Církevní dějiny – 300+, koncily Legalizace křesťanství • 311 – Galerius – pronásledoval sice po vzoru Diokleciána křesťany, ale nedlouho před svou smrtí vydal toleranční edikt, kterým povolil kř. vyznání v říši • 313 – asi nejdůležitější rok – císař Konstantin Veliký vydal tzv. Milánský edikt, který zaručoval rovnoprávnost křesťanství s ostatními náboženstvími • rozhodnutí plynulo z události, kdy před bitvou o vládu s papírově silnějším Maxenciem prosil o pomoc Boha křesťanů a zvítězil. Toto učinil poté, co měl sen o kříži s nápisem „V tomto zvítězíš“. • téměř okamžitě začal církev protěžovat, kleriky zbavil veřejných povinností (stejně jako pohanské kněze), zrušil ukřižování, povolil církvi dědit, 321 nařídil svěcení neděle, zrušil gladiátorské zápasy, stavěl kostely,… • snažil se církev začlenit do státního aparátu, staral se o jednotu církve (i vojensky např. v sev. Africe zasáhl proti donatistům) • svolával a dával popud ke koncilům • do 324 to však byla vše otázka Západu, protože na Východě pronásledování kř. prakticky pokračovalo pod vládou Licinia • 324 však Konstantin Licinia přemohl a východní části říše jednoduše nařídil, aby přijala křesťanství • dodnes se vedou spory, kolik v činech Konstantina bylo osobního přesvědčení a kolik politické dovednosti a snahy sjednotit říši na základě univerzálního náboženství – sám se nechal pokřtít až na smrtelné posteli a do konce života byl pontifex maximus pohanského kultu • 346 – uzavření pohanských chrámů • 380 – císař Gratián (Z) a Theodosius veliký(V) – kř. jediným oprávněným náboženstvím Římské říše, poddaní měli povinnost přijmout křesťanství • 381 – přestup k pohanství trestným činem • 382 – senát musel odpřisáhnout zřeknutí se pohanských kultů • 392 – účast na pohanské oběti v chrámě = urážka veličenstva • kř. je pak státním náboženstvím a církev říšskou církví Koncily • co to je? vždy jde o setkání biskupů buď lokálního nebo celocírkevního dosahu • vždy má takové sejití nějaký důvod, zpravidla projednat, rozhodnout či urovnat záležitosti nauky či praxe • prvních tisíc let se koncily zabývají téměř výhradně otázkami nauky církve a herezemi – koncil se svolával vždy na základě aktuálního problému • pokud je koncil celocírkevního dosahu, nazývá se ekumenický koncil • pokud je koncil lokálního dosahu, pak bývá zvykem ho nazývat synoda • ekumeničnost koncilu závisí často na tom, zda ho celá církev jako ekumenický uznává, jinými slovy ekumenické koncily v pravém slova smyslu mohly probíhat pouze do poloviny 11. století, dokud byla církev se vším všudy jednotná • prakticky poslední ekumenický koncil proběhl 787 v Niceji, následující koncil v Konstantinopoli již probíhal na dvakrát a první část uznává jen Z církev a druhou jen V církev • koncily poměrně brzy začali svolávat císařové
Ekumenické koncily
Koncil
datum
obsah
poznámka
1. nicejský
325
Nicejské vyznání víry
1. konstantinopolský
381
ariánství, datum slavení Velikonoc, Milétiovo schizma, platnost křtu heretiků, odpadlí křesťané ariánství, sabellianismus, Duch svatý
Efezský
431
Chalcedonský
451
2. konstantinopolský 3. konstantinopolský
553
2. nicejský
787
680
4. 869 konstantinopolský – uznávaný římskými katolíky
4. 879 konstantinopolský – uznávaný pravoslavím
asi Nicejsko-cařihradské vyznání víry (!bez filioque!) autorizované až na k. Chalcedonském
nestoriánství, Theotokos, pelagianismus Eutychův monofyzitismus, božská a lidská přirozenost v Kristu monofyzitismus monotheletismus, lidská a božská vůle v Kristu obrazoborectví – ikonoklasmus konstantinopolský odsouzen Fotios, patriarcha, vyslal k nám filioque potvrzeno
rehabilitován Fotios, filioque odsouzeno
Cyrila a Metoděje, zasloužil se o rozšíření křesťanství ve východní evropě, postavil se (nejen) proti filioque, exkomunikoval papeže,…velké církevní schizma bylo již jen otázkou času pochopitelná reakce
Filioque – nauka o vycházení Ducha svatého – nicejsko-cařihradské krédo: „…Věřím v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce (i Syna) vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován…“ Jde právě o to „i Syna“, lat. Filioque – původně v tomto krédu tak, jak ho definoval koncil nebylo, objevilo se tam prakticky jako důsledek dlouhodobějšího boje proti Arianismu na Západě v 7. století. Problém je v tom, že V vyčítá Z, že svévolně přidali něco do oficiálního kréda, o to přidání jde fakticky více, než o teologickou korektnost.
