Bohdan Dlouhý
VYSOKÁ CENA ZA LÁSKU
1
© Bohdan Dlouhý, 2010 Překlad slovenských dialogŧ: © Ivan Supuka, 2010 Grafická úprava obálky: www.ateo.cz Nakladatelství Nová Forma s.r.o. České Budějovice, 2010 Webové stránky knihy: www.vysokacenazalasku.cz ISBN 978-80-7453-033-3 2
Úvod „Porozprávali ste sa?― zeptal se Anton tichým hlasem. „Ano,― odpověděl Marek. „Je vaša pani v poriadku?― zeptal se Anton a přistoupil blíţ k Markovi. „Ano, je v pořádku. Děkuji, ţe jste dodrţel slovo,― odpověděl Marek a jakkoliv mu byl ten násilnický chlap odporný, tohle myslel upřímně. Anton pokýval hlavou a pomalu Marka obešel. Postavil se za něj a řekl: „Ja som svoje slovo dodrţal,― řekl zvolna. „Ale vy nie.― „Nerozumím,― odpověděl Marek a překonal instinkt, který mu velel se otočit. „Povedal som snáď jasne a zrozumiteľne, ţe nemáš nikomu telefonovať. A ty si niekomu včera večer z Bystrice telefonoval, a keď ťa pri tom chlapci nachytali, mobil si zahodil,― odloţil Anton definitivně předstíranou zdvořilost a přešel do tykání. Změnil se i jeho hlas, teď byl nepříjemně mrazivý a řezavý. „Komu si volal?― zeptal se. „Vám přece,― odpověděl Marek bez zaváhání. Tuhle otázku čekal a odpověď si připravil. „Mluvili jsme spolu, volal jsem domŧ a místo mé manţelky jste to zvedl vy. Nevzpomínáte si snad?― Strašná rána pěstí do pravé ledviny mu byla odpovědí. Sykl a klesl na koleno. Do hajzlu, zaklel v duchu, nebere si zrovna rukavičky. „Vstaň,― poručil Anton a Marek se zvedl a znovu se napřímil. „Obaja vieme, ţe klameš,― řekl Anton. Marek neodpověděl, nemělo to smysl. Všichni v místnosti dobře věděli, jak to ve skutečnosti bylo. Slyšel, jak se Anton zase přemístil, ale neviděl ho, pořád ho měl někde za zády. „Povedal som, ţe nebudeš robiť ţiadne problémy, a ty si dnes ráno napadol a zmrzačil Freda,― řekl Anton a ostatní souhlasně zamručeli. „Do prdele! Tak to přece nebylo! Ten debil si začal! Napadl on mě! Je to normální psychopat! Máte si ho drţet na kratším vodítku a nepouštět ho samotnýho mezi lidi, kdyţ ho nedoká3
ţete zvládnout!― odpověděl Marek naštvaně. Přestoţe tentokrát víceméně nelhal, uţ věděl, co bude následovat. Nespletl se. Antonovou rychlou odpovědí byla další tvrdá rána, tentokrát do levé ledviny. Marek vykřikl bolestí a klesl na obě kolena. Tahle rána se Antonovi povedla mnohem líp neţ ta první. Prohnul se v zádech, zhluboka dýchal a čekal, aţ ten nápor ostré bolesti pomine… X
4
První část – V lese Sobota, 4. října 1997 Marek Koudelka, šestadvacetiletý turista, absolvent brněnské přírodovědy, poloamatérský fotograf a příleţitostný bulvární novinář na volné noze, sešel po zelené turistické značce dolŧ z kopcŧ, a protoţe po ní nechtěl pokračovat aţ do Červené Skaly1, nad kamenolomem ji opustil a nenápadnou, ale prudce klesající lesnickou stezkou, vedoucí dnem Hlboké doliny, Muráňskou planinu2 opustil. Vyšel z tmavého lesa a objevil se na malé prosluněné louce na levém břehu Hronu. Přešel přes úzkou betonovou lávku, odbočil na státní silnici doleva a po pár stech metrech se ocitl na okraji Rudné. Byl po několikahodinové chŧzi obtíţným terénem dost unavený, ale hlavně měl hlad jako vlk, protoţe uţ asi dvacet hodin neměl nic v ústech. Včera šel spát bez večeře a dneska ráno se snaţil vypadnout z chaty co moţná nejdříve, aby se vyhnul debatě se svými spolubydlícími, obzvláště pak samozřejmě s Monikou. Marek se rozhlédl kolem sebe a v jedné předzahrádce na kraji obce objevil jakousi stařenku. Malinkou, seschlou a vrásčitou jako loňské jablíčko. Pomalými a rozváţnými pohyby věšela čerstvě vyprané povlečení na prádelní šňŧru. „Dobrý den!― zavolal na ni a přistoupil těsně k plotu. „Aj tebe, synak. Aj tebe,― odpověděla mu stařenka s laskavou shovívavostí člověka, který uţ v ţivotě zaţil a poznal takřka všechno. Červená Skala - malá prŧmyslová osada, dŧleţitá křiţovatka ţelezničních cest. Organizačně spadá pod nedaleký Šumiac. Moţné východisko turistických cest do Nízkých Tater a na Muráňskou planinu. 2 Národný park Muránska planina - jeden z nejmladších národních parkŧ Slovenska. Rozkládá se na středním Slovensku, na katastrech okresŧ Brezno, Rimavská Sobota a Revúca v banskobystrickém kraji. Má rozlohu 203,18 km2 a ochranné pásmo 216,98 km2. Jádro parku tvoří vápence a dolomity s velkým mnoţstvím krasových útvarŧ. 1
5
„Prosím vás, je tady nějaká restaurace?― zeptal se Marek. Stařenka napřímila svá shrbená útlá záda, přehodila přes šňŧru záplatovanou modrobílou cíchu, otřela si udřené mozolnaté dlaně do zástěry a prokřehlými prsty si přitáhla těsněji k tělu cípy velkého vlněného šátku. Sluníčko sice ještě svítilo, ale teď, začátkem října, uţ moc nehřálo. Bylo sice hezky, ale chladno. Beze spěchu přistoupila k plotu. Byla opravdu drobounká a k Markovi musela vzhlíţet hodně vysoko. Ale nezdálo se, ţe by jí to vadilo. „Reštaurácia?― opáčila pobaveně. „Ale kdeţe, chlapče, my tu ţiadnu reštauráciu nemáme. To vieš, sme len malá dedina. Kto by tu chodil jesť do reštaurácie, keď sa môţe najesť doma, zadarmo. Načo utrácať peniaze za obed v reštaurácii. Pán Boh ti odpusť také nápady,― zavrtěla hlavou a přes tvář ji přelétl pobavený výraz. „Ale počkaj, synak,― usmála se, kdyţ uviděla Markŧv zklamáním protaţený obličej. „Reštauráciu tu síce nemáme, ale máme tu veľmi pekný nádraţný bufet. Moţno to tam nebude také nóbl, ako si asi z mesta zvyknutý, ale niečo teplé na zahryznutie ti tam tá mladá dievčinka určite pripraví.― Marek se rozzářil. „To je skvělé. To je přesně to, co potřebuju. A kdepak bych to našel?― „Chlapče, chlapče. Kde inde by si chcel hľadať nádraţný bufet, ako hneď vedľa nádraţia?― odpověděla stará ţena a přimhouřila oči do tenkých škvírek. Kolem koutkŧ se jí rozprskly vějířky hlubokých vrásek. Moţná si dělala legraci, moţná ji oslňovaly sluneční paprsky… „Aaha,― řekl Marek rozpačitě. „A to nádraţí? Víte, jsem tu prvně…, nikdy dřív jsem tady u vás nebyl…,― rozhodil bezmocně rukama. „Všade sme niekedy prvýkrát,― přikývla stařenka s lehkým úsměvem. „Nádraţie nájdeš veľmi ľahko, chlapče. Pôjdeš tamtou ulicou, aţ prejdeš okolo toho pekného poschodového domčeka s preskleným balkónom, kde býva náš pán starosta, odbočíš doľava a na ďaľšom rohu, tam kde je autobusová zastávka a trafika, tak tam zase doprava. A tam uţ na konci ulice uvidíš nádraţie. Nemôţeš zablúdiť.― „Je to daleko?― zeptal se Marek trochu hloupě. 6
„Ale kdeţe. Nie je to ďaleko. U nás v dedine to nie je odnikiaľ nikam ďaleko. Ja som stará krívajúca baba a cesta na nádraţie mi trvá štvrť hodiny. Ty si mladý a silný ako býk. Ty tam budeš iste za pár minút,― odpověděla mu babička, opět s tím svým nevyzpytatelným úsměvem ve tváři, otočila se a šla si zase po své práci. Marek trochu zaraţeně poděkoval, vyslal k jejím shrbeným zádŧm pozdrav a vydal se udaným směrem. Nedalo se tím nic pokazit. Stařenka si z něj však legraci nedělala a poradila mu dobře, během několika minut stál opravdu před malým vesnickým nádraţím. A nemusel se ani moc rozhlíţet, aby si všiml, ţe hned vedle patrové nádraţní budovy stojí bufet ‚Oáza‘. Přízemní, nevelký, ale čisťounký a bíle omítnutý. Došel aţ ke dveřím a ze všeho nejdříve vyhledal očima cedulku s otevírací dobou. Vypadalo to docela nadějně: Pondelok aţ piatok 9.00 — 18.00 Sobota a nedeľa10.00 — 14.00 Vzal za ohmatanou mosaznou kliku, stiskl ji a zatlačil do dveří. Byly masivní a těţké a nepohnuly se ani o píď. Vyzkoušel to ještě jednou. S větší silou. Opět bez úspěchu. Ustoupil o krok a zmateně zapátral po příčině. Ty seš ale vůl, řekl si znechuceně polohlasem, kdyţ si konečně všiml malé samolepky nalepené hned vedle kliky: ‚ŤAHAŤ‘ Popadl kliku a zkusil to znovu. Tentokrát za ni zcela správně zatahal, ale ani teď se nestalo vŧbec nic. Dveře byly prostě zamčené. Markŧv dobromyslný výraz se rozplynul. Zamračil se a naštvaně zamknutými dveřmi zalomcoval. K ničemu to nevedlo. Zabloudil pohledem k hodinám na nádraţní budově. Ukazovaly za pět minut čtvrt na dvanáct. Tak bych řekl, ţe by mělo být otevřeno ještě skoro tři hodiny. Hm, to je mi teda pěkná oáza, zavrčel s pohrdavým despektem a pomyslel si něco hodně nelichotivého o místním folklóru. Nemohl se zbavit pocitu, ţe je tady dnes kaţdému jenom pro legraci… 7
Hlady mu v břiše kručelo tak hlasitě, ţe na okamţik zaváhal, nemá-li vybalit z batohu ţeleznou zásobu potravin a ukojit své potřeby z vlastních zdrojŧ. Přišlo mu však poniţující krmit se vedle zavřených dveří bufetu, a rozhodl se, ţe pŧjde pryč a nají se aţ někde v lese. Dvě hodiny to ještě vydrţí, ale tady ho uţ nikdy nikdo neuvidí, dušoval se… Otočil se na patě a hladový, rozčarovaný, roztrpčený a naštvaný na celý svět, pomalu odcházel pryč. Byl uţ od nádraţí dobrých padesát metrŧ, kdyţ ho dostihl jasný ţenský hlas: „Haló, pane! Počkajte prosím chvíľočku!― Zastavil se a překvapeně se otočil. Bylo to na něho nebo na někoho jiného? Jak se však rychle přesvědčil, byl na ulici úplně sám. Rudná3, malá obec na břehu řeky, v údolí mezi Nízkými Tatrami a Muráňskou planinou, čerstvě vyhlášenou za národní park, byla v době sobotního oběda jako vymetená. Zastínil si oči před dotírajícím sluníčkem a hledal autorku toho volání. Chvíli mu trvalo, neţ v jednom otevřeném okně objevil mezi odkvetlými muškáty usměvavou tvář mladé ţeny. Kdyţ si všimla, ţe ji konečně vzal na vědomí, zamávala na něho a zavolala: „Tu! Tu som! Počkajte prosím okamih! Hneď budem pri vás!― A vzápětí na to se mu ztratila z dohledu někde uvnitř místnosti. Marek zŧstal poslušně stát a uvaţoval, co po něm chce a proč asi na ni má čekat. Nevymyslel ale nic, protoţe mu na to ta mladá ţena nedopřála dost času. Vynořila se záhy před domkem a přistoupila bez sebemenšího zaváhání rovnou k němu. Rudná – v 15. století malá hornická osada s několika ţeleznorudnými doly. V okolí se sporadicky nalézalo i zlato. Obec leţí v údolí Hronu, mezi Zlatnem a Červenou Skalou. 426 obyvatel (SŠÚ, 1996). V obci římsko-katolický kostel Sv. Barbory z 15. století, pŧvodně gotický, klasicistně přestavěný v r. 1790. V době SNP váţně poničen při těţkých bojích povstalcŧ s ustupujícími německými vojsky. Traduje se, ţe na místní faře jednou přespala Boţena Němcová (1820-1862), která na pozvání G. K. Zechentera-Laskomerského (1824-1908) navštěvovala nedaleký Bacúch (kde je po ní pojmenovaný pramen ţelezité minerální vody). V obci několik zachovalých dřevěnic. Západně od obce nepřístupná Márnikova jaskyňa. Bez moţnosti turistického ubytování. 3
8
„Ahoj," pozdravila ho a Marek zoufale lovil v paměti, jestli se odněkud znají, jestli uţ se snad někde viděli, jestli si snad tykají… Nevzpomněl si a cítil se hloupě. Ţe si nepamatuje většinu muţŧ, s nimiţ se kdy setkal, no prosím, celkem o nic nejde, ale ţe by si nepamatoval uţ ani hezké ţenské? To by byla docela tragédie… Mladá ţena, kdyţ si všimla jeho zmateného výrazu, se pobaveně rozesmála. „Prepáčte, nechcela som vás vyľakať ani priviesť do rozpakov,― omlouvala se, ale neznělo to ani trochu kajícně. „A odpusťte, ţe som na vás tak kričala, ale videla som náhodou z okna, ţe vás nechceli pustiť do bufetu. Asi sa hneváte, pretoţe má byť otvorené. Viete, ja tam… predávam a je samozrejme otvorené. No, vlastne, malo by byť. Lenţe viete, ja som tam sama a musela som si na okamih odskočiť domov. Dcérka je tam dnes úplne sama, naviac sa necíti dobre, musela som sa na ňu zájsť pozrieť. Bála som sa, aby ste od nás neodišiel sklamaný,― vychrlila ze sebe a omluvně se na Marka usmála. Jak si Marek stačil všimnout, měla moc hezký a milý úsměv. „A teraz poďte prosím za mnou, ja vám tam hneď otvorím a nakŕmim vás. Uvidíte, ţe budete nakoniec spokojný,― dodala, a neţ se Marek stačil vzpamatovat a něco duchaplného říct, otočila se na patě a zamířila si to dlouhými pruţnými kroky rovnou k tomu zpropadenému bufetu. Měla na sobě do bleděmodra seprané těsné dţíny, červené tričko a rozepnutou lehkou dţínovou bundu. Její cípy za ní vlály jako dva světle modré prapory. Markovi nezbylo, neţ ji poslušně následovat. Uţ byl sice v duchu smířen s tím, ţe zŧstane dneska bez teplého oběda, a šel by raději dál, protoţe za pár hodin se setmí a on uţ nic nevyfotí, ale přišlo mu teď hloupé odmítnout tak bezprostřední pozvání. A taky začínal být, přiznával si neochotně, na tu zvláštní ţenu docela zvědavý. Kdyţ vešel do bufetu, stála uţ prodavačka za svým pultem a oblékala si přes tričko čistý bílý plášť. Počkala, aţ si Marek do rohu místnosti odloţí svá zavazadla a přistoupí k ní blíţ. „Dobrý deň prajem, pane, čím vám poslúţim?― zeptala se nenuceně. Tvářila se seriózně a prodavačsky profesionálně, ale potměšilý záblesk v hnědých očích ji zrazoval. 9
Marek se na ni trochu překvapeně podíval, ale potom se najednou rozesmál a něco se v něm uvolnilo. Pochopil, ţe v dívce za pultem narazil na člověka podobného raţení, jako byl on sám, a rozhodl se, ţe přistoupí na její hru. „Dobrý den i vám, paní vedoucí,― odpověděl s právě tak kamenným a seriózním obličejem. „Jdu úplně čirou náhodou okolo vašich dveří a vidím, ţe máte zrovna otevřeno. A protoţe mám hlad, tak bych u vás docela rád něco pojedl. Ostatně, váš podnik mi byl doporučen. Copak tady máte dobrého?― „Všetko, čo tu vidíte. Len si kľudne vyberte, na čo máte práve najväčšiu chuť. My tu totiţ máme len samé dobré veci,― rozmáchlým gestem obou paţí ukázala prodavačka kolem sebe. Marek se na ni pátravě zahleděl a čímsi puzen se rozhodl, ţe vyzkouší, kam aţ mu dovolí zajít. Vţdyť o co jde? Kdyţ to skončí trapasem, uţ sem nemusí nikdy přijít. Nebude to ani první a určitě ani poslední trapas jeho ţivota. Bylo to absolutně bez rizika. Podíval se přímo do usmívajících se čokoládových očí. „Samé dobré věci, říkáte. To myslíte včetně vás?― zeptal se s bezelstným výrazem ve tváři. Prodavačka zaváhala jen nepatrně. „Tak to vás bohuţiaľ musím sklamať. Ja som tu jediná výnimka,― odpověděla a zatvářila se přitom neskonale smutně. Sklopila oči, povzdechla si a rezignovaně pokrčila rameny. „Ale pročpak to?― zeptal se Marek a rozhodl se ještě víc přitlačit na pilu. „Vy snad nejste dobrá?― „Ako som povedala, bohuţiaľ uţ nie. Bola som dobrá, samozrejme ţe áno. Ale…, ja ani neviem, či by som vám to mala vravieť, aby ste si nepokazil dobrú mienku o našom podniku. Proste, skrátka…, ja uţ som po záručnej lehote. Uţ…, uţ vlastne dlho,― řekla váţně, ale v očích jí přitom vesele jiskřilo. „Ale to je strašná škoda. To mě opravdu mrzí, protoţe to ten široký výběr docela hodně omezuje,― povzdechl si teď zase Marek a vyhnul se jejímu pohledu. „No jo, kdyţ je to tak, jak říkáte, to se asi budu muset spokojit jenom s polívkou, gulášem a přibliţně čtyřmi rohlíky.― Prodavačka zaváhala: „Tie roţteky chcete presne štyri alebo tak nejako pribliţne okolo štyroch?― 10
„Přesně čtyři, prosím pěkně," usmál se Marek. „A ještě bych si docela dal kávu, ale tu jenom jestli máte rozpustnou nebo překapávanou. Normálním turkŧm se vyhýbám.― „Ale? Ak to nie je príliš osobné a môţem sa vás na to spýtať, je to snáď národnostná otázka?― zeptala se prodavačka se zájmem. „Ne, není to národnostní otázka. S tím já ţádné problémy nemám. Je to zdravotní otázka. S tím naopak problémy trošku mám. Lógr z černé kávy mi totiţ nedělá dobře na ţaludek,― odpověděl jí a zkoumavě se na ni podíval. Trošku ho mátlo vnitřní napětí, které cítil, kdyţ čekal, jak dívka zareaguje na informaci, kterou se jí právě poněkud neobratně pokusil podstrčit. Ţe mu vŧbec nevadí, ţe je Slovenka a on Čech. Nezdálo se však, ţe by to prodavačku jakkoliv zajímalo. Trochu ho to zamrzelo. „Hmm. Tak rozpustnú, vravíte. To bude asi problém, pretoţe instantnú kávu tu nikto nepije. Tu tomu hovoria ‚špinavá voda‘,― zaměřila se dívka jen na technickou stránku věci. Zamyslela se a nakrčila drobný pihovatý nosík. „Ale počkajte,― rozzářila se najednou a rozhlédla se zkoumavě po regálech s nejrŧznějším zboţím za svými zády. „Veď ja tu predsa predávam instantnú Nescafé. Úplne som na ňu zabudla, ono to fakt nikto nekupuje,― řekla a vylezla na ţidli, aby dosáhla do horní police. „Vidíte,― řekla, kdyţ slezla i s kávou dolŧ. „A pritom ich tu vţdy mám pár schovaných pre turistov. Neverili by ste, čo sú niektorí ľudia schopní si navymýšľať… Hm, snáď to tu neleţí uţ priveľa rokov,― studovala pozorně etiketu. „Nie, je dobrá. Ešte je v záruke. Síce tesne, ale predsa. Nescafé Gold, vyhovuje vám to?― zeptala se a ukázala Markovi dózu. „Jak víte, ţe je to moje nejoblíbenější značka?― opáčil s úsměvem. „To je moje profesionálne tajomstvo,― kontrovala. „Alebo nie,― pohodila hlavou. „Ja vám to prezradím, ale nikomu to, prosím vás, nehovorte. Mám tu práve túto kávu, pretoţe je zo všetkých tých instantných káv úplne najdrahšia. Turistom je to jedno, tí to kľudne zaplatia. Čo by neurobili pre svoju závislosť, všakţe,― dodala a Marek uţ zase nevěděl, jestli si z něho dělá 11
legraci nebo jestli to myslí váţně. Nenechala ho však přemýšlet. „Ak chcete, jednu otvorím a uvarím vám ju,― nabídla mu. „No, Nescafé Gold bych si dal hrozně rád, ale jestli se dobře dívám, tak to má dvacet deka. A to bych, přestoţe i já jsem na kávě silně závislý, celé vypít nedokázal,― odmítal jen nerad nabídku. Uţ si udělal docela chuť. „Mně by ke štěstí bohatě stačil jeden středně velkej šálek,― dodal s lehkou nadějí. „Jedna šálka? Naozaj len jedna? Vy ste mimoriadne skromný človek,― opáčila nevěřícně. „Nechcete skúsiť chvíľu počkať, moţno by ste dostal na tú kávu väčšiu chuť?― zeptala se s úsměvem, ale uţ při těch slovech měla nádobku s kávou rozbalenou a odměřovala lţičkou porci příjemně hnědých granulek do porcelánového hrníčku. „Co s tím teď budete dělat? Teď uţ to ţádným turistŧm neprodáte," zeptal se Marek a ukázal na rozdělanou sklenici. „Len sa nebojte. To uţ je moja starosť. Určite sa nájde niekto, kto si to vypije," mávla bezstarostně rukou. „A ktovie, moţno sa tu zase niekedy zastavíte aj vy. Budete mať tú kávu u mňa schovanú," řekla s pohledem upřeným do hrnku. Marek zpozorněl. Byla to jen další součást nezávazné konverzace nebo ta věta obsahovala skrytý signál? Nebyl si jist. „Víte, ţe jste moc hodná? Dočista poklad,― rozhodl se pokračovat raději v neškodných banálnostech. „Áno, to ja o sebe viem veľmi dobre,― souhlasila ţivě mladá prodavačka. „Určite máte na mysli taký ten poklad, ktorý treba dôkladne zakopať dva metre hlboko do zeme, aby ho nikto nikdy nenašiel, však?― zasmála se nahlas, ale ihned zváţněla. Něco se změnilo, ale Marek nedokázal postřehnout, co to bylo. Dokonce prodavačka mávla trochu netrpělivě rukou, kdyţ viděla, ţe se chystá protestovat. Jako kdyby ji ta nesmyslná a povrchní debata přestala náhle bavit. Okamţik znejistělého Marka upřeně pozorovala. „Posaďte sa zatiaľ ku stolu," řekla po chvíli. „Za päť minút to budete mať pripravené. Prinesiem vám to,― dodala uţ bez úsměvu a zašla dozadu do malé kuchyňky připravit jeho objednávku… Markovi připadalo, ţe před ním utekla, a měl z toho velmi nepříjemný pocit. Nerozuměl tomu. Rozpačitě se posadil 12
k nejbliţšímu stolu, sundal si větrovku a rozhlédl se kolem sebe. X V místnosti bylo sedm bytelných dřevěných stolŧ napuštěných bezbarvým lakem, takţe dokonale vynikala přírodní struktura plného bukového dřeva. U kaţdého stolu stály podél jejich delších stran dřevěné lavice, u kratších pak byly přistaveny dřevěné ţidle. Stěny byly vyzdobeny několika trofejemi jelenŧ a srncŧ a čestné místo mezi nimi zaujímala preparovaná hlava obrovského kance. Na oknech visely bílé krajkové záclonky a kaţdý stŧl byl pokryt čistým ubrusem a stála na něm vázička s ţivou květinou. Všude byl vzorný pořádek a bylo znát, ţe tady vládne pečlivá ţenská ruka. Nádraţní bufety a restaurace, které Marek při svých toulkách dosud navštívil, a ţe uţ jich pár bylo, vypadaly zpravidla o hodně hŧř. Za několik minut cinkl zvonek mikrovlnné trouby a ţena v bílém plášti se obratně protáhla kolem pultu a přinesla na umělohmotném podnosu talíř aţ po okraj naplněný kouřící a vonící polévkou, druhý talíř s neméně kouřícím a vonícím vepřovým gulášem, čtyři rohlíky, velký hrnek s kávou, cukr, sŧl a polévkové koření. Poloţila to všechno před Marka na stŧl. „Dobrú chuť vám prajem,― popřála mu uţ zase s tím svým milým úsměvem. Markovi se ulevilo, chtěl se dívat na její úsměv. „Děkuji. Hezky to voní. Máte to tady moc hezký,― řekl pochvalně a přejel pohledem útulné prostředí. „Naozaj?― Ţenu to očividně potěšilo a roztála. „Ďakujem. Dosť sa snaţím. No, asi by som sa mala, keď mi to tu patrí,― překvapila ho trochu. Tak tohle nečekal. „Taky tady máte vzorný personál. Ochotný, laskavý, usměvavý a moc příjemný,― pokusil se navázat na nit jejich lehkého hovoru. Paní majitelka se lehce zapýřila a Marek se spokojeně pousmál. V takovou reakci trochu doufal. Nečekal však, ţe ţena zŧstane stát u jeho stolu. Vypadala rozpačitě, ale k odchodu se neměla. 13
„Smela by som si k vám na chvíľočku prisadnúť?― zeptala se ho po krátkém zaváhání a podívala se na něho téměř prosebně. „Viete, je tu síce pekne, ale občas je tu príšerná nuda. Veľa cudzích ľudí mi sem nechodí,― dodala na vysvětlenou omluvným tónem. „Ale samozřejmě, to víte, ţe ano,― odpověděl Marek rychle a povstal ze ţidle. „Budu vlastně docela rád, kdyţ mi budete dělat společnost. Od samého rána se courám po lese a ještě jsem si dneska s nikým pořádně nepopovídal,― dodal a ukázal rukou na protější ţidli. „Mohu vás pozvat na kávu?― zeptal se. „Musím vám prozradit, ţe tady vaří skvělou instantní.― „Nie, uţ som dnes mala dve, aj keď nie instantné, vidíte, tieţ som na nej… závislá,― řekla a hlas se jí sotva patrně zachvěl. „Ale aj tak ďakujem za pozvanie. Bolo to od vás milé,― řekla s příjemným, ale tak nějak smutným úsměvem, a posadila se ke stolu proti Markovi. Marek si nabral na lţíci polévku. Byla vřelá, kouřilo se z ní, a opatrně do ní foukal. Díval se upřeně do talíře. Oba mlčeli, najednou nevěděli, co říct. Povídat si nezávazně přes pult bylo něco úplně jiného, jednoduššího. Teď, u společného stolu, to bylo najednou jaksi mnohem osobnější. Závaznější. A obtíţnější. „To všechno je vaše práce?― zeptal se po chvíli trapného mlčení Marek a ukázal na trofeje na stěnách. „Myslíte všetky tie parohy?― zeptala se s andělsky nevinným výrazem v obličeji. Marek zrudl a zakuckal se. „Ne. Tak jsem to doopravdy nemyslel…― omlouval se v rozpacích. „Veď ja viem, ako ste to myslel,― řekla pobaveně prodavačka. „Aspoň dúfam,― usmála se mile. „Nie je to moja práca. Ja by som nikdy nedokázala vystreliť na nejakého ţivého tvora. To sem nanosil môj muţ. Síce tieţ zvieratá nelovil, ale zbieral také veci. Lesáci a pilčíci ho zásobovali.― „Aaha,― řekl Marek trochu zklamaně a odtáhl se. Tak teda manţel. Co jiného očekával? Ţe tady ta ţenská čeká právě na něho? Neměl sebemenší právo cítit se zklamaně. Ale přesto se zklamaně cítil. Zklamaně a mizerně. Znovu zavládlo rozpačité ticho. 14
Kdyţ uţ začínalo být nesnesitelné, prolomila ho ta ţena. „Chcem sa vám ešte raz ospravedlniť, ţe ste sa sem nemohol dostať, keď ste prišiel,― řekla. „Ako som uţ povedala, bola som doma, musela som dohliadnuť na dcérku. Len v júli mala päť a ešte sa o sebe sama nepostará.― „Ale ne, vŧbec se mi nemusíte omlouvat, vţdyť se vlastně nic nestalo,― byly Markovi její omluvy nepříjemné. Za daných okolností to pro něho byla minulost, dávno vyřízená záleţitost, a nechtěl se k tomu vracet. Tím spíše, ţe to nakonec dobře dopadlo. Tedy aspoň pokud šlo o jídlo. Chtěl tu podivně trapnou chvilku nějak zlehčit a tak plácl to první, co mu slina přinesla na jazyk. „Já si v první chvíli myslel, ţe jste musela odejít domŧ, protoţe uţ to bez vás váš pan manţel nemohl vydrţet. Abych pravdu řekl, vŧbec bych se mu nedivil, jste moc milá a hezká,― rychle ze sebe vychrlil váţně míněný kompliment a trochu uzardělý očekával, ţe se té poznámce ţena přinejmenším usměje. Ta však oproti všem jeho předpokladŧm zváţněla a přes oči jí přelétl temný stín smutku. „Nie. To uţ nejde,― odpověděla pomalu. „Môj muţ je uţ viac neţ dva roky mŕtvy. Viete, Zolo, tak sa volal, pracoval v lese, bol lesný inţinier, a predvlani v máji naňho pri zdravotných prebierkach spadol strom… Rúbali tam červený smrek4,, ktorý bol napadnutý podpňovkou5. Ten strom bol vovnútri úplne zhnitý a pri rezaní sa im rozlomil a zrútil sa úplne inam, neţ všetci čakali… Zolo umieral v popradskej nemocnici štyri dni… Nemal ešte ani dvadsaťsedem… Boli to pre nás všetkých, ale hlavne preňho, veľmi dlhé štyri dni…― Mluvila tiše, s pohledem upřeným do desky stolu a s dlouhými pauzami mezi větami. Bylo zřejmé, ţe je to i po dvou letech stále ještě ţivé a bolestivé téma. Markovi se po týden neholených tvářích rozlil ruměnec zahanbení. Proklínal se, ţe si tak netaktně pustil pusu na špacír. Raději by drţel pár facek, neţ aby se teď musel dívat na trápící Červený smrek, smrekovec – česky modřín opadavý (Larix decidua). Podpňovka – česky václavka smrková (Armillaria obscura). Nebezpečná dřevokazná houba (je jedlá), zpŧsobující bílou hnilobu jehličnatých dřevin a značnou škodu v lesním hospodářství. 4 5
15
se nešťastnou dívku. Vrátil lţíci do talíře a ruce poloţil rozpačitě na stŧl. Hrozně se styděl. „Moc se vám omlouvám. Bylo to ode mne strašně hloupé,― řekl polohlasem, kdyţ se na něho konečně podívala. „Je mi to moc líto a moc mě mrzí, ţe jsem vám to tak neomaleně připomněl. Nevím, jak bych to napravil,― topil se v těţkých rozpacích. „To nič. Nemohol ste to vedieť. A je to uţ dlho,― řekla prodavačka a smutně se na něho usmála. „Veľmi dlho,― dodala zamyšleně a lehce se prstem dotkla hřbetu jeho dlaně. Zašimralo to, jako kdyby dostal ránu slabým elektrickým proudem, a prsty se mu zachvěly. Všimla si toho a tak nějak zvláštně se na něho podívala. „Od tej nehody ţijeme s dcérkou samy dve, bez ocka a bez manţela. Niekedy to býva veľmi ťaţké. Únavné. Vyčerpávajúce. Pre nás obidve,― rozvykládala se pomalu. Ztěţklý pohled přitom upírala někam za Markovo levé rameno. Marek odstrčil prázdný talíř od polévky, opřel si bradu o dlaň a zaposlouchal se do jejího vyprávění. A díval se. A s úţasem sledoval, jak se ta suverénní mladá ţena mění před jeho očima ve zranitelnou, citlivou a svým zpŧsobem nešťastnou dívku. Neboť to byla ještě dívka. Byla dokonce o čtvrt roku mladší neţ on, jak mu na sebe prozradila, ale samota, těţké ţivobytí a kaţdodenní starosti o malou dcerku jí do dlaní a do vrásek kolem očí připsaly pěkných pár let navíc. Ruce měla sice upracované a rysy v obličeji unavené, ale kdyţ se usmála, objevila se pod malým pihatým nosíkem řádka drobných bílých zubŧ, rozsvítila se jasná světélka v čokoládově hnědých očích a na tvářích se vyhloubily roztomilé, dětsky vypadající dŧlky. Na ty měl Marek odjakţiva slabost, věděl to o sobě a všechny jeho partnerky takové dŧlky ve tvářích měly. Strašně ho to přitahovalo. Vlastně je moc hezká. Jak je moţný, ţe jsem si toho aţ doteď pořádně nevšiml?, zarazil se v jedné chvíli a začal se na tu dívku dívat úplně jinýma očima. Vŧbec to celé začalo nabírat nějak zvláštní směr a nevěděl, co si s tím má počít. Neměl nic proti nezávaznému flirtování, ale teď začínal mít pocit, ţe se oba pohybují na hranici, o níţ si nebyl jist, zda ji chce, zda ji smí, překročit. Nebyl formálně volný, ale na druhou stranu 16
nepovaţoval milenecký vztah za dogma. Kromě toho jim to s Monikou moc neklapalo a o společné budoucnosti si nedělal velké iluze. Ale i tak potřeboval čas, aby si ujasnil své emoce a city. Mnohem víc času. Vzal do ruky hrnek s kávou a zvedl ho ke rtŧm, aby zamaskoval svŧj neklid. Mladá prodavačka tu změnu v jeho pohledu zachytila a prohrábla si prsty čupřinu hnědých vlasŧ nad čelem. Musela přitom pouţít nějaké ţenské kouzlo, protoţe neudělala vlastně nic neobvyklého, nic neobyčejného nebo snad vyzývavého, ale provedla ten běţný, všední pohyb takovým zvláštním zpŧsobem, ţe se Markovi ruka s hrnkem viditelně zatřásla a porcelán mu zazvonil o přední zuby. Olízl si je a hrnek postavil zpátky na stŧl. Dívce to lehce zacukalo kolem koutkŧ úst a sklopila oči. „Proč jste se vlastně znovu neprovdala? Určitě nemáte o nápadníky nouzi,― zeptal se jí Marek, aby odvedl řeč někam jinam, a jen ta slova vypustil z úst, hned by si je přál vrátit. „Promiňte, omlouvám se, já jsem hroznej neotesanec. Kamarádi mi říkali, ţe by mě neměli pouštět mezi lidi, protoţe jsou z toho vţdycky jenom potíţe. Já vţdycky něco bezohlednýho plácnu a někomu tím ublíţím. A mě to potom vţdycky strašně mrzí. A kromě toho se obávám, ţe mi do toho vŧbec nic není,― řekl rychle. „Jestli se vám nechce, tak mi na to samozřejmě neodpovídejte… Jenom jsem si říkal…, prostě by mě to asi zajímalo,― dodal tiše. „To je v poriadku, netrápte se tým. Odpoviem vám, vôbec to nie je tajné,― řekla se smutným úsměvem. „Ono to tu s vydávaním nie je práve jednoduché. Viete, ja som pôvodom z Bratislavy,― svraštila obočí, jako kdyby přece jen řekla něco, co pŧvodně nechtěla prozrazovat, nicméně pokračovala dál. „A sem, do Rudnej, sme se pred niekoľkými rokmi prisťahovali s manţelom. V decembri deväťdesiatjeden, to uţ som čakala Barborku. Zolo bol vtedy čerstvý absolvent lesáriny a tu dostal od miestneho lesného závodu ponuku na prácu aj s bytom. On sem rýchlo zapadol, bol síce z Bratislavy, ale jeho rodičia pochádzali z dediny, takţe to preňho nebola taká zmena, ale ja som zostala pre všetkých cudzia. Aj po toľkých rokoch, čo uţ tu bývam. Nezvykli si na mňa. Človek by čakal, ţe sa to po takej 17
dobe zrovná, ale to viete, som proste naplavenina z mesta a uţ sa to nezmení. Zostanem naplaveninou aţ do smrti,― zazněla z jejího hlasu hořkost. „A čo sa týka toho vydávania… O slobodných chlapov je tu núdza aj pre domáce dievčatá, nieto ešte pre privandrovalcov,― dodala uţ zase klidně a vyrovnaně. „A vrátit se domŧ? Do Bratislavy? To vás neláká? Proč byste měla zŧstávat tady? Kdyţ vám chybí velké město, tak proč se tam prostě nevrátíte?― zeptal se Marek nechápavě. Dívka se zarazila a zase tak nějak podezíravě se na něho zadívala. Přimhouřené oči byly najednou číhavé a ostraţité, pohled ztvrdl. Marek byl tou náhlou a nečekanou změnou v chování zaskočen a nevěděl, co si o tom má myslet. „Nie je to také ľahké," rozvykládala se ale prodavačka. "Barborka tu má uţ hromadu kamarátov, na budúci september tu začne chodiť do školy. Je tu zvyknutá, narodila sa tu. Ona je na rozdiel odo mňa uţ domorodec," řekla s úsměvem. "Ja sa starám o tento bufetík, máme doma psa, nejakú hydinu. Ešte so Zolom sme si tu kúpili malý domček. Ten, čo som z neho na vás volala. Neţijeme ľahko, ale ţijeme. Tak čo by sme my dve robili v Bratislave,― uzavřela, ale Marek se nemohl zbavit pocitu, ţe mu teď neříká tak docela pravdu. Nic mu do toho ale nebylo a tak raději mlčel. Uţ tak toho dneska svojí hubou napáchal víc neţ dost. Dívka se taky odmlčela a znovu se zamyslela. Po chvíli nepříjemného mlčení váhavě dodala: „A vôbec, do Bratislavy, tam ja uţ nemôţem. Ale to je na veľmi dlhé rozprávanie,― podívala se na něho s nevyslovenou sice, ale tentokrát jednoznačnou nabídkou v očích. Marek ten upřený pohled dlouho nevydrţel a sklopil zrak. Znovu zvedl hrnek s dobrou, byť uţ úplně studenou kávou, a pomalu z něj upíjel. Byl zamyšlený. Měl takový podivný pocit. Ten rozhovor byl zvláštní. Tak nějak divně zvláštní. Jasně vycítil okamţiky, a byla jich naprostá většina, kdy k němu dívka byla aţ neuvěřitelně upřímná, ale zároveň zaregistroval i několik momentŧ, kdy by se vsadil, ţe mu z nějakého, jemu neznámého dŧvodu, očividně lhala. Přesto všechno ho ale něčím neuvěřitelně přitahovala. 18
Ale nebyla to jenom ta nečekaně silná fyzická přitaţlivost, kterou k ní najednou pocítil. Byla mu sympatická také mnoha věcmi, které mu o sobě a na sebe prozradila. Cítil takové zvláštní souznění, vnímal a ochotně přijímal neviditelné vibrace, které vysílala do prostoru kolem sebe. Bylo moţné, ţe by právě tahle mladá prodavačka byla jeho animou, ţivým ztělesněním obrazŧ ţen, které uchovával ve svém nevědomém nitru, naplněním jeho podvědomých představ a tuţeb? A co víc, viděl na ní, ţe i ona s ţivým zájmem poslouchá všechno to, co jí na oplátku mezi sousty guláše vyprávěl sám o sobě. Připadalo mu, ţe se spolu znají ne chvíli, ale odjakţiva, ţe jsou oba naladěni na stejnou vlnovou frekvenci. Získal k ní takovou dŧvěru, ţe se několikrát přistihl, ţe jí o sobě vypráví věci, s nimiţ se nesvěřil ţádné ze svých předchozích dívek. Ani Monice. Chodil s Monikou bezmála rok, od loňského prosince. A aţ do dneška, vlastně do včerejška, ten večer mu pořád ještě leţel v hlavě a v ţaludku, si myslel, ţe ji miluje. Moţná, ţe mu však jenom chybělo srovnání, protoţe teď, po tom podivném rozhovoru, si najednou dokázal docela ţivě představit, ţe není s Monikou, ale ţe ţije v jedné domácnosti právě tady s tou zajímavou Slovenkou. I kdyţ ji znal teprve hodinu nebo dvě a vlastně ani nevěděl, jak se jmenuje. „Promiňte, na co jste se mě ptala?― uvědomil si najednou, ţe uţ nejméně podruhé se ho na něco ptá. „To zamyslenie by mi asi malo lichotiť,― prohodila a střelila po něm zkoumavým pohledem. „Ale pýtala som se vás, kam máte odtiaľto namierené.― „Ach tak,― vzpamatoval se a silou vŧle zaplašil bujné a dráţdivé představy, které se mu ještě pořád neodbytně prodíraly na mysl. „Víte, je to ostuda, jezdím na planinu a do Tater uţ pár let, ale tady u vás v Rudné a vŧbec tady na této straně planiny jsem ještě nikdy nebyl. Chci to napravit. Kamarád mi dal tip na výlet. Dneska bych rád došel aţ do Zlatna6, prošel Zlatno - malá osada pod severní hranou Muráňské planiny. V současnosti je součástí obce Valkovňa (do roku 1954 patřila pod Šumiac). Vznikla koncem 18. století u ţelezných hamrŧ, v roce 1848 přibyla válcovna. 6
19
údolím Sviniarky7, vylezl nahoru na Lopušnou8, podle mapy by to mělo jít, trochu se tam porozhlídnul, udělal pár fotek, třeba tam potkám i něco ţivého,― zasvítily mu lačně oči, „a k večeru se nejkratší cestou vrátil na tu turistickou ubytovnu9, co je pod hradem. Tam totiţ bydlíme.― Dívčina tvář ztuhla a zestárla rázem o deset let. „Stalo se něco?― znejistěl Marek. „Na Lopušnú ste vravel, ţe chcete ísť?― zeptala se ho naléhavě. „No… Ano, na Lopušnou. Proč? Děje se něco?― zeptal se znepokojeně. „Pretoţe práve na Lopušnej sa stala Zolovi tá hrozná nehoda. Nemám to miesto ani trochu rada. Nebolo to zďaleka jediné nešťastie tam v tých miestach.― Natáhla se přes stŧl a po krátkém zaváhání poloţila svoje drobné štíhlé dlaně na jeho velké ruce. Naklonila se co nejblíţe k němu a podívala se mu zpříma do očí. „Nechoď tam, prosím ťa. Daj si poradiť a nechoď tam. Mám z toho miesta veľmi zlý, hrozný pocit. To miesto je prekliate a prináša všetkým iba smolu a trápenie,― řekla tichým zastřeným hlasem. Její oči byly nesmírně hluboké a kdesi z jejich dna najednou vyvřela na povrch velká bublina zármutku a strachu. Marek nervózně polkl, vyprostil svoje ruce zpod jejích a zbaběle řekl: „Asi bych uţ měl raději jít. Mám to dneska ještě dost daleko a uţ je spousta hodin. Kolik vám dluţím za to jídlo?― Ţena se na něho chvíli přemýšlivě dívala, potom se opřela zády o opěradlo ţidle a řekla bezvýrazně: „Za polievku, guláš a kávu päťdesiatpäť korún. A ak chcete, tak vás úplne zadarmo zveziem do Zlatna, aby ste sa nemusel trmácať tie dva kilometSviniarka - levostranný přítok Hronu, měří 3,1 km, tok III. řádu. Pramení na severovýchodním svahu Lopušné v nadmořské výšce 1025 m n. m. Protéká PR Zlatnica, obtéká stejnojmennou jeskyni na pravém břehu. 8 Lopušná - vrch vysoký 1124,5 m n. m., v severní části Muráňské planiny. 9 Chata „Zámok― pod Muráňským hradem. Pŧvodně závodní chata Slovenských magnezitových závodŧ, n.p., v roce 1993 zprivatizovaná. 7
20
re po ceste pešo. Aj tak som vás svojím hlúpym rozprávaním iste zdrţala omnoho viac, neţ ste si plánoval,― nabídla mu docela ochotně, ale Marek měl pocit, ţe to křehké pouto, které se mezi nimi začínalo vytvářet, se jeho vinou přetrhlo a někam se vytratilo. Mrzelo ho to. „Je to lákavé, rád si ušetřím chŧzi po silnici, ale kdo tady za vás bude mezitím prodávat? Říkala jste, ţe jste tady na to úplně sama?― zeptal se, zatímco na stŧl vysypal z kulaté krabičky od kinofilmu hrst slovenských mincí a odpočítával poţadovanou sumu. „Teraz sem uţ nikto nepríde,― řekla prodavačka, sundala si plášť a oblékla si bundu. „V sobotu popoludní sem nikdy nikto nechodí,― dodala bez úsměvu. „A proč máte teda otevřeno?― zeptal se Marek nechápavě. „Čo ak by niekto predsa len prišiel?― X „Uvidíme sa ešte niekedy?― zeptala se, kdyţ mu o deset minut později zastavila ve Zlatně, kousek od polní cesty vedoucí do údolí Sviniarky. Ruce měla poloţené na volantu a štíhlé prsty trochu křečovitě sevřené. Dívala se přitom z okna auta na malebné panoráma Nízkých Tater na severu a Marka sledovala jen koutkem oka. „Moţná. Nevím. Třeba ano,― nechtěl se Marek zavázat, ale zároveň se mu nechtělo její pozvání úplně odmítnout. Cítil se rozervaně. Jedna jeho část by moc chtěla, druhá, ta racionálnější, mu říkala, ţe je to celé nesmysl, ţe z Brna do Rudné je to zhruba tři sta osmdesát kilometrŧ a navíc uţ jeden nedořešený vztah má. Byl by to problém. Ale zase, kaţdý problém se přece dá vyřešit, kdyţ se chce… „Tak vieš čo?― vycítila dívka jeho pocity a otočila se k němu čelem. „Príď mi niekedy porozprávať, ako bolo dnes na Lopušnej,― navrhla mu a v jejím hlase zaznělo zvláštní odhodlání. „Uvarím ti zase tú dobrú instantnú kávu. Aj tak ju potrebujem niekomu predať,― zasmála se, aby uvolnila to napětí, které mezi nimi bylo. „Súhlasíš? A ty mi na oplátku ukáţeš fotky, ktoré tam dnes urobíš, platí?― 21
„Dobře. Ale, co kdyţ tě nezastihnu v práci?― „A kde by som bola? Buď ma nájdeš v bufete, alebo doma. Kde bývam, to uţ predsa vieš.― „Tak dobrá. Domluveno. Přijedu na tu kávu a přivezu ti ukázat nějaké svoje fotky,― rozhodl se Marek. „Já…, já se jmenuju Marek… Marek Koudelka a jsem z Brna,― dodal a pocítil jakousi zvláštní úlevu. „Teší ma, Marek Koudelka. Ja sa volám Andrea a som z nádraţného bufetu,― zajiskřily v jasných očích znovu ty šelmovské plamínky. „Dávaj na seba pozor, Marek, a nezabudni, čo som ti o Lopušnej vravela. Je to zlé miesto. Prosím ťa, dávaj si tam na seba veľký pozor,― řekla a plamínky zase pohasly. Počkala, aţ Marek vystoupí z vozu, a nastartovala. Marek stál uprostřed Zlatna s krosnou poloţenou u nohou, foťák na krku, stativ přes rameno a díval se za rychle odjíţdějící stařičkou škodovkou. Zvířený prach si zvolna sedal zpět na rozbitou cestu a on měl v hlavě naprostý zmatek. Uvnitř hrudníku se mu však rozlévalo zvláštní příjemné teplo. Díval se za Andreou, dokud se mu její hráškově zelené auto neztratilo mezi nízkými domky. V okně nedaleké dřevěnice se rozhrnul závěs a na kratinký okamţik se za sklem mihla snědá a drsným klimatem ošlehaná tvář starého muţe. Zvědavě si cizince stojícího na liduprázdné návsi prohlédl a zase se opatrně stáhl zpět do svého soukromí. Marka však i ten letmý pohyb vytrhl ze zamyšlení. Shýbl se pro svŧj batoh. Musel jít. Nahoru na Lopušnou to bylo ještě daleko a den se krátil… X Bylo uţ bezmála pŧl šesté odpoledne, kdyţ se unavený, zadýchaný a propocený Marek konečně prodral skrze hustý porost aţ do starého porostu jedlí, bukŧ a smrkŧ nedaleko Lopušné. Měl za sebou hroznou cestu. V turistické mapě sice byla naznačené nějaká stezka, ale v terénu ji nenašel. Nebyla tam, kde podle mapy měla být. Zpočátku šel korytem potoka, ale od chvíle, kdy potok zmizel v kamení, uţ směr drţel jenom podle kompasu. Hodně se tím 22
zdrţel, do západu slunce zbývaly sotva tři čtvrtě hodiny a mezi sytě zelenými velikány nahoře začínalo být uţ takové šero, ţe myšlenky na nějaké větší fotografování mohl klidně pustit z hlavy. Štvalo ho to, protoţe se takovou dálku vlekl s tou těţkou fotografickou výbavou úplně zbytečně, a vyčítal si, ţe se v Rudné vŧbec zastavoval. Úplně zbytečně tím ztratil moře času… Opravdu zbytečně? Kdybych se tam nezastavil, nepoznal bych přece Andreu, zamyslel se. Divná holka… Divná, ale hezká. A milá… Rozhodně by stála za nějaký ten hříšek… Během vzrušujících představ o milování s majitelkou bufetu ‚Oáza‘ se protáhl mezi několika vzrostlými stromy a objevil velké uválené místo. A od něj vedoucí širokou stezku. Vypravil se po ní a po zhruba třech stech metrech ho přivedla k mělké prohlubni, na jejímţ dně se drţelo od posledního deště ještě trochu vody. Dřepl si a pozorně si prohlíţel rozbahněné okraje. Nikdy neodolal příleţitosti prozkoumat zvířecí stopy a tady se mu nabízely jako na talíři. Bylo jich mnoho. Převáţně od jelenŧ a laní, některá kopýtka mohla být také od divokých prasat. Ale bylo tam i několik takových stop, z nichţ mu zatrnulo v zádech. Ploché široké bříško hluboko vmáčknuté do bláta, pět svalnatých prstŧ se zřetelnými vrypy od silných drápŧ, to mohl být jedině medvěd. A ne ledajaký. Byly to stopy obrovského medvěda, který se sem přišel napít. Markovi se napřed leknutím zrychlil dech, ale kdyţ si ty otisky prohlédl dŧkladněji, s chladnější myslí, zase se uklidnil. Ty stopy nemohly být příliš čerstvé. Byly ovadlé a hrany otiskŧ uţ byly zborcené. Staré, ale pořád ještě fotogenické, usoudil. Vytáhl z brašny svoji Minoltu, připevnil ji na stativ a nejzřetelnější ze stop několikrát na dlouhý čas, aby vykompenzoval nedostatek světla, vyfotil. Stativ zase poskládal, ale fotoaparát si pověsil na krk. Pro všechny případy… Asi sto padesát metrŧ západně od vrcholu Lopušné pěšinka vyústila z tmavého lesa rovnou na světlou louku obdélníkového pŧdorysu. Zhruba osmdesát metrŧ dlouhou a asi pětadvacet širokou. Rostlo na ní jen šest volně roztroušených stromŧ. Tři buky, jedna borovice a dvě jedle. Jinak byla celá porostlá vyso23
kou usýchající trávou a třemi skupinami hustých a naprosto neproniknutelných malinových keřŧ. Středem louky se klikatila a někam dál pokračovala ta vyšlapaná pěšinka. Marek po ní došel aţ na protější okraj palouku a tam, pod prvními stromy, našel další medvědí stopy. Pravou přední a hned vedle pravou zadní. Rozměry byly velmi podobné stopám předcházejícím, ale přesto se ve dvou věcech zásadně lišily. Zaprvé, mířily opačným směrem. A za druhé, byly bez jakýchkoliv pochybností naprosto čerstvé… Marek byl nezkušený, a proto mu hned nedošlo, co to znamená. A tak, místo aby všem svým smyslŧm vyhlásil poplach nejvyššího stupně, si obě stopy pouze vyfotografoval. Vrátil se na louku, sedl si před jednu z prastarých jedlí, zády se opřel o vrásčitý kmen a tvář nastavil skomírajícímu podzimnímu sluníčku. Zavřel oči, odpočíval a uţíval si odpolední pohody. Vydrţel tam tak sedět asi dvacet minut a potom vylovil z brašny notes a začal si dělat poznámky k povídce, co se mu uţ nějaký týden honila v hlavě. Sluníčko se přikulovalo k obzoru a stíny stromŧ se protahovaly do dálky, kdyţ z hloubi lesa poplašeně vylétlo hejno několika krkavcŧ. Marek si jich nevšímal. Byl s psaním právě v nejlepším, kdyţ se odněkud z hustého porostu ozvalo protáhlé medvědí bručení. Překvapenému Markovi se roztřásly ruce a tuţka mu spadla do trávy. Vyskočil na nohy. Do tohoto okamţiku poměrně ţivý okolní les utichl. Dokonce i zpěvaví ptáci, k dění na zemi obvykle stoicky lhostejní, přerušili svoje trylky a vyklidili území. Lesem se ozývalo jen vrzání a skřípání větrem mučených stromŧ. Marek znejistěl. Domyslel si, ţe všechna ta zvířata utichla a utekla pryč ve strachu před blíţícím se medvědem. Nechápal, proč ho to tak zaskočilo. Našel přece čerstvé medvědí stopy. Tak čemu se vlastně tak diví? A vŧbec, vţdyť to tak přece chtěl. Nebo snad ne? Setkání s medvědem bylo přece pravým smyslem dnešní výpravy. Udělat si sólo výlet na přemýšlení, ale přitom také najít medvěda a vyfotit ho. A prorazit tak konečně mezi fotografickou elitu. Copak uţ na to zapomněl? Vlastně bych měl 24
být rád, ţe mi to tak perfektně vyšlo, říkal si, ale neznělo to nijak přesvědčivě. Náhle totiţ zjišťoval, ţe z něj jeho touha po setkání s obrovským medvědím samcem bleskurychle vyprchává. Pŧvodní nadšení vyšumělo jako pěna z láhve šampusu. A teprve nyní mu docházelo, jak moc od něj bylo pošetilé a nerozumné, kdyţ se vypravil do těchto míst sám, bez doprovodu zkušeného horala, který by mu poslouţil radou a kryl záda v případě potíţí. Robo mu přece nabízel, ţe sem s ním zajde, ale on neměl trpělivost počkat pár dní, aţ bude mít zaneprázdněný stráţce přírody volno. A tak se, nezkušený kluk z města, vypravil úplně sám do divočiny, o níţ se i domorodci vyjadřovali s notnou dávkou respektu. Chtěl, obrazně řečeno, zatahat tygra za fousy a ono se mu to dokonale podařilo. Marek s hrŧzou zjišťoval, ţe není na setkání s medvědem psychicky připraven. Měl najednou strach. Hrozný strach. Pln nervózního napětí se rozhlíţel kolem sebe a pozorně naslouchal všem zvukŧm. Ale nikde toho bručícího medvěda neviděl. Neviděl v lese vŧbec nic ţivého. Neviděl a teď uţ ani neslyšel… Jako kdyby se v lese nevyskytoval kromě něj ţádný jiný ţivý tvor. A přece tam minimálně jeden další někde byl… Ta hrozná, strašlivá nejistota měla na Marka zhoubné účinky. Právě ta nejistota, to, ţe nevěděl, zda a odkud se medvěd objeví, jaký bude a jak se bude chovat, objeví-li se; to všechno rylo do jeho psychiky hluboké šrámy. Jeho strach se stupňoval geometrickou řadou, a s přibývajícím časem se ho zmocňovala opravdová, nefalšovaná hrŧza. Šílel strachem. V uších se mu rozeznělo varování té zvláštní dívky z Rudné. A ozývalo se stále znovu a znovu, jako poškrábaná gramofonová deska: „Nechoď na Lopušnú. Nie je to dobré miesto… Nechoď na Lopušnú… Nechoď na Lopušnú…― Jenomţe on si říct nedal. Měl přece svŧj vlastní rozum a na Lopušnou šel. Vţdyť, co by se mu tak asi mohlo stát! A teď je tady a začíná to vypadat, ţe se mu co nevidět splní jeho velký sen. Ţe se konečně setká s medvědem. Častokrát si ve svých fantaziích to střetnutí představoval. Dokonce se mu o něm několikrát i zdálo. Jenomţe ve všech těch představách a ve všech těch snech, i těch nejdivočejších, 25
to všechno vypadalo tak hrozně jednoduše. Tak prostě. Skutečnost však byla zcela jiná. Vlastně teď Marek ani nevěděl, jak si to tehdy představoval. Ţe prostě vezme foťák a pŧjde do lesa vyfotit dravou šelmu. Jako kdyby šel na nedělní výlet do zoologické zahrady. Jak to tehdy (Tehdy? Bylo to přece před pouhými pěti minutami!), vypadalo snadné a přirozené. Vţdyť co by v tom mohlo být za problém? Marka teď najednou napadala celá řada problémŧ a celá ta perfektní akce mu začínala připadat krajně nezodpovědná a šílená. Totálně, beznadějně šílená… Ty pitomče jeden blbej, hloupej, samolibej a namyšlenej, měls tohlencto vůbec zapotřebí? Zase sis myslel, ţe máš patent na rozum, ţe jsou všichni ostatní strachy podělaní primitivové, co, ty debile? A teď jsi strachy podělanej ty sám a byl bys moc rád, kdyby se tady některej ten hloupej primitiv objevil a odvedl tě za ruku domů, co?, nadával si a čím dál nervózněji těkal očima po okolí. Na nějaké změny plánŧ však uţ bylo příliš pozdě. Bylo čím dál zřejmější, ţe pokud se medvěd rozhodne s ním blíţ seznámit, udělá to. A ţe to bude setkání tváří v tvář. A proč by sem ten maco vlastně neměl přijít, kdyţ Robo říkal, ţe tady nedaleko má pelech? Kdo jinej asi vyšlapal ten chodník?, říkal si Marek s notnou dávkou zoufalého sarkasmu a snaţil se panikařícím pohledem proniknout skrze husté houští, které rostlo téměř po celém obvodu louky. Popadl batoh do ruky a přešel pomalu a opatrně aţ do samého středu mýtiny, aby neměl tmavý a najednou tak nepřívětivý a hrozivě mlčenlivý les hned za zády. Co by dal za to, kdyby teď mohl být v bezpečí teplé a útulné chaty pod Muráňským hradem, odkud ráno vyrazil v takovém spěchu… I novou hádku s Monikou by absolvoval mnohem raději… Napínal uši a snaţil se zachytit z lesa jakýkoliv podezřelý zvuk. Nic. Neslyšel vŧbec nic. Jenom ten vtíravý a nepříjemný pocit, ţe ho někdo pozoruje, byl stále intenzivnější. Cítil v zátylku čísi uhrančivý pohled tak silně, ţe se mu všechny chlupy na krku jeţily strachem.
