsažnější i obecnější, univerzálnější než byla idea weberovská. Druhým cílem byla aplikace tohoto pojmu za hranicemi jeho historických mezí už mýtu lidé vděčí za dezindividualizaci, diskvalifikaci světa, protože ho přetvořil v prostý materiál výrovně pracovní aktivity člověka. Problém racionality je spojen s mocí, těžiště racionalizace je ovládnutí jak vnější, tak vnitřní = panství nad přírodou, princip racionality je totožný s principem vůle k moci na rozdíl od Nietze, který vidí ve vůli k moci pozitivní vztah k násilí, Hork. + Adorno násilí odmítají. Násilí pak spatřovali v principech organizace, snahy o uspořádání a strukturování mezilidských vztahů i vztahů k přírodě. První impuls k racionálnímu ovládnutí přírody předpokládá původní odhalení „subjektobjektových“ vztahů jako vztahů antagonistických, nevyhnutelně se rozvíjejících v exploatační systém, a to jak ve vztahu k vnějším a vnitřní přírodě, tak i ve vzájemném vztahu lidí. První akt racionalizace již obsahoval: 1. přeměnu přírody v antagonistický rozporný subjekt objekt, 2. oddělení sociálních vztahů, které nyní vystupují jako „vztahy panství - podřízení“, od ryze přírodních; 3. vnitřní rozdělení individua na „já“ a „ne-já“. odcizení - obsahově totožný s jejich významem racionalizace a buržoaznosti (a vůle k moci). Weber - racionalizace jako osud záp. civilizace, smířit se sní Hork. + Adorno - racionalizace - negativní, absolutně záporná tendence, která deformuje člověka a lidstvo a vnáší rozkol do vztahů mezi čl. a přírodou a mezi lidi navzájem. Mýtus 20. století, zprostředkovaný osvícenstvím, nabyl zjevných rysů kolektivního šílenství, masové paranoidity (horkheimerovsko - adornovská „diagnóza“ současnosti současné lidstvo přisuzuje negativní rysy své nemocné duše samotné přírodě a všemu, co reprezentuje přírodní princip ve společnosti paranoidní komplex, symptomy, jako zatemnění rozumu, který nechce věnovat pozornost sám sobě, proto hledá svého nepřítele tam, kde není. kniha „Zatemnění rozumu“. formalizace rozumu vede k paradoxní situaci kultury. na jedné straně kulminuje destruktivní antagonismus jáství a přírody, na druhé straně fil. myšlení dospělo k negaci existence tohoto antagonismu. Horkheimer byl přesvědčen, že už neexistuje síla, která by „chorobu překonala“. Skutečné východisko z krize subjektu, subjektivnosti a vědomí vůbec lze hledat pouze na dně, v hlubinách této krize; „ontologické znovuzrození“ se utváří mezi idejemi, které nemoc komplikují. východisko leží za hranicemi subjektivnosti, která už se vyčerpala, mimo individualistický rámec západního subjektu, východisko je třeba hledat ve znovuzrození kolektivistických principů. možnost smíření rozumu a přírody Erich Fromm: Útěk ze svobody - pokus podat zobecňující charakteristiku různých historických typů sebeodcizení člověka, přičemž Marxův pojem odcizení vyložil pomocí Freudovy psychoanalýzy.
