Bohumil Hrabal Obsluhoval jsem anglického krále
Úvod Bohumil Hrabal patří k nejvýznamnějším českým spisovatelům XX. století. Jeho dílo podstatně ovlivnilo vývoj české prózy jak stylově, tak tematicky. Stejně významný je Hrabalův vliv ve filmu a divadle. Základním přínosem jeho většinou krátkých próz je prezentace hovorového proudu, obecného jazyka a obyčejného člověka jako nepatetického hrdiny. Ironie, humor, ostrý střih a dokonale zachycené detaily vytvářejí čtenářsky vděčný prostor, v němž autor bez zábran střídá hospodský hovor s filozofickými úvahami, lidová moudra s poučkami kunsthistoriků, výsledné texty zpravidla nemají podstatnou fabuli, ale strhují právě jednotlivostmi, spojenými nekončícím proudem hovoru. Nezanedbatelný vliv měl Bohumil Hrabal, většinou bez vlastního úmyslu, i v oblasti politiky. V období normalizace svým dílem (bezděky) integroval různé proudy české literatury. Životopis Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně - Židenicích Marii Kiliánové (*1894), otec v křestním listě uveden nebyl. Malého chlapce vychovávala zpočátku především babička Kateřina, později, když se Maryška provdala za Františka Hrabala (*1889), se rodina stěhuje do Polné, kde je Francin účetním v pivovaru. Po svatbě (1916) přijímá malého Bohumila za svého a věnuje mu stejnou péči jako bratrovi Slávkovi, který se záhy narodil (1917). V létě 1919 přijímá František Hrabal místo správce pivovaru v Nymburce, kde Bohumil Hrabal absolvoval jak základní školu, tak reálné gymnázium. Školní docházka neprobíhala nikterak hladce. Bohoušek se učit nechtěl a neuměl, raději se toulal, pozoroval dění a poslouchal řeči. Pestrý život malého pivovaru ho okouzloval, zejména když nymburský pivovar přilákal jednoho dne Francinova bratra obuvníka Josefa Hrabala, který přijel na krátkou návštěvu a zůstal až do smrti. Živelný strýc Pepin si desetiletého Bohouška zcela získal a chlapec k němu přilnul víc než k rodičům. Nekonečný vodopád příběhů, řinoucí se z Pepina, to je první velký zdroj pozdějšího spisovatele. A je to také první z velkých postav, které Bohumil Hrabal dal literatuře. Po maturitě na reálce, kterou s obtížemi dokončil, neboť několikrát propadl,studoval Hrabal na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, navštěvoval však rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filosofie. Vinou uzavření vysokých škol v období okupace mohl svá studia dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se odrazilo i v jeho literární tvorbě. Vystřídal i profese jako pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu pracoval v libeňských sběrných surovinách jako balič starého papíru. Později pracoval jako kulisák. Nemalou část svého života (1950–1973) prožil v pražské Libni – v ulici Na Hrázi 326/24. V roce 1965 si manželé Hrabalovi koupili v Kersku u Nymburka na parcele č. 0274 chatu. Spisovatelem z povolání se stal teprve v roce 1963. V roce 1965 se stal členem Svazu československých spisovatelů a redakční rady Literárních novin. Po roce 1970 nesměl několik let oficiálně publikovat, psal tedy do samizdatových a exilových periodik. Roku 1975 uveřejnil v časopise Tvorba krátké sebekritické prohlášení, na jehož základě mu bylo částečně a pod dohledem cenzury opět umožněno publikovat. Řada jeho děl vycházela v nakladatelství Pražská imaginace, vydávajícím Hrabala samizdatem od roku 1985. Totéž nakladatelství vydalo pod editorským dohledem Václava Kadlece v letech 1991–1997 Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích. V roce 1956 se Hrabal oženil s Eliškou Plevovou (říkal jí Pipsi) na zámečku v Praze – Libni.
