Box 7 Specifita a citlivost diagnostického testu Kvalita diagnostického testu je určena především jeho specifitou a citlivostí. Nízkou citlivost má test, který například nedokáže zachytit malé koncentrace sledované látky, takže nám občas poskytuje falešně negativní výsledky. Když má člověk například velmi nízké koncentrace protilátek proti toxoplasmě, nemusí je příslušný imunologický test vůbec zachytit a tento člověk nám vyjde podle výsledku testu jako „toxoplasma-negativní“, i když je ve skutečnosti toxoplasmou nakažený. Nízkou specifitu má zase test, který například nedokáže rozlišit protilátky proti toxoplasmě od protilátek proti jinému parazitovi a který nám jako „toxoplasma-pozitivního“ označí i člověka, jenž se ve skutečnosti s tímto parazitem nikdy nesetkal. Specifita a citlivost testu bohužel často fungují jako spojené nádoby – test, který má vysokou specifitu, má nízkou citlivost a naopak. V klinické praxi proto často volíme diagnostický test podle toho, zda větší škodu může pacientovi způsobit falešně negativní výsledek testu (v takovém případě volíme co nejcitlivější test, a to i za cenu jeho nižší specifity), nebo falešně pozitivní výsledek (v takovém případě raději volíme specifičtější test). V základním výzkumu obvykle nepředstavuje nízká specifita či citlivost testu zásadní problém a výběr metody se podřizuje jiným hlediskům. Jestliže nám levnější a rychlejší, ale zároveň i méně specifická nebo méně citlivá metoda umožní otestovat desetkrát více jedinců než metoda dražší, časově náročnější, ale z hlediska specifity nebo citlivosti lepší, potom je obvykle výhodnější sáhnout po „horší“ metodě, neboť případné chyby testu nám bohatě vykompenzuje možnost otestovat podstatně více osob.
Abych se vrátil k úplnému počátku našich výzkumů: Když za mnou přišel Jaroslav Kulda, abych se nechal otestovat na toxoplasmózu, tak jsem samozřejmě šel. Jednak jsem chtěl vědět, jak se to dělá, a jednak mě zajímalo, jestli jsem nebo nejsem nakažený toxoplasmou. K mému překvapení – a neříkám, že právě příjemnému – jsem se do druhého nebo třetího dne dozvěděl, že jsem toxoplasma-pozitivní. Na paži v místě vpichu se mi udělala červená skvrna, z jejíž velikosti se dalo odhadnout, že jsem relativně nedávno prodělal infekci. Tehdy jsem se domníval, že jsem se nakazil v Japonsku, kde jsem ochutnával JAK JSEM SE NESTAL IMUNOLOGEM
POZOR TOXO.indd 35
/ 35
30.9.2011 16:47:17
definitivní hostitelé
oocysta bradyzoiti
tachyzoiti
bradyzoiti
mezihostitelé Obr. 6 Životní cyklus parazita Toxoplasma gondii. Definitivní hostitel, kočkovitá šelma, vylučuje s trusem oocysty (a). Ty se dostávají do půdy a s potravou kontaminovanou půdou se dostávají do těl mezihostitelů (c) i definitivních hostitelů (e), kde se mění na rychle se dělící tachyzoity. Tachyzoiti roznášejí nákazu do celého těla hostitele (f), přičemž k tomu často využívají hostitelovy pohyblivé buňky, například některé bílé krvinky. V tkáních hostitele, zejména ve tkáni svalové, nervové a pojivové, se časem tachyzoiti přemění na pomalu se množící bradyzoity (d), kteří přetrvávají v těle hostitele až do jeho smrti. Jestliže se tkáňové cysty dostanou do těla nějakého dravce nebo všežravce (b), uvolní se bradyzoiti z cyst a přemění se opět na tachyzoity (h). Jestliže byla dravcem kočkovitá šelma, diferencují se paraziti v jejích střevních buňkách nejprve v takzvané merozoity a ty nakonec v gametocyty, které po dvojicích splývají a vytvářejí ve střevě kočkovité šelmy odolné oocysty. Jestliže se nakazí gravidní žena (nebo obecně gravidní samice libovolného hostitelského druhu), mohou tachyzoiti nakazit vyvíjející se plod (g). Člověk se může nakazit jak oocystami, nacházejícími se například na neumyté zelenině, tak bradyzoity, přítomnými v syrovém či nedovařeném mase. Dalším zdrojem nákazy může být znečištěná voda, krev při transfuzi a orgány z nakažených dárců při transplantaci.
