Cesty knihoven františkánských řádů v první polovině 20. století

Cesty knihoven františkánských řádů v první polovině 20. století Matyáš Franciszek Bajger 1

D

VACÁTÉ STOLETÍ VČETNĚ SVÉ PRVNÍ PŮLE AŽ NA VÝJIMKY, JAKOU BYLA

bibliotéka františkánů v Chebu, nepřineslo v českých zemích vznik honosných zdobených knihovních prostor a ani cimélií ve svazcích. Většina novějších knih vlastněných v Čechách a na Moravě sledovanými řády, tedy minority, františkány a kapucíny, se ztratila, což může vést k názoru, že klášterní knihovny v českých zemích se v této době dostaly do úpadku.2 Je pravda, že řeholníci někdy zejména v důsledku nízkého stavu bratří nestačili o již pomalu zastarávající historické bibliotéky pečovat. Na přelomu 19. a 20. století spravovali knihovny obvykle místní kvardiáni,3 kteří na práci v bibliotéce již nemuseli mít čas, případně ani osobní zájem. V důsledku pak docházelo k prodejům knih, včetně vzácných rukopisů, doloženým vícekrát u františkánů v 19. století, v horším případě pak k dalším ztrátám a krádežím, které se zase vyskytly v první polovině 20. století u minoritských biblioték v Českém Krumlově a Praze. Také ve františkánských konventech, konkrétně v Tachově či Plzni došlo za nezjištěných okolností v meziválečném období k ztrátám vzácných tisků, dále prodávaných v českých antikvariátech. Na druhou stranu, zpravidla za představenstva osvícenějších kvardiánů, bylo pečováno o živý fond nové literatury, která lépe sloužila aktuálním potřebám řeholníků a příležitostně i farníkům či dalším zájemcům z okruhu příznivců františkánství a veřejnosti.

Nákup nových knih, dary Řeholníci si žádali moderní literaturu a byli si vědomi jejích hodnot. Například v inventářích františkánského hospice v Hořovicích je v letech 1905 až 1927 připsáno k velikosti knihovny (cca 300 svazků) také „latinských a německých knih, většinou starých neupotřebitelných kázání.“ 4 Nadále dva zde běžně pobývající řeholníci (z toho jeden kněz) pochopitelně 1) Příspěvek vychází z autorovy rigorózní práce Česká františkánská knižní kultura : knihovny minoritů, františkánů a kapucínů v průběhu staletí, Ostravská univerzita, 2008, v online verzi dostupné na http://bajger.wz.cz/frk [cit. 2. 11. 2009]. 2) Srov. např. Vladislav DOKOUPIL, Dějiny moravských klášterních knihoven ve správě Universitní knihovny v Brně. Brno, Musejní spolek 1972. 379 s. Dr. Dokoupil nicméně kromě nových knih ani tehdy neměl přístup částem řádových archivních fondů ani státním dokumentům, z nichž je v této práci zejména čerpáno. 3) Srov. Johann BOHATTA a Michael HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken der österreich-ungarischen Monarchie. Wien, Carl Fromme 1900, passim. 4) Praha, Národní archiv ČR (dále jen NA), Řád františkánů (dále jen ŘF), 2689. Tomu odpovídá i další údaj z roku 1904: „menší knihovna lat. a něm. teologie“, kterou uvádí Jaroslav ŠŤASTNÝ, Stručná správa o některých menších knihovnách, zvláště farních a klášterních, v Čechách, in: Listy filologické 31, 1904, s. 424–433, zde s. 426.

1

Knihy a dějiny

dbali hlavně o literaturu ve svých celách a v konventní bibliotéce se nacházel jen pozůstatek minulých dob. Kněz zde býval samozřejmě i představeným a z titulu této funkce i knihovníkem, i když zřejmě jen pro forma.5 Z útržkovitých zpráv o nákupech knih nebo o částkách za nákup v určitém období v prostředí františkánů je zřejmé, že kupování knih neprobíhalo všude automaticky, ale bylo vždy spojeno s jistým vzdělanějším řeholníkem, jenž byl téměř vždy ve chvíli nákupu představeným příslušného konventu. Současně v konventech obydlených průměrně 3–4 řeholníky zastával i funkci knihovníka, nikoli formálně, ale fakticky. Chronologicky prvním z nich byl v sledované době františkán Bonaventura Wilhelm (1873–1937), řádový historik, spisovatel, kvardián v Jindřichově Hradci, Bechyni, Hostinném a Uherském Hradišti a jistě nejvýznamnější postava mezi knihami ve františkánských konventech na počátku 20. století.6 Ještě než začal ve větším s novými nákupy, zaměřil se na „úklid“ stávajícího fondu, konkrétně řádné uložení knih, jako v letech 1905–1908 v Hostinném.7 Dále pokračoval zejména svázáním již pořízených titulů. Podle pamětní knihy konventu v Uherském Hradišti zde nechal P. Wilhelm v letech 1908–1910 svázat téměř neuvěřitelných 682 svazků, za což údajně zaplatil pouhých 920 korun.8 Poté v Hradišti pokračoval v nákupech – předplatil několik časopisů, pro něž koupil novou skříň a vědom si potřeby širokého rozhledu bratří pořídil mezi jinými tituly také Herderův a Ottův slovník naučný. V letech 1912–1914 zde investoval do nákupu knih nemalých 1 300 korun.9 Také po svém přesunu do bechyňského konventu, jehož byl zvolen představeným, nezapomněl na místní bibliotéku. Záhy se pustil do práce, kterou zřejmě sám posléze popsal slovy: „Množství knih nevázaných bylo vazbou opatřeno, nové regály pořízeny. Vchod do knihov5) V roce 1937 to byl například Felix Veselý (1868 –1950). Viz Catalogus Ordinis Fratrum Minorum Provinciae Bohemiae ... 1937, tisk, dochován např. v Moravském zemském archivu v Brně (dále MZA), Františkáni Uherské Hradiště, kart. 31, č. 37. 6) P. Wilhelm, křestním jménem Josef, se narodil 19. 3. 1873 v Domažlicích, do řádu vstoupil v roce 1892, svátost kněžství přijal roku 1897, zemřel 1. 5. 1937. Zejména řadu dosud jen v archivech a starých knihovnách skrytých informací poprvé zveřejnil se svým spolubratrem Klemensem Minaříkem v hodnotné studii Dějiny klášterů františkánských v Čechách a na Moravě, původně vycházející na pokračování v časopise Serafínské květy, v roce 1909 pak byla v Třebíči vydána monograficky samotnou františkánskou českou provincií. Byl autorem i příručky pro terciáře, životopisů svatých a drobných próz. Biografická data o františkánech uvádím podle elektronického přepisu řádového nekrologia provincie, za jehož laskavé poskytnutí děkuji knihovníkovi pražských františkánů Janu Kašparovi. Viz též Catalogus Ordinis Fratrum Minorum Provinciae Bohemiae ... 1937. 7) V roce 1906 utřídil B. Wilhelm bibliotéku v Hostinném (jako místní představený). Sepsal ji do katalogu a nechal uložit do nových skříní koupených za 105 korun. Roku 1908 správu knihovny v Hostinném převzal bratr Josef Hopfinger. Viz Pamětní kniha kláštera v Hostinném – NA, ŘF, Františkáni Hostinné, rkp. 1a, s. 149. 8) Bonaventura Josef WILHELM a František Kliment MINAŘÍK, Dějiny klášterů františkánských v Čechách a na Moravě, Třebíč 1909, s. 91. Náklady na vazbu jsou zde uvedeny ještě ve zlatých (460 fl.). 9) Tamtéž. Odhadnout množství nakoupených knih za zmíněnou částku se jeví nereálné, neboť P. Wilhelm mohl kromě knihkupců nabízející nově vydávané tituly nakupovat i v antikvariátech nebo od jiných osob, např. kněží.

2

2009

ny vhodněji upraven. Sestaven prací B. Wilhelma nový katalog. ... Knih přikoupeno mnoho.“ 10 V dačickém klášteře byly, podle hlášení určených provincialátu, od října 1907 do února 1910 nakoupeny jen u knihkupce Kotrby v Praze knihy za více než 400 korun.11 Částka to není malá, uvážíme-li že v tomto období již značně poklesl počet členů komunity, takže v zde obvykle pobýval jeden kněz a jeden až tři laici pečující o údržbu objektu a zahradu. V návaznosti na toto nové rozdělení sbírky na starou a novou v letech 1929 a 1930 nechali františkáni v Hostinném následně svázat „mnoho knih“ a řadu dalších „nedávno vydaných“ koupili, mezi nimi desetisvazkový Lexikon für Theologie und Kirche nebo patnáctidílné církevní dějiny Geschichte der Päpste od Ludwiga Pastora. Výdaje na nové nakupované knihy byly skutečně nemalé, řeholníci se rozhodli knižní sbírku, v minulých desetiletích opomíjenou, oživit novou, co nejaktuálnější literaturou. V roce 1932 koupil klášter knihy za 2 000 Kč, o rok později za tisíc, roku 1935 za 800 korun, což pro konvent s dvěma kněžími nebylo rozhodně málo. Nejspíš se jednalo o zásluhu místního představeného Berarda Antla (* 1895), pozdějšího správce bibliotéky též v Moravské Třebové, a od roku 1935 také Richarda Ryšavého, diskrety kláštera,12 přičemž oba měli v klášteře současně oficiálně funkci knihovníka.. Roku 1938 byly ještě v Hostinném zakoupeny knihy za 550 Kč.13 Dosud téměř nulovou péči o knihovnu a tím způsobený její bídný, níže popsaný stav u františkánů v Plzni dokázal změnit až v roce 1929 již starší kvardián P. Silverius Harvalík († 1935). Tehdy totiž bylo za novou literaturu a „vazbu knih, které od roku 1914 ležely nesvázány“ zaplaceno 1 696 Kč. Také v dalších třech letech zaplatil konvent ze své kasy za nákup knih částku téměř 4 000 českých korun.14 Nákup knih na počátku 20. století je doložen dále u františkánů v Bechyni, konkrétně za Kamila Jareše, místního představeného v letech 1899– –1911.15 Nejen nové knihy za plnou tržní cenu, ale i koupené starší tisky a pozůstalosti přibývaly ve františkánských knihovnách. Takto v Zásmukách tehdejší místní představený a milovník řádové historie Klemens Minařík (1883–1971) v roce 1929 zařídil koupi knihovny po zesnulém P. Františku Kratochvílovi, faráři v nedaleké vsi Ratboři za tisíc Kč.16 V roce 1932 byly pro chebské františkány zakoupeny místním střediskem Třetího řádu 10) Reparatio conventus k roku 1915 – NA, ŘF, 2596. 11) Pravidelná hlášení konventů provinčnímu archivu zvaná „archivio inserenda“ – NA, ŘF, 2929. 12) Diskreta byl u františkánů a kapucínů člen konventu, přímo volený zástupce, na rozdíl od představeného – kvardiána, voleného provinční kapitolou. 13) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2706. 14) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2785. P. Harvalík pobýval v Plzni jako senior provincie až do své smrti. 15) „Časopisy a knihy odebírány jako za let předešlých“, uvádí představení v pamětech kláštera k roku 1910, viz Notabilia et memorabilia Conventus – NA, Řád kapucínů (ŘK), 2596. 16) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2896.

3

Knihy a dějiny

v Chebu, jistě ne náhodou řízeném obnovitelem chebské řádové bibliotéky Bruno Kofrem, knihy za asi 4 500 korun, knihvazači bylo za práci zaplaceno 1 186 Kč. V letech 1934–35 zde činily náklady na nákup knih nemalých 4 564 Kč a podíleli se na nich jak chebští terciáři tak konventní pokladna.17 Nešlo ale jen o náhodné nákupy na základě nabídky na pultě knihkupců, řeholníci byli informováni a toužili i po dalších cenných dílech. P. Kofr tak žádá v květnu 1933 provinciála Josefa Hopfingera, pobývajícího tehdy v Mnichově, aby mohly být do chebské knihovny doplněny chybějící 3 díly Annales Minorum seu trium Ordinum a s. Francisco institutorum, tedy 14–15 svazkové františkánské dějiny od významného řádového spisovatele Lukáše Waddinga.18 V ústředním konventu provincie, který, jak vidno, zajišťoval významnější nákupy i pro ostatní řeholní domy, bylo rovněž na nákupy moderní literatury pamatováno, jak dosvědčují četné nabídky knihkupců a vydavatelů, stejně jako účtenky z nákupů dochované mezi písemnostmi knihovny.19 Ve zvláštním postavení byla kolej v Kroměříži, zřízená zásluhou provinciála Jana Kapistrána Vyskočila20 roku 1927 nejprve v bývalé koleji piaristů u sv. Jana Křtitele a posléze ve vlastní budově koleje sv. Antonína, v místě zvaném Lindovka. V konventu vznikl juvenát – internátní škola pro chlapce, potenciální kandidáty na vstup do řádu. Jan K. Vyskočil, který působil v nově založeném konventu jako první kvardián, se v souladu se svým přesvědčením i osobními zájmy postaral také o rozvoj zdejší knihovny. V pravidelných každoročních zprávách pro provinční archiv se dovídáme o nemalých částkách vynakládaných na nákup knih.21 V roce 1929 byly například nakoupeny, stejně jako v Hostinném, mnohasvazkové církevní dějiny (Geschichte der Päpste) za 2 066 korun a 30 haléřů. Roku 1933 zase v Kroměříži pořídili dílo Summa theologica od menšího bratra Alexandra de Hales a řádové periodikum Analecta Franciscana za 1 961 Kč. Následující rok činily výdaje za nákup knih 3 950 Kč, v dalším hlášení zase čteme, že byly pořízeny teologické, filozofické a historické knihy v různých jazycích, často vydávané samotným Řádem menších bratří. O nově vydané díly byly doplňovány mnohasvazkové historické a právní řádové příručky Analecta Franciscana, Bullarium Franciscanum, Annales Minorum (8 sv., Quaracchi, 1903–1932), Biblioteca Franciscana medii aevi (7 sv., 1903–1932), Sbaragliův doplněk k biografii L. Waddinga a další. 17) Archivio inserenda, rok 1932 – NA, ŘF, 2725; účet za nákup knih v roce 1935 – tamtéž. 18) Zároveň jej prosí, aby v Římě objednal 10 nesvázaných misálů také pro jiné kláštery v provincii, s tím že v Čechách je jejich svázání levnější, „pěkná kožená vazba“ stojí prý 200 korun – NA, ŘF, 2735. 19) NA, ŘF, 2571. 20) Narodil se 27. 8. 1886 v Postoupkách u Kroměříže jako Augustin, řádové sliby složil v roce 1903, svátost kněžství v roce 1907. Celkem pětkrát byl zvolen českým provinciálem. ThDr., PhDr., od roku 1936 řádný profesor a posléze děkan teologické fakulty v Praze, poslední před její likvidací komunisty. Jako provinciál byl roku 1950 zatčen a čtyři léta vězněn v Želivi, zemřel 9. 2. 1956. 21) Archivio inserenda, kapitola „De libris“ – NA, ŘF, 2954.

4

2009

Z periodik byly odebírány Archivum Franciscanum historicum, Antonianum, Etudes Franciscanes, Franziskanische Studien, Bogoslovni vestnik, Nova revija, Časopis katolického duchovenstva, Český časopis historický, Apostolicum (o misiích v Číně) „a další menšího významu.“ Již z obsahu těchto titulů je zřejmé, že byly získány aktivitou P. Vyskočila, neboť se i kryjí s jeho osobními zájmy. V roce 1934 dokonce věnoval kroměřížský konvent řádovému generalátu tisíc korun českých pro řádovou tiskárnu v Quarrachi, která se věnovala vydávání františkánských monografií i periodik, z nichž mnohé končily také v tomto moravském konventu.22 Pokud máme zachyceny informace o nákupu knih ve františkánských konventech v sledované době, pohybovaly se roční výdaje na knihy od 400 do 1 150 korun na jednoho řeholníka.23 Jednalo se však pouze o několik vybraných let, zejména v třetí dekádě, kdy v konventech působili již částečně zmínění osvícenější knihovníci. Po většinu doby byly jistě náklady na nákup knih obecně nižší, spíše příležitostné, případně zcela nulové, a potřebné tituly si pořizovali řeholníci vlastní iniciativou. Cena průmyslově tištěné knihy již ve 20. století sice nepředstavovala pro řeholníky vyznávající chudobu žádnou faktickou ani spirituální bariéru k nákupu potřebné literatury, ale i v této době se setkáváme s různými dary a věnováními knih klášterům. Dříve majoritní způsob akvizice se již nicméně stal pouze doplňkovým a příležitostným. Pokud to vůbec lze zjistit,24 získali minorité v Českém Krumlově větší množství knih roku 1937 z pozůstalosti konsistorního rady Františka Müllera, osobního přítele kvardiána Stanislava Vítka.25 Finančně i obsahově štědrý byl také dar vdovy Růženy Podešvové, jež roku 1930 věnovala řádové františkánské koleji v Kroměříži úplné vydání Ottova slovníku naučného za odsloužení 30 gregoriánských mší svatých.26 Zatímco dříve tvořili hlavní skupinu donátorů fundátoři řádu, místní šlechta, církevní vrchnost a duchovní vůbec, nyní šlo především o vědce, spisovatele či prosté lidi, kteří byli hluboce osobně provázáni s františkánským řádem. Ve 20. století docházelo, jako i dříve, také k výměnám knih mezi konventy. Zásmucký knihovník Oto Hamerník († 1949) vyčlenil například v roce 1940 celkem 500 svazků duplikátů ze staré i příruční knihovny svého františkánského konventu a jejich soupis nabídl provinciálovi Janu Evangelistu Urbanovi. Ten mu již o čtyři dny později odpovídá a prosí, aby 22) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2954. Na knihovnu nezapomněl ani Vyskočilův následovník ve vedení kláštera, P. Celsus Létavka. Ve stejném prameni čteme, že 1939 bylo zaplaceno knihvazači za práci 814 korun. 23) Většina známých informací o nakupovaných knihách ve františkánských konventech byla získána z každoročních hlášení Archivio inserenda, uložených v NA, ŘF. 24) Vzhledem k nízké ceně již knižní dary nezaznamenávají řádové kroniky a jim podobná díla. Samotné knihy z 20. století, které by mohly obsahovat vlastnické přípisy či dedikace se často nedochovaly nebo nejsou zpracovány na tolik detailní úrovni. 25) Josef HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově, in: Listy filologické 118, 1995, č. 1 –2, s. 60 –90, zde s. 87, pozn. 88. Podle klášterní pamětní knihy šlo o „velké množství knih církevního obsahu“. 26) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2954.

