52
respekt.cz Ročník XVII. V 27. 12. 2006—1. 1. 2007 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč
Příliš drahé dálnice 3 V Reportáž: Vlakem do Tibetu 13 Z ráje módy k anorexii 4 V Důstojný Menzelův návrat 21 6, 18
SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE 2,50 €
Co když už nepřijde sníh
komentáře VE HVĚZDÁCH Kdybychom chtěli v Guinnessově knize rekordů zaplnit rubriku bizarností, nekrolog Saparmurata Nijazova můžeme natahovat donekonečna. U člověka proslulého tím, že zakázal kina, operu, balet, cirkus a veřejné knihovny, se to nabízí jaksi samo. Ale to bychom to vzali za špatný konec. Příběh ve čtvrtek zesnulého doživotního prezidenta Turkmenistánu totiž ukazuje, jak původní reformátor, vyzdvižený vlnou Gorbačovovy perestrojky, propadl osobnímu kultu a despocii. Ba ukazuje ještě víc – že to vlastně nikomu ve světě nevadilo, že stabilita ve jménu oné despocie sklízela uznání od Íránu přes Rusko a Evropu až
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Nejmocnější spolek světa Bráníte se marně, i vás brzy dostane
Turkmenbaši jako Saddám po USA. Tu skutečnou bizarnost vidíme až teď: místo všeobecné úlevy po smrti tyrana nastává znejistění – co proboha bude bez tatíčka Turkmenbašiho? Nijazov se k moci dostal jako pětačtyřicátník – v roce 1985 byl jmenován do čela Komunistické strany Turkmenistánu. Brzy se ovšem ukázalo, že zákonitosti moci pochopil lépe než jeho mentor. Ihned po moskevském pokusu o puč v srpnu 1991 zakazuje komunistickou stranu ve své republice, přesněji řečeno ji transformuje v Demokratickou stranu – jedinou povolenou. A pak, v době, kdy v části postkomunistického světa propukají krvavé konflikty o hranice a areály, už to jde v Turkmenistánu ráz na ráz, přitom zcela v klidu. Nijazov je potvrzen v úřadě hlavy státu většinou 99,5 % voličů. Sám si udílí titul Turkmenbaši („otec všech Turkmenů“). Jeho původně pětiletý mandát je prodlužován, až v roce 1999 parlament odhlasuje mandát doživotní. S tím se snoubí osobní kult. Po Turkmenbašim je nazváno město, školy, letiště, ba meteorit, jeho největší (šedesátimetrová) socha se otáčí vždy za sluncem, znalost jeho knihy Ruchnama je předpokladem přijetí na vysokou školu i získání řidičáku. Za to vše mají občané bezplatnou elektřinu, plyn, pitnou vodu, školství i zdravotnictví. Oficiálním náboženstvím je sunnitský islám, ale represe míří proti politickým disidentům. Podezřelí jsou mláceni, zatýkáni a „mizeni“. Když příbuzní novinářky Ogulsapar Muradové – letos v červnu zatčené, v srpnu odsouzené na šest let, v září zesnulé ve vězení „následkem špatného zdravotního stavu“ – přebírali její tělo, zjistili ránu sekerou na čele. Nicméně svět reflektuje 11. září a také Nijazovovi se hodí pocit ohrožení. V listopadu 2002 kdosi vystřelí ze samopalu na prezidentovu limuzínu. Vzápětí je zatčeno dvě stě lidí a bývalý ministr zahraničí v televizi říká: „Patřil jsem ke zločinné skupině. Nikdo z našeho mafiánského spolku není normální, jsme úplné nuly, jsme lotři, kteří dokážou jen ničit.“ Více než stalinské procesy to připomíná pokus o atentát na Saddáma Husajna v roce 1982 v Dudžajlu. Leckdo dnes – po neúspěšné válce – téměř s nostalgií vzpomíná na časy Saddámovy stability v Iráku. Jak by ta stabilita vypadala až do tyranovy přirozené smrti, a především po ní, můžeme pozorovat ve zkumavce jménem Turkmenistán. – ZP –
Hele, Pán prstenů – a na papíře! foto günter bartoš
J
e to největší a nejmocnější spolek na světě a každý rok přibývají noví a noví členové, zejména během Vánoc. Základy tohoto společenství se stavěly přibližně před pěti sty padesáti lety, i když mnozí by jistě datum jeho vzniku posunuli ještě mnohem hlouběji do minulosti. Před půl tisíciletím ale určitě začalo najednou prudce nabývat na síle a vlivu a dnes má své lidi ve všech vládách na světě, ve firmách, v nemocnicích, ve školách. A možná má své lidi dokonce u vás doma, možná jste to i vy.
Řekni mi, co čteš „Tohle je moc zajímavá kniha. Znám autora osobně a můžu to jedině doporučit. Napiš, když budeš mít chuť, co tomu říkáš.“ Nečekaný a nevyžádaný vzkaz ze vzdálených Spojených států od neznámé osoby, kterou přibližuje jen e-mailová adresa. Rukou napsané tři věty uvnitř knížky, jež přeplula půlku světa díky internetovému obchodu, jen potvrzují, že spolek je to opravdu planetární. Jde o čtenáře knih. Právě oni vytvořili tak hustou síť, že před ní téměř není úniku. Vybudovali komunity, které nejsou možná vždy propojeny on-line, ale také si rozumí. Někteří se setkávají po celém světě proto, aby si hráli na představitele jimi milovaných příběhů, jiní aby rozebírali nově odhalená fakta. Někdy stačí vědomí, že tam venku jsou prostě lidé se stejným vkusem. Příklad ze života: nudná jednání a formální diskuse s účastníky jakési mezinárodní konference vzaly ihned zasvé, když jeden Turek jménem Emre podotkl, že má moc rád knihu Gustava Meyrinka Golem. Hranice byly zbořeny, protože tu bylo něco, co je víc, než kdyby padla shoda v hudbě či oblíbeném filmu. Knihy jsou intimnější, a tudíž se stávají lepším tématem k diskusi, zároveň ale i vstupenkou do vyšší společnosti, a hlavně do světa vědění.
Hrozně mě to baví, mami
K čemu knihovny, máte Ruchnamu. foto profimedia.cz / afp
Stalo se už zvykem naříkat, že lidé se víc a víc materializují, nečtou a jen sledují televizi. Dárky pod stromeček musejí hrát, mluvit, blikat či aspoň pípat. Je to přepjaté naříkání, protože čtenářů knih je stále dost, což se ukázalo během předvánočního času, kdy se v knihkupectvích téměř nedalo hnout. Jinak by ostatně nebylo možné, aby už pátý rok za sebou v Česku vyšlo více než patnáct tisíc titulů. Při stížnostech na „neduchovní“ dobu se zapomíná, že jí předcházela éra, která pro jistotu většinu kvalitních knih nevydávala vůbec, a jak napsal ve fejetonu Sólo pro psací stroj ze 70. let disident Milan Šimečka, dávala přednost jazyku, který „mi zní jako štěrk padající do zásobníku“. Svobodná řeč se tak šířila jen prostřednictvím samizdatových knih, které se tajně přepisovaly a distribuovaly. Už roky se vede vášnivá diskuse, že knihy přežily komunismus a nacismus, ale určitě
nepřežijí internet či televizi, které potlačují chuť číst a zjednodušují myšlení na takovou úroveň, že náš mozek neunese louskání stovek stran. Obrazovky mají nepochybně negativní vliv, vždyť v závěrečném zpracování dvou let starého výzkumu Jak čtou děti? se píše, že konkurenčním médiem pro knihu je jednoznačně televizní obrazovka. „V rodinách, kde je čas u televize regulován nebo je dítě motivováno k jiným aktivitám, najdeme čtenáře častěji. Riziko, že dítě nevezme ve svém volném čase nikdy knihu do ruky, naopak stoupá v případě, že má televizní přijímač ve svém pokoji (30 % dětí) a televizi sleduje bez omezení.“ Překvapivě se ale také ukázalo, že děti využívající počítač čtou častěji než děti bez něj. Když tedy nedávno časopis Time vyhlásil jako osobnost roku všechny ty, kteří se propojují přes počítače a internet, neznamenalo to nějakou špatnou zprávu pro svět knih. Nejde o střet těchto fenoménů, ale o inspiraci v rodině. Ostatně 54 % dětí přiznalo, že je čtení knih vysloveně baví a nikdo je nemusí nutit. To vůbec není špatné číslo. Je také třeba připomenout, že filmové kasovní trháky jako Harry Potter, Pán prstenů, Šifra Mistra Leonarda či Firma vycházejí z knižní předlohy. Celuloid je tedy na papíře také závislý.
Ze Strakovky do Bradavic Ve skutečnosti dnešní doba knihám spíše nahrává. Právě internet, televize a i denní tisk přinášejí stále kratší a banálnější zprávy. Dozvědět se dnes nějaké souvislosti a náročnější informace tak lze téměř výhradně z knih (pochopitelně nepočítaje Respekt). Zejména pokud jde o historii, je četba svazků neodmyslitelná. Bez nich bychom byli stále v zajetí mýtů o naší minulosti. Třeba takový Mnichovský komplex od Jana Tesaře, Boj o hrad od Alexandra Klimka či Sudetští Němci v nacistickém státě od Wolkera Zimmermanna, to jsou namátkou tři knihy, které zásadně změnily vnímání české historie. Bez nich bychom si nikdy nepřiznali i vlastní odpovědnost za konec demokracie v roce 1938, nezbavili mýtů první republiku a lépe nepochopili německou menšinu, která tu kdysi žila s námi. Pochopitelně by tyto publikace mohly vyjít třeba i na internetu, ale čtení přes počítač není příliš příjemné. Navíc se těžko bere do vlaku, postele či na toaletu. To ale nebrání některým vydavatelům, jako je například nakladatelství Libri, nabízet tituly i v elektronické podobě. V zahraničí jsou také populární tzv. e-knihy, které se dají dát i do kapesních počítačů nebo spustit v programu, který je čte nahlas. To je ale spíše doplněk. Knihy jsou mnohdy i uměleckým artefaktem, který je příjemné svírat v rukách a listovat v něm. V tom ohledu se navázalo na to nejlepší, co tu bylo za první republiky a co zpřetrhal komunismus. Dnes se pestrá nabídka a propracované oba-
ly knih zdají samozřejmostí, ale dlouho tomu tak nebylo. „Do paměti se mi ukládaly tiráže a jména tehdy už neznámých vydavatelů. Divil jsem se, jaký druh kapitalistické zištnosti je vedl asi k tomu, že vydávali v několika stech exemplářích básně tištěné na krásném papíře krásným písmem,“ vzpomínal Milan Šimečka na mládí, kdy pracoval v knihovně, v již zmíněném eseji z roku 1979. Mezi válkami se renomovanými stala vydavatelství jako František Borový, Aventinum či Josef Laichter. Dnes už jsou klasickými v tom nejlepším slova smyslu například Paseka, Prostor, Argo či Torst. A to nejen kvalitním výběrem vydávaných knih, ale i kvalitou zpracování. Kniha láká i proto, že jde o mimořádně svobodné médium, protože autor je sám za sebe. Je limitován jen prostorem a schopností zaujmout dalšího čtenáře. Dnes není ani problém vydávat ve vlastním nákladu, o čemž svědčí i kniha roku 2006 – fotografická publikace Jana Reicha. „Na knížku jsme si vzali úvěr a vytiskli jsme dva tisíce kusů. Pamatuji se jako dnes, když náklaďák přivezl sedm set knížek před chalupu a já je pak vozil na kolečku do stodoly. Byli jsme pak úplně bez prostředků, a když jsme prodali první kus, za utržené peníze jsme šli do samoobsluhy koupit jídlo. Připadalo mi, že takhle to muselo fungovat v době národního obrození,“ vzpomínal později Reich. Knihy se ale nevydávají jen kvůli vzdělání či umění. Většina je určena k zábavě a jde mnohdy o zbytečný brak. Nabízejí ale také příjemnou šanci, jak uniknout ze světa starostí. Film to sice například dokáže také, ale jen na pár hodin. Po únavném sledování handrkování zdejších politiků je určitě příjemné nasednout třeba na vlak do Bradavic a zapojit se do dobrodružství Harryho Pottera. Je mimořádně vzrušující zjistit, že i dospělého člověka může rozechvět dětský svět, který si fantazií jen přizpůsobí svému rozměru. „Co je kniha? Řada malých značek. Nic víc. Je na čtenáři, aby z nich sám vyvodil tvary, barvy a city, jimž tyto značky odpovídají. Na něm závisí, je-li kniha matná, nebo skvělá, ohnivá, nebo ledová,“ říká slavný výrok spisovatele Anatola France.
Stojí za to Již zmíněné vysoké číslo knih, které každý rok vyjdou v Česku, má za následek i řádku vrásek na čele šéfa kulturní rubriky v Respektu. Jak z toho vybrat to nejdůležitější do čísla? Vždyť na každé vydání našeho týdeníku připadá 290 knih. Ač nemáme šanci psát o všech důležitých knihách, rozhodli jsme se, že v novém kabátě Respektu, který spatříte v dubnu, bude mnohem více místa pro recenze a upozornění na to nejzajímavější, co vyjde. Svět knih za to rozhodně stojí. Erik Tabery
Q
komentáře
RESPEKT 52 V 27. prosinec 2006–1. leden 2007
V Polabí jako v Alpách
EDITORIAL
Proč stavět dálnice jednoduše, když to jde složitě
N
ikdy v minulosti se v tak krátkém čase neotevíralo tolik nových silnic jako letos na podzim. Napřed to bylo šest zcela nových úseků silnic prvních tříd a kus plzeňské dálnice k tomu. A před Vánocemi přibyl i kus dálnice mezi Poděbrady a Hradcem Králové a pak od Ústí nad Labem směrem na Drážďany. Motoristé tak mají důvod k velké radosti. Nové úseky odstraňují úzká hrdla dopravy, cesta za prací nebo na víkend by měla být snazší. Samozřejmě ne všem se parcelování krajiny a hluk kolem dálnic líbí, proto řada novinářů už tradičně s oslavou nových kilometrů spílá všem, kteří stavbě těch dalších brání. Nejdál šli komentátoři Mladé fronty Dnes, kteří odpůrcům dálnic sdělili, ať si přičtou na vrub všechny mrtvé ze starých nebezpečných silnic, po kterých musí auta kvůli jejich paličatosti další měsíce a roky jezdit. Jenže svět kolem nás není černobílý a také české debatě o dálnicích by už konečně slušela věcnost. Je totiž co zlepšovat.
Kilometr o polovinu dráž Česká netrpělivost, kdy už konečně budeme mít dálnice „jako v Německu“ (proč ne taky podobně dobré univerzity nebo třeba německé soudnictví?), udělala ze stavby dálnic nedotknutelný svět privilegií a lhostejnosti. Kvůli novým dálnicím se obchází správní vyhlášky a zákony (kvůli obchvatu Plzně se dokonce schválil jeden speciální zákon), ničí se chráněné přírodní rezervace, vyvlastňuje se soukromý majetek. Kolikrát už například i vláda slibovala, že dálnice se nebudou schvalovat vyděračsky po kouskách, ale že se napřed nechají posoudit férově jako celek kvůli vlivům na životní prostředí? Stavaři pokračují pořád stejně – napřed postaví bezproblémové úseky, a pak tvrdí, že jinudy už dálnice vést nemůže. Přitom se to všechno zdá při troše vůle řešitelné i jinak: unikátní České středohoří nebo chráněné území s lužním lesem u Poděbrad se daly obejít. Podobné je to s vyvlastňováním: farmářka žijící u Hradce Králové od 90. let požaduje náhradní půdu, státní úřady její nároky pomíjely a dnes ji ostrakizují v médiích kvůli lhostejnosti nad vesnicemi plnými aut, která by už mohla jezdit po nové dálnici.
O tom všem rádi mluví ekologičtí aktivisté, české dálnice ale začínají být tématem i pro ekonomy. Jeden kilometr nás totiž přichází až o polovinu dráž než jiné evropské země včetně zmíněného Německa. Proč? To není jasné, protože důkladnější analýzy dosud chybí. Podle oslovených expertů za to může třeba malá konkurence, která v Česku v branži stavby dálnic stále přetrvává. Zakázky na dálnice si zhusta rozdělují dvě firmy – Stavby silnic a železnic a Skanska. Kartelové dohody jim sice zatím nikdo neprokázal, znalci ale upozorňují, že jimi nabízené ceny se podezřele shodují. Situace v Česku se navíc často přirovnává ke Slovensku, kde antimonopolní úřad nedávno odhalil kartelové dohody největších stavařů dálnic a udělil za ně rekordní pokuty. Svoji roli může hrát i korupce: před třemi lety zkoumal NKÚ práci podniku Ředitelství silnic a dálnic ČR a odhalil netransparentní výběrová řízení, nedostatky v přípravě staveb, kvůli kterým se vše prodražuje, účtování neprokázaných prací nebo umělé navyšování cen. Hlavně ale přišel na to, že šéfové ředitelství dálnic jezdili na zahraniční cesty za peníze stavebních firem. V některé zemi by to byl příběh do učebnice korupce, tady banalita, která zajímá jen „přepjaté“ kontrolory a pár „hysteriků“ od novin.
Jak udělat z Polabí hory Předražené silnice souvisí i s jejich vzhledem. Třeba nově otevřený průtah Karlovými Vary připomíná dílo kyklopů. Od řeky Ohře motoristé najedou na obří estakádu, překonají železniční trať a vyjíždějí vzhůru na odstřílený a odbagrovaný vrchol kopce. Odtud je krásný výhled, srovnatelný s dalšími rozhlednami v tomto lázeňském městě. Řidiči si ho ale příliš neužijí, za chvíli zase klesají, znovu překonávají tu samou železniční trať a po další gigantické estakádě sjíždějí dlouhými oblouky zpět do údolí. Není divu, že každý z pěti kilometrů tohoto technického divu vyjde na bezmála miliardu korun. To je částka skutečně astronomická a nezbývá než se ptát, zda by se nenašlo méně okázalé, zato však levnější dopravní řešení. S podobným údivem se člověk dívá na dálnici D 11 z Poděbrad do Hradce Králové. Stará silnice
Nová zpráva z Hradu Návrh vlády „zkomplikoval“ život Respektu, hlavně ale odkryl vchod do třinácté komnaty Václava Klause. Co si budeme povídat: pro názorově nezávislý politický časopis není úplně ideální, pokud se jeho vydavatel objeví na seznamu ministrů navržené vlády. Jak vlastně potom o takové vládě psát? S kritikou to ještě není tak těžké, zvlášť když má majitel vysoké renomé člověka, který do práce redakce nikdy nezasahuje, a vydavatelem se stal proto, aby v postkomunismu pomohl nezávislému tisku. Dá se však takový ministr důvěryhodně pochválit? Je možné takové pochvale věřit, že je nezaujatá? S navržením Karla Schwarzenberga na post ministra zahraničí tahle dilemata dopadla na redakci Respektu. Náš list ale nikdy na objednávku nepsal a případný vstup našeho vydavatele do vlády na tom nic nezmění. Právě proto si dovolíme v hodnocení nové Topolánkovy vlády stát v tento moment otevřeně na jeho straně.
Tajemný zájem Návrh na jmenování Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí má z pohledu tohoto státu své nepopiratelné výhody, ovšem i jednu nevýhodu. Kromě Václava Havla se tu zřejmě nikdo z politiků netěší tak velkému renomé hlavně v Evropě, a zatímco všichni jeho čeští předchůdci se zahraniční politice a diplomacii museli teprve učit, Schwarzenberg je vyzrálý diplomat v nejlepší západní tradici. Navíc má to štěstí, že pokud mluví o službě státu, nezní to jako fráze. V německy hovořících zemích je doma, což je v tuto chvíli (německé předsednictví Evrop-
ské unii a špatné vztahy s Rakouskem) Schwarzenbergova největší přednost, nikoliv nevýhoda, jak tvrdí Václav Klaus. Diplomacie přece stojí na osobních kontaktech a znalosti prostředí. Výhrady vůči Scharzenbergovi je tedy nutné číst takto: český prezident má nějaký tajemný zájem na tom, abychom vztahy s Rakouskem řešili dál spíš hádkami, a proto ministrem zahraničí nemůže být někdo, kdo by se snažil, jak se v posledních padesáti letech stalo v Evropě zvykem, dohodnout. Schwarzenberg má ale coby ministr zahraničí i své nevýhody, zejména proto, že je nestraník. Německo jako předsednická země EU bude tlačit na schválení evropské ústavy a česká vláda musí mít názor. Zatímco podpora mezi lidmi v Česku podle průzkumu roste, politici nemají vůbec jasno, zda a kdy vypsat referendum. ODS nechce, navenek ale zatím spíš mlží. Schwarzenberg je realista a nutnost schválit ústavu si tváří v tvář dalšímu rozšiřování Unie uvědomuje. Je ale politicky nezakotvený, nemá podporu silné strany, jako ministr zahraničí bude tedy pouhým diplomatem, administrátorem bez síly strhnout zbytek vlády na svoji stranu.
Všichni prezidentovi přátelé Přít se teď o obsah vládnutí se ale v Česku může zdát poněkud dětinské. Předvánoční srážka prezidenta a premiéra potvrdila, v jaké křeči dnes česká politika je. Co vlastně udělal Topolánek nenormálního, že se prezident vzepřel ústavě? Na kongresu
vedla skoro pořád po úplné rovině. Ostatně kde vzít v Polabí pořádný kopec? A právě tato otázka zřejmě dlouho trápila projektanty nové dálnice. Řešení se ale nakonec našlo. Trasa se z přirozené trasy v nížině odkloní pár kilometrů jižním směrem, kde už přece jen nějaké pahorky jsou. A pak se postaví spousta náspů a terénních zářezů. Tam, kde se v cizině dálnice halí do pásu křovin a další zeleně, tak v česku trůní na náspu vysoko nad krajinou. Výsledkem je, že i přes Polabskou nížinu vede technicky náročná a drahá stavba, které chybějí snad jen horské tunely.
Krajina i motoristé Špatně trasované dálnice představují nejen zbytečně velký zásah do krajinného rázu. Doplácejí na ně i sami motoristé. Mosty a estakády namrzají mnohem častěji než silnice v úrovni terénu a mažou jednu z výhod dálnice – bezpečnost. Tyto stavby také vyžadují častější a dražší údržbu či rekonstrukce. Betonová lobby tak bude mít zajištěný příjem i v budoucnu. Ale ještě není úplně pozdě. V Česku se nyní plánují další stovky kilometrů nových rychlostních silnic. Mnohé z nich jsou teprve ve fázi územního plánování, a tak je zatím čas na výběr takových tras, které budou levnější a zároveň smysluplnější. A právě zde se odkrývá rozsáhlý prostor pro lokální občanské iniciativy, které mají chuť plány silničářů i politiků pozorně sledovat. Není také nikde psáno, že dálnice musí vypadat skutečně jako ty v Německu, kde je zcela běžné překonávat vzdálenosti stovek kilometrů. Žádný mustr na povinné eurodálnice neexistuje, silnice si Češi mohou stavět tak úsporné, jak jen chtějí. Proč by tedy nešlo využívat víc dnešních tahů a držet silnici na zemi, víc řezat zatáčky nebo nechat větší stoupání? Takové silnice budou určitě pomalejší, i tak ale dost pohodlné, a hlavně podstatně levnější. Nově otevřené dálnice jsou tedy další ukázkou neprůhledné rozhazovačnosti, stavebního luxusu a lhostejnosti k přírodním unikátům. A na tom nic nezmění ani clona mediální euforie. Jan Kroča, Tomáš Sachr J. Kroča je spolupracovníkem Respektu.
Q
ODS dostal silný mandát jednat o vládě. Začal jednat s Paroubkem, to mu ale vedení partaje zatrhlo, rychle tedy vyjednal pravostředovou vládu. Program počítá s reformami a tandem Nečas-ministr sociálních věcí a Kalousekministr financí označily Hospodářské noviny za proreformně nejlepší z toho, co teď česká politika nabízí. Reformovat pomocí hlasu jediného politického přeběhlíka je problém, tohle by ale prezident řešit neměl. Formálně Topolánek postupuje správně. Že si Klaus stěžuje, že s ním premiér kandidáty předem neprobral? Ústava nic takového nenařizuje a času a trpělivosti mnoho nezbývá. Že se členové ODS dozvěděli jména ministrů z novin? Novináři zkrátka mají dobré zdroje a zpravodajství na internetu k nám proniká permanentně. Střet Topolánka s Klausem ale přinesl jednu novou zprávu. Po minulém týdnu nevíme, co všechno vlastně můžeme od českého prezidenta čekat. Kde leží hranice jeho politického citu? Teď víme, že i po půl roce bezvládí odmítne jmenovat vládu na základě argumentu, že jeden z jejích navržených členů je exulant a dědic rodinného majetku v cizině. S Klausem jako bychom i proto najednou čím dál víc ztráceli půdu pod nohama: tak snadno ignoruje ústavu, naděje spojené s řešením půlročního bezvládí i pověst Česka v cizině. Kritiku ústavních expertů chápe jako osobní averzi „hloupých nebo navedených věrozvěstů ústavy“. A navíc se ani neobtěžuje nám své kroky vysvětlit. „Přátelé mi říkali, to není možné, to je legrace,“ uvedl v sobotním rozhovoru pro MfD prezident svůj argument pro odmítnutí Topolánkovy vlády. Takže veselé Vánoce. Co tedy dál? ODS chce mít koaliční vládu a zelení či lidovci zřejmě nebudou z vyjednaných pozic ustupovat. Klaus bude čekat na to, jak Topolánek ustojí střet s rebely uvnitř své strany. Pak bychom měli jít co nejrychleji kupředu: tedy nová vláda, hlasování o důvěře, změna volebního zákona a srozumitelná dohoda na co nejrychlejších předčasných volbách. Zkrátka nic originálního. Marek Švehla
Q
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, vítáme vás u čtení posledního čísla tohoto roku. Jsme rádi, že jsme ho strávili ve vaší společnosti. Při výběru článků, které bych vám chtěl doporučit, jsem si musel pomoci losem, protože to bylo velmi těžké rozhodování. Volba nakonec padla na hlavní článek čísla, který je od našeho reportéra, jenž se vypravil vlakem z Číny do Tibetu. Je to jedna z mála cest, kde sice sedíte, ale stejně se zadýcháte. Pozornost si zaslouží i články o tom, jak hory čekají na sníh a novinář Daniel Kaiser na soud, i o novém filmu Jiřího Menzela. Inspirativní čtení a šťastný rok 2007 vám za celou redakci přeje Erik Tabery
glosy Plukovník Jan Kubice a jeho dva podřízení dostali k Vánocům pěkný dárek. Státní zastupitelství dva dny před Štědrým dnem oznámilo, že je nebude stíhat za trestné činy, které jim měly podle návrhu Inspekce ministra vnitra vynést tresty v minimální výši osmi let vězení. Kubice tedy prožil klidnější Vánoce, ale co tento verdikt znamená pro sílu práva a spravedlnost v České republice? Kubice na jaře otevřením biolihové kauzy a zatče-
Volné ruce pro Kubiceho ním členů sociální demokracie dal veřejnosti naději, že tuzemská policie se nebojí vyšetřovat korupci, která směřuje k nejmocnějším politikům. O dva měsíce později na dramatickém zasedání parlamentního výboru varoval před prorůstáním organizovaného zločinu do státní správy. První akce mu vynesla intriky inspekce a útok proti jeho jednotce, druhá řadu trestních oznámení a nakonec i návrh na obvinění. Teď jej státní zástupce očistil. Ale svou očistu má v ruce hlavně sám Kubice. Při prvních zatýkáních v biolihové aféře sliboval další obvinění. Zatím žádná nepřišla. Informace z „Kubiceho zprávy“ našly později zhmotnění obviněním pouhých čtyř lidí v případu Čepro. Nic víc. Doufejme, že jen proto, že inspekce házela Kubicemu při pátrání klacky pod nohy. Teď mu státní zastupitelství rozvázalo ruce a věřme, že si Kubice s dárkem poradí. Jaroslav Spurný Když Vánoce, tak dobré zprávy. Češi jsou v pohodě – 82 % je jich spokojených v osobním životě a 13 % dokonce velmi spokojených. Celá třetina nás Čechů navíc očekává, že se v nejbližších měsících jejich život ještě zlepší, a jenom 14 % se obává, že to s nimi naopak půjde od deseti k pěti. Takže – dá-li se věřit bruselskému Eurobarometru, ze kterého tato čísla nedávno vypadla – máme důvod si myslet, že ty sváteční úsměvy okolo nás nejsou žádná křeč.
České štěstí podle Bruselu Jenom si takový průměrný Čech nesmí vzpomenout na politiku. Tady se podle bruselských průzkumníků lidových nálad české čelo zachmuří – vládě tady věří jenom čtvrtina lidí, parlamentu jedna pětina a skutečný malér je to v případě politických stran, kterým věří 14 % obyvatel české kotliny – záhadnou shodou okolností stejný počet, jaký se obává životní katastrofy. Nějak se zdá, že české štěstí s pány Paroubky a Topolánky vůbec nesouvisí, radujeme se ze života politikům navzdory. Jenže ne všem. Největší radost z výzkumu má totiž samotný Brusel. Unii věří 62 % Čechů. Dvě třetiny to vidí tak, že se členství v EU vyplatí. A překvapení na závěr: lidé ze země, jejíž premiér o evropské ústavě prohlašuje, že je „neuvěřitelný shit“, by ji v referendu nejspíše schválili poměrem 5 ku 3! Takže hezký zbytek svátků a zkuste politiky ignorovat. Alespoň na chvíli. Jiří Sobota
česká republika
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Krásná k smrti
Po stopách bohyň módy až k můře anorexie
V
ánočním tržištěm se přelévají davy, vzduch je plný vůně jmelí a purpury. Lucie říká, že tu krásně voní pečeně a taky koblihy. Lucie má pořád hlad. Už osm let má nepřetržitě hlad a ústředním tématem je pro ni jídlo. Hezká, drobná blondýnka vypadá tak na šestnáct, je jí dvacet tři. Dnes sice snědla jogurt s rohlíkem, docela ráda by se však najedla pořádně. Ale nemůže. „Sním o tom, že zajdu do voňavý pekárny, objednám si třeba koláče, ale udělat to nedokážu.“ Párkrát už sice zvládla zajít do obchodu a jídlo koupit, pak ho ale vyhodila do koše. A vypadá to, že Lucie se nenají ani dnes. Už osm let trpí anorexií. Tak dlouho si potravu odpírala, až vznikl psychický blok – a teď se najíst nedokáže, přestože tvrdí, že chce. Do téhle podivné a strašidelné nemoci spadla stejně jako tisíce jiných dívek v dětství. Lucii se také líbily světové modelky ladně kráčející po třpytivých molech, kterým svět leží u nohou a jejichž hubená těla vydělávají miliony. „Kate Moss, ,Gazela‘ Bündchen, Luisel Ramozová... pro mladý špejle jsou tohle božstva,“ říká Lucie s odstupem svých třiadvaceti let.
Jde to rozmluvit Tahle ordinace je na dobré adrese. V čekárně, bývalém vinohradském bytě s růžově vymalovanými stěnami, jsou samé ženy. Starší dámy, evidentně s nadváhou, ale i dvě mrňavé útlé snad dvanáctileté holčičky. Od maminek, které se hned rozpovídají, se dozvídáme, že obě děvčata jsou tanečnice a oběma táhne na čtrnáctý rok. A proč přišly? Málo jedí. Jsme v Centru pro zdravý životní styl, což v praxi znamená, že právě tady často zaklepou holky, které se trápí se svou postavou, dámy, které na svých tělech už vyzkoušely nejednu drastickou dietu, i bulimičky, které zvrátí skoro všechno, co snědí. A právě sem chodí i rodiče, kteří si včas všimnou, že jejich dcerky nějak povážlivě hubnou. Jinými slovy – že se propadají do pasti anorexie. „Nemoc dívky zasahuje poprvé tak mezi jedenácti a čtrnácti,“ říká terapeutka Erika Matějková. „V tom věku dospívají a zakulacují se. Současný ideál je ale štíhlost. Takže ke všem zmatkům puberty zažívají úzkost, že budou ošklivé, čili neúspěšné. Odmítají jídlo, cvičí, studují dietní časopisy, obdivují vychrtlé modelky. Z životosprávy se jim pomalu stává posedlost. V hodně mladém věku se často daří propukající nemoc zažehnat – když si jí rodina všimne, často se podaří děvčatům nebezpečný styl prostě rozmluvit.“ A co mají malé pacientky společného? „Ke mně rodiče vodí samé jedničkářky. Cítí nepřetržitý stres, že musí vynikat ve škole, ve sportu, mezi přáteli, v rodině. A jídlo je často jediná činnost, kterou mohou kontrolovat. Některé to ale dokážou dělat celé roky tajně. V nemoci se zacyklí. Terapeutka ani vlastní rodina jim už nepomůže. Hladoví, dokud nepadnou. Pak putují na psychiatrii.“ A přesně tak to bylo i s Lucií.
