1
Na mizeRNej poHřeb je to den jako stvořenej, pomyslela si Jemima a přimhouřenýma očima se dívala na šedavé mrholení, které se už od rána snášelo z mraků černých jako uhel. zničí mi to klobouk od philipa Treacyho. Před odbočkou do vesnice dal Harry levý blinkr a zatočil s jaguárem na úzkou silničku vedoucí ke kostelu. Celou cestu z Dorsetu spolu neprohodili ani slovo. Když Tara zavolala, že matka zemřela, Harry na krátký čas zjihl. Poprvé za několik měsíců svou ženu objal. „Proboha, Jemmie, to je mi líto,“ promluvil chraptivým hlasem. Jemima věděla, že Harry myslí na svou vlastní matku, milovanou maminku, která zemřela, když mu bylo pouhých dvanáct let. Nikdy se z toho nevzpamatoval, a co bylo horšího, žádná žena nikdy nemohla překonat ten idol dokonalosti, který na ně shlížel z portrétu v přijímacím pokoji. Harry ji dovedl ke klubovce, přinesl jí něco k pití a chvíli s ní zůstal, když tam pobledlá a zaražená seděla. Nicméně neplakala. Jediné, co nevěřícným tónem pronesla, bylo: „Tak už je po smrti. Nemůžu tomu uvěřit...“ Jenže druhý den ráno se zdálo, že je to mezi nimi stejné jako vždycky, jenom chlad a odstup. Jemima měla takové tušení, že otevřené nepřátelství na sebe nenechá dlouho čekat. Letmo se podívala na svého manžela za volantem auta. Dnes mu to slušelo a byl tak elegantní, že Jemima už do7
cela zapomněla, jak může vypadat, když chce. Vzal si na sebe svůj jediný černý oblek, který vždycky nosil na pohřby nebo když jel do Londýna na jednání s rodinnými právníky. Byl to starý oblek ušitý pro Harryho otce v zakázkovém krejčovství na londýnské Savile Row někdy v padesátých letech, už trochu staromódní, ale doposud zjevně prvotřídní kvality. Měl perfektní střih a silná tmavá látka byla svou sametově hebkou povrchovou úpravou příjemná na omak. je jako spousta dalších věcí, které máme, pomyslela si Jemima. zděděný. To je jediné, co ho zajímá – věci, které mu spadly do klína. já chci od života něco nového, svěžího. To je ten rozdíl mezi námi. Když objeli nevelkou náves, uviděli kostel. Vedle něj parkovaly dlouhé černé limuzíny a před vchodem stály máry s rakví obsypanou květinami. Před kostelem se shlukovali lidé, někteří šli dovnitř, jiní rozmlouvali na trávníku venku. Byli tam všichni, kteří v hrabství něco znamenali a s její matkou se přátelili, a s nimi chřadnoucí staré dámy, jež v dávných časech pořádaly velkolepé večírky a znaly matku ještě jako dívku vstupující do společnosti. Pak tam stála drahá londýnská auta, elegantní a nablýskaná, která vypadala jako pečlivě cvičení čistokrevní pejskové, najednou vypuštění do divočiny. Jemima věděla, komu ta auta patří: těm, kteří vydělali svoje peníze na její rodině. Harry zaparkoval a otočil se na ni. „Dobrý?“ „Co můžeš čekat?“ odsekla Jemima chladně. „Je to přece jen pohřeb mé matky.“ Sklopila sluneční clonu a podívala se na sebe do zrcátka. Její plavé vlasy s perfektním melírem byly nádherně vyčesané do střízlivého francouzského uzlu, na němž dokonale seděl černý klobouček se zakrouceným černým pérem. Skvěle se hodil ke klasickému tmavošedému tvídovému kostýmu od Vivienne Westwoodové, který zdůraznil její štíhlý pas i všechny křivky. Jemima velkýma šedomodrýma očima zamrkala na svůj odraz v zrcátku 8
a ujistila se, že mejkap je dokonalý a na řasách nezůstaly kousky maskary. Pak vytáhla rtěnku Chanel a znovu nanesla na rty jasnou červeň, zatímco Harry vystoupil a roztáhl veliký černý deštník. Obešel auto a otevřel jí dvířka. „To je od tebe prozíravé,“ řekla Jemima. Harry pokrčil rameny a držel deštník těsně u auta, aby ji chránil před kapkami. Harryho nic nedonutí zapomenout na ty jeho proklatě dobré způsoby, pomyslela si. ani fakt, že mě v podstatě nenávidí. Nevěřím, že smrti tý starý čarodějnice lituje. To kvůli ní jsme v tomhle maléru. „Mimi!“ cupitala k ní Tara a vypadala nádherně v obtažené sukni od Diora, rozkošné blůzce s mašlí u krku a kašmírovém svetříku do véčka, pozoruhodném díky ohromné diamantové broži ve tvaru vážky, která se jí třpytila na jednom rameni. Tara sestru objala a pak ustoupila, aby si ji prohlédla. „Jsem moc ráda, že jsi tady. Můj bože, je to všechno tak tragické.