Cesta u řeky
Praha 2014
Přeložila: DANIELA ČERMÁKOVÁ
Amanda Quick: Cesta u řeky Vydání první Copyright © 2014 by Jayne Ann Krentz All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2014 jako svou 1870. publikaci Přeloženo z anglického originálu River Road vydaného nakladatelstvím G. P. PUTNAM´S SONS, a member of Penguin Group (USA) New York v roce 2014 Český překlad © 2014 Daniela Čermáková Odpovědná redaktorka Marie Kejvalová Korektorka Stanislava Moravcová Přebal a vazba © 2014 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2014 Ricardo Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-859-0 BARONET Praha 2014
Amanda Quick
Cesta u řeky
Tahle knížka je pro moji úchvatnou švagrovou, Wendy Bornovou. Děkuju ti za veškeré rešerše, které jsi mi připravila. Už nikdy se na jablko Gravenstein nebudu dívat stejně.
1 q
K
do z tebe udělal mého anděla strážného?“ vyhrkla Lucy Sheridanová. Byla naštvaná – opravdu naštvaná. Ale taky vzrušená. Byla o samotě s Masonem Fletcherem a ujížděli po úzké, měsícem zalité cestě. Měla to být ta nejromantičtější noc v jejím životě – událost, o níž sní každá dospívající dívka. Mason ale všechno zkazil, protože se k ní choval jako k malému děcku. Zabořila se ještě hlouběji do sedadla na straně spolujezdce, jednu nohu v teniskách si opřela o palubní desku a pevně se pažemi objala kolem pasu. „Nejsem ničí anděl strážný,“ odfrkl si Mason. Oči neodtrhl od silnice. „Dneska v noci ti dělám laskavost.“ „Ať už se mi to líbí, nebo ne. A za to bych ti měla být vděčná?“ „Brinkerův večírek dneska neskončí moc dobře. Je tam spousta chlastu a drog a nezletilých dětí. Až tam vtrhne policie, určitě nebudeš chtít být u toho.“ Masonova klidná, ledově chladná jistota byla nesnesitelná. Člověk by nepoznal, že je mu devatenáct a že je jen o tři roky starší než ona, pomyslela si. Realita tee nagerovského života mezi nimi samozřejmě utvořila nepřeklenutelnou propast. Pro něho byla jen tím, co by teta Sara nazvala holkou pod zákonem. 9
Bylo to však ještě horší. Masonovi nebylo jen devatenáct – ale jako by mu táhlo na třicet. Teta Sara o něm prohlašovala, že v jeho očích se zračí velice stará duše. Pravda, Sara často popisovala lidi podivnými příměry. Spolu se svojí obchodní partnerkou Mary byly celé pryč do meditací, osvícení, života v přítomném okamžiku a tak dále. Ale Lucy musela připustit, že na tom, co Sara o Masonovi říkala, asi něco bude. Už teď byl mužem takovým způsobem, že se k němu kluci na dnešní party nikdy ani nepřiblíží. Vedle něho vypadali, že jsou to pořád dětičky ze základky. Začínala si myslet, že Mason je dospělejší než většina dospělých, které zná, včetně rodičů. Když se před třemi lety rozešli, všichni jim blahopřáli k civilizovanému rozvodu. Žádný z jejich přátel však nebyl na Lucyině místě, pomyslela si. Nikdo nebyl třináctiletým dítětem schovávajícím se ve svém pokoji, zatímco se ti dva takzvaní dospělí hádali, házeli po sobě verbální granáty plné obvinění a zlosti a takového sarkasmu, který se zařezával až do morku kostí. Jestli byl rozvod, jenž následoval, příkladem civilizovaného chování, pak slovo civilizovaný potřebovalo novou definici. Mason na druhé straně vždycky působil jako opravdový dospělák – což byla možná jeho škoda. Spolu se svým strýčkem a mladším bratrem se do Summer River přestěhovali před dvěma lety. Mason pracoval na plný úvazek v místním železářství a snažil se zrekonstruovat starý dům na okraji městečka. Tohle léto vychovával mladšího bratra sám, protože jeho strýc bojoval kdesi v nějaké válce. Jedna věc byla naprosto jasná: Mason bral život velice vážně. Lucy uvažovala, jestli vůbec dělá něco jenom pro zábavu, tedy za předpokladu, že ví, co to zábava je. Dokonce i řídí jako dospělý, pomyslela si nerudně, nebo přinejmenším tak, jak by dospělý měl řídit. To, jak držel volant strýcova postaršího pick-upu, mluvi10