Ve stopách bohyň „Tak do třinácti bylo všechno růžovoučký, fajn, ale pak jsem byla v pubertě a najednou byl svět tajemný jak džungle. S rodiči jsem si rozuměla. Běhala jsem, hrála tenis, dobře se učila, ale dělala jsem vlastně jen to, co jsem musela, do všeho mě nutilo okolí,“ vzpomíná Lucie. A ještě něco. „Ze třídy jsem byla nejvyspělejší, smečka kluků si pořád děla-
Jogurt až jindy. foto profimedia.cz
la legraci, jaká mám prsa. To se mi hnusilo. Nad svým tělem jsem chtěla mít moc jenom já. Chtěla jsem být krásná a štíhlá. Rozdělit jeden trojúhelníček taveňáku na tři díly, a tak mít snídani, oběd, večeři, to byl můj řád, můj systém. Dodržovala jsem ho a cítila se tak jistá. A krásně jsem hubla. Hubená jsem si fakt připadala krásná. Jako ty modelky, jejichž těla jsou právě někde na hranici mezi dětstvím a dospíváním – tajemné a dekadentní.“ „Nejúspěšnější světoví návrháři jsou homosexuálové,“ říká věcně Gabriela Fárová, fotografka, která má zkušenosti i se světem módy. „Líbí se jim štíhlé typy bez výrazných znaků ženského pohlaví. První hubená modelka, hvězda konce 60. let Twiggy, připomínala chlapce.“ Ale má vůbec anorektička v modelingu šanci? „Ne,“ říká fotografka Fárová. „S takhle nemocnou dívkou je těžké pracovat. Je náladová, nervózní, nespolehlivá.“ Na to, že by šla ve stopách svých bohyň, Lucie stejně nemyslela dlouho. Poprvé z vyčerpání zkolabovala v patnácti. A rodiče poznali, že se něco děje. „Nemohli na to přijít dřív,“ hájí je Lucie. Vystouplé lopatky a ruce jak hůlky zakrývala oblečením, předstírala, že vydatně jí, lhala. „Dnes je mi ale líto, že třeba něco nenapadlo školní doktorku. Nebo třeba tělocvikářku. Nejspíš před lety o té nemoci tolik nevěděly.“
Po prvním zdravotním karambolu vzali rodiče Lucii na Jednotku specializované péče pro poruchy příjmu potravy, což je oddělení Psychiatrické kliniky LLF UK v Praze pro léčbu anorektiček. Tam nastoupila terapie, antidepresiva a jídlo. Hodně jídla. „Teprve v tu chvíli mi došlo, že když nebudu jíst, prostě umřu. Některé holky, které tam byly se mnou, už jsou asi mrtvé. Nikdo ti tu nestrká lžíci násilím do pusy, ale když nejíš, tak tě pošlou domů. Léčba je dobrovolná. Je to poslední stanice. Když tady nezačneš jíst, čekají tě kapačky a smrt hladem.“ Teď Lucie studuje vysokou školu a dokáže jíst alespoň tak, aby přežila: „Dnes jsem měla rajskou a tři knedlíky, úspěch!“ Najíst se ale pořádně a dosyta nedokáže. A nedokáže ani vysvětlit proč. „Jako bych měla mozek v pasti. Mám blok.“ Dávno ví, že trpí anorexií, a touží se jí zbavit. „To šílenství, kdy se koukám do zrcadla a nevidím, že jsem strašně hubená, ale zuřím, protože mám pocit, že mám obrovské břicho, to už je dávno pryč. Jiné holky přišly o vlasy i o nehty, já ne. Ale třeba celý ten svět vztahů mezi klukama a holkama jsem mezi svými 15 až 23 propásla. Žiju jen tak tak. Mám vředy v jícnu a spoustu jiných problémů z hladovění. A před pár měsíci mi praskla plíce. Každý večer si říkám, že už se definitivně změním – a začnu jíst. Ale nejde to.“
Najíst se a přijít o sny
Anabell hlásí změnu Jana Sladká centrum Anabell založila s pár přáteli před čtyřmi lety. Tehdy se scházeli v jedné kanceláři. Seznámili se po nemocnicích. Buď nějakou formou poruchy příjmu potravy trpěli, nebo díky ní ztratili své blízké. „Dvanáct let jsem žila s mentální bulimií,“ říká Jana Sladká. Bulimie je onemocnění podobné anorexii, ženy se sice dokážou najíst, hned ale potravu vyzvrátí. „Máte chuť na koláč, ale děsíte se, že ztloustnete. Vyzrajete nad tím tak, že ho sice sníte, ale hned vyblinkáte,“ popsala jídelní návyky bulimiček nejslavnější z nich, princezna Diana. Po letech utrpení a utajování nemoci našla Jana Sladká odvahu a popsala svou, tehdy v Čechách téměř neznámou chorobu, otci a manželovi. „Nedívali se na mě jako na zrůdu. Pomohli mi. Dostala jsem se z toho.“ Jana Sladká se o poruchy příjmu potravy nepřestala zajímat. Tehdy ale neexistovala žádná osvěta, literatura, žádné povědomí ve veřejnosti. „Našla jsem jen velmi málo klinik, které se poruchami potravy zabývají, ale se zděšením jsem nalezla,“ píše Jana Sladká ve své knize Z deníku bulimičky, „davy dívek, které na mě upíraly proseb-
né oči, plné slz, smutku a beznaděje.“ A příběh Jany Sladké získal téměř hollywoodský rozměr. Dnes má totiž sdružení Anabell celé patro v brněnském domě a denně je v kontaktu se stovkami pacientek. Pořádá přednášky, terapeutické skupiny, bombarduje poznatky o nemocích školy, rodiče, lékaře. S dalšími odborníky plánuje Anabell založení Denního stacionáře pro léčbu anorexie a bulimie, prvního moderního republikového centra pro boj s těmito chorobami. „Když jsme začínali, lidé anorexii a bulimii vesměs brali jako rozmary zpovykaných slečinek. Dnes všichni vědí, že jde o vážné věci.“ Ano, dnes o anorexii už všichni vědí. A vypadá to, že časy se mění. Vážný signál nedávno vzešel z podzimního Týdne světové módy v Madridu. Tam na molo prostě příliš hubené dívky nepustili. Podobně nekompromisně vyhlásili boj „kultu extrémní štíhlosti“ v Itálii. A Čechy? Oděvní designérky ze známých salonů Boheme, Tatiana či Timoure et group a další podpořily přelomový Madrid demonstrativní akcí. Návrhářky své modelky na protest proti vražedným dietám podělily třicetikilogramovou čokoládovou koulí. „Pevně věřím, že se situace během několika let změní,“ říká Jana Sladká ze sdružení Anabell, „zatím mám ale pořád plnou čekárnu.“
Co se vlastně stane v jemném mechanismu dívčí mysli, že se z inteligentních, nadaných bytostí, vesměs z „dobrých rodin“, které mají otevřený celý svět, stávají vyhladovělé trosky, neví přesně ani odborník, který české anorektičky léčí dvacet let. „Nalézt příčiny anorexie je asi stejně složité jako nalézt příčiny alkoholismu. Neexistuje žádná typická anorektická rodina. Porucha může vzniknout z mnoha důvodů, může jít i o genetickou dispozici.“ Doktor František David Krch, štíhlý brýlatý padesátník, právě končí vizitu. Přes Vánoce mu tady na specializované jednotce zůstane asi deset děvčat. Zdejší pobyt trvá dva měsíce. Vyhublé dívky tu absolvují terapii s odborníky – a často vůbec poprvé uslyší o tvrdé skutečnosti chorob a chřadnutí, které je čekají, pokud s hladověním nepřestanou. Tady by měly přijít o bludy posbírané v módních časopisech, naivní sny o úspěchu ve světle ramp. Za dva měsíce se tu mají vykrmit a hlavně si osvojit příjem potravy jako běžnou věc. U některých se to povede, některé se vracejí. „Jsou tu strašně hodný, ale vlastně vás mohou jen přemlouvat k jídlu,“ říká o léčbě Lucie, která tu byla už čtyřikrát. „Naproti je porodnice. Vřískají tam mimina. A my jsme tady samý vyzáblý holky, nemenstruujeme, nemáme prsa. Na děti tu žádná nemyslí. Jen na to, co zas bude k jídlu a kolik toho bude. A dokážu to sníst, nebo ne?“ V nemocniční
chodbě stojí stromeček, pohledy zvou k „vánočnímu stolu“. Na nástěnce visí podtržená zpráva, že topmodelka Luisel Ramozová zemřela při módní přehlídce na zástavu srdce z vyhladovění. V jídelně je rozpis obědů. Dnes bude vepřová pečeně. U stolku s akváriem spolu sedí babička a vnučka. „Musíš jíst,“ naléhá babička. „Podívej, rybičky taky jedí.“ „Ale no jo, babi,“ odpovídá laxně vyzáblá holka v županu.
Epidemie Pražská specializovaná jednotka pro umělkyně v hladovění byla založena v roce 1983. A současné výsledky? „Polovina děvčat se uzdraví. Asi šest procent jich zemře hlady. A zbytek se s nemocí snaží žít,“ říká odborník. Podle dat Ústavu zdravotnických informací je s anorexií každoročně hospitalizováno kolem pěti stovek děvčat mezi 15 a 19 lety. Podle lékařů je to ale jen špička ledovce, na léčení se většinou dostanou dívky podobně jako Lucie – když už jsou v průšvihu. Kluky choroba zasahuje naprosto výjimečně. Podle doktora Krcha se mentální anorexie objevovala ojediněle i v historii. Za socialismu léčil jen „pár vychrtlých baletek“. Dnes jde ale o onemocnění téměř epidemické, ohrožující desetitisíce teenagerů. Právě na rozšíření kdysi výjimečné choroby se podílí modeling se svými vychrtlými ikonami. „Anorexie se, zjednodušeně řečeno, vyskytuje všude, kde je televize, která přenáší náš západní vzor štíhlosti,“ říká lékař. A společně s bulimií a obezitou samozřejmě také jen tam, kde je hojnost. Na stole má doktor Krch studie z izraelských kibuců, z Japonska či z Argentiny. Donedávna se tam mezi dívkami anorexie nevyskytovala. Dnes už tam je. Jáchym Topol inzerce
Q
česká republika
RESPEKT 52 V 27. prosinec 2006–1. leden 2007
Velká hra kolem Roztočila
Obnovený proces s údajným vrahem možná odhalí tajemství
D
ostal čtyřiadvacet let za vraždu. Jenže tvrdí, že je nevinen. Odsoudili ho v nepřítomnosti a bez důkazů, na základě anonymního udání. Žádali cizí státy o jeho vydání, ale Německo i Rakousko vzkázalo: Ne, proces s tím mužem nebyl spravedlivý. Pak ho chytili na hranicích a seděl tu pět let, pak uprchl k sestře na Západ a návrat podmínil obnovou procesu. Teď se údajný vrah vrátil dobrovolně do vlasti a skončil ve vazbě. Rostislav Roztočil a jeho třicetiletý příběh.
Kdo byl Nabíl Chalili? Letiště Praha-Ruzyně, 18. prosince 2006, půl deváté večer: U východu B přešlapuje houf novinářů. Televizní kamery uvádějí příchozí z letadla do rozpaků. „Ach, danke, danke,“ pitvoří se do role filmové hvězdy mladík a mává do objektivů. Za ním vychází žena středních let v krátkém červeném kabátku. Novináři ji nelekají. „Proběhlo to v klidu, na letištní ploše. Říkali, že zatýkají slušného člověka, ani mu nenasadili pouta,“ popisuje Stanislava Rupp zatčení svého bratra. O den později nařizuje soudkyně Oldřiška Rysová obnovit Roztočilův dvacet let starý proces a navrátilce posílá do vazby. Své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že Roztočil loni utekl z české věznice. „Stal se nedůvěryhodným, mohl by se skrývat a vyhýbat spravedlnosti,“ říká soudkyně Rysová na adresu muže, který se dobrovolně vydal do rukou české justice. Vraťme se na chvíli o několik desítek let zpátky. Rostislav Roztočil se živí jako taxikář, přivydělává si „vekslováním“ (tedy obchodováním s valutami, což byl tehdy trestný čin). Občas také krátí nebo vůbec neodevzdá tržbu, je přistižen a odsouzen. Za rozkrádání socialistického majetku dostal několikaměsíční trest, který si však nikdy neodseděl: uprchl totiž přes železnou oponu do Rakouska. A tam, jak vzpomíná jeho sestra Stanislava, se „k těmto způsobům“ již nikdy nevrátil. Přesto jej minulost dostihla a musel za ni těžce zaplatit. V roce 1982 jej totiž československá bezpečnost obvinila ze sedm let staré vraždy. Roztočil pobývající už dávno kdesi v kapitalistické svobodě o tom ovšem neměl ani potuchy. Anonym, o který se policie opírá, přitom na kriminálku dorazil už v roce 1979: jeho autor sdělil, že Roztočil a jeho tři kumpáni vylákali v roce 1975
egyptského studenta Muhammada Nabíla Chaliliho pod záminkou směny valut do svého taxíku, tam ho ubili k smrti a okradli minimálně o deset tisíc korun. Toto podání leželo z dodnes nevysvětlených důvodů tři roky „u ledu“, pak jej policie najednou vytáhla, Egypťanovu totožnost přiřkla dávno spálené mrtvole vytažené z Vltavy v roce 1975 a zatkla ony společníky: Otakara Pelanta, Karla Kurucze a Jana Bašistu. Až na Kurucze se k vraždě přiznali a Rostislava Roztočila potvrdili jako spolupachatele. V roce 1985 byl nepřítomný Roztočil odsouzen ke čtvrt století za mřížemi. Když však Češi požádali Vídeň o emigrantovo vydání, tamní justice odmítla. „V tehdejším vyšetřování jsou trhliny,“ říká Zdeněk Jemelík ze spolku Šalamoun, který Roztočilův případ už dlouho sleduje. „Například v taxíku, kde měli vrazi podle svých výpovědí studenta tlouci, se nikdy nenašla kapka krve, ani se neměnilo čalounění.“ Stejně tak si rakouský soud u egyptského zastupitelství v Praze ověřil, že v dotyčné době žádného svého občana v Praze nepohřešovalo. „Čí mrtvolu bezpečnost tenkrát ve Vltavě nalezla ani kdo byl Muhammad Nabíl Chalili, jehož identitu jí přisoudila, se již nedozvíme,“ říká Roztočilův důvěrník Phillip Janýr.
Pomsta Celý ten případ je velká záhada. Samotný Roztočil vykládá své odsouzení jako pomstu tajných služeb za to, že při útěku na Západ s sebou za hranice vyvezl nějaké tajné dokumenty. Jenže na otázku, o jaké dokumenty šlo, odpovídá, že už je to dávno a že si to nepamatuje. Ani jeho důvěrník Phillip Janýr, který žije ve Vídni, neví, o co by mohlo jít. Dalším podivným faktem je, že československé úřady povolily Roztočilovým dětem, aby za ním vycestovaly do Rakouska. „Získat svoje děti bylo tehdy pro mnoho emigrantů nemyslitelné. Proč se to povedlo zrovna taxikáři Roztočilovi, zůstává otázkou,“ říká Zdeněk Jemelík. „O pomstě tajných služeb psal i dobový rakouský tisk, ale nic bližšího jsme ve spolku Šalamoun nezjistili. A Roztočil si to buď opravdu nepamatuje, nebo ví mnohem víc, než tušíme. Možná se tady skutečně hraje mnohem větší hra.“ Ať je to jakkoli, podobný neúspěch jako v Rakousku utrpěla česká strana o sedm let později, když po německých úřadech žádala vydání Roztoči-
Nové míče, prosím
Připraven na spravedlnost. (Roztočil) foto čtk
la, který se přestěhoval do Bietigheim-Bissingenu. „Tehdejší česká právní úprava porušovala mezinárodněprávní dohody o ochraně lidských práv tím, že navrátilcům do vlasti, kteří byli během emigrace odsouzeni v nepřítomnosti, nezaručovala obnovu řízení a spravedlivý proces,“ vysvětluje krach žádosti z roku 1992 Zdeněk Jemelík. Později Česká republika úmluvu podepsala. Samotný odsouzenec ovšem dodnes tvrdí, že o rozsudku za vraždu ani o snaze českých úřadů přivést jej do Prahy k potrestání neměl ani potuchy. A pravděpodobně si nevymýšlí, neboť celá 90. léta do Česka z německého bydliště mnohokrát zcela beze strachu cestoval. Až ho náhle v roce 2000 zatkla pohraniční kontrola přímo na česko-německé hranici. Proč si ho policisté najednou všimli, není jasné. „Německá strana přejezdy hranic neeviduje vůbec a česká strana evidenci s údaji o Roztočilových přejezdech z neznámých důvodů skartovala,“ říká Zdeněk Jemelík. „Víme jen to, že ho okamžitě převezli do vězení a že jeho nezletilý syn musel sám čekat v autě, až si ho příbuzní vyzvednou.“
Česká show: Názor a trest V hlavních rolích expremiér Jiří Paroubek a svoboda slova. Nad vítěznou palmou příkladné svobody tisku, kterou Česku nedávno přidělila pařížská centrála Reportérů bez hranic, se stahují mráčky. Zatímco v letošním žebříčku jsme se umístili o dvacet míst výše než pod Bushem úpící Spojené státy, pro příští rok je třeba počítat s jistým propadem. Šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek totiž začal uskutečňovat svůj předvolební slib, že skoncuje s „balkánskými poměry“ ve zdejší svobodě slova. A podal trestní oznámení na novináře Daniela Kaisera za dva jeho kritické komentáře. Vůdce Lidového domu by rád, aby Kaiser za publikování svého názoru skončil ve vězení. A do redakcí místních deníků vyrazila kriminálka.
Nepomlouvejte, jo?! Někdejší člen týmu BBC Daniel Kaiser si hněv předsedy Paroubka vysloužil svým zamýšlením se nad všeobecně známým faktem: jak je možné, že Inspekce ministra vnitra tak zarputile pronásleduje policisty vyšetřující zločiny nějak spojené s osobnostmi ČSSD? A Kaiser proto v rámci komentáře překřtil tuto policejní jednotku na „rezidenturu ČSSD“. Za to na něj podal šéf sociální demokracie trestní oznámení – a policejní mašinerie se dala do pohybu. Ne jako v případě, když strážci zákona nedávno coby nedůležitý odložili přípis ředitele nemocnice, že mu někdo ve špitále zřejmě vraždí lidi. Tentokrát policejní „procesualista“ vyhodnotil věc jako neodkladnou a kriminálka okamžitě vyrazila do terénu posvítit si na zlobivého pisálka.
„Přišli sem dva chlapi v civilu. Prokázali se jako vyšetřovatelé z kriminálky. Chtěli výtisk novin s textem pana Kaisera a kontakt na něj,“ popisuje policejní práci Martin Denemark, manažer redakce Hospodářských novin, v nichž vyšel jeden „pomlouvačný“ Kaiserův text. Podobná scéna se odehrála i v redakci Lidových novin, které otiskly druhý Paroubkem označený komentář. A minulý týden došla řada na Kaisera: při policejním výslechu musel vysvětlovat, „jak vznikl“ jeho článek. „Znervózněl jsem, když mi volala kriminálka, že na mě bývalý premiér podal trestní oznámení, ale myslím, že to nebude nic vážného,“ usmívá se komentátor nad šálkem kávy. „Je to jen takové brnkání na nervy. Paroubkovci šíří hrůzu.“ Mávat nad věcí rukou je ale zatím předčasné. Na přání Jiřího Paroubka již skončila kariéra několika novinářů. Naposledy třeba Davida Borka z České televize, který si mu – tehdy ještě coby premiérovi – dovolil při televizní debatě klást i „nevstřícné“ otázky a vedení jej za to ihned zbavilo funkce. To samozřejmě Kaiserovi od soukromých periodik nehrozí, nicméně případ má obecný rozměr. „Je to jednoznačně pokus omezovat svobodu slova,“ soudí právník Ligy lidských práv Jiří Kopal. Vážnost či prchavost tohoto pokusu se samozřejmě ukáže až z dalších policejních kroků – zda vyšetřovatelé věc odloží, nebo ji naopak poženou k žalobě. „Ale i když policie nebude pokračovat, faktem je, že pomluva by vůbec neměla být trestným činem,“ říká Kopal. „Za verbální činy mají mít lidé možnost vysoudit spoustu peněz, ale neměl by za to nikdo být omezován na svobodě.“
Sám proti rezidentuře. (Kaiser) foto günter bartoš
Za to, že zdejší právo trestný čin pomluvy obsahuje, je Česko už dlouho kritizováno mezinárodními institucemi, například Helsinským výborem při americkém Kongresu. Zdejší advokáti – například Stanislav Devátý – navíc Kaiserův případ považují za „absurdní“ i z toho důvodu, že pomluvit je v Česku podle stávajících zákonů možné jen fyzickou osobu, nikoli státní instituci či politickou stranu. Pokud Paroubek se svým podáním uspěje, můžeme se rychle dostat do situace, kdy kriminálka bude zkoumat „pomlouvačné“ komentáře tvrdící, že ta nebo ona strana má třeba špatný program.
Běžný člověk Hana O. Z pohledu čtenáře denního tisku působí Paroubkovo udání novináře za pochyby o čistotě úmyslů
Roztočil byl převezen do Valdic, odkud ho pak přemístili do borské věznice. K vraždě se nikdy nepřiznal a celou dobu spolu se svou sestrou usiloval o obnovu procesu. Nic se však nedělo. Loni 8. listopadu Rostislav Roztočil z borské věznice uprchl a dostal se opět k sestře do Německa. České ministerstvo spravedlnosti požádalo o jeho vydání. Německá strana to ale podmínila obnovou procesu. Když na to Češi kývli, sedl Roztočil do letadla – a skončil ve vazbě zmíněné úvodem. „Pan Roztočil je v pozici obžalovaného, který je stíhán pro mimořádně závažné trestní jednání,“ schvaluje krok soudkyně Rysové státní zástupce Tomáš Milec. Spolek Šalamoun ale tyto argumenty odmítá. „Pan Roztočil je v tzv. útěkové vazbě, jenže soudkyně ignoruje fakt, že německá strana za něj poskytla společenskou záruku: kdyby utekl, Němci by ho okamžitě vydali zpátky,“ říká Zdeněk Jemelík. Podle něj mohl navíc Roztočil z Německa dávno uprchnout a zmizet v jiné zemi, která by jej nevydala. Neudělal to však, přijel dobrovolně, a dal tím jasně najevo, že o nový proces opravdu stojí. Zdá se ovšem, že nebýt předchozího útěku z věznice (kvůli kterému se pro soudkyni stal „nedůvěryhodným“) a vztyčeného ukazováku německé strany, soudkyně by obnovu procesu nenařídila. Při přelíčení minulý týden totiž Oldřiška Rysová prohlásila, že Roztočilova sestra spolu se žádostí nedoložila nové důkazy potřebné pro obnovu. „Žádné nové důkazy nejsou potřeba,“ říká Zdeněk Jemelík. „Paní soudkyně je povinna dodržet mezinárodní úmluvu, podle níž musí soudní řízení obnovit i bez nich.“ Rostislav Roztočil si od nového procesu slibuje zproštění obžaloby. Trojice potrestaných vrahů své výpovědi nezměnila, ale starý rozsudek je podle spolku Šalamoun na první pohled nespravedlivý. „O té krvi v autě už jsme mluvili,“ říká Zdeněk Jemelík. „A existuje samozřejmě spousta dalších skutečností, které by bylo hloupé před zahájením procesu zveřejňovat.“ První stání obnoveného procesu Česko versus Roztočil by se podle právníků mohlo konat odhadem za půl roku. Kateřina Mahdalová
Q
ministerské policejní jednotky úsměvně. Bývalý premiér sám totiž expresivními výrazy v tisku nešetří – častuje jimi však nikoli úřady, nýbrž konkrétní lidi: jednou je podle něj někdo „psychotik“, podruhé zase „nepřítel státu“ a podobně. Jakou podobnost či rozdíl mezi těmito případy a svým trestním oznámením na Kaisera vidí sám Jiří Paroubek, nebylo možné zjistit. „Pan předseda je teď před Vánoci velmi vytížen a k vašim otázkám se nestihne vyjádřit,“ sděluje devatenáctého prosince mluvčí ČSSD Květoslava Kočová. Členové parlamentní komise pro sdělovací prostředky se v názoru na Paroubkovu snahu trestat názor vězením liší podle stranického klíče. „Politici jsou tu od toho, aby odpovídali novinářům na otázky, ne je žalovali za jejich názory. Ale panu Paroubkovi asi už prostě tečou nervy,“ říká poslanec Petr Bratský (ODS). Komisařka za Paroubkovu stranu Hana Orgoníková to však vidí úplně jinak. Podle jejích slov jsou novináři oproti politikům ve výhodnější situaci a „mohou si psát, co chtějí“. Což by se podle poslankyně Orgoníkové mělo změnit. Jak, zatím sama neví, ale mělo by se o tom na půdě sněmovny debatovat. „Všichni jsme občané a máme právo podávat trestní oznámení,“ komentuje Orgoníková akci svého předsedy. A pak kouzlem nechtěného podává stručný nástin, jak vnímá nezávislost zdejší policie a justice. „Já sama mám s novináři řadu špatných zkušeností – nebudu je jmenovat –, ale nikdy jsem se nebránila. K ničemu by to totiž nebylo. Běžný člověk tady u soudu nic nezmůže,“ říká Orgoníková. Co si tedy od svého trestního oznámení může slibovat Jiří Paroubek? „No, promiňte, on je v trochu jiném postavení než já, nemyslíte?“ říká poslankyně. Myslí tím, že trestní oznámení Jiřího Paroubka bude mít větší šanci na úspěch v podobě trestu než oznámení „běžných lidí“? „Já tím nic nemyslím, tohle je složité téma a nechci to probírat dopodrobna po telefonu,“ loučí se Orgoníková. Mobilní telefon nakonec v pátek zvedl i Jiří Paroubek. Co ho přimělo ke snaze usilovat o to, aby Daniel Kaiser šel za svůj názor do vězení? „Víte co?“ odpovídá šéf ČSSD. „Já se s Respektem vůbec nebudu bavit. Na shledanou.“ Jan Kovalík
Q
česká republika Jeden den v životě Je 24. prosince a já se probouzím až po osmé. Jsem v domě své dcery a jejího anglického muže, v městečku St. Albans kousek od Londýna. Ze sousedních pokojů, obývaných mými třemi vnoučaty, se ozývá ryk, který mě rychle přivádí z říše snů do reality. Chlapci, už výrostci, se hlasitě přou. Bude to o něco výjimečně důležitého, jako třeba kdo má největší šanci vyhrát příští zápas v ragby anebo na kom je teď po ránu řada obsadit počítač. Nejmladší desetiletá holčička si pustila cédéčko, které ji inspiruje k divokému tanci. Vidím, že je čas vstávat. Je Štědrý den, který v této rodině slavíme propojením toho nejlepšího z obou tradic. Dosud to vycházelo, ale včera, když jsem skončila míchání bramborového salátu a spočítala vánočky, jsem o tom vážně zapochybovala. Máme totiž s dcerou úmluvu, že český Štědrý večer je moje kulinářská záležitost a anglický ekviva-
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Čekání na sníh
Jak žije lyžařský ráj v prosinci, kdy kvetou višně
Neděle u svatého Albana lent, slavnostní oběd následujícího dne, bývá její. Angličané totiž slaví svůj hlavní vánoční svátek o den později. Takže salát hotový, maso na řízky připravené, po kaprovi v Anglii raději nepátrejte, polévka a moučník také pod kontrolou. Můžeme s dcerou ještě na hodinku nebo na dvě vyrazit do města. Venku panuje obvyklý předvánoční spěch na poslední chvíli, lidé kmitají z krámu do krámu a my musíme plánovat svůj čas s vojenskou přesností. Ve tři totiž začínají zpívané vánoční bohoslužby ve zdejší starobylé katedrále, které si rozhodně nenecháme ujít. Po mši se stavíme u přátel, kteří otevřou šampaňské, a potom, doufejme, že jakžtakž střízliví, rychle domů připravovat večeři. Stihly jsme to. Katedrála, zasvěcená svatému Albanovi, se rozkládá trochu stranou od rušných ulic městečka, plných šišatých staveb tudorského stylu z dob krále Jindřicha VIII. Černé trámy vyplňuje bílé zdivo s tu a tam vsazeným malým okýnkem, každé jiné. V tomto šedivém mokrém odpoledni sem proudí lidé ze všech stran jako mravenci. Mše se zpívanými koledami je určena rodinám, proto tolik dětí. Za vchodem hned za těžkými vyřezávanými vraty je parkoviště kočárků. Uvaděči s červenými čepičkami nebo sobími parohy nás posílají dovnitř. Lidé hledají prázdná sedadla nebo lavice, děti se honí mezi mohutnými pilíři, tátové a mámy přenášejí mimina v náručí. Rozhlížím se chrámem a přechází mě zrak. Románské oblouky se mísí s gotickými, materiál je kámen a římské cihly. Základy položil král Ossa z Mercie na konci 4. století v místě, kde zemřel mučednickou smrtí svatý Alban. Byl to občan Verulamia, římského města, jež později poskytlo materiál na řadu zdejších středověkých staveb. Alban podle pověsti ukryl pod svou střechu prchajícího křesťana, pronásledovaného římskými pochopy. Aby ho zachránil, vyměnil si s ním plášť. Biřicům neprozradil svou totožnost, a proto skončil na popravišti 22. června 209, v době vlády césara Gety. Oči mi bloudí po dřevěném stropě, jako by to bylo dno lodi, po vybledlých freskách na zdech. V době náboženských bouří, kdy se z kostela stal soudní dvůr, byly přetřeny malbou. Už to začíná. Kněz v sutaně vítá farníky a dětský orchestr spouští tradiční anglickou koledu „Jednou v městě Davida krále“. Všichni vstáváme a zpíváme. Chrámová loď, se svými 168 metry největší v celé Británii, praská ve švech. Přišlo na 1400 lidí, tedy úctyhodný smíšený sbor. Chorál budí dojetí. Kněz je však záhy zažene, nasadil si na hlavu červenou čepičku s bílou bambulí. Vtipkuje, a pak prostými slovy vypráví dětem o zvířátkách z jesliček. Nejvíce se prý zasloužil skromný oslík. Děti hýkají íííááá. Následují modlitby a další koledy. Pořadatelé před koncem rozdávají dětem plastikové svíčky. Úzkými diagonálními tabulkami proniká do chrámu křehké zimní slunce, a když po hodině vycházíme, snáší se na kraj už šero. Rozcházíme se každý do svých domovů, ale jen nás čeká štědrovečerní večeře, ostatní si musí počkat až na zítřek. Jarka Stuchlíková Autorka je spisovatelka.
Sjezdovek je dost a bude jich víc. Teď ještě aby se z nich dalo sjíždět. (Svatý Petr u Špindlu, prosinec 2006) foto günter bartoš
N
a elektronických tabulích před Špindlerovým Mlýnem svítí jména zdejších slavných sjezdovek: Svatý Petr, Hromovka, Medvědín. Bliká u nich červený nápis „Mimo provoz“. Jindy přeplněná parkoviště zejí prázdnotou. Je pár dní před Vánoci a vylidněnými ulicemi nejznámějšího zimního střediska v Česku bloumají bezradní turisté. A snaží se zjistit, co se dá v nejznámějším českém ráji zimních sportů dělat, když není sníh.
Čiré zoufalství Paní za pultem infocentra špindlerovské radnice pro návštěvníky řešení má: nabízí místní akvapark, bowling, masáže nebo kadeřníka, výlety s cestovkou do Prahy či do zoo ve Dvoře Králové. „Půjdeme asi do cukrárny a pak zůstaneme v chatě na kanapi,“ říká Pavel Šoltés z Teplic. „Sníh tu není, ale zato je tu spousta klidu,“ bere tento náruživý běžkař s nadhledem dovolenou, která se nevyvedla zcela podle jeho představ. Podle Jany Procházkové z agentury Hotel Group, která zajišťuje ubytování ve Špindlerově Mlýně, bydlí ve zdejších hotelích, penzionech a chalupách asi třikrát méně turistů, než tomu bylo ve stejném období v loňském roce. A přicházejí storna. Když „zklamala“ příroda a sníh nenapadl, nasadili místní vlekaři sněžná děla, aby vyrobili alespoň pár centimetrů umělé náhrady. Jenže neobvykle vysoké teploty jsou překážkou i tady. Když je nad nulou, voda v sněžných kanonech nemrzne a stroje je nutné zastavit. Málokdo to ví lépe než starosta Špindlerova Mlýna, někdejší reprezentant ve sjezdovém lyžování Bohumír Zeman, jemuž do kanceláře zrovna přišla SMS ze sjezdovky na Stohu, kterou město provozuje. „Tak právě přestali zasněžovat,“ říká starosta s povzdechem. „Ale stejně jsme to dělali spíš jen z čirého zoufalství.“ I umělý sníh totiž kvůli teplu téměř vzápětí taje. Krkonošské sjezdovky byly tedy před Vánoci prázdné a vleky stály. Napětí a nervozita lidí žijících z cestovního ruchu se dala v Krkonoších krájet.
