Centrum pro ekonomiku a politiku

Centrum pro ekonomiku a politiku

Biopaliva Pomoc přírodě, nebo zločin proti lidskosti? Sborník textů

Petr Gandalovič, Jan Rovenský, Ladislav Tajovský Ivan Brezina, Petr Havel, Jiří Hanzlíček Alena Rollerová

Marek Loužek (ed.)

č. 74/2009

Obsah

Předmluva Václava Klause. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 A. Texty ze semináře „Biopaliva – pomoc přírodě, nebo zločin na lidstvu“ (13. října 2008) Petr Gandalovič: Biopaliva – součást energetické a zemědělské politiky ČR. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Jan Rovenský: Biopaliva – zelený sen, nebo noční můra?. . . . . . 17 Ladislav Tajovský: Biopaliva pohledem ekonoma. . . . . . . . . . . . . 21 Ivan Brezina: Slepá ulička pro lidstvo i pro přírodu . . . . . . . . . . 31 B. Doplňkové texty Petr Havel: Omyl environmentálních inženýrů . . . . . . . . . . . . . . . 41 Vydává CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail: [email protected] Editor: PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Sazba: Vladimír Vyskočil – KORŠACH Tisk: PBtisk Příbram Vydání první, leden 2009 ISBN 978-80-86547-73-2 Ekonomika, právo, politika č. 74/2009 ISSN 1213-3299

Jiří Hanzlíček: Biopaliva jsou ekologickou zkázou . . . . . . . . . . . . 49 Alena Rollerová: Bruselská směrnice o biopalivech a její dopad na ekonomiku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

Předmluva

Situace, kdy zemědělské plodiny nejsou využívány k výrobě potravin, nýbrž k přimíchávání bioložek do pohonných hmot, vypadá jako z jiné planety. Bohužel nejde o fikci, nýbrž reálnou skutečnost. Tato praxe vyplývá ze směrnice Evropské unie, ale praktikují ji i Spojené státy a další západní země. O tom, zda biopaliva představují pomoc lidem a přírodě, nebo jde o fatální omyl, pojednává nový sborník Centra pro ekonomiku a politiku. Část A sborníku přináší texty ze semináře „Biopaliva – pomoc přírodě, nebo zločin na lidstvu?“, který proběhl 13. října 2008. Ministr zemědělství Petr Gandalovič považuje biopaliva za součást energetické a  zemědělské politiky ČR. Vedoucí energetické a  klimatické kampaně Greenpeace Jan Rovenský vysvětluje, že biopaliva neprosazuje Greenpeace, nýbrž farmáři z  amerického středozápadu. Ladislav Tajovský z pražské Vysoké školy ekonomické argumentuje, že biopaliva jsou možná paliva budoucnosti, ale o tom rozhodne trh, nikoli stát. Ekolog a novinář Ivan Brezina označuje biopaliva za slepou uličku pro lidstvo i pro přírodu. V  části B uveřejňujeme další zajímavé doplňkové texty k  bio­ palivům. Agrární analytik Petr Havel přesvědčivě ukazuje, jak biopaliva způsobují růst cen potravin. Energetický poradce Jiří Hanzlíček argumentuje, že biopaliva jsou ekologickou zkázou. Studentka Národohospodářské fakulty VŠE Alena Rollerová uveřejňuje výtah ze své bakalářské práce, která dokládá negativní dopad bruselské směrnice o biopalivech na ekonomiku. Myšlenka použít zemědělské produkty k  výrobě pohonných hmot je za současných podmínek scestná. Kapitál spotřebovaný v  nesmyslných a  nenávratných projektech výroby biolihu či bionafty by mohl být využit v jiných formách, které by byly smyslu­ plnější i výnosnější. Biopaliva nadělají více škody než užitku. Věřím, že sborník nalezne pozorné čtenáře. Václav Klaus V Praze, 15. ledna 2009 7

A. Texty ze semináře „Biopaliva – pomoc přírodě, nebo zločin na lidstvu“ (13. října 2008)

Biopaliva – součást energetické a zemědělské politiky ČR Petr Gandalovič ministr zemědělství České republiky Potřeba a použití biopaliv trvá navzdory některým negativním ohlasům. Biopaliva představují alternativu k  fosilním zdrojům energie pro energetiku, odbyt plodin k  výrobě biopaliv diverzifikuje příjmy zemědělců, mnohé vedlejší produkty vznikající při výrobě biopaliv se využívají jako surovina v chemickém a farmaceutickém průmyslu (glycerin) či při výrobě krmiv. V neposlední řadě mají podíl na snižování emisí skleníkových plynů, protože emise z dopravy rychle rostou.

Biopaliova – tradiční zdroj energie Jako biopaliva označujeme nejen tekuté pohonné hmoty vyráběné primárně z finálních produktů zemědělství – obilí, kukuřice apod., ale i bioplyn a pevná tvarovaná paliva (peletky, brikety) určena ke spalování, která jsou v mnoha případech zajištěny z druhotných zbytků živočišné a  rostlinné produkce – hnoje, slámy nebo sena. Plochy půdy využívané k produkci biopaliv v posledních letech klesaly, protože byla zrušena podpora výrobcům metylesteru řepkového oleje (MEŘO), která byla vyplácena do konce roku 2006. Zatímco podíl orné půdy využívané k produkci biopaliv a jiných energetických plodin k celkové ploše orné půdy v ČR byl v roce 2005  3,9 %, tak v  roce 2007 představoval pouze 2,4 %. Rozhodující vliv měla snížená výroba MEŘO. Při splnění požadavku EU na 10 % podíl biopaliv (pohonných hmot) v roce 2020 by podle odborného odhadu neměla přesáhnout plocha půdy využitá k produkci biopaliv – pohonných hmot 15 % z rozlohy orné půdy v ČR. Z uvedených čísel je zřejmé, že ČR se nepotýká s nedostatkem půdy pro potravinářské účely a ani v budoucnu by takový stav neměl nastat. Z uvedené statistiky je zřetelné, že v ČR neměla výro11

ba biopaliv vliv na růst cen potravin, jak média často uvádějí, nehledě na skutečnost, že prudký nárůst cen potravin v roce 2007 nastal ještě dříve, než se biopaliva začala povinně přimíchávat do pohonných hmot.

vá nafta, 31% MEŘO), B 100 (čistý MEŘO) a  čistý rostlinný olej. Využívání pohonných hmot s vyšší koncentrací biopaliv a čistých 100 % biopaliv však předpokládá zavedení podpor osvobozením nebo snížením spotřební daně.

Lidstvo od nepaměti využívalo půdu k  produkci energie – ­ rmení pro tažná zvířata v  zemědělství či dopravě, data z  třicák tých let minulého století hovoří o 25 až 30 % plochy zemědělské půdy. Princip Dieselova motoru založený na spalování oleje lisovaného z  buráků, kdy za první republiky se v  ČR míchalo 20 % lihu do benzínu atd. S průmyslovým rozvojem a těžbou ropy nastal nástup fosilních paliv. V souvislosti s prudkým nárůstem počtu dopravních prostředků koncem minulého století a  v  současné době, dochází k  velkým emisím skleníkových plynů ze sektoru dopravy. Snaha o snížení těchto emisí a především vědomí, že ropa je zdroj vyčerpatelný a bezpečnostní rizika vyvolávají snahu hledání alternativních pohonných hmot.

Ve třetí etapě, od roku 2012, se předpokládá postupné uplatňování biopaliv druhé generace, která budou nejprve doplňovat biopaliva první generace (tj. současná biopaliva – MEŘO a bioetanol) a postupně je nahrazovat. Biopaliva druhé generace jsou vyráběna z  nepotravinářských zemědělských produktů a  zemědělských odpadů a tudíž nenesou žádné riziko nadměrné produkce na úkor potravin.

EU se dlouhá léta potýkala s nadbytkem zemědělské produkce a musela tuto produkci nákladně vyvážet do třetích zemí. Z tohoto důvodu začala hledat uplatnění zemědělských komodit v nepotravinářském sektoru a  jedna z  možností byla i  výroba ­biopaliv. V  roce 2007 se významně zvýšila světová poptávka po potravinách a problém přebytků v EU přestal existovat, došlo také k zapojení půdy do té doby ležící v  klidu. V  reakci na prudký růst cen vznikaly katastrofické scénáře a  předpovědi o  nedostatku potravin a hladomoru. V letošním roce se opět začíná projevovat problém s odbytem produkce a výroba biopaliv působí do určité míry jako stabilizační prvek odbytu.

Koncepce ministerstva zemědělství Koncepce ministerstva zemědělství vychází ze zavádění biopaliv v  několika etapách. V  první etapě uplatňování biopaliv došlo k  zavedení povinnosti náhrady minimálního podílu motorové nafty a motorových benzinů biopalivy bez finanční podpory. Ve druhé etapě se zahájí uplatňování vysokoprocentních směsí biopaliv a  stoprocentních biopaliv na tuzemském trhu. V  druhé etapě se bude jednat zejména o následující biopaliva: E 85 (směs 85% bioetanolu a  15% benzínu), E 95, SMN 30 (směsná motoro12

Ekonomický přínos biopaliv spočívá nejen v  palivech samotných, ale též v  možnosti využití druhotných surovin vzniklých při výrobě a také v navýšení počtu pracovních míst. Pro každých 100 000 tun biopaliv (bionafta a bioetanol) lze přidělit 1650 pracovních míst do biopalivového řetězce přidané hodnoty. Většina pracovních míst vzniká ve službách (40,5 %). V  zemědělství lze počítat s  27 %, které se vytvoří nebo mohou být udrženy díky dosaženým příjmům. Výroba představuje 24 % pracovních míst. Ostatní podíly jsou rozloženy do zbývajících sektorů národního hospodářství (zdroj: Ústav pro ekonomický výzkum při Univerzitě Mnichov, SRN).

Dopad na ceny potravin Biopaliva jsou částí bilance obilnin a olejnin. Ovšem dopad výkonu biopaliv na mezinárodní úrovni je většinou nadhodnocen, neboť jejich podíl na spotřebě těchto surovin je zatím málo významný. Tudíž novinkou pro tyto trhy není přímý dopad biopaliv na skutečnou spotřebu, ale jejich vliv na očekávání. Je-li cena ropy stálá, předpokládají účastníci na jejím trhu zvyšující se poptávku po biopalivech, neboť rafinerie mohou biopalivy nahradit určitý technickou normou limitovaný podíl v benzinu nebo naftě. Očekává se tedy, že stoupající trh s  ropou podnítí obchodování se zrninami a olejninami, přestože skutečný objem zemědělských komodit zpracovávaných pro biopaliva je malý. Hlavními podpůrnými faktory ovlivňující ceny komodit jsou „spekulativní hráči“ a zvýšená nejistota znásobená úvěrovou „kri13

zí“ a poklesem cen na burze, celosvětová spotřeba obilnin v současné době a v předcházejících dvou sezónách přesahující zásoby a vedoucí k napjatému stavu na trhu a dále vyšší náklady na energie (související s  rostoucí cenou ropy) vynaložené na zemědělskou výrobu. Vzhledem k tomu, že uvedené faktory zapůsobily ve stejnou chvíli, byl výraznější i výsledný cenový vývoj. Podle statistik Mezinárodního měnového fondu došlo za posledních 38 let opakovaně, zhruba v osmiletých periodách, k cca šedesátiprocentním nárůstům cen potravinářských komodit (obiloviny, olejniny a rýže), přičemž vždy se ceny vrátily na původní úroveň. To se opakuje i v roce 2008. V současné době jsou pěstovány suroviny k výrobě biopaliv v ČR na cca 2 % orné půdy a odhaduje se rozšíření na 10 % v roce 2015. Pěstování plodin pro biopaliva představuje standardní využití půdního fondu. Biopaliva nejsou politickým tématem s  takovým významem, jako je jim přikládán. Priorita bude přikládána především na využití druhotných produktů zemědělství jako jsou nevyužité seče TTP pro výživu zvířat, část produkce slámy apod., určené hlavně k lokální spotřebě a využití ve spolupráci například se samosprávou obcí.

Trvalá udržitelnost výroby biopaliv V  návrhu směrnice Evropského parlamentu a  rady o  podpoře užívání energie z obnovitelných zdrojů jsou uvedena kritéria udržitelnosti biopaliv. Na základě těchto kritérií lze označit biopaliva, která mají prokazatelně pozitivní vliv na životní prostředí. Pouze takováto biopaliva jsou způsobilá k  finanční podpoře a  jejich uplatňování je možné započítat do plnění vnitrostátních cílů a závazků o využívání obnovitelných energií. Podmínky, které musejí biopaliva splňovat, jsou následující: úspora emisí skleníkových plynů je alespoň 35 %; biopaliva nesmí být vyrobena ze surovin získaných z půdy s vysokou hodnotou biologické rozmanitosti (les nenarušený výraznou lidskou činností, oblasti určené k účelům ochrany přírody, vysoce biologicky rozmanité louky); biopaliva nesmí být vyrobena ze surovin získaných z půdy s velkou zásobou uhlíku (mokřady, souvisle zalesněné oblasti). 14

Výroba biopaliv musí být rovněž v souladu s požadavky a normami uvedenými v  nařízení Rady (ES) č. 1782/2003 pod položkou „Životní prostředí“ (tj. dle určitých článků směrnic o ochraně volně žijících ptáků, o ochraně podzemních vod před znečišťováním některými nebezpečnými látkami, o ochraně vod před dusičnany ze zemědělských zdrojů a  o  ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a  planě rostoucích rostlin) a  v  souladu s minimálními požadavky na dobrý zemědělský a ekologický stav definovaný podle čl. 5 odst. 1 uvedeného nařízení. Uvedená kritéria platí nejen pro výrobu biopaliv na území EU, ale též pro veškerý dovoz biopaliv ze třetích zemí. Tabulka 1: Typické hodnoty úspor emisí skleníkových plynů pro biopaliva Biopalivo a způsob výroby

Typické hodnoty úspor emisí skleníkových plynů

Ethanol z cukrové řepy

48 %

Ethanol z pšenice – procesní palivo uhlí

21 %

Ethanol z pšenice (zemní plyn jako procesní palivo v konvenčním kotli)

45 %

Ethanol z pšenice (zemní plyn jako procesní palivo v kogenerační jednotce)

54 %

Ethanol z pšenice (sláma jako procesní palivo v kogenerační jednotce)

69 %

Ethanol z kukuřice vyrobený v EU

56 %

Ethanol z cukrové třtiny

74 %

Bionafta z řepkového oleje

44 %

Bionafta ze slunečnice

58 %

Bionafta z palmového oleje

32 %

Bionafta z odpadního rostlinného nebo živočišného oleje

83%

Čistý rostlinný olej z řepkového semene

57 %

Hydrogenačně upravený rostlinný olej z řepkového semene

49 %

Zdroj: návrh směrnice EP a Rady o podpoře využívání energie z OZE

15

Biopaliva – zelený sen, nebo noční můra?

Závěr Biopaliva jsou částečnou alternativou pro energetiku (náhrada fosilních paliv), pro zemědělce (odbytová příležitost) a pro životní prostředí (snižování emisí oxidu uhličitého). Biopaliva nejsou novinkou, lidstvo je využívalo již dříve. Zemědělství je tradičním zdrojem energie. Protože na produkci biopaliv jde jen zlomek zemědělských produktů, vyčerpávání zemědělské půdy nehrozí. Neměli bychom podléhat extrémům – buď bezmeznému nadšení, nebo paušální kritice, že jde o zločin. Biopaliva jsou a budou součástí energetické a zemědělské politiky České republiky.

Jan Rovenský Greenpeace ČR Mají biopaliva klíčovou roli v  plánech na ochranu klimatu, nebo ve skutečnosti emise skleníkových plynů zvyšují? Hladovějí kvůli nim lidé ve Třetím světě a ubývá deštných pralesů? A může za to Greenpeace? Kolem biopaliv je pořádný zmatek.

Mýty Především není pravda, že současnou masivní a často nezodpovědnou podporu biopaliv prosadily ekologické organizace v čele s  Greenpeace. Nijak zvlášť nepřekvapí, že tento mýtus nadšeně šíří zásadoví odpůrci obnovitelných zdrojů energie, kterým slouží jako důkaz hlouposti a neschopnosti environmentalistů. Jenže skutečnost je trochu jiná. Současnou masivní podporu biopaliv si jako první vymohli zemědělští lobbisté z amerického Středozápadu, kteří správně vycítili příležitost báječných, státem garantovaných či přímo dotovaných zakázek. Naopak Greenpeace nikdy podporu biopaliv z veřejných zdrojů neprosazovali (alespoň pokud se autorovi tohoto článku podařilo zjistit) a již několik let naopak upozorňují na její negativní důsledky. Druhým rozšířeným omylem je volné zaměňování biopaliv a  energetické biomasy. V  novinách se pak můžeme dočíst, že pěstování jakékoliv biomasy přispívá k hladovění ve třetím světě a  kácení tropických pralesů. Autoři podobných katastrofických závěrů si obvykle neuvědomují, že pěstování šťovíku či topolů na více než půlmiliónu hektarů pozemků, které dnes v České republice leží ladem, nijak dramaticky neovlivní produkci potravin ani v České republice (o Africe či Amazonii nemluvě).

16

17

Další mýtus praví, že dnes běžně vyráběná evropská biopaliva vyprodukují při své výrobě více emisí skleníkových plynů, než ušetří. Srovnáním veřejně dostupných výsledků výzkumu životního cyklu jednotlivých biopaliv, provedenými např. v USA státními laboratořemi pro obnovitelnou energii nebo univerzitou v  skotském Glasgowě zjistíme, že je tomu naopak (obrázek 1). Obrázek 1: Analýza životního cyklu (LCA)

Zatímco spálením litru klasické motorové nafty vzniknou (po započítání emisí vzniklé v průběhu její výroby a distribuce) téměř 4 kilogramy oxidu uhličitého, v případě bioethanolu to jsou 2 kilogramy (tedy polovina) a u bionafty dokonce 1 a čtvrt kilogramu (tedy přibližně třetina). Zatracovat všechna biopaliva kvůli jejich údajnému negativnímu vlivu na klima je tedy bezdůvodné a intelektuálně nepoctivé. 18

Skutečné problémy a rizika Můžeme se tedy zaradovat a  prohlásit biopaliva za kouzelný ­ lixír ekologické energetické revoluce? Ani náhodou. Biopaliva e mají především dost zoufalé výsledky ve srovnání s energetickou biomasou užitou ke kombinované výrobě tepla a elektřiny. Plocha dostupné zemědělské půdy je samozřejmě konečná a  většinu z  ní potřebujeme a  budeme potřebovat k  výrobě potravin. Na zbývající plochy (v  Čechách jde o  zmíněný půlmilión hektarů ležících ladem) můžeme zasít buď šťovík, topoly či technické konopí (a  pálit je v  decentralizovaných kogeneračních jednotkách vyrábějících teplo a  elektřinu), nebo řepku či obilí (a  vyrábět z  nich bionaftu či bioethanol, které spálíme v ­autech). Podívejme se na energetickou a emisní bilanci obou možností. Z  hlediska emisí oxidu uhličitého vycházejí biopaliva třináctkrát hůř než energetická biomasa. Stejná plocha zemědělské půdy může posloužit k výrobě elektřiny pro polovinu českých domácností nebo nahradit jednu desetinu tuzemské spotřeby nafty. Palivo pro automobily lze přitom považovat za podstatně luxusnější zboží než teplo a elektřinu pro domácnosti. To samo o sobě je dostatečný důvod dát v Evropě biopalivům červenou. Dobrá, ale proč tedy biopaliva nedovážet ze zámoří? Protože to může být (a dnes již částečně je) ještě horší. Rozšiřování plantáží palmy olejné představuje v současnosti jedno z velkých rizik pro tropické pralesy, místní komunity a nepřímo i klima. Hlad po nové půdě pro pěstování energetických plodin vede v posledních letech k  masivnímu vypalování pralesů a  rašelinišť např. v  Indonésii. Vezmeme-li v potaz, že za čtvrtinu současných emisí oxidu uhličitého je zodpovědné odlesňování, může být uhlíkový účet za takto získaná biopaliva pěkně mastný. Čísla uvedená v první části tohoto článku zde neplatí, naopak: biopaliva získaná za cenu odlesnění vedou nutně k  větším emisím skleníkových plynů než minerální ropa. Připočtěme vyhánění domorodých obyvatel z půdy, která jim odvěky patřila, ničení biotopů ohrožených druhů rostlin a  živočichů (včetně lidoopů) a  nadšení pro dovoz „zeleného“ paliva z  Jihu docela ochladne. 19

Co dělat? Znamená to, že biopaliva jsou tedy špatná a měli bychom je zakázat? To zase ne. V ekologické energetické revoluci mohou hrát roli užitečného, byť okrajového zdroje. Abychom jejich výrobou nenapáchali více škody než užitku, měli bychom ale přijmout několik jednoduchých pravidel. Měli bychom: zrušit evropský závazný cíl pro využití biopaliv; zrušit jakoukoliv podporu výroby biopaliv z  veřejných zdrojů a ušetřené prostředky investovat do udržitelnějších a perspektivnějších obnovitelných zdrojů; stanovit ekologické a sociální standardy pro výrobu biopaliv dovážených do Evropské unie (obdoba FSC); podporovat výzkum a vývoj snižování spotřeby automobilů; snížit veřejné investice do infrastruktury pro individuální automobilovou dopravu a  ušetřené prostředky investovat do rozvoje veřejné dopravy; volnou zemědělskou půdu využívat přednostně pro pěstování energetické biomasy pro výrobu tepla a elektřiny. A  hlavně nepanikařit. Ve srovnání s  ostatními problémy naší planety představují zatím biopaliva celkem okrajové riziko. Pokud se budeme chovat rozumně, zůstanou jím, a mohou dokonce i trochu prospět. Např. když do nádrže svého dieselu nalijete po­ užitý olej z fritézy od McDonalds, pralesům ani hladovějícím dětem určitě neublížíte. Ale nezapomeňte ho přefiltrovat.

