Centrum pro ekonomiku a politiku

Centrum pro ekonomiku a politiku

Domy s nulovou spotřebou energie Geniální návrh, nebo nesmyslná regulace EU? Sborník textů Pavel Gebauer, Ivo Strejček, Karel Kabele Lukáš Petřík, Robert Axamit, Petr Slanina Miroslav Kutílek, Aleš Hrubý, Ondřej Krutílek Petr Měchura, Tomáš Munzi, Lukáš Kovanda Marek Loužek (ed.)

č. 96/2012

Obsah

Předmluva Václava Klause A. T  exty ze semináře „Domy s nulovou spotřebou energie – geniální návrh, nebo nesmyslná regulace EU?“ (11. ledna 2012) Pavel Gebauer: Energetická regulace budov je rozumná . . . . . . . 11 Ivo Strejček: Úskalí regulace budov s nulovou energetickou náročností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Karel Kabele: Budovy s téměř nulovou spotřebou energie – fantazie či realita?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Lukáš Petřík: Byrokratický nesmysl z EU. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39 Vydává CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail: [email protected] Editor: Doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzent: Ing. Luboš Smrčka, CSc. Sazba: Vladimír Vyskočil - KORŠACH Tisk: PB tisk Příbram Vydání první, březen 2012 ISBN 978-80-87460-09-2 Ekonomika, právo, politika č. 96/2012

B. Doplňkové texty Robert Axamit: Leninský přístup k úsporám energie. . . . . . . . . . . 47 Petr Slanina: Nulové domy – další krok do otroctví. . . . . . . . . . . . 55 Miroslav Kutílek: Střet o energii a oteplovací propaganda. . . . . . 63 Aleš Hrubý: Potěmkinovské šílenství s obnovitelnými zdroji. . . . 69 Ondřej Krutílek: Mráz přichází z Bruselu i Prahy. . . . . . . . . . . . . . . 75 Petr Měchura: Dům s nulovou spotřebou energie – skutečnost, nebo pouhá fikce?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85 Tomáš Munzi: „Nízkoenergetické“ chiméry evropských regulací. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Lukáš Kovanda: Evropské regulace končívají fiaskem. . . . . . . . . 103

MK ČR E 14013 ISSN 1213-3299

5

Předmluva

Členské státy EU budou muset podle směrnice Evropské unie do roku 2018 zajistit, aby nové a nově významně rekonstruované budovy užívané a vlastněné orgány veřejné moci byly budovami s tzv. téměř nulovou spotřebou energie. Do roku 2020 mají tuto podmínku splňovat dokonce úplně všechny nové budovy, včetně soukromých. Centrum pro ekonomiku a politiku reaguje na tuto další z iracionálních aktivit Evropské unie novým sborníkem. V části A uveřejňujeme texty ze semináře „Domy s nulovou spotřebou energie – geniální návrh, nebo nesmyslná regulace EU?“ z 11. ledna 2012. Vedoucí oddělení podpory obnovitelných zdrojů Ministerstva průmyslu a obchodu Pavel Gebauer tvrdí, že energetická regulace budov je rozumná. Poslanec Evropského parlamentu Ivo Strejček argumentoval, že směrnice o energetické účinnosti je výsledkem dlouhodobě chybné politiky unijních institucí i nerozvážných závazků, které na sebe členské země přijaly. Profesor ČVUT Karel Kabele vysvětlil, proč je definice domu s téměř nulovou spotřebou energie naprosto vágní. Redaktor Parlamentních listů Lukáš Petřík kritizoval evropskou směrnici jako další byrokratický nesmysl. V části B přinášíme různé doplňkové texty. Místopředseda Sdružení majitelů domů Robert Axamit varuje, že náklady evropské regulace budou enormní. Podnikatel a bývalý výzkumný pracovník Petr Slanina argumentuje, že díky evropským regulacím člověk ztrácí svobodu na úkor byrokratického systému a stává se de facto jeho otrokem. Profesor pedologie Miloslav Kutílek dává do souvislosti střet o energii a oteplovací propagandu. Manažer controllingu Aleš Hrubý kritizuje potěmkinovské šílenství s obnovitelnými zdroji. Ondřej Krutílek z brněnského Centra pro studium demokracie a kultury zkoumá průběh imple7

mentace směrnice o domech s nulovou spotřebou energie v ČR. Jednatel AVE Bohemia, s.r.o. Petr Měchura dokazuje, že dům s nulovou spotřebou energie je pouhá fikce. Doktorand VŠE Tomáš Munzi kritizuje „nízkoenergetické“ chiméry evropských regulací. Ředitel Prague Twenty Lukáš Kovanda vysvětluje, proč evropské regulace končívají fiaskem. Je příznačné, že anonymní a vzdálené bruselské rozhodování umožňuje schvalovat normy, které jsou v rozporu se zájmy evropských občanů, posilují moc lobbistických skupin a oslabují víru v demokratické principy. Směrnice o budovách s téměř nulovou spotřebou energie je příkladem protitržního nadstátního centrálního plánování, které se nám všem vymstí. Přeji inspiraci a pozorné čtení. Václav Klaus V Praze, 29. února 2012

A. Texty ze semináře „Domy s nulovou spotřebou energie – geniální návrh, nebo nesmyslná regulace EU?“ (11. ledna 2012)

8

Energetická regulace budov je rozumná Pavel Gebauer Ministerstvo průmyslu a obchodu Využívání a nakládání s energiemi je základním znakem civilizace, ve které žijeme. Již více než 150 let žijeme ve společnosti, která průmyslově a ve velké míře využívá primární zdroje energie, a která na tomto využívání vybudovala energetický trh. Přeměněné využívané formy primárních energetických zdrojů, tedy elektřina a teplo, se ve svých fyzikálních vlastnostech liší od běžného zboží. Nedají se skladovat, jejich distribuce je výhradně síťová, navíc s požadavkem na okamžité vyrovnání nabídky a poptávky – výroby a spotřeby. Síťový charakter distribuce energií je přirozeně spojen s monopolem. V takovém prostředí, a to i s výhledem na omezené kapacity zdrojů a samotnou energetickou bezpečnost, je nutné primární zdroje energie ochraňovat. Tato ochrana je realizována regulací chování při výrobě, distribuci a spotřebě.

Požadavky na regulaci I přes postupnou liberalizaci energetického trhu se zvyšují požadavky na další regulaci a nastavují se nové kontrolní nástroje a mechanismy vymáhání. Tento fakt lze přičíst zvyšující se složitosti celého sektoru. Dohled na nakládaní s energiemi je realizován delší dobu. V nedávné historii na toto dohlížela Státní energetická inspekce. Kromě samotné kontroly dodržování platných norem fungovala i jako poradní organizace. Poradenství v energetice je dnes nabízeno částečně privátními firmami anebo státem certifikovanými specialisty. V současnosti se Státní energetická inspekce soustředí na kontrolu technických parametrů výrobků dodávaných na trh a dodržování norem při výrobě energie. Ekonomickou regulaci a kontrolu regulovaných cen provádí Energetický regulační úřad. 11

Ministerstvo průmyslu a obchodu je gestorem energetických zákonů, které tato pravidla upravují. Nově tento systém ovlivňují závazky v oblasti energetiky a životního prostředí, které vyplývají z členství ČR v EU. Závazek, jehož důsledkem je i tato diskuze, byl přijat roku 2007 na jednání Rady EU, kde se všechny členské státy zavázaly zvýšit využívání obnovitelných zdrojů, snížit emise skleníkových plynů a zvýšit energetickou efektivitu. Regulace energetické náročnosti výstavby a rekonstrukcí budov je pouze střípek z legislativy, která provádí zmíněné závazky a byla ze strany EU provedena tzv. směrnicí o energetické náročnosti budov. V ČR je tato oblast regulována zákonem o hospodaření energií. Tento zákon bude v dohledné době upraven v souladu s požadavky evropské směrnice. Plánované změny budou mít dopad na stavebníky, vlastníky a provozovatele budov. Ti budou muset při výstavbě nebo při změně dokončené veřejné budovy plnit od začátku roku 2017 (resp. u budovy v soukromém vlastnictví od roku 2021) nové požadavky na energetickou náročnost budovy, a to včetně povinnosti zpracování průkazu energetické náročnosti budov a jeho zveřejnění. Mimo tyto komplexní požadavky bude například povinné provádět pravidelné kontroly kotlů, rozvodů tepelné energie a klimatizačních systémů a také vypracovávat v určených případech energetické audity nebo energetické posudky.

Energetická náročnost budovy Samotný obsah pojmu „požadavek na energetickou náročnost budovy“, přesněji míru tohoto požadavku, kterou lze také vyjádřit pojmenováním budovy jako „nízkoenergetická“, „pasivní“, nebo „s nulovou spotřebou“, bude obsažen až v následné vyhlášce. Postup kopíruje postup Evropské komise, která vydala směrnici o energetické náročnosti budov, v níž deklarovala výše uvedené cíle. Zároveň až touto směrnicí byla Komise zmocněna vypracovat a vydat metodiku výpočtu požadovaných technických hodnot pro určení míry tohoto cíle – tedy „jak moc blízko nule” budovy mají být. Komise tuto metodiku dodala až následně, prostřednictvím svého nařízení v přenesené pravomoci v polovině ledna to12

hoto roku. Doplnila tak směrnici o energetické náročnosti budov a stanovila srovnávací metodický rámec pro výpočet nákladově optimálních úrovní minimálních požadavků na energetickou náročnost budov a prvků budov. Účelem srovnávacího metodického rámce je zajistit, aby úroveň ambicí každého členského státu v EU v daném kontextu byla srovnatelná. Požadavky na energetickou náročnost si stanoví členské státy samy v závislosti na místních faktorech, jako je klima, dostupnost zdrojů a hospodářský rozvoj. Výpočet nákladově optimálních úrovní minimálních požadavků na energetickou náročnost budov a prvků budov je založen na základě stanovení a porovnání celkových nákladů na realizaci opatření (zateplení, výměna oken, zateplení střechy atd.) s náklady na energie. Pro účely výpočtu celkových nákladů se použijí ceny placené zákazníkem, včetně všech daní, DPH a dalších poplatků. Do výpočtu mohou být také zahrnuty dostupné dotace pro různá opatření. V případě, že dotace zahrnuty nebudou, bude nutno vyčlenit nejen dotace a režimy podpory pro technologie, ale také všechny eventuální dotace z těchto cen. Celkové náklady na budovy a jejich prvky se vypočítají sečtením různých typů nákladů a aplikuje se na ně určená diskontní sazba. Do doby provedení tohoto výpočtu požadovaných hodnot je termín budova s téměř nulovou spotřebou z hlediska této směrnice prázdný pojem. Podle názoru Komise nelze transformaci budov v EU dokončit do roku 2020 a cíl 20 % snížení spotřeby může představovat pouze mezistupeň dalšího úsilí. Podle plánu Komise pro přechod na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství je možné emise v sektoru budov do roku 2050 snížit o zhruba 90 %. Proto lze předpokládat vydávání dalších směrnic upravující tuto oblast.

13

Uskalí regulace budov s nulovou energetickou náročností Ivo Strejček poslanec Evropského parlamentu „Nadešel čas pro dosažení evropského cíle zvýšení energetické účinnosti o 20 % do roku 2020. Pokud se v příštích letech nic nezmění, EU tento cíl splní jen napůl. To ohrožuje naši konkurenceschopnost, náš boj za snížení emisí CO2 a naši bezpečnost dodávek energie. Pro každého spotřebitele to stále znamená vysokou cenu za účet. Aby Evropská komise tento nedostatek napravila a vrátila EU zpět do hry, navrhla dnes nový soubor o ­ patření pro větší energetickou účinnost.“1

Ideové zdroje Směrnice o energetické účinnosti je výsledkem dlouhodobě chybné politiky unijních institucí i nerozvážných závazků, které na sebe členské státy Unie přijaly. Pro potřeby tohoto příspěvku zmíním tři hlavní milníky, které považuji za zásadní ve vývoji vyhrocené environmentální politiky EU. Domnívám se, že ­svými výsledky politicky definovaly drahé, nesplnitelné a hospodářsky zničující rozhodnutí, se kterými se v blízké budoucnosti za cenu gigantických nákladů budou muset členské státy Unie vyrovnat. Lisabonská strategie Na jaře roku 2000 přijala Evropská rada dokument s názvem Lisabonská strategie. Tato strategie určovala principy, na základě kterých se v letech 2000–2010 měla Evropská unie stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou,

1) Tisková zpráva Evropské komise „Výrazný podnět k úsporám energie a energetické účinnosti“, IP/11/770.

15

schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností“.2 Lisabonská strategie obsahuje tzv. pátý – ekologický – pilíř3, který stanoví: 1. boj s klimatickými změnami se týká emise skleníkových plynů způsobené lidskou činností; 2. slibuje přijetí a splnění závazků Unie jako celku i všech svých členů jednotlivě plynoucích z Kjótského protokolu (měl vstoupit v platnost od roku 2002); 3. vyjádřil podporu investic do tzv. udržitelné dopravy (železnice, vnitrostátní dopravní cesty); 4. a deklaroval zaměření se na eliminaci všeho, co ohrožuje veřejné zdraví (výsledkem tohoto závazku plynoucího z Lisabonské strategie byla například rozsáhlá regulační směrnice REACH). Závěry Evropské rady z 8.–9.března 2007 1. ledna 2007 převzalo od Finska předsednictví Evropské radě Německo. Když německá kancléřka Angela Merkelová představovala 17. ledna 2007 v Evropském parlamentu program německého předsednictví, vytkla si několik hlavních úkolů. Prvním a pro Německo zásadním úkolem bylo dokončení (či nějaké pokračování) ratifikačního procesu tzv. Evropské ústavní smlouvy. Ratifikační proces měl v té době již dvě vážné trhliny: v květnu 2005 a v červnu 2005 byl text Evropské ústavní smlouvy odmítnut voliči ve Francii a Nizozemí. V době zahájení německého předsednictví Radě proběhnul ratifikační proces již ve 14 členských zemích EU a vůbec nebylo jasné, jakým směrem se ratifikace budou ubírat. Druhým zásadním bodem německého předsednictví byla energetická politika s důrazem na snížení závislosti na fosilních palivech, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie a spotřebě energie a vyšší uplatnění biopaliv a energetických rostlin. 2) Lisabonská strategie (http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/policies/art2377_ cs.htm) 3) Lisabonská strategie, část 5 (http://ec.europa.eu/ceskarepublika/abc/policies/ art2377_cs.htm)

16

V březnu 2007 se konalo jednání Evropské rady v Bruselu a jeho závěry lze považovat z pohledu environmentálních závazků Unie za zásadní a určující formu i obsah budoucích rozhodnutí unijních institucí: 1. Evropská rada zdůrazňuje zásadní význam dosažení strategického cíle, kterým je omezit zvýšení průměrné globální teploty na nejvýše 2 °C oproti úrovni před průmyslovou revolucí (čl. 27);4 2. V této souvislosti Evropská rada potvrzuje cíl EU, kterým je snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 o 30 % ve srovnání s rokem 1990, což bude její příspěvek k celosvětové a komplexní dohodě pro období pro roce 2012, a to za předpokladu, že další rozvinuté země se zaváží ke srovnatelnému snížení emisi (čl. 31); 3. EU přijímá pevný nezávislý závazek dosáhnout do roku 2020 snížení emisí skleníkových plynů přinejmenším o 20 % ve srovnání s rokem 1990 (čl. 32); 4. Stanoví velmi ambiciózní kvantifikované cíle týkající se energetické účinnosti, energie z obnovitelných zdrojů a využití biopaliv a vyzývá k provedení evropského strategického plánu pro energetické technologie, včetně ekologických systémů zachycování a uchovávání uhlíku (čl. 37). V části Energetická účinnost a energie z obnovitelných zdrojů 5. zdůrazňuje, že je třeba zvýšit energetickou účinnost v EU a dosáhnout tak cíle úspory spotřeby energií v EU ve výši 20 % oproti výhledům na rok 2020 (čl. 6);5 6. závazný cíl 20% podílu energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie v EU do roku 2020.6

4) Závěry Evropské rady ze dne 8.–9. března 2007, část III., „Integrovaná politika v oblasti klimatu a energie“, čl. 27–31. 5) Akční plán Evropské rady (2007–2009), Energetická politika pro Evropu, část IV., čl. 6. 6) Akční plán Evropské rady (2007–2009), Energetická politika pro Evropu, část IV., čl. 7.

17

Strategie „Evropa 2020“ „Komise navrhuje pět měřitelných cílů EU na období do roku 2020, ...v následujících oblastech: zaměstnanost, výzkum a inovace, změna klimatu a energie, vzdělávání a boj proti chudobě,“7 uvedl předseda Evropské komise Barroso, když v roce 2010 představoval dokument „Evropa 2020“, který nahrazoval Lisabonskou strategii z roku 2000. Tento plán, jak oživit evropské hospodářství a zejména něčím novým překrýt skandální neúspěch Lisabonské strategie, považuji z hlediska dnes projednávané směrnice o energetické účinnosti budov za třetí a významný ideový zdroj. Strategie „Evropa 2020“ ve svých částech s názvy „Inovace v Unii“ a „Evropa méně náročná na energii“ – kromě oživování pojmů Lisabonské strategie jako například tzv. „dokončení evropského výzkumného prostoru“ a nově se hlásící k čemusi, co má roku 2020 vytvořit tzv. „evropskou bioekonomiku“ – explicitně zdůrazňuje, že je nutné „používat regulační nástroje, normy energetické náročnosti budov a tržně orientované nástroje, jako jsou daně, dotace a veřejné zakázky, ke snižování spotřeby energie a zdrojů, a také využívat strukturální fondy k investicím do energetické účinnosti ve veřejných budovách a do účinnějšího recyklování“8, a od tohoto postupu si slibuje následující: „...už jen dosažení cíle 20% podílu obnovitelných zdrojů energie má potenciál vytvořit v EU více než 600 000 pracovních míst. Když přičteme plnění cíle 20% zvýšení energetické účinnosti, pak jde celkem o více než 1 milion nových pracovních míst.“9

Průběh legislativního procesu Průběh legislativního procesu na úrovni evropských institucí Schvalování směrnice č. 2010/31 na úrovni EU bylo poměrně „svižné“: nebýt oddalování přijetí společného postoje Rady 7) Barroso, J. M: Evropa 2020 – strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění, KOM (2010), 3. 3. 2010. 8) Evropa 2020 – strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění, KOM (2010), str. 17. 9) Evropa 2020 – strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění, KOM (2010), „Evropa méně náročná na energii“.

18

kvůli legislativním změnám poté, co 1. 12. 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva (Rada 1. čtení meritorně uzavřela již 7. 12. 2009, ne až výše uvedeného 14. 4. 2010), rozhodně by trvalo ještě méně než devatenáct měsíců. Veřejná konzultace před předložením legislativního návrhu se konala, ovšem trvala jen 56 dní. Komise obdržela 274 příspěvků primárně od celoevropských organizovaných zájmů; z členských států jich obdržela nejvíce z Velké Británie (28), z ČR pouhý jeden. Komise coby iniciátor legislativy využila skutečnosti, že již existovala směrnice č. 2002/91, a tak ji mohla nechat tzv. přepracovat. Z toho plyne i formální a neformální tlak na spolurozhodující instituce (Radu a EP), aby schvalování co nejvíce uspíšily (viz mj. čl. 11 uvedené směrnice č. 2002/91, čl. 87 jednacího řádu EP, popř. bod 9 meziinstitucionální dohody o systematičtějším využívání metody přepracování právních aktů). Zde je nezbytné zdůraznit, že minimálně EP v tomto ohledu Komisi prakticky vždy vyhoví (má sice posoudit, zda „návrh neobsahuje žádnou věcnou změnu kromě těch, které v něm byly jako takové označeny“, ale reálně spíše usiluje o posílení své institucionální pozice, a tedy nejčastěji o „zambicióznění“ návrhu Komise, což se právě stalo i v daném případě). Svou roli sehrál i fakt, že Komise předmětný legislativní návrh přeložila coby část tzv. balíku pro energetickou účinnost, jehož součástí byl i návrh směrnice o uvádění spotřeby energie a jiných zdrojů na energetických štítcích výrobků spojených se spotřebou energie a v normalizovaných informacích o výrobku (KOM(2008)778) a návrh směrnice o označování pneumatik s ohledem na palivovou účinnost a jiné důležité parametry (KOM(2008)779). Uvádění návrhů v balících je tradičně považováno za taktiku, jak „otupit hrany“ samostatně zpravidla hůře průchodných textů. Socialistická zpravodajka Silvia-Adriana Ticau předložila návrh zprávy výboru ITRE 82 dní po předložení legislativního návrhu Komise (a to mezitím proběhly Vánoce), výbor EP pro průmysl a energetiku ITRE text pro první čtení schválil za 56 dní (právní výbor JURI se práva vyjádřit vzdal) a plénum EP první čtení završilo za dalších 23 dní. 19

Druhé čtení proběhlo ještě rychleji: po formálním přijetí společného postoje Rady, která meritorní požadavky EP v zásadě schválila, pouze si vynutila časový odklad některých opatření (jednání v Radě na úrovni ministrů byla zahájena za českého předsednictví), schválil výbor ITRE svou zprávu za čtrnáct dní a plénum EP své usnesení za dalších dvacet dní. Průběh legislativního procesu na úrovni ČR Instituce ČR k projednání legislativního návrhu přistoupily z meritorního hlediska laxně a z hlediska rychlosti projednávání nezvykle čile. Nutno přitom podotknout, že část negociací na úrovni EU se odehrávala i za českého předsednictví v Radě (primárně za vlády Jana Fischera a ministrů Gustáva Slamečky a Vladimíra Tošovského). Na úrovni ČR lze za nejvíce zarážející označit to, jak rychle bylo k dispozici předběžné stanovisko vlády Mirka Topolánka k předmětnému návrhu. Obě komory parlamentu jej získaly již 22. 12. 2008, tedy pouhých dvacet dní poté, co byla textu přiřazena zpravodajka v EP (!). Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR i Výbor pro záležitosti EU Senátu PČR se rozhodly textem zabývat, ovšem ani v jednom z případů se nakonec nedostal k projednávání na plénu – oba výbory jej pouze vzaly na vědomí (Výbor pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR zprávu socialisty Břetislava Petra 22. 1. 2009, Výbor pro záležitosti EU Senátu PČR zprávu socialisty Otakara Vdovského 4. 3. 2009), a to ještě předtím, než do textu zanesl zásadní změny EP (na úrovni výboru ITRE 31. 3. 2009, na úrovni pléna 23. 4. 2009). Směrnice č. 2010/31 má být v ČR implementována přijetím novely zákona č. 406/2000 o hospodaření energií (ve znění pozdějších předpisů). Podle Pavla Jiráska z Ministerstva průmyslu a obchodu bude nutné převzít celé části uvedené směrnice a zároveň novelizovat i prováděcí vyhlášky. To vše do 9. 7. 2012, kdy jsou členské státy EU podle čl. 28 směrnice č. 2010/31 povinny zveřejnit „právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s články 2 až 18, 20 a 27“. V první části svého vystoupení jsem se snažil nastínit část ide20

ového paradigmatu současného evropského uvažování, jehož důsledkem je současná podoba evropského integračního procesu. Ve druhé části jsem se pokusil rámcově vysvětlit průběh legislativního procesu jednak na úrovni evropských institucí, jednak na úrovni národní. Tímto procesem, který Lisabonská smlouva nazývá řádný legislativní postup10, prochází drtivá většina evropské legislativy. V obou částech jsem si možná nudně a zdlouhavě připravoval argumentační prostor pro zobecnění některých neblahých tendencí, jejichž rysy lze jak ve formě schvalování Směrnice o energetické náročnosti budov, tak v jejím obsahu vystopovat.

Dům, do kterého teče11 Zdůrazňuji, že následující teze, pro které hledám nejvyššího společného jmenovatele, jsou založeny na mé vlastní zkušenosti. Na autentickém prožitku poslance Evropského parlamentu, který v této instituci působí od července 2004. Pro Evropský parlament je typická řada momentů. 1. Nedůvěra v trh. Trh, pokud je vůbec kdy zmiňován, není obvykle chápán jako svobodný a blahodárný proces, ale je vždy vysvětlován v negativních souvislostech. Trh je ztotožňován se sobectvím jednotlivců a vládou silnějšího. Sousloví volný trh není ani zdrcující většinou poslanců EP ani úředníky EK používáno vůbec. Zato obvyklá jsou slovní spojení jako selhání trhu, ovládnutí trhu, vylepšení trhu, sociálně uvědomělý trh či podpora služeb netržního charakteru. 2. Nedůvěra v řešení na národní úrovni. Národní stát je obvykle spojován s nacionalismem a jeho obhájci nazýváni nacionalisty. Nacionalismus je na unijní úrovni vždy spojován s příčinami evropských konfliktů. Je skličující, s jakou jednoduchostí se tato zjevná nepravda přelévá do členských států, kde nachází své obhájce a hlasatele. Je smutné, jak jednoduše se „podařilo evropským občanům vští10) Pod pojmem „spolurozhodování“ byl zaveden Maastrichtskou smlouvou v roce 1992 a jeho působnost byla následně rozšířena úpravami Smluv. Označení „řádný legislativní postup“ bylo zavedeno Lisabonskou smlouvou. 11) Tento nadpis jsem si vypůjčil z textu prof. Petra Fialy „Evropa a oslabování okcidentu“ (Kontexty č. 4/2011).