5

Knihy a dějiny

vše „krom časopisů, novin, německých kázání, knih včelařských a hospodářských a školních učebnic“ poslal do Prahy na náklad provincialátu. Knihy měly být přednostně přiděleny nově vzniklé řádové koleji v Kroměříži, případně pak dalším klášterům.27

Složení knihovních fondů Jak je zřejmé, knihovny v sledovaných klášterech františkánských řádů ve 20. století rozhodně nezastarávaly a neupadávaly do zapomenutí, ale byly doplňovány o novou živou literaturu, i když spíše příležitostně a v závislosti na vůli představeného. Od konce 19. století nalézá své místo jak v starších, tak v nově vznikajících knižních fondech františkánských řádů také beletrie. Šlo zejména o díla křesťanského charakteru, ale také „zábavná“, určená k odreagování bratří, a naučná, a to jak německá, tak česká. Solidní množství těchto knih měli i novicové ve své vlastní knihovně v Kadani, mnohde byla pro krásnou literaturu vytvořena v rámci roztřídění sbírky samostatná oborová skupina.28 Františkáni byli v tomto otevřenější než například kapucíni, v jejichž bibliotékách se s beletrií setkáváme v popisovaném období jen zřídka a roztříštěně do různých ostatních oborových skupin.29 U františkánů v Bechyni byla kolem roku 1916 krásná literatura a poezie dokonce mezi ostatními, včetně starých tisků, nejhojněji zastoupeným oborem (655 titulů; 5,9 %), který po dalších deset let předčil i tradiční kazatelství.30 Nabídka beletrie ve fondech mnohde zahrnovala celou historickou etapu vývoje písemnictví od antické literatury, přes humanistické velikány, jako Dante, až po soudobou, zejm. zahraniční

27) Jeho dopis provinciálovi J. E. Urbanovi vč. soupisu těchto knih a provinciálova odpověď z 18., resp. 22. 1. 1940 – NA, ŘF, 2908. Viz též Miroslava STREITOVÁ, Františkánský klášter v Zásmukách a jeho knihovna, in: Práce muzea v Kolíně, Řada společenskovědní, 2001, sv. 7, s. 187 –197, zde s. 194 –195. 28) Kromě dále uvedených konventů to dokládá katalog nové knihovny pražských novoměstských františkánů podle zpracování Jana Nep. Štikara v roce 1937 – NA, ŘF, 2571, další exemplář je uložen také v historické knihovně u P. Marie Sněžné v Praze. V Jindřichově Hradci tvořila ve 20. století krásná literatura převážnou část třídy Miscellanea, jež by klidně zasloužila přesnější pojmenování (srov. katalog – Jihočeské vědecké knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 56). Velké množství beletrie uvádí též různé popisy knihoven po likvidaci klášterů ve fondu Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) v Národním archivu. Vzhledem k velkému množství chyb v nich obsažených i záměrných dezinformací nelze tuto informaci považovat za důvěryhodnou, označení „beletrie“, často „v němčině“ či „náboženského charakteru“ bylo též záminkou či „vysvětlením“ k likvidaci knih. 29) Například v Brně měli kapucíni pohádky zařazeny mezi teologií. Podle autopsie fondu a signatur v knihách. 30) Catalogus Bibliothecae Conventu B.V.M. Bechinensis Scriptus a P. Bonaventura Wilhelm bibliotecario 1916 – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 Be 40. Soupis fondu z roku 1927 – NA, ŘF, 2602. Srov. též Mirko RIEDL, Katalog prvotisků jihočeských knihoven, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1974, nebo Jindřich ŠPINAR, Bechyně, Český Krumlov, Jindřichův Hradec : charakteristika knihoven řádu sv. Františka, in: K výzkumu zámeckých, měšťanských a církevních knihoven, České Budějovice, Jihočeská univerzita 2000, s. 215 – 223.

6

2009

tvorbu.31 S výjimkou homilií a promluv také řádoví knihovníci 20. století upustili od vyčleňování jazykově specifické literatury (české, italské) bez ohledu na obsah. V knižních policích řeholníků bychom našli i obsahově a finančně cenná novodobá díla. Jistě zásluhou obnovitele místní bibliotéky Bruno Kofra měli františkáni v Chebu k dispozici ke studiu monumentální dílo německého historika Ludwiga von Pastora Geschichte der Päpste (v kompletní řadě 40 sv.), desetidílný Herderův Lexikon für Theologie und Kirche, třináctisvazkový Herders Konversationslexikon, Herders Theologisches Lexikon, pětisvazkový Lexikon für Pedagogik, Geschichte führender Völker (rovněž Herder, 25 sv.), několik svazků Bullarium Franciscanum nebo historickou edici Monumenta Germaniae Franciscana.32 Bechyňští františkáni měli roku 1916 předplaceno několik kazatelských a františkánských titulů včetně zahraničních jako Acta Fratrum Minorum, vydávaná františkány v Quaracchi, a německý řádový St. Franciscus Glöcklein, velmi populární i v dalších františkánských konventech v jižních a západních Čechách. Různých časopisů měli františkáni celou řadu, obvykle ale jen několik ročníků či čísel z různých darů či pozůstalostí. Souvislejší řady nacházíme konkrétně v Bechyni u titulů Vlast, Obzor, Method, Kazatelna, Kazatel, Die Katholische Missionen, či německý populárně-vědný Über Land und Meer. Hojné příručky ze zahradnictví a ovocnářství v Bechyni zase naznačují, že františkánská zahrada nejspíš neležela ladem, ale snad měla i podobný věhlas jako zahradnictví konventů v Jindřichově Hradci nebo Dačicích. Velké množství časopisů zachycené v katalogu opavských minoritů ze sklonku 19. století33 svědčí o dobré úrovni vzdělání a znalostí řeholníků, kteří se neomezovali jen na křesťanské obory, ale zajímali se i o dějiny či umění a v menší míře i rozvíjející se přírodní vědy. Zároveň měli minorité dobré jazykové znalosti, neboť periodika jsou kromě němčiny také francouzsky nebo anglicky, podobně jako i monografie.34 Za zmínku stojí přetrvávající velké množství právnických děl, zejména světského práva, což dokládá všeobecný zájem minoritů i o světské a politické dění za klášterními zdmi, charakteristické pro tento řád přinejmenším od počátků novověku. 31) Přehled jednotlivých oborů knihovny opavských minoritů, drobný lístek, podepsán Karel Vodička, v Opavě 9. 8. 1891 – Zemský archiv (ZA) Opava, Minorité Opava, č. 48ch. 32) Dopis provinciálovi 1947 – NA, ŘF, 2735. 33) Indices speciales ad omnes stationes librorum bibliothecae Opaviensis ad Sanctum Spiritum ... – ZA Opava, Minorité Opava, rkp. 32. Poznámky o utřídění knih a vzniku soupisu jsou v úvodu a závěru tohoto katalogu. Viz též Arnošt MAZUR, Z minulosti knihoven ve městě Opavě do r. 1945. Diplomová práce oboru knihovnictví Filosofické fakulty UK, Praha 1957. 34) Podle souhrnu P. Vodičky (ZA Opava, Minorité Opava, č. 48ch) je 53 % zapsaných knih v němčině, 39 % latinských, 7 % českých, 0.5 % francouzských a 0.3 % anglických. Viz též A. MAZUR, Z minulosti knihoven ..., op. cit v předchozí pozn., s. 11. Mezi periodika, dlouhodobě odebíraná minority, patřily: Alte und Neue Welt (vyd. v Einsiedeln 1868–75), Časopis katolického duchovenstva, Deutscher Hausschatz in Wort und Bild (Regensburg), Le magasin Pittoresque, L’université catholique, Salzburger Kirchenblatt, Philothea (1842 – 74), Ueber Land und Meer (Stuttgart).

7

Knihy a dějiny

Za bližší zmínku stojí i jazyk nových knih, kdy z pochopitelných důvodů postupně ubývalo dříve univerzální latiny. Nejpozoruhodnější jsou v tomto ohledu sbírky kázání, neboť u ostatní literatury se čtenáři znalí více jazyků mohli řídit nabídkou na trhu, kdežto promluvy vycházely z větší části z potřeb jazykového prostředí. Zatímco například v zmíněném bechyňském katalogu z roku 1916 ještě převládala německá kázání, českých děl zde postupně přibývalo už od poloviny 19. století. Situace se však lišila konvent od konventu v závislosti na jazykové situaci v konkrétním městě. Skromná sbírka jihlavských minoritů byla téměř výhradně německá,35 podobně jako u františkánských konventů v pohraničí Čech. Novější literaturu výhradně v němčině měli také františkáni v Chebu. V červenci 1938 to ovšem přivedlo zdejšího magistra laiků Norberta Dempla k tomu, aby požádal provinciála o zakoupení literatury k rozjímání v češtině, neboť v klášteře žijí dva čeští bratři laici, kteří neumí německy a literatura pro rozvoj jejich duchovního života je jim nedostupná.36 Několik promluv v polštině měli minorité v Opavě, šlo však spíše o důsledek kontaktu s okolím a cest do tehdy polsky hovořících oblastí než odraz skutečných jazykových poměrů v Opavě.37

Rekonstrukce knihoven a příruční sbírky V důsledku velkého množství nových přírůstků postupně přestávaly dosavadní knihovní prostory téměř všude v konventech kapacitně postačovat. Jediným východiskem, na které se ovšem často čekalo i několik desetiletí, byla buď úprava stávajících knihovních prostor, aby pojaly více svazků, nebo zřízení bibliotéky nové. Již v roce 1890 přikázal krnovským minoritům konvent vizitující provinciál Gregor Veselý „pro knihovnu přizpůsobit jednotlivé skříně a jednu novou přidat,“ což ovšem nejspíš stejně nebylo řeholníky splněno.38 U františkánů se na rekonstrukci dosavadních knihovních prostor a jejich doplnění o nové police se podílel výhradně Bonaventura Wilhelm, představený a postupně i knihovník řady klášterů. Tyto své aktivity započal v Hostinném, když zde za 105 korun, hrazených z rozpočtu kláštera, zařídil okolo roku 1905 nákup nových skříní pro knihy, které dosud musely být uloženy provizorně.39 Podle pozdějších inventá35) V. DOKOUPIL, Dějiny moravských klášterních ..., op. cit. v pozn. č. 2. Jaroslav VOBR, Jihlava, in: Handbuch Deutscher historischer Buchbestände in Europa, Band 3., Tschechische Republik, Hildesheim, Olms-Wiedmann 2000, s. 220–221. 36) NA, ŘF, 2735. 37) V pozn. č. 33 citovaný přehled oborů knihovny K. Vodičky (ZA Opava, Minorité Opava, č. 48ch). 38) Vizitační zpráva provinciála Gregora Veselého z 24. října 1890, kde přikazuje opravit celý zchátralý řeholní dům. Viz Protocollum historiae Conventus OFMConv. Carnovium, s. 19 –20 – ZA Opava, Minorité Krnov, 144. 39) „1906 ... Item bibliotheca conventus ordinata et Catalogus librorum nondum existens compositus cura et labore P. Bonaventurae Wilhelm // Pro Bibliotheca procurata sunt etiam nova armaria pro libris recomdendis sumptibus conventus 105 C.“, viz Pamětní kniha konventu – NA, ŘF, Františkáni Hostinné, rkp. 1a, s. 149 nebo Archivio inserenda – NA, ŘF, 2706.

8

2009

řů (1920) se v bibliotéce nacházely celkem čtyři knihovní skříně a jeden stůl.40 Podobně B. Wilhelm pořídil nové knižní skříně i pro knihovnu v Uherském Hradišti, kterou třídil a zpracovával v letech 1908–1910. Podle pozdější fotografie byly patrně postaveny doprostřed původní místnosti knihovny,41 na rozdíl od barokního mobiliáře se ovšem zřejmě nedochovaly. Dalším působištěm P. Wilhelma byla Bechyně, kde nechal vyrobit nové knižní regály okolo roku 1915, lépe zabezpečil vchod a současně pro lepší komfort studia pořídil v knihovně kamna a zavedl sem elektrické světlo.42 Nové knižní police užívané až do roku 1950 byly bílé a prosté, odpovídající praktickému vnímání knihovny v osvícenské a moderní době. Pouze spodní strana polic u podlahy byla jednoduše vyřezána a nahoře připevněny dřevěné štítky s arabskými čísly – novými signaturami.43 V roce 1911 byla ještě péčí klášterního diskrety Filipa Heřmanského († 1913) „přestavěna knihovna a sakristie,“ na podlahu v bibliotéce byly položeny cementové dvoubarevné dlaždice.44 Až do roku 1950 se starší i novější fond nacházel v Bechyni společně v jedné místnosti v přízemí, což rozhodně nebylo v tomto případě ideální, neboť tytéž místnosti v přízemí byly po zrušení konventu ohodnoceny jako „pro značnou vlhkost neobyvatelné.“ 45 V roce 1939 je ještě doložena obnova knihovních prostor prací Bonaventury Wilhelma v Zásmukách. Původní historickou knihovnu v přízemí nechal vybavit kamny proti zimě a vlhku, a zařídil opravu poškozených nástěnných obrazů za 1 900 korun. Současně obstaral nové regály a umístil je v původní bibliotéce v přízemí.46 Lze předpokládat, že původní zdobené barokní skříně již byly natolik poškozeny, že musely být demontovány, a zůstalo z nich jen několik torz.47 Nové knihovní police, pořízené P. Wilhelmem, byly prosty výraznějších ozdob v souladu s pragmatickým pojetím knihovny 20. století, kromě kartuší s názvy oborů, zdobených vyřezávaným barokním ornamentem, snad ponechaných z dřívějšího mobiliáře. V místnosti se ovšem snad pro pohodlí studia kromě skříní na knihy nacházela také čtyři renesanční křesla lombardského typu, která se sem patrně dostala z místního zámku, odkud byla vyřazena.48 Jiným řešením nárůstu nových knih, které se kromě množství lišily od starých tisků i výrazně vyšší četností svého využívání, bylo zřízení nové 40) Inventář kláštera 1920 – NA, ŘF, 2709. 41) NA, ŘF, 3004. 42) Reparatio conventus k roku 1915 – NA, ŘF, 2596. 43) Fotografie – NA, ŘF, 2613. 44) Reparabilia conventus – NA, ŘF, 2596. 45) NA, SÚC, 109. 46) M. STREITOVÁ, Františkánský klášter v Zásmukách ..., op. cit. v pozn. č. 27 (podle klášterní kroniky). 47) Na dobové fotografii (NA, ŘF, 2914) je na nepřemalované stěně ještě patrná stopa po knihovních nástavcích na skříních kolem stěn. 48) Muzeum v Kolíně, inv. č. R 39, R 40, R 123, R 132. Za upozornění na tato křesla děkuji Mgr. Petře Hollerové.