“ Tara mžourala na sestru uslzenýma modrýma očima. Na rozdíl od Jemimy měla tmavé vlasy prosvětlené melírem a klasicky učesané, jak se sluší na ženu, která se naplno věnuje své profesionální dráze, jež ji přivádí do nejprestižnějších zasedacích síní správních rad v londýnské City. „Ahoj, drahoušku,“ políbila Jemima starší sestru na obě tváře. „Tohle je smutný den. Myslím, že tragický by bylo přehnané. Když umře stará dáma se slabým srdcem, která žila plným, aktivním životem a zametala se všema kolem sebe, těžko to lze považovat za konec světa.“ „Prosím tě, Mimi, dneska ne. Pokus se na ni myslet v dobrém,“ zamžourala znovu Tara a musela potlačovat slzy. Harry vykročil vpřed. „Ahoj, Taro, upřímnou soustrast,“ zabručel a vtiskl švagrové polibek. „Nechám vás o samotě a pohlídám místa v kostele.“ „Jak se vede?“ špitla Tara, když se dívaly za odcházejícím Harrym. 9
Jemima pokrčila rameny. „No, jako vždycky. Jako kdybych byla provdaná za kus kamene. Kde máš rodinu?“ „Děti jsou s Geraldem uvnitř,“ kývla Tara hlavou směrem ke kostelu. „Vsadím se, že nemají sebemenší tušení, co se vlastně děje,“ poznamenala Jemima. „Zdají se trošku vyjukané. Snažila jsem se jim vysvětlit, že babička umřela, ale jsou moc malé na to, aby pochopily, co to znamená.“ „Drobečkové malí. Půjdu se s nimi pozdravit.“ Tara se na ni vděčně usmála. „Já mám nakvap. Zajištění toho všeho zůstalo na mně, jak jinak. Musím promluvit s farářem. Je dávno v penzi a tenhle obřad připravil podle toho nejstaršího kánonu, jaký si můžeš představit. Nejspíš znal matku a otce v době, kdy byli krátce svoji. Sám se sotva drží na nohou. Viděla jsi Poppy?“ Jemima zavrtěla hlavou. „Tak si dej pozor. Asi ji budeš muset utěšit. Je z toho tak trochu bez sebe, chudinka.“ Tara na vysokánských podpatcích střevíčků od Laboutina odcupitala za farářem. Harry odešel. Jemima zamávala na pár příbuzných a rychle se uchýlila do kostela. Zamířila za svým synovcem a neteří, kteří seděli vedle tatínka. „Ahoj, zlatíčka,“ políbila Edwarda a Imogen, kteří k ní vzhlédli s ustrašeným výrazem na tvářičkách. Na tyhle věci byli ještě moc malí. Divila se, že Taru vůbec napadlo brát je s sebou, i když to asi byla nejspíš Geraldova zásluha. „Jemimo,“ pokynul jí Gerald na pozdrav a lysá hlava se mu leskla ve světle, které vydával prstenec stařičkých žárovek nad nimi. „Smutný den. Moc smutný den.“ Měl zvučný hlas s melodickým jihoafrickým přízvukem. „Tvoje drahá matka nám bude scházet.“ „No když myslíš, Geralde,“ ušklíbla se na něho Jemima. Jednou z radostí jejího života bylo utahovat si z nabubřelé okázalosti směšného švagra. „Nejsem si jistá, jest10
li ona bude na onom světě postrádat tebe. Nesnášela tě, to přece víš.“ „Pohřeb je na takovéhle vzpomínky to nejnevhodnější místo,“ odpověděl Gerald protivným, arogantním tónem. „Slušelo by se vzpomínat na dobré vlastnosti tvé matky.“ „Dělám, co můžu. Dej mi vědět, jestli na nějakou přijdeš.“ Z první lavice zaslechla potlačovaný vzlyk. „Promiň, je mě zapotřebí jinde.“ Otočila se na podpatku a zamířila do první lavice, kde se jako hromádka neštěstí choulil dlouhý zelený sametový večerní plášť, tmavomodrý baret a záplava tmavých vlasů s lesklými kaštanovými proužky. „Poppy?“ odvážila se Jemima. Její sestra zvedla oči, v popelavé tváři červené a opuchlé. „Mimi!“ rozplakala se Poppy znovu a schovala obličej do kapesníku. „Proboha, Mimi, není to hrozné? Není to strašné? Co jsem se to dozvěděla, jsem úplně na dně. Nemůžu uvěřit, že už tu s námi není. Nemůžu uvěřit, že jsme sirotci.“ „Ale drahoušku,“ vklouzla Jemima do lavice vedle své mladší sestry a objala ji kolem krku. „Matka musela jednoho dne umřít, to přece víš. Všichni jsme věděli, že má slabé srdce. A ani náhodou nejsme sirotci, bezprizorní chudáčci v cárech, které čeká sirotčinec a miska řídké ovesné kaše. Taře je přes třicet, mně bude třicet co nevidět a tobě je skoro dvacet šest.“ Poppy nahlas popotáhla. „No jo, já jsem věděla, že ty to nebudeš brát tak jako já. Neneseš to stejně. Ty ses vždycky uměla ovládat. Ale copak to nechápeš... Je to naše matka. Je pryč, umřela. Je naprosto normální plakat a truchlit pro ni.“ Jemima se dívala na lokny Poppyiných tmavých vlasů a roztržitě ji hladila po sametovém rameni. bože, pomyslela si, já nejsem schopná uronit ani slzu. musela jsem tu semetriku hrozně nenávidět.
