CO SKAUTKY DĚLALY PO SEDMDESÁT PĚT LET SVÉ EXISTENCE
Junácká edice 1 QQ9
JUNÁK
&
r fX.
w .... .
fy
•
Co skautky dělaly po pětasedmdesát pět let své existence Zvykly jsme si jako jeden z bodů zkoušek našich vedoucích i vůdkyň zařazovat "dějiny skautingu". Světového i našeho. Dějiny, historie to je hrozně vznešený pojem. Historie učitelka života, historik musí psát "sine ira et studio" - bez hněvu a řekněme záměru ovlivnit svým postojem čtenáře. Ale to při nejlepší vůli nedokážu, protože nejsem historik, pouze "pamětnice". Jestliže jsem se stala skautkou a vzala na sebe s krojem závazky skautského programu, nemohu psát bez zaujetí, bez osobní zkušenosti, osobního přesvědče ní, bez vzpomínek na společně prožité chvíle, na dny, kdy jsme věřily, že lidé jsou schopni žít službou jeden druhému. Vzdala jsem se předem popisu převratné události, jakou byla přeměna vojenské výchovy "stopařů" (scouts) na výchovu "mírových stopařů", komentáře o ohromení, které vyvolala knihy "Scouting for Boys" vydaná r. 1908 hrdinou z Mafekingu Robertem Baden-Powellem. Zmíním se jen 0 myšlence, která mne napadla při počítání různých materiálů pro rádcovské a vůdcovské kursy. Naši spolupracovníci zapomněli vůbec na původní význam slova "scouting", "scout". Užívají ho v překladech v dnešním přeneseném významu. Ne jako "stopař, zvěd, průzkumník, stopaření" atd. Chápou tato slova jen v dnešním smyslu, kdy se slovem skaut, skauting si představíme chlapce, který se snaží žít posle skautského slibu a zákona. Právě tento přenesený smysl anglického slova "scout" působí ony nesrovnalosti ve výkladech o historii skautingu 1 rozpaky nad překladem Baden-Powellova "Scouting for Boys" (1899 vydal vojenskou příručku "Aids to Scouting", která vzbudila pozornost pedagogů a používalo se jí ve školách). Mezinárodní příručky (dívčí) udávají jako vznik skautingu (jako organizace) rok 1907, kdy se konal první pokusný tábor. Slavná kniha "Scouting for Boys" vyšla 1908. V r. 1909 už se konal první sjezd (11.000 chlapců). A zde vstupují na scénu první dívky. Alix Liddell ve své knize "The First Fifty Years" trochu posměšně popisuje tuto skupinu odvážných dívek, které vzbudily zděšení a nechut. V době, kdy v Anglii vrcholil boj o volební právo žen, byla společnost ochotna podezřívat každou dívku, která by se chtěla vyvléci z předpisů, svazujících život dívek a žen, za sufražetku (suffrage [safridž] - hlasování; volební právo ,sufTragette - sufražetka, bojovnice za hlasovací právo žen ). Skupina těchto dívek byla "vyzbrojena" jako chlapci holemi, polními láhvemi, širokými klobouky, opasky a batohy. B.P. při pohledu na touhu děvčat "zahrát si jako jejich bratři a kamarádi" hned v listopadu 1909 uveřejnil první směrnice k zakládání dívčích oddílů. Když už bylo 8.000 dívek organizováno jako "skauti", získal pro spolupráci
3
svou sestru Agnes, která se stala první předsedkyní "Girl Guides Association" (1910). V r. 1912 vyšla první příručka pro skautky, která se děvčatům zdála příliš "dámská" a dospělí v ní viděli návod, jak se stát sufražetkou. Ale faktem zůstává, že zklamané dívky, které si představovaly, jak se budou honit za bizony prérií, cvičily pilně všechno nové i za posměšků kluků (Girl Scouts! Brussel Sprouts!). Dívčí skauting se brzy začal šířit po světě, nejen v britských koloniích, ale i jinde. Do r. 1914 vznikly první oddíly v Kanadě, Finsku, Francii, Irsku, Austrálii, Indii, Německu, Norsku, Nizozemsku, Polsku, USA aj. Přinášel radost a přitom cvičil zajímavým způsobem tolik disciplíny, že by se to škole nepodařilo. Mezi důležitá data, která ovlivnila další rozvoj hnutí, je třeba uvést rok 1912. Na stejné lodi, na níž jela Juliette Low do USA s úmyslem okamžitě založit dívčí skauting, jel i generál Baden-Powell (v r. 1910 vystoupil z armády a věnoval se jen organizaci skautingu) navštívit nové zahraniční organizace a třiadvacetiletá Olave Soamesová se svým otcem do Západní Indie. Na této lodi se tajně zasnoubila s generálem Baden-Powellem a již na podzim byla svatba. Říkalo se, že kdyby Baden-Powell nehledal ženu, ale budoucí světovou náčelní, těžko by si vybral lépe. Třiadvacetiletá půvabná dívka s vrozeným zájmem o umění, smyslem pro laskavost a s touhou pomáhat druhým, byla právě v období, kdy jí vlastní život připadal prázdný. Zamilovala se upřímně do člověka staršího o dvaatřicet let a beze stínu pochybnosti o smyslu své práce věnovala potom celý svůj život hnutí, které její muž založil. Jejím příchodem se dívčí skauting měnil. Sbor viktoriánských dam byl brzy nahrazen ženami mladými. Číst o počátcích dívčího skautingu v jednotlivých zemích je velice zajímavé. Jsou tu obrovské rozdíly. Zatímco v Anglii, anglických koloniích nebo ve Skandinávii, Francii i Švýcarsku zápolily dívky jen s předsudky, mohly se polské skautky v rozděleném Polsku před I. světovou válkou sjet na první tábor v r. 1914 vedený Olgou Drahonovskou, provdanou Makowskou, jen s pasy na cizí jména. Jestli se mohu přiznat, osobně jsem přilnula k Mrs. Juliette Low, která dívčí skauting přenesla do Spojených států. Tato podivuhodná žena nebyla "ani mladá, ani bohatá" (Alix Liddell) a ke všemu postižená hluchotou. Se svým mužem trávila část roku vždy v Anglii. Na pronajatém zámku ve Skotsku se objevil mezi jejich hosty i generál BadenPowell, který ji tak zaujal, že zorganizovala hned oddíl skautek z dcer místních občanů, z nichž někteří bydleli ve vzdálenosti několik kilometrů. J. Low učila dívky nejen skautským disciplínám, ale vůbec základům správné životosprávy a starala se i o jejich uplatnění v životě. Kromě tohoto oddílu založila dva oddíly v Anglii. Sotva se vrátila do svého rodného města Savannah, pozvala na čaj skupinu dívek, ukázala jim obrázky anglických skautek, vyprávěla jim o jejich činnosti a než čaj skončil, prosila 4
přítomná děvčata, aby se také mohla stát skautkami. J. Low dala k dispozici místnost i pozemek^)ro hry a slíbila opatřit vedoucí. Miss Nina Pape, pozdější zpravodajka v Savannah, vypravuje, jak jí 12. 3. 