9

Knihy a dějiny

knihovny, někdy v pramenech zvané jako „malá“ nebo „příruční“. Ve františkánském klášteře v Kadani fungovala příruční knihovna s aktuálně doplňovaným novým fondem sloužícím znovuobnoveným řádovým studiím již v roce 1813.49 Jak vyplývá z absence knih vydaných v 19. a 20. století v katalogu z roku 1928,50 nebyly v Kadani nové přírůstky ukládány mezi historický fond, ale do nové výše popsané příruční bibliotéky. Do ní byla rovněž převedena většina starých učebnic a studijní literatury jakožto živý fond. V Plzni zřídili novou příruční bibliotéku zvanou „bibliotheca parva“ za letním refektářem také již roku 1884 péčí kvardiána Léta Schindlera († 1894). Uzavírána byla dřevěnou závorou a v rámci příprav místnosti byla vyměněna nebo opravena tři okna za celkové náklady 73 zlatých a 3 krejcary.51 Nepřímým důsledkem ovšem byl narůstající nepořádek v starší historické knihovně. Také „malá“ knihovna ale byla časem knihami zaplněna a někdy ve 20. nebo 30. letech tedy museli bratři ukládat svazky ještě do další, třetí místnosti.52 V Zásmukách měli okolo roku 1905 přibližně 1 200 svazků obsahující příruční bibliotéku uloženou ve dvou celách v prvním patře, zatímco historické knihy se nacházely v původní místnosti v přízemí.53 Také v Dačicích františkáni umístili nové přírůstky mimo zřejmě již zaplněnou historickou bibliotéku, konkrétně do tzv. „cely sv. Bernardina“, kterou v roce 1906 vybavili novou knižní skříní z kvalitního modřínového dřeva koupenou za 16 korun a o pět let později ještě další skříní, patrně o dost větší, neboť konvent za ni zaplatil 64 korun.54 V Praze u Panny Marie Sněžné vznikla příruční sbírka s aktuálnější literaturou zřejmě až ve 20. století. V roce 1918 bylo zakoupeno za kvardiána Václava Mizery († 1922) její „zařízení“ za 1 503 korun, v roce 1924 za kvardiána Bonaventury Wilhelma pak další nespecifikovaná výbava za 335 Kč.55 Podle pozdějších zpráv a katalogů byl tento příruční fond umístěn ve společných prostorách řeholníků v prvním patře, v klauzuře v jedné

49) Podle katalogu z roku 1814, zapsaného do dvou malých prostých linkovaných sešitků s tituly na štítku na obálce: „Katalogus Bibliothecae novae I. [II.]“ Uložen je v knihovně u P. Marie Sněžné v Praze. 50) NA, ŘF, 2773. Srov. též Karel BERÁNEK, Soupis archivních rukopisů a jiných archiválií v Universitní a Strahovské knihovně v Praze, in: Sborník archivních prací 1979, roč. 31, s. 227. 51) „Extructa est nova bibliotheca post refectorium aestivum, pro seriniis ligneis et 3 fenestris solvit Conventus 73 fl. 3 x.“, viz Archivio inserenda – NA, ŘF, 2785. Dvě knihovny, „malá a velká“, jsou zmiňovány i v hlášení kapitule z roku 1926, tamtéž. 52) Zpráva o převzetí knihovny z listopadu 1950 a další materiály dochované v NA, SÚC, 56. Podle nich byly tyto „malé“ nebo příruční knihovny umístěny v místnostech číslo 19 a 36. Viz též František HORÁK, Zpráva o stavu klášterních knihoven a depositářů v kraji plzeňském a karlovarském ve dnech 16. a 17. května 1951, dochována v NA, SÚC, 56. 53) Viz soupis příruční bibliotéky, uložený v historické knihovně kláštera u P. Marie Sněžné v Praze. Je nenadepsaný, ale jeho přiřazení k zásmuckému klášteru určuje pozdější přípis tužkou na přední předsádce: „Zásmuky, františkánský klášter“. 54) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2929. 55) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2552.

10

2009

z kvadratur.56 Není divu, že v ústředním konventu provincie záhy jen jedna nová knihovní místnost nepostačovala a za kvardiána Jana Nepomuka Štikara (1890/91–1960) byla v roce 1932 vybudována ještě jedna „novější“ příruční knihovna („bibliotheca manualis“) v přízemí klauzury.57 V následujícím roce byla vybavena skříněmi za 4 400 korun, které se v ní pravděpodobně nacházejí dodnes. Ještě v roce 1939 byl v Hořovicích díky prostředkům získaným ze sbírky organizované provinciálem Janem Evangelistou Urbanem opraven refektář. Jelikož dosavadní umístění knih v zadní místnosti bylo označeno jako „velmi vlhké“, přestěhovali bratři po opravách knihy do refektáře. Pro jejich uložení získali bratři nové police, kvalitní dřevo jim poskytl a regály vyrobil hořovický tesař Josef Kočárek.58 V roce 1894 františkáni v Tachově opravili historickou místnost knihovny, již nechali nově vymalovat, zbudovali novou podlahu a vyměnili okna.59 Přesto se někdy na počátku 20. století řeholníci rozhodli nemísit historický fond s moderní literaturou a zřídili si novou, příruční knihovnu.60 Podobně i ve Voticích již jen jedna místnost pro knihovnu nestačila a sbírka byla ukládána ještě do dalšího pokoje, rovněž v patře konventu, a to až do roku 1950.61 Do nové, blíže neznámé místnosti oddělené od již zaplněných barokních prostor začaly být nové přírůstky ukládány někdy na přelomu 19. a 20 století také u kapucínů v Brně.62 Ani v nevelkém františkánském hospici na Skalce u Mníšku nestačila původní bibliotéka, zde tedy pouze jedna knihovní skříň umístěná přinejmenším roku 1785 v refektáři.63 „Zásluhu“ na tom měla zejména knižní pozůstalost P. Vincence Lichtblaua (1813–1887), působícího na Skalce od roku 1854 až do své smrti. Svým rozsahem knihy tohoto proslulého kazatele, vlastence, knihovníka pražského konventu, numismatika a vyhledá56) Srov. zpráva NK z 30. 5. 1952 – NA, SÚC, 56. 57) Tamtéž. Jan Kapistrán VYSKOČIL, Šest století kostela a kláštera u P. Marie Sněžné, Praha, Atlas 1947, s. 163, uvádí, že příruční knihovna byla uložena v místnosti bývalé klášterní školy. 58) Pamětní kniha kláštera – NA, ŘF, rkp. 34, fol. 36r. 59) Okna byla v letech 1894 –99 postupně vyměňována v celém konventu. Viz Archivio inserenda – NA, ŘF, 2348. 60) V roce 1927 v ní mohlo být obsaženo 400 svazků knih, aspoň podle tvůrců přehledu „Inkunábule ve sbírkách odborných knihoven“ (dochováno v Archivu města Plzně, pozůstalost M. Suché, inv. č. 52.), kteří získali informace nejspíš od někoho z plzeňských františkánů. Uvedených 400 svazků a žádný prvotisk v žádném případě neodpovídá stavu historické knihovny, zatímco příruční sbírka s moderní literaturou byla jistě řeholníky využívána hojněji a měli ji více ve svém uvědomění. Rovněž inventář archivního fondu tachovských františkánů v SOA v Plzni uvádí, že klášterní archiv se při převzetí nacházel ve dvou místnostech knihovny. 61) Místnosti knihovny měly čísla 10 a 17. Viz inventář kostela a kláštera – NA, ŘF, 2880. Srov. zpráva v NA, SÚC, 56. 62) Kromě nového systému signatur to dokládá i omezená kapacita barokní bibliotéky zcela zaplněné historickým fondem do přibližně poloviny 19. století. 63) Inventář rezidence sepsaný v souvislosti s jejím plánovaným zrušením – NA, ŘF, 2809.

11

Knihy a dějiny

vaného znalce starých mincí výrazně předčily původní fond hospice. I když po jeho smrti zůstala v domě jen část knih (cca 600 sv.), musela být přechodně odděleně od dalších knih uložena na špatně zabezpečené místo na chodbě u bývalého vstupu.64 Někdy po roce 1918 byla příslušná knižní skříň z chodby přemístěna na bezpečnější místo k dalším policím do refektáře a celý fond se tedy nacházel na jednom místě. Z inventářů sepsaných v souvislosti se zrušením a opuštěním konventu a předáním objektu do správy pražského arcibiskupství v roce 1926 se skutečně dovídáme o dvou nárožních skříních na knihy postavených v refektáři.65 Dalším důvodem, nyní již nuceného stěhování knih, bylo pronajímání nevyužitých prostor kláštera, pokud se v nich zrovna knihovna nacházela. Již v roce 1845 museli své knihy stěhovat minorité v Opavě, když celý trakt konventu poskytli zemskému soudu. Nepomohla ani velkolepost vysoké místnosti s nástropní malbou a zdobenými skříněmi, neboť právě proto se prostory zamlouvaly soudu jakožto jednací sál.66 U minoritů v Českém Krumlově se celá knižní sbírka musela přesouvat roku 1930, kdy její původní prostory v prvním patře začal řád kvůli své obtížné finanční situaci pronajímat městu.67 Prozatímně bratři knihy umístili do kaple sv. Bartoloměje v ambitu kláštera. Naštěstí již v létě následujícího roku byla za kvardiána Stanislava Vítka část knihovny „přenesena s velkým namáháním“ do „klenuté místnosti v prvním poschodí u zvonku, aby knihy staré vzácné před možným ohněm bezpečny byly.“ Novější knihy pak minorité umístili do provincialátu zahrnujícího kromě nepříliš užívaného návštěvního pokoje provinciála i jeho kancelář.68 Nízký stav řeholníků, obvykle v počtu dvou, přivedl františkány v Hostinném roku 1930 k celkové reorganizaci místností v domě. Knihy přitom přemístili do původního refektáře nacházejícího se přímo pod historickou knihovnou. Zásluhou představeného Berarda Antla69 pro tento účel 64) Klášterní inventář z roku 1918 – NA, ŘF, 2809. Jaroslav ŠŤASTNÝ, Stručná správa o některých menších knihovnách ... op. cit. v pozn. č. 4, s. 432. 65) Protokol likvidujícího P. Ladislava Stojdla, OFM, uvádí také počet svazků v jednotlivých oborech. – NA, ŘF, 2806. Viz též klášterní inventář z roku 1918 – NA, ŘF, 2809. 66) Josef SVÁTEK, K adaptacím v budově Zemědělsko-lesnického archivu v Opavě, in:. Vlastivědný věstník moravský 10, 1955, č. 3, s. 122–126, zde s. 125. 67) Pamětní kniha konventu „Liber magistralis“ IV, s. 124 – Státní oblastní archiv (SOA) Třeboň, Minorité Krumlov, rkp. 53. O finančních problémech minoritů ve 20. století tamtéž, passim. Městský úřad tehdy v části konventu umístil svou českou městskou veřejnou knihovnu. Při rušení kláštera roku 1950 v něm žil pouze kvardián Josef Mráz a několik spřízněných rodin. 68) Tamtéž, s. 125. 69) P. Antl byl v Hostinném hlavním celebrantem německých mší, sakristiánem, ředitelem a vizitátorem Třetího řádu. Narodil jako Štěpán 22. 12. 1895 v Trpíku severozápadně od Moravské Třebové, kde rovněž v konventu v bibliotéce působil a zasloužil se o spolkovou františkánskou knihovnu v něm (viz níže). Byl dále misionářem v Německu, za okupace řídil z českomoravské provincie vyčleněný Sudetský komisariát, po okupaci a válce zřejmě zůstal v Německu. Viz pamětní kniha konventu – NA, ŘF, Františkáni Hostinné, rkp. 1a. Iva ONDROVÁ, Osudy františkánského konventu v Moravské Třebové ve 20. století. Bakalářská práce. Olomouc, Filosofická fakulta Univerzity Palackého 2009.

12

2009

pořídili nové otevřené police za 1 531 korun. V následujícím roce ještě přibylo v novém knižním úložišti ústřední topení, což spolu se zednickými pracemi přišlo na 7 000 Kč. Do dosavadní bibliotéky byl nově umístěn klášterní archiv.70 Později ale zjistil P. Richard Ryšavý, knihovník a diskreta, jenž klášter fakticky řídil, že nové prostory knihovny v bývalém refektáři nevyhovují, snad pro vlhkost nebo nedostatečné zabezpečení. Svazky se proto v roce 1938 opět stěhovaly do své původní místnosti v patře, jež se pro svůj účel údajně hodily lépe. Předem byla ale staronová místnost „vylepšena a vybavena hodnotnými skříněmi“, což konvent spolu s doplňkovými pracemi přišlo na 1 000 korun.71 Zcela jiný důvod, než nárůst knih nebo úbytek řeholníků, způsobil vznik dodnes ceněné františkánské knihovny v Chebu, v jejímž případě bylo dokonce nedávno, a nikoli poprvé, zvažováno zpřístupnění prostor veřejnosti. Samotný sál v přízemí severního křídla konventu napravo od vstupu z Františkánského náměstí působí velmi starobyle díky klenutému stropu podepřenému uprostřed kamennými sloupy. Na krycí desce prvního sloupu od okna je vytesán letopočet 1630, ačkoliv sloupy samotné a celý sál s klenbou se zdají být staršího původu a přinejmenším obvodové zdivo je již gotické.72 Jako knihovna však začaly tyto prostory sloužit až v 30. letech 20. století, kdy byla aktivitou bratra Bruno Kofra,73 chebského kvardiána v letech 1925–35, místnost opravena a zřízen nový mobiliář pro knihy. P. Bruno působil k Chebu jako knihovník nejméně po dobu dvaceti let. Plány s přemístěním cenné knihovny obsahující také konventní archiv74 začaly již v roce 1908, jelikož svazky byly uloženy v požárně nezajištěných i stavebně nevyhovujících prostorách. Rovněž fond byl zřejmě nesetříděn 70) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2706. Hlášení provincialátu o stavu konventu v roce 1934/35 (NA, ŘF, 2706) skutečného kvardiána Godefrida Rottera vůbec neuvádí, klášter byl zřejmě ve skutečnosti řízen jeho diskretou P. Ryšavým, též magistrem laiků, katechetou a zpovědníkem řeholnic. P. Ryšavý byl dále od roku 1938 také místním kvardiánem, dále zpovědníkem řeholnic a kaplanem, po okupaci i válce zřejmě zůstal v Německu, stejně jako P. Antl. Viz pamětní kniha konventu – NA, ŘF, Frant. Hostinné, rkp. 1a, část Seznam členů konventu a s. 347. 71) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2706. Pamětní kniha kláštera v Hostinném – NA, ŘF, Františkáni Hostinné, rkp. 1a, s. 160 uvádí náklady na úpravy staronové knihovny jen 800 Kč. 72) František HORÁK, Klášterní knihovny v českých zemích, in: Knihovna : vědeckoteoretický sborník. Sv. 6. Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1966, s. 219–270. Zdeněk KUČERA, Klášterní knihovny Čech, Moravy a Slezska. Disertační práce. Praha, Filosofická fakulta UK 1997. Rok 1630 by také poukazoval na větší přestavbu budov (klenby) v nesnadném válečném období, což není příliš pravděpodobné, byť v samotném městě se ještě tehdy nebojovalo. Srov. Eva ŠAMÁNKOVÁ, Cheb, Praha, Odeon 1974, s. 108. 73) P. Kofr se narodil 23. 7. 1889 v Českém Krumlově, křestním jménem Otomar (Otmar), v roce 1907 vstoupil k františkánům, svátost kněžství přijal v roce 1911, v Chebu působil také jako kvardián, sakristián, zpovědník a komisař Třetího řádu. 74) V roce 1909 hodnotí autorská dvojice J. WILHELM – F. K. MINAŘÍK (Dějiny klášterů františkánských ..., op. cit. v pozn. č. 8, s. 19) sbírku slovy: „Knihovna má větší cenu než kterákoli jiná v provincii. Jsou tam četné rukopisy, prvotisky něm. i lat. a četná odborná díla ze 16. a 17. století.“

13

Knihy a dějiny

a nezpracován, inventáře kláštera z let 1891 a 1905 shodně uvádějí zcela nesmyslný údaj: „knihovna s 300 díly“.75 Od roku 1908 byl na různých úrovních projednáván projekt nové knihovny v klenutém sále v přízemí, jeho přestavbu pak opakovaně schválila v letech 1914 a 1918 vídeňská vláda.76 Svou činnost v knihovně popisuje sám P. Kofr podrobně, se zaujetím a mírnou sebechválou v jednom poválečném dopise provinciálovi Janu Kapistránu Vyskočilovi: „V letech 1914–1918 jsem uspořádal knihovnu v 2. patře v traktu na dvůr, byla hrozně zaneřáděná, na prst tlusté vrstvy prachu a sazí. Pořídil jsem přesný předběžný seznam všech inkunábulí, které se válely i v těch celičkách v hromadě prachu a smetí. V dalších letech jsem vybudoval knihovnu zvlášť inkunábulí v 1. patře, tam [jak] se chodilo do zpovědní místnosti (Beichsalu).“ 77 P. Kofr dále v již citovaném dopise popisuje vznik současné knihovny v historickém sále, s jejíž opravou začal v roce 1923: „Posléze jsem s velkou námahou a pomocí Boží a dobrodinců objevil, vyklidil, přestavěl, zřídil nynější knihovnu v přízemí pod kvardianátem. Veškeré zařízení: podlahu, kamna, regaly, galerie, osvětlení jsem provedl sám s Fr. Bernardinem [Vencelidem], který dělal truhlářské práce. Pak jsem snesl všechny knihy. Inkunábule byly umístěny ve 3 skříních na pravé straně sálu, když se vstoupí do knihovny. První katalog jsem dle vědeckých směrnic opravil a P. Albin [Hlawatsch]78 jej opisoval ... Před mým odchodem z Chebu jsem pracně sepisoval katalog generální na cedulky [lístky]79 ... jen P. Kajetán mi pomáhal. ... Dveře staré dubové s kováním a těžkým starým zámkem na osm západů jsem našel na půdě v rumisku, vyčistil, doplnil kování a opravil zámek a pořídil dva mohutné klíče a ostění jsem navrhl sám a kameny vyžebral. Formu skříní a galerie a prostředních skříní jsem navrhl a vypracoval sám. ... Též vykopávky v sále knihovním (byl celý zazděn a nikdo netušil, že tam vůbec 75) NA, ŘF, 2728. 76) Dopis Bruno Kofra státnímu památkovému úřadu z 30. 1. 1928 – NA, ŘF, 2735. 77) Dopis Bruno Kofra františkánskému provinciálovi z 25. 3. 1947 – NA, ŘF, 2735. Celkem zde shromáždil asi 100 prvotisků a dalších 2600 historických svazků včetně několika prvotisků. V původní knihovně zůstalo ještě asi 9 500 knih. Viz „Inkunábule ve sbírkách odborných knihoven záp. Čech“ – Archiv města Plzně, pozůstalost M. Suché, inv. č. 52. 78) Albin Hlawatsch se narodil 15. 6. 1870 na Moravě v obci Vorder-Ehrensdorf´(dnes Přední Arnoštov) nedaleko Moravské Třebové jako Kašpar, do řádu vstoupil roku 1890, kněžské svěcení přijal 4 léta poté. Podle Ivy ONDROVÉ, Osudy františkánského konventu v Moravské Třebové ve 20. století. Bakalářská práce. Pardubice, Katedra historických věd Filosofické fakulty Univerzity Pardubice 2009, zemřel P. Hlawatsch 19. 10. 1937. V letech 1938– 39 je nicméně doložen ještě jako chebský kvardián. Bezpochyby zesnul před rokem 1947, kdy o něm B. Kofr v níže citovaném dopise provinciálovi a uvádí přání „Dej mu Bůh věčné nebe“. Zemřel buď jako člen Sudetského komisariátu fungujícího v letech 1938– –1947 nebo odsunut či odstěhován do Německa, neboť české provinční nekrologium ho neuvádí. 79) Lístkové katalogy byly ještě v září 1950 nalezeny „v psacím stole“, viz Zpráva Státní studijní knihovny v Plzni o převzetí knihovny z 18. 9. 1951 – NA, SÚC, 56. Viz též F. HORÁK, Klášterní knihovny v českých zemích ..., op. cit. v pozn. č. 72, s. 223.

