Cesta do říše včel OBSAH:

Cesta do říše včel OBSAH: I.

Kapitola seznamuje čtenáře s Jeníkem ,s Mařenkou a dvěma jinými,důležitými osobnostmi

II.

Na prahu včelího paláce

III.

Řepkové pole a voskový palác

IV.

Dětská světnička a zásobárna v úle

V.

Líhnutí nového plodu a komnaty princezen

VI.

Mladušky

VII.

Královské soupeřky

VIII. Roj IX.

Nová královna ujala se vlády

X.

Smrt hraběte a lupič lyšaj

XI.

Nepřátelé včel .– Loupež medu.

XII.

Výsledek boje. – Smrt soupeřky

XIII. Zničení královského plodu. Králevinčin pohřeb XIV. Bitva s trubci a konec

Kapitola I. seznamuje čtenáře s Jeníkem, s Mařenkou a s dvěma jinými, velmi důležitými osobnostmi. Bylo krásné, teplé a slunné jarní dopoledne. Ovocné stromy v růžové a bílé výzdobě slibovaly bohaté podzimní požehnání. Větvičky, keře a houštiny vystrkovaly blaženě jemné, světle zelené lístečky do vlažného vzduchu. Veselí kosi spustili jarní píseň a švitořiví špačci opravovali horlivě svá stará, přes zimu poškozená hnízda. – Zkrátka, bylo dopoledne, o kterém se mohlo právem říci, že minula zima a že se vesna stala královnou země. Kde jaké zvíře, kde jaká rostlina, patrně si toho všimly a probudily se k novému životu. Slunce právě vyšlo a přes komín nízkého, červenými taškami pokrytého domu vrhalo šikmo paprsky na pěkný trávník v zahradě. V útulném zákoutí uchvátila svrchované panství mohutná jedle. V jejím stínu nedařilo se ani stéblu. Zato však prostíral se pod stromem hustě tkaný, měkký a hladký koberec z jehličí. Tam bylo zamilované místečko Jeníkovo a Mařenčino. Rádi tu sedávali na lesklém hladkém jehličí a nejsouce chůvou a nikým vyrušováni, rokovali horlivě o svých důležitých záležitostech. Právě té chvíle zachmuřilo se nebe jejich dětského obzoru těžkým mrakem. Šlo o školní úlohy, nudný předmět, který doposud vždycky v citlivých dětských srdcích způsobil více vzdechů než jásotu. Jeník namáhal si hlavu, aby se naučil nazpaměť malé básničce „Pilná včelka“, jež mu nechtěla a nechtěla jíti do hlavy. „Sotva že nastane slunná chvíle“, počal koktaje, „včelka hned vyrazí z úlu ven“. „Ne, Jeníku“, opravovala Mařenka svého bratra, jsouc pyšna tím, že ho zkouší. „To není dobře. V básničce nemluví se o chvíli, nýbrž -“ Tu na chvilku přestala, zrovna jako to dělávala její učitelka, velmi úctyhodná paní, když chtěla žákovi poskytnouti příležitosti, aby se opravil. Jeník, neznaje nic lepšího, díval se upřeně do prázdna přemýšleje, jak by svou uvázlou duševní loďku opět uvedl do pohybu – a počal znova: „Sotvaže nastane slunný den, včelka hned vyrazí z úlu ven,“ při čemž poslední slovo první věty pronesl hodně důrazně. 1

„Tak je to dobře,“ povzbuzovala ho Mařenka; „sladký med,“ dodala s láskyplným úmyslem, aby bratrovi ještě dále přispěla na pomoc. Ale Jeník zvolal všecek rozmrzen: „Nenapovídej! Nemysli si, že jsi slečna Bekrová. Ta nám také vždycky napovídá, když toho není zapotřebí. Ne, raději mlč!“ a ještě jednou spustil od začátku: „Sotvaže nastane slunný den, včelka hned vyrazí z úlu ven, sladký med, jejž květy rosí, pil – pilně- do plástů nosí!“ „Vidíš,“ pokračoval, než mohla Mařenka opraviti poslední řádek, „až potud umím to dosti dobře. A dnes odpoledne nebudu se již tím dále trápiti.“ Po těchto slovech vytrhl sestře nenáviděnou knihu s básničkami bez okolků z ruky a odhodil ji stranou. Potom jako starý znalec pokračoval: „To je nesmysl! Včely budou po všechen čas, kdy svítí slunce, poletovati a sbírati med, jako by neměly nic jiného na práci! Proč v hloupé knize nestojí nic o jejich žihadlech? Proto si myslím, že onen muž, jenž to napsal, nikdy včel nechoval. Jinak jistě by se byl zmínil nejdříve o jejich žihadlech.“ Mařence se zdálo, že bratr promluvil docela rozumně, neboť byla právě u věku, kdy děvčátka výroky svých starších bratří pokládají za důkaz velké moudrosti. Ostatně Jeník měl pro svou poznámku vážnou příčinu, neboť nedávno, když se ze zvědavosti odvážil příliž blízko ke včelínu, bodla ho včela do ruky. Mařenka nejen že se tenkráte obdivovala jeho hrdinské odvaze, nýbrž i potají mu záviděla, protože mu napuchla ruka a nemohl nějaký čas psáti a hráti na klavír. „Souhlasím s tebou, Jeníku,“ Zvolala. „Ale kdyby byl měl mnoho úlů, nebyl by mohl napsati ani tuto krásnou báseň.“ „Mé nejmilejší přání by bylo, aby jí byl nenapsal,“ namítl Jeník,“nepotřeboval bych se aspoň učiti všem hloupostem o medu.“ „Ale vždyť ty med rád!“ usvědčovala ho Mařenka. Na tuto případnou poznámku nevěděl Jeník co říci; tvářil se, jako by neslyšel, a uvedl další námitky: „A proč v té básničce o včelách není zmínky o rojích! Strýček Arnošt mi řekl, že zde viděl rok, když jsme měli hodinu. Rád bych věděl, kam se poděl a co asi teď včely dělají?“ Sotva Jeník dořekl tato slova, zaharašilo něco tiše nad ním na jedli, a když pohlédl vzhůru, spatřil mužíčka zarudlého obličeje, shlížejícího větvemi dolů a příjemně na něho se usmívajícího. „Jen se podívej, Mařenko!“ upozornil ji Jeník. „To je komický mužíček! Co tu děláš? Nevíš, že je to naše zahrada? Dopadne-li tě tatínek, zle se ti povede!“ Slyše tato slova, dal se mužíček do smíchu, až spadl se stromu a rozpustile se válel po zemi. „Neříkám to nadarmo, že se nebudeš smáti, až přijde tatínek,“ vyhrožoval Jeník, dopálen pošetilým smíchem a smělým chováním vetřelcovým. Posléze otřel si trpaslík oči a posadil se vedle dětí. „Mluvili jste o včelách,“ pravil. „Viděli byste rádi jednou, jak to vypadá v úle?“ „Ó, ano!“ zajásala Mařenka. „Tam je jistě veselo!“ Ale Jeník tvářil se vážně a zvolal: „Mařenko, tys hloupá! Jak by ses dostala do úlu? Vždyť jsi tisíckrát větší než česno!“ Mařenka pozbyla odvahy. „Ach, na to jsem nevzpomněla,“ dodala lítostně. Tu mužíček, jenž dosud jen pozorně naslouchal, vmísil se do rozmluvy a pravil: „Kdybyste se opravdu chtěli podívati do úlu, mohu vás udělati zcela maličkými. Nebojte se však. Postarám se o to, abyste byli tak velcí jako dříve, až vylezete z úlu.“ Návrh zalíbil se Jeníkovi, ale Mařence bylo nyní, když šlo do tuhého, poněkud úzko. „Neudusíme se tam?“ ptala se neklidně malého hosta. „Ó, jemine,“ zvolal mužíček a rozesmál se, až se za boky popadal. „Udusiti se v úle! Kdo to jakživ slyšel? Nuže, dávám vám čestné slovo jako kavalír skřítků!“ – Jeník a Mařenka s úžasem se na sebe podívali. – „Je na sta lidí, kteří den ode dne žijí v místnostech, kde by včela nevydržela ani pět minut. Ne, ne, milé dítě,“ pravil, hladě Mařenčiny kadeře, „buď bez 2

starosti! Nic zlého se ti nestane a uvidíš, jak se volně dýchá v úle. A ty, chlapečku, měl se na pozoru, abys nepřišel ke včelám příliš blízko – zvláště ne ke královně-matce! Jsou velmi pyšné a mají žihadla hned pohotově. Ne?“ dodal a významně se podíval na Jeníka. „Ó, prosím,“ pravila Mařenka, „jsi ty opravdový skřítek? Já jsem ještě žádného neviděla. Jak ti říkají?“ Trpaslík lstivě zamžoural očima a odpověděl: Ne, ne, to nejde. Věz, žádný skřítek, jenž si zakládá na sobě, smrtelníku nepoví, jak se jmenuje; pokládali bychom mu to za veliký nezpůsob. Chcete-li mně však dáti nějaké jméno, říkejte mi Bezejmenný.“ „Výborně,“ odvětil Jeník, „učiníme tak. Ale teď, Bezejmenný, zaveď nás co možno nejrychleji do úlu!“ „To vás musím nejprve udělati tak malinkými, byste mohli vlézti do úlu,“ odvětil. Mařenka a Jeník stáli tu, dychtivě pohlížejíce na svého podivného druha. Ten jal se kolem nich obíhati stále v užším a užším kruhu, zpívaje při tom čarovný rým, jemuž nerozuměli. Sledovali jeho pohyby a zdálo se jim, že větve jedle jsou stále tlustší a větší a jehličí na zemi stále delší a širší. Posléze připadalo jim, jako by kráčeli přes stromové kmeny, jimiž půda daleko široko kolem byla poseta a v dálce za nimi vlnilo se zelené listí hustého lesa, což arci byla vysoká tráva, jež jim připadala jako hustý, vysoký les. Ubohá Mařenka dala se do pláče. „Ó, běda!“ zvolala. „Co bude s námi? Já nemohu již přelézti toto obrovské jehličí jedlové,“ Když se ohlédla, spatřila podle sebe Bezejmenného a svého bratra. „Tak,“ pravil. „Vaše přání je splněno. Ale buď dobré mysli, Mařenko, vždyť není třeba, abys lezla přes všecko jedlové jehličí.“ Dotkl se ramen obou dětí a okamžitě měly na zádech pár hezkých průhledných křídel včelích. „A teď,“ poručil Bezejmenný, „vzneste se a poleťte!“ „Aj!“ vzkřikl Jeník a vymrštil se do vzduchu. „To je radost! A odletěl; Mařenka a Bezejmenný volněji letěli za ním. Mařenka nemohla se dosti vynadiviti, jak se lehce vznášejí ve vzduchu. Letěli dál a dále, až posléze přeletěli dřínový plot a zapadli do květinové zahrady s žlutými narcisy, s bílými hyacinty a s červenými tulipány. Pro svou obrovskou velikost zdály se jim nyní tisíckráte krásnější než jindy. Skýtaly nádherný pohled. I ve vzduchu hemžilo se plno velkých brouků, kteří bzučíce pátrali po medu nebo okusovali lístečky a jemné lupínky květní. Občas vrážel mezi ně některý hmyzožravý pták a za kořist si odnášel odvážnou a snad medem hodně zatíženou včeličku, nebo velkou tučnou žlutobílou housenku, jež se neopatrně ze svého úkrytu odvážila na světlo. Ba, Jeník málem by se byl octl ve drápech ťuhýka, po něm slídícího. Snadno mohl přijíti o život a státi se chutnou snídaní ťuhýkovou, kdyby mu byl vysoko čnějící tulipán, do něhož zalezl, neposkytl ochranného útulku. Ve své úzkosti o bratra div se ubohá Mařenka nerozplakala vidouc, jak Jeník vylézá ze svého úkrytu. Ten vypadal! Od hlavy až k patě měl na sobě plno lesklého hnědého pelu a stoje na kraji květu, třepal sebou jako kanárek v koupeli, při čemž rozprašoval pel v mračnech na všecky strany. Při této podívané stoupl si Bezejmenný na velký petrklíč a smál se, až se za boky popadal. I Mařenka zapomněla na svůj strach a smála se s ním. Jeník se zakabonil, že se oba vysmívají jeho neštěstí. Ale když shlédl s květu dolů, viděl se v několika rosných krůpějích, jež zůstaly na dně koruny, jako v zrcadle. Sám se nemohl zdržeti smíchu, jak směšně vypadal a nehněval se již na své společníky. „Haló!“ ozval se vedle nich pojednou hluboký, ale libě znějící hlas. „Co pak tu chtějí tihle vzácní hosté?“ Jeník a Mařenka se ohlédli a překvapeni spatřili velkou včelu, sedící za nimi. Nevěděli ještě tehdy, že nový kamarád, který se právě ozval, byl trubec. Toho dověděli se teprve později. Jak se zdálo, byl Bezejmenný nadšen jeho přítomností. „Ejhle,“ pravil, „to je právě pán, který nám může pomoci a uvésti nás do nové včelí osady. Jak se to výborně hodí! Dobrý den, pane apis mellifita,“ dodal, hluboce se mu ukloniv. Trubec sklonil svá malá tykadla na znamení přízně a zabručel: „Dobré jitro, proslulý králi skřítků! Kterou službu mohl by vám prokázati ubohý nepatrný tvor jako já? Život je hrozně nudný a právě teď vypadá to v novém úle ještě velmi 3

pustě. Mnoho domácích družek odletělo na pastvu a k jídlu není ani trošku medu. Doba rojů je nejhorší. Všude samý nepořádek, není postaráno o pravidelné zásobování potravinami, což je hlavní věc pro život. Najíst se a vyspat – je mým heslem. Avšak nyní nemohu se ani najíst ani vyspat.“ Mařence a Jeníkovi líbil se velice jejich nový přítel. I při své neohrabanosti měl cosi příjemného do sebe. Konečně dodal si jeník odvahy a otázal se ho, jak se jmenuje. „Jak se jmenuji, pravíte? Aj, nyní pozoruji, že jste zde cizinci. Jsem hrabě Trubec, první komorník Jejího Veličenstva královny včel v novém roji. Je to pouze čestný úřad,“ doložil kvapně. „Ovšem jako vysoce urozený Trubec nemohu se snížiti, abych pracoval jako obyčejná včela. Včely pracují pro nás a krmí nás, ač jsou někdy hrozně skrbnými. Její Veličenstvo však ráčilo si povšimnouti, že mám pěkný hlas,“ pokračoval se zjevnou samolibostí; „a já a moji bratří dáváme často koncerty pro potěšení královského dvořanstva.“ Při tom ozval se hlubokým a dunivým hlasem, podobajícím se zvuku malé trubky. „Prokažte mi čest a leťte tímto směrem,“ požádal jich hrabě Trubec, „abych vám mohl ukázati naši residenci. Ovšem nepokročili jsme ještě tak daleko, abychom mohli přijímati návštěvy; přece však budu si pokládati za čest, když vám ukáži, co lze u nás viděti.“

II. Na prahu včelího paláce.- poprava vetřelce. Jeník a Mařenka zajímali se o svého nového soudruha, až málem úplně zapomněli na pana Bezejmenného, jemuž zavázáni byli mnohými díky za jeho přívětivost. Ale skřítek patrně se necítil tím uražen, byl dobré mysli a časem se ptal na něco pana hraběte, což neobyčejně lichotilo pýše této trochu naduté osobnosti. „O, zajisté,“ odvětil hrabě Trubec, na jednu z otázek, „věru máme býti nač pyšni. Uvidíte, že dějiny našeho plemene jsou velmi staré a že naše mravy a zvyky byly za všech dob předmětem obdivu. Vždyť přírodozpytci studovali naše národní hospodářství a naši velmi vyspělou politiku. Mravokárci a především básníci kladli nás za vzor, hodný následování!“ „Vím,“ vpadl mu do řeči Jeník, hoře touhou ukázati, že je seznámen s básníky – „Sotvaže nastane slunný den, včelka hned vyrazí z úlu ven!“ Hrabě Trubec zabručel do toho mohutně: „Probůh, ušetřte mě těmi hloupostmi. Básník ten, jak se mi zdá, měl jen porozumění pro dělnice a o našinci jako by nevěděl. A zmínil-li se vůbec o trubci, obávám se dokonce, že se to stalo z té příčiny, aby jej vylíčil jako líného ničemného padoucha,“ a při těchto slovech chvěla se tykadla jeho rozhořčením. Jeníkovi připadlo opět na mysl žihadlo, již jednou mu osudné, a domníval se, že bude zcela na místě, když se zeptá: „Nebyl byste rád, kdybyste byl mohl popíchati básníka?“ „Cože,“ rozkřikl se hrabě Trubec, třesa se vztekem. „Přišli jste sem proto, abyste mě uráželi!“ Při hrůzné vzpomínce na včelí bodnutí ustoupil Jeník stranou, ale Bezejmenný přišel mu na pomoc. „Vidíte, pane hrabě,“ podotkl, „že můj mladý přítel velmi málo zná vaši ctěnou rodinu a ani neví, že vy a vaši bratři trubci nemáte žihadel.“ Jeník napínal uši. Velice ho těšilo vědomí, že mu hrabě nemůže nijak ublížiti. Ale zároveň se přesvědčil, že trubec ve včelí družině není tak důležitou osobností, když nepracuje a ani nemá zbraně. Tím hrabě Trubec pozbyl mnoho u něho na vážnosti. Zatím dorazili k úlu a octli se právě před vchodem. Jaká podívaná se jim tu naskytla! Všude kolem česna tlačily se pilné dělnice, z nichž některé chtěly dovnitř, jiné ven. Malá skupina pracovnic stála na prahu a třepala silně křídly, až tím vznikl citelný průvan, což Mařenku nemálo polekalo. „Ó, běda!“ naříkala. „Proč dělají takový vítr svými křídly? Vždyť se sotva udržím!“ 4

Bezejmenný odvětil s chechtotem: „To dělají proto, aby v úle nebylo dusno. Až přijdete dovnitř, uvidíte, že jest tam rozestaveno ještě více včel, jež neustále rozviřují vzduch. Tím se nejen přivádí do úlu stále čerstvý vzduch, ale urychluje se i vypařování vody ze sladiny, což jest velmi důležito, protože jest čerstvá šťáva medová vodou silně rozředěna. Za vydatné snůšky víří proto včely křídly nejhorlivěji a pokračují v této důležité práci i v noci.“ Jeník a Mařenka měli dosti času, že si kolem sebe mohli všecko zevrubněji prohlédnouti. Kromě dělnic spatřili také rozmanité druhy pana hraběte, z nichž většina vyšla na výlet do zahrady, aby mezi poletujícími se mladými včelami jako dudáci lákali svou hudbou roje z úlů, zejména pak mladé královny na svatební veselí. „Aj,“ zvolal Jeník, „nyní vidím, pane hrabě, čím se lišíte od dělnic. Vy jste mnohem větší.“ Trubec nadmul se pyšně, jak jen mohl. „Máte krásnou okrouhlou hlavu a velké lesklé oči. Vaše křídla jsou delší, vaše tělo mohutnější a váš hlas je tak plný a hluboký. A – a - “ ve své horlivosti se zapomněl a dodal: „Nemáte žihadla.“ Hrabě Trubec nahlas a mrzutě zabručel. „To sis mohl nechati pro sebe,“ odvětil zlostně. „Již dvakráte dnes odpoledne jsi mi to vyčetl, naprosto se to na tebe nesluší a raději bych tě za to nevzal s sebou do naší residence!“ I tentokráte přispěl Bezejmenný na pomoc, podotknuv trefně: „Výborně, Jeníčku. Zcela případně popsal jsi pana hrabě. Jak jsi řekl, velmi mu to sluší a má nebeský hlas. Avšak“ – podotkl obrátiv se k Trubcovi – „co jste chtěl právě říci o dělnicích?“ Hrabě skrčil pohrdlivě nos a pravil: „Nežádejte přece ode mne, abych mrhal časem úvahami o našem služebnictvu. To bych jim prokázal příliš velkou čest. Vstupte raději dovnitř a posilněte se medem a včelím chlebem. Již je svrchovaný čas k svačině!“ Ale Mařenka chtěla raději zůstati ještě chvilku venku a zevrubněji si prohlédnouti dělnice, jimiž hrabě Trubec opovrhoval a které se jí tak velice líbily. Rozdíl mezi nimi a trubci byl patrný. Dělnice byly menší a měly strčené tělíčko se zašpičatělým zadečkem, na jehož konci skrytě číhalo špičaté žihadlo, nahánějící Jeníkovi strachu. Obličej měly protáhlejší, tykadla jemná a pohyblivá, nožky hojněji chloupky porostlé. Naší Mařence se zdálo, že jsou mnohem krásnější než hrabě Trubec. Arciť nedala toho najevo, aby neurazila nedůtklivého hraběte. Povšimla si také, že mají trubci i včely pět očí, dvě postranní síťové a tři vedlejší jednoduché, umístěné na temeni hlavy u dělnic a na čele u trubců. Zeptala se proto pana hraběte, nač tolik očí včela potřebuje. „Tři očka jednoduchá jsou našimi dalekohledy,“ odvětil trubec. „Těmi vidíme pouze do dálky, a očima postranníma vidíme předměty blízko nás.“ Naši přátelé přidružili se nyní k dělnicím, které se tísnily kolem česna a dostali se takto šťastně do úlu. To však bylo umožněno jen tím, že pan hrabě, jejich vůdce, dal včelám, stojícím na stráži u česna, tykadly znamení, rovnající se heslu. Přišedše zvenčí, z oslňujícího světla slunečního, zprvu v úle pro tmu nic neviděli a Mařenka chytila Bezejmenného za ruku a nepustila se dříve, dokud nezvykla šeru. Po chvíli již všecko docela dobře rozeznávala. Zpozorovala zástup dělnic, majících za úkol starati se o čerstvý vzduch uvnitř úlu. Dvacet jich tu stálo. Háčky svých nožiček držely se pevně dna a třepaly neustále křidélky. Občas, když některá byla unavena, nastoupila hned jiná na její místo, a první se věnovala některému jinému zaměstnání, při němž si její křidélka odpočinula. Nyní domníval se hrabě Trubec, jenž výjimečně chvíli mlčel, že nastala vhodná příležitosti, aby trochu upozornil na své důležité postavení ve včelím státě. S počátku prosil za odpuštění, že úl není v dobrém stavu. „Promiňte laskavě,“ pravil, „není-li dnes u nás všecko v pořádku. Teprve nedávno jsme se sem přistěhovali a není ještě všecko řádně vyčištěno.“ I přes to však práce v úle pokročily již tak dalece, že bylo lze uvésti všecko do úplného pořádku. Zástupy dělnic byly zaměstnány tím, že každý kousek dříví nebo slámy, 5