1912 J. Low zatelefonovala. "Přijeďte honem. Mám něco pro děvčata v Savannah a v celé Americe a na celém světě a dnes večer s tím začneme." A opravdu začaly. Knížku, kterou Američanky vydaly v r. 1937 na památku své zakladatelky, nestačí přečíst jenom jednou. Je v ní v osobních nepatetických vzpomínkách "zaklet" duch mezinárodního přátelství, po kterém tato žena tolik toužila. Mezi "oběti", které Juliette Low získala, patřila Mrs. Mark Kerr v Anglii (1911), Mrs. Helen Storrow z Bostonu i Mrs. Ann Choate, později pracovnice hnutí. (Tyto tři významné ženy jsem jako sedmnáctiletá "J. Low Girl" v r. 1937 poznala osobně. Inger Christiansenová při loňské návštěvě mně potvrdila, že "jejich duch" v hnutí skautek ještě žije.) První světová válka byla velkou zkouškou pro nově vzniklé hnutí. Je s podivem, co všechno dělaly např. skautky anglické. Hořely touhou konat hrdinské činy, ale stejně hrdinně konaly ty nejobyčejnější služby, které bylo zapotřebí. Hlídaly děti, doručovaly zprávy, zašívaly ponožky pro domobranu. Místo odnášení raněných z bojiště směly jen na kursech první pomoci dělat "oběti", jimž se první pomoc poskytuje. Starší se zapojovaly do služeb dalších, které vyvrcholily na mírové konferenci ve Versailles v roce 1918. Jak to bylo u nás? Letos oslavujeme výročí prvních pokusů A. B. Svojsíka se skautingem. Těžko budeme srovnávat pozici oslavovaného generála z koloniální války se středoškolským učitelem tělocviku, i když je výborným zpěvákem, má za sebou cestu do USA (1901) i cestu kolem světa s pěveckým kvartetem (1905), je náčelníkem sokolské župy, jednatelem Umělecké besedy aj. Sešněrované poměry na středních školách rakousko-uherských nebyly ideální půdou pro zavádění nového výchovného směru, který ke všemu přicházel z Anglie a z Ameriky. A přece A. B. Svojsík v r. 1912 vydal "Základy junáctví", kde se mu podařilo vytvořit syntézu setonovského zálesáctví s anglickým pojetím skautingu jako občanské výchovy. Nad "Základy junáctví" se nám doslova tají dech nejen pro rozsah (724 stran), ale také pro okruh spolupracovníků, které dovedl pro myšlenku junáctví získat. Mezi třiceti autory čteme jména pěti univerzitních profesorů, několika profesorů středoškolských, školních radů, ale také jméno AI. Jiráska, K. V. Raise, Jos. Holečka, Karla Kovařovice, tehdy šéfa opery Národního divadla a autora melodie junácké hymny atd. Jestliže nebyla půda připravena pro organizaci chlapeckou, jak to bylo s dívkami? Po vzniku spolku "Junák" (Český skaut) vychází i knížečka "O dívčím skautingu" od Popelky Biliánové (Popelka -jméno jejího otce, Biliánová 5
- jméno manžela, 1862 - 1941), kulturní pracovnice a spisovatelky lidových románů (v r. 1981 vydal Odeon jednu z jejích povídek v knize "Růže z pražských trhů"). Protože organizovala mimo jiné "letní osady" pro dívky, použila již v r. 1912 a 1913 skautingu k obohacení programu. Neodvolává se na zahraniční vzory, ale pečlivě dbá na to, aby ve svých návodech nepřekročila mez, uznávanou jako závaznou pro výchovu dívek. Stejně jako Angličanky nepřipouští možnost tábořit pod stany a dokonce si nemůže představit prázdniny bez velkého zrcadla ("jak pak by si zavázaly ty skautské parádnice svoje červené šátečky, aby jim co nejpěkněji slušely"). V lyceu v Holešovicích, kde působí Dr. Anna Berkovcová, Dr. Alice Masaryková a profesorka tělocviku Em. Milčicová a jako žákyně se vzdělávají Vlasta Stěpánová, Vlasta Albrechtová, Maryna Hudcová, Lidka Saumanová a další, už zrají jiné ideály než bílé halenky, "u krku poněkud vystřižené, se širokým přehmutým límečkem, rukávy jen ke kotníkům, s rozparečkem na lokti, dlouhým asi 10 cm, aby se v horku mohl vyhrnouti na způsob manžety... Ozdoby žádné, ani krajek, ani vyšívání - jen pod krkem u límce nějakou mašličku". Toto lyceum vychovává moderní ženy, zde se bojuje o ženskou emancipaci, o vymanění ženy z postavení domácí otrokyně, o možnost studia pro dívky, o výchovu dívek k samostatnosti. Samospráva žákyň lycea hodně napovídá o duchu, který tu vládl. V pozůstalosti Vlasty Koseové (Štěpánové) byl článek věnovaný vzpomínce na Dr. Alici Masarykovou, která znala odlišný život svých amerických sestřenic a informovala o něm své žákyně. Nadšení první skautů se přeneslo i sem. Vlastě Štěpánové se podařilo získat pro myšlenku založit dívčí skauting Dr. Annu Berkovcovou. Tím, že přijala funkci předsedkyně dívčího odboru, dostaly skautky do vínku dar nesmírné hodnoty. Osobnost Dr. Berkovcové (dvanáctá žena s akademickým titulem u nás) otvírá dveře skautkám i jinde. Přátelství s profesorem Frant. Drtinou vede i k získání Bronislavy Herbenové. V příručce pro skauty z r. 1922 čteme o začátcích dívčího skautingu: ”V lednu 1915 svolána spolkem "Junák Český skaut" schůze interesentek, z nich se přihlásilo asi 12 k práci a při nejbližší valné hromadě J. Č. S. schválen ’Odbor pro dívčí výchovu skautskou’. Duší veškeré činnosti v první době byla Dr. Anna Berkovcová, našimi rádci bři profesoři Svojsík a Roubal. Týdně bývaly schůzky na Staré Rychtě. Ve vedení jich se střídaly jednotlivé členky. Budoval se v nich theoreticky dívčí skauting. Debatovalo se o tom, co možno přijmouti a čím je nutno rozšířiti a odlišiti od skautingu chlapeckého. Poznávaly jsme, že začínáme v době skautingu nejméně příznivé. Naše vycházky ohrožovány byly nedostatkem potravin, také výkonnost dětí následkem podvýživy byla menší. Nebylo možno opatřiti si krojů, což však nás nejméně 6
bolelo, aspoň jsme se nemusely účastnit slavností a různých podniků pořádaných rakouskou vládou. Veřejnost tehdy o nás nevěděla. Po prvé jsme vystoupily s ukázkou své činnosti na propagačním táboře v Klamovce r. 1915. Jediný cikánský stan se dvěma lůžky postavily jsme nedaleko bohatého a pestrého tábora hochů. V té době počala se tvořiti první družina ’Sasanek’, vedených Vlastou Štěpánovou. S touto družinou, která čítala 6 děvčata, vypravila se Vlasta Štěpánová tábořiti do Živhouště, na tábořiště námi vyhlédnuté. Po prázdninách uznal výbor Vlastu Štěpánovou vůdkyní a tím vznikl 1. dívčí oddíl. Z jara 1916 k Sasankám přibyla družina Vlčích máků. Obě družiny od počátku pracovaly samostatně, ale pro malý počet děvčat netvořeny z nich oddíly. Přesto brzo vznikl 2. dívčí oddíl. Přistoupily totiž skautky ’Lidového abstinetního svazu’ vedené ses. Foučkovou. Oddíl tento založila a horlivě se 0 něj starala pí Hostinská. Téhož roku na podzim svolána zkušební komise a prvé tři pracovnice (Štěpánová, studentka, Foučková a Milčicová, učitelky) podrobily se vůdcovské zkoušce a jejich oddíly prohlášeny za samostatné. Během roku 1917 vznikly další tři oddíly ..." Vedle tištěného textu mám kroniku prvních skautek. Linkovaný sešit s černými měkkými deskami zachycuje s kronikářskou věrností výlety, přípravy na tábor a tábor (jehož výročí označovaly naše skautky v r. 1990 pětasedmdesátkou na bráně), potíže při stavbě i jídelní lístek s uvedenými cenami potravin. Mezi výčtem procvičovaných disciplín na výletech s profeso rem Svojsíkem a jeho "věrnými" se zde však dočtete i o loučení s chlapci, kteří odcházeli do války, o přátelské péči profesora Drtiny a jeho rodiny, o navazová ní kontaktů s místními obyvateli. Prvnímu táboru jsme věnovaly zvláštní knížečku se vzpomínkami prvních skautek a vzpomínkám na první skautky 1 s fotografiemi. Ve srovnání s těmito materiály mně připadá jako troufalost, že jsem se v r. 1940 přihlásila do rozhlasové soutěže se scénkou z prvního tábora skautek, kterou v režii M. Dismana rozhlas skutečně vysílal. Už jsem napsala, ale myslím, že to mohu opakovat, že dnes oceňuji velkorysost Vlasty Koseové, která při pročítání scénky nechala "vystupovat" i Milku Milčicovou, která na prvním táboře nebyla, ale kterou jsme my z venkova znaly víc než Vlastu Štěpánovou. V únoru 1918 byl "Odbor pro dívčí výchovu skautskou" změněn na "Samostatný ženský odbor JČS". Předsedkyní se stala Bronislava Herbenová, spolupracovnice svého muže Dr. Jana Herbena v redakci Času. Překládala Dostojevského, Geršina a Turgeněva. Psala povídky a pohádky pro mládež.
