KAPITOLA PRVNÍ
Bylinkářská tradice a její historie
Bylinoznalství Starým Anglosasům byly čarodějné bytosti s povědomím o moci rostlin známy jako „wortcunners“, tedy bylinoznalci. Slovo „wort“ znamená „kořen“, „bylina“ nebo také „koření“, zatímco slovo „cunning“ odvozené z „cunnen“ (středověká angličtina) znamená „znát“ a názvy jako „Saint-John’s-wort“, „figwort“, „motherwort“, „moneywort“ či „wormwood“ (což je vlastně „wormwort“) nedokládají nic jiného, než že „bylina“ byla v běžné angličtině označována slovem „wort“. Klást rovnítko mezi bylinoznalství a botaniku, farmakognosii či bylinkářství však zcela úplně nejde. Botanická věda v té době ještě neexistovala. Kořenem se v žádném případě nerozuměla jen hlíza, oddenek nebo podzemní přívěsek rostliny: bylo to místo, kde přebývali skřítkové, kde vznikaly a kde se formovaly skryté věci mimo lidské vnímání, dokud nevpadly do viditelného světa hmotné podoby. Kořeny náleží k zóně hlubin, tmy a tajemna, to jest na druhý břeh Bytí, k Podstatě, Původu – nikoli na stranu jevů. Kořenoznalec, tedy v tehdejší řeči „wortcunner“, je jasnovidec. Zná kořen nemoci, která udeří na člověka a zná i kořen léčby: bylinu rozvíjející se v temnotách stejně skrytě jako ta nevolnost, kterou bude léčit. „Word“ („slovo“) z etymologického hlediska souvisí s „wort“ („bylina“). Zamyslete se nad výrokem indoevropského světonázoru, jímž sv. Jan zahajuje čtvrté evangelium: „Na počátku bylo Slovo“. Slovo „word“ – „wort“ označuje původ: a slovo „původ“, spřízněné s německým „ur-„ (tedy první či prapůvodní) je zde vskutku na místě. Původ je zosobněn ve vznešeném Bohu („God“), tedy Dobru („Good“), dlícímu mimo prostor a čas: Ahura Mazda (Ormazd) pro Peršany, Uran mimo sféru Saturnu (času) pro Řeky a Římany a Varuna, 23
védský strážce dharmy (věčný zákon) a rtamu (rtam – pozdější sánskrtský příbuzný výraz tohoto slovního spojení, souvisí s latinským ritus [obřad, rituál] a germánským „right“, neboť „right“ je vetkáno do prapůvodu věcí). Orient (latinsky oriens, kde orientis znamená „vycházející“) je tam, kde vzniká Slunce a vychází světlo světa. Ve starých římských věštbách bylo dobrým znamením, pokud ptáci letěli na východ – západní směr byl naopak znamením špatným. Své postoje získáváme tím, jak se orientujeme. V severské mytologii sedí u kořenů vesmírného stromu Yggdrasilu norny, tři pradávné bohyně neboli dísy a spřádají „wyrd“, osud vesmíru – osud lidí, zvířat i bohů. Jejich jména jsou Urd, Verdandi a Skuld. Urd představuje prvotní vznikání a představuje také původní zemi. Verdandi (v orig. „Wyrd“, pozn. překl.) rozvíjí osudy: její jméno vyslovujeme i dnes. Pronikne-li nám do běžného žití něco výjimečného, zvoláme „To je ale podivné!“ (podivné = weird, tedy spojitost s „Wyrd“, pozn. překl.). Skuld souvisí se slovem „should“ („je třeba“) a také německým „Schuld“, tedy „to, co dlužno“, odkazuje na dharmický zákon (rtam) o tom, co je pro bytosti správné a spravedlivé, co by mělo být činěno. U kořene, pod trojicí bohyní, spí zlý velehad Nidhögg. Červ (latinsky vermis) je součástí sémantického komplexu obklopujícího slovo „uert“, indoevropský kořen slov „root“, „right“, „origin“, „word“ a „wort“.1 „Červ“ se vine a vylézá ze skryté prapůdy, stejně jako se „slovo“ vynořuje z temných hlubin duše, stejně jako se z vřetena (setrvačníku) odvíjí nové vlákno a stejně jako vzdušné víry stoupají z prázdnoty.2 Související slova jsou gótské „wairthan“, anglosaské „weordan“, švédské „varda“, německé „werden“ (stát se), sánskrtské „vartati“ (zkroutit) a „varjati“ (otočit, svinout) a latinské vertere, verti, versum a versus (což rovněž znamená „otočit“, „zkroutit“ a „svinout“). Do etymologie zapadá dokonce i německé slovo „Wurst“, tj. „klobása“, která