14

2009

existuje), vykopávky pro kanál pod knihovnou, velmi nebezpečná práce to byla, aby se nesesuly žulové sloupy s klenutím.“ 80 Bruno Kofr také opravil okna směrem na náměstí a jejich ostění a vyboural přebytečné příčky. K tomu mu pomohla materiálem a 30 muži pomocníky chebská městská rada. Asi 150 fůr rumiska ze všech půd a krypty a koutů kláštera odvezl vrchní stavební rada Pascher a správce městského dvora zvaného „Gschirrhof“ zdarma. Stavební dříví a dřevo na knihovní nábytek poskytl dobrodinec kníže Klement Václav Metternich (1869–1930), jenž v té době pobýval na zámku v Kynžvartu a pro potřeby chebského konventu věnoval při jiných příležitostech také další finanční částky. Získané dřevo nechal zdarma nařezat na premonstrátské pile všestranně nadaný tepelský opat dr. Gilbert J. Helmer, jedna z nejvýznamnějších osobností kraje, mimo jiné obnovitel Mariánských Lázní, germanista a proněmecký křesťansko-sociální politik. Dotaci dva tisíce korun poskytl také Státní památkový úřad. Byla to nejspíš nižší částka, než františkáni původně žádali, neboť v oznamujícím dopise od úřadu následuje vysvětlení zmiňující další nedávnou žádost při přestavbě chebského konventu ve výši 10 000 Kč a odkazující na špatnou finanční situaci v zemi a nedostatek financí ve státním rozpočtu.81 V roce 1930 byla hrubá oprava budoucího knihovního sálu hotova, podlaha vybetonována, vyasfaltována a pokryta dřevěnými deskami, pod omítkou zavedeny elektrické rozvody a v místnosti osvětlení, spravena okna v sousední křížové chodbě. Kromě toho zbývalo ještě vyčistit a opravit žulové obložení, dvojité dveře včetně masivních železných, obnovit okna s kamenným obložením, mříže a okenice, místnost vybílit. Problémy s vlhkostí se podařilo vyřešit, po skončení stavebních prací byla místnost dostatečně suchá. Následně ještě museli řeholníci vybavit sál knihovním mobiliářem, přičemž nezbytné náklady tehdy P. Kofr vyčíslil na dalších 50 000 korun, s tím, že zatím, naštěstí jen dočasně, chybělo jejich pokrytí.82 P. Kofrovi záleželo na dostatečném pohodlí v místnosti i během zimních měsíců. Již před započetím oprav, konkrétně v lednu 1928 žádal u Státního památkového úřadu v Praze o svolení k odstranění starých velkých kachlových kamen, snad již nefunkčních nebo nepraktických. Nová „ruská“ kamna pak měla být, a snad i byla, postavena z materiálu z původního topení, použity byly asi jeho dvě pětiny, předpokládané náklady činily 3 200 Kč. V knihovně se skutečně topilo, například v roce 1932 přispěl pro tento účel blíže neznámý dobrodinec Petscheg více než 45 metráky briket, což jistě vystačilo na více let, pokud nebylo využito jinak. Během prvních měsíců léta 1931 byly instalovány staré knižní regály, které však bylo nutno předělat, a tuto práci provedl františkán Bernardin Vencelides, o němž se již výše zmiňoval P. Kofr ve svém dopise. V roce 80) Dopis P. Bruna Kofra františkánskému provinciálovi z 25. 3. 1947 – NA, ŘF, 2735. Zmínky o opravách viz též poznámky „Consignatio reparabilium ad archivio inserernda“ – NA, ŘF, 2725. 81) Tamtéž. 82) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2725, kde je popsáno i dále uvedené zřízení kamen, skříní a úprav knihovní místnosti vůbec.

15

Knihy a dějiny

1934 bratr Bernardin pokračoval v práci na skříních a vytvořil k nim mřížované křídlové dveře z diagonálních latí. Práci vykonával pod přímou kontrolou kvardiána Bruno Kofra zainteresovaného v obnově knihovny, veškeré dřevo pro rekonstrukci místnosti a regálů dodal klášter v Teplé. V témže roce začala montáž galerie pro přístup k horním policím. Její železnou konstrukci zhotovil chebský řemeslník Heinrich Friedrich, františkánům naúčtoval pouze materiál, práci vykonal zadarmo. Samotné opravy se již blížily ke konci, knihovní sál nabýval konečného vzhledu. Iniciátor úprav, br. Bruno Kofr, v poznámkách pro provinční archiv uspokojeně píše, že: „Po svém dokončení bude zdejší knihovna jednou z nejkrásnějších a nejcennějších v celé provincii.“ K očekávanému konci prací došlo v roce 1933, kdy již byla přestěhována část knih. Celkové náklady oprav tehdy P. Kofr vyčíslil na nemalých 192 000 Kč. Bruno Kofr si byl vědom, že svou iniciativou a zásluhou vytvořil pozoruhodné knihovní prostory, a proto usiloval dokonce i o jejich zpřístupnění veřejnosti. Dne 18. února 1932 žádá provinční definitorium, aby prostory knihovny mohly být otevřeny prohlídkám, s argumentem, že sál se nachází mimo klauzuru. Odpověď byla souhlasná s podmínkou, že prohlídky se musí konat za dohledu pověřeného bratra, který předem posoudí případné žádosti.83

Zpracování a zpřístupnění knih Uložit knihy samozřejmě nestačilo, živý moderní i starý historický fond si vyžadovaly aspoň občasnou péči. Kláštery františkánů měly zpravidla ve 20. století, na rozdíl od minoritů či kapucínů, svého formálně ustanoveného knihovníka, to ovšem kvalitní péči o knihy ještě nezaručovalo. Například v Plzni se ve 20. letech správce bibliotéky střídal každý rok nebo co dva roky a není známo, že by některý z nich v ní zanechal více práce.84 Pokud ve většině domů pobývali tehdy dva nebo tři řeholníci, stěží mohla mít funkce klášterního knihovníka sama o sobě nějaký praktický dopad a záleželo na jeho osobním přístupu. Tradiční svazkové katalogy začaly být postupně i v klášterech místy nahrazovány modernějšími lístkovými. Podrobná pravidla pro zpracovávání knih včetně pravidel pro tvorbu lístkových katalogů vytvořil již v polovině 19. století kapucín Albín Ehrlich (1820–1886) a jeho návod měl být rozeslán k užívání do všech kapucínských rezidencí.85 Podle dochovaných zpráv se však pravidla u kapucínů příliš neujala, mezi řády sv. Františka v českých zemích byli co do tvorby lístkových katalogů nejpokrokovější minorité. Zatímco u kapucínů a františkánů se objevují až někdy po roce 83) Oba dopisy – NA, ŘF, 2735. 84) Opis pamětní knihy kláštera – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 54, fol. 120r. 85) Čtyřstránkové instrukce přiloženy do katalogu litoměřické knihovny z roku 1734 – SOA Litoměřice, Kapucíni Litoměřice, inv. č. 4. O P. Ehrlichovi viz Pacifik Metoděj MATĚJKA, Seznam provinciálů, definitorů a ostatních představených správních jednotek kapucínského řádu s historickým sídlem v Praze (a Vídni), in: Paginae historiae 14, 2006, s. 259 –343, zde s. 313.

16

2009

1925, u minoritů je již v roce 1900 doložena funkční a kompletní kartotéka v konventních knihovnách v Českém Krumlově, Krnově a Opavě. Jejich autory byli řádoví knihovníci Karel Štěpán Vodička († 1905), který se zasloužil o rozvoj a zpřístupnění minoritských biblioték v Opavě a Českém Krumlově, a Paul Poeser, tvůrce kartotéky v Krnově. Blíže neznámý knihovník zpracoval na lístky historický fond minoritů u sv. Jakuba v Praze.86 Kartotéky měly nicméně spíše pracovní charakter, v Opavě P. Vodička dokonce ještě lístky krasopisně přepsal do tradiční svazkové podoby, která se dochovala dodnes.87 U františkánů je lístkový katalog doložen v konventní knihovně v Chebu, kde jej při třídění zanedbaného fondu patrně ve 20. letech 20. století vytvořil Bruno Kofr, další byl zřejmě plánován v Plzni, kde byly roku 1950 nalezeny zásuvky pro lístky, avšak prázdné.88 Lístkovou podobu měl také soupis osobní knižní sbírky františkána Josefa Kapistrána Vyskočila.89 Správu své brněnské historické bibliotéky svěřili kapucíni profesoru Janu Sedlákovi (1871–1924), který pobýval v jejich konventu na sklonku svého života, tedy asi v letech 1920– –1924.90 Jde o jediný podobný známý případ dobrovolné správy knihovny neřeholní osobou v popisovaných řádech v českých zemích až do 90. let minulého století. Tento teolog a církevní historik proslulý zejména studiemi o Janu Husovi zpracoval asi třetinu fondu a vytvořil dodnes dochovaný lístkový katalog, zčásti psaný rukou a zčásti na stroji. Ve 30. letech 20. století byl sepsán jmenný lístkový katalog na předtištěných lístcích v kapucínské rezidenci v Mariánské u Jáchymova.91 Naopak minorité v Jihlavě nepoužívali katalog žádný ani svazky neměli označeny signaturami. Pro orientaci v přibližně 500 svazcích knih, využívaných několika kněžími, skutečně nebyly potřeba.92 Zvláštní skupinu tvořily konventy založené až v první polovině 20. století v místech s pastoračními požadavky, jako poutních lokalitách či rozvíjejících se velkoměstech. Specifikem jejich již moderně založených knihoven bylo, že neměly sloužit pouze řeholníkům, ale ve stylu farních knihoven byly otevřeny také pro ostatní věřící. Šlo o určité dohnání stavu již dosáhnutého v okolních zemích, v Čechách byly františkánské knihovny přelomu 19. a 20. století výrazně uzavřenější než třeba na jihu monarchie. Například v Dubrovníku byla františkánská bibliotéka otevřena pro veřejnost denně od 9 do 12 hodin nebo v městě Sinj v Dalmácii „komukoli v ja86) J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ..., op. cit. v pozn. č. 3. 87) Indices speciales ad omnes stationes librorum bibliothecae Opaviensis ad Sanctum Spiritum ... – ZA Opava, Minorité Opava, rkp. 32. Poznámky o utřídění knih a vzniku soupisu jsou v úvodu a závěru tohoto katalogu. 88) Cheb – NA, ŘF, 2735; Plzeň – NA, SÚC, 56. 89) Torzo katalogu dochováno v NA, ŘF, 2573, fasc. 9. 90) Augustin NEUMANN, Zápisky † Dra Sedláka o duchovenských knihovnách, in: Časopis katolického duchovenstva 69, 1928, s. 978 –979. 91) Uložen v Provinční knihovně kapucínů na Hradčanech. 92) V. DOKOUPIL, Dějiny moravských klášterních knihoven ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 192. J. VOBR, Jihlava ..., op. cit v pozn. č. 35.

17

Knihy a dějiny

koukoli dobu.“ 93 Tyto snahy až ve válečných letech po roce 1940 vyvíjel například představený františkánského domu na předměstí Č. Budějovic-Čtyřech Dvorech, již odjinud zkušený knihovník Celsus Létavka.94 Je zřejmé, že mu již nešlo o vybudování uzavřené sbírky pro potřeby bratří, ale nabídkou četby chtěl podpořit pastýřskou a misijní činnost mezi lidem, kvůli níž vlastně konvent na okraji města vznikl. Jakým způsobem se P. Létavkovi povedlo či nepovedlo jeho úmysl naplnit, se v pramenech zjistit nepodařilo, nelehká válečná doba jistě jeho plánům příliš nepřála. Ve františkánské rezidenci u chrámu sv. Anežky v Praze-Spořilově zřídil a vybavil knihovnu již záhy po dokončení stavby, někdy v 1. polovině 40. let, místní představený Jan Evangelista Urban.95 V období druhé světové války měl dačický klášter předplacen katolický týdeník „Žena“. Na první pohled paradoxní titul pro řeholníky, však jistě sloužil zejména pro další věřící obyvatele Dačic a okolí, scházející se v kostele a klášteře nebo pro nájemníky obývající tehdy část objektu.96 Ještě větší otevření knižních sbírek umožňovaly při klášterech zakládané spolkové knihovny. Z čistě terciářské knihovny v Chebu se postupně do roku 1921 zformovala knihovna spolková s názvem „Franziskus-Bücherei“, která se tak nabídla široké veřejnosti.97 Organizátory a správci knihovny a spolku byli statutárně i fakticky stále terciáři a františkáni, konkrétně opět Bruno Kofr. V Chebu se zformovala veřejná knihovna vedená dle nejmodernějších trendů, kde si za mírný poplatek bylo možno půjčit jak beletrii, která obsahově dominovala, tak literaturu křesťanskou a v menší míře i populárně naučnou. Do spolkové Franziskus-Bücherei se nejspíš opět zásluhou Bruno Kofra dostaly také nepříliš užívané nebo duplikátní knihy z konventní knihovny. Další spolková „Franziskus-Bücherei.“ vznikla roku 1925 při františkánském konventu v Moravské Třebové a stejně i zde byla spojená s působením místního bratrského společenství Třetího řádu. Ve zmíněném roce byla podepsána smlouva mezi spolkem zastoupeným jistým Karlem Slaunem a františkánským klášterem 93) J. BOHATTA a M HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ..., op. cit. v pozn. č. 3. 94) Poznámky pro zápis do pamětní knihy z roku 1941 (NA, ŘF, 2615) jeho činnost popisují: „zakoupením vícera vzdělávacích i zábavných knih, obohatil též knihovnu, jíž hodlá v dohledné době otevříti i pro lid.“ P. Létavka byl též diskretem konventu v Hájku, kvardiánem v J. Hradci, ředitelem Třetího řádu, magistrem laiků. Zemřel v roce 1976 v Koclířově. 95) „Bibliotheca instructa est sub ecclesia (pavimentum, pictura, scrinia, libri, ligatura) ... 2200 Kč,“ viz Archivio inserenda – NA, ŘF, 2593. O P. Urbanovi podrobně pojednává Václav VENTURA, Jan Evangelista Urban, život a dílo : sonda do dějin české teologie a spirituality, Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2001. 96) Když 2. června 1942 prohledávalo celý klášter Gestapo, byl týdeník zabaven. Viz Archivio inserenda – NA, ŘF, 2929. 97) Podrobně o chebské františkánské spolkové knihovně pojednává Zbyněk ČERNÝ, Spolek Franziskus-Bücherei v Chebu : příspěvek k dějinám spolkových knihoven, in: Sborník Chebského muzea 2002 (2003), s. 172 –184. Viz též Bücher Verzeichniss der Franziskus-Bücherei in Eger, Franziskanerkloster. Tisk. 1924, 17 × 23 cm – SOA Plzeň, pobočka Nepomuk, fond Františkáni Cheb, inv. č. 49.

