chasidové, a od té doby se jeden druhého veřejně nedotkne. Rozhodně ne kvůli tomuhle aby snad hasili nějaké rozmíšky

Jsou u nás asi tak deset minut, a Mark už nám dělá přednášku o izraelské okupaci. Mark a Lauren žijí v Jeruzalémě a lidi z Jeruzaléma si myslí, že na to mají právo. Mark vyhlíží stoicky a pokyvuje hlavou. „Kdyby to by lo tam u nás stejný jako tady na jihu Floridy…“ ozve se a zmlkne. „Jo,“ vydá ze sebe a zase pokývne hlavou. „To by bylo po problémech.“ „Ale vždyť to u vás je stejný jako tady,“ snažím se mu oponovat. „Úplně všechno. Slunce, palmy, starý Židi, pomeranče a nejhorší řidiči široko daleko. Až na to, že tu teď podle všeho máme víc Izraelců než vy.“ Debbie, moje žena, mi pokládá ruku na paži. Je to znamení, že přecházím do nevhodného tónu, přerušuju něčí vyprávění, prozrazuju něco soukromého nebo se dopouštím nemístných žertů. Tenhle signál dostávám dost často, takže je celkem s podivem, že tu ruku ode mě občas odtáhne. „Jo, teď už tu máte všechno co my,“ souhlasí Mark. „Do konce i teroristy.“ Očima hledám pomoc u Lauren. Právě vztah mezi Lauren a mojí ženou je tu určující. To ona by měla zasáhnout. Jenže Lauren svému manželovi žádné znamení nedává. Před dvaceti lety utekli s Markem do Izraele, kde se z nich stali

11

ENGLANDER_zlom_tisk.indd 11

29.4.2014 14:45:54

chasidové, a od té doby se jeden druhého veřejně nedotkne. Rozhodně ne kvůli tomuhle – aby snad hasili nějaké roz míšky. „Nebydlel Muhammad Atta před 11. zářím právě tady?“ zeptá se Mark a začne pantomimicky ukazovat prstem na jednotlivé domy. „Goldberg, Goldberg, Goldberg… Atta. Jak vám v tomhle městě moh vůbec uniknout?“ „Bydlel zkrátka na druhým konci,“ zní moje odpověď. „To právě říkám. Máte tu něco, co u nás není. Druhý konce měst, izolovaný čtvrti a ghetta, spousta prostoru.“ Přejíždí prstem po naší granitové kuchyňské desce, nakukuje nám do obýváku a jídelny, zírá kuchyňskými okny ven na bazén. „Takovejhle dům, a mají jenom jednoho syna. Dokážeš si to představit?“ „Ne,“ prohlásí Lauren. Pak se obrátí směrem k nám, aby manžela podržela. „Měli byste vidět, jak se žije nám s deseti potomkama.“ „Deset dětí?“ přemítám. „Zkusíme vám tady ve Státech zajistit nějakou reality show. Mohli byste se dostat k většímu domu.“ A zase ta ruka, i když teď mě tahá za rukáv. „Fotky,“ prohlásí Debbie. „Chci ty vaše holky vidět.“ Všichni jdeme s Lauren do dětského pokoje pro kabelku. „Deset holek, věřil bys tomu?“ utrousí Mark a způsob, jakým mu ta slova vycházejí z úst, ve mně najednou vzbudí sympatie. Vůbec poprvé mě napadne, že tomu chlapovi zkusím dát šanci. *

*

*

Deb a Lauren svedl po letech dohromady Facebook a Skype. Kdysi spolu vyrůstaly skoro jako dvojčata. Celou tu dobu

12


29.4.2014 14:45:54

chodily do jedné školy – čistě dívčí ješivy, kterou do konce střední navštěvovaly v Queens a pak spolu jezdily metrem na Manhattan do takzvané Ústřední školy. Nejlepšími kamarádkami zůstaly až do chvíle, kdy jsem se s Deb oženil a zbavil ji náboženského cítění. Brzy poté se Lauren seznámila s Markem a odjeli spolu do Svaté země. Z ortodoxních se stali ultraortodoxní, což mi ostatně zní jako název nějakého vylepšeného pracího prášku – ORTODOX ULTRA®, nyní s mnohem hlubší duchovně léčivou prací silou. A jenom kvůli tomu je máme oslovovat Šošano a Jeruchame. Deb to dělá, já jednoduše jména vynechávám. „Nedá si někdo trochu vody?“ ptám se. „Nebo colu v plechovce?“ „Jak někdo? Myslíš mě, nebo ji?“ „Vás oba. Mám i whisky. Ta je přece taky košer, nebo snad ne?“ „Jestli není, rychle z ní košer whisky udělám,“ předstírá Mark nenucenost. V tentýž okamžik si sundá velký černý klobouk a žuchne sebou v pracovně na pohovku. Lauren roztahuje svislé žaluzie a dívá se na zahrádku. „Dvě holky z Forest Hills. Kdo by si byl kdy pomyslel, že jednou budeme mít dospělý děcka.“ „Trevorovi je šestnáct,“ oponuje jí Deb. „Člověk by si myslel, že je už dospělej, a on si to možná myslí taky, ale my o tom úplně přesvědčený nejsme.“ „No tak dobře,“ připouští Lauren. „Kdo by si byl kdy pomyslel, že naše děti budou vychovávaný v představě, že je normální, aby za domem praskaly kokosový ořechy a po zdech lezly ještěrky.“ Právě v tu chvíli se do pokoje vplahočí Trev v celé své výšce sto osmdesáti centimetrů. Po podlaze courá nohavice kostkovaných kalhot od pyžama a triko má samou díru.

13


29.4.2014 14:45:54

Právě se probudil a zjevně si není jistý, jestli se mu tohle všechno jenom nezdá. Sice ví, že máme mít hosty, ale teď jenom valí oči na muže v černém obleku s vousy, které mu sahají až někam k pupku. A pokud jde o Lauren, viděl jsem ji předtím jen jednou, přesně v den, kdy jsme se s Deb brali, ale po deseti dcerách a mnoha šábesových večeřích – je to zkrátka nevkusně oblečená korpulentní žena s obří parukou ve stylu Marilyn Monroe. Když jsem je spatřil ve dveřích, byl to trochu šok i pro mě, ale tomu klukovi je to vidět přímo na obličeji. „Zdravím,“ ucedí Trev. A Deb se na něj hned vrhne, upravuje a uhlazuje mu vlasy a objímá ho. „Trevy, tohle je moje nejlepší kamarádka z dětství Šošana a tohle je –“ „Mark,“ skáču jí do řeči. „Jerucham,“ opravuje mě Mark a natahuje k němu paži. Trev mu potřese rukou a pak tu svou zdvořile nasměruje k Lauren. Ta se jen dívá, jak se jí dlaň ve vzduchu nabízí. „Já ti ruku podat nesmím,“ upozorní ho Lauren. „Hrozně ráda tě ale vidím. Vážně, jako bych se setkala s vlastním synem.“ Pak se rozpláče, a ten pláč je skutečný, načež se obejmou s Deb, která se pustí do pláče taky. My chlapi tam prostě jen tak stojíme, než se Mark podívá na hodinky a Trevovu rameni uštědří pořádný chlapácký stisk. „Spát v neděli do tří. Jó, to bejvávaly časy. Učiněnej skřítek Bedrníček.“ Trev se na mě podívá a já bych nejradši pokrčil rameny, jenže Mark se dívá taky, a tak stojím, ani se nehnu. Trev nám oběma věnuje ten nejnevraživější pohled, jaký puberťák svede, a dá se na ústup z pokoje se slovy: „Mám baseballovej trénink.“ U dveří garáže si z háčku sundá klíčky od auta. „Benzín tam máš,“ volám za ním.

