Šárka Navrátilová Gymnázium Vyškov
CESTA DÍVEK ZA VZDĚLÁNÍM ANEB OD PRIVATISTEK K ŘÁDNÝM ŽÁKYNÍM NEJEN NA VYŠKOVSKÉM GYMNÁZIU Studentku vyškovského gymnázia inspirovalo téma k důkladnému výzkumu geneze středoškolského vzdělání dívek na příkladu vlastní školy. Oceněna byla především výborná odborná i formální úroveň práce, stylistická hodnota textu, který rovněž autorka doplnila celou řadou pečlivě vybraných statistických příloh. Publikovány jsou některé kapitoly práce.
Úvod Prohlížím si fotografii jedné gymnaziální třídy. Viděla jsem ji už při listování v almanachu své školy mnohokrát. Nikdy jsem nad ní ale nepociťovala potřebu přemýšlet. Třináct žáků a učitel. Vyfoceno kdesi v přírodě jednoho letního odpoledne. Pokud se nezajímáte o historickou černobílou fotografii, asi by nezaujala ani vás. Kdysi jsem o této fotce nevěděla vůbec nic, ani o tom, kdo a proč je na ni zachycený. Nejspíš jsem si ani neuvědomovala, že nějaké takové fotografie jsou a co všechno se z nich dá vyčíst. Pak jsem asi před rokem začala pracovat na Středoškolské odborné činnosti Vznik a rozvoj Gymnázia ve Vyškově. Díky této práci jsem měla možnost seznámit se s nejstaršími materiály o své škole, které mi pomáhaly postupně pronikat do historie. Jednoho dne se mi v archivu dostaly do rukou materiály o studiu prvních dívek na naší škole. I když jsem z hodin dějepisu věděla, že dívčí vzdělání se vyvíjelo jinak než to chlapecké, teprve když jsem viděla doklady o životech skutečných lidí, uvědomila jsem si, že to nejsou jen pojmy v učebnici. Od té doby mi občas tato problematika přišla na mysl a já se chtěla dozvědět něco víc. Začala jsem střádat informace z mně dostupných materiálů: výročních zpráv, které jsem měla zapůjčené přes letní prázdniny pro potřeby pokračování mé práce o historii školy. Čím více jsem ale měla poznatků, tím více jsem tu dobu nedokázala pochopit. Znala jsem jména dívek, které byly mladší než já a přesto ochotné vykročit do neznáma. A ty stejné, podle mě velké osobnosti, pak tu cestu po roce, dvou vzdaly. Ve stejné době jsem se nejspíš vrátila k té fotografii. Dívala jsem se na ni a rozhodla jsem se, že zjistím, kdo na ní je. Než jsem to však stačila udělat, dozvěděla jsem se jinou skutečnost, která o zaměření mé práce rozhodla. V almanachu je pod zmíněnou fotografií napsáno: 1915 – z vycházky V. třídy na Hrádek a Kozí horku. Ve výroční zprávě pro školní roky 1914/1915 a 1915/1916,
84
kdy se mohla uskutečnit, ale informace o ní nejsou. Ze školního roku 1914/1915 však existuje záznam o pochodu V. třídy údolím Malé a Velké Hané, kterého se 18. června 1915 zúčastnilo 13 žáků. Při pohledu do seznamu žáků V. třídy ve školním roce 1914/1915 jsem zjistila, že v této třídě nejsou zapsáni jen chlapci, kteří jsou na fotografii zobrazeni, ale že je tu vedena také dívka. Ta však na fotografii není a je nepravděpodobné, že by foto pořídila ona. Je samozřejmě možné, že se vycházky neúčastnila, jak jsem si původně myslela. A bylo tomu skutečně tak. Až na to, že Arnoštka Barbaschová, o které se zmiňuji, nemocná nebyla. Byla totiž privatistka. A tak jsem se dostala k tématu studia prvních dívek na českých středních školách. Má práce zachycuje nejen období na začátku 20. století, kdy byla otázka dívčího středního školství aktuální, ale také se pokouší alespoň letmo zmapovat kroky, které daným situacím předcházely.
[...] 3. Studium prvních dívek na vyškovském gymnáziu 3.1. Počátky českého gymnázia ve Vyškově Založení vyškovského gymnázia původně iniciovalo Společenstvo živností povolených ve Vyškově, které se myšlenkou české vyšší školy v našem městě zabývalo už od roku 1896. Ze středu této organizace byli vybráni lidé, kteří se aktivně podíleli na zařizování všech potřebných záležitostí. Kroužek gymnasijní, jak se jejich volné uskupení neoficiálně nazývalo, si předsevzal, že se pokusí přimět vládu, aby ve Vyškově zřídila školu, a pokud by to nebylo možné1, tak se bude snažit najít prostředky na založení soukromého ústavu. Od roku 1897 působila ve Vyškově Matice gymnasiální, která svou činností nahradila „kroužek“. Byla to už úředně registrovaná jednota, která měla volné představenstvo a pevně daný program. V prvním roce své existence tato organizace shromažďovala především finance ze své vlastní činnosti a z darů. Už tím docílila, aby bylo roku 1898 stanoveno, že by mohla být první gymnaziální třída otevřena již v září toho roku. Pro potřeby školy zapůjčil olomoucký arcibiskup prostory místního zámku. Mezitím, co všechno nasvědčovalo tomu, že se Matice pokouší ve Vyškově zřídit soukromé gymnázium, probíhaly také petiční akce adresované vídeňské vlá1
Hned na začátku, když se uvažovalo o založení gymnázia, bylo jasné, že jednání s vládou o gymnáziu bude problematické. Kolem Vyškova jsou rozmístěny ostrůvky původně německých vesnic a vliv těchto obyvatel byl v okrese velmi silný. Samotné město bylo ovládáno silnou německou menšinou. Navíc čeští Vyškované chtěli mít samozřejmě gymnázium české.
85
dě. Jako odpověď na také výzvy provedla c. k. zemská školní rada ve městě roku 1898 šetření o potřebnosti školy. Ukázalo se, že by gymnázium mělo zajištěnou návštěvnost a že existuje organizace, která by se mohla o vyškovskou školu starat. Bylo zahájeno jednání s Maticí gymnasiální, které vyvrcholilo v listopadu téhož roku dohodou jednoty a c. k. okresního státního hejtmanství. Podle úmluvy měla Matice zajistit potřebné finance na vydržování školy a postavit jí novou reprezentativní budovu. Matice gymnasiální nemohla dostát všem svým závazkům, a proto se rozhodla žádat alespoň o peněžité vládní příspěvky. Říšská rada sice finance byla ochotná přislíbit, ale za předpokladu, že jednota bude spolupracovat s městským zastupitelstvem. Po jediném vynuceném jednání obou stran však bylo jasné, že německá městská rada snahy o založení českého gymnázia nepodpoří. V prosinci 1898, tedy o měsíc později, se její názor změnil a přislíbila příspěvek o polovinu menší, než Matice původně požadovala. Bylo už ale pozdě, protože ministerstvo raději otevřelo jiné státní gymnázium a na podporu vyškovského tak nezbyly peníze. Matice gymnasiální se po těchto zkušenostech definitivně rozhodla, že zřídí ve Vyškově gymnázium soukromé. Finanční potřeby školy byly zajištěny díky jmění Nadace Boženy Bátkové. Úředně bylo otevření Českého soukromého matičního gymnázia ve Vyškově povoleno v květnu 1899. V červenci byl ustanoven ředitelem školy František Teplý, který v zápětí svolal předběžný zápis žáků. Pro tento školní rok se přihlásilo 52 chlapců. Ve dnech 26. a 27. srpna 1899 se pořádaly velkolepé oslavy u příležitosti otevření školy. Pro město a jeho občany to znamenalo začátek nové éry Vyškova jako města, do kterého proudí vzdělaní profesoři a děti toužící po vzdělání. Všeobecně se věřilo, že gymnázium povznese městskou kulturu.