se vyrábí ze zakroucených střívek. Základní význam indoevropského „uert“ je navíjení, motání a otáčení Podstaty během jejího přecházení „zvenku“ do projevu. Tento typický pohyb je často zastoupen v sakrálním umění, například ve složitě proplétaných spirálách a kudrlinkách keltských či severských dřevorytin, ve vzorech vinných hroznů ve středoevropských křesťanských rukopisech či ve sloupech baldachýnu hlavního oltáře ve Vatikánu z dílny Giovanni Lorenzo Berniniho. Jak je to se slovem „cunning“ (znalství), odvozeným od „cunnen“, slova ze středověké angličtiny („znát“, „tvrdit“, „uznávat“)? Souvisejícími slovy jsou „kin“ – lidé, s nimiž nás váže pokrevní pouto, které známe – a slovo „kid“ a německé „Kinder“ (např. ve slově „kindergarten“) označující potomstvo. Laskaví býváme právě ke svým příbuzným. Příbuzné je „to kindle“, což znamená 24
„vytvářet“. Řecké „genea“ (potomek, rodokmen), latinské generatio (vytvářet, plodit), a celá řada slov jako „genius“ (génius), „generator“ (tvůrce), „genes“ (geny), či „generous“ (štědrý) odkazují zpět na indoevropský kořen „gen“ (vytvářet, plodit, působit). Poněkud opodál (avšak odvozená od stejného kmene) stojí slova jako „king“ (král) a „can“ (moci, umět): „king“ je někdo kdo může – je to plodný samec. Nyní po této exkurzi k původu slov si můžeme lépe uvědomit smysl slova „wortcunning“, tedy bylinoznalství. Bylinoznalec není pouze botanik nebo člověk znalý bylin. Je to také osoba s tajemnou (latinské occultus = skrytý, tajný) schopností vidět původ věcí, vhlédnout pod povrch. Má příbuzenský a laskavý vztah k „worts“, tedy k bylinkám, zná jejich názvy a také slova (žalmy a mantry), s jejichž pomocí se vyvolají duchové obývající říši rostlin.
Kořeny bylinkářství Představou moderních badatelů je, jak si člověk může číst v jedné bylinkářské knize za druhou, že dávný člověk, onen primitivní nevzdělanec hnaný hladem a bolestí, poznával, které rostliny jsou jedlé a které mají léčivé účinky, metodou pokusu a omylu. Často ho to dohnalo až k otravě – pomalu se však rodil základ tradice. Metoda pokusu a omylu je však způsobem, jakým naší vědeckou metodou přistupujeme ke zkoumání našeho světa. Taková metoda tehdy ještě neexistovala. Jak ukazují nejstarší starověké písemné zdroje a podle poznatků získaných etnology od domorodých obyvatel nedisponujících písemným projevem existoval jiný způsob poznávání předností rostlin a jejich nedostatků. Hindové hovoří o posvátných znalostech, které byly původně přímo „spatřeny“ (sánskrtské „shruti“) – až později byly odvozovány z tradice, tedy ústním podáním („smriti“). Ríšijové, ti velcí proroci dávných časů, neviděli pouze vzhled věcí (jevy), nýbrž i jejich podstatu, skryté duchovní vlastnosti. Rostliny byly podle nich bytostmi, s nimiž mohl člověk mluvit a hovořit ve vnitřních zákoutích duše. Dokázali jim rozumět, protože díky životu v odříkání a svatosti prorazili oponu iluze zahalující běžné vědomí. Jejich mysl spočívala v klidu stejně jako nehybná voda lesní tůně – otevřená a volná – tak aby se tyto božské rostlinné bytosti mohly odrážet v zrcadle vědomí. Jazykem moderní psychologie můžeme říci, že věděli, jak se „rozštěpit“ a uvést do tranzu, oddělit se od strnulých obrazů funkčního světonázoru (naučených strukturovaných obrazů toho, co ze společenského pohledu nazýváme realitou), a jak naslouchat tomu, co měli „duchové“ a „bohové“ na srdci. Věděli, jak proniknout úrovní instinktu 25
