BOHUMIL ŘÍHA O LETADÉLKU KÁNĚTI VESELÉ PŘÍHODY PEKELSKÝCH DĚTÍ A JEJICH PSA S MALÝM LETADLEM

BOHUMIL ŘÍHA

O LETADÉLKU KÁNĚTI VESELÉ PŘÍHODY PEKELSKÝCH DĚTÍ A JEJICH PSA S MALÝM LETADLEM

Vydal Albatros, nakladatelství pro děti a mládež Ilustrovala Helena Zmatlíková, © 1967

VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ o zvědavé Anežce a o chlapci Vojtovi, který jezdil na stoličce, na psovi Kocijánkovi i na hřbetě vola Hulána

dyž se v chalupě na Peklech narodilo děvčátko, všichni Tomešovi byli rádi. Tatínek chodil pracovat do cihelny, ale toho dne zůstal doma. Dlouho stál nad novorozeňátkem, smál se a nakrucoval si špičky vousů. „Čekal jsem všelijakou holčičku, ale takovouhle ne,“ bručel a kroutil si vousy zase zpátky, „je černá jako cikán.“ „Není černá,“ odvětila maminka a tiše se usmívala, „je jenom hnědá a nosík má nahoru.“ „Opravdu má nos nahoru,“ řekla babička, která v tu dobu byla u Tomešových na návštěvě, „bude zvědavá jako sedm čertů.“ Téhle holčičce začali říkat Anežka. Nezůstala malá. Rostla jako ostatní děti každý rok o kousek. Nohama už nekopala do peřinek, ale běhala doma po podlaze a venku po trávě. Nosík jí zůstal nahoru a Anežka byla zvědavější čím dál víc. Ptala se tatínka i maminky, psa Kocijánka, stoličky v kuchyni i lopaty na dvoře. Proč je ve dne světlo a v noci tma, co dělá vítr, když nefouká, proč kocour Rozum je celý černý a proč Anežce při chůzi zůstává jedna nožička vzadu. „Tobě zůstává jedna vzadu?“ smál se tatínek. „Já mám zase jednu nohu pořád vpředu.“ 3

Když byly Anežce tři roky, přijela babička z vesničky Koniklec a znovu pomáhala u Tomešových. Maminka ležela v posteli a nechtěla vstávat. V síni stál nový kočárek. Anežka se do něho podívala, nadzdvihla barevnou peřinku, ale kočárek byl prázdný. Příštího rána se malá Anežka lekla. Někdo ve světnici plakal a malá Anežka hned poznala, že je to děťátko. Zprvu si nebyla jistá, jestli nekřičí ona sama, a proto se raději podívala do zrcátka. Ale tam se jí ukázala zavřená ústa. Anežka to tedy nemohla být. „Anežko, pojď sem!“ volala babička a ukázala na bílou peřinku v kočárku. „Narodil se ti bratříček.“ „Kde je?“ vyhrkla Anežka a běžela ke kočárku. Opravdu, ležel tam černý panáček, který právě hrozně řval. „Proč křičí?“ divila se Anežka. „Nelíbí se mu v peřince, chce ven.“

„Tak ho, babičko, pusťte, půjdem si spolu hrát.“ „Děvenko malá,“ odpověděla babička, „na hraní má tenhle křikloun dost času. Teď musí ležet.“ Ale Vojtíšek v peřince dlouho nezůstal. Byl to kluk jako brousek a ruce i nohy mu jen hrály. Rejdil s nima od rána do večera. Nejraději ze všeho jezdil. Nejprve na stoličce a potom na psovi Kocijánkovi. Ten se ovšem zlobil, že zároveň s Vojtou nemůže nosit krásně nakroucený ocas. Když byl Vojtíšek větší, vysazoval ho tatínek na vola Hulána, se kterým pracoval na Slámově poli. Vůl Hulán ucítil na hřbetě zalechtání, ale protože byl líný, ani se neohlédl. Jen tam hodil oháňku a zasáhl Vojtu rovnou do hlavy. Klouček se rozzlobil a nabil volovi pravou rukou. Vůl Hulán to skoro necítil, zato Vojtu pravá pěst silně bolela. Vojtíšek chtěl také létat jako čmelák nebo jako vrabec. Vylezl na plot a skočil dolů. Nic nepomohlo, že přitom mával rukama, jako by to byla křídla. Spadl do kopřiv a popálil se na nose. „Lítáš jako naše stará husa,“ smála se Anežka. „Jo, husa,“ bránil se Vojtíšek, „já už lítám skoro jako pták!“ 5

VYPRÁVĚNÍ DRUHÉ nás seznámí s devítiletým Pepíčkem Slámou a sleduje děti na cestě na letiště

nežka i Vojta rostli tak rychle, až se tomu babička divila. Když přišla na Pekla, říkávala pokaždé: „Děti moje, vy rostete jako z vody.“ Přitom taky ubíhal čas, takže Vojtovi už bylo osm let a Anežce ještě víc. Tatínek jim naneštěstí umřel, ale maminka byla ještě hodnější než dřív. Chodili do školy s Pepíčkem Slámou, jehož rodiče bydlili taky na Peklech a měli tam celé hospodářství. Patřilo jim dost polí a mimo vola Hulána jim pomáhal na poli pár hnědých koní. Slámovi opatrovali Pepíčka jako oko v hlavě a nic mu nechtěli dovolit. „Pepíčku,“ napomínala ho paní Slámová, „ne abys šlápl do louže, kašlal bys!“ „Pepíčku,“ hrozil mu pan Sláma, „ne abys chodil s tím uličníkem Vojtou. Nabije ti a budeš mít na hlavě bouli. Voď si po dvoře kolo.“ Ale Pepíček Slámů vodil kolo po dvoře nerad. Bylo nové a Pepíček na něm neuměl jezdit. Jeho maminka měla strach, aby si 6

Pepíček nenatloukl a aby se kolo třeba neodřelo. Je pravda, že kolo krásně jelo, ale Pepíček při něm chodil pěšky. A tak ho raději postavil pod kůlnu a loudal se na zahradu. Tam se rozhlédl a šup! Prolezl dírou v plotě, oběhl stavení dědy Kozelky, který byl hlídačem na letišti, a rovnou do Tomešovy chalupy. „Děti jsou venku,“ řekla maminka Tomešová. „Slyšíš Kocijánka? Hrají si s ním.“ „Slyším Kocijánka. A je tam taky Anežka?“ „Je.“ „A Vojta?“ „Taky tam je,“ řekla maminka, „je tam Kocijánek, Anežka i Vojta. Až k nim přijdeš, budeš tam taky.“ Jakmile Vojta spatřil Pepíčka, začal hrozně křičet. Také Kocijánek štěkal a Anežka kvičela. Bylo to k smíchu a Pepíček Slámů se skutečně trochu usmál. Měl radost, že vidí živé děti a živého psa. „Pepíčku,“ křičel Vojta. Tváře měl červené, tmavé oči se mu 7

leskly a na hlavě mu stál každý vlas zvlášť. „Pepíčku,“ kvíkala Anežka a obě ruce i malý nosík měla ve výšce. „Pepíčku,“ štěkal pes Kocijánek, ale jeho ocasu se to netýkalo. Nesl si ho na zadku krásně vzhůru stočený jako hlemýždí ulitu. „Co chcete?“ zeptal se Pepíček Slámů. Už ho z toho křiku začínaly brnět uši. „Půjdeme na letiště!“ vyrazil ze sebe Vojta. „Ne, na letiště se nesmí,“ zdráhal se Pepíček. „Co tam je? Já jsem tam ještě nebyla.“ Anežka by byla šla na letiště hned. „Dědeček Kozelků nás třeba vyžene,“ obával se Pepíček. „Děda přece neslyší, musíme jít tiše,“ zašeptal Vojta. „Jejda,“ šeptala Anežka, „to je pravda! Dědeček Kozelků slyší jen málo. Musíme jít tiše!“ Pepíček Slámů se ještě chvíli zdráhal, ale slunce pěkně svítilo, začínaly

prázdniny a děti Tomešovy se tvářily tolik tajemně. Pepíček nakonec povolil. „Tak dobře, ale jestli nás dědeček Kozelků uvidí!“ „Neboj se,“ odpověděl Vojta, „já s Kocijánkem se umíme plížit jako kočky.“ Pes uslyšel své jméno, rozevřel čelisti a smál se. Ocasem vrtěl jen slabě. „Jejda, ty a Kocijánek? A my s Pepíčkem se neumíme plížit?“ „Viď,“ řekl Pepíček Slámů a pohlédl vděčně na Anežku. „No,“ připustil milostivě Vojta, „třeba vás taky nebude slyšet.“ Šli po polních mezích nahoru nad Pekla v husí řadě. Vojta vpředu, Anežka uprostřed a Pepíček vzadu. Kocijánek hledal v obilí všelijaké cestičky a čichal ke každé větší díře. Chtěl kousnout do kožíšku nějakou myš, ale žádná se právě venku neprocházela. Proto se Kocijánek malinko zlobil. Samotu na Peklech nechaly děti vzadu. Krčilo se tam k sobě stavení Tomešovo, Slámovo a Kozelkovo. Na druhé straně hleděly děti do širokého údolí, jímž protékala řeka Orlice. Od úpatí vrchu se rozbíhalo travnaté letiště se dvěma budovami, jednou velikou a druhou malou. Kousek dál za nevelkým lesem čněly do výše tovární komíny, věž kostela a v červených střechách se ostře leskla skleněná okénka. Stálo tam celé město. Děti si města nevšímaly. Hleděly pozorně dolů na letiště. Po zelené ploše právě uhánělo letadlo. Znenáhla se odlepilo od země a vznášelo se do výše. Děti na něm mohly oči nechat. Zvláště Vojta. „To je eroplán … a uvnitř sedí pilot,“ vykřikl Vojta a současně ukazoval rukama i nohama, jak se letadlo řídí. Takhle by to nedokázal ani pilot Hejduk, který tu každý den zkoušel nové stroje. Pracoval pro továrnu, jejíž komíny právě dýmaly k nebi. Dělníci tam vyráběli letadla. „Letí nad městem,“ vydechla Anežka. Letadlo chvíli kroužilo nad červenými střechami. Náhle zamířilo do mračen a v okamžiku z něho byla tečka docela malinká. „Teď musíme rychle na letiště, než se pilot vrátí. Podíváme se na letadla,“ řekl Vojta a Kocijánek zaštěkal. „Kocijánku, buď zticha,“ napomínal psa Pepíček Slámů. Byl rozčilen a psí štěkot ho rušil.

9

„To jsem zvědavá,“ řekla Anežka a jeden za druhým scházeli dolů. Nejdřív šel Vojta a kolem něho pobíhal Kocijánek, pak kráčela Anežka se zdviženým nosíkem a na konci šlapal Pepíček, jemuž bylo trochu úzko. Však to také nebyla malá věc, ke které se rozhodli.

10

VYPRÁVĚNÍ TŘETÍ o návštěvě hangáru, při níž se náhle zavřou vrata a děti nemohou ven

ojta, Anežka, Pepíček Slámů a pes Kocijánek byli už skoro na letišti. Nedaleko stála veliká kůlna. Také by se mohlo říci stodola, ale na letišti říkali téhle budově hangár a schovávali do ní letadla. Blízko hangáru stál ještě jeden menší domek. Vojta nevěděl, k čemu je. Ani Anežka to nevěděla, a Pepíček teprve ne. Děti se zastavily u tabulky, která se k nim obracela svými písmeny. „Cizím vstup zakázán,“ četla nahlas Anežka a obrátila se k Vojtovi: „Vojto, jsme cizí?“ „Ne,“ odpověděl Vojta, „my nejsme cizí. Přece dědeček Kozelků bydlí vedle nás na Peklech. Dědeček není cizí a my taky ne.“ „Pepíčku, jsme cizí?“ ptala se Anežka Pepíčka. Pepíček se zamyslil. Po chvilce řekl: „Tady jsme cizí, a na 11

Peklech ne. Pojďme domů! Já mám doma kolo a to je lepší.“ „Kocijánku, nejsme tady cizí, viď?“ ptala se Anežka psa s krásně nakrouceným ocasem. Kocijánek tiše zavrčel a udělal haf! Pak si sedl na zadek a smál se na Anežku. Jemu se tady líbilo a s dětmi si cizí nepřipadal. „Kocijánek taky myslí, že tu nejsme cizí. Půjdeme dál!“ prohlásila Anežka a obrátila svůj zdvižený nosík k hangáru. „To se ví,“ souhlasil Vojta. „Inu,“ řekl Pepíček, „já půjdu s vámi.“ Tak tedy šli. Nejprve Vojta a u jeho nohou pobíhal Kocijánek, za nimi Anežka a nakonec Pepíček. Šli docela tiše, nejvýš snad nějaká travička se ohnula pod jejich bosýma nohama. Mířili k hangáru. Vojta si už myslil na letadla, Anežka byla zvědavá na všechno a Pepíček vzpomínal, co by tomu asi řekla maminka, 12

kdyby ho viděla. Vzdychl si přitom nahlas, až se Anežka lekla. „Co se ti stalo?“ „Maminka sem z Pekel nevidí, viď?“ šeptal Pepíček. „Ne, přece se nemůže dívat přes kopec.“ „To je pravda,“ souhlasil Pepíček. Ulevilo se mu a na maminku za chvíli zapomněl. Děti došly k zadní stěně hangáru. Musely ho celý obejít, neboť vrata byla vpředu. Dozadu hledělo jen několik malých čtvercových oken. Hlavy dětí k nim nedosahovaly. Nemohly se proto podívat dovnitř. Vojta se psem Kocijánkem, Anežka a Pepíček obešli hangár. Nebylo je slyšet a snad je nikdo nespatřil. Nikde nebylo vidět ani človíčka. Jako by před chvílí všichni lidé z letiště odletěli. Děti šly spokojeně k vratům, jen Kocijánek měl uši vzhůru a tiše vrčel. Něco se mu nelíbilo. Vojta ho neslyšel. Chtěl už být honem honem u letadel, a tak se stalo, že si psa nevšiml. A to byla chyba, neboť psi někdy vědí víc než lidé.

Konečně stály děti u vrat. Uviděly řadu letadel, která se skrývala v hangáru. Nejbližší z nich mělo vysoký podvozek a dívalo se na děti velmi přísně. Nehnulo se na něm nic. Ani vrtule, ani kolečko u podvozku. „Vidíte?“ vydechl Vojta a hrnul se dovnitř. „Jejda,“ řekla Anežka a běžela za ním. „Počkejte,“ volal Pepíček šeptem, a když Vojta s Anežkou nečekali, utíkal s nimi také. Chtěl letadlo vidět zblízka. I na svoje kolo zapomněl. Kocijánek běžel dál než děti, které se před letadlem zastavily a prohlížely vrtuli. Kocijánek vlezl až pod letadlo a očichával kolečka podvozku. Když už měl očichávání dost, zdvihl zadní nohu a jedno kolečko pokropil. Potom přiklusal k dětem zpátky. Náhle se za dětmi ozval rachot a vrata hangáru se zavřela. Děti se lekly a Kocijánek zaštěkal. Co se stalo? Kdo přirazil vrata? Jak se děti dostanou ven?