3.2. Dívčí školství na Vyškovsku na přelomu 19. a 20. století Během posledních padesáti let 19. století se české školství v mnohém změnilo a spolu s jeho posunem prošel změnami i pohled na ženské a dívčí vzdělání. V závislosti na tom vzrostl zájem dívek o studium na středních školách a touha po vzdělání přestala být čímsi zapovězeným. Můžeme se jen dohadovat, jak velká byla proměna v myšlení Vyškovanů. Je na místě v těchto otázkách rozlišovat, jestli šlo o názory Čechů nebo Němců? Je sice pravda, že německá menšina, byla na Vyškovsku dlouho v převaze a boj proti neoprávněné nadvládě její české sousedy dlouho zaměstnával. Možná, že proto neměli snad tolik času se zaobírat otázkami ženské emancipace. Na druhou stranu to mohlo být přesně naopak a bylo by nesprávné tvrdit, že Vyškov v této moderní záležitosti zaostával. Vyškované třeba byli úplně stejně vnímaví, co se týče problémů dívčího vzdělání, jako obyvatelé jiných oblastí. Možná, že dokonce byli i vepředu oproti ostatním českým městům. Také v tomto tehdy šestitisícovém městě byla roku 1895 založena I. Českou kontribučenskou spořitelnou dívčí měšťanská škola dominikánek. Bankovní ústav uvolnil peníze na zřízení
86
školy a výstavby budovy pro její potřeby u příležitosti 25. výročí svého vzniku. Byl to první krok k tomu, aby české dívky z Vyškovska přestaly být posílány daleko od domova do klášterů a penzionátů, v tomto případě vzhledem k okolí německých. V roce 1897 mohly vyškovské dívky navštěvovat ve městě dokonce dvě dívčí školy. V tomto roce totiž do města přibyla pětitřídní dívčí obecná škola. Samozřejmě nemůže chtít, aby dívky měly možnost studovat na vyškovské střední škole ve stejné době jako v Praze nebo Brně. Oni tu vlastně nestudovali ani chlapci. Ti museli dojíždět do jiných okresů nebo je rodiče posílali do Vídně, aby se vyučili nějakému řemeslu. Ve Vyškově v té době vyšší školy nebyly. Teprve v roce 1888 zde byla otevřena rolnická škola, na které ale vzhledem k zaměření výuky neprobíhalo vyučování po celý rok, a gymnázium, jak už jsem zmínila, bylo založeno až v roce 1899. V roce 1905 byla vyškovská měšťanská škola rozdělena na dívčí a chlapeckou.
3.3. Vyškovské privatistky 3.3.1. První studentky gymnázia V prvním roce na vyškovském gymnáziu dívky nestudovaly a podle školních almanachů z pozdějších let2 začaly jako privatistky studovat na naší škole až do roku 1908.3 V tomto roce na vyškovském gymnáziu sice opravdu studentky zapsány byly, dokonce jich tu bylo pět a jedna z nich ve školním roce 1908/1909 odmaturovala. Z toho logicky vyplývá, že maturantka Anna Zemanová by musela studovat někde jinde. Vraťme se proto v archivních materiálech k počátkům gymnázia, abychom zjistili, jak to bylo se studiem jejím i jejich spolužaček. Pokud dívky chtěly mít klasické vzdělání v teoretických oblastech, bylo pro ně nejschůdnější přihlásit se jako privatistky nebo externistky na nejbližší chlapecké gymnázium. Na počátku 20. století bylo tedy běžnou praxí, že hlavně v nižších třídách chlapeckých gymnázií studovala jedna nebo dvě dívky. Podle Almanachu k 70. Výročí založení Gymnázia ve Vyškově byly první tři privatistky zapsány na vyškovské gymnázium ve třetím školním roce. I zde jde ale o historický omyl. Už v hlavním katalogu žáků vyškovského gymnázia z roku 1900/1901 totiž najdeme první odvážnou dívku, která složila přijímací zkoušky. Byla jí Ludmila Žalobná, dcera slavkovského notáře. Její studium bylo jen velmi krátké – první ročník absolvovala s průměrným prospěchem, v druhém ročníku se nedostavila k přezkoušení vůbec. 2 3
Almanach k 90. a 100. výročí Při pohledu do dobových záznamů zjistíme, že tento omyl se dá poměrně jednoduše objasnit. Vlastně spíše záleží na interpretaci. Podle výnosu zemské školní rady mohly dívky začít od roku 1908 na škole také hospitovat.
87
Ke studiu v dalším školním roce, tedy ve třetím od založení školy, byly skutečně přihlášeny žákyně tři. Patřila mezi ně i Ludmila Ž., která sice byla na škole zapsaná, ale nebyla klasifikovaná. A pak ještě dvě prvňačky – Ludvíka Fialová a Anna Zemanová. Ludvíka F. vydržela na škole rok, Anna Z. odešla ve třetím ročníku. Do školního roku 1903/1904 tedy žádné studentky nepostoupily a další ani nebyly přijaty. Na vyškovském gymnáziu v tomto roce žádné privatistky nestudovaly. Možná, že přecenily své schopnosti, řeknete si. Ale abychom pochopili, co všechno obnášelo jejich studium, měli bychom se nejprve seznámit s podmínkami studia dívek na českých středních školách. Jako modelovou školu jsem si zvolila vyškovské gymnázium. Být privatistkou sice znamenalo být zapsaná na nějaké škole a pyšnit se, že jsem studentkou. Ve skutečnosti ale bylo jedno, jestli vaše škola sousedí s vaším domovem nebo je tisíc kilometrů vzdálená. Privatistky jako takové nikdy během studia neseděly ve třídě a nesledovaly výklad vyučujícího. Jejich studium obnášelo přijít jednou za pololetí vykonat semestrální zkoušku. Musely obstát za jediný den ve všech předepsaných předmětech. Přitom ale na ně a jejich studijní výsledky byly kladeny stejné požadavky jako na chlapce. Není divu, že toto studium bylo ve své době kritizováno a požadovalo se, aby dívky mohly studovat stejným způsobem jako chlapci. Je zřejmé, že pokud dívka, která neměla domácího učitele neustále k ruce a nebyla vedena k průběžné přípravě, praktikovala nárazové učení před zkouškami, takže zaměstnávala spíše krátkodobou paměť. I když musela zvládnout stejné učivo, jako kdyby se účastnila výuky, ve skutečnosti její studium bylo mnohem náročnější. Dá se tak usuzovat, že nemělo takové výsledky a že takto nabité vědomosti privatistka rychleji ztratila. Jednou z nutností, kde se emancipace projevila ve všech ohledech okamžitě, bylo placení školného. V prvních letech na vyškovském gymnáziu všechny studentky musely zaplatit 30 K za každé pololetí. Vedle toho se požadovala suma 7 K 20 h za to, že mohly vykonat přijímací zkoušky. Náklady na první rok studia činily tedy 74 K 40 h. K tomu bychom měli připočítat ještě cenu učebnic a potřebných školních pomůcek. Pro porovnání Měsíční plat rolníka ve stejné době byl asi 50 K. Obnosu peněz, který bylo nutné uhradit škole, odpovídá i postavení rodičů prvních studentek vyškovského gymnázia. Na škole byla zapsaná dcera notáře, učitele a cestmistra. Jedná se tedy o povolání, jejichž představitelé měli svým způsobem vyšší vzdělání, vzhledem k tomu zřejmě uvažovali i pokrokověji než třeba dělník se základním vzděláním a byli tedy ochotni přistoupit na to, aby doma měli vzdělanou dceru. V souvislosti s tím na rozdíl od zmiňovaného dělníka měli prostředky své děti vzdělávat doma – buďto je mohli sami učit, případně jim občas zaplatit i soukromé hodiny. Nejedná se ale ještě o lidi, kteří by si mohli dovolit a požadovali by po dívce, aby studovala celých osm let a následně skládala maturitu. Šlo jim nejspíš o to, aby dcera získala všeobecný rozhled.