11
Pohřeb probíhal tak jako ostatní podobné události v rodině Trevellyanových. Všechno bylo perfektně a náležitě připravené, s maximálním citem, bez jakéhokoli nevkusu a okázalosti. Tři sestry stály vedle sebe v první lavici. Za nimi byli zeťové a vnoučata zesnulé, pak širší rodina a vzdálení příbuzní, místní vyšší střední vrstvy a elegantní přítelkyně z Londýna, ženy v decentních, drahých černých šatech, na nichž se skvěly šňůry perel a diamantové brože. Na pohřeb přišli i mnozí zaměstnanci paní Trevellyanové, i když se drželi většinou jen vzadu a za sloupy. Jemima zahlédla Alici, oddanou dlouholetou hospodyni, jak si kapesníčkem otírá oči. Ta smrti staré paní očividně želela. Pak tu byli právníci a ředitelé rodinné firmy, všichni velice střízliví a uctiví, kteří se snažili nedávat své city najevo. Jemima se ohlédla přes rameno a viděla celou řadu mrzoutských vrásčitých starců, bělovlasých či holohlavých, kteří civěli skrz brýle uslzenýma očima. Nepochybně správní rada Trevellyanu, i když si nepamatovala, že by někoho z nich už dřív potkala. Mezi nimi stál mladší muž, nápadný ve šviháckém černém obleku, v němž Jemima rozpoznala značku Prada, a jasně purpurové hedvábné kravatě. Líbilo se jí to. Purpur dodal atmosféře majestátního lesku a vlastně je to také smuteční barva. Kdo to je? říkala si. Byl menší než Harry, ale široká ramena svědčila o štíhlé, svalnaté postavě. Vynikal nejen tím, že byl výrazně mladší než muži kolem něj, ale také svým tmavým zevnějškem: vlasy byly téměř černé, hluboké hnědé oči rámovalo husté obočí a pleť měl snědou. Jemima se otočila zase dopředu. Nejspíš další z těch příšerných mužských, které její matka zaměstnávala a kteří se před ní plazili a lichotili jí, jako by byla bohyní. Dobrá, byla majitelkou firmy Trevellyan a osudy jich všech držela ve svých rukou – to jí určitě dodávalo na důležitosti, ale copak to musela Jemimě pořád připomínat? Tím byla ta ženská příšerně nesnesitelná, pomyslela si. 12
Jemima cítila v kostele jakési rozechvění, úzkostlivé očekávání postřehnutelné na všech, Harrym počínaje a matčiným personálem konče. Všichni jsou zvědaví, co bude dál. Co bude s Trevellyanem? Tak to je nás víc. Program obřadu byl vytištěn na krásných slonovinově bílých listech převázaných úzkou černou moaré stužkou. Další skvostná práce luxusní papírnické firmy Smythson, povšimla si Jemima. Pohřeb probíhal přesně podle programu. Tara stanula za pulpitem a svým velitelským hlasem, který se mírně zachvěl až na samém konci, přečetla oddíl z Písma. Pak promluvil farář a vykreslil ženu, která se vzdáleně podobala matce, jak ji Jemima znala, ale jejíž četné ctnosti, „velká láska k bližním“ a mnohé dobročinné skutky byly, upřímně řečeno, pouhou smyšlenkou. Pak předstoupil výkonný ředitel firmy Trevellyan, truchlivě vyhlížející muž v ošklivých brýlích, aby předříkával modlitby, a všichni úslužně mumlali liturgické odpovědi. Pak zazněla další píseň. bože, to jsou lamentace! pomyslela si Jemima, avšak lidé kolem ní shledávali píseň velice dojemnou a mnozí hlasitě smrkali do kapesníků – a pak bylo po obřadu a nadešel čas odebrat se na hřbitov k uložení rakve. Teprve až venku, když Jemima uviděla otevřený hrob, kam bude matčina rakev spuštěna vedle otcovy, zakusila toho dne poprvé nějaký pocit. Tím bylo zděšení. Tam ji nemůžou dát! říkala si s hrůzou. Hrob se zdál bezútěšně temný a studený. Matka vždycky nechávala přes noc svítit lampičku s růžovým stínítkem, která stála v rohu ložnice, protože tmu nesnášela. ale ovšem, je mrtvá. S nečekanou silou na ni náhle dolehla neodvolatelnost celé situace. Kdesi v hloubi srdce pocítila mocné zachvění a na chvíli zakolísala. Natáhla ruku a chytila se Poppyina pláště. Samet byl kluzký a v jejím sevření zrádný a Jemima se lekla, že se zhroutí a spadne na zem. Vtom ji Poppy vzala za ruku a na druhé straně ji podepřela Tara. Když černá rakev s pozůstatky jejich matky klesala do hrobu, tiskly se sestry jedna ke druhé. Farář pronesl zá13