který našly po svém příchodu do úlu, ohlodaly, odvlekly a vchodem s cesty odklidily. Nejvíce však pozornost dětí upoutala skupina dělnic, počínajících si velmi rozčileně. „Co se stalo?“ otázal se Jeník. A byl vždycky při tom, kde viděl nějakou tlačenici. Hrabě zívaje odvětil: „Nevím, myslím, že dělnice provedly nějakou hloupost. Poptám se.“ Při tom pokynul druhému ctihodnému trubci, líně tu stojícímu a na rozčilený dav dělnic pohlížejícímu. Oba chlapíci pozdravili se spolu obřadně, dotýkajíce se navzájem tykadly, a hrabě vyptával se svého soudruha, proč jest rozčilen. Přivolaný pozdravil ještě jednou uctivě a pravil: „Ale hloupá housenka měla neštěstí, že se při usazení roje sem dostala a neví teď kudy ven. Dělnice chtějí ji usmrtiti!“ Po těchto slovech odmlčel se, jako by nezvykle dlouhou řečí byl nadobro vyčerpán. „Ó,“ divila se Mařenka. „Jak to provedou?“ „Ale, Mařenko, tys hloupá!“ vyhrkl Jeník, „vždyť mají žihadlo.“ – Zarazil se však náhle, postřehnuv hrozivý pohled pana hraběte, a vzpomněl si, že Jeho Slovutnost nerada slyší o žihadle. Zatím se k nim přiblížili. Pokud housenka klidně ležela, okusovaly ji včely na všech stranách, chtějíce ji po kousku odstraniti. Když se však nyní pohnula a sama chtěla pátrati po východu, vrhl se na ni zástup dělnic a usmrtil ji žihadly. Mařenka nemohla se na to ani dívati a zděšeně odvrátila obličej. Ale Jeník ve své horlivosti přistoupil ještě blíže. „Zemrou nyní všecky tyto včely?“ otázal se trpaslíka. Slyšel totiž, že včely každé bodnutí zaplatí svým životem. „Ó nikoli,“ odpověděl trpaslík. „Tělo housenčí je tak měkké, že háčky žihadla dozadu obrácené v něm neuváznou. Horší jest, když zabodnou žihadlo do tvrdšího tělesa. Takové bodnutí má v zápětí smrt.“ „to schvaluji“ mínil Jeník „a včelám stane se po právu; proč bodají do těles nevhodných pro jejich žihadlo.“ Trpaslík neměl mu tuto poznámku za zlé, neboť věděl, že Jeník nabyl již bolestných zkušeností se včelím žihadlem. Svou pozornost obrátili nyní zase na práci včel. Usmrcenou housenku odklidily včely nyní velmi rychle. Zakousnuvše se silnými kusadly do měkkého těla housenčího, roztrhaly ji na kousky a odvlekly východem ven. Po této rozčilující události pokračovaly děti na své pouti úlem. Mařenku těšilo, že dno, po němž kráčeli, je čisté a hladké. Pojednou naskytla se jim překážka v cestě. Na sta včel bylo nakupenu kolem vyvýšeného předmětu. Jeník zvolal: „Vypadá to jako jablíčko, nedostalo se také s rojem do úlu?“ „Možná,“ odpověděl trpaslík. „C si s tím počnou?“ otázala se Mařenka úzkostlivě. Byla všecka ustrašena tímto výjevem, byť i pohled na neživý předmět nepoděsil jí tak jako pohled na housenku. Hrabě podíval se na ni udiveně. „To nevíš?“ otázal se. „To je velmi jednoduché: Nemohou-li včely cizí předmět z úlu odstraniti, zalepí jej.“ Mařenka nerozuměla tomu dobře; obrátila se proto k Bezejmennému a poprosila ho o určitější vysvětlení, obávajíc se pyšného hraběte obtěžovati dalšími otázkami. Bezejmenný pravil: „To je velmi jednoduché, milé dítě, a za minutu to sama uvidíš. Pohleď!“ pokračoval a ukázal na jednu dělnici, jež se právě vrátila domů. „Hned začnou.“ Mařenka pohlédla směrem, který jí Bezejmenný naznačil, a naskytla se jí znamenitá podívaná. Malý průvod dělnic lezl zvolna do úlu. Na jejich nožkách bylo pozorovati hnědožluté váčky, jež jako „kalhotky“ na nich visely. „Co to mají na nožičkách?“ otázal se Jeník hraběte. Ježto však malý trpaslík věděl, že hrabě nerad dlouho vysvětluje, odpověděl sám. „Co tamto vidíte, jsou váčky pelu. Kromě včel sbírajících med jsou také včely, snášející pel a tmel. Jednou se podíváte, jak dovedně umějí pel stírati a ukládati do svých „kalhotek“. Nyní se alespoň můžete podívati, jak jej vyprazdňují.“ Včely stíraly pel a vykusovaly tmel kusadly se svých nožiček; mísily a hnětly jej, až utvořily celou hromádku měkkého voskového lepidla. Dělnice za dělnicí dávaly se potom do 6

práce a natíraly touto smíšeninou stejnoměrně cizí předmět, až posléze bylo viděti jen hnědý kopeček prostřed úlu. Zatím se vrátila další sta dělnic a každá přinášela těžký náklad tmelu. Tím ucpaly všecky mezery a štěrbiny, až hrubé stěny celého úlu byly uhlazeny, jako by byly potaženy čalouny. S nadšením sledovali Jeník a Mařenka práci pilných včel. Pana hrabě, jak se zdálo, všecko velmi nudilo. Ospale bručel si něco pro sebe a vzchopil se a pozdravil teprve tenkráte, když přišel některý jiný trubec, těžkopádně, se zjevnou touhou po spánku, ale ještě s větší touhou po medu. Pojednou v práci nastala přestávka. Pilní živočichové vesměs ztichli, zvenčí mnoho nových dělnic se tlačilo dovnitř. „Hej!“ pravil trubec vzchopiv se. „Hrozí bouře. Nevidíte, že se všecky vracejí domů? Věru, nechápu, proč nechtějí pracovati, když je venku mokro. Z pouhé lenosti, myslím.“ Starostlivě obrátil se Bezejmenný k Jeníkovi a k Mařence a pravil: „Myslím, že učiníme lépe, když odtud upláchneme, než se dá do deště. Také nesmíte přijíti pozdě k obědu.“ Potom uklonil se panu hraběti co nejzdvořileji a pravil: „Bohužel, jsme nuceni se poroučeti. Doufám, že nás omluvíte a nezazlíte nám, když se osmělíme zítra odpoledne přijíti opět.“ „Zajisté, zajisté,“ odvětil hrabě velmi laskavě. „Bude mi to velmi příjemno a způsobí mi to velké potěšení. Doufám, moji mladí přátele“ - a při tom obdivuhodně se poklonil – „že jste se dobře pobavili.“ – Potom hrabě bzuče, vzdálil se od nich a přidružil se ke skupině svých soudruhů, hovějících si líně v koutě včelího paláce. Bezejmenný, Jeník a Mařenka nastoupili zpáteční cestu a mezi včelami, třepetajícími křidélky, prodrali se ven. Sledali opravdu, že jest nebe zamračeno a déšť každé chvíle na spadnutí. „Pospěšme si,“ pobízel Bezejmenný, „sice ještě zmokneme.“ Všichni tři se chytili potom za ruce a letěli přímo k jedli. Začalo právě poprchávati, když tam dolétli. „Rychle,“ pravil Bezejmenný opět. „Zavřete oči! Tak! Nyní počítejte až do dvaceti a potom opět otevřete oči!“ Děti zachovaly se podle jeho příkazu a když otevřely oči, shledaly, že nabyly opět své obvyklé podoby. „Jen nezapomeňte,“ pokračoval Bezejmenný, „zítra přijítí ve stejnou dobu. Zavedu vás ještě jednou do úlu k hraběti Trubci a představím vám Její Veličenstvo královnu. Nezapomeňte však, že bych vás nevzal s sebou, kdybyste byly nezpůsobny a neposlušny. Sbohem!“ Trpaslíček vyšplhav se na jedli, zmizel ve větvích. Mařenka a Jeník pozorovali již také, že jejich učitelka, slečna Bekrová, stojí na prahu a na ně kývá. III. Řepkové pole a voskový palác. Slečna Bekrnová byla příštího dne všecka u vytržení. Děti navečer před tím poslechly ji na slovo a u stolu nerozlily ani kapky čaje na ubrus. Před spaním všecky své věci s největší péčí řádně srovnaly. Všude v dětské světnici jevil se zcela neobvyklý dobrý duch, a chtěl-li Jenik po svém způsobu pustiti uzdu své rozpustilosti, hned se opět opanoval. Zkrátka tlakoměr způsobnosti v dětské světničce, obyčejně stojící na „velmi proměnlivo“, ukazoval trvale na „stále pěkně“. Jeník a Mařenka chovali se na oko klidně a způsobně. Ve svém nitru zatoužili však přece netrpělivě po odpolední obvyklé procházce k jedli vědouce, že tam zastihnou Bezejmenného a podniknou nový výlet do říše včel. Při obědě byla trpělivost jejich skoro vyčerpána, a jednou nebo dvakrát hrozilo Jeníkovi nebezpečí, že se připraví o vycházku na nové dobrodružství, když s nechutí jedl rýžovou kaši. Konečně zmohl přece svou dávku a velmi prosebným pohledem malé sestry dal se pohnouti, že si poručil ještě jednu dávku, aby úplně uspokojil slečnu Bekrovou. Teď měli volno! Rychle sňali klobouky se stojanu v předsíni a bez dechu běželi k jedli, kde na ně opravdu Bezejmenný již čekal. 7

„Dobře!“ pravil malinký mužíček. „Vidím před sebou dvě děti, jež se po celý den způsobně chovaly,“ a spokojeně pohladil jejich vlásky. „Ó Bezejmenný!“ zvolal Jeník rozčileně „Byl jsem velmi způsobný, snědl jsem dvě dávky rýže! Pojď s námi k úlu. Celé dopoledne jsme se na to těšili. Rád bych viděl opět pana hrabě a potom královnu a pilné malé dělnice.“ „Na všecko časem dojde,“ pravil Bezejmenný a jako poprvé několikráte je obešel, odříkávaje svou průpověď. Potom se dotkl dětí na ramenou a narostla jim zase křidélka jako předešlého dne. „Jedna, dvě tři a vpřed!“ zvolal Bezejmenný a již se vznášeli přes křoví do květnice. „Nuže, milé děti,“ pokračoval, „dnes se podíváme, jak dělnice snášejí med a pel, a potom vlezeme do úlu, kde, jak mi bylo řečeno, začínají dělnice stavěti plásty. Možná, že dnes uvidíme Její Veličenstvo sledující, jak se rozumí samo sebou, stavbu plástů s největším zájmem.“ „Ale, kde naberou medu?“ otázala se Mařenka. „Z tisícerých květin, kvetoucích na nivách,“ odvětil Bezejmenný. „Nejsou vyběravé a sbírají jej všude, kde na něj přijdou. Arciť poskytuje některá květina lepšího medu a ve větším množství než jiná. Někdy sbírají také medovici s listů nebo jedlového jehličí. Pravý květinový med je někdy čistý jako voda, někdy zlatožlutý a někdy tmavohnědý. Po příjemné vůni se pozná, z čeho pochází: Brzo voní po lipových květech, brzo po řepce nebo jiné kvetoucí rostlině. Většinou však sloučena je v něm vůně mnoha set polních a lučních květin a květů stromův a křovin.“ „Kam půjdeme?“ otázal se Jeník, jenž, vážně řečeno velmi nerad venku poletoval, obávaje se ptáků, kteří každé chvíle dolů vráželi a polapili některý hmyz, prohánějící se snad krátce před tím vedle chlapce. „Myslím,“ radila Mařenka, jež slyšela již, že řepka hojně meduje, „abychom letěli přes silnici na řepkové pole?“ „Souhlasím, dceruško,“ pravil Bezejmenný usmívaje se. A rozvinuvše křidélka, zaměřili tam. Ó jak podivným připadalo jim toto pole, když se konečně usadili na mohutné řepkové květině a viděli kolem sebe hustý les rostlin s velikými odstálými zelenými listy. Jak je to rozčilovalo, když zavál vítr a sem tam jimi zmítal na vrcholku řepkového stromku. Tisíce velkého i malého hmyzu hemžilo se po květech a přebíhalo pod listy. Tu naskytla se jim zcela nová „podívaná na včely“, jak se vyjádřil Bezejmenný. Netrvalo dlouho a jedna dělnice půvabně veslovala právě k rostlině, na níž se usadili naši tři známí. Oko se jí zatřpytilo radostí, když se přiblížila krásnému trubkovitému květu, z něhož zamýšlela nassáti medu. Jeník chtěl sestru poučiti a pravil: „Vidíš, Mařenko, vyssává med sosáčkem z květu právě jako slon v zoologické zahradě vodu ze kbelíku.“ Bezejmenný dal se do srdečného smíchu a poučil ho: „Ne, Jeníčku, tomu není vždycky tak. Málokdy najde tolik medu, aby jej mohla vyssáti, jak by to učinil slon. Vylíže jej jazýčkem, asi jako kočka vylizuje kapky rozlitého mléka s podlahy.“ Jeník a Mařenka dívali se napjatě na dělnici. Viděli, jak se zachytila květu malými drápky svých nožiček, jak protáhla dlouhý sosáček a ssála med. „A co dělá s medem,“ otázala se Mařenka. Bezejmenný se usmál. „Především se nasytí sama sladkým nektarem, potom naplnivši jím svůj medový žaludek, letí domů a vyprázdní jej do buněk.“ „Jak je to hezké od ní!“ odvětila Mařenka. „Dělá to zajisté proto, aby se doma děti najedly sladkého medu“. „Proto ne, malý mlsoute,“ pravil Bezejmenný. „Včela sbírá med pro svou domácnost a značnou část medu, který současně s pelem nanosily starší včely, zpracují mladší včely na včelí vosk.“ „Jak to!“ zvolal Jeník, „tedy vosk pochází také ze včelího medu?“ „Docela jistě,“ odpověděl Bezejmenný „a je velmi moudré, že si tak pěkně práci rozdělí. Medařky vyletují na pastvu a voskařky pracují doma.“ „Haló! Dobré odpoledne,“ ozval se někdo za nimi. „Jak se máte?“ Byl to arci náš hrabě Trubec. 8

„Děkuji, docela dobře,“ pravil Jeník, který jak nám známo, měl z hraběte malý strach od té doby, co se dověděl, že nemá žihadla. „Co vás sem přivádí?“ „Ale vyletěl jsem si, aby mně vytrávilo,“ odpověděl. „doma nemám nic na práci, medu tam také pro nás není. Hltavé dělnice snědí všecko samy. A co vy zde děláte?“ „Pozorujeme včelky, jak jsou přičinlivé!“ pravila Mařenka, sledujíc čilý jejich ruch s největším zájmem. „Cože, že jsou přičinlivé? Jsou to zhýralci. Nechápu, že se na té luze něčemu můžete podivovati“ pokračoval hrabě. „Raději pojďte se mnou a podívejte se na stavbu nových plástů. To bude něco krásného! Vejde se do nich dosti zásob, denně se nasytíme a celou zimu vydržíme.“ Při těchto slovech zatřpytily se jeho velké chtivé oči; vzpomněl si na krásné časy, které nastanou jemu a ostatním trubcům, až se rozmnoží medné zásoby. Pojednou zbledl – možno-li se o včele takto vyjádřiti – a počal se chvěti. „Jen se podívejte! Jen se podívejte!“ zvolal úzkostným hlasem. „Ještěrka! Ještěrka!“ Když se naši tři přátelé, sledujíce ustrašený pohled hraběte Trubce, podívali dolů, spatřili obrovské, šupinami pokryté zvíře. Zvolna se plazilo k trubci, jenž se slunil nedaleko na listu. Leknutím nemohli vyraziti ze sebe ani slova a dívali se všichni, jak se velká ještěrka zvolna, ale jistě blížila k své oběti, netušící nebezpečí. Teď se náhle vymrštila, ozvalo se pronikavé úzkostlivé zabzučení, a čelisti netvora zakously se do ospalého trubce, jenž třepetaje nožičkami snažil se vysvoboditi. Bylo to marné. Křečovitě se zakroutil a bylo po něm. „Ubožák,“ pravil hrabě neobyčejně dojat. „Dobře jsem ho znal. Měl krásný melodický hlas. Ale, panstvo, pojďte raději se mnou k nám! Mně není volno v této divoké krajině, každé chvíle může nás něco polapiti.“ Bezejmenný významným pohledem vyzval děti, aby vyhověly rozčilenému a polekanému hraběti. Porozuměly a prohlásily hned, že jest uvnitř úlu mnohem pěkněji a bezpečněji než venku. Vznesly se přes řepkové pole a daly se směrem k úlu. Ale místo čilého včerejšího ruchu přiletovaly včely mdle a těžkopádně, neboť byly plny medu. Pouze vyletující dělnice vyrážely rychlostí šípu z česna. Děti a Bezejmenný prorazili si cestu dovnitř a rozhlíželi se. „Jen se podívej,“ pravil Jeník a ukázal na strop včelího příbytku. „Co to asi je?“ Mařenka vzhlédla vzhůru a pravila: „Vypadá to jako záclona.“ „Nebo jako zeď!“ zvolal Jeník „Hádejte!“ pravil Bezejmenný. Ale než projevily svou domněnku, vpadl do toho dusivý hlas pana hraběte. „Nevidíte, jak jsou dělnice ospalé? Tak spí vždycky, když se hodně najedly medu. Nyní brzo uvidíte, jak vybírají vosk z kapes a stavějí plásty.“ Jeník byl nyní všecek ve svém živlu. Pozoroval včely, stavějící živou záclonu, s největší pozorností. Pojednou zvolal: „Jen se podívej, Mařenko, jaké jasné skleněné střepinky mají včely na svém těle!“ „Viď, to je pěkné?“ odvětil Bezejmenný. „Avšak to nejsou střepinky skla, nýbrž malé bílé šupinky vosu, jež vypocují dělnice mezi břišními články na voštinatých blankách. „A nyní měte dobrý pozor, jak odlupují voskové šupinky nožiček!“ Děti zářily zvědavostí a radostí, zvláště když jim také hrabě Trubec úslužně pošeptal do ucha: „Vizte, teď se dají do stavby!“ Nejprve přilepila malá pracovnice kousek vosku na velký strop úlu. Potom postoupila místo jiné, vlekoucí se se svým břemenem. Tato ustoupila třetí a tak se to opakovalo, až vznikla zcela slušná hráz napříč stropu úlu. Po krátké přestávce přiblížili se stavitelé a stavěli včelí buňky. Bylo radost se podívati, jak na všech stranách vrtali a tlačili, točili a pilovali, dlabali a tvořili. A hle! Tuhé stavivo změklo a stalo se tvárným. Včely vypracovaly nejdříve okrouhlé buňky, ale stěny jejich byly tak jemné a poddajné, že povstaly z nich jako samy ze sebe samé pravidelné šestiúhelníky. 9

„Zde máte,“ prohlásil hrabě Trubec, „naše příbytky, neb abych se lépe vyjádřil, kolébky pro naše potomstvo. Tady však uprostřed, v neklidné a v nepohodlné tlačenici, jsou jen kolébky dělnic; naše kolébky stavějí se jen na krásných klidných místech, na okraji plástu.“ „Docela tak jako u nás,“ odvětil Jeník. „Bohatí a vznešení lidé stavějí své vily ve slunných zahradách za městem.“ Zatím ozval se z kouta, kde mnoho včel horlivě bylo zabráno do práce, velitelský povel: „Rychle! Rychle! Pospěšte si s dílem, abych mohla klásti vajíčka do buněk!“ Byla to královna, blížící se v největším spěchu. Dvorní dámy Jejího Veličenstva projevovaly jí něžnou pozornost, hladíce ji po hlavě jemně a uctivě svými tykadly a ujišťujíce ji, že se všemožně přičiní, aby práci brzo dokončily. Dělnice povzbudil hlas královnin k nové práci, a vše kypělo životem a činností. Jestliže Jeník a Mařenka nemohli se dosud všemu vynadiviti, hořeli nyní touhou spatřiti královnu, podněcující své poddané usilovně k větší píli. „Nač ten spěch,“ podotkl Jeník. „Což pak nevidí, že pracují, co jen mohou?“ Hrabě Trubec úplně s ním souhlasil. „To všecko je velmi krásné,“ pravil, „bzučeti jen bz! bz! kolem buněk. Děkuji nechci, my šlechtici to odneseme. Pěti anebo šesti dělnic je třeba, aby našince jak se sluší nakrmily; jsou-li však zaměstnány při stavbě, musíme se často spokojiti třemi nebo čtyřmi a to je příliš málo na osobu, pocházející ze vznešeného rodu a tak vychovanou jako já!“ „Ó, milý hrabě Trubče,“ ozvala se Mařenka, „prosím vás, ukažte nám královnu! Velmi ráda bych viděla opravdovou královnu! Má korunu?“ Se smíchem pravil Bezejmenný: „Ne, ne, mé dítě. Jenom panovníci lidu mají koruny. Královna včel nepotřebuje koruny, aby okouzlila své poddané. Oporou její vlády je láska – láska matky k dětem a – povinnost, kterou je dlužna celému nároku.“ Zdvořile blížili se k místu, kde královna trůnila prostřed svých dvorních dám, jež ji krmily nejsladším medem a královskou huspeninou, lahůdkou, jež se výhradně připravuje pro včelí královny, a ostatním členům úlu předkládá se jen za zvláštních příležitostí, jak se dověděli Jeník a Mařenka později. „Jen pozorujte!“ našeptával hrabě Trubec a uklonil se nyní také dvorně před panovnicí úlu. „Pozorujete, jakou úctu prokazují dvorní dámy Jejímu Veličenstvu? Podle zákona včelího státu je zakázáno, aby se včely obracely zády k Jejímu Veličenstvu.“ Měl pravdu, všecky dvorní dámy byly obličejem obráceny ke královně, některé hladily ji jemně, krotice její netrpělivost, ostatní svými dlouhými jazýčky podávaly jí med. Ale Jeník a Mařenka věnovali především pozornost postavě královny samé. Mařenku překvapila její velikost a štíhlý tvar. Královna přiběhla rychle na silných hbitých nožičkách a vynikala nad veškeré své okolí. Jen její křídla byla trochu krátká a pokrývala mohutný zadeček jen málo přes polovici. Zjev její vzbudil rozhodně Mařenčin obdiv. Jeník naopak nepocítil zvláštního nadšení pro královnu a svěřil se s tím hraběti Trubci, který se však zle osopil na něho. „Mlč!“ huboval. „Mne jsi urazil, ale naší královny nesmíš urážeti.“ Tu ztichl Jeník jako pěna. „A nyní,“ pravil Bezejmenný, „popřejeme dělnicím klidu, aby mohly nerušeně stavěti. Také myslím,“ dodal mžouraje očima, „že by si hrabě Trubec rád odpočinul po dnešní těžké práci. Buďte sbohem, vzácný pane hrabě! Domluvíme se opět, až budou plásty dostavěny.“ Potom se Jeník, Mařenka a Bezejmenný vzdálili zvolna z úlu, ohlédnuvše se ještě jednou na nehybnou záclonu voskařek a na vzrůstající počet buněk, jež zbudovali stavitelé a sochaři. Když se opět vrátili k jedli a nabyli své obvyklé podoby, otázali se svého malého přítele, kdy zamýšlí opět jíti s nimi na návštěvu ke včelám. „Myslím,“ pravil Bezejmenný, „že vyčkáme, až budou plásty dostavěny a začne pravidelný život v úle. Přijďte sem za tři dny, potom uvidíme, jak daleko pokročila práce! Ale především nezapomeňte, abyste byli hodni a způsobní.“ Po těchto slovech zmizel. IV. 10

Dětská světnička a zásobárna v úle. Trpělivost všecko přemáhá, praví staré přísloví, což se také osvědčilo v těchto dnech na Jeníkovi a Mařence. Slečna Bekrová byla více ještě než jindy spokojena chováním a prospěchem dětí při vyučování. Něco jí však přece nebylo po chuti; děti mučily ji stále otázkami ze života včel, na něž nemohla dáti vždy hned uspokojivé odpovědi. Jeník s Mařenkou každé volné chvíle odběhli ke včelínu a zde rokovali o tom, co se asi uvnitř úlu děje. Pozorujíce přiletující a odletující včely, dovedli už rozeznati trubce od dělnic a horkokrevný Jeník chytil několik tučných trubců domnívaje se, že pozná svého přítele, pana hrabě, a že ho počastuje angreštovou huspeninou. Rádi naslouchali hučení včel, jež pronikalo z úlu, vědouce, že to dělnice víří křidélky, aby byl vzduch v úle čerstvý a přiměřeně teplý. Též svým zrakem napiatě sledovali létavky, když velkým obloukem vylétly z úlu a zaměřily potom přímo buď na nejkrásněji kvetoucí a medem vonící jabloň v zahradě aneb k zahradní nádrži, odkud nosily pilně vodu. Již přiblížil se toužně očekávaný den, smluvený s Bezejmenným. Sešli se s ním jako obyčejně pod jedlí a rychle se vznesli svými malými perutěmi, puzeni jsouce zvědavostí, které nové divy se jim objeví v úle. U brány úlu setkali se s hrabětem Trubcem, jenž byl zabrán v rozhovor s několika jinými kavalíry. „Jsem potěšen a nadšen,“ pravil, „že vás opět všecky vidím! Ano, dobře to pokračuje, opravdu velmi dobře. A bohudík,“ dodal a spokojeně si oddychl, „dostávám nyní jídla dosti a zcela pravidelně!“ Pan hrabě řekl strážím heslo a vešli do úlu. Jak velice se tu všecko změnilo, co zde nebyli! Kdykoli předtím tam přišli a pohlíželi vzhůru do šera, jako do klenby mohutného chrámu, viděli jen klidnou nehybnou záclonu voskařek. Nyní však s klenby stropní splýval bílý třpytný voskový palác a po obou stranách rostly dolů podobné paláce, zvolna sice, ale nepřetržitě, a za těmi ještě nedokončenými stavbami visela nepohnutě podobná záclona. Za každou záclonou byla prostora prázdná 1 cm široká. Čilý ruch včel pozorovati bylo nejen na nedostavěných, ale i na nových plástech; i na hotovém díle bylo shromážděno mnoho včel, jež svou prací upoutaly na sebe pozornost Mařenčinu a Jeníkovu. „Pst!“ napomenul je hrabě. „Nehlučte! Lezte tiše nahoru a možná, že uvidíte královnu.“ Ihned vystupovali po krásném bílém voští nahoru a lezouce po rukou i nohou, přišli až k malému zástupu dvorních dám, jež provázely královnu, zdvořile se jí uklánějíce a pozpátku před ní ustupujíce. „Co to znamená?“ otázal se Jeník. „Co to znamená? Odvětil hrabě. „Královna klade základy k naší velké říši. Pojďte!“ Ubírali se dále za svým vůdcem kolem dvorních dám a přišli k malé buňce. Nahlédnuvše do ní zpozorovali tam nepatrné, podlouhlé bílé vajíčko, stojící kolmo uprostřed dna buňky. „Aj,“ divila se Mařenka, „to je pěkné!“ „Ano,“ přisvědčil hrabě, „a z vajíčka se vyvine nová dělnice. Vidíte?“ doložil a ukázal na královnu-matku. Obě děti dívaly se naznačeným směrem a uzřely, jak královna napřed vnořila hlavu do buňky, kterou vyhladily a vyčistily její služebnice, aby práci jich posoudila. Patrně byla spokojena výsledkem své zkoušky, neboť když se zase vzpřímila, vsunula svůj zadeček do prohlédnuté buňky a připevnila nové malé vajíčko na dno buňky. „Kupředu, kupředu!“ pobízela královna své čestné dámy, „plýtváme časem. K nejbližší buňce, k nejbližší buňce! Ať si pospíší dělnice, abychom ještě jeden plást a ještě jeden a ještě jeden naplnily vajíčky. V tomto úle musí býti nejsilnější a nejlepší včelstvo na světě!“ „Teď vidíte,“ pravil Bezejmenný. „jak to zde vypadá. Královna tak pospíchá s kladením vajíček, že jí dělnice nemohou ani dosti buněk nastavěti a upraviti. Jsouť také nuceny se starati o zásoby potravy pro mladý plod, jemuž pěstounky brzo budou povinny věnovati všecku svou péči. Pojďte a podívejte se na hotové buňky!“ 11

