3/34
Cesta pouští Ota B. Kraus
4/34
Ota B. Kraus Desert Years
Vychází za laskavé podpory Ministerstva kultury ČR. © Ota B. Kraus — dědicové/heirs, 2014 © Translation & Epilogue Alice Marxová, 2014 © Epilogue Dita Krausová, 2014 © Graphic & Cover Design Ondřej Fučík, 2014 © Cover photo Mario Klingemann, 2014 © Filip Tomáš — Akropolis, 2014 ISBN 978-80-7470-063-7 ISBN 978-80-7470-064-4 (MOBI) ISBN 978-80-7470-065-1 (ePUB)
I Byla to noc lva a orla. Ale byla to také noc draka, který se živil ohněm a spal s čarodějnicí jménem Machlat Bas Anat. Nebe bylo zatažené, ale když Štěpán vzhlédl, rozeznal v trhlinách mezi větrem poháněnými oblaky hvězdy. Sjel tramvají dolů k řece a přidal se k lidem, kteří se shromažďovali u staré univerzity. Byli rozčilení, měli zamračené obličeje, vztekem stažená ústa a ostré, nenávistí doutnající oči. Popocházeli kolem sochy krále Karla a pak se vyhrnuli na most a do úzkých uliček, které stoupaly až k Hradu. Šlo jich na tisíce, muži ze železáren s placatými čepicemi s kšiltem, s vráskami černými od uhelného mouru, poštovní úředníci s usmolenými vázankami na krku, prostovlasí studenti a ženy s květovanými šátky. Blahobytných, zámožných a tělnatých mezi nimi bylo jen pár. Most se klenul nad řekou ve dvanácti obloucích, vespod ochraňovala každý oblouk dřevěná konstrukce proti ledovým krám a nahoře socha světce. Štěpán hleděl na svaté v jejich zkamenělém pohybu, jak tam stojí, věčně mladí, proti času je chránil jako štít okamžik slávy. Buď právě umírali, nebo vykonávali zázrak, a obojí jim zajišťovalo nesmrtelnost. Všichni světci byli šedí, jejich skutky si už nikdo nepamatoval, ale krása kamene trvala. V soumraku zářila jasnou žlutí jen jediná socha. Štěpána zlatý Kristus na kříži přitahoval i odpuzoval, neboť se nedokázal rozhodnout, zda má při pohledu na něj cítit hrdost, nebo se stydět. Studoval poslední ročník střední školy, bylo mu téměř osmnáct, ale stále hledal svou totožnost — byl Čech a současně Žid, a když byl obojím, připadalo mu, že není ani jedním. Štěpán se teď ocitl přímo pod křížem, podíval se nahoru a přečetl dva pozlacené nápisy, jeden nad hlavou Krista a jeden kolem jeho roztažených
6/34
paží. Nad trpícím čelem se vznášela čtyři latinská písmena sklenutá do svatozáře, INRI, Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, a dole, jako by prýštila z probodaných a bezmocných dlaní, stála tři slova napsaná hranatým hebrejským písmem: Svatý, Svatý, Svatý. Kdysi tu nad mostním obloukem stával dřevěný kříž a jakéhosi Žida obvinili, že když šel kolem, plivl na něj. Odsoudili ho k smrti upálením, ale židovská obec dostala svolení, aby jeho bídný život vykoupila zlatem, které vážilo tolik jako on sám, a zaplatila také onen nápis. Stalo se to před stovkami let, ale Štěpána postava na kříži stále fascinovala. Cítil, jako by se ho osobně dotýkala — koneckonců to byl obraz židovského krále a ten rouhající se Žid mohl být klidně nějaký Štěpánův prapředek. Dav ho táhl nahoru křivolakými uličkami Malé Strany, kolem paláců, jejichž portály zdobily barokní karyatidy. Na vyboulených kočičích hlavách párkrát zakopl, ale nějaký červenolící muž ho chytil za rukáv a podržel ho. Tou dobou už lidé nespokojeně mručeli, a když se blížili k bráně paláce, zvuk sílil a zněl jako vzdálené dunění moře. Stáli před branami, na jejichž vrcholu se vypínali pozlacení obři zabíjející dlouhými dýkami dvě mytické obludy. Brány byly zavřené a tiché, ale skrze tepané mříže Štěpán viděl dva vojáky na stráži. Na hlavách měli ocelové helmy a na puškách lesklé bodáky, i jejich vysoké boty se blýskaly. Žena vedle Štěpána zvedla ruku zaťatou v pěst a vykřikla: „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“ Lidé převzali rytmus jejích slov a za chvilku už je znovu a znovu skandoval celý dav. I Štěpán křičel, a ačkoli chápal, že touto nocí vše končí, jako by se řítila lavina, před kterou nelze utéct, cítil se dobře. Byl jedním z mnoha a někam patřil a alespoň jednou se ničím nelišil. Později otevřeli vojáci brány a Štěpán s davem pozdravili starého generála a nového premiéra. Byla to také noc nehostinných hor nad Berchtesgadenem, Rýna a maličkých sladkých dortíků, které Hitler miloval. Byla to noc kaprála, noc jednoho varlete a deštníku. Ale byla to také noc koberců.
7/34
Ten pokoj byl neuvěřitelně krásný. Stěny pokrývalo krémově zbarvené hedvábí, do něhož byly zlatou nití vetkány pastýřské motivy, a vysoký strop rámovalo složité a vznosné obložení. Lustr, vyrobený z broušeného křišťálu, jiskřil, jako by na něm plál oheň, a okenní závěsy byly ze zlatého a nachového brokátu. Na zdech visely ve zlatých rámech nejvzácnější obrazy a mezi dvěma středovými okny zářilo velikánské benátské zrcadlo. Führer byl sám. Generály poslal pryč, neboť se musel o samotě soustředit na svůj proslov a jejich přítomnost ho znervózňovala. Nikdy nezapomněl, že je jen pouhý kaprál. Pochodoval podél stěn, ruce složené za zády. Bylo mu čtyřicet devět let a cítil se na vrcholu mužnosti. Uvědomoval si, že Prozřetelnost si ho vybrala, aby vyvedl Německo z ponížení a přivedl je ke slávě. Ale jak kráčel pokojem zleva doprava přes nachový a krémový koberec, cítil, jak mu v srdci hryže červ, larva, která se prokousávala hlouběji a hlouběji. Znal toho červa už důvěrně, neboť v něm pobýval dlouho a občas, když v noci ležel a nemohl spát, dokonce slyšel, jak rozemílá zuby potravu, když se svíjí v dutinách, které vyhloubil v jeho srdci. Červ měl sedmdesát sedm nohou a sedm párů tesáků a na hřbetě sedm zářivých zelených teček, takže se podobal roji světlušek. Bolest, kterou působil ve Führerově srdci, byla mučivá, ale nestěžoval si na ni, neboť tak zvyšoval svou slávu. Položil si ruku na hrudník, rozepnul si knoflíky uniformy a dotkl se kůže. Maso měl bílé, hladké jako žena a na dotek bylo chladné. Drásal si hruď, až vytryskla krev a cítil bolest, ale nedokázal nahmatat červa, který byl hluboko uvnitř. Dal se znovu do pochodu kolem stěn, pohyboval se rychleji a rychleji, až vyhazoval nohy v pochodovém kroku stále výš. Zavřel oči a vybavily se mu dlouhé šedé řady mužů v ocelových helmách a černých holínkách, každý výpad nohy znamenal erekci a každá erekce symbol mužnosti připravené k rozmnožování.
