Chceme seriózní diskusi o eurozóně str. 4

Informační bulletin Občanské demokratické strany

2 / 2012

Chceme seriózní diskusi o eurozóně str. 4

EDITORIAL

Z obsahu

Vážení čtenáři,

Chceme seriózní diskusi o eurozóně Petr Nečas Aktuálním úkolem je přispět k řešení dluhové krize, a to posílením fiskální disciplíny a koordinace hospodářských politik členských států. To by mělo být obsahem smlouvy o fiskální unii. strana 4

J. Kadrnka: zvláštnosti jižní Moravy Předseda regionálního sdružení ODS Jihomoravského kraje se zamýšlí nad aktuální situací v tomto svérázném regionu. Jak tvrdí, situace tu není tak zlá, jak občas média prezentují. strana 6–7

Primátor Prahy chce politiku pokornou a naslouchající Bohuslav Svoboda si nedávno ke své primátorské funkci přidal další úkoly v nové roli předsedy pražské ODS. Jak říká, tato kombinace mu poskytne větší oporu a zázemí. Nadále hodlá hájit zájmy hlavního města i v rámci modelu rozpočtového určení daní, i když uznává nároky ostatních měst a obcí. strana 8–9

Nesnadné podmínky ve Smržovce Horská obec Smržovka se potýká nejen s drsným podnebím, ale i s nevýhodou středně velkých obcí: Na různé příspěvky a dotace dosáhnou hůře než malé vesničky a velká města. Přitom musí řešit spoustu aktuálních problémů. strana 12–13

20leté výročí kuponové privatizace David Havlíček Toto výročí stojí za to si připomenout z mnoha důvodů: V Česku vyvolalo nebývalý rozruch, o jehož souvislostech se dodnes mluví. Přitom obdobná metoda se s většími či menšími úspěchy předtím uplatnila i v jiných zemích. strana 19

Heslo Sokolů: Paže tuž, vlasti služ Tomáš Grulich Sokolové nebyli jen tělovýchovná a sportovní společnost. Jejich členové projevovali statečnost například v první světové válce i v dobách komunismu. strana 20–21

Volby v Rusku a ve Finsku Petr Sokol, Matěj Trávníček Ruské volby budou i tentokrát dramatické. Situaci ve Finsku lze nahlížet jako povzbuzující: Finští konzervativci pokračují ve vítězném tažení. strana 22–24 2/2012 informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s.r.o. Adresa vydavatelství a redakce: Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4 Tel.: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Ingrid Valentinová, Luděk Krušinský Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 17. 2. 2012 Inzerci přijímá: e-mail: [email protected]

zdá se, že jsme se ocitli v jakémsi zvláštním mezidobí, které vesměs přináší i očekávání velkých změn: Na opravdovou zimu jsme dlouho čekali, pak nás zaskočila. Následně nás zaskočila obleva. Šíří se podivné viry, které napadly i odolné jedince a těžko v lékárnách najít to pravé, co oslabený organizmus posílí. A že by se vrtošivost počasí promítla i do politiky? Lze prokázat, že nikoli. Rozhodně „zimní spánek“ nepostihl občanské demokraty v Parlamentu. Přinášíme informace o některých návrzích zákonů, kterými se aktuálně poslanci zabývají a z nichž většina odpovídá volebním slibům ODS. Ke stručnému přehledu jsme přiřadili i vysvětlující komentáře těch, kteří mají k daným otázkám nejblíže. Tento typ informací považujeme za důležitý, takže novou rubriku o aktuálním dění ve Sněmovně a vysvětlení „nejzasvěcenějších“ poslanců ODS o podstatě chystané legislativy chceme zavést jako pravidlo. Kromě toho nás čeká představování kandidátů do krajských a senátních voleb. Jistě, zatím se nacházíme v onom zmíněném mezidobí, kdy ještě předvolební situace není až tak horká. Ale pojem mezidobí může znamenat i sbírání munice pro nadcházející volební bitvu. ODS už „munici“ sbírá, přinejmenším formou sestavování krajských kandidátek a nominací kandidátů na senátorská křesla. Už v tomto vydání se k nadějím občanských demokratů vyjadřují pražský primátor a nově zvolený šéf pražské ODS Bohuslav Svoboda nebo předseda jihomoravského regionu Jiří Kadrnka. Doufejme, že jejich optimismus se potvrdí navzdory všem těm, kteří se snaží naději na nové úspěchy konzervativní pravice bagatelizovat. Jistě, sebrat oněm škarohlídům vítr z plachet bude nás všechny stát úsilí. Oporou mohou být pokračující ideové konference, na nichž se tříbí jednotlivá témata, která by měla přispět k základům připravovaného volebního programu. Nyní se schyluje k diskusi o co nejlepším systému adresných dávek a podpoře rodiny. Ale nejsme jediní, kdo se chystá na volby, které budou se vší pravděpodobností dosti dramatické. V Rusku a Spojených státech jejich výsledek opět ovlivní běh celého světa, poučné byly nyní i volby třeba ve Finsku. Volbám v zahraničí se začínáme věnovat již v tomto čísle a budeme pokračovat. Doufejme, že pro nás budou povzbuzením nebo alespoň inspirací. Vaše redakce

3

SLOVO PŘEDSEDY

Chceme seriózní diskusi o eurozóně ílem smlouvy o fiskální unii, která výrazně čeří hladinu mediální diskuse, je přispět k řešení současné dluhové krize v Evropě (především v eurozóně), a to posílením fiskální disciplíny a koordinace hospodářských politik členských států EU. Jedná se o smlouvu, která má pro budoucí podobu EU mimořádný význam, neboť představuje první krok na cestě ke skutečné fiskální a hospodářské unii. To bychom si měli uvědomit a jednoznačně si to přiznat. Poté, co jsem se v souladu s rámcovou pozicí vlády rozhodl nepřipojit na summitu svůj podpis k této smlouvě, byl jsem obviňován z „nesrozumitelnosti“ a „nečitelnosti“, což musím zásadně odmítnout. Musím také konstatovat, že mě udivuje míra agresivity a nesmiřitelnosti některých komentátorů a politiků, kteří podporují přijetí této smlouvy, jako by šlo pomalu o konec světa. Tato obrovská míra nesebevědomí, licoměrné schovávání se za silné evropské státy a rezignace na prosazování vlastního názoru je tristním průvodním jevem této mediální diskuse. Ve skutečnosti rámcová pozice, schválená vládou 18. ledna, jasně říká: „S ohledem na změnu podmínek pro přijetí eura v důsledku ratifikace smlouvy se v souladu s programovým prohlášením vlády jeví nezbytné, aby byl souhlas s ratifikací této smlouvy vyjádřen v referendu, nebo aby referendem bylo podmíněno pozdější přijetí eura, jež nastane účinností smlouvy, jímž nastane účinnost smlouvy vůči ČR. Bez jasné politické shody na této věci nemůže pověřený zástupce vlády ČR smlouvu podepsat. ČR učiní rozhodnutí o případném podpisu této smlouvy až po důkladném prostudování jejího konečného znění.“

C

Smlouva neřeší problémy eurozóny

4

Za situace, kdy byly předsedům vlád na poslední chvíli předloženy k podpisu upravené texty smlouvy, bych postupoval v rozporu s mandátem vlády, pokud bych tento závazek přijal. Odmítnutí takového politického příslibu neznamená, že jsme vyloučili možnost, abychom se mohli k dohodě připojit v budoucnosti, neboť se nám podařilo dojednat změny, které toto umožňují. Nechceme nic jiného než seriózní diskusi

o eurozóně, o pozitivech a negativech takového závažného rozhodnutí. K rozhodnutí nepřipojit se k podpisu smlouvy mě ovšem nevedly jen důvody procedurální, ale i zcela věcné povahy. Nepodařilo se bohužel prosadit, aby vedle kritéria rozpočtového schodku bylo do smlouvy závazně zahrnuto i dluhové kritérium. Pokud máme s těmito změnami souhlasit, měly by mít životaschopnou podobu. To by platilo v případě, pokud by se vztahovala na země překračující kritérium veřejného dluhu, tj. maximálně 60 % HDP, nikoli jen kritérium maximálního rozpočtového deficitu v proceduře nadměrného schodku, to znamená deficit maximálně 3 % HDP. Stávající krize některých států eurozóny je primárně způsobena dluhy. Čili tato smlouva neřeší jádro problémů eurozóny. Bohužel se zároveň nepodařilo upravit podmínky účasti na summitech EU. Na summity budou nečlenové eurozóny zváni tehdy, půjde-li o téma konkurenceschopnosti, architektury eura a této smlouvy. Záleží ale na libovůli pořadatelů, jak budou konkrétní obsah jednání předem interpretovat, zda tedy pozvou, nebo nepozvou nečleny eurozóny. Na summity bychom byli navíc zváni až po vstupu smlouvy v platnost a naší ratifikaci. Česká republika je v pozici relativně zdravé ekonomiky se 7. nejnižším dluhem v EU, deklarovali jsme vůli přispívat do společného fondu a přitom jsme vykazováni za dveře. To nesvědčí o velké empatii některých členů eurozóny. Mimochodem je třeba si uvědomit, že smlouva pomáhá hlavně dvěma největším státům eurozóny. Ty se mohou společně s Evropskou komisí domluvit na určitém doporučení či návrhu vůči zemím v proceduře nadměrného schodku, který následně Evropská komise vydá a všechny státy paktu budou podle této smlouvy povinny pro ně hlasovat. Pokud je zajištěna podpora těchto dvou největších států Evropské unie, nikdo již nedokáže návrh Evropské komise zvrátit, ať bude obsah doporučení jakýkoli. K naprosté zmatenosti diskuse potom přispívá především postoj sociální demokracie, která náhle patří mezi největší bojovníky za „dluhovou brzdu“, kterou smlouva obsahuje. Ta bude nutit státy k rozpočtově odpovědné politice. Tedy k pravému opaku, než do této chvíle ČSSD

na domácí půdě prosazovala a prosazuje. Měla by sdělit svým voličům, že její program se stane přistoupením k dohodě cárem papíru, což zatím farizejsky zamlčuje.

O vstupu do eurozóny by mělo rozhodnout referendum Není pravdou, že v této chvíli bylo učiněno fatální rozhodnutí. Opakuji, že kdykoli v budoucnosti může Česká republika k této smlouvě přistoupit. Motivace jednotlivých členských zemí Evropské unie k závaznému příslibu podepsat tuto smlouvu je velmi rozdílná. Vezmeme-li si například 17 členských zemí eurozóny, ty se dělí na dvě skupiny. Jedna skupina dostává finanční pomoc, a je proto logické, že nemůže podobnou smlouvu nepodepsat. Druhá skupina členských zemí eurozóny tuto finanční pomoc poskytuje a je logické, že trvají na této smlouvě, protože nechtějí platit více, a především chtějí v budoucnu zabránit podobným dluhovým krizím. Potom je šest nečlenských zemí eurozóny, kam patří Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a také Polsko, které jsou buď příjemcem pomoci z mezinárodních programů, ať už Mezinárodního měnového fondu nebo Evropské unie, nebo mají přislíbenu tuto pomoc (Polsko). Tam je opět logické, že nemohou nepodepsat. Potom kromě Velké Británie, které se drží programově mimo tuto smlouvu, zůstávají pouze tři země: Dánsko, Švédsko a Česká republika. Tyto státy nejsou příjemci pomoci a nemají ji ani přislíbenou, protože ji nepotřebují. Dvě z těchto zemí, Dánsko a Švédsko, už mají na domácí politické scéně domluvenou širokou politickou dohodu, že o vstupu do eurozóny (a tudíž o nabytí účinnosti této smlouvy) rozhodnou lidé v referendu. Referendum v případě vstupu do eurozóny prosazuje i ODS a je pro obdobné případy zakotveno i v koaliční smlouvě. O tom budeme vést následující diskuse, které budou doufám serióznější a věcnější, než do této doby předváděli nekritičtí příjemci jakýchkoli dohod na úrovni Evropské unie.

Petr Nečas předseda ODS, předseda vlády ČR

Z POSLANECKÉ SNĚMOVNY

Poslanci schválili nová pravidla pro veřejné zakázky i zrušení doživotní imunity Novinkou, která se stane pravidlem i v následujících číslech Listů, je přehled kroků, které byly schváleny na poslední schůzi Poslanecké sněmovny nebo kterými se poslanci aktuálně zabývají. Kompletní sumář by se samozřejmě na stránky Listů nevešel, proto vybíráme nejvýznamnější a nejzajímavější normy, případně i se stručným vysvětlením poslanců ODS. Některé z návrhů si zaslouží i obsáhlejší komentáře, které si můžete přečíst na straně 14.

■ Definitivně skončila doživotní trestněprávní imunita zákonodárců a ústavních soudců. ■ Již v prvním čtení přijala Poslanecká sněmovna drtivou většinou hlasů zákon o zásluhách Václava Havla, konkrétně o jeho přispění ke svobodě a demokracii. Jak uvedl Marek Benda, tento návrh se nese v duchu tradice ocenění některých významných prezidentů v minulosti. ■ Novela zákona o veřejných zakázkách zpřísní a zprůhlední jejich zadávání. Zůstává v podobě, jakou prosazuje Sněmovna, protože poslanci přehlasovali senátní návrh, podle něhož by vítězové tendrů museli rozkrývat svoji vlastnickou strukturu včetně anonymních akcionářů a tichých společníků. Podle odborníků by senátní varianta způsobila v praxi potíže. Rozkrývání vlastnických struktur společností má řešit samostatný zákon. ■ Poslanecká sněmovna přijala senátní verzi zákona o podporovaných zdrojích energie. Tento předpis by měl soustředit do jednoho právního předpisu podporu pro obnovitelné zdroje, druhotné zdroje a vysokoúčinnou kombinovanou výrobu elektřiny a tepla. Vládní návrh byl doplněn o úpravu provozní podpory tepla z obnovitelných zdrojů, podporu biometanu a podporu decentrální výroby elektřiny.

■ Byla přijatá novela zákona o ochraně ovzduší, která mimo jiné zavádí individuální přístup k velkým znečišťovatelům nebo povinné revize kotlů v domácnostech. Podle Tomáše Úlehly je jejím přínosem snížení administrativní zátěže, nastavení jasných pravidel při smogových situacích a v neposlední řadě snížení počtu sledovaných ukazatelů včetně režimu jejich zpoplatnění. Největší diskuzi vzbudila výše poplatků za znečišťování. Jan Bureš ocenil, že se nakonec podařilo prosadit rozumný kompromis mezi rapidním nárůstem poplatků, který navrhoval vládní návrh, a postojem Hospodářského výboru, který chtěl tyto poplatky úplně zrušit.

■ Schválen byl zákon o mediaci, který stanovuje jasná pravidla pro mimosoudní urovnání sporů prostřednictvím smírčího řízení, známého po pojmem mediace. (Více k tématu na straně 14.)

■ Zelenou dostala novela zákona o pozemních komunikacích, která mimo jiné počítá s tím, že budou do pěti let odstraněny billboardy u silnic. Výjimkou budou informativní tabule pro označování provozoven do 200 metrů od silnic. „Období pěti let je dostatečně dlouhé na to, aby zajistilo, že toto opatření

nebude pro firmy podnikající v reklamě likvidační,“ komentoval zákon Jan Bureš. Podle něj je důležité, že zákon také umožní zavedení až 13% slevy na mýtném pro jednotlivá vozidla, což uleví především malým domácím dopravcům. Sněmovna naopak neschválila zjednodušení podmínek pro kácení stromů podél silnic.

■ Navzdory obstrukcím opozice nakonec umožnila druhé čtení návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Nyní se jím bude zabývat Ústavněprávní výbor.

■ Poslanci dostali na stůl návrh o evropské občanské iniciativě, který navazuje na nařízení EU, které lidem ve členských státech umožní obracet se přímo na evropské instituce s vlastními legislativními návrhy. Podle poslankyně Ivany Weberové jde ale jen o demokratickou fasádu a nastavené podmínky v praxi téměř vylučují její účinné využití. ■ Novela živnostenského zákona by podle jejího zpravodaje Aleše Rádla měla přispět ke snížení administrativní zátěže drobných a středních podnikatelů. ■ Sněmovna začala projednávat zákon o sociálněprávní ochraně dětí a navazující normu o ústavní výchově. Cílem je, aby více ohrožených dětí vyrůstalo v přirozeném rodinném prostředí. (Více k tématu na straně 14.) ■ Do legislativního procesu přišla rozsáhlá novela stavebního zákona, která mimo jiné řeší postavení občanských sdružení jako účastníků územního řízení. –jur–

5

PŘEDSEDA REGIONU

Jiří Kadrnka: Jihomoravský kraj je v mnohém obzvlášť mimořádný

Další část představování předsedů regionálních sdružení ODS jsme věnovali Jiřímu Kadrnkovi, který stojí v čele občanských demokratů v Jihomoravském kraji. Je známo, že tento region bývá často spojován s relativně dramatickými politickými událostmi. O to je zajímavější znát pohled osoby, která dokáže tyto okolnosti nahlížet zasvěceným pohledem a zároveň vycházet z osobních zkušeností a věrohodně potvrzených informací.

