Chtěli nás do země zadupat.
Jak vzniká třídní nenávist
Slova jako“ třídní boj“ dnes znějí skoro archaicky a vytažená ze starých a to dost zaprášených .letopisů, avšak zvláště pro mladou generaci je potřeba neustále připomínat i jejich tragický význam a obsah. Před 150 roky kdysi pan Karl von Marx ve chronickém návalu nenávisti sestavil proslulý Manifest obsahující výhružky o odplatě a současně nenávisti jedné větší skupiny lidstva vůči svým vykořist‘ovatelům, pomíjejíc celý vývoj občanské společnosti a dějiny přírody. Je to tragické už proto, že tyto zákony žádnými filosofickými úvahami nejdou změnit a vždy tu jsou vládnoucí jedinci, chytřejší i schopnější, občas i nemilosrdní a vše kolem se jim přizpůsobuje. Vzniklo učení líbivě podbízející se mnohým lidem a při tom velmi rafinované, kráčející k tomu, aby zase jiná skupina vládla těm všem pod přetvářkou slibů, růžových dnů, falešné spravedlnosti, rovnosti a všeho možného, co se skrývá za veškerými lidskými touhami. Další skupiny zpracovávaly tyto idealistické výmysly bez toho, aby zkoumaly opravdu reálně skutečnou společnost.llleda1a se jen ta nejslabší země, kde by se pokusili noví vůdcové vše uskutečnit a připadla tato úloha Rusku-zaostalému s množstvím lidí snadno se nadchnoucích a bohužel i hodně stádných. Tak vznikl první stát ovládaný touto ideologií a velmi agresivní ve svém snažení vyvážet svou revoluci do světa.K tomu používal doma ty nejhorší metody bez ohledu na lidská práva i oběti.První koncentrační tábor vznikl ještě za Lenina v roce 1918. Do okolních států na východ i na západ se posílali oddaní agenti využívající místních státních potíží i sami uměle vytvářející další skupiny a politickou stranu různě pojmenovanou. Štvali lidi proti lidem, nevyhýbali se ani vraždám, na příklad byl zastřelen československý ministr financí ,a všude rozsévali svoji politiku nenávisti i zloby .Na druhé straně hlásají líbivé a ve své podstatě nereálné sliby lepších zítřků. Jakmile se dostali do parlamentu otevřeně vyhrožují, rozněcují závist poukazujíce na některé nedostatky, či přestupky těch mocných a hlavně rozněcují generální závist. To byla i první slova tehdejšího vůdce Klementa Gottwalda v parlamentu v roce 1929, kdy před manifestačně poloprázdným poslaneckým sálem vyhrožuje slovy, „ že přijde doba, kdy s vámi zúčtujeme“. Následuje další tragedie našeho státu -okupace, kdy jsme vydáni Hitlerovskému Německu, kdy nás zradili západní i východní spojenci. Důsledkem války pak je nové dělení světa a my připadli do východního bloku. Tehdy je využíváno roztrpčení lidí v Československu také s přispěním falešného výkladu jak to bylo v roce 1938 a první volby měly v roce 46 takový výsledek, že strana KSČ obdržela 42 procent hlasů. Nastává doba ideologických zápasů a opět se sází na plané sliby i závist proti těm, co mají více než já. Převrat v roce 48 byl tečkou za tímto pachtěním. Ještě v září téhož roku prohlašuje již současný prezident Klement Gottwald, že se neuvažuje o zakládání kolektivního zemědělství. Asi proto, aby dokázal ,že nikdy nemluví pravdu vznikají již na podzim tohoto roku první zemědělská družstva na základě slibů a prvních nátlaků. Je přijat zákon o tom, že hospodářství nad 50 hektarů se zestátňují a stačí často, jen aby se této výměře blížily a mají odzvoněno. Jak je to možné? Na vesnicích žijí po věky vedle sebe sedláci, co mají půdu a velké množství bezzemků a je zbytečné si dělat iluze o soužití a „vesnici jedna rodina „.Mohlo to být, avšak co je platné často se dostanou názorově do sebe. Tomu nezabráníš, protože závist je lidská věčná vlastnost také od nepaměti.Není nesnadné tyto lidi proti sobě poštvat docela nemilosrdně.Dát těm jedněm politickou a s tím i výkonnou moc a už je ona třídní nenávist na světě i na vesnicích. Pravda, není to možné genera1ízovat, ale ve většině případů to tak bylo a pokračovalo jako povodeň. Co však s lidmi, co vzdorují, mají častokrát citový vztah k rodovému majetku, nebo k půdě, co získali , jsou věrni své vlastní práci kolem ní a nemají zájem o nové hospodaření v kolektivu na „ společném vlastnictví půdy? Hospodářských zvířat či strojů a stavení? Jsou vydány státní směrnice a pokyny jak zacházet s těmito lidmi, co se nechtějí podrobit a trvají na svých právech a vlastnictví! Je nutno ještě předeslat, že se vše vyvíjí a samozřejmě i v zemědělství se přistupuje k novým pokrokovým metodám na základě tovární výroby .Proti tomu nelze protestovat, ale vše potřebuje svůj čas .Není možné do tohoto nového totalitního hospodářství nahnat lidi násilím. Nejsou na to připraveni a bojí se.Není možné zlomit lidské zvyky přes koleno, lidé nejsou zvířátka, na které stačí bič a kdo si to neuvědomí musí nutně sklouznout k teroru s postupujícím časem stále bezohlednějšímu. Nové myšlení i práci nejde zařídit tak, že se část lidí pošle do kriminálu a zplodit tím tolik nespravedlností, utrpení i bídy. Oni totiž lidé mají své rodiny i děti a lidská svoboda se nesmí odkrajovat! Copak je to nakonec za stát? Tyto praktiky daly vzniknout množství lidí nespokojených, bouřících se a protestujících jak mohou!
Jak to bylo možné?
Na vesnicích žijí po věky vedle sebe sedláci, co mají půdu a velké množství bezzemků a je zbytečné si dělat iluze o soužití a „vesnici jedna rodina.“ Mohlo to být, avšak co je platné často se dostanou názorově do sebe.
