Botanické třídění ovocných druhů mírného pásma

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ ZAHRADNICKÁ FAKULTA V LEDNICI

Botanické třídění ovocných druhů mírného pásma Bakalářská práce

Vypracoval: Marek Soporský

Vedoucí bakalářské práce: Ing. Ivo Ondrášek, Ph.D.

Lednice 2012

Mendelova univerzita v Brně Ústav ovocnictví

 

Zahradnická fakulta 2011/2012

   

 

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE  

Autor práce:

Marek Soporský

Studijní program:

Zahradnické technologie

Obor:

Zahradnictví

 

Botanické třídění ovocných druhů mírného pásma.

Název tématu:  

Rozsah práce:

40 stran

 

Zásady pro vypracování:    

1. Na základě dostupných literárních údajů v odborné literatuře vypracujte podrobný taxonomický seznam rostlinných druhů zařazovaných, z hlediska využitelnosti plodů, mezi ovocné druhy a to jak z pohledu tržně významného tak méně rozšířeného ovoce.

 

2. Taxonomický přehled bude vypracován podle platné nomenklatury. V rámci jednotlivých čeledí a druhů bude vypracován stručný popis hlavních znaků a vlastností.

 

3. V příloze zpracujte přehlednou a přesnou formou taxonomický seznam ovocných druhů mírného pásma.

 

4. Aktivní účast na semináři ústavu pro zpracování závěrečných prací.

 

Seznam odborné literatury:   1. VACHŮN, Z. -- ŘEZNÍČEK, V. Ovocnictví : Praktické cvičení II. 2. vyd. Brno: VŠZ, 1985. 120 s. 2. RICHTER, M. a kol. Velký atlas odrůd ovoce a révy. 1. vyd. Lanškroun: TG Tisk, 2002. 158 s. ISBN 80-238-9461-7. 3. KÜHN, F. Botanika : speciální botanika a geobotanika. 1. vyd. Brno: Vysoká škola zemědělská, 1992. 203 s. ISBN 80-7157-004-4. 4. Odborná botanická a taxonomická literatura; odborné časopisy; elektronické informační zdroje    

Datum zadání bakalářské práce:

listopad 2010

  Termín odevzdání bakalářské práce:

květen 2012

   

Marek Soporský Autor práce

 

Ing. Ivo Ondrášek, Ph.D. Vedoucí práce

prof. Dr. Ing. Boris Krška Vedoucí ústavu

 

doc. Ing. Petr Kučera, Ph.D. Děkan ZF MENDELU

     

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Botanické třídění ovocných druhů mírného pásma vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury a informačních zdrojů. Souhlasím, aby práce byla uložena v  knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.

Lednice, dne………………………………… Podpis studenta…………………………..

Poděkování: Děkuji Ing. Ivo Ondráškovi, Ph.D. za cenné rady a připomínky při vedení mé bakalářské práce a prof. Dr. Ing. Borisi Krškovi za odborné vedení po dobu studia. Velké díky patří i  mojí rodině za podporu, kterou mi dávali po dobu celého mého studia a za jejich oporu a trpělivost, kterou projevili v průběhu zpracovávání této práce a poděkování patří rovněž mým přátelům.

OBSAH 1 ÚVOD 1.1 Cíl práce 1.2 Původ ovocných druhů a vznik odrůd 1.3 Historie pěstování ovoce 1.4 Hospodářské členění ovocných druhů

9 9 12 13

2 BOTANICKÉ TŘÍDĚNÍ OVOCNÝCH DRUHŮ 2.1 Actinidiaceae Van Tiegh. - Aktinidiovité 2.1.1 2.1.2

Actinidia arguta (Siebold & Zucc.) Planch. ex Miq. Aktinidie význačná Actinidia kolomikta (Maximowicz et Ruprecht) Maximowicz Aktinidie kolomikta

2.2 Betulaceae S. F. Gray - Břízovité 2.2.1 2.2.2 2.2.3

Corylus avellana L. - Líska obecná Corylus colurna L. - Líska turecká Corylus maxima Mill. - Líska největší

2.3 Caprifoliaceae Juss. - Zimolezovité 2.3.1 2.3.2

Lonicera kamtschatica (Sevast.) Pojark. - Zimolez kamčatský Sambucus nigra L. - Bez černý

2.4 Cornaceae Dumort. - Dřínovité 2.4.1

Cornus mas L. - Dřín obecný

2.5 Elaeagnaceae Juss. - Hlošinovité 2.5.1 2.5.2 2.5.3

Elaeagnus multiflora Thunb. - Hlošina mnohokvětá Elaeagnus umbellata Thunb. - Hlošina okoličnatá Hippophae rhamnoides L. - Rakytník řešetlákový

2.6 Ericaceae Juss. - Vřesovcovité 2.6.1 2.6.2 2.6.3 2.6.4

Oxycoccus macrocarpus (Ait.) Pers - Klikva velkoplodá Oxycoccus palustris Pers. - Klikva bahenní Vaccinium myrtillus L. - Brusnice borůvka Vaccinium vitis-idaea L. - Brusnice brusinka

2.7 Fagaceae Dumort. - Bukovité 2.7.1

Castanea sativa Mill. - Kaštanovník setý

2.8 Grossulariaceae DC. - Meruzalkovité 2.8.1 2.8.2 2.8.3 2.8.4

Ribes × culverwellii Macfarl. - Josta Ribes nigrum L. - Rybíz černý Ribes rubrum L. - Rybíz červený a bílý Ribes uva-crispa L. - Meruzalka srstka

15 15 16 16 16 17 18 18 19 19 19 20 20 20 21 21 22 22 22 23

2.9 Juglandaceae A. Rich. ex Kunth - Ořešákovité 2.9.1 2.9.2

Juglans nigra L. - Ořešák černý Juglans regia L. - Ořešák královský

2.10 Moraceae Link - Morušovníkovité

2.10.1 Morus alba L. - Morušovník bílý 2.10.2 Morus nigra L. - Morušovník černý

2.11 Rosaceae L. - Růžovité

2.11.1 Amelanchier canadensis (L.) Medik. - Muchovník kanadský 2.11.2 Amelanchier lamarckii Schroeder. - Muchovník Lamarckův 2.11.3 Amelanchier alnifolia (Nutt.) Nutt. ex M. Roemer Muchovník olšolistý 2.11.4 Aronia melanocarpa (Michx.) Elliott (s.l.) Temnoplodec černoplodý 2.11.5 Crataegus pinnatifida Bunge - Hloh peřenoklaný 2.11.6 Cydonia oblonga Mill. - Kdouloň obecná 2.11.7 Fragaria × ananassa Duch. - Jahodník obecný 2.11.8 Malus domestica Borkh. - Jabloň domácí 2.11.9 Mespilus germanica L. - Mišpule německá 2.11.10 Prunus amygdalus (Mill.) D. A. Webb - Mandloň obecná 2.11.11 Prunus armeniaca L. - Meruňka obecná 2.11.12 Prunus avium L. - Třešeň obecná 2.11.13 Prunus cerasifera Ehrh. - Myrobalán třešňový 2.11.14 Prunus cerasus L. - Višeň obecná 2.11.15 Prunus domestica L. - Slivoň švestka 2.11.16 Prunus persica (L.) Batsch - Broskvoň obecná 2.11.17 Pyrus communis L. - Hrušeň obecná 2.11.18 Pyrus pyrifolia (Burm. f.) Nakai - Hrušeň písečná, Nashi 2.11.19 Rosa rugosa Thunb. - Růže svraskalá 2.11.20 Rubus fruticosus L. - Ostružiník křovitý 2.11.21 Rubus idaeus L. - Maliník obecný 2.11.22 Sorbus aucuparia L. subcsp. moravica - Jeřáb ptačí, moravský 2.11.23 Sorbus domestica L. - Jeřáb oskeruše

2.12 Vitaceae L. - Révovité

2.12.1 Vitis vinifera L. - Réva vinná

24 24 24 25 26 26 26 27 27 27 28 29 30 30 31 31 31 32 32 33 33 34 34 34 35 35 35 36

3 ZHODNOCENÍ OVOCNÝCH DRUHŮ MÍRNÉHO PÁSMA Z POHLEDU TAXONOMICKÉ ČLENITOSTI, ADAPTABILITY K PROSTŘEDÍ A VYUŽITÍ PLODŮ 3.1 Požadavky ovocných druhů na klimatické faktory 3.2 Srovnání čeledí a jednotlivých ovocných druhů mírného pásu 3.3 Introdukce nových ovocných druhů z genetických center původu do Evropy

37 40 40

3.4 Možnosti rozšíření stávajícího botanického přehledu o druhy z přechodných oblastí mírného pásma a subtropů, které lze v našich podmínkách úspěšně pěstovat 3.4.1 3.4.2 3.4.3 3.4.4 3.4.5 3.4.6

Actinidiaceae Van Tiegh. - Aktinidiovité Actinidia chinensis Planch - Aktinidie čínská, kiwi Annonaceae Juss. - Láhevníkovité Asimina triloba (L.) Dunal - Muďoul trojlaločný Ebenaceae Gurke - Ebenovité Diospyros kaki L. f. - Tomel japonský Juglandaceae A. Rich. ex Kunth - Ořešákovité Carya illinoinensis (Wangenh.) K.Koch. - Ořechovec pekan Moraceae Link - Morušovníkovité Ficus carica L. - Fíkovník smokvoň Rhamnaceae Juss. - Řešetlákovité Ziziphus jujuba Mill. non Lam. - Cicimek datlový

3.5 Využití méně známých druhů ovoce 3.6 Mimoprodukční význam ovocných druhů 3.7 Schématické znázornění botanického členění

41 41 42 42 43 44 44

45 48 49

4 ZÁVĚR

50

5 VLASTNÍ SHRNUTÍ

51

6 SOUHRN, RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA, KEYWORDS

52

7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A INFORMAČNÍCH ZDROJŮ

53



Abstrakt

V  této bakalářské práci je přehledným způsobem zpracován seznam ovocných druhů mírného pásma s  ohledem na možnosti rozšíření tohoto botanického přehledu o druhy z přechodných oblastí mírného pásma a subtropů, které lze v našich podmínkách úspěšně pěstovat. Jako úvod do problemtiky je na začátku této práce popsán původ ovocných druhů a  genetická centra původu spolu s  principy vzniku odrůd ovoce. Následuje stručná historie pěstování ovocných druhů v  našem podnebí a  hospodářské členění ovoce dle charakteru plodů, pro které se ovocný druh pěstuje. V  další části je shromážděn botanický přehled u  nás běžně se vyskytujících ovocných druhů, který je abecedně seřazený přednostně podle jednotlivých čeledí. Protože jednou z  vlastností našich ovocných druhů je větší či menší mrazuodolnost, je jedna kapitola věnována požadavkům některých ovocných druhů na klimatické faktory. V závěru se práce věnuje možnosti rozšíření stávajícího botanického přehledu o  druhy z  přechodných oblastí mírného pásma a  subtropů, využití méně známých druhů ovoce a  mimoprodukčnímu významu ovocných druhů.

Klíčová slova: Ovocné druhy mírného pásu, botanické třídění, taxonomie, ovoce



Abstract

This thesis provides a summary of temperate climate fruit species presented as a list and researches options for expanding this botanical list with fruit species from bordering temperate regions (e.g. Italy, Spain) and subtropical climates that could be successfully grown in temperate conditions. The introduction explores the origins of fruit species including the genetic centre of origin as well as principles of new fruit variety origins. A brief history of fruit species growing in the temperate climate and agricultural classification according to characteristics of fruits for which the fruit species are grown is presented, followed by a summary of typical fruits grown in moderate climate. This summary is alphabetically organised according to fruit family. As one of the characteristics of the fruits grown in temperate climate is frost resistance, one chapter is dedicated to climate requirements of these fruit specimens. In the conclusion this thesis explores various possibilities to expand the existing fruit specimen in temperate climates with those of subtropical climate, utilisation of lesser known fruit types or usage of fruit species outside fruit production. Keywords: Temperate climate zone, fruits, botanical classification, taxonomy

1 ÚVOD 1.1 Cíl práce Cílem práce je na základě dostupných literárních údajů v  odborné literatuře vypracovat podrobný a  komplexní taxonomický přehled rostlinných druhů mírného pásma zařazovaných z hlediska využitelnosti plodů mezi ovocné druhy a to jak z pohledu tržně významného, tak méně rozšířeného ovoce s ohledem na možnost rozšíření tohoto botanického přehledu o druhy přechodného pásu mezi mírným a subtropickým, které lze v našich podmínkách úspěšně pěstovat.

1.2 Původ ovocných druhů a vznik odrůd Některé plodiny pěstuje lidstvo po tak dlouhou dobu, že se dá jen velmi těžko vystopovat jejich původní domovina. Přesto fytogeografické studie ukázaly, že dnešní kulturní rostliny většinou pocházejí z  určitých, poměrně přesně vymezených oblastí. Oblasti, kde jsou dnes některé ovocné druhy nejvíce rozšířeny, však vůbec neodpovídají místu jejich vzniku a  cesta mnoha ovocných druhů do  střední Evropy byla doslova dobrodružná, jak tomu bylo např. u morušovníku. Vznik ovocných druhů můžeme hledat ve  vnitrozemských vysokohorských údolích nebo na  náhorních plošinách tropů nebo subtropů. Jsou to většinou nepříliš rozlehlá území s  členitým povrchem s  velkými rozdíly denních a  nočních teplot, vystavené intenzívnímu ultrafialovému záření. V  těchto tzv. genetických centrech byly nejpříznivější podmínky ke  vzniku genetických mutací, tj. přirozeně vzniklých dědičných změn. Na  vzniku kulturních rostlin se dále podílelo samovolné křížení a  selekce odolných jedinců. Z  genetických center se kulturní rostliny prostřednictvím člověka po  tisíciletí šířily do  jiných světadílů a  během této doby je člověk postupně přetvářel. Dnes se zpravidla uvádí dvanáct genetických center, kde vznikly kulturní rostliny. Významné ovocné druhy mírného pásu pocházejí z  desíti z  nich. (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) 1. Východoasijské genetické centrum (I) zaujímá oblasti východní Asie, především Nepál, Čínu a  také Japonsko. Je to jedno z  největších center, pokud jde o  druhovou rozmanitost, pochází odtud kolem 130 druhů kulturních rostlin. Bohatě je mezi nimi zastoupeno především ovoce, ať již se pěstuje v mírném pásu, v tropech nebo subtropech. Pochází odtud broskvoň, morušovník bílý, meruňka, aktinidie, litchi a kaki. Zvlášť významně jsou zastoupeny citrusy, mimo jiné mandarinka obecná, king, unšiu a pomerančovník. 9

2. Indomalajské genetické centrum (II) zahrnuje Indočínu, Indonésii, Malajsii, Filipíny a Oceánii. Pochází odtud durian, mangostan a především banánovník s velkým množstvím forem. Citrusy jsou zastoupeny citroníkem, šedokem a  kyselým lajmem. V tomto centru vznikl také morušovník černý. 3. Indické genetické centrum (IV) je v podstatě území dnešní Indie a Bangladéše, druhově rovněž velmi bohaté. Z ovocných druhů odtud pochází především mangovník, morušovník černý a z citrusů cedrát. 4. Středoasijské genetické centrum (V) se rozkládá na  území Afghánistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a západního Tchien-šanu. Pochází odtud mandloň, meruňka, rakytník a  měsíční jahodník, jabloň, hrušeň, višeň, švestka, slivoň, ořešák, réva vinná a datlová palma 5. Předoasijské genetické centrum (VI) zahrnuje oblast Malé Asie, Arábie, Zakavkazska, Íránu a  vysočiny Turkmenistánu. Vznikly zde švestka, višeň, jabloň, hrušeň, ořešák, kdoule, mišpule, maliník, dřín a růže. Pochází odtud také granátovník, smokvoň a palma datlová.

Obr. 1. Mapa genetických center (Vavilov, 1926; Žukovskij,1967)

10

6. Středomořské genetické centrum (VII). Je to vlastně Středomoří, jímž rozumíme Řecko, balkánské státy, Itálii, jižní Francii, Španělsko, Portugalsko, severní Afriku, Sýrii a  Izrael. Podnebí této oblasti se vyznačuje suchým, horkým létem a mírnou, zpravidla deštivou zimou. Genetické zdroje této oblasti jsou omezené, často jde o  druhotný výskyt. Například některé citrusy, jako citroník a  pomerančovník, našly v  této oblasti optimálni podmínky pro růst a  vývoj. Naproti tomu mandarinka středozemní vznikla pravděpodobně přímo v této oblasti křížením mezi introdukovanými druhy mandarinek. Ze středomořské oblasti pocházejí také slivoň, réva vinná, olivovník, fíkovník, pistácie, rohovník, třešeň a líska. 7. Středoamerické genetické centrum (X) zahrnuje země jako je Mexiko, Guatemala, Kostarika Honduras, Panama a Antilské ostrovy. Z ovocných plodin odtud pochází avokádo, papája, psidium, zapota a také jahodník virginský. 8. Jihoamerické genetické centrum (XI). Jedno z  nejrozsáhlejších center je jihoamerické, zahrnující Peru, Ekvádor, Bolívii, Chile, Brazílii a  Paraguay. Pochází odtud např. aka, ledvinovník západní, anony, mučenky, psidium, jahodník chilský a jiné druhy. 9. Severoamerické genetické centrum (XII). Toto nověji uváděné centrum zahrnuje USA a  Kanadu. Z  ovocných druhů odtud pocházejí velkoplodé borůvky a brusinky, ale také tzv. ořechy pekan. 10. Africké genetické centrum (VIII, E) zahrnuje Afriku a  původní etiopské centrum a je genocentrem pro kávovník, datlovou palmu a kolu. 11. Eurasie (IX) Toto centrum zahrnuje Evropu a  Asii. Pochází odsud jeřáb, angrešt, třešeň, líska, dřín, černý bez. 12. Australské genetické centrum (III) není z hlediska původu ovocných druhů významná. (Žukovskij,1967: In: Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) Také České republice se vyskytují plané druhy příbuzné kulturním plodinám: Grosularia uva-crispa, Cerasus avium, C. fruticosus, Cerasus vulgaris, Malus sylvestris, Pyrus communis, Pyrus pyraster, Prunus domestica, Ribes rubrum, R. nigrum, R. petraeum, R. alpinum, Sorbus spp. Amygdalus nana a  Vitis sylvestris. (Nečas et al., 2004)