88
3.3.2. Maturantky Ve školním roce 1905/1906 byly na vyškovské gymnázium přijaty do prvního ročníku dvě dívky, svým způsobem spolužačky. Vratislava Bohdanová a Anna Součková jsou představitelkami další skupiny vyškovských privatistek, ve Vyškově totiž složily i maturitní zkoušky. Nebyly ale první, ve stejném roce se na školu vrátila Anna Zemanová. Z jejich záznamů vyplývá, že ve skutečnosti studium nevzdala, jen rok byla jako privatistka přihlášená na I. c. k. gymnasiu v Brně. Ze vzpomínek Vratislavy Bohdanové4, provdané Lorkové se dovídáme, že Annu Z. a další dívky mohlo nalákat na školu do Vyškova i zvláštní rozhodnutí ředitele Františka Teplého. Podle pamětnice bylo České soukromé matiční gymnasium ve Vyškově mezi prvními školami vůbec, které nabídlo dívkám středoškolské studium v pravém slova smyslu, takže se mohly účastnit vyučování. Ředitel prý privatistkám hospitování dovolil již v roce 1905, ale bez svolení zemské rady. Když se Teplý dostal do sporu s jedním vyučujícím, ten prý neváhal a příslušné orgány na ředitelův krok upozornil. Bohdanová neuvádí, kdo ředitele teplého udal. Podle dobových záznamů se však můžeme domnívat, že by to mohl být Josef Vlček, suplující profesor, který na následující pololetí dostal dovolenou. K této úvaze mě vede časová posloupnost s návštěvou c. k. zemského školního inspektora Aloise Vlka, který přijel do Vyškova udání prošetřit. Inspektor se prý na ředitele „velmi rozhněval“ a dívky mohly zase studovat jen doma. Zajímavé také je podívat se na to, proč ředitel František Teplý tolik riskoval kvůli třem slečnám. Možná, že chtěl takto oplatit šanci, kterou sám kdysi dostal – pocházel z chudé rodiny, přesto po přímluvě jeho pana učitele ho rodiče poslali na studia a nakonec úspěšně absolvoval i Karlovu univerzitu. Vysvětlení se nabízí i tím, že byl velmi ctižádostivý, vždyť místo toho, aby si zvolil post definitivního profesora na olomouckém gymnáziu, na který tak dlouho čekal, byl ochotný jít do Vyškova řídit novou školu bez reputace. Nejspíš ho ale k jeho kroku nedovedla touha po uznání okolí a vědomí, že je v něčem první – jeho krok měl přece zůstat v tajnosti. A tak nejspíš udělal jen to, co považoval za správné. I on sám měl totiž doma dvě dcery, z nichž jedna se narodila právě ve zmiňovaném roce 1905, a obě dostaly od svého otce stejnou šanci jako jejich bratři, mohly totiž na gymnázium odmaturovat, ale o tom později. Dívky, které se nechaly na gymnázium do Vyškova zapsat ve školním roce 1905/1906 byly na několik let jediné studentky školy. I když i ony byly stejnými průkopnicemi jako první privatistky, v mnohém se od sebe obě skupiny lišily. V první řadě v tom, že tyto všechny školu dokončily, i když jediná Vratislava Bohdanová složila všech šestnáct potřebných semestrálních zkoušek, tedy vydržela zde celých osm let. Povolání rodičů, nebo spíše otců, těchto dívek napovídá, že patřily k významným rodinám v okrese. Najdeme zde lékaře a mlynáře, prvního českého starostu
4
Almanach k 70. výročí, str. 38
89
Vyškova. Zřejmě si i ony jejich okolí uvědomovaly potřebnost vzdělání a mohly si je dovolit. Ale nečekejme, že by po gymnáziu ve studiu pokračovaly. Všechny tři se provdaly, dá se ale předpokládat, že za muže, kteří potřebovali manželku nejen jako hospodyni, ale také rádkyni a ženu, která umí reprezentovat domácnost. První maturantka Anna Zemanová si vzala obchodníka, zbylé dvě měly za manžely pracovníky z právního oboru.
3.4. Vyškovské hospitantky Výnosem c. k. zemské rady ze 7. srpna 1908 mohly dívky začít studovat na chlapeckých středních školách jako hospitující privatistky, chcete-li hospitantky. Jejich „studium“ bylo přesně touto listinou vymezeno. Podle bodu a) musely mít žákyně zajištěný vlastní záchod a šatnu. V učebně byly povinny sedávat ve zvláštních lavicích, které byly umístěny až úplně vzadu. Do třídy směly přijít pouze současně s vyučujícím a s ním měly také odcházet. Důležité je, že se dívky měly výuky zúčastňovat pravidelně, ale za cenu toho, že se omezí na pouhé naslouchání výkladu. S tím souvisela i určitá výhoda, nemusely psát domácí úkoly, i když to, jako jedna z mála věcí, záleželo jen na jejich vlastní úvaze. Vyhláška byla svým způsobem poměrně omezující a dávala prostor školám, které s hospitacemi dívek nesouhlasily. V odstavci f) se píše o tom, že pokud dívky způsobí nějaký problém nebo v závislosti na jejich přítomnosti ve škole dojde k „jakékoliv nepřístojnosti“, stačí, aby se ředitelství obrátilo na zemskou školní radu, a škola bude zproštěna povinnosti vyhovět privatistkám, aby mohly být ve vyučování přítomné. Spíše úsměvně už působí dodatek, že dívky nesmí pololetní zkoušky z tělesné výchovy skládat ani na žádost rodičů. Toto opatření odpovídalo tehdejšímu názoru společnosti, že tělocvik je pro dívky nezdravý. Ke všem těmto povinnostem, které výnos budoucím hospitantkám přisoudil, ještě náležel zvláštní režim, který si určovala každá škola sama. V praxi výuka probíhala tak, že dívky mohly navštěvovat výuku, ale nesměly být zkoušeny. Ze vzpomínek Vratislavy Bohdanové5 na dobu, kdy ona sama byla hospitantkou, vyplývá, že přestávky nemohla ona a její spolužačka trávit s ostatními ve třídě, ale že je učitel odvedl do kabinetu, aby nepřišly do styku s chlapci. Po celou přestávku prý byly pod dohledem někoho z vyučujících. „Ke konci každého semestru jsme museli stále dělat zkoušky ze všech předmětů. Studium děvčat bylo i tak mnohem složitější, než je měli hoši, zato maturita, postrach hochů, byla pak pro nás hračkou.“ Shrnuje Bohdanová to, co zůstalo stejné. Zavádění částečné koedukace, jak se hospitování dívek nazývalo, neslo s sebou i některé nesporné výhody. Tím, že chlapci byli během hodin konfrontováni pohle5
Tamtéž
90
dem dívek, na kterých záleželo, jestli se budou věnovat výuce nebo sledovat drobnohledem své spolužáky, museli své chování neustále ovládat a s těmito pohledy ze zadních řad počítat. Obecně se prý zmírňovala jejich povaha a přirozená divokost, zároveň se zlepšoval jejich prospěch a narůstala jejich ctižádost úměrně se strachem z ponížení. Podle příznivců úplné koedukace však hospitování neodstranilo všechny předchozí problémy. Dívky prý sice měly možnost učit se spolu s chlapci, ale na rozdíl od ostatních jejich rodiče nedostávali žádné zprávy o jejich chování nebo prospěchu. Všeobecně platilo, že od čtvrtého ročníku začaly studentky ztrácet o učivo zájem a nedocházely pravidelně do výuky, což hrálo do karet odpůrcům vzdělávání dívek. Navíc zůstával problém s nárazovým učením před zkouškami.
