Bruntální akce + Opavská premiéra Rovnoběžců Dnes jsem si dával obzvláště záležet na tom, abych se v práci nezdržoval déle, než je nezbytně nutné, neboť Jiříb avizoval, že přesně 15:51 bude čekat před školou s nastartovaným autem. Zřejmě však došlo k mírnému popletení dopravních značek, jelikož Jiří chvíli před čtvrtou volal, že nemůže přijet, jelikož ulice, na které čekám, je jednosměrná. Nakonec jsme se ovšem našli a vyrazili směr Bruntál. Zbytek DVS již avizoval úspěšné přibližování se k místu naší dnešní umělecké ejakulace. Jiříb nechtěl být příliš optimistický a při pohledu na kolonu aut, která nás sevřela jako Julínkova reforma, raději psal Vajíkovi sms, že by možná nebylo dobré počítat s naším přesným příjezdem. Po opuštění Ostravy se dopravní situace trochu uvolnila, ovšem skrz Polom (Velkou či Pustou? Nevím...) se linula řada aut dlouhá stovky metrů. Jiříb chvílemi uvažoval nad odvážným manévrem do protisměru, ale nakonec usoudil, že naše situace není tak akutní a střihl to přes Háj ve Slezsku. Výhled na vozovku nám zaclonil obří kamion. Předjet se jej podařilo až za několik dalších útrpných desítek minut. Nakonec jsme ale nabrali slušnou rychlost a do cíle dorazili půl hodiny před začátkem. Vlezli jsme do potemnělé putyky. Mé srdce ihned zaplesalo, neboť jsem okamžitě nasál punkovo-alternativní pižmo. V jinak prázdné hospodě seděli u stolu Jiří, Vajík, Melmen, blondýnka s hezkým úsměvem, vlasatý sympaťák a organizátorka Houba, která, hlasitě nás vítajíc, sála snad čtvrté pivo. „Mečku, to je Markéta,“ popíchl mě Jiří pohledem. Došlo ke vzájemnému seznámení. Každopádně bylo třeba zkoušet, měli jsme necelou půlhodinu. Zuřivě jsem hrabal v batohu, abych vylovil svůj scénář a mohli jsme sjet aspoň kulometnou. Jiří odhalil své nezpochybnitelné organizátorské kvality: „Mečku, v pohodě, hrajem až v sedm.“ „Cože? Tak proč Jiříb musel zajíšťovat odvoz z Ostravy a já žadonit ředitele o volno? Kdy hrajou ta ostatní divadla?“ Jiří se dobrácky pousmál „Noo... nejsou žádná další divadla.“ „A tos nemohl hnout malíčkem a napsat jí?“ „No, víš, jde o princip...“ Vzdal jsem další diskusi na téma (nez)odpovědného organizování festivalů a šel si koupit pivo. Životní podpora (3 piva na hlavu) byla naštěstí – jak Markéta avizovala – zajištěna. Během další diskuse vyplynulo, že hrát se bude tehdy, až dojdou diváci (snad nedojde alkohol). Dnes jsme měli štěstí. Kdyby se totiž rozhodli lidi přijít až po půlnoci, našli by nás zřejmě mimo provoz. Do poloprázdné hospody mezitím vyhrával jakýsi sólový hudebník. Markéta mezitím zvýšila hladinku v krvi, sedla na kus volné lavičky hned vedle Jiřího a podroušeným hlasem vznesla nabídku svého členství v DVS. Prý zahraje i na menším podiu, jelikož dokáže pracovat s prostorem. Jiří se snažil asertivně poukázat na předchozí
zkušenosti a já drmolil cosi o odlišných paradigmatech muže a ženy, když se stala nehoda. Markétiny prsy udeřily do stolu a něčí převrhnuté pivo mi zcela spláchlo scénář. Vynesl jsem jej ven a přilepil na vývěsní tabuli, aby uschl. Něco před sedmou jsme tak nějak začali připravovat podium. Nebylo to dobré, měli jsme v sobě málo piv a podium bylo snad ještě menší než v Jamu (kde si ostatně Pavčuz rozřezal břicho činelou, když se snažil projít uličkou mezi zdí a masou lidí). A to jsme ještě netušili, že absolutní nemožnost pohybu (o vzájemném zakrývání ani nemluvě) nás vykolejí do té míry, že