Z desíti ročníků Besed Času uspořádala trojdílnou čítanku pro mládež (Ottův slovník naučný). Její otec; Vilém Foustka, zasloužilý moravský buditel, byl profesorem. Ale záhy se svého místa vzdal a založil tiskárnu, Brno bylo ovládané tehdy Němci, takže V. Foustka byl brzy uvězněn a o tiskárnu připraven, po propuštění založil novou. Redigoval časopisy, spolupracoval na zakládání vlasteneckých spolků, zemřel ve věku 43 let (A. B. Svojsík, Vůdce ročník XV., č. 3 1934-1935). Naše generace znala dobře jméno Dr. Jana Herbena, blízkého spolupracov níka T. G. Masaryka, jehož životopis také zpracoval pro děti. Nejznámější byl Herbenův "Hostišov". S Herbenovým jménem se spojuje odhalení pravého jména Petra Bezruce i "objev" Karafiátových "Broučků", kteří leželi po léta bez povšimnutí. Skautkám bylo v té době velice jasné, co chtějí. Stačí kousek z provolání Růženy Jarešové, které napsala 15. března 1918. "Slyšíte často hovořit 0 emancipaci, o rovnoprávnosti žen apod. Uvažujte dobře, co tato slova znamenají, že mají jiný, mnohem hlubší význam, než jaký se jim zpravidla přikládá. Nepovažuji za emancipované takové děvče, které ve všem všudy, v dobrých i špatných vlastnostech napodobuje hocha a ztrácí tím svoji individualitu. Emancipujte se nejprve od tradiční ženské závislosti, nesamo statnosti, klepavosti a mnohých jiných vlastností, ukážete se emancipovanými v tom, že budete vykonávat práci, která Vám přísluší. - Nezaměňujte myšlenku skautské výchovy s prostým tábořením a konáním výletů. Skauting není zábava, nýbrž krásná radostná práce ..." Konec války byl slaven jako mezník nové éry lidstva. Od samého vzniku republiky bylo vidět skauty i skautky ve službách Národního výboru. Na prvním valném sjezdu v červnu 1919 byl vytvořen "Svaz junáků-skautů" (starostou se stal Josef Róssler-Ořovský, náčelníkem A. B. Svojsík). V čele dívčího odboru zůstává Bronislava Herbenová, první náčelní je zvolena Emilie Milčicová. V březnovém čísle Vůdce v referátu o Valném sjezdu 19. a 20. 2. 1921 se dočteme, že v Praze je ve 4 sborech 432 skautek. Dívčí oddíly jsou registrované 1 v Benešově, Berouně (2), Brandýse, Brně (2), Č. Budějovicích, Domažlicích, Holešově, Jindř. Hradci, Kladně, Kutné Hoře, Kroměříži (3), Liberci, Lomu, Náchodě, Roudnici, Sadské, Suché Vrbné, Telči, Turnově a Železném Brodě (podle č. 5, kde je uvedeno jméno zástupkyně župního zpravodaje pro skautky, jde pravděpodobně o Hradec Králové a ne o Hradec Jindřichův). Již v r. 1922 vychází v redakci B. Herbenové a Em. Milčicové první příručka pro skautky. V úvodu vyzdvihuje B. Herbenová důležitost vztahu k přírodě, jako další bod klade sebevýchovu. Kázeň docílí dobrá vůdkyně laskavými prostředky, působením na rozum a cit. Tak vychovává skauting
8
příští občanky. Vypočítává další body činnosti skautek až k závěru, kde říká: "Zjunačky vyroste zdravá a silná matka, zachovatelka a vychovatelka národa, moudrá hospodyně a dobrá, uvědomělá občanka, tojest charakterní žena, která bude-li profesorkou, doktorkou, učitelkou, úřednicí, řemeslnicí, bude dobrou profesorkou, dobrou doktorkou, úřednicí atd., nebot je od dětství zvyklá být připravena, tj. konati čestně svoji povinnost a žít nesobecky pro dobro spoluobčanu". V této příručce najdeme zprávu o počátcích práce skautek, ale také nástin programu, popis kroje skautek i šotků, kapitoly vzdělávací. Najdeme tu však i překlad stati Olave B. P. o zakládání oddílů, informaci o "Dívkách táborové ho ohně" (která způsobila, že jsme jejich organizaci připisovaly Setonovi. Založil je však Dr. H. Gulick). Závěr příručky tvoří stati o účasti na meziná rodní konferenci v Cambridge od Lídy Syllabové (provd. Filipové - zahraniční zpravodajky 1945-1948), o mezinárodním táboře v Argeronne i kapitolku 0 společnosti a skautingu v Americe od Vlasty Štěpánové, která v té době studovala na vysoké škole sociální v USA. Z celé příručky dýchá poválečná chut budovat novou společnost. Otázky výchovy dívek jsou i mimo skauting v popředí zájmu. Když si uvědomíte, že teprve se vznikem republiky dostaly ženy volební právo (19. 11. 1919) a vdané učitelky a profesorky možnost pokračovat v pedagogické činnosti i po sňatku (za Rakouska musely odejít), že se pro ženy otevřely všechny vysoké školy a začalo se budování dívčího školství odborného, oceníte teprve úroveň práce skautek. Ročníky "Vůdce" zachovaly zprávy z valných sjezdů, zahraničních konferencí i úvahy o problémech, které jsou nadčasové. Organizačně se první skautky opíraly o muže. "Výkonný výbor pro dívčí skauting" byl podřízen náčelnictvu Svazu. Číselný poměr mužů a žen, společných oběma pohlavím, se řídil počtem oddílů chlapeckých a dívčích. Je zajímavé, že Svaz slovanských skautů a skautek, založený v r. 1922, skautky v názvu organizace uvádí, zatímco v domácí organizaci jsme si počkaly až do první poloviny třicátých let. Počet dívčích oddílů nebyl nijak závratně vysoký. V r. 1922 bylo 57 dívčích oddílů se 455 členkami. V r. 1929 měly skautky 94 oddíly a 6 rojů šotků (celkem 1997 členek). Skautky se samozřejmě účastnily oslav desetiletí skautingu u nás v r. 1922 (29. 6. - 2. 7. 1922). Při těchto slavnostech s mezinárodní účastí byl založen 1 "Svaz slovanských skautů a skautek", který vydá i několik čísel representačního časopisu "Le Scout Slavě" a má v plánu uspořádat slovanská jamboree. Naše první skautky musely vždycky hájit svůj program. U Em. Milčicové čteme, že jim bylo v prvních létech vytýkáno, že kopírují skauting chlapecký. "Nechtěly jsme vypustit z dívčího skautingu ku příkladu táboření, nebot jsme věděly, že jest jedním z nejúčinnějších prostředků výchovných. Nemohly jsme
9
tedy vypouštěti mnoho z programu chlapeckého, spíše přidávat vzhledem k budoucím úkolům nám svěřených dívek. Nelišil se tedy dívčí skauting od chlapeckého výběrem látky, nýbrž způsobem provádění. Hoch od přírody jest svou povahou bojovník a ochránce, dívka hospodyní a matkou. Kdybychom vychovávaly mládež ve společných oddílech a na společných táborech, nastala by i zde, jako v celé naší společnosti, kde se zdánlivě uznává rovnocennost práce, dělba práce. Tomu však chceme zabránit, nebot chceme vychovati ženu samostatnou, silnou a obratnou, vědomou si svých povinností, připravenou na všechny úkoly, jimiž ji život překvapí." Již v r. 1925 se plánovala dívčí LŠ (M. Smítalová, 1969). Uskutečnila se však až od 4. do 14. srpna 1926 na Moravě pod vedením zpravodajky náčelnictva Lídy Sobotové. Z Čech bylo 14 kursistek, z Moravy a Slezska 7. Kromě Lídy Sobotové zde přednášely i sestry M. Januštíková s PhMr. Viola Králová (obě nositelky Stříbrného trojlístku z r. 1969). V r. 1927 se konaly již dvě školy - na Adamitském ostrově u Příběnic. První vedená L. Sobotovou byla "pokračováním" školy z r. 1926, druhou vedla Em. Milčicová. Odznakem absolventek DLŠ byl bronzový trojlístek s iniciálkami DLŠ - dívčí lesní škola. Deník z r. 1926 je v pozůstalosti L. Sobotové. Školy v r. 1927 se zúčastnilo i sedm Jihoslovanek (náčelní Ljuba Štrboja). Ze školy vedené Em. Milčicovou v r. 1927 mám deník své matky, která od tohoto roku vedla až do vypuknutí druhé světové války oddíl a dívčí sbor v Hradci Králové. V r. 1927 "vstoupila" tedy do života naší rodiny sestra Milčicová a byla nám oporou stejně jako všem těm bezejmenným obětavým vůdkyním po venkově, které bez nároků na vyšší funkce pracovaly soustavně s dětmi. Ve "Vůdci" je pravidelná dívčí hlídka, ale autorek není mnoho. Opakují se jména sester Mladějovských', Renée a Miry, L. Sobotové, L. Syllabové, jména další jsou pro nás dnes jen jmény. Ohromnou událostí v životě Svazuje Slovanské jamboree v r. 1931. Tisíce skautů a skautek, 1.500 Poláků, 300 Jihoslovanů a zástupců jiných států vytvořilo průvod, který prošel Prahou od náměstí Míru až na Hrad, kde Protektor Svazu prezident T. G. Masaryk přijal naše i zahraniční představitele skautských organizací a pronesl z balkónu slova, která se citují dodnes (”Akceptuji plně váš program ..."). Tábory ve Stromovce, závody, výstava i slavnostní ohně poznamenaly nadosmrti všechny, kdo se jich zúčastnili. A mezi šíastnými jsme byli i my šotci z České Třebové.