26
Otáčel se jako šílenec kolem dokola, rozhlíţel se na všechny strany a pomalu, ale jistě začínal propadat neovladatelné panice. A to zatracené, všudypřítomné ticho, jako kdyby s kaţdým okamţikem ještě víc a víc houstlo. Obklopovalo ho, pohlcovalo, zaslepovalo mu oči a uši, ucpávalo nos a ústa, sedalo si mu na záda a tisklo ho svojí nesnesitelnou vahou k zemi, svazovalo mu ruce a sukovalo nohy tak, ţe se nemohl ani pohnout… Cítil, jak mu na těle naskakují kapičky ledového potu a jako studené horské bystřinky mu stékají po zádech, v podpaţdí, po čele, prostě všude… Nemohl dýchat. V ústech měl vyprahlo a nemohl polykat. Při kaţdém pokusu o polknutí se dávil. Jako kdyby měl vzadu v krku zaraţený obrovský knedlík. Myslel si, ţe se co nevidět udusí. Pokud se ovšem dříve nezblázní strachem. Cítil, ţe se mu potí dlaně a ţe mu popruhy batohu prokluzují mezi prsty. Bál se, ţe mu ruksak spadne na zem a svíral prsty tak pevně, aţ do nich dostával bolestivou křeč. Šel zvolna, krŧček za krokem, směrem k nejbliţšímu velkému buku. Neměl pro to ţádný racionální dŧvod, jen se mu to zdálo lepší, neţ zŧstávat na otevřeném prostranství, kde byl vystaven pohledŧm ze všech stran. Náhlý závan větru přinesl odněkud zezadu, přesně z těch míst, ze kterých sem před necelými dvaceti minutami přišel, tak ostrý a štiplavý zápach mohutné šelmy, ţe i jeho nos, nos sice veliký, nicméně uţ dávno otupený ţivotem ve smogem zamořeném velkoměstě, charakteristický, piţmem prosycený pach masoţrouta naprosto bezpečně zachytil a identifikoval. Přesně takhle to přece smrdí v zoologické zahradě u medvědí klece, vyplula na povrch hluboko v podvědomí uloţená vzpomínka na dávný záţitek. Ach boţe, zaúpěl, kdyţ tu myšlenku vstřebal, já uţ se s tebou nechci potkat! Ale uţ bylo pozdě. Příliš pozdě… Kdesi za jeho zády suše zapraštěly lámané větve. V tom hrobovém tichu se kaţdý zvuk rozléhal jako výstřel z revolveru. K smrti vyděšený Marek se s bušícím srdcem otočil a uviděl, jak se obrovský medvědí samec prodírá skrze to nejhustší houští na okraji palouku. 27
Asi dvacet metrŧ od něho. Dvacet metrŧ! Na fotografování jistě ideální vzdálenost, ale Markovi se na mysl dralo jiné číslo… Sedmdesát aţ sto metrŧ… Distanční vzdálenost medvěda ve volné přírodě. Vzdálenost, na kterou uţ se medvěd mŧţe cítit ohroţený a mŧţe v sebeobraně zaútočit. V kníţce, z níţ čerpal10, psali, ţe šance, ţe to udělá, je jedna ku jedné. Buď se takový medvěd pro útok rozhodne anebo ne, dodával ten zoolog na vysvětlenou. Kdyţ to Marek četl poprvé, připadalo mu to ohromně vtipné. Teď uţ mu to tak vtipné nepřipadalo. Medvěd zŧstal stát na okraji lesa. Kýval mohutnou hlavou ze strany na stranu a bručel. Nijak zvlášť hlasitě. A ani nijak hrozivě. Prostě si něco jen tak broukal. Na Marka se vŧbec nedíval. Jako kdyby ho vŧbec neviděl. Do prdele práce, tak a je to tady, ty blbečku. Teď se ukáţe, kdo je tady frajer, pomyslel si Marek a zjistil, ţe mu zrosolovatěla kolena a roztřásly se ruce. Chtěl utéct, ale zŧstal stát nehybně na místě, byl jako přimrzlý. Nevěděl v tu chvíli, ani jak se jmenuje, natoţ co rozumného by tak asi měl dělat. Konal však medvěd, který ve svých záměrech měl zřejmě jasno. Zvedl se na zadní tlapy, napřímil se, zvrátil hlavu k obloze a dlouze zařval. Tentokrát uţ hodně nahlas. A velmi hrozivě. Sklopil hlavu a podíval se ze své výšky přímo na vyděšeného mladíka. Byl obrovský. Neskutečně obrovský. Musel měřit dobře dva a pŧl metru, moţná i víc, Marek byl příliš rozrušený, neţ aby to dokázal odhadnout přesněji. Čeho si ale všimnout stačil, tak ţe jinak jednolitě hnědý koţich má ta mohutná šelma kolem čenichu a na hřbetě dost prošedivělý. Ty toho pamatuješ asi hodně, pomyslel si vyděšeně a těţce polknul. Medvěd otevřel tlamu a předvedl světu své zbraně. Ţluté obrovské špičáky se vraţedně zaleskly a Markova bujná fantazie hned stvořila představu, při níţ se ty zuby do něho hladově zakously a začaly mu rvát kusy masa z těla. Medvědŧv hluboký bas zaburácel lesem a ti ptáci, kteří se dosud jen tiše tiskli k větvím, se teď zvedli a s hlasitým křikem 10
Hanáček, Jiří: Toulky za zvěří ČSSR, SZN Praha, 1987
28
odlétli pryč. Marek a medvěd spolu v lese osaměli. Široko daleko byli jen oni dva… X Marek si to uvědomil a roztřásl se teď strachem úplně celý. Pot se z něj lil proudem, strach mu svíral střeva, bylo mu špatně od ţaludku. Horečně vzpomínal, co mu kdy kdo říkal o střetnutí s medvědem. Stát na místě, ustupovat pomalu pryč, dívat se mu do očí, nedívat se mu do očí, lehnout si na zem a zakrýt si rukama hlavu, otočit se na patě a utíkat ze všech sil co nejdál… Kaţdý doporučoval úplně něco jiného a v té jeho moudré kníţce o tom nebylo ani slovo. Do prdele, proč ne? Vţdyť to bylo to úplně nejdůleţitější…! Proč tam, sakra, nebylo něco napsaný? Aspoň něco! Cokoliv…, zuřil bezmocně. V hlavě měl zmatek a ze všeho nejvíc se mu v ní teď honily nejrŧznější historky o střetnutích s medvědem. Byly to táborákové historky a jako takové měly jedno společné - všechny bez výjimky končily špatně. Špatně pro člověka. Pravda, mohla to být myslivecká latina - a nejspíš také byla, ale ze všeho nejmíň měl teď chuť a odvahu prověřovat, co jsou jen báchorky a co uţ je skutečnost. Neměl v sobě ani za mák ctiţádosti zjišťovat, jaký ţe má ten medvěd ve skutečnosti charakter. Marek se přikrčil a velice pomaličku spustil batoh, který stále ještě svíral ve zpocené dlani, vedle sebe na zem. A ještě pomaleji se napřimoval. Upřímně řečeno, úplně zoufale se mu chtělo vzít nohy na ramena a prchat, ale měl hrozný strach, ţe by si medvěd jakýkoliv jeho rychlý pohyb mohl vyloţit úplně špatně. Byl tak hrozně blízko… Tak blízko, ţe Marek viděl, jak se mu lesknou oči a jak mu z pootevřené tlamy visí dlouhé sliny. Nebyla nejmenší šance, ţe by mu mohl utéct. Od chlapŧ ze zdejšího hřebčína věděl, ţe ve zdejším obtíţném terénu dokáţe medvěd snadno uštvat i koně… A on nebyl kŧň a vyvinout takovou rychlost, aby se mohl s medvědem rovnocenně měřit, by nedokázal ani na lehkoatletické dráze a v tretrách. Natoţ v hustém lese a s pohorkami na 29
nohou. Ne, utíkat, to nebylo správné řešení, a tak ten nápad raději vypudil z hlavy. Byl příliš lákavý, neţ aby mohl být správný. A tak tam pořád stál jako chvějící se solný sloup a snaţil se nehledět medvědovi přímo do očí, aby ho upřeným pohledem nevyprovokoval k útoku proti sobě. Zároveň si ale netroufal odvrátit pohled úplně, protoţe by mu mohlo uniknout něco dŧleţitého. Něco ţivotně dŧleţitého… Medvědí samec popošel ještě o pár krokŧ blíţ a uţ tak mrtvolně bledý mladík zesinal ještě o stupeň víc a zavrávoral. Byl přesvědčen, ţe co nevidět omdlí nebo rovnou od strachu umře. Medvěd se však zastavil před zhruba třímetrovou jedličku a zvedl se zase na zadní tlapy. Nebyl o moc menší neţ ten stromek… Zařval a předvedl svoji obrovskou sílu. S mohutným řvaním bušil do ubohého stromku, ţe se ohýbal aţ k zemi. Intenzita ran se stupňovala a kaţdá další byla zuřivější a zuřivější. Bylo to divadlo jednoho herce pro jediného diváka, ale bylo to nesmírně pŧsobivé a fascinující divadlo. Údery zmítaná jedlička po páté či šesté ráně krátce zasténala, něco v ní krátce zapraskalo a zlomila se. Medvěd vítězoslavně zavrčel, sevřel pahýl trčící ze země do svěráku svých silných čelistí a jediným mohutným trhnutím ho vyrval ze země i s kořeny. Pustil ho na zem, spustil se znovu na všechny čtyři a obrátil se čelem k Markovi. Jako kdyby říkal, tak a teď se předveď zase ty. Jenomţe Marek se nechtěl předvádět. Byl propocený skrz naskrz a třásl se hrŧzou. Zbytky své vŧle kontroloval svěrače, aby medvědovi místo demonstrace síly nepředvedl, jak si něco smrdutého pouští do kalhot. Odhodlal se a pomaličku couval dál od medvěda. Chtěl tak mezi nimi co nejvíce zvýšit vzdálenost, aby ta strašná šelma pochopila, ţe ji v ţádném případě nemíní nijak ohroţovat. Jako kdyby ji mohl nějak ohrozit! Ale vysvětlujte to medvědovi… Medvěd si nic vysvětlit dát beztak nechtěl. Sklonil hlavu téměř k zemi a začal vrčet. Velmi temně, mnohem hlouběji neţ před chvílí. Tentokrát to znělo jednoznačně výhruţně. Kýval hlavou ze strany a očividně se k něčemu odhodlával. 30
Třeba odejde pryč a nechá mě na pokoji, napadlo Marka. Rozum mu říkal, ţe je to málo pravděpodobné, ale přesto se té myšlenky drţel jako klíště. Byla to jeho naděje. Jenomţe medvěd nevypadal na to, ţe by se snad chystal opustit palouk. Konec koncŧ, on tady byl doma, kdeţto tím drzým vetřelcem v jeho lese byl Marek. Jen a jen na něm bylo, aby odsud co nejrychleji zmizel. A Marek si ani nic jiného nepřál. Stále drobnými, téměř neviditelnými krŧčky ustupoval, aţ se zády dotkl nízko nasazených vodorovných větví prastarého buku. Ohlédl se přes rameno, aby zjistil, nedalo-li by se vylézt nahoru. Hlasité zařvání ho však donutilo obrátit hlavu rychle zpět. Právě včas, aby viděl, ţe se šelma definitivně rozhodla ztrestat drzého vetřelce, který jí vnikl do teritoria. S hlavou nízko svěšenou mířila přes palouk rovnou k němu. Marek se rozhodl uţ na nic víc nečekat. Bleskurychle se otočil, vymrštil se na tu větev a začal se drápat na strom. Nahoru do koruny. Teď uţ se na nic a na nikoho neohlíţel. Nebyl na to čas. Hlasité praskání lámaných větví, doprovázené vzteklým vrčením, mu bylo dostatečnou odpovědí na otázku, co ţe se to asi právě teď pod ním odehrává. Pospíchal nahoru bez ohledu na zraňující větve, lezl stále výš a výš. Co moţná nejvýš. Chtěl se dostat aţ tak vysoko, aby tam za ním medvěd nemohl vylézt. Nebyl si jist, jestli by to medvěd vŧbec udělal, také o tom v té rádoby chytré kníţce nebylo ani jediné slovo. Nechtěl však ponechat nic náhodě a svŧj výstup proto zastavil aţ v hodně tenkých větvích, ve výšce kolem patnácti nebo sedmnácti metrŧ nad zemí. Chtěl věřit tomu, ţe několikanásobně těţší zvíře se aţ sem nedostane. Přitiskl se pevně ke kmeni, aby ho neshodil náhodný poryv větru, a vŧbec poprvé za celou tu dobu se odváţil pohlédnout dolŧ. Skrze větve uviděl tu obrovskou šelmu, jak stále ještě velkými oblouky obchází strom a se zklamaným řevem, aspoň Markovi to znělo zklamaně, láme vše, co se jí připlete do cesty. Od tlap medvědovi odlétávaly dlouhé třísky a chvílemi i celé kusy větví, takţe brzy ze spodních pater stromu zŧstaly jen holé a polámané pahýly. Nahoru do koruny však medvěd nešplhal. 31
Vŧbec se o to nepokusil. Za tolik námahy mu ten podivný vetřelec asi přeci jen nestál. Aspoň ţe tak, oddechl si trochu Marek, kdyţ viděl, ţe medvěd zŧstává bezpečně na zemi a nejeví ţádnou snahu pronásledovat ho i na stromě. Zatím to tedy bylo dobré. Myšlenkami na to, co bude později, se v tuto chvíli zabývat nehodlal. Byl momentálně v relativním bezpečí a největší strach ho pomalu přecházel. S potěšením zjistil, ţe má u sebe ještě pořád svŧj fotoaparát. Batoh, stativ, brašna s příslušenstvím, to všechno zŧstalo pochopitelně někde dole, ale fotoaparát s nasazeným zoomem 75-300 mm mu zŧstal. Houpal se mu na krku. Objektiv byl trochu otlučený a odřený, v matně černém těle fotoaparátu svítilo několik čerstvých škrábancŧ, ale zdálo se, ţe nic z toho by nemuselo mít vliv na funkčnost přístroje. Rozhodně to stálo za vyzkoušení. Zaklínil se do maximálně stabilizované polohy a mezerou mezi větvemi medvěda několikrát vyfotil. Automatické zaostřování vrnělo tak jako vţdycky, zrcadlo klapalo pořád stejně jemně. Markovi se bezděky roztáhla pusa od ucha k uchu. Konečně tě mám, ty bestie jedna chlupatá, konečně tě mám na negativech, radoval se jako malý kluk o vánocích. Slezl o několik metrŧ níţ, aby získal ještě lepší úhel záběru, a dofotil nerušeně film. Převinul ho do zpět kazety, vyjmul ji z přístroje a zastrčil do kapsy u košile. Ujistil se, ţe je aţ na dně a velmi pečlivě zapnul knoflíček. Zbláznil by se, kdyby měl někde ztratit právě tenhle negativ. To uţ raději fotoaparát, ten je nahraditelný. Ale záběry na filmu nikoliv. Spravila se mu nálada a vracel se mu jeho lehkomyslný elán. Byl vlastně docela spokojený. Plánované setkání s medvědem neproběhlo sice úplně přesně podle představ, ale to vem čert. Aspoň bude o čem vyprávět u táboráku. A tentokrát, pánové a dámy, tentokrát to nebudou ţádné smyšlené historky, ţádná myslivecká latina, tentokrát to bude ta nejdrsnější realita… Velký pan fotograf a jeho záţitek s obrovským medvědem… Ale hlavně, a to je to absolutně nejdŧleţitější, konečně vyfotil ţivého medvěda v přírodě! A to hned největšího muráňského 32
medvěda! A v akci! Kolik je lidí, kteří se mohou takovými záběry z dovolené pochlubit? Zatímco fantazíroval na stromě, medvěd se pomalu uklidňoval a zuřivost z něho vyprchávala. Kruhy, kterými obcházel poničený strom, se zvolna zvětšovaly. Potom si povšimnul batohu, který Marek při ústupu odhodil na zem. Znovu se mu zjeţila srst na hřbetě. Postavil se opět na zadní tlapy a výhruţně na batoh zavrčel. Povaţoval ho za dalšího nepřítele. Kdyţ však krosna na ţádné, byť sebehrozivější výzvy nereagovala, a nikam, na rozdíl od svého majitele, v hrŧze neprchala, spustil se chlupáč zase na všechny čtyři tlapy a opatrně se k ní přibliţoval. Našlapoval velmi zeširoka, na první pohled ledabyle a klátivě. Byl však v absolutním střehu a byl znovu připraven bránit svoje výsostné území. Přiblíţil se k batohu aţ na dva metry a začal jej pomaličku obcházet. Ta divná věc ale vypadala naprosto neškodně. Medvěd přistoupil ještě blíţ a opatrně ji očichal. Kdyţ batoh pořád nereagoval, zkusmo do něj šťouchl tlapou vyzbrojenou sadou dlouhých a silných drápŧ. Nic se nestalo. Znovu do něj strčil tlapou. Batoh se převrátil a zakolébal se. Medvěd se lekl a se směšným kviknutím odskočil o kus zpět, zatímco přihlíţející Marek se nahoře na stromě dusil smíchy a litoval, ţe u sebe nemá ţádný náhradní film do fotoaparátu. Panečku, tohle by byly záběry! Medvěd však byl vytrvalý. Znovu se k batohu přiblíţil a svŧj rituál zopakoval. Tentokrát uţ se nelekl. A kdyţ ho v citlivém čenichu zašimrala vŧně hranatého loveckého salámu, kterého tam měl Marek kus na svačinu, bylo to konečně něco, co chápal a čemu dokonale rozuměl. Krmení. Ţrádlo… Přidrţel si krosnu předními tlapami a zuby ji rozerval na malé kousky. Tomu uţ se Marek nesmál, okřiknout medvěda si však netroufnul. Ani kdyţ macek všechny věci, které objevil, roztahal a rozházel po širokém okolí. Všechny vlastně ne, neboť to, co jen trochu zavánělo jídlem, seţral. Ještě několik minut se procházel s lehkým pobrukováním okolo. Uţ uklidněný, moţná i usmířený se světem menší odpolední svačinou, malou obětinou. Marka tuhnoucího nahoře na stromě si nevšímal. 33
Nezajímal ho a vŧbec ho nebral na vědomí. Alespoň to tak vypadalo. Marek se naopak snaţil mít medvěda nepřetrţitě pod kontrolou, nebylo to ale vŧbec jednoduché. Medvěd ani na chvíli nepostál na jednom místě, krouţil po celé louce, hned byl tady, hned zase támhle. A najednou nebyl nikde. Někam zmizel. Ztratil se někde v hustém křoví, v hloubi temného lesa na Lopušné, neslyšně přitom našlapuje na svá měkká a široká chodidla… X Marek se nahoře ve větvích netrpělivě zavrtěl. Dostával křeče do svalŧ a bolelo ho celé tělo. Byl pořádně potlučený a podrásaný od větví a palčivě ho bolely paţe a záda, jak se musel dlouhé minuty drţet v nezvyklé poloze bez moţnosti pořádného pohybu. Opatrně ve větvoví přešlápl. Nestalo se nic. V rámci omezených moţností se napřímil a dŧkladně se protáhl. Ulevilo se mu tím. Slezl ještě o několik pater větví níţ a chystal se sestoupit aţ na zem, ale na poslední chvíli zaváhal. Nevěděl, jestli medvěd svŧj odchod jenom nepředstíral. Klidně to mohla být jedna z těch záludných medvědích lstí, o nichţ se toho tolik povídalo u táborových ohňŧ. Rozhodl se, ţe raději ještě chvíli počká. Asi osm metrŧ nad zemí se posadil co nejpohodlněji na širokou větev, opřel se zády o široký hladký kmen a čekal. A přemýšlel o tom, co se v uplynulé hodině stalo. Vlastně nebylo o čem přemýšlet. Bylo to prosté… Na lesní stezce narazil na včerejší medvědí stopu, která s největší pravděpodobností vedla někam k doupěti. Medvěd, který se v tu chvíli pohyboval na opačném konci stezky, došel aţ na okraj palouku a tam Marka zaslechl nebo ucítil. Sešel z cesty hlouběji do lesa a louku velkým obloukem obešel a dostal se tak svému nezkušenému stopaři rovnou do zad. A on mu na ten prastarý, ale v praxi mnohokrát vyzkoušený a osvědčený medvědí trik naletěl. Marek se styděl sám před sebou. Byl hlupák. Jasně se ukázalo, kdo je v tomto lese tím pravým lovcem a stopařem a kdo si 34
na něj jenom hraje. Kdyţ o tom teď přemýšlel, musel si přiznat, ţe pokud by ten medvěd jenom trochu chtěl, mohl ho velmi snadno zabít. A vŧbec by přitom nemusel čekat aţ na louku, klidně to mohl udělat uţ kdekoliv v lese. Příleţitostí a času na to měl dost a dost, a kdyby doopravdy zaútočil, neměl by proti němu ani tu sebemenší šanci. Proč to neudělal, mladík dost dobře nechápal. Moţná, napadl ho přece jen jeden dŧvod, moţná prostě necítil potřebu tak radikálního zásahu. Spokojil se jen s tím, ţe ho pořádně vyděsil a zahnal na strom. Brr, otřásl se, tak to se mu teda povedlo. Znovu se zachvěl. Začínala mu být nepříjemná zima. Šaty měl propocené skrz a s nezadrţitelně se blíţícím večerem rychle klesala teplota vzduchu. V koruně stromu navíc pěkně profukovalo a Marek se opět začínal třást jako list osiky. Tentokrát ale uţ ne strachy, nýbrţ pronikavou zimou. Sluníčko kleslo za koruny stromŧ a v lese se začínalo viditelně šeřit. Marek se musel hodně rychle rozhodnout, co bude dál. Moc moţností na výběr neměl. Na stromě přes noc zŧstat nemohl a ani nechtěl. To nebyla dobrá moţnost. Zrovna tak nebylo moudré příliš otálet s odchodem, protoţe jestli se setmí ještě víc, bude se vracet tím nepřehledným a málo známým lesem za naprosté tmy jen s baterkou. Coţ bylo úplně to nejposlednější, co by si ještě dneska přál proţít. Na jeden den těch silných záţitkŧ bylo aţ dost. Zlé taky bylo, ţe neznal pořádně cestu. Dolŧ potokem se v ţádném případě vracet nechtěl, byla by to strašně dlouhá a zbytečně riskantní cesta. A nic by neřešila. Ocitl by se zase ve Zlatně. Odtamtud to bylo domŧ pořád ještě hodně daleko. Ledaţe… Ledaţe bych zkusil zaklepat na okno u Andrei… Kde bydlí, přece dobře vím… Přivřel oči a chvíli se tou myšlenkou zaobíral, byla lákavá a vzrušující. Vybavoval si Andreiny hluboké hnědé oči, dŧlky ve tvářích, milý úsměv, dlouhé hnědé vlasy, její křivky, znovu proţíval ten tolik elektrizující dotek její dlaně. Zkoušel si ji představit, jak asi vypadá nahá… Otevřel zase oči a blaţený výraz se mu zase rychle vytratil z tváře. Ne, to je celé nesmysl. A kromě toho, na chatě čekají 35
Filip s Luckou a Monikou… No jo, Monika, zarazil se a svraštil obočí. U srdce ho bodla výčitka, za celý den si na svoji přítelkyni prakticky nevzpomněl. Copak Monika… Vţdyť já vlastně ani nevím, jestli ještě chci, aby to byla ona, kdo na mě čekává… Potřásl hlavou, aby z ní vypudil myšlenky na děvčata, a začal zase raději přemýšlet o zpáteční cestě. Uvaţoval, jestli z tohoto místa dokáţe najít zelenou turistickou značku. Pokud dobře odhadoval svoji polohu, neměl by být od značené cesty příliš daleko. Určitě ne víc, jak jeden kilometr vzdušnou čarou. Kdyby se mu ji podařilo najít, vracel by se po slušné cestě, navíc po cestě, kterou uţ z dřívějška znal, a mohl by být doma tak za dvě, maximálně za tři hodiny ostřejší chŧze. Jenomţe… K tomu, aby tu značenou cestu našel, nezbytně potřeboval kompas, mapu a... a světlo. Hlavně světlo. Kompas se i s mapou válel někde dole na zemi, ale se světlem to bylo mnohem horší. Ubývalo ho před očima. Sluníčko zmizelo za obzorem a i ten tak zvaný občanský soumrak11 se nezadrţitelně krátil. Zbývalo z něj sotva dvacet minut. Marek si uvědomil, ţe jestli chce něco podniknout, musí to udělat okamţitě. Naposledy se ze své rozhledny rozhlédl, jestli náhodou medvěda někde neuvidí, ale nikde ho nespatřil. Na stromy v okolí se navíc začínali vracet ptáci a les znovu oţíval jejich zpěvem. Usoudil, ţe by to mohlo být dobré znamení, a uţ bez dalšího zdrţování začal slézat ze stromu. Sešplhal bezpečně aţ tři metry nad zem a chystal se spustit do trávy, kdyţ ho větev, na níţ právě stál, hanebně zradila. Ztrouchnivělé dřevo hlasitě zapraštělo a znenadání pod jeho více jak osmdesáti kilogramy ţivé váhy povolilo. Marek ztratil rovnováhu, zamával v panice rukama, špičkami prstŧ se dotkl větve nad hlavou, ale zachytit se jí uţ nedokázal. Zemská přitaţlivost byla rychlejší.
Občanský soumrak je část soumraku (přechodu mezi dnem a nocí), kdy je Slunce méně neţ 6° pod obzorem. Při občanském soumraku lze venku ještě číst novinový text bez umělého osvětlení. Délka občanského soumraku je závislá na zeměpisné šířce a roční době. V podmínkách Muráňské planiny a v době, kdy se Marek setkal s medvědem, trval cca 30 minut. 11
36
O vteřinu později uţ leţel celý zkroucený v hromadě listí, polámaných větví a kamenŧ u paty stromu. Nehýbal se a pod hlavou se mu zvolna rozlévala kaluţ tmavé krve… X Andrea, připravující doma v Rudné pro sebe a svou malou dceru večeři, najednou zavrávorala a malý kastrólek plný horkých brambor upustila na podlahu. Opřela se oběma rukama o kuchyňskou linku a zhluboka oddechovala. Měla najednou strašně nepříjemný pocit kolem ţaludku. Ako keby sa mi niekto prešiel po hrobe, pomyslela si a posadila se na ţidli. „Čo sa ti stalo, mamička?― zeptala se Barborka polekaně. „Bolí ťa niečo? Počuješ ma? Mami, prosím ťa, čo je to s tebou? Ty si chorá?― rozplakala se. Andrea se na ni podívala, jako kdyby právě procitla z nějakého ošklivého snu, a vzpamatovala se. „To nič, chrobáčik, to nič. Len ma zrazu nejako rozbolela hlava. Ale uţ je to úplne v poriadku,― zalhala, přitáhla dcerku k sobě a posadila si ji na klín. „Uţ je to dobré. Naozaj. Uţ mi nič nie je. Si zlaté dievčatko, ţe sa o mňa tak staráš, ale uţ je to naozaj v poriadku, uţ je to preč,― zašeptala a přitiskla ji pevně k sobě. Podívala se přes její blonďatou hlavičku na kuchyňské hodiny. Oči jí těkaly z místa na místo, jak o čemsi usilovně přemýšlela. Sklouzla pohledem na podlahu a vrátila se do reality. „Páni, to je ale neporiadok. Som to ale babrák, však?― Barborka se ulehčeně zasmála. „Počkaj, miláčik, pusť ma, musím to upratať,― zvedla se Andrea a nahrnula smetáčkem brambory na lopatku. „Počkaj tu, zájdem to dať Ronkovi," řekla a vyšla na dvorek. Vysypala zkaţenou večeři do psí misky, a zatímco se Ron přišel podívat, co to dostal, aby, kdyţ zjistil, ţe jsou to jen samotné uvařené brambory, zase znechuceně od misky odešel, došla Andrea aţ k plotu zahrady. Opřela se o něj a zahleděla se na tmavý masív Muráňské planiny, vypínající se na jiţní straně za obcí. Hustým lesem zarostlé kopce vypadaly na první pohled úplně stejně jako kdykoliv jindy. Mohutné, dŧstojné, mlčenlivé, 37
teď na podzim nádherně vybarvené do ţluta, červena, oranţova… A přesto se Andrea nemohla zbavit pocitu, ţe někde tam nahoře, sotva dvanáct kilometrŧ vzdušnou čarou odsud, se tomu zvláštnímu klukovi, co tudy dnes v poledne prošel, přihodilo před malou chvílí něco ošklivého. Moţná si to jen namlouvala, ale nemohla to nechat jen tak být. Zvlášť kdyţ se jí do holých paţí zakousl studený podvečerní vzduch a připomněl jí tak, ţe nad ránem bude moţná mráz. Zachvěla se zimou i obavami a definitivně se rozhodla. Radšej teraz vyzerať ako hlupák, neţ si neskôr niečo vyčítať, řekla si. Promnula si dlaněmi paţe, pohladila Rona, který se jí posadil vedle nohy a opřel se jí o koleno, a vrátila se do kuchyně. „Prišli sme o večeru. Ani Ronkovi to veľmi nechutilo,― řekla provinile směrem k Barborce. „Čo s tým spravíme?― „To nevadí, mami, ja aj tak vôbec nie som hladná,― konejšila ji Barborka a pohladila maminku po ruce. „Naozaj nie? Nechceš aspoň natrieť chlebík s lekvárom?― „Fakticky nie som hladná,― řekla holčička statečně. „Ani trošku.― „Dobre. Ja vlastne tieţ nie. Ozaj, čo by si povedala, keby sme si dnes namiesto večere zašli spolu na výlet?― „Na výlet? Teraz večer? Potme?― vykulila Barborka oči. Takhle svou mladou maminku neznala, ale představa večerní výpravy se jí moc zamlouvala. „No áno. Pôjdeme na výlet. A vieš čo? Bude to také naše dobrodruţstvo.― „To by bolo fakt príma, mamička!― zajásala holčička a její veliké pomněnkově modré oči se rozzářily nefalšovaným nadšením. „A kam pôjdeme na to dobrodruţstvo?― „Hore na planinu. Navštívime tam uja Roba na chate,― zašeptala Andrea, zatímco oblékala Barborku do teplé mikiny. Snaţila se nedávat to na sobě příliš znát, ale její oči dceřino nadšení nesdílely. Vypadaly unaveně a vyprahle. Cítila se hrozně. Aţ moc dobře si pamatovala, ţe takhle nějak se cítila předloni v květnu. To kdyţ na jejího Zola spadl ten strom… X 38
Nad špičatými vrcholky smrkŧ a jedlí se objevil úzký srpek teprve čtyři dny starého měsíce a společně s hvězdami na jasné obloze osvítil tmavou mýtinu. Pod jedním ze stromŧ si nevýrazné měsíční paprsky našly i zle potlučeného Marka. Leţel na zádech stále tam, kam dopadl, a pomalu se probíral k vědomí. Všechno ho bolelo, hlava mu třeštila a bylo mu strašně zle od ţaludku. Náhle otevřel oči a bez uvaţování se posadil. Nečekaná a brutální bolest na něho zaútočila hned z několika míst rozbitého těla tak silně, ţe mu to vyrazilo dech. Zhroutil se zpátky do spleti větví a ucítil, jak se mu ţaludeční šťávy hrnou do úst. S vypětím všech sil se převalil na bok a dávivě zvracel. Ještě nikdy v ţivotě mu nebylo hŧř. A potom to povolilo. Nedokázal odhadnout, jestli odpočíval pět minut nebo hodinu, ale najednou se cítil mnohem lépe. Jako kdyby se mu tím zvracením vyčistil nejen ţaludek, ale i hlava. Začínal být opět schopen racionálního uvaţování. Zŧstal zcela nehybně leţet, aby nevyprovokoval nějaké nové bolesti, a pomalinku a velice opatrně zkusil zahýbat prsty pravé ruky. Podařilo se a ani to nijak zvlášť nebolelo. Povzbuzen úspěchem se pokusil pohnout celou paţí. I to se zdařilo, aniţ by se přitom zbláznil bolestí. Vyzkoušel stejným zpŧsobem levou ruku a jeho velice mírný počínající optimismu vzal rychle za své. Od lokte aţ dolŧ ke špičkám prstŧ byla levá ruka nepouţitelná. Nechtěla se hýbat, a kdyţ se o to přesto pokoušel, pekelně bolela. To uţ Marek znal, něco takového kdysi zaţil. Paţe byla s největší pravděpodobností zlomená kousek pod loktem. Nic příjemného, ale také ţádná katastrofa. Na zlomenou ruku se většinou neumírá. Přitiskl si paţi co nejpevněji k tělu a velice opatrně se posadil. Do hlavy mu přitom zase začaly bušit ty kovářské perlíky. Při kaţdém úderu měl před očima barevné mţitky. Zvedl zdravou ruku a nahmatal na hlavě velkou ránu pokrytou zaschlou krví. Musím asi vypadat dost úděsně, pomyslel si, kdyţ si hmatem ověřil, ţe má celý obličej a vršek bundy potřísněný krví. Hotovej Apač na válečné stezce, ušklíbl se. Skalpovanej Apač na válečné stezce, upřesnil cynicky. 39
Nebylo to ale ještě všechno. Ještě zbýval kus těla a dvě nohy. A jak to tak vypadalo, nejhorší problém sídlil asi v polovině levého stehna. Při sebemenším pohybu mu odtamtud vystřelovala do celé nohy krutá, bodavá bolest. Zpočátku si myslel, ţe ji má také zlomenou, coţ by, na rozdíl od paţe, byla vzhledem k jeho situaci učiněná katastrofa. Kdyţ si však nohu dŧkladně prohmatal, objevil na spodní straně stehna hlubokou, stále ještě trochu krvácející ránu. A z ní trčící, téměř tři centimetry tlustý a dobrých deset centimetrŧ dlouhý kus uštípnutého bukového dřeva. Marek seděl s levou paţí přitisknutou k hrudi, prsty pravé ruky křečovitě zaťaté do poraněného stehna a oči pevně zavřené. Snaţil se zhluboka a pravidelně dýchat, abych přehlušil návaly nevolnosti. Kdyţ se zase trochu vzpamatoval, pokusil se utřídit si myšlenky. Mám zlomenou ruku, rozbitou hlavu a klacek zabodnutej do nohy. Modřiny nepočítám. Noc je na krku a já se z medvědího lesa bez cizí pomoci nejspíš nikdy nedostanu. To teda není zrovna výhra. Jestli se medvěd později v noci vrátí, najde mě tady úplně bezmocnýho. Budu pro něj aţ zatraceně snadný ţrádlo, pomyslel si pochmurně a otřásl se. Nechtělo se mu umřít tak hloupě. Vŧbec se mu ještě nechtělo umřít. Vlezlá a neodbytná zima ho ale rychle vrátila zpět do ţivota. Vzpamatoval se a taky se přestal litovat. Neochotně si přiznával, ţe si za své problémy mŧţe výhradně on sám, a věděl, ţe jen na něm teď je, aby si nějak poradil. S cizí pomocí počítat nemohl. Momentálně nejhorším problémem byla zima. Uţ teď byla krajně nepříjemná a Marek dobře věděl, ţe později to bude ještě mnohonásobně horší. Docela klidně mohlo nad ránem mrznout, podzim umí být na Muráňské planině hodně studený. Oheň, musím si udělat oheň, uvědomil si. Na oheň potřebuju sirky. A ty já přece mám, vzpomněl si na krabičku zápalek, jeţ byla nepostradatelnou sloţkou tak zvané „havarijní výbavy―, kterou s sebou nosil na všechny své expedice a výpravy do přírody. Termín havarijní výbava zavedl Robo, chatař a stráţce národního parku v jedné osobě… 40
„Ale hej, to vieš, ţe hej. Skoro vţdy. Je to pohodlnejšie, keď sa nemusíš s nikým dohadovať,― odpověděl mu Robo, kdyţ se ho jednou v podvečer, kdy spolu seděli před chatou a poslouchali troubení zamilovaných jelenŧ, vyptával, jestli chodí na výpravy do hor úplně sám. „Nie je to vôbec ţiadny problém, musíš len dodrţiavať určité základné pravidlá,― pokračoval horal ve vysvětlování. „Vţdy, ale fakt vţdy, musí niekto z tvojich priateľov vedieť, v ktorej oblasti sa budeš pohybovať. Čo najpresnejšie. To po prvé. A po druhé, vţdy, keď ideš do lesa sám, si so sebou vezmi toľko vecí, aby si mohol vonku pohodlne prenocovať. Nikdy totiţ nevieš, čo sa môţe stať. Stačí, keď blbo šliapneš na šuter a vytkneš si členok. V civilizácii prkotina, ktorú vyrieši štrnásť dní a zinková dlaha, tu prúser ako hrom, ktorý ťa môţe stáť ţivot. Uţ totiţ sám nedôjdeš. Aby si mal v prípade nejakej takejto nehody šancu preţiť, musíš byť schopný zvládnuť sám prvú noc. Tá je kritická, pretoţe ďaľšie ráno ťa uţ s veľkou pravdepodobnosťou bude niekto hľadať. V noci nie, na to rovno zabudni. To sa tu v tom teréne nedá. Pokúšať sa po niekom pátrať v noci nemá takmer ţiadny zmysel, je to tu príliš veľké a ľudia tu na to nie sú ani vybavení. Nezabúdaj, ţe my nie sme ţiadna horská sluţba. Nemôţeš tu od nikoho chcieť, aby ťa hľadal v hustom lese plnom krasových dier uprostred noci a bez akéhokoľvek vybavenia. Za svetla áno, to vţdy nájdeš pár ochotných ľudí. Ale v noci nie. Keď niekde zostaneš v noci, tak máš proste smolu. A je iba na tebe, aby si si poradil. Takţe pamätaj si: teplé oblečenie, zápalky a papier na oheň, trochu vody, základné potraviny, obväzy, baterku, dobrý noţík - to je asi tak to nevyhnutné minimum, to je tvoja havarijná výbava,― uzavřel Robo… Marek věděl, ţe Robo je ve věcech ţivota na planině všeobecně uznávanou autoritou, a všechno to, o čem chatař tenkrát hovořil, s sebou opravdu poctivě nosíval. A i dnes, kdy vŧbec poprvé v ţivotě tu „havarijní výbavu― potřeboval, ji měl s sebou. Bohuţel však byla v tom batohu, s nímţ si pohrál medvěd… A tak jediné, co mu z jeho zálesácké výbavy zŧstalo po ruce, nepočítaje v to fotoaparát, který sice přeţil cestu nahoru na strom, ale nikoliv uţ pád na zem, byl silný lovecký nŧţ, stále bezpečně zavěšený v pevném koţeném pouzdru na 41
opasku. Ten objev ho nesmírně potěšil. Jenomţe hned ve svém nadšení zase ochladl. Mít kudlu bylo sice bezva, ale táborák se s ní rozdělat nedal. Marek si povzdechl a pustil oheň prozatím z hlavy. Z roztrhaných a zakrvavených cárŧ zelené bundy vytáhl tkanice, jimiţ se stahoval spodní lem a okraj límce. Kde to nešlo, pomohl si noţem. Za pomoci zubŧ a pravé ruky svázal obě šňŧrky dohromady a na jednom konci udělal pevnou, nezatahující se smyčku. Tu si opatrně nasoukal aţ nad loket zlomené paţe a tkanici protáhl za zády na druhou stranu těla. Potom její volný konec připevnil k zápěstí zraněné ruky, které předtím obalil kapesníkem, a celou paţi co nejpevněji přitáhl k břichu. Utáhl a vyrobil neumělý uzel. Paţe byla v rámci moţností maximálně zafixovaná. Potom znovu vytáhl nŧţ a kousek nad ránou pracně uřezal nohavici plátěných kalhot. Do holé nohy se mu okamţitě zakousl chlad, ale nevšímal si toho. Bylo to nutné. Kalhoty by mu překáţely při plánovaném zákroku a beztak, stejně potřeboval kus látky na obvazy. Tak proč ne právě z nohavice. Bylo to stejně dobré řešení jako jakékoliv jiné. Za pomoci noţe a zubŧ látku rozerval a vyrobil čtyři asi šedesát centimetrŧ dlouhé a deset centimetrŧ široké pásy. Byly to hodně hrubé, hodně špinavé a hodně nepraktické obvazy, ale nic lepšího k dispozici neměl. Vlastně měl pŧvodně nějaké obvazy ve svém havarijním balíčku, zbrusu nové, hygienicky a asepticky zabalené, ale to by ten balíček musel napřed najít. Bohuţel. Moţná někdy později… Pomalu se odhodlával k tomu nejobtíţnějšímu. Zhluboka se nadechl, naklonil se k poraněné noze a zdravou rukou pevně uchopil z rány trčící konec dřeva. Bylo to nepohodlné, zlomená paţe ho bolela a překáţela mu při kaţdém pohybu. Ale nedalo se nic dělat. Marek zaváhal, bál se bolesti, která ho čekala. Odjakţiva chodil nerad k zubaři a na podobné zákroky… No tak, pojď na to, nebuď srab, hecoval se. Stejně se tomu nevyhneš a takhle rozhodně zůstat nemůţeš, vsugerovával si, ale věděl, ţe má pravdu. Nemohl nechat dřevo v ráně, i kdyţ by ho tam nechal rád, pokud by se tím vyhnul bolesti. 42
Při kaţdém sebemenším pohybu však cítil, jak se ten zatracený klacek v ráně pohybuje a otáčí a jak mu drásá nohu víc a víc. Konečně se odhodlal. Zaťal zuby a začal tu obrovskou třísku vytahovat ze stehna ven. Byla zabodnutá mnohem hlouběji a drţela mnohem pevněji, neţ čekal. Bylo to šílené… Čelo se mu orosilo ledovým potem a bolestí se mu chtělo řvát. Hořce litoval svého nápadu, ale uţ to musel dokončit. Zatmívalo se mu před očima a ruka se mu třásla. Ještě kousek potáhnout, naposledy vší silou zabrat, ozval se nechutně mlaskavý zvuk a konečně bylo to prokleté dřevo venku. Uslzenýma očima si ho prohlíţel. Měřilo celé téměř dvacet centimetrŧ a z toho dobrou polovinu měl vraţenou ve stehně. Zázrak, ţe mi to neroztrhlo nějakou tepnu nebo velkou ţílu, pomyslel si unaveně. Po čele a po skráních mu stékaly velké kapky potu, přidávaly se na tvářích k několika slzám bolesti a společně si razily cestičky špínou, prachem a zaschlou krví, aby se posléze ztratily někde v houštině týden neholených vousŧ. Marek prudce oddechoval a tiše skučel. Jestli ti ten výlet stál za to, ty pitomče jeden, nadával si a otíral si předloktím obličej a oči. Z rozedrané nohy se valila tmavá krev. Nechal ji chvíli vytékat, aby se rána alespoň trochu vyčistila. Ţádnou desinfekci po kapsách neměl, i ta byla v batohu. A batoh je…, batoh je v prdeli…, zahleděl se směrem, kde asi mohl být. Jeden cár látky poskládal do jakéhosi neumělého tampónu, a kdyţ se mu zdálo, ţe z něho krve vyteklo uţ dost, přitiskl ho na ránu. Zbylými třemi pásky pak stehno pevně obvázal. Opřel se zády o kmen buku a odpočíval. Cítil se velice unavený, byl malátný a uţ zase se mu dělalo zle od ţaludku. Ztratil dnes večer spoustu krve. Rozhodl se však, ţe si nějakého bolení břicha nebude všímat. Měl teď jiné starosti… Uvaţoval, jestli by se mu nepodařilo nalézt své věci. V měsíčním světle toho ve vysoké, nikdy nesečené trávě moc neviděl a jak si stačil všimnout ještě ze stromu, medvěd jeho výbavu roztahal po celé mýtině. Ţe si na tom ale dal záleţet, parchant jeden chlupatej… Věřil ale, ţe by se mu při troše štěstí mohlo podařit najít baterku a s její pomocí igelitový balíček se zápalkami. 43
Ty by se mu teď moc hodily. Opravdu moc. Velmi dobře si uvědomoval, ţe bez jídla vydrţí do rána docela snadno, bez vody to bude nepříjemné, ale taky to přeţije, ale ţe bez ohně by se jeho šance na přeţití sníţily na minimum. Otřel si krví potřísněnou ruku do zbytku kalhot, dýku zasunul zpět do pouzdra a pokusil se vstát. K jeho velkému překvapení se mu to podařilo. Moţná na tom přece jenom nejsem tak blbě, pomyslel si. A třeba bych mohl dojít aţ domů…To by bylo skvělý… Kdyţ se ale poprvé pokusil došlápnout na zraněnou nohu, podlomila se pod ním a skácel se na zem jako sekerou podťatý strom. Zlomenou paţi sice od přímého nárazu uchránil, ale i tak ho všechno zabolelo. Svinsky… Nezaječel jen díky tomu, ţe se obličejem zabořil do vlhké pŧdy a ucpal si nedobrovolně ústa. Debile, debile, debile…, nadával si, kdyţ vyplivl hrst hlíny, a oči měl plné slz. Tohle se přece dalo předpokládat, stačilo jenom trošku přemýšlet… Setřel si ze rtŧ chomáč trávy, několikrát se zhluboka nadechl a vydechl a pokusil se znovu vstát. Tentokrát si dával velice dobrý pozor, aby na zraněnou nohu nedošlápl. Balancoval jen na pravé a opíral se rukou o kmen stromu. Jo, to by bylo docela dobrý, říkal si, jenomţe kdyţ tady budu jenom takhle hloupě postávat, tak nic nenajdu ani neposbírám. Odrazil se od stromu a pokusil se skákat po jedné noze. Otřesy mu ale zpŧsobovaly tak kruté bolesti, ţe se sotva po třech skocích opět sesunul k zemi. Tak ne, to taky nebude to pravý ořechový, usoudil, kdyţ se zase trochu vzpamatoval. Chtělo to vymyslet něco úplně jiného. Něco klidnějšího. Méně drastického. Najít nebo si vyrobit nějakou pomŧcku. Dovlekl se zpět ke svému stromu a v chabém měsíčním světle hledal kus větve, jenţ by se dal vyuţít jako berle. Díky nedávnému medvědovu řádění tady bylo materiálu dost a dost, takţe najít šikovně rozeklanou větev nedalo příliš velkou práci. Posadil se na zem, opřel se zády o kmen stromu a chystal se noţem upravit větev do potřebného tvaru. Zjistil však, ţe to nebude tak prosté. Bílé bukové dřevo bylo houţevnaté a větev silná. A pouţitelnou ruku měl jen jednu. Tu, co v ní drţel nŧţ. Nouze naučila Dalibora housti a Marka ořezávat větev jednou rukou. Po několika neúspěšných pokusech přišel na to, ţe se na 44
opracovávanou větev musí posadit, protoţe nijak jinak ji přidrţovat nedokáţe. Pustil se odhodlaně do práce, ale i tak trvalo velmi dlouho, neţ se mu podařilo vyrobit cosi, co vzdáleně připomínalo berli. Kdyţ uklízel nŧţ do pouzdra, všiml si, ţe na jeho ostří vyrobil několik zubŧ. Zamrzelo ho to, měl k tomu noţi citový vztah, ale nakonec nad tím mávl lhostejně rukou. Byl to jenom nŧţ… Do třetice všeho dobrého se pokusil vstát. Tentokrát si vypomáhal berlí, kterou si zapřel do pravého podpaţdí. Kdyţ konečně stál, pokusil se udělat několik drobných krŧčkŧ. Šlo to! Sice pomalu, vlekl se jako hlemýţď, tlačilo to, ale šlo to! Bylo mu absolutně jedno, ţe mu všechno trvá tak dlouho. Neměl kam pospíchat. S moţností, ţe by snad došel sám aţ domŧ, se uţ definitivně rozloučil a přestal o ní uvaţovat. Teď se musel soustředit na přípravy. Čekala ho dlouhá a studená noc. Belhal se vysokou travou, napínal oči a rozhlíţel se. Jednu chvíli se mu zdálo, ţe na místě medvědem nejvíc zváleném zahlédl něco kovově lesklého. To by mohla být baterka! To musí být baterka! Nic jinýho kovovýho jsem tam přece neměl, chytal se té naděje jako tonoucí stébla. Aby se přesvědčil, stačilo tam dojít a podívat se na vlastní oči. V tom však byl ten největší problém. Bylo to nejmíň dvanáct metrŧ daleko. Dlouhých dvanáct metrŧ! Protoţe by však bez baterky jen obtíţně hledal zbytek svých věcí, rozhodl se, ţe se k ní musí dostat za kaţdou cenu. I za tu cenu, ţe to bude pravděpodobně pekelně bolet. Upravil si berli a vyrazil. Rychle zjistil, ţe to, co absolvoval dosud, byla jen procházka rajskou zahradou. Šlo to ještě mnohem pomaleji a bolelo to ještě mnohem víc, neţ si prve dokázal byť jen představit. Po kaţdém kroku musel odpočívat, poraněná noha se vší mocí vzpírala té námaze, rychle otékala a hrozila, ţe exploduje bolestí, primitivní berle mu bolestivě rozdíralo podpaţdí, zlomené předloktí šílelo a on s ním. Těch nekonečných dvanáct metrŧ zdolával bezmála dvacet minut. Konečně však byl u cíle, baterka leţela v trávě necelý metr před ním… 45
X Osmačtyřicetiletý Robo Kovácz, dobrovolný stráţce přírody, majitel a správce turistické chaty pod Muráňským hradem12, zbystřil pozornost a zaposlouchal se do přibliţujících se zvukŧ. Kdyţ je rozpoznal, zamračil se a kus světlého březového dřeva, ze kterého si vyřezával novou polévkovou lţíci, odloţil na prostý, z tlustých bukových fošen podomácku vyrobený stŧl. Velkou dýku otřel o nohavici a zastrčil ji do pouzdra u opasku. Přes široká ramena si přehodil modrou obnošenou větrovku a vyšel ven před chatu, aby se podíval, kdo to přijíţdí. Bez písemné povolenky od Správy NP tady neměl s autem nikdo co pohledávat a ta dvě auta, která sem momentálně vjet směla, spolehlivě poznal uţ zdálky podle zvuku. Přijíţdějící vŧz nebyl ani jedním z nich. Hlas namáhaného motoru teď byl mnohem zřetelnější a mezi stromy uţ začínala být vidět i světla. Auto sem přijíţdělo po úzkém vrstevnicovém chodníku, klikatícím se sem od Velké louky13 po severním úbočí Šiancí14. Úzké kuţely ţlutého světla se hned ztrácely, hned zapichovaly do oblohy, jak se vŧz nakláněl, kdyţ přejíţděl velké kameny a propadával se do hlubokých výmolŧ. Kam sa tak ţenieš, blázon šialený, takto si akurát odtrhneš koleso a budeme ťa odtiaľto ťahať koňmi, nespokojeně zavrčel podmračený Robo a odešel zpět do krbárny, jak se říkalo proMuránsky hrad – zříceniny hradu nad obcí Muráň, na vrchu Cigánka (935 m n.m.) Poprvé vzpomínaný v r. 1271. Za husitských válek obsazen Jiskrovci. V r. 1702 vyhořel, byl nouzově opraven, ale od konce 18. století neobývaný. Byl nejvýše poloţeným hradem na Slovensku a patřil k nejrozsáhlejším. Cíl několika značených turistických cest. Krásné výhledy do krajiny. 13 Veľká ľúka - rozlehlá (cca 65 ha) krasová louka s řadou propadání a závrtŧ. Část z nich byla v době SNP zasypaná, protoţe louka měla slouţit jako náhradní povstalecké letiště po rozbombardování letiště Tri duby. V severovýchodním rohu je hřebčín, známý chovem plemenných koní. Veľká lúka je dŧleţitou křiţovatkou turistických cest. 14 Šiance - 1041,5 m n. m. vysoký hřeben na jiţním okraji Muráňské planiny. 12
46
vozní části chaty. Kdyţ se po krátké chvíli vrátil, měl na sobě kompletní ochranářský stejnokroj, v ruce drţel silnou svítilnu a na zelené blŧze se mu třpytil oválný odznak se znakem stráţce přírody. Postavil se do tmy pod korunou obrovského třísetletého klenu15 a splynul s jeho širokým šupinatým kmenem. Stál tam naprosto tiše a jen rudě ţhnoucí konec cigarety prozrazoval jeho přítomnost. Hráškově zelená škodovka projela kolem něho a zamířila aţ k chatě, kde konečně zastavila. Podmračený Robo zahodil cigaretu, zašlápl ji a mlčky se vydal k vozu. Reflektory zhasly a z auta vyskočila malá světlovlasá holčička. Proud světla, který na ni ze tmy za jejími zády neočekávaně vytryskl, ji k smrti vyděsil. „Mamička!― vypískla a zakryla si oběma ručičkami oči. Robo rychle sklonil baterku k zemi a ozval se. Posvítil na sebe, aby se ho holčička zbytečně nebála. „Ahoj, ujo Robo!― zavolala ještě trochu roztřeseným hláskem Barborka. „My sme ťa s mamičkou prišli navštíviť!― oznámila mu a uţ zase suverénní se hrnula rovnou k němu. „My tu totiţ robíme dobrodruţstvo,― řekla tajemně a chytla se ho za ruku. Měla ho ráda, tenhle strejda na ni byl vţdycky hodný. „No, to je od vás pekné, dievčatá,― překvapeně zabručel zjihlý pořízek a poškrábal se v náhlých rozpacích na zarostlé bradě. Strniště krátkých šedivých vousŧ suše zachrastilo. „A prečo ste ma vlastne prišli navštíviť?― zeptal se Andreji nechápavě. „Nehnevajte sa prosím, Robo, ja dobre viem, ţe tu nemám s autom čo hľadať. Veľmi sa vám za to ospravedlňujem. Ale je to strašne dôleţité a kým by sme sa sem dostali od Javorinky 16 alebo z Muráňa17 pešo…,― omlouvala se nezvykle nervózní Andrea. 15
Javor klen - javor horský (Acer pseudoplatanus).
Sedlo Javorinka (942 m n. m.) odděluje Muráňskou planinu od Stolických vrchŧ. Prochází jím cesta II/531, spojující Muráň a Červenou Skalu. 17 Muráň – obec vznikla pod stejnojmenným hradem někdy po roce 1321. Byla mýtnou stanicí, v obci byly ţelezné doly, hamry, hutě. Několikrát byla vypálená. Dnes je zde pila, lesní závod a nahoře na Velké louce hřebčín. Kostel v obci je neogotický z roku 1893, barokní 16
47
Robo přimhouřil oči a zkoumavě se na ni zahleděl. „No, keď vravíš, ţe je to dôleţité, tak to dôleţité asi je…,― pokýval hlavou. „Tak v tom prípade poďte rýchlo do tepla, preberieme to v kľude pri čaji. Poď, malá slečna, ideme dovnútra. Nech mi nevyhasne oheň v krbe,― řekl malé a vyrazili společně směrem k rozsvíceným oknŧm. Andrea šla pomalu za nimi a cestou si pozorně prohlíţela turistickou část chaty. Dveře byly zamčené na závoru a plechové okenice byly pevně zavřené. Ţádný turista uvnitř zjevně nebyl. „Tak rozprávaj, dievčatko,― vybídl Robo Andreu, kdyţ jim všem uvařil voňavý jahodový čaj oslazený loňským medem. Barborka se zvonivě zasmála, kdyţ slyšela, jak strejda maminku oslovil a modrá očka se jí pobaveně rozzářila. Ten ujo je ale riadny popleta. Ako keby snáď mamka bola nejaké malé dievčatko… Robo se na ni něţně podíval a pŧjčil jí na hraní velkou dřevěnou bednu s nářadím a rŧznými náhradními součástkami k plynovým lampám. „Som samé ucho,― řekl, kdyţ se zase posadil naproti Andree, a upřel na ni své pronikavé šedomodré oči. Andrea zrozpačitěla a zčervenala. Nahřívala si obě dlaně o velký hrnek a přemýšlela, jak začít. Připadala si najednou strašně hloupě. „Robo, mal by tu u vás na chate byť nejaký Marek Koudelka. Je z Brna.― „No hej. Ten tu naozaj je. Býva hneď vedľa, s Filipom a s dievčatami. Ale ako si k nemu, prekristapána, prišla ty? Počkaj, spravil ti ten fagan snáď niečo?― zeptal se ostraţitě a oči se mu zúţily do tenkých štěrbinek. Jeho normálně dobromyslný výraz se rozplynul a vypadal teď nebezpečně. Jako nějaká dravá šelma. Nadzvedl se a opřel se širokými dlaněmi o stŧl. Andrea se zarazila. To ji nenapadlo. „Nie, to nie. To vôbec nie, Robo,― uklidňovala chataře. „Ja len…, mala som proste taký hrozný pocit… Tušenie… Viete, ja sa bojím, ţe sa mu niečo sochy pocházejí z hradu. Dále ubytovací hostinec, lyţařský vlek a informační středisko NP Muránska planina. Východisko turistických cest na hrad Muráň, Niţnú Kľakovú a Čierťaţ.
48
škaredé stalo… Robo, všimla som si, ţe tam vedľa je zamknuté a nikto tam nie je. Ste si istý, ţe je Marek v poriadku?― Robo se zase posadil a zamyslel se. „Aby som pravdu povedal, tak to teda neviem. Dva dni som tu nebol, mal som sluţbu dolu v Javorníkovej doline18, a sem som dnes vyliezol aţ asi pred hodinou. Nikto tu nebol,― uvaţoval nahlas. „Díval som se, ţe je vedľa zamknuté, asi sú všetci niekde preč. Ale neviem, kam šli,― zavrtěl hlavou. „Robo, prosím vás, vy máte určite náhradné kľúče, nemohli by ste nakuknúť tam vedľa, viete, či tam trebárs nemá poloţený ruksak? Moţno, ţe sa uţ vrátil z toho svojho výletu a len si niekam odskočil,― dodala s nadějí v hlase. Robo se na ni dlouze zahleděl a přivřel oči. Přemýšlel. „Vieš, veľmi sa mi to nepáči, ale keď vravíš, ţe je to dôleţité…,― řekl po chvíli a zvedl se. Vyhledal sadu klíčŧ od vedlejší části chaty a odešel s baterkou do tmy. „Mami, kto je to, ten ujo Marek?― zeptala se Barborka a posadila se na vedlejší ţidli. „To je… jeden môj kamarát. Ale ty ho nepoznáš, Barborka. On je z Česka, z Brna. Ty si ho nikdy nevidela. Nemusíš sa tým ani trošku trápiť.― „A uvidím sa s ním niekedy?― „Ja… neviem…, Barča. Asi nie…,― řekla Andrea hluše. Rozrazily se dveře a do místnosti jako velká voda vpadl přes metr devadesát vysoký, na jeţka ostříhaný, černovlasý kluk atletické postavy. Na krku se mu houpal otlučený ruský dalekohled a dýchala z něj zima. Kdyţ uviděl dvě neznámá děvčata popíjející čaj, zarazil se. „Hola, hola. Pardon. Asi jsem si spletl dveře. Robo tady není?― zeptal se mladík a pošilhával po Andree. Docela se mu líbila. „Ale áno, Robo tu je,― ozval se chatař za jeho zády a popostrčil ho před sebou ke stolu. „Posuň se ďalej, nech nám neuteká teplo,― dodal a zavřel dveře. „Toto je Filip, Marekov Javorníková dolina – jedna z nejhezčích dolin Muráňské planiny s vodopády a jeskyněmi, pro turisty však nepřístupná z dŧvodŧ ochrany fauny a flory. 18
49
kamarát. Sú tu spolu,― představil příchozího děvčatŧm. „A kde sú kočky?― zeptal se Filipa. Ten se neklidně ošil. „Ehm, no, odjely domŧ,― odpověděl a uhnul pohledem. „Obidve?― opáčil překvapeně Robo. „A čoţe tak zrazu? Myslel som si, ţe budete odchádzať zajtra večer všetci naraz…― Filip se poškrábal na hlavě. „Hmm, nevyšlo to. Lucka odjela včera večer a Monika dneska ráno," odpověděl a v rozpacích si odkašlal. Robo se zakabonil a střelil po něm očima. Atmosféra citelně zhoustla. Andrea se nechápavě dívala z jednoho na druhého. Potřásla hlavou a zeptala se: „Marek s tebou neprišiel?― „A ty seš kdo?― zeptal se Filip, který byl docela rád, ţe se změnilo téma. „Prepáč, prosím ťa. Hlboko sa ospravedlňujem. Som dnes nejaká roztrţitá. Ja som Andrea,― zvedla se a podala mu ruku. „A toto je Barborka, moja dcéra. Vieš, robíme si o Mareka trochu starosti. Nebol s tebou?― řekla a naléhavě se na něho podívala. Filip nadzvedl udiveně obočí. „Ne. A smím vědět, proč se ptáš? Vy dva s Markem se snad nějak… jako… tento… znáte?― Andrea si všimla, ţe se na ni teď zvědavě dívají všichni tři. Filip, Robo i Barborka. „Vlastne iba trošičku,― přiznala a zrudla. „Videli sme sa dnes prvýkrát v ţivote. Napoludnie sa u mňa zastavil na obed.― Robo s Barborkou pokývali hlavami, jako ţe je jim to teď uţ úplně jasné, ale Filip povytáhl obočí ještě o kousek výš. Jemu to tedy jasné nebylo ani trochu. „Zastavil se u tebe dneska na oběd a to říkáš, ţe se znáte jenom trošičku?― zeptal se sarkasticky. Robo se pobaveně zasmál. „Andrea má v Rudnej ‚Oázu‘,― vysvětlil situaci. „Co ţe má? Oázu? V Rudné? Jakou oázu?― nechápal Filip. „No ten bufet pri nádraţí predsa. Volá sa ,Oáza‘.― „A-ha. Teď uţ tomu skoro rozumím. Ale co Marek dělal dole v Rudné? Myslel jsem si, ţe bude spíš někde na Šiancích nebo na Voháni nebo tak někde?― 50
„Hm. To sme si práve mysleli, ţe by si nám mohol povedať ty,― opáčil Robo. „Tak to bohuţel nemŧţu slouţit. Byl jsem celej den sám,― suše odpověděl Filip. „Celej tejden byl hrozně fajn, ale ke konci se to nějak pos…, pokazilo. Měli jsme tady včera takovou italskou domácnost na pokračování," ošil se a loupl očima po zachmuřeně se tvářícím Robovi. „Napřed jsem se na výletě pohádal já s Luckou a ta šla odpoledne na vlak. Večer mi kvŧli tomu vynadal Marek a já byl naštvanej a měl jich všech plný zuby, a tak jsem si ustlal v kuchyni na lavici. Kdyţ uţ jsem usínal, slyšel jsem, jak se do sebe v loţnici pustili Marek s Monikou. Nerozuměl jsem všemu, co si řekli, ale to, co jsem slyšel, nebylo nic hezkýho. No, a kdyţ jsem se ráno vzbudil, byl Marek uţ někde pryč. Kdyţ to Monika zjistila, sbalila se a šla na autobus taky. Doprovodil jsem ji, i kdyţ se mnou prakticky nepromluvila, a zŧstal jsem dole v krčmě aţ do oběda. Dal jsem si pár piv a smaţák a vrátil se sem. Nebyla tu ani noha, tak jsem se sám jen tak coural po lese a večer jsem skončil na posedu u Velké louky, páslo se tam stádo vysoký. No a odtamtud jsem přišel rovnou sem. Vedle jsem ještě ani nebyl. Mám se tam zajít podívat?" Robo zavrtěl hlavou. „Neprestávate ma prekvapovať, miláčikovia… A ty sa posaď a nikam nechoď, uţ som tam bol. Nikto tam nie je. V kachliach je zima a ruksak ani foťák tam Marek nemá.― „Ţe tam není foťák, to ještě nic neznamená, ten si bere většinou i do kadibudky,― mávl Filip rukou a sundal si bundu. Posadil se k jejich stolu. Naklonil se k hrnci s čajem a nasál jeho vŧni. „Co to pijete? Vy máte něco s játrama? To přece není grog?― zeptal se Roba s nehraným úţasem. „Nie, to nie je grog. Ak si si nevšimol, tak tu máme dnes dámsku návštevu a na jej počesť pijeme jahodový čaj,― uchechtl se Robo. „Nič pre teba. Ale ak si necháš v hrnčeku trochu miesta, tak si tam môţeš kľudne doliať rum,― podal mu téměř plnou láhev. „Aby si nemal deficit, ty oţran.― „Taky si dáš?― zeptal se Filip Andreji, kdyţ vyuţil nabídky a velkoryse si naředil čaj v poměru asi jedna ku jedné. 51
„Nie. Ja rum nepijem. Takţe ty o Marekovi tieţ nič nevieš?― vracela se Andrea vytrvale k tomu, co ji zajímalo nejvíc. Filip zavrtěl hlavou a usrkl naředěného čaje. „Ne. Jak jsem řekl, viděl jsem ho naposledy včera večer, kdyţ mi nadával do pitomcŧ a nezodpovědných děvkařŧ," ušklíbl se kysele. „A proč se vlastně na Marka vyptáváš?― zeptal se Andreji. „Stalo se snad něco?― „Ja ani neviem,― zašeptala. „Moţno áno. Mala som asi pred dvoma hodinami taký strašne nepríjemný pocit, ako keby se niečo škaredé stalo.― „A ty si myslíš, ţe se mělo něco přihodit Markovi?" zapochyboval Filip. „Proč zrovna jemu?" Andrea se začervenala. „To sa strašne ťaţko vysvetluje. Proste si myslím, ţe by mohol mať ťaţkosti.― Robo je chvíli mlčky pozoroval a potom se Filipa zeptal: „Takţe ty ani nikto iný neviete, kam sa váš kamarát vybral…,― ujistil se. Ten jen zavrtěl hlavou. „Do prdele s vami chlapi,― vzdychl Robo. „Koľkokrát som vám uţ všetkým zdôrazňoval, ţe vţdy, ale naozaj vţdy, musí niekto vedieť, kde ste. Vy si to furt predstavujete ako Hurvínek válku, ale lesy tu na planine nie sú ako tie smiešne parky okolo toho vášho Brna. Tam na kaţdom kroku zakopneš o človeka, ale tu to nie je ţiadna sranda. Tu nie je aţ taký problém zablúdiť… A pri troche smoly aj umrieť…,― řekl Robo vyčítavě. „Nebol by to prvý prípad,― dodal a mračil se přitom jako letní bouřkový mrak. „Ale ja predsa viem, kam išiel! Veď mne to povedal!― ozvala se Andrea a Filip nevycházel z úţasu. Vypadalo to, ţe mu Marek dneska připravil nejedno překvapení. Kdo je sakra ta holka, ţe toho o Markovi tolik ví? Kde k ní ten magor přišel? „Išiel zo Zlatna údolím Sviniarky hore na Lopušnú! Pokúšala som sa ho od toho odhovoriť, ale nebola s ním ţiadna reč. Vravel, ţe si tam chce niečo vyfotiť.― „Medveďa,― zaskřípěl Robo zuby. „Medveďa? To neviem, medveďa nespomínal,― zavrtěla Andrea hlavou. „Ale ja to viem!― zaburácel Robo, aţ hrnky na stole nadskočily. Barborka se polekaně přitiskla k mamince. Andrea svraštila obočí a Filipovi spadla úţasem čelist. 52
Robo se nepříčetnýma očima podíval na vyděšené dítě a zrudl v obličeji. Nafoukl se, jako kdyby měl kaţdým okamţikem vybuchnout. Vymrštil se od stolu tak prudce, ţe převrátil svoji ţidli. Nezdrţoval se jejím zvedáním a vyběhl před krbárnu. Dveře se za ním s hlasitým prásknutím zabouchly. „Jebem ci boha! Ja sa na to fakt vyseriem!― slyšeli ho, jak venku před chatou dává prŧchod svému vzteku. „Ujo sa hnevá?― zeptala se Barborka nejistě. „Hnevá,― přikývla Andrea. „A prečo? To kvôli mne? Spravila som niečo?― „Ja neviem, prečo sa hnevá, ale kvôli tebe určite nie. Neboj sa, on nám to vysvetlí,― sevřela ji Andrea v náručí a podíval se na Filipa. Ten jen nechápavě pokrčil rameny. „Ţe som ja starý vôl radšej nedrţal hubu!― zuřil dál venku Robo. „Mohlo ma to napadnúť! Jasné, ţe ma to malo napadnúť! Je to moja vina, som skrátka starý sprostý kokot,― uzavřel sebekriticky a zapálil si vztekle cigaretu. Několikrát zašlukoval a vypustil před sebe obláček čpavého dýmu. Dokouřil a uţ podstatně klidnější se vrátil do chaty. Přivítaly ho tři zamlklé zaraţené obličeje. „Pardon,― zahuhlal chatař. „Potreboval som si tam vonku niečo neodkladné vybaviť,― a značně zrozpačitělý zvedl ze země převrácenou ţidli. „A vyřídil jste si to?― zeptal se Filip a koutky úst se mu zacukaly. „Dokonale,― odpověděl Robo a podíval se provinile na děvčata. Barborka se rozesmála a prolomila tak napětí. „Asi by som vám to mal vysvetliť,― začal Robo, kdyţ se zase posadil ke stolu. „Ja som totiţ pred pár dňami Marekovi povedal, ţe pilčíci objavili na Lopušnej brloh obrovského medveďa. Nevideli ho, ale podľa stôp by to mal byť najväčší maco, aký tu momentálne behá. Naznačil som mu, ţe by sme sa tam mohli zájsť pozrieť, ale myslel som, ţe tam pôjdeme zajtra spolu. Ani vo sne by ma nenapadlo, ţe sa tam ten blázon vyberie sám. Veď je to strašne nebezpečné… Čo ho to, prekristapána, napadlo?― obrátil se na Filipa. „Co já vím? Moţná se mu nechtělo čekat, aţ budete mít čas, moţná potřeboval bejt chvíli někde sám, aby si srovnal věci 53
v hlavě. Moţná se chce nechat seţrat. Moţná chce bejt slavnej. A moţná to všechno dohromady… Já občas fakt netuším, co se mu honí za čelem. A to ho znám uţ hodně dlouho. Vţdyť víte sám, ţe se moc nesvěřuje.― „Hm. To teda máš pravdu. Ale na tom teraz nezáleţí. Aspoň vieme, ţe sa Marek vypravil na Lopušnú a ţe tam šiel sám. Otázka je, či sa sám aj vráti alebo či má nejaký problém. Ty si myslíš, ţe má problém,― otočil se k dívce. „Prosím ťa, prečo si to myslíš? Vieš niečo konkrétne? Naznačoval ti snáď niečo také, čo tu Filip nadhodil…, no to s tým, ţe sa chce nechať zoţrať?― „Nie, to vôbec nie,― odpověděla Andrea. „Vyzeral úplne v pohode, tešil sa tam. A ja vlastne ani neviem určite, ţe sa mu niečo stalo. Ako som uţ vravela predtým, mala som skrátka taký zlý pocit… Keď ono sa to fakt strašne ťaţko vysvetľuje,― řekla a střelila okem po skepticky se tvářícím Filipovi. „Jeho si vôbec nevšímaj,― napomenul ji Robo. „Takto blbo sa on tvári stále, celú tú dobu, odkedy ho poznám. Vieš predsa, ţe ja na teba dám. Čo to bol za pocit?― Andrea zaváhala. „To sa nedá presne popísať, Robo, nebolo to nič konkrétne. Cítila som sa podobne…, no, podobne ako vtedy so Zolom…― Robo se na ţidli napřímil a přivřenýma očima se zahleděl přímo na dívku. Ta zrudla a sklopila oči. „Zolo?― vpadl do toho Filip. „A to je zase kdo? Robo, vám to dává nějakej smysl?― zeptal se Filip chataře. „Áno, Filip,― řekl Robo zamyšleně a stále tak upřeně Andreu pozoroval. „Mne to zmysel dáva…― X Marek zapíchl hŧl pevně mezi drny a opatrně se po ní spustil dolŧ. Ztěţka se posadil do trávy hned vedle baterky a natáhl se pro ni. Zvedl ji, ale rozpadla se mu v ruce na několik kusŧ. Nechal její trosky bezmyšlenkovitě protéct mezi prsty. Chtělo se mu nahlas řvát zklamáním. Absolutně celý svět se proti němu spiknul. 54
