Centrum pro ekonomiku a politiku

Centrum pro ekonomiku a politiku

Evropská unie v pasti centralizace Sborník textů Tomáš Břicháček, Lukáš Petřík, Alexandr Tomský Václav Klaus, Benjamin Kuras, Doug Bandow Miloslav Bednář, Petr Mach, Jan Skopeček Mojmír Hampl, Martin Slaný, Ivo Strejček Lukáš Kovanda, Ondřej Krutílek, Dušan Šrámek

Marek Loužek (ed.)

č. 90/2011

Obsah

Předmluva Václava Klause ��������������������������������������������������������������������� 7 A. Texty ze semináře „Evropská unie v pasti centralizace“ (23. března 2011) Tomáš Břicháček: EU má centralizaci vepsanou do vínku ����������������������������������������������������������������������������������������������� 11 Lukáš Petřík: Evropská unie je protidemokratický podvod ������������������������������������������������������������������������������������������������� 21 Alexandr Tomský: Unie je past evropských národů ���������������������� 27 B. Doplňkové texty Vydává CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku Opletalova 37, 110 00 Praha 1 www.cepin.cz tel. a fax: 222 814 666 e-mail: [email protected] Editor: Doc. PhDr. Ing. Marek Loužek, Ph.D. Recenzent: Ing. Luboš Smrčka, Ph.D. Sazba: Vladimír Vyskočil - KORŠACH Tisk: PB tisk Příbram Vydání první, červen 2011 ISBN 978-80-87460-03-0 Ekonomika, právo, politika č. 90/2011

Václav Klaus: Evropa budoucnost má, ale ne příliš růžovou ������ 37 Benjamin Kuras: Nová definice euroskeptika ������������������������������� 43 Doug Bandow: Evropskému projektu odzvonilo ������������������������� 45 Miloslav Bednář: Evropská unie a demokracie ����������������������������� 53 Petr Mach: Neústavní přesun pravomocí na EU ��������������������������� 61 Jan Skopeček: „Pakt konkurenceschopnosti“ nevěští nic dobrého ������������������������������������������������������������������������� 73 Mojmír Hampl: Euro, Německo a Česká republika ��������������������� 77 Martin Slaný: Současné problémy eurozóny ��������������������������������� 83 Ivo Strejček: Na cestě k fiskální a politické centralizaci ��������������� 89 Lukáš Kovanda: Euro a boj o přežití ����������������������������������������������� 101

MK ČR E 14013 ISSN 1213-3299

Ondřej Krutílek: Lisabonská mašina se zadírá ����������������������������� 107 Dušan Šrámek: Volný pohyb pracovních sil v EU ����������������������� 113

Předmluva

Evropská unie se v  posledních letech dostala do zcela nové fáze svého vývoje a  její problémy jsou viditelné snad každému, kdo se nad tím aspoň trochu zamýšlí. Centrum pro ekonomiku a politiku vstupuje do této debaty sborníkem textů, který se pokouší problém strukturovat a diskutovat kritickým způsobem. Určitě není žádnou apotézou EU. Část A přináší texty ze semináře „Evropská unie v pasti centralizace“ z 23. března 2011. Člen redakční rady časopisu Revue Politika Tomáš Břicháček zkoumá evropskou integraci z právního pohledu a  argumentuje, že EU má centralizaci vepsanou do vínku. Historik a  politolog Lukáš Petřík argumentuje, že Evropská unie není demokratická. Politolog a  nakladatel Alexandr Tomský to vidí tak, že Evropská unie je pastí evropských národů. V  části B uveřejňujeme různé doplňkové texty, jimiž chceme ukázat šíři a  sílu naší domácí kritiky vývoje evropské integrace. Od Václava Klause přetiskujeme jeho brixenskou přednášku, podle níž Evropa budoucnost má, ale ne příliš růžovou. Spisovatel Benjamin Kuras nabízí novou definici euroskeptika. Senior fellow amerického CATO institutu Doug Bandow píše, že evropskému projektu odzvonilo. Profesor Miloslav Bednář z Filozofického ústavu AV ČR se zamýšlí nad tím, zda je Evropská unie ještě demokratická. Předseda Strany svobodných občanů Petr Mach kritizuje neústavní přesun pravomocí na EU v  souvislosti s přijetím unijního záchranného balíku pro zadlužené země. Jan Skopeček z  Centra pro ekonomiku a  politiku vysvětluje, proč Pakt konkurenceschopnosti EU nevěští nic dobrého. Viceguvernér ČNB Mojmír Hampl analyzuje německé motivy ohledně vývoje společné evropské měny. Poradce prezidenta republiky Martin Slaný zkoumá současné problémy eurozóny. Poslanec 7

Evropského parlamentu Ivo Strejček kritizuje cestu EU k fiskální a politické centralizaci. Redaktor časopisu Týden Lukáš Kovanda zkoumá euro a boj o jeho přežití. Ondřej Krutílek z brněnského Centra pro studium demokracie a kultury vysvětluje, proč neuspěla Lisabonská smlouva. Publicista Dušan Šrámek vítá další krok k usnadnění volného pohybu pracovních sil v EU. EU nepotřebuje unifikaci, nepotřebuje centralizaci a řízení stále více lidských činností z  jednoho centrálního místa, nepotřebuje přechod od společenství k unii (od ES k EU) a nepotřebuje ani Evropskou měnovou unii (EMU). Pokračování a prohlubování evropské integrace má klesající mezní efekt a po překročení určitého bodu se dokonce může stát, že budou nejen mezní, ale i celkové efekty klesat. Obávám se, že právě v této situaci jsme se dnes ocitli. Věřím, že se tento sborník stane v našich diskusích nepřehlédnutelným příspěvkem. Václav Klaus V Praze, 31. května 2011

A. Texty ze semináře „Evropská unie v pasti centralizace“ (23. března 2011)

8

EU má centralizaci vepsanou do vínku Tomáš Břicháček člen redakční rady Revue politika

Centralizační trendy v  Evropské unii byly předmětem diskuse na půdě CEPu v  různých podobách již vícekrát. Jde nicméně o téma v neustálém pohybu, vysoce nadčasové, které se vždy objevuje v nových souvislostech, a proto je užitečné se k němu vracet. Ve svém příspěvku bych se chtěl věnovat dané problematice z pohledu právníka. V evropské integraci je to totiž právo, které působí jako její prostředek a nositel, jako její životní míza zosobňující příslušné politické záměry. Studium práva EU je proto nutné pro pochopení základní struktury Unie i aktuálního stavu integračních procesů. Budu se snažit jednak ukázat, že směřování k centralizaci je součástí genetické výbavy EU. Dále se pokusím na praktickém příkladě předvést míru, v jaké integrace na této cestě již došla. Nakonec se zastavím u  otázky, jakým způsobem a  zda vůbec lze nastoupeným trendům do budoucna čelit.

Centralizační hybnost právního rámce Kritická situace v  japonské elektrárně Fukušima vzniklá následkem nedávné přírodní katastrofy oživila diskusi o  jaderné energetice a její bezpečnosti. Připomněla nám, že mocný živel jaderné energie může být vysoce výkonným, efektivním, úsporným sluhou člověka, který předčí v těchto ohledech ostatní zdroje dostupné k výrobě elektřiny, to vše nicméně pouze za předpokladu, že je plně pod kontrolou, jištěn dostatkem bezpečnostních mechanismů. Jakmile se vymkne z rukou, stává se naopak kolosálně ničivou, smrtící silou. S trochou nadsázky lze konstatovat, že základní metoda, na níž je z  velké části postavena evropská integrace – totiž ona metoda nadnárodní či „komunitární“ – vykazuje určité obdobné rysy. 11

Zjednodušeně řečeno, je založena na tom, že členské státy přenesou určité pravomoci na společné, nadnárodní instituce a zmocní je v dotčených věcech rozhodovat místo nich. Systém je nastaven tak, že jednotlivý stát nemůže zabránit přijetí rozhodnutí, a  přitom i přes svůj nesouhlas je tímto rozhodnutím vázán. Ve většině případů jde o situaci, kdy členské státy jsou sice zapojeny do rozhodovacího procesu v  rámci Rady EU, k  přijetí rozhodnutí však stačí pouze vymezená kvalifikovaná většina, nikoli jednomyslnost (v některých případech nejsou do rozhodovacího procesu zapojeny dokonce vůbec, např. když je legislativní či jiná pravomoc v určitých záležitostech vyhrazena Komisi). Jako výhoda této metody se uvádí snadnější, pružnější přijímání rozhodnutí, vskutku nesrovnatelné s  pomalými mezivládními vyjednáváními, odvrácenou stránkou je, že členský stát se vzdává svých svrchovaných práv v  dané oblasti; ze suveréna se stává menšinovým akcionářem, může docházet k vytváření situací, které jsou v rozporu s jeho zájmy. Při širokém a nedostatečně kontrolovaném užití může tato metoda rozpoutat širokou centralizační řetězovou reakci; reaktor utržený ze řetězu může pohltit své konstruktéry. Ptejme se tedy, nakolik stávající právní rámec Evropské unie s rizikovou „komunitární“ koncepcí zachází, jak dalece jsou reakce řízené, pod kontrolou členských států, nakolik jsou účinné mechanismy bránící centralizační havárii. Předně je třeba říci – zatím bez ohledu na „komunitární“ povahu – že pravomoci Unie jsou po věcné stránce nastaveny velice široce a neostře. Dotýkají se nepřeberného množství oblastí včetně těch značně citlivých, jako je trestní právo, azylová a přistěhovalecká politika, energetika, některé aspekty sociální politiky. Je obtížné určit, kde vlastně končí, protože mnohé jsou vymezeny velice vágně často odkazem na obecné cíle, jako je např. zachování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí nebo zajištění bezpečnosti dodávek energie, nebo jsou navázány na otevřené koncepty, jako je „vnitřní trh“, vzájemně se mohou překrývat a v neposlední řadě Evropský soudní dvůr je často vykládá velice tvůrčím způsobem. K tomu zde existují různá evolutivní ustanovení umožňující v  určitých oblastech pravomoci dále rozšiřovat bez klasické změny smluv toliko na základě určitého mezikroku 12

(např. jednomyslné rozhodnutí Evropské rady či Rady se souhlasem Evropského parlamentu). Souvisejícím problematickým aspektem je způsob vymezení pravomoci směrem do hloubky. Zdaleka není pravidlem, že by došlo k  přesnému vymezení aspektů daného odvětví, které by byly svěřeny Unii, zatímco ostatní by zůstaly hájemstvím členským státům. Taková přesná dělba je provedena jen v úzké množině oblastí, které jsou svěřeny do výlučné pravomoci Unie (např. celní unie, společná obchodní politika), a dále tam, kde je činnost Unie omezena na podpůrné, koordinační nebo doplňkové činnosti (např. kultura, vzdělávání). Těžiště pravomocí Unie nicméně představují ty, které se označují jako sdílené pravomoci Unie a členských států. Vymezeny jsou následovně: Svěřují-li v  určité oblasti Smlouvy Unii pravomoc sdílenou s členskými státy, mohou v této oblasti vytvářet a  přijímat právně závazné akty Unie i  členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala. Členské státy opět vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém se Unie rozhodla svou pravomoc přestat vykonávat. Je zřejmé, že toto nastavení je vychýleno ve prospěch Unie. Dotčené oblasti jsou potenciálně vydány k regulaci Unii, přičemž záleží jen na ní, jak dalece tu kterou z  nich opanuje. Teoreticky tvoří mez činnosti koncept subsidiarity a v druhém sledu některé další postuláty, ale její reálný význam je omezený. Prostor pro konkrétní sdílenou pravomoc si můžeme představit zjednodušeně jako určité akvárium, do kterého může postupně přitékat voda a naplňovat jej, přičemž voda symbolizuje právo EU, zatímco vzduch prostor pro činnost členských států, který přitékající voda zmenšuje. Národní právní úprava se sice teoreticky může vrátit, v  praxi se to však neděje. Voda, která jednou do akvária natekla, neustupuje. Považme, že do sdílených pravomocí jsou zařazena celá či téměř celá odvětví lidské činnosti např. podmínky podnikání a obchodu (v rámci vnitřního trhu), ochrana životního prostředí, zemědělství, doprava, azyl, přistěhovalectví. V  některých dalších oblastech – např. v  trestním právu – zahrnuje tato potenciální pravomoc významné složky daného odvětví. 13

A nyní se dostáváme k tomu zásadnímu: a sice k otázce, jak je v tomto mohutném prostoru pro expanzi činnosti Unie uplatněna „komunitární“ metoda. Odpověď ve své jasnosti a nespornosti je až zdrcující: uplatní se v  jeho velké většině, jednoznačně převládá! Zvláště po vstupu Lisabonské smlouvy v  platnost je v  rozhodovacích mechanismech standardem. Obecně nyní platí, že nestanoví-li Smlouvy jinak, rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou. Toto rozhodování je především součástí „řádného legislativního postupu“. Jednomyslnost je koncipována jako výjimka; uplatňuje se v  nejožehavějších oblastech, jako jsou například daně, některé aspekty sociální politiky nebo antidiskriminační legislativa, zatímco v  řadě citlivých oblastí včetně azylové a  přistěhovalecké politiky bylo národní veto odstraněno. Smlouvy navíc vytváří zjednodušené postupy (tzv. passarely), jež se dají uplatnit v  případě téměř všech pravomocí EU, pro to, aby i zbývající ostrůvky národního veta mohly být „komunitarizovány“ bez klasické revize zakládacích smluv. A jak je tomu s bezpečnostními mechanismy držícími mohutný reaktor pod kontrolou? Ptejme se předně, jak je zajištěn dohled nad tím, že instituce EU se drží v  mantinelech svého kompetenčního zmocnění a  nezneužívají jej k  expanzi do oblastí, které Unii svěřeny k  regulaci nebyly. Domnívám se, že účinnou kompetenční kontrolu převážně „komunitárního“ živlu by mohl provádět jen orgán, respektive platforma mezivládní, např. ad hoc svolaný výbor expertů členských států. V  EU je však tato kontrola svěřena další nadnárodní instituci, Evropskému soudnímu dvoru. Ten se dávno chopil role jakéhosi ústavního soudu EU budujícího a  chránícího vlastní ústavní systém. Převažuje názor, že ESD je soudem prointegračního zaměření, který zejména vykládá pravomoci svěřené Unii extenzivním způsobem, rozhoduje kompetenční spory pravidelně ve prospěch Unie a maximalizuje účinky evropského práva. Jako brzda centralizace a  korektiv rozpínavosti EU bývá – a zvláště na počátku 90. let byl – prezentován princip subsidiarity. Jde o koncept včleněný do práva EU Maastrichtskou smlouvou. Podle něj jedná Unie v  oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a  do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými 14

státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie. Teoreticky má princip subsidiarity klíčovou úlohu, zvláště v oblasti sdílených pravomocí, kde má představovat hranici mezi činností Unie a  členských států. Pokud si představíme některou oblast sdílené pravomoci jako ono zmíněné akvárium, pak by subsidiarita měla představovat přepážku, nad níž by voda neměla stoupat. Je zakotvena ve formě závazné právní normy jako zásada ovládající výkon pravomocí. Její dodržení je podmínkou legality každého právního aktu či činnosti v oblasti mimo výlučné pravomoci EU. Všechny orgány EU mají povinnost zajistit při výkonu svých pravomocí dodržování principu a ESD má prohlásit za neplatné ty akty, které jej porušují. To vše zní libozvučně, nicméně má to jeden háček. Koncept subsidiarity je natolik ohebný, že může být vykládán nejrůznějšími způsoby. Základním problémem je definice založená na velmi vágních kritériích, do kterých si každý může dosadit, co se mu hodí. Úvaha v  rámci legislativního procesu EU je plně v  rukou unijních institucí – Komise, když přichází s  návrhy, Evropského parlamentu a  Rady při jejich projednávání a  nakonec Soudního dvora při případných sporech. Tyto instituce mají všechny s  výjimkou Rady přesně opačný zájem než brzdit expanzi aktivit EU a  své vlastní moci. Komise nemá s  odůvodněním svých návrhů nikdy potíže; jde pro ni spíše o  redakční záležitost. Většinový proud v Evropském parlamentu má na to, zda má v dané věci rozhodovat on, nebo národní parlamenty, také svůj jasný názor. Ani Radu nelze označit za orgán, který by obecně bránil kompetence států. Členské státy v  Radě při rozhodování o  konkrétních návrzích prosazují své vlastní národní zájmy; na subsidiaritu se odvolávají jen ty státy, kterým návrh nevyhovuje a  ocitají se v  menšině. A když se takový přehlasovaný stát obrátí na Evropský soudní dvůr, nepochodí. ESD hned v počátku označil princip za primárně politický a avizoval, že bude postihovat pouze „zjevnou chybu“ v uvážení normotvůrce. Vyhnul se jakémukoli bližšímu zkoumání podstaty subsidiarity a zatím nijak nepřispěl k upřesnění vágních kritérií, na kterých stojí. Nikdy nezrušil jediný právní předpis EU kvůli rozporu s tímto principem. 15

Lisabonská smlouva zavedla pro vnitrostátní parlamenty možnost vyjádřit své stanovisko ohledně otázky subsidiarity u jednotlivých návrhů (mechanismy tzv. žluté a oranžové karty). Tato stanoviska zůstávají jen v  rovině politického signálu a  instituce EU mohou návrh přijmout bez ohledu na ně. Pokud se vrátíme k  příměru akvária, subsidiarita není žádnou pevně nainstalovanou přepážkou, která by bránila stoupání vody. Spíše by jí náleželo připodobnění k  polystyrénové desce, která pluje po hladině a vystoupá, kam ji voda vynese. Subsidiarita tak je toliko abstraktním politickým apelem, který odpůrcům centralizace trn z paty nevytáhne a příznivcům „stále užší Unie“ vrásky nedělá. Obdobné povahy je princip proporcionality a  v  třetím sledu různé proklamace o ochraně kulturní rozmanitosti apod., jimž už není věnována velká pozornost ani v rovině teoretické. Větší váhu mohou mít kontrolní mechanismy stojící mimo sy­ stém: 1) Předně často se hovoří o tom, že členské státy jsou „pány smluv“ a  mohou je jednoduše změnit a  pravomoci Unie omezit nebo ji třeba rozpustit. To nelze popřít, nicméně takový krok závisí na jednotné vůli všech členských států a tedy na celkové politické konstelaci napříč kontinentem. Nezdá se, že by taková situace byla nyní na dohled. 2) Dále je skutečností, že každý členský stát může z Unie vystoupit. Tato možnost je po „Lisabonu“ formálně snadná. Na druhou stranu zvláště pro jednotlivé členské státy, zvláště ty malé a střední, nemusí být z hlediska hospodářských a  zahraničněpolitických zájmů bez dalšího snadno proveditelná, respektive racionální. 3) Konečně řada ústavních soudů členských států včetně českého formulovala určité zásady obezřetnosti ve vztahu k EU, založené na zpětném převzetí pravomocí v případě, že by se Unie vymkla jistým mezím. Tyto postuláty zůstávají zatím pouhou teorií a možnosti jejich konkrétního uplatnění jsou předmětem dohadů. Celkově se domnívám, že šíře pravomocí Unie ve spojení s „komunitární“ rozhodovací metodou a  spíše nedostatečnými kon­ trolními mechanismy vytváří značný centralizační potenciál. Ten je dále zesilován existencí některých výdobytků předchozích fází integrace, předně jednotnou měnou a schengenským prostorem, dvěma velikášskými projekty, které nebyly ani nutné, ani potřeb16

né, ale toliko zvyšující pohodlí v určitých životních situacích. Přinesly pozlátko odstranění hraničních kontrol a  pohodlí placení jednou měnou napříč kontinentem. Odvrácenou stránkou je, že uvedly členské státy do zbytečné a nepřiměřené vzájemné závislosti a staly se katalyzátory činnosti Unie, lapači kompetencí. Účet zdaleka nebyl splacen. Náklady měnové unie v  tomto směru už docela jasně vyplouvají na povrch. Centralizační trendy ve smlouvách jsou podtrženy nejrůznějšími významnějšími i méně významnými jednotlivostmi, které ukazují na jednosměrnou orientaci. Například koncept posílené spolupráce je jasně koncipován na principu zpětné záklopky – státy se mohou k  avantgardní skupině států připojovat, žádný stát se však nemůže odpojit. Všechny passarely a další evolutivní klauzule, o nichž jsem se zmiňoval, rovněž směřují jen k posilování EU, nikoli naopak.

Evropská unie všudypřítomná i vzdálená Vzhledem k  uvedeným okolnostem nemůže překvapit, že činnost EU se trvale rozpíná a vstupuje do nových a nových sfér lidského života. Aniž bychom si to uvědomovali, setkáváme se s  ní na každém kroku v klíčových ohledech i maličkostech. Jakmile se ráno probudíme a  vyhlédneme z  okna, setkáme se mimo jiné se směrnicí o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu či směrnicí o  hodnocení a  řízení hluku ve venkovním prostředí. Otočíme kohoutkem a  jsme konfrontováni se směrnicí o  jakosti vody určené k  lidské spotřebě. Výtah, který nás veze dolů, je detailně harmonizován směrnicí o  sbližování právních předpisů členských států týkajících se výtahů. Před domem při pohledu na vrabce hledíme do očí též směrnici o  ochraně volně žijících ptáků. Cestou po chodníku můžeme uvažovat o tom, že nás chrání směrnice o  ochraně chodců a  ostatních nechráněných účastníků silničního provozu před střetem a  v  případě střetu s  motorovým vozidlem, nebo že Komise ve své Zelené knize na cestě k nové kultuře městské mobility rozvíjí úvahy o tom, jak podporovat chůzi coby dopravní prostředek. Zajdeme-li si koupit něco k snídani do obchodu, střetáváme se s velkým množstvím dalších předpisů EU, třeba těch dotýkajících se ochrany spotřebitele (např. směrnicí o některých aspektech prodeje spotřebního zbo17

ží a záruk na toto zboží), složení potravin apod. – Upozorňuji, že zde hovořím jen o prvních minutách dne před příchodem na zastávku MHD a  jen o  několika náhodně vybraných příkladů z  nepřeberného množství regulace. Unie je tedy na jednu stranu všudypřítomná – v  zásazích do našich životů. Na druhou stranu je zároveň velmi vzdálená – pokud jde o  možnost sledování a  ovlivňování rozhodovacích procesů, možnost kontroly politických zástupců. Nepředstavuje na rozdíl od národního státu srozumitelný přehledný, vnitřně sourodý celek, veřejný prostor. O  mnohém vypovídá, že volby do Evropského parlamentu jako druhořadé vnitrostátní volby o domácích tématech. Tyto důvody mluví jasně a naléhavě proti přesunu těžiště politického rozhodování z národního státu na úroveň EU. Je podivuhodné, jak aktuálně v  tomto smyslu znějí slova, která pronesl František Ladislav Rieger v  českém zemském sněmu v 60. letech 19. století: „... Centralisace nikdež vedle sebe svobody nestrpí, ona ji vždy zmaří a zhubí... nechci nikterak popírat, že by centralisace byla prospěšná k  tomu, ustanovit dobrou válečnou mašinu, ale že by byla centralisace prospěšná svobodě a sebeurčování národů, jich spokojenosti a důstojnosti – to naprosto popírám... Já nedopouštím, že by centralisace hmotný blahobyt i  vzdělanost národů trvale a  mocně podporovala... Jestliže během času konečně tu neb tam má se obětovat zčásti samospráva zeměstátu, tedy se to musí stát způsobem rozumným, způsobem obmezeným, pouhou nutností, a konečně musí se to dít a žádat jen pro takové instituce státní, které národům skutečně slibují blahobyt, vzdělanost, štěstí! Ale, pánové! Zdali pak Rakousko naše nyní jest organisováno tak, aby mohlo žádat od nás takových obětí naší samosprávy, našeho sebeurčování? Pánové, já toho nevidím! ...“

Lze centralizaci čelit? Stávající právní rámec Evropské unie představuje pro obranu před centralizací velmi složité podmínky. Přesto je třeba snažit se i v jejich rámci udržet integraci v co nejpřijatelnějších mezích. Určitý prostor zde je. Odpůrci „stále užší Unie“ by měli podle mého názoru zaměřit pozornost na následující praktické okruhy. 18

Zásadní je přesunout pozornost k jednotlivým iniciativám a naučit se využívat všech možností v rámci systému pro blokování či neutralizaci škodlivých centralizačních projektů. Je třeba zachytit je už v  raném stádiu, ještě když jsou ve stádiu úvah; příležitostí jsou veřejné konzultace, které předcházejí podání konkrétních návrhů. Při projednávání předložených návrhů je pak potřeba nebát se využívat veto v oblastech jednomyslnosti a v případech „komunitárních“ umět aktivně vytvářet koalice členskými státy a  mezi rozumnými europoslanci. Vždy je důležité pracovat s  veřejností a snažit se získat její podporu. Pozornost by měla být věnována například následujícím politicky citlivým iniciativám, které jsou v různém stádiu zralosti: návrhu na vytvoření společného daňového základu pro daň z  příjmů právnických osob, úvahám o zákazu kouření na zastávkách a v restauracích, iniciativám k vytvoření volitelného unijního režimu smluvního práva, zavedení kvót na zastoupení žen ve vedení obchodních společností nebo pravidel pro chov psů a  koček, rozšiřování antidiskriminační legislativy nebo plánům na ustavení evropského prokurátora. Při sledování konkrétních iniciativ je důležité vycházet z toho, že Komise a obecně zkušení stratégové integrace používají zhusta dvě metody: salámovou taktiku a  zastírání. Salámová taktika vychází z toho, že posilování moci EU na úkor členských států se prosazuje mnohem lépe po kapkách než nárazově. Ambiciózní centralizační počiny, jejichž prosazení v  celku by bylo nemyslitelné, mohou být dosaženy v delší časové perspektivě vytvářením předsunutých pozic a navazováním na ně. Ukázkovým příkladem je postupný rozvoj pravomocí v oblasti vnitra a justice či v jejím rámci postavení agentury Eurojust. Základem zastírání je pak nenazývat ambiciózní iniciativy pravými jmény, aby zbytečně nebudily pozornost, a kolem jejich obsahu a účelu budovat kouřovou clonu. Je proto třeba umět rozpoznat projekty s  centralizačním potenciálem už v samotném počátku a snažit se je zastavit dříve, než bude pozdě. Důležité je vyvarovat se akceptování projektů, které se tváří neškodně a omezeně, ale ve skutečnosti dláždí cestu k mnohem radikálnějším krokům v budoucnosti. Jako klíčový úkol vidím rozvíjení spolupráce politických stran s obdobnou vizí evropské integrace napříč členskými státy. Pozitivním, nadějným signálem je v tomto smyslu vznik frakce Evrop19

ských konzervativců a reformistů v Evropském parlamentu v roce 2009. Stejně důležité je vzdělávání a informování veřejnosti o fungování Unie. Právě zaměření na konkrétní, snadno uchopitelné projekty je k tomu dobrou příležitostí. V  neposlední řadě je třeba důsledně bránit všem dalším přesunům pravomoci a  šíření „komunitární“ metody do nynějších ­ostrůvků jednomyslnosti, ať už formou klasické změny smluv nebo na základě využití passarel a  podobných zjednodušených postupů.