Hrabě jak se zívati. „Ach ty nudné buňky!“ „Nikoli,“ prohlásila Mařenka rozhodně. „Chci je viděti, a jelikož jste, pane hrabě, byl až dosud k nám přívětiv, jsem přesvědčena, že vám nebude obtížno, když nám něco povíte o tomto obdivuhodném voskovém paláci.“ Tato slova mile se hraběte dotkla, neboť jako všichni lenoši slyšel rád něco lichotivého. „Dobře, dobře,“ odvětil; „pojďte sem!“ a zavedl je na vrchol plástu. „Pozorujte dobře, prosím,“ pravil, „tvar buněk, pokojů to našeho paláce! Jak vidíte, mají všecky buňky stejnou podobu. Všecky jsou šestihranné – ovšem komnaty princezen, které vám ukáži jednou později, mají trochu jinou podobu.“ „Zvláštní komický tvar mají vaše pokoje!“ pravil Jeník. „Naše dětská světnice je čtyřhranná a všecky ostatní též. „Opravdu!“ odvětil hrabě překvapen. „Zajisté to podivně vypadá v úle, v němž žijete.“ A ukázav na dělnice, stavějící plást na druhé straně, pravil: „Tyto družky řekly mi, že je šestihranný tvar nejlepší, protože se při tom využitkuje více místa než při čtyřhranných světničkách. Stavba spojena je také s úsporou pro naše voskařky.“ „Vězte,“ pravil Bezejmenný, „že chce míti Její Veličenstvo největší včelstvo na světě, a k tomu potřebuje co možno nejvíce buněk pro svůj plod.“ „Myslím,“ podotkl Jeník, „že je to podobné jako u mé stavebnice. Když si s ní pohraji, musím dobře dávati pozor, jak kameny vpraviti opět do skřínky, neboť nesrovnám-li jich pořádně, nevejdou se mi všecky do skřínky a nemohu víčka na ně vsunouti.“ „Výborně!“ zvolal Bezejmenný. „Jeník má pravdu. Zajisté, milý příteli, poznal jsi dnes něco nového.“ „Ale,“ vyzvídala Mařenka, „byť i všechny buňky měly stejný tvar, proč nejsou všechny stejně velké?“ Hrabě radostí záře sebevědomě vztyčil tykadla a odpovětil: „Tyto místnosti, milá dámičko, jsou z velmi vážné příčiny větší ostatních, neboť jsou určeny pro vznešenější tvory. Jsou to naše buňky. V každé se vyvine mladý trubec!“ Při tom ukázal pyšně na nepatrná bílá vajíčka, ležící ve větších buňkách. „Ale vajíčka nejsou větší!“ pravil Jeník. „Jen vyčkej a uvidíš!“ Byla jediná odpověď, kterou mu hrabě ráčil uděliti. Avšak všecky buňky nebyly dětskými světničkami. Mařenčiny zvědavé oči vypátraly ještě jiné buňky. „K čemuest toto barevné těsto v buňkách?“ pravila. „Ejhle, jak je krásné! Červené, jiné žluté, růžové a modré.“ „To je chléb pro mladý plod. Je to pel, jejž dělnice snášejí z květin. Počkáte-li chvilenku, uvidíte jistě některou včelu, přinášející pel.“ Jen několik vteřin minulo, přiletěla dělnice a zastavila se před buňkou, zpola naplněnou chlebem. „Pozorujte ji bystře!“ pravil Bezejmenný. Poslechli a viděli, kterak se včela obírá zadní nožičkou. „Co to dělá?“ zeptal se Jeník zvědavě. „Pozor!“ pravil Bezejmenný. Když se bystřeji podívali, zpozorovali na holeni zadní nohy dělnice malou kuličku z pelu, jež byla uložena v prohlubince čili košíčku. Okraj holeně opatřen jest řasnatými chloupky, aby se ten prášek nevysypal, když včela přeletuje. Dovedně stírala dělnice nožkami své vzácné přímě s košíčku do buňky, hlavou pak je urovnala a upěchovala. „Ó jé ta se nasbírá a napachtí,“ divila se Mařenka, „než naplní buňku.“ „Ano,“ odvětil Bezejmenný. „Věříte, že dělnice, kterou jste právě viděli, je nucena ohledati více než sto kvítků, aby sebrala jen malý kousek pelu?“ „Ale nevidím tu zcela žádného medu,“ namítl Jeník. „Ovšem,“ prohlásil hrabě. „Med je trochu výše v plástu. Pojďte a podívejte se! To je mnohem významnější – alespoň pro mne.“ Z toho opět vidíme, že byl pan hrabě mlsoun, podobaje se známým, ale málo chvály zasluhujícím dětem, které tak rády nahlížejí do potravny své maminky. 12

Opatrně vystupovali po plástu vzhůru, vyhnuvše se královně, jež neustále do buňky po buňce kladla nepatrná bílá vajíčka, podněcujíc tím dělnice k horlivější stavbě buněk. Přišli ke včelí potravně v hořejším poschodí. I tu měly všecky buňky stejnou velikost i podobu, byť až dosud málokteré naplněny byly zlatým medem. Malé včelí město nebylo ještě dostavěno a dělnice, jak jsme viděli, měly ještě dosti práce se stavbou dětských světniček, v nichž se mělo zroditi příští potomstvo. Některé buňky v hořením poschodí byly však přece naplněny nektarem z jarních květin a zalepeny voskem, by v nich med příliš nezhoustl. Děti, blížíce se vchodu, kde stály vířilky a stráže, viděly, kterak se dělnice hrnou dovnitř. Pozdravily bdělé strážce úlu a spěchaly s pelovými váčky k buňkám s vajíčky, aby měl příští plod potravu. Opět jiné včely přilétaly s nákladem medu. „Jak přenesou med z květů do úlu?“ otázala se Mařenka. „Lízají jej,“ odvětil Bezejmenný, „jak jsme viděli na řepkovém poli, svými jazýčky a vpraví jej do malé měchýřkovité nádržky před vlastním žaludkem, které se říká medový žaludek. Když jest nádrž plná medu, letí včela domů a vyprázdní jej do buněk. „Obávám se, že bych jej nedopatřením spolkl!“ ozval se Jeník. „Kdybys to učinil,“ podotkla Mařenka, „byl bys ospalý jako tamhle voskařky a prostě bys tam visel jako ony a celý den vypocoval vosk, a nikdy by ses netěšil z čerstvého volného vzduchu v zahradě na květinách. Za nic na světě nechtěla bych býti voskařkou. Sbírati med a poletovati celý den venku, to bych chtěla.“ „A nakonec by tě polapil pták!“ doložil hrabě. „Ano, nebo ještěrka,“ doplnil Jeník. „Máš pravdu,“ přisvědčila Mařenka. „Na to jsem nevzpomněla.“ „Oba jste na scestí,“ pravil Bezejmenný. „Jako pro všecko v říši včel, platí i pro dělnice a voskařky určitý zákon. Jen mladé včely mohou býti voskařkami, protože je to velmi namáhavá práce, kterou jen mladé dělnice mohou zastati.“ „Ale,“ namítl Jeník, „nevidím v tom nic namáhavého, když má člověk dobrou stravu a potom se po několik hodin oddá spánku. Dědeček dělá to denně.“ „Jsi opět na omylu, Jeníku!“ řekl Bezejmenný. „Zapomínáš, že včely vypocujíce vosk jsou zavěšeny jako záclona, tlačí se těsně k sobě a vyvinují veliké horko.“ „Rozumím,“ odvětil Jeník, „je to něco podobného, jako když v neděli jdeme do kostela a musíme vyjíti ven, protože je nám příliš horko a mdlo, je-li v kostele mnoho lidí.“ „A teď pospěšte,“ vybídl je Bezejmenný, „aby na vás slečna Bekrová nemusila čekati s čajem. Jak vidím, je již čas k večeři, protože se všechny včely vracejí domů ke spánku.“ „A kdy včely chodí spát?“ vyzvídala Mařenka. „Nemají určité hodiny,“ odvětil hrabě; „na to jsou příliš nepatrné osobičky. Jejich úkolem jest pracovati, dokud mohou. Když nastane soumrak a květy se uzavrou, vracejí se domů.“ „A když je pošmurný mlhavý den?“ vyzvídal dále Jeník. „Zůstanou doma a pracují v úle,“ zněla rychlá odpověď pana hraběte. „Pojďte se mnou!“ pobízel Bezejmenný. „Dnes již nic nového nezačínejte. Přišli byste příliš pozdě na čaj a nesměli byste již jíti k jedli, abych vás uvedl do úlu, kde bude možno viděti, jak se z vajíček líhnou červíci. Příště poprosím hrabě, aby vám ukázal pokoje princezen.“ Děti odběhly spěšně a přišly nejen včas k večeři, ale měly ještě kdy, že si mohly dříve čistě omýti ruce a obličej. „Co jste kde dělaly?“ otázala se slečna Bekrová. Ale Jeník a Mařenka usmívali se jen a neřekli ani slova, neboť tyto výlety do říše včel byly jejich velkým tajemstvím. V. Líhnutí mladého plodu a komnaty princezen. Jeník a Mařenka byli ve velmi stísněné náladě. Spěchajíce, aby přišli včas k jídlu, zapomněli nadobro zeptati se Bezejmenného, kdy opět vykonají společnou návštěvu v úle. 13

Den jak den chodívali k jedli, ale po malém okrouhlém usměvavém obličeji, vykukujícím na ně z hustého zeleného jehličí dolů, nebylo ani památky. A aby se dovršila míra všeho, pršelo celý den, jak se často stává v květnu, když se časně ráno ukáže jasná obloha. Znenáhla zahalí se nebeská klenba mračny a z nich časem spustí silná přeháňka. Zatím se zastkví nádherné slunce, ozařujíc čerstvě vlhké traviny a květiny a krůpěje dešťové, visící na listech a ratolestech, se třpytí jako sta diamantů, až zvolna dopadnou k zemi. Bylo příliš ošklivo. „Dnes nechoďte k jedli,“ varovala je slečna Bekrová, když směly jíti ven. „Zůstaňte na cestě.“ Děti ubíraly se tedy spolu zvolna a smutně po obláscích uvažujíce, zdali se Bezejmenný nebude hněvati, když nepřijdou ke stromu. „Považ přece,“ pravil Jeník, jejž pokušení lákalo, „snad čeká na nás. Věřím jistě, že bychom si nesmočili nohou ani trochu.“ – To byla Jeníkova nejmilejší omluva, která mu však často přivodila zlé nastuzení. Mařenka byla chytřejší; také neměla tak silných a snadno vysychajících střevíců jako její bratr. „Slečna Bekrová nerada by přece viděla, kdybychom tam šli, Jeníku, mohli bychom si to u ní pokaziti a potom vůbec nikdy nepřišli bychom do úlu.“ Myšlenka na to byla strašlivá a s počátku zavládlo tísnivé ticho mezi nimi. Brzo však podlehl Jeník novému pokušení. „Nuže,“ tedy půjdu já, mám dobré boty.“ Ale Mařenka nechtěla svoliti a setrvala na svém. Snadno si představíme radost dětí, když zaslechly za sebou známý srdečný smích a když mezi listy cesminy bodlavé spatřily přívětivý obličej Bezejmenného. „Milé děti!“ oslovil je. „odměnou, že jste byly způsobné, uvidíte dnes, co se děje v úle za deštivého dne.“ Nemeškali a vydali se na cestu k úlu. Hned u vchodu čekalo na ně překvapení. Místo dlouhé řady něžných hbitých včeliček, přiletujících s nákladem, viděli spoustu zvláštních, od hlavy až k patě pelem poprášených dělnic. „Ejhle, Jeníku,“ upozornila ho Mařenka, „právě tak jsi vypadal při prvním našem výletu, když jsi vlezl před ťuhýkem do tulipánu.“ To Jeník rád slyšel, neboť každého těší vždycky vzpomínka na nebezpečí, jemuž unikl. „Ano,“ pravil Bezejmenný. „Za vlhkého počasí včely nasbírají více pelu; pel lépe se jim chytá na chloupky.“ Vstoupivše do úlu zpozorovali, že se tito „zaprášení mlynáři“ ubírají přímo ku plodišti s nakladenými vajíčky. Tam se shledali s jinými dělnicemi, jež je okartáčovaly, pel s kalhotek jim sebraly a do pestrých pelových buněk napěchovaly, aby bylo zásobeno mladé potomstvo, s jehož krmením mělo se nyní brzo začíti. Když se dosyta nadívali na hbité včelky, ukládající pel, naskytl se jejich zrakům druhý div: voskový palác nabyl větších rozměrů, vise nyní s klenutí ve třech řadách. Pozorujíce vše to, slyšeli neustále povzbuzující hlas královnin: „Rychle, rychle! Vytvořte více buněk pro má vajíčka!“ Pracovalo se dále, ale Mařence se zdálo, že dělnice nejsou již tak pilny, jako při její poslední návštěvě. Když se o tom zmínila Bezejmennému, poučil ji s uznalým úsměvem. „Máš úplně pravdu, Mařenko. Těší mě, že si tak dobře všímáš všech zvyků malého včelího národa. Vlhké nebo studené počasí nehodí se pro ně naprosto; zlenivějí při něm a jsou ospalé, kdežto za krásného, jasného a teplého počasí jsou čilejší a pilnější.“ „To je zvláštní!“ divil se Jeník. „U nás je to právě naopak. Jsme čilí a poskakujeme si za čerstvého studeného počasí a jsme ospalí, když je venku horko a dusno.“ „Příčina toho je, že jste hloupí,“ ozval se mrzutým hlasem hrabě, jenž se k nim přiblížil a se tvářil nanejvýše mrzutě. „Náš způsob života je nejlepší, protože za studeného počasí usneme a nepotřebujeme tolik potravy. Teprve za teplého jasného počasí jarního a letního, když je venku hojnost medu, se probudíme.“ 14

„Inu, tu není třeba, abyste se na nás tak úkosem díval a nám nadával, že jsme hloupí,“ hájil se Jeník. „Ale, Jeníku,“ vymlouval mu to Bezejmenný, „nezapomínej, že je dnes vlhko a ubohý hrabě nemůže si vyjíti. Jen se pamatuj! Nejste také někdy netrpěliví, když je deštivo a musíte zůstati při učení v pokoji?“ Hrabě zabzučel spokojeně ještě několik tónů hlubším hlasem než obyčejně. Měl radost, že Bezejmenný Jeníka usadil. Jeník si pomyslil, že je na čase, aby se mluvilo o něčem jiném. „Prosím, pane hrabě, ukažte nám, kde bydlí princezny,“ prosil. „Slíbil jste nám to posledně.“ „Nuže, pojďte za mnou!“ zabručel hrabě ještě stále trochu podrážděně, ale přece již napolo usmířen a zavedl je opět k plodovým buňkám, při čemž byli nuceni raziti si cestu spoustou včel, neboť se mnohé vrátily záhy zase domů a soudruzi hraběte, jsouce velcí a tlustí, zaujali mnoho místa za deštivého dne, když nemohli ven. Posléze se jim podařilo, když byli pilně odstrkovali lokty stranou všecko, co jim přišlo do cesty, že se dostali k zadním plodovým buňkám, kde královna-matka stále ještě se zimničnou horlivostí putovala od buňky k buňce křičíc, aby jí opatřili více místa pro její četné potomstvo. Dětem kromě toho bilo do očí, že některé dělnice úzkostlivě prohlížely vajíčka, ležící na dně buněk. „Nuže,“ zajásal Jeník, „vždycky jsi mi říkal, že nejsou včely nikdy líné a nedbalé, ale teď mi pověz, co tu vlastně dělají? Nevypocují vosku, nestavějí, nerozviřují vzduchu, nesbírají, ani nekonají úkolu dvorních dám a nečistí buněk!“ A tu se Jeník domníval, že tentokráte zasáhl do živého. Bezejmenný zářil veselostí a smíchem div nespadl s plástu. „Ale, Jeníku, Jeníku!“ zvolal lapaje po vzduchu. „Nezakládej si nic na svých úsudcích! Kamkoli včela se hne a cokoli podniká, koná všecko s určitým úmyslem. Včely, jež zde vidíte, jsou pěstounky. Dostaly pokyn, aby se ihned přišly, že vajíčka brzo propuknou, a jsou nyní připraveny, že budou krmiti mladé červíky, jak vy říkáváte, jakmile spatří světlo světa!“ A ukázal na buňku, skrývající nepatrné vajíčko, jehož obalem právě se prokousala bledá hlavička. A za hlavou vylezlo bílé průhledné tělíčko, jež se svinulo závitkovitě jako hlemýžděk anebo péro v hodinkách. „Fuj,“ odplivla si Mařenka „to je šereda! Myslela jsem si, že bude vypadati jako kuřátko, porostlé sametovým pýřím!“ „Jen počkej a uvidíš!“ pravil hrabě. „Proč pak stále říká „počkej a uvidíš“, když se ho na něco zeptáme?“ otázala se Mařenka Bezejmenného, jenž jí dal vysvětlující odpověď: „Uvaž, milé dítě, že hrabě a jeho soudruzi dlouho nežijí, neboť,“ dodal lítostně, „nikdy nepřežijí léta, ale nemohu ti teď všechno vypravovati, záhy se sama o tom přesvědčíš. Tolik však je jisto, že hraběti samému je teprve několik neděl a velmi málo ví o životě v úle. A proto vede si tak, jako mnozí lidé, kteří by se rádi zablýskli velkou učeností, a odpovídá vám tak chytře, jak umí. Ale ty nesmíš pohlížeti na malé dětské larvy pohrdlivě!“ doložil, když se vrátili k plodovým buňkám, kde zavládlo největší rozčilení. Vajíčko po vajíčku pukalo a objevily se dětičky, podobné housenkám. „Brzy vyvinou se z nich včely,“ pokračoval Bezejmenný. „Již za týden uvidíte, jak horlivě se proměňují v malé kukly.“ „A jaké jsou kukly?“ otázal se Jeník zvědavě. „Ale dovedu si to již představiti; podobati se budou zámotkům, které předou mé housenky bource morušového.“ Mařenka byly všecka udivena. „Nevěděla jsem, že se včely podobají housenkám bource morušového!“ pravila. „Avšak housenky bource morušového zcela jistě nebodají!“ Tu si teprve vzpomněla, jak je nedůtklivý hrabě při každé zmínce o bodnutí žihadlem. Opravdu z očí jeho vyšlehl hněvivý blesk. „Ty nejsi o nic lepší svého bratra,“ láteřil a hlas se mu chvěl zlostí. „Doufal jsem, že budeš míti alespoň tolik slušnosti a nebudeš se nešetrně dotýkati citlivosti jiných.“ Ubohá Mařenka byla všecka zkormoucena. Hned přistoupila k rozčilenému příteli a hladila ho po krásných třpytných křídlech. „Lituji toho!“ pravila bez přetvářky, „ale v tom okamžiku nevěděla jsem, co říkám. Odpusťte mi, milý hrabě Trubče! Už to neudělám!“ 15

Inu, hrabě byl opravdu dobrého srdce. Jako většinu lehkomyslných lidí brzo ho něco urazilo, ale hned se zase usmířil. Hladě svými tykadly Mařenčiny kadeře odvětil: „Už je dobře! Vím arci, žes to tak nemyslela. Nesmíme ti to míti za zlé, viď?“ a byli zase dobrými přáteli. Nyní obrátili znovu pozornost k larvám, jež už skoro všecky vyklouzly ze svých obalů a závitkovitě se svinuly, čekajíce na první dětskou kašičku. Kašičku připravovaly pěstounky z medu a pelu a vlévaly ji do buněk. Jako všecky dobré chůvy starají se i včely, aby jejich malí svěřenci neměli hladu, aby se nepřejedli nebo něco nedostali, co jim škodí. Červíci nedali se pobízeti a brzo snědli všecko, co se jim předložilo. „Chutná jim épe, než mnohým dětem rýžová kaše,“ dobral si Jeníka Bezejmenný. Protože tato poznámka nebyla Jeníkovi vhod, zavedl rychle rozmluvu na něco jiného. „Co nového se dovíme o princeznách?“ otázal se. „Uvidíme jejich komnaty?“ „Arciže,“ přisvědčil hrabě, počínaje již býti trochu žárlivým na červíky. „Podíváte-li se tamto nahoru, uvidíte jednu,“ pokračoval a ukázal na zvláštní chuchvalec, vyčnívajíce z rovného povrchu plástu. Jeník a Mařenka si přispíšili, aby na vlastní oči uviděli tento nový div v říši včel. „Buňka nevypadá tak pěkně jako ostatní,“ řekla Mařenka, „a je mnohem větší.“ „Tak to musí býti,“ odvětil Bezejmenný. „Aby včely mohly umístiti tak veliké buňky, přistaví je zevně na plásty, s otvorem obráceným dolů.“ „K tomu je třeba hromady vosku!“ pravil jeník. Věru, buňka vypadala podivuhodně, skoro jako žalud. „A jak vypadají vajíčka?“ vyzvídala Mařenka, domnívajíc se, že mají zcela jiné vzezření, než vajíčka obyčejné dělnice nebo trubce. „Otevřete oči a uvidíte,“ vybídl je hrabě, a obě děti napialy zrak očekávajíce, že uvidí něco neobyčejného. „Vždyť to vajíčko vypadá jako každé jiné!“ zvolal Jeník popuzen, jako by ho někdo urazil, „Ani nevěřím, že by to bylo vajíčko pro princeznu.“ „A přece není o tom pochybnosti,“ potvrdil Bezejmenný. Zatím se dosti připozdilo. Bezejmenný upomenul děti na návrat k domovu: „Pro dnešek myslím, že jsme dosti viděli. Dejte tedy panu hraběti dobrou noc. Podle toho, jak se včely hrnou do úlu, zdá se mi, že se změní počasí, a je nutno, abyste byli doma, než se dá do deště. „Nezapomeň, Bezejmenný, nám říci,“ připomenul Jeník, „kdy zase s námi půjdeš. Posledně jsi nám nic neřekl, a zůstati způsobným bylo pro mne velmi nesnadnou úlohou, protože jsem nevěděl, kdy nás opět povedeš k úlu!“ „Máš pravdu!“ přisvědčil Bezejmenný. „Popřejeme malým larvám času, až vyrostou a se zakuklí, a potom mohu vám slíbiti vzácný požitek, neboť život včel dospěje k nejlepšímu rozvoji a vám se naskytne tolik podívané, až vás to omrzí.“ „Jak dlouho to bude trvatí?“ otázala se Mařenka. „Inu, šest dní uplyne, než se červíci zakuklí, a potom ještě dvánácte dní, než se včely vylíhnou. Tedy ode dneška za osmnáct dní.“ „Ó běda! To je dlouho!“ zvolal netrpělivý Jeník. „Naopak, je to velmi krátká doba. Za tři neděle včela z vajíčka úplně se vyvine na dokonalý hmyz. Neděje se to velmi rychle?“ „Ó ano!“ byl nucen uznati Jeník. „Ostatně se tomu ani příliš nedivím, když dostávají výtečnou dětskou potravu.“ Snesli se na cestu, kde je přítelíček proměnil zase v jejich obyčejnou postavu a pokynuv jim přátelsky ještě jednou rukou, zmizel v nízkých větvích cesminy bodlavé. „Ale, děti, odkud to přicházíte?“ zvolala náhle slečna Bekrová, jež jim vyšla vstříc po cestě, pískem posypané. „Všude jsem vás hledala, chtějíc vám říci, že smíte do Prahy a tam si můžete pobýti čtrnácte dní u strýčka a tetičky. Nebude to pěkné?“ „Rozkošné!“ zvolal Jeník. „Nebudeme se učiti a já nepotřebuji býti tak úzkostlivý, abych se stále způsobně choval.“ „Ale ty musíš,“ přerušila ho učitelka. „Právě proto, žes byl v posledním čase tak způsobný a poslušný, vezme tě maminka s sebou.“ 16