14

VYPRÁVĚNÍ ČTVRTÉ o tom, jak se děti dostanou z hangáru a jak se začnou smát

ěti se přitiskly k vratům a s napětím čekaly, co se bude dít. V hangáru bylo skoro šero, jen zadní okna propouštěla světlo. Ale pro celý vnitřek hangáru to nestačilo. V koutech zůstávala černá tma. „Tak už vás mám,“ ozval se zvenku hlas dědy Kozelky, „až se vrátí pan Hejduk, vypráší vám kalhoty!“ Děda Kozelka pozoroval děti z okna vedlejšího domku. Když vešly do hangáru, rychle zavřel vrata a děti tam uvěznil. Měl radost sám ze sebe, jak pěkně hlídá. „Pan Hejduk,“ zašeptal Vojta. Pilot, který zkoušel nová letadla. Jaký to byl náramný člověk. A teď by měl Vojtovi vyprášit kalhoty? Ne, to se nesmí stát! „Co budeme dělat?“ šeptala Anežka. Měla nosík o hodně níž než prve. A nesmála se už. „Já jsem to říkal,“ šeptal vyčítavě Pepíček, „a nechtěl jsem na letiště ani jít.“ Ten měl strachu nejvíc. Být zavřen v hangáru, ve kterém je víc tmy než světla! A k tomu ještě čekat na výprask od pana Hejduka! 15

„Na tabulkách kolem letiště je napsáno: Cizím vstup zakázán! Proč jste sem šli? Teď si to vypijete! Já tu nejsem pro nic a za nic! Já hlídám letiště!“ křičel pan Kozelka před vraty. Pepíček Slámů se přitiskl ke skulině ve vratech a prosil dědečka Kozelku, aby je pustil. Sliboval mu sušené hrušky. Pepíček věděl, že děda Kozelka jí rád škubánky s prachandou, a ta se strouhala právě ze sušených hrušek. Ale co to bylo všechno platné: Dědeček Kozelků Pepíčka neslyšel, protože byl hodně hluchý. Slova o sušených hruškách sice pronikla dřevěnými vraty, ale do uší dědečkových nedolehla. Tak se stalo, že Pepíček u vrat nepochodil. „Pan Hejduk vám vypráší kalhoty,“ křičel starý Kozelka, který měl radost, že na letišti taky jednou někoho nachytal, „a pak vás dovedu na Pekla, aby doma věděli, jaké mají uličníky.“ Ještě tohle! Vojta se na dědu Kozelku začínal zlobit. To je toho, že vešli do hangáru! Vždyť tady nic nepolámali. Anežka už byla celá bledá a Pepíčkovi začínaly kanout po lících slzy. Co mu jen řekne maminka, až ho starý Kozelka přivede domů. Takhle se Pepíček spustil a tak velké uličnictví provedl. „Počkejte, já už vím!“ zavolal Vojta šeptem. „Vylezeme oknem! Přece tu nebudeme čekat na pana Hejduka, až nám nabije.“ Vojtovy oči hleděly odhodlaně na Anežku i na Pepíčka a na hlavě mu stály všechny vlasy. Jeden vedle druhého. „Vylezeme oknem,“ opakovala Anežka a zdvihla nosík nahoru. Žďuchla Pepíčka do zad, aby se vzpamatoval, a zavolala Kocijánka. Kocijánek přiběhl a vyštěkl svoje haf. Jemu to bylo jedno. V hangáru se mu líbilo a venku taky. Děti obešly letadlo a spěchaly k prvnímu oknu. Ukázalo se, že nebude snadné jím prolézt. Bylo dost vysoko a kdo ví, zdali se dá vůbec otevřít. Vojta se pod oknem nahrbil a Anežka mu vylezla na záda. Okno se dalo naštěstí otevřít. Anežka se protáhla a na druhé straně seskočila. Pepíčkovi se nahoru nechtělo. Bál se, že neproleze a že na druhé straně spadne. „Nezdržuj,“ přikazoval mu Vojta, „a rychle lez!“ „Pepíčku, neboj se,“ volala z druhé strany Anežka, „já tě chytím do zástěry.“ Pepíček Slámů tedy lezl. Šlo mu to pomalu a kopl Vojtu do hlavy. 16

Počkej, tohle ti jednou oplatím, myslil si Vojta, ale držel trpělivě. Přece tu nemohou Pepíčka nechat! Pepíček Slámů se protahoval oknem ztěžka. Byl dost tlustý a neohrabaný. Odřel si přitom ucho a natrhl si kalhoty. Na druhé straně spadl do Anežčiny zástěry, ale ta povolila a Pepíček se propadl až dolů na tvrdou zem. Uhodil se do pravého kolena, do levého lokte a na čele mu naskočila boule. Ale Pepíček neplakal. Na bolest schválně zapomněl. Byl rád, že je z tmavého hangáru venku. Na slunci bylo tak krásně! Vojta potom přehodil Kocijánka. Pro psa to byla hračka. Když

se nesl vzduchem dolů, neměl sice ocas v pořádku, ale za malou chvilku si ho zase pěkně nakroutil. Kocijánek přeběhl sem a tam a nakonec se zatočil dokolečka. Také on byl něčemu rád. Nakonec vylezl Vojta. Musel se na okno vydrápat sám. Pro Vojtu to bylo lehké, protože uměl lézt po všem. Oknem se protáhl rychleji než Kocijánek a krásně seskočil na nohy. Nakonec vylezl Anežce na ramena a okno znovu zavřel. Potom se děti i se psem sebraly a pelášily z letiště pryč. Běžely kolem tabulky s nápisem Cizím vstup zakázán! a pak vzhůru do vrchu. Teprve nahoře na kopci si děti na chvíli sedly a dívaly se dolů. „Já se musím smát, jak jsme dědečkovi pěkně utekli,“ řekl Vojta. „Bude nás hledat a nenajde nás,“ zasmála se Anežka. „Pan Hejduk nám třeba chce zrovna nabít, ale nemůže,“ usmíval se Pepíček. Dnešní příhoda se mu už líbila. Radovali se tedy všichni tři. Smál se s nimi i pes Kocijánek, ale protože to dobře neuměl, trhal z radosti stonky jitrocele a prskal je ven. „Já už vím, co teď budeme dělat,“ vyskočil Vojta a rozběhl se k Peklům. Anežka s Pepíčkem ho měli co dohánět. Jediný Kocijánek se hnal jako vítr a byl hned daleko vpředu. „Vojto, co chceš dělat?“ vypravila ze sebe udýchaná Anežka. „Budeme jezdit na kole!“ vykřikl Vojta a zastavil se. Měl červené tváře, vlasy mu stály. „Jo,“ řekl pohrdlivě Pepíček, „vždyť ani kolo nemáš.“ „No právě, že nemám. Budeme jezdit na tvém!“ „To se nesmí,“ zarazil se Pepíček. „Moje kolo se jenom vodí po dvoře.“ „Vodí se! Pepíčkovo kolo se jenom vodí!“ smály se Tomešovy děti. Pepíček se urazil a už na nikoho nemluvil. Na nejbližší mezi se od dětí oddělil a šel zadem domů. Když se Vojta s Anežkou vrátili, poslala je maminka na zahrádku plít zelí. Kocijánek vypil kocourovi Rozumovi mléko a běžel za nimi. Kocour vylezl na střechu a tam se zlobil. Za chvíli na Kocijánka zapomněl a otáčel hlavou po vrabci, který létal kolem. Byl to bohužel vrabec chytrý a létal dost daleko od Rozumových drápů. Kocour si tedy položil hlavu na střechu a usnul. 18

Paní Slámová uviděla na Pepíčkovi všechno. Spráskla ruce nad hlavou a řekla: „Pepíčku, ty máš bouli na čele.“ „Nemám,“ odpověděl Pepíček a zamračil se. „Vždyť máš odřené ouško.“ „Nemám,“ řekl Pepíček a mračil se ještě víc. „A kalhoty máš roztrhané,“ naříkala paní Slámová. „Chudáčku, co se ti stalo?“ „Já nejsem chudáček,“ ohradil se Pepíček a utekl z kuchyně na zahradu. Vylezl tam na třešni a to ještě nikdy předtím neudělal. Sedl si do větví, jedl třešně a pecky plival dolů. Přitom ho napadlo, že by snad měl svoje kolo přece jen vyvést ven a ukázat je Vojtovi i Anežce. Vždyť je ještě ani pořádně neviděli.

VYPRÁVĚNÍ PÁTÉ o dědečkovi Kozelkovi, který nejprve před hangárem kouří a pak z něho vyhání netopýry

ěda Kozelka stál před vraty hangáru a v ruce držel hůl. Za chvíli ho bolely nohy, a tak si došel do domku pro stoličku. Sedl si na ni a zapálil si dýmku. Dědeček Kozelků rád kouřil, a babička Kozelková se na něho proto každý den zlobila. Teď tu babička nebyla, a tak si dědeček krásně pochutnával. Na jazyku mu voněl kouř a v srdci ho hřálo něco pěkného. Liboval si, jaký je dobrý hlídač. Chytil dva kluky uličníky, jednu rozpustilou holku a divokého psa. To se bude Toníček Hejduků divit! Po chvilce kouření si dědeček Kozelka vzpomněl, že každý pořádný hlídač je zlý. Přikryl tedy hlavičku dýmky víčkem, aby mu nevyhasl oheň, a spustil znovu: „Proč jste chodili do hangáru, co? Kdo vás tam posílal? Jste čeládka nezvedená, ledajací, krokvičkové a nezbednici. Počkejte, až přiletí pan Hejduk, ten vám vyžehlí kalhoty! Já vás přidržím a pan Hejduk vám bude stříhat jednu za druhou.“ Děda Kozelka přiložil ucho k vratům hangáru a poslouchal. Neslyšel nic jednak proto, že byl dost hluchý, a pak také proto, že se v hangáru nikdo neozýval. 20

Dědečkovi se zdálo, že tenhle křik zatím stačí, a opět usedl na stoličku. Otevřel víčko dýmky a silně zatáhl. Tabák se znovu rozdýmal a dědečkovi se zdálo, že je na světě opravdu hezky. Podíval se na hodinky, které byly tak veliké jako kolečko od koloběžky, a zjistil, že už za hodinu mu babička přinese oběd. Děda se zamyslil nad tím, co asi dnes bude jíst, a nakonec usoudil, že to budou brambory s houbovou omáčkou. Vždyť včera našel na letišti pět žampionů. Dědeček si olízl rty a bílé vousy, takovou chuť na tu omáčku dostal. Pak si opět vzpomněl, že je hlídačem a že je načase, aby svým vězňům v hangáru připomněl, co je čeká. Začal znovu křičet: „Vy slabihoudkové a větrníci! Potom vás dovedu na Pekla a panímáma Tomešová i pan Sláma vám vytrhnou čertovy chlupy! Já vám dám, lézt do cizího hangáru!“ Děda Kozelka po tomhle křiku opět poslouchal. Neslyšel nic. Náhle ho napadlo, jestli dělá dobře, když nechává ty nezbedné děti pohromadě s tolika letadly. Aby tam tak něco provedly! Dědeček zbledl i pod bílým vousem a malíčkem udusil ohýnek v dýmce. Dýmku strčil do šosu a z petlice vrat vytáhl kolík. Vrata prudce zarachotila a do hangáru padlo světlo. Dědeček rychle přehlédl všechno, co bylo vidět. Proti němu stálo letadlo na vysokém podvozku. Hledělo na dědečka přísně a nepohnulo ani vrtulí, ani kolečkem u podvozku. Také ostatní letadla stála docela klidně a nic živého se kolem nich nepohybovalo. „Kde jste? Vylezte ven!“ vykřikl dědeček. Zapomněl na dýmku i na houbovou omáčku. Nikdo se však neozýval, nikdo nevylézal. Dědeček se začínal zlobit doopravdy. Tohle by mu tak chybělo. „Basama heligón,“ zaklel dědeček, „dětičky naší babičky! Set laudón, hernajs fernajs! Vylezte ven!“ Ale ani po tomhle hrozném křiku děti nevylezly. Ani ten mizerný pes Kocijánek se neobjevil. Dědeček Kozelků se rozpálil a začal děti hledat. Prošmátral tmavé kouty, nahlédl do kabin letadel i pod jejich ocas, podíval se pod křídla i do skříně s náčiním, rozkopal jednu krtčí hromádku a zpod střechy vyhnal netopýra. Dědeček se potil, ruce se mu chvěly, i nohy se mu třásly. Vždyť přece viděl, že ty pe21

kelské děti i s tím zatraceným psem vešly do hangáru! A přesto je nemůže nalézt! Náhle zavrčelo letadlo a pilot Hejduk se po chvíli objevil u vrat hangáru. Byl to muž docela mladý a vousů měl pod nosem jenom asi pět. Podle dědečkova křiku by si každý myslil, že pan Hejduk je člověk zlý a že se pořád mračí. Ale ne, pilot Hejduk se raději usmíval a oči mu svítily jako kocourovi Rozumovi. A hned volal na dědu: „Dědečku, vy se nějak potíte. Copak se vám stalo?“ „Ale,“ odvětil děda mrzutě a mávl přitom rukou, „krtek mi tu dělá nezdobu. Za chvíli tu bude samá hromádka.“ „S tím si nedělejte starost, to víte, krtkové. Nejraději vrtají.“

22

„A taky netopýr,“ stěžoval si dědeček, „usadí se v hangáru. Co tam chce dělat? Nadělá na křídla a kdo to má po něm uklízet?“ „Nezlobte se, dědečku, pro jednoho netopýra! Hlavně že je hezky a že vám za chvíli přinesou oběd,“ řekl mladý pilot a svlékl si letecký oděv. Dědeček se tedy přestal zlobit, ale tahle věc s pekelskými dětmi mu vrtala hlavou dál. Kam se jen poděly? Dědeček se s tím nechtěl nikomu chlubit, a proto se v poledne o dětech ani nezmínil. Až teprve večer se začal nenápadně vyptávat: „Poslouchej, co je tady nového?“ „To je divná otázka,“ odpověděla babička hodně nahlas, „copak je na Peklech někdy něco nového?“ „Já myslím,“ řekl dědeček, „no … třeba děti … víš? Tadyhle Pepíček Slámů nebo ti darebové od Tomešů i s tím jejich psem.“ „Ne,“ křičela babička do dědečkova ucha. „Pepíčka jsem viděla na třešni, Vojta mi donesl nové brambory, prý pro dědečka Kozelku, Anežka mě pěkně pozdravila a pes Kocijánek zrovna teď štěká na kocoura. Copak ho neslyšíš?“ „Slyším, slyším,“ kýval hlavou děda Kozelka, třebaže neslyšel nic. Divil se, moc se divil, jak mu ty děti mohly z hangáru utéci, a cpal si přitom dýmku. „To jsem nevěděla, že máš starost i o psa,“ ozvala se ještě babička, „a nesmraď mi tady s tím kouřením!“ Dědeček se zamračil a vyšel na zápraží. Už padesát let babičce vysvětloval, že jeho dýmka voní, ale co to bylo všechno platné. Babička vedla pořád svou. Koho dědeček venku uviděl? Před Tomešovým domem házel Vojta Kocijánkovi kamínky a pes pro ně běhal. Vojta se šklebil a pes Kocijánek štěkal. Děda Kozelka se zamračil ještě víc a vrátil se zpátky do světnice. 23

VYPRÁVĚNÍ ŠESTÉ o černém kastrůlku, který umožňuje dětem novou cestu na letiště

si tak po čtrnácti dnech babička Kozelková dostala píchání do obou nohou. Padlo to na ni najednou, sotva nohy po světnici vlekla. Natožpak aby došla na letiště s obědem! A přece bylo jasné, že dědeček Kozelků jíst musí. Nemůže tam být hladem. Zavolala Anežku a prosila ji: „Děvenko, dojdi na letiště s obědem. Dědeček už jistě vyhlíží tenhle černý kastrůlek. Jsou tam škubánky s prachandou a dědeček je tolik rád.“ „Jejda,“ odvětila Anežka a zdvihla zvědavý nosík do výše, „já tam dojdu i s kastrůlkem.“ „Jdi, děvenko, jdi! Já bych tam došla sama, ale co mi ty nohy dneska dělají! A trefíš tam, děvenko?“ „Já vím, rovnou přes kopec, a je tam dědeček v tom domě velkém, nebo v malém?“ ptala se Anežka. „V tom malém,“ odpověděla babička, „do toho velkého nechoď. Jsou tam eroplány. Těm rozumí jenom pan Hejduk a náš dědeček. Já se letadel bojím. Je to moc velká pyšnost. Člověk 24

přece není pták a nemá si s lítáním začínat.“ „Já bych ani lítat nechtěla,“ řekla způsobně Anežka a vzala si kastrůlek se škubánky. Už nyní se třásla zvědavostí, jak to dnes na letišti dopadne. Když ponesou dědovi škubánky, smějí vejít na letiště. Jak by mu je jinak mohli dát? Anežka zašla domů a řekla mamince, kam musí jít. „Chudák stará Kozelková, to dělá stáří. Čím je člověk starší, tím víc má trápení,“ řekla maminka. „Proč bys jí nemohla doběhnout na letiště?“ Anežka něco pošeptala Vojtovi a psa Kocijánka poslala pro Pepíčka. Kocijánek prolezl dírou v plotě do zahrady Slámových a začal zuřivě štěkat. Pepíček právě dojídal knedlíky s půlkami jablek. Jakmile zaslechl Kocijánka, položil vidličku a talíř odstrčil.