Biopaliva pohledem ekonoma* Ladislav Tajovský Vysoká škola ekonomická, Praha

Jsou tzv. biopaliva „pomocí přírodě či zločinem na lidstvu“? Nechceme-li se vézt na vlně laciného populismu či se jí postavit čelem v duchu hesla proti všem, pak na podobnou otázku nelze jednoznačně odpovědět. Seriózní odpověď vyžaduje zakomponovat do našeho uvažování jako proměnnou čas a s ním související technický a  technologický pokrok, které si ekonom a  hospodářský historik nemůže troufnout ani odhadovat. V lidských dějinách se totiž s železnou pravidelností opakují situace, kdy prognózy vývoje čehokoliv právě pokrok dramaticky podceňují a velmi rychle se stávají jen důkazem o omylnosti jejich tvůrců.

Problematičnost prognóz Problém nastává v situaci, kdy se na základě takto mylných a na pouhém odhadu stojících prognóz činí rozhodnutí s  dlouhodobým dopadem a značnými nároky na zdroje všeho druhu. Dnešní omezená znalost, navíc směrovaná dobře skrývanými skupinovými zájmy, tak formuje kroky, které rozhodují o alokaci omezených či minimálně vzácných zdrojů v poměrně daleké budoucnosti. Na čistě ekonomické rovině se zde střetáváme s  obtížnou možností kalkulace budoucích nákladů, ale to je příliš subtilní téma, aby mohlo být pojednáno na takto omezeném prostoru. Jako laik se nebudu vyjadřovat k  technickým detailům, které s tzv. biopalivy a jejich nařízeným a dotovaným používáním souvisí – ty jsou jistě důležité, ale pro ekonomický pohled nejsou podstatné. Pokusím se na tuto otázku podívat z  širšího pohledu

*) Text vznikl v rámci projektu GA ČR č. 402/07/0137 „Efektivnost volby teorií a  tvorby hospodářské politiky v  dynamickém modelu podnikatelských rozhraní“.

20

21

a akcentovat její ekonomické souvislosti, bez ohledu na ideologický a politický rozměr, které bohužel ve standardní veřejné diskusi vše ostatní přehlušují. Pokud bych byl dnes, tedy v  roce 2008 přesvědčeným zastáncem názoru, že biopalivům v jejich nejrůznější podobě patří budoucnost, pak bych si nedovedl představit horší výchozí pozici než tu, kterou jim připravili jejich mnohdy fanatičtí stoupenci v posledních několika letech. Biopaliva se totiž stala svého druhu symbolem a  tudíž diskuse kolem nich získala silný nádech ideologického boje, bez ohledu na škody, které takový boj napáchá – a  je jedno, zda jde o  větší objem emisí či zhoršenou, byť pouze krátkodobě, životní úroveň milionů lidí. Ani zásadní odpůrci toho, co biopaliva dnes reprezentují, toho, čeho jsou „symbolem“, by si při komplexním pohledu na tuto problematiku neměli dovolit odsoudit tento energetický zdroj jako slepou uličku jednou provždy. Je bohužel smutnou skutečností, že o něco takového vůbec nejde. Lze odhadnout, že mají-li biopaliva skutečně potenciál někdy sehrát roli relevantního doplňku či dokonce substitutu dnes dominujících fosilních paliv či jejich v  současnosti používaných alternativ, pak díky politicky vynucovanému využití v posledních letech je ta budoucnost spíš vzdálenější než bližší. Ekonomická historie zná mnoho příkladů, kdy snaha popohnat vývoj vedla v  konečném důsledku k  jeho zbrzdění. Kdybychom dali na misky vah plusy a mínusy experimentu – mimochodem ten přes všechny snesené důkazy o naprosté neefektivitě a škodlivosti biopaliv stále běží bez významnější korekce –, pak je výsledek ještě smutnější, než upozorňovali i jejich nejzarytější odpůrci. Vzhledem k charakteru rozhodování o věcech souvisejících s životním prostředím poneseme náklady za špatné rozhodnutí všichni, včetně těch, kteří s daným krokem vyjadřují opakovaně nesouhlas, aniž by byl kdokoliv vystaven nutnosti nést za chybná rozhodnutí jakoukoliv jinou než vágně definovanou morální zodpovědnost. Zde je podstatný rozdíl mezi vědeckými experimenty, které vždy nutně počítají s  nenulovou pravděpodobností neúspěchu. V  případě biopaliv totiž jednak vstupují do hry tzv. veřejné prostředky, ale hlavně politicky motivovaná poptávka po výsledném rozhodnutí, což je přímo v rozporu se zásadami vědeckého bádání. 22

Co je a není vidět Z  hlediska ekonomie se jedná klasický případ nakládání s  tzv. veřejnými statky s nedostatečně definovanými vlastnickými vztahy. V  takové situaci nikdo není přímo zainteresován na efektivním nakládání se zdroji nejrůznějšího charakteru a nikdo nenese přímou zodpovědnost a  finanční ztrátu vyplývající z  jeho vlastních chybných rozhodnutí. V  posledních letech je navíc vytvářeno všeobecné přesvědčení o tom, že se nově objevují „veřejné statky globálního charakteru“, jakési planetární společné zájmy, při jejichž naplňování či ochraně je nutné spolupracovat na mezinárodní úrovni. Tento globální rozměr zvyšuje potenciální ztráty z výše uvedených chybných rozhodnutí – mohli bychom zde pootočit klasickou ekonomickou poučku a hovořit o jakýchsi „ztrátách z rozsahu“ – a ještě více rozmělňuje zodpovědnost. V tomto smyslu můžeme problém biopaliv vnímat jako ilustrativní příklad toho, co nás může – a pravděpodobně bude – čekat v dalších bitvách boje za záchranu životního prostředí pro příští generace. To je také prezentováno jako vlastnictví všech, nezná hranice a týká se každého. A málokdo si s něčím takovým dovolí nesouhlasit, už jen proto, že s  takovým nesouhlasem je spojeno veřejné ostouzení a  vyčlenění z  kruhu duševně zdravých ­jedinců. Z  ekonomického pohledu dnešní kontroverze ohledně biopaliv nemají s jejich vlastní podstatou a jejich skutečným přínosem k  ochraně životnímu prostředí vůbec nic společného. Nakonec biopaliva jako taková nejsou technologicky naprosto nic nového, biopalivem svého druhu je i  dřevo. Už pánové Ford a  Diesel vyráběli motory poháněné biopalivy, někteří si možná vzpomenou, že za války se i  u  nás jezdilo na tzv. dřevoplyn. Použijeme-li nadsázku, tak dnešní lapálie s  biopalivy je docela podobná následujícímu příběhu. Představme si, že někdy v polovině devatenáctého století přijde přesvědčený stoupenec pokroku do průměrné české domácnosti, která používá pro vytápění tehdy běžný typ kamen. Vysvětlí hlavě rodiny, že když se bude nadále topit dřívím ve stejné míře, jako dosud, pak při rostoucím počtu obyvatel za deset, dvacet nebo padesát let nebudou žádné lesy a jeho děti či děti jejich dětí budou čelit katastrofálnímu nedostatku základní palivo-energetické (a stavební) suroviny. 23

Ekonomická historie zná příklady, kde k  něčemu podobnému v určité fázi vývoje došlo – např. Velikonoční ostrov či nám bližší Island. Je zajímavé, že vždy se jednalo o  teritoriálně odlehlé oblasti s  malým počtem obyvatel a  bez kontaktu s  vnějším světem. Díky těmto faktorům se rozevíraly nůžky mezi rostoucím počtem obyvatel a  množstvím zdrojů, které mohly být využity k  uspokojení jejich potřeb. K takovému vývoji dlouhodobě nedošlo v žádné oblasti, která by nebyla díky přirozeným či uměle vytvořeným bariérám izolována od technologického pokroku přicházejícího z momentálně dominujících civilizačních center. Taková argumentace sama o sobě zní logicky a rozumně. Pokrokově smýšlející bojovník za trvale udržitelný rozvoj s sebou přinese nádobu s petrolejem jako ukázkou paliva budoucnosti. Má vyšší výhřevnost, nezůstává po něm žádný popel, jeho zdroje jsou pod zemí a  když je vytěžen, nezůstávají po něm nevzhledné holiny – stačí jenom na správném místě správně kopnout do země. Rodina dosud spalující dříví se těžko vyvratitelnými argumenty nechá přesvědčit, že má ve svém vlastním zájmu okamžitě přejít na tuto moderní technologii budoucnosti (a  navíc to byla pravda!) a  do stejných kamen, která dosud plnila dřívím, nalije v očekávání zázraku petrolej. Ponechme stranou fakt, kdo by tehdy mimořádně drahý petrolej dotoval. Vypadá to celé absurdně, protože v  tomto případě si většina z nás dovede představit, co by asi následovalo. Ale je to opravdu něco úplně jiného, než co v  podobě biopaliv podnikáme nyní? Není jediný podstatný rozdíl skutečně pouze v tom, že planoucí dům chudáka, který se nechal přesvědčit, by byl vidět na všechny strany a nikdo by nemusel nikomu sáhodlouze vysvětlovat, že to asi není to pravé? Narozdíl od biopaliv, jejichž negativní vedlejší účinky ti, kteří je používají, z velké většiny sami nepozorují. Klasický příklad krásného ekonomického příměru o tom „co je a co není vidět“, jehož autorem je slavný Frederic Bastiat.

Pochybný experiment Podívejme se, jaké cíle stály oficiálně za prosazením přimíchávání rostlinné složky do tradičních paliv současnosti. Na snaze šetřit fosilními palivy, omezit emise CO2 a snížit závislost na surovinách dovážených z nestabilních oblastí zřejmě nikdo z těch, kteří 24

na něčem takovém nejsou osobně finančně zainteresováni, nevidí nic špatného. Je potřeba ale dodat, že tyto věty platí pro dnešní úroveň znalostí a není vyloučeno, že právě pokrok v poznání vše posune úplně jinam. To, že se na tomto cíli shodli a  shodne většina těch, kteří se o problematiku zajímají, je paradoxně právě možná tím vůbec nejdůležitějším faktorem, který stál za následujícími špatnými rozhodnutími. Stačí totiž jednoduchá sofistika, aby stoupenec jedné cesty k společnému cíli obvinil svého názorového protivníka z toho, že se liší nejen co do navrhovaných prostředků vedoucích k dosažení téhož, ale že už cíl mají oba úplně jiný. A kdo by chtěl být obviněn z toho, že mu nejde o šetření fosilními palivy, čistší vzduch atd.? Prosazení přimíchávání biopaliv na současné technické a technologické úrovni bylo zcela nesmyslným rozhodnutím, které by bez dotací z  veřejných zdrojů nemělo nejmenší šanci na realizaci. V  době konání tohoto semináře musí být každý zvědavý člověk zvědav na racionální argumenty v prospěch tohoto opatření. Jestliže prosazení tohoto kroku bez znalosti následných efektů na ceny potravinářských komodit na jedné a bez nových vědeckých poznatků o  přímé škodlivosti na straně druhé vyžadovalo buď přímou finanční zainteresovanost nebo slepé ideologické nadšení, pak dnes je třeba výše uvedené doplnit notnou dávnou odvahy hájit nehájitelné. Pro nezávislého ekonoma či historika, který není v pozici toho, kdo může přímo rozhodovat, není ani tolik důležité – cynicky řečeno –, jak minimalizovat napáchané škody. Ze všeho nejdůležitější se jeví otázka, jak je něco podobného možné a jak je možné, že opatření vedoucí k dnes již známým důsledkům (zhoršení ekonomické situace v  některých chudých zemích, pravděpodobně i čistá ztráta z pohledu kvality zhoršení životního prostředí, u nás např. přímo měřitelná vyšší cena pohonných hmot v  důsledku přimíchávání rostlinné složky atd.) se obejde bez sebemenšího pokání těch, kteří něco takového prosadili, o  nějakém trestu či vyvození osobní zodpovědnosti samozřejmě ani nemluvě. A co je naprosto nepochopitelné, obejde se i  bez okamžitého ukončení celého pochybného experimentu. Životní prostředí se stalo ukázkovým „veřejným statkem“ se vším, co to znamená. Jeho ochrana a zachování pro budoucí gene25

race vytváří skvělý prostor pro získávání politických bodů. Fakt, že má životní prostředí tzv. nadnárodní, globální charakter, z něj činí oblast realizace zcela absurdních nápadů bez racionální ekonomické úvahy. Nikdo nemá přímou zodpovědnost za přijatá rozhodnutí, stačí chvíli vydržet, na chvíli se stáhnout a spolehnout se na jakousi globální ztrátu paměti. A po čase pak přijít s novým hitem, např. speciálními úspornými biokotli.

Absurdní kolotoč Navíc příslušná opatření jsou stále častěji přijímána na úrovni nevolených nadnárodních či mezinárodních orgánů, kdy je velmi obtížné postihnout viníky tradičními nástroji politické demokracie, tj. ztrátou kreditu u veřejnosti a volební porážkou. Máme tady individuální zisky institucionalizovaných ochránců přírody – v podobě hlasů ve volbách či projektů financovaných z grantů – a nulovou osobní zodpovědnost za přijímaná rozhodnutí. Mohlo by se tomu nově říkat „globální pastvina“ (parafráze ekonomického termínu „obecní pastvina“), protože princip tohoto jevu je už po staletí tentýž. Celá záležitost s  biopalivy skýtá nepřeberné množství důkazů o  platnosti zákona nezamýšleného účinku. Jeden za všechny. Satelitní snímky z  let 2007-2008 ukazují, že brazilské pralesy mizí v této době nejrychleji v historii. Děje se tak proto, že strmě stoupla výkupní cena sóji; a  ta zase stoupla, protože poklesla její nabídka v tradičních pěstitelských zemích, zejména ve Spojených státech. A její nabídka poklesla proto, že se místo ní v USA a jinde – prakticky z roku na rok – dotovaně pěstuje kukuřice a další plodiny, kterými vyspělý svět „krmí“ svá auta, aby zabránil globálnímu oteplování. Zcela v  souladu s  ekonomickým uvažováním se tudíž hledají nové oblasti, kde by se sója dala efektivně pěstovat. A tak se kácí pralesy. Díky dotacím trh dostal mylnou a pokřivenou informaci o relativních cenách a zcela a v souladu s principy ekonomické racionality téměř okamžitě zareagoval. To, čím se u  nás draze a  zbytečně napájejí automobily, chybí takřka ze dne na den rodičům v chudém světě, aby nakrmili své hladové děti. V ekonomii se totiž nikdy nemůžeme vyhnout uvažování „něco za něco“. Tento kolotoč by byl absurdní, i  kdyby biopaliva něčemu skutečně prospívala. Jaký termín ale použít v situaci, kdy je již ­takřka 26

prokázané, že i  v  tom nejlepším případě jsou dnešní biopaliva první generace ve svém souhrnu vůči životnímu prostředí ne­ utrální a že se tudíž jedná o čistou ztrátu? Na celé věci je snad pozitivní jen ten fakt, že na čas utichly hlasy volající po nutnosti okamžitě zastavit kácení pralesů – ono totiž slyšet totéž ze stejných úst, která obhajují biopaliva, by při znalosti vývoje v  posledních několika málo letech byla už skutečně hodně silná káva. Je možná na místě vzpomenout si dnes na argumenty, operující s nutností omezit působení tržních sil, které by lidstvo přivedly na pokraj vyhynutí. Snaha prosadit biopaliva byla svého druhu pokusem nahradit k životnímu prostředí údajně slepou ruku trhu osvícenými zásahy vedenými veřejným zájmem, tedy ochranou životního prostředí. Rozvoj tak měl získat trvale udržitelnou dimenzi a do rozhodování tržních subjektů měl po zásahu shora konečně vstoupit rozměr, který akcentuje nejen současné zisky, ale i  budoucí vývoj. V  základech uvažování stoupenců environmentalistické ideologie stojí totiž přesvědčení, že čistě tržní subjekty něco takového samy o  sobě v  úvahu neberou. Doufejme, že blamáž s biopalivy aspoň některým otevře oči a ukáže, že toto jejich přesvědčení je od samotného začátku v  naprostém rozporu se skutečností. Jakoby se zapomínalo, že životní prostředí je totéž co „prostředí k  životu“. Je třeba se do omrzení ptát, kolika lidem na světě opatření související s biopalivy prospěla, tj. zlepšila jejich každodenní život, a  kolika naopak uškodila. Je třeba trvat na doložení skutečných důsledků realizace prosazených opatření a požadovat tomu odpovídající reakci.

Zájmové skupiny Ekonomie není nijak složitá věda a ve spoustě případů si vystačí s  jednoduchými poučkami – jedna z  těch nejjednodušších je, že vždy je něco za něco. Cena, kterou jsme v posledních několika letech zaplatili za program přimíchávání biopaliv do tradičních pohonných hmot, byla obrovská a velice pravděpodobně náklady – přímé i nepřímé – spojené s tímto pokusem zbrzdily vývoj a výzkum vedoucí ke skutečně efektivnímu řešení problémů, kterým lidstvo čelí. 27

Kdybychom si své životní prostředí vědomě chránili na úkor spotřebitelů v chudých zemích, bylo by možné označit to za hodně cynické opatření. Jak ale pojmenovat situaci, kdy si naopak i své vlastní životní prostředí díky biopalivům s vynaložením nenulových nákladů ještě zhoršujeme? Má to všechno nějaký smysl, nebo je to jenom další z řady nekonečně absurdních kroků sociálních inženýrů, kteří se tentokrát vrhli z oblasti boje proti sociální nespravedlnosti na pole životního prostředí? Je ovšem možné, že je vše úplně jinak. Že nedošlo k žádnému omylu, k  žádnému nedocenění konečných důsledků, že vše se vyvíjí přesně tak, jak se od začátku očekávalo. Stále víc analytiků se totiž shoduje v tom, že biopaliva byla jenom dalším kanálem, kterým v západním světě směřují tzv. veřejné prostředky do přeregulovaného a předotovaného zemědělského sektoru. Ten není schopen na trhu potravinářské produkce uplatnit své stále větší přebytky produkované navíc za nekonkurenceschopnou cenu a  proto se hledal způsob, jak je za peníze spotřebitelů uplatnit jinde. Pro motoristu, který dnes nakoupí pohonné hmoty obohacené o rostlinnou složku, jde o dodatečné náklady zhruba ve výši několika desítek haléřů z každého litru (dle údajů Ministerstva zemědělství asi 33 haléřů). Ani to není nulová částka, ale nejde o  položku, která by znamenala významný a  okamžitě rozpoznatelný zásah do rozpočtu jednotlivých spotřebitelů. Mnohem zajímavější pohled ale skýtá tato jednoduchá matematika, nahlížíme-li ji z pohledu celé ekonomiky. Když někdo víc zaplatil, někdo jiný musel víc vyinkasovat. Kdo a  kolik? Další rozměr tato absurdní hra získá, když si uvědomíme, že od počátku roku 2009 se má objem přimíchávaných biopaliv zdvojnásobit – čili výše uvedené bude „krát dvě“. Vše, co o experimentu s biopalivy zpětně zjišťujeme, totiž ukazuje, že touto primitivní rovnicí můžeme vyjádřit jediný skutečný důvod a jediný cíl, který byl opravdu naplněn. Je frustrující vidět, o  jakou šlo kombinaci bohorovnosti jedněch, naivity druhých a sebestředného cynismu těch, pro které to byl – a stále je – velmi dobrý obchod placený z kapes těch, kteří o tom neměli ani tušení. Tedy nic nového pod sluncem.

