Centrum pro ekonomiku a politiku
KRIZE EUROZÓNY a dluhová krize vyspělého světa
Stanislava Janáčková
Obsah
PŘEDMLUVA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 ÚVOD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
Vydal CEP – Centrum pro ekonomiku a politiku Praha, říjen 2010 © Stanislava Janáčková Redaktor: Marek Loužek Sazba: Vladimír Vyskočil – KORŠACH Tisk: PBtisk Příbram Vydání první MK ČR E 14013 ISBN 978-80-86547-95-4
ČÁST 1 – VAROVNÉ SIGNÁLY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vstup do eurozóny – těžko splnitelný závazek . . . . . . . . . . . Dohánějící otevřená ekonomika potřebuje vlastní měnu . . . . . . Euro není úspěšným projektem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maastrichtská a česká kritéria . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Česká kritéria pro vstup do eurozóny . . . . . . . . . . . . . . . . Deset let eura: kdo má důvod slavit? . . . . . . . . . . . . . . . . Euro versus koruna – konečně otevřená diskuse . . . . . . . . . .
11 13 16 18 22 24 26 28
ČÁST 2 – SVĚTOVÁ FINANČNÍ KRIZE . . . . . . . . . . . . . . . . Příčiny finanční krize a hrozba inflačního požáru . . . . . . . . . . USA a Čína – osudová spojitost? . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vládní finanční injekce, inflace a cenové bubliny . . . . . . . . . . Proč nejsou naše veřejné finance v lepším stavu? . . . . . . . . . . Koruna nás chrání – nezahazujme ji předčasně . . . . . . . . . . . Ekonomická recese a možná opatření . . . . . . . . . . . . . . . . Jak hodnotit protikrizový plán české vlády . . . . . . . . . . . . . Veřejné finance ČR – celkový účet za recesi roku 2009 . . . . . . . Jak zastavit růst deficitů („Janotův balíček“) . . . . . . . . . . . . Naše schodky jsou strukturální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Mateřská u nás a ve světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . OECD Economic Survey Czech Republic 2010 . . . . . . . . . . . .
33 34 40 43 46 50 52 54 56 58 60 63 66
5
ČÁST 3 – EUROZÓNA V KRIZI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Eurozóna prochází první vážnou zkouškou . . . . . . . . . . . . . Řecká nemoc eurozóny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Euro? Děkuji, raději ne! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vyspělý svět v dluhové pasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Řešení pro eurozónu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
69 71 74 80 83 88
ZÁVĚR – NEJISTÁ BUDOUCNOST . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93
6
PŘEDMLUVA
Světová ekonomická recese vyhrotila vážné vnitřní problémy eurozóny a odhalila její vnitřní nedostatky, způsobené přílišnou heterogenitou tohoto svazku odlišně se vyvíjejících ekonomik. Vrcholní představitelé EU a eurozóny horečně hledají cesty, jak vybřednout z krizové situace, jak zabránit rozpadu měnové unie a jak zamezit dluhovým krizím do budoucna. Stanislava Janáčková, původně vědecká pracovnice Ekonomického ústavu ČSAV, poté pracovnice České národní banky a nyní má poradkyně, vnáší do problému současné krize eurozóny řadu cenných a neotřelých postřehů. Knížka „Krize eurozóny a dluhová krize vyspělého světa“, kterou Centrum pro ekonomiku a politiku vydává, je již druhou autorskou publikací věnující se tomuto tématu, po úspěšné „Svazující integraci“ z roku 2005. Nová kniha shrnuje autorčiny texty z let 2007–2010. Člení se do tří hlavních částí. První část upozorňuje na první varovné signály zpomalení světové ekonomiky. Autorka vysvětluje, proč malá otevřená ekonomika, nacházející se ve fázi „catching up“ potřebuje vlastní měnu. Odlišuje maastrichtská a česká kritéria pro přijetí společné evropské měny a volá po otevřené diskusi nad tím, zda si má naše země ponechat vlastní měnu, nebo přijmout euro. Druhá část se zabývá světovou finanční krizí. Příčinou zpomalení světové ekonomiky je podle autorky dluhová krize, která byla podněcována přehnaně expanzivní měnovou politikou. USA a Čínu podle ní spojuje osudová závislost. Koruna nás od světové finanční krize do značné míry chrání, i když jsme se zpomalení naší ekonomiky nevyhnuli. Autorka připojuje i analýzy protikrizového plánu české vlády a Janotova balíčku. Třetí část knížky podrobněji zkoumá eurozónu v krizi. Dosavadní vývoj eurozóny neprokázal, že by euro přineslo zúčastněným zemím rychlejší růst a větší hospodářskou prosperitu.
7
V tomto směru se velká očekávání, která byla s eurem spojená, nenaplnila. Nedošlo k dostatečné konvergenci temp růstu, ani inflace. Dosažení optimální měnové oblasti zatím zůstává v nedohlednu. Bohužel nejpravděpodobnější odpovědí na krizi eurozóny bude podle Janáčkové posun směrem k zastřené fiskální unii – pokud se nepodaří vnutit občanům členských zemí fiskální a politickou unii nezastřenou. Centralizace rozhodování ale nepomůže. Předluženost jedné země donutí všechny ostatní ještě více se zadlužit a výsledkem bude oslabení důvěryhodnosti eura. Perspektiva vystoupení některých členů z eurozóny je dnes možná blíže realitě než masový vstup dalších zemí. Druhou variantou je udržení a rozšiřování eurozóny za každou cenu – ale cena za to rozhodně nebude nízká. Lze souhlasit s autorkou, že útvar, do kterého jsme se v roce 2004 zavázali vstoupit, neodpovídá eurozóně, tak jak funguje dnes. Eurozóna své původní závazky dnes flagrantně porušuje. Je na nás, jaké důsledky z toho vyvodíme. Václav Klaus V Praze, 16. září 2010
8
ÚVOD
Jedním z klíčových problémů dnešní Evropy je krize, kterou prochází eurozóna. Je to nejen dluhová krize a krize důvěry, ale i krize jejího vnitřního uspořádání a hospodářských pravidel. Pokusme se přispět k rozšíření spektra pohledů na nedávné události – i na možnou budoucnost eurozóny. Pro Českou republiku je to nesmírně významné téma. Eurozóna se totiž stává zcela jiným útvarem, jiným projektem, než do jakého jsme se před léty zavázali vstoupit. Je třeba si to uvědomit a vyvodit z toho důsledky. Tato publikace je věnována krizi eurozóny, s přesahy do globální finanční krize a do dluhové pasti, ve které se ocitá celý vyspělý svět. Texty byly vybírány tak, aby celek nebyl jen sborníkem, nýbrž měl jasnou vnitřní logiku. Publikace je členěna do tří částí, které na sebe navazují. Texty jsou řazeny víceméně v pořadí, v jakém vznikaly, takže jejich posloupnost odráží genezi krize eurozóny od prvých varovných signálů, přes dopad světové finanční krize, až po změnu pravidel v dnešní eurozóně, dělanou pod tlakem řecké krize a na pozadí neudržitelnosti vládních dluhů. Závěrečný text se věnuje i důsledkům změn, k nimž v eurozóně dochází, pro rozhodování České republiky.
9
ČÁST 1
VAROVNÉ SIGNÁLY
Krize, která přišla deset let po plném spuštění eurozóny, byla zakódována do její genetické výbavy už při jejím vzniku. Politickým rozhodnutím byla společnou měnou spojena heterogenní skupina zemí, které neměly pro fungování v měnové unii ekonomické předpoklady. Zároveň byly k budoucímu přijetí eura zavázány všechny ostatní země EU (výjimku si vyjednaly Británie a Dánsko a de facto ji praktikuje i Švédsko). Závazek vstupu byl aplikován i na země, které teprve o členství v EU usilovaly. Maastrichtská kritéria, stanovená pro vstup, ovšem původně vůbec nepočítala se specifickou situací dohánějících ekonomik, vyznačujících se výrazně nižší ekonomickou úrovní i cenovou hladinou. Pro Českou republiku tak byl souhlas s budoucím vstupem do eurozóny podmínkou přijetí do Evropské unie. V roce 2004, kdy jsme do EU vstupovali, však byla naše ekonomická úroveň na 65 % průměru eurozóny a cenová hladina na 54 % její průměrné cenové úrovně (podle tehdejších odhadů OECD). Bylo jasné, že s postupujícím doháněním bude i naše cenová hladina stoupat – buď vyšší inflací, nebo posilováním kurzu koruny. Závazek zafixovat kurz a zároveň dodržet maastrichtské kritérium pro inflaci tak byl v rozporu s naší potřebou úspěšně zvyšovat svou ekonomickou úroveň. Jedinou možností by bylo nakrátko stlačit inflaci, přijmout euro a následně mít řadu let inflaci vysoko nad průměrem eurozóny. Takové účelové chování by samozřejmě bylo v přímém rozporu se smyslem kritérií stanovených pro vstup. Přesto se česká vláda začala na přijetí eura horlivě připravovat a neustále byla na pořadu otázka, kdy budeme připraveni na vstup do eurozóny. Měli jsme si však položit přesně opačnou otázku – kdy a za jakých podmínek bude přijetí eura pro nás výhodné. Tato otázka se stává ještě naléhavější nyní, kdy eurozóna prochází krizí a dochází v ní ke „změně pravidel v průběhu hry“. Česká republika se zavázala vstoupit do eurozóny, která měla fungovat podle pů-
11
vodních pravidel. Měla dodržovat jasně stanovená, předem známá kritéria pro inflaci, kritéria fiskální disciplíny vtělená do Paktu stability a růstu, a základní pravidlo, že žádný člen nebude nucen řešit dluhy ostatních členů. Brzy se však ukázalo, že pravidla pro inflaci a fiskální disciplínu se nedodržují. Lépe řečeno, že tato heterogenní skupina není ekonomicky schopna pravidla dodržet. Prakticky již od našeho vstupu do Evropské unie zde byli ekonomové, kteří na rizika s tím spojená poukazovali – aniž by nacházeli odezvu u rozhodovacích orgánů státu. Varovné signály nadcházející krize eurozóny sílily již v letech těsně před desetiletým výročím jejího fungování. Až finanční krize se stala tím zátěžovým testem, ve kterém eurozóna neobstála bez opuštění svých základních pravidel.
12
Vstup do eurozóny – těžko splnitelný závazek Při vstupu do Evropské unie byl členským zemím uložen závazek usilovat následně také o vstup do eurozóny. Znamená to vzdát se vlastní měny, ztratit kurzovou samostatnost, rezignovat na vlastní měnovou politiku. K přijetí eura se máme dopracovat splněním tzv. maastrichtských kritérií (kritérií nominální konvergence). Ta se týkají snížení míry inflace, konvergence úrokových sazeb, omezení rozpočtového deficitu a státního dluhu. Dále máme dva roky před přijetím do eurozóny plnit podmínky členství v mechanismu směnných kurzů ERM II, a tedy výrazně omezit svou kurzovou flexibilitu. Parametry maastrichtských kritérií i mechanismu směnných kurzů ERM II byly původně stanoveny pro skupinu „starých“ zemí Evropské unie, které měly vytvořit eurozónu. Zcela však ignorovaly perspektivu rozšiřování Evropské unie. Ignorovaly potřebu nových členských zemí projít procesem postupné reálné konvergence, tedy přiblížit se k průměru Evropské unie a eurozóny v úrovni produktivity a HDP na hlavu. Reálná konvergence (proces „dohánění“) je totiž v přímém konfliktu s požadavky zafixovat měnový kurz a zároveň mít nízkou míru inflace. Konflikt plyne z toho, že reálná konvergence v praxi přináší také cenovou konvergenci – růst relativní cenové hladiny směrem k průměru EU a eurozóny. Ten může probíhat buď prostřednictvím vyšší domácí inflace (cestou inflačního diferenciálu), nebo cestou nominálního posilování měny. Po vstupu do eurozóny by kurz měny byl nevratně zafixován, takže růst naší relativní cenové hladiny by v naší ekonomice vyvolával nadprůměrnou inflaci. Bylo by pak velkou výzvou dosahovat tak rychlého růstu produktivity, abychom kvůli nadprůměrné inflaci neztráceli v rámci eurozóny konkurenceschopnost. Tím by byla vážně ohrožena i naše konvergence v ekonomické úrovni (měřená HDP na hlavu). Zavázat se v roce 2004, při našem vstupu do EU, zároveň k rychlému vstupu do eurozóny bylo tedy od počátku velmi riskantní. Stejný problém se týkal i dalších „nových“ zemí EU a ilustruje ho tabulka 1.1, obsahující údaje o relativních ekonomických úrovních a cenových hladinách v roce 2004, podle tehdejších předběžných odhadů OECD, za ČR, Maďarsko a Polsko. Z tabulky vyplývá, že k dosažení ekono-
13
mické a cenové úrovně, reálné pro přijetí eura, měly tyto země při vstupu do EU před sebou ještě dlouhou cestu. To však stále platí i dnes. Nové členské země by měly pečlivě vážit přínosy a náklady vstupu a nedat se vtěsnat jen do úzkých maastrichtských kritérií, která jejich specifickou situaci neberou v potaz. Jinak bude jejich proces dohánění vážně ohrožen. Tabulka 1.1: Relativní ekonomická úroveň a relativní cenová hladina v % průměru EU-15, rok 2004 Relativní ekonomická úroveň
Relativní cenová hladina
Česká republika
65
54
Maďarsko
56
55
Polsko
44
44
příznivým směrem. Přitom prvým varovným signálem v tomto směru bylo již v roce 2003 rozvolnění pravidel Paktu stability a růstu, které reagovalo na fiskální problémy Francie a Německa a podkopalo fiskální disciplínu v rámci celé eurozóny. Tu disciplínu, o kterou právě Německo před startem celého projektu tolik usilovalo. (2007)
Pramen: OECD
Na druhé straně ani v zájmu eurozóny není ukvapeně přijímat země, předurčené od okamžiku ztráty kurzové flexibility k nadprůměrné inflaci. Úzce zaměřená maastrichtská kritéria nejsou schopna zajistit eurozóně měnovou a fiskální stabilitu v případě vstupu skupiny dohánějících zemí. Přesto na nich eurozóna zarputile trvá (ačkoli její vlastní členové je už dávno nejsou schopni plnit). Kromě specifického problému dohánění se nových členských zemí EU týká i obecný problém, zda by mohly se zeměmi eurozóny vytvořit tzv. optimální měnovou oblast. Teorie optimálních měnových oblastí stanoví určitá kritéria pro výhodnost členství v měnové unii. Kritéria se týkají celkové vzájemné sladěnosti ekonomik, synchronizace jejich hospodářského cyklu, jejich odolnosti vůči asymetrickým šokům, pružnosti cen a mezd a vzájemné mobility pracovních sil. Tato kritéria při startu eurozóny nesplňovaly ani její původní členské země, což od počátku hrozilo – v případě jejich divergentního vývoje – vyvolat vysoké náklady na udržení měnové unie. V nesporně horší pozici z hlediska kritérií pro optimální měnovou oblast byly „nové“ země Evropské unie. Přesto se ke vstupu do eurozóny zavázaly. Jejich tehdy přijatý závazek ovšem nepočítal s tím, že se pravidla fungování eurozóny mohou – bez jejich vlivu – dále měnit, což může relaci přínosů a nákladů vstupu dále posunovat ne-
15
Dohánějící otevřená ekonomika potřebuje vlastní měnu Česká republika je malou otevřenou ekonomikou, která celkem úspěšně prochází fází dohánění vyspělejších zemí Evropy. Zvyšuje se naše ekonomická úroveň a s ní i naše relativní cenová hladina. V posledních sedmi letech probíhá růst naší relativní cenové hladiny téměř výhradně posilováním kurzu koruny. To nám umožňuje poměrně rychlý růst s nízkou inflací, při nízkých úrokových sazbách. Posilování kurzu zvyšuje ve vztahu k zahraničí hodnotu všech našich aktiv, včetně úspor obyvatelstva – kdežto rychlejší inflace by naše úspory naopak znehodnocovala. Proto je pro nás výhodné si ve fázi dohánění kurzový kanál ponechat – a nevzdávat se vlastní měny. Neexistuje samozřejmě záruka, že proces dohánění bude pokračovat hladce a bez přerušení. Může dojít k dočasnému zastavení růstu naší relativní ekonomické úrovně, nebo i k zpětnému propadu. Ale i v takové situaci bude nesmírně důležité, abychom měli vlastní měnu a flexibilní kurz. Dočasná depreciace kurzu může zbrzdit odliv kapitálu a zároveň posílením naší konkurenční schopnosti usnadnit strukturální adaptaci. Naše relativní cenová hladina by se depreciací kurzu sice snížila, ale nemuselo by dojít k propadu naší ekonomické úrovně. A pokud dokážeme potřebné strukturální změny dobře zvládnout, začneme pak znovu dohánět vyspělejší ekonomiky. A kurz se může vrátit k dlouhodobému apreciačnímu trendu, který je na procesu dohánění založen. Dohánějící země uvnitř eurozóny, země typu Řecka nebo Portugalska a další, už nemají volbu mezi posilováním kurzu a vyšší inflací. Společná měnová politika jim přináší velmi nízké až záporné reálné úrokové sazby. Výsledkem je silná domácí úvěrová expanze, zhoršování obchodní bilance a pokles konkurenceschopnosti. Zkušenosti dohánějících členů eurozóny ukazují, čím bychom pak i my procházeli. Růst HDP by sice v příznivém případě mohl zůstat nad průměrem eurozóny, ale měli bychom i nadprůměrnou inflaci. Česká národní banka odhaduje, že kvůli ztrátě kurzového kanálu konvergence cenových hladin by se naše míra inflace mohla zvýšit až o 3,5 nebo 4 procentní body. Úrokové sazby, stanovené Evropskou centrální bankou, by byly nominálně vyšší, ale přitom by se
16
reálné sazby u nás jevily jako velmi nízké, dokonce záporné – což by ztěžovalo efektivní investiční rozhodování. Tato situace by podporovala úvěrovou expanzi, růst domácí poptávky nad možnosti nabídky, růst dovozů a brzdění vývozu, rychlý nárůst deficitu obchodní bilance. Kurz by to již nemohl korigovat, takže bychom se stále více zadlužovali v zahraničí. Zadlužování dohánějících zemí eurozóny u těch bohatších, typu Německa, v situaci, kdy mezi nimi nestojí měnový kurz a kdy vzájemné platební bilance zdánlivě ztrácejí na významu, je málo vnímaným problémem, který však ještě může eurozóně přinést vážné potíže. Právě v malé otevřené ekonomice typu České republiky může flexibilní kurz působit i jako stabilizátor kapitálových toků. Platí to i pro případ, kdy příliv kapitálu je větší, než je ekonomika schopna efektivně absorbovat. Česká ekonomika si zřejmě v prvé polovině 90. let prošla obdobím, kdy příliv zahraničních investic přesáhl její absorpční schopnost. Projevilo se to zhoršením deficitu obchodní bilance, protože silně narůstaly dovozy technologií a surovin, zatímco proexportní efekt investic se projevil až s několikaletým zpožděním. Silný příliv kapitálu při fixovaném kurzu nakonec vedl k měnové turbulenci. Po uvolnění kurzu se příliv kapitálu lépe přizpůsobil absorpční schopnosti ekonomiky. Ta se postupně zvyšovala a začaly se projevovat i příznivé proexportní efekty kumulovaného přílivu investic. Dnes je Česká republika pro zahraniční investory důvěryhodnou ekonomikou a přijetí eura by v tomto směru již sotva přineslo výrazný nový impuls. Podnikatelé by se sice zbavili kurzového rizika ve vztahu k euru a klesly by jim transakční náklady ve vztazích s eurozónou, ale ta mince by měla i druhou stranu. Podniky by pak zároveň musely fungovat v prostředí vyšší inflace, přestaly by se jim zlevňovat dovozy, a čekaly by je daleko větší mzdové tlaky – kromě vyšší inflace by totiž mzdy hnala nahoru i mzdová nákaza (zavedením eura by se rozdíly ve mzdách staly daleko transparentnějšími). Vývoj našeho zahraničního obchodu ukazuje, že se domácí podnikatelé i zahraniční investoři na stávající situaci – nízká inflace a posilující koruna – dobře adaptovali. Jde totiž o poměrně dobře předvídatelné prostředí. Přijetí eura by naopak mohlo vyvolat v naší cenové a mzdové hladině těžko předvídatelné pohyby. (2007)
17
Euro není úspěšným projektem Zavedení eura bylo především politickým rozhodnutím, reagujícím na obavy z hegemonie německé marky po znovusjednocení Německa. Plány na měnovou integraci Evropy samozřejmě existovaly již delší dobu. Byly výrazem jak politických ambicí evropských elit, tak i víry v užitečnost pevných kurzů měn. Tato víra považuje devalvaci či depreciaci měny za zákeřný útok na obchodní partnery, nikoli za přirozený nástroj přizpůsobení ekonomiky tržním podmínkám. Teprve sjednocení Německa ale poskytlo pro měnovou integraci nový, rozhodující politický impulz. Pod jeho vlivem byla do eurozóny uspěchaně spojena velice heterogenní skupina zemí. Politický tlak vedl k ignorování nepříjemných faktů – například že řada nastávajících členů eurozóny se před vstupem vyznačovala velkými problémy ve veřejných financích a bojovala s vyšší mírou inflace. Až těsně před vstupem se jim podařilo účelově stlačit deficity rozpočtů, snížit vládní dluh (u některých zemí stačilo „nastoupit cestu“ k jeho snižování) a snížit inflaci tak, aby splnili maastrichtská kritéria. Někde v tom zafungovalo i podvodné „kreativní účetnictví“. Tvrdilo se, že chybějící ekonomické předpoklady měnové unie se jaksi samočinně vytvoří následně, pouhou její existencí. Společná měna tedy měla urychlit vzájemnou konvergenci ekonomik, tak aby z nich vznikla tzv. optimální měnová oblast – homogenní útvar, pro který by společná měnová politika představovala výhodu a nikoli riziko. Slibovalo se, že euro přinese nejen úspory nákladů pro soukromý sektor, ale že také výrazně urychlí růst na makroekonomické úrovni. Euro mělo svou silou také své členy lépe chránit před finančními a měnovými turbulencemi. Nic z těchto očekávání se nesplnilo, s výjimkou poklesu transakčních nákladů ve vzájemném obchodě. Makroekonomická cena za to zaplacená však výrazně převýšila mikroekonomický přínos. Ekonomický růst se po zavedení po zavedení společné měny neustále zpomaloval (tabulka 1.2). Od svého založení rostla eurozóna pomaleji než např. Spojené státy, ale i pomaleji než celá Evropská unie (srovnej tabulku 1.3). Podle Evropské centrální banky činí dlouhodobé potenciální tempo růstu eurozóny něco málo přes 2 %.
