Change 9b+. Lynn Hill. Sjezd Červeného žlabu. Plan de l Aiguille. Jet Stream. Malta. Grand Combin. stran! 79 Kč W W W. M O N T A N A

Change 9b+ . Lynn Hill . Sjezd Červeného žlabu . Plan de l’Aiguille . Jet Stream . Malta . Grand Combin

72

P I S Č A S O

PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 € (SK) 3.49 €

2012.6

L E Z E C K Ý

stran!

79 Kč

WW W.M ONT ANA.C Z

1

Connecting Global Competence

SPORTS. BUSINESS. CONNECTED.

ISPO MUNICH 3.—6. ÚNORA 2013 ISPO.COM Servis pro návštěvníky: EXPO-Consult + Service, spol. s r. o. / tel. +420 545 176 158 / [email protected]

CONTENTS

Editorial

We did ask… Co-mix. Latest news from the Czech climbers’ community.

Adam rules! e world’s most difficult sport climbing route is in Norway now. Today is not the right day to die. Two climbers on skies.

OBSAH

Úvodník Tomáš Roubal

2

Anketa

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Adam Ondra: Change 9b+ Adam Ondra

4

Zrovna dnes bychom zemřít nemuseli Stanley Bulka

8

Malá velká lezkyně Martin Krejsa

10

Lezecké dobroty na Plan de l’Aiguille Čaj

22

Jet Stream Martin Stolárik

26

e best season for visiting Malta is now. You would be surprised by the nice rocks you can find there.

Malta Ondřej Petrů

28

is headline doesn’t need translation, don’t you think?

International Trad Sandstone Meet Zoban

34

Skiing in the area of the majestic Grand Combin.

Majestátní Grand Combin na lyžích Klára Kočarová Pechová

38

Po nebi přichází peklo Radovan Kunc

42

Lynn Hill. An effigy of the climbing icon.

If there’s bad weather around Mont Blanc, go climb Plan de l’Aiguille. e famous route in High Tatras red-pointed by Miro Peťo.

ere is hell beyond the heaven… a Norwegian adventure.

e first women’s 8c+ performed by Ola Taistra.

Slackline is popular more and more; what about a highline in Dolomiti?

Memories of an old climber.

What the chairman of the Czech Mountaineering Association thinks of? Even you can help Tibetan refugees.

Aleksandra Taistra, první žena, která dala 8c+ – „Cosi fan tutte“, Rodellar A. Taistra, M. Kwiatkowski

44

Cima Tresciana aneb S highlajnou do neznáma Kwjet

46

Ze života druholezce Josef Novotný

48

Slovo předsedy Zdeněk Hrubý

54

Život není náhoda, ale volba Petr Ďásek

54

Lezecký trénink pod taktovkou Heleny Lipenské Helena Lipenská

55

Zajímavé knihy

56

Hight Tatras walls –topo.

Tatry Jozef Gurník

58

In our shops.

Na pultech

61

Competitions.

Závody Jakub Bártek, Dichtelová, Binter, Karel Návrat

64

Go for it.

A jdi… Martin Stolárik

70

Epilogue

Hovory z Montany Iva Šemberová

72

Improve your climbing skills.

Interesting books.

Lynn Hill foto: Petr Piechowicz

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

1

ÚVODNÍK

Tomáš Roubal Tak jsem zatopil pod kotlem Některé obraty člověk pochopí až časem. Můj táta říkával: „Po těžkým zápase ještě dvě kola, říkají boxeři.“ Až po letech jsem si koupil boxovací pytel, stolibrovou „Zuzanku“ … a řeknu vám, vyhecovat se někdy večer po tom všem, co člověk prožil, k dvakrát třem minutám s rukavicemi, je vážně ne vždycky zvládnutelná zkouška vůle… Jsem tak trochu kutil, ale protože jsem i tak trochu horolezec, vyhledávám opravdové výzvy. Jasně, i postavit zeď je svým způsobem umění, chce to kumšt a fištrón. Víc, než si myslíte, dodal by kníže. Zvláště dnes, kdy vám bytem sem tam proběhne někdo s nějakými kabely či trubkami a v lepším případě zaflikuje díry nějakým lepidlem či pě-

A N K E TA

nou. A když to neumíte, zoufale sháníte zedníka. A nakonec máte i štěstí a přijde takový ten pán, o němž vám rodiče říkali: „Uč se, ať neskončíš jako zedník.“ A vy jste mu vděční. Jenže stavění zdí, omítání, betonování, tím více natírání, broušení a lakování, prostě všechno to, u čeho končí drtivá většina mužských návštěvníků hobbymarketů, je pro nás kutily-horolezce nezáživná nuda. Chceme adrenalin. Naše kutění je stejně jako lezení stavem duše, milujeme riziko a nechceme si ho nechat vzít. A na své největší úspěchy nikdy nezapomeneme. To, že ne vždy dopadnou tak, jak jsme původně předpokládali, je věc druhá. Přeložit železem vazné trámy střechy a pak je motorovkou přeříznout, svařovat schody, vyvozit podlahu v cihlovém domě až na sousedův strop, nechat dovézt beton a hadicí ho tam napustit („Má to paní dole podložený? Už jsem takhle viděl několik stropů spadnout.“), to jsou momenty, které vám v hlavě zůstanou rozhodně déle než nějaký ten zimní bivak. Víc než šikovnost je v tu chvíli odvaha, touha učit se novému a  schopnost poučit se z  chyb. Kupříkladu my, kteří jsme v dětství měli možnost vidět zeleného otcova kamaráda při pokusu spouštět přes sedák, osmu a jakýsi kladkostroj do vykopané jámy betonovou skruž, víme už po celý zbytek života o pravidlech bezpečného jištění celkem hodně. Ale zpátky ke kotli. Vínovice vypálená, beránek v mrazáku… zbývá už jen ten asfalt před garáží. Stojím takhle

Co si přeješ na Vánoce – sobě i ostatním?

Co si k  Vánocům přát lepšího než se ve zdraví dočkat těch příštích a  nechat si zase skákat pečený kapry do huby. Do ostatního bych už ježíškovi nemluvil.

Klid.

Miloslav Chaloupka „Chýška“

David Rakušan outdoorový fotograf

V brněnské městské části Kníničky vznikla před nedávnem pozoruhodná venkovní lezecká stěna. Je unikátní svou stavbou, promyšlená do nejmenších detailů, volně přístupná, odpovídá všem bezpečnostním normám, a byť je určena hlavně pro děti, chladným nenechá snad žádného opravdového lezce. Stěnu najdete poblíž cyklostezky, jinak též na souřadnicích: 49.233059,16.525634 Podle našich zdrojů se má celá stěna v budoucnu dále rozšiřovat. A protože jde o dílo, které má sloužit lidem, uvítají autoři vaše komentáře na adrese: [email protected] 2

jednou u Ivoše na zahradě, čuráme přes plot a řešíme blbosti. A že jestli jako nezná nějakýho asfaltéra. „Ty vole, vidíš támhle ten sud? Ten může být tvůj. Za odvoz. Ten kdesi ukradl ještě děda. Pravej arabskej asfalt.“ A já už vím, že jsem lapen a nemohu jinak. Není žádné racionální proč. Začínají přípravy jako na expedici. Asfalt by byl, stará fanka s prodlouženou násadou, dva kufry od oktávky štěrku, postavit sud na cihly a zapálit ohýnek. Sousedé z garáží jsou různí. Někdo sem prchá od manželky a dělá, že dělá, další se chodí v klidu koukat na televizi, jiný pořád něco opravuje a další se jenom mihne se svým plechovým miláčkem. Toho dne nezůstal nikdo chladným. Tím méně já. A to i doslova. Čtvrt kubíku asfaltu. Vydrží sud? Vyletí studený vršek? Pšoukne mi to do obličeje? Nezačne pršet? Sykot a smrad. Může se stát cokoliv, hlavně ať zůstanou všichni zdraví. Cesta zpátky už ale není. Nezbývá než se bát a přidávat další a další polínka. Zkrátka pořádně zatopit pod kotlem. Jo jasně, můžete se mi smát, že mám hrbolatý nájezd ke garáži a podivovat se nad tím, o čem tu vlastně píšu. Ale já prostě věřím, že Buddha je v každém zrnku písku a v životě není všedních okamžiků. A od té doby už jasně vím, že někdy je prostě potřeba opravdu pořádně zatopit pod kotlem. Jinak to nejde. Tak do toho! Nebo se do jara nezlepšíte ani o půl stupně.

Všem přeji, ať si Vánoce užijí v pěkně pohodové atmosféře! Já si přeji, ať jsou jako každé jiné, strávené s  rodinou, a  mé největší přání je, ať jsme všichni šťastní. Edita Vopatová naše špičková lezkyně

CHANGE 9B+

+! • Change, 9b e  f o A F kes • Ondra ma am Ondra m Ondra • Ad

ange 9b+ e 9b+ by Ada h C : a r d n O g Adam World: Chan Hardest Route

in the

libera “Change”

ge” 5.15c n a h C “ s e e r F dra • Adam On .15c in

ge 9b+ FA en la

dena Chan • Adam Ondra enca

ra r • Adam Ond cueva de Flatange

ange! o limbs 5 makes his Ch iù difficile al mond p a dam Ondra C vi A n la e el b d m a o n lit e sa F est Rock Clim d nge • Czech r a a h 9b+ Completata la C  H t k ’s je ld ro r p o j cile ute • e W dokončil svů iffi d iù rwegian 5.15c ro p No s • Adam Ondra ia se v us sc a di ra L Ond Change. 9b+ en Flatanger • Adam h-changes: Adam a r e b li a Norway • Ch-c r d n Adam O cadena su megaproyecto ‚Change‘ vente le 9b+ avec la voie la plus dure Goes Down • dra in Ondra en ar su egen • Adam On w r o N in , cerca de cerr al mondo e• rAtdam + ra d b n 9 O e m g a n d Cha rskou 9b+! • A iejsza na świecie? Adam o n e s p Ondra klett a  k v á dam Ondra m latanger • Change – najtrudn dam Ondra chiude il au Monde! • A F B+ A nge’ 9b+? en a ch e er • Change 9 g ‘Th n o ct ta la F e proye ange! w t h C jek ro a p r j ó e w s b i i z l d a Ondra prowa dam Ondr

nger • A

progetto di Flata

 nás, adá listí i ti z p im z d o p a . N c netrénovali o m a n v ro z kteří . Ne tak Adam V čísle 6/2002 mimo jiné řekl, že má oblíbenou hračku lezecké psy („To jsou normální plyšoví psi a oni jsou navázaní na lano“) a že desítku vyleze za tři roky. Pak si ho pamatuji ve Sloupu u „Zdeniny cesty“. Zvědavě si tam prohlížel skálu. „Tam 4

4

ne, Adame, tam je to ještě mokrý…“ špital jakýsi celoživotní skalkař-lokální drtič a já se nemohl ubránit pocitu, že to říká hlavně kvůli svému egu. Dnes jsou hned vedle Adamovy cesty „Schengen“ (11-) a „Expanze“ (11-/11). Vloni v létě na otázku, na co by chtěl, abych se ho za rok zeptal, odpověděl: „Jaký je rozdíl mezi 9b a 9c.“

A tady už začíná mrznout úsměv na rtech. Talent, vášeň a dřina. Ohlášené 9b+. Co bude dál? Dlouho jsem měl v hlavě plán na následující věc. Vzít vrtačku, zajet do nějaké panenské či takřka panenské oblasti, „vrtnout super linku“ a  vylézt ji. Samozřejmě co možná nejtěžší. Doteď bylo těžké tento plán realizovat, školní povinnosti mě hodně omezovaly. Po maturitě se mi otevřely dveře do velké-

ho světa. Mohl jsem se sbalit a jet kamkoliv mě napadlo, aniž bych byl výrazněji limitován časem. Norsko se zdálo být jasná volba. Dlouho mě tato země přitahovala sama o sobě. Poté, co jsem viděl poprvé fotku jeskyně v regionu Fla-

tanger, bylo vymalováno. Věděl jsem, že to je to správné místo. Po týdenním cestování po oblastech v jižní části Norska jsme se konečně dostali na Flatanger. A tato jeskyně rozhodně mé očekávání nezklamala. Mohl jsem hledaje perfektní linii koukat dlouhé hodiny

na moře granitické ruly, kterou bych ještě vylepšil několika nýty. Nebylo to vůbec jednoduché, odspodu se těžko odhaduje obtížnost, ale nakonec se výběr ukázal být správným. Po dvou dnech čisté otročiny bylo hotovo. Skála na Flatangeru nevyžaduje nějaké zdlouhavé čištění, prostě člověk „vrtne“ a leze. 5

CHANGE 9B+

Od začátku mi bylo jasné, že to bude celkem ořech. „Ve spodním“ jsem nemohl udělat kroky, v horní části to už nebyl takový problém, ale je to do kopce a člověk už má něco nalezeno. Hádanku spodního problému se mi nakonec podařilo rozkrýt nádhernou krokovou sekvencí a za pět dní se mi podařilo dostat přes první délku (dvacet metrů do jediného no-hand restu). O té jsem si říkal, že bude pravděpodobně 9a+. Byl to neskutečný boj. Nechápal jsem, jak jsem se dokázal přes zhruba 8B+ boulder probít. O  to víc jsem to přestával chápat, když po dalších dvou týdnech zkoušení jsem stále svůj heroický výkon nedokázal zopakovat… Asi to nebude jen 9a+ ta první délka? Pomalu se chýlil čas vrátit se domů a potrénovat na mistrovství světa do Paříže, takže jsem to zabalil a s vidinou výborné formy po měsíčním tréninku na Paříž jsem odjel. Ano, naplánované to bylo skvěle. Forma nebyla vůbec zlá, motivace k  prasknutí. Jen kdyby dva týdny před návratem 6

na Flatanger nepršelo proudem celé dny. Cesta byla vlhká, několik chytů mokrých, nepřipadalo mi to ani o píď lehčí. Po pěti dnech cesta výrazně vyschla a já se prošel první částí. V druhé délce jsem se necítil špatně, ovšem menší zaváhání, smeknutí nohy a už se houpu v laně. Avšak hned poté zjišťuji, že o několik chytů dále je stále jedno místo naprosto mokré. Vymýšlím ještě několik vychytávek, jak toto místo proplavat a nálada zůstává pozitivní. Následující dny je ale vlhké bezvětří a chyty nelepí. I tak se mi opět podaří dostat přes nejtěžší místo první délky, ovšem pak už se nedá pokračovat… Pak přijdou dva dny dobrých podmínek. Vše mi hraje do karet. Ale já zase padám jak hruška, a to hned na začátku. Jsem na dně. Necítím formu. O „restdayi“ se zvedá vítr přecházející ve vichřici. To mě nakopává, podmínky by mohly být ucházející. V noci nemůžu spát, ne že bych byl šíleně nervózní, ale mám pocit, že je přede mnou něco velkého. Ráno je však všední jako vždycky. Opět zelený čaj,

vločky, studená sprcha. Necítím se nijak zvlášť dobře. Ale leze se mi skvěle, dostanu se přes první délku, dlouho odpočívám v no-handu. Zde je důležité neznervóznět. A znovu to hrnout dál. K mému překvapení se mi to daří a běžím vstříc svému snu. Běh je to dlouhý, kyselina mléčná nemilosrdně zaplavuje snad každý kanálek krevního oběhu. Ale do toho cíle přece jen doběhnu… Je to rozhodně má nejtěžší cesta, strávil jsem na ní nejvíce času. Dá se rozdělit na 9a+/b, druhou délku 9a. Dlouho jsem přemýšlel, jestli si zaslouží neslýchanou klasifikaci 9b+, ale při srovnání s ostatními 9b, které jsem měl možnost vyzkoušet či vylézt, jsem se nakonec pomalu, ale jistě pro 9b+ rozhodl. Vypadá to divně, to plusko na klávesnici vždycky dlouho hledám (pár minut života už bych si ušetřil, dát to za 9b), ale asi to tak bude. Aspoň podle mého subjektivního pohledu… text foto

Adam Ondra Petr Pavlíček

W W W. H A G LO F S . C O M

FILLED WITH E XPERIENCE

O UT ST A NDING OUTDOOR EQUIPMEN T

7

7

Páteční večer na Popradském se Zbyňou oslavujeme návrat do hor až do brzkých ranních hodin a probouzíme se utahaní po celém týdnu v sobotu ráno nějak později, než jsme plánovali – v jedenáct hodin dopoledne. Kurník pilník, to jsme kreténi, vždyť to zas pendrek vylezeme…

Zrovna dnes bychom zemřít nemuseli

„A co vůbec polezem?“ „Nevím. Vezmem vercajk, půjdem dolinou kolem, a jaká linka nás praští do voka, tam polezem.“ „Tak jo!“

Sjezd Červeného žlabu – Mengusovská dolina

Krásná linie Červeného žlabu

Cesta nahoru

… šlapeme si to na lyžích Mengušovskou, nahoru kolem Satana a vzpomínáme, jak jsme tu před šesti lety skotačili a jak nás odtam vyprala prachová lavinka. Také jsme vystoupali do půlky Červeňáku, ale bylo tolik sněhu, že nás to dál nepustilo. A od té doby, vždycky když jsme procházeli dolinou, jsme závistivě a s respektem procházeli kolem té nádherné a rajcovní linie a chtěli jsme si ji sjet. „… hele, co kdybychom už konečně sjeli Červenej žlab? Stejně dnes už nic nevylezem, tak to pojďme aspoň prubnout!“ Úzké místo

8

„Hm, tak jo, šlápnem pod něj a  mrknem, jaký jsou v něm podmínky.“ Krysy jsme vyvrhli pod žlabem, vzali jen nejnutnější věci k plánované sebevraždě a snažíme se vyškrábat firnem nahoru. Podklad je tak tvrdý, že na něm bruslíme jak mikimauzové… „Kámo, to je k  ničemu, dyť je to jak beton!“ „No bóže, aspoň se v rámci tréninku vyškrábem pod nástup.“ Když najednou se začíná firn měnit na docela přátelský a prošlápnutelný. Tak tedy dáme lyže na bágl, vezmeme pikle a pokračujeme nahoru. Prostě půjdeme tak daleko, dokud nás to pustí a odtamtud to sjedeme. Střídáme se v  předšlapávání a  vtom začíná shora popadávat trochu sněhu – takže máme společnost. Z vrchu scházejí dva kluci. S údivem si nás prohlížejí a koukají na nás jak na blázny… „Kam táhnete ty lyže???“ „Nahoru, ne?“ říkám. „A co s nima chcete dělat?“ „No pojedem na nich zase dolů.“ „TO NESJEDETE!!!“ vyhrknou. „Jejda, a proč bychom to neměli sjet??“ „No protože je to prudký jak sviňa a nahoře ještě k tomu úzký jak sviňa!“ „Aha a kolik je úzký jak sviňa??“ „Tak metr a půl!“ „Aha. Hm, tak uvidíme… A  kde jste byli vy?“ „Vylezli jsme tudy nahoru na Satana, ale na lanech a celou cestu jsme se jistili.“ „Aha.“ „Kluci, nemáte nějakou vodu? Umíráme na žízeň…“ „Jasně že máme.“

Pod nejužšími a nejpříkřejšími partiemi se Červeňák výrazně rozšiřuje a sjezd je už za odměnu. Mars vůči Venuši a všelijaké jiné konstelace vesmírných těles nám byly zřejmě nakloněny, sjeli jsme to. Parádička, pěkný dárek k narozkám. P.S.: O tom, že je Standa pořád někde jinde, ale často na nás myslí, svědčí tato nedávno zaslaná fotka:

text foto

Stanley Bulka archiv autora

Široká paráda za odměnu

Tak nás kluci aspoň odlehčili od obsahu termosek, popřáli nám, ať se nezabijeme, a  pokračovali jsme dál. Procházeli jsme nejužším místem, které mělo 1,2 metru. Docela úzké, ale nějak nás to snad pustí… Vysápeme se nahoru a  pohled dolů nás spíš nutí k  meditaci a  úvahám, že zrovna dnes bychom zemřít nemuseli. Zrovna mám narozeniny, takže jestli to sjedeme a nezemřeme u toho, tak by to bylo příjemné… Vydýcháme se, zameditujeme, skočíme do lyží, pikle místo hůlek by se při pádu možná mohly hodit a  hurá dolů za dobrodružstvím! Svrchu to vypadá docela strašidelně, protože je vidět jen kousek žlabu, zbytek končí v příkře mizejících hlubinách, ještě k tomu zahalených mlhou… 9

PORTRÉT

Malá velká lezkyně Portrét jedné z nejlepších sportovních lezkyň světa Lynn Hill

Lynn Hill se do povědomí širší lezecké komunity dostala na konci osmdesátých let minulého století, když se ze Spojených států přesunula do Evropy a vrhla se do víru závodů Světového poháru ve sportovním lezení. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se v lezeckých soutěžích stala absolutně nejlepší závodnicí. Vyhrála množství závodů Světového poháru a svou formu potvrdila neuvěřitelnou sérií vítězství v prestižních závodech Rock Master v severoitalském městečku Arco. Tam prvenství vybojovala od roku 1987 čtyřikrát po sobě. Vítězství si zopakovala ještě v roce 1992, takže se na závodech Rock Master Arco umístila na špici celkově pětkrát. Soutěžní lezení ji vnitřně nenaplňovalo podle jejích představ, a proto se po celou dobu svého závodění stále věnovala také lezení na skalách. Byla první ženou na světě, která v roce 1984 poprvé přelezla na skalách cestu obtížnosti 5.13 s názvem „Vandals“ v oblasti Shawangunks na východě Spojených států. V rámci svého pobytu v Evropě počátkem devadesátých let pak ve francouzském Cimai posunula hranici ženského sportovního lezení výstupem „Masse Critique“ na obtížnost 5.14, což ve francouzské klasifikaci představuje stupeň 8b+. Bezpochyby nejvýznamnějším počinem v její lezecké kariéře bylo první volné přelezení cesty „e Nose“ na žulový monolit El Capitan v Yosemitech, který podnikla v roce 1993, rok poté, co skončila se soutěžním lezením. Tento výstup představoval lezecký problém pro všechny lezce na světě, mnozí z nich se o něj neúspěšně pokoušeli. Lynn Hill se to ale podařilo jako první, čímž se přesunula na špici nikoliv jen ženského sportovního lezení. Lynn je skutečně unikátní, dokázala, že žena může v některé sportovní disciplíně konkurovat mužům a dokáže v ní být i nejlepší. Nechtělo se až věřit, že budeme mít to štěstí se s Lynn potkat osobně. Stalo se tak v rámci mezinárodního festivalu Hory a město v Bratislavě v březnu letošního roku, kde byla Lynn hlavním hostem. Její působení na festivalu nespočívalo jen v samotném přednášení a promítání fotografií z její sedmatřicet let trvající sportovní kariéry. Lynn je hlavně lezkyně, a tak neopomenula navštívit umělou lezeckou stěnu Vertigo. Přes poměrně chladné počasí neodmítla ani lezení na nedaleké vápencové Alternativní stěně na Záhoří. Vzhledem k jejímu nabitému programu nebylo zbytí, a tak jsme se za Lynn vypravili právě sem. Když se s Lynn setkáte, zaujme vás na první pohled tím, že je neuvěřitelně přátelská a skromná. A bylo ohromné, s jakou ochotou a trpělivostí odpovídala mezi lezením jednotlivých cest na naše otázky. Poté, co své vyprávění pravidelně doplňovala pohyby naznačujícími způsob vylezení té či oné cesty, hlasitým smíchem, rozjařenou grimasou, nebo dokonce pokusem o operní zpěv, bylo jasné, že tentokráte slova zdaleka nedokážou charakterizovat úplně vše, co se váže k jejímu životnímu příběhu.

10

Myslím si, že jestli mají všichni lezci na světě něco společného, je to hlavně láska k přírodě. Já začala s lezením v národním parku Joshua Tree v Kalifornii, což je vůbec jedno z nejkrásnějších míst, které jsem kdy spatřila. Cestování po takových nádherných místech jsem si oblíbila už v dětství, za což vděčím zejména svým rodičům. Byť měli sedm dětí – mám totiž dva bratry a čtyři sestry, pravidelně nás brávali na výlety pod stan do přírody. Velkou část dětství jsem prožila také na slunných plážích Kalifornie. Aktivně jsem se tehdy věnovala spoustě různých sportů, což se později ukázalo jako skvělá příprava na lezení. Nejlepší byla gymnastika, která mi dala koordinaci, držení těla, ohebnost, sílu, prostě vše, co člověk potřebuje, když se chce stát dobrým lezcem. Má první zkušenost s lezením po skalách proběhla právě na jednom z rodinných výletů. Jediné, co jsem znala z lezení, bylo slaňování, protože to jediné mi předtím bratr Bob ukázal. O tom, jak se ale leze nahoru, jsem nevěděla zhola nic. Vždyť jsem předtím neviděla horolezce ani na obrázku. Když mi bylo třináct, s našima jsme se vypravili na jeden z  dalších rodinných výletů. Naším cílem bylo Yosemitské údolí. Živě si pamatuji, jak jsem tehdy pozorovala vysoké skalní stěny nad námi a  nemohla pochopit, jak na ně někdo může vylézt. O lezení jsem už ale tehdy něco málo věděla. Sestra Kathy totiž začala lézt po skalách se svým přítelem Chuckem Bludworthem. První lezecké časopisy se mi do rukou dostaly právě díky nim. O tři roky později jsem se do Yosemitů vrátila, tentokráte už ale cíleně za lezením. Byla jsem tehdy příliš mladá na to, abych měla své vlastní auto. Jezdila jsem proto s  těmi, kteří byli ochotni mne s sebou vzít – a to byl hlavně Bob, Kathy a Chuck. Byla jsem tehdy spíše takový přívažek. V té době se ještě v Yosemitech lezlo technicky, tzv. stylem „aid climbing“. Já už ale měla i nějaké zkušenosti s volným lezením díky našemu předchozímu působení v  Joshua Tree. S Bobem a Chuckem jsme tehdy ve trojici vylezli na Lost Arrow Spire. Oba mne s sebou už

ale nechtěli moc brát. Naštěstí jsem v nejznámějším tábořišti v údolí – v Campu 4, potkala svého prvního kluka Charlieho Rowa. Bylo mi šestnáct, jemu o rok více, takže jsme v Campu 4 byli suverénně nejmladší. S  Charliem jsem pak pokračovala v  lezení. Řekl mi: „Někam tě vytáhnu…“, a  tak jsem šla lézt s ním. První naše společná túra byla velmi známý volně lezený výstup „Serenity Crack“, jehož klíčová délka spočívá ve velmi tenké spáře. Charlie pod ní prohlásil: „Ta spára je jak dělaná pro tebe. Máš velmi malé prsty, pro tebe to bude lehčí…“ A tak jsem vyrazila vzhůru. Charlie ale nepochopil, že k lezení ve spáře jsou potřeba také nohy, což mi dělalo velké potíže. Musela jsem viset na jedné ruce a druhou se snažila do spáry zakládat vklíněnce. Bylo to velmi silové a namáhavé. O něco výše jsem nakonec spadla a při pádu ztratila čepici. S Charliem jsme pak lezli hlavně jedno, dvou a  třídélkové cesty. Svůj první bigwallový výstup jsem podnikla

Lynn Hill v roce 1982 ve spáře obtížnosti 5.11 s názvem Insomnia Crack, Suicide Rocks, Kalifornie. Snímek se objevil na titulní stránce katalogu firmy Patagonia.

Mladičká Lynn Hill v bouldru Johna Bachara s názvem Stem Gem obtížnosti V4 v Joshua Tree

také s ním – „Regular Route“ v severozápadní stěně Half Domu. Když se ohlížím zpět, usadit se v Yosemitech na nějakou dobu bylo tehdy docela snadné. Camp 4 jsme obývali se spoustou lezců, přitom jsem ani nevlastnila stan. V osmnácti jsem se poprvé pustila do cesty „The Nose“ na El Capitan společně s Mari Gingery, která je mou kamarádkou už pětatřicet let. Obě jsme pak na El Capitan přelezly také cestu „Shield“ za šest dní. Byly jsme lezkyně, které se snažily lézt převážně volně. Při tomto technicky obtížném výstupu jsme často ani nevěděly, co s těmi skobami vlastně dělat. Doslova za pochodu jsme se učily používat všechny ty copperheady, háčky, tenké skoby a podobné věci. Byla to pro nás obě výborná škola technického lezení… Dalším známým výstupem, který jsem podnikla, byl „Astroman“1. Cesta byla poprvé volně vylezena v sedmdesátých letech, kdy lezci začali posouvat hranice volného lezení nejenom v Yosemitech, ale i v jiných oblastech. Když mi bylo osmnáct, potkala jsem Johna Longa a začala lézt s ním. John je velmi „barevná“ postava, zábavná a legrační. Mimo jiné je spisovatel a čas od času píše básně. Byla jsem jím velmi unešená. Velký a silný chlap, který se znal skoro s každým. Byla to jedna z vůdčích osob volného lezení v Yosemitech, podobně jako Ron Fawcett v Anglii nebo otec volného lezení ve Francii Jean-Claude Droyer. Chtěla jsem s ním trávit většinu času a lézt jen s ním. Nikdo jiný pro mě tehdy neexistoval. Byla to ale dobrá škola. S Johnovou pomocí jsem se začala ohlížet po nových cestách a  boulderových problémech. Tlačil mne dopředu. Měl na mne dobrý vliv, protože já v té době lezla spíše pro potěšení. Jeho přičiněním jsem začala lézt těžší cesty, prvovýstupy a první volná přelezení, čímž jsem sama začala posouvat hranice lezeckých možností nejenom v Kalifornii, ale také v Las Vegas a Arizoně. Častým cílem našich víkendových cest byly skály v  Joshua Tree, kde jsme často lezli jen v teniskách, ve kterých jsme přebíhali od jednoho boulderu k druhému. Zkoušeli jsme najít gumu na podrážky lezeckých bot, s níž by se nám lezlo nejlépe. Jeden z našich kamarádů, Charles Cole pak v  roce 1985 založil firmu 5.10, jejíž název pochází z našeho tehdejšího hesla: „Zkus vylézt pět desítku v teniskách!“ V  té době patřil k  nejlepším zdejším lezcům John Bachar a Mike Lichlinski, přítel mé kamarádky Mari Gingery. John Yablonski, další legendární lezec té doby, lezl hodně sólo bez jištění. Lezení bez lana mne osobně nikdy nezajímalo. Mám pocit, že je až příliš riskantní. Lezení tehdy nebylo až tak populární jako dnes. Když jsem se poprvé dostala na obálku jednoho britského lezeckého časopisu, bylo to pro mě něco dočista nového. V cestování jsem pokračovala i po střední škole a poprvé navštívila Colorado. Nakonec jsme se s  Johnem usadili v  Las Vegas. Je to velmi zvláštní místo, lezení je tam ale skutečně nádherné. V nedaleké oblasti Red Rocks se nachází cesta „Levitation 29“, první vícedélko1 „Astroman“, Washington Column, klas. 5.11c, Yosemite Valley, Kalifornie

11

PORTRÉT

vá sportovní cesta v Americe. Poprvé ji přelezli technicky manželé Jorge a Joanne Uriosteovi, přičemž Jorge osadil ručně a zezdola nýty ve všech deseti délkách. Mysticky znějící název cesty „Levitation 29“ souvisí s datem prvovýstupu, kdy Joanne měla právě ten den dvacáté deváté narozeniny, a také s představou, že tento 250 metrů vysoký výstup by se dal překonat i s pomocí levitace. S Johnem Longem se nám pak v roce 1981 podařilo uskutečnit její první volné přelezení, při kterém nás doprovázeli i Jorge s Joanne. Dnes se jedná o jednu z nejlezenějších cest v okolí Las Vegas, protože pro zdolání této vzdušné cesty s krásným lezením potřebujete jen pár expresek. Počátkem osmdesátých let byly posunuty hranice při zdolávání tradičních cest, zejména zásluhou Johna Bachara. Spousta výstupů byla uskutečněna bez nějaké větší možnosti zajištění. Rozvíjející se sportovní lezení to tehdy v Americe jednoduché nemělo. Nacvičování cest bylo tehdy považováno za jakýsi nelegitimní způsob lezení, stejně jako osazování nýtů shora. V té době ještě neexistovalo něco jako profesionální lezení. Přesto jsme byli schopni pro peníze dělat hodně bláznivé věci. Mám na mysli své tehdejší vystupování v televizní soutěži „Survival of the Fittest“, kterou jsem čtyřikrát vyhrála. Ve dvaadvaceti letech jsem se přestěhovala do New Yorku s nedalekou vyhlášenou lezeckou oblastí Shawangunks. Na východě Spojených států to bylo tak odlišné oproti Kalifornii, kde jsem vyrůstala! Rozhodla jsem se, že tu dokončím svá studia, protože se jedná o oblast, kde se dá lézt a zároveň i studovat.

Lezecký portrét Lynn Hill

Ve světě převislých spár

V roce 1986 jsem poprvé navštívila Evropu. Byla jsem společně s několika dalšími sportovními lezci pozvaná tamní lezeckou federací do Francie. Navštívili jsme nejznámější skalní oblasti jižní Francie jako například Buoux nebo Verdon, a také velmi známou boulderingovou

12

oblast ve Fontainebleau nedaleko Paříže. Zajímavé bylo, že já nikdy předtím na vápenci nelezla a  ani neviděla někoho lézt po prstových dírkách. Francouzi mi tehdy doporučili pro ženu velmi obtížnou cestu s názvem „Take it or Leave it“ za 5.12d, kterou se mi podařilo přelézt stylem RP. Následovalo pozvání na závody do italského Arca, o kterých jsem už slyšela od kamaráda. Říkal mi, že se při lezení na lezce kouká množství diváků a vše sledují filmové kamery, že cesty jsou na těchto zvláštních závodech vyznačeny páskami a  nepovolené chyty zacementovány, protože se tehdy závody ještě pořádaly na přírodní skále. Příliš mnoho podivných věcí pro lezce, jako jsem byla já. Na druhou stranu jsem se tam měla možnost seznámit s lidmi jako Wolfgang Güllich, Maurizio Manolo Zanola, Jerry Moffatt, Ben Moon, Stefan Glowacz nebo Heinz Mariacher. Byli to lezci z různých částí světa a bylo zajímavé, jak se jejich pohled na lezení liší. Manolo se například nikdy podobných závodů nezúčastnil

a věnoval se výhradně lezení na skalách. Wolfgang Güllich to sice zkoušel, ale moc úspěšný nebyl, protože byl při lezení příliš nervózní. Wolfgang se stal velmi důležitou postavou v mém životě, a to pro své názory a přístup k  lezení, jemuž ohromně zvedl úroveň. Stal se pro mne jedním z  hrdinů v  lezecké historii. John Bachar jej dosti kritizoval, protože na jedné fotografii byl Wolfgang zachycen, jak nacvičuje cesty z lana. John pak tvrdil, že Wolfgang neleze cesty volně. Přístup evropských lezců byl tehdy velmi odlišný od vize amerického lezení. Na závodech bylo zvláštní, že i když jsem jako jediná vylezla finálovou cestu, vítězkou se stala Catherine Destivelle. Porota během závodů změnila pravidla a rozhodla se pro Catherine, protože byla rychlejší a měla lepší styl, což tehdy byla velmi subjektivní kategorie. Rozhodovaly tedy body, které jsme u poroty nasbíraly, nikoliv dosažená výška. Zajímavé na těchto závodech byla i skutečnost, že jsem na vrcholový řetěz musela doskočit. Byl to pro mne vel-

mi těžký krok, protože jsem statický lezec a při lezení skoky nepoužívám. V té době se mnoho dynamických kroků jako dnes nedělalo. Nijak zvlášť jsem ale ze svých prvních závodů zklamaná nebyla, protože cestování po Evropě bylo pro mne nesmírně zajímavé a poučné. Vždyť jsem spoustu věcí předtím ani nikdy neviděla! Do tohoto období spadají například počátky lezení na umělých stěnách s vymodelovanými strukturami, u jejichž zrodu stál francouzský návrhář Jean Marc Blanche. Evropa tehdy získala před Amerikou ve sportovním lezení náskok zejména díky sportovnímu vybavení a právě umělým stěnám. Bylo pro nás velmi zajímavé sledovat vývoj umělých stěn ve Francii, protože v Americe v té době něco podobného ještě zdaleka nebylo. Lezení na umělé stěně je sice jiné než na skále, pro závody jsou ale umělé stěny přece jen daleko lepší. S Catherine Destivelle jsem se opět potkala na dalších závodech. Tentokráte jsem ale vyhrála já a byla moc šťastná. Navzdory médiím,

která psala, že jsme rivalky, jsme spolu měly dobrý vztah. Jsme stále kamarádky. V závodění jsem pak ještě pokračovala dalších šest let. Díky závodům světového poháru jsem měla možnost navštívit mnoho různých míst. Nejdůležitější věcí na závodech pro mne ale bylo, že jsem měla svobodu na lezení a díky penězům z výher nemusela myslet na nic jiného. Tehdy jsem navíc začala být sponzorovaná firmami s lezeckým vybavením. Kromě toho jsem ve Spojených státech udělala i  spousty přednášek, protože tehdy ještě internet nebyl a řada lezců o evropském lezení netušila vůbec nic. Pokračovala jsem také ve svém působení na skalách. Když v New Yorku nastala zima, umělé stěny ještě nebyly, jezdili jsme do oblastí jako je například Smith Rock v Oregonu nebo do moc pěkné pískovcové oblasti New River Gorge na východním pobřeží. Všude na nás čekalo množství možných sportovních prvovýstupů. Zároveň se ale nabízely obtížné tradiční výstupy.

Vápencové skály na jihu Francie jsem si velmi oblíbila, a tak se do nich často vracela. K nim se také váže datum 9. května 1989, kdy se můj život mohl dramaticky změnit k horšímu. Ten den jsem si totiž v Buoux při dvacetimetrovém pádu na zem poranila loket a kotník. V podstatě jsem si při navazování na lano špatně uvázala uzel. Protáhla jsem lano úvazkem, uzel už ale nedokončila. Při obouvání lezeček byl uzel zakrytý bundou, takže jsem si nevšimla, že není dovázaný. Když jsem pak dolezla na vrchol stěny v sektoru Styx, sedla jsem si nic netušíc do lana, abych se nechala spustit na zem. Cítila jsem jen, jak padám dolů. Už si přesně nevzpomínám na podrobnosti, zřejmě jsem se ale snažila rukama stabilizovat svůj pád. Ještě štěstí, že jsem nejprve spadla na větev stromu, která zpomalila moje dopadnutí na zem. Zranění nakonec nebylo tak vážné a já se z něj velice brzy zotavila. Díky tomu jsem si mohla stanovit i svůj další sportovní cíl – překonat lezeckou obtížnost 5.14. V návaznosti na své rozhodnutí jsem v roce 1990 přestala cestovat a několik týdnů lezla jen v jedné oblasti – Cimai, kde jsem se soustředila na linii s názvem „Masse Critique“. Kluk, co tuto cestu vylezl poprvé, totiž prohlásil, že cestu této obtížnosti žena nikdy nemůže vylézt. Chtěla jsem mu dokázat, že nemá pravdu.2 V cestě „Masse Critique“ jsem strávila devět dní, ale nakonec ji opravdu dokázala přelézt. Byla to pro mne další nová zkušenost. Do té doby jsem totiž neměla nikdy možnost soustavně pracovat na nějaké těžké cestě, protože jsem hodně cestovala a lezla zejména stylem on-sight jako přípravu na závody. O  rok později jsem se definitivně přestěhovala z New Yorku za přáteli do francouzské Provence, kde to mám moc ráda. Bylo jasné, že má závodní kariéra se chýlí ke konci, navíc jsem se chtěla přiučit francouzštině. V té době jsem potkala i slavného Bernda Arnolda3, jehož fotografii mi kdysi věnoval Wolfgang Güllich. Měla jsem pocit, že jeho tradiční lezecký styl bez magnezia je daleko odvážnější nežli ten, který jsme vyznávali v Americe. Měla jsem dokonce tu čest vylézt si s ním i jednu cestu, kde byly jen dva kruhy a několik uzlů. Velmi na mne později zapůsobil také film Jump!4, ve kterém lezci přeskakují z jedné pískovcové věže na druhou. Pak jsem se přestěhovala do Itálie a zdokonalila se i v italštině. Přitom, když jsem poprvé přijela do Evropy, neuměla jsem vůbec žádný cizí jazyk. Nakonec jsem nějakou dobu strávila ve Španělsku ve velmi známé oblasti Naranjo de Bulnes s vícedélkovým lezením, která se ukázala jako ideální pro přípravu na můj další cíl – volné přelezení cesty „The Nose“ na El Capitana v Yosemitech. Proč jsem si vybrala právě „Nos“? Lezla jsem již dvacet let a měla dostatek 2 Zmiňovaným lezcem byl J. B. Tribout. 3 Bernd Arnold (narozen 28. února 1947) je jedním z největších saských pískařů. Jeho výstupy jsou i v dnešní době velmi uznávané.