Zábava až jindy Ředitel Skiareálu Špindlerův Mlýn Jiří Beran se dívá na liduprázdný obří svah sjezdovky Svatý Petr, kde se stejně jako na dalších zdejších svazích letos ještě nelyžovalo ani den, a sčítá své ztráty. „Oproti loňsku je to asi deset milionů.“ Šedesát procent zaměstnanců areálu zůstalo doma, v jindy plné restauraci u vleku s poněkud předraženými jídly a nápoji (třetinka minerálky za 45 korun) obědvá jen několik lidí z personálu. Ve Svatém Petru se musela zrušit velká show s produkcí populárních zpěváků připravená na začátek sezony, odpadl i Evropský pohár snowboardistů. „Omlouváme se, ale zábavu na sněhu nemůžeme zajistit,“ stojí na webové stránce společnosti, která akci připravovala.
Pokud jde o budoucnost, místní radní ani podnikatelé přesto neztrácejí optimismus. Každý hned připomene, že tak „slabou“ zimu zažil už několikrát, ale v těch následujících si to lyžaři vždy vynahradili. „Třeba v devadesátém roce se sezona rozjela až v půlce ledna,“ vzpomíná Bohumír Zeman. Mnohem raději pak všichni mluví o loňské a předloňské tuhé zimě. A někteří považují globální oteplování za výmysl novinářů. „Loni bylo taky globální oteplování, a přitom přišla zima jako od Lady,“ podotýká Jiří Beran. Zatímco Bruno Abegg z curyšské univerzity, který se podílel na nedávné studii OECD předpovídající zánik zimních středisek v Alpách právě kvůli sněhu mizejícímu vinou globálního oteplování, říká: „Do Kiztbühelu bych neinvestoval,“ ve Špindlerově Mlýně plánují velkolepý rozvoj. A to přesto, že do skiareálů, výstavby hotelů a bytových komplexů se tady v uplynulých letech investovalo několik miliard. „Chceme ještě víc zkvalitnit lyžařské aktivity, přibudou nové lanovky i sjezdovky,“ říká starosta Zeman. „Snaha postavit, vydělat a odejít tady pořád je,“ dodává jeho zástupce Stanislav Řehoř. „Na tom jedna nepodařená zima nic nezmění.“
Když přijde plán „Sněhu je tu dost. Pro nás určitě,“ směje se mladá izraelská turistka Anat Geniová, která se snaží udržet na lyžích na sjezdovce Anděl na Černé hoře u Janských Lázní. Tenhle svah je jediný v Čechách, kde se před vánočním volnem lyžovalo. Veškerý sníh, po němž hebrejsky, česky, německy a polsky mluvící turisté minulý týden sjížděli, byl však „technický“. Firmě Megaplus, která tady letos
Šumavský Špindl Přeměnit Šumavu na ráj sjezdových lyžařů – to je už několik let snem podnikatelů a představitelů Jihočeského kraje. Cílem smělých plánů jsou nejčastěji tři lokality: část boletického vojenského prostoru, kde měla být vybudována jakási šumavská obdoba Špindlerova Mlýna, Smrčina na levém břehu Lipna a Špičák na pravém břehu této přehradní nádrže. Podle ochránců přírody jsou ale všechna zmíněná území díky výskytu chráněných živočichů a rostlin příliš cenná na to, aby se vydala v plen sportovcům a „tvrdé“ turistice. „Přínos takového střediska by rozhodně nebyl tak veliký, jak se maluje v médiích,“ říká Edvard Sequens ze sdružení Calla. Vedení Národního parku Šumava je podle jeho ředitele Aloise Pavlička ochotno jednat jen o Špičáku, kde převažuje les, který byl vysazen pro účely těžby. Zatímco ale představa investorů je na tomto kopci a v jeho okolí vybudovat dvacet sjezdovek a pět lanovek, Pavličko se domnívá, že by postačila čtvrtina tohoto množství.
v rámci 130milionové investice vyměnila starou kabinovou lanovku za novou, se podařilo pomocí děl zasněžit 500 metrů sjezdovky a na vánoční svátky plánovala otevřít dalších 900 metrů. I tak tu ale poslední středu před Vánoci dovádělo zhruba o polovinu méně lyžařů než loni ve stejnou dobu. „První takovouhle zimu zvládneme, druhou vydržíme. No a třetí? To už bychom museli řešit,“ říká Zdeněk Formánek ve své prodejně lyžařského vybavení v Janských Lázních. „Když jezdím do Alp, vidím, že ty ledovce tají. Moji známí tam jsou z toho zděšení.“ Navzdory prognózám klimatologů však pan Formánek chystá rozsáhlou rekonstrukci svých čtyř malých vleků na místních kopcích. „Co můžu dělat? Je to jediná živnost, kterou mám a znám,“ říká muž, který podnikání kolem zimních sportů zdědil v rodině. Jeho dědeček přišel „dosídlit“ Janské Lázně po poválečném vyhnání sudetských Němců a otevřel si tu malou půjčovnu lyžařských bot. Strážci Krkonošského národního parku zatím na horách bez sněhu nevidí nic dramatického. „Je to v rámci klimatických fluktuací. Podobnou situaci jsme zažili i v minulosti,“ vzpomíná specialista na sníh a zaměstnanec parku Josef Harčarik na zimy z let 1997 nebo 1990. Problémem podle něj je, že nedostatek sněhu může poškodit vegetaci na sjezdovkách: „I když bude sněhu málo, lidi budou lyžovat za každou cenu,“ říká. Stejně tak přírodě škodí sněhová děla, byť používají jen čistou vodu: „Nevzniká v nich vlastně sníh, ale ledové krystaly, jejichž dlouhodobý tlak může způsobit změny ve vegetaci,“ vysvětluje Jan Vaněk z KRNAP. Správci národního parku říkají, že s místními podnikateli se většinou „dá domluvit“. Horší je, jak podotýká mluvčí parku Radek Drahný, když se jednou za čas vynoří plán „udělat z Krkonoš jeden lyžařský kolos“. V 90. letech chtěla třeba jedna francouzská společnost propojit vleky a sjezdovkami větší část krkonošských hřebenů, na minulé špindlerovské radnici vznikl plán „Šance pro Špindl“, což byla jakási těžkotonážní verze projektu současného starosty Zemana. Počítala se stavbami v nejpřísněji chráněných zónách parku a s rozsáhlým kácením lesů. „Ten projekt byl nereálný, protože nebral v potaz ochranu přírody,“ připouští ředitel skiareálu Beran. „My samozřejmě nechceme místní lidi šikanovat a region vylidnit. My si taky přejeme, aby obce přežívaly,“ sekunduje mu na oplátku Jan Vaněk z KRNAP. Teď jde o to, aby napadl sníh. A když nenapadne, taky není nic ztraceno. Zmíněný Kitzbühel se už připravuje: vsadil na investice do alternativ k lyžování – většina hotelů si otevřela sauny, město postavilo sportovní halu. A Špindl není tak úplně pozadu – akvapark, bobovou a opičí lanovou dráhu už má, sportovní halu bude brzy stavět. Vladimír Ševela O klimatických změnách také článek na str. 18.
Q
INZERCE
RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2006–1. LEDEN 2007
Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS)
BLOKOVÝ GRANT PRO NESTÁTNÍ NEZISKOVÉ ORGANIZACE FINANČNÍCH MECHANISMŮ EHP/NORSKA ZLEPŠENÍ ŽIVOTA V KOMUNITÁCH PROSTŘEDNICTVÍM AKTIVIT A SLUŽEB NNO 1. výzva k předkládání žádostí o grant I. PRIORITY A FINANČNÍ ALOKACE:
V rámci 1. výzvy k předkládání žádostí o grant do Blokového grantu pro nestátní neziskové organizace finančních mechanismů EHP/Norska byly stanoveny tyto priority s indikativním rozdělením finančních částek: 1a) Multikulturní prostředí v komunitách 1b) Posílení lidských práv a boj proti diskriminaci a rasismu 2. Děti a mládež se specifickými problémy 3. Životní prostředí
(465 000 €) (465 000 €) (930 000 €) (1 240 000 €)
Podrobné informace o relevantních aktivitách jsou ve Směrnicích pro žadatele o grant na www.nros.cz. Doba trvání předkládaných projektů musí být 12 měsíců. Částka alokovaná pro 1. výzvu k předkládání žádostí je 3,1 mil. €. Výše grantu pro projekt z FM EHP/Norska může dosáhnout maximálně 90 % celkových způsobilých nákladů. Minimální výše grantu z prostředků FM EHP/Norska je 10 000 €, maximální výše grantu z prostředků FM EHP/Norska je 50 000 €. Fixní směnný kurz pro tuto výzvu je stanoven na: 1,0 EUR = 28,366 CZK.
II. ZPŮSOBILOST ŽADATELŮ O GRANT:
Způsobilým žadatelem o grant jsou: – Občanské sdružení v souladu se zákonem č.83/1990 Sb., o sdružování občanů, v platném znění; nebo – Obecně prospěšná společnost v souladu se zákonem č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech, v platném znění; nebo – Církevní právnická osoba v souladu se zákonem č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, v platném znění.
III. TERMÍN A MÍSTO PŘEDLOŽENÍ ŽÁDOSTI O GRANT:
Žádosti o grant v českém jazyce a na předepsaném formuláři (včetně všech příloh) musí být předloženy v tištěné podobě (v 1 originále a 3 kopiích) a v elektronické verzi na CD v zalepené obálce do 5. 3. 2007 do 16:00 hod. na adresu: Nadace rozvoje občanské společnosti, Jelení 196/15, 118 00 Praha 1, Česká republika
IV. PODKLADY PRO ZPRACOVÁNÍ ŽÁDOSTI:
Veškeré podklady pro žadatele včetně formuláře žádosti, směrnic pro žadatele s relevantními aktivitami jsou k dispozici ke stažení na www.nros.cz v sekci Blokový grant, doplňkové informace Kanceláře finančních mechanismů jsou dostupné na www.eeagrants.cz a www.eeagrants.org. Dotazy je možné předkládat e-mailem na:
[email protected] nebo telefonicky na: 227 217 261, 227 217 263.
7
ekonomika
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Pracuji načerno a nenudím se
Vyhlásí někdy Česko amnestii pro „ukrajinské“ dobrodruhy?
Všichni vědí, že nejlepší je nechat se zaměstnat rovnou u Čecha. foto karel cudlín
N
a ulici a hlavně na stavbách si jich už musel všimnout každý Čech. Obvykle plaší, na ježka ostříhaní, v horším oblečení než místní. Dělníci z východu se stali běžnou součástí české cesty ke kapitalismu. Češi o nich mnoho nevědí a v našem bezprostředním okolí tak existuje paralelní svět, jehož skutečnou tvář si neumíme představit. Ke změně k lepšímu by přitom stačilo poměrně málo. A vydělali by všichni.
Dříči naší doby Žadatel o azyl Sergej T., původem Ukrajinec, letěl do Prahy na křídlech lásky. Měla za ním přijet z Ukrajiny dlouholetá přítelkyně, s níž se chystal založit rodinu. V české metropoli ale zjistil, že mu dívka dala košem. Rozhořčený a naštvaný na celý svět Sergej strávil týden v pražských hospodách a už v metropoli zůstal. Šance na azyl byla stejně minimální. Bydlení a práci pomohl zajistit krajan Georgij, samozřejmě načerno. Na pražském Zličíně sídlila pobočka světoznámé logistické firmy. „Šéfem“ party dělníků byl Rus Oleg Z., mladík s dlouhodobým pobytem a živnostenským listem. Ilegálně zaměstnával cizince, kteří vykonávali úkoly zadané pobočkou. Většinou se jednalo o nalepování českých etiket na lahve se zahraničním alkoholem. Oleg firmě fakturoval jistou částku, firma mu ty finance převáděla na účet, Oleg pak v hotovosti platil ukrajinské dělníky. Na hodinu jen 25 Kč, ale málokdo si stěžoval. Nebo Vladimír z Běloruska. Přijel na turistické vízum a narychlo sháněl nějakou práci. Známý mu
Amnestie v praxi Ve snaze legalizovat pobyt ilegálním pracovníkům volí vlády různé přístupy. První je faktická přítomnost na území daného státu: buď je vyžadována k určitému datu, anebo po určitou dobu. Například Velká Británie chtěla po ilegálech-jednotlivcích 14 let pobytu, o polovinu méně pak po rodinách s dětmi. Francie byla méně náročná, chtěla jen 10 let pobytu pro jednotlivce, 3 roky pro rodiny. Nizozemci stanovili šestiletou lhůtu pro pracovníky odvádějící daně a sociální odvody. Podobné to bylo v Belgii, kde ilegálovi stačil šestiletý pobyt, rodině s dětmi 5 let. Nejliberálnější bylo Španělsko, kde ilegální imigranti získávali povolení k pobytu po dvou letech života v zemi. Další kritérium se týká ekonomického postavení: buď musí cizinec být zaměstnán (jak to vyžaduje jižní Evropa), nebo musí být schopen zabezpečit své živobytí (Velká Británie). Existují také humanitární kritéria, posuzuje se zdraví cizince, rodinné záležitosti a tak dále. Například v Belgii proběhla amnestie již celkem třikrát,
dal kontakt na kamaráda Igora, který pracuje v Krkonoších a může mu pomoci. Po několika dnech telefonování a domlouvání schůzek nakonec Vladimír nasedl do vlaku a večer přijel do Špindlerova Mlýna. Brzy se dozvěděl, že ráno má nastoupit jako umývač nádobí, uklízeč pokojů a vůbec univerzální pomocná pracovní síla v jednom z hotelů. Tam mu poskytli přístřeší a jídlo, jistá pražská „ukrajinská“ firma, kterou ve Špindlerově Mlýně představoval právě Igor, měla Vladimírovi zaplatit 30 Kč za hodinu. Vladimír poctivě dělal vše, co po něm vedoucí hotelu žádala. V okamžiku výplaty ale začal ředitel firmy Saša couvat a spustil proud výmluv – že havaroval a přišel o zuby, že mu vykradli byt, že odjíždí na Ukrajinu, že zatím nemá celou částku pohromadě, že je na služební cestě, že hotel nezaplatil včas peníze jeho firmě atd. Pak zmizel úplně. Po několika měsících čekání a pátrání po Sašovi na pražských sídlištích Vladimírovi nakonec zaplatili – ale jen polovinu slíbené částky. Zbytek měl dostat později, čeká ale dodnes. Anebo další Ukrajinec Alexandr. Ten už měl s prací načerno své zkušenosti a říkal si – nikdy víc. Jednou mu ale přátelé nabídli stavební práce ve staré části plzeňské Škodovky. Alexandr souhlasil, zvláště když iniciátor této akce Vasilij M. všechny ujistil, že má vlivné přátelé mezi šéfy nejmocnější ukrajinské „brigády“, a pokud by náhodou došlo ke komplikacím s penězi, „přijede do Plzně parta odhodlaných mužů a nenechá tam kámen na kameni“. Byla to práce náročná a nebezpečná. Lámali starý beton, všude byly samé výmoly. Dělníci ze Škodov-
výsledkem byla legalizace pobytu asi 70 tisíc cizinců. Francie během šesti akcí v letech 1973 až 1998 nabídla povolení k pobytu asi 272 tisícům ilegálů. Španělé během 20 let od roku 1985 legalizovali pobyt skoro půlmilionu cizinců; poslední amnestie se rozhodlo zúčastnit 690 tisíc zahraničních dělníků, zatím nejsou k dispozici čísla úspěšnosti žadatelů. Také Řekové udělili za deset let v rámci „podchycení živelné migrace“ kolem 650 tisíc povolení k pobytu pro nezákonné imigranty. Řím byl ještě vstřícnější než Athény a Madrid: v letech 1986 až 2002 dostal v Itálii pobyt milion a půl pracovních migrantů. Přísnější je naopak Německo: v posledních 10 letech tady bylo zaregistrováno jen 7800 úspěšných žadatelů v rámci celkem tří akcí. Jinak k migrantům velkorysá Británie amnestovala v posledních letech zatím něco kolem 2300 cizinců, většinou z Commonwealthu. Překvapivě již dvakrát uspořádali amnestii pro tento druh provinilců Poláci: skoro 6 tisíc ilegálních imigrantů dostalo povolení k pobytu. Imigrační amnestie probíhají i v Portugalsku či USA. Naopak se neuskutečnily v Rakousku, Dánsku, Maďarsku nebo Česku.
ky před nimi vedli řeči o tom, že právě toto místo je jedno z nejnebezpečnějších v celé továrně, jelikož sem dopadaly v roce 1945 americké bomby. Několik takových pum již bylo vykopáno dříve. „Když to, nedej Bože, vybuchne, nikdo nepřežije… Takže dávejte bacha, chlapci!“ varovali. A to nemluvě o tom, že po 12 hodinách náročné a špinavé práce se ukrajinští dobrodruzi neměli kde umýt. Nakonec to ale dopadlo dobře, Alexandrova skupina v klidu zakázku dokončila a dostala za ni od ukrajinské zprostředkovatelky celý obnos do poslední koruny. Ta slušná žena byla takový místní fenomén, nic podobného se už skoro v celé ČR nevyskytuje. Ostatně všichni z východu vědí, že nejlepší je nechat se zaměstnat rovnou u Čecha. Když Bělorusovi Stanislavovi S. došly peníze, musel se porozhlédnout po práci. Zavítal do Litoměřic, měl tam známé z Ázerbájdžánu. Machmud z Baku mu pověděl, že druhý den ráno jede pomáhat na farmu sklízet jablka a hrušky. Čtyřicet korun na hodinu, po obědě sklenička rumu, peníze na ruku, hlavní je nelenošit, majitel maká spolu s brigádníky, takže má přehled, a pokud bude Stanislav dobrý, šéf ho pozve i na další den. Další dva měsíce pak Bělorus neúnavně dělal pro pana Sýkoru na jednom z mnoha sadů slavné „zahrady Čech“. Pan Sýkora skutečně rozdával peníze ihned po skončení každého pracovního dne. Od té doby si Stanislav řekl, že pokud bude příště dělat načerno, tak jedině přímo pro Čecha, nebudou u toho žádní ukrajinští zprostředkovatelé, vydřiduchové a upíři.
Menší zlo Málo placená dřina, závislost na zlodějských „klientech“ (ukrajinských či ruských zprostředkovatelích práce), přeplněné špinavé ubytovny, strach z policie, nulové sociální zabezpečení. To je drsná realita života ilegálního dělníka. Jsou případy, kdy zaměstnavatelé sami udávají své zaměstnance ve snaze vyhnout se závazkům; vždyť deportovaný cizinec nebude mít již čas ani prostředky k vymáhání pohledávek. Systém penalizace zaměstnavatelů za nelegální zaměstnávání je nefunkční. Nelegální cizí zaměstnanci se nemohou obrátit s žádostí o pomoc na příslušné státní orgány; existuje příliš velké riziko, že se budou zabývat jen otázkou legality pobytu stěžovatelů. Nevládní organizace v ČR již dávno požadují, aby začal stát pohlížet na nelegální migraci jinýma očima. Před rokem se v Praze konala speciální konference na toto téma. Celá řada evropských a jiných zemí totiž za jasně vymezených podmínek nelegální imigranty amnestuje a uděluje jim povolení k pobytu. Důvody jsou jasné. Podle údajů OECD se do Unie každý rok dostává zhruba 500 tisíc imigrantů „načerno“, jejich celkový počet na území členských států EU je odhadován na 3 až 6 milionů. „Boj“ s nelegální migrací stojí Evropskou unii spoustu energie a peněz. Jen minimální počet „nežádoucích“ cizinců je přitom z EU deportován. Miliony lidí se pak pohybují za hranicí zákonů a neplatí daně. Profituje z toho především organizovaný zločin. Na druhou
stranu populace EU rychle stárne, stále více roste deficit pracovních sil. Správně řízená imigrace by se mohla stát jednou z cest ke stabilizaci sociálních systémů. Řada evropských států se proto nelegální migraci snaží změnit v legální. Existuje pochopitelně silná výhrada, že shovívavost povzbuzuje ilegální přistěhovalectví. Tento argument je třeba pro Rakousko či severské státy natolik významný, že zatím nikdy takovou amnestii nevyhlásily. Z pohledu zastánců vstřícnosti jde ale o volbu menšího zla.
Je to reálné i v ČR? Česko si původně zvolilo cestu restrikce, která však nepřináší očekávané výsledky. Podle statistik ministerstva vnitra žije v ČR 120 tisíc občanů z bývalého SSSR (téměř polovina všech cizinců legálně pobývajících na území ČR), s připočtením ilegálů jde o stovky tisíc lidí. Přitom represe selhává. Pokud policie nelegálního cizince odhalí, neznamená to automaticky cestu domů. Pořád existuje možnost požádat o azyl, cizinec získá dočasné vízum a často si odchází hledat další práci. Násilná deportace domů na náklady státu je drahá a z pohledu ochránců lidských práv problematická. Jak by tedy mohla amnestie v Česku vypadat? První variantou je jednorázová amnestie pro pracovní imigranty: hlavními kritérii by byly faktický pobyt cizince a jeho ekonomická činnost. Legalizovat systém by se dalo i v návaznosti na azylový zákon: časově omezené povolení k pobytu by dostávali cizinci mající určité humanitární důvody nižší důležitosti, která na azyl nestačila. Další možností je permanentní humanitární amnestie: podle ní by o povolení k pobytu mohl beztrestně požádat každý cizinec, který se na území státu zdržuje například 5 let a má zde rodinné či jiné pevné sociální vazby. Čtvrtá varianta, která se nabízí, je beztrestný dobrovolný výjezd a možnost úpravy pobytu mimo území: cizinec by mohl dostat šanci oznámit svůj úmysl ukončit ilegální pobyt. Následně by dostal výjezdní příkaz, přičemž by potom při eventuální žádosti o vízum nebyl znevýhodněn, naopak předchozí dlouhý pobyt na území ČR by se mohl stát výhodou. V tuto chvíli se žádná z těchto amnestií v Česku nepřipravuje. Alexandre Gajdamacký Autor je běloruský novinář.
Q
Měli by lidé, kteří zde pracují a žijí načerno, dostat amnestii? Debatujte na www.respekt.cz.
Tento text vznikl s finanční podporou OPEN SOCIETY FUND PRAHA.
dIskuse / před 10 lety
ReSPeKT 52 V 27. prosInec 2006–1. leden 2007
Spor o Kupce benátského Tereza Brdečková ve své recenzi představuje Kupce benátského jako zkyslý antisemitský pamflet, který se občas nějaký poblouzněný milovník Williama Shakespeara pokusí rehabilitovat a popálí si přitom prsty – jako třeba režisér aktuální filmové adaptace. Realita je ale podle Petra Třešňáka jiná. „Člověk by musel být slepý, hluchý a němý, aby nepoznal, že Shakespearova velká, dvojsmyslná komedie Kupec benátský (Jak to myslel Shakespeare, Respekt č. 50/06) je ve skutečnosti hluboce antisemitským dílem,“ napsal slavný britský kritik Harold Bloom. Nebyl zdaleka první – odsudky této tragikomedie se datují už od konce 19. století a kromě analýzy textu samotného je potvrzují i jiné okolnosti, například mimořádná obliba Kupce benátského v nacistickém Německu. Jen v roce Hitlerova nástupu do čela státu německá divadla nastudovala celkem 20 různých inscenací této hry. Příběh o pomstychtivém Židovi, který trvá na tom, aby jeho křesťanský věřitel splatil dluh librou masa, vyříznutou ze svého těla, zkrátka zrcadlí antisemitské předsudky doby, v níž vznikal, a snad i postoje samotného Shakespeara – byť tady se názory různí. Otázka, zda je Kupec benátský antisemitské dílo, ale už dávno není aktuální, mnohem zajímavější je, jak s ním naložit. Tereza Brdečková odpovídá tvrzením, že v posledních padesáti letech se hra takřka nehraje, a pokud ano, pak s cílem (zpravidla neúspěšným) zbavit jí špatné pověsti a dokázat, že antisemitská není. Režisér nákladné filmové koprodukce s Al Pacinem v hlavní roli Michael Radford pro to prý udělal maximum, ale balvan Shakespearových předsudků ho nakonec stejně rozmáčkl. Recenzentka se mýlí hned dva-
D
ěkuji vám a dalším za opravu mé dezinformace, že Kupec benátský se hraje málokdy. V textu o Radfordově Kupci benátském mě ale zajímaly jiné věci: jednak otázky spojené s přežíváním klasického odkazu a pak jak zacházet s „památkami“, na které bychom raději zapomněli: například s děsivě samozřejmým historickým antisemitismem v literatuře. Množství protestů proti mému článku svědčí o tom, že Shakespearovy hry žijí a lidé mají přesnou představu, jak by se měly interpretovat. Jenže každý má svého Shakespeara a to je právě příčina jeho nesmrtelnosti. Otázky interpretace her od Antigony po Čechova zajímají většinou jen divadelníky, ale Shakespeare bere pět set po smrti kupodivu každého, kdo se s jeho hrami setkal. Pro filmaře je Shakespeare výzvou i pastí zároveň, jelikož na jednu stranu inspiruje, a zároveň je uzavřen v divadelním prostoru, který do filmu bytostně nepatří. Nechci se pouštět do sporu, zda Radford natočil více či méně antisemitský film. Zajímá mne klasický a zároveň nápaditý inscenační způsob, jakým režisér proměnil hru ve film se shakespearovským duchem. Lidé si většinou nezamilují Shakespeara, protože v dětství zhlédli
Inzerce
Termíny nejbližší přílohy v časopise RESPEKT:
15. 1. 2007
Pro bližší informace o příloze kontaktujte prosím inzertní oddělení. Tel.: (+420) 226 216 777 Fax: (+420) 224 934 586 E-mail:
[email protected] Web: http://www.respekt.cz/inzerce-prilohy.php
krát: hra se normálně hraje a režisér Radford pro její „polidštění“ neudělal takřka nic. Kupce benátského najdeme běžně v repertoáru světových divadel (byť patří mezi méně hrané Shakespearovy kusy), inscenovala ho Královská shakespearovská společnost i izraelské divadlo Cameri. U nás ho od roku 1989 nastudovalo devět různých divadel. Od války vzniklo ve světě také mnoho televizních inscenací, kanadský dokument analyzující postavu Shylocka a několik divadelních her, které se k tématu vymezují (mj. historická fikce Kupec Benátský v Osvětimi, dramatický „protiútok“ britského dramatika Arnolda Weskera, stavící do horšího světla křesťany, nebo třeba parafráze přenášející děj na pozadí sporů Novozélanďanů s Maory). Hra tedy rozhodně nehnije na smetišti divadelních dějin. Režisér, který chce vzkřísit text obtěžkaný takovou historickou zátěží, ovšem musí vědět, s čím zachází, chápat, že tuhle hru nestačí překlopit do divadelní či filmové formy jak bábovku na pískovišti. Shakespeare byl naštěstí tak dobrý dramatik, že nevystavěl černobílé schéma – na několika místech nechává Shylockovi zjevnou morální převahu, nastiňuje relativnost lidských skutků, které když roztočí spirálu zla, vina se hledá velmi obtížně. Jde o to, jaká místa předlohy se rozhodne režisér akcentovat, případně jakými dalšími prostředky posunout vyznění. Před šesti lety byla
zdařilé představení v Národním divadle, ale protože viděli nějaký film: Zeffirelliho Romea a Julii, Kozincevova Krále Leara a nebo třeba i snímek Zamilovaný Shakespeare. Někdy se to nepovede. Ale Radford udržel Kupce benátského při životě pro dalších deset let, a to je dobře. Jiná věc je, zda měl hru upravit do nějaké společensky přijatelné podoby, jako třeba Michal Dočekal v inscenaci, o níž píšete. Myslím, že neměl, protože minulost nemůžeme ve filmu měnit jen proto, aby nám připadala hezčí. Ani její historická fakta, ani její divadelní hry, procesy s čarodějnicemi nebo vědecké omyly. Naše povinnost je ale vyvodit z ní důsledky. Poslal jste mi manuál americké Antidefamation League pro učitele. Na příkladě Kupce benátského jakožto typicky antisemitského textu autoři ukazují, jak by měl pedagog se žáky pracovat, pokud jde o rasové předsudky: zavést diskusi, vysvětlit historii daného problému a stav společenského vědomí ve chvíli, kdy se předsudky projevují. Například: v Shakespearově době Židé nesměli v Británii pobývat a Shakespeare žádného Žida možná nikdy nepotkal. Snad s jedinou výjimkou: konverti-
například v Británii oceněna inscenace (následně ji natočila televize), která děj klade do předvečera druhé světové války a holocaustu. Ještě odvážnější byl izraelský projekt uměleckého šéfa Divadla Cameri v Tel Avivu Omriho Nicana, který v roce 1994 využil Kupce k domácí sebereflexi a pojal vývoj Shylocka jako proměnu uměřeného sekulárního obchodníka v náboženského fanatika. A netřeba ani chodit tak daleko: třeba adaptace současného šéfa činohry Národního divadla Michala Dočekala v Divadle komedie v roce 1997 otupila antisemitský hrot jednoduše tím, že ponechala Shylockovi lidskost zoufalého osamělého jedince, kdežto benátští křesťané se jevili jako rej nabubřelých zlovolných maškar.
9
PŘeD 10 LeTy
Chudák křesťan Film, o kterém Tereza Brdečková píše, ale problém opravdu má. Nesnaží se totiž přemýšlet o tom, co vlastně chce, jen z předlohy vyrábí kvalitní a hvězdně obsazené drama hollywoodského střihu. Vizuálně silné, výborně zahrané, málem strhující. A zcela bez zábran antisemitské. Je to v nuancích, a teprve má-li člověk srovnání, dojde mu, že Shylock u soudu vůbec nemusí působit jako zavilý fanatik volající po krvi, ale třeba také jako roztřesený chudák, který se jak tonoucí drží jediného právního stébla, které mu v nepřátelském světě zbylo. Že ono ryzí přátelství křesťanů nemusí být prezentováno jako protiklad hamižného egoistického židovství, že závěrečná zápletka nemusí být jen rozpustilým laškováním spravedlivých vítězů, ale také třeba přežraným tancem na hrobě toho slabšího. Že tohle všechno má dnešní shakespearovský režisér do jisté míry v rukou. Michaelu Radfordovi to buď nedošlo, nebo ho zradil žánr realistického filmu pro většinového diváka, jak píše v Guardianu Jonathan Freedland. Hollywoodský sexidol Jeremy Irons, čekající v matném rembrandtovském světle s obnaženou hrudí na Židův skalpel, opravdu vypadá málem jako Kristus, a pak už s tím mnoho nenaděláte. Ale neříkejme, že tohle je problém Shakespeara – kdo žil v křesťanské Evropě 16. století a nebyl antisemita, ať hodí kamenem. Tohle je problém jednoho filmu 21. století. Petr Třešňák
Q
ta Rodrigo Lopez, osobní královnin lékař, byl v jeho době oběšen. Vzniklo totiž přesvědčení, že v duši zůstal Židem, a proto chtěl královnu otrávit. Shakespearův antisemitismus se tedy neopíral o konkrétní osobní zkušenost, ale jen o uměle šířené teorie o tajemných, spikleneckých a nenávistných Židech. Ty dodnes žijí hlavně proto, že je většinová společnost zasouvá do milosrdného přítmí. Jenže přesně tam začínají nebezpečně bujet otázky: když všichni mlčí, co když na tom něco je? Proto bych čekala od českých pedagogů a třeba od židovské obce stejnou práci: najděte antisemitské výroky a pasáže v obrozenecké literatuře, mluvte o nich, ptejte se, konfrontujte je s židovskými dějinami a kulturou. A na závěr třeba otázka pro všechny: Není náhodou v mém okolí nebo jinde skupina lidí, na které mám negativní názor, přestože se s nimi nestýkám? Od Shylocka jsme se možná dostali daleko. Ale nebýt Radfordova filmu, nečetla bych váš manuál Antidefamation League, což by byla škoda. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.
Q
Byl to tenkrát vánoční týden jako každý jiný, snad jen rezignace ministra spravedlnosti Jana Kalvody (o němž vyšlo najevo, že neoprávněně používal titul doktora práv) trochu rozčeřila sváteční pohodu. A svátečním tématům se, jak jinak, věnoval i poslední Respekt roku 1996. Jedním z nich byl rozhovor s Viktorem Faktorem, řeholníkem necírkevního řádu Regula Pragensia, který právě absolvoval pěší pouť z Prahy do Říma. „Člověk před svými problémy neuteče, ale naučí se na
Nepromarni šanci ně dívat nově,“ shrnul smysl své cesty. „Celý život hledám nové cesty a snažím se nezabřednout do stereotypů. Dělám chyby, ale jsou to chyby nové. Staré se snažím neopakovat.“ O hledačích poznání či duše pojednával i hlavní text čísla Jiná realita. Mezi jeho hrdiny patřil dnes už zesnulý jogín a mystik Eduard Tomáš. „Lidé sem přicházejí zblblí čakrami a tantrou, jenže to jsou věci jen pro zkušené. Takže jim radím, aby začali od začátku, jednoduše a zvolna,“ řekl tehdy asi nejslavnější český učitel duchovních cest reportérovi Respektu na chatě u Jílového, kde se svojí ženou Mílou léta žil a přijímal žáky. A co ta jednoduchost znamená? „Žít mravně,“ odpovídá Tomáš. „Každý špatný skutek totiž člověka ruší od meditace, kterou lze dojít k poznání pravdy.“ S tímhle poznatkem by jistě souhlasil i svámí Mahéšvaránanda, další průvodce vnitřní stezkou, jehož následovníky Respekt navštívil v jejich sídle na zámečku v moravských Střílkách. Stovky oddaných stoupenců právě poslouchaly mistrův magnetofonový vzkaz, který by se v rámci multikulturních tlaků docela dobře hodil i jako pozdrav k letošním Vánocům: „Vy sami sobě jste guru, záleží jen na vás. Bůh vám dal příležitost narodit se jako lidé. Nepromarněte ji.“ Respekt 52/1996
10 zahraničí
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Za Abbáse, za Haníju
Palestinská území se znovu vezou na vlně násilí a chaosu
M
rtví civilisté včetně dětí, každodenní přestřelky, útoky na vůdce politických frakcí. Obraz známý spíše z časů intifády, kdy byla palestinská území pod těžkou palbou izraelské armády. Od volebního vítězství Hamásu v lednu 2006 se však na izraelské represe lze vymlouvat stále hůř. „Stali jsme se nejhoršími nepřáteli sami sobě,“ píše ve svém komentáři Johara Bakerová z iniciativy Miftah. Trefně tak vystihuje smutnou realitu – Palestinci střílí na Palestince. A byť se situace pomalu uklidňuje, vnucují se otázky: Jak z toho kolotoče ven? Co si o tom myslí tamní obyčejní lidé?
