Budiž tma Planeta Lostris, 277 let po zahájení kolonizace vesmíru
„Kontrolo Porto Negro, tady Tango čtyři jedna, zahajuji přiblížení na přistání, potvrďte příjem.“ Kapitán Roy Donner čekal na odpověď několik dlouhých vteřin. „Tango čtyři jedna, kontrola Porto Negro slyší,“ zachrchlalo to ve sluchátkách jako v dobách, kdy se létalo na plátnem potažených vrtulácích. „Počasí není vhodné k přistání. Vítr osmdesát pět uzlů, kurz dva jedna tři, viditelnost padesát metrů.“ „Tango čtyři jedna rozumí,“ řekl Roy. „Pokračuji v přiblížení. Žádám o zapnutí naváděcího paprsku.“ „Porto Negro pro Tango čtyři jedna, máme vás na radaru, nedoporučujeme pokračovat v přiblížení, počasí není…“ Já vím, že není. Nejsem slepej. „Kontrolo Porto Negro, Tango čtyři jedna rozumí, přepínám na vlastní navigaci a pokračuji v přiblížení, výška dvanáct tisíc, rychlost em jedna celá tři, kurz jedna sedm šest.“ Raketoplán proklouzl cáry mraků a z šera se vylouply bizarní věže bouřkových kumulonimbů, osvícené neustávajícím rejem nazelenalých plochých blesků. Roy zapnul antigravitační pohon a automatický stabilizátor letu. V první turbulenci pocítil jen jemné vibrace v řídící páce a stejně se rozechvěly ručičky letových přístrojů. A-96 není přiblblá videohra na Star Trek, tohle je skutečné letadlo, které poletí, i když v něm nebude fungovat takřka nic. Má křídla a kormidla, a dokáže je unést stejná síla, která udrží ve vzduchu ladného rorýse, jehož silueta zdobí štíhlé kýlové plochy.
„Kontrolo Porto Negro, tady Tango čtyři jedna, rychlost devět šest nula, výška devět dva nula nula, kurz jedna sedm šest, pokračuji v přiblížení.“ Nemělo cenu dál vést nesmyslný monolog. Věděl, že řídící věž se už neozve, protože letový dispečer za to dostal od někoho dobře zaplaceno. Stejně tak věděl, že to byly vyhozené peníze, protože žádná bouře ani sebelépe podplacený letový dipečer mu nepřekazí záměr přistát na nejpochmurnějším místě tohoto koutku vesmíru, i když tam bude velmi nežádoucí osobou. Daleko za zádí kosmického letounu zůstaly pláže, hotely třpytící se v paprscích ranního slunce jako skleněné pyramidy dávných tajemných civilizací, trojstěžníky s bílými plachtami i majestátné zaoceánské parníky brázdící poklidná jižní moře planety, nesoucí jméno krásné egyptské královny. Co na tom, že byla vymyšlená. Ale tady začínal jiný svět. Nebetyčné horstvo, holé, černé a mrazivé, pokrývající jako bodlinatá čepice polární kraje a táhnoucí se v mnoha nepřekročitelných hřebenech až k pětapadesátému stupni severní šířky. Zde se ve zběsilém reji míchají teplé jižní větry s mrazivým dechem severu a dávají vzniknout bouřím, jaké si návštěvník dovolenkových rájů nedovede ani představit. Jen málo strojů postavených člověkem jim dokáže vzdorovat a jediný z nich se při tom jen občas zlehka zachvěje. Roy stiskl jedno z tlačítek na středové konzoli a do oken vyjely průhledné panely. Druhé tlačítko a běsnící bouře za okny zmizela jako mávnutím kouzelné hůlky. Teď už se však kapitán nedíval na skutečnou krajinu, ale na dokonalý trojrozměrný obraz, na kterém počítač nechával jen to, co bylo třeba – pevninu a běsnící oceán. Po dešti, mracích a oslepujících elektrických výbojích nebylo ani památky. Letoun začal v táhlém oblouku klesat ke zpěněnému moři. Roy nedokázal odhadnout, zdali se vzdouvá do deseti, dvaceti či padesátimetrové výšky, ale na tom stejně nezáleželo. Na monitorech vyrostly strmé ostré štíty a pak se objevila ranvej, jako by ji v pravý čas vykouzlil dobrý čaroděj. Sto metrů vysoké betonové pylony, gigantický vlnolam a stejně obří vlny, které na něj útočily s nezdolnou úporností.