Další důležité koncily – západní
Koncil
datum
obsah
Kostnický
1414
Tridentský
1545
II. vatikánský
1962
snaha prosadit konciliarismus a tím vyřešit trojpapežství, Jan Hus (spíše zástupný problém) protestantismus, vyjasnění mnohých nauk, jednoznačné potvrzení a ustálení počtu svátostí a biblického překladu, liturgie, teologického významu svátostí,… postavení církve v moderním světě, její úkoly, naděje, reformy
poznámka
nejvýznamnější koncil od počátku 11. století, na dalších 300 let nebylo dalšího koncilu třeba
poslední koncil, převratné změny v teologii i praxi
Vyznání víry Výstižná shrnutí křesťanské věrouky nalezneme ve vyznáních víry neboli krédech či symbolech. Nejznámější z nich uvádím. Vznikala postupně z potřeby specifikovat původní vyznání víry „Ježíš je Kristus“ a „Ježíš je Pán“ (kyrios – pánem je Ježíš nikoliv císař), aby bylo zřejmé, co to vlastně znamená. Krom toho sloužila vyznání i jako potvrzení všech prvků víry při křtu. Původní triviální vyznání bylo postupem času nutno rozšiřovat také z důvodu, aby nebylo možné jednotlivé prvky víry mylně interpretovat, tedy jako obrana proti prvním herezím. Některá nejvýznamnější vyznání: Apoštolské vyznání – Apostolicum Apoštolské vyznání (též Symbolum Apostolicum - Apoštolský symbol) je jedno ze základních vyznání křesťanské víry, které uznávají v podstatě všichni křesťané. Vznikalo mezi 2. a 9. stoletím. Zvláště užívané je církví na Západě. Trojitá struktura vyznání odráží základní nauku, kterou vyznání tvrdí, totiž v trojici osob v jednom Bohu. Podle legendy apoštolové sepsali toto vyznání desátého dne po Ježíšově nanebevstoupení. Ač lze o původu této legendy pochybovat, přesto jednotlivé body nauky obsažené ve vyznání jsou přítomné v křesťanství již v době apoštolů, takže se lze domnívat, že počátky tohoto vyznání opravdu sahají do doby na konci 1. století. Nejstarší podobou tohoto vyznání je zřejmě otázková křestní podoba tohoto vyznání u Hippolyta Římského (kolem roku 215). Současná podoba kréda pochází ze spisů Caesaria z Arles († 542). Toto vyznání bylo prokazatelně užíváno jako souhrn křesťanského učení pro kandidáty křtu v Římě.
Věřím v Boha Otce všemohoucího, stvořitele nebe i země. I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontiem Pilatem, byl ukřižován, umřel, pohřben jest, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil do nebe, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odtud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen.
Nicejské vyznání Společné vyznání víry (krédo) vyznávající božství Ježíše Krista, přijaté na 1. nicejském koncilu (325). Je přijímáno naprostou většinou křesťanských církví. 1. konstantinopolský koncil (381) z tohoto vyznání vycházel, když formuloval své, tzv. Nicejsko-konstantinopolské vyznání, které se dodnes používá jako vyznání křesťanské víry např. při katolické liturgii. Jeho formulace je z velké části namířena proti ariánům – jedna z raných herezí. Týká se to jednak závěrečného anatematismu (vyloučení z církve), jednak důrazu na Ježíšovo božství a na jeho rovnost s Otcem (proslulý termín soupodstatný, řecky homoúsios, zde přel. jako jedné podstaty s). Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce, Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce, to jeste z podstaty Otce, Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož vše vzniklo - to, co je na nebi, i to, co je na zemi -, který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se, stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal (z mrtvých), vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé. A v Ducha svatého. Ty však, kteří říkají: „Byl (čas), kdy nebyl“ a „před svým zrozením nebyl“ a že vznikl z nebytí anebo z jiné hypostaze nebo podstaty, kteří tvrdí, že Boží Syn podléhá změně nebo proměně, ty všeobecná a apoštolská církev anatematizuje.
