Camino Madrid Edral 2016

Milan Hroníček

Camino Madrid – Edral 2016 Jak jsem nedošel do Santiaga de Compostela

Květen 2016

Milan Hroníček

Na úvod Následující stránky shrnují zážitky z nedokončeného putování do španělského Santiaga de Compostela, které jsem podnikl v květnu 2016. Jádrem jsou zápisky, které jsem si dělal cestou do poznámkového bloku a po večerech přepisoval do mobilu. Po návratu jsem je zkompiloval se zprávami, které jsem průběžně posílal svým blízkým. Kvůli stylové jednotě jsem u „výkřiků“ z notesu, kde chyběla některá slova, při přepisu použil přítomný čas. Z naškrábaného „břichatý, vousatý padesátník, odhadne a vesele ukazuje – flecha za rohem,“ tak vzniklo: „Naštěstí jde kolem břichatý vousatý padesátník, který nějak odhadne, co se děje, a vesele mi ukazuje, že ‚flecha‘ je za rohem“. Při té příležitosti jsem opravil chyby, jichž jsem se původně dopustil. Několik dní jsem např. považoval cisty (cistus ladanifer) za oleandry. K deníku jsem ještě připojil informace, které se mohou hodit dalším dobrodružným duším: (i) balící seznam s tipy, co bych příště udělal jinak, (ii) itinerář s výběrem míst, kde se dá na mé trase nocovat, a (iii) seznam zdrojů, odkud jsem čerpal informace o caminu a místech, kudy jsem šel. Když uvádím vzdálenosti, jsou to údaje, jaké by člověk urazil, kdyby se přesně držel trasy. Problouděné kilometry navíc jsem nezapočítával. Údaje o vzdálenostech mezi jednotlivými místy na svatojakubské cestě se často liší zdroj od zdroje. Vždy jsem se snažil vybrat údaj, který mi připadal nejvíce věrohodný. Další fotografie z putování jsem umístil na youtube: https://youtu.be/_9viC9-TT9M. Cílem je poskytnout inspiraci lidem, kteří by chtěli jít do Santiaga po méně frekventovaných cestách. Ano, jde to. Nemusíte ani umět španělsky a není to drahé. Připravte se nicméně na samotu. Do Santiaga jsem se vydal, protože mám rád pěší turistiku, fascinují mě dálkové trasy a před lety jsem viděl film Pouť. Ukázalo se, že pouť do Santiaga je asi jediný podnik tohoto druhu, na který mě manželka pustí samotného. …S podmínkou, že nepůjdu přes Pyreneje. I když jsem o caminu uvažoval a mluvil několik let, reálné přípravy a plánování začaly na podzim 2015. Nejprve jsem se musel rozhodnout, kdy, odkud a kudy půjdu. Do Santiaga dá chodit celoročně, ale v některých pohořích leží od listopadu do dubna sníh a během léta je zase meseta pro Středoevropana mého typu nesnesitelně rozpálená. Takže zbývají dvě okna s vhodnými klimatickými podmínkami: od května do června a od druhé poloviny září do začátku listopadu. Zvolil jsem si jarní termín, protože to bývá vše rozkvetlé. Stejně jako většina lidí si nemůžu dovolit zmizet z práce a od rodiny na neomezenou dobu. Maximum, co šlo vyjednat, bylo 17 dnů dovolené. Díky čtyřem víkendům mi tak vznikl 25denní prostor. Když odečtete den na cestu tam a den na cestu zpět, bylo jasné, že ať už půjdu odkudkoli, musím se odtud nejdéle za 23 dní dostat do Santiaga. Poslední dobou do Santiaga de Compostela ročně chodí zhruba čtvrt milionu lidí. Z toho se dvě třetiny drží tzv. Camino Frances, tradiční trasy táhnoucí se 800 kilometrů ze SaintJean-Pied-de-Port na francouzské straně Pyrenejí. Každý osmý poutník chodí tuto trasu celou.1 Kdybych chtěl jít tudy, budu narážet na stovky lidí. A to nebyla pouť, jakou jsem chtěl podniknout. Pak tu byla další věc. Těch 23 dní. Kdybych ušel každý den 35 kilometrů, od španělské strany Pyrenejí (slib ženě se dodržet musí!) bych se mohl do Santiaga včas dostat. Jenže denně ujít 35 kilometrů? Hledal jsem něco kratšího. 1

Vycházím ze statistik poutnické kanceláře v Santiagu: https://oficinadelperegrino.com/en/statistics/.

2

Camino Madrid – Edral 2016

Pokud nemáte obrovské štěstí, opravdu levné letenky do Španělska se dají sehnat jen do Madridu a Barcelony. Z Madridu je to do Santiaga podstatně blíž. Takže jsem si pořídil letenky do Madridu, a pak objevil trasu přímo odtud. Myšlenka, že začnu své putování prakticky od letadla, mě uchvátila. Navíc odtud vloni přišlo do Santiaga jen nějakých 560 lidí. Na trase nebude skrumáž. Camino de Madrid má ovšem úskalí: po 315 kilometrech se napojuje na Camino Frances. Tady mi pomohla poutnická fóra na internetu. Ukázalo se, že nejsem první, kdo tento problém řeší, a že se lze relativně snadno napojit na síť tras vedoucích z jihu Španělska, které mě do Compostely dovedou jinudy než po Frances. Z Madridu to vycházelo na přibližně 660 kilometrů. Méně než 30 na den. A tak jsem 5. května 2016 nasedl na letadlo do Madridu.

Zdroj: maps.google.cz

3

Milan Hroníček

Den 0, čtvrtek 5. května Praha – Madrid V Madridu přistávám pozdě odpoledne. Je pod mrakem, ale při přistání jsem zahlédl bílé čepičky na vrcholcích Sierra de Guadarrama. Sníh. Teď chytit metro na Sol, a od té chvíle budu při troše štěstí příštích 23 dní jen chodit. Když vylezu z metra, poprchává. Rafael, můj airbnb hostitel, bydlí jen pár bloků od Puerta del Sol. Je v práci, ale klíč nalézám na smluveném místě. Není to však tak jednoduché. Žije ve starém, spletitém domě. Dvě křídla, několik dvorků, dva výtahy. A tak se stalo, že když jsem se dostal do druhého patra, napravo namísto dvou různě velkých dveří (ty Rafaelovy měly být ty větší) jsem našel chodbičku vedoucí ke třem stejně velkým dveřím. Bylo potřeba dvou lehce zmatených telefonátů, aby mě Rafael zdárně donavigoval k sobě domů. Byt je starosvětský 1+1 s vysokými stropy a mrňavou koupelnou. Chvíli pátrám po svém pokoji. Pak mi dojde, že budu spát v Rafaelově ložnici a on ve spacáku na karimatce v předsíni. Ekonomika airbnb! Vyrážím koupit credencial. Chtěl jsem ho koupit už v Praze, ale v Klubu českých turistů mi vysvětlili, že se letos změnila pravidla a s českým credencialem bych nezískal compostelanu. Nevím, zda ji chci. Přece jen jde o dokument pro katolické poutníky a pro mě by to byl jen latinsky psaný suvenýr. Ale i tak jsem nechal pořízení credencialu až po příjezdu do Madridu. Kancelář madridské pobočky Amigos de Camino de Santiago sídlí v anonymní betonové kancelářské budově v uličce vedoucí ze Sol. Mají otevřeno od sedmi do devíti večer. U vchodu rozpačitě hledím na záplavu destiček s názvy rozličných organizací, které zde sídlí. Vrátný mě naštěstí rychle odhadl a odlifroval do výtahu do sedmého patra. Na sedmém patře, nalevo od výtahu, jsou otevřené dveře a v nich hlouček diskutujících starších Španělů. Asi tu sídlí nějaká charita pro důchodce. Teď ještě najít tu kancelář amigos. Projdu celé patro. Všechny dveře zavřené. Na každých jiná cedulka. Nikde žádní amigos. Zbývají jen ty otevřené dveře s důchodci. A skutečně je to to správné místo. Vevnitř je plno dědoušků. Jestli jsou mezi amigos mladší lidé nebo nějaké ženy, pak to tu není znát. Hned se mě na něco ptají. Španělsky. Nerozumím. Naštěstí přivedou plešatícího dědu, který umí anglicky. A nejen to, když zjistí, odkud jsem, ukáže se, že ovládá i „dobrý den“. Vyptává se. Kde a kdy začínám, jak jsem se o Camino de Madrid dozvěděl, zda počítám s tím, že tu infrastruktura není tak dobrá jako na francouzské trase… Beru si za 3 eura credencial a pouzdro na něj, za stejnou cenu ulitu hřebenatky na batoh a rozloučím se se sympatickými „dědoušky“. Na rozloučenou ještě vysvětluju, jak se Buen Camino řekne česky. Hned mám z celého podniku lepší pocit. Sedím v místňácké špeluňce přes ulici od amigos, mám objednanou paellu, před sebou malé pivo a tapas. Ještě si dojdu koupit snídani, projdu si okolí a půjdu spát. Zítra to bude náročné.

Den 1, pátek 6. května Madrid – Colmenar Viejo, 34,7 km Ráno byl hrozný slejvák. Naštěstí déšť ustal, než jsem dosnídal. Při snídani se konečně seznamuji s Rafaelem, mým domácím. Večer přišel, když už jsem prakticky spal. Třicátník. Grafik. Působí jako fajn člověk. V reálu má uhlazenější vizáž než na „che guevarovské“ fotce z airbnb. Ptám se na ekonomickou krizi a nezaměstnanost. Prý si na nedostatek práce 4


nemůže stěžovat. Má dvě zaměstnání. Myslím, že se trochu vyděsil, když jsem mu vysvětloval své cestovní plány. Vycházím v půl osmé. Sáhnul jsem si na dveře kostela svatého Jakuba na Plaza de Santiago, a začal počítat kilometry. Ceduli označující nedalekou stanici metra, kterým bych se mohl svézt na kraj města a ušetřit si 11 kilometrů chůze, přezíravě míjím. V duchu si říkám, že po 30 kilometrech bych se tak snadno nerozhodoval. Na Plaza de España se na chvilku zastavuji u sochy Dona Quixota a Sancha Panzy. Proč se ve svém aktuálním podniku cítím s nimi spjatý? Že by to bylo také bláznovství? Přecházím Vía Grande. Velkolepé domy z počátku 20. století ve mne vyvolávají vzpomínky na Valencii. Kdybych se dal doprava, za chvíli dojdu na místo, kde stával hotel Florida, kde za občanské války Hemingway podváděl svou ženu s Marthou Gelhornovou a dráždil žaludky ostatních válečných korespondentů, odkázaných na příděly, když si dával ke snídani vejce se slaninou, k nimž se dostával díky svým kontaktům z Kominterny. Místo toho pokračuji ke druhému kostelu svatého Jakuba v centru. Tento přiléhá k bývalé madridské komandatuře řádu Santiaga. Řád svatého Jakuba byl jedním ze tří iberských rytířských řádů. Zdejší verze johanitů nebo německých rytířů. Z těch tří místních řádů byl nejbohatší. Na vrcholu moci v 15. století mu patřilo zhruba 60 měst. Oproti jiným řádům měl výhodu. Nevyžadoval od svých členů celibát. Snad i proto existuje dodnes. Kostel je zavřený. Opravuje se. Aspoň obhlédnu barokní průčelí. Vysoko nahoře je socha svatého Jakuba Maurobijce (Matamoros). Tohle není ten přátelský svatý Jakub, patron poutníků, s holí a mušličkou. Tady Jakub ve zbroji drtí Maura v turbanu pod kopyty svého koně. Motiv dobře známý z římské imperiální ikonografie odkazuje na smyšlenou bitvu u Clavijo. Podle padělané charty z 12. století se měl v této bitvě v roce 834 svatý Jakub zjevit asturskému králi Ramirovi I. a vést jeho vojsko k vítězství nad Maury. Potíž je v tom, že o takové bitvě neexistuje žádný dobový záznam a že Ramiro v tom roce ještě nebyl králem. To nebránilo tomu, aby se Maurobijec nestal jedním ze symbolů rekonkvisty a dodnes patronem španělské armády. Ostatně svatý Jakub nebyl jediný světec, který se ve středověkém Španělsku dal na vojenskou dráhu. Včera jsem byl u katedrály hlavní madridské patronky, Nuestra Señora de la Almudena. V čele vojska Alfonsa VI., když v roce 1083 dobýval město, se prý objevila Panna Marie. Před shůry vedenými vojáky 5

Milan Hroníček

se zřítila kus hradby a objevila se ikona, ukrytá tam Vizigóty během muslimského vpádu. Kastilské barvy pochopitelně zvítězily, Madrid byl dobyt a už nikdy nebyl ztracen. Španělská historie je plná legend. Kličkuju ulicemi na severovýchod, až se dostanu na Paseo Castillana, velkolepý bulvár tvořící páteř Madridu. Po něm se dávám na sever. Kvetou tu kaštany. Je po osmé, všude plno aut. Pískající policajti. Když jsem míjel jednoho z nich, na chvíli vyndal z pusy píšťalku a ptal se, zda opravdu jdu do Santiaga. Sám už šel dvakrát Camino Frances a příští rok chce jít madridskou trasu. Popřál mi šťastnou cestu a dodal, že mi závidí. Plaza de Castilla lemují dva k sobě nakloněné mrakodrapy. Pro mě jsou jako startovní pylony. Hned za nimi je první značka. Žlutá šipka na sloupku pouliční lampy. Z objevu jsem hrozně nadšený. Při troše štěstí mě tyhle šipky dovedou až k moři. Za značení jsou zodpovědní ti dědové, u kterých jsem včera kupoval credencial. Jejich značení je nápadité. Kde by Klubu českých turistů stačila jedna šipka, oni raději namalují jednu na kandelábr a dvě další na chodník nebo na zeď. Když nepozorný poutník zabloudí, jako se to stalo mně u stadionu Santa Aña, není to rozhodně chyba značení. Leč i s tím počítají, a tak na webovky dali blbuvzdorný popis cesty. Tudíž ztracený poutník (= já) ví, že má dojít k fuencarralskému hřbitovu, a místo žlutých šipek se řídí silničním značením tak dlouho, než zase na přechodu za dálničním nadjezdem žlutou šipku najde. Ve městě jsem budil pozornost. Černoch prodávající na ulici deštníky (sem tam přechází lehká přeháňka) se mě ptal, jak je to daleko, a vysvětloval, že hlavní je ten cíl. V duchu si říkám, že mě baví hlavně ta cesta, ale to zjistím až v Santiagu. Na cestě u Fuencarralu jsem zase potkal mladou ženu se třemi dětmi (všechna okolo tří let). Ptala se, jestli fakt jdu do Santiaga. Když jsem přitakal, byla z toho moc nadšená. Prý tu bydlí dlouho, ví o těch značkách, ale já jsem první poutník, kterého potkala. Musela si mě vyfotit. Hřbitov je na kopečku na samém konci města. Sleduji jeho zeď tak dlouho, až se přede mnou otevře velká pláň luk, polí a prašných cest. Sbohem, asfalte a dlažbo! Louky jsou plné květů – vlčí máky, heřmánky, něco žluté a něco fialové, co neznám. Stále jsem fascinován žlutými šipkami. Každou chvíli nějakou fotím. Ostatně se brzo dostávám do úseku, kde se zabloudit nedá. Cesta vede po 100–200 metrů 6


širokém zeleném pruhu křovin a trávy, na jedné straně lemované dálnicí a z druhé strany železniční tratí a za ní žulovou zdí El Pardo, bývalé rezidence Francisca Franca. Ta zeď mě provází aspoň pět kilometrů a připomíná mi, jaké mám štěstí, že amigos de camino vytyčili cestu na starém železničním náspu. Jdu si pěkně po rovině, zatímco Francova zeď se vlní jako sinusoida v neustálé řadě kopečků a dolíků. Je tu plno bíle kvetoucích cistů. U Tres Cantos zeď mizí a krajina se mění. Jdu mezi pastvinami. Jednou mi cestu kříží stádo ovcí, které hvízdáním popohání farmář, skrytý pod obrovským červeným deštníkem, zatímco statný ovčácký pes něco v poklidu očuchává daleko vzadu. A tak to jde dál. Krávy, koně, krávy, a před dnešním cílem, Colmenarem Viejo, stádo hnědočerných prasátek. Prší tolik, že prasátka nemůžu vyfotit. Za rok z nich budou šunky. Pěkná pastorální krajina. Prašná cesta, keře, tráva, klikatící se potok, který se místy musí překonávat po žulových kostkách zabetonovaných do dna na kraji brodu a kopečky. Když se z některého ohlédnu, pořád jsou v dálce ty mrakodrapy u Plaza de Castilla. V dešti přijdu do Colmenaru Viejo. Na turistických informacích sedí muž a žena ve středním věku. Anglicky nemluví ani jeden z nich, ale s mužem se dokážu dorozumět lámavou francouzštinou (i když jeho francouzština je plná španělských slovíček a ta má je zase dost zaprášená). Dostávám první razítko do credencialu a ptám se na ubytování, protože tu není poutnický albergue. Nakonec mi telefonicky domluví ubytování v hostelu Andrea a vysvětlí, jak tam dojít. Když odcházím, paní z informací říká, že než dojdu do Santiaga, určitě už budu umět španělsky. Směju se. Prokličkuju se uličkami až ke stanici Guardia Civil a v protějším domě zazvoním na babičku, která provozuje Hostal Andrea. Ubytování je v řadovém domku za rohem. Je tu pět postelí v místnosti a já sám. Totální soukromí za dvacku. Babička umí jen španělsky, já zase španělsky vůbec ne. Domluva posunky, ukazováním na hodinky a pomocí Google Překladače. Sprcha, praní v ruce, menu ve vedlejším baru. Rychlá procházka po městě. Zase prší. Kostel navrhoval Juan Guas (žebroví pod kůrem je radost) a špičku věže zase Juan Gil de Hontañón. V samoobsluze kousek od kostela si kupuju zásoby na snídani. A pak rychle spát. A to jsem si myslel, že jako poutník budu mít fůru času na čtení. 7

Milan Hroníček

Den 2, sobota 7. května Colmenar Viejo – Cercedilla, 35,5 km Ubytovna nemá kuchyňku, takže začínám den improvizovanou snídaní se sýrem, sušenou šunkou, chlebem a litrem trvanlivého mléka. Vyrážím zase v půl osmé. Venku je pod mrakem, místy vykukuje i modrá obloha. Nemusím hledat cestu. Pán na turistických informacích mi včera předvídavě svou směsicí španělštiny a francouzštiny vysvětlil, jak se dostat z města. A skutečně, po několika blocích narážím na staré kámoše, žluté šipky. Jedna u země, druhá hezky ve výši očí. Na kraji města je hned zřejmé, že jsem pláně jižní mesety nechal definitivně za zády. Přede mnou je zvlněné podhůří Sierra de Guadarramy. Slunce osvětluje kus hor mezi mraky v dálce. Pane jo, to je výška. Pastviny, lemované kamennými zídkami, plné skalisek a zatoulaných balvanů. Keře, fialové, žluté a bílé květy tomu celému dávají charakter anglického vřesoviště. Mezi kravami je na louce i několik čápů. Bůhví na čem hodují. Obecně tu potkávám spoustu čápů. Králík přede mnou urputně prchá do úkrytu. Meteorologové na dnešek předpovídali mírný déšť. Jakmile je patrné, že jim to nevyjde, věším na batoh včera vyprané věci, které nestihly přes noc uschnout. Projíždějící cyklisty, kterých v sobotním ránu není málo, tak vítají vedle mušle i třepetající se ponožky a spodky. Colmenar nechávám rychle za sebou, ale ještě dlouho, když se na některém vršku ohlédnu, mě vyprovází špička colmenarského kostela vykukující zpoza hřebene. Po několika kilometrech přicházím ke středověkému mostu. Není to žádný zázrak. Čistě utilitární kamenná konstrukce s jedním obloukem, jaké se tu stavěly od Římanů až do 19. století. Dole vesele bublá říčka Manzanares. Je to první takový most, který potkávám na svém putování, takže shazuji batoh, vytahuji foťák a blejskám ho ze všemožných úhlů. Před polednem scházím do Manzanares el Real. Leží na kraji přehrady na řece Manzanares, která pak protéká i centrem Madridu. Stojí tu fantastický pozdně gotický hrad od Juana Guase. Rodina Mendozů tu už předtím jeden hrad měla. Evidentně nebyl dost reprezentativní. Jeho ruiny leží vedle camina. Ze zbytků zdí sahajících do 1-2 metrů a porostlých trávou se dá vyčíst sotva více než půdorys. Na druhé straně městečka stojí Guasův hrad. Mendozové se ve válce o kastilské dědictví relativně brzy přidali na stranu Isabelly Kastilské a Ferdinanda Aragonského – s pochopitelnými důsledky pro postavení a vliv jejich rodu. Takže si u dvorního architekta objednali novou rezidenci. Už zdálky vás

8


zaujme mohutný barbakán, ale vyplatí se podívat se zblízka na zdobné detaily, které Guas uměl tak dobře kombinovat. Věže zdobené koulemi. Nosníky cimbuří svou strukturou zdánlivě připomínají maurskou architekturu, ale pak se ukáže, že jsou poskládané ze spousty drobných gotických trojlístků. Vrcholem však je bombastická gotická lodžie vysoko na jižní stěně hradu, přehlížející údolí a přehradu. Z důvodů, které by dokázalo vysvětlit snad jen mé podvědomí, jsem poslední hodinu fixovaný na představu, že pod hradem najdu McDonald's, kde si naplním žaludek něčím hodně nezdravým. Junk-food, nejunk-food. Manzanares je ale malé spořádané městečko, kde takové věci nevedou. Sednu tedy do prvního bistra pod hradem a dám si půlku kuřete se salátem a bagetou. Aspoň že kolu tu mají. Na věži kostela jsou čtyři čapí hnízda. Jeden čáp sleduje dění z jeřábu, který stojí naproti. Poprvé v životě slyším, jak čáp klape zobákem. Není to to poklidné klapy, klap, jaké jsem předváděl dceři, když byla malá. Spíš nepopsatelné rychlé staccato. Od Manzanares jdu dlouhé kilometry s hřebeny Sierra de Guadarrama po pravé ruce. Vidím jen zubaté skalní štíty v popředí, vrcholy hor za nimi jsou v mracích. Ve vesnici Mataelpino se cesta začíná citelně zvedat. Bolí mě nohy. Míjím lákavou směrovku na zdejší úplně nový albergue. Ale jsou teprve tři odpoledne a do Cercedilly zbývá jen 12 kilometrů. Mám tam zamluvené ubytování, a kdybych zůstal v Mataelpino, stejně bych zítra nemohl jít dál než do Cercedilly, protože za ní následuje 31 kilometrů bez možnosti noclehu. Pokračuju dál.