8/34
Včera se vyspal s Annou Marií von Thuergen, protože lékař se domníval, že to je důležité pro jeho zdraví. Zhasl při tom světlo. Dokázal spát se ženou, ale jen v naprosté tmě, aby nespatřila, že má pouze jedno varle. Tloukl ji pěstí, až křičela, ale nebyla spokojená, neboť vytryskl příliš brzy. Pocházela z velmi starého a urozeného rodu, ale pupek měla jako každá děvka. Teď zpomalil a náhodou se zahlédl v benátském zrcadle. Spatřil, že každých pár kroků mu vyletí pravé rameno a současně se mu vymrští levá noha. Jeho obličej byl ztrhaný, krutý a vulgární, oči měl podlité krví a kolem nich ošklivé černé skvrny. Byla to tvář kaprála, ale nevadilo mu to, pokud v ní byla mužnost. Předtím požádal doktora Schmidta, aby připravil mapu, a teď ji nalezl na bílém stole, hranice Československa na ní byly zvýrazněny inkoustem. Vypadalo jako nahá žena, nad plodným břichem a temným klínem se doprava a doleva vypínala růžová ňadra. Přistoupil blíž a spatřil tu ženskou ještě přesněji, jak se roztahuje na německé posteli, a hory, které stoupaly kolem jejího těla, byly dvě hnědé svalnaté mužské paže. Ale ona se neotevřela. Rozrušil se a všechno, pokoj, stůl, zrcadlo i pannu na stole, viděl rozmazaně. Položil si dlaň na rozkrok a z hrdla se mu vydralo podivné chrčení připomínající vlka. Cítil, že nemůže dýchat, uvolnil si límeček, ale nepomohlo to, a ve své bezbřehé a neuspokojené vášni se zhroutil na zem. Zabořil prsty do kobercového vlasu a kousal do jeho lemu, dokud mu nevyschlo v ústech, úleva však nepřicházela. Vztyčil se na kolena a lokty a dýchaje těžce jako zvíře otáčel hlavou doprava a doleva. Oči mu žhnuly a červ v jeho srdci se cpal jeho krví a masem a zuřivě se svíjel. Na kolenou se doplazil ke stolu, strhl mapu, hodil ji na křehké sofa, které bylo potažené týmž zlatým a krémovým hedvábím jako stěny, rozepnul si kalhoty a s temným výkřikem souložil s černými obrysy Československé republiky. Později otevřela dveře Anne Marie von Thuergen a řekla mu, že auto čeká.
9/34
Stál v autě a co chvíli mu vylétla pravá ruka k pozdravu. Cítil klid a téměř štěstí. Červ v srdci ležel stočený v jedné z mnoha dutin a odpočíval. V takových okamžicích ho Führer téměř miloval, neboť byl jeho krví a masem a téměř jeho vlastním dítětem. Městem vlály prapory a davy jásaly. Cítil, jak silně ho lidé milují a že jsou ochotni kvůli němu zemřít. Byla to však také noc spálených vlaštovek a básně Johna Masefielda, básníka laureáta, jež pod názvem Neville Chamberlain vyšla 17. září 1938 v londýnských Timesech. Štěpán ten dům znal dobře, protože tady, v městečku mezi horami, strávil spoustu prázdnin. „A není ti ho líto?“ „Dům je jenom dům,“ odpověděla Luisa, „nesnesla bych pomyšlení, že v mé posteli spí někdo cizí.“ Odmlčela se a dodala: „Ale je mi ho líto, Štěpáne, víc, než bys myslel. Protože dům je víc než jen dům. Zapálím kus sebe samé.“ Na stole se snídaní ležely noviny s fotografií generála na první straně. Štěpán si vzpomněl na včerejší večer na Hradě. Luisa vzala noviny a obrátila je fotografií dolů. Tvářila se hořce, rozzlobeně a netrpělivě. „Je to hlupák, blázen, kohout na smetišti. Strčili ho do toho křesla, protože má jen jedno oko a uniformu. Kdyby měl obě oči, viděl by, že jsou vyřízení.“ „Je to hrdina,“ opáčil Štěpán, který v ústech cítil chuť včerejší noci a v uších mu ještě hučel jásot, jímž dav zdravil medailemi ověnčeného generála, který stál na balkoně. „Kdo potřebuje hrdiny, když jsme prohráli válku. K čemu?“ Rozevřela noviny a položila dlouhé prsty na generálovu hruď. „Nebo si snad opravdu myslíš, že vytasí šavli, zatroubí na polnici a zažene Němce zpátky za hranice? Štěpánku, neblázni. Existují dva druhy lidí, ti, kteří události tvoří, a ti, kterým se dějí.“
10/34
Zdvihla šálek a srkala černou kávu přes kostku cukru. Naklonila hlavu a pozorně se na Štěpána zadívala. „Ke kterému druhu patříš ty?“ „To bych taky rád věděl,“ odvětil nervózně a vstal. Bylo pozdě a musel do školy. Cesta trvala dvacet minut a Máňa už bude netrpělivě postávat na zastávce.
II Když řekl, že neví, ke kterému druhu patří, nemluvil pravdu. Bál se, že patří k lidem, kterým se věci dějí, a zlobilo ho to. Rád četl dobrodružné knihy a snil o tom, že je námořník, cestovatel, bludný rytíř. Ale tohle byly jen sny, které nic nepřinášely a jen ho ještě víc rozčilily. Loni v létě se spřátelil s Hansem, jehož rodina bydlela vedle Luisy. Hans byl snědý hoch se silnými kotníky a mastnými vlasy, které mu padaly přes oči, a s vášní pro motýly. Společně je lovili do sítí na horských loukách. Motýli vypadali v trávě jako květiny, žlutí, modří a hnědí s velkými zářivými vzory na křídlech. Poletovali nad skalami a pod stromy a pak odpočívali na úrodné hnědé půdě. Hans je připichoval, ještě živé a nádherné, na dno lepenkových krabic a pozoroval, jak se svíjejí a třepotají křídly, dokud nezemřeli. Uložil je, aby je později mohl ukázat spolužákům. Seznámil Štěpána se svými přáteli, Dlouhánem Dieterem, Gertou a dvojčaty Peterem a Lieselottou Orffovými. Bavili se dobře, chodili spolu do dvou biografů ve městě, koupali se v přehradě a toulali po horách. V posledních dnech Štěpán pocítil, že se mu Lieselotte líbí; když jí pomáhal přeskočit potok, náhodou se dotkl jejího lokte a rozbušilo se mu srdce. Ona o něm neměla nejvyšší mínění. Všichni hleděli na Štěpána pohrdavě, protože ve škole, doma i v mládežnickém hnutí jim vykládali o německé nadřazenosti. Usmívali se a uchechtávali jeho škobrtavé němčině s českým přízvukem, ale pomáhali mu a vážili si jeho snahy se učit. Večer byl chladný a z kopců foukalo, vítr se prohnal mezi stromy a nad vysokým borůvčím, zohýbal lísky a skončil v jezeře. Vítr k nim také přinášel zvuky dechovky, valčíky a pochody a úryvky oper, a jak vítr sílil a ustával, stejně sílila a umlkala hudba.