6

Jiří Kadrnka potvrzuje, že Jihomoravský kraj je mimořádně svérázný. Totéž tvrdí i představitelé ostatních regionů, ale v tomto případě to platí obzvlášť opodstatněně. „Každá velká oblast je logicky více poznamenaná mnoha specifiky, což se týká jižní Moravy v nejvyšší míře. Patří sem druhé největší město v republice, nezanedbatelně velká je znojemská aglomerace, vedle toho tu jsou malé obce, jejichž obyvatelé sledují úplně odlišné zájmy. Pro ilustraci stojí za zmínku, že co se týče počtu obyvatel, tak jsou u nás až sedmisetnásobné rozdíly mezi velikostí měst a obcí, kde má ODS založená svá místní sdružení. To všechno se samozřejmě promítá i dovnitř ODS, smýšlení a postojů občanských demo-

kratů z konkrétních míst,“ popisuje situaci v Jihomoravském kraji předseda tamního regionálního sdružení Jiří Kadrnka. Jak připomíná, nezanedbatelnou roli hraje i fakt, že právě na jižní Moravě má svoji pevnou základnu nejsilnější levicový soupeř občanských demokratů – ČSSD. „Dlouhodobě ta-

JIŘÍ KADRNKA Narozen: 1970, znamení Blíženec. Vystudoval: Fakultu strojní VUT Brno, obor konstrukce průmyslových robotů a manipulátorů a obráběcích a tvářecích strojů. Člen ODS: od roku 1997. Komunální politika: od roku 1998 člen Rady města Hustopeče. Člen Zastupitelstva Jihomoravského kraje od roku 2000, letos již kandidovat nehodlá. V obecním i krajském zastupitelstvu se věnoval ekonomice a sestavování rozpočtů. Podnikání: ve firmě, kterou spoluvlastní, je odpovědný za účetní a daňové operace, obchodní smlouvy, personalistiku a cash flow; má zkušenosti ze statutárních orgánů obchodních společností. Požitky: moravské bílé víno. Rodina: ženatý, má tři syny, takže, jak tvrdí, by za feudalismu mohl být král.

dy působí nejsilnější sestava sociální demokracie. Pochází odtud předseda, současní i bývalí místopředsedové, pevné zázemí tu mají obě hlavní křídla ČSSD, spojená s Michalem Haškem i s Bohuslavem Sobotkou. Je jasné, že pro ODS to znamená permanentní souboj s levicovými tendencemi včetně relativních drobností. A musíme si cenit každého centimetru čtverečního na pomyslné šachovnici, který uhájíme před levičáckými výpady. Mimo jiné jsme jediný kraj, kde ODS dosud neměla svého hejtmana.“ Za přínosné Jiří Kadrnka považuje korektní vztahy s TOP 09. „Je to dáno i tím, že tady nepřecházeli do ‚topky‘ ve větší míře členové ODS. I v poslední komunální kampani se potvrdilo, že obě strany si uvědomují, jak zbytečné plýtvání sil je ‚mydlit se‘ napravo, když máme tak silné společné protivníky nalevo.“

Není to mezi námi tak, jak zlomyslně prezentují média Jiří Kadrnka se velmi ostře distancuje od mediálních výstupů i interních „zpráv“ o tom, jak v tomto regionu stíhá kauza další kauzu a v mnohých figurují členové ODS. Nemluvě o tom, že občas to působí, jako by nepřátelské sváry panovaly i uvnitř ODS. „Asi je dobře, že na to upozorňujete, i když to neposlouchám rád. Ale není to tak dávno, kdy jsem naposledy něco podobného slyšel a musel vyvracet. Každopádně nejsem v čele Jihomoravské ODS krátce, takže vím, že žádné velké vnitrostranické šarvátky nesvádíme. Názorově vyostřené to bylo v jihomoravské ODS v době jednání o velké koalici se sociální demokracií v Brně. Patřil jsem k těm, kteří ji opakovaně kritizovali, protože jsem to považoval za zásadní pochybení, které povede ke ztrátě voličského elektorátu v naší tradiční pravicové základně v městě Brně, kde mimo jiné ODS vyhrála poslední parlamentní volby. Teď s kolegy nemám spory, které by nás v zásadních věcech rozdělily, a už vůbec nikdy nebyly kvůli nějakému soupeření o funkce. V jádru je atmosféra

uvnitř ODS pozitivní. Veškeré diskuse mají věcný kontext. Podstatné také je, že se nám daří vyvažovat vzájemné tlaky jednotlivých místních organizací,“ říká předseda jihomoravského regionálního sdružení. V této souvislosti nezastírá, že to vše je zdrojem zvýšených nároků i na fungování vnitrostranické komunikace a informovanosti. O to víc se netají jistou pýchou, že právě v tom se daří kontakty s členskou základnou zlepšovat a vnášet do ní nové prvky. „Před mým nástupem převládalo jakési vakuum, co se týče toku informací vůči řadovým členům. Byla to chyba a jsem rád, že za ‚mé éry‘ se to radikálně zlepšilo. Kromě tiskových konferencí hodně používáme přenos informací prostřednictvím e-mailu, protože tak je největší jistota, že si zprávu lidé skutečně přečtou. Také pořádáme odborné semináře pro starosty a místostarosty, výrazně jsme začali komunikovat s ‚opinion lídry‘ z různých oblastí, konají se setkání s představiteli vysokých škol, obchodní i neziskové sféry, chystáme pokračování koordinace s jihomoravskými zemědělci a vinaři.“ Jak Jiří Kadrnka upřesňuje, často podílem na takových akcích dává ODS najevo zájem a vstřícnost vůči řešení problémů z různých oblastí, leckdy i pomáhá pootevřít dveře tam, kde je to potřeba.

Haškem na stranické univerzitě na Slovensku, prodej krajského majetku firmám s neprůhlednými vlastníky, organizování podivných výběrových řízení, kde vyhrávají společnosti s více jak dvojnásobnou cenou než nejlepší nabídky, cenzurování studentských voleb sociálními demokraty, financování vnitrostranických střetů v ČSSD přes krajský rozpočet či placení poradců, kteří nevykonávají žádnou práci pro kraj. Teď je třeba aktuální radikální seškrtání dotačních titulů, které kraje převzaly z Ministerstva pro místní rozvoj a které jsou určené hlavně na

Zapálenost pro politiku neznamená dělat ji „profi“ Přiznává, že ještě před několika lety bylo jeho politickým cílem stát se členem parlamentního Rozpočtového výboru. V současnosti hodlá pokračovat v krajské politice bez dalších ambicí. „Jsem rád, že je nás víc, kdo nechtějí dělat ‚profi-politiku‘ a vydělávat si jí, mít ji jako zaměstnání. Myslím, že my, kteří nejsme finančně závislí na funkcích spojených s politikou, jí svým nadšením a zapáleností dáváme možná víc, ale těžko říci. Je to v dobrém, mé věčné dilema, jestli dělat politiku

Bereme vítr z plachet krajskému vedení ČSSD Svými aktivitami do značné míry bere jihomoravská ODS vítr z plachet vládnoucí ČSSD. „Vlastně tím na úrovni kraje suplujeme roli sociálnědemokratického krajského vedení, které bohužel zpřetrhalo důležité vazby s jednotlivými profesními a společenskými skupinami,“ konstatuje Jiří Kadrnka. Dalším prohřeškem, který sociální demokracii zazlívá, je masivní zadlužování. „Dluhy, které krajské zastupitelstvo za sebou nechává, budou splácet ještě letošní prvňáčci. To samo o sobě by kromě jiného mohlo být nosným tématem pro negativní kampaň před letošními krajskými volbami. Dělala by se nádherně, protože jednoznačných ‚zvěrstev‘ tu ČSSD napáchala víc než dost. Ať už se jedná o podivné získání titulu JUDr. panem

infrastrukturu v menších obcích. Ale nejsem si jistý, jestli bych s návrhem na takto směřovanou negativní kampaň uspěl, protože občas mi už teď kolegové vytýkají, že jsem leckdy možná zbytečně útočný.“

Stále si udržuji finanční i názorovou nezávislost O vstupu do politiky se rozhodl Jiří Kadrnka v roce 1993, ještě před ukončením studia VUT v Brně, členem ODS se stal v roce 1997. Zároveň si ovšem stanovil podmínky, které dodnes respektuje. „Dbám na to, abych měl dva nezávislé zdroje příjmů bez závislosti na veřejných zakázkách. To mi umožňuje svobodné vyjadřování i uvnitř strany.“

profi, či jako hobby a být na ní nezávislý, obojí má své výhody i nevýhody.“ Na zajištění své nemalé rodiny – s manželkou má Jiří Kadrnka tři syny, kterým se snaží maximálně věnovat – si vydělává podnikáním v oblasti dopravy a logistiky. A jak říká, čím lépe si vede jeho firma, tím svobodnější prostor může využívat v politice. „Svým způsobem mi dělá dobře, když vím, že na levici se berou i za malé funkce velké prebendy. Já toho nejsem zastáncem a nepřestávám věřit, že v případě ODS tyhle prebendy daleko podstatněji kompenzujeme skutečným vyznáváním idejí a toho, jak by se měly promítat i do praxe,“ uzavírá náš rozhovor Jiří Kadrnka. –red–

7

ROZHOVOR

Bohuslav Svoboda: Chci, aby naše politika byla pokorná a naslouchající

Pražský primátor Bohuslav Svoboda se stal zároveň předsedou pražské ODS. Jak říká, tento úspěch bere jako posílení a hlavně zjednodušení svého postavení, protože dosud si občas připadal jako „osamělý voják v poli“. Atmosféra v rámci nového vedení občanských demokratů v hlavním městě je podle něj přínosem pro nutnost odvádět kvalitní práci. Což je právě v Praze obzvlášť důležité. V každém případě je primátor přesvědčen, že tu ODS bude úspěšná v příštích volbách jak parlamentních, tak komunálních. „O vítězství se můžeme připravit jen vlastními chybami,“ říká nový předseda regionu.

8

Zvláštnosti Prahy, jakožto české metropole, jsou i z hlediska volebních preferencí známa. Nicméně i do nich se promítá aktuální politický vývoj včetně poměrů uvnitř ODS. Jak byste z tohoto hlediska shrnul aktuální situaci a vlivy, které na ni mají nejvýznamnější dopad? Praha vždy byla, a já doufám, že i bude, jedním z nejúspěšnějších vo-

lebních regionů ODS. Každému členu ODS, ať již je z Aše, či z Ostravy, je asi jasné, že pokud nebude naše strana silná v hlavním městě, nebude silná ani v celé republice. V tomto případě nejde o žádné protěžování Prahy, ale o konstatování nezpochybnitelného faktu. V posledních letech však začala bohužel ODS v Praze uvadat, ať již to bylo kvůli něčemu, čemu říkám „únava materiálu“, nebo kvůli různým kauzám a pseudokauzám. Osobně se však domnívám, že jsme si již sáhli na dno a poučili se z chyb. To je ostatně dle mého názoru i případ celostátní ODS. Voliči navíc pochopili, že není všechno zlato, co se třpytí, a ne vše, co je nové, musí nutně být i dobré. ODS jde dobrým směrem a já tomu chci být nápomocen. V čem vidíte ve své funkci stranické i v čele hlavního města největší oporu a v čem největší rizika? Jsem rád, že jsem byl zvolen novým šéfem pražského regionálního sdružení ODS. Pokud mám být dobrý primátor, potřebuji mít krytá záda, což znamená i podporu regionálního sdružení a nejbližších spolupracovníků. Zde byl

v minulosti problém a jsem rád, že jsme šli cestou, kterou jsem prosazoval. Riziko je jediné. Pokud budu špatným primátorem, skončím i jako předseda regionu. S tímto rizikem jsem však do volby šel a jsem si ho plně vědom. Můžete-li být i trochu osobnější – koho považujete za své hlavní spolubojovníky? Nechci příliš pokračovat v dělení pražské ODS. Já i moji místopředsedové jsme dostali od delegátů silný mandát. Jasně se ukázalo, že křídlo, jehož reprezentantem byl při volbě Jiří Janeček, je menšinové. Za svého partnera považuji každého, kdo to myslí s ODS dobře a kdo dokáže táhnout za jeden provaz. Pokud je mi vyčítáno, že jsem v Občanské demokratické straně relativně krátce, musím se nad tím jen pousmát. Pokud totiž patří mezi konzervativní ctnosti odpovědnost, loajalita, pokora, neprotěžování známých nebo minimalizace korupce, jsem konzervativcem mnohem více než někteří lidé, kteří se ohánějí svým dlouholetým členstvím.

V čem jste v roli primátora za ODS postrádal, že jste zároveň nebyl v čele pražské ODS, přesněji řečeno, co pro vás nyní bude přínosem? Byl jsem prvním místopředsedou, mé dosavadní postavení by se ale dalo popsat slovy „osamělý voják v poli“. Někteří moji spolustraníci mě doposud nebrali moc vážně. To se však volbou nového vedení změnilo a já jsem tomu rád. Jak hodnotíte současnou podobu vnitrostranické komunikace? Nejsem členem výkonné rady ani grémia, ale na nějaký špatný stav vnitrostranické komunikace si nemohu stěžovat, přestože lze vždy něco zlepšovat. Nejsem již vyjukaný zajíc, když mi chybí nějaké informace, zvednu telefon a zeptám se. Jak se promítá do situace uvnitř pražské ODS aktuální politika vlády, ať už pozitivně, nebo negativně? Praha se trošku vymyká zbytku republiky. Žije zde mnohem více lidí, kteří historicky volí pravici a nemají ani v době reformních kroků, které nejsou vždy bez bolesti, tendence odcházet k levici. Na vládu se tak nemohu a ani nechci vymlouvat. Voliče v Praze můžeme dále ztrácet pouze tehdy, pokud budeme arogantní a nebudeme dostatečně vysvětlovat své kroky. Samozřejmě si musíme dát pozor na korupci, která nám byla v minulosti, ať již právem, či neprávem, vyčítaná. Můžete shrnout své „politické vyzrávání“ od dob, kdy jste stál v čele České lékařské komory a začal se politicky angažovat? V čem vás toto období a kontakty s politiky zocelily? Každý, kdo mě zná, ví, že jsem a vždy jsem byl homo politicus. Za komunistů jsem tuto zálibu potlačil a věnoval se věcem, které jsem považoval za užitečnější. Nechtěl jsem si křivit záda. Členství ve straně mi bylo nabízeno několikrát, ale vždy jsem ho odmítl. Politice jsem se začal věnovat až v demokratických poměrech. Avšak i vedení České lékařské komory je tak trochu politicum, kde se člověk mnoha věcem naučí. Za mě však komora nebyla tak zpolitizovaná, jako je tomu dnes. Musím zmínit i svou někdejší neúspěšnou kandidaturu do Senátu, která mi do jisté míry otevřela oči. Každopádně je ODS jedinou stranou, do níž jsem kdy

vstoupil, a do budoucna na tom nehodlám nic měnit. Nakolik komunikujete s primátory jiných statutárních měst a jak se to promítá do společného postupu v celkové komunální politice ODS? Zejména v otázce rozpočtového určení daní jsem se snažil komunikovat na úrovni Svazu měst a obcí nebo se zástupci jednotlivých statutárních měst zvolených za ODS. Snažím se pravidelně účastnit zasedání zmiňovaného Svazu měst a obcí, který je alternativní platformou k Asociaci krajů, kde jsem jediný představitel ODS. Co by mohlo nejpodstatněji ovlivnit výsledky příštích voleb v hlavním městě – ať už senátních, parlamentních, nebo komunálních? Jak odhadujete výsledek? Nerad tipuji, ale byl bych špatným předsedou regionu, pokud bych nevěřil v to, že letos uspějí všichni naši senátní kandidáti a ODS v Praze v budoucnu vyhraje jak komunální, tak parlamentní volby. O vítězství se můžeme připravit pouze vlastními chybami. Chci, aby naše politika nebyla tak nabubřelá, ale spíše pokorná a naslouchající. Jak hodnotíte současnou podobu rozpočtového určení daní z hlediska primátora metropole i s ohledem na zájmy a potřeby ostatních komunálních politiků? Domnívám se, že v intencích současné podoby rozpočtového určení daní je solidarita metropole s ostatními městy a obcemi České republiky dostatečná. K aktuálně projednávaným návrhům změn rozpočtového určení daní má proto hlavní město zásadní výhrady, zároveň ale nevystupuje proti posílení rozpočtů měst a obcí, kterým je potřeba pomoci nejvíce, což jsou ty s přibližně dvěma až deseti tisíci obyvatel. Nemělo by se tak ale stát na úkor Prahy, Brna, Ostravy a Plzně. Heslo „velkým vezmeme, chudým dáme“ je podle mého názoru poněkud levicové a především nesmírně krátkozraké. Domnívám se, že je opravdu nevhodné útočit na města, která jsou motory rozvoje a růstu naší země. Zvláště v době, ve které se nacházíme. Omezení velkých měst se totiž dotkne nejenom jejich obyvatel, nýbrž také přilehlých regionů. Pro názornost, podle projednávané změny by byly v Praze ohroženy stavby metra nebo vnitřního silničního okruhu, které mají

významně ulevit životnímu prostředí, a to nejen obyvatelům Prahy, ale i dojíždějícím a návštěvníkům. Uvítáme tedy, pokud by stát místo snížení rozpočtu čtyřem největším městům převedl větší objem prostředků ze státního přerozdělování formou dotací. Takový ekonomicky racionální postup má ještě jednu nespornou výhodu – nevzbuzuje zášť mezi největšími městy a zbytkem republiky. Myslíte si, že má Praha srovnatelné postavení a podmínky s jinými světovými metropolemi, například co se týče finančních zdrojů ze státního rozpočtu, nabídky služeb, podpory turistického ruchu? Je velmi složité srovnávat Prahu a jiná evropská hlavní města. Rozdílný daňový systém, rozdílný systém přímých, či nepřímých dotací ze státního rozpočtu, prostě a jednoduše tisíc a jedna odlišnost, na jejichž základě je srovnávat Prahu například s Vídní jako srovnávat jablka a hrušky. Musím ale uvést, že stát se v posledních letech chová k Praze

trochu macešsky. Ta je absolutně unikátní v tom, že si klíčové dopravní stavby staví bez státního příspěvku. Vím, že se to v současné době i díky hospodářské krizi nedá změnit. Nicméně i proto usiluji o to, aby nedošlo ke změně RUD na úkor Prahy. Není tak bohatá, jak si ostatní kraje a města myslí. –red–

9

POLITIK V CIVILU

Poslanec Radim Fiala: Nejlepší školou pro zacházení s penězi je podnikání spíše ekonomické poznatky. Jak říká, zemědělství samo o sobě se mu pod kůži nijak dalece nedostalo. I když jedna z jeho prvních „pracovních štací“ byl podnik Agrostroj, tehdy zemědělská velmoc. A dodnes se věnuje i v Parlamentu také otázkám životního prostředí, „veterina“, konkrétně kynologie, se mu stala celoživotní vášní. Nicméně své aktivity upínal i jinými směry. Dodnes podniká v oblasti komplexní správy budov. Naučil se jim rozumět. Vždycky dokázal zvládat různorodé úkoly, a to vše i díky schopnosti maximálního nasazení, která mu zůstala včetně odolnosti vůči náročným situacím.

