Brežněvova doktrína centra Evropy, k Labi a šumavským horám. (…) Nikdy nebudeme souhlasit s tím, aby im‑ perialismus pokojnou nebo násilnou cestou, zevnitř nebo zvenčí prolomil socialistickou soustavu a změnil poměr sil v Evropě ve svůj prospěch.“ Veřejně však byly argumenty Brežněvovy doktríny prezentovány až po invazi do Čes‑ koslovenska. Nejprve v listu Pravda, tiskovém orgánu Komunistické strany Sovětského sva‑ zu, kde 26. září 1968 vyšel článek podepsaný P. Kovaljovem. Okupaci Československa zdů‑ vodnil dialektickým sepětím vývoje v jednot‑ livých socialistických zemích se zájmy celého bloku. Sám generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv formuloval své argumenty 12. listopa‑ du 1968 v projevu na 5. sjezdu Polské sjedno‑ cené dělnické strany ve Varšavě: „KSSS byla vždy pro to, aby si každá socialistická země určila podobu své cesty k socialismu – s ohle‑ dem na národní specifika. Existují ale i obecné zákonitosti výstavby socialismu. Odstoupit od nich by mohlo vést k odstoupení od socialis‑ mu jako takového. A pokoušejí‑li se vnitřní a vnější síly nepřátelské socialismu zvrátit vývoj jakékoliv socialistické země k obnově kapitalismu, vzniká‑li hrozba pro věc socialis‑ mu v této zemi, hrozba pro bezpečnost socia‑ listického společenství jako celku, už to není jen problém lidu té země, ale obecný problém a zájem všech socialistických zemí.“ Takto pojatá doktrína měla zpětně legitimi‑ zovat invazi států Varšavské smlouvy do Čes‑ koslovenska, ale de facto i sovětský vojenský zásah v Maďarsku v roce 1956. Navíc formu‑ lovala obecný princip legitimizující i zásahy budoucí, jaký mířil v prosinci 1979 do Afghá‑ nistánu. Brežněvova doktrína se prakticky vyčerpala počátkem 80. let, kdy v Polsku sílilo protikomu‑ nistické hnutí kolem odborů Solidarita. Ačko‑ liv tehdy Polsko splňovalo podmínky Brežně‑ vovy doktríny pro vojenský zásah zvenčí, byl v něm „ohrožen socialismus“ a část polského komunistického vedení žádala pomoc Moskvy, ta se jí zřekla a nechala polský vývoj na generá‑ lu Wojciechu Jaruzelském a jeho výjimečném stavu. Sovětské cíle už byly definované jinak – k uchování vlastní integrity. Formální konec Brežněvovy doktríny při‑ nesla až perestrojka Michaila Gorbačova. Sám Gorbačov se jí oficiálně zřekl v roce 1988. A v říjnu 1989, při návštěvě ve Finsku, uvolnil atmosféru náměstek ministra zahraničí Genna‑ dij Gerasimov, když mluvil o Sinatrově doktrí‑ ně, jež nahradí Brežněvovu. Byla to aluze na písničku My Way (Moje cesta) Franka Sinatry.
360
Související hesla Pražské jaro (1968 – 1969); Charta 77 Literatura Brežněv, L. I., Leninskim kursom. 2. sv., Moskva. (1970); Dejmek, J., Loužek, M. (edd), Srpen 1968. Čtyřicet let po té. Sborník textů, s. 217. Praha. (2008); Dopis pěti komu‑ nistických a dělnických stran Ústřednímu vý‑ boru KSČ z 15. července 1968 (tzv. varšavský dopis). Národní archiv, soubor KSČ – ústřední orgány; Mastny, V., The Soviet Non‑Invasion of Poland in 1980/81 and the End of Cold War. CWIHP Working Paper Nr. 23. (1998); Qui‑ met, M. J., The Rise and Fall of the Brezhnev Doctrine in Soviet Foreign Policy. Chapel Hill, University of North Carolina Press. (2003). Zbyněk Petráček
Brněnská normativní právní škola Vznik a vývoj Brněnské normativní právní školy spadá do 1. poloviny 20. století a je těsně spjat s vědeckou a pedagogickou činností pro‑ fesora Františka Weyra (1879 – 1951) a jeho ko‑ legů a žáků na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Brněnská normativní právní škola se formovala souběžně s vídeňskou ško‑ lou Ryzí nauky právní (Reine Rechtslehre), je‑ jímž zakladatelem a představitelem byl Hans Kelsen a jeho žáci. Obě školy mají společný dů‑ raz na právní normativismus, kritický pohled na dosavadní tradiční právní vědu a zaměření na metodologické otázky právní vědy. V řadě otázek však zaujímaly obě školy rozdílné po‑ stoje. I. Myšlenkový základ pro vytvoření Brněnské normativní právní školy představovaly Weyro‑ vy úvahy o ontologických, noetických a meto‑ dologických základech nové „ryzí“ právní vědy jako nauky o právnickém poznání. Institucio‑ nální prostředí pro formování Brněnské nor‑ mativní právní školy pak vytvořila v roce 1919 nově ustavená Masarykova univerzita v Brně, na jejímž zřízení se František Weyr jako posla‑ nec Národního shromáždění významně podí‑ lel zpracováním návrhu zákona, který přijalo Národním shromážděním dne 28. ledna 1919. Po ustavení Právnické fakulty Masarykovy uni‑ verzity byl František Weyr jedním z pěti nově jmenovaných řádných profesorů fakulty a byl zvolen jejím prvním děkanem. Weyrovi se tak splnil jeho sen věnovat se vědecké práci na