28

Literatura: Munasinghe, M.: Energy policy analysis and modeling: Cambridge, Cambridge University Press 2008. Energy security and climate policy: assessing interactions: Paris, International Energy Agency 2007. Biofuel support policies: an economic assessment: Paris, Organisation for Economic Co-operation and Development 2008. Hampl, M.: Vyčerpání zdrojů – skvěle prodejný mýtus: Praha, Centrum pro ekonomiku a politiku 2004. Lomborg, B.: Skeptický ekolog: Praha, Dokořán – Liberální institut 2006.

29

Slepá ulička pro lidstvo i pro přírodu  Ivan Brezina ekolog a publicista

Možná trochu překvapivě se považuji za zastánce biopaliv, konkrétně spalování biomasy. Rád totiž posedím u táboráku v romantické záři praskajícího dřeva, do níž se mísí vůně opékaných špekáčků a tóny kytary. V tomto konkrétním případě přináší spalování biomasy (dřeva) pozitivní estetický zážitek. Ve všech ostatních případech jsou ale biopaliva ekonomickým a  ekologickým nesmyslem. Ve svém diskusním příspěvku se pokusím obhájit dvě základní teze: 1. Biopaliva zabíjejí lidi. 2. Biopaliva neřeší problém naší závislosti na ropě ani nesnižují emise oxidu uhličitého, které jsou podle neprokázané teorie příčinou klimatických změn. Oba tyto problémy naopak paradoxně zhoršují.

Ideologická mantra V září 2006 vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury český překlad knihy amerického ekonoma Juliana L. Simona „Největší bohatství“. Při této příležitosti proběhla v  Brně konference „Mýty o  životním prostředí“, kterou moderoval prezident Václav Klaus. Jedním z diskutujících byl i předseda Strany Zelených (SZ) Martin Bursík, který se v  během ostré výměny názorů do moderátora pustil: „Čím jste přijel, pane prezidente? Audi A8? Já jsem přijel taky autem, ale upraveným tak, aby jezdilo na řepkový olej. Vaše auto má emise uhlíku 300 gramů na kilometr, moje prakticky nula. A jelikož nejsme v socialismu, tak kdo znečišťuje, ať platí.“ S  odstupem necelých dvou let se ale ukazuje,  že platit by měl ve skutečnosti Bursík. Jeho „zázračné“ auto na tzv. biopalivo totiž ve skutečnosti znečišťuje životní prostředí mnohem víc než Klausovo Audi. V květnu 2006 Zelení v tiskových zprávách tvrdili, že ­biopalivo je „levnější a ekologičtější alternativou k naftě“ a že jeho 31

spalování „nepřispívá ke globálním změnám klimatu“. Bylo těžké odhadnout, kde končí jejich předvolební kampaň a kde začíná komerční prezentace. „Ekologickou“ Škodu Octavia, o  které Bursík později mluvil v Brně, totiž straně zelených zapůjčila sponzorská firma, kterou Zelení v rámci voleb mediálně propagovali.  Asi nejznámějším biopalivem však není čistý řepkový olej, ale jeho metylester – tzv. bionafta, která se vyrábí chemickou reakcí oleje s  metanolem a  hydroxidem sodným. Lze ji připravit i  ze sójového oleje. Druhým světově rozšířeným biopalivem je bioetanol, vyráběný z kukuřice nebo z cukrové třtiny. V tropických oblastech hraje důležitou roli i palmový olej. Pro ekologisty jsou biopaliva oblíbenou ilustrací ideologické mantry, podle níž obnovitelné zdroje automaticky pomáhají přírodě. Protože prý mají tzv. neutrální uhlíkovou bilanci, představují zázračný lék na globální oteplování. Zjednodušeně řečeno se kvůli nim údajně nezvyšuje koncentrace skleníkového oxidu uhličitého. Při spalování biopaliv se totiž uvolňuje pouze uhlík, který během růstu z  atmosféry „vychytaly“ příslušné rostliny. Do koloběhu nepřibývá nic, co by v něm už nebylo. Spalováním fosilních paliv (nafta, benzín) se ale uvolňuje „přidaný“ uhlík, který před miliony let z  tehdejší atmosféry „vychytaly“ dávné organismy. A právě ten údajně způsobuje změny klimatu. Zároveň mají být biopaliva i kouzelným řešením energetické krize, která prý nastane po dosažení tzv. ropného zlomu kolem roku 2010. Ceny ropy budou sice stoupat a její dostupné zásoby klesat, ale náhradu za benzín a naftu si jednoduše vypěstujeme na poli. Zelení ideologové nám ve spolupráci s  bruselskými byrokraty biopaliva lijí do nádrží, aniž by se nás ptali, jestli o to stojíme. Do konce roku 2005 podporoval český stát bionaftu nižší spotřební daní. Dnes se do „ropné“ nafty povinně přimíchávají 2 % bionafty a do benzínu se přidává biolíh. Tyto podíly postupně porostou. Je to drahý špás. Zatímco totiž litr „ropné“ nafty stojí bez spotřební daně a  marží prodejců asi 13 Kč, litr bionafty vyjde přes 20 Kč. Státní vnucování biopaliv řidičům je tak jedním z důvodů zvyšování cen pohonných hmot.   Biopaliva se přitom potýkají nejen s cenou, ale i s čistě technickými problémy. Motor má kvůli nim nižší výkon. Při dnešním ma32

lém podílu bioložky to zatím příliš nevadí, ale až se jí začne přidávat víc, bude se to projevovat sníženou „živostí“ auta. Většina řidičů se to jistě pokusí dohnat agresivnější jízdou, což povede ke zvýšení spotřeby a tím i škodlivých emisí.  Bionafta není tak trvanlivá jako klasická nafta. Při delším styku se vzdušným kyslíkem se rozkládá a výsledné agresivní chemikálie poškozují motor. Při běžném provozu se to moc neprojevuje – oxidace je poměrně pomalá a bionafta se dřív prostě spálí. Pokud ale auto odstavíte dejme tomu přes zimu, můžete mít na jaře problém. Dalším zádrhelem je, že bionafta rozpouští staré usazeniny v  motoru víc než ropná nafta. Usazeniny se pak na jiném místě opět srážejí, což může vést třeba k ucpání čerpadla nebo zanesení palivového filtru.

Zločin proti lidskosti Evropská unie chce do roku 2010 pokrýt biopalivy 6 % spotřeby pohonných hmot a do roku 2020 dokonce 10 %. Americký List Herald Tribune to loni v červenci označil za nesmysl. Podle výpočtů by se totiž příslušné energetické rostliny musely pěstovat na 70 % orné půdy, což by rozvrátilo evropský trh s potravinami. Podobně by to vypadá i v Americe: kdyby se na biopaliva přeměňovala veškerá kukuřice vypěstovaná v USA, nahradilo by to jen 6 % spotřeby ropy.  Bohatý Sever se proto snaží problém přehodit na sousedy – výrobu biopaliv přesouvá na chudý Jih. „Zelená horečka“, ­vyvolaná státními subvencemi na energetické plodiny, ale v dodavatelských zemích vytváří obrovský tlak na přírodu. Nová pole se rozrůstají na úkor ekologicky cenných mokřadů a lesů. Polovina plantáží palmy olejné v Indonésii vznikla vykácením nebo vypálením tropického deštného pralesa. V  Brazílii kvůli energetickým plodinám každoročně padne 325 000 hektarů pralesa. Je to až tragikomické: západní ekologisté, kteří svět dotlačili k ­biopalivům, tím nesou odpovědnost za zánik „zelených plic“ planety včetně životního prostředí orangutanů, nosorožců, tygrů...  Horší ale je,  že hlad po bioenergii prudce zdražuje potraviny. Podle britského listu The Independent vyšroubovala v  Mexiku poptávka po kukuřici na výrobu bioetanolu ceny na čtynásobek 33

(http://news.independent.co.uk/world/americas/article2697788. ece). Ceny pšenice se během roku zdvojnásobily, takže chudé země musejí potraviny dovážet mnohem dráž. Podle Světové banky se za poslední tři roky ceny potravin celosvětově zvýšily o 83 %. Její ekonom Don Mitchell letos v létě uvedl, že rozmach biopaliv v USA a Evropě se na tomto zvýšení podílel až třemi čtvrtinami. „Pěstovat potravinové plodiny, které se pak spálí jako pohonné hmoty, je zločinem proti lidskosti,“ prohlásil v říjnu 2007 zvláštní zmocněnec OSN pro právo na výživu Jean Ziegler. „Pro hladovějící svět je to totální katastrofa… Na výrobu 50 litrů bioetanolu je třeba 232 kilogramů obilí. Z tohoto množství by mohlo žít jedno dítě celý rok.“ Využívání půdy pro pěstování energetických plodin podle Zieglera povede k „masakrům“, protože sníží objem potravinové pomoci zasílané do rozvojových zemí. Ziegler proto pro biopaliva požadoval pětileté moratorium. Podle  ředitele Mezinárodního institutu pro výzkum potravinové politiky Joachima von Brauna dnes na Zemi hladoví 900 milionů lidí. Kvůli biopalivům by ale toto číslo mohlo během pár let stoupnout až na miliardu (http://zpravodajstvi.ecn. cz/?x=2048986). Co to znamená v  historické perspektivě? Fašismus má podle odhadů na svědomí asi 25 milionů lidských životů, komunismus asi 75 milionů. Pokud ekologisté propagaci biopaliv urychleně nezavrhnou, může se stát, že jejich vražedná ideologie fašismus a komunismus v počtu obětí překoná. Nesmyslná podpora biopaliv ale neohrožuje jen Třetí svět. V  České republice způsobila nedávné prudké zdražení základních životních potřeb, jak zmínil v novoročním projevu 2007 prezident Václav Klaus: „Rostou také ceny potravin, k čemuž přispívá i  to, že je orná půda stále více využívána na produkci tzv. obnovitelných zdrojů energie a  ne na výrobu potravin. Zkusme se i v těchto věcech chovat maximálně rozumně a nedělejme žádná zbrklá opatření.“

Víc škody než užitku Ke zrušení subvencí na biopaliva vyzvala loni v  září i  Organizace pro hospodářskou spolupráci a  rozvoj (OECD). Jejich podpora je prý totiž vůbec nejdražším způsobem, jak snižovat emise 34

skleníkových plynů. Tuna oxidu uhličitého ušetřeného díky biopalivům přijde podle OECD až na 5000 dolarů. Cena evropské povolenky na její vypuštění se přitom pohybuje kolem 30 Euro (asi 44 dolarů).  Biopaliva také způsobují velké sociální otřesy. Spojené státy vyvíjejí v  rámci snižování své závislosti na ropě tlak na země Latinské Ameriky, aby se vrhly na pěstování energetických plodin. Toto „strategické spojenectví“ je obrovskou příležitostí pro investory. Jenže masívní pěstování sóji na bionaftu ničí malé farmáře. Do obrovského byznysu se zapojují i lokální mafie, které drobné pěstitele vyhánějí z půdy. Biopaliva tak rozvracejí životy milionů chudých obyvatel Mexika, Brazílie a Argentiny.  Pokud by nás biopaliva zachránila před ropnou krizí a klimatickou katastrofou, snad by to byla snesitelná cena. Opravdu ale snižují spotřebu fosilních paliv a  produkci skleníkových plynů? Při podobných úvahách je třeba porovnat energii, kterou na získání biopaliv vynaložíme, s energií, kterou z nich získáme. Už základní „selský rozum“ naznačuje, že z  toho biopaliva asi nevyjdou příliš dobře. Řepka vyžaduje spoustu živin, takže její pěstování vyčerpává půdu. Na stejném poli se buď smí pěstovat až po čtyřech letech, nebo je třeba silně hnojit (až dvakrát více než u  obilovin). Kukuřice zase potřebuje spoustu pesticidů. Výroba hnojiv a  pesticidů je samozřejmě energeticky nákladná. K  tomu připočtěme energii na provoz zemědělských strojů, zavlažování, transport sklizně do chemičky… Podrobná analýza amerických ekologů Davida Pimentela a  Tada Patzeka (http://www.news.cornell.edu/stories/July05/ ethanol.toocostly.ssl.html) v létě 2005 zjistila, že biopaliva spotřebují o 27–118 % energie více, než kolik se z nich získá (číslo se liší podle příslušné energetické rostliny a podle druhu biopaliva, který se z ní vyrobí). Nejde tedy o žádný obnovitelný zdroj energie, protože výroba biopaliv se musí silně „dotovat“ energií získanou z  fosilních paliv. Ekonomický nesmysl může fungovat jen díky masivním dotacím (například v  USA tři miliardy dolarů ročně). „Státní podpora a používání biopaliv přispívá ke znečistění vzduchu, vody a  půdy a  ke globálnímu oteplování,“ shrnuje profesor Pimentel. 35

V tomto kontextu obzvlášť vynikne bizarní požadavek českého Hnutí Duha, aby se energetické plodiny pěstovaly „podle pravidel ekologického zemědělství“. Ekozemědělci ze zákona nesmějí používat průmyslová hnojiva ani pesticidy, což vyžaduje mnohem víc agrotechnických zásahů, a tím i fosilních paliv. Energetická bilance „ekologicky produkovaných“ biopaliv by tedy byla ještě mnohem horší.  Další ranou biopalivům byla studie Jesse Ausubela, ekologa z  newyorské Rockefeller University (http://www.osel.cz/index. php?clanek=2825). Spočítal, jaké množství energie se dá z  různých zdrojů vyrobit na jeden metr čtvereční plochy. Vyprodukování 1000 MW energie z biopaliv (což je pro srovnání výkon jednoho temelínského reaktoru) by zabrala 2500 čtverečních kilometrů polí. Nebo jinak: každé ze zhruba 700 milionů světových aut by potřebovalo až asi dva hektary zemědělské půdy. „Z ekologického hlediska je to šílenství,“ řekl Ausubel britskému listu The Guardian. „Obnovitelné zdroje jsou k  přírodě neuvěřitelně agresivní.“

Uhlíková neutralita je fikce Snižují biopaliva produkci skleníkových plynů? „Uhlíkově neutrální by byla jen v případě, že by rostliny vyrostly bez hnojení, samy by se sklidily, přetransformovaly na biopaliva a naskákaly do nádrže,“ žertuje účastník jedné z  internetových diskusí. Rostlina totiž během svého růstu pohltí jen malou část uhlíku, který se uvolní v celém procesu pěstování a následné výroby biopaliva.  Uhlíková bilance je ještě horší, pokud je pole založeno na úkor přírody. Americký list Herald Tribune zjistil, že vykácení pralesa pro cukrovou třtinu uvolňuje dvakrát víc skleníkových plynů než spalování benzínu. Pokud se na nově vzniklé plantáži budou pěstovat palmy olejné, uvolní se třikrát víc oxidu uhličitého než spalováním nafty. Vždy ale záleží na konkrétních podmínkách. Letos na jaře se to pokusil přesně spočítat americký vědec Joe Fargione, jehož práce byla zveřejněna v prestižním odborném časopise Science. Zjistil, že v závislosti na tom, kde a za jakých podmínek se biopaliva pěstují, produkují 17× až 423× více oxidu uhličitého než fosilní paliva, která mají nahradit (http://aktualne.centrum. cz/priroda/clanek.phtml?id=520802). 36

Další smrtící úder biopaliva dostala v  září 2007. Britský deník The Times zveřejnil studii (http://www.rsc.org/chemistryworld/ News/2007/September/21090701.asp), kterou vypracovali vědci z  univerzit v  Edinburgu a  Basileji pod vedením profesora Paula Crutzena (nositele Nobelovy ceny za chemii). Zjistili, že předchozí výpočty podcenily úlohu oxidu dusného, který se při pěstování energetických plodin uvolňuje. Tento plyn má asi 300× silnější skleníkový účinek než oxid uhličitý. Odhad Mezivládního panelu OSN pro klimatickou změnu (IPCC) původně předpokládal, že se oxidu dusného do atmosféry dostanou jen dvě procenta. Crutzenova studie ale zjistila, že je to až pět procent. V praxi to znamená, že biopaliva produkují asi o 50–70 % více skleníkových plynů než fosilní paliva.

Pozitivní role biopaliv? Vraťme se k modelovému příkladu Bursíkovy „zázračné“ sponzorské Škody Octavia. Ukazuje se, že je minimálně o  polovinu větším znečišťovatelem klimatu než Klausovo Audi A8 (pokud ale vezmeme v úvahu mezní číslo Joea Fargioneho, může Bursík škodit přírodě skoro 500× víc než Klaus). V  lednu 2008 jsem proto ministrovi životního prostředí položil následující otázky: 1. Jak jako politik srovnáte se svým svědomím, že propagováním biopaliv přispíváte k  hladomoru ve Třetím světě? Není to v rozporu se známým zeleným heslem „mysli globálně, jednej lokálně?“  2. Proč jako zelený politik propagujete neobnovitelný zdroj energie, poškozující životní prostředí? A neplatí snad, že co není ekonomické, nemůže být ani ekologické? 3. Jak jste velmi správně řekl na podzim 2006 na konferenci v  Brně, kdo znečišťuje, ať platí. Kolik, komu a  jakým způsobem tedy platíte Vy (resp. Strana Zelených) za skleníkové plyny, které Vaše bioauto vypouští navíc oproti běžným autům na klasická fosilní paliva? Tyto otázky jsem Martinu Bursíkovi zaslal na jeho osobní e-mail a dále přes jeho asistenta Samuela Kašpara a přes tiskového mluvčího MŽP Jakuba Kašpara. Přesto, že jsem je několikrát urgoval, na ně pan ministr neodpověděl. Jistě ví dobře proč. 37

Jak je ale vůbec možné, že se ekonomicky nesmyslná a  ekologicky škodlivá biopaliva vůbec prosadila? Pod vznešenými hesly o ochraně přírody je navzdory faktům prolobovaly dvě mocné nátlakové skupiny. První skupinou jsou zemědělci, pro které dotace na pěstování příslušných plodin představují lukrativní „penězovod“, díky němuž mohou „podojit“ peněženky nás všech. Druhou skupinou jsou už zmínění ekologisté, kteří biopaliva propagují z čistě ideologických důvodů jako jeden z tzv. obnovitelných zdrojů energie. Stále více se ale ukazuje, že jde o sázku na špatného koně. Začíná být zřejmé, že biopaliva způsobují mnohem víc problémů, než kolik jsou schopna jich vyřešit. Postupně se tak stávají důkazem, že obnovitelné zdroje energie jsou nesmysl jako celek. Českou přírodu a  krajinu devastují „ekologické“ větrné a  sluneční elektrárny, obludná monstra, které ve skutečnosti nepohání vítr, ale dotace. Energie z obnovitelných zdrojů je natolik neekonomická, že se neuplatní na trhu a musí být podle zvláštního zákona povinně vykupována za ceny mnohonásobně vyšší, než jsou ceny tržní. Biopaliva tak možná nakonec přece jen sehrají pozitivní roli. Otevřou veřejnosti oči a přesvědčí nás, že obnovitelné zdroje jsou jen slepou uličkou.

38

B. Doplňkové texty

Omyl enviromentálních inženýrů Petr Havel agrární analytik

Patrně žádný produkt globalizace neprošel v  tak krátké době takovou zásadní změnou postojů jako globální pohled na biopaliva. Původní nekritický obdiv a  přecenění role biopaliv jako alternativy k ropě a benzínu se během několika let změnilo v jejich naprosté odsouzení. Zatím se ale přehodnocení přístupu k biopalivům týká jen takzvané první generace. To však nestačí.