Tomu nezabráníš, protože závist je lidská, věčná vlastnost také od nepaměti. Není nesnadné tyto lidi proti sobě poštvat docela nemilosrdně. Dát těm jedněm politickou a s tím i výkonnou moc a už je ona třídní nenávist na světě i na vesnicích. Pravda, není to možné genera1izovat, ale ve většině případů to tak bylo a pokračovalo jako povodeň. Co však s lidmi, co vzdorují, mají častokrát citový vztah k rodovému majetku, nebo k půdě co získali, jsou věrni své vlastní práci kolem ní a nemají zájem o nové hospodaření v kolektivu na „společném vlastnictví půdy, hospodářských zvířat či strojů a stavení?“ Jsou vydány státní směrnice a pokyny jak zacházet s těmito lidmi, co se nechtějí podrobit a trvají na svých právech a vlastnictví! Je nutno ještě předeslat, že se vše vyvíjí a samozřejmě i v zemědělství se přistupuje k novým pokrokovým metodám na základě tovární výroby .Proti tomu nelze protestovat, ale vše potřebuje svůj čas . Není možné do tohoto nového totalitního hospodářství nahnat lidi násilím. Nejsou na to připraveni a bojí se. Není možné zlomit lidské zvyky přes koleno, lidé nejsou zvířátka, na které stačí bič a kdo si to neuvědomí musí nutně sklouznout k teroru s postupujícím časem stále bezohlednějšímu. Nové myšlení i práci nejde zařídit tak, že se část lidí pošle do kriminálu a zplodit tím tolik nespravedlností, utrpení i bídy. Oni totiž lidé mají své rodiny i děti a lidská svoboda se nesmí odkrajovat! Copak je to nakonec za stát ? Tyto praktiky daly vzniknout množství lidí nespokojených, bouřících se a protestujících jak mohou ! Karabáčem lidi nezvládneš a činí to jen ti, co se nadýmají svou mocí a roznášejí zlobu ve jménu prý svých lepších zítřků ! Pohraničí bylo specifické. Přišli novoosídlenci. Bantice na Znojemsku jsou typickou vesnicí s německým obyvatelstvem. To je na základě Benešových dekretů vzniklých na podnět vítězných mocností na Postupimské konferenci vystěhováno do Německa a část do Rakouska.O spravedlnosti rozhodly velmoci a na debatu o oněch opatřeních není v této úvaze čas. Uvolní se téměř všechny hospodářství spíš menší výměry a nijak zázračného majetku. Stěhují se sem noví usedlíci toužící si v naprosté většině případů zlepšit postavení a najít nový domov. Přicházeli s nadějí a odhodláním dobře hospodařit. Taková byla i rodina pana Šeliga s pěti dětmi a upracovanýma rukama.Dostali přidělené menší hospodářství a na rozdíl od Valašska, odkud přišli, si měli polepšit, ovšem až po tvrdé práci. Podobně sem přišli i další občané z kraje i Horácka či Moravského Slovácka. Chalupy nebyly nic moc, hospodářství jsou zanedbaná, protože na většině chyběly mužské ruce kvůli válce. Celé rodiny i s dětmi se pustí do práce a záhy je to vidět. Pole jsou obdělaná, stavení dostávají lepší vzhled a zdejší půda je úrodná. Práce těší.
V roce 1950 přišel zlom
Přišel rok 1950 a ve vesnici vzniká podle příslušných usnesení okresu JZD, zprvu přivítané s úsměšky. Současně však nastávají pro ty, co nechtějí přijít o půdu, kterou teprve před několika lety získali s novou formou práce, velké potíže. Ono to samozřejmě z počátku není vůbec slavné a přicházejí tedy jiné metody jak získat tyto nezdolné lidi. Jak se to provádělo? Nejsnadnější je zvyšovat povinné státní dodávky, co se předpisují naprosto nespravedlivě. Současně s tím se nařizuje, co se má na polích pěstovat a jsou to často opravdové nesmysly na které lidé nejsou zvyklí a odmítají to. Do toho všeho agitace, kdy jsou bombardováni letáky i návštěvami, které přesvědčují o vstupu do JZD. Zpočátku přemlouvají a následně vyhrožují. Úkoly jsou nereálné a navíc tito lidé sem přišli hospodařit, aby dělali co znají i dokážou a jejich začátky jsou velice těžké, bez dobytka ve vykradených chalupách od vojáků. Když naši noví pánové vidí, že není možné tyto lidi získat, dojde k tomu nejhoršímu a začínají je odsuzovat do kriminálu.Ty nejstatečnější. Jinak se posledních pět sedláků nedá získat a proto je zbavme svobody. Za co dostávají od tří do deseti roků věznici ? No přece jenom za to, že nedokázali plnit tyto dodávky a tím se dopouštějí velezrady. Nejde to plnit, protože by jim doma zůstala holá sýpka na obilí a kolotoč by se zrychloval, totiž zase mají i povinné dodávky mléka, masa i vajec a co dají těmto zvířatům? Nevybereš si! Chlapy poslali do vězení, většinou na uran, který se v té době začíná těžit na Příbramsku pro naše osvoboditele. Lidé zvyklí chodit po polích se sluncem nad hlavou se musejí ponořovat do temnoty, nelidské dřiny ve vlhku i nebezpečí. Zde postupně ztrácejí zdraví i životní sílu, která je z nich nemilosrdně ždímána. Ale vraťme se k rodinám těch pěti, které zůstaly ve vsi. Manželky obklopené vesměs malými dětmi jsou doslova hrdinky. Dřou za chlapy, aby jejich děti nezemřely hlady a k tomu týrány neustálou agitací i beznadějí! To léto roku 52 u jedněch z nich Františů s pomocí několika příbuzných z města sklidí jakž takž obilí co vymlátí a vynesou na půdu, kde jak to bývá je dávají do oné skromné sýpky proschnout. Oddychli si a opatří těch několik kusů hovězího. Na druhý den přijede k jejich domu nákladní auto se čtyřmi svalovci. Nemají žádné písemné povolení či příkaz, ale kde je obilí dobře vědí. Mají jistě ve vsi své informátory. Odstrčí všechny domácí a pustí se do díla: snášejí plné pytle z půdy a rovnají na náklaďák. Za dopoledne je půda jakoby vymetená, pravda, to neudělali, jen sebrali vše docela poctivě i dočista. Nezáleželo jim, že selka má povinné dodávky a nebude mít čím krmit dobytek, nemůže tedy
