Boží vezmi za své Po posledním sčítání lidu se média stále obírají úbytkem těch, kdo se hlásí k některé z církví. Ve skutečnosti je to tak, že se stalo trendem říkat: nepotřebuju církev, nedůvěřuju církvi, ale v boha věřím. Někteří říkají: každý nějak věří a nepotřebuje k tomu církev. Takoví lidé však nevěří křesťansky a vlastně ani křesťany nejsou. Vždyť bychom neměli ani novozákonní část Bible, kdyby se křesťanství Pán Ježíš hned na počátku svého působení utváří kolem sebe kruh učedníků. Není pochyb, že s nimi často stoloval při společném jídle, které asi připravovaly ženy, jež Ježíše a učedníky doprovázely (L 8, 1-3) a patřily do tohoto úzkého společenství. Tento kolektiv zůstává pospolu i po Ježíšově smrti (Sk 1,13-14). Ježíš hned při povolání učedníků dává najevo, že z nich nechce vytvořit exkluzivní spolek, na němž by přestal, říká jim: „…učiním z vás rybáře lidí“ (Mt 4,19). Ti, kteří jsou uloveni, tedy získáni, mají se stát spoluobčany Božího města, ležícího na hoře, z něhož vyzařuje do širokého okolí světlo, jímž jsou ti, jimž Ježíš řekl: „Vy jste světlo světa.“ (Mt 5,14). Kruh kolem Ježíše se rozšiřoval, měl mnoho učedníků. Byli povoláváni velmi důrazným způsobem, třeba i takto: „Následuj mne a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“ (Mt 8,22). Kdo Krista nepřijme, je mrtvý nyní i pro věčnost. Za Ježíšovým ofenzivním jednáním je ovšem jeho snaha zachránit člověka. „Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: `Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň! ´“ (Mt 9, 35 – 38) I my tak prosme, ale sami buďme dělníky. Jako v době pozemského života Ježíšova, tak
1 2012 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. Ef 2:10 Milí spolupracovníci na Božím díle, veršem z epištoly Efezským chci začít svou omluvu za to, že jste byli již půl roku bez našeho zpravodaje. Je to občasník, který, jak věřím, mi dal Pán na starost, ale je závislý na vašich příspěvcích. V minulém roce jsme měli čtyři hutná vydání zhruba vždy za čtvrt roku. Letos se toho událo opravdu hodně, Pán Bůh nám připravil krásná setkání, jen příspěvků se scházelo méně, takže i když jsme připravovali vydání v době Velikonoc, nepodařilo se ho uskutečnit. Nastaly i změny v životech všech redaktorů, které ovlivnily jejich činnost ve sboru, k nim se vrátím ve zprávách ze života sboru. V tomto vydání budou tedy původní příspěvky, stručné zprávy a první program z naší sborové dovolené. Prosím Pána, aby vám, kteří jste mocni slova, položil na srdce, abyste svá svědectví ze života víry sdíleli i v našem zpravodaji. Jarmila Chytilová
1
i dnes jsou mnozí vysíleni a skleslí tím, co si sami navzájem působí. Byli to a jsou lidé hříšní, namnoze zachváceni nečistými duchy. „Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu“ (Mt 10,1), jež je častým následkem činění zlého a vystavení zlému. Z tak neblahé skutečnosti chce Kristus člověka vychvátit. Činí tak prostřednictvím svých exponentů: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky…“ (Mt 10,16a) „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.“ (Mt 10,40) Za záchranářskou misí je nebeský Otec, který zve do svého království. „S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: `Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal…, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!´ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval… Potom řekl svým služebníkům: `Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.´ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky. (Mt 22, 2 – 10) Že Židé pozvání odmítli a pohané přijali, je historické sdělení, ale podobenství je nadčasovou výpovědí o reakcích lidí na Boží pozvání. Od tohoto podobenství o hostině vede přímý spoj ke konstitutivnímu fenoménu prvokřesťanské a nadále křesťanské církve všech dob – Večeři Páně, eucharistii. Tuto svátost odkázal křesťanům sám Pán Ježíš Kristus a křesťanské společenství od počátku své existence o tomto Kristově odkazu vědělo a v životech (kristovských) sborů toto Kristovo ustanovení naplňovalo. „První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. …“ (Sk 20, 7a). Slova ustanovení byla zodpovědně předávána dalším generacím v původní podobě. „Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: `Vezměte, toto jest mé tělo.´ Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim jej a pili z něho všichni. A řekl jim: `Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé´ (Mk 14,22 – 24). Skrze eucharistii – díkůvzdání, chvalořečení – se nám zpřítomňuje Kristus milující, sebeobětující, odpouštějící. To jej plně opravňuje vydat přikázání: „`Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ (Mt 22, 37-39) V duchu tohoto královského Zákona a Božské normy křesťané tvořili své sbory. V Tesalonice s velkým úspěchem, v Korintě o dost menším. Mohli bychom za Tesaloniku či Korint dosadit některé naše sbory. Nejdokonalejší podoby církve Kristovy