lo za vše. Řadicí páku svíral pevnou rukou. Na rovince se nesnažil prudce zrychlit, do zatáček nevjížděl příliš rychle a rozhodně nikdy nepřekročil povolený limit. Měla by to být nuda. Jenže nebyla. Jenom měla pocit, že je v dobrých rukou. „Nepotřebovala jsem, abys mě zachraňoval,“ vyštěkla. „Dokážu se o sebe postarat sama.“ Skvěle. Teď zní vážně jako děcko. „Dneska v noci bys skončila špatně,“ prohlásil. „Ale no tak. Byla jsem v pohodě. I kdyby se na starém Harperově ranči objevili poldové, oba víme, že by nikoho nezatkli. Náčelník Hobbs by přece nezavřel lidi jako Tristan Brinker a Quinn Colfax za mříže. Slyšela jsem, jak teta Sara říká, že náčelník by se neodvážil ničeho, co by mohlo naštvat jejich táty.“ „Jo, můj strejda tvrdí, že Brinker a Colfax mají náčelníka a celou zatracenou městskou radu v kapse. Ale to neznamená, že by Hobbs nepopadl pár dalších děcek, jen aby dokázal, že dělá svoji práci.“ „No a co? Prostě by je varoval, nic víc. Přinejhorším by Hobbs zavolal mojí tetě, aby si mě přišla vyzvednout a odvezla mě domů.“ „Vážně si myslíš, že je to to nejhorší, co se mohlo stát?“ „Jasně.“ Nejradši by zaskřípala zuby. „Budeš mi muset věřit, Lucy,“ poznamenal. „Dneska v noci nemáš na Brinkerově večírku co dělat.“ „Uvědomuješ si, že zítra ráno se mi budou všichni, kdo jsou teď na ranči, posmívat za zády?“ Mason na to nic neřekl. Probodla ho pohledem. V záři světýlek z palubní desky vypadala jeho čelist jako vytesaná z kamene. Poprvé se v ní probudila zvědavost. „Něco jsi mi neřekl, že jo?“ zeptala se. „Nech to být,“ zavrčel Mason. „Jako by to šlo. Jak víš, že jsem měla být dneska v noci na Brinkerově večírku?“ „Záleží na tom?“ 11
„Ano,“ odpověděla. „Záleží.“ „Zaslechl jsem, že tam možná dorazíš. Pak jsem zavolal tvé tetě. Nebyla doma.“ „Jsou s Mary v San Francisku. Na nějakém veletrhu starožitností. Nechala jsem tetě v hlasové schránce vzkaz, jestli to musíš vědět.“ Mason Lucyina slova ignoroval. „Když jsem zjistil, že je tvoje teta pryč, rozhodl jsem se zastavit v parku a zjistit, jestli tam nejsi. Říkal jsem si, že se možná ocitneš v problémech.“ „Protože nejsem na seznamu jedničkářek?“ „Jsi příliš mladá, než aby ses motala kolem Brinkera a Colfaxe.“ „Jillian Bensonová je jenom o rok starší než já. A prosím, v žádném případě mi tu nekaž o tom, že bych skočila ze skály jenom proto, že to dělají všichni moji přátelé.“ „Jillian není tvoje kamarádka.“ „Čirou náhodou mě pozvala právě ona.“ „Vážně?“ Mason zněl zamyšleně. „No, vlastně mě to ani nepřekvapuje.“ „Zavolala mi dneska odpoledne a řekla mi, že jde na Brinkerovu party a jestli bych nechtěla jít s ní. V tom hle městě jsem stejně moc na výběr neměla.“ „Takže jsi po té možnosti skočila.“ „Ne tak úplně. Nejdřív jsem odmítla. Jsem tady jenom na léto. Znám tu zatím jen pár místních lidí. Prohlásila, že by to byl dobrý způsob, jak se seznámit s dalšími. Pověděla jsem jí, že nemám auto. Nabídla mi, že mě vyzvedne v domě mé tety.“ „To od ní bylo vážně milé, že?“ zabručel Mason. „Na co narážíš?“ „Pila jsi něco, než jsem pro tebe přijel?“ „Jenom vodu z lahve, kterou jsem si přinesla. A mimochodem, nemusím se ti zpovídat.“ „Nepila jsi nic z těch neoznačených lahví v chladicím boxu?“ 12
„Jillian říkala, že jsou to nějaké energetické drinky. Pověděla mi, že Brinker je má vždycky na každém večírku. Tvrdila, že je v nich něco speciálního.“ „Ale ty sis žádný nedala?“ „Nechtěla jsem se opít ani zfetovat, jo?“ Nehodlala mu přiznávat, že ji představa, že by vyzkoušela jeden z těch podivně zbarvených nápojů, vyděsila k smrti. Smutná pravda byla, že dávno před Masonovým příjezdem si sama uvědomila, že tahle noc bude fiasko. Nebyla stavěná pro život na hraně, ani nechtěla kráčet po okraji propasti. Všichni o ní prohlašovali, že je vyrovnaná a zodpovědná – nebyla typem člověka, který by se dostával do potíží. Jenže to byl jenom jiný způsob, jak říct, že je nudná a zbabělá. Začínala si myslet, že už navždycky bude neustále stát venku před neviditelným skleněným domem a dívat se na lidi, kteří se odvážili trochu zariskovat a opravdu žít své životy. „Proč bys chodila na jeden z Brinkerových večírků, kdyby ses nechtěla opít ani zfetovat?“ podivil se Mason. Zabořila se ještě hlouběji do sedadla. „Jenom jsem si chtěla zatancovat. Užít si. Klidně mě za to žaluj.“ „Vždyť jsi netančila, když jsem pro tebe přijel.“ Povzdechla si. „Protože mě nikdo o tanec nepožádal. Konečně jsem dostala pozvání na jeden z Brinkerových večírků, ale ukázalo se, že se mnou nikdo nechce nic mít. Měl jsi pravdu, byla jsem tam úplně mimo, s cizími lidmi, bla, bla, bla, a určitě byla klika, že ses tam objevil. Tak. Spokojený?“ Mason na tu otázku neodpověděl, nejspíš proto, že zajížděl s dodávkou do dlouhé, úzké uličky, která se vinula mezi starým jabloňovým sadem k Sařinu útulnému domečku. V malé chatce byla světla rozsvícená. Stará dodávka zdobená nápisem Starožitnosti Summer River byla zaparkovaná na svém obvyklém místě na příjezdové cestě. „Vypadá to, že tvoje teta je už doma,“ konstatoval Mason. Zastavil pick-up. 13