ani dojit mléko a z čeho budou živi ? To je nezajímalo a obilí je zabaveno. Splnilo to svůj účel, neboť později vstoupí paní Františová z donucení do onoho prokletého družstva. Zpráva se rozletí po vesnici, zejména pro ty co mají své chlapy vězněné, jako blesk. Kousek dále bydlí paní Šeligová s pěti dětmi jak říkáme. Nejmladšímu jsou necelé tři roky. Pravda, abychom byli spravedliví, stát na ni nezapomněl a dostává 250 korun důchodu, to ji přece může stačit? Má problémy se zuby a nutno je nechat opravit. Musí však zaplatit, jelikož „manžel neplatí nemocenskou !“ Ta bezmocnost je součást trestu a „ převýchovy.“
Ženy byly rovněž statečné
Ale vraťme se zpátky do chalupy. Zvěst o zabavené sklizni u Františů ji postraší, určitě si na ni též brzy vzpomenou a co ted‘ ? Připadají si jako v románu Aloise Jiráska. Šeligová s pomocí dítek obilí napyt1uje, na začátku noci naloží úrodu na vůz, zapřáhne dvě kravky a potajmu jede na pole. Je to jen kousek za vsí a mají tam kukuřici již dost vysokou. Jen aby ji někdo nezahlídnul! Musí se hodně namáhat, aby roznesla ony pytle doprostřed pole, kde jsou co nejméně vidět a nikdo je snad nezahlédne! Ráno potom zase s dětmi vykope co největší jámu pod přístřeškem stodoly a zbývající pytle tam složí zabalené do plachty . Je to přesně pod psí boudou, co tam stojí, a psisko mají velké a cení zuby na všechny cizí. Tak si zatím zachrání sklizeň, ovšem vyhráno zdaleka nemá a za rok z té celé bídy musí též do družstva. Jen zdánlivě je to vše humorné. Ve skutečnosti je vše tragické a vystihující chování lidí k lidem, státu a strany k těm, co se nechtějí podřídit zlobě a raději dřou na svém. Manžela, pana Šeligu, zdravého a silného člověka na táboře Bitýz oddělají, když musejí stát mnoho hodin v mrazech i dešti na place při sčítání a je zcela vysílen. Nemoc se zákonitě dostavila a tento zdravý muž je po třech letech milostivě puštěn domů, aby zde zemřel. Dnes se to vše poslouchá jako neuvěřitelné a možná je někdo k tomu netečný. Je to však doba převelikých obětí i nespravedlností vůči těm, co chtěli dobře a na svém pracovat, měli šťastné rodiny a žili jenom pro svoji práci. Kdo chce trochu přemýšlet pochopí tu oběť ve svém důsledku pro svobodu svou i rodiny. Ve vsi je u obecního kostelíčka odhalen památníček oněch pěti statečných, z nichž už nežije ani jediný a kde je jenom na kousku přitesaného kamene deska s těmito jmény. Byli to nezdolní chlapi i jejich manželky a zaslouží si náš obdiv i úctu. Nepíšeme tyto řádky pro odplatu, ale jen proto, aby se nezapomenulo!
Žili jsme ve velké ohradě
Ploty jsou výrazem vlastnictví člověka nad svým stádem i majetkem a znamenají vymezení vůči svému sousedu, ale i k vlastním lidem. Některé jsou nizoučké, spíš symbolické, často jen kousek provazu či kůl zaražený do země. Naše vítězná strana však na základě zkušeností od velikého přítele přijala opatření k tomu, aby ohradila celou republiku často několikanásobným plotem pečlivě udržovaným ,dokonce s opakovaně vyorávanými pásy před ním, aby každý kdo k němu vstoupil zde zanechal své otisky bot. Naše „ohrada“ byla opravdu důkladná, inu je potřeba uzavřít nohy i ruce proti útěku z těchto vymožeností a o střežení mozků i rozumu dbali vnitřní strážci prakticky kdekoliv a kdykoliv. Ploty na hranicích byly, dostatečně vysoké a neustále zdokona1ované. Přelézt je bylo skoro nemožné, také proto, že kolem nich chodily pravidelně i nepravidelně vojenské hlídky našich vycvičených strážců hranic s osvědčenými vlčáky a ostře nabitými zbraněmi. Tito chlapci zde plnili „brannou povinnost“ a byli dobře vycvičeni a školeni. Navíc pod tlakem paragrafů při případném nedokonalém provádění své povinnosti zajišťovali onu medvědí službu. Několik málo z nich se během let dostalo za mříže do nekonečně menších ohrádek. Ke střežení byli školeni obyvatelé bydlící a pracující v blízkosti hranic, aby pomáhali hlídat naši hranici. Rozuměj, aby chodili s očima bdělýma a ihned oznamovali každou nezvyklou návštěvu či pohyb ke státní hranici. Také tito lidé byli za své služby odměňováni. Ovšem toto „střežení“ je hnáno do důsledku a my s hrůzou zjišťujeme, že se využívaly i školní děti, které tvořily oddíly mladých strážců hranic. Tím se je snažili vychovávat od mládí k udavačství a špiclování. Vše je zdůvodňováno výchovou k vlastenectví pro vládu železné ruky. Také zde je hodně demagogie a je dáván za příklad ruský pionýr, nešťastný Pavlík Morozov, udavač, který byl svého času ubit kolchozníky. To vše se klasifikovalo jako služba vlasti, aby byly děti ochotné položit i to nejdražší. O tom, co toto vše stálo netřeba hovořit i s ohledem, že pracovní silou byli ve většině případů branci. Vedlo je však množství dobře placených důstojníků, kteří se chovali v těchto zakázaných oblastech kolem hranice jako vládcové schopni a ochotni všeho. Dokonce neváhali v oněch časech natočit i několik celovečerních filmů, ve kterých se předváděli důstojnické hody se zastřelenými srnci, občas oni lampasáci zavítali sami i za čáru, aby se předváděli. Nemožno vyčíslit, kolik dřeva padlo na všechny ty pohraniční kůly i „špačkárny“. Nikdo asi nespočítá, kolik lidí zahynulo na hranici při pokusu překročit čáru. Byly též případy zastřelených lidí
podobně, jako lovná zvěř. Střílelo se střílelo a zase jsou známy skutečnosti zabitých obětí, co již byly i několik set metrů v sousedním státě. Po těchto mrtvých jakoby se zem slehla a jsou zahrabávání kdekoliv v pásmu, nebo v lepším případě na některém hřbitůvku blízko hranic. Tam leží beze jména v anonymních jamách. Jde například o hřbitov v Březí u Mikulova. Jsou zaznamenávány i případy, kdy vlčáci roztrhali lidi při pokusu o útěk za hranice. Jako v římské aréně! Někdo namítne, že tam neměli chodit, že porušovali zákony této země? Líbí se ti žít a pracovat v hlídané ohradě? Zákony tohoto státu byly nedemokratické i protilidové a důstojnost.