14


29.4.2014 14:45:54

„Dovolí jim řídit v šestnácti. To je šílenství,“ poznamená Mark. *

*

*

„Tak co vás sem po všech těch letech přivádí?“ ptám se. Deb je ode mě příliš daleko, aby po mně chňapla, ale z výrazu jejího obličeje je všechno jasné. „Asi bych to měl vědět,“ opravím se. „Deb mi to už určitě říkala. No jasně. Určitě už mi to říkala.“ „S matkou to jde z kopce a otec stárne,“ oznamuje mi Mark. „Rok co rok k nám jezdí na Sukot. Víš, co to je?“ „Jo vím, svátky znám.“ „Kdysi k nám lítali. Na Sukot i na Pesach. Jenže teď už to nejde a já se na ně chtěl přijet podívat, dokud na tom jsou ještě relativně dobře. V Americe už jsme nebyli –“ „Jé,“ zvolá Lauren. „Úplně se bojím pomyslet na to, jak už je to dlouho. Přes deset let. Možná dvanáct. Jo, byli jsme tu i s dětma před dvanácti lety. Dokud aspoň některý trochu nevyrostou, tak to nejde. Tohle je asi“ – v tu chvíli sebou žuchne na gauč – „tohle je asi poprvý po celý tý době, co jsem v domě, kde kolem sebe nemám žádný děti. No je to tak. To je vážně divný. Mám z toho úplnou závrať. Tím myslím,“ zdůrazní, načež vstane a udělá jakousi podivnou holčičí piruetu, „že se mi točí hlava radostí.“ „A jak to vůbec zvládnete?“ zajímá se Deb. „Deset dětí? To by mě fakt zajímalo.“ V tu chvíli si vzpomenu a obrátím se k Markovi: „Úplně jsem zapomněl na toho panáka.“ „Jo, ty jeho panáky. V tom to je,“ vysvětlí Lauren. „Díky těm to zvládáme.“

15


29.4.2014 14:45:54

*

*

*

A díky panákům se zase všichni čtyři ocitáme na židlích kolem kuchyňského stolu s lahví vodky uprostřed. Nejsem z těch, co se opíjejí v neděli odpoledne, ale musím říct, že při představě dne stráveného s Markem se rychle chytám příležitosti. Deb pije taky, ale z jiného důvodu. Podle mě s Lauren tak trochu znovu prožívají staré nevázané časy. To velmi krátké období, kdy spolu bydlely – dvě sotva dospělé mladé ženy žijící v New Yorku na pomezí dvou světů. Obě se můžou zbláznit radostí, že jsou zase spolu, a mně připadá, že napůl oslavují a napůl si neví rady s tím, že zažívají takhle vypjatou chvíli. Deb promluví první, protože už má druhou skleničku. „Tohle je pro nás trochu ožehavý. Fakt ožehavý. Snažíme se teď pít co nejmíň. Máme za to, že tím Trevorovi dáváme špatnej příklad. Před děckama není dobrý pít, když jsou ve věku, kdy tak rádi porušujou pravidla. Tyhle věci ho najednou začaly strašně zajímat.“ „Já jsem rád, že se vůbec o něco zajímá,“ poznamenám. Deb uštědří čemusi ve vzduchu facku. „Já si myslím, že puberťákovi by člověk neměl předvádět pití jako nějakou úžasnou zábavu.“ Lauren se usměje a narovná si paruku. „A děláme vůbec něco, co by našim dětem připadalo zábavný?“ Dám se do smíchu. Musím říct, že se mi líbí čím dál víc. „Za to může ta věková hranice,“ vloží se do toho Mark. „To je to americký puritánství – pití alkoholu až od jednadvaceti a tak podobně. To my v Izraeli z toho neděláme velkou vědu, a děti si alkoholu skoro ani nevšimnou. Člověk u nás vůbec žádný opilce nevidí. Leda tak v pátek večer, a to jsou stejně jenom zahraniční dělníci.“ „Dělníci a Rusové,“ dodává Lauren.

16


29.4.2014 14:45:54

„Ruský přistěhovalci, to je kapitola sama pro sebe,“ po kračuje Mark. „Většinou to nejsou ani Židi.“ „Jak to myslíš?“ ptám se. „Myslím tím původ po matce. A třeba u etiopskejch Židů docházelo k obracení na víru.“ Jenže Deb nás chce držet stranou od politiky, a protože sedíme tak, že já jsem mezi oběma hosty a Deb naproti mně (v kuchyni máme kulatý stůl), musí se ke mně doslova vrhnout, aby mi mohla pevně stisknout paži. „Nalij mi ještě skleničku,“ požádá mě. Hned nato odvede řeč na Markovy rodiče. „A co vaši? Jak se jim vede?“ ptá se s vážnou tváří. Markovi rodiče ji opravdu zajímají. Přežili totiž holokaust a u Deb se projevuje něco, co se nedá nazvat jinak, než že je chorobně posedlá představou, že tahle generace pomalu odchází. Aby nedošlo k nedorozumění: i pro mě je to samozřejmě důležitá otázka. Mně na tom taky záleží. Jenom tvrdím, že se to může projevovat zdravě nebo nezdravě, a moje žena tomuhle tématu bohužel věnuje hodně, ale opravdu hodně času. Přede mnou a Trevorem například úplně nečekaně prohlásí: „Víte, že každej den umře tisíc veteránů druhý světový války?“ „Co na to mám říct?“ odpoví Mark. „Matka je dost ne mocná a otec se snaží neklesat na duchu. Drží se.“ „Jasně,“ vypadne ze mě. S vážným výrazem zavrtám po hled do skleničky a potřásám hlavou. „Jsou fakt úžasný.“ „Kdo? Naši otcové?“ zajímá se Mark. Zvednu oči a vidím, že na mě všichni tři upřeně hledí. „Ti, co přežili,“ upřesňuju a vím, že jsem se zachoval zbrkle. „Jsou mezi nima lepší i horší,“ oponuje mi Mark. „Je to stejný jako u jinejch lidí.“ A pak se rozesměje: „I když tam, kde naši bydlí, jiný lidi vlastně nejsou.“