Brněnská normativní právní škola vytvoření nové koncepce právní vědy s novým způsobem právního myšlení, který byl nazý‑ ván „normativní právní teorií“. Již ve svých raných pracích se Weyr profiloval jako právní filosof a právní teoretik, který svými názory dává bezprostřední podnět k formování nor‑ mativního směru v právním myšlení. Weyrova koncepce právní vědy tvoří myšlenkové jádro Brněnské normativní právní školy a je proto třeba jeho normativní právní teorii podrobněji rozebrat. Weyrovy právně filosofické úvahy, byly vý‑ razem snahy o noetickou očistu právní vědy a odstranění „vládnoucího metodologického synkretismu“. Brněnská normativní právní škola a obdobně i vídeňská Ryzí nauka právní si stanovily cíl vytvořit z široce pojaté tradiční právní vědy (jurisprudence) úzce traktovanou „ryzí“ nauku o právu. Weyr označil tuto práv‑ ní vědu jako „vědu o právu - vědu normovou“ (normologii), patřící do skupiny věd normo‑ vých (etika, gramatika, logika a estetika). Práv‑ nické fakulty univerzit podle Weyra „musí, mají‑li plnit své dosavadní speciální poslání, pěstovat - byť i ne výlučně - vědu pro vědu samotnou, což znamená poznávati bez zřete‑ le k určitým praktickým účelům“. Právní vě‑ dou může být jen tato „věda o právu“, tj. věda o právních normách. Jen takto postavenou právní věda lze považuje za jedinou možnou vědu o právu, která popisuje právo jaké je a ne jaké by mělo být. Brněnská normativní právní teorie je posta‑ vena na třech Weyrových právně filosofických spisech. V zárodečném a nedokonalém stavu Weyr uplatnil některé myšlenky již ve svém habilitačním spisu „Příspěvky k teorii nuce‑ ných svazků“ (1908). Za rozpracování jeho normativní teorie lze ale považovat teprve jeho práci „Základy filosofie právní: Nauka o po‑ znání právnickém“. Weyr ji dopsal již v roce 1914, vyšla však až roku 1920. Práce předsta‑ vuje mezník v české právně filosofické tvorbě, zejména v oblasti právní noetiky a právní me‑ todologie, jež v právní vědě plní gnoseologické funkce. Weyr zde ve svých úvahách vychází z kritického idealismu Kantova a jeho násle‑ dovníků, zejména Arthura Schopenhauera, který v pozitivisticky orientované právní vědě provokuje snahy o přehodnocení zavedených noetických východisek. Weyr práci „Základy filosofie právní“ roz‑ dělil na dvě části. V první části klade do kon‑ trapozice kauzální (přírodovědeckou) a nor‑ mativní (právní) metodu poznání, vymezuje základní rozdíl mezi světem „jaký je“ (podle zákona kauzálního) a světem „jaký má být“ (podle určitých norem). Rozhodující jsou zde
dvě formy nazírání: kauzální a normativní. Podrobně rozebírá pojem normy jako výrazu něčeho, co má býti, zabývá se subjektem nor‑ my (normotvůrcem) a subjektem povinnosti a oprávnění. Činnost intelektu při normativ‑ ním poznávání představují ve výsledku hodno‑ tící úsudky, zda norma platí ve smyslu, že ne‑ odporuje jiné právní normě, nikoliv ve smyslu platnosti. Vylučuje hodnocení účelu normy de lege ferenda. Konstatuje, že věda o právu je vě‑ dou normovou, zabývá se chováním, které má býti podle určitého normového souboru. Exis‑ tují i jiné normativní vědy, z nichž právní vědě je nejbližší etika. Za důležitou považuje Weyr otázku vztahu právní vědy k etice, sociologii a historii. Dospívá jednoznačně k názoru, že s ohledem na odlišné kritérium třídění morál‑ ních a právních norem a kauzální metodu po‑ znávání u sociologie a historických věd je nut‑ no poznatky těchto věd z právní vědy vyloučit. Weyr spatřuje zásadní rozdíl mezi činností zá‑ konodárnou (praktickou), která do právní vědy nepatří, a normativně poznávací (teoretickou); rozlišuje dynamiku a statiku práva. Ve druhé části práce pak Weyr pojednává o základních právních pojmech, jako jsou poj‑ my právo, právní řád, prameny práva, právní norma, právní povinnost, právní osobnost, stát a jeho funkce a další. V souvislosti s