„Copak,“ ptala se panímáma Slámová, „bolí tě bříško?“ „Ne,“ zakroutil hlavou Pepíček. „Tak co tě bolí?“ ptala se dál panímáma. „No,“ odpověděl Pepíček, „rád bych šel na zahradu.“ „Tak jdi, ale po stromech nelez. Pěkně se tam procházej,“ řekla panímáma a přestala na Pepíčka myslit. Pepíček vyběhl na zahrádku a pozdravil se s Kocijánkem. Pes zakňučel a zamával krásně svinutým ocasem. To znamenalo, že je spokojen. Pak se otočil a běžel k díře v plotě. Stále se ohlížel, jestli jde Pepíček za ním. Pepíček, to se rozumí, šel. Znal už takovéhle psí vzkazy. Děti se sešly malý kousek nad samotou. Vojta s Anežkou už tam byli a Pepíček s Kocijánkem se přihnali k nim. Kocijánek si nejprve čichl k černému kastrůlku, ale Anežka ho odehnala. Pes se alespoň olízl a posadil se na zadek. Hleděl přitom upřeně na kastrůlek. Všechny psí myšlenky běhaly kolem něho. Anežka pověděla chlapcům o černém kastrůlku, a že znovu půjdou na letiště. 26

„Trálalá, trálalá,“ zpívala Anežka. „Hm,“ řekl Pepíček a tváře mu zbledly, „mně se ucho sotva zahojilo.“ „Máme kastrůlek,“ křičel Vojta a pes Kocijánek štěkal, „a ten jsme neměli!“ „Ka-strů-lek,“ zpívala Anežka a mávala jím ve vzduchu. Škubánky byly v nebezpečí, že budou létat vzduchem jako pilot Hejduk. Ale nelítaly. Hrušková strouhanka je držela pohromadě. Kocijánek přesto čekal s otevřenými čelistmi, kdyby jeden kousek přece jen vypadl. „Copak tomu nerozumíš?“ řekl důtklivě Vojta. „Už nejsme cizí! Neseme dědovi Kozelkovi kastrůlek se škubánky. Už nás nemůže zavřít do hangáru ani nás nemůže vyhnat. Vždyť mu neseme škubánky!“ „To je pravda,“ odvětil Pepíček Slámů a pohlédl vděčně na kastrůlek. Měli si ho vzít už tehdy. Pepíček by byl neměl bouli na čele ani odřené ucho. Děti rychle vyběhly na kopec a pak zamířily dolů na letiště.

27

VYPRÁVĚNÍ SEDMÉ, v němž vychází najevo, že podle dědy Kozelky se na letišti nesmí nic dělat

ěda Kozelka už černý kastrůlek toužebně vyhlížel. Přecházel mezi hangárem a malým domkem a vytrvale se díval nahoru na kopec, kdy se objeví babička s černým kastrůlkem v ruce. Pilot Hejduk už v domku jedl a dědoušek Kozelků nedostával pořád nic. Najednou dědeček přece jen někoho objevil. A nešel sám, šli dva, tři. A ke všemu jim něco živého běhalo u nohou. Dědeček si hned vzpomněl, kdo by to asi mohl být. To byli ti lotrasové z Pekel, kteří mu posledně tak záhadně utekli z hangáru! Děda Kozelka si nebyl jist, jestli ho nemámí zrak. Potřásl hlavou, protřel si oči a podíval se znovu. Nebylo pochyb, byli to oni, rozeznával je docela zřetelně. Co tu chtějí? Dědeček zapomněl na svůj hlad a trochu se rozčilil. Basama heligón, zlámaná vrtule, co mám dělat? Mám na ně zase číhat a zavřít je do hangáru jako posledně? Hernajs fer28

najs, to přece ne! To nedopadlo dobře. Dědeček se až potil, jak silně přemýšlel. Konečně na to přišel. Zavolal pilota Hejduka, aby se na tenhle houfec dětí se psem přišel podívat. Pilot si utřel mastná ústa a přišel k dědečkovi. „Toníčku,“ řekl zpocený dědeček, „vidíte to?“ „Ano,“ křičel mladý pilot dědečkovi do ucha, „to se ví, že je vidím! A taky vidím černý kastrůlek. To vám jistě nesou oběd.“ „Ka-ka-kastrůlek?“ koktal dědeček a hned se mu ulevilo. Opravdu! Anežka nesla kastrůlek a pes běhal kolem ní. „Kocijáne, jdeš od ní,“ bručel dědeček a přitom si uvědomil, že má velký hlad. Děti poslední kousek cesty běžely úprkem.

29

„Babička vám posílá škubánky,“ křičela Anežka a podala dědečkovi kastrůlek, „sama nemůže přijít, protože ji píchá v nohou.“ „Bude asi změna počasí,“ řekl děda a odklopil pokličku černého kastrůlku. Bylo tam všechno, na co celé dopoledne myslil. „Dědečku,“ odvážil se zavolat Vojta do dědečkova ucha, „můžeme si prohlédnout tamhleto letadélko?“ A ukazoval na malý stroj uprostřed letiště. „Letadélko?“ odpověděl dědeček. „Ne, to se nesmí!“ „A můžeme jít do hangáru?“ křičela Anežka. „Ne,“ odpověděl děda Kozelka a sedl si na trávu, „tam se taky nesmí.“ A myslil si: Posledně jste mě pěkně prohnali, ale dnes vás nespustím z očí a nic vám nedovolím, i když jste mi přinesli škubánky. „A co se tedy vlastně smí?“ vykřikl netrpělivě Vojta. Tenhle černý kluk se zdravými tvářemi se začínal zlobit.

30

„Nic,“ odvětil přísně dědeček a pustil se do škubánků. Chutnaly mu moc. Byl by do nich nejraději vstrčil celou hlavu. „Tak vidíš,“ řekl Pepíček Vojtovi, „jaké je to letiště. Tady se nic nesmí.“ Tohle všechno slyšel pilot Hejduk. Děti si pomalu prohlédl a nakonec se podíval i na psa. Mimo Kocijánka s krásně nakrouceným ocasem se mu nejvíc líbil Vojta. Byl to kluk jako řimbaba. „Děti, pojďte se mnou,“ řekl pilot, „já vám všechno ukážu. A psa můžete vzít s sebou.“ Děda Kozelka byl zavrtán do svých škubánků a už si dětí nevšímal. Ať si s nimi Toníček dělá, co chce. Dědeček proti tomu nemohl nic namítat, protože pilot na letišti poroučel a děda Kozelka tam jenom hlídal.

31

VYPRÁVĚNÍ OSMÉ, v němž děti zásluhou pilota Hejduka poznají dvě větší letadla, a to Čápa a Sokola

ladý pilot dovedl děti nejprve do hangáru. Vrata byla otevřena a děti tam vstoupily. Jen Pepíček Slámů se ve vratech zastavil. Letadla stála v hangáru tak jako před čtrnácti dny. Nejbližší z nich mělo vysoký podvozek a dívalo se na děti i na pilota Hejduka velmi přísně. Nehnulo se na něm nic. Ani vrtule, ani kolečko u podvozku. „Tohle je Čáp,“ ukazoval mladý pilot. „Říkáme mu ještě postaru, i když je to stroj nový, hodně zlepšený.“ Pilot Hejduk mu pohladil křídlo. „Má nohy jako čáp!“ vykřikla Anežka. Opravdu jí tohle letadlo připomínalo čápa. Vojtovi taky. Jen Kocijánek v něm nic čapího necítil a také Pepíček měl pochybnosti. Opravdový čáp je přece o moc menší. Pepíček neřekl nic, protože musel stát ve vratech. „Je to dříč,“ pokračoval pilot, „létá pomalu, ale utáhne hodně.“ 32

„Unesl by nás všechny?“ ptal se Vojta. Tmavé oči mu zářily a nohy ho táhly k letadlu co možná nejblíž. „To se ví,“ odvětil pilot a smál se. „I Pepíčka?“ ptala se Anežka. „Pepíčka taky.“ „I Kocijánka?“ zeptal se Vojta, neboť mu na psovi záleželo. „Kocijánka taky,“ řekl pilot Hejduk a ten to přece musel vědět. Kocijánek uslyšel své jméno a rychle se vrátil z kteréhosi tmavého kouta. Zaštěkl haf! a povyskočil, aby bylo vidět, že je tady. „To víš, že s námi poletíš,“ řekl Vojta a pohladil Kocijánka po hlavě. Pes uspokojen odběhl do jiného kouta. Hledal tam nějakou potvůrku, do které by si mohl kousnout. Měl dnes na kousání velkou chuť. „Tohle je Sokol,“ řekl pilot Hejduk a zastavil se s dětmi u druhého letadla. Bylo o moc nižší, všude oblé jako vajíčko, a jeho podvozek se dal zatahovat do trupu letadla. „Co je to?“ křičel od vrat Pepíček, který jméno letadla nezaslechl. „Proč tam stojíš?“ zeptal se pilot. „Můžeš jít přece s námi.“ „Pepíček se bojí,“ šeptala Anežka a smála se jako lasička. „A proč se bojí?“

„Aby dědeček nezavřel vrata,“ odpověděla Anežka, ale vzápětí dostala od Vojty dloubanec do zad, až hekla. Anežka hned věděla proč. Tohle se přece před pilotem nemělo říkat. „Ale ne! Kdepak! Proč by dědeček zavíral vrata?“ divil se pilot. „Pepíčku, pojď sem!“ Pepíček se zdráhal, ohlížel se, ale pak se přece jen k dětem pomalu přiblížil. Hangárová vrata však podezříval dál. Co kdyby se zase zavřela! Pepíčkovi se už oknem lézt nechtělo. „Sokol unese jen dva lidi,“ vykládal pilot Hejduk, „ale létá ještě rychleji než vítr.“ „Panečku,“ divil se Vojta a sáhl si na vrtuli, „ta se asi točí!“ „Jejda, rychleji než vítr?“ kroutila hlavou Anežka. „Hm,“ pochyboval Pepíček. „Copak letadlo může létat rychleji než vítr?“ Náhle se v rohu hangáru ozvalo hrabání, dupání a pištění. Jako když se tam pere celé klubko psů. „Co je to?“ vydechl Pepíček a hnal se ven. Pepíček hangáru nevěřil. Děly se tam podivné věci a Pepíček Slámů s tím nechtěl nic mít. Posledně se zavřela vrata a teď se děje v jednom koutě něco hrozného. Pilot Hejduk i děti Tomešovy stáli na místě a čekali. Klubko psů se v koutě hangáru ovšem nepralo. Jen obyčejný pes Kocijánek chytil krtka a už ho nechtěl pustit. A teď ho dokonce přinesl dětem. „Krtek,“ zasmál se pilot, „to bude mít děda Kozelků radost. Už ho tu honí alespoň čtrnáct dní.“ „Kocijánku,“ řekl Vojta a pohladil psa po hlavě, „dones ho dědovi!“ Kocijánek běžel k starému Kozelkovi, který seděl na trávě za malým domkem. Stále ještě nebyl se svými škubánky hotov. Jedl je schválně pomalu, aby mu jídlo dlouho trvalo. Pes přinesl krtka a položil ho dědovi k nohám. Dědeček se na černé zvíře podíval, spolkl sousto, vykulil oči, naježil vousy a rychle odtáhl nohy, aby se mu snad krtek do nich nezakousl. „Basama heligón,“ vykřikl dědeček, „takovou potvoru mi neseš, když jím? Jdeš s tím pryč!“ Tohoto křiku se Kocijánek lekl. Polekal se i krtek, který ještě nebyl mrtvý. Kocijánkovy zuby ho neprokously. Kocijánek i krtek 34

zůstali malou chvilku zděšeně stát, ale pak se přece jen vzpamatovali. Krtek vběhl do nejbližší díry, v níž se rychle zahrabával, a Kocijánek odpelášil k dětem, které v této chvíli kráčely po boku pilota Hejduka do středu letiště. V hangáru se už dál nezdržovaly, protože další letadla byla podobná těm prvním. Stálo tam ještě několik Čápů a Sokolů.

VYPRÁVĚNÍ DEVÁTÉ o letadélku Káněti, které se dětem zalíbí na první pohled

elý houf lidí i se zklamaným psem Kocijánkem se přiblížil k malému letadélku. Bylo skoro k smíchu. Vypadalo jako větší vosa. Trup mělo štíhlý a průhledné břicho. Uprostřed křídel seděly hlavice s tenkými vrtulemi. „Tohle je Káně,“ řekl pilot Hejduk a opřel se dlaní do letadélka. Káně se pohnulo a vesele poskočilo. Bylo lehké, asi tak jako těžší pírko. „Ach,“ vzdychl Vojta a srdce mu nad Kánětem usedalo. „To je náš vynález,“ řekl mladý pilot a pyšně se usmíval, „takovéhle Káně neudělala ještě žádná továrna na světě. Naši dělníci z něho mají velikou radost.“ „Prosím vás …,“ řekla Anežka a chtěla se na něco ptát. Byla zvědavá na moc věcí a ty se jí všechny spletly na jazyku. Nakonec se nezeptala na nic. „Káně unese jenom jednoho člověka,“ řekl mladý pilot, „možná že by se tam se mnou ještě vešel Vojta nebo ten váš pes Kocijánek.“ Pes zaslechl své jméno a nastavil uši. Očichávání podvozku zanechal. On že by měl jít do letadla s tímhle mladým pilotem? Ne, to je cizí člověk. Možná že je hodný, ale Kocijánek může jít jen s Vojtou. To je jeho pravý pán. Pes přiběhl k Vojtovi a zamával mu před nosem svým krásně nakrouceným ocasem. 36

Ale Vojta si ho v té chvíli nevšímal. Tváře mu hořely a ruce mu šmejdily po letadélku Káněti. Tolik se mu líbilo! „Vidíte tyhle hlavice s vrtulemi?“ ukazoval pilot Hejduk. „Když chci letět rovnou nahoru, nechám je kolmo, ale když chci kupředu, sklopím hlavice vodorovně.“ „To-to-to,“ koktal Vojta, „to se nemusí rozjíždět?“ „Ne, Káně letí přímo nahoru.“ „Rovnou nahoru! Až do nebe!“ vykřikla Anežka. „Jo, do nebe,“ řekl Pepíček pochybovačně. „Cožpak může nějaké letadlo do nebe?“ Ale ať Pepíček říkal co chtěl, letadélko se líbilo i jemu. Nestrašilo jako veliká letadla v hangáru, naopak, bylo přítulné jako ochočená slepice, kterou měli u Slámů na dvoře. „Do nebe nemůže, to je pravda,“ usmíval se pilot, „ale kdopak z nás tam chce. Já ne.“ „Já taky ne!“ bránil se Vojta. „Já taky ne,“ řekla Anežka, „mně se líbí tady na zemi.“ „Já tam taky nechci,“ vrtěl hlavou Pepíček, aby na něm nezůstalo, že tam snad chce. Co by tam dělal? Do nebe zkrátka nechtěl nikdo. Kocijánek neříkal nic, protože se ho to netýkalo. Psi mají své vlastní nebe a o tom tady nebyla řeč. „A tohle Káně může řídit ještě menší kluk než Vojta. Je to docela lehké,“ pokračoval mladý pilot. „Panečku,“ vykřikl Vojta. Tolik se divil. Ještě menší kluk, než je on sám? To tedy musí být opravdu lehké!