*
*
10
*
Zdrojem informací o činnosti z této doby jsou referáty Em. Milčicové, B.Herbenové a později (od r. 1932) A.Fleischerové z valných sjezdů. Mezi autorkami článků se v prvních letech nejčastěji objevuje jméno Lídy Sobotkové-Machové (zemř. 1979). Její obrázek je zachován na fotografii z propagačního tábora na Klamovce (1915). Žákyně profesora Frant.Drtiny, účastnice prvního tábora skautek (1915), vůdkyně první dívčí lesní školy, účastnice mezinárodní konference v USA (1926) i konference ve Foxlease (1930), zpravodajka náčelnictva, referentka pro šotky. Její příspěvky se nezabývají jen referáty o mezinárodních konferencích a studiemi o životě v zahraničí, ale také úvahami o společenském chování v souvislosti s organiza cí roverů a starších skautek, problematikou výchovy šotků, osvěty zdravotnic ké aj. V r. 1934 po konfliktu s náčelnictvem odchází ze Svazu. Teprve v r. 1968 jsem měla možnost se sní seznámit (poprvé jsem ji viděla v r. 1931 na Slovanském jamboree v Praze jako organizátorku závodů šotků) a doplnit její obrázek do alba našich prvních. Jméno jejího muže najdete na Hradě na desce věnované popraveným pracovníkům presidentské kanceláře. Lída Syllabová, provdaná Filipová nám zachovala podrobný popis konference v Cambridge (1922) a ve Foxlease (1924), stejně jako Dr. Renée Mladějovská o světové konferenci v r. 1928, kdy byla založena mezinárodní asociace skautek. Dr. Mira Mladějovská (1899-1969) patřila až do konce svého života mezi vůdčí osobnosti dívčího skautingu u nás. Kromě vedení pražské "jedničky" byla okresní zpravodajkou a členkou výkonného výboru Dívčího odboru. Znalost šesti evropských jazyků jen doplňovala její "snahu o harmonii ducha i srdce, stejně jako cílevědomé úsilí o fyzickou zdatnost" (Heda Kaufmannová, Skauting, ročník 27, č.4). Její příspěvky se týkaly především úvah o výchov ných problémech (úcta ke kroji, otázka autority vůdkyně, kázeň v oddíle aj.). Zúčastnila se nejen zahraničních výprav našich skautů a skautek, ale byla také instruktorkou DLŠ. Nedožila se bohužel 22.2.1969, kdy jí měl být udělen řád Stříbrného trojlístku. Vlastna Stěpánová-Koseová je této době s manželem v Zenevě. Teprve v r. 1932 se objevuje na kandidátce náčelnictva. Podle jejího vyprávění nebyla málem zvolena, protože nebylo uvedeno její dívčí jméno. Od této chvíle se ve stručných záznamech ze schůzí náčelnictva (společného s muži) objevují poznámky, že dívky navrhují změnu organizace (do této doby v názvu uvedeny nejsou). V r. 1933 vstupuje do našeho hnutí dnes zapomenutá Božena Stýblová, profesorka tělocviku a kolegyně Em. Milčicivé. Skautky mimopražské vidí jinak náčelnictvo než skautky pražské, které se s členkami náčelnictva znají. Zůstala jsem stále tou "venkovskou" a dodnes mám trému, když si na Boženku Stýblovou vzpomenu. Byla předsedkyní výchovného odboru, později místonáčelní a jako profesorka tělocviku předurčena k tomu, aby vedla lesní školy a byla 11
jednou z vedoucích organizátorek branné výchovy skautek, Vedla i tělesnou výchovu na dvou kursech v "Naší chatě". Kromě základních článků ve "Vůdci" pracovala na příručce táboření. Materiál jí zmizel a byl použit mimo naší organizaci. Její ráznost dobře doplňovala neprůbojnost Em. Milčicové. Pracovala až do likvidace hnutí nacisty. Zemřela těsně po osvobození. V Činovníku vyšel nekrolog od Em. Milčicivé a ještě za jejího života ve "Skautce" dopis pro ni s oceněním její činnosti. V r. 1934 se v referátu E.Milčicové na valném sjezdu dočítáme, že "pracujeme na nových stanovách, kterými máme nabýti rozšíření našich dosavadních práv, ovšem i povinností". Brožuru s novým zněním stanov, slibovanou na sjezdu, nemáme. Ale ve "Vůdci" č. 9-10, roč. XIV. se poprvé setkáváme s názvem "Svaz Junáků - skautů a skautek R.Č.S. v dopise Dr. E.Beneše, kterým reaguje na své zvolení starostou Svazu. Teprvé v č.l roč.XV. čteme "Vůdce - Orgán náčelnictva Svazu junáků - skautů a skautek RČS." Důležitým mezníkem se stal rok 1935, dvacetiletí dívčího skautingu u nás. V té době bylo 5 705 skautek, 572 šotků, 27 junaček (st.skautek), 104 oldskautek. V tomto roce doplňují skautky slibový odznak podleženým tmavomodrým trojlístkem jako doklad členství ve Světové asociaci skautek. Pohlednice vydaná k tomuto jubileu je zachována ve Světové kanceláři a její reprodukce se objevila v r. 1990 v evropském časopise Eurofocus. Před pozadím obrysů Hradčan stojí skautka a šotek v kroji. Pohlednice je doplněna slibovým odznakem s trojlístkem. Oslavy byly velkorysé. Číslo časopisu Skaut-Junák bylo věnováno jubileu a posíláno do světa s francouzským resumé. Slavnosti o Svatodušních svátcích se konaly pod patronátem Hany Benešové. Závody, vypracované brněnskou župou, se lišily od závodů dnešních. Začaly v zimě: v přírodě (pozorování, hvězdářství) a v místnosti (zde byla např. soutěž ve vázání ozdobných uzlů a soutěž "pohotovosti v řeči"). Zdá se, že právě tato disciplína by stála za "vzkříšení". Z šestičlenného družstva si soudci vybrali dvě skautky a určili předmět, o kterém musely závodnice hovořit. Nechyběla Setonova hra, 30 otázek z vedení domácnosti, ranní cviky. Na jaře se konaly závody v přírodě s obvyklými disciplínami včetně šití. Na podzim se potom závodilo o nejlepší vlajku, deník, fotografie, vyrobené užitkové předměty. Zajímavé je, že byla zařazena i soutěž v poznávání léčivých bylin a v umělec kém projevu. Šotci závodili ve vaření, škrábání mrkve (1 kg), Kimově hře, skocích přes švihadlo, v přišívání knoflíků, "krmení obra", metání kroužků. V závodech "ideových" museli zazpívat 3 písně, zatančit dva národní tanečky, každý člen šestky musel recitovat, soudcem určený šotek vyprávěl pohádku. K závodům patřilo i vázání šátku. 12
V tomto roce byla zemskou náčelní českou jmenována Vlasta Koseová a moravskou náčelní Marie Januštíková. Ještě jedna důležitá událost se musí zaznamenat. Byly to Tábory slovanských skautů a skautek v Polsku. Konaly se od 12.7. do 20.7. ve Spae. Po ukončení tábora byl zorganizován zájezd do Varšavy a k moří do Gdynie se zastávkou v Toruni a v Poznani, při zpáteční cestě v Krakově a ve Věličce. Představa možnosti zúčastnit se slovanského jamboree byla prostě okouzlující. A s tím okouzlením jsme se i vrátily (či vrátili), ačkoliv Evropa už byla jinde než v r. 1931, kdy se podobné setkání konalo v Praze. Oficiální politika Polska se diametrálně lišila od naší. Proto na tzv. Slovanském jamboree byla i veliká výprava skautů maďarských, dokonale státem vybavených, ale stejně dokonale reprezentujících svým vystupováním. Na výstavbu tábora jsme kromě dřeva vezly všechno s sebou. Vařilo se jako na táboře z potravin, které nám byly přidělovány. Styk s polskými skautkami byl velikou radostí. Rozuměly jsme si! Náš oddíl obohatil "repertoár" o novou táborovou písničku, která se světluškám líbí i dnes. Když si vzpomenu na tato léta, jak jsme je prožívaly v oddílech, jak jsme se rozlétávaly po světě a bezmezné věřily, že svět nepřipustí vznik nové války, je mi znovu tak smutno, že se to do vyprávění o skautkách nehodí. Branná výchova se zavádí do škol, branná výchova se začleňuje do programu oddílů. Skautskému výchovnému systému se důvěřuje, skauti jsou označováni za organizaci, nejlépe se hodící pro tuto výchovu. Na Hlavním stanu 1.12.1935 přihlašuje Marie Januštíková k branné výchově i skautky. Jejich výcvik půjde jiným směrem. Na ně by padla v případě války starost o ztracené a opuštěné děti. Ony musí umět postavit přístřešky, uvařit kdekoliv a za jakéhokoli počasí, ovládat první pomoc, signalizaci, navázat spojení polním telefonem. Na tento referát navazuje i příspěvek Boženy Stýblové. Zemská náčelní Marie Januštíková byla zároveň "župním zpravodajem" župy Masarykovy (skautky měly zástupkyně). Její majestátní postava, organizační schopnosti a vysoké společenské postavení jí vyneslo mezi přáteli titul "markraběnky moravské". Vlasta Koseová vyprávěla s humorem, jak jejich první setkání bylo vlastně střetnutím. VI. Koseová jí vytkla, že nosí chlapecký klobouk. (V něm je i na fotografii v albu nositelek Stříbrného trojlístku, jak je shromáždil br. náčelník R. Plajner). Poprvé jsem ji viděla v r. 1933 na sjezdu v Hranicích na Moravě. Skautík-páže za ní nosil rozkládací plátěnou stoličku. Když s někým mluvila, sedla si na tuto stoličku. Kolikrát jsem si na tuto organizační prozíravost na našich setkáních vzpomněla!