3.4.1. První hospitantky Nový způsob studia nalákal na České soukromé matiční gymnasium ve Vyškově mnohem více studentek. Neměli bychom to ale přičítat jen možnosti hospitovat na středních školách, zřejmě za to mohla i změna v myšlení lidí. V roce 1808/1809 se na vyškovské gymnázium nechaly zapsat a úspěšně složily přijímací zkoušky tři studentky. Od té doby už nebyl školní rok, kdy by na gymnázium nebyly přijaty nové dívky. Mezi těmito privatistkami byla také sestra Anny Zemanové Bronislava, která ale na rozdíl od své sestry na gymnáziu nematurovala, absolvovala tu jen šest let a pak odešla na jinou školu. Jejími spolužačkami byly Emilie Skalská a Zdeňka Gayerová. Všechny tři se už nejspíš znaly z dřívějška, na gymnázium přešly z vyškovské dívčí měšťanské školy. Ani jedna z této skupinky na vyškovském gymnáziu neodmaturovala. Nedá se ale říct s jistotou, že by žádná z nich nikdy maturitní zkoušku nesložila – jak už jsem zmínila, Bronislava Z. pokračovala ve studiu jinde a maturovat mohla na své nové škole. Zbylé dvě ale ve svých studiích určitě nepokračovaly, jedna musela odejít kvůli špatnému prospěchu, té druhé hrozilo to stejné, ale nakonec se ze školy odhlásila z rodinných důvodů. V případě těchto tří studentek se setkáváme s prvními případy, kdy ředitelství odpustilo privatistkám platit školné. Nejspíš to bylo proto, že rodiče všech tří pracovali ve státní správě jako ředitel hospodářské školy, respicient c. k. finanční stráže a cestmistr. Těžko se dá totiž usuzovat, že by byly osvobozeny z důvodu nějak zvlášť oslnivého prospěchu. Jedinou zapsanou studentkou do prvního ročníku pro školní rok 1909/1910 byla tehdy jedenáctiletá Jarmila Papírníková. Byla první dívkou, která začala studovat na Českém státním c. k. gymnasiu ve Vyškově. Jednalo se sice o stejný ústav, který její předchůdkyně navštěvoval už desátý rok, až na to, jak název napovídá, že byl na žádost Matice gymnasiální zestátněn. Školní záznamy se zmiňují o dvouletém gymnaziálním studiu Jarmily P., ale proč nebo kam potom odešla, není známo. Je to svým způsobem velmi zvláštní, protože ostatní dívky dovedly k brzkému odcho-
91
du většinou špatné známky, zatímco tato dívka nedostala za dobu svého krátkého studia jinou známku než jedničku. V dalším roce se setkáváme s dívkou se zajímavým osudem. Je jí německá židovka Arnoštka Barbaschová, která na gymnáziu odmaturovala v roce 1918. Její životní příběh není obohacen jen tím, že jako jedenáctiletá holčička začala studovat na českém gymnáziu jako první Němka, navíc v době, kdy zde studovali jen další tři Němci. Bohužel byl její život brzy ukončen – tato absolventka gymnázia totiž předčasně zemřela ve svých 44 letech, za druhé světové války, ve městě Riga.
3.4.2. Hospitantky roku 1911/1912 Pro školní rok 1911/1912 gymnázium přijalo do prvního ročníku hned sedm privatistek s hospitačním právem. V té době zde včetně nově přijatých studovalo 10 dívek. První tři známe – nejstarší Vratislava B. byla právě v předposledním ročníku, Bronislava Z. opakovala třetí ročník po tom, co se rok před tím nedostavila k závěrečné zkoušce, a Arnoštka B. už jako druhačka znala školu a zvykala si na prostředí mezi učiteli a spolužáky. Novými tvářemi se staly Bedřiška Dundíková, Anděla Koudelková, Klára Krommerová, Vítězslava Kummerová, Silvia Oškrdlová, Ludmila Stibůrková a Růžena Teplá. Už se nedá říci, že by to byly všechny jen dobře situované dívky z bohatých rodin. Pocházely z různých poměrů – byla tu dcera obuvníka, hostinského, správce dráhy, stavitelského příručího, správce továrny, vrchního topiče a ředitele školy. V jedné třídě by už mohly vytvořit docela veselý dívčí kolektiv. V tomto roce ale byly otevřeny dvě první třídy, mezi které byla skupinka rozdělena, takže se jejich spolužáci oproti minulým rokům velké změny nedočkali. V této skupince nicneříkajících jmen najdeme příběhy, které bychom v dnešní době asi nedokázali pochopit. Dá se hádat, že Anděla K. byla ctižádostivá nebo měla velmi přísné rodiče. Vždyť které dítě by samo od sebe opakovalo ročník jen proto, aby si zlepšilo známky? Je sice pravda, že tato dívka propadala z matematiky a fyziky, mohla by ale normálně pokračovat ve studiu, pokud by udělala opravné zkoušky. Místo toho je ale v záznamech uvedeno, že Anděla K. nastoupila do sedmé třídy jako žákyně, která dobrovolně opakuje ročník. Je pravda, že jí to pomohlo a známky měla o poznání lepší nejen v inkriminovaném ročníku, ale i na maturitním vysvědčení. Možná ji tato zkušenost přiměla, aby šla do sebe. Můžeme se jen dohadovat, co přimělo Ludmilu S. po tom, co v roce 1914 musela kvůli špatnému prospěchu gymnázium opustit, aby se po roce na školu vrátila do následujícího ročníku a o pět let později úspěšně odmaturovala. Je možné, že rok musela doma pomáhat s chodem domácnosti, protože nikdo neví, jaké právě její rodině přinesla válka potíže. Při pohledu do záznamů o jejich známkách zjistíme, že nejde jen o to, že ze školy na rok odešla. Zvláštní je i proměna jejich známek – v celkovém průměru klesly před jejím odchodem o více než jeden stupeň. Je pravděpodobné, že s příchodem
92
války Ludmila S. měla méně času na učení, což mohlo hrát v případě studentky třetího ročníku velkou roli.6 Zřejmě se ale stalo něco, co její problémy vyřešilo nebo ji přinutilo, aby se věnovala učení, protože ve čtvrtém ročníku měla nejlepší známky za celou dobu, co studovala na vyškovském gymnáziu. Mohli bychom předpokládat, že Ludmila S. a Anděla K. byly natolik uchvácené školou, že se z nich obou staly učitelky literatury. Vzhledem k době zde ale mohla svou roli hrát i výše majetku rodičů, kteří podporovali dceru ve studiu, aby se mohla sama později živit, protože věděli, že nebudou mít dost financí, aby jí vyplatili věno. Této verzi nasvědčuje i to, že obě měly po většinu studia odpuštěno platit školné a ředitelství by takový krok určitě nepovolilo, kdyby neshledalo, že je to potřeba. Klára K. po maturitě na vyškovském gymnáziu také začala učit, v Nosálovicích. Vítězslava K. a Silvia O. studium vzdaly hned v prvním ročníku, jedna se nedostavila ke zkouškám v II. Pololetí, druhá se na konci prvního roku řádně odhlásila. Bedřiška D. se ze školy odhlásila na konci šesté třídy. V ročníku, který na vyškovské gymnázium nastoupil v roce 1911/1912, se můžeme setkat i s charakterem dívky, kterou najdeme také v současných školách. Růžena Teplá, starší dcera ředitele gymnázia, byla po dobu svého studia premiantkou třídy a její známky jí záviděl kdekterý chlapec. Od svých spolužáků byla oddělena nejen tím, že po většinu svého studia byla hospitantkou, ale také právě postavením svého otce. Takto si na ni a její spolužačku z nižší třídy pamatuje spolužák František Uhlíř: „Vzpomínám také na obě své studentské lásky, Růženu teplou a Vackovou. Byly to „tajné lásky“, o nichž jsem věděl pouze já sám, protože obě Růženky byly nedostupné pro chlapce z lhotecké školy. Jedna byla dcerou gymnasijního ředitele, druhá dcera vyškovského lékaře. Vzpomínám i dnes na obě s láskou.“7 Možná i Růžena T. se během osmi let na gymnáziu musela potýkat s nepřejícností a závistí. I když se říká, že v minulých dobách něco takového nebylo, myslím si, že lidé, kteří předpokládali, že Růžena T. má dobré známky jen díky otci, se našli i v tehdejší společnosti. Dnes už nejspíš nikdo nezjistí, jestli na tom náhodou nebylo něco pravdy. Každopádně je jisté, že po studiích na gymnáziu se stala stejně jako její spolužačky učitelkou. Anděla, Klára, Ludmila a Růžena maturovaly už jako řádné žákyně, tedy se na vyškovském gymnáziu dočkaly i doby, kdy měly stejná práva jako chlapci. Společně s nimi zakončil studium například také známý kreslíř Ondřej Sekora.