Vyčerpaně si lehl na záda, obličej si přikryl zdravou paţí a rozbrečel se jako malý kluk. Zklamáním i bolestí. Celé tělo se mu otřásalo vzlykáním. Kdyby mě tak teď viděla Monika, pomyslel si a zrudl hanbou. Nesmím to vzdát. Nesmím… Nesmím… Nesmím… Bylo mu zle a začínal na sobě pociťovat všechny příznaky posttraumatického šoku. Jak jen jsme se to učili, trápil paměť. Ach, ano, probleskla zatemnělým mozkem vzpomínka na tu správnou poučku, v případě šoku je důleţitých 5T - ticho, teplo, tekutiny, transport, tišit bolest. Tak z toho asi nebude nic, zhodnotil kriticky situaci. Tady z toho všeho mají jenom to ticho. Toho je tady na rozdávání, jinak ale máš smůlu. Ten zbytek budeš muset prostě rozchodit, naordinoval si léčbu, a pokusil se vstát. Okamţitě se pozvracel. Taky dobře, říkal si, zatímco si utíral roztrhaným rukávem ústa. Aspoň ten hroznej puch odpudí všechny ty krvelačný bestie, který by sem mohl přilákat pach čerstvý krve. Mojí krve… Ušklíbl se a vzepřel se na zdravé ruce, aby se rozhlédl kolem sebe. Viditelnost byla mizerná, ale pevně věřil, ţe vodotěsně zabalený sáček, v němţ byly zápalky, pár obvazŧ, a jak také doufal, několik tablet nějakého analgetika, by snad uvidět mohl. Jenomţe neuviděl. V bezprostředním okolí nebylo vŧbec nic takového. Nezbývalo, chtěl-li ho najít, neţ hledat nazdařbŧh. Vybral si směr, kterým byla rozmetána většina jeho věcí, a pomalu se tam belhal. Pomalu a bolestivě. Našel dvoulitrovou petku, v níţ si nosíval na túry vodu. Byla proraţená a pochopitelně prázdná. Nasucho polknul a v záchvatu bezmocného vzteku ji odpálil berlí jako golfový míček kamsi do tmy. Po několika dalších dlouhých minutách našel náhradní svetr… To byl velmi cenný nález a také se z něj patřičně radoval. Oblečení, které měl na sobě, bylo rozedrané a promáčené potem a krví, a stále méně ho chránilo před stupňující se zimou. Navlékl si svetr přes bundu, co měl na sobě. Stejně by si ji nedokázal svléknout. Zaváhal, co udělat s prázdným rukávem, 55
a nakonec ho zastrčil za opasek. Svetr příjemně hřál. A také přidrţoval zlomenou ruku těsněji u těla. Byly to drobnosti, ale Marek se začínal učit radovat z maličkostí. Velký tmavý mrak se roztáhl po obloze a přikryl Měsíc. Nebe ztmavlo a uţ zase nebylo vidět téměř vŧbec nic. Marek si povzdechl a přibelhal se k nejbliţší skupině malých smrčkŧ. Vlezl si mezi ně jako do úkrytu a stočil se na zemi do klubíčka. Jeho levá noha zŧstala bezvládně nataţená na zemi a jen sebou lehce pocukávala v rytmu pulsující bolesti. Leţel tam jako poněkud přerostlé embryo v matčině lŧně a přemýšlel. Bylo to ostatně to jediné, co mohl v té černočerné mrazivé tmě dělat. Přemýšlel o tom, ţe byl na rŧzných výpravách uţ tolikrát a aţ dodnes mu pokaţdé přálo štěstí. Moţná, ţe právě ta nepatřičná sebejistota, kterou tím získal, moţná to, ţe si hrál na někoho, kým ve skutečnosti nebyl, pýcha, moţná, ţe to všechno dohromady přispělo k jeho nehodě. Kdyby nechodil sám tak nezodpovědně do neznámého lesa, nehledal tam medvědí doupě a nepokoušel tak zbytečně osud, nemuselo se mu nic stát. Moţná… Zase na druhou stranu se povídá, ţe kdo nic nedělá, nic nepokazí. Kdyby se pod ním nezlomila ta blbá větev, mohl uţ dávno být doma. A touhle dobou by vyprávěl přátelŧm své dobrodruţné záţitky a oni by mu záviděli. Monika by se sice chvíli zlobila, trucovala by, ale potom by mu určitě dovolila, aby jí večer, aţ ohřejí vodu na kamnech, umyl záda. Dobře věděl, ţe by to neskončilo jen u zad… Moţná ţe by… A moţná taky ne, zarazil se, kdyţ si vzpomněl na jejich včerejší hádku… Hm, tak ne, spíš asi ne… Čert ví, raději na to nemyslet. Podíval se na tmavé mraky prohánějící se teď po obloze. Vypadalo to na déšť nebo dokonce na sníh. Zbledl strachem. Ne, sníh ne, prosil oblohu. Sníh mě zabije… Zatím však nepršelo ani nesněţilo, a tak přestal na počasí a na mraky stahující se nad jeho hlavou myslet. Stejně to nemohl nijak ovlivnit. Myšlenky mu znovu odskočily k Monice. Přitahovala je jako magnet. Co kdyţ uţ ji nikdy neuvidím? Co kdyţ třeba dostanu 56
do poraněné nohy sněť a budou mi ji muset amputovat? Nemůţu přece po ní chtít, aby milovala mrzáka. A pocit, ţe se mnou zůstává jenom ze soucitu, ten bych nesnesl. Vím, co bych udělal. Jak bych v podobné situaci reagoval… Jasně… Zapudil bych ji od sebe. Jako vzteklého psa bych ji zahnal. Co nejbrutálněji. Aby mě nenáviděla a netrápila se kvůli mně. Určitě bych to takhle udělal. Určitě? Víš to tak jistě? Sţíravé pochyby se do něj zahryzly s buldočí urputností. Jak to můţeš tvrdit? Kde bereš tu jistotu? Tu drzost? Copak jsi uţ někdy podobnou situaci zaţil? Vidíš. Kecáš. Jenom kecáš. Nezaţil jsi to a děláš tady ramena. Třeba budeš ještě škemrat a po zemi se plazit, aby tě měl někdo aspoň trochu rád a staral se o tebe. Jak ty vlastně víš, co budeš dělat v budoucnosti? Nevíš, co bude zítra… Nevíš, co bude za hodinu… Za půl hodiny… Monika… Pche… Zapomněl ses jí zeptat, co ona na to. Nemáš ten dojem? Třeba to bude ona, kdo nakope do zadku tebe, a ne obráceně… Máš u ní vroubek, a ne zrovna malej, nezapomínej na to… Obraz Moniky se rozplynul a Marek před sebou najednou viděl tu sympatickou prodavačku z Rudné. Andrea se jmenovala… Hezké jméno, ale zvláštní holka… Milá, hezká, ale zvláštní… Taková záhadná… Povídavá, ale přesto samý tajemství… Jak to vlastně všechno myslela? Co, krucinál, myslela tím, ţe je Lopušná prokletá? No jo, stala se mi nehoda, ošklivá nehoda, ale nic nevysvětlitelnýho nebo čarodějnýho v tom přece nebylo. Byla to obyčejná lidská blbost, moje vlastní blbost. Nebo snad ne? Jestli o tom budu moc přemýšlet, tak ještě začnu věřit na strašidla… A jak myslela všechny ty řeči o svém osamění? Byla snad v jejím hlase, v tom podivným podtónu, co jsem chvílemi zachytil mezi řádky, nějaká nevyslovená nabídka? Sakra. Proč by nakonec ne? Vţdyť je to moc milá a zatraceně pěkná holka. Jinak hezká neţ Monika, napadlo ho, úplně jinak. Zvláštní, jak dvě holky, obě pěkný, můţou bejt úplně jiný… Monika, ta je hezká uţ na první kouknutí, na Andreu se člověk musí podívat pořádně. Na první pohled je sice sympatic57
ká, ale není v ní taková ta vyzývavá atraktivita. Ale kdyţ se koukneš podruhý, důkladněji a líp, uvidíš jemně vykrajované rysy, sametovou pleť, jiskřivé oči, důlky ve tváři a ten jazyk, kdyţ se dotýká při přemýšlení předních zubů… Co ta s ním musí umět… Ale nebyl to jenom vzhled, co ho na ní přitahovalo, uvaţoval dál, kdyţ mu zima a bolest myšlenky na sex velmi rychle vyhnaly z hlavy. Monika byla vzdělanější, končila vysokou školu, Andrea, jestli Marek dobře pochopil její slova, měla jenom nějaké gymnázium. Vlastně na vejšku ani nemohla, vdala se a narodila se jí dcera, vzpomněl si. Přesto měl silný pocit, ţe si ta dívka v inteligenci s Monikou nikterak nezadá. A ţe, na rozdíl od ní, má tak nějak zdravější přístup k ţivotu, ţe je víc do nepohody. Nedokázal to úplně přesně definovat, ale zdálo se mu, ţe s Andreou by byl společný ţivot příjemnější. Monika byla po většinu času bezvadná partnerka, ale někdy z ní byl unavený. Potřebovala chodit do společnosti, jemu to nic moc neříkalo. Ráda mluvila o své matematice a fyzice a on většinou neměl nejmenší tušení, o čem je řeč. A občas měla sklon k výčitkám, které snášel jen s velkým sebezapřením. Někdy je nesnesl a potom byl oheň na střeše. Jako včera večer… To si toho řekli opravdu dost… To se bude pracně ţehlit… Budou to ale vŧbec chtít ještě ţehlit? Nebyl si najednou jistý… Aţ dodneška mu nedělalo větší potíţe ignorovat drobné nedostatky v jejich vztahu a byl se svým i s jejich společným ţivotem v zásadě spokojený a šťastný. I přes tu hádku aţ dodneška neuvaţoval o tom, ţe by třeba mohl být s někým jiným ještě spokojenější a šťastnější. Moţná to bylo z pohodlnosti, moţná ho to prostě nenapadlo… Aţ teď… Teď o tom přemýšlet začal. Proč musím potkat takovouhle holku, jako je ta Andrea, kdyţ zrovna chodím s jinou, posteskl si. Byla dlouhá období, kdy byl úplně sám, a co by tehdy za takové setkání dal. Ale teď, teď nejsem sám, chodím s Mončou uţ tak dlouho. Nemám právo opustit ji pro jedno letmý setkání s jinou ţenou. Nebo snad mám? Sakra, nejsme přece manţelé, jenom spolu chodíme. Láska je moc hezká a příjemná věc, ale je to jenom cit. Není to 58
závazek. Je to jenom vztah dvou rovnoprávných, svobodných lidí, kteří mají mimo jiných svých práv také právo volby. Včetně práva volby svého partnera. Na druhou stranu si dovedl váţit toho, ţe to s ním Monika vydrţela takovou dobu a ţe to s ním, přes všechny ty drobné třecí plochy v jejich vztahu a přes všechny jeho mouchy a nedostatky, zřejmě hodlá vydrţet ještě mnohem déle. Má tedy právo tento její nepředstíraný a opravdový cit zpochybnit a ohrozit? I kdyţ si moţná někdy v hloubi duše přiznává, ţe by se mu moţná s někým jiným ţilo lépe? Mŧţe rozbít takový vztah? Mŧţe vŧbec udělat něco takového? Smí hazardovat s její láskou koketováním s cizí ţenou? S cizí ţenou v cizí zemi? Myšlenky se mu zamlţovaly, rozutíkávaly se a splývaly do sebe, překrývaly se a prostupovaly sebou navzájem. Byly stále hŧře a hŧře uchopitelné, sypaly se jako jemný říční písek, protékaly mu mezi prsty jako voda, aţ se mu poztrácely někde v hlubinách jeho podvědomí… Přestával rozlišovat, co jsou ještě myšlenky a co uţ sny. Myšlenky se proměňovaly ve sny, ze snŧ se stávaly myšlenky, jimiţ se jeho otřesený mozek chvíli poctivě zaobíral, a které se mu potom opět poztrácely někde mezi zmatenými sny… Pomalu na té ledové zemi usínal. Cítil se strašně vyčerpaný. A strašlivě osamocený. Nesmím usnout, nutil se násilím do bdělosti. Nesmím… Zvedl se vítr. Zatraceně studený a zatraceně agresivní vítr. Lomcoval mohutnými stromy, rozčesával větve keřŧ a pronikal Markovi aţ do morku kostí. Roztřásl se zimou, zuby mu o sebe jen drnčely. Ale aspoň ho to probralo k ţivotu. Musím se pohybovat. Musím, musím, protoţe jestli usnu, tak zmrznu, opakoval si pořád dokola. S obrovským sebezapřením se posadil a zdravou rukou kolem sebe mával jako šílenec, aby se zahřál a rozproudil ztuhlou krev v ţilách. Naštěstí vítr po asi patnácti nekonečně dlouhých minutách ta obludná mračna rozehnal a měsíc opět vystrčil svŧj studený bílý čumák. Neoteplilo se tím ani o stupínek, ale aspoň se trošku osvětlila ta zpropadená mýtina. 59
Marek opustil svŧj chatrný úkryt a plouţil se dál kolem temné hradby stromŧ. Pohyboval se velmi pomalu, vyškrabával energii ze samého dna svých rezerv. Pár metrŧ dopředu, pár minut odpočinku. Pár metrŧ dopředu, pár minut odpočinku. Při odpočinku si pokaţdé lehnul na zem a polohlasně počítal do sta. S kaţdou další pauzou počítal stále pomaleji a pomaleji. Kdyţ padla stovka, znovu se zvednul a za vydatné pomoci berle pokračoval dalších pár metrŧ. Snaţil se křiţovat mýtinu a vyhýbat se přitom výmolŧm, pařezŧm, kamenŧm a malinovým keřŧm. Zraněnou nohu teď uţ skoro vŧbec necítil. Taky dobře, říkal si. Moţná mi odumírá, ale stejně s tím nemůţu vůbec nic dělat. Tak ať to aspoň tak kurevsky nebolí, přesvědčoval sám sebe. Strávil tak asi hodinu a urazil přitom jen pár desítek metrŧ, kdyţ mu konečně přálo skutečné štěstí. Našel malý balíček, pečlivě zabalený v igelitu. Dobře věděl, ţe je v něm lékárnička, a ještě, a z toho měl úplně největší radost, suchý novinový papír a krabička zápalek. Ţivot dostal najednou nový rozměr. A nový smysl… X „Já si ale skutečně myslím, ţe bysme měli ještě chvíli počkat,― podíval se Filip skepticky na hodinky. „Ještě není tolik. Marek se z lesa běţně vracívá aţ kolem pŧlnoci. Teď je na něho ještě brzo. Abysme nelítali jak blázni někde po planině a on přitom neseděl na posedu a neposlouchal v transu vlčí vytí.― Andrea se nesouhlasně zamračila. „Myslela som si, ţe si jeho priateľ,― pronesla kousavě. Filip uraţeně ztuhl. „Ale jo, JÁ jsem jeho přítel,― zdŧraznil. „A znám ho uţ velice dlouho,― zdŧraznil ještě víc. „Na rozdíl od někoho… A právě proto si myslím, ţe je ještě brzo na nějaký nesmyslný panikaření,― dodal bezohledně a opálený obličej mu potemněl. Ta ţenská ho začínala štvát. Co si vlastně o sobě myslí? Zjeví se tady bůhví odkud a bude jim organizovat ţivot… 60
Andrea se zoufale podívala na Roba a hledala u něj zastání. Chatař se chvíli ošíval a potom řekl: „Dievčatko, v tomto musím súhlasiť s Filipom. Marek nie je malý chlapec, aby sme sa oňho uţ museli báť, a naozaj sa môţe vrátiť aţ v noci. Ísť ho hľadať teraz by nebolo ani trochu rozumné.― „Ak bude stále takto zamračené, tak nebude o chvíľu vidieť ani na krok,― suše konstatovala Andrea, která se nehodlala jen tak snadno vzdát. „To není uţ teď,― utrousil Filip a vyhnul se jejímu spalujícímu pohledu. „Tak ako, Robo? Pôjdete mu na pomoc?― „Počúvaj, Andrejka,― odpověděl Robo váţně. „Váţim si tvoje pocity, ale uznaj, ţe je to na organizovanie nejakej záchrannej výpravy trochu málo. Nemáme ţiadny dôkaz, ţe by Marek našu pomoc potreboval. A keby aj, za tmy sa toho aj tak veľa robiť nedá. To miesto, kam sa Marek vypravil, je ozajstná dţungľa. Ja to tam poznám dosť dobre na to, aby som vedel, ţe ho tam v noci nikto nenájde. Je to niekoľko kilometrov štvorcových starého lesa. My sme dvaja,― podíval se na Filipa, který mlčky přikývl, „ty tu máš dieťa, s tebou nemôţeme rátať. Okrem nás je iba pár ľudí na Veľkej lúke, ktorí celý deň dreli ako mulice a teraz sa chystajú do postele. Alebo v nej uţ sú, pretoţe za úsvitu vstávajú. Nemáme právo vyhnať ich do lesa len kvôli nejakému tušeniu. Čo chceš robiť? Ísť dolu do krčmy a vzburcovať opilcov? Pozri sa, dievča,― změkl mu hlas. „Ak je Marek schopný pohybu, príde sám hoci v noci. Ak sa mu snáď náhodou niečo stalo, vyvrtol si členok alebo niečo také, urobí si ohník a vydrţí tam v pohode aţ do rána. A ak sa v noci nevráti, tak ho hneď po rozvidnení môţeme ísť hľadať. To ti sľubujem. Ale teraz nie. Naozaj nie. Ver mi.― „A co kdyţ…,― chtěl se Filip na něco zeptat, ale zarazil se. „Čo, co kdyţ?― nastraţila Andrea uši a Robo po něm šlehl očima. „Ne, nic. Zapomeň na to.― Andrea se napřímila na ţidli a střídavě oba chlapy pozorovala. Mlčela, ale bylo vidět, ţe o něčem usilovně přemýšlí. „Dobre,― konstatovala po delší době. „Je veľa hodín a my dve uţ 61
musíme domov.― Zvedla se a oblékla se. „Poď, Barborka, musíme uţ ísť,― navlékala malou do mikiny. „Mami, ja tu chcem ešte zostať,― zaprosila holčička. „Nie! To nejde, ideme. Ešte ty ma hnevaj,― odmítla Andrea stroze. Popadla ji nesmlouvavě za ruku a vlekla ji ke dveřím. „Vám dvom prajem kľudnú dobrú noc,― prohodila jedovatě a odešla do tmy. „Do riti,― zaklel Robo a vyskočil ze ţidle. Následován v těsném závěsu Filipem vyběhl ven. Andrea stála u svého auta, objímala dceru a plakala. „Nechaj nás samých,― houkl Robo na Filipa. „Coţe?― „Zalez do chaty, Filip, hneď teraz, hýb sa,― zavrčel Robo nevlídně a vystrkal ho pryč. Přistoupil k Andree. Zaváhal, ale potom rozevřel svoji medvědí náruč a obě dívky do ní sevřel. „Dievčence, dievčence,― zašeptal a hlas se mu zadrhl. „Andrejka, takto predsa nemôţeš odísť,― zašeptal. „Prosím ťa, ver mi, ako ja verím tebe. Ja verím, ţe si mala zlé tušenie, ja na teba dám. A ak si myslíš, ţe sa Marekovi niečo stalo, verím tomu. Pamätám sa, ako to bolo so Zolom. Ale ver aj ty mne, ţe viem, čo robím, keď za ním nechcem ísť teraz do lesa. A ver aj tomu, ţe urobím všetko na svete, aby som Mareka našiel a v poriadku ho dopravil naspäť. Ak nie kvôli nemu alebo kvôli sebe, tak kvôli tebe a tvojej dcérke. Vari som ťa uţ niekedy sklamal?― zeptal se naléhavě. „Počuješ? Odpovedz mi. Sklamal som ťa niekedy?― Andrea zavrtěla hlavou. „Nie, nikdy,― dostala ze sebe. „No vidíš… Ja viem, ţe nie. Počúvaj, poviem ti, ako to spravíme. Vy dve teraz pôjdete rovno domov. A zostanete tam, rozumieš? Budete čakať doma! Nech ťa ani nenapadne ísť ho hľadať sama. Stačí jeden blázon v lese,― řekl varovně. „Aj tak si to chcela urobiť, však mám pravdu?― Andrea se skloněnou hlavou přikývla. „Myslel som si to,― zabručel Robo. „Teraz to uţ ale nechaj na mňa. Ty sa musíš postarať o malú. Ja sa zase postarám o Mareka. Nakoniec, je to môj zákazník. A kvôli mojej hube je v tom lese. Ráno ti zavolám, ako to všetko dopadlo. Platí?― „Platí,― hlesla Andrea. „A Robo?― 62
„Čo?― „Ďakujem.― „Nemáš za čo, dievča.― Andrea posadila Barborku dozadu a sedla si za volant. Nastartovala a rozsvítila světla. Robo ustoupil bokem, aby se mohla s vozem na úzkém hřebeni snadněji otočit, ale dívka se k tomu nějak neměla. Seděla za volantem, dívala se do tmy a ještě o něčem přemýšlela. Robo k ní přistoupil a otevřel dveře. „Čo ťa ešte trápi?― zeptal se měkce. „Robo, prosím vás, nevravte o tom nič Marekovi. Nič o tom, ţe som tu za vami bola. Prosím. A odkáţte to aj tam tomu… kamarátovi,― kývla bradou k chatě a v očích se jí mihl hněv. „Ale prečo? Prečo mu to nemám povedať? Nehnevaj sa, ale tomu vôbec nerozumiem?― „Pretoţe sa nechcem nikomu vnucovať do ţivota,― zašeptala dívka, zabouchla dveře a rozjela se pryč. Zmatený Robo se zadumaně poškrábal na hlavě a pomalu se vracel do chaty. Ţenským ja asi nikdy nebudem rozumieť, bručel si sám pro sebe ještě ve dveřích. X Marek si vyhlédl o samotě rostoucí mohutnou borovici, nepříliš vzdálenou, a s balíčkem zastrčeným pod svetrem k ní přikulhal. Posadil se a s obrovskou úlevou se zády opřel o široký vrásčitý kmen. Chladným nočním vzduchem intenzívně zavoněla pryskyřice, jak rozmačkal několik polotuhých smolnatých krápníkŧ, visících z borky starého stromu. Zvrátil hlavu nahoru a hleděl skrze řídké větve na oblohu. Probuzená pryskyřice ho hladově chytala za svetr i za vlasy, ale bylo mu to lhostejné. Kdyţ to nepůjde umýt, tak to ostříhám dohola, říkal si. Vţdyť o co jde. Vlasy jsou přece tak strašně nepodstatné… Nebe se dokonale vyčistilo a bylo teď plné hvězd. Bylo jich vidět takové mnoţství, ţe mu nějakou dobu trvalo, neţ se mezi nimi dokázal zorientovat a najít mezi všemi těmi svítícími body, kolečky a puntíky ta souhvězdí, která znal. 63
Od Persea a Kasiopeji nad hlavou, přes Cefea, Labuť, Lyru a Orla a jejich letní trojúhelník19 na západě se rozlévala Mléčná dráha. Před sebou nechala obě Medvědice, jak stylové, napadlo ho, a také celého Draka. Víc souhvězdí neviděl, obzor byl hodně zúţen hradbou stromŧ. Ale i tak byl šťasten, ţe se mu jich podařilo najít a rozpoznat tolik. Bylo to dětinské, ale cítil se díky tomu mnohem lépe. Připomínalo mu to nedávno minulé doby a všechny ty společné večery u táborákŧ. Kouzelné a bezstarostné večery, plné tepla, pohody a spřízněných duší. To všechno mu teď hrozně moc chybělo a nebylo ani trochu jisté, jestli to ještě někdy zaţije. Znovu se ho začala zmocňovat deprese. Prudký závan ledového větru ho však rychle vrátil do současnosti. Otřásl se. Čerstvý vzduch mu okysličil mozek a začal zase uvaţovat trochu racionálněji. Musím konečně udělat ten oheň, uvědomil si, teď uţ mám všechno, co k tomu potřebuju. Vylovil zpoza svetru balíček a poloţil ho vedle sebe. Noţem vyryl v trávě několik drnŧ a zaloţil před sebou primitivní ohniště. Problém byl s třískami. Suché dřevo by bylo, ale nebyl schopen z něj jednou rukou ty třísky nařezat. Rozhlíţel se kolem sebe a hledal něco, čím by je nahradil. Řešení nalezl paradoxně hned za svými zády. Z kmene borovice, o kterou se opíral, se dalo ořezat a oloupat něco pryskyřičnaté kŧry. To bych mohl jednou rukou dokázat, usoudil, a pustil se s vervou hned do práce. Cítil se mnohem lépe, kdyţ měl před sebou jasný úkol a daný cíl. Posbíral pečlivě i ty nejmenší odřezky a opatrně je všechny narovnal na hromádku. Balíček opatrně, téměř s něhou, rozbalil a vyjmul z něj zápalky a sloţený list novinového papíru. Cimrmanovi poskytla na dalekém severu neocenitelnou sluţbu Národní politika, mně tady na Slovensku zase stará česká
Tzv. „Letní trojúhelník― je asterismus tvořený hvězdami Deneb v souhvězdí Labutě, Vega v souhvězdí Lyry a Altair v souhvězdí Orla. Na severní polokouli je nejlépe pozorovatelný v letním období (odtud název). Všechny tři hvězdy patří mezi 57 tradičních navigačních hvězd. 19
64
Mladá fronta Dnes, probleskla mu hlavou vzpomínka na veselejší časy. Zmačkal novinovou stránku do volné koule a poloţil ji doprostřed ohniště. Na tento základ postavil malou pyramidku z několika drobnějších úlomkŧ kŧry. Vytáhl náboţně krabičku zápalek. Převracel ji v dlani a přemýšlel, jak se dá jednou rukou vyjmout sirku z krabičky a zároveň s ní škrtnout o škrtátko. Po několika experimentech, které ho stály čtyři zlomené zápalky, sevřel krabičku mezi zuby a volnou rukou škrtnul. Sirka sice ochotně vzplála, ale okamţitě zhasla pod náporem větru. Další rovněţ. I ta třetí. Celkově uţ sedmá. Tudy cesta nevedla. Posunul se blíţ k miniaturnímu ohništi. Měl je teď téměř mezi koleny. Přetáhl si svetr přes hlavu a pohnul si přitom zlomenou paţí. Bolest byla tak prudká a nečekaná, ţe mu aţ vyrazila dech. Zaúpěl a na čele mu opět vyskočily krŧpěje studeného potu. Pravou rukou si pevně tiskl levý loket k tělu a snaţil se ovládnout bolest. Trvalo to dlouho. Dosud se třásl jen zimou, teď se rozklepal navíc i bolestí. Musel ale pokračovat. Byla mu teď taková zima, ţe se třást uţ prakticky vŧbec nepřestával. Dost mu to komplikovalo jiţ tak sloţité rozdělávání ohně. Zapřel si svou berli vidlicí o krk, aby si uvolnil ruku, a svetr přes hŧl pověsil. Vytvořil tak ze svého těla a svetru jakousi zástěnu proti větru. Co nejvíce se naklonil k ohništi a s krabičkou mezi zuby znovu škrtl. Vzplanutí zápalky na okamţik osvětlilo nejbliţší okolí a svým jasem mu na moment oslepilo oči. Velice opatrně přiloţil hořící hlavičku sirky k papíru a nechal zápalku rozhořet. Jasný červenoţlutý plamen se do papíru lačně zakousl a rozhořel se. Plamen vyšlehl a nečekaně mu olízl vlasy. Charakteristický zápach mu prozradil, ţe hlavou ucukl příliš pozdě. Čert vem vlasy, hlavně, kdyţ to hřeje, pomyslel si a bránil ohýnek proti větru vším, co měl v tu chvíli k dispozici. Rukou, svetrem, vlastním tělem. Papír dohoříval a kŧra sotva doutnala. Přeci jen byla trochu vlhká. Několik bliknutí, několik křečovitých záchvěvŧ a slaboučký plamínek smutně zhasl. Ale néé, zasténal Marek, já ten 65
oheň přece potřebuju. "Potřebuju!", zakřičel v zoufalství nahlas. Jeho výkřik se rozlétl tmou, přeběhl jako lehkonohá gazela přes louku a roztříštil se o hradbu protějších stromŧ, kde vyplašil velkou sovu. Ta klouzavým bezhlučným letem přelétla nad pasekou a ztratila se mezi kmeny štíhlých jedlí hlouběji v lese. Zamyšleně se za ní zahleděl. Připomněla mu jejich nedávný výlet na Šiance. Tam také viděli velkou sovu. Bílou sovu 20. To byli ještě všichni pohromadě. A byli šťastní a bezstarostní. Markovi to teď připadalo strašlivě vzdálené a naprosto neskutečné. Bylo mu smutno. Tolik smutno. Monika a Filip s Luckou mu moc chyběli. Ale hlavně Monika… Naklonil se znovu k provizornímu ohništi a opatrně foukal na ty dva nebo tři jakţtakţ ţhavé uhlíky. Na okamţik se nadějně rozzářily a vyrazil z nich tenounký prouţek štiplavého dýmu. Po několika okamţicích však zčernaly i ony. Musel začít znovu. Od samého začátku. Novinový papír uţ ale ţádný neměl, spotřeboval jej neuváţeně všechen uţ během prvního pokusu. Nejraději by si za to teď pořádně nafackoval. Dělám dneska od samého rána hloupé a zbytečné chyby. A dělám jich trestuhodně mnoho, nadával si. Jestli nepřestanu blbnout, tak umřu… Na vlastní blbost. Jak trapné… Můţou mi to napsat na náhrobek jako epitaf: „Zabila ho jeho vlastní blbost…“ Na okamţik propadl totální beznaději. Potom si ale vzpomněl, ţe má v náprsní kapse košile notýsek, kam si během svých výprav zapisoval nejrŧznější poznámky. Třesoucími se a promodralými prsty ho vytáhl, opřel si ho o koleno zdravé nohy a zalistoval v něm. Většinou byly stránky popsané nebo pomalované, jen několik posledních bylo ještě čistých. Bez sebemenší lítosti je vytrhnul.
Pravděpodobně to tehdy byla sova pálená, slovensky plamienka driemavá (Tyto alba). 20
66
Postavil na ohništi před sebou novou pyramidku. Pouţil přitom všechny ohořelé třísky, všechny kousky kŧry a pryskyřice, všechny vypálené sirky. Všechno, co kolem sebe nacházel a co by mohlo hořet. Znovu vybudoval osvědčený větrolam a naklonil se k ohništi. Škrtnul o krabičku svíranou mezi zuby a zápalku přiloţil pod okraj listu. Plamínek se ho zmocnil, pohlcoval další a další kousky papíru a olizoval svým horkým jazykem kŧru. Marek drţel zápalku, dokud mu plamen bolestivě neoţehl prsty. Nepříjemně to zabolelo, ale neodváţil se ani zaklet, aby si ho náhodou nesfoukl. Dařilo se. Konečně se aspoň něco dařilo. Napětím ani nedýchal. Kŧra najednou vzplála a ohýnek sílil a mohutněl. Dostával od Marka stále novou potravu a získával díky tomu i novou sílu. Teď uţ začínal dokonce i hřát. Marek ho velice opatrně přikrmoval připraveným dřevem a nahříval si nad jeho plameny prokřehlé prsty. Teplo do nich pronikalo, ohřívalo krev a šířilo se dál do dlaně, do paţe, do celého těla. Napřed jako mrazivé šimrání, ale potom uţ jako skutečné teplo. Bylo to tak příjemné, tak báječné. Oheň je přece skvělá věc, nadchl se Marek. Dovedl si velmi ţivě představit, jak asi bylo jeho pravěkým předkŧm, kdyţ seděli večer ve své jeskyni kolem ohně a nahřívali si po celodenním shánění potravy unavená těla. Přímo je viděl, jak se postupně natáčejí k ohni, aby si ohřáli i záda a boky. Jak s rozehřátými těly zalézají do svých huňatých medvědích a vlčích koţešin a tam se tisknou ke svým druţkám a milují se s nimi. Ale také si dovedl představit, jak strašně jim muselo být, kdyţ nějakým nešťastným nedopatřením o svŧj oheň přišli a nový si rozdělat nedokázali. Jak jim po západu slunce postupně promrzaly končetiny, jak jim tuhla zimou krev v ţilách, jak uţ nepomáhalo, ani kdyţ se těsně přimáčkli jeden k druhému. Jak se kaţdé ráno někdo z dětí nebo z těch slabších, nemocných, zraněných či starých členŧ tlupy neprobudil do nového dne. Docela teď chápal, ţe ztratit z nedbalosti oheň byl zločin, který se po zásluze trestal smrtí. A věřil, ţe se kvŧli ohni vraţdilo. Také by byl kvŧli němu dnešní večer schopen i vraţdy. Otřásl se při té představě. 67
Svetr si znovu pracně oblékl. Ohýnek se teď uţ dokázal chránit sám svojí vlastní silou a on ten svetr potřeboval mnohem víc. Z balíčku vytáhl malou plechovou krabičku, do které si dával léky. Věděl, ţe tam bude pár aspirínŧ, ale také čtyři pilulky Dinylu. Dva aspiriny a dva Dinyly vyndal a jen tak nasucho je spolykal. Obličej se mu zkroutil hořkostí. Potřeboval by se napít, ale nebylo čeho. Tak se s tím prostě smířil. Zbylé dvě tabletky analgetika zastrčil do kapsy, aby je měl v případě potřeby hned po ruce. Oheň teď pěkně hořel a moc příjemně hřál. Marek přiloţil ještě trochu dřeva, co našel v dosahu kolem sebe, a naprosto vyčerpaně se sesul k patě stromu. Byl strašně unavený, zmrzlý a měl pořád silné bolesti. Přesto mu ale bylo líp neţ v několika posledních hodinách. To teplo ohně dělalo takové zázraky. Oheň je mocné kouzlo. Jen díky němu teď cítil, ţe má alespoň šanci. Usínal. Vyčerpáním, ale moţná také vlivem práškŧ. Mohlo být kolem pŧlnoci. Nebo také ne. Nevěděl, kolik je hodin, nedokázal to odhadnout. Ostatně, nebylo to dŧleţité. Dŧleţité bude ráno. A to pozná… Noc byla studená, čím dál studenější. A les oţíval. Aţ moc. Uţ v polospánku uslyšel houkat sovu. Moţná to byla ta, co ji prve vyplašil svým hysterickým výkřikem. Nebo nějaká jiná. Všude kolem něho praskaly pod ostrými kopýtky vysoké zvěře větvičky, někde opodál v trávě rejdil párek hrabošŧ. Kolem poničeného buku se prosmýkla lasička. Přilákal ji tam nasládlý pach zaschlé krve. Snad oheň odradí všechny zvědavce, zadoufal Marek, kdyţ viděl ten bohatý ţivot kolem sebe. Přiloţil na oheň a znovu se propadl do spánku. Zdálo se mu, ţe je s Monikou na výletě. Byli spolu někde v lese… …seděli vedle sebe na trávě a dívali se na malý rybníček s několika kačenami a bílou labutí s chromým křídlem. Bylo léto, do tváří jim svítilo sluníčko a od vody foukal příjemně svěţí vánek. Kachny se mezi sebou hlasitě o něco hádaly, labuť brázdila hladinu mlčky. Občas ponořila hlavu pod vodu a ze dna uštípla chomáč brčálově zelených rostlin. „Tady je takový klid,― řekla Monika a opřela se mu o rameno. Políbil ji do blonďatých vlasŧ. 68
„Pojď blíţ ke mně,― zašeptal. Monika zvedla hlavu a dlouze ho políbila na ústa. Potom se zvedla a sedla si mu na klín, tváří k němu. Dala mu pusu na nos a sepjala ruce kolem jeho krku. „Marečku, chtěla by ti něco říct,― řekla a podívala se mu přitom přímo do očí. Měla takový zvláštní pohled. Jakoby rozostřený a zasněný. „Co mi chceš říct?― zeptal se tiše. „Víš, já bych chtěla, moc bych chtěla…,― začala trošku nesměle. Odmlčela se a zahleděla se někam za jeho záda. „No, copak bys chtěla?― snaţil se ji povzbudit. A díval se na ni. A viděl, jak se jí mění výraz v obličeji, jak jí rysy tuhnou strachem, jak v nepředstírané hrŧze není schopna říct kloudné slovo a jen ze sebe vyráţí koktavé: „Tam! Tam!― a ukazuje kamsi za jeho záda. Odstrčil Moniku od sebe, vyskočil ze země a otočil se. A uviděl obrovského hnědého medvěda s prošedivělým hřbetem, jak se s vyceněnými ţlutými tesáky ţene rovnou k nim. „Utíkej pryč!― zakřičel na dívku, odstrčil ji od sebe a s roztaţenými paţemi se postavil medvědovi do cesty. Ten ho jediným úderem srazil k zemi, mohutnými tlapami ho několikrát převalil tam a zpět a potom se mu silnými zuby zakousl do pravého zápěstí a jedním rázem mu urval celou paţi… …Marek vykřikl bolestí a probudil se. Na hřbetě pravé dlaně mu mokvala velká čerstvá rána a ve vzduchu se vznášel nezaměnitelný puch spáleného masa. Převalil se na bok, stiskl popálenou ruku pevně mezi stehna a chtělo se mu umřít… X Po Andreině odjezdu se Robo vrátil do krbárny a přivítalo ho ticho a téměř vyhaslý krb. Filip byl u sebe v chatě a zřejmě trucoval. A soudě podle toho, ţe si s sebou odnesl zbytek čaje i s láhví rumu, tak tam pravděpodobně zapíjel tu domnělou křivdu, co se mu stala. 69
Chatař se lehce usmál. Měl toho velkého klacka svým zpŧsobem docela rád. Vlastně ho měl společně s Markem asi nejraději ze všech svých stálých zákazníkŧ. Kdyţ se člověk přenesl přes Filipovo ego, svérázný smysl pro humor a nepřekonatelnou touhu být za kaţdou cenu středem pozornosti, byl to dobrosrdečný kluk se zlatým srdcem. A tak věděl, ţe nejlepší bude, kdyţ ho nechá se vytrucovat. Ţe to nebude trvat dlouho a Filip přijde sám… Robo přiloţil do krbu a zašel do malé kuchyňky, kde si z velkého plastového kanystru odlil do ešusu trochu pitné vody. S vodou se muselo šetřit, kaţdá kapka se musela donést od dvě stě metrŧ vzdálené studánky a některé roky bývaly hodně suché. Ale i kdyţ byly roky deštivé a vody bylo dost, šetřil s ní, nesnášel zbytečné plýtvání. Ešus postavil na kraj otevřeného krbu a nechal plameny, aby ho olizovaly. Za několik minut voda vřela. Zalil si silnou černou kávu, hodil do ní tři kostky cukru a posadil se ke stolu. Zapálil si cigaretu a zamyšleně se rozhlíţel kolem sebe. Chatu získal začátkem devadesátých let od fabriky, kde pracoval dvacet let jako směnový mistr, do ekonomického pronájmu, a dva roky nato od podniku odkoupil. Ale krbárna, ta bylo čistě jeho dítětem. Vybudoval ji z bývalého skladiště, z cihel a kamenŧ postavil krb, u lesákŧ nechal na míru vyrobit stoly a lavice a bŧhvíkde splašil originální barový pult. Přepáţkou oddělil kuchyňku a v jejím podkroví vyrobil metr třicet vysoký prostor, kde on nebo jeho ochranářští kolegové přespávali, kdyţ byla chata právě obsazená turisty. Stěny vyzdobil paroţím jelenŧ, fotkami planiny věnovanými pro tyto účely přáteli a bar předzásobil alkoholem, limonádami, tatrankami a pohlednicemi. Vytvořil tak turistickou chatu se zázemím, která neměla na celé planině konkurenci. Hlavně proto, ţe byla jediná. Během pár let získal stálou klientelu, převáţně z Čech, kde měl ještě z doby vojenské sluţby ve Slaném spousty přátel, a získal si dŧvěru svých hostŧ maximální vstřícností a ochotou. Na podzim roku 1994 se u něho poprvé ubytovala skupina mladých Brňákŧ, která se přijela podívat na jelení říji. Byli mezi nimi Marek s Filipem. Ti dva si ho brzy získali svojí bez70
prostředností a vitalitou; kdyţ byl s nimi, cítil se na jejich třiadvacet let. Měl rád jejich drsný smysl pro humor, imponovala mu síla jejich přátelství a začínal se těšit na jejich další návštěvy. Jezdívali k němu dvakrát třikrát ročně, vţdy na jaře a na podzim, kdy je planina nejhezčí, občas i v zimě, málokdy v létě. Sestava skupiny se dost měnila, s Filipem přijela pokaţdé jiná dívka, s Markem v poslední době jezdila poměrně pravidelně Monika, ale jen Marek s Filipem patřili ke stálicím. Postupně mezi nimi třemi vzniklo zvláštní spojenectví. On ty dva kluky zasvěcoval do všech tajŧ planiny a oni mu opláceli neutuchajícím zájmem o cokoliv, co se planiny dotýkalo byť jen okrajově. A kdykoliv to bylo jen trochu moţné, vyráţeli na výpravy, aby si všechny své nově nabyté poznatky prověřili v praxi a zachytili je na fotografický film. Ostatně, několik nejpodařenějších snímkŧ zdobilo stěny krbárny a pokojŧ. A teď se Marek z jednoho takového výletu nevrátil. A co hŧř, neposlechl jeho varování a neřídil se jeho dobře míněnými radami. Robo se podíval se na hodinky a těţce si povzdechl. Neplašil se, na to bylo času ještě dost; opravdu byl přesvědčený, navzdory Andreiným obavám, ţe se Marek ještě vrátí. Velmi ho však mrzelo a povaţoval za své osobní selhání, ţe Marek, právě ten Marek, do kterého vkládal tolik nadějí a jehoţ měl časem v úmyslu nějakým zpŧsobem zapojit do poloprofesionální ochrany přírody, ignoroval jeho základní radu. Dát někomu vědět, kam jde. Ne ţe by byl prvním turistou, který se na planině ztratil nebo musel zŧstat venku přes noc. Stávalo se to a stávalo se to i mnohem zkušenějším lidem neţ byl on. A aţ na jedinou výjimku, kdy jeden zákazník, sedmdesátiletý dŧchodce z Ostravy, zemřel při odpolední procházce po turistické značce na infarkt, to zatím pokaţdé dobře dopadlo. I kdyţ mnohokrát museli svolat skupinu dobrovolníkŧ a vyrazit do lesa. Ale nikdy nikoho nehledali v noci. Dlouholeté zkušenosti horala mu dávaly za pravdu v tom, co Andree o nočním pátrání tvrdil. Přesto se nemohl zbavit zvláštního pocitu, ţe něco není v pořádku. Ţe na dívčiných obavách mŧţe něco být. 71
Zaslechl prásknutí dveří a rychlé kroky na verandě. Vzápětí na to do krbárny vpadl Filip. Po nějakém trucování nebylo v jeho tváři ani stopy. „Robo, hele, co jsem našel,― zašermoval nad hlavou jakýmsi zmuchlaným papírem. „Asi byste to měl vidět.― „Čo to je?― „Markova omluvenka.― „Jebem ci boha, nehovor na mňa v hádankách,― zavrčel nerudně chatař. „Na to teraz naozaj nemám náladu.― Filip za sebou zavřel dveře a nevzrušeně se posadil ke stolu. „Heleďte se,― poloţil papír na desku a uhladil ho dlaní. „Trošku jsem vedle uklízel a tohle leţelo v kuchyni u kamen, hned vedle bedny se dřevem. Všiml jsem si toho aţ teď… Je to od Marka. Píše nám tady, kam jde a kudy tam pŧjde a ţe se vrátí na večeři. A taky tam udělal jakejsi náčrtek. To asi pro ty blbější z nás. Je hodnej, ţe pamatoval i na mě… Monča to zřejmě našla první, a kdyţ si to přečetla a zjistila, ţe vyrazil ven bez ní, tak ji popadl amok a zahodila to. Řekl bych, ţe jsme Markovi drobet křivdili. Moţná je idiot, ţe tam vyrazil sám, ale musí se mu přiznat, ţe měl aspoň snahu nás informovat. Akorát to holt dostal do ruky nesprávnej člověk.― Robo si od něj lístek vzal a dŧkladně si ho prohlédl. „No, to je celkom zrozumiteľné. Tak predsa len sa ten chlapec odo mňa niečomu priučil,― prohodil usmířeně. V hloubi duše byl rád, ţe se v něm nezmýlil. „Ale aj tak ho to neospravedlňuje, gaunera, ţe tam vyrazil úplne sám,― dodal, aby si zachoval tvář. „To mu len tak ľahko nezabudnem.― „Co myslíte?― zeptal se Filip zamyšleně. „Čo či myslím?― „Vrátí se?― „Samozrejme, ţe sa vráti,― odpověděl Robo okamţitě. „Len neviem, či teraz alebo aţ ráno. Alebo… či predsa len nebude potrebovať našu pomoc,― připustil neochotně po chvíli mlčení. „Vy uţ jste spal v lese, jen tak, bez spacáku, bez ničeho, co?― zajímal se Filip. Robo se na něho shovívavě podíval. „Viackrát, neţ si dokáţeš predstaviť.― „A vţdycky to bylo dobrovolně?― 72
Chatař mávl rukou. „Ale kdeţe. Napríklad predvlani. Vtedy som zablúdil pod Niţnou Kľakovou. Bol koniec leta a ja som tam hľadal huby. Rástlo ich ten rok fakt veľa, sakra veď vieš, v tom roku ste tu na jeseň boli tieţ, a ja som pri zbieraní zabudol na čas ako na smrť. A zrazu sa zotmelo a zničoho-nič prišla strašná búrka. Fakt príšerná,― odmlčel se, aby si utřídil v hlavě vzpomínky. „Hľadal som, kam by som sa schoval, a zašiel som pritom dosť hlboko do lesa. Schoval som sa pod akýsi vyvrátený strom a čakal tam, kým prestane pršať. Bol som mokrý ako myš. Lenţe pršať neprestávalo a zrazu prišla noc. A ja som vtedy urobil chybu ako nejaký zelenáč. Snaţil som sa nájsť potme cestu domov. No samozrejme, ţe to bola tá najväčšia kokotina, čo ma mohla napadnúť, a muselo to skončiť tak, ako to aj skončilo. Zablúdil som. Ale totálne. Človeče, ja nielen ţe som nemal ani tušenie, kde som, ja som v tej tme a v tom daţdi ani nevedel, kam je dopredu a kam dozadu. Došlo mi, ţe budem musieť stráviť noc v lese. No, nebola to zase aţ taká tragédia,― podíval se na zaujatě se tvářícího Filipa. „Baterku som mal, pár vecí na prezlečenie tieţ, tak som si našiel v skalách malú jaskynku a schoval sa do nej. Vovnútri bola dokonca trocha suchého dreva a tak som si pri vchode rozloţil maličký ohník. Bál som sa totiţ, či som si neustlal v spálni nejakého medveďa. To hej, z toho som mal strach. Ale asi v tú noc spal macko niekde inde. No, bol som síce premočený durch, bola mi zima ako psovi, ale noc som prečkal celkom v pohode, šaty som postupne usušil nad ohňom, a keď sa ráno rozbrieţdilo, tak som práve tak v pohode našiel cestu domov. Za svetla to bolo celkom jednoduché…,― dodal s nádechem pýchy v hlase. „Takţe myslíte, ţe je Marek zalezlej v nějaké díře a čeká, aţ bude ráno?― uvaţoval Filip. „No, skoro by som si to ţelal…,― zamyslel se chatař. „Počuj, koľko je vlastne hodín?― zeptal se. Filip si vyhrnul rukáv. „Ještě necelou hodinu a bude uţ zítra.― „Ty proste nemôţeš aspoň chvíľu rozprávať tak, ako ti huba narástla, však?― zavrčel Robo. 73
„Kdyţ ona mě narostla právě takhle,― zakřenil se Filip, ale Robo ho uţ zase neposlouchal. Přemýšlel a mračil se u toho. „No, uţ je dosť hodín na to, aby bol späť. Vieš ty čo?― rozhodl se najednou. „Zájdeme sa spolu pozrieť na Veľkú lúku, či tam o Marekovi náhodou predsa len niečo nevedia. A ak nie, vrátime sa sem, vyspíme sa a zavčas ráno ho pôjdeme hľadať. Súhlas?― X Marek si tiskl popálenou paţi k břichu a strašně sprostě nadával. Zvedl ruku, aby si spáleninu prohlédl. Nebylo to moc hluboké, na to se probudil příliš rychle, ale i tak měl nepříjemně oţehnutý celý hřbet dlaně. A navíc mu doutnal rukáv. Počáteční šok ho přešel a nové zranění začalo silně bolet. Třesoucí se rukou sáhl do kapsy a velice opatrně, aby se popáleným místem pokud moţno vŧbec nedotknul okraje kapsy, z ní vylovil svŧj sáček s lékárničkou. Roztrhnul papírový obal jednoho ze dvou sterilních obvazŧ, které tam měl, a pokusil se zranění obvázat. Šlo to k uzoufání špatně. Levá ruka byla nepouţitelná, zbývaly jedině zuby. Kdyţ se to konečně podařilo, byl výsledek takový, ţe i velice podprŧměrná zdravotní sestra by se za něj hodně styděla. To však Markovi bylo úplně lhostejné. Estetická stránka obvazu nebylo to, co ho momentálně trápilo nejvíc. Za podstatně větší problém povaţoval, ţe uţ mu zbývala jen jedna nepoškozená končetina — pravá noha, a to pro nocování v lese bylo zoufale málo. Povzdechl si. Na okamţik mu hlavou prolétla myšlenka, ţe by si měl tím druhým obinadlem převázat i hluboké zranění na noze, ale při představě, ţe by musel nejdříve strhnout zaschlou krví na ránu přilepené plátno, ji rychle zapudil. Proč bych si měl přidělávat další bolest, kdyţ to není nezbytně nutné, přesvědčoval sám sebe. Oheň skomíral, svým nechtěným úderem rozmetal uhlíky široko daleko. 74
Rozhlédl se a zvedl opodál leţící kus zelené větve. Pečlivě shrnul všechny ţhavé uhlíky na jednu hromádku uprostřed ohniště a ze dřeva, které se válelo všude kolem něho, vybral všechny drobnější kousky a naskládal je do ţhavého popela. Potom se k ohništi co nejvíce naklonil a velmi opatrně do uhlíkŧ foukal. Podařilo se mu vyloudit malý blikající plamínek. Tak dlouho jej přikrmoval suchým dřevem, aţ se ohýnek zase vděčně rozhořel. Teplé a svítící plameny byly Markovi tou nejpříjemnější a nejvzácnější odměnou. Byl moc rád, ţe má zase oheň. Při představě, ţe by měl zŧstat v lese přes noc úplně sám, zle potlučený a navíc bez ohně, se mu dělalo špatně. Otřásl se a nebylo to jen zimou. I kdyţ i ta začínala být s postupující nocí stále vlezlejší a protivnější. Ale hlavně okolní hluboké lesy začínaly být aţ nepříjemně ţivé. O to víc byl rád, ţe oheň má. Poskytoval mu kromě tepla také ochranu. Neradostně si však uvědomoval, ţe se zásobou dřeva aţ do rozednění nevydrţí. Coţ bylo zlé, protoţe doplnit dřevo znamenalo pohybovat se. A pohyb se rovnal krutým bolestem. Nebylo však zbytí. Vybavilo se mu, ţe v houští, v němţ leţel pŧvodně, bylo několik suchých malých smrčkŧ. Jenomţe to odsud bylo strašně daleko. Nejméně dvacet metrŧ. Strašlivě, úplně příšerně, se mu nechtělo opustit relativní bezpečí a příjemné teplo jeho současného útočiště. Odejít od ohně směrem do tmy. Obzvláště, kdyţ les vypadal tak nepřístupně a nepřátelsky. Marek věděl, ţe k ohni se ţádné zvíře přiblíţit neodváţí, ale tam, tam v tom houští naproti… Kdoví, co všechno tam uţ teď za vysokou trávou číhá, co se schovává za hradbou stromŧ a čeká na vhodnou příleţitost k útoku, znervózňoval sám sebe. Navíc měl hrŧzu z toho, jak na další výlet budou reagovat jeho zranění. Teď, kdyţ byl nějakou dobu celkem v klidu a snaţil se nehýbat, se dala bolest celkem snášet. Bylo to jen takové tupé tepání. Otázkou však bylo, co to všechno začne dělat, aţ se zase začne belhat přes louku. Nechtělo se mu to zkoušet. Boţe, jak moc se mu to nechtělo zkoušet… 75
Musel to ale udělat. Nemohl tady jen tak nečinně sedět a čekat, aţ oheň vyhasne sám. To by si rovnou mohl podepsat rozsudek. Rozhodl se. Naloţil na ohniště všechno dřevo, co mu ještě zbývalo. Rozdělal druhý balíček s gázou a asi metrový kus si omotal kolem čela, aby mu pot nestékal do očí. Uzel jednou rukou udělat nedokázal, a tak volné konce do sebe prostě jen tak nějak zašmodrchal. Snad to vydrţí, zadoufal. Dýku zastrčil zpátky do pouzdra, pokusil se nemyslet na to, ţe je v lese plném divoké zvěře, a vydal se na tu strastiplnou pouť. Nerad. Velmi nerad. Všechno ho okamţitě rozbolelo. Rozbolelo ho to tolik, ţe okamţitě zapomněl na všechna ta divoká zvířata okolo. Ještě jednou se zastavil a zalovil rukou v kapse. Vylovil z ní poslední dvě tablety Dinylu. Byly pěkně ušmudlané, ale to mu bylo úplně jedno. On sám také nezářil zrovna čistotou. Čistý, zářivě čistý, vybavila se mu jedna přihlouplá televizní reklama na čistící prášek a zasmál se. Ulevilo se mu tím a napětí, které ho drtilo jako čelisti obrovského svěráku, trochu povolilo. Horší ale bylo, ţe mu jedna tableta upadla do trávy a on teď v noci neměl sebemenší šanci ji najít. Pravda, v té vysoké trávě by neměl šanci ani za denního světla. Chvíli ţmoulal v dlani tu poslední a zvaţoval, co s ním třetí prášek v prŧběhu několika málo hodin udělá. Potom se rozhodl a zastrčil pilulku zpátky do kapsy. Do rána bylo ještě příliš daleko a nevěděl, co všechno ho ještě čeká. No, tak do toho. Nebo ti oheň vyhasne a budeš tady sedět potmě, hecoval se. Opřel se o berli a vyrazil kupředu osvědčeným a vyzkoušeným stylem. Pár metrŧ dopředu, pár minut odpočinku. Pár metrŧ dopředu, pár minut odpočinku. Bolelo to. A i přes tu zimu se z něj pot jen lil. Byl rád, ţe má svoji gázovou čelenku. Na otírání potu z očí by mu chyběla volná ruka. Za více jak pŧl hodiny se dovlekl aţ k oněm souškám. Při pohledu zpátky přes louku viděl, ţe jeho oheň uţ zase jen doutná, a nezbývalo mu neţ doufat, ţe se mu podaří znovu ho oţivit. 76
Ztěţka se posadil mezi suché smrčky a začal z nich olamovat větve. Nalámal jich uţ celou hromadu, kdyţ mu hlavou jako blesk proletěla myšlenka, ţe se namáhá a trápí úplně zbytečně, protoţe to dříví k ohništi nedokáţe nijak dopravit. Měl k dispozici jen jednu ruku, navíc popálenou, a tu nutně potřeboval na přidrţování berle. Seděl mezi spoustou suchého dřeva a snaţil se vymyslet, jak je dostat přes louku. Neustále rostoucí zima jeho přemýšlení urychlila a konečně ho napadlo jedno řešení. Tak prosté, ţe bylo aţ geniální. Serval zuby z popálené ruky tak pracně přiloţený obvaz a proklínal se přitom, ţe nechal zbytek druhého obvazu u ohně. Z větví poskládal velkou otep a pevně ji tím obinadlem svázal dohromady. Podařilo se mu to aţ na třetí pokus, dvakrát se mu otep rozpadla při svazování pod rukama. Rozmotal i čelenku a sundal si ji z hlavy. Provlékl tento kus gázy mezi větvemi a oba volné konce svázal dohromady. Takto vytvořenou smyčku si přetáhl přes hlavu a zdravou paţi a urovnal si otep na zádech. To by mohlo jít, pochválil se polohlasně, nadarmo nemáš tu vysokou školu… Znovu se za značných bolestí zvedl na nohy a namířil si to zpět ke svému stromu. Při kaţdém kroku ho otep bolestivě udeřila do zlomené paţe. I tento systém měl tedy své mouchy. Krok, rána. Krok, rána. Aţ se mu zatmívalo před očima bolestí. Zatínal zuby a propracovával se dopředu. Jeho ohniště uţ sotva kouřilo, po plamenech nebylo ani památky. Musel si pospíšit. Zhasínající oheň měl ještě jednu velkou nevýhodu. Jak se ztratily plameny, les znovu obţivl. Znovu se ozývalo praskání větví pod kopyty zvěře, houkaly sovy. Ze všech stran lesa na něho útočily spousty zvukŧ. Zvukŧ, kterých by si ve dne nejspíš vŧbec nevšiml, ale které mu teď připadaly krajně podezřelé. A naháněly mu hrŧzu. Ještě ţe aspoň nevěřím na strašidla, říkal si, a raději tyto úvahy hned zaháněl, protoţe kdoví, jak to s těmi strašidly vlastně je… 77
Chtěl zrychlit, ale nešlo to. Nedokázal uţ zrychlit ani o fous. Byl fyzicky zcela vyčerpaný a psychicky nalomený. A tak se dál aţ k uzoufání pomalu vlekl ke svému útočišti. S nákladem na zádech mu to šlo mnohem pomaleji, neţ by si přál. Byl otupělý, prášky začínaly pŧsobit. Ale začaly konečně dělat také to, co od nich očekával v prvé řadě, totiţ zabírat trochu i proti bolestem. Byl asi v pŧli cesty, uprostřed palouku, kdyţ se v lese něco stalo. Něco se změnilo. Les najednou ztichl. Markem zalomcoval příšerný strach. To uţ tady přece jednou bylo, říkal si zoufale. A jak to dopadlo… Proboha, já uţ to nechci, šeptal. Nechci. Nechci! Lehl si co nejrychleji na zem a vmáčkl se mezi drny. Otepí si kryl hlavu a doufal, ţe ho není moc vidět. Neodvaţoval se nahlas ani dýchat. Hrozně si v tu chvíli přál být v bezpečí chaty, poslouchat praskání dřeva v kamnech, srkat horké kafe nebo čaj s rumem a hrát s přáteli karty nebo třeba i to zatracené „Člověče, nezlob se―, u kterého se pokaţdé tak rozčílil, protoţe s ţeleznou pravidelností prohrával. Nervy měl napjaté aţ k prasknutí a s hrŧzou v očích číhal na kaţdý podezřelý zvuk. Třásl se zimou a strachem. A potom to uslyšel… Vpravo od něj, hlouběji v lese, chodilo něco mezi stromy. Ale nebylo to praskání větviček pod tvrdými kopýtky jelenŧ ani našlapování širokých tlap těţkého medvěda. Ty zvuky uţ dobře znal a dokázal je spolehlivě rozpoznat. Toto bylo něco nového; něco, s čím se v lese ještě nikdy nesetkal. Byl to měkký a lehký krok obezřetně našlapujícího zkušeného dravce. Lovícího dravce. Markovi se chtělo řvát, ale i hlasivky měl strachem úplně ochromené, a i kdyţ měl ústa dokořán otevřená, nevydal ze sebe ani hlásku. Opatrně se nadzvedl na zesláblé a chvějící se pravé ruce a se strašným strachem z toho, co tam zahlédne, se upřeně zadíval do hluboké tmy lesa. Do míst, odkud se mezi stromy ozývaly 78
ony zvláštní a podezřelé zvuky. Bál se toho, co tam uvidí, ale musel vědět, na čem vlastně. Jinak by se zbláznil. Nejistota mu hrozně drásala nervy. Od soustředěného koukání do tmy mu začaly slzet oči. Musel si znovu lehnout, aby si uvolnil ruku a mohl si je protřít. Kdyţ se znovu nadzvedl, uviděl ve slabém svitu měsíce dva páry zelených svítících bodŧ, zvolna se pohybujících asi šedesát centimetrŧ nad zemí. Pohybovaly se pomalu, metr za metrem, směrem k němu. Třeba to jsou světlušky, zadoufal prostoduše. Uţ jim takto přece naletěl několikrát. Proč by to, doprčic, nemohly být světlušky? Jenomţe v tomto případě bylo zřejmě přání otcem myšlenky. Tato světýlka udrţovala stále stejné rozestupy. Coţ je věc, kterou světlušky obvykle nedělají. Ani ty nejprotivnější a nejzlomyslnější světlušky ze všech světlušek na světě by něco takového nedokázaly. Jsou to vlci, musí to být dva vlci, přiznal si Marek a cítil, jak mu po zádech opět stékají pramínky studeného potu. Čtyři zeleně ţhnoucí body se zastavily na hraně lesa a Marek téměř fyzicky cítil, jak si ho vlci prohlíţejí. Měl v tu chvíli hrozný strach, bál se byť se jen pohnout a jen bezmocně leţel na zemi a prudce oddechoval. Nocí se rozlehlo táhlé vlčí zavytí. Marek zesinal hrŧzou, bylo to tak strašlivě blízko. Po celém těle mu naskočila husí kŧţe. Mohl by na sobě strouhat tvrdý sýr do špaget. Kdyţ měl v minulosti několikrát to potěšení poslouchat vlčí vytí, připadalo mu to romantické. Povaţoval tehdy vlčí vytí za jeden z nejkrásnějších zvukŧ, jaké kdy ve volné přírodě slyšel. Jenomţe to bylo zpravidla hodně vzdálené vytí a on přitom byl v bezpečí. Teď se však třásl o ţivot. Nevěděl, co bude následovat. Doufal, ţe se nemýlili ti ochranáři, kteří mu říkali, ţe ještě nikdy tady vlk člověka nenapadl. Na rozdíl od medvěda. A Marek rozhodně netouţil po té pochybné cti, stát se prvním napadeným, a pro jistotu se stále tiskl obličejem k zemi a přikrýval si hlavu tou zdravější rukou. 79
Kdyţ se po několik nekonečně dlouhých minut vŧbec nic nedělo, odváţil se znovu vzhlédnout. Vlci byli pryč. Vŧbec nic nepřipomínalo jejich nedávnou přítomnost. A Marek si najednou nebyl jistý, jestli to byla skutečnost nebo jenom výplod jeho rozdivočené fantazie. Opatrně se vztyčil na lokti a rozhlédl se kolem sebe. Nikde nebylo nic vidět. Vŧbec nic. Nasál nosem vzduch. Byl čistý, voněl jen nočním lesem. Po pachu šelem v něm nebylo ani památky. Zdálo se, ţe je v lese opět naprostý klid a mír. Oddechl si a otřel si zpocený obličej. Zvedl se a pokračoval v cestě. Hrozilo, ţe mu jeho uţ tak chatrný oheň definitivně vyhasne. Pomalu a s mnoha přestávkami se dovlekl aţ ke své borovici, kde s obrovskou úlevou shodil náklad ze svých zad. Vyčerpaně se svalil na zem a odpočíval. Nemohl si však dopřávat blahodárného odpočinku příliš dlouho, rozhodně ne tolik, kolik by ho teď potřeboval. Oheň mu skomíral před očima. S povzdechem nalámal jednu suchou větev na drobné kousky a tuto noc uţ potřetí oţivil oheň. Kdyţ se plameny opět rozhořely, naloţil na ně dřevo a s poţitkem se znovu opřel o rozpukaný kmen borovice. Zásoba paliva by mu teď mohla aţ do rána vystačit. Pracně si sundal promočený a potrhaný svetr a chvíli jej sušil nad plameny. Hned vzápětí jím však zalomcovala taková zima, ţe mu zuby zacvakaly o sebe staccato. Znovu si ten svetr oblékl. Byl odporně studeně vlhký, ale bylo to lepší, neţli nic. A tak jediným výsledkem exhibice se svetrem bylo, ţe si znovu oţivil všechny rány na těle a skučel teď bolestí. Uţ se nad ničím nerozmýšlel a spolknul nasucho ten poslední prášek Dinylu. Měl hroznou ţízeň, potřeboval by se napít, ale nebylo čeho. Jedinou vodou v okolí byla rosa. Pokoušel se slízat její kapičky z trávy, ale stačilo to sotva na ovlhčení okoralých rtŧ. Znovu přiloţil na oheň další dřevo, ohořelé klacky přistrčil blíţ k plamenŧm. Vyjmul dýku z pouzdra a poloţil ji vedle sebe. Na dosah. Bylo to čistě symbolické gesto, upřímně řečeno si vŧbec nedovedl představit, ţe by se snad mohl tím noţem 80
účinně bránit medvědovi, nebo třeba jen obyčejné zrzavé lišce, nicméně mu i toto gesto dodávalo trošku jistoty v nejisté situaci. Choulil se, jak jen to šlo nejvíc, a upadal do neklidného horečnatého polospánku. Snaţil se odpoutat svoji mysl od rozbolavělého a prochladlého těla, ale moc se mu to nedařilo. Potřeboval by se vypnout, oddělit fyzično od duševna, tak, jako to umějí fakíři a jogíni, ale toto umění mu bylo cizí. Bohuţel, hodilo by se. Byla mu zima. I přes ten oheň. Hrozná zima. Snaţil se zahřát alespoň představami a vzpomínkami na teplo. Vzpomínal, jak s Monikou leţeli letos v červnu na písečné pláţi italského Bibione a opékali se na ţhavém středomořském sluníčku. Jeho paprsky do nich bušily, zapichovaly se do jejich rozpálených nahých těl jako akupunkturní jehličky. Museli nakonec před nimi utéct a jít se zchladit do studených vln moře. Jak by si teď přál, aby mu bylo takové horko, ţe by se z toho aţ zpotil. Vzpomínal také, jak před nástupem na vysokou školu pracoval v jednom zemědělském druţstvu poblíţ Brna. V létě pracoval na poli a přes zimu dělal nočního topiče… Byl leden, mrazy dosahovaly teplot bezmála třiceti stupňŧ pod nulou a on topil ve správní budově. Do pŧlnoci sedával s nočním hlídačem, takovým příjemným sukovitým staříkem, v jeho budce u brány. O pŧlnoci dědu Cardu doprovodil na jeho pravidelné obchŧzce, obešli spolu areál, zkontrolovali porodnu a teletník. U vrátnice se rozloučili. Děda si šel lehnout na své kanape a on odcházel do své kotelny. Byl z venku celý prokřehlý a promrzlý a v kotelně bylo tak příjemné teploučko. Nasypal do hlubokého a věčně nenasytného násypníku plné kolečko černého uhlí a poslouchal fascinovaně oheň, jak se po něm vděčně a hladově vrhá. Otevřel přední dvířka, díval se do červených a ţlutých plamenŧ a poslouchal melodické akordy hučícího kotle. Bylo to tak příjemné, tak opojné. Zavřel oči a představoval si, ţe je s nějakou krásnou dívkou u táboráku. Nebyl leden. Byla vlahá červencová noc, plameny plápolaly, cvrčci cvrkali a oni se zuřivě milovali. Probudila ho aţ vlezlá zima. Byly čtyři hodiny ráno. Usnul a kotel mu vyhasl. A ranní 81
směna měla ten den kvŧli němu ve sprchách jenom studenou vodu…. Teď leţel u toho vysněného táboráku a touţil, aby byl raději někde u rozpálených, teplem sálajících kamen. Jako třeba včera. Včera… Skutečně to bylo teprve včera. Připadalo mu, ţe uţ od včerejška uplynulo několik dlouhých let. Včera… Jestli by ho včera napadlo, ţe hned další noc stráví zle potlučený ve studeném a nepřátelském lese. Jak rychle a snadno se mohou lidské osudy změnit. Otočit se o sto osmdesát stupňŧ k horšímu. Marek se cítil jako neandrtálec vyhnaný z tlupy, psanec vyštvaný na okraj lidské společnosti. Přesněji řečeno aţ za její okraj. Protoţe i na tom okraji se občas najde někdo, kdo v nouzi pomŧţe. Ale tady?! Neboť on teď byl vyobcován, nikým nechtěn. Bez kmene se nedá ţít – nekonečnými tisíciletími prověřená krutá pravda se opět připomněla ve své nejbrutálnější a nejsyrovější podobě. Dokud je člověk zdravý a silný, dokud je mu teplo a má co jíst, to je osamělý ţivot v hlubokém lese romantika. Jak se vše ale rázem změní, je-li člověk potlučený, zraněný, má hlad, ţízeň, bolesti a navíc je mu strašlivá zima. A k tomu všemu velmi dobře ví, ţe je odkázaný na cizí pomoc. Ţe pokud mu nepomŧţe někdo jiný, tak určitě zemře. Jak asi muselo být těm nešťastníkŧm vyhnaným za trest z kmene, bez moţnosti omilostnění a návratu. A jak takovému člověku asi bylo, kdyţ zŧstal leţet v nějaké rokli s polámanýma nohama, a věděl, ţe musí umřít, protoţe jemu, vyhnanci, na pomoc nikdo nepřispěchá. Ţe tam bude leţet, sám, bezmocný, bezbranný a zoufalý tak dlouho, dokud nezemře vyčerpáním, podchlazením nebo na následky svých zranění. Nebo dokud ho nějaké od hladu netrpělivé zvíře nezabije. Asi jen Bŧh sám ví, kolik uţ takových lidí v minulosti leţelo uprostřed studených nocí pod podobnými stromy jako teď on, a moţná viděli ve tmě podobné studeně zelené oči smečky vychrtlých vlkŧ. 82
Vlkŧ napřed posedávajících někde mezi stromy, později uţ přecházejících kolem a trpělivě čekajících, aţ tomu směšnému človíčkovi dojdou poslední zbytky sil, aţ nebude schopen se bránit, aby ho potom, uţ zcela vysíleného, ale ještě pořád ţivého, rozervali na kusy a zasytili jím své věčně hladové ţaludky. Marek se otřásl. Vyčerpání, velké mnoţství ztracené krve, bolest a silné prášky ho zmáhaly. Cítil se teď přesně jako ten pravěký vyhnanec čekající na svoji smrt. S jedním zásadním rozdílem. On na rozdíl od pravěkých nešťastníkŧ měl naději. Naději, ţe mu pomohou jeho přátelé. Naději, ţe ho nenechají lesu napospas. Naději, ţe snad uţ brzy po rozednění se před ním objeví ty známé a milované tváře a pomohou mu. Naděje je mocný lék. Mocné kouzlo. Nemít naději, kdoví, jestli by vŧbec podnikal všechny ty tolik bolestivé a tolik vyčerpávající cesty po palouku. Pro baterku, pro sirky, pro dřevo. Kdoví, jestli by uţ dávno na všechno nerezignoval a nezŧstal leţet třeba hned pod tím bukem, ze kterého tak hloupě spadl, a nenechal noční chlad, aby ho pokojně a bezbolestně uspal. A potom, děj se třeba vŧle Boţí. On ale měl naději! Mám naději, mám ji, mám, opakoval si stále dokola. Byl jako zaseknutá gramofonová deska. Mám naději. Musel si to opakovat. Pořád si to musel opakovat. Udrţovalo ho to při ţivotě. Zatřásl hlavou, aby zapudil chmurné myšlenky, a přiloţil raději znovu na oheň. Noc plynula zatraceně pomalu a byla krutě studená a krutě dlouhá. On ale měl naději… X „To si ty, Robo? Stalo sa niečo?― zívající správce byl jen ve spodkách a sepraném tílku, rozespalý a rozcuchaný. Oči měl rudé a pravou tvář pomačkanou od polštáře, jak právě vylezl z postele. Vzbudili ho. V hřebčíně se brzy vstává a brzy chodí spát. 83