Lynn Hill v délce, označované jako Glowering Spot, e Nose, El Capitan

4 Film Jump! (2001, 50 min), který produkovali a režírovali Allen Hill a John Catto, pojednává o pískovcovém lezení v Čechách se zaměřením na přeskoky. Ve filmu jsou zachyceny unikátní přeskoky Petra a Zorky Prachtelových a dalších legendárních pískařů.

13

PORTRÉT

zkušeností – s lezením na žule, tradičním stylem, s  lezením pod tlakem na závodech… Chtěla jsem proto vylézt něco, o čem všichni říkají, že je to nemožné. A o volném přelezení „Nosu“ to říkali všichni. Všichni kromě Johna Longa, který mne na tuto myšlenku přivedl.

V nejtěžší délce volně lezené cesty přes Nos na El Capitana v Yosemitech s názvem Changing Corners toho na nohy a ruce opravdu není mnoho. Veškeré pohyby se zde musí dělat naprosto přesně.

Lynn Hill zakládá malíček do tenké spáry v délce Changing Corners, která dosahuje obtížnosti 5.14a ( e Nose, El Capitan)

Výstup cestou „The Nose“ na El Capitana v Yosemitech má navíc bohatou historii. První, komu se podařilo takřka kilometr vysokou svislou žulovou stěnu zdolat, byl americký lezec Warren Harding, jenž tuto dnes již kla-

14

sickou cestu vytyčil v  roce 1958 za sedmačtyřicet dní čistého lezeckého času společně s Waynem Merrym a Georgem Whitmorem. V roce 1973 pak vylezly na vrchol El Capitana Beverly Johnson a Sybille Hechtel, první čistě ženské družstvo. O pět let později přelezla El Capitana Beverly Johnson dokonce sólo cestou „Dihedral Wall“. Pro mne byl její výstup velmi inspirující, protože byla první ženou, která v Yosemitech uskutečnila věci skutečně nebezpečné, které posouvaly hranice možností. Byla jedním z mých vzorů. První lezci, kterým se „Nos“ podařilo v roce 1975 vylézt za jeden den, byli John Long, Jim Bridwell a Billy Westbay. Výstup jim tehdy trval devatenáct hodin, přičemž dělali vše pro to, aby se co nejdříve dostali nahoru. O  nějakém volném lezení se tedy v jejich případě rozhodně nedá hovořit. První, kdo se o volné přelezení cesty „The Nose“ pokusil, byl až vynálezce friendů – Ray Jardine v roce 1981. Ve stěně tehdy strávil bezúspěšně čtyři měsíce. V létě roku 1992 jsem tedy přijela do Yosemit s jasným cílem. Nejprve jsem „Nos“ vylezla velmi rychle společně s Hansem Florinem5 – za osm hodin a patnáct minut. Chtěla jsem si tehdy cestu hlavně prohlédnout a zjistit, zda se dá vylézt volně. I přesto, že jsme lezli velmi rychle, stihla jsem si všimnout, že v jedné z klíčových délek možného volného přelezení – délce pod Great Roof, Velkou střechou – jsou chyty. Rozhodla jsem se, že za pokus to stojí. Pod El Capitana jsem se tedy vrátila o rok později se záměrem pokusit se cestu vylézt volně. Simon Nadin, výborný anglický lezec, byl v roce 1993 jedním z mála, který stál o dosažení vrcholu El Capitana v kombinovaném lezeckém družstvu. Řekl jen: „Jasně, půjdu zkusit volně vylézt tuto cestu s tebou!“ Simon byl schopen lézt s přirozeným jištěním hodně těžké cesty, bohužel mu ale chyběly jakékoliv zkušenosti z lezení velkých stěn. Dalším problémem bylo, že mu společně s jeho přítelkyní vykradli stan a veškeré jeho lezecké vybavení včetně spacáků bylo pryč. Museli jsme mu vše znovu koupit. Společně jsme dolezli pod Velkou střechu a obávanou délku si pod ní vyzkoušel nejprve Simon. Byla ale na něj příliš obtížná, a tak se vrátil a začal mne jistit. Do délky jsem nalezla celkem třikrát a vyzkoušela si jednotlivé kroky. Nakonec se mi obtížný úsek podařilo na pokraji sil přelézt celý volně. Co nám ale zatím nevyšlo, bylo volné přelezení délky Changing Corners o něco výše. Nečekali jsme, že v  ní narazíme až na tak náročné lezení. Docházelo nám jídlo, a tak jsme se – i vzhledem k únavě – nakonec rozhodli dokončit výstup na vrchol jakkoli. Do cesty jsem se při dalším pokusu vrátila s Brookem Sandahlem a s nadějí, že se mi podaří najít způsob, kterým půjde Changing Corners přelézt. Po třech dnech tvrdé dřiny mi už začalo svítat, jak by se dal nejtěžší úsek cesty překonat. Brooke mne podpořil slovy: „Určitě to zvládneš! Začneme ale od začátku a volně přelezeš nejenom tuto délku, ale celou cestu!“ 5 Hans Florine v současnosti drží společně s Alexem Honnoldem rychlostní rekord v přelezení Nosu. 17. června 2012 jej oba lezci přelezli za 2 hodiny 23 minut a 46 sekund.

Bylo to odvážné tvrzení, protože klíčová délka je už opravdu hodně vysoko, přitom je tak snadné v ní udělat nějakou chybu… Stačí jen špatně postavit nohu a  pád je nevyhnutelný. Psychický tlak tam na lezce působí opravdu hodně. Při dalším pokusu o volné přelezení jsme pak ve stěně strávili celkem čtyři dny. Úspěch se ale nakonec přece jen dostavil. Na vrcholu jsem si ale hned usmyslela další cíl – volné přelezení této cesty za jeden den. V jednom zátahu ze země až na vrchol za méně než dvacet čtyři hodin… Bylo mi jasné, že pro splnění mého dalšího lezeckého snu bude rozhodující hlavně vytrvalost a efektivita, protože absolvovat kilometr těžkého lezení za jeden den je více, než jsem byla doposud schopna vylézt. Řešením bylo každodenní lezení na umělé stěně, které mi dopomohlo k požadované výkonnosti. Za rok jsem se do údolí vrátila s velkým odhodláním… S kamarády jsem si nejprve musela cestu osvěžit v paměti. Zapamatovat si celé tři tisíce stop těžkého lezení není přece jenom až tak jednoduché… Bylo rovněž potřeba zvolit vhodnou taktiku. Velká střecha se nachází asi 700 metrů nad zemí. Při mém prvním ostrém pokusu bylo větrné, ale velmi teplé počasí. Ve stěně pod převisem to hodně klouzalo. Tehdy bylo téměř nemožné dostat se nahoru za jeden den. Po nezbytném odpočinku jsem se rozhodla nalézt do stěny znovu. S lezením jsem ale chtěla začít v noci, v deset večer, abych mohla lézt přes noc a pod Velkou střechu se dostala v ranních hodinách, což se nakonec ukázalo jako správné rozhodnutí. Vše vycházelo podle plánu. Následovala obávaná délka Changing Corners, kde toho na nohy a  ruce opravdu není mnoho. V otevírajícím se koutě se leze hlavně s  pomocí protitlaku těla a  končetin. V klíčovém místě délky to chce dělat veškeré pohyby naprosto přesně. Jeden z nejtěžších lezeckých kroků délky jsem pojmenovala celkem výstižně podle známého kouzelníka Houdini.6 Vše mi nakonec vyšlo a já se svým spolulezcem stanula na vrcholu El Capitana za 23 hodin od nástupu do stěny. Sen se stal skutečností… Z tohoto úspěšného výstupu v roce 1994 jsem měla obrovskou radost. Zužitkovala jsem svůj instinkt a schopnost věnovat věcem maximum energie. Je důležité také zdůraznit, že se jednalo o první volné přelezení El Capitana ženou. Nenapadlo by mne, že další volné přelezení této cesty bude trvat tak dlouho. Druhým lezcem, kterému se „Nos“ podařilo v roce 1998 vylézt bez pomoci technických pomůcek k postupu, byl Scott Burke, jenž vrcholu El Capitana dosáhl po neuvěřitelných 261 dnech nacvičování. Dalšími lezci, kteří tuto cestu volně přelezli, se 14. října 2005 stali manželé Tommy Caldwell a Beth Rodden. Mnohokrát jsem slyšela, že mám malé prsty, které jsou v této cestě výhodou. Reaguji na to tvrzením, že někdy zase pomáhá být dlouhý a  dosáhnout tak výše než ostatní. Každý 6 Harry Houdini (1874–1926), původním jménem Erik Weisz, později psáno Ehrich Weiss, byl maďarsko-americký kouzelník, kaskadér, filmový producent, herec a amatérský letec. K jeho nejznámějším kouskům patřily všelijaké úniky z pout, tzv. eskapologie.

vzpomínka na něj je spojena právě s Alexem. Byla jsem velmi smutná, když jsem se v roce 1999 dozvěděla, že Alex Lowe zahynul v lavině na Shisha Pangmě. Conrad Anker tehdy zůstal jako zázrakem viset na skalní hraně a jako jediný nehodu přežil… O rok později jsem měla možnost poznat další zajímavé místo na mapě světa. Na výpravu do Vietnamu mne pozval Tod Skinner, který se do těchto končin vydal za lezením již potřetí. V roce 1996 nebylo ještě lezení ve Vietnamu rozšířené jako dnes. Měla jsem tak možnost poznat vápencové věže v oblasti Halong Bay téměř nedotčené. Cílem expedice bylo udělat zde co nejvíce nových cest, takže Tod rozhodl, že polezeme každý sám. Měla jsem tak možnost udělat pár zajímavých prvovýstupů s nástupem z loďky, při nichž jsem se musela sama jistit. Jeden den mne kluci dokonce nechali ve stěně samotnou. Byl to úplně jiný druh zážitku, než na jaké jsem byla zvyklá. To samé se dá říci i o další mé daleké cestě, tentokráte do Maroka v roce 1997. Podařilo se mi tam uskutečnit prvovýstup ohodnocený stupněm 5.13b s názvem „Tete De Chou“. O dva roky později jsem se zúčastnila čistě

Lynn Hill v poslední délce volně lezeného výstupu přes Nos na El Capitana v Yosemitech

jsme prostě nějaký a všichni se musíme svým způsobem přizpůsobit dané cestě. Vezměte si třeba zmiňovaného Tommyho Caldwella, který má jen devět a půl prstu, a přesto cestu volně přelezl. V roce 1995 jsem byla pozvaná na expedici do Kyrgyzstánu. Jednalo se o ledovcovou oblast Aksu v Pamiro-Alaji, která je velmi odlehlá. Do základního tábora nás musel vysadit vrtulník a my pak strávili tři a půl týdne v horách bez jakékoliv komunikace s okolím a bez šance záchrany v případě nehody. S alpským horolezectvím jsem doposud žádnou zkušenost neměla, v našem týmu ale byli zkušení borci, od kterých jsem se mohla ledacos přiučit – Alex Lowe, Conrad Anker, Greg Child nebo Kitty Calhoun7. Být ve výpravě s těmito lidmi pro mne představovalo neopakovatelný zážitek. 7 Americká horolezkyně Kitty Calhoun se stala první ženou, která vylezla v roce 1990 na Makalu náročným Západním pilířem. Expedici sama vedla. V roce 1987 navíc zdolala svou první osmitisícovku Dhaulágirí.

S Gregem Childem jsme se nejprve rozlezli při prvovýstupu Clodhopper Direct na tři a půl tisíce metrů vysoký štít s názvem Central Pyramid a  pak jsme se pustili do velmi známé cesty „Perestroika crack“. Vstávali jsme v jednu hodinu po půlnoci, nasnídali se a pak lezli celou noc. Následující den jsme dolezli na vrchol. Byla jsem hodně unavená. Následovalo nebezpečné slaňování celou stěnou dolů… V  závěru výpravy jsem podnikla ještě jeden výstup na 4.810 metrů vysoký štít ve dvojici s Alexem Lowem. Cestu obtížnosti 5.12b jsme oba vylezli volně, přičemž druholezec lezl vždy s batohem. Nebylo to úplně nejtěžší lezení, občas bylo ale docela nebezpečné, protože jsme museli překonat dlouhé úseky bez jištění. Opět došlo na důležité pravidlo, kterým se zde musel prvolezec řídit: „Nepadat!“ Přes kilometr vysokou stěnu jsme lezli jen s  jednoduchým lanem, protože druhé nám spadlo dolů. Jedná se o nejvyšší vrchol, na který jsem doposud vylezla. A jsem ráda, že

Lynn při vysokohorském výstupu v údolí Aksu v kyrgyzstánském Pamiro-Alaji v roce 1995

ženské výpravy na Madagaskar. Cílem expedice bylo přelezení nové cesty vlevo od velké střechy v 500 metrů vysoké žulové stěně Tsaranoro Massiff. Linie vedla velmi strmým terénem s malými možnostmi zajištění ve spárách. Společně s Nancy Feagin, Kath Pyke a Beth Rodden se nám podařilo prvovýstup s názvem „Bravo Les Filles“ dokončit. V nejtěžším úseku mi trvalo dvě hodiny, než jsem vůbec přišla na to, jak úsek vylézt. Na tak velký objem práce,

15

PORTRÉT

kterou náš prvovýstup vyžadoval, jsme tam byly velmi krátkou dobu. Tlačil nás čas a kvůli tomu se nám již nejtěžší délku nepodařilo vylézt celou volně. Přesto je naše linie s obtížností 5.13 řazena k  nejtěžším vícedélkovým cestám, které kdy byly vytvořeny ženami. Pokoušet se o tak složitou a náročnou cestu byl pro mne nesmírně intenzivní zážitek. Poznala jsem přitom hodně zajímavou kulturu a v ní velmi šťastné lidi. Lezení pro mne znamená také pojítko mezi komunitami. Na svých dalších cestách za lezením jsem navštívila Austrálii, Sardinii, Jižní Ameriku, Japonsko, Thajsko, Skotsko... procestovala jsem téměř celý svět. Potkávala jsem přitom mnoho zajímavých lidí a dětí. Zatoužila jsem mít vlastní dítě. Ve dvaačtyřiceti letech se mi tak narodil syn Owen8. Cestuje se mnou, v poslední době už ale méně, protože je mu skoro devět. Když mu bylo dva a  půl roku, vypravila jsem se opět do Yosemitů s Katie Brown se záměrem volného přelezení západní stěny Leaning Column. Katie je skvělá lezkyně, která nedlouho předtím podobně jako já přestala závodit. Bylo potěšující pozorovat mladou sportovní lezkyni, jak má zájem lézt klasické cesty podobným způsobem, jako jsem to kdysi dělávala i já. V paměti mi z tohoto náročného výstupu utkvěl zejména jeden velmi málo odjištěný úsek. Nechtěla jsem do něj Katie pustit na prvním konci lana. Přelezení zůstalo na mně, byť jako matka nechci příliš riskovat.

Lynn Hill v cestě Sonntags Spaziergang (6c), při lezení v sektoru By the way skalní oblasti Bergstation rakouského Zillertalu v roce 2008 v rámci Petzl Roctrip

Lynn Hill a její syn Owen ve skalní oblasti City of Rocks v Idahu

Dneska žiji ve městě Boulder v Coloradu, kde je v okolí mnoho pěkného lezení. Máme tam několik druhů skal od pískovce až po vápenec v oblasti Rifle, která je od nás vzdálena jen tři a půl hodiny jízdy autem. Velmi složitou se tam pro mne ukázala cesta „Living in Fear“, kterou se mi podařilo přelézt v září minulého roku. Byl to dobrý trénink před mým 8 Lynn Hill porodila syna Owena 14. dubna 2003, jeho otcem je partner Lynn Brad Lynch.

16

dalším výletem do Číny v rámci reklamní akce Petzl Rock Trip. Lezení na vápencových stěnách skalního oblouku Chuanschang bylo jedinečné samo o sobě. Paprsky vycházejícího slunce skrze něj ozářily každé ráno řeku pod námi neopakovatelným způsobem… V oblasti vznikají každým rokem desítky nových cest, takže se sem začínají pravidelně sjíždět lezci z celého světa. Jednou z  činností, která mne v  poslední době hodně naplňuje, je organizování lezeckých kempů. Stihnu jich připravit pět do roka v různých oblastech – třeba ve Smith Rocku nebo v oblasti Vedauvoo ve Wyomingu. Práce s lidmi, kteří se chtějí naučit lézt, je pro mne velmi zajímavá. Baví mne pozorovat své žáky, jak se učí různým druhům lezení od spárového po stěnové. Na tyto lezecké tábory jsem brávala i Owena. Vloni se mnou také cestoval do Itálie, což je dobře, protože se dostává do kontaktu s cizím jazykem. Je velmi otevřený. Má necelých devět let a říká o sobě, že není lezec. Vždyť je to přece jedno, jestli jím bude nebo ne. Třeba se jím jednou stane, kdo ví. Hlavně, že bude šťastný, bez ohledu na to, pro jaký sport nebo činnost se nakonec rozhodne. Nemám pravdu?

Rozhovor pod Alternatívkou 31. březen 2012 Mám za to, že své dětství jsi prožila v Kalifornii. Přitom ses ale narodila úplně jinde… Narodila jsem se v Detroitu ve státě Michigan, ale pak se celá naše rodina přestěhovala do Kalifornie kvůli otcovu zaměstnání. Pracoval v rámci kosmického programu pro NASA – Národní úřad pro letectví a kosmonautiku. Byl leteckým inženýrem, který se podílel i na projektu Apollo. Když přistáli první lidé na Měsíci, měl na tom svůj podíl. Než jsi začala s lezením, vyzkoušela jsi řadu sportů. Mám pocit, že prvním z nich bylo plavání, ve kterém jsi jako šestiletá vyhrála závody. O tři roky později jsi pro změnu začala s gymnastikou. Kdo tě ke sportování přivedl? Ano, máš pravdu. Abys pochopil mou cestu ke sportování, musíš si uvědomit, jak velká jsme byli rodina. Bylo nás dohromady sedm dětí a v každém z nás příliš mnoho přebytečné energie. Rodiče se tedy snažili, abychom měli pořád něco na práci. Jakmile jsem začala chodit do plavání, domů jsem se vracela natolik unavená, že už jsem na nějaké vymýšlení hloupostí neměla ani pomyšlení. Rodiče to měli dobře vymyšlené. Prozradila jsi, že se na tvé cestě k lezení podepsaly rodinné výlety do přírody a dva z tvých sourozenců. Vzpomeneš si i na svou vůbec první cestu?

Poprvé jsem se pokoušela vylézt na skálu opravdu díky bratrovi Bobovi, sestře Kathy a jejímu příteli Chucku Bludworthovi. Kromě mě se ještě snažili nahoru vytáhnout neúspěšně další z mých sester. Ten důvod, proč mne uvázali na lano, byl prozaický – sestra Kathy měla při lezení často strach. Půjčila nám proto svůj úvazek, byl to švýcarský sedák. Sundala si i boty, které mi stejně jako sedák byly velké, a řekla: „Běž ty!“ Přežila jsem to… Občas mne pak poslala nahoru na prvním konci lana místo sebe. Naštěstí to vždycky dopadlo dobře, protože jsem se i přes své nesporné lezecké ambice poctivě řídila prvním a nejdůležitějším lezeckým pravidlem: „Nepadat!“ Ty ses jako prvolezec nebála? Měla jsem trochu strach, protože jsem si uvědomovala, že bych mohla spadnout. Měla jsem takový zvláštní pocit. Vždy se mi ale líbilo být venku, v přírodě, na skalách. Pohyby, které člověk při lezení musel provádět, mi navíc připadaly zajímavé a odlišné od všeho, co jsem zatím vyzkoušela. Věřila jsem si, že vše bude v pořádku, a tak v lezení pokračovala dále. Větší strach měl o mě asi bratr Bob než já, což

s odstupem času chápu. Nebylo moc obvyklé, aby se někdo na začátku lezení pustil hned do spár s přirozeným jištěním. Moje vůbec první cesta, na kterou ses mne ptal, však vedla v plotně. Žádné velké chyty, jen tření a vyvažování… Byla to lehká cesta nedaleko našeho bydliště, asi hodinu cesty autem. Oblast se jmenuje Big Rock. Tvé další kroky vedly přes Joshua Tree do Yosemitského údolí, které bylo v šedesátých a sedmdesátých letech legendárním místem. Můžeš zavzpomínat na tehdejší atmosféru, jak jsi ji osobně zažila? Když jsem tam přijela poprvé, bylo mi třináct. O lezení jsem vůbec nic nevěděla a jen se koukala na stěny okolo. To se dá vylézt? A čeho se přitom ti lidé drží? Nemohla jsem to vůbec pochopit. Lezení v Yosemitech jsem neznala ani z fotek, nevěděla jsem o něm tehdy vůbec nic. Věděla jsem jen, že někteří jsou schopni vylézt až nahoru, ale netušila jak. Vrátila jsem se sem, když mi bylo šestnáct. Chtěli jsme vylézt na Lost Arrow Spire. Sestra Kathy se jen podívala nad sebe a řekla: „Ne, ne. To není nic pro mě. Je to příliš vysoké a nahání mi to hrůzu.“ S bratrem Bobem a Chuc-

kem Bludworthem jsme pak na věž Lost Arrow vylezli ve trojici. I když jsem ještě nebyla příliš zkušená, vytáhla jsem při výstupu jednu nebo dvě délky za 5.10. V Yosemitech jsem pak od šestnácti do devatenácti trávila každoročně letní prázdniny. Jen jednou, když jsme měli ve škole volno, jsem se tam ukázala i na jaře. Pro mne byla cesta do Yosemitského údolí docela drahá. S trochou jídla jsem pak přespávala načerno na místě pro záchranáře. Neměla jsem ani na zaplacení kempu… Na Camp 4 mám krásné vzpomínky. Například se k němu váže i to, že jsem v něm v osmnácti začala poprvé cíleně trénovat – na posilovací desce, na lanovém žebříku nebo slackline.9 Začátky mého tréninku, který mne posouval v lezení dopředu, se opravdu váží na toto unikátní místo. Z gymnastiky jsem si přinesla dobré držení těla, byla pružná a silná, ale vytrvalost přišla až později během mého sportovního lezení. Tehdy toho lezci k tréninku ještě mnoho neměli. Umělé stěny ještě zdaleka nebyly a k dispozici byly jen jednoduché věci, které byly v kempu vždy po ruce. Dokonce jsme tam při lezení na balvany pod sebou neměli ani bouldermatky,

9 Slackline nebo také zkráceně slack je balancování, chození a skákání na popruhu upevněném mezi dvěma body, například stromy.

Lynn Hill při výstupu Caramello (8b) v sektoru 5 Sterne lezecké oblasti Bergstation v Zillertalu v roce 2008

17

PORTRÉT

které by ztlumily případný pád. Prostě žádné speciální vybavení ještě nebylo. Když jsem začínala, nebyly ještě ani friendy, bez kterých si dnešní lezci nedovedou ani lezení v Yosemitech představit. Prvního frienda jsem uviděla, až když mi bylo tak sedmnáct osmnáct…

trénovali. Na žebříku jsme měli deset příček a vzpírali se na nich bez pomoci nohou. Desetkrát za sebou, deset koleček. Bylo to srovnatelné se stovkou shybů. Byl to ale také důvod, proč lidé mají problémy se zánětem šlach na loktech. V té době jsme také díky tomuto tréninku udělali i několik nových cest. V roce 1979 byla nejtěžší cestou na světě „Grand Illusion“11 a my se pohybovali někde okolo stupně 5.12d. Každodenně jsme někde viseli. Pak ses přestěhovala na východní pobřeží, kde jsi zůstala tři roky… Bylo to více než tři roky. V New Yorku jsem žila v letech 1982 až 1991, celkově tedy devět let. Co tě vlastně přimělo k přesunu do New Yorku? Nechtěla jsem žít v Los Angeles, kde jsem chodila do školy a kde nebyla žádná lezecká oblast v blízkém okolí. Daleko raději než v Los Angeles bych se usadila v Coloradu nebo u Shawangunks, kde jsem to ale zatím neznala. Hlavním důvodem, proč jsem se nakonec přestěhovala na východ, byla souhra několika faktorů. Tehdy jsem se objevila na vnitřní straně outdoorového časopisu, který mne pozval do New Yorku. Zjistila jsem, že je to tam velmi pěkné, lidé milí, v létě je vše okolo zelené se spoustou nádherných stromů… Mám moc ráda krásné listy. Chtěla jsem prostě žít ve městě, kde bych mohla chodit do školy a přitom lézt. Taky jsem tam potkala člověka, který se stal mým manželem – Russe Raffu12. To vše vedlo k tomu, že jsem se nakonec v New Yorku usadila.

Lynn Hill při on sight přelezení cesty Doric Dihedral obtížnosti 5.12b v oblasti Skunk Canyon v Coloradu

Ve spáře s názvem Finger Crack obtížnosti 5.11a v kaňonu Estes Park v Coloradu

Vzpomínám si, jak jsme jednou v létě pověsili lanový žebřík u Royala Robbinse10 u jeho domu v Terride v Coloradu. Tehdy jsme uvažovali, že se staneme horskými vůdci. Neměli jsme ale žádné pojištění, jediný papír. Celé léto jsme nepracovali, pořád jen lezli nebo alespoň 10 Royal Robbins (narozen v únoru 1935) je jedním z průkopníků amerického skalního lezení. Je autorem řady významných prvovýstupů, jako např. „Salathé Wall“ (1961) a „North America Wall“ (1964) na El Capitana nebo „American Direkt“ (1962) a „American Direttissima“ (1965) na Aiguille du Dru v oblasti Mont Blancu.

18

V  čem se lezecký život na východním pobřeží lišil od toho v Kalifornii na západě? Bylo to tam hodně jiné. Mám ráda, když je kolem mne tolik věcí naprosto rozdílných. Odlišné bylo lezení, protože skála je v Shawangunks ze slepence, velmi tvrdé horniny. Přestože v Kalifornii je mnoho strmých cest, většina z nich vede spárami. Je tam sice taky stěnové lezení, které už ale není tak strmé. Stěnového lezení v převisech v Kalifornii opravdu moc není. Naproti tomu v Shawangunks jsou převisy všude, protože skála je horizontálně vrstvená a jednotlivé skalní bloky se vodorovně překrývají a tvoří převisy. Odlišné je tam i jištění. Nejčastěji se jistí malými vklíněnci, které se osadí do spár proti sobě a spojí smyčkou. Hodně jsem tam začala o jištění přemýšlet. Mohu se zeptat, co jsi v New Yorku studovala za obor? Biologii. V New Yorku jsem získala svůj akademický titul. Předtím jsem dva roky hodně ztěžka studovala v Santa Monice, jeden semestr v Las Vegas a pak více než dva roky v New Yorku. Biologií jsem se ale nikdy neživila. Říkám, že je dobré jít na vysokou školu, aby se člověk naučil studovat a získávat informace. Biologie je přitom velmi zásadní pro pochopení fungování přírodních věd, například jak fungují živé organismy. Mne osobně hodně zajímala fyziologie, práce svalů a chemické pochody, které v nich probíhají a souvisí například s aerobními a anaerobními procesy. Některým věcem od té doby rozumím a dokáži si odpovědět na některá proč. Vím, kdy mám ve svalech nejvíce energie a co si mohu v daný okamžik dovolit. Fyziologie je ale dosti odlišná činnost než lezení. Studium v New Yorku pro mne tedy byla moc dobrá zkušenost. Pobyt v New Yorku taky znamenal skvělé pře11 Převislou spáru „Grand Illusion“ na Sugar Loaf nedaleko Lake Tahoe v Kalifornii poprvé přelezl Tony Yaniro v roce 1979. Její obtížnost byla stanovena na 5.13b/c. 12 Lynn Hill se za horolezce Russe Raffu provdala v  roce 1988, obřad proběhl na vrcholu jednoho útesu v Shawangunks. Jejich manželství skončilo v roce 1991.

chodové období před mým dalším stěhováním do Evropy, protože kultura v New Yorku je dosti podobná. Hovořila jsi o tom, jak byla pro tvé lezení důležitá gymnastická průprava. Podepsala se nějak i  na tvé psychické odolnosti? Mám na mysli zejména ve spojitosti s  pozdějšími závody, kterých ses v  Evropě začala pravidelně účastnit… Odevzdat na lezeckých závodech to samé jako na tréninku dost souvisí s  tvým egem. Stres při závodech vzniká zejména v důsledku toho, že si člověk uvědomí, že když udělá chybu, nevyhraje. Já se vždycky před závodem uklidňovala, že zkusím podat co nejlepší výkon, jakého jsem schopna, ale když spadnu, tak spadnu, a nic se neděje. Musíš to tak brát. Pro mne bylo na závodění nejtěžší rozvrhnout síly tak, abych dolezla co nejvýše a přitom mi zbyla ještě nějaká energie. Když jsi nervózní, děláš některé věci jinak, nedíváš se kolem sebe jako obvykle a můžeš dělat poněkud unáhlené závěry. Taky se mi to několikrát stalo. Na to je jediné řešení – v klidu vydýchat, sestoupit, znovu si vše prohlédnout, ujistit se, jak dále lézt… Někdy můžeš zaspat, ale když si na to dáš pozor, tak se ti to nemusí stát. O sportovní psychologii jsem hodně četla. Je ale těžké něco přečíst a pak se tím při lezení řídit. Taky jsi úspěšně závodila v běhu na 1.500 metrů a tři kilometry. Podepsala se atletika nějak na tvém lezení? Myslím si, že běhání je velice dobrý mentální trénink. Musíš při něm vyvinout patřičné úsilí, najít rytmus, hýbat se. A během závodů musíš počítat s bolestí, kterou jsi nucen překonat. Přijmout bolest, to je to pravé. Běh mne tedy udělal psychicky tvrdší a odolnější. Jak moc těžké je lézt s menší postavou? Těžké to je zejména v počátcích, protože začínající lezec ještě mnohdy neví, jak který krok na skále udělat. Každý máme svou velikost, což s  sebou nese své výhody i  nevýhody. Pro lezce s  menší postavou je podle mne nejdůležitější najít vždy správný stup. Pokud se dobře postavíš, můžeš se pak natáhnout na další chyt. A když zrovna ten správný stup není k dispozici? Jak to pak udělat? Často je řešením výskok. U dětí, které začínají s lezením, vidím dnes poměrně často, že jsou hodně dobré ve skákání. Jsi velmi univerzální lezkyně. Máš za sebou přelezy těžkých boulderů, big wally, tradiční nebo sportovní cesty… Vždy sis před sebe kladla jasné cíle. Jak se lišila příprava například na těžké sportovní jednodélkové cesty od tréninku na velké stěny? Pokaždé jsem se připravovala jen tím, že jsem lezla a docela hodně. Výstup přes „Nos“ na El Capitana byl ale hodně výjimečný. Věděla jsem, jaká úroveň lezení se v něm skrývá, a o jak dlouhou cestu se jedná. Třiatřicet délek! Mentálně musíš být v pohodě, moc nad ničím nepřemýšlet, následovat intuici. I když jsi unaven, musíš být stále v běhu. Můj trénink tedy spočíval ve zkoušení mnoha délek, a  také mnoha těžkých cest na konci přípravy. „The Nose“ se totiž skládá z mnoha délek, z nichž ty nejtěžší jsou až nahoře, kde jsi už unavený a mentálně vystresovaný. Bavili jsme se o závodech. Myslím si, že tento přístup, kdy jen posloucháš svou intuici a nejsi ve stresu, když uděláš nějakou chybku, je důležitý. V délce Changing Corners jsem se tak cítila, když mi třikrát za sebou sklouzla noha. Musela jsem udělat několik těžkých kroků za sebou, a protože jsem lezla od desíti večer, byla jsem už hodně unavená. Opravdu hodně náročné na psychiku! Lezení si tam od lezce hodně žádá přesnost. Dáš nohu o jeden milimetr

vedle a jdeš dolů. Proto je také Changing Corners daleko těžší délkou než Great Roof. Traverz pod Velkou střechou je samozřejmě také těžký, jedná se rovněž o dlouhou délku, která ale není tak vyčerpávající. Začínáš lezením za 5.11 bez možnosti odpočinku a pak začíná jít do tuhého – dva prsty, dvě šupiny na nohy… opřít se o záda, kluzké chyty. Pod samotným převisem teprve začínají těžkosti, nutno ale říci, že hlavně kvůli kluzké skále. Z  východního pobřeží ses pak přesunula do Evropy a usadila se na pár let v Provence na jihu Francie. Ve svém životě jsi vůbec měnila bydliště dost často, což u nás moc obvyklé není… V Americe se stěhujeme hodně. Je to možná dáno tím, že jsme velká země a máme jen jeden společný jazyk. Teď nemluvím pravdu, máme ještě dost velkou část území, kde se mluví španělsky. Vezmi si ale naši rodinu. Když jsem žila v Evropě, jeden můj bratr žil na Havaji, druhý zase v New Yorku. Dnes bydlím v Coloradu, bratr sice stále bydlí na Havaji, druhý se ale mezitím přestěhoval z New Yorku nedaleko San Francisca, takže to máme k sobě podstatně blíže. K sestře to mám osm hodin jízdy autem. Potká se vůbec někdy celá vaše rodina na jednom místě? Je to legrační, ale zrovna za dva týdny se k tomu schyluje. Bratr totiž chystá svatbu v Las Vegas. Už se moc těším, že se se všemi uvidím… Vraťme se ale zpátky k lezení. V Evropě ses poprvé seznámila s lezením na umělých stěnách. Kdy se uskutečnily podobné závody i u vás v Americe? První závody na umělé stěně v Americe se uskutečnily v roce 1988 venku před hotelem v Snowbird v Utahu. Cesty mi tam přišly velmi těžké. Myslím si, že stavěči cest tehdy moc nepochopili, jaké to je, když jste o něco menší než ostatní. Během závodů jsem byla hodně nervózní. Po jednom z chytů jsem musela skočit, ale při doskoku jsem jej minula. Opravdu těžký krok! Catherine Destivelle jej ale vyřešila bez skákání a vyhrála. Byla jsem zklamaná, protože se jednalo o první velké závody v Americe a na ne úplně dobře postavených cestách jsem nemohla ukázat své nejlepší lezecké schopnosti. Jedním z tvých lezeckých vzorů byl Wolfgang Güllich... Wolfgang byl velmi laskavý člověk, který mne hodně inspiroval. Nevěřila jsem, že se dá žít jen pro lezení, a proto jsem začala studovat biologii. Myslela jsem si, že budu fyzioterapeut, budu chodit do práce, kde vydělám peníze,

Lynn své bohaté zkušenosti ráda předává i začínajícím lezcům a dětem

za které pak budu lézt. Díky Wolfgangovi jsem zjistila, že to může být i jinak. Na koho ještě ráda vzpomínáš? Těch bezvadných lezců jsem v životě potkala opravdu mnoho. Od vás třeba Adama Ondru, který se pro mne stal také velkou inspirací. Je to bezesporu jeden z nejlepších lezců, jaké jsem kdy viděla. Lezec s vynikající technikou, rychlý a přitom velmi milý. V současné době je mým cílem vytvořit instruktážní video pro své klienty, ve kterém se chci pokusit analyzovat lezeckou techniku a pohyby, které lezec na skále provádí. Materiály na tento film shromažďuji už několik let. Chci v něm ukázat také různé styly některých špičkových lezců. O Adamovi si myslím, že je to jeden z nejlepších technických lezců, jaké jsem kdy viděla. Jeho pozice těla se v jednotlivých krocích mění velmi rychle. Možná je to tím, že od mala leze ve spoustě odlišných skalních oblastí a vždy se snaží lézt hlavně stylem on-sight. Myslím si, že to je to ten nejlepší způsob, jak získat schopnost vidět a analyzovat nad sebou tvary chytů a stupů a vymyslet pro ně ten správný pohyb. Je skvělé, že s lezením začal tak brzy. Moje kamarádka Robyn Erbesfield-Raboutou začala s lezením taky brzy – ještě jako dítě. Byla velmi silná, ale s malou postavou. Adam je vysoký, navíc s dlouhým krkem, takže perfektně vidí na

skále vše kolem sebe. Kromě toho má ohromnou vytrvalost a volí na každou cestu tu správnou taktiku. Když se podívám na skálu a vidím chyty a stupy, hned mne v hlavě napadne správné postavení těla. Ve videu bych to ráda zjednodušila a ukázala na různých cestách, jak se správně stavět a pohybovat při lezení v plotně, ve spárách nebo v převise. Využívám u toho i základy fyziky – těžiště, rozklad sil a působení sil na rameni, tedy momentový účinek. Instruktážní videa bych ráda doplnila i značkami a vektorovými obrazci, aby bylo divákům zřejmé, jaké síly při lezení působí mezi lezcem a skálou a jak se tyto veličiny mění v závislosti na postavení těla. Pro učitele lezení je opravdu dobré vědět, jak fungují zákony mechaniky. Je to, jako když se učíš jazyky, kde musíš zvládnout gramatiku. Musíš pochopit pravidla, jakým způsobem skloňovat a spojovat slova do vět. Je to dlouhodobý proces. Na začátku nad vším přemýšlíš a snažíš se pochopit, proč to má být tak či onak. Plynně hovořit daným jazykem začneš až po určité době. Spontánně. A s lezením je to úplně stejně. Snažím se své žáky naučit gramatiku lezení, kterou by měli použít. Praxe je už ale na nich. Zaujaly mne i tvé alpské výstupy, které jsi uskutečnila s Gregem Childem a Alexem Lowem. Jak náročné tyto výstupy pro tebe ve skutečnosti byly? Když jedeš do Yosemitů a máš nějakou nehodu nebo potřebuješ pomoc, stačí jen zavolat: „Help!“. V Kyrgyzstánu, když zavoláš o pomoc, neuslyší tě nikdo. Vrtulník, kterým jsme do údolí přiletěli, se pro nás vrátil až za tři a půl týdne. Po celou tu dobu jsme byli bez spojení. Těžké to tam bylo zvláště pro Kitty Calhoun, protože byla ve čtvrtém měsíci těhotenství. Chtěla ale mermomocí odcestovat… Lezení v tamních horách bylo docela nebezpečné. Na vrcholech byl totiž sníh, který když tál, padaly dolů stěnou kameny. Velkou kamennou lavinu jsem zažila přímo během jednoho z výstupů. Zrovna jsem ve stěně tahala délku… Docela jsem se tehdy bála. Lezení v těchto horách bylo opravdu riskantní, co si budeme říkat. Uvažovala jsem tehdy také o dítěti. Honily se mi hlavou myšlenky, že když zahynu dříve, než se stanu matkou, něco jsem v životě udělala špatně. Naštěstí to v tomto ohledu dopadlo dobře… Nicméně i přesto musím konstatovat, že nemám chlad příliš v oblibě. Opravdu už nepotřebuji zkoušet výškové horolezectví, které mne nikdy nezajímalo. Ve své knize popisuji příběh Chucka – přítele mé sestry, jenž mne v podstatě nadchl pro lezení. Zahynul na Aconcagui, když mi bylo osmnáct devatenáct let. Hodně jsem o něm přemýšlela. Jeho vzorem byl Reinhold Messner a měl vel-

PORTRÉT

Lynn Hill své vyprávění pod Alternatívkou neustále doplňuje velmi živou gestikulací

mi romantické představy o horách. V mých lezeckých začátcích pro mne představoval velmi důležitou osobu, když mi často vyprávěl o lezecké kultuře, o čistém stylu nebo co nového o lezení napsal Doug Robinson. Byl to také první důležitý člověk v mém životě, kterého jsem ztratila. To je smutné vyprávění. Zkusme změnit téma. Máš kromě lezení i nějaký jiný koníček? Dobře. Málokdo o mně ví, že mám velmi ráda mozaiku. Vždycky se na svých cestách koukám kolem sebe, jestli na cestě neleží kousky mozaiky nebo úlomky z keramiky. Spokojím se i s pěknými kamínky. Sbírám je již dlouho, několik let. Hodně jsem jich našla na útesech v Evropě. Jednoho dne z nich udělám něco pěkného. Jednu mozaiku jsem již vyrobila ve svém domě – za kamny. Když jsem žila v Itálii, koupila jsem si knihu o Benátkách. Na náměstí svatého Marka stojí překrásný kostel, který má uvnitř interiér vyzdoben mozaikou s ohromným množstvím rozmanitých kamínků, které tvoří zajímavé obrazce a tvary. Nechala jsem se inspirovat a pokusila se o něco podobného z koupené žuly, kterou jsem nasekala na malé kousky. Líbí se mi to. Taky jsem slyšel, že máš ráda hudbu, zejména jazz. Jo, jo. Mám ráda jazz, ale také hodně jiných druhů hudby. Neposlouchám operu, to není nic zajímavého pro mne (Lynn se pokouší o operní zpěv). Ten zvuk mne vždycky rozpláče. A  můžeš jmenovat nějakého tvého oblíbeného hudebníka? Sbírám hodně folkovou hudbu, protože ráda zpívám. Třeba nové album Beth Orton. Mám také ráda tanec, takže často poslouchám rytmickou hudbu, při níž se dá tancovat.