9

Milan Hroníček

Velká chyba. Spousta stoupání. Nohy mám v botách zpocené. Výměna ponožek moc nepomůže. Stélky uvnitř bot jsou taky vlhké. Na otlačených ploskách chodidel mi v rychlém sledu naskáče několik puchýřů. Dál si to šinu velmi rozvážným krokem s mnoha píchajícími jehličkami při každém došlápnutí. Když stoupám táhlým údolím k Navacerradě, jeden puchýř praskne. Jak tam sykám, tiše nadávám a dávám si četné pauzy, poprvé si říkám, že je dobře, že se mnou nikdo nejde. Tohle si musí každý odtrpět sám. Krajina okolo je úchvatná. Balvany, skály, potůčky, rozkvetlé keře a žluté louky. Tůňka v údolí pod Navacerradou je tak posetá vodním kvítím, že zdáli vypadá jako bílý palouk. Na kraji Navacerrady začíná mrholit. Tak svatý Petr nenechal meteorology úplně ve štychu. Do Cercedilly přicházím až po sedmé večer. Zastavuji se v palačinkárně na večeři. V televizi běží býčí zápasy. Mají tu speciální kanál na koridu. Toreador na koni uhýbá půltunovému býku těsně před rohy a současně ho provokuje. Postupně mu do hřbetu zarazí několik bodců. Teče krev. Když posadí toreador býkovi na hlavu svůj klobouk, diváci nadšeně tleskají. Postupně vystřídá aspoň tři koně. Jejich jména se vždy ohlašují. Že by ve světě koridy byli i koně celebritami? Když platím, toreador už sesedl a jde k býkovi po svých. Tuším, jak to s býkem dopadne. Bydlím v mládežnické ubytovně Villa Castora. Se dvěma postaršími dámami na recepci se domlouvám rukama nohama. Dostávám čisťounký pokoj v klidném křídle za 18 eur. Hádám, že tohle křídlo je vyhrazené pro poutníky. Jinak tu vládne děsný povyk. Všude spousta adolescentů a hlasité hudby. Snídaně začíná až v devět. Když jsem ale paním na recepci řekl, že to je pro mě pozdě, hned mi ochotně zařídily balíček na cestu místo snídaně. Říkají tomu „piknik“. Ptají se, zda počítám, že zítra bude pršet. Krčím rameny a anglicky odpovídám s nejistým výrazem, že špatné počasí k pouti patří. Nevím, zda mi rozumí. Pokoj je pohodlný. Horká sprcha. V koupelně je teplý žebříček, kam hned dávám sušit boty. Peru špinavé prádlo. Pak nastupují nůžtičky, dezinfekce a likvidace puchýřů. Zprávy domů – dcera si prý pochvaluje, jaký je tam beze mne klid – a spát.

Den 3, neděle 8. května Cercedilla – Zamarramala, 34,2 km Když si ráno na recepci vyzvedávám credencial, recepční mi pomáhá do ponča. Zmůžu se na gracias a vděčný úsměv. Venku vytrvale a hustě prší. Čeká mě osm kilometrů stoupání. Těsně pod ubytovnou jsem včera viděl ceduli oznamující nadmořskou výšku 1200 metrů. Vrchol průsmyku je ve výšce 1796 metrů. Bude to výstup zhruba jako na Kleť. Po chvíli mě míjí ranní jogger. Běžet v tomhle počasí chce odhodlání. 10


Zhruba v polovině stoupání se má trasa napojuje po starou vojenskou cestu z časů Filipa V., z první poloviny 18. století. Kromě dvou pěkně udržovaných mostů z ní dnes zbývají jen balvany a suť. V dnešním počasí mezi nimi protékají potůčky vody. Stejně jsem bourbonským stavitelům vděčný za jejich výtvor – zvlášť při pohledu do strže na dně údolí, kde se valí voda. Filip V. nebyl první, kdo tu něco budoval. Místy se má cesta protíná se starou antoninskou římskou komunikací. Historici ji ztotožňují s Via XXIV, která spojovala Méridu a Zaragozu. Dnes z ní zbývá jen strmá pěšinka. Stoupám krásným borovým lesem. Je to taková místní anomálie. Po poslední době ledové na většině jihoevropských pohoří březovoborové hvozdy vystřídaly duby. Tady borovice zůstaly. Pořád prší. Soustřeďuji se na stezku před sebou a vyhýbání se hlubším kalužím. Když mi poryv větru uvolní patentku na ponču, zjistím, že nedohlédnu dál než 30-40 metrů. Jsem v mracích. Před půl jedenáctou dřina končí. Jsem v Puente de Fuenfría, „Průsmyku studeného pramene“. 1796 metrů. Výš už na caminu nepolezu. Na svazích nade i pode mnou leží poslední zbytky sněhu. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že tu najdu nějaký přístřešek, kde se na chvíli zbavím batohu, vyměním ponožky a nasvačím se. Nic takového. Je tu několik kamenných lavic, ale žádná střecha. Mokro, větrno a zima. Bude tu tak 4-5 stupňů. V závětří za skupinou stromů stojí tři cyklisti, kteří sem dorazili těsně přede mnou. V cyklistických kraťasech a tričkách vypadají obzvlášť promočení a prochladlí. Jsou z Madridu. Vyjeli odtud včera ráno, odpoledne se ze Segovie vrací domů a zítra je čeká zase práce. Prý jsme se už viděli včera v Mataelpinu. Nevzpomínám si. Prosím je, aby mi pomohli dostat láhev s vodou z boční kapsy batohu. Pod pláštěnkou batohu a pončem se k ní sám nedostanu a pončo sundávat nechci. Už bych se do něj v tomhle větru nemusel dostat. Dolů vede pohodlná cesta pro auta. Tráva a štěrk. Déšť je na druhé straně hor o něco slabší, ale zase tu duje silný a studený nárazový vítr. Jsem vděčný za všechny čtyři vrstvy, co mám na sobě. Pozvolna ukrajuji kilometry. Do Segovie mi jich zbývá 23. Někde tady, v údolí Fuenfría, se měl odehrávat román Komu zvoní hrana. Typický Hemingway. Naloží postavám tlumoky plné dynamitu a nechá je škrábat se do takových kopců. Cestou dolů koukám po stopách občanské války. Musí tu někde být. Madridská fronta se zde držela skoro tři roky. Ale nic nenacházím. 11

Milan Hroníček

Když konečně vykouknu z lesa, mám před sebou v dálce Segovii a pláně Staré Kastilie. Ještě 14 kilometrů. Vypadá to, že tam neprší. Zato tady mi kapky hnané větrem buší do zad. Mám hlad, ale není se kde zastavit. Nadávám si, že jsem si do kapsy nevzal aspoň jablko. Nakonec jím v silničním podjezdu čtyři kilometry před Segovií. Je tu průvan, ale sucho. Přestává pršet. Když se konečně dostanu do města, ztratím žluté šipky (až na cestě ven z města jsem si všiml, že místo nich byly do dlažby v centru zasazeny mosazné mušličky; patrně jsem celou dobu po nich nevědomky šel), ale brzy přijdu na začátek akvaduktu a ten mě dovede do centra. V centru se na lavičce v závětří pod akvaduktem dávám dohromady. Chvílemi vysvitne i sluníčko. Mám za sebou prvních 100 kilometrů! Akvadukt fascinoval návštěvníky Segovie odjakživa. Římané sem přivedli vodu z přibližně 15 kilometrů vzdáleného zdroje na svazích Guadarramy. Jenže největší problém představovala zhruba 900 metrů široká proláklina, kterou museli překonat, aby dostali vodu na ostroh, kde stálo jejich město. Princip sifonu znali, ale neměli dostatečně pevné materiály, aby ho dokázali vybudovat v takovém měřítku. Museli postavit akvadukt. A udělali to opravdu důkladně. Z tun a tun nasucho poskládaných žulových kvádrů. Na svém konci je akvadukt vysoký jako několikapatrový dům. Stavba z prvního století s určitými přestávkami a opravami přiváděla vodu do starého města až do začátku 20. století. Není jasné, proč se Římané do tak velkého projektu vůbec pouštěli. Římská Segovia nebyla centrem provincie, nenarodil se tu žádný císař… Prostě nebyla dost důležitá, aby to ospravedlnilo tak velkou investici. V návštěvnickém centru získávám razítko, mapku města a informaci, že albergue v Zamarramala, kde chci nocovat, je dnes otevřený. Kupuju pohledy, ale nemají známky. Jak se pomalým krokem bolavých nohou pohybuju po městě, zkouším ještě několik obchůdků s turistickým brakem, ale všude mě posílají pryč. Zdá se, že známky v neděli odpoledne neseženu. Buď je fakt nemají, nebo nechtějí, aby jim zablácený batůžkář odrazoval jiné zákazníky. Smrdím. Zápach linoucí se ze schnoucích bot na nohách se mísí s odérem zapařeného potu z termotrička. Když to tu na ulici dokážu ucítit já, pak lituji lidi okolo. Ve městě – dole okolo akvaduktu i nahoře na ostrohu – 12


je mnoho románských kostelů. Žádný není otevřený, ale aspoň si prohlížím místní zvláštnost – vnější portiky přilepené na románské kostely. Hlavice jejich sloupů jsou překrásně zdobené. Portiky kupodivu neměly žádnou sakrální funkci. Kupci a obchodníci v nich dojednávali své transakce. Centru horního města dominuje pozdně gotická katedrála. S její stavbou se začalo v roce 1525 – potom co byla její předchůdkyně zničena během povstání kastilských komun. Vždycky mne fascinovalo, že tu stavěli v gotickém stylu ve stejné době, kdy v Římě Bramante a Michelangelo pracovali na bazilice svatého Petra. Tehdy to tak nebrali. Renesanční stavby byly „a lo romano“ – stavěné ve stylu starých Římanů. Velkolepé gotické stavby naopak byly pro ně „moderna“. Katedrála je mistrovské dílo Juana Gila de Hontañón a jeho syna Rodriga. Při pohledu zvenčí je zajímavé, jak se dokázali zbavit většiny opěrného systému, jinde tak typického pro gotickou architekturu. Tlaky klenby musí jít do vnitřních sloupů a stěn. Věž byla původně zakončena mahagonovou špicí. Po požáru v 17. století ji nahradila kamenná barokní báň. Vrcholem katedrály je žebrová klenba uvnitř. Žebroví nad kněžištěm vypadá jako zdobná síťka do vlasů. Nešlo jen o okrasu. Čím hustší síť žeber byla, tím snáze se prostor mezi nimi vyzdil a investor ušetřil za lešení. Na samém konci ostrohu se vypíná segovijský hrad, alcazar. V druhé polovině 19. století prošel zásadní rekonstrukcí a jeho dnešní podoba spíš vypovídá o tom, jak si tehdy představovali středověk, než o původním vzhledu hradu. Od hradu koukám na ohromný komplex dominikánského konventu za řekou dole. Založil jej sám svatý Dominik ve 13. století. Takticky to udělal za městem, aby se v počátcích vyhnul střetům s biskupem a městskými faráři, kteří by se jinak mohli bát ztráty oveček, a tím i milodarů a výnosných odkazů. Prý uvnitř mají jeskyňku, kde Dominik umořoval své tělo. A někde poblíž muselo dojít k zázraku s deštěm, kdy Dominik během kázání přivolal déšť a ukončil dlouhé sucho. V 15. století konvent skoro 20 let vedl Tomás de Torquemada. Zde si ho povšimla Isabela Kastilská. Brzy se stal oblíbeným zpovědníkem jejího manžela, Ferdinanda Aragonského. Později ho královna postavila do čela španělské inkvizice. Tam naplno využil svůj manažerský talent. Inkvizici zreorganizoval, zavedl závazné postupy…, a získal si v běžném povědomí pověst srovnatelnou s Eichmannem. Bohužel na konvent nemám čas. Někdy příště. Za říčkou Eresmou se při stoupání do Zamarramaly zastavuji u dvanáctibokého kostela Vera Cruz. Vybudovali ho ve 12. století rytíři svatého hrobu. Něco jako templáři. Je od něj krásný výhled na Segovii a její alcazar. Vnitřní dispozice kostela je krajně neobvyklá. V jeho středu je nevelká patrová stavbička, která jednak nese tíhu valené klenby, zakrývající vnější prstenec svatyně, a jednak původně ukrývala hlavní důvod neobvyklého vzhledu kostela. V

13

Milan Hroníček

jejím patře byl uložen kousek pravého kříže, který rytíři přinesli z Jeruzaléma. Fascinující stavba. Vesnice Zamarramala, kde chci nocovat, leží na vápencových terasách nějaké dva kilometry na severozápad od Segovie. Příjemná změna po vší té guadarramské žule. Jak stoupám, panorama za mými zády překonává to od kostela La Vera Cruz. Za městem se rýsuje zasněžený hřeben Sierra de Guadarramy. Ve městě se do výšky hrdě vypíná katedrála Juana Gila de Hontañón lemovaná věžičkami několika románských kostelů. Podvečerní slunce prosvítající mezi mraky dělá celou scenérii ještě dramatičtější. Už od doby, kdy jsem začal toto putování plánovat, jsem se těšil na Zamarramalu. V průvodci jsem si přečetl, že klíče od albergu se musí vyzvedávat v místním baru. Šipky mě tam spolehlivě vedou. Před barem kouří skupinka lidí tak v mém věku. Než stihnu otevřít pusu, abych odříkal naučenou větu o tom, že hledám albergue, už se mě na to ptají. Když přitakám, vypadají dost pobaveně. Rychle mi dochází, že jeden z nich je hostinský, který kvůli mně bude mít práci navíc. Jeden ze skupinky – Santos, pokud jsem dobře rozuměl – naštěstí umí dobře anglicky, takže překládá. Vozí turisty autobusem na poznávací zájezdy. V baru si dávám poutnické menu. U vedlejších dvou stolů mastí karty místní staříci. Po večeři mi hostinský představuje místní pálenky. Zdá se, že v Segovii vyrábějí vlastní whisky. Zkouším zdejší anýzovku. Santos mi vypráví o tom, co mě čeká. Další hory budou až v Galicii. Galicie se mi prý bude líbit. Je to nejkrásnější část Španělska. Hostinský mi dává odznak ze žlutého moduritu. Poutnickou šipku. Dávám si ji na batoh. Albergue je pár minut od baru. Představoval jsem si ho jinak. Ultramoderní prostorná stavba. Dveře mají elektronický zámek na kód. Už žádný klíč. Podle Santose nový albergue stál skoro čtvrt milionu eur z peněz EU. Dnes jsem tu sám. Předevčírem tu byli tři poutníci, den předtím jeden. Za tři roky od otevření celkem 1 800 lidí. Mě ale hlavně zajímá sprcha a postel. Loučím se se svými sympatickými průvodci. Vycpávám vlhké boty starými novinami, které někdo prozíravě nechal v kuchyni.