Al-Kuds hlásí klid Nepokoje nastartovalo několik událostí posledních týdnů. Veřejné demonstrace následovaly po zabití tří dětí vysokého představitele zpravodajské služby neznámými ozbrojenci, na mušce se octli i oba lídři znesvářených hnutí – prezident Mahmúd Abbás z Fatahu a premiér Ismáíl Haníja z Hamásu. Abbás pak jen přilévá olej do ohně, když opakovaně hodlá vypsat předčasné volby, parlamentní i prezidentské. Střety mezi Fatahem a Hamásem se však táhnou již téměř rok. Zaběhlí zaměstnanci samosprávy, zejména policisté, jako by se po deseti letech vlády Fatahu nemohli smířit s novými pány. Přelomovým momentem byla „legalizace“ necelých šesti tisíc přívrženců Hamásu a oznámení jejich role oficiální palestinské bezpečnosti. Další spory se vedou právě o možnost vypsání předčasných voleb – právníci Hamásu ji odmítají, Abbás vytrvale tvrdí, že v jeho kompetenci je. Členové Haníjova kabinetu (samosprávy) se navíc uchylují k zoufalým výrokům o spiknutí Fatahu, Izraele a Západu proti současné vládě. Zatímco v Iráku či Libanonu lze o náběhu na občanskou válku mluvit zejména kvůli náboženským a etnickým rozdílům, motivace Palestinců k podpoře jedné ze stran je spíše politická a finanční. Příznivci Fatahu argumentují reálpolitikou a neschopností Hamásu podniknout jakýkoli krok kupředu v jednáních s Izraelem. Rekrutují se proto ze středních a vyšších vrstev na Západním břehu a v Jeruzalémě. Naopak podpora Hamásu převládá mezi chudými v Gaze a uprchlických táborech, kde islámská charita vytvořila stát ve státě. Zejména před volbami pečlivě dbala na materiální pomoc potenciálním voličům skrze obecní starosty a zastupitele. Svou roli tu hraje i ekonomické zázemí. Zatímco světová média plní fotografie ozbrojenců z pásma Gazy, ve východním Jeruzalémě lze jen těžko zaznamenat změnu oproti normálnímu životu. I přes pokračující finanční izolaci zde funguje nerušeně soukromý sektor a politika jako by se běžných Palestinců netýkala. Oproti tomu v Gaze je názoro-
Náš prezident násilí odsuzuje. Máme ho brát vážně? (Ozbrojenci Fatahu, Nábulus, 16. prosinec) foto profimedia.cz
vé spektrum širší a politický zápal viditelnější – po roční víceméně stagnaci s Hamásem převládá jakási „blbá nálada“ a preference se pomalu přelévají na stranu Fatahu. Objevují se ale i radikální názory, podle nichž vládnou Palestině dvě strany a jediným řešením je jednu z nich zničit ve válce.
Na pomoc z Jordánska Otázkou zůstává, do jaké míry násilí odráží politickou situaci a naopak. Napovědět může pohled na fungování jednotlivých milic. Brigády al-Aksá, al-Kásám nebo elitní Síla 17 věrná prezidentovi (dala o sobě vědět při ozbrojeném pokusu o obsazení některých ministerstev) totiž často podléhají více vedení svých lokálních vůdců než nejvyšším špičkám hnutí. Příkladem je únos izraelského vojáka Gilada Šalita, o jehož naplánování vedení Hamásu pravděpodobně vůbec nevědělo. Ozbrojené frakce Fatahu mají zase na svědomí množství protiizraelských útoků, zatímco sám Abbás násilí odsuzuje. Oficiální palestinskou policii, další ozbrojenou větev Fatahu, vede Muhammad Dahlan, jehož postoje jsou oproti
S lodí, jež přiváží Vánoce Do Evropy hračky, elektroniku a lahůdky, zpět do Číny evropský odpad. Tak vypadá globalizovaný obchod v éře Emmy Maersk 3. Vánoce můžou začít, Emma Maersk 3 dorazila! Nadílku letos nepřiveze Père Noël na saních, ale připlula po moři! Podobně ironickými titulky komentoval britský i francouzský tisk premiéru největší nákladní lodě světa, dánské, leč Čínou pronajaté Emmy Maersk 3, v anglickém přístavu Suffolk. Ocelový gigant vysoký 76,5 metru, široký 52 metrů a dlouhý 397 metrů připlul z Číny a přivezl 11 000 plně naložených kontejnerů. Jejich obsah bezděčně reflektuje pojetí Vánoc, ale i stav duše a peněženky konzumenta západní společnosti oslavujícího pradávnou událost v Betlémě.
Dovážíme, co jsme vyváželi Jak jinak také vnímat tuny prskavek, petard, voskových i elektrických svíček, vánočního balicího papíru, dekorací, plyšových hraček, plastových dinosaurů, elektronických i společenských
her, počítačů, autíček na dálkové ovládání, rádií, televizorů, sportovních potřeb, textilu... Podobně i produkty určené pro sváteční stůl – zmrazená kuřata, tuňáky, mečouny, 168 tun jehněčího, 10 tun mušlí, 22 tun čaje, hory sušenek, nudlí, ovocných zavařenin, talířů, příborů, ale i důležité doplňky hodování jako párátka, kožená kanape k oddechnutí či přímo pyžama. Aby se přitom na nikoho nezapomnělo, z Asie připlulo i 138 tisíc konzerv pro kočky. Britský deník The Guardian si přesto neodpustil poddané Jejího Veličenstva trochu vyděsit. Napsal, že v Anglii zůstala jen třetina kontejnerů. Snad aby nebyl žalován za podněcování k panice, vzápětí údaj upřesnil sarkastickou zprávou: k velké úlevě žádostivých dětí, rodičů i obchodníků spatří přístavní dělníci již brzy další naloženou loď obřích rozměrů, tentokráte skutečně čínské plavidlo Ming, bez jehož nákladu by hladký průběh křesťanských svátků byl zajisté ohrožen.
těm Abbásovým o poznání radikálnější. Vnitřní spory uvnitř Fatahu jsou ostatně známým jevem a byly jednou z příčin volební prohry. Na palestinské „ulici“ to vře, u jednacích stolů se ale prezident s premiérem na mnoha věcech shodnou. Hamás už dříve přistoupil na vizi palestinského státu vedle státu židovského, souhlas panuje i v potřebě vytvořit vládu národní jednoty. Vyhrocení sporů tedy závisí zejména na míře, do jaké palestinské vedení Hamásu podlehne vlivu exilového vůdce Chálida Mašála a bude situaci radikalizovat. Sklouznou-li obě strany k neřízenému násilí, ve prospěch Fatahu by mohl hrát nejen počet ozbrojených stoupenců, ale i možná pomoc ze zahraničí. Několikatisícové brigády Badr totiž slouží jako záloha OOP v Jordánsku a v případě potřeby by mohly zasáhnout. A nejde jen o teorii – možnost potvrdil již v listopadu Juval Diskin, šéf izraelské kontrarozvědky Šabak. O vstupu brigád do Gazy jednal rovněž premiér Ehud Olmert v jordánském Ammánu na nedávné bleskové návštěvě. Izrael – podle Diskina – musí reagovat na rostoucí zbrojní sílu Hamásu a možnost ohrožení izraelského území v okolí pásma.
Ohrožen je ale hlavně evropský průmysl, konstatovaly francouzské noviny Libération, neboť zbylé kontejnery z Emmy Maersk 3 skončily ve Francii a v Německu. Podle deníku náklad této supermoderní lodě s největším dieselovým motorem všech dob, jenž pohání lodní šroub o váze 130 tun, především vypovídá o masivním přesunu zpracovatelského průmyslu z Evropy do Asie. Tedy nejenom o narůstající evropské závislosti na Číně, ale i o ještě nebezpečnější ztrátě konkurenceschopnosti v této tradičně západní doméně. Jinými slovy: veškerý spotřební i potravinový artikl, jímž Čína zaplavuje starý kontinent, přece ještě před pár lety produkovala sama Evropa. Celosvětový trend dokládají následující čísla. Jen ze samotného čínského přístavu Tiencin, odkud obrovská Emma vyplula, se každodenně do zámoří expeduje trojnásobek totožného zboží, které se vešlo na její paluby. I proto Čína vykazuje v bilanci obchodní výměny celosvětový rekordní přebytek ve výši bilion dolarů. Samotná Velká Británie loni do Číny vyvezla zboží v hodnotě 4,2 miliardy eur, avšak dovezla produkty za 24 miliard eur. A to britský trh, ač třetí největší evropský partner Číny, představuje sotva 2 % v zahraničním obchodě asijského hospodářského giganta.
Vyvážíme, co opět dovezeme Celé mediální dění okolo Emmy Maersk 3 lapidárně shrnula britská europoslankyně Caroline Lucasová: „Oproti nám stojí země, která v této oblasti disponuje už absolutní převahou. Jde o paradoxní úspěch jak čínských komunistů bezostyšně vykořisťujících levnou pracovní sílu, tak i nás. Obdob-
Rozhovory mezi Olmertem a králem Abdulláhem ukazují na dvě skutečnosti, jež mohou mít na další vývoj v Palestině vliv. Jednak jordánská hášimovská dynastie cítí šanci znovu zasáhnout do vývoje jako prostředník mezi Izraelem a Palestinci a připomenout tak svůj dávný vliv v regionu. Zároveň se obává přenesení nepokojů na své území mezi palestinské uprchlíky. Za druhé se ukazuje, že řešení vnitropalestinské krize nebude možné bez Izraele. Palestina není suverénní stát a každý významnější krok bude muset být podpořen či odmítnut izraelskou reprezentací. Kam tedy situace na palestinských územích spěje? Abbásův opakovaný úmysl uspořádat předčasné volby se zdá – vzhledem k neurčitému datu konání – spíše jen dalším pokusem o nátlak na Hamás. Realističtěji vidí situaci mnohé arabské země, stavící se za variantu jednotné vlády. Ta by mohla opět získat alespoň částečnou podporu Západu a potenciálně i vyjednávací pozici s Izraelem. Filip Moravec Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Q
ně jako oni, tedy v zájmu co největšího zisku, i my jsme se na tom podíleli přesunem vlastních podniků do Číny. Reálná hodnota zboží, které nám čínské lodě přivážejí, tak obsahuje i cenu ze ztráty milionů pracovních příležitostí v Evropě.“ Vzápětí její slova mimovolně potvrdilo vedení továrny na výrobu plavek ve francouzském Libourne. To – stejně jako předtím jiné velké společnosti – oznámilo, že od nového roku brány podniku zavírá a svou aktivitu přesunuje do šanghajské ekonomické zóny. Vyjma pařížských módních salonů tak v někdejší textilní velmoci Francii budou v této branži nadále podnikat ve velkém už jen dva závody. Doslova symbolickým vykřičníkem za současnými evropsko-čínskými obchodními vztahy je další informace z Guardianu i Libération. Obří dánská loď, jež po vyložení posledního kontejneru opět zamíří k zaslíbeným čínským břehům konzumní hojnosti, se nevrací prázdná, ale znovu plně naložená. Co tedy Evropa asijské velmoci nabízí? Ekvivalent v podobě špičkových technologických výrobků, módní konfekce, potravinových delikates, archivních vín, letité whisky či koňaku? Odpověď je překvapivá. Plastový, papírový a kartonový odpad, který jsme – též díky předešlým čínským zásilkám – vyprodukovali. Jinými slovy: materiál, který se po nezbytné recyklaci do Evropy vrátí třeba už o Velikonocích v podobě plyšových kuřátek a zajíčků. Uzavírá se tím kruh výhodný, nebo bludný? Tak se ptá anglický i francouzský tisk. Jaroslav Formánek, Paříž Autor je spolupracovníkem Respektu.
Q
zahraničí
RESPEKT 52 V 27. prosinec 2006–1. leden 2007
11
Chávez ve jménu Bolívara
Vyhrožovat kontinentální revolucí je snadné. Získat oporu je těžší
L
etos byli v Latinské Americe znova zvoleni tři prezidenti: Inácio Lula da Silva v Brazílii, Hugo Chávez ve Venezuele a Álvaro Uribe v Kolumbii. Z těchto tří je bezesporu nejvíce vidět a slyšet Huga Cháveze. Muž, jenž prohlašuje na půdě OSN o americkém prezidentovi, že je to ďábel, a slibuje latinskoamerickému kontinentu „bolívarskou revoluci“ v duchu někdejšího bojovníka proti španělskému kolonialismu Simóna Bolívara. Hugo Chávez jistě měl a bude mít na vývoj v Latinské Americe vliv. Jde o to, jak velký.
Demokracie sílí, ale... Latinská Amerika má za sebou klíčový rok. Po volbách v 11 zemích se zahalila od hlavy po paty do demokratického obleku. A právem. Přestože se dnes hovoří o tom, že region se noří do „levicového nebezpečí“, skutečné proporce jsou pestřejší. Prestižní nezisková organizace Latinobarómetro konstatovala, že „demokracie je na kontinentu nebývale upevněna“. Výsledky jejích průzkumů byly zveřejněny 8. prosince na tiskové konferenci v Santiagu de Chile, kde má organizace sídlo, a zároveň i v týdeníku The Economist. V dokumentu se odráží zejména situace po volbách uskutečněných v letošním roce.
Jedni se dívají, jiní závisí Vliv Huga Cháveze na latinskoamerický region není tak nebezpečný, jak se na počátku tohoto klíčového volebního roku zdálo. Přímá finanční a ropná podpora proudí především na Kubu, do Bolívie, Nikaragui a Ekvádoru. Důležitější země, jako jsou Brazílie či Argentina, sice sdílejí podobnou politickou orientaci, ale nejsou na Chávezově podpoře přímo závislé. Chile, kde vládne sociálnědemokratická prezidentka Michelle Bacheletová, udržuje s Venezuelou dobré vztahy, ale dává přednost smlouvám o volném obchodu s USA a asijskými zeměmi. V Kolumbii a Mexiku, kde zvítězili kandidáti pravice, je vliv „petrobarona“ minimální.
Ty proběhly bez násilných střetů, bez křiklavého falšování výsledků a také bez následných vojenských převratů. Přes tato nepopíratelná fakta existuje obava, že v některých zemích se demokratická volba přehoupne do autoritářského režimu. Hugo Chávez povládne Venezuele i příštích šest let a již ohlásil, že pro své velkolepé plány potřebuje změnu ústavy, která by mu zaručila vládcovské otěže nejméně na dalších 12 let. Rovněž hlásá potřebu „jediné politické strany“. V Bolívii se o podobné změny snaží demokraticky zvolený prezident Evo Morales, a pokud se to těmto dvěma velmi dobrým přátelům povede, jistě jejich příkladu budou následovat další ideologicky spříznění demokraté, například nikaragujský prezident Daniel Ortega či muž číslo jedna v Ekvádoru Rafael Correa.
Rozhodují barely Chávez je jedním z nejvýraznějších latinskoamerických a zatím demokratických populistů, jehož politický úspěch je dnes závislý zejména na dvou věcech – plošném rozdávání sociálních výhod či subvencovaných potravin, a zejména na vysokých cenách ropy. K tomu je nutné připočíst velkou mediální obratnost. Ta se projevuje zejména v Chávezově pravidelném nedělním televizním pořadu, v němž pět hodin občanům zpívá, vypráví anekdoty a zpříjemňuje jim sváteční den. U moci je již osm let a nahoru ho vynesly téměř dvě dekády nespokojenosti s ekonomickou a politickou situací v zemi. Nestabilita se odvíjela zejména od propadu cen ropy, základního vývozního artiklu Venezuely. Ta je dnes pátým největším exportérem ropy na světě. Chávez ovšem ve své slibované sociální revoluci jaksi pozapomněl na modernizaci největšího státního těžebního podniku PDVSA. Z jeho aktuálního rozpočtu utrácí 8,2 miliardy dolarů na sociální programy zvané misiones, což je o dvě třetiny více, než kolik podnik investuje do modernizace těžby a produkce. Jen ve volebním roce 2006 se výdaje na misiones zvýšily o 124 %. Prezident také propustil před třemi lety 20 tisíc stávkujících zaměstnanců PDVSA, mezi nimi rovněž schopné inženýry a manažery. Na ředitelské židli se od té doby vystřídalo již šest mužů a 21 tisíc nalezišť přestalo být využíváno pro nedostatek kvalifikovaných odborníků.
Tohle i útratu 25 miliard dolarů na podporu svých spřízněnců na Kubě, v Bolívii, Nikaragui, Peru či Ekvádoru si může Chávez dovolit ne díky svému proslavenému charismatu, ale především proto, že letos v červnu se ceny ropy pohybovaly na 78 dolarech za barel (pro srovnání, na počátku 90. let stál stejný barel 20 dolarů). Jenže nic netrvá věčně, a je dost možné, že Chávezův populistický karneval zastaví momentálně klesající ceny suroviny. Venezuelský ekonom José Toro Hardy tvrdí, že pokud by se cena ustálila například na 50 dolarech za barel, venezuelská ekonomika by se ocitla v podobné krizi, jaká předcházela Chávezovo zvolení prezidentem. Zejména dva státy by se díky této situaci mohly vymanit z přímého venezuelského vlivu – Kuba a Bolívie. Dnešní dodávky venezuelské ropy udržují v chodu kubánský represivní režim a také fungování vlády bolivijského prezidenta Eva Moralese. Podle průzkumů Latinobarómetra je však v ostatních latinskoamerických zemích venezuelský prezident srovnatelně neoblíbený jako třeba George Bush. To se ostatně projevilo i ve volbách v Ekvádoru či Nikaragui. Jak ekvádorský Rafael Correa, tak Daniel Ortega v Nikaragui se uprostřed volebních kampaní začali složitě distancovat od přímé podpory Cháveze. Sdílejí s ním sice stejné politické názory i představy o sociální revoluci, jenže nechtěli opakovat chybu peruánského Ollanty Humaly či mexického Manuela Lópeze Obradora. Ti se podle sociologů a politologů s Chávezem sblížili až příliš a střední třída si raději zvolila jiného kandidáta. Mnozí z těch, kdo si přejí sociální smír v zemích, kde existují propastné majetkové rozdíly, totiž „obdivují Chávezovy projevy v televizi, ale dost neradi by je poslouchali ve vlastní zemi“, tvrdí Peter Hakim, ředitel washingtonského výzkumného centra „Pro dialog mezi americkými zeměmi“.
Prostě nezájem Latinská Amerika dnes představuje v geopolitice velmi „bezpohlavní“ pojem. I přes často přetřásanou „levicovou vlnu“ se dostala od dob studené války na okraj zájmu. Na pořadu dne jsou úplně jiné věci. Islámský terorismus, Irák či raketová rychlost asijských ekonomik. Latinskoamerický region nehrozí použitím atomové zbraně, jeho ekonomika sice roste o 5 % ročně, což je nejvíce za
posledních 25 let, ale nejedná se o žádné oslňující tempo, násilí ve velkoměstech je sice alarmující, ale nesrovnatelné například s konflikty v Africe. Přesto jde o trochu nespravedlivý pohled. Pokud jde o „levicové nebezpečí“, tak v Latinské Americe neexistuje jen jedna levice představovaná extremisty, jako je Fidel Castro, Evo Morales či Hugo Chávez. Mnoho zvolených levicových vlád se chová v ekonomické oblasti spíše jako umírněná pravice, jako je tomu například v Chile, Kostarice či Brazílii, a naopak někteří zvolení „pravicoví“ prezidenti mají na programu tradiční předvolební munici levice: podporu malých podnikatelů, reformy sociálního systému či školství.
Být jako Asie Velké latinskoamerické ekonomiky, jako jsou Brazílie, Mexiko nebo Argentina, dnes často touží se stát rovnocennými konkurenty Indie, Číny či Jižní Koreje na mezinárodních trzích. Tento sen se však pozvolna rozplývá. Před dvaceti pěti lety proudilo do Latinské Ameriky o polovinu více investic než do Asie, dnes je tomu naopak. Asie totiž vsadila na úplně jiné věci. Ropa, plyn, cín, sója, vzácná dřeva a hovězí maso už nejsou prostě tak „sexy“ jako mikročipy a moderní technologie zkombinované s levnou pracovní sílou. „Naši politikové se především nedokážou dohodnout, jaký směr dát dlouhodobému rozvoji,“ vysvětluje peruánský analytik Álvaro Vargas Llosa z washingtonského Nezávislého institutu. Asie neoplývá obrovským a zdánlivě nevyčerpatelným přírodním bohatstvím, a tak musela začít myslet jinak než před čtvrtstoletím. Pro „západní“ svět, zastoupený především Spojenými státy a Evropskou unií, však stále představuje rozsáhlé latinskoamerické území lákavou příležitost. Latinoameričané s námi totiž sdílejí především „západní“ myšlení vycházející z podobné kulturní tradice a ve většině zemí také demokratické státní zřízení. Investoři, kteří zpočátku váhali před levicovou rétorikou Inácia Luly da Silvy či Néstora Kirchnera, dnes čile v Brazílii a Argentině obchodují. Ostatně stejný případ je i obávaná Venezuela, která má nejvyšší obchodní obrat právě se zemí „ďábla“ – Spojenými státy. Markéta Pilátová, São Paulo Autorka je hispanistka.
Q
Johnny odchází, kandidáti mlčí V Paříži se rozjíždí volební kampaň a Sarkozy inkasuje úder: legenda francouzského rocku Hallyday se stěhuje do Švýcarska. Mezi příznivci prezidentského kandidáta houstnou skandály. Sarkozyho přítel, rapper s uměleckým jménem Doc Gyneco, byl odsouzen k pokutě 700 tisíc eur za daňové nedoplatky, zpěvák Pascal Sevran vzbudil pozornost svými protičernošskými výroky. Nejvíce rozruchu však způsobilo rozhodnutí zpěváka Johnnyho Hallydaye odstěhovat se každý rok na šest měsíců do švýcarského města Gstaad, aby pak unikl vysokému zdanění svých příjmů. Co je na tom nejzajímavější? Hlavní osten se obrací proti Nicolasu Sarkozymu.
Nevěří svému koni Hallyday, již přes čtyřicet let hrající hudební legenda, nenásleduje jen svého syna Davida, který již ve Švýcarsku žije. Podobný únik do daňového ráje (proti Francii je „daňovým rájem“ téměř každý stát) zvolily mnohé hvězdy kultury a sportu – Charles Aznavour, Alain Delon či pilot formule 1 Alain Prost. Začalo se tomu říkat daňový exil. Odchod Johnnyho Hallydaye však nevyvolal debatu o jeho příčinách, ale zasáhl zpěvákova přítele Sarkozyho a prezidenta Chiraka, jehož ve volební kampani podporoval. Nikomu z politiků se totiž nechce hovořit o reformách. Socialisté jsou velmi opatrní v jakýchkoli konkrétních vizích nápravy sociálního státu, aby si neodradili protestní voliče. Pravice má zase „máslo na hlavě“ po nezdařeném návrhu tzv. Smlouvy o prvním
zaměstnání (CPE), který ji i v očích proreformních voličů znedůvěryhodnil. Reformní témata kloužou po povrchu kampaně. Sarkozy hlásá diskontinuitu, konec Chirakovy éry, který však nebude koncem éry pravice. Ve své poslední knize Svědectví kritizuje stagnaci země v posledních čtyřech letech, ale nenabízí odvážná konkrétní řešení. V kampani zabírají sociální témata, bezpečnost, bytová problematika, zdravotnictví. Sarko je nechce přepustit levici – říká, že právě to byla velká Chirakova chyba. Sarkozy – mimo jiné bývalý ministr pro rozpočet – nejprve označil Hallydayův exil za jeho „osobní situaci, kterou nekomentuje“. Poté ne-určitě dodal, že „v zemi, v níž tolik umělců, sportovců a vědců vyzývá k odchodu, bude nějaký problém“. Generální tajemník socialistů (a partner prezidentské kandidátky Ségolène Royalové, zvané „Ségo“) François Hollande to s ironií komentoval: „Jestliže Johnny využil předvolební doby k tomu, aby se uchýlil do Švýcarska, tak tím nedokládá velkou důvěru v prezidentského kandidáta, kterého si vybral.“
My, ekonomičtí vlastenci Veřejnost si však Johnnyho pohnutky neoškliví. V průzkumu pro list Libération vyjádřilo 63 % respondentů, že chápou nechuť oblíbeného a bohatého zpěváka posílat peníze do státní kasy. Než aby francouzskému státu platil 68 centů z každého vydělaného eura, může se dohod-
Máš problém ty, nebo Francie? (Hallyday a Sarkozy na kongresu gaullistů, Marseille, 3. září) f oto profimedia.cz / afp
nout se švýcarským kantonem na podstatně nižší daňové sazbě, navíc fixně (nikoli progresivně) stanovené. Obě strany na tom vydělají – prodělají jen francouzští příjemci sociálních dávek. Prezident Jacques Chirac litoval Hallydayovo „chování jako občana“, premiér de Villepin zase prohlásil, že „myšlenka opustit Francii kvůli placení nižších daní není ospravedlnitelná z hlediska rozpočtové situace naší země“. De Villepin ostatně prosazuje ideu „ekonomického vlastenectví“, které zpěvák rozhodně neprojevuje. Problém spočívá v tom, že ne každý Francouz si může dovolit exil v luxusní vile uprostřed krásných hor nedaleko od hranic své země. Ne každý se může rozhodnout, komu a jak vysoké bude platit daně. Také ekonomickými vlastenci je většina Francouzů jen do té doby, dokud není zahraniční zboží levnější než domácí.
O tom, že problém není v Hallydayovi, ale někde jinde, svědčí výzkum, podle kterého je zachování „nedotknutelného“ francouzského sociálního modelu prioritou jen pro 7 % občanů. Šance obou prezidentských kandidátů jsou natolik vyrovnané, že ani jeden je nechce nějakým razantním výrokem v této citlivé věci ohrozit. Přestože Sarko i Ségo hovoří o zásadní změně systému, málokdo z voličů si pod tím dokáže něco představit. Odchod populárního zpěváka, který veřejnost zaujal, nedokázal zatím ani jeden z nich využít. Místo toho pokračuje mediální kampaň, v níž se hraje o procenta. Riskovat zisk či prohru desítek procent si netroufají. I to vypovídá o prezidentském souboji. Václav Nekvapil, Paříž Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky. Q
12 Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ
N
a první pohled to může vypadat jako mimosoudní vyrovnání Borata alias Sachy Barona Cohena s Kazachstánem, ale realita je prostší. Světová média začínají o Kazachstánu psát v seriózním duchu. Borat, fiktivní reportér kazachstánské televize, říká o „své“ zemi, největším producentovi draslíku, že v ní lidé popíjejí zkvašenou kobylí moč, i další nehoráznosti. Prezident Nursultan Nazarbajev zareagoval ofenzivně: za 400 tisíc dolarů zveřejnil v americkém tisku inzeráty, že Kazachstán je demokratický stát a „domovina největší populace vlků na světě“. Minulé pondělí udělaly tutéž službu už zdarma New York Times. V reportáži přímo
Kazaši září
Šestka z Benghází
Libye potvrdila trest smrti pro pět Bulharek a Palestince
Z
prvu to vypadalo jako dobrá šance k výdělku. Bulharsko 90. let bylo v obtížné hospodářské situaci, a tak do Libye zamířilo asi šest tisíc jeho občanů na dočasné pracovní smlouvy. Pro pět zdravotních sester – a navíc jejich šéfa, palestinského lékaře – se ale z přechodného pobytu stala mnohaletá noční můra, která zatím vyvrcholila opakovaným udělením trestu smrti, definitivně minulé úterý. Libyjské úřady je totiž viní z úmyslného šíření viru HIV mezi dětmi. Málokdo přitom očekává, že k popravě opravdu dojde. Spíše to vypadá na veliký obchod státu s lidskými životy, jaký nemá ve 21. století obdoby. Jako bychom se vrátili o stovky let zpátky, do doby, kdy severoafričtí piráti zajímali křesťanské námořníky a pak je prodávali zpět jejich panovníkům.
Důvod ke znepokojení
Borat? Ne, „pravý Kazach“ Vinokurov. foto čtk
z Astany zdůrazňují úspěchy Kazachstánu v distribuci jodizované soli mezi obyvatelstvo, což je významný příspěvek proti poškození mozku u dětí. Ještě v roce 1999 dostávalo tuto sůl 29 % domácností, dnes již 94 %. Kazachstán má totiž výhodu, neboť – jak upozornil již Borat – každý metrák jeho soli obsahuje 3 gramy jodidu draselného. Proto je tamní postup nejúspornější na světě, a – jak teď upozorňují NYT – „pokud kampaň uspěje, kazachstánské národní IQ zůstane zajištěno“. Německý list Frankfurter Allgemeine Zeitung vzápětí chválí kazachstánského cyklistu světové třídy Alexandra Vinokurova. Nejenže patří k nejlepším profíkům, navíc není zapleten do dopingových afér. Je to prý „pravý Kazach, tak pravý, že premiér Danial Achmetov ho jako prvního sportovce vyznamenal řádem Za zásluhy o vlast“. Nu, dodejme, že podle Wikipedie je Vinokurov etnický Rus.
S
vým způsobem se satisfakce dočkal i Mozart alias berlínský operní režisér Hans Neuenfels. Po zářijových tahanicích a obavách z reakcí muslimů byla konečně v neděli 17. prosince uvedena jeho inscenace opery Idomeneo – v závěrečné scéně, tedy v posledních 30 sekundách z tříhodinového kusu, ukazuje, jak krétský král odkládá na čtyři židle useknuté hlavy Buddhy, Poseidona, Ježíše a Muhammada. Takže vítězství, jak by si pomyslel obhájce svobody uměleckého vyjádření nad tmářstvím náboženských zákazů? Jak pro koho.
Idomeneo s ochranou Představení začalo o půl hodiny později, neboť obecenstvo muselo procházet bezpečnostními rámy. V budově opery bylo 150 policistů. A přes původní očekávání i medializaci nebylo vyprodáno. Nicméně berlínský senátor (ministr) vnitra Ehrhart Körting, jenž v září přiměl intendantku ke stažení premiéry kvůli „všeobecné bezpečnostní situaci“, si oddechl: „Nyní i ten poslední ortodoxní muslim pochopil, že v Idomeneovi jde o umění, nikoli o hanobení víry.“ Lze říci, že Boratovo vítězství se mnohem méně podobá Pyrrhovu. Zbyněk Petráček
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Dne 9. února 1999 bylo v Benghází zatčeno 23 bulharských občanů. Ve spleti libyjské justice jich nakonec uvízlo celkem 5. Kristiana Vulčevová podle obžaloby přechovávala ve svém bytě nakaženou plazmu. Její muž Zdravko Georgiev přijel do Benghází okamžitě po jejím zatčení, aby se sám dostal na několik let do vězení. Snežana Dimitrovová pochází z Gabrova. Přátelé a bývalí nadřízení ji popisují jako mimořádně zodpovědnou sestru, která obzvláště milovala děti. Po dlouholetém věznění je ve velmi špatném zdravotním stavu. Valja Červenjašková. To její manžel přišel jako první se zprávou o mučení zatčených. V roce 2000 se pokusil násilně proniknout do budovy bulharského ministerstva zahraničí a ze zoufalství vyhrožoval tehdejší ministryni. Své příběhy mají i Nasja Nenovová, Valentina Siropulo – a také obviněný číslo 1, palestinský lékař Ašraf Al Hadžudž, na jehož výpovědi stojí i obžaloba proti bulharským sestrám. Bulharská ambasáda se začala znepokojovat 10. února, když byli zatčení odvezeni na neznámé místo. Teprve o tři dny později se bulharský konzul dozvěděl, že příčinou zásahu bylo vyšetřování rozsáhlé nákazy virem HIV v bengházijské dětské nemocnici. Ke znepokojení možná ani nebyl důvod, Bulhaři byli vyslýcháni v souvislosti s šířením AIDS již na podzim předchozího roku. Většina zadržených byla skutečně po týdnu propuštěna. Teprve za další měsíc Libye formálně oznámila Bulharsku, že pět sester a doktor Georgiev budou i nadále drženi ve vyšetřovací vazbě. Vše začalo vlastně ještě o pár měsíců dříve. 2. srpna 1998 se v dětské nemocnici v Benghází narodila dvojčátka, přičemž jednomu museli v září kvůli zdravotním potížím provést krevní test. Za několik týdnů při jiném vyšetření zjistili, že dítě má v krvi virus HIV. To je jeden z prvních případů, jak je svým
čtenářům podal libyjský časopis La v listopadu 1998. Článek vyvolal pozornost dalších rodičů – postupně se ukázalo, že dětí nakažených zákeřným virem je 426 a že první případ byl zaregistrován už v červnu. V Benghází vypukla panika. Šéf nemocnice místo vyšetřování zakázal provádět testy AIDS a výsledky těch několika, které již byly provedeny, tajil. Rodiče se obraceli na nadřízené instituce, ale ničeho nedosáhli. Několik zoufalých otců dokonce proniklo na jednání lékařské konference a vyzvali k vyšetřování samotného Kaddáfího. Reportéři z časopisu La zatím pokračovali ve své práci. Zjistili, že v nemocnici se opakovaně používaly injekce, neprováděly se regulérní testy na přítomnost viru HIV a nedodržovaly se ani základní hygienické standardy. Vypadalo to na velký zdravotnický skandál, ale nakonec z toho byla špionážní aféra – konspirace proti Libyi a jejímu lidu. Tři ze zatčených, doktor Hadžudž a dvě sestry, se pak přiznali k záměrnému šíření viru, což později popřeli s tím, že od nich bylo přiznání vynuceno. Rozjelo se vyšetřování, na jehož konci bylo 1600 stran spisů a šest rozsudků trestu smrti.