„Kromě toho,“ pošeptala Mařenka bratrovi do ucha, „vyplní se tím právě čas; viď, Jeníčku?“ „Ovšem, Mařenko, a pak bude radost, až se vrátíme.“ Pospíšili domů, aby rychle zabalili své vzácnosti, které chtěli ukázati svým přátelům v Praze. VI. Mladušky. Velice dobře se hodilo, že byli Jeník a Mařenka pozváni na několik neděl do Prahy. Jinak by jejich způsobné chování bylo v tomto čase bývalo podrobeno kruté zkoušce a velmi snadno mohlo vybočiti ze slušných mezí. Jakmile se z města vrátili, běželi honem k úlu. Nepozorovali však, že by se bylo zevně na úle něco změnilo. Viděli tytéž vířilky jako dříve, tytéž stráže, pilné dělnice stejně horlivě vyletovaly a domů se vracely a z úlu pronikal k nim stejný zvláštní zvuk, jejž vyluzovaly, jak jim již dávno bylo známo, dělnice kmitáním křídel, aby se čerstvý vzduch dostal až k buňkám. „Přál bych si, aby již bylo odpoledne!“ pravil Jeník. „Já také!“ přizvukovala sestra. „A myslím, že Bezejmenný na nás zapomněl. Osmnáct dní je dlouhá doba. Snad nás viděl, jak odjíždíme, a pomyslil si, že se již nevrátíme a vzal jiné děti s sebou.“ „To by nebylo úzké od něho. Slíbil nám to a svému slibu povinen je každý dostáti.“ „Napíšeme mu dopis,“ navrhla chytrá Mařenka, „a oznámíme mu, že jsme tu opět.“ „A kam pošleme dopis?“ otázal se Jeník, jenž vůbec nebyl velkým přítelem psaní. „Položíme jej k jedli,“ odvětila Mařenka, „tam jej jistě najde.“ Potom odešly do své pracovny. Jeník byl velmi rád, že se uvolila Mařenka napsati dopis. Vyňala ze zásuvky svého pěkného nového psacího stolku dopisní papír a jala se psáti: Milý Bezejmenný! Doufám, že jsi úplně zdráv. My jsme se právě vrátili z Prahy. Přijď dnes k nám k jedli, jak jsi nám slíbil. Tvá drahá Mařenka Jeník podepsal dopis také, podotkl však: „Co myslíš, Mařenko, nebude nám to míti za zlé? Psala´s tužkou a víš přece, že dospělí píší dopisy inkoustem.“ „Nuže dobře, připojím ještě řádku na konci, jak to dělává maminka,“ pravila Mařenka a připsala: „Douška. Odpusť, že píši tužkou! Abych si neumazala prstů a šatů, nepoužila jsem inkoustu.“ „Teď je to v pořádku!“ zvolala s jásotem, když dopis složila a vložila do obálky. „Kterou adresu však napíšeme na obálku?“ „Já vím,“ zvolal Jeník, maje radost, že byl dopis brzo napsán. „Bezejmennému na jedli.“ „To se hodí!“ souhlasila Mařenka a napsala udanou adresu. „A nyní,“ dodal Jeník, „odevzdám jej na určené místo.“ A vzav si trakař, odešel k jedli, postavil se na trakař a položil dopis na širokou větev. „Jsem zvědava, zdali nám pošle odpověď,“ pravila Mařenka. „Je to jeho povinnost,“ odvětil Jeník. „Sluší se odpověděti vždycky na dopisy, které dostáváme. Ale, co to znamená?“ zarazil se náhle, když ho něco uhodilo do nosu a potom spadlo na zemi. Oba se shýbli a zvedli jim přemilé malé trojhranné psaníčko na lesklém kousku březové kůry, nadepsané Jeníkovi a Mařence. Zde, Mařko, čti!“ vybídl ji Jeník. 17

Mařenka otevřela dopis a četla: Jendo milý, Mařko též, Až půl třetí poví věž, Nastane nám cesta zas, Bezejmenný zdraví vás. „Hurá,“ zajásal Jeník. „Ať žije náš starý, dobrý Bezejmenný!“ Potom rychle odběhli, umyli si ruce a obličej, neboť byl již čas k obědu. Přesně o půl třetí hodině dostavili se opět k jedli a spatřili svého přítele, vykukujícího na ně dolů s větví. Měl radost, že vidí děti opět a pravil: „Vítám vás po vašem návratě domů. Myslím, že jste se měli dobře v Praze.“ „Ó ano,“ přisvědčila Mařenka. „Ale prosím, my se těšíme na včely.“ „Tey jste na ně nezapomněli?“ otázal se Bezejmenný a vesele zamžoural očima. „O nikoli!“ zvolaly obě děti jako jedněmi ústy. „Dobrá! Nuže vpřed!“ A velmi brzo se octli na prahu včelího domova, kde je očekával hrabě, jejich starý přítel. „Na mou čest,“ pravil, „těší mě, že váš opět všecky vidím. Co se to jen dnes odpoledne v úle děje? Včely jsou tak rozrušeny, že jsem raději vyšel ven, abych unikl strašlivému povyku a řádění. Víte, jak je mi to protivné. Jelikož v se o to zajímáte, dovolím si vás tam provésti. Myslím, že vás to překvapí.“ Potom udal strážním heslo a vstoupili bez překážky dovnitř. Jeník a Mařenka nevycházeli z údivu. Od té doby, co zde posledně byli, narostly plásty, že nezbylo ani kousku místa k volnému pohybu, a dělnice, s nimiž se setkali, počínaly si nyní mnohem sebevědoměji než dříve. Zvolna se vlekly po třpytných bílých voskových silnicích, až přišly doprostřed úlu, kde před tím viděli, jak malé larvy vylézají z vajíček. Nyní obstoupil je zástup horlivých pěstounek úzkostlivě naslouchajících a tykadly vzájemně se dorozumívajících. „Jak to?“ divil se Jeník. „Vždyť všecky malé buňky zavíčkovaly!“ Oprav, bylo tomu tak. Všecky plodné buňky byly uzavřeny kožnatým víčkem. Za nimi ozývalo se již jemné bzučení včelích dětí, jež se snažily dostati se ven z kukel. Na bílých kuklových obalech bylo pozorovati již malé otvory. Otáčením a vrtáním prodíraly se znenáhla mladušky, až se jim podařilo z obalu vyklouznouti. Bylo to velmi směšné, když se brzo tu, brzo tam objevila malinká šedá včelička. „To jsou milá stvořeníčka!“ divila se Mařenka. „Jak směšně jsou zbarvena. Zcela jinak, než ostatní dělnice, barvy nádherně hnědé a černé!“ „Vyčkejte a uvidíte!“ ozval se prorocký hlas pana hraběte. „Proč tolik hluku! Jako když se seskupí zástup děvčat kolem malého děcka!“ posmíval se Jeník. Jeník měl pravdu. Pěstounky rozestavily se kolem stvořeníčka; hladily je tykadly, oprašovaly a myly a ostatní dlouhými jazýčky podávaly mu med. „Radují se velice nad příchodem nového příslušníka,“ pravil Bezejmenný. „Nesmíte zapomínati, že každá nová dělnice v úle přispívá k rozmnožení medových zásob na zimu. Ale vizte! Není jen jediné děťátko, jež si prokousalo cestu z plodové buňky.“ Podívali se dlouhou ulicí a spatřili skoro u každých dvířek malou skupinu pěstounek, kupících se kolem mladušek, právě z kukly vylezlých. Krmily je a cesta byla přeplněna zástupem veselých včel. „Proč také nehlídají trubčích buněk?“ otázala se Mařenka. „Což dnes nevylezou také trubčí dětičky?“ Hraběti to neobyčejně lichotilo. „Ó ne, má dámičko,“ pravil a velmi zdvořile se uklonil. „My příslušníci vyšší třídy společenské nepřicházíme na svět jako obyčejné včely již po jedenadvaceti dnech, také nás není tolik na počet. Dobrá věc vyžaduje času, a trubčí děcko potřebuje plných pětadvacet dní, než se vyvine úplně. Vyčkejte a uvidíte!“ a při tom vztyčil pyšně svá tykadla. 18

Nyní přiběhl zástup cídiček a jal se opravovati a čistiti buňky, aby královna mohla do nich opět klásti vajíčka. Zatím, co některé cídičky buňky čistily, vykusovaly jiné, pokud to šlo, prázdné obaly kuklové a co nejrychleji odvlekly ke vchodu a tam je shodily. Mařenka nemohla se na něžné šedé mladušky ani dosti vynadívati. „Co budou dělati nyní?“ otázala se, když se pokochala pohledem na vydatné krmení v medem. „Pozejtří,“ odvětil Bezejmenný, „počnou pracovati, a prvním úkolem jejich je vycvičiti se, jak se ošetřují ostatní malé včelky, jež zatím také vylezly. Jak vidíte, uvolní se takto více paží, nebo vlastně nožiček ke snůšce medu.“ „Bohudík!“ zvolal hrabě. „Máme alespoň větší naději, že i nadále o stravování bude slušně postaráno.“ „Ale vy myslíte pořád jen na jídlo!“ vyčítal mu Jeník. „A rád bych věděl, nač jiného měl bych ještě mysliti,“ hájil se hrabě. „A zůstanou tyto malé včelky stále pěstounkami, i když vyrostou?“ otázala se Mařenka. „Ó ne!“ odpověděl Bezejmenný. „Tuto snadnou práci vykonávají tři až čtyři dny a ještě ne stále; zatím vyletují nakrátko ven, aby se vyprášily. Když zesílí, vypocují vosk a stavějí. Konečně vyletují na snůšku a tu snášejí nejdříve jen pel a vodu a teprve později med. Posléze zastávají ještě službu cídiček a strážkyň, jestliže nezahynuly již dříve venku při životě, spojeném s mnohými nebezpečími.“ Ruch a bzukot nově vylezlých včeliček přerušen byl prosebným voláním královniným: „Rychle, rychle! Více buněk pro má vajíčka!“ „Cože,“ divil se Jeník, „královna chce naklásti ještě více vajíček?“ „Ano, ano!“ přisvědčil Bezejmenný. „Včel v úle pořád přibývá. Stále se tak děje. Za každou včelu, která je tady nyní, bude, myslím, na konci léta čtyřicet nebo padesát.“ Jeníka to zarazilo. „Vždyť pro tolik včel není tu ani místa!“ namítl. Hrabě se usmál. „Vyčkej a uvidíš. Mám za to, že se vše vyrovná zcela dobře.“ „A nebude úl přeplněn?“ vyptával se Jeník neúnavně. „To je zcela rozumná otázka,“ odvětil Bezejmenný. „Ale odpověz mi dříve na jinou otázku: Co myslíš, kolik včel vejde se do půllitrového hrnéčku?“ „Nevím,“ přiznal se Jeník. „Ale dovedu si dobře představiti půllitr, protože každého dne dostáváme k svačině sklenici mléka, rovnající se půllitru.“ „Dobře, Jeníku,“ pochválil ho Bezejmenný. „A co myslíš, kolik včel možno vpraviti do takové sklenice?“ „To nedovedu odhadnouti.“ „Tedy ti to povím. Zcela snadno vejde se do ní tisíc včel, a ještě by nebyla sklenice plná. Nyní jest v tomto úle asi dvacet tisíc včel, jež bys mohl vpraviti do dvaceti sklenic.“ „Jen si to představte!“ zvolal hrabě nadutě. „Žasneme, pane hrabě; ale pro vás by se nehodilo, abyste se dostal se spoustou jiných včel do sklenice. Pěkně by vás pomačkaly, a kdybyste se dostal dolů, umačkaly by vás nadobro!“ vysmíval se mu nepolepšitelný Jeník. Chvíli měřil ho hrabě pohrdlivě; potom pravil s vysoka: „Nebuď drzý, hochu! Nemám rád, tropí-li si kdo z mé postavy posměch.“ A cítě se uražen těmito slovy chtěl se vzdáliti. „Zůstaňte, pane hrabě!“ pravil Bezejmenný. „Jeník jako obyčejně pronesl zase nějaký nesmysl. Jeníku, Jeníku, mluvíš zpozdile! Včely vůbec nejsou těžké. Věříš, že padesát včel sotva tolik váží jako dvouhaléř?“ „To je podivuhodné!“ zvolala Mařenka. „Ale prosím vás, pane hrabě, řekněte mi, kolik trubců je v tomto úle. Je jich tam také tolik jako dělnic?“ Hrabě opět se usmířil. Lichotilo mu, když se hovořilo o něm, neb o jeho soudruzích. „Ó ne, moje drahá dámičko,“ odpověděl. „Nás není ani polovice z počtu obyčejných dělnic. Právě nyní je nás tu sotva třicet; a když i mladí trubci vylezou,“ dodal a něžně se ohlédl po buňkách,“myslím, že nás bude více než pět set.“ Jeník a Mařenka pomyslili si pro sebe, že již to je více než dost; neboť dle toho, co viděli u svého přítele, přesvědčili se, že žádný trubec nesbírá vůbec medu a při své žravosti spotřebuje za den více medu, než nanesou tři pilné malé pracovnice. V tom zaslechli od vchodu silný hluk a povyk. 19

„Pojďte rychle!“ pobízel je Bezejmenný. „Lupič se pokouší vedrati se do úlu.“ Pospíšili k bráně a viděli, jak stráže právě vyletujícím dělnicím horlivě dávají znamení, kdežto ostatní amazonky zápasily již s velkou vosou, která nepozorovaně chtěla vlézti do úlu a nakrásti medu. Došlo ke strašlivému boji, neboť vosa byla velmi veliká a vytaženým dlouhým žihadlem hrozivě se oháněla na všecky strany, aby jím napadla útočníka. Posléze podlehla přesile a po silném, dobře mířeném bodnutí dýkou jedné amazonky, převalila se bez ducha na zemi. Ve smrtelném zápase měla žihadlo ještě potměšila napřažené proti nepříteli. „Ubohá vosa!“ pravila soucitně Mařenka. „Nemohu si pomoci, lituji jí.“ „Proč?“ otázal se Bezejmenný. „Vždyť je to lupič a včely všemožně se jich chrání. Vždycky seznáte, že mezi pilnými pracovitými lidmi vyskytnou se leniví a ničemní darebáčci, kteří jim zamýšlejí odciziti nastřádané jmění. A konečně i lidé rádi jedí med k snídani,“ dodal a zamžoural očima. „Ale dobrým zvířátkům berou jen přebytek ze zásob,“ omlouvala se Mařenka, kdežto Jeník, na nějž vlastně měl Bezejmenný namířeno, opatrně mlčel. „O této nesnadné otázce dnes se neshodneme,“ dodal Bezejmenný. „Ostatně jest na čase, abychom šli,“ a rozloučivše se s panem hrabětem, vylétli z úlu. VII. Královské soupeřky. Jeník byl velice spokojen, že se nyní výlety k úlu opakovaly pravidelněji. Takřka neminulo ani dne, aby nenavštívili svého přítele, hraběte, jehož význam rostl tou měrou, jak přibývalo včel. Byl také podivuplný pohled na šedé mladušky, vylézající všude ze svých voskových kolébek po první medové hostině. Za vedení a návodu starších včel převzaly skromné služby pěstounek. Oběma dětem způsobilo též zvláštní radost, že byly přítomny, když malí aristokrati z trubčích buněk po prvé přišli na svět. Není divu, že byla tato událost zdrojem úplné spokojenosti a velké hrdosti, nejen hraběte, nýbrž i jeho soudruhů, kteří blaženě bzučeli kolem trubčích buněk a proti své obvyklé lhostejnosti jevili nápadné nadšení. Zkrátka, všecko dýchalo životem, mírem a pohybem, až nastalými důležitými událostmi změnil se násilně stav věci v říši včel. Jednou, když se děti chtěly opět přidružiti k dlouhé řadě včel, do úlu se hrnoucích – počet dělnic velmi vzrostl, neboť sta jich denně vylézalo – zastavila se Mařenka náhle a zvolala: „Jen se podívej! Tam na zemi leží hromada včel. Myslím, že se samy nepřipravily o život.“ „Opravdu,“ pravil Jeník. „Jen se podívej, Bezejmenný! Proč leží tu tolik mrtvých včel? Onemocněly?“ Malý skřítek potřásl smutně hlavou, „Neonemocněly,“ odvětil. „Tyto ubohé včeličky zahynuly zimou. Nejspíše se vrátily včera večer příliš pozdě domů a nalezše úl přeplněný, nemohly se dostati dovnitř a byly nuceny ztráviti noc venku. Jak jsem vám již řekl, jsou jejich útlá tělíčka velmi citliva proti zimě a vlhku a ocitly se v tomto trapném postavení proto, že nebylo již pro ně místa v úle.“ „Ubožátka,“ vzdychla Mařenka, jež byla velkou přítelkyní zvířat. Zabolela ji zpráva o smutném skonu včeliček. „Proč nešly do jiného úlu, kde jest více místa?“ namítl Jeník. „Tamto nad silnicí, odkud přilétl také tento rok, jest úlů dosti.“ „Zapomínáš, jeníku,“ připomněl Bezejmenný, „že včely nemohly to učiniti, protože po té stránce jsou velmi sobecké a za žádných okolností nepustí cizích včel do svého úlu. Proti nim mají rozestaveny stráže u vchodu a jako vosu, usmrtily by cizí včely, které by se násilně draly dovnitř.“ „Ale, co mají v tom případě dělati?“ otázal se Jeník domnívaje se, že dal nyní otázku, která jeho malého vůdce přivede do rozpaků. „Královna klade stále více vajíček a každého 20

dne vylézají celá hejna včel, a přece není tu pro ně místa. Bylo by lepší, kdyby již konečně přestala klásti vajíčka.“ „To se naprosto mýlíš, Jeníku,“ pravil Bezejmenný. „Včely vědí si rady, co mají dělati. Jak náš přítel hrabě říkává: Vyčkejte a uvidíte!“ „Ne,“ pravila Mařenka, „trvá dnes dlouho, než se do úlu dostaneme! Nepospíšíme-li si, neuvidíme již docela nic!“ V tom se k nim přidružil hrabě; právě se vracel z výletu, aby mu vytrávilo, totiž proletoval se zvolna na nejvýslunnějších místech v zahradě a ve skleníku, kde ho ptáci nejméně ohrožovali. „To byl rozkošný výlet dnes,“ liboval si pozdraviv je. „Celý den jsem byl ve skleníku. Je tam hezky teplo a ptáci tam neobtěžují. Arci hloupé je zařízení se sklem. Myslíme si, že přímo vyletíme ven a v tom vrazíme hlavou do něčeho tvrdého, až se nám zajiskří v očích. Nedovedu si to vysvětliti,“ pravil a vzpomínaje na zlou zkušenost, zamyšleně mnul si nosíček. Posléze protlačili se branou, ale uvnitř vypadalo to ještě hůře. Byla tam hrozná tlačenice a z množství malých tělísek vyzařovalo horko, že si Mařenka právem mohla stěžovati na dusno. Větračky byly rozestaveny ve dvojnásobných řadách, ale stěží pohybovaly křidélky. Děti rozhlížejíce se, byly překvapeny velkým počtem čilých včeliček, z nichž některé byly ještě docela šedé, jiné již pozbyly šedé barvy; mnohé již ve výzdobě krásné syté hnědi po prvé vyletěly na medovou snůšku. Bezejmenný na to děti upozornil. „Ale,“ tázala se Mařenka, „vědí mladušky, kam mají letěti, když před tím nikdy nebyly venku?“ „Ó, ty již bývaly často venku,“ odvětil hrabě, maje radost, že mohl také odpověděti na nějakou otázku. „Již za prvních dní odváží se vyletěti, zvláště za slunných odpoledních hodin. Musejí se přece vyprášiti a také vycvičiti trochu v letu. Vedou si arci při tom velmi úzkostlivě, při prvním pokuse neodváží se takřka s patky; letí i pozpátku, aby neztratily česna s očí. Je to směšné, viďte?“ „Dovolte,“ vmísil se do toho Bezejmenný, „já v tom vidím jen opatrnost. Včelky také každého dne jsou odvážnější a létají pořád dále; při tom vštípí si cestu do paměti tak dobře, že se po každé vrátí do úlu. Včelař nazývá tyto zkušebné výlety předehrou. Jsou to zároveň cvičebné hodiny včel; zapamatují si dobře všecko, čemu se jednou naučily.“ „Ach, to nudné učení,“ podotkl jeník. „Mluvme raději o něčem jiném. Proč -“ ale v tom zachvěl se úl pronikavým zvukem a Jeník nedořekl své otázky. V okamžiku nastalo všeobecné ticho. Včely stanuly, jako by je přimrazil, pohybujíce sem tam nejistě svými tykadly. Jeník a Mařenka ulekli se pronikavého, ale žalostného výkřiku. Ještě jednou přerušil týž prosebný zvuk hrobové ticho v úle. Tentokráte nebylo pochybnosti, odkud přichází, a všechen stísněný zástup včel pohyboval se v tu stranu, odkud se ozývalo volání. Děti, hrabě Trubec a Bezejmenný nemohli se ubrániti vpřed valícímu se zástupu. Postupovali stále nahoru, až se posléze zastavily, ačkoli se ze zadu včely stále ještě na ně tlačily a do nich strkaly. Opět ozval se pronikavý výkřik; tentokráte nebylo to volání o pomoc, nýbrž ječivý výbuch vzteku a pomsty. Zněl hrůzně. „Ach,“ vzdychla Mařenka. „Bojím se, povězte mi honem, co se stalo? Hrozí nám nebezpečí?“ Hrabě se usmál. „Ne, dušinko, nám ne, ale,“ dodal vážně, „obávám se, že princezně.“ Tu zaslechli nový hlas zněl hlouběji a měkčeji, skoro jako hlas trubky. „Vidíte tamhle?“ pravil hrabě. „První králevinka se vylíhla z kukly a volá na pěstounky, aby jí pomohly.“ „A proč jí nepomohou?“ otázal se Jeník. „Byly přece hned po ruce, když malé dělnice a trubci chtěli vylézti.“ Ještě za hovoru jejich ozval se nový výkřik pomsty a vzteku. Děti se obrátily a spatřily nyní starou královnu, jak se jí jiskří oči vztekem a nenávistí, jak hněvivě ježí tykadla a zrádně 21

vystrkuje žihadlo. Leknutím se zarazily, neboť pohled na rozzuřenou královnu byl by i nejsrdnatějším nahnal strachu. Děti sice viděly již dříve při zápase s housenkou a s vosou žihadla dělnic, a Jeník sám na sobě pocítil, jaké to byly zlé zbraně, ale u přirovnání k žihadlu královninu byla žihadla dělnic nepatrná. Neviděli prostého přímého meče, nýbrž ukázala se jim smrtící křivá šavle arabského šejka, jehož heslem byla smrt. „Ó běda,“ pravila Mařenka. „Pojďte odtud! Nemohu se na to dívati. Spatří-li nás, jistě nás usmrtí.“ Hrabě se usmál: „Nebojte se, nebojte se! Nic se vám nestane. Dělnice měly dosti času, aby vykonaly potřebná opatření.“ A opravdu bylo viděti, jak se včely seskupily na ochranu kolem královské buňky, vytvořivše kolem ní živou zeď. Královna váhala; něčeho takového nezažila ještě nikdy od svých poddaných. Jeník byl všecek u vytržení. „Jsem zvědav, zdali ji propustí,“ zvolal na Bezejmenného. Trpaslík ukázal mlčky na rozčilenou skupinu. Královna pobíhala dokola, slídíc po příznivějším místě, kudy by pronikla ven, ale marně. Tu ozvalo se opět úpěnlivé volání uzavřené princezny. Královna odpovídala naň rozlíceně, pěstounky obrátily se však starostlivě k buňce. „Ach, vizte,“ upozornila Mařenka „chtějí mladou královnu pustiti ven. Nesvolte k tomu! Vím, že ji zabodne stará královna.“ Bezejmenný ji upokojil: „Ne, ne; je v úplném bezpečí. Jen se podívejte, dělnice nenechaly ve své ochranné hradbě ani skuliny a hájí srdnatě budoucí panovnice.“ „Ale,“ namítala nyní Mařenka. „ubohá malá princezna zahyne hladem!“ „Ó ne, nezahyne!“ ujistil ji hrabě. „Můžeš pozorovati, že nechal stavitel tamto ve dvířkách dírku, kterou může princezna prostrčiti svůj jazýček.“ Dávali pozor a viděli opravdu, že se otvorem protáhl dlouhý jazýček králevinčin. Hned jako se několik dělnic, jež poněkud ustoupily, klásti na jazýček nejjemnější výživnou šťávu. Královna, ačkoliv byla nejvyšší měrou rozčilena, nemohla pro včely, ji obklopující, napadnout králevinky. Nové volání princeznino však dopálilo ji a vztekle vrhla se na královskou buňku. Jeníkovi a Mařence zatajil se dech; viděli, jak velikou úctu prokazují včely své královně, a obávali se, že ve své vzteklé vášnivosti prorazí vosková dvířka. Včely váhaly, neodvažujíce se napadnout královnu. Ale po chvíli překonaly svou ostýchavost. Podle společné úmluvy postavily se jí do cesty a zatlačily ji zpět, majíce při tom pozor, aby jí neublížily. A tento výjev opakoval se, kdykoli mladá královna volala k sobě jemným hláskem dělnice, aby ji vysvobodily z jejího vězení. „To tu je horko!“ postěžovala si Mařenka. „Sotva dýchám.“ „Ano,“ přisvědčil Bezejmenný, „je zde vůbec veliké horko.“ „Máš pravdu!“ uznal hrabě. „Tato politováníhodná roztržka způsobila převrat v našem úle a může jen jedním způsobem skončiti.“ „A to, myslím, stane se bojem,“ pravil Jeník, jenž si velice přál, aby se spory rozřešily bojem. „Ó ne,“ vpadl Bezejmenný. „To se nestane. Bude z toho nový roj. Stará královna ustoupí z úlu a založí někde jinde nový včelí stát.“ „Jak to!“ divila se Mařenka. „Vždyť ji stálo tolik perné práce, nežli si to tu pěkně zařídila. To se mi zdá ukrutné.“ „Naprosto ne!“ odvětil hrabě. „Královnám je sice každý povinen úctou, ale samy nesmějí ve všem prosaditi svou vůli. V první řadě jsou povinny míti na zřeteli dobro veškerého včelstva v úle a potom teprve mohou uplatniti své vlastní choutky. Nyní je tu příliš mnoho včel a neuškodí, když jich několik tisíc odejde a udělá jiným místo. Je tu hrozné horko!“ „Ach, pojďme odtud!“ prosila Mařenka. „Já to zde déle nevydržím!“ Horkem bylo jí už velmi špatně. 22