„Ahoj. Nehnevaj sa, ţe ťa budíme, ale nevrátil sa nám z túry človek. Nevieš o ňom náhodou niečo, Ferko? Nevraveli trebárs tvoji chlapci niečo pri večeri?― zeptal se polohlasně Robo. „Nikto nič nespomínal,― zavrtěl asi padesátiletý drobný muţ hlavou. „Veru nie. Kam mal ten človek namierené?― „Hore na Lopušnú.― „Do riti, a prečo? Veď tam má predsa dieru ten starý medveď. Čo sa zbláznil? A ty, ty si ho od toho nemohol odhovoriť? Prečo tam vôbec chodil?― Podíval se vyčítavě na Roba, ale ten mlčel. Za boha by nepřiznal, ţe na ten nápad Marka sám přivedl. „Prekliati turisti,― vrčel dál právem rozhořčený správce. „Hovno sa tu vyznajú, ale lezú úplne všade, kam ich napadne. A keď sa im náhodou niečo stane, tak to sme im dobrí. Hej, zachraňovať, to ich môţeme. Ale radiť im, tak to sme pre nich len tupí domorodci. A primitívi. Ja sa na tú prácu vyseriem. Fakt, Robo. Uţ ma to nebaví. Čo sme my nejaká horská sluţba? To tu snáď nemáme celý deň čo robiť, aby sme ešte lietali niekde po nociach po lese? Prečo ich tá prekliata správa nejako neusmerní? Čo vlastne vy ochranári robíte? Takto to predsa nie je moţné robiť ďalej,― nabíral správcŧv hlas na decibelech. „Tak uţ nevrč, Ferko,― přerušil ho Robo. „Vieš,― povzdechl si, „ono je to asi hlavne moja chyba. To ja som mu o tom medveďovi povedal. Mohlo ma napadnúť, ţe ten chlapec niečo také spraví. On je totiţ blázon do fotenia.― „A to si akoţe zmyslel, ţe vyfotí medveďa?― zeptal se správce nevěřícně a zachechtal se. Neznělo to vesele. „No, uţ asi áno,― přikývl Robo. Měl špatné svědomí. „Pozri, to, ţe je tam maco, ešte predsa nemusí vôbec nič znamenať. Isté je zatiaľ len to, ţe sa mu niečo stalo. Vieš, on vie, ako sa má v lese správať.― Správce se zatvářil pochybovačně a zavrtěl hlavou. „Hej, vie to,― řekl Robo paličatě. „Odo mňa to vie. On sem totiţ jazdí kaţdú chvíľu. Však ty ho vlastne tieţ poznáš. Minimálne z videnia. Stretol si ho na jar, keď si sa stavil u mňa na chate. Ale to je jedno. Dôleţité je, ţe ak sa doteraz nevrátil naspäť, tak má zrejme nejaký problém. No nič,― rozhodil Robo rukama. „Trochu som dúfal, ţe by mohol byť tu u vás. Nie je, 84
nedá sa nič robiť. Pôjdeme ho skoro ráno hľadať,― dodal rozhodně. „To je ten Brňák s foťákom?― zeptal se správce zamyšleně. Robo přikývl. „Ech, Marek. Tak toho poznám,― řekl správce uţ mírně. „Máme tu kopu jeho fotiek. Fotí občas našich chlapcov na koňoch pri práci a potom to sem posiela poštou.― Zavrtěl hlavou. „Tu nie je a nebol,― řekl rozhodně. „Ani chlapi, čo sa vrátili z lesa, nič nevraveli. Vieš čo, Robo, ráno se tu určite zastavte, pomôţeme vám ho hľadať. Fotky robí pekné, bola by ho škoda,― dodal a rozloučil se s nimi. Počkal, aţ se Robo s Filipem ztratí ve tmě, a zavřel dveře. Šel si zase lehnout, aby ještě něco naspal a byl ráno v kondici. Uţ to znal. Aţ příliš často hledali nějakého zatoulaného turistu… X „Vstávaj, Filip,― zatřásl Robo mládencem spícím na úzké dřevěné lavici. „Je pol štvrtej a Marek ešte neprišiel. Pôjdeme sa po ňom poobhliadnuť. Beţ sa poriadne obliecť, vonku asi mrzne a vyzerá to na sneh.― Filip se posadil a protřel si oči. Podíval se na zarostlého a unaveného chataře. Oči měl zarudlé a pod nimi velké černé kruhy. Ze zelenohnědého svetru mu smrděl čerstvý cigaretový kouř. „Spal jste aspoň chvíli?― zeptal se. Robo mlčky zavrtěl hlavou. „Vypadáte tak. Včera jste byl celej den v Javorníkové, v noci jste nespal a teď jdete na další túru,― konstatoval Filip věcně. „Myslím, ţe vám bude Marek hodně dluţnej.― „Daj pokoj,― odbyl ho chatař mávnutím ruky. „Dobre vieš, ţe pre teba by som urobil to isté. A ty alebo Marek pre niekoho iného takisto. Sme všetci traja úplne rovnakí, tak prestaň s tými kecami. Tie nám teraz nepomôţu. Beţ si radšej po veci, nech môţeme vyraziť čo najskôr. Najeme se aţ na ţrebčíne. A počúvaj, vezmi mu pre istotu niečo teplého na seba. Ktovie, ako je na tom s oblečením.― 85
Filip vyšel před krbárnu, a jak byl rozespalý, rozklepal se zimou. Od včerejšího večera se opravdu hodně ochladilo. Zaklonil hlavu a podíval se, jak mu od úst stoupá obláček páry. Mrzlo. Podíval se na oblohu, po níţ se honily temné mraky. Vypadalo to na sníh. Zatvářil se ustaraně, nechtěl by být v noci venku. Tak, jak byl na Marka prve naštvaný, teď o něho začínal mít doopravdy strach. Šel se připravit a do svého batohu přibalil to nejteplejší z Markova oblečení, co v chatě našel. Kdyţ byl hotov, Robo uţ na něho venku čekal. Nasadili ostré tempo a za patnáct minut byli u hřebčína. K jejich překvapení se ve správcově domě uţ svítilo. Robo vlídně oslovil velkého ovčáckého psa pobíhajícího volně za plotem: „No, Ţigo, my sa predsa poznáme, však ţe hej?― a dovolil mu, aby si ho dŧkladně očichal. Pes ho poznal a přátelsky zavrtěl huňatou oháňkou. Robo s Filipem prošli brankou a zabubnovali prsty na pootevřené a zapocené kuchyňské okno. „Vitajte, chlapi. Myslel som si, ţe prídete zavčasu,― kývl správce významně bradou k olověně šedivé obloze, kdyţ jim otevřel dveře. „Ani sa nenazdáme a celá tá nádielka na nás spadne. Ale poďte zatiaľ do tepla,― ustoupil jim z cesty. „Chlapci práve vstávajú. Musíme im dať ešte chvíľku na prípravu.― V obrovské a příjemně vyhřáté kuchyni se motalo několik ospalých a zarostlých mladíkŧ, vesměs ve Filipově věku. Kouřili, zívali, umývali se, oblékali si tlusté vlněné svetry a mezi tím popíjeli horký čaj, který jim servírovala správcova manţelka. Ţena asi pětačtyřicetiletá, s předčasně prošedivělými vlasy a rukama udřenýma od těţké práce. Ale s laskavým a vlídným pohledem ve větrem ošlehaném obličeji. „Posaďte sa, chlapi,― nabídla jim volná místa u velkého stolu a usmála se dobrosrdečně na nezvykle zamlklého Filipa. „A dajte si čaj, nech máte pred cestou niečo teplé v ţalúdku,― podala oběma velké porcelánové hrnky se silným kouřícím čajem. „Cukor je tamto v krabici, citrón tieţ. A niečo si k tomu zahryznite,― přisunula k nim talíř s teplými pocukrovanými buchtami s meruňkovou marmeládou. „Toto si berte so sebou,― postavila 86
před Filipa dvoulitrovou termosku plnou vřelého čaje s rumem. „Myslím, ţe vám to príde vhod.― „Napadá ťa, kam by sme mali vyraziť najprv?― zeptal se správce mezi sousty, kdyţ si k nim přisedl. „Lopušná je poriadne veľký kus lesa.― „Premýšľal som o tom. A myslím, ţe viem, kde Marek je. Na lúke juhozápadne pod vrcholom. Ak sa niečo stalo, tak práve tam,― řekl Robo zamyšleně. „Prečo nie, niekde začať treba. A je to rovnako dobré miesto ako ktorékoľvek iné," kývl správce hlavou. „A prečo si myslíte, ţe sa mu niečo stalo? Nemohol napríklad zísť dolu za nejakými známymi?" Robo zaváhal. „Myslím, ţe nie. Andrea prišla včera večer za mnou na chatu a bola pekne vydesená. Vraj mala zlý pocit,― řekl a všiml si, jak se na něho upřely pohledy všech ostatních u stolu. Připadal si hloupě. „Ktorá Andrea? Snáď nie Vargová?― skočil mu do řeči Vlado řečený „Kraken―, jeden ze starších koňákŧ. Vysoký a ramenatý chlapík s černým plnovousem. A jeden z těch, které tady Marek fotíval. „Ak to vravela práve táto Andrea, tak je to na betón tutovka. Hovoria o nej, ţe má občas nejaké tušenie, také predtuchy, které se vţdy splnia,― dodal a narval si do úst celou polovinu veliké buchty. Filip se zamračil a zkoumavě se na něho zahleděl. Rád by věděl, jestli ten kluk věří tomu, co říká. Vypadalo to, ţe ano. A nejen on, téměř všichni kolem stolu souhlasně přikyvovali. Nechápal to. „Toto som o nej ešte nepočul, ale Andreu Vargovú samozrejme poznám,― řekl správce zamyšleně. „Keď sa stalo predvlani to nešťastie, zváţali sme z Lopušnej toho jejho koňmi. Občas se stretneme." Zamyslel se. „To sa stalo predsa tieţ tam v tých miestach?" obrátil se na Roba. Robo přikývl: „Nehľadal by som v tom súvislosť, ale je to tak. Je to drsný kút planiny." Všichni chlapi se zamyšleně mračili. Správcova ţena se na ně podívala a zakroutila hlavou. „A nie je to úplne jedno, František?" „Ako to myslíš?― otočil se k ní manţel. 87
„Tam alebo inde. Nech by to bolo akokoľvek drsné miesto, pomoc asi potrebuje. Preto ste tu, nie? Tak uţ beţte, čaká na vás." X Pátrací výpravy se účastnili čtyři. Robo, Filip, správce a jeden jeho koňák, Kraken. Víc chlapŧ správce na hřebčíně postrádat nemohl. Na celé farmě jich měl jen sedm, z toho dva byli nahoře v lese se stádem a dva si vybírali volno a byli někde pryč. Kdyţ teď odveze ještě Krakena, zŧstane všechna dřina na zbývajících dvou. Vyšli z tepla kuchyně na sychravé nádvoří. V malé ohrádce tam stáli dva statní norici a jeden o trochu menší, ale o nic slabší hucul21. Na toho správcova dcera, asi šestnáctiletá sympatická tmavovláska, právě připevňovala sedlo. Utáhla řemeny a poplácala koně po zadku. Trtkoše, nádherného hnědého plemenného hřebce, si Kraken připravoval zásadně sám. „Všetko je pripravené, oci,― hlásila dívka. „Dávajte si na Princa bacha, má dnes nejakú blbú náladu. Dvakrát se ma pokúsil kopnúť. Mrcha jedna,― počastovala černého hucula nadávkou, ale natáhla k němu dlaň s kouskem cukru a láskyplně ho podrbala mezi ušima. „Chlapče mizerný, asi si dnes vstával zadkom dopredu, však?― řekla mazlivě. „Pôjdeš s nami, Tánička?― zeptal se Robo. „Rada by som, ujo, ale nemôţem. Musím tu zostať a pomáhať mamke. Len vám pripravím koníky. Ale budem vám drţať palce, aby ste ho rýchlo našli. Zastavte sa tu potom za nami, dobre?―
Koně na hřebčíně – pŧvodně se na hřebčíně šlechtil kříţením huculŧ s noriky tzv. muránsky hôrsky kôň. Byl to poţadavek armády, vyšlechtit silného, odolného koně, imunního vŧči nepřízni počasí. Se zánikem významu koní v moderní armádě se upustilo i od tohoto cíle a v současnosti je na hřebčíně na Velké louce jen několik desítek čistokrevných norikŧ a několik málo huculŧ. Všechno jsou to samci, plemenné samice jsou umístěny v Dobšinné. 21
88
Filip se na ta relativně malá, ale silou kypící zvířata podíval a nasucho polknul. Chlapi z hřebčína se s koňským hřbetem mezi koleny snad narodili, pro Roba to také nebylo nic nového, ale on dával aţ do dneška přednost jiným dopravním prostředkŧm. Hlavně těm čtyřkolovým a vícekoňovým. „Uţ si na koni niekedy sedel?― zeptal se ho správce, kdyţ zaregistroval jeho zděšení. „Párkrát,― kývl Filip hlavou. Ne zrovna přesvědčivě. „To akoţe dvakrát?― „Polovičku uberte a bude to přesně.― Kluci z hřebčína se hlasitě rozřehtali. „Bude se ti to páčiť, uvidíš,― prohlásil zlomyslně Kraken. Správce se nejistě podíval na Roba. „Myslíš, ţe je to dobrý nápad?― „Ale hej, to sa poddá,― rozhodl Robo za Filipa a ten nezmohl na odpor. „Si športovec, ty to zvládneš. Nič na tom nie je. Pozri sa na tých chumajov,― ukázal bradou na náramně se bavící koňáky. „Keď sa to naučili oni…,― pronesl kousavě, ale kovbojŧ se to ani v nejmenším nedotklo. Velice dobře věděli, kolik dřiny, potu i krve je za jejich ladnými a snadně vypadajícími pohyby. A řehtali se o to víc. „Naozaj sa nemáš čoho báť, pôjdeme pomaly. Ja tieţ nie som ţiadny preborník,― dodal Robo potichu, aby to slyšel jenom Filip. „Tak jo, ale ať jedou napřed. Nestojím o to, aby ze mě měli prču, aţ sebou někde jebnu na zem,― vymínil si Filip a dovolil Robovi, aby mu pomohl do sedla. Necítil se v něm vŧbec dobře. Kraken se pohrdavě ušklíbl, vyšvihl se na svého hřebce a odcválal s ním o kus dál, aby Filipovi předvedl, jak to vypadá, kdyţ to někdo doopravdy umí. „Chumaj jeden,― zabručel si správce pro sebe a podíval se na Roba. Ten se usmál a pokrčil rameny. „On z toho moţno ešte vyrastie,― řekl a s hekáním se vyškrábal na svého valacha. Filip se zadostiučiněním sledoval, ţe se i chatař evidentně lépe cítí na svých vlastních nohách. „Mŧţete mně aspoň někdo říct, jak se to řídí?― zeptal se Filip rozpačitě, kdyţ se na koni trochu usadil. 89
„No, pozri, je to vlastne ľahké,― zamyslel se správce. „Šoférovať auto vieš, však?― „Jo.― „Takţe asi takto. Doľava sa povie čihí, doprava hojta. Prevodovka je manuálna. Jednotka a dvojka se radí stlačením bokov, trojka a vyššie stlačením bokov a povolením uzdy. Buď opatrný, neviem, s čím jazdíš doma, ale toto má radenie dosť citlivé a kľudne sa ti môţe stať, ţe tam vrazíš vyšší rýchlostný stupeň neţ si zamýšľal. To potom môţe byť celkom zaujímavé.― Filip se zatvářil vyděšeně a Robo se rozesmál. „Do kelu, Ferko, nestraš ho.― Přijel k Filipovi a poplácal ho po stehně. „Nič sa neboj. Jednoducho tomu koňovi ukáţ, kto je tu pánom, a bude ťa poslúchať na slovo. Však, Boris?― poplácal pro změnu koně. Ten pohodil vzdorně hlavou, ale jinak to nekomentoval. Filip nasucho polkl a pokusil se tvářit sebevědomě, aby kŧň věděl, kdo je tím pánem. Vydrţelo mu to do okamţiku, kdy si uvědomil, ţe se nezeptal, kde to má brzdy. Kdyţ byli všichni čtyři v rámci moţností připravení, stiskl správce svému koni patami slabiny a namířil s ním přímo ke kopci vzpínajícímu se nad severním okrajem Velké louky. Robo s Filipem ho pomalu následovali a Kraken krouţil kolem nich jako ovčácký pes kolem stáda. Na úpatí kopce se zastavili a rozdělili se. Správce s Krakenem se vydali nahoru, aby se přes Hudákovo a Mlynárku dostali na zelenou turistickou značku a po ní se potom k Lopušné přiblíţili od západu, kdeţto Robo s Filipem odbočili doprava, na ţlutou značku. Chtěli jet kus po ní a potom k Lopušné přijet od jihu. To pro všechny případy, ţe by se Andrea přece jen mýlila a Marek byl někde na cestě domŧ. X Filip se ke svému neskonalému překvapení se svým huculem rychle sţil. Boris byl čtrnáct let starý klidný valach, který uţ za ty roky na svém hřbetě nosil kdekoho, byl trpělivý a nic ho nemohlo rozházet, a tak jeli poměrně sviţně. Ze sedel sesedali jen v místech, kde cesta klesala příliš strmě dolŧ a kde měli 90
strach, ţe by i jejich lesem odkojení koně mohli na vlhkém kamení uklouznout. Přestoţe se mělo pomalu začít rozednívat, obloha získávala čím dál zlověstnější odstín a Robo se na ni díval s čím dál většími obavami. Ve čtvrt na šest se jeho obavy naplnily. Obloha potemněla a otevřela se. Začalo hustě pršet. Kapky byly velké, těţké a ledové a nepříjemně studily za krkem. Během několika minut byli oba promočení skrz. Byli však jiţ poblíţ úpatí Lopušné a na louku to odsud nebylo daleko. Pokud měla Andrea pravdu, budou u Marka během dvaceti minut… Robo se zastavil a ohlédl se. Filip se loudal kus za ním a očividně jízdou na koni trpěl. „Ponáhľaj sa,― řekl mu, kdyţ se přiblíţil, se špatně ovládanou netrpělivostí. „Mali by sme ho nájsť skôr, neţ dostane zápal pľúc.― Filip po něm šlehl ztrápeným pohledem, ale neřekl nic. „Bolí to, však?― zjihl Robo. „Pochybuju, ţe se v příštích čtrnácti dnech v kadibudce posadím,― zabručel Filip. „Sakra. Jak to všichni děláte? To máte na prdelích sloní kŧţi? Copak vás to nebolí?― „Teraz uţ nie. Ale bolelo. A svinsky. To je zvyk,― usmál se Robo při vzpomínce na vlastní začátky. „Vydrţ to. Uţ tam budeme,― řekl a musel se zasmát, kdyţ viděl úlevu ve Filipově tváři. „Pôjdeme ďalej veľmi pomaly. Musíme byť opatrní. Strašne opatrní,― zváţněl a vytřel si vodu z očí. „Je mizerná viditeľnosť a ja by som bol veľmi nerád, keby sme sa tu stratili aj my. Alebo keby sme v tom prekliatom lejaku vrazili do medveďa. Ani na chvíľu nesmieme zabudnúť, ţe sme v jeho revíre. Tu niekde má ten svoj brloh. A táto hodina, to je presne jeho čas,― dodal velmi váţně. „Proč právě teď?― Robo se nad tím zamyslel. „Povedal by som, ţe je to kvôli kľudu. Všetky veľké šelmy majú rady svoj kľud. Neboja sa ľudí, ale pracú sa im z cesty. A v túto hodinu sa po lese veľa ľudí netára. Zvlášť nie v nedeľu. Aspoň väčšinou. Nesmieš to posudzovať podľa dneška.― Drţeli se těsně vedle sebe a jeli šikmo doleva vzhŧru proti povlovnému svahu. Ze zpocených koní stoupaly husté oblaky 91
bílé páry, mokrá kŧţe postrojŧ vrzala, uzdy jim klouzaly v dlaních a světlo baterek přes souvislé provazce vody daleko nedohlédlo. Jelo se jim teď krajně obtíţně a jen představa, ţe Marek je moţná tady někde a zoufale potřebuje jejich pomoc, jim bránila se otočit a vrátit se na chatu. Do tepla a sucha. Za zarytého mlčení se tak dostali aţ pod oblý vrchol kopce, kdyţ si Robŧv hnědobílý valach najednou hlasitě odfrkl. Robo ho trhnutím zastavil a vztyčil se ve třmenech. Zvrátil hlavu dozadu a hlučně nasál do nosu vlhký vzduch. „Necítiš nič?― zeptal se. „Ţe by kouř?― řekl Filip vzrušeně. „Já mám pocit, ţe cítím kouř.― „Hej. Ja tieţ. Asi sme uţ blízko. Sakra, keby bolo aspoň trochu lepšie vidieť,― posteskl si a snaţil se pohledem proniknout skrze příval dešťových kapek, aby se trochu zorientoval v okolí. „Myslím, ţe tadiaľto,― mávl rukou někam do tmy. „Myslíte?― opáčil Filip unaveně. Robo pokrčil rameny a ušklíbl se. „Dúfam,― upřesnil. Ujeli dalších sto metrŧ a kouř teď bylo cítit mnohem intenzivněji. Déšť zeslábl a mezi korunami stromŧ se konečně začínalo rozednívat. „No veď preto,― uvítal to Robo s úlevou. Otřel si kapesníkem obličej a rychle se rozhlédl kolem sebe. „Ešte kúsok a sme tam,― řekl spokojeně a poopravil směr, kterým jeli. Oči mu teď zářily. „Ideme. Teraz uţ viem, kde sme,― zavelel a namířil víc doleva. Ujeli sotva pár desítek metrŧ, kdyţ zase svého koně zarazil. Tentokrát tak prudce, ţe do nich Filipŧv valach s heknutím narazil. „Pozri sa,― nevšímal si toho chatař a posvítil baterkou na zem před sebou. Napříč jejich rozbahněnou cestou vedla pravidelná řádka velikých medvědích stop. „Čo som ti pred chvíľou vravel?― řekl Filipovi a seskočil s koně. „Do prdele, to musel být ale pořádnej kus. To má nejmíň dvacet cenťákŧ,― řekl Filip s obdivem, kdyţ jednu stopu porovnal se svojí dlaní. Zamračil se. „Ty stopy jsou čerstvý,― řekl zamyšleně. „Hej. Skurvene čerstvé. Odhadujem, ţe tak desať, dvadsať minút. Viac nie. Čudujem sa, ţe sa neplašia kone. Museli ho 92
predsa cítiť. A Marek je ešte stále niekde v lese. Asi by sme sa mali poponáhľať,― poněkud nervózně dodal Robo. Pobídli koně do klusu a po chvíli přijeli na okraj nevelké lesní mýtiny. Na jejím protilehlém konci vyrŧstala z mlhy vrásčitá borovice a kousek před ní se oparem prodíral sloup sytého šedobílého dýmu. Uţ neváhali a jeli rovnou tam. Dým se valil z malého syčícího ohniště, deštěm téměř utlučeného. Mezi ním a kmenem stromu leţela do klubíčka svinutá postava nějakého člověka. Byl celý zakrvácený, špinavý, s roztrhanými šaty, u kalhot mu chyběla jedna nohavice. Byl promodralý, téměř v bezvědomí, třásl se zimou, ale byl ţivý… X
93
Druhá část - Návrat Pátek, 12. prosince 1997 Dlouhá vlaková souprava začala za pronikavého skřípotu brzd zpomalovat a zanedlouho zastavila v malé podhorské stanici. Marek, který uţ notnou chvíli netrpělivě postával v úzké chodbičce, počkal, aţ se vlak naposledy zhoupne, stiskl vší silou kliku, aby překonal odpor zavíracího mechanismu dveří, a otevřel je dokořán. Zvenku na něho dýchl ostrý mrazivý vzduch a společně s ním do příjemně vyhřátého vozu třepetavě vklouzlo několik osamocených sněhových vloček. Líným houpavým letem se zvolna snesly na plošinu pokrytou černou sešlapanou gumou a v teple osobního vagónu druhé třídy se rychle rozpustily. Za několik málo okamţikŧ je připomínalo uţ jen pár mokrých skvrnek na podlaze. Marek vykoukl ze dveří ven. Z vyvýšeného nástupiště byl všechen sníh odklizen, úzká cestička od kolejiště aţ k světle šedé nádraţní budově byla proházená a pečlivě vyčištěná od sněhu. Jinak, kam aţ ze svého místa nahoře ve dveřích dohlédl, byla Rudná přikrytá vysokou načechranou bílou peřinou. Zŧstal zamyšleně stát na schŧdcích a rozhlíţel se v naţloutlém světle nádraţních lamp po okolí. Ačkoliv by měl, nepoznával to tady. Byl to určitý paradox, ale ještě nikdy tady nebyl v zimě. Necelého pŧl metru sněhu a jak všechno vypadá jinak, napadlo ho. Tak romanticky, tak čistě. Panensky neposkvrněně. Rozhlíţel se z výšky vlakových dveří a očima kolem sebe hledal nějaké změny nebo novinky. Marně, Rudná nebyla zrovna epicentrem společenského dění. Trochu se vyklonil, aby viděl na budovu vlevo od nádraţí, na ten útulný bufet s romantickými bílými záclonkami za zamlţenými okny… Na ‚Oázu‘. Uvnitř se svítilo a z úzkého kamenného komína se vinula tenká klikatá stuţka šedobílého dýmu. Vzduch v okolí voněl spalovaným dřevem. Je tam, oddechl si. Vŧbec si nedokázal představit, co by dělal, kdyby bylo všechno jinak. Kdyby byl ten bufet třeba zrušený a Andrea odstěhovaná. To by jeho příjezd ztratil jakýkoliv 94
smysl. Uţ tak byl celou tu více jak desetihodinovou pouť s přestupy v Ţilině, Vrútkách a Banské Bystrici zmítán strašlivou nejistotou a pochybami, jestli dělá dobře… „Tak ako, mladý pán, budete vystupovať, alebo nie? Ten vlak musí odísť, uţ teraz má desať minút meškanie,― unaveně k němu vzhlédl z perónu starý vrásčitý výpravčí. Malému a baculatému muţi ve špatně padnoucí modré uniformě byla zima, od úst a od nosu mu při kaţdém výdechu stoupaly husté obláčky bílé páry a Marek ho zdrţoval v jeho práci. Byl jediným cestujícím, který tady z tohoto podvečerního vlaku vystupoval. „Promiňte, pane,― řekl Marek a omluvně se usmál. „Hned to bude. Uţ jdu.― „No dobre, veď sa zase aţ tak veľa nedeje, aj tak uţ tú sekeru v tomto svinskom počasí nedoţenie; ale to viete, cestovný poriadok je cestovný poriadok a asi by sa mal dodrţiavať. Aspoň občas…,― zatvářil se výpravčí docela mírumilovně a tlustým ukazovákem si posunul na kulaté lysé hlavě červenou brigadýrku. Kdyţ Marek konečně seskočil ze schodkŧ dolŧ na zamrzlý a bílým udusaným škraloupem pokrytý perón, pokynul výpravčí vlakovému prŧvodčímu, zvedl směrem ke vzdálené lokomotivě malou rozsvícenou svítilnu a zamával s ní. Potom přiloţil špičku pravé dlaně k lemu čepice a předpisově zasalutoval. Osobní vlak sebou cukl, krátce zasténal a pomalu se rozjel. Nabral rychlost a za několik okamţikŧ uţ z něj byla vidět jen červená světla na konci posledního vagónu. Výpravčí si vydechl, podíval se na Marka a nadzvedl husté bílé obočí. Jeho pohledem probleskla lehká jiskřička zájmu. Turistŧ z Čech jezdívalo v zimě s lyţemi a mnoha objemnými zavazadly poměrně dost do Červené Skaly nebo do Telgártu, ale sem, do Rudné, to ne. Nebyla tu ţádná sjezdovka ani turistická značka. Většinou tady z vlaku vystupovali jen domácí. Ale ţe by tu vystoupil cizí člověk bez zavazadel, jen s igelitkou v ruce, to se stávalo velmi zřídka. Silný mráz však jeho zvědavost rychle zaplašil, a tak tomu vousatému mladíkovi nakonec jen lehce pokynul na pozdrav a odešel raději do neútulna, ale tepla své sluţební místnosti. Měl tam rozehranou šachovou 95
partii, hrál sám se sebou, a na stole ve velkém porcelánovém hrnku na něj čekala uţ asi úplně studená černá káva. Mŧţe si teď dát klidně pauzu a pořádně si rozmyslet dvacátý sedmý tah černého jezdce, protoţe další vlak, nákladní souprava z Margecan, tudy bude projíţdět aţ za hodinu a jedenáct minut. Marek vrazil ruce do hlubokých kapes teplé bundy, navlékat si chlupaté koţešinové rukavice mu na těch pár desítek metrŧ připadalo zbytečné, a zvolna vyrazil směrem k oknŧm se záclonkami. Lehce, téměř nepozorovatelně, přitom napadal na levou nohu. Byl nervózní a snaţil se zhluboka dýchat, aby se uklidnil, patnáctistupňový mráz mu však přitom pokaţdé zalepil nosní dírky. Usmál se, bylo to svým zvláštním zpŧsobem příjemné. Pomalu došel aţ ke dveřím bufetu. Krátce zaváhal, oči mu přitom bezděky zabloudily k nápisu „ŤAHAŤ―, potom pevně a odhodlaně stiskl mosaznou kliku a správně za ni zatáhl. Dveře se s hlasitým vrzáním otevřely a zevnitř se vyvalilo teplo. Marek se naposledy zhluboka nadechl a odhodlaně vstoupil dovnitř. Cítil se jako před obtíţnou zkouškou na vysoké škole, před zkouškou, jejímţ výsledkem si nebyl právě jist. Nevyrovnaný dech, rozklepaná kolena, zpocená záda. Měl hroznou trému. Chtělo se mu zvracet a útroby mu svíral hrozný strach, ţe to celé skončí ostudou a trapasem. Ale byl uţ tady a vracet se nechtěl. Ani nebylo kam a ke komu. Zavřel za sebou tiše dveře a rozkoukával se uvnitř. Většina míst u stolŧ byla obsazených, jen v rohu místnosti, v tom roţku úplně nejvzdálenějším od pultu, byl kousek volného místa na dřevěné lavici. Pozdravil zdvořile starousedlíky sedící u toho stolu a s jejich nepříliš nadšeným souhlasem si k nim přisedl. Většina muţŧ tady popíjela grog, dva měli před sebou navíc točené pivo, nejspíš desítku Gemera, ve třech pŧldecových skleničkách se ukrývala nějaká pálenka. Téměř všichni v lokále kouřili laciné cigarety a vzduch v místnosti byl hustý a neprŧhledný. Marek si sundal péřovou bundu, nacpal si ji za záda a udělal si v rámci moţností pohodlí. Rozhlíţel se kolem sebe a hlavně přitom pokukoval směrem ke vzdálenému pultu. Andrea tam byla, ale zatím si ho nevšimla. Měla na sobě bílý plášť bez ru96
kávŧ a plné ruce práce. Točila pivo, vařila grogy, umývala nádobí, prodávala cigarety. Vypadala unaveně. Nahá ramena se zbytky letního opálení se jí leskla potem a pramínek neposlušných hnědých vlasŧ jí neustále padal do obličeje. Kaţdou chvíli si ho navyklým pohybem odhrnovala z čela. Moc jí to slušelo … Marek si ji prohlíţel, a jestli byl ještě před chvílí docela ztuhlý zimou, zaplavila ho teď taková něha, ţe pod jejím náporem rychle roztával. Těţce si však povzdechl. Měl čím dál větší strach z toho, jak na jeho přítomnost bude Andrea reagovat. „Čo si dáš,― přetrhl proud jeho úvah obrovský červenolící chlap v kostkované košili s vyhrnutými rukávy, sedící naproti němu přes stŧl. „Nech tu nesedíš len tak na sucho. Keď uţ si tu,― dodal s notnou dávkou despektu v hlubokém hlase. Marek se rozhlédl po sklenicích stojících na velkém stole a nasál nosem vzduch, aby identifikoval jejich obsah. „Tak třeba ten grog, ať netrhám partu,― navrhl a zadumaně si toho muţe prohlíţel. Byl mu povědomý, uţ ho musel někdy vidět. Neměl však čas o tom přemýšlet. Obrovitý chlap jeho volbu schválil spokojeným přikývnutím. „Hej, Andrejka, prines nám sem šesť grogov, je nás tu teraz o jedného viac,― zaburácel svým hromovým basem přes celou místnost. Všichni se jako na povel otočili a zvědavě se podívali, kdo ţe je to tam teď navíc. Markovi byla taková publicita nepříjemná, netouţil po tom být zrovna tady středem pozornosti; a navíc pochopil, ţe tahle runda bude nejspíš na jeho účet. Okamţitě na to ale přestal myslet, protoţe si všiml, ţe i Andrea zvedla za svým pultem zvědavě hlavu, odhrnula si zápěstím vlasy z obličeje a podívala se směrem k jejich stolu. Poznala ho okamţitě. I s tou jeho zarostlou bradou. Jejich pohledy pronikly skrze hustý namodralý dým a někde uprostřed prostorné místnosti se střetly. Zajiskřilo to mezi nimi a Marek najednou věděl, ţe udělal dobře, kdyţ poslechl svŧj bláznivý nápad a rozjel se sem za ní. Andree se na tváři objevil potěšený úsměv a viditelně pookřála. Uvařila do tlustostěnných vysokých sklenic šest silných grogŧ, naskládala je na kulatý nerezový tácek, přes předloktí si přehodila utěrku a přišla za nimi. 97
„Dobrý deň prajem. Prišiel ste na tú kávu?― pozdravila Marka s milým úsměvem na rtech a veselou jiskrou v oku. „Dáte si okrem toho grogu ešte niečo, mladý pán?― zeptala se vlídně, zatímco obratně servírovala na stŧl horké zamlţené sklenice. „Dobrý den, paní vedoucí. Jdu úplně náhodou kolem a vidím, ţe máte zrovna otevřeno. Copak tady máte dobrého?― oplatil jí Marek přátelský úsměv. „Všeličo,― odpověděla mladá vdova s potměšilým zábleskem v očích. „Ale ak sa nikam neponáhľate, tak to tu budem za necelú hodinku zatvárať,― rozhlédla se po nespokojeně mručícím osazenstvu a pokrčila rameny v takovém tom gestu, jo, taky je mi to líto, pánové, ale vŧbec nic s tím nenadělám, to víte, hodiny jsou hodiny… „A potom sa o tom môţeme spolu v kľude porozprávať,― dodala se sklopenýma očima a utírala přitom trochu roztrţitě stŧl. „Já uţ dneska nepospíchám vŧbec nikam,― odpověděl jí s úlevou v hlase Marek. „Kam jsem chtěl dojet, tam jsem dojel. Taky bych si s vámi moc rád popovídal.― Dívka se zatvářila spokojeně a vrátila se ke své práci za pultem. Marek se zalíbením sledoval, jak se její štíhlá a pruţná postava obratně proplétá mezi stoly a sbírá přitom na uvolněný tácek prázdné sklenice. „Boha jeho, chlape, povedz mi, ako to robíš?― zeptal se udiveně Marka jeho soused. Drobný, sukovitý a šlachovitý človíček, pravý opak muţe v kostkované košili. Kdyby se ti dva postavili vedle sebe, vypadali by jako David s Goliášem. „Si tu sotva päť minút aj s cestou a tá baba uţ kvôli tebe zatvára celú krčmu,― zabručel muţík nespokojeně a zakroutil nechápavě šedivou hlavou. Širokou upracovanou dlaní si promnul bradu zarostlou strništěm hustých šedivých vousŧ, aţ to zapraskalo. „Ty sa s Andreou nejako bliţšie poznáš?― přidal se ten obr v kostkované košili. I ostatní chlapi u stolu k nim otočili hlavy a zvědavě čekali na Markovo vysvětlení. „Ano. Známe se spolu. Uţ vlastně dlouho,― odpověděl jim Marek a bleskurychle uvaţoval, kudy z toho nejjednodušeji ven. „Andrea je moje nevlastní sestřenice,― zalhal. 98
„Nevlastná sesternica? A to má znamenať akoţe čo?― „To je docela jednoduchý,― začal mu to Marek vysvětlovat. „Bratranec sestry Andreiny babičky, která se narodila někdy začátkem století v Trenčíně, byl zkrachovalý rakouský šlechtic, nějaký baron Klaus von Reichenbach, a ten byl zároveň strýcem sestřenice mého otce, vnuka bývalého carského dŧstojníka, plukovníka Dolgorukova, který ţil v té době uţ na Moravě, protoţe se tam přiţenil těsně po válce za mojí babičkou. Já jsem kdysi dávno sestavoval náš rodokmen a podle něj jsem našel i Andreu. To jsme byli ještě společnej stát, takţe to bylo celkem snadný.― Marek usrkl horkého vonícího nápoje a doufal, ţe nebude muset jejich příbuzenské vztahy s Andreou blíţe rozvádět, protoţe plácl první, co mu slina na jazyk přinesla, a uţ si je samozřejmě nepamatoval. Viděl na svých spolustolovnících, ţe se sice snaţivě pokoušejí pochopit onu sloţitou příbuzenskou vazbu, ale ţe se jim to příliš nedaří. Správně však předpokládal, ţe nikdo z nich nebude chtít před ostatními přiznat, ţe to vŧbec nechápe. Pustil proto bez obav svŧj vymyšlený rodokmen z hlavy a upil ze sklenice několik vydatných douškŧ. Horký rum naplnil všechny chuťové pohárky na jeho jazyce, pronikavá vŧně lahodného nápoje dravě pronikla do kořene nosu a našla si tu správnou cestu, aby mu vytlačila z očí dvě veliké slzy. Několikerým rychlým zamrkáním se jich zbavil a s rozkoší vychutnával to teplo, které se mu rozlilo v ústech, proteklo jícnem do krku a potom steklo aţ dolŧ do ţaludku, odkud se krví postupně rozšířilo do celého těla, aţ do konečkŧ těch nejtenčích vlásečnic v prokřehlých prstech. „Takţe ty si bratranec našej Andrejky,― prohodil zamyšleně obr v červenočerné kostkované flanelce a vrátil těmi slovy Marka zpátky do reality. „No, nakoniec, prečo nie, príbuzných si človek nevyberá,― vzal ho na milost. Jako kompliment to moc nevyznělo, ale Marek si toho nevšímal. Má se snad uráţet pro takovou blbost? Byl realista a nepochyboval ani na okamţik, koho by z hospody vynášeli po kouscích, kdyby to náhodou skončilo bitkou. Neměl v úmyslu se rvát, přijel sem kvŧli něčemu úplně jinému. Kromě toho mu 99
pořád vrtalo v hlavě, kde a kdy se s tím člověkem uţ potkal. Setkání s takovou obrovskou hroudou červeného masa se přece nezapomíná. Stačí si jenom vzpomenout… „No ale to je fantastické, ţe ste vy dvaja príbuzní, fakt fantastické, to sa teda ale musí zapiť,― zajásal s pokryteckým nadšením další z ţíznivých společníkŧ u stolu a Marek jen rezignovaně obrátil oči v sloup. Začínal se obávat následkŧ. „Andrea, šesť grogov, tu na tvojho bratranca,― zavolal ten bodrý muţ k pultu. Dívka povytáhla trochu překvapeně obočí, ale neřekla nic. Jen se trochu ušklíbla, střelila po Markovi zkoumavým pohledem a šla postavit na vařič další hrnec s vodou. Dalších šest grogů…, to mě pánbů trestá za to lhaní, povzdechl si Marek v duchu, ale navenek se statečně usmál, odhodlaně dopil na jeden doušek zbytek nápoje ve své sklenici a furiantsky ji poloţil na stŧl. Horečně počítal, kolik má vlastně s sebou slovenských peněz. Odjíţděl z domu ve chvatu a moc neuvaţoval o tom, co všechno ho na místě samém čeká. Teď musel jen doufat, ţe do zavíračky uţ víc jak jednu, maximálně dvě další rundy vypít nestihnou. Zruinovalo by ho to. Dost pravděpodobně finančně, ale s naprostou jistotou společensky. Obr naproti němu také upíjel ze své sklenice a přes její okraj ho zkoumavým pohledem svých stále více se lesknoucích modrozelených očí pozoroval. „Ja ťa odniekiaľ poznám,― řekl najednou stroze, tak nekompromisním tónem, ţe se Marek aţ lekl. „Uţ som ťa niekde videl,― řekl muţ a namířil na Marka silný svalnatý prst. „Teba som ja uţ niekde videl,― zopakoval a oči mu těkaly z místa na místo, jak usilovně přemýšlel. „No jasné. Uţ viem,― vzpomněl si najednou a rozzářil se jako měsíček v úplňku. „Vedel som, ţe si spomeniem. Na ksichty ja mám pamäť. Predvlani na jeseň sme se stretli hore na Studni, však?― „No jasně, ty seš přece Jarda, dřevorubec, ţe jo?― vybavilo se Markovi náhle před očima jméno toho velkého chlapa s rudým obličejem a ještě červenějším nosem notorického alkoholika. Opravdu se před nějakým časem potkali nahoře na planině a asi hodinu se tam ještě s několika dalšími dřevorubci ohřívali u jednoho ohně. „No pravda,― zatvářil se Jarda na výsost spokojeně a objednal na oslavu setkání další šestici grogŧ. 100
Připili si a Marek musel objednat novou rundu, neboť tak velela zdejší modifikace Gutha-Jarkovského. Marek zvolna rudnul ve tváři a na čele se mu objevovaly první kapky potu. Rozepnul si horní dva knoflíčky u košile. Začínalo mu být teplo. Všiml si, ţe k nim Andrea vrhá od svého pultu čím dál častěji znepokojené pohledy. „Pořád ještě děláš v lese, Jardo?― zeptal se obra, aby aspoň na chvíli nemusel pít tu sice dobrou, ale přitom tak ďábelsky zákeřnou vřelou tekutinu. „Tak, tak. Čo iného by som asi tak mal robiť. Celý rok rúbem drevo. V lete, v zime. Stále rúbem drevo,― přikývl velkou zpocenou hlavou Jarda a objednal si pro změnu pivo. Aspoň to si platil sám. „A to tě to pořád baví?― „Akoţeby nie. Veď je to moja práca,― odpověděl Jarda nechápavě a zatvářil se trochu udiveně. Měl svou tvrdou práci opravdu rád. Ono mu ani nic jiného nezbývalo. Jako notorického alkoholika by ho nikde jinde ani nezaměstnali. „V pondelok ráno ma niekde v lese vyloţia s pílou a bandaskou benzínu a v piatok popoludní po mňa zase prídu,― řekl Jarda s trochou nadsázky. „A celý týţdeň mám boţský kľud. Spravím si svoju robotu a inak ma nikto neotravuje.― „A nebojíš se vlkŧ a medvědŧ, kdyţ přespáváš sám v lese?― zeptal se Marek zvědavě. Všichni chlapi u stolu se pobaveně rozesmáli. Jarda z nich všech nejhlasitěji. Hm, asi jsem řekl nějakej dobrej fór, usoudil Marek. „Čo si to povedal?― řehtal se Jarda jako kŧň a podíval se na Marka velice shovívavě. „Ja a báť sa vlkov? Veď vlci z celej planiny sa boja mňa.― Smál se tak, aţ mu zaskočila slina do té špatné trubičky. Bouchl se několikrát pěstí do mohutného hrudníku. Temně to zadunělo. Hlučně si odkašlal. „Strach? Ja?― vrátil se tomu, o čem se bavili naposledy. „Nie, kdeţe, ja neviem čo je strach.― Zamyslel se. „No predstav si,― rozvykládal se po chvíli. Podle toho, ţe se přitom otáčel výhradně k němu, Marek usoudil, ţe ostatní štamgasti tuhle historku nejspíš slyšeli uţ mnohokrát. 101
„Z basy v Košiciach utiekli dvaja grázli a nenapadlo ich nič lepšie, neţ sa schovávať tu u nás v horách. Ako nejakí zasraní partizáni. A aby nezdochli od hladu, tak nám v lese vykrádali maringotky, kokoti. A raz obrali aj mňa. Ukradli mi spacák, tranzistor a fľašku pálenky. Čo ti budem hovoriť, bohovsky ma tým nasrali, bola to dobrá pálenka, orechovica. Počíhali sme si raz večer s chlapmi na nich a chytili ich. Pravda, trošičku sme ich pri tom pomačkali.― Jarda se při té vzpomínce slastně usmál a pevně sevřel obrovskou pěst. Takovou silou, ţe mu klouby silných prstŧ pod drsnou kŧţí zbělaly a hlasitě zapraštěly. Jarda si svoji pěst, velikou a tvrdou jako kovářské kladivo, samolibě prohlíţel. Biceps na paţi měl tlustý jako Marek stehno. Doufám, ţe tě nikdy nenapadne ‚trochu pomačkať‘ právě mě, pomyslel si Marek poněkud znepokojeně. S tebou aby byl člověk raději zadobře. „Bolo to uţ večer,― pokračoval mezitím Jarda. „A nám sa uţ ani náhodou nechcelo ťahať sa s tými kokotmi niekam dole k policajtom. Tak sme ich priviazali v lese ku stromom a nechali ich tam cez noc. Jój, keby si počul, ako vtedy celú noc húkali vlci. Keď sme si po nich ráno prišli, boli obaja posraní od strachu aţ za ušami a krotkí ako dva holúbky,― zasmál se Jarda svým dunivým basem a dopil na ex svoje zteplalé pivo. X Neţ se Andree podařilo chvíli po pŧl sedmé zavřít podnik a rozeslat všechny ty ţíznivé sousedy domŧ, měl Marek na své účtence čtyřiadvacet velkých grogŧ, kolik z toho jich vypil sám, si nepamatoval, plovoucí ţaludek a mírně neostro před očima. Na druhou stranu si, kromě Jardy, se kterým se znal uţ z dřívějška, potykal s většinou osazenstva hospody, a těm zlomyslným pacholkŧm se nepodařilo dostat ho pod stŧl, ačkoliv se o to, hlavně ke konci, evidentně snaţili. To ovšem nebyla ani tak jeho zásluha jako spíš Andreina, která stačila právě tak v nejvyšší čas zavřít. Mít otevřeno ještě o hodinu déle, neodešel by odtud Marek po svých. 102
„Ako sa cítiš?― zeptala se ho trochu s obavami, kdyţ se za posledním hostem zavřely dveře a oni konečně osaměli. Přitáhla si k němu ţidli a posadila se. Marek nevypadal, ţe by byl ve své nejlepší formě. „Uf, já myslím, ţe to bude za chvilku dobrý,― zakoulel očima. „Jenom bych si potřeboval dát kafe a něco málo sníst. Jedl jsem naposledy ráno.― Odmlčel se. „Na něco takovýho mi chybí pravidelnější trénink,― dodal omluvně a otřel si kapesníkem pot z čela. Andrea vstala a otevřela dokořán nejbliţší okno. Závan čerstvého chladného vzduchu měl na Marka blahodárné účinky. Rychle se vzpamatovával. „Ľutuješ, ţe ti chýba pravidelnejší tréning?― zeptala se ho Andrea od okna. V jejím hlase byla ukryta zvláštní naléhavost. „Co blázníš?― podíval se na ni Marek překvapeně. „Ani trochu po tom netouţím. Dělal jsem si legraci. Vlastně mi rum ani moc nechutná,― dodal zamyšleně. „Rád ho čuchám, to jo, hezky mi voní, nebo třeba ve vánočním cukroví, ale pít ho zrovna nemusím. Samotný vŧbec ne. Ještě tak v tom čaji nebo grogu. Ale nejradši mám stejně rumový pralinky,― zasmál se. „To je dobre,― řekla Andrea. „Asi naozaj nie si na rum zvyknutý,― dodala po malé chvíli. „V tvojich pohároch ho totiţ veľa nebolo. Postarala som sa o to. Tí chlapi by ťa inak totálne zničili, skúšali to. Ja ich poznám, sviniarov. Nesmieš sa na nich ale hnevať. Veľa inej zábavy si tu neuţijú, tak se bavia ako vedia,― řekla na jejich omluvu. Marek se na ni překvapeně podíval. Vŧbec při pití nepoznal, ţe je jeho grog řezaný. Asi fakt nejsem na rum zvyklej, usoudil trochu zklamaně. Skoro ho teď mrzelo, ţe nebyl domácím dřevorubcŧm tak rovnocenným soupeřem, jak si o sobě myslel. Andrea se znovu posadila k jeho stolu. Roztrţitě utěrkou smetala drobečky ze špinavého stolu na podlahu. Prohlíţela si pozorně svého hosta. „Nechal si si narásť bradu,― prohodila. Myslela ale viditelně na něco úplně jiného. „Já měl fousy uţ posledně,― namítl Marek. „Áno, ja viem. Ale nie také dlhé. Vtedy v októbri si bol iba zarastený. Teraz máš bradu. A si aj ostrihaný. A trochu si schudol. Svedčí ti to.― 103
Markovi její paměť zaimponovala a dostal ze sebe nějaký kompliment. Andrea se na okamţik potěšeně usmála, hned vzápětí ale zase zváţněla. Zamyslela se. „Povedz mi, Marek, prečo si tu? Prečo si sem prišiel?― zeptala se najednou a podívala se mu přímo do modrých očí. „Pravdupovediac, vôbec som nečakala, ţe ťa ešte niekedy uvidím,― dodala. „Slíbil jsem přece, ţe ti přivezu ukázat ty fotky,― bránil se Marek. „A já svoje slovo vţdycky plním. Aspoň se o to snaţím,― slevil trošku. „Měl jsem teď nějaké zdravotní potíţe, dřív to opravdu nešlo." dodal omluvně. „To je dobre,― řekla zamyšlená Andrea úplně od věci. Zamţikala očima a podívala se krátce na stříbrné náramkové hodinky na útlém zápěstí. „A povedz mi, ako dlho sa zdrţíš? Alebo sa dnes zase ponáhľaš na Lopušnú?― zeptala se potměšile. „Ne. Já vlastně vŧbec nikam nepospíchám,― zrudl Marek. „Já jsem přijel opravdu hlavně proto, abych ti ukázal ty fotky. A…, a třeba si s tebou popovídat. Kdyţ budeš…, kdyţ to…, prostě kdyţ o to budeš stát,― podíval se rozpačitě na zadumanou dívku. Neodpověděla mu hned. Dál si ho měřila s tím pátravým výrazem ve tváři. Marek na ní viděl, jak usilovně přemýšlí, a měl z toho obavy. Bál se, ţe dívku tehdy na podzim špatně odhadl a ţe celou tu dlouhou cestu sem dneska váţil zbytečně. Měl hrozný strach, ţe ho od sebe vyţene, ţe nebude mít zájem nebo dokonce ani chuť si s ním povídat. Ale on by moc chtěl. To rozhodnutí v něm zrálo trestuhodně dlouho, toho si byl vědom, ale věděl, ţe to chce. Chtěl by se s Andreou více a blíţe seznámit. Poznat se s ní navzájem. Povídat si s ní. Sblíţit se… S hrŧzou si teď ale také uvědomil, ţe přijet sem takhle na večer od něj nebyl vŧbec chytrý nápad. Jak si to bude Andrea vykládat? Co si o tom bude myslet? Ty jsi přece takový idiot, zlobil se na sebe, měl jsi jet raději nějakým nočním vlakem, abys tady byl ráno. Měls tady být ve dne, aby sis v případě odmítnutí zachoval tvář a mohl odejít středem. Co budeš dělat, kdyţ ti za půl hodiny řekne: ´Tak ahoj, měj se hezky a aţ zase někdy pojedeš kolem, tak se zastav?´ Prve o těchto věcech vŧbec neuvaţoval, nenapadly ho, ale teď se kvŧli nim 104
v duchu proklínal. A bál se, ţe si Andrea té paniky prosvítající ze zorniček všimne… Rada by som ti videla do hlavy, opravdu si zamyšlená Andrea říkala. Veľmi by ma zaujímalo, čo by som tam v skutočnosti našla. Páčiš sa mi, uvaţovala, celkom sme si spolu posledne rozumeli, ale naozaj som nečakala, ţe sa tu ešte niekedy ukáţeš. Viac neţ dva mesiace si sa neozval, neposlal si pohľadnicu, nezavolal si. A napriek tomu si teraz tu. Prišiel si sem a tvrdíš, ţe si to spravil kvôli mne. Uţ tu bolo niekoľko takých, čo tu zostali po záverečnej a dušovali sa na smrť svojich detí, ţe to robia len kvôli mne. Ale tých všetkých na mne zaujímalo iba moje telo, tým všetkým išlo len o sex. Vraveli si, pekná mladá vdovička, tá ešte rada a vďačne podrţí a nebude s tým robiť ţiadne veľké okolky… Väčšina z nich si našťastie dala povedať a odišla po dobrom, len jeden nechcel pochopiť, ţe nie znamená naozaj nie. Jeţiš, to bolo odporné… Tak strašne odporné… Otřásla se při té bolavé vzpomínce hnusem a zamţily se jí oči. Bránila se. Vyrazila mu zub, kopla ho do těch jeho velikých chlupatých koulí. Hlasitě křičela a zoufale volala o pomoc. Nepřišel však nikdo. Vŧbec nikdo nepřišel. A tak ji ten kluk znásilnil. Nebyl starší jak ona. Byl milý, sympatický, ze začátku se tak hezky usmíval… Ale byl silný. A znásilnil ji. Byl to přespolan, cizí. Nikdy předtím ani nikdy potom ho tady v obci neviděla. Policii to nehlásila. Nemělo to ţádný smysl. Jenom by se to rozkřiklo po okolí a ona by tady byla totálně znemoţněná. Lidé by jí to nikdy neodpustili. Jí, Andree, by to nikdy neodpustili! Rudná je malá obec. Příliš malá obec na tak velkou hanbu. Nikomu to nikdy neřekla. Šla tehdy domŧ a strávila přes dvě hodiny ve sprše. Ve vodě tak horké, jakou jen její poskvrněné a poníţené tělo sneslo. A druhý den zavřela bufet a celý jej vymalovala. Podlahu dŧkladně vydrhla lyzolem a přestěhovala kompletně nábytek. Musela udělat ty změny, do toho starého 105
bufetu by se nedokázala kaţdé ráno znovu vracet. Vyvolávalo by to v ní příliš ţivé představy. Po několika týdnech ji přestaly probouzet noční mŧry. Ale zŧstal v ní strach a nedŧvěra k cizím muţŧm. Maskovala to poměrně zdařile předstíranou sebedŧvěrou a bryskním vtipem, kterým odráţela občasné pokusy o flirt, ale ve skutečnosti se bála. Hodně se bála. Vyhrabala doma dávno zapomenutou pistoli, kterou kdysi i s plným zásobníkem dostala od nějakého ruského vojáka, co měl velkou ţízeň a ţádné peníze. Ne moc velkou, ale velmi účinnou pistoli. Nosila ji s sebou do práce a přísahala si, ţe příštího chlapa, který se pokusí na ni křivě sáhnout, vlastnoručně zabije. A teraz si tu ty. Marek… Bratranec z Moravy, pousmála se v duchu. Prišiel si z takej diaľky kvôli mne. Aspoň to tvrdíš. Bývaš ďaleko, takmer štyristo kilometrov odtiaľto a musel si stráviť najmenej osem hodín vo vlaku. Buď si úplný cvok a blázon, alebo to so mnou myslíš fakt váţne. Ktovie. Dá sa to ale zistiť vopred? Nevyzeráš ako násilník, hodnotila ho unavenýma, ale střízlivýma očima. Ale tak vyzerá málokto. Tamten na to tieţ nevyzeral. Vôbec na to nevyzeral. Zvaţovala s chladnou hlavou moţná rizika. Uţ byla poučená. Ako sa ale mám s niekým zoznámiť, keď nebudem nikdy nikomu veriť? Som uţ tak dlho sama a túţim po láske a objatí ako túlavá mačka. Takisto Barbora potrebuje otca. Moţno by som to s ním mala skúsiť, kvôli Barborke by som to mala skúsiť, snaţila se nějak logicky si zdŧvodnit to, co podvědomě stejně chtěla udělat. Skúsim to s tebou, rozhodla se posléze. Dám ti, a sebe samozrejme tieţ, šancu a nechám tomu voľný priebeh. Moţno to tentoraz vyjde. A v najhoršom prípade sa o seba uţ budem vedieť postarať. To, čo sa stalo vtedy, sa uţ opakovať nebude. Uţ nikdy sa to opakovať nebude. Uţ tomu viem zabrániť. Nervózní Marek viděl, jak dívka najednou jakoby roztála a tak nějak uvolněně se na něho usmála. „Počúvaj, Marek, keby si chcel, tak ti tú kávu uvarím u seba doma,― řekla Andrea, opět jiţ s veselými plamínky v rozzáře106
ných očích. „Aj niečo pod zub sa tam určite nájde. Hladom ťa umrieť nenechám. Keď uţ si ten môj bratranec,― dodala rozpustile. „Pomôţeš mi upratať ten neporiadok? Dostaneme sa o to skôr k nám domov…― X Sníh, vyhrnutý od dlouhé řady domŧ do vysokých valŧ podél silnice, v naţloutlém světle lamp veřejného osvětlení blýskavě jiskřil. Uţ ale pouhých pár metrŧ za domy začínala černočerná tma a jen lesk namrzlého bílého sněhu neurčitě naznačoval, ţe se hned za laťkovými ploty zahrad začínají zvedat strmé kopce. Došli mlčky aţ k domku, ze kterého na Marka na podzim volala ta mladá sympatická ţena. Za pevně zavřenými okny bylo rozsvíceno. Na okenních tabulkách čaroval mráz a vytvářel z ledu na skle prŧsvitné květy. Ledové květy. Tenkrát tady byly odkvetlé muškáty, vybavila se Markovi ţivá vzpomínka. Tenkrát… Čas je tak relativní… Byl tu naposledy před více jak dvěma měsíci, ale kdyţ na Andreu později doma vzpomínal, připadalo mu, ţe ji neviděl uţ nejméně dva roky. A teď, kdyţ sem za jejího doprovodu přicházel, měl pocit, ţe od jeho poslední návštěvy uplynuly pouhé dvě hodiny… Marek šel první, a aby mohla Andrea odemknout vchodové dveře, musela se v úzké sněhové uličce protáhnout těsně kolem něho. Její vlasy přitom intenzívně zavoněly dráţdivou směsí jablečného šampónu, ţenského piţma a cigaretového kouře. Markovi se zachvělo chřípí a letmý dotyk dívčího těla zpŧsobil, ţe ho zašimralo ve slabinách. Lehce se otřásl. Dívka odemkla, vstoupila dovnitř a otočila se. „Vítam ťa u nás doma, Marek,― řekla a mile se na něj usmála. „Poď, prosím, dovnútra. Je zima,― pozvala ho dál. „Barborka je doma?― zeptal se Marek, zatímco si vyzouval boty. Pokud si dobře pamatoval, mělo by být Andreině malé dcerce pět nebo šest let. „Nie, nie je. Je u kamarátky. Často sa tam chodí hrať, keď musím byť popoludní v práci,― podívala se na hodinky. „Za 107
chvíľku po ňu pôjdem. Vie, o koľkej končím a hnevala by sa, keby som po ňu prišla príliš neskoro,― dodala. Za dvoukřídlými vstupními dveřmi bylo malé zápraţí, obvyklá úprava, aby dŧm snáze odolával tvrdým náporŧm zdejších tuhých zim. Vlastní chodba začínala aţ za dalšími dveřmi. Chodbička vedoucí středem přízemního domu byla úzká a vedly z ní troje dveře doleva, troje doprava a jedny zamčené dveře byly v protějším čele chodby. Ty ústily na velkou zahradu, kde byly nějaké hospodářské budovy, ve skále vykopaný hluboký sklep na ovoce a brambory a za nízkým dřevěným plotem tam volně pobíhal velký černý pes. Německý ovčák. V levé části budovy byly dva navzájem propojené pokoje. První, asi o polovinu větší, slouţil jako obývák, s barevnou televizí, velkou hifi věţí, elegantní sedací soupravou, světle hnědým nábytkem a bohatě vybavenou knihovnou, několika kvalitními reprodukcemi na zdech a sytě zelenou záplavou pokojových květin na všech slunných místech. Druhý pokoj byl zařízen čistě jako loţnice. Na moderním manţelském dvojlŧţku tam spávala Andrea s malou Barborkou. Objemný peřináč, dva noční stolky s lampičkami, na tom bliţším ke dveřím navíc poloţená rozečtená kníţka, „Tiene v raji― od Ericha Maríi Remarquea, odhalil na její obálce Marek s potěšením oblíbený titul svého oblíbeného spisovatele. V boční stěně vestavěná skříň a nepouţívané dveře do chodby. V rohu u okna velká palma vysazená v dřevěné kádi. Datlovník. Krémově zbarvený koberec s vysokými chlupy. Nic víc v pokoji nebylo. Vlastně ještě jedna věc tam byla. Na zdi proti postelím visel v jednoduchém rámečku malý obrázek s perokresbou ţenského aktu. Dívka na obrázku měla ve tváři Andreiny rysy, všiml si překvapeně a ţivé Andree zajiskřilo v očích, kdyţ zaregistrovala jeho zaujatý pohled. Poslední dveře vlevo vedly do malé místnosti, která momentálně slouţila jako skladiště nepotřebných a nepouţívaných věcí. 108
První dveře vpravo vedly do prostorné obytné kuchyně, za níţ se skrývala ještě velká spíţ, zbývající dvoje dveře ukrývaly koupelnu a toaletu. Domek byl starý, nízký, s obdélníkovým pŧdorysem a sedlovou střechou. Klasický venkovský styl. Veškeré vybavení a nábytek však bylo naprosto moderní. Zřejmě to nejlepší a nejnovější, co se dalo v místních podmínkách pořídit. Bylo znát, ţe paní domu vyrostla ve velkém městě a ţe má vkus. „Poď za mnou, Marek, sadneme si v kuchyni. Je tam teraz najteplejšie,― řekla Andrea a trošku nervózně mu tam nabídla místo u kulatého stolu s barevným vyšívaným ubrusem. „Hneď postavím vodu na tú kávu.― Marek byl také celý nesvŧj. Co já tady vlastně dělám, říkal si. Slíbil jsem jí sice na podzim, ţe se u ní zastavím, ţe se sem ještě někdy vrátím, ale jsem přesvědčený, ţe jsme tomu tehdy ani jeden z nás příliš nevěřili. To, ţe se rozhodl sem teď přijet, to byl takový impulsivní nápad. Výsledek lehčí deprese z rozchodu s Monikou v kombinaci s menší pracovní a rodinnou krizí, kdy měl pocit, ţe musí všechno změnit a začít úplně jinak a jinde. A právě tehdy v něm uzrálo bláznivé rozhodnutí vypravit se za tou sympatickou hnědookou Slovenkou. Ty fotky, to byla samozřejmě jenom záminka. Nastrkal obálky se svými muráňskými fotografiemi, i ty s medvědem z Lopušné, do igelitky, přihodil tam pro jistotu nějaké náhradní prádlo a kartáček na zuby, do peněţenky strčil pas a hrst slovenských bankovek, které mu doma zbyly po tom posledním výletu, rozběhl se na brněnské hlavní nádraţí a nasedl bez velkého uvaţování do prvního vlaku, který jel směrem na východ. No a teď jsem tady, říkal si, dokonce sedím u Andreji doma, a nevím, vůbec nevím, co si mám od své návštěvy slibovat. A ze všeho nejmíň tuším, co si ode mě slibuje Andrea. Jestli si ovšem ode mě vůbec něco slibuje. Vţdyť já jí dneska naprosto neohlášeně a zcela neočekávaně, a přiznejme si, ţe taky pěkně bezohledně, vpadl do ţivota. Třeba uţ měla na dnešní večer úplně jiné plány, třeba teď ţije 109
s nějakým obrovským ramenatým chlapem, takovým nějakým Jardou, který se co nevidět vrátí domů z práce a těţko bude nadšený, aţ tady u svého stolu uvidí nějakého Andreina ‚bratrance‘, jak sedí na jeho ţidli a popíjí přitom kávu z jeho hrnku. Nejspíš mě rovnou popadne za límec a vyhodí mě zase zpátky na zasněţenou ulici. A bude na to mít svatosvaté právo. A i kdyby nakrásně byla Andrea pořád ještě sama, co kdyţ ji prostě jen otravuju a to, ţe mi tady teď vaří to kafe, je jen její dobré vychování, nebo moţná soucit, kdoví, třeba je to odměna za tu pořádnou trţbu, kterou jsem jí dneska odpoledne v bufetu udělal. Na podzim, kdyţ si spolu tu hodinu nebo dvě vyprávěli, měl Marek pocit, ţe si spolu rozumí, ne, to není úplně přesné, ţe by si spolu mohli rozumět, ale co kdyţ to byl jenom jeho pocit? Jen a jen jeho pocit? Co kdyţ Andrea ten pocit vŧbec neměla a všechno to myslela úplně jinak, neţ jak to tenkrát pochopil on? Vţdyť on přece nikdy neuměl moc rozumět tomu, co se mu všechny ty ţeny a dívky, se kterými se na své cestě ţivotem setkal, pokoušely říct či naznačit, a pokud mu to neřekly hodně po lopatě, aţ příliš často se ve svém výkladu mýlil a aţ příliš často si díky své zcela mylné interpretaci zadělával na nejneuvěřitelnější trapasy a nedorozumění. A teď je tady, u další ţeny, u cizí ţeny, navíc v cizině, a nedokáţe sobě ani jí pořádně vysvětlit, proč tady vlastně je. A neví, jestli té dívce nevadí, ţe tady je. A jak se za ty dlouhé roky zná, těţko najde odvahu zeptat se jí na to přímo… „Nevadí ti, Andreo, ţe jsem teď tady u tebe? Ale řekni mi pravdu, prosím tě, je to pro mě hodně dŧleţité,― poţádal zničehonic docela vyrovnaným a pevným hlasem dívku točící se kolem plotny. Nevěřil svým vlastním uším, překvapil sám sebe tou nečekanou odvahou. Zatřásl překvapeně hlavou. To asi ten vypitý rum, usoudil. Moţná bych ho přeci jen měl pít častěji, napadla ho kacířská myšlenka. Andrea se k němu otočila a zavrtěla lehce hlavou. „Nevadí, Marek. Ja tu nemávam veľa hostí. Vlastne tu takmer nikdy nemávam ţiadnych hostí,― odpověděla. 110
Zamyslela se. Nikto sem za mnou vlastne ani nechodí, přemýšlela o svých návštěvách a návštěvnících. Ešte stále som tu cudzia. Občas sa zastaví nejaká kamoška, občas niektorá susedka. Ale to skutočne len málokedy. S pánskými návštěvami to bylo ještě horší. Kdyţ Zolo před těmi dvěma a pŧl roky umřel, neměla na chlapy, a pochopitelně ani na sex, ani pomyšlení. Pak ji loni v březnu znásilnil ten parchant a zase bylo z čeho se vzpamatovávat. Později uţ by snad i chtěla, ale copak tady v tom zapadákově, kde dávají lišky dobrou noc, a kde si všichni vidí navzájem aţ do kuchyně, o posteli ani nemluvě, je moţné pozvat někoho k sobě na noc? Naviac, konstatovala v duchu, tu široko-ďaleko ţiadny trochu rozumný slobodný chalan nie je. A zobrať si sem na noc nejakého ţenatého chlapa? Veď by ma miestne ţenské rozniesli na tých svojich diabolských kopytách. A pre chlapov by som bola zase len tá pobehlica, tá šľapka, tá kurva, ktorá je kedykoľvek k dispozícii kaţdému, kto si za ňu zaplatí… Ďakujem pekne, neprosím. Takej nálepky sa človek nezbavuje ľahko. Byla vděčná Markovi za ten nápad s bratrancem. Dá jim to do začátku trochu volného prostoru. A nechá tomu volný prŧchod. Ať se to dál vyvine samo. Jakkoliv. Pak se uvidí… Zvedla hlavu, odhrnula si vlasy z čela a podívala se Markovi zpříma do očí. „Naozaj mi nevadí, ţe si tu. Vieš, Marek, ja som mala minule pocit, ţe by sme si snáď mohli aj rozumieť.― Marek si s obrovskou úlevou oddechl a pověděl jí o obavách, kterými se aţ doteď tolik trápil. Andrea se mírně usmála a sklopila oči. Skrze dlouhé černé řasy se na Marka nenápadně podívala. Moţno, ţe som sa v tebe naozaj nezmýlila, projelo jí myslí. Kieţ by to tak bola pravda… „Nech sa páči, káva je tu. Instantná,― poloţila místo odpovědi před něj na stŧl velký hrnek s vonící kávou. „Turka ty nemôţeš, dobre si pamätám? A nie je to z národnostných dôvodov…,― řekla uţ zase s tím svým potutelným úsměvem na rŧţových rtech. „Pamatuješ si to úplně přesně,― pochválil ji Marek a ulehčeně se zasmál. Hned však zase zváţněl. „Andreo, já se ti ale musím 111
k něčemu přece jenom přiznat,― lezlo z něj jako z chlupaté deky. „Já ti prve neřekl tak úplně pravdu. Ty fotky co tady mám, to byla jenom záminka.― Zvědavě a mírně znepokojeně se na něho Andrea podívala a strnule vyčkávala. Najednou měla strach z toho, co Marek řekne. Zjišťovala, ţe jí vlastně není aţ tak úplně jedno, jak se tato situace vyvine. „Já tě prostě chtěl znovu vidět. Měl jsem najednou pocit, ţe kdyţ se sem hned nerozjedu, tak ţe se něco stane. Něco, co uţ nepŧjde napravit. A tak jsem se posadil na první vlak a prostě jsem sem za tebou přijel. A nepřemýšlel jsem, co bude dál.― Odmlčel se a hledal další slova. Andree se ulevilo a uvolnila se. Posadila se pohodlně na ţidli, opřela se lokty o stŧl a dala si bradu do dlaní. Sledovala Marka a pozorně naslouchala tomu, co jí povídal. Spíše neţ na slova se zaměřovala na jejich tón, na jejich zabarvení. Z těch několika kníţek o psychologii, které měla v knihovně, věděla, ţe tón hlasu a jeho modulace, mimika tváře a pohyby očí a rukou, jí mohou o řečníkovi prozradit mnohem víc, neţ vlastní obsah sdělovaných slov. A ona toho chtěla o tomhle řečníkovi vědět co nejvíc. „Jestli chceš,― pokračoval Marek trochu roztřeseným hlasem, „tak se zvednu a pŧjdu zase pryč. Dneska uţ mi zpátky asi nic nejede, ale tak jako tak mám na dnešní noc rezervovaný pokoj v hotelu v Telgártu22, tam jsem pěšky za hodinku, a zítra, o pŧl deváté, se vrací do Banské Bystrice ten vlak, co jsem s ním sem přijel. Odtamtud uţ to domŧ mám, co by kamenem dohodil a zbytek došel. Na večeři budu uţ zase doma.― Odmlčel se a okamţik přemýšlel. „Víš, Andreo, já ti v ţádném případě nechci nic vnucovat. A uţ vŧbec ne sebe. To rozhodně ne. Ani to neumím. Potkali jsme se jen čirou náhodou, skoro se neznáme. Já nevím nic o tobě, ty nevíš nic o mně. Oba jsme Telgárt – obec v blízkosti pramenŧ Hrona. Vznikla v 15. století. Během SNP obec vyhořela po povstaleckém ostřelování německých pozic zápalnými granáty (1944). Dnes významné turistické středisko v údolí mezi Nízkými Tatrami a Muráňskou planinou. Širokými loukami v okolí meandruje Hron, nedaleko obce je unikátní kruhový tunel na trati do Margecan. Celoroční ubytování v hotelu Telgárt. 22