14


Den 4, pondělí 9. května Zamarramala – Santa María la Real de Nieva, 29,1 km Koukám na dnešní předpověď počasí. Přeháňky, 13 stupňů. Nic moc. Aspoň si ve zdejší parádní kuchyňce vařím čaj ke snídani. Po dvou dnech studených snídaní s mlékem a vodou mi čaj připadá jako báječný luxus. Když jsem se večer ptal hostinského, řekl mi, že ubytování je zdarma. Ptal jsem se, zda můžu někde nechat nějakou částku jako dar. Leda prý v kostele, ale ten stejně bude v pondělí ráno zavřený. Než odcházím, nechávám na stole 10 eur se vzkazem, ať si na mě dají večer v baru panáka – a kdyby nechtěli, ať to za mě dají do kostela. U kostela koukám po šipkách, které by mne vedly dál. Žádnou nevidím. Naštěstí jde kolem břichatý vousatý padesátník, který nějak odhadne, co se děje, a vesele mi ukazuje, že „flecha“ je za rohem. Kostel má dřevěnou verandu, kterou podpírají dva, na první pohled odlišné toskánské sloupy. Asi spolia z nějaké římské vily. Po včerejšku mám děsně ztuhlá lýtka. V kombinaci s bolavými chodidly to znamená, že chodím velmi legračně a ve výsledku hodně pomalu. Dnes mě naštěstí nečekají žádné hory. I počasí se umoudřilo. Pár lehkých přeháněk, chvílemi vysvitne slunce. Trénuji jak oblékat a svlékat větrovku, aniž bych musel sundávat ze zad batoh. Guadarrama za mnou je utopená v oblacích. Vypadá to, že nahoře prší. Jdu liduprázdnou agrární krajinou. Každých 5-6 kilometrů vesnička, ale i tam maximálně zahlédnu nějakého penzistu na procházce. Místa pradávných pousteven připomínají kapličky a kostelíčky. Od 8. do 11. století tohle byla země nikoho. Řídce osídlené území mezi córdobským kalifátem na jihu a křesťanskými královstvími na severu. Zdejší vyprahlá léta a mrazivé zimy v kombinaci s raněstředověkými zemědělskými postupy znamenaly, že se nikomu dlouho nevyplácelo zemi zabírat. Lepší bylo mít na hranicích pustou nárazníkovou zónu, přes kterou 15

Milan Hroníček

musely armády toho druhého projít, než mohly začít pustošit a drancovat něco, na čem záleželo. I když se o období po kastilském záboru v 11. století mluví jako o „repoblacion“, znovuobydlování, archeologie naznačuje, že přinejmenším části mesety byly osídleny kontinuálně. Jen o tomto osídlení nezůstaly žádné zprávy. Nikomu nestalo za to napsat dějiny těchto lidí nebo – pokud je někdo napsal – nikomu nestálo za to ty dějiny uchovat. Koneckonců většina textů z raného středověku přežila díky tomu, že je někdo potřeboval jako doklad právního nároku na něco, na území, službu nebo rentu. A dobyvatelé se nestarají o nároky těch před nimi. Mezi Los Huertos a Añe přecházím po mostě přes Río Eresma. Na jeho konci mi amigos zamotali hlavu. Šipka se větví, jedna ukazuje doprava po pěšince dolů ze strmého náspu, druhá dál rovně po silnici. Až po chvíli mi dojde, že šipka po silnici je pro poutníky, kteří nechtějí riskovat kotník na prudkém svahu. Dojdou o sto metrů dál do míst, kde se silnice srovnává s okolním terénem, a pak se pohodlně vrátí po polní cestě dolů pod násep. Sbíhám svah. Po pár stech metrech míjím nevelký listnatý háj. Na prvním stromě je nad žlutou šipkou pamětní deska. Peter Catlow. Večer jsem si ten příběh vygoogloval. Dlouholetý poutník do Santiaga („caminoist“). Zemřel před třemi lety. Mozkový nádor. Jeho přátelé sem dali desku na jeho památku. Krásné, klidné místo. Zdálky sem doléhá šumění řeky Eresma. Pod stromem mezitím vyrostla mohylka z kamenů, které tu nechávají poutníci. Trochu se vracím a hledám vlastní kámen. Hromádka je zase o něco vyšší. Procházím rozsáhlým borovým lesem. Část stromů má odříznutý pás kůry. Pod ním je do stromu zaražen úzký plíšek, který svádí pryskyřici do malého plastového kbelíčku pověšeného pod ním. Zvědavě nahlížím do jednoho z kyblíčků. Je z poloviny plný. I borovice, na kterých momentálně kbelíčky nejsou, nesou stopy po opakovaných sběrech. Evidentně tu sběr pryskyřice představuje velký byznys. V Aña je poutnický albergue, ale do Santa María la Real de Nieva mi zbývá jen deset kilometrů. V Aña stojí několik domků ze sušených cihel. Se zájmem si je prohlížím. Za Aña ukazuje šipka po silnici a pak dlouho nic. Trochu nejistě jdu po krajnici a přemítám, zda a kde jsem mohl přehlédnout odbočku. Nic mě nenapadá, silnice vede přibližně správným směrem, tak se jí držím. Až po kilometru narážím na další šipku. Značení se za Segovií změnilo. U Madridu byly šipky všude, teď jsou jen na rozcestích, kde se mění směr. Předpokládá se, že poutník se bude držet ukázané cesty, než narazí na další značku. Znervózňuje mne možnost, že značku přehlédnu. Někdy stačí jen jít po špatné straně cesty, jindy jsou značky tak zarostlé, že nejsou vidět. Člověk musí dávat ustavičně pozor. Když se zase ocitnu na polní cestě, čeká mě táhlý kopeček k vísce Pinilla Ambros. Po třičtvrtěhodince jsem nahoře. V dálce za sebou vidím věž segovijské katedrály. Nějak vím, že to je naposled. Od Guadarramy tu vane fakt studený vítr. 16


Poslední hodina před Santa María la Real de Nieva byla dost náročná. Přešel jsem aspoň pět kopečků a to zatracené městečko bylo pořád stejně daleko. Dost mě trápí levá pata. Špatně jsem si ráno zalepil puchýř na její zadní hraně. Někdy během dne jsem si ho strhnul a teď tam mám krvavou díru. Začínám přemýšlet o tom, že bych ráno do Arévala jel autobusem. Když se konečně doploužím do Santa María la Real de Nieva, vítají mě jen liduprázdné ulice, kterými profukuje vítr. Spousta domů má před dveřmi neprůhledné korálkové závěsy. V trafice na náměstí kupuju známky. Paní je trochu šokovaná, že chci jeden pohled a osm známek. Konečně můžu poslat pohledy napsané v Segovii. Žlutá poštovní schránka na náměstí nevypadá moc používaně, ale je na ní nápis, že ji vybírají každý pracovní den. Láká mě kostel, ale nejdřív se chci zbavit batohu. Albergue je kousek od náměstí. Dveře jsou zamčené, ale je tam telefonní číslo, na které se má volat. Muž, který hovor zvednul, se myslím představil jako Javier. Anglicky nemluví, ale nějak pochopí, oč mi jde. Bude tu do pěti minut. Před albergem je lavička. Sleduju z ní kočky na protějším chodníku a za chvíli tu je hospitalero. V albergu jsou tři palandy. Budu zase sám, ale včera tu prý spali čtyři poutníci. Javier se mě ptá, zda jsem nepotkal ještě někoho. Říkám, že ne. Není šance. V Zamarramale jsem byl sám, a kdyby někdo šel ze Segovie, při mém tempu by mě dávno dohnal. Ptám se, zda se tu dá někde najíst. V albergu je kuchyňka, ale nemám na vaření ani sílu ani suroviny. Je pondělí, takže mi Javier ukazuje, jak trefit do jediné restaurace, která má dnes otevřeno. Cestou se snažím dostat do kostela Nuestra Señora de la Soterraña. Masivní gotická stavba. Uvnitř je soška Panny Marie, které vděčí celé toto městečko za svou existenci. Až do 14. století toto místo patřilo nedaleké vesnici Nieva. V roce 1392 našel pastýř z Nievy na místě zdejšího kostela zakopanou sošku Panny Marie. Předpokládalo se, že ji tam křesťané ukryli během muslimské invaze v 8. století. Zázračná soška rychle začala přitahovat poutníky i pozornost mocných. Kvůli potenciálním příjmům z milodarů se o ní přel nievský farář se segovijským biskupem. Nakonec všechny přebila ambiciózní kastilská královna Kateřina z Lancasteru, manželka Jindřicha III. Nová trastámaranská dynastie 17

Milan Hroníček

nebyla u moci ani jednu generaci a hodil se každý prostředek, jak podpořit oslabenou autoritu koruny. Od papeže byla získána bula, aby soška zůstala tam, kde byla nalezena, a v roce 1397 zde Kateřina založila dominikánský klášter, okolo kterého vyrostlo dnešní městečko. Nebylo by na tom nic divného, kdyby se o sto let dříve neodehrála obdobná věc s Panenkou Marii Guadalupskou. Také soška zakopaná před Maury, zázračná znamení, pastýř, politická krize a následná podpora kultu z nejvyšších kruhů. Zázračné relikvie se tu objevovaly podezřele podobným způsobem. Kostel s klášterem pochází z přelomu 14. a 15. století. Kostel je zavřený, ale aspoň do ambitu se můžu podívat. Fantastická věc. Působí dost románsky na kostel z 15. století s krásnými figurálními reliéfy na hlavicích sloupů. Cestou do restaurace narážím na otevřenou samoobsluhu. Vedle chleba a jablek doplňuju zásobu náplastí. Bezva. V restauraci je jen číšník a kuchař v jedné osobě. Jsem tu sám. Španělé začnou myslet na večeři až za hodinu nebo dvě. Ptá se, zda jsem Němec. Čech? Prý tu měl nějaké Čechy minulý týden. Domlouvám se s ním na těstovinách a sklence červeného. Zmizí v kuchyni. Za chvíli mám před sebou haldu kouřících špaget s boloňskou omáčkou. Na kraji stolu mi prozíravě nechal načatou půlku červeného, kterou po jídle, jak přeťukávám své poznámky z bločku do mobilu, velmi rychle likviduji. Když platím, žasnu. Jen sedm euro. Do ubytovny se vracím v povznesené náladě. Je odemčeno a na zadní palandě někdo sedí. Konečně potkávám dalšího poutníka? Rychle zjišťuju, že to tak není. Denis je 18letý italský kluk z Emilie-Romagni. Na konci března utekl z domova, když se s ním po sedmi měsících rozešla přítelkyně. Flirtoval prý s jinou. Teď chce za rok objet svět, podniknout ta nejextrémnější dobrodružství, pak o tom napsat knihu, tu věnovat své „ex“ a tím ji získat zpět. Zatím se stihl přihlásit do cizinecké legie a po dvou týdnech se s výmluvou na zranění nohy dostat ven. Dali mu jízdenku do Barcelony a 300 euro. Odtud stopoval do Madridu. Vypráví, jak někde u Zaragozy neúspěšně chytal divoké králíky. V Madridu prý nocoval v ilegální pěstírně marihuany. Co plánuje? Chce přeplavat Gibraltar, přejít mexickou poušť, oběhnout New York City a vylézt na Mount Everest. Mluví o Bearu Gryllsovi. Čert aby vzal reality show, když jim děti věří. Ukazuje, co má napsáno: 20-30 stran poznámek, žádný souvislý text. Povídám si s ním dál, když vaří. Co rodiče? Poslal jim 18


esemesku den potom, co odešel. Teď jim pravidelně volá. Je to to, co od něho přítelkyně čeká? Neví. V 18 jsem rozhodně nestál o dobře míněné rady od kohokoli, takže mu zkouším vyprávět zápletku ze Ztraceného světa od Arthura Conana Doyla. Novinář Ned Malone se vydá na šílenou expedici za dinosaury do amazonského pralesa, protože jeho milá chce mít za manžela hrdinu. Když se vrátí, je už vdaná za nudného úředníka a říká, že kdyby ji měl opravdu rád, neodjel by tak daleko. Na pět sekund Denis vypadal zaraženě. Pak řekl, že si musí pospíšit. Nadhazuji mu camino jako bezpečnější formu dobrodružství. Ne, pouť půjde až s přítelkyní. Proč? Protože ve Folletových Pilířích země tam šli Jack s Alienou. Vida, romantická duše. Pro jistotu před spaním uklízím peníze do nohou spacáku. Když se konečně vyškrabu na palandu, musím se smát. Postel je o dobrých pět centimetrů kratší, než bych potřeboval. Usínám za vůně spáleného česneku.

Den 5, úterý 10. května Santa María la Real de Nieva – Arévalo, 29 km Když se ráno probudím, cítím, že nohy jsou na tom o poznání líp než včera. Ital mě taky neokradl. Naopak spokojeně spí, zatímco se snažím relativně potichu oblepit nohy a dát dohromady své věci. Než se oholím, už je také vzhůru a následující půlhodinu tráví telefonáty různým lidem a sdělováním posledních svých eskapád. Jestli mu účet za telefon platí rodiče, lituju je. Asi jsem už moc starý. Když skončí, ptá se ještě jednou na název té knížky, o níž jsem včera mluvil. Že bych zasel semínko a nasměroval ho domů? Slibuje, že si ji přečte, aby ji dal do své knihy. Tak asi ne… Snídám a trochu škodolibě se ho ptám, kdo mu do Maroka dopraví věci a pas, když bude plavat přes Gibraltar. Neví, ale prý to není důležité. Nic není nemožné. Měníme si maily. Dám mu vědět, až dojdu do Santiaga. Loučíme se. Míří do Valladolidu, chce si tam něco vydělat, aby mohl dál. Zkouším, zda není kostel ráno otevřený. Zázračnou sochu nevidíte každý den. Mám smůlu. Kostel je zabedněný jako včera. Vydávám se na cestu. Na variantu autobusu už nemyslím. Nohy jdou ohýbat relativně normálně a bolest z puchýřů po nějaké době chůze také odezní. Je hezky. Studený vítr nefičí, mezi mraky je vidět modrá obloha, a když chvilkami vysvitne sluníčko, je celkem teplo. Že bych konečně využil ten krém proti sluníčku? Cestou z městečka se loučím se žlutými šipkami. Na jednom rohu zahýbají doprava a já jdu rovně. Zatímco ony povedou jiné poutníky dalších 190 kilometrů na sever do Sahagúnu, kde se Camino de Madrid napojuje na Camino Frances, já se dnes dám po silnici do Arévala, kde se odpoledne napojím na Camino de Levante. Začátek levantské trasy jsem si před lety prohlížel před katedrálou ve Valencii. 19

Milan Hroníček

Na kraji Santa María před domem zedník mixuje maltu v kbelíku. Když mě vidí, vypíná vrtačku. Zdravíme se. Ptá se, zda jdu do Santiaga. Pořád jsem nezjistil, jak to poznají. Mušle visí vzadu na batohu, takže jí vidět nemohou. Možnosti: A) Jinam než do Santiaga se ve Španělsku pěšky nechodí. B) Nikam jinam ve Španělsku nechodí cizinci s kloboukem a ruksakem. Dál to mám za posledních pár dní nacvičené. Když zazní otázka obsahující slovo „Santiago“, odpověď je „sí“. Ať potom padne jakákoliv další otázka, říkám „no hablo español“. Pravidelně následuje „de donde?“, což si překládám jako „odkud“. A já vesele říkám: „Praga, República Checa“. Usmějeme se na sebe, obvykle mi popřejí šťastnou cestu (občas si nejsem jist, co vlastně říkají, ale zní to pozitivně) a jde se dál. Za Santa María se vpravo v dolíku trochu vyčítavě krčí Nieva. Ona tu byla první, pak nahoře najdou sošku, založí klášter a okolo městečko a ona zůstane vesnicí. Držím se silnice. Provoz není hustý, krajnice široká a občas po její straně vede prašná cesta. Většinu dopoledne jdu borovým lesem. Stromy nalevo, stromy napravo. Silnice uprostřed. Když můžu přeskočit na prašnou cestu, je na ní písek. Připomíná mi to tu Máchovo jezero. Taky borovice a písek. Když před polednem vylezu konečně z lesa, vidím čerstvě vysazený vinohrad. Okolo té vesnice ještě uvidím několik dalších vinic. Pak už se vinice neobjeví. Jsem přibližně v půlce dnešní cesty. Sedím na obrubníku opuštěné benzínky a baštím oběd. Benzínka a její rozpadající se dutá střecha jsou plné ptáků. Hotový ptačí panelák. Když jsem vylezl z lesa, zatáhlo se a zase fouká od hor stejně studený vítr jako včera. Snaží se mi strhnout klobouk. Jsem rád, že jsem z něj neodstřihl šňůrku pod bradu. Teď se hodí. Postupně se blížím k Arévalu. Jdu mezi lány obilí a oraništi. Nudím se. Vítr je studený. Puchýře zase bolí. Zbývá mi asi šest kilometrů. A v tom se stane zázrak. Zastaví špinavý Peugeot, v okýnku se objeví dědeček a ptá se, zda jdu do Arévala. Sice jsem se ve čtvrtek zařekl, že až do Santiaga jedině pěšky, ale takové dary se neodmítají. S úlevou nasedám. Díky, svatý Jakube! Dědeček okamžitě odhadl, že jdu do Santiaga. Možná zahlédl hřebenatku na batohu. Konverzace se odvíjí ve výše popsaném duchu. Jen neskončí u zjištění místa mého původu. Dědeček vesele švitoří dál, hulí jako fabrika, klade mi španělsky otázky, a nakonec ho napadne něco vtipného, čemu se náramně směje a co si vyložím z jeho gest ve smyslu, že si budu v Santiagu mlátit hlavu o kámen. Nevím, proč bych to dělal, ale jestli to říká zázračný dědeček, určitě to v Santiagu pochopím. Zastavuje mi na kraji centra. Když mi vysvětluje, že na kruhovém objezdu se mám dát doprava a že potom po dvou blocích na rohu najdu šipku, najednou mu 20


rozumím moc dobře. Loučím se a jdu hledat šipku. Je tam, kde říkal. A pak že se zázraky nedějí. Ve středověku věřili, že Arévalo stejně jako Segovii založil Heraklés. Dnes město vypadá, jako by mělo své nejlepší dny za sebou. Polorozpadlé domy, zatlučená okna, hodně domů na prodej. Možná k tomu dojmu přispívá i to, že jsem se sem dostal době siesty. Turistické informace mají také siestu, takže si jdu zatím prohlédnout památky. I ve starém centru je mnoho novostaveb. Vedle nich prázdné parcely po zbouraných domech. Z některých domů a kostelů zbývá jen fasáda podepřená trámy, okna jsou zazděná a za dveřmi je vidět nebe. Mezi nimi ale jsou perly mudéjarské architektury. Nejdříve jdu k hradu. Jako snad jediná věc ve městě je hrad opravený (ne, ještě tu jsou opravené oba mosty, dva mudéjarské kostely a vedle nich stojí ultramoderní betonové muzeum). Hrad má své místo ve španělských dějinách. Když na kastilský trůn nastoupil Jindřich IV., uchýlila se sem jeho nevlastní matka, královna vdova, s dcerou Isabelou. Královna vdova v izolaci hradu postupně zešílela a malá Isabela Kastilská zde našla útěchu v rigidní katolické víře. Hrad je celkem fádní. Mohutný donjon. Sestupuji dolů k řece. Nad Arevalillem se klene fantastický 140metrový čtyřobloukový mudéjarský most ze 14. století. Dodnes po něm jezdí auta prakticky bez omezení. O kus dál je stejně funkční cihlový most z 12. století. Jeden oblouk. Chodím dál po starém městě. Za každým rohem je něco zajímavého. Připomíná mi to Famagustu na Kypru. Město s ohromnými památkami mimo standardní turistické trasy. Ještě není objeveno – a přitom je jen 60 kilometrů od Segovie plné turistů. Dá se do deště. Čekám, až otevřou v turistických informacích. Paní má špatné zprávy. Jestli chci bydlet v poutnické ubytovně ve sportovním centru, je to hodně spartánské a hlavně se musím vrátit zhruba dva kilometry na kraj města. Posílá mě radši do hostelu na severním okraji města. Je hned u trasy, kudy zítra půjdu. Protože nepřestává pršet, uklízím se do nedalekého baru, kde si objednávám místní 21

Milan Hroníček

specialitu. Pečené selátko. Pak se ještě jednou projdu starým městem, podívám se na rozpadající se památky, přejdu mudéjarský Puente de Medina (camino po něm fakt vede) a rozloučím se s tímto zajímavým místem. „Hostel“ je vlastně motel v průmyslové zóně u dálnice. Za 29 eur mám vanu, teplé radiátory (vyprané prádlo na nich schne neuvěřitelně rychle), dostatečně dlouhou postel a ráno snídani. Jaký luxus!