Závěr Široké nastavení pravomocí Unie ve spojení s  převažující „komunitární“ metodou v  jejich rámci, nutnost řešení problémů vzniklých z  velikášských projektů minulosti, nedostatečné kontrolní mechanismy a řada dalších dílčích jednotlivostí, předznamenávají centralizační nasměrování právního rámce evropské integrace. Na tomto pozadí není překvapující, jak dalece se činnost Unie rozvíjí a že dnes zřetelně překračuje meze toho, co by odpovídalo internacionalizaci lidských aktivit a potřebě jejich regulace na mezinárodní úrovni. Z hlediska možností čelit centralizačním tlakům je proto důležité pohlížet na daný stav bez iluzí, ale na druhou stranu také bez zbytečné odevzdanosti. Nynější právní rámec EU není odpůrcům „stále užší Unie“ příznivý, naučme se však aktivně využívat možností, které nabízí, pro udržení systému v  co nejpřijatelnějších mezích. Měnící se klima ve společnosti napříč mnoha členskými státy v  souvislosti s  krizí eura, rozvíjení spolupráce nefederalistických politických stran, stejně jako dějinná zkušenost ohledně střídání období centralizace a  decentralizace, dávají naději směrem do budoucna.

20

Evropská unie je protidemokratický podvod Lukáš Petřík historik a politolog

Když jsem poprvé hovořil na CEPu, bylo to 31. května 2005. Hlavním tématem byla evropská ústava a bylo to dva dny po tom, co ji Francouzi odmítli v  referendu. Po francouzském a  nizozemském NE se nám ale evropská ústava vrátila zadními vrátky v masce Lisabonské smlouvy, která nakonec vešla v platnost. Stalo se tak poté, co byli Irové Bruselem, Berlínem a Paříží pomocí hrozeb de facto donuceni, aby pro ni v opakovaném referendu hlasovali.

Převrat Angely Merkelové Proč tu o tom hovořím? Způsob přijímání evropské ústavy alias Lisabonské smlouvy je totiž jedním z ukazatelů toho, že Evropská unie je podvod a že znamená de facto protidemokratický převrat. Od bývalého dánského europoslance Jens-Petera Bondeho mám k  dispozici dopis německé kancléřky Angely Merkelové z doby německého předsednictví, který je adresován hlavám exekutiv členských států a který očividně dokazuje, že je Lisabonská smlouva podvodem na voličích a reinkarnovanou euroústavou. Merkelová se v  dopise ptá, zdali by členským státům nevadilo prosadit stejný obsah evropské ústavy jinou formou. Merkelová píše: „Jak… hodnotíte návrh… používat odlišnou terminologii, aniž by se změnila právní substance, např. co se týče názvu smlouvy, označení právních aktů EU a unijního ministra pro zahraniční věci?“ Euroústava se tedy přejmenovala, ale obsah zůstal stejný. Fakt, že základní dokument Evropské unie byl přijat podvodem a  nátlakem, hodně vypovídá o  Evropské unii jako takové. Pozoruhodná kniha Christophera Bookera a  Richarda Northe Skryté dějiny evropské integrace, v originále nazvaná trefněji Velký podvod, přesvědčivě dokazuje, že vytvoření společného trhu a hospo21

dářského společenství bylo pouze záminkou a jedním z kroků ke konečnému vytvoření evropského státu. V  tomto smyslu nelze než souhlasit s  myšlenkou prezidenta Klause, který nedávno uvedl, že Evropská unie je institucí s vrozenou vadou a  že nevěří tomu, že byla jejími iniciátory „dobře myšlena“.

Mystifikace: ne hospodářská, nýbrž politická integrace Základní mystifikaci o  hospodářské spolupráci podlehla dokonce i  Margaret Thatcherová, když podpořila vstup Británie do EHS. Sama po letech ve své knize Umění vládnout přiznala, že byla naivní. „Ve zpětném pohledu se tvrzení Enocha Powella z oněch let, že vstup na společný trh není v podstatě žádnou ekonomickou záležitostí, ale nepřijatelnou ztrá­tou suverenity, ukázalo jako naprosto pravdivé.“ Enoch Powell byl konzervativní politik, který mimo jiné již na konci 60. let prorocky varoval před masovou imigrací a  multikulturalismem a  který již tehdy bojoval proti vstupu Británie do Evropských společenství. 14. října 1971 prohlásil: „Nevěřím, že tento národ, který po tisíc let bránil svou svobodu, ji bude nyní ochoten rozmělnit nebo zcela ztratit. Stejně tak jsem se já nestal členem svrchovaného parlamen­tu proto, abych nyní podpořil likvidaci nebo přenos této svrchova­nosti na jiný orgán.“

Proč mají být svrchované národní státy? Proč ale nechceme přenášet svrchovanost českého lidu na nadnárodní orgán? Proč tedy nechceme ten evropský superstát? Protože zastupitelská demokracie může fungovat jen na úrovni národního státu. V  EU nemůže fungovat demokracie, neboť EU nemá svůj politický národ či lid, neboli démos. Neexistuje ani evropská veřejnost. Dívají se obyvatelé evropských států na celoevropské televizní noviny? Čtou celoevropský deník? Existuje zde společný evropský jazyk, společně interpretovaná historie, společná tradice, společné hodnoty, solidarita a společný zájem? Odpověď je, že nikoliv. Češi si ráno koupí Právo, nebo Mladou frontu, večer se podívají na zprávy na Nově nebo na Primě. Brito22

vé si zase přečtou třeba Daily Telegraph, Daily Mail či The Guardian. Jednoduše je zajímá to, co se děje doma, a ne někde ve vzdáleném Bruselu, kde sídlí úředníci, které nikdo nevolí, kde sedí komisaři, které nikdo nezná a kde zasedá Evropský parlament, který je volen při minimální účasti voličů. Britský filosof Michael Oakeshott říkal, že bychom se při správě věcí veřejných měli řídit principem zvaným familiarity,  jenž se dá přeložit jako důvěrná znalost přirovnaná vztahům v rodině. Abychom se vyznali a orientovali v nějaké situaci a dokázali něco používat, potřebujeme to důvěrně znát. Jako příklad familiarity ve věcech veřejných můžeme právě uvést národní stát, protože ten je položen na základech, které většina občanů důvěrně zná: společná historie, jazyk, hudba, literatura, divadlo, národní fotbalový tým, národní kuchyně, hospody, folklór,  národní deníky, politické osobnosti, filmy, veřejné mínění, národní vláda, národní parlament a tak dále. Národní stát je prostor, v  němž se občan orientuje a  v  němž může fungovat demokracie a  zastupitelská forma vlády.  Nadnárodní organizace jako Evropská unie tyto prvky postrádají, jsou odtažité a pro občana cizí.

Kdo z vás je zná? Kdo z nás například ví, kdo to je Neelie Kroes, Androulla Vassiliou, Algirdas Šemeta, Karel De Gucht, Máire Geoghegan-Quinn, Johannes Hahn, Connie Hedegaard, Dacian Cioloş? Toto jsou naši evropští komisaři. Naši evropští vládcové. Jak ty komisaře chceme kontrolovat, když je ani neznáte? Jak je chcete odvolat? Naše politiky známe: Víme, kdo je Klaus, Kalousek, Nečas, Sobotka, Hašek, Bárta, Grebeníček. A také je můžeme ve volbách odvolat. Eurokomisaře však ne.

Neexistuje německo-česko-italsko-rumunský politický národ Tvrzení o tom, že např. Evropský parlament je volen „demokraticky“, je naprosto liché, protože europarlament je pouze konglomerát poslanců z jednotlivých národních států, kteří získávají hlasy podle toho, jakou popularitu mají doma. 23

Sčítání hlasů v  něm je potom jenom sčítáním jablek a  hrušek a jednotlivé národní delegace jak v Parlamentu, tak i v Radě mohou být jednoduše a brutálně přehlasovány. Pokud bychom dali dohromady poslance z  Ugandy, Velké Británie a  Izraele, toto shromáždění také nemůže rozhodovat demokraticky, protože neexistuje žádný ugandsko-britsko-izraelský národ, stejně jako neexistuje například národ německo-česko-italsko-rumunský.

Národní parlamenty fasádou diktatury Bruselu Europoslanec Ivo Strejček spočítal, že jen vloni vyprodukovaly unijní instituce celkem 2 370 právních aktů. V unii existuje zhruba 31 tisíc právních předpisů platných pro všechny členské státy. V  současnosti nám Brusel diktuje již více než osmdesát procent naší národní legislativy. Možná bychom mohli dát do naší sněmovny a Senátu raději cvičené opice. Ty by také uměly zvedat ruce pro povinnou implementaci směrnic EU a možná by to vyšlo i levněji. Národní parlamenty jsou tak nyní již pouze fasádou pro nedemokratické nadnárodní rozhodování. Rozhoduje se podobně jako za komunismu, kdy parlament formálně schválil zákon, který už byl ale stejně dříve odsouhlasen na Ústředním výboru KSČ. Mám další inovativní návrh. Českým poslancům by se měl snížit plat o tolik procent, o kolika procentech legislativy již rozhoduje Brusel. Třeba by si pak vzpomněli, že by měli začít hájit naší suverenitu.

Vlastní suverenitu ztrácíme skoro celou My můžeme ovlivňovat chod EU našimi dvěma procenty v Radě a europarlamentu, ale zříkáme se 80 či 90 procent naší suverenity. Opravdu to chceme? Potřebujeme, aby nám vládnul někdo jiný? To už tu ale v historii bylo. Jednou jsme měli vládce z Vídně, pak z Berlína, potom z Moskvy a nyní znovu z Berlína a Bruselu. Zeptám se ještě jinak. Měl by český řezník skrze své zástupce v EU rozhodovat o tom, kolik ryb může ulovit portugalský rybář a  měl by švédský elektrikář rozhodovat o  tom, kolik může český zemědělec vypěstovat cukrové řepy? 24

A tuto otázku ještě rozvedu. Chceme se podílet na finanční pomoci krachujícím státům eurozóny a  chcete živit naše evropské soudruhy z Řecka, Španělska, Portugalska a Itálie?

Evropská unie se plete do všeho Evropská unie již rozhoduje skoro o všem a centralizace v jedné oblasti je pro ní záminkou pro centralizaci v další sféře. Typickým příkladem jsou euro a  Schengen. Evropská měnová unie se dlouhodobě nedá udržet bez unie fiskální a fiskální unie bez unie politické, tedy jednotného státu. Díky schengenskému systému zase vzniká tlak na centralizaci azylového, imigračního a trestního práva a vzniku celoevropských soudních a policejních institucí.

Krvavé federace Historická zkušenost nám také ukazuje, že federace příliš nefungují. Ať už jde o Sovětský svaz, Jugoslávii, Československo a nakonec i  Spojené státy, kde proběhla válka Severu proti Jihu, kdy Unie násilím připojila jižanské státy, které chtěly být suverénní. Evropa vždy v  minulosti prosperovala kvůli tomu, že byla decentralizovaná. Existovala zde volná soutěž politických, právních i  daňových systémů a  konkurence v  tomto smyslu přinášela své ovoce. Evropa byla po dlouhou dobu na špici světového vývoje, pokud jde o  ekonomický rozvoj i  občanské svobody. Centralizovaný unifikovaný stát s centrálně řízeným hospodářstvím, ke kterému Evropská unie spěje, nikdy prosperitu nepřinesl.

Vystupme z EU Jak ale ven z pasti evropské centralizace? Osobně nevěřím, že lze Evropskou unii reformovat. Proto si myslím, že bychom měli opustit EU, zůstat členem Evropského hospodářského prostoru, abychom zachovali volný obchod se státy unie. Také bychom měli vstoupit do EFTA, jak to navrhl a  hezky popsal ve své knize Jak vystoupit z EU Petr Mach. Měli bychom pak podobný statut jako třeba Švýcarsko či Norsko. Ale třeba se Evropská unie rozpadne dříve, než bychom sami čekali. V půlce osmdesátých let také málokdo věřil, že se rozpadne Sovětský svaz a jak to pak šlo rychle. 25

Unie je past evropských národů Alexander Tomský nakladatel a politolog

Když jsem se zamýšlel nad názvem této konference „Evropská unie v pasti centralizace“, uvědomil jsem si jeden paradox. Evropští federalisté přece už celá desetiletí, ne-li od počátku své existence, usilují o  vytvoření centrální panevropské vlády, čili unie není v žádné pasti, unie je past, past evropských států, z nichž by dnes do ní mnohé dobrovolně nevstoupily. Evropská unie je také pastí stamilionů občanů, kteří se domnívali, že se stanou součástí volného sdružení států, společného evropského hospodářského prostoru, známého pod heslem volného pohybu zboží, lidí a  kapitálu, minimální mezinárodní organizace, která měla hlídat podmínky ekonomické soutěže a  likvidovat státní subvence a nikoli experimentu vytvořit postupně a po kouskách centrální vládu celého kontinentu, čili nepřátelský stát. Patří mezi ně i Češi, chtěli do Evropy a vstoupili do unie.

Paradoxní situace Mluvit o pasti proto znamená mluvit o naší vlastní nepozornosti a  naivitě. Vždyť „eurofederalisté“ svůj záměr vybudovat evropský stát nikdy neskrývali, jenomže nám připadalo (a mluvím teď o  anglickém referendu z  roku 1974), že je absurdní vůbec srovnávat monumentální a praktické ekonomické výhody společného trhu, s naivní vírou několika utopických politiků. A pokud se nám zdá, že existují skryté a  konspirativní dějiny evropské integrace, je to jen iluze našeho zpětného pohledu na něco, co se zdálo být bezvýznamné, dokud to nenabylo významu, asi jako historie německé NSDAP před nástupem Hitlera. Uvědomuji si, že jsem se také já ocitl v paradoxní situaci, protože mám mluvit před shromážděním, pro které jsou laissez faire a decentralizace hodnoty nedotknutelné a tudíž svaté a to i v rám27

ci politického národa, natož nějakého nadnárodního impéria. Přesvědčovat přesvědčené smysl nemá. Mnozí z vás jsou navíc odborníky na unii, já se však přiznám, že mě každá zpráva o dalších krocích unie naplňuje obavou, že se dozvím ještě něco horšího, než už vím a proto se i těm poučeným politologickým analýzám o unii vyhýbám. Ty nepoučené často vycházejí z nepřiznaných premis a považují jakési jepičí politické zápasy mezi europolitiky (Sarkozy, Merkelová), evropským parlamentem, komisí a  soudním dvorem za směrodatné stejně jako svou deterministickou představu o  jakési nevyhnutelnosti dějinné integrace Evropy a  jejího morálního soudu nad námi reakcionáři. Připomíná mi to učené rozpravy západních sovětologů, kteří sledovali pod intelektuálním mikroskopem údajné pozice, frakce a postoje v sovětském politbyru a vládě, ale atrofie celého v podstatě faraonského režimu si nevšímali. Bylo by bývalo opravdu lépe, kdyby studovali kult a vládu starého Egypta.

Centrální komise unie Nepochybně nemusím před vámi zdůrazňovat pozitivní roli silného státu v  ochraně rodiny, soukromého vlastnictví, makroekonomické stability, vnější i  vnitřní bezpečnosti, veřejného pořádku, zákona, soudní spravedlnosti, nezkorumpované státní správy (byrokracie) a podobně. Jinými slovy konzervativní a liberální stát má dva úkoly chrání sice řád a  tradici, především školu a dům, ale přesto není státem ideologickým, brání rovnováhu makroekonomickou, ale nezabývá se detaily mikroekonomie, není manažerem, jako by stát byla firma. Má však vytvářet politický konsensus, který straní lidské přirozenosti a tradici, i když si nemůže vypomáhat zákony nebo diktátem ideologie. V dnešní době ale stát stále víc ustupuje pod nátlakem sektářských ideologických menšin a stává se dokonce i jejich šiřitelem. Typickým příkladem mohou posloužit iracionální tzv. genderová studia, která nemají na žádné univerzitě, která ještě usiluje o vzdělanost, co dělat. V obou případech je tato nešťastná tendence umocňována z centra Evropské unie. Neuplyne snad ani týden, aby na nás někde z médií nevykoukla zpráva o  dalším nařízení, směrnici či regulaci Evropské komise, 28

která má nějaký další produkt, zboží, službu nebo dokonce i  záležitosti lidských vztahů uvést do stavu jakési rovnováhy geometrické a  filosofické symetrie. Permanentní centrální komise unie má hlavní úkol – integrovat státy do stejné podoby. Občas se možná zasmějeme nad činorodým úsilím bruselských regulátorů, aby oválnost rajčat, zakřivení okurek a  banánů odpovídala jakémusi ideálnímu parametru, úsměv však tuhne na tváři, když se dovídáme, že teď například ve jménu abstraktní rovnosti budou muset pojišťovny ženám a mužům vyměřit stejnou životní pojistku, přestože ženy žijí v  průměru déle, trpí méně alkoholismem a  riziko úmrtí na silnici mají desetkrát nižší, ale nejspíš nás už popadne vztek, když si do všech důsledků uvědomíme záludný princip antidiskriminačního zákona, který obrací na ruby důkazní břemeno římského práva a kdyby skutečně byl uplatňován v praxi, rozvrátil by celou společnost.

Ideál symetrie Co se to stalo, ptáme se? Odkud se vzali tito noví vládci, kteří nejsou součástí politické diskuse, nepodléhají našemu odvolání a přitom nepokrytě usilují, aby se stali absolutními vládci nad našimi životy – a to do všech nejmenších podrobností. A odkud se vzal jejich ideál symetrie? Jaká politická ideologie jim de facto umožňuje likvidovat státy na úroveň provincie, měnit celý náš životní styl, hospodářství i  právní pořádek podle své geometrické představy? Nelehká nikoli politologická, ale především historická otázka. Ideál symetrie nám objevili staří Řekové a dodnes žijeme v záři jeho estetické krásy, i když ani v umění nemá absolutní platnost, jak názorně dokládá moderní funkcionalistická architektura. V politice je však geometrické myšlení aplikované na heterogenní, svobodný, společenský a  politický život přímo fatální. Každý zásah státu do živého organismu společnosti má totiž většinou neblahé a nezamýšlené důsledky a náklady. Všechny totalitní a autoritativní režimy této inženýrské zálibě podléhají, protože nemusí a  také nechtějí počítat se svobodnými občany. Atomizace společnosti zabezpečuje její vládu, protože se lidé nedokážou srotit, jak se říkávalo po staru. Jestliže bruselská nadvláda takovému myšlení rovněž podléhá, tak je to jen proto, že se nemusí vyrovnávat s  politickými tlaky, 29

není demokratická, stačí aby o své racionalitě přesvědčila poměrně malou skupinu politiků. Typickým příkladem nešťastné symetrie je společná evropská měna – euro. Vedlejším produktem nezodpovědné vlády, tedy vlády, která se nemusí zodpovídat, jsou často megalomanské inženýrské projekty, jichž je historie plná – pyramidy, bělomorský kanál, assuánská přehrada nebo nedávný projekt unie nahradit levnou tradiční energii drahou energií z  obnovitelných zdrojů a  to dokonce v  situaci, kdy se po celém světě objevují nová ložiska plynu a nové technologie umožňující ekonomickou těžbu z břidlic. A zase tu vzniká otázka, jak mohli politici z chudších států takové kolektivní rozhodnutí vůbec připustit a  poškodit tak výrazně vlastní zemi? Jak se mohli vrátit z Bruselu, aniž by byli doma považováni za zrádce. Výmluvou na unii, neschopností vytvořit kvalifikovanou většinu? Vypadá to, jako by unie vytvářela dočasné politické oligarchie, které vznikají a zase se rozpadají. A nikoho ani u nás nenapadne hnát české politiky k odpovědnosti za tragické fotovoltaické plantáže.

Nová levice Víme, jak se po té strašlivé třicetileté válce (1914–1945) v ruinách a  pod deštníkem bipolárního nukleárního ozbrojeného příměří zbytek svobodné Evropy schoulil do sebe a  soustředil na vlastní rekonstrukci a  eurofederalistická představa sjednocení proti válce, která už nehrozila, získala na vážnosti – idea evropského státu je prastará, a  byla velice populární už po té první třicetileté válce (1618–48). Západ i  se svými hodnotami teď přestal duchovně jako civilizace existovat. Pokračovala jen jeho úspěšná materiální existence, tělo bez duše, ekonomický zázrak společného trhu, odbourávání cel, amerických investic a  amerických válečných průmyslových technologií. Počala nebývalá prosperita a  masová emancipace poválečných ročníků od fyzické práce, mé generace, s níž jsem se střetl v revolučním roce osmašedesátém na univerzitách v  Londýně a  německém Tübingen, kde se stal můj otec profesorem. A byl to střet děsivý, zvláště pro mého mladšího bratra, který se z  nekonečných hádek s německými studenty nakonec psychicky zhroutil a odešel z univerzity. 30

My, kteří jsme v  tom osudném roce toužili po svobodě a  prosperitě kapitalismu, jsme se poprvé v životě setkali s věřícími mladými marxisty respektive novou levicí. V  duchovně vyprázdnělé Evropě se celá generace studentů bouřila proti svým otcům a dědům, ale na rozdíl od normální generační výměny, tahle zlatá mládež nebyla jenom kritická. Byla naplněna děsivou nenávistí vůči kapitalismu, individualismu, konzumerismu, amerikanismu, imperialismu, kolonialismu, eurocentrismu a  falešným buržoazním politickým svobodám. Jinými slovy odmítala celou západní kulturu a svou naději skládala ve třetí svět, kde měl existovat proletariát, naděje lidstva. Odmítala i  studijní osnovy jako výraz třídního násilí a  indoktrinace. Požadovala rovnost s  profesory, likvidaci zkoušek a hodnocení. Možná zde byl už tehdy formulován zárodek relativismu a  tzv. postmodernismu. A největším šokem pro nás byla ztracená důstojnost otrhaných, špinavých, fanatických a mnohdy hezkých studentek, které na mě řvaly, že rodina je buržoazní přežitek, že ony chtějí naprostou rovnost pohlaví a žádné děti. Jako by se bouřily proti své vlastní přirozenosti. Jako by jim někdo děti vnucoval. A možná i zde už byl počátek oné pozdější západní bezdětnosti. A my jsme se stále a  dokola bránili poukazem na policejní východní Německo, na teror padesátých let a  hekatomby Gulagu, na nesvobodu a  nefunkční centralistickou plánovanou ekonomiku. Marně. To je nezajímalo. Sovětský ideál beztřídní společnosti byl naprosto správný, jen praxe byla špatná. A my si mysleli, že to ideál byl špatný a  praxe naopak postupně stále snesitelnější. Bylo to směšné, když nám říkali, počkejte, až to jednou vezmeme do ruky my. Svět se uklidnil a  léta plynula, a  zdálo se, že jediné čeho tahle generace dosáhla byla postupná okupace humanitních univerzitních oborů a  levicovost státních médií. Teprve mnohem později při studiu evropských politických dějin jsem pochopil, jakým zlomem v  dějinách byla jakobínská revoluce a  proč Dostojevskij odmítl západní civilizaci. Lenin a  Trockij nepřidali k  dědictví francouzské revoluce ani čárku. Francie pak musela projít za těch dalších 150 let dvěma restauračními monarchiemi, dvěma císařstvími, polofašistickou diktaturou a  mnoha republikami, než se dopracovala k relativně benigní „volební a demokratické monarchii“, jak ji nazval Charles de Gaulle. A myslel to jako kompliment. 31

Duch jakobinismu Je to centralizovaná Francie, která přetvořila ideál liberální demokracie, vlády a  opozice, na konsensuální vládu politické elity bez skutečné opozice, pamatuji se, když francouzský „pravicový“ premiér Balladur prohlásil, že laissez faire je džungle a civilizace je boj s džunglí. Francouzské osvícenské inženýrství a racionalismus se netýká jen potlačování trhu, má vytvořit novou centralizovanou Evropu a  nového člověka bez tradice, bez národů, bez církve, atomizovanou bezmocnou společnost  totální rovnosti a  morálního i  intelektuálního relativismu, která je skutečnou podstatou utopie. A  v  té zestárlé nadnárodní revoluční mládeži z osmašedesátého našla v celé Evropě své spojence. Před půldruhým stoletím ve své nejkratší povídce popsal ducha jakobinismu velký skotský spisovatel Robert Louis Stevenson. Sešli se jednou pod ostružníkem čtyři reformátoři a  na jednom se shodli: „Svět je zapotřebí změnit.“ „Musíme zrušit majetek,“ začal jeden. „Musíme zrušit manželství,“ prohlásil druhý. „Musíme zrušit Boha,“ řekl třetí. „Kdybychom tak mohli zrušit práci,“ povzdychl si čtvrtý. „Takhle ne, přátelé, začněme s  praktickou politikou,“ řekl ten první. „Nejdříve musíme srovnat všechny lidi na stejnou úroveň.“ „Ne, nejdříve,“ řekl druhý, „musíme zavést rovnost obou pohlaví.“ „Nejdříve ovšem,“ řekl ten třetí, „musíme najít způsob, jak to udělat.“ „Tak to musíme zrušit bibli, prohlásil ten první.“ „Ne, bude lépe,“ oznámil druhý, když zrušíme morální zákony. A  místo nich dáme lidem lidská práva – dodali bychom dnes my.

tickou gnózí, Rio Preisner „bytostně jinou mocí”, Ronald Reagan impériem zla a já bych nazval revolučním nihilismem? To nevíme. Křesťané by řekli, že jde o prastarou vzpouru proti Bohu a stvořenému světu. Není samozřejmě důvod propadat pesimismu. Čas je neúprosný. Voltaira, kterého kdysi považovali za racionálního poloboha, už dávno nikdo nečte a dnešní racionalismus bezbřehé tolerance, lidských pravých i falešných práv, bude jednou k smíchu. A generace osmašedesátníků nebude žít věčně. A v pozadí už také číhá pomsta znásilňované ekonomické reality. Tak jako se rozpadl Sovětský svaz, tak se i rozpadne chudnoucí hospodářství unie. V Holandsku už ze zákulisí kontroluje vládu liberální Geert Wilders a  ve Finsku se zrodila nová euroskeptická strana „Praví Finové“, která způsobí průlom v dubnových volbách i  ve finském myšlení. Ze strachu před porážkou, teď Finové blokují garantovat navýšené půjčky Eurovalu. A euronaivisté se nakonec také probudí, až pochopí, že se dostali do pasti jakobínského oblouznění.