Důvody k podpoře biopaliv Původní myšlenky pro podporu produkce biopaliv přitom na první pohled zněly sympaticky – jako tři hlavní důvody se uvádělo využití zemědělské nadprodukce, snížení závislosti vyspělého světa na dodávkách ropy z arabských zemí a pozitivní vliv používání biopaliv na životní prostředí snížením emisí kysličníku uhličitého (CO2). Všechny tyto argumenty se ale nakonec ukázaly jako jednostranně pojaté, částečně zavádějící a  dokonce i  jako nepravdivé. To v praxi dokazuje, že podpora produkce biopaliv byla (a stále je) spíše politickým rozhodnutím ve prospěch některých podnikatelských a lobbyistických skupin než verdiktem ekonomickým. Stačí si přitom stručně rozebrat tři hlavní původní argumenty. Pokud se týká zemědělské nadprodukce, pak ta fakticky z globálního pohledu nikdy neexistovala. Zemědělské přebytky vytvářel především vyspělý svět, v rozvojovém světě ale žily a stále žijí stamiliony lidí trpící nedostatkem potravy. Kdyby se k  nim za nějakých strategicko-ekonomických podmínek přebytky přesunuly, nebyl by takový problém s  jejich uplatněním a  navíc by takový přesun nepochybně přispěl ke zmírnění eskalace napětí mezi chudými a bohatými. Z pohledu závislosti na ropě se výrobou paliv prakticky nic nezměnilo a nezmění, protože k tomu není na celé planetě dostatek 41

biomasy a  ploch pro její pěstování k  pohonným účelům. Uvedenou závislost by nepochybně více snížilo intenzivnější hledání nových nalezišť ropy v  oblastech, kde arabský svět nemá žádný vliv. Možnosti, jak dnes vidíme, jsou třeba v polárních oblastech. Nehledě na to, že je vůbec otázkou, zdali je strategické ekonomickou závislost na arabské ropě zmenšovat. Právě ekonomické vazby jsou totiž v současné době patrně jednou z nejvýznamnějších brzd možných civilizačních konfliktů. Do třetice deklarovaný pozitivní vliv biopaliv na životní prostředí se ukázal jako naprostý nesmysl, ve skutečnosti je tomu právě naopak. Nejde přitom pouze o to, že bilanci CO2 je nutné posuzovat nejen z  pohledu složení výfukových plynů vycházejících z aut, ale také v celém řetězci produkce biopaliv včetně úniku tohoto plynu do ovzduší při zemědělských a transportních činnostech spojených s  výrobou a  distribucí biopaliv konečným uživatelům. Významnější jsou totiž jiné negativní doprovodné efekty, které masivní produkce biopaliv přináší. Logickým nesmyslem je zejména využití zemědělských surovin původně určených pro výrobu potravin na pohonné hmoty, tedy výrazné zvýšení poptávky po příslušných surovinách, a tím i růst jejich cen a  v  důsledku cen potravin. Další je razantní růst cen půdy, neboť je třeba větších zemědělských ploch k produkci zároveň potravin a zároveň paliv. Důsledkem je – schematicky řečeno, kácení pralesů a tedy další negativa pro životní prostředí. A nejen to – konkurence na trhu biopaliv vede k intenzifikaci zemědělské výroby při jejich produkci, což je v praxi vyšší použití podpůrných chemických prostředků a  opět negativní zásah do životního prostředí a biodiverzity. Tudy prostě cesta nevedla a ani nepovede.

Filozofie biopaliv Celý projekt biopaliv a  veškerých takzvaných obnovitelných zdrojů energie kulhá již v samotném slovním základu. I samotná ropa je totiž také v zásadě obnovitelným zdrojem energie, neboť podle převažujících a  zřejmě pravdivých vědeckých poznatků vznikla ropa z živých (a tedy obnovitelných) organismů. Problém je, že ropu neumíme obnovit tak rychle jako třeba lán obilí. Vzestup zájmu o  biopaliva je ale třeba především připisovat ideologii enviromentalismu, která předpokládá, že člověk má sílu zá42

sadně měnit globální klimatické podmínky na své planetě tím, že se bude k přírodnímu prostředí šetrněji chovat a například sníží emise skleníkových plynů. Jaký je skutečný vliv lidí na pozemské klima, je ale velkou otázkou. I když nějaký jistě bude, je většinou populistických politiků a  tendenčně informujících médií tento vliv hodně přeceňován. Nehledě na to, že samotný proces oteplování zdaleka není tak negativní, jak se obvykle prezentuje. Dosavadní vědecké poznání vycházející z mnohamilionových referenčních období při sledování klimatických změn na planetě totiž ukazují, že v  současné době by se mělo na Zemi spíše ochlazovat. Planeta pokrytá z větší části ledem je přitom určitě horší možnost než postupný nárůst teplot skýtající spíše rozvojové než rizikové impulzy. Z  mnoha vědeckých prací, které bohužel nedostávají prostor jako mediálně atraktivní katastrofické scénáře klimatických rizik, navíc vyplývá, že je současný akcent na recepty pro zlepšení životního prostředí spíše dobře zaplacen než argumentován. Je přitom zřejmé, že některé zásahy do přírody skutečně rizika klimatických problémů znamenají, avšak zejména na lokální úrovni. Například takové rozorání mezí v minulosti v ČR zvyšuje prokazatelně riziko místních povodní. Budeme-li ale podporovat produkci biopaliv, lze se dokonce dočkat ještě intenzivnějšího využití zemědělské půdy, respektive půdy obecně, třeba lesních porostů. Každopádně je základní myšlenka použít jakoukoli biomasu na planetě ke globální výrobě pohonných hmot zcela scestná. Nejlépe životní prostředí ochráníme, pokud z něj nebudeme více, než je nezbytně nutné, těžit biohmotu, kterou nejen člověk ke své existenci nezbytně potřebuje. Naopak bychom měli využívat to, co ani člověk, ani samotná příroda nepotřebuje – obecně veškeré možné, především pak obtížně odbouratelné odpady. Právě to by měl být hlavní technologický a výzkumný úkol pro vývoj alternativních pohonných hmot.

Bezmezný obdiv k biopalivům Kauza biopaliv by přitom měla být pro svět především poučením z  rizik, která jsou založena pouze na emotivním a  tendenčně prezentovaném spasitelském řešení problémů současného 43

životního prostředí na planetě obecně. V případě biopaliv přišlo přitom ekonomické i  enviromentální vystřízlivění hodně brzy, dokonce pro omezenou produkci biopaliv jako doplňku energetického trhu až nezaslouženě. Obdobná rizika, protože pocházejí ze stejných idejí nápravy jistě nepříliš žádoucího stavu planety Země, mohou ale hrozit i z obdobně emotivních a tendenčně prezentovaných řešení v boji s klimatickými vlivy. Právě díky zkušenostem s  nedoceněnými nebo neprezentovanými vlivy biopaliv na životní prostředí by měl být svět obezřetnější k  zelené obdobě někdejšího sloganu „poručíme větru, dešti“. Atributy nechtěných i  chtěných omylů se totiž původním argumentům ve prospěch biopaliv nápadně podobají – například v  tom, co je prezentováno jako jednoznačná pravda, ačkoli skutečnou pravdou je opak. Stačí pár příkladů, které nedávno rozebral ve svém článku Igor Tureček, jeden z  autorů na populárněvědeckém tuzemském serveru www.osel.cz. Odcitovat alespoň jeho část je velmi poučné. „Kysličník uhličitý nezpůsobuje změnu klimatu. Není to toxická substance nebo škodlivina, naopak, je to potrava pro rostliny. Zastánci teorie, že lidé zavinili oteplování planety nám vyprávěli, že vzrůst CO2 předchází vzrůstu teploty a že ji způsobuje. Neměli pravdu. Vyprávěli nám, že 20. století bylo nejteplejší. Neměli pravdu. Vyprávěli nám, že středověká teplá perioda neexistovala a předváděli to na takzvaném hokejkovém grafu. Neměli pravdu. Potlačovali informace o klimatických změnách v dobách, kdy ještě žádní lidé nebyli. Vyprávěli nám, že arktický led bude v  roce 2008 dále ubývat. Neměli pravdu. I když teď zmizelo 500 000 kilometrů čtverečních ledu, je ho stále více než v roce 2007. Vyprávěli nám, že říjen 2008 byl druhý nejteplejší měsíc všech záznamů. Neměli pravdu. Vyprávěli nám, že 1998 byl v  USA nejteplejší zaznamenaný rok. Neměli pravdu (byl to rok 1934). Vyprávěli nám, že současná atmosférická úroveň CO2 je nejvyšší zaznamenaná. Neměli pravdu. Vyprávěli nám, že předindustriální atmosférická úroveň CO2 byla přibližně o 100 částic na milión částic (parts per million, ppm) nižší než je dnešních 385 ppm. Neměli pravdu. Dnešní úroveň CO2 je přibližně stejná jako předindustriální. Jestliže obsah CO2 klesne pod 200 ppm, začnou vymírat některé rostliny. Bude-li se CO2 ze vzduchu ekologickým průmyslem filtrovat 44

a klesne tak, že začnou vymírat i kulturní rostliny, tj. ty, které nás také živí, nastane jednou hlad a  lidé začnou bojovat o  potravu“. Tolik citace. Člověk se pak ale nutně musí ptát – je vůbec možné věřit spasitelům přírody, používají-li jako argument pro svá řešení takové metody?

Druhá generace biopaliv Jistě, některé metody se mění. První generace biopaliv je zatracena, je tady ale sofistikovanější druhá generace. Ta zatím zatracena není, byť s  myšlenkou odstraňovat z  přírody místo plodin na výrobu potravin odpady pracuje. Hlavním tahounem druhé generace biopaliv má být ale nicméně zpracování dřeva, bioopadů, bioplynu a  podobně, tedy opět látek na bázi původních či zpracovaných živých organismů. Jediný posun oproti první generaci spočívá v  tom, že by surovinou pro výrobu biopaliv druhé generace nebyly primárně potravinářské suroviny a že by tedy rozvoj biopaliv nezvyšoval ceny potravin. To ale jen na první pohled. Ceny potravin by se zvýšily zprostředkovaně, neboť negativní efekty z  produkce vhodných surovin by se projevily stejně jako v případě generace první. Tedy tlak na růst cen půdy, na níž by se vhodná biomasa produkovala, tlak na kácení lesů nebo výsadbu nepřirozených rychlerostoucích dřevin (pokud by měla být použitou technologií hydrolýza lignocelulózy), ale dokonce a  nově tlak na vyšší produkci bioodpadů jako suroviny pro výrobu bioplynu. Jinými slovy, předpona „bio“ musí z názvů budoucích globálně alternativních paliv úplně zmizet a  myšlenka plošného využití organické hmoty pro pohonné účely musí být nenávratně opuštěna. Zdůrazňuji – plošného. Bohužel se do ideálu biopaliv investovalo již mnoho peněz a  politických kariér, takže návrat zpět nebude snadný. Lze proto také předpokládat, že biopaliva ještě nějakou dobu na trhu paliv přítomna budou – jednak do doby, než se alespoň část investic, finančních i nehmotných, původním investorům vrátí, a jednak do doby, kdy bude nalezeno a obhájeno zcela jiné řešení. I biopaliva druhé generace je ale nutné pojímat jako jistý časový polštář do 45

doby nástupu úplně jiných technologií a surovin k výrobě pohonných hmot, a nic víc. To samozřejmě neznamená, že by měla na celé planetě zmizet produkce a využití biopaliv úplně. Lokálně mohou skutečně část klasických pohonných hmot nahradit, zejména bude-li dosaženo při jejich produkci rozumných ekonomických parametrů. Místně je skutečně možné odčerpat část momentálně neprodejné zemědělské nadprodukce a bylo by tak například možné regulovat případné cenové turbulence cen některých zemědělských komodit. Rozhodně je ale neekonomické, nestrategické a  neekologické prosazovat produkci biopaliv plošně a  ještě navíc s  nějakými závaznými limity stanovující povinnost procentního podílu biopaliv na spotřebě pohonných hmot. Biopaliva by se měla spíše stát doplňkem trhu a  být vnímána jako operativní možnost určitou část biomasy v případě, že to bude vhodné ekonomicky (momentální nadprodukce) nebo filozoficky (kdo chce jezdit na biopaliva, ať má tu možnost obdobně jako konzument biopotravin), jako alternativu k dominantním pohonným hmotám použít. Riziko daňových úniků To platí i pro ČR. Od letošního roku jsou navíc producenti biopaliv u  nás legislativně nuceni k  jejich vyšší produkci (zvyšuje se podíl biosložky přimíchávané do klasických paliv), kromě toho jsou ale k  této produkci výrobci motivováni díky usnesení vlády osvobozující biosložky u  vysokoobsažných biopaliv od daně. Pomineme-li následný výpadek příjmů státního rozpočtu v  době ekonomické krize, zůstává ovšem v tuzemské legislativě postihující tuto oblast celá řada paradoxů. Bohužel diskriminačních. Výsledkem je, že náklady na výrobu jednoho litru biolihu v ČR jsou uměle a pouze na tuzemském trhu oproti zahraničním trhům zvýšeny zhruba o dvě koruny na litr. Tím jsou naši producenti biolihu v  praxi cenově nekonkurenceschopní, ačkoli stát opticky deklaruje jejich podporu. K čemu ale, když se díky obavám a neznalosti tuzemských úředníků nemohou na trhu biopaliv původem z EU prosadit? O co konkrétně jde? Stručně řečeno – o dědictví někdejší kauzy lehkých topných olejů (LTO). Řada zákonodárců v ČR má stále 46

ještě v paměti miliardové podvody, jejichž principem bylo rozdílné zdanění stejné suroviny (LTO) v  případě použití k  rozdílným účelům. Také na lihu by bylo možné teoreticky značně vydělávat. Litr lihu k  výrobě lihovin je totiž zatížen o  260 korun vyšší spotřební daní než litr lihu použitého jako příměs do benzínu. Díky tomu je v našich zákonech celá řada opatření, která však mají jediný výsledek: diskriminují oproti zahraniční konkurenci tuzemské výrobce. Uvedené podmínky jsou zakotvené v zákonu o spotřební dani, která zavedla zvýšení zajištění takzvaného daňového skladu z původních 20 milionů korun na 40 milionů a v případě provozování více daňových skladů navýšení ze 60 na 120 milionů korun. Při přepravě biolihu je navíc vyžadováno stoprocentní ručení za transportovaný produkt. To v  praxi znamená, že výrobce biolihu v ČR musí mít k dispozici obrovskou rezervu naprosto umrtvených peněz, které ovšem mají povahu úvěru – jde tedy o „dražší peníze“, než jaká je jejich hodnota. Tyto náklady je samozřejmě nutné v nějaké formě promítnout do ceny biolihu. To ale stále ještě legislativcům nestačí. V ČR jsou v porovnání se zahraničím daleko tvrdší podmínky denaturace (znehodnocení) biolihu, neboť je k  tomu účelu legislativně vyžadován vícesložkový denaturant. Obecnou povinnost denaturace nařizuje legislativa EU, konkrétní podmínky ale nechává na jednotlivých členských zemích. Podle EU je přitom možné k denaturaci použít kteréhokoli z pěti vyjmenovaných denaturačních činidel, a  to „samostatně nebo ve směsi“. V  ČR je to ovšem samozřejmě směs, skládající se ještě navíc z komponentů, které je třeba dovážet. Suma sumárum – jestli je možné něco pro tuzemské výrobce biolihu skutečně třeba udělat, pak je to srovnání jejich podmínek k podnikání se zahraničím. V ČR jsou přitom takoví výrobci dva – takže uhlídat v zásadě teoretické podvody by měla být i bez novelizovaného zákona „brnkačka“. Celníci totiž po celou dobu v příslušných lihovarech on-line sedí. Mimochodem – jeden z  tuzemských producentů biolihu nedávno naznačil možnost, která dává existenci biolihu úplně nový, v  ČR prakticky neprezentovaný a  zcela „nepohonný“ smysl. Jde o  myšlenku, podle které lze štěpit uhlíkové řetězce, z  nichž se bio­masa skládá, nejen na etanoly, butanoly či další látky využitel47

né v automobilovém průmyslu. Štěpením lze totiž také získat látky, které by mohly sloužit k  výrobě běžného spotřebního zboží. Zcela seriózně se takovým využitím biomasy zabývají například ve Švédsku a než bude idea dotažena do spotřebitelského konce, jistě ještě nějaký čas potrvá. Navíc musí mít produkce průmyslového zboží z  biomasy také své limity – jinak budou negativní efekty z přemíry možného spotřebitelského zájmu stejné jako z přemíry zájmu o biopaliva. Podstatné ale je, že se objevuje cesta k víceúčelnějšímu využití biolihových aktivit a jakási „multikriteriální“ role budoucích lihovarů. Kromě náhrady klasických pohonných hmot spolu s již existující spoluprodukcí krmiv a  paliv (výpalky) lze tušit v  současné době alespoň další dvě: První je již zmíněná možná přiměřená regulace cen zemědělských komodit, druhou pak role biolihu jako polotovaru k výrobě zvláštních materiálů s příslušnou regulací objemu poptávky tak, aby se to jako v  případě generace prvé nevymklo z rukou.

Biopaliva jsou ekologickou zkázou Jiří Hanzlíček energetický poradce

Ekonomické nepromyšlenosti spojené s  energetickou politikou, neslýchané plýtvání dotačními miliardami, které jinde schází, jsou negativní vizitkou našich představitelů spolu se Stranou zelených, kterou dříve nebo později občané jednoznačně odmítnou. Posledním výkřikem je celá řada nelogických problémů souvisejících se zaváděním biopaliv, o kterých současná vláda nechce zatím slyšet. Nedomyšlená a  uspěchaná směrnice Evropské unie o používání biopaliv ukládá jejich přidávání do pohonných hmot ve výši od 2 % až do 5,75 % do roku 2010. Jaké však mohou být reálné dopady?