11

1.3 Historie pěstování ovoce Zemědělství vzniklo pravděpodobně v  Asii v  době, kdy ještě byla větší část Evropy severně od Alp pokryta sněhem a  ledem. Po  odeznění doby ledové se během mladší doby kamenné a začátku doby bronzové Evropa zalidňovala. Lidé, kteří již znali zemědělství a  přinášeli si s  sebou kulturní rostliny, přišli dvěma cestami. První vedla od  Kavkazu přes východoevropské stepi a  druhá přes Malou Asii do  severní Afriky a na Pyrenejský poloostrov. V nejstarších dobách se zemědělské plodiny pěstovaly hlavně pro výživné látky. Nejrozšířenější bylo pěstování obilovin a  luskovin. Ovoce a  ořechy se sbíraly jako doplněk hlavní potravy. S počátkem doby historické se začaly šířit ovocné druhy z Malé Asie přes Řecko a  Itálii do  ostatní Evropy. Římané je rozšířili zároveň s  kolonizací do  severnějších oblastí. Je známo, že ve  starověkém Římě se dávno před naším letopočtem zakládaly ovocné zahrady, protože ušlechtilé ovoce a  víno byly součástí hostin. Nejznámější byly zahrady římského císaře Augusta, kde už se pěstovaly hrušně, jabloně, smokvoně, meruňky a réva vinná. Antický spisovatel Palladius už v 2. století n. l. jmenuje jabloňové odrůdy a píše o tom, že "jabloně milují tučnou a silnou půdu, která neni zavodňována, nýbrž sama sebou". Zemědělství starých Slovanů a Germánů není v nejstarších písemných záznamech spojováno s  ovocnářstvím. Germáni, jak o  nich vypráví římský historik P.  C. Tacitus, ovocnářství neznali. Severně od Alp se ušlechtilé jabloně pěstovaly až po římské invazi. Po rozpadu římské říše ovocnářství na Apeninském poloostrově i v bývalých římských koloniích upadalo v zapomenutí. K  většímu rozvoji zemědělství, ovocnářství a  zelinářství došlo až v  9. století. V  historiích ovocnářství se dodnes cituje z  nařízení císaře Karla I. Velikého o  správě císařských statků z  roku 812 "Capitullare de villis el cortis imperialibus", jak pečovat o zahrady a které rostliny v nich pěstovat. Kromě zeleniny, okrasných a léčivých rostlin se v něm doporučuje k pěstování 14 druhů ovoce: mandloň, líska, kaštan jedlý, višeň, třešeň, morušovník černý, ořešák vlašský, broskvoň, jabloň, švestka, oskeruše, kdoule, smokvoň a mišpule. Kromě královských zahrad se ve středověku pěstovalo ovoce také v  klášterních zahradách. Už v  8. a  9. století zakládali mniši ovocnářské a  zelinářské zahrady na  sever od  Alp a  rozšířili pěstování ovoce a  zeleniny ve  střední a  severní Evropě. Na konci středověku se ovoce stalo postupně součástí potravy i prostého lidu. Z jablek se vyráběl mošt a burčák, z hrušek a švestek povidla. V písemných zprávách z raného novověku se ovoce již většinou popisuje a uvádí se také jeho lékařské využití. Již tehdy byly známy vegetativní způsoby rozmnožování, u  některých druhů odrůdy a  hlavní choroby a  škůdci. Ovocnářství velmi těžce postihla třicetiletá válka (16181648). Zájem o pěstování ovoce se oživil až v 70. lelech 17. století. V 18. a 19. století 12

vzniklo nejvíce odrůd ve  Francii. Kulturní druhy vzniklé dlouhodobým působením přirozeného výběru a  později vlivem člověka přibývaly. Zpočátku neuvědomělým a  později záměrným šlechtěním, tj. zlepšováním rostlin výběrem, křížením apod., vznikaly nové odrůdy. Kulturní rostliny tak získaly mnoho vlastností důležitých pro člověka. Důležité bylo rovněž vyšlechtění nových podnoží, které umožňují pěstovat odrůdy různými pěstitelskými způsoby (vřetena, zákrsky, čtvrtkmeny apod.) za použití rozličné agrotechniky podle zájmů pěstitele. (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) V současnosti v našem klimatickém pásu využíváme asi 130 ovocných druhů.

1.4 Hospodářské členění ovocných druhů Z  odborného hlediska členíme ovocné druhy podle jejich botanické příslušnosti. V  zahradnické praxi se však používá třídění podle užitkovosti ovoce. Toto třídění je založené na charakteru plodů, pro něž se příslušný druh pěstuje. Takto odvozené skupiny mají většinou podobný způsob pěstování i použití. Podle užitkovosti tedy dělíme ovocné druhy takto: Jádroviny - jabloň, hrušeň, kdouloň, mišpule, jeřáb, aronie, oskeruše, hloh. Zřejmě zde můžeme zařadit i muchovníky (rod Amelanchier). Jádroviny patří do čeledi růžovitých (Rosaceae). Užitkovou částí je nepravý plod - malvice. Plody dozrávají podle druhů a odrůd v různou dobu. Peckoviny - broskvoň, meruňka, slivoně (švestka, pološvestka, slíva, mirabelka, renklóda), třešeň, višeň a  dřín obecný z  čeledi dřínovitých (Cornaceae). Peckoviny patří stejně jako jádroviny do čeledi růžovitých. Užitkovou částí je jednosemenný plod - peckovice. Plody mají různou velikost, zbarvení, tvar a  dozrávají v  různou dobu. (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) Bobuloviny - užitkovou částí je buď bobule (rybíz, angrešt, meruzalka plodová, kříženec mezi rybízem a  angreštem Ribes x culverwellii Macfarl. česky josta dále borůvka, brusinka a  klikva), nebo souplodí peckoviček (maliník, ostružiník, malinoostružiník). Jednotlivé druhy patří do  následujících čeledí: lomikamenovité (Saxifragaceae) - rybíz, angrešt, meruzalka plodová, josta; vřesovcovité (Ericaceae) - borůvka, brusinka, klikva; růžovité (Rosaceae) - jahodník, maliník, ostružiník, malinoostružiník. (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995) Borůvky, brusinky, maliny, ostružiny a  lesní jahody se souhrnně označují jako lesní plody. Bobule pravé jednotlivé jsou vinné hrozny, rybíz, angrešt, dále lesní ovoce a  černý bez. Bobule pravé jsou složené z  drobných bobulek. Bobule nepravé vznikly zdužnatěním květního lůžka jahodníku 13

velkoplodého i  planě rostoucích druhů a  jsou mezi ovocnými druhy mírného pásu jedinou bylinou. Plodem je jahoda. Šípky jsou souplodí nažek planých případně kulturních růží např. růže dužnoplodá z  čeledi růžovitých (Rosaceae). Tvrdé nažky jsou obaleny chloupky. (Hrabě, 2003) Morušovník se charakterem svých plodů též řadí k  drobnému ovoci i  když  vytváří vysoké stromy nebo keře. Patří sem i  drobnoplodé aktinidie - A. kolomikta a  Actinidia arguta z  čeledi aktinidiovitých (Actinidiaceae), bez černý a  zimolez kamčatský z  čeledi zimolezovitých (Caprifoliaceae), rakytník řešetlákový i  hlošina mnohokvětá a  okoličnatá z  čeledi hlošinovitých (Elaeagnaceae). Jmenované druhy jsou bohaté na vitamin C, provitamin A, barviva, antioxidanty a jsou zajímavé i  z  hlediska časné plodnosti a  relativně pravidelných sklizní a  vysokých výnosů. Skořápkoviny - mandloň , broskvomandloň, ořešák, líska, kaštanovník jedlý, pistácie, ořechovec pekan. Užitkovou částí jsou velmi výživná olejnatá semena, která kromě tuku obsahují cenné bílkoviny. Plody jsou buď oříšky, např. líska z  čeledi břízovitých (Betulaceae), pistácie z  čeledi ledvinovníkovitých (Anacardiaceae) a  kaštanovník jedlý z  čeledi bukovitých (Fagaceae) nebo peckovice, např. mandloň z  čeledi mandloňovitých (Amygdalaceae) a  ořešák královský z  čeledi ořešákovitých (Juglandaceae). (Dlouhá, Richter, Valíček, 1995)

14

2 BOTANICKÉ TŘÍDĚNÍ OVOCNÝCH DRUHŮ 2.1 Actinidiaceae Van Tiegh. - Aktinidiovité 2.1.1

Actinidia arguta (Siebold & Zucc.) Planch. ex Miq. Aktinidie význačná

Liána dlouhá až 8 m, opadavá, letorosty jen v mládí jemně chlupaté či až plstnaté,

dvouleté větévky šedavě hnědé a  lysé, lenticely v  mládí chybí, později se vyskytují malé a nenápadné lenticely; listy kožovité až papírově tenké, elipticky oválné až široce oválné či (široce) vejčité až téměř okrouhlé, někdy vejčitě podlouhlé, 60–150 × 45–100 mm velké, blanité až papírovité, náhle (krátce) zašpičatělé, okraj ostře pilovitý, svrchu lysé tmavě zelené, naspodu lysé až hnědoplstnaté či rezavoplstnaté a  zelené, báze zaoblená až slabě srdčitá, vzácně široce klínovitá, 5–7 párů žilek, řapíky 30–100 mm dlouhé a narůžověle hnědé; květenství 1–7květé, hnědě až bledě hnědě plstnaté, stopky květenství 7–10 mm, stopky květů 8–14 mm, listeny čárkovité a  1–4 mm, květy bílé až zelenavě žluté, asi 12–20 mm široké, sepal 4–6, vejčitých až podlouhlých, 3.5–5 mm, okraj brvitý, lysé nebo zvenčí jemně chlupaté, petal 4–6, klínovitě obvejčitých až okrouhle obvejčitých, jsou bílé a na bázi hnědé, 7–12 mm dlouhé, tyčinky početné, nitky tenké a 1.5–3 mm, prašníky purpurové až černé, podlouhlé, semeníky láhvovité, 6–7 mm, lysé, čnělky 3.5–4 mm, kvete v VI–VII; plod kulovitý, oválný, vejcovitý až podlouhlý, zelenožlutý až purpurově černý, 20–30 mm dlouhý, lysý, sladkokyselý, s vytrvávajícími sepalami, semena asi 2.5 mm; Japonsko, Korea, Čína, často pěstována. (Komarov, 1949)

2.1.2

Actinidia kolomikta (Maximowicz et Ruprecht) Maximowicz Aktinidie kolomikta

V domovině až 7 m vysoko se pnoucí, letorosty ponejvíce tmavě hnědé, lysé, dřeň přehrádkovaná a hnědá, lenticely nenápadné až trochu patrné v mládí, později nápadné; řapíky žlutavě bílé až červenavě hnědé, 25–50 mm, řídce pýřité až lysé, čepel (široce) vejčitá, podlouhlá, podlouhle vejčitá nebo podlouhle obvejčitá a 60–150 × 50–100 mm velká, blanitá až papírovitá, u samčích rostlin je v horní části bílá až růžová, na vrcholku zašpičatělé, nepravidelně pilovité, vždy na  bázi výrazně srdčité ale někdy zaoblená až uťatá, 6–8 párů žilek naspodu vyniklých, oboustranně nejčastěji celé lysé nebo naspodu v  úžlabí žilek chlupatá; květy po  1–3, stopky květů 4–10 mm, lysé až žlutohnědě plstnaté, listeny čárkovité a drobné, květy asi 15–20 mm široké, růžové až bílé, vonné, sepal 5, vejčitých až podlouhle vejčitých, 4–6 mm, lysých, okraj brvitý, vrcholek špičatý, 15

petal 5–6, obvejčitých a 6–10 mm, nitky 3–6 mm, prašníky žluté, podlouhlé a 2–2.5 mm, semeníky kulovité, asi 3 mm, lysé, kvete od  VI; plody kulovité až podlouhle vejčité, 20–25 mm dlouhé, bledě oranžové, žlutozelené až tmavozelené s tmavšími podélnými pruhy a  vytrvávajícím kalichem, jedlé, sepaly opadavé, semena asi 2 mm; Japonsko, Sachalin, západní Čína, Korea, východní Sibiř, Mandžusko. (Komarov, 1949)

2.2 Betulaceae S. F. Gray - Břízovité 2.2.1

Corylus avellana L. - Líska obecná

Opadavý, rozložitý, 1–5(–10) m vysoký vícekmenný keř s kmínky o průměru do 100 mm, koruna široká, větve dvouřadé, letorosty žláznatě pýřité, načervenalé žláznaté chlupy odstávají od  větévek, borka hnědošedá, hladká, s  hnědými lenticelami, pupeny vejcovité, kryté mnoha zelenými až načervenalými šupinami; listy 50–120 × 40–120 mm velké, okrouhlé až široce vejčité nebo široce eliptické, báze srdčitá, 2× pilovité a  nepravidelně slabě laločnaté, líc tmavě zelený, rub světle zelený a  hustě chlupatý, řapík 5–15 mm, žláznatě štětinatě chlupatý; samčí květy v jehnědách a ty jsou obvykle po  2–4 a  jsou 30–100 mm dlouhé, samičí květy v  pupenovitých obalech, z  nichž vyčnívají pouze červenavé blizny; plody po 1–5, vejcovité a až 20 mm dlouhé, listenový obal zpravidla kratší než oříšek, světle zelený a zvonkovitě otevřený, skořápka světle až tmavě hnědá; Výskyt: Evropa, severní Afrika, Malá Asie, Kavkaz, Sýrie. (Úřadníček, Möllerová, 2009)

2.2.2

Corylus colurna L. - Líska turecká

Stromovitý typ s  jehlancovitou korunou, výška až 20(–30) m, kmen až 300 mm tlustý, borka drsná, bělavě šedá, korkovitá, mladé výhony žláznatě chlupaté, větve brázdité, korkovité, pupeny vejcovité, s červenavě pýřitými šupinami; listy tmavě zelené, s řapíkem 20–60 mm dlouhým, široce (ob) vejčité až vejčité nebo téměř okrouhlé, náhle zašpičatělé, 7–15 × 50–90 mm velké, 2× pilovité nebo drobně laločnaté, báze srdčitá, naspodu na žilkách pýřité, řapíky 10–30 mm dlouhé, palisty kopinaté a zašpičatělé; samčí jehnědy 60–120 mm dlouhé, s  vejčitými a  zašpičatělými listeny; plody s  listenovým obalem delším než oříšek, u základny silně zduřelým, skořápka sytě žlutá, oříšky dlouhé 15–25 mm; jihovýchodní Evropa, Malá Asie, Kavkaz, Írán, Himálaj. (Horáček, 2006)

16

2.2.3

Corylus maxima Mill. - Líska největší

Vysoký keř nebo někdy i malý strom podobný Corylus avellana, až 10 m vysoký, ale mladé výhony šedé, žláznatě štětinaté; listy 2× pilovité a často lehce laločnaté, 7–8 párů žilek, okrouhle vejčité až široce obvejčité, 70–140 × 60–110 mm velké, náhle přišpičatělé až krátce zašpičatělé, naspodu pýřité, báze srdčitá, řapíky 8–25 mm dlouhé; samčí jehnědy 50–100 mm dlouhé, až 10 mm široké; plody jednotlivě nebo po  3–6, na  stopce až 30 mm dlouhé, oříšky vejcovitě podlouhlé až někdy téměř cylindrické, listenový obal za  zelena 2× delší než oříšek, za  ním se zužující, trubkovitý, měkce chlupatý a  žláznatý; jihovýchodní Evropa, Malá Asie; často pěstována kvůli plodům. (Horáček, 2006)

2.3 Caprifoliaceae Juss. - Zimolezovité 2.3.1

Lonicera kamtschatica (Sevast.) Pojark. - Zimolez kamčatský

Zimolez kamčatský vytváří vzpřímený, hustý a  rozložitý keř. Dorůstá výšky do 2m. Rostliny mají bohatou, mohutnou kořenovou soustavu. Květy jsou nenápadné, žlutozelené vyrůstající po dvojicích. Období kvetení v našich klimatických podmínkách spadá do měsíce dubna, plody dozrávají koncem května až začátkem června, v závislosti na charakteru odrůdy. Plodem je bobule, dozrávající v párech nebo osamoceně. Pokožka plodů má tmavě modrou až modročernou barvu a  voskové ojínění.Rod zimolez obsahuje velké množství druhů. Největší rozšíření je v  mírných oblastech severní polokoule, Euroasie, Severní Amerika. Zhruba 40-50 druhů pochází a  je rozšířeno na Sibiři, Sachalinu, Kamčatce Obr. 2. Areál původního výskytu zimolezu kamčatského - Lonicera kamtschatica (Sevast.) Pojark, zdroj: http://www.agroatlas.ru a Kurilských ostrovech. (Nečas et al., 2004)

17

2.3.2

Sambucus nigra L. - Bez černý

Někdy stromovitý keř až stromek s  polokulovitou rozkladitou korunou a rozvětveným kmenem, výška do 6(–10) m, jinak nepravidelně rozložitý, středně hustý až řídký, široce polokulovitý vícekmínkový keř, přízemní partie zpravidla holé, výška do 4 m, borka korkovitá, letorosty (šedavě) zelené; listy až 320 mm dlouhé, s opadavými drobnými a kopinatými až téměř nitkovitými palisty, nejčastěji s 5–7(–9) lístky, vejčitě kopinatými nebo vejčitě eliptickými či podlouhle eliptickými, vzácně téměř okrouhlými, 40–100(–150) mm dlouhými, svrchu tmavě zelenými a  naspodu světlejšími a  trochu chlupatými, okraj dost hluboce pilovitý, řapíčky jsou 1.5–3 mm dlouhé, někdy stejně jako vřeteno řídce chlupaté; květy aromatické, žlutavě bílé, v  100–250 mm širokých, plochých květenstvích, kalich má vejčité, deltoidní nebo eliptické zuby, koruna 5–8 mm široká, s vejčitými až téměř okrouhlými laloky, tyčinky se žlutými prašníky, semeníky téměř kulovité, kvete VI–VII, květy vonné; plody zprvu červené, později černé až černofialové, lesklé, 5–8 mm tlusté. Výskyt: Evropa, Kavkaz, Malá Asie, Arménie, západní Sibiř; má některé pěkné kultivary, lišící se barvou a  tvarem listů a  někdy podstatně menším vzrůstem. (Úřadníček, Möllerová, 2009)