112
doteď ţili své vlastní ţivoty a určitě nám to šlo. Já jsem ale měl tenkrát takový pocit, ţe by to mohlo jít i jinak, ţe bychom si třeba mohli my dva rozumět i tak nějak víc. Ale jak říkám, stačí pŧl slova, ani nemusíš nic říkat, stačí jen naznačit, stačí ukázat jedním prstem na dveře, a za pět minut jsem odsud pryč a uţ mě tady nikdy neuvidíš.― Marek chtěl ještě pokračovat, ale Andrea se natáhla a zlehka mu prsty přikryla ústa. „Počkaj, Marek, zadrţ. Pusť prosím ťa ku slovu aj mňa, tieţ ti chcem niečo povedať,― nadechla se. „Máš stopercentnú pravdu v tom, ţe sa nepoznáme a ţe o sebe takmer nič nevieme. Ale vieš, ja som tieţ mala taký pocit, ţe by to, snáď, mohlo ísť. Netvrdím, ţe muselo. Vravím, ţe by to mohlo ísť. Vieš, ja naozaj neviem, prečo si to myslím. Ale ja mám na podobné situácie také tykadielko, taký šiesty zmysel. A obvykle ma to moje tykadielko nesklame. Bohuţiaľ to nie je stopercentné, ale väčšinou to funguje. A verím, veľmi chcem veriť, ţe ma nesklame práve dnes.― Odmlčela se. Ty darebák jeden, pomyslela si. Ţe je v Telgárte hotel, to si si niekde zistil, ale ţe nie je otvorený, to si si uţ neoveril. No počkaj… „Do hotela samozrejme spať ísť môţeš, rada ťa tam odveziem autom, aby si sa nemusel trmácať po ceste peši,― pokračovala a podívala se na něho tak nějak zvláštně. Okamţik vyčkávala. Marek její pohled vydrţel s nehnutým obličejem a jen lehce přikývl hlavou na souhlas. Andrea se pousmála a nakrčila pihovatý nos. Nič? No, vlastne aj tak dobre, řekla si v duchu. „Ale nemusíš,― pokračovala nahlas. „Ak chceš, môţeš zostať na noc tu. Tu v obývačke, na gauči,― poplácala matraci, na níţ seděli. „A ja môţem na víkend zavrieť bufet a vziať si dovolenku. Uţ som aj tak nemala voľno odvtedy, ako som zostala sama. A môţeme vziať Barborku a ísť spolu niekam na výlet. Alebo sa hoci len sánkovať vzadu za záhradou na kopci. A môţeme sa pritom spoznávať.― Marek cítil, jak se mu ulevuje, jak z něj jako záklopkou z přetopeného parního kotle uniká pára nesnesitelného napětí, jak mu ze srdce padá těţký ţulový balvan sţíravých pochybností a nervy drásajících obav z toho, jak ho Andrea přijme. Ulehče113
ně si oddechl. S tou rezervací blufoval, nikde si ţádné ubytování nezajišťoval, ale pokud by si to Andrea přála, odešel by odsud hrdě se vztyčeným čelem a bez mrknutí oka, i kdyby to pro něj znamenalo, ţe bude muset noc strávit na studené prkenné lavici v nevytápěné nádraţní čekárně. Nebyla by to ostatně jeho první mrazivá noc, aspoň by se pocvičil a otuţil pro případ nějaké další nehody v lese. A kdoví, třeba bych mohl hrát karty s tím sympatickým starým výpravčím v jeho kanceláři, napadlo ho. A třeba bych na něm vyhrál peníze na zpáteční lístek, po té podvečerní grogové smršti by se to docela hodilo. Hlasité cinknutí zvonku mikrovlnky ho vrátilo zpátky do přítomnosti. Andrea před něho na stŧl poloţila plný talíř silného hovězího vývaru a tři velké rohlíky. „Zatiaľ to zjedz, kým sa vrátim. Je to dobré pre takých opilcov, ako si ty,― zatvářila se potměšile. „Ja idem po Barborku. Hneď sme späť.― Oblékla si červenou péřovou bundu, natáhla kozačky, na hlavu nasadila bílého pleteného kulicha s bambulkou a odešla někam do tmy. Zapadly za ní dveře a Marek v tom domě na pár minut osaměl. Nabíral si lţící tu hustou polévku a přikusoval beze spěchu rohlík. Přemýšlel o všem, co se za poslední dvě hodiny seběhlo, hlavou se mu honily útrţky jejich rozhovoru… Měl z toho příjemný pocit. Uţ dlouho neměl tak příjemný pocit, uţ velmi dlouho se v blízkosti nějaké dívky necítil tak dobře. Tak normálně… Tak přirozeně… Bylo mu tady v tom malém domečku moc hezky. X Někdy uprostřed noci ho probudil kousavý chlad, který mu odněkud agresivně dýchal na záda. Spal na levém boku, čelem k opěradlu, a tak se chtěl na gauči otočit, aby si podal přikrývku, která mu zřejmě sklouzla na podlahu. Na pohovce však bylo najednou nějak málo místa. Marek za sebe znepokojeně sáhl a místo peřiny tam ke svému ohromnému překvapení nahmatal teplé dívčí tělo. Překvapeně rukou ucukl, jako kdyby sáhl na rozpálená kamna. 114
„Ahoj,― zašeptala Andrea s potlačovaným smíchem. „Trvalo ti peknú dobu, kým si sa prebudil. Uţ mi začínala byť zima. To máš vţdy taký tvrdý spánok, keď máš babu v posteli?― „Andreo? Co tady děláš?― zeptal se rozespalý a zmatený Marek hloupě a prudce se k dívce sedící na okraji pohovky otočil, divţe ji nesrazil na zem. „Hádaj, ty chytrák, môţeš trikrát,― naklonila se Andrea k němu, aby mu i ve tmě pokoje viděla do očí. „Vţdy spávaš nahatý? Nebojíš sa, ţe ťa bude niekto očumovať?― zeptala se jen tak mimochodem a trochu škodolibě se usmála, kdyţ Marek očividně zrozpačitěl. „Ale to nič, kľudne si tak spávaj. Mne to nevadí, naopak,― podařilo se jí svého hosta znovu přinutit, aby se začervenal. Marek byl najednou hrozně rád, ţe je v pokoji taková tma. „Chcem ti povedať niečo iné,― pokračovala uţ váţněji Andrea. „Ty si ţiadnu izbu v hoteli rezervovanú nemal. Však nie, Marek?― Zaznělo to přísně. Stejný tón pouţívala Markova maminka, kdyţ vyšetřovala nějakou jeho dětskou lumpárnu. „Proč…, jak…, jak to víš? Ty ses tam ptala?― v hlase mu zaznělo nefalšované překvapení. „Psst, ticho. Hovor potichu,― přikryla mu rychle ústa drobnou dlaní se štíhlými prsty. Prstýnek s malým červeným kamínkem ho přitom trochu zaškrábal na tváři. „Barborka spí hneď vedľa, nechcem ju zobudiť,― ukázala prstem na pootevřené dveře. „Jak jsi věděla, ţe tam ten pokoj nemám?― zašeptal Marek. „Pretoţe ten hotel od polovice novembra rekonštruujú a bude aţ do konca jari zavretý, ty klamár jeden klamársky,― tlumeně se zasmála. „Keby som ťa nenechala spať tu, bol by si teraz vonku na mraze. Hovorím si, ţe by si si to moţno zaslúţil.― Marek nevěděl, co na to říct, a tak raději mlčel. Cítil se zahanbeně. „A ver tomu, ţe ak by som čo len trošku nechcela, nebol by si teraz tu,― dodala Andrea. „Naozaj nie. Mám svoje skúsenosti. Zlé skúsenosti. Raz ti o tom poviem viac,― odmlčela se a oči jí zabloudily do ošklivých vzpomínek. „Ale Marek, tebe ja chcem 115
veriť. Nesklam ma, prosím,― dodala a hlas se jí vytratil do ztracena, hebké oči se zaleskly. Marek zvedl ruku a zlehka Andreu pohladil po sametové tváři. Kdyţ se ukazovákem letmo dotkl jejího ucha, dívka tiše sykla. Chytila ho pevně za paţi a odtáhla ji od své hlavy dál. „Mareček, si naozaj veľmi milý, ale toto nie,― zašeptala rychle. „Teraz ešte nie,― upřesnila, ale v rozporu se svými slovy se k němu na okamţik celým tělem přitiskla. Na holém stehně ho zaškrábaly drsné chloupky jejího horkého klína, o penis se mu otřelo ţhnoucí tělo. Cítil, ţe to nezŧstalo bez následkŧ. Dívka na sobě měla krátkou prŧsvitnou noční košilku, která víc odhalovala, jak skrývala, a pod tím uţ nic. Marek se zachvěl náhlým vzrušením, o to prudším, protoţe nečekaným, a pokusil se ji obejmout. Andrea mu však pevně sevřela obě ruce. Naklonila se nad ním a s divokou ţivočišností ho políbila na ústa. Zabolelo to a na špičce jazyka ucítil slanou chuť krve z prokousnutého rtu. „Nech sa ti sníva niečo pekné,― zašeptala chraptivě. „Hovorí sa, ţe to, čo sa sníva v prvú noc na novom mieste, tak ţe sa určite vyplní.― Ucítila, ţe začíná být vzrušená, ale nechtěla, aby to na ní Marek poznal. Trochu prudce se zvedla a napřímila se. Bílá kŧţe jejích dlouhých stehen zasvítila ve tmě. Zvedla ze země přikrývku a Marka s ní přikryla. „Aby si mi tu neprechladol,― zašeptala. Ve dveřích do loţnice se ještě jednou zastavila a otočila se. Měla hroznou, těţko ovladatelnou chuť vrátit se za tím klukem a hned teď se s ním pomilovat. Krátce zaváhala, ale potom se pevně rozhodla. Nie, řekla si. O mne uţ nikto nikdy nebude hovoriť, ţe som kurva. Keď uţ nie kvôli sebe, tak kvôli Barborke to vydrţím. Veď to uţ snáď nebude trvať dlho… „Vieš, len som chcela, aby si vedel, ţe ja to viem,― řekla tiše. „Dobrú noc, Marek,― zašeptala ještě a lehce zavrtěla prsty pravé ruky na pozdrav. Potom uţ se za ní dveře zavřely. Ozvalo se ostré kovové cvaknutí, jak otočila klíčem v zámku. Opřela se zády o zamčené dveře a zhluboka oddechovala. Marek zŧstal v obývacím pokoji sám. 116
Olízl si rychle otékající ret. Pane Boţe, to přece není ţenská, to je hotovej hurikán, hotovej El Niňo, vlastně La Niňa nebo jak je to správně, pomyslel si. Byl zmatený. Zmatený a vzrušený. Tak moc vzrušený, ţe se musel natáhnout z lŧţka a z kapsy kalhot přehozených přes opěradlo ţidle vylovit kapesník. Několika rychlými a zkušenými pohyby ruky se toho obrovského napětí nahromaděného dole v podbřišku zbavil. Šlo to rychle, před očima měl stále ještě to dráţdivé a svŧdné Andreino bílé tělo, na kŧţi stále ještě cítil horkost jejího klína. Pomalu zase usínal. Za zavřenými a zamčenými dveřmi bylo ještě dlouho slyšet Andreu, jak se tam neklidně převaluje na manţelské posteli. Posteli příliš veliké pro jednu osamocenou dívku a její malou dcerku… X Ráno byl Marek strašně nervózní. Andrea se včera večer mezi řečí sice zmínila o tom, ţe by zavřela na víkend svŧj podnik, aby eventuálně mohli jít všichni tři někam ven, ale dnes se o tom za celé ráno ani jediným slovíčkem nezmínila. Asi si to přes noc rozmyslela, usoudil Marek a byl z toho moc zklamaný a nešťastný. Netroufal si však připomenout to Andree sám, ani za nic před ní nechtěl vypadat, ţe se jí vnucuje. Něco takového by jeho chlapská ješitnost neunesla. Měl hrozný strach, aby se neztrapnil, myslel si totiţ, ţe se v něm Andrea asi nějak zklamala, ţe řekl včera večer nebo později v noci něco natolik hloupého, ţe ji tím od dalších sbliţovacích pokusŧ odradil. Nebo ţe jí prostě jenom nepadl do oka. I to se přece mohlo stát… Večer to sice bylo nádherné, dlouho do noci si povídali, a ten dráţdivý noční budíček ho příjemně překvapil a zdálo se mu, ţe by to celé mohlo být příslibem a předzvěstí něčeho ještě mnohem krásnějšího a příjemnějšího a dlouhodobějšího, ale teď ráno se nedělo nic. 117
Vŧbec nic… Čas nezadrţitelně ubíhal, snídani uţ dávno snědli a trochu křečovitě udrţovaný hovor začínal váznout, aţ se vytratil docela. Čím dál častěji se oba dívali na hodinky. Osobní vlak do Banské Bystrice odjíţděl v osm hodin a třicet šest minut. I malá Barborka vycítila tu podivně napjatou atmosféru a byla z toho nezvykle mlčenlivá. Svojí dětskou intuicí vycítila, ţe si velcí potřebují něco říct a odešla si hrát do obývacího pokoje. Velcí si sice potřebovali něco říct, ale nenacházeli k tomu ani jeden potřebnou odvahu. Najednou bylo uţ čtvrt na devět a Andreino oficiální pozvání stále nepřicházelo. Andrea byla zamlklá, váţná a jen se na Marka pořád tak nějak zvláštně dívala. Marek si těţce povzdechl a začal si balit své věci. Šlo to aţ nepříjemně rychle; litoval teď, ţe si toho s sebou nepřivezl mnohem víc. Andrea zamyšleně přihlíţela. Viděla, ţe to balení Marek úmyslně protahuje, zdálo se jí, ţe to snad nedělá rád, ţe se mu moţná nechce odjet. Byla by ráda, kdyby tady zŧstal, kdyby neodjíţděl, ale trochu se bála mu to nabídnout. Dobře si všimla, jak celé ráno sledoval čas, jak se kaţdou chvíli dívá na hodinky. Myslela si, ţe se uţ nemŧţe dočkat příjezdu vlaku. Asi som ho pekne vydesila tou svojou nočnou exhibíciou, pomyslela si. Boţe, ja som taká blbá! Tieţ som to mohla ešte pár dní vydrţať, nadávala si v duchu, ktovie, čo si o mne teraz myslí. Hrozně se před ním styděla a o to větší strach teď měla říct mu, aby tu zŧstal ještě několik dalších dní. Mŧţe-li. Chce-li. Nechtěla vypadat vyzývavě, obávala se, aby to nevypadalo, ţe ho tady chce mít jen a jen kvŧli sexu, ţe je ochotná vlézt do postele komukoliv, kdo právě zazvoní u dveří. Keby sa ma na to aspoň spýtal sám a uľahčil mi to, zoufale si přála, tak rada by som s tým súhlasila. Marek ale neřekl ani slovo. Měl sklopenou hlavu a mlčky si skládal do tašky svých pár věcí. Marek strčil do igelitky poslední kus své skrovné výbavy a zvedl oči. Podíval se smutně na Andreu. Dívka měla pohaslý 118
pohled, včerejší jiskřičky se z očí někam vytratily. Vypadala unavená a o několik let starší. Díval se na ni a mlčel. Nevěděl, co říct. Tolik by si přál, aby tady mohl zŧstat, ale nemohl si o to přece říct sám! Ale pokud to neudělá Andrea, bude muset za pár minut odejít na nádraţí, koupit si jízdenku a nastoupit do vlaku. A odjet pryč a nejspíš se sem uţ nikdy víc nevrátit. Trápilo ho to. V rozpacích si olízl oteklý ret. Andrea si toho všimla a přistoupila k němu blíţ. „Bolí ťa to?― zeptala se soucitně a opatrně mu ukazovákem poraněný ret pohladila. „Je mi to veľmi ľúto,― řekla. „Niekedy som divoká. A strašne hlúpa… Prepáč mi to, Marek. Prepáč mi to všetko, prosím ťa.― Měla podivně rozechvělý hlas. To vŧbec neodpovídalo té představě divoké, dravé a sebejisté šelmy, kterou si o ní Marek v noci udělal. Teď to byla citlivá, něţná a snadno zranitelná dívka. Zavrtěl lehce hlavou. Chtěl něco říct, ale nemohl. Měl svíravý pocit, ţe se udusí nebo ţe v nejbliţším okamţiku exploduje. Tolik emocí z něj chtělo prudce vytrysknout ven, ale něco je násilím zadrţovalo uvnitř. Nedokázal ze sebe vypravit ani jedno jediné slovo. Chytil místo toho Andreu za ruku a do toho nataţeného prstu ji kousl. Potom ji políbil na drobnou dlaň. A potom dívku k sobě prudce přitáhl a stále mlčky ji pevně sevřel v náručí. Řekni to, proboha tě prosím, řekni to, prosil v duchu Andreu a díval se přitom přes její rameno na hodiny stojící na ledničce. Jejich ručičky se pohybovaly pekelným tempem. Za chvíli musí odejít, má-li ten vlak stihnout. Měl nejvyšší čas něco říct, ale nemohl to ze sebe dostat. „Musíš odísť?― zašeptala u jeho ucha najednou Andrea nervózně. „Nemusím,― také zašeptal s náhlou nadějí v hlase. „A zostať ešte pár dní…, tu s nami…, so mnou…, to by si nechcel?― zeptala se Andrea ještě o poznání tišeji a nejistěji. „Chtěl, strašně moc bych tady s vámi…, s tebou chtěl zŧstat,― vydechl úlevně Marek a ten knedlík z krku se ztratil. Rozpustil 119
se, někam zmizel. Najednou zase mohl úplně normálně mluvit. Rozesmál se. „Andrejko, já jsem se tak strašně bál, ţe se mě na to nezeptáš a ţe snad budu muset odejít na ten blbej vlak.― „A ja som se zase hrozne bála, ţe tú ponuku odmietneš a ţe budeš chcieť odísť,― odpověděla Andrea ulehčeně. „Sme my dvaja ale blázni blázniví, máme toho spoločného asi viac, neţ to na prvý pohľad vyzerá,― zasmála se a zavrtěla nechápavě hlavou. Její dlouhé hnědé vlasy Marka zašimraly na tváři. „Marek, my dvaja sa spolu musíme omnoho viac rozprávať, predstav si, ţe by som nič nepovedala a ty by si odišiel preč. Uţ by sme sa zrejme nikdy v ţivote nevideli,― dodala váţně a lehce ho políbila na tvář. „Já vím. Stává se mi to, někdy mluvím, kdyţ bych měl mlčet. A jindy mlčím, kdyţ bych měl mluvit. To druhé mě potom většinou strašně mrzí…,― odpověděl. Andrea se od něj odtáhla a uţ zase s těmi zářivými jiskřičkami v očích se na něho rozpustile podívala. „Vieš, ako sa teraz tváriš?― zeptala se. „Jak?― „Ako slniečko na hnoji,― rozesmála se. „Prepáč, nehnevaj sa,― omluvila se mu se smíchem, kdyţ uviděla, jak zaraţeně ztuhl. „To sa u nás tak vraví. A teraz poď, vybalíme zase tú tvoju batoţinu,― řekla a vzala mu z ruky tu jeho bílou igelitovou tašku. X Za Barborčiny vydatné pomoci vyrobili ještě to ráno velkou lepenkovou ceduli s nápisem „SOM NA DOVOLENKE― a Andrea ji hned odnesla připevnit na dveře bufetu. Marek s Barborkou osaměli při umývání nádobí od snídaně. Barborka ale byla nedŧvěřivá a drţela si odstup. Bez mámy se bála. Kdyţ se Andrea za pár minut vrátila, teple se oblékli, protoţe venku bez přestání mrzlo, a vyrazili všichni tři na výlet. Kam, to Marek nevěděl. Mělo to být překvapení. Bylo toho v okolí hodně, co děvčata chtěla svému hostu ukázat, čím se mu tady chtěla pochlubit. Vlastně šli čtyři, protoţe je doprovázel také Ron, Andrein šestiletý německý ovčák. Mohutný, silný, černý jako noc a ostrý 120
jako segedínský guláš. Přísnou Andreu Ron na slovo poslouchal, malou Barborku bezvýhradně miloval a ochraňoval a cizího Marka toleroval, protoţe mu to jeho panička přikázala. Ron sice vŧbec nechápal, proč by se měl k tomu cizinci chovat s nějakou přehnanou náklonností nebo srdečností, ale protoţe svou paní respektoval, jednak proto, ţe to byla samička a těm se odmlouvat nevyplácí, ale hlavně proto, ţe to byla ona, kdo mu dával kaţdý den dobré ţrádlo a chodíval s ním na procházky, snaţil se aspoň si toho velkého člověka příliš nevšímat. Pokud se tedy nemotal příliš blízko kolem jeho miláčka, od kterého si nechával líbit naprosto cokoliv, ale pro který by byl ochoten bez sebemenšího zaváhání zabíjet. Vţdy, kdyţ se ten cizí člověk k malé Barborce přiblíţil, uváděl statný Ron všechny svoje pruţné svaly do pohotovostního reţimu a byl připraven při první známce ohroţení okamţitě vystartovat a vrhnout se tomu vetřelci, bez ohledu na následky, rovnou na hrdlo. Marek měl s velkými psy dost zkušeností a vycítil to potenciální nebezpečí. Nevnucoval se Ronovi, nepokoušel se podplácet ho dobrotami, věděl, ţe by ho tak silný pes nikdy nepřijal, ale ani se mu nijak nevyhýbal a dával mu naopak znát své sebevědomí. Dobře věděl, ţe má-li s tím psem někdy v budoucnosti dobře vycházet, nesmí dovolit, aby si ho teď zařadil do kategorie slabochŧ. V blízkosti Barborky se však Marek choval maximálně obezřetně, protoţe mu bylo jasné, ţe by ten psí divočák mohl na jeho nečekaný prudký pohyb zareagovat zkratovitě a doopravdy na něho zaútočit. Dělal proto, ţe si Rona nevšímá, ale zŧstával v jeho přítomnosti v absolutním střehu. Rona chování toho člověka mátlo. Poznal, ţe se mu ten cizí samec dobrovolně nepodřídí, ale překvapovalo ho, ţe se ani nepokouší vyvolat s ním souboj o vŧdcovství v této malé smečce. Přestoţe z něj vyzařovala dostatečná síla a energie, aby se o to mohl přinejmenším pokusit. Byl z toho tvora zmatený, pouţíval na jeho prostý rozum příliš sloţitý vzorec chování. Útok a obrana, akce a reakce, boj a lov, nadřízenost a podřízenost, poslušnost a rozkaz, to byly pojmy, jejichţ obsahu statný pes rozuměl, který svými zvířecími instinkty chápal. Ale ten člověk se choval mnohem rafinovaněji. Nebyl agresivní a neu121
dělal nic tak přímočarého, aby na to mohl Ron jednoznačně zareagovat, a přesto pes zjišťoval, ţe jej ten cizinec svých chováním začal proti jeho vŧli pomalu ovlivňovat. Po třech dnech Ron ze své ostraţitosti vědomě slevil. Ověřil si, ţe ten muţ malou Barborku ani jeho velkou paničku vŧbec nijak neohroţuje. Ţe se k nim naopak chová přátelsky a ţe samička i mládě jeho přátelské projevy přijímají. Ron, ač mu to zpočátku bylo trochu proti srsti, začínal k tomu samci pociťovat jistý respekt a sympatie. Najednou se cítil tak nějak zvláštně. Kdesi z hloubi jeho paměti se nečekaně vyloupla vzpomínka na to, ţe kdyţ byl ještě hodně mladý pes, takové sotva odrostlé, nohaté a uštěkané štěnisko, mívala tato smečka svého vŧdce. Silného lidského samce, který se k oběma samičkám choval zrovna tak hezky jako tento člověk. Ron si vzpomněl, ţe i on toho samce miloval a poslouchal všechny jeho příkazy. Býval to hodný pán, přísný, ale spravedlivý. Potom jednou ráno odešel z domu a uţ se ke své smečce nevrátil. A od té doby, uţ více jak dvě zimy, musí některé povinnosti vŧdce vykonávat Ron sám. Ale on, ač je psem nesmírně hrdým a mezi ostatními psy v obci pro svoji dravost a sílu velice obávaným, by měl raději zase nějakého svého pána, který by z něho všechny ty starosti opět sejmul. Chtěl by znovu nad sebou cítit pevnou ruku, po zásluze odměňující a po právu trestající, mít svého pána, kterého by bezvýhradně poslouchal a miloval a kterému by pomáhal ochraňovat proti komukoliv na světě zbytek jejich smečky. Sledoval dál toho člověka, všímal si pozorně všeho, co dělá, registroval, jak se chová, a začínal se pomaličku vyrovnávat s jeho přítomností v domě. Bylo pohodlnější a příjemnější, nemuset se o všechno starat sám. Začínalo se mu to líbit. A kdyţ několik dní poté, co se ten cizinec u nich objevil, byl očitým svědkem toho, jak se ho jeho milovaná Barborka sama od sebe chytila za ruku, cosi neznámého ho donutilo, aby pomalu vstal, přišel aţ k tomu člověku, sedl si mu vedle nohy a nechal se od něj zlehka pohladit po hlavě. X 122
Malá Barborka se po počáteční opatrné a pochopitelné nedŧvěře ujala role prŧvodkyně a nadšeně Marka zasvěcovala do všeho, co bylo pro její dětskou dušičku dŧleţité. A také se hodně vyptávala. „Keď si bratranec mojej mamky, čo si potom mne? Tieţ bratranec? Alebo si môj strýko?― zamyslela se druhý nebo třetí den Markovy přítomnosti nad tím, co někde mezi sousedy zaslechla, a zvedla k němu své veliké zvědavé oči. Marek s Andreou se po sobě rozpačitě podívali. Bylo jen otázkou času, kdy podobný dotaz padne. A jeho zodpovězení se nedalo ţádným rozumným zpŧsobem vyhnout. Ani by to nebylo příliš moudré. Barborka uţ byla dost velká a chytrá na to, aby si sama ledacos domyslela, a tak bylo lepší být k ní co nejupřímnější a nedávat zbytečný prostor její bujné fantazii. Vlastně mohli být rádi, ţe se zeptala doma a ne třeba na poště. „No,― zamyslel se Marek. „Já vlastně nejsem maminčin opravdický bratranec,― řekl a neuniklo mu, jak se dětská tvářička při těch slovech poněkud zakabonila. „Ale mamka vravela tete Olejníkovej, ţe si jej bratranec,― oponovala mu Barborka tvrdohlavě. „To teda mamička nevravela tete pravdu? Prečo jej nevravela pravdu?― nechápala její bezelstná dušička drobné nuance světa dospělých. „Mami, prečo si tete Olejníkovej nevravela pravdu?― Andrea se na Marka rychle podívala a vloţila se do rozhovoru raději sama. „Áno, naozaj som jej to tak povedala,― odpověděla Barborce. „Vieš, ja som nechcela, aby si teta Olejníková myslela, ţe u nás teraz býva úplne cudzí človek. Marek síce nie je môj naozajstný bratranec, ale je to môj veľmi dobrý kamarát. Ale to je naše spoločné tajomstvo a zatiaľ to nechceme nikomu hovoriť. Vieš čo, Barborka, ani ty to zatiaľ nikomu nehovor. Bude to od dnes aj tvoje tajomstvo, súhlasíš?― Při slově tajemství se holčičce rozsvítily oči. Spiklenecky přikývla hlavičkou, aţ jí dva copánky spletené z dlouhých blonďatých vláskŧ poskočily na útlých ramínkách. Zatvářila se spokojeně. Nevydrţelo jí to však nadlouho a uţ za několik okamţikŧ se znovu hluboce zamyslela. 123
„No ale ako ťa mám teraz volať, keď nie si môj naozajstný strýko, ale si len ten mamičkin kamarát? To si potom aj môj kamarát?― zeptala se nejistě a rozpačitě si přitom tahala za krátkou sukénku. Andree zacukaly koutky úst a oči se jí zalily něhou. Marek se dokázal nezasmát a se vší váţností Barborce odpověděl: „Ano, jestli budeš chtít, tak budu taky tvŧj kamarád. A říkat mi mŧţeš „ujo― nebo „Marek―. Vyber si sama, co by se ti líbilo víc.― „Ujo nie, tak volám skoro všetkých. Myslím, ţe Marek sa mi páči viac,― rozhodla se a zvedla k Markovi své velké oči. Andrea svou dcerku pohladila po rŧţové tvářičce. Ta však s Markem ještě zdaleka nebyla hotová. Ještě měla na srdíčku jeden dŧleţitý problém. „Máš doma tieţ nejaké malé deti, ujo Marek?― zeptala se ho po malé chvíli s bezelstnou dětskou přímočarostí. I Andrea zbystřila pozornost a nadzvedla zvědavě obočí. Toto téma ji také docela zajímalo a sama se na to Marka dosud ještě nezeptala. „Ne, nemám doma ţádné děti,― odpověděl Marek podle pravdy a odhodlaně čekal na další všetečnou otázku. Snaţil se tvářit uvolněně, ale uvnitř byl napjatý a nervózní. Věděl, ţe děti nemají tak nesmyslné zábrany jako dospělí a ţe pokud je něco zajímá, prostě se zeptají. Byl docela zvědav na další otázku, přestoţe mu bylo jasné, ţe mŧţe být hodně indiskrétní. Otázka se však prozatím nekonala, dětská hlavička se ještě zaobírala předchozí informací. „To by si si teda mohol zobrať moju mamičku za ţenu,― konstatovala malá Barborka po chvilce usilovného přemýšlení. „Boli by sme zase celá rodina. Môj ocko totiţ umrel, vieš? Uţ je to strašne dávno. To som bola ešte malé dieťa.― Upřela na Marka své velké oči a čekala na jeho reakci. Marek se ocitl v hrozných rozpacích. Andrea se mu moc líbila, z Barborky byl nadšený a cítil by se velmi poctěn mít takovou ţenu a takovou dceru, ale toto bylo i na něj trochu rychlé. Opravdu na to bylo příliš brzy. Znali se teprve krátce. Ve hře byly dosud ještě úplně všechny moţnosti. Usilovně přemýšlel, jak z oţehavé situace ven. Pomohla mu však sama Andrea, 124
která po Barborčiných posledních slovech ztuhla a zalapala po dechu. „Barborka, čo to táraš, prosím ťa,― řekla rychle, natáhla se, popadla dcerku a posadila si ji na klín. „To nemôţeš rozprávať, také veci. Veď Marek je tu u nás len na návšteve. Ešte sa naľaká, ţe ho nútime do svadby a utečie nám preč.― Střelila po Markovi rychlým pohledem. Byla v něm omluva, ale i zvědavost. Barborka je však nenechala vydechnout. „No ale mami, veď je to pravda,― bránila se tomu bezprecedentnímu omezování svých práv. „Veď ty sama si predsa vravela, ţe by to chcelo do domu chlapa, inak ţe sa z toho zblázniš?― „Barbora!― vykřikla Andrea vyděšeně a výhruţně se zamračila. Bylo však uţ příliš pozdě. Barborka uţ to musela ze sebe dostat. „Naozaj si to vravela, mami, ja som dobre počula, ako to vravíš, keď si bola minulý týţdeň zavrená večer tak dlho v kúpeľni.― Andrea, zrudlá aţ k samým kořínkŧm vlasŧ, se kousla do rtu a sklopila hlavu, aby na ni Marek neviděl. Záplava hnědých vlasŧ milosrdně přikryla červený obličej. Přitiskla si dcerku pevně k hrudi. Hlavně proto, aby ji umlčela. „Barborka, čo to má znamenať? Dúfam, ţe nechodíš načúvať, čo robím v kúpeľni?― zeptala se jí po chvíli s hranou přísností. „Predsa vieš, ţe sa také veci nerobia!― „Nie, nechodím,― nabrala Barborka na pláč. „Ale ja som sa tu sama hrozne bála, a tak som stála pri tých dverách a čakala na teba, kým vyjdeš von,― potáhla malým nosíkem a drobnou pěstičkou si utřela oči. „Nehnevaj sa na mňa, mamička, prosím ťa, nehnevaj sa na mňa, ja uţ to viackrát neurobím,― zaprosila tenkým hláskem. Andree se do očí vyhouply dvě velké slzy špatného svědomí. Pevně Barborku objala a přitiskla si ji na prsa. Láskyplně ji mačkala, zasypávala její světlé vlásky mnoha polibky a do rŧţového ouška jí šeptala něţná slŧvka útěchy. „Miláčik môj maličký, princeznička moja sladká, ty sa tu predsa nemusíš ničo125
ho báť, veď ja som s tebou, a vonku na dvore je veľký a silný Ron a ten ťa predsa pred kaţdým ochráni, a…― „To ja všetko viem,― zavzlykal nešťastně tenoulinký hlásek z jejího náručí. „Ja viem, ţe je Ron na dvore, ale keď ty si kaţdý deň aţ do večera v práci a ja som tu úplne sama a býva mi tu smutno a bojím sa tu… Mami, prečo ja nemôţem mať svojho ocka, ako majú všetky ostatné deti?― V jejích slovech se objevil osten hořké výčitky. „Ale Barborka,― zašeptala Andrea provinile. „Vieš predsa, ţe náš ocko umrel, keď naňho spadol strom v lese.― „Viem, viem. Ale keby si ty naozaj chcela, mohla si sa znovu vydať. Teta Slobodníková v obchode to vravela uţ niekoľkokrát,― namítla Barborka a definitivně se rozplakala. Křehká zádíčka se otřásala zoufalými usedavými vzlyky. Andrea zvedla k Markovi mokré oči. Po hladkých tvářích jí stékaly dva potŧčky slz. „Nehnevaj sa, Marek. Nehnevaj sa, prosím ťa,― řekla. „Mrzí ma to, ani si nevieš predstaviť ako. Pri tomto si naozaj nemal byť. To nie je tvoj problém.― Marek se na ni podíval, ve velkých rozpacích vstal ze ţidle a klekl si vedle těch dvou děvčat na koberec. Vytáhl z kapsy čistý kapesník a střídavě jim z tváří utíral nově se objevující slzy. A u toho mluvil a mluvil, aţ jim oběma ten pláč rozmluvil. Bylo načase, jeho velký kapesník byl téměř celý promáčený. „Tak, Barborko, ještě jednu poslední slzičku, ať mŧţeme dát ten mokrý kapesník do prádla. Ale opravdu uţ jenom tu jednu slzičku. Víc se jich sem uţ fakticky nevleze,― řekl a s cípem kapesníku mezi prsty číhal u Barborčina oka na tu objednanou úplně poslední slzičku. Barborka ještě jednou posmrkla, potáhla nosem a najednou se rozesmála. Vyprostila se z mámina sevření, naklonila se k Markovi a zničehonic mu vlepila na tvář vlhkou pusu. Andrea vzala překvapenému utěšovateli z ruky ten mokrý kapesník a utřela do něj napřed Barborčin a potom i svŧj od pláče zčervenalý nos. „Vyperiem ti ho,― řekla a strčila ho do své kapsy. Podívala se na Marka. Markovi připadlo, ţe nějak zvláštně. „Chcela by som sa ti poďakovať, Marek,― dodala a pořád se na něj tak zvláštně dívala. 126
„To nic, tady není přece za co děkovat,― odpověděl ostýchavě. Bylo mu trochu nepříjemné, ţe byl svědkem té slzavé scény, a měl výčitky svědomí, ţe to celé vzniklo vlastně kvŧli němu. „Ale je,― namítla Andrea. Zamyslela se a podívala se na něho. „Naozaj to vieš s malými dievčatkami,― řekla pochvalně a mírně obdivně. „Moţno by z teba bol dobrý otec,― prohodila zamyšleně. „Jo, s malými holčičkami, s těmi já to opravdu umím,― řekl Marek s ironickým úsměvem, ale zaznělo to poněkud smutně. Andrea ten skřípající podtón postřehla. „Stalo sa niečo?― zeptala se ohleduplně. Marek zavrtěl hlavou. „Ale ne,― řekl. „Nestalo se nic.― „Neklam, Marek,― namítla. „Ja som to veľmi dobre počula. Človek nehovorí len slovami.― „Opravdu?― opáčil Marek. „To si na tebe budu muset dávat dobrý pozor.― Andrea se na něj zamyšleně podívala. Ty si ale baran tvrdohlavý, pomyslela si v duchu. Naozaj nie je ľahké dostať sa ti hlbšie pod koţu. Ale aj tak, alebo moţno práve preto, ma priťahuješ. Aj keď mi toho o sebe veľa nepovieš. Hlavou jí najednou jako blesk proletěl jeden nápad. Natáhla ruku a chytla Marka za vousatou bradu. Zvedla mu skloněnou hlavu a podívala se mu zpříma do očí. „Aj s veľkými dievčatami to vieš, Mareček,― řekla tiše a lehce ho políbila na ústa. Marek překvapeně zamrkal a začervenal se. Dvě pusy od dvou ţenských během pěti minut, to uţ se mu hodně dlouho nepoštěstilo. Myslím, ţe ten kľúč k tebe moţno predsa len nájdem, řekla si Andrea a nepatrně se usmála. X V pondělí dopoledne Marek nastoupil do bufetu jako nekvalifikovaná pomocná síla, aby si odpracoval nocleh a stravu a vydělal si na zpáteční cestu domŧ. Kaţdý všední den, od devíti hodin ráno do šesti hodin odpoledne, umýval špinavé nádobí, prodával cigarety, tatranky 127
a další drobné zboţí, vařil kávu a čaj, ohříval v mikrovlnné troubě párky a polévku, roznášel pivo a naléval velké rumy. Bavilo ho to. Zŧstával přitom pro své okolí věren své pŧvodní roli bratrance z Moravy, který přijel na Slovensko na dovolenou za svojí příbuznou. Bylo to tak zdaleka nejjednodušší. Tady ţádné nebezpečí z příliš dŧvěrných vztahŧ mezi bratrancem a sestřenicí nehrozilo, neboť v práci a na veřejnosti se k sobě s Andreou chovali naprosto korektně. Tak, jak se na vzdálené příbuzné sluší a patří. Místní štamgasti Markovo brigádničení v bufetu akceptovali bez větších připomínek jako novou realitu. Pravděpodobně k tomu přispěl i ten grogový úvod, který ho s většinou z nich seznámil hned ten páteční podvečer. A pokud si někdo z místních myslel o jeho „příbuzenském― vztahu k Andree něco jiného, nechával si to pro sebe. Ale i kdyby ne, Andree a Markem by to bylo stejně jedno. „Tú jazvu si na jeseň nemal,― řekla jednou večer Andrea, kdyţ seděli vedle sebe na gauči a povídali si. Hodně si spolu povídali, zjistili totiţ, ţe je toho mnoho, o čem si spolu mohou povídat. Zvedla ruku a jemně se klikaté bílé jizvy vysoko na čele dotkla. „A všimla som si, ţe aj trošku krívaš. Bolelo to veľmi?― zeptala se účastně a lehce se zachvěla, kdyţ si vzpomněla, jak se část Markovy bolesti tehdy přenesla i na ni. Marek však mávl lhostejně rukou. „Tohle ani ne, to ta noha byla mnohem horší. Víš, to se mi stalo právě ten den, co jsem se tady v říjnu stavoval.― „Viem,― povzdechla si Andrea a Marek na ni v úţasu vykulil oči. „Ty to víš? A odkud?― Andrea se na sebe v duchu za to prořeknutí zlobila. „To vieš, tu sa nič neutají,― řekla nahlas s hranou lehkostí. „Vlastne uţ ani neviem, kto to vravel, ale najskôr to bol niekto z chlapov v bufete…― „Fakt? No to je teda síla. A co se tady o mně ještě povídá?― zeptal se Marek napŧl zvědavě, napŧl s obavami.
128
Andrea se zamyslela. „Ţe si sa na Lopušnej pobil s medveďom, ale ţe ťa pritom zranil, takţe si sa nemohol sám vrátiť. A ţe ťa musela hľadať kopa ľudí,― dodala trošku zlomyslně. Marek se zapýřil. „To je hodně přibliţná verze,― řekl tiše. „Ten medvěd s tím mým zraněním moc společného neměl, to má na svědomí moje blbost. A ti lidi, co mě hledali, byli čtyři, Robo s Filipem, to je mŧj kamarád, a dva chlapi z hřebčína. Dodneška se za to hrozně stydím,― přiznal se. „Za čo? Ţe si mal nehodu?― zeptala se měkce. „No, ano… Vlastně ne. Ţe jsem si ji zpŧsobil vlastní blbostí a ţe jsem tak několika lidem přidělal úplně zbytečný starosti,― vyhrkl ze sebe. „Víš, oni mi tenkrát nejspíš zachránili ţivot. Ta noc v lese byla strašná, ale těsně nad ránem to bylo ještě mnohem strašnější. Byla příšerná zima, pršelo… Říkal doktor v nemocnici, ţe kdybych tam zŧstal leţet ještě pár hodin, tak bych s největší pravděpodobností umřel na podchlazení.― Marek se otřásl. „Co chybělo… Vděčím jim za ţivot. Všem, ale hlavně asi Robovi.― „Prečo práve Robovi?― zeptala se dívka zamyšleně. „Protoţe díky němu se vypravili do lesa tak brzy a díky němu mě našli tak rychle. Já jim sice nechával lístek, kde budu, ale stejně, je to tam strašně veliký a strašně zarostlý.― Zamyslel se. „Víš, je to zvláštní, protoţe já dobře vím, co si Robo myslí o hledání lidí v lese přes noc. Několikrát jsme o tom mluvili a dával jsem mu za pravdu. A vidíš, pro mě šli ještě skoro v noci,― uvaţoval nahlas. „Čekal jsem je tak před polednem, ne chvíli po rozednění. Asi jsem měl kliku, ţe změnil pro jedenkrát názor,― dodal. „Asi,― řekla pomalu a tiše Andrea. „Asi to bolo šťastie. Hovorili ste o tom spolu?― zeptala se po chvíli zvědavě. Marek zavrtěl nešťastně hlavou. „Skoro vŧbec,― povzdechl si. „Víš, z Revúce ze špitálu mě doktoři poslali šupem do Brna a s Robem jsem se od té doby vlastně neviděl. Volal jsem mu, abych mu poděkoval, ale nechtěl o tom se mnou kloudně mluvit. Zdál se mi takovej…, jak to jenom… no prostě takovej jako odměřenej. Dost odměřenej. Říkal, ţe je to v pořádku, ţe bych určitě udělal to samý a ţe jsem měl anděla stráţnýho. Moc nerozumím tomu, jak to myslel. Asi je na mě ještě pořád na129
štvanej,― řekl smutně. „A má taky proč. Zklamal jsem ho. Nemáš tušení, jak strašně toho lituju,― dodal zoufale. „Nevyberieš sa za ním?― zeptala se zamyšlená dívka. Marek pokýval hlavou. „Určitě ano. Tady odsud tam chci zajet. Já byl vlastně donedávna na neschopence, takţe jsem ani nemohl. Moc mi to nechodilo, měl jsem s tou nohou nějaký komplikace, teprve se dostávám zpátky do formy. Ale chci za ním zajet. Musím mu poděkovat. A omluvit se mu. Jemu i těm lidem z hřebčína. Kdybys věděla, jak se mi tam ale nechce. Strašně se stydím. Ale musím to udělat. Dluţím jim to. I kdyby se mnou potom uţ nikdy nechtěli mluvit, tohle udělat musím.― „Dopadne to dobre, uvidíš,― řekla Andrea a povzbudivě se na něho usmála. „Ja si myslím, ţe to nebude také hrozné, aké sa ti to teraz zdá. A čo ten tvoj priateľ, ten sa s tebou tieţ nerozpráva?― Marek se smutně ušklíbl. „Mluví se mnou. Jenomţe jak. Musela bys ho znát. Z Filipa rozumný slovo vypadne málokdy, občas nepoznám, jestli mluví váţně nebo jestli si ze mě dělá legraci. Jediný, co jsem se od něho o té věci dozvěděl, byl podrobný popis puchýřŧ, co měl na zadku od koňskýho sedla. Víc nic. Sakra, jako kdybych byl prašivej.― Odvrátil hlavu. „Co se nakonec divím, mají přece pravdu, choval jsem se jako idiot,― řekl tiše s hořkým povzdechem. Andrea zaváhala, ale potom zvedla ruku a pohladila ho po rameni. „Zmenil si sa. Pripadáš mi teraz taký váţnejší a zodpovednejší, neţ keď sme se tu na jeseň stretli prvýkrát." „Myslíš? No, asi jo. Měl jsem fŧru času, abych si v hlavě přerovnal ţebříčky hodnot. Netušíš, jak dlouhá umí být noc… Byl jsem tam sám se svými myšlenkami. To nebyla zrovna dobrá společnost," uchechtl se. „A potom v nemocnicích…, tam jsem měl taky dost času na přemýšlení…― „Uţ sa tým netráp,― odpověděla mu tichým hlasem. „Vravel si, ţe si toho medveďa predsa len vyfotil. Nechceš mi tie fotky konečne ukázať? Určite ich máš so sebou, však?― zeptala se, aby ho přivedla na jiné myšlenky. „Proč ne,― souhlasil nepříliš ochotně. Jeho hrdost a nadšení z toho, ţe má fotografie největšího muráňského medvěda, se v poslední době někam vytratily. 130
Andrea si mlčky prohlíţela velké barevné zvětšeniny, zachycující běsnící šelmu, ale hlavou se jí honily úplně jiné myšlenky. „Sú úţasné,― pochválila je však a vrátila je Markovi. „Uverejnili ti ich niekde?― „No, otiskli mi je. Prodal jsem je i s tím příběhem jednomu bulváru.― „No tak to je úspech, či nie?― „Jak se to vezme,― řekl sarkasticky. „Přišel jsem kvŧli tomu výletu zřejmě o dva přátele, rozešel jsem se s dívkou, zkomplikoval jsem ţivot několika lidem. Zničil jsem fotografickou výbavu za pětatřicet tisíc a skoro na dva měsíce jsem se zdravotně vyřadil z provozu. To všechno za pár tisícovek, co jsem dostal za ten mizernej článek a za jméno pod několika publikovanýma fotkama. Nemyslím, ţe to byl nějak extra dobrej obchod,― dodal zasmušile. „Hovorí sa, ţe ţivot je ako hojdačka,― začala Andrea zvolna, s pohledem upřeným na podlahu. „Raz si hore, si kráľ, máš všetko. A potom sa to zrazu preklopí a ty si na samom dne. Ale z vlastnej skúsenosti viem, ţe je to veľmi nevypočitateľná hojdačka, Mareček. Moţno, ţe časom zistíš, ţe si vďaka tomu všetkému omnoho viac získal, neţ stratil. Len pre to musíš sám aspoň niečo spraviť,― řekla tiše a krátce se na něj zpod obočí podívala. „Pomoţ si a bude ti pomoţeno. Nestojí to tak nějak v bibli?― utrousil Marek kysele. „Promiň. Uţ zase hloupě ţvaním. Asi jsem se tě dotkl, viď? Pokud vím, většina Slovákŧ jsou věřící.― „Väčšina Slovákov moţno v Boha verí. Ja ale nie. Ţiadny Boh totiţ nie je,― řekla nečekaně tvrdě. „Tým som si úplne istá.― X V pátek kolem poledne se Andrea přitočila k Markovi, umývajícímu v bufetu nádobí. „Čo by si povedal na malý výlet s prekvapením?― zeptala se a oči se jí šibalsky usmívaly. „Miluju výlety s překvapením. Kdy a kam by to bylo?― zeptal se zvědavě, zatímco skládal na odkapový tác umyté sklo. „Teraz hneď. A do Bystrice alebo do Zvolena alebo do Popradu. Sakra, veď to je predsa jedno kam. Niekam do civilizácie. 131
Preč odtiaľto. Ďaleko. Mám chuť tancovať a dala by som si dobré víno. A okrem toho budú za pár dní Vianoce. Tak som si povedala, ţe by sme ich mohli spolu trošku osláviť vopred, keď na ne nemôţeš zostať tu. Pozývam ťa. Čo ty na to?― překypovala Andrea elánem. Marek si utřel ruce do zástěry a poloţil jí je na ramena. Přitáhl ji k sobě a podíval se jí zkoumavě do planoucích očí. Tenhle pohled ještě neznal. „Barborka pojede s námi?― zeptal se s úsměvem. Andrea přimhouřila víčka. „Niee,― protáhla. „Barča bude aţ do zajtra u jednej kamarátky. Myslela som si, ţe by ti nevadilo, keby sme tentoraz išli niekam sami dvaja. Aj tak ťa má väčšinu času pre seba,― řekla trochu ţárlivě. „Tento výlet je len pre dospelákov,― dodala a hryzla ho do zápěstí. Vysmekla se mu a utekla se smíchem do přední části podniku. „Páni, dopiť, dojesť, dofajčiť, zaplatiť, vypadnúť! Počujete? Končíme! Dnes zatvárame uţ napoludnie!― slyšel Marek její zvonivé volání i nespokojené reptání dvou nebo tří štamgastŧ. X „Mareček, mňa to tu uţ nebaví, ja uţ to tu nevydrţím,― zašeptala mu Andrea do ucha během plouţáku. Měla horký dech a rozostřené oči. Spustila ruku dolŧ a stiskla mu přes kalhoty napŧl ztopořený penis. „Poď, pôjdeme uţ do hotela,― sykla netrpělivě, popadla ho za ruku a táhla ho skrze tančící páry ke dveřím diskotéky. Se smíchem přeběhli přes park na Náměstí svobody, dovolili portýrovi, aby jim přidrţel prosklené dveře, na recepci si vyzvedli klíče od pokoje 712 a výtahem se vyvezli do sedmého patra tříhvězdičkového banskobystrického hotelu Lux, kde měli zaplacené apartmá. „Zaves to na kľučku a príď za mnou,― vrazila Andrea Markovi do ruky cedulku „Nevyrušovať―, skopla střevíce a zamířila rovnou do koupelny. Marek tabulku nainstaloval, zamknul a nechal klíč pro jistotu zastrčený v zámku. Nestál o překvapení. Zaklepal na pootevřené dveře koupelny, a kdyţ mu nikdo neodpověděl, usmál se a vešel dovnitř. 132
Jeho přítelkyně stála uprostřed nevelké místnosti. Dlouhé vlasy měla rozpuštěné a spadaly jí v hustých hnědých vlnách na nahá ramena, rytmicky se zvedající zrychleným dechem. Elegantní černé prádlo se válelo na zemi a dívka sama byla zabalená jen do velké bílé osušky. Ruce měla volně svěšené podél bokŧ, bradu vyzývavě zvednutou a oči přivřené. Čekala. Zdánlivě uvolněně, ale drobné, vŧlí nekontrolované pohyby prstŧ prozrazovaly její napětí a nervozitu. Markovi se zrychlil tep a rozbušilo se mu divoce srdce. Přistoupil blíţ a vzal dívčinu tvář do obou dlaní. Přitiskl své rty k jejím a dlouze ji políbil. Cítil, jak dívka pootevřela ústa a pronikl jazykem dovnitř. Oplatila mu to. Odhrnul vlasy z ramen a políbil ji do dŧlkŧ klíčních kostí a potom na hrdlo, na šíji a na uši. Sevřel jemnými chloupky porostlý ušní lalŧček mezi rty a pomazlil se s ním. Andrea dlouze zasténala a odstrčila ho od sebe. Prudce dýchala a oči jí ţhnuly jako při horečce. Sáhla si mezi ňadra a uvolnila cíp osušky. Zavrtěla boky a nechala ji sklouznout na zem. Zŧstala před Markem stát oblečená pouze do zlatého řetízku na pravém kotníku… Marek těţce polknul a začal si chvatně rozepínat opasek, ale Andrea ho zarazila. „Počkaj, ja sama,― zašeptala a špičkou rŧţového jazyka si přejela přes přední zuby. „Kto ide prvý pod sprchu?― zeptala se, kdyţ byli oba dva nazí. „Co takhle oba zároveň?― X Umytí a trošičku ukojení po prvním ţivočišném milování pod tekoucí horkou vodou, odešli ruku v ruce do velkoryse vybavené prostorné loţnice. Vévodila jí široká manţelská postel. Peřiny byly ustlané a čerstvě vyprané povlečení, ještě vonící aviváţí, bylo příjemně chladné a studilo na rozehřáté pokoţce. „Ľahni si, prídem hneď,― řekla Andrea a přistoupila k hifi věţi stojící v rohu na malém stolku. Do přehrávače vloţila stříbrný kotouč cédéčka, které vytáhla ze své kabelky. Pohybovala se přitom naprosto uvolněně a přirozeně, bez sebemenších známek jakéhokoliv studu. Bylo vidět, ţe je na nahotu zvyklá. 133
Hudba začala hrát a vzduch před dvěma velkými reprobednami lehce zavibroval dravou ţivočišností písničky „Move over― Janis Joplin. „To je moja najmilšia,― zašeptala Andrea a oči se jí uţ zase mlsně leskly. Přistoupila k posteli, strhla z Marka pokrývku a odhodila ji na zem. „Tú dnes potrebovať nebudeš. Postarám sa, aby ti nebola zima,― řekla chraptivě a vlezla si za ním. Své slovo splnila do puntíku, na to, aby mu začala být zima, Marek skutečně neměl čas. Dívčino rozpálené nahé tělo se k němu divoce přivinulo, obalilo ho, vstřebalo a absorbovalo do sebe, její končetiny se kolem něj hladově ovinuly jako chapadla chobotnice, ţár planoucího těla mu pronikl pokoţkou, oţehl mu útroby a spálil na prach jeho prudce bušící srdce, voňavé vlasy ho pokryly a zasypaly, a jako písečné duny ve větru se posouvaly po jeho těle, jak věrně následovaly pátrající dychtivá ústa zanechávající za sebou mokrou stopu. Ocitl se v samém středu Malströmu, byl ulapen okem hurikánu a byl jím unášen zběsilou rychlostí kamsi pryč. Andrea se ho zmocnila s tak nečekanou vášní a dravostí, ţe ani nestačil sledovat, co se to s ním všechno děje, a neţ se vzpamatoval, povlečení uţ dávno nebylo čisté a studené a pŧvodně veliká postel jim teď najednou byla nádherně malá… „Cítíš to tieţ?― zašeptala Andrea o hodně později. Leţela na Markově zpocené hrudi a neodvaţovala se pohnout, aby z ní jeho penis nevyklouzl ven. Horce mokrou vagínou jí ještě stále projíţděly krátké křečovité stahy doznívajícího orgasmu a chtěla, aby z toho také něco měl. „Cítím,― odpověděl rovněţ šeptem. „To bylo… neuvěřitelný. Nikdy jsem nic takovýho nezaţil,― přiznal. Pousmála se. „Vieš, čo je to orgazmus?― zeptala se. Marek zrudl a odvrátil oči. „Orgasmus je vyvrcholení sexuálních pochodŧ následované uvolněním pohlavního napětí,― odpověděl jí trochu škrobeně slovy nějaké středoškolské učebnice. Andrea se rozesmála a sklouzla na postel vedle něho. Přitulila se k němu a pohladila ho po tváři. „Ty môj hlupáčik, ty sa hanbíš? Prečo?― zeptala se ho soucitně, objala ho, ale otřásala se přitom smíchy. 134
„Protoţe se o těchto věcech neumím moc bavit. A protoţe se mně posmíváš,― odpověděl Marek trochu dotčeně. „Ale ja sa ti predsa nevysmievam,― řekla Andrea chlácholivě a přestala se smát. „Mrzelo by ma, ak by si to tak chápal. Mňa iba rozosmialo, ako si mi tu citoval nejaký lexikón. Ty váţne nevieš, čo je to orgazmus?― „Jasně, ţe vím. Ale neumím to líp popsat.― „To je predsa vtedy, keď sa ti roztrasú kolená a srdce máš aţ v hrdle a krv ti búši do spánkov a telom ti striedavo prechádza mráz a horúčava a ty vieš, ţe keby to bolo len o trošilinku silnejšie, tak od tej rozkoše umrieš. To je orgazmus, ty moja hanblivka. A to je to, čo sme pred chvíľkou spoločne preţili. Ďakujem ti za to. Bol to ten najkrajší darček k Vianociam, aký som si len mohla ţelať.― „Jsi strašně zvláštní,― řekl Marek, podsunul jí paţi pod hlavu a přitáhl ji těsně k sobě. „Nepotkal jsem nikdy nikoho takového.― Andrea na to chvíli nic neříkala, ale bylo vidět, ţe o něčem uvaţuje. „A čo Monika?― zeptala se potom a zvedla se na lokti, aby mu viděla do obličeje. Nesmála se a v očích měla zkoumavý výraz. „Opravdu se o ní chceš bavit? Právě teď?― uţasl Marek. „Ak ti to nevadí…― „Spíš bych čekal, ţe to bude vadit tobě. Kdysi mi kdosi radil, abych se s ţádnou holkou nebavil o svých bejvalkách. Ţe je to cesta do pekla.― „Sám si povedal, ţe som zvláštna. A na peklo ja neverím. Odpovedz mi, prosím, ako si na tom s Monikou? Práve teraz…― „Nijak. Je to minulost. Zhruba od toho října.― „To zase nie je aţ tak dlho. Pre teba to moţno je minulosť. Ale je to minulosť aj pre ňu?― „Andreo, proč se o ní, proboha, chceš bavit právě teď? V posteli? Po tak nádherném milování?― „Pretoţe chcem vedieť, či sme sa spolu milovali prvýkrát alebo prvý a poslednýkrát.― „Uff,― hekl Marek. „Ty teda dovedeš přitlačit na pilu,― řekl a chvilku přemýšlel. „Dobře, bavme se teda o Monice, ale mám jednu podmínku.― 135
„Akú?― zeptala se dívka ostraţitě. „Mŧţeš se mě teď zeptat, na co chceš, a já ti odpovím podle pravdy. Ale víckrát uţ se o ní bavit nebudeme. Souhlasíš?― „To je fér,― uznala. „Potkali jsme se náhodou, v prosinci devadesát pět. Na druhém konci Čech, na Šumavě. Byl jsem tam pracovně, fotil jsem na objednávku sadu pohlednic. Monča byla tehdy ve čtvrťáku na matematicko - fyzikální fakultě. Byla tam s kamarádkou na lyţích. Jednou odpoledne jsme se potkali u jedné studánky, a protoţe byla zamrzlá a voda sotva tekla, měli jsme dost času si říct, ţe jsme oba z Brna a ţe by se nám moţná líbilo zajít si někdy spolu třeba do kina. Týden na to jsme to vyzkoušeli, a protoţe se nám to líbilo, zkoušeli jsme to dál a i jinak neţ jenom návštěvami kina.― „Určite je pekná a múdra…― „To ty jsi ovšem taky,― opáčil Marek okamţitě. „Ja ale nemám vysokú školu. Vlastne som neskončila ani strednú.― „Vzdělání neznamená patent na rozum. Jsem toho dokladem,― zasmál se. „Monika byla chytrá. Aţ moc. Měla ráda ten svŧj obor, matematiku a fyziku, ale mně to nic neříká. Nedokázal jsem se s ní o tom bavit. Nerozumím tomu, nebaví mě to.― „To ale predsa nie je niečo, kvôli čomu by sa ľudia mali rozchádzať. Hovoriť sa dá o mnohých iných veciach,― namítla věcně. „To jistě ano. A taky to není jediná věc. Ale je to jedna z věcí, kvŧli kterým to člověk mŧţe udělat.― „Čo sa ešte k tomu musí pridať?― „Třeba to, ţe ti někdo neustále všechno vyčítá. I věci sto let staré a stokrát proprané. Ţe se pořád vrací k uzavřeným záleţitostem. Já to tak neumím. Nepohodli jsme se o něčem, no prosím. Stává se to i v těch nejlepších rodinách. Vyříkáme si to a šmytec. Proč se k tomu pořád vracet a otloukat si to o hlavu při kaţdé další příleţitosti. Ne. Nenávidím to.― „Moţno nie som lepšia.― „Nestraš…― „Čo ty o mne vieš…― „Nic. Ale vím, ţe je mi s tebou hezky.― 136
„Nebolo dosť času, aby sme sa spoznali.― „Ne. Ale máme ho dost před sebou, kdyţ budeme chtít.― „S Monikou ti určite bolo tieţ dobre,― vrátila Andrea hovor na správnou kolej. „To ano,― povzdechl si Marek a vyčítavě se na ni podíval. „Myslel jsem si, ţe je to ono. Přes všechny problémy jsem si myslel, ţe je ta pravá.― „A nie je?― „Já nejsem ten pravý pro ni. Ona se rozešla se mnou.― „Takţe sem za mnou si prišiel hľadať útechu? Dokázať sebe aj Monike, ţe môţeš mať babu, kedykoľvek si spomenieš?― řekla útočně. „Tak to přece není,― bránil se Marek, zaskočený její náhlou agresivitou. „A ako to teda je?― „Je to sloţitější.― „Vysvetli mi to. Pokúsim sa to pochopiť.― „Skřípalo to mezi námi uţ delší dobu. Snaţil jsem se na to nemyslet. Ten náš podzimní pobyt měl být takový usmiřovací, chytli jsme se totiţ krátce předtím. Napřed to vypadalo, ţe se nám to podaří. Bavili jsme se spolu úplně normálně, milovali jsme se. Na chatě, dokonce i cestou v autobuse. Ale ten večer před tím, neţ se mi to stalo, jsme se zase strašně pohádali.― „Prečo?― „Kvŧli kravině. Jako vţdycky. Ale nechci o tom mluvit. Není to dŧleţité.― „Dobre.― „Ráno jsem se sbalil a vypravil se na Lopušnou. Dál uţ to znáš, tehdy jsem se u tebe zastavil. A nabídla jsi mi srovnání, které mi do té doby chybělo. Pochopil jsem, ţe Monča není jediná na světě. Ţe by mi dobře mohlo být i s někým úplně jiným,― úkosem se na Andreu podíval. Vypadala zamyšleně. „Monika tehdy ráno odjela domŧ. Nevěděl jsem to. A mě poslali z revúcké nemocnice do nemocnice brněnské. Od té doby jsem ji neviděl. Kdyţ jsem se vrátil domŧ, našel jsem tam věci, které jsem měl u Moniky a lístek, ať jí uţ nikdy nechodím na oči. Zavolal jsem jí. Nebavila se se mnou. Akceptoval jsem to. 137
I kvŧli tobě. A abych pravdu řekl, tak jsem to její přání přijal s úlevou.― „Ľudské osudy…,― zašeptala Andrea. „Ještě si myslíš, ţe si tady něco dokazuju?― „Nie. Nemyslím. Prepáč mi to, prosím.― „To nic. Ještě něco tě zajímá? Ať to máme z krku.― „Zaujíma ma toho ešte strašne veľa, Mareček. Ale Monika uţ nie. Dohodnime sa, ţe odteraz uţ o nej nepadne ani slovo. Platí? Nenávidím, keď mi môj priateľ rozpráva o svojich bývalých,― řekla s potutelným úsměvem. „A co ty? Ty nemáš nic, co bys mi chtěla říct?― zeptal se Marek. Andrea se hryzla do rtu a zváţněla. „Mám. Mám toho strašne veľa. Ale ešte na to nie som pripravená. Poviem ti o sebe všetko, buď ale trpezlivý. Neuháňaj ma, prosím.― „Dobře, počkám. Ale co teda budeme dělat, kdyţ si nebudeme povídat?" otočil se Marek na bok a podepřel si hlavu, aby na Andreu dobře viděl. „Niečo ma napadlo,― zašeptala Andrea a zasvítily jí oči. „Čo tak zahrať si nejakú peknú společenskú hru?― „Společenskou hru? Třeba jako ‚Člověče, nezlob se‘?― podivil se Marek. „Podobnú. Táto sa volá ‚Vadí, nevadí‘.― „A jak se to hraje?― „Je to strašne jednoduché. Dávaj pozor. Vadí?― zeptala se a sevřela v dlani jeho varlata. Marek ztuhl, ale potom se rozesmál. „Nevadí,― řekl. „No vidíš, ţe to vieš. Teraz ty.― „Aha. Myslím, ţe jsem pravidla pochopil. Kdyţ tak mě opravuj. Tak co třeba tohle?― řekl, přesunul se v lŧţku, roztáhl jí nohy od sebe a ponořil hlavu do jejího teplého klína. „Vadí?― „Nevadí,― zašeptala. „Učíš sa rýchlo,― dodala a přitiskla si ho k sobě. X V sobotu kolem čtvrté odpoledne seděli uvnitř zamčeného bufetu na jedné z lavic a čekali, aţ přijede autobus do Muráně. 138
Nebylo jim příliš do řeči. A nebylo to jen proto, ţe byli po včerejšku oba velmi unavení a velmi nevyspalí. „Nechce se mi odsud,― povzdechl si těţce Marek. „Vŧbec se mi odsud nechce.― Andrea si ho změřila zkoumavým pohledem. „Tak nikam neodchádzaj,― řekla a pořád se na něj tak dívala. „Musím to dát s Robem do pořádku,― odpověděl Marek. „Vţdyť víš.― „Viem. A potom?― „Potom musím jet do Brna.― „Musíš?― „Musím…― „No, keď musíš…,― řekla Andrea a konec věty zŧstal opět viset ve vzduchu. „Musím zase chvíli pracovat, dodělat nějaké rozdělané zakázky,― řekl Marek nepřesvědčivě. „Tu je práce dosť aj pre teba,― namítla Andrea a ukázala rukou kolem sebe. Její logika byla neúprosná. Marek se jí podíval do unavených očí a uviděl tam stín podezření. „Netrap mě, Andrejko, opravdu bych raději zŧstal tady. Na mou duši. Na psí uši. Čestný pionýrský. Ať jsem zatra,― snaţil se, ale Andrea se ani neusmála. „Skutečně si tam musím ledacos zařídit,― vysvětloval. „Ztratil jsem se na týden úplně pryč a nikdo o mně nic neví. Ještě pořád tam bydlím a pracuju. Jak víš, jsem na volné noze, nemám stálý příjem, a kdyţ uţ seţenu nějakou zakázku, nemŧţu si dovolit ji nedokončit, umřel bych hlady. I tak je to velmi často z ruky do huby. Zvlášť teď, kdyţ jsem byl tak dlouho nemocný,― dodal tiše. Andrea se na něho stále dívala tím ostraţitým pohledem. „Vrátiš sa ešte niekedy sem k nám?― zeptala se. Chtěla, aby to vyznělo lhostejně, ale hlasem jí přes veškerou snahu zazněla nejistota a obava. „Samozřejmě, ţe se sem vrátím,― řekl udiveně a podíval se jí přímo do očí. „Určitě se sem vrátím. Mám tady přece hned dvě nádherný a skvělý ţenský,― usmál se na ni. „Jen blázen by se sem nevrátil,― řekl tiše. 139
Se znatelnou úlevou ho objala kolem krku. „Ak sa nevrátiš, prídem si po teba a zabijem ťa,― zašeptala mu do ucha. Marek se sice zasmál, ale v hloubi duše věřil, ţe by toho byla klidně schopná. Uţ kvŧli malé Barborce. Poznal v noci její divokost na vlastní kŧţi. „Vieš, Marek, Barča veľmi trpí tým, ţe nemá otca. Všetky jej kamarátky rozprávajú o tom, čo všetko robia so svojimi rodičmi, len ona má uţ od necelých troch rokov iba mamu. Veď si to počul sám. A tak mi z času na čas dohadzuje rôznych chlapov, ktorí by sa jej páčili ako ockovia. Ty sa jej páčiš.― Úkosem se na Marka podívala. „Mareček,― její hlas teď zazněl velice váţně a velice naléhavě. „Dúfam, ţe dobre vieš, čo robíš. Ja som veľké dievča a niečo vydrţím, ale tomu dieťaťu by si mohol veľmi ublíţiť. A potom by som ťa naozaj dokázala zabiť,― z očí jí na zlomek vteřiny vyšlehl blesk. Marek poznal, jaké je to dívat se do očí tygřice bránící svá mláďata. Zamrazilo ho v zádech. „Môţe sa stať, ţe časom zistíme, ţe to nejde. To sa stať môţe. Ale ak by to mal byť len flirt, ak by si to s nami nemyslel váţne, radšej sa sem uţ nikdy viac nevracaj. Teraz to Barborka ešte pochopí. Ak skutočne nechceš v tom vzťahu pokračovať, nedovoľ, aby to zašlo ďalej. Ublíţil by si mne, ale hlavne by si tým ublíţil Barborke. Nikdy by som ti to neodpustila. Ten týţdeň s tebou bol nádherný, ale ak nechceš, aby to pokračovalo, skonči to teraz. Teraz hneď.― Dívala se na něho a čekala na jeho reakci. Marek si neklidně poposedl a chvíli o jejích slovech uvaţoval. „Myslím, ţe tomu rozumím,― řekl potom docela tiše. „Ty se zkrátka bojíš.― Zvedl ruku, aby umlčel Andrein protest. „Počkej, já ti vysvětlím, jak to cítím. Nemyslel jsem to tak, ţe se bojíš, ţe bych vám fyzicky ublíţil. Ty se bojíš nového vztahu. Začínali jsme si rozumět, ale stejně se mě bojíš. Je to tak,― řekl přesvědčeně, kdyţ uviděl Andrein nesouhlasný výraz. „Jinak bys nemluvila o tom, abych to ukončil hned teď,― řekl a dívka sklopila zrak. Bylo v tom hodně pravdy. 140
„Tak to vidíš,― řekl měkce a přitáhl si ji k sobě. „Holčičko, mě se ale nemusíš bát. Já neumím takhle hazardovat s cizími city. Kdyţ jsem se sem vypravil, nic jsem od toho nečekal. A netušil jsem, jak dobře mi tady s vámi bude. Ale teď to vím. A kaţdý den, co jsem byl tady, jsem byl vděčnější, ţe jsem přijel. Zkus mi víc věřit. A neboj se mne. Nedovolil bych si zatáhnout vás dvě do nějakého krátkého dobrodruţství, protoţe vím, ţe by vám to ublíţilo. Ţe by to hlavně Barborce ublíţilo. To bych nikdy neudělal. Věř mi. Prosím tě, věř mi,― zašeptal a dlouze ji políbil. „Víš, ţe vám strašně závidím?― zeptal se po chvíli mlčení a Andrea se zatvářila nechápavě. „Čo nám môţeš závidieť?― „Nevíš?― Zavrtěla hlavou, aţ ho její vlasy zašimraly na obličeji. „Barborce závidím její mámu, protoţe jsem ještě nikdy tak báječnou ţenskou nepotkal. A tobě závidím Barborku. Nikdy jsem to nikomu neřekl, ale já si vţdycky přál přesně takovou dceru. A ještě něco ti řeknu. Myslím, ţe jsem se do vás dvou beznadějně zamiloval,― zašeptal jí do ucha. „Myslíš, ţe je to láska?― zeptala se Andrea. „No…, ty si myslíš, ţe ne?― opáčil trochu zaskočený Marek. „Myslím, ţe je to chémia, na lásku je ešte príliš skoro. Ale je to krásna chémia. A ja ju cítim tieţ,― řekla s lehkým úsměvem. „A ktovie, moţno z toho láska raz bude…― Zvenku se ozval drnčivý motor přijíţdějící otřískané Karosy. „Pozdravuj ode mne Barborku,― poprosil Marek a oblékl si bundu. „Příští týden ti zavolám, kdy bych mohl zase přijet,― slíbil posmutnělé dívce a něţně ji na rozloučenou ještě jednou políbil. Pevně ji objal a přitiskl ji k sobě. Pouštěl ji ze své náruče jen velice nerad. „Marek?― „Prosím?― „Som šťastná,― řekla a vystrčila ho ze dveří, aby neviděl, ţe je jí do breku. Vyprovodit k autobusu ho nešla, nestála o to, aby všechny sousedky probíraly zítra ráno před kostelem její slzy.