Obrátili se k odchodu. Ale jaká změna stala se zatím v úle! Tam, kde se dříve stále namáhaly a tísnily pilné dělnice, bylo nyní viděti zahálčivé zástupy, jež se tu a tam přely mezi sebou. I vířilky ustaly v práci, a jen pěstounky jako dříve věnovaly svou péči malým včelám, vylézajícím neustále z plodových buněk. Při tom bzukot včel často by přehlušován hlasitým voláním obou královen, což rozčilovalo dělnice stále více a porušilo soulad, dosud ve včelstvu při práci panující. Dosavadní vzteklé rozčilení panovnice nakazilo patrně veškeré včelstvo a rozrušilo všecky obyvatele úlu. „Pojďte odtud!“ pobídl děti Bezejmenný, „a zítra naskytne se vám velkolepý pohled. Včely se vyrojí, a radím vám oběma, abyste se přišli na to podívat. Myslím, že váš otec připraví nový úl, a budete míti tím větší naději na dostatek medu k snídani.“ Mařenka byla tentokráte velmi ráda, když dýchala opět čerstvý vzduch. „To bylo hrozné!“ oddychla si. „A právě nyní, když všecko mělo tak pěkný průběh!“ Ale Bezejmenný pošeptal jen: „Vyčkejte a uvidíte!“ VIII. Roj. Jenik a Mařenka vstávali zpravidla časně ráno, ale příštího dne, po událostech předešlé kapitoly, vstali ještě dříve než obyčejně. Brzo dostavili se před úl v zahradě a horlivě rokovali o tom, kdy asi vyletí roj. „Jen kdyby se včely nerojily, až se budeme učiti!“ pravil Jeník. „Ach, to by byla škoda,“ přizvukovala Mařenka. „Nemohli bychom přemluviti slečnu Bekrovou, aby nám dala hodinu pod jedlí? Až by se včely vyrojily, jistě by nás pustila a snad by se podívala sama ráda na roj.“ „Vím co uděláme!“ zvolal Jeník. „Zmíníme se o tom při snídani a tatínek již dovolí, abychom směli jíti k úlu. Ale říkám ti, Mařenko! Jen si všimni včel; ani jediná není dnes na květině! Pozoruješ-li to? Jeník měl pravdu. Zdálo se, jako by si včely chtěly dnes rozhodně udělati svátek; pohodlně kroužily kolem úlu, místo aby šly, jako obyčejně, po své denní práci. Náhodou šel tudy zahradník Karel. Na pozdrav přiložil ruku k uchu a pravil: „Dobré jitro, slečno Mařenko; dobré jitro, pane Jeníku. To jste si dnes přivstali, je pravda. Jdete se podívati na včely, líbí se vám u nich?“ „Aj,“ chlubil se Jeník. „Vím něco, čeho vy nevíte. Včely se dnes vyrojí,“ a při tom jsa na to hrd, že to zná lépe, přikývl. Zahradník stanul a zpod hustého obočí díval se pozorně na úl. Potom přehledl zahradu, nebe a opět obrátil svou pozornost k úlu. Nato shýbl se a zkoumavě prohlížel mrtvé včely, vyhozené předešlého večera z úlu. „Kýho, výra!“ zvolal potom a úplně spokojen podíval se na Jeníka. „Uhodl, jste mladý pane. Již to brzy začne. Oznámím to pánovi. Přinesu též nějaký úl pro chycený roj. Na hrnce a kotle zahrajeme včelám. Ne, tak chytrého mladého pána člověk hned nenajde!“ A mumlaje něco pro sebe, ubíral se dále. „Výborně, Mařenko!“ tleskal Jeník rukama. „Karel jde, řekne to otci a přinese úl, do něhož usadíme roj. Ale musíme býti při tom; ty budeš tlouci na kotel a já také!“ Tu ozval se zvonek na znamení, že mají jíti k snídani. Oba věděli velmi dobře, že je dochvilnost první podmínkou, nechtějí-li se připraviti o vzácný požitek a viděti, jak se rojí včely. Na štěstí byl Jeníkův otec velice rozumný muž. Ačkoli přikládal velikou cenu vyučování a knihám, cenil též neméně knihu, jež každému jest otevřena, totiž velkou knihu přírody. Když proto Jeník oznámil u snídaně, že se budou včely rojiti, podíval se otec upřeně na svého synáčka, těše se z toho, že se tak obeznámil se zvyky včel. „Nevím, co se vlastně s dětmi stalo,“ stěžovala si slečna Bekrová. „Na nic nemyslí a o jiném nemluví než o včelách.“ Z toho měl Jeníkův otec ještě větší radost. „Z čeho soudíš, že se dnes budou rojiti?“ otázal se, chtěje se přesvědčiti, zdali Jeník bezmyšlenkovitě nevyslovil nějaké domněnky. 23

Avšak Jeník a Mařenka byli rozhodnuti, že se o svých výletech do říše včel nezmíní ani slovem obávajíce se, že by se jim vysmály starší osoby. Proto Jeník se zasmušil a usilovně přemýšlel, kterak by měl odpověděti na otázku. „Z čeho?“ zvolal posléze. „Protože jest už v úle příliš mnoho včel. V noci nemají se již kam uchýliti, a dnes do rána na sta jich venku ztuhlo. Potom, víš,“ pokračoval beze všech okolků, „obě královny nesnášení se navzájem a jedna musí ven z úlu, nebo nastane mezi nimi boj na život a na smrt.“ Otec vyslechl Jeníka velice potěšen a pravil: „Máš úplně pravdu, synáčku, a těší mě, že si všeho všímáš, co se děje kolem tebe. Jelikož jsi mi první oznámil tuto zprávu, půjdeš se mnou a podíváš se na roj. Myslím, že ti slečna Bekrová dá dnes prázdno.“ Jeníkovy oči se leskly. Ani tolik neočekával. „Nesměla bych jíti také s vámi?“ otázala se ubohá Mařenka skoro se zaslzenýma očima. „Vím všecko o bojích královen skoro právě tak jako Jeník.“ „Nuže dobře, jsi-li způsobná, smíš jíti také s námi,“ pravil otec. „Jen aby vás včely nepobodaly!“ Mařenčin zarmoucený obličej vyjasnil se radostně. S blahým uspokojením pomyslila si, že dnes bude míti francouzská mluvnice prázdno a ona také. Ale teprve po snídani bylo jim podstoupiti nejtěžší zkoušku. U vědomí, že mají den prázdno a že uvidí roj, bylo pro ně velmi nesnadnou úlohou, aby zůstaly způsobnými. Jenom pohled na úl zkrotil poněkud dětskou netrpělivost. Starý zahradník ryl blízko úlu v zahrádce, aby byl hned po ruce, až roj vyletí. Připravil již nový úl a rozličné staré kotle, pekáče a jiné odložené železné nádobí, jímž chtěl přilákati roj do nového domova. Děti stály před úlem, jako by je přimrazil. Upřeně se dívaly na česno úlu, aby nepropásly ani nejmenšího z rozčilujícího výjevu. „Poslyš, Jeníčku,“ upozornila Mařenka, „slyším něco.“ „A co?“ šeptal Jeník. Oba byli tiši jako v kostele a zaslechli teď z úlu žalostný hlas uzavřené králevinky a zuřivé výkřiky po pomstě prahnoucí královny. Jeník u vědomí, že je nyní velký a silný, nepocítil ani nejmenší úzkosti a pravil: „Slyš! Královna zuří, protože se nesmí přiblížiti k nové královně.“ Potom zavolal na zahradníka: „Karle, Karle! Pojďte sem rychle! Uslyšíte, jak volají na sebe královny.“ Stařec k nim přistoupil. „Tak jest! Teď se to brzy začne. Běžte, mladý pane, a řekněte otci, ať brzo přijde. Kýho ďasa! Mužíček to uhodl, ten to zná.“ „Měj dobře pozor, až se vzdálím“ napomínal Jeník Mařenku. „Vyřídím to rychle otci,“ a jako šipka odběhl, jsa si vědom svého významu, kdežto Mařenka zůstala u úlu, sledujíc neustále, jak včely poletují kolem úlu. Jeník vrátil se brzo v průvodu svého otce, jenž byl neméně rozčilen než děti. „Tatínku, slyšíš královnu?“ otázala se Mařenka, a hned nato zaslechli opět pronikavé vyzvání staré královny a králevinčinu odpověď. Jeník napiatě pozoroval zástup dělnic, kroužících kolem úlu. „Říkám ti Mařenko!“ zvolal náhle. „Vím, co se děje. Dělnice celou noc požívaly medu, nevidíš, jak jsou nyní líné a těžkopádné?“ „Máš pravdu, Jeníčku,“ přisvědčil otec. „To je jediný svátek, kterého si včely dopřejí. Po všechny dny, vyjímajíc den, kdy se rojí, neúnavně pracují. Dnes však hodují po své libosti a jeví sto chutí založiti nové včelstvo, dříve než se pustí pět do těžké práce.“ Starý zahradník stál se železnými hrnci a kotly v ruce, vyčkávaje úzkostlivě příhodné chvíle, kdy spustí svou hudbu včelám. Jeníkův otec vida to, musel se usmáti. „Karle,“ pravil, „co chcete se starými hrnci?“ „Zahraji na ně včelám.“ „A já,ů ozvala se Mařenka, „budu tlouci na kotel.“ „Nač?“ otázal se otec. „Nevím,“ odvětila Mařenka. „Snad proto, že to včely rády slyší.“ „Ne,“ řekl jí otec. „Ve skutečnosti mají včely velmi slabý sluch a mohou rozeznati jen málo zvuků, jako na př. hlas králevinky a bzučení staré královny. Tlučení do hrnců a kotlů je nesmysl. Je to jen zbytek z dřívějších, pověrami naplněných dob, kdy ještě nikdo tolik 24

nevěděl jako nyní. Ovšem, nevíme s jistotou, co včela může slyšeti, ale chytří lidé konající v tomto oboru výzkumy, tvrdí, že zvuky mají na ně velmi nepatrný účinek. „Jak to?“ divil se Jeník. „Jsou včely hluché?“ „Mnoho do toho nechybí, hošíčku.“ „Ubohá zvířátka!“ litovala je Mařenka. „Proto asi královna je nucena tak křičeti?“ „Co mám na to říci?“ podotkl otec usmívaje se. „Jen se podívejte!“ zvolal náhle Jeník. Pojednou v úle všecko umlklo, ale bylo to ticho před bouří. Dělnice, slunící se pohodlně, hrnuly se k česnu a do úlu, že brzo nebylo viděti ani jediné včely venku. „Nyní to brzo začne!“ upozornil starý zahradník. Ticho bylo skoro tísnivé; Jeník a Mařenka takřka ani nedýchali. „Tu jsou! Tu jsou!“ zvolal Jeník. V tom se vyhrnuly rojící se včely s báječnou rychlostí z česna; vznesly se vzhůru a kroužily nyní nad úlem, jako by čekaly na své soudruhy. Z úlu ozýval se hlasitý povyk od těch včel, které se nemohly tak rychle dostati k východu. Zakrátko hemžilo se ve vzduchu velké množství včel, trpělivě vyčkávajících, až královna a celý roj vyletí z úlu. „Tamhle je královna!“ zvolala Mařenka, nespustivši oka s česna úlu. „To je královna,“ opakovala jásavě, když se jí objevila dobře známá veliká a zašpičatělá postava včely, před níž pozpátku kráčely dvorní dámy a hudbu provozující zástup trubců. Královna se zastavila; až dosud ztrávila svůj život skoro výhradně v polotemnu včelího úlu, a proto jasné sluneční světlo ji oslepilo. Též její křídla, jichž skoro nikdy ještě neupotřebila, byla nejapná. Zdálo se, že jsou si její poddaní dobře vědomi těchto okolností, neboť čekali úzkostlivě, sledujíce každý pohyb své panovnice. Posléze vznesla se, třepetala zvolna nad úlem a oživila trochu líný zástup vče. Zatím vyzvědačky vypátraly místo, kde by se mohly usaditi. Vyhlédly si jabloňovou převislou větev. V tom směru roj se hnul a čestné dámy, jásavě zpívajíce, letěly před královnou. Královna se usadila, a k ní se přidružil celý roj. Včely tlačily se těsně na sebe, až vznikl mohutný bzučící a houpající se chumáč včel, podobající se hroznu. Nyní bylo na starém zahradníkovi, aby se chopil práce. Přistoupil k roji a podařilo se mu, že veškeré včelstvo polapil do prázdného rojáčku, jejž potom postavil na podstavec vedle ostatních úlů. „Jeníčku,“ pravil otec, „můžeš dávati pozor na druhý úl. Nic bych se nedivil, kdyby se zakrátko včely ještě rojily. Teď však pospěšte, abyste byli včas u oběda!“

IX. Nová královna ujala se vlády. „Jak se vám líbil roj dnes ráno?“ otázal se Bezejmenný, když se ubíral odpoledne společně s dětmi ke včelínu. „Bylo to krásné!“ odpověděl Jeník. „Překrásné, ale pro královnu přece kruté, když byla nucena opustiti vlastní úl a postoupiti místo jedné ze svých dcer.“ „Tak musí býti,“ potvrdil Bezejmenný. „Je to již zákonem v říši včel, ale jako při všem, jsou i zde výjimky. Zato bude dnes odpoledne v úle mnohem příjemněji a chladněji. Také uvidíme, jak nová královna opustí královskou komůrku.“ „Aj,“ zajásala Mařenka, „to bude pěkné. Ráda bych ji viděla, ubožátko!“ Zajisté touží po svobodě, když byla zazděna, jako by spáchala těžký zločin.“ Bezejmený měl pravdu. V úle bylo mnohem čerstvěji než předešlého dne a nebyla tu tak veliká tlačenice, že se snadno mohli pohybovati po třpytných voskových uličkách. „Co se stalo s hrabětem Trubcem?“ otázal se Jeník. „Odešel se starou královnou? Přece k ní tak lnul a myslím proto, že ji neopustil.“ 25

„Ó, je mi ho líto!“ pravila Mařenka. „Měla jsem ho ráda i přes to, že byl notně líný. Choval se k nám vždycky velmi přátelsky.“ Proto podivily se děti nemálo vidouce, že se k nim blíží pan hrabě tak klidně a vážně, jako by se docela nic nebylo přihodilo a roj byl docela všední událostí. „Milý, starý hrabě!“ uvítala ho Mařenka. „Máme velkou radost, že vás vidíme. Obávali jsme se, že jste odešel se starou královnou, jíž jste přece byl tak nakloněn.“ Pan hrabě ocitl se patrně v rozpacích. „Ticho! Myslím, že bude nejlépe, když se o staré královně nezmíníme již ani slovem. Jak vidíte, je pryč a naše nová vladařka co nevidět dostane se ze své tvrze. Arci, dokud zde byla stará královna, každý jí prokazoval všecku úctu; nyní však – poměry se změnily. Máme novou mladou vládkyni a doufáme, že se nám povede lépe než za staré vlády. Zkrátka nehodilo by se, abych nyní opustil úl, hojně zásobený jídlem,“ namítal pan hrabě, maje plno omluv pohotově. „Pane hrabě,“ pravil Jeník přísně se tváře, jako někdy slečna Bekrová na něho. „Myslím, že nám nepovídáte pravdy; ani se nám nepodíváte do očí. Jistě před námi něco zatajujete!“ Bezejmenný byl nanejvýš rozjařen. „Proč jste neodletěl s rojem?“ vyptávala se Mařenka dále. „Měl jste předtím nějakou rozmíšku s královnou?“ Hrabě neodpověděl; patrně jim něco zatajil. „Jen se přiznejte!“ povzbuzoval ho Bezejmenný. „Klidně nám všecko povězte, neprozradíme vašeho tajemství, že ano?“ „Ničeho neprozradíme,“ ujišťoval Jeník. Ale pan hrabě váhal ještě. Pokradmu rozhlížel se na všechny strany, není-li nablízku jiný trubec; konečně si dodal odvahy. Zavedl všecky tři do tichého kouta a pravil: „K vám mám důvěru. Měl jsem k tomu zvláštní příčinu, že jsem zde zůstal; jsem ctižádostivý.“ Jeník a Mařenka dali se do smíchu. Kroutili nedůvěřivě hlavou, že by byl pan hrabě schopen takového citu, jako je ctižádost. „Proč se smějete?“ otázal se hrabě ostře. „Myslím to vážně. Chcete-li si ze mne tropiti žerty, tedy vám již nic neřeknu.“ „Ó,“ omlouvala se zvědavá Mařenka, „smáli jsme se něčemu docela jinému.“ „Nuže tedy,“ odvětil hrabě, úzkostlivě se ohlížeje, „Jsem zamilován.“ Opět se děti stěží zdržely smíchu, ale přemáhaly se, aby se tvářily vážně. „A co myslíte, do koho jsem zamilován?“ „Nevím,“ pravil Jeník. „Řekněte nám to!“ prosila Mařenka. Hrabě přistoupil k nim s tajuplnou tváří a pošeptal jim do ucha: „Do nové královny!“ „Hlele!“ divily se děti ani nedýchajíce. „Ale vždyť jste jí ani ještě neviděl,“ namítla Mařenka. „Možná, že je ošklivá. Co tomu říkáte?“ „Vím jistě, že je velmi hezká,“ odvětil zamilovaný trubec. „Neslyšeli jste včera jejího hlasu? Může někdo býti ošklivý, kdo má takový hlas? A pak považte jen: hrabě Trubec, princ-manžel Jejího Veličenstva královny! Potom bude stále hojnost jídla a místo pěti nebo šesti včel bude mne krmiti dvanáct nebo dvacet, po případě i celý úl. Když si toho budu přáti! Jen si rozvažte: hrabě Trubec otcem všech včel v úle! Každého dne budu míti tolik medu, co sním, a dělnice, stále mě provázející, budou mě hladiti a obsluhovati. Bylo by to božské!“ „Jen na nás nezapomeňte, až jednou budete tak vznešenou osobností,“ pravil Jeník. „Ó ne, budete mě navštěvovati každého dne. Snad mi bude možno uložiti vám kousek medu. Vždyť víte dobře, že nejsem nenasyta.“ „Pojďte,“ vybídl je Bezejmenný vážným hlasem. „Podíváme se, jak bude nová královna uvedena do své říše.“ „Ano, ano,“ souhlasil hrabě rozčileně. „Pojďte se mnou!“ A rychle uhladil si křídla a vykartáčoval chlupatá záda. „Jak vypadám teď?“ otázal se. „Krásně,“ pochválila ho Mařenka. 26

Pan hrabě nafoukl se a pravil: „Není-li pravda? Bylo mi řečeno, že mám obzvláště krásné oči;“ a opravdu celá jeho hlava skládala se z očí, jež této chvíle samolibě zářily. „Kolik to očí vlastně máte, pane hrabě?“ otázal se Jeník. „Jistě jich je velké množství.“ „Asi tak šest tisíc, myslím,“ podotkl lhostejně. „Ale k čemu jich tolik máte?“ otázala se Mařenka. „My máme jen dvě a ty nám úplně postačí!“ „Nezapomeňte,“ ujal se slova Bezejmenný, „že pan hrabě a vůbec všechen hmyz potřebuje mnoho očí. Nemůže tak točiti hlavou jako vy a proto má oči na všecky strany, na které chce viděti. Kdyby toho nebylo, byl by se náš dobrý přítel již dávno stal kořistí některého většího živočicha.“ Zatím došly ke královské buňce, kde zástup včel úzkostlivě očekával, až se objeví nová královna. Hrabě razil si cestu v tísnícím se davu, až se octl v nejpřednější řadě u svých soudruhů. Snažil se, aby vypadal co možná nejvážněji. Mladá královna jala se již prokusovati dvířka buňky, zbudované dělnicemi. Netrvalo dlouho, víčko bylo odříznuto a nová vládkyně vyběhla čiperně ze své buňky. Okamžitě přidružily se k ní dvorní dámy, čistily ji, hladíce ji po těle, a mazlily se k ní všemožným způsobem. Ostatní, kroužíce kolem ní, projevovaly jí zdvořilým bzukotem lásku a náklonnost. V celém úle neozval se ani jediný svévolný hlas, a nová královna ujala se pokojně své vlády. – Zda i konec bude tak klidný? Hrabě byl všecek u vytržení. „Jen se podívejte na její krásnou hlavičku a na její štíhlé tělo!“ zvolal láskou jsa rozpálen. „Jak jemná křidélka! Jak jasné oči! Jak milý obličej!“ Mařenka nemohla se již opanovati: „Nám by se tak malá hlava při nesmírně dlouhém těle příliš nelíbila! A také v malé hlavičce nemůže býti velký mozek!“ Hrabě to zarazilo. „K čemu vůbec potřebovala by královna velkého mozku,“ otázal se. „Nepotřebuje docela nic mysliti; to obstarají samy dělnice. Jest jen matkou úlu. Královna včel má na starosti jen kladení vajíček. My trubci arci máme větší mozek než všichni ostatní, ale my vlastně ho také nepotřebujeme. Máme také více očí než dělnice, avšak neužíváme jich, a v tom právě spočívá naše převaha nad nimi.“ „Neshledávám, že byste něčím vynikal nad ně,“ odvětil Jeník. „Kdybyste měl větší mozek a více očí, bylo by vaší povinností, abyste jich také užíval.“ Hrabě byl tak zaujat snahou, aby se ukázal nové královně v nejlepším světle, že přeslechl Jeníkovu poznámku. Ostatně teď každý v úle, jelikož se objevila nová panovnice, šel po své obvyklé denní práci. Pěstounky obíraly se ještě stále mladými červíky z vajíček, jež nakladla stará královna a jako odkaz zanechala úlu, který založila. Cvičily také nové dělnice a krmily mladé trubce. Ostatní dělnice, jež byly v době rojení na poli, snášely neustále čerstvý med a pel. Tak prošly tři nebo čtyři dni v úplném klidu a pořádku. Když však potom Jeník s Mařenkou opět v průvodu svého malého přítele zavítali do úlu, shledali, že jest hrabě Trubec velmi rozčilen. „Jsem rád, že vás vidím,“ pravil. „Mám mnoho novinek pro vás! Dnes Její Veličenstvo podnikne královský snubní výlet a zvolí si manžela. Splní se mé naděje a má přání?“ a při tom zachvěla se jeho tykadla rozčilením. „Víte přece,“ pravil Bezejmenný, „že odvážným štěstí přeje.“ „Děkuji, děkuji!“ opakovat zamilovaný hrabě. „Nelíbím se vám?“ a otočil se zvolna dokola, aby si ho mohli prohlédnouti se všech stran. Na pohled arci vypadal čistě, čehož by se nenadál u trubce nikdo. Křídla měl pečlivě uhlazena a pěkné hnědé chloupky hladce přičísnuté jako kočka. Zkrátka vypadal, jako když ho ulíže. Též na královně bylo patrno, že jest poněkud rozčilena. Šlo přece o její první výlet do neznámého světa. V čele dvorních dám přecházela kvapně v úle a prohlížela všecko pozorně. Jak se zdálo, neklid její přenesl se i na dělnice, jež ji napiatě sledovaly svýma očima. Posléze, jak se zdálo, se rozhodla. Ozvala se zvláštním hlasem, ty-ty-ty, po němž v úle nastalo radostné nadšení a velký ruch. 27

