1 Pán č. 600
Jeden frajer stál celé odpoledne u bufetu jenom v trenkách a olizoval oranžový prášek z bramborových lupínků s příchutí grilovacího koření. Vedle něj zase jiný frajer namáčel čips jako malou naběračku do cibulové omáčky a tu z něj pak ocucával. Pořád stejný, prosáklý lupínek, nabrat, ocucat. Je milion způsobů, jak můžou tihle frajeři zvednout nožičku a označkovat si to, co chtějí prohlásit za svůj majetek. Co se občerstvení týče, jedná se tu jenom o dva skládací stoly s haldami otevřených sáčků kukuřičných lupínků, jaké prodávají velké supermarkety levně pod vlastní značkou, a se spoustou nealko nápojů v plechovkách. A když ty frajery vyvolali, že je na nich řada, když nadháněčka ohlásila jejich číslo, tak tihle účinkující odkráčeli za svou stříkací scénou, ale pořád u toho plnou hubou žužlali kukuřici s karamelem a prsty je pálily od česnekové soli a lepily se jim od polevy z tyčinek s javorovým cukrem. Někteří smrkáči sem přišli jen proto, aby pak mohli říkat, že tu byli. My veteráni jsme tu, abysme se postavili času a prokázali Cassii službičku. Abysme jí pomohli o délku jednoho ocasu blíž ke světovému rekordu. Abysme byli u toho, když se píšou dějiny. Na bufetu rozložili plastové misky plné kondomů hned vedle plastových misek plných preclíků. Srandovně maličkých čokoládových tyčinek. Buráků v griliáši. Na podlaze plno plastových obalů z kondomů i ze sladkostí, všechno roztržené zuby. Stejné ruce si nabíraly lentilky, stejné ruce sahaly do poklopců a pod elastické pásky a hladily napůl ztopořené ptáky. Prsty od potravinářských barviv. Erekce s nakyslou venkovskou příchutí. 7
Burákový dech. Nealkopivní dech. Lupínkový dech s příchutí grilovacího koření, všechno to supí Cassii do tváře. Hadráci, co si rozškrábali paže do ruda. Univerzitní panici, co by se panictví rádi zbavili před kamerou. Tenhle smrad, pán č. 72, se těší, jak se odpaní a vejde do dějin, oboje v jediném záběru. Vyzáblí frajeři, co si nechali trička, trička starší než někteří ze zdejších účinkujících, reklamní trička potištěná před věky při premiéře filmu Ženatý s podvazky. Trička pro Cassiin fanklub, pocházející z dob, kdy hrála hlavní roli ve filmu Zprasený obzor. Trička, co vylezla ze sítotisku dřív, než pán číslo 72 z maminčina bříška. Hluční frajeři s mobily vykládají něco o akciích a investičních příležitostech a u toho si oždibují a popotahují předkožky. Nadháněčka všechny účinkující označila fixou, napsala jim na bicepsy čísla od jedné do šesti set. Jejich účesy – hotový pomník gelu a trpělivosti. Opálená kůže, mlha z kolínské. Místnost je plná kovových skládacích židlí. Pro dotvoření atmosféry fůra hanbatých časopisů s oslíma ušima. Nadháněčku herců dělá nějaká kočka, Sheila, mašíruje tu s psací podložkou a křičí na číslo šestnáct, číslo třicet jedna a číslo dvě stě jedenáct, ať jdou za ní po schodech nahoru na scénu. Frajeři v teniskách. V polobotkách. Ve slipech. V botkách s prošívanými špičkami, se šmolkově modrými ponožkami až po lýtko, které takhle nahoře drží staromódní podvazky. Plážové žabky, ještě s nalepeným pískem, takže to při každém kroku vrže. Starý vtip: Kočku přiměješ, aby hrála v pornu, když jí nabídneš milion dolarů. Frajera se stačí slušně zeptat… Vlastně to není vtip. Aspoň ne takový ten ha, ha, vtipný vtip. Když nepočítám nás staré mazáky z branže, většina těchhle nýmandů si přečetla inzerát, co vyšel vzadu v Adult Video News. Výzvu, ať se hlásí do otevřeného konkurzu. Komisi je potřeba ukázat jenom erekci a papír od doktora, že nic nemáte. Jo, a kromě toho se tu netočí dětský porno, takže vám musí být osmnáct. Vyholené prsní svalstvo a depilovaná ohanbí v jedné frontě s celým softbalovým týmem pacientů s Downovým syndromem. 8