20

A samozřejmě jazz, což je hodně komplexní hudba, u níž výsledek hodně záleží na samotných muzikantech. Třeba Miles Davis! Sice vydal album Bitches Brew, které moc ráda nemám, protože je na mě už moc bláznivé... Daleko více mám v oblibě věci jako například Kind of Blue nebo jeho bebopová alba. Mám ráda jazz fusion, který není tak ryzí jako big bandy nebo swing jazz, které v lásce příliš nemám. Dobrá muzika je založena na melodii, jako např. ta od Dave Brubecka. V Kalifornii jsem hodně chodila na koncerty s Johnem Longem, třeba když hrál Al di Meola, Paco de Lucia nebo John McLaughlin… Slyšel jsem, že John Long byl také bubeníkem. Je to pravda? Ano, byl velmi dobrý. Když jsme jezdili na skály, často bubnoval na přístrojovou desku během řízení. Když jsem ho poprvé potkala, byla jsem jím doslova ohromena. Uměl hrát na regulérní bicí soupravu a cvičil se svými přáteli. Zanedlouho ale s hraním přestal, protože se musel rozhodnout. Kdyby chtěl být opravdu dobrým muzikantem, musel by se věnovat výhradně jen hudbě. John se přitom nedokázal vzdát svého psaní a svého lezení, a tak raději přestal s hraním. Dobrým bubeníkem je také Timmy O‘Neill13. A  naučil se to za velmi krátkou dobu. Myslím si, že má hudbu radši než lezení. Pro něj je „rock and roll“ cennější nežli jen „rock“, čili skála. Prozradíš něco z tvých lezeckých plánů do budoucna? Myslím si, že s návratem do velkých stěn ještě pár roků počkám. Lezu teď hlavně pro radost cesty, které se mi líbí. V Coloradu je jich ještě spousta… 13 Timmy O‘Neill je známý americký profesionální skalní lezec a horský vůdce.

Ráda objevuji nové oblasti. V Americe jsou teď čerstvě objevená lezecká místa, která jsou opravdu skvělá. Východní pobřeží má třeba několik dobrých pískovců – Red River Gorge nebo New River Gorge. Parádní lezení! Novinkou je i výrazný vzestup boulderingu v Tennessee. Musím se tě také zeptat, co tě přimělo k  napsání své autobiografie? To je starý nápad. Cítila jsem, že o historii lezení, jak jsem ji sama mohla poznat, toho spousta mladých lidí moc neví. Když jsem začínala s lezením, sama jsem o ní moc nevěděla. Třeba, že tradiční styl začal na pískovcích v Sasku. Chtěla jsem v mládí hlavně lézt, ale postupem času se k lezecké historii dostala a ledacos se o ní dozvěděla. Myslím, že to tak má být. A k historii patří i dokumenty, které by si lidé mohli přečíst. Prvně jsem si myslela, že kniha bude zejména o psychologii, protože to je věc, která mne na lezení zajímá nejvíce. Lezení vnímám jako buddhistickou filozofii na skalách. Většina knih z této kategorie, kterou jsem přečetla, byla postavena tak, že autor hovoří s lezci stylem: „Já jsem učitel a vy jste moji žáci.“ Tímto způsobem jsem knihu napsat nechtěla. Za mne v knize hovoří příběhy, které vyprávějí, co chci čtenářům říci… Chtěl bych touto cestou poděkovat organizátorům třináctého ročníku festivalu Hory a město, a zejména jejímu programovému řediteli Alanovi Formánkovi, kteří nám setkání s Lynn Hill umožnili a bez jejichž laskavosti by tento článek nemohl vzniknout. Další dík patří Vlado Linkovi, Márovi Holečkovi, Martinovi Grajciarovi z Manofactory a všem lezcům z Alternatívky. text foto

Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archiv Lynn Hill

Lynn Hill narozena 3. 1. 1962 v Detroitu, stát Michigan, USA Jedna z  nejlepších světových skalních lezkyň, v  letech 1987–1992 nejúspěšnější soutěžní lezkyně na světě Přehled nejvýznamnějších výstupů 1977 Serenity Crack, Royal Arches Area, Yosemity, Kalifornie, klas. 5.10d, spolulezec: Charles Row Regular Northwest Face, Half Dome, Yosemity, Kalifornie, klas. 5.10/A3, spolulezec: Charles Row 1979 Ophir Broke, Telluride, Colorado, klas. 5.12d, 1. výstup stylem RP, spolulezec: John Long Pea Brain, Independence Pass, Colorado, klas. 5.12d, 1. výstup stylem RP, spolulezec: John Long Stairway to Heaven, Tahquitz Rock, Kalifornie, klas. 5.12, 1. výstup stylem RP, spolulezci: John Long a Tim Powell e Nose, El Capitan, Yosemity, Kalifornie, klas. 5.10/A2, spolulezec: Mari Gingery e Shield, El Capitan, Yosemity, Kalifornie, klas. 5.10/A4, spolulezec: Mari Gingery 1980 Coatimundi White-out, Granite Mountain, Arizona, klas. 5.12, 1. výstup stylem RP, spolulezci: John Long a Keith Cunning 1981 Levitation 29, Eagle Wall, Red Rocks, Nevada, klas. 5.11c, 1. výstup stylem RP, spolulezec: John Long Hidden Arch, Joshua Tree, Kalifornie, klas. 5.12a, 1. výstup stylem RP, spolulezci: John Long a Keith Cunning 1982 Blue Nubian, Joshua Tree, Kalifornie, klas. 5.11, 1. výstup stylem RP Insomnia Crack, Suicide Rocks, Kalifornia, klas. 5.11 1983 Vandals, Shawangunks, New York, klas. 5.13a, výstup stylem RP 1984 Organic Iron, Shawangunks, New York, klas. 5.12+, 1. výstup Yellow Crack Variation, Shawangunks, New York, klas. 5.12c, 1. výstup stylem RP 1985 Organic Iron, Shawangunks, New York, klas. 5.12d, 1. výstup stylem RP, spolulezec: Russ Raffa Tourist Treat, Cathedral Ledge, New Hampshire, klas. 5.12c, 1. výstup stylem RP, spolulezec: Russ Raffa Artificial Intelligence, Shawangunks, New York, klas. 5.13a, 1. výstup stylem RP 1986 Take it or Leave It, Verdon, Francie, klas. 5.12d, výstup stylem RP 1987 Tweazle Roof, Shawangunks, New York, klas. 5.12d, 1. výstup stylem RP Girls Just Want to Have Fun, Shawangunks, New York, klas. 5.12+, 1. výstup stylem RP Supremacy Crack, Eldorado Canyon, Colorado, klas. 5.11d, výstup stylem OS Réve de Papillon, Buoux, Francie, klas. 8a, výstup stylem RP 1988 e Greatest Show on Earth, New River Gorge, Západní Virginie, klas. 5.12d, 1. výstup stylem RP Tar and Feathers, Suicide Rock, Kalifornie, klas. 5.12a e Pirate, Suicide Rock, Kalifornie, klas. 5.12d e Green Ripper, Mount Lemmon, Arizona, klas. 5.12b When Legends Die, Hueco Tanks, Texas, klas. 5.13b 1989 Running Man, Shawangunks, New York, klas. 5.13d, 1. výstup stylem RP Terror Vision, Needles, Kalifornia, klas. 5.12a, spolulezec: Scott Franklin Sortiléges, Cimai, Francie, klas. 8b, výstup stylem RP Chouca, Buoux, Francie, klas. 5.13c 1990 Masse Critique, Cimai, Francie, klas. 5.14a/8b+, 1. ženský výstup stylem RP v této obtížnosti 1992 Simon, Frankenjura, Německo, klas. 5.13b/X-, první ženský výstup stylem OS této obtížnosti 1993 Mingus, Verdon, Francie, klas. 5.13a/7c+/8a, 12 délek, výstup stylem OS e Nose, El Capitan, Yosemity, Kalifornie, klas. 5.14a, 1. výstup stylem RP, 4 dny 1994 Overdose, Lourmarin, Francie, klas. 8a/8a+, výstup stylem OS e Nose, El Capitan, Yosemity, Kalifornie, klas. 5.14a, 2. výstup stylem RP, 1 den, nástup 19.9. ve 22 hod., na vrcholu za 23 hodin 1995 Clodhopper Direct, Central Pyramid (3.550 m), Aksu, PamiroAlaj, Kyrgyzstán, prvovýstup klas. 5.10+, spolulezec: Greg Child Perestroika Crack, Peak Slesova (4.240 m), Aksu, PamiroAlaj, Kyrgyzstán, klas. 5.12b, 800 m, 1. volné přelezení, spolulezec: Greg Child Life is Kaif, Peak 4810 (4.810 m), Z  stěna, klas. 5.12b, 1.200 m, Aksu, Pamiro-Alaj, Kyrgyzstán, 1. volné přelezení, spolulezec: Alex Lowe 1996 Halong Bay, Vietnam – sedm nových cest na vápencové věže 1997 Tête de Chou, Gorges du Todra, Maroko, klas. 5.13b, 1. výstup 1998 To Bolt or Not To Be, Smith Rock, Oregon, klas. 5.14a, 1. ženský výstup stylem RP Midnight Lightning, Camp 4, Yosemite, Kalifornie, klas. V8, 1. ženské přelezení

1999

2002 2004

2005 2008 2009 2011

King Cobra, Camp 4, Yosemite, Kalifornie, klas. V9/10, 1. ženské přelezení Scarface, Smith Rock, Oregon, klas. 5.14a, 1. ženský výstup stylem RP Midnight Lightning, Camp 4, Yosemite, Kalifornie, klas. V8 Bravo les Filles, Tsaranoro Massif, Madagaskar, prvovýstup, 13 délek / 610 m, klas. 5.13d/A0, spolulezkyně: Nancy Feagin, Kath Pyke a Beth Rodden Serpentine, Taipan Wall, Grampians, Austrálie, klas. 5.13b, spolulezkyně: Nancy Feagin Archimedes’Principle, Eureka Wall, Austrálie, klas. 5.12c e Free Route, Totem Pole, Cape Hauy, Tasmánie, klas. 5.12b Sprayathon, Rifle, Colorado, klas. 5.13c, 1. ženský výstup stylem RP Viva la Libertad, Vinales, Kuba, klas. 5.12b, prvovýstup West Face, Leaning Tower, Yosemite, Kalifornie, klas. 5.13b/c, 1. volné přelezení, spolulezec: Katie Brown Golden Boy, Red River Gorge, Kentucky, klas. 5.13b, výstup stylem OS Chablanke, Hueco Tanks, Texas, klas. V11/12 Living in Fear, Rifle, Colorado, klas. 5.13d, výstup stylem RP

Umístění na lezeckých závodech 1987 Rockmaster Arco, 1. místo 1988 Rockmaster Arco, 1. místo Masters de Bercy, Paříž, 1. místo 1989 Světový pohár Lyon, 1. místo Rockmaster Arco, 1. místo Masters de Bercy, Paříž, 1. místo 1990 Světový pohár Lyon, 1. místo Světový pohár Barcelona, 1. místo Rockmaster Arco, 1. místo Masters de Bercy, Paříž, 1. místo Světový pohár, celkové 1. místo (společně s  Isabelle Patissier) 1991 Sain Jean Maurienne, 1. místo Master Slovenia, 1. místo 1992 Rockmaster Arco, 1. místo Master Slovenia, 1. místo Mistrovství US Snowbird, 1. místo Master Brüssel, 1. místo 1993 Master Slovenia, 1. místo Knihy 2002 Child, Greg; Lynn Hill (2003-05). Climbing Free: My Life in the Vertical World. W.W. Norton & Co.. ISBN 0-393-32433-8. Filmy a videa 1997 Free Climbing El Capitan, režie a produkce, 25 min Vietnam: Into e Dragon‘s Teeth 1999 Madagascar: A Woman‘s First Ascent, 43 min Extreme, režie: Jon Long, 40 min 2000 Beyond Gravity, režie: Aaron Black a kol., 49 min 2006 Wall Rats, režie: Steve Edwards, 60 min 2011 Outside the box, režie: Stefanie Brockhaus, 16 min e Fanatic Search 2 – A Girl ing, režie: Laurent Triay, 90 min 2012 Petzl RocTrip China 2011, 23 min (ke stažení na http://www.petzl.com/en/outdoor/ petzl-roctrip/china2011) 2013 Brave New Wild, režie: Oakley Anderson-Moore, 90 min Další sportovní úspěchy 1980 Televizní soutěž „Survival of the Fittest“, NBC’s  „Sports World“, 1. místo 1981 Televizní soutěž „Survival of the Fittest“, NBC’s  „Sports World“, 1. místo 1982 Televizní soutěž „Survival of the Fittest“, NBC’s  „Sports World“, 1. místo Mistrovství Kalifornie, běh na 1.500 metrů, 3. místo Mistrovství Kalifornie, běh na 3.000 metrů, 4. místo 1983 Televizní soutěž „Survival of the Fittest“, NBC’s  „Sports World“, 1. místo Webové stránky www.lynnhillclimbing.com

21

Lezecké dobroty na Plan de l’Aiguille

V létě nás v Chamonix znenadání zastihla sněhová nadílka. Na tu by měl být v těchto končinách každý správný horolezec připraven. Ale jako skalkař neználek jsem si místo skeletů vzal pouze nohejbalové botasky, místo cepínů flašku vína… no a potom dědo raď. Skály byly široko da-

22

leko pocukrovány sněhovou pokrývkou, která se pod náporem ostrého slunce rychle rozplývala. A my nevěděli, kde by se – bez smočení lezeček ve sněhu – daly lézt nějaké vícedélkové cesty. Velice příjemným východiskem z této zapeklité situace se stal Plan de l’Aiguille.

Přímo z  města se totiž dá lanovkou vyjet do výšky 2.310 m n. m., kde je v polovině cesty směrem na Aiguille du Midi zastávka. Hned pár set metrů od stanice totiž leží horské pleso, u kterého se často stanuje a od kterého se vyráží na výše stojící skalní jehly. Kousek nad jezerem

Arabia

jsou z kamenů postavené stolky a posezení – prostě co víc si může člověk přát? Ani s nástupy pod stěnu to nebývá špatné. Nejdříve jsme vyrazili na výrazné plotny na Aiguille du Peigne. Nástup trvá maximálně hodinu suťoviskem na výrazné police, z  nichž

vedou pamlsky z  dílny (nejen) legendárního Michela Pioly, které jsme chtěli okusit. Mezi naprosté šlágry určitě patří cesta „Le Ticket, le Carré, le Rond et la Lune“ 6b. Sedmidélková 250 metrů dlouhá cesta nabízí spárové a  plotnové lezení se zajištěnými štandy a nýty v ob-

tížnějších pasážích. Tato místa jsou zejména plotnového charakteru, a samotná cesta tak představuje parádně namíchaný koktejl pro vyznavače žulové všehoplotnochuti. Mezi další oblíbené výstupy patří „Madame Rève“ (klíčová délka volně 7c, jinak délky do obtížnosti 6c), „Faut-il 23

Le Ticket Pohled z vrcholu Červeného pilíře

bruler les Prophetes“ 6c+ a „Verdon Memories“ 6c. Nerad bych opomenul nejfrekventovanější cestu na Aiguilles de Chamonix – „Arête des Papillons“ pětkové traverzové lezení s pěkným výhledem. Mezi další nejrychleji osychající místa nad Chamonix patří určitě červený pilíř na Aiguille de Blaitiere. K nástupu se jde kolem dvou hodin, pravděpodobně budete muset přejít firnové pole, takže mačky a cepín se hodí. Na tento výrazně zabarvený pilíř vedou skvělé, až 250 metrů dlouhé cesty. Například „L’eau Rance d’Arabie“ 6b vás prověří hned první délkou – prsto-

Michel Piola Švýcarská lezecká legenda osmdesátých let, držitel Zlatého cepínu z roku 1992 za vytvoření nové linie „Dans l’Oeil du Cyclone“ na Torres del Paine v Patagonii. Michel Piola má na svém lezeckém kontě zhruba devět stovek cest, z toho přes sto v masivu Mont Blancu, čtyři nové cesty na Eiger. V zimě roku 1981 zdolal „Cassinovu cestu“ na Piz Badile, přičemž se jednalo o teprve druhý zimní přelez v historii této linie. Několik jeho cest vede i na Petit Jorasses. Kromě výprav do domovských Alp podnikl i expedice do Grónska, na Mount Everest či na Borneo. 24

vou spárkou za 6b, která rozhodně nepatří mezi ty jednoduché. Krásné spárové délky po vlastním jištění si nelze neužít. „Fidel Fiasco“ 6c už je přísnější kousek lezení a v cestě „Williamine Dada“ je jedno místo za 7a. Jsou zde ale i lehčí výstupy, ve kterých jsme potkali sličné francouzské slečny – „Majorette Thatcher“ (6a) a velice pěkně odjištěná koloběžka „Nabot Léon“ za 5c. Doufám, že se mi podařilo vypíchnout něco málo z pestré nabídky příjemných a  pravděpodobně suchých výstupů na chamonixské jehly. Sice se nejedná o čistou skalkařinu v  horách, protože v  lehčích spárových délkách se bez vlastních „udělátek“ neobejdete, ale pro nenáročné lezce hledající vcelku bezpečné a krásné lezení v letních žulových horách jsou toto zaručené lezecké dobroty. Pěkné počasí přeje Čaj

Na odpočinkový restday doporučuji návštěvu starého anglického kempu, kde je vyhlášený boulderový balvan s problémy až do stupně 7C Fb. text foto

Čaj archiv autora

P.S.: Nezapomeňte si s  sebou na Plan při vícedenní návštěvě nabalit dostatek proviantu, lanovka je totiž docela drahá a  pěšky do města je to celkem pochod. Balvan v anglickém campu

-placená inzerce-

Do třetího desetiletí s novým logem Společnost JUREK S+R vyrábí outdoorové vybavení už více jak 21 let. Za tuto dobu prošla složitou pouť – od pionýrských začátků až po stabilizovanou rozvíjející se firmu, které se daří odolávat náročným konkurenčním a  ekonomickým podmínkám posledních let. Uživatelé výrobků JUREK procestovali všechny kontinenty a prošli všemi klimatickými podmínkami. Odevšad přiváželi cenné zkušenosti a rady, co funguje, co by se mělo vylepšit, co by se mělo dále rozvíjet. Všechny tyto zkušenosti se promítají do vývoje dalších výrobků, popř. i  do volby dalšího sortimentu. Kromě stanů dnes firma vyrábí a dodává také spací pytle, karimatky, turistické pláštěnky, oblečení a další vybavení do přírody, pro VHT, expediční účely i volný čas. Čalounické služby už firma neprovozuje, ale pokračuje v odkazu otce-spoluzakladatele firmy, tj. vyrábět praktické, kvalitní, odolné, spolehlivé a trvanlivé vybavení, poskytovat k němu celoživotní servis a být spolehlivým a věrným partnerem všech dobrodruhů, romantiků a cestovatelů při jejich toulkách krajinou kdekoliv na světě. To je vize, se kterou firma vstupuje do třetího desetiletí své existence. Během let 2011–2012 došlo i  ve firmě JUREK  S+R k  řadě změn, zejména ke změně loga a  vizuálního stylu, čímž pokračuje v profesionalizaci nejen své produkce, ale i nabídky, marketingu, prodeje atd. Ostatně, přesvědčit se můžete sami! A  čekají na vás také vánoční dárky na

 Z prvovýstupu „Forgotten Tea“ na Baffinech v Sam Ford Fjordu (cca 100 km nad polárním kruhem), květen 2012 foto: Pavel Kryze a Jakub Novák  Gruzie 2012 foto: Lukáš Uher

www.jurek.cz

Hlavní partneři:

Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a OEAV jsi tu jako doma.

Hlavní mediální partner:

Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu.

www.lezec.cz

Mediální partneři:

www.horyinfo.cz

Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.

www.pohora.cz

„Jet stream neboli tryskové proudění je proudění vzduchu v atmosféře ve směru ze západu na východ. Vyskytuje se podél rovnoběžek, v prostoru, který má přibližně tvar trubice, jež bývá navíc meandrovitě zvlněná ve směru od jihu k severu.“

Tolik na vysvětlenou. My se samozřejmě budeme bavit o úplně jiném Jet Streamu. Přímo nad Zeleným plesem ční strmá, bájemi opředená věž, jedna z  charakteristických věží Vysokých Tater, poslední vrchol postranního hřebene, který vybíhá z Belasej veže na východ. Od Kopiniakov ji dělí Jastrabie sedlo. Mezi horolezci je velmi oblíbeným cílem, a to hlavně pro krátký nástup od chaty a  úchvatné pohledy do mohutných stěn naproti. Řeč je samozřejmě o Jastrabej veži nebo také Jastrabce. A právě v její jihovýchodní stěně se nachází jedna z  nejtěžších, možná nejtěžší cesta celých Vysokých Tater – „Jet Stream“. 26

Cestu poprvé vylezli až do konce Martin Hauger a  Ivan Štefanský 12. srpna 2000 jako drsnou hákovačku v obtížnosti VI+, A3+. Samotní autoři se o cestě vyjádřili následovně: „Po viacerých pokusoch a trápeniach s počasím sme dokončili s Ivanom Štefanským novú, prevažne technickú cestu v JV stene Jastrabej veže. Cesta sa volá ,Jet Stream‘ a vedie v bielej hladkej previsnutej platni medzi cestami ,Pochylý‘ a ,Wielicki‘. Štreka má typický Yosemitský charakter a použili sme v nej prevažne atypické postupové pomôcky, ako sú háčiky, medené hlavy, rurpy a jedničky. V dielku sme z bezpečnostných dôvodov osadili, samozrejme zdola, aj pár serióznych nitov, a ked‘ ich zabudnete cvaknúť, môžete si odškrtnút mysterióznych A5. Pre fajnšmekrov doporučujeme zlaňák cestou. Technické hodnotenie je uvedené v novej americkej klasifikácii.“ Co dodat, prostě darda. Ve své době se jednalo o nejtěžší a také nejhezčí tech-

nickou cestu v Tatrách. O rok později se pak o první opakování postarali brněnští bouchači Dušan „Stoupa“ Janák a Riccardo Jurečka. A jak to tak už bývá i jinde ve světě a v jiných stěnách, spousta hákovaček jde při troše dobré vůle přelézt volně. A právě Stoupovi cesta nedala spát, a tak měl v roce 2005 „Jet Stream“ první volný AF přelez. Ke Stoupovi se tehdy přidal Honza Kreisinger a čtyři délky cesty společně ohodnotili 8-, 10-/10, 9+, 6. Za dva roky se Dušan ještě jednou na Jastrabku vrátil a nejtěžší délku dal PP. K cestě je prý vhodné připojit ještě tzv. Jasperovu klasifikaci v rozmezí E1–E6, která zohledňuje psychickou náročnost výstupu a možnou újmu na zdraví v případě pádu. Takže si k 10-/10 přidejte ještě E4/5. Po Stoupově přelezu se dalších pět let nic zásadního v cestě nedělo. Teprve na konci srpna 2012 se do cesty zakousli Jožo Krištoffy a Martin „Loyzo“ Kováč a  28. srpna bylo na světě první volné opakování. No a  to evidentně nenecha-

som si presne nepamätal krokosled a improvizáciu ,Jet Stream‘ zvyčajne trestá kratším či dlhším letom smerom nadol. Neskôr mi prelez komplikovalo počasie a  pravidelná jesenná viróza, po ktorej som si zoslabnutý v ,Jet Streame‘ už toho roku nedával šancu. Nakoniec sa mi zadarilo v hodine dvanástej 20. októbra počas posledných dní babieho leta. Čo sa týka klasifikácie, cesta podľa mňa určite patrí k jednej z najťažších v Tatrách, avšak z hľadiska hodnotenia celkovej náročnosti horských ciest je diskutabilné, či je v súčasnosti práve ,Jet Stream celkovo najťažšou cestou v Tatrách (viac na túto tému píšem v  diskusii na James.sk). Nič to však nemení na kráse kľúčovej druhej dĺžky cesty, ktorú pokladám za snáď najkrajšiu, akú som doposiaľ v Tatrách liezol.“ Miro Peťo (HK Jasná, SHS James, Sportrysy.sk, Icebreaker) text foto

Martin Stolárik Adam Kokot

„Jet Stream“ trestá kratším či delším letem směrem k zemi

Jet Stream lo chladným velmi úspěšného mladého slovenského alpinistu, ale také freeridera Miro Peťa, který má mimo jiné za sebou právě se Stoupou první volný přelez cesty „Erectissima“ v severce Cimy Grande.

Stream‘ som teda odkladal kvôli iným lezeckým prioritám až do jesene tohto roku. Definitívne rozhodnutie zahryznúť sa do Jetu prišlo po rozhovore s Jožom Krištoffym, ktorý cestu skúšal od mája tohto roku a  pochvaľoval si nádherné lezenie v  kľúčovej dĺžke. Cez leto som však znova uprednostnil lezenie v  Alpách a  kým som sa namontoval do ,Jet Streamu‘, bol zrazu september. Cesta ma hneď po prvej návšteve zaujala. Môj jetstreamovský entuziazmus ešte vzrástol, keď som s potešením zistil, že jednotlivé kroky idú bez väčších problémov a že cesta by ma mohla pustiť relatívne rýchlo. Predsa len po tých rokoch a kvantách ciest vylezených na domácej žule mi charakter tatranského lezenia celkom sedí. Ani z hľadiska morálu mi to v porovnaní s inými vyhlásenými tatranskými morálovkami (ako napr. ,Total Free Jazz‘ alebo ,Šokuj opicu‘) neprišlo až také nebezpečné (s Jožkom sa po preleze prikláňame skôr k E3 než E4). Nakoniec ma ,Jet Stream‘ potrápil trochu viac, než som na začiatku čakal. Párkrát som padol v poslednom ťažkom kroku kvôli tomu, že

Miro Peťo o svém přelezu cesty „Jet Stream“: „Prvé rande s  ,Jet streamom‘ som mal už roku 2008, kedy sme líniou ,Jet Streamu‘ zlaňovali po dolezení ,Pochylého platní‘. Zo vzdušného zlaňáka som vtedy s  údivom pozeral na množstvo očiarkaných chytov a  stupov, ktoré vyzerali kadejako, len nie pozitívne. Ako celok ma však vtedy cesta nezaujala, pretože v tej dobe som mal v  Tatrách stále nevylezených množstvo dlhších a vyrovnanejších línií, aj keď z hľadiska klasifikácie kľúčovej dĺžky nie takých ťažkých ako ,Jet Stream‘. Ale pre mňa číselká nikdy nezohrávali najdôležitejšiu úlohu a v Tatrách som si väčšinou parádne zaliezol aj v klasických osmičkách deviatkach, ktoré občas vedia poriadne potrápiť (zasvätení mi určite dajú za pravdu). Legendami opradený ,Jet 27

M A LTA

Proč jezdit na Maltu, když kolem je spousta tří až čtyřsezonních destinací jako Španělsko, Sicílie, Kalymnos, Mallorca? „Odpověď je docela jednoduchá,“ říká Andrew Warrington, prezident maltského horoklubu (MRCC – Malta Rock Climbing Club) a zároveň jeden ze zakladatelů moderního lezení na Maltě. „Na Kalymnosu můžeš tak akorát lézt a plavat, a to je všechno. Ale tady na Maltě lze kromě návštěvy historických míst jako Mdina a  Valletta podnikat i  velkou spoustu jiných aktivit, od jízdy na horských kolech přes potápění, kitesurfing, trekking či plachtění. Večery se tu dají trávit grilováním na pláži nebo třeba večeří na terase restaurace s výhledem na moře a západ slunce.“ Cesta na Maltu může v porovnání s ostatními destinacemi zpočátku vypadat nákladněji, nicméně v sezoně sem létají nízkonákladové společnosti více než

Veškeré vybavení si tu můžete půjčit

třikrát týdně, a to za velmi příznivé ceny. Následně si můžete vybrat ze široké škály možností ubytování, ať už ve čtyř či pětihvězdičkových hotelech – pokud si potrpíte na luxus – přes penziony či menší, levnější hotýlky a apartmány, kde si budete sami vařit. Další možností je takzvaný „farmhouse“, neboli farma předělaná na venkovský domek (ty se většinou nacházejí na ostrůvku Gozo). 28

Na Maltě se nachází přes 1.500 zdokumentovaných lezeckých cest, z nichž si může návštěvník vybírat dle libosti. Většina cest je jednodélkových, ale jsou tu i místa s úžasným vícedélkovým lezením. Velké množství cest je osázeno nýty, přičemž některé skály se dají také obejít, pro případ, že by někdo chtěl lézt top-rope. K  výběru jsou velkolepá údolí ve vnitrozemí vykrojená v době ledové, jež

Moře, teplo, milí lidé, středomořská kuchyně, ale hlavně skvělý vápenec všude, kam se podíváš. Malé souostroví uprostřed Středozemního moře, které je nenápadné svou velikostí, ale velké svým potenciálem nejen pro skalní lezce, ale i pro každého člověka, jenž má rád aktivní dovolenou – to je

Malta

Nicky Sammut, 1500 Metres 7a, Ghar Lapsi, Malta

vyústila v dramaticky příkré stěny vyzývající k lezení, nebo množství jeskyní s exponovanými, ale i „lehčími“ cestami pro zimní měsíce (leden, únor), kdy tu vítr a občasný déšť mohou znepříjemnit den. Obklopená mořem nabízí Malta nespočet útesů, na nichž naleznete jak technické, tak i silové, exponované lezení. Lezcům nabízí omračující panoramata a pohledy do míst, kam se člověk jinak

než lezením nedostane. A  není nic lepšího než zakončit slunečný lezecký den koupáním v nedotčené zátoce či přilehlé jeskyni. Velmi populárními jsou tu bouldering a deep water soloing, a to hlavně u těch návštěvníků Malty, kteří si s sebou přivážejí minimální lezecké vybavení. Ovšem sólové lezení po skalních útesech nabízí záplavu adrenalinu všem, kteří si chtějí

užít pohled z dvacetimetrové výšky bez toho, že by byli uvázaní na laně.

Gozo je sesterký ostrůvek Malty, který je mnohem menší, členitější a zelenější. Dostat se na něj můžete buď půlhodinovou cestou trajektem z Cirkewwy na severu Malty, popřípadě letadlem (pokud máte větší rozpočet). Let na Gozo je dechberoucí zážitek, je však potřeba 29

M A LTA

Nicky Sammut v údolí Mġarr ix Xinni

si nejdříve v informační kanceláři zjistit, zda je tato služba v době vašeho pobytu v provozu. Je také dobré si na Gozo předem zamluvit půjčení auta, abyste předešli potížím s  cestováním po ostrově. „Gozo má fantastická lezecká místa, jeden by řekl, že je o něco lepší než Malta,“ tvrdí Andrew Warrington. Útesy mohou zprvu potenciální zájemce o lezení vyděsit a  zastrašit, ale když si je prohlédnete blíž, zjistíte, že jsou naprosto úžasné. Vnitrozemská údolí nabízejí jak sportovní, tak tradiční cesty, pro které by jeden umřel, stejně tak i traverzy a lezení nad vodou. Mnohá z  těchto míst si oblíbili

i špičkoví lezci, jako třeba Stevie Haston a  Simon Moro, kteří na Gozo vytvořili jedny z nejlepších a nejtěžších cest. Také John Codling a John Moulding tu hodně přispěli svou troškou do mlýna, a to při vytváření jedněch z nejlepších cest na útesech. Spolu s Andrewem Warringtonem a dalšími přáteli tu na útesech vytvořili tradičně lezené linie, které vás nejprve trochu zaskočí, ale vzápětí odmění. Rozhovor s Andrewem Warringtonem (prezidentem MRCC – Malta Rock Climbing Clubu) OP: Jak to momentálně vlastně vypadá se skalním lezením tady na Maltě? Přece jen nedaleko jsou tradičnější a vyhlášenější lezecké oblasti. O Maltě člověk moc neslyší, není-liž pravda? Andrew: Ano, je to tak! Zatím to není až tak populární destinace, nicméně čísla šla velmi rapidně nahoru. Tak před sedmi osmi lety sem vyloženě za lezením přijelo tak pětadvacet lidí ročně, dnes to počítám kolem dvaceti až pětadvaceti lidí týdně. Buď sem přijedou vyloženě s cílem si zalézt, popřípadě sem přijedou na dovolenou a z ničeho nic vyhrknou: „Ó můj bože, tady se dá lozit, to jsem nevěděl!“

Nicky a Verena balí po náročném dni

30

A jdou a zkusí to. Zvěsti se začaly šířit a šíří se docela rychle. Před několika týdny jsme tu měli jedny z předních světových lezců, konkrétně Sonnieho Trottera a Tommyho Caldwella, kteří sem nepřijeli jen tak náhodou. Jeden z nich tu už jednou byl a všiml si jedné linie v jeskyni, o níž si pomyslel, že by bylo absolutně fantastické ji zkusit. Leželo mu to v hlavě sedm let, a když přišel čas, dal dohromady skupinku lidí spolu s jedním z dalších předních světových lezců a fotografa a vydali se sem na vedlejší ostrůvek Gozo, kde strávili dva týdny lezením. A výsledek toho byl, že jeden z obrázků, které vyfotil, se dostal na přední stránku nejnovějšího katalogu Black Diamondu. A to je myslím přesně druh propagace, který Malta potřebuje! Navíc nedávno vyšlo několik článků o  lezení na Maltě, minulý týden jsem absolvoval interview se slečnou píšící pro rakouský lezecký časopis, takže se opravdu snažíme informovat lezeckou komunitu o tom, co se tady dá dělat. Navíc lidé jako ty sám – expatrioti, lidé, kteří se sem přestěhovali, začali tu pracovat, objevili krásu místního lezení – kohokoliv potkají, zahltí ho informacemi o tom, jaké to tu je: „Ó můj bože, jsem v ráji – žiju tu, pracuju, díky krásnému počasí můžu být skoro celý rok venku na skalách!“ Takových lidí je tu asi stovka. A tohle vše dohromady,

velmi populární. Navíc materiál, na kterém se tu leze, se nazývá „korálový vápenec”, což je nejtvrdší druh skály tady na ostrově a skvěle se hodí pro skalní lezení. Někdy je hodně kapsovitý, s hlubokými oblými spárami, nebo ostrý s malými hrankami, ale vždy je pevný a spolehlivý. Dokonce i tenký „pramen“ skály vyžaduje velké úsilí na to ho zlomit. Pokud člověk zůstane na úrovni této skály, pak se nemusí ničeho obávat, a to nejen při DWS. Na této úrovni si navíc s pobřežím často pohrávají vlny a ty také vytváří místy značně ohromující převisy, které bývají při DWS často vyhledávány. A teď něco málo o místech samotných, začít můžu nádhernými útesy Ghar Hasan, kde sóla začínají na 5c a  jdou až k  7c/8a, přes útesy St. Pauls Island, konec údolí Wied Babu, který ústí u moře a má krásná sóla a traversy, až k jeskyni Blue Grotto a její části Red Wall a  Blue Wall s  krásným padesátimetrovým traverzem skrze jeskyni... Lézt se dá vlastně na Maltě skoro kdekoliv, jelikož šedesát procent maltského území tvoří skalnaté pobřeží. Jen je potřeba dbát na to, aby byla skála dostatečně kvalitní, měl jsi pod sebou dostatečnou hloubku a samozřejmě dobrý přístup z vody (protože pokud se nemáš jak dostat ven, když jsou velké vlny, tak nejbližší místo, kde ti půjde se dostat z vody, může být také čtyři až pět kilometrů daleko, což už je docela plavecký výkon).

Gozo

doufáme, přemění Maltu z místa, kam by se lidé náhodou mohli podívat, na místo, kam se rozhodně budou chtít podívat.

OP: Tak trošku přibliž lezení na Maltě samotné! Andrew: Tak úplně původně se tu začínalo s „tradiční“ formou lezení, kterou tu zavedly anglické vojenské jednotky. Od nich jsme to začali odkoukávat a  tak jsme také začínali. Moderní lezení se tu začalo rozvíjet tak v roce 2005. Projekt osazování cest nýty přeměnil Maltu z místa, kam by přijela jen hrstka lezců, na místo, kde si může zalézt každý. Do té doby tu bylo možné lézt jen specifické cesty tradičním způsobem, nyní se snažíme vytvořit sportovní cesty rozličné obtížnosti. Čili nejen pro velmi zkušené lezce, anebo pro úplné začátečníky, ale tak, abychom pokryli širokou škálu obtížností a každý si mohl zalozit. Máme tu vytvořené cesty, které začínají na úrovni 4b a jdou dál přes 5, 6, 7 až k 8 (tuším, že zatím nejobtížnější cesta, co tu máme, je 8b/c). Tím

se snažíme opravdu otevřít brány pro všechny – tím myslím i pro ty, kteří chtějí lézt tradičním způsobem, jelikož se snažíme nechat prostor i jim. A tak i sportovně odjištěné cesty se stále dají lézt tradičním způsobem! Je však důležité, aby všichni lezci respektovali lezecký etický kodex, který najdou na webových stránkách www.climbmalta.com, aby práce, kterou tu odvádíme, nebyla k ničemu. OP: Tak to je jedině dobře, protože ne každý ovládá tradiční způsob lezení, a jak jsi sám řekl, i začátečník si tu užije! Takže na takového lezce tu čeká jednak to tradiční lezení, pak jsou tu sportovní cesty, co DWS (deep water soloing)? Přece jen je Malta ostrov, a tak bych byl překvapený, kdyby se tu nedalo sólovat nad vodou… Andrew: Samozřejmě DWS tu je a  je ho spousta, jen člověk musí dávat pozor, co má pod sebou a jaký je také přístup z moře na pevninu. DWS a traverzy nad vodou jsou tu

OP: A co boulderování, to jsme ještě nenaťukli… Jsou tu vhodná místa? Andrew: Určitě, jen občas vyžaduje trošku úsilí se k boulderům dostat! Místa jako Mellieha, údolí v Mostě, Ghar Hasan anebo pobřeží Form-ir Rih skýtají desítky boulderů různých obtížností, a když se člověku poštěstí, sám si může i něco najít, protože skalek s délkou do deseti metrů je tu dost. Boulderový potenciál je tu značný. OP: Když takhle za tebou někdo přijde, ať už zkušený, nebo i  začínající lezec, a poprosí tě „Andrewe, poraď mi, kam mám jít lézt?“, co mu doporučíš? Andrew: To záleží na tom, co chce! Všeobecně se nejdřív ptám, zda tradiční či sportovní cesty anebo DWS. DWS už jsme zmínili předtím, takže nám zbývají místa s tradičními cestami a  pak ty sportovní. Tak si ve stručnosti připomeneme nejprve ty sportovní. Na samotném ostrově Malta by člověk určitě neměl minout krásné údolí Wied Babu, které je takovou místní Mekkou sportovního lezení. Nachází se tu krásné dvacet pět metrů vysoké kolmé stěny, některé i se záludnými převisy na vrcholcích. Východní strana údolí má podstatně více sportovních cest než ta západní a zalezou si tu jak začínající lezci, tak i profíci. Cesty jsou tu v obtížnosti od 4c přes klasiky jako „Flying Aréte“ 6b+ či „Katia“ 6c až k 7a. Západní strana nabízí méně sportovních cest 31

M A LTA

v obtížnostech od 6a přes klasiky jako „Dirty Rotten Scoundrels“ 6b+ či „Cat Burglar“ 7a+ (ta ale není sportovní). Zbytek čeká na osazení, pro příznivce spár je tu navíc nádherná „střešní spára“ s velmi příhodným názvem „Let it Bleed“ v obtížnosti 7c. Jako další určitě stojí za zmínku Ghar Lapsi, což je místo famózních jeskyní v obtížnostech od 5c až k 7c. Převážná většina cest je opět „tradiční“, avšak v  rámci projektu osazování tu byla spousta cest osazena borháky a slaňáky – cesty jako „Ghengis Can’t“ 6b, „1500 Metres“ 7a nebo „Just like Nothing on Earth“ 7b a  mnoho dalších. Velká spousta cest je minimálně vybavena místem pro slanění a následné top-rope jištění, ale jak říkám, v  rámci projektu se pomalu ale jistě osazují i tyto. Místní komunita lezců, kterou tvoří členové obou lezeckých klubů se docela dost zapojuje a vytváří nové a nové sportovní cesty. Opět díky projektu osazování získalo Ghar Lapsi mnoho nových cest – cest, které byly do té doby pouze částečně osazeny jištěním, popřípadě tradičně vedeny – které jsou tak nyní plně a bezpečně osazeny.