Příběh mladíka, který se nebál nových možností

Poslanec Radim Fiala patří ke generaci, která prošla rádoby romantickým studentským obdobím v době rozpadajícího se komunismu, což vyvrcholilo v roce 1989, kdy byl v posledním ročníku Vysoké školy zemědělské v Brně. Svým založením i díky postoji rodinného zázemí bylo jasné, že k levici, natož její záchraně, nikdy inklinovat nebude. Ale ani on sám tehdy netušil, že se aktivně zapojí nejdříve do komunální a pak dokonce do vysoké politiky. Dnes je členem sněmovního Rozpočtového výboru, což samo o sobě znamená funkci s mimořádnou odpovědností a (leckdy marně očekávanou) odborností.

10

Obě kritéria Radim Fiala zjevně splňuje. Ekonomické problémy, které jsou v současnosti obzvlášť ožehavé, vnímá tak, jak se sluší na ekonoma a podnikatele: „Marnotratnost si nemůžeme dovolit a neodpovědnost je pochybným lákadlem, jehož chapadla dříve či později zpětně zaútočí.“ Dějiny i ekonomické důkazy to potvrzují, i když v parlamentním Rozpočtovém výboru to hlavně vzhledem k jeho složení po posledních volbách, kdy levice zaujala

patřičný počet vlivných křesel, není jednoduché. Je zapotřebí notná dávka zásadovosti i přesvědčivé argumentační síly. To Radim Fiala získal, jak sám tvrdí, spíše než z vysokoškolské teorie ze svých podnikatelských zkušeností a z komunální politiky. I proto zdůrazňuje princip, který podle něj musí být respektován v ekonomice i osobním životě: „Je snadné peníze prošustrovat, ale i na to se musejí vydělat.“ Veškeré své poznatky a úspěchy si sám vybojoval. Těžko říct, zda navzdory, nebo právě proto, že byl svým způsobem typickým dítětem normalizačního období, které jeho osud poznamenalo. Pradědeček byl sedlákem na Hané, což v 50. letech jeho potomkům na pokračování v této tradici valné naděje neskýtalo. Rodiče Radima Fialy tím spíš upadli do tichého vzdoru vůči režimu, který svým neomaleným stylem vtrhl i do venkovského života. Prostějov se stal domovem, kde se dalo se zaťatými zuby přežít. Syn Radim pak spíše shodou okolností než z nostalgie vůči svému „kulackému pradědečkovi“ sice vystudoval nejprve střední veterinární školu a pak Vysokou školy zemědělskou v Brně, ale vstřebával tehdy

„V roce 1989 jsem jako většina ostatních studentů byl nadšený, že přichází radikální změny. Otevřelo mi to cestu, jak se postavit na vlastní nohy, zkoušet, co to obnáší se postarat sám o sebe, studovat, pracovat i podnikat,“ vzpomíná na své mládí poslanec Fiala. I předchozí osud ho předznamenal k vědomí, že ne všechno jde úplně snadno. „Bydlel jsem na středoškolském internátě, pak na koleji, nikdy jsem neměl peněz nazbyt, brzy jsem založil rodinu, takže povinností bylo vždycky dost a o to méně čas na nějaké koníčky, záliby, povyražení…“ Konkrétně se zpočátku zabýval například údržbou nemovitostí. Každopádně právě podnikání, v němž pokračuje dodnes, považuje za to, co mu dalo podněty, inspiraci a znalosti jak ohledně osobního směřování, tak politiky. „Ten, kdo se jako podnikatel musí postarat sám o sebe, brzy pochopí, že jaksi imaginárně ho peníze leckdy obklopují, ale reálně se musejí také nějak generovat. A to samé platí o ekonomice obecně, včetně například hospodaření obcí, krajů, státu.“

Komunální politika je leckdy absurdní, máme co zlepšovat Vstup do ODS a komunální politiky v Prostějově byl logickým vyústěním potřeby Radima Fialy měnit věci tak, aby

dávaly smysl a fungovaly podle pravidel. Zejména těch ekonomických, která jsou východiskem prosperity. „V prostějovském zastupitelstvu jsem občas viděl, jak se nějaké věci odehrávají nepříliš úspěšně a jak lze najít lepší cesty. Dodnes jsem jeho členem a těší mě, kdykoli mohu bojovat o něco užitečného, natož když vím, že mám oporu ostatních občanských demokratů.“ Sám od 90. let poznával a razil cesty, které nebyly zcela potvrzené, ale vyplatily se. „Například postup omezení mandatorních výdajů se podle mého přesvědčení vyplatí v soukromé sféře, státních institucích i v komunální politice. Osobně jsem se na tom podílel. Jejich snížení o dvacet procent pomohlo a nikdo podstatné finance nepostrádal. I proto si myslím, že by se občané měli aktivně ptát na hospodaření míst, ve kterých žijí. Alarmující je dnes hlavně správa krajů, kde se levice chová často velmi neracionálně. Lidé by se měli ptát a dožadovat konkrétních údajů, jak a proč se vedení krajů leckde trestuhodně prohřešuje proti zásadám ekonomiky, slušnosti i zdravému selskému rozumu.“ Východiskem ze svízelné situace, která postihuje spoustu obcí vzhledem k nepříznivým ekonomickým podmínkám, je podle něj správné stanovení rozpočtového určení daní. „I v tomto případě jsem rád, že se k němu mohu vyjadřovat zasvěceněji díky tomu, že patřím ke komunálním politikům, kteří vědí, o čem je řeč, v čem se zadrhávají problémy a jak pomoci městům a obcím tak, aby poskytovaly co nejlepší podmínky svým obyvatelům,“ zdůrazňuje poslanec.

Velký koníček – kynologie Zájem o kynologii měl Radim Fiala od mládí, ale jak bylo popsáno, na koníčky mu dlouho mnoho času nezbývalo. Nicméně se postupně stal jedním z čelních kynologů a představitelů kynologických organizací v Česku, s přesahem do zahraničních a mezinárodních akcí. O svém zaujetí mluví rád, i když předesílá: „Vím, že jsou v politice důležitější témata, ale není divu, že lidé už jsou jimi často unavení. Takže možná není na škodu, když se i v tomto článku budeme bavit o něčem jiném, než o tom, co je ve Sněmovně nejaktuálnější,“ uvádí poněkud omluvně. I když brzy bude Parlament projednávat návrh zákona na ochranu zvířat proti týrání, což si nesporně vyslouží nemalou pozornost médií i veřejnosti.

Podle Radima Fialy to bude další výzva, jak si udržet pověst, která Čechům v kynologii náleží už dlouho. „Už v historii se Češi mohli pyšnit mezinárodními úspěchy, teď určitě patříme ke kynologickým velmocím. Daří se nám chov i náročných plemen, sklízíme ocenění i medaile.“

RADIM FIALA Narozen: 24. 7. 1969. Bydliště a místo dlouhodobého působení: Prostějov. Vzdělání: Střední veterinární škola Kroměříž, Vysoká škola zemědělská v Brně. Zaměstnání a podnikání: Agrostroj Prostějov – ekonomické oddělení; od roku 1993 podniká, v současnosti se zaměřuje na technickou ochranu osob a majetku včetně technických služeb. Člen ODS: od roku 1998. Komunální politika: od roku 2002 člen Zastupitelstva a Rady města Prostějov, předseda finančního výboru města. Parlamentní politika: zvolen poslancem v roce 2006, pracuje jako člen Rozpočtového výboru a Výboru pro životní prostředí PS PČR. Rodina: ženatý, má dvě dcery. Záliby: kynologie, sport. Zároveň je třeba dodat, že kynologie stejně jako jiné obory se neobejde bez chyb a zavádějících postojů, které poškozují zdravé jádro i perspektivy. „Třeba omezování chovu a držení takzvaných rizikových plemen považuji za nesmyslné. A v důsledku také bylo. Postihlo i rasy, které si získaly hlavně od laiků pověst útočných psů, i když ve skuteč-

nosti jsou to dobráci a nebezpečnější může být i o poznání menší pes včetně domácích mazlíčků. Vždycky platí, že odpovědný by měl být majitel a ručit za chování psa. Ten nemívá v genech zapsáno, že z něj bude zabiják, vždycky s ním lze pracovat.“ Tento problém bude Radim Fiala pravděpodobně jako jeden z nejpovolanějších řešit právě i na parlamentní půdě kvůli schvalování výše zmíněného zákona na ochranu zvířat proti týrání. „Předpokládám, že do hry vstoupí různé lobbistické skupiny, určitě opět vyvstanou požadavky na regulaci chovu některých plemen. Nemohu předjímat, jak přesně se bude boj o podobu zákona vyvíjet, ale určitě to bude drama. Navíc je to mediálně zajímavé téma, takže se určitě nebude odehrávat v tichosti.“ Obecně razí Radim Fiala názor, že psi se stali v podstatě členy lidské společnosti, a proto se ve velké míře přetřásá všechno, co se jich týká. Zároveň je třeba ctít zásadu, že soužití s nimi by nemělo být na obtíž okolí. „Za dobrou cestu vidím například městské vyhlášky, které vymezí místa pro volné pobíhání psů. S tím teď přišla například Praha 4, a myslím, že by mohla být příkladem.“ Velkou událostí bude v roce 2014 světová výstava psích plemen, kde se sejde na brněnském výstavišti na 30 000 lidí. Osobně je Radim Fiala milovníkem boxerů. S nárůstem práce a povinností se bez nich nějakou dobu musí obejít, takže ze psí říše nyní obohacuje život rodiny čivava, kterou si pořídily dcery. Ale jak poslanec konstatuje, i miniaturní pejsek dokáže dát ohromné povzbuzení své lidské rodině. –red–

11

U STAROSTY A PODNIKATELE

Obec Smržovka zvládala nesnadné podmínky v historii a zvládá je i dnes která je možná mnohde jinde v Čechách silnější než právě tady. Také obhajování pravice a soukromého podnikání tu není jednoduché, protože snižování pracovních příležitostí postihlo Jablonecko ve velké míře. Přesto naši hostitelé lpí na liberálních principech, v nichž vidí východisko ze složitých problémů komunálních i celostátních.

Středně velké obce obtížně bojují o dotace

Návštěva horské obce Smržovka na Jablonecku rozhodně stojí za to z hlediska historického, přírodopisného, turistického, aktuálně politického… Nádherná poloha a romantické výhledy jen částečně kompenzují složitost života v této oblasti.

12

Historické osudy, příroda ani současné podmínky se s lidmi, kteří tady žili a žijí, nikterak nemazlí. Nemazlí se ani se zdejšími představiteli ODS, kteří se tu kromě jiného potýkají s poměrně silnými levicovými soupeři, takže své úspěchy si musejí tvrdě odpracovat. To potvrzuje starosta Marek Hotovec, který nás přivítal na smržovské radnici společně s členem zastupitelstva a místním podnikatelem Vladimírem Hejralem, který kandidoval za ODS jako nezávislý. Oba odtud pocházejí a znají i prolínání české a německé kultury, aniž to v nich zanechalo nějakou „antiněmeckou zášť“,

Už náš příjezd naznačil, že se nacházíme v horské oblasti, která možná nepatří k turisticky nejvytíženějším, ale rozmary přírody patřičně obdařeným. I celková scenérie vypovídá o historii městečka: Půvabné roubenky střídají kdysi honosné sudetoněmecké budovy, leckde zřejmě zanikla stará fabrika, pravděpodobně textilka, jejíž „polozřícenina“ zůstává součástí krajiny… Koncem ledna tu byly podél cest více než metrové vrstvy odklizeného sněhu, chodci opatrně našlapovali po namrzajících chodnících, případně se choulili na autobusových zastávkách. To vše není důvod k radosti pro vedení města, které z relativně skromných finančních prostředků musí kromě jiného zajistit pro občany alespoň snesitelné podmínky i v období sněhové kalamity. Starosta Hotovec k tomu konstatuje, že nejen kvůli tomu je obtížné správně hospodařit v obci tohoto typu. Jak z rozhovoru vyplynulo, není spokojen se současnou podobou rozpočtového určení daní, natož se systémem přidělování dotací.

Kombinace nedostatku a zbytečných příspěvků Smržovka má necelé čtyři tisíce obyvatel. Jak dodává její starosta, o každé zlepšení životních podmínek musí tvrdě bojovat, leckdy marně. „Bohužel patříme vzhledem ke své velikosti, tedy počtu obyvatel, k obcím, které jako by propadaly sítem rozpočtové velkorysosti státu. Budiž přáno těm nejmenším obcím, že mají oprávněný nárok získat peníze k tomu, aby si mohly zajistit ty nejnutnější věci na vlastní fungování, na které objektivně nemají. Uznávám i nároky Prahy jako hlavního města. To nic nemění na tom, že obce našeho typu, které nejsou ani moc

malé ani moc velké, jsou odkázány na minimální prostředky,“ konstatuje Marek Hotovec. Tuto situaci spojuje i s nepříznivou dotační politikou. Smržovka například těžko hledá peníze například na nutnou sezónní úpravu obecních komunikací, ale paradoxně poměrně snadno dosáhne na podporu projektů, které jsou z hlediska zájmu obyvatel obce mnohem podřadnější. „Když vidíte, jak to tady vypadá po jednom víkendu, kdy dramaticky sněžilo, tak si dovedete představit, co to bylo za úkol to tu alespoň základně zprovoznit. Kromě toho, co je dlouhodobě důležitější, je strašlivý stav energetiky budov, zanedbané fasády, které ohrožují chodce. Přitom je řada akcí, kde na dotace dosáhneme, ale nejsem si jist, jestli to skutečně stojí za to. Třeba nové zastávky Českých drah nebo autobusů jsou sice nutné, ale pro náš obecní rozpočet to je zátěž. Ještě absurdnější je z hlediska financování obce třeba aquapark,“ popisuje starosta Smržovky aktuální problémy obce. Každopádně jednu cestu k nápravě vidí v novém systému rozpočtového určení daní, kterému ODS na vládní úrovni i ve spolupráci s komunálními představiteli udává spravedlivější směr ve prospěch obcí všech velikostí.

Turistika u nás potřebu pracovních míst nezachrání Nezaměstnanost není na Jablonecku nijak fatální. I když by bylo naivní si myslet, že obce typu Smržovky si užívají blahobytu díky zimní i letní turistice. „Hlavní proudy turistů směřují do větších a komfortněji vybavených středisek, takže menší obce na okraji jizerské lokality zůstávají do značné míry mimo zájem. Přestože u nás a ve vedlejších obcích najdete podobné spektrum služeb jako ve vyhledávanějším Bedřichově nebo kolem Špičáku, klientely je zde o poznání méně. Podnikatelé samozřejmě usilují o každého klienta,“ říká Marek Hotovec. V této souvislosti prosazuje starosta vcelku racionální názor: Turistickou atraktivitu využívat, ale nepřeceňovat, brát v potaz objektivní podmínky a finanční podporu vynakládat tam, kde se vyplatí.