či hlubokého nevědomí, jak by to nazvali naši psychoanalytici. Vůbec se však nejednalo o subjektivní fenomén rozjímání ve vnitřním světě – byla to schopnost proniknout „dovnitř“, až tam, kde pojem subjektivity či objektivity již pozbývá smyslu! Jak ukázal Mircea Eliade a další, zdá se, že jak lidské kultury dobyla civilizace se svým průvodním jevem specializace funkcí, tato schopnost se zřejmě ztenčila. Šamani, kteří jí disponují, stále existují – jsou však čím dál vzácnější. Nejčastěji nejsou schopni nalézt bránu k bohům snadno a jednoduše, nýbrž musí při částečném a dočasném stírání rušivých struktur civilizace spoléhat na drogy. Raní lidé žijící v lůně přírody, byli jasnovidci. Legendy vyprávějí o dobách, kdy lidstvo rozmlouvalo s bohy a kdy zvířata uměla mluvit. A rovněž v této době dostaly některé rostliny názvy, které označují jejich skrytou povahu. To vše nemusí být tak podivné, jak to vypadá. Příležitostně se ještě vyskytnou děti, které jakoby instinktivně utrhnou rostlinu schopnou vyléčit nemoc. Když se některý rošťák z mé pouliční party pořezal nebo zranil, utrhli jsme jitrocel, rozmačkali ho a potřeli jím zraněné místo pro zástavu krvácení. Kde se ten nápad vzal, netuším. Možná se jedná o součást dětské kultury – stejně jako „nebe, peklo, ráj“, luk a šípy, prak, kameny v kapsách nebo hraní „káči“, a je tu již tisíciletí. Také jsme lezli na staré tisy (Taxus baccata) rostoucí u cesty a cpali se slizkými červenými bobulemi. Kolemjdoucím dospělým vstávaly vlasy hrůzou, neboť jak každý ví, tis je jednou z nejjedovatějších rostlin na světě. My jsme se však hloupým dospělým jen smáli. Nějak tak jsme „věděli“, že tyto sladké bobule jíst můžeme, že nás však nesmí ani napadnout je rozkousnout nebo spolknout semena, která obsahují smrtelně jedovatý alkaloid taxin. V devíti letech jsem přinutil zmizet ošklivý bolák na svém krku tím, že jsem ho „instinktivně“ drhnul zeleným jablkem. K situacím, kdy jsme dozvídali o skryté povaze rostlin, docházelo vzácně i mnohem později. Jednou koncem zimy, kdy jsem bydlel v suchém selském domě ve švýcarských horách vytápěném dřevem, jsem trpěl bronchitidou. Za jedné nepříjemné noci jsem ve snu spatřil hezkou žlutou květinu a probudil jsem se s pocitem, že právě tahle by mi mohla pomoci. Ten den jsem na sluncem vyhřátém svahu, kde sníh již roztál, našel místo s těmito květinami zářícími jako spousta malých sluníček. Ukázalo se, že je to podběl (Tussilago farfara) a že jeho vědecký název (Tussilago) znamená „zahánějící kašel“. Čaj připravený z květů působil v mých zimou zkřehlých plicích jako spousta slunečních paprsků. Po celé věky hledali lidé své bylinky, léky a jedlé rostliny stejným druhem „intuice.“ Je to doloženo historickými i etnografickými údaji. Aspasia z Milétu, 26
jedna z nejkrásnějších a nejchytřejších řeckých hetér (kurtizán) a pozdější „první dáma“ Athén díky sňatku s Periklem, měla v dívčím věku na obličeji ošklivý výrůstek. Když lékař, na kterého se obrátili, léčbu odmítl, protože její otec si za to nemohl dovolit zaplatit, vrhla se v pláči na postel. Ve snu spatřila holubici, která se proměnila v ženu a utěšovala ji se slovy: „Seber odvahu! Ať si jdou lékaři i s jejich léky kam chtějí! Vezmi suché věnce růží zdobících sochu Venuše, roztluč jejich okvětní lístky na prášek a dej si je na obličej!“ Tak učinila a zcela se uzdravila. Cicero vypráví příběh Alexandra Velkého, který hluboce sklíčen sedí u lůžka svého přítele Ptolemaia zraněného otráveným šípem a očekávajícího bolestivou smrt. Unavený Alexandr upadl do snu. Zjevil se mu drak držící v čelistech kořen a řekl mu, kde najít takový, který vyléčí jeho přítele. Ptolemaios, pozdější král Egypta a zakladatel dynastie, která skončí Kleopatrou, i mnoho dalších vojáků se zachránili díky rostlině, na kterou jim drak ukázal. Reformátor a humanista Philip Melanchthon (1497–1560), který měl zanícené a uslzené oči, měl sen o andělovi jménem Dr. Philo, jenž mu k léčbě doporučil světlík (Euphrasia officinalis). Melanchthon