Totalitní stát – totalitní zákony
Zákony tohoto státu byly nedemokratické i protilidové a omezovaly lidskou svobodu i důstojnost. Přirozenou snahou každého člověka je vyhledat si takové místo na zemi, kde by se cítil dobře i svobodně. Líbilo by se vám žít a pracovat v hlídané ohradě? Čtyřicet roků zanechalo v myšlení lidí u nás celou řadu pokřivených názorů a chování. Zažili jsme totalitní režim, který nehleděl na lidskou úctu a snažil se vychovat z našich občanů poslušné stádo. Víme přece, že stáda se chovají v maštalích a jsou krmena i napájena jak uzná jejich chovatel. Zapomínalo se poněkud, že jsme lidé myslící, s vlastní vůlí i touhami. To jsou skutečnosti, které stále nechtěli pochopit mnozí obyvatelé, kteří zatáhli hlavy do ramen a skrčili se. Avšak vrat‘me se ještě ke zmiňovaným plotům. Zdůrazňujeme, že stály i na hranicích našeho největšího spojence, aby ona vrata stála i v cestě snad i lidem, co by od nich chtěli přejít k nám.Platilo to i o našich spoluobčanech, kteří by snad chtěli utéci k nim, i když pravda, tyto případy nejsou známy. Ploty byly vysoké kolem čtyř metrů, po patnácti centimetrech na ně natažen ostnatý drát a též napříč jako pomyslná zeď, jen uvažte jaké to bylo depresivní, a nahoře rozdvojené do „V“. Velmi brzy pak přišly dráty s elektřinou. Jeden byl u země a druhý kolem dvou metrů nad zemí a na nepřehledných místech na nich byly umístěny světlice a další zabezpečovací prvky. Přechod přes ně byl velice nebezpečný a nesnadný. Skoro nejschůdnější cesta za ně byla spíš přes jejich vršek, při zemi to bylo velmi nesnadné. Samozřejmě, například na Rakouské straně nebylo ani zdaleka vyhráno, když se občan dostal nepozorovaně přes dráty. Podél našich hranic se táhlo do roku 1955 sovětské okupační pásmo s ruskými vojenskými hlídkami, policejní ochranou a abychom řekli všechno, také někteří civilisté, bydlící hlavně u hranic též spolupracovali s ruskými posádkami a jen obtížně se lidé dostávali k pásmům západních velmocí. Přechod přes hranice býval oboustranný: Od nás se ale snažili utéci lidé toužící po svobodě, vzdělaní se špatnými politickými posudky a mnoha dalších důvodů. Po roce 1950, kdy už byly hranice uzavřené, se přes ně snažili pronikat odvážlivci, toužící někoho převést, doručit do republiky vzkazy či peníze a tiskoviny i plnit některé úkoly související s tehdejší mocenskou politikou. Jsou to v naprostých případech lidé neozbrojení, neustále se skrývající a co nejméně nápadní. Řada z nich byla zastřelena, mnozí chycení skončili u soudů, často s nejvyššími tresty. Po roce 55 jejich činnost končí a je nahrazována jinými způsoby předávání zpráv. Názory na jejich snažení se mohou různit, ale jsou to lidé stateční i odvážní.
