BOTY OSLAVA 60 IKONICKÝCH STYLŮ V OBRAZECH
Caroline Coxová
IKAR
3500 př. n. l.
MOKASÍN „Nesuďte člověka, dokud neujdete dva měsíce v jeho mokasínech.“ Tradiční přísloví severoamerických indiánů Mokasín je lehká bota z vyčiněné jelenice nebo měkké kůže. Podrážka a svršek jsou vyrobené z jednoho kusu kůže sešité nahoře šlachou. Je to vlastně nazouvací „vak“ na nohu, odvozený z tradičního obutí severoamerických indiánů. Nejpopulárnější verze má nártovou vkladku všitou do svrchní části a její švy jsou nad samotnou nohou, původně proto, aby boty nenabíraly vodu. Mokasíny severoamerických indiánů byly původně navrženy tak, aby byly dostatečně pevné pro ochranu chodidla, ale zároveň aby nositeli umožňovaly skrze podrážku cítit terén. Jednoduchá nazouvací bota se tak stala nejbližší variantou bosé nohy a dokazovala uctivý vztah severoamerických indiánů k přírodě myšlenkou, že člověk má proplouvat okolím tiše, aniž by v něm zanechal stopy. Mokasín byl čistě individuální obuví, protože kůže se časem přizpůsobila obrysům nohy svého nositele. Mokasíny pro každodenní nošení byly bez vzorů, vyrobené z vyčiněné buvolí, losí a jelení kůže, zdobené se nosily při slavnostních příležitostech. Mokasíny se tradičně zdobily obarvenými dikobrazími ostny a po kontaktu s evropskými obchodníky se na ně začaly přidávat korálky našité do geometrických obrazců, například pruhů, pásků a véček, čímž boty získaly osobní, duchovní nebo obřadní význam. Každá výzdoba byla navrhována vzhledem k úhlu pohledu spíše majitele než diváka. Zdobení připomínalo postavení člověka v přírodě a během obřadů nosili nejdůležitější členové kmene mokasíny s podrážkami zdobenými korálky, aby se jimi mohly kochat osoby sedící naproti.
nahoře: Původní mokasíny z jelenice se v Idaho nosily jako ochranná obuv, podle níž se poznaly jednotlivé kmeny. vlevo: Mokasíny „Maddie“ (2010) Vysoká verze navržená Nicole Richieovou pro značku House of Harlow 1960 z korálky pošité kůže.
Na první pohled by se mohlo zdát, že se v jednotlivých oblastech
obývaných severoamerickými indiány mokasíny příliš neliší, nicméně odborník rozdíly pozná. Kmeny se prý dokázaly poznat i podle Mokasín 23
1930
KOTNÍČKOVÁ BOTA „Zápasím s prázdninovými sandály a řeknu vám proč: chci nosit jenom kotníkové boty.“ Polly Vernonová, The Guardian, 1. srpna 2010 Anglosasové nosili jakousi beztvarou kotníčkovou botu přes silnou vlněnou ponožku, ale po dobytí Normany v roce 1066 se boty postupně zvyšovaly. V 19. století se nosily obepínavé boty se šněrováním po straně nebo vpředu nebo knoflíkové polovysoké boty (také bottines), ale když se začaly sukně zkracovat, kotníčkové boty vyšly z módy, jelikož nechávaly mezi lemem sukně a kotníkem nevzhlednou mezeru. Zůstaly konstantou v pánské módě, hlavně proto, že se obvykle nosí pod kalhotami a nedělají nevzhledné boule, které by na siluetě vytvořily vysoké boty. Ve 20. letech ovládly dámskou obuvní módu galoše, které se nosily na botách, a většinu meziválečného období se na polovysoké, kotníčkové boty nepohlíželo jako na módní obuv – byla to čistě praktická podoba obutí. André Perugia byl jedním z prvních obuvních návrhářů, kteří začali s kotníčkovou botou, nebo „bootee“, jak se jí ve 30. letech říkalo, experimentovat, a zdůrazňoval spíše její vzhled než funkčnost. Došlo k tomu ve stejné době, kdy do módy přišla estetika surrealismu, uměleckého hnutí, které se poprvé objevilo v poezii Paula Eluarda a Louise Aragona ve 20. letech a ve skandálních obrazech a performancích Salvadora Dalího. Surrealismus oslavoval bizarnost a podivnost a ve svém abstraktním zobrazování představoval procesy nevědomí. Centrem surrealismu byla Paříž, proto se tyto dva světy, umělecký a módní, musely střetnout – došlo k tomu v pracích italské
nahoře: Hledám Susan. Zn. Zoufale (1985) Madonna na scéně ve shrnutých kotníčkových botách s podpatkem kačenka z černého semiše zdobených flitry.