dosáhli jeruzalémští křesťané. Jak k tomu došli? Uznali, že Spasitele a Pána ukřižovali. Takové doznání by měli učinit mnozí dnešní nevěřící. My je asi nedovedeme tak zasáhnout v srdci, jako je zasáhl Duch svatý skrze apoštola Petra. Odpověď dostává, kdo se ptá: Co máme dělat? „Petr jim odpověděl: `Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.´ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: `Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!´ Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení. Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné.“ (Sk 2, 36 – 44) Je nádherně vzrušujícím úkolem směřovat a přibližovat se k ideálu. Za tu dobu od vzniku sboru ze Židů a hlavně pohanů v Antiochii, kde byli vyznavači Kristovi prvně nazváni kristovci, tedy křesťany, už máme o růstu, nesnázích a jejich překonávání, o pronásledování a úspěších církve dost informací i vlastní zkušenosti. Víme třeba nepochybně, že „Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.“ (Ř 8, 7) Se sebestřednými vybudovat křesťanský sbor nelze. Buď se musí změnit, nebo odejít. Apoštol Pavel nabádá: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ A dále: „Milujte se navzájem bratrskou láskou, v úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Ř 12, 1-2.10) V 1. listu Korintským kap. 13, 4 - 7 apoštol Pavel ozřejmuje: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“ Kde si mohou užívat takové vzájemné lásky, tam už okoušejí Boží království. Ovšem je to láska tak čistá, upřímná, nezajištěná a sebe vydávající, že může někoho lákat k zneužívání. Vždyť věří a nepočítá křivdy. Jak rozšířena je tato křesťanská láska? „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy.“ (1 K 3,16 – 17) Stanislav Jurek, kázání při bohoslužbě na sborové dovolené
2
Můj vztah ke sboru
Ze života sboru
Narodil jsem se přímo do křesťanské rodiny, která žila intenzivně ve sboru. Nikdy jsem se církvi neodcizil. Prožil jsem to nejkrásnější, co církev dává: společné směřování k uskutečnění křesťanských ideálů, ale také jak tuto cestu dovedeme komplikovat a znesnadňovat. Vždy jsem věděl a nepochyboval, že pro všechno lidstvo platí Kristovo: „Já jsem cesta, pravda i život.“ Je to cesta do Božího království. A Boží království jsou vztahy. Nejvýrazněji a nejpřesvědčivěji, i když nejnáročněji, se realizují ve společenství. Bůh má zájem, aby svět poznal, že vpravdě křesťanské společenství je možné. Svět má mít model života podle Božího záměru. Právě za to nás křesťany činí Bůh odpovědnými. Není to převážně věc organizace, ale nepředstíraných vzájemných vztahů, v nichž se uplatňuje přijetí, láska, odpuštění, sebevydání i oběť. Ke sboru, jako dílně pravé lidskosti, mám vždy plně angažovaný vztah. Pokud jde o jednotlivce, z nichž se společenství skládá, můžu mít obtíže třeba s něčí rezervovaností, ale snažím se zachovat vstřícnost. Mohu vidět na sboru různé nedostatky, uvnitř sboru o nich můžeme i mluvit v zájmu zlepšení, ale zásadně se před vnějším světem o sboru nevyjadřuji s despektem. Kdo to dělá, je opovrženíhodný. Velikou radost mám z vlastního i každého jiného sboru, kam chodí lidé rádi, váží si Božího slova, nechají se jím formovat a přes obtíže růstu jsou nestrojeně radostní. Takový sbor je místem, kam může z vnějšku hledající vstoupit, aby už zůstal. Stanislav Jurek, svědectví při nedělní besedě na sborové dovolené
Snad nejdůležitější zprávou ze života našeho sboru je výměna pastýřů. Bratr Stanislav byl na svou žádost uvolněn z vedení našeho sboru a s doporučením rady starších byla tato služba od 15. února 2012 svěřena bratru Phanuelovi. Bratr Stanislav vede slánský sbor a spolupráce obou sborů dále pokračuje. Další důležitou osobou pro život sboru je varhaník. Sestra Markéta začala studovat v Brně, tak se za ni sháněla náhrada. O našem novém varhaníkovi Matějovi napsal příspěvek bratr Miloš. Další dobrá zpráva: ke všem skupinkám, které se pravidelně scházejí, přibyla další. Pod vedením bratra Phanuela se utvořila skupinka mladší mládeže.