21

pit myšlenku, že zachování míru, zajištění blahobytu a všeobecné spokojenosti je možné jen tehdy, pokud se podaří překonat ,národní státy‘“.12 Opět na základě svých zkušeností zdůrazňuji, že alarmující není pouze to, jak snadno (a bez znalosti věci) tento argument zneužívají média, za nebezpečné považuji to, jak se tento argument daří implantovat žákům a studentům velkou částí pedagogické veřejnosti. Tento fakt mám ověřený z mnohých diskusí a debat se studenty nejrůznějších typů a úrovní škol. Takové myšlenkové podhoubí, hluboce zakořeněné především v akademicky vzdělané části obyvatelstva, posléze, velmi usnadňuje bruselské centralizační tendence. 3. Neexistence pravo-levého střetu. Plénum EP je ovládáno „historickou“ velkou koalicí Evropské lidové strany a Evropské socialistické strany. Jejich zájmy jsou primárně federalistické, v čemž si mimořádně rozumějí s Evropskou stranou zelených Daniel-Cohn Bendita a také liberály (aktuálně v EP pod vedením Guy­ Verhofstadta). Takto vymezené společenství se vždy „kompromisně“ domluví a hlasováním na plénu EP prosadí cokoliv. Tu více, tu méně vyhrocený socialismus (podle toho, ze které členské země ten či onen socialista je) ve spolupráci s křesťanským socialismem CDU činí z EP výrazně levicové těleso. 4. Dominance Evropské komise nad členskými státy EU. „Postavení EK je ve smlouvách definováno poměrně volně... Komise v průběhu vývoje evropského integračního procesu oscilovala mezi úlohou ,evropské vlády‘ a naopak omezenou funkcí administrativního servisu členských států.“13 Text směrnice je důkazem, že EK produkcí legislativních návrhů členské státy „úkoluje“, je jim v tomto procesu nadřazeným partnerem. Za základní souboj na nadnárodní evropské úrovni dnes považuji souboj o to, zda bude politika tvořena na základě mezivládního principu či principu komunitárního. Zájmem členských států by mělo být za každou cenu zatlačit EK do tvaru servisní instituce pracují pouze na základě zadání, které vzniká jako výsledek dohody mezi členskými státy. 12) Fiala, Petr: Evropa a oslabování okcidentu: Kontexty č. 4/2011, s. 6. 13) Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie: Brno, CDK 2003, s. 217.

22

5. Anonymnost rozhodování. Lidé se správně ptají, jak je možné, že se bývalému eurokomisaři Špidlovi podařilo prosadit směrnici o regulaci slunečního svitu, či jak je možné, že jim „Brusel zakazuje žárovky“. Jedním z hlavních důvodů je anonymita rozhodovacího procesu. Vzhledem k tomu, že hlavním zdrojem evropské legislativy je EK, dávno nezávislá na vůli členských států, tvořená anonymními „demokratickými experty“ (Pehe), je tento proces nekontrolovatelný, autoři jsou nepostižitelní, prostor je otevřený pro dílčí lobbistické zájmy a vliv nevládních organizací (často přímo financovaných z evropského rozpočtu). Úředníci nemají (a ani nemohou mít) podrobnou znalost problémů v různých částech Unie. Nařízení EK, EP a Rady nevychází z nastolování politické agendy a rozpoznání podstaty problémů. „Je výsledkem vyšší, která zdůvodňuje samu sebe a nahrazuje národní demokratická společenství“.14 6. Kompromis. K popisu tzv. evropského kompromisu mi dovolte vypůjčit si dnes již legendární citát Margaret Thatcherové: „Evropský kompromis chápu jako proces, kdy se všichni vzdají svých názorů, své víry, svých principů, hodnot a politik. Takže je to něco, v co nikdo nevěří a proti čemu nakonec ani nic nenamítá.“ To je velmi přesný popis postupů, které jsou při přijímání návrhů evropské legislativy používány. Nikdy nejde o hlasování ideově motivovaná, vždy jde o hledání tzv. většinové podpory. Zpravodajové se sejdou, navzájem si vyškrtají formulace, které by jejich táborům mohly vadit. Vznikne kompromis, který zdánlivě vyhovuje všem. Česká média o tom posléze referují tak, že by si „...čeští poslanci měli brát příklad z kultivované evropské debaty...“. 7. Politická hyperkorektnost. Nejde pouze o to, že začátek svého vystoupení (na které máte obvykle vymezenu časovou dotaci 1–2 minuty) byste měli věnovat poděkování přítomnému eurokomisaři za to, že se na debatu dostavil, že byste měli poděkovat poslanci-zpravodajovi za výborně odvedenou práci. Hlavním charakteristickým znakem evropského hyperkorektního slovníku je to, že v žádném případě nesmíte nazývat věci pravým jménem, nesmíte jít ke kořenu problému rovnou ale pou14) Fiala, Petr: Evropa a oslabování okcidentu: Kontexty č. 4/2011, str. 7.

23

ze nejrůznějšími myšlenkovými pokrouceninami. Hyperkorektnost považuji za vážné ohrožení evropské liberální tradice svobody slova a je jednou ze základních příčin toho, že se řeší podružné nebolestivé problémy, aniž by byl prostor či odvaha hledat řešení nejvážnějších současných problémů. Někteří politikové či příslušníci evropské politické institucio­ nální třídy tvrdí, že jsme svědky růstu ambiciózní Evropy. Jiní jsme smutní z toho, že ta část Evropy, která se nazývá EU, je unavená, zpomalená, zharmonizovaná, zregulovaná, zprůměrovaná, politicky šedivá, nevěrná tradici svých starých liberálních demokratických institucí a zejména macešská k pojmu národní stát jako srozumitelného prostoru, ke kterému jeho občané mohou být citově vázáni a v rámci kterého jsou ochotni přinášet společenskou oběť.

Závěr 1. Směrnice EP a Rady č. 2010/31 je mohutným regulačním opa­ třením, jehož obsah mohla ČR jen obtížně ovlivnit, přesto jej musí v krátkém období povinně implementovat do svého právního systému. 2. Vláda ČR bude muset najít významné rozpočtové zdroje na splnění povinností plynoucích z této směrnice. 3. Za významné milníky, které definují současnou vypjatou environmentální politiku evropských institucí, lze považovat Lisabonskou strategii a její tzv. pátý ekologický pilíř, závěry Evropské rady z března 2007 a Akční plán Evropské rady na léta 2007–2009 (Evropa 20-20-20) a tzv. boj s klimatickou změnou obsažený v programu „Evropa 2020“. 4. Zkoumání legislativního procesu při schvalování a negociaci Směrnice 2010/31 potvrzuje, že předkladatelem legislativního návrhu byla Evropská komise a členské státy EU měly minimální vliv na formulace obsahu směrnice. 5. Vznik, průběh schvalování, nemožnost ovlivnit výsledek obsahu Směrnice 2010/31 ukazují, že Evropská komise aktivně přebírá roli instituce, která členským státům povinnosti ukládá, namísto toho, aby plnila svoji původní roli poskytování odborného servisu na základě zadání členských zemí EU. 24

6. Evropský parlament na základě Smlouvy o fungování EU (Lisabonské smlouvy) postupně posiluje svoji roli na úkor parlamentů národních. Není však prostředím, které pěstuje pravo-levý politický ideový střet, čímž ztrácí funkci parlamentu a přispívá k růstu vlivu zájmových skupin. 7. Anonymní a „vzdálené“15 rozhodování umožňuje schvalovat legislativní normy, které jsou v rozporu se zájmy členských států, posilují moc lobbistických skupin a nevládních organizací a oslabují víru občanů v demokratické principy vlády.

Literatura: Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie: Brno, CDK 2003. Fiala, P.: Evropský mezičas: Brno, Barrister & Principal 2007. Fiala, P. : Evropa a oslabování okcidentu: Kontexty č. 4/2011. Klaus, V.: Kde začíná zítřek: Praha, Euromedia – Knižní klub 2009. Klaus, V.: Evropská integrace bez iluzí: Praha, Euromedia – Knižní klub 2011. Konsolidované znění smluv (EU, Lucemburk 2010) Krutílek, O. – Kuchyňková, P. – Frízlová, I.: Monitoring evropské legislativy 2008–2009: Brno, CDK 2009. Krutílek, O. – Kuchyňková, P. – Frízlová, I.: Monitoring evropské legislativy 2009–2010: Brno, CDK 2010. Thatcher, M.: Umění vládnout: Praha, Prostor 2003.

15) Klaus, V.: Kde začíná zítřek: Praha, Euromedia – Knižní klub 2009, s. 189.

25

Budovy s téměř nulovou spotřebou energie – fantazie či realita? Karel Kabele profesor ČVUT Snižování energetické náročnosti budov je trend, který lze pozorovat ve vývoji stavebnictví již od 80. let minulého století. Tento trend se v různých obdobích, převážně v souvislosti se změnami cen energie, zvýrazňuje a následně potlačuje, nicméně se jedná o dlouhodobý, víceméně kontinuální proces. Na počátku tohoto tisíciletí proběhly hlubší analýzy využití energie v budovách a jejich výsledkem bylo vyjádření celkové spotřeby energie v budovách v Evropě ve výši 40 % vyrobené energie. Tato hodnota převyšuje podíl energie spotřebované v dopravě nebo v průmyslu (obrázek 1). Hodnota podílu budov na celkové spotřebě energie v České republice činí dle [6] pouze 26 %. Z dostupné statistiky MezináObr. 1: Vývoj spotřeby energie v zemích IEA v Evropě v letech 1972–2008 [7] 1400

Final consumption by sector IEA Europe

1200 1000

Mtoe

800

Ostatní Budovy, služby

600 400 200

Doprava Průmysl

0 1972 1975 1978 1981 1984 1987 1990 1993 1996 1999 2002 2005 2008

27

Obr. 2: Vývoj spotřeby energie v ČR v letech 1972–2008 [7] 45

Final consumption by sector Czech Republic

40 35 30 25 20

Ostatní Budovy, služby 35 %

15 10 5

Doprava 23 % Průmysl 30 %

0 1972 1975 1978 1981 1984 1987 1990 1993 1996 1999 2002 2005 2008

rodní energetické agentury (IEA) vychází pro Českou republiku v sektoru „budovy, služby, zemědělství“ spotřeba činící 35 % celkové spotřeby energie (obr. 2).

Energie a budovy Budovy ve svém principu vytvářejí umělé vnitřní prostředí a chrání uživatele proti působení vnějšího prostředí. Tato primární funkce budovy – tvorba vnitřního prostředí – je zajištěna obálkou budovy a technickými zařízeními, které požadované parametry vnitřního prostředí upravují podle požadavků uživatelů. Ke změně parametrů vnitřního prostředí je potřeba různých forem energie, nejčastěji ve formě tepelné energie. V našich klimatických podmínkách se tak jedná především o systémy vytápění, chlazení, větrání, úpravu vlhkosti a filtrace vzduchu, umělé osvětlení. Podíl jednotlivých složek spotřeby energie na tvorbu vnitřního prostředí je proměnný jednak v závislosti na účelu budovy (např. plavecký bazén x rodinný dům) jednak v čase, neboť požadavky na kvalitu obalových konstrukcí budov se vyvíjejí – např. požadavky na tepelnou izolaci obálky budovy se za posledních dvacet let zvýšily pětkrát. 28

Mezi další významné spotřebiče energie v budovách patří příprava teplé vody pro pokrytí hygienických potřeb člověka. Tato hodnota nevykazuje dlouhodobě výraznější změny a v souvislosti se zvyšováním požadavků na komfort se spíše mírně zvyšuje. Moderní budovy jsou vybaveny elektronickými systémy pro zajištění bezpečnosti budov z hlediska neoprávněného vniknutí, požáru nebo zvýšení koncentrace škodlivin, dále regulačními sy­ stémy pro zajištění požadované kvality vnitřního prostředí a informačními systémy pro orientaci v budově nebo přenos informací. Většina těchto zařízení jsou spotřebiči energie a jejich podíl na celkové spotřebě energie v budovách se postupně zvyšuje. Budovy bývají dále vybaveny dopravními systémy (např. výtahy, eskalátory, travelátory, potrubní pošta) a dalšími technologiemi (kuchyně, prádelny, bazény apod.), které opět mohou v závislosti na typu budovy patřit k významným spotřebičům energie. Celkově lze shrnout, že hlavní spotřebiče energie v budovách jsou vytápění, chlazení, příprava teplé vody, větrání, umělé osvětlení a technologie budov.

Klasifikace budov z energetického hlediska Snahy o snižování energetické náročnosti na konci minulého století vedly i ke klasifikaci budov z tohoto hlediska. V této době vzniknuly různé klasifikační (hodnotící) metody, jejichž cílem bylo pojmenování a zatřídění budov z pohledu energetických nároků. V prvopočátcích se tyto, z Německa [8] pocházející metody hodnocení, zaměřily pouze na energii na vytápění budov a vznikly tak pojmy „nízkoenergetický“, „pasivní“ a „nulový dům“, které se v průběhu prvního desetiletí 21. století rozšířily i do okolních zemí a staly se oblíbeným parametrem deklarujícím vlastnosti budov. Pro nízkoenergetické domy v ČR se uvádí jako limit potřeby energie na vytápění 50 kWh/(m2a), pro pasivní domy potřeba energie na vytápění méně než 15 kWh/(m2a) a současně nemá celkové množství primární energie spojené s provozem budovy (vytápění, ohřev TUV a elektrické energie pro spotřebiče) překračovat hodnotu 120 kWh/(m2a). Energeticky nulové domy v této klasifikaci mají potřebu energie na vytápění menší než 29

5 kWh/(m2a). Budovy vyhovující těmto klasifikačním třídám se v současnosti běžně staví a v podstatě každá stavební firma má ve své nabídce řešení budovy v nízkoenergetickém nebo pasivním standardu za ceny o cca 5–10 % vyšší, než budova běžná. Z hlediska koncového uživatele je nutno si však uvědomit, že např. pojem pasivní dům vyjadřuje pouze skutečnost, že potřeba energie na vytápění se blíží nule, zatímco ostatní potřeby (teplá voda, osvětlení, chlazení, technologie) zůstávají a stávají se dominantními spotřebiči energie v budově. Jednostranná opatření vedoucí k nízké spotřebě energie v budovách s sebou kromě úspor přinesla i negativní dopady na ostatní vlastnosti budov. Typickým příkladem je katastrofální stav mnoha stovek bytových domů po zateplení a výměně oken, kdy se sice snížila potřeba energie na vytápění, ale současně se eliminovala funkce netěsností okna pro přirozené větrání s dopadem na vlhkost vzduchu a na ní navazující podmínky pro vznik zdraví škodlivých plísní a hub v interiérech těchto „energeticky úsporných“ objektů. Bohužel, tady je nutno podíl viny hledat i na nevhodně formulovaných podmínkách poskytování dotací, které umožnily žadatelům použít dotační prostředky např. pouze na zateplení budov a nikoliv na vyřešení jejich větrání. Náprava těchto škod je a bude velmi složitá – v praxi může znamenat likvidaci plísní v bytě odstranění omítek, dezinfekci a nové omítky a samozřejmě instalaci větracího zařízení tak, aby se předešlo opakování této situace.

Směrnice o energetické náročnosti budov 2002/91/ES Na počátku 21. století se problematikou energeticky budov začala zabývat Evropská komise a výsledkem bylo vydání Směrnice o energetické náročnosti budov 2002/91/ES (Energy Performance of Buildings Directive) [1]. Tato směrnice zavedla nový pojem „energetická náročnost budov“, který vyjadřuje „vypočítané nebo změřené množství energie nutné pro pokrytí potřeby energie spojené s typickým užíváním budovy, což mimo jiné zahrnuje energii používanou pro vytápění, chlazení, větrání, teplou vodu a osvětlení budov“. Pozitivem této definice je nepochybně komplexní pohled, který zahrnuje většinu energetických potřeb budov. Kromě toho zavedla i nový způsob hodnocení budov, založe30

Obr. 3: Grafické znázornění průkazu energetické náročnosti budov (2011)

ný na porovnání energetické náročnosti posuzované budovy s energetickou ná­ ročnosti referenční budovy a vydávání „Průkazu energetické náročnosti budovy“ (obr. 3) – štítku, který je analogií k energetickému štítku na domácích spotřebičích. Tato Směrnice byla v průběhu let 2002–2009 postupně implementována do právních systémů jednotlivých členských ze­ mí EU. V roce 2010 byla vydáno přepracované znění této směrnice pod označením 2010/31/EU, ve kterém jsou jednak úpravy původní směrnice, jednak jsou definovány nové administrativní nástroje ke snížení energetické náročnosti budov – mimo jiné se zavádí pojem „budova s téměř nulovou spotřebu energie“. Směrnice 91/2002/ES (EPBD) [1] promítnutá do národní legislativy vešla v plném rozsahu v ČR v platnost dne 1. 1. 2009, kdy se naplno rozeběhlo vydávání průkazů energetické náročnosti budov na nové budovy na základě zákona č. 406/2006 o hospodaření energií [2] a Vyhlášky č. 148/2007 o energetické náročnosti budov [3]. V souladu s EPBD se v ČR zákonem předepisuje certifikace budov metodou hodnocení energetické náročnosti budov. Energetickou náročností budovy se rozumí vypočtená celková roční dodaná energie v GJ potřebná na vytápění, větrání, chlazení, klimatizaci, přípravu teplé vody a osvětlení. Energetická náročnost v ČR se počítá při standardizovaném užívání budovy bilančním hodnocením, tj. výpočtem na modelu budovy pro projektované i stávající budovy. Bilanční hodnocení se provádí intervalovou metodou, nejlépe měsíční. V případě budov s nízkou 31

t­epelnou setrvačností se časový krok intervalové metody zkracuje až na hodinu. Výsledkem vlastního výpočtu energetické náročnosti budovy je pak roční spotřeba energie rozdělená na jednotlivé subsystémy a energonositele a v součtu pak celková spotřeba energie v budově. Takto spočítaná energie je porovnána s referenční hodnotou a na základě porovnání hodnot roční spotřeby energie je vypočten klasifikační ukazatel a budova je zařazena do jedné z klasifikačních tříd energetické náročnosti. Výsledkem je průkaz energetické náročnosti, který je tvořen protokolem obsahujícím textový popis a hodnocení budovy a systémů TZB (technických zařízení budov) a grafickým znázorněním průkazu energetické náročnosti budovy ve formě štítku. Kromě zatřídění navrhovaného řešení budovy je možné v průkazu energetické náročnosti vyhodnotit i důsledek energeticky úsporného opatření. V tomto případě se v grafickém znázornění zobrazí druhá hodnota hodnocení budovy, vyjadřující předpokládaný stav po aplikaci energeticky úsporného opatření. V současnosti je pro zpracovatele průkazu energetické náročnosti budov dle platných českých zákonů k dispozici volně šiřitelný výpočetní nástroj – „Národní kalkulační nástroj (NKN)“, který byl zpracován na katedře TZB Stavební fakulty ČVUT v Praze. Nástroj je sestaven na platformě Microsoft Excel a kromě vlastního výpočetního jádra obsahuje potřebné klimatické údaje a data pro typické uživatelské profily pro nejčastěji se vyskytující druhy budov a jejich provozy [5]. Dále je možné pro zpracování výpočtu a certifikátu možné použít i komerční software, který navazuje na topenářské výpočtové programy (PROTECH) nebo výpočty tepelně-technické (Svoboda SW). Průkaz energetické náročnosti smí zpracovávat pouze osoby zapsané do seznamu energetických expertů pro tuto činnost, vedeným Ministerstvem průmyslu a obchodu.

Přepracovaná evropská směrnice o energetické náročnosti budov V roce 2010 schválila Evropská rada na půdě Evropského parlamentu revizi směrnice 91/2002/ES s názvem Směrnice o energetické náročnosti budov (přepracování) z 19. 5. 2010 pod číslem 31/2010/EU [4]. Revidovaná směrnice vytyčuje cíle evropského 32

společenství v oblasti energetiky do roku 2020 rozpracováním a úpravou kroků vedoucích ke snížení energetické spotřeby energie v Evropě. Tato směrnice ruší a nahrazuje směrnici 91/2002/ES v plném rozsahu a upřesňuje a některých bodech zpřísňuje požadavky na energetickou náročnost budov. Mottem revidované směrnice je cíl 20-20-20, vyjadřující cíl dosáhnout v roce 2020 snížení spotřeby energie o 20 %, snížení emisí skleníkových plynů o 20 % a zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na 20 % celkové výroby energie v Evropě v porovnání s rokem 1990. K dosažení tohoto cíle jsou směrnicí určeny různé kroky. I když se jedná převážně o technické problémy obdobné ve většině evropských zemí, směrnice se obratně vyhýbá technicky přesným definicím a ponechává na jednotlivých členských zemích, aby si definici a technický výklad někdy velmi obecných myšlenek dovedly do realizace v národním právním systému. Směrnice dále definuje požadavky na společný obecný rámec výpočtu energetické náročnosti budov a jejich ucelených částí. Ve srovnání s původní směrnicí je mimo jiné upravena definice termínu energetická náročnost budovy jako „vypočítané nebo změřené množství energie nutné pro pokrytí potřeby energie spojené s typickým užíváním budovy, což mimo jiné zahrnuje energii používanou pro vytápění, chlazení, větrání, teplou vodu a osvětlení“. Za povšimnutí stojí fakt, že termín standardizované užívání budovy je nahrazen termínem typické užívání a jsou modifikována hlediska, která musí být v metodě pro stanovení energetické náročnosti budov zohledněna. Uplatnění minimálních požadavků na energetickou náročnost na budovy, jejich části, prvky a technické systémy V dalších bodech definuje směrnice požadavky nejen na energetickou náročnost budovy jako celku, ale u rekonstrukcí a renovací stávajících budov nově též požadavky na jednotlivé ucelené části těchto budov, jejich prvky anebo technické systémy v závislosti na tom, čeho se úprava stávající budovy týká. Nově se zde zavádí definice pojmů, na které se stanovení minimálních požadavků vztahuje, jako je budova, ucelená část budovy, technický systém a prvek budovy. „Budova“ je zastřešená stavba se stěnami, v níž se používá energie k úpravě vnitřního prostředí. 33

„Technický systém budovy“ je technické zařízení určené k vytápění, chlazení, větrání, pro teplou vodu či k osvětlení budovy nebo ucelené části budovy nebo pro kombinaci těchto účelů. „Obvodovým pláštěm budovy“ jsou integrované prvky budovy, které oddělují její interiér od vnějšího prostředí. „Ucelenou částí budovy“ je oddíl, podlaží nebo byt v rámci budovy, jež jsou určeny k samostatnému používání nebo byly za tímto účelem upraveny. „Prvkem budovy“ je technický systém budovy nebo prvek obvodového pláště budovy. Při stanovování požadavků je kladen důraz nejen na dopad na energetickou náročnost ale i optimální nákladovou úroveň, pro jejíž stanovení vydala Evropská komise v roce 2011 srovnávací metodický rámec pro výpočet nákladově optimálních úrovní minimálních požadavků na energetickou náročnost budov a prvků budov. Proces stanovení minimálních požadavků musí tak vycházet z technicko-ekonomické analýzy referenčních budov v jednotlivých zemích. Budovy s téměř nulovou spotřebou energie Jedním z požadavků Směrnice je, aby do 31. 12. 2020 všechny nové budovy byly „budovami s téměř nulovou spotřebou energie“ a po dni 31. prosince 2018 nové budovy užívané a vlastněné orgány veřejné moci byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie. Pro účely této směrnice se rozumí „budovou s téměř nulovou spotřebou energie“ budova, jejíž energetická náročnost určená podle metody, dané touto směrnicí, je velmi nízká. Téměř nulová či nízká spotřeba požadované energie by měla být ve značném rozsahu pokryta z obnovitelných zdrojů, včetně energie z obnovitelných zdrojů vyráběné v místě či v jeho okolí“. Tento velmi ambiciózní cíl by měl být realizován na základě vnitrostátního plánu, který si musí každá země připravit a stanovit v něm, jakým způsobem bude postupováno a které budovy budou z tohoto požadavku vyjmuty. Důraz je opět kladen nákladovou efektivnost opatření vedoucích k realizaci těchto budov. Z technického hlediska je zde velmi patrná nejistota nebo záměr zpracovatelů tohoto textu, který v definici používá měkkých termínů jako „velmi nízká“, „značný rozsah“ nebo „v místě či jeho okolí“. Pro koncového uživatele nepříjemným zjištěním bude, že 34

terminus technicus „budova s téměř nulovou spotřebou energie“ nevyjadřuje skutečnou spotřebu energie, ale pouze fakt, že budova bude mít oproti jiným ve své kategorii nižší spotřebu a její velká část bude muset být pokryta z obnovitelných zdrojů energie. Termín spotřeba energie se navíc vztahuje k primární energii, což je energie primárních zdrojů, které neprošly žádným konverzním procesem (např. uhlí, plyn, jádro, dřevo, solární ­energie). Certifikáty energetické náročnosti Požadavky na certifikaci budov navazují na již započatý proces vydávání průkazu energetické náročnosti budov a stanovují ovšem nové údaje, které musí certifikát obsahovat. Certifikát energetické náročnosti musí obsahovat energetickou náročnost budovy a referenční hodnoty, jako jsou minimální požadavky na energetickou náročnost, a umožňovat tak vlastníkům nebo nájemcům budovy nebo ucelené části budovy porovnání a posouzení její energetické náročnosti. Kromě těchto údajů bude certifikát energetické náročnosti obsahovat i doporučení na snížení energetické náročnosti budovy nebo ucelené části budovy, které je optimální nebo efektivní vzhledem k vynaloženým nákladům, pokud ve srovnání s platnými požadavky na energetickou náročnost existuje pro taková zlepšení přiměřený potenciál. Certifikát energetické náročnosti poskytne údaje o tom, kde vlastník nebo nájemce může získat podrobnější informace, včetně nákladové účinnosti doporučení uvedených v certifikátu energetické náročnosti. Posouzení nákladové efektivnosti je založeno na souboru standardních podmínek, jako je posouzení úspor energie a základních cen energie a předběžný odhad nákladů. Obsahuje dále informace o krocích, které je nutné podniknout k provedení doporučení. Majiteli nebo nájemci mohou být poskytnuty i další informace o souvisejících tématech, jako jsou energetické audity nebo pobídky finanční či jiné povahy a možnosti financování. Důležitou informací pro zpracovatele průkazů ENB v ČR je mimo jiné ten, který uznává certifikáty vydané podle Směrnice 2002/91/ES po dobu jejich platnosti. Nicméně budovy, které ještě tímto procesem neprojdou dříve, než vejde v platnost národní legislativa, budou certifikovány novým způsobem. 35

Inspekce otopných soustav a klimatizačních systémů Směrnice se zabývá i nadále problematikou pravidelné inspekce otopných soustav a klimatizačních systémů v budovách. V této části se blíže specifikují požadavky na způsob řešení provozu těchto zařízení a byla provedena jazyková změna, kdy zavádějící pojem „inspekce kotlů“ byl nahrazen výstižnějším pojmem „inspekce otopných soustav“. Blíže se též specifikuje obsah a forma inspekční zprávy. Nezávislé systémy kontroly certifikátů energetické náročnosti a inspekčních zpráv Novým prvkem směrnice je zavedení nezávislého kontrolního systému certifikátů energetické náročnosti a zpráv o inspekci otopných soustav a klimatizačních systémům úrovni jednotlivých členských zemí. Kontrola bude prováděna namátkově na statisticky významném souboru každoročně vydaných certifikátu a inspekčních zpráv a bude zaměřena mimo jiné na platnost vstupních údajů o budově použitých k vydání certifikátu energetické náročnosti a výsledků uvedených v certifikátu, celkovou kontrola vstupních údajů o budově použitých k vydání certifikátu energetické náročnosti, celkové ověření výsledků uvedených v certifikátu, včetně uvedených doporučení, a je-li to možné, prohlídka budovy na místě za účelem kontroly srovnatelnosti specifikací uvedených v certifikátu energetické náročnosti a certifikované budovy.