Ztraceni bez překladu Shodou okolností byla koncem roku 1999 na návštěvě v Benghází mezinárodní inspekce. Zjistila hrubá porušení všech základních pravidel čistoty a sterility, jež platí pro každou nemocnici i v té nejchudší zemi. Ke stejnému závěru prý dokonce dospěla i libyjská kontrola, která se odehrála v témže roce, ale oficiálně zůstává tajná, a obhajoba ji tedy nemůže použít. Do případu se vložil už krátce po jeho vypuknutí Luc Montagnier, objevitel viru HIV. Konstatoval, že virus byl v nemocnici ještě předtím, než obžalované zdravotní sestry vůbec dorazily do Libye. Podle závěru expertů se infekce začala šířit někdy v dubnu roku 1997, a to prostřednictvím jediného dítěte, nazvaného pacient Nula. Virus, který toto dítě do nemocnice přineslo, pocházel ze západní Afriky, což je oblast, odkud do východní Libye přicházejí tisíce zahraničních pracovníků. Vzhledem ke katastrofální hygieně v bengházijské nemocnici se pak virus nezadržitelně – ovšem nikoli záměrně – rozšířil na stovky dalších dětí. Diktatury, zvláště ty blízkovýchodní, nerady připouštějí vlastní chyby, a pokud je možnost svést problém na USA nebo Izrael, je půl problému hned vyřešeno. To se stalo i s nákazou v Benghází – sám diktátor Kaddáfí poprvé zmínil CIA a Mosad jako pravé původce nákazy. Vše bylo zhoršeno faktem, že problém nastal právě v oblasti Benghází, jíž si Kaddáfí není zcela jist. Tento region je pod vlivem tradiční kmenové kultury a v posledních letech také islamistických tendencí. Kaddáfí se obává, že právě odtud by se
mohla zrodit vzpoura. Nechtěl nebo si nemohl dovolit přiznat, že smrt stovek zdejších dětí zavinila neschopnost jeho režimu. V dokumentárním snímku Michaela Granta The Injection jedna ze sester tvrdí, že byla stejně jako její dva kolegové k přiznání donucena násilím. „Protokol byl celý arabsky. Podepsali bychom cokoli, jen aby už nás přestali trápit.“ Byli údajně vysvlečeni do naha, biti, ohrožováni psy, mučeni elektrickým proudem a dvě sestry byly také znásilněny. Doktor Hadžudž má po výsleších zničené prsty, které mu znemožňují návrat k lékařskému povolání. Soud v květnu 2004 odsoudil všech šest k trestu smrti zastřelením. Tím se Kaddáfí zbavil jednoho problému, tedy domácího veřejného mínění, kterému nemusel přiznávat vinu státu na nákaze. Jenže rodiny postižených dětí trvaly na trestu smrti pro odsouzené, takže vznikl problém nový, neboť popravu kvůli tlaku Západu de facto provést nelze. Proto režim až dosud naznačoval, že celou věc by mohlo kompromisně vyřešit zaplacení „výkupného“, což Korán v případě vrahů připouští. Bulharsko by zaplatilo odškodnění rodinám dětí a Libye by mohla sestry propustit, aniž by je zbavila viny. Kaddáfí s tímto řešením zřejmě počítal. Když před dvěma lety vznikl mezinárodní odškodňovací fond a děti byly i s rodinami odvezeny do Evropy na léčení, libyjský Nejvyšší soud případ vrátil k projednání a de facto tím trest smrti zrušil. Tripolis pro každou rodinu žádal 10 milionů dolarů. Když se ale ukázalo, že libyjské očekávání nebude naplněno, trest smrti byl opět potvrzen.
Kaddáfí proti světu V Bulharsku se na téma, zda a kolik Libyi za sestry zaplatit, už léta vášnivě diskutuje. Vlády v Sofii platit odmítají, aby tím nepřiznaly vinu. Tripolis ovšem z dob komunismu dluží Bulharsku kolem 500 milionů dolarů a tudy možná povede cesta k vyřešení situace. V každém případě má dnes Sofia za sebou Evropskou unii a Spojené státy, které její stanovisko podporují. (A také mezinárodní lékařské instituce, které se zřejmě ještě nikdy nevzepjaly k takovým výkonům.) Situace je tím však zablokovaná, neboť Kaddáfí potřebuje od Evropy gesto, které by mu umožnilo případ uzavřít tak, aby si zachoval tvář. Jeho země strávila léta v izolaci kvůli několika teroristickým útokům, z nichž nejznámější je zničení boeingu PanAm nad skotským Lockerbie v roce 1988. Kaddáfí se musel nakonec přiznat a jeho režim zaplatil rodinám 270 obětí odškodné, což dodnes těžko nese. Sám diktátor zmínil případ bulharských sester v jedné větě s mezinárodním procesem s jeho agenty, jako by šlo o odvetu za jeho ponížení ze strany Západu. Kaddáfího cesta ke smíření se Západem vyvrcholila v roce 2003, kdy se halasně vzdal programu na vývoj zbraní hromadného ničení a nechal se oslavovat jako mírotvorce. Pro úplné usmíření ale potřebuje nějak ukončit i případ šestky z Benghází. Ukončit ho ale potřebuje i EU, jež zatím nedosáhla ani dočasného propuštění obžalovaných. To jí vadí v době, kdy by v Bruselu rádi tvrdili, že na rozdíl od brutální Ameriky chápavá Evropa ví, jak jednat s diktátory. Šestice nešťastníků, kteří za pár týdnů začnou svůj osmý rok ve vězení, se tak dostala do sítí mezinárodní politiky, pýchy, lží a neschopnosti. Možná jednou o jejich případu vznikne dramatický román, či dokonce film, ale nikdo jim nevrátí léta strávená v beznaději. Nakaženým dětem je dnes v průměru kolem dvanácti let. 52 z nich zemřelo, ostatní trpí tuberkulózou a dalšími chorobami typickými pro pacienty s AIDS. „I my jsme oběti, stejně jako ty děti,“ shrnul situaci doktor Hadžudž. Jan Fingerland, Jeruzalém Autor je politolog zaměřený na Blízký východ. Q Případ „HIV v Libyi“ 1998 – v Benghází se objevují první případy infekce HIV u dětí; 1999 – libyjské úřady zatýkají 23 bulharských zdravotníků; 2000 – se koná první soud se skupinou pěti Bulharek a jedním Palestincem; 2004 – padá poprvé trest smrti pro všechny obžalované; 2006 – 19. prosince libyjský soud potvrzuje tresty smrti.
téma
RESPEKT 52 V 27. prosinec 2006–1. leden 2007
13
No to se mi snad jen zdá! To je sen – já filmuju sen! (Otevření trati Peking–Lhasa, 6. 7. 2006) foto profimedia.cz
Ďáblova železnice dobyla nebesa Reportáž z cesty Respektu do Tibetu novým čínským vlakem
Zpráva o dokončení nejvýše položené železnice na světě ze severní Číny do tibetské Lhasy se nedávno rozletěla po celém světě. „Splnil se sen všech Číňanů, je to zázrak techniky, vítězství socialismu,“ hlásala čínská propaganda. „Ale co přinese železnice Tibeťanům? Není to poslední hřebík do rakve jejich unikátní a významné kultury?“ ptala se znepokojeně západní média. Následující reportáž z vlaku, Lhasy a tibetského venkova hledá odpověď nejen na tyto otázky.
P
řed Západním nádražím v Pekingu vládne čilý ruch. Stánkaři nabízí rychlé občerstvení, různá instantní jídla a drobné zboží. Někteří cestující sedí na zavazadlech nebo dřímají natažení na novinách, jiní se staví před vchod do fronty. Každá taška musí projít rentgenem podobně jako na letišti, takže dostat se k vlaku T 27, který ve 21.30 vyráží na více než čtyři tisíce kilometrů dlouhou cestu z Pekingu do Lhasy, chvíli potrvá. Na nástupiště mě doprovází Tändzin, zástupce tibetské cestovní kanceláře s pobočkou v Pekingu. Potkal jsem ho šťastnou náhodou v jedné z místních tibetských restaurací a on mi slíbil zařídit cestu na „střechu světa“. Po rentgenu zavazadel přicházíme s Tändzinem do velké čekárny, ve které to vypadá jako někde v uprchlickém táboře. Tísní se tu stovky lidí s batohy a taškami, jsou namačkaní na sobě jako sardinky. Drtivou většinu z celkově devíti stovek cestujících tvoří čínští turisté a obchodníci. Západních dobrodruhů jsem napočítal pět, Tibeťanů asi deset. Když se otevře brána k vlaku na konci čekárny, jako by někdo vystřelil z pistole. Všichni se tlačí dopředu. Těsně před turnikety nádražáci poprvé kontrolují jízdenky. Ve vitrínách podél stěn si přitom člověk může prohlížet vystavené modely tanků, bojových lodí, letadel a raket Čínské lidové armády. Jako by nám chtěla komunistická vláda před cestou do Lhasy připomenout, že tibetskou náhorní plošinu už od okupace více než padesát let využívá mimo jiné jako vojenskou základnu. Po chvíli strkání se konečně dostáváme k zázračnému vlaku. Jeho zelené vagony se žlutými pruhy dodala kanadská firma Bombardier. Od běžných se liší tím, že jsou hermeticky uzavřené a vhání se do nich kyslík. Vlak totiž jede polovinu trasy ve výšce přesahující čtyři tisíce metrů, v jednom místě dokonce vystoupá do pětikilometrové výše. To je světový rekord, jenž donedávna držela železniční trať v peruánských Andách. Oproti normální nadmořské výšce je na Tibetské náhorní plošině hustota kyslíku místy skoro poloviční, takže hrozí závratě, nevolnost, srdeční selhání. Proto ten kyslík navíc. Stevard v modré uniformě a bílých rukavičkách před vagonem opět kontroluje lístky. Třídy ve vlaku jsou rozděleny do tří kategorií: běžné
sedadlo, tvrdé lehátko v kupé pro šest a měkká postel v kupé pro čtyři pasažéry. Naproti mému lehátku si už vybaluje věci mladý Číňan jménem Li. Mluví dobře anglicky, což je ve zdejších končinách docela vzácnost. Blíží se odjezd a Tändzin, jenž mě doprovázel až sem, se loučí. Dveře se sykotem zapadnou, vyrážíme na cestu.
Jak pomoci bratrskému národu „Tohle jsou léky na žaludek, tohle na bolesti hlavy, tady proti průjmu,“ komentuje Li vybalování své lékárničky. Právě dokončil práva na jedné z pekingských univerzit a otec mu za odměnu zaplatil zájezd po Číně. „Zděsil se, že chci jet zrovna do Tibetu, ale já o té cestě snil už dlouho,“ svěřuje se novopečený právník. Celá rodina ho od výletu zrazovala. Tibet je tady u starší generace stále zafixován jako nebezpečná oblast, kde na čínské „osvoboditele“, přinášející zaostalému regionu pokrok, číhají tibetští hrdlořezové placení CIA. Li ale žádné nebezpečí necítí. „Mířím do Himálaje, chci navštívit jeden buddhistický chrám pod Ču-mu-lang-mou,“ říká a vytahuje fotografie chrámu a zasněžených štítů. On sám buddhista není, ale jeho babička prý ano. „Tady jsou napsaná přání mých přátel. Když je nechám spálit v tom chrámu, vyplní se,“ ukazuje Li jakési složené červené papírky. Světlo v kabinách zhasíná a cestující se ukládají ke spánku. Ráno se probouzíme už na okraji střední Číny. Za starobylým městem Si-an projíždíme zvláštní krajinou. Z jedné strany jsou vidět kukuřičná pole, z druhé se šklebí obrovské fabriky, z jejichž komínů se valí hustý dým. Zdejší oblast patří k průmyslovým centrům Číny s velkým počtem vysokých pecí a jiných závodů na zpracovávání kovů. Vagonem pobíhá průvodčí a obrovskou metlou zametá koberce. Číňané se pomalu trousí ke zdroji horké vody zalít si svou ranní dávku zeleného čaje. „Tak to jsem ještě nikdy neviděl,“ vyhrkne Li, když rozkládám velkou mapu Číny, abych se podíval, kde jsme a kam míříme. Cože – ani ve škole? „Ne, učitelé nám vždycky říkali, že máme místo mapy užívat svou fantazii,“ říká Li a zírá dál na podrobný plán své země. Mapu obdivuje také čínský průvodčí, který právě dokončil úklid vagonu a přisedl si do našeho
kupé. Anglicky sice neumí, ale Li ochotně překládá. Průvodčímu může být okolo pětatřiceti, je to bývalý voják, ostatně jako většina osádky vlaku, která je výhradně čínská a není v ní jediný Tibeťan. „Když jsme jeli poprvé, byl to strašný stres,“ vzpomíná průvodčí na první červenec, když byla trať slavnostně otevřena. Vlak byl tehdy narvaný politiky, novináři a prominentními turisty. Číňané se snažili mít na ostře sledované premiérové jízdě vyvážený náklad a kromě zasloužilých papalášů nalodili jako stafáž také tibetské farmáře a několik ctihodných lamů, aby posílili mýtus o harmonické čínské společnosti.
Lístek do Lhasy, prosím Vlak je výborné prostředí na debaty, zvláště když se jede dva dny a dvě noci v kuse. „Pokud chceš vycestovat na Západ, musíš nejdřív složit zálohu deset tisíc jüanů,“ vysvětluje Li, jak je pro Číňany z provincií obtížné cestovat do zahraničí. Deset tisíc jüanů může být pro obyčejné lidi i roční příjem. Regulace se ale liší kraj od kraje. Velká města jsou prý daleko liberálnější a „zálohu na návrat“ od svých občanů už nevyžadují. Stát se ovšem občanem Šanghaje nebo Pekingu je pro čínského venkovana podobně těžké, jako když se chce Čech stát třeba Švédem. Města totiž poskytují svým občanům větší míru sociální péče (například zdravotní pojištění) a jiné výhody, které si chrání před přistěhovalci z venkova. Daleko víc než na Západ jezdí Číňané samozřejmě po své zemi. Kvalita cestování se tady díky ekonomickému boomu rapidně zlepšila. Ještě na začátku devadesátých let mohli používat letadla jenom straničtí funkcionáři, nedávný nákup amerických a evropských strojů a otevření letišť veřejnosti se tady považuje za velký úspěch „socialistického“ hospodářství. Kromě leteckých společností se vzmáhá i státní železnice, která zhruba před pěti lety nakoupila nové soupravy. Komfort si dnes mohou užít nejen lidé ve zvláštních vlacích podobných tomu do Lhasy. Třeba kvalita obyčejných souprav je vyšší než ta, kterou známe u Českých drah. Jiná věc je, že zhruba sedmdesát procent z 1,3 miliardy Číňanů jsou chudí rolníci, kteří si cestování na dlouhé vzdálenosti po Číně mohou jen málokdy dovolit. S vlaky je ovšem ještě jiný problém než cena jízdenky. Není jich dost, a tak bývají často vyprodané.
14 téma
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Americké lokomotivy, kanadské vagony, čínský beton – a zbytek je Tibet. foto profimedia.cz
Pro cizince je nakupování vlakových jízdenek zatím utrpení. Pokud se u okénka nevyjádříte dostatečně obratně, což se po rychlokurzu čínštiny stává velmi snadno, nasadí obsluhující personál pohrdavý výraz a další na řadě vás nemilosrdně odhrnou, jak jsem to zažil na vlastní kůži v S’-čchuanu. Nákup jízdenek do Lhasy je na úplně samostatný příběh. V pekingských mezinárodních hostelech visí na recepcích podrobné návody, jak v téhle zvláštní disciplíně nejlépe uspět. Sám jsem ji naštěstí nemusel absolvovat, ale na cestě jsem potkal Holanďanku jménem Anne, která si svůj lístek do Lhasy vybojovala. „Nejdřív jsem si vyřídila zvláštní povolení pro vstup do Tibetu, to šlo vcelku hladce,“ začíná vyprávět Anne při šálku čaje v jídelním voze. I s povolením pak dorazila na západní pekingské nádraží ve čtyři ráno, nutných deset dní před plánovaným odjezdem vlaku. „Postavila jsem se do fronty, u okénka předložila povolení a chtěla lístek. Paní za pultem ale zavrtěla hlavou, aniž se na papír podívala. Tak jsem šla na konec fronty a zkusila to znovu,“ vzpomíná Anne. Než si vybojovala pozornost úřednice, musela vystát dlouhou řadu celkem pětkrát. Jestli se za chováním dámy za pultem skrývá pouhá arogance, strategie nebo nějaký příkaz shora, není jasné. Tahle štrapác ovšem do jisté míry vysvětluje zanedbatelný počet západních turistů ve vlaku.
Měkké přistání? Ale kdy? Odpoledne vjíždíme do stanice Lan-čchou. „Tady odtud pochází hodně našich vůdců,“ upozorňuje Li a myslí tím významné funkcionáře komunistické strany. Třímilionové město na Hedvábné stezce, kterým protéká Žlutá řeka, nese díky dárkům svých velkých rodáků smutný primát: kvůli průmyslu a husté dopravě patří k nejznečištěnějším místům planety. Ale není samo. Podle studie Světové banky se dnes šestnáct z dvaceti světových nejznečištěnějších měst nachází právě v Číně. „Je to hrozné, ale co s tím můžeme dělat?“ krčí rameny mladý Číňan sedící vedle, který stejně jako Li jede do Himálaje. Říká si Wesley, měl možnost dva roky studovat ekonomii na vysoké škole v Austrálii a ze současného čínského režimu je frustrovaný. „Jak by se tu mohlo něco zlepšovat, když nesmíme kritizovat vládu? A když už si to někdo dovolí, stejně se nic nemění,“ říká. Kdy se dočká ve své zemi demokracie, si Wesley netroufá odhadnout, neví to ani Li. „Je otázka, jestli je demokracie u nás vůbec možná. Je tady jiná tradice, Číňané si nemyslí, že by mohl do vládnutí mluvit každý,“ říká Li. To ale jiní považují za propagandu, kterou záměrně rozšiřují komunisté. Jiná, trochu optimističtější verze říká, že země by mohla přece jen jít cestou „měkkého přistání“. Přechod k demokracii může probíhat postupně: nejdřív se zavedou volby v rozvinutých velkých městech v pásu kolem pobřeží, pak v některých provinciích, a nakonec po celé Číně. Pokusy zdejší vlády jdou ovšem spíš opačným směrem. Už skoro dvacet let se tady experimentuje s volbami na vesnicích. Výběr kandidátů však bývá omezen a lidé často vybírají jen z komunistů. Nedávno proběhly pilotní projekty voleb i ve vybraných větších městech, ale byly rychle zastaveny. Komunisté, kteří tam vládnou, se totiž nestačili ještě plně privatizovat a získat legitimitu jako nezávislí dobrodinci. Za rozbřesku přijíždíme do Golmudu, města na úpatí pohoří Kchun-lun, které je už ve třech tisících metrech nad mořem. Nádražáci zapřahají tři americké mašiny, které nás za chvíli vytáhnou ještě o dva tisíce metrů výš do nitra Tibetské náhorní plošiny. Z otvorů ve stěnách vagonů začíná prou-
dit kyslík, do Lhasy zbývá tisícovka kilometrů tím nejobtížnějším terénem. Po několika hodinách jízdy ve výšce blízké pěti tisíc metrům začínají vagony připomínat lazaret. Hlavně starší lidé mají v nosech hadičky s kyslíkem, někteří z nich přitom leží, takže vypadají jako na jednotce intenzivní péče. Všechna čest kanadským vagonům, ale co je jejich vzduchotěsnost platná, jestliže jsou na záchodcích okna otevřená dokořán. Když mému spolucestujícímu exploduje tuba s krémem na obličej, je to neklamný příznak razantního poklesu atmosférického tlaku. Krajina za okny nabrala načervenalou barvu, mraky jsou zvláštně nízko. Kolem se tyčí hory a otevírají obrovské pláně, na kterých se občas z ničeho nic objeví pár tibetských nomádů. Kolem trati budují dělníci plot, někdy se mihne hlídka v džípu. Přibývá rudých čínských vlajek, které demonstrativně vlají na osamělých stanech nebo domech. Tady je Číňanovo, jakoby křičí směrem k nám. Když zavedu v kupé řeč na ten nenadálý výron čínského nacionalismu okolo trati a záležitosti kolem Tibetu, snaží se mi Li i Wesley vsugerovat, že jediné, o co Číňané v Tibetu usilují, je zvyšování životní úrovně. Když se snažím rozhovor stočit na téma práva Tibetu na vlastní nezávislost, dostane se mi následující odpovědi: „O nezávislosti není dobré mluvit, stejně jako třeba o sektě Fa-lun-kung. To je nebezpečné. Druhý den můžeš zmizet,“ šeptá Wesley.
Jako hmyz Do Lhasy přijíždíme v devět hodin večer. Nádraží působí moderně a vymydleně, u turniketů nám zástup policajtů kontroluje lístky. Propustku do Tibetu ani pas nikdo nechce. Taši Delé (štěstí a blaho) vítá mě průvodce jménem Norbu a dává mi na znamení úcty přes hlavu khatag – tradiční tibetský šál bílé barvy. Norbu je zaměstnanec tibetské cestovky, která mi cestu zprostředkovala. Za chvíli se už společně malou dodávkou blížíme do centra Lhasy. V dáli se tyčí rudě nasvícená věž televizního vysílače, která převyšuje Potálu, proslulý dalajlamův zimní palác. Na mostě hlídkují čínští vojáci, jejichž uniformy a vysoké holínky silně připomínají ty nacistické. „Tři vlaky denně, sedm letadel z Cheng-tu a další z Pekingu,“ vypočítává Norbu každodenní příval turistů, obchodníků a přistěhovalců z Číny do Lhasy. Denně sem prý přijíždí asi čtyři tisíce lidí. V hotelu musím kromě pasu poprvé předložit povolení ke vstupu do Tibetu. Vše jde ovšem zatím hladce. Bydlím ve staré Lhase nedaleko kláštera Džókhang, duchovního centra města i celého Tibetu. K jeho bráně jdu pěšky jen několik minut. I když je brána už zavřená, stále před ní provádí různá duchovní cvičení několik desítek Tibeťanek a Tibeťanů. Znovu a znovu si lehají a zase vstávají, což připomíná nějakou jógovou sestavu. Přicházejí i mladí tibetští kluci s mobilem v ruce a na chvíli usedají k modlitbě. Ke klášteru přiléhá starobylé náměstí Barkor se dvěma velkými krby na kadidlo a stožáry omotanými modlitebními praporky. V deset večer je už skoro vylidněné a tiché. Situaci ale bedlivě sledují kamery z okolních střech. Tohle náměstí je totiž srdcem Tibetu, tady se občas odehrávají demonstrace proti čínské okupaci. V jeho čele stojí starý obelisk s textem mírové smlouvy z roku 823 mezi Čínou a Tibetem, zaručující tibetské říši suverenitu. Obelisk s textem v tibetštině i čínštině je dnes ovšem obehnán betonovou zdí a znepřístupněn. Náměstí s paprskovitě se rozbíhající uličkami připomíná atmosférou staré evropské město. Už pár stovek metrů odsud však začíná „nová Lhasa“ se širokými bulváry a prosklenými obchody. Bourání, přestavby a smývání jedinečnosti města
jsou smutné důsledky více než padesátileté čínské nadvlády. Při pozdějších projížďkách Lhasou je dobře vidět, že město čím dál víc ztrácí svůj tibetský ráz a ve svém celku se přibližuje městům čínským. Brzy ráno se scházím s ředitelem turistické kanceláře, asi čtyřicetiletým Tibeťanem. „Číňané nás drží v hrsti jako hmyz,“ ukazuje sevřenou pěstí. „Musíme si hledět jenom byznysu,“ dodává a doporučuje mi, abych s nikým nemluvil o politice, a hlavně o dalajlamovi. „Ani s mnichy ne. I mezi těmi mají práskače,“ upozorňuje. On sám se bojí cokoli dalšího komentovat a na otázku, co by vzkázal dalajlamovi, odpovídá že nic. Šéf kanceláře nechce zbytečně riskovat. Jestliže západnímu turistovi v Tibetu nic moc nehrozí, jeho chování podléhá dohledu. Mé povolení ke vstupu totiž končí v šuplících čínské byrokracie. V případě jakýchkoli problémů bude prý použito proti těm, kteří mi poskytli podporu. Ale nemá náhodou strach velké oči? „To není legrace. Člověk prostě zmizí v jedné ze zdejších věznic, jeho byznys skončí a rodina může jít žebrat,“ vysvětluje šéf cestovky. Jeho slova nelze brát na lehkou váhu. Podle plánu Lhasy od International Campaign For Tibet, který tady není dobré studovat na veřejnosti, provozují Číňané ve zhruba třistatisícové Lhase sedm velkých věznic, sedmnáct armádních a jedenáct zvláštních policejních stanic.
Potálu ubráníme Po tomhle bezpečnostním školení mezi čtyřma očima odcházím s Norbuem na prohlídku kláštera Džókhang. V noci prázdné náměstí Barkor
je nyní plné stánků s různým zbožím, v ulicích krouží pestře oblečení Tibeťané s modlitebními mlýnky v rukou. Klášter praská ve švech pod návalem poutníků, buddhistických mnichů, čínských a západních turistů. Davy je potřeba se prodírat jako hustým pralesem. Všude hoří lampy, do kterých mniši pravidelně dolévají jačí máslo. Roztodivné sochy Buddhů hledící do všech světových stran jsou obsypány drobnými bankovkami. Klášter byl poničen za kulturní revoluce a sloužil později dokonce jako ubytovna. Nyní jej Číňané zrekonstruovali, ovšem s jasným cílem vydělat co nejvíce peněz na vstupném, které činí na zdejší poměry astronomických 70 jüanů (tibetští poutníci mají vstup zdarma). Jak píše ve své knize Tibet Tibet britský lingvista Patrick French, kláštery a jiná duchovní místa se v Tibetu pomalu mění v disneylandy, ve kterých jsou mniši často využíváni coby obsluhující a údržbářský personál. Po Džókhangu přejíždíme do Norbulingky, někdejšího dalajlamova letního sídla. Ještě nedávno Tibeťané pravidelně odpočívali v jeho parcích a pořádali zde pikniky. To ale Číňané zakázali, takže rozsáhlá zahrada s jezírky zeje prázdnotou. Tady mi průvodce Norbu u jednoho z jezírek vypráví svůj příběh: Bylo mu dvacet, když se rozhodl putovat pěšky přes Himálaj do indické Dharamsaly, centra tibetského exilu a sídla dalajlamy. Cesta mu trvala několik měsíců a v Indii zůstal osm let. Naučil se tam mimo jiné skvěle anglicky. „Nechtělo se mi zpátky ze svobody, ale na naléhání rodiny jsem se přes Himálaj nakonec vrátil,“ říká průvodce. Po návratu seděl tři měsíce ve lhaské vyšetřovací vazbě. Nakonec ho ale pustili. Od té doby pracuje jako průvodce a každý rok chodí na školení a absolvuje různé zkoušky a politické rozhovory. Na otázku, jestli musí také schvalovat čínskou okupaci Tibetu, neodpovídá. Jen se hořce usmívá a pokyvuje hlavou. Přejíždíme na okraj Lhasy do kláštera Sera. V rozsáhlém komplexu, který leží na úpatí hor, bývalo až pět tisíc mnichů. Dnes jich tu žije jen několik set. Zajímá mě, jak vypadají „debaty“, které tady podle průvodcovských příruček pravidelně probíhají na jednom z dvorů. Skutečnost se však od mých představ hodně liší. V kamením vysypané zahradě se stromy je několik desítek mladých mnichů. Vytvářejí dvojice, jeden stojí a nahlas křičí otázky týkající se svatých textů na sedícího kolegu, který se mu snaží nějakou náboženskou záležitost vysvětlit. Po okrajích zahrady postávají turisté s kamerami a – jak mě upozorňuje Norbu – uniformovaní i tajní policajti. Celek působí teatrálně. Že bych zde mohl zapříst svobodný rozhovor s některým mnichem, je nereálné. Jako poslední si jedu prohlédnout Potálu, obrovský třináctiposchoďový zimní palác několika pokolení dalajlamů. Před vchodem mě Norbu předává do skupiny západních turistů, které má provádět čínská průvodkyně. Mé protesty jsou zbytečné, tak to tady prostě chodí. Zápaďáky provádějí po tibetských skvostech většinou Číňané. Ostatně celý palác je v čínské režii. Všude hlídají vojáci v uniformách s červenými výložkami, což působí podobně, jako kdyby židovská svatá místa hlídali esesmani. Fotografovat je pochopitelně zakázané: obrázky vojáků na tibetském svatém místě by mohly uškodit čínské propagandě. „Proč jsou tady ti vojáci?“ ptám se schválně průvodkyně. „Brání Potálu proti chuligánům, kteří by ji mohli poškodit,“ praví vážně.
Kdy vyjde tibetské slunce
Před otroctvím to bylo lepší. (Otec průvodce Norbua) foto jaroslav pašmik
Vpodvečer si v hotelu půjčuji kolo a vyrážím do ulic Lhasy. Sleduji dvojjazyčné nápisy. Velké čínské znaky převyšují místní písmo tak o třetinu, což naznačuje, že Tibeťané se stali menšinou ve vlastní zemi. Hledám cestu k ulici, na které je podle mého plánu města jedna z věznic. Když jedu přes tržiště, oslovují mě dva tibetští studenti, kteří se chtějí seznámit. Jsou to sedmnáctiletí kluci toužící si promluvit s člověkem ze svobodné země a zároveň procvičit angličtinu. Oba se chystají na cestu přes Himálaj do Dharamsaly. Jak říkají, jejich největším snem je potkat „tibetské slunce“, tedy dalajlamu. Vzhledem k tomu, že Jeho Svatost bude zanedlouho v naší zemi, nabízím jim, že mu mohou něco vzkázat. A nakonec se domlouváme, že mi kluci následující den donesou k hotelu jednu samizdatovou knihu sepsanou jejich učitelem, která zachycuje dějiny utrpení Tibeťanů pod čínskou nadvládou. To bude jejich „vzkaz“a zároveň dárek pro Jeho Svatost. Pokračuji dál, po velké ulici, na jejíž pravé straně má být ona věznice. Najednou se vynořují ostnaté dráty a strážní věž s čínským vojákem se samopalem. Ale ukazuje se, že je to jen ostře hlídané sídlo čínského telekomu. Jedu dál ven z města asi hodinu. Věznicí by mohlo být mnoho zadrátovaných budov, které jsem minul. Někdy se z toho vyklubou kasárna, jindy čínská škola. Nakonec hledání vzdávám a vracím se vyčerpán do hotelu. Jako věznice to tady prostě vypadá skoro všude. V restauraci vedle hotelu mě čeká překvapení. Při večeři se najednou z reproduktorů ozývají jazzové evergreeny zpívané česky. Že se mi to nezdá, potvrzuje jedna z majitelek restaurace. „Jeden český turista nám nechal nahrávku své kapely. Líbí se nám a často ji pouštíme,“ říká asi padesátiletá blon-
téma
RESPEKT 52 V 27. prosinec 2006–1. leden 2007
15
Rozšlapou jejich kulturu nohy ve falešných adidaskách? Kéž by ne. Taši Delé! (Tibetští pasažéři ve vlaku do Lhasy) foto profimedia.cz / afp
ďatá Holanďanka, která se svými americkými přáteli založila ve Lhase restauraci asi před osmi lety. Jejich podniku se prý daří čím dál lépe. „Mění se to tady k lepšímu. Číňané budují lepší cesty, železnice usnadňuje a zlevňuje zásobování,“ popisuje situaci. Ale jak se jim žije ve městě, které připomíná věznici? V policejním státě? „S policejním státem nemáme problém. Náš společník je Tibeťan. Když je potřeba, úředníky prostě uplatí,“ vysvětluje majitelka, která svůj byznys vidí pro Tibeťany jako prospěšný. „My platíme poctivě mzdy. Jinde Tibeťané nedostanou za práci třeba vůbec nic.“ Další den ještě před svítáním vyrážíme z Lhasy směrem na východ. Norbu mi slíbil ukázat vesnici, ve které se narodil. Za městem se asfaltová silnice brzy ztrácí. Pokračujeme asi hodinu po děravých prašných cestách kolem polí a řeky zvláštně rozlité do krajiny. Míjíme čínské inženýry, kteří budují most. O kousek dál tibetští rolníci začínají orat s párem jaků zapřažených do pluhu. Norbuovu vesnici tvoří asi padesát domů z hlíny a kamení. Zrovna končí sklizeň, takže všude po zemi je sláma. Podobně jako dříve na našich vesnicích, i tady tvoří každý z domů uzavřenou jednotku složenou z několika dvorů, obytné a hospodářské části. Vcházíme do jednoho statku. Na dvoře spokojeně leží malá černá prasátka, několik jaků a pobíhají sle-
inzerce
pice. Dál je malá terasa a na ní pod střechou nasypaná hromada ječmene. Tady nás vítají překvapení Norbuovi rodiče, kterým je už přes sedmdesát. Zvou nás do obytné kuchyně. Vzadu je stará hliněná pec, z níž uniká kouř volně k díře ve stropě, vedle velký barel s vodou a hromada usušeného jačího trusu na topení. U stolu dostáváme campu, tradiční tibetský pokrm. Je to vlastně jen nasypaná ječná mouka s volitelnou přísadou (nyní s jakýmsi tvarohovým sýrem), která se zalévá horkým černým čajem. Není to špatné. Tradiční černý čaj ušlehaný s jačím máslem však raději odmítám. Dávám přednost horké vodě.