Herbert Marcuse: Rozum a revoluce - problém aplikace dialektiky na zkoumání dějinné reality. další kniha Eros a civilizace - snaha o geodet. zdůvodnění nezbytnosti spojení polit. revoluce s revolucí sexuální. Západoněmecké období 1. rozšíření idejí školy, hlavně v USA a NSR díky hnutí nové levice; 2. prohloubení teoretických rozdílů a polit. rozporů uvnitř frankfurtské školy Adorno - kritika kultury, pozdně buržoazního období, soc. krit. kultury, která byla zkoumáná na základě modelu ideologie, tedy převráceného vědomí. Materiál o ideologickém využití hudby a tedy zpracovávání masového vědomí za pomocí hudby. kniha Kulturní industrie osvícenství jako podvádění mas. - řízení vědomí prostředky masového umění Empirické metody - pretenze na objektivitu, paradoxně preferují subjektivitu, což lze vysvětlit jejich původem ve výzkumu trhu. Adorno odmítal i představy o neideologičnosti empirických výzkumů. úsilí sociologa - empirika fixovat fakta skutečnosti tak, jak jsou, Adorno kritizuje za to, že výsledkem je zdvojení skutečnosti, zdvojení fakticity ideologie nezávisle na tom, zda si to přeje, či nikoli, potvrzuje danou formu existence soc. světa, protože ji potvrzuje jako úhrn vědecky ověřených fakt, jako vědecky fixovanou skutečnost restaurační tendence empirické sociologie. podle Adorna snahy poz. empiriků jsou reziduální teorie pravdy přesvědčení, podle něhož pravda je zbytek, který vzniká po odstranění subjektivních dodatků a příměsí, proti tomu: společnost je v podstatě zprostředkována subjektem, lidskou subjektivitou vůbec, badatel se nesmí zříkat své vlastní subjektivity. Dle Adorna, pozit. metodologismus v sociologii je založen na oddělování předmětu a metody výzkumu. současná společnost je antagonistická totalita, která obsahuje zásadní rozpor mezi obecným a jedinečným, neboli rozpor mezi societa a mezi individui, jež ji tvoří Dozvuk nominalismu totiž Adorno spatřuje ve snaze těchto sociologů vycházet ze samotných faktů a nebrat v úvahu, že fakta sama o sobě nic neznamenají, že každý fakt je zprostředkován celkem, totalitou celé společnosti a mimo tuto totalitu ztrácí svůj prav smysl. Postižení faktů musí předcházet postižení totality společnosti. Nominalistická metoda v adornovské interpretaci umožňuje akcentovat pouze jednu stránku antagonistické totality, konkrétně pak heterogenitu, odosobnělost a netotožnost jejích skladebných prvků. Druhý moment, tj. všeobecný spojitost těchto prvků v „nekoherentní totalitě, zůstává ve stínu, není prostě nominalisticky orientovanými sociology postižena. Při analýze individuálního je neustále nezbytné vidět je v souvislosti s obecnými, vůči němuž je individuální nejenom v protikladu, ale jež současně tento protiklad zahrnuje do své vnitřní struktury. společnost = nekoherentní totalita, sociolog tak musí vystupovat během svých zkoumání jakoby ve dvou podobách, a sice jako představitel objektivizující a ztotožňující tendence ve vědě, ve vědeckém chápání, i jako živý důkaz subjektivity a netotožnosti, která se brání tomu, aby byla postižena ve vědeckých pojmech. Marcuse: „Jednorozměrný člověk“ „Kritika čisté trpělivosti“ „Konec utopie“ - pokus spojit dialektickou soc. fil. s freudovskou psychoanalýzou. Marcuse zdůrazňoval prakfickou uskutečnitelnost své „Utopie“
Pozitivismus 20. století: strukturní funkcionalismus Parsons: Struktura sociálního jednání Pracovní pojednání o teorii jednání K obecné teorii jednání teorie sociálních systémů, kultura jedním ze subsystémů
jestliže Weber soustřeďuje základní úsilí na analýzu vztahu „cíl - prostředky“, pak u Znanieckého je středem pozornosti struktura sociálního jednáhí, jejíž hlavní složky (objekt, metoda, nástroj a reakce) mají sociální charakter. Parsonsův názor se formoval ve třicátých letech, tj. v období krize, V sociálním aspektu probíhala veškerá Parsonsova činnost pod vlivem Rooseveltovy politiky New Deal. Elementární jednání - zákl. jednotka analýzy teorie jednání, obsahuje strukturální prvky 1. jednající osoba, 2. cíl, 3. situaci, 4. normativní orientaci Jednající osoba - aktér, chápe se jako „ego“ nebo „já“ a ne jako organismus, protože nemá prostorovou lokaci. Zkoumání těla jednajícího jako něčeho, co patří k situaci. K podmínkách, v nichž probíhá jednání, patří podmínky spjaté s tělem jednající osoby a k prostředkům, jimiž disponuje, patří „síla“ jeho těla, jeho rozum atd. Jednání