návrhářky Elsy Schiaparelliové, která pro zástupy elegantních klientů vytvářela oblečení a doplňky se šokujícím stylem. Módní nadšenci se na cestě do hotelu Ritz zdržovali před jejím butikem na Place Vendôme, uchvácení bizarní výlohou, ve které byla i Dalího jasně rudá pohovka ve tvaru rtů filmové hvězdy Mae Westové. Do práce návrhářky už vstoupily i boty – nicméně ve své surrealistické podobě. „Schiap“, jak jí říkali její přívrženci, vytvořila klobouk-botu a černé
vlevo: Minimalistická kotníčková bota Čistý design od Armaniho pro podzim/zimu 2011 s dekorativními prvky vytvořenými vkladkou z hadinky.
Kotníčková bota 203
lodičky s vysokým křiklavě růžovým podpatkem, které nosila britská společenská celebrita Daisy Fellowesová. V roce 1938 spolupracovala Schiaparelliová s Andrém Perugiou a vytvořili zvláštně fetišistické kotníkové boty z černého semiše pokryté dlouhou hnědou opičí srstí, která jako by rostla z okrajů bot, dosahovala až na zem a změnila lidskou nohu v tlapu divokého zvířete.
Salvatore Ferragamo také vytvořil e xcentrický pár kotníčkových bot z antilopího semiše s rohy na špičkách. Byly spíš módním výstřelkem než módou, jak si vyzkoušela Carmel Snow ová, editorka Harper‘s Bazaar, když na Cechu módních obuvníků v roce 1939 řekla: „Jsem si jistá, že přemýšlíte
nahoře: Surrealistická kotníčková bota Perugiova skandální animalistická kotníčková bota s opičí kožešinou z roku 1938 byla vyrobena pro Elsu Schiaparelliovou.
o té kotníčkové botě. Tu botu samozřejmě ukážeme, tu bychom prostě nemohli vynechat. Jestli se jí ale dostane všeobecného přijetí... Myslím, že je to extrémně nepravděpodobné. Pan Perugia mi už přes rok v Paříži ukazuje své bottines. Říká mi, že si je objednávají jeho nejelegantnější zákazníci, neviděla jsem ale v Paříži jedinou elegantní ženu, která by je nosila. Jestli si je neoblíbí Francouzky, nevidím důvod, proč by tak měly činit Američanky. To nejlepší, co máme, jsou kotníky a tyhle boty překrojí jejich linii.“ To byl ve skutečnosti problém s kotníčkovou botou – přitahovala pozornost k těžkým nohám a s úspěchem se dala nosit, jak ženy věřily, pouze k dlouhým sukním, jako v 50. letech, když se kotníčkové boty na zip nosily kvůli teplu v zimě, nebo když v 60. letech mladé ženy nosily džíny cigaretového střihu. V roce 1966 vytvořil Ferragamo pro Brigitte Bardotovou „Pull-over“, natahovací kotníčkové boty z modrého sametu s falešným zapínáním na knoflíky na straně. Minisukně prodloužily nohy, což zabránilo nošení kotníčkových bot po většinu 60. let, a nadvládu držely Courrègesovy nízké boty nebo extravagantní boty do půli lýtek a go-go boty ke kolenům.