Stručné informace o Andrewovi: Andrew Warrington začal lézt v roce 1985 a  nikdy nepřestal. Je aktivní ve vytváření nových cest a  vedení skupin na útesech Malty. Je prezidentem MRCC, tvůrce a manažer MTA MRCC, projektu osazování a je také průvodcem v MC Adventure.

OP: No a co Gozo a lezení? Andrew: Gozo, co se lezení týká, je mnohem lepší než Malta samotná. OP: Hmmm, vážně? Bohužel nedostatek volného času mi ještě nedovolil se tam dostat… Andrew: Skoro určitě! V prvé řadě stojí za návštěvu údolí Mgarr Ix Xini, kde se nachází alespoň stovka převážně středně obtížných až velmi obtížných cest. Pobřeží má obrovský potenciál – tento rok jsem ho celé dvakrát obkroužil a naprosto jsem šílel, když jsem dělal fotky linií a spár, kde by se daly udělat nádherné cesty – spousta z nich však musí být osazená jištěním, jelikož tam není mnoho míst pro vklíněnce, takže nejdou udělat tradičním způsobem. Také jsme minulý rok objevili novou linii, na níž jsme vystavěli čtyřdélkovou sportovní cestu. A jsou tam ještě dvě nebo tři další, které máme v plánu osadit. MCC (Malta climbing club), což je druhý klub tady na Maltě, osázel několik sportovních cest v Saint Demitiri’s Point na místě nazývaném Underworld (Podsvětí). Steve Haston tam vytvořil pětapadesát metrů dlouho cestu ve stropě, na což je také značně hrdý. Údajně to má být nejdelší cesta ve stropě na světě. A jak říkám 32

Parta lezců z MCC na útesech Goza

– potenciál je obrovský. Sonnie Trotter a Tommy Cadwell strávili dva týdny na útesech Goza – našli něco, o  čemž si myslejí, že by to mohla být nejtěžší stropní spára na světě. Strávili v ní celý jeden týden právě a pak se pustili samozřejmě i do jiných. Bohužel se jim nepodařilo ji dokončit, ale mají v plánu přijet zpět, udělat první přelez a označit ji jako 9a stropní spáru – ta zábavné na ní je, že není převislá nahoru, ale lehce dolů – tak uvidíme. OP: Teď mě tak napadlo, přece jen pokud chce člověk ušetřit náklady, nízkonákladové aerolinky jsou docela striktní ohledně toho, kolik kilo si s sebou můžeš vzít. Takže si ve finále vezmeš maximálně lezečky a sedák. Jak je to tu na Maltě s půjčováním výstroje – lana, expresek, helmy atd.? Andrew: Tak máme tu firmu MCAdventures (pod mojí záštitou), která nabízí pronájem

vybavení a lezeckého průvodce, popřípadě si lezci mohou zaplatit člověka, který je vezme do lezeckých oblastí. Nebo mohou lidé kontaktovat mě osobně a já jim milerád poskytnu informace, pronajmu vybavení i knižního průvodce, a  pokud budou chtít, opět za menší poplatek (přece jen je to také práce), je sám někam vezmu a ukážu jim okolí. Co se týká knižního průvodce, ten nynější je už tak trochu veteránem a právě pracujeme na novém, ale ten je stále ve fázi editování, jelikož pořád dostáváme nové a nové informace o nových cestách. Pomalu se to stává nekonečným, tak se snažím všechny nové cesty umístit aspoň na webové stránky, ať alespoň lezci ví, že je tu mnohem více než jen to, co uvádí starý průvodce. Jinak k lezení mohu poskytnout vše – lana, expresky, smyce, friendy, vklíněnce, úvazky, helmy, dokonce i lezečky. Pro nadšené boulderisty mám k dispozici i bouldermat-

Malta 1. Victoria Lines 2. Wied il-Ghasel 3. Wied Qirda 4. Ghar Hasan 5. Wied il-Bassasa 6. Continuation Wall 7. Wied Babu 8. Hamrija Tower Slabs 9. Ghar Lapsi 10. Ix-Xaqqa 11. Fomm ir-Rih 12. Il-Karraba a Rdum Rxawn 13. Mellieha Crags

6 5

4

7 3 2

Gozo

1

Comino

13

12

12

1 2

11

3

Malta

10

9

8

7 6 5 4

(další topa na www.montana.cz)

ku. Takže pokud by člověk přijel i absolutně bez vybavení, což se sem tam stává, tak si tu může krásně zalézt. Mimo tohle vše nabízí MCAdventures také mnoho dalších sportovních aktivit jako kitesurfing, horská kola atd. OP: Dá se tedy ještě sehnat alespoň starý průvodce pro lezení na Maltě? Andrew: Na tohle se mě ptáš schválně, že? Tak ten v uvozovkách starý z roku 2007 už je bohužel skoro vyprodaný – teď se mi poštěstilo a po obchodech se našlo pětadvacet výtisků, takže jsou k mání, nicméně je oprav-

DEVIL ALPINE

n

tio

ova

inn

Gozo 1. Mgarr ix-Xini 2. Ta’ Cenc 3. Xlendi a ie-Cnus Slabs 4. Ghajn Abdul 5. Dwejra a Wardija Point 6. North West Gozo 7. North East Gozo

du zastaralý a na Maltě je nyní velká spousta nových cest, které tam nejsou vyznačené. Na našem webu (www.climbmalta.com) se ty nově osazené cesty snažíme zveřejňovat, a udržovat tak lidi informované o tom, že je víc a víc nových cest. Jinak pracujeme na novém vydání, které jsme měli v plánu vydat v září, ale příliv dalších a dalších informací o nových osazených cestách je tak velký, že to nestačíme zpracovávat, a tak se nám termín vydání stále posouvá. Ale už jsme si řekli dost a do Vánoc bychom ho chtěli vydat. Nové cesty budeme samozřejmě jako doteď neustále uve-

řejňovat na webu, aby lezci mohli držet krok s nově vynýtovanými cestami.

Takže podtrženo a  sečteno, co se lezení týká, možností je tu spousta. Dle mé vlastní zkušenosti, a  to mám zlezených tak osmdesát procent ostrova, je tu opravdu co dělat a i ti velice ostřílení lezci si tu přijdou na své, stejně jako ti méně zkušení. V porovnání se Sicílií má Malta i přes zimní měsíce mnohem lepší počasí a množství jeskyní nabízí lezení i v případě deště. Komunita lezců tu sdružuje nejen místní, najdete tu i lezce ze Španělska, Belgie, Francie, Česka, Anglie, Finska, Norska, Ruska… a  takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Navíc jakmile je poznáte, zjistíte, jak vstřícní tu umí lidé být a bum – hned je s  kým lozit! Navíc Andrew Warrington spolu s dalšími lidmi, jako je Roland Sultana, Kurt Caligari, Richard Abela, Simon Alden, Nikky Sammut, James Herrera, a všichni členové MRCC a MCC dávají srdce do toho, co sami milují, a snaží se ukázat, že Malta není jen kus kamene, ale místo, kde má lezení svůj rozměr a které by určitě nemělo zůstat bez povšimnutí… text foto

Ondřej Petrů David Simmonite, Moritz Strangholz, archiv autora

GUIDE

;^ZKPVÐUMUJZÄVW^ÄJ]VLIISITPW\aXZWXW]æQ\Ð^ VMRVÄZWêVøR}ÐKPSTQUI\QKSàKPXWLUÐVSÄKPIČRMLM\M MbMK\^Ð Ð SIUSWTQM`XMLQêVÐVI[IbMVÐPWZWTMbMK\^Ð [SQITXQVQ[U][>0<\]ZQ[\QS]TaæW^ÄVÐ U][>0<\]ZQ[\QS]TaæW^Ä ÄVÐ ÄVÐ

>MTUQTMPSÄLWLM\IQT]XZWXZIKW^IVÄ[^ZKPVÐbÄTWæVÐJ]VLI <MKPVQKSà[S^øTMXILVW]KÐ[\ĆQP1LMÄTVÐWLWTVÄbÄTWæVÐ LVW]KÐ[\ĆQP1LMÄTVÐWLWTVÄbÄTWæVÐ J]VLIXZWXĆÐXILbPWZ}MVÐXWêI[Ð>I}MRQ[\W\I^JI\WP]XĆQ PWZ}MVÐXWêI[Ð>I}MRQ[\W\I^JI\WP]XĆĆQ horolezectví, skialpinismu, nismu, u, trekingu…

5MUJZÄVI" 20 000 mm H2O 16 000 g/m2/24 hr

5MUJZÄVI" 20 000 mm H2O 20 000 g/m2/24 h

8ĆÐUW]KM[\W]JMbWLJWêMSJMbSWUXZWUQ[Ď <WRMNQTWbWNQMbVIêSa,1:-+<)4816-XZW[Ib]RÐKÐ XĆÐUàIXWK\Q^àXĆÐ[\]X^æLa[ZM[XMS\MUSWSWTVÐ XĆÐZWLøIRMRÐUæQ^TĎU3IæLàLM\IQTVI}QKPXZWL]\SĎRMLW\IæMVLWSWVKM3IæLÌĆM}MVÐN]VO]RM 3IæLà[\ĆQPXMZNMS\Vø[MLVM3IæLàUI\MZQÄTUWLMTĆM}MVÐRMXZW^øĆMVWRIS^\MZÌV]XĆQVÄZWêVàKP W]\LWWZW^àKPISKÐKP\ISQTIJWZI\WZVøbIXĆÐ[Vø nastavených podmínek. 7JTMêMVÐ,1:-+<)4816-}QRMUM]VÄ[^éMKPÄKP VI;TW^MV[S]XZW[\ø^-^ZWXø>æLa[MUĎæM} [XWTMPVW]\VI}XQêSW^W]S^ITQ\]XZWL]S\ĎLTW]PW]æQ^W\VW[\IXMZNMS\VÐ[MZ^Q[;\IZÄUM[MW\^Ì XWPWLTÐXĆQ^}MKP\^àKPLWJZWLZ]æ[\^ÐKP^XĆÐZWLø

SUMMIT MIT

n

tio

ova

inn

>MTUQN]VSêVÐ\MKPVQKSÄ[TIJ}ÐJ]VLIXZWVÄZWêVøR}Ð IMZWJVÐIS\Q^Q\a0aJZQLVÐSWUJQVIKMUI\MZQÄTĎ 1LMÄTVÐXZW[SQITXQVQ[U][>0<\MæSà\ZMSQVO ITXQVQ[U][>0<\MæSà\ZMSQVO

CASCADE PLUS

n

tio

ova

inn

4Ì\aXZW^øĆMVÌKMTWZWêVÐSITPW\a PW\a v inovovaném provedení. Lze e ^a]æÐ\XWKMTàZWSXĆQ>0<TMbMVÐ bMVÐ [SQITXQVQ[U]VMJW\]ZQ[\QKM3IX[a 3IX[a dostupné i se sedacím úvazkem, kem, TbMXĆM\ÄPVW]\XĆM[[SQITXW^W] W] JW\]1LMÄTVÐ^[M\][J]VLW] ] Summit.

Foto: Michal Brunner (www.montana-trekking.cz)

International Trad Sandstone Meet ADRŠPACH 2012 V polovině září, přesněji od 16. do 23. září, se v oblasti Adršpašsko-teplických skal uskutečnil první mezinárodní mítink tradičního pískovcového lezení. Sedmnáct lezců z Finska, Švédska, Polska, Rumunska, Holandska a Belgie sem přijelo na pozvání Českého horolezeckého svazu, aby se seznámilo s lezením na slavných a současně obávaných českých píscích. Zorganizování akce bylo inspirováno mezinárodními lezeckými setkáními British Mountaineering Council. 34

ČHS by nedokázal tuto akci zorganizovat bez pomoci řady svých členů. Poděkování tak patří zejména lezcům, kteří „hosty“ po celý týden provázeli, vybírali ty nejzajímavější cesty v Adršpašsko-teplické oblasti a lezli je s nimi. Vše dokázali uskutečnit ve svém volném čase a s omezenými financemi, tedy za podmínek, které nemohou konkurovat již zmíněným akcím BMC. O  tom, že obdobné akce mají smysl a jsou podnětným setkáváním odlišných lezeckých přístupů, snad nejlépe svědčí několik reakcí zahraničních účastníků: „Mezinárodní lezecký mítink v Adršpachu mi poskytl unikátní vnitřní pohled na tradiční

lezení v České republice. Nikdy bych sem samostatně necestoval prozkoumávat pískovcové věže – kvůli jejich reputaci nebezpečného lezení. Nyní jsem se naučil, že lezení může zahrnovat jak nebezpečí, tak i krásu.“ Stefan (Švédsko) „Mítink mi umožnil jedinečným způsobem poznat oblast, kterou jsem doposud znal pouze z fotek. Místní tradice a etika mě inspirovaly k úvahám o našem vlastním etickém přístupu k lezení ve Finsku. Setkání jako tento mítink v  Adršpachu poskytuje jedinečnou možnost navštívit nové oblasti a  lézt s  místními lezci, kteří znají historii i ducha místa. Večerní promítání mi přinesla ještě hlubší pohled na problematiku pískovcového lezení. Přes prvotní zděšení jsem pochopil význam

Zahraniční lezci si místní panoramata užívali

oblíbené Oťasovy fráze: „Není to tolik o jištění, jako spíš o lezení.” Heikki (Finsko) Možnost lézt tradiční, staré a  klasické cesty nemáte příliš často (protože je většinou neznáte). Lezení na pískovci může být někdy obtížné nebo nebezpečné. Vzhledem k tomu nepotkáte ve skalách mnoho lidí. A teď si představte situaci, kdy je vše pohromadě – lezení v tradiční pískovcové oblasti, s místními lezci, kteří s vámi polezou klasické (často skryté) cesty. Představte si, že se dotýkáte historie a setkáváte se s opravdu tradičním lezením. Lezením bez magnézia a s jištěním pomocí smyček. Pokud si to stále nedokážete představit, pak přijeďte na mezinárodní lezecký mítink v  Adršpachu. Protože to vše na tomto setkání zažijete. Karolina (Polsko)

tření zajištěné pomocí smyček a velmi malého množství kruhů. Byla jsem unesena respektem místních lezců k pískovcové tradici a etickým pravidlům chránícím jejich skály. Byl to pro mne jedinečný zážitek, který otevřel mou mysl a  umožnil mi vidět lezení z jiné perspektivy. Děkuji vám za toto setkání. Diana (Rumunsko)

Odřená byla kolena, někdy i hlavy

Možnost být v  Adršpachu pro mě byla příležitost získat zkušenosti s  lezením ve výjimečné, tradiční pískovcové oblasti. Klasické spáry, širočiny, komíny, plotnové cesty na

Včera jsem měl možnost vylézt „Hranu Kalamárky“ na Chrámovkách v Teplicích. V průběhu tradičního lezeckého setkání v Adršpachu zopakovala lezecká legenda Igor Koller svůj prvovýstup po pětatřiceti letech. Vynikající vůdce z Českého horolezeckého svazu mi poskytl příležitost zúčastnit se tohoto výstupu jako jeden z druholezců v průběhu tohoto historického opakování. Byl jsem hrdý na to, že jsem se výstupu v tomto týmu mohl zúčastnit. Jsem velmi vděčný za to, že jsme se zde mohli setkat a velmi rád bych sem v budoucnu zavítal s mladými a talentovanými lezci z Holandska, aby se prakticky mohli učit čistému a férovému lezení. Michel Kleinjan (Holandsko) Za organizační tým bych jen dodal, že tato akce možná otevře oči i některým lidem v České republice. Snad si řada lidí uvědomí, že pokud budeme striktně trvat na něčem, co je již do značné míry mrtvé, můžeme pomalu, ale o to jistěji zabít to, co je z tradice stále živé a možná i podstatnější. Předběžně se v tuto chvíli uvažuje o zorganizování podobné akce v obdobném rozsahu v roce 2014. Pokud by někdo byl ochotný se na tomto setkání lezců organizačně podílet, ať prosím zanechá svůj kontakt na sekretariátu ČHS. Zoban

„Není to tolik o jištění, jako spíš o lezení“

Naše poděkování pak také patří firmám Tendon a Rock Empire, které připravily pro účastníky malý dárek v  podobě expresky a sady smyček. Zajištěním volného vstupu do skalního města se pak na akci podílela obec Adršpach. text foto

Zoban archiv autora

35

ELITE

aneb Na čem visí váš život…

Pro příští rok přicházíme na trh s novou a naprosto jedinečnou řadou lan a šňůr Elite. Produkty této řady mají výjimečné vlastnosti, které je odlišují od ostatních, zdánlivě podobných lan ve stejných kategoriích. BEZPEČNOST ODOLNOST PŘÍJEMNÁ MANIPULACE

profesionálů, kteří při každodenním nasazení, a to i svých životů, vyžadují tu nejvyšší kvalitu. Jednoduché dynamické lano Hattrick 10.2 jsme dokonale přizpůsobili potřebám všech sportovců a  lezců – od těch začínajících až po profesionály. Parametry lana jsou vyváženy tak, že dávají lanu vynikající ohebnost, kompaktnost, a především odolnost. Díky výborné ohebnosti a uzlovatelnosti je jeho další předností i snadné navazování a odvazování. Za zmínku rovněž stojí silný oplet s výbornou odolností proti oděru. Lano netvrdne a funguje s většinou dostupných jisticích prostředků. Opravdovou špičkou v oboru je plovoucí canyoningové lano Salamander. Jasně, „stati-

Podobná slova jste už v  souvislosti s  lany a „repkami“ určitě mnohokrát slyšeli. Pořád je ale co vylepšovat. Víme, že na našich produktech závisí vaše životy. Nasloucháme tomu, co od našich výrobků očekáváte, a díky dlouhé historii a  vlastnímu vývoji umíme přicházet s  originálními řešeními. A  proto jsme pro příští rok přichystali  novou, patentovanou „vychytávku“, která vás má ještě lépe chránit. Zkrátka bezpečnost především. Nově vyrábíme vybraná lana a  „repky“ takovou technologií, která i při přeseknutí opletu zabraňuje úplnému přetržení lana a ponechává čas na rychlý únik z nebezpečné situace. Neskromně se proto domníváme, že se výrobky z řady Elite rychle stanou celosvětově velmi žádanými. V rámci produktové řady Elite přináší značka Tendon pro rok 2013 několik novinek. Novou řadu tvoří již úspěšně vyráběné a praxí mnohokrát prověřené statické lano SECURE, přibude dynamické lano HATTRICK, canyoningové lano SALAMANDER a reep šňůra ELITE. Statické lano Secure s průměrem 11 mm je určeno pro použití všude tam, kde hrozí nebezpečí poškození opletu a  jádra. Je určeno pro záchranu zraněných, manipulaci s předměty a práci ve výškách a nad volnou hloubkou. Splňuje nejnáročnější požadavky záchranářů, hasičů, výškových specialistů a všech ostatních 36 -placená inzerce-

ky“ a „dynamiky“ jako lezci dobře znáte, a ne každý z vás propadl zrovna canyoningu, ale posuďte sami, co je Salamander vlastně zač, jinými slovy – co všechno umíme vyrobit. S 10.2 milimetry průměru má i po opakovaném namáčení ve vodě výbornou uzlovatelnost, plave po hladině a zachovává si měkkost a zvýšenou odolnost – vlastnosti, které jej předurčují do mokrého prostředí, kam svým zaměřením primárně míří. Salamander je lehké lano udržující si své uživatelsky přívětivé vlastnosti po dlouhou dobu. Celou řadu doplňuje 6 mm silná reep šňůra Elite, robustní výrobek s  nulovým posuvem opletu. Pomocná horolezecká šňůra je užitečným, ba přímo nezbytným pomocníkem pro

všechna vertikální dobrodružství, záchrany a sebejištění, nicméně její využití je v principu téměř nekonečné. Zkrátka, zase o něco lepší „repka“ – vám dobře známý výrobek s jednoduchým a univerzálním použitím.

Pod povrchem, či spíše pod opletem… Na závěr připojme pár slov o  tom, co snad nikdy nebudete muset na vlastní oči zkoumat. O tom, z čeho se naše lana a šňůry skládají. Typickým znakem výrobků řady Elite je to, že se skládá ze čtyř vrstev – paralelní jádro spolu s pleteným jádrem, pletený mezioplet a nakonec jediná na pohled viditelná vrstva – pletený SBS oplet. Tak je tomu i u dynamického lana Hattrick 10.2. Použitým materiálem ve všech čtyřech vrstvách je polyamid, který má v  případě meziopletu speciální úpravu – staplové vlákno. Kombinací použitých vrstev a  úprav materiálu je dána vysoká odolnost celku. Ta nabízí vyvážené parametry a  velmi příjemnou manipulaci s  tímto lanem. I  při delším používání udržuje lano průřez kruhového tvaru, takže dobře prochází libovolnými jistítky. Použitá technologie navíc výrazně eliminuje posuv opletu. Materiál a technologie přispívají ke zvýšené mechanické odolnosti lana jako celku. Na trhu navíc bude k dispozici kromě úpravy standard i v populární teflonové úpravě Protect Shield. A takové lano už vydrží skutečně hodně!

Statické lano Secure se stejně jako Hattrick skládá ze čtyř vrstev. Díky své jedinečné sendvičové konstrukci pletených vrstev a použití speciálně vyvinutých staplových vláken je lano schopno podržet zavěšenou osobu nebo břemeno i  v  případě značného poškození opletu nebo jádra, a to aniž by došlo k úplnému přetržení lana a následnému pádu zavěšené osoby. Na „výškovky“ a  „hákovačky“ jako dělané, nemyslíte? Canyoningové lano Salamander je obojživelníkem nejen podle názvu. S  jedenácti milimetry průměru má i  po opakovaném namáčení ve vodě výbornou uzlovatelnost, zachovává si měkkost a zvýšenou odolnost – vlastnosti, které jej předurčují k širokému použití nejen při canyoningu, ale i  při dalších vodních sportech. Konstrukce a použité materiály pomáhají minimalizovat srážlivost lana ve vlhkém prostředí. Salamander má silnější a  hrubší oplet, plave na vodě. Jde o statické lano, vyznačující se minimální průtažností. S  cílem usnadnit viditelnost lana i  ve ztížených podmínkách hlubokých a  tmavých kaňonů je vyráběno ve výrazné barevné kombinaci. Reep šňůra Elite má naprosto nulový posuv opletu. Díky použité technologii snese vyšší mechanickou zátěž než běžné šňůry.

Důležité upozornění Celá řada Elite je vyráběna v České republice námi vyvinutou a  patentovanou technologií Secure (v České republice koneckonců vyrábíme všechna lana Tendon). Díky této technologii snesou naše produkty vyšší mechanickou zátěž a najdou uplatnění hlavně v  situacích, kde může při manipulaci dojít k prodření nebo porušení opletu. Díky za vaši důvěru, která nás posouvá dál, váš Tendon

Více o technologii a řadě Elite najdete na: www.mytendon.cz

Speciálně upravené PA vlákno, které díky interakci s ostatními vrstvami lana zaručuje nulový posuv opletu.

DUŠE:

Oplet z PA materiálu v SBS konstrukci usnadňuje manipulovatelnost a zvyšuje mechanickou odolnost lana.

MEZIOPLET:

OPLET:

10.2

Zárukou kruhového průřezu lana je pletené jádro s paralelními dušemi. Má pozitivní vliv na míru posuvu opletu a celkovou bezpečnost lana.

LANO S NULOVÝM POSUVEM OPLETU VYROBENO UNIKÁTNÍ PATENTOVANOU TECHNOLOGIÍ SECURE. DÍKY SENDVIČOVÉ KONSTRUKCI PLETENÝCH VRSTEV A POUŽÍVÁNÍ SPECIÁLNĚ UPRAVENÝCH VLÁKEN JE LANO BEZPEČNÉ I V PŘÍPADĚ ZNAČNÉHO POŠKOZENÍ OPLETU. 37

Majestátní Grand Combin na lyžích Rok 2011 je slabší na příděl sněhu, a tak jsem se nemohla dočkat, až vyrazíme do Alp, kde jsou na tom o něco lépe. Už od loňska prosazuji svůj vysněný kopec Grand Combin ve Walliských Alpách. Je to cíl, který mě už skoro deset let pronásleduje. Ten kopec mi učaroval v roce 2003, když jsme šli Haute Route podruhé a viděli jsme „Velký Combin“ z vrcholu Rosablanche. Itinerář doma na papíře vypadá následovně: z Bourg St. Pierre musíme na chatu Velán, pokračovat budeme výstupem na stejnojmenný vrchol a dále na chaty Valsorey a Chanrion. Odtud kolem jezera Mauvoisin sestoupíme do vesnice Fionnay. Dále přes chatu FXB (Panossière) vystoupíme klasickou výstupovou trasou na vrchol Grand Combin. A okruh uzavřeme sjezdem do Bourg St. Pierre. Že bude nutné improvizovat, bylo jasné už doma. Člověk míní, život mění.

Den první Bourg St. Pierre 1.632 m n. m. – cab. Velan 2.642 m n. m. Za drobného sněžení přijíždíme odpoledne do horské vesnice Bourg St. Pierre a parkujeme u místního motorestu. Moc se nám z vyhřátého auta do té sibérie nechce, ale nedá se svítit, je třeba nabalit bagáž a vyrazit. Čeká nás 1.000 výškových metrů. Večeři si nenecháme ujít. Vytrvale sněží, a když se dostáváme konečně na úroveň sněhu, přidává se i hustá mlha. Hned jsme zakufrovali, když jsme se důvěřivě vydali po starých stopách. S  pomocí GPS se vracíme na správnou cestu. V mlze, po ostrém hřebínku je cesta nekonečná. Trocha sněhu zde je, takže se naštěstí dá jít pořád na lyžích. Na chatu přicházíme právě v čase večeře. Cabane Velán vidíme, až když jsme těsně před ní. Je to krásná moderní chata, která svým tvarem připomíná mořskou loď. Je celá opláštěna plechem, který se ve slunci (když je tedy hezky) krásně třpytí. Uvnitř je to samé dřevo, kov a sklo, prostě je to skvěle navržená horská bouda, kde se cítíme moc dobře. Rychle rozvěšujeme propocené svršky nad kamna. Správci Anne a Yvan servírují skvělou večeři: polévku s chlebovými křupkami, boloňské špagety, kus sýra a jablkový koláč. Zaléváme to pivem a funíme blahem. Na chatě je asi jen dvacet skialpinistů. Menší parta čtyř

38

Angličanů jde zítra rovnou na chatu Valsorey, zbytek tvoří Švýcaři a  Francouzi. Ti stejně jako my plánují výstup na Mont Vélan (3.727 m n. m.). Den druhý cab. Velan 2.642 m n. m. – Mont Velan 3.727 m n. m. – cab. Valsorey 3.037 m n. m. Budíček je v šest ráno, teprve se rozednívá a my z vyhřátých postelí zrovna nevyskakujeme. Jen zvědavost, co bude k snídani, a fakt, že všichni nocležníci už jsou v jídelně, nás nakonec přitáhne ke stolům, kde už krásně voní káva. Z jídla už toho moc nezbylo, a tak vyzobáváme poslední müsli s jablkem a jogurtem z mísy. Je to moc dobré a Petr, známý to žrout, nakonec ukecal chataře, aby mu ještě dávku přidělal. Také ji sám spořádal. Následně se cestou do kopce přiznal, že musel zatnout zuby, aby to udržel v žaludku. Po sedmé hodině už nám vrže zmrzlý sníh pod lyžemi. Stoupáme od chaty po ledovci Tseudet směrem k sedlu Col de la Gouile, ke kterému z chaty míří i dalších čtrnáct skialpinistů. Výstup do sedla je exponovaný, ale bezvadně odjištěný řetězy, a tak je to příjemné stoupání v mačkách, které kazí jen valící se mlha zpoza druhé strany sedla. Přestože ráno vypadalo od chaty nádherně, rychle se to mění a Mt. Velan je ukryt v bílé tmě. Ze sedla Gouile,

které je ve výšce 3.150 m, sestupujeme na ledovec Valsorey a  traverzujeme vzhůru podél skalního hřebene. Nasazujeme opět lyže. Půjčujeme také náhradní pásy jednomu Frantíkovi. V mlze se dostáváme nad ledopád na plato, přes které dále traverzujeme k sedlu Chamois. Zde mají piknik ti, kteří ráno vstávali nejdříve. Míjíme sedlo a v husté mlze míříme podle GPS sněhovými svahy dál k vrcholu. Náhle přicházíme k  ledovcovým trhlinám velkým jako panelový dům a  trochu jsme vyděšeni, nevíme kudy dál. Viditelnost je takřka nulová, drobně sněží a zůstali jsme na cestě k vrcholu jediní. Chvíli tam přešlapujeme a jsem to já, kdo říká, že dnes to na vrcholový den nevypadá. Petrovi se nechce dolů, má tah na branku za každých podmínek, ale přemlouvám ostatní k ústupu. Už jednou na mě v mlze žuchla lavina, a tak mám ze špatného počasí respekt. Jura mě podpořil a po domluvě začínáme sjíždět dolů. Ve sjezdu se střídáme systémem zastávek na dohled jednoho od druhého. Držíme se pravé strany ledovce a ve výšce 2.953 m přijíždíme k prudkému kuloáru, který ústí na spodní část ledovce Valsorey. Mlha se zde již zvedá, a tak si užíváme krásný sjezd v prašanu až na konec ledovce, od kterého se napravo tyčí moréna vysoká jak vlna tsunami. Je jedenáct hodin dopoledne, dáváme si svačinu a sledujeme terén k chatě Valsorey. Čeká nás 650 m převýšení.

Slunce občas vykoukne, ale nevypadá to na pařák, který jsme tu zažili před deseti lety. Jura nastoupil do stopy a vyfuněl na chatu z celé skupiny první. Já jsem se dovlekla až po jedné hodině odpolední jako poslední. Kdeže jsou ty časy, kdy jsem tu byla první a na ostatní s pivem a úsměvem čekala. Zpytuju svědomí, kde jsem mezi rozením a kojením dětí ten trénink zanedbala. Chata se pomalu plní. Přesunujeme se odpočívat na palandy pod luxusní peřiny, které nahradily klasické deky. Lenošíme až do večeře. Jen občas kontrolujeme kadibudky, plnící se jídelnu a malá kamna obložená oblečením, které je třeba vysušit. Na chodbě nás zaujala trojice fotografií, které zobrazují výstup k  vrcholu Grand Combin z  jižní strany. Nakonec jsme se u fotek sešli všichni z naší výpravy a koukáme, jak blízko jsme k našemu cíli. Večeře je výborná a navzdory vlivu nadmořské výšky a  limitům našeho trávícího ústrojí se zase přejídáme. Zkušenost praví, že snídaně už tak vydatná nebude. Den třetí cab. Valsorey 3.037 m n..m. – Grand Combin 4.314 m n. m. – Cab. Panossière (FXB) 2.669 m n. m. Budíček je až v 5:30, s ohledem k našemu plánu přejet jen na chatu Chanrion. Vlastně nás čeká jen odpočinkový den. Jíme skromnou snídani a  balíme suché věci. Petr se pochechtává a ukazuje nám dvoukilogramový pomalovaný valoun, který našel na pokoji. Šutřík putuje do Jirkova/Špačíkova batohu, ten se prohne. Faktem je, že v jeho obrovské krosněě se s ten kamínek úpllně ztratil. V  sedm hodin konečně vyrážíme směr sedlo Sonadon n (3.504 m). Postupp-ně předbíháme všechšeechna ranní ptáčata a  a v sedv sedle jsme o  půl de deváté. eváté. Je nádherně a  všichni hni se cítíme ve formě. Koukáme do jižní stěny Grand Combinu de Valsorey a sledujeme dvě dvojice, jak stoupají strmou stěnou. Náš původní plán byl jiný, ale teď dáváme hlavy dohromady a všichni se shodujeme, že z  dnešního dne uděláme vrcholový. Počasí a sněhové podmínky jsou ideální a navíc vidíme, že to pustí, když při nás bude stát štěstí. Jirkovi raději prozrazujeme, jaký poklad to tahal na hřbetě. Stoupání jižní stěnou je pěkně strmé, ale mačky se krásně zakusují do ideálního sněhu a výškové metry rychle přibývají. Pár délek pod vrcholovou partií tra-

Měníme plány a děláme z dnešního dne den vrcholový

Slunce občas vykouklo, ale pařák jako před deseti lety tu nebyl

39

verzujeme doprava, až k místu, které se nám zdá být vhodné pro průstup. Vytahujeme lano a čekáme, až nám Jura tuto skalní pasáž vytáhne na hranu k  převěji. Nějak se to protahuje, opatrnost je na místě a klidu nám nepřidává ani vrtulník, který začíná evakuovat partu, která se vydala do sedla Meitin. Červená helikoptéra postupně odfrčela se třemi skialpinisty a ještě okoukává naši partu.

Známe ji jen z  fotografií. Severní stěna zatím vypadá přívětivě, ale víme, že nás čeká traverz doprava a hledání cesty nad sérakovým pásem. V jednu hodinu pomalu začínáme sjíždět směrem, kde jsme viděli odjíždět jediného skialpinistu. Míjíme trhliny a  dostáváme se na rampu nad pásem séraků, která končí skalisky. Tady musíme zase kousek nastoupat, abychom se dostali k jedinému vhodnému

„Tak kudy kam?“

Jura už je ale v bezpečí za hranou a postupně nás všechny odjišťuje. Celý masiv Combin je uskupení tří vrcholů, které spojuje velké plato. Výstup jižní stěnou nás přivedl vpravo od vrcholu Valsorey. Z tohoto místa nás čeká již jen závěrečných tři sta výškových metrů na hlavní vrchol. Sníh je zde ubitý a zmrzlý, a tak lyže zůstávají na batohu a mačky na nohách. Vítr docela fučí, ale polední sluníčko nás trochu ohřívá. Ani ne za hodinu jsme konečně všichni společně na nejvyšším bodu Grand Combinu. Moc se radujeme a vychutnáváme si neplánovaný vrchol. Povedlo se nám zde uplatnit přísloví „Štěstí přeje připraveným“. Dáváme si svačinu a po povinných fotografiích (Jirka s  Petrem dokonce s  lopatou a  krumpáčem ze zdejšího meteorologického vysílače) a zkoumáme terén pro sjezd. Nevýhodou je pro nás neznalost sestupové trasy, kterou budeme sjíždět.

40

místu pro sjezd. Chlapi stoupají na lyžích, ale mně se zdá být sklon příliš prudký, a tak si nasazuji mačky. Celé mě to zdrželo, a než jsem se rozešla, tak jsou Orličáci pryč, už vidím jen mého Juru, jak stále stoupá ubitým svahem nade mnou a hledá nejlepší místo pro sjezd. Docházím na hranu svahu, který se láme vlevo do severovýchodního asi sto metrů širokého svahu, kterým musím sjet dolů. Jirka a Petr už na mě mávají dole, jsou malí jako mravenci. Zkouším si v  mačkách přelézt do místa pro sjezd a hodnotím, jak na to, jestli mačky, nebo lyže. Svah je ale pořádně firnovatý a musela bych traverzovat úplně doleva, abych se dostala pryč od ledu, který se leskne pode mnou. Mačky se zabodávají jen po přední hroty a bez druhého cepínu by to bylo o hubu. Vracím se zpět a nasazuji lyže. Jura mezitím sjíždí dolů, ale moc to nevnímám, jsem soustředěná na materiál a lyže. Hlav-

ně mi nic nesmí spadnout. Na nic než na sjezd nemyslím, exponovaný a strmý svah bude těžký, a navíc tvrdý jako beton. Vše kontroluji a utahuji. Nadechuji se a přejíždím hranu, je to pořádný sešup, docela trnu, jak mi drnčí lyže o zmrzlý sníh. Chvíli se mi zdálo, že mi v tom traverzu ujede spodní lyže, jak mě strach intuitivně nutil tlačit se směrem ke svahu. Nakonec jsem to ustála, expozice se zmírnila, a tak skáču první oblouk a pak další a další. Přibližuji se k chlapům a ti mi ukazují směr, který mám držet, abych se s lyžemi dostala přes ledovcový zlom. Konečně jsem u nich, všichni jsme si oddechli, to nejhorší je za námi. Čeká nás ještě sjezd v  Le Corridoru, širokém pásu ledovce, jenž se vlní pod skalní hradbou Combinu, který lemuje dlouhý pás séraků. Zde nám hrozí největší objektivní nebezpečí pádu ledu a pádu do trhlin. Po ledovci Combin se vyjetou stopou konečně dostáváme na plato Dejeuner, kde jsme již mimo nebezpečí a prohlížíme si majestátní „Velký Combin“, na jehož vrcholu se nám podařilo poobědvat. Vlevo protíná Le Coriridor skála, na níž se v  odpoledním slunci ledově leskne stopy prostá klasická výstupová trasa přes Couloir du Gardien (chatařův kuloár) a nevypadá letos prostupně. Jak se později dozvídáme, letošní rok se tato klasika nevyužívala kvůli špatným sněhovým podmínkám. Z plata nás čeká už jen pohodový sjezd po ledovci Corbsierre a krátké stoupání na chatu. Ve tři hodiny odpoledne konečně shazujeme lyže a vesele křepčíme radostí. Objednáváme piva, baštíme slaninu a chlapi vyhánějí vlka sněhem. Při tom všem koukáme na nádhernou horskou hradbu kolem nás a užíváme si odpočinku, sluníčka a  útulného prostředí nádherné chaty. Den čtvrtý – poslední Na chatě zůstáváme dvě noci. Je tu krásně, a tak ještě pár vrcholů v okolí sjíždíme. Zpět k autu do Bourg Sant. Piere se pak dostáváme přes sedlo Panossière 3.459 m.