rozborem těchto právních pojmů precizuje své noetické a metodologické přístupy v polemice s jinými právními koncepty, včetně Kelsenovy sankční teorie právní normy. Konstatuje, že důvod plat‑ nosti (závaznosti) právního řádu je poznatkem metanormativním, je třeba vycházet z existen‑ ce jednoho normového subjektu, jímž je stát. Velkou pozornost přitom věnuje vymezení poj‑ mů normy a povinnosti, které jsou ústředním pojmem normativního poznávání a nezbytným základem a východiskem každého normativní‑ ho uvažování. Podstatná je část práce zabýva‑ jící se právní systematikou, věnovaná zejména kritériím třídění práva. S velkým časovým odstupem František Weyr dopracoval svou normativní teorii ve spi‑ se „Teorie práva“ (1936). Práce je rozdělena do dvou částí. První část Weyr označil jako obec‑ nou a věnuje se v ní filosofickým východiskům jeho normativní teorie. Poznávání je vždy vzta‑ hem mezi poznávajícím subjektem a objektem (předmětem) poznání. Tradiční právní věda si otázku tohoto poměru nekladla vycházejíc z fi‑ losofie naivního realismu. Kantův kritický ide‑ alismus však vychází z toho, že poznání je pro‑ ces, ve kterém aktivně působí subjekt poznání. Předmět poznání bez účasti subjektu a jeho na‑ zíracích forem je třeba si představit jako nepo‑ znatelný, jako věc o sobě (ding an sich). Nazí‑
361
Brněnská normativní právní škola racími formami je soustava formálních pojmů. Pro poznání přírody jsou to zejména pojmy prostoru, času a příčiny, pro poznání norem pojmy povinnost, trest, vina apod. Z protikla‑ du subjektu a objektu poznávání je vyvozován i protiklad mezi intelektem (funkcí poznávací) a vůlí (funkcí volní, chtěním, jednáním). Tím‑ to teoretickým odloučením je umožněno ryzí teoretické vědecké poznávání. Intelekt tímto způsobem poznávající nic nechce, leda pozná‑ vání. Poznávající subjekt (a tedy i věda) nemů‑ že tvořit předmět svého poznání. Poznávající subjekt svůj předmět poznává, jednající sub‑ jekt ho tvoří. Podmínkou normativního pozná‑ vání jsou nejen formální pojmy, ale i apriorní pravidla normativního myšlení vyplývající z normativní noetiky. Základem právního poznávání je kritický idealismus striktně odlišující poznání norma‑ tivní od kauzálního, svět mětí (sollen) a svět bytí (sein). Ze zásady noetické nezávislosti světa bytí a mětí je třeba dovodit 2 závěry: • z toho, že něco jest, nemůžeme usuzovat na to, že něco býti má, • norma může stanovit cokoliv, a i když stanoví nemožné, je platná. Platnost norem neplyne z nich samotných (není součástí předmětu normativního po‑ znávání), nýbrž je k nim apriorní, je součástí subjektu poznávání, tj. jeho přínosem. Obdo‑ bou existence (skutečnosti) v přírodovědě je v oblasti normativní platnost. Příroda existu‑ je a norma platí. Tyto vlastnosti poznávaného předmětu, tj. existence u přírody a platnost u normy, jsou přínosy či hypotézy poznáva‑ jícího subjektu. Normativismus tedy vychází z toho, že platnost právního řádu se předpo‑ kládá. Logický předpoklad platnosti je nejen důvodem platnosti norem, ale i důvodem je‑ jich jednoty. Toto kritérium uspořádání určité množiny norem v určitý řád může být: • obsahové – jednota norem je zajištěna souladem obsahu všech norem s normou nadřazenou (příkladem je morálka), • formální – jednota norem spočívá v hy‑ potetické základní normě či při perso‑ nifikovaném pohledu v identitě normo‑ tvorného subjektu (příkladem je právo). Weyr zdůrazňuje v právu význam jednoty for‑ mální. Formální pojmy, které jsou prostředkem normativního poznávání, nejsou podle Weyra získávány ze skutečnosti, nýbrž jsou lidskému intelektu vrozeny stejně nebo alespoň podobně jako představy a pojmy prostoru a času v příro‑ dovědném poznání. Tyto formální pojmy jsou prostředkem k poznání každého právního řádu
362