Odkud se bere ta ďábelská nenávist a revolta vůči reálnému nedokonalému světu, kterou Allain Besancon nazval dobrovolným vyvržením, Alexandr Solženicyn zatracením, Erich Voegelin poli32

33

B. Doplňkové texty

Evropa budoucnost má, ale ne příliš růžovou*1 Václav Klaus

Děkuji za pozvání zde dnes vystoupit a  za možnost navštívit Vaše krásné město a  jeho okolí. Moderátor dnešního fóra Christian Pfeifer se mne před měsícem v  rozhovoru pro Südtiroler Wirtschaftszeitung zeptal, co mne přivádí do Brixenu. Odpověděl jsem, že neznámé místo a příležitost oslovit ty, kteří osloveni být chtějí a to v tématu, které považuji za zcela zásadní.

Tajemství Brixenu V České republice zná Brixen – i když jenom na dálku – skoro každý, protože do Brixenu byl v 19. století do exilu poslán známý český spisovatel a  novinář Karel Havlíček Borovský. Od té doby mají Češi pocit, že být v  exilu v  takovém místě musí být velmi pěkné. V naší části Evropy se politické odpůrce spíše posílalo na Sibiř. Hned na počátku bych chtěl říci, že jsem si vědom toho, že se nacházím v místě, kde je evropský vývoj viděn a interpretován jinak než v zemi, ve které žiji já. Právě těmito rozdíly a jejich příčinami bych se chtěl ve svém dnešním vystoupení zabývat. Po staletí byla Česká republika – a jistou nemalou dobu společně s Vámi – součástí velké mnohonárodní říše (dnes bychom asi řekli multinacionální říše), ve které se naši občané necítili dobře. V roce 1918 jsme ve formě Československa konečně získali nezávislost. Stejný stav trval – s výjimkou období druhé světové války – až do počátku 90. let, kdy se od nás oddělilo Slovensko. Se státem, ve kterém nyní žijeme, se identifikujeme. Naší samostatnosti si velmi vážíme, a proto nemáme žádné ambice vytvořit nějakou novou entitu s  jinými, většími či menšími státy. Jakéko* Projev na Sedmém Jihotyrolském hospodářském fóru, Brixen, 18. března 2011.

37

liv oslabování této entity formou rozhodování o nás bez nás – a je jedno, jestli ve Vídni, Moskvě nebo Bruselu – si nepřejeme. Právě proto se u  nás vytvořila mimořádně velká rezervovanost vůči dnešnímu vývoji v Evropě. V žádném případě nechci předstírat, že vím, co si o těchto věcech myslí lidé v Jižním Tyrolsku. Když jsem sem prvně jel lyžovat, myslel jsem si, že jedu na Passo Monte Croce. Rychle jsem však pochopil, že se nacházím na Kreuzbergpass. Předpověď počasí v místních novinách byla uváděna na mapě celého Tyrolska, nikoli Jižního Tyrolska. I  to pro mne byla významná informace. Zdálo se mi, že lidé žijící zde, nemají pocit, že žijí v jasně definované entitě. I s jazykem je to složitější. Když jsem sem prvně jel, vzal jsem si s sebou učebnici italské konverzace, ale to nebylo třeba. S velkým zájmem jsem také tehdy poslouchal vyprávění o tzv. Katakombenschulen, které zde byly ve 30. letech ilegálně organizovány v německém jazyce. Rozdíl perspektivy je zcela jasný. My jsme rádi, že jsme „daleko od Moskvy“ (podotýkám, že přesně to byl název známé knihy Vasileje Ažajeva z  50. let, kterou jsem měl na základní škole jako povinnou četbu), ale nejsme moc rádi, že se dostáváme stále blíže a blíže k Bruselu. Jako hlavní město nám stačí Praha. Zdá se mi, že Vy, v Jižním Tyrolsku, jste rádi, že jste díky Bruselu méně závislí na Římu a to, že Brusel od Říma přebírá stále více kompetencí a rozhodovacích pravomocí, Vám nevadí. Vím, že Itálie včera v Turíně slavila 150. výročí sjednocení země. Znám také různé výroky, které k tomu zde v Jižním Tyrolsku, ale i v ostatních částech Itálie, zaznívaly. Musím se ptát, zda byly včerejší oslavy v Turíně, Římě, Palermu nebo Brixenu stejné? My dnes v České republice nemáme žádný Řím, který bychom chtěli kritizovat. U nás je založení našeho moderního státu v říjnu 1918 národním svátkem v celé zemi a je oslavováno všude stejně. I to je asi významným rozdílem.

Vy i my byli vždycky, v EU jsou Češi pouhých sedm let a Jihotyrolané už 54 let. Do Evropské unie jsme museli vstoupit a bylo to důležité rozhodnutí. Příslušnost k  Evropě nepotřebuje žádné rozhodnutí, do té se nevstupuje. Do Evropy patříme, ale v EU jsme členy. Původní motivace k evropské integraci byla zcela jasná a logická. Evropa po druhé světové válce potřebovala vzájemné otevření se, potřebovala odstranění bariér, které existovaly na hranicích států, potřebovala liberalizaci pohybu lidí, zboží, kapitálu, ale i myšlenek. To bylo realizováno založením Evropského hospodářského společenství (EHS). To byl v mých očích pozitivní krok. V průběhu času se ukázalo, že kontinent potřebuje také obhospodařování jistého počtu „public goods“, která existují na celoevropské, tedy kontinentální úrovni. To bylo provedeno v následujících desetiletích a důsledkem byla i změna názvu – od EHS k ES, tedy k Evropskému společenství. Evropa více nepotřebovala. Nepotřebovala umělou unifikaci, nepotřebovala centralizaci a  řízení stále více lidských činností z  jednoho centrálního místa, nepotřebovala přechod od společenství k unii (od ES k EU) a už vůbec nepotřebovala Evropskou měnovou unii (EMU). Na to je její heterogenita příliš velká. Hypotéza euronaivistů, že „one size fits all“ určitě neplatí. Krize posledních let to demonstrovala zcela přesvědčivě. Dnešní situace nemá žádné dobré řešení. Buď se musí udělat krok zpět, k  nižší formě integrace, nebo krok vpřed k  její vyšší formě. Evropské politické elity směřují vpřed, k  další unifikaci a  k  přechodu od EMU k  EFU, tedy k  Evropské fiskální (finanční) unii. Na druhé straně vidíme, že lidé v Evropě by chtěli vůči Bruselu maximum autonomie, stejně jako lidé v Jižním Tyrolsku chtějí maximum autonomie vůči Římu (vím, že velmi riskuji, když se odvážím říci, že očekávám, že Jihotyrolané teprve později pochopí, že je jim ona vysněná autonomie ukrajována z jiné strany).

Motivace k evropské integraci

Centralizace rozhodování a ekonomická výkonnost

Tyto úvahy mne přivádějí k Evropě, resp. k Evropské unii. Znovu a znovu mne překvapuje a zklamává, že lidé nevidí nebo neberou vážně rozdíl mezi Evropou a  Evropskou unií. V  Evropě jsme

Instituce nejsou neutrální, zcela naopak, jejich vliv na lidské chování je velký. Vliv institucionálního uspořádání je důležitý i  pro ekonomickou výkonnost. Euronaivisté předpokládají, že

38

39

prohlubování evropské integrace, tzn. centralizace rozhodování, přináší pozitivní ekonomický efekt. Myslí si, a  já to slyším dnes a  denně, že čím více integrace a  čím více unifikace máme, tím lépe. Tuto implicitní představu si můžeme znázornit následujícím obrázkem: více optimistická

ekonomická výkonnost

méně optimistická

hloubka integrace

Eurorealisté vidí nejen pozitivní, ale i  negativní efekty in­ tegrace. Vědí i to, že pokračování a prohlubování integrace – stejně jako jakýchkoliv jiných lidských aktivit – má klesající mezní efekt a  že se dokonce po překročení určitého bodu může stát, že budou nejen mezní, ale i  celkové efekty klesat. Můžeme si to představit zhruba takto: ekonomická výkonnost B A C

Jsem přesvědčen, že jsou mezní efekty prohlubování evropské integrace už dávno záporné. Jsme pravděpodobně už daleko za bodem B, někde v blízkosti bodu C. Důsledky dnešního institucionálního vývoje EU jsou jen jednou stranou současných problémů evropské ekonomiky. Z druhé strany působí kvalita dnešního evropského hospodářského systému, který začíná být na celém kontinentě stále více identický, to znamená EUovský. V počátcích evropské integrace převažovaly liberalizační tendence. V její druhé fázi, zejména v posledních dvaceti letech, bohužel dominuje centralizace, harmonizace, standardizace a regulace. Na začátku chtěli téměř všichni skutečný trh (trh ve smyslu Ludwiga Erharda, i  když i  on nazýval protiklad centrálně řízenému hospodářství sociální tržní ekonomikou). Nyní dominuje sociální, neerhardovská tržní ekonomika, kde je přídavné jméno sociální daleko důležitější než podstatné jméno trh. Takové ekonomické uspořádání já, spolu s Ludwigem Erhardem a – protože jsme v  blízkosti rakouských hranic – s  Ludwigem von Misesem a  Friedrichem von Hayekem považuji za něco úplně jiného, než je systém volného trhu. Důsledkem takto koncipovaného ekonomického systému je dlouhodobá ekonomická stagnace Evropy ve srovnání s jinými částmi světa. Na závěr bych se chtěl vrátit k názvu svého projevu, k oné ne příliš růžové budoucnosti Evropy. Měli bychom se snažit dívat se na sebe kritickýma očima, měli bychom začít z tohoto kritického pozorování vyvozovat nějaké zásadní důsledky. Hlavně bychom ale měli být schopni o tom všem otevřeně, to znamená případně i  politicky nekorektně hovořit. Přesně to jsem se dnes snažil dělat. Ještě jednou děkuji za tuto příležitost. Lidové noviny 19. března 2011.

hloubka integrace

40

41

Nová definice euroskeptika Benjamin Kuras spisovatel

Euroskeptik je politik, který přijímá pro svou zemi všechna nařízení evropských institucí se skeptickým postesknutím, že nic nenadělá, a souhlasí zvyšovat jejich výdaje o polovinu méně, než chtějí euronadšenci. Tuto definici vymyslel David Cameron, když během dvou podzimních týdnů „s rozhořčením“ přijal do britského práva podle příkazu Evropského soudu volební právo vězněných zločinců a schválil zvýšení rozpočtu EU o 2,9 %. Ztráta volebního práva zločinců spolu se ztrátou svobody byla odedávna samozřejmou a  logickou součástí trestu za spáchaný zločin. Chránilo to veřejnost před politickým vlivem zločinců. Či přinejmenším ji to chlácholilo k domněnce, že ji to chrání. Chlácholení je důležitější součást politiky než chránění. Kdo umí dobře chlácholit, nepotřebuje vlastně v  politice dělat nic jiného. Evropským institucím bychom všichni fandili víc, kdyby nás uměly všechny líp chlácholit. A bylo by zajímavé hádat, proč jim tolik záleží na tom, aby zločinci směli volit. Dávají tím najevo, že je už jedno, kdo volí či nevolí, protože občanova volba či nevolba na evropské politice tak jako tak nic nezmění? Nebo nám tím bezděky sdělují, že je-li už politika plná zločinců netrestaných, je nefair vylučovat z  ní zločince, kteří měli tu smůlu nechat se potrestat? Nebo je to jen další nevinný a  pochopitelný projev potřeby europolitiků, eurobyrokratů a  europrávníků neustále vykazovat novou činnost, aby je někdo nepodezíral, že nemají nic na práci a nechtěl je propustit? A že tedy ta nová činnost taky něco stojí? Proto si taky na ni musíme zvyšovat rozpočet? Připomeňme si, jak se to zvýšení rozpočtu vyvíjelo. EU si nejprve navrhla zvýšení o  2,9 %. „Jsem euroskeptik,“ odpověděl na to Cameron a pohrozil, že žádné zvýšení neschválí a bude naopak 43

žádat jeho snížení. Mezitím už však (s  euroskeptickým povzdechem) schválil zvýšení britského příspěvku o  430 milionů liber ročně, který zaplatí propuštěním několika set tisíc státních zaměstnanců, omezením obranného rozpočtu, odebráním příspěvků na děti střední třídy a zrušením příplatků na bydlení nejnižší třídy. Takže EU už věděla, z čeho si ten rozpočet zvýšit. Nemohla ty nové miliony přece nechat ležet ladem. EU na to odpověděla tím, že navrhované zvýšení rozpočtu zvedla na 6 %. Cameronovi tím dala příležitost zahrát si hrdinu a přesvědčit dalších dvanáct zemí, aby přijaly to původní zvýšení 2,9 %, s  nímž všechny už počítaly. Prohlásil to za „spektakulární úspěch“. Tím jako věrohodný euroskeptik odzbrojil všechny případné další euroskeptiky, kteří by se ještě pořád bláhově domnívali, že by se EU měla uskrovnit stejně jako evropští občané. Ti teď budou zřejmě z politického spektra přesunuti na extrémistický okraj společnosti. Chytrá, tahle EU (a  kdo to vlastně je?). Až si bude příště chtít zvýšit rozpočet o  5 %, ví, že jí je vrchní euroskeptik schválí, jestliže sama navrhne 10. A  tak už to půjde dál, dokud bude z  čeho brát občanům, kteří na to nebudou moci nic změnit. Když jsem se tuhle vizi pokoušel nastínit před deseti lety, označil mě jeden známý redaktor za „paranoika, který si je svého zdravotního problému zřejmě vědom“. Nebudu ho raději jmenovat, aby dnes nemusel chodit kanály. MFDnes 15. 11. 2010.

44

Evropskému projektu odzvonilo Doug Bandow senior fellow na CATO Institute

Po závěrečném schválení Lisabonské smlouvy stavěla Evropská unie na odiv novou, konsolidovanou vládu. Evropská politická elita byla přesvědčena, že zodpověděla posměšnou otázku ministra zahraničí Henryho Kissingera: jaké telefonní číslo má Evropa? Avšak kontinentální politika je nadále chaotická a evropské národy se ekonomicky potácejí. Budoucnost Evropské unie je ohrožena. Otázkou již není, zda se EU dokáže vyrovnat Spojeným státům, ale zda dokáže přežít.

Bezvýznamná EU I  když Evropa získala dominantní postavení ve světě, kontinent zůstal rozdroben na válčící státy a národy. Po druhé světové válce byla evropská integrace považována za nejlepší cestu k  vyřešení „německého problému“. Na počátku bylo Evropské společenství uhlí a oceli založené v roce 1951, které se nakonec vyvinulo v  Evropskou unii. Ale „evropský projekt“ byl stále ne­ úplný. Souhrnný HDP a celkový počet obyvatel Evropy převyšují HDP a  počet obyvatel ve Spojených státech. I  přes tuto ekonomickou váhu byl však kontinent po dlouhou dobu geopolitickou nulou. Charles Grant, ředitel Centra pro evropskou reformu, si stěžoval: „Ve vztahu k  mnoha velkým bezpečnostním problémům světa je EU téměř bezvýznamná.“ Odpověď: dejte tomuto kontinentu faktickou vládu. Proto Lisabonská smlouva. Lisabonská smlouva vytvořila prezidenta a  ministra zahraničí, snížila vliv národních vlád a rozšířila pravomoci Evropského parlamentu. Příslušníkům eurokratické elity, pro něž je podstatnější postavení zasvěcenců než vzájemné ideologické rozdíly, trvalo několik let, než překonali nesouhlas lidí s  tímto novým plánem, 45

ale na sklonku minulého roku vznikla nová „Super EU“. Do funkce prezidenta Evropské rady byl vybrán Herman van Rompuy a  baronka Catherine Ashton začala zastávat funkci vysoké představitelky pro zahraniční politiku. Přesto Lisabon přinesl spíše úřednický zmatek než celokontinentální jasnost. Van Rompuy je prezidentem Evropské rady, ale Lisabonská smlouva nezrušila střídající se šestiměsíční předsednictví EU, kterého se ujímají jednotlivé vlády; v současné době je v této pozici vláda Belgie. Je zde také předseda Evropské komise José Manuel Barroso. Ashton zjišťuje, že je omezována požadavky členských vlád i Evropského parlamentu s nově rozšířenými pravomocemi. Různé orgány s  pravomocemi na úrovni EU bojují o  to, který z nich má zastupovat Evropu na mezinárodních fórech a podepisovat dopisy pro OSN. Evropské vlády, Evropská komise a Evropský parlament se přetahují o to, kdo by měl být v čele vykonávání většího dohledu nad financemi členů. Van Rompuy a  Barroso bojovali mezi sebou o  to, kdo bude zastupovat Evropu na setkání zemí G20. Jennifer Rankin ve své zprávě pro European Voice říká: „Jednotlivé instituce EU přikládají této smlouvě velmi odlišnou váhu.“ Takto skončil pokus přeměnit Evropu na světovou velmoc. Navzdory Lisabonské smlouvě a Spojeným státům evropským EU takovou velmocí není.

Hospodářské potíže George Will poznamenal: „Evropská unie má vlajku, které nikdo nevzdává čest, hymnu, kterou nikdo nezpívá, prezidenta, jehož jméno si nikdo nedokáže vybavit, parlament, u  něhož nikdo kromě jeho poslanců nechce, aby měl nějakou moc (kterou musí odebírat z  pravomocí národních zákonodárných sborů), hlavní město (Brusel) s koncentrovanou byrokracií, kterou nikdo neobdivuje ani neovládá, měnu, která předpokládá něco, co neexistuje, nemělo by existovat a  ani v  dohledné budoucnosti existovat nebude (evropskou centrální vládu), a  pravidla fis­kálního chování, za jejichž ignorování není žádný člen pena­ lizován.“ 46

Hospodářské potíže Evropy představují další problém. Sedmnáct států ze sedmadvaceti členů EU patří do eurozóny, která se honosí společnou měnou. Avšak bohužel absence společné fiskální politiky znamená, že finančně prozíravý ekonomický motor tohoto kontinentu, a sice Německo, je svázán s nestydatými marnotratníky, jako je například Řecko a Itálie. Každý věděl, že slabší členové eurozóny o svých financích lžou, skrývají deficity a dluhy. Až do nynějška to bylo všem jedno. Avšak finanční mágové řecké vlády již nedokázali skrývat pravdu a hrozila insolvence. Zjevnou odpovědí bylo nechat Řeky, aby se dohodli se svými věřiteli. Avšak mezi těmito věřiteli jsou žel francouzské a  německé banky, které zřejmě nikdy nepomyslely na možnost, že by „eurovláda“ nebyla schopna platit své účty. Další možností bylo vyloučení Atén z  eurozóny. Avšak euro je stejně tak politická instituce jako hospodářská. Německá kancléřka Angela Merkelová varovala: „Pokud skončí euro neúspěchem, nebude to neúspěch pouze této měny, nýbrž neúspěch Evropy a myšlenky evropského sjednocení.“ Takže EU raději přispěchá Řecku na pomoc, než aby přinutila neodpovědné marnotratníky, aby si snědli, co si navařili, a respektovala ustanovení smluv EU o tom, že ve finančních problémech nebude nikomu pomáháno. Řecký hospodářský krach byl pouze odložen. Atény budou muset patrně v  určitém okamžiku restrukturalizovat svůj dluh. Vzhledem k  tomu, že státní dluh Řecka činí 420 miliard dolarů, řecká insolvence by byla největším fiaskem v historii. Ještě horší je to, že jiným evropským státům s  většími ekonomikami hrozí dluhový kolaps také. John H. Cochrane, ekonom z  University of Chicago, bez obalu předpovídá: „Pokud nedojde k fiskálnímu a růstovému zázraku, budeme buď svědky insolvence států (větší a  chaotičtější insolvence, protože její řešení bylo odloženo na pozdější dobu), nebo Evropská centrální banka bude muset vytisknout eura, aby mohla odkoupit bezcenný dluh, což povede ke všeobecné inflaci.“ Zdá se, že největšími hrozbami jsou Španělsko, Portugalsko a Irsko. Willem Buiter, hlavní ekonom Citigroup, doporučuje Evropský měnový fond se dvěma biliony eur. Ale kdo by jej zaplatil a kdo by 47

poskytl prostředky na případné budoucí vyplacení z potíží v Unii, kterou think tank Open Europe nazývá „faktickou dluhovou unií“? Podmíněné závazky Evropy jsou již nyní obrovské, přičemž členové EU stojí před hrozbou masivních bankovních a  jiných odpisů, které vyplynou z finančního krachu a recese. Není jasné, zda by přední evropské státy dokázaly vybrat na daních (nebo si půjčit) dostatek prostředků na to, aby mohly vyplatit své sousedy z potíží. Ochota něco takového učinit rychle vyprchává. Británie není součástí eurozóny a s nelibostí nese, že část účtu za vyplacení Řecka z potíží bude hradit i ona. Slovenská premiérka Iveta Radičová, se ptala: „Proč by mělo chudé Slovensko platit bohatšímu Řecku?“ A především již nelze počítat s Berlínem. Němci od druhé světové války dotují své ekonomicky slabší sousedy, aby zmírnili svůj pocit válečné viny. Avšak počet Němců ochotných finančně pykat za politické zločiny jejich otců rychle klesá. Nespokojenost s rozhodnutím opustit pevnou marku ve prospěch klopýtajícího eura roste. Samozřejmě by se každý nejraději vyhnul dalšímu ekonomickému neúspěchu. Takže probíhá rozsáhlá diskuse o vytvoření společné fiskální politiky.

Kontrola národních rozpočtů Přestože měla Lisabonská smlouva zajistit konsolidovanou vládu, v  praxi bylo dosaženo velmi málo. Konstelace politických hvězd, zdá se, nepřeje tomu, aby bylo vytvořeno skutečně federální zřízení. Například britská vláda, v jejímž čele jsou nyní toryové, by zablokovala jakoukoli novou smlouvu, která by upevnila politickou unii kontinentu. Představitelé EU doufají, že členským státům vnutí ekonomickou disciplínu, což považují za druhou nejlepší alternativu. Předseda Evropské komise Barroso chce „EU skutečně posílit z hlediska ekonomického řízení, aby Evropa a  také naši partneři pochopili, že bychom neměli být pouze měnovou unií, nýbrž také hospodářskou unií“. Jean-Claude Trichet, prezident ECB, prosazuje „ekvivalent fiskální federace“. Van Rompuy navrhl společně s  dalšími evropskými představiteli zavést povinnost, aby EU přezkoumávala rozpočty členských 48

států předtím, než jsou předloženy národním parlamentům. Van Rompuy uvedl, že by to poskytlo čas „upravit plány předtím, než je předložen konečný rozpočet“ národnímu zákonodárnému sboru. Tento návrh, který představuje mimořádné narušení státní svrchovanosti, by se vztahoval i na země, které nejsou v eurozóně. Zdá se, že většina členů EU toto opatření podporuje, navzdory ostrému nesouhlasu britské vlády. Premiér David Cameron uvedl: „Koordinace a konzultace – ano. Povolování – ne, nikdy.“ Činitelé EU trvají na tom, že Lisabonská smlouva zrušila pravomoc Londýna toto opatření vetovat; může být schváleno kvalifikovanou většinou. Premiér Cameron prohlásil, že dosáhl vítězství, když Evropská rada odložila rozhodnutí na říjen, eurokraté tím ale získali spoustu času na přípravu dalších snah v tomto směru. Evropští představitelé také navrhli přidat penále – pokuty, pozastavení dotací EU, ztrátu hlasovacích práv a  dokonce vyloučení z eurozóny nebo EU – pro země, které vytvářejí neodpovědné deficity. Avšak uskutečnění většiny těchto návrhů by vyžadovalo další přepracování smlouvy. Přestože kancléřka Merkelová tuto strategii prosazuje, je to dobrodružství, do kterého se za dnešních problematických politických okolností chce pustit jen několik málo dalších evropských představitelů. Španělsko již vyjádřilo svůj nesouhlas. Snaha dosáhnout schválení nové smlouvy by poskytla příležitost některým vládám, například vládě Velké Británie, usilovat i  o  další změny. Mats Persson z  organizace Open Europe poznamenal: „Je to pro Davida Camerona příležitost pokusit se vrátit Británii některé pravomoci nebo zachovat snížení našeho příspěvku do společného rozpočtu.“ I další země mohou mít podobné nápady.