18
Tabulka 1.2: Průměrná tempa růstu HDP eurozóny (v %, stálé ceny) 1971–1980
1981–1990
1991–1998
1999–2004
3,2
2,4
2,3
1,9
Eurozóna
Pramen: European Commission (Eurostat and DG ECFIN), ECB Statistics Pocket Book, January 2006
Tabulka 1.3: Srovnání temp růstu HDP Země
2001–2006
Eurozóna
1,6
EU-25
1,9
Británie
2,5
Pramen: Eurostat
Jednostranný důraz na projekt společné měny nadlouho odvrátil pozornost od řešení liberalizace trhů, flexibility trhů práce a příliš nafouklých sociálních polštářů. Zároveň přílišná heterogenita uměle vytvořené měnové unie otevřela dveře tzv. free-rider problému – některým zemím se dostalo možnosti vézt se s ostatními, bez vynaložení vlastního úsilí na řešení strukturálních problémů, na zvyšování konkurenceschopnosti podniků a na udržitelnost soukromých a veřejných financí. To se stalo zárodkem velkých budoucích problémů. Společná měna nesplnila očekávání v oblasti vzájemné konvergence zúčastněných ekonomik. Země eurozóny sice dokázaly splnit maastrichtská konvergenční kritéria v okamžiku spuštění měnové unie, ale brzy potom je plnit přestaly. Část zemí rychle přestala dodržovat kritéria pro stabilitu veřejných financí, tak jak byla přetavena do tzv. Paktu stability a růstu. Potíže s nadměrnými deficity měly Německo, Francie, Itálie, z malých zemí Portugalsko a Řecko. Z iniciativy Francie a Německa došlo dokonce k rozvolnění původních pravidel Paktu stability. Fiskální nezodpovědnost je však velmi nebezpečná pro celkovou stabilitu eura. Zhruba polovina zemí eurozóny neplní ani maastrichtské kritérium pro inflaci. V eurozóně se trvale odlišují dvě skupiny zemí. Jedna má inflaci dlouhodobě pod průměrem eurozóny, druhá nad průměrem. Do skupiny s dlouhodobě nižší inflací patří Ně-
19
mecko, Francie, Belgie, Rakousko, na pomezí je Finsko. Do skupiny s dlouhodobě vyšší inflací patří všechny ostatní země (srovnej tabulka 1.4). A navíc, podobně jako míry inflace se v eurozóně liší i tempa růstu. Probíhá zde spíše jiný typ konvergence než ta, kterou předpokládala Maastrichtská smlouva. Probíhá konvergence ekonomických úrovní a cenových hladin méně vyspělých členů k těm vyspělejším – čili proces dohánění. Typickými představiteli dohánějících ekonomik jsou Řecko, Španělsko, Irsko, méně se to daří Portugalsku (Irsko díky dohánění už dosáhlo úrovně nejvyspělejších členů eurozóny a pokračuje v rychlejším růstu). Tabulka 1.4: Inflační diferenciály v zemích eurozóny (v procentních bodech) Proti průměru eurozóny Země
1999–2002
2001–2006
Německo
–0,6
–0,7
Francie
–0,5
–0,2
Rakousko
–0,4
–0,3
Proti maastrichtskému kritériu 2001–2006
Belgie
–0,1
–0,1
Irsko
+2,1
+1,0
+0,8
Nizozemí
+1,3
+0,4
+0,1
Španělsko
+1,2
+1,0
+0,8
Řecko
+1,1
+1,2
+1,0
Portugalsko
+1,2
+0,9
+0,7
Itálie
+0,3
+0,2
Lucembursko
+0,3
+0,6
Finsko
+0,2
–0.8
+0,4
Její členové nejsou schopni spolehlivě plnit maastrichtská fiskální a inflační kritéria, která si v zájmu stability eura sami zadali. Eurozóna tak zůstává politickým projektem, prozatím bez dostatečně pevného ekonomického základu. Je otázka, zda máme do eurozóny – v této její podobě – skutečně vstupovat – a jestli ona je schopna nás bez problémů včlenit. Pro ČR jako dohánějící ekonomiku se stále ještě podstatně nižší ekonomickou i cenovou úrovní, než má v průměru eurozóna, by rychlý vstup nebyl výhodný (v roce 2007 byla podle údajů Eurostatu relativní ekonomická úroveň ČR, měřená HDP na hlavu v paritě kupní síly, na úrovni 73 % průměru eurozóny; naše relativní cenová hladina dosahovala 61 % průměru eurozóny). Kurz je velmi důležitou proměnnou, která poskytuje ekonomice flexibilitu a brání narůstání vnitřních a vnějších nerovnováh. A ve fázi, kdy doháníme vyspělejší ekonomiky, plní kurz koruny ještě další zásadní funkci. Posilování kurzu efektivně snižuje naši inflaci a umožňuje nám poměrně rychlý růst při nízkých úrokových sazbách. Sbližování naší relativní cenové hladiny s průměrem eurozóny může jít dvěma cestami – posilováním nominálního kurzu koruny, nebo cestou vyšší inflace. Dokud máme samostatnou měnu, využíváme především prvou cestu. Ale jakmile se koruny vzdáme, přelije se konvergence naší mzdové a cenové hladiny nutně do nadprůměrné inflace. To by pro nás bylo podstatně méně výhodné a ohrozilo by to naši konkurenceschopnost. Není tedy kam spěchat. (2007, podklad pro vystoupení na diskusi, pořádané Ministerstvem financí ČR)
Pramen: ECB, Eurostat
V této situaci společná měnová politika nevyhovuje vlastně nikomu. Jedny země jsou tlačeny do deflačního pásma a tím se brzdí jejich růst. Druhá skupina zemí má nízké až záporné reálné úrokové sazby, zhoršuje se jim nerovnováha obchodních bilancí a hrozí jim přílišné zahraniční zadlužení. Když to shrneme, eurozóna má v průměru nízký potenciál růstu, ale s velkými rozdíly mezi zeměmi, velké rozdíly jsou také v mírách inflace, takže očekávaný postup k optimální měnové oblasti se zkomplikoval.
20
21
Maastrichtská a česká kritéria Nahrazení koruny eurem je u nás neustále jedním ze silně diskutovaných témat, v diskusi ale chybí jasná analýza všech pro a proti. Diskutuje se pouze otázka, kdy budeme schopni plnit maastrichtská kritéria. Tato kritéria nejsou ani dokonalá ani zcela jednoznačná – podstatné však je, že jsou formulována jen z jednoho pohledu. „Připravenost“ na převzetí eura je v nich formulována tak, aby vstup dalších zemí pokud možno nenarušil hospodářskou stabilitu eurozóny. Byly to země připravující eurozónu, které si tato kritéria stanovily, ze svého pohledu a jen a jen z hlediska svých zájmů. Zatímco existence maastrichtských kritérií je široce známa, trochu se dnes již pozapomnělo na tzv. britská kritéria. Tato pragmaticky formulovaná kritéria jsou již dávnějšího data; zčásti byla šita na míru právě Británii a později byla z diskusí ekonomů vytěsněna obecnější a elegantnější teorií tzv. optimálních měnových oblastí. Připomeňme tedy, že Británie si již v roce 1997 troufla veřejně vyhlásit svá vlastní kritéria, podle kterých posuzuje výhodnost svého případného vstupu do eurozóny. Nikoli svou „připravenost“ podle Maastrichtu – nýbrž otázku, co ona sama vstupem získá a co ztratí. Myšlenkovým otcem těchto kritérií byl tehdejší ministr financí Gordon Brown.1 Na jejich základě se britská vláda rozhodla uplatnit svou výjimku a nevstoupit do eurozóny při jejím založení 1. ledna 1999. Od té doby britská vláda několikrát znovu vyhodnotila situaci. Prozatím vždy shledala, že by její vstup do eurozóny nebyl přínosem pro Británii ani pro Evropu. Hlavně proto, že britský ekonomický cyklus zatím není synchronizován s cyklem eurozóny, takže by měnová politika Evropské centrální banky nebyla pro britskou ekonomiku vhodná. Britská ekonomika také nebyla shledána dostatečně pružnou v oblasti pracovního trhu. Pro britský sektor finančních služeb by přijetí eura mohlo být přínosem, společná měna by však měla velmi negativní vliv na britskou zaměstnanost. 1) Statement on EMU by the Chancellor of the Exchequer, HM Treasury, 27 October 1997.
22
Proč také my nemáme svá česká kritéria? Již v roce 2005 prezident Václav Klaus vážně upozornil na to, že postrádáme českou protiváhu k maastrichtským kritériím.2 Potřebujeme kritéria, která by náš vstup do eurozóny posoudila z našeho hlediska – z hlediska nákladů a přínosů pro českou ekonomiku. Nikoli z hlediska „maastrichtského“, které je přesně opačné. Zatímco český „pan Euro“ již byl vládou pověřen organizačním zajištěním konkrétních kroků k našemu vstupu do eurozóny v roce 2010, chybí zde zatím jakákoli seriózní vládní představa očekávaných dopadů tohoto kroku na českou ekonomiku. Ani nevládní ekonomové nedokáží náklady a výnosy tohoto kroku porovnat a říci, co převládne. Mezi seriózní a široce zaměřené studie patří analýzy stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou, které provádí Česká národní banka. Přes ocenění vysoké míry otevřenosti české ekonomiky vůči eurozóně tento soubor analýz jasně poukazuje na rizika v oblasti sladěnosti cyklu, na velký rozdíl v úrovni cenové hladiny, který i nadále povede k reálnému posilování koruny, na rizika ve fiskální oblasti, i v nedostatečné flexibilitě cen a trhu práce. Celá otázka má přitom ještě další rozměr – otázku, zda může dlouhodobě prosperovat měnová unie bez unie fiskální a politické. Realita je dnes taková, že eurozóna spojuje heterogenní skupinu zemí: země s uspokojivou fiskální disciplínou – a na druhé straně země, které ji kvůli nákladným sociálním systémům nejsou schopny dodržet. Naopak, vlády některých zemí využívají společnou měnu k tomu, aby prováděly na účet ostatních rozhazovačnou politiku. Tento „free-rider“ problém může mít pro budoucnost společné měny o to vážnější důsledky, že eurozóna není optimální měnovou oblastí, a zatím neprojevila schopnost rychle k ní směřovat. (2007)
2) Klaus, V., Klausova kritéria pro přijetí (či nepřijetí) společné evropské měny. In: Pečinková, I. (ed.): Euro versus koruna: Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2007.
23
Česká kritéria pro vstup do eurozóny Česká republika potřebuje svá vlastní kritéria výhodnosti – nebo alespoň únosnosti – vstupu do eurozóny. Británie si taková kritéria stanovila již v roce 1997 (pět testů Gordona Browna). Rok 2007 ale není rok 1997 – dnes eurozóna již existuje a víme, jak funguje a co přinesla. Dále, ČR není Británie – naše ekonomika má jiný rozměr, jinou ekonomickou úroveň a jiné postavení. Proto se naše kritéria musí od britských lišit. Velmi obecně můžeme formulovat čtyři kritéria pro ČR: 1. Přináší euro slibované výsledky? Stala se eurozóna oblastí rychlého růstu, nízké nezaměstnanosti, zdravých veřejných financí? 2. Chová se vůči nám eurozóna vstřícně? Umožňuje nám nejen obchodní propojenost, ale i volný pohyb pracovních sil a služeb? 3. Je ČR připravena převzít euro? (Cyklická a strukturální sladěnost ekonomiky s eurozónou, důsledky rozdílů v ekonomické úrovni, produktivitě a cenové hladině, připravenost na zafixování kurzu a na rizika s tím spojená). 4. Budoucnost eurozóny – bude eurozóna směřovat k daňové, rozpočtové a politické unii? Chtěla by se toho ČR zúčastnit? Přistoupíme-li k problému podrobněji, můžeme vyjmenovat nejméně desatero otázek: 1. Úspěšnost jednotné měnové politiky ECB, otázka, zda nebrzdí růst nebo nepodkopává konkurenceschopnost jednotlivých ekonomik eurozóny; 2. Dlouhodobá fiskální stabilita zemí eurozóny, možnost vzniku fiskální unie a její důsledky pro českou ekonomiku v případě přijetí eura; 3. Flexibilita ekonomik eurozóny a flexibilita české ekonomiky, zejména trhu práce; 4. Konvergence ekonomického cyklu mezi českou ekonomikou a eurozónou; 5. Strukturální podobnost české ekonomiky ekonomikám eurozóny, náchylnost české ekonomiky k jednostranným šokům a odlišnost reakce na ně; 6. Propojenost české ekonomiky s ekonomikami eurozóny – nejen obchod zbožím, ale i volný pohyb pracovních sil a služeb;
24
7. Relativní ekonomická úroveň české ekonomiky a její relativní cenová hladina, disproporce mezi naší relativní cenovou hladinou, relativní produktivitou a relativní ekonomickou úrovní; 8. Míra nebezpečí spekulativních útoků po vstupu do ERM II; 9. Zralost kurzových podmínek pro nenávratné zafixování koruny k euru, úroveň kurzu koruny z hlediska perspektiv dalšího zhodnocování, vliv zafixování kurzu na inflaci; 10. Otázka, jak by prostřednictvím všech těchto faktorů vstup do eurozóny ovlivnil ekonomický růst ČR a zaměstnanost. Z hlediska uvedených kritérií – která ještě zdaleka nemusí vyčerpávat celý tento složitý problém – se rychlý vstup České republiky do eurozóny jeví nejen jako obtížný, ale také jako nevýhodný. Za prvé, eurozóna není zdaleka tak úspěšným projektem, jak se původně slibovalo. Její heterogenita se nesnižuje, rozdíly v mírách inflace podkopávají konkurenceschopnost některých členů a vedou je k deficitům obchodní bilance a tím k zadlužování vůči zahraničí. Za druhé, po rozvolnění Paktu stability je fiskální disciplína v eurozóně ohrožena. Za třetí, analýzy sladěnosti naší ekonomiky s eurozónou zatím nedávají slibné výsledky. Za čtvrté, stále máme z hlediska eurozóny vysoce podprůměrnou ekonomickou úroveň, a zejména cenovou hladinu. Zafixování kurzu by nevyhnutelně vedlo k růstu inflace. Hrozící ztráta konkurenceschopnosti by pak podvazovala náš ekonomický růst. (2007)
25
Deset let eura: kdo má důvod slavit? Brzy uplyne deset let od vzniku Evropské centrální banky – což byl poslední krok k zavedení eura od 1. ledna 1999 (pro bezhotovostní platby, od 1. 1. 2002 i ve formě bankovek a mincí). Evropská centrální banka se chystá toto výročí významně oslavit. A je třeba připustit, že ECB má k oslavám určitý důvod. V podmínkách, v jakých společná evropská měna vznikala a téměř deset let funguje, se ECB své role zhostila poměrně dobře. Vytvořila si fungující strategii měnové politiky, při pohledu na eurozónu jako celek se jí daří inflaci udržet pod kontrolou (průměrná roční inflace za období 1999–2007 byla 2,1 %). V mezinárodním měřítku se euro stalo uznávanou měnou. Jinou otázkou však je, zda důvod k oslavám mají členské země eurozóny. Zde se naskýtá podstatně odlišný obraz – celkově neuspokojivý hospodářský růst, s velkými rozestupy mezi zeměmi. Velké jsou rozdíly v mírách inflace, která v polovině zemí eurozóny přesahuje žádoucí meze. Je jasné, že každá ze zemí by potřebovala mít jiné úrokové sazby – nikoli jednu společnou. Absence samostatné měnové politiky a měny s vlastním kurzem navíc svazuje členským zemím ruce v adaptaci na změny probíhající ve světě. Zatímco evropští politici si od eura slibovali urychlení růstu, došlo naopak k jeho zpomalení oproti předchozím třem desetiletím. Pro rok 2008 se očekává růst nedosahující ani 2 %. Eurozóna vykazuje pomalejší růst než Evropská unie jako celek, nemluvě o Spojených státech. A pokud bychom brali růst HDP na hlavu, ten se z 1,9 % v letech 1989–1998 zpomalil po zavedení eura na pouhých 1,6 % v období 1999–2007. Také růst produktivity práce se zpomalil a růst celkové produktivity faktorů klesl dokonce na polovinu oproti dvacetiletí „před eurem“ (Jean-Claude Trichet, Speech at the Brussels Economic Forum, 16 May 2008). Při pohledu dovnitř eurozóny se mění i zdánlivě příznivý obraz inflace. Stále zde trvá rozštěpení na dvě skupiny zemí, z nichž jedna má inflaci trvale nad průměrem eurozóny, druhá trvale pod průměrem. V období 2000–2006 podle údajů ECB přesahovala inflace v 6 z původních 12 zemí eurozóny tzv. maastrichtské kritérium (v Irsku, Španělsku, Řecku, Portugalsku, Nizozemí a Lucembursku). Země s nadprůměrnou inflací postupně ztrácejí konku-
26
renceschopnost. Naopak např. Německo bylo společnou měnovou politikou občas tlačeno až k deflační situaci, brzdící růst. Zavedení společné měny se tedy rozhodně po deseti letech nedá interpretovat jako jednoznačný úspěch. Navíc eurozóna dosud neprošla závažnou krizí, která by společnou měnu prověřila. S vysokou pravděpodobností taková prověrka čeká euro právě v nadcházejícím období. ECB a Evropská komise si to však zřejmě příliš nepřipouštějí. Ze strany Frankfurtu i Bruselu zaznívají k desetiletému výročí eura osvědčené výzvy k větší fiskální disciplíně, ke zdokonalení „Paktu stability a růstu“ a k rozhodnějším strukturálním reformám. Raději se ale mlčí o tom, že mnohé z problémů eurozóny nevyhnutelně přináší sama společná měna, zavedená pro nehomogenní skupinu zemí, z nichž každá by potřebovala jiné úrokové sazby a jiný vývoj kurzu. Evropská komise vyhlásila za nejvýznamnější krok k posílení prosperity eurozóny v dalším desetiletí těsnější politickou unii. Členské země se tak mají vzdát dalšího dílu svých daňových a sociálních pravomocí. Světová ekonomická situace se však v současnosti zásadně mění a komplikuje. O větší místo na slunci se oprávněně hlásí velké země jako Čína, Indie a Brazílie, celosvětově roste poptávka po surovinách a potravinách a zvyšují se jejich ceny, zostřuje se mezinárodní konkurence. A především: objevují se známky krize celého dosavadního světového finančního systému. Bruselští úředníci zjevně nejsou schopni rychle reagovat, místo toho slepě trvají na „boji s klimatickými změnami“ jako na nejvýznamnější celosvětové agendě. Pokud se však Evropa včas neprobudí, čekají ji obtížné časy. Lze očekávat, že prověrkou své životaschopnosti projde v příštích letech také euro. (Květen 2008)
27
Euro versus koruna – konečně otevřená diskuse Diskuse o přínosech a rizicích přijetí eura pro ČR se často vyznačuje naprostou poplatností „našim závazkům vůči Evropské unii“. Nový knižní sborník „Euro versus koruna“ tuto bariéru nabourává. Je unikátní otevřeností názorů jednotlivých autorů na společnou měnu. Editorka Ivana Pečinková v knize shromáždila široký okruh odborníků, kteří se sice liší jak mírou vstřícnosti vůči euru, tak i úhlem pohledu, ale výsledkem je, že publikace poskytuje – u nás první – ucelený obraz o závažnosti rozhodnutí vzdát se koruny. Včetně úvah o tom, zda ČR může přijetí eura nejen odkládat, ale i odmítnout. Úvodní příspěvek Hynka Fajmona ukazuje genezi Maastrichtské smlouvy (smlouvy o EU) a zdůrazňuje, že přinesla úplně novou kvalitu integračního procesu – zahájila směřování k evropskému superstátu. Tomu měla a má sloužit i společná měna. Pro ČR je podle něho přijetí eura nevýhodné a měla by ho odmítnout v referendu. Fakt, že společná měna byla především politickým projektem a nikoli odrazem ekonomické nutnosti, zdůrazňuje také zajímavý příspěvek politologa Ondřeje Krutílka. Václav Klaus přispěl do knihy kapitolou „Klausova kritéria pro přijetí (či nepřijetí) společné evropské měny“. Patří mu prvenství v jednoznačném formulování požadavku na naše vlastní kritéria pro přijetí eura: kritéria výhodnosti společné měny pro nás. Musí mezi ně patřit otázky, zda společná měna členským zemím ekonomicky prospěla, zda je naše konvergence s ekonomikou eurozóny dostatečná (primárně z hlediska konvergence cen a mezd), a také zda si přejeme, aby společná měna urychlovala integrační procesy, které by směřovaly k daňové, rozpočtové a politické unii. Václav Klaus vyjadřuje přesvědčení, že by bylo rychlé přijetí eura pro českou ekonomiku tragickou chybou. Právní rozbor otázky, zda je vůbec do budoucna udržitelné, abychom byli členy EU, ale neměli euro, přináší stať Michala Tomáška. Stejně jako řada dalších přispěvatelů, uvažuje i Tomášek o možnosti referenda o přijetí eura. Konstatuje že přijetím jednotné měny ztratí ČR svoji měnovou suverenitu, a dokládá, že z hlediska evropského práva nic nebrání členským státům vypsat referendum i o takové otázce.
28
Domnívám se, že Evropská unie nám toto dilema sama usnadní, protože bude náš vstup do eurozóny cíleně oddalovat či blokovat. Evropská centrální banka má totiž zcela volnou ruku v tom, jak interpretovat „udržitelné plnění Maastrichtských kritérií“. Její nedávno zveřejněný postoj vůči Slovensku naznačil, že je připravena libovolného adepta odmítnout s tím, že plnění inflačního kritéria danou zemí „není dlouhodobě udržitelné“. A v případě České republiky by ECB takřka jistě měla i pravdu: právě vstup do eurozóny by totiž vyhnal naši nízkou inflaci nahoru. ČR je zemí, jejíž ekonomická úroveň i cenová hladina se postupně zvyšuje směrem k vyspělejším členům eurozóny. Jakmile by se „dotahování“ naší cenové hladiny na jejich úroveň už nemohlo realizovat posilováním koruny, zbyl by jen jeden kanál – značný inflační diferenciál oproti těmto zemím. Tím bychom přestali plnit maastrichtské kritérium pro inflaci. Na nebezpečí růstu míry inflace po vstupu do eurozóny poukazuje i řada autorů, kteří přispěli do tohoto sborníku. Miroslav Singer odhaduje akceleraci růstu cenové hladiny po zafixování kurzu až na 3–4 procentní body ročně. Také Petr Mach a Jiří Jonáš považují značný nárůst inflace v ČR v případě našeho brzkého vstupu do eurozóny za prakticky nevyhnutelný. Můžeme tedy konstatovat, že „dlouhodobá udržitelnost“ plnění inflačního kritéria v ČR po vstupu do eurozóny je velmi pochybná – stejně jako to ECB již konstatovala o Slovensku. Z autorů zastoupených ve sborníku se snad jedině Pavel Kohout neobává viditelného nárůstu inflace po přijetí eura (viz jeho závěrečný příspěvek). Zakládá ovšem svou úvahu na tom, že ECB úmyslně dává v harmonizovaném indexu cen nízkou váhu neobchodovatelným položkám, aby si usnadnila plnění inflačního cíle. Z toho pak vyvozuje, že nárůst naší inflace by z velké části zůstal „neviditelný“. Nicméně, tento postřeh nevystihuje celou hloubku problému – faktem totiž je, že po vzniku eurozóny přestalo 6 z 12 jejích členů maastrichtské kritérium pro inflaci plnit. Jedním z důvodů (jak v knize konstatuje např. Jiří Jonáš) je proces dohánění bohatších zemí eurozóny chudšími. ČR jako dohánějící země se tedy pasti „dlouhodobé neudržitelnosti plnění inflačního kritéria“ těžko vyhne – a ECB to dobře ví. Je naším cílem spěchat do eurozóny jen proto, abychom jí dali příležitost nás odmítnout?