36 /
POZOR, TOXO!
POZOR TOXO.indd 36
30.9.2011 16:47:17
i nedovařené syrové maso a kde je frekvence výskytu toxoplasmy v populaci zhruba stejná jako u nás, tedy asi 30 %. Dnes si ovšem myslím, že jsem se nakazil již dříve, možná při manipulaci se senem pro králíky (viz rizikové faktory toxoplasmózy, probírané v kapitole XXI). O toxoplasmě a toxoplasmóze – onemocnění, které tento parazit způsobuje – jsem toho mnoho nevěděl. Sice jsem pracoval na katedře parazitologie, dokonce přímo v místnosti, kde se kdysi výzkum tohoto prvoka intenzivně prováděl, a svou diplomovou práci jsem dělal na prvocích v laboratoři, která byla společná pro katedru parazitologie a katedru živočišné fyziologie, zabýval jsem se však úplně jinými prvoky, konkrétně sexuálně přenosnými parazity trichomonádami. Ostatně svým vzděláním jsem byl spíše fyziolog nebo buněčný fyziolog, srdcem evoluční biolog a z hlediska odborné praxe hlavně molekulární a buněčný biolog. A jak jsem již říkal, měl jsem za sebou také čtyři roky práce na imunologických pracovištích. Ovšem o toxoplasmě jsem věděl nanejvýš to, že se jedná o nějakého prvoka, trochu se mi ale pletla s toxocarou, což je zase pro změnu parazitický helmint (tedy, po staru, parazitický červ). Když jsem zjistil, že jsem toxoplasmou nakažený, rychle jsem si své parazitologické znalosti v této oblasti doplnil. První věc, která mě zaujala, byl životní cyklus tohoto parazita (obr. 6). Ukázalo se, že je velice zajímavý. Toxoplasma je kokcidie, to jest prvok, který je vlastně příbuzný původci malárie a společně s ním patří mezi takzvané výtrusovce (Apikomplexa). Pohlavně se rozmnožuje ve střevním epitelu kočkovitých šelem. Kočka je tedy definitivním hostitelem tohoto prvoka (viz Box 8 Definitivní hostitel a mezihostitel). Mezihostitelem, to znamená hostitelem, v jehož těle se parazit rozmnožuje pouze nepohlavně, je naproti tomu jakýkoli teplokrevný živočich, tedy za normálních okolností nějaký pták nebo savec. Traduje se, že za „nenormálních“ okolností se může stát hostitelem toxoplasmy i ryba, jestliže ji budeme chovat za dostatečně vysoké teploty. S kaprem by to asi nešlo, JAK JSEM SE NESTAL IMUNOLOGEM
POZOR TOXO.indd 37
/ 37
30.9.2011 16:47:18
Box 8 Definitivní hostitel a mezihostitel Mnoho parazitů vystřídá během svého životního cyklu několik hostitelů různých druhů. Každý hostitel má v životním cyklu svou určitou úlohu. Nejdůležitější úlohu má trofický hostitel, ze kterého parazit čerpá maximum živin a tyto živiny transformuje na biomasu svých potomků. Vektor neboli transportní hostitel zajišťuje přenos parazita z jednoho hostitele na druhého, případně (často současně) přenos na nové území, pokud možno do nové, zatím nenakažené hostitelské populace. Definitivní hostitel je hostitel, ve kterém se parazit množí pohlavně, v mezihostiteli pouze nepohlavně. Zatímco v trofickém hostiteli jde parazitovi o počet potomků, v definitivním hostiteli mu jde také o různorodost potomstva. Definitivní hostitel tedy slouží jako „místo pro dostaveníčko“. Parazit mu většinou příliš neubližuje, protože potřebuje, aby přežíval co nejdéle a nahromadil v sobě zástupce co největšího počtu nepříbuzných linií daného druhu parazita. Poměrně častý je případ, kdy definitivní hostitel slouží zároveň jako vektor a mezihostitel jako trofický hostitel, nejedná se však o striktní pravidlo. Parazitologové dále rozlišují paratenického hostitele, tj. hostitele, v jehož těle se parazit sice nedokáže množit, ale někdy se v něm může hromadit a následně se z něj dostat do definitivního hostitele nebo do mezihostitele, a to nejčastěji tak, že paratenického hostitele někdo schválně nebo omylem sežere. Někdy existence paratenického hostitele zvýší pravděpodobnost přenosu parazita do dalšího hostitele, jindy je naopak parazitovi z tohoto pohledu spíše na škodu, do paratenického hostitele se parazit dostane spíše nedopatřením a pouze šťastnou náhodou se z něj může dostat do definitivního hostitele.