Scházejí se s nadšením vždy v pátek odpoledne. Doufejme, že do příštího Nahoru nám napíší něco o svých radostech i starostech. Kéž jim Pán požehná! Dál už zprávy po časové ose. V únoru jsme se zúčastnili Národního týdne manželství, zprávu o besedě nám za mládež napsala Inka. Únor se ale nesl především ve znamení 70. výročí kladenských židovských transportů do Terezína, další akce k tomuto výročí probíhají ještě během roku – v květnu a červnu to byla výstava Poselství Davidovy hvězdy výtvarníka Václava Lamra a v říjnu bude koncert klezmeru – lidové židovské hudby. Ve dnech 20. a 21. února se konaly v našem sboru vzdělávací workshopy pro střední a vyšší odborné školy, které vedl lektor ICEJ Radek Hejret. Byly zaměřené na kladenské židovské transporty
S náskokem Mladí mají mládí splašený čas byli bychom staří nebýt vás při všem omezení máte možnost volby to se cení nepředvídané se udá co je nuda nejlepší vám přejeme co kdo známe kdo jste přišli k Bohu za mlada získali jste náskok užijte radost svoji je k podivení Bůh nás pojí Stanislav 3
v kontextu celého procesu holocaustu. Studenti si vyslechli i příběhy pamětníků, pana Ing. Pavla Wernera a předsedkyně Historické skupiny Osvětim paní Marty Kottové. V následné besedě se dozvěděli mnoho podrobností, které je zajímaly. O svém dojmu z besedy napsala sestra Vilma. V neděli 26. února odpoledne se konala pietní vzpomínka na oběti holocaustu. Připomněli jsme si transporty „Y“ a „Z“ vypravené z Kladna ve dnech 22. a 26. února 1942 a přečetli jména všech 1503 osob, které se nedožily konce války. Čtení se účastnil kromě jiných hostů i pan primátor Dan Jiránek a kantor liberecké synagogy Michal Foršt, který setkání uzavřel zpívanou modlitbou. Z této vzpomínky uvádíme projev paní Dr. Ireny Veverkové o historické situaci v Kladně té doby. První pátek v březnu jsme se účastnili Světového dne modliteb v modlitebně ČCE, program připravily sestry z Malajsie na téma Dopomáhejme ke spravedlnosti. V sobotu 17. března byla v kostele velká brigáda, uklízelo se nahoře i dole, provádělo se pod vedením Kamilky a Pavly velké odkrámování . Díky všem brigádníkům za pomoc! Na výročním shromáždění zazněly zprávy o životě sboru a výhled do budoucna. Byla doplněna rada starších volbou sestry Pavly Vlkové. Začátek dubna byl ve znamení Velikonoc, tentokráte bez putování slánských na nedělní bohoslužby do Kladna, obě obce již měly své vlastní pastory a svůj vlastní program. Ale společná sobotní sederová večeře proběhla po staru ve Slaném za hojné účasti kladenských. Staronovou zvláštností při bohoslužbě na zelený čtvrtek bylo opět umývání nohou. Tentokráte bratr Phanuel umýval nohy všem, kdo se k tomu připravili, jemu je pak umyla sestra Jarmila. Také děti si na své skupince vyzkoušely, jaké to je sloužit druhému, ale neumývaly si nohy, umývaly si navzájem ruce. Také na nich bylo vidět,
bohoslužbě zahájení výstavy Poselství Davidovy hvězdy a odpoledne se konal koncert českoafrické skupiny Nsango malamu – což znamená v jazyce