Deficit demokracie Eurokraté stále sní. Předseda Komise Barroso řekl: „Znovu vidíme, že krize dokáže urychlit rozhodování, když způsobí vykrystalizování politické vůle. Řešení, která se zdála být před pouhými několika málo lety nebo dokonce měsíci nedosažitelná, jsou nyní možná.“ Přesto je nejméně ze tří důvodů pravděpodobné, že evropský projekt zůstane na mrtvém bodě. 49

Zaprvé, Evropa není země. Evropané se vzájemně více sblížili, avšak EU se nepodařilo odstranit národnostní cítění ani vymazat staletí národní historie, tradice a  kultury. I  dnes jsou politické, hospodářské, kulturní a historické rozdíly mezi evropskými národy mnohem větší než mezi americkými státy. Zadruhé, i  někteří eurofilové uznávají, že EU trpí „deficitem demokracie“. Prakticky nikdo kromě Belgičanů – a  dokonce i  jejich loajalita je podezřelá – nevzhlíží k  Bruselu jako k  vůdčí síle. Skutečná politika je nadále národní. V  loňském roce český prezident Václav Klaus sdělil nechápajícímu Evropskému parlamentu: „Neexistuje žádný evropský démos – a  žádný evropský národ,“ což prohlubuje problém „deficitu demokracie, ztráty demokratické odpovědnosti, rozhodování prováděného nezvolenými osobami.“ Zatřetí, evropské národy a  vlády nejsou ochotny učinit nic praktického na podporu evropské zahraniční politiky. EU vytvořila novou evropskou zahraniční službu (s krkolomným názvem Evropská služba pro vnější činnost), avšak svět je již evropskými diplomaty zaplaven. Členové EU nadále snižují stavy svých armád – a  tento trend je posílen nejnovějšími ekonomickými bědami kontinentu. Není pochyb, že toto pacifistické chování je do určité míry logické, vzhledem k  relativně dobré bezpeč­ nostní situaci v  Evropě. Avšak také to znamená, že nikdo ve ­světě nemá příliš důvod věnovat EU jakoukoli geopolitickou pozornost. Politujte eurokraty, kteří se domnívali, že nastal jejich čas. Gideon Rachman z  Financial Times napsal: „Díky schválení Lisabonské smlouvy na sklonku loňského roku se někteří evropští představitelé oddali snění o  novém světovém řádu – takovém, v  němž by byla Evropská unie konečně uznána jako globální supervelmoc ve stejné kategorii, jako jsou USA a Čína.“ Avšak i nyní se nároky EU na pozici mezinárodní velmoci všeobecně setkávají s posměchem nebo dokonce s opovržením. Jen málo Evropanů se domnívá, že pro zachování míru nebo zajištění prosperity je zapotřebí posílené EU. V  ještě větší míře než dříve je nyní prioritou této organizace zachraňovat chřadnoucí status quo namísto toho, aby se připravovala na zvládnutí ekonomických a politických problémů. Richard Haas z Rady pro zahranič50

ní vztahy bez obalu prohlašuje: „Zdá se, že chvíle Evropy jako významné světové velmoci v  21. století již skončila.“ Jaké telefonní číslo má Evropa? Revue Politika č. 9/2010. Z angličtiny přeložil Jan Křišťan.

51

Evropská unie a demokracie Miloslav Bednář Filozofický ústav Akademie věd ČR

Současná hluboká existenční krize Evropské unie, jež se odvíjí od krize oblasti jednotné měny jako tvrdého jádra EU, vede k otázce po legitimitě Evropské unie jako takové. A to k otázce legitimity z hlediska základních principů demokratické civilizace.

Centralizace Evropy Hlavním historickým rysem evropské integrace ztělesňované Evropskou unií je skutečnost, že představuje v  evropských dějinách od římských dob v pořadí sedmý pokus o centralizaci Evropy. Mám na mysli řadu nakonec vždy neúspěšného usilování od římské říše, francké říše, napoleonské říše, po dva německé pokusy o vládu nad Evropou a světem z období první a druhé světové války, a  na závěr jim obdobný, nakonec rovněž ztroskotavší pokus komunistické totalitní říše sovětské. Je nesporným faktem, že soudobý pokus o centralizaci Evropy vznikl, na rozdíl od jmenovaných dějinných případů, smlouvami mezi demokratickými státy. Klíčovou otázkou ale je, zda takto vzniklý útvar musí jen proto, že jej založily demokratické státy, zcela automaticky obstát před kritérii ústavně demokratické státnosti. Má odpověď je záporná a nyní se pokusím vysvětlit proč. Evropská společenství založená demokratickými státy, a  z  těchto společenství v  roce 1992 Maastrichtskou smlouvou kontinuálně vzniklá Evropská unie, nebyla, není, a  nemůže být demokratickým státem. Je tomu tak proto, že neexistuje žádný evropský lid, resp. celoevropský politický národ. Jedině tato neexistující, neboť v Evropě zhola nemožná skutečnost by totiž mohla zajistit demokratickou podstatu a  povahu centralisticky vytvořené Evropské unie. Je tomu tak proto, že jedině skutečně existující celek lidu vytváří politické společenství, politický ná53

rod. A  to tím, že jeho členy spojuje vůle po svém vlastním, jednotném státu. Politický národní celek, a  proto ani jeho potenciální jediný stát, Evropa není. Evropa se naopak z  takovýchto celků, tedy demokratických států, skládá. Evropa není jediným politickým lidem, národem, a  proto se nemůže přetvořit v  jediný stát. Je to totiž právě jediný celek lidu, jehož vůle je zdrojem požadavku demokratické odpovědnosti, kladeného na jeho stát, resp. na jeho klíčové instituce. Neexistuje-li jediný celek evropského lidu, tedy evropského politického národa, nemohou existovat demokraticky odpovědné instituce Evropské unie, jež se přesto chová, jakoby byla téměř státem. Postavení demokracie v  Evropské unii se dokonce i  v  oficiálním unijním diskursu označuje jako závažný problém. Běžně se v něm totiž mluví o  demokratickém deficitu Evropské unie (George, Bache 2001, s. 269). Pro hlavní ideologický proud EU je ale charakteristické, v jaké souvislosti se v jeho rámci o demokratickém deficitu mluví. Uživatelé tohoto termínu si ze zásady nekladou otázku, zda je demokratický eurostát vůbec uskutečnitelný. Jeho uskutečnitelnost totiž pokládají za nekritizovatelné základní dogma, a  zabývají se pouze způsoby, jak takový útvar realizovat. Zde se zejména ozývá požadavek předat více rozhodovacích pravomocí Evropskému parlamentu jako „jediné přímo demokraticky volené instituci“ Evropské unie (tamtéž).

Dirigistický konstruktivismus Takový přístup a  postup je pro EU charakteristickým případem dirigistického konstruktivismu. Ten má nahradit neexistující výchozí skutečnost, jež by jako jediná takové institucionální kroky ospravedlňovala. V  daném případě je to již zmíněná neexistence evropského lidu. Jedině ten by totiž mohl ospravedlnit existenci Evropského parlamentu jako legislativní instituce Evropské unie. Pro povahu Evropské unie je příznačné, že se v  případě demokratického deficitu vznáší požadavek větších rozhodovacích pravomocí Evropského parlamentu, ale ten se již bezprostředně nespecifikuje na to nejdůležitější, proč je každý parlament parlamentem, tedy zákonodárným sborem. Evropský parlament jako jediná instituce toho jména totiž nemá právo zá54

konodárné iniciativy, a  nemůže tedy navrhovat zákony EU. Proto také není skutečným parlamentem. Toto právo je ve výlučné pravomoci občany členských států, resp. jejich parlamenty nevolené Evropské komise. Evropské komisaře, tedy členy Evropské komise, navrhují vlády členských států, a  až o  jejich sboru jako o  celku oficiálně rozhoduje, tj. hlasuje, Evropský parlament. Jinak řečeno, zákonodárná iniciativa Evropské unie je v rukou občany členských států nevoleného, tedy demokraticky neodpovědného úřadu, a  to Evropské komise. To pro demokratickou legitimitu EU znamená, že jinak běžné, pro každý skutečný parlament charakteristické právo zákonodárné iniciativy patří exekutivnímu orgánu. Nahrazování legislativních pravomocí exekutivním rozhodováním je ale hlavním znakem despotismu, nikoli republiky, resp. demokracie. Obdobný stav existuje rovněž v případě procedury konečného schvalování eurounijních zákonů. Aby platily, musí je schválit jak Rada, tj. příslušná rada ministrů, tak Evropský parlament. Schvalování zákonů tedy není ve výlučné pravomoci Evropského parlamentu, jenž ale, a to nejen kvůli neexistenci práva zákonodárné iniciativy, skutečným parlamentem není. Takže bez souběžného schválení zástupci exekutivy jednotlivých členských států, tedy Radou, tj. tzv. spolurozhodováním jak Radou, tak Evropským parlamentem, nemůže zákonná norma EU vejít v platnost. Jinými slovy, definičně despotické, nikoli parlamentně demokratické klíčové rysy Evropské unie se tím jen dále prohlubují.

Problémy Evropského parlamentu Z  hlediska demokratické legitimity je nanejvýš problematický samotný způsob periodického volebního vzniku Evropského parlamentu. Volby do Evropského parlamentu se totiž konají místně odděleně v  jednotlivých členských státech Evropské unie. Tato výmluvná skutečnost je nevyhnutelná, protože nezbytně respektuje, a  tím zároveň potvrzuje neexistenci jednoho celoevropského lidu, tedy jednoho uznávaného celoevropského politického národa jako hypotetického zdroje moci neméně hypotetického evropského demokratického nadstátu. Voliči se nadto ve volbách do Evropského parlamentu zcela přirozeně nerozhodují s  ohledem na stav Evropské unie, o  kte55

rém většinou přirozeně nemají ponětí, nýbrž podle svých politických preferencí v rámci politické scény daného státu. Do Evropského parlamentu tedy nevolí jako nominální, formální občané Evropské unie, nýbrž jako reální občané jednotlivých členských států EU. Volební účast ve volbách do Evropského parlamentu je zjevně z  tohoto důvodu výrazně nižší než volební účast v parlamentních volbách členských států. Výsledným závěrem všech ­zatím uvedených skutečností je, že demokratická legitimita Evropského parlamentu jako jediného občany voleného sboru Evropské unie, rozhodujícího o Evropské unii jako celku, je nulová. Totéž platí o dalších klíčových institucích EU, tedy o Evropské komisi, Evropské radě, Radě, resp. radách ministrů a  Soudním dvoru Evropské unie. Evropskou komisi, navrhovanou v případě jednotlivých komisařů vždy příslušnou vládou členského státu, schvaluje jako celek jednou za pět let demokraticky nelegitimní Evropský parlament. Evropská komise má v  Evropské unii naprosto zásadní pravomoci. Evropská komise je jedinou institucí Evropské unie, jíž oficiálně přísluší kompetence, resp. povinnost, zákonodárné iniciativy. EK je dále původcem všech návrhů jednotlivých evropských politik. Evropská komise je rovněž pověřena správou rozpočtu EU. Evropská komise má další nezávislé funkce včetně rozhodování v  oblasti hospodářské soutěže a  reprezentuje EU v  obchodním vyjednávání. Prostředkuje mezi národními zájmy členských států, ale zejména mezi členskými státy a  Evropskou unií jako takovou. Kontroluje plnění povinností členských států vůči Evropské unii, resp. dodržování evropského práva, a má průběžně na starosti všechny jednotlivé politiky Evropské unie včetně regionální politiky v jednotlivých členských státech. Přes tyto principiální a  rozsáhlé pravomoci je Evropská komise jako klíčová nadstátní instituce Evropské unie institucí, jež s  ohledem na uvedené skutečnosti zjevně postrádá demokratickou legitimitu.

Fungování Evropské rady a Rady Obdobně problematická je další klíčová instituce Evropské unie, a  to Evropská rada. Je vrcholnou mezivládní, tedy nikoli nadnárodní (nadstátní) institucí Evropské unie. Skládá se z  nej56

vyšších představitelů exekutivy členských států a  „dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její nezbytné politické směry a  priority“ (Lisabonská smlouva, 2008, s. 34). To konkrétně znamená, že rozhoduje o  hlavních směrech evropských politik a určuje principy její společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Nadto rovněž funguje jako kompetentní autorita, k  níž se může odvolávat jak Evropská komise, tak Rada, tj. rady ministrů, v případech, na nichž se instituce EU nejsou s to dohodnout. Ve svých rozhodnutích se Evropská rada jako celek nikomu neodpovídá. Pouze předkládá zprávu o každém svém zasedání Evropskému parlamentu. K  tomu nicméně přebírá funkci rady ministrů v případě hospodářské a měnové unie a do rozhodovacího orgánu se rovněž transformuje v případě hlasování o porušení základních hodnot a  zásad EU, včetně rozhodnutí o  příslušných sankcích (Fiala, Pitrová 2003, s. 184). Vrcholní představitelé vlád demokratických členských států Evropské unie sice mají coby předsedové vlád, resp. prezidenti, ve vztahu ke svým státům demokratickou legitimitu. Mohou je tedy zastupovat navenek. Evropská rada jako celek ale demokratickou legitimitu postrádá. Nemůže totiž mít žádný demokratický mandát neexistujícího demokratického eurostátu, a  proto se nikomu neodpovídá. Má tedy celounijní exekutivní pravomoci bez demokratické odpovědnosti. Jen pro srovnání: prezident České republiky není sice podle ústavy z  výkonu své funkce odpovědný (Ústava ČR). Je ale volen parlamentem, vzešlým z demokratických celostátních voleb. Evropskou radu jako celek nikdo nevolí. Z uvedených skutečností plyne, že Evropská rada nemá demokratickou legitimitu. Totéž platí pro Radu, tedy resortní rady ministrů členských států Evropské unie. Tato významná instituce „vykonává společně s Evropským parlamentem legislativní a rozpočtovou funkci“. Nadto ve většině případů rozhoduje kvalifikovanou většinou, tedy nikoli jednomyslně (Lisabonská smlouva 2008, s. 35). Z hlediska absence demokratické legitimity platí pro Radu v  zásadě totéž co pro Evropskou radu. Její rozhodování jako celku, jež je v  případě Rady na rozdíl od Evropské rady rozhodováním zákonodárným, probíhá bez demokratického mandátu, tedy bez demokratické odpovědnosti. 57

Skutková podstata despotismu Ba co víc, výkon zákonodárné funkce exekutivou, a  zde jde přesně o  tento případ, naplňuje definiční znaky, tedy skutkovou podstatu despotismu (zákonné normy EU sice nakonec schvalují parlamenty členských států, avšak zatím nedošlo k tomu, aby si parlament demokratického členského státu EU kdy dovolil zákon EU zamítnout). Legislativní spolurozhodování Rady s Evropským parlamentem na tomto faktu nic nemění. Jednak proto, že samotný Evropský parlament o zákonných předlohách nemůže rozhodnout bez Rady, a dále proto, že ani Evropský parlament není z hlediska kritérií demokracie legitimním sborem. Soudní dvůr Evropské unie „zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění smluv… Soudní dvůr se skládá z jednoho soudce z každého členského státu“ (Lisabonská smlouva 2008, s. 39). Tito soudci jsou jmenováni vládami demokratických členských států. Demokratická legitimita rozhodování Soudního dvora Evropské unie jako celku vůči Evropské unii proto neexistuje. Soudci soudního dvora EU, dříve Evropského hospodářského společenství, nadto evropské právo nejen vykládají, nýbrž je svými výroky často sami tvoří. Tak např. již v  šedesátých letech stanovili svými výroky nadřazenost evropského práva nad právem členských států, aniž by tato nadřazenost byla výslovně zakotvena v evropském primárním právu. Zjevná absence legitimity hlavních institucí Evropské unie znamená, že Evropská unie, kterou tyto instituce tvoří, nemá demokratickou legitimitu. Demokratická legitimita nemůže existovat u celku, který se nezakládá na prokazatelné existenci svého lidu a  jeho politické vůle, tedy v  daném případě na vůli evropského lidu, resp. evropského politického národa. Nemožnost uměle vytvořit evropský lid pouhým úředním vyhlášením existence občanství Evropské unie vedle reálného, pro jednotlivce samozřejmého a přirozeného občanství členských států Evropské unie, je nepochybná. Ze všech uvedených skutečností vyplývá, že demokratická legitimita může v Evropě existovat jedině u jednotlivých demokratických států Evropy. To znamená, že legitimní evropská jednota nemůže požadovat vznik celoevropského státního útvaru, jak se 58

o  něj od padesátých let dvacátého století neúspěšně pokoušely jednotlivé fáze evropské integrace. Demokraticky legitimní evropská jednota stojí a  padá s  demokratickou legitimitou jednotlivých evropských demokracií. Evropská jednota nemůže být ničím, co by existovalo nad evropskými demokraciemi, nad jednotlivými evropskými státy a  jejich občany. Současná závažná, stále se stupňující krize dosavadního postupu evropské integrace je toho pádným důkazem.

Literatura: George, S. – Bache, I.: Politics in the European Union: Oxford, Oxford University Press 2001. Lisabonská smlouva, Odbor informování o  evropských záležitostech: Praha, Úřad vlády České republiky 2008. Fiala, P. – Pitrová, M.: Evropská unie: Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2003. Ústava České republiky a  Listina základních práv a  svobod ze dne 16. prosince 1992: Ostrava, Aries 1993.

Příspěvek byl přednesen 7. 5. 2010 na mezinárodní konferenci „Podoby demokracie na začátku 21. století: Evropská unie a svět“ , pořádané v Kolíně Vysokou školou politických a společenských věd a Zastoupením Středočeského kraje při Evropských společenstvích v Bruselu. Má rovněž vyjít v připravovaném sborníku z této konference.

59

Neústavní přesun pravomocí na EU Petr Mach předseda Strany svobodných občanů

Bude-li schválena změna Smlouvy o fungování Evropské unie, na které se dohodli premiéři zemí EU na zasedání Evropské rady v  prosinci 2010, získá Evropská unie pravomoc organizovat finanční pomoc jednotlivým krachujícím státům eurozóny. Dosavadní dočasný mechanismus, který má spornou legitimitu, bude nahrazen trvalým mechanismem a  Česká republika bude vystavena riziku, že bude doplácet stovky miliard korun na neodpovědné členy eurozóny. Tato změna smlouvy nemá podobu mezinárodní smlouvy a  nebude tedy v  České republice podrobena ratifikaci. Takovýto postup předávání pravomocí Evropské unii bez smlouvy a bez ratifikace je nejen v rozporu se Smlouvou o Evropské unii, ale i  s  Ústavou České republiky a  je potřeba se mu postavit.

Zákaz pomoci ve smlouvách Smlouva o  fungování Evropské unie ve znění schváleném tzv. Lisabonskou smlouvou zakazuje Evropské unii sanovat jednotlivé členské státy. Explicitně je ve smlouvě stanoveno i to, že jednotlivé členské země neodpovídají za dluhy ostatních členských států. Konkrétně článek 124 Smlouvy o  fungování Evropské unie zakazuje selektivně úvěrovat členské státy: „Zakazují se jakákoli opatření…, která umožňují orgánům, institucím nebo jiným subjektům Unie, ústředním vládám… nebo jiným veřejným orgánům… členských států zvýhodněný přístup k finančním institucím.“1 Článek 125 stanoví, že EU neodpovídá za dluhy států a  že ani státy neodpovídají za dluhy ostatních členů: „Unie neodpovídá za 1) Smlouva o fungování Evropské unie

61

závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád… nebo… jiných veřejnoprávních subjektů… kteréhokoli členského státu, pokud se nejedná o  vzájemné finanční záruky pro společné uskutečňování určitého záměru. Členský stát neodpovídá za závazky ani nepřebírá závazky ústředních vlád,… nebo… jiných veřejnoprávních subjektů… jiného členského státu, aniž jsou dotčeny vzájemné finanční záruky pro společné uskutečňování určitého záměru.“2 Když bylo v  únoru 2010 jasné, že Řecko nedokáže splácet své staré dluhy, začaly se množit spekulace, zda přeci jen nebude Evropská unie zneužita k pomoci Řecku. „To absolutně nepřipadá v  úvahu,“ prohlásila ve veřejnoprávní televizi ARD německá kancléřka Angela Merkelová 28. února 2010. „Evropa má smlouvu, která znemožňuje, aby se z  našich peněz zachraňovaly země, které se dostanou do potíží.“3

Pomoc schválená navzdory smlouvě Navzdory tomu, co je psáno ve smlouvách, rozhodla Rada ministrů financí Evropské unie 10. května 2010, že zřídí tzv. European Stabilisation Mechanism určený na pomoc krachujícím státům eurozóny.4 Ten se bude skládat ze tří zdrojů: 1) 250 miliard eur se poskytne prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu. Do něj se zavázaly za tímto účelem vložit peníze všechny členské státy Evropské unie. 2) 440 miliard eur bude poskytnuto v rámci dohody členských států eurozóny mimo rámec EU. Státy se zavázaly poskytnout garance a vytvořily instituci zvanou European Financial Stability Facility.5 3) 60 miliard eur bude poskytnuto z prostředků EU skrze vytvoření tzv. Evropského mechanismu finanční stabilizace. 6 Údajnou legitimitu takového kroku opřela EU o  článek 122, odst. 2 Smlouvy o  fungování Evropské unie, který praví: „Nastanou-li členskému státu z  důvodu přírodních pohrom nebo mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit, obtíže nebo je-li z té2) Smlouva o fungování Evropské unie 3) Citováno na stránkách Deutsche Welle 1. 3. 2010 4) Prohlášení Rady ministrů financí EU z 10. května 2010 5) Rámcová dohoda o zřízení European Financial Stability Facility 6) Návrh nařízení Rady, kterým se zavádí Evropský mechanismus finanční stabi­ lizace

62

hož důvodu vážně ohrožen závažnými obtížemi, může Rada na návrh Komise poskytnout dotyčnému členskému státu za určitých podmínek finanční pomoc Unie.“7 Rada ministrů EU se 10. května 2010 shodla, že „Ustanovení čl. 122 odst. 2 Smlouvy stanoví možnost poskytnout finanční pomoc Unie členskému státu, u něhož nastaly nebo mu vážně hrozí obtíže z  důvodu mimořádných událostí, které nemůže ovlivnit,“8 a že tak vzniká právní opora pro sanační plán. Evropská rada tak zneužila článek, který ji dává pravomoc konat v  případě přírodní katastrofy nebo jiné události mimo vliv členského státu. Článek 122 hovoří kromě přírodních pohrom konkrétně o potížích v zásobování energií (při jednání o Lisabonské smlouvě byla široce zmiňována situace, kdy by země závislá na dovozu ropy či plynu z  Ruska čelila zastavení ruských dodávek). Předlužení, tedy záměrné a vědomé každoroční schvalování vyšších výdajů státu než příjmů, není ničím, co by bylo přírodní katastrofou nebo situací, kterou stát nemohl ovlivnit. Naopak ji sám přivodil. Lze se tedy důvodně domnívat, že Evropská unie překročila vlastní pravomoci. Ilustruje to i  výrok francouzské ministryně hospodářství Christine Lagardeové citovaný reportéry deníku Wall Street Journal: „Porušili jsme všechna pravidla, protože jsme se chtěli dohodnout na společném postupu a  zachránit eurozónu. Smlouva hovořila jednoznačně. Žádné sanování států.“9 Britský ministerský předseda David Cameron na následujícím jednání Evropské rady prosadil do závěrečného textu alespoň větu, že se příště už nebude článek 122 k  sanování států zneužívat: „Evropská rada [se shodla] na tom, že již nebude k tomuto účelu třeba čl. 122 odst. 2 Smlouvy o fungování EU. Hlavy států a předsedové vlád se proto dohodli, že by k tomuto účelu již neměl být používán.“10 Místo toho se má změnit Smlouva o  fungování Evropské unie tak, aby byl mechanismus na pomoc krachujícím státům eurozóny se smlouvou v souladu. 7) Smlouva o fungování Evropské unie 8) Návrh nařízení Rady, kterým se zavádí Evropský mechanismus finanční stabilizace 9) Wall Street Journal 17. 12. 2010 10) Závěry Evropské rady 16. a 17. prosince 2010, bod 1

63

Novelizace smlouvy – riziko pro Českou republiku Předsedové vlád se rozhodli, že pozmění loni nelehce prosazenou Lisabonskou smlouvu a  pravomoc sanovat státy vtělí přímo do Smlouvy. 17. prosince 2010 se Evropská rada, nejvyšší orgán EU sestávající z premiérů 27 členských států, usnesla, že přidá do Smlouvy o  fungování EU následující odstavec: „Členské státy, jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v  rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.“11 Toto rozhodnutí o  změně Smlouvy, nabude-li platnosti, bude mít pro Českou republiku závažné fiskální důsledky. Stávající sporný mechanismus pro pomoc krachujícím členům eurozóny popsaný výše znamená závazek členských států eurozóny ručit za půjčky krachujícím státům až do výše 440 miliard eur v poměru k jejich ekonomické velikosti. Kdyby se takový závazek v budoucnosti vztahoval na i  na Českou republiku, vyšel by na naši zemi podíl minimálně 6,36 miliardy eur (160 miliard korun). Je potřeba mít na paměti, že Česká republika na rozdíl od Velké Británie a  Dánska nemá dojednanou trvalou výjimku na zavedení eura a  bude tak po případném schválení změny smlouvy bezprostředně vystavena hrozbě účasti na společném mechanismu pro zachraňování krachujících států eurozóny. Je velká škoda, že česká reprezentace nevyužila během jednání o této změně smlouvy příležitosti k vyjednání trvalé výjimky na zavedení eura, jakou má Velká Británie a Dánsko. Podle platných smluv bude o  zavedení eura a  zrušení koruny v  České republice rozhodovat Rada ministrů financí kvalifikovanou většinou podle článku 140, odst. 2 Smlouvy o fungování EU,12 a  to bez účasti České republiky. Protokol č. 16 o  Dánsku připojený ke Smlouvě o Evropské unii říká: „Postup uvedený v článku 140 Smlouvy o fungování Evropské unie umožňující zrušení vý11) Závěry Evropské rady 16. a 17. prosince 2010, návrh rozhodnutí Evropské rady 12) Smlouva o fungování Evropské unie

64

jimky může být zahájen jen na žádost Dánska.“13 Protokol č. 15 připojený ke Smlouvě o Evropské unii říká: „Pokud Spojené království Radě neoznámí, že má v úmyslu přijmout euro, není povinno tak učinit.“14 Podobné věty si mohla nyní snadno dojednat Česká republika. Německo totiž bylo v  situaci, že usilovalo o  změnu smlouvy, aby s dojednaným mechanismem na zachraňování krachujících států eurozóny nenarazilo u svého ústavního soudu. Pokud by Česká republika dojednala trvalou výjimku na zavedení eura, pak by nám takové ustanovení nevadilo a bylo by možné jej podpořit. Česká republika reprezentovaná premiérem Petrem Nečasem ovšem nic takového nevyjednala.