věrečná slova pohřebního obřadu, která všem připomněla, z čeho povstali a v co se obrátí. „Proboha,“ zašeptala Tara. „Je po všem. Je opravdu mrtvá.“ Poppy přestala plakat a velké zelené oči upírala dolů. „Nechce se mi uvěřit, že už ji nikdy neuvidíme.“ „Já vím,“ stiskla jí ruku Jemima. „Naštěstí.“
14
2
POHřEBNí HOSTINA SE KONALA V LOxTON HALL, rodinném sídle Trevellyanových. Dlouhá příjezdová cesta se klikatila do stromy obrostlého údolí, v němž trůnil dům, důkladná a mohutná viktoriánská stavba z červených cihel, zbudovaná za peníze prvního význačného muže z rodiny Trevellyanů. V polovině 19. století vydělal na velké módě kašmírových šál a hotové mánii, kterou se stal tehdy zbrusu nový esovitý vzor. Z Indie dovážel lodi plné jedinečných kousků. Za získané peníze postavil Loxton Hall a založil firmu Trevellyan, jejíž jméno se stalo synonymem luxusu. Rozlehlá plocha před domem byla plná drahých aut. Smuteční hosty vítaly u dveří služebné s podnosy šampaňského a pak je nasměrovaly do tanečního sálu, novogotické síně, jíž vévodily ohromné kamenné krby po obou stranách a dubové táflování na stropě. Zatímco obsluha obcházela sál s podnosy chuťovek a drobných dezertů, sestry stály opodál obklopené lidmi, kteří jim vyjadřovali svou nejhlubší účast a upřímnou soustrast. „Vaše matka byla skvělá žena,“ řekla jedna postarší dáma v černých šatech potištěných veselými sedmikráskami. Na hlavě měla tmavomodrý klobouk. Jemima si všimla, že se k šatům vůbec nehodí. Neznámá ženská ji rozčilila ještě víc, když poslouchala nebo se snažila poslouchat, co říká. „Musíte mít zlomené srdce. Zlomené srdce.“ „Ano, ano, to máme. Zkrušilo nás to.“ Jemima pokuko15
vala po podnose plném malých sendvičů s uzeným lososem a uvědomila si, že dneska ještě nejedla a má hlad jak vlk. „Odkud jste se s matkou znala?“ „Byla tak šlechetná, že dělala mecenáše naší společnosti. Pořádáme sbírku na opravu kostela, víte? Střecha si žádá opravu stejně jako zvon a my potřebujeme získat několik set tisíc liber. Vaše matka štědře přispívala, věnovala nám svůj čas i peníze.“ Stará dáma byla plná naděje. „Tak si říkám, lady Calthorpová, zda neuvažujete o tom, že byste převzala povinnosti své paní matky? Byli bychom moc rádi, kdybychom měli někoho vašeho postavení a významu v našem výboru...“ „No tohle! Moc se omlouvám. Vaše nabídka je velice milá, ale bohužel, takové věci já nedělám,“ zasmála se Jemima. „Je milé, že o mě máte zájem, ale já bych v tomhle byla hrozná. Jsem beznadějný případ, to ví každý, příliš líná na to, abych někomu prokazovala dobro.“ „To je škoda.“ Stará dáma vypadala schlíple, Jemimina lehkovážnost ji trochu zaskočila. Očividně doufala, že dámu se šlechtickým titulem uloví jako svého mecenáše. Lačně pohlédla do míst, kde Tara rozmlouvala se vzdáleným bratrancem. „Nebyla by této myšlence spíše nakloněna vaše sestra?“ „Bohužel tam také nemáte žádnou naději. Tara pracuje od rána do noci. Nemá ani minutu, kterou by mohla někomu věnovat. Když nepracuje, je se svými dětmi – ale ona pracuje pořád, to mi věřte. Určitě vám může přispět nějakým darem, když ji požádáte. Když člověk pracuje od rána do noci, přináší to tu výhodu, že má peněz jako želez.“ „Děkuji, lady Calthorpová. Co kdybyste zvážila alespoň symbolický příspěvek na pomoc našemu kostelu?“ Ta ženská by zasloužila metál za vytrvalost, napadlo Jemimu. „Ohledně toho nemluvíte s tou pravou sestrou, bohužel. Dědičná sídla potřebují značnou údržbu, jak jsem zjistila. A nyní buďte tak hodná a omluvte mě, viděla jsem někoho, s kým neodkladně musím mluvit.“ 16