ten by pro zahřívání na 30 a více stupňů neměl pochopení, s tropickými rybami nejspíš ano. Životní cyklus tedy obvykle začíná tak, že nakažená kočka vylučuje cysty s trusem. Kočka se většinou sama nakazí ještě jako kotě a cysty vylučuje pouze dva až tři týdny, zato však v obrovském množství. Poté cysty vylučovat přestane a během dalšího života již není infekční. Cysty se dostanou s trusem do půdy, kde se jimi může nakazit jakýkoliv živočich, který se v této půdě hrabe nebo požírá něco touto půdou znečištěného, tedy od myši až po člověka (např.
38 /
POZOR, TOXO!
POZOR TOXO.indd 38
30.9.2011 16:47:18
dítě na pískovišti nebo dospělý člověk, který vytáhne ze záhonu mrkev, nedbale ji omyje nebo dokonce jen otře o kalhoty a vesele ji schroustá). Když se nakazí myš, prodělá většinou pouze lehčí onemocnění (záleží ovšem na tom, o jak „zlý“, tj. virulentní kmen toxoplasmy se jedná a kolik parazitů se do myši dostane), a přibližně to samé se stane u člověka. U některých savců bývá průběh onemocnění podstatně horší, u jiných naopak lehčí. Ve střevě myši nebo člověka se prvoci uvolní z cyst, vytvoří se z nich tzv. tachyzoiti, což je pohyblivá forma toxoplasmy. Tachyzoiti napadají v těle nejrůznější buňky a v nich se rychle pomnožují. Zdravý imunitní systém se s tachyzoity poměrně rychle vypořádá. Vyvine proti nim silnou imunitní odpověď a díky ní je prvok nucen „přejít do ilegality“. Rychle se množící tachyzoiti se přemění na pomalu se množící bradyzoity a ti přetrvávají v tzv. tkáňových cystách v těle živočicha-mezihostitele až do jeho smrti. V případě, že nakaženého mezihostitele sežere kočkovitá šelma, začne se prvok v buňkách vnitřního povrchu jejího střeva rozmnožovat pohlavně a uvolňovat do trusu odolné cysty. Celý životní cyklus se tak uzavírá. V případě, že mezihostitele sežere namísto kočkovité šelmy jiný dravec nebo všežravec, chová se v něm prvok jako v kterémkoli jiném mezihostiteli, rozmnožuje se pouze nepohlavně a vytváří nakonec tkáňové cysty. U člověka se zdravým imunitním systémem probíhá toxoplasmóza obvykle jako lehké onemocnění, akutní toxoplasmóza. Fáze, během níž dochází k rychlému množení tachyzoitů, připomíná lehkou virózu, často provázenou nápadným zduřením krčních lymfatických uzlin, zatímco fáze, kdy se paraziti stáhli do tkáňových cyst, je z klinického hlediska bezpříznaková. Pouze v malém počtu případů se člověk vůbec dozví, že prodělal toxoplasmózu, a že si tedy ve svém těle ponese klidová stadia toxoplasmy nejspíš až do smrti (obr. 7). Jedna věc, na kterou jsem při studiu toxoplasmózy narazil, mě velmi zaujala. Tento prvok může sloužit jako modelový orJAK JSEM SE NESTAL IMUNOLOGEM
POZOR TOXO.indd 39
/ 39
30.9.2011 16:47:18
Obr. 7 Tkáňová cysta toxoplasmy v mozku myši. Drobná tělíska viditelná uvnitř cysty jsou jednotliví bradyzoiti, kteří zde „tiše“ čekají, až myš pozře dravec (nejlépe definitivní hostitel toxoplasmy, kočkovitá šelma) a oni se působením trávicích enzymů z cysty uvolní a budou moci proniknout z dutiny střeva do buněk jeho výstelky. Foto Mirka Pečálková-Berenreiterová.