29
Přínosy a rizika přijetí eura jsou v příspěvcích třinácti autorů sborníku analyzovány z politických, právních i ekonomických hledisek. Jsou zde i dva příspěvky z centrální banky. Miroslav Singer si mimo jiné klade otázku, proč jsou Češi vůči euru vlažnější než jiné národy „nových“ členských zemí EU. Vysvětlení vidí v naší nízké míře inflace, dobré výkonnosti ekonomiky a posilování koruny vůči euru. Přitom bilanci nákladů a výnosů našeho vstupu do eurozóny vidí Singer dnes jako spíše horší než v minulosti – a nevidí také na politické scéně ochotu zaplatit cenu za reformy, potřebné k brzkému zavedení eura. Příspěvek dalšího autora z centrální banky, Ivo Zemana, svým zaměřením na popis měnové politiky ČNB po roce 1989 tematicky trochu vybočuje. Jeho hlavním sdělením je, že ČNB vlastně nikdy nechybovala; pokud něco nevyšlo, bylo to vinou vlády nebo externích faktorů. Zásadně kritické pohledy na euro se sešly v sekci „Euro očima ekonoma“. Petr Mach analyzuje nedostatečnou sladěnost naší ekonomiky s eurozónou. Poté srovnává ekonomický vývoj zemí s eurem a bez eura, a výsledek vyznívá jednoznačně proti přijetí společné měny. Autor také poukazuje na to, že „Evropská komise nepotrestáním Švédska posvětila možnost nerespektovat závazek zavést euro“ – takže ČR by v případě přání většiny obyvatelstva mohla Švédsko napodobit. Podobný názor vyslovuje také Petr Sokol v další sekci knihy. Miroslav Ševčík po obsáhlé analýze konstatuje, že nominální kritéria konvergence k eurozóně je ČR schopna plnit, s výjimkou kritéria pro deficit veřejných rozpočtů. Kritéria reálné konvergence jsou však neméně důležitá – a zde zatím ČR nedosáhla stavu, potřebného pro hladké převzetí eura. Dosud mám výrazně nižší cenovou hladinu (zejména u služeb); pomaleji, než by bylo potřebné, doháníme vyspělejší ekonomiky eurozóny v kapitálové vybavenosti, v úrovni produktivity práce, a tedy i v ekonomické výkonnosti (HDP na hlavu v paritě kupní síly); a při dosud výrazně nižší úrovni mezd, respektive důchodů, by přijetí eura mohlo velmi silně poškodit početné sociální skupiny občanů ČR. I po dokončení procesu dohánění by však by naše hospodářská politika po vstupem do eurozóny ztratila flexibilitu a stali bychom se víceméně politicky závislými na velkých ekonomických hráčích. Ostatně, konstatuje autor, i pro současné členy eurozóny přináší
30
společná měnová politika problémy, které vedou dokonce až k určitým odstředivým tendencím. Příspěvek Pavla Kohouta v sekci „Euro očima ekonoma“ vybočuje z běžně přijímaných pohledů na eurozónu. Liší se od většinového názoru tvrzením, že měnová unie může dlouhodobě hladce fungovat i bez společné měnové politiky a bez jakýchkoli fiskálních dohod (typu „Paktu stability a růstu“), vůbec již nemluvě o společné rozpočtové politice či dokonce politické unii. Historické příklady, z nichž autor tuto tezi vyvozuje, však nejsou zcela přesvědčivé (zlatý standard či měnová unie Rakousko-Uherska existovaly ve zcela jiných podmínkách). „Podmíněným úspěchem“ nazývá bilanci Evropské měnové unie po osmi letech Jiří Jonáš. Tento úspěch ale není spojen ani s růstem ekonomické výkonnosti eurozóny, ani se zlepšením na trhu práce, a ani se vzájemnou konvergencí členských zemí – tyto očekávané přínosy euro zatím neposkytlo. Je zřejmé, že eurozóna nesplňuje podmínky optimální měnové zóny. Za úspěch Jonáš považuje především to, že euro získalo mezinárodní pověst solidní měny, působí jako rezervní měna a jako měna, v níž jsou emitovány cenné papíry. Pokud jde o přijetí eura v ČR, doporučuje autor důkladnou přípravu včetně reformy veřejných financí a strukturálních reforem – abychom předešli nebezpečí, že očekávání finančních trhů, že přijetí eura proběhne hladce a bez zádrhelů, bude zklamáno. Na Slovensku má přijetí eura vyšší podporu obyvatelstva než v ČR, jak ukazuje slovenský ekonom Peter Gonda. Předčasný vstup Slovenska do ERM II však autor považuje za past – past nemožnosti přehodnocení termínu vstupu do eurozóny a past omezené pružnosti kurzových podmínek vstupu. Na rozdíl od Pavla Kohouta uvádí Peter Gonda naopak příklady neúspěšných pokusů o měnové unie, o které není v evropských dějinách nouze. Pro Slovensko je nebezpečím zejména nízká relativní cenová hladina a zaostávání ve struktuře ekonomiky. Navíc autor konstatuje, že měnová unifikace Evropy urychluje ekonomickou integraci na chybném základě: na centrálně řízené harmonizaci, ne na bázi konkurence. Miroslav Tuček pohledem zkušeného analytika rozebírá hlavní ekonomické přínosy společné měny. Vidí je především v odstra-
31
nění kurzového rizika pro podnikatele, snížení transakčních nákladů a v usnadnění kapitálových obchodů. Konstatuje však, že měnová politika ECB se odvozuje především ze situace největších zemí, zatímco v menších zemích došlo po přechodu na euro ke zvýšení inflace. Přistoupení k eurozóně v situaci, kdy ČR má nižší úrokové sazby než země s eurem, by pro naši ekonomiku bylo šokem. Znamenalo by zdražení úvěrů podnikatelům, domácnostem i státu a prudký pokles poptávky na domácím trhu. Navíc, dokud je koruna vůči euru podhodnocená, došlo by po vstupu ke znehodnocení našich peněžních úspor, starobních důchodů a korunových pohledávek. Nezanedbatelná je také otázka, jakým politickým cílům velkých zemí EU má eurozóna sloužit a jak by ČR v této mocenské hře obstála. Sekci „Euro v otázkách a odpovědích“ dominuje otázka, zda ČR může zůstat mimo eurozónu. Petr Sokol analyzuje příklad Švédska a uvažuje o možnosti opakovaných odkladů vstupu v důsledku řady negativních referend. Také Ondřej Krutílek uvažuje o možnosti „švédské cesty“. Upozorňuje však na zrádnost referend a přiklání se spíše k variantě záměrného neplnění některého z konvergenčních kritérií. Ze strany institucí EU nelze v otázce plnění konvergenčních kritérií očekávat žádnou benevolenci. V krátké recenzi není možno plně zmapovat a ocenit také velké množství faktů o historii i současnosti evropské integrace, které tato publikace přináší. Snad nikde není na jednom místě tak dobře zpracována historie i současnost evropské měnové unie, požadavky na nás kladené, ale i naše situace a možnosti, které před námi stojí. Díky obsáhlému faktografickému materiálu, který však není na újmu čtivosti celého sborníku, a díky kombinaci politického, právního a ekonomického pohledu lze tuto knihu doporučit nejširšímu okruhu čtenářů. Recenze knihy Euro versus koruna, Ivana Pečinková, ed., Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007. Publikováno v Newsletteru CEP, srpen 2007.
32
ČÁST 2
SVĚTOVÁ FINANČNÍ KRIZE
Prakticky již od roku 2007 bojuje vyspělý svět s krizí, která začala jako finanční krize, pokračovala jako ekonomická recese, a poté přešla do dluhové krize vlád, ohrožující pomalé a křehké hospodářské oživení. Krizové procesy byly předznamenány hlubokými finančními nerovnováhami ve světové ekonomice, neúměrným zadlužováním některých zemí a příliš uvolněnou měnovou politikou, která umožnila v řadě států vznik nebezpečných bublin na trzích některých aktiv. Reakcí vlád většiny vyspělých zemí na finanční krizi a následnou ekonomickou recesi bylo nalévání dalších peněz do ekonomiky – což by šlo přirovnat k přilévání oleje do ohně. Česká ekonomika se vyhnula prvé fázi – finanční krizi, dopadla na ni ovšem následná hospodářská recese, dovezená převážně ze zahraničí prostřednictvím poklesu poptávky po našich vývozech. Protikrizový plán české vlády byl poměrně uměřený. Recese však přinesla velký propad příjmů a razantně zvýšila výsledný deficit státního rozpočtu. Projeví se to i v roce 2010 a v letech následujících. Přes tento cyklický vliv však velkou část českých rozpočtových problémů tvoří strukturální deficity, úzce spojené s příliš nákladným sociálním systémem. Jako příklad rozdávání na dluh může sloužit text, věnovaný naší nadstandardní finanční štědrosti vůči rodinám s dětmi – kterou naše děti bohužel jednou zaplatí i s úroky. Poslední text rekapituluje doporučení, která nám pro ozdravení veřejných financí dává OECD.
33
Příčiny finanční krize a hrozba inflačního požáru Kolébkou finanční krize a globální recese, která na dlouho změnila tvář světa pro vyspělé i rozvojové země, byly Spojené státy. Jak je možné, že to byly právě Spojené státy, často označované za lokomotivu světové ekonomiky? Je to paradoxní, ale tato nejmocnější ekonomika světa, země s nejvyšší produktivitou, v poslední době fungovala na dluh a nasáváním zboží a financí ze zahraničí přispívala ke vzniku vážných finančních nerovnováh. Protikrizová opatření americké vlády a Fedu bohužel připomínají pověstné přilévání oleje do ohně. „Peněžní záplava“ na americkém finančním trhu, která se podílela na vzniku krize, se řeší dalším naléváním peněz. Dlouhodobé finanční nerovnováhy zůstávají neřešené, místo hledání receptu na jejich léčbu se medituje o „konci kapitalismu“ a o potřebě posilovat státní regulaci. Evropské vlády nejsou o mnoho rozumnější. Je naším životním zájmem správně se v této situaci orientovat, tak aby česká ekonomika z ní vyšla s co nejmenšími škodami. Kořeny finanční krize sahají značně hluboko. Při jejich hledání můžeme dojít až k roli dolaru jako hlavní (a dlouho prakticky jediné) poválečné rezervní měny. A můžeme jít ještě dál a hledat kořeny dnešní krize již u velké deprese 30. let, která vedla ke zrodu keynesismu s jeho skokovým nárůstem role státu v ekonomice. Celosvětovou rezervní rolí dolaru byla americká ekonomika dlouhodobě tlačena k deficitům obchodní bilance. Pro získání rezervních dolarů ostatní země vyvážely zboží do Spojených států – ale získané dolary pak držely, takže za ně nenakupovaly americké zboží. Spojené státy díky tomu měly tu pochybnou výhodu, že mohly po desetiletí spotřebovávat více, než samy vytvářely. Často to bylo interpretováno jako „výhoda emitenta rezervní měny“. Jenže na možnost získávat zahraniční zboží a neplatit za ně vlastními výrobky či službami si ekonomika až příliš snadno zvyká. Zejména v prostředí kreditních karet, snadno dostupných úvěrů a velkorysých hypoték. A také vláda si příliš snadno zvyká na snadné financování rozpočtových deficitů. Americké vlády nabízely zbytku světa pro uložení a zhodnocení dolarových rezerv skvělý a bezpečný nástroj – americké vládní dluhopisy. Je to paradoxní, ale bez růstu amerického vládního
34
dluhu by pravděpodobně ani hromadění dolarových rezerv nedospělo do takových rozměrů. Velký boom vládních dluhopisů souvisel právě s rozvojem keynesiánské hospodářské politiky. Stupňování role státu v ekonomice vyvolávala i rostoucí zadlužení státu. K částečnému obratu sice došlo v období reaganomiky, ale stát už v té době držel v ekonomice tak silné pozice, že už nebylo cesty zpět. Díky neustávající nabídce bezpečných vládních dluhopisů přitékalo do Spojených států jednostranně nejen zboží, ale také kapitál. Vláda USA tak mohla své deficity snadno financovat a všechny strany byly spokojeny. Dolary získané vývozem do USA a nepoužité k nákupu amerického zboží byly hlavním zdrojem devizových rezerv zbytku světa – který se je často snažil zhodnotit jejich zpětným umístěním na americký finanční trh a do dluhopisů americké vlády. Do USA tak jednostranně přitékalo jak zboží, tak kapitál. Vláda USA mohla snadno financovat své deficity. Jako procento z HDP nevypadaly americké vládní deficity ve srovnání s Evropou nijak nebezpečně – ale při své dlouhodobosti a při velikosti americké ekonomiky měly velký dopad na světový finanční systém. S určitými výkyvy fungoval tento systém dlouho celkem bez problémů. Nicméně hromadění dolarových rezerv v posledních zhruba deseti letech zesílilo, zejména v Asii. Část asijských zemí před deseti lety prošla finanční krizí, pomoc ze strany IMF byla podmíněna přísnými podmínkami, takže se tyto země rozhodly do budoucna si raději nahromadit velký rezervní polštář. Zároveň to bylo v souladu s jejich růstovou strategií, nazývanou „exportem tažený růst“ – kterou ostatně sledovaly i další rozvojové ekonomiky. Rychlý růst zemí jako Brazílie, Indie a Čína na druhé straně nebývale zvedal ceny surovin a hlavně ropy – a to zase vedlo k dalšímu zvětšování již tak dost velkých dolarových rezerv v rukou ropných zemí. Situace začala přerůstat rozumné meze. Někteří ekonomové už delší dobu upozorňovali na to, že zde narůstají „velké globální nerovnováhy“. Na jedné straně stály Spojené státy jako čistý dovozce zboží i kapitálu, s dvojím deficitem – obchodní bilance a státního rozpočtu, jako země „žijící nad své poměry“. A na druhé straně ekonomiky typu Číny, životně závislé na vývozu zboží do Spojených států. A ochotné v zájmu udržení hodnoty svých dolarových rezerv financovat
35
jakékoli schodky amerického rozpočtu (čínské dolarové rezervy se odhadují na dva biliony, tedy 2000 miliard, dolarů). Právě Čína byla často uváděna jako exemplární případ a byla vyzývána, aby upustila od podpory exportu umělým podhodnocováním své měny vůči dolaru. Role americké vlády a americké centrální banky (Fedu) v narůstání globálních nerovnováh byla zmiňována méně. Dlouho se věřilo, že Spojené státy jsou do své pozice vlastně tlačeny svým okolím, že fungují jako bezpečný přístav pro zahraniční finanční investice a že tuto „peněžní záplavu“ budou po neomezenou dobu schopny efektivně zhodnocovat. To se ukázalo jako iluze. Vláda USA stejně jako Fed měly svůj díl viny na rizikové situaci. Fed v posledních letech přispíval k „peněžní záplavě“ uvolněnou měnovou politikou a odmítáním řešit bubliny na finančních trzích. Finanční prostředí v USA bylo charakterizováno snadným žitím na dluh, dostupností kreditních karet a spotřebitelských úvěrů, velkorysým poskytováním hypoték a vysokým podílem zdrojů z finančního trhu na aktivitách firem (vysoká „finanční páka“ – leverage). Tato kultura se z USA šířila do dalších vyspělých ekonomik, jejichž trhy ovšem zpravidla neměly k dispozici tolik finančních prostředků. Velký podíl na vzniku hypoteční bubliny měla vláda USA. Řešila sociální problém – otázku bydlení pro chudší vrstvy – vydáním zákonů, které ukládaly hypotečním bankám poskytovat hypotéky i tzv. „subprime“ (podřadným) klientům. Tedy rodinám bez pravidelného příjmu, u nichž mělo být předem jasné, že nebudou schopny hypotéku řádně splácet. Zárukou byly samy nemovitosti – dokud ovšem jejich ceny neklesly. Pro americké banky a další instituce amerického finančního trhu byla „peněžní záplava“ darem a zároveň i břemenem. Peníze bylo třeba zhodnotit – což ale šlo jen za cenu přijímání stále vyššího rizika při poskytování úvěrů a hypoték. Americké banky vymýšlely nové a nové finanční inovace. Tedy způsoby, jak uniknout svazující regulaci, jak odprodat rizikové úvěry a tím se zdánlivě rizika zbavit, jak rozložit riziko na více finančních institucí a přesunout ho do zahraničí. Banky se naučily „rozporcovat“ riziková aktiva včetně podřadných hypoték a zkombinovat je do různých „balíčků“, které měly díky rozložení rizika být málo rizikové. Jejich nízké rizikovosti věřily samy banky a přesvědčily o tom i ra-
36
tingové agentury. Příznivý rating pak pomáhal tyto produkty odprodávat do celého světa jako bezpečnou investici. Bankovní sektor v USA a v některých dalších vyspělých zemích se silně odtrhl od své tradiční role přesunu úspor do efektivních výrobních investic. V zemích jako Velká Británie nebo Island převyšovaly bilanční sumy bank několikanásobně domácí HDP. Rozvinul se virtuální proces, v němž byla nabízena stále nová aktiva přinášející výnos. V této situaci přišla ke slovu bezprostřední příčina finanční krize, konečný impulz, který ji vyvolal. Bublina finančních aktiv praskla v okamžiku, kdy se ukázalo, že ve skutečnosti jsou to aktiva vysoce riziková, „toxická“, postrádající reálnou záruku. Spouštěčem ztráty důvěry se staly hypotéky v USA, poté byla odhalována další a další „toxická“ aktiva, a při vzájemných vazbách mezi bankami se celý systém řítil do finanční krize. Po ní neodvratně následovala druhá fáze – dopad do reálné ekonomiky ve formě globální ekonomické recese. Rizikové chování bank však bylo jen spouštěčem krize, vyrůstající z dlouhodobějších globálních finančních nerovnováh. Na nich měly svůj podíl jak umělé proexportní a kurzové politiky některých rozvojových zemí, tak nevhodná politika vlády USA a americké centrální banky. S těmito nerovnováhami si zatím nikdo neví rady a krize je jen na čas zmírní. V USA se krize spuštěná „peněžní záplavou“ řeší přiléváním stále dalších peněz do ekonomiky. Kromě vlády se na tom podílí již i centrální banka, a to dokonce i nákupem vládních dluhopisů. Krátkodobě je to pochopitelné – zhroutil se úvěrový multiplikační mechanismus a ekonomika je tím ochromená. Podobně postupují vlády v dalších vyspělých zemích postižených krizí. Podle (dosti skromných) odhadů IMF dosáhne do roku 2012 veřejný dluh např. v Japonsku 224 % HDP, ve Spojených státech 97 %, v Itálii 117 %, ve Francii 80 %, v Německu 80 % a v Británii 75 % (v Číně to bude méně než 25 %). Tomu odpovídají letošní deficity téměř 10 % HDP v USA, přes 5 % v Japonsku a Británii; odhaduje se, že země EU vydají na řešení krize v průměru kolem 4 % HDP. Vlády slibují, že po odeznění krize začnou své finanční injekce z ekonomiky opět stahovat, aby nedošlo k inflaci. Otázka je jakými cestami. Pro centrální banky bude extrémně obtížné udržet inflaci pod kontrolou pomocí stávajících paradigmat měnové
37
politiky – v podmínkách, kdy se obvyklé transmisní mechanismy nutně budou chovat nestandardně. Pro vlády bude inflace v podstatě výhodná, protože vygumuje část jejich dluhů. A o skutečné míře nezávislosti centrálních bank na vládách hovoří už dnes například fakt, že americký Fed i Bank of England kupují vládní dluhopisy a tím přímo financují vládní dluh – což je praxe, která byla vždy považována za cestu do pekel. Dnešní nalévání peněz do ekonomik je přiléváním oleje do ohně, hrozícím v budoucnu rozpoutat inflační požár. Pokud k němu dojde, budou se globální finanční nerovnováhy do jisté míry živelně řešit cestou rozdílně velkých inflačních a kurzových pohybů v jednotlivých světových ekonomikách. Inflační znehodnocení by pak hrozilo zejména dolaru, ale ušetřeno by rozhodně nezůstalo ani euro. V České republice je situace prozatím o něco nadějnější. České banky se prvé fázi – samotné finanční krizi – úspěšně vyhnuly. Od konce 90. let se zaměřovaly se především na tradiční komerční bankovnictví – na úvěrování domácí ekonomiky z domácích úspor. Jejich zahraniční vlastníci, velké „mateřské“ banky, si sofistikovanější (a tedy rizikovější) obchody raději dělaly samy ve svých centrálách. Podstatnou výhodou bylo, že české domácnosti relativně více spoří a nejsou tolik zvyklé žít na dluh. Navíc téměř 100 % půjček a hypoték u domácností bylo v korunách (díky nízkým úrokům nebyl důvod vypůjčovat si v cizích měnách). V úhrnu je poměr mezi domácími depozity a z nich poskytnutými úvěry v České republice daleko příznivější než v ostatních zemích střední a východní Evropy a činil v roce 2008 130 % (takže jen necelých 80 % depozit bylo rozpůjčeno). České banky se díky tomu nepotřebovaly financovat ze zahraničí. Mají též dostatečnou kapitálovou přiměřenost a postačující rezervy. Co do právní formy nejsou hlavní české banky pouhými pobočkami zahraničních bank a jejich „matky“ si z nich tedy nemohou libovolně stahovat likviditu. Mohou si ovšem odčerpat zisky formou dividend, a mohou českým bankám ukládat větší zdrženlivost při poskytování úvěrů. Druhá fáze globální krize – hospodářská recese – se nám bohužel nevyhne. Dovážíme si ji ze zahraničí prostřednictvím silného poklesu poptávky po exportech, na nichž jsou české podniky v průměru závislé ze 70 i více procent. Pokles zakázek vede k vět-
38
ší opatrnosti při poptávce po úvěrech a v nabídce úvěrů ze strany bank. Oba procesy se navzájem posilují a přispívají k poklesu české ekonomiky. Česká vláda při snaze zmírnit dopady ekonomické recese zatím postupuje celkem racionálně. Je správné soustředit se na zmírnění očekávaného růstu nezaměstnanosti a na podporu exportu. Podpora domácí poptávky by v naší vysoce otevřené ekonomice především zvyšovala dovozy a ohrožovala platební bilanci. Skutečná pomoc ekonomice je ale podmíněna udržením zadlužení státu v rozumných mezích. Světové trhy se na nás dívají jako na součást regionu střední a východní Evropy, který je z hlediska zadlužení nutné obezřetně sledovat. Velké dluhové excesy by nám přinesly jen další potíže. Zkrácená verze v časopise Euro č. 13/2009, s. 86–89, pod názvem Vina vlády a Fedu.