Jemima se elegantně vytratila a dávala si pozor, aby se nikomu nedívala do očí. Věděla, že její cesta je lemována lidmi, kteří s ní touží promluvit – příbuznými, sousedy, snobskými ženskými, které se nemohou dočkat, aby byly viděny ve společnosti skutečné, živé vikomtesy – ale měla teď v hlavě jen dvě věci. Jednou z nich byla sklenka šampaňského a druhou ten snědý muž v obleku od Prady, kterého zahlédla v kostele a který teď stál u okna a upíral oči na trávník venku. Když míjela služebnou, hbitě se chopila skleničky šumivého vína a rychle vykročila za oním mužem. „Obdivujete naši flóru nebo faunu?“ zašvitořila. Muž se překvapeně otočil a usmál se, když ji uviděl s hlavou skloněnou na stranu, sladkým úsměvem ve tváři a velikýma očima. „Nevěděl jsem, že tam venku je také nějaká fauna.“ Jemima vyhlédla z okna a pak pokrčila rameny. „Nejspíš není. Někdy spí na terase kočky, když jsou kameny vyhřáté od sluníčka. Bývala tu spousta králíků, kteří si pochutnávali na trávě. Můj otec si rád bral flintu a z terasy je zblízka střílel. Žadonily jsme, aby to nedělal. Nad malými chlupatými mrtvolkami jsme prolily spoustu slz.“ „Musí to být zvláštní mít tak velikou zahradu. Je to spíš pořádně veliká louka, nezdá se vám?“ „Nikdy jsem nepoznala nic jiného. Jenom je zatraceně těžké se o to starat, abych byla upřímná. Ostatně dneska mi tohle všechno připadá malé a stísněné,“ usrkla Jemima šampaňského. Muž se rozesmál. „Vážně? Děláte si legraci.“ „Ne. Dům, v němž bydlím teď, je dvakrát větší než tenhle. A náklady jsou dvakrát tak vysoké.“ Znovu se zasmál. „Měl bych vás vzít k nám a ukázat vám, odkud pocházím já. V řadovém domku nás žilo šest. Ještě nás v ulici považovali za něco extra, protože jsme měli koncový domek s vlastní terasou a větší zahradou, než měli ostatní. Když říkám větší, myslím tím, že do délky měla asi sedm metrů.“ 17
Jemima se na něj koketně zadívala. „Líbí se mi váš přízvuk. Odkud jste? Z Birminghamu?“ „Z Birminghamu? Za to bych vám měl udělit trestný bod. To nepoznáte poctivý liverpoolský přízvuk, když ho slyšíte?“ „Bohužel ne. Pokud je něco severněji než Gloucester, tak jsem se znalostí přízvuků v koncích.“ Muž vytáhl obočí. „Za takové přiznání byste se měla hanbit. Nevědomost není věc, jíž je záhodno se chlubit, jak nás učili v Cambridgi.“ Teď vytáhla obočí zase Jemima. „Ale, ale. Jste nějak bojovně naladěný, že? Nemusíte mě hned považovat za snoba. Nemůžu za to, jak mě vychovali, a plně si uvědomuju, že můj rozhled má své meze. Ale vy byste na mě měl být milý. Je to přece pohřeb mé matky.“ „Ano. Při bohoslužbě jsem si vás nemohl nevšimnout.“ Muž se mírně uklonil. „Dovolte, abych vám vyjádřil při této smutné příležitosti svou účast, lady Calthorpová, a abych se ze srdce omluvil za to, že jsem se nechal tak unést.“ „Děkuju a omluvu přijímám.“ Jemima se na něj pozorně zadívala. Když teď stála vedle něho, viděla, že má docela pěkný obličej. Černé vlasy a snědá pleť mu propůjčovaly bojovně mužný vzhled. Zblízka ji překvapil silný, tak trochu orlí nos a dlouhé černé řasy kolem nádherně hebkých hnědých očí. Smyslná ústa byla velice vyzývavá, zvlášť když mluvila s tak sympatickou otevřeností. „Takže vy víte, kdo jsem.“ „Jistěže vím. Váš společenský život je fenomén, jemuž se člověk nevyhne. Zdá se, že jste chození po večírcích povýšila na jistý druh umění.“ Jemima se zasmála. „Je to pravda, ráda se chodím bavit. Ale můžu za to, že se o mě zajímají média? Nechápu, proč se vlastně obtěžují.“ „Tak počkat – jste úchvatná žena s titulem a majetkem a znáte každého, kdo něco znamená. V novinách a společenských časopisech se objevujete každý týden. Mám za 18