Na jubilejním valném sjezdu 22. a 23. 2. 1936 zdůrazňuje zahraniční zpravodajka VI. Koseová, že výkonný výbor skautek "v době, kdy na všech stranách zuří vypjatý nacionalismus, chtěl upozornit skautky na jejich světové sesterství. Proto podal u příležitosti oslav dvacetiletí dívčího skautingu návrh, aby skautky nosily svůj slibový odznak na modrém trojlístku (mezinárodní odznak skautek)." Vzdáleny od kruhů, které viděly zblízka, co se na nás valí, jsme pilně chodily do kursů první pomoci a žily v radostech nad každým dopisem ze zahraničí. Rok 1937 přinesl skautkám veliké vyznamenání. Byla jim světovou asociací svěřena příprava mezinárodní lesní školy. Čteme-li vzpomínku A. Fleischerové ve Skautkce z r. 1947, vypadá všechno daleko jednodušší než v referátu VI. Koseové z těchto let. Vůdkyní školy byla zahraniční zpravodajka VI. Koseová, hlavní instruktorkou Miss Bewlwy, vyslaná světovým ústředím. Instruktorkami byly Emilie Milčicová, Božena Stýblová, Marie Januštíková, Karla Můlnerová, Dr. Mira Mladějovská, předsedkyně dívčího odboru Anna Fleischerová. Cs. instruktorky odevzdaly do 1. 4. sylabus svých přednášek, aby "mohly být předloženy, rozmnoženy a odevzdány cizím posluchačkám". Miss Parm z Norska vedla denní úvahy "Skautské ideály a životní praxe". Skautky polské organizovaly terénní hry. Škola začala vlastně v Praze, kde zahraniční delegátky přijal primátor. Navštívily také Lány, kde*se setkaly s Dr. Alicí Masarykovou. Škola se konala blízko Zlína. Moravská náčelní M. Januštíková ji připravila dokonale. Program byl ještě zpestřen výlety (Luhačovice, Vlčnov). Zlínský časopis o škole referoval. Zdůraznil význam dívčího skautingu pro výchovu dívek a žen. Ale neuměl docenit význam nových přátelství, které se na těchto setkáních uzavírají. Únorový valný sjezd 1938 (26. a 27. 2.) nás "venku" překvapil. Místo Emilie Milčicové byla zvolena do čela skautek Vlasta Koseová, od r. 1935 zemská náčelní, pro nás pak především zahraniční zpravodajka. Kolikrát jsem vzpomínala na slavnostní táborový oheň v Čemošicích 1945, který zapalovala od východu Dr. Anna Berkovcová, od jihu Emilie Milčicová, od západu Vlasta Koseová a od severu vůdkyně školy Dr. Růžena Vančurová, tolikrát jsem cítila stísněnost, která nás přímo dusila při zprávě o výměně náčelní. Vlasta Koseová byla pro nás "ministryní zahraničí, zatímco Milka Milčicová představovala oporu v našich všedních starostech. Svým povoláním profesorky tělocviku byla předurčena ke své funkci. Její neokázalé vystupování jí získávalo sympatie, takže se jí podařilo vytvořit skupinky obětavých vůdkyň. Lesní školy za jejího vedení učily nejen metodice plavání, atletických disciplín a zařazování tělesné výchovy ve skautském oddíle vůbec, ale daly každé účastnici i výcvik tábornický. Milka ovládala 14
veškerou techniku táborových prací včetně kuchařských specialit zálesáckých. (Podle deníků z DLS vidíte, že nechybělo nic z programu, který máme na školách dnešních.) Milka působila po r. 1945 jako instruktorka na mnoha dívčích lesních školách. Při obnově skautingu v r. 1968 byla mezi prvními, které byly vyznamenány řádem Stříbrného trojlístku. Měla radost z něho stejně jako z našich pozdravů, které jsme jí posílaly, ze všech setkání a škol. Opustila nás 29. prosince 1969. Když jsem se ve zkratce rozepsala o Milce Milčicové, nebude vadit, doplníme-li i několik údajů o Vlastě Koseové, vůdkyni I. dívčího oddílu, již v r. 1915 byla zvolena zapisovatelkou dívčího odboru. Oddíl vedla do r. 1919. Tehdy byla zvolena pražskou zpravodajkou. Po studiu na vysoké škole speciální v USA byla sedm let s manželem v Ženevě. Po návratu se stala členkou náčelnictva, zahraniční zpravodajkou, zemskou náčelní,členkou světového výboru (1936) a v únoru 1938 náčelní. (Vzpomínky na Dr. Berkovcovou i obě náčelní najdete ve sborníčku vydaném k 75. výročí prvního tábora skautek.) Únorový valný sněm je vlastně vyvrcholením činnosti Svazu junáků-skautů a skautek R.C.S. a labutí písní mírového života svobodné republiky. Naposledy zde referuje A. B. Svojsík. Sestra Milčicová, předsedkyně dívčího odboru, nabádá, aí sestry nekopírují jenom chlapecký skauting, ale chápou výchovu dívek podle psychologických základů a specifických úkolů pro život budoucích žen. Kdyby nám byl tehdy někdo řekl, že v prosinci téhož roku se sejdeme na mimořádném valném sjezdu, který bude jednat za naprosto jiných podmínek - v okleštěné republice, vydané na milost a nemilost nových pánů Evropy, těžko bychom uvěřili a pokládali ho za "panikáře". A přece to přišlo. Vznik "druhé republiky" znamenal popření demokratic kých ideálů, v jejichž uskutečnění jsme věřili. Na 10. a 11. 12. 1938 byl svolán Mimořádný valný sjezd spojený s tryznou za zakladatele našeho skautingu A. B. Svojsíka (17. 9. 1938). Časopis "Vůdce! zachoval přesný zápis z tohoto jednání. Sjezd schválil úmluvu mezi Svazem junáků-skautů a skautek s autonomní svazovou organizací Ústředí katolických skautů v zemi České a Moroavskoslezské. Prvním bodem této úmluvy bylo: SJS a S RČS a ÚKSM vytvoří společně se Svazem Švehlových junáků a po případě s Junáka Volnosti nový spolek, v němž zmizí dosavadní rozdíly mezi SJSSRČS a autonomními organizacemi a v němž si budou všichni členové rovni co do práv i povinností. Název nového spolku budiž "Junák". Spolek bude ustaven pod záštitou strany Národníjednoty. V hlavním stanu bude zřízen odbor duchovní služby. Ke slibu bude připojena povinná doložka "Tak mi pomáhej Bůh". 15
Skautkám (bylo jich tehdy 8.276, šotků 782, junaček 103, oldskautek 152) přineslo nové organizační úplnou samostatnost. Vlasta Koseová dovedla z diskriminace žen (v pojetí Hitleijugend) udělat výhodu. Řekla tehdy: 'Vdobě, kdy bylo proneseno tolik povrchních hesel a starých hesel proti ženám, dostává se nám úplné samostatnosti, nebot skautská praxe ukázala, že ani v nejhorších dobách nemůžeme vyloučiti ženu z práce na veřejnosti... Na četných schůzích, které předcházely tomuto sjezdu, jsem s radostí viděla, jak činovníci Svazu vpravdě bratrsky pochopili, že další rozvoj dívčího skautingu záleží na samosprávě dívčí větve a jak pracovali, aby nám tuto samostatnost zajistili. Vždyt jen tehdy, mají-li činovníci a činovnice stejnou osobní odpovědnost za skautskou činnost ve svém oddíle nebo okrsku, je dán zdravý základ dalšímu vývoji ..." Za zvláštní zmínku stojí také diskusní příspěvek VI. Koseové v debatě o vztahu k mezinárodnímu ústředí: "Dívčí mezinárodní výbor má v této věci stanovisko jasné. Závisí-li skauting v kterékoliv zemi a jakýmkoliv způsobem na jedné vládnoucí politické straně, není považován za skauting v pravém smyslu slova. Proto se nemluvilo nikdy ani s Hitlerjugend ani s mládeží Sovětského Ruska. Poněvadž se ale v poslední době množí podobné případy, skauting je pod patronací politických stran i v Rumunsku, Maďarsku a Polsku, byl dán návrh, aby tyto organizace tvořily sdružené celky. Česko-Slovensko by tudíž připadlo do této vedlejší skupiny a nebylo by právoplatným členem mezinárodní skautské organizace." "Vývoj" šel přes lednový sjezd, kdy byl zvolen velitelem "funkce starosty se zrušila, profesor J. Charvát dostal titul "čestného velitele") Junáka pplk. gen. štábu Václav Vlček, kterého po jeho abdikaci vystřídal ve funkci Dr. Bohuslav Řehák (odvezený v září téhož roku s prof. Dr. J. Charvátem do Buchenwaldu). V čele "junáckého kmene" stojí Dr. Rudolf Plajner, "dívčího kmene” Vlasta Koseová. Místonáčelníci a místonáčelní reprezentují jednotlivé organizace, které se sloučily. Zůstaňme u skautek, které nepřestaly užívat jména "skautky" s odvoláním na to, že slovo "junačka" je označením starších skautek. Sjezdu 22. ledna se Vlasta Koseová pro nemoc nezúčastnila. Její projev četla místonáčelní M. Januštíková. Končil pozdravem mezinárodní organizaci a poznámkou o nesčetných pozdravech, které ze světa dostala, i o daru (40.000 korun) pro skautky a jejich rodiny postižené odtržením hraničních oblastí. Ve 3. čísle "Vůdce" (1939) je oznámena změna názvu šotků na světlušky. V 9. čísle se dočtete, že skautky i světlušky nosí "napříště odznak bez modrého trojlístku". Jestliže se před sjednocením skautských organizací objevovaly články sester jen zřídka, najdete jich v této době hodně. A některé by stály za otištění (např. příspěvky Boženy Stýblové, předsedkyně výchovného odboru, Jiřiny Pokorné,
16
Dr. R. Vančurové, Míly Brožkové aj.). Národní katastrofa hnala všechny do intensivní práce. V r.1940 přepadli už nacisti naše letní tábory, zabavili inventář a děti vyhnali domů. Podle sdělení Vlasty Koseové (uveřejněno v rozhovoru s ní ve "Vlastě" 25.6.1969) donesl jí gestapák potvrdit připiš K.H.Franka o rozpuštění Junáka, "protože jeho členové projevili 28. října smýšlení Říši nepřátelské". Připiš byl datován 24. nebo 26. ř(jna. A to byl jediný dokument, který byl podepsán ženou jménem celého spolku, protože muži byli ve vězení.
Poslední kapitola Broučků říká, že "byla zlá zima". U nás a v celém světě byla válka, byla zlá válka. Sotva jsme oplakaly mrtvé a přivítaly všechny ty, kteří se vrátili z koncent račních táborů a front, daly jsme se do práce. Vzpomínat na dobu po osvobození v r, 1945 je pro mne vzpomínat na "zlatý věk" dívčího skautingu. Ze žalu nad popraveným mužem zešedivělá Vlasta Koseová se ujímá vedení obnoveného dívčího kmene Junáka. Myslím, že stojí za uvedení zkrácená zpráva, kterou uveřejnila o naší činnosti mezinárodní ročenka. "Skautky obnovily činnost v r.1945. To však neznamená, že nepracovaly během války; mnoho oddílů se scházelo doma a skautky se připravovaly na okamžik, kdy si zase obléknou kroje. Skautky udělaly mnoho práce v nemocnicích, kuchyních pro lidi bez přístřeší a na železničních stanicích, kde projížděly vlaky s lidmi, navracejícími se z Německa. V Praze během těchto dní připravovaly 35.000 jídel denně. Ústředí nestačilo registrovat staré oddíly a organizovat nové, protože děti, které slyšely od starších sourozenců o skautingu, chtěly být také členy. První rádcovský kurs byl pořádán už v květnu 1945; místo bylo pro 80 dívek, ale hlásilo se jich 270! Nevyzývaly jsme skautky, aby tábořily, ale žádaly jsme je, aby pomáhaly při senoseči a při žních. V červnu 1945 jsme zahájily první kurs pro Vedoucí ■ v budově. V tomto kurse bylo 120 účastnic, v druhém 130. Po celé republice se konaly kursy a školy." Divíte se, jak to bylo možné? Vždyt jsme měly holé ruce, sem tam nějaký stan v soukromém majetku, vybavení táborové kuchyně byl jen sen.