39
USA a Čína – osudová spojitost? Finanční krize přinesla zajímavý vývoj do vztahu Spojených států k zemím, které jsou největšími světovými držiteli dolarových rezerv – a v tomto smyslu jsou věřiteli americké ekonomiky. Mezi nimi jako největší dolarový věřitel vyniká zejména Čína, které se díky tomu prorokuje velký mocenský vzestup. Pravdou je, že následkem krize jsou Spojené státy a Čína ve svých faktických zájmech značně propojené, ať už se jim to líbí, nebo ne. Stejně jako je Čína vysoce závislá na tom, aby američtí spotřebitelé dále nakupovali její zboží, je pro USA v současnosti životně důležité, aby Čína nepřestala financovat jejich deficity nákupem amerických vládních dluhopisů. Čína ovšem své dolary stále častěji investuje také do nákupu důležitých podniků v USA a jinde ve světě. Jejím velmi silným zájmem je, aby nedošlo ke znehodnocení amerického dolaru: rezervy, které čínská vláda či polostátní banky v této měně drží, se totiž odhadují až na téměř dva biliony dolarů. Jak k této situaci vůbec došlo? V posledních desetiletích se kolem dolaru vytvořila jakási neformální „dolarová zóna“, kam patřila právě Čína a některé další asijské země, plus dodavatelé ropy. Tyto země se snažily udržovat kurz svých měn k dolaru na úrovni, která jim umožňovala velké exportní přebytky. O ně opíraly svůj růst a dolary získané exportem hromadily jako devizové rezervy. Po desetiletí tak USA sloužily jako „spotřební motor“ růstu dalších regionů, zatímco země jako Čína byly „výrobním motorem“. Čína byla a je exemplárním příkladem země, která akcentuje růst tažený exportem jako hlavní cestu dohánění vyspělejších ekonomik. Za tím účelem udržuje podhodnocený kurz své měny, podporuje velké aktivum své obchodní bilance a běžného účtu a shromažďuje velké dolarové rezervy. Proti trvalým přebytkům obchodní bilance stály jejich schodky ve Spojených státech. Spotřeba zde rostla „na dluh“, domácnosti prakticky přestaly spořit. Ani USA neměly velký zájem na nápravě nerovnováhy běžných účtů a raději nechávaly do země přitékat dluhový kapitál. V USA tím byly umožněny nepřiměřeně nízké úrokové míry, což nadhodnocovalo zejména nemovitosti a snižovalo rizikové prémie z úvěrů. Nebezpečí takové situace je v tom, že lidé si myslí, že jsou bohatší, než skutečně jsou (zvyšují spotře-
40
bu) a podceňují úvěrové riziko (zadlužují se). Vysoká míra zadlužení se stala obecně přijímaným modelem pro americké domácnosti a firmy. Když po asijské krizi 70. let minulého století začaly země asijského regionu ještě aktivněji hromadit dolarové rezervy ve snaze zabezpečit se proti opakování krize, dosáhly globální finanční nerovnováhy nebezpečných rozměrů. Přispíval k nim také růst cen ropy a dalších surovin, vyvolaný ekonomickým „probuzením“ řady velkých, dříve zaostalých zemí (Brazílie, Indie – vedle již zmíněné Číny). Za nejbezpečnější způsob držení dolarových rezerv bylo považováno jejich uložení do amerických vládních dluhopisů či na americký finanční trh. Spojené státy díky tomu mohly snadno financovat deficity federálního rozpočtu a bez problémů refinancovat svůj vládní dluh. Zároveň byly americké finanční trhy „zaplaveny“ volnými finančními prostředky, které se pak americké finanční instituce snažily zhodnocovat stále riskantnějšími způsoby. „Peněžní záplava“, nízké úrokové sazby podporující zadlužování domácností i podniků, a finanční inovace, které vedly k zastření skutečné míry rizika hypoték a úvěrů – to byly bezprostřední příčiny finanční krize, jejíž hlubší kořeny ale sahaly až k dlouhodobým finančním nerovnováhám ve světové ekonomice. Finanční krize, následovaná hospodářskou recesí, nesmírně posílila závislost Spojených států na zemích, ochotných hromadit dolarové rezervy. A protože největším „hromaditelem“ dolarů se v posledním období stala Čína, nedopustíme se velké nadsázky, když řekneme, že Obamův záchranný plán pro americkou ekonomiku je závislý na tom, zda Čína bude i nadále ochotna kupovat americké vládní dluhopisy. Záchrana se totiž děje na dluh – Čína, případně další země, musí Spojeným státům na jejich záchranný plán půjčit. Podobně si vypůjčují další vyspělé ekonomiky, včetně zemí Evropské unie. Spojené státy ovšem mají tu výhodu, že jejich ekonomika je stále považována za nejrobustnější z vyspělých zemí, a očekává se, že právě zde bude oživení rychlejší než v Evropě. Zásadní podmínkou pro zahraniční věřitele je, aby kvůli krizi dolar neztratil hodnotu – aby nedošlo k znehodnocení jeho kurzu či k vysokému nárůstu inflace v USA. To je největší riziko držby dolarových rezerv. Proto také Čína dnes má zájem své dolary zabezpečit i jinými cestami. Navrhuje např. zavedení nové, mezinárodní rezervní
41
měny, kterou by vydával Mezinárodní měnový fond (např. na bázi tzv. SDR, neboli speciálních práv čerpání), a do které by bylo možné část dolarových rezerv převést. Čínské výzvy však zatím zůstávají bez větší odezvy. Je otázkou, zda by umělou mezinárodní rezervní měnu přijaly trhy – a pokud ano, jak dlouho by trvalo, než by se „etablovala“ a získala důvěru – než by se stala stabilním uchovatelem bohatství a likvidním, efektivním nástrojem transakcí. Nadějnější cestou, jak zabezpečit dolarové rezervy proti znehodnocení, je jejich konverze do přímých investic. Čínské státní či polostátní podniky a banky se pokoušejí nakupovat americké a evropské firmy, které se kvůli krizi ocitly v potížích. Přechod velkých západních korporací, často považovaných za strategické, do čínského polostátního, fakticky státního vlastnictví, samozřejmě naráží na značné obavy a odpor. Je však otázkou, nakolik budou mít Spojené státy či Evropa sílu čínskému tlaku odolat. Ostatně Čína nebude sama – zájem na pronikání do strategických podniků vyspělých západních ekonomik již před krizí projevovaly tzv. „suverénní“ (státem vlastněné) investiční fondy např. z ropných zemí. Čína také dává najevo, že na oplátku za financování amerického vládního dluhu bude požadovat ještě větší otevření trhu USA pro své zboží. Spojené státy stojí v čele zemí, snažících se současnou krizi léčit obrovským naléváním peněz do ekonomiky. Tento způsob „řešení“ povede pro nejbližší období k tomu, že velké globální nerovnováhy, které pomohly finanční krizi vyvolat, se v průběhu jejího léčení budou ještě prohlubovat. Ve Spojených státech (a bohužel i v Evropě) se ještě posílí „žití na dluh“. Naopak země typu Číny mohou využívat svého věřitelského postavení k udržování svého modelu „růstu taženého exportem“. Na přetrvávajících globálních finančních nerovnováhách se na obou stranách podílí větší počet zemí. Vztahy USA a Číny jsou pouze koncentrovaným výrazem širšího ekonomického klimatu ve světě. Právě v jejich vztahu se však následky krize projevují velmi zřetelně, a proto je mu dnes věnována taková pozornost. A je nutno konstatovat, že v současnosti ani USA, ani Čína nejsou schopny se ze své vzájemné „osudové závislosti“ vymanit. Euro č. 27/2009, s. 58–59, pod názvem „USA a Čína – osudová závislost“.
42
Vládní finanční injekce, inflace a cenové bubliny Finanční krize vyvolává celou řadu otevřených otázek, pokud jde o hospodářskou budoucnost vyspělých zemí světa. Jednou z nich je vývoj inflace. Mluvit o nebezpečí inflace se nyní zdá nesmyslné – v době, kdy se centrální banky a vlády bezprostředně obávají spíše deflace. Co ale přinese fáze oživení a růstu v zemích, kde vlády v recesi nalijí do ekonomik příliš velké objemy peněz? Krize, která se do celého světa šíří z USA, tam nebyla způsobena nedostatkem, ale přebytkem peněz. V krizi se část peněz „vypařila“, protože byly investovány do aktiv, která se ukázala jako toxická, nebo jako vysoce nadhodnocená. Pokles cen akcií sice pravděpodobně silně přestřeluje, přesto je nepochybné, že krize přinesla zreálnění celkového bohatství – oproti fiktivně nadhodnocené předkrizové úrovni. To se týká bohatství bank, firem i domácností. Keynesiánské recepty na řešení krize naléváním peněz jsou vysloveně kontraproduktivní. Ekonomiky nyní nemohou uživit, a ani nepotřebují, všechny existující podniky a banky. Zejména ne ty banky nebo jejich složky, které žily z obchodu s finančními aktivy, odtrženými od potřeb reálné ekonomiky. Je chybou pokoušet se finančními injekcemi zabránit bolestné, ale nutné restrukturalizaci. Přesto se o to nejen v USA, ale i v dalších zemích, vlády snaží. Budou schopny udržet příliv peněz na úrovni, která nevyvolá v budoucnu silné inflační tlaky? Kdo tyto meze najde, a kdo je zaručí? Navíc, probíhající renesance keynesiánských receptů se netýká jen nalévání „záchranných“ peněz. Je to i renesance názoru, že stát má hrát v ekonomice daleko větší roli, že má ve větší míře nahrazovat volný trh, a že má zůstat v ekonomice více přítomen i po odeznění krize. V tom je ještě větší nebezpečí pro budoucnost než v samotných finančních injekcích. Jedním z důvodů umělého nalévání peněz do ekonomiky je krize důvěry – „zamrznutí“ úvěrového multiplikačního mechanismu tvorby peněz. Až se důvěra mezi bankami navzájem a mezi bankami a podniky obnoví, obnoví se i úvěrový multiplikátor – a peníze, které ho měly suplovat, bude třeba z ekonomiky zase odčerpat. Nicméně začít ve chvíli oživení po hluboké recesi s restriktivní měnovou a fiskální politikou bude technicky nesnadné
43
a politicky riskantní. Budou toho centrální banky a vlády schopny – nebo raději zvolí cestu růstu inflace, která je navíc pro vládu výhodná, protože „vygumuje“ část jejích dluhů? Vlády si převážnou část prostředků na pomoc ekonomice budou muset vypůjčit ze zahraničí. Velkým a vlivným ekonomikám se to jistě podaří, čímž zkomplikují financování státních dluhů pro všechny ostatní. Porostou úroky, které bude trh z dluhopisů požadovat, poroste jejich očekávaná výnosnost a tedy i atraktivnost, a bude podceněno riziko plynoucí z obrovských objemů vrhaných na trh. Někteří ekonomové už varují, že na trzích dluhopisů se začne vytvářet nová bublina – která může prasknout ve chvíli, kdy jedna významnější země vyhlásí default, tj. neschopnost splácet svůj dluh. V minulosti se „státní bankrot“ již několikrát odehrál. Při vysoké zadluženosti velkého počtu ekonomik by ovšem default jedné z nich mohl vyvolat řetězovou reakci, poháněnou všeobecnou ztrátou důvěry. Jaký je vztah cenových bublin k inflaci? Měření inflace pomocí indexu spotřebitelských cen, případně s přihlédnutím k cenám průmyslových výrobců, je mezinárodně uznávaná zvyklost – ale je to jen a jen zvyklost. Růst cen na trzích jiných aktiv – akcií, nemovitostí, dluhopisů – není nazýván inflací, nýbrž cenovou bublinou. Bublina může být charakterizována jak růstem cen, tak i nadhodnocením cen velkých objemů aktiv vůči reálně možnému výnosu a vůči skutečnému riziku. Cenová bublina je rodnou sestrou inflace – s tím rozdílem, že zatím zůstává mimo oblast zájmu centrálních bank. Inflaci cen spotřebitelských statků se centrální banky snaží udržet pod kontrolou. Cenové bubliny na trhu jiných aktiv až dosud nechávaly „narůst a prasknout“. Část amerických ekonomů za to kritizovala Federální rezervní systém již po prasknutí „bubliny informačních technologií“ v USA v 90. letech. Požadovali tehdy rozšíření definice inflace – nebo alespoň pozornosti Fedu – i na další cenové okruhy. Fed jejich volání odmítl. Následkem toho byla jeho měnová politika v následujících letech příliš volná a nereagovala na narůstající hypoteční bublinu. Pomohla tak odstartovat dnešní finanční krizi. Důsledky nadměrného přílivu peněz do ekonomiky tedy mohou mít nejen tu podobu, která spadá do tradiční definice inflace, ale i tu, která je sice nazývána jinak, ale ve svých důsledcích
44
není o nic méně devastující. Významný světový finančník George Soros například tvrdí, že se přeceňuje schopnost trhů nastolovat rovnováhu. Ve skutečnosti mají trhy také tendenci ke vzniku bublin, které dokud trvají, je pro každého racionální se k nim připojit. Proto by centrální banky měly řídit nejen likviditu, ale i tvorbu úvěrů. A to pomocí povinných minimálních rezerv a marginálních rezerv, diferencovaných i podle odvětví. Měnová politika, která se vyhýbá řešení bublin, je podle něho špatná – bubliny vznikají normálním fungováním trhu a zcela racionálním chováním ekonomických subjektů. V každém případě otázka vztahu řízení likvidity a odpovědi na vznik cenových bublin bude významným problémem měnové politiky do budoucna. To všechno vede k jedinému závěru: Je bolestné přijmout zreálnění celkového bohatství a smířit se s tím, že banky, firmy i domácnosti jsou chudší, než se zdály být před krizí. Je bolestné nechat krizi proběhnout, nechat ekonomiku pročistit a spontánně si najít novou, lépe vyhovující strukturu. Ale keynesiánsky laděné zásahy do ekonomiky nadělají ještě více škody, oddálí řešení nerovnováh a vyvolají nové problémy. Tato krize není selháním trhu – je primárně selháním hospodářské politiky vlád a centrálních bank. Větší přítomnost státu v ekonomice je součástí problému – nikoli součástí jeho řešení. Posilování role státu nezabrání dalším krizím – naopak už dnes tato politika zadělává na nové dluhy, nové bubliny a nové krize. Zkrácená verze v časopise Euro č. 16/2009, s. 48, pod názvem „Nechat narůst a prasknout?“
45
Proč nejsou naše veřejné finance v lepším stavu? Finanční krize, která zasáhla celý vyspělý svět, postihne českou ekonomiku svou druhou fází – hospodářskou recesí, vyvolanou především omezením poptávky po našich exportech. Spolu s tím se dají čekat výrazné problémy ve veřejných financích. Situace by nemusela být tak vážná, kdyby ODS byla dostála svým slibům a uskutečnila zásadní reformu veřejných financí. Vládní návrh reformy veřejných financí, vyhlášený v prvé polovině roku 2007, bohužel dostatečně zásadní změnu nepřinesl. Zčásti nebyl dosti razantní, zčásti se ho nepodařilo prosadit. Reforma do velké míry zůstala hřbitovem zmařených přání. Připomeňme si, jaké byly tehdejší záměry a nakolik dokázaly snížit strukturální deficity rozpočtu.
Návrh reformy tak připomínal spíše akci „zachraňte rozpočet“ – výrazná byla snaha odvolat kroky z období před volbami, které rozpočtový deficit skokově zvedly. K tomu se přidala opatření, která měla umožnit snížit deficit veřejných financí na 3 % HDP v roce 2008 a na 2,3 % v roce 2010. Primární akcent celé reformy byl položen na změny v sociálním systému, s cílem omezit nárůst mandatorních sociálních výdajů. Opatření v daňové oblasti byla naproti tomu prezentována jako víceméně rozpočtově (příjmově) neutrální, případně mírně ztrátová – s větším poklesem daňových příjmů (o 28 mld.) v roce 2010. Šlo tedy spíše o restrukturalizaci daňové zátěže. Mělo dojít ke zmírnění daňové progrese, k posunu od přímých k nepřímým daním a k nesmělým pokusům o zjednodušení daňového systému. Zásadnější změny důchodového a zdravotního systému byly odsunuty do „dalších fází reformy“.
Vládní návrh reformy veřejných financí 2007 Vláda Mirka Topolánka stála před úkolem, jak splnit alespoň část předvolebních slibů o snižování daní, zjednodušování daňového systému a zefektivnění systému sociálního – a zároveň jak dostat pod kontrolu deficit veřejných financí a schodek státního rozpočtu. Křehká koalice, postrádající jasnou podporu ve sněmovně, však vedla ke kompromisním řešením. Tehdejší rozpočtové deficity nebyly způsobeny zbrzděním ekonomiky. Naopak, ekonomika rychle rostla – ale stávající systém veřejných financí a jeho parametry vedly i přes rychlý růst ekonomiky k deficitům, které do budoucna hrozily dále narůstat. Šlo tedy o strukturální deficit, bobtnající i „v dobrých časech“. Jen v rezortu Ministerstva práce a sociálních věcí byl v rozpočtu na rok 2007 deficit přes 80 miliard korun, celkový rozpočtovaný schodek přesahoval 90 miliard – i přes příznivý cyklický vliv rychlého růstu. Při tak velkých strukturálních deficitech by řešení mělo zahrnovat jak parametrické, tak i systémové změny. Vládní návrh reformy sice obsahoval oboje, dá se však říci, že převažovaly změny parametrické. Pro zásadní systémové změny chyběla nejen síla ve sněmovně, ale i konsensus uvnitř vládní koalice. Otázky jako dlouhodobá udržitelnost veřejných financí, pokles daňové zátěže a snížení míry zásahů státu do ekonomiky zůstaly v rovině politických proklamací o budoucích cílech.
46
Změny v sociálním systému: hlavně ušetřit na výdajích Byla navržena obsáhlá novela, která měnila 26 zákonů a mimo jiné rušila některé předvolební „dárečky“. Šlo o to, zrušit automatickou valorizaci životního a existenčního minima, odvolat příliš velké zvýšení porodného a rodičovského příspěvku. Měnila se pravidla pro přídavky na děti (nedávat všem), porodné, sociální příplatek a rodičovský příspěvek (možnost rozhodnout se pro vyšší rodičovský příspěvek po kratší dobu, nebo pro nižší, pobíraný déle). Rušilo se zvýšení peněžité pomoci v mateřství. Pohřebné měli dostávat jen nezletilí pozůstalí. Zpřísňovala se pravidla pro příspěvek na zvýšené životní náklady pro zdravotně postižené. Rušilo se tzv. pastelkovné. Zpřísňovaly se podmínky pro čerpání pomoci v hmotné nouzi a příspěvku na péči. Značné úspory se plánovaly v nemocenském pojištění, včetně snížení dávek a jejich nevyplácení v prvých třech dnech pracovní neschopnosti. Na tři roky se rušila valorizace platů představitelů státní moci a státních zástupců. Zpřísnily se i podmínky pro nárok na podporu v nezaměstnanosti. V důchodovém systému šlo o další zvyšování důchodového věku až na 65 let, zrušení doby studia jako náhradní doby pojištění a prodloužení doby potřebné pro nárok na důchod na 35 let.
47
Výjimkou z ryze úsporných opatření byl návrh „zastropovat“ pojistné na sociální zabezpečení (pro všechny skupiny pojištěnců včetně OSVČ) na maximální roční výši, rovné 48násobku průměrné měsíční mzdy. Toto opatření snižovalo příjmy rozpočtu. Celkově však hlavním cílem navrhovaných změn v sociálním systému byly úspory mandatorních výdajů státního rozpočtu. Dalším proklamovaným cílem bylo přimět příjemce sociálních dávek, aby se více snažili řešit svou životní situaci aktivně a měli větší zájem pracovat i za nižší mzdu.
Změny v daňovém systému: jen opatrné nakročení V daňové oblasti ODS výrazně ustoupila od svých dlouhodobě připravovaných reformních záměrů. Vládní koalice očividně neuvěřila, že podstatné snížení sazeb daní z příjmů, spolu s výrazným zjednodušením systému, by v ČR mohlo mít výrazný pozitivní efekt na celkový daňový výběr. Princip rovné daně byl z velké části opuštěn. Zůstaly zachovány dvě sazby DPH (dolní se zvýšila na 9 %). Rovná daň se ale fakticky neuplatnila ani u daní z příjmu fyzických osob – opticky se sice zaváděla jednotná patnáctiprocentní daňová sazba, avšak odpočitatelné položky (na poplatníka, na manželku, na dítě) vrátily do systému sociální prvky. Sazba 15 % také byla klamná, protože daně se začaly vyměřovat ze „superhrubé“ mzdy, tedy i z odvodů na sociální, zdravotní a důchodové pojištění – což faktické procento daně zvýšilo na cca 22 %. Také slibované snižování daní z příjmu právnických osob bylo omezeno. Zrušit se měla daň ze zemědělských pozemků a daň dědická a darovací i v rámci širší rodiny. Nicméně vláda si daňový výběr „pojistila“ zvýšením jiných daní (dolní sazby DPH z 5 % na 9 %) – tak, aby výsledný očekávaný efekt byl pro státní rozpočet víceméně příjmově neutrální. Celkově měly daňové změny trochu snížit daňovou zátěž nejvyšších a také nejnižších příjmových skupin, zatímco velká skupina lidí se středními příjmy neměla daňové změny v souhrnu takřka vůbec pocítit. U daně z příjmu právnických osob se nedal od změn čekat žádný významný prorůstový efekt.
48
Neuspokojivé výsledky Proklamovaným cílem vládní reformy veřejných financí z roku 2007 bylo snížit deficitnost veřejných financí a zpomalit růst státního dluhu. Šetřit se mělo na straně výdajů, zatímco daňové změny byly koncipovány jako neutrální (až mírně ztrátové) z hlediska rozpočtových příjmů. To se ukázalo jako rizikový krok. Bylo příliš optimistické očekávat, že vysoká tempa růstu ekonomiky budou pokračovat i v dalších letech. Škrty na straně výdajů sice pomohly snížit schodek státního rozpočtu v roce 2008, pro další období se ale reforma ukázala jako zcela nedostatečná. Nedokázala dosti razantně snížit strukturální schodek rozpočtu. Zcela stranou nechala dlouhodobé problémy důchodového a zdravotního systému. Do recese roku 2009 tak česká ekonomika vstupuje se zátěží trvajících strukturálních schodků rozpočtu, které budou nyní výrazně posilovány cyklickou složkou. (2009)
49
Koruna nás chrání – nezahazujme ji předčasně Stížnosti českých podnikatelů na posilování a volatilitu kurzu koruny se v poslední době natolik množí, že by nezasvěcený čtenář mohl nabýt dojmu, že koruna je největším nepřítelem naší ekonomiky. Potíže českých vývozců s kurzem koruny nelze bagatelizovat. Nicméně jejich závažnost je značně oslabována faktem, že náš vývoz má více než dvě třetiny „dovozního obsahu“. Silná koruna je navíc jen jedním faktorem jejich potíží – dalším je a bude pokles poptávky ze strany zahraničních odběratelů. Potíže i bankroty podniků bývají běžným, byť bolestným, průvodním jevem zpomalování hospodářského růstu. Růst české ekonomiky v číslech kolem 6 % bohužel není dlouhodobě udržitelný žádnými kouzly hospodářské politiky. Rychlejší posilování koruny v posledních měsících, stejně jako zvýšená volatilita jejího kurzu, navíc představovaly odchylku od dlouhodobého trendu. Dnes už je její vysvětlení zřejmé – šlo o vedlejší projev rostoucího napětí na světových finančních trzích. Kumulující se globální nerovnováhy nakonec vyústily v proces finanční krize, sužující všechny vyspělé ekonomiky. Probíhající změny vytvářejí novou situaci, kdy je nutno z nových hledisek posoudit také otázku výhodnosti či nevýhodnosti zachování vlastní měny v České republice. V současnosti nás koruna chrání. Dokud je český finanční trh oddělen od zahraničí alespoň měnovým kurzem, nepřelévají se sem tak snadno turbulence, které již postihly nejen americký finanční trh, ale i řadu zemí eurozóny. České banky zůstaly relativně oddělené od svých zahraničních „matek“, mají jinou strukturu aktiv, vykazují dostatek vlastních prostředků, takže nejsou závislé na půjčkách z finančního trhu, zaměřovaly se na jiné teritorium a na jiné druhy služeb, investic a transakcí. Oddělenost, k níž významně přispěla existence vlastní měny, nás zatím ochraňuje před nedostatkem likvidity a před tzv. credit crunch neboli zhroucením úvěrového systému – kdy si banky v eurozóně, zatížené vysoce rizikovými aktivy, přestávají důvěřovat a nechtějí si vzájemně půjčovat. Evropská centrální banka je nucena dodávat na trh likviditu, protože zhroucení úvěrového systému by odstavilo podniky od finančních prostředků a vrhlo
50
celou ekonomiku do hluboké recese. Záchranná opatření ECB však budou mít své náklady. Český finanční trh a úvěrový systém může zůstat podobných problémů ušetřen – pokud si sami nepodřízneme větev zbytečnou panikou a nedůvěrou. Je to šance, kterou nám dává existence koruny a která pro české podniky bohatě vyvažuje náklady, spojené s možným dalším zhodnocováním kurzu či s jeho větší volatilitou. Je reálná naděje, že finanční krize nás postihne jen svými druhotnými efekty – tím, že čeští exportéři budou muset omezovat výrobu a hledat si nové trhy a nové příležitosti. Finanční krize, která začala ve Spojených státech, přitom není jen důsledkem chybných investičních rozhodnutí a podcenění rizika. Viníkem nejsou jen americké (a na ně napojené západoevropské) banky a další finanční instituce. Jde o důsledek dlouhodobě narůstajících nerovnováh ve světovém finančním systému. Ekonomové se již léta přeli, zda kumulující se nerovnováhy nakonec dovolí Spojeným státům „hladké přistání“. Dnes již částečně známe odpověď. Proces nápravy však teprve začíná – a je otázka, zda mu záchranná opatření jednotlivých vlád napomohou, či jej naopak zbrzdí. Nebude to otázka měsíců, nýbrž let. Důležité je, abychom se díky existenci vlastní měny co nejvíce vyhnuli vysokým nákladům ozdravných opatření, která probíhají na velkých světových trzích. Reakce na článek L. Niedermayera „Euro – rizika klesají, atraktivita roste“ v Hospodářských novinách 25. 9. 2008.