Široké kalhoty do zvonu ze 70. let tento styl odepsaly úplně, do-
kud nedosáhla kotníčková bota úspěchu v subkulturní podobě. Po demisi punku v roce 1978 se v londýnských klubech objevil nový street styl, dramaticky teatrální vzhled, který se inspiroval v historickém šatníku. Tento styl nosili avantgardní mladí kreativci ze světa módy, umění, designu a hudby, včetně modisty Stephena Jonese 204 20. století
a módního návrháře Davida Holaha z legendární značky Body Map. V roce 1979 po krátkém působení v Club Gossip‘s Bowie Night, kde byl pořadatelem i DJ elegantní Rusty Egan, se epicentum tohoto nového hnutí přemístilo do nevábné vinárny pojmenované Blitz v Londýnském West Endu. Pieroti, jeptišky a fintivci se silnou vrstvou makeupu, kteří se zde shromažďovali ve svých doma vyrobených parádních šatech, odmítli agresivitu punku, jehož středostavovské hrdinství bylo nemoderní. Této společnosti se říkalo Blitz Kids, na dveřích vinárny Blitz byl nenapodobitelný Steve Strange, známý svým odmítnutím Micka Jaggera, a obsluhu šatny dělal jistý Boy George. Takzvaný „genderbending“ v oblékání (termín, který poprvé použil britský deník The Sun v roce 1983) přitáhl pozornost tisku, který se vyžíval v představě chlapců oblečených jako děvčat a naopak a přezdíval jim pozéři, pávi a nakonec, a tato přezdívka se udržela, noví romantici. Na přehlídkových molech byla nejočividnějším projevem novoromantického vzhledu švihácká a okázalá Pirátská kolekce podzim/zima 1981 Vivienne Westwoodové, která propojila všechny historické sklony hnutí, mezi něž patřila i kotníčková pirátská bota (viz str. 178). Kritiky kolekci hodnotily jako úspěšnou.
po směru hodinových ručiček shora zleva: Givenchy, 1979 Semišová kotníčková bota s vysokým podpatkem, manžetou z červené nappy a mašlí. Louboutin podzim/zima 2011 Pompézní zdobená kotníčková bota s jehlovým podpatkem a typickou červenou podrážkou. Galliano podzim/zima 2011 Bota s páskem kolem kotníku, nártem s levhartím potiskem a vysokým jehlovým podpatkem. Mark Charles Podsaditá kotníčková bota „Camy Tan“ má skrytou platformu a páskové detaily.
Kotníčková bota 205
1938
OTEVŘENÁ ŠPIČKA „Prsty vykukují ven, jako by čekaly na polibek.“ Christian Louboutin o svých lodičkách s otevřenou špičkou „Troulala“, na protější straně
Bota s otevřenou špičkou (angl. peep-toe) byla vyvinuta v roce 1938 s pikantním názvem evokujícím peep show stroj, formu erotické zábavy, která ukazovala lechtivý fotografický příběh a objevovala se v hernách a na poutích. Bota, z níž vykukoval palec, byla považována za stejně pikantní. Jednalo se o obuv, která měla část špičky vyříznutou, aby odhalila konečky prstů. Tento detail se používal u mnoha stylů, obvykle s vysokými podpatky a nízce střiženým svrškem. Prsty u nohou byly předtím k vidění pouze v letních plážových sandálech, ve kterých měla noha větrat. Na otevřené špičce bylo něco podvratně svůdnického – ukazovala sice menší část nohy, ale průstřih zjevně neměl žádnou funkci – jednalo se o sexy botu „na efekt“. Flirtující otevřená špička ukazovala prsty u nohou pouze kvůli potěše pozorovatele, čímž oslovovala všechny milovníky chodidel. Dvojsmyslná povaha boty byla ještě zdůrazněná – aby bota vypadala elegantně, musela se nosit na holé noze, jinak by byla vidět zesílená špička punčoch.
Představa, že by ženy měly ve městě ukazovat nahé nohy, vyvo-
lala šílenství. V roce 1939 prosila Edna Woolmanová Chasová, šéf editorka americké Vogue, Cech módních obuvníků, aby tento trend zastavili: „Už od začátku jsem cítila, že je to jednoznačně špatný styl,“ a dodala: „Prosím vás, zastavte tu propagaci otevřené špičky a otevřené paty pro nošení na ulicích. Otevřené špičky se dají nosit při zvláštních slavnostních příležitostech, ale ne pro vycházky ve městě. Jsou nevhodné, nevzhledné a špinavé. Vaše nepraktická obuv nám ničí nohy. Nebudu vůbec překvapená, až vás ženy opustí, natřou si chodidla pryskyřicí, dají si na prsty u nohou zvonky
nahoře: Siréna stříbrného plátna V roce 1952, když byla pořízena fotografie Avy Gardnerové v lodičkách s otevřenou špičkou, byla tato bota považována za sexy filmový styl. vlevo: Ó la la! Design Louboutinových lodiček „Troulala“ ukazuje falicky odkrytý palec u nohy.