Technická opatření vedoucí k budovám s téměř nulovou spotřebou energie Technologický pokrok v oblasti nových materiálů a technologií pro stavby vede ke snižování spotřeby provozní energie budov. Nutno říci, že tento společenský tlak je impulzem pro rozvoj technologií a materiálů. Pochopitelně, při úvahách o snižování energetické náročnosti se naskýtají otázky typu „Kolik energie potřebuji k vyrobení daného energeticky úsporného materiálu nebo systému?“ Tyto otázky samozřejmě v současnosti platná směrnice neřeší, nicméně se vyvíjejí metody a postupy, jak tato fakta zohlednit. Typickým příkladem je obecná diskuse o fotovoltaických článcích, kde jejich odpůrci poukazují na objektivně nedolože36

nou myšlenku, že výroba fotovoltaických článků spotřebuje více energie, než kolik článek za svou životnost vyrobí. Nutno říci, že současná úroveň zmapování všech technologických procesů neumožňuje tato hodnocení objektivně zpracovat a tak jsou tyto metody komplexního hodnocení ve vývoji a zatím nejsou v praxi běžně zavedeny. Technologický dopad trendu snižování energetické náročnosti budov lze očekávat především v těchto oblastech: v urbanistickém měřítku rozvojem „smartgrids“ – sítěmi se vzájemnou komunikací a přenosem energie mezi jednotlivými lokálními ­ zdroji. Tato technologie by měla umožnit využití přebytků vyrobené energie. Nejedná se pouze o elektrické přenosové soustavy, ale tento pojem zahrnuje i „chytré“ tepelné sítě. V oblasti obálky budov můžeme očekávat ještě drobné zvýšení požadovaného tepelného odporu stěn a velký vliv bude mít rozvoj oken a systémů skel se selektivní propustností různých složek spektra slunečního záření. Ideální okno propouští do budovy dostatek viditelné části spektra slunečního záření, v zimě též tepelné záření a brání úniku tepla do venkovního prostředí. Naopak v letním období propouští světlo a odráží tepelné záření tak, aby nezvyšovalo tepelnou zátěž interiéru budov. Tyto požadavky lze řešit buď inteligentním systémem zasklení (např. elektrochromatická skla – analogie zatmavovacího zpětného zrcátka v moderním autě) nebo vhodným řešením vnějších žaluzií a stínicích p ­ rvků. V oblasti vytápění i chlazení budov lze očekávat rozvoj používaní obnovitelných zdrojů energie, další zdokonalování zdrojů i distribučních soustav z hlediska regulovatelnosti a účinnosti přeměny energie. V oblasti větrání budov hledáme optimální řízení množství venkovního větracího vzduchu, které musí zajistit požadovanou kvalitu vnitřního prostředí při minimální energetické náročnosti. Umělé osvětlení je oblastí, která prochází v současnosti velmi dramatickým vývojem světlených zdrojů (LED). V oblasti přípravy teplé vody je velký problém snížení potřeby a tak vývoj se zaměřuje na snižování provozních ztrát a optimalizaci energetických zdrojů s využití obnovitelných zdrojů, především solární energie. 37

Závěr Trend snižování energetické náročnosti budov je proces, který v našich podmínkách funguje dlouhodobě přirozeně jako výsledek snahy o optimalizaci investičních a provozních nákladů budov. V současnosti se v odborné veřejnosti běžně používají pojmy jako nízkoenergetický a pasivní dům a tyto budovy se realizují. Zavedení pojmu budova s téměř nulovou spotřebou energie vzbudilo zájem, odpor i očekávání odborníků i široké veřejnosti. Jazykový význam tohoto pojmu bohužel vyvolává očekávání koncových uživatelů, která nebudou při zachování současné definice naplněna. Při zachování stávajícího vývojového trendu lze očekávat, že budova s téměř nulovou spotřebou energie bude mít oproti dnešní běžné budově sofistikovaný stínicí systém oken, dobře regulovatelné vytápění, větrání a osvětlení a bude zásobována z obnovitelných zdrojů energie.

Literatura: [1] Směrnice Evropského parlamentu a rady 2002/91/ES ze dne 16. prosince 2002 o energetické náročnosti budov, Úřední věstník Evropské unie 12/sv. 2 Brusel, 4.1.2003. [2] Zákon 406/2006 o hospodaření energií, Sbírka zákonů č. 61/2008 částka 19. [3] Vyhláška 148/2007 o energetické náročnosti budov, Sbírka zákonů č. 148/2007 částka 53 [4] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/31/EU ze dne 19. května 2010 o energetické náročnosti budov (přepracování) Úřední věstník Evropské unie 53, Brusel, 18.6.2010 [5] http://tzb.fsv.cvut.cz/projects/nkn [6] Mikš, L.: Energetická spotřeba budov – dogmata a fakta: Stavebnictví 01/12, str.62-64. ISSN 1802-2030 Expo-data Brno 2012 [7] http://www.iea.org [8] http://www.passiv.de/ [9] Tywoniak, J.: Nízkoenergetické domy. Principy a příklady: Praha, Grada 2005.

38

Byrokratický nesmysl z EU Lukáš Petřík politolog, Parlamentní listy

Odpověď na otázku, zda jsou domy s nulovou spotřebou energie geniálním návrhem, nebo nesmyslnou regulací EU, je jednoduchá: jedná se o nesmyslnou regulaci a Evropská unie má být, jak však ostatně soudím, zničena. Směrnici EPBD II bych také v řeči sira Humphreyho Applebyho z oblíbeného seriálu Margaret Thatcherové Jistě, pane ministře, mohl označit za originální, neotřelou a podnětnou. To znamená: ať si ji Brusel odnese někam hodně daleko. Vycházím ze svého článku, který vyšel na ParlamentníchListech.cz 26. září 2011. Ten čerpal z údajů ministerstva životního prostředí. Své vystoupení jsem aktualizoval o nové informace z ministerstva životního prostředí i ministerstva průmyslu a obchodu, které se problémem zabývají.

Náklady? Členské státy EU budou muset podle směrnice EPBD II (2010/31/EU) do roku 2018 zajistit, aby nové a nově významně rekonstruované budovy užívané a vlastněné orgány veřejné moci byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie. Do roku 2020 mají tuto podmínku splňovat dokonce úplně všechny nové budovy, včetně soukromých. Lze tedy očekávat, že tyto nároky Evropské unie výrazně prodraží výstavbu nových veřejných budov, ale i soukromých bytů či bytovek, což velice zatíží nejen veřejné rozpočty (jak státu, tak i krajů a obcí), ale i rozpočty jednotlivých domácností. Zatím není znám odhad nákladů, protože neexistuje přesná parametrická definice, co to je dům s téměř nulovou spotřebou, pro ČR. Tyto definice se budou lišit stát od státu dle jeho geoklimatických podmínek. Definice pro ČR se nyní připravuje ve spolupráci s vysokými školami a Hospodářskou komorou. Výpo39

čet by měl být předložen dle požadavků Bruselu nejpozději do 30. června. Požadavky na zpřísňování technických norem budou uplatňovány již před roky 2018 a 2020. Požadavky by se měly podle představy MPO postupně zvyšovat od roku 2014 ve třech krocích, a to v letech 2014, 2016 a 2018 s tím, že by v roce 2014 měl být nárůst pouze mírný. A skokový by měl být v roce 2016.

Fischerova odpovědnost Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa (ODS), který reaguje až na danou situaci, která vznikla schválením směrnice EPBD II v červnu 2010 v době vlády Jana Fischera, přišel s částečným řešením vzniklého problému. Plánuje, že by šla část výnosu z aukčního prodeje povolenek na financování zateplování veřejných ­budov. Česká republika má podle Ministerstva životního prostředí k dispozici 640 milionů povolenek na vypouštění CO2 na období osmi let. Z toho půjde 44 % do aukce. Z peněz získaných v aukci poputuje půlka do státního rozpočtu a polovina právě ministerstvu životního prostředí. MŽP bude tedy mít k dispozici prodej 140,8 milionu povolenek. S jakou lze počítat získanou částkou? Podle asi rok starého odhadu Evropské komise bude možné získat zhruba 20 až 22 eur za povolenku. Tento odhad EK se však zdá příliš optimistický, neboť dnešní tržní cena povolenky se pohybuje kolem 7 eur (4. ledna 2012). S předpokládaným příchodem ekonomické krize lze navíc očekávat pokles výroby, a tím pádem i nižší poptávku po nákupu povolenek. Podle vyjádření MŽP jsou možnosti financování z různých zdrojů stále diskutovány. Operační program Životní prostředí by měl v rámci výzvy, jejíž vyhlášení se plánuje v nejbližších měsících, rozdělit v roce 2012 přes tři miliardy korun na zateplení veřejných budov nebo výrobu energie z obnovitelných zdrojů. Obce mohou peníze využít například na snížení energetické náročnosti mateřských školek, škol či panelových domů.

40

Směrnice o energetické efektivitě v jednání. Až stovky miliard Směrnice EPBD II však není jediným problémem v souvislosti s domy s nulovou spotřebou energie. Nový, ještě neschválený, návrh Směrnice o energetické efektivitě, o kterém se ještě vyjednává, obsahuje povinnost pro státní orgány rekonstruovat tři procenta podlahové plochy ročně podle nízko-energetického standardu, který se bude teprve definovat. Čili zatímco již schválená směrnice EPBD II ukládá povinnosti zateplit dům až v okamžiku, kdy se rozhodnete rekonstruovat, nový návrh směrnice ukládá dokonce samotnou povinnost rekonstruovat. Studie, kterou má k dispozici Ministerstvo průmyslu a obchodu, odhaduje náklady takové rekonstrukce pouze u budov centrální správy na 10–30 miliard. Pokud by nakonec platil původní návrh směrnice, tedy pro všechny budovy státní správy, odhadují se náklady ve stovkách miliard korun.

Historie směrnice Směrnice o energetické náročnosti budov (Energy Performance of Buildings Directive) byla přijata v roce 2002 a následně byla v červnu 2010 v době vlády Jana Fischera nahrazena směrnicí EPBD II (2010/31/EU). První znění směrnice bylo do českého právního řádu implementováno novelou zákona č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií přijatou zákonem č. 177/2008 Sb. Do praxe tak byla zavedena povinnost zpracovávat pro stanovené budovy průkazy energetické náročnosti budov. EPBD II stanovuje nad rámec původního znění směrnice povinnost navrhovat všechny nové budovy „s téměř nulovou spotřebou“ a dále v případě definování energetické náročnosti budov zavádí opatření ve formě stanovení nákladově optimální úrovně minimálních požadavků na energetickou náročnost. Jako „budova s téměř nulovou spotřebou energie“ je definována taková budova, jejíž energetická náročnost je velmi nízká. Takřka nulová či nízká spotřeba požadované energie by měla být ve velkém rozsahu pokryta z obnovitelných zdrojů, včetně energie z obnovitelných zdrojů vyráběné v místě či v jeho okolí. 41

Směrnice navíc ukládá členským státům „zohlednit nákladově optimální úrovně energetické náročnosti při poskytování pobídek určených pro výstavbu nebo větší renovace budov“.

Harmonogram dle Bruselu Za implementaci směrnice je zodpovědné Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, ministerstvo životního prostředí je spolugestorem. Podle bruselského harmonogramu do 9. července 2012  členské státy přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení technických požadavků a nastavení kontrolních mechanismů a od 9. ledna 2013 členské státy začnou uplatňovat novou metodiku pro průkazy energetické náročnosti budov. Do 9. července 2015 by měly členské státy EU snížit hranici minimální podlahové plochy, kde nastává povinnost zpracování a vystavení průkazů u budov vlastněných orgány veřejné moci, z 500 metrů čtverečních na 250. Konečně 31. prosince 2018 mají členské státy zajistit, aby nové budovy užívané a vlastněné orgány veřejné moci byly budovami s téměř nulovou spotřebou energie. Do 31. prosince 2020 mají členské státy toto zajistit u všech nových budov.

Implementace v ČR Co se týče České republiky, tak implementace směrnice má proběhnout novelou zákona č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií. MPO připravilo návrh novely, který prošel mezirezortním připomínkovým řízením a byl předložen do legislativní rady vlády. MPO rovněž pracuje na změně na zákon navazující vyhlášky č. 148/2007 Sb. Návrh byl již dvakrát připomínkován a nyní MPO pracuje na třetí verzi. Zároveň již byly připomínkovány návrhy novely vyhlášky o kontrole klimatizačních systémů, vyhlášky o kontrole účinnosti kotlů; dále nových vyhlášek o energetickém auditu, energetickém posudku, energetických specialistech a osobě oprávněné provádět instalaci zařízení vyrábějící energii z obnovitelných zdrojů energie. Schválení novely zákona č. 406/2000 Sb. se předpokládá v období únor/březen 2012 a schválení novely vyhlášky č. 148/2007 42

Sb. v období duben/květen 2012. Oba předpisy by měly nabýt účinnosti od 1. ledna 2013.

Protitržní státní plánování Kromě toho, že z principu odmítám nedemokratický postup, kdy je v Bruselu schválena nějaká směrnice a Česká republika ji musí povinně implementovat a čeští zákonodárci jsou nuceni pro ni hlasovat jako cvičené opice, tak tuto regulaci považuji za typický příklad protitržního státního, či přesněji řečeno nadstátního, centrálního plánování z Bruselu. Především považuji za skandální, že se něco přikazuje soukromým subjektům. Nemám nic proti úsporám energií jako takovým, ale úspory má být dosaženo případně na základě rozhodnutí jednotlivých vlastníků domů na základě jejich analýzy výnosů a nákladů. Rodinný dům je soukromý, nikoli veřejný statek. Jeho hospodárnost je soukromým, nikoli veřejným zájmem. Majitelé domů sami vědí, co je pro ně nejlepší. Nemusí jim to poroučet Evropská unie a její slouha, český stát. Majitelé vědí, jak alokovat vzácné zdroje. Vědí, jestli není lepší své peníze třeba investovat do zlata či do půdy, aby se ochránili před hrozící inflací a naspořili si třeba něco na důchod. Ale nakonec je podle mě svatým právem každého jednotlivce topit třeba pánu Bohu do oken. Vzácnost a cenu určitého statku má určovat trh a pokud se někdo chová nehospodárně, je trhem potrestán a zaplatí víc. Centrálně direktivně nucené požadavky pokřivují trh. Uměle se zvyšuje poptávka po takovém produktu, a tím se uměle zvyšuje i jeho cena. Někdo z toho má asi dobře placený byznys. V případě veřejných budov je vlastníkem a správcem stát, kraje a obce. Opět, nemám nic proti tomu, pokud se ministerstvo vnitra třeba rozhodne pro rekonstrukci své budovy a zateplí ji, ale peníze musí vždy někde sebrat. Splní tak třeba předpisy unie, ale nebude mít možná dost prostředků pro policii na severu Čech. Tím pádem tam vzroste kriminalita, rasové napětí a celkové náklady mohou být mnohem vyšší než ušetřené prostředky za úsporu energií. Prostě musíme počítat i s efekty, které na první pohled nejsou vidět. Pokaždé, když chci něco někam dát, musím to někde se43

brat, nebo na to vydělat. Celé tyto nesmysly jako Zelená úsporám, podpora fotovoltaiky, obnovitelných zdrojů energie a podobně jsou jenom důsledkem ekologistické protitržní ideologie nařízené z EU. Nakonec vlastně vůbec nerozumím tomu, proč máme zateplovat domy, když tu díky globálnímu oteplování přece budeme mít přinejmenším tropické počasí. Zateplovat domy při údajném nárůstu teplot úplně postrádá logiku. To je, jako kdybych byl venku v tričku ve dvacetistupňovém teple a při třiceti stupních bych si na sebe oblékl svetr. Na závěr bych řekl jen takovou humornou příhodu, která se opravdu stala. Bavím se svým bráchou, který v horizontu několika let plánuje stavět rodinný dům, a vysvětluju mu, co ho čeká s unií za radosti. A on mi naprosto vážně, klidně a bez náznaku vtipu odpovídá: „V té době už žádná unie dávno nebude a na takový blbosti stejně nebudou prachy a zelené žabičky vychcípají.“ Takže jsem zakončil optimisticky a doufám, že můj bratr je dobrý prognostik.

44

B. Doplňkové texty

Leninský přístup k úsporám energie Robert Axamit místopředseda Občanského sdružení majitelů domů

Motto – vousatý skotský vtip: Chlapeček povídá tatínkovi: „Tatínku uspořil jsem libru.“ „Jak synku?“ ptá se ho tatínek. „Místo abych jel tramvají, jsem za ní běžel“ pyšně odpověděl synek. Tatínek mu dal pohlavek a pravil: „Měl jsi běžet za taxíkem a uspořil by jsi pět liber.“ Svůj příspěvek píši z pozice člověka, který se pohybuje v tvrdém konkurenčním prostředí trhu s nemovitostmi, neberoucího žádné stavební dotace, platícího daně v ČR a držícího nemovitosti dlouhodobě. Časový horizont mých investičních rozhodnutí tak může přesahovat i padesát let, neboť předpokládám, že majetek po mě zdědí děti. Samozřejmě, že jakákoliv svá chybná rozhodnutí musím zaplatit svými vlastními penězi. Zároveň prohlašuji, že nejsem žádný úsporofób a každý rozumný nápad na úspory vítám a realizuji dle svých finančních a jiných možností v praxi. K posuzování ekonomiky zavádění úsporných technologií u nové výstavby se necítím kompetentní, proto se v dalším zabývám pouze stávajícími domy.

Ekonomika investic do úspor energie u domů Nejprve uvedu tři konkrétní případy úspor energií u stávajících domů a jejich ekonomiku z praxe proto, abych se vyhnul nekonečnému obecnému rozumování na toto téma. 1) Hned po semináři mě oslovil zaměstnanec firmy na úspory energií. V diskusi uvedl jako pozitivní příklad zateplení a instalace doprovodných technologií na úsporu a výrobu energií v rodinném domku své matky. Celkové úspory pak dosáhly 47

85 % spotřeby energie tedy cca 50 000 Kč ročně. Investiční náklady dosáhly 1 500 000 Kč. Průměrná životnost instalovaných zařízení je údajně třicet let. Hrubý výnos z investovaného kapitálu je tedy 3,33 % ročně a po odečtení rovnoměrné amortizace je roven nule. 2) Obyčejný pražský činžovní dům s deseti byty ze začátku 20. století. Na vytápění musí jeho nájemníci vynaložit v průměru asi 1500 Kč měsíčně, tedy za celý dům 180 000 Kč ročně. Jeho zateplení, výměna všech oken a modernizace topení apod. vyjde na cca 3–4 miliony Kč. Možné úspory jsou v rozmezí 30–40 % tedy asi 60 000–72 000 Kč ročně. Průměrnou životnost jednotlivých prvků zateplení lze odhadnout na 30– 40 let. Hrubý výnos se tedy pohybuje mezi 1,5–2,4 % ročně a po odečtení amortizace je již záporný. 3) Nebytový objekt 7 000 m2. Náklady na vytápění jsou zhruba 500 000 Kč ročně. Zateplením a výměnou oken v ceně cca 10 mil Kč lze uspořit cca třetinu tepla. Hrubý výnos je tedy cca 1,6 % ročně a po odečtení amortizace je opět záporný. Samozřejmě do úvahy o investicích do energetických úspor u domů se promítá i mnoho dalších faktorů. Jen namátkou: náklady ušlých příležitostí, porovnání výnosů z investic do úspor s výnosem z jiných investic. Opravy je nutno provést tak jako tak, bez ohledu na úspory energií. Daně, odpisy, inflace, kurz koruny, dostupnost úvěrů a vývoj výše úroků z nich. Úspory nejdou do kapes investora, ale nájemců. Památkáři. Nekvalitní práce stavebních firem. Zdravotní rizika spojená se zateplenými budovami. Nikdo neví, jakým směrem se budou vyvíjet ceny energií vzhledem k výnosům z nemovitosti. Do nákladů na zateplování je potřeba zakalkulovat i náklady na provoz a údržbu těchto zařízení odhadem ve výši cca 1 % ročně z investičních nákladů a pokles jejich účinnosti v čase. Jiné nepredikovatelné vlivy jako například nedávno zveřejněná zpráva, že do roku 2099 má stoupnout průměrná teplota v ČR o 4 °C. To by v perspektivě znamenalo úsporu na vytápění až o jednu čtvrtinu, avšak zároveň růst nákladů na chlazení budov, jak z titulu teplejšího klimatu, tak proto, že jsem zateplil. Samozřejmě vliv politiky na ekonomiku atd. Celkově tím chci jen neúplně naznačit množství faktorů, které je u dlouhodobého investování možno a nutno 48

vzít do úvahy, a které obecně nedobrou ekonomiku zateplování domů ještě spíše zhoršují a znejisťují.