51
Ekonomická recese a možná opatření Česká ekonomika je tak otevřená, že stimulace domácí poptávky (domácností a podniků) příliš nepomůže českým výrobcům, spíše by pomohla výrobcům zahraničním. Kdyby díky stimulaci domácí poptávky naše podniky přesunuly větší díl své produkce na vnitřní trh (což je obtížné), zhorší se naše obchodní bilance (dovozy nelze snadno nahradit z domácích zdrojů). Efekt podpory nabídkové strany ekonomiky je sice podkopáván poklesem zahraniční poptávky, nicméně při objemu našeho vývozu lze stále ještě najít na světových trzích odbyt, pokud se udrží relativní konkurenceschopnost našich výrobců. Na obchodní bilanci to bude mít vliv pozitivní (i přes vysoký dovozní obsah vývozu, který činí kolem 60 %). Klíčová tedy bude podpora nabídkové strany ekonomiky. Na poptávkové straně mají smysl jen kroky, které budou nutné pro řešení sociálních problémů spojených s růstem nezaměstnanosti. Veškeré kroky zatěžující veřejné finance by měly být koncipovány jako dočasné a odvolatelné. Mezi možná opatření na nabídkové straně ekonomiky patří zvýšení objemu prostředků na záruky za exportní úvěry. Je možno pokusit se podpořit konkurenceschopnost a zároveň zaměstnanost – snížit pro podniky zatížení práce odvody na sociální a zdravotní pojištění (to bude účinnější než nižší zdaňování zisků podniků, protože je otázka, zda nějaké zisky budou). Zásadně by pomohlo zvýšení pružnosti pracovního trhu změnami zákoníku práce. Zvážit lze legislativní změny, které by podpořily restrukturalizace podniků oproti bankrotům. Soustavně je třeba snižovat byrokracii, dočasně by šlo uvolnit některé regulace a předpisy (např. na ochranu životního prostředí či při stavebním řízení). Na poptávkové straně ekonomiky by bylo třeba posílit úřady práce a upravit poskytování podpor v nezaměstnanosti. Snižovat by šlo odvody na sociální a zdravotní pojištění – ovšem s dopadem na veřejné finance. Co nedělat: nepodporovat automobilky ani jiná jednotlivá odvětví ekonomiky; nedoufat, že stát může nastartovat „ekologické inovace a čisté technologie“; neměnit zásadně regulatorní rámec finančního systému, dokud krize neodezní; nezvyšovat
52
odvody na zdravotní a sociální pojištění a další zatížení firem; nedovážet další pracovní síly (propuštěným zahraničním pracovníkům naopak pomoci s návratem domů, pokud budou mít zájem). (leden 2009)
53
Jak hodnotit protikrizový plán české vlády Rok 2009 byl rokem plného propuknutí finanční krize, která tvrdě zasáhla většinu vyspělých ekonomik. V této souvislosti se česká vláda přijala opatření, která měla zmírnit dopad následné hospodářské recese na českou ekonomiku. Jak vládní protikrizový plán hodnotit? 1. Nemít velké oči. Při srovnávání protikrizového plánu vlády se „záchrannými balíčky“ v zahraničí je dobré si připomenout, že jejich prvá vlna v USA a některých evropských zemích reagovala na finanční krizi. Vlády byly nuceny nalévat stamiliardy do záchrany bank. To naše vláda jako svůj prvý krok dělat nemusela, naše banky toto prvé kolo ustály. 2. Hospodářskou recesi vlády nemají sílu zastavit. Po finanční krizi, která se nám zatím vyhnula, nyní následuje druhé kolo – celosvětová ekonomická recese, která se přes světové trhy přenáší i k nám. Hospodářskou recesi nemohou zastavit sebevětší záchranné balíčky. Ani naše vláda nemůže recesi zabránit, může se nanejvýš snažit ji zmírnit. 3. Nadměrné zadlužování státu by nebylo léčbou, ale prodlužováním nemoci. Je správné, aby byla pozornost vlády upřena na zmírnění očekávaného růstu nezaměstnanosti a na podporu exportu, na kterém jsou čeští výrobci závislí v průměru až ze 70 %. Podpora domácí poptávky by v naší vysoce otevřené ekonomice především zvyšovala dovozy. Všechny vládní kroky jsou ale podmíněny udržením zadlužení státu v rozumných mezích. Světové trhy se na nás dívají jako na součást regionu střední a východní Evropy, který je z hlediska zadlužení nutné obezřetně sledovat. Velké dluhové excesy by naší malé ekonomice přinesly jen další a další potíže. 4. Počítejme se zpožděným dopadem. Vláda si jako hlavní směr vytyčila plošná opatření, zaměřená na podporu nabídkové strany ekonomiky a na udržení zaměstnanosti. Konkrétní kroky z vládního plánu těmto cílům víceméně odpovídají – důležitou otázkou ale je, zda se jejich efekt vůbec může projevit ve správnou chvíli. Vládní plán může být „protikrizový“ jen v té míře, v jaké se navrhované kroky rychle odrazí do ekonomiky. Budou-li zpoždění příliš
54
velká, budeme stimulovat ekonomiku až ve fázi, kdy přirozeně nastane oživení a můžeme nafouknout umělou bublinu. U některých navrhovaných kroků posouzení tohoto časového aspektu chybí. 5. Pomáhá nám i kurz koruny. Recese k nám primárně proniká ze zahraničí v podobě poklesu zahraniční poptávky po našich výrobcích. Proto je důležité hlavně zvyšování konkurenceschopnosti našich podniků na zahraničních trzích. To se již děje díky oslabení koruny, které zlevňuje české zboží pro zahraniční zákazníky. Vláda v tom může podniky jen poněkud podpořit snižováním odvodů a daní, což oboje je v jejím záchranném plánu obsaženo. Efekt mohou přinést také změny insolvenčního zákona, aby podniky v potížích dostaly větší možnost záchrany a neztrácela se pracovní místa. 6. Rozhýbání úvěrů nebude snadné. Ve většině zemí, které recese zasahuje, dochází k souběhu dvou faktorů, které se navzájem posilují – poklesu poptávky a zhoršené dostupnosti úvěrů. Také české banky vnímají zvýšené riziko v ekonomice a obávají se půjčovat podnikům, kterým klesají zakázky. Vláda se snaží na to reagovat převzetím části úvěrového rizika na sebe. Rozšiřuje vládní záruky, poskytované prostřednictvím státních úvěrových, garančních a pojišťovacích institucí. Pomoc se zaměřuje hlavně na exportní a nově i na provozní úvěry pro malé a střední podniky. Stát jim má poskytovat záruky až do výše 80 % úvěru. Otázkou je, zda by nebylo efektivnější rozšířit vyčleněnou částku na více podniků, garantovat úvěry např. jen z poloviny a přesunout druhou polovinu rizika – ale i spolurozhodovací odpovědnost – na komerční banky. Ty podnikovou klientelu dobře znají a hlavně jsou silněji zainteresované na návratnosti úvěrů. Zásadní ale je, abychom sami nepodpořili příchod třetího kola problémů – nárůstu „špatných úvěrů“ podnikům a s tím spojených potíží bankovního sektoru. 7. Zjednodušte předpisy, zrušte přemíru regulací. Největší pomocí pro podniky i pro udržení pracovních míst by bylo zjednodušení daňových a dalších předpisů, omezení přemíry regulací, včetně drahých a špatně koncipovaných regulací „ekologických“, a zpružnění trhu práce. Takové kroky by pomohly ekonomice nejen v době recese a zároveň by nezvyšovaly zadlužení státu, které budou muset občané v budoucnu zaplatit ze svých daní. (únor 2009)
55
Veřejné finance ČR – celkový účet za recesi roku 2009 Hospodářská recese, která se v roce 2009 nevyhnula české ekonomice a vedla k poklesu HDP o 4,1 %, si vyžádala hrozivý účet v podobě masivního propadu veřejných financí do deficitu – a v podobě růstu zadlužení České republiky. Rozpočet na rok 2009 byl postaven na naprosto nerealistických předpokladech o vývoji ekonomiky. Vláda při jeho přijímání na konci roku 2008 odmítla rozpočet změnit, s odůvodněním, že nemá přesnější prognózu očekávaného vývoje. K nárůstu skutečného deficitu pak vedla v průběhu roku 2009 hospodářská recese a přispěla k němu i protikrizová opatření vlády. Celkový schodek státního rozpočtu za rok 2009 nakonec dosáhl hrozivé částky 192,4 miliardy korun, to je 5,3 % HDP. Státní dluh se za rok 2009 zvýšil o 17,8 % a dosáhl 1 178,4 mld. Kč – přesáhl tedy bilion korun. Podíl státního dluhu na HDP meziročně vzrostl z 27,1 % na 32,5 %. To se v porovnání s jinými zeměmi nemusí zdát jako přílišná úroveň zadlužení – varující je ale rychlost růstu státního dluhu. Původně byl pro státní rozpočet schválen schodek pouze 38,1 miliard, v průběhu roku pak byl schválený schodek navýšen na 52,2 miliardy. Skutečný schodek státního rozpočtu ve výši 192,4 mld. tedy byl o 140,2 mld. vyšší, než předpokládal schválený rozpočet po změnách. Meziročně schodek vzrostl o 172,4 miliard. Jen samotný systém důchodového pojištění vykázal schodek 36,8 mld. Kč. Hrozivý výsledek byl způsoben především propadem rozpočtových příjmů. Skutečné příjmy státního rozpočtu činily 974,6 mld. Kč a byly o 157,2 mld. (tj. o 13,9 %) nižší, než předpokládal schválený rozpočet po změnách. Zavinily to především nižší daňové příjmy, které byly plněny jen na 81,5 %, a příjmy z pojistného na sociální zabezpečení na 87,7 %. Obě položky poklesly meziročně (o 59,0 mld. a 37,6 mld. Kč), celkově příjmy meziročně poklesly o 89,3 mld. tj. o 8,4 %. Skutečné výdaje státního rozpočtu činily 1 167,0 mld. a byly nakonec o 17,6 mld. (o 1,5 %) nižší, než předpokládal schválený rozpočet po změnách. Meziročně výdaje vzrostly o 83,1 mld.
56
Kč (o 7,7 %). Nejvíce (36,8 %) bylo jako obvykle vynaloženo v sociální oblasti. Celkové veřejné rozpočty jsou u nás vykazovány v různé metodice, podle nové metodiky IMF vykazovaly v roce 2009 schodek 6,9 % HDP (v metodice pro fiskální cílení to bylo 6,4 % HDP). V každém případě to je nejhorší výsledek v historii České republiky. (duben 2010)
57
Jak zastavit růst deficitů („Janotův balíček“) Po skokovém nárůstu deficitů státního rozpočtu v roce 2009 sáhla Fišerova vláda k úsporným opatřením, která mají zajistit, aby deficit státního rozpočtu na rok 2010 nepřekročil 163 miliard korun. Tzv. „Janotův balíček“ má zvýšit příjmy státního rozpočtu o 50 miliard a snížit výdaje o 20 miliard. Opatření se mají týkat pouze roku 2010. Obsahuje mimo jiné kroky, rušící některá opatření z „protikrizového plánu“ předchozí vlády. I když byl tento plán poměrně uměřený, fiskální situace hrozí v roce 2010 eskalovat takovým způsobem, že je nutné dát přednost konsolidaci veřejných financí před opatřeními na podporu růstu.
Skutečnost Fišerově vládě se nakonec podařilo sestavit státní rozpočet na rok 2010 se schodkem 5,3 % HDP. Pozměňovací návrhy při jeho schvalování však schodek fakticky navýšily na 5,7 % HDP a vynutily si další úsporná opatření, aby se zvýšila pravděpodobnost, že bude schodek 5,3 % HDP dodržen. Původní „Janotův balíček“ byl do značné míry „rozmetán“ kroky levicových stran ve Sněmovně. (říjen–prosinec 2009)
Co obsahuje Janotův balíček? Na příjmové straně státního rozpočtu se zvyšují obě sazby DPH o 1 %. Zvyšují se daně z nemovitostí a spotřební daně. Zpřísňují se pravidla pro odpis nákladů u osob samostatně výdělečně činných. Pro zaměstnavatele se ruší slevy na pojistném na sociální zabezpečení. Zvyšuje se strop pro placení sociálního pojistného. Na výdajové straně rozpočtu se zmrazuje výše dětských přídavků, v nemocenském pojištění se ruší zvýhodnění dlouhodobých pracovních neschopností, snižuje se peněžitá pomoc v mateřství („mateřská“). Zmrazuje se podpora v nezaměstnanosti. Upravují se sazby zdravotního pojištění. Snižují se platy ve státní sféře o 4 %. V této podobě je „Janotův balíček“ výsledkem řady kompromisů oproti původním záměrům autora. Z původně poměrně vyvážených opatření na straně příjmů i výdajů se váha přenesla výrazně na zvyšování daní a dalších příjmů rozpočtu. Tato nevyváženost je zmírněna faktem, že už před „balíčkem“ se podařilo rozpočtové výdaje pro rok 2010 snížit o 38 miliard korun úsporami ve státní správě. Když si vzpomeneme na „Vládní reformu veřejných financí“ z roku 2007, která slibovala snížit v roce 2010 deficit veřejných financí na 2,3 % HDP, můžeme se jen chmurně pousmát: „Janotův balíček“ má zajistit, aby alespoň rozpočtový deficit nepřekročil 5,5 % HDP.
58
59
Naše schodky jsou strukturální V posledních týdnech se roztrhl pytel se strategiemi budoucího vývoje naší země. Byla představena vládní „Východiska z krize“, „Exit Strategy“ M. Zámečníka, dopracovává se Janotův balíček č. II a „Konvergenční program“, který budeme předkládat do Bruselu. Dále je zde „cesta z krize“ neboli „zeď změny“ z pera ČSSD, a Vize 2010 s rozpočtovou strategií z dílny ODS. Pozor však na matení pojmů. Nejnaléhavější pro nás není hledat východiska z hospodářské krize (a nehledáme ani obdobu americké či západoevropské „exit strategy“, tj. postupného stahování protikrizových opatření). Česká republika nepotřebuje strategii úniku z krize, nýbrž úniku z dluhové pasti, do níž nás zavedla dlouhodobě nezodpovědná rozpočtová politika. Světová hospodářská krize k našim rozpočtovým problémům přispěla. Ale česká ekonomika se vyhnula její prvé fázi, finanční krizi. Náš státní dluh, na rozdíl od mnoha jiných zemí, nevzrostl kvůli mimořádným záchranným injekcím do bank a finančních institucí. Zasáhla nás druhá součást krize – hospodářská recese, což přispělo k růstu deficitu v roce 2009. Ale velká část našich rozpočtových deficitů není cyklická, nýbrž strukturální. Nezmizí ani po oživení ekonomiky. Hrozí s námi nejen zůstat natrvalo, ale dále nabobtnávat až k neudržitelné situaci. Fiskální konsolidace musí dostat přednost před podporou hospodářského růstu, který je tak jako tak závislý převážně na vývoji našich exportních trhů. Chceme-li už mluvit o „exit strategy“, měl by to být ústup státu od ovlivňování ekonomiky prostřednictvím rozpočtu. Vládní dokumenty, které mají vyvrcholit tzv. konvergenčním programem, si to do jisté míry uvědomují. Vláda nehledá jednostranné řešení založené jen na růstu daní. Navrhuje také šetření na provozu státního aparátu. Dále vláda hovoří o „protikorupční strategii“. Snaží se i obnovit činnost Bezděkovy komise pro důchodovou reformu. Přesto mají zatím všechny „strategie“, spojené s vládou, jednu společnou slabinu: jsou to návrhy spíše politicky neutrální, jsou to více návrhy zodpovědného účetního než odvážného stratéga. To nutně není kritika – překlenovací vládě bez jasného politického mandátu v podstatě ani nic jiného nezbývá, než
60
snaha udělat či navrhnout alespoň několik střízlivých pragmatických kroků. I tato její snaha již vyvolává útoky z levé části politického spektra. Proti vládní strategii staví ČSSD svůj program „cesty z krize“ a připravuje po vzoru Karla IV. novou (hladovou?) „zeď změny“. Představy ČSSD o cestě z krize jsou prezentovány jako dlouhodobá strategie, obsahují však zásadní vnitřní rozpory. Chtějí snižovat korupci, ale zároveň zvyšovat roli státu ve všech oblastech – tedy zvětšit balík peněz, vybraný z našich kapes a „předhozený“ k použití těm poctivým i těm méně poctivým. Chtějí ozdravit rozpočet, ale přitom dále zvyšovat sociální výdaje, a vyhnout se reformám důchodů a zdravotnictví. Chtějí povzbuzovat hospodářský růst, ale zároveň zvyšovat daně lidem, kteří pracují, a firmám, které vytvářejí pracovní příležitosti. Pracují s hypotetickým, „výhledovým“ nárůstem příjmů – ale se zcela konkrétními a okamžitými novými výdaji. Chtějí dokonce vládními pobídkami nově „nasměrovat“ celkový charakter ekonomiky. Vlídněji se k vládním návrhům staví ODS, která zároveň představuje svůj program „Vize 2020“ s rozpočtovou strategií. Před dalším rozdáváním a před okamžitou podporou růstu dává ODS, stejně jako vláda, přednost fiskální konsolidaci. Její návrh je značně ambiciózní – nastiňuje desetiletou strategii snižování rozpočtových schodků a návrh na legislativní zakotvení rozpočtové disciplíny. Již v roce 2012 má deficit veřejných financí klesnout pod 3 % HDP. Má se zastavit růst státního dluhu v poměru k HDP. Problémem však bude jak proveditelnost, tak i důvěryhodnost této strategie. ODS se před minulými volbami podílela na „rozdávací akci“ pro voliče v oblasti daňových úlev a nových sociálních vymožeností. Mnohé úspory v oblasti státních zakázek či jiného plýtvání státu mohla ODS již v minulosti uskutečnit. Dnes zkušeně radí nesahat tolik na přímé daně a zaměřit se na daně nepřímé, kde je daňový výběr méně kolísavý. Uvidíme však, zda najde odvahu sáhnout na daňové úlevy pro různé zájmové skupiny, a na přebujelé sociální výdaje. Nelze vyloučit, že ODS dobře ví, co by se i v této oblasti mělo dělat – jen je otázka, jak říci lidem pravdu a potom vyhrát volby. Situace, kdy hospodářský pokles vyhrotil rozpočtové problémy, dává příležitost konečně udělat nepohodlné, ale nutné kroky. Ne-
61
promarníme tuto příležitost? Státní dluh nám svým financováním ujídá ze společných peněz a zvyšuje naši zranitelnost a závislost na světových finančních trzích. Nějakou formu dávek „od státu“ dnes pobírá 55 % našich občanů. Opravdu se kvůli tomu musíme zadlužovat? Opravdu se většina z nás nedokáže o sebe postarat bez finanční pomoci státu? Euro č. 6/2010, str. 21. Chybou redakce název změněn na „Naše schodky nejsou strukturální“. Omluva redakce autorce a čtenářům – Euro č. 10/2010, str. 13.
62
Mateřská u nás a ve světě Deficitní rozpočet nás nutí šetřit na výdajích státu, kde je to jen možné. Značné rozpaky však vzbudilo snížení „mateřské“, tedy peněžité pomoci v mateřství, ke kterému došlo v rámci tzv. Janotova balíčku. Ve světle mediálních diskusí o předražených veřejných zakázkách jsou tyto rozpaky pochopitelné. Nelze popřít, že péče o malé děti je práce na plný úvazek a že matky si podporu ze společných veřejných peněz zaslouží. Podívejme se však na naše mateřské a rodičovské dávky z hlediska mezinárodního srovnání. Evropská unie stanoví pro členské země povinnou mateřskou dávku po dobu 14 týdnů, její výše by neměla být nižší než nemocenská. Rodičovská dávka stanovena není a některé země EU ji neposkytují. V České republice je „mateřská“ (peněžitá pomoc v mateřství) vyplácena po dobu 28 týdnů, což je v rámci EU nadstandard. Měsíční výše dávek se liší podle předchozího příjmu matky. Např. z hrubé mzdy 10 tisíc je mateřská 7 600 korun, tedy 76 %. U hrubé mzdy 30 tisíc je to 49,8 % (14 940 korun). Při hrubé mzdě 60 tisíc činí mateřská 35,6 % (21 350 korun), u vyšších příjmů se už nezvyšuje. Dále náš stát poskytuje „rodičovskou“ (rodičovský příspěvek), a to po dobu nejvýše 4 let. Dávka je odstupňovaná podle toho, zda se čerpá dva roky (měsíčně 11 400 Kč), tři roky (7 600 Kč) nebo čtyři roky (první dva roky 7 600 Kč, potom 3 800 Kč). Další formou státní pomoci jsou přídavky na děti. Dostávají je rodiny, kde čisté příjmy nepřesahují 2,4násobek životního minima. Přídavky jsou odstupňovaně podle věku dítěte (500– 700 Kč) a u studujících „dětí“ se vyplácejí až do 26 let věku. Dále může rodina s dětmi dostat ještě sociální příplatek, dorovnávající její příjem do dvojnásobku životního minima. V roce 2009 byla mateřská poměrně štědře zvýšena, v roce 2010 byla zase snížena v průměru o 23 %. Toto opatření se dotklo asi 180 tisíc matek a státnímu rozpočtu má ušetřit zhruba 1,5 miliardy korun. V souhrnu naší mateřské s neobvykle dlouhou rodičovskou však stále v mezinárodním srovnání poskytujeme rodinám s dětmi z veřejných prostředků nadstandardní zaopatření. Velmi štědré dávky poskytuje např. Švédsko, které vyplácí po dobu 1,5 roku až 76 % čisté mzdy. Naproti tomu třeba Nizozemí
63
dává sice 100% čisté mzdy, ale jen po dobu 16 týdnů, Itálie 80 % čisté mzdy po dobu 20 týdnů – obě země mají jen mateřskou, nemají rodičovskou, po 16–20 týdnech se tedy matky buď musejí vrátit do práce, nebo zůstanou bez podpory. Někde mezi tím je Německo, Rakousko a Francie, které dávají 100 % čisté mzdy po 14–16 týdnů a poté dávky vyšší než u nás, ale řádově srovnatelné s naší rodičovskou, po dobu půl až jednoho roku (Rakousko až dva roky, pokud se vystřídají oba rodiče). Země nám blízká svou úrovní – Maďarsko – dává mateřskou 70 % hrubé mzdy po 24 týdnů a rodičovskou nižší než u nás po dobu 2–3 let. Polsko dává mateřskou 80 % hrubé mzdy po 24 týdnů, rodičovskou má proti nám podstatně nižší a jen po dva roky. Tabulka 2.1: Mateřská a rodičovská dávka ve vybraných zemích EU Země
Mateřská: Mateřská: měsíční výše délka dávky (% mzdy)
Rodičovská: délka
Rodičovská: měsíční výše dávky v eurech
ČR
28 týdnů
35–76 % hrubé mzdy
2–4 roky
150–450
Maďarsko
24 týdnů
70 % hrubé mzdy
2 až 3 roky
105–369
Polsko
20 týdnů
80 % hrubé mzdy
2 roky
91
Německo
14 týdnů
100 % čisté mzdy
1 rok
300–1800
Francie
16 týdnů
100 % čisté mzdy
6 měsíců
552
Itálie
20 týdnů
80 % čisté mzdy
–
–
Nizozemí
16 týdnů
100 % čisté mzdy
–
–
Rakousko
16 týdnů
100 % čisté mzdy
11–26 měsíců
435–800
Švédsko
1,5 roku
78 % čisté mzdy
–
–
–
–
Velká Británie
10 měsíců 90 % mzdy po 6 týdnů, potom max. 580 euro
se i v roce 2010 dostali do prvé pětiny zemí. Další srovnávací metodou, užívanou OECD, je přepočet skutečné délky dávky na počet „stoprocentních“ týdnů (počet týdnů, po který by dávka stačila na pokrytí 100 % předchozího příjmu). V tomto přepočtu jsme v roce 2007 dosahovali díky naší dlouhé mateřské a rodičovské krásných 63 „stoprocentních“ týdnů. Předčilo nás Maďarsko a Švédsko, ale za sebou jsme nechali Polsko, Německo, Francii, Itálii, Nizozemí, Rakousko, Velkou Británii a další země. Snížení mateřské v roce 2010 můžeme posuzovat z různých hledisek. Jedno hledisko je, že zabezpečení i tak zůstává nadstandardní. Druhé je říci, že země by měla z veřejných zdrojů poskytovat jen to, na co má – a naše země současný systém sociálního zabezpečení poskytuje na dluh. Třetí hledisko je, zda by se nedalo raději ušetřit jinde než na rodinách s dětmi. Naše rozpočtová si tuace však vyžadovala rychlé kroky. Složitější, byť vhodnější opa tření se bohužel nedala udělat škrtem pera, ani zvednutím ruky ve Sněmovně. Podstatné je jedno: každou korunu, kterou dnes přidáme matkám, zaplatí v budoucnu děti i s úroky. Euro č. 12/2010, s. 18, pod názvem „Nadstandardní mateřská“.