Den 6, středa 11. května Arévalo – Medina del Campo, 33,8 km Ráno jsem zamáčkl budík a spal o víc než hodinu déle. Zmatek při balení. Snad deset minut jsem sháněl prací mýdlo. Leželo nakonec na podlaze vedle batohu. Barevně splývalo s podlahou. K snídani rozpečená půlka bagety, máslo, zavařenina, čaj a džus. V duchu děkuju paní z turistických informací, že mě včera přesvědčila, abych nenocoval v tělocvičně. Vycházím až skoro v devět. Supermarket naproti byl stejně ještě zavřený. Skvělé počasí. Polojasno. Mírný větřík. Když se slunce objeví, pálí. Už včera, během toho brutálního větru, mi spálilo hřbety rukou – jedinou nezakrytou část těla. Poprvé během cesty vytahuji krém proti sluníčku. Asi jsem vyzrál na puchýře na malíčcích u nohou. Nesmím mít tak utažené boty. S povolenými tkaničkami na špičkách se hned jde o poznání líp. I tak asi přijdu o oba nehty. Puchýře jsou i pod nimi. Teď ještě vyřešit ty paty. Rychle kráčím mírně zvlněnou rustikální krajinou. Lány zeleného obilí, sem tam zorané pole, stádo ovcí, meze plné pestrobarevných květů. Vlčí máky, kvetoucí bodláky, heřmánek. Sem tam nějaká zemědělská stavba. S botami ztěžklými od nalepeného bláta se ani nechce věřit, jak vyprahlé to tu bude v létě. Ale početná zavlažovací technika na polích prozrazuje pravdu. Jsem rád, že tu kolem mám tohle barevné býlí. Když se zastavuju v první vesnici, přichází ke mně postarší dáma a ptá se, odkud jsem. Když se to dozví, vypadá potěšeně. Myslím, že říká, že tu šli Angličané, Italové, Holanďané, Američané a teď „República Checa“. Kam dnes jdu? Medina del Campo. Nasadí ustaraný výraz a prsty ukazuje, že mě čeká dlouhá chůze. Obdobně reaguje drobný stařík, který za vsí venčí psa. Asi bych nereagoval jinak, kdybych v Roseči potkal někoho, kdo by si to rázoval pěšky do Třeboně. Procházím přes ruiny menší osady / větší usedlosti celé ze sušených cihel. Zbývají jen malé části opršených zdí. Lámu si hlavu, co s učebnicí španělštiny, kterou s sebou vleču. Než jsem vyrazil, zvládnul

22


jsem leda začátek první lekce. U Rafaela, první večer jsem udělal další půl stránky. A to je všechno. Po večerech nemám sílu ještě číst. Co s ní? Váží skoro půl kila. Vyhodit? Nakonec ji nechávám, kde je. Nebral jsem si s sebou žádný kámen, protože nepůjdu přes Cruz de Ferra na Camino Frances. Takže si místo toho na zádech ponesu učebnici jako pokání za přehnané ambice, co tu všechno stihnu. Obědvám v polích sušenky a jablka. Daň za to, že jsem byl včera večer lenivý dojít si koupit chleba. O důvod víc pospíšit si do Mediny. San Vincente, poslední vesnice před Medinou, je snad jediná španělská víska, která nemá na návsi fontánku s pitnou vodou. Je horko, voda mi dochází a nechci jít dalších 12 kilometrů bez vody. Naštěstí si mého rozhlížení všiml stařík jdoucí ulicí s hůlkou. Nejdřív myslel, že jsem se ztratil a začal mi ukazovat kudy dál. Nereagoval ani na mé „agua potable, per favor“. Nakonec jsem vytáhl prázdnou lahev a zamával s ní před ním. Dovedl mě k sobě domů, natočil vodu a ještě jednou vysvětlil cestu. Ironií osudu jsem se hned za kopcem ztratil. Cesta mě dovedla k dálničnímu nadjezdu. Zde se dělila. Buď jít podél dálnice, nebo přejít nadjezd, ať už je na jeho druhé straně cokoli. Šipka na svodidle vedoucím na nadjezd směřovala lehce nahoru, tak jsem ji následoval. Shora jsem už v dálce viděl medinský hrad, což mě povzbudilo jít dál, i když nikde v dohledu nebyla žádná žlutá šipka. Samozřejmě, že to byla chyba. Měl jsem zůstat na západní straně dálnice. Když mi to definitivně došlo, už jsem se nechtěl vracet. Principiálně to byla ještě horší rozhodnutí, ale ve Španělsku s civilizací všude kolem tak moc člověk zase neriskuje. Dálnice vedla do Mediny. Paralelně s dálnicí vedla polní cesta se stopami traktorů, po které jsem mohl jít. Podle navigace v mobilu ta cesta vedla až skoro do města. Traktory se sem musely někudy dostat a po dálnici to být nemohlo. Jen jsem se bál, abych se těsně před Medinou neocitl na políčku vymáčknutém mezi dálnici a železniční koridor, které jezdí ty traktory obdělávat odsud a odkud se budu muset vracet. Zkrátka jsem byl příští dvě a půl hodiny dost nervózní, dokud jsem se nevynořil pod medinským hradem. Obavy se nenaplnily. Zatímco Arévalo až na mudéjarský most bylo pro mě překvapením, na Medinu del Campo jsem se těšil od doby, kdy jsem začal své putování plánovat. V pozdním středověku 23

Milan Hroníček

to bylo hrdé kosmopolitní centrum na březích řeky Zapardiel. Na erbu měli v jednu chvíli moto: „Ni el rey oficio ni el Papa beneficio“, což by se myslím dalo hodně hrubě přeložit jako „Nejsme závislí na službách krále ani na dobrodiní papeže“, Díky poloze na křižovatce cest, kudy honáci hnali stáda ovcí mezi letními a zimními pastvišti, se z Mediny stalo v 15. a 16. století centrum obchodu s kastilskou vlnou. Učíme se o zámořských objevech, ale ještě několik generací po Kolumbovi stála kastilská ekonomika na ovčí vlně. Kastilie produkovala výtečnou vlnu. Pochází odtud i plemeno Merino. Nicméně ji nedokázala nikdy masově zpracovat. Tady se konaly dvakrát ročně trhy, které patřily k největším v západní Evropě. Trvaly vždy padesát dnů. V Medině cizí kupci nakupovali zdejší vlnu, která pak přes Burgos putovala do Anglie, Flander a Holandska na výrobu látek, a naopak zde prodávali luxusní zboží. Díky objemu transakcí a související likviditě se z Mediny del Campo stalo finanční centrum, něco jako kastilský Lyon. Na spoustě směnek tehdy stálo: „Splatná v Medině del Campo“. O Arévalu jsem včera poznamenal, že zjevně má své nejlepší dny za sebou. Medinu del Campo bych popsal jako místo, kde se svým způsobem zastavil čas. Na hlavním náměstí jsou na domech starosvětské neonové reklamy. Kluci si uprostřed rynku čutají s míčem… Město mě uchvátilo. Slečna v turistických informacích mluvila trochu anglicky. Poradila mi, že můžu přenocovat v karmelitánském klášteře. Stojí jen dva bloky od náměstí. Vybavila mě mapkou, vysvětlila mi cestu a ještě za mnou vyběhla, když jsem za dveřmi zamířil přesně na opačnou stranu (tentokrát jsem nebloudil, hledal jsem nejlepší úhel, odkud vyfotit náměstí). Slečna na pokladně královského paláce, jehož úzká fasáda je vmáčknutá do rohu hlavního náměstí a kam jsem rychle nakouknul, mluvila anglicky perfektně. Jen měli za chvíli zavírat a já se potřeboval ještě ubytovat. Aspoň jsem si koupil pohlednici s medinským hradem (po návratu jsem zjistil, že jako jediná dorazila do Prahy dřív než já, ostatní pohledy přicházely ještě týden nebo dva potom, co jsem byl zpět) a rozloučil se. V každém větším španělském městě je královský palác. Už jsem na něj narazil v Segovii, Arévalu a tady znovu. Zdejší vyniká tím, že tu v roce 1504 zemřela Isabela Kastilská. Vládnout středověkému státu nebylo 24


snadné. Od regionů se očekávalo, že budou centru – králi – odvádět daně, dodávat vojsko v čase války a řídit se jeho politikou. Na oplátku ale centrum nemělo regionům moc co nabídnout. Někdy bylo výhodnější pro region být v míru se sousedním státem, i když král s ním válčil, a někdy zase naopak. Zejména okrajová území se pochopitelně snažila těchto závazků zbavit. Dokud stát neměl fungující byrokratickou mašinérii – a tu ve Španělsku neměl minimálně do 16. století –, jediný způsob, jak si monarcha mohl udržet kontrolu, bylo být neustále na cestách. Soudit, dohlížet, být viděn. A tak Isabela stejně jako její předchůdci věčně pendlovala mezi Valladolidem, Granadou, Burgosem, Sevillou, Tordesillasem, Segovií, Toledem, Medinou del Campo atd. Časem si kastilští králové vybudovali síť paláců, kde na svých cestách bydleli. Španělsko a předtím Kastilie neměly jasné hlavní město až do roku 1561, kdy se Filip II. z nějakého vrtochu rozhodl usadit v do té doby nevýznamném provinčním Madridu. U vchodu k bosým karmelitánům zvoním na zvonek. Dlouho nic, pak se někdo ozve z mluvítka. Už mám natrénovanou španělskou frázi, že jsem poutník, hledám ubytování a nemluvím španělsky. Odpověď je dlouhá, ve španělštině a vůbec jí nerozumím. Mám vágní pocit, že tam zaznělo něco o trpělivosti. Tak si sedám na schody a čekám. Sepisuju dnešní zážitky. Po víc než pěti minutách pro mě přichází Francisco. Prošedivělý. Vypadá na laického zaměstnance. Vede mě k bočnímu vchodu a odtud kolem kuchyně po tmavém schodišti do patra. Dostávám klíč i instrukce, kde ho mám ráno nechat. Mám prostě, ale účelně zařízený pokoj s jednou postelí. Hrozně se mi líbí prastará prkenná podlaha. Dostávám povlečení na postel. Dnes spacák zůstane v batohu. Budu něco prát? Přitakám a Francisco vytahuje zpoza skříně elektrická kamínka. Za deset euro to je splněný poutnický sen. Vypadá to, že jsem tu zase jediný poutník. Je skoro půl sedmé. Vyrážím si prohlédnout hrad. Castillo de la Mota. Je na vršku na druhém břehu Zapardielu. No, na břehu… Představoval jsem tu říčku asi jako Nežárku. Betonové koryto, kudy by Río Zapardiel mělo téct, je ale úplně suché. Jediná stopa po tom, že to tak nutně nemusí být pořád, jsou fotky ze záplav vystavené u kostela za mostem. Původní městský hrad masivně přestavěla Katolická Veličenstva na konci 15. století. Přibyl tehdy celý vnější pás opevnění s masivním barbakánem a dělostřeleckými baštami. Hrad obnovili za Franca, stejně jako všechno další, co nějak souviselo s Isabelou a Ferdinandem. Působivá stavba. Mohutný donjon po léta fungoval jako vězení pro prominentní osoby. V roce 1506 z něj po laně (je to skoro 40 metrů) utekl Cesare 25

Milan Hroníček

Borgia, syn papeže Alexandra IV. O dvě generace později tu za zradu Hernando Pizarro strávil skoro dvacet let. Jediný z bratrů – dobyvatelů Peru, který umřel v posteli. Na zdejším hradu se jako vězeň oženil (se svou nevlastní neteří) a zplodil další generaci Pizarrů. Když se vracím do centra, řeším dilema. U karmelitánů visela pozvánka na bohoslužbu pro poutníky od osmi večer. Asi bylo slušné, abych se tam objevil – byť jako ateista / křtěný agnostik. Na druhou stranu mám strašlivý hlad a večeři do osmi nestihnu. Hlad vítězí a já zapadám do první restaurace, kterou vidím otevřenou. Dávám si polévku se záhadným názvem a hovězí. Přinesou mi obrovský talíř polévky s mořskými plody (slávky, srdcovky, pět krevet, chapadla chobotnice) a hovězí oháňku s kopcem hranolků. Miluji Španělsko. S plným žaludkem se ještě zastavuji v supermarketu pro nějaké zásoby na zítřek a potom rychle do konventu na kutě. Poprchává. Tu a tam na mě v ulicích vykukují fasády paláců z 16. století, ale ty musí počkat na jinou návštěvu.

Den 7, čtvrtek 12. května Medina del Campo – Siete Iglesias de Trabancos, 23,6 km Dnešní etapa má komplikovanou genezi. V Medině se camino štěpí. Buď je možné pokračovat na Camino de Levante přes Siete Iglesias de Trabancos, Castronuño a Toro do Zamory, a tam se napojit na Vía de la Plata, nebo se vydat přes Tordesillas a Palencii po Camino Sureste a dojít na Camino Frances. Během plánování jsem s jinou variantou než se Siete Iglesias atd. nepočítal. Až zhruba týden před odjezdem mi došlo, že z Mediny do Tordesillasu je to jen 24 kilometrů a že z Tordesillasu se můžu pohodlně na Levantu zase napojit, když se budu držet údolí Doura. V celkovém plánu to znamenalo nějakých 20 kilometrů (= necelý den) navíc. V pohodlí domova to není nic, teď si už tak jist nejsem. Na druhou stranu mě Tordesillas hodně láká. Stojí v něm konvent klarisek, původně královský palác Petra I. Krutého, hodně podobný sevillskému alcazaru. V konventu byla více než půlstoletí zavřená Juana Šílená, dcera Katolických Veličenstev a matka Karla V. a našeho Ferdinanda I. A Tordesillas má hlavně na věky jisté místo v historickém povědomí díky smlouvě, kterou tu v roce 1494 dojednali. Tordesillaskou smlouvou si Španělsko a Portugalsko rozdělili svět. Výsledek je, že ještě včera večer jsem si nebyl jist, kam vlastně půjdu. Podle poutnických diskuzních fór je náročnější neminout odbočku na Siete Iglesias, než pokračovat na Tordesillas. S touto myšlenkou fatalisticky nechávám rozhodnutí osudu. Na jaké cestě se ráno najdu, tam půjdu. Tordesillas ale v mých preferencích vede. Francisco se včera také ptal, kam půjdu dál. Když jsem řekl Tordesillas, tvářil se trochu zklamaně, ale také se mi snažil nějak popsat trasu. Rychle na pokoji snídám. Sýr, sušená šunka, chleba, banán a obligátní trvanlivé mléko. Když odcházím, kdosi z kuchyně na mě volá „Buen Camino“. Venku slabě prší. Jdu po značce a doufám, že si všimnu rozcestí. 26


Nevšimnu. Když se vymotám ven z města, je už jasné, že jsem na cestě do Siete Iglesias. Vracet se nebudu. Ještě jednou se mi myšlenky na Tordesillas vrací, když na křižovatce polních cest z navigace v mobilu zjistím, že bych se po nich asi dokázal napojit na camino do Tordesillasu. Nakonec zůstávám na značené trase. Déšť ustal, než jsem opustil Medinu. Vypadá to na příjemný den. Putuji mezi poli, pastvinami a vinicemi. Pohybuju se po jižním okraji vinařské oblasti Rueda. Líbí se mi mraveniště na cestách. Zdejší mravenci si okolo vchodů budují malé bábovky. Ve výsledku mraveniště vypadají jako miniaturní, několik centimetrů vysoké sopky. A když mraveniště má dva vchody, výsledek zase připomíná prasečí rypáček. Značení od Mediny za moc nestojí. Barva na šipkách vybledla do světlerůžova. Jindy je šipka zarostlá vegetací. Jedna usedlost kousek za Dueñas de Medina má čerstvě nabílenou zeď. Vsadil bych se, že předtím na ní šipka byla. Před polednem jsem v Nava del Rey. Už mám plné zuby sušené šunky a sýra, a tak mířím do baru. Je tu plno mužů v montérkách. Asi je čas svačiny. Rukama nohama se domlouvám s barmankou. Jsem úspěšný. Za chvíli mám před sebou půlku bagety plnou rozpečeného choriza a pivo. Celý bar sleduje v televizi kuchařský pořad. Vousatý kuchař tam připravuje obrovský kotel paelly. S bagetou v žaludku vyrážím dál. Přemítám o smyslu tohoto putování. Vlastně jdu, protože jsem před čtyřmi lety viděl film Pouť (a od té doby mnohokrát znovu). Ne že bych o caminu do té doby nevěděl. Když jsem byl před lety na stipendiu v německém Freiburgu, potkal jsem tam několik poutníků do Santiaga. Byli snadno k poznání. Krosna, hůl, široký klobouk a tmavý oděv. Pokud mne paměť neplete, měli i košile. Svatojakubskou cestu jsem tehdy považoval za výhradně katolickou věc a své sny o dálkové pěší turistice soustřeďoval na Skandinávii nebo Island. To se nezměnilo, ani když kamarád z bývalé práce šel 250 kilometrů po Camino del Norte. Teprve Pouť mi otevřela novou perspektivu. Dálková trasa ve snadno dostupné zemi, s fungující sítí ubytoven, kterou chodí čtvrt miliónu lidí ročně. To jsem chtěl zažít.

27

Milan Hroníček

Nejdřív jsem se pod vlivem filmu soustředil na Camino Frances. Pak jsem zjistil, že existuje víc tras a že pro klid mé duše bude lepší, když se vyhnu sociálnímu životu zalidněných trasách. A tak jsem tady. Proč ale camino jdu? Moderní svatojakubská pouť má se středověkým poutnictvím společného jen málo. Ergonomický batoh na zádech, na sobě funkční oblečení a goretexové boty na nohou. Kreditka v peněžence. Máme gelové náplasti. Díky průvodcům a mobilní navigaci víme, kde budeme spát, a když něco nevyjde, vygooglujeme náhradní řešení. Naší cestu řídí žluté šipky a absurdní pravidla jak ze skautské hry, které vymyslel před čtvrt stoletím někdo z kanceláře na podporu turistického ruchu: Sbíráme razítka do credencialu. Každý den aspoň jedno, posledních sto kilometrů minimálně dvě. Pro získání compostelany musíme totiž ujít aspoň sto kilometrů. Všichni dnes chodí dobrovolně a vědí, že v Santiagu nebo na Finisterre jejich cesta skončí. Nastoupíme do letadel, vlaků a autobusů, které nás odlifrují zase zpět do normálního života. Středověký poutník musel počítat s tím, že za každý krok směrem k Santiagu bude muset udělat další cestou domů. Ostatní poutníci představovali sociální záchrannou síť pro případ nouze, a když toto nezafungovalo, poutník byl odkázaný na dobrodiní místních. Zda a jak si cestu zkomplikuje (žíněná košile, bosé nohy, řetězy a důtky) či usnadní (po vodě, na povozu nebo na koni) byla jen otázka osobního rozhodnutí a finančních možností. Nebyla žádná závazná trasa. Nejznámější čeští středověcí poutníci do Compostely, výprava Lva z Rožmitálu, putovali přes Segovii, Olmedo, Medinu del Campo, Salamanku a portugalskou Bragu. Středověký poutník byl vystaven všemožným útrapám a živlům. Není divu, že část poutníků nešla dobrovolně. Pouť byla jedním ze středověkých alternativních trestů. Porušuješ pravidla? Popravit tě nechceme? Marš na pouť do Jeruzaléma, Říma, Santiaga nebo nějaké bližší destinace. Budeš pryč měsíce a roky a při troše štěstí se už nevrátíš. Proč se nevykašlu na bolavé nohy a zbytek dovolené se raději někde neválím u moře? I když pochybuju o tom, že by moderní pouť byla spirituální, život měnící zkušenost, jdu dál. Má to víc důvodů. Můžu se tu volně vyřádit (= ve smyslu dát si do těla). Je něco osvobozujícího na tom, že řeším jen bezprostřední starosti. Kde budu večer spát, kde se najím, kde je další šipka. Fascinuje mne země a lidé kolem. Byl jsem ve Španělsku už předtím dvakrát na dovolené, ale takové Španělsko jsem nepoznal. A taky jsem kdysi v pražské tramvaji nechtě vyslechl debatu o pěší turistice, kde padla tato moudrost: „Víc než dvacet kilometrů nechoď, to už není výšlap ale legie.“ Na tři týdny jsem si dobrovolně zvolil legii. Legie mívala heslo „Pochoduj nebo zemři“, tak pochoduju. Jak si tak vykračuju mesetou, uvažuju, zda si dnešní cestu neprotáhnout o devět kilometrů do Castronuño. Tak dvacet minut před Siete Iglesias mě zastihne bouřka s kroupami. Kroupy nejsou naštěstí velké, asi jako antiperle. Jsem ale na otevřené pláni a není se kde schovat. Uháním k Siete Iglesias. Na kraji vesnice se schovávám do opuštěného 28


přístřešku. Kroupy už přestaly padat. Nicméně leje stále dost. Pončo mě uchránilo před nejhorším, ale mám mokré boty a je mi zima. Když bouřka přejde, jdu hledat albergue. Myšlenky na další pochod mě zcela přešly. Ubytovna má být na radnici. Nepočítal jsem ale se siestou. Radnice je zabedněná. Na klepání nikdo nereaguje. Nikde ani noha. Přešlapuju na náměstíčku a nevím co dál. Z baru opodál se vynoří stařík. Jde mi na pomoc. Vysvětluju, že hledám albergue. Děda nejdřív dveřmi radnice lomcuje, pak na ně zabuší. Nakonec se zamyslí a zatáhne mě do uličky za rohem. Tam mi dlouze španělsky vysvětluje, že mám dole na konci ulice zazvonit u domu, před kterým stojí bílé auto. Mám pocit, že jsem zaslechl slovo „alcade“, starosta. Fajn, vytáhnu starostu ze siesty. Zvoním tam. Vychází sympatický čtyřicátník. Omlouvám se a těmi několika španělskými slovy, které znám, se snažím vysvětlit, co potřebuju. Rozumí. Za chvíli se vynoří z domu s bundou a klíči. Mluví francouzsky. Podstatně líp než já. Takže trochu lámavě odpovídám na jeho otázky. Ubytovna je v kumbálku s několika palandami a koupelnou v patře radnice. Moc uklizeno tu nemají. Je mi to jedno. Vděčně si beru klíč, platím tři eura za noc a těším se na horkou sprchu. (Dodatečně jsem zjistil, že Siete Iglesias má starostku, takže ten chudák, kterému jsem zkazil siestu, byl buď její manžel, nebo někdo úplně jiný z radnice; prostě ztraceno v překladu). Po sprše ještě dávám sušit zmoklé svršky a z bot odstraňuju bláto, a rychle do spacáku. Jsem na dně a potřebuju se zahřát. Rychle usínám. Budím se až před osmou. Jdu do baru vedle radnice na večeři. Menu peregrino: Flák roštěnky přes celý talíř, dvě sázená vejce, hranolky a salát. K tomu pivo. V televizi zase kanál Toro. Než dojím, na světě je o tři býky méně. Už jsem zvyklý. Aspoň to dnes nebylo tak jednostranné. Býk číslo dvě přehodil toreadorova pomocníka přes rohy a roztrhl mu stehno. Do dalšího vysílání z arény každou chvíli vstupuje reportér, který doprovází sanitku, s aktuálními informacemi o stavu zraněného. Jediný další zákazník v baru přechází nervózně u televize a komentuje dění pro barmana. Před spaním si prohlížím návštěvní knihu. Sahá do roku 2012, kdy asi albergue na radnici otevřeli. Předevčírem tu nocovali tři lidé, o dva dny dříve, v neděli, jeden. Od roku 2012 jsem tu šestý Čech. V letech 2012, 2013 a 2014 tu vždy měli jednoho českého hosta, vloni dva. Letos jsem tu první. Doufám, že někdo z Česka sem ještě letos dorazí a vylepší naši statistiku.