bez ohledu na jeho konkrétní obsah. Formální pojmy norma a povinnost jsou pojmy základní, které nelze dále členit. Ostatní formální pojmy jsou od těchto dvou pojmových pilířů odvo‑ zeny. Vybudování normativní noetiky Weyr chápe jako prostředek k vybudování skutečné teorie práva. Ve druhé části práce, označené jako kritická, neboť se zabývá kritikou tradiční právní vědy, Weyr vymezuje poměr právní vědy k sociologii a historii a vzájemný vztah právní teorie (vědy) a praxe. Podrobně se věnuje pozitivnosti prá‑ va, vztahu státu a práva, právního řádu a práva mezinárodního, právním pramenům, právním osobám, zásadám ovládajícím právní řízení a kritériím tradičního dělení práva. Jeho ana‑ lytická snaha směřuje k redukci tradičně uží‑ vaných třídění v právu (na subjektivní a objek‑ tivní, hmotné a procesní, veřejné a soukromé, konstitutivní a deklaratorní, kogentní a dispozi‑ tivní a další). Několik subkapitol věnuje i otáz‑ kám státovědným. V rozsáhlém dodatku nade‑ psaném vznik a dosavadní vývoj normativní teorie postihuje autor počátky a rozvoj obou větví normativní teorie: právní školy brněnské a vídeňské a ukazuje rozdíly mezi nimi. V roce 1946 vyšel Weyrův třetí právně filo‑ sofický spis „Úvod do studia právnického (nor‑ mativní theorie)“, který Weyr zamýšlel přede‑ vším jako studijní pomůcku. V koncentrované podobě obsahuje shrnutí normativní teorie doplněné o některá myšlenková dopřesnění. Poskytuje zde základní charakteristiku norma‑ tivního přístupu v právní vědě, v němž Weyr spatřuje obdobu disciplíny, která se v oblasti přírodovědecké nazývá exaktní vědou. II. Vytvořením normativní právní vědy na zá‑ kladě Kantova a Schopenhauerova kritického idealismu a idejí pozitivismu František Weyr usiluje o novou konstrukci právní vědy. Postu‑ luje čistotu (ryzost) normativní metody v práv‑ ní vědě vyznačující se nehodnotícím a an‑ tiideologickým přístupem a rozchodem s při‑ rozenoprávními, sociologickými, historickými a podobnými koncepty práva. Normativní teo‑ rie se orientuje na formu právní normy (právní formalismus). Jejím úkolem má být vybudo‑ vání ucelené soustavy obecných pojmů, které jsou předpokladem a prostředkem k poznávání normativního obsahu jakýchkoliv konkrétních právních řádů. Weyr proto podrobuje kritic‑ ké analýze celý pojmový aparát vědy o právu i s jejím základním pojmem právní normy. Předmětem normativního poznání je norma jako vyjádření povinnosti, tj. toho, co býti má. Pojem právní normy Weyr spojuje s pojmem
Brněnská normativní právní škola právní povinnosti. Vychází přitom z přesvěd‑ čení, že pojem povinnosti nemá místo v okru‑ hu poznání kauzálně‑explikativního, neboť představa povinnosti bez pojmu normy nemá žádného smyslu. V pojmu normy shledává Weyr dva prvky: „vedle představy toho, co má být (např. lidé mají být pobožní), vzniká pojem povinnosti, tj. představa, že to co má býti, je někým povinováno. Oba pojmy: norma a po‑ vinnost jsou logicky nerozlučně spojeny. Kde je norma, tam je i povinnost a kde je povinnost, tam musí být norma. Povinnost je přitom mož‑ no chápat objektivně nebo subjektivně“. Forma vyjádření povinnosti se stává i kritériem dělení právních věd. Weyrovo spojení právní normy s právní povinností představovalo obrat oproti tradiční právní nauce, která za ústřední pojem práva nepovažovala povinnosti nýbrž práva v subjektivním smyslu. Weyr naproti tomu tvr‑ dí, že s právní normou je vždy spojena právní povinnost a někdy i subjektivní právo, byť ne každá právní norma s sebou nese určitou po‑ vinnost. Normativní právní věda vychází z proti‑ kladu subjektu a objektu poznávání a oddě‑ lení obsahu a formy myšlení, tedy předmětu poznávání a jeho formy. Následně pak učinila rozlišení mezi intelektem (funkcí poznávací) a vůlí (funkcí volní, jednáním). Teprve teore‑ tickým odloučením intelektu od vůle umožňu‑ je se podle Weyra ryzí, tj. teoretické vědecké poznávání, které nemá jiného účelu - leda po‑ znávání (je si samo účelem). Důsledkem toho‑ to noetického přístupu právního normativis‑ mu bylo chápání právní vědy pouze jako vědy o normách a jejich obsahu, tedy vědy, která poznává to, co podle normy býti má. Stejně i Hans Kelsen nazývá svoji ryzí nauku právní teorií pozitivního práva, je to věda o normách neboli normativní věda. Předmětem poznávání právní vědy je tak Weyrovi pouze obsah právní normy, zde pro právní vědu poznávání začíná a končí. Právní vědu tedy nemohou podle normativců zajímat otázky přesahující hranice imanentního nor‑ mativního poznávání, tyto je třeba prohlásit za metanormativní a z hlediska poznání po‑ vahy práva transcendentní. To se týká přede‑ vším tvorby práva, ale i otázek jeho aplikace a konkretizace vůbec. Normativní poznávání tak spočívá v hledisku právní statiky. Přístupy právní dynamiky, tj. otázky tvorby a nalézání (aplikace) práva, jsou pro normativisty hledis‑ ky metanormativními. Už ve svých raných právně filosofických pracích Weyr odmítal nalézat důvod platnosti v obsahu norem, tj. že platí (resp. jsou závazné), protože obsahují určité zásady. Obrací se k for‑