to, že bohaté a krásné mladé ženy, jimž svět leží u nohou, fascinovaly lidi od doby, kdy kvůli Heleně Trojské vypluly do boje tisíce lodí.“ Jemima na něj pohlédla zpod svých dlouhých řas. „S ní mě ještě nikdo nesrovnával. Jste obratný řečník. Jak se jmenujete?“ „Ali. Ali Tendulka.“ „Ali. Vidím, že jste to dotáhl daleko. Podle obleku od Prady a hodinek značky Patek Philippe soudím, že se vám podařilo vymanit se z liverpoolských slamů.“ „O Whitworth Road bych rozhodně neřekl, že je to slam.“ „Určitě jezdíte něčím velice rychlým a stříbrným a máte moderní byt v Londýně s prosklenými stěnami a výhledem na řeku. To je chvályhodné,“ usmála se na něj. „Co kdybych vám ukázala něco ze starožitností, které máme tady? A v jídelně visí opravdický Stubbs.“ Pohlédl na ni trochu překvapeně. „Nemusíte se věnovat hostům?“ „Nerada se věnuji hostům. Pokud to nejsou kamarádi, tak v tom ani nevynikám. Pro všechny bude lepší, když se vzdálím.“ Jemima dopila skleničku a položila ji na kamenné sedadlo pod oknem. „Pojďte, určitě se stranou téhle bezútěšné sešlosti nějak zabavíme...“ Ali se usmál a z podnosu, s nímž kolem procházela služebná, vzal dvě skleničky šampaňského. „Když myslíte...“ „Ano.“ Jemima ho vedla davem lidí a používala ho jako štít proti těm, kteří s ní chtěli promluvit. Byla tu teta Daphne a všechny sestřenice Boylovy, které se vždycky zoufale snažily vetřít do přízně Trevellyanových. Všimla si Poppy, jak naslouchá dlouhému proslovu venkovského doktora, který je všechny znal od dětství a byl už bělovlasý a věkem sešlý. Kde je Harry? Hledala v místnosti široká záda a hřívu krásných vlasů, kterou tak dobře znala. Á, tamhle je, zabrán do rozhovoru s mužem ze správy velkostatku. Určitě mluví o obhospodařování půdy nebo něčem po19
dobně nudném. No, tím se aspoň na nějakou dobu zaměstná. „Tudy,“ řekla tiše a nasměrovala Aliho k dvoukřídlovým dveřím na konci tanečního sálu a pak ven do chodby. Otevřela dveře do jiné rozlehlé místnosti. „Přijímací pokoj,“ oznámila a nechala ho vstoupit. Ali jí podal skleničku šampaňského. „Děkuju.“ Přiťukli si, a když začali z chladného křišťálového skla usrkávat víno, jejich oči se setkaly. Mlčení prolomila Jemima. „Po otcově smrti udělala matka menší úpravy, takže musíte omluvit její vkus, který je tak trochu ve stylu madame de Pompadour. Velice milovala hedvábí barvy nilské zeleně a porcelánové tabatěrky. Na mě je to moc vyumělkované.“ Přijímací salon byl nápadně zženštilý, stolky potažené taftem a zaplněné drobnůstkami, broušeným sklem a fotografiemi ve stříbrných rámečcích. Zařízený byl převážně starožitnými kousky z osmnáctého století a chloubou celého pokoje byly dva sekretáře se zlaceným kováním. Nějak sem nezapadalo moderní křeslo a vedle něj na zemi vyrovnaná hromádka časopisů Country Life a k tomu všemu zbrusu nová bílá lampa. Jemima si pamatovala, jak si matka libovala, že silný paprsek světla dopadá přímo na knihu nebo časopis, který zrovna čte. „Tenhle pokoj jsme moc nepoužívali. Je příliš veliký. Jako holky jsme trávily většinu času v zadním obývacím pokoji. Tam to bylo velice útulné.“ „Zadní obývací pokoj.“ Ali zvedl obočí. „Tam anebo v dětském pokoji. V dětském pokoji jsme měly televizi a za chladných zimních odpolední nám chůva zatopila v krbu a dovolila nám, abychom si na ohni opekly tousty. Opékal jste si někdy tousty na otevřeném ohni? Je to lahůdka,“ usmála se Jemima. „Jednou bych si to zase ráda zkusila. Divím se, že jsem to ještě neudělala.“ „Možná proto, že toaster je přece jen mnohem praktičtější.“ Ali prstem pohladil jednu z matčiných oblíbených míšeňských pastýřek. 20