„Pospíšila si.“ Lucy si rozepnula bezpečnostní pás a otevřela dveře. „Obvykle se s Mary z takových nákupů vrací až po půlnoci.“ Mason si prohlížel hlavní dveře. „To je dobře.“ Lucy se zarazila v půli cesty ven. „Co je dobře?“ „Nebudeš tu dneska v noci sama.“ „Bože, Masone. Nepotřebuju chůvu. Vlastně jsem to já, kdo hlídá děti jiných lidí. Jsem oblíbená, protože jsem tak vyrovnaná a zodpovědná a tak dále.“ „Já vím,“ řekl. „Promiň.“ „Hm, přestaň se omlouvat. Moc ti to nejde.“ Vyskočila z dodávky a natáhla ruku, aby dveře zavřela. „Taky se omlouvám za tu dnešní noc,“ dodal drsným hlasem. „Nechtěl jsem tě ztrapnit.“ „Mhmm.“ Podívala se na něho otevřenými dveřmi. „Víš ty co? Za pár let, až budu dospělá, mi můžeš připomenout, abych ti poděkovala za naprosto zbytečnou záchranu. Možná až mi bude třicet nebo čtyřicet, budu schopná ocenit tvé šlechetné úmysly. Nebo taky ne. Víš, co se říká: žádný dobrý skutek nezůstane nepotrestán.“ „Jo, to jsem slyšel.“ K čertu. Klidně už mu může říct i ten zbytek. „Dneska jsi plýtval časem,“ pokračovala. „Když jsi dorazil, už jsem se chystala domů.“ „To by nebyl moc dobrý nápad. Je to daleko.“ „Byla bych v pohodě. Měla jsem s sebou mobil. Navíc, tohle je Summer River, žádné velkoměsto. Teta říká, že tu k žádné vraždě nedošlo celé věky.“ „Ošklivé věci se na malých městech stávají stejně jako kdekoliv jinde,“ namítl Mason. „Blbost. Teď mi dáš přednášku o tom, že bych neměla chodit domů sama po setmění?“ Zadržela dech, protože výraz na Masonově tváři naznačoval, že přesně to má v úmyslu. Usmála se. „Ty si prostě nemůžeš pomoct, že?“ zeptala se. „Na14
rozený proto, aby chránil a sloužil. Možná bys měl zvážit kariéru u policie.“ „Slyšel jsem, že v nemovitostech se dá vydělat víc peněz,“ řekl bez zaváhání. „Myslím to vážně.“ Ignoroval ji. „Proč jsi chtěla jít domů?“ „Protože Jillian začínala být opilá, když to musíš vědět. Věděla jsem, že tam chce zůstat. Myslí si, že Brinker je senzační. Všechny holky si to myslí a taky pár kluků. Každopádně jsem se bála, že by mě pak měla odvézt domů. A máš to, celý příběh mé divoké noci plné orgií. Měl jsi pravdu. Neměla jsem na ten ranč chodit, i když tam je polovina lidí z města. Vykonal jsi svůj dobrý skutek. Máš splněno.“ Hlavní dveře domu se otevřely a v nich se objevila Sara. Světlo na verandě ozařovalo její prošedivělé hnědé vlasy. Jako všechny ženy v Sheridanově rodině to nebyla žádná amazonka, ale její stopětašedesáticentimetrová postava a drobná stavba těla byly zrádné. Desítky let cvičení jógy a nošení dříví do masivního krbu ve starém domě ji vybavily rovnými rameny a silným, pevným tělem. Přešla k zábradlí a zamávala. „Ahoj, Masone,“ zavolala. „Díky, že jsi přivezl Lucy domů. Právě jsem jí chtěla zavolat, jestli nepotřebuje odvoz.“ „Žádný problém, madam,“ odpověděl Mason. „Měl jsem to při cestě.“ Lucy si odfrkla. „Tak při cestě, ty osle.“ Chtěla dveře zabouchnout, ale zaváhala. „Ohledně toho anděla strážného, kterého mi neděláš.“ „Říkal jsem ti, že žádný anděl strážný nejsem.“ Poprvé se mu v hlase ozval náznak emocí. Zněl naštvaně. „Teta Sara věří v karmu,“ prohlásila Lucy. „Víš, příčina a následek a tak.“ 15
„Vím, co je to karma,“ řekl Mason. Hlas měl trochu moc bezvýrazný. Uvědomila si, že se jí podařilo ho urazit, protože naznačovala, že nezná význam toho slova. Navzdory tomu, jak ji ztrapnil, když ji vyvlekl z toho večírku, se cítila špatně. Všichni věděli, že Mason od chvíle, co odešel ze střední, tvrdě makal. Příležitostí na učení moc neměl. Teta Sara říkala, že to byl jeho bratr Aaron, kdo měl jít na vysokou. Aarona prý právě přijali na velice prestižní a drahou univerzitu. Taky povídala, že Mason a jeho strýc dělají všechno, co je v jejich moci, aby Aaron nemusel promovat se studentskou půjčkou na krku. „Zkusme předpokládat, že má teta s tou karmou pravdu,“ pokračovala Lucy. „Jestli ano, dříve či později přijde den, kdy třeba budeš potřebovat zachránit.“ „A?“ „Napadlo tě někdy, kdo asi zachrání profesionálního anděla strážného, až se dostane do potíží?“ Zabouchla dveře dodávky, než mohl odpovědět, a rychle vykročila k verandě, kde čekala Sara. Tak tedy skončila ta nejromantičtější noc jejího života.