Asiati, černí, Hispánci. Jeden frajer na vozíku. Něco za každý segment trhu. Číslo 72 má v ruce pugét bílých růží, co už začínají vadnout, plátky se kroutí a začínají hnědnout. Jednu ruku má napřaženou a na jejím hřbetě má něco napsáno modrou propiskou. Kouká se na to a povídá: „Nic nechci, ale vždycky jsem tě měl rád…“ Jiní frajeři mají zabalené krabičky s nadýchanými pentličkami a mašličkami, krabičky tak malé, že se vejdou do jedné dlaně, že se jim skoro schovají pod prsty. Veteráni a zkušení herci mají na sobě saténové župany, boxerské župany s šerpou, a čekají, až přijdou na řadu. Profesionální mistři erekce. Půlka z nich dokonce s Cassií i chodila, mluvili s ní o manželství, že z nich budou Luntovi, anebo Desi a Lucy erotického zábavního průmyslu. Na tomhle natáčení nebyl jediný herec, aby Cassii Wrightovou nemiloval a nechtěl jí pomoct vejít do dějin. Další frajeři nikdy nepíchali s ničím jiným než s vlastní dlaní a nikdy se nedívali na jiná videa než na ta s Cassií Wrightovou. Pro ně to bylo něco na způsob věrnosti. Manželství. Tihle svírali v rukou dárečky; pro ně je to něco jako líbánky. Konzumace vztahu. Dneska vystupuje naposledy. Pravý opak první plavby lodi. Tam nahoře nad schody bude zhruba tak od patnáctého frajera Cassie Wrightová vypadat jako kráter po raketě promazaný vazelínou. Krev a mlíko, ale jako kdyby v ní něco vybuchlo. Když se na nás podíváte, určitě byste neřekli, že vytváříme dějiny. Rekord, který ukončí všechny rekordy. Nadháněčka Sheila vyjde a vyvolává. „Pánové.“ Posune si brýle výš na nose a říká: „Až vás vyvolám, musíte být v kamerové pohotovosti.“ Tím myslí s pořádnou erekcí. Zralí na kondom. Jaké bylo prožít tenhle den, tomu se asi nejvíc ze všeho podobá, když si vytřete zadek zezadu dopředu. Jste na záchodě. Nemyslí vám to, a tak si popatláte sračkama zadní stranu té scvrklé, povislé kůže. A čím víc se snažíte to otřít, tím víc se kůže natahuje 9
a tím je to rozpatlanější. Vrstvička sraček se šíří do chlupů a dolů na stehna. Právě takové je prožít podobný den, právě tak vypadá snaha udržet to v tajnosti. Šest set frajerů. Jedna pornokrálovna. Světový rekord na věčné časy. Holá nezbytnost pro každého soudného sběratele erotiky. Jen kdyby si jeden z nás neusmyslel, že z toho udělá snuff.
10
2 Pán č. 72
To byl ale připitomělý nápad, přinést růže. No, nevím. Sotva vlezete do dveří, dostanete nákupní pytel z hnědého papíru, na kterém je napsané číslo, nějaké číslo mezi jedničkou a šestistovkou. A řeknou vám: „Hele, sem si dej šaty.“ A dají vám dřevěný kolíček na prádlo se stejným černě napsaným číslem. „Připnout na trenky,“ poradí vám. „Neztratit, nebo nedostaneš ty věci zpátky.“ Ta organizátorka má stopky na šňůrce, visí jí na prsou tam, kde by mělo být srdce. Na stěně za stolem, u kterého se svlíkáte, je páskou přilepená cedule se stejně černým nápisem na hnědém papíře; stojí tam, že produkce nezodpovídá za vaše cennosti. A mají tu i další ceduli: „Zákaz nošení jakýchkoli masek.“ Do některých pytlů si chlapi dali boty a do těch strčili smotané ponožky. Pásek, pevně srolovaný a nacpaný do jedné boty. Složené kalhoty, puk na puku, položili na boty. Košile si přidrželi pod krkem, aby líp srovnali rukávy a složili límec a podolky, takže si je moc nezmačkají. Složili nátělníky. Kravaty srolovali a dali si do kapsy u saka. Chlapi v pěkných kvádrech. Jiní si zas stáhli džíny nebo sportovní kalhoty a naruby je tam nacpali. Trička nebo mikiny. Vyloupli se z propoceného spodního prádla a narvali ho do pytlíků a pak na to přihodili zasmrádlé tenisky. Když se převlíknete, holka se stopkama si od vás pytel s oblečením vezme a položí ho na zem k betonové zdi. Všichni pak postávají v trenkách a pohrávají si s peněženkami, klíčky od aut nebo s mobily. 11