Sny a realita Vzniklé technické problémy byly předhozeny členským státům a  především zákazníkům k  vyřešení. Bohužel zavedení biosložky bude mít ve svém souhrnném dopadu málo významný vliv na emise z výfuků motorů, nyní módního oxidu uhličitého i snižování dovozu ropy. Nikdo zatím nezaručil, že dlouhodobé používání biopaliv nebude mít vliv na schopnost seřízení elektronické řídící jednotky motorů i na životnost drahých katalyzátorů výfukových plynů. Z  několika málo dostupných, spíše utajovaných studií, se uvádí možné symptomy vad, především koroze součástek palivové soustavy, hydroskopických parametrů nového paliva, menšího zvyšování spotřeby i potížích při startu v zimním období. Náklady na setí především pšenice a  řepky, hnojení, sklizeň, zvýšené výdaje na přepravu a  energeticky náročná výroba převýší možný ekologický zisk. Celosvětový program výroby biopaliv může být ekonomicky i  ekologicky výhodný teprve tehdy, až bude i  v  rozvojových zemích alespoň částečně zajištěn dostatek dostupných potravin a  zásob pitné vody. Již dnes se značné 48

49

­ roblémy začínají projevovat v  globálním měřítku. Při provozu p více jak 700 milionů aut ve světě by při vyšším přidávání biopaliv do pohonných hmot nestačila veškerá celosvětová výměra zemědělské půdy. Unií vnucený projekt biopaliv ve svém výsledku přinese další zhoršení životní úrovně a především extenzivní poškozování krajiny i přírody. Naše vláda schválila novelu zákona o  spotřebních daních, která předpokládá daňové zvýhodnění u takzvaných biopaliv druhé generace. To jsou biopaliva, která nejsou vyrobena z  potravinářských surovin a  v  Česku se zatím nepoužívají. Účinnost se předpokládá od července 2009, v  ČR bude od spotřební daně osvobozena ta část biopaliva, která není fosilním palivem. Mezi fosilní paliva patří například benzin a motorová nafta. Pokud tedy bude v biopalivu například 15 % fosilního paliva a 85 % biosložky, spotřební daň se bude platit jen z  „fosilních“ 15 %. Biopaliva budou daňově zvýhodněna po dobu šesti let od schválení programu ­Evropskou komisí. Směrnice Evropské unie týkající se klimatického balíčku ukládá rovněž povinnost, aby v dopravě nejdéle od roku 2020 činil podíl obnovitelné energie (agropaliva, elektřina, vodík) alespoň 10 % z celkové spotřeby. Toto číslo se týká každé unijní země. Používaná agropaliva přitom budou muset v  roce 2013 uspořit ­alespoň 35 % emisí skleníkových plynů ve srovnání s fosilními palivy a od roku tohle číslo stoupne na 50 %. Týkat se však bude pouze už existujících továren, v  případě biopaliv z  nově vybudovaných podniků bude muset úspora emisí skleníkových plynů oproti fosilním palivům představovat alespoň 60 %. Tato biopaliva přitom nesmějí být vyrobena ze surovin získaných z půdy s vysokou ­biologickou rozmanitostí, tedy například z  původních lesů nebo z cenných luk, ani z půd s velkou zásobou uhlíku, tedy například z mokřadů nebo souvisle zalesněných oblastí, ani z rašelinišť. V  roce 2010 chce mít EU podíl biopaliv na spotřebě pohonných hmot 5,75 % podle energetického obsahu. Již nyní je zřejmé, že pouze přimícháváním biosložky do fosilních paliv nelze cíle dosáhnout. Právě podpora vysokoprocentních a  čistých biopaliv má pomoci k naplnění tohoto cíle. Někteří odborníci ale tvrdí, že biopaliva nemají pro ekologii výrazný přínos, neboť vypouštěné emise jsou jen nepatrně nižší než u konvenčních fosilních pohon50

ných hmot. Také zvyšují ceny potravin. Experti si proto více slibují od druhé generace biopaliv z nepotravinových plodin, například biologického odpadu, některých travin a  rychle rostoucích dřevin. Biopaliva jsou označovány zdroje energie, které pocházejí z rostlin, jež byly vypěstovány a sklizeny v krátkodobém časovém měřítku. Člověk je tak má možnost produkovat opakovaně na rozdíl od živočišných paliv fosilních, které ke svému vzniku potřebovaly milióny let. Nejefektivněji se biopaliva uplatňují v automobilovém průmyslu, kde dokáží nahrazovat ropné produkty. Klasicky se získávají výrobou etanolu fermentací z  kukuřice, cukrové třtiny či řepy a dalších rostlin. Dalším typem jsou rostlinné oleje. V jejich případě stačí zahřátí, čímž se sníží hustota, a již v této formě mohou být spalovány v motorech. Diskutabilní je vliv biopaliv na životní prostředí. Hodnoty účinnosti se liší. Vědci se v zásadě snaží porovnat, o kolik méně uhlíku se dostane do atmosféry v porovnání se spalováním fosilních paliv. Měří se metodikou zvanou analýza životního cyklu, která operuje s principem, kdy by každá rostlina měla při svém růstu spotřebovat tolik dusíku, kolik jej vydá při spalování biopaliva z ní vyrobeného. První generace biopaliv tak naznačuje 60 % snížení emisí uhlíku, zatímco druhá generace až 80 %. Je to však relativní číslo, protože nepočítá s emisemi zemědělské techniky nutné k obdělávání půdy, znečištěním hnojivy, kácením lesů, pralesů apod. Nechci zde proklamovat pouze svá hodnocení, které nemusí být vždy objektivní. Proto zde uvedu několik názorů publikovaných ve vědeckých časopisech i  odborných mediích ve vztahu ekologie – potravinová krize – diskutabilní přínosy biopaliv.

Nadšení z ekopaliva tlumí potravinová krize Podle hlasů z  Bruselu to již vypadalo, že lidstvo našlo recept, jak vyčistit vzduch od škodlivin, které do něj vypouštějí osobní a  nákladní automobily a  benzín nahradí čistší paliva, která nezatěžují ovzduší emisemi CO2. Podle původního plánu Evropské komise z  ledna roku 2008 měla do roku 2020 celá jedna desetina všech paliv určených pro silniční dopravu pocházet z obnovitelných zdrojů. Podle americké studie publikované ve vědeckém 51

­ asopise Science ale není o co stát: některá biopaliva jsou podle č ní dokonce 400krát méně ekologická než ropa. Problém spočívá v  tom, že biopaliva produkují oxid uhličitý ještě dříve, než si je natankujeme do svého auta. Farmáři, kteří vykácejí kus pralesa, aby na tomto místě pěstovali cukrovou třtinu na ethanol, pokácí stromy, které CO2 předtím pohlcovaly. „Pokud se snažíte zmírnit globální oteplování, nemá jednoduše smysl využívat půdu na produkci biopaliv,“ citovala agentura AFP jednoho z  autorů studie Joea Fargioneho. „Všechna biopaliva, která nyní používáme, způsobují destrukci životního prostředí, ať už přímo, nebo nepřímo.“ Poptávka po biopalivech, která se většinou vyrábějí z obilovin a olejných semen, vzbudila velký zájem u zemědělců v Brazílii, Indonésii, ale i  v  - na zemědělství zaměřených – státech Evropské unie. „Vytváření zásob biopaliv z  rostlin, třeba palmového oleje, jednoduše nedává ekologický smysl,“ řekla jedna z  autorek už zmiňované studie Emily Fitzherbertová z Univerzity ve východní Anglii. Kácení pralesů kvůli nové zemědělské půdě navíc snižuje biologickou rozmanitost v  oblasti. Přestože palmové plantáže v  průběhu růstu vstřebávají oxid uhličitý, vypouštěný při spalování fosilních paliv, nikdy nenahradí původní prales. Podle studie publikované na prosincové konferenci států OSN v polské Poznani by takové vstřebávání trvalo zhruba 75 let. Vůbec nejhůře je na tom Indonésie, kde každý rok zmizí dva milióny hektarů lesa. Potrvá tak dlouhých 423 let, než začnou mít úspory CO2 z indonéského palmového oleje nějaký efekt. Druhou nejméně efektivní oblastí je Amazonie, kde se kvůli biopalivům pěstuje sója. Než se projeví pozitivní vliv zdejších biopaliv na světové klima, uplyne podle propočtů 319 let. „Zachovat tropický les nepoškozený je lepší cesta, jak bojovat proti změnám klimatu, než jejich přeměna na plantáže pro pěstování biopaliv,“ tvrdí mezinárodní tým vědců v časopise Biologie ochrany přírody, 2008.

zemí po biopalivech pro dopravu působí potravinovou inflaci,“ řekl autor studie Rob Bailey. „Obilné rezervy jsou teď rekordně nízké.“ Bohaté země utratily loni za podporu biopaliv téměř 15 miliard dolarů. Osm rozvojových zemí chce dokonce na Evropu kvůli nespravedlivým podmínkám při obchodování s biopalivy podat stížnost u Světové obchodní organizace. „Negativní sociální důsledky pěstování biopaliv a jejich negativní vliv na životní prostředí už dnes téměř nikdo nezpochybňuje,“ přiznal i  vedoucí vyjednavač Evropského parlamentu ve věcech „zelených“ pohonných hmot Claude Turmes. Kácení pralesů kvůli nové zemědělské půdě navíc snižuje biologickou rozmanitost v oblasti uvádí Red Zahn v Ročence Příroda 2008 v oblasti. Přestože palmové plantáže v průběhu růstu vstřebávají oxid uhličitý, vypouštěný při spalování fosilních paliv, nikdy nenahradí původní prales. Hledání alternativních zdrojů energie je dnešní prioritou. Ovšem kam až může lidstvo dovést při neuváženém hospodaření se základními surovinami, jakými jsou potraviny? Biopaliva patří k prvním důkazům – co jsou a v čem spočívají jejich rizika? Podle Michaela Sterna biopaliva bývají zpravidla spojována s pokrokem, a jakožto světlý záblesk moderního hospodářství obecně představují vidinu lepších zítřků. Kdo by nesáhl po obnovitelném zdroji energie, který je navíc ve srovnání s naftou stejně efektivní a dokáže bez problému pohánět kupříkladu dnešní spalovací motory automobilů? Proč tuto zelenou energii neuchopit a nepokusit se s její pomocí vyřešit stagnující produkci fosilních paliv? Lidé budou navíc termín s předponou „bio“ milovat. Podobně v  minulých letech smýšlela vláda Spojených států amerických, jež patří k  největším spotřebitelům ropy. Důsledky jejich direktiv však ukázaly temnou stránku biopaliv, která je paradoxně transformuje v akutní hrozbu – potravinovou krizi.

Ropná krize s potravinovou ruku v ruce Biopaliva – posel ekologie nebo hladomoru? Podle zprávy společnosti Oxfam mohou biopaliva i  za třicetiprocentní nárůst světových cen potravin. V  jeho důsledku se 30  milionů lidí ocitlo na hranici chudoby. „Poptávka bohatých 52

USA v  loňském roce použily jednu třetinu veškeré produkce obilí na výrobu biopaliv. EU se mezitím rozhodla do roku 2020 nahradit 10 % spotřeby ropných produktů právě pohonnými hmotami s  původem v  zemědělských plodinách. Podle zprávy 53

Světové banky z  roku 2008, za poslední tři roky vzrostla globálně cena pšenice o  181 %. Potraviny jako celek o  83 %, což mělo přímý dopad na některé rozvojové země a  takřka všechny země třetího světa. Odborníci na výživu ze Světového potravinového programu Spojených národů vydali počátkem května prohlášení: „Světový růst cen potravin znamená, že bereme jídlo z úst hladových dětí, jejichž rodiče si již nemohou dovolit, aby je řádně nakrmili.“ Důkazem nebyly pouze egyptské protesty proti zdražování, ale rovněž hladovění občanů na Haiti, v  Nigeru a  celé Indonésii. „Plná automobilová nádrž biopaliv by dokázala sytit průměrného muže po dobu jednoho roku,“ hlásali Egypťané. Oprávněně, strádání nedostatkem jídla vede především u dětí k ohrožení růstu, kondice a intelektuálního potenciálu.  Za úbytek obilí a dalších produktů v potravinářství údajně mohou rovněž velcí producenti a jejich spekulace. Společnosti jako Cargill, která kontroluje až čtvrtinu produkce všech obilnin, si chtěli logicky zajistit dobrý odbyt podporovaný světovými vládami, jež se v  dobré víře snažily řešit ropnou krizi zařazením bio­ paliv. Jsou však skutečně viníky vzniklé situace? Z části jistě, nicméně Toni Nuernberg z organizace pro podporu výroby etanolu z agrárních plodin tvrdí, že na výrobu biopaliv je využíváno pouze krmné obilí pro dobytek. Zejména se pak zužitkovává škrob, zatímco látky bohaté na minerály a vitamíny jsou dále zpracovávány potravinářským průmyslem. Úbytek obilí je však přesto znatelný a navíc v druhé linii nastupují rostlinné oleje (typicky palmový, kukuřičný apod.), které jsou používány jako biopaliva přímo a jsou odebírány z potravinářství absolutně. Stejně tak mluví v  neprospěch paliv výsledky relativně jednoduchých výpočtů a  prognóz – Evropa nemá tolik zemědělské půdy, aby mohla biopalivy dokonale pokrýt zmíněných 10 % současné potřeby ropy, nemluvě o  nedostatečně vyvinutém zemědělství v  řadě členských států. Světový potravinový program má s  rozpočtem 3,4 miliardy dolarů v  plánu nasytit 73 miliónů hladovějících, ovšem díky neustálému růstu potravin je již nyní ve finančním schodku 500 miliónů dolarů. Zareagují světové vlády? Intervence Ameriky v  oblasti biopaliv je zřejmá – USA utratí každý den za import ropy miliardu dolarů. Ačkoliv biopaliva před54

stavují podle Nuernberga pouze malý krůček k jejímu totálnímu nahrazení alternativním zdrojem, finanční úspory jsou při takových objemech černé kapaliny obrovské. Přesto se země skupiny G8 rozhodli k  nouzovému zasedání plánovanému na červenec 2008, kde by měly vyřešit následky současné krize a  navrhnout další postupy a limity v oblasti biopaliv. Světový potravinový program vyzval státy k několika stupňům protiopatření. V krátkodobém měřítku by měly pomoci postiženým zemím zavádět školní výživové programy a zaměřit se na nejkritičtější případy hladovění. Cesty se zde nabízejí – snížení cel na dovoz potravin nebo politika „jídlo za práci“ jsou jen jedny z mnoha. Biopaliva způsobila vzrůst globálních cen potravin o  75 %, uvedla v loňském roce zpráva Světové banky, kterou získal deník Guardian. Ostře odsuzující nepublikované hodnocení biopaliv je založeno na podrobné studii současné krize, kterou provedl mezinárodně respektovaný ekonom. Údaj důrazně zpochybňuje tvrzení americké vlády, že pěstování biopaliv vedlo ke zvýšení světových cen potravin o méně než 3 %. Analýza posílí tlak na vlády v Evropě i v Americe, které začaly podporovat biopaliva ve snaze omezit emise skleníkových plynů a  snížit svou závislost na ropě z dovozu. Četní odborníci se domnívají, že dosud utajovaná analýza, která byla dokončena letos v dubnu, nebyla zveřejněna, aby neztrapnila amerického prezidenta Bushe. Rostoucí ceny potravin způsobily, že sto milionů lidí na světě se octlo pod hranicí chudoby, odhaduje Světová banka, a vyvolaly nepokoje od Egypta po Bangladéš. Ministři v Británii charakterizují vysoké ceny potravin a pohonných hmot jako „první skutečnou hospodářskou krizi globalizace“.

Biopaliva nové generace budou nejdřív za osm let V  průběhu inovační konference Europe Innova ve francouzském Lyonu to sdělila Cécile Barrèrová-Triccaová z  tamního institutu IFP, který je jedním z  předních evropských pracovišť vyvíjejících tato paliva. Podle ní je sice nová generace k dispozici již nyní, výroba je ale zatím příliš drahá. Největší výhodou biopaliv druhé generace je to, že se na rozdíl od svých předchůdců nevyrábí z potravinářských plodin. Například podle Světové banky první generace biopaliv výrazně přispěla ke značnému nárůstu cen 55

­ otravin v  poslední době. Vlády mnoha zemí, včetně EU a  USA, p přitom biopaliva podporují, protože si od nich slibují omezení emisí skleníkových plynů a menší závislost na dovozech ropy. Vědci proto nyní vyvíjí novou generaci biopaliv, která by se měla poučit z  problémů generace první. Podle BarrèrovéTriccaové je v jejich institutu nyní nejdůležitější vyvinout takový způsob výroby, aby náklady na produkci biopaliv mohly ekonomicky soupeřit s  náklady spojenými s  jinými druhy pohonných hmot. Zkoumají zejména výrobu biopaliv ze zbytků potravinářských plodin a  dřevěného odpadu. Biopaliva takzvané první generace pro svou výrobu využívají hlavně řepku, obilí, cukrovku, kukuřici, sójový nebo palmový olej. Barrèrová-Triccaová také tvrdí, že výroba některých biopaliv druhé generace bude energeticky méně náročná než v  případě první generace. Při výrobě biopaliv z dřevní štěpky vzniká lignin, který lze dále používat jako palivo ve výrobním procesu. Dodala ale, že i když jsou tato paliva slibná, jejich využití v reálném životě je ještě poměrně vzdálené. Pokud biopaliva nové generace budou na trhu za osm let, bude to v souladu se strategií EU, která se loni v březnu zavázala, že do roku 2020 zvýší na pětinu podíl takzvaných obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie. Součástí toho má být narůst využívání biopaliv na nejméně desetinu spotřeby pohonných hmot. Poslanci Evropského parlamentu ale nedávno navrhli, aby se tento cíl kvůli ostré kritice první generace biopaliv omezil. Podle studie publikované koalicí mezinárodních environmentálních organizací v  Londýně v  roce 2008 vede poptávka po biopalivech k porušování lidských práv a to především v Indonésii. Evropská unie by podle názoru některých ekologických organizací měla zamítnout plánované rozšíření využívání biopaliv.

Bruselská směrnice o biopalivech a její dopad na ekonomiku* Alena Rollerová Národohospodářská fakulta VŠE v Praze Názor většiny odborníků i politiků na politiku podpory biopaliv se za poslední rok výrazně změnil. Důvodem je, že důsledky této politiky (resp. to, co se za ně vydává, ať už je to opravdu tak nebo není) se dotýkají každodenního života každého z nás a to zejména ve svém dopadu na ceny potravin, které kvůli zvýšené poptávce po obilí, jiných zemědělských plodinách a také díky zvýšené poptávce po využití zemědělské půdy vzrostly a způsobily tím znatelné zvýšení výdajů každého spotřebitele.

Co jsou biopaliva Biopaliva jsou jedním z tzv. alternativních paliv. Jsou vyráběna výlučně z  biomasy, což jsou všechny organické materiály, které pocházejí z rostlin, živočichů a z produktů jejich činnosti. Biopaliva dělíme na pevná biopaliva (SB-solid biofuels) a  kapalná biopaliva (LB-liquid biofuels). Kapalná biopaliva můžeme třídit více způsoby a mnohé z nich se navzájem překrývají. Na tomto místě uvedeme pouze základní členění kapalných biopaliv a  následně členění biopaliv dle generací. Základní členění kapalných biopaliv je následující: 1. alkoholová biopaliva – bioetanol (vyráběný z obilí, kukuřice, cukrové třtiny, cukrovky nebo brambor), butanol, biometanol; 2. biooleje (do naftových motorů) – rostlinný olej (i  použitý) a bionafta (nejčastěji vyráběná z řepkového oleje); 3. zkapalněná plynná biopaliva (bioplyn a dřevoplyn) a 4. odpadní produkty. *) Stať vychází z  bakalářské práce obhájené na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze 11. září 2008.

56

57

Co se týče České republiky, v krátkodobé perspektivě připadají v úvahu pro praktické využití zejména bioetanol, bio-ETBE a bionafta. Dalším možným pohledem na třídění biopaliv je klasifikace na biopaliva první a druhé generace. Biopaliva první generace jsou vyráběna z  potravinových zdrojů, naproti tomu biopaliva druhé generace jsou vyráběna z celulózových surovin, jako jsou dřeviny, traviny nebo řasy. Výstupným biopalivem druhé generace je pak biolíh neboli bioetanol. Zásadním rozdílem mezi generacemi je to, že k výrobě biopaliv druhé generace se nepoužívají potravinové zdroje a navíc lze využít také odpadních zbytků z celulózy, jako jsou – části nebo zbytky rostlin (listy, lodyhy) a stromů (kůra, piliny) a také organický odpad domácností.