Hrabě se všemi svými druhy spěchal k česnu, aby tam panovnici při jejím svatebním výletu utvořili okázale čestný špalír, byť i beze zbraně. Při tom jasnými hlubokými basy bzučeli veselou svatební píseň. Královna to uslyšela a odpověděla. Mezi řadami dvorních dám, před ní ustupujících, spěchala rychle kupředu, vyklouzla z úlu a stanula na okamžik váhavě na patce, aby se po prvé za svého života rozhlédla dnes po světě v zářivém slunečním světle jasného červnového odpoledne. Jeník, Mařenka a Bezejmenný ubírali se za ní a zůstali jí nablízku, aby viděli, až vyrazí slavnostní průvod. „Nemůžeme letěti s nimi?“ otázal se Jeník. „Ne,“ odpověděl Bezejmenný rozhodně. „Nesmíme s nimi. Nikdo kromě královny a její trubčí tělesné stráže nesmí se připojiti k průvodu.“ Ještě stále prodlévala královna na patce, prohlížejíc si pozorně úl a jeho polohu. „Nač ještě čeká?“ otázal se netrpělivě Jeník. „Proč neletí odtud? Což nevidí, že jsou všichni trubci připraveni?“ „Zajisté,“ odvětil Bezejmenný, „ale musí se rozhlédnouti a dobře si zapamatovati svůj úl; jinak mohla by se snadno vrátiti do cizího.“ „Co by se stalo potom?“ vyzvídala Mařenka. „Včelstvo tamější poznalo by ji jako cizince a usmrtilo by ji,“ poučil ji Bezejmenný. „Ó, to by bylo ukrutné od dělnic, kdyby ji usmrtily,“ dodala Mařenka. Za jejich hovoru zatím zapamatovala si královna dobře úl a jeho polohu, rozestřela křidélka k prvnímu vzletu a vznesla se do výše. Vysoce vážená trubčí stráž letěla za ní. Její hlasité a hluboké bzučení znělo dětem v uších zcela jinak než vysoké a pronikavé tóny, jež poslouchaly před několika dny při vyrojení včel. Jásající zástup, třpytě se v sluneční záři, třikráte zakroužili kolem úlu a po každé vystoupili výše. Nade všemi vznášela se královna, radujíc se z prvního úplného požitku svobody. Výš a výše vystupovala a za ní její průvodci; ale brzo druh po druhu, podlehnuv nezvyklému namáhání, spadl dolů a vrátil se do úlu. „Tak!“ pravil Bezejmenný. „Nyní odlétli, a vy musíte domů k večeři. Myslím, že se zítra více dovíme o královské svatbě. Nezapomeňte tudíž dostaviti se v pravý čas k jedli!“ X. Smrt hraběte a lupič lišaj. Byl pochmurný, šerý, zamračený den, pravý opak předešlého dne, kdy královna podnikla svůj slavnostní svatební výlet. Na děti, jakož i na Bezejmenného působilo toto počasí tísnivě, když letěli k úlu, chtějíce se přesvědčiti, jak se skončil včerejší podivuhodný slavnostní průvod. Hrobové ticho zavládlo na zahradě. Po důvěrném bzukotu včel ani slechu, patrně nechtěly – jak se zpravidla za takových dní stává – opustiti úl. Trubkovité a pohárovité květy se již zavíraly, jak by se jim zdálo zbytečným, aby svou nádheru a krásu vystavovaly na odiv tak pochmurnému nebi. Při tom studený východní vítr hvízdaje a vzdychaje projel mezi květinami a šlehal do nich, až se ohýbaly k zemi, tetelíce se pod jeho studeným dotekem. Bezejmenný nápadně mlčel. „Kam nás vedeš?“ otázal se Jeník pozoruje, že neletí přímo k úlu jako jindy. Zdálo se, že tato otázka probudila mužíka ze snění, do něhož byl pohřížen. „Milé děti, mám pro vás smutnou zprávu. Bojím se, že vás velice zarmoutí. Váš ubohý přítel, hrabě Trubec, je mrtev.“ Jeník a Mařenka překvapeni jako jedněmi ústy zvolali: „Mrtev?“ „Ano,“ přisvědčil Bezejmenný. „Ubohý hrabě neznal neúprosného zákona včelího státu, že spojení s královnou má vždycky v zápětí smrt. Hrabě byl ctižádostivý a dosáhl svého účelu. Královna si jej zvolila manželem, ale toto vyznamenání zaplatil smrtí. Zajisté včera nepomyslil, když se účastnil výletu s velikou pýchou a radostí ze života, že spěchá své vlastní zkáze vstříc. Takový jest však nezbytný osud prince manžela.“ „Ubohý hrabě!“ pravila soucitně Mařenka. „Jak mi ho je líto.“ „A přece se splnilo jeho přání. Myslím však, že byste ho rádi viděli ještě jednou.“ 28

Zavedl děti v zahradě do kouta, stromy zastíněného, a tam na vlhké černé zemi ležela bezduchá schránka hraběcí, strašlivě zvedená a úplně nepodobna rytířské postavě, která ještě nedávno obletovala úl s hlubokými jásavými tóny. Děti se odvrátily, nesnesly strašlivého pohledu naň. Ubohá Mařenka dala se do páče a také Jeník, jenž nebyl tak citlivý, pohlížel naň zasmušile. „Vypravuj nám, jak se to stalo,“ poprosil ho skromně. „Včera,“ počal Bezejmenný, „viděli jsme královnu vystupovati s průvodem stále výše, až vysoko nad stromy. Trubec po trubci zůstával pozadu; buď byli příliš líní nebo slabí a nemohli letěti dále. Posléze ze všech jediný, hrabě, zůstal nablízku královny. Odměnou za jeho věrnost a vytrvalost zvolil si ho královna manželem. Ale bylo to krátké štěstí. Zdali usmrtil jej nemírný požitek štěstí, nebo zdali podlehl nezvyklému namáhání při letu do výše: náhle jako by ho mrtvice byla ranila, spadl bez ducha na zemi.“ „Jak je to smutné!“ zvolala Mařenka. „Ano, je,“ přisvědčil Bezejmenný. „Ale, až se ještě více dovíte o životě včel, myslím, že mi přisvědčíte, že měl hrabě stále ještě lepší smrt nežli většina trubců.“ „Pochováme jej,“ navrhla Mařenka soucitně. Jeník vyhrabal hrobeček a Mařenka zabalila mrtvého trubce do tulipánového listu a položila ho do měkké země. Potom ho zahrabali a dobře si hrobeček zapamatovali. „Postavíme panu hraběti pomník, a ty, Mařenko, napíšeš na něj nápis.“ Navrhl Jeník, líný na psaní. „Teď však,“ připomněl Bezejmenný, „je svrchovaný čas, abychom šli k úlu a se podívali, co dělá nová královna.“ Vznesli se a odletěli. „Nevyhledáme si v úle nového přítele místo hraběte Trubce?“ optala se Mařenka. „Hrabě Trubec rád a zevrubně oznamoval nám vždycky všecky novinky včelího státu. Bez něho sotva bychom se byli dostali dovnitř. Stráže u česna byly by nás ubodaly!“ „Možná, že už teď, kdy je hrabě mrtev, nepustí nás dovnitř,“ namítl Jeník. „Co říkáte, je rozumné,“ pravil Bezejmenný zamyšleně. „Včely nevraží na každého cizince, aje záhodno každým způsobem, abychom si opatřili nového průvodce mezi nimi. Zamýšlím obrátiti se na přítele pana hraběte, na barona Bzučila, nebyl-li by nám budoucně nápomocen.“ „ó, to je milý muž!“ podotkla Mařenka. „Vlastně milý trubec,“ opravila se. „Myslím, že se ti bude líbiti,“ pravil Bezejmenný. „Mám zvláštní tušení, že ho zastihneme mimo úl. Je hodně tlustý a netouží po tom, aby ho uvnitř mačkali nebo po nohou mu šlapali. Aj, tu ho máme!“ a děti spatřily velmi zavalitého, ulízaného trubce, sedícího stranou na patce a bzučícího pro sebe hlubokým basem. „Ten je tučný,“ divil se Jeník. „A jaký má hlas!“ A opravdu byl zcela jiného rázu nežli hrabě. Byl veselé, líné a spokojené stvoření a nejevil ani stopy o domýšlivosti a nemístné hrdosti, kterou nejvyšší měrou dával najevo jejich dřívější přítel. Když se usadili, uklonil se Bezejmenný tlustému pánovi a pravil: „Milý barone, jsem nadšen, že vás vidím. Právě jsme našemu ubohému příteli hraběti, jenž, jak víte, zemřel, prokázali poslední poctu. Ubožák! Měl sice chyby, ale při tom byl dobrého srdce.“ Baron ustal ve svém zpěvu: „Co slyším! Včera jsem letěl jen kousek cesty v průvodu a trochu přizvukoval při hudbě; ale neměl jsem tušení, že hrabě touží po cti, aby se stal princem manželem. Někdo mi řekl, že jeden z nás zahynul a dodal, že se tak vždycky stává. Co se mne týče, já na tatrmanství nic nedám. Jděte si, pravím! Nechte mne zde venku seděti, vyhřívati se a zpívati! Dnes arci není slunce nazbyt. Obávám se, že se nastudím a se připravím o hlas. Chcete se se mnou podívati dovnitř? Je již skoro čas k obědu a toho já nezmeškám nikdy. A ještě mnoho je v úle, co zaslouží, abyste viděli. Davem vylézají nyní malé dělnice, a jak jsem slyšel, klade nová královna vajíčka. Nuže, pojďte se mnou!“ a milostivým pokynem ruky pozdraviv amazonky, vstoupil se svými novými přáteli do úlu. Tam jevil se opět vliv pošmurného počasí na včely. Počínaly si všecky netečně a ospale. I královna, kladouc bílá vajíčka, pohybovala se loudavě od buňky k buňce. Pěstounky, které měly na starosti mladé včely, podávaly jen zvolna výživnou šťávu červíkům a neměly naspěch s krmením a čištěním novorozeňat. Cídičky namáhavě stranou odvlekly 29

prázdné kuklové obaly mladých včel a voskařky na své zácloně, jak se zdálo, nebyly s to, aby vypotily obvyklé množství vosku. Barona však naplnil stav úlu největším uspokojením. „Je pro mne velkou útěchou,“ zvolal, „že tu konečně zavládlo trochu klidu. Všecko rozčilování, z něhož jsme až dosud skoro nevycházeli, se mi protiví. Když jsme sem přišli, bylo všecko prázdné a stravy poskrovnu. A sotva plásty byly trochu naplněny medem, nabyly dělnice takové převahy, že našinci bylo již zde nevolno. A potom nastal zmatek s rojem! Nebyl bych se ho zúčastnil, kdybych se byl netěšil, že najdu v novém domově více klidu. Ale pozoruji, že jsem se dostal s deště pod okap. Med spotřebovali blázni na stavbu plástů a jen stěží zbyla pro mne kapka. Proto vrátil jsem se zase do starého obydlí. Až se úplně utiší rozčilení, vyvolané včerejším snubním výletem královniným, bude tu zajisté opět klidno a pohodlno. Všecko to, nejen že vyrušovalo mě dosud z klidu, ale překáželo také dělnicím, že ani zpola nenanosily tolik medu, co by jim za klidných poměrů bylo možno. Víte, co by se mě líbilo? Velikánský úl s tolika dělnicemi, aby byl právě plný, bez plodových buněk, bez rojů; zkrátka, jiného nic, než sbírati med a požívati ho. To je můj ideál o úle!“ „Zdá se mi, že na věc pohlížíte s velmi praktického stanoviska,“ pravil Bezejmenný, „ale veškerému včelstvu v úle sotva by to dlouho svědčilo.“ „Možná,“ odvětil baron; „ale co je mi do toho?“ „Ej, pane barone!“ vmísil se Jeník do řeči, „prohlédl jsem si plást, vypadá jinak než s počátku. Je tmavý a není již tak čistý, jako když jej včely stavěly.“ „Ach!“ vzdychl baron. „Příčinou toho je mladý plod!“ „Jak to?“ otázala se Mařenka. „Hleďte,“ odpověděl baron. „Malá miminka v plodových buňkách jsou někdy trochu nečista, a tím zbarví světlý vosk do hněda, byť i chůvy potom vyčistily opět všecko pečlivě.“ „Ach tak!“ souhlasila Mařenka. „Ale co je to zde? To je nová královská buňka,“ a při tom ukázala na zvláštní pohárek v plodovém plástu. „Což pak se vylíhne ještě jedna královna?“ „Ovšem,“ přisvědčil Bezejmenný. „Za velmi krátký čas bude úl opět přeplněn a nový roj vyletí. Tentokráte podíváme se také, jak včely krmí královskou larvu. Pamatujete se, že jsme předešle neměli na to kdy, věnujíce veškerou pozornost mladým dělnicím a trubcům.“ A tu se přiblížili ke královské buňce. „Co je to?“ tázal se Jeník a ukázal na syrupovitou hmotu na dně buňky. „Proč to neuklidí cídičky?“ „Jeníčku, to již obstará larva sama. Měj dobrý pozor! Je to kaše ke krmení mladé princezny. Právě po této potravě stane se z ní králevinka. Kdyby se jí dávala obyčejná včelí kaše, nebyla by z ní králevinka, nýbrž dělnice.“ Když se podívali do buňky, spatřili tučného bílého červíka, jak hltá kaši, kterou mu pěstounky ze svých úst vyvrhly do buňky. Bezejmenný pokračoval: „Pěstounky princezniny vedou si ve svém úřadě svědomitě a dávají larvě více potravy, než může stráviti, obávajíce se, že by se dosti silně nevyvinula.“ „Ale není to plýtvání?“ otázala se Mařenka, jevící nadání pro šetrnost. „Možná,“ odvětil Bezejmenný, „ale pamatuj si, jde-li o vznešené osobnosti, jako jsou královny, nepojímá se věc tak přesně.“ Náhle se ozval v úle pronikavý výkřik, podobný zvuku králevinky, vylezlé právě z buňky. Nastal všeobecný zmatek, a včely i přes to, že byly líné a ospalé, tázaly se sebe navzájem, odkud hlas přichází a co znamená. „Barone! Co je to?“ zvolala Mařenka domnívajíc se, že se ozvala králevinka. Baron sám jevil rozpaky. „Nemohu říci, sám dobře nevím. Jistě se něco šustlo, jinak by dělnice nepobíhaly tak vyděšeně; prosím vás, raději se mne netažte, protože se velmi málo starám o podobné věci. Jen samý neklid a vyrušování! Je to mizerný úl pro bytost, která miluje klid!“ Včely octly se v trapných rozpacích. Pěstounky královských buněk oznamovaly, že není ještě na čase, aby vylezla některá králevinka. Naslouchaly u všech buněk, ale neslyšely ani hlásku. Sama královna byla velmi rozčilena, ačkoli ji dvorní dámy hladily. Bezejmenný se však chechtal: 30

„Ha-ha-ha! Myslím, že už vím, co je to. Je to válečná lest nějakého lupiče nebo nepřítele včel, který by rád měl med a pase po něm. Ale není takový neurvalec jako vosa, jež něco nemotorně začne, spoléhajíc jen ve své žihadlo, a obyčejně špatně pochodí.“ „Vypravuj nám všecko!“ zvolal Jeník. „Kdo je ten lupič a proč dělá takový hluk!“ „Jedno po druhém,“ odvětil Bezejmenný, když se týž výkřik opakoval a zmatek panující v úle ještě byl větší. „Především vás seznámím s tím lupičem. Je to také hmyz a to velmi veliký a bydlí zcela nablízku. Má sice šeredné jméno a mnohý si ho ošliví, já se mu však nemohu dosti vynadiviti.“ „Co je to tedy? Řekni nám to přece!“ nutila ho Mařenka. „Jmenuje se smrtihlav a je to noční motýl, bydlící vedle v brambořišti. Pojďte a prohlédněte si ho!“ Sběhli dolů nestarajíce se dále o barona, jenž jako jiní byl všecek omámen a ustrašen. U česna naskytl se jim zvláštní pohled. Všecky amazonky a vířilky byly jako očarovány, smrtihlav však, jejž si děti prohlíželi ustrašeně, lezl zvolna kupředu. Samy byly maličké, proto jim motýl připadal tak veliký jak slon. Oči zářily mu z hlavy jako dvě červené svítilny, jeho tykadla vířila jako dvě mohutná péra. Dlouhý sosák měl už napolo rozvinutý po blízkém medu, kdežto drápy svých nohou, jimiž se pevně zaťal do dna úlu, pomáhal si, aby své velké nejapné tělo protáhl úzkým česnem. Zvolna vsunula se velká, v hustý kožich zahalená postava do úlu s neustálými výkřiky, při nichž včely trnuly strachem. Děti neviděly celého těla netvorova, neboť je měl zakryto dvěma obrovskými předními křídly, jež se tmavou barvou podobala zvadlým listům nebo uschlým větvím; co však viděly, na to byla hrozná podívaná; neboť na zádech v jasné žluti na černé půdě jevilo se hrůzné znamení v podobě umrlčí hlavy. Mařenka se zachvěla, nemohla cítiti takových tvorů. „Nuže, Jeníčku,“ pravil Bezejmenný, „teď vidíš, kdo je vetřelec. Je to pirát, zámořský lupič v říši hmyzu, jenž místo na špici stožáru mává na zádech statečnou svou vlajkou.“ Jeník udivením neviděl ani neslyšel. Povídky o mořských lupičích byly vždycky jeho libůstkou. „Vir-r-r!“ zavrčel lupičský motýl, když se vrhl na plástev a nedočkavě okusoval voskovou pečeť s buněk se zlatým obsahem. Při tom rozložil mohutná leskle žlutá a černá křídla, aby ypadal ještě příšerněji. „Proč tak hlučí?“ vyzvídal Jeník. Bezejmenný se zarazil a rozpačitě se tvářil. „Ano, Jeníčku,“ odpověděl potom, „jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých ani skřítek sám neví. I včely nedovedou si toho vysvětliti. Ale to je jisto, zvuk ten nažene jim tolik strachu, že jich ani nenapadne, jak by vypudily vetřelce, který chtěje se vloupati, zvolí si k tomu chytře příhodný čas. Přijde, když včely jsou ospalé a málo obrany schopné, totiž za noci nebo za pošmurného dne jako dnes. On sám může potom ještě lépe viděti nežli za jasného počasí. Jen se podívejte, jak hltavě z plástů líže med, jejž nasbíraly včely s velkým namáháním.“ Konečně strašlivý netvor, obtěžkaný medem, měl dost. Velká široká křídla, jež se chvěla radostí, složil opět nad tlustým zašpičatělým tělem a zvolna a těžkopádně lezl zpět cestou, kterou přišel. Když se opět prodral česnem ven, viděly děti, jak rozestřel mohutná křídla a pohodlně se třepetal do brambořiště, až jeho pronikavý hlas zanikl znenáhla v dálce. Teprve potom, když byl netvor z dohledu a z doslechu, probudilo se včelstvo k novému životu. Spěšně přiběhly dělnice, aby prohlédly způsobenou škodu a ucpaly hluboké díry, jež lupič vykousal v jejich zásobách. Zavolaly voskařky a stavitelky a horlivě prohlížely vchod. „Proč se tak tlačí ke dveřím?“ pravila Mařenka k baronovi, jenž se k nim opět přidružil, bruče si pro sebe písničku, jako by se nic nebylo přihodilo. „Nevím,“ odvětil, „ale brzo to vyzkoumám.“ Potom přidal se ke shromážděnému zástupu u vchodu a z pohybu tykadel bylo možno souditi, že mluví se stavitelem. Nato se vrátil. „Příčina je nasnadě, mé dítě,“ prohlásil. „Ujednali se, že se pro příště zabezpečí proti takovým útokům. Stavitelé navrhli plán, který znemožní opakování krádeže. Zamýšlejí 31

postaviti řadu pilířů, jež nejen smrtihlavu, nýbrž i všem ostatním velkým lupičům zamezí vstup.“ Baron měl pravdu. Voskařky snášely svůj výrobek a kladly jej na hromádky. Stavitelé u brány úlu zbudovali z vosku několik malých pilířů. To sice nevadilo včelám při výletu a při návratu, ale každému většímu živočichu znemožnilo, aby se do úlu dostal. „Děti,“ upozornil Bezejmenný, „nyní musíme odtud,“ a děti vědouce, že je vybízel vždycky v pravý čas, poslechly ho na slovo. „Teď už včely nepotřebují se obávati, že jim někdo med ukradne,“ podotkl Jeník na cestě k domovu. „To není jisto,“ namítl Bezejmenný. „Myslím, že jest ještě dosti nepřítel, kteří dovedou prolomiti voskové zábradlí.“ XI. Nepřátelé včel – loupež medu. Včelstvo vrátilo se opět k obvyklému zaměstnání. Nová královna kladla dále vajíčka do buněk, vyčištěných cidičkami, a šedé mladušky v určený čas svlékly své kuklové obaly. Dělnice vylétly z úlu po své obvyklé denní práci a vracely se, jsouce medem obtěžkány, domů. Potravny plnily se čím dále tím více zásobami medu. Ačkoli se dělnice vynasnažovaly všemožně, aby nasbíraly dostatečných zásob, nebyly přece, jak bylo patrno, výsledkem své práce spokojeny, a nejvíce na to bručel baron Bručil. „To je opravdová bída,“ stěžoval si jednou odpoledne Mařence. „Všechny naše dělnice pracují o překot, ale nedá se popříti, že jest letos špatný rok na medovou snůšku. Nezlepší-li se poměry, čeká včelstvo velká nouze protože nás, jak vidíte, opět počtem silně přibývá. I kdyby vyletěl ještě jeden rok, pochybuji, zdali bychom měli dosti potravy na zimu.“ „Ale, pane barone, nevěděla jsem naprosto, že jevíte tak veliké účastenství na práci včelstva! Myslila jsem, že se mnoho o to nestaráte.“ „Ó ne, má milá, jsi na omylu. Ovšem o roje královny a o veškerou politiku v úle velmi málo se zajímám, věda dobře, že jde o ustálené, nezměnitelné zákony. Ale trochu jinak se věci mají s medem a žaludkem. Na tom závisí veškeré bytí včelstva v úle.“ „Řekni mi, Bezejmenný,“ vmísil se do hovoru Jeník, „jak dlouho žije včela?“ Tázaný zůstal na okamžik odpověď dlužen. Potom pravil: „Inu, Jeníku, dal jsi mi opětně nesnadnou otázku. Život včelin závisí na výkonu její práce. Královny žijí obyčejně dvě, nebo nanejvýše tři léta, totiž, když jich nepotká nehoda. Potom dojde na trubce,“ při tom rozpačitě se podíval na barona. „Nejstaršímu trubci, kterého jsem vůbec poznal, bylo pět měsíců. A dělnice konečně majíce namáhavý život, umírají brzo. Za vlastní snůšky odhaduji život dělnice nejvýše na šest nebo sedm neděl. Na sta jich hyne hladem a zimou za drsné zimy nebo za sychravých mokrých dní, když se již nemohou dostati do úlu, příliš plného. Mnohé stávají se kořistí ptáků nebo zmírají, pozbyvše žihadla.“ „Tudíž mnohé z dělnic,“ podotkla Mařenka, „nepožijí nikdy medu, jejž nasbíraly tak pracně?“ „Zajisté ne!“ odvětil Bezejmenný. „Všechny dělnice, jež nashromáždily první med, zahynuly, a myslím, že sotva je na živu ještě některá z dělnic, jež svého času založily včelstvo.“ „To mají smutný osud,“ zvolal Jeník. „Vykonávají všecky těžké práce a nic z toho nemají!“ „Holá pravda!“ přisvědčil Bezejmenný. „Ale považ, že včela je naprosto nezištná bytost! Nikdy nemyslí na sebe, nýbrž vždycky na včelstvo, z něhož je. Sama jako jedinec nemůže naprosto žíti a proto opovrhuje také vším hmyzem, ojediněle a jen pro sebe žijícím.“ Zatím děti přišly až k voskovým pilířům, vztyčeným u česna na ochranu proti přepadu smrtihlavem. Jeník prohlížel si velmi zevrubně toto obranné zařízení a tázal se Bezejmenného mají-li včely ještě jiné nepřátele, slídící po medu. „Zajisté,“ odvětil trpaslík. „Jak jsem vám již řekl, jsou včely neustále obklíčeny nepřáteli. Zvláště vosy a sršně obnovují stále své útoky na včelstvo a sršním se nesnadno 32