Regionální i mezinárodní kontakty jsou výhodou Smržovka je součástí mikroregionu Tanvaldsko, Frýdlantsko, euroregionu Nisa. To zvyšuje šance jak na společné postupy vzhledem k legislativě, zlepšování podmínek jizerských obcí i na čerpání dotací. Podle slov starosty Hotovce, spolupráce v rámci současných podmínek vcelku funguje. Podobně jako v jiných místech země se problémem stalo levicové vedení Libereckého kraje. O to horší, že tu žezlo převzali nejen sociální demokraté, ale část oficiální moci i komunisté. „Kontakty s krajem nejsou úplně ideální, ale naštěstí si ve Smržovce udržela vedoucí postavení ODS – i díky kandidátům, kteří za ni kandidovali jako nezávislí. Voliči už dlouhodobě vědí, že nám jde o dobrou věc a snažíme se chovat tak, jak se sluší na občanskou společnost.“ Za podnětnou považuje starosta i příhraniční spolupráci, která je v této oblasti ovlivněná i existencí národnostních menšin, které byly a jsou nedílnou součástí historie i současnosti Jablonecka. „Do vzájemných vztahů s Němci tady nezasáhly nějaké obzvlášť brutální okolnosti vysídlování, s jejich potomky udržujeme vztahy a navzájem se respektujeme.“

Smržovka, aneb recept na daňový ráj pro podnikatele Fenomén, kterým je Smržovka bezesporu ojedinělá a podnětná, je způsob podpory podnikání. „Byli jsme jedni z mála, kdo tímto způsobem využili prostoru pro obce ohledně zdanění místních podnikatelů. Nápad spočíval v tom, že se lidem, kteří tu jako fyzické osoby byli trvale hlášení a podnikali, z obecního rozpočtu vracela část daně formou daru. Jim to pomohlo a pro obec to znamenalo zvýšení příjmů o miliony,“ popisuje osvědčený a fungující princip starosta Hotovec. Pak už spěšně prchá za rodinnými povinnostmi, protože se snaží být oporou manželce i v péči o tři potomky, takže kroutí hlavou nad naší poslední otázkou: „Jestli se obávám, že mladá generace včetně mých vlastních dětí bude mít tendenci se stěhovat jinam? Pochybuji. Myslím, že i mladí našli vztah k tomuto svéráznému kraji se všemi krásami i chybami, které obnáší.“ Jeho slovům přitakává Vladimír Hejral, kolega ze smržovského zastupitelstva za ODS a podnikatel, který se naší schůzky zúčastnil. A pak nás odvezl do svého podniku. Stálo to za to – jeho vyprávění i po-

hled do zákulisí výroby šperků a pekárny. Ale o tom už pojednává následující text.

Kombinace poněkud neobvyklá: šperkař a pekař Vladimír Hejral je regionální patriot se vším všudy. A toto své založení nehodlá opustit. Stejně to má se svým pravicovým založením: Byl průkopníkem podnikání a razí nesmiřitelné postoje proti jakýmkoli myšlenkám, pokud zavánějí socialistickým nádechem. To se týká i systému dotací: „Podnikatelé mého založení o nic takového nestojí, protože každá dotace je ve své podstatě nepřirozenou podporou, která ‚mrší‘, slušněji řečeno nepřirozeně mění ceny. Totéž platí i o důsledcích pro úvěrové podmínky,“ rozhořčuje se. Zkušenosti s podnikáním má již od 80. let. Tehdy začal nabízet šperky, které sám navrhoval a vyráběl. To dělá dodnes, i když už má k dispozici dílnu, zaměstnance a širší uplatnění. Ve stejném objektu jako šperkařství sídlí i pekárna. Mezi místními vyhlášená. I ona patří Vladimíru Hejralovi.

Konkurence je ze všech stran Vyučil se klenotníkem, což na Jablonecku patřilo k tradici podobně jako sklářství. Pak si vzdělání doplnil na průmyslovce a jeho šperky brzy překonaly běžnou komerční úroveň. Zásluhu na tom bezesporu mělo i to, že od počátku inklinoval ke šperkařství nejen jako k „řemeslu“, ale více než většina jeho kolegů ho spojoval s výtvarným uměním v širším smyslu. Již počátkem 90. let pořádal šperkařská sympozia, spolupracoval s muzei. Vášně pro originální šperky se asi nezbaví. I jeho současné šperkařství se podílí na módních přehlídkách a soutěžích, kde modelky předvádějí klenoty, nad nimiž by se mnohé dámě tajil dech. „Jsou to krásné věci, některé i mě dodneška svým designem fascinují,“ netají se láskou ke svým výrobkům Vladimír Hejral. Jak k tomu ovšem připomíná, nejsou jen „jeho“: Zaměstnává vyučené šperkaře a ohledně konkrétních návrhů je mu nejbližším partnerem manželka, módní návrhářka. Kromě exkluzivních šperků se v tomto klenotnictví sériově vyrábí například 700 vzorů snubních prstenů. „Možná se mi občas trochu posteskne po době, kdy se každý prstýnek dělal ručně. Dnešní technologie ale umožňují kromě rychlosti a snadnosti i zaručenou kvalitu.“ Nezměnily se ale jen technologie. Zvyšuje se i tlak hlavně mezinárodní konkurence. S tou se

ovšem Vladimír Hejral potýká i se svým pekařstvím. „V tomto regionu má velkou tradici a i dnes je tady spousta regionálních firem, které nabízejí kvalitní zboží. Nejen kvůli tomu vím, že zákazníci se nedají jen tak šidit, a ani bych to tak nechtěl.“ Přitom k pekařině přišel jen velkou shodou okolností. Převzal ji od kolegy, kterému ji pomáhal vybudovat. Ten ho zasvětil do tajů chutných receptur, od vyhlášené vánočky po rohlíky, pak se sortiment postupně rozšiřoval. Stejně jako znalosti pana majitele. „Aby i vcelku běžné pečivo mělo tu správnou chuť, nesmí se šidit výchozí ingredience, musí se ohlídat správné kynutí, chvíle, kdy se těsto dá do pece, pak hlídat teplotu a čas… Zkrátka i když se pekařina ubírá novými cestami, některé zásady platí pořád. Jsem vděčný těm, kteří mě to naučili. Díky nim třeba vím, že dávat do těsta na rohlíky olej místo kvalitních tuků je pekařský hřích.“ Pětadvacet zaměstnanců momentálně zvládá poměrně široký sortiment slaného i sladkého pečiva, které se prodává jak v prodejně na místě, tak po celém regionu. O rozšíření odběratelů Vladimír Hejral nestojí. Dlouho a daleko transportovaná houska totiž logicky ztrácí na chuti. Takže na čerstvou z pekařství pana Hejrala se nejraději stavte přímo ve Smržovce. –red–

Z POSLANECKÉ SNĚMOVNY

Mediace vyřeší řadu sporů rychleji než soudy Ivana Weberová Sněmovna schválila nová pravidla pro mimosoudní urovnání sporů prostřednictvím smírčího řízení. Přinesou snadnější řešení obchodních a rodinných pří, zároveň uleví přetíženým soudům.

Lidem pomohou profesionální mediátoři V českém právním řádu nejde o úplnou novinku. K takzvané mediaci se ale doposud přistupovalo pouze v trestním právu v rámci dohody mezi pachatelem a poškozeným, kromě toho s mediátory spolupracovaly soudy při řešení rodinných konfliktů. Spolupráce se soudy ale dosud leckdy trpěla tím, že mimo jiné chyběla jasná pravidla a kritéria, která musí profesionální mediátor splňovat. Také to komplexně řeší přijatý návrh.

Volba při obchodních sporech Přijetím zákona zároveň Česká republika splnila svůj závazek vyplývající z evropského práva. Mediace se ve

většině evropských států běžně využívá a zkušenosti s ní jsou velmi pozitivní. Zvolit si mediaci je i pro účastníky sporu často výhodnější než podstupovat zdlouhavé a nákladné soudní řízení. Mediace navíc obecně přispívá k lepší a rychlejší vymahatelnosti práva, protože strany sporu se dohodě podvolují dobrovolně, čímž se zvyšuje šance, že ji naplní. To může pozitivně ovlivnit například řešení obchodních sporů, které se často vlečou, a než dojde k vydání rozhodnutí, dostane se mnohdy jedna ze stran sporu do insolvence.

Běžná součást právní praxe V souladu s požadavky příslušné evropské směrnice nepoběží v průběhu mediačního řízení promlčecí a prekluzivní lhůty jako doposud. A soud bude moci nově též nařídit schůzku s mediátorem. Díky tomu se lidé s tímto institutem budou setkávat poměrně často, takže očekávám, že se stane běžnou součástí právní praxe.

Masivnější využití mediace v praxi je v souladu s dlouhodobými prioritami ODS, protože podporuje efektivní justici a tam, kde je to možné, i svobodnou volbu lidí při řešení osobních sporů.

Náklady nebudou překážkou Práce profesionálního mediátora nebude pochopitelně bezplatná. Lidé by se ale neměli obávat, že si mediaci nebudou moci dovolit. Cenu za využití mediátora v případě nařízené mediace stanoví ministerstvo prováděcím předpisem s tím, že bude přibližně 500 korun na hodinu. O náklady se přitom dělí obě strany sporu. Lidé z nejnižších příjmových skupin pak mohou zažádat o osvobození od soudních poplatků, stejně jako mohou činit již dnes. Pokud budou od poplatků osvobozeni, uhradí je stát. ■ autorka je poslankyně, členka Ústavněprávního výboru

Novela zajistí více dětem rodinné prostředí Jan Čechlovský Podle statistik bylo v roce 2010 v Česku týráno nebo zneužíváno téměř šest tisíc dětí, což je nejvíc za uplynulých deset let. Mediálně propírané kauzy jsou přitom jen špičkou ledovce. Zvýšené číslo těchto případů může být pozitivním signálem, že se týrání dětí daří lépe a úspěšněji odhalovat. V mnoha případech je ale projevem špatně fungujícího systému péče o ohrožené děti. Změnit by ho měl nový zákon o sociálně právní ochraně dětí a navazující zákon o ústavní péči. Oba návrhy již projednává Sněmovna, a ODS tak naplňuje další slib ze svého programu.

Zlepší se péče o ohrožené děti

14

Novela poprvé stanoví jasné podmínky pro systematickou práci s rodinami a zavede pevné postupy a standardy kvality v systému péče o ohrožené děti. Ačkoli takto formální definice možná zní obecně a nesrozumitelně, může v praxi pomoci ochránit desítky dětí, které se dnes stávají

obětí nejasných pravidel a individuálního přístupu sociálních pracovnic. Není tajemstvím, že dnešní systém negarantuje ani síť pro práci s rodinami a jeho fungování navíc omezuje i roztříštěnost kompetencí mezi různými rezorty.

Pěstounství není skryté osvojení Nová pravidla mají zároveň výrazně změnit podmínky pro náhradní rodinnou péči a vytvořit předpoklady pro to, aby se děti dostávaly do ústavů jen v nutných případech. Ústavní péče možná ve své době představovala pokrok, dnes ale jednoznačně převažuje snaha zajistit ohroženým dětem život v přirozeném nebo náhradním rodinném prostředí. Je na čase, aby tento přístup důsledně dorazil i do ČR. Nový zákon především navrátí původnímu účelu pěstounskou péči. Ta není skrytou formou osvojení, ale má zajistit dočasnou péči o děti, jejichž rodiče mají zcela nebo částečně zachována rodičovská práva. V souvislosti s upřednostněním

pěstounské péče před péčí ústavní proto bude nezbytné pěstounství profesionalizovat a nastavit podmínky, které zajistí jeho kvalitní fungování. Nesmíme připustit, aby děti putovaly po pěstounských rodinách, jak se stalo po transformaci péče o ohrožené děti např. ve Velké Británii.

Zákon v zájmu dítěte Debata o tom, jak nejlépe chránit naše děti, vzbudí – a vlastně už vzbudila – velké emoce. Bohužel se opět rýsuje střet zastánců a odpůrců rušení kojeneckých ústavů. V tomto sporu je zájem dítěte často jen podpůrným argumentem, jak uhájit vlastní zájmy a pozice. Přál bych si proto, abychom při schvalování této stěžejní normy uměli vést debatu klidnou a odbornou. Debatu, která přinese dobré řešení. Ve skutečném zájmu dětí. ■ autor je poslanec, člen Výboru pro sociální politiku

VÝROČÍ

Miloš Forman: Čech, který se prosadil a proslavil v USA i v celém světě

Když začal natáčet ve Spojených státech, uplatňoval podobnou metodu. První Taking Off byl sice propadák, ale záhy přebíral Oskara za Přelet nad kukaččím hnízdem. I když brzy začal díky kvalitě svých projektů získávat hvězdy těžkého kalibru, nepřestával hledat i nové tváře, které odpovídaly jeho představám. Mnoha příběhy je opředena hlavně postava představitele jednoho z hlavních hrdinů Přeletu nad kukaččím hnízdem. Jak Forman přiznává, svou zarputilou snahou najít obrovského Indiána už popuzoval zbytek štábu a hlavně produkci. Všichni režiséra upozorňovali, že jak známo, Indiáni bývají spíše pomenší, natož pohledat mezi nimi monumentálního obra. Přesto je pan režisér neoblomně nutil objíždět i v rámci tenčících se nákladů rezervace a nejodlehlejší kouty, aby někoho takového našli. Podařilo se.

Do Spojených států odcestoval Miloš Forman legálně v dobách normalizace, kdy většina lidí a zejména svobodomyslných umělců o takovém angažmá jen snila. Tvrdí, že neměl v plánu v zámoří zůstat, což obnášelo i opustit rodinu se dvěma předškolními dětmi – dnes rovněž slavnými dvojčaty. Jak jejich otec vzpomíná, když je pak jako ještě malé děti poprvé dostal na návštěvu do USA, kluci byli velmi obezřetní a hlavně téměř nespali. Jak se později vysvětlilo, byl to důsledek „protiimperialistické masáže“, které se jim dostalo: Podlehli strachu z všudypřítomných špiónů a útočníků na nevinné oběti pocházející z nevinného socialistického bloku. Dnes už samozřejmě českoamerické kontakty nedělají problémy „klukům“, natož jejich otci. I když ten před časem vyjádřil velký, skromně působící distanc před možností znovu točit v Česku a vrátit se k českým tématům. Prý po čtyřiceti letech si na něco takového netroufá. Na to, jak je přitom možné, že si kdysi troufl točit v Americe, kterou vůbec neznal, odvětil: „Byl jsem mladej a drzej, jako všichni mladí lidi, kteří si myslí, že půjde všechno.“

V souvislosti s Přeletem nad kukaččím hnízdem mnozí filmoví fanoušci považují hlavní roli Jacka Nicolsona za důkaz už tehdejší Formanovy slávy a šance obsazovat hvězdy. Jak Forman vzpomíná, manýry mnohých hvězd Nicolson nikdy neuplatnil a před projekcí režisérovi sdělil, že mu plně důvěřuje a nevznesl jedinou námitku k žádnému záběru.

V Americe si získal obdivovatele, příznivce i přátele z rozmanitého prostředí. Do toho jeho ale často vstupovali i mnozí Češi – přátelé, herci nebo i bývalý prezident Václav Havel. Pro podobné návštěvy (i pro sebe) mívá Miloš Forman v lednici pivo, občas se připravuje kachna se zelím. –red–

Foto: Petr Novák, Wikipedia

Lépe řečeno, vybízel je, aby tento prostor naplnili. Ovšem, jak dodává, v záloze vždy musel mít detailní scénář, který byl vodítkem nebo záchranou.

USA se staly domovem, vztahy k Česku přetrvávaly

Letos v únoru oslavil osmdesátiny. Oněch osmdesát let naplňoval plnými doušky života, který byl občas sakramentsky trpký. Víc než osobní svízele ho ale provázela i vlna úspěchů. Za režii získal dva Oskary, další ceny a nominace ho provázely předtím i potom. Ani svoji hollywoodskou aureolu nezískal snadno. Prosadil se díky svým mimořádným schopnostem i ojedinělému pohledu na témata. V Čechách se Formanovo jubileum nestalo příliš významnou událostí, ale i tady jsme se dozvěděli o četných akcích, na nichž se podílejí česká kulturní centra v různých místech světa. V New Yorku to byla výstava, složená hlavně z filmových plakátů a provázená promítáním jeho snímků natáčených nejen v USA, ale i těch, které se zapsaly v 60. letech do nové české vlny. Podobné retrospektivy připravila Česká centra v Maďarsku, Rakousku, Španělsku, na Ukrajině, v Bulharsku.

Prostor pro improvizaci Dětství neměl nikterak idylické: Internátní škola nebývá zrovna dětským rájem, kromě toho byl poznamenán nacistickým postihem vůči své rodině, který skončil smrtí obou rodičů. K umění inklinoval od mládí. A první jeho životní úspěch spočíval v tom, že vystudoval FAMU. Pak už jeho první filmy přinesly zájem publika i porotců. Česká nová vlna 60. let přála jeho smyslu pro absurditu, černý humor, spontánnost hereckých projevů. Při natáčení svých „kinematografických ikon“ 60. let, kam patří Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko, měl tendenci ponechávat všem aktérům maximální tvůrčí prostor pro improvizaci.