Úspory, ať to stojí co to stojí Jak je tedy možné, že přes tato alarmující čísla a rizika spojená se zateplováním se ze zateplování stává mohutné průmyslové odvětví a investují se do něj obrovské sumy, které mají většinou zápornou návratnost a působí celkově obrovské škody na efektivitě alokování peněz, podvazují ekonomický růst a ruinují rodinné rozpočty a úspory? Jak je možné, že politické reprezentace vůbec dovolí takové porušování elementárních vlastnických práv a svobod občanů? Copak nevědí, že vazba mezi svobodou jedinců a nedotknutelností vlastnictví byla mnohokrát prokázána? Co jiného je vynucování neefektivních (i efektivních!) investic, než hrubé porušování základních vlastnických práv, tedy svobody nakládat se svým majetkem dle vlastního uvážení. Odpověď je jednoduchá: to, co působí škody drtivé většině občanů, přináší obrovské zisky vyvoleným jedincům a společnostem. Analogie s katastrofálními důsledky rozvoje solární energetiky u nás je plně na místě. Osobně podezřívám propagátory těchto úspor z inspirace z úspěchu „solárníků“. Naskýtá se samozřejmá otázka, proč si to nechává většina společnosti líbit? Zde je odpověď složitější. Široká veřejnost se zpracovává metodami známými od minis­ tra Goebbelse (stokrát opakovaná lež se stává pravdou) a z Orwellova románu 1984 (ztrátu nazveme ziskem a plýtvání úsporou). Zneužívá se při tom faktické peněžní negramotnosti většinové populace, přirozeně pozitivního vztahu lidí k ochraně přírody a různých medií permanentně věštěných katastrofálních důsledků hrozících z nedostatku surovin, globálního oteplování a ničení přírody. Politici, kteří následně rozhodují o energetických zákonech jsou vědomostně na úrovni široké veřejnosti a reflektují většinové mínění i s ohledem na příští volby a vlastní kapsu. Typickou ukázku absurdní argumentace nám nedávno poskytli naši „solárníci“. Na svou obhajobu tvrdili, že rozvoj solární energie u nás vytvořil jednorázově tisíce pracovních míst a přispěl 49

k růstu HDP. To, že drahá elektřina zničí trvale desetitisíce pracovních místa a dlouhodobě povede k mnohonásobné poklesu HDP a tom samozřejmě cudně pomlčeli. Média potom tyto jejich nesmysly houfně papouškovala. Tyto metody jsou samozřejmě málo účinné na skutečné investory, kteří musí kalkulovat v penězích. Zde se používá několik metod. Brutální násilí pomocí nově přijatých norem, certifikací a regulací. Konkrétně si představte např. energetické audity a normy na úspory energie při výstavbě a renovacích domů. S odkazem na ně jsou investoři vydíráni zainteresovanými firmami a úředníky tvrzeními, že něco odporuje normám a vyhrožováním, že dům nejde provozovat, zkolaudovat, pojistit, udělat revizi a nově, že dům nepůjde prodat či pronajmout, pokud se normám nevyhoví. To vše pod pohrůžkami sankcemi a pokutami. Časem tak zlomí skoro každého vlastníka a prostor pro příslušný penězotok do připravených kapes se otevře. Mechanismus šíření tohoto zla začíná v Bruselu, neboť tam je efektivita práce lobbyistů zaiteresovaných firem nejvyšší. Stačí „přesvědčit“ několik úředníků v komisi a několik již předem pozitivně naladěných poslanců zastupujících mínění široké veřejnosti. Reálné náklady na jednu šikovnou směrnici jsou v milionech eur a zisky v 27 státech v miliardách eur. Poté se již dostane příslušná norma u nás na ministerstva průmyslu a obchodu a životního prostředí. Zde podle zásady „úředníci všech zemí spojte se“ je norma implementována pro naše podmínky tak, že jsme papežštější než papež. Aby se zchladila eventuelní kritika a zahladily stopy, obvykle se sjedná takzvané přechodné období. Všichni na normu zapomenou a najednou po pěti letech vstoupí „náhle“ v platnost. Zodpovědní úředníci se pak v televizi vymlouvají na předpisy EU, že tehdy nebyli ve funkci, že každý měl na přípravu pět let a oni teď musí jednat podle zákona a že tomu tak je v celé EU. Opakovaně jsem se pak na svých cestách v Evropě setkal s tím, že to, za co mě šikanovaly úřady doma, neznají ani ve starých unijních zemích. Dále existuje zneužívání technických nadšenců, kteří pro samou radost z technických inovací zapomenou na ekonomiku viz např. výše uvedený příklad zateplení rodinného domku. Každému, kdo mi nevěří, ať se zkusí pobavit na téma ekonomiky zavá50

dění technických novinek s nadšenci pro např. smart grids, obnovitelné zdroje, elektromobily, chytré elektroměry a vodoměry, inteligentní domy apod. Drtivá většina z nich nebude chápat, že úspory se dají počítat pouze jako poměr mezi úsporami a celkovými investičními náklady v korunách a nikoliv v jejich zamilovaných procentech, GJ, kWh, nebo plněním nějaké normy, obdržením certifikátu či imaginární ochranou přírody. Tam, kde selhává brutální násilí a nadšenectví, nastupují dotace. Dokud nebude v společnosti slovo dotace vnímáno negativně jako násilný přesun z jedné kapsy do druhé a nikoliv jako dar z nebes, nebo peníze „zdarma“, lze s tím sotva co dělat. Takto lze za dotacemi, jak za čínským paravánem, skrýt jakoukoliv nehospodárnost a ekonomickou ztrátu. Legrační jsou pak důkazy efektivity investic po odečtení dotací. Je to podobné, jako kdyby někdo ukradl jinému např. 100 000 Kč a vážně tvrdil, že auto, které stojí 200 000 Kč, je ve skutečnosti za polovinu.

Co s tím? Lze se spolehnout na to, že tlak zájmových skupin na provádění neefektivních investic do zateplení bude spíše růst. Podobně i ochota politiků a úředníků jim vyhovět jak na úrovni EU, nebo národní (MPO ČR, MŽP ČR) bude také růst. Přesto snad není si­ tuace beznadějná. Pravdu nelze do nekonečna skrývat a nedobrá situace veřejných rozpočtů pravděpodobně znemožní přílišné rozmařilé projekty. Může to však mít negativní důsledky, neboť o to může vzrůst snaha vynahrazovat si ušlé zisky na nestátních subjektech. Nicméně jak se tomuto zlu postavit? 1) odbourat veškeré dotace na zateplení, úspory energií a obecněji na zavádění technických novinek a vrátit se k osvědčeným metodám zavádění vědeckého a technologického pokroku do ekonomiky, tedy na základě reálné ekonomické návratnosti investic. Tato metoda se osvědčila v celé historii lidstva a není důvodů ji měnit. Jde to sice pomaleji, ale ušetří se náklady na odstraňování různých side- efektů, kterými je technický pokrok vždy provázen, zejména pokud je státem vynucován. Kdyby se použila podobná metoda např. na solární elektrárny, neměli by 51

jsme v současnosti skoro žádné, ale zároveň bychom se vyhnuli obrovským škodám v celém národním hospodářství v řádu mnoha stovek miliard korun; 2) do všech komisí, které mají rozhodovat o přijetí nových norem, bychom neměli zvát jen výrobce, úředníky, akademiky a politiky, ale hlavně s právem veta i oběti těchto inovací, které to poté budou muset zaplatit; 3) do všech norem je třeba zabudovat jednoduché ekonomické pravidlo návratnosti, pokud nebude čistý výnos pro investora větší než např. 5 % ročně, nesmí být nikdo k takovým investicím přímo, či nepřímo nucen. Důkazní břemeno leží na tom, kdo by chtěl takovou normu vynucovat; 4) ve směrnici EU o energetické účinnosti je například uvedeno, že veřejný sektor má jít příkladem a do nízkoenergetického standardu má být uvedeno ročně 3 % veřejných budov. Náklady byly odhadnuty na 10–30 mld. Kč ročně. Tedy celkově na 300– 900 mld. Kč. Při aplikaci příslušného výnosového procenta ve výši 5 % by se tedy mělo na energetickém provozu ušetřit nejméně 15–45 mld Kč. To by odpovídalo úsporám ve výši 1,5–4,5 mld m3 zemního plynu za rok, tedy až poloviny celkové spotřeby zemního plynu v roce 2011 v ČR. Náš stát je sice pěkný Bumbrdlíček, ale že až takový, jsem vážně netušil. Máme jediné štěstí, že spolu s tvůrci kriteria třikrát 20 do roku 2020 nežijeme v roce 2101. Museli bychom pak ušetřit 101 % svá energetické spotřeby, zvýšit účinnost spotřeby o 101 % a vyrobit 101 % energie z obnovitelných zdrojů a to povinně a pod přísnými eurosankcemi. Tvůrci směrnice EU o energetické účinnosti a podobných nesmyslů (a jejich domácí pomocníky) by měli být při příležitosti návštěvy Prahy, v duchu našich dávných tradic, máčeni ve Vltavě, eventuelně jim uříznuty uši jako magistru Kellymu. Výmluvy, že to nejde, odmítám. Stačí jen občanům v novinách vysvětlit, kolik je podobné experimenty s jejich penězi stojí a dobrovolníků bude víc než dost. 5) Samozřejmou povinností všech občanů tohoto státu by mělo být na jejich úrovni a dle jejich reálných schopností a možností proti podobným nesmyslům bojovat a vzdorovat. Počínaje pre52

miérem, vládou, euro či obyčejnými poslanci, úředníky až po občany, kteří budou podobná nařízení sabotovat a ignorovat. Vše podle základního zadání: nikoliv jak implementovat, ale jak neimplementovat. Že je to naivní a nereálné? Uvidíme, žádné stromy nerostou do nebe a nikdy není vyloučen návrat ke zdravému rozumu.

53

Nulové domy – další krok do otroctví Petr Slanina podnikatel, bývalý výzkumný pracovník

V současné době nám „unijní byrokraté“ diktují svoje vize a představy o správné společnosti, a přestože občané našeho státu v některých případech protestují, v naprosté většině případů „unijní byrokraté“ vítězí, neboť jejich síla je obrovská. Píši „unijní byrokraté“, neboť je velmi obtížné sledovat, odkud se vize, myšlenky a později i směrnice a zákony šíří. Je to anonymní proces a píši-li slovo „unijní byrokraté“, myslím tím hlavně: 27 vysokých úředníků tvořící Evropskou komisi, dále desítky tisíc úředníků pracující pro Evropskou komisi, tisíce národních úředníků pracujících v institucích Evropské unie, další tisíce úředníků pracujících v národních institucích, kteří se zapojují do unijního legislativního procesu a v neposlední řadě stovky úředníků, kteří pracují v nejrůznějších evropských agenturách na území členských států Unie. Jedním z posledních nařízení unijního byrokratického procesu je směrnice 2010/31/EU, o energetické náročnosti budov [1], která na návrh Evropské komise byla schválena Radou Evropské unie a Evropským parlamentem v květnu 2010. Tato směrnice nařizuje členským státům Evropské unie, aby od 1. 1. 2021 všechny nové budovy byly budovami s téměř nulovou spotřebu energie. Členské státy mají možnost se rozhodnout, že požadavky směrnice na nulové domy nebudou uplatňovat pouze v konkrétních a odůvodněných případech, pokud analýza nákladů a přínosů během ekonomického životní cyklu budovy bude negativní. V samotné směrnici najdeme vypsaných 36 důvodů, proč tato směrnice byla vytvořena, avšak ve směrnici už nelze nalézt, jaké důsledky bude mít její implementace pro české stavebnictví a občany České republiky. Otázkou tak zůstává, jaké náklady se sebou ponese zavedení této směrnice do českého právního řádu. Další těžko 55

vyčíslitelné náklady přinese se sebou pokřivení trhu se stavebními výrobky a službami a vyšší míra regulace českého stavebnictví. Všechny tyto náklady zaplatí ze své kapsy občan České republiky.

Energetická náročnost budov v českém stavebnictví Energetickou náročnost budov je možné rozdělit do dvou různých technických odvětví. Do jedné skupiny patří technické zařízení budov, které zajišťuje vhodné vnitřní prostředí budovy (vytápění, chlazení, teplou vodu, osvětlení, klimatizaci, apod.). Druhou technickou skupinou, která ovlivňuje energetickou náročnost budovy, jsou stavební konstrukce, které chrání vnitřní prostředí budovy před nepříznivými vlivy počasí. V této skupině najdeme například střešní konstrukce, obvodové stěny, okna, lehké fasády, apod. Následující text bude především zaměřen na tuto druhou skupinu, tedy na stavební konstrukce. Pokud se občan ČR rozhodne postavit nebo rekonstruovat své obydlí, najme si architekta nebo projektanta, který musí dodržet několik zákonů a vyhlášek, aby získal od stavebního úřadu stavební povolení. Z hlediska energetické náročnosti budov je to především zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií [2] a jeho prováděcí vyhláška č.148/2007 Sb., o energetické náročnosti budov [3]. V platném znění obou dokumentů nalezneme téměř přesný přepis předchozí evropské směrnice 2002/91/ES, o energetické náročnosti budov [4], která byla vydána v roce 2003. Části textu směrnice se objevují taktéž ve Stavebním zákoně [5] a ve vyhlášce č.268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby [6]. Směrnice 2002/91/ES o energetické náročnosti budov zavedla do českého stavebnictví nový prvek a to Průkaz energetické náročnosti budovy. Od 1. 1. 2009 je tento Průkaz povinnou součástí dokumentů potřebných pro vydání stavebního povolení. Průkaz energetické náročnosti budovy hodnotí vypočtené množství dodané energie do budovy potřebné na vytápění, větrání, chlazení, klimatizaci, přípravu vody a osvětlení pří jejím standardizovaném užívání. Jeho vydáním jsou oprávněny pouze osoby ustanovené Ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO). Průkaz energetické náročnosti budovy se tak stal dalším nákladem investora při získání dokumentace pro stavební povolení, aniž by ho investor požadoval. 56

Další povinností architektů a projektantů při rekonstrukci nebo výstavbě budov je dodržení tepelně technických požadavků na stavby, které jsou dány normovými hodnotami. Přestože jsou české technické normy podle Stavebního zákona [5] nezávazné, na některé normy a především normové hodnoty se odkazují vyhlášky, a tím se požadavky normy stávají pro projektanty a architekty závazné. Dobrým příkladem jsou právě úspora energie a tepelná ochrana budov. Při rekonstrukci či výstavbě nových budov tak musí architekti a projektanti dodržet požadované hodnoty stanovené normou ČSN 730540-2, na kterou se odkazují právě prováděcí vyhlášky č. 148/2007 Sb. a č. 268/2009 Sb. Tento příklad ukazuje, jak předchozí evropská směrnice 2002/91/ES, o energetické náročnosti budov velmi rychle prorostla do českého právního systému. V listopadu 2011 vydal státní Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMS) novou technickou normu ČSN 730540-2:2011 [7], která již obsahuje požadavky pro stavební konstrukce energeticky nulových domů. Zatím jsou tyto požadavky v normě uvedeny jako předběžná informace, avšak je pouze otázkou času, kdy se požadavky změní z informačních na normové, a tudíž závazné pro všechny architekty a projektanty. Implementace směrnice 2010/31/EU do českého právního řádu je již v plném procesu. Navíc směrnice bude do českého právního systému rychle implementována i díky velmi dobře propracované evropské propagandě.

Evropská propaganda Vize a myšlenky unijních byrokratů se šíří do národních států rychle i díky geniálně propracované propagandě, která se skládá ze třech hlavních nástrojů – síly, cukru a biče. Síla Evropské právo je nadřazeno právu jednotlivých členských zemí Unie, pokud se s ním dostane do rozporu. Tato zásada byla zakotvena do evropského práva díky několika rozhodnutím Evropského soudního dvoru v letech 1963 a 1964 [8] a je dodržována dodnes. Současně pokud je na návrh Evropské komise schválena evropská směrnice Evropským parlamentem a Radou Ev57

ropské unie, členské státy Unie mají povinnost začlenit cíle této směrnice do národního právního prostředí. Díky tomuto principu bude směrnice 2010/31/EU postupně implementována do českého právního systému, i přestože by s ní občané České republiky nesouhlasili. Princip nadřazenosti se projevuje současně na druhé frontě – v technických normách. Evropská unie díky Evropskému normalizačnímu úřadu (CEN) vydává obrovské množství technických norem, které musí členské státy Unie postupně začlenit do národních systémů technických norem. Pokud se nově přijatá evropská technická norma dostane do rozporu s českou technickou normou, česká technická norma musí být zrušena. Pro zajímavost v loňské roce 2011 bylo českým státním Úřadem pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMS) vydáno, opraveno a změněno celkem 1710 technických norem, z tohoto počtu je 1410 evropských norem (ČSN EN) tj. 82,5% (!) a zbytek tvoří ryze české normy (ČSN) případně mezinárodní normy (ČSN ISO) [9]. Cukr K šíření bruselských myšlenek dobře slouží propracovaný systém dotací a nejrůznějších grantů. V samotné směrnici 2010/31/ EU se jasně píše o finanční podpoře k dosažení cílů Unie a využití finančních zdrojů ze strukturálních fondů a rámcových programů Unie, případně využití fondů Evropské investiční banky. V současné době jsou v rámci dotací hlavně podporovány projekty v oblasti úspor energie a využívání obnovitelných zdrojů energie. Finanční dotaci mohou získat z různých dotačních programů soukromí podnikatelé, neziskové organizace i veřejné instituce. Mezi tyto dotační programy patří například: – Program EFEKT – Státní program zpravovaný MPO, zakotveny v české legislativě zákonem č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, sloužící především k osvětové činnosti v oblasti úspor energie a využití obnovitelných zdrojů. Rozpočet na rok 2012: 30 mil. Kč [10]; – Program EKO-ENERGIE – Program v rámci evropského operačního programu podnikání a inovace, zaměřený na zvy58

šování účinnosti a úspor energie a podpory obnovitelných zdrojů. Rozpočet programu Eko-energie na roky 2007–2013: cca 11,5 mld Kč. [11]; – Operační program životní prostředí (Osa 2: Zlepšování kvality ovzduší a snižováni emisí, Osa 3: Udržitelné využívání zdrojů energie). Rozpočet pro obě osy na roky 2007–2013: cca 38,5 mld Kč [12]. Díky dotačním programům a vysoké finanční podpoře vzniká celé specifické odvětví, které se zaměřuje pouze na získání a vyřízení dotací. Důsledkem toho je ničení efektivního přirozeného tržního mechanismu. Na prosazení unijních myšlenek slouží i podpora výzkumu a vývoje. Výzkumnými granty jsou podporováni akademičtí pracovníci, kteří sdílí shodné názory s cíli Unie. Díky finančním příspěvků získávají tito pracovníci vliv mezi svými kolegy a odborná veřejnost je začne vnímat jako uznávané odborníky. Dobrým příkladem je šíření myšlenek pasivních a nulových domů a s tím související téma trvale udržitelného rozvoje, které je zakotveno v článku 3 Smlouvy o Evropské unii [13]. Akademičtí pracovníci zabývající se tímto tématem díky výzkumným grantům získávají snadněji akademické tituly, stávají se členy různých normalizačních komisí, ve kterých dohlížejí na implementaci unijních cílů do národních technických norem nebo sami připravují technické normy, které definují technické požadavky na pasivní nebo nulové domy. Příkladem může být již citovaná tepelně technická norma ČSN 730540-2. Bič Chytrost unijní propagandy spočívá v tom, že Evropská unie má moc prosadit směrnici do právního systému členských států, že využívá štědrý evropský systém dotací a grantů, avšak zcela geniální je, že pokuty a sankce za nedodržení evropských směrnic musí vymáhat členské státy. V očích veřejnosti je tak Evropská unie ta dobrá a národní stát ten špatný. Krásný příklad je směrnice 2010/31/EU, ve které se v článku 27 píše: „Členské státy stanoví pravidla k sankcím za porušení vnitrostátních právních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá opatření 59

nezbytná k zajištění jejich provádění. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“

Diskuse Jsem přímo zděšen nad tím, co se v současné době děje napříč státy sdruženými v rámci Evropské unie. Nevím, komu mám vynadat za směrnici 2010/31/EU, která nařizuje, že od 1.1.2021 budou povinně všechny nové budovy stavěny s téměř nulovou spotřebou energie, neboť tato směrnice byla vytvořena bezejmenným byrokratickým procesem. V Evropské unii neexistuje žádná politická zodpovědnost. Fascinuje mě, že unijní byrokraté dopředu vědí, jaké budovy z hlediska energetické náročnosti bude nejefektivnější stavět v roce 2021, vědí, jaký bude technický vývoj ve stavebnictví i v energetice a jak se budou na trhu vyvíjet ceny nemovitostí a energetických zdrojů. Postrádám jakoukoliv ekonomickou analýzu a informaci, jaká je návratnost výstavby nulového domu oproti domu s běžnou energetickou náročností. Postrádám i informaci, jakou finanční zátěž budou mít důsledky zavedení směrnice o nulových domech do českého právního systému. Budou to desítky nebo stovky miliard korun, které nakonec zaplatí ze své kapsy daňoví poplatníci? O přidělení dotací rozhodují anonymně úředníci, kteří hlavně kontrolují žádosti z hlediska formálního. Systém dotací pak vytváří neprůhledné prokorupční prostředí. V dotovaných projektech se klade hlavní důraz na splnění dotačních kritérií (fyzikálních hodnot) a až následně se projekt vyhodnocuje z hlediska užitné hodnoty. V praxi se velmi často stává, že jsou dotovány stavební opatření, jejichž doba návratnosti investice bez použití dotací by byla dokonce větší než životnost použitých stavebních systémů. Trh nejenom ve stavebnictví je díky dotacím zcela pokřiven a zvýšené náklady jsou nuceni opět zaplatit daňoví poplatníci. O přidělení výzkumných grantů opět rozhodují úředníci. Grantový systém je vytvořen takovým způsobem, že se vždy objeví nějací akademičtí pracovníci, kteří sdílejí unijní myšlenky. Budou je ochotně šířit společností, neboť díky tomu získávají grantové finanční příspěvky, které jim umožní získat ještě větší vliv ve společnosti, i přestože výsledky jejich výzkumu budou mizivé. 60

Do třetice úředníci vydávají technické normy. Některé z norem jsou závazné a projektanti nebo architekti se normovými hodnotami musí při návrhu budovy řídit. Normy jsou zpracovávány odborníky, avšak diskuse o finální podobě norem jsou nedostatečné. Spousty hodnot, které jsou závazné a které se v technických normách objevují, nemají reálný základ. Příkladem může být již zmíněná norma ČSN 430540-2, která definuje tepelně technické požadavky na stavení konstrukce a budovy. V normě se objevuje velké množství hodnot, avšak ani jeden odkaz na odbornou literaturu, ze které by bylo zřejmé, odkud byly tyto hodnoty převzaty [14]. Normy se tak stávají oprávněně terčem lobbyistických skupin. Slyším často názory, že evropské směrnice a technické normy jsou tu hlavně proto, aby chránily investory a spotřebitele, že pokud by neexistovaly, stavěly by se domy například bez topení. Nesdílím tento názor. Stát ani Evropská unie zasahovat do těchto záležitostí nesmí. Pouze velice hloupý člověk si koupí dům bez topení. Pokud si člověk kupuje nějaký statek a nemá o daném statku dostatečné znalosti, stále mu zůstávají dvě možnosti: danou problematiku si sám nastuduje a tím investuje do svého vzdělání, anebo si najme odborníka, který je s danou problematikou dobře obeznámen. Aby si člověk podle vlastních představ a podle vlastního uvážení dobře postavil své obydlí, směrnice Evropské unie a normy vydávané státem nepotřebuje.

Závěr Nepochybuji o tom, že unijní směrnice 2010/31/EU bude úspěšně implementována do českého právního řádu a že od roku 2021 se začnou povinně stavět všechny domy s téměř nulovou spotřebou energie, i přestože to bude pro občany České republiky ekonomicky nevýhodné. Síla unijního byrokratického procesu je příliš velká. Nevím, kolik lidí si v současné době uvědomuje, že pomalu krok za krokem vzrůstá moc byrokratů a že je to proces nevratný. Krok za krokem člověk ztrácí svobodu a možnost vlastního rozhodování, v tomto případě postavit si obydlí podle svých vlastních představ. Člověk ztrácí svobodu na úkor byrokratického systému a stává se defacto jeho otrokem. 61

Literatura: [1] SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2010/31/EU, o energetické náročnosti budov. Úřední věstník Evropské unie L153, červen 2010, 13–35.

Střet o energii a oteplovací propaganda

[2] ZÁKON č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií. Sbírka zákonů č. 61/2008, 982–996.

Miroslav Kutílek

[3] VYHLÁŠKA č.148/2007 Sb., o energetické náročnosti budov. Sbírka zákonů č.53/2007, 1855–1879.

profesor pedologie

[4] SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2002/91/ES, o energetické náročnosti budov. Úřední věstník Evropských společenství L1/65, 2003, 168–174. [5] ZÁKON č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Sbírka zákonů č.63/2006, 2226–2290 [6] VYHLÁŠKA č.268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Sbírka zákonů č. 81/2009, 3702–3719. [7] ČSN 730540-2: 2011. Tepelná ochrana budov – Část 2: Požadavky: Praha, Český normalizační institut 2011. [8] BOOKER, CH. & NORTH, R. Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti: Brno, Barrister & Principal 2006. [9] Věstník Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, č. 1 až č. 12, 2011 [10] Informační portál Ministerstva průmyslu a obchodu. Dostupné z URL [11] Czechinvest. Dostupné z URL [12] Operační program životní prostředí. Dostupné z URL [13] Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii. Úřední věstník Evropské unie C115, květen 2008, 13–46 [14] Slanina, P. Nechte nás navrhovat střechy správně! Konstruktivní kritika nové tepelně technické normy ČSN 730540-2. In Zborník zo sympozia Strechy 2011 (pp. 39–45): Bratislava, STU v Bratislavě, Cech strechárov Slovenska 2011.