2.4 Cornaceae Dumort. - Dřínovité 2.4.1

Cornus mas L. - Dřín obecný

Středně velký, 2–5 m vysoký, rozkladitý a hustě větvený keř, nebo až 10 m vysoký strom, zprvu vzpřímený, věkem rozkladitý a široký až klenutý, kmen až 250 mm tlustý, vzácně až 450 mm, borka šupinovitě odlupující, letorosty jemně chlupaté, hranaté, olivově zelené nebo hnědočervené, vegetativní pupeny jsou úzce podlouhlé, zašpičatělé; listy vstřícné, oválné až vejčitě eliptické nebo vejčité, někdy kopinaté či úzce eliptické, 40–110 mm dlouhé, oboustranně přitiskle chloupkaté, líc jasně leskle zelený až nakonec matně zelený, 3–4(–5) párů žilek, rub světle zelený, řapíky 5–10 mm dlouhé, listy jsou na podzim purpurové a žluté; květy po 10–25 v okolících asi 25 mm širokých, zlatožluté, 6–9 mm v průměru, stopky květů hustě pýřité a 4–9 mm dlouhé, semeníky obkónické a  hustě přitiskle chlupaté, kališní cípy trojúhlé, petaly kopinatě trojúhlé, zašpičatělé, 2–2.5 × 1.2 mm velké, prašníky široce elipsoidní, 0.6–0.8 mm dlouhé, kvete v  II–IV před rašením listů; plod šarlatově červený, lesklý, podlouhle eliptický nebo někdy až hruškovitý, 10–30 mm dlouhý, pecky někdy zabírají až 80% plodu a  jsou válcovité, elipsoidní či vřetenovité, téměř hladké, dvousemenné; Evropa, Malá Asie, Arménie, Kavkaz. (Úřadníček, Möllerová, 2009)

18

2.5 Elaeagnaceae Juss. - Hlošinovité 2.5.1

Elaeagnus multiflora Thunb. - Hlošina mnohokvětá

Opadavý keř až 3 m vysoký, většinou netrnitý, letorosty hnědě šupinaté; listy na líci tmavě zelené, (široce) eliptické nebo (ob) vejčitě podlouhlé 25–100 mm dlouhé, naspodu stříbřité, s  lesklými hnědými šupinami; květy po  1–2, světle žluté, zvonkovité, vně stříbřitě a hnědě šupinaté, češule asi tak dlouhá jako kališní cípy, stopky na konci nejsou zduřelé, kvete v V; plody hnědočervené, podlouhlé, asi 15 mm dlouhé, převislé, stopky na konci nezduřelé, 15–50 mm dlouhé; Původem z Číny a Japonska. (Horáček, 2006)

2.5.2

Elaeagnus umbellata Thunb. - Hlošina okoličnatá

Opadavý keř nebo malý strom, 2–4(–10) m vysoký, letorosty často trnité, žlutohnědé a  zčásti stříbřité; listy na  líci matně zelené, rub stříbřitě a  hnědě šupinatý, (podlouhle) eliptické nebo vejčitě podlouhlé, 30–100 mm dlouhé, okraje poněkud zvlněné, řapíky 3–5 mm; květy žlutobílé, asi 12 mm dlouhé, vně stříbřité, vonné, po 1–7, trubka víceméně nálevkovitá a nad semeníkem jen nepatrně přiškrcená, stopky na konci krátce zduřelé, kvete v V–VI; plody kulovité, 6–8 mm velké, zpočátku stříbřitě hnědé, nakonec červené, odstávají od větví, stopky 8–12 mm dlouhé, na konci krátce zduřelé; Himálaj, Čína, Korea, Japonsko, Indie, Bhútán, Indočína, Nepál. (Horáček, 2006)

2.5.3

Hippophae rhamnoides L. - Rakytník řešetlákový

Opadavý, dvoudomý, trnitý a hustě větvený keř až strom, výška 1–6(–10) m, kůra hnědavě zelená, žlutavě hnědá nebo černá, větve strnule odstávající, hladké, trnité, trny 20–70 mm dlouhé, letorosty stříbřitě šupinaté; listy (10–)40–80 mm dlouhé a  1–8 mm široké, úzce kopinaté až podlouhle vejčité nebo čárkovitě kopinaté, téměř přisedlé, líc šedozelený, stříbřitě lesklý, rub hnědavě až stříbřitě plstnatý, matný; květy se vyvíjí před listy, samčí přisedlé v úžlabních svazečcích, samičí stopkaté ve svazečcích po 2–5, květy 3 mm široké, tyčinky 4m prašníky 1.5 mm dlouhé, podlouhle čárkovité, nitky velmi krátké, pestíkové květy mají stopky 0.5 mm, květní obal 2.5–4 mm dlouhý, semeníky lysé a  kulovitě oválné, 1–2 mm, čnělky 0.5 mm, kvete v  III–IV; plody oranžové nebo červenavé, nepravé peckovičky, elipsoidní, oválné až téměř kulovité, 8–10 mm dlouhé nebo pouze 5–7 × 3 mm velké, s 1 lesklou vejcovitě podlouhlou a 4–7 × 4–5 mm velkou peckou, u malých plodů je pecka podlouhle elipsoidní a 4–5 × 1.5–2 mm velká; Evropa, Skandinávie, Alpy, Malá Asie, Mongolsko, Čína, Kavkaz, Apeniny. (Musil, Möllerová, Richter, 2005) 19

2.6 Ericaceae Juss. - Vřesovcovité 2.6.1

Oxycoccus macrocarpus (Ait.) Pers. - Klikva velkoplodá

Plazivý stálezelený keřík s  plazivými kmínky, tvoří podušky, kmínky až 1 m dlouhé; listy podlouhle eliptické, 6–20 mm dlouhé, ploché nebo okraj trochu stočený, svrchu tmavě zelené, naspodu bělavé, oba konce zaoblené; květy růžové nebo světle purpurové, po  několika, postranní, dlouze stopkaté, koruna hluboce rozeklaná ve  4 cípy dlouhé 6–10 mm, stopky mají 2 listeny, kalich džbánkovitý, se 4 krátkými cípy, kvete VI–VIII; plody 10–20 mm tlusté, červené, kulovité; východ Severní Ameriky; je pěstována pro plody. Z  několika kultivarů zmíním ‘Langlois’ který má plody velmi velké, červené; květy nící; rostliny jsou asi 250 × 450 mm velké a ‘Wilcox’se středně velkými plody, tmavočervené; rostliny vzrůstné, velmi bohatě plodí. (Horáček, 2006)

2.6.2

Oxycoccus palustris Pers. - Klikva bahenní

Vždyzelený, přízemně plazivý, do šířky ploše rozprostřený keřík, výhony nitkovitě tenké, až 500–800 mm dlouhé; listy podlouhle vejčité nebo vejčitě kopinaté, 4–16 × až 6 mm velké, kožovité, špičaté až slabě zašpičatělé, okraj stočený, svrchu tmavě zelené a  lesklé, naspodu sivozelené, mimo listů má také listeny lžičkovitého tvaru s  bělavě třásnitým lemem, řapíky asi 1 mm dlouhé; květy po 1–4, vzácně v malých vzpřímených hroznech, koruna světle purpurová nebo růžovočervená, hluboce rozeklaná do  4 zpět ohnutých cípů 4–7 mm dlouhých, kalich pohárkovitý se 4(–5) cípy, stopky květů 10–45 mm dlouhé a drobně pýřité, se 2 drobými čárkovitými listeny asi ve středu, tyčinky po 8 a  mají červené chlupaté nitky, čnělky trochu delší než tyčinky, kvete v  V–VII; plody kulovité, podlouhle vejcovité nebo až hruškovité, 8–12 mm v průměru, tmavě červené, přes celou zimu na rostlinách. Původním rozšírením: severní Evropa, Severní Amerika, severní Asie. (Úřadníček, Möllerová, 2009)

2.6.3

Vaccinium myrtillus L. - Brusnice borůvka

Opadavý, přízemní, ploše rozložitý keřík, nepravidelně a řídce uspořádaný, výška 150–400(–600) mm, letorosty světle zelené, lysé, ostře 3-hranné; listy vejčitě či oválně eliptické nebo kopinatě vejčité, 10–30 × 6–19 mm velké, papírovité, krátce řapíkaté, světle zelené, na podzim červené, jemně pilovité, oboustranně lysé či roztroušeně chlupaté, nebo jsou žilky naspodu žláznatě chlupaté, báze široce klínovitá až zakulacená, vrcholek špičatý až tupý, řapíky 1–1.5 mm dlouhé; květy nící, po 1–2, v úžlabí listů, stopky květů 3–6 mm, koruna kulovitě baňkovitá, 3–6 mm dlouhá, bílá až zelenavá, zelenavě růžová či často 20

červenající, cípy krátké a nazpět ohnuté, kalich zelený, nitky lysé a velmi krátké, tyčinek 8–10, nitky lysé a  na  bázi rozšířené, kvete v  IV–V; plody černomodré, kulovité, 5–10 mm tlusté, ojíněné, jedlé; Evropa až severní Asie. (Komarov, 1949)

2.6.4

Vaccinium vitis-idaea L. - Brusnice brusinka

Přízemně plazivý keřík, 100–300 mm vysoký, stálezelený, větve vystoupavé, oblé, v mládí pýřité, s dřevnatějícími podzemními výběžky na nichž jsou šupinovité lístky, ze kterých vyrůstají jemné adventivní kořeny a  nadzemní prýty; listy kožovité, eliptické, (úzce) obvejčité až tupě vejčité, 7–30 × 4–12 mm velké, na vrcholku často vykrojené, báze široce klínovitá, okraj podvinutý, svrchu leskle tmavě zelené, naspodu světlejší a  hnědě nebo černě tečkované; květy v  malých, (téměř), nicích koncových hroznech po  3–8, koruna zvonkovitá, bílá až růžová, nejčastěji se 4 dost velkými ušty, 5–8 mm dlouhá, kalich 4laločný, tyčinek 8, kvete v  V–VII; plody 3–5(–10) mm v  průměru, za zralosti (tmavě) červené, kulovité, jedlé; Původní oblasti rozšíření jsou Evropa, Čína, Mongolsko, Japonsko, Korea, Rusko, Severní Amerika (Komarov, 1949)

2.7 Fagaceae Dumort. - Bukovité 2.7.1

Castanea sativa Mill. - Kaštanovník setý

Strom až 40 m vysoký s kmenem 1,5–2,0 m tlustým, koruna široká a rozkladitá, letorosty zprvu plstnaté, později lysé, zelenavé až červenohnědé a  slabě hranaté, s lenticelami, pupeny vejcovité, se 2 vnějšími šupinami; listy podlouhlé či (podlouhle) kopinaté, 100–250 mm dlouhé, sytě zelené, lesklé, hrubě pilovité, naspodu zprvu hvězdovitě chlupaté a  šupinatě žláznaté, brzy ale lysé, naspodu vynikle žilkované, 18–30 postranních žilek vybíhajících do  zubů, palisty čárkovité nebo kopinaté a  brzy opadávající; samčí jehnědy zelenavě bílé, dlouhé 120–200 mm, tyčinkové květy žlutavé, pestíkové květy zelenavé, blizny dlouhé a nitkovité, červenavé, kvete v V; číška 40–70 mm široká, se (1–)2–3(–5–7) nažkami; Původ: Malá Asie, jižní Evropa, severní Afrika. Má řadu kultivarů, které se liší jak habitem, tvarem a barvou listů tak i velikostí plodů. Jedlé kaštany se pěstují snad celá tisíciletí jak dokládají vykopávky z Itálie a Španělska. Ze střední Evropy jsou nejstarší kaštanové sady známy z roku 1679, kde některé stromy dodnes žijí. (Horáček, 2006) U nás jsou známé staré kaštanovníkové sady v Chomutově a v Nasavrkách u Chrudimi. Druhý jmenovaný sad o rozloze 1,08 ha založil v roce 1776 kníže Jan Adam Auersperg. (Hozová, 2009)

21

2.8 Grossulariaceae DC. - Meruzalkovité 2.8.1

Ribes × culverwellii Macfarl. - Josta

Kříženec mezi Ribes nigrum a  Grossularia uva–crispa, komerčně pojmenován Josta, se objevil po  roce 1975; polokulovitě rozložený, velmi hustě větvený keř, má poměrně pravidelný obrys, výška do 2 m, větévky celé bez ostnů; květy jako Ribes uva– crispa, kališní číška uvnitř lysá, čnělky trochu chlupaté; plody po 2–4, černočervené, bez semen, jemně chlupaté. (Horáček, 2006)

2.8.2

Ribes nigrum L. - Rybíz černý

Polokulovitě rozložený, velmi hustě větvený keř, poměrně pravidelný obrys, výška do  2 m, beztrnný, letorosty chloupkaté, se světlou kůrou, až nepříjemně aromatický; listy mají řapíky 10–90 mm, čepel téměř okrouhlá až ledvinitá, 40–100 × 45–110 mm velká, naspodu pýřitá a žlutě žláznatá, báze srdčitá, laloků 3–5, široce trojúhlých, okraj nepravidelně hrubě pilovitý, vrcholek tupě špičatý, svrchu tmavozelené; květy žlutavé, bělavě červené až šedofialové, po  2–12 v  řídkém nícím a  měkce chlupatém hroznu dlouhém do 80 mm, oboupohlavné, 5–7 mm v průměru, stopky květů 2–5 mm, kalich žlutavě zelený až narůžovělý či šedofialový, trubka 1.5–2.5 mm, laloky 3–4 mm, petaly vejčité až vejčitě eliptické, 2–3 mm, kvete v V; plody černé, kulovité, asi 8–14 mm tlusté, jedlé; Evropa, střední Asie. Stín snášející dřevina, náročná na vláhu. Roste na půdách jak zrašelinělých, tak silně humózních a  živných; klimaticky je odolný. U  nás se udávalo původní rozšíření v nížinách až pahorkatinách ve vlhkých lesích a pobřežních křovinách velmi vzácně porůznu po celém území (Polabí, Třeboňská pánev, Moravské úvaly apod.), ale nejspíš šlo o rostliny zplanělé; lze totiž obtížně rozlišit případné původní populace od  těch zplanělých, neboť je to prastará kulturní ovocná i  léčivá rostlina; v  lidovém léčitelství se sbíral především list, obsahující silici, třísloviny a fytoncidy. Listová droga v  nálevu působí močopudně, potopudně, proti průjmům a  zánětům. Plody jsou bohaté na  vitamín C, karoten a  organické kyseliny. Užívají se proti kašli a  chrapotu i  jako kloktadlo z  nálevu. Z  plodů se pálil rybízový likér, používají se k  výrobě zavařenin, marmelád, moštů, ovocných vín i jako červené barvivo. (Úřadníček, Maděra, 2001)

2.8.3

Ribes rubrum L. - Rybíz červený a bílý

Vzpřímeně rostoucí, opadavý a netrnitý keř, v přízemní partii větš. užší než nahoře, větve vesměs vystoupavé, výška 1–2 m, letorosty lehce chloupkaté a většinou beze žláz;

22

listy obrysem okrouhlé či ledvinité, báze srdčitá, 40–120 mm dlouhé, 3–5laločné, laloky špičaté až tupé, okraj hrubě ostře pilovitý, svrchu většinou téměř lysé, naspodu chlupaté až olysalé, řapíky 30–80 mm dlouhé a lysé nebo žláznatě srstnaté, často červenavé; květy v  hroznech 20–80 mm dlouhých a  5–20květých, listeny široce vejčité, 1–2 mm, lysé, květy oboupohlavné, žlutozelené, 6–8 mm v  průměru, stopky květů 3–5 mm dlouhé, kalich zelenavý nebo zelenavě hnědý, lysý, trubka 1–2 mm, laloky 2–2.5 mm, petaly 0.5–1 mm, semeníky lysé, kvete IV–V; plody červené, kulovité a vzácně elipsoidní, 8–11 mm v  průměru, lysé; západní a  severozápadní Evropa, severní Asie. (Komarov, 1949)

2.8.4

Grossularia uva-crispa L. - Meruzalka srstka

Polokulovitě rozložený, velmi hustě větvený keř, má poměrně pravidelný obrys, výška 0,5–1,5 m, větve dlouhé, tenké, šedohnědé, trny 2–3(–5) dílné, asi 10 mm dlouhé; listy, obrysem okrouhlé nebo srdčité, 20–60 mm široké, 3–5laločné, laloky zakulacené, svrchu řídce pýřité a  trochu lesklé, naspodu často chlupaté, šedozelené, řapíky 10–30 mm dlouhé; květy zelené nebo zelenožluté či až červenohnědě naběhlé, po  1–3 ve  svazečcích, číšky polokulovité, sepaly tak dlouhé jako číšky, tyčinky asi poloviční délky sepal, semeníky plstnaté, kvete IV–V; plody žluté, někdy nazelenalé, neojíněné, většinou štětinaté; severovýchodní a střední Evropa, Kavkaz, severní Afrika; má mnoho odrůd, které vynikají kvalitními chutnými plody. Snese silný zástin, vydrží ve spodním patře pod statnými keři a stromy. Je dost náročná na vláhu, výrazně suchým stanovištím se vyhýbá. Roste na humózních půdách, často silně kamenitých. Klimaticky odolná. Je obtížné rozlišit primární a sekundární areál. U nás roste roztroušeně po celém území od nížin do hor. Srstka je dlouho kulturní rostlinou a je rozšiřována ptáky, takže lze obtížně stanovit její přirozené rozšíření. Kulturní srstky se připomínají již ve  12. století v  jedné francouzské knížce žalmů. Ve  střední Evropě se angrešt začal pěstoval začátkem 16. století, první vyobrazení v  Herbáři L. Fuchse z  roku 1545. Největší podíl na  rozšíření kultur angreštů mají Angličané. Kultura stromkového pěstování vznikla v  Čechách, odkud se jako kuriozita rozšířila do  Německa a  dále do  Evropy. Dnes se počet vyšlechtěných odrůd blíží 2 tisícům. Angreštové bobule obsahují asi 12% cukrů a  kyselinu citrónovou, pro jeden ze způsobu jejich využití se dřevině říká vinná réva severu. Jsou užívány k výrobě zavařenin, vín a sirupů. Je mezihostitelem rzi vejmutovkové. (Úřadníček, Maděra, 2001)

23

2.9 Juglandaceae A. Rich. ex Kunth - Ořešákovité 2.9.1

Juglans nigra L. - Ořešák černý

Kolem 50 m vysoký strom se široce rozkladitou korunou, mladé výhonky chlupaté, borka hluboce rýhovaná; listy zelené, poněkud lesklé, 200–600 mm dlouhé, lístků (9–)15–23, vejčitých, kopinatě vejčitých až kopinatých nebo vejčitě podlouhlých, nepravidelně pilovitých, 3–15 × 15–55 mm velkých, zašpičatělých, naspodu jsou chlupaté a  žláznaté, na  podzim žlutě zbarvené, koncový lístek někdy chybí; samčí květenství 50–100 mm, tyčinek 17–50 v květu, samičí květy většinou po 1–4; plod 40– 80 mm dlouhý, (téměř) kulovitý, umístěný jednotlivě nebo po dvou, oplodí drsné, ořech velký a  nestejně podlouhle žlábkovitý, s  drsnými žebry, tlustostěnný, semena malá, jedlá, 4laločná; východ Severní Ameriky. (Kolibáčová, Úradníček, Čermák, 2002)