zapomeneme text. Plusem bylo, že dorazila spousta zajímavých lidí. Od skupinky metalistů, kteří se těšili, až skončíme, jelikož po nás následovala jejich hudební produkce, až po pána středního věku, který nás zřejmě viděl na plakátě, a tak trpělivě vyseděl hodinu u piva, aby nám pak po skončení našich taškařic srdečně zatleskal. Přečetl jsem úvodní řeč a zbytek souboru se narval za klavír (kam se hrabe Arena a rozlehlé zákulisí s monitoringem hlediště:)) Představení bylo často velmi neprofesionální, leč tolerantní publikum to zachraňovalo. Že nebude náročné, jsme zjistili už před hraním, kdy jedna z divaček na Vajíkův dotaz ohledně právní subjektivity odpověděla že neví, jelikož otázku při testu opsala. Podobně to dopadlo i ve chvíli, kdy jsem před jednou z divaček vyslovil obavu, zda obecenstvo pochopí, že narážka s kolečkovým křeslem a syntetizátorem hlasu směřuje k jistému fyzikovi: „Stývn Hókyng? Tak… toho asi neznám.“ Nyní však k samotnému průběhu představení. Nebudem lze obšírně rozepisovat všechny naše chyby, příkladem nechť je pár citací ze hry: „Vymyslel jsem nadsvětelný pohon. To byl konec vesmíru.“ Ticho. Jiří tázavě kouká a polohlasem upozorňuje na špatnou repliku. „Teda železnice. Konec vesmíru a železnice!“ (…) Půlminutové ticho. „Tak co, nebo co?“ „Ty jo, no…“ „Nevrátili se třeba klokani?“ „Ano!! Každopádně se nám vrátili klokani!“ (…) S oddechem jsme slezli z podia, kde nás vítal nadšený dav (no dobře, dávek, možná dáveček). Markéta před nás nasypala hrst mincí, které se vybraly na dobrovolném vstupném. Solidárních 262 kč! (No a pak že by to… raději nicJ). Sympatická blondýnka hned že jí prý připomínám postavu z Madagaskaru (toho filmu). Bryskně jsem zareagoval, protože žirafu Melmena (co vím ze zkušenosti) připomíná pomalu každý druhý každému druhému. Ovšem mě takto označili poprvé. „Ty vole, Melmen! Mazec! Hej řekni něco! No řekni něco, mluv! Já se budu smát.“
„No, víš, Melmen je ale tamten, to je jeho přezdívka.“ „Ale vůbec! Ty jsi Melmen. Haha, dívejte jak mluví! No, mluv ještě!“ S rozpačitým úsměvem jsem se koukal do stropu, když tu okolo prošel přiopilý mladík. „Helé, Šošó, čau, podívej na toho týpka, že mluví jak Melmen! Řekni že jo!“ Po desáté jsem zdůraznil, že děkuji za lichotku. „Ty krávo, jakože tyjo fakt,“ řekl týpek a děvče nadskočilo pocitem zadostiučinění. Docela jsem se bavil. Lidé v lokále byli velmi příjemní a víceméně naladění na stejnou vlnu, jako já. Zbytku souboru proto trvalo o něco málo déle, než začali s družbou. Snažil jsem se kontaktovat Šoša, aby zavolal Lukasovi, že bych tu rád viděl Maziho. Solidární mechanismus kontrakulturního spojenectví se dal do pohybu a za chvíli začali přicházet další a další příznivci bruntálského undergroundu. Houba mezitím přešla na rumy a tequily. Zamysleli jsme se, zda obec zainvestovala do protipovodňových opatření (v radiu před chvílí hlásili o silných deštích). A pak to přišlo. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy byl Vašek po xté upozorněn na to, že je velmi hezký kluk a Jiříb jen o chlup uniknul zavalení provázeném poznámkami o hlazení varlat. Přesunuli jsme se k vedlejšímu stolu a jali se zahrát si Bang!, když tu náhle Markéta navázala na rozhovor s Jiřím odehrávajícím se v době, kdy jsem ještě seděl v autě. Zřejmě tu bylo probíráno něco, u čeho jsem neměl být... „To se udělá, vole... pičo, to se udělá, komuna!