„A pes?“ ptala se Anežka. „Pes nemůže řídit Káně? Náš Kocijánek je chytřejší než Vojta.“ Když to Vojta uslyšel, rozehnal se za Anežkou. Chytil ji a musel ji zatahat za vlasy, aby se pomstil. Urážka byla příliš veliká. „A větší chlapec než Vojta by Káně nemohl řídit?“ zeptal se Pepíček a myslil přitom na sebe. „Větší i menší,“ prohlásil pilot. „A do školy by se s ním mohlo létat?“ ptal se dál Pepíček. „Mohlo,“ přisvědčil pilot Hejduk. „Vyletěl bys u vás v Peklech na zahradě, přeletěl bys kopec, letiště, les, tamhle bys musel dát pozor na tovární komín, abys ho neporazil, pak bys letěl nad Nožířskou ulicí a tady už je škola. Tam by ses posadil s Kánětem na dvůr.“ „Tak dobře, až přijdu domů, řeknu mamince, aby mi Káně koupila. Vyklepu si na ně všechny peníze z pokladničky,“ zaradoval se Pepíček. Když tohle Vojta slyšel, musel se zamračit. Také Anežka oněměla. U Tomešů žádnou pokladničku s penězi neměli, a proto na koupi Káněte nebylo ani pomyšlení. „Káně není na prodej,“ smál se pilot, „máme zatím jen jedno.“ Dětem Tomešovým se ulevilo. Tváře se jim opět rozjasnily. To je dobře, že Káně není na prodej! Když je nemohou mít samy, ať je nemá ani Pepíček! Stačí, že má kolo. „Ukážu vám, jak Káně létá, a vezmu Vojtu s sebou,“ řekl konečně mladý pilot. No tohle! Vojta nevěděl samou radostí, kam dřív skočit. Vždyť poletí na Káněti!

38

VYPRÁVĚNÍ DESÁTÉ o Vojtově prvním letu i o tom, jak se poleká školník Vozáb

ilot Hejduk otevřel dvířka do letadélka Káněte a pobídl nejprve Vojtu: „Postav se za mé sedadlo! Přikrč hlavu! A ne aby ti bylo špatně!“ Vojta se vsoukal za pilotovo sedadlo, sklonil hlavu, jak si pilot přál, a řekl: „Mně špatně? Kdepak! Maminka říká, že mám husí žaludek.“ Oči mu přitom jezdily po věcech uvnitř letadélka. Nebylo jich tam mnoho. Několik páček, kruhový rychloměr a dvě destičky s čísly. Vojta se snažil uhodnout, k čemu to všechno je. Neuhodl nic, ale umínil si, že bude dávat na pilota Hejduka pozor. „Husí žaludek,“ smál se pilot a vlezl do letadélka, „to ti nebude špatně.“ „Vojto,“ křičela Anežka do dvířek kabiny, „zapni si kabát, nahoře je zima!“ Anežka byla rozčilená. Co se bude dít? Vojta poletí letadlem! Anežka se hbitě otočila na bosé patě. To bude krásné vypravování děvčatům ve škole! 39

„No třebas,“ zabručel Vojta a zapínal si pomalu kabát. Zapjal jeden knoflík a pak druhý. Dál už to nešlo. Dírky tam sice byly, ale knoflíky ne. To stačí, pomyslil si Vojta, teď už mi zima nebude. Vojta si zapínal kabát odjakživa nerad. Maminka s ním měla velké trápení. Klukovi bylo stále teplo. I když z povětří foukala zima. „Já nevím,“ řekl Pepíček Slámů a z opatrnosti si taky zapjal kabát až ke krku, „ale asi je pravda, že nahoře nebude teplo.“ Pepíček sice nikam neletěl, ale jistota je jistota. Vždyť přece mohlo být zima i dole. Kocijánek zahafal, postavil se na zadní nohy a hleděl upřeně na Vojtu. Čelisti měl pootevřeny a přes jejich okraj mu čněl červený jazyk. „Kocijánku,“ křičel Vojta, „to nejde, ty musíš zůstat dole! Už by ses do letadla nevešel!“

Kocijánek se tedy spustil na všechny čtyři a jazyk si zasunul dovnitř. Ocas si srovnal do krásného kroužku a proběhl se dokola. Zafrkal do několika děr a na nose mu uvízl kopeček hlíny. Pilot Hejduk zapjal motor a obě vrtule se počaly otáčet. Zprvu pomalu, ale pak se rozrejdily jako dva větrníky. Zavál od nich prudký vítr. Anežce tenhle vítr trhal sukně, Pepíčkovi odfoukl čepici a Kocijánkovi spadl z nosu kopeček hlíny. Všichni tři od letadélka velmi rychle odskočili. Anežka začala mít o Vojtu strach. Letadélko bylo sice malé, ale jeho vrtule vrčely jako celý roj sršňů. „Vojto,“ vykřikla Anežka a zdvihla malou pěst, „počkej, já to řeknu doma!“ „Já bych do toho nešel,“ křičel Pepíček Slámů, „podívej, Káněti se už třese břicho!“ Břicho se letadélku dlouho netřáslo. Pomalu se zdvihalo od země a stoupalo výš a výš. Na chvilku zastínilo dětem slunce. Anežka s Pepíčkem sledovali jeho let s ústy otevřenými a hlavami zvrácenými nazad. Tohle byl přece nějaký div! Kocijánek si sedl na zadek a tiše vyl. Snad si myslil, že Vojta uletí nadobro. Vojta zatím hleděl dolů na zem, která se pomalu vzdalovala. Motory letadla hučely, ale jinak byl v kabině i kolem dokola klid. Vzduch se zdál měkký a tichý. Vlídně nadzdvihoval letadélko stále výš. Pilot se ohlédl a spatřil Vojtovu rozzářenou tvář. Usmál se také a pokynul rukou kupředu. Vojta nechal Anežku, Pepíčka i Kocijánka, kteří byli už docela malincí, a pohlédl dopředu na hlavice vrtulí. Spatřil, jak je pilot nevelkou pákou pomalu sklání kupředu. Letadélko nabralo rychlost. Země pod ním ubíhala vzad. Za několik chvilek byli nad městem. Nad Vojtovou školou se pilot Hejduk spustil hodně nízko. Hlavice vrtulí stály opět kolmo a letadélko Káně pomalu klesalo dolů. Lopatky vrtulí rozháněly pokojný vzduch na všechny strany. Vojta se naklonil na stranu a hleděl upřeně na školní dvůr. Školník Vozáb tam právě zametal. Byl to zamračený chlapík 41

a školní mládež neměl příliš rád. Bručel na ni neustále, a kde mohl, švihl po klukovských zádech rákoskou. Vojta viděl, kterak školník Vozáb zdvihl hlavu od svého koštěte a pozorně hleděl na Káně, které se pomalu blížilo. Když vítr od vrtulí Káněte vířil kolem školních komínů, praštil školník koštětem a upaloval do školy. Měl strach, aby mu tahle potvůrka nesedla na záda. Vojta se smál, když viděl školníka uhánět přes dvůr, a mladý pilot se smál také. „Bojí se Káněte,“ křičel mu Vojta do ucha. Pilot kývl hlavou a pohnul pákou. Letadélko začalo opět stoupat, aniž na zem vůbec dosedlo. Když už byli nad školou hezky vysoko, vyběhl školník Vozáb na dvůr a Vojta uviděl, že má v ruce rákosku. Školník ji pozdvihl

42

a hrozil za odlétajícím Kánětem. Bylo vidět, že má chuť vsolit Káněti několik ran do zad. Měl na to ovšem krátkou ruku. Káně už zatím plulo nahoře mezi dvěma mráčky. „Těch rákosek má asi pět,“ křičel Vojta do pilotova ucha. „Ale já se ho nebojím!“ Pilot kývl hlavou, že rozumí. Vojta si pak musel povolit oba knoflíky u kabátu. Tak ho podívání na školníka Vozába rozpálilo. Pilot Hejduk ukázal na mráček, který měli po pravé ruce, a stočil letadélko k němu. Vrtule Káněte se zabořily do jeho mlhoviny a Vojta v malé chvilce neviděl kolem sebe docela nic. Ztratila se země, zmizelo slunce, i druhý mráček byl tentam. Vojtovi se tahle mlha nelíbila ani trochu. „Nezabloudíme?“ zavolal hodně nahlas. Pilot se malinko usmál a zakroutil hlavou, že ne. A opravdu! Za chvíli se z mraku vynořili a vpluli znovu do zářících slunečních paprsků. Zase se nad nimi ukázalo modré nebe a hluboko pod nimi krásná, široká země. Vojta musel několikráte polknout. Tak se mu tohle všechno líbilo. „Já budu pilotem,“ ozval se znovu. „To víš,“ odpovídal pilot Hejduk, „tak se na všechno dobře dívej!“ A Vojta se díval. Oči mu rejdily po věcech v letadélku. Už věděl, jak se zapínají motory, jak se překlápějí hlavice vrtulí, jak se letadélko může zatočit, stoupat i klesat. Mladý pilot mu dokonce dával ruku na jednotlivé páčky a učil ho letadélko řídit. „Ale Pepíček nebude pilotem,“ křičel Vojta. „Já nevím,“ odvětil Hejduk. Jemu to bylo jedno. „Vždyť by neuměl ani… ani…,“ koktal Vojta. Nemohl si honem vzpomenout, co všechno by Pepíček neuměl. „Pepíček by neuměl nic,“ vzkřikl Vojta nakonec. Nepřál si, aby byl Pepíček pilotem, když jím bude on sám.

43

VYPRÁVĚNÍ JEDENÁCTÉ o Vojtově opětovném shledání s Anežkou, Pepíčkem Slámů i se psem Kocijánkem

epíček Slámů zatím ležel v trávě uprostřed letiště. Také Anežka se tam povalovala a pes Kocijánek měl na nose nový kopeček hlíny. Znovu očichával všechny krtčí díry v blízkém okolí. Ocas si nesl krásně svinutý jako kominickou štětku a na Vojtu, který zmizel i s letadélkem kdesi za lesem, úplně zapomněl. Ne tak Pepíček s Anežkou. Ti hleděli vzhůru k nebi a čekali, až se letadélko Káně opět objeví. „Já se směju,“ řekl Pepíček Slámů, „nám se nemůže nic stát.“ Měl radost, že není s Kánětem ve vzduchu. Ale Pepíček se nesmál příliš dlouho. Přihnal se dědeček Kozelka i s černým kastrůlkem. Kastrůlek byl už prázdný. Všechny škubánky se zatím přestěhovaly do dědečkova žaludku. „Basama heligón,“ vykřikl dědeček, když spatřil děti. Děti se lekly a postavily se rychle na nohy. „Tady máš kastrůlek,“ křičel dědeček na Anežku, „a kde je ten váš štětinatý kluk?“ Anežka místo odpovědi ukázala vzhůru k nebi. „Podívejme se,“ zlobil se dědeček nahlas, „ztratil se, uletěl, rozplynul se. Tak už se začínáte ztrácet jako tehdy v hangáru?“ „Ne,“ odpověděl Pepíček důstojně, „jsme tady přece všichni 44

i se psem Kocijánkem. Jen Vojta odletěl s panem Hejdukem.“ Anežka vzala do ruky kastrůlek a Kocijánek si k němu honem čichl. Bohužel ucítil jenom obyčejný plech. A ten psům nevoní. Dědeček Kozelka Pepíčka neslyšel. Pepíček měl zakázáno křičet, aby neochraptěl, a děd mimoto poslouchal nejraději sám sebe. „Tak se seberte i s vaším psem,“ povykoval dědeček, „a hleďte, ať už jste pryč! Nemám rád, když mi tady někdo cizí šlape trávu.“ „Já to řeknu panu Hejdukovi,“ vykřikla Anežka. Začínala se zlobit. Dědeček už zase začíná? Kocijánek zlostně zahafal. Tohle všechno dědeček slyšel. Anežka měla pronikavý hlas a Kocijánek šeptat neuměl. „Pan Hejduk si lítá po všech čertech,“ křičel děda Kozelka, „a hlídačem jsem tu já.“ 45

Co tedy měly děti dělat? Sebraly se a loudaly se z letiště. Vzaly s sebou černý kastrůlek i psa Kocijánka. Měly zlost na všechno. Nejen na dědu Kozelku, ale i na letadélko Káně, na pilota Hejduka i na samého Vojtu. Ti si lítají někde v povětří a tady dole má Pepíček s Anežkou poslouchat dědečkův křik? Obě děti kráčely vzhůru do pekelského kopce. Mračily se jako noční sovy. Nad jejich hlavami se náhle objevilo letadélko Káně. Chvíli poletovalo sem a tam, ale potom, jako když je po šňůře spustí, sedlo si na zem. Z letadélka vyběhl Vojta. Tváře měl červené a země se mu chvíli kolébala pod nohama. Pak se přece jen usadila a Vojta povídal: „Mě už teď mrzí chodit. Lítat je lepší.“ „Nono,“ řekl Pepíček a mračil se ještě víc než prve. „Jak jsi nás uviděl?“ ptala se Anežka. Její hlas se chvěl zlostí. „Nejdřív jsem uviděl černý kastrůlek a teprve potom tebe,“ odpovídal Vojta a šklebil se. Tohle bylo slovo do pračky. Anežka postavila kastrůlek na zem a vrhla se na Vojtu. Pepíček se přidal k ní, třebaže to měl zakázáno. Kocijánek si občas kousl do některé nohy. Nevěděl, čí je, ale to mu nevadilo. Pilot Hejduk se zatím odlepil od země a letadélko Káně se s tichým vrčením neslo jasným vzduchem zpátky na letiště.