6 7
Ve třetím ročníku se žáci začínali učit řečtinu. Pro privatistky to znamenalo zkoušky z dalšího předmětu, navíc z jazyka. O tom, že Ludmila S. nedokázala řečtinu zvládnout tak rychle, svědčí i známka z tohoto předmětu. Byl jedním, ze kterých propadala. Almanach k 70. výročí, str. 42
93
3.4.3. Hospitantky roku 1912/1913 Také v dalším roce zažilo vyškovské gymnázium velký zájem z řad studentek. Ludmila Bradáčová, Marie Konečná, Bedřiška Skrlová a Růžena Vacková, to jsou jména dívek, které studovaly v prvním ročníku tohoto ústavu ve školním roce 1912/1913. I v tomto ročníku se našly hospitantky, které na gymnáziu vydržely až do maturity, jako třeba Ludmila B. a Marie Konečná. I když to už moc lidí neví, jsou nositelkami jednoho z nejvýznamnějších prvenství, které by mohly žákyně vyškovského gymnázia mít. Po tom, co v roce 1920 odmaturovaly, studium pro ně neskončilo. Měly totiž tolik odvahy a ctižádosti, že začaly studovat na univerzitě. Jedna si zvolila Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, druhá studium medicíny. O tom, že zřejmě dokázaly zvolit dobře, svědčí i jejich známky, které poukazují na to, že se jednalo o studijní typy, které měly na náročné vysokoškolské studium. Během let, kdy se musely učit především doma a do školy odcházely jen jako hospitantky, jsou totiž jejich známkové průměry o poznání lepší než z doby, kdy byly vedeny jako řádné žákyně. Rozdíly o více než půl stupně jistě nezpůsobila jen vyšší náročnost studia. Byly tu samozřejmě i žákyně, které studium vzdaly – Marie Kraisová a Bedřiška S. Obě se v průměru pohybovaly kolem známky dostatečné. Růžena Vacková se z Vyškova na konci sedmé třídy odstěhovala. Spolu s ní se z gymnázia odhlásila také její sestra Jiřina, která v té době navštěvovala třídu první.
[…] 3.4.9. Obecně o hospitantkách Kdo vlastně byly ty dívky na vyškovském gymnáziu, které studovaly v dobách, kdy všeobecně panoval názor, že by studovat neměly, protože jsou dobré akorát k tomu, aby stály u plotny a dětské postýlky? Když o nich najdete zmínky, tak jen jako o privatistkách, bez konkrétních jmen a dat. Do školních statistik některé jejich údaje, které se vymykají standardům, vůbec zahrnuty nejsou.8 Přitom z dnešního pohledu by byly vnímány úplně stejně jako jejich spolužáci. Hospitantkami se stávaly většinou dvanáctileté nebo jedenáctileté dívky. Zajímavé je, že v době, kdy se věkový průměr žáka I. ročníku pohyboval okolo 12 let,
8
Například v některých letech, kdy studovala Arnoštka B. nebo Gertruda M., viditelně nejsou zahrnuty údaje o jejich vyznání nebo mateřské řeči. Ve statistice tříd uvedených v rámci výročních zpráv se nedá vyčíst, že by tam byly, jsou automaticky počítány mezi většinu.
94
přes 50 % dívek nastoupilo do stejného ročníku ve věku 11 let. Pouze čtyři nastoupily do první třídy gymnázia již ve věku deseti let a jedna až jako čtrnáctiletá. Dá se říci, že dívky co se náboženského vyznání a mateřského jazyka týká, odpovídaly předpokládaným dobovým normám. Byly to Češky a katoličky. Mezi privatistkami vyškovského gymnázia byly za necelých dvacet let jen dvě studentky, které oznámily němčinu jako svůj mateřský jazyk. Formálně ale rozdíl mezi Německou nebo Českou být neměl, protože stejně skládaly zkoušky z obou jazyků podle právě platných osnov.9 Navíc vyškovské gymnázium bylo od svých počátků vedeno jako české, takže vyučovací řečí pro všechny vždy byla čeština. Tři dívky, které na škole studovaly jako privatistky a hlásily se k judaismu, musely skládat zvlášť zkoušky z náboženství, které v době jejich studií bylo povinné, a do školy přinést zvláštní soukromé vysvědčení. Rodiče, kteří dali své dcery studovat na vyškovské gymnázium mezi prvními, pracovali většinou ve státní správě10 nebo jiných oborech, pro které bylo v té době potřebné vzdělání. Nejčastěji se v povolání otce11 objevuje učitel, lékař, notář nebo soukromník-továrník. Své dcery nechali na škole studovat také muži, kteří se v letech 1903 až 1935 vystřídali na postu vyškovského starosty.12 Ředitelství vyškovského gymnázia bylo ochotné odpustit placení školného i privatistkám, takže zde bylo místo pro studium i pro děti z chudších rodin. Dcery rolníků školu navštěvovaly zvláště ke konci války. V tomto období už totiž nebylo až tak moc neobvyklé, že by dívky mohly být ke studiu přijaty, a pro rodiče to znamenalo jednu z možností, jak dceři zajistit lepší budoucnost. Je důležité si ale uvědomit, že i když těmto rodinám odpadly náklady na školné a domácí učitele, bylo pro ně vydržování dcery na studiích nesmírně náročné. Protože se jednalo vesměs o studentky přespolní, musely dívky platit dopravu nebo ubytování, na které ale nemohly získat stipendium na rozdíl od svých spolužáků. Zůstávala samozřejmě možnost, že by se učily doma, ale k tomu by potřebovaly něčí alespoň občasnou pomoc, tedy i služby domácího učitele – takže další náklady by jim vznikaly stejně. Vedle toho však bylo dlouho gymnázium nejlevnější možností pro rodiny z nižších společenských vrstev v okolí Vyškova, jak dopřát své dceři základní všeobecný rozhled a zvýšit její cenu pro potencionálního ženicha. Nejspíš se ani nepředpokládalo, že by měly odmaturovat. Na začátku 20. století docházelo k pokračování změn ve společnosti, které začaly v 19. století. Studium dívek postupně přestávalo být něco neobvyklého a více lidí bylo ochotných přistoupit na to, aby se mohly dívky lépe vzdělávat. Nárůst 9
Byly doby, kdy německý jazyk byl v osnovách jako nepovinný předmět. V tomto případě většinou Němky skládaly zkoušky i z něj, ale nepřipadalo v úvahu, že by si jazyky přehodily a měly němčinu jako hlavní jazyk a češtinu jako nepovinný. 10 Asi čtvrtina rodičů pracovala ve státní správě. 11 Povolání matky se dohledat nedá, ve školních záznamech se uvádí pouze zaměstnání živitele rodiny, což je ve většině případů muž. 12 Jednalo se o dcery Aloise Součka (1903–1910), Karla Albrechta (1910–1911), Jana Venhudy (1911–1923) a Františka Teplého (1926–1935).