62

Až do roku 1990 se laická veřejnost téměř nezajímala o hypotézu, že probíhající oteplení je způsobované lidstvem. Také přesněji formulovaná hypotéza, že vzrůstajícím množstvím spalovaného uhlí, ropy a zemního plynu a tím vzrůstající koncentrací CO2 v atmosféře se zesiluje skleníkový efekt zůstávala ve valné většině obyvatelstva nepovšimnutá. Existovaly sice jednotlivé publikace o závislosti oteplení na množství spalovaných paliv a tím o jednoduše korelovaných vztazích mezi teplotou a antropogenním CO2 (např. Callendar 1938, Charney et al. in NRC, 1979, Hansen 1981, WMO 1981, Volz 1983), ale tyto práce byly adekvátně oponované v publikacích popírajících vliv antropogenního CO2 na oteplení (např. Eddy 1976, Idso 1980, Reifsnyder 1989), kdy byly studované reálně působící další faktory a vliv skleníkového efektu nebyl shledán jako dominantní. Příslušníci první skupiny bývají nazýváni alarmisté svými oponenty. Nemají toto označení rádi a dávají přednost názvu vědci, a dokonce odmítají název hypotéza pro svůj model, jehož objevnost přirovnávají ke koperníkovskému heliocentrickému modelu a k Einsteinově teorii relativity (Sherwood 2011). Druhá skupina bývá nazývaná klimaskeptická a o jejich zastáncích se mluví stručněji jako o skepticích. Laická veřejnost nevěnovala těmto diskusím příliš pozornosti a více se spíš věnovala možnostem nástupu nové ledové doby. To byl hlavní šlágr ovládající pole předpovědí budoucích katastrof ruku v ruce s dohady o možném dopadu asteroidu, který by měl zničit celé lidstvo. Od počátku devadesátých let minulého století se však dosavadní situace mění. V roce 1988 založily dvě organizace OSN nový Mezivládní panel pro změny klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC). Těmi dvěma sudičkami byly Světová 63

meteorologická organizace WMO a Program OSN pro životní prostředí UNEP. Bylo to v době končící studené války, kdy ze dvou soupeřících táborů to byli demokraté, kdo se chystal oslavovat vítězství, ale v té době se rozvojovým zemím už dařilo zaujmout na mezinárodní scéně také významné postavení. V obou organizacích, jak ve WMO tak v UNEP byli zkušení mezinárodní harcovníci, kteří věděli, že vyhrává ten, kdo zaujme podnikatelskou sféru svými hesly a tím i politiky soupeřící o přízeň jak voličů, tak reprezentantů ekonomických zájmů. Vědecká pravda a vědecké disputace se tak často dostávaly až na okraj zájmů uvedených institucí. To tedy obě sudičky daly do vínku nově vzniklému Mezivládnímu panelu pro změny klimatu, „vědeckému orgánu OSN“. Těmi změnami klimatu se zatím vždy rozumělo globální oteplování.

Postavení klimaskeptiků IPCC sice nemá rozhodovací pravomoci, ale má za úkol shromažďovat a hodnotit informace o stavu klimatu v komplexních zprávách, které mají být podkladem pro legislativní postupy a ekonomické rozhodování jednotlivých regionálních a státních útvarů. První hodnotící zpráva byla publikovaná v roce 1990, druhá v roce 1995, třetí v roce 2001 a zatím poslední, čtvrtá, v roce 2007. Zprávy se jednoznačně opírají o materiály alarmistů, a to ať už se jedná o seriózní vědecké studie, nebo o podvrhy s nevěrohodnými datovými soubory, které nejsou zveřejňované a hlavně nejsou zpřístupněné oponentům. Nejznámějším příkladem je hokejkový graf Michaela Manna a jeho spolupracovníků (1998, 2003). Podle něj neexistovala ani středověká teplá perioda ani následná malá doba ledová. Ve zprávách IPCC jsou vždy uvedeny údaje použitelné v médiích pro svou jednoznačnost a jednoduchost, a dále jsou tam formulované závěry pro politiky ve formě využitelné přímo v politických kampaních. Není opomenuta ani podnikatelská sféra v kapitolách o nutných opatřeních ke zpomalení klimatické změny a k minimalizaci škod způsobovaných změnou klimatu, rozuměj: oteplením. Třetina citací klimatické bible Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC, 2007) odkazuje na literaturu, která neprošla vědeckou kontrolou (peer-review). Citovány jsou články z novin, tiskové zprávy nebo také hlášení aktivistických 64

a nátlakových skupin. Vyplývá to ze zprávy čtyřicítky auditorů z dvanácti zemí světa. Ve stejné době, kdy se rozjíždí činnost IPCC, se podařilo funkcionářům z organizací podléhajících OSN dosadit do funkcí editorů několika seriózních vědeckých žurnálů své lidi do sekce atmosféry či geosféry. Situace se natolik vymkla z dosavadních zásad vědecké diskuse, že např. redakce slavných žurnálů Nature nebo Geophysical Research Letters odmítly otisknout články „dvou Maců“, tedy McIntyrea a McKitricka (2003, 2005) kteří polemizovali s články Manna a spol. Proti těmto mnohovrstevným mamutím orgánům s polyfunkčním propojením na podnikatelské kruhy, politiky, média a vědecké instituce, které jsou závislé především na mezinárodních fondech, stojí klimaskeptici – jednotlivci, kteří se občas jednorázově spojí do protestních akcí, jako byla Heidelberská výzva (1992), Oregonská petice (1998–2007), nebo Lipská deklarace (2005). Nověji to je publikační a další činnost Science and Public Policy Institute ve Virginii, konference pořádané institucí Heartland Institute a několik dalších organizací v USA. Zřejmě i jejich vlivem USA nepřistoupily dosud na žádný z návrhů na omezování emisí CO2. Evropská média včetně našich se o nich někdy zmíní, někdy napíšou i článek, ale v jejich zpravodajství i v komentářích však převažují materiály IPCC a celkově alarmistů. Jako současný příklad části médií i v USA uvádím z vánočních The New York ­Times (2011) celostránkový článek o „man-made climate change“. V těchto novinách nikdy neotiskli celostránkový esej nebo zprávu o klimaskeptickém stanovisku k současnému globálnímu oteplování. Valná většina politiků rozvinutých zemí kromě USA a Kanady se z části nechala polapit na zprávy IPCC, z části se nechali uplatit a mnozí sami investovali do bohatě subvencovaných investic zaměřených proti globálnímu oteplování, ať už se jedná o nebezpečné projekty geoinženýrství, nebo o budování alternativních zdrojů energie. Jsou to investice se zaručenými vysokými výnosy. Primát mají evropské státy a především orgány EU. Současnosti dominují emisní povolenky, závazky na snížení emisí CO2 do jednotlivých termínů, ať už se jedná o roky 2020, 2030 nebo i déle, nebo právě diskutované domy s nulovou spotřebou energie. Jiné 65

snad nebude povoleno v Evropě nově stavět. Dále tu existují závazky členských států přispívat miliardovými částkami do společného fondu EU k podpoře institucí a akcí směřujících k omezení emisí CO2. K závazku ČR také patří budování podzemního úložiště CO2 jímaného hlavně na území ČR. To vše jsou činnosti EU, které nacházejí dvojníky pouze v Austrálii. Smutné na tom všem je to, že vše je ohlašované jako aplikace vědeckého bádání do našeho všedního života.

Vědecká centra Jen v naší České republice máme dvě velká vědecká centra, která se svou většinovou kapacitou zabývají vlivem antropogenních skleníkových plynů, převážně CO2, na globální oteplování. Jsou to: 1. Centrum pro výzkum globální klimatické změny AV ČR, dříve Czech Globe s rozsáhlým administrativním aparátem a s početnými odbornými útvary zabývajícími se výzkumem především globálního oteplování. To má podle programu Centra vážné důsledky pro lidská i přírodní společenství, která se vyvinula za podmínek takzvané značné stability klimatu, panující od konce doby ledové. Přitom na jiném místě se píše, že „klimatický systém není konstantní a že se vyvíjí v čase. Jeho vývoj má dvě příčiny. Za prvé se klimatický systém vyvíjí vlivem vlastní vnitřní dynamiky. Za druhé se klimatický systém vyvíjí vlivem vnějšího působení“. Pro Centrum je typické, že podobných protimluvů je už v programu více v závislosti na tom, co právě chce vedení Centra slovně dokazovat ve prospěch klimatických alarmistů. Jen pro porovnání uvádím, že několikaletý rozpočet přesahuje půl miliardy Kč. 2. Centrum Univerzity Karlovy pro otázky životního prostředí, které je pracovištěm přímo podřízeným rektorovi. Zajišťuje expertní podporu představitelům univerzity a koordinuje výuku v oborech životního prostředí. Rozvíjí výzkumnou činnost v oboru a spoluúčastní se např. na mezinárodním projektu Millennium Ecosystem Assessment (MA) a na dalších podobných aktivitách. Ve svých programech formuluje cíle mnohem všeobecněji, zato účast reprezentantů Centra na významných alarmistických akcích je mnohem výraznější. 66

K těmto významným centrům se přidružují fakulty, studijní obory a katedry zabývající se životním prostředím, ekologií a jednotlivými složkami ekologických systémů. Jejich programy jsou povětšině silně svázané s materiály IPCC. To je také zárukou, že obdrží granty a finanční podporu halenou do řečí o podpoře vědy.

Nesmyslné vládní akce Proti tomuto organizačně, finančně a politicky zajištěnému systému vystupuje u nás snad deset, snad patnáct jednotlivců, kteří využívají své blogy nebo internetové noviny k šíření svých skeptických názorů. Pokud provádějí výzkum nebo zpracovávají literární rešerše, činí tak na své vlastní náklady ve svém volném čase. Není proto divu, že alarmisté nejen v ČR, ale v celé EU vítězí. Ojedinělé akce, jako občasné konference nebo jednorázové proklamace klimaskeptiků nemohou změnit ani výzkumné, ani mediální a tedy ani politické vztahy k problematice globálního oteplování. Nemohou zabránit, aby byl CO2 prohlašován za škodlivinu. Nemohou zabránit obrovskému plýtvání finančními prostředky při výstavbě různých zařízení směřujících ke snížení obsahu CO2 v atmosféře. Situace by se mohla začít měnit jedině tehdy, kdyby alespoň jedna z nejsilnějších finančních a podnikatelských institucí se rozhodla k vybudování svobodných vědeckých center a k dlouhodobé podpoře klimaskeptiků a tím k vytvoření materiální, organizační a politické protiváhy k mamutím podnikům alarmistů. Toto očekávání je však velice iluzorní již po dvě dekády u všech stran politického spektra, u veškerých vlastníků ekonomických gigantů, a proto volání po svobodě bádání o klimatických změnách a po svobodné vědecké diskusi je hlasem na poušti. Nezbývá než využít oněch několika skutečně svobodných mezinárodních žurnálů alespoň k publikaci výsledků skromného, protože hospodářsky nepodporovaného nezávislého výzkumu na uvedené téma. Nesmírně nákladné lapání CO2, budování domů s nulovou spotřebou energie, vytváření aerosolové clony v atmosféře na ochranu před slunečním zářením a další nesmyslné akce jsou proto ­neodvratitelnou skutečností, která ožebračuje obyvatele Evropy, nemluvě o některých opatřeních ohrožujících veškerou lidskou 67

populaci. To mlčky přecházejí politici, ignorují reprezentanti ekonomické sféry a zlehčují média. Těch pár politických reprezentantů klimatického skepticismu je terčem vtipálků z povrchních estrád a bulváru. Jinak je čeká umlčování a mediální ticho.

Potěmkinovské šílenství s obnovitelnými zdroji Aleš Hrubý

Literatura: Callendar, G. S. (1938): The Artificial Production of Carbon Dioxide and Its Influence on Climate: Quarterly Journal of Royal Meteorological Society 64, s. 223–40. Eddy, J. A. (1976): The Maunder minimum: Science, 192, s.1189–1202. Hansen, J. E., Johnson, D., Lacis, A., Lebedeff, S., Lee, P., Ring, D., Russel, G. (1981): Climate impact of increasing atmospheric carbon dioxide: Science, 213, s. 957–66. Charney, J., and Climate Research Board. (1979): Carbon Dioxide and Climate: A Scientific Assessment. NAS Press, Washington, D.C. Idso, S. B. (1980): Carbon dioxide and climate: Science, 207, No. 4438:1462–1463. Idso, S. B. (1982): Carbon Dioxide: Friend or Foe? IBR Press, Tempe, AZ. IPCC (1990): First Assessment Report, Working Groups I, II, and III. Digitized by the Digitization and Microform Unit, UNOG Library 2010. Mann, M. E., Bradley, R. S., Hughes, M. K. (1998): Global scale temperature patterns and climate forcing over the past six centuries: Nature, 392:779–87. Mann, M. E., Jones, P. D. (2003): Global surface temperatures over the past two millenia: Geophysical Research Letters, 30, 10.1029/2003GL017814. Reifsnyder, W. R. (1989): A tale of ten fallacies: The skeptical enquirer’s view of the carbon/dioxide/climate controversy: Agricultural and Forest Meteorology, 47:349–71. Sherwood, S. (2011): Science controversies past and present: Physics Today, October 2011, s. 39–43. Volz, A. (1983): Studie über die Auswirkungen von Kohlendioxidemissionen auf das Klima. Kernforschungsanlage Jülich, F. R. Germany. Heidelberg Appeal (1992). http://sepp.org/policy%20declarations/heidelberg_appeal.html. Leipzig Declaration, revised (2005): http://sepp.org/policy%20declarations/LDsigs. Html Oregon Petition (1998–2007). http://www.oism.org/pproject/s33p41. htm.

68

konzultant controllingu Obnovitelné zdroje jsou velké téma všech korektních politiků. Každý ví, že jsou jedinou správnou cestou na záchranu přírody, planety a jejího klimatu. Dočkali jsme se tak praktické realizace nejen v zeleném Německu a Rakousku, ale také u nás: větrné a sluneční elektrárny, spalovny biomasy, biolíh, bionafta atd. Vzhledem k tomu, že všechny tyto energie mají společné to, že jsou zoufale neefektivní a nekonkurenceschopné, byly nastaveny různé „politiky“, jejichž hlavním jmenovatelem jsou dotace, zdanění a povinné odkupy za několikanásobně vyšší ceny. Jaké jsou ale důsledky takového sociálního inženýrství? Znamenají tyto obrovské peníze zlepšení přírody, ovzduší a snížení spotřeby fosilních paliv?

Obrovské náklady Klíčovou otázkou je, zda tzv. obnovitelné zdroje (OZE) dokážou skutečně produkovat více energie, než jí samy spotřebují. Na jedné straně je energie skrytá ve slunci, biomase, větru nebo vlnách oceánu obnovitelná a téměř zadarmo a přímo se nabízí ji využít. Jenže: náklady na kilowatthodinu (při započítání všech přímých i nepřímých dotací) jsou u větrné energie více než čtyřikrát vyšší, u sluneční energie více než desetkrát a u biopaliv je tomu podobně. Na druhé straně zelení aktivisté a „odborníci“ tvrdí, že se prý vložená energie vrátí „za několik měsíců“. Stačí tedy patřičně upravit tržní podmínky a ceny tak, aby to „bylo výhodné“. Tj. v praxi donutit spotřebitele povinně nakupovat od výrobce libovolnou zelenou energii za libovolnou cenu – a to cca takovou, aby se to „bio“ výrobci vyplatilo. Možná se dočkáme i takových exotických „obnovitelných“ energií, které budeme nuceni nakupovat i za dvacetinásobnou cenu. 69

Je ale pravda, co se nám o návratnosti energie tvrdí? Na univerzitách a státních ústavech dnes pracuje mnoho odborníků, kteří se problematice návratnosti energie z obnovitelných zdrojů věnují. Problém ovšem je, že jejich výsledky se často liší víc než předpovědi středověkých šarlatánů. Proč? Záleží totiž hlavně na tom, co vše a jak poctivě se započítá do oné „energetické spotřeby“. Jestliže tedy počítají pro výrobu bioetanolu např. pouze energii na pohonné hmoty, na dopravu a zpracování. Taková metodika pak samozřejmě dává velmi pěkné výsledky – a všichni se nestačí divit, proč tedy už všichni dávno nejezdíme na biopaliva. Přitom jen samotná destilace etanolu „spolkne“ třetinu energie obsažené v obilí! Jiná metodika může být detailnější a přesnější: počítá energetické vstupy do velmi náročné výroby hnojiv, do produkce zemědělské techniky, do výroby osiv, do chemické výroby (pesticidy) atd. Např. rozsáhlá a vcelku detailní studie týmu profesorů Pimentela z Cornell University a Patzeka z University of California došla k těmto šokujícím závěrům: výroba bioetanolu spotřebuje o 29 % více energie z fosilních zdrojů, než je obsaženo v bioetanolu samém, u sóje se spotřebuje o 27 % více fosilních zdrojů apod. Naprosto detailní propočet všech přímých i nepřímých energetických vstupů do produkce „obnovitelného“ zdroje je ale neuvěřitelně složitý – jako počítat hvězdy v galaxii. Jak spočítat výnosnost nebo čistou ztrátu energie např. větrné elektrárny? Započítáme jistě přímou spotřebu energie z uhlí při výrobě stožáru a spotřebu nafty při jeho instalaci. Snad započítáme také energii na výrobu betonové základny. Taková energie se opravdu vrátí „za pár měsíců“. Bohužel než se stožár s vrtulí roztočí, tak na jeho výrobě pracuje také řada lidí – projektantů, specialistů, manažerů, správců počítačové sítě, účetních. Znamenají tyto náklady za „služby“ spotřebu energie? Ano, znamenají – tu největší! Náklady „za služby“ jsou totiž vzápětí utraceny v průběhu dalších tržních interakcí za další a další spotřeby přímé energie (nafta za cestu do práce a dětí do školy, cesta na dovolenou, vytápění domu atd.) nebo dalších služeb a výrobků, jejichž výroba v sobě opět spotřebovala další energii (ovoce dovezené z Brazílie, kolo dovezené z Číny, počítač z Malajsie) apod. 70

Jednoduchá logika Každá koruna nákladů na výrobu každé kilowatthodiny z větrné elektrárny se reálně změní na spotřebu energie. Pokud někdo rozumí spíše řeči biologie, pak je to velmi podobné jako u toku energie v ekosystému: primární energie ze Slunce je vázána fotosyntézou v rostlinách (jetel, lipnice, kopretiny). Část energie je „přímá spotřeba energie“ k životu těchto primárních producentů. O něco menší část se ale v ekosystému přesune do dalšího článku – konzumentů (zajíc polní), kde se opět část energie přímo spotřebuje. Část energie se následně využije u dalších organismů, kde se opět jen část z toku energie spotřebuje k jejich životu… Ovšem, aby mohl existovat organismus jako tygr ussurijský, musí existovat celý řetězec organismů (se svou spotřebou energie) před ním. Existence tygra a jeho „celková energetická náročnost“ v přírodě je tedy nutně podmíněna spotřebou energie všech článků v ekosystému před ním (tedy energie spotřebované k životu zajíce i vojtěšky)! V ekonomice je to úplně stejně – pouze takových článků a tržních interakcí mezi nimi (provázených spotřebou přímé energie) je obrovský počet. To je snad důvod, proč tento elementární ekonomický fakt mnoho lidí – zejména ekologů nebo filozofů – nemůže pochopit. Nedokážou si totiž představit ty miliardy tržních interakcí (se spotřebou dílčí přímé energie), které jsou nutné, aby v této ekonomice vzniklo něco jako solární nebo větrná elektrárna. Důsledkem je, že mnoho lidí – a to včetně některých odborníků na univerzitách – víceméně blouzní o tom, že sice náklady jsou několikanásobně vyšší, ale energetické náklady se „vrátí za pár měsíců“. Bohužel tomu tak není! Ty několikanásobné cenové náklady nám totiž říkají, že přímé a nepřímé energie se spotřebovalo na vstupu několikrát více, než se energie vyrobilo na výstupu. Na výrobě jediné kilowatthodiny se takto podílí miliony tržních interakcí – dokonce i pilot letadla, který odvezl manažera větrné elektrárny na dovolenou, ale také lékař toho pilota nebo učitelka dětí toho lékaře nebo úředník magistrátu… Spočítat to obrovské množství tržních transakcí a spočítat z nich spotřebu vstupní energie nutné k výrobě např. větrné elektřiny je praktic71

ky nemožné. Tento úkol je však zcela zbytečný. Přesnou znalost nám totiž dává právě cena. Cena je v ekonomice klíčová informace, která říká, kolik zdrojů výroba určitého produktu spotřebovala. Nákladová cena – tedy veškeré náklady např. na výrobu jedné kilowatthodiny u větrné elektrárny – je současně i vyjádřením veškeré vstupní energie, spotřebované v celé ekonomice na výrobu této jedné kilowatthodiny. Platí tedy, že celkové náklady na výrobu obnovitelné elektřiny = celková spotřeba vstupní energie. Pokud tedy 1 kWh větrné elektřiny vyrobíme za cenu 4 Kč a více, tj. čtyřikrát dráž, pak to znamená, že na výrobu „obnovitelné“ energie spotřebujeme čtyřikrát více energie z fosilních zdrojů a z jádra. Stejné je to také u ostatních „obnovitelných“ zdrojů: náklady na 1 kWh ze sluneční elektrárny jsou desetkrát až dvacetkrát vyšší – tzn. na výrobu 1 kWh spotřebujeme až dvacetkrát více energie (uhlí, ropa, plyn, jaderná elektřina). Podobně náklady na biopaliva jsou (po započtení různých dotací) až dvakrát vyšší, než náklady na klasická paliva z ropy. Tzn. při výrobě „obnovitelné“ bionafty se spotřebuje až dvakrát tolik energie z nafty, uhlí atd.

Kruté důsledky Pokud jsou náklady na výrobu „obnovitelné“ energie několikanásobně vyšší, pak i spotřeba klasické fosilní energie v ekonomice vyplýtvaná na tuto zcela neefektivní výrobu je několikanásobně vyšší. Pokud se při výrobě „obnovitelné“ energie spotřebuje několikanásobek klasické energie, tj. hlavně ropy, uhlí a plynu, pak to také znamená několikanásobně vyšší znečištění, produkci emisí a zvětšení rizik s tím souvisejících (nemoci, úmrtí aj.) včetně rychlejšího dotěžení zbytků fosilních paliv. Několikanásobně vyšší spotřeba vstupní (hlavně fosilní) energie znamená i několikanásobně vyšší emise CO2, které jsou paradoxně důvodem podpory „obnovitelné“ energie. Závislost „cena = energie“ platí obecně pro veškeré uvažování nad energetickými nároky jakéhokoliv zboží či služeb. Platí tedy stejně pro posouzení výtěžnosti či ztrátovosti energie „obnovitelné“ stejně jako pro posouzení, kolik energie stojí „ekologická“ 72

výroba např. proutěného košíku. Pokud takový košík stojí např. 240 Kč (vyrobeno např. v „ekologickém“ Bavorsku), znamená to, že v ekonomice došlo na výrobu tohoto košíku ke spotřebě energie v ekvivalentu cca dvaceti litrů ropy (včetně souvisejícího znečištění). Vyřešil by problematiku „uzavřený cyklus“ kdy by veškerá ekonomika využívala energii obnovitelnou? Ne. Znamenalo by to okamžitý konec veškeré ekonomiky. Je to stejné, jako zasadit na pole obilí a na podzim sklidit jen zlomek toho, co jsme zaseli. Jestliže je efektivita výroby obnovitelné energie několikanásobně nižší než u klasických zdrojů, tak žádnou energii nejen nevyrábí, ale naopak ji spotřebovává mnohem více. Dokud nedosáhne věda a technologie takového pokroku, že výroba obnovitelné (nedotované) energie nebude ztrátová, je podpora a dotování takové potěmkinovské pseudovýroby naprosto šílená.