15

VÝROČÍ

Amerigo Vespucci: oficiální a slavný, leč rozporuplný objevitel Ameriky přičíst, že díky svému vzdělání a kartografickým schopnostem dokázal podat na tu dobu kvalitní vědeckou práci o výsledcích své cesty, takže evropské panstvo mu vzdávalo veškerou čest. Velký podíl na šíření jeho slávy a hlavně na zapsání jeho jména na mapu světa má tehdy mezinárodně uznávaný německý kartograf Martin Waldseemüller. Právě on do všeobecně respektované mapy světa zanesl nový kontinent s názvem Amerika.

Vespucci v Americe narážel na Kolumbovy stopy Celý svět sleduje dění v USA, dominantní velmoci, která do značné míry ovlivňuje běh celého světa. Proto všichni známe jméno, které nechybí v žádné dětské čítance: Kryštof Kolumbus, 1492 – objevení Ameriky. Kolumbovy svízelné osudy a dobrodružné cesty se staly námětem románů, filmů… Stejně tak je známo, že americký světadíl nese jméno po Amerigu Vespuccim, ale o jeho postavě se toho ví podstatně méně.

16

Hlavně nezasvěcené pohledy na roli obou mužů bývají velmi zavádějící a poznamenané nejčastěji dvěma zcela chybnými interpretacemi: Byl nedoceněný Kolumbus skutečným objevitelem Ameriky a lehkovážný dobrodruh Vespucci mu jen díky náhodě uzmul objevitelské prvenství? Nebo právě Vespucci, chudý odvážný hoch, změnil vývoj dějin a ctěnému Kolumbovi byly přičteny jeho zásluhy? Skutečnost je podle dostupných pramenů o poznání jiná. Stojí za to si ji připomenout mimo jiné k příležitosti 500stého výročí od smrti Ameriga Vespucciho. Kolumbus svoji slávu poněkud oslabil tím, že až do konce života věřil – a přesvědčil o tom své stoupence i mecenáše – že objevil „pouze“ cestu do západní Indie. Přitom se posléze potvrdilo, že jedna z jeho výprav skutečně skončila na americkém kontinentu. Zato Amerigo Vespucci o několik let později hned hlásal, že objevil „Nový svět“. Vyvrátil Kolumbův omyl a získal aureolu předního mořeplavce a objevitele. K jeho přednostem se sluší

Až postupem doby se prokázalo, že kam v „Novém světě“ Vespucci vstoupil, nacházel důkazy o Kolumbově dřívější přítomnosti. Na rozdíl od něj sice v průběhu svých plaveb včetně cesty kolem amerického kontinentu pořizoval velmi cenné kartografické údaje, nicméně ani to nic nemění na Kolumbově prvenství. Dlužno dodat, že údajně ho sám Vespucci uznal, a to dokonce osobně tváří v tvář Kryštofu Kolumbovi. Podle historiků – byť se již předtím znali – ho navštívil v době, kdy již bylo Kolumbovo zdraví značně chatrné a schylovalo se k jeho smrti. Paradoxní je, že ani tehdy ho Vespucciho argumenty nepřesvědčily o tom, že hlavní zásluhu na objevení amerického kontinentu náležejí jemu. Pochybnosti o tom, kam jeho výprava vlastně dorazila, ho neopouštěly ani na sklonku života a navzdory objektivním důkazům. Kromě toho byl vysílen

AMERIGO VESPUCCI Narozen: 9. března 1451, podle jiných zdrojů 1454, ve Florencii. Původ: bohatá rodina se vztahy s Medicejskými, pro které pracoval jako obchodník. Studium: astronomie, matematika, zeměpis, přírodověda. Zámořské zkušenosti: plavby na lodích portugalského a španělského království. Přínos: kartografie a popis neprobádaných území. Věhlas: přistání v Americe mu přineslo slávu objevitele nového kontinentu, i když on sám si byl vědom, že Kryštof Kolumbus ho předstihl.

bojem o zachování zbytku cti a v neposlední míře také majetku, takže na případný boj o dobyvatelskou slávu mu nezbývalo sil. Zato Vespucci byl v tomto ohledu na vrcholu. Takže poslední setkání obou mužů skončilo gentlemanskou vzájemnou úctou, aniž by prý do Kolumbova postoje vneslo jakoukoli hořkost. Ten krátce na to zemřel jako zneuznaný a nepříliš zajištěný muž. Vespucci si naopak až do konce života užíval slávy a blahobytu. Když v únoru roku 1512 zemřel ve Španělsku na malárii, byl pohřben se slavnostními poctami, jak se na tak váženého muže slušelo. Podle jiných pramenů i on zemřel v nouzi. Každopádně celá další století ho obestírá spleť otázek, zda to byl požitkářský boháč, který se jen tak ze záliby plavil po světě, cynicky obchodoval, a navíc si přisvojoval cizí zásluhy, nebo všestranný vzdělanec, který razil cesty k hlubšímu poznání světa. Na obou interpretacích je zřejmě kus pravdy.

Chlapec z dobré rodiny a s nadějnými vyhlídkami Zatímco Kolumbovi byly mořeplavecké cesty osudem a smyslem života „profesionálního dobrodruha“, Vespucciho kariéra se tak přímočaře neubírala. Pocházel z dobře zajištěné florentské rodiny, která jemu i jeho třem bratrům poskytovala na tu dobu nejlepší možné zázemí včetně širokých možností vzdělání. Přispěl k tomu i fakt, že otec Vespucciho a jeho žena měli velmi těsné vazby na mocný panovnický rod Medicejských, kteří tehdy měli nemalý vliv na veškeré kulturní, vzdělávací a v neposlední řadě mezinárodní obchodní aktivity. Amerigo Vespucci se díky tomu pohyboval od dětství ve vybraných kruzích a získával ty nejlepší znalosti v oborech matematiky, astronomie, zeměpisu, přírodovědy. Ovládal i latinu a historii. To vše se později promítlo do výsledků jeho výprav, ale vědecká kariéra ho zpočátku nelákala. Lepší zajištění viděl v rozvoji obchodu, takže se dal do služeb Medicejských jako obchodník a úředník. O zámořských cestách – a obchodech, které by z nich vyplynuly – dlouho jenom snil, hlavně když pracoval v loďařském průmyslu. Tehdy přišel do styku s mořeplavci včetně Kolumba. Až

poté se pokoušel sám vyrazit po mořích do neprobádaných dálek pod španělskou nebo portugalskou vlajkou. Okolnosti jeho cest však vesměs zůstávají zahaleny tajemstvím. O některých se neví, zda tam byl jako lodivod a navigátor, nebo jen jako cestující, jestli se více věnoval astronomii, nebo jen obchodu včetně trhu s otroky. Každopádně proplul mezi Floridou a Kubou, navštívil řadu ostrovů... Nelze mu upřít, že poznal i nezkrotnou Amazonku a její pobřeží. Kamkoli se dostal, vytvářel mapy, které svojí odborností neměly obdoby, stejně jako mapování celkové podoby, geografické i demografické situace, v čemž byl ve své době nedostižný.

se řídily světové velmoci. A své objevy dokázal zpřístupnit široké veřejnosti. Říkejme tomu laciná reklama, nebo přesvědčivý dokument? Ať tak či onak, Vespucciho latinsky psaný leták Mundus Novus barvitě líčil jeho dojmy z Nového světa. Oslovil mocná dvorstva i prostý lid, prolétl světem a stal se východiskem jeho pozdější slávy. Zaslouží si ji. Ve své době neměl konkurenta, který by stejně odborně po-

psal například trasu kolem amerického pobřeží. Jeho text byl strhujícím líčením o exotice nových území, celý svět zapomněl přemýšlet o tom, jestli onu exotiku neobjevil už předtím Kolumbus. V lecčems podle historiků sice lhal a podváděl, ale… Své zásluhy uměl prodat a cenu měl vysokou: Objevitel Ameriky. –red–

Objevitel, nebo podvodník s obratným perem? Jestli byl Vespucci podvodník, se neví, i když v mnohém to asi tak bylo. Jestli dokázal budoucím generacím přiblížit podobu světa, se neví, i když v mnohém to asi tak bylo. I mezi základními informacemi o něm vždycky zní, že byl skvělý kartograf. Což znamená, že na rozdíl od většiny mořeplavců nevozil jen exotická zvířata a otroky, ale i mapy, podle nichž

Johnny Cash, jeho sláva i problémy ohnnyho Cashe přinejmenším tolerují, pokud přímo nezbožňují, i ti, kteří se takřka štítivě odvracejí při samotném pojmu country. Občas řeknou, že to je něco víc než country. Svým způsobem mají pravdu, i když mluví o jednom z nejvěhlasnějších zpěváků spojovaných s tímto žánrem. Ale pravda, jeho repertoár byl mnohem širší – přisvojují si ho „folkaři“, jeho blues jsou oslňující, je i mistrem některých gospelů. Asi je to tím, že si své texty i hudbu skládal sám a promítal do ní své nepříliš snadné osudy. Narodil se v únoru 1932. Koho by neoslovil onen úžasný baryton a vyprávění o tulácích, desperátech, šťastných i nešťastných milencích, cestách po zapadlých koutech světa a hledání naděje. Narodil se v Arkansasu v typické farmářské rodině, kde bylo důležitější obstarat úrodu než se s nějakou přehnanou láskou věnovat dětem. Ty musely pomáhat a přispívat ke společné obživě. Johnnyho bratr Jack to odnesl životem, když utrpěl smrtelný úraz při práci na cirkulárce, což se pro všechny pozůstalé stalo

J

nesmazatelným traumatem. I poté Johnny Cash tíhl k muzice, což ale rodina ani po jeho prvních úspěších nijak neocenila – hlavně otec to bral tak, že prospěšnější než sláva v show businessu by bylo, kdyby pořádně přiložil ruku k dílu na farmě.

To se nikdy nestalo, místo toho se syn spolu s postupujícím věhlasem zaplétal do problémů. Po návratu z vojenské služby v Evropě se mu nevyhnuly drogy a alkohol v míře, která se podepisovala na jeho zdraví i umělecké pověsti. I četné problémy ohledně porušování zákona dokreslovaly jeho image problematického člověka. Nejen kvůli tomu se mu zhroutilo manželství, i když na svých čtyřech dcerách velmi

citově lpěl. Přesto dál produkoval písně, které vévodily hitparádám a stávaly se světovými hity. Kromě toho stál za neobvyklými akcemi, jako třebabyla série koncertů v amerických věznicích. Na sklonku 60. let si Cash dokázal uspořádat i osobní život. Po rituální očistné kůře skoncoval s drogami a vzal si za ženu svoji hudební partnerku June Carterovou, kterou o ruku požádal během vystoupení tak, jak je to v životopisném filmu Walk the Line, nazvaném podle jedné z jeho slavných písní. Opakovaně se objevoval na filmovém plátně, ve westernech i televizních seriálech, osobně se stýkal s prezidenty USA... Každopádně když v roce 1978 přijel koncertovat do Prahy, byl tu i v dobách komunistického temna vítán aplausem jako hudební hvězda a z jeho návštěvy se stala nezapomenutelná kulturní událost. „Muž v černém“, jak se mu přezdívalo a přezdívá, okouzlil obecenstvo svým zpěvem i neformálním vystupováním. Tím, co ho charakterizuje i devět let po smrti. –red–

17

KATASTROFY

Letošní zima je obtížná, ale katastrofy lidstva bývají i mnohem drastičtější

Když „za bolševika“ z médií dramaticky zazněly zprávy o složitých problémech kvůli pěticentimetrovému poprašku sněhu, leckdo se škodolibě smál, jak ti soudruzi chtějí poroučet větru dešti, zvládat boj s imperialismem a budování šťastných zítřků, když je zaskočí sebemenší povětrnostní nepohoda. A mluvilo se o tom, že v zimě občas i dřív hodně sněžilo, na jaře občas hodně pršelo a velká voda brala, co mohla. I dnes to vypadá, že rozmary počasí překvapují kdekoho povolaného – hlavně třeba správu silnic a dálnic. Jen se víc nejen mluví, ale také odborně argumentuje kolem toho, že příroda leckdy přináší a přinášela katastrofy. Pravda, letošní zima si vzala za oběť stovky životů. I v mnohých zemích, zvyklých i na třeskuté mrazy, byla mimořádně krutá, a v mnohých letoviscích překvapila tím, že vůbec nastala.

18

Je to cynické, ale málokoho dojme, že v některých oblastech Polska, Ruska, Litvy, … už umrzlo víc lidí než v obdobích mírných zim. Když jde například o Severní Afriku, proslulou sluncem a sladkými plody, informace o zapadaných silnicích a zavřených školách jsou zajímavější. Nemluvě o teplomilných Italech, kteří rovněž rušili školní docházku a dali kvůli nezvykle silným mrazům volno většině státních úředníků, leckde byly přerušeny dodávky elektřiny.

Inu, v Římě by letos starověcí antičtí vládci světa a snad i otroci asi museli změnit své vzdušné hábity za něco teplejšího. Současní politici rovněž zavírali školy, úřady, byl ochromen provoz na silnicích. Ani velmoci, jako je Velká Británie, se nezřekly mimořádných opatření. Ta postihla například i Švýcarsko, které jinak na patřičné nadílce sněhu vydělává, aby nalákalo turisty na své veledrahé sjezdovky, hotely a penziony. A co teprve Jižní Amerika – tam podle odborníků pravděpodobně přestanou kvůli extrémním mrazům bujet mnohé rostliny. Zajímavé v této souvislosti je, že vrtošivost přírody neblaze zasáhla i pověstně jedny z nejodolnějších: Kaktusy pomrzly a mnohé druhy se prý přestanou rozmnožovat.

Morové rány, povodně, zemětřesení, … To vše ovšem není poprvé ani naposled, kdy se „pozemšťané“ museli vyrovnat s obtížemi, které někdy připisovali přírodě, někdy Bohu, někdy „specializovaným“ bohům… někdy také sami sobě. Ale téměř všechny země světa, od rovníků po oba póly, se už v minulosti, leckdy hodně dávné, setkaly s pohromami, které změnily je samotné a leckdy i celý svět. Byly to morové rány, jiné epidemie, povodně... Uveďme si příklady. Obrovská morová rána, která postihla ve 2. století našeho letopočtu Římskou říši, bývá připisována jako původcům vojákům, kteří se pod vedením Marca Aurelia vrátili z dobyvatelských výprav. Odhaduje se, že během epidemie zemřelo pět milionů lidí. Jen v Římě jich umíraly každý den zhruba dva tisíce. O století později se země zatřásla pod Středozemním mořem. Ostrov Kréta byl v podstatě srovnán se zemí, postižené byly i další části Řecka, Libye, Kypru a Sicílie. Po zemětřesení následovala obrovská vlna tsunami, která si vyžádala další tisíce obětí. Ve výčtech historických katastrof bychom mohli pokračovat do nekonečna. Ale vraťme se k třeskutým zimám, jako byla ta letošní.