Poznámka: Procenta ze mzdy se počítají jen do určitého stropu, nad který se už mateřská nezvyšuje. Pramen: Evropská unie
Ještě více naše dlouhodobě nadstandardní pomoc rodinám s dětmi vynikne, pokud výdaje na mateřskou a rodičovskou na jedno dítě porovnáme s hrubým domácím produktem na hlavu. Taková mezinárodní srovnání, zohledňující ekonomickou úroveň, publikuje OECD pro své členské země. Např. v roce 2005 jsme v tomto srovnání byli druhou nejštědřejší zemí za Maďarskem – z 25 zkoumaných vyspělých zemí. Nepochybně bychom
64
65
OECD Economic Survey Czech Republic 2010 Zpráva OECD celkem realisticky konstatuje, že krize Českou republiku postihla především kvůli její vysoké otevřenosti (a „její exportní specializaci na zboží dlouhodobé spotřeby a investiční statky“). Bankovní systém krizi zatím přestál dobře. Díky domácím úsporám, nízké inflaci a nízkým úrokovým sazbám nebyly naše subjekty zadlužené vůči zahraničí. Pomohlo i oslabení kurzu (i když údajně „pro řadu firem je důležitější volatilita kurzu než jeho úroveň“). Oživení u nás bude záviset hlavně na vývoji v zahraničí. Nepodaří se rychle snížit nezaměstnanost, i když „pracovní trh prokázal určité známky flexibility“. Protikrizový balíček nebyl rozsáhlý, jeho nedostatkem bylo, že daňová opatření byla koncipována jako trvalá, zatímco úspory výdajů se týkaly jen roku 2010. Je dobře, že vláda rychle přešla od stimulace k fiskální konsolidaci. Fiskální konsolidace bude náš hlavní středně- a dlouhodobý problém. Vyžádá si opatření na obou stranách rozpočtu, nutný bude větší přesun důrazu na šetření ve výdajích státu. Zejména bude nutná reforma důchodového a zdravotního systému, vzhledem ke stárnutí populace. Naším cílem nemá být jen maastrichtské kritérium, je třeba stlačit strukturální deficit k nule – jen to zajistí dlouhodobou udržitelnost státních financí. Zpráva už ve svém shrnutí navrhuje řadu konkrétních kroků: – zavést indikátor strukturální vyrovnanosti rozpočtu a snažit se stlačit strukturální deficit k nule; – vytvořit fiskální radu, která by dohlížela na dodržování pravidel fiskální politiky (zajímavé, zejména kdyby vznikla rychle a jmenoval ji prezident republiky); – zvýšit efektivnost veřejných výdajů, zejména lepší kontrolou postupů při zadávání státních zakázek; – uspíšit zavedení státní pokladny, která umožní sledovat stav rozpočtu v reálném čase, snížit náklady dluhové služby a identifikovat možné úspory; – stanovit datum přijetí eura – „pro podnikatele to sníží nejisto-
66
tu“ (Jen to ne! Hypotéza, že to přinutí vládu konsolidovat veřejné finance, se u nás ukázala jako iluze); – odstranit dřívější odchod do důchodu pro ženy. Zvážit možnost vázat věk odchodu do důchodu na očekávané dožití (life expectancy). Diverzifikovat zdroje příjmů důchodců. Učinit povinným částečné vyvázání ze státního penzijního systému – po finanční krizi se lidé budou dobrovolného vyvázání obávat (to asi budou, ale u povinného vyvázání se stát těžko vyhne odpovědnosti – obávám se, že by pak musel ručit za případné ztráty důchodových fondů); – znovu nastartovat reformu zdravotnictví; – přesunout daňové břemeno na méně distorzující daně (nepřímé, zvláště spotřební, environmentální (?!) a majetkové (to může být sporné, jde o trest za snahu majetkově se zabezpečit, třeba na stáří, navíc se navrhuje oceňovat majetek tržní cenou – ale jak? Individuální odhad by byl asi dražší, než daň); – sjednotit obě sazby DPH; – celkově usilovat o zjednodušení daňového systému a tím i zlevnění výběru daní; – lépe koordinovat daně s benefity. Zvláště zajímavý je návrh vytvořit tax-benefit model, který by systematicky analyzoval jejich interakce a tím i celkové dopady různých změn. Když tu myšlenku rozvinu, např. společné posouzení daní, plateb sociálního pojištění (včetně tolik kritizovaných „stropů“) a důchodového systému by umožnilo odkrýt skutečnou míru vynucené solidarity, kterou ukládáme různým příjmovým skupinám. Daňový systém by ovšem nesměl mít tolik zkreslujících výjimek, ztěžujících srovnání. Zpráva OECD má ale na mysli hlavně posílení motivů pro zapojení do pracovní činnosti, vzhledem ke stárnutí populace; – znovu zvážit náš systém benefitů pro rodiny s dětmi, který nemotivuje ženy k návratu do práce; – odstranit zvýhodnění OSVČ v oblasti daní (ale OSVČ nesou i vyšší riziko!); – odstranit u daně z příjmů právnických osob rozdíly ve zdanění různých typů kapitálu (různých skupin aktiv a různých zdrojů financování investic) – to si vyžádá i změny odpisové politiky.
67
Nyní je např. výhodnější financovat investice dluhem, než vydáním akcií; – omezit regulace na trhu práce, lhůty a odstupné při propouštění vázat na délku zaměstnání u dané firmy, liberalizovat pracovní smlouvy na dobu určitou a další nestandardní formy smluv; – zjednodušit podmínky pro podnikatele, zejména start podnikání; – posílit konkurenci v síťových odvětvích; – zrušit zákon o významné tržní síle, přijatý v roce 2009 – vnáší legislativní zmatek, distorzuje konkurenci a zvýší ceny pro spotřebitele; – zdokonalit posuzování dopadů různých regulatorních opatření; – daleko efektivněji bojovat s korupcí. (Duben 2010)
68
ČÁST 3
EUROZÓNA V KRIZI
Světová finanční krize se stala rozbuškou, která odhalila vážné vnitřní problémy eurozóny – její vnitřní choroby, způsobené přílišnou heterogenitou tohoto svazku odlišně se vyvíjejících ekonomik. Do jisté míry lze nalézt analogii mezi globálními nerovnováhami, jejichž hlavními představiteli zůstávají USA a Čína, a mezi nerovnováhou uvnitř eurozóny, mezi jejím severním a jižním křídlem. Pohled na desetiletý vývoj eurozóny se až do krize zdál vcelku optimistický, krize jí však přinesla první vážnou zátěžovou zkoušku. A ukázalo se, že hned v prvé vážné zkoušce není eurozóna schopna obstát bez krizových opatření, záchranných balíčků, a zejména bez zásadních změn pravidel jejího fungování. Texty v této části ukazují, jak se názory na pomoc Řecku a dalším ohroženým zemím v eurozóně vyvíjely. Nakonec se stalo, co bylo zpočátku těžko představitelné: Byla opuštěna další dvě z jejích stěžejních pravidel. Za prvé, pravidlo, že každá země sama ručí za své dluhy (a žádná země tedy nebude nucena platit za dluhy ostatních členů). Za druhé, pravidlo, že Evropská centrální banka nenakupuje dluhopisy vlád členských zemí a nepomáhá tak financovat jejich dluhy. Ostatní pravidla, daná Paktem stability a růstu či maastrichtskými kritérii pro inflaci, byla v eurozóně opuštěna již dávno. Česká republika si nyní nemůže nepoložit otázku, nakolik je po opuštění všech původně sjednaných zásad ještě vázána svým závazkem, že do eurozóny vstoupí. Mezi rokem 2004, kdy jsme tento závazek přijali, a mezi současným okamžikem, totiž došlo k zásadní změně pravidel v průběhu hry, a to bez nás. Další změny fungování i institucí, změny, do kterých nebudeme schopni efektivně zasáhnout, pravděpodobně eurozónu ještě čekají. Stejně jako celý proces evropské integrace, také společná měna se ocitá na rozcestí, kdy není možné nebo je vysoce rizikové pokračovat prostou setrvačností. Bohužel nejpravděpodobnější odpovědí
69
na krizi eurozóny bude zřejmě posun směrem k zastřené fiskální unii – pokud se dokonce nepodaří vnutit občanům členských zemí fiskální a politickou unii nezastřenou.
Eurozóna prochází první vážnou zkouškou Dosavadní vývoj eurozóny neprokázal, že by euro přineslo zúčastněným zemím rychlejší růst a větší hospodářskou prosperitu. V tomto směru se velká očekávání, která byla s eurem spojená, nenaplnila. Shora organizovaná harmonizace nedokázala nastartovat či nahradit přirozené vzájemné slaďování ekonomik eurozóny – a také předpoklad o konvergenčním přínosu společné měny se nenaplnil. Nedošlo k dostatečné konvergenci temp růstu, ani inflace. Dosažení tzv. optimální měnové oblasti zatím zůstává v nedohlednu. Při loňských, trochu předčasných oslavách „desetiletí eura“ poukazovala řada analytiků také na to, že eurozóna ještě neprošla žádnou velkou krizí, která by prověřila její životaschopnost. Dnes – bohužel – již můžeme sledovat, jak eurozóna zápasí s finanční krizí a globální ekonomickou recesí, která poměry v eurozóně nesporně zamíchá těžko předvídatelným způsobem. Tabulka 3.1: Růst HDP v zemích eurozóny (v %) 1971–1980
1981–1990
1991–2000
2001–2005
2006–2009
3,4
2,4
2,2
1,5
0,6
Pramen: Evropská centrální banka
Tabulka 3.2: Srovnání temp růstu HDP (v %) Země
2001–2009
ČR
3,3
Eurozóna (15 zemí)
1,1
EU (27 zemí)
1,3
Británie
1,5
USA
1,7
Pramen: Eurostat
Na hodnocení úspěšnosti eura je stále ještě brzy – je třeba počkat, jak si eurozóna poradí s touto první opravdu vážnou zkouškou. Země eurozóny byly zasaženy jak prvou fází – samotnou finanční krizí – tak i druhou fází, tedy následnou ekonomickou recesí. Vlády reagovaly masivním naléváním peněz do eko-
70
71
nomiky – i když v poněkud menší míře, než se to děje v USA. Počáteční neochota ke koordinaci záchranných kroků v zájmu zachování rovné soutěže, spolu s tendencí Francie k protekcionismu, odhalila vratkost zásad, na kterých byla až dosud eurozóna – a konec konců celá EU – vystavěna. Podemílání základních principů pokračuje: je naprosto zřejmé, že dojde k masivnímu porušení Paktu stability a růstu. Většina zemí eurozóny se zadluží vysoko nad jeho kritéria. Evropská komise ve své poslední prognóze z května 2009 očekává růst deficitu veřejných financí v eurozóně na průměr 5,3 % HDP v letošním roce a na 6,6 % v roce 2010. Deficity vzrostou všem zemím eurozóny kromě Malty, ovšem ne všem stejně – v devíti zemích se očekává růst deficitu o více než tři procentní body (v Irsku má v roce 2010 deficit dosáhnout 15,5 % HDP). Země, kterým se lépe podaří udržet fiskální expanzi pod kontrolou, doplatí na ty více rozhazovačné. Masové porušení Paktu stability je snad v krizi pochopitelné, jeho rozsah je však hrozivým signálem – vždyť tento pakt měl tvořit jeden ze dvou pilířů stability eura a soudržnosti eurozóny. Druhým pilířem je měnová politika Evropské centrální banky. Také ECB uvolnila v reakci na krizi svou měnovou politiku, i když zatím dodržuje Maastrichtskou smlouvu, která jí zakazuje přímo financovat vládní dluhy zemí eurozóny. Nesáhla (zatím?) k tzv. „kvantitativnímu uvolňování“, tedy k přímým nákupům vládních dluhopisů. Půjčkami ovšem podporuje jejich nákup komerčními bankami – i to je nepřímá forma podpory zadlužování vlád. Až se obnoví důvěra mezi bankami navzájem a mezi bankami a podniky, bude ECB stát před obtížným úkolem stáhnout zpět nadbytečnou likviditu a zabránit politice „vymazání“ části vládních dluhů cestou růstu inflace. Následně bude obtížné prokázat, nakolik bylo pro země eurozóny výhodné čelit globální krizi v rámci tohoto celku, nebo zda by pro ně byly výhodou naopak samostatné měny, s kurzem, schopným přirozeně absorbovat část tlaků přicházejících ze zahraničí, a s vlastní měnovou politikou. Proklamacím, že nebýt eura, „zmítala by se dnes Evropa v bitvě vzájemně si konkurujících devalvací“, zatím vývoj v rámci EU-27 nijak nenasvědčuje. Více nám v budoucnu možná napoví srovnání zemí, které euro
72
přijaly nedávno, s těmi, které dosud euro nepřijaly – ale například i srovnání naší ekonomiky s ekonomikami pobaltských zemí, jejichž možnosti tržně konformní adaptace na globální krizi jsou limitovány pevným kurzem k euru. Zkrácená verze v časopise Euro č. 20/2009, s. 52–53, pod názvem „První vážná zkouška“.
73
Řecká nemoc eurozóny Řecké problémy s financováním státního dluhu vyhrotily situaci uvnitř eurozóny. „Jižní země“ eurozóny byly obviněny z lehkomyslného zadlužování a nedostatku disciplíny. Problémy s nadměrně vysokou zadlužeností zde má kromě Řecka také Portugalsko, Itálie a Španělsko. V případě Řecka se nabízí odsoudit jeho dlouhodobý sklon k vládním dluhům, které navíc byly kamuflovány pomocí „upravených“ statistik. Je známo, že Řecko si pěstuje rozsáhlou vrstvu vládních úředníků, placených násobně lépe než zaměstnanci v soukromém sektoru. Bují zde korupce a šedá ekonomika, celkově se v Řecku méně pracuje, a do důchodu Řekové odcházejí až o deset let dříve než Němci. To vše je pravda. Zároveň je při takové argumentaci již celkem snadné přihodit spolu s Řeckem do kategorie „lehkomyslného jihu“ také Španělsko a Portugalsko, případně Itálii. Bohužel se už nemluví o tom, že k zadlužování „jihu“ eurozóny silně přispělo samo zavedení eura. Tyto země sice měly sklony k dluhům vždy, ale teprve v eurozóně na to dostaly levné peníze. Získaly vyšší kredibilitu, nižší nominální úroky – a také nižší úroky reálné, protože společná měnová politika vyvolávala v „jižních“ zemích nadprůměrnou inflaci. Levné peníze a snadné úvěry podporovaly zadlužování vládního i soukromého sektoru. Následkem vyšší inflace „jih“ v rámci eurozóny ztrácel konkurenceschopnost, takže jeho zadluženost zvyšovaly také obchodní deficity. To vše jsou důsledky zavedení společné měnové politiky v příliš heterogenní skupině zemí, lišících se (mimo jiné) svou ekonomickou a cenovou úrovní. „Uvnitř eurozóny přetrvává divergence konkurenceschopnosti a jsou zde makroekonomické nerovnováhy, které jsou znepokojivé jak pro jednotlivé členské státy, tak pro fungování Evropské měnové unie. Během deseti let před krizí od sebe konkurenční pozice a běžné účty členských zemí neustále divergovaly. Některé členské státy měly trvalé přírůstky cenové a nákladové konkurenceschopnosti vůči zbytku eurozóny, jiné zaznamenávaly podstatné ztráty.“3 3) Surveillance of Intra-Euro-Area Competitiveness and Imbalances, European Economy 1/2010, str. 1.
74
Příznaky vnitřních nerovnováh v eurozóně dlouho zůstávaly skryté. Její zdánlivě hladké fungování kazila jen jedna „maličkost“: nesplnila se očekávání, že míry inflace jejích členů se budou rychle navzájem sbližovat. V eurozóně se vytvořily dvě skupiny zemí – jedna s dlouhodobě nízkou mírou inflace (Německo, Francie, Finsko, Rakousko, Belgie), a druhá skupina, kde inflace prakticky trvale překračovala průměr. Tabulka 3.3: Inflační diferenciály v zemích eurozóny (v procentních bodech, proti průměru eurozóny) Období
1999–2009
Země
Roční průměrný inflační diferenciál
Kumulativní inflační diferenciál
Finsko
–0.62
–6,82
Německo
–0,52
–5,72
Francie
–0,25
–2,75
Rakousko
–0,24
–2,64
Belgie
–0,10
–1,11
Řecko
+1,10
+12,11
Španělsko
+0,87
+9,57
Irsko
+0,79
+8,69
Portugalsko
+0,55
+6,05
Lucembursko
+0,46
+5,06
Nizozemí
+0,32
+3,52
Itálie
+0,22
+2,42
Pramen: Evropská centrální banka
Největší kladný kumulativní inflační diferenciál měly (vedle Irska) právě země dnes označované jako „zadlužený jih“ – Řecko, Španělsko a Portugalsko. Tyto tři země vstupovaly do eurozóny s nižší ekonomickou úrovní – a také s nižšími cenovými hladinami. Při vstupu sice plnily maastrichtské kritérium pro inflaci, po zavedení společné měny ale jejich inflace začala růst výrazně nad průměr eurozóny. Spolu s tím klesala jejich konkurenceschopnost. Důvodů bylo více – nejen proces dohánění a rychlejší vyrovnávání cen pod vlivem společné měny, nýbrž i neschopnost udržet soulad mezi produktivitou a mzdami, nadměrný růst spotřebitelské poptávky a bubliny na trhu nemovitostí. Řecko a Španělsko
75
se sice posouvaly blíže k průměrné ekonomické úrovni eurozóny, jejich cenové hladiny ale stoupaly ještě rychleji. Portugalsku se dohánění nedařilo a rostla mu jen relativní cenová hladina. Pokud jde o bohatší Itálii, tam cenová hladina vzrostla, i když ekonomická úroveň vůči průměru eurozóny spíše poklesla. Všechny „jižní“ země měly inherentní, vnitřní sklon k nadprůměrné inflaci, posilovaný levnými penězi. Všechny potřebovaly přísnější měnovou politiku a vyšší úrokové sazby. Namísto toho dostávaly společnou měnovou politiku, nastavenou na průměr – a ta nedokázala jejich vyšší inflaci zkrotit. Nizozemí a Lucembursko dokázaly vliv své vyšší inflace na konkurenceschopnost kompenzovat. V „jižních“ zemích však rychlejší růst cenové hladiny táhl za sebou mzdy bez ohledu na produktivitu. Domácí výroba ztrácela konkurenceschopnost, rostly deficity „jihu“ v obchodě se „severem“. Dlouhodobé obchodní nerovnováhy uvnitř eurozóny jsou o to významnější, že vzájemný obchod, díky desítky let trvajícímu společnému trhu, má velkou váhu. Německo a Nizozemí jsou zde největší exportéři, zatímco Řecko, Portugalsko Španělsko a Itálie jsou dovozci s pasivní obchodní bilancí. Deficit obchodu způsobuje dluh vůči zahraničí – a trvalý pokles konkurenceschopnosti vede k tomu, že země roste na dluh. Své důsledky ale měly i záporné kumulativní inflační diferenciály. Vezměme si příklad Německa. Když se průměrná inflace v eurozóně pohybovala kolem 2 %, bylo Německo se svou trvale podprůměrnou inflací prakticky tlačeno do deflačního pásma. Inflace kolem 2 % se totiž považuje za cenovou stabilitu, protože ona dvě procenta jsou vlastně fiktivním růstem cen, vyplývajícím z neschopnosti cenových indexů správně z inflace „odfiltrovat“ růst kvality výrobků. Není divu, že domácí poptávka v Německu dostatečně nerostla a že si muselo zajišťovat zaměstnanost orientací na export. Podprůměrná inflace mu na druhé straně umožňovala soustavné stlačování jednotkových mzdových nákladů, čímž rostla jeho konkurenceschopnost. Vzájemné obchodní nerovnováhy se nyní dostávají v eurozóně do centra pozornosti ekonomů i politiků. Taktně se však mlčí o jejich propojenosti se společnou měnovou politikou. Přitom právě díky jednotné měně eurozóna v sobě systematicky vytváří
76
a udržuje země s vyšší inflací a klesající konkurenceschopností – jako exportní trhy zejména pro Německo a Nizozemí. Když země jako Německo spoří a exportuje, země jako Řecko (Portugalsko, Španělsko…) dovážejí a žijí na dluh. Německo půjčuje Řecku, aby si mohlo kupovat německé zboží. V „jižních“ zemích se nadměrně zadlužil jak vládní, tak i soukromý sektor. Finanční krize pak zvýšila vládní deficity kvůli poklesu daňových příjmů, protikrizovým opatřením a kvůli záchraně bank (záchranou bank došlo k tzv. socializaci soukromých dluhů). To vysvětluje skokový nárůst deficitů a vládních dluhů v roce 2009. Dnes vládní dluhy tzv. jižní části eurozóny přímo ohrožují stabilitu eura. Řecku hrozí státní bankrot, protože má potíže umístit na trhu své dluhopisy za nižší než prohibitivní sazby. Tabulka 3.4: Salda veřejných rozpočtů jako % z HDP Země
2006
2007
Řecko
–3,6 2,0
Španělsko
2010 prognóza
2011 prognóza
2008
2009
–5,1
–7,7
–13,6
–9,3
–9,9
1,9
–4,1
–11,2
–9.8
–8,8
Portugalsko
–3,9
–2,6
–2,8
–9,4
–8,5
–7,9
Itálie
–3,3
–1,5
–2,7
–5,3
–5,3
–5
Pramen: Evropská komise, Spring 2010 Forecast
Tabulka 3.5: Vládní dluhy jako % z HDP Země
2006
2007
2008
2009
2010 prognóza
2011 prognóza
Řecko
97,8
95,7
99,2
115,1
124,9
133,9
Španělsko
39,6
36,2
39,7
53,2
64,9
72,5
Portugalsko Itálie
64,7
63,6
66,3
76,8
85,8
91,1
106,5
103,5
106,1
115,8
118,2
118,9
Pramen: Evropská komise, Spring 2010 Forecast
Žádná cesta z této situace nebude bezbolestná. Pravidla eurozóny zakazují přímou finanční pomoc zadluženým členům. Státní bankrot Řecka, jeho vystoupení z eurozóny, návrat k vlastní měně a silná devalvace – to by bylo krajní řešení, které by ohrozilo i všechny věřitele Řecka, zejména zahraniční banky (70 %
77
řeckého vládního dluhu se nachází v zahraničních rukou). Stabilita eura by byla silně otřesena, zvláště když finanční trhy vědí, že řecké nebezpečí může hrozit i Portugalsku a Španělsku. Proto se eurozóna snaží situaci urychleně řešit. Její záchranný plán pro Řecko ale zatím nechává mnoho otázek otevřených. Zčásti bude muset Řecku pomoci i Mezinárodní měnový fond, není ovšem jasné, jaká ozdravná řešení může u člena měnové unie navrhnout. Eurozóna také diskutuje možnosti, jak podobným situacím zabránit do budoucna. Navrženo bylo i vytvoření jakési Evropské ekonomické vlády, která by měla právo řídit fiskální politiku zemí eurozóny a celkově jejich hospodářskou politiku „koordinovat“. K tomu však zatím chybí širší konsensus, což je pochopitelné. Nejde totiž jen o to, uhlídat růst vládních dluhů – i když to je v současnosti nejpalčivější hrozba. Muselo by se zasáhnout i proti zadlužování soukromého sektoru a proti ztrátě konkurenceschopnosti jedněch členských zemí oproti jiným. Urychlené snižování rozdílů v konkurenceschopnosti a v ekonomické úrovni by si však vyžádalo obrovské fiskální transfery. Společná měnová politika podporuje v „jižních“ zemích eurozóny vyšší inflaci. Může důsledky rozdílů v inflaci řešit společná fiskální politika? Jak má ale změnit chování soukromého sektoru? Snad přímou mzdovou, cenovou a úvěrovou regulací? Bez podstatného snížení heterogenity členských zemí bude náprava sotva reálná. I kdyby se podařilo společně krotit vládní dluhy, nadměrné soukromé zadlužování bude v některých zemích pokračovat. Potrvají vzájemné obchodní nerovnováhy, znovu budou vznikat úvěrové a hypoteční bubliny. To vše bude mít své náklady, které by evropská ekonomická vláda spíše mohla jen přerozdělovat – což se zemím typu Německa těžko může líbit („Francie by rozhodovala a Německo platilo“). Je třeba si konečně přiznat, že dnešní problémy zadlužených zemí eurozóny souvisejí s jejich účastí v příliš heterogenní měnové unii. Vzájemné slaďování ekonomik eurozóny neprobíhalo podle očekávání. Varovným signálem „vnitřní nemoci“ eurozóny byla nedostatečná konvergence měr inflace a narůstající obchodní nerovnováhy. Dlouho se zdálo, že to nehraje roli. Zadlužování soukromého sektoru a domácností bylo tolerováno, a ani vládní
78
dluhy nebyly brány dost přísně. Finanční krize jen obnažila tyto narůstající problémy. Jejich poznání je varováním pro ty země, včetně České republiky, které by měly do eurozóny teprve vstoupit. Je to i varování pro eurozónu, aby se zbrkle nerozšiřovala o ekonomiky, které by dále prohloubily její heterogenitu. Řecká nemoc je nemocí celé měnové unie a bude ji pronásledovat i do budoucna. Zkrácená verze v časopise Euro č. 16/2010, str. 70–71.