ganismus pro studium manipulační hypotézy, neboť se předpokládá, že v přírodě mění chování svého mezihostitele tak, aby se stal snáze kořistí definitivního hostitele. Příslušné studie byly prováděny zejména v 80. letech v Anglii týmem významného parazitologa Williama M. Hutchisona (objevitele životního cyklu toxoplasmy). Britové publikovali v průběhu let řadu studií, ve kterých ukázali, že myši nakažené toxoplasmou se chovají v určitých situacích jinak než myši zdravé. Přitom některé změny chování pozorované u nakažených myší mohly v přírodě zvyšovat pravděpodobnost přenosu toxoplasmy do definitivního hostitele, do kočky, tj. zvyšovaly riziko, že myš bude ulovená kočkou. Trvalo jen pár dnů, než se mi tyto nové poznatky o životním cyklu toxoplasmy spojily s tím, co mi už delší dobu vrtalo hlavou a co se týkalo mého vlastního chování. V mojí svalové
40 /
POZOR, TOXO!
POZOR TOXO.indd 40
30.9.2011 16:47:18
a nervové tkáni čeká prvok, který má nejspíš zájmy zcela jiné než já. Zatímco mě evoluce naprogramovala tak, abych se snažil přežít a pokud možno se i rozmnožit, toxoplasmu evoluce naprogramovala tak, aby se mě pokusila přimět k tomu, abych se nechal sežrat kočkovitou šelmou. Alespoň v případě myší toho parazit umí dosáhnout tím, že mění jejich chování (viz Box 9 Paraziti manipulátoři – zloději těl). Proč by tedy toxoplasma nemohla měnit chování i u člověka? Prvok v cystě určitě neví, že nesedí v mozku myši, ale v mozku člověka, a už vůbec nemůže vědět, že šance, aby člověka sežrala kočkovitá šelma, je již hezkých pár tisíc let poměrně nízká. (Chtěl jsem napsat nulová, ale nedlouho potom, co jsem začal se svými výzkumy, zabil jednoho z našich studentů v pražské zoo tygr. Nevím, zda byl student toxoplasma-pozitivní, ale vzhledem k tomu, že k tygrům vlezl do výběhu, tak bych se tomu příliš nedivil.) Takže toxoplasma dál dělá to, co se naučila v průběhu své evoluce, během těch desítek či snad stovek milionů let, co na Zemi existuje a napadá teplokrevné živočichy. Čeká v cystách na svou příležitost a přitom ovlivňuje chování svého mezihostitele tak, aby se stal co nejdřív obětí kočkovité šelmy. Najednou jsem měl vysvětlení pro svoje podivné chování, spočívající v tom, že vyhledávám příležitost stát se obětí útoku a s útočníkem v podstatě ochotně spolupracuji. I toto nelogické chování může být z evolučního hlediska adaptivní, účelné, ovšem s tou výhradou, že to není chování adaptivní pro mě, nedobrovolného hostitele toxoplasmy, ale pro parazita, který hledá příležitost, jak se dostat do žaludku šelmy. Vše do sebe zapadlo, a to netriviálním způsobem, což mě rozhodně potěšilo. Zároveň jsem si uvědomil, že kdyby tato moje hypotéza platila, netýkalo by se to pouze mě, ale obrovského množství lidí. Toxoplasmou je celosvětově nakažená odhadem třetina populace, u nás je to shodou okolností také zhruba třetina, ve Francii se udává 60 %, v některých oblastech až 70 %, v Německu mezi 50–60 %, podobně v Maďarsku. V Číně, alespoň JAK JSEM SE NESTAL IMUNOLOGEM
POZOR TOXO.indd 41
/ 41
30.9.2011 16:47:19