Často navštěvoval hospodu U Zlatého tygra (Husova ul.), kde se v roce 1994 setkal s Václavem Havlem a americkým prezidentem Billem Clintonem. Když mu bylo 70 let, jeho život se mění. Stává se melancholickým starým pánem. Vidí se jako stařec a svět kolem něj je plný splínu. Trpí nespavostí, na kterou bere léky, a svůj život už vidí spíš pochmurně a černě než optimisticky.Hrabal zemřel v roce 1997 v Praze po pádu z okna v pátém patře Ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce, ve které se léčil. Byl pohřben v rodinném hrobě na hřbitově v Hradištku. Ve stejném hrobě byli pohřbeni také jeho matka „Maryška“, nevlastní otec „Francin“, strýc „Pepin“, žena „Pipsi“ a bratr „Slávek“. Byl uložen v těžké dubové rakvi s nápisem PIVOVAR POLNÁ, jak si přál. Tvorba: Jeho tvorba vychází z úžasné vlastnosti umět věci pozorovat. Být němým divákem dění kolem sebe, které pak přenáší na papír. Považuje se za svědka doby, nikdy ne za špatné svědomí doby. Od dětství byl naplněn obdivem ke skutečnosti, kterou nevytvořil, ale jež tu byla před ním. Jako začínající autor se za svá díla styděl a vydával je za cizí. Až mnohem později získal onu sebejistotu v psaní. V jeho díle je jasný prvek autobiografičnosti, protože hojně čerpal z autentických životních zkušeností, které s nevšední uměleckou imaginací a fantazií transformoval do svébytné grotesknosti, nadsázky a komična, někdy poznamenaných i skepsí a černým humorem. Hrabal hodně vzpomíná na své dětství, kdy jezdil s tátou po hostincích. Miloval to a jeho láska k hostincům a alkoholu mu zůstala navždy. Zde čerpal inspiraci pro své povídky. Sám o sobě říká, že vždy po prvním pivu začal společnost bavit svými příběhy, které křičel po celé hospodě, protože chtěl, aby je slyšeli všichni. Vytvořil literární díla triviální i vysoce kultivovaná, v nichž se nevyhýbal ani slangu a poetismům. V pozdních prózách nechal zaznít i silné melancholické tóny (nikoliv však depresivní). Jeho dílo je také velmi populární i v zahraničí, bylo přeloženo do více než 28 jazyků. Nová postava v literatuře: - podle Hrabala pábitel = postava z okraje společnosti nabitá událostmi, které vypravuje všem okolo - Pábiteli nazýval osobité vypravěče zvl. způsobem milující život, kteří se navenek zdají obhroublí; v jejich vyprávění (pábení) jsou prvky poetismu i surrealismu; sám Hrabal byl svého druhu vábitel - Taneční hodiny pro starší a pokročilé – literární experiment, vychloubačné vyprávění starého muže, který chce zaimponovat dívce (= 1 nekonečná věta) - Ostře sledované vlaky – konec 2.sv.v., Miloš Hrma, elév na železniční stanici, sexuální problémy, pokus o sebevraždu, vše se v dobré obrátí (práce i vztah), zapojuje se do sabotážní akce, umírá - Slavnosti sněženek - vypráví o svérázných lidech v rekreační osadě a blízké vesnici, o jejich zálibách a jejich vzájemných vztazích. Děj filmu se odehrává v polabské osadě Kersko nedaleko od Sadské - Příliš hlučná samota - Hlavní postavou je Haňta, který pracuje již 35 let ve sběrně starého papíru jako lisovač. Pří lisování zachraňuje vzácné knihy a odnáší si je domů. Je rád, když najde nějakou pěknou knihu, na druhou stranu je smutný a nechápe, jak někdo může takové pěkné knihy vyhazovat. Knihami se mu začíná plnit i jeho byt, kvůli nim nemá ani nábytek, protože by se tam vše nevešlo. Haňta si vybírá knihy, které obsahují myšlenky filozofů a básníků, Haňta nad tím často přemýšlí. Nechápe, proč lidé bezcitně lisují knihy, je zklamán tím, že lidi nezajímá, co je v těch knihách. - Postřižiny