a řeknou: ‚K čertu s botami.‘“ V roce 1954 dodala: „Stačí, aby se člověk podíval, co mají v tomto národě na nohou ženy, aby ocenil můj mimořádný úspěch.“ Otevřená špička 211
Zděšení vyvolané odhalením prstů u nohou se odrazilo v cen-
zuře ženského těla v módě, obzvláště kostýmních návrhů, které byly povoleny v hollywoodských filmech. Nařízení Haysova kodexu z roku 1930 zakazovalo „nemravné nebo přílišné odhalování“ ve filmech a zapovídalo nahotu, včetně záblesku výstřihu. Návrháři jako Adrian se zákazu vyhnuli tím, že navrhovali přiléhavé, šikmo střižené róby, které obepínaly každou konturu, a hvězdy jako Jean Harlowová je nosily často bez spodního prádla – šaty byly tak těsné, že by pod nimi bylo všechno vidět. Boty se staly způsobem, jak ukázat nahý kousek kůže, a jejich svršky byly čím dál více sestříhané. V obuvi tak přibývaly pásky a s nástupem pantoflíčků a pásků přes patu opatky zmizely úplně. Součástí bot dokonce mohl být průhledný vinylový panel s dekorativním leptem nebo zdobením dole: Optický klam (podzim/zima 2011) Lodičky z černého a béžového semiše pleťového odstínu s otevřenou špičkou, jehlovým podpatkem a zvlněnými okraji od Pierra Hardyho.
umělými drahokamy. Ke konci dekády noviny Victoria Advocate vytiskly článek, který říkal, že „tento módní výstřelek nedošel všeobecného souhlasu“ a naznačoval, že otevřená špička ustupuje z obliby, a naopak k úspěchu směřují boty se zavřenou a lehce zvednutou špičkou, kterým se říkalo sultánky, Turkyně nebo buldoky. Je pravda, že během druhé světové války se na otevřené špičky pohlíželo s nelibostí, protože v továrnách na výrobu munice mohlo být nebezpečné mít odhalené prsty, ale špička sultánek nakonec významného úspěchu nedosáhla. V 50. letech se otevřená špička se slávou vrátila a nosila se večer s velice tenkými punčochami, které díky pokrokům v punčochářství vyvolávaly dojem holých nohou. V roce 1952 navrhl Ferragamo sandál „Claretta“ s otevřenou špičkou a páskem přes patu, se svrškem vyrobeným ze dvou polokruhových výsečí hnědé viskózy nebo syntetické slámy překřížených lesklým hnědým koženým páskem, a Charles Jourdan na trh uvedl řadu populárních bot s otevřenou špičkou, které se nosily celou tuto dekádu. V 60. letech převzaly žezlo boty s celou špičkou otevřenou jako jasný ukazatel otevřených sexuálních postojů emancipované generace. Původní otevřená špička se vrátila v 70. letech stejně jako punčochy a podvazky – staromódní symboly svádění, které objevila nová generace. Za oživení těchto retrospektivních stylů můžeme přiznat odpovědnost značce Biba, protože se mnoho spotřebitelů módy zamilovalo
212 20. století
po směru hodinových ručiček odshora zleva: Boty ze skelného vlákna (podzim/ zima 2011) Bohatě zdobené futuristické boty s otevřenou špičkou od Gianmarca Lorenziho. „Triana“ Platforma s otevřenou špičkou a páskem kolem kotníku se střapcem od Briana Atwooda. Marc od Marka Jacobse Lodička s podpatkem kačenka a otevřenou špičkou ze světle zelené lakované teletiny, inspirovaná 80. léty (2006). Christian Louboutin Lodička na jehlovém podpatku s otevřenou špičkou a obrovskou mašlí evokuje půvab Hollywoodu 50. let.
do způsobu, jakým zakladatelka značky Barbara Hulanicki zmodernizovala nostalgické styly stříbrného plátna.