VYPRÁVĚNÍ DVANÁCTÉ o tom, jak se děti učí jezdit na Pepíčkově kole

epíčka mrzelo, že Vojta letěl v letadélku Káněti a Pepíček se musel jenom dívat. Utěšovalo ho jedině to, že má nové kolo. U Tomešů mají kolo u trakaře a u vozíku, ale kdepak by se u nich vzalo takové pěkné jízdní kolo, jako má Pepíček! Pepíček je vytáhl zpod kůlny, vodil je po zápraží i kolem hnoje. Slepice před ním utíkaly i koza se lekla, ale Pepíček by byl chtěl, aby kolo viděly Tomešovy děti. Pepíček na něm ještě neumí jezdit, ale on se taky naučí. Snad by mohl kolo Tomešovým dětem alespoň ukázat. Na dvoře bylo prázdno, z okna se nikdo nedíval. Pepíček zavedl kolo k vrátkům a šup! – už byl venku. A teď rychle pod stráň, kde Tomešovy děti pásly husy. Až se na polní cestě prach zdvihal, jak Pepíček uháněl. „Pepíčku, ty máš kolo,“ užasla Anežka. „Ukaž! Půjč mi je!“ vykřikl Vojta a vytrhl Pepíčkovi řídítka z ruky. „Počkej! Abys nic nepolámal!“ volal úzkostlivě Pepíček a běžel za Vojtou. 47

Ale kdepak už byl Vojta! Palouček byl pěkně vysekán a mírně se svažoval dolů. Na pravé straně stál borový les, jinak věnčilo palouk husté křoví. Vojta v běhu vyskočil na kolo a fičel dolů jako vítr. Husy se před ním rozlétly, jako když do nich střelí, straky na smrku se rozkřičely. Na spodním konci palouku kolo vjelo do křoví. Vojta do něho zapadl jako do vody. Než se vydrápal ven a kolo zase vytáhl, přiběhl Pepíček a jen se mu brada třásla, jak se rozčilil. Nevěděl, jestli se má zlobit, nebo plakat. Jeho krásné kolo vjelo takovou rychlostí do křoví! Jistě se celé poškrábalo. „Vojto, už ti kolo nepůjčím!“ křičel Pepíček zlostně a tahal Vojtovi řídítka z ruky. 48

„Budeme se střídat. Teď pojedeš ty!“ řekl Vojta a oči mu blýskaly jako jezevci. Věděl dobře, že Pepíček na kole neumí jezdit a že by se rád naučil. Nebude přece čekat, až z něho bude velký člověk. Vojta počítal dobře. Pepíček Slámů se cestou k hořejšímu konci palouku udobřil a nahoře ho Vojta s Anežkou vysadili na kolo. Dalo jim to hodně práce, protože Pepíček dost vážil a neustále ztrácel rovnováhu. „Nebudeš se bát?“ ozvala se Anežka. „Ne-e,“ odvětil Pepíček, ale jeho malé oči ustrašeně bloudily ze strany na stranu. Děti kolo roztlačily a Pepíček uháněl dolů, jako když ho vystřelí. Měl hlavu přikrčenou a řídítek se držel, jako by je chtěl rozmačkat. Do spodního křoví vletěl po hlavě. Než dopadl na zem, zpřelámal plno větviček. Vojta s Anežkou čekali, že Pepíček bude vyvádět, ale nic takového se nestalo. Pepíček se zdvihl sám od sebe, vylovil kolo a kulhal s ním nahoru. „Já jsem letěl, jako by se mi kolo splašilo,“ řekl důrazně a v tváři měl spokojený úsměv. Vždyť přece jel na kole přes celou louku až dolů do křoví. „Vidíš, jak umíš jezdit,“ pochválil ho Vojta a Pepíček se natřásal jako krocan. Teď byla řada na Anežce. Anežka sjela pomalu a před křovím zastavila. Naučila se už trochu jezdit o školních přestávkách a teď se jí to hodilo. Učila oba chlapce brzdit a správně zatáčet. Vojta i Pepíček jezdili jako draci a nic jim nevadilo, že jsou celí potrhaní, potlučení a poškrábaní, že také kolo se jaksepatří odřelo, že husy už odešly domů, že slunce se silně naklonilo nad borový les … to jim bylo všechno jedno. Jen když budou umět na kole. Vojta se naučil tak, že mohl jít z paloučku rovnou na závody, Pepíček o trochu méně, ale už by se byl jistě vyhnul na silnici i velkému vozu… Když večer táhli domů, přicházel Pepíček pomalu k sobě a začínal mít strach. Stačilo, když se podíval na odřené kolo a na svoje kalhoty. A to ještě neviděl škrábance na vlastní tváři. Marně mu Vojta sliboval, že ho sveze na Káněti, marně ho Anežka ujišťovala, že pan Sláma není dnes doma. Pan Sláma doma byl a byla doma i paní Slámová. Zhrozili se Pepíčka i jeho kola. Paní Slámová se zlobila a pan Sláma Pe49

píčkovi nabil řemenem, který odepjal od kalhot. Až musela paní Slámová synka bránit. Pepíček jindy naříkal, ale tentokrát zaťal zuby a mlčel jako pařez. Vlezl si hned do postele, strčil hlavu pod peřinu a tam se sám u sebe radoval, že umí jezdit na kole. Už je nebude vodit po dvoře, jako se vodí třeba koza, ale pojede, jako by byl velký.

50

VYPRÁVĚNÍ TŘINÁCTÉ o Vojtově letu se psem Kocijánkem a o tom, jak se pes dostane domů

ěti chodily na letiště s obědem každý den. Babičku Kozelkovou píchat v nohou nepřestávalo. Byla ráda, že může dědečkovi aspoň uvařit. Jednou mu poslala rajskou omáčku, podruhé placky s povidly a potřetí jahelník. Mezitím často bývaly škubánky, neboť ty jedl dědeček nejraději. Na děti byl dědeček stále velmi přísný. Nepouštěl je ani k hangáru, ani na letiště. Nevěřil jim příliš. Nejraději byl, když se vracely s černým kastrůlkem zpátky na Pekla. Tohle všechno Vojtu mrzelo. Pořád šilhal po letadélku Káněti. Byl by se k němu rád přiblížil, ale pokaždé něco překáželo. Nejčastěji děda Kozelka nebo pilot Hejduk, který teď létal s Kánětem každý den, nebo vrata hangáru, kde se letadélko Káně občas skrývalo. Jednoho dne dědeček hned po obědě usnul. Jahelník ho tak zmohl, že ani pořádně nedojedl, hlava mu klesla na prsa, lžíce vyklouzla z ruky a dědeček spal jako o půlnoci. Anežka na něho mluvila, ale děda neslyšel. Tohle bylo něco pro Vojtu! 51

Vyskočil jako hříbě a pelášil ke Káněti. Letadélko stálo uprostřed letiště docela samo. Pilot Hejduk odešel do továrny a dědeček spal. Za Vojtou běžela Anežka a v patách za ní Pepíček Slámů. Jen Kocijánek se trochu omeškal. Musel sežrat zbytek jahelníku z dědečkova kastrůlku. Když už tam nebylo nic a také lžíce byla načisto olízána, upaloval Kocijánek za dětmi k letadélku Káněti. Doběhl tam ještě včas. Vojta už seděl uvnitř letadélka a rukama zkoušel páčky. Hodily se mu do ruky docela dobře. „Anežko,“ křičel Vojta, „já tě svezu!“ Svítil přitom celou tváří a ruce a nohy mu jen hrály. Užuž chtěl s letadélkem vzlétnout. „Ať jde dřív Pepíček,“ volala Anežka, „já půjdu až po něm!“ Ale Pepíčkovi se do letadélka nechtělo. Bál se i pouhého pomyšlení, že by se měl vznést do takové výše. Co kdyby se něco stalo a letadélko spadlo? Pak by se třeba odřel ještě víc, než když spadl z kola, a to by bylo doma křiku. Pepíček si vzdychl a řekl nahlas: „Ať jde dřív Kocijánek, já půjdu až po něm.“ Tak se stalo, že do kabiny za Vojtova záda vskočil Kocijánek. 52

Nejdřív všechno očichal a pak si sedl. Byl docela spokojen, vždyť seděl za Vojtou. Jen trochu ho mrzelo, že má pokroucený ocas. Když se rozvrčel motor, začal vrčet i Kocijánek. Rozhlížel se rychle, kdeže je ten nepřátelský pes, který na něj takhle vztekle vrčí. To se rozumí, psa nenašel. Letadélko Káně se začalo mírně otřásat, pak už se měkce pohupovalo a nakonec je neviditelná síla táhla do výše. Vojta napětím sotva dýchal a Kocijánek štěkal. Divil se tomu, co se s ním děje. Jeho psí bouda s ním nikdy nelátala. Pak se přece jen uklidnil, protože před ním seděl Vojta. A s Vojtou se nemohlo Kocijánkovi nic stát. Jednoduchým pohybem ruky sklonil Vojta hlavice vrtulí a Káně se hnalo rychle kupředu. Vojta se stočil směrem k domovu. Chtěl se podívat, jak vypadají Pekla shora. Uviděl je za malou chvíli. Letadélko se řítilo vzduchem jako opravdové káně. Vojta opět napřímil hlavice vrtulí a letadélko se s tichým broukáním snášelo k Tomešově chalupě. Nevysoko nad ní se téměř zastavilo. Vojta se díval dolů. Uviděl dvorek s hranicí dříví a trakař přichystaný k odjezdu. Maminka asi pojede na jetel, pomyslil si Vojta. Na střeše si hověl kocour Rozum a blýskavé oči otáčel po letadélku Káněti. Nevěděl chvíli, co má dělat. Číhal právě na nějakého ptáčka, ale ten, který se právě snášel dolů, se zdál kocourovi Rozumovi přece jen trochu veliký. Kocour si nebyl zcela jist, jestli by ho stačil zakousnout. Mimoto tenhle velký pták protivně vrčel. Kocour Rozum se tedy raději zdvihl, přeběhl střechu a zmizel v půdním vikýři. Huňatý ocas za sebou táhl jako královskou vlečku. Při tomhle útěku přes střechu ho zahlédl Kocijánek. Rozštěkal se, neboť se neměli s kocourem Rozumem rádi. Kocijánkovi připadal moc černý. Kocijánek chtěl dokonce vyskočit z letadélka na střechu a Rozuma kousnout do nohy. Ale to dobře nešlo. Stěna kabiny byla sice průhledná, ale ven nechtěla Kocijánka pustit. Na dvůr vyšla Vojtova maminka. Zastínila si oči a hleděla 53

chvíli na letadélko, které viselo ve vzduchu jako ozdoba na vánočním stromku. Vojta dostal strach, aby ho snad nepoznala, a proto se raději vznesl o něco výš. Maminka Tomešová nic nevěděla. Že by byl uvnitř letadélka Vojta, a dokonce se psem Kocijánkem, to ji ani nenapadlo. Podívala se jen, pak zdvihla trakař a jela pro jetel. Vojta byl šťasten, jak krásně létá a jak všechno dobře vidí, ale Kocijánek spokojen nebyl. Štěkal a chvílemi vyl. Uviděl Tomešovu chalupu a chtěl domů. Už se mu v letadélku nelíbilo. Chtěl mít pod nohama obyčejnou pevnou zem. „Kocijánku!“ okřikoval ho Vojta. Ale nebylo to nic platné. Kocijánek si mlel stále svou. Chtěl mermomocí dolů a domů. Vojta tedy poodlétl za Tomešovo stavení a posadil se s Kánětem na louku. Pootevřel kabinu a Kocijánek z ní vyrazil, jako by měl hořící věchýtek pod ocasem. Upaloval k domovu a ani jednou se neohlédl. O létání už asi nestál.

54

VYPRÁVĚNÍ ČTRNÁCTÉ o Pepíčkově letu na podvozku letadélka Káněte

ude dobře, rozmýšlel se Vojta, když se vrátím na letiště a svezu Pepíčka nebo Anežku. A to také udělal. Vznesl se opět do vzduchu, chvíli se tiše houpal na vzdušných vlnách a pak sklonil hlavice vrtulí. Letadélko Káně se cestou necestou střelhbitě hnalo do středu letiště. Přelétlo pole, veliký hangár, spícího dědečka Kozelku a posadilo se poblíž Anežky a Pepíčka Slámy. „Podívej se,“ řekl Pepíček Anežce, „už je tady.“ „Kde máš Kocijánka?“ křičela Anežka na Vojtu. „Tys ho někde ztratil.“ „Ne,“ odvětil Vojta a vylezl z letadélka, „Kocijánek chtěl kousnout kocoura. Tak jsem ho vysadil u naší chalupy. Kdo teď se mnou poletí?“ „Pepíček!“ vykřikla Anežka. Chtělo se jí do letadélka, ale přece jen svůj vstup do Káněte oddalovala. Měla strach docela nepatrný, ale přece jen to byl strach. 55

Ale ani Pepíčkovi se dovnitř nechtělo. Podíval se nahoru, a když si pomyslil, že by za chvilku měl být až někde pod mraky, udělalo se mu nevolno. Pepíček radši jezdí na kole. To alespoň jede pořád po zemi. „Pepíček? Který Pepíček?“ zeptal se nahlas. „No přece ty!“ vykřikla ještě hlasitěji Anežka a zasmála se. „Já nejsem Pepíček.“ „To já taky vím,“ utrhl se na ni Pepíček Slámů a hledal na svém kabátě knoflík, který by ještě zapjal. Nenašel už žádný. Všechny byly správně ve svých dírkách. „Tak pojď, než se dědeček vzbudí,“ křičel Vojta. „Vždyť jsem ti to slíbil.“ Pepíček šel pomalu k letadélku a trochu vzdychal. Vzpomněl si na maminku, jak by asi spínala ruce, kdyby věděla, že on, Pepíček, bude létat ve vzduchu. To mám z toho, že chodím s Vojtou, pomyslil si. Už jsem byl jednou kvůli němu bit, když jsem s ním jezdil na kole, a teď mám letět až někam do mraků? Ale ať, řekl si nakonec Pepíček, když se mi něco stane, nebudu bit sám. Vojta dostane taky. A opravdu vlezl do letadélka a postavil se do úzkého prostoru za Vojtovo sedadlo. 56

„Zavři dveře,“ řekl Vojta a spustil motor. „Ne,“ protestoval Pepíček, „já je chci mít otevřené, až budu chtít ven.“ „Jak to?“ divil se Vojta. Ale nečekal dlouho. Naklonil se a dveře kabiny zabouchl sám. Motor zabral jaksepatří. Vrtule svištěly vzduchem a celé letadélko se chvělo. Pepíček zbledl v tváři i na čele a chvěl se ještě víc než letadélko Káně. Začal se také potit. Jeho ruce pevně svíraly obrubu Vojtova sedadla. Letadélko Káně se zdvihlo do vzduchu. Už pod ním nebyla pevná země, ale jen lehké vzduchové peřinky. Letadélko se mírně pohupovalo. „Počkej!“ vykřikl Pepíček na Vojtu. „Já chci dolů!“ Vojta se jen usmál a nechal letadélko stoupat ještě výš. Však on si Pepíček zvykne, pomyslil si, vždyť jsme od země teprve pár kroků. Letadélko Káně přece není nějaký vrabec, aby létalo jenom při zemi. „Mně se dělá špatně!“ vykřikl znovu Pepíček a už se hrnul ke dveřím. Chtěl mermomocí ven. Měl bledé tváře, na čele kapičky potu a ruce i nohy se mu třásly. „Jdi zpátky!“ křičel Vojta. Ale Pepíček dveře přece jen otevřel, rychle se v nich obrátil, vyhoupl se ven a po kovové noze sklouzl až ke kolu podvozku. „Pepíčku, co to děláš?“ vykřikl Vojta. Dostal strach, že se mu něco stane. Ale ani se bát nemusel. Pepíček se pevně držel kovové nohy. Byl vklíněn mezi nohu a kolo podvozku. Teprve nyní se podíval dolů. Hned si uvědomil, že seskočit není možné. Byli jistě výš než špička továrního komína. Pepíček se držel nohy letadélka ještě pevněji. Umínil si, že se za žádnou cenu nepustí. Dokonce mu přestalo být špatně. Čerstvý vzduch mu vířil kolem tváří a Pepíček se načisto vzpamatoval. Ale Vojtovi se takový způsob létání s Pepíčkem Slámů na podvozku vůbec nelíbil. Rozhodl se, že s Kánětem přistane. Za několik okamžiků si letadélko sedlo na letiště. „Pepíčku, proč jezdíš na podvozku?“ křičela vyjevená Anežka. „Mně se tam líbí,“ odvětil Pepíček a z kolečka podvozku důstojně slezl. „Já už teď budu létat jenom na podvozku.“ 57

„Ale ne se mnou,“ podotkl Vojta, který rovněž vylezl ven, „mně se to nelíbilo ani trochu.“ Na cestě se asi za půl hodiny objevil člověk. Byl docela malinký, ale Vojta ho přece jen spatřil. „Vidíte ho,“ vykřikl Vojta, „to je jistě pan Hejduk.“ Všechny tři děti se zdvihly a pelášily k hangáru. Pepíček se snažil, aby nebyl poslední. Podařilo se mu předběhnout i Anežku. Jen Kocijánek při útěku chyběl. Jistě už zatím štěkal doma na dvoře. Nosil si asi ocas krásně nakroucený a na létání pravděpodobně zapomněl. Děti sebraly kastrůlek u nohou dědečka Kozelky, který stále ještě spal, uháněly kolem tabulky s nápisem Cizím vstup zakázán! a pospíchaly vzhůru do kopce. „S Kánětem by to bylo rychlejší,“ ozval se Vojta. „Já vím,“ bručel Pepíček, „ani mi na ně nevzpomínej.“ „A mě jste nesvezli,“ zlobila se Anežka. Když přišly Tomešovy děti domů, největší radost měl pes Kocijánek. Běhal kolem nich a vesele poštěkával. Maminka poslala děti na trávu králíkům a Kocijánek šel s nimi. Zato u Slámových přivítali Pepíčka jinak. Panímáma si ho prohlédla od hlavy k patě a řekla: „Pepíčku, není ti špatně? Jsi nějaký bledý.“ 58

„Nic mi není.“ „Snad jste zase nejezdili na kole?“ „Nejezdili.“ „Aby se ti s tím uličníkem Vojtou něco nestalo.“ „Co by se mi mohlo stát?“ odvětil Pepíček a přitom si zděšeně pomyslil, co by asi maminka řekla, kdyby ho viděla v takové výšce nad zemí na podvozku letadélka Káněte. To by bylo křiku! Už nejsem tak hodný jako dřív, povzdychl si Pepíček a běžel na zahradu, protože zaslechl štěkot psa Kocijánka. Pes ho volal, aby šel s Tomešovými dětmi na trávu. Pepíček tedy šel.