Čechy v zajetí záplav od nepaměti Jisté je, že vyrovnat se s mrazem a sněhem je jedna věc. Druhá věc je, že zima s nadílkou sněhu bývá předzvěstí rizika povodní. Ty se dělí na letní a zimní. Letní bývají projevem přívalových nebo dlouhodobých dešťů, zimní důsledkem zimního tání, ale vesměs také v kombinaci s jarními dešti. Ostatně jsme to nedávno už několikrát zažili. Letos nás podobná situace asi nemine. Asi to není žádná útěcha, ale podobné zmínky se objevují již v pradávných kronikách, kdy povodně přinášely nenahraditelné škody. Doložená je například zkázonosná povodeň z roku 1598 – ta byla o to horší, že se projevila při tání a pak znovu v srpnu po vydatných srážkách. Nicméně až v roce 1825 byla na Vltavě v Praze instalována hydrologická stanice, tedy počátek měření v českých zemích. V roce 1874 pak vznikla Hydrografická komise pro království české. Hlavním podnětem byly předchozí katastrofické povodně hlavně na Berounsku a podél Ohře, bez újmy nezůstali ani lidé poblíž dalších toků včetně Moravy. Symbolický byl přelom roku 1783 a 1784. Nejenže se vylily z koryt téměř všechny řeky – například kromě Vltavy a Labe i Otava, Berounka, Ohře, Dyje, Morava, … Byly poškozeny všechny pilíře Karlova mostu. Leckdo to vnímal jako varování pro život národa. Další podobné katastrofy následovaly například v letech 1862 nebo 1867, kdy trpěly především severní Čechy. Dobové kroniky jsou v tomto směru leckdy strhující. Některé psali i správci lesů i před mnoha staletími. Dnešní myslivci a správci lesů se oprávněně tváří, že mají spoustu práce. O tom, že náročná zima způsobuje v lesích velké škody, vypovídají již pasáže ve Starých letopisech českých, zmiňuje je i Kosmas. V některých dokumentech je věnovaná pozornost i kroupám. Ty, v mimořádné intenzitě a velikosti údajně zlikvidovaly valnou část lesů schwarzenbergského panství. A ani letos nebudou asi škody malé. –red–

EKONOMIKA

20leté výročí kuponové privatizace David Havlíček V prosinci 1991 bylo společným rozhodnutím ministra financí ČSFR a ministrů pro privatizaci obou republik stanoveno zahájení předkola první vlny kuponové privatizace na 17. února 1992. Je to tedy přesně dvacet let od faktického zahájení převodu velké části státního majetku do rukou občanů. Kuponová privatizace nebyla „českou cestou“, jak se často uvádí. Tento koncept vznikl v roce 1988 v Polsku. Vedle Československa a Polska pak byl využit také v Rusku, Bulharsku či Slovinsku. S tímto konceptem pracoval i nositel Nobelovy ceny za ekonomii Milton Friedman, který navrhoval distribuci „kuponů na vzdělání“, kterými by si studenti „kupovali“ vzdělání ve vybrané škole bez ohledu na to, zda je soukromá, či veřejná. V Československu za touto metodou distribuce státního majetku stáli zejména ekonomové Prognostického ústavu ČSAV Dušan Tříska, Tomáš Ježek a Václav Klaus. Kuponovou metodou bylo privatizováno kolem dvou tisíc podniků. Nešlo tedy o dominantní formu privatizace (celkově bylo privatizováno kolem 14 tisíc podniků). Nebylo také neobvyklé, že podnik byl zčásti privatizován kuponově a zčásti nějakou standardní metodou. První vlna se uskutečnila právě před dvaceti lety a druhá vlna o dva roky později. Vše se odehrávalo neuvěřitelně rychle. Majetek státu se přesouval do rukou občanů rychleji než v okolních zemích. Kuponová privatizace byla zjevně úspěšnější, než by byla forma zaměstnaneckého vlastnictví akcií, kterou navrhovala sociální demokracie a která by zvýhodnila zaměstnance ziskových podniků. Podniky, které vyčlenily část akcií pro zaměstnance, nenašly dostatečnou poptávku. V obou vlnách kuponové privatizace si občané mohli koupit kuponovou knížku za 35 korun a známku za tisícikorunu. Každá knížka pak obsahovala deset kuponů po 100 bodech. Koupí kuponové knížky se stal občan držitelem investičních kuponů, tedy takzvaným DIKem. Tyto body mohl občan investovat buď přímo, nebo prostřednictvím privatizačních fondů. A zde se právě láme pohled odborné i široké veřejnosti na úspěch, či neúspěch

kuponové privatizace. Každý z těchto proudů má také svou tvář. První je Dušan Tříska, který si stojí za vším, co následovalo. Druhou tváří je Tomáš Ježek, který se stal kritikem privatizace. Problémy byly především tři – rozdrobení vlastnické struktury, nedokonalá legislativa a nekalé praktiky. Privatizované firmy měly tisíce různých vlastníků, přičemž žádný z nich neměl výrazný vliv na chod firmy. To vedlo k tomu, že vedení takového podniku si mohlo dělat prakticky co chtělo a často vyvádělo finance na účty svých vlastních podniků. Využívalo přitom nedokonalé legislativy, která byla poplatná krátké době existence obnovené svobodné Československé republiky. Tento problém částečně vyřešila „třetí vlna“ kuponové privatizace, kdy došlo právě ke koncentraci vlastnictví. Přesto ještě nyní v České republice eviduje Centrální depozitář cenných papírů více než milion účtů, na kterých se nachází akcie z doby kuponové privatizace v hodnotě několika miliard korun.

Očekávaný čilý obchod na burze se nekonal Původní představa, že se s akciemi privatizovaných podniků bude čile obchodovat na pražské burze se bohužel také nenaplnila. Již v roce 1997 byla většina (celkem přibližně 1300) privatizovaných firem z burzy vyřazena z důvodu nízké aktivity obchodování s jejich akciemi. Důvodem nízké aktivity byla nezkušenost občanů s těmito instrumenty, netransparentnost vlastněných firem a často také malá velikost obchodovaných firem. Jak již bylo zmíněno, lidé mohli investovat své body přímo nebo prostřednictvím privatizačních fondů. Ty ve snaze získat co nejvíce investičních bodů zahájily agresivní marketingovou kampaň ve stylu „jistoty desetinásobku“ od Harvardských investičních fondů Viktora Koženého či sloganem „drobní akcionáři, plačte“ od Motoinvestu Pavla Tykače. Kampaň byla úspěšná, protože jí většina lidí podlehla a své investiční body svěřila právě privatizačním fondům. Mezi nejúspěšnějšími byla Česká spořitelna, Investiční banka a právě Harvardské fondy. Pro zajímavost PPF Petra Kellnera byla až ve druhé desítce.

Bohužel i řada z těchto privatizačních fondů využila slabé legislativy a začala provádět pochybné obchody s aktivy. V momentě, kdy jim hrozilo zpřísnění regulace, začaly svolávat na pozdní noční hodiny valné hromady do zapadlých vesnic, aby změnily svou právní formu. Nekalé praktiky (porušování zákonů) či již zmíněné využívání nedokonalé legislativy ve svůj prospěch bohužel dále podkopalo skepsi občanů k investování stejně jako ke kolektivní správě aktiv. Slovo „fond“ je stále u řady Čechů sprostým slovem. Proto také takové obavy ohledně důchodové reformy. Jsme ale o dvacet let dále. Regulace kolektivního investování je plně srovnatelná s vyspělými zeměmi a původní důvody obav jsou dávno pryč. Přesto je česká burza cenných papírů v regionu popelkou a Češi si jen postupně hledají cestu například k podílovým fondům. Dušan Tříska si stojí za tím, že prakticky vše, co se odehrálo, bylo nejlepším možným průběhem. Vyčkávání na kvalitnější legislativu před spuštěním samotné kuponové privatizace by podle něj vedlo k větším společenským škodám. Dodatečný čas by totiž využily různé lobbistické skupiny, které by legislativu ohnuly ve svůj prospěch. Na druhou stranu Tomáš Ježek se staví k důsledkům kuponové privatizace skepticky. Regulace dle něj měla přijít dříve, aby ochránila majetek akcionářů. Z pohledu nezúčastněného ekonoma mne ale nejvíce mrzí právě vznik averze lidí vůči investování. Tato dnes už neracionální obava podvazuje potenciál české ekonomiky. Firmy si nechodí pro kapitál na českou burzu, raději volí financování od (zahraničně vlastněných) bank nebo upisují své akcie v zahraničí. Na druhé straně lidé zase nezhodnocují své prostředky a mají je neefektivně uloženy dlouhá léta na termínovaných vkladech. Jedna ze základních ekonomických (a hlavně podnikatelských) pouček přitom říká, že peníze se musí „točit“. ■ autor je vedoucí oddělení ekonomických analýz a tajemník Národní ekonomické rady vlády

19

VÝROČÍ

Heslo sokolů: Paže tuž, vlasti služ Tomáš Grulich městech zemí Koruny české. V roce 1865 existovalo v Čechách a na Moravě již 21 sokolských jednot s téměř 2 000 členů. Sokolská myšlenka záhy překročila hranice. Již 25. února 1865 založila stovka členů jednotu v St. Louis v USA, v roce 1866 následovalo Chicago a v roce 1867 New York. Ve stejných letech byly ustanoveny jednoty ve Vídni a ve Švýcarsku. Úspěch Sokola ovlivnil i ostatní slovanské národy. V roce 1863 byl v Lublani založen Južni sokol a 1866 v Polsku a ve Lvově Towaryzystwo gimnasticzne Sokol.

První světová válka nezastihla sokoly nepřipravené Cvičitelé Sokola pražského v čele s M. Tyršem

150 let od založení Sokola jistě přinese celou řadu článků a informací o zakladatelích, významu Sokola pro sportovní a tělovýchovné názvosloví, které se stalo základem pro většinu slovanských jazyků. Jeho celoevropská proslulost a masovost posléze zavedla Čechy mezi zakladatele mezinárodního olympijského hnutí. Vzpomínka na Sokol by ale neměla opomíjet také jeho význam pro existenci a svobodu České republiky, potažmo Československa.

20

V průběhu roku 1861 se v pražské české společnosti začalo hovořit o potřebě samostatného tělovýchovného spolku. Obzvláště aktivními byli cvičenci Malypetrova tělocvičného ústavu. Také zde proběhla první schůzka, na které bylo rozhodnuto založit samostatný český spolek, který se bude „zabývati cvičením tělesným“. Do čela přípravného výboru se postavil Dr. Edvard Grégr. Vypracoval stanovy a předložil je 17. prosince 1861 na pražské místodržitelství. V lednu následujícího roku byly stanovy úředně schváleny. 16. února 1862 se již mohla sejít valná hromada, která za účasti prvních 75 členů prohlásila ustanovení Pražské tělocvičné jednoty. Do čela výboru byl zvolen obchodník Jindřich Fügner, dalšími členy byli historik umění Dr. Miroslav Tyrš, právník Dr. Tomáš Černý a dále pivovarník Ferdinand Fingerhut (bratr

Vojty Náprstka), MUDr. Edvard Grégr, JUDr. Julius Grégr, Jan Kryšpín, František Písařovič, Rudolf Skuherský, Karel Steffek, kníže JUDr. Rudolf Thurn-Taxis a Emanuel Tonner. Na návrh Emanuela Tonnera spolek přijal nové jméno Sokol, Josef Mánes navrhl prapor a stejnokroj. Vše bylo pojato všeslovansky. Boty z polského kroje, čepka černohorská, nabírané kalhoty z ruského sukna, kazajka připomínající revoluční rok 1848 a vrcholem pak byla červená garibaldiovská košile. Tyto dva poslední znaky demonstrovaly představu, že Sokol se v budoucnu stane základem revolučních národních sborů, jak o tom snil především Edvard Grégr se svými druhy.

V době 150. výročí založení Sokola proběhne v Praze jubilejní všesokolský slet, který uvítá i zahraniční jednoty, tak jako tomu bylo vždy v minulosti. Československo a Česká republika vděčí Sokolu za jeho významné přispění k osvobození, svobodě a demokracii.

Mezinárodní ohlas Veřejné aktivity, cvičení a společné výlety (první výlet byl uskutečněn 27. dubna 1862 na Říp a účastnilo se ho 73 členů v sokolských krojích) vedly k rozmachu Sokola i v ostatních

Existence sokolských jednot v zahraničí se velmi pozitivně projevila již během 1. světové války. Předpokladem pro jejich využití bylo jejich organizační propojení. Zahraniční akce T. G. Masaryka byla ze značné části financovaná právě ze sbírek sokolů. Nebyla to však jen finanční a politicko-propagační pomoc. Ze sokolských jednot se vbrzku začaly organizovat vojenské dobrovolnické útvary. V Paříži se již během roku 1914 vytvořila česká dobrovolnická rota se sokolským názvem „Nazdar“. Sokolové byli také u vzniku první dobrovolné jednotky v Rusku „Česká družina“. Ve Spojených státech amerických, ještě před jejich vstupem do války, odcházeli sokolové do Kanady, aby mohli vstoupit do britských dobrovolných jednotek. Přitom byla během 1. světové války Česká obec sokolská úředně rozpuštěna. Neznamenalo to však konec jejich aktivity. Starosta Josef Scheiner patřil k zakládajícím členům Mafie – skupiny politiků, kteří podporovali zahraniční činnost T. G. M. Konec habsburské monarchie nezastihl sokoly nepřipravené. Jejich kontakty, pevná a hierarchicky uspořádaná organizace vedla již 28. října 1918 k vytvoření Ústřední sokolské stráže (později se transformovala do tzv. Národní stráže), která fakticky v novém státě suplovala činnost policie a vojska pod vedením sokolského náčelníka Jindřicha Vaníčka. Na celém území se podílela na odzbrojování německých, rakouských a maďarských jednotek, střežila sklady potravin a všemožně se

zasloužila o potlačení poválečného chaosu. Sokolští dobrovolníci bránili se zbraní v ruce nejvýchodnější hranice proti průniku bolševické Maďarské republice rad. S touto znalostí nepřekvapí, že Josef Scheiner byl v listopadu 1918 jmenován správcem Československých vojsk a v roce 1919 jejich generálním inspektorem.

Odpor proti německé okupaci Připravenost sokolů bránit vlast byla v roce 1938 demonstrována na X. všesokolském sletu, kterého se zúčastnilo 350 000 cvičenců. Výmluvné bylo vystoupení 30 000 mužů ve skladbě „Přísaha republice“. Německé okupační úřady Československou obec sokolskou rozpustily. Řada sokolů se zapojila do domácího i zahraničního odboje. Připomenu zde alespoň odbojovou skupinu JINDRA a její radikální odnož ŘÍJEN, vedenou spolupracovníkem čsl. vojenské rozvědky Janem Zelenkou, bývalým starostou sokolské župy Krušnohorské. Většinou používal krycí jméno Hajský a v roce 1942 se stal nejbližším spolupracovníkem paradesantní skupiny ANTHROPOID, která uskutečnila atentát na R. Heydricha. Také zahraniční Sokol se zapojil do odboje. Není divu, že první kroky prezidenta Edvarda Beneše vedly do USA do Chicaga, centra českého živlu ve Spojených státech. Po osvobození se v roce 1945 hlásilo k Československé obci sokolské milión členů. Stal se nejmasovější organizací.

Protest proti komunistické totalitě byl přirozenou reakcí Po Vítězném únoru opět Sokol demonstroval svůj odpor k totalitě. Při slavnostním průvodu odvrátili muži tvář od tribuny, kde stál Klement Gottwald. Ovací se naopak dostalo prezidentu republiky Edvardu Benešovi. Již v průvodu byli mnozí činovníci Sokola zatčeni. Komunisté se báli Sokol zrušit. Podle sovětského vzoru sjednotili všechny tělovýchovné a sportovní organizace do Československé obce sokolské. Po vzoru demokratických prezidentů si nechával Klement Gottwald říkat bratře prezidente. Smrticí rána přišla až v roce 1953, kdy byl Sokol definitivně zrušen. Jeho činnost se opět obnovila až po roce 1989. Sokolské aktivity však přerušeny nebyly. Dále pokračovaly v zahraničních jednotách. Do exilu odešel poslední starosta Antonín Hřebík. Náčelnice Marie

Čeští sokolští dobrovolníci ve francouzské armádě v roce 1916

Provazníková využila olympijských her v Londýně a do vlasti se již nevrátila. Zemřela v exilu (Schenectady, USA) v úctyhodném věku nedožitých 101 let. Lidé, kteří odešli po komunistickém puči do zahraničí, vstupovali buď do existujících jednot, nebo ihned v utečeneckých táborech zakládali jednoty nové. Veřejná cvičení v táborech byla předzvěstí všesokolských sletů. První z nich byl uskutečněn ve Vídni v roce 1962. Poslední byl organizován v Paříži v roce 1990, kam již přijela delegace nově obnovené Československé obce sokolské. autor je senátor a historik

Odhalení a předávání sokolského praporu Sokolské jednotě v uprchlickém táboře Valka – foto z archivu StB

Autor článku na národním hřbitově v Chicagu u hrobu Antonína Hřebíka, starosty Československé obce sokolské v roce 1948

21

VOLBY VE SVĚTĚ

Putinův návrat do Kremlu

První březnovou neděli se v největší zemi světa – Ruské federaci – uskuteční prezidentské volby. Dalo by se čekat, že o vládu nad jednou ze světových velmocí se svede napínavý souboj. Jenže všechno je předem jasné. Pro popis ruských voleb velmi přiléhavě platí bonmot jednoho z ruských opozičních lídrů a bývalého mistra světa v šachu Garry Kasparova: „V Evropě mají volby dopředu jasná pravidla a dopředu nejasný výsledek, naopak v Rusku je předem jasný volební výsledek a nejasná volební pravidla.“

Prohozená křesla

22

O výsledku prezidentského klání se proto fakticky rozhodlo, když loni 24. září úřadující ruský prezident Dmitrij Medvěděv na sjezdu „státostrany“ Jednotné Rusko navrhl, aby na post prezidenta opět kandidoval stávající premiér Vladimír Putin. A ten podle předem připraveného scénáře kandidaturu přijal a pro změnu nabídl Medvěděvovi, aby byl lídrem pro parlamentní volby a následně premiérem. Do zářijového sjezdu mnozí optimisté doufali, že se Medvěděv, kterého Putin vybral v roce 2008 jako svého prezidentského nástupce, emancipuje jako liberálnější alternativa a bude s Putinem soupeřit o vládu nad Kremlem. Každý trochu rozdílný výrok Putina a Medvěděva se analyzoval jako

příznak začínajícího rozkolu a zárodek budoucí možné plurality. Vše ale byla jen hra a oba politici se vrací na místa, která si prohodili při volbách v roce 2008. Medvěděv uvolňuje místo v Kremlu opravdovému prezidentu a poslušně se vrací do premiérské pozice, do které před čtyřmi lety pustil Putina, když ten již nemohl potřetí v řadě kandidovat na hlavu státu. V Evropě se podobná výměna udála snad jen v Černé Hoře, kde si postkomunistický lídr Milo Đukanović několikrát prohazoval se stranickými kolegy premiérský a prezidentský post. Že se stejné „škatulata, hýbejte se“ chystá v Rusku, mnohým naznačila už ústavní změna, kterou Medvěděv prosadil a která zavedla prodloužení prezidentského mandátu na šest let. Protože ruský nejvyšší zákon omezuje prezidentskou kandidaturu na maximálně dvě funkční období po sobě, může Putin teď prezidentovat dalších dvanáct let v řadě. Po nich si ale Putin bude muset dát hypoteticky zase jedno období pauzu…