Žili mezi námi
Ve spodní části našeho města žije rodina pana Dvořáka, čítající rodiče a čtyři děti. Nejstarší mládenec Bohuš poznává svět a snaží se porozumět situaci u nás i ve světě. Studená válka vrcholí několik roků a lidé jsou bombardováni ideologicky jako při skutečném boji: Zde je vše dobré a nejlepší, za hranicemi je prý bída, nezaměstnanost, útlak pracujících a všichni se tam údajně připravují k tomu, aby nás napadli. Ale my se nedáme a ukážeme jim co proto! Bohuš se přihlásí i na brigádu do dolů v Ostravě a tam poznává skutečnou chudobu našeho života. Zraje v něm postupně poznání, že odejde do zahraničí, najde si zde práci a přestěhuje se někam za oceán. Chodí tajně k hranicím, sleduje způsob hlídání, pochůzky hlídek, jejich stanoviště a vůbec celý režim kolem hranice. Naučí se chodit neslyšně a není se čemu divit, protože neúspěch by znamenal mnohaletý kriminál. Naše soudy mají pro režim ty správné paragrafy. Na ochranu jsou vydávány informace jak odsuzovat a nemilosrdně se vypořádat se všemi, kteří zkouší proniknout k nám i odsud. Každá zbraň má svou protizbraň. Čím více naléháš na lidi svojí politikou nepřátelskou každému, tím více jich povstává proti. Odchod z republiky a zpět přes dráty Na začátku září roku 53 se Bohušovi podaří tajný přechod zdoláním hraničního plotu a je v Rakousku. Nemá sice vyhráno, to jsme už vysvětlovali, ale nakonec se mu podaří dostat se do Mnichova a přihlásit se jako uprchlík. Na čas změní názor a zatím odloží snahu dostat se rychle do cizí země a nedivme se tomu. Ani spojenci nechtějí, aby u nich vznikaly „mrtvé schránky“ z přeběhlíků, protože tyto snahy jsou i od našeho režimu, jen s rozdílem, že pro ně je to mnohem snažší ! V táboře v něm zraje přesvědčení, že se musí vrátit tajně do republi-
ky a převést jednoho člověka, na kterém záleželo. Na jaře roku 54 se Bohuš tajně vrací k překážkám a znovu je zdolá a je opět v republice. Potká ho však smůla a při zdolávání překážek si dost potrhá oblek. Co ted‘, nemůže chodit venku mezi lidmi jako nápadný trhan. Má sice příkaz v žádném případě nenavštěvovat svou rodinu, avšak přesto k nim přijde v noci na zahradu a ráno se se všemi setká. Je to půlden, matka mu zašije poškozený oděv a on odcestuje. Po třech dnech se vrací a podaří se mu opět zdárně přejít přes hraniční čáru. Je rozhodnuto, aby ještě jednou přešel hranici s jiným úkolem. O těch „chodcích“ panovaly zkreslené zvěsti naší bezpečnosti, co vše hrozného mají tito lidé u nás provádět a byly to vše lži. Situace je úplně jiná a ve většině případů znamenají tyto přechody spíš dráždění policejních složek. Zatčení a Ruzyně Tedy na sklonku jara se chystá znovu přejít k nám a má životní smůlu. Možná je jeho přechod i zrazen a je při tomto pokusu zajat. Následuje, co má. Výslechy v Ruzyni, vytlučené protokoly a nakonec doznání. Soudruzi tyto věci dokázali mistrovsky i nemilosrdně. Přitom se dozvěděli, že při prvém přechodu navštívil i rodiče a spustila se lavina. Naše orgány bezpečnosti jsou důsledné a dokážou nakonec lidi zlomit. Nepotřebuje to mnoho, stačí málo jídla, opovržlivé chování a facky v pravý čas. Na to, že navštívil rodinu, svoji rodinu se nebere ohled a nasazují se paragrafy 86,87, to znamená vyzvědačství. Na tuto skutečnost se dá nasadit všechno. U státního soudu v Brně je Bohouš odsouzen na 22 roků, jeho bratr na sedm roků, otec na šest roků a těžce nemocná matka na čtyři roky . Bohušova matka má aktivní TBC, zhroutí se a je operována ve vězeňské nemocnici, kde ji berou půlku plic. Je milostivě propuštěna po jednom roce věznění. Podívejme se však na to podrobněji. Honili dokonce děti Rodiče mají ještě dvě děti -osmiletou Hanku a třináctiletého Jožku. V den, kdy je rodina zatčena je na děti uspořádán hon. Čekají na oba před školou, kam chodí, Jožku chytnou, ale Hanka jim uteče a je z toho poprask na ulici, kdy ji honí zprvu neúspěšně estébé. Nakonec ji dostihnou v Městském lesíku. Co však s nimi? Nelze je nechat ani ve městě v Dětském domově, mohlo by to špatně působit na obyvatele a snad je, nedej Bože, budou ctít. Proto šup s nimi do Dětského domova ve Vranově n.Dyjí. Je to daleko, budova je kdesi pod hrází a nikdo je tam nenajde i kdyby chtěl. Po roce, kdy se matka vrací z vězení, protože je nemocná na smrt a pro pány nemá cenu ji již déle držet, bere si alespoň dcerku domů. Syn vychodí školu ve Vranově, jinak to nejde. Jinak že to nejde? Matka totiž dostane i přes svůj velmi špatný zdravotní stav 170 korun měsíční penzi. Z takových „peněz“ dokáží žít s dcerkou, než se za tři roky vrátí manžel. Zkuste si představit, jak obě z té částky žily. A ještě doušek. Mladšímu synovi byl také zabaven „majetek“ . Podle písemného protokolu jsou to housle. Nic z vyprávění není myšleno na odvetu, protože nic nejde vrátit. Jde jen o smutnou připomínku událostí minulých.
Provokace a generální útok na venkov
Vyvlastňování, kulantně nazvané „zespolečenstvení“, nabíralo od samých začátků padesátých let na tempu. Agitátoři se předháněli ve snaze sebrat zemědělcům řečeno leninskou mluvou „výrobní prostředky“, prostě sebrat jim půdu. Brali větší hospodářské stavby, stroje i domácí zvířectvo a velice rychle z původních majitelů vytvořili bezzemky. Takto je donutili, aby jako čeledínové obdělávali lehko získané společenské vlastnictví. Dnes to zní jako dávná minulost, na kterou většina lidí zapomíná. Faktem však je, že lidé uvyklí tradičně obdělávat pozemky k tomuto v naprosté většině přistupovali odmítavě. Morálka na vesnici spočívala v úctě k majetku toho druhého a uznávání jeho vlastnictví. Hony na lidi Bylo nutno zpracovávat i vychovávat k závisti stále stupňované a tomu sloužily mimo jiné všechny sdělovací prostředky. V týdenících místních biografů běžely soustavně vychvalované pořady o nových kolektivních hospodářstvích, přehnaně optimistické, protěžovaly se různé budovatelské písně, noviny i časopisy vychvalovaly nové metody a především naše vesnice byly předmětem všeobecné agitace. Ve městech a továrnách je situace poněkud jiná. Zde „odstranění vykořisťování“ více padá na úrodnou půdu, protože stačí soustavně líčit rajský i rozmařilý život lidí bohatých a majetných. Stačí jen slíbit, že i my nuzní se budeme mít brzy stejně, jen souhlasit a pokud možno s nadšením. Bylo tedy třeba, aby vzali za své, že je potřeba dnešními slovy odstranit manažery tak, aby sami utekli. V horším případě jsou zde soudy a důvod se vždy najde. Můžeme tomu říkat „hony na lidi“. Na venkově museli přitvrdit Na vesnici je tedy situace jiná a mnohem složitější. Život je zde jakoby zaběhnutý ve vzájemné výpomoci i soužití. Uplatňuje se zde mnohem silněji tradice, vazba lidí mezi sebou a nedůvěra k tomu vnucovanému. Když se proto“vystřílela“ počáteční přesvědčovací munice bylo přikročeno k tvrdším metodám. Rozumějme k