Moc bezmocných Mohlo by se zdát, že vesnice žije vlastně podobným životem jako před vpádem komunistických okupantů. Ale není tomu tak. „Tehdy to bylo lepší. Nemuseli jsme pracovat pro Číňany jako otroci,“ říká starý hospodář. Jeho dcera, Norbuova sestra, pracuje přes den na nedaleké státní stavbě. Nedostává ale od čínských šéfů žádný plat. Zatímco chodí robotovat, rodiče pečují o hospodářství, které je stěží uživí. Proto byl pro ně návrat Norbua z Indie tak důležitý. Jeho totiž tibetská cestovní kancelář normálně platí a peníze slouží celé rodině.
To, že sem Číňané zavedli před sedmi lety elektřinu (Norbu se ještě učil večer při petrolejce), nepovažují jeho rodiče za důležité. Místo ručního šlehače na čaj s jačím máslem sice používají mixér, ale to je tak všechno (pro vodu se například chodí stále ke studni). Něco jiného by možná řekla jejich dcera, v jejímž pokoji stojí televize coby kratochvíle pro dlouhé zimní večery. A to je, zdá se, největší „přínos“ elektrifikace podle čínského gusta. Vymývání mozků mladé generaci na dálku zajišťuje státní televize docela spolehlivě. Vesnice funguje podle už zmíněného systému „přímé demokracie“. „Měli jsme výběr mezi dvěma kandidáty: první byl komunista, a ten druhý taky,“ říká starý otec. Když se ptám Norbuovy matky, jestli si pamatuje na hladomor, který za kulturní revoluce Tibet postihl, hlesne jen, že se o tom bojí mluvit, a jde synovi zabalit na cestu pytel campy. Naše návštěva pomalu končí. Přejíždíme do nedalekého kláštera Gandän, který leží ve 4500 metrech nad mořem. Obcházím takzvanou koru neboli modlitební kolečko kolem kopce, na kterém klášter stojí. Cesta je to neuvěřitelná. Horizont visí nedozírně daleko, nebe blízko, vládne tady těžko popsatelná atmosféra klidu a míru. Aby člověk dosáhl soustředění ke kontemplaci, stačí se jen posadit (což je v téhle nadmořské výšce potřeba docela často).
Návštěva kláštera je ovšem dost frustrující zážitek. Místo mnichů potkávám na malých náměstích čínské policajty v uniformě i v civilu. Někteří mají dokonce psy. Jsou tady nastálo a obývají jednu z budov blízko kláštera. Hlídají mnichy a také vybírají peníze za vstupné. Do Lhasy se vracíme ještě před soumrakem. Kousek od hotelu se setkávám s tibetskými studenty, kteří mi přinesli malou samizdatovou knihu. Slibuji, že ji předám. (Což se také o dva týdny později v Praze stalo, dalajlama knihu osobně převzal a slíbil, že klukům do Lhasy zatelefonuje.) Následující ráno odjíždím zpět do Pekingu. Vlak je poloprázdný a není tu nikdo, kdo by mluvil anglicky. Padá na mě deprese. Dopadne to s Tibeťany stejně jako s indiány? Jak je vidět, osud této země je každopádně v rukou Číny. Jediná naděje tkví, zdá se, v jejím postupném otevírání se a demokratizaci. Nikdo neví, jestli se to stihne dřív, než budou Tibeťané úplně pohlceni organizovanou čínskou přesilou. To, že se dnes buddhismus zabydlel po celém světě, dalajlama řeční v Kongresu Spojených států a příslušníci tohoto národa mají v exilu demokraticky volenou vládu, je jenom slabá útěcha. Jaroslav Pašmik, Peking, Lhasa
Q
16 ROZHOVOR
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Na palubě Patmosu
S Daliborem Veselým o pralese, sdílení města a Religion, Science, Environment O postupném „odlesňování“ Amazonie se hovoří už dlouho. Přesto se kácí dál. Hlavní důvody jsou známé: na vině je především korupce. Vláda může o lecčems rozhodnout, ale její rozhodnutí naplňují místní politici a ti mají své lokální zájmy... Navíc se samozřejmě kácí stromy taky ilegálně. A nezákonně se těží i minerály a zlato, které se získává pomocí chemických prostředků, přičemž tato technologie ohrožuje spodní vody. A tak dále. Nicméně ekonomický zisk se soustřeďuje především do oblasti těžby dřeva a prodeje sóji. Úhrnem je možné problém symbolizovat ponurým obrazem sójového pole na místě pralesa. Mimochodem leckdy s občasným solitérem – brazilským ořechem. To je jeden z druhů stromů, u kterého platí v Amazonii zákaz kácení. Něco jako národní strom nebo brazilská vlajka. Takový izolovaný strom nemá ale šanci na přežití. Prales dokáže držet pohromadě díky faktu, že představuje celistvé těleso. Jen tak může odolat třeba i tropickým bouřím.
Foto günter bartoš
Dalibor Veselý je profesorem na Univerzitě v Cambridgi a členem světového společenství vědců Religion, Science, Environment. Narodil se roku 1937 v Praze, kde studoval architekturu a dějiny umění, účastnil se architektonických soutěží a také aktivit uměleckých skupin Konfrontace a „D“ (Medek, Koblasa, Nepraš aj.). V roce 1968 emigroval do Velké Británie, od roku 1978 vede na Univerzitě v Cambridgi diplomní ateliér a postgraduální studie dějin a filozofie architektury. Mimo to působil jako hostující profesor na mnoha předních vysokých školách (Harvard University, University of Pennsylvania, Institute of Technology, Atlanta aj.), v posledních deseti letech spolupracuje také s řadou institucí v Praze. Publikuje knihy a články týkající se problémů tvořivosti, humanistických aspektů architektury, výtvarného umění, poetiky a hermeneutiky architektury.
J
ste jediným českým členem společenství Religion, Science, Environment. U nás moc známé není. Co to je za tajemné uskupení? Hlavním motivem pro jeho vznik byla potřeba navázat dialog mezi myšlením politiků, odborníků a vědců a eticky orientovaným myšlením teologů. Je to něco jako ekologicko-duchovní iniciativa. Vzniklo před osmnácti lety, kdy se na řeckém ostrově Patmos sešlo za tímto účelem na 60 světových expertů nejrůznějších oborů přírodních, humanitních a náboženských věd. Ostrov Patmos v tom hraje nějakou roli? Je to důležité místo v křesťanské tradici: v jedné zdejší jeskyni byla sepsána část Nového zákona, kterou známe jako Apokalypsu. Ostrov symbolizuje nejen apokalyptický konec, ale také k naději mířící část Zjevení sv. Jana. Dá se říci, že apokalyptickou situaci vnímá naše společenství jako stupeň obnovy světa, když z hlubin apokalypsy orientuje svůj pohled k budoucnosti. Proč se setkáváte na palubě lodi? Za osu ekologické tematiky současnosti považuje skupina Patmos fakt, že tři čtvrtiny zemského povrchu představují oceány a moře, a rozhodla se zabývat především stavem světových moří a řek. Proto symbolicky volí lodní palubu jako místo konání všech dosavadních ekologicko-teologických konferencí. Vědci se už plavili po Egejském a Černém moři, po Jadranu, Baltském moři a Dunaji... Zatím poslední, šestou konferenci uspořádal Patmos vloni pod patronací patriarchy z Konstantinopole a Kofiho Annana na Amazonce.
Voda a prach Amazonie Proč jste si zvolili Amazonii jako námět sympozia? Rozhodl o tom především známý fakt: trvalý úbytek deštných pralesů. Nejde jen o ztrátu zeleně. Území Amazonie je tak rozlehlé a důležité, že jeho změny významně ovlivňují klima celého kontinentu, ale také teplotu mořských vod a mořských proudů, a nepřímo tedy působí na podnebí celého světa. Ekologicky cyklus povodí Amazonky závisí na odpařování vody z pralesa, které vytváří podmínky pro proudění vzduchu od moře a přenos vody z moře na pevninu. Odhaduje se, že nad pralesem Amazonie je v pohybu až 100 bilionů tun vody, která se z větší části v dešťovém období, tedy od ledna do června, mění na déšť. K tomu dopomáhá prach z afrických pouští, hlavně ze Sahary, který do Jižní Ameriky přináší
vítr. Prach je důležitý pro půdu jako zdroj minerálů, ale hlavně jeho částice napomáhají tomu, aby se vlhkost v ovzduší změnila v kapky deště. Odhaduje se, že ročně vítr přináší z Afriky až 13 milionů tun prachu. Tato vzájemná provázanost a závislost pouští, pralesa a moře komplikuje odhad toho, kde leží kritický bod ekologické rovnováhy v amazonské oblasti. Kde je podle vašich expertů kritický bod? Kolik zmizelo z plochy deštných pralesů kolem Amazonky? K dnešku zmizela už skoro pětina. Plocha zatím ještě zachovaného pralesa je dvaadvacet milionů čtverečních kilometrů. To pořád ještě představuje nejrozsáhlejší prales na světě, dvě třetiny světových pralesů. Další ničení vegetace by ale způsobilo vážný úbytek vláhy a vysychání. Začíná se proto uvažovat o tom, že se k hraničnímu procentu přibližujeme. Jeho překročení by mohlo znamenat hrozbu naprosto nového klimatického cyklu, se kterým lidstvo dosud nemá žádné zkušenosti. Po vykácení pralesa se nejčastěji objevuje na jeho místě pole se sójou a pastviny. Proč je to špatné? Jak je Amazonka velmi hluboká, je deštný prales překvapivě mělký: koření v půdě hluboké pouze dvacet centimetrů, pod ní je už jen neúrodný jíl. Takže amazonská půda v místě kácení nenabízí kvalitní podmínky pro zemědělství. Sójové pole je úrodné tři až pět let. Půda se rychle vyčerpá a výsledkem je, že tu nejen nestojí les, ale nakonec tu není ani pole, které planí a pomalu se proměňuje v poušť. Ta už ovšem nemá vlastnosti afrických pouští a nemůže hrát stejnou roli v ekologii pralesa. Naše konference se proto věnovala také „pouštím“, dalšímu momentu, který zhoršuje situaci v Amazonii. A ještě něco: na území Amazonky se nachází více než polovina všech druhů fauny a flóry na světě. Stále se objevují nové rostliny, ale také zvířata, dokonce i větší, například opice. Když se les vykácí, ani se neví, co tu vlastně rostlo. Pokud jde o domorodé kmeny, žije jich v pralese několik desítek a jejich život zatím plně závisí na tom, co dává příroda. Ví se, že existuje asi dvacet kmenů, se kterými se ještě bílý člověk plně nesetkal. Pro kontakt s nimi platí zákaz s ohledem na fakt, že domorodé kmeny nedisponují imunitním systémem. Je známo, že když začaly od 17. století přicházet do Amazonie misie, předaly domácímu obyvatelstvu tyfus, malárii, neštovice, atd. Z celkového počtu 5–6 milionů v 16. století zde dnes žije asi 100–150 tisíc původních obyvatel.
Znají v Amazonii pojem územní plánování? Brazílie má zpracované globální i regionální plány – jenže tam zcela nedostatečně funguje dohled na jejich realizaci. K tomu je potřeba hodně peněz a spousta specialistů. A Brazílie není zdaleka tak bohatá jako třeba USA, a ani ty nedokážou některé věci uhlídat: vzpomeňte třeba na mexickou hranici. Důležité téma představují dopravní komunikace. Většina amazonských oblastí je nedostupná. Od hlavních měst vedou do nitra pralesa silnice většinou ne dále než 150 kilometrů. V současnosti se Brazilci chystají stavět několik transverzál, což ovšem ve svém důsledku bude znamenat příležitost pro ilegální zájemce o kácení s jejich velkými stroji. Dnes to mají složitější, neboť technologie dostávají do vnitrozemí jenom s velkými obtížemi. Musí tudíž budovat vlastní komunikace, a to se ne vždy vyplatí... Složitost problému klade otázky: Je možné kácet alespoň někde? Kolik procent? A kde? Pod kontrolou vlády? Ve federálním kabinetu existují různé frakce. Proti radikálním konzervativcům a ochráncům pralesa stojí zastánci radikální změny, zvýšení produktivity a modernizace. A pak tu působí i zástupci třetího proudu, trvale udržitelného rozvoje. Tento pojem nabízí ovšem až příliš širokou škálu interpretací. Jak vypadá ta interpretace v brazilské praxi? Orientuje se zatím především na ekologický turismus. Hlavně v blízkosti řek, kde existuje přece jen určitá dostupnost po vodě, se začínají budovat malé hotely. Tento způsob hospodaření umožňuje zaměstnávat domorodé obyvatele. Kde se těží nejvíc? Na pozemcích kolem pobřeží – hlavně východního. Tam se vždycky nejvíc migrovalo. Je tu velká koncentrace kapitálu a půda přechází do rukou poměrně malé skupiny vlastníků. Vláda reaguje na situaci tak, že se snaží o určitou míru distribuce půdy. Je zajímavé, že se objevují i pokusy distribuovat půdu těm, kdo na ní pracují: vláda půdu vykupuje a prodává. Kabinet Luly da Silvy má Amazonii jako jedno z hlavních témat a systematicky vytváří tzv. Reservas Extrativitas. Mohou jeho snahy něco změnit? Můžou změnit mnoho a také v posledních letech toho hodně změnily. Rezervace jsou ve většině případů úspěšné, mění se zákony a jejich dodržování a na mnoha místech se daří uskutečňovat nové formy ekologicky orientovaného vývoje, který tak slouží jako příklad pro další, zatím nechráněné oblasti. Situace je komplikovaná tím, že 50 procent půdy Brazílie vlastní pouhá dvě procenta obyvatel, a možnost přidělovat novou půdu se nabízí především v oblastech, které ještě nebyly kolonizovány, jako je právě Amazonie. Dá se výsledek konference krátce shrnout? Je shrnut v závěrečném dokumentu, který definuje zásadní problémy a vládě navrhuje strategii dalšího postupu. Ten by směřoval k udržení rovnováhy mezi ekologicky orientovanou modernizací, respektive urbanizací a zachováním základního metabolismu deštného pralesa. Zůstává otázka, co může osmidenní debata v tak složité společenské situaci, jaká je v Amazonii, vůbec změnit. Představuje – doufejme – katalyzátor budoucího vývoje. Sympozium monitorovaly světové sdělo-
ROZHOVOR / inzerce
RESPEKT 52 V 27. prosinec 2006–1. leden 2007
vací prostředky – nejčtenější média angloamerická, francouzská, německá a další. Účastníci konference navázali v zemi trvalé kontakty. Diskusí se zúčastnili mj. ředitel největší botanické zahrady – londýnské Kew Garden, ředitel Royal Geographical Society – znalec kultury místních indiánů, ale také zástupci brazilské federální vlády, guvernér státu Amazonas, zástupci místních indiánských kmenů včetně náčelníka a šamana kmene Yawanawa. A debaty doplňovaly exkurze do amazonského pralesa a setkání se zástupci indiánů. Důležité je, že se prosadila spolupráce mezi vládou a výzkumnými centry a že se přikládá stále větší význam publicitě a vzdělání. K tomu přispívají svým způsobem i církve tím, že vychovávají kněze s ekologickým vzděláním. Tak se možná objevuje, doufejme, zárodek nové, ekologické civilizace. Jen na okraj: vzápětí po sympoziu, které mj. kritizovalo velké společnosti, jež vyvážejí sóju, vydaly dvě z nich prohlášení, že na dva roky vyhlašují na pěstování sóji moratorium. Jde možná jen o gesto, ale přesto ukazuje význam a sílu soustředěného a medializovaného vlivu, který úzce souvisí s kritérii udržitelného rozvoje.
Vzpomínka na Paříž Co zajímalo na Amazonce vás? Vedle témat přírodního prostředí v užším smyslu jako klimatologie, botanika, zoologie, kulturní antropologie atd. byla na konferenci zařazena i témata širšího amazonského přírodního světa vůbec: osídlení, krajiny, atd. Jako urbanistu a historika umění mě navíc velmi zaujalo místo konání konference, město Manaus, které leží na středním toku Amazonky. Manaus vyrostl na kaučuku, jehož objev v 19. století vyvolal prudký ekonomický vývoj Amazonie. Skupina podnikatelů, z nichž se díky vývozu gumy stali milionáři, se rozhodla přetvořit město uprostřed amazonského pralesa na brazilskou Paříž. Zbudovali si mimo jiné operu, kde hostovala Sarah Bernhardtová a Caruso... Přijel sem i inženýr Gustave Eiffel, který navrhl kupoli opery a přesvědčil investory, aby na strop nechali namalovat pohled na Eiffelovu věž – zespoda. Střed města Manausu je zhmotněný sen zbohatlíků 19. století, kteří se rozhodli mít střed světa tam, kde jsou. Celý vývoj Manausu představuje po mnoha stránkách analogii dnešního vývoje v takzvaných rozvojových zemích. V čem? Západní civilizace prošla v oblasti urbanismu bohatými zkušenostmi. Mám na mysli především evropský vývoj ve 20. století: ten představuje v podstatě hluboký problém, neboť tehdy jednak vznikaly „moderní“ celky, často ne dobře obyvatelné a ekologicky značně problematické, jednak se plně otevřely dveře suburbánnímu vývoji, což je z hlediska ekologie ještě větší problém. Pozorovat, jak se v některých rozvojových zemích, například v Číně, opakují problematické stránky evropské zkušenosti, není příliš povzbuzující.
Ekologie je v poslední době dominantním tématem nejen v ekonomii a politice, ale také v oblasti kultury. Dnes už je také zřejmé, že se ekologické myšlení v mnoha oblastech stalo nejen přínosem, ale i módou, která překrývá celé oblasti, kde rozhoduje myšlení jiné. Tak například otázky, které si dnes ekologie klade, byly odedávna – pod jiným jménem – součástí každého inteligentního architektonického řešení. Další problematickou stránkou současné ekologie je její úzké zaměření na fyzické a biologické aspekty prostředí, zatímco se stále jasněji ukazuje, že ekologické problémy lze plně pochopit jen za účasti humanitních disciplín. Stále více zainteresovaných lidí je přesvědčeno, že krátkodobá, převážně technická řešení ekologické krize, jako je například úspora energie a základních zdrojů, recyklace surovin, apod., bez zásadní změny našeho způsobu myšlení a života nejsou skutečným východiskem. Návrhy na tyto změny odkazují dnes především k městskému životu. Jakou úlohu tu město může hrát? Jeho význam při řešení ekologické krize lze dobře vidět například při srovnávání nákladů na život ve městě se střední hustotou osídlení, kde základní potřeby a služby jsou dosažitelné pěšky nebo hromadnou dopravou, a nákladů na život v předměstské zástavbě pro stejné množství lidí. Městská alternativa může být až dvakrát úspornější než suburbánní, zatímco všechny dnes dostupné techniky úspory energie, získávání zdrojů atd. neušetří víc než jednu třetinu. Ve městě, na rozdíl od individualizované zástavby, je možné vytvořit podmínky pro sdílení základních životních hodnot, jaké nabízejí parky, veřejné budovy a prostory, instituce atd. Proč se tu klade takový důraz na „sdílení hodnot“? Lze to vysvětlit jednoduchou analogií. Hodnota obrazu se neztrácí, ale spíš roste, čím více lidí ho vidí a „sdílí“. Naproti tomu hodnota toho, co lze konzumovat, se viditelně ztrácí, čím více lidí se na konzumu podílí. Nejde o to eliminovat konzum, ten bude vždycky hrát v městském životě důležitou roli, ale o nastolení nové rovnováhy mezi konzumem a „sdílením“. Vidět město z hlediska možného „sdílení“ představuje složitý architektonický problém, který si žádá novou vizi městského uspořádání ve všech hlavních aspektech. Možnost „sdílení“ otevírá širší prostor souvislostí nejen v ekologické situaci jednotlivých zemí, ale nakonec také ve světě jako celku. Je tu vzájemnost: město může významně přispívat ke stabilizaci klimatických změn, zatímco klimatická rovnováha světového celku zůstává podmínkou přijatelného městského života.
Teorie a praxe jinak Jak vnímá společenství Patmos vztah mezi vědou a náboženstvím? Dnešní vědu a náboženství dělí přehrada, která je výsledkem historického vývoje, v němž si věda vytvořila vlastní jazyk motivovaný zájmem ovládnout a kontrolovat skutečnost. V této čistě účelové orientaci neexistuje prostor pro otázky a problémy, s nimiž se setkáváme v každodenním životě, v přírodním světě a v tak významných oblastech, jako je například etika. Je to cena, již platíme za jinak působivé a nezpochybnitelné výsledky přírodních věd. Jejich oddělení od širšího kontextu skutečnosti je vyrovnáváno měnící se povahou a rolí humanitních věd, včetně teologie, jež si stále výrazněji uvědomují svou specifickou povahu a roli v dnešní ekologické krizi.
V Brazílii jste našel něco podobného? Zdá se, že by se Brazílie mohla modernizovat podobně jako Čína – dojde-li tam k určité změně podmínek a akceleraci podnikání. Jsou tu ale velké rozdíly. Brazílie byla značně ovlivněna evropským vývojem a stala se, i když nepřímo, jeho součástí. Na druhé straně je velká část země málo obydlená, a otevírá tak možnost novému typu budoucího vývoje. Evropská zkušenost a rostoucí vliv ekologického myšlení, které ovlivňuje brazilskou situaci zevnitř i zvenku, nám dává jistou naději, že vývoj by mohl být alternativou k tomu, co se dnes běžně odehrává ve „třetím světě“. Je zajímavé, že i v Číně se objevuje snaha orientovat budoucí vývoj jiným směrem: realizuje se tu první projekt experimentálního ekologického města Tung-tchan nedaleko Šanghaje. Tímto problémem se konference podrobně zabývala. Na rozdíl od čínského experimentu, který se zaměřuje na fyzikální stránku jednotlivých částí města, například na úspory energie atd., se sympozium v debatách a návrzích soustředilo na celkové ekologické uspořádání města s ohledem na nejvyšší přijatelnou hustotu a nejintenzivnější možné sdílení prostoru, institucí a služeb.
V čem spočívá ta zvláštní povaha a role humanitních věd? Ve schopnosti vnímat jevovou skutečnost přírodního světa a jeho základy v hlubších rovinách našeho vědomí. „Nemůžeme uniknout přírodnímu světu jako základnímu předpokladu. Naším úkolem zůstává integrovat a vkládat teoretické znalosti a technické možnosti lidí do praxe,“ říká filozof Hans-Georg Gadamer. Integrovat a vkládat teoretickou znalost na co možná nejširší a nejkonkrétnější úroveň skutečnosti je hlavní úkol filozofického výkladu světa, který ve své univerzálnosti zahrnuje také teologii.
Takže tady souvisí vaše práce v architektuře a urbanismu s ekologickým hnutím?
Jiří Horský Autor je spolupracovníkem Respektu.
Q
17
18 civilizace Můj oblíbený web Začínáme tam, kde média končí. Tak zní logo stránky, která by měla novináře odpuzovat, leč skýtá mnoho pozoruhodných informací. Zajímá-li vás, co se děje v oblasti bezpečnosti, terorismu a boje s ním, není nad Debku. Její klad i zápor spočívá v tom, že je zcela anonymní. „Zdroje Debky“ tvrdí to či ono. Tvrdí to aktuálně a zasvěceně. Spolehnout se, či nespolehnout? Je-li kritériem praxe, pak ta hovoří ve prospěch „zdrojů Debky“. K nim patří lidé z vládních, vojenských a bezpečnostních kruhů Izraele. Ostatně sami tvůrci tohoto webu se údajně rekrutují z řad osob soustředěných kolem někdejšího premiéra Benjamina Netanjahua.
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Rozuzlení sporu o klima Prožíváme nejteplejší období posledního tisíciletí
Vedoucí výzkumu z roku 1998 M. Mann a jeho spoluautoři ve svém článku provedli spíše intuitivní krok než přesnou analýzu – smíchali různé, ale navzájem podobné křivky ze souše a moře do jednoho záznamu. Právě tak vznikla ona slavná „hokejka“. Jako důkaz by u soudu neobstála, protože hází do jednoho pytle stromy a korály, tedy klimatické hrušky a jablka. Jenže když různé klimatické křivky – získané pomocí stromů, krápníků, jezerních sedimentů a podobně – seřadíme pod sebe, zjistíme, že v základních rysech hrají stejnou klimatickou píseň. Shoda klimatické křivky například pro Evropu a Čínu je až zarážející. Klima má své lokální odchylky, ale globalizovalo se již dávno. A teď zpět k oné letošní studii: ukázala, že se Mannův tým skutečně nemýlil. Jak to tedy je se současnými klimatickými změnami?
debka.com Jisté je, že ač Debka sídlí v Izraeli, tedy v zemi, kde stále funguje vojenská cenzura, z dobrých důvodů používá doménu com. Elegantně se tak vyhýbá složitějším řešením. K nim patřily metody, kdy si vlastník izraelských novin platil nějaký okrajový a prodělečný list třeba v USA, aby v případě potřeby mohl jemu přihrané údaje doma reprodukovat coby informaci ze zahraničního zdroje. A zpravodajské selhání Debky? I k němu došlo. Například letos v červenci Debka úplně vynechala teroristický útok v Bombaji, ač souvisel s jí sledovanou al-Káidou. Bylo to kvůli odlehlosti Indie? Nebo tím, že libanonský Hizballáh právě zahájil „prázdninovou válku“? O tom „zdroje Debky“ mlčí. Zbyněk Petráček
V dubnu 2005 se na mapové vyhledávací službě společnosti Google poprvé objevily satelitní snímky vybraných míst na zeměkouli. Vznikl tehdy blog bratrů Alexe a Jamese Turnbulových, web designerů ze skotského Edinburghu. Ti byli tak fascinováni brouzdáním po satelitních mapách, že se rozhodli na svých stránkách zveřejňovat zajímavá místa, na která při svých virtuálních toulkách narazili. Vyzvali další fanoušky tohoto typu cestování, aby se k nim připojili. Po téměř dvou letech fungování blogu na adrese www.googlesightseeing.com nashromáždi-
Pohled z vesmíru li tisíce zajímavých záběrů, ať už klasických pamětihodností nebo třeba nudistů na střechách domů. Vše přehledně rozdělené do kategorií nebo lokalit – pokud vás zrovna nezajímají nové raketoplány na bajkonurském kosmodromu nebo ponorky na ruských vojenských základnách, můžete rovnou přeskočit například na zajímavé přírodní útvary. Obraz světa by však nebyl úplný, kdyby chyběla sekce Podivnosti. Kruhy v polích nebo různé neidentifikovatelné létající objekty ocení milovníci záhad. Na stránkách je také několik snímků z Česka, například Václavské náměstí. David Grossmann Autor je spolupracovníkem Respektu.
Správě se rozhodnout
Obří sekvoje se mohou dožít více jak tří tisíc let, a stávají se tak důležitou databankou informací o klimatu. foto profimedia.cz
J
eště před dvaceti lety bychom nevěřili tomu, že jeden z hlavních vědeckých sporů počátku třetího tisíciletí se bude týkat něčeho zdánlivě tak akademického, jako je průměrná teplota povrchu planety za posledních tisíc let. Jablkem sváru se stala především spolehlivost studií, z nichž vycházíme. Debata začala v roce 1998, kdy klimatologové M. Mann, R. Bradley a M. Hughes publikovali v časopise Nature křivku, zachycující teplotu na povrchu glóbu v posledním tisíciletí. Později se pro ni vžil název „hokejka“, protože její průběh v letech 1000–1890 sledoval sice kolísavou, ale v podstatě rovnou čáru, která teprve v posledních několika desetiletích rychle vyběhla vzhůru. Autoři ukázali, že nikdy za posledních tisíc let nebyla průměrná teplota Země tak vysoká. Demonstrovali i to, že ještě nikdy nedošlo k tak rychlé klimatické změně. Alarmující tedy není jenom vysoká teplota, ale také rychlost změn. Ze stránek Nature klimatická křivka „utekla“ do médií včetně televize, a tím se stala politickým tématem. Jedni považovali „hokejku“ za jednoznačný důkaz oteplování Země, zatímco jiní, včetně mnoha vědců, upozorňovali, že vůbec není jasné, jakým způsobem autoři výzkumu ke křivce dospěli. V situaci, kdy politici jednali o Kjótském protokolu a obchodování s emisemi, se taková nejistota mnohým hodila – sloužila jim jako argument, pomocí něhož chystaná opatření zpochybňovali. Ale ani zastánci snižování emisí nemohli ignorovat skutečnost, že naše znalosti nestojí na příliš pevných základech. Americká Národní akademie věd byla proto požádána, aby vytvořila výbor pro výzkum tohoto problému a jasně formulované výsledky jeho práce zveřejnila, padni komu padni. Stalo se tak letos, kdy v knižní podobě vyšla publikace nazvaná Rekonstrukce povrchové teploty za posledních 2000 let. Celý text knihy se dá dokonce stáhnout z webu. Zatímco původní autoři (skoro půl roku jsem sloužil v oddělení jednoho z nich – R. Bradleyho) sledovali hlavně vědecké cíle a sami byli překvapeni politickým dopadem výzkumu, je nová zpráva vědomě formulována takovým způsobem, aby obstála v případném soudním sporu. Obsahuje-li sporná či diskutabilní tvrzení, je to v ní uvedeno i se zdůvodněním, proč tomu tak je. Už samotná kultura jednoznačného jazyka a průhledné argumentace představuje vzor, jak k problému přistupovat. Potvrdil se tedy původní výzkum, nebo se ukázal jako nevěrohodný?
Píseň korálů a stromů Každá studie tohoto typu závisí mimo jiné na kvalitě výchozích dat. Je proto důležité vědět, z jakých údajů autoři letošní zprávy vycházeli. Přímá měření povrchových teplot provádíme kolem 200 let. Při hodnocení globálních změn nám ale příliš nepomohou, protože skoro nic neprozrazují o obrovských plochách oceánu. Měření teplot vody v oceánech máme sice k dispozici také, musíme je však složitě normalizovat, protože jedni námořníci vodu nabírali do skládacích plátěných kbelíků, jiní do kovových a další měřili teplotu vody vstupující do chladicího sys-
tému své lodě. Potřebujeme proto nějakou nezávislou databanku údajů. Na pevnině ji nabízejí letokruhy stromů. Zabývá se jimi obrovské množství výzkumů z oboru tzv. dendrometrie – mezinárodní databáze obsahuje víc než deset tisíc prací vypovídajících o přírůstkových liniích různých dřev. Na stovkách míst odborníci proměřili a analyzovali statisíce stromů. Jenže šířka letokruhu nezávisí jenom na teplotě, ale také na vláze a na tom, zda jaro přijde časně, či později. Mladý strom navíc roste rychleji, starý košatí pomalu. Pokud chceme získat důvěryhodnou představu o tom, co se v daném období dělo s klimatem, musíme zkoumat celé soubory stromů z různých stanovišť – suchých i polosuchých a položených v různých výškách, například od úpatí Alp až do nížin. Teprve pak získáme nějakou křivku, o které sice víme, že má klimatický význam, ale tento význam bude směsicí několika faktorů – teplot, srážek a chodu ročních dob. Teprve v tomto okamžiku můžeme využít přímá měření teplot. Pokud uvidíme, že se teploty naměřené teploměrem během posledních, dejme tomu, sta let shodují s letokruhy stromů, získáváme rozumnou jistotu, že podobná závislost bude platit i dál do minulosti. Navíc tuto lokální teplotní křivku lze většinou porovnat s jinou lokalitou. Postupně je možné rozšířit srovnávání na celé rozsáhlé oblasti a části kontinentů. Je to nesmírně pracné, ale v základních rysech to vede ke spolehlivým výsledkům. Problémy nastanou tam, kde stromy nerostou. V poušti, vysoko v horách či za polárním kruhem se můžeme pokusit obejít problém stromů tím, že měříme přírůstkové vrstvičky krápníků nebo vrstvičky sedimentů v jezerech. Jinde zase poslouží zprávy kronikářů nebo záznamy o úrodách vína či daňových odvodech ze zemědělské činnosti. V tropických mořích představují skoro ideální databanku klimatických údajů růstové vrstvičky korálů. Ty přirůstají každý den, takže na některých lokalitách existuje odhad proměn klimatu den po dni tisíce let do minulosti.