16
2 q
M
ason sledoval, jak Lucy zdraví svou tetu a vchází do starého domku. Počkal, dokud se za oběma nezavřely dveře, než nastartoval dodávku a projel sadem zpátky na ulici. Napadlo tě někdy, kdo asi zachrání profesionálního anděla strážného, až se dostane do potíží? Lucy se pletla. Nebyl žádný strážný anděl. Dělal jen to, co musel, když ji dneska večer odvezl z toho Brinkerova večírku. Jestliže byla její teta mimo město, neměla tu nikoho, kdo by na ni dohlédl. Byla příliš naivní a nevinná, než aby poznala ďábla, když byl v převleku. Jestli byly řeči, které se šířily městečkem, pravdivé, Brinker přišel přímo z pekla. Mason si v duchu poznamenal, aby ráno promluvil se Sarou Sheridanovou. Musela vědět, k čemu dneska v noci skoro došlo. Bylo by fajn, kdyby byl strýček Deke ve městě. Deke by Saře všechno vysvětlil. Určitě by ho vyslechla. Lidé Dekea vždycky poslouchali. Ale Deke byl zase na jedné z misí a měl se vrátit až za několik měsíců. A to znamenalo, že si se Sarou bude muset promluvit sám. Společně nic netušící Lucy ochrání. Když dorazil na hlavní silnici, odjel zpátky na místo, 17
kde se konal večírek. Starý Harperův ranč už byl celé roky opuštěný. Pastviny, kde se kdysi pásl dobytek, opět splynuly s přírodou. V polorozpadlém domě už nikdo nebydlel desítky let. Tristan Brinker si stodolu pro své večírky zabral minulé léto. Místní mládež k němu byla přitahována jako můra ke světlu. A po jeho boku stál neustále Quinn Colfax. Teenagerům v Summer River společně vládli pevnou rukou. Večírek byl v plném proudu, ale Brinkerův luxusní sporťák mezi vozidly kolem stodoly nestál. Ani zbrusu nové SUV Quinna Colfaxe. Oba byli příliš chytří, než aby nechali svá snadno rozpoznatelná auta na dohled komukoliv, kdo by čirou náhodou projížděl kolem ranče. Pravda byla, že jejich bohatí otcové by je z vězení vyplatili, kdyby je náčelník zavřel. Ale Warner Colfax a Jeffrey Brinker by byli vzteky bez sebe, kdyby byli jejich synové natolik pitomí, aby se nechali chytit. Tristan a Quinn byli v městečku noví, ale byli považováni za opravdové rockové hvězdy. Jejich otcové byli partneři v nějakém hedgeovém fondu. Jejich podnik sídlil v Silicon Valley, ale jako spousta úspěšných podnikatelů z oblasti San Francisco Bay Area rádi trávili víkendy na venkově protkaném vinicemi. Byli to chytří obchodníci a rychle zjistili, že Summer River zažije brzký vinařský boom. Vytrvalá vlna vinařského businessu se valila přes celou severní Kalifornii už více než sto let. V posledních desetiletích navíc nabírala na rychlosti, zničila staré hrušňové a jabloňové sady i farmy a mlékárny, které jí stály v cestě. Teď bylo na řadě Summer River. Na úpatích kolem městečka už byly vysazeny první keříky vinné révy. Nepotrvá dlouho a úponky vinice se budou šplhat po celém údolí. Za pár let bude ospalé maloměsto Summer River nejspíš proměněné v přepychovou vesničku podobně jako Healdsburg, Sebastopol, Napa a další farmářská měs18
ta v této oblasti. Ceny pozemků už teď začínaly šplhat do nebes. Mason na to spoléhal, když Dekea přemluvil, aby koupili zchátralý dům, který chtěl opravit, aby jim pak pomohl zaplatit vysoké školné za Aaronovu prvotřídní univerzitu. Až s přestavbou skončí, bude stát skoro dvojnásobek, než za něj zaplatili. Mason zabočil na cestu vedoucí ke stodole. Vydal se po neoznačené, neudržované postranní cestě lemující řeku. Najít ty dva vozy netrvalo dlouho. Stály zaparkované mezi stromy. Ještě asi chvíli potrvá, než se Brinker a Colfax vrátí, ale Mason byl připravený počkat si tak dlouho, jak bude potřeba. Zaparkoval dodávku za sporťák a SUV a zablokoval jim cestu zpátky na silnici. Vystoupil a přešel k břehu řeky. Z místa, kde stál, stodolu neviděl, ale rozeznával tlumené zvuky dunící hudby. Chvíli pozoroval úplněk tančící na řece. Hladina vody jako by se pohybovala v pomalém rytmu, ale slabé vlnky byly zrádné. Summer River byla na některých místech hodně hluboká a proudy silné. Každý rok se objevovaly zprávy o lidech, kteří se snažili řeku přebrodit, ale proud je strhl. Před několika měsíci došlo k další automobilové nehodě na cestě kolem řeky. Vozidlo sjelo z útesu na vyhlídce a přistálo v rychle se řítící vodě. Řidič to nepřežil. Možná bys měl zvážit kariéru u policie. Mason se nad tím zamyslel. Pravda byla, že nad svou vlastní budoucností ještě moc neuvažoval. Od smrti rodičů měl plné ruce práce s plněním otcových posledních instrukcí. Postarej se o bratra. Nespouštěj ho z očí. Aaron však brzy nastoupí na univerzitu a zamíří ke své vlastní zářné budoucnosti. A pak už se nebudu mít o koho starat, pomyslel si Mason. Možná je načase zamyslet se nad tím, co chce k čertu doopravdy provést se svým životem. Ovšem nejdřív se musí postarat o Lucy. 19