Změna smlouvy se vůbec nebude ratifikovat Změně smlouvy, kterou prosazovalo především Německo a  Francie, nebyla nakloněna řada států, včetně České republiky. Jak uváděl ještě 25. října 2010 ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg: „Spousta mých kolegů je stejného názoru, že buďme rádi, že jsme to tehdy s velkou námahou dohodli, protože teď to otevírat a vystavit se stejným sporům jako byly tehdy, to by mohlo ten celý spolek rozklížit.”15 Ministři nakonec vymysleli trik: Smlouvu změní, ale ratifikovat se změna nebude. Jak je to možné? Lisabonská smlouva stanovila postup, jakým se mají změny smlouvy dojednávat. Tímto postupem je v případě takových změn, které znamenají rozšíření pravomocí EU, svolání Konventu, který by byl mimo jiné složen i ze zástupců národních parlamentů. Návrh změn by následně schválila mezivládní konference a změny by nakonec podléhaly ratifikaci ve všech členských státech. Smlouva však umožňuje i  tzv. „zjednodušený postup přijímání změn“, kdy o  změně smlouvy rozhodne přímo Evropská rada a členské státy takovou změnu jen následně schválí bez ratifikace. Článek 48, odst. 6 Smlouvy ale jasně stanoví, že pokud se Smlouva 13) Protokol (č. 16) o některých ustanoveních týkajících se Dánska 14) Protokol (č. 15) o některých ustanoveních týkajících se Spojeného království Velké Británie a Severního Irska 15) Výrok pro ČTK, citován serverem Euractiv.cz

65

mění tímto „zjednodušeným postupem“, pak takové rozhodnutí „nesmí rozšířit pravomoci svěřené Unii Smlouvami.“16 Chystaná novela zcela jasně znamená novou pravomoc EU – vytvořit rozhodnutím členů eurozóny mechanismus pomoci krachujícím státům eurozóny. Jinými slovy, eurozóna nyní takový mechanismus, který by byl v souladu se smlouvou, vytvořit nemůže, po novele by ho vytvořit v souladu se smlouvou mohla. Evropská rada nicméně, aby mohla prosadit tento „zjednodušený postup“ změny Smlouvy a vyhnula se tak procesu ratifikace, konstatovala, že „Změna se týká ustanovení obsaženého v  části třetí Smlouvy o  fungování EU a  nerozšiřuje pravomoci svěřené Unii Smlouvami.“17 To je troufalé tvrzení, protože nový odstavec se do Smluv přidává právě pro to, aby sanace států eurozóny měla oporu ve Smlouvě a aby k ní měla EU pravomoc. Navzdory tomu, co odsouhlasilo 27 premiérů a hlav států, vzniká důvodné podezření, že rozhodnutí Evropské rady o  změně Smlouvy o  fungování Evropské unie formou „zjednodušeného postupu“ bez ratifikace nemá oporu ve Smlouvě o EU a že chystaný proces schvalování takového rozhodnutí nemá oporu v ústavním pořádku České republiky. Ústava České republiky připouští jediný způsob, jak přenést pravomoci České republiky na mezinárodní organizaci nebo instituci: Mezinárodní smlouvou ratifikovanou podle článku 10a, tj. na základě souhlasu kvalifikované většiny v obou komorách parlamentu, případně referendem.18 Tento postup byl použit jak v případě Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii, jíž jsme přenesli řadu pravomocí na EU, jakož i v případě Lisabonské smlouvy, jíž jsme přenesli další soubor pravomocí na EU. Tuto proceduru však česká vláda nepodstoupí. Žádný z  premiérů, ani ten český, na zasedání Evropské rady, kde se dohodli, že změnu schválí, nenapadl konstatování, že jde o  změnu, která nerozšiřuje pravomoci Evropské unie a která může být přijata „zjednodušeným postupem“. Předseda Rady Herman van Rompuy zdůraznil, že se premiéři na této změně shodli jednomyslně: „Všich16) Smlouva o Evropské unii 17) Závěry Evropské rady 16. a 17. prosince 2010 18) Ústava České republiky

66

ni souhlasili s tím, že využijeme zjednodušený postup přijímání změn.“19 Vláda České republiky se tedy chystá zajistit „souhlas České republiky“ se změnou Smlouvy bez ratifikace v parlamentu. Smlouva o  Evropské unii říká, že rozhodnutí o  změně Smlouvy o  fungování EU učiněné rozhodnutím Evropské rady „vstoupí v  platnost až po schválení členskými státy v  souladu s  jejich ústavními předpisy.“20 Česká ústava však nezná proceduru pro změnu Smlouvy, která není činěna mezinárodní smlouvou. Ratifikovat lze totiž mezinárodní smlouvy, nikoliv rozhodnutí nějakého orgánu mezinárodní organizace. Schvalování souhlasu se změnou Smlouvy podle článku 48 odst. 6 Smlouvy o  EU má řešit tzv. stykový zákon, který říká, že „bez předchozího souhlasu Senátu nelze za Českou republiku vyslovit při hlasování souhlas v Evropské radě při rozhodování o  změně ustanovení třetí části Smlouvy o  fungování Evropské unie podle čl. 48 odst. 6 Smlouvy o  Evropské unii.“21 Totéž platí i pro Poslaneckou sněmovnu: „Bez předchozího souhlasu Sněmovny nelze za Českou republiku vyslovit při hlasování souhlas v Evropské radě při rozhodování o změně ustanovení části třetí Smlouvy o fungování Evropské unie podle čl. 48 odst. 6 Smlouvy o Evropské unii.“ 22 Premiér nesmí v Evropské radě hlasovat pro návrh na změnu Smlouvy bez předchozího souhlasu Senátu a bez předchozího souhlasu Poslanecké sněmovny. Doufejme, že ten souhlas ještě nedal. Předpokládejme, že premiér dle zákona požádá Senát a  sněmovnu o předběžný souhlas, než rozhodnutí Evropské rady finálně schválí. Snad mu komory řeknou, že tato změna zvětšuje pravomoci EU na úkor České republiky a souhlas mu nedají.

Rozhodne Ústavní soud Český parlament, zákonodárci vlády i opozice, prezident republiky a všichni odpovědní politici by měli trvat na tom, že je nepří19) Tiskové prohlášení Hermana van Rompuye 16.12.2010 20) Smlouva o Evropské unii 21) Zákon č. 162/2009, kterým se mění Zákon o Jednacím řádu Senátu a Zákon Jednacím řádu Poslanecké sněmovny 22) Zákon č. 162/2009, kterým se mění Zákon o Jednacím řádu Senátu a Zákon o Jednacím řádu Poslanecké sněmovny

67

pustné přenést na Evropskou unii další pravomoci (navíc pravomoci, které mohou ohrozit fiskální stabilitu České republiky) bez řádné mezinárodní smlouvy ratifikované podle článku 10a Ústavy. Pokud se přeci jen vláda rozhodne zajistit si český „souhlas“ jen prostou většinou v Senátu a Poslanecké sněmovně, měli bychom být připraveni podat podnět k  Ústavnímu soudu a  domáhat se ústavního postupu v případě přenášení dalších pravomocí na EU. Pro takový postup máme oporu v předchozích nálezech Ústavního soudu ve věci Lisabonské smlouvy. Na základě podání podnětu ze strany Senátu se v roce 2008 Ústavní soud podrobně zabýval Lisabonskou smlouvou a jmenovitě právě i rizikem skrývajícím se v článku 48, odst. 6 Smlouvy o Evropské unii. Své stanovisko poskytla Ústavnímu soudu i vláda (které byl současný premiér místopředsedou). Jak plyne z nálezu Ústavního soudu, vláda tehdy předpokládala, že změny Smlouvy o  fungování EU učiněné „zjednodušenou procedurou“ podle článku 48, odst. 6 Smlouvy o EU budou v případě předání dalších pravomocí odsouhlasovány v České republice podle článku 10a Ústavy ČR analogicky mezinárodním smlouvám: „Pokud jde o  zjednodušený postup pro přijímání změn Smluv, spatřuje vláda zásadní rozdíl v čl. 48 odst. 6 a čl. 48 odst. 7 Smlouvy o EU. Podle čl. 48 odst. 6 Smlouvy o EU totiž změna všech nebo části ustanovení části třetí Smlouvy o fungování EU, která se týkají vnitřních politik a činností Unie, podléhá kromě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady schválení všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy. Vláda je toho názoru, že z hlediska ústavního systému České republiky by taková změna, pokud by na jejím základě docházelo k  přenosu dalších pravomocí orgánů České republiky na Evropskou unii, podléhala schválení Parlamentem dle čl. 10a Ústavy, a vláda je proto přesvědčena o souladu čl. 48 odst. 6 Smlouvy o EU s ústavním pořádkem České republiky.“23 Toto stanovisko, obhajované u  Ústavního soudu místopředsedou vlády pro evropské záležitosti Alexandrem Vondrou, lze považovat za právně podivné. Jak by mohlo podle článku 48, odst. 6

Smlouvy o EU docházet k přesunu pravomocí, když to ten stejný článek zakazuje? Možná byla vláda prozíravá a tušila, že bude touto passarellou docházet k přesunu pravomocí i přes explicitní zákaz, jak se právě děje. Ústavní soud se nicméně s  takovouto obhajobou neztotožnil a prohlásil, že podle článku 48 odst. 6 přenášet pravomoci na EU nelze a že na změnu smluv podle článku 48, odst. 6 Smlouvy o Evropské unii není možné použít proceduru popsanou v  článku 10a ústavy ČR: „Čl. 48 odst. 6 Smlouvy o EU umožňuje zjednodušený postup přijímání změn třetí části Smlouvy o fungování Evropské unie, zahrnující mj. vnitřní trh, volný pohyb osob a  služeb, volný pohyb zboží, kapitálu a plateb, pravidla hospodářské soutěže, hospodářskou a  měnovou politiku apod., který ovšem podléhá schválení členskými státy v  souladu s  jejich ústavami a nemůže se dotýkat přenosu nových pravomocí na Unii. Odstavec šestý třetí pododstavec napadeného článku vylučuje změny v rámci tohoto režimu, které by se dotýkaly pravomocí Unie; tím je výslovně eliminována jakákoli pochybnost ve vztahu k čl. 10a Ústavy České republiky. Změna podle čl. 48 odst. 6 uskutečněná jednohlasným rozhodnutím Evropské rady musí být schválena členskými státy v  souladu s  jejich ústavními předpisy. Klíčové z ústavněprávního hlediska – jak je zmíněno – však je, že podle doslovného znění zkoumaného článku nelze na Unii žádné další pravomoci přenášet.“24 Ústavní soud v  této souvislosti uvedl, že je potřeba včas novelizovat Ústavu tak, aby bylo jasné, jakou procedurou bude Česká republika vyjadřovat souhlas se změnami Smlouvy o  fungování EU podle čl. 48 odst. 6 Smlouvy o EU: „V této souvislosti však nelze nevidět, že zatím neexistují navazující ustanovení právního řádu České republiky, která by umožnila realizaci rozhodovacích procedur stanovených v  šestém a  sedmém odstavci čl. 48 na vnitrostátní úrovni. Neexistence těchto procedur se sice sama o  sobě otázky ústavnosti Lisabonské smlouvy přímo nedotýká, poněvadž však Lisabonská smlouva předpokládá ingerenci vnitrostátních parlamentů, vláda jako předkladatel Lisabonské smlouvy (a  ten, kdo ji na úrovni EU vyjednal) by to měla včas

23) Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/08, č. 446/2008 Sb. (ústavnost Lisabonské smlouvy I), bod 41

24) Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/08, č. 446/2008 Sb. (ústavnost Lisabonské smlouvy I), bod 160

68

69

a  dostatečně návrhem relevantních procedur na vnitrostátní úrovni reflektovat, měla by zajistit kompatibilitu Smlouvy a její provázanost s  ústavním pořádkem České republiky, a  to nejen s ohledem na účast Parlamentu, nýbrž i s ohledem na možnost předběžného přezkumu změny Smluv Ústavním soudem. Je totiž zřejmé, že požadavek určitosti přenesených pravomocí se vztahuje nejen k jednání orgánů EU, ale i orgánů České republiky, pokud je jejich součinnost nezbytná k přijetí rozhodnutí EU, které se přenesených pravomocí bezprostředně dotýká.“25 Ústavní soud současně uznal, že Evropská unie nemá bianco šek k  libovolným změnám smlouvy a  že sám Ústavní soud může posuzovat, zda taková změna nepřenáší další pravomoci na EU. „Je třeba zajistit kontrolu rozhodnutí přijatého na základě článku 48 odstavce 6, 2. pododstavce, Ústavním soudem České republiky z  hlediska souladu takového rozhodnutí s  ústavním pořádkem. Na rozdíl od rozhodnutí podle odstavce 7, kde se pouze mění způsob hlasování (a  obsah změny tedy lze posoudit již v  tomto okamžiku, kdy jsou pravomoci přenášeny), rozhodnutím podle odstavce 6 se mění substantivní ustanovení Smluv. Je tedy nutné umožnit kontrolu této změny z  hlediska ustanovení ústavního pořádku České republiky Ústavním soudem, aby byly respektovány limity přenesení pravomocí ve smyslu článku 10a Ústavy.“26 Když o  rok později 3. listopadu 2009 posuzoval Ústavní soud Lisabonskou smlouvu podruhé, opakovaně konstatoval: „Ústavní soud České republiky bude (může) – byť se zřetelem na předchozí zásady – působit jako ultima ratio a může zkoumat, zda některý akt orgánů Unie nevybočil z pravomocí, které Česká republika podle čl. 10a Ústavy na Evropskou unii přenesla.“27

vrhovanou změnu nelze činit podle článku 48, odst. 6 Smlouvy o EU, protože změna zakládá novou pravomoc EU. Vláda by měla rovněž předem požádat Ústavní soud, aby posoudil, zda rozhodnutí Evropské rady o změně Smlouvy o fungování Evropské unie podle článku 48 odst. 6 Smlouvy o  EU bylo učiněno legitimně, jak to předjímá předchozí nález Ústavního soudu. Pokud totiž Ústavní soud shledá, že uvedená změna znamená novou pravomoc pro EU, pak by takový akt i souhlas premiéra s tímto aktem v Evropské radě byl z hlediska České republiky neplatný. Česká republika by s  uvedenou změnou Smlouvy o  fungování Evropské unie neměla vyjádřit souhlas nejen proto, že je taková změna pro Českou republiku nevýhodná, ale i proto, že je taková změna jasně nelegitimní. Chce-li EU získat novou pravomoc, musí postupovat řádným způsobem – cestou změny smlouvy, která podléhá podle článku 10a Ústavy ČR souhlasu třípětinové většiny obou komor parlamentu, případně by bylo možné podle článku 10a vypsat v  této věci referendum. Laissez Faire, leden 2011

Závěr Premiér nejspíš půjde požádat Senát a Poslaneckou sněmovnu o předběžný souhlas k finálnímu schválení návrhu rozhodnutí Evropské rady. Je na senátorech a  poslancích, aby mu řekli, že na25) Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/08, č. 446/2008 Sb. (ústavnost Lisabonské smlouvy I), bod 165 26) Nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/08, č. 446/2008 Sb. (ústavnost isabonské smlouvy I), bod 167 27) Nález Ústavního soudu z 3. 11. 2009 ve věci Lisabonské smlouvy II

70

71

„Pakt pro konkurenceschopnost“ nevěstí nic dobrého Jan Skopeček Centrum pro ekonomiku a politiku

Na řadě nedávných vrcholných setkání Evropské unie se kromě záchrany bankrotujícího Řecka (politicky korektní použijí termín restrukturalizace) a konstituce stabilizačních finančních mechanismů začalo opět diskutovat o  potřebě posílení koordinace hospodářských politik evropských zemí. Jinými slovy o další snaze ještě více sladit – vedle již existující jednotné měnové politiky – i ostatní hospodářské politiky a  učinit tak další výrazný krok směrem k  fiskální unii a  centralizované „evropské ekonomické vládě“. Za těmito iniciativami stojí motor evropské integrace – Francie s Německem – kteří svou představu vtělili do „Paktu pro konkurenceschopnost“, který má ambici zvýšit cenovou konkurenceschopnost a  stabilizovat veřejné finance v  EU. Výsledkem následných debat mezi zúčastněnými státy je pak tzv. Pakt euro plus, který si posílení koordinace hospodářských politik klade jako svůj hlavní cíl. Mezi nástroje, které mají tyto cíle naplnit, se řadí především tzv. dluhová brzda, zohlednění demografického vývoje v  národních penzijních systémech, doporučení minimálních výdajů na vědu a výzkum, ale i snaha sladit daňové základy u korporátních daní. Reálné využívání nabízených nástrojů a zejména jejich finální podobu nelze předjímat, přesto stojíme před dalším posunem směrem k  fiskální a  následně politické unii. I  když to jednotliví státníci neříkají nahlas, konkurenceschopnost a stabilita jsou jen módně používané (zneužívané) termíny snažící se propůjčit přitažlivost dlouhotrvajícímu procesu centralizace a  harmonizace jednotlivých politik.

Neoptimální měnová zóna Na snahy o další harmonizaci hospodářských politik lze nahlížet z  mnoha rovin. Zejména dlouhodobým kritikům současné 73

podoby a  hloubky integrace bylo již dlouhá léta jasné (viz např. „Autoři CEPu o Euru“; Praha, CEP 2010), že po ustavení společné evropské měny v rámci výrazně heterogenní skupiny evropských ekonomik s různou hospodářskou úrovní, odlišnými mírami inflace a nízkou flexibilitou pracovních trhů, musí být jako přizpůsobovací mechanismus ustavena i  unie fiskální. Dlouhodobá existence společné měnové politiky bez existence společné fiskální politiky možná není. Jelikož byla eurozóna již na začátku svého fungování neoptimální měnovou zónou – a v průběhu jejího fungování se tato neoptimalita spíše prohloubila, než aby se snížila, potřeba koordinované fiskální politiky je pro členy eurozóny o to naléhavější a intenzivnější. Je však s podivem, jaké překvapení a nesouhlas vyvolává v bohatších zemích nutnost fiskálních přesunů do regionů chudších. Překvapivější je to o to více v případě Německa, které má se stejným principem zkušenost v rámci svého sjednocení, kdy dlouhodobě musí přesouvat nemalé finanční prostředky z  vyspělejších západních zemí do chudších východoněmeckých. I  Německo bylo v  době marky neoptimální měnovou zónou a  za možnost používat jednu měnu na západě i východě své země bylo nuceno nést nemalé náklady. Těm se nemůže vyhnout ani nyní v případě eura, neboť je to právě Německo, které patří dlouhodobě mezi hlavní motory evropské integrace, a  vedle jejích přínosů se tak musí neméně hlásit i k jejím nákladům. Větší koordinace fiskální politiky má z  pohledu Německa zabránit v  budoucnu největším excesům nedobře hospodařících zemí a  snížit tak objem prostředků vyplácených ze záchranných fondů eurozóny. O  úspěchu takové strategie lze upřímně pochybovat, ale i  bez těchto pochybností nelze přehlédnout fakt, že země v rámci eurozóny jsou strukturálně odlišné a tato odlišnost bude i  nadále nutit ty bohatší k  finančním přesunům směrem k chudším. I to je cena za udržení eura a její obhájci by si ji konečně měli přiznat.

Centralizace politik Druhým důvodem, který opravňuje k  tvrzení, že „Pakt euro plus“ – či jakékoliv jiné pojmenování pro koordinaci hospodářských politik – není v procesu evropské integrace ničím překva74

pivým, je dlouhodobá podoba a charakter integrace. Od samotného počátku integrace – a  v  posledních desetiletích se stále vyšší rychlostí – dochází k  hlubší unifikaci, harmonizaci, koordinaci a  centralizaci všech myslitelných politik. Otcové evropské integrace neaspirovali již na samotném jejím počátku na nic menšího než na vytvoření evropské federace. Jejich následovníci jim tento sen pomáhají realizovat. Snaha o větší koordinaci dalších politik je tak logickým krokem k  vysněné evropské federaci. Můžeme snad jen korektně rozlišit evropské politiky na ty, kteří od samého počátku jako cíl deklarovali právě vytvoření federace od těch, kteří měli cíl stejný, ale dospět k němu chtěli či chtějí za zády voličů právě prostřednictvím postupných kroků odůvodňovaných např. nutností zvýšit konkurenceschopnost evropských ekonomik. Překvapivé nemůže být ani načasování snah o další unijní pakt. Jak jsme již z historie poučeni, finanční a ekonomické krize sloužily některým ekonomům a politikům k odůvodnění dalších regulací a  intervencí do ekonomik. Zrcadlově stejným způsobem dochází při selhání evropské integrace paradoxně k jejímu dalšímu prohlubování. Nemůžeme se tak divit, že po finanční a ekonomické krizi, kterou vystřídala krize dluhová spojená s krizí eura, přicházejí někteří evropští politici s dalším - integraci prohlubujícím – návrhem.

Ztracená suverenita Analyzovat lze jistě i  jednotlivá opatření v  rámci navrženého paktu. Obsahuje na jednu stranu opatření, se kterými na první pohled mít problém nemusíme, jako je např. přizpůsobení penzijních systémů demografickému vývoji nebo zrušení indexace mezd a  platů. Na straně druhé obsahuje opatření, která nás nutí nesouhlasit již na samotném počátku debaty o nich (např. sjednocení daňového základu u  korporátních daní). To by však byl pohled systémově a  metodologicky špatný a  podlehli bychom díky němu architektům zmíněného paktu, kteří do něj vložili typově taková opatření, aby se v nich každý „našel“ a v konečné fázi s ním mohl každý souhlasit. To je nebezpečí a  praxe používaná v  EU snad od jejího počátku. Na první pohled racionální opatření obsažená v  paktu bychom měli uskutečnit na základě naší domácí 75

ambice, na pozadí veřejné debaty na naší politické scéně a nikoliv z ambice evropských leaderů. Na samém závěru pak lze polemizovat s  deklarovanými cíli paktu. Chce-li Evropská unie dospět k větší konkurenceschopnosti, měla by na to jít diametrálně odlišnou cestou. Evropské státy prohospodařily svoji konkurenceschopnost právě díky stále větší předchozí unifikaci, harmonizaci a  centralizaci, která přispěla k menším ekonomickým přírůstkům, než mají nyní ostatní centra světové ekonomiky. Nejrůznější Lisabonské strategie, které v  minulosti flagrantně selhaly, jsou toho dostatečně přesvědčivým důkazem. Myslet si, že tímto paktem dojde k otočení trendu, obrácení příčin a  následků, nelze označit jinak než intelektuálním defektem. Česká republika by se další koordinace hospodářských politik účastnit neměla. V dosavadním průběhu evropské integrace jsme již do Bruselu odevzdali řadu pravomocí a poztráceli tak nemalou část ze své suverenity. Jako ekonomika konvergující k vyspělejším zemím EU navíc potřebujeme více volnosti a hospodářské politiky přizpůsobené našim podmínkám, nikoliv podmínkám vyspělejších zemí. To na druhé straně neznamená, že by se česká vláda neměla probíhajících debat účastnit. K  připravovaným návrhům by měla mít i  nadále ambici zaujmout své – z  národních zájmů vycházející – stanovisko, silně odmítnout nejspornější návrhy a případně podpořit ty racionální. Zejména by však měla i do budoucna stále trvat na tom, aby koordinace hospodářských politik probíhala na bázi dobrovolného rozhodnutí každého členského státu.

Euro, Německo a Česká republika*1 Mojmír Hampl viceguvernér ČNB

Téměř nejpodstatnější pro tvar, podobu a  tudíž i  budoucnost projektu společné evropské měny je stále ještě Německo a  jeho postoje. Přestože projekt eura do velké míry – a  čím dál více – žije vlastním životem a mnoho věcí probíhá samovolně, bez ohledu na situaci jeho největšího „sponzora“, stále dle mého platí, že euro stojí a padá s Německem. Oblíbený vtip londýnských dealerů v době vrcholící řecké krize zněl: pokud chcete vědět, jakým způsobem bude krize eura řešena, neptejte se v Bruselu šéfa Komise Barrosa, ten nemá v ruce žádné peníze, ptejte se pouze v Berlíně kancléřky Merkelové. Tento vtip byl samozřejmě zcela přesný. Proto je dle mého nutné sledovat diskusi právě v Německu.

Euro jako celoevropská marka Mohu se mýlit, ale zdá se mi, že přístup Němců k  euru v  průměru byl vždy tento: aby mělo smysl, musí být euro jen pokračováním marky v  rámci celé integrované Evropy. Tedy euro musí být celoevropskou markou. Bylo to uvažování nejen velkého kusu elity, ale významné části široké veřejnosti. Němci politicky, citově i ekonomicky neinvestovali do takto definovaného projektu tolik, že není dle mého pravděpodobné, že by se cokoli na tomto přístupu v dohledné době měnilo a bral bych to jako fakt. Přestože část elity i  široká veřejnost byly zjevně upřímně zděšeny tím, jak rychle padly dvě pojistky, které i  Němci tak urputně do základů eura vtělili (tedy, že země si navzájem nepomáhají, a  že společná centrální banka neodkupuje dluhy jednotlivých zemí) a  přesto, že všichni, kteří alespoň částečně sledujeme německý tisk, víme, jak nesmírně, neuvěřitelně bolestná byla řecká * Příspěvek na semináři Centra pro ekonomiku a politiku „Autoři CEPu o euru“: Praha, 27.9.2010.

76

77

a  irská krize a  její řešení pro běžného Němce, přesto to nemění nic na tom základním paradigmatu: pro průměrného Brita, Poláka či Čecha šlo primárně o krizi toho „jejich eura“, pro Němce šlo o krizi té naší, posvátné marky. Z  toho dle mého také vyplývají dvě věci: i) bylo logické, že nutně muselo dojít k  tomu, k  čemu při záchraně eura došlo, tj. k  záchranné operaci (bail-outu) obrovských rozměrů a  ii) jsou dle mého dosti liché úvahy o tom, že už přece brzy musí Němce „přestat bavit tohle všechno platit“. Ano, tento pocit tam osobně cítím a  je tam, ale dominantně je překryt tím pocitem prvním, odpovědností za vlastní „marku“. Proto samozřejmě krize eura vedla primárně elitu k úvahám, jak zajistit, aby příště už opravdu, skutečně euro bylo tou celoevropskou markou, když to napoprvé nevyšlo.