málnímu hledisku, kdy položíme‑li si otázku, proč je určitá konkrétní norma závazná, shle‑ dáme, že ji vydal orgán k tomu povolaný ve formě předepsané. Ptáme‑li se dále, najdeme důvod závaznosti v další normě, a půjdeme‑li tak stále dále, dojdeme postupně přes jednotli‑ vé normy vyšší až k určité poslední, tzv. ústav‑ ní normě. Zde již nenalezneme dalšího vysvět‑ lení a můžeme závaznost této poslední normy pouze předpokládat. Dojdeme tedy k jakémusi nejvyššímu subjektu normovému, o němž pro‑ stě předpokládáme, že normy jím vydané jsou závazné. Později, zřejmě pod vlivem Kelsenovým, se Weyr vypořádal s otázkou platnosti jednotlivé právní normy konceptem stupňovitosti normo‑ vého souboru, který obsahuje normy různého druhu, mezi nimiž je myslitelný vztah, kdy jedna norma (druhotná) odvozuje svou plat‑ nost od normy jiné (prvotní), až se postupně dostaneme k ústavě, kterou však už je nutno pouze jako platnou předpokládat, a kterou lze nazvat „ohniskem“ takto hierarchicky uspořá‑ daného normativního souboru. Každé další do‑ tazování po konečné platnosti nemá již podle Weyra z hlediska normativního žádného smys‑ lu. Normativní východiska vedou Weyra k po‑ znání, že důvod platnosti (závaznosti) právní normy (právního řádu) je poznatkem metanor‑ mativním a smysl jeho poznávání může být to‑ liko jediný, a to udržení jednotnosti právního řádu jako výrazu jednotnosti subjektu práva, tj. státu. Právní norma není ničím jiným, než for‑ mou vyjádření závaznosti, která je daná státem jako normotvůrcem. Jestliže jediným možným předmětem normativního poznávání jsou nor‑ my, pak pro právníka to znamená, že poznávat jakýkoliv stát znamená poznávat jeho právní řád. Pro normativní teorii tak platí rovnice mezi státem a jeho právním řádem. Juristicky nemůžeme na státu vidět nic jiného než jeho právní řád. Stát a právo jsou pro Weyra totéž a bylo by proto neplodné se tázat, co bylo dří‑ ve, zda stát nebo právo. Weyrova normativní teorie představuje druh formálního právního pozitivismu, jejím rysem je logický formalismus, noetický dualismus kauzálních a normativních nazíracích forem (později trialismus s poznáním teleologickým) a právní monismus odmítající jako logicky ne‑ možnou konstrukci norem přirozeného práva coby norem absolutně správných a platných. III. Weyrova charismatická osobnost mnoho‑ stranného právního myslitele a renezančního ducha a originálnost jeho kritického právní‑
363
Brněnská normativní právní škola ho myšlení významně ovlivnily jeho žáky, ale i většinu jeho kolegů. I když se s jeho normativ‑ ní teorií neztotožnili zdaleka všichni pedagogo‑ vé a žáci brněnské právnické fakulty, vedly jeho myšlenky k vytvoření skutečné vědecké školy, jejíž význam nebyl jen lokální. Bez Weyrova vě‑ deckého vlivu a působení Brněnské normativní právní školy by se brněnská právnická fakulta nesporně nestala respektovanou prvorepubli‑ kovou právnickou fakultou a řada jejích studen‑ tů by se nikdy nezačala zajímat o právně teore‑ tické úvahy a nestala se významnými právníky a právními teoretiky. Můžeme zde uvést zejmé‑ na Otu Weinbergera, Vladimíra Kubeše, Václava Chytila, Vladimíra Vybrala, Hynka Bulína, ale i řadu dalších. Brněnské normativní právní ško‑ le se dostalo i širšího mezinárodního ohlasu. Vědecká škola, jak to vyjádřil František Weyr v poctě tragicky zahynulému významné‑ mu představiteli Brněnské normativní právní školy profesoru Jaromíru Sedláčkovi, to je pře‑ devším vztah mezi učitelem (vědcem) a žákem (studentem), který není založen na jednostran‑ ném předávání informací učitelem a dogmatic‑ kém přebírání žákem, jejím úkolem je dát žáku jakýsi filosofický základ (zejm. noetický), který mu umožní samostatně myslet a bádat, mnoh‑ dy i v jednotlivostech i proti svému učiteli. Není tak učitele bez žáka a žáka bez učitele. Charakter takové vědecké školy přiznává Brněnské právní škole v plném rozsahu i Wey‑ rův žák, významný právní teoretik a logik Ota