Oficiální zdůvodnění podpory a cíle politiky V  květnu roku 2003 byla přijata Směrnice Evropského parlamentu a  Rady 2003/30/EC z  roku 2003 o  podpoře používání ­biopaliv nebo jiných obnovitelných paliv v dopravě (plný text viz http://ec.europa.eu/energy/res/legislation/doc/biofuels/en_final. pdf) – dále jen „směrnice“. Přijetí této směrnice bylo prezentováno jako jeden z politických nástrojů směřující k omezení emisí vyvolaných provozem motorových vozidel. Vedle podpory využívání biopaliv je druhým směrem stejné politiky snaha snížit vazbu mezi hospodářským růstem a množstvím emisí z dopravy. Objem dopravy a tím také emisí z ní roste totiž přibližně stejně jako hospodářství. Jedním z projevů růstu životní úrovně je i růst počtu automobilů na osobu, růst počtu najetých km na osobu (to je většinou vyvoláno změnou životního stylu, místa bydlení a využití volného času atd.), což tedy znamená také zvýšení množství emisí z dopravy. Dalším důvodem je i to, že s růstem životní úrovně přecházejí spotřebitelé ke spotřebě luxusnějších produktů (které tak ztrácejí svůj luxusní charakter), což v oblasti dopravy znamená zejména přechod od prostředků hromadné dopravy k  individuální automobilové dopravě na kratší vzdálenosti (a v rámci automobilové dopravy k  individualizaci samostatné dopravy, tj. přechodu na 58

systém „jeden člověk = jedno auto“, anebo k  přechodu od menších aut k autům větším) a k letecké dopravě na vzdálenosti delší. Jedním ze způsobů, jak omezit výše uvedenou empirickou vazbu (alespoň z  pohledu regulátorů), je umělé snížení poptávky po některých druzích dopravy, jejichž spotřeba paliv a  emise na jednotku přepraveného zboží nebo člověka jsou vysoké a  naopak umělá stimulace těch druhů dopravy, u  nichž naopak jsou jednotková spotřeba paliv a emise nízké. V praxi to zejména znamená stimulaci využití železniční a vodní dopravy (co se týče dálkové přepravy) na úkor dopravy silniční a také stimulaci využívání  městské hromadné dopravy na úkor dopravy individuální (co se týče dopravy na krátké vzdálenosti). A nyní se podívejme na to, co je ve směrnici o biopalivech obsaženo. V preambuli Směrnice (ostatně jak je to v případě směrnic ES pravidlem) se nachází oficiální zdůvodnění pro politiku podpory využívání biopaliv. „Odvětví dopravy v  EU odpovídá za více než 30 % konečné spotřeby energie a  tento podíl se bude zvyšovat, stejně tak jako emise oxidu uhličitého. Z  toho důvodu je zapotřebí snížit závislost na ropě, a to právě zvýšeným používáním biopaliv. Tím by se dosáhlo také snížení závislosti na dovážené energii a  snížení emisí skleníkových plynů. Propagace biopaliv může dále vytvořit nové příležitosti pro udržitelný zemědělský rozvoj.“ Pro potřeby Směrnice jsou biopaliva definována takto: Za biopaliva se považují kapalné nebo plynné pohonné hmoty vyráběné z biomasy neboli bioetanol, bionafta, bioplyn, biometanol, biodimetyléter, bio-ETBE, bio-MTBE, biovodík, čisté rostlinné oleje a syntetická paliva, jejichž složky byly vyrobeny z biomasy. Směrnice o biopalivech stanovuje, že každý členský stát EU má povinnost zajistit uvedení minimálního podílu biopaliv a  jiných alternativních pohonných hmot na trh (neurčuje povinný přídavek biopaliv ani jeho výši – podílu mohou země dosáhnout přimícháním biosložky do pohonných hmot nebo čistými biopalivy). V souvislosti s touto povinností musí členské státy stanovit své indikativní cíle, jejichž hodnota má být nejméně 2 % energetického obsahu pro všechen benzín a naftu určených pro dopravu a uvedených na trh do konce roku 2005. Dále pak má energetický podíl biopaliv pro dopravu v  každém z  členských států Evropské unie 59

do konce roku 2010 činit nejméně 5,75 % a podíl zemního plynu nejméně 2 % z energie dodané pro dopravu v benzinech a v naftě. Cíle pro rok 2005 dosaženo nebylo – podíl biopaliv v dopravě byl v daném roce kolem 1,4 %. Cíl pro rok 2010 pravděpodobně také naplněn nebude. Země EU se proto v roce 2007 dohodly na novém cíli, podle kterého by do roku 2020 měla biosložka v pohonných hmotách představovat 10 %. Pravděpodobně podle hesla – čím je budoucnost vzdálenější, tím je také růžovější. Každý členský stát musel podle směrnice uvést do 31. 12. 2004 v  platnost zákony, právní předpisy a směrnice, které budou ve shodě se směrnicí o biopalivech a poté každý rok podávat Evropské komisi zprávu o opatřeních, které v této oblasti byla provedena.

Formy podpory Podle názoru Evropské komise lze indikativních cílů jednotlivých zemí EU dosáhnout jen za systému podpory. Důvodem je to, že výroba biopaliv má vyšší náklady než tradiční paliva – byť i to je dnes sporné a nejisté – viz tabulka 1.

Tabulka 1: Ceny paliv a biopaliv v roce 2006 Paliva (kromě cen ropy vše v centech/litr)

2006

Cena ropy (USD/barel)

50–80

Paliva z ropy (před zdaněním)

35–60

Paliva z ropy (po zdanění na maloobchodním trhu)

150–200 v Evropě 80 v USA

Biopaliva

2006

Dlouhodobě (cca 2030)

Etanol z cukrové třtiny

25–50

25–35

Etanol z kukuřice

60–80

35–55

Etanol z cukrové řepy

60–80

40–60

Etanol z pšenice

70–95

45–65

Etanol z lignocelulózy

80–110

25–65

Biodiesel z rostlinných olejů (u nás MEŘO)

70–100

40–75

Paliva vyrobená ze syngasu

90–110

70–85

Zdroj: The Royal Society

S růstem cen ropy rostou do určité míry i náklady biopaliv, z tohoto důvodu nelze tuto tabulku přechylovat automaticky na vyšší úrovně cen ropy s  tím, že s  její jinou úrovní se určitá biopaliva vyplatí nebo ne. Pro každou úroveň cen ropy je úroveň nákladů na biopaliva jiná, byť se nejedná o přímo úměrný růst. Zároveň si musíme uvědomit rozdílné výhřevnosti, resp. spalná tepla jednotlivých produktů – ceny v  tabulce jsou poměřovány s  fyzikálním množstvím (1 litr) – k výhřevnosti/spalnému teplu.

pokrytí úrokových nákladů), který se při pěstování plodin a jejich zpracovávání při výrobě biopaliv používá.

Bez ohledu na to, zda je tento přístup správný nebo ne, se nyní podívejme na to, jaké formy podpory obecně existují nebo mohou existovat (tyto formy podpory nebo nástroje byly zpracovány podle dokumentu Evropské komise určeného k veřejné konzultaci, viz www.ec.europa.eu/energy/res/legislation/biofuels_consultation_en.htm):

Jednou z možností jak podpořit poptávku po biopalivech je redukce nebo úplné osvobození od daně. Další možností je pak „povinný přídavek biopaliva“, což znamená, že všichni nabízející pohonných hmot jsou povinni na trh uvést určité množství (podíl) biopaliv. Většina členských států jeden z těchto možných způsobů podpor využívá, některé pak používají kombinaci obou. Třetí možností je systém, který nařizuje, že každý prodaný litr benzínu nebo dieselu musí obsahovat určité procento biopaliva – tento přístup se neuplatňuje v  žádném z  členských států EU. Druhý a  třetí přístup mohou na první pohled působit stejně, rozdíl je ale značný.

Podpora může být zaměřena na stranu nabídky biopaliv a produktů, ze kterých se biopaliva vyrábí. Například podpora pro pěstování surových materiálů nebo podpora pro kapitál (zejména ve formě investičních dotací, dotací k  úrokům z  úvěrů nebo plné 60

Důležitější je však systém podpor zaměřený na stranu poptávky, protože zvýšená poptávka obecně vyvolává i zvýšenou nabídku – minimálně v tržní ekonomice a v dlouhém období. Tím, že tedy podpoříme poptávku, dojde tak také k  podpoře nabídky – a celkem logicky zejména formou počátečního zvýšení cen poptávaných produktů.

61

Oficiální cíle politiky Podpora užívání biopaliv a  dalších obnovitelných paliv místo nafty a benzínu v oblasti dopravy je oficiálně uplatňována z důvodu snahy přispět k naplnění následujících cílů: 1. Omezení zvyšující se závislosti na dovozu ropy do zemí EU. 2. Vytvoření nových příležitostí pro rozvoj zemědělství a  venkova co se týká jak nových pracovních příležitostí, tak i příležitostí pro oblast výroby nových zemědělských produktů. 3. Snížit emise CO2 a přispět tak k naplnění cílů Kjótského protokolu. 4. Zvýšením energetické bezpečnosti a  to naplněním cíle nahradit 20 % tradičních paliv v oblasti dopravy alternativními palivy a to do roku 2020, což je cíl Green Paper on Security of Energy Supply (což je dokument Evropské komise z roku 2000, který pojednává o zabezpečení nabídky energie a má za cíl omezit rizika vedoucí k závislosti zemí EU na dovážené energii). Výroba biopaliv, zavedení povinnosti přimíchávat biopaliva do pohonných hmot a  tlak na zvyšování podílu biopaliv v  dopravě, mají své dopady – a  většina z  nich, jak to v  ekonomii bývá, jsou dopady nezamýšlené. Asi nejpatrnější (pro nás jako voliče) je dopad podpory užití biopaliv na ceny potravin. Dále se tato stať bude týkat dopadů politiky podpory biopaliv na trh s  ropou, na množství vypouštěných emisí a  také na investice, ke kterým by bez této podpory nedošlo.

Dopad na ceny potravin Zřejmě nikdo z  nás si nemohl nevšimnout, k  jakému zdražení potravin v posledních letech došlo. Ceny potravin postupně rostly dva roky, často se mluví dokonce o  tzv. potravinové krizi, která vyvrcholila letos nárůstem cen o  celých 50 % jen za první tři měsíce 2007 a  také sérií tzv. hladových bouří v  Egyptě, na Haiti, Filipínách a  dalších chudých zemích. Organizace OSN pro výživu a  zemědělství FAO (UN’s Food and Agriculture Organisation) vydala následující údaje o  růstu cen potravin. Ceny potravin se v roce 2006 zvýšily v průměru o 6 %, v roce 2007 došlo k dalšímu 62

nárůstu, tentokrát o 24 % a vrcholem byl nárůst o celých 53 % jen za první tři měsíce v roce 2008. Interpretací, proč ke zdražování potravin dochází, je mnoho. Jednou z možností je zdražení energií a rostoucí mzdy (což oboje zvyšuje náklady), dále je tu nižší úroda způsobená vlnami špatného počasí, rostoucí spotřeba Číny, Indie a Ruska, ale jsou tu také faktory a to v neposlední řadě biopaliva. Světová banka zpracovala  studii o  potravinové krizi, která vyvrací tvrzení vlády Spojených států, že podpora biopaliv nemá na růst potravinových cen podíl vyšší než 3 %. Naopak, podle Světové banky, je to právě podpora biopaliv Evropskou unií a Spojenými státy, která má nejvýznamnější vliv na nabídku a tím i na ceny potravin. Ve studii stojí, že „…ceny potravin vzrostly v  období 2002 až únor 2008 o 140 %, přičemž výroba biopaliv má na tomto růstu podíl 75 %…“. Podle Světové banky to tedy není zvyšující se poptávka z  Indie a  Číny, co tlačí ceny potravin nahoru, jak tvrdí prezident Spojených států George W. Bush, ani sucho v Austrálii, ale naopak – prapříčinou rostoucích cen potravin je politika vyspělých zemí v oblasti zejména kapalných biopaliv. Ve studii také stojí, že růst cen potravin dostal pod hranici chudoby až 100 milionů lidí (Secret report: biofuel caused food crisis, guardian.co.uk, Thursday 3 July 2008). Proč vlastně má podpora biopaliv vliv na to, že se ceny potravin zvyšují? To, že politici zavedli povinnost přidávání biopaliv do pohonných hmot v dopravě, vedlo k tomu, že se zvýšila poptávka po plodinách, ze kterých se biopaliva vyrábí. Těmito plodinami jsou obilí, kukuřice, cukrovka a řepka. Zemědělci tak mají zajištěný dodatečný odbyt a ceny rostou. Navíc díky tomu, že Evropská unie poskytuje dotace zemědělcům, kteří pěstují plodiny pro výrobu biopaliv, stává se využití půdy pro potravinářské účely méně výnosné. Tak dochází k  tomu, že se zvyšují ceny surovin, ze kterých se vyrábí pečivo a další potraviny (např. kukuřičné lupínky). To ale není vše, zdražení plodin vede také k vyšším nákladům na krmivo pro dobytek a tak se dražší plodiny promítají i do cen mléčných výrobků, masa a  vajec. Zvířata jsou navíc dokrmována více než dříve, protože ubývá ploch, kde se dříve pásla a to proto, že jsou tyto plochy využívány pro pěstování plodin na výrobu biopaliv. A  nejenom to, vliv podpory pěstování biopaliv lze cítit 63

i u těch zemědělských produktů, ze kterých se biopaliva nevyrábí – protože jsou to produkční substituty (alespoň do určité míry a  někde) těch, ze kterých se biopaliva vyrábějí – a  pokud je výhodnější pěstovat plodiny, ze kterých se vyrábí biopaliva, pak toto pěstování nahradí jiné plodiny, což znamená díky poklesu nabídky i růst cen i těchto „nahrazených“ plodin. O  kolik se potraviny zdražily? Nyní se podívejme na některá data pro ilustraci toho, k  jak velkému zdražení dochází. Všechna následující data byla získána z  Českého statistického úřadu. Od počátku roku 2008 do června 2008 došlo v  průměru k  nárůstu v  ceně kukuřice oproti stejnému období loňského roku (čili leden – červen 2007) o 48,5 %. Za první dvě čtvrtletí roku 2008 došlo k  nárůstu v  ceně kukuřice oproti průměrné ceně roku 2005 o 184 %. Cena 1 kg chleba byla v květnu roku 2007 v průměru 18,61 Kč, v  květnu letošního roku byla již 23,33 Kč/kg, během jednoho roku došlo tedy ke zdražení o cca 25 %. V květnu roku 2006 stál chleba v  průměru 15,19 Kč/kg, porovnáme-li tuto cenu s  cenou v květnu 2008 (23,33 Kč/kg), došlo k nárůstu ceny o téměř 54 %. Průměrná cena mléka za 1 litr byla v květnu roku 2007 13,72 Kč a v květnu roku 2008 se zvýšila na 17,75 Kč. U mléka došlo k zdražení o  cca 29 %. Průměrná cena za 10 vajec v  květnu 2007 byla 23,24 Kč, v květnu 2008 byla tato cena 28,20 Kč. U vajec došlo od května loňského roku ke zdražení o cca 21 %. Na grafu 1 lze vidět, jak se vyvíjela cena pšenice v ČR v období červen 2007 až květen 2008. Na vertikální ose jsou zobrazeny ceny v Kč za tunu, na vertikální ose období. Cena potravinářské pšenice se zvýšila z cca 4100 za tunu v červnu 2007 na cca 6 200 za tunu v květnu 2008, což je nárůst cca o 50 %.

Dopad na trh s ropou Pro popis vlivu biopaliv na trh s ropou je nutné začít poněkud zeširoka. Existuje více druhů ropy a poptávka po nich není zcela homogenní. Většinou, když se mluví o ropě a jejích cenách, pak se autoři soustředí na tzv. lehkou ropu, jejíž zpracování přináší nejvíce benzínu a nafty. Tzv. těžká ropa pak přináší více topných olejů, po nichž je poptávka zejména pro vytápění. V  současné době je 64

Graf 1: P  růměrné ceny potravinářské pšenice v Kč/t, červen 2007–květen 2008

Zdroj: ČSÚ

vysoká poptávka po naftě a naopak nízká po topných olejích, což znamená, že pro některé rafinerie se zpracování těžké ropy stává neziskové (ztráty z topných olejů převáží nad zisky z paliv). To zvyšuje poptávku po lehké ropě (a ta je ponejvíce reportovaná). A naopak snižuje poptávku po ropě těžké. V  současnosti je cenový rozdíl mezi oběma druhy na rekordních úrovních. Přesto se těžká ropa velmi obtížně prodává (mezi největší producenty patří např. Venezuela nebo Irán, který pak skladuje obrovská množství této ropy na tankerech zakotvených u svého pobřeží). Lze předpokládat, že s růstem rozdílu porostou i investice v rafinériích, které umožní získávat více nafty z těžké ropy, což dohromady zvýší nabídku nafty, které se nyní nedostává. Nicméně tento proces bude vyžadovat čas, tím delší, čím méně jistý bude vývoj do budoucna a  čím obtížnější bude možnost vybudovat někde nové rafinérské kapacity. Souvisejícím problémem je pak nesourodá poptávka po různých produktech vyráběných z  ropy. Nejvíce přehlíženým faktorem je vysoká poptávka po naftě. Z různých důvodů roste poptávka po naftě více než po benzínu (v  Evropě se stávají dieselové motory čím dál tím populárnějším způsobem pohonu osobních vozidel, v  Číně je nafta jedním z  největších producentů elektři65

ny a hnací síly v továrnách, přísnější ekologické normy v Evropě a v USA snižují množství nafty, které lze vyrobit z jednoho barelu ropy). Rostoucí poptávka po ropě tak je z části vyvolaná vysokou poptávkou po naftě, které lze vyrobit z ropy čím dál tím méně. Důsledkem je pak to, že oproti naftě, je benzinu na trhu dost (cenový rozdíl mezi naftou a ropou činí cca 30 USD, cenový rozdíl mezi ropu a  benzínem naproti tomu jen cca 6 USD). A tento trend je podpořen právě politikou biopaliv, neboť dalším důvodem relativního poklesu poptávky po benzínu, který posiluje výše zmíněné podkladové trendy, jsou povinné příměsi biopaliv do benzinu. Toho je tedy třeba vyrábět relativně méně a to z produkčního hlediska znamená méně produkce vodíku, což je vedlejší produkt rafinace benzínu. A ten je zase naopak zapotřebí k produkci nízkosirné nafty, po které je tak velká poptávka.

Dopad na množství vypouštěných emisí Jedním z dominantních politických důvodů, proč byla zavedena povinnost přimíchávat biopaliva do benzínu a nafty, je snaha omezit emise skleníkových plynů a najít zdroje energie, které budou tyto emise produkovat méně než spalování fosilních zdrojů nebo pokud možno vůbec. Velký podíl na emisích CO2 má totiž doprava (cca 40 %), přičemž za největší část emisí z dopravy odpovídá doprava silniční a to konkrétně za 84 %. Na bioenergii je obecně pohlíženo jako na tzv. čistou formu energie a zejména jako na zdroj energie, jehož celkové emise CO2 jsou nulové. Množství CO2 uvolněného při spalování biopaliva je totiž téměř shodné s množstvím CO2, které v průběhu růstu plodina, která je na výrobu použita, absorbuje – alespoň teoreticky. Dalo by se tedy říci, že zde není žádný přebytečný oxid uhličitý, který se podle stávajících názorů nejvíce podílí na vzniku tzv. skleníkového efektu a jehož narůstající množství je bráno za hlavní důvod tzv. globálního oteplování. Bez ohledu na to, zda se jedná o správnou teorii a správné politiky, stojí za prozkoumání, zda příměsi biopaliv opravdu emise CO2 snižují, případně o kolik. Biopaliva se vyrábí z plodin a na to, aby se tyto plodiny vypěstovaly, sklidily a následně proměnily v paliva, je potřeba energie. Energií jsou myšlena paliva do strojů používaných při pěstování, 66

sklizni, zpracování a  přepravě (jak plodin, tak biopaliv) a  také hnojiva používaná při pěstování plodin. Ačkoliv je používání ­biopaliv kompenzováno množstvím CO2, které rostliny během svého růstu pohltí, tak po započítání výše zmíněných faktorů rozhodně nemůžeme biopaliva označit za uhlíkově neutrální. Naopak, náročnost na energii při procesu získávání biopaliv je ­vysoká. Dalším aspektem je také to, kde se biopaliva pěstují. Pokud je půda, kterou využijeme pro pěstování plodin, určena k těmto účelům, pak to v souvislosti s emisemi nic neznamená, jenže plodiny pro biopaliva se často pěstují v oblastech lesů či deštných pralesů, které se kvůli tomu musí vykácet. Deštné pralesy jsou přitom důležitým činitelem při absorpci CO2. Tím, že biopaliva potažmo přispívají k  jejich kácení, vlastně zhoršují celkový stav emisí. Při hodnocení celkového vlivu biopaliv na emise je důležité nezapomenout na žádný z předchozích aspektů. K  hodnocení dopadu nahrazování části pohonných hmot ­biopalivy na stav emisí se používá tzv. LCA (life cycle assesment) neboli posuzování životního cyklu výrobku. To je metoda, která slouží k  analýze environmentálních dopadů výrobků (nebo služeb), a  to ve všech fázích jeho existence – v  případě získávání energie z biopaliv, je tím myšlen proces od sázení semínek, přes pěstování, sklízení, transport, skladování, distribuci, použití až po následné upravení půdy do podoby, aby bylo možné ji opět použít k dalšímu sázení. Studií, které se dopadem biopaliv na emise zabývaly, je velké množství a ve svých výsledcích se velmi podstatně liší. Jako typické příklady ukážeme studie se dvěma zcela rozdílnými závěry. Například studie Evropské komise z roku 2007, která pojednává o automobilových palivech budoucnosti a používá metody LCA, došla analýzou k závěru, že biopaliva první generace mohou ve srovnání s emisemi vznikajícími při spalování fosilních paliv ušetřit až 60 % emisí CO2 a biopaliva druhé generace až 80 % emisí CO2. Jiné studie ale tvrdí opak. Například v rámci výzkumu prováděného vědci z  Británie, Spojených států a  Německa, v  roce 2007, došli tito vědci k závěru, že biodiesel vyrobený z řepky a kukuřice má na svědomí až o 70 % více emisí skleníkových plynů než fosilní paliva. Výzkum totiž bere v potaz i emise N2O (oxid dusný), 67

který je téměř třistakrát silnější skleníkový plyn než CO2. Tento plyn se také uvolňuje při spalování biopaliv, do kterých se dostal přes dusíkatá hnojiva používaná (ve velkém množství) při pěstování plodin (Crutzen, Mosier, Smith, Winiwarter 2007). Výsledky studií jsou naprosto odlišné. Je tedy možné předpokládat, že dopad biopaliv na množství vypouštěných emisí je velmi nejistý. Můžeme se zde tedy oprávněně ptát, pokud je opravdu podpora biopaliv míněna jako pomoc při boji proti emisím CO2, nebylo-li by lepší přijmout jako program jiné alternativní strategie – např. na zalesnění a díky absorpci tak množství CO2 v atmosféře zredukovat. A nevyšlo by to levněji?