Konstrukční problém eurozóny Důsledkem této logiky je mimo jiné dosti rozšířená víra, dle mého dost nepřesvědčivá, že selhání stávajících smluv (tedy primárně Paktu stability a  růstu) vyřeší vytvoření nových a  lepších smluv. Přitom tušíme, že jde o  systémový, konstrukční problém eurozóny. O problém obtížné vymahatelnosti smluv mezi fiskálními suverény sdílejícími jedinou měnovou autoritu a jedinou měnovou politiku. Obtížnou vynutitelnost smluv mezi fiskálními suverény nevyřeší vylepšené, ovšem stále stejně obtížně vynutitelné smlouvy mezi týmiž fiskálními suverény. Proto se například na zásadní praktickou účelnost čehokoli, co vytváří tzv. Task Force prezidenta EU Van Rompuye, dívám s velkou skepsí. Ale podle mého bude muset být ještě mnoho a  mnoho peněz utraceno a  mnoho vody proteče Sprévou, než se tento základní pohled na euro v Německu změní. Proto je také mimo reálnou a  relevantní diskusi v  Německu i  úvaha o  tzv. supereuru. Ne, že by nemohla být teoreticky pro někoho atraktivní, to je. Ale je prostě mimo daný čas a  prostor. Pokud by totiž měla taková měna fungovat, vychází mi, že by musela zcela na hlavu postavit celý dosavadní evropský integrační projekt. Musela by fungovat nejen bez jižní osy stávající eurozóny, což – je mi líto – znamená i bez jejího mluvčího, tedy Francie. Ale musela by fungovat v módu dominance hegemona, který s ostat78

ními nediskutuje, a  který nenechává ostatní o  čemkoli klíčovém pro měnovou politiku a měnovou stabilitu hlasovat. Jinými slovy, muselo by to fungovat tak, jak fakticky dříve fungovala marka pro své blízké okolí. Rakušané či Holanďané prostě více či méně přestali svou vlastní měnovou politiku dávno před eurem dělat a pasivně přijímali měnovou politiku hegemona, tedy Bundesbanky. Je ale zjevné, že pak už to není integrace, jak ji známe, ale podrobení se hegemonovi. A  to je nyní asi tak pravděpodobné jako to, že si členské země jižní osy eurozóny v  zájmu stabilizace svých veřejných rozpočtů nechají dobrovolně vlastní ministerstva financí okupovat experty a politiky z Německa. Čili je to prostě science fiction.

Klacek proti úspěšným S uvedenými úvahami souvisí i to, že mnozí v Německu a jeho blízkém okolí, dle mého skromného soudu, veřejně, ale i privátně trochu podceňují jednu hrozbu. Že navrhované úpravy pravidel v  eurozóně a  potažmo EU, které se  mají týkat nejen fiskální politiky, ale i tzv. makroekonomických nerovnováh v oblasti schodků běžného účtu, obchodní bilance, spotřeby a úspor by se mohly začít velmi rychle používat jako klacek proti úspěšným, nikoli proti neúspěšným. Komentáře šéfa Eurogroup (skupina ministrů financí eurozóny) Junckera, že Němci díky své konkurenceschopnosti, exportní schopnosti a  provedeným reformám na trhu práce rostou na úkor ostatních, jsou dostatečně výmluvným varováním pro všechny i  v  blízkém okolí Německa, tedy včetně nás. Myslím, že třeba pro Čechy s jejich relativní mzdovou úrovní vůči Německu je obzvlášť zábavné, když někdo dnešní Německo veřejně napadá ze „sociálního a  mzdového dumpingu“, myslí to zcela vážně a  ještě je navíc formální hlavou oné Eurogroup. Obával bych se, aby tato nová pravidla v oblasti makroekonomických nerovnováh nezačala být uplatňována dříve a  vynucována paradoxně striktněji, než pravidla týkající se fiskálního hospodaření. V tom, aby se navrhované „nástroje na řešení nerovnováh“ nestaly v  EU nástroji na trestání úspěšných, exportujících, konkurenceschopných apod., v  tom by mimochodem měly být zásadní styčné body i mezi pozicemi České republiky a Německa, jak 79

argumentuji opakovaně. Je to v  zájmu naší země a  i  obecného zájmu udržení zbytků zdravého rozumu v  některých hospodářsko-politických debatách v EU. V těchto otázkách totiž stojí proti Německu docela silná opozice. Nejen jižní osa eurozóny se svým mluvčím, ale též velká část anglosaského tisku i anglosaských politických i ekonomických veličin. Tato zdánlivě nesourodá koalice je totiž jinak poměrně homogenní v jednom, prakticky bez výjimky jsou jejími členy země, které mají nyní podobné ekonomické problémy: bolestně zasažený finanční sektor, zdecimované veřejné finance, anemický růst a  obchodní nerovnováhu vůči vnějšímu světu. Jejich optikou se opravdu může zdát, že za jejich potíže může úspěšné Německo, jakkoli je to neuvěřitelná konstrukce. O všech těchto kruciálních věcech, o záležitostech budoucích pravidel nejen v  eurozóně, ale i  v  EU (koneckonců většina nových pravidel se bude vztahovat na celou EU 27), zdá se mi, u nás v  České republice málo diskutujeme. Ale nejsme výjimkou. Ono opakované vymizení zásadních věcných témat z  veřejné diskuse a z politiky, se asi týká i jiných zemí. Nejsem politolog a neumím přesně hierarchizovat příčiny této věci, ale za sebe bych řekl, že to může být dáno i  tím, že diskuse o  zásadních pravidlech hry a  jejich úpravách, což je podstata politiky, se posouvá na celoevropskou úroveň a tedy mimo rámec kontextu, ve kterém národní politika a  národní veřejná diskuse existuje. Z každé národní politiky se pak stává jen velká komunální politika a  abstraktní témata a témata nastavení zásadních pravidel hry pak snadno zmizí. Proč by se někdo o  diskusi na tato témata měl snažit, když je tak jako tak nemůže téměř ovlivnit?

úrovni EU, ale třeba v tak vzdálených místech jako je G20 či FSB, kterých se dokonce ani neúčastníme. Na G20 vznikala například ona slavná pravidla pro odměňování ve finančním sektoru, která považuji za mimořádně nešťastná, protože koneckonců obecně platí, že kdo řídí odměňování v instituci, ten řídí instituci samotnou. V jiných oblastech, které neznám, je to možná obdobné, nevím. V  takovéto situaci má pak často moc ten, kdo má pero v  ruce a kdo tvoří návrhy pravidel, což je dominantně Evropská komise a skutečně se pak může u zásadních témat stávat, že návrhy prakticky neprojdou žádnou diskusí na úrovni jednotlivých zemí, ale prostě najednou vzniknou. Mnozí, kteří jsou oprávněně nespokojeni s tím, jak netransparentní je někdy tvorba pravidel na národní úrovni, pozměňovací návrhy na poslední chvíli, načítání změn k zákonu A spolu s nesouvisejícím zákonem B, by byli možná překvapeni, jak podobné techniky a  finty často fungují i  na úrovni evropské legislativy, jen s drobným rozdílem: mají pak dopad na všech 27 zemí a nikoho z těchto legislativních kreativců nelze jednoduše vyměnit ve volbách. Přesto, nebo snad právě proto je nutné tato abstraktní témata otevírat a probírat. Týká se to samozřejmě i abstraktních pravidel fungování eurozóny, koordinace fiskálních politik a obecně tvorby pravidel definujících a  určujících hospodářskou politiku na úrovni jednotlivých členských zemí EU a EU jako celku. Ano, mají zásadní dopad a v případě špatných řešení i zásadní náklady, jak vidíme na problémech eurozóny. Takže o nich diskutujme, i když je to vlastně často proti logice systému.

Rozhodování bez diskuze Koneckonců to třeba v mé oblasti, pravidel na finančním trhu, platí nyní již téměř dokonale. Prakticky do žádných podstatných pravidel nemůže už dnes jakkoli mluvit žádný domácí zákonodárce a nemůže je nijak ovlivnit. Ať už jde o pravidla pro kapitál finančních institucí, vstup a  výstup z  odvětví, pojištění vkladů, nyní dokonce odměňování, sběry a definice dat, pravidla pro fondy pro kvalifikované fondy či fondy pro širokou veřejnost, pravidla jednání se zákazníky, pravidla pro mnohé jednotlivé produkty apod., prakticky nic z toho nevzniká zde, často dokonce ani na 80

81

Současné problémy eura*1 Martin Slaný poradce prezidenta republiky

Je zřejmé, že eurozóna prodělává svoji skutečnou existencionální zkoušku a že je spíše na jejím počátku než konci. Ač spouštěcím impulsem byla finanční a ekonomická krize, není počáteční příčinou. Krize eurozóny není projevem externích faktorů. Důvodem nejsou ani kapitálové trhy, ani nezodpovědná hospodářská politika členských zemí posledních let. Skutečné příčiny jsou endogenní. Je třeba je hledat v samotném počátku, v nastavení hospodářské a měnové unie, která spočívá na špatných základech. Chyby je třeba hledat v pojetí evropské integrace přinejmenším od Maastrichtské smlouvy.

Měna jako nástroj unifikace Mluvím-li o endogenních příčinách, mám zejména na mysli to, že od samotného počátku nebyly brány v potaz veškeré předpoklady, které umožňují efektivní fungování měnové unie, a  to nejen ty čistě ekonomické podmínky, formulované Mundellem, Kenenem či McKinnonem, jako jsou: sladěnost hospodářských cyklů; otevřenost a silná závislost vzájemného obchodu; podobnost v  mírách inflace; pružnost cen, ale zejména mobilita výrobních faktorů – primárně mobilita pracovní síly, ale v současném kontextu je třeba zmínit i  pokračující eurosklerózu a  hysterezí postižené trhy práce většiny zemí eurozóny. I s ohledem na institucionální změny dané Lisabonskou smlouvou se spíše než posun k větší flexibilitě pracovních trhů dá očekávat více regulace a strnulostí. Kromě těchto podmínek byly rovněž zcela ignorovány, respektive zamlčovány, nezbytné politicko-ekonomické podmínky: kritérium kompenzace nepříznivých šoků fiskálními transfery (což *

Upravený text vystoupení na semináři „Autoři CEPu o euru“, Praha, 27. 9. 2010.

83

s sebou neodmyslitelně nese tlak na fiskální unifikaci); kritérium jednotných priorit v hospodářské politice či kritérium solidarity – tedy, že je třeba solidaritu národní nahradit solidaritou „unijní“. Dnešní rozčarování veřejnosti je výsledkem toho, že politická reprezentace na počátku, a vlastně ani dnes, nebyla schopna či ochotna přiznat, co vše skutečně měnová unie přináší a potřebuje pro svou existenci. Tyto politické podmínky jsou nutné, nikoli ale sami o sobě postačující a  neumí zajistit to, aby se z  dané oblasti stala optimální měnová zóna. Názory, že kritéria optimální měnové oblasti jsou svojí povahou endogenní a  že samotná existence měnové unie bude vytvářet podmínky jejich naplnění, se ukázaly jako zcela mylné. Dnešní divergence eurozóny do dvou skupin zemí je toho dobrým důkazem. Zastánci měnové unie spoléhali na to, že se tyto dodatečné podmínky podaří zajistit později. Že stále více ekonomicky integrující se unie vyvolá ve veřejnosti akceptovatelný požadavek na užší politickou integraci. Politická kritéria jsou však, jak bylo řečeno, podmínkami existence unie a nemohou být tedy jejím výsledkem. Pokud Karel Engliš kdysi řekl, že „měna je nástrojem hospodářství“, dovolím si tento výrok v této souvislosti parafrázovat tak, že zakladatelé eurozóny vzali „měnu jako nástroj unifikace“. Více jak desetiletá existence eurozóny, její současné problémy, ale i  zkušenosti některých nedávno vstoupivších členů jako Slovinska a  Slovenska, přináší rovněž zásadní posun v  argumentech a  posuzování podmínek zavedení jednotné měny u  nás. Donedávna dle mého názoru převažoval pohled, že otázka, kdy budeme moci vstoupit do eurozóny – tedy naše připravenost – byla totožná s  otázkou, kdy do eurozóny vstoupit chceme – tedy naší ochotou ke vstupu. Navíc rovina připravenosti byla primárně zužována jen na plnění maastrichtských kritérií při ignorování širších ekonomických souvislostí. I  kniha Autoři CEPu o  euru (vydal CEP, září 2010) však dokládá, že to nebyl názor všech a že mnozí tyto dvě roviny vždy důsledně oddělovali. Nově je nutné zcela vážně brát v potaz i roviny, které doposud bylo možné ignorovat: Kdy nás eurozóna může přijmout (tedy její připravenost) a kdy nás eurozóna přijmout chce (tedy její ochota přijmout nové země). 84

Neoptimální měnová oblast Vrátím-li se k první rovině: ač jsme se připravenosti na vstup do eurozóny vlivem hospodářské krize absolutně vzdálila, přesto ji vnímám v  relaci k  ostatním rovinám jako nejrychleji splnitelnou. Pokud vláda dodrží svůj závazek o konsolidaci veřejných rozpočtů, zda se být splnění této faktické podmínky v brzké době nejreálnější. Větší problém nadále zůstává v  zajištění flexibility trhu práce, zlepšení institucionálních podmínek pro podnikání apod. Druhou a  do budoucna klíčovou rovinou je naše ochota ke vstupu do eurozóny. Krize odkryla, že eurozóna není tím, čím se zdála být. Je třeba si tak dnes si položit otázku, zda chceme vstoupit do zóny, která nejenže není optimální měnovou oblastí, ale ve snaze se jí přiblížit přijímá významná regulační opatření vedoucí k fiskální federaci. Zda chceme vstoupit do měnové oblasti, v níž se porušují pravidla, která se doposud zdála být neprolomitelná. Je třeba se zamyslet, zda chceme vstoupit do oblasti, která nefunguje, jejíž další vývoj je značně nejistý a zbavit se něčeho, co naopak funguje a poskytuje domácí ekonomice dobrou ochranu. Politikové uvažující o  brzkém přijetí eura by neměli rovněž opomíjet postoj veřejnosti, což není banálním problémem. Jako každá jiná měna, i  euro totiž primárně závisí na důvěře občanů. Připomeňme, že ve vnímání veřejnosti k přijetí eura se dlouhodobě prosazuje negativní trend a průzkumy ukazují, že většina občanů ČR euro odmítá a koruně věří. Proběhnuvší krize ukázala i  laikům, jakou důležitou roli má v ekonomice flexibilní kurz, u kterého bych se rád zastavil. Právě pružná měna byla tou vyrovnávací veličinou (cenou), která mnohým zemím eurozóny v době hospodářské krize podstatně scházela. Není náhodou, že země EU, které mají flexibilní kurz, přečkaly s  ohledem na relativní pokles produktu první náraz výpadku poptávky lépe, než země s  eurem či jiným režimem fixního kurzu. Nemuseli se potýkat s vysokými náklady tzv. vnitřní devalvace.

Výhoda pružného kurzu Myslím, že výhodu flexibilního kurzu dobře zaregistrovali i naši exportéři. Netvrdím samozřejmě, že výkyvy kurzu v posledních letech byly bez nákladů. Porovnám-li však náklady z kurzové 85

fluktuace, proti kterým se většina vývozců pojišťuje, s  potenciálními a  zejména nepojistitelnými náklady například v  podobě zavedení mimořádné daně či vyššího zdanění firem, které by pokrylo financování záchranných balíčků (řecké a  dalších jihoevropských ekonomik), je jejich výše relativně velmi malá. Diskuse o výhodnosti fixního či flexibilního kurzu není triviální. Přesto rozhodování mezi těmito dvěma režimy není nic jiného než debatou o tom, jaký typ šoků v dané ekonomice převažuje – zdali to jsou šoky nominální či reálné. Mnoho studií dokládá, že naše ekonomika trpí spíše šoky reálnými, což implikuje výhodnost pružného kurzu. Pro režim fixního kurzu v českém prostředí nehovoří ani pohled na úrokové sazby či inflaci, ani neefektivní měnová politika. Ta zareagovala na ekonomickou krizi velmi rychle a  pružně. Zkrátka, vstoupit do režimu fixního kurzu s  ne příliš pružným trhem, kde převládají reálné šoky, by bylo velmi nákladné. Jedním z  argumentů pro vstup do eurozóny bylo i  to, že samotný vstup vyvolá větší tlak na fiskální konsolidaci a umírněnou hospodářskou politiku. To se samozřejmě vůbec nenaplnilo, neboť měnová unie postrádající vedle sebe unii fiskální a politickou vede k přesnému opaku – černému pasažérství a morálnímu hazardu. Naopak je to flexibilní kurz, který si vynucuje fiskální kázeň a to i bez nákladného institucionálního rámce. V režimu flexibilního kurzu totiž vláda mající problém s fiskální disciplínou si buď musí na svoji předchozí rozpočtovou nekázeň půjčit v domácí měně, případně se uchýlí k vyšší inflaci, za což si ale trh vynutí vyšší rizikovou prémii. Vyšší riziková prémie činí zemi více zranitelnou prudkým nárůstem dluhu a vláda se tak musí dříve věnovat rozpočtovým výdajům. Alternativou je vypůjčit si v cizí měně, depreciace měny ale zdražuje splácení půjčky a tlačí na růst inflace. Jak je vidět na příkladu Řecka, v (heterogenní) měnové unii se trhy začnou bát o stav veřejných financí až když země stojí těsně před defaultem. Nedávný vývoj rovněž poukázal na to, že se zvyšují náklady na předvstupovou fází – rostou rizika plynoucí ze zapojení koruny v  režimu ERM II. A  konečně s  úvahami o  přijetí eura si musíme rovněž položit na úvod vyřčenou otázku, zda jsme schopni plně přijmout i politickou dimenzi měnové unie. 86

Rizika přijetí eura Ještě krátce zmínit rovinu rozšíření eurozóny z pohledu eurozóny samotné. Tedy, zda je eurozóna připravena na další rozšíření a  zda se rozšiřovat vůbec chce. Odpověď na obě otázky je nyní záporná. Nejde jen o nutný čas ke konsolidaci důvěry v euro, ujasnit si nová pravidla hry, ale otázkou je i to, jak si eurozóna poradí s problémy Řecka a dalších zemí známých pod zkratkou PIIGS. Měnová unie ve vlastním zájmu potřebuje ohledně svého rozšiřování oddechový čas. Klíčová bude rovněž otázka, zda chce eurozóna další rychle rostoucí země? Něco jiného je přijmout za situace nejistoty malé Estonsko, a  něco jiného přijmout ČR či velké Polsko. Názor o  negativní náladě ohledně rozšiřování mi utvrzují snahy spřízňovat maastrichtská kritéria, doplnit je o kvalitu bankovní soustavy či záruky solidarity (otázku vynucování si solidarity na příkladu Slovenska záměrně opomenu). Dá se očekávat, že Evropská komise i ECB budou striktněji posuzovat možnosti vstupu další země do eurozóny, zejména z pohledu konvergence, platební bilance ale i širšího spektra indikátorů. Země tvořící „zdravé jádro“ eurozóny si nyní dobře uvědomují, že i pro měnovou integraci platí rostoucí křivka mezních nákladů. Výnosy z  brzkého vstupu do eurozóny zůstaly i  po krizi více méně konstantní. Rizika pro přijetí eura však nejen stále přetrvávají ale spíše vzrostly. S ohledem na tyto skutečnosti jsou jakékoli debaty o vstupu ČR do eurozóny relevantní, potřebné, ale vstup v brzké době nereálný.

87

Na cestě k fiskální a politické centralizaci Ivo Strejček poslanec Evropského parlamentu

Současná podoba evropského integračního procesu se nachází v  krizi. Ekonomická a  finanční deprese obnažily jeho slabiny o to bolestivěji, že donedávna jakékoliv kritické reflexe tendencí a  jevů uvnitř EU byly téměř nemyslitelné a  každý, kdo si dovolil klást otázky a ptát se po odpovědích, byl považován za kacíře útočícího na samotnou existenci unie. Tzv. evropský sociální model, který po desetiletí vytvářel u svých občanů iluzi věčné prosperity a nekonečného bohatství, narazil na svůj strop. Vlády členských zemí EU prostřednictvím politiky „udržitelného blahobytu“ zadlužily své země a  veřejné rozpočty uvrhly do chaosu a zmaru. Jednotná měna euro – politický, ne ekonomický projekt – měla symbolicky dovršit sjednocení Evropy, aniž by její vznik a  vývoj provázela pokora k  ekonomickým zákonitostem. Vznikla měna bez svého státu, jejímiž uživateli se staly efektivní a výkonné ekonomiky na straně jedné i  známí černí pasažéři, o  kterých se už předem vědělo, že svůj styl života nad poměry sotva kdy obětují ve prospěch zdraví společné měny. Záchrannou brzdou proti těmto neukázněným členům měl být systém pojistek, tzv. Pakt růstu a stability. Ten se poměrně rychle proměnil v bezcenný trhací kalendář, který nakonec dlouhodobě nedodržovali ani Francie a Německo. V dobách ekonomického (byť skromného) růstu eurozóny se defekty daly skrýt, protože tu byl stále někdo, kdo byl schopen finančními transfery od úspěšných k  neúspěšným uvnitř eurozóny platit dluhy jiných. Finanční a  ekonomická krize odkryla děsivou pravdu: euro nejenže nesplnilo zbožná přání otců zakladatelů – nízkou inflaci, nízkou míru nezaměstnanosti a  hospodářský růst, ale silné ekonomiky oslabilo, zpomalilo hospodář89

ský růst, nezvýšilo mobilitu pracovních sil a ze „slabých učinilo ještě slabší“. Obrysy dalšího vývoje jsou o to varovnější, že v současné době nejenže neexistují účinné a  spolehlivé nástroje demokratické kontroly integračních procesů, ale nejsou ani vytvořeny podmínky pro jejich vznik a fungování. V  tomto textu se pokusím popsat současné centralizační tendence některých unijních institucí, které – rychleji než jsme zvyklí – převádějí zásadní pravomoci do rukou Evropské komise, Evropského soudního dvora, Evropského parlamentu a Evropské centrální banky. To vše v  prostředí demokratického deficitu, ve kterém jsou občané členských států pouze příjemci unijních rozhodnutí, aniž by k nim měli možnost předem (v demokratické debatě) vyjádřit svůj názor. Asi od poloviny roku 2010, v souvislosti s vážnými otřesy projektu jednotné evropské měny, probíhají přípravy na vytvoření fiskální unie se všemi jejími podstatnými atributy, včetně pokusů o harmonizace přímých daní. I přes vážné rozpory mezi jednotlivými členskými státy Evropské měnové unie se zdá velmi pravděpodobné, že fiskální unie vznikne. To však není, a  česko-slovenský příklad je nám čítankovým vzorem, možné bez vytvoření politické unie. Výkon politické moci bude centralizován do Bruselu a  klíčová ekonomická rozhodnutí budou činěna tam. Vývoj významné části evropského kontinentu bude předurčen na dlouhá léta dopředu. „Pro demokratické postupy v rámci politického systému je důležité, aby rychlost přijímání podstatných politických rozhodnutí nebyla taková, že nemůže fungovat žádná zpětná vazba a  že neprobíhá v  úplnosti to, co označujeme jako politický proces,“ poznamenává profesor Petr Fiala.1 Bude-li dokončena fiskální, a posléze politická unie, bez vědomého souhlasu občanů členských států a mimo jejich rozhodnutí, obávám se, že současné pokusy o záchranu eura „jako symbolu“ vyústí v třaskavé sociální a nacionální napětí v Evropě.

V  posledních měsících lze vystopovat celou řadu silných politických stanovisek a vyjádření předních evropských politiků, která byla a jsou hybnými momenty zachránit projekt eura a urychlit dokončení fiskální unie. Za podstatné je třeba považovat postoje klíčových představitelů Německa a  Francie, kancléřky Angely Merkelové a  prezidenta Nicolase Sarközyho. Zejména proto, že na německé hospodářské výkonnosti (a  fakticky ochotě vše platit) je osud EMU přímo závislý. Francie, se svými sociálními a  hospodářskými výkony, není tak silným hráčem jako Německo, avšak francouzský politický vliv je nepominutelný a proto ji nelze vynechat. Jako formy politického zadání svého druhu je tedy třeba brát projevy Merkelové a  Sarközyho na Světovém ekonomickém fóru v Davosu 2011. Merkelová tam nečekaně silně prohlásila následující: „Dluhová krize eurozóny ukázala, že Evropa jako celek musí znovu získat konkurenceschopnost prostřednictvím větší koordinace hospodářských, pracovních a sociálních politik… Nelze mít jednotnou měnu a  zcela odlišné sociální systémy... Pokud padne euro, pak padne i Evropa. Euro není pouze měna, euro je ztělesněná Evropa.“2 Stejně rozhodně vystoupil v  Davosu i  prezident Sarközy. Prohlásil, že „paní Merkelová a já nikdy, nikdy nedovolíme, aby euro zkrachovalo. My nikdy nedovolíme, aby bylo euro zničeno... A  těm, kteří si chtějí vsadit proti euru, říkám: opatrně, jsme rozhodnuti bránit euro.“3 Tato, a jistě i mnohá další prohlášení dvou významných evropských politiků dílčím způsobem srozumitelně dokreslují současný vývoj uvnitř eurozóny. Euro bude zřejmě zachráněno za každou cenu, nicméně bez širokých harmonizací sociálních politik, pracovního práva, nejužší koordinace hospodářských politik, koordinací národních rozpočtových rámců a „evropským“ dohledem nad jejich plněním včetně pokusů harmonizovat přímé daně, to nepůjde.

1) Fiala, P.: Evropský mezičas: Brno, Barrister & Principal 2007, s. 132.

2) http://www.reuters.com/article/2011/01/28/davos-merkel-idUSLDE70R­ 28520110128 3) http://www.spiegel.de/international/europe/0,1518,742066,00.html

90

Politická zadání: zachraňme euro

91

Významné a rozhodující pravomoci národních vlád budou předány Evropské komisi a podstatně – na úkor národních parlamentů – posílí svoji roli také Evropský parlament. To vše bez rozhodnutí voličů, bez demokratické diskuse – jakoby mimochodem. To považuji za mimořádně rizikový postup, ve kterém by si neměly politické elity vystačit s  běžným konstatováním „občané od nás očekávají akci“, kterým tradičně banalizují obcházení či dokonce vědomé ignorování demokratických postupů. A  to i  přesto, že neschopnost držet demokratickou kontrolu nad průběhem současné formy evropského integračního procesu není nic nového. Nakonec, srozumitelným příkladem bylo rozčarování evropských elit nad výsledky referend k evropské ústavní smlouvě ve Francii a Nizozemí a dokonce zděšení nad rozhodností irského postoje k dalšímu předávání pravomocí do Bruselu prostřednictvím tzv. evropské ústavy. Absenci veřejné debaty nad bezprecedentní centralizací pravomocí do Bruselu ve prospěch vytvoření fiskální (a politické) unie bez rozhodnutí voličů považuji za hrozivé.