se zkoumá tak, jak se jeví jednající osobě jednání subjektivní (bez subjektivního hlediska se stává teorie jednání nesmyslnou) Cíl - a) konkrétní cíl je předpokládaný budoucí stav věcí - reálný produkt i povinnost něco udělat, nutno abstrahovat od konkrétních cílů analytická úroveň. Cíl je jen to v budoucím stavu věcí, co je podmíněno subjektivním aspektem jednání, ale ne situací. Cíle 1. živelné 2. nahodilé 3. zvolené na základě nějakého poznání. Situace - vnější prostředí jednání, kontrola situace - podmínka a prostředky. Podmínky: prvky, které nemůže jednající osoba změnit. Prostředky - prvky, které může kontrolovat. Prvky situace jsou nezávislé na jednání a v tom smyslu jsou stálé. Situace jednání zahrnuje pouze podmínky a prostředky, které patří k dosažení daného omezeného cíle a proto se situace nesmí ztotožňovat s vnějším prostředím. Normativní orientace jednání - analyticky daný způsob vzájemných vztahů prvků jednání. Není důležitý typ normy, ale že jednání vždy obsahuje normativní orientaci. Elementární jednání se určuje prostřednictvím normativně podmíněného vztahu cíl - prostředky. Norma - verbální popis konkrétního průběhu jednání, který se chápe jako žádoucí v souladu s předpisem koordinovat budoucí jednání s tímto vzorem. Ke znakům normativního prvku patří: a) u aktéra je to snaha řídit se určitým předpisem, jako kdyby tento předpis byl cílem sám o sobě, nezávisle na jakýchkoli jiných úvahách. b)aktér musí uznat, že je nutné dosáhnout vytyčeného cíle nezávisle na libovolných jiných možnostech, které se objevují v procesu dosahování daného cíle pomocí daných prostředků. Pro toto konceptuální schéma neexistuje jednání kromě úsilí být v souladu s normami, jako neexistuje pohyb mimo změnu polohy v prostoru. Systémy jednání ot. jak je možné jednání v případě, kdy dosažení cíle je spjato s druhou jednající osobou? Když se Parsons snaží zdůvodnit možnost přechodu od elementárního jednání k systémům jednání, navrhuje tři typy teoretických systémů (kulturu, přírodu a jednání) a ve shodě s tm i tři typy věd: o kultuře, o přírodě a o jednání. Základními charakteristikami vědy o jednání jsou existence schématu „prostředky - cíl“, nezbytnost subjektivního aspektu, a tedy i metoda „Verstehen“. Elementární jednání je mezní případ systémů, které patří do věd o jednání. Proto je vždy nezbytné zkoumat elementární jednání ne izolovaně, ale jako jednotku širšího systému, která obsahuje množství podobných jednání, celkově nazývaných “systémem jednání“. sociální jednání: vztahy vznikající na základě vazeb individuí jako členů sociálních skupin a kolektivů. Charakteristickými zvláštnostmi sociálního jednání je tedy existence další jednající osoby, vzájemná orientace jednajících osob a integrace další jednající osoby, vzájemná orientace jednajících osob a integrace na základě společných hodnot. 3 výchozí systémy jednání kulturní systém (je spjat s normami a hodnotami), systém osobnosti a sociální systém (rolové očekávání). Jsou vzájemně související a doplňující - vztahy integrace a rozdělení. Proto se každý z daných subsystému musí strukturovat tak, aby nevylučoval prvky, jež vcházejí do dvou dalších systémů. To znamená, že sociální jednání je nutno interpretovat jako jednotku, která obsahuje prvky každého z výchozích subsystémů, tj. sociální jednání se rozčleňovalo na tri skupiny pojmů, které se vztahují adekvátně ke třem typům systému jednání. Systém osobnosti- aktér, cíl, prostředky, normy (syntéza pomocí dispozičních potřeb) sociální systém - vzájemná orientace, podmínky, druhý aktér (synt.díky rolovým očekáváním) kulturní systém - společné hodnoty
Všechny tři subsystémy by sjednoceny v jednotný systém prostřednictvím zavedení proměnných vzorců (pattern-variables) a zavedením 4 funkcionálních imperativů (požadavků, které jsou nutné pro zachování struktury kteréhokoli sociálního systému). Nová koncepce sociálního jednání komponenty: orientace na dosažení cílů, situace, normativní regulace, vynaložení energie úsilí (motivace) motivace psychologizace koncepce soc. jednání, Aktér 1. individuum (systém osobnosti) 2. kolektiv (sociální systém), nebo aktér 1. subjekt jednání 2. objekt jednání. Situace - roce 1937 podmínky a prostředky, v roce 1951 popisuje situaci pomocí objektů, které ji tvoří: 1. sociální - individua, kolektivy; 2. nesociální - nemohou být v interakci s aktérem. Dva typy nesociálních objektů - fyzické (předměty vnějšího světa, i tělo aktéra) a kulturní (prvky kulturní tradice, dědictví). Kulturní objekty je nutné odlišovat od aktérem internalizovaných osvojených prvků kultury. orientace ego na situaci - motivační orientace a hodnotová orientace Motivační orientace - skutečné a potenciální uspokojení nebo neuspokojení aktéra objakty, které patří do situace. 