12/34
Na vzdáleném konci parku byl kulatý rybníček. Pluly na něm lekníny a pod jejich listy se proháněly červené a černé rybky, které sebou mrskaly, vyskakovaly na hladinu a chňapaly po chlebových drobcích. Kolem jezírka byly zelené lavičky, lidé na nich mohli sedět a pozorovat vodu a krmit rybičky, a uprostřed se nacházel ostrůvek se zdobeným sloupem, jenž nesl bustu básníka. Dlouhán Dieter házel do vody oblázky a pozoroval chvějící se lekníny. „Češi jsou burani a nedoukové. Nemají umění ani literaturu, nemají básníky a ani odvahu. Copak to, Štěpáne, nevidíš?“ „To není pravda, ty Čechy neznáš, a proto si myslíš tohle.“ Dlouhán Dieter mrštil do jezírka hrst písku — celá hladina byla náhle zjizvená a zakalená. „A ten jejich jazyk, kterému nikdo nerozumí, jen se hemží nelidskými zvuky a řevem, jako jazyk zvířat. Proto také nemají žádného básníka, jako byl on,“ a ukázal na Schillerovu bustu. Básník hleděl k nebi s přivřenýma očima, rozcuchané prameny vlasů mu padaly na ramena. „Proč by potřebovali Schillera? Aby psal pro venkovany a burany, co ničemu nerozumějí a nemají vkus? Přiznáváš to?“ „Nic nepřiznávám. Je to lež. Máme svoje básníky.“ V takových chvílích se Štěpán cítil jako Čech, a ačkoli věděl, že ho Dieter škádlí a snaží se ho vyprovokovat k hádce, neovládl se, urazil se a rozčilil. „Když je to tak, tak ho musíme poučit,“ prohlásil Dlouhán Dieter smutně. Naklonil se, popadl Štěpána za ruku a prudce ji zkroutil nahoru a doleva. Štěpán cítil, jak mu bolest vystřeluje skrz zápěstí do ramene a krku, ale zaťal pěsti a nevykřikl. Trpěl tiše se skloněnou hlavou, ale do jeho bolesti pronikal i sladký pocit, neboť si připadal jako mučedník, který trpí za dobrou věc. Ostatní stáli kolem ve tmě, snědý Hans a dvojčata a rusovlasá Gerta. Byli jako smečka vlků v lese čekající na úlovek a Štěpán slyšel jejich zrychlený dech.
13/34
Snažil se osvobodit, ale Dieter byl mohutný a silný, hotový muž. Svíral Štěpánovo zápěstí v ocelovém stisku, tiskl ho stále silněji a bolestivěji a strkal ho k rybníčku. Sunuli se pomalu, krok za krokem, Dlouhán Dieter čelem a Štěpán pozadu, a jak šlapali po štěrku, Štěpán klopýtl o obrubník a spadl do vody. Dlouhán Dieter ho ale stále držel za zápěstí. V rybníčku rostly dva druhy leknínů, bílé a červené, oboje měly kulaté plující listy na dlouhých stoncích a oboje ve dne rozkvétaly a po západu slunce své hladké okvětní plátky zavíraly. Druhy se mezi sebou nikdy nemíchaly, ostrůvek červených květů a ostrůvek bílých kolem ostrova se Schillerem. Za teplých dnů poletovaly nad třemi ostrůvky vážky a šídla, pářily se a kladly vajíčka mezi lekníny. Z vajíček se v náležitý čas vyklubaly dravé larvy, které kousaly a požíraly pulce a rybky, a larvy se pak pod kulatými listy a voskově bílými květy zase staly kořistí žab a větších ryb. Štěpán teď klečel, jednu ruku měl zabořenou v mazlavém bahně, druhou mu Dlouhán Dieter tiskl a kroutil s ní. Bolest už přecházela v agonii a napadlo ho, že mu za chvíli praskne kost a ruka zůstane bezmocně viset. „Přiznej to a pustím tě.“ Štěpán zavrtěl hlavou, a jak se pohnul, voda mu vystoupila k bradě a natekla do úst. „My máme času dost,“ prohlásil Dieter, „a nakonec tě naučíme.“ Lieselotte Orffová se naklonila a usmála a její dva blonďaté copy se zaleskly nad Štěpánovou hlavou jako dva lněné prameny. „Ať se trochu napije, možná má žízeň,“ řekla tiše. Dieter Štěpána stlačil pod vodu a držel ho, až ho ochromil strach a panika. Copak ho utopí a utečou, nechají jeho mrtvolu v rybníku? Ve chvíli děsu cítil, jak mu nohy ovíjejí dlouhé stvoly a jak mu pulci a rybičky na svém lovu za larvami vplouvají do šatů a zase z nich vyplouvají. Sunuli se mu přes kůži, studení a slizcí, zběsile sebou škubali, jako by se chtěli vyšplhat po nohou na břicho, na hruď a do očí. Vykašlal vodu a zajíkaje se strachy přikývl.
14/34
„Jo, tak jo, ksakru, uznávám, že váš Schiller je nejlepší!“ Pomohli mu z vody a poplácali ho po rameni. „Nic ve zlém, chápej. Jen jsme tě trošku poučili o kultuře, jasný?“ Vyprovodili ho napůl cesty domů a řekli, že doufají, že zítra si přijde zaplavat. „Mohlo to být horší,“ opáčila Luisa, když jí tu historku vyprávěl. „Když pomyslíš, že jsi Žid.“ „Žid? Nevím, o čem mluvíš. Stalo se to, protože jsem Čech.“ Měl vztek a cítil stud a ponížení. Hulákal na Luisu a pak za sebou práskl dveřmi. Ale lekníny ho ještě dlouho pronásledovaly a v noci se mu zdálo, že mu voda vystupuje do úst, a budil se celý zpocený. Stále o té události přemýšlel a litoval, že se nezachoval jinak a nezemřel pro svou totožnost a své přesvědčení. Ale čím víc nad tím dumal, tím určitěji věděl, že je člověk, který pluje s proudem, stéblo nebo pírko ve větru. To ho dopalovalo a dráždilo. Tak se stalo, že kvůli leknínům a vážkám nebyl Štěpán to léto ve městě v horách a neviděl, jak tam vpochodovaly německé jednotky a jak Luisa podpálila svůj dům. Německé oddíly vstoupily do Luisina města před soumrakem o čtrnáct dní později. Věděla, že přijdou, protože den předtím se téměř nedalo projít ulicemi, kolik tu bylo mužů oblečených jen v krátkých kožených kalhotách a bílých podkolenkách, ačkoli bylo chladno, a žen v dirndlech a širokých barevných sukních. Hlučeli, jak procházeli městem od časného odpoledne až do noci, mávali německými prapory s hákovými kříži, cpali se klobásami, a když ochraptěli ze zpěvu německých písní a vyřvávání hesel, napili se piva. Bývalo to ospalé městečko, mezi dvěma horskými vrcholy a s bystrou chladnou řekou. Hory byly hustě porostlé stromy a Luisa se ráda procházela po lesích, v létě, brzy ráno ještě před snídaní, která sestávala z černé kávy a jablka, neboť byla marnivá a snažila se zůstat mladá.