Lingala „Dobrá zpráva“ neboli evangelium. Skupina zpívá autorské duchovní i tradiční folklorní písně v afrických jazycích, bubnuje na africké bubny. Při jedné skladbě se k nim úspěšně připojil i bratr Phanuel a sklidil obrovský potlesk. Na závěr koncertu vystoupil i bratr Václav Lamr, aby v krátkosti představil smysl svých obrazů Davidových hvězd a zároveň řekl jasné evangelium. V sobotu 19. května se konalo soustředění obou sborů opět v Rose. Domluvili jsme společně témata na dovolenou i to, kdo se ujme jejich přípravy. Hlavní téma: Vztah křesťanů k církvi a ke světu, Neděle: Vztah křesťana k vlastnímu sboru – Stanislav Jurek, pondělí: Vztah sboru k jiným sborům vlastní církve – Jarmila Chytilová, úterý: Vztah sboru k jiným církvím – Phanuel Osweto, středa: Život křesťana ve světě – Pavla Vlková, čtvrtek: Sborová misie – Zuzana Jurková V pátek 1. června probíhala Noc otevřených kostelů, Program byl obdobný jako loni – historie sboru i židovské obce, současný život sboru, hudební doprovod. Vzhledem ke krátkému času na nácvik písní doprovázeli večer zpěvem jen někteří zpěváci. Navíc byla letos možnost prohlédnout si výstavu s výkladem bratra Lamra. Díky Pánu za tuto možnost oslovit návštěvníky. V pátek 8. června se sestry Pavla Vlková a Eva Bodláková vydaly s dětmi, rodícím se dětským klubem, na výlet na Čabárnu. Dětský klub by měla být domácí dětská skupinka určená dětem od 6 let. Jejím cílem je především poskytnout našim dětem prostor pro vytváření pevnějších vzájemných vazeb, věříme, že se to právě při těchto akcích nejlépe daří. Děti se mohly během výletu podívat na zvířata a užít si společných her. O víkendu 15. až 17. června sjeli úspěšně zdatní i méně zdatní jedinci Berounku, Pán dopřál úžasné počasí, po deštivém období plno slunce. Tentokrát se účastnilo i hodně předškoláčků, kéž by také utvořili dobrou partu.
jaký je to zvláštní pocit, tato služba. V květnu bylo opět plno aktivit. Druhou neděli jsme s dětmi slavili den maminek, zároveň bylo po 4
V pondělí 25. června jsme se bohoslužbou s vysluhováním Večeře Páně rozloučili před létem s účastníky setkávání v Domově pro seniory, další setkání bude zas po prázdninách. Ve středu 27. června jsme si připomněli památku Mistra Jana Husa na společné ekumenické bohoslužbě. Kázáním posloužila sestra Jana Daněčková z Evangelické církve metodistické. V neděli 15. července Ríša a Dana Klozbergovi děkovali Pánu za 20 let společného života a přijali požehnání pro další cestu životem. Při "prodloužené" jsme to pak společně oslavili.
Kladna a hned se přihlásila do našeho sboru. V pátek 20. července se jí a tatínkovi Lubošovi narodil syn Mikulášek. Blahopřejeme a vyprošujeme Boží požehnání!
Redakce Zbývá ještě dodat zprávu o starostech naší redakce. Nejprve já jako „šéfredaktor“. Začátkem dubna jsme začali po delších přípravách konečně kompletně předělávat byt. Čili vše nastěhovat do jedné místnosti, likvidovat nepotřebné věci. Po týdnu prací mi naráz odešel harddisk počítače. Se všemi příspěvky, fotkami, prostě kaput. Snad by se dalo něco zachránit za velké peníze, ale smířila jsem se s tím. Horko těžko jsem se snažila získat ztracené informace a fotografie od přátel, kterým jsem něco posílala. Příspěvky do Nahoru měl u sebe naštěstí už Standa. V květnu jsem pak stále ve fofru jela na kole do Domova pro seniory na pobožnost, zavadila šlapkou o netušený pařez po straně cyklostezky a zlomila si klíční kost, naštěstí na levé straně. Pět týdnů ortéza. A pak rozcvičování ochablých svalů. Standa – od 15. února již především pastor slánského sboru. Hanka – odchod do důchodu, stěhování do Prahy – výměna bytu se Zuzkou, likvidace nepotřebných věcí. Pavla – změna zaměstnání, resp. část úvazku v jednom zaměstnání, další v novém zaměstnání, zvolena do rady starších. Phanuel – nově přibrán jako pastor sboru Prosím, modlete se za nás, za moudrost pro výběr příspěvků, za nové přispěvatele i za lidi, kteří by byli ochotni pomoci s redakcí.