17
A přece kursy byly! Budova, o níž mluví referát v mezinárodní ročence, byl hotel "Steimar" v Čemošicích. Přiznám se, že jako "novopečené" tajemnici mi šla hlava kolem, když jsme viděla, co znamená převzít objekt, kterým prošla armáda. Ale díky nezapomenutelné Fanynce Javůrkové (členka náčelnictva, hospodářka lesních škol v tomto období i v období 1968-1970) i to se zvládlo a kursy v Čemošicích (Dr. Růžena Vančurová, zástupkyně VI. Litochlebová) i oblastní škola v r.1946 (vl. Litochlebová, zást. VI. Páleníková) nám vychoval veliký počet oddaných vedoucích. Nepředstavitelné kouzlo, umocněné návštěvami a přednáškami Dr. A. Berkové, Vlasty Koseové, Milky Milčicivé a mnoha dalších hostů, poznamenalo všechny, jak jsme si nedávno ověřila v životopise starostky Dr. D. Burešové, který psala pro Svojsíkův oddíl. Ve snahách o sjednocování mládeže jsme se po únavných diskusích stali kolektivním členem Svazu české mládeže s výchovnou i hospodářskou autonomií. Ke skautům, kteří v r.1939 utvořili "Junáka", přibyli i skauti DTJ (dělnických tělocvičných jednot). Doložka "Tak mi napomáhej Bůh" se stala doložkou dobrovolnou. Sněm v r.1946 zvolil jako starostu Dr. Velena Fanderlika, který byl příslušníkem britské armády. Obnovilo se "zemské zřízení". Zemskou náčelní českou byla zvolena Dr. Růžena Vančurová, moravskou Jiřina Pokorná, slezskou Jaryna Štěpánková. Na Slovensku byla náčelní Lýdia Jurajová, s kterou jsme se znaly po mezinárodní LŠ ve Zlíně v r.1937. Svět se nám opravdu šířil před zraky, jak jsme zpívali v mezinárodní hymně. Americké skautky nám brzy poslaly první zásilku s pomocí. Dostaly jsme i psací stroj, příbory pro LŠ, pokrývky, literaturu a balík knoflíků ke krojům, na něž měla látka teprve přijít. Při nedostatku pomůcek jsme si pomáhaly materiály rozmnoženými. Překlad her amerických skautek se objevil hned na podzim 1945 (přel. VI.), skautka postižená obrnou zpracovávala náměty pro schůzky, které připravo vala v bodech a do krčské nemocnice vozila jedna z těch "bezejmenných" absolventek DLŠ M. Milčicové. Měsíčně jsme je rozesílaly pro 1.500 vedoucích. Vyšly nám dva díly "První pomoci dívčím skautským oddílům", které se netýkaly zdravotnické první pomoci, ale obsahovaly hlavní zásady velení dívčích oddílů. J. Vopršálová přeložila hry anglických šotků. Vedle rozmnožovaných materiálů začal vycházet čtrnáctideník "Skautka". Doufám, že si Helenka ..Zárubová přečte, jak jsme jí byly vděčny za to, že podlehla naléhání VI. Koseové a stala se nejprve redaktorkou a později vedle Svatky Červenkové - Rakošanové zodpovědnou redaktorkou tohoto časopisu, kterému dovedla vtisknout pečet své osobnosti. Nemohu pochopit, že na skautských výstavách, které se pořádají v různých městech, se obvykle vůbec neví o tom, že tento časopis existoval, kupoval se a byl čten. Jsem přesvědčena, že mnoho příspěvků by zaujalo i dnešní dívky. Dočetly jste se tam nejen
18
o událostech ve skautském světě, ale pravidelně se tam objevovaly zprávy o knihách, filmech, slavných spisovatelích, skladatelích i zajímavostech z přírody. Náměty pro rukodělné práce se střídaly s překlady pohádek i hrami, když nemluvím o adresách pro dopisování. Při pročítání časopisů zahraničních skautek se mi často po té naší "Skautce zasteskne. Poválečný časopis pro vedoucí se nemohl jmenovat "Vůdce". Dostal jméno "Činovník" (šéfredaktor Dr. Karel Průcha) a přinášel kromě oficiálních usnesení náčelnictev a ústřední rady i teoretické články. V rubrice "Náčelník hovoří" a "Náčelní hovoří" máme sérii měsíčních úvah od VI. Koseové. V předválečných ročnících "Vůdce" kromě zásadního článku o dívčím skautingu z r. 1920 máme jen její referáty z Hlavních stanů a Valných sjezdů (ve vzpomínkovém čísle "Jak jsme začínali" příspěvek Vlasty Koseové není). Tato poválečná poselství jsou rozbory problémů nadčasových. Když už mluvíme o tisku, nemůžeme zapomenout ani na "Skautské umění kuchařské" napsané Fančou Buršíkovou. Jako žena Bohuslava Buršíka (vzpomeňte na dvanáctiletého Slávu Buršíka - instruktora na prvním táboře Sasanek!) se stala příbuznou Vlasty Koseové. Jestli byste chtěly postavit vedle sebe dva protiklady, posloužily by nám nejlépe tyto dvě ženy. Vlasta Koseová byla drobná, štíhlá, s vypěstovaným smyslem pro organizaci a řád a se zábranami mluvit o svých trápeních. Fanča naopak byla baculatá, naprosto bezprostřední, ochotná se rozdělit o poslední sousto. Rozuměla instinktivně lidem. Smysl pro řád jí však chyběl. Její laskavost a obětavost by neměla být zapomenuta. Stejně jako jsme se zmiňovaly o některých sestrách z období před druhou světovou válkou, je třeba uchovat v paměti i některá jména z poválečného náčelnictva DK. Marie Záková, místonáčelrtí, přišla mezi nás v r. 1939. Ve válce organizova la pomoc pro ty, kteří prchali před gestapem i pro opuštěné rodiny. Až do r. 1948 byla ředitelkou kanceláře ústředí. Aničku Moravcovou, náčelní předválečné organizace katolických skautek, mnoho z nás pamatuje. Tato obětavá a laskavá žena se ujala vedení skupiny světlušek. Podílela se na přípravě příručky pro vedoucí světlušek vydané v r. 1947, i když materiál byl pod vedením B. Stýblové shromážděn již před válkou. Výslpikcm neuvěřitelné píle A. Moravcové byla kniha "Výtvarné práce výchovné" (vyd. 1947). Její obětavost pokračovala ještě v r. 1968, kdy opět připravovala programy schůzek pro světlušky a sestavila soubor her pro skautky a světlušky. Kromě toho zpracovala do skript pro vůdcovské zkoušky kapitoly o světluškách. Vedla po válce zemskou LS pro vedoucí světlušek. Uspořádala také zpěvník pro světlušky.
19
Anka Filipová! Vůdkyně DLŠ, oblastní velitelka, později místonáčelní, ale kromě toho vzor ženy a matky. Brácha (doc. MUDr. L. Filip) a Anka byli živoucím příkladem, jak může a má vypadat manželská dvojice. Jejich děti byly tak skautské, že i ony (stejně jako jejich rodiče) říkaly rodičům (prarodi čům) "Brácha a Anka". Kdo by nevěřil, může se zeptat Náši Brázdilové-Filipové. Předsedkyní organizačního odboru byla Olga Remešová. (Členky jejího oddílu dosud pracují.) Vydání krojových předpisů z této doby ještě nebylo překonáno. Zemřela v r. 1974. Těžko si ji představit bez Ely Hůrkové (provd. Boušové), okrskové velitelky a "skupinářky" pro starší skautky. Obě byly skautky ze "staré školy" a bylo na ně absolutní spolehnutí. Předsedkyni hospodářského odboru Marii Havelkovou málokdo pamatuje. Byla to rozšafná ekonomka. Kromě v Junáku pracovala i v Ústředí hospodyň. A oblíbená Běla Divišová? Předválečná tajemnice skautek snad nikoho na světě nezarmoutila. S klidem a dobrou náladou vyřizovala nezbytnou agendu. Dožila se jako členka náčelnictva před 20 lety mezi prvními řádu Stříbrného trojlístku. Zemřela devedesátiletá (1979). Brno bylo kolektivem nezávislým na Praze. Před válkou tvořil opěrným bod i pro skautky Velen Fanderlik, jak na titulní stránce výborné příručky "Dívčí tábor a jeho vedení". Jiřina Pokorná, zemská náčelní moravská, byla také autorkou odborných zkoušek pro skautky a pověřená redakcí nové příručky. Bohužel tuto příručku se nepodařilo do r. 1948 vydat a rukopis se ztratil. Jiřina Pokorná byla také vůdkyní ÚLS. Brněnské "Juliette Low Girls", které se zúčastnily seminářů v "Naší chatě", jsem osobně neznala. Pídila se po nich však v r. 1973 Cigogne - Mile Cuénod z "Naší chaty". Vlasta Stefanová i Jula Marková však byly již mrtvé. Nositelkou řádu Stříbrného trojlístku se v r. 1969 stala Emilie Foitová, matka bývalé slezské místonáčelní Miluše Widermannové - Perunky Milu, která nedávno obohatila náš archiv svým hudebním "uvítáním" Lady B. P. v Brně 1946. ILS v Zubří (1991) začínala denně znělkou od stejné autorky.
