Citace článku Zedníková K, Pechová O. Communication about death in the family. Central European Journal of Nursing and Midwifery. 2015;6(2):253–259. KOMUNIKACE O SMRTI V RODINĚ Karolína Zedníková, Olga Pechová Katedra psychologie, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Česká republika Abstrakt Cíl: Cílem výzkumu bylo zmapovat specifika komunikace o smrti s dítětem v rodině se zdravými členy. Design: Kvalitativní výzkum. Metodika: Pro počáteční orientaci v dosud neprozkoumané oblasti byla zvolena kvalitativní metodologie. Metoda polostrukturovaného rozhovoru byla zacílena na matky předškolních dětí od 5 do 6 let, v jejichž nukleární rodině se nevyskytuje umírající člen. Kombinací nepravděpodobnostních metod výběru vzorku bylo vybráno 14 matek. K analýze dat se využilo metody vytváření trsů, metody prostého výčtu a metody zachycení gestaltů. Výsledky: Získaná data jsou deskripcí rodinného rozhovoru o smrti. Popisují osobu matky a dítěte, stejně tak i okolnosti, ve kterých tématická debata probíhá. Výsledky poukazují na intenzivní zájem dítěte o téma smrti, který je provázen většinovou tendencí matek informace dítěti zprostředkovat. Závěr: Téma smrti se v rodinném rozhovoru s předškolním dítětem ukázalo jako aktuální. Přesto, že je v současné společnosti smrt stále percipována negativně, členové rodiny by měli být na možnost otevření tématu před dětmi připraveni. Klíčová slova: dítě, rodinná komunikace, smrt, matka, předškolní věk. Úvod Tabuizace smrti, spojená s její komercionalizací a institucionalizací, je pro společnost dnes typická. Před umírání je až příliš často stavěna zástěna mlčení a izolace. Stejně tak obecné debaty o smrti jsou do běžného rozhovoru začleňovány zřídka (Kisvetrová, Kutnohorská, 2010). Každý jedinec se však ke smrti subjektivně vztahuje. Dospělý člověk si je vědom její nevratnosti (fyzické tělo po smrti již nemůže ožít), nefunkčnosti (tělesné funkce se zastaví), univerzality (všechny živé bytosti umírají), příčinnosti (smrt má své příčiny) i nevyhnutelnosti (neexistuje nic, co by člověka před smrtí uchránilo) (Hunter Smith, 2008; Speece, 1995). Dítě si tyto komponenty konceptu smrti uvědomuje až na základě teoretické nebo praktické zkušenosti. K jejich integraci dochází zpravidla kolem 9 let (Zawistowski, 2008). Mezi faktory, jež tento vývoj ovlivňují, patří kromě věku také kognitivní zralost, osobní zkušenost se smrtí, religiozita a komunikace v rodině. Je to právě rodinná tématická komunikace, na jejíž nedostatečné prozkoumání odkazují Hunter a Smith (2008). Dosavadní výzkumy, které byly cíleny tímto směrem, mapují rodinné situace, ve kterých umírá rodič či jiný člen rodiny nebo je tím umírajícím samo dítě (Barnes et al., 2000; Plevová, Slowik, 2010; Weber, Fournier, 1985; Young, 2003). Jak by ale měla vypadat debata o smrti mezi dospělým a dítětem v momentě, kdy rodina nečelí situaci ztráty? Představu získáme vyextrahováním obecných doporučení z již provedených výzkumů a posunutím jejich platnosti do kontextu zdravé rodiny. Přesto, že se jedná pouze o zprostředkované informace., můžeme vycházet u toho, že mluvit o smrti je podstatné. Výzkum McGoverna a Barryho (2000), realizovaný na Irské populaci, dokládá silná přesvědčení rodičů o nutnosti s dítětem hovořit o smrti dříve, než jí bude muset čelit. Rodiče by se měli připravit na to, že se děti učí kladením otázek. Pokud se tedy ptají na smrt, znamená to, že jí nerozumějí a chtějí to změnit. Důležité je ale nepoužívat eufemismy. Vyhýbání se slovu