29

Milan Hroníček

Den 8, pátek 13. května Siete Iglesias de Trabancos – Toro, 29,8 km Dnes má být poprvé od začátku mého putování přes dvacet stupňů. V noci pršelo, ale mezitím se vyčasilo. Vycházím ještě za šera. Slunce tu vychází na květen nezvykle pozdě – až okolo sedmé. Může za to jednak letní čas a jednak politické rozhodnutí Španělska řídit se středoevropským časem. Většina Španělska leží na západ od nultého poledníku. Čistě z geografického hlediska by se tedy mělo řídit greenwichským časem. Tak tomu také bylo od roku 1900, jenže v březnu 1940 se Francisco Franco rozhodl sladit hodiny s jinými evropskými zeměmi a přejít na středoevropský čas. „Jinými evropskými zeměmi“ je třeba rozumět Německo a Itálii, protože třeba Francie fungovala podle greenwichského času až do srpna toho roku. Pak ji Hitler také „sladil“. Francův čas už Španělsku zůstal, i když v kombinaci s letním časem to znamená, že rozdíl mezi polohou slunce na obloze a časem na hodinách je tu přes 120 minut. Tady v Siete Iglesias jsem zhruba na pátém poledníku západní délky, takže když odbijí poledne, podle slunce je teprve 9:40 ráno. Chtěl bych slyšet, jaký povyk by naši bojovníci proti letnímu času nadělali, kdyby museli žít ve Španělsku. Věci, které jsem včera vypral, neuschly. Podle už osvědčeného postupu si je věším na batoh. Do oběda budou určitě suché. Cesta do Castronuña rychle ubíhá. Před ním se zlepšuje i značení. Dočasně. Jakmile vejdu do vesnice, okamžitě ztrácím cestu. Už se z mého bloudění po vesnicích stává tradice. Mířím ke kostelu, tam snad svou cestu najdu. Castronuño leží na strmém svahu. Kostel je úplně nahoře. Kousek pod ním narážím na žlutou šipku. Hned za ní se ale ulice větví a zase žádná značka. Asi je zřejmé, po čem pátrám, protože pán v projíždějícím autě na mě gestikuluje, abych šel doleva. Stále bez šipek docházím na silnici vedoucí po levém břehu Doura na Toro. Camino by mělo vést někde v kopcích nad cestou. Zkouším se na ně napojit po polní cestě. Objevím pěknou vyhlídku nad ohybem řeky, ale po kilometru jsem zpátky na

30


silnici, aniž bych zahlédl byť jen jedinou „flechu“. Hned si ale na silnici všímám značky GR14, dálkové turistické trasy, která sleduje tok Doura od pramene až k ústí. Vím, že její zdejší etapa také končí v Toru. Kašlu na camino. Budu se držet GR14. Je výtečně značená. V další vesnici – Villafranca del Douro – se ke GR14 připojují žluté šipky. Už jsem zase na správné cestě. Jsem v údolí Doura. Tady mu říkají Duero. V Čechách se z nějakého důvodu ujala portugalská verze názvu řeky. Nečekal jsem, že řeka bude tak široká. Vlastní břeh je zalesněný, pak následuje široké údolí s intenzivně obdělávanou půdou, protkané zavlažovacími kanály. Připravují se tu na horké léto. Na řadě polí montují z trubek zavlažovaní. Sem tam míjím záhony s mohutnou cibulí, jindy vinohrad. Toro se rozkládá vysoko nad ohybem řeky. Mohutná věž románského kostela na hraně nad řekou je vidět zdaleka. Jenže než tam dojdu, ještě jednou zabloudím. Nevím, zda termín „zabloudím“ vystihuje situaci, kdy někdo na dobře značeném, rovném úseku zahne doleva, přejde silnici a vesele si to štráduje mezi poli na Zamoru, i když široko daleko nevidí žádnou značku. Po nějakých 15-20 minutách mi došlo, že mi Toro mizí za pravým ramenem. Vrátil jsem se, dal si svačinu, abych se srovnal, a vydal se dál. Na most v Toro jsem se dlouho těšil. Iberský poloostrov nemá moc velkých řek. Zato těch několik opravdu velkých představuje obrovskou překážku. O to důležitější byly mosty přes ně. Ať už pro obchod v míru, nebo dvojnásobně ve válce. Ve válce o kastilské dědictví ustupovalo portugalské vojsko od Zamory ke zdejšímu mostu (nikde jinde na den cesty odsud by se přes řeku nedostalo), když je na pláni u Peleagonzala dostihl Ferdinand Aragonský. Od zdejšího mostu v roce 1813 vytáhl Wellington na poslední kampaň „poloostrovní války“, aby definitivně vyhnal Josefa Bonaparta a Francouze ze Španělska. Most z konce 12. století má 22 oblouků a 250 metrů na délku. Je ze žlutavého pískovce a

31

Milan Hroníček

stojí kuriózně v ohybu řeky, téměř ve směru přitékající vody. Za dnešní pozici mostu patrně můžou proměny koryta v průběhu staletí. Prvních pár metrů mi vůbec nedochází, že už jsem na mostě. Jdu po zarostlém, rozbitém asfaltu. Až do třetiny délky chybí kamenné zábradlí. Supluje ho drátěný plot. I tak most stojí za vidění. Je autentický, stáří je tu znát. Jsou na něm vidět všemožné opravy a záplaty. Někde má kámen jiný odstín nebo jinou velikost, mezi kulatými oblouky je i několik lomených. A nahoře nad ním trůní Toro. Druhý takový těžko najdete. Do města mi zbývají skoro dva kilometry. Jak se belhám do nekonečného kopce, cítím v nohách těch skoro 250 kilometrů, které jsem zdolal za poslední dny. Konečně se dohrabu k městskému hradu. Stojí vysoko nad mostem, na kraji historického centra. Toro se mi hned líbí. Je o chlup turističtější než Medina del Campo. Jeho podloubí, uličky, zdobné fasády paláců, hrázděné domy a náměstíčka jsou úchvatné. Na jednom konci hlavní ulice stojí věž s bránou, na druhém impozantní románský kolegiátní kostel s mohutnou věží. Zítra se tu bude běžet desetikilometrový závod. Na náměstí před radnicí registrují běžce. Mít s sebou běžecké boty, asi se přidám. Puchýře nepuchýře. V Toru není albergue, budu nocovat v penzionu Zamora, pár kroků od hlavního náměstí. Je to rodinný podnik, který má evidentně na povel babička, která mě ubytovává. V přízemí mají bar, v prvním patře bydlí majitelé a o patro výš hosté. Babička mluví jen španělsky. Nějak se domlouváme. Sprcha, a pak se vydávám do města. První cíl je jasný. Kolegiátní kostel Santa María la Mayor z druhé poloviny 12. století je nejmladší z unikátní trojice chrámů s románskou kupolí nad křížením lidí. Další dva jsou katedrály v Zamoře a Salamance. Kostel v Toru na rozdíl od ostatních neprošel zásadními pozdějšími přestavbami, a proto si zachoval jedinečnou atmosféru. Dovnitř se dnes vchází přes západní kapli. Ukrývá velkolepý 32


polychromovaný gotický portál se sochami světců. Kupole je fantastická. Zevnitř má paprsčitá žebra. Ve své strohosti je majestátní, nepodobná čemukoliv, co jsem kdy v románském kostele viděl. Zvenku vypadá jako věž se dvěma řadami oken, malými věžičkami v rozích a spoustou zdobných detailů. Pod ní je na severní straně románský portál se sochami apoštolů. Prý je stylově podobný tomu na katedrále v Santiagu. V restauraci proti kostelu si chci dát večeři. Mám smůlu, vaří až za hodinu. Když obdobně dopadám i vedle, sedám do baru a objednávám si kombinaci tapas. Jedna z věcí, které se přede mnou objeví, připomíná řízek. Když ho rozříznu, má uvnitř tenkou chrupavku. Je dost masný. Když se u mě objeví barman, který jediný v podniku umí trochu anglicky, ptám se, co vlastně jím. Smažené prasečí ucho, zdejší specialitu. Piju k tomu výtečné místní červené. Víno z Tora má dávnou tradici. Traduje se, že jedna z Kolumbových lodí se jmenovala Pinta z toho důvodu, že měla podpalubí z poloviny plné vínem z Tora. Je to půvabná historka, byť to může být marketingový trik místních vinařů – američtí výrobci džínů v 50. letech v reklamách zase tvrdili, že Kolumbovy lodě měly plachty z denimu. Cestou do penzionu si procházím boční uličky, prohlížím staré domy. Toro je skutečně pěkné město. A taky se zastavuju v obuvi a kupuju konečně žabky do sprchy. Puchýře budou mít radost.

Den 9, sobota 14. května Toro – Zamora, 33,7 km Vyrážím v sedm. Dole na mě už čeká babička, která to tu vede, aby mi odemkla dveře. Chudinka, určitě by jinak ještě hodinu dvě spala. Zase mířím dolů k Douru, a pak na jeho levý břeh. Mým dnešním cílem je Zamora, další starobylé město na Douru. Leží na Vía de la Plata, Stříbrné cestě, prastaré obchodní komunikaci, která od římských časů spojovala sever a jih poloostrova. Dnes po ní přicházejí poutníci ze Sevilly, Granady, Méridy a Salamanky. V Zamoře se Camino de Levante, po kterém jdu, napojí na Vía de la Plata, a spolu s ním pokračuje na Astorgu Camino Frances. Poutníci, kteří se chtějí vyhnout ruchu na Frances, se mohou po 40 km za Zamorou odpojit a do Santiaga dojít po Camino Sanabres přes Ourense. Ještě je tu třetí možnost, jak ze Zamory jít do Santiaga, ale tu moc poutníků nepoužívá. Někdy včera jsem nepozorovaně opustil Kastilii a ocitl se na půdě starobylého království Leon. Na konci 9. století Alfons III. Veliký využil vnitřních potíží córdobského chalífátu a posunul hranice asturského království na střední Douro. Zamoru připojil v roce 893, Toro o 33

Milan Hroníček

sedm let později. Těžiště království se přesunulo na jih a zanedlouho ho následovalo i hlavní město. Král se z Ovieda přesídlil do Leonu a najednou místo Asturie tu bylo království Leon. Následující dvě generace se okolo Zamory odehrávaly intriky jako vystřižené ze Hry o trůny. Alfons III. nebyl žádný třasořitka. Už dříve v reakci na pokus jednoho ze svých bratrů o převrat nechal preventivně oslepit všechny čtyři své bratry. A když se mu postavil nejstarší syn García, nechal ho dát do želez. To proti němu sjednotilo všechny syny. Společně Alfonse svrhli a poslali ho do vyhnanství právě do Zamory. Odtud Alfons III. ještě jednou vytáhl proti „Saracénům“ a 20. prosince 910 tam zemřel. O generaci později zde došlo k jiné bizarní příhodě. Během přípravy na jiné tažení přivolal Alfonsův vnuk Alfons IV. svého bratra Ramira do ležení v Zamoře. Zde se prý vzal koruny v Ramirův prospěch, slíbil mu věrnost a odjel do kláštera. Cestou změnil názor. Pokusil se znovu uchopit moc. To už mu však Ramiro II. nedovolil. Zajal ho a v souladu s rodinnou tradicí mu nechal vypíchnout oči – stejně jako řadě svých bratranců. Historik Roger Collins si myslí, že tento podivný příběh je jen zástěrkou za úspěšným Ramirovým státním převratem. Když v 11. století Zamoru ve službách Sancha II. dobýval Rodrigo Díaz de Vívar, kterého hlavně známe jako „El Cida“, byl zde křivě obviněn ze zrady a v hanbě musel opustit dvůr. Sancha II. vzápětí nechala zákeřně zavraždit králova sestra Urraca, která podporovala královské ambice dalšího z bratrů atd. Kolem toho města se zkrátka točí tolik osudů, jmen a intrik, že se to sem nevejde. Cestou z Tora se camino několik kilometrů drží trasy GR14. V ranním slunci jdu mezi poli. Okolo řeky žije mnoho různých ptáků, i když pojmenovat dokážu jen čápy. Po ránu je tu ostatně hodně živo. Na cestě potkávám různé druhy šneků a prchá přede mnou několik králíků. Na široké pláni před vesnicí Peleagonzalo, po níž teď jdu, se 1. března 1476 odehrála jedna z nejdůležitějších bitev španělských dějin. Jindřichem IV. vymřela kastilská větev dynastie Trastámara po meči a kastilskou korunu nárokovaly dvě dědičky – Jindřichova nezletilá dcera Joanna la Beltraneja, jejíž zájmy prosazoval její manžel (a strýc) Alfons V. Portugalský, a 34


Jindřichova nevlastní sestra Isabela, provdaná za svého bratrance Ferdinanda Aragonského. Vypukla válka o kastilské dědictví. Na začátku roku 1576 Ferdinand ovládl Zamoru a obléhal portugalskou posádku zavřenou v zamorském městském hradu (ve španělštině prý existuje přísloví „Zamoru za jeden den nedobudeš“). Alfons ve snaze pomoci posádce zase obléhal Zamoru. 1. března ráno Alfons obléhání vzdal a začal se stahovat k mostu v Toru. Ferdinand ho pronásledoval a tady, v polích u Peleagonzalo, se obě armády v pozdním odpoledni střetly. Bitva skončila plichtou. Portugalské křídlo vedené princem Janem (později jako Jan II. vyšle Bartolomea Diase k mysu Dobré naděje) porazilo Ferdinandovo pravé křídlo, ale na druhém křídle zase kastilská lehká jízda vedená bojovným kardinálem Mendozou (bratrem toho Mendozy, co si nechal postavit nový hrad v Manzanares el Real) rozdrtil Portugalce. Na konci se Alfonsovo vojsko stáhlo k Toru a Ferdinand je nedokázal pronásledovat. Veledůležitá ale byla dohra bitvy. Výborně ukazuje Isabelin a Ferdinandův politický talent. I když bitva skončila patem, začali jednat, jako by dosáhli rozhodného vítězství, a povedlo se, žádné další bitvy nebylo třeba. Alfons shledal své kastilské pozice neudržitelnými a stáhl se. Katolická Veličenstva proměnila plichtu ze zdejších polí na vítězství ve válce. Následovalo pro Kastilii a Španělsko neuvěřitelně úspěšné století, během něhož se transformovaly z divokého západu Evropy na světovou velmoc. O 16 let později Isabela a Ferdinand triumfálně vstoupí do Granady a definitivně ukončí období znovudobývání poloostrova od Muslimů. Za několik měsíců potom se Kolumbus vydá na svou první plavbu. Během dalších dvou generací dobrodruzi jako Cortéz, Magelhães, Elcano a Pizarro rozšíří španělskou vlajku od Mexika po Filipíny. Kastilská pěchota se stane obávaným pojmem na evropských bojištích. Celé to završí pravnuk Katolických Veličenstev Filip II., když v roce 1580 ovládne Portugalsko. Poprvé od časů Vizigótů byl Iberský poloostrov sjednocený pod jedinou korunou. A to vše se dá vystopovat k událostem jednoho březnového dne tady na břehu Doura. U Peleagonzala se odděluje GR14 od Camina. Camino se drží toku Doura, GR14 míří dál od břehu. Váhám, kudy se dát. Po včerejšku vím, že na značení GR14 se dá spolehnout. Tento úsek camina je podle poutnických fór na internetu asi nejhůř značený z celé mé trasy. Četl jsem zprávy lidí, kteří tu kvůli šipce mířící špatným směrem nachodili kilometry navíc podél meandrů řeky. A tomu se s bolavýma nohama chci vyhnout stůj co stůj. Nakonec rozhoduje, že po caminu je to do Zamory o dva tři kilometry blíž. Slibuju si, že budu dávat pozor a nezabloudím. Za Peleagonzalem mě stezka dovede na silnici. Po ní nějakou dobu pokračuju dál. Žluté šipky na silnici prakticky chybí a nevím, co si počít s oranžovými šipkami, sem tam nastříkanými na svodidle nebo na okraji silniční značky, které se tu naopak nově objevily. Patří ke caminu nebo ne? Má paranoia ohledně oranžových šipek se potvrzuje, když na odbočce směřují přes 35

Milan Hroníček

most na druhou stranu řeky. Držím se hlavní silnice a jsem odměněn, když pár metrů za odbočkou konečně zase uvidím žlutou. Dlouho mi to nevydrží. Šipka velí odbočit ze silnice na polní cestu, která mizí mezi křovisky. Další značku už na té cestě nenajdu. Vede do písčité strže plné stop vyježděných od horských kol. Těžko říct kudy dál. Nakonec se octnu na polní cestě mezi poli. Ta cesta podle navigace v mobilu neexistuje. Podle ní stojím v bílé prázdnotě. Od další vesnice, kam by mě mělo camino dovést, Villalazánu, mě dělí asi čtyři kilometry a velký zarostlý kopec. Dělám asi největší pitomost, která se dá za daných okolností udělat. Někde pod sebou slyším auta na silnici, kudy jsem původně šel. Vracet se ale nechci. Vylezu na kopec a odtud si na druhé straně najdu nějakou cestu dolů do Villalazánu. No zkrátka, zabloudil jsem. Západní a jižní svahy kopce byly tak strmé, že bych riskoval minimálně kotník, kdybych se tudy snažil dostat dolů. Ale trvalo skoro dvě hodiny, než jsem uznal porážku. Na druhou stranu to byly dvě hodiny možná nejfantastičtějšího bloudění v mém životě. Z vršku byl výhled na 20-30 kilometrů okolo. Nahoře rostly mohutné trsy fialově kvetoucích levandulí, louky modrých bylinek (že by nějaký drobný len?), heřmánek, spousta bíle kvetoucích cistů, staré zkroucené mandloně a množství jiného různobarevného býlí. Níž jsem zahlédl divoké orchideje. Snad se fotky povedou. Nakonec jsem se musel vrátit k silnici, od níž jsem vyšel. Vedle ní jsem narazil na polní cestu a na ní na žluté šipky. Ztratil jsem fůru času, ale stálo to za to. Teď už nechci nic riskovat. Podle rozcestníku by camino mělo za Villalazánem odbočit ze silnice na Madridanos, ale šipku nikde nenajdu, tak se držím silnice až do Villaralbo. Děsně