95
zájmu o studium na vyškovském gymnáziu po tom, co bylo umožněno dívkám na škole hospitovat, nebyl poznamenán ani I. světovou válkou. Přestože na začátku války je patrný mírný pokles přijatých dívek, je zde také méně dívek, které ze školy odešly, takže celkově počet privatistek spíše vzrůstal. V posledních dvou letech před zrovnoprávněním dívek a chlapců na škole je patrný celkový nárůst počtu studujících dívek. Gymnázium pro mnohé představovalo šanci na lepší budoucnost. Tím, že škola začala lákat více potencionálních studentek, vzrostlo ale také procento neúspěšných, které musely odejít kvůli špatným známkám. Takto se studia muselo vzdát 17 % dívek. Některé možná neměly ani dost odvahy se ke zkouškám dostavit, těch ale bylo méně. Upozorňuji jen, že bychom ani tyto dívky neměli odsuzovat. I když 23 %, kterých ukončilo studium do jednoho roku, je vysoké číslo, neměli bychom je posuzovat jako neúspěšné. Na rozdíl od svých vrstevnic totiž měly zájem zkusit něco pro většinu společnosti nevídaného a i ten jeden rok jim mohl dát plno zkušeností, o kterých neměly ostatní dívky jejich doby ani tušení. Na druhou stranu 40 % dívek, kterých začalo studovat jako privatistky, studium dokončilo a úspěšně odmaturovalo. Vím o pěti dívkách, které i potom studovaly dál na vysokých školách. Některé v dalším vzdělávání ale už nepokračovaly a provdaly se. Díky svému gymnaziálnímu vzdělání se staly oporou svým manželům v různých oblastech. Další známé osudy prvních maturantek odpovídají všeobecným společenským předpokladům a pravidlům, jak se mohly ve své době absolventky gymnázia uplatnit. Alespoň čtyři si našly místo jako učitelky v okolí Vyškovska, jedna pracovala jako farmaceutka v lékárně. Pokud bych chtěla podle shromážděných údajů odpovědět, kdo tyto hospitantky byly, mohla bych uvést ještě malou zajímavost. V životě každého člověka na počátku, hned po jeho narození, je nejdůležitější vybrat mu jméno. První vyškovské studentky se nejčastěji jmenovaly: Ludmila, Anna, Emílie/Emilie nebo Marie. Tato jména mělo 16 dívek. Vícekrát se také objevovala jména Anděla, Růžena, Jarmila, Zdeňka/Zdenka nebo Bedřiška. Ale určitě je nespojovala jenom shodná jména.
3.5. Vyškovské řádné žákyně Dívky byly s chlapci zrovnoprávněny výnosem ministerstva školství z 19. listopadu 1918. Pro školní rok 1918/1919 byly otevřeny dvě první třídy, do kterých bylo přijato 10 dívek. I ony byly přijímány s tím, že budou studovat jako privatistky s právem hospitovat. V hlavním katalogu žáků jsou ještě od září stále vedeny jako privatistky, teprve po změně legislativy je tento údaj přepsán. Tím, že dívky ve vyučování hospitovaly, se toho vlastně moc nezměnilo. Možná, že mezistupeň v podobě hospitantek mezi privatistkami a řádnými žákyněmi byl potřeba. I když se mohl omezit na kratší dobu, určitě to bylo lepší, než kdyby najednou do čistě chlapeckých tříd vtrhly skupinky dívek, které si mohly dovolit totéž. Na myšlení společnosti by to mělo nedozírný dopad. Takhle se s tím srovnala veřejnost delší dobu a nakonec koedukaci přijala, i když jako nutné zlo.
96
Měla bych upřesnit příběhy dívek, které sice na vyškovském gymnáziu začaly studovat jako privatistky, ale během jejich studia se z nich staly řádné žákyně. Co všechno se pro ně změnilo a co zůstalo stejné? Největší změnou pro tyto studentky bylo, že mohly začít být známkovány i během hodin, takže se musely začít věnovat pravidelné přípravě do vyučování, začít psát domácí úkoly. Do té doby to, jak pravidelně se budou učit, záleželo na nich. Teď už mohli jejich rodiče dostávat průběžné informace o jejich prospěchu a chování. V prvních letech po úplné koedukaci jsou známy případy, kdy některé dívky, než si navykly na svá nová práva a povinnosti, měly zhoršenou známku z chování. Jedna studentka, která byla osvobozena od školného, kvůli svému chování o svou výsadu na rok přišla. Hlavní výhodou ale bylo, že byly dívky během roku klasifikovány, takže už nemusely skládat semestrální zkoušky. Na jejich prospěchu to zanechalo patrné změny, i když nejsou tak významné z toho důvodu, že dívky postupovaly do vyšších ročníků a s tím se i zvyšovaly nároky na jejich vědomosti, takže se známkový průměr přirozeně zhoršoval. Přesto v celkových průměrech ve výjimečných případech ke zlepšení známek došlo nebo se alespoň nezměnily k horšímu. V závislosti na tom, že dívky nebyly limitovány v počtu předmětů tím, že z nich budou muset skládat semestrální zkoušky v jediný den, a že měly stejné možnosti jako chlapci, nemusely se už omezovat jen na předepsané předměty. Ty nejaktivnější byly nahlášené i do tří nepovinných předmětů. Nejvíce měly bývalé privatistky zájem o hodiny těsnopisu, francouzštiny a zpěvu. Vybíraly si ale také kreslení, ženské ruční práce a deskriptivu. Pokud jde o skladbu předepsaných předmětů, příliš se nezměnila. Vzhledem k tomu, že koedukace byla zaváděna v průběhu již rozběhnutého školního roku, měly všechny dívky ve školním roce 1918/1919 osvobození z tělesné výchovy a nebyly v tomto předmětu známkovány. V dalších letech se ale na ně školní normy vztahovaly stejně jako na chlapce. Z dívek, které se na gymnáziu dočkaly zrovnoprávnění a znaly poměry z dob, kdy byly privatistkami, většina studium na naší škole dokončila. Studium vzdaly jen ty dívky, které buďto byly privatistkami jen krátce, nebo neměly ambice získat úplné gymnaziální vzdělání a je pravděpodobné, že by ze školy stejně odešly. Abych mohla uzavřít dívčí a ženskou otázku na vyškovském gymnáziu, měla bych ještě doplnit, že první ženou, která zde začala učit jiný předmět než ženské ruční práce, byla Anna Linhartová. Na škole učila latinu a češtinu, ale jen v roce 1924. Působila tu hned po škole a potom byla zaměstnaná na v té době prestižním Gymnáziu „Krásnohorská“ v Praze.13 Úplně první ženou v učitelském sboru tak byla od roku 1921 Žofie Palíšková. Ta však na škole vyučovala jen dvě hodiny týdně.