Ještě několik vteřin a už bílá přerušovaná čára uprostřed ranveje ubíhala do dálky přímo před přídí letounu. Vysunout podvozek, přistávací klapky a pak zlehka zvednout příď. Kontakt! Roy se usmál. Kdyby chtěl, mohl by posadit letoun dvacet metrů před stojánku a předním kolem zastavit přesně na špičce jedničky, nesmyslně označující její pořadí – je jediná na tomto letišti i na celém neutěšeném kontinentu. „Kontrolo Porto Negro, tady Tango čtyři jedna, přistávací manévr ukončen, roluji na stojánku čílo jedna.“ Když konečně zastavil, vypnul průhledové projektory a zadíval se na hranaté obrysy stavby, která budila dojem, že je odvěkou součástí pustého kontinentu. Jako by zde stála od dávných časů a čekala, až přijdou lidé a vyplní ji tím, k čemu byla určena už samotným Stvořitelem. Tím, co onen Stvořitel už na samém počátku dal do vínku druhu, který sám sebe hrdě nazýval člověkem. A to něco tady skutečně je. Sálá to z hladkých stupňovitých zdí, z hranatých věžiček, vzdálených na dostřel opakovací pušky, z malých okének se stříškami, ze strohosti a chladu stavby, která má v pohledu shora podobu gigantické šestiramenné sněhové vločky. Nevyplňuje ji však čirá třpytivá voda proměněná v led, ale zločin. Takové je Porto Negro, nejobávanější věznice vesmíru. Skutečná pevnost, nepřístupná, odříznutá od zbytku veškerého univerza mocnými betonovými zdmi, neschůdnými horskými masivy, věčně rozběsněným oceánem a neutišitelnými bouřemi, neustále bičujícími okolní krajinu. Nikdo odsud nikdy neutekl a nikdy se o to ani nikdo nepokusil, protože navzdory svému účelu byla tato stavba jedinou oázou Severního kontinentu. Co si o něm myslet, když lidem nestál ani za to, aby mu dali skutečné jméno? „Kapitán Donner?“ zachrčelo to ve vysílačce. „Zde.“
„Pan ředitel vás očekává.“ „Děkuji, pane.“ Pod přístřeškem naproti stojánce se otevřely dveře a v nich se objevila žena oblečená v tmavomodré uniformě. Roy se zvedl z pilotního křesla, zajistil palubní systémy, spustil můstek a sestoupil na vlhký beton stojánky. Nadechl se chladného prosoleného vzduchu, mnohem slanějšího, než byl ten pozemský, zvedl si límec letecké bundy a rozběhl se k přístřešku. Ledový vítr mu zahučel v uších a rázem zdolal soukromou pevnost letecké uniformy. Je to jen padesát metrů a už zima zalézá pod nehty a za límec, dere se do nechráněných uší a každou nepatrnou mezírkou proniká pod bundu a pohodlné kalhoty. „Kapitán Roy Donner?“ „Ano, osobně.“ „Jsem Denisa Trivelliová, průvodkyně návštěv,“ představila se mu. Překvapil ho její jemný hlas i pohledná tvář. Dokonce i ledový živel jako by couvl před její dokonalou krásou. Měla hladké rovné čelo, hnědé vlasy, pečlivě smotané pod slušivou čepičkou, a roztomilý nosík, jen její chladné bleděmodré oči vzácně ladily s ledovou pustinou naskrz prolezlou beznadějí. „Slečna nebo paní?“ zeptal se Roy, když jí krátce stiskl ruku a žena za ním zavřela dveře. „Záleží vám na tom?“ „Jen do té míry, abych věděl, jak vám mám říkat.“ „Říkejte mi madam, pane kapitáne, tak jako všichni.“ „Fajn, madam. Dovedete mě za panem Lorenzem?“ „Od toho jsem tady.“ Zamířili k výtahu. Rozjezd jeho kabiny i brzdění byly naprosto plynulé a chod absolutně tichý, a tak Roy nedokázal odhadnout ani to, zda jedou vzhůru či dolů. „Prosím, pane,“ pokynula mu Denisa. Vykročili do dlouhé chodby a míjeli nespočet naprosto stejných dveří, označených ni-
koliv čísly, ale trojkombinacemi písmen. Bylo nemožné je spočítat nebo odhadnout, jakou vzdálenost ušli, když každé dveře byly jinak daleko od sebe, i když to byl rozdíl jednoho či dvou kroků. „Prosím, pane,“ zastavila se Denisa a ukázala na dveře označené písmeny HKU. Roy mrkl zpět k výtahu a zatočila se mu hlava. Po jeho dveřích nebylo ani památky – zíral jen do nekonečné chodby a bylo zcela lhostejné, jestli její část ztrácející se v dálavách byla hologramem nebo obyčejnou kresbou na dveřích výtahu. Porto Negro, po všech stránkách nedobytná pevnost. „Prosím, pane,“ opakovala Denisa a ukázala na dveře. „Jak najdu cestu ven?“ „Doprovodím vás. Ale teď už vás očekává pan Lorenzo.“ Vzal tedy za kliku a vstoupil dovnitř. Frank ho mohl stokrát ujišťovat, že Emilio Lorenzo, vrchní ředitel Porto Negra, je jejich člověk. Přesto zjistil, že se mu chvějí kolena jako nezbednému žáčkovi první třídy, který si jde do ředitelny pro důtku. „Zdravím vás!