18

2009

v zastoupení kvardiána a současně zasloužilého knihovníka Berarda Antla a provinciála Basila Havelky, bývalého místního představeného. Na jejím základě získala Franziskus-Bücherei v pronájmu místnost vedle horní hovorny v prvním poschodí kláštera. Rovněž i tato hovorna měla být později předána spolku pro knihovnu. Pronájem činil 100 korun ročně plus náklady za elektřinu, topení a případné opravy.98 Zánik jinak slibně se vyvíjejících spolkových františkánských knihoven jak v Chebu tak v Třebové nicméně záhy způsobil zákaz spolkové činnosti v roce 1939. Přinejmenším v Chebu byl fond „Franziskus-Bücherei“ rozdělen mezi lidovou knihovnu, františkánský klášter a starý papír. Svou knihovnu mělo rovněž bratrstvo Třetího řádu sv. Františka při pražských františkánech u P. Marie Sněžné, u kapucínů na Hradčanech či v bechyňském klášteře.99 Terciáři setkávající se u kapucínů v Brně budovali svou sbírku již pod poloviny 19. století nebo i dříve. Dodnes se jejich svazků dochoval jen několik, podle signatur však terciáři měli v roce 1911 razítky označené svazky s nejméně 660 tituly a zpracovaný katalog.100 Ačkoli zřejmě nešlo o spolkovou podstatu, i u nich lze předpokládat jistou míru otevřenosti zájemcům o půjčení, přinejmenším z přátel a příznivců františkánství nebo z farnosti. Kromě široké veřejnosti, především tedy farníků a katolíků, kterým byly místy zpřístupněny nové příruční knihovny s duchovní, poučnou i zábavnou literaturou, lze již od konce 19. století zachytit také badatelský zájem odborné veřejnosti a slibně se rozvíjející knihovědy o obsah historických klášterních fondů.101 Bohatství snad všech českých a moravských františkánských biblioték zkoumal v průběhu 30. a 40. let řádový historik Jan Kapistrán Vyskočil. Zabýval se podrobněji zejména rukopisy, prvotisky a dalšími pozoruhodnými knihami, zejména ve vztahu k minulosti řádu. Neomezoval se nicméně jen na vlastní kláštery, ale po starších řádových dějinách v českých zemích pátral také u minoritů nebo v zahraničí.102 98) NA, ŘF, 2973. 99) Terciářskou bibliotéku u pražských františkánů nechal roku 1933 místní kvardián Jana Nep. Štikar vybavit skříněmi, v nichž byla „nejvhodněji a moderně uložena.“ Viz Jan KAŠPAR, Knihovna františkánů u Panny Marie Sněžné v Praze (dějiny, knižní fond a současný stav), in: Historia Franciscana II., Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2005, s. 225 –268, zde s. 237; NA, ŘF, 2552. Bechyňská knihovna pozdějšího sekulárního řádu je doložena až „post mortem“, konkrétně zmocněncem kláštera F. Rotem v září 1950 jako „zlikvidovaná“ – NA, SÚC, 109. Rovněž o sbírce na Hradčanech máme zmínku až z roku 1950, kdy označená jako „bezcenná náboženská literatura“ skončila zřejmě ve sběrných surovinách – NA, SÚC, 50. 100) Je pozoruhodné, že přívazky měly své vlastní signatury. Počet svazků byl tedy nižší; lze však z toho usuzovat, že existoval katalog, neboť signatury nesloužily jen k inventární evidenci. 101) Stopy zájmu badatelů v českokrumlovské minoritské knihovně již od sklonku 19. století nalezl J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově ..., op. cit. v pozn. č. 25, s. 63– 65. Srov. též další doklady níže. 102) Výpisky z těchto bádání se dochovaly v části Vyskočilovy archivní pozůstalosti – NA, ŘF, 2473, fasc. 8. Doložena jsou jeho bádání v Bechyni, Dačicích, Hájku, Hořovicích, Jindřichově Hradci, Plzni, Praze, Slaném, Uherském Hradišti, Voticích, Zásmukách a u minoritů v Českém Krumlově. Ve Švédsku např. objevil prostě psaný breviář původem z pražského Anežského kláštera, zřejmě z 30. let 14. století. Viz Františkánský brevíř

19

Knihy a dějiny

Zejména v roce 1942 probíhala v knihovnách františkánů pátrání po inkunábulích v rámci jejich soupisové akce v době Protektorátu pro Gesamtkatalog der Wiegendrucke (GW). Podílela se na něm především Emma Urbánková (1909–1992), ať již osobně, jako například v Plzni, nebo prostřednictvím dotazníků.103 Přímý průzkum ve většině františkánských knižních sbírek měl nicméně provádět již zmíněný a dostatečně kvalifikovaný bratr J. K. Vyskočil a své výsledky E. Urbánkové předat.104 Bohatství klášterních knihoven využíval také další františkán Klemens Minařík pro kolektivní dílo o dějinách františkánství v českých zemích nebo přípravu podkladů pro beatifikační proces čtrnácti pražských františkánských mučeníků.105 Jednotlivé klášterní knihovny františkánů zkoumali i další badatelé. Plzeňské františkánské inkunábule ještě před E. Urbánkovou sepisoval plzeňský archivář, kulturní pracovník a hlavně ředitel sousedního muzea Fridolín Macháček (1884–1960)106 a v roce 1927 zde hledala inkunábule Milada Suchá (1909–1992)107. Bohatství sbírky bechyňských františkánů využili středočeský vlastivědný pracovník Jan Hertl (1906–1965), tehdy profesor reálného gymnázia v Benešově, nebo v roce 1935 bohemista prof. František Ryšánek (1877–1969), ředitel Slovanského semináře Univerzity Komenského v Bratislavě. Pátrali zde po starých tiscích z oblasti českých dějin od františkána Jindřicha Labe a konkrétněji neurčených ručeské provincie ze XIV. století v kapitolní knihovně v Linköpingu, s. a., strojopis – NA, ŘF, 2473, fasc. 5. Vyskočilovým dílem je zřejmě též seznam rukopisů a prvotisků v Hájku u Unhoště – NA, ŘF, 2643. 103) V plzeňské františkánské bibliotéce E. Urbánková osobně sestavila soupis 183 titulů prvotisků ve 139 svazcích. Knihovědná odbornice tehdy u františkánů učinila velký objev, neboť dosud se řeholníci i přes provedené výzkumy M. Suché domnívali, že vlastní pouze 73 jistých a 42 možných či torzovitých inkunábulí. Strojopis soupisu E. Urbánkové je uložen v Západočeském muzeu v Plzni, sign. 511 A 8. ; srov. Jaromír LINDA, Soupis rukopisů Západočeského muzea v Plzni, Plzeň, Západočeské muzeum 2004, s. 76, č. 86. Tehdejší názor bratří viz dopis kvardiána z 7. 5. 1942 Komisi pro Gesamtkatalog der Wiegendrucke – Archiv města Plzně, Františkáni Plzeň, kart. 1177. 104) Srov. vysvětlující dopis slánského kvardiána H. Votického Emmě Urbánkové – NA, ŘF, 2837. 105) Almanach řádů františkánských v zemích českých. Pro nedostatek peněz však františkánská provincie dílo nevydala. Viz M. STREITOVÁ, Františkánský klášter v Zásmukách ..., op. cit. v pozn. č. 27, s. 194. Nákladem zásmuckého konventu, kde také F. K. Minařík bádal, pak vyšla jeho Acta XIV. Martyrum Pragensium venerabilium servorum dei Friderici Bachstein sacerdotis et tredecim sociorum Ordinis Fratrum Minorum Pragae die 15. 2. 1611 pro fide catholica trucidatorum (1931). V Turnovském katalogu z roku 1714 (součást pamětní knihy konventu – NA, ŘF, Františkáni Turnov, B-18, karton 4) je u knihy Martyrum 14 Franciscanorum Pragae ad Nives occisorum od Jeronýma Strassera (Viennae, 1624) tužkou poznámka. „vidi die 4/VI 909 P. Kl.Min.“ Více o zmíněném díle o pražských mučenících pojednává Jan KAŠPAR in Historia Franciscana : katalog výstavy pořádané k 400. výročí příchodu bratří františkánů do kláštera Panny Marie Sněžné v Praze (1604– 2004), Praha, Provincie bratří františkánů 2004, s. 44–45. 106) Archiv města Plzně, pozůstalost F. Macháčka, karton 5089. 107) Inkunábule ve sbírkách odborných knihoven západních Čech – Archiv města Plzně, pozůstalost M. Suché, inv. č. 52.

20

2009

kopisech.108 U františkánů v Jindřichově Hradci zase bádal jiný blíže neznámý odborník hledající české tisky pro potřeby českého Knihopisu.109 Dotazníky provázející tvorbu Knihopisu nicméně mířily zřejmě do všech dotčených klášterů.110 U františkánů v Kadani, Chebu a Litoměřicích studoval v letech 1905–1910 germanista a spolupracovník Berlínské akademie věd Walther Bruno Dolch (1883–1914). Ve svých výzkumech dále zavítal i do minoritských knihoven v Opavě a Mostě, kde procházel také kapucínskou knižní sbírku.111 Bohatství historické sbírky brněnských kapucínů využíval již zmíněný profesor Jan Sedlák. Co největší zpřístupnění historických klášterních fondů odborníkům se pokoušel prosadit minorita Karel Štěpán Vodička. V Českém Krumlově a Opavě, kde působil jako knihovník, zavedl dokonce pevné otvírací hodiny. Návštěvníci mohli v Opavě a Krumlově bádat dokonce každý všední den od 10 do 12 hodin a po přestávce od 13 do 18 hodin.112 Již ale jednoznačně přehnaným projevem důvěry ve čtenáře byla i možnost absenčních výpůjček starých tisků a dalších vzácných knih mimo klášter v Českém Krumlově, byť měly být umožňovány pouze „důvěryhodným osobám“.113 Bližší podrobnosti této bezpochyby rovněž Vodičkovy aktivity sice neznáme, ale díky svému otevření se krumlovská minoritská sbírka dostala do širšího podvědomí. O půjčování starých tisků mimo klášter máme doklady nicméně i odjinud. Také františkáni v Plzni půjčili v červenci 1931 starý tisk s díly svatých Františka z Assisi a Antonína Paduánského vydaný v Stadt Am Hof roku 1739 jihočeskému knězi Viktoru Michkovi do Lnář.114 Zpřístupnění prostor a sbírek historické knihovny pražských novoměstských františkánů odborné veřejnosti zase umožnil místní kvardián, knihovník a znalec hudby i historie místní bibliotéky Jan Nepomuk Štikar na počátku 30. let.115

108) NA, ŘF, 2614. 109) Výsledkem jeho práce je jednostranný strojopisný soupis evidující asi 70–80 tisků v češtině odkazující na signaturu knihy v hradecké františkánské knihovně a číslo Knihopisu. Soupis je vložen do katalogu knihovny z roku 1932 – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 55. 110) Srov. např. dopis opavského minority P. Gabriela Samma z roku 1924 pro Komisi pro knihopisný soupis československých tisků, které tehdy uvádělo čtyři staré tisky v českém jazyce – ZA Opava, Minorité Opava, č. 48ch nebo A. MAZUR, Z minulosti knihoven ..., op. cit. v pozn. č. 33, s. 11. 111) Pozůstatky jeho výzkumů jsou dochovány v jeho osobní pozůstalosti v Archiv der Berlin-Brandenburgischen Akademie der Wissenschaften. 112) J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ..., op. cit. v pozn. č. 3, s. 243. 113) Tamtéž, s. 107– 108. Srov. též Ladislav KLICMAN, Zpráva o cestě po knihovnách v Rakousku a Německu ..., in: Věstník České akademie 2, 1893, s. 63–68. 114) Poznámka o výpůjčce připsána v záznamu inventarizace plzeňské františkánské knižní sbírky a jejího srovnání s katalogem z 18. století, fol. 17r – Západočeské muzeum v Plzni, sign. 511 A 9. 115) Josef VOLF, Prohlídka knihovny kláštera františkánů u P. Marie Sněžné, in: Vitrinka na krásné knihy, vazby a jiné věci 10, 1933, č. 4, s. 158.

21

Knihy a dějiny

Nepořádek v knihovnách Levné knihy začaly od sklonku 19. století hojně nově přibývat do konventů františkánských řádů. Původní historické prostory biblioték tak přestávaly stačit, navíc mnohde chyběl zkušenější řeholník, jenž by se svazků ujal, takže knihy se postupně hromadily a narůstal v nich chaos. Navíc se značně ztenčil počet obyvatel řeholních domů, většinu konventů kromě centrálních obývali jen jeden až tři bratři. Pochopitelně se pak více soustředili na vlastní osobní knihovničky, jež se ovšem při častém stěhování řeholníků a dalších událostech mísily s nejasně definovaným konventním fondem, což k lepšímu pořádku nepřispělo. Z původních dvou místností musela být bibliotéka odstěhována už v roce 1827 u minoritů v Krnově. Přesněji se vyjadřuje adresář knihoven habsburské monarchie z roku 1900 na základě informací poskytnutých jeho autorům přímo z minoritského konventu. Stav knihovny byl tehdy donedávna údajně velmi neutěšený, pro uložení knih nebyla určena žádná zvláštní místnost. „Knihy ležely ... ve čtyřech nebo pěti řadách zpřeházeny jedna přes druhou, což může také vysvětlit leckteré nedostatky (ztráty) a škody.“ 116 V nepořádku byly knihy okolo roku 1930 u minoritů v Č. Krumlově, což byl opět především důsledek zmíněného dvojího nuceného stěhování fondu, který zcela zhatil původní utřídění zpracované před rokem 1900 Karlem Š. Vodičkou. Informuje nás o tom list schwarzenbergského archiváře Hynka Grosse (1859–1945) z 13. listopadu 1931 poslaný kvůli mezinárodnímu knihovnickému sjezdu v Praze, pro nějž chtěl v klášterní knihovně uspořádat exkurzi: „rukopisy ani knihy nebyly řádně popsány.“ 117 Neutěšený stav knihovny, díky němuž i přes výskyt starých rukopisů, prvotisků a téměř dvou set tisků z 16. století nebylo možno nic najít, zachytil v roce 1937 ředitel pražského Uměleckoprůmyslového muzea Vladimír Herain, inspirovaný zřejmě minoritskými svazky prodanými muzeu na sklonku 19. věku P. Vodičkou. Na Herainův návrh byly aspoň cenné rukopisy přemístěny z nezabezpečené knihovny „do dvou skříní do místnosti vedle bytu P. kvardiána.“ 118 Jako neutříděný a nezpracovaný popisuje svůj klášterní knižní fond kvardián minoritů P. Škrda u sv. Jakuba v Praze roku 1904.119

116) J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ..., op. cit. v pozn. č. 3, s. 71 –72. 117) Citováno podle J. HEJNICE, O minoritské knihovně v Českém Krumlově ..., op. cit. v pozn. č. 25, s. 86. Více o H. Grossovi viz František NAVRÁTIL, Soupis prací archivního rady Hynka Grosse, in: Jihočeský sborník historický 28, 1959, s. 141–149. 118) Liber magistralis IV, s. 161 – SOA Třeboň, minorité Krumlov, rkp. 53. Viz též J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově ..., op. cit. v pozn. č. 25, s. 87. Dr. Herain byl tehdy patrně jediným zástupcem státních institucí, který o krumlovskou knižní sbírku projevil zájem. Kontakty na jiné odborníky minorité neměli, a tak nakonec jejich svazky skončily nezvykle v poněkud jinak profilovaném pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. 119) J. ŠŤASTNÝ, Stručná správa o některých menších knihovnách ..., op. cit. v pozn. č. 4, s. 429.