“ interpretovala Markéta Jiřího bezpochyby zcela objektivní objasnění anarchistické filozofie (vzhledem k Jiřího antidemokratickému světonázoru nechci ani domýšlet, co všechno jí napovídal). Popadla mi sklenici s pivem a vyklopila pár deci do svého bezedného chřtánu. Samozřejmě jsem ji nechal, ať se napije, jenže pivo bylo víceméně čerstvě natočené a nerad bych běžel hned pro další. Jemně jsem upozornil na základní zásadu solidarity, která je nadřazena potřebě. „To se.. voe.. uď – škyt – udělá“ dostalo se mi odpovědi. Při další přetahované o pivo mě již zbytek DVS srdnatě zachránil a všichni začali zuřivě fotografovat. Markéta však usoudila, že se zdrží a už tekla na nechráněný kousek lavičky vedle mě. „Ehm... nevím, zda se vlezeš.“ „Cooo kurvaaa? Jakože jsem tlustá? Tlustá a škaredá že? Cože? Já jsem tlustá a škaredá? Tys řek že jsem tlustá a škaredá? Jsem tlustá?“ obrátila se Houba na Jiříba. Ten ihned využil své geniality. „Tak... vedle Mečka je každý tlustý.“ „A jsem škaredá?“ „Noo...“ Stůl propukl v tlumený smích (čte-li zrovna inkriminovaná osoba tuto pasáž, jistě se o sobě dovídá spoustu nových a dosud netušených věcí:)). Zrovna jsem uvažoval, že rozdáme
konečně ty karty, když jsem ucítil na svém zápěstí silný stisk čelistí. Jelikož mi před týdnem skončilo úrazové pojištění, zaryl jsem své prsty do Markétiných úst a rychlým škubnutím její čelisti rozevřel. Udělat to drobnější ženě, zřejmě by to neustála bez vykloubení. Po lehkém přidušení v kravatě se však uklidnila a zarazila (použil jsem násilí, asi něco není dobré). Prohlásil jsem, že jestli okamžitě přinese pět piv, nebudu věc řešit přes Brusel. Mocné struktury EU asi zapůsobily, takže odkráčela směrem k baru. No, jestli chceme dneska chlastat, aby ze mě druhý den ještě něco zbylo... Přišel dlouholetý punkový kamarád a pozval mě na skleničku. Následoval turnaj ve fotbálku. Klasika. Vždy když jsem si odskočil na záchod, absolvoval jsem, drže se za úd, zdvořilostní konverzaci: „Ty jsi hrál toho kněze že? Dobrý no.“ „Dík.“ Zdvořilostní konverzace ovšem absolvoval každý ze členů DVS v různé formě. Vajík se ptá holohlavého mladíka: "Tak, co líbilo?" "No, spíš se mi líbila ta tvá východoněmecká uniforma, kámo." No a samozřejmě čas od času jsem zaslechl čím dál opilejší „Melméén, mazec! Řekni něco!“ Chýlilo se k půlnoci a Jiří se rozhodl, že pro jistotu zaplatí piva. Koukal zmateně na lístek a došlo mu, že někdo omylem připočítal dvě navíc. Jebat. Jiří zaplatil všechna piva na lístku. „No moment, ještě vám jich zbývá osmnáct,“ zastavila servírka překvapeného Jiřího. Ten se zarazil. Přišla Houba. Prý co se děje. Začala lehká výměna názorů. Já byl naštěstí ze hry venku, protože jsem si každé pivo hned zaplatil u baru. Přestože se nakonec nezjistilo, zda error pocházel od Houby nebo servírky, pivo bylo dorovnáno z bruntálské strany. Melmen projevil svou vrozenou schopnost asertivity („Nenecháme se okrádat, tak se laskavě vzpamatuj!“). Každopádně prachy docházely a bylo třeba se poohlédnout po nějakém spaní. Podívali jsme se na Markétu, která se plazila po zemi a kropila okolí alkoholem. No, ne že bychom chtěli měnit původní plán, ale lehce se poptat na další možnosti noclehu nebylo na škodu. Přijela městská policie. Kdosi prý řekl, že tu jakási opilá silnější žena dělá bordel a strašně řve. Zašel jsem za Jiřím s tím, že spaní u Markéty asi dnes nebude možné, ovšem Jiří se nějak stáhl do ulity a prý že to mám nějak vyřešit. Ještěže nepožádal „se“. Já měl alespoň posledních 9 korun kreditu. Zjistil jsem ovšem, že to nebude nic jednoduchého. „Heeej, čuuus… můžu mluvit s Katkou?“ „Tady žádná Katka nebydlí.“ „Aha… hm. Tak s Luckou? Taková ta blondýnka.“