Já přinesl kytici růží, co vadnou, prostě navíc jeden krám, se kterým si budu nervózně pohrávat v ruce, zkrátka to byla holá blbost. Šel jsem se svlíknout, rozepínám knoflíky od košile, holka se stopkama nám rozdává sáčky, pak mi ukáže na prsa a ptá se: „Ty půjdeš s tímhle před kameru?“ V ruce drží pytel s číslem 72. Na jedno papírové ouško mu připíchla kolíček. Moje číslo. Holka se stopkama mi ukáže prstem jako hlavní pistole na prsa a říká: „Myslím tohle.“ Skláním hlavu, dívám se dolů přes bradu, až to bolí, ale vidím jenom křížek na zlatém řetízku. Ptám se, jestli to je problém. Jako křížek. A holka natáhne ruku s kolíčkem a stiskem ho otevře. Pak mi ho chce připnout na bradavku, ale já cuknu. „Děláme tohle už dlouho,“ povídá. „Víme, jak tyhlety náboženský fanatiky odhalit.“ Podle obličeje by mohla chodit na střední, je jí asi jako mně. Holka se stopkama vykládá, jak herečka Candy Apples stanovila rekord 721 souloží, jenže při produkci použili skupinu týchž padesáti mužů. To bylo v roce 1996 a Candy toho nechala jen proto, že do studia vrazili od Losangeleské policie a zarazili natáčení. Povídá: „Fakt fakt.“ Když tehdy ten svůj rekord udělala Annabel Chongová, povídá holka se stopkama, 251 souloží, na hromadný konkurz sice přišlo osmdesát mužů, ale zhruba šestašedesát procent z nich se nepostavil dost, aby odvedli, co se po nich chtělo. Ve stejném roce, v roce 1996, Jasmin St. Claire překonala rekord Chongové třemi stovkami souloží v jediném záběru. Pak rekord překonala Spanataneeus Xtasy, 551 souloží. V roce 2000 šukala herečka Sabrina Johnsonová se dvěma tisícovkami chlapů, až nakonec měla tak děsné bolesti, že jí štáb musel dávat mezi nohy led a ona zbytek obsazení vykouřila. Když jí honoráře začaly docházet, zveřejnila, že ten rekord byl podvod. Zvládla nejvýš pět set souloží a místo dvou tisíc mužů se jich na natáčení dostavilo jen devětatřicet. 12
Holka se stopkama mi ukáže na křížek a povídá: „Hlavně se tu nesnaž spasit nějaký duše.“ Další chlap u stolu si stáhne černé tričko a hlavu a paže a prsa má stejně, rovnoměrně dohněda opálené. Na jedné bradavce se zaleskne zlatý kroužek. Chlupy na prsou jako poskládané, všechny zastřižené stejně na krátko. Podívá se na mě. „Hele, vole,“ ozve se, „aspoň její duši nechtěj spasit dřív, než mě zavolaj na můj detailní záběr, jo?“ A zamrká tak hrozitánsky, až se mu celá tvář zvrásní kolem jednoho oka. Obočí má tak veliké, že by je mohl používat jako vějíř. Zblízka je jedna uhlazená vrstva růžové barvy, přes celé čelo a tváře. Tři barvy hnědého pudru kolem očí, kůže se tam skládá do drobných vrásek. Pod jednou paží, mezi loktem a opálenými žebry, tiskne něco bílého a zmuchlaného, snad další šaty. Holka se stopkama otáčí na druhé straně od stolu hlavu, aby viděla na nás oba. Vrazí si ruku do přední kapsy džínů a ptá se mě: „Hele, svatej, a nechceš si koupit pojistku?“ Vyloví lahvičku, velkou jako zkumavka, ale kratší. Zatřese jí, vevnitř zarachtají pilulky. „Deset doláčů kus,“ povídá a třese si modrýma pilulkama u obličeje. „Nechceš přece patřit mezi těch šestašedesát procent.“ Tomu chlapovi s mejkapem podá sáček s číslem 137 a povídá: „Chcete si toho plyšáka dát taky do pytle?“ Kývnutím ukáže na bílý uzlíček, co má ten chlap pod loktem. Číslo 137 švihem tasí ten uzlíček bílé látky a říká: „Pan Toto není nic tak přízemního jako plyšák. Pan Toto je lovec autogramů.“ Políbí ho a pokračuje: „Nevěřili byste, jak je starý.“ Vycpaná potvůrka je sešitá z bílého plátna, má dlouhé jezevčíkovité tělo, ze kterého dolů trčí čtyři podsadité, bílé, plátěné nohy. Nahoře je přišitá psí hlava s očima z černých knoflíků a s plandavýma plátěnýma ušima. A po bílém plátně samé kostrbaté písmo, modré, černé, červené, rukou psané. Rozevláté písmo, hůlkové písmo. Někde s daty. Čísly. Den, měsíc a rok. Na místě, kde ho chlap políbil, má pes šmouhu od rtěnky. Drží psa na jedné paži, jako byste drželi nemluvně. Druhou rukou ukazuje na čmáranice. Podpisy. Autogramy. Carol Chan13