2.9.2

Juglans regia L. - Ořešák královský

Strom 10–30 m vysoký, koruna řidší, široce rozkladitá, borka stříbřitě šedá, letorosty lysé, hnědavé; listy zelené, až 400 mm dlouhé, lístků 5–9, eliptických až podlouhle vejčitých nebo obvejčitých, téměř celokrajných, 60–150 mm dlouhých, lysých, koncový je obvykle výrazně delší; samčí jehnědy 70–110 mm dlouhé, samičí květy po  2–5; plod 40–70 mm dlouhý, kulovitý, umístěný někdy jednotlivě, jinak ale po dvou, hladký, zelený, ořech se 2 hranami, špičatý, dost tenkostěnný až tlustostěnný podle sorty, semeno 4laločné, sladké; jihovýchodní Evropa (pravděpodobně jen zdomácnělý), Malá Asie, Střední Asie, Himálaj, Barma, Čína; poskytuje kvalitní dřevo i chutné plody, má řadu kultivarů Poznámka: Prastará kulturní dřevina, stejně tak jako dřevina s  velmi starým fylogenetickým původem; fosilní ořešáky rostly v  křídě a  v  třetihorách dokonce na  území severní Evropy; odtud byly vytlačeny zaledněním doby ledové. Jejich kultura vznikla kdesi v  Zakavkazí; odtud pronikla do  Středozemí a posléze i na sever od Alp. Je to známá plodina, užitečné jsou však i listy, poskytující léčivou drogu, obsahující tříslovinu juglanin, silici, chinon aj. (Horáček, 2006)

2.10 Moraceae Link - Morušovníkovité 2.10.1 Morus alba L. - Morušovník bílý Stromek nebo strom s  kratším kmenem, koruna široce kulovitá, nepravidelná a velmi vzdušná, výška 9–17 m, někdy jen keř, borka kmene hnědošedá, mladé výhony většinou lysé nebo zprvu chlupaté, šedé až šedožluté, tenké, hladké; listy (široce) 24

vejčité nebo široce eliptické až okrouhlé, zaoblené až špičaté, 50–100(–300) mm dlouhé, celistvé nebo často velmi rozmanitě laločnaté, svrchu světle zelené, dost hladké, naspodu jen na žilkách nebo v úhlech žilek chlupaté, hrubě zubaté až vroubkované, báze srdčitá, klínovitá nebo uťatá, vrcholek špičatý, zašpičatělý nebo tupý, řapíky 15–50 mm dlouhé, pýřité; samčí jehnědy převislé, 20–35 mm, pestíkové jehnědy asi zdéli stopek, 10–20 mm, jejich okvětní lístky 2–3 mm, semeníky přisedlé, vejcovité, samčí květy mají kališní ušty bledě zelené, široce eliptické, prašníky kulovité až ledvinité; zralé synkarpum bílé, červené až černočervené, vejcovité, elipsoidní nebo cylindrické, 10–25 mm dlouhé, na stopkách 10–25 mm dlouhých; Čína a Korea. (Horáček, 2006) V jižní Evropě byla vysazována již před mnoha staletími, má několik zajímavých kultivarů s odlišnými listy a habitem. Je velmi proměnlivá v habitu, větvení a tvaru listů, popsáno přes 400 kultivarů, ale mnohé mají nejasnou hodnotu; často se pěstuje v ulicích měst, parcích a zahradách, u nás je prakticky jediným druhem, jehož listy jsou vhodné k žíru housenek bource morušového; výsadby byly na našem území prováděny již 1627, ve větším množství hlavně od poloviny 18. století. Ještě zač. 50. let bylo u nás zjištěno v  Čechách a  na  Moravě 1 200 000 jedinců. Se zavedením umělých vláken a  dovozem hedvábí význam morušovníku silně poklesl a  stromy byly likvidovány. Nyní je druhem okrasným, vhodným i pro větrolamy a živé ploty. Místy jsou plody oblíbeným ovocem, druh má význam i pro pastvu včel, dřevo se využívalo v truhlářství. (Květena ČSR, 1997)

2.10.2 Morus nigra L. - Morušovník černý Strom nebo stromek se široce kulovitou, kompaktní a  hustší korunou, 6–10 m výška, někdy je to i široce a poměrně hustě vejcovitě stavěný keř, výška okolo 5 m, borka kmene tmavohnědá, větévky chlupaté, nakonec hnědé, silné a  drsné, lenticely široce eliptické; palisty kopinaté, blanité, hnědopýřité, listy široce vejčité, drsné, tmavě zelené, celistvé nebo jen někdy s 2–3 laloky, rub světlejší a chlupatý, 60–120(–230) mm dlouhé, hrubě pilovité, na  bázi většinou hluboce srdčité, řapíky 10–25 mm dlouhé; pestíkové jehnědy mnohem delší než jejich stopky, elipsoidní, jejich okvětní lístky jsou 2.5–4 mm dlouhé, čnělky hustě chlupaté; synkarpum tmavě červené až téměř černé, na krátké stopce, (10–)20–40 mm dlouhé, sladkokyselé, eliptické, šťáva silně barví; Západní Asie, asi Írán, přesný původ není znám. Je velmi teplomilná, zpravidla jednodomá, moruše dozrávají postupně během 4–6 týdnů; některé stromy dosahují více než sta let, jsou však poškozovány mrazy, zřejmě se pěstuje jen na  jižní Moravě, zřídka jako ovocný druh. Moruše jsou vhodné jako čerstvé ovoce i k přípravě džemů a vína. (Horáček, 2006)

25

2.11 Rosaceae L. - Růžovité 2.11.1 Amelanchier canadensis (L.) Medik. - Muchovník kanadský Keře 2–8 m vysoké, poměrně vzpřímené, někdy nižší stromy až 18 m vysoké s  rozložitou korunou, letorosty šedé, lysé; listy tenké, téměř přesně eliptického či oválného tvaru, zprvu světle zelené a  naspodu hustě běloplstnaté, brzy ale téměř lysé až na  řapík a  střední žebro, nejčastěji 35–50 mm dlouhé, špičaté nebo zaoblené, báze trochu srdčitá, 9–13 párů žilek, okraj s  25–40 ostrými zuby na  každé straně; květy v 20–60 mm dlouhých, vzpřímených až lehce převisajících a hedvábitě plstnatých dost řídkých hroznech, kališní cípy jsou kopinatě trojúhlé, korunní lístky podlouhlé, oválné až obkopinaté nebo dokonce čárkovité, tupé, 3–9 mm dlouhé, tyčinek asi 20, kvete IV– V; plody purpurově černé, 7–10 mm tlusté, šťavnaté, modře ojíněné; New Foundland až Georgia. Pěstuje se již od roku 1623, svým příjemným vzhledem zaujal zahradníky již brzy. Do Anglie dovezen 1746. Plody jsou jedlé. Dřeviny se dobře množí semeny a někdy se také roubují na podnože z hlohu nebo jeřábu. Dřevo je velmi tvrdé, světle hnědé, vhodné pro výrobu malých předmětů. Z kultivarů A. canadensis "Prince William", až 3.5 m je vysoký, mnohokmenný. (Komarov, 1949)

2.11.2 Amelanchier lamarckii Schroeder. - Muchovník Lamarckův Velký keř, poměrně vzpřímený, nebo menší strom s malebně protáhlou a rozložitou korunou, výška až 12 m, letorosty hedvábitě chlupaté; listy eliptické, podlouhle eliptické nebo podlouhle obvejčité, krátce zašpičatělé, 45–85 × 20–50 mm velké, jemně pilovité, báze zaoblená až lehce srdčitá, mladé listy měďnatě červené, hedvábitě chlupaté, brzy lysé, řapíky nejčastěji trvale chlupaté; květy po 6–10 v řídkých hroznech, bílé, korunní lístky 9–14 mm dlouhé, stopky květů nejčastěji 15–25 mm dlouhé, kvete v IV–V; plody purpurově černé, se vzpřímenými kališními ušty, stopky nejčastěji 20–35 mm dlouhé; východní Kanada. (Horáček, 2006)

2.11.3 Amelanchier alnifolia (Nutt.) Nutt. ex M. Roemer Muchovník olšolistý Keř nebo menší strom 1–4 m vysoký, letorosty zpočátku bělavě plstnaté, brzy lysé a červenohnědé; listy tuhé, eliptické, oválné až okrouhlé nebo téměř 4úhlé, jen v mládí naspodu plstnaté, brzy celé lysé, 20–60 mm dlouhé, v horní polovině zubaté, na každé straně 2–20 zubů, 8–13 párů žilek, řapíky 7–28 mm dlouhé, palisty nitkovité; květy drobné, bílé, vonné, po  2–20 ve  vzpřímených hroznech až 40 mm dlouhých, sepaly 26

deltoidně kopinaté až úzce kopinaté, 1.8–5.5 mm délka, petaly obkopinaté, 6–18 mm, tyčinek 20, nitky bílé, prašníky hnědavé, kvete v  V; plod kulovitý, purpurově černý, 7–15 mm tlustý, ojíněný, 3–10semenný, jedlý; Původ: vlhké lesy Severní Ameriky (Horáček, 2006)

2.11.4 Aronia melanocarpa (Michx.) Elliott - Temnoplodec černoplodý Keř 0,5–1,5 m vysoký, výběžkatý, letorosty téměř celé lysé; listy eliptické až obvejčité nebo podlouhle obkopinaté, většinou náhle zašpičatělé, 20–60 mm dlouhé, svrchu leskle tmavě zelené, zespodu světlejší a  lysé, na  podzim hnědočervené; květy čistě bílé, asi 15 mm široké, v krátkých lysých okolících; plody lesklé, černé, kulaté, 6–8 mm velké; původem z východní USA. (Horáček, 2006)

2.11.5 Crataegus pinnatifida Bunge - Hloh peřenoklaný Velké keře až stromky s  polokulovitou korunou, výška 3–7 m, trny ojedinělé, až 10–20 mm dlouhé, letorosty lysé nebo i  chlupaté; řapíky 20–60 mm dlouhé, listy trojúhle nebo široce vejčité nebo podlouhle vejčité, 50–100 mm dlouhé, na sterilních výhonech i  větší, peřenodílné až peřenosečné, (2–)5–9laločné, laloky 2× pilovité, špičaté až zašpičatělé, podlouhle trojúhlé, svrchu tmavě či jasně zelené a lesklé, spodek světlejší, báze je klínovitá nebo uťatá, 6–10 párů žilek; květy až 15 mm široké, po 12– 20 v  řídkých pýřitých chocholících až 70 mm velkých, stopky květů 4–7 mm, sepaly asi 4–5 mm, petaly obvejčité až téměř okrouhlé a  7–8 × 5–6 mm velké, tyčinek 20, prašníky růžové, čnělek 3–5, kvete v  V–VI; plody kulovité až obvejcovité, svítivě až tmavě červené a světle bradavičnaté, jemně světle tečkované, stopkaté, 15–17 mm velké; Pochází ze severní Číny, Koreje, Mandžuska. (Komarov, 1949)

2.11.6 Cydonia oblonga Mill. - Kdouloň obecná Keř nebo stromek 2–6(–8) m vysoký, mladé výhony bělavě plstnaté, žlutozelené až purpurově červené; listy střídavé, podlouhlé, okrouhle vejčité nebo vejčitě eliptické, tmavě zelené, na  rubu šedě plstnaté, 40–100 mm dlouhé, řapíky 8–20 mm dlouhé, plstnaté; květy pětičetné, 40–50 mm v průměru, bělavé až jemně růžové, korunní lístky 15–30 mm dlouhé, okrouhle obvejčité, kalich a  stopka plstnaté, tyčinek je 20, čnělek je 5, volných, dole pýřitých, kvete V–VI; plod mnohosemenná, kulovitá až široce hruškovitá, žlutá, plstnatá a  vonná malvice 30–50 mm v  průměru; Írán, Zakavkazsko, jižní Arábie Poznámka: Plody se kdysi ukládaly mezi prádlo, protože jejich dlouho 27

trvající příjemná vůně dokázala textil prosytit. Jde o prastarou kulturní rostlinu, proto je přesné vymezení přirozeného rozšíření nemožné. Ve Středozemí a jižní Anglii se pěstuje od pradávna. (Komarov, 1949) Historie pěstování kdouloní v  Evropě, zejména v  oblasti kolem Středozemního moře spadá do období před více než 3000 roky. Do Evropy ji přivezli pravděpodobně Řekové a  Římané v  období, které není doposud přesně zmapované. Původní oblastí vzniku kdouloní je předoasijské genové centrum, zejména oblasti Zakavkazska a  Kavkazského pohoří, Iránu a  Turkménie. Odtud se kdouloň rozšířila do Malé Asie a Persie. Nejstarší písemné zmínky o kdouloních je možné nalézt v Homérově Odysseje (8. – 9. století př. n. l.) a  v  dílech nejznámějšího starověkého lékaře Hippokrata (460 – 377 let př. n. l.), který kdouloň používal k  různým lékařským účelům. O  značném významu kdouloní v historii lidské civilizace v Evropě i ve světě také svědčí skutečnost, podle které je anglické pojmenování kdouloně quince často používané příjmení v USA. Latinský název Cydonia je odvozen pravděpodobně od města Kydonia (dnes Chania) na ostrově Kréta, kde se kdouloň ve starověku pěstovala v  poměrně velkém rozsahu. Nicméně původní mytologický název města je odvozen od objevitele Kydonase, syna boha Hermese nebo Apollona (teorie se různí). Pojmenování kdouloní v různých jazycích je narozdíl od jiných ovocných druhů nepodobné: francouzky se kdouloň nazývá coing, německy quitte, italsky cotogna, španělsky membrillo, portugalsky marmelo, holandsky kwee, rusky ayva, polsky pigwa, srbo-chorvatsky dunja, hebrejsky habush, arabsky safarjal, čínsky wen po a japonsky marumero. (Nečas, 2010) Z  botanického a  taxonomického hlediska je v  současné době řazeno k  tomuto rodu přibližně dvanáct druhů. Kromě kdouloně obecné (Cydonia oblonga Mill.) jsou popisovány např. C. chinensis, C. lobata, C. tomentosa, C. veitchii atd. Kdouloň zdomácněla téměř na všech kontinentech kromě Austrálie. Na území České republiky je rozšířena pouze kdouloň obecná C. oblonga, která roste zplaněle na několika lokalitách (Praha, Roudnice nad Labem a jižní Morava). (Nečas, 2010)

2.11.7 Fragaria x ananassa Duch. - Jahodník velkoplodý Do rodu Fargaria je zařazováno přibližně 150 druhů. Na vzniku kulturních odrůd se podílelo pouze několik druhů. Botanické druhy jahodníku se třídí do skupin podle svého původního zeměpisného rozšíření: Evropská, východo-americká, západo-americká, asijská a  hybridní skupina. Jahodníky jsou vytrvalé rostliny tvořící přechod mezi keři a  bylinami. jako polokeře. Jejich osa přirůstá každoročně do  výšky o  rozvětvení listové růžice, tzn., že za 6-7 let povyroste rostlina o 100-120 mm. Středový pupen je vždy květní. Větvení jahodníku je boční a tvoří se při tom jen růžice listů. Charakteristickým znakem jahodníku jsou šlahouny, poléhavé osy, které se vytvářejí v  článcích listové růžice,

28

které na spodní části snadno zakořeňují. Hlavní kořen jahodníku je krátký a rozvětvený, kořenová soustava je tvořena četnými vedlejšími kořínky.Listy jsou složeny ze tří lístků s  velkými palisty. Čepel je zvlněná a  na  okrajích zoubkovaná. Listy na  podzim neopadávají, jedná se o  rostlinu stále zelenou, část listů přetrvává až do  jarního období. Na  jaře většina starých listů odumře a  je nahrazena novými. Jednotlivé listy vegetují zhruba 60 dní. Období vegetačního klidu není u  jahodníku přesně vymezeno. Trs jahodníku je tvořen přízemní růžicí listů, listy vyrůstají z  krátkého, někdy i  rozvětveného stonku. Každý stonek je zakončen vegetačním vrcholem. Květenstvím jahodníku jsou okolíkové vrcholíkybílých, pětičetných květů. Plodem jsou nažky umístěné na  zdužnatělém lůžku. Z  celosvětového hlediska je areál rozšíření jahodníku představován mírným klimatickým pásmem Evropy, Asie a Ameriky. Pro získání stále výkonnějších a  kvalitnějších odrůd se jahodník kříží více jako 200 let. Francie byla první zemí, kde se různé druhy jahodníku cílevědomě křížily, aby se vyšlechtily kvalitní velkoplodé odrůdy. Z Francie se šlechtění jahodníku přeneslo do dalších zemí, zejména do Holandska, Dánska, Belgie, Německa, Anglie, USA a dokonce i do Japonska. Jahodník byl součástí potravy člověka už v  době kamenné, což dokazují archeologické nálezy. Ve  starověké literatuře jej podrobně popisují staří Římané. Jahodník se nejvíce pěstoval v  zámeckých a  klášterních zahradách. Vznik evropského jahodářství je datován zhruba před 150 lety. Hlavní rozvoj pěstování jahodníku nastal v  18. století, kdy se podařilo vyšlechtit velkoplodé jahodníky zkřížením Fragaria virginiana a  F. chiloensis. U  nás se pěstování jahodníku značně rozšířilo v devadesátých letech 19. století. (Vachůn, 2004)

2.11.8 Malus domestica Borkh. - Jabloň domácí Jabloň je krátkokmenný strom nebo keř, 3–7(–15) m vysoký, koruna kulovitá, větve většinou bez trnů, mladé výhony a  obrost poněkud plstnaté, pupeny chlupaté; listy eliptické, vejčité nebo široce eliptické, špičaté i  přitupělé, 30–110 mm dlouhé, báze klínovitá nebo zaoblená, zpoč. oboustranně chlupaté, později líc lysý, vroubkovaně pilovité, řapíky až 30 mm dlouhé. Květy jabloně jsou narůžovělé, pětičetné, s kalichem a korunou, oboupohlavné. Květní lístky srůstají v pohárek, ze kterého se vyvíjí dužina plodu. Plodem je jablko – kulovitá malvice s  asi 5–12 semeny v  jádřinci, jde o  plod dužnatý, dozrávající v přírodních podmínkách v období srpna–září. (Komarov, 1949) Šlechtitelskou činností byla po celém světě vypěstována pestrá škála odrůd, známé jsou např. Jonathan, Ontario, Golden Delicious, Spartan. Jabloň je v  České republice nejpěstovanější ovocnou dřevinou. V  roce 2003 rostlo v  ovocných sadech 9 945 883 jabloní. (ČSÚ, 2003)