36


nudné dvě a půl hodiny chůze po asfaltu. Nohy zase otravně bolí. Ve Villaralbo, šest kilometrů před Zamorou, potkávám starou známou GR14 a její perfektní značení a vím, že bych tu byl podstatně dříve, kdybych ráno šel po ní. Za chvíli natrefím i na žluté šipky. Bůhví kudy sem z Villalazánu vlastně vedly. Na kraj Zamory dojdu po kraji zavlažovacího kanálu, ale ještě mě čekají skoro dva kilometry, než se octnu na kraji středověkého mostu. Nohy bolí a spěchám do centra, takže jen zdálky hledím na budovu za stromy kousek od starého mostu, v němž tuším starý klášter dominikánek Las Dueñas. V druhé polovině 13. století se klášter stal dějištěm skandálu. Odehrávaly se tu scény jak z Dekameronu. A když to na jeptišky prasklo, stálo to křeslo generála dominikánů až v Římě. Přes most pajdám do historického centra Zamory, kde má být i albergue. Most byl původně opevněný, ale věže zbourali zhruba před sto lety. Je nízký a dlouhý, jak se na zdejší mosty sluší. V pilířích jsou menší odlehčovací oblouky. Na rozdíl od Tora je most perfektně opravený. Co jiného čekat ve městě na seznamu UNESCO? V tak velkém albergue jsem dosud nebyl. Má tři patra, několik ložnic a poprvé potkávám jiné poutníky. Hádám, že je tak z poloviny plný. Večer na společné akci napočítám 16 poutníků. Hospitalero vypadá přesně, jak si představuju konkvistadora – padesátník Halíkovského typu včetně plnovousu. Snažím se z něj vytáhnout nějaké zprávy o portugalské větvi Vía de la Plata, ale zdá se být překvapený informací, že něco takového odsud vůbec vede. Ukazuji mu ji na mapě, kterou má v kanceláři. Ale mluví jen španělsky, a tak je dost možná spousta věcí ztracena v překladu. Je přátelský, snaží se mi pomoci, dostávám na uvítanou sušenky a pozvání na devátou do kuchyně na „překvapení pro poutníky“. Jeho pomocník mě pak vede do ložnice se dvěma palandami. Zabírám poslední volnou postel. Rychle se seznamuji se dvěma přítomnými spolubydlícími. Mike je z Jižní Afriky a jméno Skota z Edinburghu jsem nepostřehl. Mike je sympatický chlapík okolo šedesátky. Původně se vydal po Camino Frances, ale dnes ráno v Burgosu sedl na vlak a přejel sem, aby unikl davům. Skot je z jiného těsta. Vyráží na camino skoro deset let a teď si už jen vybírá úseky, kam jezdí „odpočívat od starostí doma“. Dnes zakončil pochod z Caceres v Extramaduře a vrací se domů. Vysvětluje mi, kde co v albergu najdu. Následuje rutina. Sprcha, prádlo. Ve sprše oceňuju nové pantofle. Visí tam cedule, aby lidé po sobě utřeli podlahu, ale i tak je dlažba hodně špinavá. V kuchyni je keramická prací výlevka i s valchou a vedle malá bubnová ždímačka. Protože ždímačku znám z dětství, pomáhám ji Skotovi uvést do chodu. Poprvé v životě peru na valše. A poprvé na caminu si peru kalhoty – předtím jsem z nich jen kartáčkem smýval bláto. 37

Milan Hroníček

Jsem rád, že mám vlastní kolíky. Na dvorku se suší tolik prádla, že bych to své neměl za co pověsit. Překvapuje, kolik poutníků se různě povaluje po albergue. Okolo je nádherné město. I když cestou sem jsem váhal nad každým krokem, teď trochu kulhavě, ale o to víc odhodlaně vyrážím do ulic. Mířím ke katedrále. Má podobný románský dóm jako jsem viděl v Toru, ale stavba je z velké části gotická a přilehlý ambit je zase barokní. Pod katedrálou se otevírá krásný výhled na most a mlýny na řece. Za katedrálou na kraji starého centra leží městský hrad. Tenhle hrad vzdoroval Ferdinandu Aragonskému více než tři měsíce. Dnes z něj zbývají jen zdi a jedna věž. Ostatní věže strhli v 17. století, když hrad opožděně přizpůsobovali nástupu palných zbraní. Město okolo je plné románských kostelů. Stihnu dva. Několik dalších si prohlížím aspoň zvenku. Po dnešním bloudění nemám na víc ani čas ani sílu. Na Plaza Mayor před kostelem svatého Jana sousoší kajícníků v kápích upozorňuje asi na to, že zdejší procesí během velikonočního týdne (Semana Santa) patří k nejvelkolepějším ve Španělsku. Postavy z El Merlú svolávají členy kajícného bratrstva na průvod. Nedaleko odtud si k večeři dávám paellu s klobáskou a k tomu zase to báječné víno z Tora. Od devíti měla být společná akce pro poutníky v albergu. Radši jsem se zdržel ve městě a do ubytovny přišel až po půl desáté, protože v deset měla být večerka. Stejně mě klofli. Seděli v kruhu v jídelně. Hospitalero hrál na kytaru a povídal si s poutníky. Bylo to jak u anonymních alkoholiků. Musel jsem vyprávět, kdo jsem, odkud jdu, proč jdu, říct něco česky atd. Naštěstí na mě nevyšla řada se zpíváním. Holanďané, Francouzi a Angličané takové štěstí neměli. Anglán byl famózní. Velmi srdnatě a velmi falešně zapěl Žlutou ponorku. Několik lidí si to celé natáčelo na mobil. Aspoň jsem měl možnost prohlédnout si ostatní poutníky. Jsem tu zdaleka nejmladší. Skot, tak o pět deset let starší, je mi věkově nejbližší. Jinak tu jsou převážně lidi okolo šedesátky. Chlapík, který pomáhal večer s překladem, má na prsou 38


pověšený dřevěný kříž. Zaujímá tu takové autoritativní postavení – to on mě donutil se představovat. Je to definitivní zrnko na váhu mého rozhodování, zda zítra vyrazit po portugalské větvi Vía de la Plata. Ne že by mi vadila společnost – bylo fajn si popovídat s Mikem nebo Skotem, ale tohle je prostě příliš. Než usínám, slyším hihňání španělských kolemjdoucích na ulici pod naším otevřeným oknem. Myslím, že se smějí našemu chrápání. Mí spolubydlící řežou dřevo opravdu s fortelem.

Den 10, neděle 15. května Zamora – Muelas del Pan, 34 km Jak jsem už psal, ze Zamory vedou do Santiaga dvě cesty. Vía de la Plata míří na sever a její portugalská větev na severozápad. Všichni moji spolubydlící půjdou na sever. Zítra dojdou do Granja de Moruella a odtud většinou zamíří po Caminu Sanabres do Ourense a Santiaga. Ta trasa je o 30-40 kilometrů delší než ta portugalská, ale má ubytovny každých 15-20 kilometrů. Portugalská trasa protíná severovýchodní cíp Portugalska a přes Bragançu a Verín vás také dovede do Ourense, kde se setká se Sanabres. Pro mě je na ní hlavním tahákem kostel San Pedro de la Nave z 9. století, který leží den cesty od Zamory, a Bragança. Pochybuju, že bych se tam kdy dostal. Camino Portugues de Vía de la Plata nemá na poutnických fórech dobrou pověst. I když v posledních letech na něm přibylo několik albergů, stále jsou zde etapy, kde není žádná možnost noclehu nebo stravování víc než třicet kilometrů. Je náročnější. Taky jsem při plánování pochopil, že některé úseky nejsou průchodné, když je mokro. Poslední týden jsem nervózně sledoval srážky okolo Bragançy – už čtyři dny tam nepršelo a pršet nemá ani v příštích dnech (naopak má být horko, 24-26 stupňů). Taky jsem se během předchozích dnů začal bát dlouhých úseků. Od Mediny jsem pro jistotu oprašoval záložní plány na Camino Sanabres. Včera ale všechny pochybnosti odpadly. Půjdu přes Bragançu, i kdybych měl potom do Santiaga dojet autobusem. Další společný večer s poutníky nehodlám absolvovat. Poutnická pospolitost měla smysl ve středověku. Ostatní poutníci byli jako náhradní rodina, která vás podržela, když bylo třeba. Takže bylo strategické budovat a utužovat vazby. Já dnes ale jdu, abych si užil Ibérie, a ochotně se přílišné pospolitosti vyhnu. Děkuji pěkně. Hospitalero ráno s pomocníky připravoval snídani. Trochu je zaskočilo, když mě našli, jak si už v jídelně pochutnávám na vlastní. Vůbec mě nepadlo, že by mohla být společná snídaně. Pak tam s nimi postávám a čekám, než se probudí zbytek domu. Nechci vzbudit spolunocležníky, až si půjdu pro věci. 39

Milan Hroníček

Dávám albergue i poutníkům sbohem. A vyrážím zase sám na portugalskou větev Vía de la Plata. Přijdu na kraj Zamory a tam mi blokuje vstup do železničního podchodu plot. Staveniště. Vedle starých kolejí staví koridor pro rychlodráhu, ale ještě se nedostali k pokládce kolejí. Zkouším jít podél plotu. Už je tu vyšlapaná pěšina. Plot mizí asi po kilometru a právě v místech, kde stará trať vede v úrovni s terénem (žádné drápání se na násep) a kde je přehledná daleko na obě strany. Na druhé straně vidím cestu, po které bych podle mapy měl správně jít. Rychle přecházím liduprázdné staveniště – je neděle ráno. Ukazuje se, že nejsem první, kdo si tudy krátí cestu. Někdo tu dokonce udělal ze starých pražců lávku přes příkop. O padesát metrů dál už si zase vykračuji po značce. Po deváté přicházím do La Hiniesty, nevelké vesnice, které dominuje kostel Panny Marie s velkolepým gotickým portálem z konce 15. století. Kostel je – jako obvykle na mé pouti – zavřený, ale aspoň si sedám do stínu na středověkou kamennou lavici, která lemuje vchod. Kostel stojí na místě, kde se ve 13. století během honu zjevila Panna Marie kastilskému králi Sancho IV. Milý král tu asi mezi zdejšími křovinami dostal úžeh. Značení je oproti zprávám výborné. Od La Hiniesty vedle žlutých šipek na rozcestích poutníkům ukazují směr i kamenné milníky. Ty zdejší mají na zadní straně přání, ať nás na pouti provází Panna z Hiniesty. Asi hodinu za La Hiniestou svačím v lesíku. Využil jsem v Zamoře příležitost a uvařil si vajíčka. Skvělá změna po jamónu a sýru. Jen celozrnný chléb nebyl tak dobrý nápad. Sice vydrží a neztvrdne tak rychle jako jiné pečivo, co tu běžně jedí, ale chutná jak bláto. Zvedá se mi z něj žaludek. Na další cestě postupně stoupám zvlněnou krajinou. Zamora leží přibližně 650 metrů nad mořem, během dne se dostanu až na 800. Sem tam vesnička s kostelíkem. Už tu nejsou nivní lesy a zavlažovací kanály jako poslední dva dny u Doura. Vystřídala je kamenitá pole a louky se skalkami. Občas les. Před polednem byl můj severozápadní horizont plný větrných elektráren. Větrník vedle větrníku. Dopočítal jsem ke čtyřiceti, další mizely v dálce. Je polojasno, a když slunce vykoukne mezi mraky, celkem pálí. Nemění se jen kraj okolo. Místo divokých králíků teď plaším ještěrky. Na cestě potkávám podivné černé brouky s dlouhým zadečkem s rudými proužky. S pomocí internetu ho identifikuji jako berberomeloe majalis z čeledi majkovitých. České jméno google nesděluje. Třeba ho ten jedovatě vypadající brouk ani nemá.

40


Uprostřed odpoledne se dostávám do vesnice Campillo. Na jejím konci je jeden z důvodů, proč jdu právě tudy. San Pedro de la Nave je na internetu inzerován jako možná nejlépe zachovalý z pětice vizigótských kostelů, které ve Španělsku ještě stojí. Má to ale dva zádrhele. Kostel jednak není tak úplně původní. Byl sem přenesen kámen po kameni na začátku 30. let, když se začalo s napouštěním přehrady Ricobayo. A v rámci stěhování proběhla i důkladná rekonstrukce. Když si porovnáte fotky kostela před a po stěhování, nevypadají jako stejná stavba. Půdorys a nižší části zdí byly zachovány, ale zmizela zvonice nad štítem a naopak se objevila věžička nad křížením lodí. Ti, co kostel stěhovali, jej zkrátka upravili tak, jak si představovali, že stavby na konci sedmého století vypadaly. A tím se dostávám k druhému zádrhelu. Kostel dost možná není ani vizigótský. Nedávný stavebněhistorický průzkum ho na základě typových paralel zařadil do doby, kdy tato oblast byla za Alfonse III. kolonizována asturským královstvím. Konec devátého století. Vlastně to je jedno. Kostelík je roztomilý. Má drobná úzká okna, mohutná vrata, a je zamčený. Siesta. Škoda, uvnitř jsou reliéfy, které bych rád viděl. Zvlášť ten s boží rukou, která se vynořuje z mraku, aby Abrahamovi s nožem zabránila obětovat Izáka. Za kostelem je bar. Taková ta moderní záležitost, kterou můžete čekat u významné památky – je nenápadně umístěn do svahu terénní vlny. Na svět kouká jen stěna ze skla a zkorodovaného železa. V kovu jsou vyřezané texty v majuskuli. Třeba v baru budou mít klíč. Za hitech fasádou se skrývá normální španělský bar. Skupinka staříků sleduje finiš Formule 1 v televizi a potom se vrací ke kartám u stolu. Barman klíč nemá. Mám ale zavolat nějaké Amparo. Číslo je na vratech kostela. Zkouším to. Pokud Ampařině španělštině rozumím, jestli se chci podívat do kostela, musím počkat na otevírací hodinu – do pěti. Vracím se do baru a nad kolou uvažuju, zda čekat. Chtěl bych vnitřek San Pedra vidět. Na druhou stranu k nejbližšímu ubytování to stále mám přes deset kilometrů a nevím, zda nebudou mít plno. Pak bych musel ještě dál. Nakonec čekání vzdávám a jdu dál. Dobře dělám. Posledních deset kilometrů bylo náročných. Cesta se klikatila na svazích kolem zátočin přehrady Ricobayo a nahoru a dolů po kopcích. Rozpálená vyprahlá pustina. Není tu moc míst, kde se dá skrýt před žhnoucím sluncem. Svahy jsou hustě porostlé kvetoucími cisty. Jejich nasládlá vůně je všude. Na zemi 41

Milan Hroníček

rostou různé skalničky. Místy cesta připomíná fialový koberec. Je posetá něčím, co považuji za tařici. V jednom moc pěkném dolíku s podmáčenou loukou mezi balvanitými svahy a malou tůňkou ve stínu několika stromů šipka jednoduše ukázala dolů do údolí na konci hluboké zátočiny. Jenže dole byla jen mokřina, žádná cesta na druhou stranu nevedla. Mapa tady byla na nic, protože ukazovala do míst, kde teď stála voda přehrady. Nakonec jsem se držel kolejí vyjetých od auta. Místní musí vědět, kudy se tu dá projet. Po kamenité stráni se vyškrabám nahoru na cestu na protější straně údolí. Je tu žlutá šipka a tváří se jako by nic. Vršky nad Ricobayem jsou vyprahlá pustina plná neprostupných houštin cistů. Subtropická makchie. Slunce pálí. Kolem lítá spousta otravného hmyzu. Chvíli se schovávám ve stínu několika dubů cesmínovitých (i když jsem je hned nepoznal – jejich kožnaté listy vypadají trochu jako bobkový list) a zkoumám mapu. Chci co nejdříve dojít do Muelas del Pan a dát si večeři. Když podejdu dálnici ze Zamory na Bragançu a dobelhám se do Muelas del Pan, začínám hledat casa rural (něco jako penzion) El Vedal. Mobilní navigace totiž ulici, kde má být, nezná. Zkouším dědečka, kterého potkávám na kraji vsi. El Vedal zná, ukazuje mi směr a doporučuje koukat po baru Tomasita. Nakonec musím projít celou vesnici, penzion je na jejím druhém konci. Špatně jsem si opsal jméno ulice. Pivo, večeře, sprcha, pár vzkazů domů a spát. Na prádlo nemám sílu. Jsem z horka úplně vyšťavený, ale mám problém usnout, jak mě bolí chodidla. Nakonec to vzdávám a beru si ibuprofen. Pak už spím jako miminko.

42


Den 11, pondělí 16. května Muelas del Pan – Ceadea, 30 km Dnes mne čeká druhá polovina obcházení přehrady Ricobayo. Z Muelas scházím ke hrázi přehrady. Hluboké údolí řeky Esla je přehrazeno od začátku 30. let. Musel to být ambiciózní hydroelektrárenský projekt. Na dně přehrady tehdy zůstal římský most. Pod hrází je vidět mohutný kaňon, kterým se řeka valí ke svému soutoku s Dourem. Za vesnicí Ricobayo si dávám pauzu na břehu přehrady a dojídám poslední vajíčka ze Zamory. Croissant a hrnek čaje z penzionu mi evidentně k snídani nestačí. Kraj je hodně podobný tomu, co jsem procházel včera navečer. Kamenité kopce porostlé neprostupnými houštinami křovin, občas duby. Dost stromů je teď bez listů, jen porostlé lišejníky a mechy. Vypadají až přízračně. Kus cesty vede hájem korkových dubů. Překvapuje mě to. Nečekal jsem je tak daleko na severu. Vesničky okolo jsou plné krásných starých kamenných domů. Za Cerezal de Aliste kilometry a kilometry keřů s kouzelným názvem cistus ladanifer pokračují. Z mapy vím, že někde v téhle divočině mám uhnout doprava a přejít na paralelní cestu, která vede o několik set metrů vedle. Jsem tak vystresovaný, abych odbočku neminul, že když uvidím vybledlou šipku ukazující potřebným směrem, ochotně opustím pohodlnou prašnou cestu, přeskočím strouhu a začnu šplhat vyklestěným pásem mezi cisty nahoru. Jdu blbě. Camino prakticky nikdy nevede po ničem horším, než je polní cesta. Po deseti dnech jsem to měl vědět. Když se vyškrábu nahoru, podezření se potvrzuje. Jsou tam ale vyjeté koleje od traktorů vedoucí zhruba správným směrem, a tak po určitém váhání jdu mezi pahýly cistů tudy. Tak po kilometru narazím na krásnou širokou polní cestu, po které jsem měl správně přijít. Teď jsem ale paranoidní a kus cesty se po ní vracím, abych

43

Milan Hroníček

našel odbočku doprava s pěknou velkou žlutou šipkou. U Bermillo de Alba se povaha krajiny opět mění. Teď kráčím zelenou pastorální krajinou. Objevují se tu potůčky s kamennými lávkami. Vše je zelené nebo porostlé lišejníkem. Spousta kamenných zdí kolem cesty. Někde před Bermillo de Alba, cca v jednu, jsem překonal vzdálenost 331 killometrů od Madridu. Půlku mám za sebou! Podle průvodce jsem měl procházet přes Fonfríu. Ve skutečnosti mě nové značení vede rovně mimo ves. Je tu albergue, ale já pokračuju do Ceadei. Za vsí mi přes cestu přechází stádo ovcí. Rychle lovím foťák. Zastavuje se u mě pastýř s dobrosrdečným obličejem. Smeká klobouk. Moc vlasů už nemá. Snaží se se mnou domluvit. Posunky a pár španělskými slovy projdeme základní body – Santiago, Praga, dnes z Muelas do Ceadei, horko. Pak se konverzace zadrhne. Loučím se. Když odcházím, uvědomím si, že jsem byl tak zaměstnaný focením, že jsem sám nesmekl. Snad se neurazil. Působil jako hodný člověk. Začínám válčit s vodou. Místy je cesta zcela zaplavena kalužemi a obklopena podmáčenou loukou. Pak nezbývá než opatrně ohledávat cestu, přeskakovat z jednoho pevného drnu na druhý, a příležitostně se vracet ze slepé uličky. Na sušších místech se na cestě objevují zvláštní mraveniště. Mají několikacentimetrové komínky ze slepeného písku a jílu, přes které se leze dovnitř. Možná je to specifický způsob obrany. Několikrát jsem zahlédl majku berberomeloe majalis, jak se na takový komínek snaží vyškrábat. Před Ceadeou mě čeká ještě několik brutálních kaluží. Zvlášť poslední mě potrápila. Přibližně dvacetimetrový úsek cesty byl celý zaplavený. Na obou stranách husté trnité ploty. Neprostupné živé ploty taky dělily pozemky za nimi, takže ani tudy se mi ten zapeklitý úsek nepodařilo obejít. Nakonec jsem to nějak zvládl po úzkých rozbahněných okrajích. Šel jsem nakloněný nad kaluž, balanc jsem držel pomocí hůlek a modlil se, ať mi v kluzkém blátě nepodjedou nohy. I tak jsem stál po kotníky v bahně. 44


Když byla tato překážka zdárně za mnou, z navigace v mobilu jsem zjistil, že mě dělí od penziónu La Cantina, dnešního cíle, jen 164 metrů. Paní, která casa rural vede, umí trochu anglicky. Hned jsem toho zneužil a poprosil jí, zda by mi vyprala zablácené věci a mikinu v pračce. Snad to přes noc uschne. Budu zase jak ze žurnálu. Patnáct metrů od mého balkonu mají hnízdo dva čápi, na louce za nimi se pase stádo krav se zvonci. Venkovská idyla. Jen kdyby mě tak nebolely nohy. Dneska jsem si pořídil novou sadu puchýřů. Dělají se mi po okrajích těch starých, zčásti zhojených, a taky pod nimi. Běda! Dcera se prý doma bojí, že se tatínek už nevrátí. Hrozně rád bych tu byl s nimi. Zdejší kraj je nádherný.