17


29.4.2014 14:45:54

„Měli byste to tam vidět,“ doplňuje ho Lauren. Celá Car mel Lake Village je jako sběrnej tábor s kulečníkovou místností. Bydlí tam fakt všichni.“ „Jeden o tom řekne druhýmu, a ten se hned přistěhuje,“ pokračuje Mark. „Je to vážně úžasný. Z Evropy do New Yorku, a pak se na konci života zase všichni sejdou na stejným místě.“ „Vyprávěj jim tu bláznivou historku,“ vybízí ho Lauren. „Jen jim to řekni, Juri.“ „Ano, vyprávěj,“ prosí Deb a já jí vidím na očích, že by si přála, aby to byl jeden z těch příběhů o chlapovi, co se tři roky skrýval v cirkusovém kanónu, a když se na konci války nějaký „spravedlivý mezi národy“ ke všemu radostně přizná, vystřelí ho skrz obruč do vaničky s vodou, kde najde svého syna, který tam leží potopený a dýchá skrz stéblo slámy. „Asi si dovedete představit mýho tátu,“ spustí Mark. „Do ma v Evropě chodil do chederu a nosil pejzy. Ale v Americe se z něj stal normální galuťák. Vypadá spíš jako vy než jako já. Tohle rozhodně nemám od něho,“ zdůrazní a ukáže na své vousy. „Se Šošanou jsme –“ „Jo, my víme,“ přerušuju ho. „Takže můj táta… Mají tam devítijamkový golfový hřiště, cvičný odpaliště, pár greenů pro nácvik patování. No a táta takhle jednou zajde do klubu a já s ním. Říká, že si chce jít zacvičit, a já prej mám jít taky. Abych se trochu hejbal. A pak povídá“ – v tu chvíli Mark ukáže na svoje nohy a jednu vysune zpod stolu, abychom si všimli jeho velkých černých bagančat –, „,V těchhle šábesovejch botách nemůžeš běhat na pásu. Potřebuješ kecky, chápeš? Sportovní boty.‘ A já na to, že vím, co to jsou kecky, že jsem anglicky nezapomněl tak, jako on zapomněl jidiš. A tak prohlásí: ,A šejnem dank dir in pupik,‘ aby mi ukázal, jak se věci mají.“

18


29.4.2014 14:45:54

„Řekni jim tu pointu. Tu pointu,“ vyzývá ho Lauren. „Takže sedí v šatně a pokouší se natáhnout si ponožky, což je v tomhle věku v podstatě tělocvik sám o sobě. Není to žádná bleskovka. A jak tak na něj čekám, najednou nemůžu uvěřit svejm očím. Skoro jsem z toho omdlel. Ten chlap, co seděl vedle něj, měl na ruce číslo. O tři menší než můj táta. Jako pořadí, chápete.“ „Jak to myslíš?“ nechápe Deb. „Myslím tím vytetovaný číslo z koncentráku. Bylo stejný jako číslo mýho táty, číslice za číslicí, až na to, že tátovo končí osmičkou a jeho končilo pětkou. A to byl jedinej rozdíl. Dělili je od sebe jenom dva jiný lidi. Mrknu na toho chlapa, v životě jsem ho neviděl. Oslovím ho, a on na mě vyjede: ,Vy jste z Chabadu? O nic nestojím, nechte mě na pokoji. Svíčky už doma mám.‘ Přesvědčuju ho, že z Chabadu nejsem a že jsem tu jenom na návštěvě u otce, načež se táty zeptám: ,Ty toho pána znáš? Už jste se někdy viděli? Pokud ne, moc rád bych vás představil. Dívají se na sebe, přísahám, celý minuty. Fakt celý minuty. Je to jako – to, co vám tu říkám, rozhodně nepostrádá kavod, úctu k otci –, ale je to, jako by člověk pozoroval párek velkejch béžovejch kapustňáků sedících na pohovce s jednou navlečenou ponožkou. Prohlížejí se navzájem od hlavy k patě a vypadá to jak zpomalenej film. A pak najednou táta utrousí: ,No jo, pamatuju si ho. Už jsme se tu potkali.‘ A ten druhej taky: ,Jo, známe se od vidění.‘ ,Vždyť jste oba přežili koncentrák, koukněte se na ty čísla,‘ říkám, a oni se na ty čísla kouknou. ,Jsou stejný,‘ upozorňuju je. Ruce mají natažený před sebe, aby si prohlídli to malý vybledlý tetování. ,Jsou to ty samý čísla,‘ opakuju znova a obracím se k tátovi. ,Chápeš to? Jsou úplně stejný, až na to, že to jeho je… no jen se koukni! Máš ho přímo před očima! Porovnejte si je!‘ A tak na ty čísla zírají

19


29.4.2014 14:45:54

a porovnávají si je navzájem.“ A my vidíme, jak Markovi vylézají oči z důlků. „Když se nad tím zamyslíte,“ pokračuje, „ti dva přežijou něco, co se přežít nedá, a pak si nahrabou dost na to, aby spolu nakonec trávili důchod v Carmel Lake a každej den hráli golf. Povídám tátovi: ,Podívej, je jen kousek před tebou. On tam má pětku, ty tam máš osmičku.‘ A ten chlap na to zírá a táta taky, až nakonec prohlásí: ,Znamená to jediný. Že mě předběhl ve frontě. Zrovna jako tady. Nechtěl jsem to říkat, ale ten chlap předbíhá.‘ ,Dej mi svátek,‘ řekne ten druhej a to je celý. Pak si zase začnou natahovat ponožky.“ Deb vypadá sklesle. Očekávala něco, co by ji posílilo. Příběh, jímž by mohla poučit Trevora a kterým by si potvrdila svou víru v lidskost, která se utváří z nelidskosti. Proto teď zírá jen tak před sebe a na obličeji se jí drží mdlý a nevýrazný úsměv. Ale já tyhle historky miluju. Tihle dva se mi vážně začínají líbit, a nejen proto, že si najednou připadám úplně namol. „Výborná historka, Juri,“ oslovím ho po vzoru jeho ženy. „Má fakt šmrnc, Jeruchame.“ Jerucham se zvedne od stolu a tváří se pyšně. Zkontroluje značku našeho bílého chleba, aby se ujistil, že je košer, vezme si krajíc, odtrhne kůrku a dlaní poválí střídku po ku chyňské lince, až z ní vytvoří malou kuličku. Vrátí se, nalije si skleničku a kopne ji do sebe. Teprve pak tu podivnou kuličku z chlebového těsta pozře. Hodí si ji do úst, jako by tím podtrhl nějaké své osobní interpunkční znaménko – aby tím celou historku jaksepatří vypíchl. „Je to dobrý?“ ptám se ho. „Ochutnej to.“ Vrátí se ke kuchyňské lince a hodí mi krajíček bílého chleba – nebo jím spíš po mně mrští jako při nadhozu. „Nejdřív si ale nalij panáka.“