141
Marek si koupil jízdenku a posadil se k oknu. Zamyšleně se díval na zasněţenou Rudnou s malebným panorámatem bílých hor v pozadí. Přemýšlel o tom, ţe Andrea moţná měla přece jen pravdu, kdyţ říkala, ţe svou nehodou moţná víc získal, neţ ztratil. X Bylo uţ dost pozdě večer, kdyţ se u Andreina domku neurvale rozdrnčel zvonek. Ron na zahradě se hlasitě rozštěkal. „Kto to je, mamička?― zeptala se Barborka, která si malovala u kuchyňského stolu, zatímco Andrea připravovala jídlo na druhý den, překvapeně. „Neviem,― odpověděla Andrea zaraţeně. „Počkaj tu.― Došla ke dveřím, zajistila je řetízkem a pootevřela je. „Marek?― vydechla překvapeně. „Čo ty tu robíš? Myslela som si, ţe uţ budeš dávno na ceste do Brna? Počkaj, hneď ti otvorím.― „Já taky jsem na cestě do Brna,― odpověděl udýchaný Marek, kdyţ mu otevřela a pustila ho na zápraţí. „A na zastávce na mě čeká vlak, nemŧţu se zdrţet.― „Tak prečo si…― „Protoţe mi Robo konečně řekl, kdo byl tím mým stráţným andělem,― skočil jí do řeči. „Děkuju, Andreo. Zachránila jsi mi ţivot,― řekl a divoce ji políbil na rty. „Musím běţet,― povzdechl si nešťastně. „Děda Debnár mi na tebe dal jenom tři minuty.― Vlepil jí ještě jednu rychlou pusu, otočil se a utíkal směrem k nádraţí. „Přijedu v sobotu ráno!― slyšela ho, jak volá přes rameno. Zamávala mu, i kdyţ to uţ nemohl vidět. „Tak dedo Debnár,― zašeptala si pro sebe Andrea. Strávil tu pár dní a uţ volá toho ušomraného výpravcu dedo Debnár a on kvôli nemu kľudne zdrţí vlak. Chlapi sa zoznamujú tak hrozne ľahko, pomyslela si se stopou závisti. Zŧstala však stát ve dveřích, a bez ohledu na zimu, která se jí zakusovala do nahých paţí, se za Markem dívala, dokud jí nezmizel z dohledu. X 142
Neděle, 25. ledna 1998 „Ale ne, vţdyť jsme si sotva lehli,― zaúpěl Marek zoufale, kdyţ ho brzy ráno probudilo neodbytné drnčení budíku. „To je nespravedlivý, dneska je přece neděle a napsali jsme na dveře bufetu, ţe máme zavřeno,― zanaříkal a přetáhl si peřinu přes hlavu. Zašmátral rukou na nočním stolku a budík po hmatu vypnul. Vyzvánění však pokračovalo s neztenčenou intenzitou dál. Marek překvapeně vystrčil hlavu zpod peřiny a otevřel oči. Vţdyť je to telefon, uvědomil si, a s úlevou oči zase zavřel. Telefon se ho netýkal. To si bude muset vyřídit Andrea sama, ta je domácí, on je tady jenom na návštěvě. Pootevřel však znovu jedno oko a podíval se na svítící ciferník budíku. Nebylo ani pŧl šesté. Někdo tam venku se zřejmě zbláznil. Na okamţik ho přepadla galantnost a zauvaţoval, jestli by to přece jenom neměl jít zvednout, aby Andrea nemusela vylézat z postele. Jenomţe, jak by se do telefonu představil? Ještě by mohl Andreu přivézt do nějakých problémŧ. Ne. Vykašlat se na to. „Prečo to nezdvihneš? Zvoní to uţ celú večnosť,― zeptala se Andrea ospale a rozsvítila stolní lampičku. Koukla se na hodiny a celá rozčepýřená se hrabala neobratně z pokrývek. „Kto nám môţe volať o tomto čase?" zeptala se překvapeně. „Nám?― zatvářil se Marek dokonale překvapeně. „Copak je to pro mě? Ty jsi tady domácí, já jsem jen na návštěvě,― zahudroval a jak přes něho nahá dívka přelézala, neodolal a plácl ji přes zadek. „Daj pokoj, ty nemrava,― třepla ho s úsměvem po hlavě a odstrčila ho. „Já za to nemŧţu, to samo,― bránil se Marek. „Ja ti dám samo. Veď počkaj, keď sa vrátim,― slíbila mu Andrea mnohoznačně, přehodila přes sebe ţupan a odešla do obýváku zvednout konečně ten telefon. Marek si zmuchlal polštář pod záda, ruce zaloţil za hlavu, a zatímco dívka s kýmsi hovořila, se zalíbením si ji otevřenými dveřmi prohlíţel. Promilovali skoro celou noc, ale s pocitem 143
zadostiučinění cítil, ţe by v tom mohli klidně pokračovat. Jezdil sem pravidelně uţ od vánoc, tak často, jak mu to práce dovolovala; většinou na víkend, někdy na tři čtyři dny, jak to šlo. Trávil teď víc nocí tady neţ doma ve své posteli. A drtivou většinu těch nocí promilovali. Nemohli se jeden druhého nasytit. Andrea odtáhla sluchátko od ucha a přikryla mikrofon dlaní. „To je Robo,― oznámila. „Robo?― uţasl Marek. „A co chce?― „Pýta sa, či nie si náhodou tu. Netušíš, prečo ťa zháňa práve tu?― Marek se zapýřil. „No, tak trochu tuším…― „Aha. Takţe keď mu teraz poviem, ţe tu si, bude zajtra celá Muránska planina a jej priľahlé okolie vedieť, ţe u mňa tráviš noci. A keď ťa zapriem, moţno urobím chybu, ktorá ma bude neskôr mrzieť. Poď si to vziať, ty ukecanec…― Vypadala rozladěně. Zahanbený Marek vylezl z postele. Všiml si, ţe má ztopořený penis a v rozpacích si ho přikryl rukou. Pomalu došel k telefonu. Měl špatné svědomí. „Len si to vezmi,― podala mu Andrea sluchátko. „A ukáţ, toto ti zatiaľ pomôţem podrţať,― řekla zlomyslně a vzala mu penis z dlaně. „To máš za to plesknutie,― zasyčela mu do ucha a svezla se vedle něho na kolena. „Robo? Jste to fakt vy?― zeptal se Marek a ucítil, jak Andrea vzala jeho úd do úst. Nervózně polknul. To, co se dělo tam dole, ho rozptylovalo natolik, ţe se nedokázal na hovor pořádně soustředit. „Ahoj, Marek. Som to naozaj ja. Ospravedlňujem sa, ţe vás ruším v takúto nekresťanskú dobu, ale máme tu problém a potrebovali by sme dosť akútne tvoju pomoc. Ak by sa ti to len trošku hodilo…― Rozhovor byl naštěstí krátký a věcný, protoţe Andrea se snaţila, seč mohla, aby mu to neusnadnila. Marek rychle zavěsil, chytil dívku za hlavu a odtrhnul ji od sebe. „Ţe se nestydíš. Copak tohle se dělá, kdyţ někdo telefonuje?― vyčetl jí a posadil se vedle ní na koberec. „A ty sa nehanbíš? Prezrádzať kamarátom, ţe tu so mnou súloţíš?― oplatila mu bez zaváhání. 144
„Nic takového jsem nikomu neřekl,― urazil se. „Tak ako mohol Robo vedieť, ţe ťa takto skoro ráno nájde tu u mňa?― namítla Andrea logicky. „To nevím. Moţná to jenom zkusil. Já mu říkal, ţe sem občas na víkendy jezdím,― ošíval se Marek. „Aha. Takţe ona to tá planina o nás dvoch vie vlastne uţ dávno, však?― „To snad ne. Robo by přece… A i kdyby, tak co? Vadí to někomu?― řekl vzdorovitě. „Mně teda ne.― „Iste. Lenţe problém je v tom, ţe ty tu ţiť nemusíš,― řekla Andrea měkce. Marek se zarazil. Konečně mu došlo, co vlastně provedl. „Promiň, Andreo," kál se. „Byla to chyba. Měl jsem se tě napřed zeptat.― „To uţ je teraz aj tak jedno," mávla Andrea rukou. „A…, aby som povedala pravdu, tak mi to zase aţ tak veľmi nevadí.― „Ne? Opravdu ne?― usmál se spokojeně Marek. „No, to je dobře.― „Prosím ťa, prečo je to dobre?― „Protoţe já bych tady chtěl taky ţít,― odpověděl. „Myslíš to váţne?― upřela na něho Andrea zkoumavý pohled. „Jak se mŧţeš takhle ptát,― řekl Marek dotčeně. „Uţ jsem ti to říkal. Kolikrát ti to musím opakovat, abys mi uvěřila?― „Ty by si naozaj chcel ţiť tu?― „Tady, v Brně, v Košicích, kdekoliv. To je přece jedno. Jen kdyţ to bude s tebou a s Barčou.― „Tak toto mi môţeš opakovať stále dookola, Mareček. Pekne sa to počúva. Ale čo teraz? Dokončíme, čo sme začali?― zeptala se, vzala mu ruku a poloţila si ji na své stehno. Marek se zatvářil tak nešťastně, ţe se Andrea rozesmála. „Chcel by si, ale nemôţeš, pretoţe musíš ísť preč, však?― „Jak to víš?― „Robo mi to povedal.― „Všechno? I o těch lyţařích?― Andrea přikývla. „Áno. Vravel, ţe by ťa tam dosť potrebovali.― „Pustíš mě tam?― 145
Andrea se zase rozesmála. „Ja ťa predsa nevlastním, Marek. Nemôţem a ani nechcem ti rozkazovať, kam máš alebo nemáš chodiť.― „Ale já jsem přijel za vámi. Ne do Muráně. Ne za Robem. Ale za tebou a za Barčou. Jenomţe do toho Muráně bych měl jet taky… Dluţím jim to. A zejména Robovi. Však víš,― povzdechl si. „Viem,― řekla klidně. „Choď im pomôcť. Tú našu rozrobenú prácu dokončíme večer. Neboj sa, toto nám neutečie.― „Andreo, já tě miluju,― vydechl Marek a políbil ji. Andrea se usmála, ale tak nějak melancholicky smutně. „Budeš mi to hovoriť vţdy, keď budeš odo mňa utekať za chlapmi do hôr?― zeptala se. „Prosím?― „Ale nič. Len tak táram. Vezmi si auto, nech si tam včas.― X Bylo pŧl sedmé a začínalo svítat, kdyţ Marek dorazil do Muráně. „Dobrý den,― pozdravil nesměle skupinu muţŧ a ţen, kteří se tísnili v malé informační kanceláři na náměstí. Přelétl je očima, aby mezi nimi vyhledal Roba. Přestoţe s některými stráţci se na svých toulkách uţ samozřejmě potkal, občas si spolu v terénu i povídali a znali se podle jména, jen s Robem se přátelil. „Vitaj, Marek,― pozdravil ho chatař a na váţném obličeji se mu objevil přátelský úsměv. Podal mu ruku a pevně ji stiskl. „Som veľmi rád, ţe si prišiel. Poď ďalej, tu ťa nikto neuhryzne, to sú, okrem niekoľkých výnimiek, samí dobrí ľudia,― vtáhl ho dovnitř a zavřel za ním dveře. Z hloučku se ozval lehký smích. Robo si jich nevšímal. „Náčelník, tak toto je ten Marek,― představil ho vrásčitému a větrem ošlehanému muţi. „Vravel som ti, ţe sa naňho dá spoľahnúť a ţe určite príde,― dodal s nádechem hrdosti. „Ja som Varga,― představil se muţ a zvedl se ze ţidle. Byl vysoký a hubený jako lunt. „Pre kamarátov Štefan. Budeme si tykať,― nabídl překvapenému Markovi a napřáhl před sebe kostnatou pravici. „Vitaj medzi dobrovoľnými stráţcami Ná146
rodného parku Muránska planina,― přivítal ho čtyřiašedesátiletý náčelník formálně. „A dovoľ, aby som ťa zoznámil aj s ostatnými. Roba poznáš. A toto je Maroš, Ivana, Lajo, Pavol, Janka, Deţo, Martin a ten, čo ho ešte nikdy nevideli bez cigarety na pysku, to je Ľubo,― ukazoval jednotlivé tváře. Marek si se všemi potřásl rukou a snaţil se zapamatovat si nová jména a nové tváře. Ne moc úspěšně, ale doufal, ţe se to časem poddá. „Som veľmi rád, ţe se si sa rozhodol nám dnes pomôcť. Napriek tomu, ţe je víkend. Ako sám vidíš, je nás dosť málo a sme naozaj veľmi vďační za kaţdú ruku a nohu,― řekl Štefan váţně. „To je v pořádku,― bránil se Marek rozpačitě. „Já tady beztak mám takovej malinkej dlouţek, takţe jsem příleţitost k odčinění jenom uvítal,― mrskl okem po Robovi. „My vieme,― ozvalo se z hloučku stráţcŧ se smíchem. A neţ se Marek vzpamatoval, sesypaly se na něho ze všech stran nejrŧznější vtípky a přezdívky. ‚Zúrivý reportér‘ patřila k těm nejmilosrdnějším. Zrudl v obličeji a vyčítavě se na Roba podíval. „Uţ jsem dneska jednou slyšel něco v tom smyslu, ţe se tady v kraji všechno okamţitě rozkecá,― řekl trochu dotčeně, ale vzápětí se ulehčeně rozesmál. Aspoň nemusel nikomu nic vysvětlovat, kdyţ uţ to Robo udělal za něho. Pozoroval potměšile se smějící tváře, ale přestoţe se mu smáli, neviděl u nikoho z nich zlomyslnost. Byl to přátelský smích, takové špičkování mezi dobrými kamarády. Začínalo se mu mezi stráţci líbit. Jen Robo se Štefanem se nesmáli a tvářili se ustaraně. „Tak dobre. Zasmiali sme sa, ale poďme k veci,― řekl tiše Štefan a všichni umlkli. Marek cítil, ţe náčelník má mezi ostatními ohromnou autoritu. „Pretoţe ešte väčšinou neviete, prečo som vás sem dnes tak narýchlo zvolal, poţiadal by som Roba, aby vám vysvetlil situáciu.― Robo se ošil a poškrábal se rozpačitě na hlavě. „No, problém je v tom, ţe sa mi nevrátili z lyţiarskej túry dve deti.― „Deti?― zhrozila se Janka, mateřsky vypadající botanička pŧvodem z Trenčína. „Chceš nám povedať, ţe si pustil nejaké deti 147
na túru v tomto počasí? Bez dozoru? Robo, nehnevaj sa, ţe ti to poviem tak otvorene, ale ty si sa musel zblázniť.― Robo zčervenal, Jančiny výtky se mu zarývaly hluboko pod kŧţi. „Ono to zase aţ také deti nie sú,― bránil se. „Majú skoro dvadsať. Chlapec a dievča, obaja z Prešova. Celkom športovci, na lyţiach im to išlo dosť slušne,― vysvětloval, ale tvářil se přitom jako boţí dopuštění. Byl si dobře vědom své zodpovědnosti chataře. „Ako veľmi slušne? Ako tebe?― zeptal se kousavě Maroš. „Rozhodne lepšie neţ mne. Alebo neţ tebe,― odsekl Robo. „Kto je teraz na chate, Robo?― chtěla vědět Ivana. „Nikto. Bývali tam sami,― rozhodil Robo bezmocně paţemi. „To viete, koniec januára je pre mňa dosť hluchá sezóna. Bol som rád, ţe tam mám aspoň tých dvoch.― „A čo ak sa medzitým vrátili? To tam teraz mrznú pred chatou?― „Prepánajána, ľudkovia, vy si myslíte, ţe som úplný imbecil. Áno, urobil som chybu, keď som ich neustráţil. To po prvé. A po druhé - nie, rozhodne nemrznú pred chatou. Nechal som všade odomknuté, lampy sú zapálené a v kachliach horí.― „Ty tú chatu raz zapáliš,― konstatoval Ľubo. „Dajte na mňa,― obrátil se k ostatním. „Raz vylezieme hore a namiesto chaty tam bude iba kôpka dymiaceho popola.― „Do riti, radšej vyhorím, len nech se tí dvaja nájdu,― zavrčel Robo a Marek čekal, ţe skočí Ľubovi po krku. Vypadalo to, ţe i stráţci jsou jen normální lidé. Lidé se svými přednostmi a chybami, se svými vzájemnými sympatiemi a antipatiemi. Ţe se ti dva nemají rádi, bylo zřejmé. Začínal být zvědavý, jak jsou schopní navzájem spolupracovat. „To hádam stačí,― zarazil doutnající spor Štefan. „Neriešime, či si Robo chatu podpáli alebo nepodpáli. To je čisto jeho vec. Na planine sa stratili dvaja mladí ľudia. To uţ je naša vec. Robo, kedy si ich videl naposledy?― „Včera. Chvíľu po poludní.― „A prečo si sa, preboha, neozval skôr?― vydechla Janka nevěřícně. „Dúfal som, ţe prídu.― „Tak dlho!― 148
„A čo mal podľa teba robiť?― zeptal se tiše dosud mlčící Lajo, podsaditý blonďák asi v Markově věku. Vypadal klidně a přemýšlivě. „No, ja neviem…,― přiznala Janka. „Tak vidíš,― vloţil se Štefan znovu do debaty. „Nevieš. Všetci sa v tom učíme chodiť. Nielen Robo, ale aj ty, Janka,― řekl mírně. „Rovnako ako ja a vy všetci ostatní. Nikto z nás nemá s podobnými situáciami dosť skúseností. Podľa môjho názoru sa Robo zachoval správne. Asi by ste mali vedieť, ţe celú noc obchádzal na beţkách okolie chaty. Ţe za tú noc vystrieľal všetky svetlice, čo na chate mal. A ţe u mňa doma bol uţ o tretej ráno. Neţ sa mi podarilo vás ostatných prebudiť, zohnal u lesákov traktor s radlicou, bohuţiaľ bez vodiča, a vymyslel plán. Takţe počúvajte, ako to urobíme. Je nás desať, vlastne uţ jedenásť,― pohlédl vlídně na Marka. „Máš tady beţky?― „Mám.― „A vieš to na nich?― „Celkem jo.― „Takţe je nás jedenásť,― pokračoval Štefan spokojeně. „Keď sa uskromníme, tak sa tým traktorom hore vyvezieme na trikrát. Šoférovať bude Lajo, súhlas?― Lajo přikývl hlavou. „V prvej skupine pôjdem ja, Robo a všetka vaša batoţina a lyţe. Snáď to tam napcháme. Ostatní pôjdu pešo. Keď sa Lajo hore otočí, tak sa vráti dolu a naloţí vás tam, kde práve budete. Základňu urobíme na chate. Cestou se dohodnite, kto s kým chcete do dvojice. Všetko jasné?― zeptal se a chvíli čekal. Nikdo se neozval. „Výborne, takţe dovidenia na chate,― ukončil poradu vrásčitý a větrem ošlehaný horal, jenţ se před pětačtyřiceti lety poprvé v ţivotě vypravil z rodné Rimavské Soboty23 na Muráňskou planinu a uţ jí zŧstal věrný. X Rimavská Sobota – okresní město v jiţní části Banskobystrického kraje. Leţí v údolí řeky Rimavy, obklopené CKHO Cerová vrchovina a NP Muránska planina. Cca 24 tisíc obyvatel, silná maďarská menšina (cca 35%). 23
149
„Máte dvojice? Výborne, tak počúvajte, ako som to vymyslel,― oslovil Štefan stráţce sesedlé v krbárně kolem velkého stolu. V otevřeném krbu hořel oheň a na stole stál kotlík plný horkého silného čaje. Nebýt pohřešovaných turistŧ, byla by to dokonalá zimní idylka. „Ako som vravel, základňa je tu. Ak nemáte nič proti, ja tu zostanem a budem to celé koordinovať,― rozhlédl se po ostatních. Nikdo nic nenamítal. Bylo přirozené, ţe náčelníka v jeho věku nebudou honit na lyţích v těţkém terénu. „Dobre,― pokračoval Štefan. „Takţe terén si rozdelíme takto – Lajo a Ľubo Javorinka24, Maroš s Ivanou Šiance, Martin a Janka smerom na Havranie25, vy dvaja,― obrátil se na Pavla s Deţom, „máte z nás všetkých najlepšiu kondičku, takţe vy pôjdete na Studňu26.― „A my?― zeptal se Robo a ukázal bradou na Marka. „Vy dvaja pôjdete na Maretkino a prípadne ďalej na Voháň. Nechcem ťa štvať niekde po kopcoch, bol si na nohách celú noc. Nie,― zvedl náčelník ruku, kdyţ viděl, ţe se chce chatař dotčeně ohradit proti nějakému zvýhodňování. „Nikto nie sme nevyčerpateľný, Robo. Viem, čo robím,― dodal klidným hlasem. „Má niekto nejaké námietky?― „Nikto. Výborne. Tak ďalej. Ako viete, krátkovlnné vysielačky máme dohromady len štyri. A z toho sú funkčné len dve. Bohuţiaľ,― pokrčil bezradně rameny, kdyţ se ozvaly pohoršené protesty. „Všetci sami dobre viete, ako sme na tom s peniazmi. Ja sám to opraviť neviem a pokiaľ je mi známe, ani nikto z vás,― bránil se Štefan trochu smutně. Podíval se na Marka, ale ten jen zavrtěl hlavou. „Škoda,― řekl náčelník. „Sľúbili mi síce pomoc na Javorinka – polesí a hřeben mezi ţlutou a modrou turistikou značkou severovýchodně od Velké louky. Nejvyšší bod 1022,3 m n. m. 25 Havranie – oblast u zelené turistické značky mezi Šindliarkou a Studňou, louka s lesnickou chatou. Severovýchodně od ní je Havrania dolina, která ústí pod Muráňskou planinou nedaleko Zlatna. 26 Studňa (1170 m n. m.) – srdce Muráňské planiny, dŧleţité rozcestí turistických cest. Nevysychající studánka s výbornou vodou, dvě lovecké chaty, vypálená a posléze rekonstruovaná hájovna. 24
150
kraji,― pokračoval, „ale aţ v lete. Teraz vraj nemajú peniaze. Taká je realita. A aj keby sme sa postavili na hlavu, nič na tom v tejto chvíli nezmeníme, poznáte to. Musíme to proste prijať ako fakt. Jednu vysielačku si musím nechať tu,― pokračoval dál Štefan. „Pre prípad, ţe by som musel zháňať sanitku alebo niečo také. A tú druhú si do terénu vezmú Pavol s Deţom. Idú najďalej. Ostatné dvojice si budú musieť poradiť bez vysielačiek. Priatelia, ja viem, ţe to nie je dobré riešenie, ale taká je situácia. Nemáme ţiadne vybavenie, ţiadne spojenie. Musíte jednať samostatne a sami se rozhodovať na mieste. Chcem vás uistiť, ţe nech sa v teréne rozhodnete akokoľvek, nikto vám neskôr ţiadne rozhodnutie nebude vyčítať. Je to mimoriadna situácia. Kto si bude myslieť, ţe v jeho sektore tie deti nie sú a neboli, vráti sa sem. Tu se dohovoríme čo ďalej. Tu sa musia zbiehať všetky informácie.― Odmlčel se, aby zavzpomínal, jestli na něco dŧleţitého nezapomněl. Podíval se na hodinky. „Nastavte si, prosím pekne, všetci čas. Je osem hodín pätnásť minút. Dnešnú pátraciu akciu ukončíme o dvadsať dva nula nula. Nech uţ to bude s akýmkoľvek výsledkom. Rozumiete mi všetci dobre? Prial by som si, aby ste do desiatej dnes večer boli všetci tu na chate. Nemôţeme si dovoliť hľadať ešte aj zatúlaných stráţcov. Ak neuspejeme dnes, budeme pokračovať zajtra skoro ráno. Ale nechcem vás mať cez noc vonku.― X Chvíli poté, co se na křiţovatce oddělili od svých kolegŧ, se Robo zastavil a opřel se o hŧlky. Prudce oddechoval a z nosu a úst mu nad hlavu stoupala bílá pára. Měli za sebou krátké, ale nepříjemné stoupání, a Robo ke své malé radosti zjišťoval, ţe si na něm celonoční vyhlíţení těch dvou zatoulancŧ vybralo daň větší, neţ si byl před hodinou v teple chaty ochoten přiznat. A byl vděčný Štefanovi, ţe je poslal právě sem, protoţe tady uţ by je ţádné větší převýšení čekat nemělo. Aţ na Maret-
151
kino27 to bude po rovině a dál na Voháň28 víceméně taky. To je výhoda náhorní planiny, jakmile se člověk jednou vydrápe nahoru, je to uţ převáţně po rovině. Ne, ţe by to platilo doslova… Marek zapíchl hole do závěje, sundal si rukavice a vytáhl z kapsy kapesník. Utřel si pot z čela, vysmrkal se a kapesník zase schoval. Postával vedle chataře a tvářil se rozpačitě. „Čo ťa ţerie?― zeptal se Robo klidně. „Tak mě napadlo, jestli jste třeba nechtěl jít raději s někým zkušenějším?― „Skúsenejším?― opáčil chatař trochu překvapeně. „Vidíš, to ma teda nenapadlo. Ale aby som ti odpovedal, tak nie, ja som chcel ísť práve s tebou.― „Rozumím, mám k vám dluh,― utrousil Marek zkroušeně. „Nerozumieš vôbec ničomu,― odsekl Robo ostře. „A o nejakom dlhu uţ predo mnou nikdy nehovor. Nikdy, rozumieš? Pozri, tak ja ti to poviem, Marek. Počúvaj dobre. Chcel som ísť s tebou z dvoch, vlastne z troch dôvodov. Po prvé, aby si vedel, ţe nemáš patent na blbé nápady, pretoţe ich mávajú aj iní, vrátane mňa; po druhé preto, ţe ani jeden z tých ostatných nestrávil noc v lese za rovnakých podmienok ako ty vlani na jeseň, takţe minimálne v tomto ohľade máš viac skúseností neţ ktokoľvek z nich; a po tretie, po tretie preto, pretoţe mám rád Andreu. A neverím, ţe by si pustila do chalupy zlého chlapa.― „To si fakt myslíte?― zeptal se Marek ostýchavě a zčervenal. „Hej. To si teda fakt myslím. Na to ju poznám dosť dobre.― „Znáte ji hodně dobře?― „Dosť. Prečo sa pýtaš?― „Někdy mi připadá taková… záhadná. Ale je hrozně hodná. Mám ji rád. A tu malou cácorku taky.― „To rád počujem. Zaslúţi si lepší ţivot. Vravela ti asi o Zolovi, však?― „Říkala. Ţe se zranil v lese a umřel.― Maretkino – oblast při červené turistické značce z Velké louky na Studňu. Dvě lovecké chaty, nedaleko vyhlídkové místo Poludnica. 28 Voháň (také Vahan) – mimo turistické cesty. Jedna z lokalit, kde se v létě pasou koně z hřebčína na Velké louce. 27
152
„My sme si spolu celkom rozumeli. Bol to podobný cvok ako ty s Filipom,― řekl a na chvíli se odmlčel. Vzpomínal na Zola. „Ako sa má Ron?― zeptal se posléze. „Myslím, ţe dobře. Proč? Znáte ho?― „No ţe či! Dostali ho odo mňa! Ako polročné šteňa. Videl som ho před nejakým časom, vyrástol z neho poriadny pes. Vychádzate spolu?― „Myslím, ţe docela dobře,― ušklíbl se Marek. „Uţ si troufnu projít přes dvŧr, i kdyţ není uvázanej.― Robo se rozesmál, aţ se rozkašlal. „Prekliate cigarety,― zavrčel. „Mám krátky dych. Ron je zlatý psisko. A na tie svoje dve baby nedá dopustiť. On uţ dohliadne, aby si na ne bol dobrý.― Zase se odmlčel a o něčem přemýšlel. „Mal som ešte jeden dôvod, prečo som s tebou chcel ísť.― Marek vyčkával a nic neříkal. „Trochu ťa poznám z chaty. Ale to nestačí. A keď si mi onehdy vravel, ţe jazdíš dosť často za Andreou, chcel som s tebou stráviť trochu viac času, aby som sa dozvedel, čo v tebe vlastne je. Spoznať ťa viac. Preto sme tu spolu. Na rovinu, Andrea uţ si svoje preţila a ja nechcem, aby jej ešte niekto niekedy ublíţil.― Marek zrudl. „Tak teď nevím, co bych na to měl říct.― Robo se zasmál. „Tak nič nevrav. A radšej pre mňa niečo urob.― „Co?― „Prestaň mi konečne vykať. Cítim sa pri tebe strašne starý.― X „Niekto tadiaľto šiel. Ale kto, pánboh vie,― posteskl si Robo, kdyţ chvíli studoval stopy lyţí vyjeté v hlubokém sněhu. „Keby aspoň boli kaţdé beţky iné, ale takto, to je stopovanie na hovno. Čo si o tom myslíš, kedy to asi bolo?― Marek si klekl vedle stopy, stáhl si z jedné ruky rukavici a prsty rýhu osahal. „V noci. Nebo včera. Moţná ale i dřív. Sněţilo tady nahoře?― „V noci na včerajšok naposledy.― „Takţe někdy mezi včerejším a dnešním ránem, tipoval bych. Ale to je hodně širokej rozptyl…― 153
„Súhlasím,― přikývl Robo. „Stopa nie je zasneţená, ale je zamrznutá. Mohli to byť tí dvaja naši, ale aj milión iných. Keď je pekne, tak sa to tu beţkármi len tak hemţí. Ale títo išli naším smerom, pozri sa sem, ako sú orientované otlačky paličiek. A ešte o niečom to hovorí. Nebol to len jeden človek, ale najmenej dvaja. Nie, ţe by sme teraz boli oveľa múdrejší, neţ sme boli pred chvíľou, ale pretoţe nič lepšieho nemáme, tak sa tejto stopy budeme drţať.― X Právě minuli odbočku na vyhlídku na Poludnici, kdyţ jim cestu zkříţila řádka hlubokých, velikých a kulatých stop. „Medvěd?― zeptal se Marek, který od jisté doby viděl medvědy všude, a podíval se nejistě na chataře. Robo se tvářil skepticky. „Pochybujem,― zabručel a obešel několik stop. Sehnul se a něco ze země zvedl. „Pozri, vizitka!― „Co to je?― „Vlas z chvosta. Nebol to medveď, ale kôň.― „Co tady dělal?― podivil se Marek. „Asi sa bol niektorý z koniarov prejsť. Nič zvláštne. To sa nás netýka.― X Přijeli k lesnické chatě na Maretkiné a na verandě uviděli skupinku čtyř běţkařŧ. Lyţe měli opřené o zeď, batohy rozdělané a v závětrném koutku vařili na malém plynovém vařiči v ešusu čaj. „Dobrý deň!― pozdravil je Robo a přijel těsně k nim. Marek ho ostýchavě následoval. Pozdravil také a odpověděla mu maďarština. „Promiňte, ale já nějak… nem érti nebo jak je to,― pokrčil omluvně rameny. Robo se zasmál. „To nevadí. Stačí, ţe ja im rozumiem,― řekl a maďarsky lyţařŧm něco povídal. Lyţaři se podívali na Marka a rozesmáli se. Marek se ošil. Nevěděl, jestli se mu posmívají nebo co. Jediná ţena mezi nimi něco řekla a kývala na něho. 154
„Nehanbi sa a poď sem,― překládal Robo. „Pozývajú nás na čaj.― Marek se přišoural a posadil se. Ve společnosti, které nerozuměl, se cítil nesvŧj, ale Robo se zdál být ve svém ţivlu. Rozkládal rukama a konverzoval květnatou maďarštinou, jako kdyby to byla jeho rodná řeč. Marek ucítil, jak se ho někdo dotkl. Otočil se a uviděl usměvavou snědou tvář té Maďarky. Podávala mu trochu kouřícího čaje v umělohmotném vršku z termosky. „Kérem… Paţálusta…,― řekla s úsměvem. „Co? Jo, aha. Děk…, totiţ spasíbo,― odpověděl, kdyţ za strašlivým maďarským přízvukem dešifroval ruštinu. Podíval se na Roba: „Prosím tě, jak se řekne maďarsky děkuji?― „Köszönöm…― „Köszönöm,― zopakoval Marek, ale musel to říct dvakrát, neţ mu Maďarka porozuměla, i on měl příšernou výslovnost. Aby zahnal rozpaky, přiloţil šálek k ústŧm a napil se. Bylo to s nějakým alkoholem, nebyl to rum, ale bylo to dobré. Příjemně to hřálo v ţaludku. Robo mezitím tlumeně hovořil s nejstarším z muţŧ. Tvářil se váţně, takţe Marek z toho usuzoval, ţe Maďaři pohřešované nikde nepotkali. Bylo to tak. Kdyţ se maďarští turisté asi po deseti minutách rozloučili a odjeli směrem k Velké louce, Robo se za nimi chvíli díval a potom se obrátil k Markovi. „Prišli sem po červenej značke zo Studne. Ten ich šéf vravel, ţe si museli stopu namrznutým snehom prešľapávať sami, ţe pred nimi tadiaľ určite nikto nešiel. To znamená, ţe musíme na Voháň. Ako sa cítiš?― „Copak já, já jsem v pohodě,― mávl Marek rukou, „ale vy, totiţ ty,― přeřekl se, „ty jsi nespal celou noc.― Skromně zamlčel fakt, ţe ani on toho dneska v noci moc nenaspal. „O mňa sa neboj," odmítl Robo jeho starosti. „Ja vydrţím ako kôň. Odpočinok si vyberiem, keď tí dvaja budú naspäť na chate.― „Myslíš, ţe je najdeme? Je to jako hledat jehlu v kupce sena.― Robo se zamračil. „Neprestanem, kým nebudem mať istotu, ţe sú niekde v teple. Nikdy by som si neodpustil, keby sa im malo niečo stať.― 155
„Nemŧţeš přece za to. Jsou dospělí a mají svŧj rozum,― namítl Marek, kdyţ si vzpomněl, ţe ani on neposlouchal dobře míněné rady a řídil se, ke své škodě, svou vlastní hlavou. „Dospelí moţno sú, ale rozumní teda nie. Poznáš to…,― odpověděl Robo a významně se na Marka podíval. Ten naráţku pochopil a začervenal se. Robo se zasmál. „Priamo za to moţno nemôţem,― zváţněl zase, „ale mohol som ich včera popoludní odhovoriť. A mohol som im aj omnoho viac rozprávať o nebezpečenstvách, ktoré im tu hrozia. Mysli si, čo chceš, Marek, ale mohol som urobiť oveľa viac. A preto sa za nich cítim teraz zodpovedný. Pri predstave, ţe by som mal zabaliť veci, ktoré po nich zostali na chate, a poslať to k nim domov so slovami: ‚Milá mamička, vaša dcérka na dovolenke zmrzla, pretoţe som ju nedokázal ustráţiť, ale tu máte aspoň jej ruksačik‘, to ti poviem, ţe to by som si šiel radšej ľahnúť niekam do záveja ja sám,― zamračil se. „Chápu. Pŧjdeme dál a najdeme je. Uvidíš, budou v pořádku. Ale něco mi ještě řekni.― „Čo?― „Kde ses naučil tak dobře maďarsky?― Robo se zasmál. „Keď tak na teba hovorí polovička tvojej rodiny vrátane tvojej manţelky, tak to zase nie je aţ taká veda.― „Tvoje paní je Maďarka?― „Bola. Uţ neţije. Rakovina. V apríli to bude päť rokov,― řekl Robo mírně a do očí mu zabloudila vzpomínka. X Směrem na Voháň pokračovala běţkařská stopa, po které sem přišli. Protoţe to byly jediné stopy po lyţích v širokém okolí, nepočítaje v to čerstvé stopy čtyř Maďarŧ, vklouzli do vyjetých kolejí a pokračovali tím směrem dál. Sviţným tempem ujeli asi kilometr a pŧl, kdyţ jim cestu znovu přeťala řádka koňských stop. Tentokrát ale v opačném směru. A tentokrát je doprovázely velké krvavé skvrny. Čerstvé krvavé skvrny.
156
Stráţci nad nimi zŧstali zamyšleně stát. Rozhlédli se kolem sebe, ale aţ na ty stopy se všechno zdálo být v tom nejlepším pořádku. Bylo pětadvacátého ledna a zvlněná okolní krajina proţívala hlubokou zimu. Bílou, mrazivou a jiskřivou. Romantickou. A všechno by bylo fajn, nebýt těch dvou ztracencŧ a těch krvavých koňských stop. „Robo, jestli si ještě pořád myslíš, ţe to je nějakej kluk z hřebčína na projíţďce, tak bysme se tam asi měli jít podívat,― díval se Marek směrem k lesu, v němţ se stopy ztrácely. „Já tomu tak nerozumím, ale mŧj názor je, ţe potřebuje pomoc.― Robo cosi zavrčel a poškrábal se zamyšleně na hlavě. „Je to situácia na hovno,― oznámil po chvíli Markovi. „Máme úlohu, ktorú musíme splniť, pretoţe tam ide bezpochyby o ţivoty dvoch ľudí. A k tomu teraz toto. Kurva, keby som aspoň vedel, či to bol len nejaký zatúlaný kôň, alebo či na tom koni aj niekto sedel,― škrábal se zase zuřivě na hlavě. „Ze stop se to poznat nedá?― „Ťaţko. Moţno keby išli dva kone vedľa seba. Vieš, akoţe jeden s jazdcom a druhý sólo, tak by sa dala porovnať hĺbka stôp. Ale nie, to je asi blbosť. Kľudne by to mohol byť ţrebec s kobylou. Nebo hucul s norikom. Tí tieţ majú kaţdý inú váhu. Nie. Ja to nerozpoznám,― přiznal zdráhavě. „Tak se tady rozdělíme,― navrhl Marek. „Ty pŧjdeš dál po cestě a budeš hledat ty dva a já se podívám po tom koňovi.― „Asi áno,― neochotně souhlasil Robo. „Asi to bude to najrozumnejšie. Ale nie, sakra, koledujeme si o nejaký ďaľší problém,― váhal. „Mali by sme sa drţať pohromade. Vieš, obaja sa tam zájsť pozrieť a potom obaja pokračovať ďalej.― „A co kdyţ nás ta stopa zavede někam hlouběji a zdrţíme se hodinu, dvě, tři?― namítl praktický Marek. „Za chvíli bude poledne a za další čtyři hodiny se začneš stmívat. Nebo nám ti dva projdou po cestě, zatímco my budeme někde mezi stromy.― „Na tom niečo bude,― vzhlédl Robo k Markovi. „Tak teda dobre,― rozhodl se konečně. „Ale urobíme to takto. Ja pôjdem stále tu po tejto ceste. Ak by som z nej niekde z nejakého dôvodu musel odbočiť, vyrobím tam z vetiev alebo niečoho takého neprehliadnuteľné znamenie. Ty preveríš tie konské stopy. Ak 157
to bude len zabehnutý kôň bez jazdca alebo ak sa ti bude zdať, ţe zabehol niekam príliš ďaleko, vykašleš sa naňho a pôjdeš za mnou. Buď sa stretneme niekde na ceste alebo sa zídeme… Sakra, kde sa zídeme?― přemýšlel. „Vieš, čomu sa hovorí ranč na Voháni?― zeptal se. „Té chatě s velikou ohradou pod kopcem, pár kilometrŧ odsud? Je tam fungl nová kadibudka.― Robo se trochu usmál. „Hej. To je ono, tú sme urobili vlani v lete. Tak tam. Ak sa stratíme sami sebe navzájom, zídeme sa tam. V tej chajde. Nezamyká sa, nie je tam nič, čo by sa dalo ukradnúť. Ale dá sa tam zakúriť a prespať. Ale stráţ si čas. Ak ťa chytí tma, tak sa vykašli na Voháň aj na mňa, a vráť sa rovno na chatu pod hradom. Pamätáš si predsa, čo povedal Štefan.― „Jo, pamatuju. A ty?― „Samozrejme. Já urobím to isté,― odpověděl Robo stejně nepřesvědčivě jako Marek před chvílí, a vyrazil dál po cestě. Ujel asi deset metrŧ, kdyţ se zastavil a otočil se. „Haló, Marek!― zavolal. „Ešte niečo som ti zabudol povedať!― „A co?― „Ţe Andrea ťa má tieţ rada!― „Jak to víš?― „To sa pozná!― zasmál se chatař spokojeně. X Zamyšlený, ale potěšený Marek se za ním chvíli díval. Čekal, jestli se třeba ještě jednou neotočí a ještě něco podobně hezkého nedodá. Nestalo se. Robo se pravidelným tempem propracovával dál po cestě. Marek se proto vrátil ke koňským stopám a vydal se po nich. Vedly ho hustým smíšeným lesem, rovnou mezi nevysoké kopečky. Kŧň se pohyboval zmateně a naprosto nepředvídatelně; kličkoval, běţel hned vlevo, hned zase vpravo. Naráţel do větví, shazoval z nich sníh, klopýtal o zasněţené pařezy. A všude, kam vkročil, zanechával za sebou ty stále četnější a rozlehlejší krvavé skvrny. 158
Marek postupoval podle těch rudých stop asi dvacet nebo pětadvacet minut bez zastavení, kdyţ najednou odkudsi před sebou zaslechl slabé koňské zarţání. Zabral větší silou a zrychlil. Veden hlasem koně, který teď vycházel ze stále stejného místa, dojel aţ na okraj malé doliny. Odpíchl se, podřepl a rozjel se s hŧlkami v podpaţdí z krátkého, ale příkrého srázu do nevelké terénní prohlubně. Svalnatý, sytě hnědý hřebec s dlouhou hřívou spletenou do copánkŧ, leţel na levém boku, trhal v křečích nohama a s největší pravděpodobností umíral. Měl ošklivě poraněnou pravou přední nohu, pravděpodobně zlomenou, od bolesti šílený výraz v černých očích a větší mnoţství hlubokých a značně krvácejících ran po celém těle. Markovi nepřipadalo, ţe by ty rány byly zpŧsobeny medvědem nebo vlky. To by asi vypadaly jinak. Spíš z toho měl pocit, ţe kŧň odněkud spadl. Ale jistotu neměl. Ještě nikdy koně strţeného velkou šelmou neviděl. Opatrně zvíře obcházel a prohlíţel si jeho rány. Ţádná z nich se mu nezdála natolik hrozná, aby na ni kŧň musel umřít. Ale přesto se tak dělo. Asi ztratil příliš mnoho krve, usoudil Marek, a zaplavila ho vlna soucitu. Hřebec umíral, ale nevzdával se. Viděl před sebou cizího člověka a snaţil se před ním utéct. Trhal hlavou, aţ mu od tlamy odletovaly chuchvalce bílé pěny, a pokoušel se, kdoví pokolikáté jiţ, zvednout na všechny čtyři. Zlomená noha se však pod ním pokaţdé podlomila a vyčerpaný kŧň s bolestným zařehtáním znovu a znovu padal zpět do zakrváceného sněhu. Nakonec natáhl krk a uţ jen docela tiše rţál. Znělo to jako dětský pláč. Těţce dojatému Markovi vhrkly do očí slzy. Hrozně rád by tomu trpícímu zvířeti nějak pomohl od bolesti, ale nevěděl jak. Ani ukončit jeho trápení neuměl. Nevěděl jak a neměl ani čím. Jeho jedinou zbraní byl malý kapesní nŧţ. Ke své hrŧze si navíc uvědomil, ţe to krásné zvíře zná. Byl to Trtkoš, jeden z chovných hřebcŧ na Velké louce. A jediný kŧň na celé planině, kterého znal jménem, nebo spíše přezdívkou, jeho pravé jméno bylo jiné, ale Trtkoš mu říkali všichni. Jeho 159
jezdec, Vlado řečený Kraken, byl jedním z těch, kteří mu na podzim přispěchali na pomoc, kdyţ se sám ocitl v úzkých. Celá situace tak dostala pro Marka úplně nový rozměr. Protoţe, měl-li ten kŧň dnes jezdce, musel to být právě Kraken. Nikdo jiný se na tohoto divokého a nepoddajného zlomyslného hřebce posadit neodváţil. Na okamţik Marka napadlo, ţe Trtkoš třeba svého pána dnes neměl, ţe v něm zvítězila jeho toulavá povaha a zaběhl se sem z Velké louky sám. Prostě přeskočil ohradu a vyrazil si na výlet. Občas se to stávalo. Zapudil však tu myšlenku od sebe; nemělo smysl si něco takového nalhávat. Kŧň byl plně osedlaný, u sedla visely dvě něčím nadité koţené brašny. Marek sténající a frkající zvíře velkým obloukem obešel a snaţil se přitom najít nějaké stopy nebo jakékoliv jiné známky po jezdcově přítomnosti. Neúspěšně. Do dolinky vedly stopy jediné, a to Trtkošovy. Pokud byl v lese se svým pánem, oddělili se od sebe uţ někdy dřív. Nezkušený záchranář přemýšlel, co dělat. Bylo mu jasné, ţe se musí pokusit najít toho svérázného a většinou lehce opilého kovboje. A slíbil si, ţe pokud ho najde brzy, určitě se pokusí přivolat pomoc i pro zraněného koně. Mnoho šancí na přeţití nešťastnému Trtkošovi ale nedával. Vzduchem se šířící nasládlý pach krve byl příliš dráţdivý, neţ aby jej dříve neţ záchranáři neobjevili vlci. Ještě s jedním nápadem Marek zápasil. A podlehl. Sice se sám před sebou styděl, protoţe si připadal si jako paparazzo profitující z tragédie jiného, ale přesto vylovil z batohu svoji nově pořízenou Minoltu a pořídil několik snímkŧ umírajícího velkého hnědáka. Nepochyboval, ţe se najde bulvár, který od něj fotky tohoto druhu odkoupí. A on peníze potřeboval. Zase fotoaparát ukryl, a i kdyţ jen velice nerad, ponechal koně lesu napospas. Zpět se vracel úplně stejnou cestou. Přestoţe ho to hodně zdrţovalo a stálo ho to další pŧl hodiny drahocenného času, objel znovu všechny ty kličky, které v panice prchající poraněný kŧň udělal. Pořád tady totiţ zŧstávala moţnost, byť jen nepatrná, ţe Kraken z koně spadl někde tady a Marek si toho při první chvatné cestě prostě nevšiml. 160
Bylo to ale zbytečné. Po Krakenovi nebyla ani stopa. A to doslova… X Vrátil se aţ na místo, kde se před pŧldruhou hodinou s Robem rozešli. S naivním očekáváním se zahleděl na cestu, ale po chatařovi pochopitelně nebylo vidu ani slechu. Marek zauvaţoval, jestli se má po cestě vydat za ním nebo raději na druhou stranu do lesa po koňských stopách. Byl dobrý lyţař a byl po svém úrazu uţ zase ve slušné kondici, a tak předpokládal, ţe by během slabých dvaceti minut mohl být aţ na ranči na Voháni. Jenomţe, měl tam jezdit? Byl by moţná s Robem, ale co z toho? Krakenovi by to vŧbec nijak nepomohlo. Jen by tak ztratil spoustu času, kterého moţná neměl koňák nazbyt. Ne. Musel se rozhodnout sám, bez Roba. A sám si také bude muset poradit se vším, co ho moţná potká. Podíval se na oblohu. Zatahovalo se a vypadalo to na sníh. To rozhodlo. Uvědomil si totiţ, ţe jestli sníh přikryje ty koňské stopy, teď tak dobře viditelné, tak uţ Krakena nikdy nenajde. A pak, ty dva lyţaře hledalo, jeho v to nepočítaje, plných deset lidí. Krakena pravděpodobně nehledal vŧbec nikdo. Vlastně nebylo o čem přemýšlet. Znovu se ponořil do lesa, tentokrát ale na opačné straně cesty, směrem na Tatárku29. Les tam byl o poznání tmavší a tišší. Marek teď postupoval vpřed jen velice zvolna, terén byl krajně obtíţný. Zhruba po čtyřiceti minutách ho stopy přivedly do ústí krátké, široce otevřené strţe ve tvaru písmene U. Po obou stranách se ve vzdálenosti asi šedesáti metrŧ od sebe zvedaly příkré břehy, které se naproti němu spojovaly ve skalní stěnu deset nebo dvanáct metrŧ vysokou. Kŧň přišel právě odtamtud. Marek dojel aţ na to místo, a z mnoţství dobře čitelných stop snadno vydedukoval, co se tam před několika hodinami přihodilo. Jezdec na koni přijíţděl shora a z nějakého nepochopitel-
29
Tatárka – místní název lokality nad Suchým dolem.
161
ného dŧvodu se přiblíţil aţ k samému okraji kamenného srázu. Tam však kŧň šlápl na sněhový převis a ten se s nimi utrhl. Hřebec se, navzdory svým poraněním, z pádu vzpamatoval a otřesený odběhl odsud pryč. Svého jezdce tady však nechal, takţe ten, neboť měl rovněţ tolik štěstí, ţe se pádem do zasněţených balvanŧ nezabil na místě, musel odejít po vlastních nohách. Podél jedné boční stěny vedly jeho stopy. Jejich pŧvodce sice ţil, ale potlučený musel být pořádně. Podle stop silně kulhal, často padal na zem. Marek si oddechl. Kdyţ sem přijíţděl, ze všeho nejvíc se bál, ţe tady najde rozbité lidské tělo. Jestliţe byl Kraken schopen se odsud dostat vlastním přičiněním, znamenalo to, ţe nemohl být zraněn příliš váţně. Závan větru mu najednou do nosu přinesl zvláštní pach. Piţmo velké šelmy. Marek zbledl. Tenhle pach přece tak dobře znal… Znepokojeně se rozhlíţel kolem sebe a všiml si, ţe v protějším svahu je otvor. Vchod do nějaké jeskyně. Nebyl příliš velký, ale byl dost široký na to, aby se jím protáhl dospělý medvěd. A sníh před otvorem byl ušlapaný. Medvěd mohl být uvnitř, ale také nemusel. Není totiţ pravda, ţe medvědí celou zimu nepřetrţitě spí, kdyţ mají hlad, vycházejí ven za potravou. Marek, který díky své loňské nehodě získal před medvědy značný respekt, by se nejraději otočil na patě a zavčas odtud zmizel. Jenomţe tady byly ty Krakenovy stopy. A na jejich konci musel logicky být i samotný kovboj. Strach nestrach, musel ho najít. Dluţil mu to. Pln nervozity a strachu se za Krakenem vydal. I kovboj pospíchal, stopy to prozrazovaly. Moţná, ţe o medvědí noře také věděl a pospíchal právě proto. Musel na tom být však hodně zle, protoţe většinou skákal po jedné noze a velmi často padal. V jednom z míst, kde upadl, zŧstal asi leţet delší dobu. S oslnivě bílým sněhem ostře kontrastovalo několik rudých skvrn. S přibývající vzdáleností od medvědí nory se délka kulhavého kroku zkracovala a kus cesty se kovboj dokonce plazil. Markovi ho bylo líto. Kraken rozhodně nebyl ţádná rozmazlená 162
slečinka, i mezi ostatními koňáky patřil k těm nejtvrdším, ale ze všech těch stop bylo patrné, ţe velmi trpěl. Stopy zraněného zamířily přes malý palouk do hustého křoví asi padesát metrŧ odtud. S lyţemi se tam však vjet nedalo. Marek si je odepjal a zapíchl je do sněhu. Nechal si jen hŧlky, aby se o ně mohl opírat, a šel dál pěšky. Prodral se houštím a ocitl se mezi několika popadanými stromy. Tvořily ze tří stran jakousi přirozenou primitivní hradbu. V nejzazším koutě, v místě, kde byla hradba nejvyšší, ve sněhu napŧl seděl a napŧl leţel Kraken. Zády se opíral o zlomený kmen a před sebou drţel na obranu pořádnou hŧl. Byl celý zkrvavený, zpocený a vyčerpaný. A byl k smrti vyděšený. Chvíli na Marka třeštil oči, a kdyţ ho poznal, s úlevou si vydechl. Ruka s holí klesla vyčerpaně do sněhu. „Kurva, ja som sa ťa strašne zľakol. Počul som nejaký šramot a myslel som si, ţe tu obchádza jeho mama. Ty vole, ty si ma tak vyľakal, ţe som si asi pustil do gatí,― řekl polohlasem. „Jaká mama?― zeptal se Marek nechápavě. „Pššt, nekrič tak,― přiloţil si Kraken prst na rty a palcem ukázal přes hradbu kmenŧ za svými zády kamsi hlouběji do lesa. Marek přistoupil blíţ, přikrčil se a přes ty kmeny opatrně nahlédl. Asi o sto metrŧ dál uviděl v lese ještě docela mladého medvěda, jak z hlubokého sněhu cosi vyhrabává. „Ty bláho, a já s sebou nemám dlouhej objektiv,― posteskl si. Chvatně vylovil fotoaparát se základním objektivem 28-70 mm a udělal rychle několik fotek. „Krasavec,― zhodnotil medvídě. „Ty kokot jeden,― procedil skrze zuby Kraken. Z dechu mu ostře zavanula kořalka. Opodál se válela prázdná pŧllitrová láhev. „O objektív sa staráš. Budeme radi, keď nás ten tvoj krásavec, alebo jeho mama, nezoţerie. Tieţ sa tu niekde motá.― „Pravda,― vzpamatoval se Marek. „Musíme odsud pryč. Co všechno ti vlastně je?― zeptal se, zatímco trochu zahanbeně uklízel fotoaparát. „Dohromady nič, to sú všetko len škrabance,― ukázal Kraken na několik docela velkých ran. Byl to tvrdý chlap. „Ale koleno mám totálne v hajzli. Nemôţem chodiť. Dovliekol som sa sem, aby som sa neváľal priamo pred medvedím brlohom, ale ďalej sa uţ sám nedostanem. Počítal som uţ pomaly s tým, ţe tu 163
dnes zmrznem,― podíval se na Marka a v očích se mu objevila nevyslovená prosba. Nahlas by toho přistěhovalce z města nikdy o pomoc nepoţádal. „Pomŧţu ti,― řekl Marek prostě. Krakenovi se spokojeně blýsklo v očích. „Dúfal som, ţe to povieš.― „Dluţím ti to. Taky jsi mi kdysi pomohl.― Kovbojovy oči se rozšířily úţasem. „Ja tebe? A kedy? Ty vole, to si vôbec nepamätám?― „Loni na podzim. Fakt se nepamatuješ? Spadl jsem ze stromu na Lopušné.― „Jáj, to si bol ty?― zasmál se chraplavě Kraken. „Tak to je dobre. Aspoň ti nebudem nič dlţný.― „Ne. Nebudeš mi nic dluţnej. A jak se ti to vlastně stalo?― zeptal se Marek, trochu rozladěný kovbojovou přímostí. Sebevědomý třpyt v lehce kalných očích zase povadl. „Ále, som bohovský kokot,― přiznal Kraken sebekriticky a zatvářil se provinile. „Vedel som, ţe je tam tá nora a chcel som sa zhora pozrieť, či nie je maco vonku. No a ten skurvený okraj sa s nami odtrhol.― Naštvaně se ušklíbl. „Čo je s Trtkošom? Je v poriadku? Vyskočil zo zeme, akoby mu horela kúdeľ za riťou a utiekol preč a na mňa sa vysral. Sviniar jeden.― Marek zavrtěl hlavou. „Ne, Trtkoš není v pořádku. Byl po tom pádu ošklivě domlácený a navíc si o pár kilometrŧ dál zlomil nohu. Teď uţ ho asi ţerou vlci.― „Jebem ci boha aj dušu jeho,― vyvalil Kraken oči. „To bude prúser ako Brno. Správca ma na mieste zabije. Ja snáď zostanem radšej tu. Ten kôň mal cenu vyše milióna,― lamentoval. Marek se na něho rozčarovaně podíval. Mrzelo ho, ţe má kovboj strach jen o to, co bude s ním a kdo zaplatí škodu. O nešťastného koně, k jehoţ smrti přispěl vlastní hloupostí, se příliš nezajímal. Taky přístup, říkal si. Kdybych uvaţoval jako ty, tak jsem se na tebe vykašlal a uţ jsem mohl být třeba doma. Nahlas ale nic neřekl. Kraken byl váţně poraněný a potřeboval jeho pomoc. Všechno ostatní bylo vedlejší. Stejně seš ale parchant vychcaná, pomyslel si, a podíval se na koňáka hodně pohrdavě. 164
„Videl si ho?― zeptal se najednou Kraken tiše. „Jo, viděl jsem ho. Právě umíral. Hodně trpěl. Naříkal jako děcko,― řekl Marek surově. Kraken sklopil hlavu. Kdyţ ji zase zvedl, všiml si Marek, ţe se mu po zarostlých tvářích koulejí dva potŧčky slz. Překvapeně se na plačícího kovboje podíval. „Mal som ho strašne rád. Strávil som s ním viac času neţ s ktoroukoľvek babou,― vyprávěl tiše Kraken. Markŧv pohrdavý výraz zmizel a v duchu se kovbojovi omluvil. „Ty si Marek, však?― zeptal se Kraken po delším mlčení. „Jo.― „A čo robíš tu v lese?― „Byl jsem na návštěvě u jedné kamarádky a Robo mi zavolal, jestli bych jim nepřijel pomoct hledat nějaký děcka. Včera se tady někde ztratili dva lyţaři. Kluk a holka. Nepotkals je?― „Nie. Ja som vyrazil dnes ráno. Šiel som sa pozrieť na Kľakovú30, či je tam všetko v poriadku. Na jar tam budeme pásť kone. Keby som sa nechcel pozrieť na medveďa, uţ by som tam dávno bol.― Odmlčel se a o něčem uvaţoval. „To si ty, kto jazdí za Andreou Vargovou do Rudnej?― Marek se naštval. „Do prdele! Tady se fakt rozkecá úplně všechno. Copak musí všichni strkat nosy do cizích věcí?― „Nenasieraj sa hneď. Je to tu malé. Svet sám pre seba. Tu vie kaţdý všetko na všetkých. A potom, Zolo bol môj kamoš. Pracovali sme spolu. Občas som za nimi jazdil. Vţdy som osedlal Trtkoša, to bol ešte celkom mladý…,― zradil ho hlas. „Posraný skurvený ţivot,― řekl po chvíli. „Zolo je preč, Trtkoš je preč. Uţ nič nie je, ako bývalo. Čo tá malá, Brňák? Ako sa má?― zeptal se a Marek na něm viděl, jak se snaţí tvářit statečně. „Barborka? Myslím, ţe si zvykla. Byla dost malá, kdyţ Zolo umřel. Vyrovnala se s tím.― Chvíli mlčel. „To je dobre,― řekl po chvíli Kraken vyrovnaně. „To je dobre. A čo my dvaja? Čo urobíme?― zeptal se zase po delší době. Niţná Kľaková – rozsáhlá sedlová louka na horském hřebeni v centrální části planiny. Dŧleţitá křiţovatka turistických cest s turistickou útulnou, kde je moţné přenocovat. 30
165
Marek se najednou hrozně zastyděl, ţe se nechal prve oklamat bodrostí a tvrdostí toho mládence. Bylo to jen divadýlko pro cizího přistěhovalce z města, uvědomil si. Teď na něm viděl, ţe ve skutečnosti trpí zrovna tak, jako trpěl nedávno ubohý Trtkoš. A jako trpěl loni na podzim on sám. „Potřebuješ něco ošetřit?― zeptal se ho jemně. „Nabalili mně s sebou pár obvazŧ.― Kraken zavrtěl hlavou. „Radšej nie. To, čo krvácalo, uţ nekrváca. Na to je príliš veľká zima. Ale koleno mám v rici. S tým však tieţ nič nespravíme,― konstatoval suše a otřásl se chladem. Nebo moţná i bolestí. „Máš to zlomený?― „Neviem. Snáď nie. Ale aj tak to neohnem.― „Aspoň ti to stáhnu přes kalhoty obinadlem a přidělám na to nějakou dlahu. Zpevní se to a bude tě to míň bolet,― vytáhl z kapsy větrovky široké pruţné obinadlo a přes nohavici mu poraněný kloub zpevnil kusem dřeva. Kdyţ obinadlo utahoval, Kraken sykl bolestí, ale drţel. „Bolí to?― Kovboj zkusil nohou zahýbat. „Nie viac, neţ to bolelo predtým. Ale aj tak neprejdem sám ani krok,― přiznal. „Já vím. To nevadí,― řekl Marek. „Zvládneme to, budu ti pomáhat. A kdyţ bude nejhŧř, tak tě ponesu.― Díval se s pochybnostmi na kovboje a odhadoval, kolik asi tak mŧţe váţit. Kraken byl vysoký a ramenatý. Klidně mohl mít pětadevadesát, sto kilo. A to bylo mnohem víc, neţ mohl Marek v takovém terénu zvládnout. Také Kraken si ho s krajní nedŧvěrou prohlíţel. „Tomu predsa sám neveríš,― ušklíbl se. „Asi bude lepšie, keď ma nebudeš musieť nosiť,― konstatoval. „Jo, taky v to doufám,― odpověděl Marek. „Ale teď uţ pojď. Aspoň to zkusíme.― Podal mu ruku a silným trhnutím ho postavil na zdravou nohu. Kraken se zkusil opatrně postavit i na tu poraněnou, ale tvář se mu zkřivila bolestí. „To nepôjde,― řekl. „Ale pŧjde. Musí to jít,― namítl kategoricky Marek. Musel ho odsud dostat a Kraken mu musel pomoct. Sám by si s ním opravdu neporadil. Přehodil si proto jeho levačku kolem krku a svojí levou rukou ho za ni drţel. Pravou rukou ho objal 166
a přitiskl si ho co nejvíc k sobě. Kovboj v pravé ruce drţel jeho hŧlky od lyţí a opíral se o ně. Šlo to. Pomalu, špatně, ale šlo to. Podívali se ještě naposledy po medvědovi. Byl pryč. Bŧhvíkde. Asi je ucítil a schoval se. Raději o tom moc nepřemýšleli. Prodrali se houštím a vyšli do lesa. Marek se ohlédl po svých běţkách, ale museli je tam nechat. Překáţely by jim. „Buď kľudný, tu ti ich nikto neukradne,― řekl tiše kovboj. „Tu je to dobre stráţené.― „Vole,― zachrčel Marek. Nebylo mu do smíchu. Kraken byl zpropadeně těţký, neváţil metrák, váţil snad tunu… Cesta na kraj lesa jim trvala bezmála dvě hodiny. Oč snadněji se sem Markovi jelo na běţkách, o to obtíţnější to bylo teď. Sníh byl hluboký, místy se bořili aţ do pŧli stehen. Kaţdý krok dopředu je oba stál nesmírné vypětí sil, a Krakena navíc i pořádnou porci bolesti, protoţe neohybatelnou nohu vlekl bezvládně za sebou. Jiskřivý sníh přikrýval stromy těţkými bílými čepicemi, a ty ohýbaly kmeny mladých bříz, přikládaly jakoby sádrové dlahy na pevné větve dubŧ a lámaly vrcholky křehkých borovic. Ze spodních větví smrkŧ splývaly nadýchané sněhové duchny aţ k zemi, kde pozvolna přecházely v okolní terén, a záludně tak pod sebou ukrývaly výmoly, pařezy, kameny, vyvrácené stromy a všechny ostatní překáţky, o něţ Marek s Krakenem zakopávali, klopýtali a zachytávali se holemi. Aţ příliš často ztráceli rovnováhu a jeden druhého strhávali k zemi. Většinou to měl na svědomí Marek, jemuţ běţkařské boty zoufale klouzaly, a na sebemíň namrzlých úsecích byl víc na zadku neţ na nohách. Nejhorší ovšem bylo, ţe s sebou pokaţdé strhl i zraněného kovboje. Marek začínal být vyčerpaný; mrzly mu promočené nohy a stejnou měrou, jakou mu docházely síly, mu ubývalo i elánu a optimismu. Jeho podzimní zranění se ozývala, hlavně do sešitého stehna se mu začínala zakusovat ostrá bolest. Byly to pekelné dvě hodiny, během kterých na sebe, kromě vzdechŧ, potlačovaných bolestivých výkřikŧ a tlumených sprostých nadávek, nepromluvili ani slovo. Nebyli toho schop167
ni. Mluvení byl luxus, který si nemohli dovolit. Marek, brunátný v obličeji, měl vytřeštěné oči a byl tak vyčerpaný, ţe měl co dělat, aby vŧbec popadal dech. Kraken na tom byl obdobně, jen měl navíc silné a nepřetrţité bolesti. Nechtěl však před tím měšťákem dávat najevo slabost, a tak zarytě mlčel a jen na čele se mu perlil čím dál bohatší pot. Konečně však vyšli z lesa, prohrabali se přes metrovou závěj na okraji cesty, a Marek zraněného druha opatrně spustil na zem. Sám se vzápětí svalil vedle něho. Leţel na zádech ve sněhu a prudce oddechoval. Pot z něho stékal v potŧčcích, oblečení měl propocené skrz naskrz, zakusovala se do něj zima. Nedokáţu to, říkal si. Nikdy to nedokáţu… Neujdu uţ ani metr… Postupně se vydýchával. Po dvaceti minutách odpočinku začal věřit, ţe by ještě pár metrŧ mohl při troše dobré vŧle vydrţet. Podíval se na oblohu nad sebou a to, co uviděl, se mu vŧbec nelíbilo. Během chvíle se úplně setmělo. Nebe bylo zataţené olověně šedými a těţkými mraky. Sníh nás nemine, blesklo mu hlavou. Do prdele práce, musíme jít rychle dál… Posadil se a podíval se na Krakena. I on leţel na zádech, oči měl zavřené a přerývaně oddechoval. Pod černými vousy byl v obličeji mrtvolně bledý. „Sakra, chlape, nespi mi tady,― zatřásl s ním Marek znepokojeně. „Vstávej! Teď nesmíš spát, to si nechej aţ na doma. Do teplé postele. Podívej se raději na oblohu,― řekl nervózně, kdyţ kovboj konečně otevřel oči. Kraken se poslušně zahleděl na tmavou oblohu. Potom mu to došlo. „Ty vole, bude chumelenica. A poriadna,― řekl tiše. „Nechaj ma tu, ja uţ ďalej nemôţem,― dodal rezignovaně a zavřel oči. „Nechaj ma tu a beţ sám.― „Nevykládej mi tady nesmysly, sakra! Samozřejmě, ţe mŧţeš jít dál! A taky pŧjdeš,― rozkřičel se na něho Marek, sám vyčerpaný do krajnosti. „To si myslíš, ţe jsem tě dovlekl aţ sem, abych tě tady nechal?! Na to teda zapomeň, ty debile. Koukej se uţ zvednout, sakra,― zalomcoval s ním. 168
Kraken se těţce posadil a rozhlédl se v houstnoucím šeru. „Kde to sme?― „Na pŧl cesty mezi Maretkinou a Voháněm.― „Aha. Tak to sa na to rovno vyser,― povzdechl si rezignovaně koňák a zase si lehl. „Najbliţší ľudia sú na Veľkej lúke. Päť kilometrov po ceste. To nikdy nedokáţeme. Ak tu nechceš zdochnúť so mnou, tak beţ sám.― „Na Velkou louku moţná nedojdeme. Ale na Maretkino to odsud není tak daleko. A jsou tam chaty. Do nějaké si zalezeme a schováme se před sněhem.― „Aký je v tom rozdiel? Zamrznúť tu alebo v chate?― „Sakra, Vlado, neser mě a nevzdávej to. Nedělej mi to ještě těţší. Kdyţ se dostaneme pod střechu, tak máme šanci, ţe nás tam najdou. Nezapomeň, ţe dneska běhá po planině tucet stráţcŧ a hledají zatoulaný turisty. To je naše naděje.― „Robo je tieţ v lese?― „Jo. Ten šel dál na Voháň. Teď na mě asi čeká na tom vašem ranči. Kdyţ jsme prve narazili na Trtkošovy krvavé stopy, rozdělili jsme se. Robo je teď na Voháni, ale aţ se bude přes Maretkino večer vracet, najde nás tam. Tak uţ, kurva, pojď, nebo tě budu muset zmlátit, abys byl rozumnější.― Kraken se unaveně rozesmál. „Brňák, to by si nepreţil. Radšej to ani neskúšaj. Teba by som zmákol ľavou rukou a so zavretými očami.― „Fajn, frajere. Seš drsnej. Někdy si to spolu mŧţeme klidně rozdat. Ale jestli tady zmrzneš, tak budeš mít po zábavě. Tak co, zvedneš uţ tu svou těţkou prdel ze sněhu?― „Veľmi sa so mnou nezahrávaj, chlapče,― zavrčel kovboj, ale podal Markovi ruku a nechal se vytáhnout nahoru. Vyzkoušeným a osvědčeným zpŧsobem se do sebe zaklesli a pokračovali dál. X Během následujících pětačtyřiceti minut se o dalšího pŧl kilometru přiblíţili chatám na Maretkiné. Kraken byl díky krutým bolestem napŧl v bezvědomí a Marek díky jeho váze na 169
pokraji fyzického zhroucení. Nevzpomínal si, ţe by se někdy v minulosti tak strašlivě nadřel. Chtěl se zastavit, aby si ještě jednou odpočinuli, celé jeho tělo touţilo po chvíli odpočinku, ale náhlá změna počasí ho donutila nápad přehodnotit. Temná obloha nad nimi se totiţ otevřela a vysypala na ně záplavu oslnivě bílého načechraného sněhu. Dívat se na to odněkud z okna, byla by to paráda, pomyslel si Marek bez špetky nadšení, s povzdechem si nadhodil své ţivé závaţí a udělal zase několik těţkých šouravých krokŧ. Dokázal ujít ještě asi sto metrŧ, kdyţ se mu Kraken vysmekl ze zpocených dlaní a upadl na zem. Jako uţ mnohokrát předtím. Vrstva sněhu energii pádu utlumila, ale i tak čerstvá bolest probrala kovboje na chvíli z mrákot. Marek ho zády opřel o nízký val, táhnoucí se podél cesty, a posadil se vedle něho. Zvednout znovu na nohy ho uţ nedokázal. Nebyl si jist, jestli ještě někdy dokáţe zvednout sám sebe. Zavřel oči. Sníh jim padal na hlavy, na ramena, na záda, přikrýval jim nohy, ulpíval v záhybech oblečení. Docela příjemně chladil rozpálenou kŧţi. Netrvalo by to dlouho, pomyslel si unaveně. Teď tady usnout, pěkně v klidu odpočívat, nevyčerpávat se zbytečným pohybem. Usnout, nedýchat, protoţe i to je zbytečně namáhavé, nechat se přikrýt tou bílou duchnou a odpočívat, odpočívat, odpočívat… Bylo by to tak příjemné, tak příjemné… Začal usínat. Byl vyčerpaný. Jeho mysl se zvolna odpoutávala od reality… Cítil, jak z něj padá ta dnešní strašná únava, jak z něj stéká jako voda ve sprše. Jeho do krajnosti namoţené svaly konečně odpočívaly a začínalo být mu dobře… Najednou se však v té pohodě objevil jakýsi rušivý prvek. Markova mysl se tomu urputně bránila, nechtěla se vracet do světa námahy a bolesti, ale ten cizí a nepatřičný zvuk pronikal aţ dovnitř, do nitra mozku, vytlačoval sny nazpět do podvědomí, probouzel znovu myšlenky. Probral se a otevřel oči. Uvědomil si, kde je a co slyší. Někde nedaleko vyl vlk. Marek se pracně zvedl na nohy a zaposlouchal se. Neslo se to z míst, kde skončil nebohý Trtkoš. Rychle ho našli… „Vlci…― ozvalo se za ním chraptivě. 170