Otevřená špička od té doby zůstává klasickou podobou obuvi
a objevuje se u platforem, klínků, kuželových podpatků i plochých podrážek a s největším efektem tento prvek používá Christian Louboutin ve stylu podobnému jeho modelu „Yoyo Orlato“ z roku 2005, což je černá sametová bota s otevřenou špičkou a podpatky posetými křišťály. Boty s otevřenou špičkou má návrhář v oblibě už od svých sedmnácti let, když začal navštěvovat zákulisí ve Folies Bergère, kde pozoroval a skicoval tanečnice částečně „kvůli jejich představením, flitrům a pajetkám, ale hlavně aby se díval, jak chodí“. Vysoké podpatky nosily ty nejúchvatnější ženy, které kdy viděl, a tyto formující zkušenosti jej vedly k tomu, aby navrhl botu, která přímo pulzuje sexuálním napětím a láká k uchvácení nohy. Model s otevřeným palcem „Troulala“ z kolekce podzim/ zima 2003 neskrývá své sexuální pobídky – lodička z černé a červené lakové kůže má na špičce kruhový výřez, který ukazuje jen třetinu palce.
Otevřená špička 213
POUŠTNÍ BOTA Tuto ohebnou semišovou kotníčkovou botu s podrážkou ze zdrsněné pryže a dvojdírkovým šněrováním inovoval v roce 1949 Nathan Clark. Nathan byl pravnuk Jamese Clarka, který v roce 1825 založil slavnou obuvnickou dynastii Clarků. Clarkova pouštní bota byla první oficiálně vyrobenou verzí obuvi s krepovou podešví, která se vyvinula z obuvi britských vojáků nasazených v severní Africe. V zámoří vojáci zjistili, že standardní vojenské boty nejsou pro horké klima a písek Egypta vhodné, a tak si nechávali na místních orientálních dole: Nový model „Oliver“, pouštní bota na klínu od značky Linea, kterou v roce 1997 založil House of Fraser, britské oddělení obchodního řetězce, založeného roku 1848.
bazarech v Káhiře na míru vyrábět semišové boty s podrážkou ze zdrsněné pryže. Nathan Clark, který ve 40. letech sloužil jako voják
„Mohl bych kombinézu doplnit jehlovým podpatkem, nebo bych také mohl navrhnout šaty s pouštními botami.“ Ralph Lauren Královské armády v Barmě, boty znal a „pomyslel si, že by z těchto bot mohla být dobrá univerzální bota“.
Prototyp Clarkových ikonických „pouštních bot“ byl představen
na chicagském obuvním veletrhu v roce 1949 a stal se ohromně populárním – pohodlný, ležérní vzhled těchto bot vyčníval v moři upjatých oxfordek a vážných brogue. V polovině 50. let si pouštní botu osvojili jazzoví fanoušci, a v důsledku toho získala bohémskou, intelektuální reputaci. Navzdory svému vojenskému původu se bota objevila na nohách britských beatniků během pochodů první kampaně za jaderné odzbrojení od britské továrny na jaderné zbraně v Aldermastonu až na Trafalgarské náměstí, které se konaly od roku 1958. To z ní udělalo protestní obuv, obzvláště když byla doplněná dlouhými vlasy, džínami a vlněným kabátem. Alternativní reputace pouštní boty vydržela i v 60. letech, kdy si tuto obuv osvojili mods, aby si chránili 214 20. století
1949 kotníky při jízdě na skůtrech. Vynálezce boty Nathan Clark vzpomínal, jak v květnu 1968 viděl filmový týdeník o nepokojích v Paříži. S potěšením zaznamenal, že „všichni studenti na barikádách měli na nohou pouštní boty“. Pouštní bota také dobyla kampusy amerických vysokých škol poté, co ji nosil Bob Dylan a rebelský herec Steve McQueen. Clarksové si všimli této jedinečné prodejní výhody a v americké reklamě použili motto „Neobvyklá ležérnost pro optimistické intelektuály“ s doplněním, že se jedná o „botu, již si vybrali kreativní intelektuálové po celém světě, kteří dávají přednost drsné mužné ležérnosti před křehkou sofistikovaností“.