První náznak, že Brinkerova party končí, nastal v okamžiku, kdy hudba najednou zmlkla. Někdo zřejmě projel kolem starého ranče a stěžoval si policii. Náčelník Hobbs by byl v tom případě nucen poslat pár strážníků, aby to tu uzavřeli. Lucy měla pravdu, je hodně nepravděpodobné, že by byl někdo zatčen. Mládež by se roz utekla. Ti nejpomalejší by nejspíš byli dopadeni, ale dostali by tak akorát varování. Masonovy myšlenky přerušil zvuk dunících kroků. Otočil se a uviděl dvě pohupující se baterky. Za okamžik se ze stromů na mýtinu vyřítili Tristan Brinker a Quinn Colfax. Běželi ke svým vozům, ztěžka oddechovali a snažili se utišit hihňání. Oba nesli velký chladicí box. „Viděls výraz toho poldy, když mu ta pitomá blondýna nabídla lahev naší dobroty?“ rozchechtal se Brinker. „Vypadal, že mu exploduje hlava.“ „Myslíš, že nás viděl?“ zeptal se Quinn nervózně. „Co je nám sakra po tom? Ví, že jsme tu byli, ale nemůže nikomu dokázat, že jsme tu měli drogy.“ Brinker zpomalil do chůze a vylovil z kapsy klíče. „Ani se nebude snažit. Jenom dělal svoji práci. Ukončil večírek. Co myslíš, kdo si stěžoval tentokrát?“ „Nejspíš jenom nějaký farmář, který projížděl kolem,“ nadhodil Quinn. „Fakt rád bych věděl, jak ten idiot Fletcher zjistil, že je dneska večer na party i Lucy Sheridanová,“ poznamenal Brinker. „Záleží na tom?“ zeptal se Quinn. „Jo,“ zamumlal Brinker. „Záleží. Nelíbí se mi, že se ten bastard plete do mých věcí.“ „Zapomeň na to,“ namítl Quinn. „Nepleť se Masonu Fletcherovi do cesty.“ „A proč ne? Vždyť maká v železářství.“ „Podívej, večírek skončil. Jedeme domů a na Fletchera zapomeneme.“ 20
Mason si nasadil sluneční brýle a vyšel ze stínů. Opřel se o přední nárazník elegantního sporťáku. „Nejdřív si promluvíme o Lucy,“ oznámil. Quinn se okamžitě zarazil. „Fletchere? Co tu děláš?“ Brinker se zastavil za ním, probodl Masona paprskem baterky. Sluneční brýle odvedly práci, kterou měly. Světlo Masonovi neublížilo. „Zmiz od mého auta,“ zavrčel Brinker. „Ten nátěr je udělaný na zakázku. Poškrábeš mi ho.“ Mason ho ignoroval. „Ještě jednou se na Lucy Sheridanovou zaměříte a na podzim už se na univerzitu nevrátíte.“ „Nevím, o čem to mluvíš,“ vyštěkl Brinker. „Vypadni už od mýho auta.“ Quinn začínal být nervózní. „Vyhrožuješ nám?“ „Něco takového,“ přikývl Mason. „Kdo to vykecal?“ zavrčel Brinker. Hlas měl chraplavý vzteky. „To není důležité,“ odpověděl Mason. „Potřebujete jen vědět, že vím, co jste měli v plánu.“ Quinn se zatvářil zmateně. „Co se to tu děje?“ „Kdo to vykecal?“ zařval Brinker. Ze všech sil se snažil ovládnout. „To je fuk. Stejně si to zjistím, a až –“ „Jo?“ řekl Mason. „Co myslíš, že uděláš?“ „Kliď se mi z cesty,“ zaječel Brinker napjatým hlasem. „Budeš litovat, že ses tu dneska v noci vůbec ukázal. Chápeš to?“ „Slyším tě,“ odpověděl Mason klidně. „Teď je řada na tobě, abys poslouchal ty mě. Už se k Lucy Sheridanové nepřibližuj. Jestli se jí něco stane, hodím to na triko tobě. Rozumíš mi, Brinkere?“ Brinkera najednou popadl zuřivý záchvat. Pustil chladicí box, zvedl nejbližší tupý předmět – kámen – sklonil hlavu a vyrazil. „Hej,“ vyjekl Quinn. „Nech toho. Tristane, zbláznil ses?“ 21