ningová, ukazuje nám. Bette Midlerová. Debbie Reynoldsová. Carole Bakerová. Tina Turnerová. „Pan Toto,“ povídá, „je starší, než bych přiznal já o sobě.“ Holka se stopkama pořád drží lahvičku s pilulkama a zeptá se: „Vy chcete, aby vám slečna Wrightová dala autogram?“ Chlap nám vykládá, že Cassie Wrightová je odjakživa jeho nejoblíbenější pornohvězda. Svým uměním a řemeslnou dovedností ční nad všechny ostatní. Číslo 137 povídá, jak Cassie Wrightová strávila šest měsíců tajným pozorováním jednoho endokrinologa, učila se jeho práci, studovala jeho chování a řeč těla, než si zahrála lékařku v průlomovém celovečerním filmu Pohotovost: pohromadě na hromadě. Cassie Wrightová strávila šest měsíců studiem, korespondencí s těmi, kdo přežili, a zkoumáním soudních spisů, než jen vkročila na scénu pornografického megafilmu Titanik: pohromadě na hromadě. Ve své jediné replice, kdy říká: „Tahle loď není jediná, do koho dneska ledovec prorazí díru,“ nasadila naprosto akurátní západoirský přízvuk a zcela přesně popsala, jak rajcovní musel být hromadný sex v laciném podpalubí v posledních chvílích před nejhorší námořní katastrofou všech dob. „V Pohotovosti,“ vykládá, „v lesbické scéně se dvěma nadrženýma laboratorníma techničkama, je na první pohled vidět, že Cassie Wrightová jediná z celého obsazení ví, jak se správně používá gynekologické vyšetřovací zrcátko.“ Kritika, povídá číslo 137, zcela po právu básnila o jejím zosobnění Mary Toddové Lincolnové v historickém snímku z dob války Severu proti Jihu, nazvaném Co vítr vzal: pohromadě na hromadě. Později přejmenovaném na Soukromá pracovna. Později přepřejmenovaném na Soukromá oválná pracovna. Číslo 137 nám vykládá, že ve scéně, kde ji ojíždějí najednou John Wilkes Boothe i Poctivý Abe Lincoln, Cassie Wrightová díky pečlivé přípravě skutečně přivedla k životu obrázky z amerických dějin. Pořád má na ruce svého plátěného psa, který mu mačká černé knoflíky očiček na zlatý prsní kroužek, a říká: „Kolik za ty pilule?“ 14
„Po desíti,“ odpovídá holka se stopkama. „Ale ne,“ namítne chlap. Nacpe si psa zpátky do podpaží a sáhne si za záda do kapsy kalhot. Vytáhne šrajtofli, odloupne dvacet, čtyřicet, sto dolarů, a povídá: „Já myslel, kolik chceš za celou lahvičku.“ A holka se stopkama na to: „Předkloňte se, ať vám můžu napsat na ruku číslo.“ Číslo 137 na mě znovu mrkne, veliké oko vypadá uprostřed všeho toho hnědého pudru ještě větší, a on povídá: „Přinesls růže.“ Povídá: „Jseš nějak naměkko, ne?“
15
3 Pán č. 137
Jo, dneska když ve fitku zvedáte v benčpresu šest kotoučů, anebo když na scotovce trápíte biceps jednoruč celou vahou těla, při jednom cviku jste namakaní a nabití, mocnými tahy stahujete horní kladku širokým úchopem, přitáhnout, pustit, tak fofrem, jak rychle stačíte přidávat kotouče – jenomže pak, při další sérii, jste najednou v háji. Vyřízení. Každý zdvih a tlak je jenom dřina navíc. Místo abyste si to svištěli, jen počítáte a potíte se. Lapáte po dechu. Není to cukrová krize. Věřili byste tomu? Ta zásadní změna nastala proto, že nějaký tupoň v recepci vypnul muziku. Je fakt, že jste zrovna poslouchat neposlouchali, jenže když muzika přestala, z tréninku byla najednou jenom dřina. Stejnou beznaděj, stejný pokles krevního tlaku pocítíte, když muzika ztichne ve tři ráno v nějakém klubu, zavírají a vy tam stojíte s tvrdým a úplně sám. A právě tohohle velikého zklamání si všimnete, když natáčíte film: žádná doprovodná hudba. Žádná náladová hudba. Až projdete chodbou a budete v jedné místnosti s Cassií Wrightovou, nebude tam dokonce ani pornojazz s elektrickou kytárkou s kvákadlem. Kdepak, to až po střihu, po dodání dialogů, dodají i hudební doprovod, aby vylepšil kontinuitu záběrů. Věřili byste tomu? Vzít sem s sebou pana Tota, to byl mizerný nápad. Zato spolykat plnou flaštičku viagry… to by mě až na konec natáčení protáhnout mohlo. Na protější straně čekárny si povídá nefalšovaný, opravdový 16