3. podoby: kognitivní (poznávací vztah), kachektické (emocionální vztah) a hodnocení cílů, prostředků, objektů z hlediska důsledků pro aktéra. Hodnotová orientace - je obsahem souhrnu internalizovaných vzorců, na jejichž základě se jeví jako možná volba jedné z alternativ, tj. hodnocení. Pojem orientace má smysl jen ve vztahu k aktérovi. Motivační orientace organizuje různé akty aktéra v jednotný proces jednání. Hodnotové vzory jsou prostřednictvím hodnotové orientace spjaty s motivační orientací a ve shodě s tím se dělí na kognitivní,hodnotící a morální vzory. dispoziční potřeby - v jednání je jednotka motivace představována dvěma způsoby: 1. rovnovážný systém aktéra jako osobnosti 2. orientace jednání ve vztahu k jednomu nebo několika objektům. Dispoziční potřeby se liší od potřeb vyšším stupněm své organizace a tím, že zahrnují motivační a hodnotící prvky, které neexistují u organických potřeb. Sám o sobě se systém dispozičních potřeb individuálního aktéra skládá ze dnou prvotních nebo elementárních aspektů, které lze označit jako aspekt uspokojení a aspekt orientace. Aspekt uspokojení patří k obsahu vzájemné výměny aktéra se světem objektů, k tomu, co získává z tohoto vzájemného působení i k tomu, kolik ho to stojí (kachektická orientace). Aspekt orientace se vztahuje k tomu, jaká je jeho vztah ke světu objektů, k typům nebo způsobům, s jejichž pomocí se organizuje jeho vztah k tomuto světu (kognitivní a hodnotící orientace) Aby se jednání mohlo realizovat, musí být jednání já orientováno i na reciproční jednání druhého já a na to reálné jednání, které si alter zvolil mezi možným jednáním v dané situaci.. role: 1. Role jako souhrn funkcí, které plní každé individuum v daném typu jednání 2. Role jako reciprocita očekávání v interakci mezi sociálními aktéry rolové očekávání - v sociálním jednání je orientace subjektu na objekt určena nejenom vlastností objektu, ale i jeho očekáváním jak vůči sobě samému, tak i vůči subjektu jednání. Napětí bude slabší, budou-li mít individua účastnící se jednání společné hodnoty a cíle. Jejich reakce na vznikající napětí bude záviset na tom, jak si uvědomují nutnost fungování daného systému rolí, tj. na stupni socializace jednajících individuí. Jak důležité místo se přisuzuje ve strukturním funkcionalismu rolovým očekáváním, lze posoudit i podle toho, že Parsons v jedné ze svých prací nazval nutnost udržování jednou stanovených rolových očekávání prvním zákonem sociálních procesů. Proměnné vzorce - ve dvojici aktér - situace je aktivní stránkou vždy aktér. Aktér musí provést 5 specif. voleb před tím, než pro něj bude mít jakákoli situace určitý význam. Pět dilemat, která formulují tyto alternativy, se nazývá proměnnými vzorců proto, že libovolná specifická orientace je charakterizována vzorem z těchto pěti dilemat. 1. Efektivita - afektivní neutralita 2. orientace na sebe - orientace na skupinu 3. univerzalismus - partikularismus 4. askripce - výkon
5. specifičnost - difúznost Tyto alternativy jsou zkoumána na čtyřech úrovních - empirická úroveň - zjevné nebo skryté volby, úroveň osobnosti - schopnost individua volit určité proměnné, úroveň soc. systému - základ určení rolí a na úrovni kultury se chápou jako aspekt hodnotových vzorů. Vyčlenění dilematu není spojeno s tím, že existují dva protiklady. Mnohem důležitější je to, jak jednotlivé skupiny formulují vlastní vzory (rozpor rolí, např. obecné pravidlo říká nepokradeš, ale ulice, rodina atd. jiné pravidlo Ber všechno, co se dá. Tři dilemata (afektivnost, orientace na sebe a univerzálnost) umožňují analyzovat způsoby orientace aktéra. Dvě zbývající (askripce a specifičnost) nejen charakterizují to, jak chápe aktér sociální objekty v situaci, ale vyčleňují i vlastní sociální objekty přesněji, jaké jsou samy o sobě bez ohledu na aktéra. Motivační orientace aktéra jsou hlavně spjaty se dvěma dilematy: specifičnost a efektivita. Hodnotové orientace s dilematy univerzalismus, askripce,