ubrání. Zmínky dále zasluhují dva jiní dobře známí čtyřnozí nepřátelé: myši a rýskové, působící v úlech značné škody. V mnohých zemích druží se k nim ještě větší a nebezpečnější nepřítel v podobě medvěda, jenž velice prahne po medu. Vynasnaží se všemožně, aby si pochutnal na sladkém medu – ale rozbouřené včely častokráte svými žihadly vyplatí ho pořádně. Potom jsou malí moli, kteří kladou nepatrná vajíčka do plástů. Z těch vznikne na sta malých larev, jež se nejen medem živí, ale i buňky porušují. To jsou nejhlavnější nepřátelé, ohrožující včelstvo, ale je jich ještě více, kteří venku napadají dělnice a trubce, ba i samu královnu, když vyletí z úlu. Nic nechutná lépe datlovi, než pěkný tučný trubec. Zmíniti se dlužno též o vlaštovkách, sýkorkách, červenkách, i docela o našem dobrém příteli čápovi.“ „A ještěrky“ připomněla Mařenka. „Pamatuješ-li se, Jeníku, jak ještěrka na řepkovém poli pohltila trubce?“ „Ovšem že pamatuji!“ přisvědčil Jeník. „Jest ještě jeden pěkný tučný vzácný tvor,“ pokračoval Bezejmenný, „který si rád k obědu pochutná na včelách, totiž ropucha. Za chladných, vlhkých dní polapá nemálo zpozdilých dělnic, které se odvážily z úlu ven.“ „Ubožátka,“ litovala jich Mařenka. „Mají zlý osud, při nesnadném zaměstnání číhá na ně tolik nepřátel!“ Bezejmenný se usmál. „A co mám říci o lidech?“ otázal se. „Neberou-li jim každého roku medu? Než pohaníte jiných bytostí, měli byste sami dříve uvážiti, že jste nejhoršími lupiči. V přírodě každé zvíře, každý hmyz živí se svým bližním. Pavouk lapá mouchu, pták lapá pavouka a jestřáb lapá ptáka.“ „Ano,“ pravil Jeník. „ale považ přece, že přenecháváme včelám květiny a květy v zahradě! Velmi málo by nasbíraly medu, kdybychom nesázeli bylin, keřů a stromů.“ „A vy,“ odpověděl Bezejmenný, „měli byste velmi málo květin a ovoce, kdyby nebylo včel.“ „Jak to?“ divil se Jeník. „Včely přece neposkytují užitku v zahradě! Karel rozseje semena a zaleje rostlinky, ty rostou a kvetou, a když jejich semena dozrají, uloží je a vysévá příštího roku. Též ošetřuje ovocné stromy, že hojně kvetou a nesou zralé ovoce.“ „To vše by nic nepomohlo, kdyby nebylo včel,“ namítl Bezejmenný. „Všimly jste si již dobře jabloňových a hrušňových květů?“ „Zajisté,“ pravil jeník, „zevně jsou bílé nebo načervenalé lupínky, prostřed sedí semeník, z něhož se vyvinuje jablko nebo hruška, a kolem něho stojí mnoho tyčinek s pelem.“ „Zcela správně,“ pochválil ho Bezejmenný, „ale ze semeníku vyvine se jen tenkráte plod, když se s ním spojí pel, a tu je nutno, aby se při ovocných druzích dostal pel z cizího květu ve styk se semeníkem, mají-li se vyvinouti bohaté a dokonalé plody. A jak se dostane pel z jiných květů na témže stromě nebo docela z květů jiného stromu k semeníku?“ „Snad větrem“ nadhodil Jeník, „neboť pel je lehký a květy jsou těsně pohromadě.“ „Výborně, Jeníčku,“ pochválil ho Bezejmenný. „Je mnoho rostlin a také stromů, u kterých přenáší vítr pel s květiny na květinu, s rostliny na rostlinu. Avšak u ovocných stromů není to možno; jejich pel zvláště s počátku je velmi lepkavý, jak se o tom můžeš snadno přesvědčiti, a proto se nemůže přenésti větrem. Ale výhodné je to právě pro malé živočichy, kteří přenášejí pel, byť i nevědomky, s květu na květ.“ „Ó!“ zvolala Mařenka pozorně naslouchajíc, „nyní chápu; to dělají včely. Sbírajíce med, jsou všecky pelem napudrovány.“ „Uhodli jste,“ prohlásil Bezejmenný. „Včela přijímá z květů med a za to jim dává také něco, totiž pel, jenž na chloupcích jejího těla uvázne. Včela jej nevědomky přenáší s květu na květ!“ Děti mlčely. Pochopily, že tito malí hmyzové mají důležitý význam pro květiny a ovoce a že jsou nepostradatelným kolečkem v jemném ústrojí přírody. „Zcela jinak pohlížím nyní na včely,“ podotkl Jeník. „Mají velmi důležitý význam, a tím více dlužno litovati, že je život jejich vydán tak mnohým nebezpečím.“ „A při tom,“ pokračoval skřítek, „o posledním a zároveň nebezpečí pro včelstvo jsme se vůbec ještě nezmínili.“ 33

„A které to je nebezpečí?“ vyzvídal Jeník. „Nebezpečí, že vyhladovějí a zahynou,“ pravil Bezejmenný vážně. „Právě nyní je toto nebezpečí pro naše včelstvo bližší, než byte myslili. Je nyní doba, kdy kvetou rostliny medem nejbohatší a kdy včely mají skliditi nejvydatnější snůšku. Ale za studeného deštivého počasí zavírají se květy, nebo zplozují jen nepatrné množství medu. Velmi mnohá včelička letí prázdna domů, protože ničeho nenašla. Obávám se, že si včelstvo našeho úlu již nyní jen špatným, nepoctivým způsobem opatřuje potravu a živoří.“ „Co tedy činí?“ otázala se Mařenka zvědavě. „Kradou med z cizího úlu,“ odvětil Bezejmenný. „V našem okolí je ještě mnoho úlů, a je-li v některém slabé včelstvo, nebo není-li v něm pořádku, protože včelstvo nemá královny, je stále zásoba medu ohrožena od silnějších včelstev.“ „Ale cizí včely nesmějí přece do úlu,“ namítl Jeník. „Pravda,“ pokračoval Bezejmenný, „ale je-li včelstvo slabé, podaří se přec jednotlivým včelám vniknouti do úlu a ukrásti medu. Počet lupičů stále se množí; nastanou též boje, při nichž slabé včelstvo ještě více zeslábne, a jak se mi zdá, dožijeme se něčeho podobného brzo sami.“ V tom se objevil u našich přátel opět baron Bzučil. Zdálo se, že ho něco rmoutí, ale rozjařil se, spatřiv své malé přátele. Měl pro ně důležitou zprávu. „Slyšeli jste již?“ volal na ně; „chtějí přepadnout cizí úl. Již po několik dní přinášejí mnozí našinci med z cizího úlu a tvrdí, že lze snadno odnést odtamtud celou zásobu.“ „To je krádež,“ zvolala Mařenka rozhořčeně. Jeník však byl velice nadšen vyhlídkou na loupežnou výpravu a na boj, který při tom pravděpodobně vzplane. „Kdy vytáhnou?“ otázal se chtivě. „Rád bych se na to podíval.“ „Zítra odpoledne,“ odvětil baron. „Bezejmenný,“ prosil Jeník, „vezmeš nás s sebou, abychom to viděli?“ Mařenka byla tiše. Neměla zalíbení v rozčilujícím řádění a v neustálých násilných činech, jež se tak často objevují v životě včel. Bezejmenný chtěl splniti prosbu chlapcovu. „Jen se musíte míti na pozoru, aby vás včely nepobodaly. Dle všeho možno souditi, že nastane rozhořčený boj mezi oběma včelstvy. Je to vzácná událost, neboť jinak provedou se loupeže zcela tajně a bez velkého hluku.“ Příštího dne byl Jeník horečně rozčilen. Až dosud chodil k úlu spíše ze zvědavosti, ale tentokráte mocná touha vábila jej k úlu. Boj a válka měla pro něho jako pro většinu chlapců zvláštní přitažlivost. Bezejmenný dostál svému slibu, a tak se vydali příštího odpoledne časně na cestu k úlu. Včely, jak se zdálo, byly rozčileny a v špatném rozmaru, jako by samy pochybovaly o výsledku svého podniku. Neustále přecházely sem tam; dávaly si navzájem znamená tykadly, umlouvajíce se, kdo z nich má zůstati na stráži v úle, kdo má hlídati mladý plod, a dříve než vyletěly, všeckouvedly do nejlepšího pořádku. Konečně bylo vše připraveno a vyzvědačky letěly napřed k vyhlédnutému úlu. Náhodou také po několika deštivých dnech přestalo pršeti a slunce jasně svítilo. Tato okolnost byla útočníkům velmi příznivá, neboť bylo lze předvídati, že většina dělnic napadeného úlu bude na pastvě. Jeník, Mařenka, Bezejmenný a baron, kterého jen nesnadno přemluvili, aby šel s nimi, vzlétli a čekali tam, jak se věci dále vyvinou. Jak patrno, neočekávalo cizí včelstvo, že bude přepadeno, neboť dělnice létaly čile z úlu a do úlu, starajíce se horlivě, aby za krásného dne nasbíraly dostatečně medu na zimu. U vchodu prohánělo se několik trubců, pohodlně si bzučících, vířilky a stráže byly na svém místě v horlivé činnosti. „To je hanba,“ ulehčila si Mařenka, „že ruší klid tohoto včelstva právě nyní, kdy tak jsou pilné a nemají královny! To není v pořádku!“ „Ale je to v pořádku,“ zabzučel baron. „Kdybychom my byli slábi a neměli královny, naložili by s ním stejně.“ „Tu přicházejí!“ zvolal Jeník, čekaje horlivě na příchod útočníků. V protáhlém rozptýleném roji, jenž však blíže se, stále těsněji dohromady se svíral, blížily se včely úlu. 34

„Teď to začne!“ zvolal Jeník rozčileně, když malé vojsko zaměřilo k česnu úlu. Ale strážkyně postřehly a poznaly již nebezpečí a daly varovná znamená dělnicím, pěstounkám i stavitelkám. Neprodleně upustily všecky od práce a stavitelky, zametačky, větračky a strážkyně vyřítily se ven, aby odrazily útok. Toho se vetřelci nenadáli. Doufali, že stráže přemohou a do úlu vrazí dříve, než obyvatelé jeho dostanou výstrahu; ale místo toho srazili se s vojskem k boji připraveným. Neodstrašilo jich to však; sevřeli se ještě v těsnější šik a vrhli se dolů k útoku. Obránci nepochybně to předvídali; zanechavše těžkopádné, ospalé a proto k boji ve vzduchu nezpůsobilé voskařky v úle k obraně brány, vrhli se sami proti útočníkům. Rozpoutala se divoká, prudká bitva. Útočníci narazili zuřivě na řady obráncův, a brzo obě nepřátelské vojska tvořila hustý, sem a tam se vlnící chumáč. Děti přihlížejíce ani nedýchaly a nemohly včel od sebe rozeznati. Včely namáhaly se, aby drápky uchopila družka družku, zadržela a smrtící žihadlo do nepřítelova těla zabodla. Často ve smrtelném objetí padli vítěz i poražený současně bez vlády na zemi. Pro útočníky počala věc býti povážlivou, neboť vracející se dělnice do úlu již z dálky viděly nebezpečí, hrozící úlu. Rychle srazily se dohromady, odzadu napadly nepřítele a uvedly jeho řady v nepořádek. „Jsou poraženi!“ zvolal Jeník. „Jsem jist, že prohráli!“ Baron tvářil se zasmušile: vyhlídka na více medu, jak se zdálo, rozplynula se vnivec. „Myslím, že ne,“ tvrdil Bezejmenný, sleduje napiatě boj. Skřítek měl pravdu. Útočníci vidouce, že jsou napadeni se dvou stran, ustoupili do krytého postavení, aby urovnali opět své řady, dříve než podniknou nový útok na úl. Jaký však pohled skýtal se očím pod bojištěm! Půda kolem byla poseta včelami, mnohé ležely tu již mrtvé a ztuhlé, některé v posledním smrtelném zápase ještě slabě bzučely. Ztráty na obou stranách byly strašlivé. „Vzdali se nyní?“ otázala se Mařenka, radujíc se z toho, že útočníci ustoupili. Doufala, že již je po boji. „Jen na krátký čas,“ odvětil Bezejmenný. „Později to zkusí jiným způsobem.“ Tak minula první srážka a děti čekaly napiatě, jak skončí boj. XII. Výsledek boje. – smrt soupeřky. „Kdo mi to vysvětlí,“ zvolal Jeník, „jak se včely dvou úlů rozeznají od sebe, že při boji neusmrtí žádná své sestry?“ Baron měl hned připravenou odpověď: „To je velmi jednoduché. Každé včelstvo má zcela zvláštní vůni a proto můžeme rozpoznati snadno každou cizí včelu.“ Jeník tvářil se, jako by tomu nevěřil a podíval se na Bezejmenného. „Je tomu tak,“ potvrdil Bezejmenný. „A přece slyšel jsem o muži, který spojil dvojí včelstva, z nichž jedno přišlo o svou královnu.“ „Jak to provedl?“ otázala se Mařenka. „Ten byl jistě velmi chytrý.“ „Bylo to zcela snadné,“ vysvětloval Bezejmenný. „Postříkal obě včelstva mátou peprnou a spojil je. Novou vůní byly včely tak popleteny, že nebyly s to, aby se rozeznali přítel a nepřítel od sebe; proto se rozhodly, že budou svorně společně pracovati.“ „Již jsou tu zas!“ vpadl baron Bručil, jenž počal jeviti vášnivý zájem na tom, jak se boj skončí, a proti svému zvyku byl neobyčejně rozčilen. „Nuže vpřed! Smrt anebo vítězství!“ Tentokráte směřoval útok částečně proti voskařkám, chránícím vchodu, částečně proti včelám, nad nimi poletujícím. Těžkopádné a ospalé voskařky nemohly odolati nárazu. Současně utiskovatelé nakupili mrtvoly u česna a zúžili je tak, že obránci jen ve skorvném počtu mohli dostati se dovnitř a vylézti ven. Zatím obránci byli čím dále tím více zatlačování do úlu. Tam viděli, jaké strašlivé ztráty utrpěli na svých strážích. Spěšně lezli přes hromadu mrtvol do úlu, aby tam bojovali dále, ačkoliv o konečném výsledku nebylo již skoro pochybnosti. 35

Znenáhla všichni bojovníci vnikli do úlu, a děti slyšely jen zuřivé bzučení obou včelstev, jež pokračovala v boji ve voskových ulicích, rozšiřujíce všude spoustu a zkázu. Jeník chtěl mermomocí také do úlu, ale Bezejmenný ho zradil. „Ne, ne hochu, to by bylo příliš nebezpečné; ostatně, jak myslím boj nebude již dlouho trvati.“ Mařenku to překvapilo, neboť slyšela, jak se bojovníci s novým zápalem potírají navzájem. Baron tvářil se úplně spokojeným. „Vítězství je naše,“ pravil. „Tam se nám už dlouho neubrání.“ A opravdu, ještě nedomluvil, když nastalo v úle ticho, jako by se včelstvo útočníkům vzdalo na milost a nemilost. „Je po všem,“ pravil Bezejmenný. „Naše včelstvo zvítězilo.“ „Odkud to víš?“ otázal se Jeník. „Hned uvidíš,“ odvětil tázaný, a již zástup včel jak se odklízeti od vchodu nakupené mrtvoly voskařek. Na patku dostavilo se několik čilých mravenců. „Co tu chtějí mravenci?“ otázala se Mařenka. „Domnívají se, že snad pro ně také něco zbude,“ odvětil baron. „Jsou velmi posedlí na med a myslí, že popadnou několik kapek medu, až nastane přesídlování.“ „Přesídlování? Jaké přesídlování?“ vyzvídala Mařenka. „Rozumí se samo sebou,“ odpověděl baron, „že naše dělnice po dobytí pevnosti všechen med, který tu najdou, přenesou do naší potravny. Po nás potom dokončí dílo mravenci; bude to nepochybně trvati do večera, nežli se vrátíme do svého úlu a uvedeme vše do pořádku. Pospíšíme si, abychom včas všechno uklidili, jinak nahrnou se sem smrtihlavové, vosy, sršně, rýskové, myši a na sta jiných lupičů.“ „Ale,“ ozvala se útlocitná Mařenka, „necháte snad přece něco ubohým okradeným včelám?“ „Jim něco nechat!“ usmál se baron s protáhlým tučným bzukotem. „Nevíš-li, že potáhnou s námi do našeho úlu?“ „Opravdu?“ divil se Jeník. „Po tom, když jste jim usmrtili všechny bratry a sestry? „Ovšem,“ přisvědčil Bezejmenný. „Půjdou do našeho úlu a vyplní v něm mezery bojem vzniklé.“ Při tom ukázal na četné mrtvoly, ležící kolem na zemi a na úl, z něhož odklízely včely uvnitř padlé, aby svou kořist snáze odvlékly. „Pojďte se mnou dovnitř“ pokračoval Bezejmenný, „a uvidíte, že je pravda, co jsem řekl.“ Lezli přes mrtoly, jimiž cesta ještě byla zatarasena a přišli až do dobytého poschodí. Boj byl tu asi strašlivý, neboť všude kolem ležely bezduché včely a vysoko nad jejich hlavami zavěšeny byly smrtelně zraněné včely svými drápky na plástech. Dělnice odlupovaly vosk a chystaly se, že s ním odletí. Jiné opět čepovaly zlatý nektar a s naplněným medovým žaludkem letěly domů. Čemu se však děti nejvíce divily, byla radost, se kterou se poražené včely účastnily těchto prací; pomáhaly nyní loupiti med, jehož předtím bránily tak tvrdošíjně. Postačilo několik okamžiků, aby zavládl opět mír a svornost, a nebýti kolem četných včelích mrtvol, svědčících o strašlivém boji, nikdo by ani nebyl tušil, že úl byl před malou chvíli jevištěm krvavých událostí. Protože bylo pozdě, dovedl Bezejmenný děti domů, začež mu Mařenka byla upřímně vděčna, neboť její útlocitné srdce tohoto odpoledne mnoho vytrpělo. Řadu dní byli Jeník a Mařenka pro stálé deštivé počasí upoutáni ve světnici. Velice je to znepokojovalo, zvláště když si vzpomněli, že se brzo vylíhne nová královna. Též se obávali, že mokré dni, jim samým již tak nepříjemné, způsobí vážné starosti obezřetným včelkám, které nyní již dlouho nemohly sbírati med na zimu a pro stále vzrůstající počet novorozenců. Posléze roztrhla se olověná mračna a děti směly ven, ale jen po přísném napomenutí, aby nechodily do vlhké trávy. Jaký to byl požitek a jak rozkošným se jim všecko jevilo po dlouhém uvěznění v pusté učebně. Zvláště však uvítaly veselý obličej svého malého přítele Bezejmenného, jenž se usmíval na ně ze stínu hustého keře cesminy bodlavé, rostoucí u cesty. 36

„Myslel jsem si, že dnes přijdete. Čekal jsem na vás, chtěje vás vzíti s sebou k našim přátelům v úle. Obávám se, že jich už často nebudeme moci navštěvovati, neboť brzy nastane jim doba zimního spánku. „Ach,“ vzdychla si Mařenka. „Toho je mi líto! A proč tak brzo?“ „Z mnoha důvodů,“ odvětil Bezejmenný. „Především nedostává se jim medu, proto také jsou tak slabé. Potom zakrátko vylíhnou se ještě tři nebo čtyři mladé královny a není tu dost včel, aby se pro každou mohl vytvořiti roj. Ale kdyby se i chtěly vyrojiti, odkud naberou medu pro nový úl? Proto vysoká rada v úle rozhodla, aby se roční doba ukončila a hned vykonaly se přípravy na zimu.“ „Co tedy budou včely dělat?“ otázal se Jeník. „To uvidíme později,“ odvětil Bezejmenný. „S počátku musíme se tím spokojiti a vyčkati, jak se věci dále vyvinou,“ a odletěli k úlu. Když přišli k úlu, viděli hned, že měl Bezejmenný pravdu. I přes to, že si z přepadeného úlu přinesli bohatou kořist medovou, byly zásoby jejich ještě zcela nedostatečné. Kromě toho překvapilo ještě něco bystré oko Jeníkovo. „Kde se vzala taková spousta trubců? Odkud přišli sem všichni?“ „To jsou naši dřívější nepřátelé,“ odvětil baron a zpozorovav právě své přátele, pozdravil je. „Musíme jim tu poskytnouti přístřeší. Jsou to slušní lidé, ale hrozně žraví, vyjedli by nás, kdybychom na ně nedávali dobrý pozor.“ Zdálo se, jako by se bylo zmocnilo zoufalství všech v předtuše neštěstí, které mělo nastati. Dělnice nasbíraly nepatrně nektaru z posledních květin a nepracovaly již tak neúnavně a nadšeně jako na počátku léta. Patrně věděly, že nastává důležité rozhodnutí, a jejich znepokojení se stupňovalo ještě, když zaslechly hluboký žalostný hlas uvězněné princezny. „Poslyš!“ zvolal Jeník, neméně rozčilen nežli včely samy, „princezna svlékla se sebe právě kuklu. Slyšte!“ Ještě jednou zapřísahala uzavřená princezna úpěnlivým hlasem pěstounky, aby ji osvobodily. A po druhé zaslechly děti pronikavé žárlivé odpovědi panující královny. Vzpoura měla vypuknouti znova. „Ó běda!“ vzdychla Mařenka. „Co se jen stane? Vždyť ani zdaleka není tu dosti včel na nový roj!“ „A kdyby se vyrojily,“ doložil jeník, „nemohly by již nasbírati medu.“ Jak se zdálo, včely byly si úplně vědomy, že jest postavení jejich opravdu svízelné, neboť se hned radily. Baron přilezl blíže k nim, aby se dověděl, jak zamýšlejí překonati obtíže. „Sokyně! Sokyně!“ křičela královna se stejnou žárlivostí, kterou jevila kdysi její matka, a drala se kupředu ke královské buňce. Včely nevěděly, co mají počíti. Mají svoliti, aby vyletěl druhý roj? Tím by bylo vlastní včelstvo tak zeslabeno, že by se snadno stalo kořistí jiného silnějšího včelstva. Opět prosila úpěnlivá princezna, aby ji vysvobodily z vězení. S horečným chvatem vyřítila se na ni královna s nastraženým žihadlem. Pěstounky a dvorní dámy ji zadržely, nebo ´t se včelstvo nerozhodlo ještě. Dlouho trvala porada a včely, jak se zdálo, nemohly se dohodnouti. Posléze však vrátil se baron a pravil: „Výsledek porady je, že k druhému roji nemůže dojíti. Královně se tudíž nebude dále překážeti, aby usmrtila svou soupeřku!“ „To je ukrutné!“ zvolala Mařenka, „což nemohou v míru žíti pospolu? Proč nemůže vedle sebe snésti malých královských princů?“ „Je zákonem v říši včel,“ poučil je Bezejmenný, „že jen jedna královna může panovati v úle; včely tudíž řídí se jen přirozenou nutností, plní-li tento zákon. Ostatně bylo by i nyní včelstvo příliš slabé, aby s úspěchem ochránilo a uhlídalo matčizny před královnou. Vizte, jak prořídly řady ošetřovatelek!“ A opravdu mnohem méně včel bylo kolem královské buňky nežli po prvé. A když králevinka znova se ozvala, podařilo se staré královně, že pronikla až k buňce. 37