29

2.11.9 Mespilus germanica L. - Mišpule německá Keř 2–6 m vysoký, někdy nízký strom, kolcovatě trnitý, větve šedé, větévky pýřité až plstnaté, červenohnědé; listy střídavé, eliptické či podlouhle (ob) kopinaté, svrchu matně zelené, naspodu šedavě plstnaté, podél žilek hustěji, celokrajné nebo vpředu jemně pilovité, (30–)50–120 mm dlouhé, špičaté nebo tupé, řapíky 5–7 mm dlouhé; květy jednotlivě nebo po  dvou, téměř přisedlé, 30–50 mm velké, bílé, krátce stopkaté, kalich plstnatý, pětilaločný, ušty kopinaté až kopinatě šídlovité, zašpičatělé, delší než petaly, petaly obvejčité, tyčinek 25–40, kvete v V–VI; plody velké 20–30 mm, (zploštěle) kulovité nebo hruškovité, hnědozelené, s  5 neopadavými kališními lístky, po přemrznutí jedlé; Původ: jihovýchodní Evropa, severní Írán, Zakavkazí. (Komarov, 1949) Jméno dostala až podle své druhé vlasti, středoevropských a  ponejvíce německých klášterních zahrad. Tam se také po dobu středověku pěstovala; za alpské hřebeny ji původně přivezly dávno předtím římské legie. Římané pestovali mišpule asi od  2. století před n. l., kulturu převzali od  Řeků, u nichž byly známy již dokonce v 8. století př. n. l. Do Řecka se mišpule dostaly z Malé Asie. Plody jsou poživatelné po namrznutí nebo zhniličení; pak má příjemnou nakyslou chuť. Mišpule se proto používaly spíše jako surovina pro přípravu marmelád. Listy, kůra a mladé plody obsahují tanin a jsou vhodné pro tříslení kůže. Dřevo je husté, velmi tvrdé a těžké, žlutavě bílé s červenavě hnědým jádrem. (Horáček, 2006)

2.11.10 Prunus amygdalus (Mill.) D. A. Webb - Mandloň obecná Vzpřímený, širokokorunný, 2–10 m vysoký strom nebo keř, větve strnule vzpřímené nebo skloněné, beztrnné, kůra šedá až šedočerná, letorosty lysé, zelenavé až načervenalé, zimní pupeny jsou 5–7 mm dlouhé; palisty šídlovité nebo velmi úzce kopinaté, 3–5 mm dlouhé, s okrajovými žlázami, listy podlouhlé až (podlouhle) kopinaté či vejčitě kopinaté nebo úzce kopinaté, nejširší ve středu nebo lehce pod ním, 30–120 mm dlouhé, tuhé, (jemně) pilovité, zašpičatělé, báze široce klínovitá až kulatá, svrchu světle zelené, oboustranně lysé, řapíky 10–30 mm dlouhé a na bázi čepele se žlázami; květy se otevírají před listy, jsou po 1–2, téměř přisedlé nebo stopky až 5–10 mm, bílé až bledě růžové, 30–50 mm široké, kališní trubka lysá a cylindrická, 5–6 mm délka, kališní cípy podlouhlé až široce kopinaté, okraj chlupatý, petaly jsou široce klínovité a 15–20 × 12–15 mm velké, krátce nehetnaté, zaobleně uťaté, kvete v  III–IV před listy; plody (podlouhle) vejcovité či elipsoidní, ploché, 30–65 mm dlouhé, mandlovité, šedozelené, sametově pýřité, pecky jsou téměř bílé až hnědé, víceméně hladké, zploštělé, oválné, vejcovité nebo vejcovitě kopinaté; Sýrie až severní Afrika. (Komarov, 1949)

30

2.11.11 Prunus armeniaca L. - Meruňka obecná Stromky se široce rozložitě vejcovitou korunou, větve v  dolní části téměř vodorovně odstávají až mírně převisají, výška okolo 10(–17) m, kmen až 200–300 mm tlustý, někdy je to široce polokulovitý keř, při zemi užší, s  větvemi do  stran se rozkládajícími, výška okolo 3 m, kůra červenavě hnědá, jednoleté výhony jsou lesklé, červenavě hnědé, zimní pupeny kulovitě kónické, šupiny mají lysé a hnědé; listy široce vejčité až okrouhlé, 40–120 × 30–110 mm velké, náhle krátce zašpičatělé, lysé, nanejvýš naspodu s  chomáčky chlupů, báze uťatá až srdčitá, na  okraji jemně pilovité až téměř vroubkované, líc lesklý, řapíky 20–50 mm dlouhé, obyčejně pod čepelí se 2 žlázkami; květy nejčastěji jednotlivě, bílé až bledě růžové, 25–40 mm široké, kalich červenohnědý, kališní trubka asi 5 mm, laloky vejčité, 4 × 3 mm, lysé, petaly obvejčité, oválné až okrouhlé, 10–12 × 6–8 mm velké, tyčinek 25–45, nitky bílé, prašníky žluté, kvete IV; plody kulovité či vejcovité, vzácně obvejcovité, žluté či (červenavě) oranžové, nejčastěji s červeným líčkem, krátce chlupaté, 30–80 mm v prům., dužnina od pecky oddělitelná, pecky čočkovité, kulovité či vejcovité, hladké; Nejpravděpodobněji má původ v  Číně. (Komarov, 1949) 2.11.12 Prunus avium L. - Třešeň obecná Stromy se široce rozložitě vejcovitou košatou korunou, větve v  dolní části téměř vodorovně odstávají až mírně převisají, výška okolo 15(–20–35) m, borka tmavě hnědá nebo červenohnědá až fialovočerná, příčně odlupující, letorosty tlusté, lysé; listy 60–160 mm dlouhé, podlouhle vejčité, eliptické až obvejčité, zašpičatělé, hrubě a  nepravidelně pilovité, svrchu lysé, zprvu naspodu obvykle hustě chlupaté, pak naspodu jen žilky více nebo méně chlupaté, svrchu jsou listy lysé, řapíky lysé, 20–50 mm dlouhé, mají 2 červené žlázky, na  podzim listy žloutnou a  červenají, palisty jsou čárkovité a  žláznatě zubaté; květy bílé nebo vzácně narůžovělé, v  přisedlých (zdánlivých) okolících po  2–6, stopky květů lysé, 20–60 mm dlouhé, koruna 20–35 mm široká, kalich lysý, široce baňkovitý, 6 mm dlouhý, sepaly zpět ohnuté a tupé, obvykle celokrajné, kvete IV–V; plody červené až černočervené, kulovité až srdčitě vejcovité, sladké, asi 10–30 mm velké podle kultivaru, pecka kulovitá až vejcovitá, mírně zploštělá, hladká, světle hnědá až šedavě bílá; Evropa, Kavkaz, Írán, severozápadní Afrika, Malá Asie. (Úřadníček, Möllerová, 2009)

2.11.13 Prunus cerasifera Ehrh. - Myrobalán třešňový Rozkladitý strom nebo keř s  řidší vejcovitou korunou, výška 4–8(–10) m, příležitostně také trnitý, letorosty lesklé, lysé a většinou zelené, nakonec červenohnědé; 31

řapíky 6–12 mm, listy eliptické, (ob) vejčité nebo oválné, 20–70 mm dlouhé, nepravidelně pilovité nebo lehce vroubkované, líc lysý a  leskle tmavě zelený, rub světlejší, matný, báze klínovitá nebo téměř zaoblená; květy bílé, vzácně růžové, jednotlivě, zřídka i po 2–3, asi 15–25 mm v průměru, stopky lysé, 5–22 mm, sepaly dlouze vejčité, petaly podlouhlé nebo lopatkovité, kvete před listy v III–IV; plody (téměř) kulovité až široce vejcovité, žluté až červené, 15–30 mm v průměru, lehce ojíněné, pecky kulaté a hladké; Malá Asie, Kavkaz, Sýrie, Střední Asie, Irák a Írán. (Horáček, 2006)

2.11.14 Prunus cerasus L. - Višeň obecná Strom se široce polokulovitou korunou, s druhotnými větvemi krátce obloukovitě a  graciézně převisajícími, krátké výhony nahloučené na  koncích početných dlouhých terminálních výhonů, zprvu bledě zelené, později červenohnědé, výška okolo 5(–10 m), letorosty tenké, lysé; řapík většinou bez žlázek a 10–30 mm dlouhý, listy tmavě zelené, lesklé, úzce vejčité až (elipticky) obvejčité nebo (široce) eliptické, 50–80(–120) mm dlouhé, ploché, kožovité, jemně (vroubkovaně) pilovité, naspodu jen slabě na  žilkách chlupaté, palisty čárkovité, řídce žláznatě zubaté, opadavé; květy bílé, jednoduché, 20– 30 mm široké, ve vrcholících po 2–5, sepaly hnědavé, lysé a trochu kratší než češule, tupé či špičaté, petaly téměř okrouhlé a 10–13 mm dlouhé, stopky 20–40 mm dlouhé, kvete IV–V; plody (smáčkle) kulovité, žlutavé až tmavě červené, někdy až černé, pecky kulovité a hladké; Původ: jihovýchodní Evropa, Indie, Írán, Kurdistán. (Komarov, 1949)

2.11.15 Prunus domestica L. - Slivoň švestka Strom se široce rozložitě vejcovitou, hustě větvenou korunou, někdy jen keř s  kořenovými výmladky, větve v  dolní části téměř vodorovně odstávají až mírně převisají, výška 3–10 m, letorosty jen v  mládí jemně chlupaté, později lysé; listy eliptické až podlouhlé nebo (ob) vejčité, 40-80 mm dlouhé, tenké, na bázi klínovité, jemně vroubkovaně pilovité či tupě až špičatě vroubkované, v mládí oboustranně chlupaté, později jen naspodu jemně chlupaté, šedozelené, řapíky 10–20 mm; květy po  1–4, bílé či zelenavě bílé, 15–25 mm široké, nejčastěji před listy, stopky lysé nebo (řídce) chlupaté, 5–20 mm dlouhé, sepaly uvnitř pýřité, petaly obvejčité a 7–12 mm velké, kvete IV; plody 20–75 mm velké, vejcovité, elipsoidní, vzácně téměř (zploštěle) kulovité, modročerné, nebo červené, žluté, až fialové, ojíněné, dužnina od pecky odlučitelná, sladké chuti; jižní Evropa. (Kolibáčová, Úradníček, Čermák, 2002)

32

2.11.16 Prunus persica (L.) Batsch - Broskvoň obecná Keřovitý, často vícekmínkový, blízko u  země zavětvený stromek se šikmo vystoupavými zákl. větvemi a nepravidelně, rozsochatě, vázovitě stavěnou korunou, výška do 8 m, kmen až 150–280 mm tlustý, kůra tmavá, červenavě hnědá, na starších stromech drsná a šupinatá, letorosty lysé, osluněná strana červená, jinak jsou zelené, pupeny tupě kónické, pýřité; listy (široce) kopinaté, elipticky kopinaté až víceméně obkopinaté nebo podlouhlé, 50–150 × 20–40 mm velké, nejširší ve středu nebo nad středem, oboustranně lysé či naspodu na žilkách chlupaté, dlouze zašpičatělé, báze je široce klínovitá, svrchu tmavě zelené, matné nebo víceméně lesklé, naspodu světlejší, řapíky 10–20 mm dlouhé, s  1–8 žlázami nebo bez; květy po  1–2, růžové nebo červené, vzácně bílé, 20–40 mm široké, sepaly vně chlupaté, kalich zvonkovitý, zelený s  červeným nádechem, trubka 5–6 mm, cípy podlouhlé, 3.5–5 × 3.5 mm velké, bledě vlnaté, petaly obvejčité, asi 15– 20 × 10 mm velké, tyčinek 20–30, jsou asi 15–20 mm dlouhé, bílé trochu narůžovělé, prašníky purpurově červené, velmi vzácně žluté, čnělky vlnaté, kvete v  III–IV; plody víceméně kulovité až oválné, 50–70(–120) mm široké, podle sorty s bílou nebo žlutou dužninou, žlutočervené, pecky jsou velké, hluboce rýhované, eliptické, oválné nebo okrouhlé, po  stranách zploštělé, zašpičatělé; severní a  střední Čína. (Komarov, 1949) Nalézt s jistotou prapůvodní vlast broskvoní se už asi nepodaří. Kolébkou byla však určitě Čína. Čínští sadaři znali broskvoně už alespoň před 4 tisíci lety (2 tisíce let př. n. l.); odtud se pravděpodobně dostaly do Persie, která se dlouho považovala za jejich pravlast. Se římskými legiemi se broskvoně dostaly až za Alpy a do Galie. Velkým propagátorem byl prý Karel Veliký a francouzští sadaři té doby už měli vlastní vyšlechtěné linie. V 10.– 11. století překročily broskvoně Lamanšský průliv a  král Jan I. Bezzemek prý zemřel na  následky přejedení broskvemi; v  17. století byly broskve převezeny přes Atlantik. Pecky broskví jsou užívány v chemickém průmyslu. (Horáček, 2006)

2.11.17 Pyrus communis L. - Hrušeň obecná Strom s  protáhle vejcovitou až široce jehlancovitou, nahoře zaoblenou korunou, výška okolo 15(–20–30) m, větve často trnité, mladé větévky lysé nebo také slabě chlupaté; listy oválně eliptické, okrouhle vejčité až eliptické nebo vejčitě kopinaté, (20– )50–100 mm dlouhé, špičaté, vroubkovaně pilovité, zprvu řídce (kosmatě) chlupaté, brzy celé lysé, svrchu tmavozelené, lesklé, řapíky tenké, 15–70 mm; květy 25–40 mm široké, v  kosmatě chlupatých chocholících po  6–11, kalich plstnatý, prašníky červené, korunní lístky obvejčité a krátce nehetnaté, 12–15 mm dlouhé, tyčinek asi 20, kvete IV–V; plody vejcovité, hruškovité až téměř kulovité, 25–120 mm dlouhé, stopky plodů 10–50 mm dlouhé; Evropa, Malá Asie; hybridogenní druh s několika tisíci kultivary (Komarov, 1949)

33

2.11.18 Pyrus pyrifolia (Burm. f.) Nakai - Hrušeň písečná, Nashi Strom s  protáhle vejcovitou až široce jehlancovitou, nahoře zaoblenou korunou, výška 5–15 m, letorosty lysé nebo zprvu vločkovitě chlupaté, ve 2. roce lysé a červenavě až tmavě hnědé; listy (podlouhle) vejčité či oválně podlouhlé, 70–120 mm dlouhé, špičaté až zašpičatělé, báze nejčastěji kulatá, vzácně lehce srdčitá, ostře osinkatě pilovité, zuby lehce přitisklé, lysé nebo v mládí trochu vločkovitě chlupaté, řapíky 30–50 mm dlouhé; květy po 6–9 v chocholících, koruna 25–35 mm široká, stopky 30–50 mm dlouhé, tenké, kališní cípy trojúhle vejčité a  dlouze zašpičatělé, petaly vejčité, čnělky 4, vz. 5, lysé, tyčinek asi 20. kvete IV–V; plody téměř kulovité, asi 20–30 mm tlusté, hnědé, světle tečkované, kalich opadavý; severní, západní a střední Čína, Laos, Vietnam (Horáček, 2006)

2.11.19 Rosa rugosa Thunb. - Růže svraskalá Keř široce polokulovitě rozložený až těsně nad zem, dosti hustý, přízemní partie podstatně užší, výška 1–1.5(–2.5) m, kmínky tlusté, plstnaté, velmi silně ostnité a štětinaté, ostny vzácně zakřivené, promíchané jehličkovitými ostny; listy 50–220 mm dlouhé, 5–9četné, lístky velké, tuhé, 15–60 mm dlouhé, podlouhlé, (ob) vejčité či eliptické až okrouhlé, špičaté nebo zaoblené, báze zaoblená nebo široce klínovitá, hrubě pilovité, líc leskle tmavě zelený a nápadně svraskalý, rub namodralý až šedozelený, chloupkatý, na  okraji 13–24 krátkých tupých zubů na  každé straně, řapíky plstnatě chlupaté; květy růžově červené až karmínové, někdy bílé, jednoduché, široké 60–120 mm, jednotlivě nebo po 2–6, stopky květů 10–25 mm dlouhé a štětinaté, češule je kulovitá nebo širší než dlouhá, sepaly vejčitě kopinaté, 20–40 mm dlouhé, petaly obvejčité, kvete VI–X; plody kulovité, s nápadnými kališními lístky, průměr 20–40 mm, oranžově nebo jasně červené; východní Asie až Kurilské ostrovy, Kamčatka (Komarov, 1949)

2.11.20 Rubus fruticosus L. - Ostružiník křovitý Poloplazivý, částečně vystoupavý a výběžkatý keř, má dlouhé, spletitě nepravidelně obloukovitě uspořádané řídké šlahouny, výška do  2.5 m, výhony hustě pokryté silnými, nejčastěji trochu zahnutými ostny; listy tmavě zelené, poněkud lesklé, dlanitě 3–5(–7) četné, hrubě a  dvojitě pilovité, naspodu světlejší nebo šedozelené, měkce chlupaté, koncový lístek široce vejčitý, 70–100 mm dlouhý, květy bělavě růžové v bohatých latách až 120 mm dlouhých, průměr květu je asi 20 mm, tyčinky trochu kratší než čnělky, kvete VI–VII; plody černé, lesklé; Evropa; souborný taxon pro řadu druhů (Horáček, 2006)

34

2.11.21 Rubus idaeus L. - Maliník obecný Velmi řídce, nepravidelně polokulovitě rozložitý keř, větve poloobloukovitě převisající, přízemní partie vystoupavé, výška do  2 m, prýty kulaté, ojíněné, v  dolní části ostnité či štětinaté, ostny černočervené, krátké; listy 3–7četné, líc lysý až jemně chlupatý, rub bělavě plstnatě chloupkatý, lístky (široce) vejčité až podlouhlé, 30–100 mm dlouhé, 1–2× pilovité, báze zaoblená až téměř srdčitá, řapíky 17–60 mm dlouhé; květy bílé, v chudokvětých latách nebo hroznech, průměr květu 10–15 mm, petaly kratší než sepaly, sepaly (vejčitě) kopinaté, 6–11 mm dlouhé, zašpičatělé až ocasovité, petaly obkopinaté nebo lopatkovité, 3–7 mm, bílé, tyčinky početné, čnělky 2–4 mm dlouhé, kvete V–VII; plody oranžové až purpurově červené, polokulovité až poněkud kuželovité, jemně chlupaté, 10–14 mm; Japonsko, Čína, Rusko, Evropa, Sibiř, a Severní Amerika. (Úřadníček, Maděra, 2001)