15/34
Byla pořád krásná tím sošným půvabem žen před první světovou válkou, měla útlý pas a štíhlé boky a velké, zářící šedé oči. Bylo jí padesát šest a byla Štěpánova babička. Vždycky když přijela do Prahy, koupila lístky do lóže v divadle nebo v opeře a požádala Štěpána, aby ji doprovodil. Oblékla si černé nebo fialové sametové šaty a Štěpán jí pomáhal s výběrem šperků, zda perlový náhrdelník nebo ametystový prsten či široký rubínový náramek. Dávala mu peníze a nabízela cigarety, protože mu už bylo šestnáct a začal se holit. Když vycházeli o přestávce z lóže, zavěsila se do něj a pak ho poslala pro kávu nebo limonádu nebo čokoládu, a nakonec jí pomohl do kabátu. „Když potkáme někoho známého, ne abys řekl, že jsi můj vnuk. Ať si myslí, že mám zajíčka,“ smála se. Věděla, že přijdou, očekávala je ve svém domě na kopci a dlouho předtím všechno připravila. Byl to rozlehlý dům s širokým pískovcovým schodištěm vedoucím do růžové zahrady a s cestičkou lemovanou keři červeného a bílého rybízu a záhony jahod. U vchodu stál altánek, rostly rudé buky a magnolie a na trávníku nachové rododendrony. Svůj dům milovala, a kdykoli z něj odjela, těšila se na návrat do jeho bezpečí a pohodlí, neboť dům na kopci symbolizoval postavení a hojnost. Nikdy nezapomněla, jak chudé měla dětství. Ve sklepě uchovávala kropicí konev. Byla ze zeleného smaltu, uvnitř potažená mědí, s ušlechtilým hrdlem, které jí připomínalo krk labutě nebo volavky. Luisa tou konví zalévala fuchsie a pelargonie na terase. Ale toho večera nemyslela na květináče ani na keře. Naklonila konev, a jak šla, zanechávala za sebou benzínovou stopu. V pokoji s vikýřovým oknem, v ložnici, kde počala a porodila své děti, v pracovně, jejíž stěny pokrývaly police se starými knihami, v kuchyni i v komoře pro služebnou. Šla a na podlahu psala tenkým stříbřitým benzínovým pramínkem. Musela to být stručná zpráva, protože nezbývalo mnoho času, konev se brzy vyprázdní a ona musí chytit ranní vlak. „Mým nezvaným hostům,“ psala. „Nezamkla jsem dveře, takže je nemusíte vylamovat a nadělat škodu. Protože bude možná chladno, trochu
16/34
jsem vám dům zahřála, a doufám, že se tu budete cítit jako doma. Srdečně vás zdravím.“ Na nádraží přišla brzy, a když čekala na nástupišti, viděla, jak se nebe zbarvuje do nachova a pak do oranžova. Našla si pohodlné místo u okna a otevřela knihu. Dům hořel. Plamen vyskočil dole, tiše a ostýchavě. Prosmýkl se přes halu a okusil obsah prádelníků, v nichž Luisa uchovávala ložní prádlo, pak přelétl okno a vyšplhal na závěsy. Rozprskl se na hedvábí a byl by uhasl a spadl k zemi, kdyby ho nepřikrmil benzín, z něhož se zrodil. Jak běžel po stopě, již zanechala zelená kropicí konev, syčel a svíjel se a kouřil. V dětském pokoji se zvedl do výše kolenou a vyskočil na houpacího koně, vyrobeného z pravé koňské kůže a vycpaného koňskými žíněmi. Prudkost plamene popohnala oře s divokýma skleněnýma očima, vlající hřívou a vztyčeným ohonem do trysku. Majestátně se položil na bok, a jak mu plameny šlehaly v útrobách, zasupěl a ke stropu vychrlil spršku jisker. Pak se plamen rozehnal nahoru a bral přitom dva, tři, čtyři schody najednou, a tak zesílil, že strhl naleštěné zábradlí, po kterém Štěpán sjížděl, když byl malý. Oheň teď řval, protože to byl lev. Zrodil se jako had, proměnil se v opici, pak se z něj stal kůň, ale teď to byl lev a hřměl a sytil se kořistí. Už se nestaral o pramínek ze zelené konve, neobdivoval její labutí hrdlo, protože už dospěl a byl mrštný a nádherně svalnatý. Začal jako pramínek, ale teď to byl oceán žlutých plamenů, který na všechny strany střílel zářící šípy a pohltil vše, co mu stálo v cestě. Zmodral a zezelenal a hravě vykuchal příborník a Luisin porcelán s cibulovým vzorem rozmetal a rozdrtil po podlaze. V prachových peřinách zrudl a zčernal jako saze a pak zbělal na vyšívaném obrázku růží a karafiátů. Jako polární záře stoupal a klesal nad dubovým psacím stolem Luisina mrtvého manžela. A jak oheň chvatně postupoval, natahoval svá chapadla a jejich dotek zažehoval rozkvétající ohňové fialky a ty postupně zhltávaly plameny, jak stoupaly výš a výš, až dosáhly nad střechu.
17/34
A pak se celý dům konečně vztyčil k nebi jako jediná planoucí pochodeň. Pod střechou byla řada vlaštovčích hnízd. Během léta je ptáčci vystavěli z červeného bahna a slin, a když se v dubnu vrátili, vyčistili je, opravili a pak měli mladé. Toho roku bylo dlouhé babí léto, vlaštovky otálely s odletem. Teď je polapil požár a ony se svými zašpičatělými křídly a rozeklanými ocásky poletovaly kolem domu. Vylétávaly do výšky a vracely se a kličkovaly nad rudými buky a hlasitě štěbetaly. Světlo ohně je zbarvilo do oranžova a do světle fialova, ale neodlétaly a stále se vracely ke střeše. Ale jak kroužily nad domem, plameny vyšlehly a polapily je a vlaštovky křičely a jedna po druhé mizely v žáru hořícího domu. Pak se zhroutila střecha a celý dům se propadl.