22

2009

Také v bechyňském františkánském konventu nebyly nakupované knihy často vázány, bez pevných desek se ničily a obtížně četly. Změna k lepšímu nastala až v letech 1893–99 za kvardiána Mariána Wilhelma, kdy byly postupně tyto knihy svázány.120 Pořádek byl i přes tuto snahu pouze dočasný, jak nás informuje jeho následovník, zasloužilý řádový knihovník Bonaventura Wilhelm,121 bechyňský kvardián v letech 1914–1917: „Množství knih nevázaných bylo vazbou opatřeno, nové regály pořízeny. ... Knih přikoupeno mnoho.“ 122 Podobně i v Hostinném nebyli řeholníci na počátku 20. století schopni spočítat, kolik svazků vůbec užívají.123 Situaci opět napravil Bonaventura Wilhelm, který sbírku utřídil. Při pořádání knihovny napočítal celkem 2 700 svazků, skoro osmkrát více než se dosud předpokládalo.124 Přehled o celkovém množství neměli na počátku 20. století ani františkáni v Plzni. I přes formálně ustanovené řádové knihovníky uvádějí klášterní inventáře z let 1905 až 1923 stále týž počet knih jako před patnácti lety.125 Není divu, fond byl nesetříděn a knihy často fakticky nedostupné.126 Také u františkánů v Jindřichově Hradci přestali v druhé polovině 19. století knihovně věnovat pozornost. Kromě nepřipsaných nových přírůstků v katalogu to opět dosvědčují inventáře konventu z let 1890– –1923.127 Všechny shodně uvádí ne zcela přesný údaj o 2 100 svazcích v knihovně, poslední soupis, psaný představeným konventu, jmenovaným rovněž knihovníkem, Vojtěchem Chvojanem (1866–1944), který si byl vědom nepořádku, uvádí ještě neurčitěji „asi 2 000 knih vázaných i nevázaných“. Až v roce 1921 a v následujících letech, kdy se P. Chvojan knihovny ujal, byl doplněn katalog, zakoupeny novinky a vůbec jeho péčí „knihovna

120) Consignationes conventuum – NA, ŘF, 2596 uvádí k jednotlivým rokům 1893– –99 zprávy: „magna pars Bibl. compicta“, „pars librorum iterum compicta“, „permulti libri iterum compacti“ „pars librorum iterum compicta“. 121) Předmluva katalogu knihovny od B. Wilhelma – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 Be 40. 122) Reparatio conventus k roku 1915 – NA, ŘF, 2596. 123) Klášterní inventáře uvádějí u knihovny buď zastaralé nebo žádné údaje – NA, ŘF, 2709. 124) „1906 ... Item bibliotheca conventus ordinata et Catalogus librorum nondum existens compositus cura et labore P. Bonaventurae Wilhelm // Pro Bibliotheca procurata sunt etiam nova armaria pro libris recomdendis sumptibus conventus 105 C.“, viz Pamětní kniha kláštera, s. 149 (NA, ŘF, Františkáni Hostinné, rkp. 1a) nebo Archivio inserenda (NA, ŘF, 2706). Viz též J. WILHELM a F. K. MINAŘÍK, Dějiny klášterů františkánských ..., op. cit. v pozn. č. 8, s. 96. 125) NA, ŘF, 2788. 126) Srov. J. ŠŤASTNÝ, Stručná správa o některých menších knihovnách ..., op. cit. v pozn. č. 4, s. 428: „[knihovna] na ten čas nekatalogisována a ne dosti přístupná.“ V roce 1900 zde například působil jako knihovník zřejmě již chorý kazatel Augustin Stodolka, který o rok později zemřel. Viz J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ..., op. cit. v pozn. č. 3, s. 155. 127) NA, ŘF, 2751.

23

Knihy a dějiny

rozházená po podlaze do souladného pořádku byla dána“.128 Jakkoli znějí předchozí věty nadějně, příliš velký pořádek ale stejně aktivitou Vojtěcha Chvojana v jindřichohradecké františkánské bibliotéce nevznikl a jeho soupis se zřejmě dočasně ztratil, takže již v roce 1932 zpracoval další a poslední známý katalog řádový knihovník a tehdy hradecký kvardián Bonaventura Wilhelm.129 V jeho úvodu popisuje neútěšnou situaci takto: „Knihovna byla vlastně považována za skladiště všeho možného. Knihy v regálech nacpány bez ladu a skladu a co v regálech nemělo místa, bylo umístěno na zemi v uboze zbitých příhradách z nahnilých prken, nebo bylo pohozeno na cihlové podlaze. Že na všem bylo prachu a pavučin, o tom se nemusím zde zmiňovati. ... Najíti v tomto chaosu nějakou knihu bylo věru uměním. Katalog knih tu byl starý a neúplný, a co byl platný, když podle něho nic nedalo se najíti.“ Několikrát se P. Wilhelm údajně pokoušel něco nalézt pro svůj historický výzkum, avšak marně.130 Slánský představený a později knihovník v Hostinném, františkán Gilbert Procházka († 1910) uvádí při inventarizaci klášterního vybavení již v roce 1890 dosti nepřesný počet svazků v konventní bibliotéce a současně přímo o novějších knihách výslovně píše, že „nejsou setříděny a očíslovány“ (osignovány). Mnohá díla měl také P. Procházka „z různých důvodů“ ve své vlastní „příruční knihovně.“ 131 Také toto vyhýbavé tvrzení naznačuje neuspořádanost knižní sbírky, takže i místní představený si raději knihy uložil u sebe a neváhal se k tomu přiznat. Od roku 1928 až do zrušení františkánského kláštera pobýval ve Slaném P. Hyacint Holický, po většinu toho času jediný kněz v konventu a též jeho představený a správce knihovny.132 Také on vycházel zřejmě z téhož staršího knihovního katalogu a stále ani v 40. letech neměl mimo něj úplnější informace o rozsahu ani přesném obsahu fondu.133 Ve svých dějinách konventu napsaných zřejmě někdy po skončení druhé světové války uvádí celkový rozsah staršího i moderního fondu umístěného v jedné místnosti jako „asi 3 500 svazků plus nesvázané knihy.“ 134 128) Opis pamětní knihy kláštera, s. 480 – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, 1 JH 54. Podobný, o něco stručnější text uvádí též Archivio inserenda – NA, ŘF, 2748. 129) „Seznam knih kláštera v Jindřichově Hradci“ – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 55, lepenková vazba potažená kůží, 4°. 130) Srov. J. ŠPINAR, Bechyně, Český Krumlov, Jindřichův Hradec ..., op. cit. v pozn. č. 30, s. 218. 131) NA, ŘF, 2837. 132) P. Holický (1890 –1965), též katecheta na místních školách, ředitel Třetího řádu či zpovědník řeholnic byl údajně velmi oblíbeným duchovním pastýřem mezi obyvateli Slaného a okolí. Srov. Václav MOUCHA, Vzpomínka na slánské františkány, in: Posel z Budče 2000, č. 17, s. 64–65. Jako knihovník je H. Holický přímo doložen roku 1937. 133) Srov. jeho odpověď Emmě Urbánkové, jež konventu zaslala dotazník v souvislosti se soupisem prvotisků na území Protektorátu (1942) – NA, ŘF, 2837. Viz též Petr Regalát BENEŠ a Vladimír PŘIBYL, Františkánský klášter ve Slaném 1655– 1950, Slaný, Vlastivědné muzeum 2005, s. 36. Stejně jako dříve J. K. Vyskočil (jeho poznámky – NA, ŘF, 2473, fasc. 8) uvádí pouze jeden čtyřsvazkový prvotisk (Mikuláš z Lyry, Expositiones in Vet. Test., Nürnberg 1487.). 134) NA, ŘF, 2819.

24

2009

Rovněž v Tachově neměli františkáni přehled o množství jimi vlastněných knih a v inventářích pořízených na počátku 20. století135 uvádějí desítky let zastaralé a nepřesné údaje. Nedostatečnou péči o historický fond zase naznačují zprávy z 2. poloviny 20. století uvádějící časté poškození starých tisků červotočem.136 Podobná situace byla v téže době u kapucínů v Horšovském Týně. Aspoň tak lze soudit podle výsledku pátrání po prvotiscích v západočeských knihovnách prováděném neznámým světským odborníkem, jenž zde v roce 1927 uvádí knihovnu o pouhých 510 svazcích, což je asi pouze pětina odhadovaného skutečného množství starých tisků.137

Ztráty a krádeže knih, válečné škody Popsaný neútěšný stav historických knižních sbírek se u minoritů a františkánů často podepsal na úbytcích, v lepším případě převodech do státních institucí, v horším pak ztrátami a krádežemi, na nichž se podíleli i samotní řeholníci. Proti krádežím zvenčí byly nejhůře podle známých skutečností zajištěny knihovny minoritské. Buď neschopnost řádu postarat se o staré knihy, nebo finanční problémy tak vedly jinak velmi zasloužilého řádového knihovníka a českokrumlovského kvardiána Karla Š. Vodičku k prodeji asi 5 rukopisů a 30–40 prvotisků pražskému Uměleckoprůmyslovému muzeu již v letech 1894 a 1896. Ve jmenovaném muzeu, které tehdy zastupoval František Adolf Borovský, jsou tyto knihy s nezřídka vzácnými a umělecky cennými slepotiskovými vazbami uloženy dodnes a právě pro zmíněné vazby byly rovněž již několikrát vystavovány.138 Vodičkovy případné obavy o bezpečnost starých knih v Krumlově byly skutečně oprávněné a k vážnějším ztrátám došlo v Českém Krumlově během první světové války a po jejím skončení. Podle osobního svědectví památkového odborníka Karla Veselého „k nim docházelo většinou tak, že někteří náhodní návštěvníci, kteří žádali v konventu o přespání, odnášeli s sebou staré tisky a rukopisy. Přespávali totiž buď přímo v knihovně, nebo v místnosti těsně před neuzavřenou knihovnou.“ 139 V roce 1923 byla koncipientem schwarzenbergského archivu Vladimírem Haškem zjištěna a Ministerstvu školství a národní osvěty oznámena ztráta kodexu výkladů svatých otců z daru Petra II. z Rožmberka z 14. století. Zloděje se údajně podařilo odhalit. Uvedený rukopis spolu s pěti dalšími pak koupila v Neu135) Inventáře kostela a kláštera – NA, ŘF, 2850 136) Zpráva o převzetí Státní studijní knihovnou v Plzni z XII/1950 – NA, SÚC, 56. Viz též Eva KLAUSNEROVÁ, Prvotisky Státní vědecké knihovny v Plzni, Plzeň, Státní vědecká knihovna 1990, 208 s. 137) Inkunábule ve sbírkách odborných knihoven západních Čech – Archiv města Plzně, pozůstalost M. Suché, inv. č. 52. 138) Za laskavou pomoc při pátrání po rukopisech a prvotiscích v Uměleckoprůmyslovém muzeu srdečně děkuji kurátorovi jeho sbírek Radimu Vondráčkovi. 139) Osobní svědectví Karla Veselého, účastníka soupisových prací pro publikaci Soupis památek historických a uměleckých ... Viz J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově ..., op. cit. v pozn. č. 25, s. 86.

25

Knihy a dějiny

bertově antikvariátu Universitní (Národní) knihovna v Praze, v jejímž základním fondu se tyto vzácné kodexy nacházejí dodnes.140 Důsledkem oznámení této krádeže bylo ministerské a poté i soudní jednání, podle jehož závěru z následujícího roku měl být fond nově umístěn do „suché místnosti poblíž Václavského sklepa“ v českokrumlovském zámku. S návrhem souhlasil tehdejší kvardián Václav Navrátil i správa zámeckého archivu, avšak pro nesouhlas vedení české minoritské provincie k žádnému deponování nedošlo.141 Neznámým způsobem také z minoritské knihovny zmizel německý Žaltář z roku 1373, uváděný v klášteře ještě v roce 1901.142 Za neznámých okolností opustila krumlovský klášter tzv. Bible bratra Matěje, iluminovaný rukopis z 2. poloviny 13. století obsahující mj. vlastnickou poznámku krumlovského konventu ze 17. nebo 18. století.143 Také při jednom z nucených stěhování fondu v roce 1931, kdy řeholníci zaprášené svazky očistili a zkontrolovali, bylo shledáno, „že krásné titulní listy manuskriptů vzácných zlodějskou rukou kdysi vytrhány byly.“ 144 Snad z téhož důvodu byly v červnu téhož roku na okna v provincialátu instalovány mříže, „neboť zde bylo nebezpečí vloupání.“ 145 Neutěšenou situaci dokresluje i případ českého žaltáře manželky Václava z Rovného, patřícího klariskám, který Hynek Gross nalezl „za trámem na půdě knížecího stavení.“ 146 Zlodějská ruka se v této době nevyhnula ani pražským minoritům. Konkrétně někdy na sklonku první světové války nechali řeholníci opravit střechu kláštera a pokrývači, najatí jistým profesorem Lánikem, titulovaným jako „odcizitel“, vnikli do zřejmě nezajištěné bibliotéky. Docela úspěšně si vybírali podle vnějšího vzhledu nejvzácnější knihy, takže pozdější 140) Jedná se o signatury: I G 55, I H 15, 1 H 16 a 1 H 17, XII F 35, XII F 36. Srov. též Emma URBÁNKOVÁ, Rukopisy a vzácné tisky pražské Universitní knihovny, Praha, Státní pedagogické nakladatelství 1957, s. 44 nebo J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově ..., op. cit. v pozn. č. 25, s. 87. 141) J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově ..., op. cit. v pozn. č. 25, s. 86., včetně citace z hlášení V. Haška dochovaného v SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, Ústřední schwarzenberská kancelář, 4 K1. Viz též Antonín MATĚJČEK, Malířství, in: Dějepis výtvarného umění v Čechách, 1. díl, Středověk, Praha, Svaz výtvarných umělců Mánes 1931, s. 380 –417. 142) Dnes se nachází v SOA Třeboň, pobočka Český Krumlov, zámek, sign. I-257. Jaroslav WEBER, Josef TŘÍŠKA a Pavel SPUNAR, Soupis rukopisů v Třeboni a Českém Krumlově, Praha, Nakladatelství ČSAV 1958, č. 121. Žaltář jako první popsal a k roku 1901 jej v klášterní knihovně uvádí Alois BERNT, Ein neuer deutscher Psalter vom Jahre 1373, in: Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 39, 1901, s. 23– 52. Srov. též John M. LENHART, The history of Franciscan libraries of the Middle Ages, Washington, Franciscan Educational Conference, Capuchin College 1954, s. 103. 143) „Conventus B.V.M. Annuntiationis Boemo Crumlovij Fr. Min. Conventualium“ Dnes Knihovna Národního muzea, sign. XIV D 14. Pavel BRODSKÝ, Katalog iluminovaných rukopisů Knihovny Národního muzea, Praha, Koniash Latin Press 2000, s. 210, č. 190 144) Liber magistralis IV, s. 125 – SOA Třeboň, minorité Krumlov, rkp. 53. 145) Liber magistralis IV, s. 124 – SOA Třeboň, minorité Krumlov, rkp. 53. 146) Viz osobní archiv J. K. Vyskočila – NA, ŘF, 2473, fasc. 8.

26

2009

zprávy zmiňují zejména ztráty rukopisů a prvotisků či obecněji „mnoha cenných svazků.“ Ukradené knihy pak byly údajně nabízeny v pražských antikvariátech.147 Ale i později zaznamenal pražský minoritský fond úbytky. Na sklonku 30. let obsahoval fond asi 10 000 svazků včetně několika set rukopisů. Z nich nebylo při revizi prováděné roku 1941 nalezeno 24 knih a o šest let později dokonce 155 svazků, jejichž další osud není znám.148 Jako totální nepořádek uvádí příčinu blíže nespecifikovaných ztrát z krnovského konventu také souhrnná zpráva o knihovnách v monarchii z roku 1900.149 Důsledek popsaného chaosu v historickém fondu františkánů v Plzni na sebe nenechal čekat. Někdy po roce 1900 se dostalo několik prvotisků z klášterní knihovny na výstavu a posléze v důsledku nedostatečné péče řeholníků i do sbírek plzeňského Uměleckoprůmyslového muzea, tehdy nově zřízeného a postaveného zčásti na místě klášterní zahrady. Jak k události došlo, popisuje v soudobém dopise člen plzeňské komunity P. Renne: „Po založení muzea bylo vydáno nařízení vybízející instituce i soukromé osoby, aby cenné a historické věci předali novému muzeu, částečně darováním, částečně prodejem. Tak přišli také dva pánové do kláštera. Přestože věděli, že z klášterních sbírek nemůže být nic převedeno do muzea, prozkoumávali je. Na jejich žádost je kvardián uvedl do knihovny a ukázal jim cenné inkunábule. Tak si oba vypůjčili několik jejich svazků na výstavu v muzeu. Otec kvardián jim knihy přímo nepůjčil, avšak neřekl ani nic proti. Po několika dnech přišli ještě s třetím mužem a nesli balonové pláště. Kněz, doprovázející je do knihovny, nebyl informován otcem kvardiánem a dovolil jim si odnést, cokoli chtěli vzít. Tito pánové, stejně jako vedení muzea obdrželi výzvu kláštera, aby knihy navrátili, proto aby v nich také bylo poznamenáno: ,vypůjčeno z františkánského kláštera v Plzni‘. Poté ale léta šly, nic vráceno nebylo a u těchto prvotisků v katalogu [muzea] bylo poznamenáno: darováno.“ 150 Ziskem z této „návštěvy“ byl například titulní list s akantovou bordurou z prvotisku Joannes Gritsch, Quadragesimale (Ulmae, 1476), který je dodnes uložen v Západočeském muzeu, zatímco poškozená kniha zůstala ve fondu kláštera nadále.151 Část