Pomníky hlouposti Co se stane, když na základě Komise EU bude část energie (10 až 20 %) vyráběna z těchto neefektivních zdrojů? Bude to znamenat růst cen energie – a tím i všeho zboží a služeb v celé ekonomice – o desítky procent. Bude to krize ekonomiky – část zdrojů bude nesmyslně a zbytečně vyplýtváno na šílené potěmkinovské projekty typu „sluneční elektrárny v Čechách a ve Skotsku“. Nejhorším a nezamýšleným důsledkem bude mj. ještě vyšší spotřeba fosilních paliv a znečištění (včetně CO2) a jaderné energie – ze kterých tyto „pomníky hlouposti“ musí být reálně v ekonomice produkovány. Zdroje takto vyplýtvané budou ovšem chybět jinde – na vzdělání, vědu a výzkum, na zlepšení zdraví lidí, na ochranu přírody a krajiny. Jedná se o šílený a gigantický experiment. Podporují dotace a povinné odkupy obnovitelných zdrojů vědu a výzkum technologie nové generace, která bude efektivnější? Právě naopak. Efektivita se zvyšuje působením konkurence na volném trhu (s nezkreslenými cenami). Dotace naopak dnešní neefektivitu fixují! Spíše než investovat do výzkumu se „bio“-výrobcům vyplatí investovat do lobbistických výhod a tlaků na získání patřičných dotací a do manipulace veřejnosti. Budou tyto „obnovitelné“ zdroje výhodné a efektivní až se zdraží ropa? Ne nebudou! Pokud se nezlepší (několikanásobně) 73

energetická výtěžnost (dnes vlastně tragická ztrátovost) „obnovitelných“ zdrojů, tak vyšší ceny ropy to změní jen k horšímu. Pokud poroste cena ropy a cena plynu, tak stejně porostou všechny ceny a vstupy včetně vstupů do výroby technologií pro obnovitelné zdroje. Ceny tak vzrostou, neefektivita a nesmyslnost obnovitelných zdrojů zůstane stejná. Zatím jediná možnost jak získat dostatek levné energie, která je bezpečná a dostupná, je energie jaderná. Na základě levné jaderné energie snad bude možné získat i alternativu za ropná paliva v dopravě (elektromobily), které navíc přinesou čistý vzduch ve městech. Bohužel jadernou energii si některé „zelené“ státy zakázaly (včetně bývalé české vlády se zelenými, kteří ji iracionálně odmítají) a výstavba nových bloků trvá deset až dvacet let. Bez včasného rozvoje jaderné energie a naopak se šílenou podporou energeticky ztrátových obnovitelných zdrojů tak míří Evropa k energetické krizi, stagnaci a rozvrácení hospodářství. Obnovitelné zdroje na dnešní technologické úrovni jsou ne­ uvěřitelně neefektivní. Vyrobíme v nich jen zlomek energie, kterou musíme do výroby investovat v podobě fosilních paliv. Je to naprosté potěmkinovské šílenství.

74

Mráz přichází z Bruselu i Prahy Ondřej Krutílek Centrum pro studium demokracie a kultury

Příběh legislativní normy, které se v unijním žargonu familiérně říká EPBD II a jež nedlouho před vypršením implementační lhůty vzbuzuje oprávněné obavy z očekávaných nezanedbatelných finančních dopadů, je v mnoha ohledech typický. Nejde jen o obsah dané směrnice. Ilustrativní je i způsob, jakým vznikala. Pak není divu, že světlo světa spatřila legislativa, která má (přinejmenším v prvních letech) potenciál nadělat více škody než užitku. Směrnice č. 2010/31 neboli EPBD II (Energy Performance of Buildings Directive) není novou normou. Vychází, jak známo, ze stávající směrnice č. 2002/91 přijaté již v roce 2002 s cílem snížit energetickou náročnost budov takříkajíc ex offo, tj. nikoliv na základě rozhodnutí individuálních majitelů nebo uživatelů, kteří by sami měli být motivováni k co nejnižším nákladům na provoz svých budov, ale z titulu rozhodnutí úředníků a politiků v Evropské unii (EU) a jejích členských státech. Lze rozumět argumentu, že nejlevnější energie je ta nespotřebovaná, zvláště v době, kdy politikou na všech úrovních již několik let rezonuje pojem energetické bezpečnosti, na druhou stranu je otázka, nakolik právě regulace energetické náročnosti budov může mít potenciál zvrátit (z hlediska energetické bezpečnosti nepříznivý) trend zvyšování spotřeby energie obecně. Ale i pokud bychom o tom byli přesvědčeni, je základním předpokladem minimálně to, aby závazné normy, jež mají k takovému vývoji vést, byly alespoň v základních parametrech ukotveny v realitě, byly jasné a aplikovatelné. Pakliže se na původní směrnici EPBD, resp. její „nástupkyni“ EPBD II podíváme touto optikou – optikou dobrého vládnutí (good governance), jež by neměla být cizí ani institucím EU, ne75

boť v daném ohledu zásadní Bílá kniha o evropském vládnutí spatřila z iniciativy Komise světlo světa již v roce 2001 –, pak zjistíme, že obě normy nejenže uvedeným požadavkům neodpovídají, ale jdou často přímo proti nim. A zvláště to platí o nové EPBD II.

Přijímání EPBD II na úrovni EU Komise při předkládání svého revizního návrhu v listopadu 2008 argumentovala tím, že směrnice č. 2002/91 dosud nevedla k očekávaným výsledkům, protože (1) není vždy dostatečně jasná (sic!) a (2) ne všechny členské státy vzaly její implementaci dostatečně vážně. Pomineme-li argument, že Komise de facto přiznala, že i legislativní proces na úrovni EU je s to generovat zmetky, pak zarazí především to, s jakou vehemencí se už necelé tři roky poté, co měla být původní směrnice EPBD plně implementována (leden 2006), jala obhajovat tutéž (neefektivní) legislativní cestu, aniž by navíc předtím provedla adekvátní analýzu nedostatků původní normy a/nebo poskytla dostatečný prostor zainteresovaným aktérům i širší veřejnosti vyjádřit k připravované revizi svůj postoj. Vysvětlení s největší pravděpodobností tkví v tom, že revize směrnice EPBD „nespadla z nebe“, ale stala se součástí mnohem širší palety návrhů majících realizovat kontroverzní cíl EU známý jako 20-20-20 do roku 2020 (tedy snížení emisí oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů o 20 %, snížení spotřeby energie zvýšením účinnosti o 20 % a zvýšení produkce energie z obnovitelných zdrojů na 20 %, to vše do roku 2020). Ostatně sám návrh EPBD II se stal součástí legislativního balíku, který obsahoval také (1) návrh směrnice o uvádění spotřeby energie a jiných zdrojů na energetických štítcích výrobků spojených se spotřebou energie a v normalizovaných informacích o výrobku a (2) návrh směrnice o označování pneumatik s ohledem na palivovou účinnost a jiné důležité parametry. Daná agenda měla původ nejen ve snaze EU ukázat ostatním aktérům na poli mezinárodní politiky a globální ekonomiky (bez ohledu na jejich zpravidla zcela odlišnou pozici) cestu, jíž by se měly ubírat úvahy o formulování dohody o nástupci Kjótského protokolu (k Rámcové úmluvě Organizace spojených národů 76

o klimatických změnách z prosince 1997). Částečně měla také odvést pozornost od vnitřních problémů EU spočívajících (1) v naprostém fiasku ekonomicko-sociálně-environmentální Lisabonské strategie z roku 2000 mající z EU do roku 2010 učinit „nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech“ a (2) v problematickém přijímání revize Smlouvy z Nice (tzv. evropskou ústavu v roce 2005 v referendech odmítli občané Francie a Nizozemska a až později ji nahradila dnes platná Lisabonská smlouva). Z uvedených důvodů Komise upozadila meritum věci (tedy obsah směrnice EPBD, resp. její potenciální uměřenou, náležitě oddiskutovanou revizi) a naopak se pokusila nutný legislativní proces v maximální možné míře urychlit, nebo lépe řečeno formalizovat – a Evropský parlament (EP) a Rada (tedy členské státy) na tuto „hru“ (i s ohledem na své dřívější závazky v podobě meziinstitucionální dohody; viz níže) přistoupily. Komise legislativní návrh mající pozměnit směrnici č. 2002/91 předložila v režimu tzv. přepracování (recast). Tento postup jí ostatně umožnila i sama původní EPBD. Její článek 11 obsahoval tzv. revizní klauzuli, de facto standardní součást většiny nových unijních norem, vyzývající Komisi k tomu, aby v určitém (nespecifikovaném) časovém horizontu předložila zprávu o fungování směrnice a případně rovnou navrhla její změnu. Na uvedeném postupu by nebylo nic kontroverzního, pakliže by předpokládal skutečně jen přepracování původní normy, tedy její částečnou změnu a následnou konsolidaci v jeden text. V tom případě by bylo možné i akceptovat omezení konzultací zainteresovaných aktérů či urychlení legislativního procesu. Předložený návrh ovšem předpokládal mnohem víc – kompletní změnu původní směrnice. Z teorie politického cyklu založené na předpokladu, že pouze časoprostorově logicky uspořádaná tvorba politiky (ve smyslu policy) má potenciál přinést očekávané výsledky (srov. Fiala, Schubert 2000: 32–37), bylo možné – se znalostí fungování institucí EU – již tehdy dovodit, že výsledná norma (dnešní EPBD II) nebude, kulantně řečeno, neproblematická. Návrh Komise byl uveřejněn po necelých dvou měsících 77

(56 dnech) veřejné konzultace, v jejímž rámci unijní exekutiva obdržela 274 příspěvků. Šlo přitom o jedinou relevantní zpětnou vazbu subjektů, jichž se původní i nová norma dotýkala a dotýká, žádné analytické (zevrubně kvantifikující) hodnocení dopadu či jinou komplexní studii Komise nepředstavila. EP v prvním čtení návrh ve všech podstatných parametrech zpřísnil (což tato instituce z historických důvodů činí prakticky vždy; srov. Krutílek 2009)1 a v souladu s logikou režimu přepracování („zrychlené“ projednávání podle článku 87 jednacího řádu EP, resp. bodu 9 meziinstitucionální dohody „o strukturovanějším využívání techniky přepracování právních aktů“) zároveň uzavřel své první čtení bez větších problémů (poměrem 549:51:26) již pět měsíců po jeho předložení (zpravodajka ­Silvia-Adriana Ticau předložila návrh zprávy Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku 82 dní po předložení legislativního návrhu Komise – a to mezitím proběhly Vánoce –, výbor text pro první čtení schválil za 56 dní, Výbor pro právní záležitosti se práva vyjádřit vzdal a plénum EP první čtení završilo za dalších 23 dní). Rada reprezentující členské státy, které by byly extenzivními návrhy europoslanců v konečném důsledku zasaženy nejvíce, uvedenou pozici EP v prvním čtení neschválila. Během přibližně roku negociací, v jejichž rámci se ovšem z velké části řešila především procedurální otázka, jak návrh sladit s Lisabonskou smlouvou, která mezitím vstoupila v platnost, EP a Rada jednání (za moderace Komise) vedly tak, aby nezbytné druhé čtení proběhlo co nejrychleji. Jinak řečeno, klíčový společný postoj Rady (výsledek jejího prvního čtení) už byl „předjednán“ se zástupci EP a Komise. Proto byla po jeho přijetí výsledná norma v Úředním věstníku EU uveřejněna tak rychle – dva měsíce poté.

1) Mj. navrhl, aby členské státy byly povinny ukončit podporu stavbám nebo renovacím budov, které nesplňují (přísnější) minimální požadavky na energetickou náročnost, o dva roky dříve (30. června 2012), než navrhovala Komise, zavedl pojem „čisté nulové budovy“ (net zero building; namísto pojmu „budovy, jejichž emise oxidu uhličitého a spotřeba primární energie jsou nízké nebo nulové“), přičemž od 31. prosince 2016 se měly stavět už jen takové budovy (definice „čistých nulových budov“ měla být nicméně vypracována až ex post – Komisí do 31. prosince 2010).

78

Průběh projednávání směrnice č. 2010/31 v EU Předložení legislativního návrhu KOM(2008)780 Předložení návrhu zprávy výboru ITRE (zpravodajka SilviaAdriana Ticau) Schválení zprávy ve výboru ITRE (1. čtení, 36:10:3) Schválení usnesení plénem EP (1. čtení, 549:51:26) Společný postoj Rady Schválení zprávy ve výboru ITRE (2. čtení, 53:0:0) Schválení usnesení plénem EP (2. čtení, nekonalo se jmenovité hlasování) Uveřejnění směrnice v Úředním věstníku EU

13. 11. 2008 3. 2. 2009 31. 3. 2009 23. 4. 2009 14. 4. 2010 28. 4. 2010 18. 5. 2010 18. 6. 2010

Zdroj: Legislative Observatory

Přepracování původní směrnice EPBD trvalo od předložení návrhu do uveřejnění výsledného textu v Úředním věstníku i na poměry EU relativně krátkou dobu – 19 měsíců. Navzdory tomu, že výsledná norma je znovu směrnicí (a měla by tedy být pro členské státy závazná jen, pokud jde o výsledek, jak tvrdí známá definice směrnice), přináší EPBD II řadu nových opatření omezujících akční rádius členských států realizovat své (svébytné) politiky v dané oblasti. Jinak řečeno, EPBD II sleduje trend patrný přinejmenším od maastrichtské Smlouvy o EU spočívající ve zvýšené míře přijímání směrnic, které jsou ovšem natolik podrobné, že se svou povahou fakticky blíží přímo účinným a přímo použitelným nařízením (ve smyslu možné diskrece ze strany členských států; v daném případě je tento trend ještě posílen lokálním charakterem problému a jeho „evropským řešením“). Nadto se jedná i o „klasickou“ reregulační normu: unijním legislativním procesem vznikla legislativa znemožňující členským státům nadále definovat své politické priority v konkrétní oblasti, ovšem (finanční) břemeno její realizace (resp. jeho nezanedbatelná obligatorní část) zpravidla zůstává právě na členských státech. V případě, že by s takovou normou souhlasily bez výjimky všechny členské státy EU a byla ve všech svých parametrech (včetně očekávaných dopadů) dostatečně jasná, bylo by možné její reregulační charakter akceptovat. EPBD však takovou legislativou není: v Radě byla přijata kvalifikovanou většinou (tedy ne jednomyslně) a rozhodně není jednoznačná (není například 79

jasné, co je to „budova s téměř nulovou spotřebou energie“, ve věci klíčového konceptu celé normy směrnice pouze stanoví, že jde o budovu, „jejíž energetická náročnost určená podle přílohy I je velmi nízká“, přičemž směrnice nepokrývá veškerou energii „k úpravě vnitřního prostředí“ těchto budov, ale jen energii spotřebovanou zařízeními určenými k „vytápění, chlazení, větrání, pro teplou vodu či k osvětlení budovy nebo ucelené části budovy nebo pro kombinaci těchto účelů“).

Jak se k EPBD II postavilo Česko Česká republika (ČR) přesto všechno revizi směrnice EPBD nejenže akceptovala, ale učinila tak mnohem dříve, než se po ní vůbec požadovalo, a bez elementárního posouzení parlamentem. Patrně i na její orgány „zapůsobilo“, že Komise svůj návrh hodlala (oficiálně) pojmout jako přepracování původní směrnice č. 2002/91, a tudíž mu věnovaly méně pozornosti, než běžně věnují návrhům zcela novým. ČR k návrhu směrnice EPBD II přistoupila z meritorního hlediska laxně a z hlediska rychlosti projednávání nezvykle čile. Kauzální vztah mezi českým předsednictvím Radě EU v první polovině roku 2009 a iniciativním chováním české vlády (zejména premiéra Jana Fischera a ministrů Gustáva Slamečky a Vladimíra Tošovského) prokázat nelze, ovšem s ohledem na povahu institutu předsednictví lze usuzovat, že i tento faktor sehrál svou roli. Do výše zmíněné veřejné konzultace týkající se revize původní směrnice č. 2002/91 ČR přispěla pouhým jedním příspěvkem, zatímco jiné členské státy byly nesrovnatelně aktivnější (například Velká Británie předložila příspěvků osmadvacet). V EP – jak na úrovni výborů, tak na úrovni pléna – Češi vždy ve své většině patřili mezi ty, kteří novou normu podporovali. Při završování prvního čtení v plénu EP např. přítomní poslanci EP hlasovali poměrem 17 : 5 ve prospěch EPBD II. Při přípravě druhého čtení ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku dokonce ti, kteří se jej účastnili, hlasovali jednomyslně (pochopitelně pro). Nejvíce zarážející je přístup k návrhu na úrovni samotné ČR. Vláda Mirka Topolánka k němu předložila předběžné stanovisko již v prosinci 2008, pouhých dvacet dní poté, co k němu byla při80

řazena zpravodajka v EP (který pak návrh výrazně pozměnil). ČR tedy s návrhem de facto souhlasila, aniž by vyčkala faktického zahájení legislativního procesu na úrovni EU (aby mohla svou pozici případně modifikovat). Přitom ji k ničemu takovému nikdo nenutil. Kroky vlády navíc v podstatě zkopíroval přístup obou tzv. evropských výborů, tj. Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a Výboru pro záležitosti EU Senátu Parlamentu ČR. Přestože je třeba přiznat, že ani jeden z nich neměl a nemá potenciál ovlivnit legislativní proces v EU, je fakt, že ani v jednom z případů se návrh nakonec nedostal k projednávání na plénu (Poslanecké sněmovny nebo Senátu), dostatečně výmluvný. Oba výbory také – obdobně jako vláda – vzaly návrh na vědomí ještě předtím, než do textu zanesl zásadní změny EP. Průběh projednávání směrnice č. 2010/31 v ČR Předběžné stanovisko vlády 22. 12. 2008 Projednání ve Výboru pro územní rozvoj, veřejnou správu a životní 21. 1. 2009 prostředí Senátu Parlamentu ČR (návrh vzat na vědomí) Projednání ve Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (zpravodaj Břetislav Petr; návrh vzat 22. 1. 2009 na vědomí) Projednání ve Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu 25. 2. 2009 Senátu Parlamentu ČR (návrh vzat na vědomí) Projednání ve Výboru pro záležitosti EU Senátu Parlamentu ČR 4. 3. 2009 (zpravodaj Otakar Veřovský; návrh vzat na vědomí) Zdroj: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, Senát Parlamentu ČR

Závěr Pokud se ČR v současnosti potýká s problémy s implementací směrnice EPBD II, lze to (krom jiného) přičíst na vrub faktu, že (1) legislativní proces vedoucí ke schválení této normy nevycházel ze skutečné potřeby novou legislativu vůbec přijímat (resp. Komise svůj návrh na takové potřebě nezaložila), (2) instituce EU návrh – s ohledem na režim přepracování – posoudily spíše formálně, bez zohlednění jeho potenciálních (finančních) dopadů (na členské státy), a (3) ČR (resp. její reprezentanti na úrovni EU i na úrovni národní) text od počátku podcenila a souhlasila s ním ještě předtím, než se mu začaly věnovat instituce EU. 81

Je možné, že očekávaná novela zákona č. 406/2000 o hospodaření energií (ve znění pozdějších předpisů) i navazující podzákonné normy (které by měly novou směrnici v ČR do 9. července 2012 implementovat) nakonec dotčené subjekty v ČR (finančně) nezatíží více, než bude opravdu nezbytně nutné (např. proto, že k jejich saturování bude zčásti využit výnos z prodeje tzv. emisních povolenek). I přesto by ale kauza EPBD II neměla být zapomenuta. Věrně totiž odráží skutečný obsah pojmu „evropské vládnutí“ a ukazuje, že každý, byť zprvu „nenápadný“ legislativní proces v EU má smysl sledovat, neboť jeho výstupy se mohou dotknout prakticky každého. Takřka osm let po vstupu do EU by si na to mohli zvyknout i Češi.

Literatura: Better Regulation (http://ec.europa.eu/governance/better_regulation/index_en.htm). EURLex (http://eur-lex.europa.eu/cs/index.htm). European Governance. A White Paper (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2001:0428:FIN:EN:PDF). Fiala, P., Schubert, K. (2000): Moderní analýzy politiky. Uvedení do teorií a metod policy analysis: Brno, Barrister & Principal 2000. Interinstitutional agreement of 28 November 2001 on a more structured use of the recasting technique for legal acts (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2002:077:0001:0003:EN:PDF). Jednací řád Evropského parlamentu (http://www.europarl.europa. eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+RULES-EP+20120101+TOC+DOC+XML+V0//CS&language=CS). Krutílek, O. (2009): Proč je Evropský parlament neviditelný? Revue Politika č. 9/2009 (http://www.revuepolitika.cz/clanky/1170/ proc-je-evropsky-parlament-neviditelny). Legislative Observatory (http://www.europarl.europa.eu/oeil/home/ home.do). Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o energetické náročnosti budov (KOM(2008)780) (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2008:0780:FIN:CS:PDF). Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o označování pneumatik s ohledem na palivovou účinnost a jiné důležité parametry

82

(KOM(2008)779) (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2008:0779:FIN:CS:PDF). Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o uvádění spotřeby energie a jiných zdrojů na energetických štítcích výrobků spojených se spotřebou energie a v normalizovaných informacích o výrobku (KOM(2008)778) (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2008:0778:FIN:CS:PDF). Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR (http://www.psp.cz). Pracovní dokument útvarů Komise. Průvodní dokument k návrhu na přepracování směrnice o energetické náročnosti budov (2002/91/ES). Souhrn posouzení dopadů (SEK(2008)2865) (http://eur-lex.europa.eu/LexUriSer v/LexUriSer v.do?uri=SEC:2008:2865:FIN:CS:PDF). Public consultation. Recasting of the Energy Performance of Buildings Directive (http://ec.europa.eu/energy/efficiency/consultations/2008_06_20_building_directive_2002_en.htm). Sdělení komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů. 20 a 20 do roku 2020. Změna klimatu je pro Evropu příležitostí (KOM(2008)30) (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2008:0030:FIN:CS:PDF). Senát Parlamentu ČR (http://www.senat.cz). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/91/ES ze dne 16. prosince 2002 o energetické náročnosti budov (http://eur-lex.europa. eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=DD:12:02:32002L0091:CS:PDF). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/31/EU ze dne 19. května 2010 o energetické náročnosti budov (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:153:0013:0035:CS:PDF).

83

Dům s nulovou spotřebou energie – skutečnost nebo fikce? Petr Měchura jednatel AVE Bohemia, s.r.o. Dům s nulovou spotřebou energie neexistuje – už jen proto, že v něm žijí lidé, a každý z nich emituje cca 75 W tepelné energie (při práci či na rotopedu i několikanásobně více), kterými tento dům „vyhřívá“. A v létě naopak přehřívá, takže je nutné ho klimatizovat. A klimatizace také spotřebovává energii. Řešením proto nejsou jen silná zateplení či větrné elektrárny na stožárech vedle domku, nebo fotovoltaické či tepelné solární panely na střeše nebo tepelná čerpadla na zahradě, ale především úspory zbytečně emitované tepelné energie v souvislosti s bydlením. A zde jsou obrovské možnosti úspor elektrické energie například i ve snížení jejích ztrát ve vedeních a spotřebičích využitím vyššího napětí prodloužením stávajícího třífázového rozvodu od elektroměrů až do místností a spotřebičů.