XIX Matka Lahuda se na dožínky chystala už dávno. Potřebovala spoustu věcí, které se nedaly sehnat naráz, a proto nezbytné suroviny uskladnila ve spižírně v hrncích, pytlích a sklenicích. Sledovala měsíční fáze, některé bylinky, například rulík a konopí, se musely trhat za úplňku, jiné při srpku měsíce a další, jako vějířovité listy kapradin, trnky a určité druhy mechů a hub, se musely trhat v úplné tmě, za bezměsíčné noci. Když přišli Štěpán a Manuel do kravína, místnost, kde se tlouklo máslo, už byla plná lidí a někteří deputátníci museli dokonce čekat venku, až na ně přijde řada a budou se moci napít. Matka Lahuda seděla na převrácené díži a Krista pobíhala kolem ve světle svíce, v ruce držela mísu a každý si z ní nabíral do dlaně mast a roztíral si ji po rukou, po hrudi a po nohou. Matka Lahuda všechny pozorně sledovala, občas vyvolala jméno nějaké ženy a nařídila jí, aby si vzala víc a při vtírání masti víc přitlačila, neboť to byla létací směs, a pokud ji nepoužijí správně, nedostanou se ke skále pod stromem a zůstanou doma. Tvrdě pracovala řadu nocí, musela dohlédnout na každičký detail, aby lektvar působil, a když přidávaly s Kristou přísady, musely odříkat správná slova. Matka Lahuda vzala mrtvé tele, které jí dal Kristián, celou noc je vařila v mosazném hrnci, až se maso oddělilo od kostí a rozvařilo se. Pak odstranily kosti, dusily maso, až v nádobě nezůstala voda a sedlina zhoustla a lepila se. Poté přidaly vepřové sádlo, hada bez kůže, krysí ocas a rozdrcené listy oměje, který Lahuda pěstovala na zahradě, kapradí a sušené roztoče, co žili pod lidskou kůží, gynostemu pětilistou, černé bobule rulíku, ztvrdlou kůži z prstů na levé noze a nakonec trochu krve z netopýra. Pak všechno znovu vařily.
19/34
Čarodějnice se ztěžka postavila, zvedla vědro, na kterém předtím seděla, a podala Kristiánu Hellebrunnenovi nádobu plnou hnědavého nápoje. Mlékař jej přelil do dřevěného poháru, kulhal po síni a dohlížel na to, aby se každý napil. V koutě našel Štěpána a Manuela a vybídl je, aby si také lokli, ale Štěpán byl opatrný a polkl jen maličko. Lektvar byl neobyčejně trpký, znecitlivěly mu po něm zuby, ale voněl sladce, byl jemný a chladil, protože stará čarodějnice do něj vmíchala med a melasu. Vedle lesa se rozkládalo makové pole, na počátku léta růžově, červeně a slézově rozkvetlé. Když okvětní lístky opadaly, na vrcholu stonků se objevily zelené bobule, vyrostly a zrály. Matka Lahuda dlouhé hodiny procházela mezi ještě nezralými bobulemi s nožem v ruce, sekala do bledých zelených tobolek, až pustily mléko, které chytala do hrnce. Vařila šťávu z makovic s lístky a květy konopí, přidala skořici, šafrán a drobné žluté houbičky, které rostly v lese v uceleném kruhu, tam, kde ve svém půlnočním tanci šlapou víly. Kristián Hellebrunnen vyvedl vesničany ze síně, belhal se vpředu a vedle něj kráčel Alois Karavasz, šafář klášterního panství, hned za nimi kráčela matka Lahuda a její dcera. Vyšli z vrat na pusté ovesné pole a každý něco držel v ruce. Někdo měl koště, jiný vidle nebo lopatu, někdo jen hrst slámy, dřevěnou stoličku nebo trojnožku používanou při dojení. Kristián Hellebrunnen zvedl ruce a zastavil se. Podíval se na lidi, pak mezi ně vkročil, hleděl jim do očí, a když se ujistil, že makovice, konopí a oměj zaúčinkovaly a že mají doširoka rozevřené oči, v nichž mohli vidět jen své přeludy, pokynul Karavaszovi. Šafář roztáhl ruce jako pták a pozvedl bičík, který držel mezi koleny. „Tady je tam a tam je tady,“ vykřikl, „ve jménu ďábla — leťme.“ Na ta slova všichni vyrazili přes pole na svých nejrůznějších zařízeních, klopýtali a zahýbali nesprávným směrem, pár jich spadlo, ale přesto postupovali tmou ke kopci a k lesu. Jak škobrtali, zdálo se jim, že létají, neboť i když měli nohy roztřesené a těžké z makového odvaru, konopí nadnášelo jejich těla nad zem.
20/34
Na rozcestí se Krista přitočila k Manuelovi a přitiskla se ňadry k jeho paži. „Manueli, že nebudeš žárlit? Říkám ti, že vůbec žárlit nemusíš, nemáš na koho.“ „Proč bych měl žárlit?“ zeptal se Manuel opile, neboť se pořádně napil lektvaru a nesl ho pocit lehkosti a radosti. Dívka se mu pověsila na ruku, její hlas zněl naléhavě a prosebně: „Uvidíš něco neuvěřitelného, ale nic to neznamená. Možná si na mě i lehne a pronikne do mě, ale nic to není, protože Kristián je studený jako led, nepůsobí potěšení, jen nepokoj a bolest, jako by byl dřevěný špalek. Všichni vědí, že kvůli tomu zranění není muž, tak nemusíš žárlit.“ Manuel vůbec nechápal, o čem mluví. Dorazili ke skále, která se vklínila do lesní půdy pod stromem, zapálili černé svíce a postavili se do půlkruhu kolem skály. Alois Karavasz pak přečetl černou mši, která byla stejná jako mše v kostele, ale četl ji pozpátku, stříkal na ně černou vodu a pronášel: „Benedicite.“ A shromáždění odpovídalo: „Meikpeblis.“ Kristián Hellebrunnen se sklonil a zapálil otep z pryskyřicového dřeva smíchaného s trnkou, která rostla před skálou, a potom se ztěžka vydrápal na plochý kámen. Chvíli tam stál, pak zavolal Kristu, ta vylezla na skálu a posadila se mu k nohám po jeho levici, Alois Karavasz, hlavní ďábel, si stoupl po jeho pravé ruce. Němec roztáhl ruce, zezdola mu oheň mihotavými plameny ozařoval tvář, bradu, rty a nos. Jak byl celý zahalený v dýmu, vypadal skutečně jako ďábel. Kázal zemědělským dělníkům, pacholkům od krav a prasat, kolářovi, kovářovi a ženám, mával rukama a mluvil o štěstí, které jim dává, o dobré sklizni a svobodě, která spočívá v tom, že už se nečiní rozdíl mezi dobrem a zlem. Ale i on se napil lektvaru matky Lahudy, a tak pletl dohromady česká slova, která vyslovoval svým zvláštním pokrouceným způsobem, s německými výrazy a větami, jež zaslechl na stranických schůzích, a pak si vzpomněl na vesnici ve španělských horách a začal baskicky vzývat ďábla.