Mason do poslední chvíle neuhnul, a když pak rychle uskočil z cesty, Brinker vrazil do auta. Ozvalo se ostré kovové zaškrábání, jak kámen sedřel z luxusního vozu lak na zakázku. Otřesený Tristan zavrávoral pár kroků zpátky. Mason prošel kolem, otočil se a zadíval se na něho. „Držte se od Lucy Sheridanové dál,“ oznámil. Znovu vykročil a otočil se k Brinkerovi a Quinnovi zády. Naštěstí se ani jeden z nich na nic nezmohl. Když došel k dodávce, otevřel dveře, nastoupil, nastartoval a odjel domů do starého domu u řeky. Aarona našel spát na pohovce. Nový, drahý počítač, který mu dali Mason s Dekem k narozeninám, vydával dosud matnou záři. Na obrazovce bylo několik řádků podivného počítačového kódu. Mason zamkl hlavní dveře a zkontroloval okna. Byl to každodenní rituál, který poctivě dodržoval od té noci, kdy mu policejní detektiv oznámil, že se rodiče zabili při automobilové nehodě. Přehodil přes Aarona deku a vyšel do svého pokoje v patře. Zapnul vlastní počítač, který koupil na online aukci. Pustil se do dalšího nočního rituálu. Zkontroloval, že rodinný bankovní účet není přečerpaný a že nemusí zaplatit žádné účty. Spokojeně se ujistil, že telefony a elektřina jsou na příští měsíc zajištěné, napsal e-mail strýčkovi a krátce mu popsal události dnešní noci. Oznámil Dekeovi, že situace by měla být pod kontrolou. Vysvlékl se do boxerek, mobil položil na noční stolek, vypnul světla a zalezl do postele. Dekeovi řekl, že situaci zvládne, ale pravda byla, že zatím žádný plán neměl. A po dnešní noci bylo jasné, že nějaký vážně potřebuje. Tristan Brinker nebyl jen rozmazlený, bohatý spratek. Byl to opravdový psychopat. Dříve či později vybuchne. Mason toho o psychologii moc nevěděl, ale když už potkal nějakého lidského pre22
dátora, okamžitě ho poznal. Taky intuitivně chápal, že bylo důležité odvést Brinkera od jeho původního cíle. Byl si docela jistý, že se mu to, přinejmenším dočasně, podařilo, ovšem to neznamenalo, že by byly Lucy a ostatní dívky v Summer River v bezpečí. Ráno si ze všeho nejdřív promluví s Lucyinou tetou a vysvětlí jí, v jak nebezpečné situaci se ocitla. Intuice mu napovídala, že je důležité dostat Lucy z města – a z Brinkerova dosahu – jak nejrychleji to půjde. Pak bude muset zjistit, jak se zbavit Brinkera. Byl celkem přesvědčený, že toho bastarda jen tak něco nezastaví. Druhý den ráno lidé Brinkera zahlédli, jak odjíždí z městečka ve svém nablýskaném novém sporťáku, který mu otec věnoval. Už ho nikdy nikdo neviděl. Během několika dnů se rozneslo, že se stal obětí nějakého drogového dealera. Brinkerovo tělo se nikdy nenašlo.
23
3 q O třináct let později Vantage Harbor, Kalifornie
L
ucy se nutně potřebovala napít. Právě zvedala ke rtům sklenku s bílým vínem, když spatřila Truchlící vdovu mířící k boxu, kde seděla. Alicia Gatleyová hladce klouzala hlučným davem úředníků tísnících se během happy hour v oblíbeném baru. Byla typem ženy, za kterou se každý otočí – muži i ženy –, když vstoupí do místnosti. V přiléhavém kostýmu a na supervysokých podpatcích, s pěstěnými nehty a utaženým drdolem představovala prototyp blondýny Alfreda Hitchcocka. Lucy si pomyslela, že ani nákladné silikony jí neuškodily. Dravec pod nablýskanou slupkou se však dnes projevoval naplno. „Ó, bóže,“ zašeptala Hannah Carterová. „To bude průšvih.“ „Ještě tohle nám chybělo k dokonalosti jinak naprosto zkaženého dne,“ dodala Ella Merricková. „Přišla za tebou, Lucy,“ poznamenala Hannah varovně. „Viní tě z toho, co se stalo u soudu.“ „Neblázni,“ ohradila se Lucy. Ella na ni účastně pohlédla. „Ty jsi byla jen posel.“ „Všichni víme, jak poslové dopadají.“ Lucy se rychle napila vína, aby si dodala odvahy. „Říkala jsem šéfovi, že s ní budou potíže.“
24
„Vypadá to, že jsi měla pravdu,“ přitakala Hannah. „Přiznávám, že jsem doufala, že se v klidu dostanu z města, než zjistí, že právě já jsem způsobila její finanční katastrofu,“ řekla Lucy. Netěšila se na ranní návrat do Summer River, ale v tuhle chvíli – kdyby měla tu možnost – by raději byla tam než tady, v pasti, z níž není úniku. Ale aspoň tu není sama. Hannah a Ella byly její nejlepší přítelkyně. Nenechají ji v tom samotnou. Hannah pozorovala se zadumaným výrazem Alicii. „Zajímalo by mě, jak přišla na to, že zrovna ty jsi odhalila, že její drahý zesnulý měl v Kanadě druhou rodinu.“ „Kdo ví?“ odtušila Lucy. „Předpokládám, že to roznesl někdo z kanceláře. To, co v Brookhouse děláme, nepodléhá zrovna režimu přísného utajení.“ „Naše vdovička patrně zamávala svými umělými řasami na některého z vyšetřovatelů, a on se hned mohl přetrhnout, aby jí vyslepičil všechno, co chtěla vědět,“ nadhodila Ella. „To je rozhodně možné,“ souhlasila Lucy. Právě ona vymyslela pro druhou paní Gatleyovou přezdívku Truchlící vdova. Byla to pocta Aliciinu zřejmému hereckému talentu. A byla trefná. Na odboru soudní genealogie v Brookhousu se o Alicii nemluvilo jinak než jako o Truchlící vdově, nebo zkráceně TV. Alicia se rychle blížila. Její pečlivě nalíčená tvář byla vzteky samý flek. Rychlé klapání jejích špičatých podpatků na dřevěné podlaze připomínalo kulometnou palbu. Bylo tak ostré, až se Lucy divila, že jí od bot nelétají jiskry. „Hlavně klid,“ řekla si. „Nezapomeň, že jsme profesionálové.“ „Má to znamenat, že se na ni nemáme vrhnout, až ti chrstne do obličeje víno a začne ti nadávat?“ zeptala se Hannah. „Jo, přesně to to znamená,“ ujistila ji Lucy. „Repre25