Na závěr nás čekal už jen pohodový sjezd

Resumé Murphyho zákon říká: „Jestliže jde vše podle plánu, někde se stala chyba.“ Náš výstup na Grand Combin se plánu nedržel a improvizace se ukázala jako šťastné rozhodnutí. Tato výprava se uskutečnila v termínu 14.–17. dubna 2011 v sestavě

dva Pažouti, jak nás všichni přezdívají, a osvědčená závodní dvojka z Orlických hor, Petr Novák a  Jirka Špaček. Na vrchol se nám podařilo vystoupit z jižní strany a  sjet severem. Charakter túry – těžký, s  nutností znalosti lezeckých dovedností. Chata FXB Panossière je již pátou stavbou v  pořadí na tomto místě, její historie začala v  roce 1881.

Mapy Arolla 283 a Valpeline 293. Horské chaty Všechny ze zmíněných chat mají webové stránky a rezervace je možná e-mailem. Počítejte s cenou okolo 65 CHF na noc s polopenzí. text foto

Klára Kočarová Pechová Pažouti, www.horolezci.cz

www.rockempire.cz/product/machki-85/

Přejíždíme do Chamonix a zde úspěšně realizujeme další cíl, sjezd Mont Blancu. Ale o tom až někdy příště.

Dnešní stavba se již nejmenuje jen Panossière, ale má i přízvisko FXB, což je nadace, pomocí níž byla chata vybudována po ničivé lavině v  roce 1986. FXB jsou počáteční písmena jména François-Xavier Bagnoud, mladého leteckého zachránce, který působil ve švýcarských Alpách a v Africe, kde se mu jeho mise stala osudnou. Bagnoudova matka na jeho památku založila v roce 1986 nadaci FXB, jejímž posláním je boj s chudobou a pomoc dětem nemocným AIDS, sirotkům a ohroženým dětem světa. Díky této nadaci se podařilo vybrat dostatek peněz a chatu po deseti letech opět otevřít. Chata je krásná a vzorně udržovaná, vejde se sem až sto nocležníků, takže jsme měli dobrý pocit z dostatku prostoru, výborné kuchyně a švýcarské pohostinnosti.

SIZE BAR

Machki v pro de jní síti

Nový model dvanáctihrotých maček s univerzálním upínáním. Vhodné pro lezení v horách, pro VHT a skialp. Dvě velikosti spojovacího segmentu. Váha: 920 g /pár Velikost: 36-48 (EU) Antiboot: plast

Po nebi přichází peklo „Zavolej vrtulník a řekni, že je tady jeden horolezec, kterýmu se už nechce lízt.“ Tak tahle Filipova slova mi vytanou na mysli pokaždé, když si vzpomenu na posledních pět délek našeho prvovýstupu na do té doby bezejmennou čtyřsetmetrovou stěnu na jižním pobřeží ostrova Austvagøya na Lofotech. V tu chvíli jsem měl úplně stejné pocity. A to přesto, že jsem o výstupu v této stěně snil od chvíle, kdy jsem v novém horolezeckém průvodci spatřil fotku mohutné trojúhelníkové zdi a pod ní stručný popis, že na ni dosud nevede žádná cesta. Ale od začátku…

Slibně vyhlížejícím ránem kráčíme s Felipe del Surem po skalnatém pobřeží k  strmému žulovému pilíři, který zdáli vypadá, jako by rostl přímo z moře. Na zádech neseme batohy s lezeckým materiálem a jídlem na dvacet čtyři hodin. Věci na spaní nemáme žádné, protože za polárním kruhem je v létě světlo celou noc. Máme jen mlhavou představu, do čeho jdeme. Před rokem jsem sice z  tábořiště v Kalle podnikl pokus prohlédnout si stěnu zblízka, ale asi kilometr od cíle mě zastavily strmé skály, které se mi nechtělo zlézat sólo. Dnes jsme zvolili schůdnější cestu z rybářské vesničky Henningsvær. Položenými pobřežními plotnami se dostáváme ke kolmým skaliskům, po nichž můžeme díky odlivu traverzovat přímo nad mořem. V  malém zálivu se schovává osamělý domek. Nedávno posekaná pěšinka svědčí o tom, že se sem majitelé občas připlují podívat. Za zálivem se ocitáme v balvanitém bludišti, kterým se posléze dostáváme na úpatí naší stěny. Pozorujeme šedooranžovou žulovou zeď a dohadujeme se, kudy by mohla pustit. Od moře vidíme pouze dolních dvě stě metrů, protože vršek se trochu pokládá. Stěna je rozbrázděná výraznými kouty a spárami, takže po chvíli máme o zamýšleném průstupu zhruba jasno.

Nebeské lezení První délka připadá na mě. Nastupuji v nejnižším bodě stěny a hlubokou spárou na žáby ukrajuji první metry. Skála je pevná, jenom v dolní části je znát erozivní vliv solí nasyceného vzduchu, když sem tam udrolím kamínek. Spáru zdolávám střídavě za žáby a sokolíky a ocitám se na poličce, o kterou se dělím s pichlavým jalovcovým keřem. Tady zakládám první štand. Filip dolézá ke mně a  bez otálení se pouští do druhé délky. Spárami za sokola se dostává do výrazného zářezu a hlásí, že asi pět metrů vpravo ve stěně jsou zapuštěny dva nýty. Takže s  neposkvrněností této stěny to asi nebude tak horké. Ale aspoň že nelezeme tou samou cestou. Nad zářezem se Filip dostává pod 42

kompaktní stěnu, traverzuje vlevo a na výrazném balkoně mě dobírá. Dáváme si malou svačinu. Hladinu pod námi křižují dva mořské kajaky. Na chvíli zastaví a  prohlížejí si naši stěnu. Pochybujeme však, že by si někdo všiml dvou mravenců uprostřed spousty hektarů žuly. Opačnou stranu fjordu lemuje dlouhá řada zubatých štítů. Temena některých z nich zdobí ledovce. Po chvíli kochání se opět pouštíme do práce. Mírně skloněnou hladkou stěnu nad balkonem zdolávám cik cak a dostávám se pod převislou spáru. Několikrát do ní nastupuji, ale žába nad převisem mě stále nechce držet. Asi deset metrů vpravo nahoře se rýsuje další slibně vyhlížející spára. Dolézám k ní, ale zblízka už tak slibně nevypadá, a navíc se záhy nad převisem vytrácí. Zpátky to už neslezu, takže zakládám smyčku za hrot a slaňuji k původní spáře.

Avšak i další pokusy o překonání převisu končí testováním friendu. Nedá se nic dělat. Kritické místo řeším přitáhnutím za jištění, takže A1. Štand zřizuji na začátku výrazného kolmého zářezu a společnost mi opět dělá pichlavý jalovec. Filip překonává převislou spáru za sokola a za chvíli je u mě. Obloha se zatahuje a začíná mrholit. Návrh na ústup přebíjím argumentací, že místní žula má tak dobré tření, že drží i mokrá. Filip tedy vyráží koutem vzhůru, ale v jeho třetině traverzuje spárou vlevo a mizí za hranou. Po nějaké době ticha a opatrného posouvání lan se kdesi nade mnou ozývá spásné Filipovo „Zruš!“. Jdu se tedy podívat, co vymyslel. Za hranou zářezu začíná svislá spára, ale lano pokračuje do sousední spáry nějaké dva metry nalevo. Prolézám jalovcem a za nepříliš dobře držící žáby se posouvám soustavou spár vzhůru. Konečně jsem na polici. Na měkkém konci lana to musel být ale zážitek. Dopřáváme si další svačinu. Máme za sebou čtyři krásné délky a naše euforie z fantastického lezení neutuchá. Když se opět ujímám vedení, nějaký čas už nemrholí. Stěnou vlevo se dostávám do šikmého zářezu, z něho traverzuji plotnou do dalšího zářezu přímo nad štandem a na-

dolů. Slaňování rozbitou horní částí stěny nepřichází do úvahy, takže nám nezbývá nic jiného než sestoupit pěšky. Před výstupem jsme si pro návrat vytipovali žlab ani ne kilometr napravo od stěny, ale odtud jej zatím není vidět. Musíme tedy ještě vystoupat o něco výš a tam snad budeme moudřejší.

Zpátky do světa lidí Obcházíme tmavá skaliska a dostáváme se do prudkého kuloáru zarostlého trávou. Na mokrém povrchu vážíme každý krok. Kdyby nám tady ustřelily kecky, tak se kutálíme pěkných pár set metrů až na hranu stěny, odkud by se naše salta změnila v střemhlavý let. Vystupujeme na skalnatý hřeben a hned vidíme, že do sestupového žlabu se odsud jen tak snadno nedostaneme. Dělí nás totiž od něj kolmá vrcholová stěna Kvanndalstindenu. Vlevo za hřebenem se však objevuje strmé travnaté údolí poseté kameny. Sestupujeme jím asi dvě hodiny a  ocitáme se v zátoce s osamělým domkem, kolem kterého jsme včera ráno procházeli. Filip má více sil, a tak se nabízí, že dojde pod stěnu pro můj foťák a svačinu. Je mi jasné, že pro samotný foťák by se tam tak nehrnul.

Druhá délka

vazující koutovou spárou dolézám na stanoviště, na kterém nacházím dvě skoby a  smyčku. Tak jsme se přece jenom napojili na své předchůdce. Na čelbě se ocitá Filip. Rajbasovou stěnku nad stanovištěm přelézá s  přehledem, stejně jako následující kolmý zářez. Dále mně mizí z  očí, ale lana se už zdaleka neodvíjejí tak svižně jako na počátku délky. Další „Zruš!“ a  opět můžu rozhýbat svoje ztuhlé údy. Rajbas není tak jednoduchý, jak se zdál při pohledu na Filipa, naproti tomu zářez zdolávám celkem snadno rozporem. Ale stěna nad ním, to je něco. Ručkování za jemné sokolíky, pečlivé vyvažování a dlouhé úkroky, s tím vším jsem se musel vytasit, abych překonal další tříhvězdičkovou délku.

Peklo přichází Štandujeme na malém balkonku. Cesta našich předchůdců se zase vzdálila, jejich nýt vidíme zatlučený asi pět metrů vpravo od konce zářezu. Prohlížíme si terén nad námi. Sklon stěny se zmírňuje, ale zároveň se objevuje tráva. Jdu to tedy prubnout. Pár metrů je ještě dobrých, ale pak se dostávám mezi kameny, čouhající ze strmého travnatého svahu, kde lze zajistit

jedině za větší drny. Stanoviště zakládám na nestabilní polici a dobírám. Ani Filip si moc nelibuje, ale to ještě netuší, co ho čeká v následující délce. Zalézá za hranu do rozchrastaného komína a  potom slyším už jenom klení. Ze stěn tam čouhají vysunující se bloky velké jako skříně a všude leží ostré kameny a  desky, neustále hrozící pádem a přeseknutím lan. Další štand se nachází na polici pod rozlámaným výšvihem. Opatrně přebírám chyty o pevnosti perníku a snažím se najít takový, za který bych se mohl trochu přitáhnout. V půlce délky se naštěstí dostávám do zarostlého kamenitého svahu, kde se můžu spolehnout alespoň na keříčky brusinek a vřesu. V další délce Filip trochu bloudí, ale nakonec nachází cestu traverzem vlevo za hranu. Lezení není bůhvíjaké, ale po předchozích dvou délkách hrůzy jsme vděčni za to málo. Stěna se halí do šera, kolem se valí mraky a skála je vlhká. Z dalšího štandu by šlo utéct doleva do strmého žlabu, ale my chceme na vrchol. Kouty a hranami se probíjím vzhůru a najednou už není kam lézt. Dál už pokračuje jenom hřebínek vedoucí pod tmavé skály ve svahu nad stěnou. Konečně jsme na vrcholu, ale na oslavy je ještě brzo. Je půl druhé ráno, začíná drobně pršet a my pořádně nevíme, jak se dostat

Traverz v druhé délce

Jsou čtyři ráno a muchničky začínají řádit. Schovávám se před nimi v  kůlně, kde vsedě usínám. Několikrát se strachy probouzím, jestli jsem vracejícího se Filipa nepropásl. Konečně se dočkám nejen Filipa a foťáku, ale hlavně půlky krajíce chleba. Zpáteční cestu kolem vody nám uzavřel příliv, takže ještě musíme překonat skály třicet metrů nad hladinou. Teprve potom si podáváme ruce s úlevou, že to máme všechno zdárně za sebou. Cesta „Heaven’n’Hell”, 6+ (7 UIAA), A1, 11 délek, 480 m, 20.–21. 6. 2011 Článek je věnován památce Felipe del Sura. text foto

Radovan Kunc Filip Zahradník a Radovan Kunc

43 3

Aleksandra Taistra První žena, která dala 8c+ – „Cosi fan tutte“, Rodellar „Moje první pokusy v  sektoru Piscineta proběhly před čtyřmi roky, kdy jsem lezla cesty do 8b+ a v Rodellaru jsem měla už spoustu věcí přelezeno. Tvůrce této cesty Serge Casteran mě při každém setkání neustále povzbuzoval a říkal, že na to prostě mám, ať do toho jdu a cestu vyzkouším. Letos v létě, kdy jsem se cítila zatím v nejlepší formě, se mi to konečně podařilo. Jsem neskutečně šťastná, že jsem svůj letošní projekt dokončila – nejen proto, že se jednalo o fyzicky náročnou záležitost, ale šlo i o velkou psychickou zátěž. Kdo někdy lezl v sektoru Piscineta, ví, o čem mluvím. Cesta „Cosi fan tutte“ se v průběhu let dost vyvíjela a obtížnost se nakonec ustálila na 8c+. Ztížil se nejen klíčový krok, který je výrazně obtížnější, než byl dříve, ale i celá cesta. „Cosi“ je padesát pět metrů tvrdého lezení, kdy klíčové místo přichází po první délce (což je krásné 8a+). Pak následuje mnohem náročnější lezení než v první části a s ohledem na délku cesty výrazně stoupá u lezce i psychický tlak. Ten mnoho zkušených lezců poslal dolů ještě před dosažením topu. Myslím, že ani nemusím vysvětlovat, že je to pro mě momentálně nejúžasnější přelez, jaký se mi podařil, přičemž mé pocity jsou ještě umocněny místem, kde se cesta nachází. Piscineta je nejlepší sektor v Rodellaru vůbec!“ text foto

A. Taistra, M. Kwiatkowski M. Kwiatkowski, R. Kielak

Ola Taistra, Cosi Fan Tutte 8c+

44

ISPO Textrends Fórum Zaměřeno na trendy v oblasti textilií Nová pomoc v orientaci pro designéry a produktové manažery – výrobci představují inovace v oblasti textilií na období podzim/zima 2014/2015 • ISPO MUNICH pokračuje ve své úspěšné dráze. • Světový odborný veletrh sportovních potřeb a sportovní módy ISPO MUNICH 2013 je opět vyprodaný. Očekává se přes 2.300 vystavovatelů z 50 zemí, kteří na výstavní ploše 140.000 m2 představí své novinky pro sezónu 2013. Tuto světovou událost si nenechá ujít žádný z očekávaných 80.000 odborných návštěvníků ze 150 zemí . Světový odborný veletrh sportovních potřeb a sportovní módy ISPO v Mnichově rozšiřuje své portfolio inovací a textilií o nové fórum – ISPO Textrends Forum. Výrobci textilií, membrán či zapínání tak dostanou poprvé možnost prezentovat své vlastní inovace nadnárodním profesionálům z  oblasti sportovního byznysu, a  to ve vlastním fóru. Designéři a produktoví manažeři získají rychle a efektivně informace o  textilních novinkách – na jednom centrálním místě na veletrhu ISPO MUNICH 2013.  Nově vzniklý koncept tohoto fóra se skládá ze tří hlavních pilířů. Ze struktury, centra zájmu a  podpory. Hlavním cílem je představit odbornému publiku nejlepší inovace v takto důležitém oboru, jakým oblast sportovního zboží je. Společně s nadnárodní trendovou expertkou Louisou Smithovou vyvíjí vybraní zástupci veletrhu ISPO pět textilních trendů, jakožto i  vzorníky pro sezonu podzim/zima 2014/15, které slouží jednak jako základní podklad pro ISPO Textrends Forum a  také k  orientaci pro výrobce. Každý výrobce

může představit pět produktů v sedmi kategoriích (First Layer, Second Layer, Accessoires Outer Layer, Technologien, Fasern, Membranen und Schweißtechniken, Accessoires). Odborná porota složená z designérů, expertů, zástupců textilních společností a novinářů vybere nejlepších šedesát produktů z každé kategorie a představí je na fóru v  hale C2. Posuzovat se bude například optika, kreativita, inovace, udržitelnost, multifunkčnost. Markus Hefter, vedoucí projektu veletrhu ISPO MUNICH, je přesvědčen: „ISPO Textrends Forum se stane prvním styčným bodem designérů, produktových manažerů a novinářů.“ Další informace ohledně akce ISPO Textrends Forum najdete na www.ispo.com/textrends_forum a na facebooku:  http://www.facebook.com/ispo.  Veletrhu ISPO se účastní rekordních dva tisíce vystavovatelů z padesáti zemí a očekává se návštěvnost přes 70.000 odborníků z  celého světa. Využijte i vy této příležitosti k návštěvě! Veškerý návštěvnický servis (vstupenky se slevou, ubytování) na veletrh ISPO zajišťuje www.expocs.cz. ISPO MUNICH 2013 se koná od 3. do 6. února 2013 na výstavišti Messe München. Další informace k  veletrhu ISPO MUNICH najdete na www.ispo.com

-placená inzerce-

MONTANA V MOBILU! Informace z lezeckého světa aktualizované každý pracovní den můžete mít i ve svých mobilech. A nejen to! Prostě jen zadejte: www.waps.cz/montana nebo vložte tento kód (Programy pro načtení QR kódů v mobilních tel. jsou k dostání zdarma)

A co na vás na zmíněné www stránce čeká? • Aplikace určená pro mobilní zařízení iPhone a Android (bez nutnosti instalace) • Denně aktualizované zprávy a informace • Přehled o aktuálním čísle v prodeji • Seznam trafik pro celou ČR • Funkce pro nalezení nejbližší trafiky s Montanou v místě, kde se právě nacházíte Servis poskytuje Straper, s.r.o.

45

Cima Tresciana C

áma n z e n aneb S highlajnou do

Půl roku od naší první highlinové výpravy do Alp jsme se vydali na další průzkum terénu. S Markem a Ančou, oběma zkušenými highlinery z  týmu Equilibrium Slacklines, jsme měli v plánu najít nový směr, pokud možno podobně exponovaný jako byla Fiamma. Tu jsme si ostatně na začátek akce zopakovali, i když počasí nebylo zrovna ideální. Hřejivé švýcarské

slunce bylo fajn, ale jen do té doby, než ho vystřídala bouřka. A že si uměla vybrat ten nejlepší moment! Zrovna když jsme lezli na špici Fiammy, která se v tu chvíli proměnila spíš v hromosvod. Po troše jiskření, rychlém úprku a dalším propršeném dni se nám to přece jen povedlo. Dechberoucí výhled při chůzi v prostoru stál za to, byť ho často zakrývaly převa-

lující se mraky. Jenže kam dál, když nás letní bouřky budou provázet zřejmě na každém kroku?

Skála tu nebyla moc kvalitní

Nakonec jsme z několika možností vybrali okolí hory Cima Tresciana na severu Itálie. Podle fotek bylo jasné, že tam něco musíme najít, rozeklaný hřeben nám dával mnohé naděje. V údolí jsme vymysleli úderný plán, nakoupili zásoby na několik dní v kopcích a popohnali samochod vzhůru. Těsně před zahájením výstupu nám ale místní znalec poradil, že ve vedlejším údolí je cesta nahoru mnohem schůdnější, takže jsme na poslední chvíli měnili celkový koncept akce. Během několikahodinového výšlapu, kdy jsme často nevěděli, kudy se vlastně ubírat, se nám neustále vynořovaly Soustředěný nástup

46

myšlenky na to, co na hřebeni vlastně najdeme. Když jde člověk napnout highline, kterou už někdo před ním natahoval, má značně ulehčenou situaci. Ví, kam jít, kde lajnu dobře ukotvit, jak ji přenést z jednoho bodu na druhý a tak dále. V případě prvního pokusu o vytvoření nové linie je ale situace jiná – mnohdy člověk po náročném výstupu zjistí, že lajna na vysněném místě napnout vůbec nejde, nebo se jedná o víceméně nouzovou variantu.

Anča ve vzduchu

Highlajna „Sim sala Gin“

Náš tým se dostal bez problému do cílového bivaku v sedle, kde jsme vytvořili base camp. Když jsme se trochu rozkoukali, vyběhli jsme do svahů prozkoumat možnosti okolního terénu. Tam jsme se rozhodli, že půjdeme napnout highline na hřeben, kde se proti nebi tyčily dva pilíře. Následujícího rána jsme vyrazili náš plán uskutečnit. Pohyb strmým terénem, složeným z mixu kamení, sněhu a kluzké

trávy, nám dal fyzicky i psychicky docela zabrat, ale nakonec jsme se bez úhony dostali se všemi věcmi až na hřeben. Místo pevné skály nás ale čekala rozpraskaná suť a mechem poslepované kamení. Po důkladném obhlédnutí okolí jsme se přece jen rozhodli zkusit štěstí a navrtat kotvení. Kvůli nízké kvalitě skály a omezenému počtu nýtů jsme měli zaděláno na solidní dobrodružství, ale kvůli tomu jsme do hor vlastně jeli… Povedlo se nám napnout lehce volnější lajnu s  délkou cirka 25 m a výškou asi 12 m. Vzhledem k psychickému rozpoložení jsme ale byli rádi, že máme alespoň něco, a lajnu jsme přešli tam i zpět. Počasí se jako vždy začalo odpoledne zhoršovat, takže se nám v hlavách postupně víc a víc probouzely vzpomínky na náš útulný bivak v sedle. Sbalit cajky a opatrně se sešoupat nestabilním svahem zpět nás zabavilo na zbytek dne. Po návratu do tepla a sucha jsme mohli oslavit nový směr jediným lektva-

rem, který jsme s  sebou měli – ginem. Z  toho také vznikl název nové highliny – „Sim Sala Gin“. Na další průzkum a objevování nových směrů většině týmu už bohužel nezbyly fyzické ani psychické síly, takže jsme se následující den vydali na pochod do údolí. Šlo to rychleji, než se dalo čekat při cestě nahoru, a tak jsme si po několikadenním dobrodružství ve výšce kolem 2.800 metrů mohli brzo odpočinout. Při návratu do Čech jsme si ještě užili krátkého lezení v přilehlých boulderových oblastech a samozřejmě už jsme se zase rozhlíželi po okolních kopcích, kde by se dalo napnout něco nového. Několik možností jsme našli, takže nás italsko-švýcarské hranice určitě neviděly naposled. Highline zdar, Kwjet text foto

Kwjet archiv autora

47

DRUHOLEZEC

ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE [8] Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 28. března 1983 V ústeckým Stavoprojektu hráli odborářskou fotbalovou ligu neregistrovanejch. Eště sem se ani nerozkoukal ve vývoji na Severní Terase a už si mě podával statik Petr Pícha s geodetem Jardou Bertlem: „Hele, hraješ fotbal?“ „No jasně, Na Stínadlech sem vyrost.“ „Takže máš registraci?“ „Nemám, táta mě do Unionu nikdy nepustil.“ „Tak to je dobře, budeš hrát s  náma, je nás málo.“ Nedávno sem na půdě vzadu u  pozednice našel tátův vojenskej kufr. Sfouk sem z něj prach a saze a otevřel dřevěný

Kombajn s archeologem na Alter Weg – Frienstein

48

víko. Byly tam hotový poklady. Krabička s  frčkama, hliníkovejma knoflíkama a přezka se lvem, evidentně patřící k řemenu z kredence, kterým mně a bráchovi táta linýroval záda, když sme neposlechli mámu. Stoh Rodokapsů od Boba Hurikána, bavorský tlustý pivní tácky a album fotek z  totálajnzacu v  Oberammergau. Když sem sundal plato s  přihrádkama, dole v kufru byly ňáký fáračky. Když sem je přines pod vikýř, abych se podíval, jak by pasovaly na čundr k maskáčům, zjistil sem, že to sou pravěký kopačky se štráfama tlustý kůže místo špuntů. Dneska mám šanci tátovi ukázat, že už mi fotbal zakazovat nebude, stejně

Márty a Jindra

sem toho s klukama Na Stínadlech a na okolních pláccích i s bratrancem v Dubí, Běhánkách a Pozorce nakopal víc než on. Domácí hřiště měl Stavoprojekt ve Vaňově, skoro až na jižním konci Ústí. Bylo to útulný jeteliště mezi většinou škvárovejch hřišť v  okolí. Ohradou bylo oddělený od výpadovky na Lovosice. Když se překopla horní brána, bylo většinou slyšet skřípání brzd a  kvílení gum. Za spodní bránou bylo opřený bidlo na lovení balonů z Labe. Když sem dorazil z konečný od Kotvy do šatny, byl už celej manšaft převlečenej do střeleckýho a  čekalo se, kdy přijedou Chabařovice, který hrály o postup do skupiny A. „Tak kluci, nebojte se, je to domluvený, držel řeč správce hřiště. Rozhodčí nepřijedou, já pudu domů na zahradu a jako náhodou mě přemluvíte, abych to šel pískat. Vostatní nechte na mně.“ Koukám na Píchu jako guma: „Co to je, tohleto?“ „Klid mladej, to de mimo nás, ale máme za to sud. Ty mákové z Chabařovic někde sehnali originál Tango a od podzimu na ně u nich nikdo nemá, než se rozkoukáš, jak ta mičuda lítá, už prohráváš 3:0. Koukej se svlíkat, je nás akorát. V prvním poločase sme dostávali zahulit a klidně sme mohli prohrávat a nikdo by se nemoh divit. Správce narvanej ve starý sepraný větrovce se znakem fotbalovýho svazu na kapsičce se činil v otáčení faulů, špatně házenejch autů a vymyšlenejch ofsajdů. „Chlapi, čéče, hrajte něco, góla za vás dávat nemůžu!“ supěl a  krokoval chabařovickou zeď skoro do malýho vápna. Dali mě na levý brko a  na standardky sem se vracel do vápna. Při jednom

takovým výskoku ve skrumáži sem porazil chlapa a dopad mu na nohu. Luplo mi v levým kotníku a na nohu sem se už nemoh postavit. Vodskákal sem po jedný do šatny, a když sem si sundal kopačku a fusekli, měl sem pod kotníkem parádní hrču. V umývárce sem si na to pustil studenou vodu, vomotal haksnu elasťákem a i s kopačkou znovu namočil a vyběh na hřiště. Tady se udála pro mě nepochopitelná změna. Soupeřovi hráči se mezi sebou hádali a my sme útočili. Kulhal sem podél svý levý lajny a měl vždycky co dělat vybelhat z ofsajdu. Tak sem stál na půli a díval se přes řeku do stráně na Čimu a říkal si, že sem měl jít radši lízt. Bek si mě přestal všímat, nechával mě za sebou a útočil. Vtom ke mně přilít sraženej odkop, tak sem zatnul zuby a rozběh se. Najednou sem byl u  brankový čáry a  měl odcentrovat, jenže levačka sviňsky bolela, a  jak sem si to přehazoval na pravačku, projel kolem mě po prdeli ten, co si mě měl držet. Zahlíd sem, že brankář vybíhá na pětku chytat centr, tak sem mu ho tam zakroutil placírou do prázdný brány. „Góóól!“ Všichni mě poplacávali po zádech, já sotva přelez na svou půli. Najednou mi začali přihrávat a  já musel běhat, ještě jednou sem vystřelil, křížem na zadní tyč, ale jen ji to lízlo. Správce fouk konec, Chabařovičáci chvíli brblali a šlo se do šaten, tam hroznej řev. „Mladej, to bude drahý zápisný!“ „Jenže já nebral zálohu, sem tu vod třetího.“ „My tě založíme, jde se do Budvarky!“ Zpátky si mě už vezli autem, stejně bych na konečnou nedolez. V  hospodě si mě dobírali, že sem nemehlo a ani neumím centrovat, že to byla náhoda. Škoda, že mi tam nespadla ta druhá. Domů sem musel vlakem, přitáh sem někdy po jedenáctý, máma s bráchou už spali. Táta hnípal u televize. „Tys’ byl hrát kopanou, viď? To tě chci vidět, jak budeš zejtra vstávat do práce.“ „Asi pudu k doktoru, už teď se na to nepostavím.“ „Ukaž! No, máš to pěkný, to máš z toho, že neposlechneš.“ „Ty taky nejseš svatej, jak to, že mi celej život zakazuješ fotbal a na půdě máš skovaný kopačky? A byl si v Alpách a nikdy si mi to neřek!“ „To bylo za války v  nasazení, jednou sem byl lanovkou na Cukšpici.“ „Ale fotbal si hrál vopravdu!“ „Jo, hrával sem na spojce za Vary župní přebor, ale prokop sem klukovi plíce, měl pneumotorax a málem umřel, nechal sem

toho. Radši lez na ty skály, tam si nabiješ sám a nikomu neublížíš.“ Ráno sem šel do nemocnice, dali mi sádru s kramflekem a dřevěný berle do podpaží, prej mám natrženou šlachu a tři tejdny utrum. Vytáh sem ze sklepa bágl s matrošem a dal si ho pod postel, už ho nemusím před tátou schovávat. Odpoledne táta přišel a strčil mi na stolek souborný vydání knih Jana Suchla Vteřiny mezi životem a smrtí a Cesta končí pod Huascaranem.

Poupa Pořádek Prause

24. dubna 1983 V úterý mi lapiduch vystříhal nohu z gypsu, doktor mě ještě prohlíd, sebrali mi ty hrozný klacky, kterejm říkali berle, a mazej domů, máš to kousek. Vybelhal sem se před vrátnici a musel si sednout na podezdívku plotu. Chyběl mi ten puk, po kterým sem tři tejdny skotačil. Já snad tu jednu zastávku na Mariánskej Dvůr pojedu ponorkou, dyk mám tu fajfku kratší! Sunul sem se podél nemocniční zdi, pak podél baráků. Pomalu mě začala noha poslouchat a občas šlapala tam, kam sem chtěl i já. Mezitím, co sem marodil, se stihly zazelenat skoro všechny stromy. Jaro jede jak bláznivý, to se nedá bejt doma, jedem taky. Už mám obě nohy stejně dlouhý, ale do autobusu lezu radši po pravačce. Jedeme s Jindrou do Rynartic a  Pavliným údolím jdeme do Jetřichovic. S  báglem na zádech dostává noha zabrat, na nějaký dlouhý pochody to není. Na ostrohu nad Kamenicí sme vyhledali malebnou skalní trojici – Pavlinu věž, Věž Pavlina údolí a  Strážce Chřibský Kamenice. Několika lehkejma cestama zahajujem lezeckou sezonu. Letos opravdu od píky. Zvířecí pěšinkou sme sešli k turistický cestě nad Kamenicí. Při skoku ze stráně na cestu mi píchlo v  nedoléčeným kotníku. Dobelhal sem se k brodu, značená cesta vedla dál po břehu podél skal k lávce. Zul sem si pohory a chladil si kotník v řece, Jindra seděla na báglu mezi kolejema od Lakatoše, který vedly do vysokýho lesa na druhým břehu. „Rikitane, Rikitane, voda sebrala lávku!“ „No nic, hoši, taky přebrodíme.“ Skautskej oddíl zkalil ledovou vodu v Kamenici. „Seš dobrá návnada.“ „To nebyli Bobři, to byly Kobylky, radši pudem, než se vrátěj a shoděj lávku!“

14.–15. května 1983

Jindra Přední Bloky v Roklici

„Tady si to přečti, ať víš, do čeho deš.“ Jenže mě tam zaujala věta z rozhovoru se zraněným horolezcem, že horolezectví je sportem odloženejch sportovců. Kdo blbě běhá na lyžích nebo furt dělá eskymáky s kajakem nebo nepropne nohy na kruzích, ten se tuty chytne při lezení. No jasně, sem na správný cestě, už aby mi sundali tu sádru.

V sobotu ráno jedeme s Jindrou, Olinou a  Jindřiným bráchou Petrem autobusem ke Spálený hospodě naproti Žlebu. V Labáku se koná už osmnáctej Zabilkův sraz horolezců v Labským údolí. Po silnici šlapeme pod Vojtěcha a podél potůčku stoupáme pod Rollina. Na plácku za ním stavíme Rudocha jako svoji značku, že sme tady a deme lízt. Ve skalách už je požehnaně lidí. Hledáme tichej kout, kde se budem moct pinožit a  nikdo za náma nebude stát frontu. Došli sme až k Růžový palici. Dva roky nám tu visí pytel, teď lezem každej víkend, tak se ho pokusíme sundat. Náhorní stěna, kudy vede Stará cesta, je dost členitá, ale taky dost do kopce. 49

DRUHOLEZEC

Dolez sem k  prvním hodinám, a  než sem je ovázal, tak sem se tak vykřečil a vyděsil, že sem se těch pár kroků vrátil na zem a  vyklepal si pacičky. Znovu nahoru a od hodin doleva na hranu a kolem dalších hodin na balkon s kruhem. Dobral sem Jindru i Petra a za tu dobu se mi u kruhu tak zalíbilo, že na další cestu sem se vypravil zcela bez sebevědomí. „Pepo, tak se s tím tak nepárej, já už chci taky lézt.“ To je celá Olina, co na srdci, to na jazyku. „Mohla’s jít první, já bych se rád koukal.“ „No jó, ale já bych se bála.“ „Víš, jak strach tříbí smysly?“ „Mě spíš paralyzuje.“ „Neřekla bys, jak hmat stimuluje chuť. Držíš madlo a nic nenahmátneš a hned máš žízeň na pivo!“ Kecám, a přitom se sunu od kruhu doprava, když se rozkročím v žlábku, vím, že tentokrát padat nebudu. Chemie zafungovala, do těla se vrátil klid a na vrcholu i mír. Sbalili sme matroš a šli pod skálama k Hladký věži. Ve spáře Starý cesty sem se nechytil, a  tak sme se vrátili horem

Brosinnadel a Falkenstein z Nonnenfelsen

Žízeň v Roklici

po masivu nad Poslední věž. Přeskok sme si netroufli, ale hezky svítilo sluníčko, tak sme polehali a vyhřívali se na skále. Koukali sme dolů, jak jezděj vlaky a  houkaj lodě a  zatím na Duhový věži dva borci přemastili Šepot. Tak sme slanili a zkoušeli Starou cestu. Zářezem na lávku sem se dostal, jen sem na ní zůstal sedět zády ke stěně. Když sem se konečně otočil a postavil, začal sem traverzovat doprava na hranu. Jištění sem žádný nedal, lávka se zužovala, i když sem stál 50

jen na špičkách, cejtil sem, že mě skála cpe do záklonu a  chce mě shodit. Tak sem se vrátil do středu stěny a  vyhnal Jindru na masiv, aby si mě vzala na švébu. A dobře sem udělal. „Jé, Pepouši, nemoh bys to udělat ještě jednou, já si vyndám foťák.“ Houpal sem se v  komíně mezi věží a masivem, roztaženej jak pavouk. „V tom protisvětle to má dynamiku, vypadáš jak opravdovej horolezec!“ Po druhý sem Olině šanci nedal, dostal se až za hranu a nahoru na vršek. Ona to pak, mrška, přelezla celý. Slunce zapadlo za les na levým břehu, bylo osum a začalo se smrákat, celej den sme nejedli, měli sme toho plný zuby, tak sme se vrátili pod Rollina ke stanu. Byl tu taky Pavel Korčák, kterej dorazil pozdějš a nehledal nás až tak daleko. Osmahli sme špek na cibulce a prskli do toho konzervu

s fazolema, přines sem v kanystru vodu z pramene pod Krkavcem. Přemístili sme se k hlavnímu ohni pod převisem. Tady už byl sud vypitej a čekalo se na další. Jirka Pruse právě barvitě líčil, jak přišel o  papíry na mašinu. Pak přešel na studijní problémy, jak jen já mu rozuměl a vlastně záviděl, že se s tím dokáže prát, jak mně se nechce na tu pitomou vojnu. Po půlnoci konečně sací komando dovalilo sudy, ze všech stanů, převísků, separé a privátů se vyrojila spousta žíznivýho lidu. Kolem ohně se sedělo ve čtyrech řadách i na obrubě bivaku, Márty Poupa zabral klíčový místo na baru u pípy. Měl tankovej plocháč, o kterým říkával, že je ustřiženej z  popruhu, do kterýho Amerikáni chytaj tomkety na letadlovejch lodích. Při slavnostních příležitostech tu smyci nosil uvázanou jako kravatu. Teď

byl navlíklej v sedáku a tou tomketkou se připoutal ke sloupku, aby nechtěně neopustil svůj palpost. Naproti němu se usadil s nohou přes nohu Prcas, navlík si prstýnky a celej se schoulil kolem kytary a snažil se ji v tom hlaholu naladit. Současně ladil taky hladinku a  plynule přešel do hraní svejch bluesovejch a bluegrassovejch bláznivin. „Sajme! Sajme! Sajme!“ „Názory netajme!“ „Sajme! Sajme! Sajme!“ „Než nás někdo zajme!“ „Sajme! Sajme! Sajme!“ „A všechno vysajme!“ Taky sme si něco vypili, Prausič dal k  dobru pár písniček od Pepy Nose, a když se před pátou začalo rozednívat, zalezli sme do spacáků. V  deset nás začal budit Pytlík, kdo s ním půjde lézt spáry, kdo neleze spáry, neumí lézt. Potom se málem utopilo v potoce něčí zrzavý dítě. Když ho za nohu vytáhli, bylo nejdřív modrý, pak zelený, pak se mu vrátila barva. Jak ho votočili nohama dolu, že už z něj neteče voda, začalo strašně řvát a z nohavic mu padalo něco řídkýho a smradlavýho. Tak to radši ty spáry. Sbalili sme se a šli na Vřesovou. Tady už Jindra Strauss jistil doktora Rotmana. Sedli sme si na stráni a čekali, až se cesta uvolní. „Kde ste v oddíle, vás sem eště nikde neviděl?“ „Nikde.“ V  Jindřichovi se začala vařit cvičitelská krev. „Ha, černota! Slyšel’s to, Ivane? Jste paraziti, ujídáte ze společnýho krajíce kruhů, knih, neplatíte příspěvky a nemakáte na brigádách.“ „Je statisticky dokázáno, Jindro, povol, že v  alpských zemích je přes osmdesát procent úrazů v horách u neorganizovaných lidí,“ přišel shůry se svou troškou do mlýna doktor. „Když vono je to složitější, je nás hodně kamarádů a  nikde nás nechtěj všechny najednou, aby sme nepřevzali jejich oddíl.“ „Tak to budete muset vzít za druhej konec. Někdo z vás si musí udělat cvičitelák a založte si svůj oddíl.“ Dole na cestě už čekal Martin s  Vláďou Černým. Vraceli sme se pěšinou pod skalama směrem do Děčína. Pod Želvím krunýřem sme se rozdělili, Jindra s Olinou šly rovnou domů. Než Márty vyvedl Ranní vánek, měli sme s  Pavlem Korčákem dost času probrat ten nápad s oddílem. Domluvili sme se, že se k  tomu vrátíme, až se vrátím z vojny, to už bude mít i většina kluků doštudováno.

Na Liberecké věži v Roklici

Lézt na couráku Ranní vánek byl balzám pro moji vystrašenou duši ze včerejška. Hezky to odsejpalo, co sem vzal, za to sem stoupal, žádný křeče. I ten závěr byl bez problémů, na rozdíl od výstupu s  Karlem, sme od druhýho kruhu lezli traverzem doprava nad údolí a vyhnuli se převislý stěnce. Byla to naprostá paráda.