Nicejsko-cařihradské vyznání Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry či Nicejsko-cařihradské vyznání víry (latinsky Nicaeno-Constantinopolitanum) je jedním z nejdůležitějších křesťanských vyznání víry. Často se užívá při liturgii, v ekumenismu je chápáno jako druhé nejvýznamnější společné vyznání víry (po původním Nicejském vyznání). Autoritativním se pro křesťanskou církev stalo roku 451 rozhodnutím Chalcedonského koncilu. Ve východní církvi je toto vyznání závazné ve své původní podobě, s přídavkem zvaným filioque („i Syna“) ze 7. století jej vyznává katolická církev, anglikánská církev a protestantství. Původ samotného vyznání zůstává až dodnes neznám, neboť se jedná o text, který přejímá až Chalkedonský koncil, který jej označuje jako „Vyznání 150 otců“ (tj. 1. konstantinopolského koncilu). Od 6. století je Nicaeno-Constantinopolitanum považováno za revizi vyznání 1. nicajského koncilu. Na konci tisíciletí se vedly spory mezi Východem a Západem o latinskou vložku zvanou „filioque“, která vyznává procesi Ducha svatého nejen z Otce, ale též ze Syna. Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce přede všemi věky: Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta, byl umučen a pohřben. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce (i Syna) vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Věřím v jednu svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev. Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů, očekávám vzkříšení mrtvých a život budoucího věku. Amen.
Praxe v rané církvi • zřízení: o biskup – lokálně v čele církevní obce - apoštolská posloupnost – je možno přesně vysledovat linii svěcení až k apoštolům bez jakéhokoliv přerušení – spravoval určitou oblast o jáhen – staral se hlavně o materiální stránku obce o presbiter – kněz o biskup římský – od 80. - 90. let 1. st. v čele biskupů, rozhodoval o sporných záležitostech • 7 svátostí o znali a vysluhovali 7 svátostí – známo ze spisu Didaché – učení dvanácti apoštolů a ze spisů Hypolitových o kladen byl důraz na křest, kterému předcházel minimálně 6 měsíců katechumenát, křtilo se na bílou sobotu o velikonoční vigilii o k Večeři Páně – Eucharistii – přistupovali všichni a přijímali pod obojí (chléb kvašený na Východě, nekvašený na Západě) o smíření a pokání – v rámci bohoslužby, vyznání hříchů veřejné přede všemi účastníky (později s možností soukromě) – vyznávaly se však jen těžké hříchy, nějtěžšími hříchy pak byla vražda, odpadlictví a krvesmilstvo (vyznání všech hříchů se praktikuje až později, při soukromé zpovědi) o udělované pokání velmi tvrdé – poutě k hrobům mučedníků, zákaz účasti na bohoslužbě (i jeden rok) atd. Mnišství a řehole • obsahuje vlastně část seberealizace církve – chce být naprostým oddáním se Bohu v následování Krista dle evangelijních rad (Mt 16,24n) • aby tohoto první mniši dosáhli a nic je na této cestě nezadržovalo, vzdávali se majetku (chudoba), těla a štěstí rodinného života (celibát) a vlastního já (poslušnost) • takový způsob života byl vnímán jako rada pro ty, kdo toho byli schopni, nikoliv jako povinnost = spása je pro všechny • kde byl tento způsob života považován za povinnost pro všechny, tam vznikla hereze (viz. enkratité) • podstatně realizovali to, co je pro křesťanství podstatné – základní odstup od světa – nelze proto v těchto snahách spatřovat něco negativního Poustevnictví -> mnišství, první řehole • v polovině 3. stol. se poprvé setkáváme s tím, že zvlášť zbožní křesťané žijící ve spojení s církví se stávají poustevníky – nejprve v Egyptě • Antonín – 1. historicky doložený poustevník – od 271 uchýlení do samoty blízko rodiště, následně do těžko přístupných hor – během života kolem sebe soustředil množství poustevníků eremitů (erémos = poušť) jdoucích v jeho stopách => zakladatel poustevnictví eremitství = Antonín • Pachomius – ve 4. stol. postoupil o krok dále – byl také poustevník, ale okolní poustevníky r. 320 soustředil do prvního kláštera v Tabenisi na Nilu ke společnému životu – cenobitství (koinos bios = společný život, coenobium) – pro toto společenství vytvořil první řeholi – reguli, řád života – tehdy užívaný pojem mnich zachoval, i když mnich znamená žijící sám (monachus) – v tomto prvním klášteře prakticky mniši dále žili sami, ale pohromadě
•
• • • •
na Západě bylo mnišství poznáno až později, když se s mnichy setkalo prostřednictvím příchozího Athanasia vyslaného do vyhnanství (335) doprovázeného dvěma mnichy – mnišství je vlastně východní vynález => zakladatel cenobitství = Pachomius cenobitství brzy převládlo, ale na Východě se udrželo i eremitství – Východ byl vždy asketičtější, objevují se extrémy eremitství – stylité = stojící na sloupech, inclusi = zazdění, atd. První západní řehole a klášter – Augustin v Tagaste a Hippo – 391/93 Benedikt – 480-547 – kvůli špatným zkušenostem se společenstvím eremitů, kterých byl i představený založil na Montecassinu 529 klášter se svou řeholí – dodnes slavné pravidlo „ora et labora“ – modli se a pracuj! nejvýznamnější řehole na západě – Agustin a Benedikt