si oči vyplachoval čajem z této byliny a byl vyléčen během dvou dnů. Byliny a jiné druhy léčby se ve snech zobrazují pravděpodobně mnohem častěji, než by se kněží našeho moderního pohledu na svět odvážili připustit. Švýcarští rolníci mi o takových zkušenostech často vyprávěli. Jasnozřivý léčitel Edgar Cayce, kterému se o spolehlivých lécích zdálo, není jedinou z těchto postav. V dobách velkých nepokojů a pohrom, jako byly morové epidemie ve středověku, vycházejí bytosti z „druhé strany“ na denní světlo a dokonce se svým zjevením ani nečekají na prostředky, jakými jsou sny. Bezpočetné příběhy svědčí o rolnících, kteří se setkali s „divokými lidmi“, „malými lidmi“ nebo šedivými, seschlými drobnými muži zjevujícími se v polích a lesích, kteří vyděšeným radili Kozlík a bedrník jezte a víc se před nemocí netřeste. Tvrdí se, že ti, kdo tyto a podobné rostliny s plnou vírou pojídali, moru nepodlehli. V některých komunitách byli takzvaní senzibilové, kterým se o přednostech rostliny nezdálo, ale někde v těle něco cítili, jakmile se dostali do blízkosti nějaké rostliny. Toto brnění brali jako znamení, že rostlinu lze použít jako lék pro onu část těla. 27
Znalosti získávané generacemi vizionářů, snílků a médií se postupem času staly kodifikovaným dogmatem kněží a jejich lékařských škol. Vznikaly vlivné vrstvy lékařských kněží Babylónu, Egypta a Řecka. V Číně znalosti o bylinách písemně ujednotili kolem roku 3000 př. Kr. v lékopisu Pen Ts’ao za vlády císaře Šen-nunga prohlášeného za svatého a o něco později byla v Indii ústně předávaná Ajurvéda převedena do písemné podoby ve formě Atharvavédy. Přechod je postupný a není úplný, neboť zaznamenává přechod od kultury se způsobem života založeným na lovu a sběračství či jednoduchém zemědělství ke kultuře se sílící civilizací, s absolutní specializací společenských funkcí, dělbou práce, gramotností a městským životem.
Svatí muži z Východu Ještě i nyní se Bhikkové (buddhističtí mniši), sádhové (asketové) a sannjásinové (hindští svatí muži) vzdávají světských záležitostí a rodinných pout a svobodně putují po Boží zemi. Obyvatelé indických vesnic je přijímají s úctou a žádají o rady týkající se nemocí, které trápí jejich duši či tělo. Většina z nich se vyzná v Ajurvédě (v sanskrtu „ájur“ = život a „véda“ = vědění). Vedle příběhů o bozích a démonech používají přísloví a metafory, vyučují životosprávě a podávání bylin a pomáhají tam, kde je třeba. Ajurvéda je základní indickou tradicí a tvoří základnu hinduismu i buddhismu. Přibližně tři sta let po smrti Osvíceného vyslal císař Ašóka buddhistické mnichy do všech koutů světa, aby mezi lidmi šířili učení ahinsá (nenásilí), sattipathány (povědomí) a mír duše. V průběhu času se poselství dostalo na Cejlon i do jihovýchodní a východní Asie. Není důvod předpokládat, že by se tito buddhističtí mniši vydali pouze na východ. Karavany ubírající se cestou na západ po Hedvábné stezce a překračující chladný Khyberský průsmyk, prašnou vysočinu Íránu a údolí Eufratu přenášely po celé cestě do Říma či Alexandrie společně s kořením a hedvábím také myšlenky a filozofii. Spojení neprobíhalo pouze po souši: jak uvádí Periplus Eritrejského moře, řecká příručka pro obchodníky z doby císaře Nerona, přivážely lodě čile Římanům nard pravý, pepř, perly, slonovinu, hedvábí a mušelín, šperky, olej z kořene chrpovníku, bdellium (klejotoková pryskyřice z myrhy), karneol (červené barvivo), kustovnici a indigo. Římané na oplátku posílali víno, měď, cín, olovo, korál, topaz, storax (asijská sladká pryskyřice), jetel, sklo, kadidlo a jemně tkané oděvy.3 Již v době 200 let př. Kr. existovala v egyptské Alexandrii kolonie indických obchodníků: zcela určitě ovlivňovali alexandrijské filozofy 28