Weinberger, který se k normativní škole a Fran‑ tišku Weyrovi vždy oddaně hlásil. Ve své práci uvádí: Tvrdím, že mé učení je výplodem br‑ něnské školy ryzí nauky právní, jaksi kritickou reakcí na filosofii Františka Weyra a na teleolo‑ gii Karla Engliše a Jana Loevensteina. Mé práce jsou – i když ryzí nauku právní kritizují – v jis‑ tém smyslu dětmi brněnské školy. Brněnskou normativní právní školu lze sou‑ hrnně charakterizovat těmito jejími hlavními znaky: • Staví ostrý dualismus světa mětí (co býti má, povinnosti) a světa bytí (co je). • V duchu Kantovy kritické filosofie rozli‑ šuje v poznávání prvky formální a prvky materiální (obsahové). Normativní teorie chce programově být jen teorií o prvcích formálních. • Přesně odlišuje poznávání (funkce inte‑ lektu) od jednání, resp. tvoření (funkce volní), rozlišuje tedy mezi kognitivní a volitivní sférou. Věda jen poznává. • Usiluje o ryzost (čistotu) metody právní vědy, kterou zbavuje všech prvků cizích jejímu předmětu (hodnotících, socio‑
364
logických, psychologických, historic‑ kých, politologických, přirozenopráv‑ ních apod.). • Formuluje učení o stupňovité výstavbě právního řádu vycházející z předpokla‑ du existence základní normy. • Usiluje o rozpracování souboru základ‑ ních obecných formálních právních poj‑ mů, které jsou prostředkem poznávání každého právního řádu (jde např. o poj‑ my právní norma, povinnost, oprávně‑ ní apod.). IV. Prvním, kdo pochopil význam Weyrovy nor‑ mativní teorie pro právní vědu a stal se jejím přívržencem byl Karel Engliš. Pro normativní teorii Weyr získal téměř i všechny své fakultní kolegy, až na historiky Bohumila Baxu a Josefa Vacka a později se odklonivšího Rudolfa Domi‑ nika. Ke stoupencům nebo příznivcům norma‑ tivní teorie patřili: • národohospodáři - Vladimír Vybral a Václav Chytil, • právo ústavní – Jaroslav Krejčí a Zdeněk Neubauer, • právo správní - Jaroslav Pošvář, • právo finanční - Vladimír Vybral, Jan Lo‑ evenstein a Kazimír Čakrt, • občanské právo – Jaromír Sedláček, Vla‑ dimír Kubeš a později František Bauer, • obchodní právo – František Rouček a Ka‑ rel Kyzlink, • občanské právo procesní – Adolf Pro‑ cházka, Karel Gerlich a Hynek Bulín, • trestní právo – Jaroslav Kallab, Jaroslav Stránský a Jaroslav Pauk, • mezinárodní právo – Josef Budník a Bo‑ humil Kučera. Na brněnské právnické fakultě se tak v me‑ ziválečném období vytvořilo jádro Brněnské normativní právní školy. František Weyr zůstal jejím duchovním otcem až do konce svého ži‑ vota. K Brněnské normativní škole se přikláněli i někteří pedagogové pražské a bratislavské fa‑ kulty, někteří právníci z právní praxe a někteří absolventi. Z těch významnějších to byli Ota Weinberger, Jan Krčmář, Jiří Havelka, Vladimír Čermák, Ervin Hexner a další. Velký rozmach Brněnské normativní právní školy doprovázelo ale i nepřátelství a kritické projevy. Odpůrce Weyrovy normativní teorie můžeme rozdělit do dvou skupin: • početnější skupina, která své výhrady projevoval mlčením a ignorováním – sem patřila většina pedagogů pražské a bratislavské právnické fakulty a větši‑
Brněnská normativní právní škola na právních praktiků, • aktivně polemičtí odpůrci normativní školy – profesoři pražské právnické fa‑ kulty Jiří Hoetzel a Antonín Hobza. Nelze pominout, že názory některých Wey‑ rových stoupenců se se zásadami právního normativismu v určitých momentech rozchá‑ zely. Otázkami základních noetických východi‑ sek právní vědy si v české meziválečné právní vědě zabýval vedle Františka Weyra i význam‑ ný brněnský právní teoretik Jaroslav Kallab. Zdůrazňoval koncept široké právní vědy, kte‑ rý i přes Weyrovu kritiku neopustil. Skutečná právní věda jako věda pozitivní je podle Kalla‑ ba vždy složena ze všech prvků přístupu. Zdů‑ razňoval tak nezbytnost celého komplexu prá‑ vovědných disciplín od právní filosofie, přes exaktní dogmatickou právní disciplínu (teorii práva), dogmatické pozitivně právní disciplí‑ ny, právní politiku, právní sociologii, až po právní historii. Svým chápáním právní vědy tak Kallab překonal koncept striktně dogmatic‑ ké právní vědy, která bývá někdy v pejorativ‑ ním smyslu nazývána právoznalectvím. V pohledu na některé noetické otázky se s Weyrem rozcházel i Karel Engliš, který se stavěl proti