4.–5. června 1983 Nedávno bylo Heleně osumnáct, je z dobrý rodiny, chodí do třeťáku a prej se dobře učí. Turisťák jí začal bejt málo, tak sem ji pozval do Roklice na sraz. Nečekal sem, že pojede, ale v  pátek stála s  báglem na peróně, tak co? Jeli sme Krajánkem do Lípy. V  Podmoklech nastoupila Jindra a  na Východě celá děčínská parta: Prause, Klika, Vláďa Černej, Kačer, Peggy a samozřejmě Márty Poupa. Ten Helenu okamžitě zaujal, protože přišel v džínách s utrženejma nohavicema a kropenatým vojenským kongu. Když zpod něho vyndal dvě točený ve skle, přeskočila jiskra. Martin má sice taky dobrej původ, jeho máma nás na průmce učila češtinu a občanku (kdyby tohle četla, tak mě nechá za pravopis zastřelit za úsvitu), ale dělá ze sebe tvrďáka. Tenhle světa znalej pardál byl najednou zjihlej a samá něha. Pomáhal dívčině v Roklici u vodárny stavět stan. Potom jen tak mimochodem hodil dovnitř svůj spacák. My s Jindrou sme se sebrali a šli spát do kurníku, ráno sme lezli na Cimbuří, na Hladkou věž sme vylezli údolku a Náhorní spáru. Na Palcát sme dali Starou cestu a pak se vyhřejvali na temeni Sokolího hnízda a zašli se vykoupat do Holan k Milčanskýmu rybníku. Když sme se vrátili k  vodárně, sraz vrcholil. Na kládě u  báru seděli Kulábr s Klikou, Jeťák s Hurvajsem, Pytlík, Kačer

a Peggy. Přisedli sme a dali si taky pívo. Prcas jamoval na kytaru, jeden týpek mu k tomu brnkal basu a druhej foukal přiznávku na harmoniku. Dařenka jak vyšitá. Jenže v Roklici na srazu, když někdo leze údolku na Zlýho bráchu, vítězí sport. Diváctvo se přesunulo do průhledu ve spádnici věže a začalo fandit, samozřejmě v  duchu chlapi mačkaj suterén. Ale když přelezli kultovní traverz mezi druhým a třetím kruhem údolky, ozvalo se pochvalný mručení a potlesk. Někdo si všiml, že Helena s Mártym využili okamžiku, kdy nebyli středem pozornosti a zmizeli. Kamarádi hned zjistili, že jsou zašněrovaný ve stanu a nereagují na výkřiky a hecování. „Nech ji!“ „Skútr!“ Jako jeden muž sme se zvedli a připlížili se ke stanu. Potichu sme uvolnili kolíky. Okolo tábořící lid nic nechápal. Potom sme naráz všechno pustili a utíkali ke svým škopíčkům. Ve stanu vládl zmatek, první se ven vymotal Márty a vykřikl: „Kazišuci!“ čímž si moc nepomoh, neboť okolo čumícímu davu to došlo. Helena od té chvíle dostala přezdívku Babeta a stala se rovnoprávným členem party. Karel Bělina chodil po Roklici jako majitel, vohozenej do klobouku, kvádra a lakýrek, vše ve stylu mafie Palermo. Tu prohodil slůvko s Prcasem, tu s Ampérem, bylo vidět, že mu něco zraje za lubem. Pak došel

knižní bestseler o sportovním tréninku publishing

Rudo Tefelner

TRÉNINK SPORTOVNÍHO LEZCE II www.rockart.cz

51

DRUHOLEZEC

v těch lakýrkách na balvan, z kterýho se nastupuje do údolky a začal voblejzat kolem toho traverzu. Druhej den si voblík tepláky, vzal kovárnu a údolku narovnal rovnou ke třetímu kruhu. Byl to požer na něj koukat. V neděli sme s Jindrou zase lezli spolu, vzali sme to z druhýho konce, na Blížencích a  Trojnožce. Sedíme na vršku, kejváme nohama, listujeme ve vrcholovce a najednou zůstáváme civět s otevřenou papulou. Na Čertovu věž lez neuvěřitelnej klasik. Bylo mu nejmíň pětasedumdesát, měl ocelový trojúhelníkový karabiny, konopný lanovice, kostkovanou flanelku a  strašně široký gatě s  absajlflekem na zadku. Jistila ho mladá žába, ale vůbec nebyla potřeba, věděl přesně, co dělá, sunul se plynule krok za krokem nahoru. Když sme se pakovali domů, chtěl nám Márty přifařit Babetu, ale ta si prosadila, že pojede s ním.

podou Most sme nabrali z pramene vodu na celej víkend. Do Heilige Stiege se nám pěkně pronesla. Musel sem si opravovat názor na německý skály, sou tvrdší, vyšší a je jich víc, než sem si myslel. Kolem Carola Felsen sme došli pod Wilder Kopf, kde sme bivakovali pod krásným převi-

9.–11. září 1983

Márty a Klika Direkte Südwand – Bussardwand – Schmilka

Wolfsfalle – Über die Platte – Pfeilerweg – Affensteine

10.–12. června 1983 Na lezení do Saska se parta schází ve Hřensku v  hotelu Jitřenka, kam sme dorazili i my s Jindrou. Tady už seděl Skútr s Babetou. Pytlíkovi stříhala Klika fousy a Jeťák veksloval s opilým dederónem mařeny. Hurvajs se dohadoval s hoteliérkou o prázdný flašky od kapitána, vysázel je z báglu na hranu stolu, metr jich mohlo bejt. „Přece si je nevemu do hrobu!“ Prásk! A dvě se rozprskly o podlahu. S Vláďou Pelcem, Peggym a Volavkou sme vyrazili napřed. Ve Schmilce nad hos52

dem pod skalama. Prohlíd sem si údolní zeď Bloßstocku a na chvíli ztratil řeč. V neděli sme se s Jindrou sbalili a vzali to oklikou přes vyhlídku na Schrammsteinech a tam čubrněli na Falk a Torsteiny. To je skal, paráda! A tohle všechno bylo léno českých králů. Ten Václav IV. to nechá Sasům a Jirka z Poděbrad se pod to eště podepíše.

sem, kterej tvořil velkej balvan spadlej do lesa odkudsi shůry. Postupně sem docházeli i ostatní, V sobotu sme brzo vstávali, a s Pytlíkem, Vláďou Pelcem, Klikou, Hurvajsem a Kulíkem sme šli lézt na Wolfsfalle. Je to kus cesty přes celý Affensteiny, teď sem teprv viděl pěkný skály. Po ferátě za Kreuzturmem sme nastoupali na terasu a po ní došli pod skálu. Kulík s Hurvajsem se pustili do osmy a Pytlík s Vláďou do béčka. Sed sem si dolů a dělal fotky. Vláďa hodil fous Jindře, tak lezla s  nima. Když to přelezli, zjistili ve vrcholovce, že to bylo starý, a tedy těžký béčko. Kousek dál stojí Hentzschelturm, na který si kluci chtěli spravit chuť. Cesta se jmenuje Herbstweg a lezli sme na ní kombajn v pořadí Pytlík, Vláďa, já, Jindra a  dorazivší Márty. Rozporem mezi věží a předskalím se nastoupalo k vodorovný spáře, kterou se plazením muselo dohlemzat na hranu, tady se musel člověk postavit a udělat krok ke kruhu. Od něj ještě jeden těžkej krok do rajbasu a jím daleko vysoko ke druhýmu kruhu. Nad ním ještě jeden exponovanej krok, no a pak už jen vrchol. Při slanění se mi podařilo přimáčknout si osmu ke skále a  zastavit se nohama v luftě, jak sem se mrskal, tak se mi lano v osmě smeklo a zaprusíkovalo. Kdybych byl o cenťák kratší, tak mě tam snad museli nechat vyhnít. Šli sme až na Frienstein, ale to už sme začali hlady šilhat a začali se vracet spo-

Páteční odpoledne mě a  Karla zastihlo na autobusáku v  Ústí, jak se mačkáme ve frontě na autobus do Tisý. Jako na potvoru jeden šichťák vynechal, tak je to peklo. Jindra měla přistoupit ve Všebořicích, kde šofér ani nepřibrzdil. Vystoupili sme v Tisý před Liďákem, ale hospoda byla zavřená a my měli žížu. Museli sme až na Turbázu. Tam sme počkali na další autobus, kterým přijela Jindra, Žíně a Radek. Teprve třetím dorazil Zdeněk Lukeš a k překvapení všech i Bobeš. Teď už sme byli všichni a mohli se odebrat do bivaku. V sobotu sme se probudili do smradlavě mlhavýho rána. Vítr právě hnal všechen smog přes Tisou na Jizerský hory. Přes den to inverzi rozfoukalo a  bylo pěkně. Ráno, ešte na lačno, sme se Žíněm, Bobšem a Jindrou vylezli pětku s kruhem na Dóm. Hned vedle lezli přes dva kruhy Karel se Zdeňkem šestku. Po nákupu a gáblíku sme lezli Náhorní spáru na Východní věž. Vyváděl Karel a ohromně nás bavil. Nejdřív si nastrkal do první díry nohy a  skončil v  ní vleže bez možnosti vstát. Potom si v  nejtěžším místě cesty založil smyčku. Směrem dolů mnoho nedržela, zato směrem vzhůru perfektně. Karel se o tom přesvědčil brzo sám. V těžký pozici si nabral lano pro cvaknutí do jištění skrz smyčky pověšený na krku. Lano probíhalo od Bobše ke Karlovi, potom zpátky do smyčky a pak teprve Karlovi k úvazku. „Bobši, vole, povol!“ Odpoledne nás Žíně ved k Rajský věži, ale zůstali sme pod Dogou a zírali na její krásu. Nechce se věřit, že nádhernou údolku vylezli Sasíci eště dřív, než se narodil můj táta. Mírně převislej silovej nástup, potom dlouho technická položená stěna, nakonec spára a ohromnej balkon s kruhem a stavěním na hranu und weiter zum Gipfel. Strávili sme na tom celý odpoledne. Ale ty výhledy do kraje! Večer sme do pětilitrovky zavařenejch třešní nalili litrovku červenýho a placatku rumu a měli sme se náramně. Před půlnocí se strhla bouřka jako řemen a celou noc pršelo. V neděli dopoledne sme sešli po silnici do Libouchce ke Lvu. A odsud se začali vytrácet na spoje domů.

17.–18. září 1983 O prázdninách, když Turisťák brigádničil na archeologickým výzkumu Kyjovskýho hrádku, zajel tam Márty za Babetou a seznámil se tam s  archeologem Frantou Gabrielem. Slíbil mu, že ho vytáhne na Falkenstein a  Frienstein, který byly přístupný jen lezením. Nakonec z toho vznikla výprava archeologů, Turisťáku a Pepa Nos Týmu, jak si začala neformální sloučená parta novoborskejch a děčínskejch vrstevníků říkat. Z Jitřenky to procesí chodilo po skupinkách přes čáru, aby se nesplašili pohraničníci na obou stranách. Tou dobou sem seděl v Teplicích, v zubařským křesle a doktorka mi vrtala váček, venku zrovna pršelo a já se rozmejšlel, jestli někam pojedu. Ráno, eště za tmy, sem vyrazil Kozinou na Děčín, vystoupil u pivovaru, posnídal v Mlíčňáku kakao a rohlík. Autobus mě dovez do Hřenska a  vyrazil sem ve stopách archeologický expedice. Sbíral sem z větviček fáborky z krepáku, který tam včera věšela Jindra, abych za nima trefil. Asi dva kilometry nad Schmilkou nad Rotkelchenstiege je obrovskej převis, kam se všichni pohodlně vešli. Převlík sem se a  spacák s  karimatkou si položil vedle ostatních, v Sasku se nic neztratí. Po fáborcích sem došel až na Frienstein. Tady už vrcholilo obsazení hradu a Starou cestou proudily davy dobyvatelů. V  jižních stěnách cvičil Pepa Nos Tým. Vyhledal sem v davu Zdeňka Lukeše, a že něco vylezem, byl v  Sasku poprvé a  evidentně se teprve vzpamatovával z těch vejšek. Zalíbil se mi název cesty Himmelsleiter a začal se hlemzat spárou. Za chvíli už tu byl Pytlík: „Josef, vo co se tam snažíš? Pusť mě tam, spáry sou moje!“ Za chvíli se smál od druhýho kruhu. Za ním vysoukal svoje tělo Jirka Prause. Pytlík šel vlevo těžší spárou Fliegelweg, smyčky za ním musel vybrat Zdeněk. My s Jirkou sme dolezli rovně doslova po žebříku, byly to dva štráfy voštin vedle sebe. Sbalili sme matroš, a jelikož výzkumníci už odešli, taky sme se vrátili do bi-

vaku. Se Zdeňkem sme ještě chodili po terase a nacvičovali v různejch převisech, protože všude bylo po kotníky písku, do kterýho se dalo odskakovat. V neděli se vypravil Turisťák s archeology na Falkenstein, pár nás zůstalo lézt za rohem u  Muschelkopfu. Na něj lezli nějaký osum béčko Pytlík s  Kulíkem a Hurvajsem. My s Jirkou sme na ně tak dlouho vejrali, až se nám do naší sedmy na Heringsgrundnadel narvali nějaký Germáni. Poslední lezla taková prdelatá Berta, takže ji Jirka za chvíli dolez a z nudy začal dávat smyčky, na osmi metrech jich dal deset. Sasíci z toho byli dost na větvi, ale Jirka si to pochvaloval. Celkem v pohodě sem za ním dolez ke kruhu. Nad ním byl těžší krok, kterej sem na potřetí přelez, pak už to byl závěrečnej choďák v expozici a za odměnu. S Prausičem se mi pěkně lezlo, není žádnej divoch a nikam se nežene, pohodář. Tak sme se všichni sešli v bivaku a zašli eště ve Hřensku do Jitřenky.

24.–25. září 1983 A je to jasný, jdu na vojnu. Za sklem v kredenci mám zastrčenej povolávák. A jako navztek ještě pracovní sobota. Zpožděným Krajanem jedeme s Jindrou do Lípy, a  aby nám neujel autobus do Roklice, musíme přelejzat nákladní vlak, stojící na liberecký trati, a vrata na autobusák. V  Roklici se nám naskytnul idylickej obrázek. Před vodárnou hořel oheň a nad ním se pekly dvě půlky čuníka a ve vodárně se chladily lahváče. U každýho kruhu v  údolce na Bráchu seděl jeden maník a už se klasicky stmívalo. Všichni kamarádi si udělali čas, nevím, jestli na to prase nebo na mě, aby mě vyprovodili na vojnu. Zasedli sme k  ohni a začali hrát a zpívat. Pavka Korčák, Jirka Brotánek, Zdeněk, Bobeš, Karel s Hankou, Žíně se Zdenou, Pif, Čejen i Radek a Iva Bezdíčků. Vyprávěl sem jim o tom, jak nás na Zabilkáči vymák Jindra Strauss. „Po vojně, kluci, založíme oddíl!“ Doba uzrála na Roklickou fintu. Prasátko měklo a  vonělo. S  Pifem sme vy-

lezli na vodárnu, Žíně s Čejenem podali pivo a chleba a Zdeněk s Karlem zcizili půlku prasete i s rožněm a hybaj na vodárnu. No to sme se natláskli, to bylo žrádlo, a kolik! Když sem se ráno probudil, měl sem na pohorách našlapanej chleba, mastný džíny a sucho v hubě. Došel sem ke studánce pro vodu, Jindra zatím na pánvi na cibulce ohřála odřezky z kostí, k tomu naložený feferonky, takhle se mít na vojně! No a že se v Roklici taky leze, tak sme si s Jindrou pučili lano a štyry karabiny a hybaj na Zelenou oponu. Moc sme nekecali, jako jindy, a lezli. K prvnímu kruhu sem dolez bez problémů, ale byl sem rád, když sem do něj cvak první dvě karabiny. Mezi kruhama je to už lezení a zvlášť ten krok za spoďáka sem se bál a občas zavyšíval. Pak sem se zasek. „Pepikůůů, stejně spadneš.“ „Bobši, nevotravuj!“ „Jindro, stejně spadne. Pepikůůů, já ti poradim, jóó, jako radíš ty mně, když lezu.“ „Jenže já ti, Bobši, radím z lidský lásky, abys nepadal, a ty furt řikáš, že spadnu.“ „To já tě tak motivuju, víííš? Abys nespad, ale ty stejně spadneš.“ Tak ňák mi začalo bejt všecko fuk a začal sem těm dírkám věřit víc. Nejkrásnější z celý cesty bylo procvaknutí druhýho kruhu, přestala hrozit podlaha. Mírně doprava ke spárce a stěna se už pokládá a je pár kroků na vrchol. Zajistil sem za šutrák a dobral Jindru. Přelezla to najednou, přestože je menší a  po některejch policích se musela víc natahovat. Tak sme spolu vymákli první sedmu. Tenhle půlrok stál za to, v Sasku čeká spousta krásnejch cest a vysokejch stěn, o kterejch nemáme ani tušení. Zrovna teď musím na vojnu, to je k zbláznění. Zavře se za mnou zelená opona, tahle nebude za sedum, ale za sedumsettřicet. Na shledanou Roklice. text foto

Josef Novotný archiv autora

53

SLOVO PŘEDSEDY

OSMÝ DEN Slovutný světlonoš, majitel a šéfredaktor Montany Tomáš Roubal chce sloupek z  Českého horolezeckého svazu. Měl bych být pochopitelně kladný a usměvavý. Neboť Adam Ondra práská jednu nejtěžší cestu na světě za druhou. Do toho jen tak mimochodem nějaká ta medaile z  vrcholných světových soutěží. A nejen od něj, třeba sourozenci Hrozovi se činí. Už přestanu se jmény, řada by se do sloupku nevešla. Na písku vznikají linie, až oko a srdce plesá, stupeň XII se zabydluje. Čeští lezci a lezkyně v nepřehlédnutelném množství hrdinně a úspěšně stoupají v horách a ve skalách doma a po celém světě. Letos stanuli na vrcholech Everestu, K2, Nanga Parbat, Annapurny, Broad Peaku. Pořád žijeme sedm plných dnů čiré radosti z  našeho lezeckého světa a stylu života. Jakmile skončí den sedmý, už už nemůžeme dospat nového dne prvního. Tak to vypadá ve skutečnosti. Občas otevřu webové diskuse a probouzím se do jiného světa, do osmého dne. Zírám, radostný proud skutečného českého horolezeckého života je pryč. Nahrazen jakýmsi temným virtuálním světem zabydleným zločinci, podvodníky a  podrazáky s  rozkoší vyrábějícími zlé skutky jako na běžícím pásu. Web platí daň za svou otevřenost. Každý tam může napsat cokoliv. Zírám do žumpy, a jak tak přitékají další splašky, stříká to kolem dokola, každý je pošpiněn, útočí se kolem dokola hlava nehlava. Šíří se nelibý zápach. Skutečná fakta neváží nic. Nemám někoho osobně rád? Jak snadné – vyřizuji si to s  ním na webu, pořádně a  soustavně. Podařil se ti vylézt pěkný kousek a  máš ten šílený nápad, že se s tím pochlubíš? Jak snadné –

54

zpochybním všechny fakta, včetně samotného výstupu a uznání proměním v plivanec. Podařilo se zorganizovat lezeckou akci, která propaguje české písky a české lezení, stála spoustu úsilí a získala slova chvály od zahraničních i domácích lezců? Rozpoutám aféru a největší radostí by bylo dostat organizátory a účastníky pod katovu sekeru. Kamarádi už si nevyříkávají věci z očí do očí, kamenují se na webu… Majitelé Věčné Jediné Pravdy a milovníci faulů mají pré. Je jich hrstka, ale většina mlčí, protože těžko může znát pravdu. A každý dobře míněný pokus uvést fakta a obhájit se skončí poznáním, že je to tvrzení proti tvrzení a původní plivanec se už nedá spravit. Navíc je to vyčerpávající pro lidi, kteří chtějí lézt a  dělat něco smysluplného. Výsledkem snahy o  reakci je jen radost původních „spisovatelů“, že pekelné kolečko hnoje se rozvíjí dále. A dalším výsledkem je skepse těch, kteří ve svém čase dobrovolně chtěli něco dělat. Jiskra v oku pohasne, únava a marnost narůstá, stahují se do soukromí. Kolik už jich takových bylo? Tak co jsme vlastně zač, my horolezci? Sportovci, snílci a vzory, jak jsme byli tradičně vnímáni veřejností? Nebo divná parta podezřelých individuí, o kterých se lze dočíst jen odpudivé věci? Už se zase těším na sedm dnů. Už ráno toho prvního nastane radost z lezení, hor, kamarádů a  krásných překážek, které nám hory a skály staví s naším souhlasem. Z osmého dne nezůstane nic než takový malý hořký stín v temném koutě paměti. Nemám rád osmý den. text foto

Zdeněk Hrubý předseda ČHS archiv autora

Život není náhoda, ale volba Každý rok se rozroste tibetský exil v  Indii zhruba o  200 dětí. Malí utečenci prchají s  průvodci z  Tibetu přes pětitisícová sedla v zimních měsících, kdy pro kruté počasí čínští pohraničníci neprovádějí kontroly tak důsledně. Co vede tibetské rodiče k rozhodnutí poslat dítě (možná navždy) stovky kilometrů daleko? Volí riskantní odchod do vyhnanství v cizí zemi, aby dítěti umožnili získat širší vzdělání. Tímto způsobem zachovají jeho tibetskou identitu. Děti se přes Nepál dostanou do indického města Dharamsaly. „Cesta byla dlouhá, museli jsme jít v zimě dvacet tři dní, ale vydržela jsem to. Bála jsem se, aby nás nechytila čínská policie. Máma s  tátou a  sestrami zůstali v Tibetu a poslali mě do Indie kvůli vzdělání, protože u nás školu zrušili,“ sdílí dívka Tendzin, která utekla před deseti lety. Děti jsou následně zařazeny do některé ze škol, které vznikaly už od začátku exodu v šedesátých letech minulého století. Zastřešuje je charitativní organizace Tibetan Homes Foundation (THF), která vznikla z  iniciativy J. S. Dalajlámy a  Indiry Gándhíové. Jsou zde domovy, ubytovny, školy a lékařská střediska. Fungování těchto společenství je samo o  sobě jedinečné: pohromadě žije skupina zhruba čtyřiceti dětí s jedním párem pěstounů. Práci, která obnáší vaření, praní a úklid, vykonávají samy děti vedené náhradními rodiči. Ve vesnici THF žije na 2.500 dětí. V  měsíci září se předsedkyně sdružení Jana Neboráková účastnila 50. výročí oslav založení THF, kde měla možnost se krátce setkat s  Jeho Svatostí 14. Dalajlámou. Jeho Svatost posílá pozdravy a  poděkování všem lidem, kteří se zapojují a podporují tibetskou kulturu a Tibeťany. „Velmi si vážím vaší pomoci, protože podporou vzdělanosti tibetských dětí podporujete zároveň i celou tibetskou kulturu a tradice,“ řekl při setkání s dárci. Školy v THF fungují na základě solidarity celého světa. V  České republice se zprostředkováním

pomoci zabývá občanské sdružení M.O.S.T., a to formou projektu Kmotrovství na dálku. Fotografie jsou k  nahlédnutí na stránkách sdružení (www.protibet.org). Dalším dlouhodobějším projektem je kampaň Živý dárek je nejlepší, zaměřená na koupi kozy. Koza představuje pro tibetské nomády hlavní prostředek získávání obživy. Když dlouhodobě poklesne u rodiny počet zvířat pod „životní minimum“ čtyřiceti koz, stádo rodinu neuživí. Odchází z hor do vesnic a měst, kde vykonávají, vzhledem ke své celoživotní kvalifikaci, nejpodřadnější práci, pokud ji vůbec najdou.

Pokud se někdo rozhodne podpořit tradiční způsob života, koupí kozy za 1.500 Kč může hodně ovlivnit život tibetské nomádské rodiny. Obdrží certifikát, který lze darovat dále. Za vybrané finanční dary je v lokalitě od nejbohatších nomádů zakoupeno odpovídající množství koz, které jsou následně rozděleny mezi potřebné rodiny (například po deseti kozách). Připojit se k  naší pomoci lze v  rámci  několika projektů, jež sdružení a  jeho dobrovolníci podporují. Více informací můžete zhlédnout na našich stránkách www.protibet.org. Petr ĎÁSEK občanské sdružení M.O.S.T.

TRÉNINK (7. DÍL)

LEZECKÝ TRÉNINK POD TAKTOVKOU HELENY LIPENSKÉ

MOTIVACE Základním kamenem pro úspěšný trénink je motivace. Nejčastěji se setkávám s  problémem, jak motivaci u sportovců udržet dlouhodobě, protože i ten nejtalentovanější lezec bez tohoto „motoru“ nikam daleko nedojde. Pro trenéry je frustrující, když se jim sportovce nedaří motivovat. Abychom mohli povzbudit, musíme znát cíl, musíme dobře znát sportovce, zejména to, proč se lezení věnuje a co od něho očekává. Čím lépe pochopíte, proč se mladý člověk zajímá o  sport, co ho nutí tvrdě trénovat, tím víc mu budete moci pomoct s  motivací, případně minimalizovat její stagnaci. Sportovní psychologové zjistili, jaké jsou dvě nejdůležitější potřeby sportovců: zažít zábavu (uspokojit potřebu stimulace a vzrušení) a uplatnit se (což uspokojí potřebu být schopný a úspěšný). Trénink, a  to nejen u  mládeže, by měl být zábavný, musíme zdravě upevňovat sebevědomí sportovce. K  tomu nám slouží vnitřní a vnější odměny. Ze začátku nás uspokojují odměny vnější, to jsou poháry, medaile, obdiv soupeřů (a ostatních lidí), cestování atd. Naopak vnitřní odměnou je radost z lezení, ze samotného pohybu, pocit úspěšnosti. Vnější potřeby ale časem ztratí svůj „lesk“ a  naopak vnitřní se stávají hodnotnějšími. V  tréninku a na závodech proto musíme primárně uspokojovat potřeby vnitřní. Pokud se to nedaří, lezec nemá radost ze sportu, nemá pozitivní náladu a  není sebevědomý, spěje to jistě k  absolutní ztrátě motivace a  je možné, že už nepoleze. Nejčastější důvod sportovce pro ukončení sportu je: nahrazení lezení jinou sportovní aktivitou, nesympatie vůči trenérovi (potažmo svému rodiči v  roli trenéra), nezvládnutí dlouhodobé tréninkové dřiny. Důležité je udržovat na tréninku veselé a  zábavné prostředí. Sebevědomí sportovci berou svou úspěšnost jako pozitivní potřebu, která však bez tvrdého tréninku nejde. Nejsou zaměřeni na neúspěch, když však nastane, že v závodě „prohrají“, hledají chybu sami v sobě, a ví, že o to víc musí trénovat, aby byli lepší. Proto je pro trenéry důležitá osobnost sportovce, musí ho pozitivně motivovat a zvedat mu sebevědomí.

Lezec by se měl soustředit pouze na lezení, ne na to, že se bojí a pochybuje o sobě. Občasné prohry jsou nevyhnutelné. Sportovec by na sebe měl vzít riziko úspěchu, což je to, že občas prohraje. Opakem sebevědomého sportovce je sportovec orientovaný negativně. Lezec se obviňuje z prohry, za úspěch si nepřipisuje žádnou zásluhu. Z pohledu negativního sportovce je velice jednoduchý způsob, jak se vyhnout neúspěchu a  neztrácet dál své sebevědomí: stačí se nezúčastňovat závodů, začít se vymlouvat – na zranění, nemoc, že se necítí dobře z miliardy důvodů. Ale tudy cesta nevede! Pakliže tato situace nastane, měl by trenér se svěřencem promluvit a najít důvod, proč to tak je. Je možné, že ani nechce lézt, že být úspěšný je více přání rodičů a on vlastně vůbec neví, proč trénuje. Ale i s takovým „případem“ se dá pracovat, musí však své myšlení otočit, začít se radovat z úspěchu, začít myslet pozitivně a hlavně mít dlouhodobý reálný cíl.

Lezení musí bavit, musí být legrace, nezaměřovat se pouze na vítězství

že každý může být mistrem světa. Naopak je třeba je taktně povzbudit, tak abychom nesnížili jejich sebevědomí, a  motivovat je pro účast v nižších soutěžích, kde mohou najít své „místo“ a zároveň i uspokojení. To, že zvolíte pro svého svěřence reálné cíle, zabrání tomu, aby neúspěch zraňoval více, než je nutné. Ne-

úspěch by měl motivovat k  většímu tréninkovému úsilí, nezdůrazňujeme vítězství, důležité jsou osobní cíle. text foto

Helena Lipenská archiv autorky

Nereálné cíle téměř vždy zaručují neúspěch. Měli bychom si uvědomit, že nejdůležitějším důvodem pro trénink je provozování lezení jako sportu samého. Jak zlepšit motivaci? V  první řadě musíme zlepšit komunikaci mezi trenérem a sportovcem. Vítězství je až na druhém místě, musíme slevit z nároků (operativně snížit cíle), naučit lezce chápat, proč vlastně trénuje. Musí vnímat úspěch jako uspokojování svých cílů, nikoliv jako překonávání cílů a  výkonů ostatních. Úspěšní sportovci se sportem baví, pociťují větší sebedůvěru a berou na sebe zodpovědnost i v případě neúspěchu. Jak stanovit reálný cíl, určit limity sportovce? Sportovci ne vždy vykazují malou výkonnost z nedostatečné motivace. Slabá výkonnost může být signálem, že bylo dosaženo takové výkonnostní úrovně, která odpovídá genetickým schopnostem daného sportovce. Neměly by se jim říkat takové nesmysly,

55

Podrobný návod na úhradu předplatného najdete na: www.montana.cz/predplatne

ZAJÍMAVÉ KNIHY

BEST OF GENUSS BAND 1 Gerald Forchthammer a Rudolf Kühberger Východ je jak známo šedivý, ale ta šedá barva, přinejmenším ta vápencově šedá, je stále neskutečně fantastická! Horolezci z  jihovýchodního Německa, jejichž lezecký rozhled končí oblastí Wilder Kaiser, mohou jen litovat toho, o co všechno přicházejí dále na východ. Od Chiemgau a  Steinplatte pokračuje cesta do Berchtesgadenských Alp: Reiteralm, Steinernes Meer, Göllstock a Untersberg – to jsou oblasti, kde člověk může strávit klidně celý život, ovšem jen za předpokladu, že by ho nepřilákal jen kousek vedle ležící Hochkönig a  Tennengebirge. Nemluvě pak o  Gosaukamm a samozřejmě Dachsteinu. Samozřejmě i  vyznavači žuly si přijdou na své, protože v průvodci jsou obsaženy také Vysoké Taury a Urnerské Alpy. Dohromady je v  knize popsáno téměř dvě stě pohodových výstupů, které musí uspokojit snad úplně každého. Vřele doporučujeme! Panico Verlag 2. vydání 2012, 584 stran

schweiz, Graubünden, Engadin & Bergell a Tessin může zájemce seznámit s celkem osmdesáti jedna podrobně popsanými oblastmi. V  druhé knize, zahrnující západní část Švýcarska je to obdobné. V regionech Jura, Mittelland, Berneské Alpy a Walliské Alpy je popsáno dalších sedmdesát tři oblastí. Jedná se o velice komplexní dílo a je určeno ideálně těm, co už mají v Rakousku všechno přelezené a dívají se dál za kopečky. Doporučujeme! Mountain Consulting – The Edition 2. vydání 2011 416 stran (Ost), 448 stran (West)

SKI EXTREM GUIDE

EISKLETTERFÜHRER SCHWEIZ OST/WEST

Michael Pichler, Hannes Pichler, Peter Kolland Příkré sjezdy ze 78 vrcholů Štýrska, Dolního Rakouska a Salcburska, doplněné normálními výstupovými trasami. Své si zde najdou milovníci čerstvého prašanu ve všech výkonnostních kategoriích. Co víc si může vášnivý lyžař – našinec, přát? Podrobné návody, mapky, topa a  fotografie z výstupu. Srozumitelné piktogramy. Německý text doplněný stručnou sumarizací v  angličtině. 15, 4 x 22 cm, brož 336 stran, vydal Alpinverlag Cena v horokupectvi.cz (při předchozí platbě na účet): 940 Kč.

Urs Odermatt Dřívější jednosvazkový průvodce po ledech Švýcarska byl nyní rozdělen do dvou objemných svazků, kdy každý čítá více než čtyři sta stran, takže každý díl je výrazně tlustší, než původní kniha, ze které vycházejí. Všechny ledy jsou v  knihách zpracovány s velkou pečlivostí a vše je představeno v dobře známém švýcarském standardu, kterým bezesporu oplývají všechny knihy od nakladatelství Mountain Consulting. Vše je samozřejmě doplněno velkým množstvím fotografií, ať už ilustračních, nebo faktických s  nákresy ledových linií. Ve svazku, který zahrnuje východní část Švýcarska, se v  regionech Östliche Voralpen, Östliche Zentral-

Michal Vičar Horký vzduch se tetelí nad rozpálenou americkou dálnicí ztrácející se v nekonečnu ostrého slunce, když tu se z prašné dáli vynoří elegantní bílý vůz Škoda 1000 MB. Pasažéry čtyřicet let starého embéčka Julie jsou bratranci Michal a  Martin, dva mladí dobrodruzi, kteří se bez jakékoli znalosti automechaniky vydali na cestu kolem světa za doprovodu této letité čechoslovačky. Michal Vičar, mladší z  cestovatelů, vypráví s  nadhledem a pokornou sebeironií příběh jejich sedmiměsíční výpravy napříč čtyřmi kontinenty a  dvaadvaceti zeměmi. Dozvíte se, zda s embéčkem dokázali pokořit Transsibiřskou magistrálu a  uniknout ko-

EMBÉČKEM KOLEM SVĚTA

Jestli přijde zima, tak to bude prima! S tou správnou knihou ve své knihovničce čekáš už jen na počasí...! 56

lumbijským drogovým kartelům nebo jestli jsou krásnější stopařky v  Hondurasu, či v  Litvě. Prozradí vám, kolik defektů může československý vůz s rokem výroby 1969 na cestě kolem světa utrpět a  kteří celníci jsou nejpřísnější. Vedle zeměpisných a historických zvláštností dalekých i blízkých krajů poznáte také povahy lidí, bez jejichž pomoci nebo jen podpory a obdivu by se bláznivý sen objet svět veteránem Julií těžko podařil. Formát: 160 x 230 mm, pevná vazba, 296 stran Cena před slevou: 428 Kč Více na: www.jota.cz

K dostání na: www.horokupectvi.cz

SLOVENSKO R. Humphreys, S. Lunt, T. Nollen Turistický průvodce z řady Rough Guides. Pro ty, kdo navštíví Slovensko poprvé, je možná nejnápadnějším rozdílem mezi Čechy a  Slováky jejich přístup k  náboženství. Katolictví je na Slovensku mnohem silnější a kostely na venkovech jsou o nedělích viditelně plnější; skutečně není neobvyklé vidět lidi namačkané před vstupem přeplněného kostela s  právě probíhající bohoslužbou. Slovensko má oproti nám také více národnostních menšin – více než půl milionu maďarsky mluvících občanů SR žije v  oblastech hraničících s Maďarskem, Slovensko je domovem jedné z  největších romských menšin v  Evropě a východ země při hranici s Ukrajinou obývají tisíce Rusínů. Na relativně malé ploše najdeme na Slovensku překvapivě velkou geografickou rozmanitost. Od úrodných nížin Dunaje po Tatry. Samotný ráz země tak dlouho zabraňoval modernizaci a  posiloval regionální rozdíly. Druhé aktualizované vydání. K  vyzkoušení Zoner Photo Studio zdarma. Formát: 132 x 197 mm, brožovaná vazba šitá i lepená, 256 stran Cena před slevou: 448 Kč. K dostání na: www.jota.cz

VÝBER TATRANSKÝCH STIEN – VYSOKÉ TATRY, ZÁPADNÁ ČASŤ Marián Bobovčák, Marián Jacina Výborně zpracovaný horolezecký průvodce západní části Vysokých Tater ve svém 1. dílu popisuje výstupy na vrcholy v do-

Na predvianočný trh sa dostáva tretie doplnené vydanie horolezeckého sprievodcu Vysokých Tatier – západná časť. Autori doň zapracovali najnovšie výstupy, ktoré sa v predmetných stenách uskutočnili za posledný rok. Celkový rozsah knihy a jej cena sa oproti poslednému vydaniu nemenia. linách: Furkotská, Mlynická, Mengusovská, Zlomiska, Batizovská, Velická a Bielovodská. Popsaných je 20 vrcholů, 29 stěn a přes dvě sta výstupů, které jsou zakresleny v  barevných fotografiích. Velká většina cest je znázorněna schematy, u  těch zbývajících, zpravidla dlouhých klasik, vystačíte se slovním popisem. U každé oblasti najdete barevnou mapku s vyznačenými nástupy pod stěny. Výstupy jsou zakresleny v  kvalitních barevných fotografiích, ke každé stěně je popsán přístup, z vrcholu pak i sestup. Příjemné je, že zde naleznete jak klasické horolezecké výstupy velkými stěnami, tak i spíše skalkařské cesty, např. na Galerii Ostrvy. Skutečně moderní průvodce Vysokých Tater. Formát 21,5 x 15 cm, 206 stran, celobarevný tisk, měkká laminovaná obálka. Vydal LITVOR v r. 2012. Cena v  horokupectvi.cz je při předchozí platbě na účet 410 Kč. Náš tip: V kombinaci s druhým dílem (rovněž k  dostání na horokupectvi.cz) ideální vánoční dárek pro každého horolezce.

TENKRÁT V RÁJI, ANEB DAMALS IM PARADIES Ideální vánoční dárek nejen pro pískaře. Vítězný film loňských horolezeckých festivalů v Teplicích, Popradu i  Ostravě – retrodokument o  prvních dvou prvovýstupech na skalní věž Kobyla v Příhrazích. Píše se rok 1937, když známá Skalácká parta – Joska Smítka, Fifan a  Chroust poprvé zavítá do příhrazských skal. Zde spatří věž, o jaké se jim ani nesnilo. V Kolomazníkově hospodě se dozvídají o této nedostupné věži téměř vše a rodí se v nich neutuchající touha stanout na jejím vrcholu... Cena 149 Kč vč. poštovného po ČR, hromadné slevy pro oddíly. Při koupi 5 DVD 1 kus zdarma. Kontakt: [email protected]

Fantastický příběh o znovuzrození Dynafitu Dynafitu se povedl jeden z  nejúspěšnějších restartů v  outdoorovém světě. Od roku 2003, kdy značku převzala skupina Salewa/ OberAlp, začala její nová historie. Před téměř deseti lety neměla firma Dynafit jinou než účetní hodnotu a nové vedení si vytyčilo jasný cíl – přivést Dynafit opět na

špičku skialpinistického segmentu. Značka se měla stát především synonymem pro lehkost a rychlost. Další vývoj nabral rychlý spád. Dnešní výrobky firmy jako lyže 7 Summit, Baltoro boty TLT5, vázaní Low Tech a  TLT Radical se staly etalonem na trhu. „Jedním z  hlavních důvodů úspěchu fir-

my jsou lidé, kteří ve firmě Dynafit pracují. Všichni mají obrovský náboj a motivaci posouvat značku výš a výš,“ říká k tomu Branislav Adamec, generální manažer společnosti Salewa Czech & Slovakia s. r. o., do které Dynafit patří. Přirozeně, všichni ve firmě jsou nadšenými skialpinisty a nej-

Peak). Všechny tyto kopce Beni vylezl a sjel na lyžích za méně než 24 hodin. V letošním roce navíc zvládl zdolat za pouhých 24 hodin ze základního tábora vrchol nepálské hory Manaslu a „zalyžovat“ si z výšky 8.156 metrů zpět. Ačkoliv se další účastníci výpravy Sebastian Haag a  Constantine Pade museli výstupu na vrchol vzdát, všem patří obrovský obdiv. Zejména proto, že nelenili a bez váhání se účastnili záchranné akce po pádu laviny, která si vyžádala život jedenácti lidí. „Věříme, že i  u  nás Dynafit brzy zaujme vedoucí postavení v  segmentu skialpinismu. Budeme budovat síť specializovaných prodejců, test center a půjčoven,“ dodal Adamec. V loňském roce se otevřel první Dynafit shop in shop v Benešově u Semil a v letošním roce dostala prodejna Roba Gálfyho Intersport Rent ve Starém Smokovci jako první ve východní Evropě označení Competen-

Beni

lépe to lze demonstrovat na Benediktu Böhmovi, který je brand manager firmy a taky člen Týmu Dynafit. Beni má na kontě mnohé rychlostní výstupy na sedmi- a osmitisícovky. Mustag Ata, Gašerbrum II, Phalčan Kalgri (Broad

ce center, což je ocenění nejvyšší kvality v  prodeji značky Dynafit. Začátkem prosince navíc otevírají v Bratislavě další Dynafit shop in shop, a to v prodejně Running expert v komplexu River Park. -placená inzerce -

57

TAT R Y

KRIVÁNSKY HREBEŇ III. ČASŤ (S A SZ STENA) V  Montane 3 a  4/2010 sme uverejnili steny Kriváňa zo Škaredého žľabu a  z  Kotlín. V dnešnom čísle uvádzame tretie pokračovanie stien Kriváňa, a to S a SZ steny ramená Kriváňa a Krivánsky hrebeň z Nefcerky. Rameno Kriváňa tvorí uzlový bod v hlavnom hrebeni rázsochy Kriváňa. So Špárou ho spája východný hrebeň. Do štrbiny nad Kotlinami spadá krátkym SZ hrebeňom, ktorý pokračuje ďalej smerom ku Kôprovej doline. Má niekoľko výrazných veží a  sediel. Nazývame ho Krivánskym hrebeňom. Oddeľuje Nefcerku od Kotlín. Z ramena Kriváňa smeruje cez Priehybu Kriváňa JZ krátky hrebeň na Kriváň. Z horolezeckého hľadiska je najzaujímavejšia S stena Ramena Kriváňa, ktorá spadá do Nefcerky 400m stenou. Stenu uhlopriečne pretína zľava doprava široký žľab, ktorý ústi do štrbi-

ny nad Kotlinami. Z Ramena Kriváňa spadá dlhý SZ hrebeň s najväčším výškovým rozdielom vo Vysokých Tatrách – 1.100 m. Štrbina nad Kotlinami oddeľuje Krivánsky hrebeň od S steny Ramena Kriváňa. Prístup: Do Nefcerky sa dá dostať niekoľkými smermi. Najjednoduchší sa zdá prístup cez Furkotské sedlo. Cez Škáru je cesta síce

58

kratšia, ale v zime v oboch smeroch je lavinózna. Ďalšia možnosť je z Podbanského cez Kôprovú dolinu. Zostup: Do Nefcerky zostúpiť je najjednoduchšie cestami č. 11 a  47. Do Kotlín možno zostúpiť žľabmi bez väčších problémoch a  ďalej Kotlinami pozdĺž potoka do Kôprovej doliny.