Investice, které by nebyly provedeny V  případě biopaliv můžeme obecně mluvit o  dvou typech investic. Za prvé investice ze strany státu, které se týkají nás všech jako daňových poplatníků a za druhé ze strany soukromých podnikatelů, kteří v povinném zavedení biopaliv spatřili způsob, jak zbohatnout. V ČR bylo rozhodnuto o povinnosti udržet určitý podíl biopaliv na prodeji pohonných hmot, tedy nikoliv o přímých vládních investicích a  výdajích. Tato povinnost se nás dotkla asi tak, že platíme o  něco více, když plníme nádrže svých aut. A  to z toho důvodu, že biosložka je dražší než benzín a nafta a tak její přidání automaticky zvedlo ceny pohonných hmot (navíc v případě bioetanolu se efekt posiluje i  jeho nižší výhřevností/spalným teplem, což vyvolává vyšší spotřebu tohoto paliva nebo jeho směsí v  objemových jednotkách). Tento nárůst se odhaduje na cca o 30 haléřů u benzínu a 50 haléřů u nafty. V ČR musí „osoba uvádějící motorové benziny nebo motorovou naftu do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely…“ (zákon o  ochraně ovzduší) bioložkou nahradit 2 % objemu z celkového množství pohonných hmot, které na trh uvedou, tuto povinnost ale mohou splnit, jak chtějí, v souladu s evropskými normami ČSNEN 228 a ČSNEN 590. Nyní se ale podívejme na širší oblast investic – investic soukromých podnikatelů, kteří vsadili na to, že budou biopaliva vyrábět. A  není jich málo, zpočátku to totiž vypadalo, že investice do této oblasti se vyplatí. Podnikatelé si totiž mysleli, že je stát podpoří více, čekali daňové zvýhodnění nebo dokonce osvoboze68

ní od spotřební daně, a to alespoň u vysokoprocentních biopaliv, možná také přímé dotace. Navíc se ukázalo, že je stále výhodnější ­biopaliva dovážet a čeští výrobci nejsou schopni se s cenou dostat níže než například dodavatelé biopaliv z Jižní Ameriky (zejména Brazílie). Je jasné, že čeští distributoři pohonných hmot nebudou biosložku kupovat u nás, pokud je to nákladnější. Pro bližší pohled je výhodnější a vlastně i nutné rozlišit biolíh od bionafty. Čeští výrobci biolihu musí totiž vynakládat dodatečné náklady oproti zahraničním producentům. A  tyto náklady jsou jedním z  důvodů, které zvyšují jeho náklady nad cenovou úroveň dovozů ze zahraničí. Jedná se o náklady povinnosti líh denaturovat (například v  Německu a  Francii tato povinnost neplatí) a také skládat za něj vysoké zálohy. Denaturace lihu je proces, který udělá z  lihu nekonzumovatelnou tekutinu a  tak se zabrání tomu, aby se z biolihu nemohly vyrábět lihoviny – jedná se prakticky o fiskální opatření omezující úniky ze spotřebních daní uvalených na alkohol. Zálohy pak slouží k tomu, aby měl stát jistotu, že prodaný biolíh dorazí opravdu k  těm distributorům, kteří si jej od výrobců biopaliv koupili, což je opět fiskální opatření. Na našem trhu je tedy situace pro výrobce biolihu ne příliš příznivá. Přibližně z dvaceti původních podnikatelských záměrů se jich uskutečnilo jen několik, přičemž jen dvě firmy dnes reálně fungují a vyrábějí. Jsou jimi TTD Agroetanol Dobrovice a PLP Trmice (Ústí nad Labem). V Dobrovicích se biolíh vyrábí z cukrovky, což je také důvod, proč má firma šanci vydržet. Hektarová výnosnost cukrové řepy je totiž daleko větší než výnosnost obilí (asi 2,5 krát) a hlavně ceny obilí se za poslední rok zvýšily téměř trojnásobně, což znamená, že vyrábět z obilí je nyní velmi nákladné. Srovnáme-li biolíh a  bionaftu z  hlediska konkurenční schopnosti, vychází nám, že bionafta je na tom lépe. Za prvé s biobenzínem ujedete mnohem méně – bionafta má vyšší výhřevnost a spalné teplo. Dále pak bionafta resp. metylester řepkového oleje (MEŘO) lépe konkuruje dovozům, bioetanol se dováží z  jižní Ameriky, vůči čemuž naši výrobci nemají šanci konkurovat zejména cenově, proto se také firmám vyrábějícím rostlinné metylestery daří lépe než výrobcům biolihu. Největším výrobcem je u nás Setuza (vlastně je to celkově nejvýznamnější výrobce biopaliv u nás), která vyrábí přibližně na úrovni poloviny svých výrobních 69

kapacit. Dále jsou na trhu Agropodnik Jihlava a  Agropol. Zbytek nabídky MEŘO je tvořen dovozem zejména z  Německa. Například v  roce 2007 se za poslední čtyři měsíce v  ČR spotřebovalo celkem 25 097 tun MEŘO, přičemž z toho se cca 5 864 dovezlo ze ­zahraničí. Co se týče jednotlivých dovezených množství, pak z Německa se dovezlo (od září do prosince 2007) 4 748 tun, z Polska 516 tun, z  Nizozemí 348 tun a  z  Rakouska 254 tun MEŘO. Co se týče domácí produkce, tak za poslední čtyři měsíce roku 2007 se v  ČR vyrobilo 36 184 tun MEŘO a vyvezlo se 16 011 tun (z toho 7 138 na Slovensko, 6  590 tun do Německa, 2  233 tun do Maďarska a 50 tun do Rakouska). Co se týče podílů jednotlivých firem, které v ČR MEŘO vyrábí, zde je problém se získáním údajů, ty podle MPO není možné poskytnout veřejnosti. Jak lze tedy z  výše uvedených dat vidět, tak největší podíl na výrobě MEŘO, který se spotřebuje v ČR, zajišťují české firmy (cca 77 %), zbytek, který je dovezen, je zajištěn zejména dovozem z Německa (MPO). Nám jako daňovým poplatníkům to, že firmy tratí, vrásky dělat nemusí, ale z hlediska naší ekonomiky jsou to peníze, kapitál, které mohly být použity jinak a mnohem efektivněji. V těchto firmách se totiž mohly realizovat jiné projekty nebo ještě dále, kapitál spotřebovaný v nesmyslných a nenávratných projektech na výrobu biolihu mohl být použit zcela jinde – tj., v jiných firmách, které by měly výnosnější využití. Prakticky tak došlo k  vytlačení kapitálu z produktivního užití do užití zcela nesmyslného a jak je vidět i zcela nerealizovaného či nerealizovatelného – a to jenom díky existenci či přepokládané existenci vládní regulace a  zásahů do trhu. Provedené investice snížily množství kapitálu dostupného pro investice produktivní. Jedná se o  variantu efektu crowding-out, tzv. regulační crowding-out. Absurdní je také to, že kdyby došlo ke spálení peněz do těchto projektů vložených, vyšlo by to z  hlediska ekonomiky daleko levněji – nebyly by neplodně investovány, ale vlastně by zmizely jen „papírky“, tj. majetkové nároky s nimi spojené by „přešly“ na majitele jiných finančních aktiv, neboť by „spálení“ peněz snížilo peněžní zásobu a  tím působilo protiinflačně – tj. kromě snížení bohatství těch, jejichž peníze by byly spáleny, by jiný efekt na ekonomiku nebyl – nedošlo by ke crowding-out ani ničemu jinému. 70

A ještě jiný paradox – vlastně i stávající varianta, kdy provedené investice nejsou využívány, je také mezi těmi levnějšími. Díky jejich uzavření se hned na počátku zastavil proces neustálého vkládání nových finančních zdrojů, které jsou zapotřebí k udržení firem v provozu. Tj. nereplikovalo se špatné investiční rozhodnutí a nereplikovaly se pochybené a regulacemi vytvořené investice. Samozřejmě ve všech těchto úvahách platí, že vliv těchto investic na ekonomiku je úměrný jejich podílu na celkových investicích – tj. je samozřejmé, že všechny popisované efekty jsou velmi malé až neznatelné. To ale neznamená, že neexistují a že je nutné je podceňovat zejména proto, že se projevují i  v  případě jiných státních regulací, které jsou svým rozsahem mnohem větší. Nakonec zmíníme ještě investice EU jako celku. V rámci dotačních programů na úrovni EU do výzkumu a technologií týkajících se výroby biopaliv (nyní zejména do biopaliv druhé generace) investovala obrovské množství prostředků. Pokud se potvrdí předpovědi o  tom, že využití biopaliv nemá budoucnost, pak by tyto investice byly také neefektivně vynaložené. A opět platí stejná logika efektu crowding-out – jen v tomto případě se jedná o mnohem závažnější důsledky. Místo toho, aby se ti nejinteligentnější výzkumníci pokoušeli vyřešit reálné problémy, tak se snažili řešit problémy týkající se biopaliv, což nejenom stálo peníze, ale zejména jejich čas a  nevhodnou akumulaci lidského kapitálu, jehož využití je pak omezené nebo vůbec žádné. Ovšem na rozdíl od fyzického kapitálu stejného druhu, není lidský kapitál substituovatelný – naopak lidský kapitál ve výzkumu je nenahraditelný zdroj, jehož neefektivní využití přináší obrovské náklady obětované příležitosti.

Porovnání důsledků a proklamovaných cílů politiky Jako první cíl, k jehož naplnění má podpora biopaliv pomoci, je omezit závislost na dovozu ropy do zemí EU. EU je, co se týče ropy, opravdu silně závislá na dovozu. Uvádí se, že v  současné době je dovezeno do EU kolem 80 % z její celkové spotřeby ropy. A není žádný důvod se domnívat, že situace se v jakémkoliv časovém horizontu změní, spíše naopak. Důležitou roli zde hraje také fakt, z jakých zemí se ropa dováží. Drtivá většina ropy se totiž do71

veze ze států bývalého Sovětského svazu, zemí blízkého východu a severní Afriky nebo z Nigérie (v tomto smyslu nebudeme dovozy z Norska považovat za dovozy do EU, byť samozřejmě se o dovoz z oblasti mimo EU technicky jedná). A všechny tyto země jsou země poměrně nestabilní. Náhrada části této dovážené suroviny by byla bezesporu příjemná, ale celá tato záležitost má dva háčky – náklady a  rozsah. Nejprve by musely být biopaliva cenově konkurenceschopné, jinak by se jednalo o ekonomický nesmysl, který by nejenom nikdo nechtěl, ale ani nemohl financovat. Navíc si musíme uvědomit, že ropa není používána výlučně k  výrobě kapalných paliv (v  tomto odvětví se spotřebuje cca 60 % spotřebovávané ropy), ale také k  výrobě elektřiny (prostřednictvím lehkých a  těžkých topných olejů) a  zejména je ropa také základem většiny chemického ­průmyslu. V tomto směru nemohou biopaliva ropu nahradit (s výhradou uvedenou výše v části klasifikace biopaliv). A poté, aby se jednalo byť o  jakkoliv pocítitelnou změnu, bylo by potřeba obrovské množství biopaliv. Již nyní, u  „pouhých“ 2 % energetického obsahu spotřeby vznikají nemalé problémy – jak s  náklady, s  dopadem na jiné trhy, tak s  logistikou. Biopaliva první generace rozhodně nemohou nahradit podstatné množství ropy, respektive mohou, ale za cenu obrovských cen potravin, deformací mnoha trhů a možná i zvýšení emisí CO2. Jak dopadne vývoj technologií u biopaliv druhé generace, je otázkou značně nejistou. Dalším cílem bylo vytvoření nových podnikatelských a  pracovních příležitostí pro rozvoj zemědělství a venkova. Co se týče nových pracovních příležitostí, tak podpora biopaliv vytvořila některá nová pracovní místa, a to zejména na venkově – tam, kde se pěstují plodiny pro výrobu biopaliv. Ovšem opět má celá věc dva háčky. Zaprvé, lidé, kteří do nového odvětví přišli, zřejmě opustili své dřívější zaměstnání – ať už v zemědělství nebo jinde. Takže je důvodné předpokládat, že zvýšení zaměstnanosti v oblasti výroby biopaliv vede automaticky k poklesu zaměstnanosti v odvětvích jiných – opět je tu určitá obdoba efektu vytěsňování/crowding-out, tentokrát na trhu práce. Pokud by někdo chtěl argumentovat, že podpora výroby biopaliv zvýšila zaměstnanost, pak by musel argumentovat, že tato politika zvýšila celkový počet zaměstnaných 72

– tj. vtáhla na aktivní trh práce i ty, kteří na něm doposud nebyli. Je velmi problematické toto prokázat. Navíc si ještě musíme uvědomit, že politika podpory biopaliv musí být nějak financována – v případě dotací daněmi, v případě požadavků na míchání paliv, pak vyššími cenami. V  obou těchto případech to znamená pokles disponibilního příjmu, tj. pokles poptávky po jiných produktech a to v rozsahu odpovídajícím zvýšeným daním nebo vyšším cenám. Nebo mohlo dojít přesměrování jiných veřejných příjmů – opět na úkor jiných výdajů. Čistý efekt je v nejlepším případě nulový, ale díky změnám v motivaci lidí spíše lehce záporný. Druhým aspektem je to, že velká část biopaliv (většina) se vyrábí mimo země EU – dovážená biopaliva sice nahradila částečně ropu, avšak nikoliv dovozy – a s ohledem na to, že biopaliva jsou dražší než ropa, tak naopak se celková bilance dovozů a  to jak z hlediska celkových objemů, tak i směnných relací spíše zhoršila. Politika podpory biopaliv se tedy pozitivně spíše projevila v  zemích producentských – tedy zejména mimo EU, ale i v jejich případech je otázkou čistý efekt na celkovou zaměstnanost. Z politiky podpory výroby a užití biopaliv nijak tedy nevyplývá to, že by se nějak zlepšil stav zaměstnanosti jako celku – ať už v  EU nebo mimo její hranice. Nyní se zaměřme na cíl snížení emisí CO2. Otázka snížení nebo zvýšení emisí CO2 je v souvislosti s užíváním biopaliv opravdu nejasná. Rozhodně ale je možné říci, že naplnění cíle snižovat emise CO2 podporou biopaliv je velmi riskantní a hrozí zde efekt přesně opačný. Opět je třeba připomenout, že není jasné, jak by v této problematice obstála biopaliva druhé generace, u kterých by bylo možné využít odpadních zbytků. Emisní bilance u biopaliv druhé generace je totiž lepší než u biopaliv generace první, je ovšem pravdou, že výsledky studií, které tuto problematiku zkoumají, jsou založené jen na pokusech prováděných v laboratořích. Jak by výsledky vypadaly v praxi a hlavně ve velkých číslech, zatím nikdo neví. Celkové zhodnocení politiky podporující biopaliva nebude jednoznačné a už vůbec ne jednoznačně pozitivní. Co je jisté, je, že biopaliva mohou být cestou k částečnému snížení závislosti na dovozu ropy, ale jsou zde obrovské náklady a rizika s tímto spojená. Je otázkou, zda tento jediný a pouze jenom částečně dosažený 73

cíl vůbec za takové náklady stojí. Bude-li EU pokračovat v této politice, může dojít k dalším nezamýšleným důsledkům, ještě vážnějším, než ty, které jsou patrné nyní nebo které lze nyní předvídat. Na závěr se pokusím analýzou předvést, jak by vypadalo naplnění cíle nahradit 10 % energetického obsahu v pohonných hmotách v  dopravě, konkrétně jaká množství plodin a  jaká rozloha půdy by byly k naplnění cíle potřebná a také kolik jiných produktů by mohlo být vyrobeno, kdyby plodiny byly využity jinak.

Obrovské ztráty Cílem EU pro rok 2020 je dosáhnout 10 % náhrady pohonných hmot biosložkou. Množství pohonných hmot, které by mělo být nahrazeno, ovšem neodpovídá množství biopaliv, které ho nahradí. Jde o to, že se nahradí 10 % energetického obsahu pohonných hmot odpovídajícím množstvím biopaliv. V  naší analýze se podíváme na to, co by takový podíl biopaliv způsobil, kolik půdy a plodin by bylo pro takové množství potřeba a také kolik jiných produktů bychom mohli získat, kdybychom místo na výrobu biopaliv využili dané plodiny nebo území jinak. Použitá data jsou za rok 2006. Spotřeba pohonných hmot v ČR za rok 2006 byla 7,3 mld. litrů, z toho bylo benzínu cca 37 %, tj. 2,7 mld. litrů a nafty cca 63 %, tj. 4,6 mld. litrů. To znamená, že při povinnosti nahradit 10 % energetického obsahu pohonných hmot, by bylo potřeba nahradit 270  000  000 litrů benzínu a 460  000  000 litrů nafty odpovídajícím množstvím biosložky. Nyní je potřeba tato množství přepočíst na množství biopaliv – kolik litrů biopaliv odpovídá výše odhadnutému množství benzínu a nafty, což bude záležet na tom, jakou mají výhřevnost. Benzín cca 42,9 MJ/kg vs. bioetanol cca 26,8 MJ/kg, tj. 32,17 MJ/l vs. 21,28 MJ/l. Pokud budeme chtít zachovat stejný energetický obsah, tj. abychom stejně ujeli, pak je nutné (předpokládáme nezměněnou účinnost motorů i  pro směs biopaliv, což se jeví jako přijatelný předpoklad) mít stejný energetický obsah i ve výsledné směsi. Celkový energetický obsah spotřebovaného benzínu je 86,87 mld. MJ/rok (32,17. 2,7 mld.). Z toho má být 10 % dodáno ve formě bioetanolu (mluví se o 10 % energetického obsahu nikoliv objemu v litrech), tj. 74

8,687 mld. MJ/rok v bioetanolu. Tzn. cca 0,41 mld. l bioetanolu/rok (8,687 mld./21,28). Nafta a MEŘO jsou srovnatelné, cca 42,2 MJ/kg – tj. nemění se nijak objemy – budeme tedy počítat 10 % nafty jako nutný podíl MEŘO – tedy 0,46 mld. l/rok. Předpokládaná potřeba biopaliv bude tedy 0,41 mld. litrů bioetanolu a 0,46 mld. litrů MEŘO. Na stránkách Ministerstva zemědělství se uvádí, že z  hektaru pšenice lze získat v  průměru 1785 litrů lihu, z hektaru cukrovky v průměru 5000 litrů lihu a při výrobě metylesteru řepkového oleje získáme z hektaru řepky v průměru 1217 litrů. Jednoduše tedy vypočteme, kolik hektarů plodin bude potřeba, abychom získali potřebné množství biopaliv. A) bioetanol z pšenice: 1 ha pšenice = 1785 litrů lihu – tzn., že 0,41 mld. litrů bioetanolu získáme z  cca 229  692 hektarů pšenice. B) bioetanol z cukrovky: obdobným výpočtem zjistíme, že potřebné množství bioetanolu získáme z cca 82 000 hektarů cukrovky. C) MEŘO z řepky: obdobným výpočtem získáme cca 377 979 hektarů řepky. Nyní se podíváme na to, kolik produktů bychom mohli získat, kdybychom plodiny potřebné pro 10 % náhradu energetického obsahu pohonných hmot použili na výrobu něčeho jiného. Představme si tedy, že místo toho, abychom 229 692 hektarů pšenice nebo 82 000 hektarů cukrovky použili na výrobu 0,41 mld. litrů bioetanolu a  377  979 hektarů řepky na výrobu 0,46 mld. litrů MEŘO, vyrobíme z pšenice mouku nebo z cukrovky cukr a z řepky řepkový olej. 1) Výrobu bioetanolu nahradíme výrobou chleba nebo cukru a) Pšenici použijeme na výrobu chleba Výnosnost pšenice je přibližně 5 tun na hektar, na 229 692 ha půdy by se tedy vypěstovalo 1 148 460 tun pšenice. Ze 100 kg pšenice se namele cca 65 kg mouky, tzn., že z 1 148 460 tun pšenice získáme 746  499 tun mouky. Na výrobu kilogramového bochníku chleba je přitom potřeba přibližně 800 gramů mouky. Pak vychází, že ze 746 499 tun mouky (neboli z 1 148 460 tun pšenice) získáme cca 933 123 750 kilogramových bochníků chleba. Podle tabulek Českého statistického úřadu je roční spotřeba chleba na 1 obyvatele ČR 49,5 kg (tento údaj je za rok 2006). Kdyby se tedy oněch 746  499 tun pšenice použilo na výrobu chleba, znamena75

lo by to, že by automobily spálily roční spotřebu chleba pro cca 18 850 985 občanů ČR, tedy cca dvouletou spotřebu chleba pro všechny občany ČR. b) Cukrovka na výrobu cukru. Co se týče cukrovky, tak její výnosnost je cca 50 t/ha, na 82 000 hektarech půdy by se tedy vypěstovalo cca 4 100 000 tun cukrovky. Výnos bílého cukru v roce 2005/6 činil 8,8 t/ha (podle Svazu pěstitelů cukrovky). To znamená, že z  82  000 hektarů půdy (neboli ze  4  100  000 tun cukrovky) bychom získali cca 721  600 tun cukru. V  roce 2006 byla spotřeba cukru na osobu 39 kg/rok. Z  toho plyne, že místo výroby bioetanolu z  cukrovky bychom mohli vyrobit cukr pro 18 502 564 občanů ČR, tedy opět se jedná o cca dvouletou spotřebu chleba pro všechny občany ČR. 2) Výrobu MEŘO nahradíme výrobou řepkového oleje. Výnosnost řepky je 3t/ha. Z 377 979 hektarů půdy pro pěstování řepky bychom tudíž dostali 1 133 937 tun řepky. Z 1 tuny řepky získáme cca 330 kg řepkového oleje. Kdybychom tedy místo MEŘO vyráběli potravinářský řepkový olej, tak bychom měli cca 374 200 tun oleje. Nyní porovnáme rozlohy ploch, které by byly pro výrobu daného množství biopaliv potřeba, s rozlohou zemědělské půdy v ČR. Předpokladem je, že se veškerá biopaliva potřebná pro náhradu 10 % energetického obsahu pohonných hmot v  ČR budou vyrábět v ČR. V České republice byla k 31. 12. 2006 výměra zemědělské půdy 4 254 406 ha (to odpovídá 53,9 % rozlohy státu). Porovnáme-li tuto rozlohu s  rozlohou A) 607  671 hektarů (v  případě, že se bioetanol vyrábí z  pšenice a  MEŘO z  řepky) a  B) 459  979 hektarů (v případě, že se bioetanol vyrábí z cukrovky), vidíme, že se jedná o A) 14,3 % a B) o 10,8 % zemědělské půdy v ČR. Nyní se zaměřím na EU. Analýza se bude týkat tří členských zemí EU-Německa, Rakouska a  Francie. Spotřeba pohonných hmot na obyvatele těchto zemí v roce 2006 je uvedena v následující tabulce.