Obsluhoval jsem anglického krále Tato próza, často označovaná za vrchol Hrabalovy tvorby, jako jedno z mála děl tohoto autora nesmělo v soudobém Československu vyjít. Ačkoliv kniha byla dokončena už roku 1971, prvního exilového vydání se dočkala až roku 1980, v Jazzové sekci (občanské sdružení pro nekomerční kulturu) a oficiálně až roku 1989. Za hlavní důvod zákazu vydání byly uváděny příliš otevřené erotické scény, kniha ale rozhodně nemohla vyhovovat ani z hlediska ideologického - Hrabal zesměšňuje všechny totalitní režimy, na českého člověka se určitě nedívá skrz růžové brýle a navíc striktně odmítá černobílé vidění 2. světové války a jejích následků. K napsání románu Obsluhoval jsem anglického krále inspirovalo Bohumila Hrabala vyprávění hostinského z hotelu Modrá hvězda v Sadské, který je dodnes v provozu. Toto vyprávění se propojilo s mnoha dalšími příběhy, až román dozrál do konečného tvaru a byl v létě roku 1971 napsán. V masovém nákladu vyšla poprvé kniha až v roce 1989 v souboru Tři novely v nakladatelství Československý spisovatel, a byla přeložena do 17 jazyků. S hlavním hrdinou (Jan Dítě) , který nám celý příběh vypráví (ich forma), se seznamujeme v raném mládí, kdy pracuje nejprve jako pikolík, později jako prodávající občerstvení na peróně. V příběhu na sebe vyprávějící prozradí, že je malého vzrůstu, velmi štíhlé postavy, navenek neprůbojné povahy, ale s velkým odhodláním dosáhnout svých malých bezvýznamných, ale i velkých zdánlivě nemožných cílů. Hlavní postava je velmi zvídavá, pozorná, vnímavá a oplývá nemalým zájmem o ženy. Tato jeho „slabost“ pro ženy ho provází celým jeho životem a on nám o ní velmi otevřeně, ale neuvěřitelně citlivě vypráví. Číšník bohužel není v celé knížce jmenován. Jeho kariéra začíná v hotelu Zlatá Praha, kde ještě jako pingl (učeň) roznáší párky. Už zde utratí své první peníze za prostitutky. Sex je pak vášní i ve zbytku jeho života. Jeden ze stálých návštěvníků hotelu doporučí mladého a ctižádostivého číšníka do hotelu Tichota. Hotelu pro majetné, kteří si cení luxusu a hlavně naprosté diskrétnosti. Heslo číšníka je: Hlavně nic nevidět a neslyšet a vidět všechno a slyšet všechno. I když se mu práce líbí a vynáší dobře, místo opouští po incidentu, do kterého je neprávem namočen. Jeho kroky směřují do hotelu Paříž. Zde se ho ujme vrchní pan Smiřický, který obsluhoval anglického krále. Líbí se mu mladíkova ctižádostivost, a tak si ho vezme pod ochranná křídla. Učí jej, jak poznat co si který host dá, jestli chce platit nebo utéct, odkud je apod. Nikdy se nesplete, a když se užaslý mladík zeptá, jak to vrchní dělá, odpoví jen: "Obsluhoval jsem anglického krále..." Až jednoho dne přijde hostina pro habešského císaře. Hostina je ohromná a hotel si vypůjčí číšníky i z jiných hotelů. Jenže i tak všichni zapomenou nalít víno samotnému císaři. Všichni kromě mladého ctižádostivého číšníka. Ten se tak stane jakousi osobní obsluhou císaře. Ten mu za to po hostině udělí řád. Řád mu všichni závidí a sám číšník cítí, že jej dostal neprávem, ale zase už se vidí ve svém vlastním budoucím hotelu U Řádu habešského císaře... Jenže se při hostině ztratí jedna zlatá lžička a podezření padne opět na něj. Zdrcen křivdou se vydává do lesa a nezabije se jen proto, že se lekne jiného, už mrtvého, sebevraha. Vše se ale vysvětlí a všichni se mu omluví. Pak přijde rok 1938 a Mnichov. Jenže číšníka politika nezajímá a zamilovává se do mladé Němky. Vyslouží si tak zavilí odpor celého hotelu. Při válce si Němku vezme za ženu a obsluhuje v sanatoriu pro nacisty. Jeho žena je zdravotní sestrou na frontě. Nakrade několik alb vzácných židovských známek a ty svěří svému manželovi. Sama pak zemře při náletu na Cheb. Číšník, který byl shodou náhod za války zatčen pro podezření ze špionáže, po válce uniká soudu a kupuje si hotel V lomu. Ten je jeho splněným snem. Jenže přijdou komunisti a hotel je zabaven a milionáři odsouzeni. Za každý milion dostanou rok vězení. Nakonec může místo vězení do lesní správy k pohraničí. Přijímá. Odtud pak píše své paměti...