A konečně od 28. července do 4. srpna přišla již 20. společná sborová dovolená. První byla v roce 1993 ve Zdobnici v Orlických horách, tato byla v pořadí již dvacátá!!!, a to opět v Orlických horách – v chatě Jedlová v Deštném. „Jak dobré a utěšené, žijí-li všichni v lásce,…“ Tak jsme to zpívali a myslím, že jsme to tak všichni prožívali. Doufám, že se k zážitkům z dovolené ještě vrátíme, že nám účastníci napíší svá svědectví. Tentokrát psala kroniku mládež. Věřím, že i z ní budeme moci čerpat do Nahoru. Zážitků a radostných chvil bylo mnoho. Dětské programy, pro které mládež připravovala hry s příběhem krále Davida a Pavla s Markétou složily písně, besedy nad vztahem křesťana k bližním v různém kontextu, výlety do přírody, za zajímavostmi i do našeho sboru v Dobrušce. V tomto vydání přinášíme kázání bratra Stanislava, jeho svědectví a báseň, která je poděkováním naší mládeži, která nám dělá opravdu velkou radost. Jarmila Chytilová
Varhaník Hudba je pro člověka, nebo alespoň by měla být, nezbytnou součástí jeho života. Jsou jistě povolanější, kteří by vyjmenovali, jakými všemi účinky působí na jeho nitro, já řeknu jen lakonicky, že působí blahodárně. Vědí a věděli to i všichni ti, kteří se zabývají či zabývali liturgií a jejím začleněním do bohoslužeb. I naše bohoslužba je s hudbou úzce spojena. Je to vlastně tak, že je velmi málo textu, který není hudbou doprovázen. Proto je pro náš sbor tak důležité, aby měl svého „varhaníka“, tedy toho, kdo bude při liturgii hrát na naše elektrofonické minivarhany. Dlouhý čas nám sloužila naše studentka konzervatoře Markétka Vlková. Je třeba dodat, že sloužila dobře, zodpovědně a že jsme si ani kolikrát neuvědomili, kolik jí to může často stát odříkání a obětí. A že nás doprovázel skutečný profík, jsme si mohli potvrdit na jejím absolventském koncertu, který pro nás uspořádala na závěr minulého školního roku, kdy končila studium na konzervatoři.
Narození dětí Se zpožděním oznamujeme narození dětí. Renata a Petr Chytilovi mají další dcerku Valentýnku, narodila se 16. října 2011. Zuzana a Honza Lomíčkovi mají dcerku Lucinku, narodila se 28. prosince 2011. Kéž jim oběma a jejich rodičům Pán žehná. Obě miminka byla už s námi i na společné dovolené! Nejčerstvější zpráva je však od sestry Jitky Rendlové, která se loni přistěhovala z Prahy do 5
Snad nebude ještě tak pozdě, abychom jí i na stránkách našeho sborového časopisu poděkovali za její službu varhaníka, pogratulovali k úspěšnému ukončení studia a popřáli hodně štěstí do studia dalšího, které se však neodehrává v místech blízkých, ale až tam, odkud pocházel, jak lživě tvrdil, Jeník z Prodané nevěsty, tedy až na Moravě. Ano, Markétka se nám zatoulala až do Brna, kde na místní filozofické fakultě studuje češtinu a hudební vědy. Pro nás tím ovšem nastala nouze o varhaníka. Objevilo se několik obětavců ochotných liturgii nastudovat, avšak nakonec nám Pán Bůh přál a objevil se Matěj Drábek. On se neobjevil jen tak zčista jasna. Zareagoval na oslovení, že náš sbor potřebuje varhaníka, a odpověděl, že to zkusí. A my můžeme být jen rádi. Matěj je rovněž profík, jednak korepetitor na kladenské základní umělecké škole a jednak studující hudební výchovy. Stačilo pár setkání na obeznámení s liturgií a jejím průběhem a dnes by se mohlo zdát, že Matěj za těmi varhanami sedí od nepaměti. Ovšem je třeba navíc dodat, že