Právní základ pro změny

Současný výklad článku 136 ovšem nijak nepřipouští či legitimizuje vznik a  fungování záchranných finančních nástrojů či fondů, což se v  případě některých členských států EMU ukázalo jako problematizující část Smlouvy. Špičkoví představitelé členských států EU, kteří si dobře pamatují jak kolaps referend o tzv. ústavní smlouvě, tak těžkosti s ratifikačním procesem Lisabonské smlouvy, po bouřlivé debatě přijali takovou verzi rozšíření tohoto článku, která by sice nikoho „nedráždila“, ale otevřela dveře jak k záchraně členských států eurozóny tak (de facto i de jure) k vytvoření fiskální unie.5 Považuji toto rozhodnutí za průlomové, neboť i podle problematické Lisabonské smlouvy stále platí, že EU neodpovídá za závazky nebo nepřebírá závazky vlád členských států. Domnívám se, že tuto shodu hlav členských států EU je třeba brát jako závažný a  významný krok k  centralizaci rozhodování uvnitř unie. Sama Angela Merkelová opakovaně zdůraznila – při vědomí na­růstajícího euroskepticismu v Německu a současně v obavách z nálezu Ústavního soudu v Karlsruhe – že změna Smlouvy musí být „malá, malá, malá“.6

Právním základem pro změny, které povedou k dokončení procesu, na jehož konci budou fiskální a  politická unie, je Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU), známější ovšem pod názvem Lisabonská smlouva. Jak Evropská komise tak předseda výboru pro právní záležitosti Evropského parlamentu Klaus-Heiner Lehne opírají svoji argumentaci o výklady článků 121 – 126 SFEU a zejména o článek 136 kapitoly 4, SFEU – Ustanovení týkající se členských států, jejichž měnou je euro.4

Vzpomínám si, jak šokoval (protože si to vůbec neuvědomovali) poslance Evropského parlamentu prezident Mezinárodního měnového fondu Dominique Strauss-Kahn při svém slyšení v  EP přímočarou poznámkou, že „si poslanci sice mohou přát změny Lisabonské smlouvy, jako například zřízení evropského měnového fondu, ale že si jistě především přejí vyhnout nebezpečí, aby se na souhlas s  těmito změnami znovu museli ptát svých občanů“.

4) Článek 136 1. K zajištění řádného fungování hospodářské a měnové unie a v souladu s příslušnými ustanoveními Smluv přijme Rada některým z příslušných postupů uvedených v článcích 121 a 126, s výjimkou postupu podle čl. 126 odst. 14, opatření týkající se členských států, jejichž měnou je euro: a) k posílení koordinace jejich rozpočtové kázně a dohledu nad ní; b) k vypracování směrů hospodářské politiky pro tyto státy, přičemž se dbá na to, aby byly slučitelné se směry přijímanými pro celou Unii a byl nad nimi zajištěn dohled. 2. Na hlasování o opatřeních podle odstavce 1 se podílejí pouze členové Rady zastupující členské státy, jejichž měnou je euro.



92

Především proto byla rozhodnutím Evropské rady přijata proZdroj: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083: 0047:0200:cs:PDF 5) Přesný název změny: Rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o mechanismus stability pro členské státy, jejichž měnou je euro: „Členské státy, jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.“ 6) http://euobserver.com/?aid=31163

93

cedura, která jí umožňuje přijmout změnu Smlouvy samostatně za předpokladu, že tak bude učiněno jednomyslně a že tímto rozhodnutím „nebudou rozšířeny pravomoci EU“.7

Ekonomické vládnutí Evropská komise, prostřednictvím Rady, předložila Evropskému parlamentu balík šesti legislativních předloh, které obsahují formulaci východisek k tzv. ekonomickému vládnutí v EMU.8 Tento balík předloh, který se týká především stanovení podmínek dohledu Evropské komise nad národními rozpočty, projednal v  rekordně krátké době hospodářský a  měnový výbor EP (zpravodajové předložili první návrhy svých zpráv na konci ledna 2011) a  při zohlednění stanoviska výboru pro zaměstnanost EP a výboru pro právní záležitosti EP odkázal k projednání v tzv. trialogu.9 Evropská komise si „vyhrazuje právo“ stanovit svoji metodiku monitorování národních rozpočtů a na základě svých nálezů upozornit na nadměrný rozpočtový deficit, veřejný dluh nebo 7) Změna Smlouvy o fungování Evropské unie spojená s  Evropským mechanismem stability probíhá poprvé tzv. zjednodušenou procedurou pro změnu zakládacích smluv upravenou v  čl. 48 odst. 6 SFEU, tj. formou rozhodnutí Evropské rady. O  okamžitém zahájení tohoto postupu rozhodla Evropská rada na svém zasedání ve dnech 16.–17. 12. 2010, kde bylo rovněž dojednáno i znění samotného Rozhodnutí ER, kterým se mění článek 136 Smlouvy. Zdroj: www.mzv.cz 8) Návrh nařízení Rady (EU), kterým se mění nařízení (ES) č. 1467/97 o urychlení a vyjasnění postupu při nadměrném schodku (KOM(2010)522); Návrh směrnice Rady o  požadavcích na rozpočtové rámce členských států (KOM(2010)523); Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o účinném prosazování rozpočtového dohledu v eurozóně (KOM(2010)524); Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o  donucovacích opatřeních k  nápravě nadměrné makroekonomické nerovnováhy v  eurozóně (KOM(2010)525); Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení (ES) č. 1466/97 o posílení dohledu nad stavy rozpočtů a nad hospodářskými politikami a o posílení koordinace hospodářských politik (KOM(2010)526); Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o prevenci a nápravě makroekonomické nerovnováhy (KOM(2010)527). 9) Na základě tzv. obecného přístupu Rady bude na konci dubna 2011, poté co výbor ECON ve dnech 19.–20. 4. 2011 schválil své zprávy, zahájena neformální trojstranná jednání mezi Radou, EP a Komisí. Cílem je dosažení kompromisu o celém balíku do června 2011 v tzv. prvním čtení. Tehdy by o něm také mělo hlasovat plénum EP.

94

makroekonomickou nerovnováhu v některém z členských států EU a  do jednoho měsíce (časová perioda, která je významným předmětem sporu mezi členskými státy) požádat o sjednání nápravy. Stanovisko Evropské komise by podle návrhu měla schválit Rada. Nebude-li do pěti měsíců sjednána náprava, měla by dotčená členská země čelit sankcím. Komise získává na úkor národních států rozhodující pravomoci v uvalování sankcí a sama bude zodpovědná za „transparentnost“ celého procesu. Oslabení národních vlád je významné. Členské státy EU, zejména ty, které používají euro, se však ve svých pohledech (naštěstí) liší. Zejména státy tzv. „jižního křídla“ (Itálie, Řecko, Španělsko) chtějí například umírněné vymezení nadměrného schodku. Německo se zase obává, aby za makroekonomickou nerovnováhu nebyl považován např. přebytkový státní rozpočet. Rozpory trvají nad „automatičností“ spuštění sankcí. Především do této debaty se promítá spor mezi úspornějším „severním křídlem“ (Německo, Nizozemí, Švédsko) a zájmy „jižního křídla“. Pokud bude celý balík šesti návrhů schválen, stanou se rozpočty národních států rukojmím rozhodování Evropské komise a předmětem posuzování Evropským parlamentem. Zde je nutno varovat, že EP (v  podstatě levicové těleso „třetí cesty“ bez jasně definované politické koalice a  opozice) má trvalou a  neblahou tendenci být ve svých postojích dokonce radikálnější a dominantnější než sama Evropská komise se svými návrhy. Pro Českou republiku je důležité, že navrhované legislativní akty ekonomického vládnutí se prozatím vztahují na „členské státy, jejichž měnou je euro“ a  ty země, které jednotnou měnu prozatím nepoužívají, se „mohou dobrovolně k  plnění připojit“. Tato formulace podtrhuje význam současné a budoucí rozumné politiky českých vlád a  uvážlivých postojů ČNB, které by – pokud se budeme chtít vyhnout plné podřízenosti Bruselu při formulaci svých hospodářských, sociálních a  daňových politik – měly obhajovat českou korunu a  tím se vyhnout pádu do plné závislosti na rozhodnutích EK a euroskupiny. 95

Nové evropské finanční zdroje Oprávněné obavy ze současných snah Evropské komise a  Evropského parlamentu koncentrovat rozhodující pravomoci do svých rukou zdůrazňují jejich návrhy tzv. inovativního financování.10 Každá instituce, stupňuje-li své snahy po spotřebě více finančních prostředků z  rozpočtu, tím vysílá signál, že si přisvojí i více pravomocí (pokud tak již neučinila). Evropská komise a Evropský parlament, v odůvodnění nároků na více finančních prostředků ve svůj prospěch, se odvolávají na povinnost plnit „ambiciózní cíle agendy Evropa 2020“, na podporu „zelených“ technologií a (tradiční) boj s klimatickou změnou. Proto požadují navýšení národních příspěvků do unijního rozpočtu. V době vážných a bolestivých konsolidací národních rozpočtů, které se potýkají s ohromnými rozpočtovými deficity a dluhy, se hlavy národních států přirozeně zdráhají navyšovat povinné odvody do bruselského rozpočtu, jak to po nich požadují evropské instituce.11 Přímým důkazem tohoto tvrzení jsou ostré debaty hlav členských států na Evropské radě v prosinci 2010 o konstrukci rozpočtu EU pro rok 2011. Evropští poslanci totiž požadovali navýšení unijního rozpočtu o  6,2 %, přičemž svoji argumentaci zdůvodňovali vyššími výdaji na vzdělání a výzkum a zejména finančními požadavky na zřízení nové diplomatické služby EU. Zástupci členských států jim po složitém jednání přislíbili navýšení rozpočtu „pouze“ o 2,9 % a navíc s podmínkou, že i v evropském rozpočtu musí dojít k nezbytným škrtům ve výdajích. Zřejmě proto, v předtuše těchto potíží, předložil Evropský parlament sadu návrhů, které definují nové finanční zdroje, které budou přímým příjmem rozpočtu EU. Obecné návrhy tzv. inovativního financování pak EP dominantně schválil a  vybídnul tím Evropskou komisi, aby ucelený a detailní návrh předložila do poloviny roku 2011. 10) Inovativní financování na globální a evropské úrovni, http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P7-TA-20110080+0+DOC+XML+V0//CS 11) Příspěvky členských států EU do rozpočtu EU jsou ve výši 1,05 % jejich HND.

96

Je zřejmé, že nové evropské finanční zdroje budou (nejméně) následující: daň z  finančních transakcí, daň z  finančních aktivit a  povinné poplatky finančních institucí a  bank, tzv. uhlíková daň, vydání tzv. investičních dluhopisů a emise tzv. evropských dluhopisů. Pouze parametry daně z finančních transakcí jsou již dnes známé. Každá transakce bude zatížena sazbou daně ve výši 0,02– 0,05 % hodnoty transakce, přičemž EK odhaduje roční výběr této daně až ve výši 220 mil eur. Porovnáme-li tento odhad se současnými příjmy rozpočtu EU ve výši asi 130 mil. eur, kalkuluje komise s  příjmem pouze z  daně z  finančních transakcí téměř dvojnásobným. Kromě toho, že celý návrh je velmi sporný minimálně proto, že se k jeho aplikaci „zbytek“ světa příliš nehlásí, je třeba se ptát, kdo bude formulovat priority, kam takto získané finanční zdroje budou přerozdělovány a kdo bude celý proces administrovat a kontrolovat. Evropská komise získává další významné pravomoci a stane se finančně naprosto nezávislou na národních státech. Tím se zcela vymkne jejich kontrole, protože již nebude na národních finančních příspěvcích přímo závislá. V  prostoru, ve kterém finančně nezávislá Evropská komise a  Evropský parlament získají pravomoci určovat směry vývoje národních hospodářských politik (tzv. evropský semestr) a  možnosti definovat parametrické obrysy národních rozpočtů, zcela koncentrují politickou moc do svých rukou. Vliv národních členských států, jejich vlád a  parlamentů, bez vědomí jejich občanů, bude významně oslaben, ne-li potlačen.

Závěr Ekonomická a finanční krize odhalily vážné problémy jednotné měny euro a  ekonomické nerovnováhy uvnitř Evropské měnové unie. Euro je politickým projektem a je předními představiteli některých významných členských států EU považováno za symbol evropského sjednocení. Existuje ale na ekonomicky, sociálně, kulturně a jazykově heterogenním prostoru. Smlouva o  fungování EU (Lisabonská smlouva) neumožňuje 97

členským státům vzájemnou finanční pomoc či převzetí ručení za závazky jiných členských států EU. Proto byla Evropskou radou přijata změna článku 136, kapitoly 4 Smlouvy, která finanční záchrannou pomoc krachujícím státům umožňuje, zároveň skrytě stanoví podmínky, které otevírají dveře k  dokončení fiskální unie. Současně příslušné výbory Evropského parlamentu schválily balík návrhů tzv. ekonomického vládnutí v  eurozóně, které významně rozšiřují pravomoci Evropské komise a  v  oblastech formulování národních hospodářských a  fiskálních politik oslabují národní státy. S  podporou Evropského parlamentu, který využívá současné situace a posiluje své pravomoci, hodlá Evropská komise předložit Evropské radě sadu návrhů, které zajistí evropským institucím nové finanční zdroje. Ty, budou-li jednomyslně schváleny hlavami členských států na summitu Evropské rady, učiní Evropskou komisi a Evropský parlament finančně nezávislými na povinných příspěvcích členských států EU. Dá se očekávat, že půjde o rozhodnutí, které politicky obě evropské instituce odpoutá od národních států a za svá rozhodnutí se národním státům již nebudou muset nijak zodpovídat. Fiskální unie, která právě vzniká, se promění v unii politickou a demokratický deficit se ještě prohloubí, protože neexistují žádné efektivní nástroje výkonu demokratické kontroly. Politická reprezentace České republiky by měla realisticky vyhodnotit současnou situaci v  eurozóně a  uvážlivě posoudit všechna rizika plynoucí z  aktuálního vývoje uvnitř EMU. Česká koruna se jeví jako forma „filtrační pojistky“, která ponechá zbývající pravomoci v rozhodování o klíčových směrech hospo­ dářských, fiskálních a  sociálních politik v  Praze. Již dnes je ovšem třeba, bohužel, přiznat, že suverenita českého rozhodování je obsahem Smlouvy o fungování EU (Lisabonské smlouvy) omezena. Současné probíhající institucionální změny natolik mění podstatu a  fungování EU, že se svým charakterem nejen zásadně liší od doby podání přihlášky ČR ke vstupu do EU, ale dokonce se významně liší od roku 2004, kdy ČR vstoupila do EU se závazkem přijmout v budoucnu jednotnou evropskou měnu. 98

Hlavním národním zájmem ČR v  EU je zůstat mimo dostředivé jádro současného směru evropské integrace co nejdéle. O  to by se měla vláda ČR pokusit důsledným a neoblomným vyjednáním závazné výjimky, která by nás v budoucnu zbavila povinnosti přijmout problematickou evropskou měnu euro a minimalizovat hrozbu pádu do politického uskupení, které bude centralizovat ekonomickou a politickou moc mimo území České republiky.

99

Euro a boj o přežití*1 Lukáš Kovanda redaktor časopisu Týden

Katastrofa v  Řecku? Konec sladkého života v  Itálii? Takováto neblahá tázání rezonovala ještě v druhé polovině roku 2010. A rezonují vlastně dodnes. Byla však přehlušena hrozbou, jež přišla z druhého konce Evropy, z Irska. Jarní řecká krize roku 2010 zdaleka nedozněla, a už tu byla krize podzimní – irská. Lze přitom poukázat i na to, že krizi řeckou i pozdější irskou tak či onak vyhrotilo euro. Objevily se proto velmi vážné úvahy o blížícím se konci jednotné evropské měny. Snad i  někteří „euromantici“, jak zavilé zastánce jednotné měny označuje německý profesor ekonomie Ronald Vaubel, začali pochybovat, že spolu tak odlišné státní celky mohou žít v jedné „euroohrádce“ – s jednou měnovou politikou.

Irská krize „Boston je plný Irů – už od dob jejich bramborové neúrody a  následného hladomoru,“ zjevil mi v  srpnu 2009, v  tichu svého skromně zařízeného kabinetu na bostonském Massachusettském technologickém institutu, Paul Samuelson (Kovanda 2009: 81). Velikán ekonomie druhé půle dvacátého století sice zemřel toho roku v prosinci, ale v létě ještě v požehnaném věku 94 let vtipně glosoval pohnutý osud irského národa. „Ještě před pár lety, když jejich ostrovní ekonomika hbitě rostla, chtěl snad každý z nich zpět do Dublinu. A teď zas emigrují do Bostonu, mnozí už podruhé.“ Ač již to Samuelson bohužel neoglosuje, začalo být v  druhé půli roku 2010, ve světle irské bankovní krize, téměř jasné, že Boston může očekávat další vlnu imigrantů ze „zeleného ostro* Úryvek knihy Kovanda, L. a kol.: Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. Knižní edice Týden: Praha, Mediacop 2011, s. 12-38.

101

va“. A  pořádná nárazová vlna nemine ani eurozónu a  Evropskou unii, možná, že je i smete... a zamete do učebnic dějepisu někam po bok dávného irského hladomoru, uvažovali někteří. „Evropská unie bojuje o  přežití“ nechal se v  reakci na irský průšvih slyšet sám „prezident“ evropského soustátí, Herman van Rompuy (Daily Mail Online 2010). Co se to vlastně s Irskem stalo? Od druhé poloviny devadesátých let tamní banky půjčovaly hlava nehlava. Ekonomové v  takovém případě mluví o  úvěrové expanzi. Úvěry jsou motorem hospodářského růstu, ale nesmí se to s nimi přehnat – motor se nesmí přepálit a posléze zadrhnout. Přesně k tomu v Irsku došlo. V desetiletce předcházející finanční krizi bylo Irsko jednou z  nejrychleji rostoucích evropských ekonomik. Ze zemědělsky orientovaného ostrova, jehož ekonomická kondice se až do osmdesátých let odvíjela – s mírnou nadsázkou – pouze od kvality bramborové úrody, se stal v  devadesátých letech opravdový keltský tygr, jenž lákal investory z  celého světa nízkými daněmi a poměrně kvalifikovanou, anglicky mluvící pracovní silou. Investoři investovali, banky úvěrovaly, objem peněz v irské ekonomice rostl a s ním i příjmy obyvatelstva. Irové najednou měli poměrně hodně peněz, a  toužili je zhodnotit. Kde jinde než v  nemovitostech! Růst cen způsobený úvěrovou expanzí a  zvýšením objemu peněz v  ekonomice se tak nejvýrazněji projevil právě v  realitním sektoru. Objem hypotečních úvěrů vzrostl mezi lety 2000 a  2007, kdy propukla finanční krize, z  24 na 115 miliard eur. Hotová bublina! S  příchodem finanční krize došlo podobně jako třeba v  USA či ve Španělsku ke splasknutí nemovitostní bubliny, ceny realit začaly padat k  zemi. To samozřejmě značí i  znehodnocení zástav, jež si tamní banky za hypoteční úvěry braly, a tedy i povážlivé zhoršení jejich kapitálové situace. Do dění musela vstoupit irská vláda, jež se zadlužila až po uši, aby banky před kolapsem zachránila. Jenže tím se v kolapsovém stavu ocitla sama – proto ji musela zachraňovat Evropská unie ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem.

Nervozita v Bruselu Záchrana byla nezbytná. Nejen proto, že klienti irských bank již delší dobu poměrně masově vybírali své vklady – run na tam102

ní banky byl akutní hrozbou –, ale hlavně proto, že Irsko mohlo „nakazit“ jiné státy eurozóny s  neutěšenou rozpočtovou situací. V  této souvislosti se mluvilo a  mluví hlavně o  Portugalsku, ale i  o  Španělsku a  již vzpomínané Itálii (vážné problémy některé z  těchto dvou velkých euroekonomik by byly ještě ničivější než problémy Řecka či Irska), ba dokonce Belgii. Mechanismus takové nákazy je zřejmý: investoři by v případě vážných problémů Irska dále znejistěli i stran investic do dluhu ostatních ohrožených zemí, stáhli by se a v krajní situaci by pak nastal dominový efekt, při němž by kolabovala jedna evropská ekonomika za druhou. To je sice pesimistický scénář, ale eurozóna k němu neměla snad nikdy tak blízko jako během irské krize. Eurozóna samotná nikdy nebyla tak blízko katastrofě! Nervozitu tak v Bruselu bylo už zase možno krájet. O tom ostatně svědčí i výše uvedená van Rompuyova slova. Sotva zmizela z titulků novin řecká krize, byl tu irský debakl. Kdo bude na řadě letos? Portugalsko a kdo ještě? Irské a  řecké hospodářské patálie jsou na první pohled dosti odlišné, cosi je však spojuje – euro. Zatímco Irsko trpí v  důsledku splasknutí realitní bubliny a  následné bankovní krize, v  Řecku je příčinou těžkostí přílišná rozhazovačnost vládních politiků v uplynulých letech, ba desetiletích. Ač se obě země na cestu k průšvihu vydaly ještě před přijetím jednotné měny, bylo to právě euro, které problémy fatálně vyhrotilo. Kdyby totiž Řecko mělo stále svou drachmu, investoři do dluhu země by zpozorněli o mnoho let dříve, půjčování řecké vládě by tudíž mnohem dříve zdražilo, a  ta by tak byla nucena i  mnohem dříve – ale mnohem méně bolestivěji! – utáhnout svým občanům opasky. „Řekové by na tom byli lépe, kdyby se nemuseli držet eura. Sami se však zbavili svobody mít vlastní měnu,“ řekl mi Arnold Harberger (Kovanda 2011: 128), profesor ekonomie na Losangeleské univerzitě a duchovní otec úspěšných pravicových reforem v celé řadě zemí Latinské Ameriky. Nejen to. „Kdyby stále platili drachmou, mohli provést masivní devalvaci, po níž by nastalo výrazné snížení reálných mezd. Byla by to přirozenější cesta z krize, než čeká Řecko nyní. Jsem si na sto procent jist, že by Řekové tak na tom byli lépe.“ A  podobné je to s  Iry: kdyby platili stále svou librou, měla by 103

země i  vlastní nezávislou měnovou politiku. To značí, že by úrokové sazby nebyly stanovovány ve Frankfurtu nad Mohanem, ale v Dublinu, a značí to rovněž, že by tyto sazby nemusely být shodné s  těmi, jež má zbytek eurozóny, jež má celá ta pomyslná „euroohrádka“. Irská centrální banka – nemusejíc akurátně ladit své úroky s  Francií, Německem a  dalšími, dosti odlišnými ekonomikami – by pak nejspíše už na počátku tisíciletí razantněji zvýšila úrokové sazby, což by ufouklo či možná úplně zneškodnilo popsanou úvěrovou a nemovitostní bublinu. Nabízí se tudíž otázka, zda tedy vůbec přínosy eura převažují jeho náklady, například právě v  podobě vyhrocení řeckých či irských problémů. V současné době se dá říct, že stávající podobu eurozóny kvituje jen opravdu málo ekonomů. Na jedné straně totiž stojí ti, kteří se k  projektu Evropské měnové unie dívají již dlouho skepticky, zatímco na straně druhé se seskupili ti ekonomové, kteří myšlenku eura hájí. Ti však jedním dechem dodávají, že projekt nemůže uspět bez další politické integrace. „Mám za to, že s centralizací měnové politiky jsme zůstali v půli cesty,“ řekl mi už před Vánocemi roku 2008 jeden z nich, Paul de Grauwe (Kovanda 2009: 33), když jsem jej navštívil v jeho kabinetu na Katolické univerzitě v  belgické Lovani. De Grauwe je v  jistém smyslu duchovním otcem eura – je plodným autorem teorií týkajících se eurozóny. „Odlišnosti ve fiskálních politikách jednotlivých členských zemí vedou k  dalším tenzím,“ řekl mi tehdy v  čase adventním a  aktuální krize členských států eurozóny jako by mu dávala za pravdu. Pokud nedojde k další centralizaci a harmonizaci jak v  měnové, tak hlavně ve fiskální oblasti, eurozóna dříve či později zkolabuje, varoval tehdy též. „Že stále nelze mluvit o jednolitém celku, to je klíčový strukturální problém eurozóny.“

Cena za euro Ani Martin Feldstein, jeden z  nejvlivnějších světových ekonomů vůbec, profesor na Harvardu, svého času hlavní ekonomický poradce Reaganův a  nyní zase rádce Obamův, s  nímž jsem mluvil zhruba rok po setkání s  de Grauwem, se netají skepsí vůči eurozóně, i  když z  jiných důvodů než jeho belgický kolega. Už v  roce 1997, v  době, kdy byl projekt jednotné evropské měny v  plenkách, napsal do vlivného magazínu Foreign Affairs hojně 104

citovaný článek „Evropská měnová unie a  mezinárodní konflikt“ (Feldstein 1997), jenž je často interpretován tak, že euro dokonce může vést k válce v Evropě. Takto divoký výklad ale při našem pražském setkání na sklonku roku 2009 Feldstein poněkud krotil: „Říkal jsem v tom článku spíše to, že jednotná měna ještě není zárukou, že k válce nedojde, jak se zaklínali politici typu Helmuta Kohla. Argumentoval jsem, že Spojené státy měly také jednotnou měnu už někdy kolem roku 1780, a přesto si v šedesátých letech 19. století prošly občanskou válkou“ (viz Kovanda 2009: 100). Oboje ovšem ukazuje na dva podstatné rysy, které mají společného jmenovatele. Zaprvé, projekt eurozóny se nevyvíjí podle představ ekonomů, jež lze označit za eurooptimisty (de Grauwe), a  spíše stále více naplňuje prognózy europesimistů (Feldstein), kteří ovšem z takového vývoje rovněž nemohou být nadšeni, neboť si dobře uvědomují, jaké nedozírné následky by krach projektu zapříčinil: Evropa by v  hospodářském růstu dlouhodobě zaostávala nejen za Amerikou, ale i za Asií. Zadruhé, což dobře vystihuje ono někdejší Kohlovo zaklínání se, politici při uvádění projektu eura mnohdy používali argumenty, které nebyly odborně podložené. A  to vše proto – což je onen společný jmenovatel –, že euro není projektem ekonomickým, jakkoli se tak tváří, nýbrž projektem politickým. Celé zástupy evropských politiků spojily své kariéry právě s eurem. Bez něho by se jim zhroutil svět, propadli by. I  proto budou ideu hájit, jakkoli mohou vyvstávat další závažné problémy, jakkoli nemusí skončit jen u Řecka a Irska. A právě proto, že je euro projekt politický, a nikoli ekonomický, nynější ekonomické krize přečká. Otázkou bude, za jakou cenu. Že je socialistický systém rigidního centrálního plánování méně efektivní než systém opírající se, alespoň zčásti, o tržní síly, bylo mnohým československým ekonomům – s výjimkou zavilých dogmatiků marxismu-leninismu – zřejmé nejpozději na sklonku padesátých let. Přesto trvalo ještě dalších třicet let, než se systém politicky zhroutil. I tehdy totiž bylo se socialistickým centrálním plánováním spjato mnoho kariér, mnoho životů, celková geopolitická situace. Samozřejmě, projekt vybudování komunistické společnosti je v  téměř všech podstatných rysech odlišný od projektu vybudování jednotné evropské měny: opíral se o  násilí na občanech, 105

o nesvobodu a těžkou cenzuru, o vládu jedné strany, o takřka úplné potlačení tržních principů. Nic z toho v Evropské unii patrné není. Oba projekty ale mají společné minimálně jedno: jde o široký společenský experiment. Bohužel, společenské experimenty – na rozdíl od těch v přírodních vědách – nemohou být odzkoušeny předem někde v  laboratoři, musí vždy probíhat „naostro“. Spoutání společnosti na cestě za vybájeným komunismem se ukázalo jako osudový omyl. Můžeme jen doufat – ale dosud to nevíme jistě, nemůžeme to ještě vědět, nikdo to totiž neví –, že osudově neblaze neskončí i  snaha spoutat měnové politiky rozličných státních celků na cestě za vysněnou eurozónovou prosperitou.