2.11.22 Sorbus aucuparia L. subcsp. moravica - Jeřáb ptačí, moravský Jeřáb ptačí je strom menšího vzrůstu, někdy jen stromek se štíhlou, řídkou korunou a rovným kmenem, výška 10–15 m, vyjímečně více, letorosty měkce chlupaté, později hladké a šedohnědé, zimní pupeny nápadně velké, plstnaté ale i lysé, nelepkavé, borka hladká; listy 120–230 mm dlouhé, lístky po 9–15, (podlouhle) kopinaté, 20–60(–90) mm dlouhé, špičaté, ze dvou třetin ve  spodní části celokrajné a  výše pilovité, svrchu sytě zelené a lysé, naspodu šedozelené a alespoň v mládí chlupaté, někdy zcela lysé a tužší, báze asymetrická; květy asi 8–15 mm v  průměru, bílé až nažloutlé, korunní lístky okrouhlé, 3–5 mm velké, tyčinky asi tak dlouhé jako korunní lístky, po 20, květenství až 150 mm široké, kvete V–VI; plody velikosti hrachu, výrazně živě (oranžově) červené, lysé, 6–10 mm v průměru, sladký (pouze sladkoplodé kultivary "Moravica" a "Edulis" který byl nalezen roku 1820 u  obce Ostružná na  Šumpersku) se pěstují jako ovocné dřeviny semena obvykle 3, úzce podlouhlá, špičatá, červenavá; Evropa až Malá Asie a Sibiř (Úřadníček, Möllerová, 2009)

2.11.23 Sorbus domestica L. - Jeřáb oskeruše Strom s poměrně pravidelně stavěnou polokulovitou korunou, výška 8–25 m, kůra zprvu hladká, šedohnědá, mění se v  drsnou, podélně mělce brázditou borku, větévky brzy lysé, zimní pupeny lepkavé, lesklé, lysé nebo slabě chlupaté; listy 120–230 mm dlouhé, s 11–21 lístky které jsou (úzce) podlouhlé, kopinaté či (podlouhle) vejčité, 30– 80 mm dlouhé, ostře jednoduše pilovité, svrchu lysé a tmavě zelené, naspodu vločkovitě

35

plstnaté, báze symetrická a celokrajná, přisedlé; květy 15 mm široké, bílé nebo růžové, v  asi 60–100 mm širokých, kuželovitých chocholících, čnělek nejčastěji 5, na  bázi kosmatě chlupatých, kvete V–VI; plody kulovité až hruškovité, 15–30 mm dlouhé, žlutozelené až hnědavé, osluněná strana červenavá, po  5–15; jižní Evropa, severní Afrika, Malá Asie, Írán. (Úřadníček, Möllerová, 2009)

2.12 Vitaceae L. - Révovité 2.12.1 Vitis vinifera L. - Réva vinná Liánovitý keř, asi 10–20(–30) m vysoko šplhající, borka nahnědlá a v pruzích se odlupující, letorosty žlutohnědé až červenohnědé, úponky dvouramenné; listy dlanitě 3–7 laločné až –dílné, okrouhlé, u řapíku úzce vykrojené, 50–180 mm v průměru, laloky hrubě zoubkované, líc lysý, rub bělavě vlnatý až plstnatý, báze srdčitá, s  5 žilkami, postranní žilky ve  4–5 párech, řapíky 40–90 mm dlouhé; květy žlutozelené, 5četné, ve složených hustých až řídkých latách až 150–200 × 60 mm velkých, stopky květů 1.5– 2.5 mm, lysé, poupata obvejcovitá, 2–3 mm, tyčinek 5, nitky 0.6–1 mm, prašníky žluté a  oválné, 0.4–0.8 mm, pestíky v  samčích květech zakrnělé, semeníky oválné, čnělky krátké, kvete v  V–VI; bobule podlouhlé až kulovité, tmavě modré, fialové, červené i zelené, 6–25 mm dlouhé, 1–4semenné; pravděpodobně Kavkaz, Středozemí a Blízký Východ. (Komarov, 1949)

36

3 ZHODNOCENÍ OVOCNÝCH DRUHŮ MÍRNÉHO PÁSMA Z POHLEDU TAXONOMICKÉ ČLENITOSTI, ADAPTABILITY K PROSTŘEDÍ A VYUŽITÍ PLODŮ 3.1 Požadavky ovocných druhů na klimatické faktory

Obr. 3. Klimatická mapa Evropy (zdroj: http://www.pacificbulbsociety.org)

Oblast mírného klimatického pásu lze rozdělit na několik dalších klimatických zón. V  rámci České republiky je dle Quitta 13 klimatických oblastí (Quitt, 1971). Ten je rozdělil na teplou, mírně teplou a chladnou klimatickou oblast. Každá z nich se dělí na další podoblasti a  ty jsou dány teplotami, ročním úhrnem srážek, počtem slunečných a zatažených dní atp. Z tohoto dělení vyplývá, že i v rámci jednoho klimatického pásu nejsou všude ideální podmínky pro pěstovaní některých druhů ovoce.

Obr. 4. Klimatická mapa ČR (zdroj: ovocnarska-unie.cz)



37

Obr. 5. Rozdělení klimatických oblastí ČR dle Quitta (Quitt, 1971)

Jedním z  odolných a  plastických ovocných druhů jsou jabloně. Svými nároky na klimatické podmínky patří mezi velmi přizpůsobivé ovocné druhy. Tato přizpůsobivost je dána širokým sortimentem pěstovaných odrůd a  podnoží. V  České republice se jim daří prakticky na území celého státu až do vyšších poloh s nadmořskou výškou kolem 600 m. Největší vliv na snížení výnosů má srážková hranice kolem 500 mm ročně. V  oblastech s  nižší úrovní srážek vyžaduje pěstování jabloní již závlahu. Ve vyšších polohách je častější pomrznutí květů, nicméně při výběru vhodných odrůd se tento faktor na výnosech nemusí projevit. Z hlediska požadavků na expozici svahu a členitost terénu patří jabloň rovněž k nejméně náročným ovocným druhům. Při výběru vhodných odrůd lze jabloně s úspěchem pěstovat i na svazích obrácených k severu, v nevýrazných mrazových dolinách i  v  otevřených větrných polohách. Nevhodné jsou pouze hluboké mrazové kotliny a  stanoviště vystavená silným větrům. Pro jabloně jsou nejvhodnější lehčí až středně těžké půdy, s dostatečnou hloubkou a dobrými fyzikálními vlastnostmi v  celém půdním profilu. Pokud jde o  hladinu podzemní vody, je při použití slabě rostoucích podnoží považována za přijatelnou její nejvyšší hloubka asi 1,2 m pod povrchem půdy. Při použití vzrůstnějších podnoží se zvyšuje požadavek na přípustnou hladinu podzemní vody zhruba na 1,5-1,7 m. Mají středí nároky na stanovištní podmínky. Průměrná roční teplota stanoviště by se měla pohybovat mezi 7-9°C, půda je vhodná slabě kyselá až alkalická 6,2-8 pH, s  obsahem humusu nad 2 %. Kvalita a produkce jablek je ovlivněna pravidelnou závlahou a důležitá je taktéž expozice svahů, nebo-li oslunění. Jabloně se pěstují ve 3 oblastech, které se člení podle nadmořské výšky (m n.m.), průměrné roční teploty (°C) a ročního úhrnu srážek (mm). Teplá oblast – 200-350 m n.m., teplota nad 7,5°C, srážky 550-800 mm. Střední oblast – 200-500 m n.m., teplota nad 7°C, srážky 500-800 mm. Chladná oblast – polohy vyšší, větrné, do 600 m n.m. (až 700 m n. m.), teplota nad 6°C, srážky nad 800 mm. Vždy je nutné vyloučit pro pěstování mrazové kotliny, zamokřené pozemky a severní svahy. Další z  odolnějších ovocných druhů jsou například jahodník, jeřáby, rakytník, hlošiny, zimolez a  bez černý. Jahodník má značnou přizpůsobivost půdním a  klimatickým podmínkám a  umožňuje pěstování v  nížinách, středních polohách i v podmínkách podhorských oblastí. Dobře roste a plodí na všech půdách, s výjimkou chudých štěrků a  těžkých, studených a  zamokřených jílů. Nejvhodnější jsou půdy hlinitopísčité s vrstvou ornice alespoň 250 mm, obsahem humusu 2,2% a mírně kyselou půdní reakcí pH 5,5 - 6,5. Z hlediska potřeby vláhy se za optimální považuje 600-700 mm srážek. Temnoplodec černoplodý z rodu Sorbus je na půdu nenáročný, avšak svědčí mu humózní půda s dobrou zásobou živin. Snese i vlhčí půdy, ale nepřemokřené. Hladina 38

podzemní vody má být 1-1,5 m. Má vysoké nároky na světlo proto volíme slunnou jižní polohu. Snáší nízké teploty, nejlépe se mu daří ve vyšších a  vlhčích oblastech. Další zástupce tohoto rodu jeřáb obecný - ptačí není náročný na polohu, i  když na vlhčích stanovištích trpí strupovitostí. Je plně mrazuvzdorný. Kvalitní plody bývají na slunném stanovišti a  hlubokých půdách s  propustnějším podložím. Oskeruše raději roste v  teplejších oblastech. Kříženci jeřábu obecného x hlohu sibiřského jsou též nenáročné na podmínky stanoviště i  půd, nesnáší zamokření a  vysoký obsah vápníku. Jsou mrazuvzdorné. Rakytník řešetlákový je nenáročný na půdní prostředí, kromě zastíněných stanovišť se mu daří všude. Snáší znečistěné ovzduší a  roste na suchých a  chudých půdách s dostatkem vápníku. Je vysoce mrazuvzdorný, kořeny snáší teploty do – 22°C a nadzemní soustava do -50°C. Zimolez je odolný proti mrazům ve dřevě i  květech, vyžadují ale dostatečný přísun vláhy. Bez černý je nenáročný a kromě zastíněných stanovišť se mu daří všude. Snáší znečistěné ovzduší, roste na suchých a devastovaných půdách s dostatkem vláhy a živinami (zejména N). Vyznačuje se značnou mrazuodolností proti zimním mrazům. Slivoně jsou obecně považovány za domácí druh na našem území. Z  tohoto důvodu jsou slivoně typu domácí švestky lépe přizpůsobené našim klimatickým podmínkám než například odrůdy pocházející z podmínek jižní Evropy. Zejména švestky a  pološvestky mají-li dosáhnout plné kvality plodů, vyžadují teplé polohy, chráněné proti severozápadním a  severovýchodním větrům, s  dostatečně slunným dlouhým létem, půdy hluboké, úrodné, dobře zásobené vodou. Prvořadé slivoňové polohy jsou v  nadmořské výšce do 350 m n.m., s  průměrnou roční teplotou nad 8°C, průměrnými ročními srážkami 500-700 mm a se středně těžkými půdami. (Nečas et al., 2004) Naopak je tomu třeba u  hrušní a  některých druhů z  rodu Prunus jako jsou broskvoň, meruňka a  mandloň. Broskvoně jsou vzhledem ke svému původu druhem velmi náročným druhem na klimatické podmínky. Rané odrůdy je možno u  nás pěstovat i  v  okrajových oblastech na chráněných stanovištích, pozdní většinou pouze v  nejteplejších oblastech. Zvláště při výskytu větších mrazů po déletrvajícím teplém lednu stromy mohou často namrzat. Také pozdní jarní mrazíky mohou poškozovat květy. Broskvoně mají poměrně vysoké požadavky na vláhu, při intenzivním pěstování je pro dosažení vysoké kvality plodů nutné použít závlah. Nejvhodnější polohy pro pěstování broskvoní jsou v  nadmořské výšce do 250 m n.m. s  průměrnou roční teplotou 9°C, s průměrnými ročními srážkami 600-700 mm a se středně těžkými půdami. Meruňky nejsou naším domácím ovocným druhem, a  proto jsou na podmínky stanoviště velmi náročné. V  intenzivním systému pěstování je lze pěstovat pouze v  nejteplejších oblastech našeho státu. Vzhledem k  velmi ranému kvetení jsou květy velmi snadno poškozovány pozdními jarními mrazíky, a  tak úroda jednotlivých roků značně kolísá. Proto požadavek při šlechtění nových odrůd a klonů směřuje k oddálení 39

kvetení. Jako stanoviště vybíráme nejlépe jižní a  jihovýchodní svahy, chráněné proti severním větrům. Půdy vyžadují záhřevné, středně těžké, propustné, hlinitopísčité až písčitohlinité. Nesnáší půdy těžké, studené a  zamokřené, kde stromy trpí předčasným odumíráním - mrtvicí. Nevhodná jsou větrná stanoviště a  mrazové kotliny. Prvořadé polohy pro pěstování meruněk jsou v  nadmořské výšce do 350 m n.m., s  průměrnou roční teplotou nad 8,5°C a ročními srážkami 550-600 mm. Dalšími druhy náročnějšími na klimatické podmínky jsou ořešák královský z čeledi Junglandaceae a kaštanovník jedlý z čeledi Fagaceae, moruše bílá a černá, tomel virginský a  muďoul. Některé druhy mají zase specifické požadavky například na druh půdy, vlhkost nebo množství slunečního záření, například brusnice borůvka, vinná réva, rybízy a dřín. (Nečas et al., 2004)

3.2 Srovnání čeledí a jednotlivých ovocných druhů mírného pásu V  mírném pásu se pěstuje celkem asi 130 ovocných druhů, Mezi 50 hlavními a  hospodářsky nejzajímavějšími je rozděleno 30 rodů do 16 čeledí. Druhově nejzastoupenější je rod Prunus a  čeleď Rosaceae. Ta s  více než 22 ovocnými druhy. V  množství odrůd a  velikosti výsadbových ploch jednoznačně převažuje jediný druh a tím je jabloň domácí (Malus domestica). V  procesu vývoje kulturních jabloní a  později v  rámci záměrného šlechtění odrůd, vzniklo ve světě asi 30-35 tisíc odrůd, z nichž se jen 1/3 trvale uchovává v rámci odrůdových kolekcí nebo sbírek genofondů. V  bývalém Československu vzniklo nejméně 500 popsaných odrůd. V ČR se v současné době uchovává přes 1300 odrůd, ale jen 10 % se pěstitelsky využívá. (Nečas et al., 2004) Dle seznamu odrůd zapsaných ve Státní odrůdové knize ke dni 1.6.2011 je v ČR registrováno 112 kultivarů jabloní. Odrůd hrušní je registrováno 42 ks, meruněk 47 ks, broskvoní 44 ks a slivoní 36 ks. (ÚKZÚZ, 2011) Některé čeledi jsou zastoupeny pouze jedním rodem. Jsou to například dřínovité Cornaceae, bukovité - Fagaceae a révovité - Vitaceae. U nás pěstovaný muďoul je jako jediný zástupce třídy nižžších dvouděložných rostlin Magnoliopsida.

3.3 Introdukce nových ovocných druhů z genetických center původu do Evropy Hrušně, jabloně, kdouloně, mišpule nebo jeřáb a meruzalka se v Evropě pěstují již stovky let. Jinak je tomu u ovocných druhů, které na evropský kontinent a do ČR začaly pronikat teprve nedávno.

40

Příkladem může být zimolez kamčatský (Lonicera kamtschatica (Sevast.) Pojark). Centrem původu tohoto keře je poloostrov Kamčatka a  ostrov Sachalin na východě Ruska. Tento keř je zajímavý svým ranným kvetením a  dozráváním plodů, které bývaji často v konzumní zralosti již v květnu a byvají tedy prvním ovocem. Tento jev je způsoben krátkým vegetačním obdobím v  oblasti původu zimolezu kamčatského. Většina u nás dnes pěstovaných kultivarů pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu a  je známa řada odrůd, které se liší především velikostí a  tvarem plodů. Pro příklad lze uvést odrůdy Altaj, Amur, Viola, Sunaja Ptica, Goluboje vreteno nebo Jaltská. (Hričovský, 2002)

3.4 Možnosti rozšíření stávajícího botanického přehledu o druhy z přechodných oblastí mírného pásma a subtropů, které lze v našich podmínkách úspěšně pěstovat Ovoce subtropů představuje velmi obsáhlou část v rámci celosvětového ovocnictví. Mezi nimi je možné nalézt i takové druhy, které vykazují určitou míru mrazuvzdornosti a  jako perspektivní se jeví myšlenka ověřit vhodnost pěstování těchto druhů v  našich podmínkách. Jedná se především o rody Actinidia, Asimina, Diospyros, Ficus a Zizphus. (Krška, Ondrášek 2005) Tyto druhy se u nás sice již pěstují, avšak stále čekají na širší využití a  jejich výsadby zatím nemají větší hospodářský význam. Jedná se především o opadavé stromy, keře a liány a jsou popsány v následujících kapitolách.