Zhruba od roku 1500 existuje velké množství kronikářských záznamů, obrazů zimních krajin a později i četná měření. S velkou jistotou tedy můžeme říci, že klima posledních desetiletí je nejteplejší za posledních pět set let. Na druhou stranu zhruba v letech 1500–1900 svět opakovaně prožíval několik velice chladných desetiletí, která nazýváme „malou ledovou dobou“. Na současné oteplování bychom se tedy mohli tak trochu dívat jako na návrat k normálním teplotám. O průběhu teplot v letech 1000–1500 máme mnohem méně údajů a také se již nemůžeme opřít o srovnání skutečně naměřených teplot s teplotami dedukovanými z přírodních archivů. V některých částech světa bylo během určitých dekád let 1000-1250 stejně teplo, jako je dnes, ale na většině míst vládly chladnější teploty. I pokud tedy zvolíme velmi opatrná slova, můžeme konstatovat, že téměř jistě žijeme od roku 1970 v nejteplejším období posledního tisíce let. Co znamená slovo „nejteplejší“? Průměrná teplota severní polokoule vzrostla ve 20. století o 0,6 stupně Celsia a ve 21. století o zhruba 0,1 °C. Pro Českou republiku se obvykle uvádí růst teplot o 0,3 °C. Většina klimatických změn, které u nás prožíváme, však nesouvisí s vyššími teplotami, ale se změněnými směry větrů, které k nám přinášejí tu vlhký a teplý vzduch z Atlantiku, tu suchý chlad sibiřské výše. V Evropě se nemění jenom teploty, ale něco ještě důležitějšího – větry a na ně vázaný hydrologický cyklus. Zbývá říci, kdo za to může. Nemám tuhle otázku rád; jakmile ji položíme, hledání viníků střídá snahu pochopit, co se s klimatem opravdu děje. Odpověď nicméně existuje: vědecký konsenzus je ten, že hlavním klimatickým činitelem se v posledním století stal člověk, především kvůli spalování fosilních paliv. Dokonce je pravděpodobné, že se přirozená klimatická variabilita zkombinovala s lidským působením; kdyby to bylo jenom na přírodě, již brzy by se začalo opět mírně ochlazovat. Emise oxidu uhličitého však nejspíš tuto přirozenou tendenci přehluší. Teplota by v tomto století mohla vzrůst o nejméně 1,5 °C. Zmíněná zpráva americké Národní akademie věd obsahuje odstavec, který je nutné přeložit doslova: Historické a archeologické poznatky mohou ukázat, jak společnosti reagovaly na minulé klimatické změny. Tato data ukazují, že není možné dopředu předpovědět chování takto ovlivněných společností a že úspěšná adaptace na nové klimatické podmínky závisí na dobrých či špatných rozhodnutích, která lidé udělají. Václav Cílek Autor je geolog.
Q
civilizace / inzerce
RESPEKT 52 V 27. prosinec 2006–1. leden 2007
19
Iluze rudého Měsíce
Američané by uvítali, kdyby jejich lunárnímu programu konkurovala Čína
„N
echci usínat pod rudým Měsícem,“ hřímal počátkem 60. let minulého století tehdejší viceprezident (a pozdější prezident) Spojených států Lyndon B. Johnson. Uplynulo několik desítek let a jeho výrok je náhle znovu aktuální. Protivníkem USA v boji o Měsíc by se mohl stát nikoli již Sovětský svaz, ale jiná komunistická země (dá-li se tak ještě nazvat) – Čína. Nebo je vše trochu jinak? Spojené státy v prosinci 2006 představily své plány na vybudování trvale obydlené lunární základny. A jako jeden z hlavních argumentů, proč o něco takového usilovat, opět zaznělo varování, že budou-li USA váhat, z Měsíce může dříve než angličtina zaznít čínština… Podobná slova se opakovaně ozývají v americkém Kongresu i v NASA. Je to jen logické, nikdo by nechtěl vidět Čínu v lunárních závodech více než Spojené státy. Čína by totiž na něco podobného musela vynaložit enormní finanční prostředky, což by ji oslabilo. Navíc by se soustředila na oblast, kde by pro USA nebyla nebezpečná. Především by ale protivník síly bývalého Sovětského svazu umožnil zdůvodnit americký lunární program, který bude nesmírně nákladný. Podle střízlivých odhadů vyjde na 104 miliard USD – ovšem jen do okamžiku prvního „nového“ přistání na Měsíci, k němuž má dojít zhruba v roce 2020. Vybudování základny by vyšlo ještě mnohem dráž. Proto americký program nebude lehké obhájit, až nastoupí nová politická reprezentace. Faktem je, že Čína se o vesmírného souseda Země začíná zajímat. Snad už v dubnu 2007 má raketa CZ-3B vynést do vesmíru sondu Čchang-e (pojmenovanou po starodávné čínské bohyni žijící na Měsíci), která bude jako první těleso „Made in China“ navedena na oběžnou dráhu Měsíce. Průzkumu jeho povrchu by se měla věnovat dva roky. Dalším krokem má být vyslání robotické sondy na měsíční povrch. Údajně půjde o mobilní automat schopný překonávat terénní překážky. Start Čína plánuje zhruba na rok 2012. A celý bez-
inzerce
pilotní program by měl vyvrcholit někdy kolem roku 2017, kdy se čínský automat pokusí odebrat vzorky měsíčních hornin a dopravit je do pozemských laboratoří. Je nepravděpodobné, že v příštích deseti letech hodlá Čína vyslat k Měsíci jen tři výpravy, rostoucí ambice ji jistě přimějí vypustit i další sondy. Kam se ale poděla pilotovaná expedice? Je to jednoduché: patrně jde o pouhou chiméru. Nikdo z významných čínských politiků ani zástupců kosmického sektoru nikdy netvrdil, že se Číňané k lunární výpravě chystají. Několik „kosmických“ diorámat s figurkami astronautů na Měsíci, které říše středu prezentovala na světové výstavě EXPO v roce 2000 v Hannoveru, nelze považovat za vážně míněný signál. A jiný Čína nevyslala.
Dlouhý pochod do kosmu O tom, že Měsíc zatím zůstává pro Čínu příliš daleko, svědčí i velmi pomalé tempo, kterým postupuje stávající pilotovaný program Šen Čou („Božská loď“). Po čtyřech zkušebních startech v letech 1999 až 2002 přikročila Čína k pátému, již s kosmonautem na palubě. Kalendář ukazoval říjen 2003 a pilot čínského letectva Jang Li-wej se svým jednodenním letem zapsal do historie. Stejně tak i Čína, která jako třetí země světa zvládla náročnou technologii pilotovaného kosmického letu. Kdo ale čekal, že nastoupí rychlá kolonizace vesmíru, musel být zklamán. Na další pilotovaný let jsme si počkali dva roky (tak dlouhé přestávky jsou v Rusku či USA obvyklé snad jen po haváriích), do října 2005. Šlo sice o mnohem náročnější výpravu, dva muži kroužili kolem Země týden, ale prodleva byla opravdu značná. A třetí start má následovat až na podzim 2008. Tři kosmonauti v lodi Šen Čou-7 během letu mimo jiné vystoupí do otevřeného prostoru. Stejně dynamicky jako roste čínská ekonomika, rozvíjí se i kosmonautika. Čína má ale jiné priority než poslat astronauty na Měsíc, aby tu umístili čínskou
vlajku. Dosud vysílala do vesmíru především zpravodajské, komunikační a meteorologické družice, nyní svůj program rozšiřuje. Připravuje lety výzkumných sond, které zamíří k Měsíci i do vzdálenějších oblastí sluneční soustavy. Možná začne budovat vlastní síť navigačních družic, obdobu amerického GPS a připravovaného evropského systému Galileo. To vše bude stát dost peněz. I proto není pilotovaný let k jinému kosmickému tělesu zatím na pořadu dne. Cesta na Měsíc se navíc neobejde bez odpovídajícího nosiče. Stávající rakety řady CZ (Čchang Ceng, Dlouhý pochod) nemají dostatečnou nosnost. Lunární výsadek vyžaduje, aby raketa dokázala na oběžnou dráhu vynést zhruba sto tun nákladu, což je přibližně desetinásobek kapacity současných čínských nosičů. Možnosti raket Dlouhý pochod jsou tak omezené, že se do nich jen s obtížemi vejde i současný pilotovaný program. Čína přitom nyní velmi váhá, zda započne s vývojem nové rakety CZ-5, která by jí umožnila
Proč letět na Měsíc Jediný podstatný důvod pro ospravedlnění letu bychom hledali marně. Důvodů „druhé kategorie“ je ale celá řada. Stát, který vyšle kosmonauty na Měsíc, se zařadí mezi technologickou špičku – nepůjde jen o „zopakování něčeho, co už tady bylo“. Stane se lídrem zemí, které se do projektu zapojily, a bude moci nepřímo ovlivňovat směrování jejich investic. Jeho ekonomika na letu vydělá: do programu Apollo investovaly USA asi 24 miliard dolarů – a během dvaceti let díky němu získaly 300 miliard (něco spolkla inflace). Zapomínat nesmíme ani na vědu: nyní máme lépe prozkoumaný Mars než Měsíc. Přitom náš vesmírný soused může napovědět mnohé o vzniku a vývoji Země i sluneční soustavy.
snížit cenu za dopravu nákladů do vesmíru a která by mohla být připravena k letu někdy kolem roku 2013 (pokud se o jejím vývoji rozhodne už v nejbližší době). Jenže ani nosnost CZ-5 nebude nijak závratná, maximálně kolem dvaceti tun nákladu. K Měsíci je odtud ještě velmi dlouhá cesta.
Vstanou noví tygři Nenechme se ale mýlit – Měsíc není pro Čínu nedosažitelný. Kdyby se na projekt opravdu soustředila, nemusel by pro ni být rok 2020 být zase tak nereálný. Zatím to nemá v úmyslu. Existují ale skutečnosti, které by ji mohly přimět, aby se do závodu o „vlajku na Měsíci“ přece jen zapojila. Jde o to, že na trať pomyslného klání možná časem vyrazí další účastníci. Rozruch kolem letu první čínské pilotované lodi Šen Čou ještě ani neutichl, když přišla překvapující zpráva z Indie. Zdejší kosmická agentura ISRO předložila vládě plán, jak svého souseda dohnat: počítá s prvním letem kosmonautů v roce 2014, to ale není všechno. Bude-li zájem a peníze, mohl by kolem roku 2020 stanout na Měsíci indický občan. Indie má tedy konkrétnější plán pilotovaného letu na Měsíc než Čína (přinejmenším na papíře), byť co do kosmické techniky a zkušeností je na tom podstatně hůře. Kdyby ale mobilizovala dramatickým způsobem své zdroje, indičtí kosmonauti by se po Měsíci časem procházet mohli. A protože i Japonsko (zatím nesměle) přemýšlí o vlastní kosmické lodi, uvidíme, zda na poli kosmonautiky nezavládne v budoucnu úplně jiné rozdělení sil než dnes. Za několik málo desetiletí může nastat situace, kdy se jednotliví „asijští tygři“ budou ve vesmíru (snad jen) obrazně prát mezi sebou – a tradiční velmoci jako Amerika, Rusko či Evropa budou vše s uctivým odstupem sledovat. Ostatně, jako v mnoha jiných hospodářských oblastech. Tomáš Přibyl Autor je spolupracovníkem Respektu.
Q
20 kultura
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Češi v zrcadle Evropy
Poutavá knižní exkurze do dějin středoevropského kmene proč ne? Nechtěli jsme nic překládat, ale vydat vlastní knihu, kterou by dali dohromady čeští historici,“ vysvětluje vydavatel Ladislav Horáček. Na publikaci pracovalo přibližně dvacet historiků a odborníků. S přípravou začali před čtyřmi lety. Jde vlastně o navázání na dvoudílné Dějiny zemí Koruny české, které vyšly poprvé v roce 1992 a jichž se prodalo na 210 tisíc výtisků. Už jen letmé srovnání obou děl ukazuje, že to novější – dohromady má přes 1300 stran – je nepochybně mnohem zajímavější a pestřejší. Jeden příklad za všechny. Zatímco v publikaci z roku 1992 nepadne o pomnichovské druhé republice vlastně ani slovo, v té letošní se jí věnuje celá kapitola. Jde přitom bezesporu o jednu z nejtemnějších etap naší novodobé historie, kdy Češi dobrovolně sklouzli k silnému antisemitismu, totalitářství a vůbec nesnášenlivosti. Václav Černý to ve svých pamětech popsal naprosto výstižně: „Těch pět měsíců druhé republiky, chvíle v našem životě nejneuvěřitelnější, fantastickému snu podobná: jako bychom žili na Měsíci, jako bychom měli každou chvíli procitnout anebo sletět do prázdna!“ Mezi výhody čtyřsvazkového počinu patří i to, že poslední díl končí teroristickým útokem na New York 11. září 2001 a zasahuje tak až do současnosti.
Pro náročnějšího čtenáře
Kdyby nás neměli, museli by si nás vymyslet. Rakouská šlechta v čele s císařem Františkem Josefem I. (1860, druhý zprava). f oto profimedia.cz / corbis
H
ranice naší země už za necelé dva roky nebudou téměř existovat: díky Schengenu se bude do okolních států jezdit stejně snadno jako do sousední vesnice. To je velmi čerstvá zpráva, tak jako průzkum veřejného mínění, podle kterého Češi věří unijním institucím více než těm tuzemským. Propojování Evropy v jisté rovině navazuje na dávná staletí, kdy země do obrovského celku spojovali různí panovníci. Tehdy to bylo doprovázeno řinčením zbraní a prolitou krví, dnes podpisy na papíře a úsměvy. Nelze si tedy představit lepší chvíli pro vydání čtyř svazků Českých zemí v evropských dějinách. Jak už název naznačuje, jde o ojedinělý pokus ukázat zdejší události v souvislosti s děním ve světě.
Těch pět měsíců Není to tak dlouho, co se v naší historiografii bez skrupulí přeskakovaly doby, osobnosti či události. Některé etapy zdejších dějin se absurdně popisovaly jako dění téměř nezávislé na ostatních zemích a jiné situace se naopak přehnaně vykreslovaly jako permanentní zrada Západu. Toporně se také například vysvětlovalo, podle Gottwaldova hesla, že „není Němec jako Němec“, že západní Němci jsou geneticky zlí, zatímco ti východní dobří. A hlavně, že se západní kulturou jako takovou nemáme nic společného. Tento výklad dějin už sice naštěstí pominul, ale jak vidíme při stále opakovaném strašení Němec-
Pocta obětem kuchyňských bitev Výtvarnice Věra Boudníková-Špánová nahlíží ženský úděl pohledem dnešních šedesátnic. Ta relikvie je vlastně spíš k politování než k úctě. Vařečka, ze které sporák při smažení jíšky žárem udělal bezcenný pahýl, položená na vyšívaný polštářek a zavřená do skleněné vitríny. Je to pietní připomínka všech obětí kuchyňských bitev, které nad plotnou ztrácely svou osobnost tak dlouho, až se dostaly do podobně nezáviděníhodného stavu. Teď je sice dobojováno: kapří kosti jsou vyhozeny, nádobí umyto, příbory vycíděny, utěrky vyprány, podlahy vyleštěny, prach setřen. Ale přijdou další bitvy a s nimi další poražené. Výše popsaný Ostatek vytvořila výtvarnice Věra Boudníková-Špánová (1946), k vidění je na přehlídce jejích děl z poslední dekády v Českém Krumlově. Autorka ji sice pojmenovala Veselé pohádky, ale nic moc veselého na ní nenajdeme. Stejně jako v autorčině životě.
Prostory Regionálního muzea zná důvěrně už od školy, před nástupem na pedagogickou fakultu si tu vydělávala jako uklízečka. Psal se rok 1967 a talentovanou textilní výtvarnici čekalo dramatické období, které ji přes svou krátkost ovlivnilo na celý život. V létě následujícího roku se při přípravách českokrumlovského uměleckého sympozia Prooemium seznámila s legendárním grafikem Vladimírem Boudníkem – pár týdnů poté se vzali. Žili spolu ale jen tři měsíce. Boudník se totiž dostal do tak vyhrocené fáze svého „explozionalistického“ bytí, že z ní už nedokázal uniknout. Ani v náručí své ženy se nezbavil dlouhodobých depresí a stihomamů, narušenou psychiku mu ještě zhoršil příjezd invazních tanků. Když Prahou procházeli Mikulášové se svými anděly a čerty, pološílený Boudník se pokusil Věru zabít, a pak se oběsil.
kem či Rakouskem, je v lidech i nadále zakořeněn. Aby podobná manipulace nezasáhla i další generace, je třeba mít k dispozici kvalitní zpracování českých dějin. Čtyři svazky, které nyní vyšly v nakladatelství Paseka, nepřinášejí nějaká senzační odhalení, ale právě jiný pohled a velmi poctivou práci s prameny. „Asi největší výhodou je, že autoři používají novou optiku, když se na české dějiny dívají z hlediska Evropy. To umožňuje lépe pochopit, jaké vlivy na Čechy měly jiné kultury a naopak,“ říká historik Petr Čornej, který lektoroval první díl. „Když jsme vstoupili do Evropské unie, tak se v televizní debatě historici zmínili, že je načase popsat dějiny Česka v souvislostech kontinentu. A já si řekl,
Kompromisy nad sporákem Věra Boudníková-Špánová se dlouhá léta zabývala monumentálními i komorními tapiseriemi (s jejich propagováním jí pomáhal herec František Husák, její druhý manžel, jehož povaha byla podobně neklidná jako ta Boudníkova). Dokazovala v nich, že tyhle závěsné předměty mohou v interiéru sloužit i k jinému než jen dekorativnímu účelu. Že mohou dovedně použitým materiálem a barvou rezonovat se svým okolím, a tím komunikovat s prostředím i jeho uživateli. Před pár lety podobně náročných realizací zanechala. V Českém Krumlově totiž rekonstruuje polorozpadlý dům a z existenčních důvodů se musela nechat poprvé zaměstnat na plný úvazek. Jako knihovnice Galerie hl. města Prahy má dnes čas jen na daleko drobnější artefakty. A právě tyto subtilní práce ukazují, v čem je na naší výtvarné scéně výjimečná. V instalaci Vysypáno na stůl ukazuje hromádku levných gumových rukavic na jedno použití, které s dojemnou pečlivostí obháčkovala křehkou krajkou a ozdobila korálky. V tapiserii In memoriam zvětšila čtvercový vzor z klasických kuchyňských utěrek a uprostřed ho nechala řidší, jako by byl prošoupán častým používáním. V cyklu Nevěsty utkala svatební košile s tak dlouhými rukávy, až připomínají svěrací kazajky. Můžeme ji tedy zařadit po bok výtvarnic, které se zabývají genderovými otázkami, čili zkoumáním stereotypního přístupu k roli žen a mužů ve společnosti. K tématu se Boudníková-Špánová nestaví nějak feministicky nekompromisně, dává najevo, že určitých genderových kompromisů se přes všechnu
České země v evropských dějinách budou nepochybně nejpřínosnější pro mladší generaci, ale jde vlastně o publikaci pro čtenáře každého věku, kteří se nezabývají historií jako hlavním oborem svého života. Mimořádně zajímavá by mohla být třeba pro obyvatele Pražského hradu, kde se zjevně skončilo u četby Dějin diplomacie z osmdesátých let. Pokud by někomu přišlo, že všechno ze čtyř svazků už zná, může se začíst do dalšího náročného projektu Paseky: Velkých dějin zemí Koruny české, které postupně detailně rozebírají české dějiny od počátku věků až dodnes. Aktuálně vyšel první ze dvou svazků patnáctého dílu, který sepsali Jan Gebhart a Jan Kuklík. Pravidelní čtenáři historických publikací už podle jmen autorů určitě poznali, že jde o díl, který se věnuje letům 1938–1945. Gebhart a Kuklík se ve vyprávění těsně předválečných a válečných let už několikrát osvědčili. Zejména při práci na knize Druhá republika 19381939: svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, kdy vlastně vůbec poprvé na zdejším historickém trhu kvalitně zpracovali již zmiňovanou druhou republiku. Brzy by měl vyjít další díl, který válečná léta dokončí. Je dobře, že po skvělých dvou svazcích Velkých dějin z období první republiky od bohužel již zesnulého Alexandra Klimka tu máme další profesionálně zpracovanou knihu o našich novodobých dějinách. Ačkoli jsou nám nejblíže, právě v nich máme největší díry. Erik Tabery
Q
snahu musela, musí a bude muset dopouštět: při péči o domácnost vám prostě někdy nezbude nic jiného než zatnout zuby a jít dělat to, co se od vás čeká. V tom je její projev podobný třeba mateřským autoreflexím o více než generaci mladší Lenky Klodové. Ta se dokáže podívat na partnerské rituály velmi ironicky a přitom s láskou. Dokonce i na rituál manželského sexu: v nedávném projektu pornografického časopisu pro dívky Ženin se Klodová se svým mužem nafotila při milostném aktu tak, aby snímky vzrušovaly ženy, nikoli muže, takže například několik stran věnovala – v daném žánru zcela netradičně – předehře. Zatímco Klodová vydává zprávu o uvažování ženy, která se věkem teprve blíží čtyřicítce, Boudníková-Špánová ilustruje starosti dnešních šedesátnic. Když už mají to štěstí trávit čas se svými manželi, dětmi či vnoučaty, dostává hlavní slovo ona vařečka a utěrka. Nezbývá než si znovu stoupnout do kuchyně a ponořit se do bitevní vřavy. A snažit se, aby z té vaší osobnosti sporák amputoval jen co nejdrobnější část. Koneckonců, ta zástěra vám jednou bude připomínat především ty pěkné chvilky, a ne to, co jste kvůli nim obětovali. Takhle citlivě to v našem umění zatím nikdo nedokázal formulovat. Jan H. Vitvar Věra Boudníková-Špánová: Veselé pohádky, Regionální muzeum v Českém Krumlově, 25. 11.–15. 1.
Q
kultura
ReSPeKT 52 V 27. prosInec 2006–1. leden 2007 Inzerce
1
Ten vrchní je nějakej divnej Menzelův více než důstojný návrat na filmovou scénu
P
oslední scéna nového Menzelova filmu Obsluhoval jsem anglického krále vyvolává jisté rozpaky. Až později člověku dojde, že je v ní obsažen možný klíč k interpretaci celého snímku. Oldřich Kaiser coby cestář Jan Dítě otočí čerstvě natočené pivo ve své chalupě získané po odsunutých Němcích a do kamery řekne: „Tady se mi líbí. Sem budu často chodit.“ Fanouškům knižní předlohy se v ten moment musí zákonitě naježit všechny chlupy na těle. To že je Hrabalův poustevnický hrdina, který se v hloubi sudetského pohraničí vypisuje s terapeutickou naléhavostí ze svých životních skutků? Proč na sebe v poslední scéně vzal zosobněnou podobu Bohumila Hrabala, tedy aspoň podobu kýčovitého mýtu o Boganovi coby hospodském pábiteli od štamgastského stolu U Tygra? Jenže Menzelovu adaptaci nelze posuzovat měřítkem věrnosti předloze. Režisér prostě použil Hrabalův román jako rámec pro vlastní interpretaci češství v přelomových momentech dvacátého století. Pivní půllitr a sebeironický humor patří k těm symbolům národní povahy, které se v Menzelových filmech objevují odedávna. Tenhle film není vždy úplně věrný duchu geniální knihy, přesto je – aspoň na české poměry – nadprůměrný.
Moralistův první hajzl
NEJLEPŠÍ CENY! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1 www.levneknihy.cz
OPILÝ ANDĚL
Akira Kurosawa
99Kč
Na výsledku má hlavní podíl elegantní scénář, který sice pominul řadu významných motivů předlohy, ale na druhou stranu dal nespoutaně košatému románovému vyprávění pevnou strukturu příběhu. Efektivním řešením se ukázalo prolínání dvou časových rovin: Jan Dítě dostává po propuštění z komunistického kriminálu práci ve vysídleném pohraničí a rekapituluje svůj životní vzestup od pikolíka k milionářskému majiteli hotelu (mladého Dítěte hraje bulharský herec Ivan Barnev). Menzel ve shodě s Hrabalem chronologicky popisuje životní putování naivního a zároveň velmi pragmatického zakrslíka Dítěte za vysněným bohatstvím. Ten postupně stoupá na společenském žebříčku, s dětským úžasem pozoruje, jak opojný je svět peněz, a okouzleně se učí, jakým nástrojem slasti a zároveň moci je sex. Ve zmatení z idealizované retroatmosféry pasáží z dvacátých a třicátých let zařadili minulý týden někteří recenzenti snímek po bok Postřižin a do škatulky dalšího líbivého, smířlivého, prostě „hezkého českého filmu“. Naprostý opak je přitom pravdou. Moralista Menzel ještě nikdy nepřivedl na plátno jako hrdinu tak bezskrupulózního hajzla. Mladý Dítě je dokonce daleko zlověstnější než jeho románový předobraz. Číšnickému sokovi (Jaromír Dulava) v hotelu Paříž na rozdíl od knihy přímo podrazí nohu, a zaslouží se tak o povýšení na jeho místo. Řád od habešského císaře (vtipné cameo zpěvačky Tanyi Graves), na který je po celý život nejvýše pyšný, dostane šanci si nezaslouženě přivlastnit jen proto, že maličký císař na vedle stojícího číšnického mistra Skřivánka (Martin Huba) nedosáhne. A protektorátní část filmu popisující seznámení a svatbu Dítěte s německou učitelkou a Hitlerovou přívrženkyní Lisou (vycházející hvězda evropského filmu Julie Jentschová) obsahuje nespočet mrazivých scén. Vyznění pomáhá i to, že Barnev si jako herec drží emoce na distanc, nelze se do něj příliš vcítit. Co se asi odehrává v Dítěteho mysli, když se mu tvář manželky při mechanickém oplodňovacím aktu na moment změní v obličej Adolfa Hitlera? Nezapomenutelně groteskním výjevem je i jeho marná masturbace při árijském testu plodnosti, když mu k ní z rádia zní seznamy popravených Čechů. Zatímco v knížce mu pomůže dokončit úkol ruka sestřičky, ve filmu si jej přitiskne na mohutná prsa matrona s kulatým obličejem ve výjevu připomínajícím Madonu s (D)ítětem.
Nejdřív zrůda, pak empatik Činy zákeřného napoleonka v podání Ivana Barneva relativizuje voice-over Oldřicha Kaisera. Ten pomocí úryvků z Hrabalova textu komentuje svou prvorepublikovou, válečnou a těsně poválečnou minulost z pozice zmoudřelého vypravěče. Nesoulad mezi charismatickým cestářem Oldřicha Kaisera a tak trochu ňoumovitým Ivanem Barnevem, ochotně posluhujícím pro svůj osobní prospěch autoritám za každého režimu, filmu dodává dráždivé napětí. Je možné, aby starý Dítě, empatický chlapík s pomněnkově modrýma očima, který v sudetských lesích smířeně a platonicky touží po divoké přítelkyni (Zuzana Fialová) bývalého vysokoškolského profesora (Milan Lasica), byl v minulosti tou pitoreskní zrůdičkou, jak ji v lehké karikatuře ztvárňuje bulharský herec? Menzel mluví v souvislosti s filmem o „české vyčůranosti, o tom, že česká povaha je vlastně leh-
Hezký český film? Spíš zlověstný pohled na české moderní dějiny. Ať už jde o první republiku (zcela nahoře), válku (uprostřed) nebo šedesátá léta (dole). foto BIoscop
ká, přizpůsobivá, legrační, a když si to uvědomíte, je vám z toho smutno“. Zdá se, že hlubinné proměně Barneva v Kaisera režisér také příliš nevěří. Oproti knize hraje ve filmu mnohem větší roli hotel Tichota. Vedle luxusního ubytovacího zařízení pro českou průmyslnickou elitu ve třicátých letech funguje areál ve snímku také jako nacistické sanatorium, kde Dítě obsluhuje árijské nadsamice vybrané do programu Lebensborn, a posléze krátce také jako hotel Ditie, který si hrdina konečně pořídil za vzácné sbírky známek získané v opuštěných varšavských bytech polských Židů. Pitoreskní proměny dění v hotelu Tichota na pozadí dějinných zvratů představují Menzela ve formě jako zamlada. Umožňují mu ztvárnit dějiny jako kabaretní rozpustilou grotesku. Exkluzivní hotel jako by mu byl jevištěm světa, na kterém se reprízuje stále stejná absurdní komedie – jenom pokaždé s jiným obsazením. Dekadentní buržoazní mejdany hravých byznysmenů bojujících v zákuskových bitvách s frivolními pokojskými nahrazují chladné árijské blondýny pobíhající po zahradě nahé jako zlověstně asexuální neteč-
né víly. Před koncem války jsou pak nahrazeny německými válečnými invalidy pokoušejícími se plavat či hrát fotbal s důstojným přezíráním skutečnosti, že jim k hodnotnějším výkonům v těchto sportech chybí kompletní počet končetin.
Tohle se bude prodávat Menzelově návratu na filmová plátna po dvanácti letech se dá vyčíst občasná ztráta tempa, příliš uspěchaný konec nebo až kýčovitě stylizovaná výtvarná estetika první třetiny filmu. Například hospodské scény z úvodu až příliš připomínají nedávné reklamy s českými buditeli na produkty plzeňského pivovaru. Jenže přes všechny dílčí výtky se Menzel vrací na scénu více než důstojně. Producenti osmdesátimilionové investice by neměli mít strach. Tahle ambiciózní dějinná fraška podepřená jménem světově známého spisovatele má na to, aby se prodávala i v zahraničí. Jan Gregor Autor je spolupracovníkem Respektu.
Q
22 kultura co se děje ve světě Rodina Johna Lennona se opět dostala do centra světové pozornosti. Není to však proto, že by poslední deska beatlova syna Seana byla tak úžasná nebo že by problémy Yoko Oko přesáhly bulvární rámec (prý se ji pokoušel okrást a zabít její řidič, což nyní řeší soud). Jde o úplně jiné věci. Minulý týden byla po pětadvaceti letech zveřejněna tajná část spisu, kterou na Johna Lennona vedla počátkem sedmdesátých let FBI. Očekávalo se velké odhalení, protože FBI dosud tvrdila, že zveřejněním spi-
Lennon versus USA su by hrozila Spojeným státům ze zahraničí diplomatická, ekonomická a vojenská odveta. Překvapivě se však ukázalo, že dokumenty neukrývají nic jiného než vcelku nudné raporty o Lennonových levičáckých názorech, které se projevují v jeho textech, nebo o jeho koketování s podporou levicového knihkupectví v Londýně (nakonec mu Lennon žádné peníze nedal). O tyto přísně tajné materiály požádal už v roce 1981 americký historik Jon Wiener. Velkou část z nich dostal před devíti lety, ale zbytek si FBI nechávala stále pro sebe. Až soud rozhodl, že musí být zveřejněny. „Dneska se ukazuje, že požadavky národní bezpečnosti, které FBI vznáší pětadvacet let, byly od začátku absurdní. Lennonův spis je klasickým případem nepřiměřeného vládního utajování,“ řekl po prostudování utajované části Wiener deníku New York Times. Zásadní odhalení tedy splasklo jako bublina, na druhou stranu ale vrhlo světlo na umělecké dílo, které se spisy a událostmi okolo slavného zpěváka bezprostředně souvisí. Ve Spojených státech měl totiž zkraje letošního podzimu premiéru dokumentární snímek The U.S. vs John Lennon. Režiséři David Leaf a John Scheinfeld jej vytvořili jako celovečerní film a poslali do kin. Jak naznačuje název, hlavním tématem jsou právě události ze začátku sedmdesátých let, kdy Lennon zápasil s americkými úřady o trvalé povolení k pobytu (takzvanou zelenou kartu). Reálně mu totiž hrozilo, že ho Nixonova administrativa jednoho krásného dne ze zahraniční cesty prostě nepustí zpátky. Yoko Ono otevřela dokumentaristům rodinný archiv pěkně doširoka, takže jejich film kypí dosud málo známými záběry zachycujícími zpěváka při různých interview a veřejných vystoupeních. Tvůrci oslovili i několik desítek pamětníků, ovšem s výjimkou Paula McCartneyho – jako by roztržka mezi zpěváky trvala věčně. Velkou část samozřejmě zabírá hudba a písně jako Imagine, Give Peace a Chance nebo Revolution. Američtí kritici odcházeli z kina vcelku spokojení. Dalo se tušit, že snímek bude silně nakloněn zpěvákovi, zatímco paranoidní prezident Nixon se svou suitou dostane co proto. A to se také potvrdilo. Velkým lákadlem pro diváky jsou některá zachycená vyjádření celebrit. Například John Sinclair, jemuž v sedmdesátých letech hrozil těžký žalář za držení dvou jointů marihuany a o němž složil Lennon píseň, v dokumentu vzpomíná, jak společně získávali stoupence pro legalizaci marihuany a zároveň jí kvanta kouřili. „Není dobré dělat obojí najednou, pokud chcete alespoň jedno dělat pořádně,“ svěřil se New York Times. O uvedení dokumentu v našich kinech se zatím nemluví. Jaroslav Pašmik
Lennon a jeho revoluce (vpravo Yoko Ono). foto profimedia.cz
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
Pohádka o bláznu Juanovi Arenasův román Vrátný nám otevírá důležité dveře
K
velké nepříjemnosti: obyvatelé domu ho nechají zavřít do blázince. Ovšem zvířata se už namluvila dost a po všech rokováních se konečně odhodlají k činu. S lidskou nadvládou sice neskoncují, ale vydají se společně s Juanem na svobodnou pouť, aby nalezli horu, v jejíž blízkosti by mohli všichni spokojeně žít.
dyž jeden z nejvýznamnějších kubánských a světových spisovatelů Reinaldo Arenas (1943–1990) dopisoval svůj román Vrátný (1989), nejspíš už uvažoval o sebevraždě. Svůj první díl bolesti si protrpěl v tropických kobkách komunistického vězení v sedmdesátých letech, v nichž se ocitl pro své názory a homosexualitu. Další kalich hořkosti musel vypít kvůli AIDS, jímž se nakazil v americkém exilu. Ten se pro něj nakonec nestal vysněnou cestou ke svobodě, ale těžce pochopitelnou noční můrou exulanta. Těsně před smrtí však jeho fantazie pracovala na plné obrátky, dokončoval dva romány a na magnetofon diktoval autobiografickou knihu Než se setmí (česky 1994), podle níž byl deset let po jeho smrti natočen americkým výtvarníkem Julianem Schnabelem stejnojmenný film. Ten sice kritika nemilosrdně zatratila jako příliš barvotiskový obrázek kubánské reality, ale především díky němu se Arenasovo dílo dostalo do širšího povědomí.