Box 9 Paraziti manipulátoři – zloději těl Parazit manipulátor obrazně řečeno zápasí se svým hostitelem o jeho tělo. Hostitel byl evolucí naprogramován, aby se choval tak, aby předal co nejvíce kopií svých genů do další generace, naproti tomu parazit byl evolucí naprogramován tak, aby se pokusil přimět hostitele, aby se choval tak, aby do další generace předal co nejvíce genů parazita. Na první pohled by se mohlo zdát, že v této přetahované zvítězí hostitel, který je ve svém těle tak říkajíc doma. Ve skutečnosti však obvykle zvítězí parazit. Hlavní důvod spočívá asi v tom, že parazit má mnohem více evolučních zkušeností týkajících se zápasu s hostitelem o jeho chování, než má hostitel. Parazit bojuje s hostitelem v každé generaci, a pouze ti jedinci, kteří v tomto zápase vyhrají, předají své geny do příštích pokolení. Naproti tomu v každé generaci se pouze část jedinců hostitelského druhu setká a utká s parazitem, přičemž i mnozí z těch, kteří v tomto zápase podlehnou, alespoň část svých genů do dalších pokolení předají – například stačí se rozmnožit ještě dříve, než je napadne nebo zmanipuluje parazit. Parazit je dlouhodobě vystaven systematičtějšímu selekčnímu tlaku než hostitel, takže v evolučním zápase s hostitelem nakonec většinou zvítězí. Asi nejdokonalejšími „zloději těl“ jsou zřejmě parazitičtí korýši kořenohlavci. Tito paraziti se nezdržují přeprogramováním chování svého hostitele, a místo toho mu rovnou ukradnou celé tělo. Miniaturní larva kořenohlavce rodu Saculina pronikne do těla kraba a tam se rozroste v jakýsi propletenec vláken, který nejvíc ze všeho připomíná podhoubí dřevokazné houby (a to jsou prosím kořenohlavci vzdálenými bratranci raků a krabů). Svého hostitele hormonálně vykastrují a zbaví možnosti svlékat kutikulu, aby snad příště neplýtval energií na takové zbytečnosti, jako je vlastní množení a růst. Po nějaké době vyhřezne na spodku zadečku kraba rozmnožovací orgán kořenohlavce a od té doby krab produkuje larvy svého parazita. Velká mořská loupež těla je dokonána – krab žije dál jako obvykle, pouze místo svých potomků produkuje potomky parazita. Až budete na Baltu, můžete takto parazitované kraby snadno najít. Na některých lokalitách je parazity napadena většina krabů a už na dálku poznáte takové jedince podle toho, že mají krunýř porostlý řasami a svijonožci – nemohou ho totiž svlékat.
42 /
POZOR, TOXO!
POZOR TOXO.indd 42
30.9.2011 16:47:19
v oblastech, kde probíhaly příslušné studie, je výskyt toxoplasmózy výrazně nižší, obvykle do 10 %. Naproti tomu třeba v Jižní Americe je nakaženo více než 60 % populace a v Africe dosahuje místy promořenost populace více než 90 %. Pokud by byla moje domněnka správná, potom by životy obrovského počtu lidí, myslím jejich chování i životní osudy, mohly být ovlivněny tímto prvokem. To je přeci vzrušující představa, nehledě na to, že by to mohlo mít i obrovský praktický zdravotní a ekonomický význam. Už mě v tu chvíli ani tolik nezajímalo, že se to týká i mě, daleko zajímavější mi připadalo, že by se to mohlo týkat až třetiny světové populace. A okamžitě jsem začal přemýšlet, jak by se dala moje hypotéza testovat.