Den 12, úterý 17. května Ceadea – Quintanilha, 31,5 km Mí hostitelé jsou vážně milí. Když jsem večer řekl, že potřebuju odejít hodně brzy, připravili mi snídani do salónku. Dokonce do termosky nachystali horkou vodu na čaj. Krajina se topí v bledém ranním slunci. Na příštích kilometrech si ještě užiju dost kaluží a mokrých luk – a to tu minimálně od pátku nepršelo. Okolo mě se rozprostírá kraj břidlicových plotů a dlouhých alejí jedlých kaštanů. Včera jsem poprvé vytáhl sluchátka a poslouchal při chůzi hudbu. Dává mi to rytmus a trochu zvyšuje tempo. Ale je to taky návykové. Ráno jsem už nasazoval sluchátka současně s batohem. Kdybych někomu vykládal, že jak Cambodia od Kim Wilde pomůže člověku vyškrábat se do vyprahlých kopců, měl by mě za blázna. Zažívám Camino de Santiago v disco rytmu. Před Alcañices jsem si naběhl. Zdejší trasa je dobře značená. Naleznete ale na ní několik typů 45

Milan Hroníček

značení podle toho, z jaké doby pochází. Vybledlé žluté šipky, kamenné milníky a nejnovější zelené sloupky nesoucí jak značky cyklostezky, tak plastové destičky se žlutou svatojakubskou šipkou se různě prolínají a střídají. Trasy se mění, takže se vyplatí sledovat jen nejnovější vrstvu značení a zbytku si všímat jen ve chvíli, když si nejste jisti, na kterou z více cest ta zbrusu nová šipka vlastně ukazuje. Jenže tady ty novější ukazatele směřovaly na polní cestu pod náspem, na kterém vedla silnice. Stará vybledlá šipka zase ukazovala nahoru na silnici. Pustil jsem se dolů. Za chvíli jsem už skákal z jednoho viklajícího se kamene na druhý uprostřed potůčku, kterým vedl kus té cesty. Potůček byl mělký, takže kolům asi nevadil. U pěšáků je to ale jinak. Nakonec jsem překážku nějak překonal a po 200 metrech mě šipky dovedly na silnici na náspu, po níž bych už šel, kdybych se býval předtím řídil tou vybledlou šipkou. Od Zamory citelně přibylo psů, kteří na mě štěkají. Asi nejsou zvyklí na poutníky. Jsou zavření za plotem, ale i tak bafání zdejších hafanů není nic příjemného. Smlouva z Alcañices (1297) má pro Portugalce podobný význam jako pro nás třeba Zlatá bula sicilská – garance celistvosti, vymezení hranic atd., zkrátka nacionální historici v ní spatřovali kořeny portugalské státnosti. V reálu smlouva byla jedna z mnoha podobných uzavřených mezi portugalskou a kastilskou korunou. Smlouvu uzavřela královna María de Molina, vdova po zemřelém Sanchovi IV. (po tom, který měl v La Hiniestě vidění) a regentka za nezletilého Ferdinanda IV. Dohoda měla zastavit portugalské vměšování do nestabilních kastilských poměrů výměnou za uznání hranic. Ambicióznímu portugalskému králi Dinisi I. stejně v intrikaření nezabránila, ale portugalské hranice se od té doby zásadně nezměnily. Text dohody je kuriózně datován rokem 1335, protože obě strany ještě na přelomu 13. a 14. století používaly jiný kalendář, hispánskou éru, která se počítala od roku 38 před naším letopočtem. Těšil jsem se, že Alcañices bude pěkné historické městečko. Sice to je sympatické místo, kde jsem pořídil novou sadu náplastí, ale ze středověku jim zbývá jen hodinová věž podivného tvaru. 46


Sejas de Aliste je vesnice několika mlýnů. Potok jim tu teče volně přímo přes náves. Kdo nechce přes můstek, může vodu přeskákat po kvádrech. Uprostřed proudu na betonovém soklu stojí kandelábr. Místní se zjevně necítí bezpečně. Tahle vesnice má nejvyšší podíl zamřížovaných oken ze všech míst, které jsem zatím ve Španělsku navštívil. Zbývá mi deset kilometrů k portugalské hranici. Kdykoli se teď dostanu na nějaký kopeček, mám před sebou panorama portugalských hor. Kolem roste spousta jedlých kaštanů. Moderní trasa se Trabazosu z nějakého důvodu vyhýbá, takže tentokrát dávám přednost starší vrstvě značení, která mě spolehlivě vede do centra ke kostelu. Stojí před ním parádní kamenný kříž. Žluté šipky se na novou trasu nenapojí ani za vsí. Místo toho mě směřují údolím na západ. Mám strach, abych se neztratil. Stejně je to paradoxní. Dva nejhlubší dojmy z mého putování jsou bolest nohou a obavy z bloudění. Tohle Martin Sheen v Pouti neřešil. Naštěstí staré značení je tu dobré a spolehlivě mě vede dál. Než jsem přišel do Zamory, obvykle jsem potkával divoké králíky, sem tam zajíce. Po Zamoře králíky nahradily ještěrky. No a teď jsem kromě ještěrek a králíka ještě vylekal malého srnce (nebo něco srnci podobného s hnědočernou srstí – že by tu měli i snědší zvěř?). Vynořím se ze zatáčky a on tak 15-20 metrů vepředu stojí na cestě. To byl trysk. Divím se, že neutekl dřív. Nechodím právě tiše. Poslední vesnička před portugalskou hranicí, San Martín del Pedroso, je plná starých kamenných domků. Některé se rozpadají. V údolí u pohraniční říčky doslova stojí vzduch. Horko a dusno. Za chvíli jsem obklopen hejnem neodbytného hmyzu. Jedna muška mi s vervou provokativně bzučí těsně před obličejem. Nezažene ji ani zuřivé mávání kloboukem. 47

Milan Hroníček

Malý most a jsem v jiném časovém pásmu. Portugalsko. Jsou tu čtyři, o hodinu méně než ve Španělsku. Ale s časem tu zápolí podobně jako za hranicemi. Velká část kontinentálního Portugalska leží víc než třicet minut západně od Greenwiche – technicky vzato by tedy měli být hodinu před anglickým časem, ale když vyjednána mezinárodní časová pásma, Portugalsko následovalo Španělsko a přešlo na greenwichský čas. Dávalo smysl, aby na celém poloostrově platil stejný čas. Jenže ve Španělsku potom zavedli středoevropský čas. Portugalsko se o to také párkrát pokusilo (naposledy v 90. letech), ale vždy se nakonec vrátilo k tomu „svému“ anglickému. Pro lidi tady na hranici to musí být náročné. Třeba Španělé jednou dostanou rozum a vrátí své hodiny do souladu se sluncem. Od hranice se pomalu dostávám do svého dnešního cíle. Stoupání do Quintanilhy je nekonečné. Vesnice je roztáhlá vysoko nad údolím na svahu kopce. Problém je, že nemám přesnou adresu zdejší poutnické ubytovny. Nakonec mířím do baru a používám fráze z Google Překladače. Nějak se domlouváme, barmanka někam volá a posílá mě do domku, který stojí o kus výš v ulici. Místní radnice. Tam si mě u dveří vyzvedá slečna, která mě po ulici vede dál až k patrovému budově kulturního centra. V horním podlaží budu nocovat. S nadějí v hlase se hned na začátku ptá, zda mluvím španělsky. Musím jí zklamat. Cestou míjíme vesnickou komunální prádelnu, lavadero. Je to vlastně kašna s několika betonovými valchami. Nějaký stařík si tu právě pere kalhoty. V ubytovně jsou tři pokoje, 12 paland a krásný výhled do údolí, kterým jsem přišel. Jinak nikdo. Klíč mám ráno nechat na smluveném místě. Drobná chyba v plánování. V baru, kde jsem chtěl večeřet, vaří jen v pátek a o víkendu, a restaurace, kam mne odtud poslali, byla úplně zabedněná. Nedozvonil jsem se tam. Takže lovím ze železných zásob májku. V kombinaci s chlebem a jablky mi k večeři musí stačit. Před spaním polykám další ibuprofen.

Den 13, středa 18. května Quintanilha – Bragança, 21,5 km Když jsem se vyškrábal na vršek nad Quintanilhou, na všech stranách byly v mlhavém ranním přísvitu vidět kopečky. Národní park Montesinho. Příjemný vánek. Pohybuji se mezi malými políčky, olivami, třešněmi, jedlými kaštany a vinnou révou. Třešně jsou bohužel ještě zelené. 48


Do další vesnice, Réfegy, jdu chvíli po silnici, pak mě vybledlá šipka posílá na kilometrovou zacházku po polní cestě, která patrně nemá jiný význam, než se vyhnout asfaltu. Táhlým obloučkem se nakonec vrací na asfaltku, z níž se předtím odpojila. Cesta se moc neužívá. Je zarostlá vysokou trávou, po ránu plnou rosy. Než se vrátím na asfalt, v obou botách mi čvachtá. Réfega je opět vesnička plná úchvatných kamenných domků. Zápraží a balkóny s prastarými křivými trámy. Prakticky tu nepotkávám nikoho v produktivním věku. Před jedním domem sedí stařenka v zaprášeném ušáku. Její pes vybíhá proti mně a zuřivě štěká. Už si na tyhle situace zvykám. Babička se psa snaží s prostředním výsledkem zpacifikovat a já zase se snažím udržet pobavený výraz. Místní kašna je zdobená azulejos. Zabral jsem se do jejího focení natolik, abych zapomenul, že podle průvodce jsem měl u ní odbočit. Šipku doprava jsem každopádně nikde neviděl. Uvědomuju si to až na konci vsi. Vracet se nechci. Aktuální cesta má zhruba správný směr, a tak pokračuji po ní. Cesta měla správný směr, ale vedla dnem údolí, kterým se klikatil potok. Místy se z cesty stávalo jeho koryto. S pěšími se na této cestě nepočítalo. Žádná lávka ani kameny, po kterých by se dal potok snadno přeskákat. Dvakrát jsem to nějak vyřešil – i když s nohama obalenýma blátem. Když jsem přišel k dalšímu takovému úseku, došla mi trpělivost a po vyjetých stopách traktoru vyrazil do svahu nade mnou. Tam někde na hřebeni jsem tušil cestu, kudy jsem měl správně jít. Ani na cestě, kam jsem se nakonec vydrápal, žluté značky nebyly, ale dovedla mě spolehlivě do další vesnice na trase a byla suchá. Žádný další potok. U etnografického muzea u Palácios narážím znovu na žlutou šipku a odtud jde cesta jak po másle. V Babe potkám stádo dobytka, jak jde přes cestu. Pět šest metrů ode mne se pohybuje dlouhorohý býk, jak vystřižený z koridy. V takových chvílích jen přemýšlíte, zda jsou býci opravdu barvoslepí. Chodím tu v zářivě oranžových tričkách, abych byl dobře vidět na silnici. Těžko říct, jak by na to reagoval nebarvoslepý býk. Naštěstí tenhle je fakt kliďas. 49

Milan Hroníček

Ještě jeden celkem vysoký kopec a jsem v Gimonde. Dva staříci na moderním mostě přes řeku chytají ryby, já mířím o kus níž na středověký kamenný most. Vedle něj jsou v řece kamenné nebo betonové bloky, po kterých ji lze taky přejít. Raději to nezkouším. Rychlá bageta v baru za mostem. Do Bragançy zbývá asi pět kilometrů. Nevím proč, ale v posledních dnech jsem středem pozornosti místních psů. Věčně na mě štěkají. Z otevřené zahrady na kraji města na mě vybíhá čtveřice psů, jdou za mnou, štěkají a vrčí. Pevně doufám, že to je maximum, čeho se odváží. Do centra přicházím přes citadelu. Dominuje jí hrad s donjonem se zubatým cimbuřím obklopeným věncem okrouhlých bašt. Pocházel odtud rod vévodů z Braganzy. Jeden z jeho členů se v roce 1640 dostal do čela revolty proti habsburské koruně. I když původně šlo o odpor proti centralizaci moci v rukou kastilské státní byrokracie a jejím požadavkům, výsledkem nakonec bylo znovu nezávislé Portugalsko a na trůně dynastie z Braganzy. V parčíku za hradem stojí pranýř – sloup na hřbetě kamenného čuníka. Čert ví, co tím chtěli vyjádřit. Za kostelem kousek od hradu objevuji Domus Municipalis. Pětiboká románská radnice z 12. století. Moc románských světských staveb na světě není. Nicméně je menší než naše ložnice doma. Připadá mi to legrační. Bragança je sympatické provinční město, tak nezasažené turisty, jak to jen jde. Nakouknu do pár kostelů a zamířím do mládežnické ubytovny, kde chci dnes přespat. Je na kraji centra, kousek od modernistické nové katedrály. Za necelých 12 eur jsem poslán na pokoj, kde už jeden poutník má být. Není tam, ale množství tašek s krámy okolo jeho palandy a zápach ve mně vyvolávají podezření, že budu bydlet s bezdomovcem. Zabírám postel v opačném koutu místnosti, ať jsem co nejdál. Následuje rutina: sprcha, odstraňování bláta z bot, prádlo v umyvadle. Když prádlo ždímám, všimnu si cedule s nápisem, že je tu zakázáno prát. Asi mají zkušenosti s poutníky. Inu pozdě. Upevňuji na balkon šňůru na prádlo… a přichází můj spolubydlící. Nakonec je to fakt poutník. Giani (nevím, zda jsem jméno rozuměl dobře) je filmový 50


dokumentarista ze Sardinie. Má mohutný bílý plnovous až na prsa. Šel z Lisabonu vnitrozemskou variantu Camino Portugués a cestou ho chytily plotýnky. Komplikovaně se dokodrcal sem, na ortopedii, a tady mu došlo, že camino letos nedojde. Jde si koupit jízdenku na ráno do Coimbry. Má tam kamaráda, co učí na univerzitě. Počká u něho na let domů. Je mi ho líto. Ještě vyrážím na krátkou procházku po městě, dávám si večeři a nakupuji zásoby na další cestu. Už žádný celozrnný chléb! Doléhá na mě samota. Denní telefonáty manželce a chatování s mou sestrou přes Viber mi přestávají stačit. Potřebuju podporu zvenku. Posílám SMS kamarádovi do Mikulova. Snad odpoví. Ještě mi zbývá 263 kilometrů a devět dnů. V posteli si studuji zítřejší trasu a ťukám zážitky do mobilu. V devět jdu spát… Za chvíli se vrací Ital a začíná balit své krámy, protože odjíždí brzy ráno.

Den 14, čtvrtek 19. května Bragança – Vinhais, 30 km Ital skončil s balením až po půlnoci. Snažil jsem se usnout, ale s nevalným úspěchem. Ve čtyři byl zase na nohou. Cca hodinu s čelovkou na hlavě různě přecházel kolem, cvakal dveřmi, šustil věcmi. Když nakonec opravdu odešel, byl jsem zcela vzhůru. Trvanlivé mléko, sýr a chleba k snídani a v šest už jsem byl na cestě. Aspoň, že je tu už v tuhle hodinu vidět. Na okraji města přicházím do vesničky Castro de Avelãs. Za potokem tam stojí kamenný kostel s cihlovým kněžištěm v mudéjarském stylu. Zbytky benediktinského kláštera. Pokračuju přes hory. Spousta kopců, louky, lesy, rozlehlé háje jedlých kaštanů. Některé mají přes metr v průměru. Jak jsou asi staré? Na malých políčcích běží spousta aktivit. Místní hodně používají malé traktůrky. Jedno políčko za Lagomarem vláčí děda s kravským potahem. Kousek za Castrelos obědvám u kamenného můstku přes Río Baceiro. Hned za mostem stojí bílý domek s namalovanými srnkami na fasádě. Vedle dveří je obrázek hřebenatky a pod ní velká šipka ukazuje doprava. V anglickém průvodci od Alison Raju, který používám, je chyba – radí za mostem zahnout doleva místo doprava. 51

Milan Hroníček

Předpokládám, že majitelé byli tak otráveni z turistů, kteří jim bloudili po zahradě, až jim raději domalovali značení. Kopce, údolí, bystřina s peřejemi, skály, kamenný most. Je tu nádherně. Nebýt pouti, nikdy bych se do tohoto bohem zapomenutého koutu Portugalska nepodíval. Než přijdu do Vila Verde, musím asi tři kilometry po silnici. Slunce pálí. Dnes má být asi 24 ve stínu. Potíž je ale v tom, že tu na moc stinných míst nenarazíte. Hodně si lámu hlavu zítřejší trasou. 49 kilometrů z portugalského Vinhais do španělského Verína je hlavní důvod, proč tudy mnoho poutníků nechodí. Spousta stoupání i klesání. Prostřední část sleduje trasu staré pašerácké stezky. Až do Verína žádný albergue, žádná restaurace ani žádný obchod. Jen několik odlehlých vesnic. Se všemi puchýři, svačinami, focením se tímhle terénem pohybuju rychlostí tak 3-3,5 kilometru za hodinu. Mám hodně malou šanci dojít zítra až do Verína. V Edralu (po 17 kilometrech) je bar, ale nevypadá to, že tam vaří. Podle internetu se tam snad také dá přenocovat v něčem, co se jmenuje Centro del Día, ale nic bližšího jsem nezjistil. Žádný telefon ani adresa. Další možnost bydlení je snad v kulturním domě ve Vilardévos na španělské straně hranice (37 kilometrů od Vinhais). Stejná situace. To je můj záložní plán. Připravuju se ale i na možnost noclehu v divočině. Uvidíme. Zítra má navíc být nejteplejší den za celý měsíc, 26 stupňů ve stínu. Ještě že tu nejsem v létě. Ve Vila Verde si dávám ve stínu krátkou siestu. I tady platí, že prakticky v každé vesnici je u kostela nebo na návsi pitná voda. V úzké uličce za kostelem potkávám šest krav. Jdou proti mně. Včera jsem měl obavy, když byl býk pět metrů daleko. Teď si na ty dlouhé rohy můžu prakticky sáhnout. Naštěstí jsou to mírumilovná stvoření a s touto zkušeností se vydávám na poslední kus cesty do Vinhais. Ještě jeden vysoký kopec. Ani tady třešně zatím nedozrály.

52


Ve Vinhais na každém kroku narazíte na plakátky, které vás vítají v „hlavním městě klobás“. Moderní centrum se táhne na svahu podél ohybu silnice vedoucí na Chaves. Jako kulička v dolíku k němu přiléhá středověké centrum. Z valné části je ještě obklopené hradbami. Nemám sílu na velké procházky. Potřebuji zásoby na zítřek, sprchu a jídlo. Mířím na stanici dobrovolných hasičů, kde je útulek pro poutníky. Nikdo nemluví anglicky, ale služba na stanici je vstřícná. Hasič mě zavádí do křídla stanice vzadu za požárními auty, kde jsou sprchy a šest sedm paland. Praská mi kůže na patě. Konzultuji problém s mou sestrou přes Viber (to poutníci ve středověku neměli) a vyrážím naproti do lékárny pro vazelínu a pilník. Když už jsem tam, přidávám k nákupu ještě další dávku náplastí. Mám děsivou spotřebu.