20


29.4.2014 14:45:54

Sahám po láhvi a zjišťuju, že Deb nad ní sklání hlavu a drží ji pevně dlaněmi, jako by to byla kotva, která jí brání, aby nepřepadla naznak. „Deb, jseš v pohodě?“ ptá se Lauren. Její ruka nejdřív spočine na Debině zátylku, ale pak sjede dolů k paži, kterou začne jemně mnout. Jenže já vím, o co jde. Vím, o co jde, a tak to prostě hned řeknu: „Vadí jí, že ta historka byla vtipná.“ „Ale no tak!“ ohradí se Deb. „Nikdy by vám to neřekla, ale je tak trochu posedlá ho lokaustem. Snad se, Marku, neurazíš, ale tenhle příběh není úplně to, co si představovala.“ Mark zírá chvíli na mě, chvíli na ni a skutečně je vidět, že ho to ranilo. Vím, že bych to měl nechat plavat, ale prostě musím mluvit dál. Nestává se každý den, že by poblíž byla spolužačka z Debiny střední školy a mně se tak nabízela možnost do věci trochu proniknout. „Moje žena se chová jako dcera těch, co to přežili. Je vážně absurdní, jak je vychovávali. Všichni její prarodiče se narodili v Bronxu, ale vypadá to… jak to říct… Do centra Miami je to odsud dvacet minut, ale ve skutečnosti to vy padá, jako by se psal rok třicet sedm a my bydleli na okraji Berlína. To je neuvěřitelný.“ „Tak to není,“ brání se otevřeně Deb skoro nejvyšším tónem svého hlasového rozsahu. „Tohle mě teď vůbec netankuje. Je to tím alkoholem. Jenom tím alkoholem,“ vysvětluje, a aby to všechno zlehčila, obrátí oči v sloup. „A taky že po těch všech letech zase vidím Lauren. Teda Šošanu.“ „Taková byla na střední vždycky,“ prozradí Šošana. „Tajně si dala panáka, a hned začala brečet.“ „Je známo, že alkohol působí jako depresivum,“ poučí nás Jerucham, a kvůli tomuhle, kvůli tomu, že nám takhle

21


29.4.2014 14:45:54

začíná předkládat fakta, je na dobré cestě k tomu, abych ho zase přestal mít rád. „Chcete vědět, co ji opravdu dokázalo nabudit? Po čem se fakt cítila šťastná?“ pokračuje Šošana, a přísahám, že netuším, jaká rána přijde. Je to stejná podpásovka jako pro Deb ta historka s vytetovanými čísly. „Když si něco šlehla. To jí vždycky udělalo dobře. Když si s někým zahulila, dokázala se smát celý hodiny.“ „Proboha,“ vypadne z Deb, ale rozhodně to nepatří Šo šaně. Ukazuje prstem na mě, pravděpodobně proto, že vypadám vyděšeně, což ostatně přesně odpovídá mým pocitům. „Koukněte na toho zlýho vlka, na mýho světsky založenýho manžílka. Nedokáže to překousnout. Nedokáže se přenýst přes to, že jeho žena kdysi mohla trochu zlobit. Prej tolerantní liberál.“ A pak se konečně obrátí na mě: „Ty si představuješ ještě ctnostnější manželku, než je dnešní holka z ješivy, která zůstane pannou až do jednadvaceti? O čem tak strašně zábavným z našeho tehdejšího života sis myslel, že se Šošana zmíní? Ale upřímně.“ „Fakt upřímně?“ ptám se. „Mně se nechce. Je to trapný.“ „Jen to řekni,“ vybízí mě Mark. „Jsme snad přátelé. Sice ne tak dlouho, ale přesto.“ „Myslel jsem, že jste –“ začnu a okamžitě se odmlčím. „Ty mě zabiješ.“ „Řekni to!“ vyzývá mě Deb a přímo z ní srší energie. „Tak upřímně jsem si myslel, že budete mluvit o soutěži v pečení pesachovýho ořechovýho závinu nebo piškotovýho dortu. Něco podobnýho.“ Zastydím se a Šošana s Deb se řehtají tak divoce, že sotva popadají dech. Chňapají po sobě rukama a těžko říct, jestli se chtějí vzájemně podržet, nebo stáhnout dolů. Bojím se, že jedna z nich se brzy skácí na podlahu.

22


29.4.2014 14:45:54

„Tys mu vyprávěla o ořechovým závinu? Tomu nevěřím,“ vyrazí ze sebe Šošana. „A mně se zas nechce věřit,“ opáčí Deb, „že chlapovi, za kterýho jsem dvaadvacet let vdaná, vyprávíš, jak strašně jsme kdysi hulily. Co jsem vdaná, už jsem se jointa ani nedotkla. Nebo snad jo? Zahulili jsme si snad někdy po svatbě?“ „Ne, už je to strašně dávno,“ souhlasím s Deb. „A co ty, Šoš? Kdy tys to dělala naposledy? Kdy sis naposledy zahulila?“ Vím, že jsem se zmiňoval o Markových vousech. Ale netuším, jestli jsem se taky zmínil, jak strašně je zarostlý. Roste mu to skoro až k očím, jako by měl obočí nahoře i dole. A tak když Deb položí tuhle otázku a Šoš i Juri se začnou hihňat jako děti, z drobných nezarostlých plošek Markovy kůže, které jsou vystaveny mému zraku, dokážu vyčíst, že jeho víčka a ušní lalůčky zrudly. „Když vám Šošana vyprávěla, jak pořád nasáváme, aby se to všechno dalo přežít, trochu vás balamutila.“ „Tolik toho zase nevypijeme,“ potvrzuje Šošana. „Měla tím na mysli, že spíš kouříme,“ vysvětluje Mark. „Jo, kouříme,“ potvrzuje jeho slova Lauren. „Cigarety?“ diví se Deb. „Prostě pořád ještě hulíme trávu,“ upřesňuje Šošana. „Skoro v jednom kuse.“ „A to jste chasidi?“ vykřikne Deb. „To přece nesmíte. Máte to zakázaný.“ „V Izraeli hulí každej,“ vysvětluje Mark. „Jako by tam byly šedesátý léta, revoluce nebo něco podobnýho. Je to ta nejzhulenější část světa. Horší než Holandsko, Indie a Thajsko dohromady. Je to tam horší než kdekoliv jinde včetně Argentiny, i když s tou jsme možná nerozhodně.“ „A to je možná taky důvod, proč děti nezajímá alkohol.“

23


29.4.2014 14:45:54

Jerucham připustí, že to tak možná bude. „A chcete si zahulit teď?“ zeptá se Deb, a všichni tři se k ní okamžitě otočíme – já překvapeně a ti dva s neskrývanou touhou. „My jsme ale nic nepřivezli,“ vysvětluje Šošana. „I když třeba pod paruku celníci nahlídnou málokdy.“ „Možná byste se mohli infiltrovat do toho alzheimrovskýho undergroundu v Carmel Lake,“ poznamenávám. „Tam bude matroše určitě plno.“ „To je vtipný,“ utrousí Mark. „Ne, já jsem vtipnej,“ opravuju ho, když spolu teď všichni tak dobře vycházíme. „My nějakou trávu máme,“ nabízí se Deb. „My máme trávu?“ divím se. „To asi sotva.“ Deb na mě pohlédne a okusuje si přitom kůžičku u nehtu svého malíčku. „Doufám, že celý ty roky tajně nehulíš,“ řeknu s upřímným strachem, že mě teď možná čeká celý výčet různých podvodů a klamů. Není mi z toho vůbec dobře. „Náš syn ji má,“ vysvětluje Deb. „Náš syn?“ „No Trevor.“ „Já vím, jak se jmenuje,“ ubezpečím ji. *