Vladimírovy patálie Přes popsanou faktickou strnulost ruské politické elity ale platí, že se Putin nyní nachází v nejtěžším okamžiku své politické kariéry. Putin prezidentský úřad politicky zdědil po prvním prezidentu postkomunistického Ruska – Borisi Jelcinovi, který

Petr Sokol ho „udělal“ jako premiéra prezidentem na Silvestra 1999, když sám z funkce šéfa Kremlu odstoupil. Putin se v prezidentské funkci projevil jako muž pořádku, což nepřekvapí u bývalého důstojníka KGB a držitele černého pásku v karate. Nový prezident se rychle stal symbolem relativního řádu, který do ruské společnosti vnesla jeho vláda, a navíc Rusům dopřál nové národní sebevědomí, postavené na obnově velmocenského postavení Ruska. V kontrastu s jelcinovskými „divokými“ 90. lety, putinovské „utažení šroubů“ Rusové na určitou dobu přijali jako pozitivní a Putin se dlouho těšil vysoké podpoře. Rusové ho dvakrát v prvním kole zvolili prezidentem, podruhé dokonce se 71 procenty hlasů. Vše klapalo i při „operaci výměna“ v roce 2008. Stačilo, aby Putin ukázal na premiéra Medvěděva, a voliči ho v prvním kole poslali do Kremlu. Putinovská mašina se ale loni začala zadrhávat. Ekonomická krize snížila ceny surovin, které do značné míry financovaly putinovský ekonomický vzestup. Premiér byl poprvé vypískán na sportovním zápase, což sice označil za americky organizovanou akci, ale dříve podobné zkušenosti neprožíval. Prosincové parlamentní volby, ve kterých jeho Jednotné Rusko nezískalo nadpoloviční většinu hlasů, i když udrželo nadpoloviční počet mandátů, vyvolaly kvůli obviněním z manipulace s výsledky první masové protesty veřejnosti proti putinovskému režimu. A nepřidalo mu ani poslední zveřejnění údajných e-mailů, které si měli vyměňovat lídři prokremelského mládežnického hnutí Naši, které mají dokazovat, že hnutí organizovaně napadá nezávislá média a nezávislé aktivisty.

Putin slíbí cokoli Přesto všechno Putin stále podle výzkumů neztratil možnost vyhrát v prvním kole. Svou výjimečnou roli, a naopak podivnou pozici svých volebních rivalů se Putin snaží podtrhnout svým postojem, kdy odmítá v kampani podstoupit veřejnou televizní debatu s protikandidáty. Kampaň dosud staví na široké paletě předvolebních slibů, které by se dali popsat slovy „každému něco“. V ruské politice citlivý problém majetku oligarchů chce

například vyřešit tím, že by tito miliardáři měli nyní zaplatit jednorázový poplatek do ruského rozpočtu, a tím by byl jednou navždy jejich majetek legalizován. K tomu slibuje vytvořit 25 milionů pracovních míst do roku 2020 nebo demokratizaci politického systému, která má oslovit nyní se bouřící střední třídu.

Kandidáti jako křoví Možná si lze položit otázku, zda se v Rusku letos vůbec jedná o volby. V poli kandidátů totiž vlastně nenajdete nikoho, kdo by byl opravdovou a reálnou alternativou vůči Putinovi. A nejde jen o volební sílu, ale spíše o potenciál, byť i teoretický, uspět v prezidentském klání. Putinovi se totiž fakticky postavily jen dvě skupiny kandidátů: ti, co porazit nechtějí, a ti, co ho porazit nemohou. Takto zúžené pole je do určité míry produktem volebního zákona, který předepisuje kandidátům neparlamentních stran předložit petici s podpisy dvou milionů voličů. Volební komise díky tomu například do voleb nepustila jasně opozičního kandidáta Grigorije Javlinského, protože rozhodla, že část jeho podpisů, nutných pro kandidaturu, není údajně platná. Nejsilnějšího protikandidáta zatím výzkumy dělají z Gennadije Zjuganova, šéfa ruských komunistů. Ten by podle analytiků byl ideálním Putinovým protikandidátem, pokud by se uskutečnilo druhé kolo. Když nedávno v otevřeném dopise prezidentu žádal „stalinizaci“ společnosti, nebyla to výjimka. Zjuganov má daleko k umírněnosti, což ho vzdaluje od všech nekomunistických voličů.

šéfem parlamentního klubu jeho strany je jeho vlastní syn...

Politik, co se nevolil

Impozantně může působit fakt, že mezi kandidáty bude také jeden z nejbohatších Rusů Michail Prochorov. Muž s přezdívkou Žirafa je podle časopisu Forbes 32. nejbohatším člověkem světa a třetím nejmovitějším Rusem. Prochorov je znám jako příznivec sportu: Vede ruskou biatlonovou unii a v roce 2010 se stal prvním Neameričanem, který vlastní klub v americké profesionální basketbalové lize NBA. Prochorov vlastní totiž klub New Jersey Nets. Na druhou stranu Prochorov má i své „škraloupy“. Části Rusů může pochopitelně vadit, že Prochorov patří mezi ruské oligarchy – tedy muže, kteří se ke svému majetku dostali v „divokých“ 90. letech. Většinou se jim podařilo při privatizaci „zabrat“ si zdroje nerostných surovin a to proměnit v nesmírné bohatství. Konkrétně Prochorov se zaměřil na nikl, zbohatl na něm a než se odvětví dotkla krize, velmi výhodně celý těžařský podnik prodal. Prochorova považují někteří komentátoři ale také za mistrný Putinův tah. Prochorov ho nepřipraví o žádné hlasy, protože osloví zejména liberální voliče, kteří by stejně Putina nikdy nevolili. Prochorov je podle tohoto scénáře dalším nástrojem, kterým se Putin snaží legitimovat volby v očích Rusů i Západu.

Těžko věřit také „opozičnímu“ přerodu dalšího z kandidátů Sergeje Mironova. Tento bývalý předseda horní komory parlamentu kandiduje za stranu Spravedlivé Rusko, která se profiluje jako umírněná levice stojící blíže středu než komunisté. Kdo by se zabýval jen Mironovovými postoji a výroky z posledního období, mohl by se jednoduše zmýlit. Mironov například před volbami do Dumy, jak se v Rusku jmenuje dolní komora parlamentu, na sklonku loňského roku třeba prohlásil, že Putinova strana Jednotné Rusko je seskupením „zlodějů a podvodníků“. Radikálně opoziční rétorika proto jeho straně Spravedlivé Rusko pomohla k nárůstu hlasů a pozici třetí nejsilnější síly v Dumě. Mironov takto kritický k Putinovi a jeho přátelům nebyl. Často se cituje jeho výrok z roku 2004, kdy také kandidoval na prezidenta. V kampani ale tehdy prohlásil, že se ani sám nebude volit, protože Vladimír Vladimírovič Putin je pro Rusko nejlepší hlavou státu. Mironov byl navíc po deset let jedním z nejvyšších představitelů putinovského Ruska, když předsedal Radě federace – druhé komoře parlamentu. Když ho ale strana Jednotné Rusko v této pozici nahradila, začal být kritický. Přesto ho stále mnozí v Rusku považují za člověka, který je pro Putina kádrovou rezervou na pozici lídra loajální

Této teorii odpovídá zvláštní vystupování Prochorova v předvolební kampani před parlamentními volbami. Prochorov se totiž nejprve s velkou pompou ujal role lídra liberální strany Pravá věc. Jenže po pár týdnech kampaně ze všeho vycouval. Obvinil sice hlavního kremelského politického stratéga Vladislava Surkova, že před tím zinscenoval převrat ve straně Pravá věc, který vedl k jejímu rozkolu. Ten byl oficiálním důvodem, proč Prochorov opustil volební ring.

opozice, která má udržovat zdání pluralitní demokracie. Ve volbách chce prosazovat hlavně znárodnění ložisek s nerostnými surovinami a garance pro penzisty. Až budete číst tento článek, bude už možná po volbách. Putin v nich téměř jistě vyhraje. Otevřené proto zůstává snad pouze to, zda se bude konat druhé kolo a zda Prochorov získá v prvním kole tolik hlasů, aby ho Putin musel odměnit nějakým důležitým vládním postem. autor je politolog, CEVRO

Niklová žirafa

Kremelský klaun Opravdovou protiputinovskou sílu nemůže vytvořit ani Vladimír Žirinovský. Ta tam je jeho pověst muže, kterého se bála celá střední a východní Evropa, který vyhrožoval použitím jaderných zbraní pobaltským republikám nebo tím, že už si brzo ruský voják omočí botu v Indickém oceánu. Díky rasistickým a urážlivým výrokům si sice Žirinovský drží určitou míru pozornosti veřejnosti i médií, a díky tomu se jeho strana stále drží v Dumě a i on při svých čtyřech dosavadních prezidentských kandidaturách získával viditelné výsledky. Nacionalistickou rétorikou zužuje voličský prostor pro jinou pravicovou stranu a když je třeba, pomůže „putinovcům“. I on tvoří ve volebním poli spíše nepřímou podporu Vladimíra Putina. Žirinovského styl politiky také podkresluje fakt, že

23

VOLBY VE SVĚTĚ

Finští konzervativci pokračují ve vítězném tažení Po vítězných parlamentních volbách z dubna loňského roku zaznamenali finští konzervativci sdružení v Národní koaliční straně další úspěch. 5. března byl ve druhém kole zvolen prezidentem jejich kandidát a někdejší lídr z let 1994 až 2001 Sauli Niinistö. Poprvé ve finských dějinách tak budou zemi vést prezident i premiér z Národní koaliční strany. V premiérském křesle totiž po složitých vyjednáváních sedí lídr konzervativců Jyrki Katainen.

Unikátní úspěch Do prezidentského paláce se v osobě Niinistöa vrací konzervativci po dlouhých 56 letech. Jsou sice hlavní silou finské pravice, nicméně finský stranický systém je konfigurován odlišně, než jak jsme v Evropě zvyklí. Namísto tradičního dualismu levice–pravice patří ve Finsku k pilířům tamního stranického systému silná centristická strana Finský střed, která v sobě spojuje agrární a velkou část liberálního proudu finské politiky. Konzervativci, jejichž ideové kořeny sahají až ke Starofinům 19. století, pak v této konfiguraci ve většině případů v období po druhé světové válce hrají roli třetího vzadu a vstupují do vlád jak s centristy, tak se sociálními demokraty. Ve Finsku je navíc zvykem, že k vládnutí jsou přibírány i ty strany, které nejsou nezbytné pro dosažení parlamentní většiny. V současné vládě tak najdeme zástupce hned 6 z 8 stran zastoupených v parlamentu. Mimo vládu tak stojí pouze centristé, kteří se dobrovolně

24

rozhodli „očistit se“ v opozici po 8 letech vládnutí, a i v českých médiích proslavení „skorovítězové“ Praví Finové.

Oslabený prezident Po většinu poválečného období byla funkce prezidenta ve Finsku více než důležitá. Odborníci dokonce v tomto období klasifikují Finsko jako poloprezidentský systém, podobně jako například Francii. Prezident, zejména pak centrista Urho Kekkonen, který v čele Finska stál neuvěřitelných 26 let (od roku 1956 do roku 1982), byl velmi silným „hráčem“, vybíral a dosazoval „své“ premiéry, rozhodoval o složení vládních koalic, byl schopen si vynutit pád vlády, určoval zahraniční politiku země a prakticky libovolně mohl rozpouštět parlament. Od 80. let a zejména s přijetím nové ústavy platné od roku 2000 však došlo k výraznému omezení moci prezidenta. Ten dnes pouze nominuje kandidáta na premiéra pro volbu v parlamentu. Dále ztratil kontrolu nad zahraniční politikou v záležitostech Evropské unie a přišel i o možnost o své vlastní vůli rozpouštět parlament. Funkční období prezidenta bylo omezeno podobně jako u nás na dvě po sobě jdoucí volební období, která však ve Finsku činí 6 let.

Osm uchazečů a jen jedna židle Nová úprava prezidentových pravomocí snížila touhu politiků o post usilovat. Straničtí lídři dávají od roku 2000 přednost spíše funkcím ve vládě. Do letošních

Matěj Trávníček

prezidentských voleb tak svého lídra vyslali pouze Praví Finové. Ostatní strany pak nominovaly své zasloužilé a významné členy. Nutno podotknout, že svého kandidáta postavily všechny parlamentní formace. Například centristy tak v poli reprezentoval dlouholetý ministr a europoslanec Paavo Väyrynen, který se o prezidentský post ucházel již v roce 1994. Sociální demokraté kandidovali svého premiéra z let 1995 až 2003 Paavo Lipponena. Hlavní hvězdou vedle Niinistöa, který v prvním kole z 22. ledna získal 36,96 % hlasů, však byl kandidát zelených Pekka Haavisto. Bývalý ministr životního prostředí žijící v registrovaném partnerství skončil na druhém místě, když získal 18,76 % hlasů, a o 1,23 % tak porazil Väyrynena. Hluboko v poli poražených pak skončil se ziskem pouhých 6,70 % hlasů Lipponen. Na úspěch z parlamentních voleb nedokázalo navázat Soini, kterého podpořilo „jen“ 9,40 % voličů. Druhé kolo tak skýtalo zajímavý souboj, kdy v případě zvolení Haavista by se Finsko stalo první zemí na světě, v jejímž čele by stanul „zelený“ prezident. Překvapení se však nekonalo. Niinistö porazil protikandidáta poměrem 63:37. Povedlo se mu tak složit reparát za předchozí volby, kdy těsně nestačil na stávající prezidentku. ■

autor je člen politické sekce HK ODS

Kandidáti na prezidenta, zleva: č. 2 – Pekka Haavisto (Zelená liga), č. 3 – Timo Soini (Praví Finové), č. 4 – Paavo Väyrynen (Finský střed), č. 5 – Paavo Lipponen (Finská sociálnědemokratická strana), č. 6 – Sauli Niinistö (Národní koaliční strana), č. 7 – Sari Essayah (Finští křesťanští demokraté), č. 8 – Eva Biaudet (Švédská lidová strana) a č. 9 – Paavo Arhinmäki (Levicová aliance). Za povšimnutí stojí, že stranické logo na svůj plakát umístili pouze kandidáti levice a v modifikované podobě pak i Eva Biaudet reprezentující finské Švédy.

HISTORIE MÍSTO KOMPASU

Porážce lehkomyslné Francie v červnu 1940 nedokázali zabránit ani českoslovenští dobrovolníci…

Hrdinové na útěku rchající vojáci nejsou považováni za symbol hrdinství a důvod k obdivu. Nejsou logicky považováni za symbol vítězství, i když třeba jedno francouzské přísloví tvrdí, že „útěk není čestný, ale zdravý“. Při pohledu na nejtypičtější tradice francouzské zahraniční politiky, plné záludnosti, naivity i podrazů a zrad všeho druhu, jej však lze akceptovat, jen pokud máme hroší kůži a silný žaludek. Prchající vojáky je však třeba rozlišovat podle toho, zda prchají od svých praporů, či pod své prapory. Ten druhý případ se týká českých vojáků po březnu 1939, kdy ti nejstatečnější z nich hledali po okupaci své vlasti další možnost boje s nacisty po vzoru legionářů v zahraničí. Jejich útěk „z protektorátu do republiky“ tehdy obsáhl prakticky celý svět.