„smrt, zemřít, umírání“ dítěti znesnadňuje pochopení finality smrti a tabuizuje celou problematiku. Obecně je třeba k tématu přistupovat otevřeně a s tendencí stále zachovat pravidlo pravdivosti ve výkladu (Blumenthal-Barby et al., 1987; Laidlaw, 2008). Inspiraci k diskuzi může rodič načerpat v některých dětských knihách, jež postihují téma smrti v jeho komplexnosti. Cíle Cílem bylo zmapovat specifika rodinné komunikace v rodině se zdravými členy. Metodika Design Jelikož se jedná o téma, které ještě není výzkumně podloženo, byla použita kvalitativní metodologie. Hendl (2005, s. 47–53) vidí její velký přínos právě v možnosti se v problému zorientovat. Výběr orientačního výzkumu nám umožnil podrobné uchopení problematiky komunikace o smrti v rodině a to bez redukce širšího kontextu zkoumaného jevu. Soubor Základní soubor tvořily ženy, které mají jedno nebo více dětí v předškolním věku. Aby se zjistilo, zdali má komunikace s dítětem o daném tématu vliv na vývoj jeho konceptu smrti, byla zvolena taková věková hranice dítěte, která nepřevyšuje výzkumy podložený věk, ve kterém dochází k jeho plnému dosažení (Zawistowski, 2010). Osoba matky byla zvolena s předpokladem její největší participace na komunikaci s dítětem. Podmínkou zařazení do vzorku byla také nepřítomnost umírajícího člena nukleární rodiny. S ohledem na výše stanovená kritéria bylo do výzkumného souboru kombinací příležitostného výběru, záměrného výběru přes instituci (oslovení mateřských škol) a výběru metodou sněhové koule zařazeno 14 žen ve věku od 28 do 46 let s převážně vysokoškolským vzděláním. Věk jejich dětí, na které byl výzkum cílený, se pohyboval od 5 do 6 let. Dohromady se jednalo o 15 dětí (osm chlapců a sedm dívek), kdy se jedna z respondentek vyjadřuje k oběma svým dvojčatům v tomto věku. Celkový počet dětí jedné matky se pohyboval v rozmezí od jednoho do čtyř. Přehledněji jsou charakteristiky respondentek uvedeny v tabulce 1. Tab. 1 Sociodemografické charakteristiky respondentek Pohlaví Věk popisovaného popisovaného dítěte dítěte Ema 46 VŠ Ostrava 3 dívka 6 Petra 44 VS Ostrava 2 chlapec 6 Lucie 37 VS Ostrava 2 chlapec 5 Andrea 35 VŠ Ostrava 2 chlapec 5 Milena 32 VS Ostrava 2 dívka 5 Jana 35 VS Ostrava 2 chlapec 5 Sára 33 SŠ Ostrava 1 dívka 6 Renáta 35 VŠ Ostrava 3 dívka, chlapec 5, 5 Pavla 30 VŠ Ostrava 1 chlapec 5 Lenka 36 VS Ostrava 2 dívka 5 Johana 32 SŠ Ostrava 2 chlapec 6 Tamara 30 VS Olomouc 3 chlapec 5 Marie 28 / Olomouc 2 dívka 6 Hana 46 / Olomouc 4 dívka 6 VŠ – vysoká škola, SŠ – střední škola; U dvou respondentek je stupeň dosaženého vzdělání neznámý. Respondentka
Věk
Dosažené vzdělání
Místo bydliště
Počet dětí
Věk ostatních dětí 20, 22 22 3 3 2 3 / 2 / 10 3 3, 10 3 16, 19, 20
Sběr dat Jako metodu sběru dat jsme zvolili polostrukturované interview. Inspirací k jeho sestavení byly jak některá teoretická východiska a empirické výzkumy (McGovern, Barry, 2000, s. 330; Zawistowski, 2008), tak vlastní zkušenosti s rozhovorem s dítětem na toto téma. Otázky byly ověřeny pilotním rozhovorem, při kterém jsme dodržely všechny předepsané zásady vedení. Navržené doplňující otázky stejně jako drobné změny obohatily původní skladbu rozhovoru a staly se jeho součástí. Získanou pilotní výpověď jsme pro naplnění všech kritérií výběru zařadily do výzkumu. Každá další respondentka byla na začátku seznámena s úvodními informacemi a nutností interview nahrávat. Data byla fixována jako audiozáznam na diktafon. Devět rozhovorů proběhlo na pracovištích účastnic výzkumu, dva byly uskutečněny u respondentek doma, dva v prostředí mateřské školy, kam jejich děti dochází a jeden v restauraci. Analýza dat Nejprve byla provedena transkripce zvukového záznamu do podoby textového materiálu bez jakékoliv redukce získaných informací za současné kontroly přepisu opakovaným poslechem. Doslovně přepsané texty byly zaslány všem účastnicím k nahlédnutí s výzvou k případným opravám či doplnění. Žádná možnosti cenzury informací nevyužila. Data byla pro kvalitativní analýzu systematizována dle výzkumných otázek, které na tomto místě předkládáme v plném znění. 1. V jakých souvislostech se téma smrti v rodině vyskytuje? 