76

Tabulka 2: Spotřeba pohonných hmot na obyvatele, rok 2006 Spotřeba pohonných hmot (2006) v litrech na obyvatele

benzin

nafta

Německo

380

414

Rakousko

349

951

Francie

257

642

Zdroj: ČTK – iDNES.cz. Průměrný Čech spotřebuje ročně 705 litrů benzinu a  nafty, 19. 6. 2007, přístup z  internetu: http://auto.idnes.cz/prumerny-cech-spotrebuje-rocne-705-litru-benzinu-a-nafty-pi4-/automoto. asp?c=A070619_180535_automoto_fdv

V  roce 2006 byla tedy v  Německu spotřeba benzínu 380.82 437 995 = 31 326 438 100 litrů a spotřeba nafty 414. 82 437 995 = 34  129  329  930. V  Rakousku 8  265  925.349 = 2  884  807  825 litrů benzínu a  8  265  925.951 = 7  860  894  675 nafty. Ve Francii 62 998 773.257 = 16 190 684 660 litrů benzínu a 62 998 773.642 = 40 445 212 266 litrů nafty. To znamená, že při povinnosti nahradit 10 % energetického obsahu pohonných hmot biopalivy, by bylo potřeba nahradit v  Německu 3  132  643  810 litrů benzínu a  3  412  932  993 litrů nafty. Nyní je opět potřeba vzít v  potaz výhřevnosti paliv a  biopaliv, abychom ve směsi měli stejný energetický obsah. Celkový energetický obsah benzínu je (podle výpočtu uvedeného výše) 1 007 771 513 677 MJ/rok (32,17. 31 326 438 100), z toho má být 10% dodáno ve formě bioetanolu, což je cca 100 777 151 368 MJ/ rok v  bioetanolu, tzn. cca 4  735  768  391 litrů bioetanolu za rok (100 777  151  368 /21,28). Nafta a  MEŘO jsou srovnatelné, cca 42,2 MJ/kg – tj. nemění se nijak objemy – budeme tedy počítat 10 % nafty jako nutný podíl MEŘO – tedy 3 412 932 993 litrů metylesteru řepkového oleje/rok. Rakousko: zde bylo v  roce 2006 nutno nahradit cca 288 480 783 litrů benzínu a cca 786 089 468 litrů nafty. Celkový energetický obsah benzínu je 92 804 267 730 MJ/rok, z toho má být 10 % ve formě bioetanolu, což je 9 280 426 773 MJ/rok, tzn. 436  110  280 litrů bioetanolu za rok. Nafta a  MEŘO jsou srovnatelné, bylo by tedy potřeba 786  089  468 metylesteru řepkového oleje za rok.

77

Francie: v roce 2006 by bylo třeba nahradit 1 619 068 466 litrů benzínu a  4  044  521  227 nafty. Celkový energetický obsah benzínu je 520 854 325 512 MJ/rok, z toho 10 % jako bioetanol, což je 52 085 432 551 MJ/rok jako bioetanol a to je po přepočtení na litry 2 447 623 710. Metylesteru řepkového oleje by bylo potřeba 4  044  521  227 litrů. Předpokládaná potřeba biopaliv bude tedy, v těchto třech členských zemích EU, 7 619 502 381 litrů bioetanolu a 8 243 543 688 MEŘO. Opět se podíváme na to, kolik by bylo potřeba hektarů plodin k  tomu, aby se tato množství biopaliv získala. Z  1 ha pšenice se získá 1785 litrů lihu, tzn., že abychom získali 7 619 502 381 litrů bioetanolu, musíme vypěstovat 4  268  629 hektarů pšenice. Pokud bychom zvolili cukrovku, tak z  hektaru cukrovky získáme 5000 ­litrů lihu, takže pro 7  619  502  383 litrů bioetanolu, by bylo třeba 1 523 900 hektarů cukrovky. Pro náhradu nafty budeme potřebovat MEŘO, jehož výtěžnost z  řepky je 1217 l/ha, tzn., že pro výrobu 8  243  543  688 MEŘO, budeme muset vypěstovat 6 773 660 hektarů řepky. Znovu si za předpoklad dejme, že se místo výroby bioetanolu bude vyrábět chleba nebo cukr a  místo MEŘO řepkový olej. Podobným výpočtem jako u  ČR nám vyjde, že místo 1) bioetanolu můžeme získat buďto a) 1  387  304  425 tun mouky (na půdě o rozsahu 4 268 629 hektarů vypěstujeme 21 343 145 tun pšenice) a z té potom můžeme upéct 1 734 130 531 250 bochníků chleba nebo b) 13 410 320 tun cukru (výnos bílého cukru je 8,8 tun/ ha a my jsme měli 1 523 900 hektarů cukrovky). Místo 2) MEŘO můžeme získat 6 705 923 tun řepkového oleje. Na závěr se podívejme opět na to, kolik procent zemědělské půdy by bylo na uspokojení 10 % požadavku potřeba těchto tří členských zemí EU. Rozloha zemědělské půdy Francie je 27,9 mil. hektarů, Německa 17 mil. ha a  Rakouska 1  677  000 ha. Celková rozloha zemědělské půdy těchto tří zemí je tedy cca 45  mil. ha. Pokud by se biopaliva vyráběla v rámci těchto tří zemí, pak by to znamenalo, že se musí využít 11 042 289 hektarů půdy (v případě, že by se použila pšenice a řepka), což odpovídá cca 25 % zemědělské půdy ve Francii, Německu a Rakousku nebo 8 297 560 hektarů (kdyby se použila cukrovka a  řepka), což odpovídá cca 18 % zemědělské půdy Francie, Německa a Rakouska. 78

Závěr Kdyby se opravdu podíl biosložek v  EU zvýšil tak, jak je plánováno, pak by to v případě, že by se všechny biosložky vyrobily v Evropě, znamenalo využití velké části zemědělské půdy Evropy. Je tedy celkem důvodné se domnívat, že to povede ceteris paribus ke zvýšení cen. Otázkou je, nakolik je tento efekt silný již dnes. Záměrem EU v  souvislosti s  politikou podpory biopaliv bylo vytvoření alternativy k  ropě v  oblasti dopravy, což by napomohlo dosažení několika cílů. Biopaliva měla být nástrojem k omezení závislosti na dovozu ropy, měla vytvořit investiční a  pracovní příležitosti pro zemědělství a venkov a snížit množství emisí CO2. K reálnému naplnění těchto představ však nedošlo. V  případě závislosti na dovozu ropy jsme došli k  závěru, že podpora biopaliv v  dopravě nemůže efektivně pomoci, a  to ze dvou důvodů: za prvé kvůli neefektivitě výroby biopaliv první generace (v  tak obrovském množství jaké by bylo potřeba ke znatelné pomoci v této oblasti) a za druhé kvůli rozsahu, který ropa v dopravě má – je to přibližně 60 % ropy, která se dopravy týká. V případě vytváření nových pracovních a investičních příležitostí v souvislosti se zaměstnaností jsme došli k závěru, že využívání biopaliv nijak nezlepšuje situaci na trhu práce v EU (ani mimo ni). Je to způsobeno tím, že došlo spíše k  „přelévání“ zaměstnanců mezi odvětvími (pokud by opravdu na trh přišli i noví zaměstnanci, bylo by to třeba dokázat – a k tomu nedošlo). Dále jsme zjistili, že dochází k  celkovému poklesu disponibilního příjmu čili poklesu poptávky po jiných produktech a to z důvodu vyšších daní (v důsledku nutnosti financovat dotace) a cen (jako důsledku namíchávání paliv biosložkou). Ani v případě bilance dovozů nejsou biopaliva efektivní pomocí, neboť ačkoliv mohou nahradit část spotřeby ropy (ne nutně dovozů – ba naopak, je mnohem pravděpodobnější, že dojde k vytlačení dražších zdrojů ropy – tedy těch evropských), pak jejich většina se také dováží. A  konečně v  případě dopadu na celkové množství emisí CO2 ekvivalentu, zatím není nijak prokázáno, že vyšší využití biopaliv celkové emise CO2 ekvivalentu opravdu snižuje. Naopak, existují i názory tvrdící, že díky biopalivům velikost těchto emisí vzroste. 79

Novinka z Centra pro studium demokracie a kultury (CDK) Proklamovaných cílů dosahováno není, nebo to není prokázáno. Bohužel však došlo k  jiným, nezamýšleným důsledkům této politiky. Jsou jimi zejména zvyšující se ceny potravin, protikladné dopady na trh s ropou a podpora neefektivních investic (včetně ztráty přínosů z  investic, ke kterým v  důsledku investic do bio­ paliv nedošlo). Není proto divu (a jedná se o pozitivní vývoj), že jsou v současné době politiky podpory biopaliv znovu diskutovány a přehodnocovány. S  ohledem na výše uvedené by jedinou racionální politikou mělo být zrušení všech podpor, kterých se biopalivům dostává, neboť tyto politiky nejenom, že nedosahují výsledků, které jsou od nich vyžadovány, ale navíc přinášejí dodatečné a významné náklady pro občany.

Literatura: Crutzen, P. J., Mosier, A. R., Smith K. A., and Winiwarter, W.: N2O release from agro-biofuel production negates global warming reduction by replacing fossil fuels, Published in Atmos. Chem. Phys. Discuss.: 1 August 2007, http://www.atmos-chem-phys.net/8/389/2008/acp-8-3892008.pdf Krugman, P.: Obilí v prachu: Co se skrývá za potravinovou krizí? Hospodářské noviny, 9. 4. 2008, s. 10. Mařík, M.: Šejkové zatím z  farmářů nebudou: Hospodářské noviny, 28. 1. 2008, str. 20 Nemešová, I. – Pretel, J.: Skleníkový efekt a  životní prostředí: Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s  Českým hydrometeorologickým ústavem a Ústavem fyziky atmosféry AV ČR, 1998. Secret report: biofuel caused food crisis, guardian.co.uk, Thursday 3 July 2008  19.35 BST, http://www.guardian.co.uk/environment/2008/ jul/03/biofuels.renewableenergy Stuchlík, J.: Biopaliva do aut jsou omyl, 14. 9. 2007, přístup z internetu: http://www.penize.cz/19061-biopaliva-do-aut-jsou-omyl Tvarůžková, L.: Biopaliva i  škodí, přiznal Brusel: Hospodářské noviny, 15. 1. 2008 Zajíček, M.. Konkurence v českém plynárenství, dodatek A – teoretický dodatek: Praha, Liberální institut 1999.

80

Hynek Fajmon

SLOVNÍČEK EVROPSKÝCH LEVICOVÝCH POJMŮ Evropská i světová politika jsou charakteristické neustále probíhajícím střetem myšlenek. Ten se projevuje v soutěži různých principů, na jejichž základě chtějí politikové uspořádat společnost a ospravedlnit své vládnutí. (...) Mistrem v jejich produkci je evropská levice, která tak činí již desítky let. (...) Pro politika je nejdůležitější, jak se rozhodne při jednotlivých hlasováních. Pokud chce držet konzistentní názorovou linii, musí se dříve nebo později vypořádat se všemi klíčovými principy dnešní debaty a zaujmout k nim stanovisko. Právě proto jsem sepsal tuto knihu. z úvodního slova autora Slovníček evropských levicových pojmů poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona je nevšední politickou publikací. Autor v ní věrně postihl podstatu současné převládající ideologie Evropské unie. (...) Hynek Fajmon měl nejen schopnost, ale i odvahu věci pojmenovat. Nepatří tedy k té mase politiků a byrokratů, kteří jen opakují stále opakovaná klišé. Patří k nositelům myšlenek, k politikům, kteří dokáží ovlivňovat chod světa správným směrem. z předmluvy Václava Klause

• Diskriminace • Evropský sociální model • Geneticky modifikované organismy • Globalizace • Globální oteplování a změna klimatu • Lidská práva • Mírová politika a mírové hnutí • Občanská společnost • • Obnovitelné zdroje energie • Ochrana a ochranářství • • Pohlavní rovnost • Princip předběžné opatrnosti • • Rovnost a rovnostářství • Sociálně ekologické tržní hospodářství • Sociální dialog • Sociální spravedlnost • • Spravedlivý obchod • Trvale udržitelný rozvoj • Brož, 200 stran, 198 Kč, vydáno ve spolupráci s CEPem Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) nabízí široký výběr odborné literatury z oblasti historie, společenských věd, filosofie a náboženství.

Na www.cdk.cz naleznete kompletní katalog knih CDK, všechny s 15%–25% slevou. Poštovné ani balné v ČR neúčtujeme! Objednávky: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel.: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

OBJEDNEJTE SI NA DOBÍRKU TYTO sborníky CEPU: Jean-Jacques Rousseau – 230 let od úmrtí (Sborník č. 73/2008), Brož., 136 stran, 70 Kč Mnichov 1938 – Sedmdesát let poté (Sborník č. 72/2008), Brož., 232 stran, 100 Kč Americká finanční krize – Hrozba pro světovou ekonomiku? (Sborník č. 71/2008), Brož., 88 stran, 70 Kč Srpen 1968 – Čtyřicet let poté (Sborník č. 70/2008), Brož., 232 stran, 100 Kč Inflace – Krátkodobý výkyv, nebo střednědobá hrozba? (Sborník č. 69/2008), Brož., 112 stran, 70 Kč Únor 1948 ­­– Šedesát let poté (Sborník č. 68/2008), Brož., 192 stran, 100 Kč Vstup do Schengenu – výhody a nevýhody (Sborník č. 66/2008), Brož., 84 stran, 70 Kč Auguste Comte – 150 let od smrti (Sborník č. 64/2008), Brož., 136 stran, 70 Kč Konec České konsolidační agentury (Sborník č. 63/2007), Brož., 78 stran, 70 Kč Maastrichtská smlouva – patnáct let poté (Sborník č. 62/2007), Brož., 132 stran, 70 Kč Jaderná energie – Útlum nebo rozvoj? (Sborník č. 59/2007), Brož., 124 stran, 70 Kč Jean Baptiste Say – 240 let od narození (Sborník č. 58/2007), Brož., 112 stran, 70 Kč Maďarské povstání 1956 – 50 let poté (Sborník č. 55/2007), Brož., 140 stran, 100 Kč What is Europeism (anglický sborník, 2006), Brož., 70 stran, 70 Kč Chemická směrnice REACH (Sborník č. 54/2007), Brož., 80 stran, 70 Kč Soudcokracie v ČR – fikce, nebo realita? (Sborník č. 52/2006), Brož., 184 stran, 100 Kč Šedesát let od smrti Johna Maynarda Keynese (Sborník č. 50/2006), Brož., 96 stran, 70 Kč Antidiskriminační zákon (Sborník č. 49/2006), Brož., 96 stran, 70 Kč Padesát let od smrti José Ortegy y Gasseta (Sborník č. 46/2006), Brož., 122 stran, 70 Kč Přebytek obchodní bilance (Sborník č. 45/2006), Brož., 120 stran, 70 Kč

Šedesát let od konce druhé světové války (Sborník č. 43/2005), Brož., 108 stran, 70 Kč Sto let od narození Václava Černého (Sborník č. 41/2005), Brož., 120 stran, 70 Kč Sto let od narození Ayn Randové (Sborník č. 40/2005), Brož., 96 stran, 70 Kč Měříme správně HDP? (Sborník č. 39/2005), Brož., 122 stran, 100 Kč Prezidentské volby v USA (Sborník č. 37/2005), Brož., 84 stran, 70 Kč Vztah církví a státu (Sborník č. 31/2004), Brož., 152 stran, 70 Kč Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta (Sborník č. 30/2004), Brož., 96 stran, 70 Kč Daňová konkurence (Sborník č. 29/2004), Brož., 86 stran, 70 Kč Investiční pobídky (Sborník č. 19/2002), Brož., 106 stran, 70 Kč Benešovy dekrety (Sborník č. 18/2002), Brož., 180 stran, 70 Kč ČR, USA a terorismus (Sborník č. 15/2002), Brož., 80 stran, 70 Kč Kuponová privatizace (Sborník č. 13/2002), Brož. 152 stran, 50 Kč Fréderic Bastiat (Sborník č. 11/2001), Brož., 105 stran, 70 Kč

nabízíme TYTO knihy CEPU: Globální oteplování – fakta místo mýtů 40 stran, 70 Kč Michal Petřík: Evropa ve slepé uličce 120 stran, 70 Kč

Knihy a sborníky si můžete na dobírku objednat emailem ([email protected]) nebo prostřednictvím internetové stránky (www.cepin.cz). Poplatek za dobírku je 65 Kč.

CEP je českým institutem pro ekonomická a politická studia založeným na podzim roku 1998 jako občanské sdružení. Cílem CEPu je šíření idejí svobodné společnosti a tržního hospodářství a podpora myšlenek velkých osobností liberálního myšlení. V čele CEPu stojí správní rada, kterou tvoří Václav Klaus, Jiří Weigl a Karel Steigerwald. Centrum pro ekonomiku a politiku je subjektem nezávislým na politických stranách a nehodlá být od politických stran přímo či nepřímo podporováno.

Kontakt: Kontakt: Centrum Centrum pro pro ekonomiku ekonomiku a politiku Politických vězňů Opletalova 37 10 110 00 Praha 1 110 00 tel. fax: 222 192 406 tel. aa fax: 222 814 666 e-mail: [email protected] e-mail: www.cepin.cz www.cepin.cz č. č. účtu: účtu: 19-2304260257/0100 IČO: IČO: 68402091 68402091