spolužáci na vysoké škole při studiu teologie, přestože on původně vyšel střední policejní, a že jeho poněkud netradiční výběr univerzity musel být osudem. Ona pracuje na Ústřední radě naší církve, jeho povolání jsem bohužel nezaznamenala. Po cca 2,5 letech chození se vzali a žijí spolu šťastně dodnes – tzn. necelé další 3 roky. Besedy se účastnili v poměrně hojném počtu nejen mladí z kladenského/slánského sboru, ale také několik zástupců z Církve Bratrské a věrní členové z Kladna: Pavla, Miloš s Hankou, starší sestry atd. Po cca půl hodině vyprávění se rozhodla naše mládež dostát husitské pověsti a vzít otěže pevně do vlastních rukou. Hladinu jsem rozčeřila otázkou, jestli spolu partneři před svatbou žili a jak se vůbec k otázce předmanželského sexu (který dost pravděpodobně společné soužití provází) staví. Ráda bych předem uvedla, že naše názory se od jejich moc nelišily, spíše jsme nesouhlasili s tím, jak byly předkládány. Zaznělo, že na tom vlastně nezáleží a že to přece není nejdůležitější otázka v rámci společného soužití. Museli jsme asi vypadat jako poněkud úchylná mládež, kterou zajímá jediné téma sex. Samozřejmě s manžely souhlasím, že to není nejdůležitější věc ve vztahu, nic to ale nemění na tom, že 1) to ani není bezvýznamné a za 2) pokud jsou zaměstnanci církve, tak by se měli zasazovat o změnu obecného mínění, anebo dodržovat, co se předpokládá. Kolikrát jsem se setkala právě v souvislosti s tématem sexu před svatbou s názorem, že my křesťané jsme pokrytci, protože hlásáme jedno a děláme něco jiného. Věřím, že každý křesťan by si neměl hrát na něco, co není, a o to spíš aktivně působící členové církve by měli mít jasné názory, které si umějí obhájit, a ne něco hodit pod stůl s tím, že to není důležité. I když to nemusí být zásadní otázka právě pro náš vztah, je to jedno z nejprovokativnějších témat při kontaktu s nevěřícími. Podruhé se pokusila vodu rozvířit Jitka, když vznesla téma partnerství s nevěřícím. V tu chvíli se ale již všechno točilo kolem předmanželského sexu, takže tato – podle mého názoru palčivější - otázka (i pro naše sbory) zanikla nezodpovězena. Do třetice všeho dobrého jsem měla to štěstí sedět vedle Ládi a Ivanky. Oba géniové seznámení s písmem do nejmenších detailů pološeptem opravovali většinu výroků manželů Děkanovských. „Takže, jak si můžeme přečíst v 3. kapitole, 20. verši…“ – „21.verši!!!“. „Vždyť i Izajáš říká…“ – „No to snad ne, to nebyl Izajáš!“…. Po další hodině se Láďa rozhodl zakročit a umlčet tyhle „neznalce Písma“ biblickým výrokem o svádění maličkých k hříchu a trestu v podobě utopení s kamenem na krku (například Mt 18, 6). Nás, co Láďu známe, to velice pobavilo a doufám, že i Katka s Petrem se po
s Matějem je příjemné i jednat, že je stále usměvavý a vstřícný a že jsme s ním získali nejen potřebného muzikanta, ale i dobrého člověka. Díky Pánu Bohu, že nám žehná a že sbor vždy dostává to, co je mu potřebné. Miloš Feller
Beseda o manželství V neděli 12. února se v Kladně uskutečnila beseda o manželství. V rámci Národního týdne manželství, který se každým rokem koná v polovině února, přijeli besedovat mladí manželé Kateřina a Petr Děkanovští. Když Phanuel uváděl, že tento pár je spolu ve vztahu UŽ 5 let, my, mladí-staří pardálové (ve vztahu jsme já, Jitka i Martina minimálně stejně dlouho jako hosté), jsme se začali domnívat, že možná nakonec budeme učit spíš my je, než oni nás. A to se také trochu vyplnilo. Během úvodního představování jsme se dozvěděli, že se Kateřina a Petr seznámili jako
6
pár dnech vzpamatovali. Třešničkou na dortu bylo, že jim na konci květinu a dárek předával právě Láďa. Vcelku byla beseda myslím úspěšná, potvrdili jsme si, že je důležité nejen mít dobrý názor, ale také být schopný ho prezentovat, že někdy z učitele je žák a mladí studenti teologie mohou být mnohem zkušenější než dávno dostudovaní, že starší (tím myslím všechny, kdo nejsou v mládeži) členové kladenského sboru jsou nejen chytří a vtipní, ale také jsou ochotni otevřeně a srozumitelně mluvit o osobních zkušenostech (jak pozitivních tak negativních); a to nám nakonec určitě dalo nejvíc. Inka Jurková
jsem se dozvěděla, že právě dvě svíce se zapalují na začátku každého šabatu a že je zapaluje žena.