2. Jak na téma smrti dítě reaguje? 3. O jaké kognitivní aspekty smrti se dítě ve svých otázkách zajímá? 4. Jak na téma smrti v komunikaci reaguje matka? 5. Jaký zastávají matky názor na komunikaci o smrti s dítětem? Výzkumné otázky tak vytyčují pět hlavních kategorií, které umožňují tematickou debatu dítěte s matkou popsat. Každá výzkumná kategorie je sycena několika otázkami výše popsaného rozhovoru. Tyto otázky byly následně pomocí metody vytváření trsů sumovány do významových bloků pro výskyt společných znaků, stejně jako pro lepší přehlednost. Vlastnosti daných trsů byly vyjádřeny pomocí metody prostého výčtu, která pomohla vzniklé podkategorie blíže popsat. Následně se pomocí metody zachycení vzorců (gestaltů) hledaly opakující se principy v získaných datech napříč všemi tématy (Miovský, 2006, s. 221–223). Při interpretaci dat byly použity přímé výpovědi respondentek, které jsou v textu vyznačeny kurzívou. Pro označení jejich citace byla použita jména participantek, která byla z důvodu zachování anonymity změněna. Výsledky Situaci příchodu dítěte s tematickou poznámkou, stejně jako oba vybrané aktéry rodinné diskuze o smrti, nyní konkrétně popíšeme. Kategorie 1 – Okolnosti rodinného rozhovoru Téma smrti je příležitostným komunikačním námětem téměř všech popisovaných rodin. Tato informace je důležitým výstupem ovlivňujícím další analýzu dat, proto je uvedena společně s absolutní četností odpovědí. Jedenáct maminek potvrzuje takovou debatu: „Obecně ano, bavíme se o smrti“ (Jana). Dvě upozorňují na to, že rozhovor nebývá započat dítětem: „Teď mi akorát tak nějak naskočilo, že nějaký rozhovor asi byl, takový jako třeba cestou někde, nebyl nějaký zásadní, že by jako přišla a otevřela to.“ (Hana). Pouze v jednom případě na smrt dítě ještě otázkami ani poznámkami vůbec nereaguje. Počátky debaty a její frekvence vysoce variují, průměrné hodnoty ilustruje čtyřleté dítě s jím iniciovanou otázkou co dva a půl měsíce. „Tak já nevím, fakt jednou za čas, za dva měsíce, za čtvrt roku, přijde na to řeč, tak jako do větší debaty.“ (Pavla).
Oslovené respondentky se považují za nejčastějšího komunikačního partnera dítěte v takovém rozhovoru. „No ona se mnou tráví nejvíc času, tak si to říká asi jenom mně. Nevím, jestli by jí dělalo problém o tom mluvit i s někým jiným, ale většinou jde za mnou, se vším. Jenom za mnou (smích).“ (Sára). Podstatně méně často je uváděna potenciální debata dítěte s otcem, babičkou či staršími sestrami. „Možná, že to říká před manželem, ale jinak si nejsem vědoma, že by to s nikým jiným řešila.“ (Milena). Otázka týkající se smrti je u poloviny dětí popisována výhradně jako reakce na podnět, v ostatních případech se tyto dotazy navíc vynořují spontánně po neurčité činnosti. U obou skupin je nejzmiňovanějším stimulem dětského zájmu o smrt zaznamenané úmrtí zvířete v domácnosti (tato přímá zkušenost dítěte jej k následné komunikaci podněcuje více než úmrtí prarodiče a praprarodiče) a smrt prezentovaná v televizi. „Bavíme se o tom zejména ve vazbě na zvířátka, která nám v domácnosti umírala.“ (Petra) nebo „Jakože třeba jak je nějaká pohádka, to je malá liška a oni jí umřou vlastně rodiče, tak to třeba vlastně: „Maminko proč, proč jí zastřelili tu maminku?“, tak to zase musím vysvětlovat, že jsou lidé někteří zlí, že se to stává. Pak vlastně: „A proč jsou zlí?“ … a jedem (smích). A je z toho hodinová diskuze.“ (Pavla). Svými otázkami může dítě vnímavě odpovídat také na chřadnutí přírody, nemoc, tematickou debatu mezi ostatními členy rodiny či si může smrt „nosit“ ze školky. Nejméně častým motivem k rozhovoru je návštěva hřbitova. „On tomu zase až tak nerozuměl, spíš ho zajímaly jakoby ty květiny a svíčky, ty neživé věci.