3.4.1

Actinidiaceae Van Tiegh. - Aktinidiovité Actinidia chinensis Planch - Aktinidie čínská, kiwi

Popínavá liána dosahující délky až 8 metrů. Větévky červenavé, s  bledšími podlouhlými lenticelami. Mladé letorosty i  starší výhony mají husté, narezavělé trichomy. Listy jsou dlouze řapíkaté, srdčité, na vrchní straně temně zelené, na rubu světlejší, okraje jsou mírně vroubkovité. (Krška, Ondrášek 2005) Řapíky 35–75(– 100) mm dlouhé a bíle pýřité nebo hnědavě dlouze hřebílkaté až hustě rezavě srstnatě štětinaté; květenství 1–3květé, bíle hedvábitě plstnaté nebo žlutohnědě sametové, stopky květenství 7–15 mm, stopky květů 9–15 mm, listeny čárkovité, asi 1 mm, květy oranžovožluté až žlutavě či krémově bílé, sepal 3–7, jsou široce vejité až podlouhle vejčité a 6–10 mm, oboustranně hustě žlutavě plstnaté, petal 3–8, široce obvejčitých, 10– 20 mm, nitky 5–10 mm, prašníky žluté a podlouhlé, 1.5–2 mm, semeníky kulovité, asi 5 mm v průměru, hustě zlatě huňaté, kvete v VI; plody téměř kulovité až cylindrické nebo obvejcovité či elipsoidní, 40–60(–90) mm, v mládí hustě (rezavě) chlupaté či plstnaté,

41

nakonec lysé, s  početnými hnědavými lenticelami a  vytrvávajícími sepalami; Čína; významný ovocný druh, poskytuje ovoce kiwi. (Horáček, 2006) Rostlina je dvoudmá, vyjimečně jednodomá a  oboupohlavná. Opylování ukutečňují především včely. Poměr samičích rostlin k samčím je 4-6:1 (Krška, Ondrášek 2005)

3.4.2

Annonaceae Juss. - Láhevníkovité Asimina triloba (L.) Dunal - Muďoul trojlaločný

Opadavý strom, často vytváří úzký, konický tvar koruny a  kořenové výmladky, dorůstá do výšky 4-5 m. Listy jsou tmavě zelené, oválné na jaře se rostliny olisťují až po kvetení. Hebké, tmavě hnědé až fialové květy se vyvíjí na jednoletém dřevě, kvete ve druhé polovině dubna až květnu. Plody jsou jedlé, žluté, zelené, pokožky, délky asi 50-70 mm, bobule. Plodí ve shlucích, plody mají obvykle 10 - 14 semen hnědé barvy. Zralý plod je šťavnatý , připomínající mango. Plody mají vysokou nutričru hodnotu a  kvalitu ve  srovnání s  plody mírného pásma, podobně jako jablka, broskve. Plody rychle přezrávají a  nedají se dlouho uchovávat, využívají se na  šťávy, zmrzliny apod. Asimina je původní, značně rozšířená ovocná dřevina USA. Rod Asimina, jako jediný z tropické čeledi láhevníkovité, je zástupcem mírného pásma. V Americe je asi 8 druhů rodu Asimina, při čemž Asimina triloba má největší potenciál tržního ovoce. A. triloba je rozšířená především ve  východní části USA od  jižních států (Georgie, Alabama) až do oblastí jižru Kanady (Krška, Ondrášek, 2005).

3.4.3

Ebenaceae Gurke - Ebenovité Diospyros kaki L. f. - Tomel japonský

Kaki představuje opadavý strom nebo keř. V  přirozených podmínkách stromy dorůstají do  výšky okolo 15-ti metrů. Kořenový systém tvoří dlouhý, hlavní kůlovitý kořen, na jemné boční kořínky je systém chudý. Listy jsou střídavé, jednoduché, široce oválné až oválně srdčité, řapík je krátký. Listy dosahují délky v  průměru až 250 mm a  šířky 150 mm. Mladé rašící lístky jsou plstnaté, plně vyvinuté listy jsou pevné, kožovité, lesklé a  hladké. Květy vytváří churma zpravidla jednopohlavné. Květní biologie je poměrně složitá. Prašníkové (samčí) květy jsou drobné, jejich délka je 1020 mm, kalich je zelený a  plstnatý. Koruna je obvykle zvonkovitá, žlutého zbarvení. Prašníkové květy se vytvářejí v  paždí listů, ve  skupinkách po  třech i  více květech. Dlouhé šedé prašníky jsou bohaté na pyl. Pestíkové (samičí) květy vyrůstají v paždí listů po jednom, jsou znatelně větší, rozevřená koruna má průměr od 30 do 60-ti mm. Kališní lístky jsou čtyři, jsou nápadné a  vytrvalé, pro plody jsou charakteristickým znakem.

42

Koruna je zpravidla široce zvonkovitá, žlutá. Existují i odrůdy s květy oboupohlavnými, vyskytují se však zřídka. Plodem je bobule, která může mít tvar zploštělý, kulovitý nebo protáhlý, barva je ve  zralosti oranžová, žluto oranžová nebo červeno oranžová, podle typu odrůdy. Plody mívají hmotnost zpravidla v rozmezí od 120 do 180-ti gramů. Charakter dužniny je závislý na typu odrůdy (na opylení), dužnína může být u některých odrůd ve zralém stavu, tvrdá a sladká u jiných může být ve tvrdém stavu výrazně trpká, tyto odrůdy se konzumují až po  změknutí , mazlavá dužnína zpravidla trpkost ztrácí. Chuť je výborná a sladká. Plody vzniklé partenokarpicky semena neobsahují, v opačném případě se po opylení v plodu může vytvořit až 8 hnědých, oválně podlouhlých semen. Původ a rozšíření: Tomel japonský se z hlediska původu zařazuje do východoasijského genového centra, které představuje oblasti Č íny, Japonska a Koreje. Zmínky o pěstování tomelu v  Číně jsou staré více než 3000 let. Z  Číny se pěstováni tomelu rozšířilo v  7. století do Japonska a později , ve 14. století do Koreje. V 17. stol. byla kultura známá i v Evropě. V Itálii byly okolo roku 1900 zakládány jedny z prvních výsadeb (Salemo Kampánie). Pěstováni persirnonu je nejvíce rozšířeno v Číně, dále potom v jižní Koreji, Japonsku, Itálii, Brazílii, Izraeli, Austrálii, Novém Zélandu aj. (Krška, Ondrášek, 2005)

3.4.4

Juglandaceae A. Rich. ex Kunth - Ořešákovité Carya illinoinensis (Wangenh.) K.Koch. - Ořechovec pekan

Pekan je mohutný, opadavý strom vysoký 20–30 m s  rozložitou korunou pyramidálního tvaru. Letorosty ojíněné trichomy. Borka světle hnědá nebo šedá, výrazně hluboce rozbrázděná, letorosty zprvu hustě chlupaté; pupenové šupiny v  počtu 4–6, protistojné; Listy dorůstají délky až 300 mm, jsou střídavé, lichozpeřené, složené ze (7) 9–17 vejčitě nebo podlouhle kopinatých až kopinatých, pilovitých lístků, ty jsou 20–160 × 10–70 mm velké, matně zelené, naspodu v  mládí plstnaté a  žláznaté, později lysé, Pekan je jednodomý strom, květy nazelenalé. drobné. Samčí jsou sestaveny v dlouhých jehnědách vyrůstajících z loňského dřeva, samičí květy jsou nahloučeny ve skupinkách od 2 do 10 květů na koncích letorostů. Pyl se vytváří v hojném množství a je přenášen větrem. U  pekanu se často vyskytuje dichogamie a  proto se doporučuje vysazovat minimálně dvě odrůdy, jejichž kvetení se překrývá. Plodem je peckovice válcovitě podlouhlého, zašpičatělého tvaru, v  průměru meří 20-30 mm na délku 70-80 mm. Stejně jako u ořešáku královského zelená rubina při dozrávání praská a obnažené pecky vypadaývají na zem. Zčernalá rubina vydrží dlouho na stromě, často i přes celé zimní období. Vnější obal pecky má světle hnědé až žluté zabarvení je velmi pevný a uvnitř svírá jádra rozdělena do dvou laločnatých děloh. Jádra jsou potažena tenkou hnědou testou. Pekan se dožívá stáří až 300 let. (Krška, Ondrášek 2005)

43

3.4.5

Moraceae Link - Morušovníkovité Ficus carica L. - Fíkovník smokvoň

Dvoudomý opadavý keř nebo strom dosahující výšky až 15 metrů, kůra šedá na kmeni a  starších větvích, mladší výhony mívají tmavší zabarvení. Celá rostlina je prostoupena mléčnicemi, ze kterých vytéká po poranění bílý latex. Listy jsou dlouze řapíkaté s typickou heterofylií (tvar od srdčitého až po dlanitosečný, značně vykrajovaný) Květy jsou uspořádány na vnitřní straně hruškovitého květenství, zvaného sykónium, které vzniká zdužnatěním části stěny duté stopky a  stěn lůžka květenství. Na samčích rostlinách se vyvíjejí tzv. kaprifiky, u  nich jsou v  květenství kromě plodných samčích květů i  krátkočnělé květy samičí. Úloha těchto květů spočívá v  opylování. Větévky s  těmito typy květenství se roznáší po sadě a  pyl z  nich přenáší vosička Blastophaga psenses. Na samičích rostlinách jsou pravé fíky s redukovanými samčími květy a samičí květy mají dlouhé čnělky a  dozrávají v  kvalitní plodenství. Na rostlinách se objevují tři druhy květenství. Na jaře tzv. profiky (většinou se jedná o kaprifiky). V létě to jsou tzv. mammony (pravé fíky). Koncem léta se objevují tzv. mamme (kaprifiky, které přezimují). (Krška, Ondrášek 2005)

3.4.6

Rhamnaceae Juss. - Řešetlákovité Ziziphus jujuba Mill. non Lam. - Cicimek datlový

Jujuba je subtropický opadavý keř nebo strom dorůstající výšky až 3 -8 m. Tvoří nenápadné, oboupohlavné květy s  průměrem 5 - 10 mm, bílé až zelenavě-žluté barvy vydávají slabou vůni a  vyrůstají v  hojném počtu v  paždí listů na  letorostech. Mají 5 korunních plátků, 5 kališních lístků, 5 tyčinek, do  žlutého disku je ponořen dvou - až třípouzdrý semeník s  rozvětvenou čnělkou (do  2 - 6 jednotlivých částí). Květy jsou proterandrické. tzn. prašníky dozrávají dříve než blizny. Ze semeníku se vytváří peckovice s  jednou peckou která může obsahovat 1 - 3 embrya. Období kvetení probíhá několik měsíců od  pozdního jara až do  léta. Jednotlivé květy však mohou pyl přijímat pouze jeden den. Potřeby opylování jujuby nejsou jasně určeny. ale opylováni provádějí zřejmě mravenci či jiný hmyz, případně vítr. Většina kultivarů jujuby plodí ovoce bez křížového opylováni. Plod patři mezi peckovice. může být kulatý až podlouhlý, velikosti višně až švestky podle kultivaru. Má tenkou, jedlou slupku, obklopující bělavou dužinu sladké příjemné chuti Jediná tvrdá pecka obsahuje dvě semena. Nezralý plod je zelený, ale v  průběhu zráni prochází ž1uto-zeleným stádiem, během něhož se s  dalším zráním na  slupce plodu objevují mahagonové tečky. Úplně zralý plod je celý červený nebo hnědý. Krátce po  zčervenání plod měkne a  začne se scvrkávat. V  tomto stádiu je 44

dužina křupavá a sladká a připomíná jablko. V suchu ztrácejí jujuby vlhkost, sesychají se a  uvnitř se stávají houbovité. Plod po  tisíciletí využívají četné kultury pro lékařské účely. Jedním z nejoblíbenějších použiti je čaj proti bolestem v krku. Malé, vejčité nebo oválné listy jsou 25 - 50 mm dlouhé a  zářivě zelené. Na  podzim, předtím, než listy opadají, se zbarví do zářivě žluté. Na bázi každého listu se obvykle vyskytují dva ostny. Některé ostny mohou být zahnuté, jiné jsou jako dlouhé dýky. Známé jsou také kultivary prakticky bez trnů. Na začátku vegetačního období vyroste z každého nodu větve jeden až deset nových výhonů. Většina z  nich je listnatá a  už na  podzim z  rostliny opadá. Dřevo je velice tvrdé a pevné. V koruně jujuby vyrůstají tři typy výhonů, a to základní růstové (prodlužovací), boční obrůstající (vedlejší) a často zalomené plodonosné výhony, brachyblasty - ztluštělé a zkrácené plodné výhony, každoročně na podzim opadávající. Původ a  rozšíření: Ziziphus jujuba Mill. non Lam. (synonyma Z. vulgaris Lam., Z. sativa Gaertn.) známý jako "čínská jujuba" je v  Číně pěstován přibližně 4000 let. Podle Vavilova (1951) je jeho původní stanoviště ve  střední a  severozápadní Číně, jelikož rozlišuje středoasijskou oblast včetně Indie, Afghánistánu, Tádžikistánu, Uzbekistánu a  západní oblasti provincie Tan-šan jako jednu oblast původu a  vedlejší vnitrozemí Asie včetně severní a  střední Číny jako druhou oblast původu. Druh nebyl zmiňován v antických pramenech Řecka, Itálie, Alžírska. Maroka. Kanárských ostrovů ani Španělska. To naznačuje, že druh není původem ani z Indie, ani pak ze Středozemí nebo západních oblastí Asie. Druhy rodu Ziziphus se vyskytují mezi 34° j.š. a 51° s.š. v  nadmořské výšce od  hladiny moře po  2800 m n.m. Z  toho vice než 50% druhů se vyskytuje v Asii. (Krška, Ondrášek 2005)

3.5 Využití méně známých druhů ovoce Mezi méně známé ovoce řadíme druhy, jejichž pěstování v ČR nemá velkou tradici a  rozšiřuje se teprve poslední desítky let. Mezi tyto druhy patří například aktinídie, arónie, černý bez, jeřáb ptačí, muchovníky, muďoul trojlaločný, rakytník řešetlákový, růže dužnoplodá, tomel virginský a zimolez kamčatský. Plody jedlých zimolezů obsahují celou řadu nutričních látek jako jsou vitamín C, P, karotenoidy, vitaminy skupiny B, pektin, třísloviny a  poměrně vysoké množství antokyanů, jež se projevují intenzívním zbarvením plodů i výrobků po zpracování. Zralé plody jsou vhodné k  přímému konzumu, nebo se mohou zpracovávat na marmelády a kompoty. Vynikající jsou i mražené. (Hričovský, 2002) Aronie mají typickou sladkotrpkou chuť a  obsahují poměrně velké množství vitamínu C, rutin, vitaminy skupiny B, provitamin A, antibakteriální látky a  množství dalších cenných mikroelementů. Plody mají též vysoký obsah antokyanů a  vykazují jednu z nejvyšších dosud zaznamenaných hodnot antioxidační síly. (Hričovský, 2002) 45

Jeřáb ptačí moravský (Sorbus aucuparia L. subsp. moravica). Pochází ze severní Moravy, kde byl vyšlechtěn ze skupiny divoce rostoucích jeřábů (Hričovský, 2002). Plody jsou bohaté na vitamíny a průmyslově se z nich získává sorbit – sladidlo vhodné pro diabetiky (Kutina, 1992). V plodech bychom našli hodně tříslovin a kyselinu sorbovou, která má konzervační účinky (Rop et al., 2005). Tento druh jeřábu plní také ekologicko-estetickou funkci, je často používán do silničních stromořadí (Dlouhá et al., 1997). Ve snaze vypěstovat nové ovocné druhy a  odrůdy, které by byly odolné extrémně nízkým teplotám, bylo v  bývalém SSSR od počátku 20. let 20. století prováděno mezidruhové křížení těchto druhů: jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia), jeřábu aronie (Sorbus melanocarpa), hlohu obecného (Crataegus laevigata), mišpule obecné (Mespilus germanica), jabloně (Malus spp.) a hrušně (Pyrus spp.). Byli získáni kříženci, kteří vynikají vysokou mrazuodolností, mají značné množství pektinů, takže jsou vhodní pro konzervárenský průmysl. Obecně mají plody méně svíravou chuť než jeřáb ptačí (Hukkanen et al., 2006). Vysoký obsah cukrů je předurčuje i  k  použití v  nápojovém průmyslu (Rop a  Hrabě, 2009). Velkým přínosem těchto kříženců je významný obsah antioxidantů, zejména fenolických látek (Hukkanen et al., 2006). Bez černý je cennou léčivou rostlinou, jehož kulturním pěstovaním se začala zabývat šlechtitelská pracoviště v  Rakousku a  na Slovensku. Květ a  plody černého bezu patří mezi léčivé drogy ceněné pro obsah glykosidů (rutin, sambunigrin) pektinů, cholinu. Plody se nekonzumují čerstvé ale jsou vhodné (stejně jako květy) k  výrobě sirupů, štáv, zavařenin nebo vína. (Hričovský, 2002) Plody rakytníku řešetlákového mají vysoký obsah vitamínu C (až 900mg ve 100g) vitamínů skupiny B a  karotenoidů. Z  oranžově-červených plodů se připravují vynikající marmelády a  želé a  ze semen se lisuje olej pro kosmetické účely nebo pro vnitřní užívání. (Hričovský, 2002) Plodem růže dužnoplodé je sytě červený šípek různého tvaru a velikosti. Sklízejí se ve druhé polovině srpna až začátkem září. Mají vysoký podíl dužniny, užitková část plodu je uváděna v souvislosti s vysokým obsahem vitaminu C a pektinů. Zdůrazňován je i  obsah dalších biologicky aktivních látek, které jsou příčinou vyšší antioxidační kapacity plodů. (Rop, 2011) Plody brusnice-borůvky černé (Vaccinium myrtillus L.) právem zařazujeme mezi nezdravější ovoce. Tmavě modré až téměř černé plody o  velikosti 5–7 mm mají barvivou tmavě fialovou šťávu. Dobře stravitelné lahodné bobule mají vysoký obsah vitaminu A, C a  B aj. látek pro naše tělo potřebné. Velmi typická Obr. 6. Rozdíl v  barvě dužniny u  Vaccinium myrtillus L. a Vaccinium corymbosum L. (zdroj: mirtoselect.info) je vůně bobulí, a  to jak v  čerstvém stavu 46

nebo zapečené v  těstě. Nezanedbatelný je význam i  zelených částí rostliny, využívané především ve farmacii. (Nesrsta, 2010) Vitamíny, minerální látky a  barviva (antokyany) obsažené v  plodech mají mimořádně příznivý vliv na lidský organizmus. Zvyšují jeho obranyschopnost, podporují růst u  dětí, výborně plsobí proti průjmům, slouží jako podpůrný prostředek při léčbě cuk, dny a  revmatismu, cukrovky. Odstraňují únavu očí a  zlepšují ostrost zraku. Ulehčují průběh chorob způsobených stárnutím. Nejnovější výzkumy potvrdily významné protirakovinné účinky. (Hričovský, 2002) Plody brusnice brusinky jsou oblébené pro svou specifickou chuť. Z minerálních látek jsou v  plodech nejvíce zastoupeny: draslík, vápník, fosfor a  hořčík. Obsahují cukry, provitamin A, vitamín C, flavonoidy, antokyany, třísloviny, organické kyseliny a glykosidy. Působí dezinfekčně, protizánětlivě, užívají se taky jako podpůrný prostředek k léčbě revmatismu, cukrovky a zánětu močového ústrojí (Hričovský, 2002). Potravinářské využití plodů dřínu obecného (Cornus mas L.) má u nás dlouhou tradici. Přestože v  současnosti patří toto ovoce mezi okrajové druhy, je možno zaznamenat zvyšování zájmu o  kultivaci této plodiny. Je to dáno její nenáročností na prostředí a  hodnotnými plody s  vysokou antioxidační aktivitou a  velmi vysokými obsahy minerálních prvků.Zde je třeba zmínit to, že plody jsou historicky využívány i v lidovém léčitelství pro vysoký obsah vitamínu C a uváděn je rovněž vysoký obsah minerálních látek (Tural a  Koca, 2008). Nejnovější výzkumy zjistily u  dřínů vysoký obsah fenolických sloučenin, které mají vliv na antioxidační aktivitu plodů. Konzumace dřínků tak může být i prevencí proti chorobám a může sloužit k posilování imunitního systému člověka (Rop et al., 2010). Kromě výše zmíněných látek obsahují plody dřínů i vysoké množství kyselin a pektinů, které mají vliv na želírovací schopnosti. Dřín se tak logicky již po staletí využívá pro přípravu marmelád, rosolů a kompotů (Kopec a Balík, 2008). Při zpracování na potravinářské výrobky je většinou nutné přidávat dostatek cukru (Rop a Valášek, 2005). To platí i při výrobě sirupů a pálenek z dřínků. Samotná šťáva se získává špatně a většinou se za tímto účelem nechávají plody vyluhovat v teplé vodě (Rop a Hrabě, 2009).