Marek se otočil a podíval se na kovboje. Vypadal příšerně. Byl rozpálený, oči mu ţhnuly horečkou, ale přitom byl strašlivě bledý. Snaţil se zŧstat při vědomí, ale bylo na něm vidět, kolik ho to ve skutečnosti stojí námahy. „Jo. Vlci. Musíme jít dál,― odpověděl mu a vydrápal se na nohy. Kovboj jenom přikývl a natáhl ruku, aby ho Marek mohl přitáhnout. Na slova uţ neměl sílu. Nestačili ujít ani padesát metrŧ, kdyţ smečka šesti vlkŧ, přivolána svým vŧdcem, dorazila k ještě teplé koňské mrtvole. Do dálky se rozlehl vítězoslavný zpěv, kterým šelmy oznámily lesu svŧj úspěch. Poté vlci ztichli a spořádaně se pustili do nečekaně bohaté hostiny. Oba mladí muţi se zachvěli a bezděky zrychlili krok. Pořád hustě chumelilo, a ţe jdou po cestě, poznali jen podle toho, ţe přitom nenaráţeli do stromŧ. X K horní chatě na Maretkiné, té, co stojí hned vedle cesty, a kde před pár hodinami odpočívali ti Maďaři, dorazili přesně po padesáti minutách. Dlouhých, bolestivých, vyčerpávajících a strastiplných minutách. Marek sloţil bezvládného Krakena na dřevěný schodek před dveřmi a s nepředstavitelnou úlevou se napřímil. Měl pocit, ţe se vznese; tak se cítil najednou nehmotný a lehounký jako peříčko. Neztrácel však zbytečně čas. Nohy mu mrzly a věděl, ţe Kraken je na tom ještě hŧř. Obešel chatu kolem dokola a zjistil, ţe pevné dveře jsou zajištěné silnou kovovou závorou, a ţe na všech plechových okenicích zvenku visí mohutné visací zámky. Nebyla šance, ţe by se bez klíčŧ dostali dovnitř. „Neotevřeme to,― řekl zklamaně a posadil se na zem vedle Krakena. „Je to dobře zarýglovaný. A já tolik doufal, ţe nebudeme muset jít aţ do té spodní chaty. Je to dalších tři sta metrŧ… Navíc je schovaná v lese, mimo cestu, tam nás Robo nebude hledat…― „Do Göringovej?― 171
„Coţe?― „Tá chata dolu sa volá Göringova… To si nevedel?31― „Ne…― „Pche, ešte veľa toho nevieš,― zachraptěl kovboj unaveně. „No jo," zavrčel Marek. Na hádky neměl sílu. „Třeba mě někdy něčemu přiučíš… Zajdu se tam podívat, Krakene. Počkáš tady na mě?― „Blbec brnenský,― zafuněl koňák. „To si píš, ţe tu na teba počkám. Kam by som chodil v takom svinskom počasí. Človek by dnes ani psa von nevyhnal,― ušklíbl se a zavřel oči. „Dobře. Tak tady vydrţ. Já se vrátím co nejdřív.― Marek se zvedl a ometl si z ramen vrstvu sněhu, která se mu tam během té krátké chvíle stačila vytvořit. Přešel přes cestu, a protoţe pod hromadami sněhu neviděl stezku, prošlapal si vlastní směrem, kde tušil chatu. Menší roubený srub s kamennou podezdívkou se naštěstí nedal přehlédnout. Marek vyšlápl tři schodky na prostornou zastřešenou terasu a vyzkoušel dveře. Byly tam dvoje. Ty do obytné části byly bohuţel zabezpečené podobnou závorou, jakou měly dveře horní chaty. Druhé dveře, vedoucí do kuchyně a malého skladiště, však byly zajištěny jen obyčejnou fabkou. Dlouho se nerozmýšlel. Poodstoupil o ty tři kroky, které mu terasa dovolila, rozběhl se a ramenem do dveří prudce vrazil. Zámek byl slabý a zlomil se. Bylo otevřeno. Marek dveře přivřel, aby dovnitř zbytečně nenalétal sníh, a vrátil se nahoru pro potlučeného kovboje. Uloţil Krakena na dřevěnou podlahu a sám rychle zkontroloval kamna. Na Muráňské planině je dobrým zvykem, ţe kdyţ někdo odchází z jakékoliv chaty, vymete popelník a v kamnech připraví na podpal. Tak, aby stačilo jen škrtnout sirkou. Marek Göringova chata – za druhé světové války uzavřela vláda Slovenského štátu smlouvu s Německou říší, kterou jí pronajala Muráňskou planinu jako honební a lovecký revír. Německým správcem byl jmenovaný pan Göring (shoda jména s Hermannem Göringem je náhodná). Dolní lovecká chata na Maretkiné byla nad rámec smlouvy postavena pro něj a pojmenována na jeho počest jeho jménem. 31
172
s úlevou zjistil, ţe i ten, kdo byl v této chatě před nimi, se nepsaným pravidlem naštěstí řídil. Z igelitového sáčku, který od jisté doby nosil na těle a nikoliv v batohu, vylovil krabičku zápalek. Za několik okamţikŧ uţ v kamnech hučely plameny. „Za chvíli tady bude teploučko. Vydrţ,― řekl kovbojovi. „Já teď musím jít ještě ven, najít nějaké dřevo na přiloţení. Tady skoro nic není.― Kraken neodpověděl. Marek svraštil obočí. Neopouštěl kovboje, kterému bylo čím dál hŧř, rád, ale oheň byl teď ze všeho nejdŧleţitější. Bez něho nebudou mít šanci. Ostatně, nezdrţí se venku nijak dlouho. Věděl, ţe za chatou je kŧlna na dřevo. Prošlapal si k ní sněhem cestu, vlezl dovnitř, a protoţe neměl sekeru, tak dlouho se přehraboval mezi špalky, aţ posbíral náruč odštěpkŧ a drobnějšího dřeva, které se sekat nemuselo. Odnesl to do chaty a ještě čtyřikrát se sem vrátil, aby nachystal zásobu na celou noc. Kdyţ dorazil s poslední várkou, byl úplně vyřízený. Strašná únava mu uţ zase seděla na zádech a tiskla ho k zemi. Malá kuchyň se naštěstí rychle vyhřívala, takţe uţ jim nebyla taková zima. Vyzuli si boty a postavili je na kousky dřeva na plotnu, aby se rychleji usušily. Marek prohledal kredenc a všechny skříně, v naději, ţe tam třeba najde něco k jídlu. Měl však smŧlu. Objevil jen pŧl pytlíku ztvrdlé soli a krabičku staré hořčice. Kremţské. A plesnivé. Museli vydrţet bez jídla. Do jednoho z hrncŧ, co byly v kredenci, nabral venku aspoň trochu sněhu a postavil ho na rozpálenou plotnu. Zasyčelo to a sníh se začal zvolna rozpouštět. Kdyţ byla voda teplá, přelil ji do velkého hrnku, porcelánového nádobí bylo v kredenci dostatek, a podával ho Krakenovi. Nereagoval. „Kruci,― zaklel Marek, protoţe ho hrnek pálil do prstŧ. Postavil ho na stŧl a naklonil se nad podřimujícím kovbojem. „Hej, Krakene, vzbuď se. Uvařil jsem čaj. Musíš do sebe dostat něco teplýho.― Teprve ale, kdyţ slova doprovodil dŧrazným pleskáním po vousaté tváři, kovboj se probral. „Ak ma ešte raz tresneš po hube, tak vstanem a predvediem ti tu taký tanec, ţe si to ešte 173
nikdy nezaţil,― zavrčel vztekle a otevřel oči. Leskly se vysokou horečkou. „Jasně, koňáku. Budu si to pamatovat,― řekl Marek klidně a podal mu hrnek s horkou vodou. Kraken ho dychtivě vyprázdnil aţ do dna. Viditelně pookřál. „Rum do toho asi nemáme, čo?― zeptal se a vrátil Markovi prázdnou nádobu. „Bohuţel. Dneska bych si taky s chutí dal.― „Ja som mal v sedlovej kapse ešte jednu placačku. Náhradnú,― řekl kovboj melancholicky. „A aj poriadny kus slaniny. A niekoľko cibulí. Teraz to ţerú vlci…. Aj s Trtkošom…,― dodal nešťastně. „Dáš si ještě čaj?― zeptal se ho Marek, aby ho přivedl na jiné myšlenky. „Jasné," řekl vděčně Kraken. „Ešte raz to isté, prosím. Kľudne bez rumu. Neveril by som, ţe budem niekedy v ţivote chlastať horúcu vodu a ţe mi to bude tak chutiť.― Vyprázdnil i druhou porci a zase si lehnul. Zavřel oči a okamţitě usnul. Marek zkontroloval, jestli v kamnech hoří, jestli jim naopak nehoří boty, a potom se vmáčkl do jednoho z rohŧ. Co nejpohodlněji se opřel a odpočíval. Potřeboval to. Potřeboval by se také vyspat, ale bál se usnout. Bál se, ţe by mu zhasl oheň, ţe by prošvihl Roba, pokud by sem náhodou zašel, ţe by přehlédl nějaké zhoršení Krakenova stavu. Přes všechnu snahu a dobrou vŧli se mu ale brzy zavřely oči a začal klimbat. Po nějaké době ho probudilo sípavé kašlání. Trhl sebou a pěstmi vymáčkl spánek z očí. Posunul se ke kašlajícímu kovbojovi a poloţil mu ruku na čelo. Kraken spal, ale celý ţhnul horečkou. Dýchal povrchně a nepravidelně a mezi záchvaty kašle slabě sténal. Markovi bylo čím dál zřejmější, ţe by ho měl co nejrychleji dostat do péče doktorŧ. Uţ pár posledních hodin se kovboj neustále potácel na hranici mezi vědomím a mdlobami, ale teď se jeho stav očividně zhoršoval. „Do prdele práce,― zašeptal Marek a vyskočil na nohy. Natáhl si usušené ponoţky a napŧl suché boty a šel se podívat před chatu. Zjistil, ţe jejich teplý úkryt se mezitím, co tak klidně 174
spal, změnil v past. Uţ zase začínalo vydatně chumelit a navíc byla úplná tma. Šance, ţe by šel někdo kolem, byla mizivá. Prakticky nulová. Pokud se venku někdo pohyboval, tak moţná po cestě kolem horní chaty. Nebyl ţádný dŧvod scházet sem dolŧ. Ani Robo neměl dŧvod je tady hledat. Ten si určitě myslí, ţe jsem se uţ dávno vrátil na základnu, pomyslel si Marek. Čekala je noc a museli se spolehnout výhradně sami na sebe. Jenomţe kovboj vypadal stále hŧř. „Ty, Krakene,― oslovil ho. „Slyšíš mě? No tak, chlape zatracenej, probuď se přece, kdyţ s tebou mluvím,― zatřásl jím. Kovboj pootevřel rudé oči. „Čo… zase… chceš? Našiel si… rum? Ak nie…, tak… ma… nechaj… na… pokoji. Chce… sa… mi… spať…― Marek se musel zasmát. „Nenašel. Ale poslouchej mě, ty kořalo. Já se pokusím dojít pro nějakou pomoc, na hřebčín. Rozumíš? Nechám tě tady v teple. Kamna jsou narvaná aţ po okraj, mělo by ti to vydrţet na dlouho. Kdyţ ne, tak si budeš muset přikládat sám. Zvládneš to, Vlado? Dřeva tady máš spoustu.― „Povaţuješ ma za kripla?― zašeptal kovboj rozpukanými rty. „Naloţiť do pece ešte viem…, Brňák. Vedel som to skôr, neţ si ty začal chodiť na nočník…― „To jsem fakt rád,― nenechal se Marek vytočit. „Poslouchej mě. Já teď pŧjdu na Velkou louku a přivedu ti sem nějakou pomoc. Rozumíš? Slyšíš, co ti povídám?― „Ideš na Veľkú lúku,― zopakoval poslušně kovboj. „Povedz správcovi, ţe… ţe ma to s Trtkošom fakt strašne mrzí,― zašeptal a v očích se mu zase zaleskly slzy. „Řekneš mu to sám, Vlado. Poslyš, opravdu tě tady mŧţu nechat samotnýho? Zvládneš to?― zaváhal Marek. „Nevolaj ma Vlado. Ja som Kraken. A uţ beţ preč. Chce sa mi spať…― X Kdyţ se Marek probudil, byl obklopen bílou barvou. Nahoře, dole, všude kolem. Samá bílá barva. 175
Sníh, bylo první, co ho napadlo. Leţím ve sněhu a jsem jím zasypán… To je zřejmě konec… Tak takhle to vypadá, kdyţ člověk zmrzne? Není to nepříjemné… Naopak… Dokonce je mi teplo… Ve sněhu by mi přece nemělo být teplo… Měla by mi být zima… Proč mi není zima? „Á, vidím, ţe uţ ste hore,― uslyšel příjemný ţenský hlas. „To je dobre, uţ na vás čakajú.― Marek sklopil oči a uviděl stát u nohou postele krásnou plavovlasou ţenu v bílém plášti. „Jsem v nebi a vy jste anděl…?― zeptal se s úţasem. Ţena se rozesmála. „To by sa vám tak páčilo. Ste na poliklinike v Revúcej. Doviezli vás sem dnes v noci. Asi budete mať poriadnou nádchu, ale inak vám dohromady nič nie je. Bol ste len príliš vyčerpaný a spal ste ako drevo. Máte len ľahké omrzliny na nohách, ale kvôli tomu tu zostávať nemusíte. Ak sa inak cítíte dobre, môţete ísť kľudne domov.― „Domŧ. To je přece nádherné slovo, viďte, paní doktorko. Ani nevíte, jak se tam těším… A jak je Krakenovi?― vzpomněl si na koňáka. „Komu?― zatvářila se lékařka překvapeně. „No…, Vladovi, tomu klukovi, co si poranil koleno. Asi ho přivezli se mnou. Já vlastně ani nevím, jak se jmenuje dál.― „Aha. Vy myslíte Vladimíra Gaspera. Zamestnanca ţrebčína v Muráni.― Lékařka se zamyslela. „Je dotlčený,― začala vypočítávat. „Má dosť škaredo poranené koleno, stredne ťaţký zápal pľúc, o niečo váţnejšie omrzliny neţ vy, stratil dosť krvi. Ale aj on bude v poriadku, je tvrdý. Mal ale šťastie, ţe nezostal vonku dlhšie. Vy ste bol s ním? Čo vás to, chlapi jedni nerozumní, napadlo chodiť v takom počasí na túru? To vám nikto nepovedal, aké je to nebezpečné?― „Omlouvám se, paní doktorko. A slibuji, ţe uţ to neuděláme. Mŧţu ho vidět?― zeptal se Marek. Chtěl vylézt z postele, ale zjistil, ţe je oblečený jen velice skromně. Zastyděl se před mladou pŧvabnou lékařkou a zŧstal pod pokrývkou. Pobaveně se zasmála. „Predo mnou sa hanbiť nemusíte. Prehliadala som vás, keď vás sem k nám priviezli,― usmála se. „Takţe uţ sa vlastne poznáme.― 176
Marek o tom chvilku přemýšlel. „To není tak docela pravda. Vy znáte mě. Já vás ale ne. To není spravedlivé, uznejte…― „Ja mám pocit, ţe uţ je vám celkom dobre a ţe je najvyšší čas, aby ste nás opustil,― zasmála se lékařka. „Ale aby ste snáď necítil nejakú krivdu, volám sa Spišáková. Marta Spišáková. Ale viac uţ ma poznať naozaj nepotrebujete. Myslím, ţe radšej poviem vašej panej, aby vám sem priniesla vaše šaty. A pokiaľ ide o pána Gaspera, aj on sa na vás pýtal, ale teraz spí. Dostal sedatíva. Nechajte ho spať, prosím. Potrebuje veľa odpočívať. Ešte na seba budete mať dosť času. Odkáţem mu, ţe ste sa naňho pýtal. Hneď ako sa prebudí,― slíbila a rozešla se ke dveřím. Odešla a zanechala Marka jeho myšlenkám. Cítil ohromnou úlevu, ţe všechno dopadlo dobře, strašně se bál, ţe se na poslední chvíli ještě něco hrozně pokazí. Ozvalo se lehké zaklepání a pootevřely se dveře. Nakoukla do nich blonďatá hlavička. Marek se šťastně usmál, přitáhl si přikrývku a posadil se na posteli. Rozevřel doširoka náruč. „Ocko!― zavolala Barborka a rozběhla se k němu. Sevřel ji v náručí. „To je dobre, ţe uţ si hore, teraz uţ pôjdeme konečne domov, však uţ teraz pôjdeme domov? Mne sa tu vôbec nepáči. Tak čudne to tu smrdí a ty si stále spal.― Barborka ještě něco povídala, ale Marek ji nevnímal. Jeho mysl se zcela upínala k tomu prvnímu slovu, co mu řekla. Ještě nikdy mu nikdo neřekl tatínku. Zamlţily se mu oči. „Chýbal si nám,― řekla Andrea, která přišla hned za Barborkou. Posadila se na okraj postele a chytla ho za ruku. Hladila ho palcem. „Priniesla som ti šaty,― řekla, pevně ho objala a políbila na ústa. „Rýchlo sa obleč, my na teba počkáme na chodbe. Nech sme uţ doma.― „Počkej chvilečku,― zadrţel ji Marek. „Jak jsem se sem dostal?― „Ty nevieš?― Zavrtěl hlavou. „Ne. Já si skoro nic nepamatuju.― „Neskoro večer si sa objavil na ţrebčíně, povedal si im o Krakenovi a Trtkošovi a stratil si vedomie. Správca poňho poslal pár chlapov so saňami a potom vás oboch priviezli sem.― „No to je síla. A co ti lyţaři? Našel je někdo?― 177
„Našli sa sami. Ale to ti porozpráva Štefan sám.― „Štefan?― „Áno. Štefan nás odvezie domov. Chce s tebou hovoriť. A teraz uţ sa obleč.― Zvedla se a poněkud chvatně odcházela na chodbu. Ve dveřích se ještě zastavila a otočila se. „Báli sme sa o teba, Marek,― řekla váţně. „Veľmi sme sa o teba báli. Toto uţ nám nesmieš robiť. Nikdy,― řekla tiše. Oči měla uplakané. Aţ teprve teď si Marek všiml, ţe je má nejen uslzené, ale také rudé nevyspáním, pod nimi velké černé kruhy a ve tváři několik nových vrásek… X „Á, kolegovia, privítajte, prosím, hrdinu dňa patričným potleskom,― oslovil Štefan stráţce přítomné v infocentru, kdyţ tam Marek ve čtvrtek ráno na jeho pozvání přijel. Ozval se převáţně smích, ale místy dokonce i ten vyţádaný potlesk. Marek zrudl jako pivoňka. „Co blbnete… Tohle si nechte pro někoho, kdo si to zaslouţí. Já byl rád, ţe jsem tam sám nezmrznul. Byla to jenom klika, nic jinýho.― „Len ich nechaj, Marek,― škádlil ho dál Štefan. „A či si nebodaj nečítal včerajšie noviny?― Marek zavrtěl hlavou. „Tak to si prišiel o veľa,― řekl náčelník. „Krátka noticka je v Sme, hovorili o tom v regionálnom rádiu, celú dvojstranu nám sľúbili v nasledujúcom čísle Horehronia, dokonca chcú urobiť s niekým z nás interview. Ale najzaujímavejšie čítanie vyšlo tu,― vytáhl včerejší Republiku a rozevřel ji na domácích aktualitách. „Kto ste to snáď ešte nečítali, tak dobre počúvajte, pretoţe to skutočne stojí za to.― Nasadil si kostěné brýle a začal číst: „Stráţcovia boli na svojom mieste. To je, prosím pekne, titulok. A teraz text: ‚Na skutočnú drámu so šťastným koncom sa premenilo pátranie po dvoch zablúdených lyţiaroch. Počas tohoto víkendu boli dobrovoľní stráţcovia nedávno vyhláseného NP Muránska planina ochudobnení o teplo svojich domácich krbov, pretoţe sa museli vypraviť do divokej muránskej prírody, aby v nej našli 178
dvoch zatúlaných turistov. Devätnásťročný študent M. V., trvale bytom v Prešove, sa totiţ rozhodol stráviť so svojou o dva roky mladšou priateľkou E. T. niekoľko romantických dní na chate pod muránskym hradom. Pretoţe obaja mladí ľudia boli športovo veľmi zdatní, nikoho neprekvapovalo, ţe podnikali pomerne náročné lyţiarske túry po okolí. Zlom však nastal vo chvíli, keď sa z jedného takéhoto výletu nevrátili. A zostali, nevedno kde, dokonca celú noc. Prevádzkovateľ chaty, pán Róbert Kovácz z Jelšavy, o nich dostal oprávnený strach. Nakoľko je pán Kovácz nielen chatárom, ale súčasne aj aktívnym ochranárom, podarilo sa mu v nedeľu zavčas ráno zburcovať rad svojich kolegov a poţiadať ich o pomoc pri pátraní. Jedenásť muţov a ţien sa bez váhania rozišlo po celej planine. Bez ohľadu na vyčerpávajúcu únavu, spaľujúci mráz, obtiaţny terén a krajnú nepriazeň počasia, ju v priebehu nasledujúcich dvadsiatich štyroch hodín kompletne prečesali. Bez výsledku. Lyţiari objavení neboli. Napriek tomu však bol zachránený ľudský ţivot. Pýtate sa, ako je to moţné? Nejmenej skúsený zo všetkých stráţcov, Marek Koudelka, narazil pri svojom pátraní na podozrivú krvavú stopu. Mohol ju ignorovať, ale rozhodol sa, ţe ju preverí. A na jej konci našiel ťaţko zraneného zamestnanca ţrebčína na Veľkej lúke, v celej Európe známeho svojím šľachtením muránskych horských koní. Bohuţiaľ, jeden z nesmierne cenných plemenných ţrebcov leţal v lese mŕtvy, a jeho pán k tomu po neobvyklej nehode, pri ktorej sa obaja zrútili z vysokej skaly, nemal ďaleko. Marek Koudelka ho však dokázal dopraviť do bezpečia jednej z chát a s nasadením vlastného ţivota mu ešte v tú noc zaistil kvalifikované lékárske ošetrenie na poliklinike v Revúcej. Ako nám potvrdila ošetrujúca lekárka, doktorka Spišáková, boli obaja muţi telesne úplne vyčerpaní a pri dlhšom pobyte vonku by im bezprostredne hrozila smrť podchladením. Môţeme ďakovať len ľudskej odvahe, ochote riskovať a odbornej zdatnosti stráţcov našich hôr, ţe k tomu nakoniec nedošlo. A prečo má tento príbeh dvojnásobne šťastný koniec? Pretoţe tí dvaja, kvôli ktorým bola celá náročná akcia podniknutá, vôbec ţiadnu pomoc nepotrebovali. Ukázalo sa, ţe strávili piatkovú noc v teple a pohodlí. Boli totiţ v Polomke, 179
jednej z podhorských osád, navštíviť chlapcových vzdialených príbuzných a tí im ponúkli nocľah.‘ Tak čo, ešte povedz, ţe nie si takmer národný hrdina,― podíval se Štefan dobromyslně na Marka. Ten jen obrátil oči v sloup. Ozval se však Maroš. „Jeţišmarjá, je pod tým blábolom niekto podpísaný?― Štefan si znovu nasadil brýle a zalistoval plátkem. „Nie je. Je tu napísané ‚od nášho zvláštneho dopisovateľa‘ a skratka -bod. Hovorí ti to niečo?― „Nie. Nič. Viete, niečo vám poviem. Nie ţe by to bolo napísané zle, počúvalo sa to veľmi dobre, ale ten človek tu nemohol byť. To musel spovedať niekoho po telefóne. Inak by tam také nezmysly nemohol napísať.― „To je dost dobře moţné. Ono se to tak totiţ dělá,― prohodil bezelstně Marek, který sám měl na svědomí (pod zkratkou mako-) celou řadu podobných článkŧ v českých novinách. „Zjistit si o věci pár základních informací, to opravdu jde po telefonu, přidat něco faktografie nebo statistiky, uvést několik jmen, aby bylo zdání autentičnosti ještě dokonalejší, vloţit těm nešťastníkŧm do úst několik vlastních vět, které by oni sami nejspíš nikdy neřekli, obalit to do omáčky, husté podle toho, kolik slov po vás šéfredaktor chce. A článek je jako vymalovaný.― „To znelo dosť skúsene,― prohodil kdosi kousavě. Marek se zarazil a rozhlédl se kolem. „No počkejte, já to ale nepsal!" ohradil se, kdyţ uviděl pobavené obličeje. "Fakt ne!" Odpověděl mu smích. Nikdo mu nevěřil. „Tak uţ ho netrápte,― zastal se ho Štefan. „Náhodou môţe byť uţitočné mať medzi sebou niekoho, kto ovláda pero, vyzná sa v médiách a vie fotiť. Však, Foťák?― A ta přezdívka uţ Markovi zŧstala. X
180
Středa, 18. února 1998 „Marek? Môţeš sem prosím na chvíľku prísť?― ozvalo se z kuchyně. Marek, který se v obývacím pokoji díval s Barborkou na Tři oříšky pro Popelku na videu, se zvedl a šel za Andreou. „Prišla mi pošta zo správy parku, tak som to otvorila, bolo to adresované na mňa, ale je to vlastne pre teba,― řekla se záhadným úsměvem Andrea a podávala mu rozříznutou obálku a nějaký na stroji napsaný papír se Štefanovým podpisem a razítkem Správy Národného parku Muránska planina. „Pošta pro mě? Proč mi sem posílají dopis, kdyţ mi to mohli dát příleţitostně do ruky?― podivil se Marek, prohlédl si obálku a přelétl očima ten papír. „Aklimatizační poukaz?― přečetl nahlas. „A to má být jako co? Netušíš?― uţasl a podíval se překvapeně na Andreu. „Vraj je to odmena za to, ţe si im pomohol s hľadaním tých stratených lyţiarov. A vraj aby si si rýchlejšie zvykol na tunajšie zimy, miláčik… Však si to prečítaj celé,― řekla Andrea pobaveně. „Třídenní pobyt na lovecké chatě na Studni zdarma…― četl Marek. „Příští týden, od pondělí do středy.― Zvedl oči k Andree. „Ty jo, víš, jaká tam teď v únoru musí být hrozná zima? Ale já tomu rozumím, je mi to úplně jasný, oni prostě chtějí, abych tam zmrznul. Kdyţ uţ se to nepovedlo minule…,― řekl pohřebním tónem, ale usmíval se u toho, potěšilo ho to. Moc. „Ale tady píšou, ţe je to pro dva,― ukázal na text. „Jenţe koho mám s sebou vzít do takové ledárny? Napadá tě snad někdo?― podíval se nevinně na Andreu. „No, to neviem,― odpověděla stejným tónem. „Asi by si mal zobrať niekoho, kto ťa tam bude ochraňovať pred zamrznutím, keď si taký zimomravý…,― zaplály jí v očích plamínky. „Tak já jsem podle tebe zimomřivý?― zatvářil se Marek dotčeně. „A nie si snáď? Robo vravel, ţe si vyzeral ako cencúľ. Hoci ja tomu samozrejme vôbec neverím…,― dodala rychle, kdyţ viděla, jak se Marek tváří, a se smíchem mu vlepila pusu na tvář. „Ty mě zlobíš,― řekl Marek vyčítavě a přitáhl Andreu k sobě. 181
„To by som si nikdy nedovolila,― zavrněla Andrea a kousla ho do ramene. „Hele, a jak jsi vlastně myslela to ochraňování před zmrznutím?― zeptal se Marek v pauze mezi polibky. „Nevieš? A to si záchranár? To je hanba!― zatvářila se Andrea pohoršeně a přivřela jedno oko. „No to sa predsa musíš k niekomu poriadne pritúliť…,― zašeptala mu do ucha. „Asi takhle nějak?― přitiskl se k ní Marek celým tělem, odhrnul jí rukou husté vlasy a políbil ji za ucho. „Áno, takto nejako,― zapředla spokojeně Andrea. „Ale vieš, Mareček, bez šiat je to ešte oveľa, oveľa účinnejšie…― „Tak bez šatŧ… Hm, to je škoda, ţe jsem to nevěděl uţ v lednu. Mohl jsem se na Maretkiné tulit bez šatŧ ke Krakenovi. Třeba by nám tam nebyla tak strašná zima. A nevypadal bych jako rampouch,― zachechtal se Marek. „No tak tým si teda nie som veľmi istá. Ono to totiţ omnoho lepšie funguje, keď nemajú obaja chlpaté prsia, vieš?― ušklíbla se Andrea pobaveně, kdyţ si ty dva chlapy zkusila představit, jak se k sobě tulí nahatí. „Já chlupatý prsa mám,― řekl Marek zamyšleně. „Takţe aby to fungovalo, musím teď k sobě najít někoho, kdo je chlupatý nemá. Hele, jak jsi na tom ty?― „Ja?― opáčila Andrea a zajiskřilo jí v očích. „Počkaj, hneď to zistím.― Trochu se zaklonila, odtáhla si tričko od krku a podívala se do výstřihu. Pokývala hlavou. „Ja by som tam s tebou kľudne ísť mohla, ja chlpaté prsia nemám,― oznámila s přimhouřenýma očima. „Ukaţ, přesvědčím se sám,― řekl Marek nedŧvěřivě, zahákl jí ukazováček za výstřih a nakoukl tam sám. „Nemáš je chlupatý,― řekl spokojeně. „Ale koukám, ţe nemáš ani podprsenku,― dodal ještě spokojeněji. Vytáhl Andree tričko z kalhot a vstrčil pod ně ruku. Za okamţik si uţ jeho teplá drsná dlaň hrála s jejím levým ňadrem. Kdyţ se bříškem palce dotkl bradavky, Andrea se zachvěla a zrychlil se jí dech. „Máš krásný prsa, takový mazlivý, akorát do ruky,― zašeptal Marek. „Hele, a kalhotky sis dneska taky zapomněla vzít?― zeptal se zaujatě, kdyţ mu ruka zabloudila i do jejích kalhot. 182
Andrea se usmála, opřela se zády o kuchyňskou linku, přitáhla Marka k sobě a pomalými pohyby pánve se mu otírala o klín. „Čo myslíš?― „Myslím, ţe tohle dlouho nevydrţím…,― zasténal Marek, kterému připadalo, ţe se mu kaţdým okamţikem musí protrhnout kalhoty. Pohnul se mu ohryzek, jak ztěţka polkl. „Ani ja. Nevieš náhodou, ako dlho tá rozprávka ešte pôjde?― zašeptala Andrea s přivřenýma očima a hlavou zvrácenou dozadu, aby ji Marek mohl líbat na hrdle, kde to měla velmi ráda. „Tak dvacet minut…― „A to mi hovoríš len tak?!― řekla Andrea a odstrčila ho prudce od sebe. Oči se jí leskly a tváře měla rozpálené. „Zavri tie dvere,― dodala, zatímco si přetahovala tričko přes hlavu. X Později večer, aţ uloţili Barborku do postýlky, zapálili v koupelně vonnou svíčku, otevřeli sedmičku skvělého Tramínu červeného z Château Topoľčianky, zhasli velké světlo a vlezli si spolu do vany plné horké vody s pěnou. Marek byl opřený zády o stěnu a štíhlou Andreu měl usazenou mezi svými koleny. Andrea nalila víno do skleniček na stopce a jednu podala Markovi. „Na zdravie,― přiťukla si s ním. „Alebo - na aklimatizačný pobyt?―dodala poťouchle. Marek se usmál, upil a odloţil pohárek na okraj vany. „Ty bys tam se mnou opravdu jela?― navázal na odpolední rozhovor. „Já bych tam strašně rád byl s tebou, ale fakt se bojím, ţe tam bude hrozná zima. Tyhle lesnický chaty musí přece v zimě strašně vymrznout, kdyţ se tam pravidelně netopí. Nevím, jestli je to dobrý nápad…― „Zima tam asi bude,― odpověděla Andrea zamyšleně a mechanicky hladila Marka po mokrém koleni. „Ale vieš čo? Ja sa tam hrozne teším. Ak ma tam teda vezmeš so sebou…,― opřela si mu hlavu o rameno. „Ten poukaz si dostal ty.― „A koho jinýho bych měl vzít, blázínku…,― políbil Marek Andreu do vlasŧ. „Udělalas mi radost, já se bál, ţe se ti do takové 183
zimy nebude chtít. Ale jestli pojedeš, tak to bude báječný výlet,― objal ji. „Mne zima nevadí, za tie roky tu som si na ňu uţ celkom zvykla,― usmála se Andrea a otočila hlavu, aby mohla Markovi dát pusu. „A pôjdem s tebou strašne rada kamkoľvek. Išla by som s tebou kľudne aj na severný pól alebo na koniec sveta. Veď uţ ani nepamätám, kedy som naposledy niekde bola,― dodala zamyšleně. „Uţ sú to nejmenej tri roky…― „Kdo nám ale pohlídá Barborku?― zamyslel se Marek. „Nebo ji tam vezmeme s sebou?― „Nechcela by som ju tam brať,― zavrtěla Andrea hlavou a Marka zašimraly na tváři její vlasy, staţené do ohonu. „Na ňu tam bude asi naozaj veľká zima. Ale hlavne, celkom rada by som išla bez nej. Dúfam, ţe nebudem vyzerať ako krkavčia matka, ale tieţ by som si od nej rada aspoň pár dní oddýchla. Od jej narodenia sme stále spolu. Nemám ju ku komu dať…― „No právě. Kdo by nám ji tady mohl pohlídat?― přemýšlel Marek. „Myslela som na Roba, poznajú sa dobre a Barča ho má rada,― odpověděla Andrea. „Nasťahujeme ho na tie tri dni k nám, postará sa nám aj o Rona a o sliepky. Dúfam, ţe ti to nevadí?― „Mně? Proč by mělo? Ty jsi tady domácí. A jestliţe nám to dovolí být celý tři dny úplně sami, tak proti tomu nemám vŧbec nic. Naopak,― usmál se, namočil mycí houbu do pěny a zlehka ji roztíral Andree po ramenou a po prsou. „Aspoň se k sobě budeme moci pořádně tisknout, abysme nezmrzli. Úplně bez šatŧ,― zašeptal jí do ucha. „Hm, zvládne se o ni ale postarat?― zváţněl. „Nějak si ho neumím s malou holkou představit.― „Jasné, ţe zvládne,― pousmála se Andrea. „Asi nevieš, ţe má dospelú dcéru, však?― „Kdo? Robo?― neskrýval Marek překvapení a poposedl si ve vaně. „To jsem opravdu netušil, on o sobě skoro vŧbec nemluví. Vím, ţe je vdovec, ale myslel jsem, ţe ţádný děti nemá,― stočil se, aby viděl Andree do obličeje. „Môţe mať teraz tak dvadsaťosem - tridsať. Ale nevrav mu prosím ťa, ţe o tom odo mňa vieš. Neviem, čo si s Kati urobili, 184
ale počula som, ţe sa spolu veľmi nestýkajú. Zvlášť od smrti jeho ţeny.― „To je ale blbý,― řekl Marek smutně. Trápilo ho, ţe jeho přítel má takové rodinné problémy. „No, a takţe ty si myslíš, ţe by Robo zvládl Barborku pohlídat…,― vrátil se k pŧvodnímu tématu. „Nepochybujem o tom,― odpověděla Andrea s jistotou. „Nakŕmi ju a postráţi ju, o to sa vôbec nebojím. A ako poznám Barču, tak sa bude starať viac ona oňho neţ on o ňu. Myslím, ţe nakoniec budú spokojní obaja,― usmála se. „A myslíš, ţe se mu bude chtít?― namítl Marek nepřesvědčeně. „Bude, neboj sa. Zájdu si spolu do Popradu do kina a do cukrárne a druhý deň do Bystrice preliezť nejaké obchody s hračkami a tak… Povedala by som, ţe sa o nich vôbec báť nemusíme…― „Počkej,― zarazil se najednou Marek. „Jak tohle všechno víš? Kdys s ním o tom mluvila? Vţdyť to přišlo teprve dneska odpoledne?― Andrea se zapýřila a kousla se do rtu. „No, prišlo to dnes… Ale oni to so mnou vopred trošku konzultovali, vieš?― dodala nevinně. „Nehnevaj sa, ja tam s tebou fakt chcem byť sama,― řekla a odloţila skleničku s nedopitým vínem. Přetočila se ve vaně, aby byla k Markovi čelem, přisála se mu na ústa a rukou našla pod sebou jeho penis… X Pondělí, 23. února 1998 „Tak, toto je konečná stanica, váţení. Vystupovať. Odtiaľto aţ na Studňu uţ budete musieť šlapať po vlastných,― řekl s úsměvem Lajo Česlák, mladý stráţce zhruba v jejich věku a Markŧv nový kamarád, kdyţ jim asi v deset hodin dopoledne zastavil u odbočky na Havranie, v místě, kterému místní říkají Uhliareň. „Potiaľto lesáci udrţujú cestu prehrnutú, ale ďalej do hory sa aţ do jari nedostaneme ani traktorom.― 185
Marek s Andreou vylezli ze starého Zetoru, který si Lajo pro tenhle účel vypŧjčil v hřebčíně na Velké louce, a zpoza řidičova sedadla vytáhli své dva velké batohy s oblečením a zásobami na tři dny a dva páry vypŧjčených sněţnic a hŧlek. „V stredu o piatej popoludní tu na vás budem zase čakať,― řekl Lajo a nastartoval znovu dýchavičný červený traktor. „Prajem vám pekné počasie a príjemnú dovolenku,― usmál se, přátelsky jim zamával na rozloučenou, otočil se a odjel zpět do civilizace. Po chvíli zmizel za zatáčkou, a kdyţ utichl i zvuk motoru, Marek s Andreou uprostřed sněhem pokryté Muráňské planiny osaměli. „Uţ jsi na tom někdy stála?― zeptal se Marek Andrei, kdyţ viděl, jak je trochu bezradně obrací v rukách. Zavrtěla hlavou. „Nie, ešte nikdy. Je to ťaţšie neţ na běţkách?― zeptala se s mírnými obavami. „Je to hlavně úplně jiný neţ na běţkách. Ale neptáš se toho pravýho, já na nich šel do lesa taky jenom jednou,― přiznal Marek. „A to jenom kousek. Ale není to prý nic sloţitýho, chce to jenom přijít na ten správnej grif. Pak to jde docela snadno. No, trochu z toho ze začátku bolej nohy, protáhne to úplně jiný svaly neţ normální chŧze.― Klekl si a pomohl Andree připevnit její pár sněţnic k nohám. Vstal a podal jí lyţařské hŧlky. „Zkus se na nich trochu projít.― Utahoval řemínky sněţnic kolem svých kotníkŧ a díval se přitom, jak si Andrea vede. Byla od přírody mrštná, a i kdyţ aktivně nesportovala, byla z práce navyklá na fyzickou námahu, takţe po několika opatrných počátečních krŧčcích získávala rychle na jistotě. Neţ se Marek kompletně ustrojil, pohybovala se kolem něho na sněţnicích s rutinou starého zálesáka. „Myslím, ţe sa mi to bude páčiť!― zavolala na Marka. Oči jí nadšeně zářily, z úst jí stoupaly obláčky husté páry a tváře měla zčervenalé mrazem. Hezky jí ladily s oblečením - červenou péřovou bundou, červenými oteplovačkami, bílým kulichem s bambulkou a bílými palčáky vlastní výroby. Vypadala šťastně. A nádherně. Marek si ji zamilovaně prohlíţel. „Uţ jsem ti dneska řekl, ţe ti to moc sluší, ty moje Červená Karkulko?― zeptal se. 186
„Dvakrát,― usmála se Andrea. „Ale môţeš mi to hovoriť stále, dobre sa to počúva. A vôbec, poď bliţšie, chcem ti dať za ten kompliment pusu…,― vykročila mu naproti. Jenomţe v tu samou chvíli udělal krok vpřed i Marek a přišlápl špičku Andrejiny pravé sněţnice. Andrea ztratila rovnováhu, padla Markovi do náruče a v další chvíli se uţ oba váleli ve vzájemném objetí ve sněhové závěji vedle prohrnuté cesty. „Tak. A prvý krst máme úspešne za sebou,― smála se Andrea, zatímco se snaţili rozplést změť končetin a hŧlek. Pomohli si navzájem na nohy a vzájemně ze sebe ometali sníh. „Andrejko, myslím, ţe máme problém,― řekl s potutelným úsměvem Marek, který obzvlášť pečlivě oprašoval sníh ze zadní strany Andreiných kalhot. „A aký?― zeptala se rozesmátá Andrea, tušící nějakou čertovinu. „Dokud máme na nohách tyhle věci, tak si nemŧţeme dát pusu,― řekl a protáhl smutně obličej. „Myslíš?― opáčila Andrea zamyšleně a postavila se před něj tak blízko, jak jim sněţnice dovolily. „Hm, naozaj. Ale keď sa postavíme takto a obaja sa trošku predkloníme…,― zapřela se hŧlkami a opatrně se předklonila, „tak to pôjde,― dodala se smíchem a dala Markovi mlaskavou pusu. „Vidíš?― napřímila se. „Keď sa chce, tak to ide. Ale je fakt, ţe je to dosť nepohodlné. Radšej by sme sa mali poponáhľať, nech sme uţ na chate. Začínam sa tešiť na prvú lekciu záchrany mrznúcich…,― koukla se zpod obočí na Marka. Ten se zasmál. „Já taky. Strašně moc,― přiznal. „Ale upozorňuju tě, ţe jestli se tam od podzimních honŧ netopilo, tak tam bude stejná zima jako venku,― dodal. „Môj milý, veď ty si s tým určite poradíš,― řekla Andrea, pohladila Marka povzbudivě po rameni a obdařila ho takovým pohledem, ţe se na místě rozhodl, ţe udělá všechno proto, aby v chatě bylo nejpozději do pěti minut po příchodu aspoň pětatřicet stupňŧ tepla… X
187
Marek šel první a prošlapával jim stopu. Šlo se jim na sněţnicích snáze, neţ doufal. Opravdu to bylo jen o tom, získat správný grif a pamatovat na to, ţe nemohou klást nohy příliš blízko k sobě, aby si nešlapali na sněţnice. Ale mělo to samozřejmě i svá úskalí. Jedno z nich odhalil Marek asi po pŧl kilometru chŧze, ve chvíli, kdy si začínal myslet, ţe uţ mu to jde docela dobře. Chystal se udělat další krok, ale probořil se v navátém sněhu asi čtyřicet centimetrŧ hluboko, a kdyţ uvízlou nohu pracně vytahoval, zaklesl se špičkou sněţnice za zledovatělý okraj nějaké starší vrstvy a natáhl se jak dlouhý, tak široký. „Nestalo sa ti nič?―zeptala se ho Andrea, která šla v jeho stopách pár krokŧ za ním. V jejím hlase bylo víc pobavení, jak starostí. „Ne,― vyplivl Marek hrst sněhu. „Spadl jsem do měkkýho. Ale obávám se, ţe se nedokáţu s tím batohem na zádech sám zvednout,― řekl. Pokoušel se vzepřít na rukou, ale zabořily se mu pokaţdé do sněhu aţ po ramena a navíc ho patnáct kilogramŧ váţící krosna s proviantem a oblečením tlačila stále dolŧ, obličejem do sněhu. „Pomŧţeš mi na nohy?― zaprosil. Andrea si sundala svŧj batoh a dřepla si k němu. „Rada,― usmála se mile a poplácala ho po zadku jako koně. „Ale čo za to?― dodala a zablýskalo se jí zlomyslně v očích. „A co takhle pomoc bliţnímu v nouzi, ty vyděračko?― prskal Marek, kterému se dostal sníh pod oblečení a začínal se mu tam rozpouštět. „To vieš, toto sú nadštandardné sluţby. A tie sú drahé. Ale keď nechceš…,― začala se Andrea zase zvedat. „Dobře, dobře!― zuřil bezmocný Marek. „Tak co bys chtěla za to, ţe zachráníš ţivot jednomu nešťastníkovi?― zeptal se rezignovaně. Andrea si k němu zase dřepla a pohladila ho láskyplně po hlavě. „Miláčik, budeš mi za to zajtra celý den slúţiť,― oznámila mu se smíchem. „To nebyla moc vysoká cena,― namítl Marek, kdyţ konečně zase stál na vlastních nohách a snaţil se, víceméně neúspěšně, vytřepat z rukávŧ zbytky sněhu. „Já ti budu slouţit rád…― 188
„Naozaj?― šlehla po něm Andrea pohledem. „Uvidíme, čo budeš vravieť zajtra večer,― dodala rozverně. X Ani ne o sto metrŧ dál potkala podobná nehoda Andreu. „Mareček?― zavolala po chvíli, kdyţ zjistila, ţe se ani ona bez Markovy pomoci neobejde. Marek se zastavil a otočil se. „Ano, lásko? Copak tam hledáš?― usmál se spokojeně, kdyţ uviděl Andreu bezmocně se kroutící ve sněhu, a zasvítilo mu v očích. Přece jenom existovala na světě nějaká spravedlnost. „Potřebuješ snad s něčím pomoct?―zeptal se nevinně a shodil batoh ze zad. „Áno,― pípla Andrea. „Miláčik, však budeš taký dobrý a pomôţeš mi vstať?― „Jistě. Moc rád,― sklonil se k ní a ometl jí sníh z tváře. „Ale bude to hodně drahé. To víš, nadstandardní sluţby, vysokohorská přiráţka a tak…― „Ale no tak… Snáď by si odo mňa nič nechcel, spomeň si, si predsa záchranár,― smlouvala Andrea, která tušila, ţe jí to lacino neprojde. „Ty máš predsa zachraňovanie ľudí v popise práce…― „Moţná záchranář někdy budu,― usmál se Marek a na okamţik se zasnil. Docela se mu ta představa zamlouvala. „Ale zatím nejsem. Takţe ti pomŧţu, ale zadarmo to nebude. Moţná kdyby šlo o někoho jinýho… Ale ty máš u mě vroubek. Nepamatuješ si? Není to ani pět minut…― „Ach, jaj. Bála som sa, ţe povieš presne toto. Vieš, ţe si hrozne pomstychtivý? To vôbec nie je pekná vlastnosť,― snaţila se mu ještě Andrea zapŧsobit na city. „No tak dobre, čo odo mňa chceš?― povzdechla si, kdyţ se Marek obměkčit nenechal. „Ten zítřek otočíme.― „Ako otočíme? Akoţe najprv bude večer a potom ráno?― nechtěla se Andrea vzdát. „Dobrý pokus,― zasmál se Marek. „Ale tak jsem to nemyslel. Myslel jsem to tak, ţe zítra budeš celý den slouţit ty mně.― „Ale no tak, miláčik, ty nemáš vôbec ţiadnu fantáziu. To som si predsa vymyslela ja na tebe…,― prskala Andrea. 189
„Jen počkej, to ještě není celé,― řekl Marek. „Vydriduch! Ty ma vôbec nemáš rád!― „Právě ţe mám,― usmál se Marek. „Aha. A čo ešte teda odo mňa budeš chcieť?― zvedla Andrea se zájmem obočí. „Budeš mi celý den slouţit úplně nahá. Souhlasíš?― „Mám snáď na výber?― „Jistě, mŧţeš zŧstat v tom sněhu.― „Lump!― „Nezlob, nebo to bude ještě draţší…,― řekl Marek se smíchem, přidrţel Andrein batoh, aby mohla vytáhnout ruce z popruhŧ, odloţil ho bokem, a potom jí pomohl se zvednout na nohy. Andrea se oklepala, aby ze sebe setřásla sníh, ale kdyţ jí chtěl Marek pomoct, chytla ho za ruku. „Počkaj,― řekla s nevyzpytatelným výrazem v očích a přistoupila k němu blíţ. Postavila se mu oběma nohama na sněţnice, pevně ho objala a strhla ho znovu do sněhu. Převrátila ho pod sebe a zalehla ho. „Tak počúvaj, ty môj podarený záchranár. Kľudne ti budem zajtra celý deň slúţiť nahá. Ale pod podmienkou, ţe ty budeš nahý tieţ…,― zašeptala mu z bezprostřední blízkosti do obličeje. Oči jí přitom jiskřily jako sníh, který se jí zachytil ve vlasech. Marek se usmál, sevřel ji v náručí a převalil se na ni. „To abysme si tam zatopili hodně dobře,― zašeptal tentokrát on Andree do ucha a kousl ji zlehka do boltce. Kolenem se vnutil mezi Andreina stehna a zatlačil proti jejímu klínu, ruka mu zabloudila na její hrudník. „A vŧbec, proč jenom zítra?― Andree potemněly oči a zrychlil se dech. Vzepřela se a znovu se ve sněhu převrátili. Sedla si Markovi na břicho, obě ruce mu přidrţela nad hlavou a divoce ho kousla do rtŧ. „Zajtra, pozajtra, pre teba kedykoľvek, môj milý. Ale teraz uţ radšej poď, lebo sa vyzlečiem hneď tu a teraz.― „Brrr, mám ten sneh úplne, ale úplne všade,― otřásla se, kdyţ znovu stáli na nohách a upravovali se pro další cestu. „Chceš, abych ti pomohl ho vytřepat?― nabídl se Marek ochotně. 190
„Radšej nie,― smála se Andrea rozpustile. „Tie tvoje ruky na mňa majú nejaký zlý vplyv…― X Kolem druhé odpoledne obešli ze severní strany vrchol Veľkého Cigána, čímţ překonali nejvýše poloţenou část trasy, a po mírném klesání konečně vyšli z lesa na okraji luk na Studni. Vlevo pod svahem viděli úplně zasněţený seník, vpravo nad cestou pak zazimovanou roubenou loveckou chatu a o pár set metrŧ dál, kousek za Ľadovou jamou, pak nově opravenou zděnou hájovnu. Zatím byla prázdná, ale povídalo se, ţe od jara by v ní měl začít fungovat nový nájemce. Marek však zamířil k nedalekému srubu, ometl rukavicemi sníh ze stolu a z jedné z lavic, co jsou před ním, a sloţil tam batoh. S úlevou si narovnal záda a pomohl vysoukat se z popruhŧ i Andree. „Pauza,― řekl. „Bývame tu?― kývla Andrea bradou k chatě a unaveně se posadila ke stolu. „Ne,― zavrtěl hlavou Marek. „V té dolní, u studánky.― „V tej parádnej?― zasvítily Andree oči. „Nikdy som vovnútri nebola, Zolo vţdy vravel, ţe tá je iba pre vzácne návštevy…― „Však my jsme vzácná návštěva. Nebo snad ne?― usmál se Marek. „Rozhodne tá najvzácnejšia,― přikývla dŧstojně Andrea, které se rychle vracely síly a dobrá nálada. Vytáhla ze svého batohu termosku se sladkým čajem a odlila do kelímku. „Na, napi sa,― podala jej Markovi. Marek dvakrát foukl do páry vznášející se nad nápojem a opatrně se napil. Čaj byl silný a horký a příjemně se rozlil do ţil. Lokl si pořádně a zachvěl se rozkoší. „Nechutí?― zeptala se Andrea. „Naopak,― zavrtěl Marek hlavou. „Bylo to velice… příjemné. Zkus,― podal jí šálek. „Dobré som to uvarila,― pochválila se Andrea, kdyţ čaj dopila. Odloţila šálek na stŧl a promnula si ruce. „Je ti zima?― zeptal se Marek. 191
„Trošku.― „Ukaţ,― řekl Marek a sevřel její dlaně do svých. Přitáhl je k sobě a chvíli na ně dýchal. „Uţ je ti teplo, děvče?― „Teplo, deduško Mrázik,― pípla Andrea, „teplo…― „Ty moje Nastěnko hnědooká,― zasmál se Marek, přisedl si blíţ a pevně dívku objal. „Je mi s tebou hezky. Taky je ti se mnou hezky?― zašeptal jí do ucha. „Je, moc,― zavrněla Andrea spokojeně a zavrtala se mu hlouběji do náručí. „Ešte budeme dnes niekam šlapať?― zeptala se po chvíli. „Mŧţeme jít na nějakou túru, jestli chceš,― odpověděl Marek s úsměvem. „Nebo bys raději dělala něco jinýho?― zeptal se nevinně. „Niečo úplne, ale úplne iné,― odpověděla Andrea. „Niečo príjemnejšie…,― dodala a protáhla se smyslně jako kočka. Vyskočila na nohy a chytla Marka za ruku. „Tak uţ poď, Ivánuška, chata čaká na vzácnych hostí.― X Protoţe cesty byly beztak ukryty kdesi pod sněhem, přešli louku přímo za nosem a po nějakých tři sta metrech se objevili před dolní chatou, do poslední chvíle skrytou za hradbou stromŧ. První překvapení je čekalo před chatou – ve více jak metr hlubokém sněhu byly proházené cestičky, spojující strategická místa. Přístupovou cestu s chatou a hlavně chatu s dřevníkem, kadibudkou a studánkou. Druhé překvapení pak zaregistrovali hned za dveřmi - v chatě rozhodně nebyla taková zima, jakou očekávali a jaké se obávali. Chatu na jejich návštěvu někdo připravil a v rámci moţností vytopil. Ne, ţe by v ní bylo teplo, ale aspoň tam nemrzlo. Marek s Andreou sloţili batohy a sněţnice v chodbičce za dveřmi a vyrazili na prŧzkum. Vlevo objevili malou spíţ, teď ovšem prázdnou a pořádně vymrzlou, vpravo pak kuchyňku se sporákem a dřezem na nádobí. Samozřejmě bez tekoucí vody, ta byla v provozu jen v létě. Podobně elektřina na chatě nebyla funkční, svítit se 192
muselo plynovými lampami a svíčkami. Zase tak vzácní hosté, aby kvŧli nim lesáci zprovozňovali naftový generátor, Andrea s Markem nebyli. Ale jim to nevadilo, neměli v plánu moc svítit. A kdyţ, tak svíčky budou romantičtější. Na konci chodby, proti vstupním dveřím, byla největší místnost chaty. Obývací pokoj s několika křesílky, dlouhým stolem, rozkládací pohovkou a hlavně obrovskými kamny z tmavě zelených kachlŧ. V rohu pak byly dřevěné schody do patra, kde byly v podkroví dvě malé loţnice a terasa s výhledem do lesa. V kaţdém z pokojŧ byla malá kamna na dřevo a dvě postele. V létě tu muselo být moc příjemně, ale teď byla tady pod střechou hodně velká zima, od úst se jim při kaţdém slově kouřilo. „Kde si usteleme?― zeptal se Marek. „Dolu, pri tej kachľovej peci,― odpověděla Andrea bez zaváhání. Marek se usmál, nic jiného ani nečekal. Vrátili se dolŧ. „Budeme muset Robovi ve středu poděkovat,― řekl Marek, kdyţ si dřepl ke kamnŧm a nakoukl dvířky dovnitř. „Robovi? Prečo práve Robovi?― podivila se Andrea. „Protoţe takhle noţem krájí třísky na podpal jenom on. Vsadím se, ţe to byl právě on, kdo nám to tady připravil.― Naloţil do kamen pořádně a škrtl zápalkou. Za chvíli uţ se z nich ozýval příjemný hukot mladého, ale dravého ohně a praskání suchého smrkového dřeva. Marek poloţil opatrně dlaně na kachle. Zatím byly studené, ale to se rychle změní. Do pŧl hodiny se ohřejí, za hodinu uţ budou hřát a za pár hodin bude alespoň v této místnosti docela příjemně. Znal to z Robovy chaty, tam byly taky takové kachláky. Ostatně hodně podobné, asi to všechno dělal jeden mistr kamnář. „Pŧjdu nanosit nějaké dřevo,― řekl. „Ať nám ta zásoba vydrţí aspoň do rána. A taky donesu nějakou vodu na mytí a na kafe.― „Si môj miláčik,― přitulila se Andrea k němu, vytáhla se na špičky a dala mu pusu. „Beţ. Ja zatiaľ vybalím veci.― X
193
Po návratu Marka přivítalo šero, přivřené vnitřní okenice, zapálená svíčka na stole a ticho, rušené jen přátelským hučením kamen a Andreiným pravidelným dechem. Uprostřed místnosti bylo vybudované veliké hnízdo z jejich spacákŧ, ale hlavně matrací, pokrývek a polštářŧ, které Andrea sesbírala po celé chatě. Sama byla zavrtaná někde uprostřed a ven jí koukal jenom nos. Marek se usmál, vysypal plnou náruč rozsekaných polen do velké dřevěné bedny u kamen a klekl si vedle Andrei. Naklonil se nad ni a políbil ji na špičku nosu. „Ty mŧj kulíšku, koukám, ţe sis postavila domeček,― usmál se. „Kulíšku? To je pekné slovo, čo to znamená?― špitla Andrea. „Kulíšek je taková mrňavá sovička, vy jí říkáte kuvičok,― opřel si své čelo o její a pohladil ji po tváři. „Kuvičok… A aký je kuvičok?― zeptala se Andrea s úsměvem a se zavřenýma očima. „Je maličký,― políbil Andreu na levou tvář, „a roztomilý,― dal jí pusu na čelo, „a hebounký,― přitiskl své rty k jejím, „a někdy pěkně dravý,― usmál se a kousl ji zlehka do brady. „Jako ty. Ale kdyţ je tma, tak nespí jako ty,― dodal s hranou výčitkou. „Ale ja predsa nespím,― zašeptala Andrea a otevřela oči. „Nee? Tak co tam děláš?― „Ja tu na teba čakám. Bola mi trošku zima…― Vysoukala ruce ven zpod přikrývek, objala Marka kolem krku a přitáhla ho k sobě. „Zohreješ ma?― „Moc rád. Ale vlezu se tam? Je ten tvŧj soví pelíšek dvoumístný?― „To vieš, ţe áno, drţím ti tu vedľa sebe miestečko.― „Hele, kuvíčku, není náhodou tohle mŧj svetr?― zatahal Marek Andreu za rukáv. „Je. Poţičala som si ho, nevadí? Mám ho rada, vonia tebou…― „Nevadí,― odpověděl Marek s úsměvem. „Nekouše tě? Tenhle svetr je potvora kousavá.― „Hryzie,― přikývla Andrea hlavou. „Tak dolŧ s ním, kousat tě mŧţu jenom já,― řekl Marek a stáhl z dívky svŧj těţký černý svetr z jačí vlny. V šeru pokoje zasvítilo štíhlé dívčí tělo. „Ty jsi nahatá,― konstatoval spokojeně 194
a ponořil ruku do peřin. „A úplně celá,― zapátral poněkud níţ pod přikrývkami. „Úplne celá nie,― zavrtěla Andrea hlavou. „Nechala som si hrubé ponoţky. Tie sú tieţ tvoje, tie pletené od tvojej mamy,― zajiskřilo jí v očích. Zachvěla se a zatajila dech. „Brrr…. Ty máš hrozne studené ruky. Musíme s tým niečo spraviť, lebo sa pocikám, ak sa ma ešte raz takto dotkneš.― Marek se zasmál. „Tak já s tím něco udělám, trápit tě nechci.― Šel ke kamnŧm, pořádně do nich přiloţil, a potom přitiskl obě ruce na teplé kachle. Drţel je tam tak dlouho, jak se dalo vydrţet. S ohřátými dlaněmi se vrátil za Andreou. Svlékl se, klekl si a stáhl z nahé dívky pokrývku. „Zavři oči a nehýbej se,― poţádal ji, a kdyţ ho poslechla, začal jí přikládat teplé dlaně na rŧzná místa na těle. Pokaţdé jinam a pokaţdé tak, aby to Andrea nečekala. Té se znatelně zrychlil dech. „Ale teraz ma uţ tieţ trápiš…,― zašeptala. „Mám přestat?― zeptal se zrovna tak tiše Marek. „Neopováţ sa,― usmála se Andrea. Kdyţ vzal do obou dlaní její levé ňadro, rty stiskl ztvrdlou bradavku a jazykem si s ní pohrál, sykla a skousla si dolní ret. Líce jí potemněly. A kdyţ jí přikryl dlaní klín a promnul jej prsty, prohnula se jako luk, zasténala a otevřela oči. Podívala se upřeně na Marka. Přitáhla si jeho hlavu a dlouze ho políbila na ústa. „Poď, milý. Poď uţ ku mne,― zašeptala mu do ucha a stáhla ho na sebe a do sebe. X
195
Třetí část - Strážce Sobota, 19. června 1999 „Kohopak jsi mi na dnešek připravil, Štefane?― zeptal se Marek mazácky, kdyţ se chvíli před sedmou hodinou srdečně pozdravil v muráňské centrále se všemi přítomnými, a začal se převlékat do jasně zelené košile a khaki pumpek sluţební uniformy. Tvářil se suverénně a sebejistě, ale v jeho hlase byly patrné stopy trémy. „Tak čo, Marek, ako sa dnes ráno cítiš?― zvedla Janka, nejlepší botanička správy NP, oči od nějaké encyklopedie a zvědavě se přes své silné brýle na novotou vonícího profesionála podívala. Kdyţ takto kulila oči, vypadala trošku jako sova, ale Marek ji měl moc rád. Hodně se od ní naučil. „Dobře se cítím. Proč bych se neměl cítit dobře? Proč se mě na to ptáš?― zeptal se ostraţitě. „No, pokiaľ som sa dobre dívala na rozpis, tak dnes predsa ideš po prvýkrát úplne sám. Alebo snáď nie?― dodala Jana se shovívavým úsměvem. Marek neochotně přisvědčil. Nebyl rád, kdyţ mu to někdo takto nepokrytě připomínal. Cítil se uţ jako starý mazák, nicméně nepopíratelným faktem zŧstávalo, ţe jmenovací dekret měl v kapse teprve necelé dva týdny a ţe právě dneska měl mít svoji první sluţbu, kdy bude skupinu zákazníkŧ provádět zcela samostatně. Bez asistence patrona, zkušenějšího kolegy. V jeho případě Roba. Budu provázet úplně sám, zasnil se Marek a přimhouřil při té představě blaţeně oči. Počínaje dneškem ho uţ nikdo nebude kontrolovat a sekýrovat za kaţdou prkotinu. Nebude ale ani nikdo, kdo by mu v případě potřeby napověděl či pomohl, a bude jen a jen na něm, aby se úspěšně vypořádal se všemi nástrahami divoké přírody, vrtošivými rozmary horského počasí a hlavně zcela nevyzpytatelnými nápady turistŧ, kteří si za jeho sluţby zaplatí nemalou částku. Marek byl sice trochu nervózní, měl trému, ale nebál se. Připravoval se na svoji práci dlouho a dŧkladně a nepředpokládal proto, ţe by pomoc kolegŧ potřeboval. Ani si něco takového 196
nepřipouštěl, propadl by se hanbou, kdyby musel zapnout vysílačku a zavolat na centrálu o pomoc. Potřásl hlavou a takové myšlenky z ní vypudil ven. Rozhodně neměl v úmyslu kazit si podobnými úvahami svŧj Velký Den. Vţdyť se na svoji první samostatnou sluţbu těší uţ kolik týdnŧ… Štefan se na Marka s vědoucným úsměvem podíval, ze stolu si podal velký arch nalinkovaného papíru, plného jmen, tras, čísel a poznámek, nasadil si na nos své nové brýle na čtení, takové ty s polovičními skly a kovovými obroučkami, a jel pomalu a rozváţně prstem dolŧ po prvním sloupečku. Byla v něm napsána jména všech dnes slouţících muţŧ a ţen, celkem čtyřiadvaceti profesionálŧ a osmi brigádníkŧ. Menší část z nich bude, podobně jako Marek, provádět po Muráňské planině platící turisty, ostatní budou rozděleni do dvoučlenných hlídek a rozejdou se po celém národním parku, aby ty návštěvníky, kteří o sluţby prŧvodcŧ nebudou mít zájem a vyrazí do lesa na vlastní pěst, usměrňovali na značené cesty, případně jim byli nápomocni radou nebo informací. A aby, coţ je ta méně příjemná a nepopulární část povinností člena Sboru stráţcŧ, pokutovali kaţdého, kdo se nebude k přírodě chovat tak, jak mu ukládá návštěvní řád Národního parku Muráňská planina. „No konečne, tu ťa mám,― řekl Štefan a zapíchl dlouhý kostnatý ukazovák do papíru. Zvedl šedivou hlavu a nad skly brýlí se zpod obočí podíval na Marka. V jeho očích byla dobromyslná potměšilost. „Gratulujem. Dnes si vyhral ty,― řekl jen tak mimochodem a vypadal pobaveně. „Co jsem dneska vyhrál?― nechápal Marek. Pověsil svoje civilní šaty na ramínko ve skříňce, na kapsičku zelené košile připevnil novotou svítící sluţební odznak a posadil se ke stolu naproti Štefanovi. „Včera večer sme tu ţrebovali sprievodcov a ty si to ţrebovanie vyhral,― řekl Štefan beze spěchu. „Na správu totiţ prišla objednávka na sprievodcu pre dve dvadsaťštyriročné dievčatá z Moravy. A vzhľadom na to, ţe tentokrát s nimi chceli ísť úplne všetci sprievodcovia muţského pohlavia, museli sme sprievod197
cu vyţrebovať. Aby to bolo úplne spravodlivé a nikto ma nemohol upodozrievať z toho, ţe niekomu z vás snáď nadŕţam.― Marek se na něho díval trochu nedŧvěřivě. Nebyl si jist, co si o tom má myslet, starý Štefan občas býval nevyzpytatelný vtipálek. „Takţe to s těma holkama dneska pŧjdu doopravdy já?― ověřoval si opatrně. „Počuj, Foťák, ak sa na to ešte necítiš, alebo ak sa s nimi sám bojíš, tak ja to namiesto teba tentoraz celkom rád vezmem,― nabídl se ochotně Maroš Krčmár, devětatřicetiletý ramenatý pořízek z Muráně. „Ktovie, moţno ţe ťa Andrea vyčerpáva príliš, a moţno by si to ani nezvládol,― zlobil ho dál Maroš. „To vieš, ukazovať krásy planiny hneď dvom nádherným babám naraz, to uţ chce poriadneho chlapa. Takého, ako som ja. Napríklad,― dodal skromně a sklopil pohled k zemi. Po očku se však na Marka pořád díval. Tři zbývající muţi a dvě ţeny se hlučně rozesmáli a Marek zrudnul ve tváři jako pivoňka. Bydlel u Andreji uţ rok a čtvrt, ale na podobné poznámky byl pořád ještě citlivý. „Uţ někdo z vás ty dvě holky viděl?― zeptal se, aby odvedl rozhovor na nějaké méně oţehavé téma, a rozhlédl se zkoumavě kolem sebe. Odpovědí mu však bylo jen trochu zaraţené mlčení. „Ani ja ich vlastne osobne nepoznám,― zakroutil pomalu hlavou Štefan. „Dohovorili sme to celé po telefóne a účastnícky poplatok tie dve zaplatili bankovým prevodom,― přiznal se. „Ale tá, čo so mnou hovorila, mala v telefóne veľmi príjemný hlas,― dodal s významným mrknutím. „Aha. Tak to vidíte, vy vtipálci,― řekl Marek. „Dost moţná, ţe mně nemáte vŧbec co závidět. Třeba jsou to dvě stopadesátikilový šeredy. S příjemným hlasem… Znám spoustu čtyřiadvacetiletých šered s příjemným hlasem,― dodal světácky. Zamyslel se. Třeba to jsou šeredy, říkal si, ale rozhodně si rád zase po čase povykládám s někým, kdo se mnou bude mluvit česky. „Kam s nimi pŧjdu?― zeptal se Štefana uţ zase zvědavě. Ten se znovu naklonil ke svým lejstrŧm. 198