“ (Tamara). Kategorie 2 – Reakce dítěte Následující informace jsou popisem emočního rozpoložení dítěte vnímaného matkou v průběhu jejich rozhovoru. Nejčastěji popisovanou emocí v tematicky zaměřené komunikaci, je strach ze smrti rodičů. „Vnímá smrt jako fakt, na základě něhož ztrácí něco, co má rád. Vyjadřuje obavy z toho, že by nás mohl ztratit.“ (Petra). Ve více jak polovině případů na něj navíc nasedá obava z vlastní smrti. U těch dětí, kde se zmíněná kombinace vyskytuje, je frekvence položených otázek zaměřených na smrt vyšší. „Strach, prostě má strach nebo vyjadřuje strach, že zemřu já nebo zemře ono, a kdy zemře a jestli to bude brzy a tak. Já bych řekla, že z toho má strach.“ (Ema). Četnou reakcí je také emoce blíže nespecifikovaného smutku a lítosti, popř. smutku ze ztráty zvířete, která se bez starosti o rodiče vyskytuje jen jednou. „Když jsem mu k tomu něco řekla, tak jsem právě říkala, že už se to zvířátko nevzbudí, ptáček nebude létat, tak takový smutek zvláštní.“ (Tamara). S pocity jakéhokoliv strachu se naopak vylučuje snaha rozebrat praktické okolnosti smrti a tak se dozvědět odpověď na otázku bez emocionálních vkladů. „Spíš zájem, jako nějaké zásadní emoce ne, má celkem jasno, že rodiče jednou umřou (smích). Prostě spíš jakoby že je to fakt a zajímají ho prostě praktické věci.“ (Jana). U těchto dětí je v některých případech popisována také zmatenost. „Taková trochu zmatenost, on si úplně tak neuvědomuje, že ho to čeká taky a že mne to čeká taky.“ (Lucie). Celkově se jedná o koktejl emocí, které se v dítěti míchají – v některých situacích mohou projevovat emoce strachu a smutku, v jiných zmatenost. Pokud se daný pocit u dítěte objeví, nemusí provázet každou debatu na toto téma. Projekce smrti do kresby je jen výjimečnou reakcí dítěte na ztrátu zvířete či prarodiče. „No, myslím si, že jednou něco kreslili. Myslím si, že nějaké ty hřbitovy jsme malovali, to už jsme měli (smích). Teď už si nevybavuju, v jaké to bylo souvislosti, jestli s tou babičkou nebo někdy předtím, ale už malovali, malovali. Možná to bylo s tou babičkou, protože jsem si říkala, že teď byli na zápisu ve škole, jestli budou malovat zase ty hrobečky, že by to nebylo vhodné.“ (Renáta). O tématicky zaměřené hře hovoří pouze jedna respondentka. „Smrt zřejmě bere jako přirozenou součást, protože v té hře, kterou si tak s těma pinčlíkama a navíc, připouštím, že je toho plná televize, že se tam shazují z mostů ti pajduláčci, že spolu navzájem bojují a jeden z nich tam třeba umře. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale…“ (Petra).
Kategorie 3 – Obsah dětských otázek Obsah tematických otázek se zrcadlí v jejich zaměření na jednotlivé komponenty konceptu smrti. Reprezentace těchto komponent typickými dětskými otázkami je uvedena v tabulce 2. Nejčastěji děti pátrají po tom, zdali je smrt univerzální pro všechny živé bytosti. Absence takto směřované debaty se objevila pouze u dvou respondentek. Na druhé příčce stojí otázka mapující příčiny smrt. U všech dětí, kde byla tato tendence zaznamenaná, se nevyskytovala bez otázky po univerzalitě smrti. Na myšlenku o potenciálním zavinění smrti sebou samým pro vlastní špatné chování či zlou povahu neodkazuje ani jedna z dotazovaných. Komponenta nevratnosti je posledním četnějším námětem k následné debatě o smrti. Zato explicitně vyjádřenou otázku zaměřenou na nefunkčnost po smrti nezaznamenala ani jedna z participantek. U čtyř dětí se přesto představa o tomto fenoménu vyskytuje. Nevyhnutelnosti vlastní smrti se nedotýká ani jedno dítě ze zkoumaného souboru, ovšem snaha o uchránění rodičů byla jednou zaznamenána. Tab. 2 Komponenty konceptu smrti a příslušné otázky Komponenta konceptu smrti Otázka dítěte Univerzalita Umře každý? Příčinnost Proč umíráme? (popř. Umírají lidé, protože jsou špatní?) Nevratnost Když někdo zemře, může znovu ožít? Nefunkčnost Mají mrtví zachovány životní funkce? Dýchají? Bije jim srdíčko? Nevyhnutelnost Může mne někdo/něco ochránit před smrtí?