JAK JSEM SE NESTAL IMUNOLOGEM
POZOR TOXO.indd 43
/ 43
30.9.2011 16:47:19
Kapitola druhá
JAK JSEM OMYLEM ZJISTIL, ŽE TOXOPLASMA MĚNÍ LIDSKOU POVAHU Při výběru metody výzkumu jsem měl štěstí. A přitom jsem v podstatě vzal to, co bylo první po ruce. Tehdy jsme neměli prakticky žádnou výbavu pro studium zvířecího chování. Zato jsme měli stálý přísun pokusných osob – pacientek, které k nám přicházely jeden den na test na toxoplasmózu a za dva dny na kontrolu výsledku testu. Říkal jsem si, stačí jim vnutit dotazníček, kde se jich budu ptát na ty podivné vzorce chování, jaké jsem pozoroval u sebe, pak porovnám odpovědi těch, které se v našich testech ukážou jako toxoplasma-pozitivní (nakažené), a těch, které jsou toxoplasma-negativní (nenakažené), a uvidím, jestli jsou mezi nimi výraznější rozdíly. Připravil jsem si soubor asi 10 otázek, o kterých jsem se domníval, že bych na ně odpověděl jinak před nákazou a jinak po nákaze. K otázkám, jež se týkaly neochoty bránit se proti podvodníkům, jsem přidal ještě otázky na chování, o kterém jsem měl podezření, že by mohlo být užitečné z hlediska parazita. Ptal jsem se třeba, jak rychle a jakým způsobem reaguje dotyčná osoba na okamžité nebezpečí, jestli se snadno lekne, jestli rychle uskočí nebo naopak zůstane spíš klidná, reaguje pomalu či vůbec na nebezpečí nezareaguje. U sebe jsem si totiž všiml, že se poměrně málo lekám. Když se nade mnou ozve nějaký šramot, místo abych rychle uskočil, se spíše nejdřív podívám nad sebe. To by mohlo být výhodné právě z hlediska parazita, který se potřebuje dostat do žaludku kočkovité šelmy. Tyto šelmy obvykle útočí ze zálohy a využívají přitom momentu překvapení. Když kořist v okamžiku útoku zareaguje dostatečně účelně a dostatečně rychle, šelma o svou kořist přijde. Zatímco v případě útoku kočkovité šelmy se jakékoli dlouhé rozmýšlení nevyplácí a oběť útoku musí jednat reflexivně, jestliže se má zachránit, v některých situacích může být nepřirozeně chladnokrevná reakce na nebezpečí výhodou.
44 /
POZOR, TOXO!