“ Jaký kontrast! Jaká proměna! Jediné dveře od sebe dokážou oddělit dva vesmíry – jeden plný ledu, hrůzy a beznaděje, druhý vonící teplým mořem, pizzou a dobrým italským vínem. Ratanový nábytek, pestrý koberec a prosklenou stěnou naproti dveřím úžasný výhled na přístaviště, podřimující v horkém letním odpoledni. „No tak! Neostýchejte se a posaďte se,“ ukázal usměvavý chasník v bílé košili a volných tmavých kalhotách na jedno z křesel. „Jsem kapitán Roy Donner,“ představil se Roy, ještě než zapadl do pohodlného sedáku. „Já jsem Emilio Lorenzo,“ nepřestával se usmívat Ital. „Frank mi o vás vyprávěl po telefonu. Taky můj bratr Antonio se zmínil, že se setkal s jedním z vašich přátel. Dole na jihu spolu vyšetřovali nějaký případ.“ „A vyšetřili ho?“
„Vyšetřili, co bylo třeba,“ rozvalil se do druhého křesla Emilio a nalil Royovi decku chianti. „Tak, jak je na naší planetě dobrým zvykem.“ Roy ochutnal víno a uznale pokýval hlavou. „Vyznáte se ve vínech?“ zatetelil se při tom gestu Emilio. „Ani náhodou. Ale ve vyšetřování ano.“ Úsměv z tváře bodrého Itala zmizel a hologramem zobrazujícím přístaviště v Castellammare del Golfo sem prolezlo něco málo zimy z okolního vesmíru. „Vždy je třeba vyšetřovat to, co je třeba,“ po chvíli přece jen přelétl Emiliovi po tváři úsměv nad slovní hříčkou, kterou právě vymyslel. „Fajn, vyšetřím, co bude třeba, a vypadnu,“ dopil víno Roy. „Co bude třeba pro koho?“ zeptal se Emilio. „Co bude třeba pro toho, kdo mě platí.“ „Problém by mohl být v tom, že to není ten samý, který platí mě.“ „Mohl by mi ten problém bránit v mém vyšetřování?“ zeptal se Roy. „I když mě momentálně platí Frank?“ „Kdyby to byl kdokoliv jiný než Frank, s vaším vyšetřováním by to vypadalo velmi bledě. Ale Frankovi já prostě nedokážu odepřít nic,“ usmíval se Emilio. „Já vím,“ řekl Roy. „Mohu vás tedy poprosit, abyste mi povolil začít pracovat?“ „Začněte pracovat,“ pokynul mu Emilio. „Madam! Ukažte panu Donnerovi jeho celu.“ „Moji celu?“ podivil se Roy. „Bohužel nejsme policejní stanice,“ řekl Emilio. „Jiné pracoviště vám zajistit nemůžeme. A ani jiné ubytování, pokud se tu rozhodnete přespat.“ „Pro ten případ jsem si přivezl vlastní ubytovnu,“ řekl Roy. „Fajn. Přeji vám šťastné pořízení.“ Roy vyšel na chodbu a slunná Sicílie zůstala dvanáct a půl parseku za jeho zády. „Prosím, pane,“ ukázala Denisa k výtahu, který jako zázrakem porušil kontinuitu nekonečna vyjádřeného chodbou.
Znovu neměl tušení, kam jedou, a napadlo ho, že jestli Emilia fakt nakrkne, nebo spíš Rusy, kteří momentálně platí nejen Emilia, ale i letové dispečery na Porto Negru, nikdy už z tohohle bludiště netrefí na spásonosnou stojánku číslo jedna. Jiná chodba a nespočet jiných, přesto naprosto stejných dveří, a stejné nekonečno. „Prosím, pane,“ ukázala Denisa na dveře označené písmeny VEA. „Tak se jmenuje moje holka,“ řekl Roy. „Prosím?“ podivila se Denisa. „Victoria Elizabeth Anderssonová. Psáno se dvěma es. Její pra-pra-pradědeček prý složil švédskou hymnu.“ „Nemám tušení, kde je Švédsko, pane.“ „Dvanáct a půl parseku tímhle směrem,“ ukázal Roy na opačnou stranu, než se skvěly na něj čekající dveře, „a dva tisíce kilometrů od Sicílie.“ „Dva tisíce kilometrů je dost daleko,“ zamyslela se Denisa. „To je skvělé, že to chápete.“ „Prosím, pane,“ opakovala Denisa a znovu ukázala na dveře označené písmeny VEA. Roy otevřel a vstoupil dovnitř. Než se stačil rozkoukat, klaplo to za ním a kapitán vojenského letectva planety Země se stal vězněm v Porto Negru. Kavalec v jeho raketoplánu nemohl být dál než Sicílie a Švédsko dohromady. Bloumal po cele, potom chvíli chodil sem a tam, od dveřím k okénku, okolo dvou kavalců a jednoduchého záchodku. Nebylo složité vžít se do pocitů těch, pro které je tato místnost domovem. Jediným a posledním domovem v jejich životě. Jízdenky na Porto Negro se zpáteční slevou se neprodávají. Naštěstí nestačil propadnout tak velké depresi, aby začal s uvazováním smyčky z bytelných tkaniček svých leteckých bot. Ve dveřích to znovu klaplo a kdosi strčil dovnitř mladého štíhlého muže, ostříhaného na ježka, navlečeného v šedém mundúru s nášivkou s písmeny FZUIR. „Kapitán Donner,“ představil se mu Roy, když dveře opět zaklaply.