21/34
Když skončil, muži a ženy mu přinášeli oběti. Upekli bochníčky nekvašeného chleba jako obětinu nové sklizni. Kristián Hellebrunnen je bral do rukou, něco zamumlal a hodil chléb do ohně, v němž pak dlouho žhnul a doutnal. Zvedl znovu ruce a pronesl čarodějnické požehnání a všichni, jeden po druhém pokorně a odevzdaně jako dobytčata, přicházeli a líbali mu zadek. Jeden muž vytáhl harmoniku a začal hrát, vesničané se svlékli donaha a tančili ve světle ohně a svící, muži a ženy dohromady, ženatí, svobodní, vdovy či vdovci, milenci a milenky. Ale netančili obvyklým způsobem, nedívali se jeden druhému do obličeje, stáli k sobě zády a drželi se za ruce. Skákali a otáčeli se do zvuku melodie. Tančili dlouho, bílá břicha, stehna a zadnice nápadně zářily pod dohněda opálenými obličeji a pažemi. Jak se točili, ženám se houpala ňadra doprava doleva, nic neskrývaly, necudně a beze studu se odhalovaly všem na odiv. Pak se Kristián Hellebrunnen na vyvýšené ploché skále vyšvihl na Kristu, vesničané stáhli své partnery k zemi a celá mýtina se zmítala a sténala v rudé záři ohně. Manuel vyskočil ze země, kde se Štěpánem seděli, vykřikl a rozběhl se vpřed, ale Štěpán ho chytil za rukáv a pevně ho držel za ramena. „Jsou šílení, copak nevidíš, že se všichni zbláznili?“ „Tohle dělat s Kristou nemůže, to mu nedovolím. Je to špinavé zvíře, a i když si o sobě myslí, že je sám ďábel, tohle mu nedaruju.“ V tu chvíli skočil Alois Karavasz před Židy a zašklebil se. „Teď nemůžete odejít. Všechno jste viděli, všeho jste se účastnili.“ Štěpán mu nerozuměl, pořád zápasil s Manuelem, který sebou mlátil a hulákal, že tohle Hellebrunnen dělat nesmí, že ho chytne pod jeho zatraceným krkem a uškrtí ho. Krista byla jeho děvče, nemůže na ní tak hanebně přede všemi ležet. Karavasz se udeřil hůlkou do holínek a zamával s ní vysoko nad pasekou. „Teď patříte ke statku jako všichni ostatní, a když se mi zachce, zavřu vás tu navždy.“
22/34
„Pojď,“ řekl Štěpán Manuelovi, „rychle pryč.“ Mluvil s ním jako s dítětem, věděl, že po omamném nápoji má rozostřené smysly. „Nemůžeš bojovat s Hellebrunnenem. Je to Němec a ty jsi Žid. Kdyby vypukla rvačka, zavolá policii, a to by byl náš konec.“ Táhl Manuela pryč, až se ocitli mezi stromy a dali se do běhu. Za chviličku za sebou však zaslechli praskání suchých větviček a rychlé kroky, objevila se Krista, celá rozpálená, sotva popadala dech, šaty měla rozepnuté. „Manueli, neutíkej,“ supěla, „copak jsem ti neříkala, že nemáš žárlit?“ Manuel ji proklel a oběma rukama ji odstrčil, ale Krista se mu pověsila na paži a držela se ho, snažil se ji setřást, až klopýtla o kořen a upadla do mechu. „Ty hlupáku,“ zaječela vztekle, na rtech se jí objevily sliny, „proč se nevrátíš a nepodíváš se mu mezi nohy, sám uvidíš, že není žádný chlap. Nemá tam nic, jen zahojenou ránu a jizvu.“ „Ránu a jizvu?“ opakoval Manuel zmateně. Podíval se na dívku a opakoval její slova jako ve snu. Krista, čarodějnice, dcera čarodějnice a potomek mnoha pokolení čarodějnic, které vyznávaly starou víru země, se zvedla z mechu, postavila se, vlasy měla rozcuchané, rty otevřené. „Pojď,“ řekla, „pojď se mnou.“ A Manuel za ní odešel do lesa. Štěpán kráčel dál mezi stromy, až došel na kraj lesa. Držel se polní stezky, a když vzhlédl, spatřil v mlze hvězdy a měsíc, jenž se zdál daleko, a kolem něj se rozkládala bledá duha. Na louky padala rosa, vůně obilí se mísila s vůní půdy, již Štěpán oral a osel. Jenže cítil, že to není jeho půda. Lehl si, obličej a ústa zabořil do země, roztáhl paže, zaryl nehty do hrudek země a snažil se je rozdrtit prsty. Zamiloval se do těch polí, protože věřil, že díky nim bude někam patřit, ale teď viděl, že to byla pošetilá láska, protože ta půda byla cizí a nepřátelská. Doopravdy patřila lidem z vesnice, to oni náleželi k zemi a jejím prastarým bohům, matce Lahudě a Kristě, a dokonce starému Pánkovi, který se snažil přetrhnout řetěz a zastřelit vlka. Štěpán si vzpomněl na slavnost na plochém kameni, doutnající chléb, nahý tanec zády k zádům s kroucením a plazením se po pasece a byl zděšený.
23/34
Byli jiní, z jiného těsta, žili se zemí stejně, jako tu před sto lety žili jejich praotcové, a nestarali se o to, komu ta půda patří, zda baronovi nebo bílým mnichům, neboť vposledku ta země patřila jim, jako oni patřili zemi. Pouto mezi zemí a těmi, kdo na ní žili, bylo věčné, rodili se, stárli a umírali, ale kruh vlastnictví nic nepřerušilo, neboť jestliže jeden člověk zemřel, byl tu druhý z téhož semene, který ho nahradil. Štěpán k jejich semeni ale nepatřil. Náhle pochopil, proč kdysi přijali Kristiána Hellebrunnena jako svého kněze a ďábla. Ne proto, že je Němec, že se vyzná v čarodějnictví, ale protože byl jako jejich staří bohové země, nikoli nemorální, nestoudný a krutý, ale naprosto lhostejný k životu v jeho nejdrsnější podobě. A pak tu bylo ještě něco — podobnost mezi zemí a běsy německé Strany, ta strašlivá lhostejnost k utrpení lidstva v protikladu k blahobytu jedné rasy. V půdě nebyla láska, jen zrození, růst a plození; zvíře se živilo zvířetem a sazenička, která byla silnější, zadusila tu, která nedokázala růst dostatečně rychle. Silnější rostlina rozprostřela své listy a zapustila kořeny a obrala všechny ostatní o sluneční svit a vláhu, až zahynuly. Štěpán zíral do tmy a spatřil Kristiána Hellebrunnena osvětleného ohněm, a věděl, že už nikdy znovu nedokáže milovat půdu jako dřív. Vždyť půda byla jako Krista, která s tím Němcem hanebně souložila, a přesto prohlásila, že se nic nestalo. Bude s ním spát znovu na Hromnice a pak v květnu při Valpuržině noci, a pořád bude tvrdit, že se nic nestalo a že to není důležité. Zděsil se, když pomyslel na černou mši a její rouhání. Sám nebyl věřící, ale Boha hledal a toužil po něm, sám se sebou bojoval, aby Boha přijal, a ačkoli byl stále v půli cesty a váhal s jeho přijetím, hrozil se takového popření Boha, zneužití božského principu a odmítání všeho, co odlišuje člověka od zvířete. Náhle pocítil zoufalství a popadla ho zlost na půdu, kterou začal milovat, položil si tvář na zem, bušil pěstmi do hlíny a křičel: „Zavrhuji tě,
24/34
zavrhuji tě, zavrhuji tě,“ třikrát za sebou, jak to pronášejí Židé, když se manžel chce zbavit manželky. Ležel tak dlouho, rosa mu promočila šaty, a ačkoli byla letní noc a vzduch byl teplý a dusný, roztřásl se zimou. Jak šel domů, stále slyšel tu hudbu, hlasy a veselí lidí, kteří trávili celou noc v lese. Když dorazil k jejich bílému domku, bylo už hodně po půlnoci. Snažil se našlapovat tiše, aby neprobudil přátele, ale když byl téměř ve dveřích, zaslechl hlas a ve tmě spatřil postavu. „Je skoro ráno, bála jsem se o vás dva,“ řekla Chaja a podívala se za Štěpána, zda se objeví Manuel. „Nemusíš se bát,“ odsekl Štěpán, „statek je bezpečný. Jdi spát, Chajo, nemusíš kvůli Manuelovi ponocovat.“ Ale dívka se ode dveří ani nehnula a zavrtěla hlavou: „Co to je za práci, že nemůže počkat, dokud se Manuel trochu nevyspí?“