„Možná. Ale kde je romantika? Pojďte.“ Vedla ho zpátky na chodbu a otevřela dveře do jídelny. „Po otcově smrti se používala jen o nedělích a na Vánoce.“ Ali vstoupil a pomalu obešel veliký naleštěný dubový stůl. „Vypadá to působivě, když je prostřeno na stříbře a svítí svíčky, to musím uznat. Tamhle je ten Stubbs, nad příborníkem. Jako malé jsme mu říkaly ,koňský obraz‘, ale je to zřejmě jedna z jeho nejlepších prací.“ Ali se na Jemimu podíval skoro zamračeně. „Víte, jako kluk jsem si myslel, že takhle žije jenom královna. Neuměl jsem si představit, že by tak žili i normální lidé.“ „Zvláštní, že?“ prohodila Jemima bezstarostně. „Takhle bydlí každý, koho znám.“ Podívali se do knihovny i do pracovny. Pak se vrátili na chodbu. V tmavém koutě u dveří potažených zeleným kulečníkovým suknem ho Jemima zastavila. „Kuchyň vám ukazovat nebudu, v tuhle chvíli tam mají blázinec.“ „A co horní pokoje? Doufal jsem, že prohlídka bude úplná.“ Ali se naklonil a vzal jí prázdnou skleničku. Přitom ji pohladil po hřbetu ruky. Jemima ztišila hlas až k chraptivému šepotu. „Tady dole je ještě jedna místnost, kterou bych vám chtěla ukázat dřív.“ „Ano? Kde?“ „Tady,“ zašeptala, otevřela dveře za ním a k jeho překvapení ho začala pozadu strkat do tmy. „Kde to jsme?“ zeptal se Ali, když Jemima vešla a pečlivě za sebou zavřela. Zatáhla za šňůrku od lampy a ukázalo se, že je to přízemní toaleta, velká místnost vytapetovaná červeným damaškem, s těžkými zelenými závěsy na oknech. Na zdech visely rodinné fotografie a stará grafika a klozet sám byl zabudovaný do veliké dřevěné lavice, která se táhla podél celé zadní stěny, takže vypadal jako trůn. „No tohle!“ vydechl Ali. „I záchod má rozměry mojí ložnice.“ 21
„Legrační, co říkáš, miláčku.“ Jemima znovu zatáhla za šňůrku a místnost se opět ponořila do tmy. Slyšela cinknutí skleniček od šampaňského, jak je Ali pokládal na zem. A pak jeho dech, který byl blíž a blíž. Ovinula mu ruce kolem krku a tlačila ho ke stěně. Ali to ocenil zamručením. „Myslím, že bychom se měli poznat trochu blíž,“ vydechla Jemima. Přitiskla rty na jeho ústa a ucítila, jak ji na tváři škrábe Aliho strniště. Zareagoval okamžitě, protože po ní toužil stejně jako ona po něm. Líbali se vášnivě a dlouze. Chutnal po šampaňském s mírným přídechem cigaretového kouře. Jemima ucítila jeho erekci. Byla napjatá očekáváním a samotné se jí zmocňovalo vzrušení. Ali jí přitiskl ruku na prsa a ona rychle rozepínala sako, aby se k nim dostal. Vzdychala, když se dotýkal krajky na její podprsence. Studeným prstem pak vklouzl dovnitř a třel jí bradavku. Vrátila se k jeho ústům a jazykem útočila na jeho jazyk a posouvala se stále hlouběji do jeho úst. Žilami jí probublávala vášeň sycená tím, jak Ali dráždil její ňadra, i pokoutní povahou jejich počínání. Tohle Jemima milovala: krásný neznámý muž svedený její krásou, uchvácený její přímočarostí a vzrušený stejně jako ona takovou darebností. Líbilo se jí, že jsou oba oblečení a mají k dispozici jen to, co jeden od druhého potřebují. Omámila ji ta zběsilá žádostivost, ta zvířecí touha, která dřímala uvnitř jejich noblesního oblečení a civilizovaného zevnějšku. Sáhla mu do slabin, zručným pohybem rozepnula kalhoty a vysvobodila jeho penis. „Dělám to moc nerada,“ zamumlala, „ale...“ Z vnitřní kapsičky sukně bleskurychle vyndala malý igelitový balíček a zuby ho roztrhla. Jedním rychlým pohybem vytáhla kondom a hbitě mu ho navlékla. „No tohle, a já si myslel, jak je to všechno nádherně neplánované,“ dobíral si ji Ali. „Já jsem vždycky připravená, miláčku. Miluju riziko – ale ne zas tak moc.“ Znovu ho políbila a pak vydechla, 22