provokacím i přímým zásahům proti jednotlivým hospodářům a jejich rodinám. Správně se vychází z toho, že po prvních uvězněných se lidé zaleknou a budou povolnější. Pravda, stromek se má ohýbat dokud je mladý a ty stromy o kterých mluvíme jsou hodně staré a neohebné! S tím se nedá nic jiného podniknout, než přikročit k větší akci, která bude mít ohlas plný strachu v širším měřítku, nejlépe v celém státě. Protože na vesnici má své slovo fara a to většinou i velkou vážnost a současně znalost vesnické duše, ze které je možno hodně vyčíst, nutno přikročit i proti pánům farářům. Když tedy dojde agitátorům trpělivost, vidí málo úspěchů a nevypadá to nijak dobře, je rozhodnuto podniknout frontální útok proti konzervativnímu venkovu a jednou provždy se vypořádat s těmi tvrdými selskými hlavami. Nejlépe by bylo vymést sýpky… To samozřejmě vyžaduje především snadná opatření, kdy rolníci dostávají nereálné úkoly v povinném výkupu produktů, což lze téměř do nekonečna zvyšovat. Nejlépe by bylo vymést sýpky i sklepy, aby byli hospodáři přinuceni tímto nejjednodušším způsobem vstupovat do družstev nebo státních statků. Navíc nezapomeňme i na to, že průmysl potřebuje nové a nové pracovní síly, protože se naše republika stávala kovárnou východního bloku -a na venkově tradiční způsob hospodaření váže tyto pracovní síly! Ty se zde uživí a oni je potřebovali někde jinde. Je možno z toho soudit, že se naplánovala velká akce proti zemědělství, která by s konečnou platností zastrašila venkov. Vzpomeňme si tohoto tolik ceněného slova“ konečného“, lidé zatáhli hlavy mezi ramena a zmlkli. Protože to přece jen nešlo zcela hladce je na místě zosnovat provokace a přimět lidi, aby se bránili. Tím se ospravedlní tvrdá odveta. Na základě skutečností soudíme, že k tomu byl vytvořen celý štáb bezpečnosti a zmobilizovány i připraveny represivní síly. Konečně oni sami to potvrzují i ve zprávách z té doby. Jsou zjištěná fakta, že původně se měla celá akce uskutečnit v oblasti Vyškova severně od Brna. Důvody neznáme, ale snad pro blízkost velkého města a určitou předvídavost je rozhodnuto přenést akci na Jižní Moravu, do selské oblasti kolem Moravských Budějovic.
Agent Malý – podivná osoba na špinavou práci
Podhůří je spíš jen trochu zemědělský kraj, ale je zde silná selská oblast s dostatkem dobré orné půdy. Je zde láska k rodnému kraji, rodné půdě, krajina je to jakoby učesaná s vískami jako obrázky. Samozřejmostí je se předem připravit, vytipovat vhodné sedláky, na které zaměřit pozornost, rozuměj represi, poslat do venkovských hospod vyškolené lidi, převážně místní a jako třešinku na celém tom špinavém dortu zařídit odeslání provokatérů. To proto, kdyby vše šlo příliš bez obětí, neboť právě zde je třeba ukázat dostatek tvrdosti právě na ono zastrašení. Takovým člověkem je agent Malý, podivná osoba, co vykonala krátkou dobu na západě potřebnou špinavou práci a vrátila se ke svým chlebodárcům. Stejný je i agent major Vaško alias Mareček z Humpolce. Tedy zase k němu. Jen pro zasvěcené je známo, že má k nim tajně přijít pracovník západních agentur jménem Samek, avšak ten je ve Švýcarsku zavražděn pravděpodobně naší bezpečností a místo něho přichází volavka pan Malý. Ovšem to zdejší tehdy pochopitelně netuší. Zaměřili se na sedláky - osobnosti Snaha naší rudé bezpečnosti je úkol jak jsem řekl zaměřit se na hospodáře co mají potřebnou vážnost ve svém okolí a jejichž slovo hodně znamená. Jsou takovým“ rozumem“ vesnice, nebo chcete-li vůdčí osobnosti. Ovšem vůbec nikoliv nějaká“ hlava“, jen jeho slovo má svou váhu a hodně jeho z okolí k němu chodí také pro radu. Šebkovští Plichtové, zejména Antonín je z nich zkušeným člověkem a celá jeho přízeň je rozsáhlá- žijí v Budějovicích, Znojmě, Dobšicích a protože sám Antonín má tři syny a čtyři dcery, bydlí jeho samotná přízeň též v Brně a na dalších místech. K tomu ještě spousta přátel a známých. Plichtovi jsou dobří hospodáři i občané, kteří za války ukrývali dva britské parašutisty, co organizovali odbojovou skupinu proti Němcům a sedláci nehleděli k vlastnímu nebezpečí. O tom se mluví s uznáním. Po válce dostali za tuto činnost vyznamenání, ale úmyslně se o jejich skupině nemluví, protože tento odboj je řízen ze Západu a nikoliv z Moskvy. Je mnoho způsobů jak na tyto jinak smýšlející lidi na stejné důležitosti zalícit. Karabáč jménem dodávky Především zase dodávky, slovo, co dnes zní jako z dávné historie a je dost v mlze. Byl to však karabáč na ty, na které se zaměřili a přes doslova zoufalé snahy znamenaly narůstající manko a znovu je to důvod k represi a vyhrožování. Nenadojíš potřebné množství mléka, nesmíš si zabít prasátko a k tomu ti nedají lístky na potraviny! A ty se v tom plácej! Malinko odbočím. V té době se zkoušely různé metody jak předepisovat ony dodávky. Přišli také na nápad, jistě skvělý, nechat na funkcionářích vesnického MNV a KSČ, aby dostali veškeré množství na celou vesnici a sami rozhodli, kolik kdo dostane předepsáno. O tom, že jsou to pracovníci zvolení podle jejich návrhů a provádějící politiku po-
třebnou na zmáčknutí těch větších sedláků je jasné. Pan Plichta Antonín ze Šebkovic je takovým rozumným sedlákem a hospodaří na středním gruntu se svými dvěma syny. Dodávky dostává naprosto nemožné k plnění a je mu vyhrožováno. Když má být souzen ,schovává se před policajty u svého švagra na půdě. Není proto doma a nemůže ani teoreticky ovlivnit situaci ve vsi. V chalupách se stupňuje nervozita i strach v takové míře, o které dnes jen můžeme mluvit ,ale těžko ji popíšeme. Navíc chodí ilegálně agent Malý a provokativně povzbuzuje k odporu, ovšem zůstává při řečech a všichni až na něj se bojí.