„Vězeň, identifikační jméno Foxtrot, Zulu…“ „Jak se jmenujete doopravdy?“ přerušil ho Roy. „Jaké jméno vám dala máma?“ Mladík sebou trhl a dlouho mu hleděl do očí, než odpověděl: „Dave Benet, pane.“ „Dave Benet, poručík Vojenského letectva planety Země, pilot hlídkového raketoplánu A-84?“ „Ano, pane.“ „Fajn. Tak se posaďte,“ ukázal Roy na jeden z kavalců a potom se uvelebil naproti vězni. „Nevím, jak dlouho bude trvat, než nám madam „Prosím pane“ zkazí pokec, takže bych to rád vzal stručně…“ „Co chcete vzít stručně, pane?“ nenechal ho domluvit Dave. „Váš zločin, poručíku.“ „Já jsem žádnej zločin nespáchal! Jsem nevinnej!“ vykřikl Benet a vyskočil z kavalce. „To jsme všichni v tomhle baráku,“ řekl Roy. „Akorát máme pech, že nám to nikdo nevěří.“ „Vy tady taky sedíte?“ podivil se jeho slovům poručík. „Ne. Ale chvílemi mám pocit, že co není, může bejt.“ „Vůbec nechápu, o co jde! Kdo jste, proč jste tady a o čem se mnou chcete mluvit?“ „Už jsem vám to řekl. Jsem kapitán Donner od vojenského letectva a chci s vámi mluvit o tom, proč zrovna teď sedíte v týhle díře.“ „Poslouchejte, pane kapitáne,“ řekl Benet, „už tady za mnou byla celá smečka vyšetřovatelů a ti o tom sepsali haldu zpráv. Tak se do některý z nich koukněte a dejte mi svátek!“ „Četl jsem všechny,“ řekl Roy, „stejně jako ten, kdo mě sem poslal.“ „A kdo vás sem poslal?“ „Frank.“ „Který Frank?“ zeptal se Benet a posadil se zpátky na kavalec. „Frank Tait, ředitel zpravodajské služby Vojenského letectva planety Země, abych to maximálně upřesnil,“ dodal Roy.
„Frank Tait, truhý muž naší milé rodné planety,“ ušklíbl se Benet. „A pročpak se tak namáhal kvůli jednomu pěšáčkovi z druhýho konce vesmíru?“ „Frank si myslí, že letectvo by mělo táhnout za jeden provaz. Tedy alespoň v případě, že si nebudeme jeden druhému lhát.“ „Nebudeme jeden druhému lhát,“ opakoval vězeň. „Jo,“ řekl Roy. „Nelhat znamená, že když něco poděláte, tak řeknete, jak to bylo doopravdy.“ „Já vím, co to znamená!“ utrhl se na kapitána Dave. „Ale tváříte se, jako kdybyste už neznal ani svoje jméno,“ usadil ho Roy. „Tady zapomenete svoje jméno do druhýho dne. Na všechno tady zapomenete.“ „Já vím,“ řekl Roy. „Takže se ptám ještě jednou, než na to zapomenete doopravdy: Proč jste, poručíku Benete, krucinál, rozflákal ta zrcadla?“ Mladý pilot ho hodnou chvíli pozoroval bez jediného pohybu, jako by jeho slovům vůbec nerozuměl. „Opakuji otázku,“ řekl Roy. „Proč jste při sestupovém manévru z mateřské kosmické lodi navedl svůj raketoplán na dráhu, která byla kolizní s orbitálním komplexem osvětlovacích zrcadel Jitřenka?“ „Já jsem…“ Dave se zarazil a sklopil oči. Po chvíli pokračoval zastřeným hlasem: „Zahájil jsem sestup podle plánu. Počítač mě upozornil na přiblížení k zásobovací lodi Tigris. Provedl jsem korekci kurzu, zvedl příď a pokračoval v sestupu. Potom navigační počítač ohlásil nebezpečí průletu meteorickým rojem, ale další korekce dráhy znamenala výstup zpět na orbitu a nový oblet Lostris. Už se mi do toho nechtělo, měl jsem vesmíru plný zuby, tak jsem zapnul generátor ochranného pole. Teprve při kolizi jsem zjistil, že se nejedná o meteorický roj, ale o komplex Jitřenka. Kdyby ho počítač špatně nevyhodnotil…“ „To by byla zajímavá verze,“ pokyvoval hlavou Roy. „Jenže vyhledávací systém raketoplánu A-84 není blbej, aby nerozeznal šutry od zrcátek a vlastní data od něčeho, co tam