Poznámka: Spracovanie Krivánskeho hrebeňa bolo veľmi náročne, bohužiaľ, musím skonštatovať, že sa mi tento hrebeň nepodarilo spracovať podľa mojich predstav. Tu je treba poznamenať, že tomuto hrebeňu sa minimálne petatridsiať rokov nikto nevenoval od čias Pavla Tarábka, ktorý tento hrebeň spracoval pre Krásy Slovenska. Od tých čias

ŽÁDEJTE ORIGINÁL! sa mnoho údajov stratilo, alebo upadlo do zabudnutia a k týmto informáciám je v súčasnosti problematické sa dostať. Mnoho vtedajších aktérov zmenilo adresu, mesto, a  tým pádom je ťažko ich vypátrať a dozvedieť sa viac o  ich výstupov. Verím, že po uverejnení sa niektorí ozvú a  chýbajúce informácie o  prelezoch alebo nových výstupoch dopĺnia, poprípade pomôžu opraviť zle zakreslené cesty. Týmto chcem zvlášť poďakovať Marošovi Marekovi, ktorý mi pomohol s jeho cestami a nákresmi, i Andrzejovi Machnikovi z Poľska za doplňujúce informácie k jeho cestám. Poďakovanie patrí aj ďalším, ktorí mi s týmto materiálom pomohli, ako i Radku Lienerthovi a ďalším. Spomeniem aj cesty, ktoré tam sú, ale informácie k nim sa mi nepodarilo zohnať: „Pravou časťou steny“ – J. Polák, Z. Patzelt (15.–16. 2. 1987, klas. V, 10 h), len tech. nákres s označením Kriváň SSZ – to je veľmi málo údajov, kde táto cesta vedie. Doplňujúce údaje zasielajte na mailovú adresu: [email protected]

11. „Cesta severnou roklou do Štrbiny nad Kotlinami“, klas. II (AP/X/18) Z. Klemensiewicz, J. Maslanka, 4. 9. 1906

MOIRA JE JEN JEDNA!

12. „Hranou steny“, klas. II?, 2 h (AP/X/20) Po roku 1945 alebo 1955 – autori neznámi 13. V. Launer, M. Marek, klas. VI-, A2 (AP/X/25), 26. 8. 1973 14. M. Marek, J. Tereš, klas. VII, 22. 8. 1987 1. zimný: M. Marek, T. Jánoš – 20. 1. 1989 15. „Pravou časťou steny“, klas. V (AP/X/8) T. Mastihuba, J. Kováčik – 24 a 26. 7. 1959 16. A. Machnik, W. Krajewski, klas. V+, 6 h, 10. 9. 1975

Rameno Kriváňa (asi 2.395 m) 1. „Cesta ľavým pilierom“, klas. V, 4 h (AP/X/10) J. Baksík, A. Gierych, T. Piotrowský, 30. 6. 1968 2. H. Trzaskowska, V. Urbanec, klas. V, 5 h, 28. 8. 1980 3. „SV pilierom“ klas. V (AP/X/11) J. Klamerius, J. Kurczab, W. Myszkowski, J. Szlainski, 14. 8. 1970 1. zimný: J. Flejberk, V. Tatarka, 10. 3. 1973 – s novým variantom (AP/X/12) 4. J. Bednařík, J. Krch, J. Talová, klas. V, A2 (AP/X/15) 17. 3. 1976 5. „Cesta na východný hrebeň“, klas. III, 4 h (AP/X/5) J. a R. Rzepecki, 29. 8. 1924 má zimné priestupy

ČESKÝ VÝRO B CE F UNKČNÍHO P R Á DL A

6. „Priama cesta“, klas. miestami IV, 4 h (AP/X/6) K. Dorawski, M. Sokolowski, J. A. Sczepanski, 8. 9. 1930 1. zimný: J. Hýsek, J. Ševčík – 17. 4. 1962 7. „Fábryho cesta“, klas. IV, 4,5 h (AP/X/7) R. Binder, I. Fábry, E. Vrabec – 5. 8. 1949 8. „Urbaničová cesta“, klas. po lávku III, pilier IV–V (AP/X/9) J. Křížek, I. Urbanovič – 20. 8. 1959 9. „Pravou hornou polovicou steny, celým rebrom“, klas. IV, IV+, 2,5 h (AP/X/14) (prostredná časť je zhodná s výstupom Juhása a Kukačky, z 21. 8. 1973) B. Czechowski, A. Wrede – 31. 8. 1973 10. „Pravou hornou polovicou steny, rebrom a vhĺbením“, klas. III, 2 h (AP/X/13) J. Juhas a L. Kukačka – 21. 8. 1973

Veža nad Kotlinami 17. J. Ďurana, I. Fiala, klas. V+, A2, 10 h (AP/X/23). 13. 9. 1963 17a 1. zimný: s  narovnaním cez žltý kút – klas.V, A2 I. Fiala, M. Kriššák, P. Mižičko, M. Švec – 6.–7. 2. 1974, 9 h

ZNAČKOVÉ PRODEJNY MOIRA: B RNO - G ROHOVA 17, B RNO 2; O RLÍ 17, B RNO 2  Č ESKÉ B UDĚJOVICE - N ÁM . P ŘEMYSLA O TAKARA II. Č . 23.  H RADEC K RÁLOVÉ 1 - V K OPEČKU 88  J IHLAVA - M ASARY KOVO NÁM . 1220/53  J INDŘICHŮV H RA DEC - N ÁM . M ÍRU 86  K ARLOVY V ARY - D R . D AVIDA B ECHERA 908/29  L IBE REC - 5. KVĚTNA 70/37  M. B OLESLAV U K ASÁREN 1379/3  O LOMOUC - O STRUŽ NICKÁ 332/20  O STRAVA - OC LASO M ASARYKOVO NÁM . 15  P ARDUBICE - S MI LOVA 386  P ÍSEK - S METANOVA 78  P LZEŇ - A MERICKÁ 1125/62  P RAHA - M ALÁ Š TĚPÁNSKÁ 14, P RAHA 2; H YBERNSKÁ 1, P RAHA 1; A NTALA S TAŠKA 114/20, P RA HA 4; V EVERKOVA 1411/6, P RAHA 7; J. P LACHTY 28, P RAHA 5  S TRAKONICE - K OCHANA Z P RACHOVÉ 121  Ú STÍ NAD L ABEM - M ÍROVÉ NÁM . 66/18  Z LÍN K VÍTKOVÁ 475  KATALOG PRO VÁS NA ADRESE: MOIRA CZ, A . S ., K OCHA NA Z P RACHOVÉ 121, 386 01 S TRAKONICE , E - MAIL : INFO @ MOIRA . CZ  WWW . MOIRA . CZ

TAT R Y

18. „Stokom vody“ klas. V, A2, 9 h (AP/X/26) Z. Brázdil, J. Holec – 7. 9. 1974 19. „Centrálny pilier“, klas. V, 8 h (AP/X/27) J. Vestenický, L. Odstrčil – 29. 7. 1979 20. „Stará cesta – Direttissima“, klas. V+, 7 h (AP/X/22) J. Jurkowski, A. Kantowicz, 14. 9. 1960 2. letný: K. Hauschke, P. Pochylý – 13. 9. 1963 1. zimný: J. Kruk, A. Ligurinski – 25. 3. 1971 21. „Pravou časťou steny“, klas. V, A2 (AP/X/24) I. a P. Dieška, R. Mock, L. Páleníček – 12 až 13. 3. 1967 2. zimný: F. Jandák, J. Kounický – 3/1972 Zadná Krivánska veža 22. A. Czok, G. Fligiel, klas. IV, 7 h, 29. 3. 1976 23. M. Marek, klas. III, 1 h (AP/X/28) 7. 9. 1974 24. M. Marek, J. Lamačka, klas. V-, 20. 2. 1976 25. J. Tarábek, D. Becík, M. Netri, klas. V-, 3 h (AP/X/34), 25. 2. 1976 26. „Diretissíma“, klas. V+, A3, 36 h Kubalák, Kulhavý, Stríž, Sulovský, 10.–11. a 16. –17. 3. 1977 Materiál: 10 druhov skôb, hexcentre, 4x bonk, 2x klin, nit na stanovište

60

Prostredná Krivánska štrbina 29. M. Mžourek, J. Pechouš, klas. IV+, sneh 55º, 7 h (AP/X/31), 11. 3. 1972

40. J. Brtáň, J. Freywald, klas. V, 3 h (AP/X/39), 5. 8. 1974

30. L. Hodál, P. Mižičko, klas. V, ľad 60–70º, 13 h (AP/X/33), 13.–14. 1. 1975

Veľká Krivánska strážnica 41. J. Lamačka, M. Marek, klas. III, 3 h (AP/X/46), 21. 2. 1976

31. F. Kolář, M. Mžourek, J. Pechouš, klas. V, 6 h (AP/X/32), 19. 1. 1973

42. D. Becík, J. Klimek, M. Netri, J. Tarábek, klas. V, 7 h (AP/X/47), 24. 2. 1976

32. „Šach mat“, klas. VI-, W13, 9 h F. Gero, R. Svitek – 17.–18. 4. 2010

43. „Pochýleho cesta“ – bez podrobností (AP/X/48)

Predná Krivánska štrbina 33. „Evin ľadopád“, klas. V, A1, ľad 80º, 14 h (AP/X/35) D. Becík, P. Tarábek, 13.–14. 1. 1975

44. H. Myslivcová, L. Páleníček (AP/X/45) 24. 9. 1975

Prostredná Krivánska veža 34. J. Pechouš, P. Toman, klas. V, A1, 6 h (AP/X/37), 8. 2. 1972 35. „Diretissíma“, klas. V, A1, ľad 70º (AP/X/40) D. Becík, Z. Drlík, J. Klimek, M. Marek, P. Tarábek, 23. 3. 1975

45. F. Kolař, J. Pechouš, V, A1, 6 h (AP/X/44), 27. 2. 1972 46. „Lavínové blues“, klas. VI+, A3, 13 h D. Kalman, J. Raffaj, 10. 3. 1988

Poľovnícka štrbina 47. Priamo do sedla – klas. II, III, 2 h (AP/X/49) A. Martin, vôdca J. Franz st., 20. 9. 1907

36. „Diagonála“, klas. V-, Ae0, 8 h (AP/X/38) J. Hudoba, P. Tarábek, 5. 8. 1974 37. J. Kianička, O. Nemček, klas. V+, 6 h (AP/X/36), 8. 9. 1963 1. zimný: F. Šoltes – zima 1988, podrob. chýbajú

27. „Cesta Honzovi“, klas. V+, A3, 26 h T. Bradáč, M. Hurtík, J. Kapoun, 3. –6. 3. 1982

38. Vyšný poľovnícky chodník, klas. CH, 2,5 h (z  Nefcerskej poľany), spod Poľovníckeho priechodu 1,5 h (AP/X/43)

28. „Tatarková cesta“, klas. IV+ V. Tatarka – bez bližších podrobností

39. A. Machnik, T. Preyzner, klas. V+, 9 h (AP/X/42), 12. 8. 1977

Malá Krivánska strážnica 48. M. Mžourek, J. Pechouš, klas. V+, 7 h (AP/X/51), 18. 3. 1972 49. „Lego“ klas. V+ (OS) 4,5 h, 210 m A. Toloch, R. Lienerth – 31. 3. 2002

spracoval foto

Jozef Gurník Jozef Gurník, Dodo Kopold

N A P U LT E C H

OLYMPUS XZ-2 Absolutní novinkou na poli profesionálních kompaktů, tedy kapesních foťáků, které umí prakticky vše, na co lze ve fotografii pomyslet, je model Olympus XZ2. Může se pochlubit jedinečnou světelností objektivu F1.8 a 4x optickým zoomem. Samozřejmostí je automatické, ale i plně manuální nastavení expozice, sáňky pro externí blesk, ale i další doplňkové příslušenství, jako je externí hledáček, mikrofon, makro světla a jiné. XZ-2 se pyšní především perfektní ergonomií ovládání, a  to díky otočnému prstenci kolem objektivu. Na trh se dostává právě nyní, v předvánočním období.

GORILLA POD Flexibilní stativy

LOWEPRO Photo Hatchback

Kloubové stativy firmy Joby, známé více pod označením Gorilla Pod, si vydobyly své místo na výsluní díky jedinečné přilnavosti prakticky k jakémukoli materiálu. Stativové nohy, složené z jednotlivých kulových kloubů, navíc zakončených přilnavou gumou, jsou schopny se ovinout nejen kolem větve stromu, kliky dveří, zábradlí, ale podrží váš fotoaparát velmi dobře i na nepravidelném skalním povrchu. Stativy jsou k  dostání v několika rozměrech i barvách.

Také výrobci foto batohů pochopili, že těžké zrcadlovky už se nám tahat nechce. Proto společnost Lowepro přišla s  novými batohy Photo Hatchback, které kromě horního velkého prostoru pro turistické potřeby nabízí v dolní části vyjímatelnou foto komoru, rozdělenou příčkami do několika oken pro objektivy, fotoaparáty a  další příslušenství fotoaparátů typu PEN či OM-D. Batoh je dostupný ve dvou velikostech a  ve třech barevných provedeních.

Doporučená cena: od 450 Kč www.gorillapod.cz

OLYMPUS OM-D Vlajkovou lodí v kategorii „bezzrcadlovek“ je bezesporu fotoaparát Olympus OM-D. Kvalitou obrazu, rychlostí ostření, rychlostí sekvence a dostupnými funkcemi a expozičními režimy nahradí bez potíží jakoukoli APS zrcadlovku, přitom je ale výrazně menší a lehčí, tudíž je do hor a  do skal jako dělaný. Rozměrově velmi kompaktní jsou také objektivy a ostatní příslušenství, takže celý systém nezabírá na rozdíl od zrcadlovky v batohu tak potřebné místo pro nutnou lezeckou výbavu. Kromě toho je OM-D odolný vůči prudkému dešti a přetrpí s vámi v horách prakticky jakékoli klimatické podmínky. Doporučená cena: 25.999 Kč

Doporučená cena: 12.999 Kč www.olympus.cz www.olympus.cz

OLYMPUS TOUGH

Doporučená cena: od 3.490 Kč www.olympus.cz

OLYMPUS PEN Stejně jako OM-D nahrazují i fotoaparáty PEN amatérské a poloprofesionální digitální zrcadlovky. Jejich hlavní devízou jsou extrémně kompaktní rozměry při zachování stejné kvality, stejných režimů a možnosti výměny objektivů, jako je tomu u digitálních zrcadlovek. DSLR na horách a  ve skalách je minulostí. Současnost a  budoucnost lehkých fotoaparátů představuje kategorie „bezzrcadlovek“, tedy profi kompaktů s výměnnými objektivy, velkými snímači a špičkovými funkcemi. A přesně takové jsou i fotoaparáty Olympus PEN. Doporučená cena: od 7.999 Kč www.olympus.cz

Foto: Vítek Ludvík, Olympus OM-D

Jednoznačně nejodolnější kategorií kompaktních fotoaparátů je řada Olympus TOUGH. Je zastoupena hned 4 modely, TG-320, TG-620, TG-820 a vlajkovou, tedy nejodolnější lodí – TG-1. Hlavní rozdíly hledejte v  odolnosti, v hloubce, do jaké jsou schopny se potopit, případně výšce z jaké jsou schopny bez zranění spadnout. Vyšší modely se pak vyznačují extrémně rychlým zaostřováním. Model TG-1, vodotěsný až do 12 metrů a nárazuvzdorný pádům z výšky 2 m nabízí dokonce možnost nasazení předsádkových čoček, a tak rozšíření ohniska základního objektivu.

Doporučená cena: od 2.190 Kč www.lowepro.cz

N A P U LT E C H

TENDON HATTRICK 10.2 Novinka v naší nabídce pro rok 2013! Lano vyrobeno unikátní patentovanou technologií Secure. Díky sendvičové konstrukci pletených vrstev a použití speciálně upravených vláken je Hattrick bezpečný i  v  případě značného poškození opletu. Upravené PA vlákno v  meziopletu zaručuje díky interakci s ostatními vrstvami lana nulový posuv opletu, po celou dobu nadstandardně dlouhé životnosti si zachovává kruhový průřez. Jednoduše paráda! MOC: 3 200 Kč/50 m včetně DPH V prodeji od ledna 2013 www.mytendon.com

ROCK EMPIRE GUARD II + HMS 110

DAGH Nízká treková obuv se svrškem z  hovězinové štípenky s  podešví Vibram Friction s EVA mezivrstvou. Přední část obuvi je chráněna pryžovou obsázkou. Pohodlná obuv pro outdoorové aktivity v lehkém terénu.

Nová jisticí pomůcka vhodná pro jištění a slaňování z Rock Empire dílny s  karabinou HMS ve vlastním designu. Nyní výhodně v setu. T Možnost současného jištění dvou druholezců. T Automatický blokovací systém pro jištění druholezce. T Systém pro snadné spouštění druholezce. T Zařízení vhodné pro práci s lanem 7,8 až 11 mm.   Hmotnost: GUARD II: 65 g / Karabina HMS 110: 70 g, Světlost: 23 mm, Pevnost: 24/9/7 kN Cena: 450 Kč a navíc s HUDYpartner kartou sleva dalších 7 % www.hudy.cz

Doporučená maloobchodní cena: 2.330 Kč

SIR JOSEPH KJERAG PANTS

THERMON

Tradiční česká rodinná firma budující základ své kolekce na letitých zkušenostech zakladatele Josefa Rakoncaje rozšířila svoji nabídku technických péřových kalhot o  model Kjerag – univerzální horské kalhoty pojmenované podle legendární norské hory. Kjerag je konstruovaný s ohledem na minimální hmotnost, maximální skladnost a volnost pohybu, tak jako všechny výrobky z řady Alpine. Ideální pro zimní výpravy do středních velehor, pro vyznavače lezení v  ledu, freeride i další náročné outdoorové aktivity. Vrchní materiál Exel Dry® STREAM je garantem nepromokavosti, husí peří o plnivosti 650 Cuin/oz. Uzavřená X-konstrukce komor, bezproblémové vyprání. V černé barvě. Hmotnost: 690 gramů (!) Teplotní určení: -20 °C Doporučení MOC: 6.290 Kč www.sirjoseph.cz

Thermon je pružná, oboulícní pletenina, využívající rozdílných vlastností nekonečného vlákna Moira a příze Moira TG 900, konstrukčně vedených ve formě souběžných podélných sloupků. Výsledný úplet tvoří oddělené, plastické, ploché sloupky s  jemným vlasovým povrchem. Těmi se materiál dotýká pokožky a odvádí tělesnou vlhkost, která je následně odváděna na vnější stranu úpletu. Vlasový povrch sloupků udržuje velké množství vzduchu jako tepelného izolantu. Thermon je určen jako základní vrstva do studeného prostředí.

Nejkomplexnější a  nejuniverzálnější jisticí pomůcka, která kdy byla vyrobena. Možno použít pro jištění lezce na jednoduchém a dvojitém laně. Alpine-up vychází z CLICK-UP technologie. Použitelný pro sportovní lezení, dynamický režim pro horolezectví, bezpečné slaňování a  také pro jištění jednoho nebo dvou druholezců. Doporučená cena: 2.159 Kč včetně HMS karabiny Distribuce v ČR: www.climbingtechnology.cz Distribuce v SR: www.elcon.sk

62

Úvazek moderního designu. Rychloupínací spona. Anatomický tvar pasu – konstrukce Dual Core. Masivní jisticí oko. Tuhá poutka (4). Tahací oko – 12 kN. Hmotnost: 350 g (vel. M) Už nikdy volné nohavičky! Velký rozsah obvodu nohaviček, a to díky patentovanému trakFIT systému. Jeden sedák pro různé podmínky a terény. Cena: 1.290 Kč, na e-shopu nebo pro držitele HUDYpartner karty: 1.199 Kč Podrobné informace na: www.hudy.cz nebo v prodejnách HUDY

www.triop.cz

ALPINEUP

MOMENTUM SA BLACK DIAMOND

Dámské triko, dlouhý rukáv s otvorem na palec, MOC: 759 Kč www.moira.cz

RUKAVICE MERINO TOUCHSCREEN Výrobce: TREKMATES Rukavice z vlny Merino s vodivými konci prstů pro ovládání kapacitních dotykových displejů. Vodivé vlákno je vpleteno do konce prstů u palce a ukazováčku. Na displeji tak můžete nejen psát, ale můžete používat například i zoom pomocí dvou prstů. Hřejivá vlna Merino dobře odvádí vlhkost a udržuje dobrý tepelný komfort. Cena: 310 Kč Dodává: www.yate.cz

SPACÍ PYTEL NORD

MAGI DOWN HOOD MAGI Q DOWN HOOD

Kvalitní zpracování spacáku značky ALEXIKA, zaměřující se na detaily. Anatomická kapuce s kapsou pro vložení polštářku a lem opatřený měkkou vycpávkou pro větší pohodlí. Fosforeskující bužírka na zipu pro lepší nalezení ve tmě. Uvnitř síťová kapsa pro uschování důležitých věcí a polstrovaný límec 360° pro dokonalou izolaci. Náplň z dutého vlákna APF Isoterm 3D 2x220g/m2 Teplotní určení: komfort -5°C, komfort limit -10°C a extrém -24°C. Doporučená MOC 1.890 Kč Více na: www.horomaterial.cz

BATOH BOLL TOWER Lehký batoh pro trekking i cestování s řadou praktických doplňků. Stavitelný vzdušný zádový systém je polstrovaný nesavou pěnou EVA. Kromě klasického horního plnění má také velký podkovitý přední vstup. Pláštěnka je součástí výbavy.

Peří je naprosto nedostižné v izolaci v poměru k váze. Magi je ideální bundou do hor s minimání váhou a snadnou sbalitelností. Krátký střih hodící se k  sedáku, větru a  kapkám odolná látka, speciální zesílení na ramenou, třemi způsoby nastavitelná kapuce, oboustranný zip, kvalitní husí peří (93/7), 800 cuin, různé barvy. Bluesign® – ověřitelný původ peří, podle nějž byly husy pěstovány primárně na maso a peří nebylo trháno z živých zvířat. K  dostání v  síti obchodů Rock Point. Hmotnost pánské bundy vel. L: 775g (z toho 320 g peří) Více na www.haglofs.se

BOLL TOWER 48+12  2.990 Kč BOLL TOWER 62+15  3.490 Kč www.boll.cz

HIKE VCS 35

Jedním slovem: Revoluce. Máte rádi chodecké či skialpové túry v  horách, kde je lehký sedák nezbytností a  nemotornou zátěží zároveň? Vaude přichází s  revolučním řešením. Kalhoty vyrobené ze softshellu a (od kolen dolů) nepromokavané látky jsou vylepšeny o  možnost integrovat lehký sedák Edelrid. Technický střih, zesílený nárt, vnitřní kamaše, stahování v pase, 5 kapes (2 přední, 2 zadní, jedna na boku). Větrání skrz přední kapsy, černá barva. Materiál: 96% polyamid, 4% elastan Doporučená MOC: 4.790 Kč www.vaude.de

HODINKY GARMIN FĒNIX S UNIKÁTNÍM GPS

Nový batoh Hike VCS 35 je díky svému vybavení a  systému zad ideální na turistiku a  vysokohorské lezení. Batoh má nový, kompletně přepracovaný, plně odvětraný systémem zad VCS, dvojitý silonový límec, který zajišťuje precizní uzavření batohu. Samozřejmostí je pláštěnka ukrytá ve dně batohu a kompatibilita s vodním vakem. Hmotnost 1.400 g Doporučená MOC: 1.980 Kč Více na: www.doldy.cz

KALHOTY VAUDE MERA PEAK

FORAKER Teplá technická izolační sportovní bunda s hřejivou izolací Climashield-USA účelně kombinovanou ve dvou gramážích. Kombinací odolných a  odlehčených materiálů vznikla velmi lehká bunda s  poměrově vysokým izolačním efektem. Bunda ideální do náročných klimatických podmínek i k expedičnímu nasazení, model byl vyvinut s  důrazem na funkčnost. Anatomický, pohodlný střih. Nízká váha získaná absencí všech zbytečných detailů. Testováno v Grónsku! Doporučená MOC: 4.990 Kč www.directalpine.cz

Nyní exkluzivně ve vybraných prodejnách HUDYsport! Jeden přístroj pro všechny: vysokohorskou turistiku, cyklistiku, skialpinismus nebo lyžování. Tyto hodinky dokáží všechny vaše sportovní aktivity zaznamenat a sdílet. A v případě nesnází zvýší vaši bezpečnost... Sportovní hodinky  Garmin fēnix s GPS přináší revoluci do oblasti outdoorových hodinek, které plní funkci: T jednoduchých hodinek T kvalitního sporttesteru T vynikajícího outdoorového nástroje s unikátní GPS navigací Cena: 9.990 Kč (HUDYpartner: 9.207 Kč) Podrobné informace na: www.hudy.cz nebo ve vybraných prodejnách HUDY

BALA Celotělový úvazek pro nejmenší horolezce, kteří chtějí začít se svými pokusy na stěně nebo na skále. T jedna univerzální velikost určená pro děti s výškou 95 – 125 cm a maximální váhou 40 kg T zadní navazovací bod pro lanová centra T široký popruh na nohavičkách a zádech pro větší pohodlí T plně nastavitelné nohavičky a ramenní popruhy T 4 provlékací spony pro větší bezpečnost dítěte T spony pro ramenní popruhy umístěny na zadní straně – lepší komfort T ergonomický, barevně odlišené nohavičky a ramenní popruhy Velikost: UNI Hmotnost: 350 g Doporučená MOC: 1.090 Kč Více najdeš na: www.singingrock.cz

63

ZÁVODY

řízkem, jenž byl autorem závodních cest například při loňském MČR či letošním závodě Českého poháru v Praze. V  sobotu byly na programu kvalifikace. U mužů, kteří při daném počtu postupovali do semi-

rem a vrcholných lezeckých akcí se účastní jako profesionální kameramanka. Kromě ní pak finálovou osmičku tvořily Michaela Zbořilová, Helena Lipenská, Silvie Rajfová, Karolína Nevělíková, Tereza Svobodová, Iva Vejmolová a Andrea Pavlincová. Nedělní soutěže začaly semifinálovým bojem mužů o finálovou osmičku. Jako první dosáhl topu Tomáš Binter, po něm to dokázali další tři lezci – junior Roman Kučera, zkušený Petr Solanský a nej-

chyt tečovaly, a právě Tereza Svobodová, jež ho sice podržela, ale pak jí vypadly nohy a také následoval pád, což pro ni znamenalo konečné třetí místo. Tento krok však zvládly dvě domácí lezkyně – nejprve Iva Vejmolová, vracející se po dlouhodobém zranění, která spadla dva kroky před koncem cesty a vybojovala si tak překvapivou, ale zaslouženou stříbrnou medaili, a Andrea Pavlincová, jež pak s  přehledem dolezla až do topu a zvítězila.

finále všichni, to znamenalo pouze boj o lepší pozici při případné rovnosti výkonů v dalších kolech a na přístupu některých lezců to bylo přece jen trochu znát. U žen, které semifinále nemají, však šlo už o  postup do osmičlenného finále. Do něj se nakonec nedostala letošní členka reprezentačního družstva žen i juniorek Eva Křížová, která ovšem do závodu nastoupila s  bolestivým zraněním ruky, což se nakonec ukázalo jako limitující. Druhou nepostupující pak byla bývalá juniorská reprezentantka Barbora Škorpilová. Naopak velkým překvapením byla finálová účast Moniky Brkalové, která s lezením začala teprve před necelými třemi roky, jako jediná ze závodnic neprošla žádným reprezentačním výbě-

větší favorit Martin Stráník. Tyto závodníky do finále doprovodili „netopující“ Jan Kříž, Michal Rožek, Jan Jeliga a Petr Čermák. Finále se lezlo před diváky zaplněnou halou střídavě v obou kategoriích. Mezi ženami se souboj o  titul očekával mezi reprezentantkami Andreou Pavlincovou, která si letos vede lépe v  domácích závodech, a loňskou mistryní republiky Terezou Svobodovou, která je na tom lépe na mezinárodní scéně. Ženská finálová cesta vyřadila před stropovou pasáží nejprve Michaelu Zbořilovou, pak Moniku Brkalovou a  těsně pod stropem i Helenu Lipenskou. Rozhodovalo se v boulderovém kroku ve výlezu do stropu, kde spadly hned tři závodnice – Silvie Rajfová a Karolína Nevělíková, které další

Mužská finálová cesta měla těžký boulderový začátek, po němž následovala nepříjemná pasáž po malých chytech, která vyřadila brněnské závodníky Jana Kříže a  Petra Solanského. Další kritické místo přišlo ve stropě, kde byl problém vymyslet správnou sekvenci kroků, jež by při správném řešení nebyly až tak fyzicky náročné. Z lezců, kteří tento problém nevyřešili, měl nejvíc síly Tomáš Binter, jenž jako jediný dokázal rozhodující chyt podržet, a  získal tak bronzovou medaili, kterou by mu ovšem i při rovnosti výkonů zajišťoval top ze semifinále. Za ním se seřadili Petr Čermák, Michal Rožek a Jan Jeliga. Řešení naopak našli dva závodníci – nejprve juniorský mistr republiky Roman Kučera, který

MISTROVSTVÍ ČESKÉ REPUBLIKY V LEZENÍ NA OBTÍŽNOST 13.–14. 10. 2012 Brno Mistrovství České republiky v  lezení na obtížnost je už tradičně vrcholnou akcí, kam se sice nesjíždějí davy závodníků, ale na startovním poli chybí málokdo z  absolutní špičky. Stejně tomu bylo i letos v polovině října, kdy se Martin Stráník, finále

republikové mistrovství konalo na brněnské stěně Rajče. Zde se prezentovalo osmnáct mužů a deset žen, kromě Adama Ondry, který se letos rozhodl startovat pouze na mistrovství světa, se mezi muži i  ženami představila kompletní česká reprezentace, doplněná mimo jiné i  čerstvými mistry republiky v mládežnických kategoriích a dalšími vynikajícími lezci. Díky práci ředitele závodu Jiřího Čermáka bylo špičkové i organizační zajištění – hlavním rozhodčím byl Jindřich Pražák, jediný český mezinárodní rozhodčí s licencí IFSC, tvůrcem závodních cest byl pak jediný český stavěč s licencí IFSC Jan Zbranek, který staví i závody světového poháru. Ten v Brně připravil cesty ve spolupráci se zkušeným Viktorem Pa-

64

přidal další tři kroky, což znamenalo stříbro mezi muži, a po něm i Martin Stráník, který s převahou dolezl až těsně pod top, a získal tak titul mistra republiky. Brněnské mistrovství republiky bylo zároveň posledním závodem Českého poháru v lezení na obtížnost 2012, tedy nejvyšší dlouhodobé domácí soutěže organizované Českým horolezeckým svazem. V  kategorii žen se vítězkou stala Andrea Pavlincová z  Brna před Terezou Svobodovou z Prahy a Evou Křížovou opět z Brna. I když jde o pořadí mezi

Karolína Nevělíková

ženami, všechny tři stále patří věkem do mládežnických kategorií. Mezi muži ve své první sezoně mezi dospělými zvítězil českobudějovický Tomáš Binter před zkušeným brněnským lezcem Michalem Rožkem, který zvládl návrat po dlouhodobém zranění ramene, a zástupcem mládežnické kategorie Petrem Čermákem z Jeseníku. text foto

Jakub Bártek Monika Brkalová

5. 6. 7. 8.

Rajfová Silvie 1989 Sokol Brno 1; Rajče; Singing Rock; Triop Lipenská Helena 1977 lezeckytrenink.cz Brkalová Monika 1985 jun. Zbořilová Michaela 1993 HO Rebel Pustiměř; Klajda

Celkové výsledky Českého poháru 2012 v lezení na obtížnost: Muži 1. Binter Tomáš 1992 Five 265,00 Ten; Čevak; tendON smíchOFF; Ádr design 2. Rožek Michal 1979 HO 210,00 TJ Sokol Uherský Brod; Wildcountry; Triop 3. Čermák Petr 1995 HO 178,00 Jeseník; Město Jeseník; Singing rock Ženy 1. Pavlincová Andrea 1996 300,00 Beal; Klajda; Rajče 2. Svobodová Tereza 1995 260,00 tendON smíchOFF; TR Walls 3. Křížová Eva 1994 Brno 181,00

Michal Rožek po finálovém výkonu

Výsledky finále MČR v lezení na obtížnost: Muži 1. Stráník Martin 1990 Singing Rock; HO Choceň 2. jun. Kučera Roman 1993 H-TEAM Pardubice 3. Binter Tomáš 1992 Five Ten; Čevak; tendON smíchOFF; Ádr design 4. jun. Čermák Petr 1995 HO Jeseník; Město Jeseník 5. Rožek Michal 1979 HO TJ Sokol Uherský Brod

6. 7. 8.

jun. Jeliga Jan 1993 HoroGuru. cz; Edelrid Solanský Petr 1984 jun. Kříž Jan 1996 SASM Líšeň Brno

Ženy 1. 2. 3. 4.

jun. Pavlincová Andrea 1996 Beal; Klajda; Rajče jun. Vejmolová Iva 1995 RAJČE Team; Saltic; Rock Empire; Klajda jun. Svobodová Tereza 1995 tendON smíchOFF; TR Walls jun. Nevělíková Karolína 1995 HK Pálavský věšák

65

ZÁVODY

SLABÝCH LEZCŮ ZÁVOD NEMÁ Mistrovství světa ve sportovním lezení, Paříž, 12.–16. 9. 2012 Největší a  nejprestižnější akcí letošní závodní sezony bylo Mistrovství světa ve sportovním lezení, které se konalo 12.–16. 9. v Paříži. Přímo v hale Bercy vidělo boj nejlepších světových lezců více než 16.000 diváků, prostřednictvím přímých přenosů pak lezecká klání zhlédlo denně přes 129.000 dalších lidí. Mezi pěti sty lezci z  šedesáti zaregistrovaných zemí startovalo i dvanáct českých reprezentantů. Vynikajících medailových úspěchů dosáhli svým druhým místem Libor Hroza v lezení na rychlost a  třetím místem Adam Ondra v  silné konkurenci královské disciplíny, tedy lezení na obtížnost. Pro české soutěžní lezení je však důležitá i řada výsledků, kterých dosáhli mladí závodníci, jejichž umístění sice nevypadají na první pohled oslnivě, ale v kontextu jejich věku i výkonů slavnějších soupeřů patří ve srovnání se světem k vynikajícím a jsou velkou nadějí do budoucna. Nabízíme vám dojmy, postřehy a zážitky českých reprezentantů, kteří na této vrcholné akci startovali.

lepší a snad mi i pomohla k mému, na mě poměrně dobrému, výsledku. Jako sladká třešinka na dortu pak bylo mužské finále boulderů, které mělo nepopsatelnou atmosféru a bylo skvělým zážitkem, přestože jsem se ho účastnil jen jako divák.“ Jan Jeliga 18 let, bouldering – 41. místo „MS v Paříži pro mě začalo zvláštně. Na poslední chvíli jsem odletěl na víkend do Londýna na pracovní pohovor. Trénink nacpaný mezi konec pracovní doby a odlet byl nad očekávání dobrý, a tak mi tři dny pauzy před samotným závodem přišly nakonec jako dobrý nápad – forma se zdála být docela vyladěná.

Přílet zpět do Brna a odjezd do Paříže hned druhý den neponechaly žádný čas na pochybovačné otázky typu „Mám formu? Jsem dost odpočatý? Jak na tom asi jsou ostatní? Co budu dělat když…?“ A  tak se mi v  kvalifikaci dařilo soustředit se jen na sebe a na každý jednotlivý boulder lépe než obvykle – žádné rozptylování, žádný přehnaný vnitřní tlak na perfektní výsledek. S  výkonem jsem byl nakonec také spokojený – tři vylezené bouldery byly mé aktuální maximum. Spokojený jsem bohužel nebyl s počtem pokusů na topy, nedařilo se mi najít u prvního a posledního problému správnou sekvenci, což mě v konečném součtu obou skupin odsunulo do páté desítky. Nezbývá než do příště trénovat hlavně OS a v co nejrůznorodějším prostředí. Mistrovství světa jako celek se mi hodně líbilo. Semifinálová a finálová kola byla na parádním místě ve sportovním

těžkých přelezů a cítil jsem sílu. Pařížská kvalifikace však pro mě byla něčím úplně odlišným, převisy nikde, chyty nikde, Godofovy technické bouldery po malých chytech, trochu jiný styl než v Rocklands. K  tomu dvakrát pád z  topu, ale na to se nehraje. Odpočívat na semifinále tak není třeba a jedeme do Fontáče, kde si spravuju chuť na „Gourmandise raccourci“ 8A+. V sobotu zhlédneme finále boulderů s jedinečnou atmosférou a frčíme dom.“ Martin Stráník 22 let, bouldering – 51. místo „Už jen to, že se mistrovství světa konalo v Paříži, mělo své kouzlo a nalákalo mě to. Celkově bych závody ohodnotila kladně. I když s MS v Arcu se to nedalo srovnat. Arco mělo svou dokonalou atmosféru. Avšak bouldery se stavěčům náramně vydařily a byla jsem z nich nadšená. Byly spíše kolmé, takže mi ani tolik nenateklo jako na předchozích závodech, a díky tomu

Ondřej Nevělík

„Bylo mi ctí reprezentovat letos Českou republiku na Mistrovství světa v boulderingu v Paříži. Pro mě osobně byl závod rozhodně úspěšný. Myslím, že vzhledem k tomu, jaká tam byla konkurence, ukázal téměř každý to nejlepší, co dovedl. Závod jako takový byl jeden z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší, na kterém jsem dosud byl. Výborná stěna, super bouldery, úžasná atmosféra a nádherné město, jednoduše bomba. Celkový dojem nemohlo zkazit ani to, že jsem startoval jako úplně poslední, naopak bych řekl, že prázdná stěna byla v mnohém Karolína Nevělíková

paláci Bercy, což dodávalo potřebnou velkolepou atmosféru a o napětí ve finále nebylo nouze. Myslím si, že i počet diváků musel na delegaci z olympijského výboru udělat dobrý dojem. Pozitivní zážitek kazily jen prohřešky organizátorů – něco ustanovili, ale skutečnost pak byla jiná. Izolace nebyla zrovna podle představ závodníků, kteří v ní mají strávit několik hodin. Ale to jsou jen detaily, které celkově příjemný dojem nezničí.“ Ondřej Nevělík 23 let, bouldering – 49. místo „Mistrovství světa v Paříži pro mě letos nebylo číslem jedna, tím byl boulderingový výlet do Rocklands, který skončil právě pár dní před MS. Nicméně padlo několik

66

jsem si závody mohla pořádně užít. Zalezla jsem si výborně, a i přesto, že mé umístění nebylo zřejmě dostačující pro kritiky, kteří si myslí, že je na takových závodech lehké umístit se na předních příčkách, byla jsem se svým výkonem i umístěním spokojená. A rozhodně si myslím, že i když některý závodník skončí na posledním místě, stojí za to na takové závody jet a sbírat zkušenosti a motivaci do dalších závodů. Už jen dívat se na finále bylo úžasné! Parádní atmosféra a neuvěřitelné výkony těch nejlepších lezců. A to je hodně velká motivace do dalšího tréninku. Na další závody určitě ráda pojedu, pokud se nominuju a seženu opět sponzorský dar od Olomouckého kraje a města Prostějov.“ Petra Růžičková 22 let, bouldering – 39. místo

„Pro mé nepříjemné zranění zadku jsem nestihla dostatečně natrénovat, ale co se dá dělat. Zkušenosti jsou k nezaplacení, a navíc mě závod motivoval na příští sezonu. Finále bylo velkolepé a atmosféra nepopsatelná. Diváků plná hala a výkony závodníků neuvěřitelné. Doufám, že se lezení dostane na olympiádu, chybí mi tam.