když ji chytil za zadeček, nadzvedl a opřel o zeď. Jednou rukou ji držel a druhou sáhl dolů, vyhrnul jí sukni a zašátral po kalhotkách. Nenašel nic. „Jak vidíš... vždy připravena... Ach, bože...“ Jemima vzdychla a zlehka zaúpěla, když do ní pronikl prsty a dráždil ji bříškem palce. Po chvilce dal ruku pryč a Jemima cítila, jak se do ní tlačí tvrdá špička jeho penisu, a pak přišla ta slast, když vnikl dovnitř a celou ji vyplnil. Jemima zasténala, když našli společný rytmus, který jejich rozkoš dováděl k maximu. „Takhle to dělej... Ano, takhle. Ach... můj... bože.“ Když do ní pronikl co nejhlouběji, Jemima se zastavila, pevně ho sevřela a donutila ho k francouzskému polibku. Ali se odtrhl a kousl ji do krku a ramene, přemožen vzrušením, které v něm probouzela. Rychlost jejich pohybů se zvyšovala, ze stěny za Jemimou spadlo pár rodinných fotografií. Nevšímala si toho a vnímala jen vlny rozkoše, které se v ní vzdouvaly a spěly k vyvrcholení. Ali na tom byl stejně. Vzápětí oba dosáhli orgasmu, Ali první a Jemima hned po něm, ve slastné křeči z tělesného uspokojení. Ještě byl v ní, když slyšeli hlas, který se blížil: „Jemimo? Jemimo, kde jsi?“ „Kristepane!“ Jemima Aliho odstrčila a stáhla díly blůzičky k sobě. „To je sestra.“ Začala dávat do pořádku oblečení a přitom volala: „Jsem na záchodě, Taro. Co se děje?“ „Hledám tě.“ Tara došla ke dveřím a volala přes ně. „Začínáme se scházet v knihovně. Právníci chtějí číst matčinu poslední vůli.“ „Dobře, dobře, už jdu. Dej mi pět minut.“ „Tak tam přijď.“ Slyšeli, jak se Tara chodbou vzdaluje. V šeru se podívali jeden na druhého. Jejich oči přivykly tmě. „Moc ti děkuju,“ usmála se Jemima. „Tohle bylo přesně to, co jsem potřebovala. Je mi líto, ale musím letět.“ Ali se zatím upravil, přičesával si vlasy a znovu vázal uzel na kravatě. „To nevadí, já mám taky naspěch.“ „Ano. Už jsem se chtěla zeptat. Kdo vlastně jsi?“ 23
„Já? To není důležitý.“ „Tak proč jsi tady?“ Zazubil se na ni. „To zjistíte, vaše milosti. Teď mě prosím omluvte. řekl bych, že bychom raději neměli vycházet společně, takže já vyklouznu ven teď. A děkuju. Bylo to potěšení tím větší, že bylo tak nečekané.“ Pak otevřel dveře a byl pryč. Jemima roztáhla závěsy a šla k zrcadlu. I přes ponuré denní světlo, které do místnosti vnikalo, bylo vidět, jak je rudá a jak se jí lesknou oči. Upravila se, jak nejlépe to dovedla, když neměla po ruce svou krabičku kouzel, a uhladila vlasy. Vypadala o něco přijatelněji. Věděla, že je považována za největší krasavici v rodině. Jako dítě nebyla nijak zvlášť hezká, ale pak vyrostla do krásy. Teď jí táhlo na třicítku, byla na vrcholu. Pleť měla bezvadnou, nad výraznými lícními kostmi veliké šedomodré oči, nos rovný a úzký a rty plné tak, že ji nikdy nebude zmáhat pokušení vyzkoušet kolagenové injekce. Plavé vlasy spadaly těsně nad ramena a dlouhá ofina byla sčesaná k jedné straně. Mírně zatřásla hlavou, aby se vlasy ve světle zaleskly. „Nic ve mně neprobudí mé lepší já tak jako dobrá soulož,“ zamumlala. Usmála se na sebe do zrcadla. „A teď uvidíme, jakou že to matka celá ta léta plánovala pomstu.“
24