13 Takto se po I. světové válce jmenovalo I. dívčí české gymnázium spolku Minerva.
97
4. Studium dívek a žen z dnešního pohledu 4.1. Dívky na vyškovském gymnáziu Podle toho, jak málo se dnes o vlastně docela nedávných začátcích vzdělávání dívek a žen mluví, by se mohlo zdát, že takové otázky už nejsou na místě. Pro řadu lidí je důležité, že jsou studenty a mohou si užívat bezstarostného mládí, pro učitele toto téma jako učivo představuje pozdržení v hodině před důležitějšími historickými údaji. Na našem gymnáziu už tato otázka nejspíš opravdu není na místě. Z dosud vydané výroční zprávy školy na školní rok 2003/2004 vyplývá, že gymnázium už dávno není doménou chlapců. Po skoro devadesáti letech studia dívek na naší škole došlo k tomu, že jsou ve většině. Ve zmiňovaném roce se na víceleté gymnázium přihlásilo 87 uchazečů, z toho bylo 48 dívek. Kapacita osmiletého cyklu odpovídá dvěma třídám, tedy 60 žákům. V září 2003 do primy nastoupilo 36 žákyň, tedy o dvanáct více než chlapců. Na čtyřletém cyklu je situace zhruba podobná. Opět se každoročně otevírají dvě třídy, každá pro 30 uchazečů. V prvním ročníku tohoto školního roku studovalo 46 dívek, z původně 56 přihlášených. Pokud bych měla popsat situaci vyrovnanosti vzdělávacích šancí a příležitostí podle toho, jak je vnímám během svého studia já, musela bych osvětlovat příliš mnoho zákonitostí, do kterých jsem jako studentka školy a členka třídního kolektivu občas až nedobrovolně zasvěcena. V mé třídě je nás v současnosti 26. Stejně jako jiné třídy jsme byli v primě mnohem početnější, ale jak spolužáci odcházeli a přicházeli, tak jsme se z kulaté třicítky dostali na toto číslo. Dnes mám 9 spolužáků, zbytek jsme holky. Dříve u nás bylo chlapců více, když počítám, vzpomenu si na všech těch pět, kteří odešli. Půlka z nich se odstěhovala a druhá půlka studium ukončila. Z dívek oproti tomu odešla jen jediná. Trochu to připomíná tehdejší studium privatistek. I když těch bylo v ročníku přece ještě míň. Ale opravdu to o něčem svědčí? V jiných třídách je situace podobná, i když v nich samozřejmě nemám tak dobře zmapované odchody žáků. Ve vedlejší třídě XB jsou ale počty dívek a chlapců přece jen vyrovnanější – je jich stejně jako nás, ale mají 12 kluků. V odpovídajících třídách čtyřletého cyklu opět studuje více dívek ne ž chlapců. V 2. A je jich dohromady 32, z toho pouze 10 chlapců. O jednoho kluka více mají ve třídě 2. B. Zde přitom studuje 31 studentů a studentek. Jestli někdo má ve výuce výhody nebo ne, nejspíš ještě dnes ze svého pohledu nemohu posoudit. Ať se snažím sebevíc, vždy dojdu jen k subjektivním názorům, které nejdou podložit fakty. Myslím se, že ve výsledku se dnes většinou rozdíl mezi dívkami a chlapci ve výuce stírá.
98
4.2. Názory studentů vyškovského gymnázia na otázky emancipace Po domluvě s vyučujícími jsem v úterý, 10. února 2009, požádala studenty a studentky nižších tříd víceletého gymnázia o vyplnění krátké ankety. Otázky měly směřovat k tomu, abych zjistila, jak současní žáci prim, sekund, tercií a kvart vnímají rozdíly mezi ženami a muži. Je zřejmé, že vzhledem k jejich věku mnoho z nich o podobných otázkách nikdy nepřemýšlelo a řešilo je vůbec poprvé ve svém životě. Tuto cílovou skupinu jsem volila vzhledem k historickému kontextu. I když tyto děti už neřeší podobné otázky, před sto nebo devadesáti lety žily stejně staré dívky, které si musely vybrat, jestli půjdou proti proudu anebo se raději podvolí většině, což bylo samozřejmě snazší. Nelze opomenout fakt, že v té době byl nejspíš vliv rodičů mnohem větší než v současnosti a první studentky vyškovského gymnázia možná o své budoucí kariéře ani nerozhodovaly. Přesto to nemění nic na faktu, že podobným otázkám, které se objevily v této anketě, musely tyto dívky čelit. V první řadě bych měla objasnit otázky. Žáci a žákyně měli označit možnost chlapci/dívky podle toho, co si o dané situaci myslí a jak ji momentálně vidí. Pro výzkum nebylo počítáno s tím, že by nad otázkami delší dobu přemýšleli. Otázky byly formulovány tak, aby z nich vyplývala pro začátek 20. Století vždy odpověď týkající se chlapců. V současných poměrech ale samozřejmě žádná odpověď nebyla považována za chybnou. Otázky zněly: Společnost si více váží dívek/chlapců. Ve škole mají více výhod dívky/chlapci. Lépe se učí dívky/chlapci. Myslíš si, že jsou takové otázky v dnešní době na místě? & Záleží na takových věcech ještě vůbec? ANO/NE V možnostech dotazování nedostali na výběr odpověď „nevím“ nebo „je to stejné“, aby se museli pokusit zvolit jednu z možností. Na závěr pak měli rozhodnout, zda si myslí, že je potřeba ještě dnes podobné záležitosti řešit. Do ankety se zapojilo 191 studentů a studentek ve věku od 11 do 15 let, to znamená, že se zapojili všichni, kteří byli v tu dobu ve škole přítomni.14 Odpovídalo 59 % dívek a 41% chlapců. V nižších třídách všeobecně převládal názor, že více si společnost váží a více výhod dává dívkám a že se dívky také lépe učí. Ve všech otázkách získaly alesoň54% sympatií dívky. Jestli má smysl bavit se o tom, zda je protěžované jedno nebo druhé pohlaví, se ale už vyškovští gymnazisté tak dobře neshodli. V poslední otázce je situace spíše nerozhodná, i když odpověď ano, že je důležité zamýšlet se nad rovností práv pro obě pohlaví, označit 50% dotázaných, nemá tato odpověď nadpoloviční většinu. V průměru 3,5 %zúčastněných respondentů na některou z otázek neodpovědělo, nebo označilo obě možnosti. Vzhledem k zadání ankety by měly být jejich hlasy bezcenné. Uvědomme si ale, že se ten, kdo takto odpovídal, nemusel chtít vyhnout odpovědi, jen mu otázka připadala nesmyslná. Takto by to měla vnímat většina
14 V každém ročníku sice je 60 žáků, ale výzkum se uskutečnil v době chřipkové epidemie.
99
společnosti. V rozdané anketě se ale tyto otázky objevit musely, protože by měly posloužit k porovnání situací v minulosti a současnosti. Zajímavé je se podívat na rozbor převládajících názorů v jednotlivých ročnících. Primy, kde tři čtvrtiny dotázaných tvořily dívky, se jako jeden muž shodly, že se lépe učí dívky. Tento názor má 95% primánů a primánek, což je o 15 % více než v celkovém součtu hlasů. Zbytek na otázku neodpověděl. Mezi nejmladšími dotázanými také převládá více než v celkovém průměru názor, že společnost umí lépe ocenit dívky, kterých si více váží. Na druhou stranu oproti celkovému vyhodnocení o 13% méně studentů a studentek v této věkové kategorii zastává názor, že by to byla děvčata, která by měla více výhod ve škole, i když také na tuto otázku převládala odpověď „dívky“. Primáni jsou většinou toho názoru, že i v dnešní době je důležité, na tyto věci nezapomínat, protože nejsou ještě pevně zažité. V sekundách se mi podařilo sesbírat odpovědi dívek a chlapců v poměru 1:1. V tomto ročníku se nejčastěji objevil názor, že položené otázky, už není nutné tak moc řešit. Oproti celkovým hodnotám je zde o 14 % více takových odpovědí. Na otázky, koho si společnost váží více a kdo má ve škole více výhod, se objevovaly stejné odpovědi jako v primách. Sekundáni a sekundánky však mají už rozdílnější názor y na to, kdo se lépe učí. I když stále převládá mínění, že dívky jsou lepší studentky, 40 % dotázaných odpovědělo, že lepší známky mají chlapci. V terciích odpovídala největší skupina – 55, z toho 31 % studentů a 69 % studentek. V této věkové kategorii se našlo nejvíce lístků bez odpovědi, v jedné otázce jich bylo dokonce 7 %. Poprvé se objevuje v ročníku názor, že by si společnost více vážila chlapců. Rozdíl oproti celkovým výsledkům je téměř 9 %. Na druhou stranu ale souhlasí s tím, že ve škole jsou na tom lépe co do výhod i známek dívky. Odpovědi na poslední dvě otázky se shodují s průměrnými hodnotami ankety. Terciáni a terciánky jsou v pohledu na to, zda je důležité se zabývat těmito otázkami, rozděleni na dva stejně početné tábory, které jsou odděleny 4 % nerozhodnutých. Kvarty jsou jedinou skupinou, kde mezi dotázanými převládají chlapci – 58 %. Proto je zvláštní, že na otázky, jak se rozlišuje pohlaví ve škole a které je spíše zvýhodňováno, odpovídala tato věková kategorie, že dívky. Pouze, když jsem se ptala na to, kterého pohlaví si společnost všeobecně více váží, shodlo se 59 % na tom, že chlapců. Myslím si, že to ale nemá nic společného s tím, že by kvartáni a kvartánky smýšleli jako lidé před sto lety, ale že je to způsobeno tím, že mezi dotázanými bylo více chlapců. Vedle toho ale podobný názor na tuto otázku měli také studenti a studentky v terciích, je tedy možné, že mezi vyššími třídami nižšího stupně se odráží celkové mínění společnosti. Tomu nahrává i to, že v tomto ročníku dotázaní spíše přikládají důležitost podobným otázkám.