147) Antonín HAAS, Z klášterních archivů v Čechách, Praha 1947, s. 27–28, podle sdělení tehdejšího kvardiána Alfonse Lhotského. Zpráva NK z 22. 4. 1952 – NA, SÚC, 56 („Nejvzácnější knihy byly podle udání kvardiána Tripského z knihovny odcizeny po 1. sv. válce prof. Lánikem za pomoci pokryvačů.“). Bohumír LIFKA, Die Klosterbibliotheken in Böhmen. in: Sankt Wiborada : ein Jahrbuch für Bücherfreunde, 1936, roč. 3, s. 49–60 (na s. 59 uvádí: „Die Inkunabeln wurden in den Nachkriegswirren gestohlen“). 148) O velikosti fondu viz B. LIFKA, Die Klosterbibliotheken in Böhmen ..., op. cit. v předchozí poznámce, s. 59. O revizi, při níž byla odhalena ztráta 24 rukopisů, viz A. HAAS, Z klášterních archivů v Čechách, op. cit. v předchozí poznámce. 149) „Knihy ležely ... ve čtyřech nebo pěti řadách zpřeházeny jedna přes druhou, což může také vysvětlit leckteré nedostatky (ztráty) a škody,“ viz J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ..., op. cit. v pozn. č. 3, s. 71–72. 150) NA, ŘF, 2795. 151) Titulní list včetně reprodukce viz Josef HEJNIC, Soupis prvotisků Západočeského muzea v Plzni, Plzeň, Západočeské muzeum 2000, č. 57. Samotná kniha je uložena ve

27

Knihy a dějiny

knih se snad dostala také do obsáhlé soukromé knihovny plzeňského židovského obchodníka, učence a bibliofila Rudolfa Hirsche, jak o tom po jeho smrti informovala řeholníky jeho dcera.152 Plzeňský františkán Stanislav ve svém pozdějším dopise provinciálovi viní z celé záležitosti bývalé kvardiány, uváděje, že inkunábule byly představenými „darovány“, což však neměli právo učinit. P. Stanislav se pokoušel věc ještě napravit, i právní cestou, avšak většina svědků již byla mrtva a bylo obtížné cokoli dokázat. O nákup historických knih od plzeňských františkánů měli i později zájem různí antikváři a knižní obchodníci, byli však již naštěstí odmítnuti, věc se řešila prostřednictvím provinciála.153 Detaily tzv. „darování“ sousednímu plzeňskému muzeu byly skutečně na obou stranách po pár letech zapomenuty, i když muzeum projevovalo v první půli 20. století trvalejší zájem o františkánskou knihovnu. Blíže neznámý archivář plzeňského muzea, jenž se osobně znal také s provinciálem a historikem Klemensem Minaříkem, upozornil v roce 1935 knihovníka a pozdějšího představeného Josefa Hopfingera na pravděpodobnou ztrátu několika prvotisků, aniž by cokoli věděl o dřívějším vypůjčení knih muzeem. Ve výkladní skříni jednoho z pražských antikvariátů údajně zahlédl prvotisky s vlastnickým přípiskem plzeňského konventu.154 Snad šlo o další případ působení zlodějské ruky, jež neměl nic společného s „půjčením-darováním“ plzeňskému muzeu a jehož viníka se již nepodaří dopátrat. Na krádežích knih v Chebu někdy ve 30. nebo 40. letech se ovšem přímo podílel jeden z františkánských bratří. Informuje nás o tom tvůrce staronové chebské františkánské knihovny Bruno Kofr ve svém dopise provinciálovi z roku 1947 a jako viníka shledává svého bývalého spolupracovníka na pořádání fondu Albina Hlawatsche: „P. Albín jej [tj. soupis knih – pozn. autora] opisoval, do zvláštního katalogu pouze inkunábule. On tomu vůbec nerozuměl. Škoda, že jsem mu dal ten seznam do rukou: neboť za mého pobytu mimo Cheb R. P. Albín prodal bohužel dle mého katalogu, asi jej dal do rukou agentů antikvářů z Německa, kteří ročně asi 2× až 4× zkoušeli něco koupit, já je vůbec nepřijal a vyhledali ta nejcennější díla: Pohřešoval jsem po Albínovi: Catholicon, vzácný prvotisk od Fusta spolu-

Studijní a vědecké knihovně v Plzni – viz E. KLAUSNEROVÁ, Prvotisky ..., op. cit. v pozn. č. 136, č. 169. 152) Dopis P. Stanislava z Plzně provincialátu – NA, ŘF, 2795. Snad se jednalo o Stanislava Kolka, v roce 1919 místního klášterního knihovníka a dále kazatele, ředitele třetího řádu a představeného bratrstva Nejsvětějšího Srdce. Viz opis pamětní knihy kláštera – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 54, fol. 120r. Více o knihovně R. Hirsche viz Michaela TYDLITÁTOVÁ, Rudolf Hirsch a jeho knihovna : dokonalé utajení, in: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska, 13. ročník (2004), Brno, Sdružení knihoven České republiky 2005, s. 163–171. Dostupné též na http://www.svkol.cz/konf/04ref18.htm [cit. 28. 4. 2009]. 153) Citovaný dopis P. Stanislava z Plzně provincialátu. 154) Dopis P. Hopfingera provinciálovi J. K. Vyskočilovi z 15. 9. 1935 – NA, ŘF, 2795. Jako pravděpodobného viníka uvádí pisatel dřívějšího přestaveného „P. V.“, zatímco jeho následovník Bonaventura [Wilhelm?] „by nikdy nic takového neučinil.“

28

2009

pracovníka Guttenbergova,155 pak tisky od Mentelina Mainz156 a od kolínských tiskařů raných. Asi 25 knih prodal a přiznal se mi, že obdržel za knihy asi 60 tisíc, odevzdal mi na knížce spořitelní asi 38 mi [mille = tisíc, pozn. autora]. Jen Catholicon byl nabízen v něm. antikvariátech za 60–80 tisíc marek. Albín – dej mu Bůh nebe – nebyl věrný, rád bumbal vínko a potřeboval pro sebe víc než pro celou rodinu konventní. Chodil denně dopoledne na víno do vinárny, odpoledne do restaurace na Plzeň ...“ Dále Albin Hlawatsch podle Kofra údajně hodně a s oblibou cestoval po Itálii a Německu.157 V osobnosti P. Hlawatsche nicméně nelze spatřovat nějakého nepořádného a povinnosti zanedbávajícího řeholníka. Střídavě působil jako představený klášterů v Chebu a Moravské Třebové a do těchto funkcí byl opakovaně volen. V Třebové například zajistil novou freskovou výzdobu klášterního chrámu.158 Spíše než touha po světské zábavě mu motivací k nemorálnímu činu mohla být spíše nepříliš příznivá situace ve františkánském řádu způsobená česko-německými spory, jež z obecné společnosti pronikly i mezi řeholníky. Přinejmenším „žaloba“ Bruno Kofra proviniciálovi Vyskočilovi byla odeslána záhy po kanonickém zrušení Sudetského komisariátu, jenž byl jako samostatný řádový celek dočasně vytvořen z Českomoravské provincie. V čele komisariátu přitom stál již zde vícekrát zmíněný Berard Antl, jenž by po letech činnosti v různých knihovnách jistě měl pro věc pochopení podobně jako J. K. Vyskočil. Z jistého neznámého, ale snad také plzeňského františkánského konventu se ztratila proslulá kronika středoevropské františkánské provincie sepsaná českým provinciálem Michaelem z Korutan († 1534) a jeho následovníky. Rukopis se dostal do majetku plzeňského arciděkana P. Černého, od jehož rodiny jej v roce 1971 odkoupilo Národní muzeum.159 Ztratila se také druhá kronika českých františkánů popisující události 15. století De novella plantatione provincie Austrie, Bohemie et Polonie sepsaná po roce 1505 zřejmě Eberhardem Ablauffem z Porýní v olomouckém konventu, jež zůstala nezvěstná dodnes.160 V první polovině 20. století došlo k několika úbytkům v historickém fondu v Tachově, přímou či nepřímou vinou bratří františkánů, kteří his155) Tiskař tohoto díla od dominikána Johanna Balba, jež je známo ve třech verzích z let 1460 –1472?, není přesně identifikován, J. Guttenberg je brán jako jeden z potenciálních tiskařů. Srov. Incunabula Short Title Catalogue (ISTC): ib00020000. 156) Tiskař Johann Mentelin (ca. 1410 – 1478) se ovšem v Mohuči pouze vyučil, svou vlastní tiskařskou činnost začal okolo roku 1460 ve Strasbourgu. Přehled Menteliových tisků viz Charles SCHMIDT, Zur Geschichte der ältesten Bibliotheken und der ersten Buchdrucker zu Strassburg, Strassburg, Schmidt 1882, 200 s. 157) Dopis dochován v NA, ŘF, 2725. 158) I. ONDROVÁ. Osudy františkánského konventu ..., op. cit. v pozn. č. 69, s. 26 s odkazem na Sylva JARŮŠKOVÁ, Průvodce moravskotřebovskými kostely. Klášterní kostel sv. Josefa. 2. díl, Moravská Třebová 2006, s. 9. 159) Praha, Knihovna Národního muzea, sign. VIII F 75. 160) Petr Hlaváček objevil v německém Münsteru fotokopii této kroniky – Petr HLAVÁČEK, Kopie ztracené kroniky nalezena v Německu, in: Dějiny a současnost 2004, č. 3, s. 51.

29

Knihy a dějiny

torickým knihám nepřipisovali výraznější hodnotu. V roce 1935 totiž objevil kaplan konventu v Praze Vít Hlava v pražském antikvariátu knihy s vlastnickým přípiskem tachovského kláštera. Okolnosti, jak se knihy dostaly z knihovny pryč, zůstaly zahaleny tajemstvím, pouze tehdejší tachovský knihovník Josef Hopfinger odhaduje jako možné viníky dva řádové bratry.161 Náprava v zajištění bibliotéky byla provedena v následujícím roce 1936, jak nás informují soudobé poznámky pro provinční archiv: „Uzamykatelné dveře ze dvora do knihovny byly pobity [deskami] a opatřeny závorou. Pro celu kvardiána byla obstarána nová knihovní skříň, jejíž spodní část je uzamykatelná pro ukládání monstrancí, kalichů atd.“ 162 Další významnou příčinou úbytků, na níž se podíleli sami řeholníci, bylo nevracení knih, i když tentokrát již spíše z novodobých částí fondů. Mnozí bratři si knihy půjčovali, ovšem s navracením do konventní bibliotéky nastával problém, mnohdy se již svazek zpátky neobjevil. Nejčastěji se to stávalo u beletrie, která byla zároveň nejčtenější částí fondu, jak dosvědčují poznámky o opotřebovaných rozích listů u záznamů krásné literatury v katalogu z Bechyně z roku 1916.163 Podle lístečku v něm vloženého scházelo celkem 128 titulů beletrie a poezie, tedy asi pětina. Jednotliví následující knihovníci posléze v poznámkách na dalších vložených lístcích obvykle svalovali vinu na své předchůdce, významný řádový knihovník Vojtěch Chvojan pak v roce 1930 odhadl takto vzniklou škodu na 3 000 korun, ještě před hlavním příchodem inflace. „Knihovna utrpěla újmu kvůli půjčování děl, které poté nebyly vráceny. Proto bylo jakékoli půjčování zakázáno,“ uvádí v roce 1900 tehdejší jindřichohradecký knihovník a kvardián Štěpán Hoffmann.164 Neutěšený stav knihovny umožnil i její beztrestné rozebírání. Někdy počátkem 20. století, údajně „za představeného a knihovníka P. Kanuta Dareše“, kterého však jiné prameny neznají a neuvádějí, došlo podle pozdějších zpráv a osobního svědectví řádového knihovníka Bonaventury Wilhelma, k rozdávání knih veřejnosti: „Jmenovaný [K. Dareš – pozn. autora] nejednou zavolal si do knihovny děvčata a řekl jim: ,Vyberte si tu, co chcete, co se vám líbí, já vám to dám.‘ Následkem toho spousta knih zvl. zábavných patřící klášterní knihovně je mezi zdejším lidem a málokdo byl dosud tak

161) „P.[ater?] J. nebo [z řádu] vystouplý Šebastián“ – dopis P. Hopgingera provinciálovi z 15. 9. 1935 – NA, ŘF, 2795. P. Josef Hopfinger byl bývalý provinční vikář a poté v letech 1929– 35 provinciál. Po předání vedení provincie J. K. Vyskočilovi v roce 1935 působil v Tachově, mj. jako knihovník. Zemřel 1949 v Praze jako jubilant slibů a kněžství. 162) Archivio inserenda – NA, ŘF, 2848. Z uvedených „dveří ze dvora do knihovny“ se zdá, jakoby historický fond byl uložen někde v přízemí. Zpráva o převzetí bibliotéky Státní studijní knihovnou v Plzni z prosince 1950 (NA, SÚC, 56) však stále hovoří o historické knihovně v patře. 163) Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 Be 40. 164) P. Hoffmann († 10. 7. 1914 v J. Hradci) měl s největší pravděpodobností na mysli půjčování veřejnosti mimo konvent, nikoli půjčování řeholníkům, kterých již pobývalo k klášteře minimum. Jím uváděné informace zveřejnili J. BOHATTA a M. HOLZMANN, Adressbuch der Bibliotheken ..., op. cit. v pozn. č. 3, s. 145.

30

2009

svědomitý, aby knihu vrátil.“ 165 Ovšem ani po příchodu P. Wilhelma do Hradce a v době jeho činnosti v knihovně okolo roku 1938 nebyla situace lepší a záhy se vrátila do stavu na počátku století. Nepořádek byl údajně takový, že i cizí osoby si opět bez povolení mohli půjčovat knihy a dokonce je ani nevracet, jako se to dělo dříve.166 Ani moderní doba neodstranila jedno z obecných ohrožení knihoven – oheň. Takto 4. ledna 1922 vypukl pravděpodobně v kapitulní síni u pražských františkánů požár, který postihl i příruční knihovnu v klauzuře. Poznámky pro archiv pro tento rok popisují škodu takto: „jedna archivní skříň zcela shořela, jedna ohořela. 8 rukopisů z 13.–18. století ohořelo, část úředních klášterních a kostelních listin byla spálena, část ohořela, 20 ročníků Ordinárních listů a několik novějších knih zčásti ohořelo, zčásti bylo začazeno, 10 ročníků uměleckých časopisů a knih zůstalo začazeno a 20 gramofonových desek zprohýbáno.“ 167 Další škody způsobily oba hlavní vojenské konflikty 20. století, u první světové války jen v menší míře spíše v důsledku jí způsobeného chaosu. U druhé války pak také kvůli bombardování a obavám, resp. preventivním opatřením před nálety. Již bylo zmíněno, že ke krádežím došlo někdy mezi lety 1914 a 1918 u minoritů v Č. Krumlově, kde byl zřízen vojenský lazaret,168 a spíše náhodně v tomtéž období u téhož řádu v Praze, kde zrovna probíhaly opravy. Co se týče druhé světové války, tak první chaos s negativními následky způsobily již přípravy na možná nebezpečí bojů. S vědomím nastávajícího válečného nebezpečí se krátce před obsazením českého pohraničí, dohodli se v září 1938 ředitel pražského Uměleckoprůmyslového muzea Vladimír Herain s českokrumlovským kvardiánem Stanislavem Vítkem na vypůjčení 65 rukopisů, několika listin a gotické Madony pro Uměleckoprůmyslové muzeum a převozu těchto cenností do Prahy.169 Během války, 165) Úvod v katalogu zprac. B. Wilhelmem z roku 1932 – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 55. B. Wilhelm se o události údajně dověděl od jedné z dívek, jimž byla knihy z klášterní bibliotéky nabízeny. 166) Srov. J. ŠPINAR, Bechyně, Český Krumlov, Jindřichův Hradec ..., op. cit. v pozn. č. 30, s. 218. 167) Soupis poškozených předmětů podepsaný provinciálem P. Vyskočilem – NA, ŘF, 2551. Podle klášterní kroniky (NA, ŘF, rkp. 25), citované J. KAŠPAREM, Knihovna františkánů u Panny Marie Sněžné ... op. cit., s. 236 vypukl požár ve „Francisci-cele“ a byl způsoben špatně postaveným komínem. Ohořelé vazby jsou dodnes patrné na některých rukopisech ve františkánském deponátu v Národní knihovně ČR v Praze. 168) Nucený pobyt vojáků způsobil nepořádek v archivu a bezpochyby též v knihovně podle Jana Klepla, který konvent navštívil 4. října 1935. Viz Jan KLEPL, Český Krumlov, in: Časopis Archivní školy 13 –14, 1935 –36, s. 303. Srov. též J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově ..., op. cit. v pozn. č. 25, s. 64, pozn. 10. 169) „Zdálo se, že dojde mezi Československem a Německem k válce. Proto krumlovský kvardián P. Stanislav Vítek dal odvézti vzácné rukopisy, listiny a gotickou Madonu do Prahy, rovněž i cenné papíry nadační. Stalo se tak v posledních dnech měsíce září [1938 – pozn. autora]“ – Liber magistralis IV, s. 165 (SOA Třeboň, minorité Krumlov, rkp. 53). Tento poslední 4. díl pamětní knihy Liber magistralis končí v dubnu 1938 a pokračuje až po skončení druhé světové války. Podle pozdějších zápisů byla do r. 1945 vedena zvláštní kronika, jež je však dnes nezvěstná. J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém

31

Knihy a dějiny

když byly manuskripty ve skladech muzea v Praze, zpracoval náboženský historik Vojtěch Sokol (1885–1951) jejich soupis.170 Někdy na podzim 1945 se pak tyto vybrané rukopisy vrátily z Prahy zpět do krumlovského kláštera a byly zde umístěny až do jeho zrušení o pět let později a následných konfiskací do státních knihoven.171 Brněnští minorité a kapucíni se rozhodli evakuovat své knižní fondy až na sklonku války z obavy před možnými nálety a postupující frontou Rudé armády na dosud značně německou jihomoravskou metropoli. Minorité převezli zřejmě celý historický fond na blíže neznámé bezpečnější místo. V době míru jej pak sice vrátili zpět do barokních prostor, avšak zcela neuspořádaně a neutříděně, jak byly i nalezeny těsně po zrušení konventu na jaře 1950.172 Kapucíni vybrali ze své brněnské sbírky nejvzácnější tisky, zejména inkunábule a převezli je do hradčanského kláštera. Tam zůstaly i po válce, jakožto součást pražského fondu byly také konfiskovány a svezeny.173 Menší část nalezl a získal zpět do Brna Vladislav Dokoupil, když pro místní Státní vědeckou knihovnu knižní fond třídil a zpracovával, další prvotisky se nicméně dostaly z Prahy na své původní místo až při opětovné katalogizaci knih na počátku 21. století. Při výzkumných pracech dr. E Urbánkové pro Gesamtkatalog der Weigendrucke v plzeňském františkánském fondu někdy po roce 1941 bylo nalezeno množství dosud bratřím neznámých prvotisků. Obávajíce se z možného zničení vzácných knih během osvobozovacích bojů, rozhodli se františkáni odvést většinu inkunábulí pryč z města. Dne 7. února 1945 převezl blíže neznámý Bohdan Bayer 125 prvotisků a nejspíš i další vzácné rukopisy do hraběcího zámku v Manětíně severně od Plzně. Po skončení války se přinejmenším většina z nich zase bezpečně vrátila zpět do Plzně.174 Krumlově ..., op. cit. v pozn. č. 25, s. 87 nepřesně uvádí, že dva rukopisy z této „výpůjčky“ zůstaly v Uměleckoprůmyslovém muzeu – sign. B-5.600 a B-5.818. Manuskripty však, jak dokazují jejich inventární čísla, byly muzeu prodány již P. Vodičkou v letech 1894 a 1896. 170) Dnes se Sokolův soupis nachází v Archivu Akademie věd ČR v Praze. Viz též J. HEJNIC, O minoritské knihovně v Českém Krumlově ..., op. cit. v pozn. č. 25, s. 65. 171) Srov. zápis v pamětní klášterní Liber magistralis IV. (SOA Třeboň, minorité Krumlov, rkp. 53): „V druhé polovině měsíce září [pozn. 1945] dali jsme vymalovati pokoj P. Tomáše, vedlejší pokoj a místnost ve věži. Zde umístil P. kvardián [pozn. – Jiljí Cidlík] vzácnou gotickou madou, sv. Františka, sv. Josefa a jiné vzácné věci jako rukopisy, kalichy atd.“ Přinejmenším z větší části jsou tyto rukopisy z Českého Krumlova uloženy dnes v Národní knihovně, kde tvoří samostatný fond. Z popsaného je zřejmé, že v Praze neskončily před válkou nebo během ní, ale snad až v rámci přebírání fondu po likvidaci kláštera. 172) Zpráva o stavu klášterních knihoven a depositářů v kraji brněnském, gottwaldovském a jihlavském ke dni 26.–28. dubna 1951 – NA, SÚC, 56. V. DOKOUPIL, Dějiny moravských klášterních knihoven ..., op. cit. v pozn. č. 2, s. 185. 173) Tuto skutečnost objevil v roce 1953 V. Dokoupil z Univerzitní knihovny nalezením korespondence Josefa Dosoudila, komisaře brněnského archívu v době Protektorátu, s Komission für den Gesammtkatalog der Wiegendrucke zu Berlin, v níž byl odvoz popsán (MZA). 174) Materiály k převozu inkunábulí viz Archiv města Plzně, františkáni Plzeň, kart. č. 1177. Nešlo nejspíš jen o prvotisky, což naznačuje nález jejich odděleného uložení spolu s dalšími cennými rukopisy v první skříni v roce 1950. Viz blíže neuvedený popis kláštera

32

2009

Hůře na tom byly kláštery, které byli řeholníci nuceni během 2. světové války na čas opustit. Kapucíni z Horšovského Týna byli vyhnáni v roce 1941 a z jejich obydlí se stala nejprve ubytovna pro dělnice vojenské továrny a později žákovský domov. Knihovna byla proměněna na domácí kapli a knihy převezeny na zámek. Po návratu bratří v červenci 1945 se ale svazky vrátily zpět. Větší komplikace nastaly františkánům v Chebu. Němci zde údajně přímo zabavili „nejcennější věci“ knihovny, zejména 72 prvotisků a starý archiv. Byly ponechány v Chebu, avšak mimo klášter. Na podzim 1945 pak okresní správa usilovala o narovnání, tedy vrácení těchto knih svému vlastníkovi – františkánům a fyzicky jejich převezení do kláštera, což se přinejmenším zčásti podařilo.175 Ztráty způsobené německými okupanty byly podle odhadů dlouholetého chebského knihovníka a představeného Bruno Kofra menší než ty, jenž měl způsobit prodejem vzácných děl Albín Hlawatsch.176 O velkém štěstí mohou hovořit bratři z Moravské Třebové. Knihovna i její vybavení totiž přečkala válečné období, kdy klášter fungoval jako hostinec pro cestující vojenské velitele. Neobvyklý věžovitý přístavek při chrámu z roku 1713, v jehož prvním patře se bibliotéka nachází, zřejmě nebyl pro hotelové účely vhodný, a tak zůstal v letech 1942–45 nepovšimnut a jako jedna mála místností konventu též zachován s původním vybavením. Jindřichohradecký konvent v omezené míře zřejmě fungoval i za války, přestože jeho kvardián Ladislav Spurný byl v září 1939 během slavené mše svaté zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Dachau a později Buchenwald, kde strávil skoro celou válku.177 Při soupisových pracech pro Knihopis bylo zjištěno, že se během války z Hradce ztratilo asi 10 starých tisků v češtině.178 Podle obvyklého jazykového poměru knih v historických klášterních bibliotékách lze odhadnout, že úbytky latinských, německých a dalších knih se pohybovaly řádově nejméně ve stovkách. Konkrétní válečné boje zasáhly knihovny františkánských řádů až na jaře 1945. Jako do jisté míry oprávněný se ukázal odvoz vzácných děl od – NA, SUC, 109. Drobné ztráty během převozu a osvobození země sice nelze vyloučit, ale srovnatelné množství tisků do roku 1500 je uváděno i v pozdějších soupisech plzeňské frant. knihovny. Srov. též Václav PLACHTA. Zpráva o práci v knihovně bývalého františkánského kláštera v Plzni v roce 1966. Dochováno v osobní pozůstalosti M. Suché, Archiv města Plzně, inv. č. 48. Přepis z roku 1977 je v knihovním fondu Studijní a vědecké knihovny v Plzni. 175) Dopis V. Černého, člena Zemského národního výboru Okresní správní komisi v Chebu z 22. 11. 1945 – NA, ŘF, 2735. 176) Dopis P. Kofra provinciálovi 1947 – NA, ŘF, 2735. Nelze ovšem opominout, že se jednalo o jeho subjektivní posouzení ovlivněné snad oprávněným vztekem na bratra Albína Hlawatsche. 177) P. Spurný se narodil 13. 7. 1899 v Olšanech jako Antonín, obláčku složil 1916, svátost kněžství 1923. Zemřel 9. 9. 1974 v Lounech. Viz Catalogus Ordinis Fratrum Minorum Provinciae Bohemiae ... 1937 – MZA, Františkáni Uherské Hradiště, kart. 31, č. 37; Beneš et al., 2004, s. 102 –103. 178) Podle pozdějších rukopisných poznámek na strojopisném seznamu českých děl ve fondu pro Knihopis, který je vložen do katalogu B. Wilhelma – Jihočeská vědecká knihovna, Zlatá Koruna, sign. 1 JH 55.

33

Knihy a dějiny

kapucínů z Brna. Někdy ke konci války totiž vybuchla na kapucínských zahradách bomba, která částečně poškodila třetí místnost, i když možné škody na knihách se nepodařilo nijak zachytit. Podle pozdější popisů nebylo knihovně v letech 1945–50 věnováno příliš mnoho péče. Staré tisky nebyly zřejmě potřebné pro činnost řeholníků, kteří se více zaobírali každodenními starostmi. Nezbytné záchranné práce cenného barokního knihovního interiéru, jenž více než bomba zapříčinil postupný posuv půdy pod Petrovem, tak provedla spolu s dočasným vystěhováním knižního fondu až Státní vědecká knihovně v Brně spolu se sousedním muzeem až v letech 1959–1963. Podobně na tom byli minorité v Opavě, kde při náletech a dobývání Rudou armádou v březnu a dubnu 1945 bylo značně poškozeno celé město a škody se nevyhnuly ani minoritskému klášteru a knihám v něm uloženým. Především zde byla zcela zničena nejkvalitnější soudobá knihovní sbírka ve městě, bibliotéka německého gymnázia umístěná v tehdy v řeholníky nevyužívaném východním gotickém traktu kláštera, jejíchž 45 tisíc svazků shořelo.179 Pobořena ovšem byla i velká barokní místnost klášterní knihovny v druhém patře traktu při ulici. Její klenutý strop s freskou byl proražen ve střední části bombou. Samotné knihy byly kvůli pronájmům již řadu desetiletí uloženy jinde, v prostorách nadále fungujícím jako klášter a k jejich poškození za války zřejmě nedošlo. Hodnotu prostor bývalé bibliotéky, jejíž výzdoba je tématicky s knihovnou spojena, však nelze z uměleckohistorického hlediska od samotných knih oddělit. Naštěstí ještě aspoň pár let po válce užívali prostor lidé a instituce těchto hodnot uvědomělí. Střecha a konstrukce klenby tak byly spraveny někdy mezi lety 1945 a 1950, kdy prostory kláštera v křídle při ulici Zemský archiv v Opavě. Jistě i za pomoci této o historii pečující instituce byly navíc po roce 1945 po více než sto letech historické knihy umístěny v původních barokních prostorách,180 přičemž musely být zpět instalovány i kdysi přestěhované regály, jen nástropní malba byla zatím ponechána poškozená. I přes odpor a vyhrožování státní orgánů ji podle fotografií z počátku 20. století opravil až v letech 1974–1977 malíř a restaurátor Vladimír Terš.181 Samotné boje tedy poškodily prostory barokních biblioték, méně pak samotné knihy. Ty se ztrácely spíše v důsledku chaotické válečné situace, na čemž se nicméně opět podíleli i samotní řeholníci, konkrétně jinak blíže neznámý františkán Michael pobývající tehdy v Plzni a v roce 1945 snad odsunutý nebo uprchlý do Německa. Informuje nás o tom v dopise provinciálovi jeden z členů plzeňské komunity: „P. Michael včera, t.j. 10. VII. [1940] přijel a nechal si posluhou odvést na nákl. nádr[aží] velkou bednu (buď 110 nebo 106 kg dle nákl. listu). Bednu měl tajně uschovanou a měli ji jednoho dne odeslat, až bude mimo provincii. Bedna je plná knih 179) Srov. A. MAZUR, Z minulosti knihoven ..., op. cit v pozn. č. 33, nověji Dana KOUŘILOVÁ, Minoritský klášter, Opava 1999 a další. Někdy bývá tato tragédie mylně spojována se zkázou klášterní knihovny. 180) J. SVÁTEK. K adaptacím v budově ..., op. cit. v pozn. č. 66, zde s. 125. 181) Srdečně děkuji V. Teršovi za jeho osobní svědectví k osudu prostor bývalé historické bibliotéky opavských minoritů i za odvahu, s kterou se věnoval jejich restaurování.

34

2009

většinou (jak fr. Robert viděl) bez titulních listů! ... My máme z bibliotéky ukradenou spoustu knih. Sám jsem před 6ti léty bibliotéku pořádal ... Viděl jsem teď na vlastní oči, co schází.“ Stížnost na bratra Michaela pokračuje jmenováním dalších prohřešků bratra Michaela a jeho podlehnutím světským lákadlům a je sice psána s jistou dávkou emocí, avšak bez zřetelné nenávisti k obviňovanému.182 Ověřit si popisované události je téměř nereálné, pokud knihy skutečně byly „zásluhou“ řeholníka odváženy, putovaly jistě na aukce do Německa a snad i dále. Mohlo jít o skutečné cimélie, podle srovnání stavu knihovny po zrušení kláštera se starými katalogy se ale naštěstí ztratilo během dvou staletí jen velmi málo knih, jen několik jednotlivin.183 Ke knižním ztrátám během války mohlo dojít i u františkánů v Tachově. Němečtí řeholníci spolu s představeným Valerianem Kochem na jaře 1945 tajně uprchli do Německa. Kochův následovník, kvardián František Solán Richter tak ani nemohl provést revizi knih požadovanou standardně při změně představeného kláštera. Pro svou obhajobu nemožnost provést předání knih zaznamenal do klášterní účetní knihy, takže měl o stavu knih přinejmenším pochybnosti.184 Více než na obecné společenské situaci nebo ohrožení válkami tak osud biblioték mužských františkánských řádů v českých zemích v popisovaném období závisel na přístupu a postoji samotných řeholníků. Zcela zřejmé je to na příkladu františkánů v Chebu, kde téměř současně vznikla nová cenná bibliotéka a zároveň z ní zmizela řada nejcennějších knih. Jednoznačně pozitivní bylo větší otevření fondů odborným badatelům i široké veřejnosti, byť se neobešlo bez chyb správců knihoven a jimi způsobených ztrát. Obecně však vývoj a správu biblioték u českých a moravských františkánů, kapucínů a minoritů v první polovině předešlého století nelze hodnotit jako jednoznačně úpadkový. Spíše naopak se přinejmenším někteří řeholníci snažili držet trend nového vývoje knihovnického oboru, ačkoli svými aktivitami nemohli zahrnout všechny konventy po celou sledovanou dobu. V polovině 20. století se tak sledovaným třem řádům podařilo shromáždit celkem nejméně 270 tisíc svazků knih uložených v 42 konventních knihovnách, nepočítaje v to fondy terciářů a často bohaté soukromé knihovny řeholníků, jež lze až na výjimky stěží nějak podchytit.185 Následovalo předání již vylidněných klášterů včetně jejich výbavy a knih do ruky státních zmocněnců na jaře a v létě 1950, likvidace většiny novo182) Dopis z 11. 7. 1940, podpis méně čitelný, snad „Fr. Odovrs“ – NA, ŘF, 2795. 183) Srovnání katalogu z 18. stol. se současným stavem – Archiv města Plzně, pozůstalost M. Suché, inv. č. 47. 184) SOA v Plzni – pobočka Nepomuk, Františkáni Tachov, účetní kniha K 32, citováno podle archivního inventáře. 185) Údaje o velikosti jednotlivých konventních fondů byly získány z materiálů Státního úřadu pro věci církevní (Národní archiv), o něco starších ještě řádových inventářů, soupisů či jiných archiválií v archivních fondech řádů a klášterů, případně ze zpráv nových správců řádových biblioték dle svozových pravidel a praxe. U přibližně čtvrtiny konventů musel být údaj o velikosti fondu odhadnut dle jejich postavení ze srovnání s jinými řeholními domy.

35

Knihy a dějiny

dobých a části historických knih, a jejich převod do správy státních knihoven jako již další kapitola osudu těchto knih a jejich sbírek.

Seznam zkratek GW – Gesamtkatalog der Wiegendrucke MZA – Moravský zemský archiv, Brno NA – Národní archiv ČR, Praha OFM – Ordo Fratrum Minorum ŘF – řád františkánů SOA – Státní oblastní archiv SÚC – Státní úřad pro věci církevní ZA – Zemský archiv Opava

36

2009

Summary The path of libraries belonging to Franciscan orders in the 1st half of the 20th century Matyáš Franciszek Bajger Low amount of friars in the convents of Capuchins, Conventuals and Franciscans in the Czech lands (usually 1 to 3) caused to reduction of care for libraries in general in the 20th cent. Nevertheless, several more enlightened priests bought books for quite big sums, created new book classifications and catalogues and new library rooms. Old, usually baroque library interiors were fulfilled, that caused foundations of new “small” or “reference” libraries in most of their monasteries. A complete renovation of valuable historical room for the whole library including both old and new volumes took place by Franciscans in Cheb. Several convents opened particularly their libraries to public or historical collections for scientists. Libraries of the Third Franciscan Order and of Franciscan association situated also in monasteries stood somewhere between private and public collections. Poor care for historical libraries and slender consciousness of their contents and value, which dominated for most of the time, resulted in disorder and muddle. A deal of volumes, including miscellanea, where lend, but not returned or stolen. The thieves were even friars themselves. Harms caused by World Wars were lower than these robberies and were caused mostly by moving books to more safe places. An amount of about 270 thousand volumes were collected in 42 Capuchin, Convetual and Franciscan convents and libraries in Bohemia and Moravia in the beginning of 50ties, when they were confiscated or liquidated by the state.

37