Kategorie 4 – Reakce matky Převládající emoční rozpoložení matky během rozhovoru je, přes společností percipovanou obtížnost tématu, popisováno jako normální. „Nemám problém (smích). Ne, já fakt, já jsem tak jak říkám, takový strašný realista, jo, že mi to nějak nedělá ani špatně, ani nic, že bych měla problém nebo nějakou úzkost v sobě, to ne.“ (Pavla). V případě sugestivněji vedeného rozhovoru na něj ale v polovině případů nasedá negativní emoční vyladění. „Ne, mi to nevadí, když se bavíme o zvířátkách, když se bavíme o jiných lidech. Přiznám se, že když zmíní svoji smrt v návaznosti na naši smrt, tak se mi, jak jste mohla vidět před chvilinkou, oči zalijou slzama, protože si to nepřeji (smích). […] Dojímá mě ta jeho touha žít jenom s náma a ráda bych ho navedla v životě tak, aby nebyl závislý jenom na nás.“ (Petra). Záporné pocity vycházející z nepříjemnosti tématu samého dominují u další početnější skupiny respondentek. „Není mi to nejpříjemnější, jsou daleko lepší témata, ale tím, že jsem nezažila nějaké větší trauma, tak se to celkem dá.“ (Tamara). Téma smrti, charakteristické jeho individuálním uchopením v každé rodině, otevírá matkám široké pole pro rozličné reakce na dětské otázky. Univerzalita smrti však byla vysvětlována pouze jedním, souhlasným způsobem. „Ano, ptá se. „Umře,“ odpovídám. Říkám mu – umírají kytky, umírají zvířata, stromy, umírá úplně všechno. Nikdo tu není věčně. Každý se narodí nějakým způsobem, ale umře. Všichni umřou, bez rozdílu.“ (Johana). Rozdíly ve vysvětlování příčinnosti smrti jsou dány množstvím informací, které matky dítěti předají. Nejčastěji zmiňovaným důvodem smrti je stáří, ke kterému se může eventuálně přidružovat smrtelná nemoc či nehoda. „Někdy se zeptá: „A umřeš, až budeš stará, až budeš mít hodně vrásek?“ a já říkám: „To já ti nemůžu říct.“ a on zas proč ne a já říkám, že člověk neumře jenom z toho, že je nemocný, člověk třeba umře proto, že se stane nějaká nehoda a to nemusíš být starý a nemusíš být ani nemocný, ale jdeš přes cestu, dneska stačí, když stojíš na chodníku a vjede do tebe auto a umřeš. Nemusíš umřít jenom na to, že jsi starý.“ (Johana). Druhá skupina respondentek odkazuje dítě pouze na vysvětlení, že „to tak na světě prostě je“. „Možná ano, možná se na to ptal a těžká je na to odpověď, prostě je to tak na světě zavedené.“ (Andrea). Vyšší variabilita odpovědí byla pro neexistenci jednoho univerzálně platného vysvětlení, zaznamenána u komponenty nevratnosti. Názory respondentek se štěpí do tří táborů, z nichž nejpočetnější je charakterizován prosazováním další formy života (existence nebe či nesmrtelné
duše). „Člověk prostě umře a už nikdy nevstane. Ale […] že jako žije tam v nebíčku. O nebíčku se bavíme. Že potom je zas nebe, kde jsou ti mrtví.“ (Sára). Sekulární pohled na smrt jako na konec je druhým možným vysvětlením. „To jsem mu řekla, že ne, že jako, já mám takové to, že umře jednou a dál už nic, že umře a že už se nevrátí.“ (Pavla). To společně s přiznáním neznalosti správné odpovědi dokresluje paletu možností. „ Tak jsem mu říkala, že my nevíme, co bude, jestli to opravdu je tak jak říká nebo jestli to je úplně jinak.“ (Andrea). Vysvětlování aspektu nefunkčnosti matkami spočívá v pravdivé deskripci ukončení životních funkcí. Jediná respondentka, která zaznamenala dotaz skrývající v sobě komponentu nevyhnutelnosti smrti, dítěti nepotvrzuje jakoukoli možnost uchránit jeho nejbližší před smrtí. Kategorie 5 – Názor matek na tematické rodinné rozhovory Rodinná komunikace o smrti je všemi respondentkami označena jako potřebná. „Já si myslím, že je důležité těm dětem všechno vysvětlovat a říkat. Budeme o tom mluvit, asi je nebudu zahlcovat nějakými detaily, ale budeme to nějakým způsobem řešit.