Hledání hory
Místo ke snění Román Vrátný o „Juanovi, mládenci, jenž umíral strastí“ je nejen dvouaktovým dramatem či alegorií o kubánském exilu, ale především silným existenciálním románem. Před nedávnem vyšla v českém překladu kniha Arenasova generačního i exilového souputníka Guillerma Rosalese Boarding Home. Rosales i Arenas patřili k tzv. generaci Mariel, nazvané podle hromadného exodu tisíců Kubánců v roce 1980, jenž se odehrával ve stejnojmenném havanském přístavu. Zatímco tematicky velmi blízký Rosalesův Boarding Home je spíše drsnou literární reportáží ze dna lidské existence, Arenasova Vrátného je možné vnímat jako temnou pohádku nebo v druhé části dokonce bajku o jednom luxusním domě, v němž se uchytil kubánský uprchlík Juan. Místo aby snil s otevřenýma očima na stavbě, odkud ho každou chvíli někdo vyhodí, sehnala mu kubánská komunita výhodné místo pro snílky. Juan se díky velkorysosti krajanů, kteří celou knihu vyprávějí a komentují, stal vrátným. Může si v klidu zapisovat nesrozumitelné poznámky, číst Sartra, a především sloužit vyššímu poslání: otevírat lidem „jiné“ dveře. Vchod do další dimenze, někam dál, výš, někam, kde bizarní nájemníci střeženého domu přesáhnou své přízemní životy. Juanovo „náboženství“ nemá žádné obrysy, jedná se o čistě nutkavou potřebu ostatním ukázat cestu do ráje prozření. Juan se tedy stává misionářem, přičemž nebezpečí, které musí překonat, je srovnatelné s nástrahami číhajícími na jezuity v temnotě džungle Latinské Ameriky. Nájemníci ho totiž nutí jíst strašlivě lepivé karamely, sexuálně ho zneužívají nebo se ho snaží obrátit na vlastní víru, případně ho přesvědčit o tom, že komunismus je pro Kubu, odkud hladový Juan na člunu do Spojených států uprchl, vůbec to nejlepší řešení.
událost na obrazovce
Ať žije vyváženost! Rada dokumentaristům: jako čert kříži se vyhýbejte kontroverzním tématům, zejména pak není na Kavčích horách vítáno (s čestnými výjimkami, jakými jsou např. stále více k půlnoci odsouvané Příběhy železné opony) točit cokoli o zločinech komunismu. Nechcete-li být se svým opusem odsunuti/vyhnáni do nejisté budoucnosti jako Tomáš Kudrna (První mezi rovnými) nebo Kristina Vlachová (Kauza Uherské Hradiště), netočte o současných politicích, kteří komunistické manýry připomínají nebo kryjí. A když už na nějaké to kontroverzní téma narazíte, naložte s ním tak vyváženě, jako Petr Lokaj s Gustávem Husákem (Ta lidská bezmoc moci, ČT 2, 7. 12.). Dokumentarista, jenž předtím vztyčil obdobně nekritický žulový pomník Edvardu Benešovi a ještě předtím Jaroslavu Dietlovi, zřejmě vyznává pevnou životní zásadu: nikdy a s nikým si to v životě nerozházet. Kromě zanedbatelné hrstky antikomunistů
Prokletý na Kubě i v USA. foto profimedia.cz
Nebezpečná dovednost Juan musí snášet nejen jejich výstřednosti, ale i domácí zvířata: orangutana, kočku, rybičky, chřestýše nebo na černo obarveného polárního medvěda. A právě tato zpočátku nepříliš sympatická němá stvoření se ve druhé části knihy nakonec stanou Juanovými přáteli a spojenci. Mají totiž už dost svých pánů a vůbec nadvlády člověka nad zvířaty. Podle některých literárních kritiků se v této alegorii, v níž každé zvíře předkládá návrhy, jak nejlépe skoncovat s nadvládou lidstva, Arenas vysmívá kubánskému exilu a disentu. Ten má také nejrůznější názory, jak ukončit Castrovu diktaturu, a zabředá kvůli tomu až příliš často do malicherných sporů. V Arenasově knize hraje hlavní roli jediná soudná bytost z celého domu: vzácný exemplář egyptské královské feny jménem Kleopatra. Své multimilionářské majitele stála celé jmění a pořádají pro ni koncerty Bachovy hudby na luxusní jachtě. Fena své majitele bohorovně přehlíží a jediný člověk, kterého si kdovíproč zamiluje, je Juan. Ten se jako náš Jiřík z pohádky, co snědl hadí maso a dokázal pak mluvit se zvířaty, stane účastníkem zvířecího sněmu ve sklepě. A stejně jako Jiříkovi přinese Juanovi nově nabytá schopnost
a nás, obyčejných pamětníků, jimž Husák ukradl půlku života, Lokajův vyvážený portrét neohroženého architekta normalizace musel uspokojit snad každého. Možná že se ozve nějaký ten „podivínský“, nikým nevolený politický vězeň, snad se tu a tam hne profesionální svědomí i žaludek někomu ze slušnějších historiků, ale to bude asi tak všechno. Žádný František Lambert, žádná Darja Macáková se nad snímkem nepozastaví, tak jako se pozastavili nad Vadasovým filmem o Hučínovi, žádná TV rada, parlamentní ani etická komise nebude řešit „případ Lokaj“. A to přesto, že se film svým vyzněním po většinu času dopouštěl nepokryté „propagace hnutí, směřujících k potlačení práv a svobod občanů“. Jelikož se opíral převážně o dogmata marxistickoleninského historika a Husákova přítele Viliama Plevzy, mohli z něj být právem nadšeni jak komunisté, tak všichni milovníci tvrdé ruky zleva i zprava (a jak by ne – vždyť jim tu mluvil z duše Lokajův vrchní politolog, skalní stalinista Miroslav Štěpán, který nad svým fýrerem bez jakékoli oponentury znovu a znovu vzdychal nadšením: „Takový Husák nám tu všem dneska schází, a nejen nám, celé Evropě!“). Lokajův Husák promluvil z duše i slovenským a jiným nacionalistům – byl přece osobně tak skromný, inteligentní a pracovitý, nikdy mu nešlo o osobní prospěch, šlo mu jen a jen o blaho národa, v soukromí dokonce „statečně“ vyjadřoval i kritiku sovětské okupace, jejíž následky obětavě zmírňoval. Co
Reinaldo Arenas svou horu, čili místo k svobodnému žití, hledal celý život. Narodil se do primitivních podmínek kubánského venkova 40. let a v čistě machistickém prostředí si jako mladík uvědomil, že je homosexuál. Později se vrhl do víru Castrovy revoluce, vystřízlivěl z ní už coby známý spisovatel. Castro měl v roce 1961 ke kubánským intelektuálům v Národní knihovně strhující projev. Řekl jim jasně: „Buď půjdete s revolucí, nebo nic.“ Arenas si jako mnoho dalších raději vybral nic a patřičně za to zaplatil – dvěma lety ve věznici El Morro. Od roku 1980, kdy Kubu opustil, bojoval s větrnými mlýny, jež představuje víra salonních levicových intelektuálů blahobytně přednášejících marxistickou filozofii na západních univerzitách. V jedné kapitole Vrátného vzácná fena z Egypta s fialovýma očima zlostně vytrhne Juanovi z ruky výtisk Sartrova románu a rozkouše ho. Arenas často upozorňoval na nebezpečí, jež představují slavní lidé, jako např. Gabriel García Márquez, kteří jezdí na Kubu a obdivují vymývání mozků ve školách a vydávají ho za vzdělání. Režim je ubytovává v hotelech na pobřeží a do reality obyčejných Kubánců či disidentů tito prominenti nestrkají nos. Arenas napsal osm románů, pár divadelních her, básně, eseje. Tvorbou navázal především na „kubánského Kafku“ Virgilia Piñeru a Josého Lezamu Limu: jako by se u něj naprosto originálním způsobem zasnoubil košatý jazyk Lezamova románu Ráj s břitkostí a drsným humorem Piñerových temných próz. Jeho knihy jsou ironické, plné nevšedních obrazů a bizarních situací, setkání, nádherně nespoutané sexuality a téměř všechny se tážou mnoha způsoby na totéž: jak a kde je možné najít takovou svobodu, aby si každý mohl vybrat svůj způsob lásky i smrti. Někdy bývá Arenasovi vytýkáno, že jsou jeho knihy příliš úzce svázané s kubánskou problematikou a že bez její znalosti čtenář všechny významy nemůže docenit. Reinaldo Arenas složitost a absurditu lidské existence sice ilustruje čistě kubánskými problémy, jenže otázky, které zde bez milosti klade, jsou platné pro jakýkoli režim. Vrátný Juan otevírá „jiné dveře“ všem. Je možné jimi projít a ocitnout se mimo „automatizovaný hřmot života“ – na karnevalu Arenasovy fantazie a pronikavého intelektu. Markéta Pilátová
Q
Reinaldo Arenas: Vrátný, přeložila Anežka Charvátová, Garamond, 226 stran.
na tom, že před zahájením Slovenského národního povstání psal mnohonásobný vlastizrádce tajně Stalinovi do Moskvy, že 70 % Slováků by přivítalo připojení k SSSR, co na tom, že půl roku před únorem 1948 provedl na Slovensku generálku na totalitní puč tím, že odstavil od moci a perzekvoval regulérní vítěze voleb z Demokratické strany, co na tom, že učinil z veřejně pronesených slibů věrnosti cár papíru („Alebo s Dubčekom budem stať, alebo s ním odídem!“), a poté ponížil patnáct milionů občanů tím, že je přinutil schválit neschvalitelné – to, co sám údajně v soukromí odsuzoval, sovětskou okupaci? S portrétem mohli být spokojeni jak představitelé katolické církve (Husákovo bohabojné umírání bylo líčeno tak, že svatořečení tohoto slovenského martyra je jen otázkou času), tak vědečtí ateisté (byl v kómatu a nevěděl o sobě). A závěr? Byl vlastně jako Beneš: poté, co politicky prohrál svou při, odešel tiše do ústraní a zemřel (tím ovšem film podprahově položil rovnítko mezi nastupující totalitou 1948 a demokracií 1989). Ach jo. Nebýt některých skvělých a nepomníkoidních dokumentů (např. Mozart v Salcburku a Mozart ve Vídni, ČT 2, 17. 12.), vyvracejících mj. i historické bludy slavného Formanova Amadea, jenž šel večer předtím, skoro bych myslel, že platit si dva programy je pro mne luxus. Vladimír Just Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.
Q
scéna / dopisy
RESPEKT 52 V 27. prosinec 2006–1. leden 2007
kulturní tIP
to text číst svou chůzí a podílet se na něm svým obýváním a pobytem. Složitější situace nastává u města, jemuž chybí dominanty, výrazné body, o které by se čtenář města mohl opřít.“ Více v souboru esejů šedesátileté spisovatelky a literární teoretičky. Jak se učil vítr číst – básně pro děti, Dauphin, 80 stran „Tatínek holčičkám vzkazuje:/ zlobivej pejsek se uvazuje/ když začnou zlobit kohouti/ zobákem se jim zakroutí/ čumáček máčejí kočky/ zlobivejm koťatům do močky/ ale to nejhorší/ řeknu vám nakonec:/ zlobivý děti strčí se pod hrnec!“ vzkazoval svým ratolestem Ivan Martin Jirous, když se nemohl podílet na jejich výchově vinou bolševických soudů, které ho posílaly do jednoho vězení za druhým. V této sbírce najdeme i texty Josefa Hiršala, Jiřího Hůly či Víta Janoty. Zdeněk Neubauer: O svatém Františku aneb zrození ducha novověku, Malvern, 224 stran První část trilogie, kterou filozof Zdeněk Neubauer (1942) věnoval pátrání po kořenech vědy.
Foto čtk
Květa Legátová: Nic není tak prosté, Pistorius, 204 stran Květa Legátová (vl. jm. Věra Hofmanová, 1919) dokáže stále překvapovat. Do svých dvaaosmdesáti let vydala dvě prakticky zcela neznámé knihy, ale za tu třetí, povídkovou sbírku Želary (2001) obdržela Státní cenu za literaturu a honorář za předlohu k jejímu vydařenému filmovému zpracování. Nyní se nám do rukou dostává úplně jiná Květa Legátová. Žádné poetické příběhy, ale klasické detektivky. Ve čtyřech povídkách se snaží poručík Ryška se svým přítelem doktorem Kabusem rozlousknout obyčejné i docela nevšední záhady. Když se do telefonu hned na první stránce ohlásí slovem „Bezpečnost“, čtenáři je jasné, že nepůjde o poručíka demokratické, ale totalitní policie (tři povídky ostatně pocházejí z 60. a 70. let). Nicméně vyšetřovací metody tohoto rozpačitého mladíka rozhodně neodporují zásadám slušné společnosti.
Knihy Milan Ohnisko, Michal Šanda, Ivan Wernisch: Býkárna, Druhé město, 78 stran Tahle „bejkárna“ vznikla pro obveselení autorského tria, básníků nevšedního jazyka a nevšedního životního stylu. „Vyliž mi kufr/ vyliž mi tetu/ vyliž mi kanára/ zaklapni kecky/ kokrdo,“ dočteme se v básni Vyliž mi. Daniela Hodrová: Citlivé město – eseje z mytopoetiky, Akropolis, 416 stran „Město s výrazným středem, dominantami, město-osobnost představuje dobře čitelný text, kterému obyvatel a také cizinec může rozumět, může ten-
dopisy Člověku se dělá špatně Joe Kowalski právem pranýřuje zkorumpovaného celníka (Korupčníkův čtvrtek, Respekt č. 51/06). Až se člověku dělá špatně, i když na korupční prostředí jsme téměř adaptovaní a morální kopřivka mnohým při takových situacích už nenaskakuje. Naše imunita vůči nepravostem je ale tak silná, že nám nevadí nejen poklesky jiných lidí, ale vůbec si nevšímáme i těch vlastních. Dokonce o nich píšeme bez skrupulí do novin. Domyslím-li popisovanou příhodu ve variantě s poctivým celníkem, mohl se klidně stát „korupčníkův čtvrtek“ čtvrtkem podvodníkovým. Pan Kowalski totiž bezelstně naznačil, že kdyby celník (po právu!!!) požadoval clo v plné výši (8000,- Kč), on by asi poslal notebook zpátky svému kamarádovi, aby ten na jeho podvodný pokyn snížil vykázanou cenu dováženého zboží ze skutečných 2000 dolarů pod 350 eur, které jsou hranicí pro stanovení cla. Vůbec by tedy neváhal podvést stát – tedy potažmo nás všechny. Dovezl by zboží za jinou cenu, než skutečně má. A to by nám nemělo vadit? Tedy mně ano. Martin Braniš, Praha
Detail, ale podstatný Rád bych uvedl na pravou míru dvě nepřesnosti v článku Terezy Brdečkové (Jak to
Jana Kepartová (ed.): Antika? Zajděte do kina, přečtěte román..., NLN, 210 stran Sborník pohledů na současné interpretace antických témat ve filmu, literatuře či výtvarném umění. Dojde na Petersenův velkofilm Trója či Aischylovu Oresteiu uváděnou v Národním divadle v režii Ivana Rajmonta.
Výstavy Chaplin Resident Fighter, Futura, Praha, 29. 11.–11. 2. Je rolí současného výtvarníka být „občanským bojovníkem“? Tuhle otázku si klade výstava děl Kateřiny Šedé, Davida Černého, Tamary Moyzes či skupin Guma Guar, Pode Bal a Rafani.
před listopadovou revolucí, o deset let později pak nákup rozšířila o další pozoruhodné kousky.
Televize Teorie létání, ČT 2, 27. 12., 20.00 Osm let stará britská tragikomedie režiséra Paula Greengrasse vypráví o setkání snílka vyrábějícího létající stroje a dívky trpící onemocněním centrálního nervového systému. Skřivánci na niti, Prima, 27. 12., 14.50 Snímek Jiřího Menzela vznikl v roce 1969 a krátce poté putoval do trezoru. Příběh natočený podle námětu Bohumila Hrabala spadá do padesátých let, kdy je v kladenských ocelárnách „převychovávána“ parta buržoazních „živlů“ v čele s profesorem filozofie, prokurátorem, holičem, truhlářem, adventistou, komunistou a kuchařem. Střihoruký Edward, Nova, 29. 12., 11.10 Šestnáct let starý film režiséra Tima Burtona poprvé ukázal herecké možnosti Johnnyho Deppa. Ve snímku si zahrál nedokončený výtvor vynálezce, který sice má místo rukou sadu ostrých břitů, ale srdce mu funguje přesně tak, jak má.
Andrej Tarkovskij † 29. 12. 1986, Divadlo Komedie, Praha, 28. 12., 22.00 Uplynulo dvacet let od smrti ruského režiséra Andreje Tarkovského. Divadlo Komedie se rozhodlo v předvečer tohoto výročí ve svém sálu promítat jeho nejslavnější film Stalker. K vidění bude hned po skončení představení Davida Jařaba Vodičkova – Lazarská.
Prolínačky 1993–2006, Galerie U Prstenu, Praha, 19. 12.–12. 1. Přehlídka tvorby absolventů Ateliéru filmové a televizní grafiky, kteří byli v péči profesora Jiřího Barty.
myslel Shakespeare, Respekt č. 50/06) v posledním čísle Respektu, který se týká filmu Kupec benátský. Autorka píše, že i Shakespeare se bavil na účet Židů, přičemž ti na představení v divadle Globe, kde se diváci smáli Shylockovi, nejspíš neměli povolen přístup. No, neměli, protože v Anglii tehdy nebyli vůbec. Židovskou komunitu vyhnal v roce 1290 Eduard I. Poté byly sice případy, kdy se jednotlivci ocitli v podezření, že jsou „skrytými Židy“, zejména španělští a portugalští kupci, ale tato obvinění se neprokázala. Po krátkých námluvách s Oliverem Cromwellem získali Židé formální povolení k návratu do Anglie až v roce 1664 od Karla II. Další věc je detail, ale podstatný. Shylock je napálen, protože chtěl libru masa, ale nezmínil se o krvi. Autorka píše, že chtěl maso „košer“. Jako by lidské maso vůbec mohlo být rituálně čisté, nemluvě o tom, že se nelze ani náznakem domnívat, že by Shylock chtěl ono maso jíst. Pro nás drobnost, ale takového Leopolda Hilsnera stála polovinu života, již strávil ve vězení. Robert Müller, Praha
Služba přírodě, služba lidem V Respektu 51/06 byl uveřejněn zajímavý článek s názvem Stezka králů Šumavy. Hovoří se v něm o nově otevřené cyklostezce Gerlova Huť–Nová Hůrka v Národním parku Šumava, která by měla sloužit pouze turistům, nikoli tedy
mimochodem Psal se poslední den roku 1978 a táhli jsme zapadlým údolím v Bílých Karpatech oslavit Silvestra na rodinnou chalupu jednoho kamaráda. Bylo nám mezi osmnácti a dvaadvaceti, nosili jsme dlouhé vlasy, ošoupané džíny, cestou popíjeli pivo a rum a s trpkou spokojeností jsme se nazývali ztracená generace. Byť byl konec prosince, panovalo tehdy výjimečně teplé počasí. Člověk měl pocit, že namísto zimy začíná jaro a podle toho se taky oblékl. V rádiu sice po ránu hlásili, že v Polsku už pěkně mrzne, ale kdo tehdy věřil rádiu, Polsku a víceméně i mrazu, když patřil ke ztracené generaci? Novoroční přípitek se konal před chalupou. Postávali jsme v tričkách a košilích a falešně zpívali na téma Kde domov můj. Také jsme se objímali a slibovali si, jak už letos konečně něco uděláme s tím nejhorším ze všech možných světů. Ale noc naše předsevzetí ani vzývaný domov nezajíma-
Ztracená generace na Silvestra
Divadlo
Český architektonický kubismus 1911–1914, Galerie Jaroslava Fragnera, Praha, 21. 12.–11. 2. Výstava připravená Zdeňkem Lukešem navazuje na jeho předchozí úspěšné projekty Splátka dluhu – Praha a její německy hovořící architekti 1900– 1938 a Emil Králíček – zapomenutý mistr secese a kubismu. Lukeš se tentokrát zaměřil na období, kdy čeští architekti přišli poprvé (a zároveň naposledy) s něčím, na co si ve světě do té doby nikdo netroufl – s lomeným, hranatým a obloukovým stylem, jehož hlavními tvůrci byli Pavel Janák, Josef Gočár, Vlastislav Hofman, Josef Chochol a zmiňovaný Králíček.
Karel Malich: Grafiky, kresby, Galerie hl. města Prahy, 14. 12.–18. 2. Komorní soubor grafik a pastelů Karla Malicha (1924), které galerie od autora koupila krátce
23
Foto profimedia.cz
lesnímu provozu. Autor Vladimír Ševela ji zařazuje do kategorie sporných ekologických staveb. Rádi bychom čtenáře Respektu upozornili, že cykloturisté tvoří v NPŠ až 70 % návštěvníků a možná by měli mít k dispozici „svou“ páteřní komunikaci, kde je nebudou předjíždět auta naložená dřívím nebo jiné služební automobily a nebudou v kolizi s veřejnou a osobní dopravou. Páteřní cyklotrasa by měla v budoucnu vést z Gerlovy Huti až do Nové Pece na východě Šumavy a bude přitom využívat i stávající komunikace nebo výseky, tak jako v případě trasy Gerlova Huť–Nová Hůrka vede po výseku pro vedení vysokého napětí, kde je nutno udržovat ochranné pásmo, tedy i vyřezávat dřeviny. Náklady na celou stavbu jsou odhadnuty na 200 mil. Kč. Domníváme se, že národní park, každý národní park, je nejen službou přírodě, ale také lidem. Pokud si cykloturisté vybrali Šumavu jako svůj oblíbený cíl, je třeba pro ně něco udělat. Pokud paní Naděždě Kopelentové z Českého svazu ochránců přírody vadí, že na trase byly „vykáceny smrky a zničeny mokřady“, je třeba upozornit, že škody na přírodě tu vznikly naprosto minimální ve srovnání s drastickými těžbami, které do nedávné doby probíhaly v NPŠ i v těsné blízkosti slatí, kde byly těženy až 160 let staré porosty. Je zajímavé, že v očích některých organizací je největší škodnou turista. Těžké kolové traktory, lesní lanovky a další technika v nitru lesů a okolí jim, zdá se, nevadí. Radovan Holub, mluvčí správy NP a CHKO Šumava
ly a poprvé ledově vydechla. Zmizeli jsme v baráku, oslava pokračovala dál. Pak si jeden z kamarádů odskočil do venkovní tmy. Ve vteřině byl zpátky a z plných plic řval: „Je tam zima jak v řiti!“ To neobvyklé přirovnání mně zůstalo v paměti. Říká se to přece jinak. Ale tehdy bylo všechno jinak. Druhý den odpoledne jsme se ploužili k odlehlému nádraží. Promrzlá ztracená generace, pod svetříky a bundičkami obalená Rudým právem, Světem socialismu, Mladou frontou a Květy. Prvně prožitého Silvestra v Paříži rámovalo vlezlé vlhké chladno. Táhl jsem ulicemi francouzské metropole a zvědavě pozoroval, jak konec roku slaví svobodná společnost. Přeplněné restaurace a bary svítily do noci, ulicemi projížděla roztroubená auta, z otevřených oken domů bouchaly zátky šampusu, vyletovaly rachejtle a petardy, lidé se objímali a přáli si zdraví a úspěchy v tom nejlepším ze všech možných světů. Před fontánou Saint Michel poskakovala parta mladíků s národní vlajkou a z plných plic hulákala něco na způsob Svět patří nám. Kousek od náměstí Châtelet jsem narazil na nuzně oděného starého muže. Spolu se zbědovaným psím bastardem ležel na kartonu a zpod otřepaného svetru mu vyčuhovaly stránky Le Mondu a Le Figara. Přemýšlel jsem, z které ztracené generace asi pochází, když tu mně v ústrety vyjela výmluvně rozevřená vrásčitá dlaň. Současně opile zaskuhral: „Přispějte na psy!“ Zase je něco jinak, napadlo mě, když jsem marně pátral po další chlupaté pařížské směsce. O deset let později se lámalo tisíciletí a my táhli ulicemi Lisabonu. Jako jediní proti mohutnému lidskému proudu, který ze všech stran města směřoval k Praça do Comércio u řeky Tejo za gigantickým ohňostrojem. Vypadalo to, že všichni Lisabonští uhranutě kráčejí za neviditelným Krysařem. Nakonec přece jen ulice osiřely, avšak nerezonovaly vábivým zvukem flétny, ale slavnostními melodiemi z Obchodního náměstí. Čím víc jsme se vzdalovali, tím hudba slábla. Zůstal z ní jakýsi neutrální šum, jako když vítr pročesává vzrostlé obilí. Seděli jsme pak na schodech před kostelem a mlčky pozorovali výbuchy tropických květů pod černou oblohou. Podle všeho někde nastal nový rok. Přitom to bylo pořád stejné a zároveň opět jiné. To okolní bezčasí, dokud se nezačali vracet první lidé. Jaroslav Formánek
24 minulý týden
Pendolino z Vídně přivezlo do Brna světlo z Betléma. Začala kalendářní zima. Kvůli teplému počasí a naprosté nepřítomnosti sněhu byl odvolán závod Světového poháru v běhu na lyžích plánovaný na konec prosince kolem Nového Města na Moravě. Vzhledem k nevalným sněhovým vyhlídkám vyhlásili obchodníci předčasné slevy na vybavení k zimním sportům. Opakované volby v Havířově vyhrála KSČM. Guvernér České národní banky Zdeněk Tůma upozornil veřejnost, že jeho instituce zanedlouho zvedne úrokové sazby. Reportéři Mladé fronty Dnes změřili, že policejní prezident Vladislav Husák zase cestoval do práce autem rychlostí 170 kilometrů za hodinu. Nemám, co bych k tomu řekl, auto řídil řidič, já to nesleduju, mně je mizerně, já jenom sedím na sedadle a beru prášky, zareagoval na zjištění reportérů Husák přistižený při agresivní jízdě stosedmdesátkou už před půl rokem, kdy slíbil, že už to „nikdy neudělá“, a sám od sebe dobrovolně na tři měsíce odevzdal řidičský průkaz. Kvůli žalobě na porušení autorských práv musela televize Prima stáhnout z obrazovky „vlajkovou loď“ své zábavy – už dva roky vysílaný seriál Rodinná pouta.
27. prosinec 2006–1. leden 2007 V RESPEKT 52
V řece Moravě plavali otužilci. Společnost Barrandov Studio otevřela v Praze největší zvukotěsný ateliér v Evropě. Premiér Mirek Topolánek přinesl na Hrad návrh svého druhého kabinetu koalice ODS-lidovci-zelení, ale prezident Václav Klaus odmítl jeho vládu jmenovat. Myslím si, že i z důvodu velmi křehkých vztahů s Rakouskem nemohu považovat za vhodné, aby šéfa diplomacie dělal Topolánkem navržený Karel Schwarzenberg, prohlásil Klaus. Nevím, jestli si pan prezident myslí, že by nám kvůli mně Rakousko vypovědělo válku nebo nám obsadilo Temelín... Nemám tušení, co tím myslel. A nevím, jestli se pan prezident nepřeřekl; v Rakousku jsem dlouho žil v emigraci – to má být důvod k vyloučení? Není mi to vůbec jasné a doufám, že se to vysvětlí, reagoval na výrok hlavy státu senátor a spoluvlastník Respektu Karel Schwarzenberg. „V době, kdy rakouský parlament přijal usnesení proti České republice, těžko může hájit české zájmy ten, kdo je jednou nohou ve Vídni,“ vysvětlil pak prezidentův odpor proti navrženému ministrovi Klausův tajemník Ladislav Jakl. Hvězdáři z jihočeské Kletě objevili ve vesmíru
dosud neznámou planetku a dali jí jméno 2006 XR4. Ministr kultury Martin Štěpánek udal na policii, že jeho úřad používá nelegální software firmy Microsoft. Padesátiletá občanka Chebu se otrávila omylem sesbíranými a nasušenými a v polévce uvařenými jedovatými houbami. Ostravský finanční úřad vyměřil ocelárnám Mittal Steel dvoumiliardovou pokutu za to, že údajně účtovala své dceřiné společnosti Vysoké pece Ostrava příliš vysoké ceny koksu, a tím porušila zákon o cenách; vedení oceláren se proti verdiktu ihned odvolalo k nadřízenému ministerstvu. Nikde jsme nenašli záznam, že by někdo vydržel déle, proto považujeme výkon pana Urbiše za rekord, komentoval ředitel Beskydského rehabilitačního centra v Čeladné Milan Bajgar skutečnost, že jeden z jeho podřízených Andrew Urbiš vydržel osm minut zavřený v minus 130 ˚C tamního polária. Policie rozehnala koncert neonacistů v Českých Budějovicích. Noviny přinesly zprávu, že zemřel vládce Turkmenistánu Saparmurat Nijazov. Popová skupina Support Lesbiens začala na svých koncertech propagovat koncentráčnický režim umírajícího kubánského diktátora Fidela Castra. V Katedrále sv. Víta se k rozhovorům
o vztahu vlády a církve sešli premiér Mirek Topolánek s pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem. Skupina 46 poslanců polské vládní strany Právo a spravedlnost ve Varšavě navrhla, aby polský parlament vyhlásil Ježíše Krista polským králem. Automobilka Hyundai začala přijímat zaměstnance pro svou budovanou továrnu v beskydských Nošovicích. Pokračoval velký propad akcií na pražské burze. Odvolací soud rozhodl, že herec Jan Kanyza opravdu za normalizace donášel na své kolegy a musí být znovu vrácen na seznam agentů StB, odkud byl letos v létě po osvobozujícím rozsudku první instance slavnostně vyškrtnut. Cítil jste v hledišti národní hrdost? zeptala se reportérka magazínu Lidových novin Renata Kalenská bývalého prezidenta Václava Havla poté, co se jí v rozhovoru svěřil, že se byl během svého amerického pobytu podívat v Madison Square Garden na hokejový zápas mezi New Jersey Devils a New York Rangers, v jejichž kádru hraje i několik Čechů; „To bych ani neřekl,“ odpověděl novinářce Havel. Vodárenské firmy oznámily, že od Nového roku zásadně zdraží voda.
[email protected]
Q
inzerce
adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail:
[email protected],
[email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634
Ročník XVII. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory:
[email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Martin M. Šimečka. Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání: Kateřina Ducháčková Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Anneke Hudalla, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Tomáš Sachr, Jaroslav Spurný, Vladimír Ševela, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Téma: Petr Třešňák. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Jan H. Vitvar. Dtp a grafická úprava: (
[email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Respekt.cz: Aleš Balcar, Adam Javůrek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: (
[email protected]): Milan Černík, Iva Pantůčková, Helena Štiková (vedoucí) – tel. 224 934 586, fax 226 216 799. Distribuce: (
[email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Webhosting: NET servis, s. r. o. Uzávěrka: 26. 12. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.