47

3.6 Mimoprodukční význam ovocných druhů Ovocné druhy mají kromě schopnosti tvořit jedlé plody ještě nekolik dalších významů. Krajinářský význam ovocných dřevin reprezentuje funkce meliorační jako jsou větrolamy a  protierozní ochrana, hygienická (protihluková bariéra a  snížení prašnosti) a  klimatická s  ovlivněním mikroklimatu v  blízkosti stromu. Další důležitou funkcí ovocných dřevin je jejich společenský a kulturní význam. Stávají se spolutvůrci rázu krajiny a tradic regionu, například meruňka a réva vinná na jižní Moravě, slivoně na Valašsku a Kopanicích. Další funkcí je funkce rekreační ve formě aktivního odpočinku člověka, který o strom pečuje. Funkce estetická se uplatňuje tehdy, když tvoří dynamický prvek v  jednotlivých fázích svého velkého a  malého vývojového cyklu. Hospodářský významné je však i  využití barevného dřeva ovocných dřevin ve stolařství, řezbářství apod. Často tak slouží jako vhodná náhrada dřeva tropických stromů. Historický význam je též neopomenutelný a lze zde zahrnout dějiny ovocnictví, jako i významné osobnosti a  šlechtění odrůd. Jako součást kulturního dědictví lze chápat odkaz ve formě starých a krajových odrůd (především jabloně a hrušně). (Boček, 2007) Krajové odrůdy nebyly vyšlechtěny určitým šlechtitelem, nýbrž jsou produktem lidové selekce a dlouhodobého působení místních pěstitelských a přírodních podmínek. Vznikaly často nahodile a  pro některé významné znaky a  vlastnosti byly rozmnoženy v kraji, popř. se rozšířily do jiných oblastí. (Nečas et al., 2004) Naučné a vzdělávací programy zase přivádí k ovocnářství širší veřejnost i školní mládež, a tak se lze seznámit s jednotlivými druhy a odrůdami, popř. i získat praktické dovednosti (výsadba, roubování). Zajímavý je i etický význam, kdy pěstování ovocných druhů (zvláště dlouhověkých) můžeme vnímat jako výzvu k  trpělivosti, nesobeckosti a vynaložení práce ve prospěch budoucí generace. (Boček, 2007)

48

3.7 Schématické znázornění botanického členění Actinidia arguta Actinidiaceae Ericales

Actinidia chinensis Actinidia kolomikta

Ebenaceae

Diospyros kaki Oxycoccus macrocarpus

Ericaceae

Oxycoccus palustris Vaccinium myrtillus Vaccinium vitis idaea Corylus avellana

Betulaceae

Corylus colurna Corylus maxima

Fagales

Fagaceae

Castanea sativa Carya illinoinensis

Juglandaceae

Juglans nigra Juglans regia

Dipsacales

Caprifoliaceae

Cornales

Cornaceae

Lonicera kamtschatica Sambucus nigra Cornus mas Elaeagnus multiflora

Elaeagnaceae

Elaeagnus umbellata Hippophae rhamnoides Ficus carica

Moraceae

Morus alba Morus nigra Amelanchier canadensis Amelanchier lamarckii

Rosopsida

Amelanchier alnifolia Aronia melanocarpa Crataegus pinnatifida Cydonia oblonga Fragaria vesca Malus domestica Mespilus germanica Prunus amygdalus Rosales

Rosaceae

Prunus armeniaca Prunus avium Prunus cerasifera Prunus cerasus

Magnoliophyta

Prunus domestica Prunus dulcis Prunus persica Pyrus communis Pyrus pyrifolia Rosa rugosa Rubus fruticosus Rubus idaeus Sorbus aucuparia Sorbus domestica Vitales

Rhamnaceae

Ziziphus zizyphus

Vitaceae

Vitis vinifera Ribes × culverwellii

Saxifragales

Grossulariaceae

Magnoliales

Annonaceae

Ribes nigrum Ribes rubrum Grossularia uva-crispa

Magnoliopsida

Asimina triloba

4 ZÁVĚR Cílem práce bylo přehledným způsobem shromáždit na jednom místě botanický přehled ovocných druhů mírného pásma. Během tvorby práce vyvstala potřeba zařadit do tohoto seznamu i  ovocného druhy z  pásma přechodného mezi mírným a subtropickým, které lze u nás s úspěchem pěstovat. Jedná se o druhy opadavé a jsou to stromy, keře i liány. Ovocných druhů je v této práci popsáno celkem 55, z toho druhů přechodného pásma je 6. Mezi 50 hlavními a  hospodářsky nejzajímavějšími druhy je rozděleno 30 rodů do 15 čeledí. Druhově nejzastoupenější je rod Prunus a  čeleď Rosaceae. Ta s více než 24 ovocnými druhy. V množství odrůd a velikosti výsadbových ploch jednoznačně převažuje jediný druh a tím je jabloň domácí (Malus domestica). Jen odrůd jabloní je v  ČR registrováno 112 (ÚKZÚZ, 2011) V  bývalém Československu vzniklo nejméně 500 popsaných odrůd. V ČR se v současné době uchovává přes 1300 odrůd, ale jen 10 % se pěstitelsky využívá. (Nečas et al., 2004) Introdukce ovocných druhů na naše území probíhala od konce doby ledové z oblastí jejich genetických center rozdělených dle Vavilova (1926). V České republice se vyskytují i plané druhy příbuzné kulturním plodinám například: Grosularia uva-crispa, Cerasus avium, C.  fruticosus, C. vulgaris, Malus sylvestris, Pyrus communis, Sorbus spp. a  Vitis sylvestris a  další (Nečas et al., 2004) Jinak je tomu u  ovocných druhů, které na evropský kontinent a  do ČR začaly pronikat teprve nedávno. Příkladem může být zimolez kamčatský (Lonicera kamtschatica (Sevast.) Pojark). Centrem původu tohoto keře je poloostrov Kamčatka a  ostrov Sachalin na východě Ruska. Řadíme jej mezi méně známé ovoce, jejichž pěstování v  ČR nemá velkou tradici a  rozšiřuje se teprve poslední desítky let. Mezi tyto druhy patří například aktinídie, arónie, černý bez, jeřáb ptačí, muchovníky, muďoul trojlaločný, rakytník řešetlákový, růže dužnoplodá, tomel virginský a  zimolez kamčatský. Jejich plody jsou zajímavé jak z  hlediska obsahových látek tak i  relativně pravidelných sklizní, vyšších výnosů a odolnosti vůči chorobám.

50

5 VLASTNÍ SHRNUTÍ Cílem této práce bylo na základě dostupné literatury vypracovat podrobný taxonomický seznam rostlinných druhů zařazovaných z  hlediska využitelnosti plodů mezi druhy ovocné a  to jak z  pohledu tržně významného tak méně rozšířeného ovoce s přihlédnutím na druhy z pásma přechodného mezi mírným a subtropickým, které lze u nás s úspěchem pěstovat. Jedná se o druhy opadavé a jsou to stromy, keře i liány. Po sestavení tohoto přehledu vznikl seznam 55 ovocných druhů, z toho druhů přechodného pásma je 6. Mezi 50 hlavními a  hospodářsky nejzajímavějšími druhy je rozděleno 30 rodů do 15 čeledí. Druhově nejzastoupenější jsou rody Prunus s osmi zástupci z čeledi Rosaceae s  více než 24 ovocnými druhy. Čeleď Annonaceae - láhevníkovité, která je zastoupena především tropickými dřevinami, je u nás zastoupena pouze jedním druhem Asimina triloba a jako jediná náleží do řádu šácholanotvaré (Magnoliales) a tedy i  do třídy nižžších dvouděložných rostlin Magnoliopsida. Jak jsem dále zjistil v  materiálu ÚKZÚZ je nejrozšířenějším druhem v  ČR jabloň domácí (Malus domestica) a  to jak do množství odrůd tak i  velikosti výsadbových ploch. Jen odrůd jabloní je v  ČR registrováno 112 (ÚKZÚZ, 2011) V  ČR se v  současné době uchovává přes 1300 odrůd, z  toho ale jen 10 % se pěstitelsky využívá. (Nečas et al., 2004) Jabloň také patří mei nejvíce plastické ovocné druhy a lze se s ní setkat téměř po celém území ČR. U  meruňek, broskvoní a  vinné révy je tomu jinak a  hospodářsky významné výsadby se vyskytují pouze v  teplejších oblastech. Jak jsem při studiu literárních zdrojů zjistil, introdukce ovocných druhů na naše území probíhala už po odeznění doby ledové, během doby kamenné a začátkem doby broznové z 10 oblastí genetických center rozdělených dle Vavilova (1926). V České republice se vyskytují i plané druhy příbuzné kulturním plodinám. Některé ovocné druhy však na evropský kontinent a do ČR začaly pronikat teprve nedávno. Například zimolez kamčatský (Lonicera kamtschatica (Sevast.) Pojark). Centrem původu tohoto keře je poloostrov Kamčatka a  ostrov Sachalin na východě Ruska. Řadíme jej mezi méně známé ovoce, jehož pěstování v ČR nemá velkou tradici a rozšiřuje se teprve poslední desítky let. To především kvůli odolnosti vůči chorobám a časné urodě plodů. Mezi další druhy patří například aktinídie, arónie, černý bez, jeřáb ptačí, muchovníky, muďoul trojlaločný, rakytník řešetlákový, růže dužnoplodá, tomel virginský. Jejich plody jsou zajímavé jak z hlediska obsahu barviv a vitamínů i relativně pravidelných sklizní.

51

6 SOUHRN, RESUME, KLÍČOVÁ SLOVA, KEYWORDS

Souhrn

V této bakalářské práci je přehledným způsobem a na jednom místě uveden seznam ovocných druhů mírného pásma s  ohledem na možnosti rozšíření tohoto botanického přehledu o druhy z přechodných oblastí mírného pásma a subtropů, které lze v našich podmínkách úspěšně pěstovat. Jako úvod do problemtiky je na začátku této práce popsán původ ovocných druhů a genetická centra původu spolu s principy vzniku odrůd ovoce. Následuje stručná historie pěstování ovocných druhů v  našem podnebí a  hospodářské členění ovoce dle charakteru plodů, pro které se ovocný druh pěstuje. V  další části je shromážděn botanický přehled u  nás běžně se vyskytujících ovocných druhů, který je abecedně seřazený přednostně podle jednotlivých čeledí. Protože jednou z  vlastností našich ovocných druhů je větší či menší mrazuodolnost, je jedna kapitola věnována požadavkům některých ovocných druhů na klimatické faktory. V závěru se práce věnuje možnosti rozšíření stávajícího botanického přehledu o  druhy z  přechodných oblastí mírného pásma a  subtropů, využití méně známých druhů ovoce a  mimoprodukčnímu významu ovocných druhů.

Klíčová slova: Ovocné druhy mírného pásu, botanické třídění, taxonomie, ovoce



Resume

This thesis provides a summary of temperate climate fruit species presented as a list and researches options for expanding this botanical list with fruit species from bordering temperate regions (e.g. Italy, Spain) and subtropical climates that could be successfully grown in temperate conditions. The introduction explores the origins of fruit species including the genetic centre of origin as well as principles of new fruit variety origins. A brief history of fruit species growing in the temperate climate and agricultural classification according to characteristics of fruits for which the fruit species are grown is presented, followed by a summary of typical fruits grown in moderate climate. This summary is alphabetically organised according to fruit family. As one of the characteristics of the fruits grown in temperate climate is frost resistance, one chapter is dedicated to climate requirements of these fruit specimens. In the conclusion this thesis explores various possibilities to expand the existing fruit specimen in temperate climates with those of subtropical climate, utilisation of lesser known fruit types or usage of fruit species outside fruit production. Keywords: Temperate climate zone, fruits, botanical classification, taxonomy 52

7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A INFORMAČNÍCH ZDROJŮ Literatura: 1. DLOUHÁ, Jana, Pavel VALÍČEK a  Miloslav RICHTER. Ovoce. 1. čes. vyd. Ilustrace Petr Liška. Praha: Aventinum, 1995, 223 s. Krystal. ISBN 80-715-1768-2. 2. HOZOVÁ, Lucia. Kaštanovník jedlý v České republice. Lesnická práce: Časopis pro lesnickou vědu a praxi. 2009, č. 1. 3. HRABĚ, Jan a  Aleš KOMÁR. Technologie, zbožíznalství a  hygiena potravin. Vyškov: Vysoká vojenská škola pozemního vojska ve Vyškově, 2003, 163 s. ISBN 80-723-1107-7. 4. HRIČOVSKÝ, Ivan, a  kol., Drobné ovoce: a  méně známé druhy ovoce. 1.vyd. /. Bratislava: Príroda, 2002, 104 s. ISBN 80-07-01004-1. 5. KOLIBÁČOVÁ, Soňa, Luboš ÚRADNÍČEK a  Petr ČERMÁK. Dendrologie: cvičení 1. Vyd. 1. V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2002, 198 s. ISBN 80-715-7619-0. 6. KOMAROV, The Botan. Inst. Im. V. L. Komarov of the Acad. of Sciences of the U.S.S.R. Chief ed. V. L. et al Flora of the USSR. Moskva: Izdatel'stvo Akademii Nauk SSSR, 1949. ISBN 07-065-1470-X. Dostupné z: http://biodiversitylibrary.org/ item/95138 7. KRŠKA, Boris, Ivo ONDRÁŠEK a  Miloslav RICHTER. Subtropické ovoce - vybrané druhy. 1. vyd. Ilustrace Petr Liška. V  Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2005, 76 s. Krystal. ISBN 80-715-7906-8. 8. Květena České republiky. 2. vyd. Editor Slavomil Hejný, Bohumil Slavík. Praha: Academia, 1997, 557 s. ISBN 80-200-0643-5. 9. MUSIL, Ivan, Jana MÖLLEROVÁ a  Miloslav RICHTER. Lesnická dendrologie. Vyd. 1. Ilustrace Petr Liška. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2005, 216 s. Krystal. ISBN 80-213-1367-6. 10. NEČAS, Tomáš, a kol. 2004, Genová centra – Multimediální učební texty Ovocnictví 11. NEČAS, Tomáš, a  kol. 2004, Obecná část - Jabloň– Multimediální učební texty Ovocnictví 12. NEČAS, Tomáš, a  kol. 2004, Požadavky ovocných druhů na klimatické faktory – Multimediální učební texty Ovocnictví 13. NEČAS, Tomáš. Kdouloň – perspektivní ovocný druh budoucnosti. Zahradnictví. 2010, č. 2. 14. VACHŮN, Zdeněk. Ovocnictví: pěstování jahodníku. Vyd. 1. V  Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2004, 123 s. ISBN 80-715-7806-1. 15. ÚSTŘEDNÍ KONTROLNÍ A  ZKUŠEBNÍ ÚSTAV ZEMĚDĚLSKÝ. Věstník Ústředního kontrolního a zkušebního ústavu zemědělského. Brno, 2011. Dostupné z: 53

http://www.ukzuz.cz/Uploads/177530-7-S2011pdf.aspx 16. ÚRADNÍČEK, Luboš a Jana MÖLLEROVÁ. Dřeviny České republiky. 2., přeprac. vyd. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, 2009, 367 s. ISBN 978-808-7154625. 17. VACHŮN, Zdeněk. Ovocnictví: pěstování jahodníku. Vyd. 1. V  Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2004, 123 s. ISBN 80-715-7806-1. 18. ŽUKOVSKIJ, P.M.,1967: The nature and the span of species in cultivated plants Bot. Zurn. SSSR 52 (10): 1530-1539

Internetové zdroje: 19. BOČEK, Stanislav. Mimoprodukční význam ovocných dřevin. 2007. [online]. [cit. 2012-04-17]. Dostupné z: http://hostetin.veronica.cz/dokumenty/ovoc/Hostetin_ mimoprodukcni_vyznam.pdf 20. HORÁČEK, Petr. Dendrologie online [online]. 2006-31-12 [cit. 2012-04-17]. Dostupné z: http://databaze.dendrologie.cz 21. NESRSTA, Dušan. Kanadské borůvky – vysoký zdroj vitamínů. Zahradnictví. 2010, č. 9. 2010-25-10 [2012-03-12] Dostupné z: http://www.zahradaweb.cz/informacez-oboru/ovocnarska-vyroba/Kanadske-boruvky-%E2%80%93-vysoky-zdrojvitaminu__s513x48412.html 22. ROP, Otakar. Antioxidační charakteristiky plodů růže dužnoplodé (Rosa pomifera Herrm.). Zahradnictví. 2011. Dostupné z: http://www.zahradaweb.cz/informacez-oboru/ovocnarska-vyroba/Antioxidacni-charakteristiky-plodu-ruze-duznoplodeRosa-pomifera-Herrm.__s513x58370.html 23. ROP, Otakar. Minerální prvky v  plodech mezidruhových kříženců jeřábu. Zahradnictví. 2011, č. 3. Dostupné z: http://www.zahradaweb.cz/informace-z-oboru/ ovocnarska-vyroba/Mineralni-prvky-v-plodech-mezidruhovych-krizencu-jerabu__ s513x56117.html 24. ROP, Otakar. Obsah minerálních prvků v  evropských odrůdách dřínu obecného (Cornus mas L.). Zahradnictví. 2010, č. 8. 2010-25-10 [2012-03-12] Dostupné z: http://www.zahradaweb.cz/informace-z-oboru/ovocnarska-vyroba/ Obsah-mineralnich-prvku-v-evropskych-odrudach-drinu-obecneho-Cornusmas-L.__s513x48113.html 25. The distribution area of Kamchatka honeysuckle (Lonicera kamtschatica (Sevast.) Pojark.). Agroatlas [online]. 2003-3-12 [cit. 2012-04-17]. Dostupné z: www. agroatlas.ru/en/content/related/Lonicera_kamtschatica/map

54