*

*

Na jeden den je těch novinek až dost. A dost mi to připadá jako zrada. Jako by staré tajemství mé ženy a nové tajemství mého syna tvořily jeden propletenec a mně se tím udála křivda. Taky mi obvykle chvíli trvá, než se vzpamatuju z jakéhokoli druhu přezíravosti ze strany Deb, zvlášť když nejsme sami. Vždycky mám potřebu si to s ní vyříkat. Stačila

24


29.4.2014 14:45:54

by jediná chvíle, pouhých pět minut o samotě, a všechno by bylo v pořádku. Je ale naprosto jasné, že Deb tu samotu se mnou nepotřebuje. Nevypadá to, že by ji cokoli znepokojovalo – vypadá spíš naprosto soustředěně. Stojí u kuchyňské linky a zaujatě se snaží ubalit jointa z papírového obalu od tamponu. „Tohle je metoda pro případ nouze. Vymyslely jsme ji na střední,“ vysvětluje Šošana. „Puberťačky to tak obvykle dělávají, když jsou v zoufalý situaci.“ „A my jsme v zoufalý situaci byly,“ dodává Deb, jako by teď už všechno byla jenom hrozná švanda. „Pamatuješ si na toho sympaťáka z ješivy v Queens, před kterým jsme vždycky hulili?“ „Vybavuju si, jak vypadal, ale na jméno si nevzpomínám.“ „Jenom nás pozoroval. Sedělo nás tam v kroužku tak šest nebo sedm kluků a holek a vzájemně jsme se ani nedotkli. Tak strašně zbožný jsme tehdy byli. Není to šílený?“ Deb se teď obrátila na mě, protože Šošaně a Markovi to vůbec šílené nepřipadá. „Při předávání jointa jsme jenom letmo ucítili palec toho druhýho, a to bylo celý. Tomu klukovi jsme vymysleli přezdívku.“ „Půst!“ vykřikne Šošana. „Jo, Půst. Vždycky jsme mu říkali ,Půst‘, protože pokaždý, když k němu dorazil joint, zdržel se a předal ho dál. Půst Rand. Přesně tak.“ Šošana vezme jointa, zapálí ho sirkou a hluboce potáhne. „Je zázrak, že si dneska vůbec ještě něco pamatuju. Za to můžou děti. Když se mi narodila první dcera, zapomněla jsem půlku všeho, co jsem znala. A s každým dalším jsem přišla o další půlku. Je přímo zázrak, že po těch deseti letech škrtnu sirkou a nezapomenu ji sfouknout.“ Tu, kterou drží, nechá dopadnout do dřezu, až to maličko zasyčí. „Třeba

25


29.4.2014 14:45:54

dneska v noci. Probudila jsem se úplně vyděšená, protože jsem si nedokázala vzpomenout, jestli je padesát dva karet v balíčku nebo týdnů v roce. Tyhle výpadky paměti jsou hrozný – nespím kvůli nim, jsem z toho celá špatná a jenom čekám, až udeří Alzheimer.“ „Tak zlý to zase není,“ oponuje jí Mark. „Alzheimerem u vás sice trpí všichni, ale jen z jedný rodinný větve.“ „To je fakt,“ souhlasí Šošana s manželem a podává mu jointa. „Tu druhou postihuje jenom demence. Tak co z toho platí? Týdny v roce, nebo karty?“ „Obojí,“ ubezpečí ji Mark a potáhne si. Když je na řadě Deb, chvíli jen tak drží jointa v ruce a dí vá se na mě, jako bych měl kývnout nebo jí dát manželské svolení, které by ji zbavilo veškerých obav. Jenže já už to nedokážu snést. Místo aby ze mě vypadlo „Dej si“ nebo „Tak jdeme na to“, doslova na ni vyštěknu. „Je to náš syn. Kdy jsi mi to chtěla říct? No tak kdy? Jak dlouho už to víš?“ Na ta slova si Deb hluboce šlukne a kouř drží v plicích jako zkušená smažka. „Myslím to vážně, Deb. Proč jsi mi neřekla, že o tom víš?“ Deb dojde až ke mně, podá mi jointa a kouř mi vyfoukne přímo do obličeje. Není v tom nic agresivního, prostě to na mě všechno vydechne. „Vím to teprve pět dní. Jasně že jsem ti to chtěla říct. Je nom jsem nevěděla jak, nebo jestli bych si nejdřív neměla promluvit s Trevym a dát mu příležitost.“ „Příležitost k čemu?“ „K tomu, aby to zůstalo čistě mezi námi. K tomu, aby věděl, že může mít moji důvěru. Že mu dokážu odpustit, když slíbí, že toho nechá.“ „Je to náš syn. A já jsem jeho otec. Jestli s ním máš nějaký tajemství, tak by mělo bejt dvojitý – taky mezi tebou a mnou.

26


29.4.2014 14:45:54

Měl bych vědět o každý tajnosti, která se ho týká, a zároveň předstírat, že o ničem nevím.“ „Můžeš to s tím dvojitým tajemstvím ještě jednou zopakovat?“ žádá mě Mark, který se pokouší sledovat náš rozhovor, ale já si ho nevšímám. „Takhle to přece je,“ mluvím dál k Deb. „Takhle to vždycky bylo.“ A protože je ve mně spousta zoufalství a nejistoty, celé to zakončím frází: „No nemám pravdu?“ S Deb si vážně naprosto důvěřujeme. A pokud si vzpomínám, už je to strašně, strašně dávno, co jsem měl pocit, že na jedné jediné otázce toho najednou závisí strašně moc. Snažím se číst v jejím obličeji a děje se v něm něco hodně složitého – zjevně začíná formulovat nějaké prohlášení. Jenže pak si jenom sedne na podlahu přímo u mých nohou. „No teda,“ vypadne z ní. „Já jsem totálně sjetá. Fakt skoro ve vteřině. Jako, jako…“ a začne se smát. „Jako sako, jako židovský pako,“ zalyká se smíchem, načež zase úplně zvážní. „Tý jo, já jsem úplně na kaši.“ „Měli jsme tě varovat,“ utrousí Šošana. A přesně v tu chvíli už v sobě držím prvního šluka a sna žím se zahnat paranoiu, která se na mě valí v těsném závěsu za Šošaninou větou. Mark si ode mě jointa zase vezme a v úctě k řádu věcí ho okamžitě podává své ženě. „Varovat před čím?“ ptám se vysokým hlasem a v nose pořád cítím ten sladký kouř. „Tohle není marihuana tvýho papínka,“ vysvětluje Mark. „Jde o množství THC. Je to jako… pamatuješ na trávu našeho dětství? Tohohle novýho hydroponickýho matroše si dáš jedinej šluk, a je to, jako bys vyhulil půl kila trávy, kterou jsme sjížděli jako puberťáci.“ „Jo, cejtím to,“ souhlasím, a je to pravda. Cítím to hodně hluboko. Sednu si k Deb na podlahu a vezmu ji za ruce. Je mi