Nové řešení Tímto návrhem lze pouze snadnými organizačními opatřeními při využití známých přírodních fyzikálních zákonů snadno a bez jakéhokoliv nebezpečí změnit zaběhané stereotypy při navrhování elektrických rozvodů v budovách a elektrických přístrojů a tím nejen zvýšit komfort a uspořit čas občanů, uspořit měď na vodiče a plasty na izolanty, ale především pak zcela bez námahy uspořit obrovské množství elektrické energie, výkonově odpovídající stovkám klasických 200 MW bloků elektráren, které bychom tak mohli úplně bez náhrady zavřít, čímž by došlo nejen k obrovským úsporám fosilních či jaderných paliv a ke zlepšení čistoty ovzduší, ale především k rapidnímu snížení emisí CO2 a tím ke zmenšení skleníkového efektu a s ním spojenému oteplování naší planety. Efektivita projektu je vysoká, neboť investiční náklady na realizaci tohoto projektu jsou při nových aplikacích a rekonstrukcích 85

prakticky nulové či spíše záporné (neboť lze naopak ještě ušetřit za nižší pracnost a menší množství materiálů – kabelů). Organizační náklady na zavedení návrhu jsou minimální (malá úprava několika elektrotechnických a stavebních norem). Provozní náklady pro uživatele jsou zcela nulové a to dokonce i při zvýšeném komfortu (úspora energií, času, omezení poruchových stavů, požár apod.). Trvalá efektivita projektu je proto zcela jasná, ověřená a udržitelná. Návrh projektu je inovací přes půl století staré původní myšlenky nezbytnosti zvýšení napětí elektrické sítě v domácnostech při jejich vybavování stále silnějšími elektrickými spotřebiči s vyšším příkonem, kterým již tehdejší stávající elektrická síť 120 V přestávala kapacitně stačit. Tehdy se však šlo cestou zvýšení tzv. fázového napětí (tedy toho mezi fázovým a pracovním/nulovým vodičem, ze 120 na 220 V) a nikoliv využitím tzv. sdruženého napětí (mezi fázemi, tehdy 210V, pak 380 V, resp. nově 400 V). Tato cesta byla velmi zdlouhavá, neboť znamenala nejen výměnu drtivé většiny spotřebičů (jen část z nich, pokud měly vstupní trafo, šla přepnout na vyšší napětí) a nebo zakoupení několika transformátorů, ale i úplnou výměnu většiny instalací, která nedostačovala především z důvodů izolačních (skutečné zvýšení napětí ze 120 na 220 V), ale i kapacitních, a byla tehdy vedena většinou ve zdech nebo v instalačních trubkách, takže jejich výměna byla velmi komplikovaná a finančně náročná. Tomu i odpovídala doba, po kterou byla tato změna postupně prováděna (v Praze to trvalo například skoro padesát let), a proto se nikomu v současné době do podobné akce nechce – ani výrobcům, ani spotřebitelům, byť současná situace je obdobná jako před padesáti lety a stávající instalace opět přestávají kapacitně vyhovovat dále se zvyšujícím příkonům nových spotřebičů (od elektrických kamínek přes automatické pračky a sušičky až k mobilním klimatizacím). Nedávné zvýšení napětí z 220 na 230 či 240 V nutnost radikální změny jen oddálilo a je proto jen dočasné. Navrhované řešení oproti minulému řešení proto využívá tzv. sdružené napětí (400 V v Evropě, 200 V v Americe), které je už nyní přivedeno prakticky do každého domu až k elektroměru, a jen ho protahuje až do spotřebičů. Toto řešení tedy nevyžaduje žádný zásah do stávající instalace a rozvodů před elektroměry, 86

ale jen nenáročnou úpravu rozvodů za nimi, tedy v místnostech, zvláště pokud jsou provedeny v instalačních kanálech, lištách či trubkách (přidání vodičů, nebo jejich nahrazení tenkým kabelem), a přepojení stávajících klasických elektrických zásuvek, případně použití navržených nových třífázových. Úpravy spotřebičů buď nejsou potřeba žádné (při využívání napětí 230 V) a pro využívání sdruženého napětí 400 V stačí v některých případech jen přepojení (např. u elektrických trub, bojlerů, vařičů). Do budoucna pak stačí, aby výrobci elektrických spotřebičů využili tuto možnost a vyráběli spotřebiče na obojí napětí 240/400 V s možností přepojení (ostatně většina topných tyčí či varných desek se tak již vyrábí i nyní), což pro ně neznamená žádné náklady navíc, spíše jen úspory (např. menší a levnější motory). Hlavním inovačním aspektem tedy je využití sdruženého napětí (400 V pro Evropu, 200 V pro Ameriku) i pro domácí spotřebiče bez nutnosti náročných změn dosavadních instalací a spotřebičů.

Popis projektu Velké možnosti úspor elektrické energie jsou ve snížení ztrát v elektrických rozvodech maloodběratelů, kde se podle Joule-Lenzova zákona na ztrátové teplo přeměňuje až kolem 4 % vyrobené elektrické energie. Vyjdeme-li ze vzorce elektrické práce A = R I2 t, tak vidíme, že největší vliv na tvorbu ztrát má právě velikost proudu, neboť ztráty rostou s jeho druhou mocninou. Snížit tento proud (a s ním i ztráty) můžeme především tím, že zvýšíme napětí dle vzorce A = U I t. Velko- a středoodběratelé to vědí již dávno a plně proto využívají velmi vysoké a vysoké napětí. Nyní tedy jde o to, využít tuto skutečnost i v běžných budovách (např. v domácnostech, úřadech, školách, podnicích apod.) a nejít při tom bolestnou a dlouhou cestou dosavadní klasické přeměny jednofázového napětí nejdříve ze 120 V na 220 V a nedávno až na 240 V. Při tom snadno realizovatelnou cestou je zde pouhé prodloužení třífázového rozvodu ve vnitřních rozvodech budov od elektroměrů na chodbě jen o pár metrů až do obytných místností. Napětí mezi fázovými vodiči je 1,73 × vyšší (400 V), tedy na stejný přenášený výkon nám pak stačí 1,73 × menší proud, a protože ztráty 87

teplem podle Joule-Lenzova zákona klesají s druhou mocninou proudu, budou 1,732 = 3 × nižší při stejném přenášeném výkonu. Zde lze s výhodou využít skutečnosti, že dle platných norem musí každý byt např. 3+1 mít 3 zásuvkové a 2 světelné obvody, tedy je nutné od elektroměru na chodbě vést do bytu 5 × svazek 3 vodičů (2 pracovní + 1 ochranný, tedy celkem 15 vodičů!) minimálního průřezu 1,5 mm2, což je dáno nedostatečnou mechanickou pevností tenkých vodičů, které by se mohly při jejich zatahování do elektroinstalačních trubek domovního rozvodu přetrhnout, u zásuvek pak 2,5 mm2. Pokud bychom ale využili výhod třífázového rozvodu, který bychom navíc zokruhovali (tzv. vedení napájené ze dvou stran, jištění každého vodiče na obou koncích 10, resp. 6 A), pak by stačil jediný 5žilový kabel, navíc s vodiči o průřezu pouhého 1 mm2 pro všechny zásuvky, a další 5žilový kabel s vodiči o průřezu pouhých 0,5 mm2 pro všechna světla (neboť při svazku těchto vodičů v kabelu se jejich pevnost sčítá, takže je možno je dimenzovat pouze dle úbytku napětí a nikoliv dle jejich mechanické pevnosti) a přesto bychom dosáhli skoro dvojnásobného přenášeném proudu (3 × 20A = 60 A oproti 10 + 10 + 16 = 36 A u zásuvkových obvodů, 3 × 6A = 18 A oproti 6 + 6 = 12 A u světelných obvodů). Jen úspory drahé a energeticky náročné mědi (a izolace z plastu) na tyto rozvody jsou kolem 43 %! Co se komfortu týče, tak zatímco při původním zapojení je v každé místnosti k dispozici pouze 2,4 kW možného příkonu (10A × 240V) a pro celý byt pak 8,64 kW (36A × 240V), tak při navrhovaném zapojení je to pro každou místnost až 6 krát více (3 × 2 × 10A × 240V = 14,4 kW oproti 2,4 kW), a pro celý byt o dvě třetiny (14,4 oproti 8,64) možného příkonu více! A další výhodou je, že při případném vypadnutí jističů stačí jen zasunout vidlici spotřebiče do jiné zásuvky v místnosti a vše opět funguje a dokonce ani při poruše některého z vodičů nedojde k přerušení dodávky elektřiny. Tím hlavním ale je, že zatímco při původním zapojení z těch celkem 9 zásuvkových vodičů prochází proud vždy jen nejvýše 6 pracovními, tak při navrhovaném třífázovém zapojení prochází stejný proud pouze 3 fázovými vodiči (byť trochu tenčími – 2 oproti 2,5 mm2, ochranným vodičem a při symetrické zátěži též středním vodičem žádný proud neprochází), takže celkové ener88

getické ztráty teplem mohou tak být při srovnatelném příkonu oproti původnímu zapojení až o 40% nižší! A co je nejdůležitější, přitom všem napětí v zásuvkách zůstává i nadále běžných 240 V, neboť vyšší fázové napětí 400 V je jen mezi fázovými vodiči. A mít strach z tohoto vyššího napětí vůbec nemusíme, neboť abychom mohli být zasaženi tímto vyšším napětím, museli bychom nejprve stát na dokonalém izolantu, pak se chytit jedné fáze a pak i druhé fáze, což je v běžném životě zcela nereálné, takže se opravdu není čeho obávat. Zavedení tohoto rozvodu do praxe u nových staveb a u rekonstrukcí nebrání vůbec nic, neboť do stávajících klasických zásuvek připojíme jen jednu z 3 fází a pracovní a ochranný vodič a postupně u dalších zásuvek střídáme fáze. Kabely příslušných menších průřezů se běžně vyrábějí (stejně jako izolované jednotlivé vodiče, které jen nesmíme protahovat trubkami a tím mechanicky namáhat, ale pouze vkládat např. do lištových rozvodů), a lze je bez problémů použít i pro tyto instalace. Další možnosti úspor elektrické energie jsou ve snížení ztrát tentokráte v běžných elektrických spotřebičích v domácnostech. Jde zde jednak o ztráty podle Joule-Lenzova zákona v elektrických přívodech od zásuvky ke spotřebiči, a dále o ztráty teplem přímo v domácích spotřebičích. Konkrétně např. u běžné automatické pračky, kterou je vybavena již drtivá většina domácností, se při každém praní jen v tom 1,5 m dlouhém přívodním kabelu ztrácí kolem 0,03 kWh elektrické energie (kabel má ztrátový příkon 30 W, snadno se lze přesvědčit sáhnutím, jak hřeje!) a při vyvářce se kondukcí a konvexí (sáláním a prouděním) pračky ztrácí další minimálně 1 kWh elektrické energie (jde vlastně o nechtěná přímotopná elektrická kamínka o výkonu přes 1 kW, neboť pračka jde jen s obtížemi kvůli vysoké teplotě, vlhkosti a otřesům a stísněnému prostoru uspokojivě tepelně zaizolovat). Přesto tyto ztráty můžeme výrazně snížit využitím vyššího, tzv. sdruženého napětí, tedy třífázového přívodu (viz výše), k čemuž ale je nutná třífázová zásuvka. Ty se zatím vyrábějí spíše pro průmyslové účely (a v domácnostech především pro spotřebiče s třífázovými motory, např. domácí vodárny apod.), takže do nich nelze použít stávající vidlice běžných domácích spotřebičů. Není ale žádný problém vyrábět nově i třífázové zásuvky i pro domác89

nosti (tedy se sdruženým napětím 400 V), které se nejen svými rozměry a vzhledem podobají těm klasickým na běžné napětí 230 V, ale je možné do nich připojovat bez problémů i dosavadní běžné vidlice spotřebičů na 230 V. Takové zásuvky (viz obrázek č. 1) pak dokážou přenést ke spotřebiči bez problémů až trojnásobný výkon (přes 10 kW!) a navíc ještě s podstatně menšími ztrátami a bez nebezpečí přehřátí. A tento třífázový přívod energie až ke spotřebiči je též předpokladem pro významné úspory v samotných spotřebičích. Vyjdeme-li opět ze vzorce elektrické práce A = R I2 t, tak vidíme, že vliv na tvorbu ztrát v domácnostech má kromě velikosti proudu a odporu vodičů též čas t, po který je spotřebič v provozu. Takže snížit ztráty lze i zkrácením doby jeho provozu na nutné minimum jeho rychlejším zahřátím na požadovanou teplotu, což právě umožňuje uvedené dosažení vyššího příkonu těchto spotřebičů. Pak bude např. pračka prát (a tím současně zbytečně topit do vzduchu) jen po poloviční dobu, stejně jako myčka nádobí či sušička prádla nebo hrnec s vodou na brambory, kávovar a podobné spotřebiče. Při tom výrobci těchto domácích spotřebičů by byli za toto řešení vděční, neboť se snaží zvyšovat příkon v rámci dosavadních možností např. zaváděním zvláštních obvodů pro pračky s jištěním místo 10 A až 16 A, čímž sice mohou jejich příkon zvýšit teoreticky až o 60 %, v praxi to však sami zatím nikdy plně nevyužívají, neboť pak nastávají problémy s oteplováním současných jednofázových elektrických zásuvek, které mohou být pak příčinou tragických požárů. Takže i zde je možné jít snadno realizovatelnou cestou využití třífázového rozvodu i v rozvodech ke spotřebičům a v nich samotných, tedy napětí 400 V místo dosavadních 230 V, přičemž mít strach z tohoto vyššího napětí vůbec mít nemusíme, jak bylo ukázáno již výše. Zavedení tohoto třífázového rozvodu do praxe u výrobců elektrických spotřebičů nebrání vůbec nic (u některých spotřebičů ho již běžně používají, viz domácí vodárny či domovní větší pračky či pece a mandly) a tuto možnost jen uvítají. Třífázové motory mají navíc oproti jednofázovým větší účinnost a tím nižší spotřebu, a jsou navíc lehčí a jednodušší (bez rozběhových kondenzátorů). U akumulačních spotřebičů by navíc bylo možné lépe vy­ 90

Obr. 1: Pohled na současnou běžnou jednofázovou dvojzásuvku:

Maximální proud Maximální výkon: Počet vidlic:

1×16 A 3 520 W nejvýše 2 jednofázové

Navrhovaná třífázová čtyřzásuvka:

Maximální proud Maximální výkon: Počet vidlic: nejvýše

3×16 A 10 650 W 4 jednofázové (2 ploché a 2 kulaté) nebo 1 třífázová a 1 jednofázová (vyznačeno čárkovaně)

91

užít rozdělení pásem s nižší sazbou (na více kratších úseků), čímž by se mohla snížit jejich akumulační hmota (dokázala by se častěji a rychleji zvýšeným příkonem dostatečně nahřát). To vše by umožnilo další velké úspory investic do akumulačních systémů, pohonů a ohřevů a s tím související další úspory energií na jejich výrobu.

odhadovat minimálně v řádu 100 000 GWh elektrické energie ročně. To je opravdu obrovský potenciál úspor, který lze navíc po dohodě s výrobci poměrně jednoduše a rychle realizovat, a který by umožnil okamžitě uzavřít stovky tepelných elektráren a razantně tak bez námahy snížit emise skleníkových plynů. A 40 % úspory plastů a mědi, jejíž výroba je obzvláště energeticky náročná, na tyto rozvody, jsou ještě dalším bonusem navíc.

Náklady a využití Při nových instalacích a kompletních rekonstrukcích nejsou náklady žádné, spíše půjde o úspory na materiálu a práci (méně vodičů). Při úpravách pak jen o přidání vodičů nebo jejich výměnu za kabel, což při lištových a trubkových rozvodech je finančně i časově nenáročné. Pro plné využití je pak vhodná ještě výměna stávajících jednofázových zásuvek za navržené třífázové, což je otázka několika minut a cca 100 Kč. Pro výrobce též nejde v mnoha případech o žádné nové úpravy (varné desky, bojlery apod.), u jiných jsou úpravy minimální. Zde je třeba mít na paměti, že využívání třífázového rozvodu je sice vhodné jen pro výkonové spotřebiče (např. tepelné – pračky, varné desky, konvice, klima apod.) a netýká se těch s malou spotřebou (např. fény, dobíječky, světla apod.), které ale i když budou i nadále pracovat s napětím 240 V, tak při zapojení do třífázové sítě budou přesto přispívat k úsporám energie v rozvodech budov podobně, jako ty třífázové. Zavedení tohoto projektu do běžné praxe bránila dosud paradoxně jeho geniální jednoduchost a průhlednost, což automaticky vzbuzovalo podezření, zda nejde snad o nějaký nesmysl či dokonce podvod. Z odborníků však nikdo nepochybuje o realizovatelnosti tohoto projektu.

Závěr Celkové ztráty teplem při využití navrhovaných třífázových rozvodů v budovách a třífázových přívodů ke spotřebičům s možnosti zvýšení jejich příkonu až na trojnásobek současných možností lze tak snížit zhruba o polovinu, a souhrnné úspory elektrické energie všude na světě (a zvláště pak v Americe, kde se používá napětí dokonce jen 110 V), lze tak s velkou dávkou jistoty 92

93

„Nízkoenergetické“ chiméry evropských regulací Tomáš Munzi Národohospodářská fakulta VŠE V souvislosti se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2010 /31/EU o energetické náročnosti budov1 (dále jen „Směrnice“) se rojí mnoho otázek a pochybností, se kterými je její implementace napříč evropským prostorem nutně spojena. Její deklaratorní a na první pohled blahodárné cíle by totiž měly být podrobeny nutným testem efektivnosti v nejširším možném ekonomickém a společenském kontextu. Účelem mého příspěvku je tedy se pokusit identifikovat ty kritické aspekty směrnice, na základě kterých je možné tuto centralistickou regulaci zhodnotit v patřičném dynamickém a institucionálním rámci.

Centralistická regulace Ideově stojí všechny centralistické regulace na tezi, že bez určitých minimálních centralizovaných pravidel hry by tržní alokace zdrojů selhala a nebylo by dosaženo patřičného „společenského optima“. Většinou se definuje nějaký celospolečensky prospěšný cíl a na základě něho se připraví ucelený regulační rámec pro jeho dosažení. Stejně tak i předmětná směrnice v článku 1 uvádí, že „tato směrnice podporuje snižování energetické náročnosti budov v Unii s ohledem na vnější klimatické podmínky i požadavky na vnitřní mikroklimatické prostředí a efektivnost nákladů“. A proto Směrnice stanovuje požadavky pro „společný obecný rámec metody výpočtu celkové energetické náročnosti budov a ucelených částí budov“; a dále mimo ostatní „vnitrostátní plány na zvýšení počtu budov s téměř nulovou spotřebou energie“, a následně „energetickou certifikaci budov nebo ucelených částí budov“…, což v konečném důsledku bude vyžadovat „pravidelnou inspekci otopných 1) Dostupné na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:153:0013:0035:CS:PDF

95

soustav a klimatizačních systémů v budovách a nezávislé systémy kontroly certifikátů energetické náročnosti a inspekčních zpráv“.2 Už od začátku se tak směrnicí line určitá pachuť z toho, že se od primárního a v celoevropském kontextu dosti vágního cíle postupně dostáváme k „sekundárním“ a ne tak veřejně propagovaným implementačním krokům, které způsobují neskutečné zvýšení administrativy prakticky pro všechny občany Evropské unie. Vyznívá to pomalu v tom smyslu, že po celá staletí všichni evropští stavitelé a investoři uvažovali s ohledem na tehdejší technologickou úroveň vždy krátkodobě a nebyli natolik bystří, aby si uvědomovali nutnost se podřídit celospolečenským potřebám globálních úspor energie. Proto zřejmě musela přijít osudová směrnice, aby navždy v myslích architektů a projektantů udělala regulační záklopku jakémukoliv pokušení o něco, co jde energeticky „proti proudu“. Proto se musí postupně označkovat všechny budovy certifikátem energetické náročnosti, aby každý majitel, nájemce, kupující či prodávající věděl, jak si předmětná budova stojí v pomyslném celoevropském energetickém žebříčku „společenské prospěšnosti“. Směrnice v článku 12 po členských státech dokonce vyžaduje, aby „v případě prodeje nebo pronájmu… byl na reklamách v komerčních médiích uveden ukazatel energetické náročnosti obsažený v certifikátu energetické náročnosti dané budovy nebo ucelené části budovy“.3 Proč má ale celoevropská Směrnice diktovat obsah komerční reklamy? Není to v konečném důsledku spíše reklama pro poskytovatele certifikátů energetické náročnosti, kteří si své postavení nevydobyli na svobodném trhu, ale právě díky centralizované regulaci něčeho, co bylo po staletí soukromou věcí každého majitele či nájemce? Tím ale vůbec nechci zpochybňovat to, že každý, kdo chce mít nějaké právní vztahy v souvislosti s určitou budovou, by neměl mít zájem o energetickou náročnost provozu dané budovy. Je to přesně naopak. Možná paradoxně pro ideové strůjce směrnice právě centralizovaná regulace něčeho takového může mít dlouhodobě mnohem více negativ než pozitiv. 2) Dostupné na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:153:0013:0035:CS:PDF, L 153/17–18 3) Dostupné na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:153:0013:0035:CS:PDF, L 153/24

96

Vědět o energetické náročnosti budovy je v zájmu každého, kdo chce mít s předmětnou budovou cokoliv společného. Na konkurenčním trhu by tak ani neměly mít šanci například ani takové subjekty, které díky zamlčení skutečné energetické náročnosti pokoušejí vydělat na tom, že noví majitelé či nájemci nebudou brát do úvahu dlouhodobě vyšší spotřebu energie. Pro ospravedlnění takové regulace by šlo do určité míry aplikovat teorii tzv. asymetrických informací (Akerlof 1970). Je ale těžko představitelné, že je běžnou praxí to, aby stavební profesionálové či lidé uskutečňující svojí životní investici na regulérní bázi selhávali v dlouhodobém odhadu energetické spotřeby během ekonomického životního cyklu budov.

Selhání regulace Centrální byrokratická regulace má mimořádné náklady, které ale bohužel většinou nejsou dlouhodobě brány do úvahu. Až už vůbec se téměř nepočítá s fatálními náklady obětované příležitosti a nezamýšlenými důsledky, které všechny implementované regulace přinášejí. Ekonomická teorie regulace dobře zná tzv. regulatorní zajetí (Stigler 1971). A právě toto fatální a principiální regulatorní selhání je vždy nutné dávat racionálně dát do kontextu jakkoliv dobře míněné regulace v tzv. veřejném zajmu (Posner 1974). V dynamickém institucionálním rámci se pak velmi často ukazuje, jak mají dlouhodobě regulace naprosto odlišný dopad oproti původním zamýšleným důsledkům. To má často neblahý efekt na bohatství celé společnosti (Peltzman 2007). Tento fenomén se ale bohužel vyjeví až za dlouho, kdy je možné některé důsledky empiricky prokázat a kontrafakticky porovnat s možnou alternativou. Společnost ale nemá být experimentální laboratoří regulátorů a proto je neustále nutné poukazovat na principiální teoretické omyly byrokratických regulací jako takových. Výše uvedený problém asymetrických informací dokáže trh mnohem lépe řešit pomocí soukromých certifikačních autorit, které riskují kůži na trhu. Potřebná tržní disciplína tak dlouhodobě vede k mnohem vyšším standardům než statické byrokratické regulace, které principiálně nemůžou držet krok s technologickým a ekonomickým vývojem měnících se podmínek v komplexní realitě našeho světa. Vidíme to například na nedávném fatál97

ním selhání regulátorů ve finančním sektoru. Stejně tak kritické je to ale v regulaci samotného energetického sektoru. Politizace a byrokratizace dosáhla již takového stupně, že podnikatelé v energetice mohou stěží skutečně racionálně alokovat investice jak do nových energetických zdrojů, tak i do páteřní energetické infrastruktury. Vše je neskutečně politizované a ovlivněné zelenou ideologií do takové míry, že se tím bezskrupolozně hazarduje s dlouhodobým ekonomickým vývojem v celé Evropě. A mnohé indicie, včetně obsahu předmětné směrnice, vypovídají o velmi rent-seekingovém charakteru prakticky všech nízkoenergetických a zelených regulací. Lze tak teoreticky v tomto ohledu aplikovat i teorii veřejné volby uvedené do ekonomické analýzy např. Tullockem (1965). Naprosto explicitně je to zmíněno přímo v úvodních důvodech směrnice.4 Je tak zřejmé, že hlavním ideovým důvodem je pokračování v politice umělé podpory tzv. obnovitelných zdrojů v boji s globálním oteplováním. To ale celou diskuzi o centrální regulaci energetické náročnosti naprosto znevažuje. Ukazuje se, že skutečná „bottom line“ leží někde úplně jinde. Poukazuje na to například Klaus (2007). A i samotný klasický politický ekonom Thomas Malthus se dnes musí otáčet v hrobě, když jeho historií zpochybněná teorie přelidnění je „zneužívaná“ hypotézami o tom, že čím dál tím více lidí v úsilí o vlastní lepší život musí povinně certifikovat a označkovat své obydlí, aby věděli, jak energeticky buďto „škodí či prospívají“ svému okolí. Malthusiánskou pa4) „Podíl budov na celkové spotřebě energie v Unii činí 40 %. Tento sektor se rozrůstá, což bude mít za následek zvýšení spotřeby energie. Snížení spotřeby energie a využívání energie z obnovitelných zdrojů v sektoru budov proto představují důležitá opatření nutná ke snižování energetické závislosti Unie a emisí skleníkových plynů. Spolu se zvýšeným využíváním energie z obnovitelných zdrojů by opatření přijatá za účelem snížení spotřeby energie v Unii umožnila Unii dodržení závazku splnění Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě Organizace spojených národů o změně klimatu (UNFCCC), dlouhodobého závazku zachovat nárůst globální teploty pod 2 °C i závazku snížit do roku 2020 celkové emise skleníkových plynů alespoň o 20 % ve srovnání s hodnotami z roku 1990 a v případě mezinárodní dohody o 30 %. Snížená spotřeba energie a zvýšené využívání energie z obnovitelných zdrojů také hrají důležitou úlohu při podpoře zabezpečování zásobování energií, technologického vývoje a při vytváření příležitostí k zaměstnání a regionálního rozvoje, zejména ve venkovských oblastech. (Dostupné na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:153:0013:0035:CS:PDF, L 153/13)

98

ralelu s teorií globálního oteplování analyzoval například Munzi a Erva (2010). Směrnice dále v důvodech pro její přijetí konstatuje, že „řízení poptávky po energii je důležitým nástrojem, který umožňuje Unii ovlivňovat světový trh s energií, a v důsledku toho střednědobé a dlouhodobé zabezpečení dodávek energie.“5 Tím se směrnice v principu přihlašuje k nutnosti administrativní manipulace s energetickým trhem a tedy i k určitému centrálnímu plánování. Proč by ale měla Unie řídit poptávku po energiích? Nestačí jen to, jak je neúměrnými regulacemi napříč celou Evropou manipulována a řízena nabídka? Jde v takovém prostředí vůbec efektivně plánovat a investovat do životně důležitých nových zdrojů a přenosových soustav? Pro podnikatele v energetice to znamená naprosto nepředvídatelné prostředí. K tomu lze připočíst i neskutečně dlouhou dobu schvalovacích lhůt pro nové investice. V souhrnu to pak znamená, že se evropská energetika může už je s použitím růžových brýlí nazývat skutečně svobodným trhem.