bylo pozdějc dopsaný. A k tomu jste nedokázal vysvětlit, proč jste tak brzy zvedl příď svýho stroje. Brzdění o atmosféru mělo začít až za jedenáct minut. Nebo jste schválně nechtěl vidět na cestu?“ „Bylo to tak, jak jsem řekl,“ zašeptal Benet a opět sklopil hlavu. „How, domluvil jsem,“ dodal za něj Roy. „To jste se tolik zažral do tohohle hotelu a jeho vlídnýho personálu, že mi nechcete říct pravdu?“ „To, co jsem řekl, je pravda.“ „Houby s octem!“ „Dobře, a kdyby nebyla?“ vykřikl Benet. „Co se změní? Co budu potom? Řeknou: Chlapečku, je to sice blbý, že jsi nám schválně rozflákal nějakej orbitální komplex za haldu peněz, ale my pro to máme pochopení? My ti to všechno odpustíme, můžeš jít zase domů a i do vesmíru tě pustíme, aby ses měl čím živit? Tohle podle vás řeknou ti Rusáci, kterým ta zrcadla patřila?“ „Co řeknou Rusové, záleží na tom, co řekne Frank. A co řekne Frank, bude zase záviset na tom, co řeknu já.“ „A co řeknete vy, bude záležet na tom, jestli změním svoji výpověď,“ dodal Benet. „Je to tak?“ „Jo.“ „A jak dlouho to potrvá?“ zeptal se Dave. „Hodinu, dvě?“ „Měsíc, dva,“ opravil ho Roy. „Měsíc, dva,“ opakoval Benet po kapitánovi a sevřenými pěstmi se bouchl do kolen. „Kdyby to alespoň byla jistota!“ „Musíte se spokojit s nadějí, příteli,“ řekl Roy. „Máte představu o tom, jak dlouhej je měsíc v tomhle kriminále?“ vykřikl Dave. „Ne.“ „Tak mi dejte svátek! Řekl jsem pravdu! Nic na svý výpovědi měnit nebudu!“ Vyskočil z kavalce a zabouchal na dveře: „Chci se vrátit do cely! Slyšíte mě?“
Slyšeli. Dveře klaply ještě dřív, než stačil dopovědět, a Roy osaměl. „Vole jeden blbej,“ ulevil si. „Bude pan kapitán nocovat tady nebo ve svém letadle?“ vytrhl ho z chmurných myšlenek hlas madam Denisy. „Jakpak jste přišla na to, že tady chci nocovat?“ „Pan Lorenzo mi řekl, že jste ještě nevyšetřil, co je třeba.“ „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný,“ usmál se Roy. „Takže přespím tady.“ „Vaše snídaně,“ ozvalo se za dveřmi, sotva se probudil z děsivého snu, ve kterém mu Dave Benet uletěl s jeho raketoplánem a po celém vesmíru pak vykládal, jak byl předem domluvený s Frankem, který se pelešil s Royovou holkou Viki a potřeboval se Roye elegantně zbavit. Panebože, taková hovadina! Franka by ani nenapadlo pelešit se s Viki. A kdyby přece, určitě by se nechtěl zbavit Roye. A kdyby přece, nemohlo by se mu to povést tak snadno. „Vaše snídaně, pane kapitáne,“ opakovala madam Denisa, dnes o půl procenta vlídnější a usměvavější než včera. Pustil se do omelety se sýrem a překvapivě chutného pečiva. Dokonce ani káva nechyběla a nějaké místní ovoce, jemuž ale nedokázal dát jméno a ani nevěděl, ze které strany se do něj pustit, co sníst a kterou část zahodit. „Madam,“ zarazil svoji cool průvodkyni, když se chystala odnést nádobí. „Mohl bych poprosit o audienci u císaře pána?“ „Dám vám vědět.“ Netrvalo dlouho a vyprovodila ho svým obligátním „Prosím, pane“, pokaždé jiným, pokaždé jinak zaobaleným. „Copak máte na srdci, pane kapitáne?“ přivítal ho stejně srdečně Emilio Lorenzo.
Castellammare del Golfo za okny zmizelo a nahradilo je stejně malebné Palermo. „Víte, Emilio, mohu vám tak říkat?“ přerušil sám sebe Roy v půlce věty. „Bude mi potěšením mít nového přítele.“ „Tak tedy Emilio,“ pokračoval Roy, „celé to moje vyšetřovaní má chybu. Přemýšlel jsem o ní dlouho do noci tak intenzivně, až se mi z toho zdály hrůzostrašné sny, ze kterých mě vysvobodila až madam Denisa. A ráno u omelety jsem došel k názoru, že všechno je tím prostředím. Tam za dveřmi, dvanáct a půl parseku od vaší Sicílie lidem pěkně hrabe, když jsou zavřený v betonový kobce a mají tam jen kavalec a mísu na hovínka. Ale kdyby se našlo nějaké jiné prostředí, kde bych si mohl promluvit s tím hochem, možná bych vyšetřil to, co je třeba.“ „Jaké prostředí máte na mysli, milý Royi,“ zeptal se Emilio. „Jestli mluvíte o Sicílii, tak ta je opravdu dvanáct a půl parseku daleko.“ „Heleďte, Emilio, já vím o Porto Negru celkem málo, vlastně dalo by se říct nic. Dokonce jsem ještě v pubertě netušil, že vůbec existuje, ale jedna věc je mi jasná. Všichni, kdo jsme v jednom kuse někde zavřený, ať v base nebo ve svým raketoplánu, musíme mít nějakej relaxační koutek. Alespoň jednu skříňku, na jejíž dvířka si nalepíme dvě tři nahatý holky, o kterých si pak alespoň občas necháváme zdát. A Severní kontinent je fakt smutný místo a tahleta pevnost ještě smutnější, takže je mi jasný, že pokud se tady dozorci ještě navzájem nepostříleli, musí tady bejt nějaká skříňka s nahatou holkou.“ „Víte, jak to chodí v krimu, milý Royi?“ „Naštěstí ne, milý Emilio.“ „Když chce mukl skříňku, musí zaplatit. Když chce mít na dvířkách holku, musí zaplatit. Když chce, aby se mu o ní jednou za měsíc zdálo, musí zaplatit. Za dvakrát za měsíc musí zaplatit dvakrát tolik.“ „Fajn,“ řekl Roy. „Kolik je dvakrát tolik?“ „Dvakrát tolik stačit nebude. Ale něco se šušká o vaší odměně od Franka. Co takhle deset procent?“