Lisabonská mašina se zadírá Ondřej Krutílek Centrum pro studium demokracie a kultury

Daily Mail Online (2010), „Ireland’s debt crisis could kill the European Union stone dead, Van Rompuy warns“, 17. 11. 2010.

Jedním z  nejdůležitějších argumentů pro přijetí Lisabonské smlouvy byl ten, jenž hovořil o zefektivnění fungování Evropské unie. Pár měsíců poté, co unie začala novými pravidly řídit, se ale ukazuje, že zastánci „stále užší integrace“ ne všechno náležitě domysleli. Kauza navýšení počtu europoslanců ukazuje, kterak Evropská unie umí škodit sama sobě.

Feldstein, M. (1997), „EMU and International Conflict“: Foreign Affairs, listopad/prosinec 1997.

Osmnáct fantomů

Literatura:

Kovanda, Lukáš (2009), Příběh dokonalé bouře a  hovory (nejen) s  lau­ reáty Nobelovy ceny o finanční krizi, Praha: Mediacop.

Už před Vánoci se v  unijních institucích začalo diskutovat o  tom, jak navýšit počet europoslanců, aby odpovídal požadavkům Lisabonské smlouvy a zároveň to moc nebolelo. Zatímco po červnových volbách jich do svých lavic zasedlo 736 (jak požadovala Smlouva z Nice), od 1. prosince 2009 by jich podle Lisabonu mělo být 754. Jenže není. V  úvahu přicházejí dvě možnosti řešení. První počítá s  uspořádáním konventu, na který naváže mezivládní konference, jež dospěje ke konsenzu, který pak ratifikací stvrdí všechny členské státy. Počet poslanců Evropského parlamentu bude navýšen až pak, podle toho, k  čemu uvedený proces dospěje. Druhá možnost je analogická, ale nepočítá s konventem, pouze s mezivládní konferencí.1 Největší zájem na co nejhladším průběhu doplnění Evrop1) Doplnění lze v zemích, kterých se to týká – Bulharsko, Španělsko, Francie, Itálie, Lotyšsko, Malta, Nizozemsko, Rakousko, Polsko, Slovinsko, Švédsko a Velká Británie –, provést z řad prvních neúspěšných kandidátů z voleb v červnu 2009, „dovolením“ poslanců s mandátem omezeným do konce stávajícího volebního období podle pravidel, jimiž se řídí standardní eurovolby, nebo volbou z poslanců národních. Alespoň s takovými eventualitami se – s výjimkou Francie, která chce do Bruselu/Štrasburku v rozporu s primárním právem poslat delegáty národních parlamentů – v současnosti operuje.

106

107

ského parlamentu má Španělsko. Nejen z  toho důvodu, že bylo předsednickou zemí, ale hlavně proto, že na něm vydělá nejvíce – v  Evropském parlamentu získá navíc hned čtyři zástupce. Španělé poměrně logicky tvrdí, že změny zakládacích smluv budou minimální, a  tudíž lze uplatnit článek 48 Smlouvy o  EU revidované Lisabonskou smlouvou, který umožňuje uspořádání ­mezivládní konference bez konventu. Proti tomu se staví část europoslanců v  čele s  liberály, kteří se obávají vytunelování Lisabonu a popření jeho „demokratických výdobytků“ (v případě neuskutečnění konventu by se Evropský parlament do jednání o  změně smluv formálně zapojil až v  úplném závěru a  fakticky by byl nucen jejich výsledek bez dalšího přijmout, nebo odmítnout).

Co kauza odhaluje? Jakkoli lze uvedený problém vnímat prizmatem pro Unii standardního meziinstitucionálního boje, v  němž proti sobě stojí členské státy na jedné straně a  Evropský parlament na straně druhé (se „schizofrenními“ Španěly tam i tam), vypovídá především o  projektu evropské integrace jako takovém, zvláště pak o  způsobu, jímž byl minimálně v  posledním zhruba čtvrtstoletí realizován. Předně v celé své nahotě ukazuje na setrvalou tendenci proponentů integrace ignorovat význam faktoru času. Mění-li se pravidla hry příliš často, vede to ke snahám o  jejich (byť i  bezděčné) obcházení. V případě EU hraje roli nejen to, že primární právo se od roku 1989 meritorně změnilo minimálně čtyřikrát (vezmemeli v potaz jen hlavní revize smluv beze změn, které přinesl proces rozšíření o nové členské státy), ale také to, že s každým takovým posunem došlo i  k  nárůstu objemu agendy, jíž se EU (různým způsobem a za využití různých nástrojů) věnuje. Vznikl tak neuvěřitelně komplexní systém, v  jehož rámci se i z přímo zainteresovaných aktérů stali chodci neosvětlenou noční chodbou očekávající každou chvílí srážku s  překážkou reality dříve nadšeně přijatých změn. Rozčarování ze situace, jež se dala předvídat minimálně od doby, kdy bylo jasné, že se Lisabon nestihne ratifikovat před uskutečněním voleb do Evropského parlamentu, je toho důkazem. 108

Problém „chybějících“ europoslanců poodhaluje také skutečnost, že evropský projekt se z definice štítí statu quo, a to do té míry, že ačkoli se jej ne vždy daří rozvíjet zcela hladce (vzpomeňme na martyrium přijímání evropské ústavy završené až vstupem Lisabonské smlouvy v platnost), v řadách zastánců posilování EU nikdy nikoho nenapadlo byť jen uvažovat o skutečně realizovatelném plánu B (nehledě na automaticky odmítanou možnost vrátit se v  případě neúspěchu k  původnímu smluvnímu uspořádání, které by za dané situace – bezprostředně po krachu ideje vytvořit nový rámec integrace – statem quo již fakticky nebylo). Je signifikantní, že nejlépe je popsaná tendence patrná právě při rekapitulaci úvah, kolik by EU měla mít europoslanců. Amsterodamská smlouva stanovila, že 700. Smlouva z  Nice 736, ovšem v důsledku rozšíření v letech 2004 a 2007 došlo k dočasnému navýšení jejich počtu na 785, aby se toto číslo pro volby v červnu 2009 znovu vrátilo na uvedených 736. To už ale probíhal ratifikační proces Lisabonské smlouvy. Ta podobně jako neschválená euroústava původně počítala s limitem 750 křesel, pak 751 (oním jedním poslancem měl být předseda Evropského parlamentu, nepočítaný mezi ostatní poslance) a  nakonec – po intervenci Německa a opět dočasně (do června 2014) – 754. „Flexibilní“ přístup k základním pravidlům má za následek, že počet europoslanců z jednotlivých členských států zůstává často tajemstvím i  pro europoslance samé. Nehledě na úžasný zmatek, jejž to způsobuje v řadách teoriemi integrace nepolíbených ­voličů. Poslední postřeh míří k sílícímu obracení logiky integrace. Zatímco dříve bylo spíše výjimkou, aby instituce, jež by bez integrace nebyly, efektivně zasahovaly do definování jejího primárněprávního rámce (ponechme tentokrát stranou to, že tak fakticky dennodenně činí prostřednictvím své novotvorby), dnes se stává méně častou situace opačná. Členské státy už hrají nanejvýš roli prvních mezi rovnými, a  kde by coby iniciátoři integrace přece jen měly mít výhradní postavení (například ve věci posilování kompetencí EU prostřednictvím přechodových klauzulí), je příslušné rozhodnutí ponecháno na Evropské radě (unijní instituci, byť reprezentující členské státy), nikoliv na řádné ratifikaci v každé zemi zvlášť. 109

Cui bono Všechny tři zmíněné argumenty by jistě bylo možné podpořit dalšími, možná ještě výmluvnějšími příklady. O ně ale nejde. Důležitější je odpověď na otázku, zda mohou být popsané tendence někomu ku prospěchu, a  pakliže ano, v  jakém časovém horizontu. Na první pohled se zdá, že „vítězové“ a  „poražení“ jsou jasní. Do první skupiny bychom mohli zařadit (1) proponenty evropské integrace uhranuté procesem samým, (2) instituce EU reprezentující a posilující nadnárodní vládnutí coby modus kvalitativně nadřazený vládnutí na úrovních nižších (viz například Komise či Evropský parlament) a  (3) byznys – ten, který umí využít výhod harmonizovaných pravidel, jež Unie zavádí. Do druhé skupiny by pak spadaly především členské státy – aktéři, kteří stále častěji plní roli převodních pák k  naplnění „bruselských“ pravidel. Tak jednoduché to ale není. Národní vlády se na postupující integraci adaptovaly po svém. Přestože řada z  nich objektivně ztrácí, z  krátkodobého hlediska je pro ně v  řadě případů (ať již jde o  změny parametrů integrace jako celku, tak změny konkrétní projednávané legislativy) výhodnější alibisticky akceptovat omezení vlastního postavení než se pokoušet stavět proti ostatním a/nebo formovat adekvátní koalice. Důvodem je předpoklad, že národní rovina vládnutí přežije i tehdy, nebude-li mít fakticky o čem rozhodovat a politika v pravém slova smyslu z této úrovně zmizí. EU umí generovat dojem, že integrace je všeobecně prospěšná, a tím pádem nutná. Je to ale právě a jen onen dojem. Měl-li by být přetaven v odraz reality, muselo by se jednoznačně prokázat, že extenzivní sjednocování starého kontinentu je pro všechny aktéry – s  výsadním postavením „evropských občanů“, v  jejichž jménu se tak děje – výhodné nejen z krátkodobého, ale i z dlouhodobého hlediska. Právě v tom je však kámen úrazu. Relevantního důkazu EU není schopna. Proto, že se soustředí na sebe samu a/nebo na permanentní rozvoj svých aktivit, aniž by adekvátně zhodnocovala, jaký vliv měla její činnost předchozí. Teoreticky snad lze připustit, že byrokratický způsob vládnutí, jejž EU ztělesňuje, může mít ve stále složitějším (globalizovaném) 110

světě budoucnost. Důvod pro jeho bezpodmínečnou obhajobu ale vznikne až tehdy, prokáže-li se, že dosavadní způsob vládnutí (na úrovni národních států) dokáže nejen suplovat, ale plnohodnotně nahradit. Lisabonská smlouva v  tomto směru, zdá se, zatím působí jako brzda. Ba co hůř, nic neukazuje na to, že by se na tom v dohledné době mělo něco změnit. Revue Politika č. 3/2010

111

Volný pohyb pracovních sil v EU Dušan Šrámek publicista

Letošní první máj byl jako svátek práce přelomový. Po sedmi letech od našeho vstupu do Evropské unie konečně padla poslední bariéra, která doposud bránila plné liberalizaci a otevření pracovního trhu. Sedmileté přechodné období, které si v roce 2004 vydupalo Německo a Rakousko, bylo skvrnou na pověsti EU coby prostoru s volným pohybem zboží, služeb, kapitálu – a práce. Oba sousední státy využily přechodného období beze zbytku, přestože řada jiných evropských zemí ho zrušila již po dvou letech. Úplné otevření německého a  rakouského pracovního trhu má ovšem dnes už spíše jen symbolický význam. Pryč jsou doby, kdy tato výjimka kalila vzájemné bilaterální vztahy a  vzbuzovala emoce na obou stranách hranic. Například podle měsíc starého oficiálního stanoviska německého ministerstva hospodářství je důležité, „abychom optimálně využili evropský potenciál odborných sil a  odstranili překážky volnému pohybu v  Evropě“. Jde o jasný signál, že pohledy na věc se i za našimi hranicemi významně změnily. Navzdory tomu se ale podle průzkumu veřejného mínění úplné liberalizace obává celých 75 % Němců. A  to i  přesto, že co se týče reálných dopadů, nepředstavuje tento krok žádný velký zlom. Dohromady pracuje na německém trhu již nyní zhruba 600  000 občanů z  „nových“ zemí (díky některým ústupkům daným nedostatkem určitých profesí především v  příhraničních oblastech). Podle dostupných informací pracovalo v Německu na konci roku 2009 přes 14 000 občanů ČR, převážně ve stavebnictví, strojírenství, v turistickém ruchu, ve zdravotnictví, v zemědělství, v obchodu a administrativě, Rakousku je to kolem 5 000 lidí. Naprostá většina těch, kteří chtěli v té či oné zemi pracovat, tam už je (v Česku aktuálně pracují asi 3000 Němců). 113

Od roku 2004 se postupně otevíraly pracovní trhy všech evropských zemí a  migrační potenciál ČR byl v  tomto směru do značné míry vyčerpán. Spolu s  Maďarskem a  Slovinskem patří Česká republika z hlediska pracovní migrace k nejkonzervativnějším zemím. Jediné, čeho dnes mohou Němci i  Rakušané litovat, je, že kvůli svým fobiím přišli o  nejaktivnější zaměstnance, kteří mezitím své pracovní dovednosti nabídli v jiných evropských státech, především ve Velké Británii. Praktickým důsledkem pro rakouské a  německé zaměstnavatele bude zrušení povinnosti žádat pro české zaměstnance o pracovní povolení. Pracovní poměr by měl být pouze dvoustrannou dohodou mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, samozřejmě při dodržení všech mzdových a pracovních předpisů na základě kolektivních smluv. Usnadnění bude konec přechodného období znamenat i pro české firmy a podnikatele – v Německu a Rakousku budou moci nově realizovat zakázky i  v  dosud „zapovězených“ oborech, především ve stavebnictví. Při analýze situace nelze zapomínat na to, že německý pracovní trh prošel po rozšíření  EU v  roce 2004 významnými reformami, které prosadila vláda kancléře Gerharda Schrodera. Kuriózně to byla právě levicová, rudozelená koalice, která položila základy dnešnímu druhému německému „zázraku“. Základním cílem reforem bylo zlikvidovat především dlouhodobou nezaměstnanost, která se u některých sociálních skupin doslova začala dědit. I když německý sociální systém zůstal i po reformách dostatečně štědrý, řada jeho parametrů se změnila. Začal být méně zajímavý pro ty, kteří si uvykli žít pouze z podpory v nezaměstnanosti, aniž by se sami aktivně snažili hledat práci. Dnes musí uchazeč o státní podporu doložit, že je pro něj sehnat práci nemožné. Liberalizace se dotkla i firem, pro které se najednou stalo přijímání a  propouštění zaměstnanců jednodušším. V  době zavádění reforem se stalo Německo svědkem bouřlivých stotisícových demonstrací a reformy nakonec stály kancléře politickou kariéru. Jejich pozitivum je ale evidentní. Jestliže v  roce 2005 se pohybovala nezaměstnanost okolo deseti procent a mezi mladými lidmi do pětadvaceti let dosahovala dokonce patnácti procent, o dva roky později to bylo již pouhých sedm procent. Během reforem poklesla především dlouhodobá 114

nezaměstnanost. Německý pracovní trh se stal natolik flexibilním, že se jej nedotkla ani krize, která vypukla v roce 2008. Letos v únoru činila nezaměstnanost pouhých 6,3 %. Především díky reformám pracovního trhu patří dnešní Německo k tahounům evropské ekonomiky. Měl by si z nich vzít příklad i současný český kabinet. Včetně toho, že pro dobro celého národa se nesmí podléhat populistickým nátlakovým akcím odborů. Ale to už je na jiné zamyšlení. Revue Politika č. 5/2011

115

OBJEDNEJTE SI NA DOBÍRKU TYTO sborníky CEPU:

Maastrichtská smlouva – patnáct let poté (Sborník č. 62/2007), Brož., 132 stran, 70 Kč

Ronald Reagan – Sto let od narození (Sborník č. 89/2010), Brož., 157 stran, 100 Kč

Jaderná energie – útlum nebo rozvoj? (Sborník č. 59/2007), Brož., 124 stran, 70 Kč

Global warming – Reality or Bubble? (Sborník č. 88/2010), Brož., 143 stran, 100 Kč

Jean Baptiste Say – 240 let od narození (Sborník č. 58/2007), Brož., 112 stran, 70 Kč

Karel Kramář – 150 let od narození (Sborník č. 87/2010), Brož., 165 stran, 100 Kč

Maďarské povstání 1956 – 50 let poté (Sborník č. 55/2007), Brož., 140 stran, 100 Kč

Fotovoltaika a růst elektřiny (Sborník č. 86/2010), Brož., 140 stran, 100 Kč Trianonská smlouva – devadesát let poté (Sborník č. 85/2010), Brož., 198 stran, 100 Kč Vznik EFTA – padesát let poté (Sborník č. 84/2010), Brož., 163 stran, 70 Kč Československá ústava – devadesát let poté (Sborník č. 83/2010), Brož., 148 stran, 70 Kč Albert Camus – padesát let od úmrtí (Sborník č. 82/2010), Brož., 144 stran, 70 Kč Thomas Malthus – 175 let od smrti (Sborník č. 81/2010), Brož., 140 stran, 70 Kč Nová regulace finančních trhů – záchrana, nebo zkáza? (Sborník č. 80/2009), Brož., 124 stran, 70 Kč Jan Kalvín – pět set let od narození (Sborník č. 79/2009), Brož., 144 stran, 70 Kč Nacistická okupace – 70 let poté (Sborník č. 77/2009), Brož., 154 stran, 70 Kč Energetická politika (Sborník č. 76/2009), Brož., 88 stran, 70 Kč Biopaliva – pomoc přírodě, nebo zločin proti lidskosti? (Sborník č. 74/2008), Brož., 80 stran, 70 Kč Jean-Jacques Rousseau – 230 let od úmrtí (Sborník č. 73/2008), Brož., 136 stran, 70 Kč Srpen 1968 – čtyřicet let poté (Sborník č. 70/2008), Brož., 232 stran, 100 Kč Inflace – krátkodobý výkyv, nebo střednědobá hrozba? (Sborník č. 69/2008), Brož., 112 stran, 70 Kč Vstup do Schengenu – výhody a nevýhody (Sborník č. 66/2008), Brož., 84 stran, 70 Kč Auguste Comte – 150 let od smrti (Sborník č. 64/2008), Brož., 136 stran, 70 Kč Konec České konsolidační agentury (Sborník č. 63/2007), Brož., 78 stran, 70 Kč

What is Europeism (anglický sborník, 2006), Brož., 70 stran, 70 Kč Chemická směrnice REACH (Sborník č. 54/2007), Brož., 80 stran, 70 Kč Šedesát let od smrti Johna Maynarda Keynese (Sborník č. 50/2006), Brož., 96 stran, 70 Kč Antidiskriminační zákon (Sborník č. 49/2006), Brož., 96 stran, 70 Kč Padesát let od smrti José Ortegy y Gasseta (Sborník č. 46/2006), Brož., 122 stran, 70 Kč Přebytek obchodní bilance (Sborník č. 45/2006), Brož., 120 stran, 70 Kč Šedesát let od konce druhé světové války (Sborník č. 43/2005), Brož., 108 stran, 70 Kč Sto let od narození Václava Černého (Sborník č. 41/2005), Brož., 120 stran, 70 Kč Prezidentské volby v USA (Sborník č. 37/2005), Brož., 84 stran, 70 Kč Vztah církví a státu (Sborník č. 31/2004), Brož., 152 stran, 70 Kč Dvě stě let od smrti Immanuela Kanta (Sborník č. 30/2004), Brož., 96 stran, 70 Kč Daňová konkurence (Sborník č. 29/2004), Brož., 86 stran, 70 Kč Investiční pobídky (Sborník č. 19/2002), Brož., 106 stran, 70 Kč ČR, USA a terorismus (Sborník č. 15/2002), Brož., 80 stran, 70 Kč Kuponová privatizace (Sborník č. 13/2002), Brož. 152 stran, 50 Kč

Sborníky si můžete na dobírku objednat emailem ([email protected]) nebo prostřednictvím internetové stránky (www.cepin.cz). Poplatek za dobírku je 65 Kč.

nabízíme TYTO knihy CEPU:

Z knih Centra pro studium demokracie a kultury (CDK) doporučujeme:

P S

Václav Klaus: Problémy českých veřejných financí Brož., 58 stran, 70 Kč Marek Loužek: Populační ekonomie Brož., 152 stran, 100 Kč Mojmír Hampl: Vyčerpání zdrojů – skvěle prodejný mýtus Brož., 68 stran, 70 Kč Petr Mach: Úskalí evropské integrace Brož., 96 stran, 70 Kč Stanislava Janáčková: Svazující integrace Brož., 102 stran, 70 Kč Václav Klaus: Co je to evropeismus Brož., 20 stran, 10 Kč Globální oteplování – fakta místo mýtů 40 stran, 70 Kč Michal Petřík: Evropa ve slepé uličce 120 stran, 70 Kč Ivan Brezina: Zelená apokalypsa Brož., 400 stran, 200 Kč Roland Vaubel: Evropské instituce jako zájmová skupina Brož., 75 stran, 100 Kč

Knihy si můžete na dobírku objednat telefonem (222 192 406), emailem ([email protected]) nebo prostřednictvím internetové stránky (www.cepin.cz). Poplatek za dobírku je 65 Kč.

Reagan a říše zla

Vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981–1989 Vývoj vztahů mezi supervelmocemi v 80. letech 20. století náleží k nejdůležitějším fenoménům posledního desetiletí studené války. Na jejich značnou proměnu, změnu sovětských postojů i politiky měla výrazný vliv nekompromisní zahraniční politika Reaganovy administrativy. Právě americká zahraniční politika vůči SSSR je hlavním tématem knihy. První část se zabývá vývojem jednotlivých zahraničně-politických koncepcí a úsilím o využití ekonomických nástrojů. Druhá část se zaměřuje na analýzu vývoje vztahů supervelmocí. Zkoumá také průběh jednotlivých jednání na nejvyšší úrovni a snaží se dokázat spojitost mezi Reaganovou razantní politikou a pozitivními výsledky, které začala přinášet ve druhé polovině 80. let a které vyvrcholily pádem komunistických režimů ve střední a východní Evropě a zánikem samotné „říše zla“. Brož, 284 stran, 229 Kč

H F

Margaret atcherová a její politika

Margaret atcherová je fascinující a inspirativní osobností moderní světové politiky. „Konzervativní revoluce“, kterou zahájila v osmdesátých letech, změnila tvář Velké Británie a později i východní Evropy. Kniha poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona Margaret atcherová a její politika vychází při příležitosti osmdesátých pátých narozenin bývalé premiérky. V úspěšné „politické biogra�i“ se autorovi podařilo skvěle skloubit důkladnou práci historika s rozhledem a zkušenostmi aktivního politika hájícího pravicové hodnoty. Druhé vydání knihy autor podstatně rozšířil a doplnil o kapitolu věnovanou působení a rozsáhlé spisovatelské činnosti Margaret atcherové po roce 1990, kdy odešla z aktivní politiky. Podstatně jsou rozšířeny i závěrečná chronologická příloha a slovníček nejvýznamnějších představitelů „thatcherismu“. K českému čtenáři se tak dostává první kompletní biogra�e političky, jejíž odkaz je stále živý a inspirativní. Druhé, rozšířené vydání, vázané, 392 str. + 16 str. fotopřílohy, 398 Kč

Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) nabízí široký výběr odborné literatury z oblasti historie, společenských věd, filosofie a náboženství.

Na www.cdk.cz naleznete kompletní katalog knih CDK, všechny s 15%–25% slevou. Poštovné ani balné v ČR neúčtujeme! Objednávky: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel.: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz

CEP je českým institutem pro ekonomická a politická studia založeným na podzim roku 1998 jako občanské sdružení. Cílem CEPu je šíření idejí svobodné společnosti a tržního hospodářství a podpora myšlenek velkých osobností liberálního myšlení. V čele CEPu stojí správní rada, kterou tvoří Václav Klaus, Jiří Weigl a Karel Steigerwald. Centrum pro ekonomiku a politiku je subjektem nezávislým na politických stranách a nehodlá být od politických stran přímo či nepřímo podporováno.

Kontakt: Kontakt: Centrum Centrum pro pro ekonomiku ekonomiku a politiku Politických vězňů Opletalova 37 10 110 00 Praha 1 110 00 tel. fax: 222 192 406 tel. aa fax: 222 814 666 e-mail: [email protected] e-mail: www.cepin.cz www.cepin.cz č. č. účtu: účtu: 19-2304260257/0100 IČO: IČO: 68402091 68402091