79
Euro? Děkuji, raději ne! Když Evropská unie stvořila společnou měnu, pyšnila se jako slepice, která snesla zlaté vejce. Ve skutečnosti to bylo kukaččí vejce, z něhož se v řadě zemí vyklubal rozmařilý žrout konkurenceschopnosti. Šlo o celé „jižní“ křídlo eurozóny – Španělsko, Portugalsko, Itálii a nechvalně proslulé Řecko. Tyto země se zadlužily a neuhlídaly vztah mezi růstem produktivity a růstem cen a mezd. Společná měnová politika zde vedla k trvale nadprůměrné inflaci, s níž produktivita neudržela krok. Výsledkem byly narůstající deficity obchodní bilance a běžného účtu, financované růstem dluhů vůči zahraničí. K zadlužování přispívaly také příliš štědré sociální systémy, přebujelé státní aparáty, nezvládnuté realitní bubliny a další nešvary. Také zde euro sehrálo velkou roli – propůjčovalo „jihu“ eurozóny uměle zvýšenou kredibilitu a nižší úrokové sazby, tedy levné peníze. Zadlužování se tak nemohly postavit do cesty přirozené tržní korekce, sloužící jako částečná brzda.
Žrout konkurenceschopnosti Za normálních okolností by narůstající deficity obchodu, spolu s růstem vládních dluhů, tlačily na kurz domácích měn. Země by tak dostávaly včas varovný signál – a depreciace nebo devalvace by jim umožnila obnovit konkurenceschopnost, snáze se vyrovnat s dluhy a obnovit zdravý růst ekonomiky. Tento korekční kurzový mechanismus však euro vyřadilo z provozu. Je velkou otázkou, zda se Řecko ze své krize dostane bez vládního bankrotu, smířlivěji nazvaného restrukturalizací dluhu. Další záchranný balíček 750 miliard eur má v nejbližších třech letech zabránit šíření řecké krize do dalších zemí. Evropská centrální banka už také projevila ochotu v případě potřeby kupovat dluhopisy zemí eurozóny, ohrožených řeckou nákazou. Toto rozhodnutí hraničí se snad největším hříchem, jakého se centrální banka může dopustit – s „natisknutím“ peněz k zaplacení vládních dluhů. Nevyhnutelným rizikem je budoucí inflace a znehodnocení eura. Evropští politici dále plánují zřízení „ekonomické vlády“ (zatím snad jen pro eurozónu), založení Evropského mě-
80
nového fondu, přísnější zákaz vládních dluhů, a dokonce povinnost předkládat státní rozpočty ke schválení do Bruselu (pro všechny země EU). Jinými slovy, řecká krize se má stát záminkou k další centralizaci moci a k ještě většímu oslabení suverenity členských zemí. Zároveň se v Evropské unii připravují nová pravidla regulace bank, včetně úvah o vytvoření dalších centrálních regulatorních institucí. Zdánlivě bohulibé snahy zvýšit odolnost bank pro případ opakování finanční krize však budou mít i nechtěné, nepříznivé důsledky. Zvýšené nároky na kapitálovou přiměřenost přinutí banky, aby vydávaly další akcie. Zvýšené požadavky na držbu likvidity je přimějí k vydávání svých vlastních dluhopisů. To oboje bude na finančních trzích konkurovat vládním dluhopisům, a to zřejmě právě v době, kdy vyprší tříletý záchranný fond, vytvořený v eurozóně. Konkurovat to bude také potřebám úvěrování soukromého sektoru, takže přísnější regulace bank zbrzdí hospodářský růst.
Varování pro českou ekonomiku Česká ekonomika je vzhledem ke své otevřenosti a silným obchodním svazkům s eurozónou do značné míry součástí stejného hospodářského prostoru – není ale zatím na stejné ekonomické úrovni. Také my si přísně musíme hlídat konkurenceschopnost. V posledním desetiletí naše relativní cenová hladina rostla, díky flexibilnímu kurzu koruny se to ale dělo zhodnocováním koruny, nikoli vyšší inflací jako v Řecku. Na rozdíl od Řecka jsme také neztráceli konkurenceschopnost. Možnost oslabení koruny při zaostávání produktivity za cenami a mzdami fungovala jako významná pojistka. Dnes se ještě jasněji ukazuje, že byla tato cesta méně riziková než vstup do eurozóny. A tak to ještě po značnou dobu zůstane.
Změna pravidel v průběhu hry V eurozóně nyní došlo k něčemu, co se dá nazvat změnou pravidel v průběhu hry. Byla opuštěna zásada, že každá země je odpovědná za své dluhy a ostatní členové nejsou nijak zavázáni
81
k fiskální pomoci. Dochází k vytloukání klínu klínem – zachránci si sami musejí vypůjčovat. Do budoucna to vytváří ohromný morální hazard. Předluženost jedné země donutí všechny ostatní ještě více se zadlužit a výsledkem bude oslabení důvěryhodnosti eura. Důvěryhodnost ztrácí také Evropská centrální banka, když se dala dotlačit k příslibu kupovat vládní dluhopisy nejzadluženějších zemí. Jako fraška působí volání Německa a Francie po přísnějším dodržování Paktu stability a růstu. Právě tyto dvě země se zasloužily o to, aby sankce nebyly reálně použity a pravidla Paktu byla zmírněna. V této situaci se nemůžeme tvářit, jako by nebyl důvod náš vztah k eurozóně přehodnotit. Chceme přispívat na dluhy jiných zemí a sami si tím zvyšovat zadluženost? Chceme, aby naši politici ještě lehkomyslněji zemi stahovali do dluhů, spoléhajíce na záchranný kruh Evropského měnového fondu? Chceme, aby Brusel diktoval detaily naší rozpočtové politiky? Napříště bude eurozóna fungovat podle naprosto změněných pravidel. Bude to jiná eurozóna než ta, do které jsme se před lety zavázali vstoupit. Do měnové unie, podporující zadlužené země z peněz těch ostatních, jsme se rozhodně vstoupit nezavázali. Vyvoďme z toho důsledky. Zkrácená verze v časopise Euro č. 21/2010, str. 20.
82
Vyspělý svět v dluhové pasti Po finanční a ekonomické krizi pomalu přichází oživení, pozvolné a křehké. Ekonomický růst je zatím stále poháněn fiskálními stimuly, pro které se však ve většině vyspělých zemí radikálně zužuje prostor. V nejbližších letech bude ve vyspělém světě nevyhnutelné utažení fiskálních kohoutků v průměru o 4–4,5 % HDP ročně – a v některých zemích podstatně více. V průběhu finanční krize mnohé státy zachraňovaly zadlužené banky a přebíraly jejich dluhy. Banky by se státu měly teď odvděčit tím, že budou horlivě kupovat vládní dluhopisy. Výhoda se zdá být na straně bank: stát nejprve „socializoval“ bankovní dluhy do dluhů státních. Teď si banky mohou svůj socializovaný dluh koupit jako investici, nesoucí výhodný úrok. Tato vzájemná výpomoc ale pro některé země přestává hladce fungovat. Banky a další finanční instituce zjišťují, že vládní dluhopisy nejsou tím bezrizikovým aktivem, za jaké byly donedávna považovány – a odmítají svými nákupy krýt nekonečné zvyšování vládních dluhů. Vládní dluh držený bankami se dnes pro banky stává novým rizikem, které je zpětně ohrožuje. Na rizikovost vládních dluhopisů vlastně banky měly přijít již dávno. V delším historickém pohledu kupci vládních dluhopisů takřka nikdy nedostali plný výnos, který očekávali. Vinu na tom nesly četné státní bankroty a restrukturalizace dluhů, na které je historie bohatší, než si mnozí uvědomují. Oblíbené je také znehodnocení dluhu vysokou inflací – tiskem peněz. Minulá zkušenost vede finanční trhy k větší opatrnosti a k požadování vyšších rizikových prémií. Vyšší úroky vládní dluh silně prodražují a ohrožují rozpočtovou situaci vlád. Vlády jsou dnes nuceny sahat k fiskálním úsporám i přesto, že to ohrozí dosud křehký hospodářský růst. Omezování vládních dluhů zpětně zasáhne soukromý sektor. Je to daň za předchozí nalévání peněz do ekonomiky, kterým vlády zachraňovaly i bezperspektivní podniky a bránily přirozené krizové selekci, která mohla ekonomiku ozdravit. Dnes se ukazuje, že přelévání problémů soukromého sektoru do vládních dluhů bylo jen oddalováním bolestivých řešení. Dluhová past tu stále je, jen se přesunula ze soukromé a bankovní sféry na stát.
83
Problém vládních dluhů je o to horší, že nalévání peněz do ekonomiky k odvrácení přirozených důsledků finanční a hospodářské krize se vlády věnovaly v situaci, kdy si to nemohly dovolit. Byly už tak jako tak silně zadlužené „z dobrých časů“ – kdy se zdálo, že ekonomika navěky rychle poroste. Rychlý růst v mnoha zemích zakrýval neudržitelnost příliš štědrých sociálních systémů a křehkost důchodových systémů, které nepočítaly se stárnutím populace. Zčásti také vyspělé země doplácejí na keynesiánskou víru v blahodárný vliv vládních výdajů na hospodářský růst, tedy na víru v to, že ekonomika může zdravě prosperovat na dluh. Dlouhodobý trend veřejných financí řady vyspělých ekonomik tak byl neudržitelný už před finanční krizí. Fiskální náprava je nevyhnutelným úkolem. Vládní dluhy se dnes stávají palčivým problémem takřka celého vyspělého světa a v delším výhledu jsou posilovány stárnutím obyvatelstva. Vysoký vládní dluh ohrožuje růst – vytěsňuje soukromý sektor z úvěrových trhů a omezuje budoucí prorůstové výdaje (infrastruktura, zdravotnictví, vzdělávání). Podle jedné ze studií, které se této otázce věnují, hrozí bez zásadní změny fiskální politiky řadě zemí nekontrolovaný růst zadlužení až za hranici, kdy celý hospodářský růst bude pohlcen jen splácením úroků. Už v roce 2011 celkový vládní dluh vyspělých zemí překročí 100 % jejich HDP (do skupiny vyspělých zemí patří Austrálie, Rakousko, Belgie, Kanada, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Irsko, Itálie, Japonsko, Nizozemí, Nový Zéland, Norsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Velká Británie a Spojené státy – Bank for International Settlements, Annual Report 2009/2010). Během deseti let by bez radikálních zásahů dosáhl podíl veřejného dluhu na HDP v Británii 200 %, v USA a v Řecku 180 %, v Irsku 170 %, v Portugalsku 150 % a ve Španělsku 130 % (Bank for International Settlements, Working Paper No 300, 2010). Přitom pokud veřejný dluh dosáhne jen 100 % HDP a úroky z dluhu činí např. 3 %, musí daná ekonomika dosahovat tříprocentního růstu HDP, jen aby dokázala splácet alespoň úroky. Tříprocentní růst HDP je pak „spolknut“ jen udržováním dluhu na nerostoucí úrovni – zatímco přínos růstu pro spotřebu a investice je nulový. V nejbližším období je ale pro některé evropské ekonomiky tříprocentní růst HDP sotva reálný, zatímco úroky z vládních dluhopisů jsou vyšší. To jinými
84
slovy znamená, že již při dluhu 100 % HDP se země dostává do dluhové pasti, kdy úroky nestačí platit a její dluh tím neustále narůstá – a s ním i úrokové břemeno. O splácení jistiny – tedy o snižování zadlužení – pak už vůbec nemůže být řeči. Podle prognóz Evropské komise by tak silný extrém hrozit neměl – ale bude to vyžadovat důsledné snižování deficitů. V nejhorší dluhové pasti je Japonsko – muselo by snížit deficit o 13,4 % HDP, aby alespoň stabilizovalo podíl dluhu na HDP na úrovni 80 %. Británie je hned za Japonskem, následuje Irsko, Španělsko, Řecko – ale hned za Řeckem je USA, v horší situaci než Portugalsko. Navíc finanční krize odhalila, že v některých zemích byly celé sektory ekonomiky, kde růst měl podobu neudržitelné bubliny. Po krizi nebude ekonomika schopna jejich nafouklý objem a růst obnovit – což ale zúží základnu pro daňové příjmy státu. Největší problémy hrozí zemím s nízkou mírou úspor, kde deficity jsou velkou měrou financovány ze zahraničí – a zemím, které mají velkou část dluhu v krátkodobých dluhopisech, takže budou mít větší potřebu refinancování v nejbližších letech. Existují ovšem i jiné cesty, jak dluhy snížit, aniž by se země uchýlila přímo ke státnímu bankrotu. USA nebo Británie si mohou peníze na splácení dluhu sami natisknout – a pro Řecko a další to může udělat Evropská centrální banka. S růstem dluhového břemene bude stoupat tlak na centrální banky, aby dovolily „odepsat“ část dluhů inflační cestou. Obdobným řešením je i nákup vládních dluhopisů centrálními bankami, což zvyšuje peněžní zásobu a vyvolává inflační tlaky. Finanční trhy sílící rizika inflačního řešení vládních dluhů vnímají. Vedle obav ze státního bankrotu je to další důvod, proč některé země mají problémy s refinancováním dluhu. Pokud nemá nastat scénář státního bankrotu nebo vysoké inflace, budou vyspělé země muset zásadně přehodnotit své fiskální politiky a začít důsledně šetřit na výdajích. Na místě je otázka, zda to zejména v Evropě nebude znamenat nutný konec sociálních systémů, tak jak jsme je dosud znali. Ty jsou totiž jasně přebujelé v porovnání s výkonností evropských ekonomik a samy výkonnost ekonomik snižují podrýváním motivů k práci, podnikání a inovacím. Totéž se týká přebujelých systémů vládní a nadnárodní regulace veškerých ekonomických aktivit. V tomto směru mají
85
Spojené státy větší šanci ze současných problémů vybřednout než zlenivělá a přeregulovaná Evropská unie. Přesto mají USA podle prognózy MMF ještě v roce 2015 mít deficit 6,5 % HDP. Prognózu Evropské komise ukazuje tabulka 3.6. Tabulka 3.6: Deficity veřejných financí v % HDP 2008
2009
2010
2011
USA
–6,4
–11,0
–10,0
–9,9
Japonsko
–2,0
–6,9
–6,7
–6,6
Evropská unie
–2,3
–6,8
–7,2
–6,5
Eurozóna
–2,0
–6,3
–6,6
–6,1
Pramen: Evropská komise, Jarní prognóza 2010
Zadluženost vyspělých zemí má i svůj důležitý „globální“ rozměr. Jsou jím finanční nerovnováhy mezi věřitelskými zeměmi (a velkými exportéry) typu Číny či Německa na jedné straně, a mezi dlužníky (a dovozci) typu Spojených států či jižního křídla eurozóny na straně druhé. Čína spolu s dalšími asijskými a latinskoamerickými zeměmi půjčovala Spojeným státům nákupem jejich dluhopisů. Dnes se tito věřitelé ptají, komu budou prodávat své zboží, pokud vláda USA začne šetřit a poptávka v USA klesne. Otázka „Kdo nahradí americké spotřebitele jako lokomotivu světového růstu?“ ale ignoruje fakt, že to byla lokomotiva jedoucí na dluh. Takový stav nelze udržet donekonečna, i když náprava nebude snadná ani pro jednu stranu. Bude těžké odvyknout žití na dluh. Ale pro velké asijské exportéry také nebude snadné, aby si místo růstu taženého vývozem našli své „domácí lokomotivy růstu“. Do jisté míry existuje analogie mezi vývojem vztahu vyspělých a rozvojových zemí a mezi vývojem v eurozóně. Vztah USA – Čína v něčem připomíná vztah mezi exportujícím a spořícím Německem a Řeckem, které ztratilo konkurenceschopnost a zadlužilo se. Euro podporovalo obě strany této nebezpečné houpačky. Náprava musí začít od snižování dluhů, i když v teoretické rovině se můžeme ptát, zda byl při vzniku finančních nerovnováh prvotní vnitřní sklon vyspělých zemí k zadlužování, podporovaný jejich úvěrovou kredibilitou – zatímco nasávání zboží z rozvojových zemí bylo důsledkem. Nebo zda vše začalo růstem relativní kon-
86
kurenceschopnosti rozvojových zemí a vyspělé země se musely zadlužit, aby si udržely náskok v životní úrovni. Rozhodně se oba jevy vzájemně posilovaly a významnou roli sehrála nepružnost měnových kurzů, stejně jako vysoká, zčásti zdánlivá kredibilita měn vyspělých zemí. Není zdaleka jisté, zda potřebu nápravy finančních nerovnováh všichni významní světoví hráči již pochopili. Čína a další země by zřejmě preferovaly návrat k situaci před krizí. Dále ochotně kupují americké dluhopisy ve snaze posílit svůj vývoz a své devizové rezervy. Podle všech předpovědí se ekonomika USA zvedne rychleji než Evropa. Přesto Spojené státy své dluhy vývozem zboží nesplatí a asi to ani nebude třeba – po krizi eura zůstane dolar hlavní rezervní měnou a jedinou měnou, které investoři důvěřují bez ohledu na zadluženost vlády. Evropa ale bude v podstatně slabším postavení a financování vládních dluhů se jí v budoucnu může silně prodražit. Zkrácená verze v časopise Euro č. 27–28/2010, s. 20, pod názvem „Kudy z dluhové pasti“.
87
Řešení pro eurozónu? Vrcholní představitelé EU a eurozóny horečně hledají cesty, jak vybřednout z krizové situace, zabránit rozpadu měnové unie a zamezit dluhovým krizím do budoucna. Od počátku v tom hrály rozhodující roli Francie jako hybatel změn a Německo jako země, která má za záchranu eura nejvíce zaplatit. Jakmile se tyto dvě země dohodly, vnutily ostatním prvé kroky: záchranný balíček pro Řecko a další záchranný fond ve výši 750 mld. euro pro případ potíží dalších zemí jižního křídla eurozóny. Rozhodovací rovnoprávnost šla v krizové situaci stranou, což jen dokázalo, že to vždy byla a je rovnoprávností spíše formální. Následovat mají institucionální změny, které utuží regulaci v rámci celé Evropské unie. Země mají předkládat své rozpočty do Bruselu, mají se zpřísnit sankce za nadměrné deficity a zrychlit jejich ukládání, případně zavést sankce nové, jako je vyloučení provinilých zemí z rozhodovacích procesů v EU. Připravují se nové centrální instituce jako Výbor pro systémová rizika a Evropský systém finančního dohledu. Evropská centrální banka hovoří o nutnosti „kvantového skoku v ekonomickém vládnutí v eurozóně“ a v rámci EU doporučuje svěřit novému nezávislému orgánu také dohled nad fiskální politikou členských zemí a udělování sankcí. Zároveň se má zpřísnit regulace bank a zavést nová bankovní daň jako „pojistka“ pro budoucí krize. To vše se má protlačit jako „krizová opatření“, bez změny základních smluv EU. Systémový problém přílišné heterogenity eurozóny se tím ovšem nevyřeší. V tomto směru se pouze opakuje mantra „strukturálních změn“, pod níž si snad lze představit snahy o posilování konkurenceschopnosti ekonomik jižního křídla, ovšem zatím bez přesnější specifikace. Větší regulace rozhodně řešením nebude. Tříletá „facilita finanční stability“, jak byl pojmenován druhý záchranný balíček, v sobě skrývá utajovaný fakt, že půjčky problémovým zemím nejspíš skončí jako nevratné transfery. Už vůbec se nehovoří o tom, že zachování eurozóny bude nevratné fiskální transfery opakovaně vyžadovat i v budoucnu. Jde ale také o to, kdo vlastně bude schopen a ochoten na nejvíce zadlužené země platit. Fiskální situace všech členů se totiž zhoršuje a výhled do roku 2012 není příznivý, jak ukazují tabulky 3.7 a 3.8. Řada zemí
88
neplní maastrichtské kritérium pro deficit již od roku 2008, v roce 2010 se do něj zřejmě vejde jen Lucembursko, v dalších dvou letech už nikdo. Pokud jde o veřejný dluh, v roce 2008 neplnila maastrichtské kritérium polovina zemí eurozóny, v letech 2010–2012 ho patrně budou z 16 členů eurozóny plnit jen čtyři země (Lucembursko, Finsko, Slovensko a Slovinsko). Jediným skutečně účinným řešením by pro eurozónu byla fiskální unie, s ekonomickou vládou, dohlížející na udržitelnost veřejných financí a oprávněnou v případě potřeby provádět transfery ve prospěch fiskálně nejslabších zemí. Ale z hlediska voličů ještě čas na tak zásadní krok nepřišel – a otázka je, zda vůbec někdy přijde. Proto se hledají dočasná, méně radikální řešení. A hlavně taková, která by mohla být přijata za zády voličů a bez změny smluv. Takže nikoli otevřená, ale zastřená fiskální unie. Tabulka 3.7: Deficity veřejných financí zemí eurozóny v % HDP (predikce 2010–2012) Belgie
2008
2009
2010
2011
2012
–1,2
–6,0
–5,0
–5,3
–5,5
Finsko
4,2
–2,2
–4,0
–3,6
–3,4
Francie
–3,3
–7,5
–8,3
–7,9
–7,6
Irsko
–7,3
–14,3
–11,4
–11,1
–10,7
Itálie
–2,7
–5,3
–5,4
–4,6
–4,0
Kypr
0,9
–6,1
–7,2
–7,4
–8,1
Lucembursko Malta
2,9
–0,7
–2,8
–3,3
–3,2
–4,5
–3,8
–4,1
–3,6
–3,2
Německo
0,0
–3,1
–4,6
–4,0
–3,1
Nizozemí
0,7
–5,3
–6,4
–5,4
–5,1
–2,8
–9,4
–8,0
–7,1
–6,2
Portugalsko Rakousko
–0,4
–3,4
–4,5
–4,2
–3,9
Řecko
–7,7
–13,6
–8,3
–7,2
–6,8
Slovensko
–2,3
–6,8
–7,5
–6,6
–5,5
Slovinsko
–1,7
–5,5
–6,3
–5,6
–5,3
Španělsko
–4,1
–11,2
–9,5
–6,6
–5,7
Eurozóna
–2,0
–6,2
–6,6
–6.1
–5,1
Pramen: Bank for International Settlements
89
Tabulka 3.8: Veřejný dluh zemí eurozóny v % HDP (predikce 2010–2012) 2008
2009
2010
2011
2012
Belgie
89,8
96,8
102,2
103,1
105,1
Finsko
34,2
44,1
51,8
56,8
60,9
Francie
67,5
78,1
85,1
90,8
95,6
Irsko
43,9
64,5
84,4
93,3
101,1
Itálie
106,1
115,8
118,8
120,4
121,6
Kypr
48,4
56,2
63,1
68,4
74,1
Lucembursko
13,7
14,5
19,3
24,3
28,6
Malta
63,7
69,1
71,5
72,6
72,9
Německo
66,0
73,1
78,6
81,1
82,6
Nizozemí
58,2
60,9
66,6
69,1
72,0
Portugalsko
66,3
76,8
85,0
90,4
94,1
Rakousko
62,6
66,5
69,2
71,3
72,8
Řecko
99,2
115,1
128,4
136,4
139,8
Slovensko
27,7
35,7
41,7
45,3
47,6
Slovinsko
22,6
35,9
41,9
46,1
49,2
Španělsko
39,7
53,2
63,6
70,6
75,0
Eurozóna
69,4
78,8
85,2
89,0
91,9
Pramen: Bank for International Settlements
náprava jít jinou, bolestivější cestou. Ale budou nejzadluženější země schopné „vnitřní devalvace“ – snížení mezd až o 25 %? Řecko má podle podmínek záchranného balíčku do roku 2014 snížit deficit kumulativně o 17 % HDP. Ale zhruba 10 % HDP bude platit jen na úrocích. Růst lze v Řecku čekat až v roce 2012, a teprve v roce 2013 nebo 2014 dosáhne růst aspoň 2 %. Jak má tedy svému závazku dostát? Trochu Řecku ve snižování dluhů pomůže inflace, která bude pozitivní kvůli růstu nepřímých daní a depreciaci eura. Přesto naplnění optimistického scénáře v této zemi chce malý zázrak. Většina analytiků se shoduje, že restrukturalizace řeckého dluhu nakonec bude nezbytná. Domnívají se, že eurozóna se snaží jen získat čas – během tří let trochu konsolidovat vládní rozpočty, posílit konkurenceschopnost podniků a zlepšit regulaci finančních trhů. Tak aby budoucí restrukturalizace řeckého dluhu alespoň nevedla k masové nákaze. Hovoří-li se o zpřísnění fiskálních pravidel a zvýšení sankcí v celé EU, znamená to ale také zastavit žití nad poměry v sociální sféře – tedy konec evropského sociálního státu, jak jsme ho znali. Evropa na svůj přebujelý sociální stát prostě nemá, ani kdyby zdvojnásobila svůj růst. Namísto toho si nadměrnou regulací podvázala možnosti rychlého růstu na řadu desetiletí dopředu. Zkrácená verze vyšla v časopise Euro č. 30/2010, pod názvem „Zastavit žití nad poměry“.