59

VYPRÁVĚNÍ PATNÁCTÉ o Vojtově snu, ve kterém Vojta skácí komín a letadélko Káně spadne do rybníka

noci se Vojtovi zdálo o Káněti. Vojta seděl v letadélku a chtěl letět. Motor už hučel a kolečka podvozku jenjen se odlepit od země. Náhle se na letišti objevil děda Kozelka a utíkal ke Káněti s holí nad hlavou. Snad chtěl Vojtovi i Káněti nabít. Vojta se jen usmál a pohnul pákou. Vrtule se roztočily, ale Káně sedělo na zemi dál. Vojta dostal strach a přitlačil na páku ještě jednou. Ale ani teď se Káně nehnulo. Vojta už viděl průhledným bokem Káněte dědečkovu rozzlobenou tvář. Ústa se mu pohybovala, jako by nadával, špička hole opisovala ve vzduchu osmičku. Vojta cítil, že bude zle. Přikrčil se, jako by mu dědečkova hůl už měla dopadnout na záda. Vtom zavál silný vítr, podebral Káně a zdvihl je do výšky. Dědeček Kozelků zůstal dole jako malinký pidimužík. Ani hůl v ruce nedržel, byl to spíš proutek. Dědečku, teď už na nás nedosáhnete, myslil si Vojta spokojeně a hnal letadélko od letiště dál. Ale vítr jako by dostal na Káně zlost. Houpal ho na větrných vlnách nahoru dolů a zase nahoru. Vojta se sotva stačil dívat na zem. Kolébaly se tam střechy domů, ulice, zahrádky – a najednou ouvej! Káně narazilo na tovární komín! Sypal se tiše dolů, jako by byl 60

postaven z papírových cihel. Vojta se nahnul a roztáhl ruce. Chtěl ho ještě zachytit, ale kdepak komín. Ten už ležel někde dole. Vojta zavřel oči, aby se na tu spoušť nemusel dívat. Jen je otevřel a nová pohroma! Před Kánětem stála kostelní věž. Červená střecha, nad ní měděná cibulka a nahoře kříž. Řítila se proti Káněti jako divoká. „Uhni! Uhni!“ křičel na ni Vojta. Strachem se mu až nadzdvihoval kabát. A věž poslechla. V poslední chvíli se naklonila na stranu a Káně prolétlo kolem ní. Vojtovi se ulevilo. Rozhlédl se a žádný komín ani žádnou věž už kolem sebe neviděl. Letadélko Káně přeletělo město a pomalu se uklidňovalo. Tiše vrčelo a mírně se houpalo ve vzduchu jako květ zvonku. Letadélko přiletělo nad rybník. Vojta si usmyslil, že sestoupí až dolů k vodě. Chtěl se podívat, jak tam plavou ryby. Co asi budou dělat, až uvidí Káně? Káně letělo několik metrů nad vodou a Vojta vyhlížel ven. Kdy už uvidí kapra nebo štiku? Ale ryby jako by si dnes ani na

61

procházku nevyšly. Zůstávaly někde ve sklepě rybníka nebo v jeho přízemí a nahoře se vlnila jen prázdná voda. Ale přece! Co se to dole hýbe? Vojta sestoupil s Kánětem trochu níž. Ani to jako ryba nevypadalo. Chlupatá hlava, dlouhé uši, čumák nahoru. Je to pes! A Kocijánek k tomu! Vojtu až zabolelo v prsou, jak se o Kocijánka bál. Aby se tak Kocijánek utopil! Vojta ho nesmí ve vodě nechat. Musí ho zachránit! Ale jak? Vojta pootevřel dvířka kabiny a najednou měl v ruce košík s dlouhým provazem. Spustil ho dolů a zavolal: „Kocijánku! Kocijánku! Vlez do košíku!“ Kocijánek zaštěkal na znamení, že o Vojtovi ví a že mu rozumí. Přece nezůstane dole v té protivné vodě, když je Vojta nahoře. Vlezl rychle do košíku a Vojta slyšel, jak kňučí radostí. Kocijánku, neboj se, za chvíli budeš v kabině! Vojta vytahoval košík vší silou, ale nemohl s ním hnout. Jako by v něm byla místo Kocijánka nějaká veliká tíha. Vojtu už brněly ruce a tváře mu zčervenaly. Tíha byla tak velká, že táhla Vojtu i s Kánětem dolů. Vojta se poděsil a začal křičet: „Kocijánku, co to děláš? Vždyť nás vykoupeš!“ Ale Káně se nezastavilo. Padlo do vody, jako když tam žbluňkne kámen. Stříkance vody se rozlétly na všechny strany… 62

„Vojto! Vojto! Vzpamatuj se!“ domlouvala maminka Tomešová zpocenému chlapci. Křičel ze spaní a mlátil sebou, jako by se s někým pral. „Vojto! Otevři oči! To není pravda, co se ti zdálo.“ Maminka třásla Vojtou tak dlouho, až přišel k sobě. Posadil se, promnul si oči a začal se rozhlížet. Uviděl peřiny na posteli, židli s přehozenými kalhotami, stůl s voskovaným plátnem, maminčin šicí stroj… Za okny se černala tma a ze dvora se ozývalo štěkání psa. „Kdo to štěká?“ zeptal se Vojta. „No přece Kocijánek,“ odpověděla maminka. „Aha,“ usmál se Vojta a znovu položil hlavu na polštář. Všechno se mu jen zdálo. Je doma na posteli a Kocijánek štěká u boudy. A Káně jistě taky spí na letišti v hangáru. Vojta chtěl ještě říct mamince, že se bál o Kocijánka. Brada se mu trochu pohnula, ale jazyk jako by zdřevěněl. Taky se mu znovu zavřely oči a Vojta zase spal.

63

VYPRÁVĚNÍ ŠESTNÁCTÉ, které popisuje, jak děti jdou s několika dárky k babičce do vesničky Koniklec

abička dětí Tomešových ve vesničce Koniklec měla narozeniny. Bylo jí už sedmdesát let. Maminka jí upekla bábovku, usypala do pytlíku máku a svázala křídla i nohy jednomu mladému kohoutkovi. To budou dárky pro babičku a Vojta s Anežkou je do Koniklece donesou. Pepíček Slámů chtěl jít s nimi. I kolo s sebou vezme, aby nemuseli jít pěšky. Hlásil se na cestu taky pes Kocijánek. Tancoval radostí a chvílemi šilhal do tašky, kde ležel svázaný kohoutek. Kocijánek si nepřál, aby děti braly kohoutka s sebou. Rozmýšlel se dokonce, kam ho má kousnout. Do křídla, nebo do nohy? Nad letištěm potkaly děti babičku Kozelkovou, která se právě vracela s černým kastrůlkem. Babičku už nikde nepíchalo a běhala zase s obědem jako křepelka. „Děti, kam jdete?“ zeptala se zvědavě a prohlížela si jednoho po druhém. „My nejdeme pěšky, my jedeme na kole,“ řekl Vojta a položil ruku na řídítka, jako by kolo bylo jeho. „Neseme babičce do Koniklece bábovku… a mák… a…,“ svěřovala se Anežka a ukazovala na tašky. 64

„Na jednom kole jedete tři?“ divila se babička Kozelková. „A ještě pes?“ „My se střídáme. Každý se veze jenom kousek. A pak si sedne na mez a čeká, až k němu přijdeme. Jen Kocijánek musí pěšky, ten se ještě na kole nenaučil,“ vykládal Vojta a hned si sedl na kolo, aby babičce ukázal, jak umí jezdit. Ale Pepíček ho nenechal. „Teď mám jet já!“ křičel, až mu zčervenaly tváře. „A kolo je moje!“ Chytil Vojtu za kabát a stáhl ho dolů. „Já už kolo nechci, jeď si na něm do Koniklece sám!“ urazil se Vojta, vzal tašku s kohoutem a běžel napřed. „Kluci, nehádejte se!“ volala Anežka a pospíchala za ním. Babička Kozelková si myslela: To jsou dnes děti! Už ani pěšky nechtějí chodit, jako by neměly nohy. Za chvíli budou létat v povětří jako vrabci. Ani ji chudáka nenapadlo, že Vojta už létá s letadélkem Kánětem. Ještě ne jako vrabec, ale řekněme jako vrána. A to je na obyčejného kluka přece dost. Vojta klusal vpředu se svázaným kohoutkem, za ním uháněl Kocijánek a za psem oddychovala Anežka. Pepíček zůstal vza-

65

du. Ani moc nepospíchal. Dobře věděl, že je všechny brzy dohoní. Má přece kolo a umí na něm jezdit. Udělal si z dlaní kornoutek kolem úst a vykřikl: „Vojto, kdo bude v Konikleci dřív?“ Vojta se zastavil, zamával taškou, až se kohoutkovi zdálo, že jezdí na nějakém slepičím kolotoči, a odpověděl: „Ty ne, s tvým kolem!“ „Jezdí ti jako trakař!“ přidala se k němu Anežka. Vojta si vzpomněl na letadélko Káně a namířil rovnou na letiště. Děda Kozelka asi po obědě spí, pilot Hejduk chodívá kolem poledne do továrny, proč by tedy Vojta s Anežkou nemohli do 66

Koniklece letět s Kánětem? S ním tam budou určitě dřív než Pepíček Slámů. Tomešovy děti měly štěstí. Na letišti se nikdo neukazoval. Káně stálo uprostřed letiště, jako by čekalo, až Vojta nasedne. Vojta se nerozmýšlel ani chvilku a vklouzl dovnitř i se svou taškou, v níž pípal svázaný kohoutek. Za ním se tlačila Anežka. Pospíchala za Vojtou tak rychle, že zapomněla, že by měla mít strach. V jedné ruce držela uzlík s bábovkou, v druhé pytlík s mákem. Chyběl jenom Kocijánek. Ale tenhle pes chytrá do letadélka nechtěl ani zanic. Vojta ho lákal, Anežka ho prosila, oba mu nadávali, ale Kocijánek ne a ne. Stáhl uši, kousek poodběhl, zase se vrátil, ale s letadélkem nechtěl nic mít. Snad si pamatoval, že se mu posledně v letadélku nelíbilo. „Tak si jdi k Pepíčkovi!“ rozzlobil se Vojta na Kocijánka. „A jeď si s ním na kole!“ vykřikla Anežka a zabouchla dvířka kabiny. Vojta spustil motor, letadélko se začalo chvět. Anežka zbledla, pustila bábovku i pytlík s mákem a chytila se obruby Vojtova sedadla. Motor vrčel stále silněji, letadélko se zdvihlo a za malou chvíli klidně plulo vyhřátým vzduchem. Kocijánek se na letišti přikrčil do trávy a smutně se díval za letadélkem. Byl asi nerad, že se ho bojí. Kdyby alespoň nevrčelo jako starý pes. Pak se rychle otočil, stáhl ocas mezi nohy a honem pelášil za Pepíčkem. Když tu není Vojta, bude dobrý i Pepíček. Kocijánek měl rád kolem sebe lidi. Dohonil Pepíčka až někde dole u řeky Orlice. Pepíček věděl, kudy má jet. Údolím téhle pěkné řeky přece vedla cesta do babiččiny vesnice Koniklec.

67

VYPRÁVĚNÍ SEDMNÁCTÉ o příhodách, které zažijí Tomešovy děti na cestě do Koniklece, i o tom, jak je babička přivítá

etadélko Káně se brzy dostalo nad údolí. Vojta si rozepjal kabát a div si nezpíval písničku, jak se mu pěkně letělo. Kohoutek v tašce si asi myslil, že je na kurníku, protože přestal pípat a usnul. Anežka se pustila sedadla a dívala se průhledným břichem Káněte dolů. Klikatila se tam šedomodrá řeka s vrbovým houštím na březích. V její blízkosti ubíhala žlutavá cesta. Na stráních údolíčka se černal les. Anežce připadalo, že by si s řekou, s cestou, s lukami i s celým tím údolím mohla hrát. Vždyť v něm bylo všechno tak drobné a pěkné! „Níž!“ křičela Vojtovi do ucha. „Leť níž!“ Vojta přikývl, překlopil hlavice vrtulí a spouštěl se s Kánětem dolů. Země se přibližovala rychle. Už byl znát na stromech každý lístek, voda v řece se vlnila a na mělčině se brodil čáp. Letadélko znovu vyrazilo kupředu. Anežka viděla, že na břehu řeky sedí na stoličce rybář se slaměným kloboukem na hlavě. Snad spal, protože si podpíral hlavu rukou. Když nad sebou uslyšel letadélko, lekl se, vyskočil a klobouk mu přitom spadl do vody. Potom rybář upaloval do křoví, jen se za ním prášilo. 68

Snad myslil, že přiletěl nějaký drak z pohádkové knížky. Anežce se to líbilo a smála se, až jí slzy padaly z očí. Ale letadélko plulo dál. Anežka zpozorovala vysoký topol s uraženou špičkou a na něm čapí hnízdo. Křičela na Vojtu, že se na ně chce podívat. Ještě nikdy neviděla čapí hnízdo. Vojta se k němu pomalu spouštěl a zůstal nad ním stát. Motor tiše vrčel, ale letadélko se skoro ani nehnulo. Jako by je nad hnízdem někdo zavěsil. Anežka viděla hnízdo široké jako kolo od vozu. Bylo nepořádně upletené z větviček. Seděla na něm tři čápata a obracela nahoru zobáky, jako by od letadélka čekala nějakou žábu. Najednou přiletěl odspodu starý čáp. Postavil se na hnízdo, jedním okem se díval na letadélko a zlostně klapal zobákem. Potom si srovnal urousané peří na voleti, dal jednomu čápěti zobákem několik pohlavků a letěl se podívat, co to nad hnízdem tak protivně vrčí. Letěl těsně kolem břicha letadélka Káněte. Krk měl natažený dopředu, nohy táhl za sebou jako dva červené klacíky. Oči se mu hněvivě leskly. Vojta si ho skoro nevšímal, Anežka se skrčila za Vojtovo sedadlo, aby ji čáp neviděl. Ale v blízkosti vrtule dostal čáp strach. Foukal z ní takový vítr, jako by měla začít veliká

69

bouřka. Čáp se rychle vrátil na hnízdo, sehnal čápata dohromady a čekal, kdy začne pršet. Zatím se dole na cestě mihl tmavý stín a za ním pospíchalo něco drobného na čtyřech nohou. Anežka si toho všimla a lekla se. „Pepíček jede! A Kocijánek!“ křičela na Vojtu. Aby je tak předhonili a byli v Konikleci dřív. To se nesmí stát! Letadélko se znovu rozehnalo a letělo jako opravdové káně. Údolíčko ujíždělo dětem pod nohama, jako by mělo kolečka. Anežka ani neměla kdy se po Pepíčkovi dívat. Zůstal jistě chudák někde vzadu a Kocijánek s ním. Na Káně přece nestačí obyčejné kolo ani čtyři psí nohy. Letadélko se hnalo nad širokou loukou. Hřmělo jako bouřka a strašilo. Na louce pásl krávy cizí kluk. Krávy zdvihly ocasy a hnaly se k řece. Kluk se vyděsil, strčil hlavu do kupy sena a myslil si, že ho nikdo nevidí. Anežce se to moc líbilo. „Já bych chtěla pořád lítat,“ křičela Vojtovi do ucha. „Už budeme v Konikleci!“ odpověděl Vojta. A také tam opravdu za chvíli doletěli. Vojta vesnici znal a věděl, kde je babiččin domek. Letěl teď zvolna. Nad domkem přehodil hlavice vrtulí a pomalu se posadil na babiččin dvorek. Slepice se rozletěly, husy se schovaly pod kůlnu a babička? Ta se chudák hrozně lekla. Vyšla na zápraží a zůstala tam stát jako dřevěná socha. Jaká nestvůra si jí sedla na dvůr? Snad nechce odnést babičku i s domkem? A ke všemu z břicha toho divného zvířete vylézají její vnoučata Anežka a Vojta! Babička dostala velký strach. Ani si nevšimla, že Vojta nese tašku s kohoutem a Anežka že vleče uzlík s bábovkou a pytlík s mákem. Možná že si ani nevzpomněla, že je jí právě sedmdesát let. „Děti! Moje děti!“ vykřikla babička a běžela k nim. Vzala je za ramena a vstrčila je do síňky. „Počkejte tady, já musím dojít pro lidi!“ Zabouchla za nimi dveře, otočila klíčem a vyběhla na náves. „Lidi zlatý, kde jste kdo, pojďte sem honem!“ spínala ruce babička. 70

„Pomozte mi! Co si to u nás sedlo na dvůr?“ Ale na návsi nikdo nebyl, z domů nikdo nevycházel. Družstevníci právě sklízeli pšenici na poli pod lesem a babička musela běžet za nimi.