Cesta pouští Oty B. Krause Když Ota B. Kraus (1. 9. 1921 Praha — 5. 10. 2000 Netanja) psal tento román, svou „cestu pouští“, paralelu biblického putování Izraelitů z egyptského otroctví ke svobodě, už prošel, a lze říci, že se ctí. Na knize pracoval v době, kdy měl za sebou poklidné dětství v masarykovské republice, mladické okouzlení literaturou (a marxismem), sionistické nadšení i léta v koncentračních táborech, v nichž zahynuli jeho rodiče, bratr a další příbuzní. Poté návrat do rodného města, univerzitní studia (filozofie, literatury, angličtiny a španělštiny) a pokus o vedení rodinné firmy, jejž zhatilo nastolení dalšího otroctví — komunismu. Měl za sebou i pokus přizpůsobit se životu v nesvobodě, kdy jako pracovník na ministerstvu kultury doporučoval k překladu díla angloamerické literatury a musel snášet protesty aparátčiků, hledajících v západní literatuře sebemenší náznak „buržoazní kultury“, aby ji pak mohli zakázat (torturu různých prověrkových komisí ostatně zachycuje i v této knize). Měl za sebou i publikaci své ceněné prvotiny Země bez Boha (jejíž větší část skončila po únoru 1948 ve stoupě) a emigraci do Izraele. Zpočátku žil s manželkou Ditou a dětmi v kibucu, posléze se rozhodli pro jiný způsob života. Krausovi začali pracovat v internátní škole Hadassim u Netanje a zůstali tu devětadvacet let. V Izraeli (ale také v USA, v Německu a po pádu komunismu i v rodné zemi) mu vyšlo několik próz, jež už však napsal anglicky. A v angličtině začal pracovat i na rukopisu Cesty pouští. Příběh má řadu autobiografických rysů — stejně jako hlavní hrdina Štěpán pocházel autor z dobře situované asimilované české židovské rodiny, jezdíval na prázdniny do horského města (Liberce, kde žila jeho teta) a měl pěkný vztah ke své babičce (ta ho podporovala v literárních zálibách); v mládí se zajímal o marxismus, snažil se živit manuálně, a tak
26/34
se učil krejčím, ale současně jej pohlcovala literatura a brzy se pustil do psaní. Po nacistické okupaci se začal připravovat na práci v zemědělství v tehdejší Palestině; dva roky pobýval se skupinou sionistické mládeže na zemědělských statcích. Na rozdíl od Štěpána se však nepokusil o útěk na Východ a jeho rozčarování z komunistické ideologie se dostavilo později. V Cestě pouští se částečně vrací i k metaforické literární formě, již použil v prózách Země bez Boha a Můj bratr dým. Ocitáme se ve světě, jenž se vymkl morálním měřítkům a jejž ovládá ten, kdo je silnější a mocichtivější, ve světě nacistické a komunistické ideologie, který v závěru splývá se světem černé magie, svévolného, totálního zla. Konkrétní místa a osoby se stávají především nositeli určitých postojů a myšlenek, což je nejpatrnější v autorském zobrazení Jiřího Ortena a jeho tragického konce, v trýznivě groteskní charakteristice Emila Háchy, ale v podstatě u všech postav, které v románu vystupují, ať už představují Štěpánovy blízké či lidi, s nimiž se setkává a konfrontuje, nebo skutečné historické osobnosti. Ota B. Kraus zjevně netoužil sepsat vzpomínky, jakkoli toho — soudě dle částí románu popisujících autentické zkušenosti, prostředí či atmosféru — můžeme litovat. Jeho hlavním tématem, které velmi přímočaře spojoval s životem v rodné vlasti, bylo zhroucení hodnot, kapitulace před zlem a lhostejnost vůči němu a své vlastní vykořenění ze společnosti. Jako román zrání zobrazuje prozření ze všech ideálů — české identity, představ o spravedlivé společnosti v komunismu, první lásky i počátečního pocitu bezpečí na zemědělském statku během okupace. Zobrazuje i prudký skok do dospělosti, jímž Židé jeho generace a osudu prošli — drsné přetržení rodinných pout, dilema zůstat (a zanechat napospas rodiče), či myslet jen na sebe a pokusit se o útěk… Svá léta v poušti si Ota B. Kraus skutečně odžil. A za zásadní zkušenost, alespoň tu, kterou formuloval v tomto románu, považoval vědomí odpovědnosti za vlastní osud a varování před lidmi, kteří „nikdy nenaslouchají, co jim šeptá jejich srdce, a nikdy nezpochybňují rozkazy, které dostanou“. Snad už jen tím bude příběh pro čtenáře cenný. Alice Marxová
Jak je důležité umět řemeslo Krátká vzpomínka na mého muže Těsně před začátkem války se mnozí Židé snažili utéct před hrozícím nebezpečím do ciziny. Tam, kam by chtěli emigrovat, třeba do Spojených států nebo do Anglie, nedostali povolení. Pokoušeli se tedy o země Jižní Ameriky nebo Dálného východu. Připravovali se k vystěhování pečlivě — učili se nejen cizím jazykům, ale také novým povoláním, jimiž by se v nové zemi uživili. Lékaři, právníci, bankéři — a těch bylo mezi Židy mnoho — věděli, že jim nebude povoleno provozovat svá povolání v cizině. Učili se tedy zámečnictví, automechanice nebo truhlářství, ženy vyráběly stínítka, umělé květiny a pekly dorty na prodej. Otův otec poslal syna vyučit se krejčovinu. V ulici, kde bydleli, žil krejčí Šindelář, u něhož celá Krausova rodina pořizovala obleky, kostýmy i kabáty. Když přišel pan továrník Kraus požádat pana Šindeláře, zda by nenaučil jeho syna krejčovině, zdálo se to krejčímu divné, ale takovému váženému klientovi, jakým byl pan Kraus, službu odmítnout nemohl. A tak začal gymnazista Ota Kraus chodit každé odpoledne po škole do krejčovské dílny. Moc mu to nešlo, to šití, neměl zručné prsty. Měl ale silnou vůli, věděl od tatínka, že umět řemeslo je důležité, a tak vytrval. Tehdy ještě netušil, jak osudové to pro něj brzy bude. Pro jistotu, aby uměl vícero řemesel, zúčastňoval se Ota po večerech také kurzu „studené kuchyně“, ve kterém se přeškolovala jeho maminka Marie. Jistou roli v tom hrálo i to, že výrobky pak snědli sami účastníci kurzu. K tomu všemu ještě docházel do rodiny ševcovský mistr, aby naučil Otu spravovat boty. Člověk nikdy neví, co se může jednou hodit. Jednoho dne poprosil pan krejčí Šindelář Otu, zda by mu nenapsal nějakou nápaditou reklamu. Nějak se dozvěděl, že jeho nešikovný učeň umí
28/34
psát verše. Reklamu chtěl nechat promítat v kině Vesna, na rohu jejich ulice. Dávali tam kovbojky a Charlie Chaplina a před promítacím plátnem k tomu hrával pán na piano. Kino bylo oblíbené a reklama by prospěla jeho krejčovskému salonu. Obratem ruky vytvořil Ota následující verše: Dobrý střih a spokojenou tvář nevytvoří náhoda ale krejčí Šindelář Veršíky s obrázkem elegantního muže v módním obleku promítali před každým představením. Jenže o týden později se objevila nová reklama, a ta vychvalovala konkurenční krejčovský salon. Zněla: Dobrý střih a spokojenou tvář nevytvoří náhoda ale krejčí Svoboda. O dva roky později byla rodina Krausova deportována do ghetta Terezín a později dál do Osvětimi. Ota byl při Mengeleho selekci vybrán na práci do Německa. Dostal se do lágru v Schwarzheide, pracoval s ostatními vězni, nosil padesátikilové pytle nebo kopal krumpáčem, venku, za každého počasí. Těžká a vysilující práce spolu s nedostatkem potravy si brzy vybrala svou daň — při ranním sčítání omdlel slabostí a vyčerpáním. Když se probral, přistoupil k němu arbeitskápo, který znal Otu ještě z doby před válkou. „Nemýlím-li se,“ řekl, „učil ses šít.“ Druhý den poslal Otu do dílny, kde vězni spravovali esesácké uniformy. Dílna byla vytápěna a k tomu ještě kuchaři a kápové platili za opravu svých mundúrů chlebem. Ota se tam zotavil a trochu zesílil. Díky tomu, že uměl přišívat knoflíky a látat díry, přežil pochod smrti přes Německo zpět do Terezína.