27


29.4.2014 14:45:54

moc hezky – jenom nevím jistě, jestli mi to jenom proběhlo hlavou, nebo jsem to řekl nahlas. Zkusím to tedy znovu, aby mě bylo pěkně slyšet. „Je mi fajn.“ „Našla jsem to v prádelním koši,“ oznamuje nám Deb. „Tu marjánu mám z prádelního koše.“ „Z prádelního koše?“ diví se Šošana. „Puberťák si totiž vždycky bude myslet, že to je ten nejlepší úkryt,“ vysvětluje Deb. „V pokoji se mu pravidelně objevuje čistý, složený oblečení a jeho ani ve snu nenapadne, že by někdo mohl vybírat prádelní koš. Pro něj je to ten nejopuštěnější a nejodlehlejší prostor na celým světě. No a já tam našla plnou plechovou krabičku od větrovejch bon bónů. Byla až po okraj nacpaná trávou.“ Sevře mi dlaň. „Už ses uklidnil?“ „Jo, jsem v pohodě,“ ubezpečím ji a mám pocit, že zase tvoříme tým. A že jsme zase rozdělení na „my“ a „oni“, protože ve chvíli, kdy si Deb vezme od Šošany jointa, zajímá ji, jestli Mark a Šošana vážně můžou hulit trávu z krabičky od větrových bonbónů, které nebyly košer. „Já fakt nevím, jestli je to v pořádku,“ pochybuje Deb, a mně v tu chvíli hlavou proběhne úplně totéž. „A Šošana je navíc na Facebooku,“ přisadím si. „To taky určitě není dovolený. Pěkný chasidi.“ Smějeme se tomu – přímo se řehtáme. „Zaprvé to nejíme, ale kouříme,“ vysvětluje Šošana. „A kromě toho jde o nepřímej kontakt, takže tak jako tak je to úplně v pořádku.“ „Nepřímej kontakt?“ ptám se. „To se tak říká, zapomeň na to. A vstáváme z podlahy, šup šup,“ odbude mě Šošana. Oba nám nabízejí ruku a po máhají nám na nohy. Pak Šošana navrhne, abychom šli zase ke stolu, takže sotva se postavíme, už zase sedíme na židlích.

28


29.4.2014 14:45:54

„Řeknu vám jedno,“ ozve se Mark. „Když se jako chasid ocitnete v jiným světě, je příšerně otravný, jak vás ostatní neustále kontrolujou. Je to ještě otravnější než všechny ty vulgárnosti, co si musíte vyslechnout. Všude, kam se vrtneme, nás sledujou, jako by nás měli každou chvíli zatknout podle nějakýho liturgickýho práva.“ „No jo, cizinci,“ povzdychne si Šošana. „Jednou Juri cestou z letiště zajel k McDonaldu, že se tam vyčurá. Hned jak vešel dovnitř, přistoupil k němu nějakej chlápek z kamionu a povídá: ,Hele, brácho, ty fakt můžeš do McDonalda?‘ Přesně tak to řek.“ „To není možný,“ diví se Deb. „Jasně že je,“ ubezpečuje ji Šošana. „Ne že by mi to nepřipadalo vtipný,“ připouští Mark. „Má to určitý kouzlo. Víte, že v Jeruzalémě žijou i mormoni? Mají tam nějakou základnu se seminářem. Pravidlo zní – a přesně na tom se dohodli i s vládou –, že můžou mít svůj vlastní prostor, ale mimo něj nesmí aktivně působit. Žádný obracení na víru. Ostatně s jedním z těch hochů mám občas nějaký kšefty.“ „A je z Utahu?“ zajímá se Deb. „Ne, z Idaha. Jmenuje se Jebediáš. No vážně, věřili byste tomu?“ „Nevěřili, Jeruchame a Šošano,“ odpovídám mu. „Jebediáš je fakt divný jméno.“ Mark na ta slova obrátí oči v sloup a podává mi, co ještě zbylo z vykouřeného jointa. Vstane, beze slova sebere plechovou krabičku a sáhne do manželčiny kabelky pro další tampon. Už získal určitou sebejistotu – cítí se u nás jako doma. Zato já jsem z toho maličko nesvůj – dokonce ještě víc než z bílého chleba. Z toho, že do domu přijde host a vyhulí mému synovi veškerou trávu. O něčem podobném určitě uvažuje i Deb, protože najednou

29


29.4.2014 14:45:54

řekne: „Po tomhle radši pošlu Trevovi esemesku, aby se do mů nevracel moc brzo.“ „To bude rozumný,“ souhlasím. „Vlastně mu nakážu, aby se vrátil domů hned po tréninku. Nebo mu dovolím jít s kamarády na večeři s tím, že tu bude do devíti a běda, jestli se o minutu zpozdí. Bude mě přemlouvat, jestli by nemohl přijít až v deset, a když mu řeknu, že v žádným případě, že ho chci vidět doma, máme vyhráno.“ „Výborně,“ pochválím ji. „To je fakt dobrej plán.“ „Když je Jeb u nás, když se k nám přijde najíst a nalije si colu, taky se tak trochu chovám jako náboženská policie. Nemůžu se udržet. Pokaždý na něj spustím: ,Hele, Jebe, ty tohle vážně můžeš? Copak ty smíš pít colu?‘ Z nějakýho dů vodu si fakt nemůžu pomoct. Lidem nevadí, že porušujou vlastní pravidla, ale když jde o někoho jinýho, jsou přísnost sama.“ „No a smějí pít colu, nebo ne?“ ptá se Deb. „To netuším,“ prohlásí Mark. „Jeb mi vždycky jenom řekne: ,Myslím u toho na kafe. A ty si ostatně hleď svýho.‘“ „Co se uvaří v Jeruzalémě, to se v Jeruzalémě taky sní,“ cituju jednu reklamu, ale jejich televize ji zjevně nevysílá, protože ani jednomu z nich to vůbec nepřipadá legrační. A pak se ozve moje Deb. Prostě si nemůže pomoct. „Slyšeli jste o tom skandálu? Jak mormoni procházeli seznamy obětí holokaustu?“ „Bylo to jako v Mrtvejch duších,“ vysvětluju. „Jako v Gogolovi, ale tohle se fakt stalo.“ „Myslíš, že my chasidi něco takovýho čteme?“ ohradí se Mark. „Nebo že jsme to četli někdy předtím?“ Říká to přesně ve chvíli, kdy mi podává jointa, takže to zní trochu agresivně a zároveň legračně. A protože jedno nevylučuje druhé, nalije si dalšího panáka.