„Ona už spí.“ „Jo takhle. No my jsme ti divadelníci z Opavy a nějak bychom potřebovali nocleh.“ „Moment, pošlu ti číslo na kámoše mého kámoše.“ Nakonec byl vykucen Šošo (tímto mu srdečně děkuji za ochotu). Domluvili jsem se, že pokud za ním do půlhodiny nedorazíme (tzn. neprozvoníme jej na náměstí), má si vypnout mobil a jít v klidu spát. To se nakonec zřejmě stalo, protože se v lokále n-á-h-o-d-o-u (náhodou, Jiří…) objevil člověk, který prohlásil, že s Markétou, která si zrovna užívala své společenské únavy, již šest let žije. Tímto Jiřího chválím za vynikající organizaci. Měl to ideálně načasovanéJ. Vydali jsme se vstříc naší budoucí noclehárně. Vajík byl celou dobu vyschízovaný, neboť předpokládal, že onen pokuřující pán, co nás vedl, bude nejspíš masový vrah, jenž nás podřízne (asi nevěřil, že by měl koule na spolužití s Markétou). Zčásti z opilosti a zčásti z naštvanosti jsem Vajíka co chvíli peskoval, ať se smíří s krutou smrtí a neotravuje, na což pokuřující pán vůbec nereagoval! Co by také měl říct, že. V půli cesty Jiří vznesl obavu, že jsme nějak ztratili Markétu. Oba jsme pak chvíli postávali v parku a čekali, ale nikdo nikde. Pusto a prázdno jak v nočním Bruntále. Došli jsme do bytu brýlatého pokuřujícího pána. Vyběhli na nás dva nadržení psíci. Chvíli jsme ještě diskutovali o návštěvě nonstopu, ale Jiřího ve dvě ráno obvyklé řeči se po chvíli utopily v blaženém spánku. V pokoji se srpem a kladivem (prý nostalgie) jsme nakonec usnuli všichni. Týpek šel mezitím hledat svou ženu, kterou bohužel nakonec našel. Ráno nás probudilo zvonění řady budíků a nejrůznějších melodií. Jiří, jemuž se do zad zarýval zip a do plic mu vanul kouř z vlastního oblečení kvůli tomu již dále nezabral. Vstali jsme tedy a začali balit spacáky. Ozval se hluk a do pokoje nakoukla rozcuchaná hlava jevící silné známky kocoviny: „Ty vole, to byla zas akce. Že já si na ten alkohol nedám pozor. Hoši, tak jak? Neposílala jsem včera nikoho do prdele? Nerozbila jsem něco? Nikoho jsem sexuálně neobtěžovala?“ „Ale tak… ani ne,“ pokrčili jsme shovívavě rameny. Do pokoje vstoupil její muž: „Akorát jsi usnula v parku.“ „Jo?“ „Vracel jsem se pro tebe a snažil se tě vzbudit. A tys mě při tom pochlustala.“ Rychle pryč! Nasedli jsme do auta a uháněli směr Opava. Někteří potřebovali zvolit někoho, kdo jim bude následující čtyři roky řídit život. Večer další představení v Loutkovém divadle, takže bylo třeba vychytat chyby! Většina se podařila, jen já zapomněl na repliku se teorií a fakty. Pozvaní učitelé z gymplu žel nedorazili, zato jsme zde mohli vidět řadu spolužáků, kamarádů, rodičů (bez nichž bychom nezískali výtěžek na následné opití), ale i náhodných diváků
a divaček, kteří nás prostě jen zaregistrovali na plakátu, jenž je zaujal. Zaplnila se cca třetina hlediště. Afterparty a rádoby neformální diskuse s herci pokračovala do časných nedělních hodin v Kartáči (vzdali jsme hledání něčeho přijatelnějšího) v počtu dvanácti lidí! Reakce obecenstva nás poté motivovaly k tomu, uvažovat o větším působení přímo v Opavě, kterou paradoxně poněkud zanedbáváme. Co se týče Bruntálu, jsme již předběžně pozvaní na září, tudíž se velmi těšíme. Metcheque