Weyrovu noetickému dualismu rozlišujícímu pouze svět jaký je (svět podle kauzálních zákonů) a svět, jaký má býti (svět podle norem). Proti noetickému dualismu, který odmítal začlenění postulátu (tj. poznat‑ ku o tom, že je něco chtěno) coby výsledku te‑ leologického nazírání, vystoupil Karel Engliš již v roce 1922 svou prací Základy hospodář‑ ského myšlení. Formuloval v ní třetí způsob nazírání vedle nazírání kauzálního a norma‑ tivního – nazírání teleologické. František Weyr s těmito Englišovými názory zásadním způso‑ bem polemizoval, postupně však existenci tří nazíracích forem, tzv. noetického trialismu, která nezpochybňovala Weyrova noetická vý‑ chodiska kritického idealismu, nahlížel smíř‑ livěji. V poválečně vydaném Úvodu do studia právnického pak již uvádí, že normu nelze chápat pouze jako výraz něčeho, co býti má, nýbrž je možno spatřovat v ní i výraz něčeho, co jest chtěno. Rovněž významný právní teoretik a logik Ota Weinberger, který měl od studentských let k Weyrovi velmi vřelý vztah jako jeho žák a vždy se považoval za pokračovatele brněnské školy, sice rozvíjel formální uvažování právní‑ ho normativismu. Jeho právní neoinstitucio‑ nalismus je však zároveň projevem snahy o re‑ konstrukci normativní teorie. Svou koncepcí práva, právní teorie a právní vědy fakticky pře‑ konal Weyrův úzce normativistický a striktně
dogmatický koncept právní vědy. V. Přes kritické výhrady k Brněnské norma‑ tivní právní škole a právnímu normativismu vůbec, které se ozývaly v době jejího rozkvě‑ tu i v současnosti, je třeba uvést, že Weyrova normativní škola přinesla právní vědě řadu významných podnětů. Je třeba ocenit, že své základy nestavěla na boření jiných teorií, ale na snaze poskytnout právní vědě metody po‑ užitelné pro poznávání práva a rozpracovat formální právní pojmy, které umožní vědecké poznání kteréhokoliv právního řádu. Z významných přínosů Brněnské norma‑ tivní právní školy, které zaznamenaly i určitý mezinárodní přesah, lze uvést: • položila důraz na pojem povinnosti oproti sankci či oprávnění, • formulovala stupňovitou výstavbu práv‑ ního řádu, • dala silný impuls k rozvíjení logiky no‑ rem a strukturní teorie práva, • zřetelně odlišila úvahy do lege lata a de lege ferenda, • upozornila na otázku opodstatněnosti tradičních kritérií dělení práva a práv‑ ních norem, • zdůraznila oddělení formální právní vědy od právní praxe. Celkově Brněnská normativní právní škola a právní normativismus znamenaly rozčeření poklidné hladiny meziválečné české právní vědy a upoutaly pozornost k rozpracování te‑ oretických otázek právní vědy a právní teorie. Svým odkazem se i pro dnešek stala norma‑ tivní teorie nepominutelnou naukou, kterou žádný právní teoretik nemohl a nemůže zcela ignorovat. Její vliv na současnou právní vědu je však již poměrně omezený. Související hesla Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně; filozofie právní; František Weyr Literatura ČERMÁK, V., O podstatě práva. Praha. (1940); ENGLIŠ, K., Theorie státního hospodářství. Praha. (1932); ENGLIŠ, K., Malá logika. Praha. (1947); KELSEN, H., Všeobecná teorie norem. Brno. (2000); KELSEN, H., General Theory of Law and State. New York: Russel & Russel. (1961); KELSEN, H., Ryzí nauka právní: Meto‑ da a základní pojmy. Praha – Brno. (1933); KU‑ BEŠ, V., Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu. Díl první. Brno. (1995); KUBEŠ, V., Právní filosofie
365
Brněnská normativní právní škola XX. století. Brno. (1992); VEČEŘA, M., Fran‑ tišek Weyr, právní filozof, pedagog a právník a duchovní blíženec Hanse Kelsena. In: Bene merito, s. 279. Bratislava. (2012); VEČEŘA, M., Právo jako institucionální skutečnost: K We‑ inbergerovu konceptu právní vědy. In: Ča‑ sopis pro právní vědu a praxi, roč. 17, č. 1, s. 9. (2009); VEČEŘA, M., K Weyrově logické formě právní normy. In: České právní myšlení a logika - minulost a perspektivy, s. 19. Brno. (2003); VEČEŘA, M., František Weyr, Brno. (2001); VEČEŘA, M., František Weyr, právní filozof, státovědec a právník. In: Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 9, č. 2, s. 117. (2001); WEINBERGER, O., KUBEŠ, V., Brněnská škola právní teorie: normativní teorie. Praha. (2003); WEINBERGER, O., Od brněnské školy k neo ‑institucionalismu. In: Časopis pro právní vědu a praxi, roč. 7, č. 4, s. 307. (1999); WE‑ INBERGER, O., Alternativní teorie jednání. Praha. (1997); WEINBERGER, O., Norma a in‑ stituce: Úvod do teorie práva. Brno. (1995); WEYR, F., Paměti 1. Za Rakouska (1879 – 1918). Brno. (1999); WEYR, F., Paměti 2. Za republiky (1918 – 1939). Brno. (2001); WEYR, F., Pamě‑ ti 3. Za okupace a po ní (1939 – 1951). Brno. (2004); WEYR, F., Úvod do studia právnického (normativní theorie). Brno. (1946); WEYR, F., Teorie práva. Praha‑Brno. (1936); WEYR, F., Právní věda a věda o právu: poznámky ke Kallabově a Englišově noetice. Praha. (1935); WEYR, F., Čtyry kapitoly z právní noetiky. In: Časopis pro právní a státní vědu, roč. 12, s. 1. (1929); WEYR, F., O metodě sociologické. Brno. (1927); WEYR, F., Základy filosofie práv‑ ní. Brno. (1920). Miloš Večeřa
Brněnské městské knihy Krátce poté, co se Brno konstituovalo ně‑ kdy ve 20. – 30. letech 13. století jako vrcholně středověké město, obdrželo od vládnoucího panovníka Václava I. v lednu r. 1243 unikát‑ ní privilegium, dokládající bohatost právní‑ ho života soudobé městské komunity. Nejde samozřejmě o tzv. zakládací listinu, která by stanovovala povinnosti městského lokátora, ale o v našich podmínkách skutečně ojedině‑ lý svod práv, jimiž se městská obec řídila ve svém každodenním životě a které si pro větší věrohodnost dala sepsat v panovnické kance‑ láři zkušeným notářem Reinbotem. Důvodně se předpokládá, že privilegium koncipoval královský notář na základě konzultace se zá‑ stupci města, kteří se v této záležitosti dostavi‑ li k panovnickému dvoru. Ale ani erudovaný
366
notář neodhadl, kolik že to vlastně budou mít brněnští požadavků, a tak toto unikátní právní privilegium sestává ze dvou na sebe navazují‑ cích pergamenů, z nichž menší je přímo uvo‑ zen slovy „toto jsou svobody, zákony a práva, které nemohly být obsaženy ve větším privile‑ giu, nicméně však chceme, aby ve všem všudy pevně platily a aby byly nezrušitelně dodržo‑ vány stejně jako práva psaná výše“. Obec pr‑ votních měšťanů se vzhledem ke geografické poloze Brna, pro něž bylo spádovou oblastí Podunají, ve svém právním životě a praxi ro‑ dícího se městského soudu inspirovala městy Enží a Vídní, které se svým právním výsadám těšily od prvních desetiletí 13. století (řádově tedy o čtvrt století dříve). V našich podmín‑ kách je zmíněná privilegiální listina nejstarším obsáhlým souborem městského práva a jedním z nejzávažnějších dokumentů vývoje práva na domácí půdě vůbec. (Flodr, M., Iura originalia civitatis Brunensis. Privilegium českého krále Václava I. z ledna roku 1243 pro město Brno. Brno, 1993, s. 29 – 30; Flodr, M., Privilegium města Brna z roku 1243 a jeho velké dědictví, Brno v minulosti a dnes, 13, 1995, s. 23 – 37). „Svobody, zákony a práva“ nejsou v privilegiu řazeny systematicky, takže zmíníme alespoň ty nejdůležitější z oblasti trestního i civilního práva. (Dřímal, J., Peša, V. a kol., Dějiny Brna I. Brno. 1969, s. 43). Správa města byla svěře‑ na 24 konšelům, jejichž rozhodnutí nesměl odporovat ani rychtář, ani nikdo z měšťanů. Příslušníci šlechty neměli mít na teritoriu města žádnou výkonnou moc a nesměli niko‑ ho zatknout bez svolení městského rychtáře. Poddaní a statky měšťanů mimo obvod města nepodléhaly pravomoci sudího provincie, ale spadaly už pod pravomoc městského rychtá‑ ře, který zprvu představoval ve správě města jakousi prodlouženou ruku zájmů krále jako vrchnosti. Není divu, že zakrátko (v roce 1247) je také doložena pečeť brněnského rychtáře a měšťanů („sigillum iudicis et civium de Bruna“) (Dřímal, J., Štarha, I. a kol., Znaky a pečetě jihomoravských měst a městeček. Brno, 1979, s. 19), která je současně nejstarší doložitelnou městskou pečetí v našich zemích. V privilegiu se už vzpomínají hradby kolem města a první výroční trh, který měl být v třech týdnech před sv. Duchem a po něm přístupný cizím kup‑ cům. Při výkonu řemesel a živnostní v měst‑ ském obvodu se respektovalo mílové právo, přičemž každý, kdo žil pod městskou iuris‑ dikcí a platil městské berně, byl osvobozen ve městě od placení mýta. Podrobná ustanovení z oblasti trestního práva dávají nahlédnout i do sociálních poměrů doby, neboť provinilci z řad lépe situovaných měšťanů měli možnost