Vzpomínka na terezínské transporty vypravené z Kladna v roce 1942
Další nepřipravenou událostí byla přítomnost kantora Michala Foršta z liberecké židovské obce. Sami jsme si netroufli z židovské obce někoho zvát, ani nemáme příslušné kontakty. Pan Foršt se o naší vzpomínce dozvěděl náhodně při rozhovoru s Radkem Hejretem. A rozhodl se ji svou přítomností podpořit. To se stalo v míře opravdu zásadní, jak mohli zaznamenat všichni ti, kdo se rozhodli strávit nedělní odpoledne vzpomínáním na zavražděné židovské spoluobčany. Pietní vzpomínky nebývají veselé, ani nikomu z nás nebylo do smíchu, když se četla jména zavražděných. Přesto jsem po skončení vzpomínky měla radost a zdálo se mi, že v tom nejsem sama. Měla jsem radost z toho, že jsme jejich památku uctili důstojně, že jsme na sebe tento závazek vzali – a hlavně – že se k tomu náš nebeský Otec přiznává. Byla jsem si naprosto jistá, že to byl náš společný sborový micvot, dobrý skutek podle Boží vůle. A z toho jsem měla radost. Eva Bodláková
Při poslední návštěvě Michaela Heppnera v Kladně v říjnu 2010 jsem měla možnost s ním více hovořit. Pan Heppner vyslovil přání, abychom na své zmizelé židovské sousedy vzpomínali v únorových dnech, kdy byly v roce 1942 transporty z Kladna vypraveny. Také mu hodně záleželo na tom, abychom o kladenské židovské historii mluvili především s mladými lidmi. A tak jsme se i díky tomuto rozhovoru stali jako sbor nositeli památky zavražděných Židů z našeho regionu. Když jsme si v radě starších v lednu uvědomili, že v letošním roce to bude již 70 let, moc času na důkladnou přípravu důstojné připomínky nezbývalo. Přesto jsme byli schopni se brzy spojit s Radkem Hejretem (v současnosti pracuje pro ICEJ v projektu zaměřeném na vzdělávání o holocaustu), a ten ve velmi krátké době připravil tři setkání středoškolské mládeže s pamětníky, kteří pobyt v koncentračních táborech přežili. Všechna tři setkání se konala v našem kostele, mnozí studenti se tak poprvé dozvěděli, že v Kladně také bývala synagoga. Hlavní vzpomínku jsme připravili jako čtení jmen všech zavražděných Židů z obou kladenských transportů. Krátký úvod přednesl bratr farář Stanislav Jurek a dr. Irena Veverková. Husitský sbor zazpíval několik židovských písní. Během připraveného programu, kterého se účastnil i primátor města Kladna Ing. Dan Jiránek, se staly dvě věci, které připravené nebyly. Asi před rokem nám do kostela donesla sestra Štěpánka Kindlová z CB dva svícny s tím, že jsou ze synagogy, odkud si je domů donesla její tchyně, když synagogu museli její židovští uživatelé nedobrovolně – i když po dohodě – předat. Sice jsem celou dobu myslela na to, že bychom je měli při této příležitosti ukázat a zapálit, ale nikomu jsem to neřekla. Poměrně svévolně jsem to provedla. Svícny jsem ukázala a zapálila na začátku vzpomínky. Až teprve na květnové výstavě obrazů bratra Václava Lamra
Život kladenských Židů 1939-1942 Dne 8. června 1939 byl v Kladně zastřelen strážmistr německé policie Wilhelm Kniest. Nad městem bylo vyhlášeno stanné právo. Kladenská synagoga byla uzavřena a náboženský život se zastavil. Následující měsíc dne 4. července 1939 nabylo právní moci vládní nařízení, které se týkalo všech židovských obyvatel. Dětem židovského původu byla jednorázově ukončena školní docházka. Od září 1939 již nesměly navštěvovat veřejné školy. Židé byli vykázáni ze společenských a hostinských místností. Následně od září 1941 museli nosit oblečení označené židovskou hvězdou. V této době již členové obce věděli, že se připravuje jejich transport. Neměli však tušení, jaké bestiality je fašistický režim schopen. Tehdejší předseda obce ing. Otto Böhm musel pravidelně chodit na místní úřadovnu gestapa a podávat hlášení o přípravě transportů. Podle 7
německého nařízení nesměl žádný transport překročit stanovený počet osob 1 000. V Kladně bylo k deportaci určeno 1 623 osob, a tak obec musela připravit transporty dva zhruba po 800 osobách (Y 800 osob, Z 823 osob). Na datum 22. 2. 1942 byl stanoven odjezd prvního transportu, v evidenci označený jako Y. Po jeho odjezdu se ihned 23. 2. 1942 začal připravovat odjezd transportu Z, který byl vypraven dne 26. 2. 1942. V obou případech byla za seřadiště určena budova násilně vystěhovaného kladenského učitelského ústavu (dnes označeno pamětní deskou), která měla z hlediska organizace výhodné umístění. Kolem ústavu byla nejen prostorná zahrada, ale budova se nacházela nedaleko železniční vlečky. Oba transporty z Kladna odvezly 1623 lidí, jen 120 z nich se mohlo po válce vrátit zpátky domů. projev Dr. Ireny Veverkové na pietní vzpomínce