„Deset procent?“ usmál se Roy. „To beru!“ „Deset procent pro vás,“ řekl Emilio a ani nehnul brvou. „Řekl jsem, že to beru,“ opakoval Roy a ani nehnul brvou. „Madam vás tam zavede.“ Roy nedokázal poznat, je-li to stejná nebo úplně jiná chodba, protože si navzdory neustálému tréninku paměti nedokázal zapamatovat ani jednu kombinaci na dveřích. HJU, KLU, MNU, HJR, KLR… Z toho by jednomu fakt HRáBlo… „Prosím, pane.“ „Kdybychom žili v jiným vesmíru, zeptal bych se vás, jestli náhodou nejste robot.“ „Nejsem robot,“ odpověděla Denisa bez špetky nadsázky. „Vaše dveře, pane. Prosím.“ „VAE? U mojí holky už jsme byli,“ podivil se Roy. „Jste tu druhý den a už nevíte, jak se jmenuje vaše holka,“ přelétl Denise po rtech náznak úsměvu. „Aha, jasně, to bylo VEA.“ „Prosím, pane.“ Nepatrně na něj mrkla a přidaladalší letmý úsměv. Nekecá, opravdu není robot. Stoosmdesátpět a tři čtvrtě parseku se dá překonat překročením prahu jediných dveří! To nesvede žádná z kosmických lodí! Ne, tohle není hologram, alespoň ne nejbližší okolí. Květiny, trávníky, stoletý dub, jezírko s maličkým vodopádem, kolem kterého poletují vážky, opravdoví ptáci zpívají v kvetoucích keřích. To není možné. Skutečný anglický park uprostřed nekonečné pustiny. A ty nádherné altány s bělostnými lavičkami, na kterých by se tak krásně randilo nejen s Viki nebo s Denisou. Jen obloha nad hlavou není pravá a ani nedaleké lesnaté kopce. Ale kdyby si tím nebyl jist, nedokázal by to poznat. Jedna malá dvířka s obrázkem nahé holky… To jsem byl ale neskutečný troškař! „Pane, je tady vaše návštěva,“ ozvala se Denisa a pokynula vyděšenému Davovi.
Dveře se zavřely a Benet se dlouho rozhlížel s ústy otevřenými dokořán. „Co to má znamenat?“ zašeptal, když se konečně vzpamatoval z údivu. „Kde to jsme?“ „V nějakém relaxačním centru pro dozorce,“ řekl Roy. „Jo, slyšel jsem o něm, ale připadlo mi to jako magořina. Něco takovýho tady přece nemůže bejt.“ „Jak vidíte, poručíku, je to tady. Ale pro vás je to jen pohádka. Chcete, aby to místo ní byla zase skutečnost?“ „Pro mě už tohle skutečnost nikdy nebude. Ti Rusové to nedovolí.“ „Nesedneme si na to?“ ukázal Roy k nedalekému altánu. Dave jej kupodivu poslechl a když oba přišli blíž, uviděli, že zde kdosi přichystal velikou obloženou mísu a nějaké pití. „Páni, to je něco,“ vyhrkl Dave a natáhl ruku po obloženém chlebíčku. Nedotkl se ho však a jen se posadil do ratanového křesla. „Je to sen. Za chvíli se z něj probudím a zase budu v tý betonový díře.“ „Není to sen,“ řekl Roy a zakousl se do jiného z chlebíčků. „Fakt ne. Ochutnejte.“ „Proč to děláte, pane?“ zeptal se Benet. „Pro prachy, pro co jinýho.“ „Dostanete jich hodně, když se dozvíte, co chcete vědět?“ „Hodně.“ „Co s nimi uděláte?“ „Probendím je se svojí holkou, co jinýho bych dělal s tak snadno vydělanejma prachama?“ „Nikdy jsem nepotkal tak upřímnýho člověka,“ zašeptal Dave. „Já jsem zase nikdy nepotkal takovýho vola,“ řekl Roy. „Spolu s vámi tady sedí tři půl tisíce muklů, kteří odsud nikdy nevystrčí nos. Mají betonovou jistotu, že dříve nebo pozdějc zhebnou ve svých celách. A plno z nich nadělalo mnohem menší škody než vy. Proč zahazujete takovou šanci?“