Začíná zatýkání vytipovaných lidí
Onoho listopadového dne roku 1951 se sešli soudruzi z MNV a strany v blízké Babické škole rozpisovat dodávky na příští rok. Jsou to čtyři občané v Čele s místním soudruhem učitelem a mají dokončit onu záslužnou a důležitou práci. Je již tma, svítí jen dvě školní okna. Tu do školy vtrhne pan Malý ozbrojený dvěma pistolemi a oba synové sedláka pana Plichty. Mělo snad jít o zastrašení a výměnu názorů. Oba synové jsou skoro celou dobu venku před dveřmi. Strana však žádá i od svých členů oběti a před vyjevenými oběma bratry začne agent Malý střílet, ačkoliv se o něčem takovém před tím nemluvilo, a tři z přítomných zahynou. Čtvrtý je postřelen. Nastává panika a útočníci prchají ke stohu, co je na blízkém sklizeném poli u vesnice. Další námět k zamyšlení. Mají před sebou celou noc, všichni jsou ozbrojeni a cesta na hranici není daleká. Místo útěku se schovají do blízkého stohu a ráno jsou obklíčeni policií i vojskem. Jak se dozvěděli kde jsou schováni je záhadou? Dojde ke zbytečné přestřelce, při které agent Malý zastřelí jednoho syna a druhého těžce zraní. Střílí tedy vlastní lidi. Po celé akci je otištěna fotografie na „ mrtvoly Malého s klasem u úst“. Z toho plynou nejméně dva závěry. Buďto je Malý opravdu zastřelen, neboť strana žádá oběti i od svých vlastních lidi a neexistuje žádný doklad o jeho konci. Jestliže jsou obětováni i místní oddaní straničtí lidé nebylo se čemu divit, že je obětován i sám Malý. Aspoň zmizí i svědek. Za druhé. Po deseti letech je na Litoměřicku a později na Šumavě a v Jeseníku spatřen člověk nápadně podobný agentovi Malému. Pendloval v tomto případě možná, aby nebyl odhalen a skrýval se jako zběh chráněný mocnými. Snad k tomu dodat podle pana Čelakovského: A po čase, až své pouti přejedem a přejdem v jedné hospodě na nocleh pán nepán se sejdem! Nyní nastává závěrečná část celého úkolu. Jsou zatýkáni vytipovaní lidé, mezi nimi i pan Plichta a další, co o ničem neměli ani slechu. Je však potřeba ukázat, že proti vzdorujícím zasáhne bezpečnost vždy důkladně. Je postupně zatčeno asi 120 lidí a odsouzeno k mnohaletým trestům, zničena řada rodin a současně vystěhována.
Soudy vydávají rozsudky smrti
Nejhorší jsou však ty nejtvrdší tresty vynesené při soudu narychlo uspořádaném v Jihlavě na sále tamní městské Besedy, v M. Budějovicích, Třebíči a ve Znojmě. To vše ukazuje rozsáhlost celé odvety v širokém okruhu vesnic včetně Přímětic i Dobšic. Je vysloveno osm rozsudků smrti, na prvém místě pan Plichta Antonín, co o ničem nevěděl a nikde nebyl. Přesto je určen jako vedoucí celého odporu. Smutný je osud jeho mladičkého syna Plichty Stanislava, co těžce zraněn zápasí se smrtí ve věznici na Pankráci. Podařilo se mu přežít, ale jen na invalidním vozíčku neschopen pohybu. Je přivezen před šibenici po jednom roce vězeňského utrpení a bez milosti oběšen. Přestože byl na zbytek života zmrzačen. Hořký osud mladého člověka. Je přece nutné zabít tohoto nepohodlného i posledního svědka celého případu. Co s rodinnými příslušníky – matkami, manželkami i s dětmi? Samozřejmě vystěhovat. Manželka pana Antonína s dcerou jsou vyhnány na Liberecko a následuje celá řada manželek. Jedna z nich musí odejít do JZD Práče na Znojemsku a ubytovali ji v domku v hrozném stavu. Za krátkou dobu vítr zbortí celou jednu stěnu domku a zabije dvě jeho malé dcerky a mohli bychom pokračovat. Ještě malý dovětek k našemu vypravování. V blízké vesnici u Budějovic vykonává bohoslužbu pan farář P. Bula. Je mlád, sotva dvacet osm roků, velice oblíbený ve vsi a je mu provokací vzkázáno, že bude prchat z republiky Dp. arcibiskup Beran a měl by u něj jednu noc přespat. Pan páter souhlasí a tím rozhodl o svém osudu. Nikdo nikam neutíkal, ale tento „slib“ stačí tehdejší justici, aby ho odsoudila k trestu smrti provazem. Když je vlečen do rohu vězeňského dvora Jihlavské věznice je slyšet přes zavřená okna jeho zoufalá slova: „Proč mne chcete popravit, já přece nic neudělal!“ Jeho mladý život v zápětí vrahové ukončili. Oběti pana malého jsou po několika dnech před početným zástupem pochovány a celý pohřeb celebruje Dp Jan Podveský z Jaroměřické fary. Nechají ho obřad dokončit a příští den je sám zatčen a odsouzen na sedmnáct roků vězení. Větší část trestu si odsedí. Když dnes jdete poblíž Babické školy vidíte zde památník tří školních obětí a při pohledu na něj vás napadají myšlenky o marnosti našeho života. Také svého času předváděli na stranických výstavách
prostřelenou i zakrvácenou stranickou legitimaci pana řídícího z místní školy jako relikvii oběti práce pro stranu a „tedy i pro vlast.“ Jen s povzdechem si na ni vzpomíná, na ten jejich vlastními lidmi provedený ortel vydávaný za nepravé hrdinství. Další smutná kapitola celé události! Kolik lidí zbytečně zemřelo? Odvetu nikdo nežádá, jen vše připomínáme. Jak je vše relativní a pravda tolikrát pokroucená!