No a můj výkon… O tom bych tady snad ani neměla psát. Do první cesty, která se mi od pohledu líbila více, jsem nastoupila strašně nervózně a celý svůj pokus jsem strašně trpěla a podle toho jsem taky (ne)zalezla. Ve druhé cestě jsem se již zbavila nervů a pořádně zabojovala. Podle pořadí to sice žádný

Jan Jeliga

nebo celkového úpadku po roce a  půl lezení v  kuse po dlouhodobém zranění levého ramene. Nicméně i tahle špatná zkušenost je dobrá pro přípravu na další závody. Nejdůležitější je být zdravý. Přece jen věk nezastavím…“ Michal Rožek 33 let, obtížnost – 81. místo „Paříž. Hlavní město Francie. Město, do kterého jsem se chtěl už dlouho podívat a hele, letos se mi to splnilo. A jako bonus jsem tam jel na své druhé mistrovství světa v lezení na obtížnost mezi muži. Jako loni to byl největší závod sezony, i když ne nejdůležitější, aspoň ne pro mě. Ale svědomitá příprava samozřejmě nechyběla. Cíl byl, bylo jich víc. Hlavní asi byl být nejlepší z Čechů, tedy nepočítaje Adama. A také jsem se chtěl umístit lépe než minulý rok. Forma ale nebyla, a tak jsem si nesplnil pro jistotu ani jeden. Nejlepší z Čechů jsem nebyl a umístil jsem se na totožném místě jako minulý rok, tedy na 79. místě. Takže s  výsledkem samozřejmě spokojený nejsem. Ale závody jsem si užil, jak už jsem řekl, je to největší lezecký „svátek“ na světě. Hala, ve které byla stěna postavená, byla tááák obrovská, že mi to ani nešlo celé nacpat do foťáku, což bylo super. A ta atmosféra, hlavně u finále, byla také úžasná. Jo, Frantíci si to umí pěkně zařídit. Jinak Paříž je neuvěřitelná, dokonce jsem si odtamtud dovezl i svou první zkušenost s kapsáři. A Eiffelovka je prostě boží, hlavně večer, a to jsem ani nebyl nahoře.“ Petr Čermák 17 let, obtížnost – 79. místo

Michal Rožek

Už se těším na příští závodní kolotoč, ale nejprve trocha tvrdého tréninku.“ Karolína Nevělíková 17 let, bouldering – 41. místo „Letošní MS v Paříži bylo vměstnáno do jednoho týdne, což by se sice mohlo zdát jako dlouhá doba, ale například pro ty závodníky, kteří závodili v tzv. kombinaci (obtížnost, bouldery i rychlost), to znamenalo lézt pět dní v kuse, což je při takto těžkých cestách vážně naprosto obrovský výdej vytrvalosti, síly, ale i psychiky. Takže obdiv fakt patří takovým borcům jako je Sean McColl nebo lezkyně Jain Kim, kteří byli ve finále jak v boulderech, tak v obtížnosti… Díky tomuto programu jsem také měla možnost podívat se na handicapované lezce… Tito lidé jsou velmi silní a dokáží si užívat života i přes všechny překážky, které jim přichystal. Nejen že lezli naprosto úžasně (a nebyly to žádné lehké cesty – např. finále bylo 7c), ale byli také velmi přátelští a  naprosto nesobečtí. Nejdojemnější asi bylo, když Francouz Nicolas Moineau vyhrál a  při francouzské hymně zpívala celá hala. Mnoho očí nezůstalo suchých…

zázrak nebyl, ale mám radost, že jsem druhou cestu nevzdala (byla v převisu okolo 50°, což není můj oblíbený profil). Také jsem dolezla do stejného kroku jako jedna z velmi dobrých Rakušanek, Kathi Posch, což se mi zatím (vyjma topovaných cest na mládežnických závodech) nikdy nepovedlo. Závod jako takový jsem si i přesto velmi užila a jsem hrdá, že jsem mohla závodit po boku tolika výborných světových lezců. Motivuje mě to do dalšího tréninku a mým snem je zařadit se svými výkony mezi ně. Doufám, že se mi to jednou povede…“ Tereza Svobodová 17 let, obtížnost – 39. místo

„Už jen sama možnost opět se účastnit nejprestižnějšího podniku světa je krásná věc, ale nechtěl jsem tam zametat. Samozřejmě že slabých lezců takový závod takřka nemá… A  hvězdy, ať už ty na obloze, nebo ty lezecké, přece padají vždycky nad hlavou. A co kdyby ne? Stačí přece vylézt dost vysoko a hvězdy budou padat i pod námi. Tak jsem to zkusil, viděl takhle padat pár hvězdiček a byl k těm velkým hvězdám zase o kus blíž.“ Tomáš Binter 19 let, obtížnost – 57. místo

Celkové výsledky Bouldering – muži, 114 startujících 1. Sharafutdinov Dmitrii RUS 2. Fischhuber Kilian AUT 3. Gelmanov Rustam RUS 41. Jeliga Jan CZE 2. nejlepší junior! 49. Nevělík Ondřej CZE 51. Stráník Martin CZE Bouldering – ženy, 65 startujících 1. Sandoz Mélanie FRA 2. Iakovleva Olga RUS 3. Stöhr Anna AUT 39. Růžičková Petra CZE 41. Nevělíková Karolína CZE 4. mezi závodnicemi z mládežnických kategorií 43. Rajfová Silvie CZE Obtížnost – muži, 102 startujících 1. Schubert Jakob AUT 2. McColl Sean CAN 3. Ondra Adam CZE 57. Binter Tomáš CZE 17. lezec do dvaceti let 79. Čermák Petr CZE 81. Rožek Michal CZE Obtížnost – ženy, 65 startujících 1. Eiter Angela AUT 2. Kim Jain KOR 3. Ernst Johanna AUT 39. Svobodová Tereza CZE 14. mezi závodnicemi z mládežnických kategorií Rychlost – muži, 55 startujících včetně závodníků v kombinaci 1. Zhong Qixin CHN 2. Hroza Libor CZE 3. Timofeev Dmitrii RUS Rychlost – ženy, 48 startujících včetně závodnic v kombinaci 1. Levochkina Yuliya RUS 2. Kaplina Iuliia RUS 3. Titova Natalia RUS Kombinace – muži, 15 startujících 1. McColl Sean CAN 2. Tauporn omas GER 3. Lachat Cédric SUI Kombinace – ženy, 16 startujících 1. Kim Jain KOR 2. Avezou Cecile FRA 3. Klingler Petra SUI

„Závody kromě rychlosti skvěle připravené. Hodně diváků s  výbornou atmosférou! Co mě nejvíce „dostalo“, byly výkony „paraclimberů“ a lezecký projev Kanaďana Seana McColla. Jinak s mým výkonem v Paříži jsem byl dost nespokojen. Nejde ani tak celkově o číselný výsledek, ale o to, jak se mně lezlo. Připadal jsem si, jako bych tahal s sebou závaží… Dlouho jsem přemýšlel, proč se tak stalo a čeho je to důsledek. Buď přetrénování,

67

ZÁVODY

ČESKÁ LEZECKÁ MLÁDEŽ BOJOVALA VE SVITAVÁCH

Hala Bercy

Adam Ondra – semifinále

O vyjádření k MS jsme požádali naše dva nejúspěšnější reprezentanty. Chtěli jsme jim logicky dopřát více prostoru než ostatním. Přece jen, stáli na stupních vítězů. Výsledek můžete posoudit sami… „Na mistrovství světa jsem se letošní rok rozhodl jet po dlouhém váhání. Nechtělo se mi podstupovat letní trénink na umělé stěně, zvláště když jsem právě udělal maturitu – představa, že mám vlézt do uzavřených komnat, mi v té chvíli naháněla husí kůži. Nakonec jsem se rozhodl pro kompromis, kterým byl měsíční trénink před závody. Není to příliš mnoho, ale na druhou stranu mi bylo líto to nezkusit, když by něco z toho přece jen mohlo „cinknout“. Po měsíčním tréninku jsem se dostal do pocitově fantastické formy, takže jsem se rozhodl účastnit se pouze své priority – obtížnosti, protože jsem cítil dobrou šanci. Účast v boulderingu by mohla mé šance výrazně snížit, protože program MS byl hodně zmáčknutý do pěti dní. Závody samotné byly velkolepé. Obrovská hala naháněla hrůzu, řvoucí dav

68

jednoho povzbudil, druhého psychicky skolil. Lezení jde stále nezadržitelně nahoru, letos mě extrémně překvapila vysoká úroveň lezců, bít se s nimi bylo nesmírně těžké. Každé kolo se mi lezlo lépe a lépe, ale na lepší medaili než bronz to ve finále prostě nedalo. Bez pořádného tréninku se takové velké závody vyhrávat nedají, i když před třemi lety to šlo… Pro mě byla Paříž velkou motivací ke speciálnímu a cílenému tréninku za dva roky, kdy bych se chtěl znovu věnovat závodům. Teď skály!“ Adam Ondra „Ze zisku titulu vicemistra světa v Paříži mám velikou radost, trošku mě mrzí, že jsem nedosáhl na zlato, ke kterému mi chyběl jen kousek, ale i  tak jsem maximálně spokojený. Velké poděkování patří všem, kteří mě podporovali, hlavně tátovi jako mému trenérovi a sponzorům Aminostar, Ferrino, Saltic a Lezecké centrum Mammut – Holešovice.“ Libor Hroza text foto

Dichtelová, Binter Tomáš Binter ml.

Ve svitavské sportovní hale Na Střelnici se v neděli 7. října konal další závod Tendon Cupu Českého poháru mládeže – Mistrovství České republiky ve sportovním lezení na obtížnost. Pořadatelem byl Lezecký klub Svitavy a hlavním organizátorem ČHS. Registrovalo se celkem 115 závodníků, což je na pohárový závod poměrně hodně. Na startovní listině se objevilo i několik nových jmen, známých spíš z  regionálních závodů, a  je jen dobře, že si tito závodníci přišli vyzkoušet i těžší cesty. Zajímavostí byl start dvou závodníků z Polska, kteří postupem do finále oživili nejmladší kategorii. Všechny cesty již od středy pečlivě a nápaditě stavěl Vítek Lachman. Větší část nejstarší finálovky se nám podařilo ukrýt pod reklamní bannery, a tak bylo finále skutečně na on sight. Kategorie D měla obě kvalifikační cesty tradičně na galeriích, kde byly čtyři topy v dívčí skupině a celkem deset topů chlapců. Tyto výsledky slibovaly napínavé finále, ve kterém nakonec jasně zvítězili Hanka Křížová z Brna a skoro domácí Lukáš Doleček z Lanškrouna. Kategorie C lezla obě kvalifikace z hlavní plochy a patnáct metrů dlouhé cesty poskytly dostatek prostoru na dostatečné rozřazení jak v kvalifikačních, tak finálových cestách. S převahou zvítězila Veronika Peltrámová před Veronikou Slezákovou, která byla novým překvapením této kategorie. V chlapcích byl nejlepší Vojta Vlk před libereckým duem Vojtou Trojanem a Honzou Kendíkem. Kategorie B dívek měla svou favoritku v Janě Vincourové, což se potvrdilo jak v  obou topech v kvalifikaci, tak i ve finálové cestě. O další místa na bedně svedly holky zajímavý souboj a rozhodnutí o druhém až čtvrtém místě padlo na jednom jediném dvojchytu. Kluci se také nenechali zahanbit a finálovou cestou zamíchali pořadím z  kvalifikací. Zvítězil Petr Kliger před Tomášem Peltrámem. Peltrámovi se tak stali s  prvním a  druhým místem nejúspěšnější rodinou v závodě. Kategorie A  dívek slibovala zajímavý souboj mezi Andreou a Terezou, do kterého chtěla zasáhnout i  Karolína. Vítězkou se stala Andrea Pavlincová, jež se jako jediná dostala až těsně pod topový chyt žluté cesty. Petr Čermák topoval obě kvalifikace, ale

ve finále o jeho vítězství před oddílovým kolegou Reném Dáňou rozhodl jen plus. Nejstarší kategorie J měla jasnou favoritku v Evě Křížové. Pro druhé místo si na závody letos poprvé přijela Anna Wágnerová. V  juniorech pokračoval ve svých dobrých letošních výkonech Roman Kučera, kterému se úspěšně podařilo vyřešit nástrahy nejtěžší cesty. Další místa na bedně tak zbyla pro Jana Jeligu a  Michala Štěpánka.

Pak už zbývalo jen ocenit nejlepší i nejmladší závodníky, poděkovat rozhodčím, stavěči, neúnavné komentátorce Marii, jističům a dalším pořadatelům za odvedenou práci, sbalit koberce a v rytmu aerobikové zumby vyklidit halu… Poděkování patří hlavnímu sponzorovi, firmě TENDON, a  dalším sponzorům: Vango, Tilak, Saltik, Tempish, JK sport, TR lezecké stěny a  Pardubickému kraji za jejich podporu. text foto

Dichtelová, Binter Monika Brkalová

Z došlé pošty aneb Impérium vrací úder

BABÍ LÉTO 2012 Krásné babí léto vylákalo mladé orly, aby změřili svoje síly. A tak přiletěli do Orlové, aby se na zdejší lezecké stěně zúčastnili 4. ročníku lezeckých závodů na

rychlost, který pořádal mládežnický horolezecký klub Gymnázia v Orlové Lutyni. Závodu se zúčastnili závodníci orlovského klubu a sportovci z dalších sportovních oddílů ze severní i jižní Moravy. Po oficiálním zahájení ředitelem závodu K. Návratem byli závodníci seznámeni s pravidly závodu a cestami, na kterých měli závodit. Závodníci museli v  průměru vylézt ces-

Radek Jaroš Používá karimatky

edicích.

YATE na svých exp

tu šestkrát, aby se dostali až na stupně vítězů. Soutěžili v  kategoriích podle pravidel Tendon cupu. Na prvních místech se ve svých kategoriích umístili dívky Emma Deuserová z  HO Rebel Pustiměř, Eliška Adamovská z  HK Orlová, HO Karviná, Vilikus, Nikola Šimková z  HO Studénka a chlapci Cibulka Šimon ze SPL Pustiměř, Orel Kroměříž, Radim Hejdušek z  HO Adrenalin Prostějov, Kryštov Pacejka z  HO Rebel Pustiměř a  Adam Smiga z  HK Orlová, HO Karviná, Vilikus. Je smutné, že orlovská mládež si nepřišla zazávodit a  vyzkoušet tento sport. A teď to nejdůležitější bez čeho by se závody nemohly uspořádat: Městský úřad Orlová, Gymnázium Orlová, Český horolezecký svaz, HUDY Sport Ostrava, C.K. Juhász a  VILIKUS s.r.o. Všem patří velké poděkování. text foto

Karel Návrat archiv autora

Ready to be Po všech těch READY TO, které vyvrcholilo v Ready to Read, kdy se vás redaktor tohoto plátku snažil přesvědčit o tom, že umíte číst a že jste gramotní, jsme se rozhodli na tento článek reagovat (Montana 5/2012, str. 69). V  HUDYsportu ale předpokládáme víc. Víme, že číst umíte, máte svůj názor a rádi jezdíte do hor a na skály. Tudíž že rádi jste. Našim cílem v  našem katalogu s  rubrikami READY TO bylo vás inspirovat a ne poučovat. Jak je to doopravdy? Texty do našeho průvodce píšeme takové, abychom vás inspirovali. Obrázky fotíme tam, kde se dané aktivity opravdu dají provozovat nebo kde opravdoví lyžaři lyžují a horolezci lezou. V Chamonix s horskými vůdci, v Tyrolsku se skialpinisty a outdoorovými nadšenci. Opravdový outdoor a skuteční lidé. To je asi vše. Jediné, s čím souhlasíme, je fakt, že většina Montan opravdu končí na záchodě, stejně tak jako většina našich katalogů.* My se však nezlobíme a ani nám to nevadí. Děláme to stejně jako vy. V přírodě i doma. MY JSME VY * Počet katalogů na záchodech v českých domácnostech byl prověřován agenturou Zjistil & syn a zúčastnilo se tohoto průzkumu více než 28 respondentů s vyloučením zaměstnanců HUDY a jejich rodinných příslušníků.

ký a Bystrozraký Dlouhý, ŠirYaote, parťáci na cestách Karimatky

YATE spol. s r. o. Brněnská 371 Hradec Králové

www.yate.cz

CAMPING:

Materiál: YATE Stretch Rozměr: 198x66x7,5 cm Hmotnost: 1780 g

TREKKER LONG

Materiál: YATE Micro brushed Rozměr: 198x60x3,8 cm Hmotnost: 1120 g

GUIDE

Materiál: PES 30D Rozměr: 183x51x3,8 cm Hmotnost: 650 g

A JDI...

A už tady zase máme poslední číslo letošního ročníku. Do konce světa, nastolení nového duchovního řádu, začátku galaktické temnoty, nebo jen konce mayského kalendáře (doplňte si sami, co od 21. prosince 2012 očekáváte, já budu mít dovolenou) zbývají necelé tři týdny, tak to tedy nebudeme moc hrotit a v rychlosti se podíváme na to, co nám přinesly poslední měsíce. A vezmeme to tentokrát tak letem světem po celém světě. S Lukou Krajncem ze Slovinska jsem nedávno dělal rozhovor o jeho výletě do Jižní Ameriky. Na konci se zmínil o tom, že se už zase moc těší do Alp. No a činil se. Spolu s Lukou Lindičem se podívali jak do Dolomit, tak do oblasti Mont Blancu. V Dolomitech si jako svůj hlavní cíl vybrali severní stěnu Rocchetta Alta, tyčící se nad horským střediskem Bosconero. V této stěně se jim podařil on-sight přelez cesty „Martini-Leoni-Tranquillini“, původní to hákovačky (VI A3) z  roku 1978. Teď se těch šest set padesát metrů leze v  takové lidové obtížnosti XI-. Během přelezu si všimli napravo od této cesty možné nové linie. Tak nelenili a vrhli se do toho. Během čtyř dnů pak dali vzniknout nové cestě „Forest Gump“ (VIII+, 600 m). A  že prý to vede v kvalitní skále s dobrými možnostmi přirozeného jištění. Takže nečekejte nýty co dva metry. A  kdo si snad myslí, že cesta se jmenuje podle stejnojmenného veleúspěšného filmu, tak se velice plete. Ona totiž dostala název podle kozy, kterou mají na chatě Bosconero. No a když ti dva přijeli do oblasti Mont Blancu, tak se taky neflákali. Co by si tak mohli vybrat? No nic menšího než známý prásk dvojice Patrick Gabarrou a François Marsigny v jižní stěně Mont Blancu na Grand Pilier d’Angle. Ano, je řeč o  slavné, 900metrové cestě „Divine Providence“, která se řadí mezi nejtěžší výstupy v oblasti Mont Blancu. Cestu Gabarrou a Marsigny vylezli v roce 1984 a dali jí takové nic neříkající hodnocení ABO. O šest let později se podařil první volný přelez, který si připsali Alain Ghersen a Thierry Renault. Na první on-sight si pak cesta počkala ještě dalších dvanáct let a Švýcaři Denis Burdet a Nicolas Zambetti pak navrhli obtížnost 7b+. No a teď se až na vrchol nejvyšší hory Evropy prošli za třicet dvě hodiny naši dva mladí Slovinci. Ale nejen heslem „mládí vpřed“ se můžeme řídit. Tohle se bude určitě líbit všem pánům přes padesát,

70

kteří si myslí, že už jim dávno ujel vlak. Jerry Gore je jednapadesátiletý britský lékař a těžký diabetik závislý na denních dávkách inzulínu. Co to tady teda dělá? On je totiž taky horolezec, který toho už má spoustu za sebou. Exceloval hlavně v  osmdesátých a  devadesátých letech a v poslední době se angažuje hlavně jako vůdce expedic. A zrovna letos si řekl, že by si rád vylezl právě „Divine Providence“. Přizval k tomu Davea Gladwina a za čtyři dny to dali přes vrchol až do Chamonix. Respekt! A  ještě jednou krátce ti nezdolní Slovinci. Pořád je to jen o Luku Krajncovi, tak teď na chvíli Luka Lindič. Ten mimo jiné letos zvládl spolu s Andrejem Grmovškem jednu novou cestu v  rodném Slovinsku. V Savinjských Alpách se spolu podívali do severní stěny Križevniku a  následovali stopy legendárního slovinského horolezce Frančeka Kneze. Ve stěně za sebou po třídenním působení nechali novou cestu „Rajčeva“ (8a, 250 m). Ovšem pozor, nenechejte se zmást obtížností, cesta zdaleka není zajištěna jako nějaká sportovka. Po prvovýstupu v  cestě zůstalo sice třicet dva nýtů a pár skob, ale z toho jedenáct nýtů je na štandech, takže při počtu sedmi délek nám vychází tři nýty na délku.

na Torre Trieste v  masivu Civetty cestu „Donnafugata“ (8a, 750 m) a povedl se jí třetí volný přelez této linie, a to ke všemu v jednom zátahu bez bivaku. A teď sledujte, jak se nám pěkně uzavře kruh cestování po Evropě. Cestu „Donnafugata“ jako první vylezl v roce 2004 Christoph Hainz a Roger Schäli. O první opakování se postaral Mauro Bubu Bole v roce 2007 a druhé opakování má na svědomí Andrej Grmovšek a Luka Krajnc o dva roky později… Na začátku jsem slíbil, že to bude letem světem, tak hybaj do Asie. A kdo myslíte, že byl v Indii, v Garhwalském Himálaji. Roger Shäli tam vyjel s mladým italským úderníkem Simonem Gietlem. Po deseti letech se Schäli vrátil pod nádhernou Arwa Spire (6.193 m), kde v roce 2002 spolu s dalšími dvěma švýcarskými lezci vylezli velice elegantní linii „Fior di Vite“ (800 m, 90° VI+ A2). Evidentně mu to A2 nedalo spát a  musel zpět. Letos na podzim to dokonce bylo už po druhé, co se do oblasti v tomto roce vydal. Poprvé to bylo na jaře se stejným úmyslem, vylézt cestu volně, ale ještě než se vůbec dostali na úpatí hory, došlo k tragédii. Kameraman expedice Daniel Ahnen spadl do trhliny a i přes veškerou snahu zachránců nakonec zemřel. Expedice tedy byla ukončena a znovu se na místo vydalo duo Schäli – Gietl na podzim. Cesta se jim podařila vylézt volně v obtížnosti M5, 7a a přelez věnovali Danielovi.

Vrátíme se ještě do Dolomit, kde se jeden borec podíval do legendární cesty druhého borce. V roce 1990 vylezl za čtyřicet šest hodin rodák z Jižního Tyrolska Christoph Hainz cestu, kterou považuje za jeden z  milníků alpinistické historie v  Dolomitech. Jedná se o  cestu „Zauberlehrling“, kterou i přes relativně nízkou obtížnost (co to je v této době 9 UIAA), během dvacet dva let dlouhé historie nikdo nepřelezl RP. Důvodem prý může být špatná zjistitelnost celé cesty. No a právě do této cesty v jihozápadní stěně Cima-Scotoni se letos vrhl výborný švýcarský lezec Roger Schäli a dobrá věc se podařila. RP přelez se mu spolu s dvaadvacetiletým Gianem Sebregondim podařil bez jediného zaváhání za jeden den.

I  Francouzi vyjeli do Garhwálu. Čtveřice členů francouzského vojenského horolezeckého oddílu Sebastien Bohin, Didier Jourdan, Sébastien Moatti a  Sébastien Ratel si za cíl vybrali druhý nejvyšší vrchol pohoří – sedmitisícový Kamet (7.756 m). V  západní stěně se jim podařilo vylézt během pěti dnů alpským stylem novou cestu „Spicy Game“ (5+, ED-, 2.000 m). Připomeňme, že stejnému týmu se před rokem podařil extrémní přechod pohoří Cordillera Darwin v Patagonii. Frantíci mají evidentně kvalitní armádu.

V Dolomitech se letos opravdu dařilo. Při své cestě po Evropě do nich zavítala i Mayan Smith-Gobat z Nového Zélandu. Jen připomeňme, že tahle křehká dívčina už v  roce 2009 vylezla v Ceuse své první 8c a o dva roky později se postarala o druhý ženský volný přelez cesty „Salathé Wall“ ve stěně El Capitana. V Dolomitech si spolu se švédským alpinistou Davidem Faltem vybrala

A  když byl v  indickém Himálaji Švýcar, Ital a parta Francouzů, tak tam nesměli chybět ani Angličané. A  když už, tak už. Vyjel tam rovnou předseda britské horolezecké asociace Mick Fowler s  krajanem a  osvědčeným spolulezcem Paulem Ramsdenem. Do oka jim padl kopec Shiva (6.142 m), který se nachází ve velmi opuštěné části pohoří Pangi District. Jak je

u Fowlera zvykem, výstup byl proveden čistým alpským stylem, kdy jim cesta severním hřebenem na vrchol trvala sedm dní a sestup do té doby nevylezenou jihovýchodní stěnou pak další dva dny. Obtížnost je taková klasická ED+, ale prý se jedná o nádherný výstup ve velmi kvalitní skále. Z  Indie to máme jen co by na západ kamenem dohodil do Pákistánu. Tady se letos rozhodl realizovat italský extrémní alpinista Hervé Barmasse. Spolu s Danielem Bernasconim a Martino Peterlongou se vypravili do velmi málo navštěvované části centrálního Karákóramu, a to pod severní stěnu jedné z nejtěžších sedmitisícovek vůbec. Ano, je řeč o legendární hoře Baintha Brakk (7.285 m), kterou lezecká veřejnost zná spíše pod názvem Ogre. No a Hervé se pod tuto obávanou horu vypravil s tím, že ji jako první nejen vyleze ze severu po severovýchodním pilíři, ale taky sjede na lyžích. Jako východisko si zvolili místo, kterému se výstižně říká Snow Lake. Bohužel velké množství sněhu jim zhatilo první pokus ve stěně Ogre, tak si vybrali nižší nepojmenované vrcholy s výškou 6.330 m a 5.966 m, na oba provedli hodnotné prvovýstupy a druhý nižší sjel Hervé i na lyžích. Po těchto úspěších dali další pokus o  výstup severkou Ogre, ale opět se jim nedařilo a byli přinuceni sestoupit. Na spravení chuti si vylezli ještě na jeden 5.850 m vysoký vrchol. Suma sumárum – tři vylezené nové směry na tři dosud netknuté vrcholy, přičemž celkem v  oblasti strávili čtyřicet osm dní a počasí jim přálo pouze necelé dva týdny. Obdobně jako Italové, i Rusové se vydali do centrální části Karákóramu, aby se podívali na zoubek další málo lezené sedmě. Muztagh Tower (7.276 m) leží mezi ledovci Baltoro a Sarpo Laggo, tedy vcelku nedaleko Ogre. Horu poprvé vyfotografoval už v roce 1909 Vittorio Sella a prohlásil, že bude nemožné ji zlézt. V padesátých letech začal boj o vrchol. Inspirováni touto fotografií se k Muztagh Tower vydali v  roce 1956 Britové John Hartog, Joe Brown, Tom Patey a  Ian McNaught-Davis a  6. července provedli prvovýstup severozápadním hřebenem. Jen o  pět dní později Francouzi Guido Magnone, Robert Paragot, Andre Contamine a Paul Keller slavili úspěch na vrcholu po výstupu z východu. Letos si Sergei Nilov, Golovchenko Dmitry a  Alexander Lange vybrali dosud nezlezenou severovýchodní stěnu a tou

Patrick Edlinger * 15. 6. 1960 † 16. 11. 2012 Lezecký svět přišel o další legendu sportovního lezení. Patrick Edlinger se ve věku padesáti dvou let vypravil zdolávat nové výzvy za horizont našeho bytí. Patrik, jako jeden z prvních profesionálních lezců, se stal inspirací mnoha ostatním. Spolu s legendami, jako byli Wolfgang Güllich nebo Kurt Albert, kteří už také nejsou mezi živými, se zasadil o propagaci lezeckého sportu u široké veřejnosti prostřednictvím fotografií, článků a také filmů. Patrika proslavil i snímek La vie aux bout des doigts (Život na konečcích prstů). Stejně jako Güllich s Albertem, tak i Patrick Edlinger proslul svými odvážnými sólo přelezy, které pro něj byly hledáním sebe samotného. Říkal ale také, že strach je hranicí, za kterou čeká smrt. Kdo nemá strach, nezná své hranice a může rychle zemřít. Repose en paix Patrick!

prostoupili po neuvěřitelných sedmnácti dnech právě ve chvíli, kdy jim došlo jak jídlo, tak i  plyn. Po dalších dvaceti čtyřech hodinách byli zpět v BC. A než se konečně podíváme za oceán, tak se ještě koukneme do Nepálu a do Číny. Do oblasti Kanchenjungy se vydali Slovinci Nejc Marčič a Luka Stražar, kteří loni obdrželi ocenění Piolet d’Or za prvovýstup na K7. Vybrali si dosud nezlezenou západní stěnu kopce Janak (7.090 m). Asi není nutné nějak zdůrazňovat, že výstup dlouhý 1.400 metrů uskutečnili alpským stylem. Původně měli v  plánu prostoupit přímo středem stěny, ale kvůli špatným podmínkám museli v  posledním úseku výstupu navázat na cestu z roku 2006, kterou mají na svědomí také Slovinci Andrej Štremfelj a Rok Zalokar. Svůj výstup pojmenovali „Modri sirkař“ a  obtížnost prý nebyla nijak závratná (uvádějí 80°, M4), ale problémy jim dělal hlavně silný mráz a z toho plynoucí tvrdý led a neustálý prudký vítr.

Herrington a Graham Zimmerman s cílem vylézt něco nového. A jak si usmysleli, tak i splnili. V jihozápadní stěně vrcholu Blade (3.340 m) a na vrchol Stiletto Peak (3.397 m) vylezli dva nové směry „Incog Neato“ (ED1, 5.10+, C1, 500 m) a „The Canadian Club“ (ED1, 5.11-, 450 m). O oblasti se vyjadřují jen v superlativech s tím, že je to tam jako v Karákóramu, který je jen osm hodin autem od Seattlu.

Do čínského pohoří Shaluli Shan zavítal za posledních šest let už po třetí Američan Dave Anderson spolu s  tchajwanskou přítelkyní Szu-ting Yi. Letos si vybrali nádhernou pyramidu Kemailong (5.870 m). K výstupu si vybrali víc než kilometr dlouhý jižní hřeben. Po dosažení vrcholu sestoupili do campu východní stěnou. Celé jim to zabralo osmnáct hodin a nechali za sebou pěknou cestu „Joining Hands“ (V, 5.10, M5).

Přeběhneme přes Spojené státy, kde se kromě prezidentských voleb nic zásadního nedělo, a přesuneme se rovnou do Peru. Tady se objevila německá a holandská expedice. V té německé je stále více skloňované jméno mlaďocha Michiho Wohllebena. Ten se spolu s  horskými vůdci Arne Bergauem a Hannesem Jähnem vydali vstříc dobrodružství k hoře Jirishanca (6.094 m), které se právem přezdívá „peruánský Matterhorn“. Společně na východním pilíři vylezli velmi obtížnou cestu, která je kombinací volného lezení až do obtížnosti 8 UIAA a náročného a objektivně nebezpečného mixového lezení, a to vše v nadmořské výšce mezi pěti a šesti tisíci metry. Po více než devíti stech metrech lezení dorazili na podvrcholový hřeben. Zde se rozhodovali mezi velmi exponovanou cestou na vrchol a následným značně nejistým sestupem, nebo okamžitým sestupem. Vyhrál pud sebezáchovy, a proto oželeli vrchol a raději bezpečně sestoupili do tábora. Podle Michiho byl hlavní cíl splněn – vrátili se všichni zdraví domů.

A teď už tedy za oceán. Na severu v  Britské Kolumbii v  Kanadě leží divoké pohoří Waddington, jehož úchvatné stěny, ale také extrémní počasí bývají srovnávány s Patagonií. Do tohoto bohem opuštěného kraje se vydali Scott Bennett, Blake

To skupina holandských horolezců ve složení Bas van der Smeede, Elly van der Plas, Bas Visscher, Vincent van Beek a Saskia van der Smeede odcestovala do jihovýchodní části peruánského pohoří Cordillera Huaybuash, aby se zde pokusili

o  výstup ve východní stěně Puscanturpa Este (5.410 m). S  ohledem na podmínky v jejich vysněné stěně se ale museli nakonec realizovat v  dosud nezlezené severce a  během dvou dnů za sebou nechali pěknou a elegantní linii „Poco Loco“ (VI+/TD). Z  Peru do sousední Bolívie. Místňák Eric Monasterio spolu s  Greggem Beisleym mají za sebou přes čtyřicet nových alpinistických výstupů a letos, jak sami tvrdí, se jim podařil zatím ten nejtěžší. Nedaleko jedné z nejpopulárnějších šestitisícovek světa, Huayna Potojsi (6.088 m), se vypíná Pico Italia se svou výraznou, pětisetmetrovou žulovou východní stěnou. A  právě v této stěně ve dvou dnech Eric a Gregg přelezli svůj zatím poslední počin. Jedná se o  typický alpinistický výstup, kde kvalitní skálu střídají mixy, led i sníh. Podle Erica je to momentálně asi nejtěžší cesta v celé oblasti Huayna a jedna z nejtěžších v celé Bolívii. Obtížnost TD+. No a  když už máme ten začátek zimy, tak na závěr jeden zimní počin z  konce srpna. Že prý co to tady plácám a ať už do sebe neliju ten svařák? No tak kde je v srpnu zima? Zima je tam, kam se právě teď sjíždějí užít si patagonské léto největší lezecké špičky světa. A jedna taková špička zavítala letos do Patagonie v  té nejtvrdší patagonské zimě, aby se pokusila vystoupit na Cerro Standhardt cestou „Exocet“ z roku 1988 od Jima Bridwella a Grega a Jaye Smithovi. Je samozřejmě řeč o nekorunovaném králi zimních výstupů v  Patagonii, Stephanu Siegristovi. Ten už v  roce 1999 realizoval první zimní výstup na Cerro Torre „Ferrariho cestou“ spolu s  Thomasem Ulrichem, Davidem Faselem a Gregem Couchem. Další velký zimní úspěch zaznamenal v  roce 2010, kdy s  Tomasem Senfem a Danim Arnoldem udělali první zimní průstup cestou „Titanic“ na Torre Egger. Letos se tedy Stephan rozhodl uzavřít svou trilogii a při teplotách kolem -20 °C se mu to spolu s Ralfem Weberem a Thomasem Senfem podařilo. Přiznejte si, že je holt dobrý! Takže poslední letošní A jdi máme za sebou. Za sebe i za redakci všem přeju bohatého ježuru, málo přibraných kil, a  pokud nebude ten avizovaný konec světa, tak zase v únoru… text

www.hudy.cz

ou v no ou š á Zn lpov va a i sk i p o r t S i? a L kc le o k

Martin Stolárik

71

HOVORY Z MONTANY

…

Předplatitelé našli v tomto čísle útlou brožurku se základními informacemi o lavinách. Jasná, srozumitelná, ale přesto, nevládnete-li angličtinou, její překlad najdete na: www.summit-trade.cz Hodně šťastných výstupů a sjezdů vám přeje redakce

vůně jarního lesa hebkost srsti ostrost žulových krystalů svit v dětských očích čistota kopretiny pokojnost chrámové lodi horkost prolezených bříšek prstů hladkost čerstvě vyloupnutého kaštanu hřejivost doteku vůně posečené trávy hořkost chmelu křupavá kůrka kváskového chleba teplo paprsků sladkost vrcholové tatranky moudrost myšlenky vůně pražených kávových zrn blízkost nebe nad věží jadérka čerstvě utržené jahody příslib napínavé knihy dlaně umazané od lana jemnost čokolády vroucí obejmutí upatlanost dětské sklenky nakažlivost smíchu

K dostání na horokupectvi.cz

vůně dřeva veselost písně

VÝSLEDEK SOUTĚŽE Z MINULÉHO ČÍSLA

hebkost úst

Batoh od firmy Doldy vyhrává mr.pool, alias

živočišnost lásky

jemnost doteku vody hřejivost úsměvu

Pavel Tomáš z Teplic Gratulujeme

struktura borovicové šišky vřelost smířeného stáří

UIAA 3 4 4+

STUPNICE OBTÍŽNOSTI JPK FR USD IV V

55

VI

5+ 6-

VIIa

3

5.2

4a

5.3

4b

5.4

4c

5.5

5a

5.6

5b 5c

5+ 6-

6+

VIIc

6a

7-

VIIIa

6a+

5.15a

VIIb

7

VIIIb

7+

VIIIc

8-

IXa

10-

XIa

10

XIb

10+

XIc

11-

XIIa

11

XIIb

6b 6b+ 6c 6c+ 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 7c+ 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a

11+

XIIc

9a+

8

IXb

8+

IXc

9-

Xa

9

Xb

9+

Xc

Chris Sharma Adam Ondra

72

5.8

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Kontakty pro Slovensko: P.O BOX 2 908 01 Kúty č. ú: 3002850301/3100 – Volksbank Texty posílejte na: [email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vilém Pavelka, Martin Stolárik, Mike Jäger, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Christian Core, Vincent Belej Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová grafi[email protected]

sdílená radost

Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme.

Zlomek drobností, pro něž stojí za to žít… Proto si je užívejme. Radostné Vánoce a pokojný následující rok přeje za celou redakci Montany

5.7 5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c 5.14d

6

5

(č. 142) ročník XXIII (Hotejl XLVI)

© autoři článků

NOK

4

6/12

křehkost citu …

3

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x ročně 79 Kč, 3,49 € (Sk), roční předplatné 400 Kč, 19,9 € (Sk) ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

6 6+ 77 7+

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů.

88 8+ 99 9+ 10-

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected]. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423 kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Příští číslo vyjde 4. 2. 2013

Obsahová uzávěrka č. 1/13 je 4. 1. 2013 Uzávěrka inzerce po domluvě.

73

PF 2013

EAM T N O D N VAS TE feel it