„Já už jsem ale řekl, jak to bylo, pane. Pan Tait nemusel utrácet peníze za vaši cestu. Já svoji výpověď nezměním.“ „Fajn,“ zvedl se Roy z křesla. „Já nemám nekonečně mnoho času a Frank mi taky dal jen omezenej počet pokusů. Teď jsme je vyčerpali, takže hasta la vista, příteli. Dejte si alespoň jeden chlebíček, nejspíš bude poslední ve vašem životě.“ Dave natáhl ruku, ale opět se zarazil a dlouho se díval na Roye. „Řeknu to jen vám, pane. Ne na nějaký mikrofon,“ rozhlédl se po okolních keřích. „S tím vám posloužit nedokážu.“ „Ve vašem raketoplánu žádné nejsou.“ Roy se dlouho díval na vážky kroužící nad jezírkem. Opravdu jsou to živé vážky a skuteční ptáci, kteří cvrlikají v okolních keřích. Jaké by to bylo, rozloučit se s nimi navždy? „Zkusím to.“ Dvojice mužů s opakovacími brokovnicemi v rukou je doprovodila k nástupnímu můstku raketoplánu. Roy se zoufalstvím v očích pohlédl na pojízdnou montážní plošinu, stojící pod břichem letounu. Leželo na ní cosi neforemného a zahaleného do černé plachty. Byla to antigravitační pohonná jednotka, bez níž se jeho letadlo stalo větroněm s proklatě krátkými křídly. Ani vichřice ženoucí sem od moře kapičky vody by nestačila na to, aby se zvedl z vlhké studené ranveje. „Máte deset minut,“ řekl Lorenzo. „Potom to vyhodnotím jako pokus o únos vězně se všemi následky.“ „Pan Lorenzo si nedělá legraci,“ dodala madam Denisa. Stejná slova četl z očí dalších dvaceti strážců, kteří obklíčili stojánku číslo jedna. Dokonce i jejich němečtí ovčáci byli téhož názoru. „Souhlasím,“ řekl Roy. „Deset minut, pak otevřu můstek a nechám vězně odejít zpět do cely. Ale jestli ta mašina nepoletí, až strčíte zpátky pohon…“ „Poletí,“ řekla madam Denisa a o jejích slovech se nedalo pochybovat.
Klap! Roy neznal přívětivější zvuk, než jaký vydal zámek nástupního můstku. „Tak mluvte, poručíku.“ „Opravdu tady nejsou žádné mikrofony?“ „Nikoho jsem do kabiny nepustil. Byli jen pod mašinou a vyndali pohon, abychom jim nevzali roha.“ „Můžu vám věřit?“ „Jestli ně mně, tak komu ještě?“ „Dobrá,“ zašeptal Dave. „Je to tak jak jste řekl. Zničil jsem ta zrcadla úmyslně a přepsal data v navigačním počítači. Čekal jsem ale, že na to přijdou. Počítal jsem s tím, že skončím v týhle díře.“ „Tak proč jste to tedy udělal?“ Dave dlouho seděl se sklopenou hlavou, než zašeptal dvě slova, kterým Roy sotva dokázal porozumět: „Kvůli mámě.“ „Prosím?“ „Jestli nás poslouchají,“ šeptal Benet, „nebo jestli jim to řeknete, čeká mě peklo. Od dozorců i od těch, co tam sedí se mnou. Maminčin mazánek, to je to poslední, co tady frčí.“ „Proč kvůli mámě?“ zeptal se Roy. „Bydlí ve Watsonu. To je město, na který v noci svítily ty podělaný zrcadla. Největší turistická atrakce planety. Město věčnýho dne. Máma od mládí špatně spala. A když pak ve Watsonu už nebyla žádná noc, nespala vůbec. Byla úplně zoufalá. Odstěhovat se nemůže, upsala se firmě, ve které pracuje. Řekla mi, že jestli to tak půjde dál, něco si udělá. Byla strhaná, unavená, plakala. Máte ještě mámu, pane?“ Roy se na hodnou chvíli zahleděl na šedou siluetu pevnosti, která se rýsovala za okénky kabiny. „Jo, Dave, mám.“
„Kolik byste toho pro ní udělal?“ Roy neodpověděl. „Dokážete to alespoň pochopit? Dokáže to pochopit pan Tait?“ „Nevím, jestli to Frank pochopí, ale můžu se ho zeptat. No, myslím, že našich deset minut vypršelo. Uletět nemůžeme a když srovnám Porto Negro se zemí, šoupnou nás do jiný basy oba dva. Takže trpělivost, Dave.“ Ťukl do tlačítka a nástupní můstek se sklopil. Dave Benet pomalu sestoupil na vlhký beton a dole se ještě jednou ohlédl za Royem, který stál na okraji schůdků. Pod raketoplánem se objevili Emilio s Denisou. „Vyšetřil jste, co bylo třeba?“ zeptal se Emilio. „To se ještě uvidí.“ „A naše dohoda?“ „Dohody se neporušují. Máte hodinu na to, aby to vaši chlapi namontovali zpátky,“ kývl Roy k plošině s antigravitační jednotkou. „Potom to vyhodnotím jako útok na vojenský raketoplán se všemi důsledky.“ „Sbohem, pane kapitáne,“ řekl Denisa. Emilio neřekl nic. Lostris, letovisko Watson, o pět dní později „Vaše večeře, pane,“ ozvalo se za dveřmi nejluxusnějšího apartmánu v největším městském hotelu. Roy se zvedl z křesla a pokynul směrem k prostorné terase: „Odneste mi to ven.“ Poslíček mu vyhověl a krátkou, ale velmi uctivou poklonou odměnil Roye za padesátidolarovku, kterou mu kapitán strčil do kapsy. Na terase svítila jen malá lampička, která nebude příliš rušit přicházející noc. Roy se uvelebil v křesle, uzobával lahůdky z veliké