30


29.4.2014 14:45:54

„Sehnali si seznamy těch mrtvých a pustili se do čtení,“ po kračuje Deb. „No a všechny ty, co umřeli jako Židi, pak začali obracet na mormonství. Šest milionů lidí proti jejich vůli.“ „A tohle ti vážně leží v žaludku?“ diví se Mark. „Kvůli tomuhle nemůže americkej Žid v noci spát?“ „Co tím myslíš?“ ohradí se Deb. „Myslím tím –“ spustí Mark, ale Šošana ho přeruší. „Neříkej jim, co tím myslíš. Prostě si to mysli pro sebe.“ „My už to nějak zvládneme,“ ubezpečuju je. „Dokonce jsme zvědavý, jak to budeme schopný zvládnout. Díky tomuhle matroši,“ ukazuju přibližně směrem ke krabičce od větrových bonbónů, „je teď naše mysl naprosto zralá a jsme připraveni k úvahám o těch nejvznešenějších myšlenkách.“ „Nejvznešenějších, protože jsme zhulený tak, že se skoro vznášíme,“ poznamenává Deb naprosto vážně, bez sebe menší stopy humoru. „Váš syn mi přijde jako moc sympatickej kluk.“ „O jejich synovi nemluv,“ nabádá ho Šošana. „Jo, o našem synovi nemluv,“ přidává se Deb. Tentokrát se k ní natáhnu já a pokládám ruku na její loket. „Tak pokračuj,“ vybízím ho. „Vůbec mi nepřipadá jako Žid.“ „Jak to vůbec můžeš říct? Co tím myslíš?“ vyhrkne Deb, ale její rozrušení připoutá méně pozornosti než moje reakce. Začnu se totiž smát tak hurónsky, že se ke mně všichni okamžitě otočí. „Co jako?“ ptá se Mark. „Tak tobě nepřipadá jako Žid? A židovstvím myslíš jako ten tvůj klobouk, vousy, těžkopádný boty? Aby tobě člověk připadal jako Žid, tak se asi musí dost snažit. Jako kdyby třeba Ozzy Osbourne nebo Kissáci oznámili Paulu Simonovi, že jim vůbec nepřipadá jako muzikant.“

31


29.4.2014 14:45:54

„Nejde o oblečení a vnější vzhled,“ oponuje mi Mark. „Jde o vytváření vlastního života v naprostým vakuu. Víš, co jsem cestou sem k vám viděl? Jeden supermarket, druhej supermarket, sex shop, supermarket, ještě jeden supermar ket a veřejnou střelnici.“ „Floriďani svý střelný zbraně a porno milujou,“ souhlasím s Markem. „A supermarkety taky.“ „Proboha,“ ozve se zase Deb. „To je jako ta tvoje tiráda s Goldbergama a Attou. Úplně totéž, jenom jinejma slovama.“ „Má rád tenhle rytmus řeči,“ souhlasí Šošana. „Mluví takhle dost často.“ „Chci tím jenom říct, ať už to berete vážně nebo ne, že judaismus nemůžete stavět jen na základech jednoho příšernýho zločinu. Jde o tu vaši posedlost holokaustem jakožto nutným znakem identity. Je to váš jedinej vzdělávací prostředek. Jinak nemáte nic, co by děti s židovstvím spojovalo. Nepoutá je vůbec nic židovskýho.“ „No teda, to je skoro urážka,“ pohoršuje se Deb. „A navíc je to dost úzkoprsý. Existuje taky něco, čemu se říká židovská kultura. Můžeme žít bohatým kulturním životem.“ „Ale židovskej život to asi nebude. Judaismus je náboženství, a náboženství je spojený s rituálem. Kultura nic neznamená. Je to jenom moderní konstrukce. Z toho důvodu taky není stabilní a v jednom kuse se mění, a proto je to dost slabý mezigenerační pouto. Jako byste vzali dva kusy kovu a místo toho, abyste je pěkně svařili, tak je jenom slepíte.“ „A co to jako prakticky znamená?“ ptá se Deb. Mark vztyčí prst, aby svá slova zdůraznil – na znamení, že přichází poučení. „Víte, proč jsou v Izraeli všechny autobusy a náklaďáky, a dokonce i taxíky mercedesy?“ „Protože mají pocit viny a dali vám obrovskou slevu?“

32


29.4.2014 14:45:54

provokuju ho. „Nebo možná proto, že Mercedes dokáže nejlíp vyrobit auťáky pro transport Židů? Už v tom mají praxi.“ „Protože my v Izraeli jsme Židi jaksepatří, a tím pádem nepřikládáme žádnej význam tomu, že jezdíme v německejch autech a zprávy v hebrejštině posloucháme v rádiích od Siemensu. A netankovalo nás to ani těsně po válce. Nemáme zapotřebí nějaký značky diskriminovat a trápit se s tím, jak zachovat historickou paměť. Žijeme totiž úplně stejně, jako žili naši rodiče před válkou. A stejně tak nám to funguje i ve všem ostatním – ve vztazích, v manželství, v rodičovství.“ „Takže ty tvrdíš, že vaše manželství je lepší než to naše?“ ozve se Deb. „Vážně? Jenom kvůli všem těm pravidlům, který dodržujete? Posiluje to manželství, i když jde o jakýkoli dvě náhodný osoby?“ „Já jenom tvrdím, že tvůj manžel by neměl tak ztrápenej výraz, že jeho žena před ním skrývá nějaký tajemství. A váš syn by za váma přišel, než by s hulením vůbec začal. Tyhle vztahy jsou totiž přesně určený. Jsou naprosto jasný.“ „Protože ti dva jsou k sobě svařený, a ne jenom slepený,“ podotýkám. „Přesně tak,“ souhlasí Mark. „A vsadím se, že Šošana by to potvrdila.“ Jenže Šošana je duchem nepřítomná. Velmi pečlivě vykrajuje nožem jablko. Všechny tampony už totiž došly, a tak vyrábí malou jablečnou dýmku. „A vaše dcery to udělaly?“ ptá se Deb. „Šly nejdřív za váma, než si zahulily? Když vám teda říkají všechno?“ „Naše dcery nejsou vůbec poznamenaný světem, ve kterým jsme vyrůstali my. O takový věci se vůbec nezajímají.“ „To si myslíš ty,“ namítnu. „To si nemyslím, to vím,“ pře se Mark. „Naše obavy a starosti jsou úplně jiný.“ „Tak nám o nich něco pověz,“ navrhuje Deb.

33


29.4.2014 14:45:54

„Žádný takový,“ ozve se Šošana. „Hele, jsme opilí, jsme zhulený a máme docela milý setkání po letech.“ „Pokaždý když mu řekneš, aby mlčel, mám strašnou chuť si poslechnout, co nám ještě řekne.“ „Naše obavy,“ spustí Mark, „se netýkají minulýho holo kaustu, ale současnýho. A ten v týhle generaci postihuje víc než padesát procent Židů. Máme zkrátka obavy ze smíšenejch manželství. To je holokaust, ke kterýmu dochází právě teď. Není nutný se trápit kvůli mormonům a jejich hokus pokusům se šesti milionama zavražděnejch Židů. Ale dělal bych si starosti s tím, jestli si můj syn vůbec vezme Židovku.“ „Proboha!“ zvolá Deb. „Proboha! Ty nazýváš smíšený manželství holokaustem. To snad nemůžeš myslet – no Šo šano, řekni něco. Přece není možný… ty si vážně dovolíš tyhle dvě věci srovnávat?“ „Ptáš se mě, jak to cítím, tak to cítím přesně takhle. Ale všechno... ne, tohle se tak úplně nevztahuje na vás, když pominu, jakej příklad dáváte svýmu synovi. Jste Židi, a váš syn je tudíž stejnej Žid jako já.“ „Taky jsem chodila do ješivy, ty znovuzrozenej fanatiku. Mně pravidla vysvětlovat nemusíš.“ „Jak žes mě to nazvala? ,Znovuzrozenej fanatik‘?“ ujišťuje se Mark. „Přesně tak,“ potvrdí mu Deb, a oba se tomu začnou smát. Mají pocit, že už dlouho neslyšeli nic vtipnějšího než výraz „znovuzrozenej fanatik“. Potom se začne smát Šošana a nakonec se směju i já, protože smích je nakažlivý – dvojnásob nakažlivý, když jste se pořádně zhulili. „Přece nemůžeš myslet vážně, že moji rodinu, mýho úžasnýho a krásnýho syna, čeká holokaust, protože to by mě fakt bolelo. Měla bych pocit, že to na tenhle nádhernej den vrhá pořádnej stín.“