*
*
*
Oslavy 22. února 1946 byly velkolepé. Scénka s pozdravy zahraničních skautek s větévkami stromů, typickými pro jejich vlast (scénku znáte z programů schůzek) tvořila úvod programu slavnostního matiné ve Vinohradském divadle. Matiné režírovala Míla Mellanová, režisérka divadla pro děti. V nakladatelství VI. Zikeše v Karlově ulici byla uspořádána výstava mezinárodní skautské literatury. K jejímu otevření, kterého se zúčastnila paní Hana Benešová, náměstkyně primátora Růžena Pelantová, paní Fierlingerová, žena ministerského předsedy, Dr. Alice Masaryková aj., vydal VI. Zikeš jako 20
neprodejný tisk knížečku s výroky obou našich prezidentů o skautingu, poselstvími světové náčelní, předsedkyně světového výboru, ředitelky "Naší chaty", naší náčelní a přehledem, jak se slavily 22. únory u nás. Je to ona "modrá knížečka" s trojlístkem a dvěma dřevoryty Maria Strettiho (skautka s vlajkou a Staroměstská radnice v plamenech), kterou mají v knihovničce opravdu jen ty nejstarší. Rok 1946 byl i rokem pořádání světové konference, kde byla Vlasta Koseová zvolena místopředsedkyní světového výboru a předsedkyní výboru evropského. Dvě první poválečné "Juliette Low Girls" se zúčastnily semináře v "Naší chatě": Jarka Bělohoubková, provdaná Pešková a Táňa Puškárová z Bratisla vy. Hned v září 1946 navštívila naši republiku světová náčelní Lady Olave Baden-Powell. Referát o jejím pobytu u nás, napsaný jeho organizátorkou Helenou Smitkovou v Činovníku (H. Smitková byla již v r. 1930 členkou náčelnictva), je svědectvím o nadšení, s jakým byla Lady B. P. všude přijímána. Kromě devíti oblastních LS se konala v tomto roce na úrovni oblastní LS také odborná škola pro oblastní a okrskové instruktorky lehké atletiky a her (prof. V. Burgerová) a dvě zemské lesní školy (česká vedená Dr. R. Vančurovou a moravská vedená Jiřinou Pokornou). Novinkou byla ZLS pro vedoucí světlušek (A. Moravcová). Dnes jsme se ještě nedostaly na úroveň těchto let. V čele jednotlivých odborů v zemích i y ústředí jsme měly daleko větší počet činovnic. Svědčí o tom i referáty, studie a články v Činovníku. Vlasta Koseová v jednom osobním dopise napsala, že "byla pouze tmelem", práci že konaly jiné (citováno ve sborníčku k 75. výročí skautek). Ten "tmel" byl však tak dobré kvality, že dodnes "drží". Spolupráce se Slovenskem byla dokonalá. Všechny náměty pro práci, články pro Skautku i Činovníka jsem posílala Lýdii Jurajové, náčelní slovenských skautek. Z Bratislavy obdobně chodily zprávy nám. Jak jsem se již zmínila, příručka pro skautky byla projednávána na každé schůzi ústředního náčelnictva. S okruhem mladších spolupracovnic jsme se v té době pustily do příručky pro veřejná vystoupení, kde jsme shromáždily příklady scének a recitačních pásem pro skautské slavnosti i táborové ohně. Materiál byl sebrán z celé republiky. Jako úvod byly teoretické kapitolky o nácviku recitace, zpěvu, dramatizace, loutkového či maňáskového divadla. Skoda, že tato příručka již nevyšla! Rok 1947 se v mých vzpomínkách dostal jen do kapitoly o mezinárodní organizaci.
21
Jsem si vědoma, že v tomto přehledu není zdaleka všechno, co by mělo být pro paměř budoucím zachováno. Léta od r. 1945, která jsem svou prací pomáhala naplňovat, nejsou tak podrobně popsána jako období předválečné. Až budu ve skautském "důchodu", vrátím se k doplnění všech mezer. Bratr náčelník Plajner, na jehož vztah k dívčímu kmeni neustále vzpomínáme, neboi to byl vpravdě vztah partnerský, se zabýval podrobně historií skautek. Mimo jiné soustředil i životopisy a vzpomínky sester, vyznamenaných řádem Stříbrného trojlístku. Únor 1948 udělal tečku za naší činností. Špalírem mládeže, která přišla obsadit naše ústředí, jsem odnesla mezinárodní vlajku - dar Velena Fanderlika z podzimu roku 1945. V ústředí zůstaly ovšem všechny věci darované americkými skautkami naší organizaci.
*
*
*
Po letech, kdy proběhlo mnoho procesů se skautskými činovníky, a roky, které naši členové strávili ve vězení jsou teprve dnes sčítány, sešli jsme se po dvaceti letech znovu. Psal se rok 1968. Pro vás mladé je to dávno a pro nás, které jsme tuto dobu prožily, jako včera. Už vyšlo mnoho úvah o tomto čase. Bylo vysloveno mnoho pochybností o náplni našeho tehdejšího programu. Studují se zápisy schůzí ústřední rady, uvažuje se o tom, co mělo být řečeno atd. Dovolím si zde napsat, že toto období mělo pro dívčí skauting ohromný význam a nebýt ho, neměly bychom se dnes o koho opřít. Začínaly jsme tehdy ještě s velkým počtem zkušených činovnic. Vlasta Koseová, Anka Filipová, Olga Remešová, Anička Moravcová, Marie Smítalová, Růženka Řeháková, Fanynka Javůrková, Běla Divišová, Milena Šedivá, Míla Brožková a další. Není příjemné si uvědomit, že už tak málo sester může potvrdit, že jsme prosily sestru náčelní Koseovou, aby zůstala v čele DK. Odmítala stejně jako Anka Filipová. Sněm Junáka zvolil náčelnictvo nové, s věkovým průměrem daleko nižším než mělo náčelnictvo chlapecké. Na kandidátce se objevila jménA Dr. J. Šrámkové, která s J. Zikánem v pražských "Psohlavcích" připravovala znovuzrození Junáka, objevuje se jméno Ing. Anny Machové, Dagmar Bednářové, velitelky Jiráskovy oblasti, Ing. Věry Moravcové z VysokéhO Mýta, Jany Pfeifferové, obou našich "Juliette Low Girls" - prof. dr: Jarky Peškové a Majky Černě, MUDr. Dany Dvořákové-Filipové, Evy Průšové-Filipové, Nataši Brázdilové-Filipové, Aleny Tománkové, Evy Wondreysové, MUDr. J. Doležalové-Vopršalové, Vlasty Páleníkové vedle výchovných zpravodajek bývalých krajů, z nichž znáte z loňských DLŠ Karlu Lebedovou, Zdeňku Hamplovou, Zdeňku Cmelkovou, Ludvu Markovou, Majku
22
Chroustovou. Zástupkyně západočeského kraje Marie Benešová - Blaženka je nositelkou Stříbrného trojlístku. Eva Jarošová ze Zátce také ještě pracuje. Místonáčelními byly zvoleny: doc. Dr. Jarka Pešková, zpravodajka pro teorii skautingu, Ing. Anna Machová, zpravodajka pro starší skautky, Anna Moravcová, zpravodajka pro světlušky, Anna Filipová, zpravodajka pro zkoušky, Mili Králová, zprav, pro lesní školy, Ing. Věra Moravcová, Na návrh sestry Koseové a dalších jsem byla zařazena na kandidátku jako náčelní. Za zmínku stojí i vyjmenování členek UR. Místostarostkami byly: Vlasta Koseová, Anna Florianová, Marie Smítalová. Členkami Olga Remešoová, Růžena Řeháková, koopt. členka Dr. Milada Brožková. V první verzi těchto vzpomínek jsem napsala: Právě Mili Králová se svou pečlivostí a noblesností se stala zpravodajkou DLS. S trpělivostí a moudrostí vedla frekventantky lesních škol nejen po stupíncích skautských vědomostí, ale dávala jim i směrnice pro život "občanský". Dodnes dostává mnoho láskyplných dopisů od svých "žákyň". Jsme rády, že si ještě může přečíst řádky, kterými jí děkujeme. Dnes ovšem musím dodat, že Mili Králová se nedočkala vydání tohoto textu. Zemřela 29. 11. 1991. Mohla jsem je tedy jen přečíst před její rakví. Dr. D. Jarošová z Liberce se ještě zotavuje z úrazu, který utrpěla cestou z první schůze Junáka po obnovení v r. 1989. Nezapomenutelnou spolupracovnicí byla místostarostka UR Andula Florianová. Stačilo pronést návrh, připravit text a už byla nová pomůcka na světě. Nespočítáme vyexpedované programy schůzek pro jednotlivé vedoucí (připravovala Anička Moravcová a Majka Černá ve spolupráci s dalšími členkami náčelnictva, opisovala a expedovala Andula), sešitu se základními pokyny pro vedoucí včetně popisu slavností a symboliky, pověstí o hvězdách a směrnicích pro stravováni na táboře. Andula však také evidovala vůdcovské dekrety i absolventské listy DLS. Její pokus o školu pro rádkyně s výstavbou tábora byl průkopnickým činem. V této době končila 9. třída ZDŠ 15. června. Zkušenosti z této "školičky" jen potvrzovaly, co jsme tušily. Dívky neuměly vzít do ruky sekyrku ani pilu, ale co bylo horší, neměly žádný vztah ke společnému inventáři a klidně nářadí zapomínaly v lese. Také další rok se Andula odvážila s účastnicemi DLŠ ve Slavoňově stavět tábor: Byla to velká dřina a velká zkušenost. Mám obavy, že tato škola byla poslední tohoto typu. Dnes se vůbec (z mnoha důvodů, nejen časových) nemůže v programu DLS se stavbou tábora počítat. Nakonec to nejde ani na táborech s dětmi. - Vy drahé věrné, které právě teď nadskakujete, jak jsem mohla zapomenout na váš vlastnoručně postavený tábor, mi promiňte. Vzpomínám a nezapomínám. Ale vývoj jde cestou nejmenších možných nákladů a námahy, a tak sklouzáváme k táborům, postaveným s pomocí