“ (Renáta). Jedna z dotazovaných ale explicitně doplňuje, že by měla být četnost rozhovorů na toto téma co nejmenší. Ve výčtu situací, které byly matkami popsány jako z jejich pohledu nevyhnutelné pro vznik debaty o smrti, je na vedoucí pozici spontánní příchod dítěte s otázkou. Přesto, že by smrt jako téma rozhovoru nepředložila žádná z matek sama, v momentě, kdy dítě přijde, není bez odpovědi odehnáno. „Když se to dítě zeptá. Nemám pocit, že by se to mělo zaškolovat, bez nějaké příčiny, ale když se dítě na něco zeptá, tak by se mu to mělo vysvětlit.“ (Lucie). Druhým nejčastěji popisovaným případem, ve kterém je zavedení debaty neúnosné, je příchod situace, ve které by dítě muselo smrti přímo čelit. „Abych řekla pravdu, já sama, bez zjevné příčiny, bych tenhle rozhovor nezačala. […] Samozřejmě, kdybych věděla, že se blíží nějaká taková událost, tak určitě bych hledala nějaký způsob, jak na to dítě připravit, ale jen tak pro nic za nic bych si to jako téma nevybrala.“ (Ema). Mezi dvě méně početné aplikace debaty o smrti na konkrétní okolnosti patří setkání dítěte se smrtí v televizi a jeho instruování o potenciálních rizicích nebezpečného chování. Diskuse Tabuizace smrti typická pro dnešní společnost náleží podle našich výsledků spíše dospělým lidem. Ve většině rodin to bylo právě dítě, které rozhovor o smrti iniciovalo. Přítomnost takových prvních otázek, jež byly v jednom z případů zasazeny až do věku jednoho a půl roku, potvrzuje myšlenku Yaloma (2008) o reflektování náznaků smrti v přírodě i rodině již batoletem. Na osobu matky je v rodinném rozhovoru o smrti pohlíženo jako na nepostradatelnou. Její výrazná participace na životě dítěte celkově je výzkumně opakovaně potvrzovaná. Je ale důležité si uvědomit, že byla v tomto výzkumu jedinou dotazovanou. Komplexnějšího uchopení celé situace by se dosáhlo současnou prací jak s dítětem, tak s dalšími členy rodiny. Nejčastěji popisovanými stimuly dětských tematických otázek jsou úmrtí zvířete a smrt prezentovaná na televizní obrazovce. Jak si vysvětlujeme, že se podnětem k debatě o smrti stalo častěji úmrtí zvířete než ztráta jakéhokoliv člena širší rodiny? Reflexi smrti domácího zvířete může zvýraznit právě jeho každodenní přítomnost (nejčastěji se jednalo o psa, který žil s členy rodiny v domácnosti), která není v případě širší rodiny tak typická. Rovněž se mohlo jednat o několikanásobnou zkušenost dítěte s úmrtím zvířete či o pohled na mrtvé zvíře, který je dotazovanými popisován. Nezavrhujeme zde však ani potenciální snahu rodiny chránit dítě před jeho vystavením smrti blízkého člověka, na kterou někteří autoři poukazují ve vztahu k užívaným eufemismům (Laidlaw, 2008, s. 57). Smrt prezentovaná v médiích se podle očekávání stala podnětem k dětskému přemýšlení o smrti. Upozorňováno je již na náznaky
smrti vyskytující se v pohádkách. K reakci dítěte tak nevybízí pouze filmy s množstvím násilných scén, kterým se respondentky snaží povětšinou vyhnout. Nejvýraznější dětskou emocí, projevovanou v tematickém rozhovoru s matkou, byl strach o rodiče, což se shoduje s výzkumem Zawistovské (2008). Strach z vlastní smrti, se kterým se ve více jak polovině případů kombinuje, je však typicky datován až do školního věku – přesněji do devíti let (Zawistowski, 2008). Věková hranice prožívání tohoto specifického strachu tak byla v našem výzkumu posunuta směrem dolů. Jelikož se nevyskytuje bez strachu ze smrti rodičů, nabízí se možnost jejich kauzální podmíněnosti. Tematická