Hlavní postavy Vypravěč a hlavní hrdina příběhu se jmenuje Jan Dítě, světlovlasý, modrooký, s pocitem méněcennosti kvůli svému vzrůstu. Už jeho pouhé jméno v nás evokuje jakýsi pocit naivnosti a metaforicky předznamenává, že celý příběh je vyprávěn z velmi bezprostředního a nekomplikovaného pohledu dítěte. Dítě je nejen díky své výšce téměř celoživotně pronásledován pocitem méněcennosti a snaží se za každou cenu dosáhnout kvalit těch nejlepších z nejlepších. Jeho šťastná hvězda, která ho provází životem, mu postupně nabízí vše, po čem prahne - slávu, bohatství, věhlas jeho podniku, lásku krásné ženy - ale vždy ve špatnou chvíli. Dítě se nikdy necítí delší dobu šťastný, neustále po něčem touží a usiluje o to, ale jakmile toho dosáhne, zjišťuje, že předmět jeho touhy už pro něj není žádoucí, protože nepřináší trvalé uspokojení. Společnost navíc tímto hrdinou opovrhuje, protože jej vidí jako bezpáteřního člověka, který pouze využívá situace a staví se na stranu silnějšího. Důležitý je moment, kdy Dítě začíná sympatizovat s nenáviděnou německou menšinou, protože si naivně myslí, že zde může začít znovu a vydobýt si ono vytoužené společenské postavení. Zneuznán a opovrhován se na závěr své životní pouti octne na pomyslném okraji společnosti, izolován od světa, který dříve tak zbožňoval, a jedinými přáteli mu jsou jeho zvířátka (tohle se ve své idyličnosti blíží až kýčovitosti). Zde se již nesnaží vyrovnat nikomu, jen sobě samému. Další postavy: Líza (jeho německá žena), vrchní Skřivánek Kompozice knihy Příběh je rozdělen do pěti kapitol a každá z nich byla původně zamýšlena jako samostatná povídka, ačkoliv na sebe příběhově navazovaly. Každá kapitola začíná stejnou větou ("Dávejte pozor, co vám teďka řeknu") a shodnou větou, popřípadě její obměnou v závěrečné kapitole také končí ("Stačí vám to? Tím dneska končím."). Toto vytváří příběhový rámec, který drží všechny odbočky i hlavní dějovou linii pohromadě. Uvádí se, že celý text byl psán během velmi horkého letního měsíce, a to na jeden zátah a automatickou metodou, která je tak příznačná pro surrealismus. Důsledkem jsou proto dlouhá souvětí, tak typická pro Hrabalovu pozdější tvorbu. I když by se na první pohled mohlo zdát, že Hrabalův styl psaní je pouhé sypání vět na papír, příběh perfektně drží pohromadě nejen díky rámci začátků a konců jednotlivých kapitol. Jazykové prostředky: Text připomíná áznam mluveného slova, vše je psáno ich formou, vyskytuje se zde: nespisovný jazyk, německé výrazy, pomlky, přirovnání. K autentičnosti autor využil dlouhých souvětí. Ke sjednocení stejný začátek i konec každé kapitoly. Zdroje inspirace Velmi důležitým zdrojem inspirace při psaní této knihy byly autorovy vlastní zkušenosti z prostředí noblesních hotelů a restaurací. Mnoho událostí, ale i postav má svoji předlohu ve skutečných lidech, které Hrabal znal a kteří byli ochotní mu vyprávět (např. pikolík prodávající na nádraží párky, paní Eliška pracující jako provozní v hotelu Paříž, vrchní z hotelu Palace atd.). V doslovu sám autor uvádí, že kniha byla psána pod dojmem "umělé vzpomínky" od Salvadora Dalího a Freudova "uskřinutého afektu, který nachází průchod v řeči", z čehož je jasně patrný vliv surrealismu a Freudovy teorie beroucí v úvahu lidské pudy.
Název knihy: Vrchní Skřivánek z hotelu Paříž byl pro Dítěte velikým vzorem. Vždy dopředu věděl, jaké je host národnosti a co si objedná, díky čemuž ho Dítě nesmírně obdivoval. Pokaždé, když se zeptal, jak tohle všechno vrchní ví, ten jen pokrčil rameny a řekl s úsměvem: "Obsluhoval jsem anglického krále." Podobnou "průpovídku", pouze s malou změnou (Obsluhoval jsem habešského císaře) používá později i Dítě sám. Tato symbolická věta má vyjadřovat jakousi speciální dovednost a životní moudrost, která pomáhá nahlížet do nitra ostatních lidí a lépe rozumět jejich chování, pocitům a pohnutkám. Jiné zpracování díla V roce 2006 byl na námět této knížky natočen režisérem Jiřím Menzlem stejnojmenný film, který získal ocenění Český lev jako nejlepší český film roku 2006.