Přitom některé kroky rozhodně jsou radikální a přinesou zřejmě nové instituce s novými pravomocemi. Radikálně se mění také Evropská centrální banka, která se nejen zavázala poskytovat do členských zemí neomezenou likviditu, ale dokonce byla dotlačena k nákupům vládních dluhopisů. Její šéf sice prohlašuje, že ECB bude dodané peníze plně sterilizovat. Ovšem nebezpečí inflace tím nezažehnal – nezabránil růstu inflačních očekávání. Sterilizace navíc poškodí soukromý sektor, na který zbude méně úvěrových peněz. Finanční trhy, které ztrácejí důvěru v bonitu vládních dluhopisů, jsou dnes v EU chápány jako nepřátelé. Trhy jsou ale nedůvěřivé oprávněně. Vědí, že nutné fiskální úspory, kterým se eurozóna nevyhne, zpomalí růst a znesnadní stále citované „strukturální změny“. Bez možnosti devalvovat národní měny bude muset
90
91
ZÁVĚR
NEJISTÁ BUDOUCNOST
Zadluženost vyspělé části světa může v nejbližších pěti až deseti letech mít vážnější důsledky, než se očekává – a to i pro eurozónu a její stabilitu, a samozřejmě také pro Českou republiku. Velmi zjednodušeně se dá říci, že bohaté země (měřeno HDP na hlavu) se staly světovými dlužníky, zatímco určitá skupina rozvojových zemí, chudá ale rychle rostoucí, je v pozici světového věřitele. Nejvyspělejší země světa se přou, co je v letech 2010–11 důležitější: podporovat fiskálně růst, nebo se pokusit zbrzdit hrozivý nárůst vládních dluhů. Názorové rozpory mezi USA a Evropou plynou z jejich kardinálně rozdílné situace. Spojené státy jsou v unikátní pozici majitele jediné rezervní měny, které věřitelé a trhy i po finanční krizi stále důvěřují. Koneckonců, velkým věřitelům, jako je Čína, ani mnoho jiného nezbývá: dluh je do určité úrovně problémem dlužníka, když tuto úroveň přeroste, stává se problémem věřitele. Mírné znehodnocení dolaru může pomoci americké ekonomice, jeho velký pokles by ale znehodnotil devizové rezervy věřitelských zemí. Víceméně je tedy dnes v zájmu všech, aby alespoň dolar zůstal důvěryhodnou, stabilní měnou. A také se to daří: věřitelé dál kupují americké dluhopisy, aniž by požadovali vysoké rizikové prémie, a vláda USA nemá problém s financováním svých dluhů. Za touto důvěrou nepochybně stojí přesvědčení, že právě USA jako kolébka světové finanční krize má paradoxně největší šanci krizi rychle překonat a nastartovat růst: je to velká, inovativní ekonomika s rozsáhlým domácím trhem, s nejlikvidnějším finančním trhem světa a s pružným trhem práce. Zcela jinak je na tom Evropa. Euro svou důvěryhodnost pro finanční trhy ztratilo a tento stín se přenesl i na další vysoce zadlužené evropské ekonomiky. Trhy vnímají dluhy některých evropských vlád jako vysoce rizikové a podle toho také požadují vysoké rizikové prémie (u Řecka se požadovaný úrok blížil v jedné chvíli
93
až 20 %). Evropské země nemají na výběr mezi fiskální podporou růstu a fiskální konsolidací. Musí jít cestou fiskální konsolidace. Hrozí jim, že uvíznou v pozici dlužníka, jehož celý přírůstek důchodu nestačí ani pokrývat úroky z dluhu. Otázkou zůstává, jak silně fiskální konsolidace zbrzdí jejich růst – v tomto ohledu se názory analytiků dosti silně liší. Optimisté říkají, že pokles finanční role státu může omezit vytěsňování soukromého sektoru z trhů, zvýšit efektivnost ekonomiky, zmírnit obavy soukromých subjektů z nárůstu daní, snížit jejich sklon k úsporám a podnítit je k investicím. To by teoreticky podpořilo růst. To by ovšem evropská ekonomika nesměla být tolik sešněrovaná neúprosnou regulační a unifikační aktivitou Bruselu. Problémem Evropy je také stárnutí populace – což implikuje budoucí pokles ekonomické aktivity a nárůst břemene důchodového systému. Snahy snížit fiskální deficity by rozhodně měly být doprovázeny reformami, směrovanými na dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Tedy opatřeními ke zvýšení produktivity a potenciálního tempa růstu. Dalším požadavkem je snížení výdajů spojených se stárnutím obyvatelstva. Pak by se dalo očekávat, že okamžitý negativní dopad šetření na hospodářský růst bude v budoucnu kompenzován přínosem nižších úrokových sazeb, stabilnějšího finančního systému a rychlejším růstem. Zda se to podaří, zůstává otevřenou otázkou. Vážné otazníky stojí také před měnovou politikou. V krizi centrální banky nalévaly do ekonomik dodatečnou likviditu a snižovaly sazby. Mnohdy bez výrazného efektu – ukázalo se, jak malý vliv často centrální banka má na chování komerčních bank. Nové nastartování úvěrového mechanismu závisí daleko více na důvěře mezi bankami, a na důvěře mezi bankou a jejími klienty, než na sazbách centrální banky. V okamžiku, kdy se tato důvěra obnoví, může pak přebytek likvidity vyústit v inflaci. Ani dlouhodobě neúměrně nízké úrokové sazby nemusí ekonomice prospívat. Jejich negativní důsledky v podobě nadměrného zadlužování se jasně ukázaly na příkladu jižního křídla eurozóny. Nízké sazby také mohou vést k tvorbě bublin v některých sektorech ekonomiky, což je další fenomén, s nímž si měnová politika dosud neví rady. Zatím je nechávala „narůst a prasknout“, sílí ovšem kritické hlasy, že právě tento postoj přispěl – zejména v USA – ke vzniku finanč-
94
ní krize. Dokáže měnová politika najít nové paradigma přístupu k bublinám, například na trzích nemovitostí a dalších aktiv? Nebo jiná otázka: nákup vládních dluhopisů centrálními bankami. Takový krok je zcela v rozporu s dřívějšími zásadami rozumné měnové politiky, ale nyní se k němu uchýlila, kromě jiných, i Evropská centrální banka. Připravují se závažné kroky k přísnější regulaci bank a celého finančního sektoru. Hrozí však, že se opatření budou přijímat v úleku z krize, bez řádné analýzy. Jasné je, že bankovní sektor měl v mnoha vyspělých zemích před krizí příliš vysokou „finanční páku“ (leverage) a nedostatečný polštář likvidity. Netýkalo se to ale všech zemí – rozhodně to například nebyl případ českých bank. Kroky k nápravě ovšem budou dělány plošně, ve formě zvýšených nároků na kapitálovou přiměřenost bank a na držbu likvidity. Banky budou nuceny obrátit se na finanční trhy o další kapitál, vydávat akcie a obligace, čímž na sebe stáhnou část finančních prostředků, které by mohly sloužit nebankovnímu sektoru ekonomiky. Proto mnozí ekonomové varují a říkají „regulaci ano, ale ne regulatorní credit crunch (zamrznutí úvěru)“. Zvýšené náklady spojené s přísnější regulací budou mít banky tendenci přenášet na své klienty, takže je nakonec ponese reálný sektor ekonomiky. Důležitým úkolem bank, ale také ratingových agentur, bude realističtější odhad úvěrových rizik spojených s různými finančními nástroji a s různými subjekty. Nemá ale také proto smysl, vidět dnes v bankách nepřátele, jestliže reálně vnímají rizikovost rostoucích vládních dluhů a požadují vyšší úroky. Žádné z kroků, kterými vlády reagovaly na finanční krizi, zatím neřešily problém velkých finančních nerovnováh mezi zeměmi a skupinami zemí. Stále proti sobě stojí velcí dlužníci a dovozci, a na druhé straně exportně zaměřené země ve věřitelské pozici. Přitom existují určité paralely mezi finančními nerovnováhami ve světě a těmi, které lze pozorovat uvnitř eurozóny. Dlouhá léta Čína půjčovala, a dosud půjčuje, Spojeným státům na nákup čínského zboží. Podobně v eurozóně Německo v posledním desetiletí půjčovalo Řecku na nákup německého zboží. Je tu ale jeden do očí bijící rozdíl: USA jsou bohatým dlužníkem s mocnou ekonomikou, zatímco jeho věřiteli jsou daleko chudší exportéři typu Číny. V eurozóně je to však naopak: expor-
95
térem a věřitelem je jedna z jejích nejbohatších zemí – Německo. A dlužníkem je celé její slabší a chudší jižní křídlo. Světové finanční nerovnováhy vznikly z tendence bohatých zemí žít ještě lépe – ale také z úporné snahy chudých zemí dostat se hospodářsky nahoru pomocí růstu taženého exportem. V eurozóně to bylo jinak: dlouhodobě se zadlužovaly právě chudší země, které si to nejméně mohly dovolit. Kořenem nerovnováh zde byla společná měna a jednotná měnová politika, která jižnímu křídlu propůjčila falešnou kredibilitu a levné úvěry, a umožnila mu žití nad poměry. Na druhé straně Německo tlačila až k deflační situaci a tím v německé ekonomice podněcovala spoření, pokles jednotkových mzdových nákladů a orientaci na export. Zadluženost chudších jižních členů eurozóny proto nutně musí být trhy vnímána jinak, než jak vnímají zadluženost Spojených států. Pravděpodobnost státního bankrotu je u Řecka vnímána jako mnohonásobně vyšší. Navíc Řecko si ani nemůže pomoci devalvací k rychlejšímu růstu. Někde mezi Amerikou a Řeckem se na škále důvěryhodnosti nacházejí další vyspělé země, jejichž vlády se zadlužily především záchranou svých, mnohdy přebujelých, finančních systémů. Přestože se v dluhové pasti nachází celý vyspělý svět, situace evropských zemí je rizikovější. Proto také euro v nejbližší dekádě nemůže pozici dolaru jako rezervní měny ohrozit. Jestliže jednou z vizí architektů eura bylo, že se Evropa bude masivně podílet na výhodách, které má emitent rezervní měny, pak zřejmě budou zklamáni. Pokud přijmeme schematické dělení světa na jeho vyspělou a rozvojovou část, nachází se Česká republika někde na pomezí. Formálně je někdy ještě řazena mezi „rozvíjející se trhy“, ale svou ekonomickou úrovní dnes již patří z celosvětového hlediska rozhodně mezi vyspělé země. Naše relativní ekonomická úroveň, měřená v HDP na hlavu v paritě kupní síly, se zvýšila ze 65 % průměru EU-15 v roce 1996 na 72 % průměru EU-15 v roce 2009 a vůči průměru celé dnešní Evropské unie se vyšplhala na 80 %. Spolu s tím rostla i naše relativní cenová hladina z 37 % EU-15 v roce 1996 na 70 % v roce 2008. Mzdová a cenová hladina se nezvyšovala rychleji než umožňoval růst produktivity, takže jsme neztráceli konkurenceschopnost. Díky koruně s flexibilním kurzem se růst naší cenové hladiny ubíral převážně neinflační cestou, posilová-
96
ním koruny. Ve vztahu k zahraničí nejsme věřitelem, ale (zatím) nejsme ani beznadějným dlužníkem. V posledním období jsme převážně byli čistými exportéry – podíleli jsme se na exportním boomu Německa. Přesto lze pro naši budoucnost identifikovat hned několik významných rizik. Patří k nim rostoucí vládní dluh, jednostranná exportní orientace na Německo a další země EU, stárnutí obyvatelstva a také sdílené riziko, plynoucí z naší příslušnosti k Evropské unii a ze závazku vstoupit do eurozóny, který jsme přijali při vstupu do EU. Dluh české vlády dosáhl na konci roku 2009 32,5 % HDP. To se ve srovnání s ostatními menšími evropskými ekonomikami nezdá tak hrozné, ale varující je rychlost, s jakou se naše veřejné finance zhoršují. Kvůli rekordnímu schodku státního rozpočtu za rok 2009 ve výši 192,4 miliardy korun se státní dluh jen v tomto roce zvýšil o 17,8 %, to je o 999,8 miliard, a dosáhl na konci roku 2009 částky 1 178,4 miliard korun. Podíl státního dluhu na HDP meziročně vzrostl z 27,1 % na 32,5 %, tedy o 5,4 procentních bodů. Podíl zahraničního dluhu na celkovém státním dluhu činil na konci roku 2009 21,3 %. V roce 2010 zadlužování pokračuje – státní rozpočet počítá se schodkem 162,7 mld. Kč tj. 5,3 % HDP, ovšem skutečný schodek se může vyšplhat ještě výše. Vláda designovaného premiéra Petra Nečase chce v roce 2011 snížit deficit rozpočtu na 135 miliard, tj. 3,6 % HDP. Výdaje chce snížit o 54 miliard korun, příjmy zvýšit o 20 miliard. Dohromady by se tak deficit měl snížit o 74 miliard oproti tomu, co by hrozilo bez úsporných opatření. To tedy znamená, že kdyby vláda nezačala šetřit a zvyšovat rozpočtové příjmy, hrozil by nám na příští rok opět rekordní deficit vysoko přes 200 miliard. Vláda se profiluje jako vláda rozpočtové zodpovědnosti a boje s korupcí. Jak nedávno vtipně řekl jeden přední český podnikatel, „šetřit a nekrást“ je jako vize budoucnosti země dosti málo. Přesto, pokud by se tento program podařilo prosadit, znamenalo by to rozhodující obrat k lepšímu. V dalším období ale prosté škrty stačit nebudou. Naše budoucí fiskální stabilita bude záviset na tom, zda se vládě podaří zásadní kroky v důchodové reformě, reformě zdravotnictví a celého sociálního systému, který je hlavním zdrojem našich dlouholetých strukturálních deficitů.
97
Naše obchodní propojenost se zeměmi Evropské unie bude rizikem, pokud se naplní předpovědi o velmi pomalém růstu EU v nejbližším desetiletí. Na druhé straně v rámci EU jsme nejvíce hospodářsky propojeni s Německem, kterému se může podařit obnovit svoje exportní úspěchy, zejména pokud bude svůj export více diverzifikovat z teritoriálního hlediska. S rychlým růstem jižního křídla eurozóny se rozhodně v nejbližších letech počítat nedá. Právě budoucnost eurozóny je velkou neznámou, která sebou nese i pro Českou republiku určitá rizika. Krize eurozóny vrhá stín na celé její okolí. Dosud přijaté kroky k jejímu řešení nepřesvědčily ani finanční trhy, ani přední světové ekonomické analytiky. Záchranný fiskální fond byl zřízen na tři roky a jeho budoucnost není institucionálně vyjasněna. Evropská centrální banka také nemůže věčně dodávat na trhy neomezenou likviditu – ostatně už začíná s jejím stahováním. Eurozóna možná získá 2–3 roky času na to, aby se částečně zkonsolidovala – ale pak hrozba řeckého bankrotu vyvstane znovu. A nákaza může zasáhnout i další země. Je vysoce pravděpodobné, že fiskální záruky se změní v nevratné transfery, že společný fiskální fond bude muset fungovat trvale a být v případě potřeby doplňován, a že bude řízen centrálně, už bez přímého vlivu členských zemí. Naplní se tak další krok směrem k fiskální a politické unii v eurozóně. Zároveň se krize eurozóny stává záminkou pro to, aby v rámci celé Evropské unie byly na Brusel převáděny další pravomoci v dohledu nad bankami a finančními trhy. Centralizace rozhodování ale nepomůže. Dokonce i avizované zpřísnění dohledu nad dodržováním pravidel Paktu stability ve fiskální oblasti, provázené automatickými sankcemi, pomůže jen částečně. Zadlužování se totiž nemusí týkat jen vlád, ale i soukromého sektoru. Otevřená zůstává otázka bublin na trzích jednotlivých aktiv, s nimiž si zatím měnová politika neví rady. Stejně tak se dosud nepodařilo obnovit důvěru mezi bankami, a ukázalo se jasně, že nalévání peněz do ekonomiky nepomůže, pokud banky vyhodnotí půjčování jako příliš rizikové. Překotné kroky k regulaci bank se plánují, aniž by se vědělo, jak lze regulací chování bank skutečně ovlivnit žádoucím směrem. Jde o boj proti trhům – finanční trhy jsou dnes v EU vnímány jako nepřátelé, nikoli jako indikátor skutečného rizika, spočívajícího ve vysokém zadlužení vlád.
98
Přitom se neřeší základní problém eurozóny, spočívající v její přílišné heterogenitě. A vstupem dalších zemí by se heterogenita eurozóny jen posílila. Kdybychom si hypoteticky představili rozšíření eurozóny na celou Evropskou unii, pak by se dnes ekonomická úroveň jejích členů pohybovala od 41 % (Bulharsko) až do 268 % (Lucembursko) jejího průměru. Je naprosto zřejmé, že Bulharsko netvoří optimální měnovou oblast s Lucemburskem. Budoucnost EU je nutně dvourychlostní – eurozóna může zůstat pouze více či méně úspěšným jádrem, kolem kterého budou existovat země EU, pro něž přijetí eura nebude výhodné nebo nebude reálné. A otázkou zůstává, zda ono „jádro“ bude schopno fungovat v dnešním složení – nebo zda některé země z eurozóny vystoupí. Perspektiva vystoupení některých členů z eurozóny je dnes možná blíže realitě, než perspektiva masového vstupu dalších zemí. Druhou variantou je udržení a rozšiřování eurozóny za každou cenu – ale ta cena pak rozhodně nebude nízká. Česká republika by měla tyto jevy citlivě vnímat a zejména si všímat toho, jak je v eurozóně postupně opouštěno jedno za druhým z pravidel, která byla zakotvena při jejím vzniku. Z našeho hlediska jde o změnu pravidel v průběhu hry, změnu, na kterou nemáme žádný vliv. Útvar, do kterého jsme se v roce 2004 zavázali vstoupit, rozhodně není identický s eurozónou, tak jak funguje dnes. Eurozóna své původní závazky dnes flagrantně porušuje. Je na nás, jaké důsledky z toho vyvodíme.
99
Novinka z Centra pro studium demokracie a kultury (CDK)
H F
Margaret atcherová a její politika Margaret atcherová je fascinující a inspirativní osobností moderní světové politiky. „Konzervativní revoluce“, kterou zahájila v osmdesátých letech, změnila tvář Velké Británie a později i východní Evropy. Kniha poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona Margaret atcherová a její politika vychází při příležitosti osmdesátých pátých narozenin bývalé premiérky. V úspěšné „politické biogra�i“ se autorovi podařilo skvěle skloubit důkladnou práci historika s rozhledem a zkušenostmi aktivního politika hájícího pravicové hodnoty. Druhé vydání knihy autor podstatně rozšířil a doplnil o kapitolu věnovanou působení a rozsáhlé spisovatelské činnosti Margaret atcherové po roce 1990, kdy odešla z aktivní politiky. Podstatně jsou rozšířeny i závěrečná chronologická příloha a slovníček nejvýznamnějších představitelů „thatcherismu“. K českému čtenáři se tak dostává první kompletní biogra�e političky, jejíž odkaz je stále živý a inspirativní. Vázané, 392 str. + 16 str. fotopřílohy, 398 Kč Druhé, rozšířené vydání Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) nabízí široký výběr odborné literatury z oblasti historie, společenských věd, filosofie a náboženství.
Na www.cdk.cz naleznete kompletní katalog knih CDK, všechny s 15%–25% slevou. Poštovné ani balné v ČR neúčtujeme! Objednávky: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel.: 545 213 862, e-mail:
[email protected], www.cdk.cz
nabízíme TYTO knihy CEPU: Autoři CEPu o euru Váz., 135 stran, 130 Kč
Globální oteplování – fakta místo mýtů 40 stran, 70 Kč
Registrace partnerství: pokrok nebo riziko? Brož., 87 stran, 70 Kč
Michal Petřík: Evropa ve slepé uličce 120 stran, 70 Kč
Václav Klaus: Problémy českých veřejných financí Brož., 58 stran, 70 Kč
Ivan Brezina: Zelená apokalypsa Brož., 400 stran, 200 Kč
Václav Klaus: Občan a obrana jeho státu Brož., 326 stran, 100 Kč
Roland Vaubel: Evropské instituce jako zájmová skupina Brož., 75 stran, 100 Kč
Marek Loužek: Populační ekonomie Brož., 152 stran, 100 Kč Mojmír Hampl: Vyčerpání zdrojů – skvěle prodejný mýtus Brož., 68 stran, 70 Kč Petr Mach: Úskalí evropské integrace Brož., 96 stran, 70 Kč Stanislava Janáčková: Svazující integrace Brož., 102 stran, 70 Kč Václav Klaus: Co je to evropeismus Brož., 20 stran, 10 Kč Jindřich Dejmek: Československo, jeho sousedé a velmoci ve XX. století 384 stran, 200 Kč
Knihy si můžete na dobírku objednat telefonem (222 192 406), emailem (
[email protected]) nebo prostřednictvím internetové stránky (www.cepin.cz). Poplatek za dobírku je 65 Kč.
CEP je českým institutem pro ekonomická a politická studia založeným na podzim roku 1998 jako občanské sdružení. Cílem CEPu je šíření idejí svobodné společnosti a tržního hospodářství a podpora myšlenek velkých osobností liberálního myšlení. V čele CEPu stojí správní rada, kterou tvoří Václav Klaus, Jiří Weigl a Karel Steigerwald. Centrum pro ekonomiku a politiku je subjektem nezávislým na politických stranách a nehodlá být od politických stran přímo či nepřímo podporováno.
Kontakt: Kontakt: Centrum Centrum pro pro ekonomiku ekonomiku a politiku Politických vězňů Opletalova 37 10 110 00 Praha 1 110 00 tel. fax: 222 192 406 tel. aa fax: 222 814 666 e-mail:
[email protected] e-mail: www.cepin.cz www.cepin.cz č. č. účtu: účtu: 19-2304260257/0100 IČO: IČO: 68402091 68402091