34


29.4.2014 14:45:54

„To víš, že to nemyslím vážně,“ ubezpečuje ji Mark. „Máte krásnej dům a úžasnou rodinu a tomu mladýmu pořízkovi jste vytvořili nádhernej domov. Jsi opravdová balabusta. Vážně.“ „Jé, to mám radost,“ tetelí se Deb, a aby nám předvedla svůj šťastný, líbezný úsměv, nachýlí hlavu ke straně skoro o devadesát stupňů. „Můžu tě obejmout?“ zeptá se. „Já tě fakt strašně chci obejmout.“ „Ne,“ odmítne Mark, i když opravdu, ale opravdu zdvořilým tónem. „Ale můžeš obejmout moji ženu. Co ty na to?“ „Skvělej nápad,“ souhlasí Deb. Šošana mi podává jablko naplněné marihuanou, a já si dávám šluka přesně ve chvíli, kdy se ty dvě ženy objímají – pevně a hluboce zaklesnuté do sebe tančí kupředu a zase dozadu, naklánějí se k jedné a pak k druhé straně, takže dostávám zase strach, že upadnou. „Nádhernej den,“ prohodím, a Mark přitaká. Oba se podíváme k oknu a oba vidíme dokonalé mraky na dokonalé obloze. Dlouze ten obraz pozorujeme a pěkně si ho užíváme, takže zíráme ven i v okamžiku, kdy nebe ve vteřině potemní. Přechod je to natolik prudký a změna světla tak náhlá, že se ženy vyprostí ze svého objetí a začnou zírat s námi. „Takhle to tu chodí,“ poznamená Deb, načež se z oblohy spustí prudký tropický déšť, který bičuje všechno kolem. S rámusem se tříští o střechu, mlátí do oken, ohýbá listy palem a čeří vodu v bazénu, až všechno na hladině divoce skáče. Šošana vyrazí k oknu. Mark podá Deb jablko a následuje svoji ženu. „Takhle je to tu vážně vždycky?“ zajímá se Šo šana. „No jasně,“ ubezpečuju ji. „Každej den. Jak to přijde, tak to odejde.“ Oba tisknou dlaně na sklo a nějakou dobu tam jen tak

35


29.4.2014 14:45:54

stojí. Když se Mark nakonec otočí, vidíme, že tenhle chlap, kterého jen tak něco nerozhází, tenhle drsňák má v očích slzy. Brečí při pohledu na déšť. „To vy ani netušíte,“ špitne. „Už jsem úplně zapomněl, jaký to je žít na místě, kde je plno vody. To je to největší požehnání.“ „Kdyby to u vás bylo stejný jako tady…“ opakuju jeho větu. „Jo,“ přitaká a otře si oči. „Nepůjdeme ven?“ ptá se Šošana. „Trochu se projít v dešti?“ „Proč ne,“ souhlasí Deb. A pak mě Šošana požádá, abych zavřel oči – ale abych je zavřel úplně. Týká se to jenom mě. Mám najednou pocit, že až se ozve „Už můžeš,“ bude tam stát úplně nahá. Jenže ona si jenom sundala paruku a místo ní má teď na hlavě jednu z Trevových baseballových čepic. „Vezu s sebou jenom jednu,“ omlouvá se. „Snad to Trevovi nebude vadit.“ „To víš, že nebude,“ ubezpečuje ji Deb. A tak všichni čtyři vyrazíme ven do deště, ocitáme se uprostřed toho rozpáleného dne na naší zahradě a necháváme do sebe bušit příjemně chladivými kapkami. Je to asi tím počasím, tím, že jsme se zhulili a opili, tím vším, co jsme spolu probrali, ale mně připadá, že líp mi snad nikdy nebylo. Taky musím uznat, že v té čepici Šošana vypadá o dvacet let mladší. Nikdo nemluví. Uprostřed všeho toho skotačení, smíchu a poskakování není ani kdy. A pak se to najednou stane: zčistajasna držím Marka za ruku a tak trochu spolu tančíme. Deb zase drží za ruku Šošanu a i ony začnou poskakovat do rytmu. A když chytím za ruku i Deb, vznikne najednou něco jako kruh. Přerušený kruh, protože Mark a Šošana se

36


29.4.2014 14:45:54

vzájemně nedotýkají. Přesto tu v dešti náhle tančíme svou vlastní verzi hory. Nepamatuju si, že bych za ta dlouhá léta zažil úžasnější, bláznivější a svobodnější pocit. Kdo by to byl řekl, že budu tímhle způsobem mluvit o návštěvě těchhle přísných, až dusivě asketických hostů. A pak si moje Deb, moje milovaná Deb, zřejmě zase pomyslí totéž co já, protože se s tváří vystavenou dešti a za neustálého víření nás všech najednou zeptá: „Víte jistě, že to není proti ničemu? Není to náhodou smíšenej tanec? Máte to vůbec dovolený? Nechci, abyste z toho měli nějakej špatnej pocit.“ „To bude dobrý,“ uklidňuje ji Šošana. „Prostě poneseme důsledky.“ Debina zvědavost nás nejdřív zpomalí a pak úplně zastaví, přestože se zatím ještě nikdo nikoho nepustil. „Jako v tom starým vtipu,“ ozvu se, a aniž bych čekal na otázku, jaký vtip mám na mysli, okamžitě spustím: „Víte proč chasidi nesouložej vestoje?“ „Proč?“ ptá se Šošana. „Protože by spolu mohli začít tancovat.“ Deb a Šošana předstírají, že jsou z toho vtipu naprosto zděšené. Pouštíme se, protože je zřejmé, že ten okamžik už je pryč, stejně jako déšť, který přestal stejně náhle, jako začal. Mark stojí a s pevně sevřenými rty zírá do nebe. „To je hodně starej vtip,“ prohlásí a pak hned dodá: „Smíšenej tanec ve mně vyvolává myšlenku na směs ořechů nebo grilovanýho masa a na insalata mista. Když slyším ,smíšenej tanec‘, dostávám hlad jako vlk. A asi začnu panikařit, jestli jediný košer jídlo v tomhle domě je ten vybělenej americkej chleba.“ „Po tý trávě a chlastu jsi zkrátka chytil žravku,“ shrnu jeho proslov. „Přesná diagnóza,“ souhlasí Mark.

37


29.4.2014 14:45:54

chasidové, a od té doby se jeden druhého veřejně nedotkne. Rozhodně ne kvůli tomuhle aby snad hasili nějaké rozmíšky

Recommend Documents