„Podívej se,“ zvolal jeník a chytil Bezejmenného za ruku, „jak se královna zuřivě tváří. Včely už jí nezadrží, rozhodnutí padne!“ „Ale jsi hrozný, Jeníku!“ vyklouzlo mimovolně Mařence z úst. „Jak se můžeš radovati z tak násilného činu!“ A opravdu, co nyní následovalo, musilo naplniti hrůzou i zarputilejší mysl, nežli soucitné srdce Mařenčino. Vztekle stará královna prokousla po straně matčiznu, a než králevinka mohla upotřebiti nožiček nebo křídel, zabodla stará královna žihadlo do mladistvého těla. Tělíčko králevinčino se zachvělo a shroutilo jako mrtvola. S hrůzou odvrátila Mařenka oči od strašného výjevu a se slzami v očích zvolala: „Pojďme s tohoto strašlivého místa!“ I Jeník byl dojat. Včelstvo však i pěstounky přihlížely lhostejně smrti králevinčině. Sotva se stará královna vítězoslavně vzdálila, přihrnuly se dělnice se všech stran; vykousaly mrtvolu mladé královny z buňky a vyvlékly ji česnem z úlu. XIII. Zničení královského plodu. Králevinčin pohřeb. Baron Bzučil sledoval dosti chladně průběh věcí a vrátiv se opět k svým přátelům, pravil: „Jsem rád, že již brzo bude všemu konec a přestanou neustálá rozčilování.“ „Ach,“ vzdychla Mařenka, „což není ještě všemu konec? Zažijeme ještě více ukrutnosti?“ Bezejmenný odvětil: „Milé dítě, řekni samo, zdali po králevinčině smrti zavládne v úle trvalý klid. Je tu ještě více matčizen, z nichž se zakrátko vylíhnou opět králevinky. Výjev, jehož jste byly právě svědky, mohl by se takto snadno opakovati každého dne po celý týden. Každá vylíhlá princezna zavdává příčino k nebezpečí; proto platí pro včelí říši zcela rozumný zákon: všecko královské plémě, které jest tu ještě, musí zemříti! Královna sama se postará o provedení tohoto zákona.“ Za vedení barona Bzučila našli brzo královnu. Kráčela s velikým komonstvem, pátrajíc po královských buňkách. Byla nyní mnohem klidnější nežli předtím, protože ji nejvíce popuzoval králevinčin hlas. Přišli k plástu, na jehož kraji zpozorovali několik matčizen. Když se doře podívali, postřehli v nejbližší matčizně larvu, jež nic zlého netušíc, pochutnávala si na vydatné potravě, kterou ji pěstounky v buňce zásobily. Průvod zastavil se u této buňky. Včely ustoupily stranou. V okamžiku probodla královna jedovatým žihadlem měkké tělíčko bezbranné larvy královské a kráčela neúprosně dále. Zástup dělnic vrhl se hned na buňku. Včely strkaly do sebe, kousaly se a rvaly o královskou huspeninu, kterou vylizovaly dlouhými jazýčky, až nezůstalo po ní ani stopy. Potom povšimly si mrtvé larvy, vyhodily ji nešetrně na dno úlu a připojily se opět ku průvodu královnině. „To je surovost,“ odsoudil to Jeník, jež byl sice velikým přítelem bojů a půtek, ale měl silně vyvinutý cit pro právo a bezpráví, že se mu naprosto nelíbilo chladnokrevné ubíjení slabého a bezbranného plodu. Ubohá Mařenka byla příliš smutna, nemohla promluviti. V nejbližší královské buňce byla němá kukla králevinky, bledá a nehybná a přece schopná, aby se jednou probudila k životu a stala matkou úlu. Okamžitě vrhly se dělnice na tenké voskové víčko, než bránilo přístupu ke komůrce. Ale královně nebylo tím poslouženo; odstrčila horlivé dělnice stranou a svou smrtící dýkou probodla jedním rázem slabou stěnu mezi ní a skoro úplně již vyvinutou soupeřkou. Propíchla obal, v němž ležela mladá princezna jako „Šípková Růženka“, a probodla ji smrtící ranou. Jásavě bzučíc vsunula královna smrtonosné žihadlo do sebe a kráčela kvapně dále, aby zničila ještě ostatní královské plemeno. Hltavé dělnice strhly rychle víčka buněk, aby vylízaly zbytek královské huspeniny. „Ach, Bezejmenný,“ prosila Mařenka, „pojďme odtud! Nemohu se dívati, jak si královna a dělnice počínají ukrutně a nemilosrdně! Jen se podívej, jak dělnice vyhodily 38

mrtvolu ubohé princezny, aby lépe mohly vylízati potravu, kterou samy vložily pro ni do buňky.“ „Ano,“ přisvědčil Jeník, „já mnoho nedám na včely, co se jen natropí s královnou! Pokud jim je k užitku, ošetřují ji a všecko jí snesou, čeho potřebuje; ale od té chvíle, kdy už jí nepotřebují, vedou si velmi necitně a ukrutně.“ „Ale,“ zastal se jich Bezejmenný. „V tom jako ve všem ostatním, dávají včely najevo, že jsou spořivé, hospodářské a rozumné. Za snůšky medové nebo – což v podstatě je totéž – za hromadění peněz děje se v celém světě totéž. Má-li se zajistiti mír v úle, je k tomu, jak jsem už řekl, nevyhnutelně třeba těchto opatření. Tu nesmí nikdo býti sobcem, nýbrž každý bez rozmýšlení musí obětovati svůj život, když toho všeobecný zájem vyžaduje.“ „Ale řekni mi přece,“ vyzvídal Jeník, „jak se mají věci s trubci? Pochybuji, že jsou vůbec k užitku v úle.“ „Ticho! Ticho!“ pravil Bezejmenný. „Právě přichází náš přítel baron, jehož cti nesmíme uraziti. Domnívám se, že se velice podivíš, až se dovíš, co se stalo s trubci.“ Putovali ulicemi na plástech a mezi plodovými buňkami, které nyní při pokročilé roční době byly dosti prázdné, a dostali se tak až na dno úlu. Tam viděli, jak cídičky horlivě odklízejí králevinčino tělo a při tom počínaly si tak bezohledně, jako by to byla mrtvola nějakého vetřelce. Ostatní odklízely na stranu zbytky pobodaného královského plodu. „Jeníčku,“ pravila soucitně Mařenka, „nemůžeme dopustiti, aby se takto nakládalo s králevinkou. Pochováme ji a její sestry vedle hraběte Trubce, v zahradním koutě pod stromy. Prosím, Bezejmenný, udělej nás opět velkými abychom to mohli vykonati!“ Pospíšili z úlu a Bezejmenný proměnil je neprodleně v jejich vlastní podobu. „Pojď, Mařenko,“ vybídlo ji Jeník. Shýbli se a zvedli zbytky králevinky a jejích sester a donesli je do zahradního kouta. Prkénko s nápisem: Zde odpočívá hrabě Trubec, přítel Jeníkův a Mařenčin. Označovalo místo, kde pochovali svého mrtvého přítele. „Nyní,“ pokračoval jeník, „zavineme královnu do zelného listu a položíme ji vedle hraběte.“ Po těch slovech vyňal z kapsy nůž, jemuž sice chyběla polovina čepele, ale který se výborně hodil k vyhrabání malých hrobečků. Mařenka přinesla několik čerstvých větviček a pozdních květin na výzdobu hrobu. Když se vrátila, dokončil Jeník právě svou práci a děti smutně položily květiny na čerstvý rov a zastrčily do něho zatím větvičky, než se jim podařilo opatřiti si nová prkénka, na něž napíší jména svých mrtvých přátel. „Ale, děti! Co tu děláte?“ ozvala se pojednou za nimi slečna Bekrová. „Proč se tu mažete, máte špinavé ruce!“ Jeník podíval se na ni se slavnostním výrazem. „Pst!“ pravil, „měli jsme pohřeb.“ „Nyní však domů, nebo vás popoženu,“ pokračovala slečna Bekrová; bylať zapřisáhlou odpůrkyní každé hry, při které se děti mohly zamazati. Děti ohlédly se ještě smutně na místo své působnosti a šly mlčky domů k připravené večeři. *** Druhého dne panovalo v dětské světnici nerušené ticho, čemuž se slečna Bekrová velice divila. Jeník a Mařenka byli horlivě zabráni do práce. Příčina tohoto zvláštního zjevu byla nasnadě: děti pokoušely se složiti vhodný nápis na králevinčin hrob. Venku pršelo zase, jen se lilo, jako by příroda chtěla oplakati předčasný konec včelího léta. Jeník jako starší podjal se úkolu, že nápis složí a Mařence připadla obtížnější úloha: měla napsati na víčko staré bedny, které jeník svými nástroji k tomuto účelu připravil, slova. 39

Aby nápis byl trvanlivější, opatřili si pastelku s „nesmazatelnou“ červení a prsty a rty Mařenčiny podávaly neklamné svědectví, s jakou důkladností se obírala s touto pastelkou; bylať přesvědčena, že neustálým navlhčováním nejlépe poslouží praktickému užití pastelky. „Začátek již vím,“ pravil Jeník. „Na památku na - “ Mařenka nachýlila se nad dřevěným náhrobkem a jala se zvolna psáti podle bratrova diktátu. „N – a,“ pravila potichu napsavši první slovo. Potom zvedla hlavu a zeptala se: „Jak se píše slovo ,památku,´ Jeníku?“ „Nevím,“ odpověděl. „To je tvá věc. Na tobě jest psáti, a já ti budu předříkávati.“ Mařenka svraštila čelo, sebrala všecky duševní síly, a napsala na prkno správně nejzářivější červení „památku“. „Výborně!“ zvolal Jeník, když se s obdivem podíval na poněkud divoká písmena. „Co však nyní?“ otázala se Mařenka. „Na památku koho?“ Jeník rozmýšlel se chvilku, nežli odpověděl. „Nevím,“ ozval se posléze. „Jak se zdá, včelí královny nemají jmen jako královny v dějinách.“ „Co napíšeme dále?“ vzdychla Mařenka. „Už vím!“ zvolal Jeník, maje pojednou duchaplný nápad. „Na památku na mladou královnu z našeho úlu – ne?“ „Dobře; co dále?“ otázala se Mařenka, když to napsala. „Máme říci, jak zemřela?“ „Ó ano!“ přisvědčil Jeník a usilovně přemýšlel. „Umřela za svoje včelstvo, usmrcena byvši svou vlastní matkou.“ „To je dlouhé!“ namítla Mařenka, kterou již omrzelo namáhavé psaní. „Ne,“ trval Jeník na svém, „to se musí napsat na prkénko!“ „Nuže, vynecháme aspoň zmínku o matce,“ mínila Mřenka, „zní to tak ukrutně.“ Nastala dlouhá přestávka, rušená jen hlubokými oddechy Mařenčinými při psaní o příčině smrti. Konečně dopsala a zvedla hlavu. „Piš dále,“ pokračoval Jeník, jsa pyšný na svůj úkol, že může diktovati: „Jeník a Mařenka ji pochovali.“ „Jeníku, nesmíš tak pospíchati,nestačím,“ stěžovala si Mařenka. Byla velmi ráda, když se konečně mohla podívati na tento červený nápis: Na památku na mladou královnu z našeho úlu. Zemřela za svoje včelstvo. Jeník a Mařenka ji pochovali. Jak si můžeme mysliti, trvala práce s nápisem až do večeře. Bylo již hodně pozdě a po dešti mokro, proto uložili zatím prkénko pečlivě do skříně s hračkami, zamýšlejíce je příštího dne, bude-li slunečno, vztyčiti na králevinčině hrobě.

XIV. Bitva s trubci a konec. Příštího dne měly děti štěstí. Bylo nejen krásné počasí, ale i slunce pálilo, že vyschly vlhké cesty a tráva, což bylo dětem pro práci na hrobě zvláště vítáno. Ihned po jídle spěchaly ke včelímu hřbitůvku v zahradním koutě. Mařenka s „náhrobkem“ a Jeník s rýčem jejž si přinesl z kůlny pro zahradní nářadí. 40

„Mařenko,“ poručil jeník, „jdi a přines oblásky a já udělám velký kopeček na hrobech. Navrch položíme kameny, aby to pěkně vypadalo.“ Mařenka byla všecka nadšena touto myšlenkou a běžela hned pro kameny a Jeník svlékl si kabát, jak to dělával zahradník. Potom dal se do práce a nakupil značnou hromadu hlíny na králevinčině hrobě. Nato zastrčili starostlivě prkénko doprostřed a pokryli celý hrbo střepinami z hrnce a kaménky, jež nasbírala Mařenka. Takto vytvořené dílo jevilo se velmi krásně, alespoň se tak zdálo dětem, když ustoupily dozadu a s uspokojením pohlížely na svou práci. Byly neobyčejně překvapeny, když za chvíli zpozorovaly, že Bezejmenný přes špičku polena vykukuje na ně. Neočekávaly, že by se s ním setkaly v této části zahrady. „Opravdu jste hodné,“ pravil, přívětivě se usmívaje, „je od vás hezké, že jste si vzpomněly na ubohou mrtvou králevinku. Ale já bych vás rád vzal dnes ještě jednou k úlu, bohužel, bude to již naposled.“ „Ach,“ vzdychly obě děti se zklamaným obličejem. „Půjdeš odtud pryč?“ otázala se Mařenka. „Ne,“ pravil skřítek, „ale příznivá doba pro včely minula a po dnešním dni až do jara nic bychom neviděli v úle. A protože bych vás nemohl o ničem poučiti, vrátím se do říše skřítků.“ „Ach, toho je mi líto,“ vzdychl Jeník. „Jak bylo vždycky pěkné, když jsme chodili s tebou! Odcházíš navždy, nikdy tebe již neuvidíme?“ „Ach, vrať se zase!“ prosila Mařenka. „To nemohu říci,“ odvětil mužík smutně. „Nyní však musíme jíti k úlu.“ Když došli cíle, bylo jim ihned jasno, že se opět přihodilo něco zvláštního ve včelí říši, neboť si dělnice dávaly navzájem tykadly znamení, jak to vždycky dělávaly, když byly rozčileny a shlukly se v hlučné skupiny. „Co pak zase bude?“ otázal se jeník, jenž ze zkušenosti poznal nové příznaky v úle. „Něco zamýšlejí, to vidím zřejmě. Chtějí snad opět podniknouti útok na jiný úl?“ Bezejmenný zavrtěl hlavou. „Či chce královna podniknouti svatební cestu?“ otázala se Mařenka. Opět Bezejmenný zavrtěl hlavou. „Co to tedy znamená?“ naléhal naň Jeník. Bezejmenný tvářil se velmi vážně a odpověděl: „Děti, nastane strašlivá podívaná, tak zvaná bitva s trubci, Nic jsem vám o tom dosud neřekl, nechtěje zarmoutiti vaše srdce. Nyní je po snůšce a po rojení, a proto včely vyhubí všecky trubce. Trubci nejsou teď k žádnému užitku a potřebují mnoho potravy, že by nevystačila zásoba a včelstvo nevydrželo by přes zimu. Nebyl bych vás dnes sem přivedl, kdybych nepokládal za svou povinnost seznámiti vás až do konce se životem a zvyky včel.“ „Ach,“ vzdychla Mařenka, „ještě nebylo dost vraždění? Ach, jak hrozně ukrutné jsou přece včely.“ „To je milosrdnější, než kdyby zahynuly hladem,“ odvětil Bezejmenný. „Z nedostatku potravy mohlo by snadno veškeré včelstvo vymříti, kdyby trubci zůstali naživu, a potom příštího roku nebylo by vůbec včel. Pomněte na to!“ Tak si toho ovšem děti nepředstavovaly. „A barona Bzučila? Toho také usmrtí?“ otázal se Jeník. „Ovšemže,“ přisvědčil Bezejmenný. „Též on padne za oběť.“ Tu právě přicházel baron, o němž hovořili. „Ach, barone,“ zvolala Mařenka s očima uplakanými, jest mi líto, velmi líto, že vás chtějí usmrtiti.“ Udiveně podíval se baron na Mařenku. „Cože?“ vzkřikl. „Usmrtit? – Mne usmrtit? – Tlachy! – Směšný žvást!“ Neměl totiž jako všichni jeho soudruzi tušení o nastávajícím osudu. „Jak je ta sběř na nás drzá. O krmení nechtějí ani slyšet, sami jsme nuceni sháněti si potravu a musíme býti rádi, když nás hned zase nezaženou od medu. Mnozí z nás jsou již velmi slabí a bídní.“ Děti mohly se snadno přesvědčiti o pravdivosti těchto slov. Kdekoli se ukázal trubec, ihned ho dělnice ne právě jemně odstrkovaly. Většinu z nich odehnaly od plástů, naplněných medem, a vytiskly je k česnu. Pro špatnou výživu vypadali trubci velmi 41

bídně. Lezli ospale a mdle, a již na tucty jich jako náhodou včely vypudily ven. Tam spadali na zemi a mokrem, zimou a vysílením hynuli. Bezejmenný zatáhl Mařenku stranou a pravil jí potichu: „Vidíš, vidíš, že se trubci octli ve velmi bídném stavu; věru, bylo by jim lépe, kdyby se to skončilo rychle s nimi.“ Přes to, že měla soucitné srdce, nemohla Mařenka neuznati pravdivosti těchto slov. Pojednou obrátil se Jeník, maje opět jednou bystrý nápad, k Bezejmennému: „Ale vždyť se nemohou brániti, nemají žihadla. Proto nemůže se ani mluviti o bitvě s trubci.“ „Pověděls úplnou pravdu,“ odvětil Bezejmenný. „Ani tomu nevěřím, že by se dělnice vydávaly v nebezpečí a použily svých žihadel, jde-li jen o trubce. Rohovité čelisti, jichž používají při stavbě plástů, postačí jim v tomto případě.“ Zatím bylo přece pozorovati, že se něco vážného chystá proti trubcům. Dělnice byly velmi netrpělivé a srazily se v malé skupiny. Stačil jen nepatrný podnět, aby se rozplamenil jejich vztek proti trubcům. Jak to vlastně začalo, naši přátele ani nepozorovali; spatřili však pojednou, jak se jedna dělnice vrhla na líného trubce a zuřivě se zakousla do jeho krásných pýřnatých křídel. Napadený hněvivě zabzučel, a to bylo znamením pro zástup dělnic, které se okamžitě vrhly na trubce, zakously se do něho svými čelistmi, roztrhaly ho a česnem úlu vyvlekly. Vše se odehrálo s velikou rychlostí. Ale též v ostatních částech úlu zahájeno bylo pronásledování trubců, neboť odevšad hrnuli se prchající trubci dolů. V boji pokračovalo se též v hořeních částech úlu, až všichni trubci byli vytištěni na dno a úzkostlivě se snažili dostati se ven. Všude, kam se jen obrátili, srazili se s novými nepřáteli, kteří je zuřivě napadali. Nastal nevylíčitelný zmatek. Všude bylo viděti trubce s pocuchanými křídly, a dělnice vlekly bezbranné a napolo mrtvé trubce k otvoru, kde bezvládně spadali na zemi. Mařenka se uchýlila do kouta a ustrašeně odvrátila obličej od smutného divadla. Jeník však dal najevo své hluboké rozhořčení Bezejmennému. „Jsou zbabělci,“ vykřikl, „když se pustí do bezbranných trubců, kteří se nemohou brániti! Nadto je jich více než tři na jednoho; to je hanebné!“ „Pst!“ napomínal ho mužíček. „Tím nevyřídíš nic dobrého.“ A tak více nebo méně trpělivě vyčkali konce. Tu Mařenka zaslechla slabé zabzučení podle sebe a zpozorovala ubohého barona Bzučila, jenž unikl svým pronásledovatelům a s napětím všech sil přilezl k Mařence. „Milé dítě,“ pravil slabým hlasem, „přilezl jsem sem, abych tu v klidu zemřel a ušetřil si trapného pohledu na krvavý zápas dole v úle.“ „Jeníku,“ pokračoval, obrátiv se k němu, „nehněvej se na dělnice, že si tak ukrutně počínají! Konají jen svou povinnost a podle zákona včelího musíme zemříti. Děti, nazývejte nás línými, zahálčivými, ale nezapomeňte, že nás příroda neurčila k práci! Nemáme medového žaludku, nevypocujeme vosku, nemáme košíčků pro pel ani žihadla. Jediné však, co máme – svůj život – rádi obětujeme – pro – včelstvo.“ Hlas mu selhal a umíraje se zvrátil. Byl by upadl na zem, kdyby ho byli Jeník s Mařenkou nezadrželi. „Ubohý baron!“ litovala ho Mařenka. „Nemohou přece trubci za to, že jim příroda odepřela nástroje ku práci a obraně? Bezejmenný, dovol nám, abychom jej vzali s sebou a pochovali vedle ostatních! Byl to náš dobrý přítel a příčí se mi myšlenka, že by ho snad ptáci spolkli, jak se asi stane všem ostatním trubcům.“ Posléze utišilo se opět rozčilení dělnic; usmrtily již všecky trubce a vyhodily je ven. Pojednou hnal se zástup dělnic k plodovým buňkám. „Co chtějí podniknouti?“ otázal se Jeník. „Nastane poslední výstup dramatu,“ odpověděl Bezejmenný, „usmrcení trubčího plodu.“ Okamžitě útok byl proveden. Bez milosti vytrhly dělnice larvy a kukly a usmrtily je, že ani jediná nezůstala naživu. Veškeré pokolení trubčí v úle bylo zničeno. Bylo s podivem, jak rychle nyní, dokončivše dílo zkázy, vyhladily včely všecky stopy posledních událostí. Buňky trubčí vymetly a pečlivě vyčistily, aby byly připraveny pro med, kdyby ještě za pozdních letních slunečných dní nastala dobrá medová snůška. 42

Děti, vlekouce namáhavě s sebou mrtvolu ubohého barona Bzučila, dostaly se zatím až k vchodu. Uvnitř úlu nebylo pro truchlohře, kterou zažily, skoro ani stopy. Když však vstoupily na patku, viděly, že jest půda kolem poseta mrtvými trubci. Rychle proměnil Bezejmenný Jeníka a Mařenku v jejich přirozenou podobu. Děti spěchaly s baronem na hřbitov. Bezejmenný ubíral se láskyplně za nimi. Za několik krátkých měsíců, po které trvala známost jeho s nimi, oblíbil si je. Také ho těšilo, že včelí život učinil na ně hluboký dojem. Nyní po skončeném úkolu svém pocítil jistou lítost. Brzo vyhrabal Jeník nožem slušný hrobeček vedle objemného rovu králevinčina a hraběte Trubce; potom pochoval do něho zohavené tělo baronovo. Bezejmenný s těžkým srdcem rozloučil se s hrobem. Posléze pravil: „Děti, obávám se, že i mně nastala hodina rozloučení. Bolestně se mne dotýká, že vás mám opustiti, neboť působilo mi velikou radost, když jsem mohl prodlévati u vás a převáděti vám životní dějiny včelího úlu. Ale i já jako včely jsem povinen podříditi se zákonu. A zákon, panující v říši skřítků, není o nic shovívavější zákona včelího, vyžadujícího, jak jste viděly, naprostou poslušnost až do smrti.“ „Ach, Bezejmenný!“ zvolala Mařenka, „což musíš odejítí? Nevím, co si bez tebe počneme. Viď, Jeníku, že nyní pod jedli nebude ani trochu hezky?“ „Myslím také!“ přisvědčil bratr. „Ale podzim se blíží,“ pokračoval Bezejmenný, „a vám nebude dovoleno choditi již k jedli. Budete choditi na procházku, nebo zůstanete se slečnou Bekrovou v učebně.“ „Vím to dobře,“ odvětil Jeník netrpělivě, „a to je to nejhorší, protože potom budeme čísti jen v kihách. A to není již tak veselé, jako když jsme směli pozorovati s tebou život v přírodě.“ Mužíček usmál se. „Nebude to tak zlé,“ těšil je. „Jestliže jste na jaře a v létě užívali všech krás volné přírody, chopte se v zimě horlivě učení ve světnici. Snad se uvidíme na jaře opět, když tomu dovolí král skřítků. Buďte s Bohem, milé děti, s Bohem!“ V tom se ozval hlas slečny Bekrové, vybízející děti, aby šly domů. Rozloučení, jež jim připadalo velmi zatěžko, takto se rychle skončilo. Mužíček se ohlížel něžně za nimi; potom zmizel v jedlové koruně. Děti už ho neviděly. Příštího rána použily veškerého volného času, aby zhotovily pomník pro svého přítele, barona Bzučila. Ale tentokráte nepoužily osudné nesmazatelné červené pastelky. Místo toho použila Mařenka k svému uměleckému výkonu červenomodré křídy, což kráse pomníku, jak si můžeme pomysliti, jen prospělo. Po dlouhých poradách složily tento nápis: Na památku barona Bzučila, pochovaného od Jeníka a Mařenky. Rozmanité závitky červené a modré oplétaly nápis. Malí umělci byli nad svým dílem u vytržení a se mu obdivovali. Za dní pozdního léta a podzimku vábilo je to ještě často k úlu. Málo však tam bylo viděti. Na podzim jen zřídka slunce svítilo, a poslední roční kvítky poskytly málo nebo zcela žádného medu. Jednou viděly děti zahradníka Karla, stojícího zamyšleně a zkoumavě u včelína. Děti arci byly hned u něho. „Inu, mladý pane,“ pravil smutně. „Naše včely nijak se mi letos nelíbí; promluvím o nich jednou s panem otcem.“ „Já vím dobře, co jim chybí,“ zvolal Jeník živě, „nanesly si příliš málo medu na zimu, budou trpěti hlad, nebo úplně zajdou.“ „Ano, ano,“ odvětil Karel. „Mladý pán rozumí životu včel jako dospělý muž. A tu přichází pak otec.“ Nastala vážná porada, a otce velice těšily rozumné poznámky Jeníkovy a vřelý soucit Mařenčin se včelami. Rozhodli se, že včely nakrmí medovou vodou a roztokem cukru. 43

„Nyní je ještě čas,“ pravil otec. „Včely jsou ještě práce schopny a potravu, kterou jim postavíme do nízkých nádob do úlu, odnesou si a zpracují na med. Je to arci jen výpomoc z nouze, ale je lepší, než aby včely umřely hladem. Časně z jara bude snad možno ještě jednou je přikrmiti.“ A tak se stalo. Zahradník krmil včely pilně a Jeník s Mařenkou vždycky se toho účastnili. Jeníka velmi blažilo, že může také něco vykonati pro včely. Upokojilo jeho cit pro spravedlnost, že člověk nejen včel využitkuje, nýbrž že jim i poskytne ochrany a ošetření. Není divu, že děti neuchovaly dlouho v tajnosti svých výletů do včelí říše. Když rozmlouvaly s otcem o včelách, podřekla se Mařenka, a potom vylíčily otci svá dobrodružství s Bezejmenným. S úsměvem poslouchal je otec. „To jste četly v pohádkové knížce, nebo se vám to zdálo.“ S porozuměním podívaly se děti na sebe; věděly to lépe. Ještě častěji jejich dobré srdce pudilo je k třem včelím hrobečkům v zahradě. Ale z letních výletů do včelí říše měly mnohem větší užitek, nežli jen bolestné vzpomínky. Na jednom včelstvě poznaly zákony přirozeného života všech včelstev, ano vůbec i veškeré říše hmyzu. Přesným pozorováním zbystřily své smysly a vycvičily se v přemýšlení. Příštího roku budou i ostatní přírodní předměty pozorovati s hlubším porozuměním a s vroucnější účastí a stále více bude jim příroda tím, čím také nám býti má: Učitelkou a zdrojem radosti. Nákladem Zemského ústředí spolků včelařských v Praze

44