Morální hazard Nikdo nezpochybňuje, že v budoucnu může být mnoho budov energeticky soběstačných v tom ohledu, že si například s čím dál efektivnějšími solárními panely svou běžnou spotřebu pokryje. Má se tak ale stát čistě tržně a ne manipulovat dlouhodobě s informační úlohou cen. Je absurdní zákony definovat, kam by se měl ubírat budoucí energetický vývoj. Definování budov s téměř nulovou spotřebou energie připomíná idealizované konstrukty, ke kterým bychom se měli údajně blížit s pomocí centralizovaných regulací. Je to v důsledku ale i znevažování práce profesionálů ve stavebnictví, kteří dlouhodobě na nákladově optimálních a energeticky účinných budovách pracují z principu své činnosti. Umělé podbízení a administrativní regulace jen vede k tomu, že stále více a více lidí musí věnovat další energii na povinnou implementaci, centralizovanou certifikaci a standardizaci. Ekonomové vědí, že to není zadarmo. Tím méně energie pak profesionálové logicky věnují skutečné produktivní činnosti, která posouvá technologicky a ekonomicky náš svět dopředu. Opět připo5) Dostupné na http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2010:153:0013:0035:CS:PDF, L 153/13

99

meňme i paralelu s regulacemi ve finančním průmyslu. Čím více se produktivní lidé musejí věnovat „compliance“ s centrálními regulacemi, tím více se hodnototvorné procesy oddalují od reality a nucená standardizace ubíjí individuální kreativitu. Právě i tato vynaložená energie produktivních lidí na souznění s regulacemi by se měla tak trochu započítávat do energetické bilance budov. Abychom se jednou nedivili, že důsledky směrnice povedou nepředvídatelně k tomu, že lidé nebudou vnímat až tak energetickou realitu, ale jen certifikáty. To vyvolává regulatorní morální hazard, jelikož lidé věří více symbolům a méně vlastnímu individuálnímu posouzení. Tím je prostor pro regulatorní selhání ještě větší. Státně dirigovaná certifikace nutně vytlačuje tu soukromoprávní, která je v principu kompetetivnější a dlouhodobě založená na reputaci. To je ale obecný problém všech evropských norem a regulací, které v rozsahu svého vlivu a dotačního spolufinancování vytvářejí v evropském prostoru určitou „ekonomiku svého druhu“. Ta je charakterizována všudypřítomnými, regulativy, symboly, certifikáty a pamětními cedulemi, které odkazují na centrálního garanta kvality, zdroje „solidarity“ a peněz. Tím ale zároveň dochází k větší nivelizaci kvality rozhodování v celé ekonomice podle úrovně lidí z centra a nikoliv podle nejkreativnějších jedinců na svobodném trhu. Vede to k méně efektivní alokaci zdrojů ve společnosti a posiluje to systémové riziko selhání na centrální úrovni. Ostatně třeba současná situace evropského finančního systému nyní plně závislého na Evropské centrální bance je toho zářným příkladem. Evropa ale žádnou „centrální energetickou banku či zdroj“ nemá. To by si měli uvědomit všichni, kdo podporou zelené ideologie, a to i s jakkoliv ušlechtilou nízkoenergetickou nálepkou, přispívá k mnohem rizikovějšímu vývoji celé evropské energetiky.

na. In: Thomas Malthus – 175 let od smrti: Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2010, s. 81–94. Posner, R. A. 1974: Theories of Economic Regulation: Bell Journal of Economics 5 (1974), č. 2, s. 335–358. Peltzman, S. 2007: Regulation and the Wealth of Nations: The Connection between Government Regulation and Economic Progress: New Perspectives on Political Economy 3 (2007), č. 2, s. 185–204. Stigler, G. J. 1971: The Theory of Economic Regulation: Bell Journal of Economics and Management Science 2 (1971), s. 3–21. Tullock, G.: The Politics of Bureaucracy: Washington, D.C., Public Affairs Press 1965.

Literatura: Akerlof, G. A. 1970: The Market for ‚Lemons‘: Quality Uncertainty and the Market Mechanism: Quarterly Journal of Economics 84 (1970), č. 3, s. 488–500. Klaus, V. 2007: Modrá, nikoliv zelená planeta: Praha, Dokořán 2007. Munzi, T. – Erva, M. 2010: Globální oteplování jako malthusiánská doktrí-

100

101

Evropské regulace končívají fiaskem Lukáš Kovanda Prague Twenty, Týden, VŠE

Libertariánský ekonom Hans-Hermann Hoppe má za to, že vlády vlastně krize velmi často vítají. Jsou pro ně totiž vhodnou záminkou, jak dále rozšířit své pole působnosti – jak zavést nové daně, tarify, subvence či dotace. A tak údajná krize životního prostředí, dříve spojovaná s kyselými dešti, poté s ozónovou dírou, následně s globálním oteplováním a dnes s globálními změnami klimatu, umožňuje vládám a státním úředníkům obecně uvádět opatření podporující biopaliva, solární elektrárny či třeba takzvané domy s nulovou spotřebou energie. Finanční či dluhová krize se zase stává záminkou pro utužení regulací v oblasti finančních trhů. Europolitici volají třeba po vzniku vlastní, „evropské“ ratingové agentury nebo po vzkříšení ideje Tobinovy daně čili daně z finančních transakcí. Tato opatření spojuje jeden shodný rys. Jsou politiky hájena téměř jako jediná možná cesta z krize (ať už krize ekologické, finanční či jiné). Přitom jde v zásadě o důkladně prolobbované, na první pohled i líbivé zásahy, z nichž zpravidla tyje poměrně úzká zájmová skupina „hybatelů“, kteří jsou na zmíněné politiky těsně napojeni a kteří využívají obav z krize, které se podařilo předešlými kroky „naočkovat“ širší veřejnosti. Tomuto silnému lobbyistickému tlaku však většinou stojí v cestě ti, jež snadno zmanipulovat nelze. To jsou v oblasti životního prostředí například někteří klimatologové, v oblastí ekonomie a financí zase někteří ekonomové atp. Jejich kritické názory pochopitelně nejsou v době, kdy je zásah uváděn, příliš vítány. Proto je na ně ukazováno téměř jako na někdejší náboženské odpadlíky, jsou označováni za „popírače“ či jinými nejapnými jmény. Zpravidla se vždy po nějaké době, většinou ve střednědobém horizontu, ukazuje, že tito skeptici, tito „popírači“, měli pravdu, zatímco 103

ten hlavní proud, o své „pravdě“ neochvějně přesvědčený, jen způsobil další fiasko. Dobře to lze ilustrovat na „případové studii“ daně z finančních transakcí čili Tobinovy daně. Tu James Tobin, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, navrhl po kolapsu brettonwoodského systému roku 1971. Tehdy totiž spatřoval vlastně jen dvě možnosti, jak zkrotit podle jeho soudu nepřiměřeně rozkmitané devizové trhy. První bylo zavedení jedné globální měny, které však nahlížel jako nerealistické, a druhou pak zavedení malé, proporcionální berně uvalené na devizové transakce. Věřil, že taková daň by odrazovala od krátkodobých transakcí, čímž by omezila spekulaci, umožnila právě zkrotit onu rozkolísanost devizových trhů, a posloužila tak jako – kýžené! – zrnko písku v soukolí. Zrnko v soukolí až nadbytečně efektivních mezinárodních peněžních trhů – právě tak totiž daň Tobin metaforicky vystihl.

for, k „luku Robina Hooda“. Ne náhodou se jí přezdívá „daň Robina Hooda“ – vždyť by prý jejím prostřednictvím byly umenšeny majetky bohatých, kdežto chudší vrstvy, které s akciemi, dluhopisy, ani deriváty neobchodují, by se měly lépe díky zvýšeným výnosům státní pokladny: Evropská komise odhaduje, že zmíněné daně přinesou do eráru dodatečných padesát miliard eur ročně. Ne náhodou také daň, „daň Robina Hooda“, obhajují i nejrůznější takzvané nevládní organizace (které bývají, jak známo, konec konců financovány vládou), odbory, ekologisté, některé celebrity a další lobbyistické skupiny. Nutno podotknout, že samotný Tobin by se k těmto skupinám však nejspíš nepřipojil: nesouhlasil s takovou obhajobou „své“ daně, jež staví na proklamacích, že jde o „spravedlivou věc“ či že se jedná o prostředek, jak bohatým brát a chudým dávat. V tomto smyslu dochází v současných diskusích o dani ke zneužívání jeho jména.

Tobin by byl proti

Bastiatovské dilema

Sedmdesátá léta, kdy Tobin daň navrhl, jsou dávno passé, ale jeho idea nyní opět ožívá. Europolitici a euroúředníci totiž zjevně hledají další způsoby, jak zahojit státní pokladny členských zemí eurozóny, a potažmo Evropské unie, které jsou zdecimovány finanční a následnou dluhovou krizí. V obdobě Tobinovy daně, daně z finančních transakcí, spatřují, zdá se, lákavé řešení prekérní situace a zároveň způsob, jak politicky přínosným způsobem ještě na nějaký čas podepřít trouchnivějící základy europrojektu. Proč politicky přínosným? Vzhledem k tomu, že řadoví Evropané dnes platí daň z přidané hodnoty z většiny zboží a služeb, zdanění nákupu akcií, dluhopisů, a dokonce i těch nenáviděných derivátů, které vlastně celou nynější krizovou šlamastyku způsobily, se snadno může nejednomu euročinovníkovi jevit jako atraktivní krok, jímž si široké masy alespoň trochu nakloní zpět na svoji stranu – daň z finančních transakcí by přece zasáhla hlavně bohaté. A také ty nenáviděné spekulanty a finanční společnosti. Takže zřejmě i proto Evropská komise navrhuje daň 0,1 procenta z obchodů s akciemi a dluhopisy a 0,01procentní daň z transakcí s deriváty. Zatímco Tobin navrhl daň – „zrnko písku“ – specificky pro oblast devizových trhů, daň z finančních transakcí – jež staví na obdobném principu – lze přirovnat, zůstaneme-li u meta-

Mají-li však k dani promluvit jiní ekonomové, jsou zpravidla zcela skeptičtí. „Je pravda, že velcí ekonomové jako John Maynard Keynes nebo James Tobin zvažovali různé způsoby, jak zdanit finanční transakce, a tím redukovat kolísavost trhů,“ říká Kenneth Rogoff, profesor ekonomie z Harvardovy univerzity a někdejší hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu. „Ale od té doby se těmto myšlenkám věnovali mnozí další ekonomové, přičemž – upřímně řečeno – výsledky jejich výzkumu těm idejím přílišnou podporu nedávají.“ Daň z finančních transakcí by podle Rogoffa bezpochyby snížila likviditu finančních trhů. Pokles likvidity se vlastně rovná poklesu obchodní aktivity. S redukcí objemu uskutečněných obchodů se snižuje informační obsah, jejž cena daného aktiva zrcadlí – a cena se tak stává méně přesnou, méně vypovídající. Přitom ovšem, pokračuje Rogoff, odborné studie neprokazují, že by se po uvedení daně snížila kolísavost trhů. Zatímco tedy objem předpokládaného výběru umožněného uvedením daně z finančních transakcí se zdá být na první pohled závratný, zvláště s přihlédnutím k zanedbatelné sazbě oné daně, druhý, obezřetnější pohled, pohled ekonoma, odhalí, že razantně snížený objem obchodů by postupně enormně redukoval samotnou daňovou základnu.

104

105

Opět se tak ocitáme tváří tvář známému bastiatovskému dilematu mezi tím, „co je vidět“, a „co vidět není“. Europolitici vidí poměrně snadno dosažitelný nárůst na příjmové straně rozpočtů, jímž by si navíc naklonili chudší a podstatnou část středních vrstev obyvatelstva, jenže neberou v potaz to, co již „vidět není“ – tedy prudký pokles obchodní činnosti, jenž by celkově utlumil ekonomickou aktivitu a v delším horizontu by do značné míry eliminoval nárůst příjmů dosažený zavedením daně.

Švédské dobrodružství Že nejde o pouhé teoretizování, ukazuje švédská zkušenost s obdobou Tobinovy daně. V lednu 1984 začala být v severské zemi uvalována daň z nákupu akcií a opcí, jejíž sazba původně činila 0,5 procenta. V roce 1986 došlo ke zvýšení daňové sazby a daň také začala být vyměřována i při nákupu dluhopisů. ­Investoři rychle započetli současnou hodnotu budoucích daňových plateb z dodatečně pořízeného aktiva, čímž došlo k obecnému poklesu cen aktiv. V den, kdy byla daň oznámena, se tudíž kurzy akcií na stockholmské burze propadly o 2,2 procenta, a během následujících třiceti dnů dokonce o 5,35 procenta. Ceny aktiv dále poklesly poté, co bylo oznámeno zmíněné navýšení daně. Dodatečný daňový výnos, jenž se zavedením daně realizoval, přitom zůstal daleko za plány švédské vlády – ta předpokládala, že vybere ročně 1,5 miliardy švédských korun, kdežto realita přinesla mnohem žalostnější výsledek, a sice průměrný roční dodatečný výnos ve výši 50 milionů švédských korun. Odhady vlády tedy třicetinásobně (!) převyšovaly skutečnost. A to odhlížíme od sekundárních efektů, jež způsobil pokles obchodní aktivity (například od redukce v příjmech ze zdanění kapitálu). Pokud bychom brali v potaz i tyto efekty, celé švédské dobrodružství s uvedením obdoby Tobinovy daně dopadne mnohem hůř. Za pouhé dva roky, do roku 1986, se 60 procent zobchodovaného objemu (aktiv jedenácti nejvýznamnějších švédských titulů) přesunulo ze Stockholmu do Londýna; švédský opční trh téměř přestal existovat a obchody s termínovými kontrakty poklesly o 98 procent. Padesát procent titulů, které se do uvedení daně obchodovaly ve Stockholmu, „prchlo“ do roku 1990 na lon106

dýnskou burzu. Prostě fiasko. Poté, co byla daň během let 1990 a 1991 postupně zrušena, přitom nastal opětovný boom švédské burzy.

Politici opět neposlouchají Lze tedy předpokládat, že i po zavedení evropské daně z finančních transakcí by došlo k obdobnému vývoji jako před lety ve Švédsku: k poklesu investiční činnosti, jejž by způsobil růst ceny kapitálu, tedy i k poklesu celkového produktu euroekonomiky, který by pochopitelně přivodil redukci státních příjmů, a tím takto nepřímo do značné míry eliminoval přímý výnos z daně. Dlouhodobě by došlo k nárůstu nezaměstnanosti, a byli by to tudíž řadoví zaměstnanci, nikoli bankéři a finančníci, kteří by nakonec nesli převážnou část daňového břímě. Žádný div, že značná část ekonomů – kteří obecně sdílí delší perspektivu než politici a dbají i na to, „co není vidět“ – tedy před daní z finančních transakcí varuje. Varoval by před ní nejspíše i samotný James Tobin, byl-li by ještě naživu. To cosi připomíná. A sice debatu před zavedením eura. Tehdy také značná část ekonomů varovala před ukvapeným startem jednotné měny. Politici je nevyslyšeli – jejich perspektiva je krátkodobá, zpravidla čtyřletá, tudíž jsou celí netrpěliví, aby si stihli vystavět své „pomníčky“. A nevyužít k rozšíření svého pole působnosti krizi takového kalibru, jakou je ta finanční a následná dluhová, to by si mohli vyčítat hodně dlouho, poznamenal by možná kousavě v úvodu vzpomínaný Hoppe.

107

OBJEDNEJTE SI NA DOBÍRKU TYTO sborníky CEPU: KOncept občanské společnosti – Nepřítel svobodného občana? (Sborník č. 95/2012), Brož., 135 stran, 100 Kč Kůrovcová kalamita – Víc než spor přírodovědců (Sborník č. 94/2011), Brož., 150 stran, 100 Kč 11. září 2001 – Deset let poté (Sborník č. 93/2011), Brož., 127 stran, 100 Kč Viktor Dyk – Osmdesát let od smrti (Sborník č. 92/2011), Brož., 126 stran, 100 Kč David Hume – 300 let od narození (Sborník č. 91/2011), Brož., 145 stran, 100 Kč Evropská unie v pasti centralizace (Sborník č. 90/2011), Brož., 115 stran, 70 Kč Ronald Reagan – Sto let od narození (Sborník č. 89/2011), Brož., 157 stran, 100 Kč Global warming – Reality or Bubble? (Sborník č. 88/2011), Brož., 143 stran, 100 Kč Karel Kramář – 150 let od narození (Sborník č. 87/2011), Brož., 165 stran, 100 Kč Fotovoltaika a růst elektřiny (Sborník č. 86/2010), Brož., 140 stran, 100 Kč Trianonská smlouva – devadesát let poté (Sborník č. 85/2010), Brož., 198 stran, 100 Kč Vznik EFTA – padesát let poté (Sborník č. 84/2010), Brož., 163 stran, 70 Kč Albert Camus – padesát let od úmrtí (Sborník č. 82/2010), Brož., 144 stran, 70 Kč Thomas Malthus – 175 let od smrti (Sborník č. 81/2010), Brož., 140 stran, 70 Kč Nová regulace finančních trhů – záchrana, nebo zkáza? (Sborník č. 80/2009), Brož., 124 stran, 70 Kč Jan Kalvín – pět set let od narození (Sborník č. 79/2009), Brož., 144 stran, 70 Kč Nacistická okupace – 70 let poté (Sborník č. 77/2009), Brož., 154 stran, 70 Kč Energetická politika (Sborník č. 76/2009), Brož., 88 stran, 70 Kč Biopaliva – pomoc přírodě, nebo zločin proti lidskosti? (Sborník č. 74/2008), Brož., 80 stran, 70 Kč Jean-Jacques Rousseau – 230 let od úmrtí (Sborník č. 73/2008), Brož., 136 stran, 70 Kč Srpen 1968 – čtyřicet let poté (Sborník č. 70/2008), Brož., 232 stran, 100 Kč

Inflace – krátkodobý výkyv, nebo střednědobá hrozba? (Sborník č. 69/2008), Brož., 112 stran, 70 Kč Vstup do Schengenu – výhody a nevýhody (Sborník č. 66/2008), Brož., 84 stran, 70 Kč Auguste Comte – 150 let od smrti (Sborník č. 64/2008), Brož., 136 stran, 70 Kč Konec České konsolidační agentury (Sborník č. 63/2007), Brož., 78 stran, 70 Kč Maastrichtská smlouva – patnáct let poté (Sborník č. 62/2007), Brož., 132 stran, 70 Kč Jaderná energie – útlum nebo rozvoj? (Sborník č. 59/2007), Brož., 124 stran, 70 Kč Jean Baptiste Say – 240 let od narození (Sborník č. 58/2007), Brož., 112 stran, 70 Kč Maďarské povstání 1956 – 50 let poté (Sborník č. 55/2007), Brož., 140 stran, 100 Kč What is Europeism (anglický sborník, 2006), Brož., 70 stran, 70 Kč Chemická směrnice REACH (Sborník č. 54/2007), Brož., 80 stran, 70 Kč Šedesát let od smrti Johna Maynarda Keynese (Sborník č. 50/2006), Brož., 96 stran, 70 Kč Antidiskriminační zákon (Sborník č. 49/2006), Brož., 96 stran, 70 Kč Padesát let od smrti José Ortegy y Gasseta (Sborník č. 46/2006), Brož., 122 stran, 70 Kč Přebytek obchodní bilance (Sborník č. 45/2006), Brož., 120 stran, 70 Kč Šedesát let od konce druhé světové války (Sborník č. 43/2005), Brož., 108 stran, 70 Kč Sto let od narození Václava Černého (Sborník č. 41/2005), Brož., 120 stran, 70 Kč Prezidentské volby v USA (Sborník č. 37/2005), Brož., 84 stran, 70 Kč Vztah církví a státu (Sborník č. 31/2004), Brož., 152 stran, 70 Kč Daňová konkurence (Sborník č. 29/2004), Brož., 86 stran, 70 Kč Investiční pobídky (Sborník č. 19/2002), Brož., 106 stran, 70 Kč ČR, USA a terorismus (Sborník č. 15/2002), Brož., 80 stran, 70 Kč Kuponová privatizace (Sborník č. 13/2002), Brož. 152 stran, 50 Kč

Z produkce Centra pro studium demokracie a kultury (CDK)

nabízíme TYTO knihy CEPU: Václav Klaus: Problémy českých veřejných financí Brož., 58 stran, 70 Kč Marek Loužek: Populační ekonomie Brož., 152 stran, 100 Kč Stanislava Janáčková: Svazující integrace Brož., 102 stran, 100 Kč Václav Klaus: Co je to evropeismus Brož., 20 stran, 30 Kč Globální oteplování – fakta místo mýtů 40 stran, 70 Kč Michal Petřík: Evropa ve slepé uličce 120 stran, 70 Kč Ivan Brezina: Zelená apokalypsa Brož., 400 stran, 200 Kč Stanislava Janáčková: Krize eurozóny 100 stran, 100 Kč Roland Vaubel: Evropské instituce jako zájmová skupina Brož., 75 stran, 100 Kč

I P� (.)

Euro versus koruna

Dilemata jednotné měny v době dluhové krize Euro je nepodařeným měnovým experimentem. Během deseti let své existence dokázalo způsobit makroekonomické nerovnováhy rozměrů, které jsou řešitelné snad jen zavedením polototalitních režimů. Zvýšení in�ace na úroveň 4-7 procent patrně bude nejmenší cenou za chtivost politiků sjednocovat. O důsledcích zvoleného způsobu řešení krize eurozóny rozhodnou voliči. AUTOŘI: Milan BOEHM, zakladatel a ředitel Megaflex • Miroslav CVRČEK, redaktor Reflexu • Hynek FAJMON, poslanec Evropského parlamentu • Peter GONDA, ředitel Konzervativního institutu M. R. Štefánika • Mojmír HAMPL, viceguvernér České národní banky • Stanislava JANÁČKOVÁ, poradkyně prezidenta republiky • Kamil JANÁČEK, člen Bankovní rady České národní banky • Jiří JONÁŠ, ekonom Mezinárodního měnového fondu • Václav KLAUS, prezident České republiky • Pavel KOHOUT, ekonom a spoluzakladatel Partners • Ondřej KRUTÍLEK, analytik Centra pro studium demokracie a kultury • Pavel KYSILKA, generální ředitel České spořitelny • Petr MACH, ekonom, politik a vysokoškolský pedagog • Petr NEČAS, předseda vlády České republiky • Radek NOVÁK, ekonomický analytik • Pavel PÁRAL, šéfredaktor týdeníku Euro • Miroslav SINGER, guvernér České národní banky • Petr SOKOL, tajemník Klubu ODS v Evropském parlamentu • Miroslav ŠEVČÍK, děkan Národohospodářské fakulty VŠE v Praze • Michal TOMÁŠEK, vedoucí katedry evropského práva Právnické fakulty UK • Miroslav TUČEK, profesor Vysoké školy ekonomické v Praze • Ivo ZEMAN, ekonom České národní banky Brož., formát B5, 340 str., 349 Kč

Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) nabízí široký výběr odborné literatury z oblasti historie, společenských věd, filosofie a náboženství.

Knihy si můžete na dobírku objednat telefonem (222 192 406), emailem ([email protected]) nebo prostřednictvím internetové stránky (www.cepin.cz). Poplatek za dobírku je 65 Kč.

Na www.cdk.cz naleznete kompletní katalog knih CDK, všechny s 15%–25% slevou. Poštovné ani balné v ČR neúčtujeme! Objednávky: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel.: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

CEP je českým institutem pro ekonomická a politická studia založeným na podzim roku 1998 jako občanské sdružení. Cílem CEPu je šíření idejí svobodné společnosti a tržního hospodářství a podpora myšlenek velkých osobností liberálního myšlení. V čele CEPu stojí správní rada, kterou tvoří Václav Klaus, Ladislav Jakl a Karel Steigerwald. Centrum pro ekonomiku a politiku je subjektem nezávislým na politických stranách a nehodlá být od politických stran přímo či nepřímo podporováno.

Kontakt: Kontakt: Centrum Centrum pro pro ekonomiku ekonomiku a politiku Politických vězňů Opletalova 37 10 110 00 Praha 1 110 00 tel. fax: 222 192 406 tel. aa fax: 222 814 666 e-mail: [email protected] e-mail: www.cepin.cz www.cepin.cz č. č. účtu: účtu: 19-2304260257/0100 IČO: IČO: 68402091 68402091