100
4.3. Otázka emancipace žen ve společnosti 4.3.1. V oblasti školství Dnes už je vzdělávání žen běžnou záležitostí. Podařilo se dosáhnout toho, že dívky a ženy mají přístup na všechny druhy škol stejně jako chlapci a muži. Nikomu nepřijde divné, že jsou obě pohlaví vzdělávána současně, spíše naopak. Škola, která má přízvisko dívčí nebo chlapecká, působí jako rarita. Doba se změnila do té míry, že je dokonce více žen, které se dále vzdělávají. Podle posledních údajů ze školního roku 2007/2008 56 % mladých žen ve věku 19–23 let studovalo vysokou školu. To je o 11 % více než studujících mužů ve stejné době.15 Ze stejných statistik vyplývá, že většina dívek ve věkové kategorii 15–18 let, stejně jako shodně starých chlapců, pokračuje po dosažení základního vzdělání ve studiu na střední škole. I toho, kdo se nezabývá problematikou historie školství, tento údaj nezaskočí, přesto je v historickém kontextu velmi důležitý. Údaje Českého statistického úřadu potvrzují, že na českých gymnáziích v současnosti obecně studuje více dívek než chlapců. Ve výsledku se jedná zhruba o rozdíl 20 %.16 A i na jiných typech škol se tento trend odráží. Doménou chlapců jsou tak v dnešní jen střední odborná učiliště, kde v roce 2001/2002 studovalo jen 35 % dívek a dlouhodobě jejich počet na těchto typech škol klesá. To, že ženy dosáhly ve školství úplné emancipace, dokazuje i další statistika Českého statistického úřadu.17 Zatímco v roce 1993 bylo mezi ženami staršími 65 let, tedy narozených 1928 a dříve, pouze 15,3 % středoškolsky a 2, 2 % vysokoškolsky vzdělaných, v roce 2003 ženy ve věku 35–44 let, to znamená narozeny v letech 1959–1968, měly v 76, 3 % nejvyšší dosažené vzdělání ze střední školy a v 13,5 % z vysoké. Dnes jsou tyto hodnoty ještě vyšší. V roce 2007 uvedlo ve věkové kategorii 25–34 let (rok narození 1973–1982) téměř 77 % žen střední školu a 17 % vysokou školu jako nejvyšší dosažené vzdělání. Mezi ženami ve věku 35–44 let, tedy narozených v letech 1963–1972, bylo ve stejném roce 79, 5 % středoškolaček a asi 13 % vysokoškolaček. Nejvíce žen, které se v současnosti vzdělávají na vysokých školách, se zabývá zdravotnickými obory, lékařstvím a farmacií. Z těchto škol vychází téměř 80 % absolventek a jen 20 % absolventů. Na hlavních příčkách oborů, které si vybírají 15 Podle webových stránek ČSÚ, údajů uvedených v sekci Genderové statistiky/Zaměřeno na ženy a muže 2008/3. Vzdělání/4. Podíly počtu žáků, dívek a chlapců v jednotlivých druzích a typech škol v denní formě vzdělávání na odpovídající věkové populaci. 16 Podle webových stránek ČSÚ, údajů uvedených v sekci Genderové statistiky/Genderové publikace/Zaostřeno na ženy časové řady/3. Vzdělání/2. Podíly dívek a učitelek v jednotlivých typech škol. 17 Podle webových stránek ČSÚ, údajů uvedených v sekci Genderové statistiky/Zaměřeno na ženy a muže 2008/1. Obyvatelstvo/2. Struktura obyvatelstva podle pohlaví, věku a vzdělání.
101
ženy a dívky k vysokoškolskému studiu, se nachází také pedagogika, učitelství, obory sociální péče, humanitní a společenské vědy. Vedle toho v technice a obdobných oblastech je ještě stále více mužů,18 jako by se zde nedařilo zbourat zažité předsudky z dob Rakouska-Uherska. I když ve skutečnosti tyto obory nejspíš nejsou pro absolventky středních škol tak zajímavé. V závislosti na oborech vysokých škol, které si volí ženy, a všeobecně známých faktech nejspíš nikoho nepřekvapí, že ve většině škol vyučují spíše ženy. Z tabulek Českého statistického úřadu19 vyplývá, že na základních školách učily ve školním roce 2001/2002 z 84 % učitelky. Na středních školách byl poměr žen a mužů mezi vyučujícími vyrovnanější. Na gymnáziích v tomto roce tvořily 67 % učitelského sboru ženy, na středních odborných školách to bylo 60 % a na odborných učilištích 58 %.
4.3.2. V jiných oblastech Studenti prim až kvart vyškovského gymnázia se nedokázali shodnout na odpovědi na otázku, jestli má smysl řešit rozdíly mezi ženami a muži. Dnes v otázkách vzdělávání je emancipace vyřešena a podle Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod a dalších dokumentů by neměli být lidé rozlišováni podle toho, jak vypadají nebo jak uvažují. Je tomu ale skutečně tak? Podle množství organizací, které v našem státě působí, se zdá, že ne. Společnost už sice tolik nemyslí, že žena se má starat jen o domácnost a děti. Ženy už běžně chodí do zaměstnání. Bohužel pro řadu zaměstnavatelů je nevýhodné, aby počítali se zaměstnankyní, která na pár let opustí obor kvůli péči o děti, takže raději předem předpokládají, že se to stane už ve chvíli, kdy ženu vidí na pracovním pohovoru a pokud ji přijmou, nedávají ji tolik šancí, zvláště v uplatnění na vyšších pozicích. Ve výsledku je 6,7 % žen nezaměstnaných, zatímco mužů je o 2,3 % zaměstnaných více. Ekonomicky aktivních žen starších 15 let je v České republice necelých 50 %, ale mužů 68,3 %. Jen necelých 10 % se živí podnikáním. Podnikajících mužů je u nás jednou tolik.20 Opakovaně statistiky dochází k závěru, že ženy mají nižší platy než muži stejného věku a vzdělání. Podle řady statistik provedené na toto téma se ukazuje, že i když ve školství se už žáci a žákyně nerozlišují podle pohlaví, snad kromě výuky tělocviku, je stále mnoho oblastí, které na reformaci teprve čekají. Lidé si budou totiž muset nejprve zvyknout na to, že se v nich mohou uplatňovat ženy více, než tomu je doposud. Nepoměr mezi pohlavími je patrný především v politice, kdy každou novou ženu v těchto kruzích představují média jako zvláštní senzaci. Není divu, na 18 Ženy a muži v datech, str. 31 19 Podle webových stránek ČSÚ, údajů uvedených v sekci Genderové statistiky/Genderové publikace/Zaostřeno na ženy časové řady/3. Vzdělání/2. Podíly dívek a učitelek v jednotlivých typech škol. 20 Ženy a muži v datech, str. 35
102
postech hejtmanů, ministrů, senátorů a poslanců je méně než 20 % žen. Oproti tomu mezi soudci Vrchního soudu, nejvyššího správního soudu je stejný počet žen a mužů. Z institucí zákonodárné, výkonné a soudní moci, mají pouze na krajských a okresních soudech ženy většinu.21 Nejvíc prostoru ženským kandidátkám do politiky dává Strana zelených. Do poslanecké sněmovny v roce 2006 bylo 50 % zvolených žen. Nejméně se daří ženám prosazovat v ODS a ČSSD, tedy politických stranách, které figurují české politické scéně.
21 Tamtéž, str. 74
103