P

Osamělého policistu ochránila tma „Za hranice jsem se rozhodl odejít, poněvadž jsem byl přesvědčen, že Němci blížící se válku nevyhrají, a proto jsem se 9. srpna 1939 rozhodl odejít za hranice

bojovat proti nim. Z Olomouce jsem odjel na motocyklu do Moravské Ostravy, kde jsem motocykl dal do garáží policejního ředitelství na Žofince. Po důkladné informaci se starými kamarády, jak by se dalo nejlépe přejít hranice, vypravil jsem se druhého dne k jejich přechodu sám. Když jsem totiž řekl chlapcům, aby šli se mnou, odpověděli: ‚Co když to Němec vyhraje, co budeš za hranicemi dělat?‘ Odpověděl jsem jim krátce: ‚Kdybych měl někde v Anglii na lodi sudy koulet, s Němci zde pracovat nebudu!‘ Více jsem již nikoho nepřemlouval. Přecházel jsem v noci na 11. srpna mezi Radvanicemi a Michálkovicemi. Cestou jsem potkal dva německé finance se psem, kteří se právě vraceli z pochůzky. Ve velké noční tmě jsem se skryl v silničním příkopu a nechal jsem je přejít. Jakmile zašli asi sto metrů, vylezl jsem z příkopu a pokračoval jsem k elektrickému vedení, které vedlo z Ostravy do Petřvaldu. Podle něj jsem potom šel vysokou travou a křovím do Polska. Po třech stech metrech jsem znovu narazil na německou, tentokrát čtyřčlennou pohraniční

Jindřich Marek

První čeští dobrovolníci do řad zahraniční armády před československým konzulátem v polském Krakově

hlídku. Ukryl jsem se ve vysoké trávě a nechal ji přejít. Když zašla, že ji nebylo již slyšet, natáhl jsem si kožené rukavice a přistoupil k drátěným překážkám, které byly nataženy strom od stromu křížovitě. Při přelézání jsem ve výši dvou metrů padl do drátů, a jelikož jsem měl civilní kalhoty, ostnatý drát se zadíral do nich a já jsem byl nucen levou nohu vytáhnout při světle kapesní lampičky. Potom se mi teprve podařilo překážky přelézt a mohl jsem pokračovat v chůzi do Poláky v říjnu 1938 obsazeného Petřvaldu. Tak jsem se dostal ve dvě hodiny ráno na uhelný důl ‚Hedvika‘, kde jsem přenocoval a v deset

➤

25

HISTORIE MÍSTO KOMPASU Jeden z výcvikových táborů československých vojáků ležel i v egyptském Sidi Bishr

hodin dopoledne jsem byl dopraven polskou policií na „posteruňk“ do Fryštátu, odkud mne za čtyři dny odvezli do Krakova, kde jsem byl nakonec 23. srpna 1939 prezentován a zařazen jako dobrovolník do československého zahraničního vojska.“ Předchozí vzpomínka patří bývalému čtyřiadvacetiletému policejnímu strážmistrovi Františkovi Slavíčkovi, který nakonec nemusel „někde v Anglii na lodi sudy koulet“. Zdaleka tehdy nebyl sám...

děla hloubkový průzkum v týlu nepřítele, kde se několikrát vyznamenal i on sám osobně. Po polské porážce již byli zájemci o vstup do čs. zahraniční armády nuceni směřovat komplikovanější trasou na jih,

Severní a jižní cesta za červenobílou vlajkou s modrým klínem

26

První proud dobrovolníků do čs. zahraniční armády putoval v období březen– srpen 1939 nejprve na sever do Polska, odkud bylo z gdyňského přístavu odesláno přes 1200 mužů do Francie, která jim tehdy pro začátek byla schopna nabídnout jen službu v cizinecké legii. Když 1. září 1939 hitlerovské Německo zaútočilo na Polsko, bylo na jeho území dalších 900 československých vojáků. Ti po rychlé porážce polské armády skončili většinou v sovětské internaci, odkud se po čase značnou část z nich podařilo přesunout do Francie a hlavně na Střední východ, kde se formovala tentokrát pod britským patronátem další z čs. zahraničních jednotek. V Sovětském svazu tehdy zůstala v Orankách jen necelá stovka mužů jako potencionální velitelské a instruktorské jádro případné výstavby čs. jednotek na východě. Byl mezi nimi i nám již známý policejní strážmistr František Slavíček. Ten se poprvé dostal do boje s nacisty až v březnu 1943 u Sokolova jako velitel snajprů 1. roty nadporučíka Jaroše, později se stal parašutistickým instruktorem a válku ukončil v hodnosti poručíka jako velitel roty zvláštního určení, která prová-

František Slavíček

Winston Churchill s prezidentem Benešem při návštěvě u československé jednotky ve Velké Británii

která vedla přes klerofašistické Slovensko a horthyovské Maďarsko do Jugoslávie, odkud od 9. září 1939 do 24. června 1940 náš zahraniční odboj přes řeckou Soluň či turecký Istanbul dostal organizovaně do Francie a na Střední východ ve 44 transportech do zahraničních jednotek dalších 2058 osob. Po porážce Francie v červnu 1940 proud utečenců z protektorátu ustal, protože již nebylo prakticky kudy a kam utíkat. Na dramatickou cestu se již vydávali jen nejodvážnější jednotlivci jako například dva bratři z obce Světí u Hradce Králové. Dvacetiletý číšník Josef a jeho o čtyři roky starší bratr typograf Jaroslav Kopecký překročili tajně protektorátní hranice u Břeclavi do Rakouska dokonce až 1. června 1941, odkud se vydali na dlouhou dobrodružnou cestu přes čerstvě okupovanou Jugoslávii a Bulharsko do Turecka, kde byli u Adrianopolisu Turky zadrženi. Po šesti dnech ve vězení však byli na základě britské intervence propuštěni a vlakem odjeli přes celé Turecko až na syrské hranice, kde na pohraniční stanici Meydan Akpas k svému nezměrnému překvapení narazili na hlídku československé jednotky pplk. Klapálka, u které již zůstali! Tyto případy však již byly celkem ojedinělé a některým z těch nejdramatičtějších budeme věnovat pozornost v některém z našich příštích „historických kompasů“. Poslední velkou skupinou českých uprchlíků s cílem posílit čs. zahraniční armádu byli tak až v létě 1944 dezertéři z protektorátního vládního vojska, kteří v počtu 800 mužů zběhli k italským partyzánům, odkud se většina z nich po čase dostala přes Francii či Švýcarsko k našim jednotkám ve Velké Británii. Zde však do

té doby muselo velení našeho zahraničního vojenského odboje dlouho spoléhat jen na příchod malých skupinek krajanů, které válka zastihla v zahraničí. Montéři ze Škodovky, učitelé, diplomati, muzikanti i cirkusáci, zběhové z cizinecké legie i z německého totálního nasazení, synové českých rodičů ze všech koutů světa – ti nyní přicházeli z Austrálie, Afghánistánu, Iránu, Turecka, Číny, Kanady, okupované Francie či z britských kolonií v Africe, aby oblékli uniformy československé zahraniční armády. Velice významné zastoupení mezi nimi měli především zaměstnanci firmy Baťa.

vazku k akci v týlu nepřítele napsat také adresy nejbližších, kteří měli být informováni v případě jeho smrti. Bohumil Nocar napsal adresy dvou žen – svojí maminky vdovy Josefy Nocarové (Plánice u Klatov 133) a slečny Rity Rodriguesové z Port of Spain na Trinidadu. I když jej čekala nejistá budoucnost, těžko mohl tušit, že mu zbývají již jen poslední dva týdny života… Byl zařazen do výsadkové operace SILICA, jejímž úkolem bylo navázat styk s českými partyzány v severní Itálii a s jejich pomocí převést co nejvíce příslušníků českého protektorátního vládního vojska, které sem pro nespolehlivost v domácím

Z protektorátu do republiky kolem světa Patřil mezi ně i Bohumil Nocar, který se narodil 20. října 1920 v Plzni, kde vychodil obecnou i měšťanskou školu. V čtrnácti letech potom odešel do Zlína k firmě Baťa. Jaké šance tato dnes již legendární firma nabízela skutečně schopným mladým lidem, prozrazuje mimo jiné i curriculum vitae, které vlastní rukou napsal Bohumil Nocar 25. srpna 1944 v Londýně: „Nejprve jsem byl v prodejním oddělení. Později jsem byl přeložen do oddělení osobního. Prvé dva roky navštěvoval jsem večerní obchodní školu ve Zlíně. Na jaře roku 1938 byl jsem poslán firmou Baťa do Pittman’s College do Londýna, odkud jsem na zimu odejel do New Yorku, abych referoval o světové výstavě. Z New Yorku odejel jsem potom na Trinidad, kde jsem byl vedoucím 13 filiálek. Za mého působení navštívil jsem většinu ostrovů Západní Indie a Jižní Ameriky. Po skončení smlouvy s firmou Baťa přihlásil jsem se dobrovolně do čsl. zahraniční armády, koupil si lodní lístek a odejel přes New York do Anglie.“ Dne 15. března 1941 byl světaznalý mladíček přijat k náhradnímu tělesu čs. brigády a po základním výcviku se stal o dva měsíce později příslušníkem brigádní telegrafní čety. Šikovný a samostatný Plzeňák neunikl pozornosti svých velitelů a od 28. dubna do 1. června 1943 prodělal ve skotském Inverlochy Castle poblíž Fort Williams „assault course“ – náročný bojový výcvik, po kterém následoval parašutistický výcvik. V srpnu 1944 potom konečně dostal Bohumil první bojovou příležitost – nabídku účasti na výsadkové operaci v Itálii. Když byl 24. srpna přemístěn od brigády k ministerstvu národní obrany, musel o dva dny později vedle písemného zá-

Bohumil Nocar

prostředí odkomandovali nacisté, k partyzánům a potom dále přes hranice do čs. vojenských jednotek. Nocar se však k plnění svého úkolu a první válečné šanci účtovat s nacisty nikdy nedostal. Letoun, ve kterém letěl do akce, narazil totiž 11. září 1944 ve 23.30 hod. v mlze na horský masiv v prostoru Cavalleria–Biella severozápadně od Ivrea. Při katastrofě zahynulo 14 mužů – letci a dvě tříčlenné skupiny parašutistů, mezi kterými byli i dva Češi, kapitán Rudolf Hrubec a četař Bohumil Nocar. Jejich těla italští partyzáni důstojně pohřbili. Později byly po válce ostatky obou českých parašutistů převezeny na lesní hřbitov města Milána. Když Nocarovi kamarádi z obrněné brigády 30. května 1945 slavnostně defilovali před prezidentem Benešem Prahou, zdálo se, že oni jsou ti, na rozdíl od Bohumila, šťastnější. Byla to však bohužel jen falešná iluze. V té době prorůstala osvobozenou republikou jako nádor komunistická demagogie, která svou zhoubnost ukázala v plné síle po mistrně zrežírovaném „ústavním převratu“ v únoru 1948. Komunistická neurvalá pomstychtivost se vedle řady jiných demokratů a vlastenců zaměřila i na zahraniční vojáky. Vyhazovy

Slavnostní přehlídka v rozjásané Praze v květnu byla nejsladší odměnou pro ty, kteří přežili

z práce, šikana, perzekuce, věznění i popravy spolu s falšováním naší válečné historie se takřka stejným dílem soustředily na nepohodlné hrdiny bez ohledu na to, zda bojovali na západní, či východní frontě. Čeští důstojníci z východních jednotek, volyňští Češi či Rusíni, věznění ve stalinských lágrech, byli totiž příliš nebezpečnými svědky reality sovětského ráje, kterým se tehdy masově opájeli v zemích českých stejným dílem mladí intelektuálové i nevzdělaní hlupáci. Za dané situace byli nuceni mnozí bývalí zahraniční vojáci ze své vlasti opět prchat. Nastal nový čas „hrdinů na útěku“. Tentokrát však bez velké naděje na změnu k lepšímu. V emigraci se pádu komunismu ve vlasti dožil po čtyřiceti letech jen zlomek z nich… autor je historik a publicista

Válečné úsměvy skutečných a nezištných vlastenců změnili po únoru 1948 komunisté v hořké zklamání…

KULTURA

Co stojí za to zhlédnout aneb novinky ze světa filmu, divadla, hudby Michala Komrsková

Soukromý vesmír právě v kinech Nejnovější film mnoha domácími i zahraničními oceněními ověnčené režisérky Heleny Třeštíkové je zřejmě nejdéle natáčeným snímkem časosběrné dokumentární tvorby vůbec. Neuvěřitelných sedmatřicet let Helena Třeštíková sledovala rodinu svých přátel a jejich osudů a navzdory tomu, že se jednalo o rodinu vlastně nikterak výjimečnou, vznikl snímek pravděpodobně nejucelenějším způsobem dokumentující dobu nesvobody, ve které se všichni uzavírali do svých „soukromých vesmírů“. Režisérka začíná sledovat Janu a jejího manžela Petra v roce 1974, kdy čekají své první dítě, dokumentuje všechny ty obyčejné věci, jako je stěhování „do vlastního“, první třídy obou dětí, jejich více či méně obtížné dospívání, synův odjezd do zahraničí či svatbu dcery a narození prvního vnoučete. Jako geniální spojnice mezi jednotlivými obdobími tu funguje paralelně sledovaný umělecký život Karla Gotta, který měl v každé době co říci a i kdyby ne, stejně tak činil, skvěle fungují i prostřihy dobových televizních novin a až něžně působí listování rodinným deníkem. V Soukromém vesmíru se Helena Třeštíková znovu ukázala jako výtečná pozorovatelka, prvně ovšem jako autorka s jedinečným smyslem pro humor. Film, který právě běží v českých kinech, byste měli vidět už jen proto, že z málokterého filmu si odnesete takový pocit důvěrné blízkosti.

Pierrovi Richardovi. Do vyžádání 25.–28. února 2012 Autobiografické divadelní představení o legendárním velkém blondýnovi s černou botou si můžete vychutnat během čtyřech únorových představení. Příběh, v němž kromě stále okouzlujícího Pierre Richarda vystupuje i jeho syn Christophe Defays, je postaven na vyprávění o dopisech, které hlavnímu hrdinovi chodí z celého světa, a jeho reakcích na ně. Z odpovědí začínajícím hercům, divadelním režisérům, jasnovidcům, ale i sebevrahům, studentům nebo politickým špičkám si tak poskládáte zábavný obraz o slavné francouzské filmové hvězdě. Představení ve francouzském jazyce je doplněno českými titulky. První večer uvede Pierre Richard v Bratislavě, následující dva termíny patří pražskému divadlu Hybernia, miniturné zakončí v brněnském Janáčkově divadle. Vstupenky koupíte na www.ticketstream.cz za ceny od 790 Kč.

Trubadúr 3. března 2012 / 25. března 2012

28

Slavná opera Giuseppe Verdiho, která měla premiéru před 150 lety v římském Teatro Apollo, patří mezi nejslavnější autorova díla. Romantický příběh o Manricovi a Azuceně s těmi nejneuvěřitelnějšími zápletkami je jedním ze stálic Státní opery Praha. Ve dvou březnových reprízách se představí Nikolaj Višňakov v roli Manrica, Miguelangelo Cavalcanti jako hrabě Luna, Christina Vasileva jako Leonora nebo Veronika Hajnová coby Azucena. V představení mimo jiné zazní píseň cikánů Vedi! Le fosche notturne spoglie, kterou kromě jiných zpracování proslavila i jazzová varianta Glenna Millera.

Foto: Radim Paluš, dsmacku.com, Hybernia, Aerofilms, Dejvické divadlo, Státní opera Praha, Pragokoncert, Eugen Kukla

KULTURA

Český lev 3. března 2012 Nejdůležitější událost filmové sezóny se odehraje 3. března ve velkém sále Lucerny. Ať už předávání Českého lva budete sledovat přímo tam, nebo v přímém přenosu České televize, rozhodně si jej nenechte ujít. Večerem bude provázet moderátorka Lucie Bílá, která společně se svými hosty předá celkem dvanáct Lvů těm, kteří podle České filmové a televizní akademie v loňském roce vytvořili ta nejdůležitější díla. Podle nominačního večera se dá soudit, že nejvíce jich posbírá Alois Nebel režiséra Tomáše Luňáka, Odcházení režiséra Václava Havla nebo film Rodina je základ státu režiséra Roberta Sedláčka. Díky výjimečné moderátorce, která je současně i autorkou scénáře, by předávání Českých lvů mohlo být po dlouhé době zase konečně zábavné.

Yamato od 5. března 2012 Přeslavný japonský bubenický soubor se po čtyřech vyprodaných turné znovu vrací do České republiky. Soubor YAMATO založil v roce 1993 Masa Ogawa v Naře, která je nazývána kolébkou japonské kultury. Za dobu své existence soubor odehrál více než tisícovku představení po celém světě. Během velkolepé bubenické show, v níž s citem mixují bubnování s tradičními japonskými motivy s hudbou a historickými kostýmy, používají desítky nejrůznějších nástrojů včetně naprosto unikátního kousku, vyrobeného ze čtyři sta let starého stromu. Desítku strhujících koncertů Yamato odstartují 5. března v libereckém Domě kultury, 14. března turné zakončí v karlovarském hotelu Thermal. Vstupenky prodává www.ticketpro.cz za ceny od 990 Kč.

Teremin 11. března 2012

30

Ivana Trojana, Martina Myšičku, Tatianu Vilhelmovou, Lenku Krobotovou a další hvězdy Dejvického divadla uvidíte v inscenaci Teremin režiséra Petra Zelenky. Hra, nominovaná na Ceny Alfréda Radoka, vychází z osudu skutečné postavy, ruského vědce a hudebníka, ale hlavně špiona Lva Sergejeviče Teremina. V příběhu podle námětu Petra Zelenky jej zastihneme v době jeho největší slávy po příjezdu do Ameriky, kde si užil vyprodané koncertní haly, uvedl do výroby thereminvox, ale užil si i krach newyorské burzy, tajný sňatek s černošskou tanečnicí a úpadek vlastní popularity. Vstupenky v prodeji v pokladně Dejvického divadla za ceny od 350 Kč.