POZOR TOXO.indd 44
30.9.2011 16:47:19
Dobře si pamatuji, jak mě samotného překvapilo, že dokážu zcela bez emocí a naprosto racionálně reagovat na kulometný útok kurdských jednotek na město Yasu ve východním Turecku. Nocovali jsme se skupinou čtyř studentů na korbě náklaďáku s pytli cementu (naši kurdští hostitelé večer důrazně trvali na tom, že tuto noc „opravdu, ale opravdu“ nemůžeme spát na ploché střeše domu, jak jsme byli v Turecku zvyklí) a pár metrů nad hlavami nám asi 20 minut syčely oblohou svítící střely z kulometů. Zkontroloval jsem, zda se všichni vmáčkli do mezer mezi pytli, aby je nezasáhly odražené střely, a přemýšlel, co po skončení útoků asi udělají naštvaní turečtí vojáci. Naštěstí se spokojili s tím, že rozstříleli výlohy všech kurdských obchodů ve městě, a náš náklaďák s cementem nechali na pokoji. Další otázka, kterou jsem do souboru přidal, zjišťovala, jak moc dotyčnému vadí, když se podívá na pavouka nebo hada, jestli při tom pociťuje intenzivní pocit odporu, jak moc se jich lekne a jak moc je mu to nepříjemné. Tehdy jsem se řídil intuicí, nevím přesně, proč jsem tam tuhle otázku dal. Možná to souviselo s pozorováním, o kterém mi řekl kolega z přírodovědecké fakulty, Jan Buchar, když jsem ho přesvědčoval, aby mi šel dělat pokusného králíka, a seznámil ho přitom se svou hypotézou. Vyprávěl mi, že on sám v přírodě pozoroval, jak žába doslova napochodovala užovce do tlamy. Prý přitom řvala strachy, nicméně opravdu došla hadovi do tlamy a ten ji sežral. Schopnost hadů zhypnotizovat svou kořist by tedy vůbec nemusela být pověrou. Ve skutečnosti by to mohlo být tak, že by s hadem při lovu spolupracoval parazit, který sedí v mozku jeho kořisti a který se potřebuje dostat do žaludku hada. Přidal jsem i otázku, zda v případě, že je dotyčná osoba fyzicky napadena, bojuje až do konce. U sebe jsem totiž asi dvakrát pozoroval (vícekrát jsem snad fyzicky napaden nebyl), že v takovém případě konflikt předčasně vzdávám. A to jsem prosím po vysoké škole dělal řadu let karate a asi by pro mě nebyl velký technický problém útočníka zneškodnit. Psychologický problém to však pro mě z neznámých důvodů byl. JAK JSEM OMYLEM ZJISTIL, ŽE TOXOPLASMA MĚNÍ… /
POZOR TOXO.indd 45
45
30.9.2011 16:47:19
Některé moje otázky působily dosti zvláštně, a kdyby byly položeny samostatně, asi by se vyšetřovaný člověk podivoval, na co se ho vlastně ptám. Proto jsem usoudil, že bude rozumnější, když své otázky zamíchám mezi větší množství dotazů, nejlépe z nějakého standardního psychologického dotazníku. Zvolil jsem úplně náhodou Cattellův 16faktorový osobnostní dotazník, protože s ním tehdy pracovala matka jedné naší studentky. Ručně jsem přeťukal dotazník do počítače, zamíchal mezi jeho 187 dotazů svých 10 otázek a takto upravený dotazník jsem vnucoval pacientkám, které přišly na vyšetření. Brzy se ukázalo, že tahle metoda příliš nefunguje. Každý týden sice přišlo asi 3–5 pacientek, ale jenom část z nich byla ochotna si sednout na hodinu k dotazníku a zodpovědět jeho skoro 200 otázek. Řada pacientek spěchala nebo pro mou vědu neměla pochopení, a tak data přibývala pomalu. Takže jsem se raději zaměřil na mé kolegy a každý týden, když probíhalo testování, jsem obíhal laboratoře na biologické sekci přírodovědecké fakulty a prosil všechny, na které jsem narazil, zda by se nezúčastnili mého pokusu. Vysvětlil jsem jim, čeho se pokus týká, čímž jsem vzbudil jejich zájem, a 80, možná 90 % oslovených pedagogů a studentů se do mého pokusu zapojilo. Podobně jsem do své studie „lanařil“ všechny mé kamarády, známé a přátele a přátele mých kamarádů, známých a přátel. Pravidelně každé úterý jsem tedy obíhal fakultu a přemlouval zaměstnance a studenty, aby se nechali otestovat, zda nemají toxoplasmu, a aby vyplnili ten protivný, 200otázkový dotazník. Během asi půl roku jsem takto shromáždil data od zhruba 200 osob. Nakonec jsem do souboru nepřidal data od těch pár desítek pacientek, které jsem otestoval na úplném začátku, a do statistického vyhodnocování testů jsem zahrnul pouze data studentů a zaměstnanců fakulty (viz Box 10 Statistické vyhodnocování dat).
46 /
POZOR, TOXO!
POZOR TOXO.indd 46
30.9.2011 16:47:19