29/34
V manželství s Otou jsem byla zvyklá, že cokoliv jsem dělala, ať to bylo vaření, šití nebo i ševcování, Ota to uměl líp. V románu Cesta pouští, který je zčásti biografický, popisuje Ota dílnu kožešníka, podobnou krejčovskému podniku, ve kterém se učil šít. Byl svým způsobem hrdý na to, že se nestyděl pracovat rukama, patřilo to k jeho pojetí ideologie A. D. Gordona: cíl sionismu je budovat novou vlast ve staré zemi, vysoušet močály, obdělávat půdu a změnit změkčilého evropského židovského mladíka v dělníka s mozoly na rukou. Ota miloval zemědělskou práci, zápach kravského chléva a vůni zorané země. I o tom promlouvá ve své Cestě pouští. Dita Krausová
Ediční poznámka Rukopis posledního románu českého spisovatele Oty B. Krause vznikl v první polovině osmdesátých let (1982—1984) v Krausově druhém domově, Izraeli (dětské vesnici s internátní školou Hadassim). Pod titulem Desert Years jej Ota B. Kraus od počátku koncipoval v angličtině, čemuž odpovídala i snaha román vydat v některém z anglicky publikujících nakladatelství (americký Random House, britský Victor Gollancz, izraelský Hakibbutz Hameuchad Publishing House a po roce 1990 Golan Publisher). Se svým přítelem Josefem Škvoreckým jednal autor také o možnosti vydání díla v torontském exilovém Sixty-Eight Publishers, z torza dochované korespondence se však zdá, že Škvorecký měl zájem vydat dílo spíše v českém než anglickém jazyce. Česká verze rukopisu ale nikdy nevznikla. Naše edice je tedy překladem, vychází z počítačového opisu pořízeného spisovatelovou manželkou Ditou Krausovou. Originál anglického rukopisu s označením Draft: Other Gods* (Desert Years) je čerstvě uložen v Literárním archivu Památníku národního písemnictví; sešit formátu A4 obsahuje řadu škrtů a rukopisných úprav. Překlad vydáváme bez dalších redakčních změn, úplný, ačkoliv není vyloučeno, že kdyby autor žil, výsledná redakce textu by vypadala poněkud jinak. Opravujeme pouze některé reálie (např. přesné znění nápisu nad sochou Ježíše na Karlově mostě) a podobu psaní některých vlastních jmen (Manya > Máňa, Charlotta > Karolína, Stanislaus Starecky > Stanislav Starecký, Ian > Jan). Kurziva a poznámky pod čarou jsou naše. * Parafráze biblického Other Gods, wood and stone… (Hospodin tě rozptýlí do všech národů od jednoho konce země do druhého. Tam budeš sloužit jiným bohům, které jsi neznal ty ani tvoji otcové, dřevu nebo kameni. — Deuteronomium 28,64).
31/34
Osvětim-Březinka — zdálo by se, že dnes už k tomuto divadlu hrůzy můžeme dodat jen velmi málo. A přece. Je tu pravdivý, byť téměř neznámý příběh několika útlých a zaprášených knížek, které se na ono pochmurné místo dostaly bůhvíjak a jejichž stránky drží pohromadě jen zázrakem a silou vůle a odvahy čtrnáctileté Dity Adlerové, osvětimské knihovnice, strážkyně podivuhodného táborového tajemství. Příběhem literární Dity, jehož předlohou jsou vzpomínky skutečné Dity Krausové, se vracíme k polozapomenuté historii rodinného tábora, který existoval v Březince od září 1943 do července 1944 a jehož tragický konec, ač dodnes zahalen řadou neobjasněných okolností, představuje největší hromadnou vraždu československých občanů za druhé světové války. Španěl Antonio G. Iturbe (narozen 1967 v Zaragoze), kulturní publicista, jehož je Osvětimská knihovnice třetím rozsáhlejším románem, se nelehkého tématu zhostil tak, jak novinář umí nejlépe — poctivým studiem dostupných pramenů, v nichž paměti o téměř dvě generace starší přítelkyně Dity hrají klíčovou roli, a syrovou reportážní zkratkou, která bílá místa v autentických vzpomínkách i ve skoupé historické dokumentaci vyplňuje literární fikcí bez patosu a jen v míře nezbytně
32/34
nutné. — V roce 2012 se tento titul objevil na předních místech nejčtenějších románů ve Španělsku a překládá se do dalších světových jazyků. Práva byla prodána do jedenácti zemí. ISBN 978-80-7470-031-6 ISBN 978-80-7470-048-4 (MOBI) ISBN 978-80-7470-049-1 (ePUB) Zakoupit knihu na Kosmas.cz
33/34
Ota B. Kraus
Cesta pouští Vydal Filip Tomáš — Akropolis (5. května 1338/43, 140 00 Praha 4, www.akropolis.info) v roce 2014 jako svou 280. publikaci Z anglického rukopisu Desert Years přeložila Alice Marxová Doslov Alice Marxová a Dita Krausová Redakce Irena Danielová Grafická úprava a obálka s fotografií Maria Klingemanna Ondřej Fučík eBook Studio Lacerta (www.sazba.cz) Vydání první ISBN 978-80-7470-063-7 ISBN 978-80-7470-064-4 (MOBI) ISBN 978-80-7470-065-1 (ePUB)
@Created by PDF to ePub