V 70. letech již pouštní bota nebyla obuví průkopníků stylu – na její
místo nastoupila glam-rocková platforma. Podobně jako polodlouhý kabát byla hodnocena jako styl středního věku, který ztratil své kouzlo. Paul Weller, zpěvák kapely The Jam, byl v pozdních 70. letech v čele obrození stylu mods a pomohl pouštním botám k chvilkovému vzestupu, ale až hnutí britpop z 90. let botu znovu přivedlo trvale zpět. Tak došlo ke znovuobjevení této britské klasiky a nosil ji Johnny Marr z The Smiths a Liam a Noel Gallagherovi z Oasis. Ženy nosí pouštní boty od jejich samého počátku, ale v roce 2009, při příležitosti 60. výročí založení firmy, představila značka Clarks čistě dámskou verzi – „Yarra Desert Wedge“. Tento model představuje skutečný krok stranou od původní, doma vyrobené armádní boty do písku. nahoře vpravo: Pravý originál Originální pouštní boty Clarks, obuv pro venkovní nošení v horkých podnebích, získala v 50. letech bohémskou reputaci. vpravo: Mainstreamový kříženec V 10. letech 21. století přidalo mnoho firem, včetně značky Carvela, pouštní botě podpatek, čímž ji proměnily v elegantní městské obutí. Pouštní bota 215
1949
BROTHEL CREEPER „Martensky v módě pořád fungují, jak mají, ale brothel creepers převzaly vedení.“ Giles Hattersley, The Sunday Times, 30. října 2011 Za druhé světové války v severní Africe a na Blízkém východě britští vojáci zjistili, že jejich standardní vojenská obuv není vhodná do palčivě horkého cizího podnebí. Chytře přiměli obuvníky na místních trzích, aby jim vyrobili obuv na míru, které se začalo říkat pouštní bota. Byla to hrubě ušitá šněrovací semišová bota s podrážkou ze zdrsněné pryže, perfektní pro chůzi po horkém písku v poušti (viz str. 214). Někteří příslušníci armády v Káhiře objevili čtvrť s podniky s lehkými ženami a jejich charakteristickým semišovým botám se říkalo „brothel creepers“ (z angl. brothel = nevěstinec, creep = plížit se), nejspíše proto, že vojáci mohli do těchto podniků nevalné pověsti neslyšně vstoupit i odejít díky zdrsněné podešvi. V roce 1949 v Northamptonshire, v srdci Velké Británie, vzala firma George Cox, založená roku 1906, podešev ze zdrsněné pryže z pouštní boty a zvětšila ji do extrémních rozměrů. Výsedkem byla stylizovaná bota se silnou klínovou podešví z přírodní krepy s lemovkou přišitou ke stélce skrze svršek a podšití. Coxovy boty brothel creeper měly nápadně barevné semišové nebo kožené svršky, spony, pásky jako na botách typu monk nebo očka ve tvaru D na protahování tkaniček. Navzdory stylovým doplňkům nezískaly boty brothel creeper žádné otevřené dámské konotace, a získaly slávu jako boty oblíbené jednou z poválečných mládežnických subkultur: teddy boys. Stoupenci teddy boys se rekrutovali z některých nejchudších londýnských čtvrtí včetně Elephant and Castle, oblasti, která byla během bombardování těžce zničena. Jak zdokumentoval mladý fotograf Ken Russell, mezi místy výbuchů začali mladí muži druhé alžbětinské éry prosazovat svoji individualitu skrze tzv. edvardiánské oblečení: dlouhá saka, bundy po kolena s úzkými klopami a moleski-
nahoře: Mladistvý styl Na mistrovství v tanci jitterbug v Německu v roce 1952 byli mužští účastníci obutí do bot brothel creeper. vlevo: Na přehlídkovém molu Boty brothel creeper pro ženy se vzorem kohoutí stopy na velkém svršku od značky Ashish (podzim/ zima 2011)
novými nebo saténovými límci, úzké kravaty a úzké rovné kalhoty. Ústředním bodem byly vlasy, vzadu rovně do hranata zastřižené Brothel Creeper 217