71

VYPRÁVĚNÍ OSMNÁCTÉ o tom, jak Pepíček Slámů vysvobodí Vojtu i Anežku z babiččina domku a jak Káně odletí

ojta bouchal na dveře, ale dveře se neotvíraly. Klíč byl v zámku, jenomže na venkovní straně. Anežka chtěla v babiččině světnici otevřít okno, ale to se otvírat nedalo. Bylo už staré a babička přibila rám hřebíky. Děti byly v babiččině domku jako ve vězení. A přece musel Vojta vrátit letadélko Káně na letiště, než pilot Hejduk nebo dědeček Kozelků zpozorují, že je pryč. Vojta se taky bál, aby mu lidé z Koniklece letadélko nevzali. Ale jak se s Anežkou dostanou ven? Otevřela se vrátka a do dvora vběhl nejdřív Kocijánek a hned za ním Pepíček. Kocijánek měl jazyk venku a mával zakrouceným ocasem, jako by chtěl babičce taky přát k svátku. Pepíček se zamračil, když viděl, že letadélko už sedí na dvorku. Přece jen je Káně rychlejší než jeho kolo. Utřel si pot, opřel kolo o zeď a šel ke Káněti. „Pepíčku! Pepíčku!“ zavolal na něj Vojta. Bouchal přitom na okno, div se nevysypalo. Anežka se mu tlačila na rameno. „Co chceš?“ Pepíček došel k oknu a viděl rozpáleného Vojtu i ustrašený obličej Anežčin. „Odemkni dveře!“ „A proč?“ zeptal se opatrně Pepíček. 72

„Babička nás tady zamkla,“ volala Anežka. Pepíček se podíval na klíč, chvíli myslil a pak řekl: „Já za to nemůžu, že vás babička zamkla.“ „Ale Káně se musí vrátit na letiště,“ křičel Vojta, až se třásly tabulky v okně. „Já poletím s Kánětem sám,“ prohlásil Pepíček a hned si začal zapínat svůj lehký kabátek. „Pepíčku! To nesmíš!“ hrozil mu Vojta. „Vždyť bys Káně rozbil!“ zlobila se Anežka. „Ještě jsem ani kolo nerozbil,“ odpověděl důstojně Pepíček a šel ke Káněti. „Ani s Kánětem neumíš lítat,“ vřískala za ním Anežka. „Na kole jsem taky neuměl, a teď umím,“ bručel si Pepíček sám pro sebe. Otevřel dvířka kabiny, vlezl dovnitř a posadil se na sedadlo. „A taky se Káněte bojíš,“ křičel Vojta, až mu zčervenala tvář. Pepíček to zaslechl, protože dvířka kabiny za sebou nezavřel. „Bál jsem se, ale třeba se teď nebojím,“ hučel Pepíček a pomalu sahal na řídicí páku. Najednou s ní trhl a čekal, že Káně vyletí nahoru. Pro jistotu ještě mrkl na dveře, jsou-li otevřené, kdyby mu náhodou bylo špatně a musel zase vylézt na podvozek. Ale Káně nahoru nevylétlo. Dokonce se ani nehnulo. Pepí-

73

ček sáhl na jinou páku, ale Káně jako kdyby chtělo na babiččině dvorku spát. Nepohnulo ani jedinou vrtulí. Pepíček se chvilku nad neposlušným letadélkem mořil, ale pak vylezl ven a šel k oknu vyjednávat s Vojtou. „A vezmeš mě s sebou?“ „Vezmu,“ kýval hlavou Vojta, div se o rám okna neuhodil do hlavy. Jen ať Pepíček nezdržuje. „A taky mě naučíš lítat?“ „Naučím. Všechno tě naučím,“ sliboval Vojta. Pepíček konečně odemkl dveře a obě děti vyběhly ven. Kocijánek jim zaštěkal na pozdrav a olízal Anežce nohy. Vojta skočil do letadélka a Pepíček se vmáčkl za ním. Než se zabouchly dveře, zavolal Pepíček na Anežku: „Přivez kolo na naši zahradu! A Kocijánek ať se ti neplete do cesty!“ „To já vím!“ vykřikla Anežka, ale pak se musela uklidit až do babiččiných dveří. Vrtule se roztočily, vál od nich silný vítr. Anežce odfukoval zástěru a psovi přehazoval uši. Kocijánkovi se to nelíbilo, a proto u Anežčiných nohou tiše vyl. Letadélko se pomalu šplhalo do výšky, jako by lezlo po neviditelném žebříku. Za chvilku nebylo vidět a za další chvilku nebylo už ani slyšet. Družstevníci ze vsi Koniklec přijeli až za hodnou chvíli. K babiččinu domku je zavezl náklaďák. „Kde je ten neřád?“ křičel předseda už ve vrátkách. Byl to chlap jako hora, sotva se do vrátek vešel. „Tady to stálo… zrovna uprostřed…,“ ukazovala babička a prst se jí třásl. „A kde je teď?“ „To bylo letadélko Káně,“ řekla způsobně Anežka, „ale Vojta už odletěl. Na letišti by Káně třeba hledali.“ „Děvenko moje!“ vykřikla babička, která si Anežky všimla teprve teď. Vzala ji za ramínka a líbala na čelo. „Letadélko! No jo! Já jsem si to hned myslel! Přece nic jiného teď už skoro nelítá,“ zasmál se předseda a ostatní družstevníci se smáli s ním. „Babičko, my vám přejeme k sedmdesátce hodně zdraví a maminka vám posílá bábovku… a mák… a taky kohoutka,“ vzpomněla si Anežka a podávala babičce dárky. 74

„Děti moje,“ řekla něžně babička a slzy jí kanuly po tváři, „vy jste si vzpomněly na starou bábu… pytlík máku… bábovku… a kohoutka. Musím mu dát napít… chudáčkovi.“ „Babičko, počkejte!“ volal na ni předseda. „Když už jsme tady, tak vám taky blahopřejeme. Ať se v Konikleci dožijete nejmíň sta let. Abyste viděla, co všechno tady dokážeme.“ A družstevníci babičku obstoupili a podávali jí ruku. Kocijánek do toho štěkal, nový babiččin kohoutek skřehotal, jen Pepíčkovo kolo stálo u zdi bez hnutí. Na letadélko Káně si v té chvíli nikdo nevzpomněl.

75

VYPRÁVĚNÍ DEVATENÁCTÉ o tom, jak Vojta s Pepíčkem potkají na cestě jiné Káně a jak se tomu diví

etadélko Káně uhánělo s Vojtou i s Pepíčkem nad údolím řeky Orlice. Vojta pospíchal na letiště. Ničeho si nevšímal, jen pobízel letadélko vpřed. Zato Pepíčkovi neušlo nic. Dnes se mu špatně neudělalo, a tak Pepíček viděl všechno: fůru pšenice taženou traktorem, jak se děti koupaly v řece, a cizí babičku na kraji lesa, která sbírala chrastí… „Je to ještě lepší než na kole,“ zavolal Vojtovi do ucha. „Tak vidíš!“ „Já budu taky pilotem,“ řekl najednou Pepíček. Vojta bude létat v povětří a Pepíček by měl chodit po zemi? To ne. Pepíčka často bolely nohy a v letadle ho bolet nebudou. A všechno dole na zemi pěkně uvidí. Taky si někdy sedne s letadélkem na zem, ale jen málo. „Když chceš,“ odpověděl Vojta. Dnes mu bylo jedno, že Pepíček chce být taky pilotem. Jen aby už byl s Kánětem na letišti, než si toho někdo všimne. „Vojto! Podívej se!“ vykřikl najednou Pepíček a ukazoval na malé letadélko, které letělo v blízkosti čapího topolu. Jako když 76

Káněti z oka vypadne, bylo úplně stejné. Vojta se nejdříve lekl, ale pak se upokojil. „To je přece naše Káně!“ křičel na Pepíčka. „Naše Káně?“ ptal se nedůvěřivě Pepíček. „A kdo v něm sedí?“ „Přece já a ty,“ usmíval se Vojta. „A když jsme tady, jak můžeme sedět v druhém Káněti?“ „To se nám jenom zdá,“ odpovídal určitě Vojta. Věděl dobře, jak může sen člověka napálit. Kde by se tu vzalo druhé Káně, když je na světě jenom jedno? Pepíčkovi to nešlo do hlavy, ale byl už zticha a pozoroval nové Káně. Letadélko se brzy přiblížilo a Pepíček rozpoznal, že v něm není ani Vojta, ani Pepíček Slámů, ale že tam sedí jeden dospělý muž. A ten na ně začal hrozit. „Vojto!“ lekl se Pepíček a otočil Vojtovu hlavu k druhému Káněti. „To je pilot Hejduk!“ vyděsil se Vojta. „Zlobí se na nás. Musíme rychle na letiště.“ 77

Začal divoký let. Káně se rozehnalo a prudce svištělo vzduchem. Údolí Orlice pod ním ubíhalo stále rychleji. Vojta se potil strachem. Myslil si, že dosedne na letiště, vyskočí z Káněte a pak budou s Pepíčkem uhánět rovnou na Pekla. Vždyť nemusí s pilotem Hejdukem ani mluvit. Jenomže druhé letadélko za nimi letělo jako vosa za čmelákem. Ne a ne se jich pustit. „Vidíš, a ty jsi říkal, že jsme v druhém Káněti my dva,“ vyčítal Vojtovi Pepíček. „A my tam nejsme.“ „To je toho,“ zlobil se Vojta. Přece jen neměl Pepíčka do letadélka brát. Teď ho ještě zdržuje. Za chvíli přistálo Vojtovo Káně na kraji letiště, hodně daleko od domku dědy Kozelky. K tomu, co se bude dít, ani Vojta, ani Pepíček Slámů dědečka nepotřebují. Druhé letadélko si sedlo hned vedle prvního a z kabiny vyskočil pilot Hejduk. Mračil se jako sova a rovnou k chlapcům. „Kdo vám dovolil letět s Kánětem?“ zeptal se přísně. Ani nevypadal jako obyčejný pilot Hejduk. Šel z něho strach. „My jsme si ho jenom půjčili,“ sklopil hlavu Vojta. „K babičce do Koniklece,“ vysvětloval Pepíček. „A to jste nepomysleli, že byste mohli Káně rozbít? Je to první stroj. V továrně na něm pracovali dva roky.“ Pilot Hejduk se nepřestával mračit. Vousy pod nosem se mu chvěly zlostí. Ani hlas neměl obyčejný. „Já bych mu nic neudělal,“ hájil se Vojta, „a Pepíček se jenom díval.“ „Vojta lítá skoro jako pilot,“ řekl vážně Pepíček. Vojta si přitom pomyslil, že Pepíček je vlastně hodný kluk a že by se třeba mohl taky stát pilotem. Místo jednoho by byli na Peklech piloti dva. „A kde se vzalo druhé Káně?“ neudržel se Vojta. Pořád si myslil, že je na světě jenom jedno, a zčistajasna sedí na letišti dvě! „Přivezli je z továrny právě dnes a do půl roku jich tady budeme zkoušet nejmíň deset. Teď bude na letišti Káňat,“ řekl pilot Hejduk mírnějším hlasem. Bylo na něm vidět, že se na nová letadélka těší. Ale pak si vzpomněl, co mu kluci provedli, a znovu se zamračil. 78

„Létali jste na Káněti, ale raději o tom ani nemluvte,“ hrozil oběma chlapcům pilot Hejduk. „Ať už vás tady nevidím. Dědeček Kozelků vás sem nesmí pustit. Na Káně máte dost času.“ Vojta i Pepíček se smutně podívali na obě malá letadélka, sklopili hlavy a šli. Každý jim říkal, že mají na všechno dost času, ale to chlapci neuznávali. Chtěli létat na letadélku Káněti hned.

79

VYPRÁVĚNÍ DVACÁTÉ o tom, jak se dědeček Kozelka znovu zlobí a jak pilot Hejduk krásně létá na letadle Sokol

ěti z Pekel chodit k letišti nepřestaly. Vojta i Anežka, Pepíček Slámů i pes Kocijánek. Vždyť pilot Hejduk teď létal od rána do večera. Cvičil se na nedělní představení. Měl ukázat dělníkům z továrny i všem lidem z města, co všechno nová letadla dovedou. Děti se usadily na louce a zdvihly hlavy. Ve vzduchu vrčelo letadlo. Byl to Čáp. Proháněl ho tam pilot Hejduk. Letadlo klesalo, znovu se šplhalo do výšky, točilo se po jednom křídle, i na záda se chtělo převrátit. Jedině Kocijánka nic v povětří nezajímalo. Slídil po děrách a frkal do nich. Krásně nakroucený ocas se mu chvěl jako peří na klobouce. Přiběhl dědeček Kozelků a spustil na děti: „Já vás tady nechci vidět! Ztratíte se mi v hangáru nebo uletíte na Káněti a já z toho mám zle. Jděte hned domů!“ Vousy měl dědeček naježené, špičkou hole ukazoval k Peklům. „My domů nepůjdeme,“ řekl Vojta a seděl v trávě dál. „Díváme se na pana Hejduka,“ pohodila hlavou Anežka, „a to se přece smí.“ „Ani nejsme na letišti,“ řekl důstojně Pepíček Slámů, „sedíme na naší louce.“ 80

„Já vás z louky nevyháním,“ uznával zlostně dědeček, „ale na letiště nesmíte šlápnout! Radši vás tady budu hlídat. Abyste se jen tak neztratili, nebo s něčím neuletěli.“ Dědeček se opravdu posadil na mezníkový kámen a děti hlídal. Neměl s nimi velkou práci, jen Kocijánek hranice letiště neuznával. Zaběhl dovnitř a dědeček ho musel honit. Co kdyby pes mizerná vlezl do Káněte a třeba je polámal! A kdo ví, zdali by tenhle pekelsky pes taky neuletěl! Dědeček Kozelka už nikomu z Pekel nevěřil. Pilot Hejduk zatím s Čápem přistál na letišti. Hned zase nasedl do připraveného Sokola, spustil motor, rozběhl se nejprve po letišti a pak se zdvihl do vzduchu. Nahoře se podvozek Sokola zaklopil. A znovu začala vysoko v povětří vzdušná hra. Pilot Hejduk se propadal dolů, pak zase vylétal do výšky, zatáčel se a měl přitom jedno křídlo nahoře a druhé dole, dokonce se převrátil naznak a letěl hlavou dolů. Vojta napětím sotva dýchal a Pepíček raději zavřel oči. Měl strach, aby si pilot nespletl letiště. Třeba si myslí, že je někde na nebi, a letiště je zatím dole. Anežka se dívala na Sokola s očima vytřeštěnýma a Kocijánek se taky silně rozčilil. Mihla se před ním lasička a utekla do díry. Kocijánek si usmyslil, že ji musí dostat, i kdyby si měl drápy ubrousit. A tak hrabal, až za ním země lítala jako vodotrysk.