Den 15, pátek 20. května Vinhais – Edral, 17 km Včera jsem byl tak zničený, že jsem usnul už po osmé večer. Měl jsem co dohánět. Díky Italovi jsem se noc předtím moc nevyspal. Vycházím od hasičů v půl šesté. Ještě je tma. Bude to dlouhý den. Batoh mám dnes nezvykle těžký. Nesu pro jistotu o litr vody víc než normálně a zásoby jídla na dva dny. Když se vydrápu na první vrch za Vinhais, obzor končí silnicí mizící na vrcholu vysokého táhlého kopce. Zhruba odhaduji směr a raduji se, že tudy nepůjdu. Chyba lávky. Za hodinu a půl, o dva kopce a dvě vísky s velmi nevraživými hafany, se už šplhám do vrchu, který jsem zdáli tak obdivoval. Aspoň je odsud vážně dobrý rozhled. Kamenitá políčka, louky a vinohrady. U Candedo okopává vinnou révu šlachovitý děda. Ptá se s úsměvem, jestli nepotřebuju companheira. Sí. Smějeme se na sebe. Ještě jedno údolí a na protějším hřebeni dojdu do Edralu. Je čtvrt na jedenáct, tak v

53

Milan Hroníček

poledne tam budu. Údolí přede mnou je brutální. Cesta se na strmém svahu klikatí tak o 250 metrů dolů a na druhé straně vidím její protáhlé cikcaky, jak stoupá nazpátek. Fotím tu scénu a dumám, s jakým komentářem fotku poslat domů. Je dobré mít budoucnost před očima? Za chvilku to bylo asi to poslední, co bych řešil. Upadl jsem a podvrtnul jsem si pravý kotník. Stále jsem byl odhodlaný pokračovat. Kotník jsem stáhl, koleno vyčistil, zalepil, pro dobrou míru přidal ibuprofen a opravdu velmi pomalu kulhal dál. Údolí bylo pekelné. Dolů to s hůlkami jakž takž šlo. Na dně stál kamenný most nad zpěněnou horskou říčkou. Tam jsem posvačil a vydal se nahoru. Kotník dost bolel, ale zůstat jsem tam nemohl. Alison Raju má v průvodci pro tento úsek jednoduchý pokyn – za mostem doprava a pak KSO („keep straight on“ – jdi přímo rovně). Jak udržet směr a neodbočovat na cestě, která se klikatí do kopce a v každé zatáčce z ní odbočuje nějaká cesta nebo pěšina? Poslední šipku jsem viděl za mostem, a pak až nahoru nic. Nakonec jsem se držel nejvyježděnější cesty. A slunce pálilo a pálilo… Když jsem se dobelhal do Edralu, blížila se druhá. Šest kilometrů z Candeda jsem šel skoro čtyři hodiny. Mířil jsem do baru. Chtěl jsem si tam ve stínu odpočinout a promyslet, co dál. Nedošel jsem tam. Když jsem míjel uličku vedoucí do kostela, z domu na jejím rohu vyšla žena a pozvala mě dovnitř. Uvnitř obědvalo asi 12 penzistů. Farní vývařovna? Dostal jsem talíř husté bramboračky a obrovskou porci skopového se šťouchanými bramborami. Nic lepšího jsem se nemohl přát. Mí spolustolovníci byli zvědaví. 54


Klasické otázky: Odkud jsem, odkud jdu, zda mám rodinu atd. I když si moc nerozumíme, nakonec nějak chápeme, co se snažíme sdělit. Když jsem se postavil, bylo jasné, že dál jít nedokážu. Mezitím přišla vedoucí jídelny. Mluvila anglicky, takže jsem jí mohl vysvětlit svůj problém. Zavolala mi taxíka. Jsem jí vděčný. Taxikářka mě dovezla na pohotovost ve Vinhais. Nemocnice leží hned vedle budovy bombeiros, kde jsem dnes nocoval. Když jsem tam sundal botu, měl jsem na kotníku bouli jako půlku velkého pomeranče a kolem narudlé skvrny začínajícího výronu. Sanitkou mě odtud poslali na ortopedii do Bragançi. Bylo to přesně, jak jsem čekal. Podvrtnutý kotník, nic zlomeného. Dostal jsem Voltaren, prášky proti bolesti a instrukci, abych kotník několik týdnů nezatěžoval. Hasič z Vinhais, který řídil sanitku, mě vysadil u hotelu kousek od autobusového nádraží. Prakticky nic jsem neplatil, evropský průkaz zdravotního pojištění pokryl skoro vše. A tím mé letošní putování skončilo po 446 kilometrech od Madridu. Do Santiaga mi zbývala asi necelá třetina cesty.

Návrat, 20.–23. května Bragança – Porto – Praha V hotelu jsem si nechal vyprat oblečení a s manželkou probral možnosti, co dál. Chci se vrátit co nejdříve domů. Žena mi našla let z Porta do Prahy na pondělí večer. V Portu jsem si rezervoval na zbývající dva dny garsonku. V hotelové restauraci jsem potkal 77letou dámu z Nového Zélandu. Šla camino z Porta a teď si projížděla okolí. Její čipernost mi imponovala. Druhý den jsem odjel do Porta. Má garsonka ležela hned u řeky. Měla kuchyňku s ledničkou, takže jsem si mohl mrazit formičky s ledem ve tvaru malých rybiček na kotník. Porto působí jako fajn město se spoustou památek, ale já se tam povaloval, koukal v televizi na Harryho Pottera a užíval si drobných radostí typu topinek s máslem a medem k snídani. V pondělí 23. května večer jsem už byl doma.

55

Milan Hroníček

Na závěr Nestane-li se nic nepředvídaného, příští rok na jaře vyrazím do Španělska znovu. Ještě nevím, zda vyjdu ze Sevilly, Granady, Almérie či Ovieda, ale určitě tentokrát bez ambicí, že musím ujít celou trasu do Santiaga na jeden zátah. To je jedna z lekcí camina z Madridu do Edralu. Nechte svému putování otevřený konec. Nesnažte se držet nějakého přesného plánu, který jste si namalovali před startem. Pokuste se spíše o flexibilní plánování – kde všude se na trase můžete najíst, nakoupit, přenocovat. A nekupujte si předem zpáteční letenku. Jinak dopadnete jako já. Zpáteční letenka z Madridu propadla, protože jsem skončil o týden dříve v koutě Portugalska, odkud se do Španělska nedalo rozumně dostat prostředky veřejné dopravy. Lepší je spoléhat se, že až se přiblížíte konci svého putování, nějaký spoj z Madridu, Porta či přímo ze Santiaga (přes Londýn) už seženete. Ten samý recept se týká počtů dnů dovolené. Pracně jsem vybalancovával své rodinné a pracovní závazky, abych si našel 25denní okno na cestu, a nakonec jsem byl v práci neplánovaně o týden dříve. Půjde-li to jen trochu, domluvte se v zaměstnání na pružném konci dovolené: „Někdy v této době se vrátím. Teď to nejsem schopen říct konkrétně. Dám vědět z cesty. Aspoň s sebou nepotáhnu mobil zbytečně.“ S tím souvisí druhý stres, s kterým jsem se potýkal na cestě z Madridu: Bloudění. Když se nemusíte bát, že na konci propásnete letadlo domů, můžete si začít bloudění užívat. Co se může stát, když zabloudíte? Rizika v částech Španělska, kudy jsem šel, jsou malá: Nejdete žádnou divočinou. Každou chvíli nějaká vesnice. Všude je mobilní signál. Maximálně hrozí, že budete muset nocovat pod širým nebem. Na druhou stranu, když jsem ztratil, opakovaně jsem se dostával na fantastická místa, která bych jinak minul. Každopádně, několik postřehů z mého bloudění: Trasa camina až na pár výjimek vede nejhůře po prašných cestách. Zdá-li se vám, že vás žluté šipky posílají na nějakou kamzičí stezku nebo na nějakou téměř neviditelnou pěšinku, je správný čas se zastavit a ověřit, zda jdete správně. Ne všechny žluté šipky, které uvidíte, se vztahují k aktuální trase. Značení se dělá desítky let a mezitím se trasa neustále drobně měnila kvůli stavbám dálnic, vysokorychlostních železnic atd. Většinou se mi vyplatilo sledovat pouze tu nejnovější „vrstvu“ šipek. Často jsem se ztrácel ve vesnicích. Šipky tam prostě mohou být přemalovány, přelepeny, popelnice nebo cokoli jiného je může zakrývat nebo se prostě koukáte jinam. Každopádně základní rada je mířit k hlavnímu kostelu. Trasa obvykle vede kolem. Když už se ztratíte kdekoli, nesnažte se za každou cenu co nejrychleji najít správnou trasu. Dejte si pauzu, nasvačte se nebo se aspoň napijte, a v klidu rozvažte, kde přesně jste, kde jste asi udělali chybu a jak ji napravit. A až potom se dejte na další cestu. Jsem ješitný a hrozně nerad se vracím po vlastních stopách, ale většinou je právě tohle nejrychlejší způsob, jak se dostat na správnou cestu. Různé „zkratky“ jsou často podstatně delší a náročnější. Nakonec chci poděkovat všem Španělům a Portugalcům, které jsem potkal, za jejich vstřícnost a srdečnost. Bez nich bych si el camino tak neužil. Buen Camino!

56


Příloha 1: Co si s sebou vzít na camino?  doklady + cestovní pojištění  peníze + platební karty  turistické průvodce, vytištěné mapy  turistické boty (nízké, lehké)  batoh (43l)  spacák (letní)  karimatka / alumatka  mobilní telefon + nabíječka  fotoaparát + nabíječka + náhradní akumulátor + náhradní paměťová karta  poznámkový blok + propiska + tužka + ořezávátko  náhradní brýle + čistítko na brýle  zavírací nůž  klobouk s širokým okrajem proti slunci  větrovka  mikina  šátek  3x tričko s krátkým rukávem (z toho jedno na spaní)  termo-tričko s dlouhými rukávy  2x kalhoty (z toho jedny s odepínacími nohavicemi a jedny částečně nepromokavé)  několik kapesníků  4x spodky  5x ponožky  ručník  kartáček a pastu na zuby  mýdlo a šampon (malé cestovní balení)  holení  hřeben  nůžky na nehty  krém proti sluníčku  toaletní papír  běžné náplasti + gelové náplasti + leukoplast  léky (Jox, Strepsils, Ibuprofen, Imodium, Betadin, Bepanten)  elastické obinadlo  několik spínacích špendlíků  prací mýdlo 57

Milan Hroníček

 kus šňůry na prádlo + 8 kolíků  jehla a nit  čelovka  turistické hůlky  plastová láhev na vodu (na mé trase stačila litrovka, do Andalusie bych si vzal větší)  plastová dóza na jídlo  několik paštik, čokoláda, oříšky a několik sáčků čaje (železná zásoba pro případ nouze)  lehká taška přes rameno na procházky po městě a nákupy Ve Španělsku jsem si ještě pořídil žabky do sprchy a kartáček na odstraňování bláta z šatů při praní. Obojí se hodilo. Ještě jsem táhl a zdatně zase domů dotáhl tlustou učebnici španělštiny pro samouky. Dál než do první lekce jsem se nedostal a nemůžu doporučit, aby mě v tomto následoval. Předsevzetí dojít do Santiaga je na celou cestu víc než dost. Na další ambice není prostor. Se vším všudy se váha mého batohu nevešla do doporučovaných 10 % tělesné váhy, ale stále vážil jen okolo 11 kilogramů a za celou dobu jsem se zády neměl žádné potíže.

58

Příloha 2: Itinerář Tučně jsou zvýrazněna místa, kde jsem opravdu nocoval. Do části označené kurzívou jsem nedošel.

Den

1

2

3

4 5

Vzdálenost

8

Název

Adresa

0

Madrid

22,8

Tres Cantos

Albergue de Peregrinos

Plaza del Ayuntamiento 1

11,9 (34,7)

Colmenar Viejo

Hostal Andrea

Avenida de la Libertad (vedle baru, naproti budově Guardia Civil)

22,9

Mataelpino

Albergue Municipal

Plaza de Santa Águeda 1

12,6 (35,5)

Cercedilla

Albergue Juvenil Villa Castora

Carretera de las Dehesas 29

31,1

Segovia

3,1 (34,2)

Zamarramala

Albergue Municipal

18,3

Añe

Albergue Municipal

10,8 (29,1)

Santa María la Real de Nieva

29,0

Souřadnice (podle Google Maps)

Kontakt

40.662162, -3.767082

(+34) 918 450 909

40.964521, -4.134592

villacastora@madrid. org

více možností Calle Fragua Vieja (ptát se v baru La Alcadesa v centru obce)

41.070177, -4.408617

Albergue de peregrinos

Calle Fuen Santa 1

41.070177, -4.408617

Arévalo

Hostal Las Fuentes

Parc F-6 poligono Industrial

41.309032, -4.917366

22,5

San Vicente de Palacio

Albergue Municipal

Ayuntamiento (ubytovna by měla být v tělocvičně)

11,3 (33,8)

Medina del Campo

Convento de las Carmelitas Descalzos

Calle del Almirante 13

41.309032, -4.917366

23,6

Siete Iglesias de Trabancos

Albergue Municipal

Ayuntamiento, Plaza Mayor 1 (v prvním patře radnice)

41.352437, -5.185866

8,5

Castronuño

Albergue Municipal

Camino de las Piscinas

21,3 (29,8)

Toro

Pensión Zamora

Puerta del Mercado 5

6

7

Obec

41.521541, -5.393527

(+34) 921 594 667

www.barpensionzam ora.com

Milan Hroníček

18,4

Villalazán

Albergue Municipal

15,3 (33,7)

Zamora

Albergue de Peregrinos de Zamora

Cuesta de San Cipriano

41.523127, -5.976456

34,0

Muelas del Pan

Casa Rural „El Vedal“

Calle Sillada 12 (v případě potřeby se ptát na bar Tomasita)

41.523127, -5.976456

www.elvedal.com

19,0

Fonfría


11,0 (30,0)

Ceadea

Casa Rural „La Cantina“

Fontanina 33

41.684042, -6.251511

www.casarurallacanti na.es

10,0

Alcañices


Camino de la Atalaya 2

41.696416, -6.344766

21,5 (31,5)

Quintanilha

Refúgio

(zeptat se v baru)

41,750767 – 6.571459

13

21,5

Bragança

Albergue Juvenil de Bragança

Forte de São João de Deus 5300-263

41.804841, -6.766598

14

30,0

Vinhais

Bombeiros Voluntários de Vinhais

Rua Frades 5 (domluvit se na vrátnici)

41.831751, -7.008327

17,0

Edral

Centro del Día

rohový dům u uličky vedoucí z hlavní ulice ke kostelu (neověřoval jsem ale možnost noclehu)

41.838899, -7.159663

20,0

Vilardévos

Casa de Cultura

(neověřeno)

10,0 (47,0)

Verín


Casa do Escudo – Barrio de San Lazáro

16

22,0

Viladerrei


17

34,0

Allariz

Albergue

Monasterio de Santa Clara

18

20,0

Ourense

Albergue Turistico

Rua Pena Trevinca

19

30,5

Oseira

Monasterio de Santa María de Oseira

20

28,9

Laxe

Albergue de A Laxe

21

33,5

Outeiro

Albergue de peregrinos de Outeiro y Santiaguiño

22

16,5

Santiango de Compostela

9

10

11

12

15

braganca@movijove m.pt

(+34) 988 282 004

60

Příloha 3: Zdroje, z nichž jsem čerpal informace o trase http://www.csj.org.uk/ Úvod do příprav na pouť. Pomůže s výběrem trasy a vhodného ročního období. Část průvodců, které nabízí jejich eshop, je zdarma (resp. za dobrovolný příspěvek) ke stažení. V angličtině. https://www.caminodesantiago.me/community/ Během svých příprav jsem sledoval hlavně toto fórum. Zde jsem našel tip, že se dá snadno ze Santa María la Real de Nieva dojít do Arévala a napojit se na Camino Levante. Spousta informací ohledně možností ubytování. V angličtině. http://www.mundicamino.com/ Dobrý zdroj informací o jednotlivých etapách, trasách a ubytování. Zvlášť šikovné na vymotání se z měst. Nepopisuje ale portugalskou větev Vía de la Plata. Ve španělštině (s možností automatického překladu stránky do angličtiny nebo němčiny). http://www.demadridalcamino.org/caminomadrid Web „dědoušků“ z Madridu. Lehce obstarožní design, ale dost mi pomohl první den vymotat se z města. Ve španělštině. https://www.peterrobins.co.uk/ Peter Robins vytvořil neuvěřitelnou databázi map různých tras camina. S vytištěnými turistickými padesátkami jsem zvládl portugalskou část putování bez větších bloudění. Resp. bloudil jsem, když jsem se do jeho map nekoukal nebo je neměl. Nyní (srpen 2016) na jeho stránkách visí informace, že mapy byly přesunuty na adresu https://pilgrimdb.github.io/. V angličtině. Hesla jednotlivých míst a věcí na Wikipedii.

BEEVOR, Anthony, The Battle for Spain: The Spanish Civil War, 1936–1939. Weidenfeld & Nicolson, 2006 CABALLERO ZOREDA, Luis, „Observations on Historiography and Change From the Sixth to Tenth Centuries in the North and West of the Iberian Peninsula“. In: DÍAZ-ANDREU, Margarita – KEAY, Simon, The Archaeology of Iberia: The Dynamics of Change. Routledge, 2013 COLLINS, Roger, Caliphs and Kings: Spain 796-1031. Wiley-Blackwell, 2012 COLLINS, Roger, Spain: An Oxford Archaeological Guide. Oxford University Press, 1998 COLLINS, Roger, Visigothic Spain, 409-711. Wiley-Blackwell, 2008 CURCHIN, Leonard A., The Romanization of Central Spain: Complexity, Diversity and Change in a Provincial Hinterland. Routledge, 2004 DOWNEY, Kirstin, Isabella: The Warrior Queen. Doubleday, 2014 GARCÍA CASAR, María Fuencisla, „Jewish Participation in Castilian Fairs: The Example of Medina del Campo in the Fifteenth Century“. Mediterranean Historical Review, vol. 6, 1991/2 (URL: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/09518969108569611, staženo 28. 3. 2016)

Milan Hroníček

HERZOG, Tamar, Frontiers of Possession: Spain and Portugal in Europe and the Americas. Harvard University Press, 2015 CHRISTIAN, William A., Apparitions in Late Medieval and Renaissance Spain. Princeton University Press, 1989 LACORDAIRE, Henri, The Life of Saint Dominic. Burns and Oats, 1883 (URL: http://dominicanidaho.org/books/lacordaire/vie_frontal.htm, navštíveno 28. 3. 2016) LINEHAN, Peter, The Ladies of Zamora. Penn State University Press 1997 LONG, Max, Madrid to Sahagun. Confraternity of Saint James, 2013 (URL: http://www.csj.org.uk/wp-content/uploads/2015/05/Camino-De-MadridVersion2014.pdf, staženo 31. 12. 2015) PALACIOS GONZALO, José Carlos, „Spanish ribbed vaults in the 15th and 16th centuries“. In: Proceedings of the First International Congress on Construction History, Madrid, 20th24th January 2003 (URL: http://www.sedhc.es/biblioteca/actas/CIHC1_146_Palacios%20J.pdf, staženo 28. 3. 2016) RAJU, Alison, The Camino Mozárabe or Vía de la Plata, C: Zamora-Braganza-Santiago. Confraternity of Saint James, 2005 STEWART, Jules, Madrid: The History. I. B. Tauris, 2012 STRAFFORD, Peter, Romanesque Churches of Spain: A Traveller's Guide. Giles de la Mare, 2010 The Silver Route: A Practical Guide for Pilgrims. Junta de Castilla y León, 2015 (URL: http://www.turismocastillayleon.com/en/services/publications/guide-pilgrims-silverroute.files/112229-ENG.%20vi%C2%BFa%20de%20la%20plata.pdf, staženo 12. 2. 2016) THOMAS, Hugh, Rivers of Gold: The Rise of the Spanish Empire, from Columbus to Magellan. Random House, 2013 VALOR, Magdalena – GUTIÉRREZ, Avelino (Eds.), The Archaeology of Medieval Spain, 1100-1500. Equinox 2014 VIVES, Jaime Vicens, Economic History of Spain. Princeton University Press, 1969

62

Camino Madrid Edral 2016

Recommend Documents