debata u dětí s oběma těmito strachy je intenzivnější než u dětí bez nich. Podrobnější zkoumání tohoto fenoménu by se mohlo stát námětem pro další výzkumy, což by pomohlo objasnit mechanismy práce s emocí strachu ze smrti. Projekce smrti do kresby a hry se u dítěte objevovala jen velmi výjimečně. Tyto aktivity jsou v souvislosti se smrtí často doporučovány truchlícím dětem jakožto neohrožující nástroje umožňující ventilaci emocí. Protože se v nukleární rodině dítě nesetkalo se ztrátou, můžeme uvažovat, že takovou ventilaci pomocí neverbálních technik nepotřebovalo. Obsah dětských otázek byl zjišťován pomocí předem vytyčených dotazů mapujících uchopení jednotlivých komponent smrti (tab. 2). Přesto, že se nejedná o všechny variace rodinné debaty o smrti, je to univerzalita smrti, která by mohla být označena na nejvíce zaměstnávající dětskou mysl. Tedy fakt, že všechny živé bytosti musí zemřít. Dále jsme se ale bohužel nezaměřovaly na to, zda se již u dítěte objevuje uchopení aspektu osobní smrtelnosti – tedy přijetí faktu, že nezemřou jen všechny ostatní živé bytosti, ale také já (Maruščáková, 2006). Odpovědi matek na dětské otázky byly charakteristické individuálním uchopením tématu v každé rodině. V popise emocí, které matky během rozhovoru s dítětem na sobě pozorují, se respondentky často nevyhýbaly poznámkám o prožívaném negativním rozpoložení, které debatu o smrti provází. Objevilo se i přiznání subjektivní obtížnosti při vysvětlování smrti dítěti (McGovern, Barry, 2000, s. 330). Uvědomění si těchto negativních pocitů v komunikaci o smrti, práce s nimi a jejich nepřenášení na dítě bez vědomé kontroly, by mohlo pomoci nit potenciálního přenosu emocí z matky na dítě přestřihnout (Blumenthal-Barby et al., 1987, s. 47-56). Významným výstupem je shodný názor všech matek o důležitosti rozhovoru o smrti. Se stejným výsledkem se můžeme setkat i u dalších autorů (Laidlaw, 2008, s. 58; Vychodilová, 2011; Willis, 2002, s. 224; Žaloudníková, 2010, s. 123). Hnací myšlenkou výzkumu byla snaha najít takový komunikační vzorec, který by dítěti pomohl překonat převážně negativní emoce spojené se smrtí. To se ale ukázalo jako příliš zjednodušené. Roli hraje spousta dalších faktorů – individualita dítěte, charakter rodinné situace i předchozí zkušenosti se smrtí. Potvrzení přirozené snahy dítěte získávat informace o svém okolí přesto hraje pro další zkoumání tohoto tématu. Malé dítě je rodinou formováno a je velmi pravděpodobné, že budou s jeho prvními otázkami konfrontováni právě rodiče. Stimulem k takové otázce mohou být jak výše zmíněné podněty, tak další náznaky smrti, které se objevují kolem nás. To, že nebude dítě vystavováno krvavým scénám v televizi, že nikdy neuvidí smrt domácího zvířete nebo že nikdy s rodiči nepůjde na hřbitov, ještě nezaručuje jeho odstřižení od smrti. Velmi důležité je reflektovat emoce dítěte a nepřenášet na něj ty své bez jakékoliv cenzury. Přesto, že bylo téma smrti popsáno respondentkami jako nepříjemné, byla jimi současně potvrzena jeho důležitost v rodinném rozhovoru. Téma smrti ale není aktuální pouze v rodině. Mohou se s ním setkat také učitelé a jiní výchovní pracovníci v předškolních zařízeních. Takto staré dítě, které tráví v mateřské škole asi polovinu svého dne, si své starosti i radosti bere s sebou. Pracovníci by na to měli být připraveni a to s respektem k prostředí, ze kterého dítě přichází – na vysvětlování objektivně nepotvrditelných aspektů smrti mohou mít rodiny až opoziční názor. Učitel by stejně jako rodič neměl téma tabuizovat, ale naopak poskytnout dítěti bezpečný prostor ke kladení otázek.