„Nejsem komunistou, protože mám rád člověka...“ Karel Čapek
Dodatek k našim článkům o procesech v 50.letech
Po několik měsíců jste mohli na tomto místě číst osudy politických vězňů, lidí zavřených či jinak perzekuovaných v době totalitní. O jejich životech psal člověk z nejpovolanějších, Jiří Achrer, který sám prošel peklem lágrů a jehož celá rodina byla postupně zavřena ve vězení jako „politicky nebezpečné osoby“. K tomu, aby jste se v 50.- 60. letech dostali za mříže stačilo jako záminka cokoliv. Ján T. z Košic znal případ, kdy internovali chlapce, protože choval poštovní holuby. Ti se stali záminkou pro obvinění ze špionáže. Kdo chová holuby je přece ve spojení se západními imperialisty. Absurdní bylo bráno jako pravdivé. V mnoha případech se nerozpakovali tehdejší představitelé „spravedlnosti“ chytat lidi na ulici jako divokou zvěř. Bez možnosti rozloučit se s rodinou se do vězení na sedm let dostal i tehdy devatenáctiletý Jiří Achrer. Důvodem byl neohlášený úmysl bratrovi emigrace a následně jeho tajná návštěva rodiny.Bratra chytili na hranicích a navrhli trest smrti. Ten mu byl později změněn na dvacet dvě léta odnětí svobody. Otec dostal šest let, matka čtyři roky. Jedenáctiletý mladší bratr a devítiletá sestra byli bez jediného slova vysvětlení odvlečeni do dětského domova ve Vranově nad Dyjí, aby je nikdo neviděl. Ani matce nikdo nesdělil, kde jsou její děti, zda žijí nebo se někde toulají po lesích. Pravdu se dozvěděla až o třináct měsíců později, když ji pro těžkou tuberkulózu předčasně z vězení propustili a ona se mohla setkat po více jak roce se svými dětmi. Nikdo z těchto lidí tehdy netušil, kdy a zda vůbec se ještě uvidí se svými nejbližšími. Když jsem si o pohnutých životních osudech s Jiřím Achrerem povídala, jedna z mých otázek zněla: „ Co pro vás bylo v lágru nejhorší?“ Odpověděl mi velmi nemocný muž překvapivě pevným hlasem: „Bezmoc a hlad! Když nám na Pankráci k jídlu dávali jako maso vařenou krev s bramborama, dělali jsme si legraci, že zase v nemocnici operovali. Vězeňský humor byl drsný. Už jste někdy, paní redaktorko jedla žíly? Tomu se ve věznici říkalo také maso..nedalo se to jíst. Při 180 cm výšky jsem vážil ke konci vazby 56 kg.“ Mnohem horší byl pro „ rozvraceče republiky“ návrat do normálního života. Tady bývalého učitele čekalo další hořké rozčarování. Zatím, co byl ve vězení, přisluhovači režimu jej neváhali nespravedlivě očerňovat. Byl prý odsouzen za mravností delikty. Každá špinavost se hodila. Marně ho jeho manželka, jediná opora, bránila odkazem na rozsudek Státního soudu, parag. 8,6 - 87, ve kterém nebylo o mravnostím deliktě ani zmínky. Jako učitel byl znemožněn. Odsouzen nejen pochybným soudem státním, ale i spoluobčany, kteří ač ho znali od malička popřáli sluchu pomluvě a křivým řečem. Sehnat práci v takovém případě bylo takřka nemožné a člověk vězněný režimem zůstal vězněm i na „svobodě“. Je neuvěřitelné, že přes veškeré ústrky od lidí a nelehký osud je stále schopen odpuštění. Nevidomý, se silně podlomeným zdravím se nepodal těžkému životu. Je předsedou okresní odbočky Konfederace politických vězňů na Moravě a angažuje se za odškodnění dalších občanů se stejným osudem. V roce 1991 měla okresní organizace KPV jedno sto čtyřicet členů, dnes jich má pouhých třicet dva a stát se k nim stále staví lhostejně. Je hanbou, že představitelé našeho státu patrně čekají až všichni postupně vymřou a „nepříjemný problém, co s politickými, se sám vyřeší.“ Rehabilitace obětí komunismu je při tom celosvětovou záležitostí. Dokládá to fakt, kdy v Kanadě vznikl Klub K 231. Stalo se tak 1. června 1985 v restauraci Praha v Masaryktownu, což je centrum krajanského života v Torontu. Číslovka v názvu je podle zákona 231 z roku 1948 na ochranu lidově demokratické republiky, podle kterého byla většina politických vězňů v 50. a 60. letech odsouzena a uvězněna. „Jeho činnost v 80. letech navazovala na činnost československého nebo lépe řečeno českého K 231 z roku 1968. Navazovali na snahu, aby politickým vězňům byla navrácena plná občanská práva a aby dosáhli společenské, morální i jiné rehabilitace.“ řekl Josef Halla, který se ve své diplomové práci zabýval historií a činností klubu K 231 v exilu. Za čtyřicet let totalitního režimu bylo v republice protiprávně odsouzeno asi 263 tisíc občanů. „Nejsem komunistou, protože mám rád člověka, protože mám větší úctu a lásku k dílu než k jakékoliv moci,“odpověděl Josef Čapek na otázku, proč není komunistou. Stejnou úctu a lásku k dílu, v tomto případě životu měli a mají političtí vězni.