že by se k ní špatně chovali. Byla jsem tedy vychována k úctě k Židům a uznávání jejich pracovitosti. Tu úctu chci vyjádřit tímto příspěvkem. Vilma Pokorná Sestry a bratři, milí čtenáři, po delší době přichází opět do Vašich rukou další vydání našeho časopisu „Nahoru“, do kterého přispívám i já, Váš služebník v Kristu, krátkým kázáním. Není to tak dlouho, co jsme dokončili biblické studium knihy Židům, při kterém jsme intenzivně rozjímali nad velkým poselstvím této epištoly. Ve mně ještě pořád doznívá uvažování nad kapitolou 11, která vyjmenovává hrdinské činy víry mnoha vynikajících mužů a žen ze Starého Zákona. Bezprostředně následuje výčet dalších hrdinů a hrdinek ve víře a v prvním verši další kapitoly je nám řečeno „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo,“ Hrdinové listu Židům jsou mezi mnohými z oněch svědků. Jen si představte, jak velký je to zázrak, že jsou u Boha miliony těch, kteří se za nás přimlouvají, a zástupy nebeských bytostí přicházejí sem k nám dolů na pomoc! Někteří z těchto pomocníků jsou přiděleni lidem, aby s nimi běžně zůstávali, a ti jsou známí jako ochranní andělé (Žalmy 34,7; 91,11-12). Jiní jsou sesíláni se zvláštními úkoly tam, kde je jich obzvlášť potřeba nebo jako odpověď na modlitby, tak jako anděl, který přišel pomoc Danielovi, když byl uvržen do jeskyně se lvy. Naše štěstí jako křesťanů je, že nejsme nikdy osamoceni a ruka Boží není nikdy krátká a dosáhne na nás, kdekoliv se nacházíme. Zaměřujme se dopředu na dosažení cíle, který je před námi, cíle, kterého je možné dosáhnout, jen když víra v Boha není otřesena. Phanuel Osweto
Workshop na Kladně K 70. výročí holocaustu uspořádala ICEJ s fundovanými instruktory setkávání mladých s Židy, kteří přežili zázrakem hrůzy Terezína, Osvětimi, Treblinky atd. Mementem je pro příští generace postavit se zlu v samém zárodku, dříve, než se vyvine v masivní zlo, jak se stalo v koncentračních táborech. Proto ta připomínka mladým je důležitá, aby se nikdo neodvážil holocaust popírat. Byla jsem v našem sboru druhý den, kdy probíhalo setkání s paní Kottovou. Ta vyprávěla o útrapách, které zažila ve svých 13 letech. Jeden případ, který byl také u nás prezentován, mnou silně otřásl. Skupinu polských dětí přivezli členové SS do Terezína. Děti byly holohlavé a vyhublé. Bylo o nich rozhodnuto – vykrmit je a pak je vyměnit za skupinu zajatých vysokých německých důstojníků. Dohoda se však neuskutečnila a děti šly do plynu. Hrůza! Silným zážitkem bylo také čtení jmen 1403 zavražděných Židů z Kladna a okolí. Husitský sbor zazpíval židovské písně. Židovský kantor ukončil setkání krásnou modlitbou a židovským zpěvem, až některým běhal mráz po zádech. Díky. A co k tomu zlu říkali křesťané? Máme velký hřích, za který se i po těch letech musíme kát a prosit Boha a Židy za odpuštění. Bohužel je už nepotkáme. Snad na věčnosti. Mnozí byli hodní lidé. Sama si pamatuji, jak moje maminka vyprávěla, že jako mladá pracovala v pletárně v Chlumci n. Cidl. u židovského majitele. Moc jej chválila za jeho jednání a zájem o lidi. Každý pracovní den ráno přicházel mezi zaměstnance a ptal se, jak se jim daří, zda nemají nějaký problém! V Chlumci n. Cidl. bylo více židovských rodin. U jedné také maminka pracovala jako vychovatelka. Nikdy nemluvila o tom,
Pravidelná setkání o prázdninách středa 17 – 18 sdílení a modlitby neděle 8.15 modlitební 9 hod. bohoslužba Otevřený kostel je k dispozici každou středu od 15 do 17 hodin. Úřední hodiny pro vyřízení potřebných záležitostí jsou ve čtvrtek od 9 do 11 hod. nebo ve středu od 15 do 17 hod. Toto Nahoru, další zprávy, nedělní kázání, aktuality i fotografie naleznete na našem webu http://ccshkladno.unas.cz Datum vydání: 10.8.2012 Red. rada: J.Chytilová, S.Jurek, P.Vlková, H.Fellerová, P.Osweto Neoznačené příspěvky připravila redakční rada
8