obložené mísy a popíjel červené chilské víno. Bylo mnohem lahodnější než Lorenzovo chianti. Dole pod terasou se až ke kilometr vzdálenému moři prostíraly nádherné zahrady s antickými sochami, mezi nimiž se mohli procházet nejmovitější návštěvníci kolonie. Vše ostatní zůstalo vzadu za hotelem – obchodní přístav, doky, letiště a taky nespočet skladů, servisních dílen a továren, vyrábějících všechno možné i nemožné. Díky dřině jejich zaměstnanců je možné sedět na terase, ládovat se pochutinami a očekávat desátou hodinu večerní. Mrkl na hodinky a potom na hvězdami posetou oblohu. Byla neskutečně krásná, jako ebenová nevěsta v předlouhých šatech blyštících se miliony droboučkých perel. Otevřel malý kufřík a postavil na stolek komunikátor. Nastavil frekvenci přenosového satelitu, který se za pár minut vynoří nad obzor, aby mu přes bezednou propast hyperprostoru na necelou čtvrthodinu zprostředkoval přímé spojení se Zemí. Tajný průvodce vznešené egyptské královny, o jehož přítomnosti nemá nikdo z jejích hostů tušení. Natočil malou parabolu k trojici jasných hvězd, zářících nízko nad vzdáleným obzorem, a přiložil k uchu sluchátko. Po chvilce na přístroji mrklo zelené světélko. „Franku?“ „Jak to šlo, Royi?“ „Trochu zapršelo, ale jinak pohoda.“ „Jseš ve svý mašině?“ „Ne, v hotelu ve Watsonu.“ „Jak to tam teď vypadá?“ „Normálně. Je tady noc, svítí hvězdy a vrzaj cvrčci.“ „Našel jsi důvod k tomu, abych to zametl pod koberec?“ „Jo, Franku. Zameť to pod koberec,“ řekl Roy.“ „Proč to ten kluk udělal? Řekneš mi to?“ „Až doma.“
„Je ten důvod alespoň dost velký?“ „Je největší, jaký může být. Já bych to taky udělal. I ty bys to udělal.“ „Prověřil jsi, co ti Benet řekl?“ „Prověřil jsem všechno. Ten kluk nekecal.“ „Fajn. S Rusy to bude v pohodě. Promluvil jsem s majitelem Jitřenky, něco mu strčím do kapsy a on stáhne obvinění. Navíc jsem ho upozornil, aby na orbitu už nic takovýho nestrkal, protože by se ta bouračka mohla opakovat. I tvoje mašina si trosky Jitřenky přece spletla s meteority.“ „Jo?“ „Jistě. A finanční ztrátu zamázne pojišťovna, to už jsem taky zařídil. Vím něco na jejího hlavního akcionáře. Tedy, zamáznou to její klienti, tak jako vždycky.“ „Říkáš to, jako kdyby to s někým jiným v pohodě nebylo,“ vrátil se Roy k Frankovým prvním slovům. „V pohodě to není s odměnou, kterou jsem ti slíbil. Těch čtvrt mega je v kopru.“ „Jak to?“ zděsil se Roy. „Nějaká agilní kikina ze Space News One vyčenichala můj tajný zalepovací fond. Musel jsem něco pustit jejím šéfům, aby ji zklidnili, a další ranec zhltli revizáci z berňáku, kterým to stihla naprášit. Víš, Royi, berňáky nemůžu naštvat.“ „Kolik zbylo?“ „Nic,“ řekl Frank. „Jsem rád, že to zamáznu u těch Rusáků.“ „Co alespoň nějaká cena útěchy?“ „Můžu ti dát stovku ve stravenkách.“ „V desetidolarových?“ „Jo. Proč se ptáš?“ podivil se Frank. „Udělal jsem dohodu s Lorenzem. Aby mě nechal v klidu vyšetřovat, slíbil jsem mu devadesát procent odměny. Takže devět stravenek pošli na Porto Negro a tu poslední mi dáš, až půjdeme do kantýny na chlebíčky.“
Frank na druhé straně vesmíru se rozesmál na celé kolo. „Dobrou noc, Royi!“ „Dobrou, Franku. Jo, a nech na pokoji Viki.“ V přístroji to píplo a na displeji se objevil nápis: Spojení ukončeno. Roy s úsměvem na tváři sbalil komunikační stanici do malého kufříku, dojedl večeři a natáhl se na postel. Zhasl lampičku a než usnul, dlouho se otevřeným oknem díval na hvězdy. Ve vesmíru zase všechno funguje, jak má. Ve dne svítí slunce a v noci je heboučká, sametová tma.