Komunikace o smrti s dítětem je podstatná také ve zdravotnické a ošetřovatelské péči. Přesto, že se tématem zabývají spíše výzkumy cílené na rodinu s umírajícím členem, je to právě propojenost zdraví a nemoci, života a smrti, která může v dítěti, stejně jako v dospělém, iniciovat myšlenky na smrt. Pracovník v takové pomáhající profesi může tematické otázky zaznamenat u hospitalizovaného dítěte. Jeho úkol je shodný s požadovaným přístupem učitele mateřské školy. Tematická komunikace zatížená terminálním onemocněním jednoho z členů rodiny však přesahuje rámec naší práce. Na závěr bychom ještě chtěli upozornit na limity studie, které mohly výsledky ovlivnit. Nejpodstatnější proměnnou je fakt, že se výzkumu s největší pravděpodobností zúčastnily pouze ty respondentky, které jsou se smrtí vyrovnané, popř. ty, jejichž zkušenosti se smrtí nejsou negativní. Neměly problém o smrti mluvit s námi, proto předpokládáme, že nemají problém mluvit o smrti se svými dětmi. Rovněž retrospektivní charakter výzkumu (respondentky se vyjadřovaly např. k tomu, kdy za nimi přišlo dítě s tematickou otázkou poprvé) mohl způsobit nepřesnost jejich tvrzení. Výzkum byl průvodním ověřením neprozkoumaného tématu, které se tak ukázalo jako aktuální a potřebné. Závěr Přesto, že je téma smrti ve společnosti zahaleno do oblaku odmítavých postojů, je stále součástí života. Hlavním zjištěním je samotná existence dětského zájmu o smrt a její pochopení prostřednictvím rozhovoru se signifikantními osobami. Prvotní reakce rodiče na příchod dítěte s tematickou otázkou může být plná negativních pocitů, ale měla by být následována pochopením a otevřeným přijetím dítěte. To, že dítě přijde se svými pochybami za blízkým člověkem, je totiž jejich projevem důvěry. Etické aspekty a konflikt zájmu Účast na výzkumu byla dobrovolná, anonymita zúčastněných byla zachována. Respondentky před začátkem rozhovoru disponovaly všemi informacemi a s nahráváním souhlasily. Po jeho přepisu jim byla poskytnuta možnost výpověď zpětně upravit, žádná ale cenzury informací nevyužila. Poděkování Rády bychom na tomto místě poděkovaly všem maminkám, které se podělily o své zkušenosti s tématem tak přirozeným a lidským a přesto ještě tabuizovaným. Autorský podíl Koncepce a design (KZ, OP), analýza a interpretace dat (KZ, OP), zpracování návrhu rukopisu (KZ, OP), kritická revize rukopisu (KZ, OP), finální dopracování článku (KZ, OP). Bibliografické zdroje Barnes J, Kroll L, Burke O, Lee J, Jones A, Stein A. Qualitative interview study of communication between parents and children about maternal breast cancer. British medical journal. 2000;321:479–482. Blumenthal-Barby R. et al. Kapitoly z thanatologie. 1. vyd. Praha: Avicenum; 1987. Hendl J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál; 2005. Hunter SB, Smith DE. Predictors of children´s understanding of death: Age, cognitive ability, death experience and maternal communicative competence. OMEGA. 2008;57(2):143–162. Kisvetrová H, Kutnohorská J. Umírání a smrt v historickém vývoji. Kontakt. 2010;2(12):212– 219. Laidlaw L. Talking about death. Relational Child and Youth Care Practice. 2008;22(1):57–58.
Maruščáková I. Vývoj konceptu smrti. Praha, 2006. 115 s. Rigorózní práce. Karlova univerzita, Filozofická fakulta, katedra Psychologie. Miovský M. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. 1. vyd. Praha: Grada; 2006. McGovern M, Barry MM. Death education: knowledge, attitudes, and perspectives of Irish parents and teachers. Death Studies. 2000;24:325–333. Plevová I, Slowik R. Komunikace s dětským pacientem. 1. vyd. Praha: Grada; 2010. Speece MW. Children´s concepts of death. Living & Dying: Family Decisions. 1995;1(1):57– 69. Vychodilová E. Smrt není tabu. Mluvte o ní s dětmi. 2011. Weber JA, Fournier DG. Family support and a child's adjustment to death. Family Relations. 1985;34:43–49. Willis CA. The grieving process in children: strategies for understanding, educating, and reconciling children’s perceptions of death. Early Childhood Education Journal. 2002;29(4):221–226. Yalom ID. Pohled do slunce. 1. vyd. Praha: Portál; 2008. Young B, Dixon-Woods M, Windridge K, Heney D. Managing communication with young people who have a potentially life threatening chronic illness: qualitative study of patients and parents. British medical journal. 2003;326:1–5. Zawistowski Ch. Talking to children about death can be challenging. Hematology/Oncology Today [online]. 2008;10. Zedníková K. Komunikace o smrti v rodině. Olomouc, 2013. 85 s. Postupová práce. Univerzita Palackého, Filozofická fakulta, Katedra psychologie. Vedoucí postupové práce Olga Pechová. Žaloudníková I. Dětské představy o fenoménu zdraví, nemoc, smrt, anatomie lidského těla. In: Řehulka E, editor. Škola a zdraví 21. Výchova ke zdraví: souvislosti a inspirace. Brno: Masarykova univerzita, MSD; 2010. s. 117–133.