23
rodičů a bratrů. Finanční i časové podmínky pro tábory se mění a budou se bohužel ještě měnit, jak vidíme v zahraničí, na které se tak často odvoláváme. Lesních škol bylo v té době uspořádáno 16, navíc 2 kursy (v r. 1968 dva kursy a jedna DLS, v r. 1969 sedm DLS pro vedoucí skautek, jedna pro vedoucí světlušek a jedna pro čekatelky, v r. 1970 čtyři pro vedoucí skautek, jedna pro vedoucí světlušek a jedna pro čekatelky). Středočešky v čele s Jožkou Kubáčovou dokázaly ještě po 1. září 1970 vydat Hry pro skautky (výbor her amerických skautek) a tzv. Skripta pro vůdcovské zkoušky, soubor přednášek z lesních škol. Po dvacet let jsem se neodvážila zeptat, jak dopadla tato akce finančně. Nyní jsem byla ujištěna, že opravdu všechny sestry s radostí tyto materiály přijaly a zaplatily. Události politické nás přesvědčovaly, že další sněm Junáka se těžko bude konat. Proto jsme se ani nebránily nové organizační struktuře, která zavedla systém "rad" od středisek přes okresy a kraje až k radě ústřední. V podstatě likvidovala rovnoprávnost činovnic a činovníků a zase skautky odsuzovala do éry předválečné - éry zástupkyň. Náčelnictva dívčího i junáckého kmene měla podle usnesení ústředních orgánů mít těžiště ve výchovné činnosti. Spojkou s kraji a okresy se stali výchovní zpravodajové a zpravodajky, členové a členky příslušných rad. Z bývalých odborů organizačních, zpravodajských a hospodář ských se staly rady, spadající do kompetence ústřední rady. Jak jsem už naznačila, vrhly jsme veškerou energii do práce výchovné. Naším cílem bylo přesvědčit skauty, že jejich skautská povinnost začíná u nejbližších. V počtu členek jsme se nedostaly na úroveň roku 1946, bylo nás jen přes dvacet tisíc. Časopis "Skautka" se už také neobjevil, jen "Junák" a "Skauting" (místo Činovníka) navazoval na poválečné tradice. V r. 1969 jsme slavily 22. únor v Domě dětí na Hradčanech, kde byla uspořádána i výstavka. Vlajka s trojlístkem zase spatřila světlo světa. Komise pro řády a vyznamenání na podnět Jiřího Řeháka navrhla pro skautky obdobu řádu Stříbrného vlka - Stříbrný trojlístek. První sestry byly vyznamenány právě 22. února 1969 (Vlasta Koseová, Emilie Milčicová, Marie Januštíková, Běla Divišová a Ludmila Stolbová). Nebylo možné ovšem obnovit členství ve světové organizaci skautek, protože jsme byly finančně závislé na státní organizaci dětí a mládeže, tzv. Sdružení organizací dětí a mládeže ČSR, což bylo v rozporu s mezinárodními podmínka mi. "Labutí písní" naší obnovené práce byl sraz skautek v Roztokách. Oslavu pětadvacátého roku osvobození jsme spojily s oslavou 55 let vzniku dívčího skautingu. S pomocí ochotných bratrů z NCHK, ÚR a z Roztok se mohlo sejít 1200 skautek z celé republiky. Proč v Roztokách? Protože první tábořiště skautek u Živohoště je skryto pod hladinou Slapské přehrady a v Roztokách
24
první skautky pobývaly. (Otec Vlasty Štěpánové zde byl přednostou železniční stanice.) Na Maxmiliánce tedy vyrostlo stanové město. V nádvoří zámku skautky vyslechly vzpomínky na první tábor (Vlasta Koseová, Brácha-Filip, Sláva Buršík) i poselství bratra náčelníka Plajnera a náčelní DK. Prošly se cestička mi, kudy chodily ty "naše první", navštívily Levý Hradec a památník obětí druhé světové války a zúčastnily se skautské pouti. Sluší se, abych se přiznala, jak jsem se bála slz, když každý věděl, že se loučíme? Na nádraží v Roztokách jsme se společně vyfotografovaly s oddílem skautek ze Starého Města pod Sněžníkem.
*
*
*
Jako v pohádkách zkrátíme dobu, kdy není dobře, a navážeme na fotografii z Roztok. Dostala jsem totiž novou kopii na Junáckém sněmu 29. května 1990. Je to snad dostatečný doklad toho, že jsme na sebe nezapomněly, že jsme v sobě stále nesly poselství "lásky a odvahy" a snažily se při výchově dětí vlastních i v různých organizacích, které nás přijaly, uplatňovat zásady vyjádřené naším trojlístkem. Kéž by příští kronikářka DK mohla napsat o naší dnešní práci a snaze vychovat další generaci samostatně myslících a organizačně schopných žen, že se nám to přese všechny potíže podařilo!
25
Data z historie skautingu 1902 -
Setonova The Woodcraft League of America
1907 -
První pokusný tábor organizovaný Robertem Baden-Powellem (B. B. 22. 2. 1857 - 8. 1. 1941)
1908 -
Vychází "Scouting for Boys"
1911 -
První pokusy A. B. Svojsíka (1876 - 1938) s prací v oddíle
1912 -
A. B. Svojsík vydává "Základy junáctví" (předtím přeložil "Scouting for Boys") První tábor pod Lipnicí
1914 -
Založen spolek "Junák - český skaut"
1915 -
Založen "Odbor pro dívčí výchovu skautskou" (předsedkyní Dr. Anna Berkovcová). Vůdkyní prvního oddílu Vlasta Štěpánová (provd. Koseová))
1918 -
V únoru vzniká samostatný Ženský odbor J. C. S. Předsedkyní je zvolena Bronislava Herbenová
1919 -
Založen Svaz junáků skautů RCS. Náčelníkem zvolen A. B. Svojsík, náčelní Emilie Milčicová
1938 -
Mimořádný valný sjezd (10. a 11. 12.) schvaluje, že Svaz (s autonom ními složkami katolických skautů) vstoupí do sjednocené organizace s Junáky volnosti a Svehlovými Junáky. Jméno organizace bude Junák. Organizace bude pod záštitou strany Národní Jednoty. Přijata doložka ke slibu "Tak mi pomáhej Bůh". Skautky dostávají v nové organizaci úplnou samostatnost.
1939 -
22. ledna na valném sjezdu zvolen velitelem nové organizace podplukovník gen. št. Václav Vlček, náčelníkem prof. Bohuslav Řehák, náčelní Vlasta Koseová. Prof. J. Charvát čestným velitelem. Po rezignaci V. Vlčka je velitelem Junáka jmenován Bohuslav Řehák, náčelníkem Dr. R. Plajner, náčelní V. Koseová, B. Řehák a MUDr. J. Charvát odvezeni v září 1939 do Buchenwaldu.
1940 -
Dekret o rozpuštění Junáka podepsán 28. 10. Persekuce členů.
26
1945 -
Obnova Junáka. (Kolektivní člen SČM.) Od r. 1946 velitelem Dr. Velen Fanderlik, náčelníkem Dr. R. Plajner, náčelní V. Koseoová.
1948 -
Akční výbory Junáka.
1950 -
Odstranění názvu Junák. Procesy, dlouholeté tresty pro množství činovníků.
1968 -
Obnovení činnosti Junáka (v rámci Federace mládežnických organizací) - starostou Dr. Antonín Sum, náčelníkem Dr. Rudolf Plajner, náčelní Vlasta Macková. Se Slovenskou organizací vytvořen Československý Junák, jehož náčelníkem je zvolen Dr. Rudolf Plajner.
1970 -
Ustavení jednotné dětské organizace - PO SSM. Skautské oddíly přecházejí se svými vedoucími do různých organizací - ČSTV, Svazarm, PO SSM, Svaz ochránců přírody, ČSČK, Turistické oddíly mládeže - TOM. Historická skupina zpracovává problematiku tohoto období.
1989 -
III. obnova Junáka.
1990 -
Mimořádný sněm Junáka. Starostkou zvolena Dr. Dagmar Burešová, starostou Jarmil Burghauser. Náčelníkem Dr. Václav Břicháček, náčelní DK Vlasta Macková. Se slovenským hnutím vytvořena organizace "Český a Slovenský skauting".
27
CO SKAUTKY DĚLALY PO SEDMDESÁT PĚT LET SVÉ EXISTENCE Vlasta Macková Schválilo náčelnictvo dívčího kmene Vydala Junácká edice v Praze 1992 v nákladu 1.000 výtisků Sazbu zhotovilo Skautské informační centrum Vytištěno na papíře, který věnovaly anglické skautky. ISBN 80-85209-18-7