81

Ale s pilotem Hejdukem se zatím dělo něco podivného. Zdálo se, že chce přistát, ale nepřistál. Jen se mihl při zemi a hned se zdvihl do výše. Ani podvozek nevyklopil. A za chvíli se to opakovalo. Jako když chce letadlo přistát, ale zatím se jenom kmitalo nad letištěm jako blesk a znovu mířilo do vysokého vzduchu. Ani teď se podvozek neukázal. „Aby se mu tak něco polámalo,“ lekl se dědeček a starostlivě se díval za letadlem. „Nemůže vyklopit podvozek,“ vykřikl Vojta. Obočí se mu zdvihlo nahoru, vlasy na hlavě vstaly. Věděl, že bez podvozku nemůže pilot Hejduk přistát. „Ježíšmarjá,“ pokřižoval se dědeček, „a padák na sobě nemá! Já mu pořád říkám: Toníčku, bez padáku se nahoru nesmí, ale kdepak!“ Dědeček Kozelka i děti z Pekel se začali o pilota Hejduka bát.

82

VYPRÁVĚNÍ JEDENADVACÁTÉ o záchraně pilota Hejduka, při níž se vyznamenává Vojta Tomeš i Pepíček Slámů

ilot Hejduk se znovu snesl dolů v blízkosti dědečka a pekelských dětí a průhlednou stěnou letadla bylo vidět, že něco ukazuje. Děti mu chtěly porozumět a dědeček taky. Anežka za letadlem kousek běžela, ale nemohla je dohonit. Za chvíli bylo už někde u mračen. Anežka se vrátila celá udýchaná. „Chce padák… co jiného,“ naříkal dědeček, „ale copak mu ho mohu jen tak podat?“ „Já mu ho donesu na Káněti,“ napadlo Vojtu. To by přece šlo. Uváže padák na provaz, připevní ho lehce na podvozek Káněte a pilot si ho při letu chytí. „Ty kluku hloupá,“ zamračil se dědeček, „ty máš přece zakázáno na letiště chodit. A na Káně se nesmíš ani podívat.“ „Jenomže,“ řekl vážně Pepíček, „panu Hejdukovi dojde benzín a třeba se zabije, když letadlo nemůže jet na kolečkách.“ „Co to mluvíš? Kdo se zabije?“ rozkřikl se na Pepíčka dědeček. Ale když na to chvilku myslil, musel uznat, že má Pepíček pravdu. A dědeček přece musí Toníčkovi nějak pomoci! 83

A protože sám létat neumí, bude muset poslat nahoru toho štětinatého kluka Vojtu. Když uměl doletět až do Koniklece a nic se mu nestalo, jistě také může donést Toníčkovi padák. Snad se pilot Hejduk nebude zlobit, že to dědeček připustil. „Tak pojď honem!“ zavolal dědeček na Vojtu a běžel k hangáru, kde stálo Káně. Vojta s Pepíčkem i s Kocijánkem se hnali za ním. Jen Anežce se to nelíbilo, a proto raději stála na místě. „Vojto,“ volala za svým mladším bratrem, „nikam nechoď! Já to řeknu doma!“ Ale Vojta ji neposlouchal. Pilot Hejduk se znovu snesl dolů a ukazoval na Káně. Ale sotva natáhl ruku, už byl zase pryč. „Kocijánku! Jdeš domů!“ volala Anežka alespoň na psa. Kocijánek ji poslechl a vrátil se. Anežka se nechtěla k hangáru ani dívat. Měla o Vojtu strach a začala plakat. Běžela nahoru do kopce, ani se neohlédla. Kocijánek by ji byl rád potěšil, ale nevěděl jak. Tak alespoň neblafal. Dědeček zatím přivázal padák k podvozku Káněte a Vojta vklouzl dovnitř. „Poletíš se mnou?“ obrátil se na Pepíčka. „Přece tě nenechám samotného,“ prohlásil Pepíček a lezl za Vojtou do kabiny. „Vy kluci,“ otevřel ústa dědeček, ale hned je zase zavřel. Teď se na chlapce nesmí zlobit. Vždyť letí Toníčkovi na pomoc. Vrtule se rozvířily zprvu pomalu, pak rychleji. Vál od nich tak silný vítr, že dědeček musel ustoupit až za roh hangáru. Že mi to dělá Vojta schválně, napadlo dědečka Kozelku. Ale pak si pomyslil, že od vrtule vždycky fouká, a díval se, jak letadélko rychle stoupá. Padák se pod ním houpal na dlouhém provazu, jako by to byl obyčejný pytel. 84

Vojta vyletěl do velké výše. Sokol pilota Hejduka létal pod ním. Vojta sklopil vrtule Káněte vpřed a nabral rychlost. Bylo třeba, aby letěl stejně rychle jako Sokol. Pilot Hejduk už viděl, že mu Káně nese padák, a snažil se k němu dostat. Po chvilce se mu to povedlo. Stáhl padák do své kabiny, odvázal ho a hned si ho navlékl. „Už ho má na zádech!“ křičel Pepíček Vojtovi do ucha. Vojta se znovu spustil dolů a posadil se s Kánětem na letiště. On i Pepíček Slámů měli radost, že pilotovi Hejdukovi pomohli.

85

Ale dědeček Kozelků ani neměl čas, aby je pochválil. Díval se pořád nahoru a čekal, co teď pilot udělá. Chlapci se dívali s ním. Až teprve po půlhodině se vznesl Sokol hodně vysoko a pilot Hejduk vyskočil. Padák se kýval ve vzduchu jako nějaký papírový drak, pomalu nesl pilota dolů a nakonec ho posadil na letiště nedaleko od hangáru. Jeho letadlo letělo dál, ale brzy spadlo v polích a jistě se rozbilo. Dědeček se chytil za hlavu – bylo mu Sokola líto. Vojta i Pepíček utíkali k spadlému pilotovi. Pomohli mu ze šňůr padáku a posadili se s ním do trávy. Pilot byl bledý a prsty se mu třásly. „Hoši,“ řekl pilot, „opravdu jste mi pomohli… Ten podvozek nechtěl ven … Škoda Sokola, ale co jsem měl dělat?“ „Káně je lepší než Sokol,“ odpověděl Vojta. „Já už taky s Kánětem brzy poletím,“ zmínil se jen tak Pepíček, co tomu pilot řekne. „Budu vás oba učit… všemu…,“ řekl pilot a začal s chlapci tiše hovořit. Jenomže to bylo skoro šeptem a nikdo by tomu nerozuměl, i kdyby se schoval ve vysoké trávě, třeba jen na pět kroků daleko. Vojta i Pepíček nejdříve pootevřeli ústa a vyvalovali oči. Pak ústa zase sklapli a kývali hlavami na znamení, že pro pilota Hejduka udělají všechno. Nečekali, až přijde dědeček Kozelka, a upalovali na kopec, jako by na nich hořely kalhoty. Anežka už na ně u Pekel čekala a byla ráda, že se jim nic nestalo. I pes Kocijánek na ně čekal. Maminka to neměla ráda, když se trousili domů jeden po druhém. Proto chodily děti i pes domů pohromadě. Jenom Pepíček Slámů musel chodit domů sám a to ho jindy mrzelo. Dnes mu to nevadilo, protože věděl, že se brzy naučí řídit letadélko Káně. Pilot Hejduk to přece slíbil.

86

VYPRÁVĚNÍ DVAADVACÁTÉ o tom, jak vyšlo najevo, že Vojta s Pepíčkem umějí létat v letadélku Káněti

neděli přišlo na tovární letiště mnoho lidí: dělníci z továrny na letadla, lidé z města, vesničané i spousta dětí. Pilot Hejduk měl létat na všech letadlech, ale nejvíc na nejmenším letadélku Káněti. Lidé si vypravovali, že tohle letadélko létá přímo nahoru, že může přistát i na střeše, že se z něho mohou na rybníce chytat ryby, že je zkrátka v povětří jako doma. „Je to půl stroje a půl ptáka,“ říkala o letadélku babička Kozelková. Vytáhla s sebou na tuhle podívanou maminku Tomešovou i paní Slámovou s panem Slámou. Ať taky vidí, co dědeček Kozelků na letišti hlídá. Vojta s Pepíčkem z toho neměli radost. Jim by byla stačila Anežka se psem Kocijánkem, ale co mohli dělat? Šli tedy z Pekel skoro všichni a usadili se do trávy blízko hangáru, hned vedle řádky letadel. Dědeček Kozelka je tam kvůli Vojtovi a Pepíčkovi nechal, ale jinak honil všechny děti, aby je raději neviděl. „Ještě na vás spadne křídlo nebo vrtule a co potom řeknete mamince?“ křičel uhoněný dědeček. „Je to pravda,“ řekl pan Sláma. „Děti mají být hlavně doma na dvoře nebo na zahrádce.“ Pilot Hejduk létal nejdříve na Čápovi. Stroj létal těžce, jako by měl na zádech závaží, ale přece jen se točil docela pěkně. Po87

tom se pilot ukázal se Sokolem, a teď už byla podívaná veselejší. Sokol zamířil nahoru, jako by chtěl provrtat nebe, padal dolů jako kámen, letěl na zádech a napsal ve vzduchu osmičku. Ani mu nevadilo, že měl podvozek pořád venku. Babička Kozelková zavírala oči, aby to nemusela vidět, maminka Tomešová trhala z rozčilení trávu a pan Sláma řekl nahlas: „Já to neuznávám! To je pro ptáky, a ne pro lidi.“ Ale nejlepší podívaná byla na letadélko Káně. Pilot Hejduk se nejprve vznesl do výše, potom poletoval jako motýl, zastavil se nad hangárem a kýval na lidi, hnal se k pekelskému kopci jako káně, když zahlédne myš, a nakonec se usadil nad letištěm, vylezl na podvozek a dělal, jako když spí. Vojta s Pepíčkem se smáli, lidé tleskali. Anežka křičela a Kocijánek štěkal. Jen pan Sláma řekl nahlas: „Lepší je spát doma na posteli.“ Pilot Hejduk konečně přistál s Kánětem na letišti a odešel do hangáru. Vojta v té chvíli zakýval na Pepíčka, aby šel s ním. Ztratili se spolu jako pára. Nevšimla si toho ani Anežka, které jindy neušlo nic. Jen Kocijánkovi něco chybělo, ale nevěděl co. 88

Chvíli mával svým krásně nakrouceným ocasem, pak se posadil a silně zíval. Vojta s Pepíčkem chtěli vklouznout do hangáru, ale dědeček Kozelků je zarazil: „Kluci, dneska mi sem nelezte! Máte toho s Kánětem dost ve všední den.“ „Dědečku, nechte je,“ zavolal z hangáru pilot Hejduk, „já na ně čekám.“ Děda Kozelka je tedy pustil, ale ostatním dětem nadával dál, až se mu hýbaly vousy. Přestal, až když z hangáru vyšel pilot Hejduk se dvěma chlapci v leteckých oděvech. Měli na hlavách kukly a na očích ochranné brýle. Ale děda Kozelka dobře věděl, kdo to je. Stál jako sloup, ústa se mu pootevřela a hůl vypadla z ruky. Snad nebudou tihle dva nezbednici veřejně ukazovat, že letadélko Káně mohou řídit i děti? Co tomu řeknou jejich rodiče? Dědeček Kozelka aby se pak z Pekel raději vystěhoval. A taky ano. Do jednoho Káněte se usadil Vojta Tomeš, do druhého Pepíček Slámů. Letadélka se vznesla nahoru jako párek koroptví. Lidé křičeli, tleskali a ptali se mezi sebou, kteří chlapci to tak pěkně lítají. Nikdo to nevěděl. Jen Anežka byla silně bledá a Kocijánek tiše vyl. „Líbí se mi to,“ řekla maminka Tomešová, „ale našeho Vojtu bych na pilota nikdy nedala.“ „Radši bych kluka přerazil vejpůl,“ bručel pan Sláma a myslil přitom na Pepíčka. Paní Slámová se jen mlčky křižovala. „Ten náš děda,“ zlobila se babička Kozelková, „že tam ty děti pouští.“ Obě letadélka se chvíli honila nad letištěm. Zdálo se, že si hrají na slepou bábu. Potom pomalu letěla nad hlavami lidí. Někteří si sundávali klobouky, protože se báli, že jim je kolo podvozku shodí. Přitom viděli, že obě letadélka opravdu řídí nevelcí kloučkové. Dospělejší hoši dostali chuť si letadélko koupit. Určitě je lepší než motocykl nebo auto. Nepotřebuje žádnou silnici a přistane, kde chce. Letadélka se nakonec posadila do trávy blízko hangáru. Z prvního vystoupil Vojta Tomeš a sundal si kuklu. Z druhého vystoupil Pepíček Slámů a sundal si taky kuklu. Dědeček Kozelků znovu viděl, že jsou to ti dva kluci z Pekel, ale zlobit se na ně už nemohl. Ať se jejich rodiče na dědečka hněvají, jak dlouho 89

chtějí. Kluci uměli létat a to bylo víc, než uměl dědeček. Pohladil si vousy, zakašlal a zeptal se vážně: „Vojto, ty budeš pilotem, viď?“ „Dědečku, budu!“ vykřikl Vojta. „My už skoro jsme. Já taky!“ ozval se Pepíček. Ale v blízkosti hangáru se zatím chystala na oba chlapce velká pohroma. Rodiče pekelských dětí se zděsili. Jak je možné, že ti dva letci jsou zrovna Vojta Tomešů a Pepíček Slámů? Maminka Tomešová plakala a objímala Vojtu, jako by ho právě zachránili před utopením. Anežka ho zezadu bila do zad, protože jí o dnešním letu na Káněti neřekl napřed, a pes Kocijánek ho kousal do nohy. S Pepíčkem to bylo ještě horší. Paní Slámová omdlela a nemohli ji vzkřísit. Zato pan Sláma zůstal při sobě, odepjal řemen a Pepíčkovi hned vedle hangáru pořádně nasekal. Pepíček držel jako beran, ale brečet nechtěl. Když ho tatínek pustil, řekl babičce Kozelkové: „My s Vojtou zase poletíme. Já jenom na kole jezdit nebudu.“ „To jsou věci, to jsou věci!“ naříkala babička Kozelková. „A že mi ten náš dědeček nic nepověděl.“ Tak vyšlo najevo, že hoši z Pekel umějí létat na Káněti, a všichni mimo pana Slámu věřili, že létat nepřestanou. A nejen to. Až dělníci vyrobí více Káňat, budou v nich létat i jiní chlapci podobní Vojtovi a Pepíčkovi. To je jisté. Je jich v naší vlasti dost.

90