zentujeme Brookhouse. Naše chování se odráží v pověsti firmy.“ „Jasně, užijeme si do sytosti zábavného večera,“ ušklíbla se Ella. „Nebude to tak zlé,“ chlácholila ji Lucy. „Je vytočená, takže mě může počastovat pár nelichotivými výrazy, ale víno do obličeje mi nechrstne. Zničilo by to její chladnou image Grace Kellyové, na které pracuje.“ „Mám pro tebe novinu,“ ucedila Ella, aniž odpoutala pohled od příchozí. „Už si nehraje na Grace Kellyovou. Teď vypadá spíš jako nestvůra z Černé laguny. Než sem dojde, chci se vsadit. Dávám bůra na to, že je tak bez sebe, že se pokusí dát Lucy facku.“ „Já sázím na to víno,“ přidala se Hannah. „Je to dramatičtější.“ „Máš to mít,“ přikývla Ella. „Nechte toho, obě,“ okřikla je Lucy. „Nebude se ztrapňovat před všemi lidmi tady.“ Alicia došla k boxu a probodla Lucy vražedným pohledem. „Je to vaše vina, že se všechno podělalo,“ zuřila. „Nemáte právo míchat se mi do života, vy huso pitomá. Kdo si myslíte, že jste?“ „Paní Gatleyová, já jsem pouze dělala svou práci,“ opáčila Lucy. „A jsem si jistá, že to velmi dobře víte. Brookhouse si najala advokátní kancelář spravující majetek vašeho manžela. Jde o fond pro jeho děti.“ „Bernie mi nikdy neřekl, že by měl nějaké děti. Vím určitě, že žádné neměl. Vy jste našli v Kanadě nějaké povaleče a podplatili jste je, aby tvrdili, že jsou jeho dávno ztracenými potomky. Přiznejte to.“ „Je mi líto, paní Gatleyová. Bernard Gatley měl s jinou ženou tři děti, dvě dcery a syna. Oni jsou hlavními dědici jeho majetku.“ „Pokud tihle takzvaní dědici opravdu existují, o čemž velmi pochybuji, jsou nelegitimní.“ 26
„Tohle zákon nezajímá,“ odpověděla Lucy trpělivě. „Potomci mají nárok na dědictví, ať už byl muž s jejich matkou ženatý, nebo ne. Ale v tomto případě je i tahle námitka irelevantní, protože pan Gatley byl s matkou svých tří dětí, které jsou dnes již dospělé a mají vlastní potomky, v manželském svazku.“ „To nemůžete dokázat,“ řekla Alicia velmi upjatým hlasem. „Ale ano, paní Gatleyová, Brookhouse získal dostatek důkazů, že děti vašeho manžela mají plné právo na dědický podíl na majetku svého otce.“ „Podíl?“ vyštěkla Alicia téměř hystericky. „Dostanou nejlepší nemovitosti a všechny akcie a cenné papíry.“ „Slyšela jste advokáty a soudce. Druhá rodina pana Gatleyho má plné právo na podíl na dědictví.“ „Nedostanete snad vy sama taky pěkné sousto?“ usmála se Ella. Alicia se k ní otočila. „Dostanu pouhý zlomek toho, co jsem očekávala. Bernie mi slíbil, že všechno bude moje. Proč bych si ho asi jinak sakra brala?“ Nastala krátká napjatá pauza. Lucy si všimla, jak celý bar náhle ztichl. „Opravdu mám dojem, že si nepřejete probírat podobné osobní záležitosti zde,“ řekla velmi mírně. „Neopovažujte se mi říkat, že mám držet hubu, vy slepice,“ zavřískla Alicia. „Jestli měl Bernie opravdu děti, proč se neukázaly na pohřbu?“ „Ti tři lidé, které jsem našla v Kanadě, byli ještě děti, když se jejich rodiče rozešli,“ vysvětlovala Lucy. „Už před lety ztratili se svým otcem kontakt. Skutečnost je taková, že v určitém okamžiku od své rodiny odešel, aniž se ohlédl. Mysleli si, že je mrtvý.“ „Což teď skutečně je,“ připomněla vesele Ella. „Manželství s tím starým páprdou jsem obětovala dva roky života. A co z toho mám? Mrzkých pár tisíc dolarů. A všechno je to vaše vina.“ 27
Alicia si evidentně povšimla, že Lucy, Ella i Hannah pevně drží stopky svých skleniček s vínem. Otočila se, popadla z vedlejšího stolu plnou sklenici piva a vychrstla její obsah Lucy přímo do obličeje. Než se kdokoli vzchopil k reakci, prodrala se ven tlačenicí ohromených pijáků, rozrazila skleněné dveře a zmizela v odpoledním slunci. Lucy vzdychla, zvedla jeden ze tří malých koktejlových ubrousků na stole a otřela si trochu piva z tváře. Ella a Hannah jí nabídly svoje ubrousky. Muž, jehož nápoj posloužil jako nástroj pomsty, se na ni omluvně podíval. „Omlouvám se, netušil jsem, co zamýšlí, dokud nebylo po všem.“ „Za to nemůžete,“ uklidnila ho Lucy. „Rozhněvaná klientka?“ zeptal se. „Jmenuju se Carl.“ „Není to naše klientka,“ řekla Ella. „Je jenom naštvaná z prohry,“ vysvětlovala Hannah. „Smím se zeptat, čím přesně se vy tři živíte?“ zeptal se Carl. „Pracujeme pro soukromou detektivní agenturu,“ odpověděla Lucy. „Jmenuje se Brookhouse.“ „Paráda. Dámy coby soukromá očka.“ Carla to rozhodně zaujalo. „Máte zbraně?“ „Ne,“ odpověděla Lucy pevně. „Vyšetřovatelé s licencí jsou jen pan a paní Brookhouseovi. My tři pracujeme na odboru soudní genealogie.“ Carla to očividně zklamalo, nicméně se snažil nedat to najevo. „Jaké pátrání obnáší soudní genealogie?“ „Obecně řečeno většinu práce získáváme od advokátů spravujících jmění,“ vysvětlila mu Hannah. „Pátráme po ztracených nebo neznámých potomcích a informujeme je o jejich dědictví.“ „A někdy obráceně,“ dodala Ella. „Lidé, kteří se domnívají, že jsou dědici nějakého majetku, přijdou za námi, abychom to dokázali.“ 28
„Chápu. Jste lovkyně dědiců,“ luskl muž prsty. „Pod takovýmhle označením si toho můžete představit spoustu,“ odtušila Lucy. Mluvila chladným a odtažitým tónem. Zůstávala opatrná. Spousta lidí ani netuší, že se dá živit pátráním po ztracených dědicích. A ti, kdo to vědí, tuto práci často považují za nechutnou součást soukromé detektivní praxe. Na tomto poli samozřejmě podnikali i ne úplně poctiví hráči. Soustředili se na okraj trhu a doufali, že zbohatnou tím, že objeví dědice mnohamilionového majetku, který ani neví, co všechno by mohl mít. Jejich cílem bylo přesvědčit dotyčného, aby podepsal smlouvu, že kancelář obdrží podíl na dědictví za to, že ho vystopuje. Brookhouse se naopak pyšnil tím, že se zaměřoval výhradně na poctivou stránku businessu. „Vypadá to, že jsem vyhrála sázku,“ usmála se Hannah. „A jak jsi na to přišla?“ zeptala se Ella. „TV zaútočila na Lucy, jak jsem říkala.“ „To jo, ale nezfackovala ji,“ opáčila Hannah. „Ale ani jí nechrstla do obličeje víno,“ oponovala Ella. „Vzala si pivo z vedlejšího stolu.“ „To je jen technický detail,“ trvala na svém Hannah. Ella se vítězoslavně usmála. „Jak my ze soudní genealogie víme, vše právě záleží na technických detailech.“ Nastavila dlaň. „A ty mi dlužíš pět babek.“ „Pardon,“ vložila se do toho Lucy. „Než se vy dvě dohodnete, já si zajdu domů dobalit.“ Přiběhl k nim číšník s čistou utěrkou. „Vedoucí vzkazuje, že tahle vína jdou na účet podniku.“ „Díky.“ Lucy si od něj vzala utěrku a setřela si pivo ze saka kostýmu. „Myslím, že účet za čistírnu přidám k výdajům za případ.“ „To bys rozhodně měla udělat,“ přikývla Ella. 29
„Rozhodně,“ souhlasila Hannah. Číšník se přikradl blíž a ztišil hlas. „Mohu se zeptat, čím jste tu ženu tak rozběsnily?“ „Obávám se, že je to důvěrná informace,“ odpověděla Lucy. Číšník vědoucně kývl. „Myslí si, že se scházíte s jejím chlapem, co?“ Lucy si šokovaně přestala utírat rukáv. „To je směšné. Proč by spolu dvě inteligentní ženy bojovaly o jednoho muže?“ „Posledních sto let to tak chodí,“ poznamenala Hannah. „To, co se stalo před pár minutami, bylo vážnější,“ vysvětlila Ella. „Jasně,“ rozzářil se číšník. „Šlo o prachy.“ „O spoustu prachů,“ poopravila ho Lucy. Carl se zasmál. „Nechte mě hádat. Vy tři nejste zrovna romantické typy, co?“ „Naše práce činí lidi poněkud chladnějšími,“ pronesla Lucy. „Brzy zjistíte, že každý má nějaký pracovní plán. U většiny lidí je však na prvním místě jedna ze dvou obvyklých možností.“ „Jo? A co je to za možnosti?“ zeptal se zvědavě Carl. „Peníze nebo pomsta,“ odpověděla Lucy. „Je fascinující, jak často jeden motiv doprovází druhý.“ „Páni,“ hvízdl ohromeně Carl. „To je síla, fakt síla.“ „Ne,“ vrtěla hlavou Lucy. „To je lidská povaha.“ Zvedla se od stolu. „A teď mě omluvte, jdu domů.“ „Našla jste v poslední době nějaké další ztracené dědice?“ volal za ní Carl. „Svým způsobem ano,“ odpověděla Lucy. Pověsila si na rameno kabelku a zamířila ke dveřím. „Sebe.“
30