„No, je toho naozaj dosť. Moţno by si si to mal napísať, aby si si to všetko dobre zapamätal,― prohodil. „Počúvaj. O deviatej na teba budú čakať pri závore v Hrdzavej. Čiţe Hrdzavá dolina, po značke aţ na Niţnú Kľakovú, lesným chodníkom na Veľkú Stoţku, cez hrebeň a dolu na Studňu. Tam si môţete u Laca na chate doplniť proviant a najesť sa, nech tu tie dievčence aj utratia nejaké peniaze. Potom po červenej naspäť na Niţnú, s odbočkou na hrebeň. Nocľah bude pod tým senníkom dolu na Kľakovej, to vieš, sú to mladé kočky a chcú to mať s romantikou, a v nedeľu idete na Voniacu, Fabovu a konečne večer ich posadíš v Tisovci na brnenský autobus. Zamávaš im čistou vreckovkou a dohliadneš, aby naozaj v poriadku odišli. Všetko to samozrejme bude s odborným výkladom a príjemným úsmevom na perách po celú dobu pobytu. Zaplatili si za to obidve pomerne dosť peňazí. Tak nech za ne niečo dostanú.― Marek přivřel oči a v duchu si projel celou tu trasu. Zamračil se a přistoupil blíţ ke zdi, kde visela velká mapa planiny. Barevnými tuţkami tam měli vyznačené všechny turistické značky i ostatní trasy, po kterých turisty prováděli za poplatek. Zamyšleně se na mapu díval a tvářil se přitom velice váţně. „Ale to přece vŧbec není trasa vhodná pro víkendové turisty,― řekl po chvíli a trochu znepokojeně se obrátil ke Štefanovi. „To bude docela pěkná zabíračka. Hele, já bych je moc nerad někde strhal,― dodal. „Z čoho máš obavy, Marek?― zeptal se Štefan dobrosrdečně. „Z čeho? Ţe to ty dvě holky nezvládnou fyzicky. Ţe odpadnou někde v pŧli cesty. Vţdyť jste přece říkali, ţe je nikdo neznáte a nemŧţete proto ani vědět, jestli jsou vŧbec schopné takovou cestu zvládnout. Nebo je to snad naplánované na koních?― vloudila se mu do hlasu špetka sarkasmu. „Nie. Kone zostanú na Veľkej lúke. A ty sa nič neboj. Ja o fyzickú kondíciu tých dvoch dievčat strach nemám,― řekl Štefan se stoickým klidem. Marek se na něho podíval dost nechápavě a někteří z kolegŧ se začali pochechtávat. Marek se po nich podíval a nespokojeně se zamračil. Měl pocit, ţe mu uţ zase něco uniklo. 199
„Čoţe? Ja som ti to naozaj ešte nepovedal?― zeptal se ho po chvíli Štefan nevinně a vytvaroval obočí do udivených obloučkŧ. „Co jsi mi ještě neřekl?― začínal být Marek trochu nerudný. Tušil, ţe se na něho, jakoţto na sluţebně nejmladšího prŧvodce, chystá nějaká lumpárna. Něco na zpŧsob přijímání nováčkŧ. „No, ţe tie dve slečny sú absolventkami vojenskej vysokej školy, ţe majú za sebou veľmi špeciálny výcvik pre preţitie v divokej prírode a ţe sú to profesionálne výsadkárky?― dodal Štefan nevinně. Marek zalapal po dechu a obrátil oči v sloup, zatímco ostatní se vesele rozesmáli. Ukázalo se, ţe, aţ na jeho maličkost, to věděli úplně všichni. „Ne, tak to jsi mi ještě neřekl,― utrousil. „Úprimnú sústrasť ti prajem,― poplácala ho po rameni soucitně Jana. „Asi ťa tento víkend čaká naozaj pekný výlet. A pekná túra. Ale ty predsa rád chodíš. Bude se ti to páčiť, uvidíš. Si predsa kus chlapa. Chceš nejaké náplaste na pľuzgiere naviac?― „Díky, nepotřebuju,― zavrčel Marek. „Náplastí mám dost." „Keby si sa zajtra večer nevrátil domov do polnoci, tak ja za Andreou celkom rád zaskočím, aby sa tam sama nebála,― nabídl se ochotně Milan, Markŧv nový přítel a kolega z Rudné. A jeden ze šesti Rómŧ ve sboru. „Seš fakt strašně hodnej,― zašklebil se na něho Marek. „Ale já to raději zkusím stihnout včas. Aby sis nemusel narušovat svŧj obvyklý program. V hospodě by tě u kulečníku určitě postrádali. V kolik hodin ţe mám ten start?― zeptal se bavícího se šéfa. Štefan si vyhrnul rukáv a podíval na své kulaté náramkové hodinky. „Presne o hodinu a pol,― řekl se spokojeným úsměvem ve vrásčité tváři. Tyhle chvíle přátelského škádlení miloval, cítil se při nich pokaţdé o pár desítek let mladší. „Tak teda jo. Kdyţ výsadkářky, tak výsadkářky,― přikývl Marek hlavou. Vrátil se ke své plechové skříňce a začal se zase vysvlékat ze zelené prŧvodcovské košile. „Prečo sa uţ zase prezliekaš? Ty to fakt vzdávaš?― zeptal se ho kdosi zlomyslně. 200
Marek jen zavrtěl mlčky hlavou a neodpověděl. Ze dna skříňky vylovil sloţenou maskáčovou soupravu, kterou si před pár lety koupil v jakémsi obchŧdku s vojenskými přebytky. Ty maskáče mu dokonale vyhovovaly, objektivně uznával, ţe vybavení do přírody mají vojáci dobře vymyšlené. A teď se mu zdálo, ţe vzhledem k tomu, co ho čeká, to bude příhodnější oblečení neţ obyčejná ochranářská uniforma. Oblékl se, obul si goretexové pohorky a pečlivě poutahoval pevné tkaničky. Vytáhl batoh a nabalil si náhradní oblečení, teplý svetr, horolezeckou pláštěnku s „hrbem― pro krosnu, ešus, plynový vařič a z erárních zásob nějaké potraviny a desetimetrové pevné lano. A krátkovlnnou vysílačku, aby se mohl Štefanovi hlásit z kontrolních bodŧ. To byla jedna z jeho povinností. K pevnému koţenému opasku připnul velkou loveckou dýku a na zadek si pověsil pŧllitrovou vojenskou láhev na vodu. Zatím prázdnou. Vodu si nabere aţ v Hrdzavé dolině, v travertinové stěně je vydatný pramen. Na levou náprsní kapsu vesty si pečlivě připnul odznak prŧvodce se slovenským státním znakem a lýkovcem muráňským na pozadí Cigánky, oficiálním symbolem NP Muránska planina. „Pŧjč mi, prosím tě, nějakej spacák,― poţádal šéfa. „Nepočítal jsem s nocováním venku a mám ten svŧj doma.― Vypŧjčený erární spacák s dutými vlákny uloţil do batohu a sbalený batoh si hodil na záda. Přitáhl všechny řemeny a párkrát se zhoupnul na špičkách a několikrát lehce poskočil, aby vyzkoušel, jestli ho někde něco netlačí nebo jestli v batohu něco neštěrchá a nechrastí. Zdálo se, ţe je všechno v naprostém pořádku. Byl připraven na všechno. Domníval se, ţe i na dvě mladé výsadkářky. Podíval se na hodiny nade dveřmi. Bylo osm a pět minut. „Tak jo, já jdu teda na to,― řekl Štefanovi. „Chci se ještě cestou zastavit v budce a zavolat ţeně, ţe dneska nepřijdu večer domŧ. Aby na mě nečekala zbytečně s večeří,― dodal, protoţe měl pocit, ţe se mu uţ zase chtějí posmívat. Štefan mu prstem ukázal na telefonní přístroj na stole. „Nechceš si zavolať odtiaľto? Tu to máš zadarmo. My nebudeme načúvať. Čestné slovo.― 201
Marek krátce zaváhal, ale kdyţ se rozhlédl po rozesmátých tvářích kolem sebe, s díky nabídku odmítl. Bylo mu jasné, ţe v budce na rušném náměstíčku bude mít podstatně větší soukromí. Nadhodil si batoh na zádech, rozloučil se a odcházel pomalu ven. Ve dveřích se ještě otočil a přátelsky se na své kolegy a kolegyně zašklebil. „Kdybych se přece jenom nevrátil, pozdravujte, prosím vás, mou ţenu a dceru, a vy všichni na mě vzpomínejte v dobrém. A mŧj popel vysypte do vodopádu v Javorníkové dolině,― řekl a pokynul všem rukou na pozdrav. „Buď taký dobrý a uţ vypadni,― řekl Štefan s dobromyslným úsměvem. Znovu se podíval na své náramkové hodinky a sklonil se nad rozpisem, aby si do řádku s Markovým jménem zapsal přesný čas jeho odchodu. Protoţe pořádek musí být. Byl zodpovědný za dvaatřicet vlastních lidí a několik desítek platících turistŧ. Od loňského fiaska s hledáním zaběhnutých lyţařŧ se na planině mnohé změnilo… X U závory v ústí Hrdzavé doliny32 byl Marek ve tři čtvrtě na devět a byl tam sám. Ţádné výsadkářky tam nikde nepostávaly. Ani ve vojenském oblečení ani v civilu. Krom něj tam prostě nebyl vŧbec nikdo. Sundal si batoh ze zad a posadil se u závory na zem tak, aby měl přístupovou cestu v zorném poli a nemusel se otáčet. Zády se opřel o její červenobíle natřený kovový sloupek. Vytáhl z plastikového obalu několik velkých listŧ podrobné speciálky, mapy v měřítku 1:10000, která uţ byla plná jeho vlastních poznámek a nejrŧznějších značek, a studoval trasu, kterou by měl dneska s těmi zvláštními zákaznicemi projít. Uţ na první pohled mu bylo jasné, ţe si dají pořádně do těla. A také mu bylo jasné, ţe se jeho zlomyslní kolegové těší na to, ţe to bude právě on, kdo dostane nejvíc zabrat. O regulérnosti Hrdzavá dolina – 8 km dlouhá krasová dolina se stejnojmenným potokem. U ústí doliny je mohutná skalní věţ – Tureň, v dolině pak památná jedle bělokorá (Abies alba) s obvodem kmene přes pět metrŧ. 32
202
onoho údajného losování si nedělal naprosto ţádné iluze. Naopak by řekl, ţe mu tuto speciální zakázku naordinovali úmyslně. Bral to ale sportovně a byl odhodlaný neudělat sobě ani stráţcŧm ostudu. Prohlíţel si tu cestu na mapě znovu a znovu, vrýval si do paměti všechny dŧleţité orientační body, aby později nemusel mapu uţ vytahovat, a hlavně proto, aby se svými klientkami nikde nezabloudil. Bylo by hodně trapné, kdyby se jako novopečený horský vŧdce měl ztratit na značené turistické cestě. Dělal to i přesto, ţe tu cestu dokonale znal, šel po ní jiţ mnohokrát, ale Robo mu natloukl do hlavy, ţe se musí dŧkladně připravovat na kaţdou sluţbu. I na tu sebesnadnější. Čas od času zvedl oči od mapy a vyhlíţel, jestli se směrem od Muráně uţ nepřibliţují ty dvě dívky. Byl na ně docela zvědavý. Ještě nikdy ţivé výsadkářky neviděl. Uběhlo poctivých dvacet minut a byl u té závory pořád sám. Začínal být netrpělivý. Sám nikam pozdě zásadně nechodil a neměl to rád ani u jiných. I kdyţ si uţ zvykl na to, ţe u platících zákazníkŧ musí občas něco překousnout nebo ponechat bez komentáře. Vstal a stále ještě mlčky se podíval na hodinky. Bylo za pět minut čtvrt na deset a oni uţ měli být deset minut na cestě. Ve svém časovém rozvrhu samozřejmě počítal se slušnou časovou rezervou na nepředvídané a nepředvídatelné okolnosti a na deseti minutách ani v nejmenším nezáleţelo, ale proč ji tak zbytečně vyčerpávat hned na začátku cesty, zlobil se v duchu. Také se trochu bál, ţe odpoledne nebo večer bude pršet, znalci místního klimatu to aspoň předpovídali a Marek neměl dŧvod jim nevěřit. A to i přesto, ţe v tuto chvíli byla obloha úplně čistá a blankytně modrá. To se však mohlo změnit během čtvrt hodiny v pravý opak. A aţ déšť přijde, chtěl by být s těmi dívkami někde poblíţ střechy, i kdyby to měla být jen střecha krmelce. Zamračeně poodešel asi o pět nebo šest metrŧ dál směrem k obci a vymočil se do mělkého příkopu u cesty. Zapínal si poklopec kalhot, kdyţ mu zezadu kdosi nečekaně posunul klobouk do očí. Lekl se a prudce se otočil. 203
Na délku paţe za ním stály dvě drobné postavy v zelenohnědočerných maskáčích české armády, v naleštěných terénních botách, s trávou nastrkanou v maskovacích síťkách přileb a se zelenočernými pruhy na obličejích. Holky se spokojeně smály. Oči jim nadšeně zářily a zuby v širokých úsměvech vypadaly pod všemi těmi barvičkami bělejší, neţ byly ve skutečnosti. „Kruci, armádo, to jsou ale blbý vtipy,― zavrčel Marek dotčeně. „Přiskřípl jsem se kvŧli vám do gatí.― „Tak to je nám moc líto, prŧvodče, fakticky,― řekla jedna z nich s veselým smíchem a přistoupila ještě o pŧl kroku blíţ. Se zájmem se podívala na to inkriminované místo. „Chceš, abych ti pomohla?― zeptala se přátelsky a nechala si do dlaně odkudsi vklouznout úzký a dlouhý nŧţ. Marek se na útočnou dýku v dívčině drobné ruce krátce podíval a zavrtěl odmítavě hlavou. „Díky, ale ani snad raději ne,― řekl. Otočil se k dívkám zády a upravil si urychleně výstroj. „Varovali mě před vámi, ale myslím, ţe úspěšně překonáváte i nejbujnější fantazii mých drahých kolegŧ,― dodal, kdyţ se jiţ upravený obrátil zase zpět. S neskrývaným zájmem si obě vojačky prohlíţel. I přes ten praštěný úvod se mu líbily. „No nic, milé dámy, obávám se, ţe jsme si pro příští dva dny souzeni. Já se jmenuji Marek Koudelka a dostal jsem zaplaceno za to, abych vám dvěma tady dělal prŧvodce,― představil se. „Jenom prŧvodce?― zeptala se druhá dívka. „Jenom prŧvodce,― konstatoval Marek. „O ničem jiném se mnou nemluvili.― „Ale to je hrozná škoda. Seš takovej slaďoučkej… Ţe je hrozně slaďoučkej, Hanko?― řekla ta rozesmátá dívka a sundala si z hlavy trávou obrostlou plechovou přilbu. Měla nakrátko ostříhané blond vlasy, a pokud mohl Marek přes vrstvu maskovacího líčidla soudit, byla docela hezká. „Já jsem Eva,― napřáhla k němu ruku a pevně mu stiskla dlaň. „A tohle je Hanka,― ukázala na svoji o kousíček vyšší kolegyni, ze které se mezitím vyklubala rovněţ velice sympatická tmavovláska. 204
„Čekáme tady na tebe uţ od pŧl devátý,― řekla Hanka, kdyţ si s ním i ona potřásla rukou. „Támhle,― ukázala na hromadu loňského listí a suchých větví sotva tři metry od místa, kde Marek celou tu dobu seděl. „A proč jste se neozvaly?― zeptal se Marek nechápavě. „Protoţe jsme na tebe chtěly udělat dojem,― vysvětlila mu Eva se smíchem. „Tak to se vám povedlo…― „A taky jsme byly zvědavé, co budeš dělat, kdyţ nepřijdeme.― „Aha. Takţe něco jako psychologický test.― „Přesně,― rozzářila se Eva. „No skvěle. A jak jsem v tom vašem testu dopadl?― „Jak se to vezme. Viď, Hanko?― X „Tak, slečny výsadkářky, aby bylo mezi námi od začátku jasno,― nadechl se Marek ke krátkému proslovu, kdyţ se obě dívky vrátily od Hrdzavého potoka, kde se pokoušely, ne zcela úspěšně, smýt ledovou vodou ze svých tváří to válečné nalíčení. Ocelové přilby měly v batozích a hlavy jim teď zdobily červené výsadkářské barety. „Pokud mě paměť neklame,― pokračoval Marek, „tak podle hvězdiček na vašich blŧzách tipuji, ţe jste obě podporučice,― nadzvedl obočí a podíval se na Hanku. Mrskla sebou do pozoru. „Podporučík Potŧčková, čtyřicátý třetí výsadkový mechanizovaný prapor33!― zahlásila se s prsty našponovanými u ucha. „Dobrý, dobrý. Umí. Pohov,― pokynul Marek shovívavě rukou. Jestli budou takhle blbnout celou cestu, tak si s nima pěkně uţiju, pomyslel si v duchu s despektem. „Vy jste podporučice, specialistky, a já jsem jenom obyčejný četař absolvent v záloze. Navíc pouhý bigoš,― pokračoval však stejným tónem. „Přesto vám musím sdělit, ţe na této misi velím já.― Dívky se zatvářily nespokojeně a Marek ten pohled zachytil. 43. mechanizovaný výsadkový prapor Chrudim. Tento název pouţívá od 1. dubna 1994, kdy byl také zařazen do sestavy vojsk 4. brigády rychlého nasazení. 33
205
„Poslyšte, slečny,― řekl mírně. „Určitě máte základní vojenské řády v malíčku a tak vám pojmy jako nadřízený a podřízený, vyšší a niţší, nejsou neznámé.― Eva se pousmála a v zelenomodrých očích jí zajiskřilo. „Já jsem plně zodpovědný za dodrţení programu, který jste si z naší nabídky vybraly a zaplatily,― pokračoval Marek. „Zodpovídám za to, ţe se vám během těch dvou dnŧ nic nestane. I kdyţ mám strach spíš o sebe,― povzdechl si a obě dívky se rozesmály, „protoţe máte pravděpodobně mnohem lepší kondičku neţ já a taky určitě umíte zabíjet nejmíň na pět zpŧsobŧ a já ani na jeden…― „Dvanáct…,― prohodila Eva. „Prosím?― „Říká, ţe umíme zabíjet nejmíň na dvanáct zpŧsobŧ,― vysvětlila Hanka milým hláskem. „Aha. Takţe na dvanáct. Tím hŧř pro mě. Ale zpět k mému problému. Jelikoţ se celý víkend budeme pohybovat po přísně chráněném území, vesměs mimo oficiální značené cesty, ručím vlastní hlavou za to, ţe se nic nestane vám ani tomu chráněnému území. A proto vás opravdu moc prosím a ţádám, abyste respektovaly a dělaly pokud moţno to, co vám budu říkat. V opačném případě se mnou totiţ mŧj zaměstnavatel vyrazí dveře. Coţ bych nerad, protoţe dneska prakticky začínám, jste moje první výprava. Podívejte se, holky, pokud budete chtít nějakou změnu oproti plánu, je to samozřejmě moţné, ale budeme se na ní muset dopředu domluvit a budete mi muset podepsat jeden takovej papír. Jste pro?― zeptal se smířlivě. Hanka s Evou se po sobě krátce podívaly. „Co za to?― zeptala se Eva suše. „Za co?― opáčil Marek překvapeně. „Za to, ţe tě budeme poslouchat a nebudeme tě trápit,― vysvětlila Hanka. Marek zauvaţoval. „Nechám vás nakouknout do soukromí Muráňské planiny. Určitě vám ukáţu pár zmijí a moţná, kdyţ budeme mít hodně štěstí, taky medvěda,― nabídl. „Zmijí. Pche,― odfrkla Hanka pohrdavě. „Zmijí my uţ viděly… Měl bys to vidět na vojenské škole… Tam je zmijí! Co takhle do svého soukromí? Tam nás necháš nakouknout taky? Aspoň na 206
krajíček? To by mohlo být zajímavější neţ nějaké zmije, viď, Evo?― podívala se na kamarádku. „To snad radši ani ne. Ono by vás to stejně nebavilo. Tam totiţ není k vidění vŧbec nic zajímavého,― uzavřel Marek. X „Jsme na místě, milé dámy. Pro dnešek nám padla. Tady zakotvíme na noc,― řekl Marek unaveně a shodil batoh z propocených zad. Vzal ho za popruhy a zanesl ho pod malý seník stojící na samém okraji velké louky ve svahu pod Niţnou Kľakovou. Vrátil se a posadil se na špalek slouţící jako provizorní sedátko u malého ohniště asi deset metrŧ od seníku. Znal to tady jako své boty, byl tu uţ mnohokrát. Občas tu vyuţíval pohostinství teplého sena ještě jako turista. Teď, kdyţ z tohoto místa udělali jednu z těch devíti přírodních přespáváren na planině, tady nechávají přenocovat ty turisty, kteří si, kromě náročné túry, chtějí uţít i romantiku spaní ve volné přírodě. A kteří jsou za tu trošku prchavého dobrodruţství a nepohodlí ochotní dokonce i něco připlatit. Natáhl si nohy před sebe a spokojeně si vydechl. Byl rád, ţe sedí a nemusí uţ dneska nikam chodit. Zaplaťpámbu, ţe jsme tady, mám toho fakt plný kecky, pomyslel si unaveně a díval se přitom na obě dívky, jak si pokládají své vojenské torny vedle jeho gemy, svlékají si propocené maskáčové blŧzy a kolegiálně se dělí o vodu z jedné láhve. Doufám, ţe se do zítřka dám zase trochu dohromady. Abych to s těmi dračicemi přeţil aţ do toho zatraceného Tisovce. V jeho pohledu však byla pořádná dávka úcty. Přestoţe mnohokrát zastavovali kvŧli výkladu, dostal notně zabrat, dívky byly jako z oceli. Pruţné a pevné, a hlavně byly obě skutečně v mnohem lepší kondici neţ on. Tempo chŧze, které mu vnutily, bylo chvílemi vraţedné. Prohnaly ho po planině jako ještě nikdo. S pocitem jistého zlomyslného zadostiučinění si však všiml, ţe i obě skoro o čtyři roky mladší holky si s úlevou protahují unavená záda. Patří vám to, pomyslel si škodolibě v duchu, 207
kdybyste s sebou netahaly ty pitomé plechové blembáky a podobné nesmysly, mohly jste jít nalehko a v pohodlí a jedinej, kdo by se dřel do kopce s batohem, bych tady byl já. „Chceš se napít?― zeptala se Hanka a podala mu svoji láhev. Dřepla si na paty vedle něho. „Někdo potom ale bude muset dojít pro vodu,― zaváhal Marek při pohledu na poloprázdnou nádobu. „Já tam skočím,― nabídla se. „Tam a zpátky je to skoro kilometr a pŧl. Tam z kopce a zpátky do kopce. Do pořádného kopce,― namítl Marek varovně. „Vezmu to klusem a za chvíli jsem zpátky,― lhostejně mávla rukou. Marek na to uţ neřekl vŧbec nic a přiloţil hrdlo láhve ke rtŧm. Kdyţ dopil, zbylo vody sotva trochu na dně. Utřel si mokrá ústa a podíval se na hodinky. „Tři čtvrtě na osm,― zabručel si spokojeně, jen tak sám pro sebe. „To je dobrý nebo špatný čas?― zeptala se Eva. „To je skvělý čas, vzhledem k tomu, ţe jsme pořád někde stáli,― odpověděl jim. „Uděláme si teď něco k večeři, usušíme nad ohněm zpocené šaty a pomalu se připravíme na noc.― „To budeme spát tam?― zeptala se Eva a ukázala bradou na seník. Marek přikývl. „Tam je to vyzkoušený a osvědčený,― řekl. „Bude se vám to určitě líbit. Já tam spal uţ mockrát.― „Sám?― zeptala se Hanka. „Taky.― „A s holkou?― „Spal jsem tam i s holkou,― klidně odpověděl. „A se dvěma holkama?― zeptala se Eva potměšile. Marek se usmál. „Uţ jsem tam spal i se dvěma holkama,― odpověděl Evě. Ta se maličko nespokojeně zamračila. Hanka se posadila na zem do trávy, pokrčila kolena a opřela se o ně lokty. Bradu si opřela do dlaní a dívala se na Marka. Modré oči jí vesele jiskřily. 208
„Řekni mi, prŧvodče, to jste tam spali spolu nebo jste tam spolu spali?― zeptala se s nevinným výrazem v opáleném obličeji. Marek se rozesmál. „Spal jsem tam společně se svou manţelkou a dcerou,― řekl. „A kdyţ potom ta malá usnula, tak jsem tam taky spal s tou velkou. Jste uţ spokojené?― Nebyly. „Neřekl jsi nám, ţe jsi ţenatý,― řekla Hanka přísně. „A ţe máš dceru,― doplnila Eva stejným tónem. „Neptaly jste se mě na to,― odbyl je Marek. Dívky se urazily a uţ se na nic dalšího nezeptaly. Prozatím. Marek po chvíli to trapné mlčení přerušil. „Poslyšte, vy dvě, nechcete, místo toho vyzvídání o mně, slyšet raději něco zajímavého o zdejších zajímavostech?― zeptal se. „Za to jsem totiţ placený. Ne za povídání o sobě. A kdyţ uţ jsem se to musel kvŧli vám naučit celé nazpaměť…,― dodal s nadějí v hlase. „Moţná později,― řekla Eva a mrštně se zvedla ze země. „Připravím raději dříví na oheň. Uděláme si večer táborák,― řekla a odešla na kraj nedalekého lesa nasbírat nějaké suché chrastí. Marek ji pozoroval. Ta blondýnka se mu líbila, měla vláčné pohyby mladé lvice a zářila z ní ohromná energie. „Slyšíš mě, co ti povídám, prŧvodče?― Marek sebou trhl. „Promiň, říkala jsi něco?― zeptal se Hanky. „Jo, asi třikrát,― řekla dívka trochu dotčeně. „Ptala jsem se tě, jestli je zapotřebí ještě něco udělat? Teda kromě dřeva na oheň,― dodala trochu kousavě a podívala se ţárlivě k lesu, odkud se zrovna vynořila Eva s plnou náručí suchých větví. „Dojít třeba pro tu vodu, kdyby se ti chtělo,― nadhodil Marek. „Ale klusat tam nemusíš, zase tak moc to nepospíchá.― „Myslíš, ţe na to jako nemám?― zeptala se Hanka útočně. Marek pokrčil rameny. „Já nevím,― přiznal. Hanka se ušklíbla, uvázala si kolem čela černý šátek s bílými lebkami, zvedla ty dvě láhve, které stačili za tu chvíli vyprázdnit, a pravidelným tempem odklusala dolŧ loukou směrem k prameni. 209
Marek se za ní díval a při pohledu na její sviţné tempo ho rozbolely nohy. Cítil, ţe ho varovně pobolívá kdysi poraněné stehno. Budu si to muset zítra ráno stáhnout obinadlem, řekl si. Jinak do Tisovce přes ty kopce nedojdu. X Bouřka přišla neohlášena a náhle… Seděli u ohně, vařili si ve svých ešusech instantní hovězí polévku s celestýnskými nudlemi z Markových zásob, jedli chleba se salámem a jen občas zvedli hlavy, aby se podívali na oblohu. Ta se však najednou, během dvou tří minut, potáhla černými hustými mračny. Setmělo se a vzduch začal být cítit vlhkostí. Po dusném a teplém dni to bylo osvěţující. „Hola. Asi zmokneme,― konstatovala Hanka. „Uţ to tak vypadá,― souhlasil Marek. „Tam neprší?― zeptala se Eva a ukázala mastnou bradou na seník. „Kdyţ to bude padat jenom shora, tak ne.― „Ale jestli bude pršet z boku, tak jo, co?― „Obávám se, ţe pak jo… Máte pláštěnky?― „Jo. O nás se neboj. Ty máš pláštěnku?― „Jasně.― „Škoda, schovala bych tě k sobě.― X Burácení hromŧ bylo slyšet stále častěji, aţ pomalu splynula v jedno nepřetrţité. Hřmot nabýval na intenzitě i na decibelech a obloha duněla jako startující tryskáč. Blesky se přiblíţily a začaly se zabodávat do okolních kopcŧ. Začalo mrholit, ale mrholení rychle přešlo v drobný deštík, který dál sílil. „Honem schovat věci pod střechu!― vykřikl Marek a vyskočil od ohně. „To pŧjde rychle!― Nemýlil se. Sotva stačili posbírat své věci a kvapně ustoupit pod nevelkou střechu malého seníku, kdyţ se rázem setmělo a propukla bouřka, jakou nikdo z nich uţ dlouho nezaţil. 210
Blesky rvaly počínající tmu na cáry a osvětlovaly přitom stromy, bezmocně se zmítající v prudkých poryvech vichru. Mohutné elektrické výboje svištěly oblohou a kaţdou chvíli se s ohlušujícím prásknutím zarývaly do kopce za jejich zády. Země se chvěla a vzduchem voněl ozón. Odkudsi se ozvalo praskavé sténání padajícího stromu. Eva seděla s koleny přitaţenými aţ pod bradu a fascinovaně pozorovala blesky křiţující oblohu. Těsně po její pravici, rovněţ s koleny aţ pod bradou, seděla Hanka, a po její levici, ovšem s miniaturní společenskou mezírkou, Marek. Všichni měli přes ramena přehozené pláštěnky a batohy měli ukryté v relativním suchu za svými zády. Občas, kdyţ některý z bleskŧ udeřil obzvlášť blízko a dunění hromu bylo obzvlášť burácivé a oni se trošku pohnuli, se Marek s Evou lehce dotkli rameny. Na Evu ty letmé dotyky, umocňované potenciálním nebezpečím prudké letní bouřky, velmi silně pŧsobily a rozechvívaly ji jako houslovou strunu. Byla impulsivní, ţivočišná a ráda riskovala. Čím bylo nebezpečí větší, tím byla spokojenější. Kdyţ měla hladinu adrenalinu v krvi pořádně zvýšenou a napětí ji šimralo na zádech, byla příjemně vzrušená a cítila se nejlépe. Byl to její ţivot. I teď zápasila s nutkáním udělat něco šíleného. Zničehonic odhodila pláštěnku, rozepnula si přezky bot a rozšněrovala tkaničky. Skopla těţké boty do sena a mrštně vstala a začala si rozepínat opasek u kalhot. Povolila ho a spustila si maskáčové kalhoty ke kotníkŧm. Vystoupila z nich a sundala si i ponoţky. Hanka ji sledovala pobaveně, Marek přihlíţel s obavami. Měl čím dál tím větší a vtíravější pocit, ţe se mu situace vymyká definitivně zpod kontroly. A to by se dobrému horskému vŧdci stávat nemělo. Eva si přetáhla přes hlavu krátké bavlněné tričko v khaki barvě, a protoţe na sobě neměla podprsenku, zŧstala tam stát jen v úzkých bílých kalhotkách. „Kdo nejde hned teď se mnou do sprchy, je špindíra špinavá,― řekla téměř nahá dívka přes útlé rameno a sundala si rychle i ty miniaturní kalhotky. 211
V těsném prostoru malého přístřešku měl Marek její kulatý zadeček rovnou před obličejem a kontrast dohněda opálených stehen a bílé neopálené kŧţe ho nesmírně vzrušoval. Těţce polknul a neklidně sebou na seně zavrtěl. Začínaly mu být těsné kalhoty. Sklopil oči, aby se na tu nádheru nemusel dívat. „Já se umýval minulý měsíc, tak bych se snad dneska uţ mýt nemusel,― pokusil se zvrátit celou situaci v ţert. „Zbabělče,― utrousila Eva pohrdavě a vykročila nahá do mokré trávy vstříc slábnoucímu dešti. Marek se podíval nešťastně na Hanku a doufal, ţe u ní najde pochopení. Hanka se však na něho podívala neméně pohrdavě a bleskurychle se ze své uniformy vysoukala i ona. Za několik okamţikŧ uţ mu jejich drobná, štíhlá, ale pruţná a vytrénovaná pevná těla, nabízela ve světle vzdalujících se bleskŧ podívanou, jakou ještě nezaţil. Ocitl se v hrozných rozpacích. Věděl, ţe by zřejmě neměl, ale nedokázal si odepřít pohled na dvě mladé nádherné holky, jak pár metrŧ od něj dovádějí úplně nahé v příjemně vlahém letním dešti jako dvě hravá koťata. Nesmírně ho vzrušovaly a jen vědomí, ţe je ne právě dlouho ţenatý, a ţe kromě skvělé ţeny vyţenil i malou dceru, mu bránilo, aby se k jejich hrátkám s radostí nepřipojil. Bojoval sám se sebou a jeho rozbouřené hormony mu ten boj ani trochu neulehčovaly. Vţdyť na tom vlastně nic špatného není, kdyţ se jenom koukám, říkal si. Je to přece úplně stejné, jako kdyţ se člověk dívá na erotický film v televizi nebo si listuje časopisem s hanbatými obrázky. To přece můţe legálně dělat i ţenatý chlap, nebo snad ne?, namlouval sám sobě. A proč bych se nakonec nemohl také svléknout a trochu se na tom dešti opláchnout? Kdyţ uţ tak nádherně prší, byla by škoda toho nevyuţít, přesvědčoval se pokrytecky. Našlapal jsem dneska fůru kilometrů a jsem zpocený jako kůň a určitě smrdím. A do ţádné koupelny se dneska večer nedostanu a voda ze studánky je tak šíleně ledová a navíc je to ke studánce tak hrozně daleko… A já jsem uţ tak unavený a navíc mě vlastně dost bolí to stehno. Neměl bych uţ nikam chodit. A tady mám teď moţnost se docela normálně opláchnout na dešti. Co je na tom 212
špatného? Vţdyť se přece můţu postavit na druhou stranu seníku anebo můţu klidně zůstat i tady na té straně, kdyţ se nebudu na ty holky dívat, to by snad šlo, no ne? Taky bych měl vzít v úvahu, ţe mně ty holky samotné říkaly, abych se taky umyl, a nesmím zapomínat, ţe to jsou platící zákaznice. Pokud po mně nechtějí něco opravdu závadného, asi bych se měl snaţit vycházet jim maximálně vstříc, hledal Marek sebemenší záminku, která by mu pomohla přehlušit špatné svědomí z toho, co by tak rád udělal. „Já miluju déšť!― zavýskla najednou Hanka nahlas. „A já miluju bouřku!― zavolala Eva. „MI-LU-JŦŦŦ!― zahulákala z plna hrdla. V Markovi se na moment probudil ochranář a vyskočil na nohy. „Hej!― křikl na ně bez přemýšlení. „V lese se nesmí tak nahlas řvát!― „Vyděsíme medvědy,― dodal docela mírně a přátelsky. Eva však přistoupila blíţ a zŧstala stát přímo před ním. Ruce si dala přísně v bok a vyzývavě na něho vystrčila svá drobná ňadra s rŧţovými vztyčenými bradavkami. Voda jí stékala po blonďatých vlasech a po obličeji na ramena a na ta nádherná prsa a na plochém svalnatém břiše vytvářela potŧčky mířící do houštiny světlých chloupkŧ klína a odtamtud, ohřátá kontaktem s rozpáleným dívčím tělem, stékala po štíhlých nohách plných modřin aţ do pošlapané trávy pod bosými chodidly. Marek ani nedýchal, aby ten snový přelud nevyplašil. „Kdo říká, ţe se tady nesmí křičet?― zavolal na něj ten přelud podráţděně. „Já to říkám,― odpověděl Marek rozechvěle. „Ty? Co ty jsi vlastně zač?― zeptala se Eva pohrdavě. Marek se naštval. „Já jsem stráţce národního parku,― řekl hloupě, ale byl příliš hrdý na svoji čerstvou funkci, neţ aby ji dokázal nezmínit. Vybral si pro to však nevhodnou příleţitost. Eva se krátce zasmála. Znělo to nuceně a zvuk jejího smíchu zaskřípal Markovi v uších jako špatně namazané panty kostelních dveří. „Ty nejsi ţádný stráţce,― řekla dívka pomalu a zřetelně a Marek ztuhl. „Ty jsi jen zbabělec, co se bojí trošky čerstvé vody a dvou mladých holek,― řekla krutě. „Srab. A já si budu 213
křičet, jak budu chtít,― dodala posměšně a na dotvrzení svých slov zaječela, jak nejhlasitěji dokázala. Dokázala to hodně hlasitě a hodně pronikavě. „Nech toho, Evo!― okřikl ji Marek. „Nenechám! To bys mě musel nejdřív chytit a zacpat mi pusu!― odsekla mu. „Ale to ty nikdy nedokáţeš! Ty se totiţ holek, jako jsem já, bojíš! Srabe!― Marek zbrunátněl a několikrát naprázdno polkl. Třásl se vzteky a vzrušením a zatínal pěsti, aţ se mu nehty zarývaly do dlaní. Eva se na něho ještě chvíli výsměšně dívala, ale kdyţ se stále k ničemu neměl, zasmála se, otočila se na patě a roztančila se mokrou trávou za Hankou. Poníţený a uraţený Marek popadl své věci a odtáhl je na druhou stranu seníku. Na mokrém seně si roztáhl spacák, vlezl do něj, přikryl se pláštěnkou a zamračeně se díval na Malou Stoţku obalenou plíţivými chuchvalci bílé páry. Rád by usnul, ale byl příliš rozčílený. Bouřka ustala stejně náhle, jako začala. Obloha se prosvětlila a do lesŧ se vrátili ptáci. Vrátily se i dívky. Marek je slyšel, jak šramotí v seně pŧldruhého metru od něho, ale byl uraţený a trucoval. Neotočil se. Eva se něčemu zachichotala a Hanka jí tiše řekla: „Nech ho ţít. Slyšela jsi, ţe je ţenatý. Asi to ještě moc proţívá. Pojď radši sem…― Chvíli bylo ticho, přerušované jen šustěním sena, ale potom Marek zaslechl nezaměnitelné zvuky sexuálních hrátek, doprovázené sykavými steny obou rozdováděných děvčat. Zřejmě jim v jejich zábavě nikterak nepřekáţel. V zoufalství si přetáhl spacák přes hlavu a zacpal si uši… X V neděli se Marek probudil velmi brzy, jen chvíli po úsvitu. Obloha byla ještě potaţená oparem a dole v údolí se převalovaly velké cáry husté mlhy. Vlastně ho probudilo neobvyklé vlhko ve slipech. Sáhl si tam a s úţasem zjistil, ţe měl po několika letech víceméně pravi214
delného sexuálního ţivota zase jednou noční poluci. Pobavilo ho to, ale zároveň přivedlo do rozpakŧ. Podíval se po dívkách, ale ty ještě tvrdě spaly. Chvatně se převlékl do čistého prádla, a protoţe se mu uţ spát nechtělo, vzal fotovýbavu a sešel s ní o kus níţ po louce. Rozloţil stativ a připevnil k němu fotoaparát s nasazenými filtry. Zaostřil na probouzející se Malou Stoţku34 a nastavil dlouhý čas. Dřepěl vedle stativu a díval se na malebnou krajinu, kdyţ za sebou zaslechl tiché kroky. Neotočil se a vyčkával. Hanka, rozcuchaná, s několika stébly slámy ve vlasech, bosá a oblečená jen do kalhotek a trička sotva po pupík, přišla k němu a dřepla si vedle. Po celém těle měla husí kŧţi a chvěla se zimou. Nezdálo se ale, ţe by jí to nějak vadilo. „Dobré ráno, prŧvodče. Asi ses dneska moc dobře nevyspal, co?― řekla tiše. Závěrka fotoaparátu cvakla a Marek nastavil nový záběr. „Nebylo to nejhorší,― prohodil neutrálně. „Měl jsem ale dost bujný sny.― Hanka se zasmála. „Nezlob se na nás,― řekla omluvně. „Chtěly jsme tě vyprovokovat, ale trochu se nám to vymklo z ruky.― „To mně taky.― „Takţe dobrý?― „Jasně,― odpověděl a střelil po ní pohledem. Kdyby byla úplně nahá, nemohla by být provokativnější. Ucítil uţ zase pnutí v kalhotách. Ovládl se a předstíral raději nějakou činnost s fotoaparátem. „Hele,― zeptal se po chvíli zvědavě. „Co byste dělaly, kdybych se včera večer přece jenom svlíknul a řádil v tom dešti s vámi?― „To snad ani nechtěj vědět,― odpověděla Hanka mnohoznačně a zajiskřilo jí zlomyslně v očích. „Mrzí tě, ţe jsi to nezkusil?― Chvíli přemýšlel nad odpovědí. „To víš, ţe mě to mrzí. Ale nelituji, ţe jsem to neudělal. Rozumíš mi, jak to myslím?― „Souvisí to nějak s tou tvou?― zamyslela se. „Velmi úzce,― přikývl.
Malá Stoţka – 1204 m n.m., věţovitý vápencový vrch s 300 m vysokými stěnami nad hlubokou skalní roklinou potoka Dudlavka. 34
215
„Potom tomu rozumím. V podstatě mi chceš naznačit, ţe jsi celkem normální a rád by sis zašukal, kdyţ uţ k tomu máš příleţitost, ale nechceš té své zahýbat. Je to tak?― „Ufff,― vyrazil ze sebe Marek. „No asi bych to neformuloval úplně takhle doslova, ale v zásadě je to tak nějak.― „Máš problém nazývat věci pravými jmény?― „Ne, to ani ne. Rozcházíme se jenom v názvosloví, nikoliv v obsahu.― Hanka se zasmála. „Jak dlouho jste spolu?― zeptala se. „Sezdaní?― „Hm…― „Necelej rok, deset měsícŧ…― „To uţ bys mohl mít to první zamilování za sebou. No, snad za tu tvou směšnou věrnost stojí,― prohodila Hanka zamyšleně. „Proč směšnou?― zeptal se Marek trochu dotčeně. „Dělám si legraci. Promiň. Máš asi pravdu. Kdyby mně pár měsícŧ po svatbě ten mŧj takhle zahnul, asi bych ho zabila. A víš, ţe to umím na dvanáct zpŧsobŧ,― pokusila se to zlehčit, ale Marek vycítil, ţe to nebyl jen vtip. „Máš někoho takového?― zeptal se opatrně, ale přesto zvědavě. „Ne. Nemám. Nebylo by to zodpovědné. Zítra se odsud vracíme přes Brno do Českého Krumlova a prvního odjíţdíme s Evou na pŧlroční misi někam do severozápadní Bosny35. Je moţný, ţe mě tam zabijou. Proč bych měla zbytečně dělat někoho nešťastným. Nemŧţu si teď dovolit ţádný citový vztah. Chtěly jsme se jenom trochu vyblbnout, udělat si dobře. Nic víc,― odpověděla klidně. Marek se na ni překvapeně podíval a najednou ji neviděl jako téměř nahou mladou holku, myslící výhradně klitorisem, ale jako racionálně uvaţujícího a chladně kalkulujícího vycvičeného vojáka. Mise SFOR II 20. června 1998 přímo navázala na misi SFOR, kdyţ byla tato na základě rezoluce OSN číslo 1031 prodlouţena. Velitelství mise se nacházelo v Sarajevu, české jednotky (společně s armádami Bulharska, Kanady, Holandska, Rumunska, Slovenska a Velké Británie) patřily do skupiny Multinational Task Force Northwest (MNTF-NW) s velitelstvím v Banja Luka. 35
216
„To tam hrozí?― zeptal se. „Myslel jsem, ţe v Bosně je uţ klid…― „Klid… Mŧţu šlápnout na minu. Nebo koupit kulku do zad od nějakýho magora. To ti hrozí vţdycky a všude,― pokrčila rameny. „Tam nebo někde jinde. Kdyţ jsi voják, nikdy nevíš, odkud to přiletí.― „To neví přece nikdo. Ani civilisti,― namítl Marek. „Civilisty většinou neposílají do nepřátelského zázemí. Poslyš, byla bych nerada, kdybys nabyl dojmu, ţe si stěţuju. To ne. Je to moje práce. Sama jsem si ji vybrala, chtěla jsem ji dělat a věděla jsem, do čeho jdu. Na misi jedu dobrovolně. Chci jenom říct, ţe si obě uvědomujeme, ţe za pár dní mŧţeme být mrtvé. A chtěly jsme si ještě trošku uţít bezstarostného ţivota. Nezlob se na Evu kvŧli tomu včerejšku,― řekla téměř prosebně. „Kaţdý z naší jednotky se s tím vyrovnává jinak. Někdo hŧř, někdo líp. Eva je hrozná potvora, ale jinak je to docela hodná holka. A není teď ve své kŧţi.― „Ne já na Evu, vy se nezlobte na mě. Dluţím vám omluvu,― řekl Marek ostýchavě. „Za co by ses měl omlouvat? Vţdyť jsi nám nic neudělal?― nechápala. „Ale ano, udělal. Udělal jsem si na vás asi úplně špatný názor.― „Aha. Myslel sis, ţe jsme dvě praštěný lesby se zelenými mozky, co?― zeptala se nevzrušeně. Marek zrudnul. „Něco v tom smyslu mě opravdu napadlo,― přiznal. Hanka se na něho úkosem podívala. „Asi ti to tak mohlo připadat. Ale ono je to sloţitější. Mnohem sloţitější.― Zahleděla se někam do dálky a dlouho mlčela. Marek viděl, ţe ji něco trápí. „Chceš o tom mluvit?― zeptal se opatrně. „My nejsme lesbičky,― řekla pomalu. „Holky to asi vidí trošku jinak neţ kluci. Byly jsme tady, byla dobrá příleţitost, známe se dŧvěrně, jsme si blízké. Ale obě máme rády kluky. Jenomţe někdy prostě nejsou ti správní chlapi po ruce. Nebo se stydí. Nebo mají rodinné dŧvody…,― šlehla po něm pohledem. 217
„Víš,― pokračovala, „být vojákem v nějakém válečném konfliktu není ţádná legrace. Je to o obrovské zodpovědnosti za ostatní, ale také o naprosté ztrátě soukromí. A o rizicích. Nejen fyzických. Mŧţou tě zranit, mŧţou tě zabít. Lidské tělo ale vydrţí strašně moc a hodně se toho dá opravit. Lidská duše zdaleka tolik nevydrţí. Jako voják v akci jsi pod neustálým psychickým tlakem, ale nikdo ti nepomŧţe, protoţe všichni kolem tebe jsou na tom úplně stejně. A city, ty jsou v takovém prostředí neodpustitelný hazard. Voják musí absolutně dŧvěřovat parťákovi, který mu kryje záda, ale nesmí se na něho citově upnout. Vojáci umírají. A zraněné city lámou duši. A voják se zlomenou duší není spolehlivý. Je to začarovaný kruh.― „To je strašná filozofie,― zavrtěl Marek odmítavě hlavou. „To taky není ţádná filozofie,― řekla Hanka klidně. „To je prostě odvrácená strana vojenského řemesla. Ta, o které se většinou nemluví a v kníţkách nepíše. Proč myslíš, ţe s námi na mise jezdí všichni ti kurátoři a psychouši?― „Víš, co nechápu?― „Co?― „Jak se mŧţe mladá krásná holka s něčím takovým nelidským, jako je nutnost absolutně potlačit svoje city, tak snadno vyrovnat…― „Nelidským… A kdo říká, ţe snadno? Ale je to nutnost. Podmínka přeţití.― „Stejně to nechápu.― „Ty se dopouštíš jedné zásadní chyby, Marku,― řekla měkce. „A jaké?― „Vidíš ve mně mladou krásnou holku.― „Ale to ty přece jsi!― „No, moţná taky,― připustila polichoceně. „Ale rozhodně nejsem jenom to.― „A co ještě jsi?― „Jsem profesionální voják vycvičený k zabíjení. K přeţití v tom nejnepřátelštějším prostředí. Vycvičený k podřezávání hrdel stráţím, podminovávání ţelezničních mostŧ a tvrdému vyslýchání zajatcŧ. Voják, kterému tak dlouho vtloukali do hlavy, ţe mŧţe kdykoliv umřít, aţ si na tu myšlenku zvykl a vzal ji jako realitu. A já jsem připravená na to, ţe se nemusím 218
doţít zítřka. Nejspíš proto si uţívám ţivota, kdykoliv bez rizika mŧţu. Ale city…, city si zkrátka dovolit nesmím,― dodala a chvíli se dívala do země. Potom otočila hlavu a upřela na Marka dlouhý pohled. Její obličej neprozrazoval sebemenší emoce a oči měla prázdné, studené a vraţedné. Markovi přeběhl mráz po zádech a odvrátil se. „Uţ víš, jak to myslím?― zeptala se Hanka tiše. Sebral odvahu a podíval se na ni. Tvářila se uţ zase normálně, byť trochu smutně. „To byla jenom maska, póza. Sluţební obličej,― namítl. „Hlupáku. To nebyla maska ani sluţební obličej. To jsem byla já. Opravdová já. Úsměv, pláč, to je maska. Mimikry. Obličej vhodný mezi lidi, do normální společnosti. Ale já jsem jiná.― Marek si vybavil, jak včera ráno ty dvě holky leţely bez jediného hnutí tři čtvrtě hodiny dva metry od něho a on o nich neměl celou tu dobu ani nejmenší tušení. A najednou si konečně dovedl tu hezkou, mladou a polonahou holku představit, jak podřezává nepřátelskému vojákovi hrdlo noţem a ani při tom nemrkne. Viditelně se otřásl. Dostal z ní strach. Vycítila to a odvrátila hlavu. Upřeně se dívala do údolí. „Vŧbec nechápu, proč se ti tady svěřuju.― Povzdechla si. „Stejně tomu nemŧţeš nikdy rozumět. Nejsi voják, jsi jiný,― zašeptala zklamaně. „Jak to myslíš?― „Jak… Z normální holky bys neměl strach. Mě se ale bojíš.― „Já se tě přece nebojím.― „Nekecej. Vidím to na tobě. Máš to v očích. Strach se vţdycky pozná v očích.― „Tak dobrá. Uznávám. Znervózňuješ mě.― „A jiný holky tě taky znervózňují?― „Někdy snad taky. Ale tak nějak jinak.― „Ano. A o tom to právě je. Opravdu nevím, proč ti to povídám,― řekla smutně. „Moţná proto, ţes to prostě potřebovala někomu říct. Někomu, kdo není z tvého prostředí. Z okruhu tvých známých. Ně219
komu, ke komu nemáš ţádný citový vztah. Někomu, s kým se dneska večer rozloučíš a uţ ho nikdy v ţivotě neuvidíš.― „Moţná,― řekla zamyšleně. „A moţná, ţe mi záleţelo na tom, abys mě po tom praštěném včerejšku zrovna ty správně pochopil.― „Moţná,― řekl teď pro změnu zamyšleně Marek. „Nechme toho,― řekla najednou Hanka rozhodně a vyskočila na nohy. Rozpaţila a s poţitkem se protáhla. Natáhla do sebe čerstvý vzduch a vypjala hrudník. Kratinké tričko se vytáhlo aţ pod ňadra a chladem ztopořené bradavky se ostře vyrýsovaly pod tenkou tkaninou. Marek zase zrudnul. „Myslíš taky někdy na něco jiného?― zeptala se Hanka jízlivě, kdyţ si toho všimla. „Promiň, Hanko, nechtěl jsem se tě dotknout,― zamumlal v rozpacích. „Nemŧţu si ale pomoct, to samo.― A to ještě netušíš, co se mi děje v kalhotách, pomyslel si a sţíravá touha po sexu s tou ţivočišnou, urostlou a skoro nahou holkou ho přiváděla málem k šílenství. Hanka přimhouřila jedno oko a zamyšleně se na něho podívala. „Pokud si dobře vzpomínám, tak od chvíle, kdy jsme si potřásli rukou, ses mě nedotkl ani jedním prstem.― „Já… Nemŧţu…― Přimhouřila i druhé oko a chvíli si ho měřila. „Moţná, ţe je to škoda. Tu správnou chvilku jsme uţ ale prošvihli. Pojď se mnou nahoru, prŧvodče,― řekla tiše a s melancholickým výrazem ve tváři mu podala ruku, aby mu pomohla vstát ze země. „Uvaříme hrnec kávy, vzbudíme Evu, nadlábneme se a začneme se chovat jako tři profesionálové…― X Naplánovanou trasu dokončili bez konfliktŧ, ale také bez toho uvolněného ţertování, které je včera doprovázelo po celý den. Pochodovali prakticky mlčky, jako jednotka při přesunu. Jestli si kromě občasného Markova výkladu za celý den vyměnili čtyři krátké věty, bylo to mnoho. Eva intuitivně vycítila, ţe 220
se mezi Markem a Hankou něco stalo, a ti dva přemýšleli o svém ranním rozhovoru. Šli rychle, bez zdrţování, a tak uţ brzy odpoledne je Marek dovedl na autobusové nádraţí v Tisovci. „Jsme tady zbytečně brzy,― řekl. „Autobus do Brna vám jede aţ po desáté večer. Máte fŧru času. Nechcete, abych vám třeba ukázal město?― nabídl se. Hanka zavrtěla hlavou. „Jsi hodný, Marku, ale nechceme. Uţ se spolu rozloučíme. Byl to hezký víkend, ale uţ skončil.― „Víte určitě, ţe uţ mě nebudete potřebovat?― „Ano, víme. Klidně jeď za svou ţenou a malou dcerou. My uţ to tady nějak zvládneme samy.― „Tak dobře. Chci vám říct, ţe to s vámi bylo fajn. A ţe jsem opravdu rád, ţe jsem byl právě s vámi. A taky vám chci popřát hodně štěstí v…― „Přestaň blbě ţvanit,― řekl Hanka ostře. Přistoupila k němu, pevně ho oběma rukama chytla za uši a vášnivě ho políbila na rty. Odstrčila ho od sebe a trochu nuceně se zasmála. „Škoda, prŧvodče, ţe jsme se nepotkali někdy jindy a někde jinde. Co naplat.― Otočila se ke kamarádce. „Pojď, Evíku, sedneme si někam do hospody,― oslovila ji a něţně jí poloţila ruku kolem ramen. „Potřebuju se něčeho napít,― dodala a uţ bez dalšího rozloučení se obě obrátily a odcházely. „Hanko!― uslyšely za sebou zavolání. Zastavily se, ale neotočily se. „Já ti to stejně nevěřím! To musela být jenom maska! Nejsi taková!― uslyšely ještě volat Marka. Hančina ruka se pevně zaťala do Evina ramene. „Pojď,― zašeptala a táhla ji dál. „Co tím myslel?― zeptala se Eva, kdyţ zašly za roh. „Jaká maska?― „Neptej se. Prosím tě, na nic se mě neptej a pojď pryč.― X Čtvrtek, 28. října 1999 S příchodem podzimních dešťŧ chytla malá Barča jakousi chřipku a leţela doma v posteli s poměrně vysokými horečka221
mi. Andrea byla u ní a na Marka tak vybyla práce v bufetu. Od Štefana dostal na pár dní volno a tak mohl v krámku nerušeně kralovat a rozvíjet své obchodnické schopnosti. Většinou ho práce za pultem bavila, ale zrovna dnes mu to nějak nesedlo. Deštivé počasí v něm probouzelo melancholické vzpomínky na dny strávené nahoře na planině, na piţmem naplněnou jelení říji, kterou letos vŧbec neviděl, na mlhu válející se mezi stromy, na horské louky, fialovomodré desetitisíci rozkvetlých ocúnŧ… S jakým potěšením by teď okamţitě předal podnik znovu své ţeně a vyběhl na nejbliţší kopec, to věděl jen on sám… Jenomţe to nešlo. Nezbývalo, neţ to ještě pár dní za pultem vydrţet. Marek utrápeně vzdychal a kaţdou chvíli se opíral očima do velké ručičky nástěnných hodin a snaţil se ji přimět, aby si pospíšila. Kdyţ uţ ne na planině, tak aspoň doma aby uţ byl. Pryč ze zakouřeného lokálu, kde toho muráňskou přírodu moc nepřipomínalo. Doma… Strašně se těšil, aţ bude doma. Málem počítal jednotlivé vteřiny, které ho ještě oddělovaly od konce pracovní doby. A představa, ţe uţ za necelé čtvrt hodiny zkasíruje poslední hosty, uklidí podnik a serve ze sebe ty špinavé a propocené šaty a bude mít zase jeden den za sebou, mu připadala nádherná. Pohled na pomalu se rozcházející štamgasty ho naplňoval nadšením a vylepšoval mu náladu. Jen jeden jediný člověk mu ji vytrvale kazil. Cizí člověk, který, ačkoliv se osmnáctá hodina nezadrţitelně blíţila, se pořád ne a ne zvednout k odchodu. Marek z něho neměl dobrý pocit. Za ty skoro dva roky, co tady více či méně pravidelně vypomáhal, se uţ naučil své zákazníky odhadovat. Znal osobně všech čtyři sta dvacet šest domorodcŧ a poznal uţ na první pohled, kdo se přišel najíst nebo napít, kdo si potřebuje popovídat a kdo se chce jenom podívat na zboţí, ale neutratí přitom ani korunu. 222
Také uţ dokázal poznat, s kým budou problémy. Věděl dopředu, který host se hodlá opít do němoty, znal těch několik místních i přespolních rváčŧ a poznal, kdy se někdo jen snaţí vyvolat potíţe. Dvakrát byl bit, protoţe se nechtěl prát. Přišlo mu úchylné mlátit pěstí někoho do obličeje. Jenţe ho vyškolili. A on najednou pochopil princip; v jedné divoké bitce, do níţ se postupně zapojila celá hospoda, zlomil dva nosy, vyrazil jeden zub a udrţel se aţ do konce na nohách. Byl strašně potlučený, ale od té doby měl v lokále klid a několik nových výborných přátel. I ti největší rváči poznali, ţe ten nový hostinský si uţ od nich nenechá nic líbit a přestali ho provokovat. A svoje vlastní spory si od té doby vyřizovali někde jinde. S místními tedy ţádné problémy nebyly. Tenhle návštěvník ale nebyl místní a Markova intuice mu napovídala, ţe s ním problémy budou. Podvědomě cítil, ţe s tím člověkem není něco v pořádku. Prohlédl si toho chlapa hned, jak sem zhruba před hodinou přišel, a okamţitě k němu pocítil odpor. Nikdy neměl rád tenhle typ drsných chlapíkŧ v krátkých koţených bundách a se zrcadlovými brejličkami na nose. Aţ příliš často za sebou ta neprŧhledná skla ukrývala uhýbavé podrazácké oči. Marek ţil takřka v lese, ve skromných podmínkách, a přímo bytostně pohrdal muţi, kteří mívali krky, zápěstí i prsty ověšené zlatem. Kdyţ se podíval na jejich měkké bílé dlaně, viděl, ţe tyhle ruce nikdy v ţivotě nesáhly na práci. Ale kupodivu ti lidé nouzí netrpěli. Ba právě naopak. Poznal takových chlápkŧ ve svém ţivotě uţ několik a ze všech do jednoho mu bylo na zvracení. A tenhle člověk, sedící hned před pultem, Markovi pěkně na očích, patřil nepochybně do té stejné kategorie. Přišel sem chvíli po páté, povídali si chlapi, ţe vystoupil dost narychlo z bratislavského rychlíku, posadil se tady k tomu stolu a po dlouhém mlčenlivém studování nápojového lístku si objednal irskou whisky od pana Johna Jamesona z Dublinu. Markovo nejfajnovější pití, kterého tady měli k dispozici jen několik lahví pro skutečné fajnšmekry. 223
Zprvu byl potěšen, ţe narazil na znalce vynikajícího pití, protoţe jeho oblíbené značce se tady moc nedařilo. To jen občas, kdyţ mu chtěl některý kamarád udělat radost, si ji objednal a pozval i jeho. Bývalo to však jen čistě přátelské gesto, protoţe tady se pil hlavně rum, borovička a občas myslivec nebo fernet. Svou nezanedbatelnou roli hrál také fakt, ţe jedna láhev této whisky stála víc neţ čtyři láhve rumu. A teď se konečně objevil někdo, kdo si tu skvělou, prŧzračně zlatohnědou, třikrát destilovanou whisky s lehounkou příchutí zralého ječmene objednal. Jenomţe kdyţ Marek viděl, s jakou lhostejností ten morous v koţené bundě Jamesona usrkává a jak ho zapíjí Coca-colou, bylo mu toho pití líto. Ten člověk si sice kupoval drahé pití, ale znalec to rozhodně nebyl. A nejen ţe to nebyl znalec whisky. On byl celý nějaký divný. Uţ skoro hodinu tady seděl u té jedné skleničky a jedné krabičky dlouhých Marlborek a zarytě mlčel. Znechuceným odvrácením hlavy odrazil několik vcelku vlídných pokusŧ o konverzaci ze strany místních štamgastŧ, takţe ti si ho brzy přestali všímat a věnovali se hlavně sami sobě. Začal si ho však všímat Marek. Zvláště poté, co si v odlesku okenního skla zcela náhodou všiml, ţe kdykoliv se k tomu muţi otočí zády, tak si ho ten chlap velmi pozorně prohlíţí a má přitom velmi napjatý výraz v obličeji. Jakmile se k němu ale Marek otočil čelem, okamţitě sklopil hlavu a díval se zase do té své poloprázdné skleničky, jakoby pohled na zbytek zteplalé a dávno vyčpělé whisky byl tou nejzajímavější věcí na světě. Marka štvalo, ţe tomu člověku nevidí do očí, protoţe kamenný obličej falešného hráče pokeru o něm neprozrazoval nic, snad kromě toho, ţe se umí dokonale ovládat. Marek svraštil obočí a přimhouřil oči, jako vţdycky, kdyţ mu něco vrtalo hlavou. O co mu sakra jde?, říkal si a usilovně vzpomínal, jestli se s tím člověkem nesetkal uţ někdy dřív. Neměl nijak dobrou paměť na tváře, ale úzký obličej, tenké rty, úsečné a nepřívětivé chování, ale hlavně ten specifický styl oblékání, to by si asi zapamatoval. Ne, byl si jist, ţe s ním ještě nikdy neměl co do činění. O to podivnější však bylo, ţe ten muţ patrně znal jeho. 224
Marek začínal být nervózní. Hodiny odtikávaly poslední vteřiny otevírací doby a ostatní zákazníci se spořádaně rozcházeli. Odešel mohutný a ramenatý červenolící Jarda, který uţ svojí pouhou nepřehlédnutelnou fyzickou přítomností dodával Markovi jistotu, domŧ si to namířil i potetovaný cikán Lacko, se kterým se několikrát bil, a s nímţ se docela spřátelil. Zvedali se všichni, jen ten frajírek v koţené bundě seděl pořád dál u svého stolu. Marek vyuţil chvilkového chaosu, kdy k pultu přicházelo platit asi pět lidí najednou a na moment ho tak zastínili před slídivýma očima toho chlapíka, a vytáhl rychle ze zásuvky vysoce účinnou a ostře nabitou ruskou pistoli36, a poloţil si ji na speciálně vyrobenou malou odkládací plochu pod horní deskou pultu. Na místo, kde byla bezpečně mimo dohled zákazníkŧ, ale přitom byla po ruce a snadno na dosah. Ještě nikdy nepocítil potřebu mít tu zbraň poblíţ, dnes to bylo poprvé. Poslední z místních zaplatil útratu, rozloučil se a odešel pryč. Marek a ten chlap osaměli. Marek začal okázale přerovnávat nádobí. Nic… S tím člověkem to ani nepohnulo. Úmyslně nápadně se podíval na náramkové hodinky. Bylo deset minut po šesté. Před chvílí mu padla. Měl pro dnešek po sluţbě. Nebylo mu proti mysli nechat otevřeno třeba dlouho do pozdní noci, pokud místní něco slavili, a ţe slavili rádi a často, ale nehodlal tady trávit čas s podivínem, který si uţ víc jak hodinu nic neobjednal. Dneska chtěl pouklízet, spočítat trţbu a jít konečně domŧ. „Lituji, pane, ale dneska uţ zavíráme. Já tady musím ještě uklidit. Tak se nezlobte, ale musíte uţ odejít,― řekl nahlas Nevzhledná ruská pistole PSM (Pistolet Samozaryadnyj Malogabaritnyj) byla zkonstruována na poţadavek KGB v roce 1973 a byla určena pro vysoké armádní dŧstojníky a bezpečnostní sloţky (KGB a MVD). Je velmi plochá a pro malé rozměry je určena pro skryté nošení. Pro zvláště prŧbojný náboj ráţe 5,45 mm je vhodná pro střelbu proti osobám chráněným neprŧstřelnou vestou. Zásobník je jednořadý a má kapacitu 8 nábojŧ. 36
225
a zadoufal, ţe se ten člověk zvedne a vypadne odsud pryč. Po dobrém a bez potíţí. Dokonce by mu odpustil, i kdyby se rozhodl odejít odsud bez zaplacení. Hlavně, kdyţ bude konečně za dveřmi. Z té jejich správné strany. Chlap, stále bez jediného slova, se však otočil i se ţidlí, a konečně si sundal z očí ty svoje neprŧhledné brejle. Upřeně se na Marka zahleděl a Marek se bezděky zachvěl. Připadal si, jakoby se díval do očí hladového hada. Pohled temně černých a pichlavých očí mu byl krajně nepříjemný. Oprostil se od toho a raději si svého zvláštního hosta dŧkladněji prohlédl. Mohlo mu být něco málo přes třicet a pŧsobil dojmem, ţe je zvyklý poroučet a ţe je vţdy připraven s brutální tvrdostí okamţitě potlačit jakýkoliv odpor nebo dokonce i jen náznak odporu. Černooký muţ si mezitím přehodil pohodlně nohu přes nohu, měl na sobě černé koţené kalhoty a lesklé kovbojské boty protaţené do okované špičky, a zlatým masivním zapalovačem si leţérně připaloval dlouhou cigaretu. Vloţil ji mezi úzké rty, několikrát zvolna potáhl a potom nedbalým, ale nesmírně provokativním gestem odklepl ţhavý popel na dřevěnou podlahu. S Markem to trhlo, protoţe on bude ten, kdo to bude uklízet, ale ovládl se a vyčkával. Cizinec zaklonil hlavu a vyfoukl ke stropu obláček kouře. Potom se podíval na Marka a zeptal se: „Tento bufet, ten patrí Andree Mezsárošovej, ţe?― Marek na něho vytřeštil oči a muţ se spokojeně usmál. Pokýval hlavou, jako kdyby mu to jako odpověď stačilo. Mlčky potáhl z cigarety a jen se očima pásl na Markově zděšení. Markovi se zhroutil svět. Ve zlomku vteřiny si uvědomil, ţe svým překvapením Andreu prozradil. A ţe se stává svědkem něčeho velice nedobrého. Nikdo v Rudné totiţ nevěděl, a ani neměl vědět, ţe se Andrea za svobodna skutečně jmenovala Mezsárošová. To bylo Andreino rodné jméno, jenomţe od té doby, co opustila Bratislavu, změnila příjmení uţ dvakrát. Všichni tady věděli, ţe sem se 226
přistěhovala jako Vargová. A nebylo ţádným tajemstvím, ţe teď je uţ čtrnáct měsícŧ Koudelková. Ale ţe bývala Mezsárošová, to tady nikdo vědět neměl. Sama Andrea si to tak přála a měla pro to dost dobrý dŧvod. Tak dobrý, ţe ho Marek bez námitek respektoval. A tak její dívčí jméno znalo jen těch pár ještě ţijících, většinou hodně vzdálených příbuzných, a několik bývalých spoluţaček a kamarádek z dětství. S těmi všemi ale Andrea uţ dávno zpřetrhala veškeré kontakty a ţádná z nich neměla ani tušení, kde Andrea teď ţije. No a potom to jméno znala uţ jen nevelká skupinka lidí, před kterými se Andrea na tomto konci světa uţ několik let ukrývala… X Marek se to dozvěděl loni koncem dubna, krátce předtím, neţ se k Andree oficiálně a natrvalo nastěhoval. Často si spolu o dŧleţitých věcech povídali uprostřed noci. Kdyţ malá Barborka spala ve svém malinkém pokojíčku, kdy je nikdo nerušil a nic nerozptylovalo, a kdy i čas okolo nich plynul tak nějak pomaleji a mírumilovněji. Pamatoval si, jako by se to stalo včera, jak tehdy leţeli nazí a příjemně unavení po divokém milování na rozloţeném gauči v obýváku a odpočívali. Do otevřených oken pokoje svítil měsíc a do místnosti se přes vlnící se záclony prodíral vzduch tak vlahý, jak umí být tady, v širokém údolí sevřeném ze severu masívem Nízkých Tater a z jihu Muráňskou planinou, jenom těch několik málo dní na přelomu dubna a května, kdy tady vrcholí jaro. Uvolněně leţeli na zádech a tiše oddechovali. Marek měl hlavu poloţenou na Andreině plochém břiše a díval se do chladně bílého, téměř dokonale kulatého měsíčního kotouče za oknem. Prsty se navzájem lehce dotýkali svých těl a hladili se. Měsíc, a zvlášť úplněk, na Marka vţdy silně pŧsobil. Cítil, jak ta neviditelná, ale mocná síla do něho vstupuje, proniká jím, vniká do kaţdého svalu, do kaţdičké buňky. Celou svou bytostí 227
vnímal, jak ho ty bledé měsíční paprsky posilují a jak v něm probouzejí mohutné přílivové vlny touhy po vášnivém sexu. A později, kdyţ se milováním zbavil toho obrovského přetlaku energie a uvolnil se, míval ohromnou chuť povídat si, svěřovat se, vymýšlet budoucnost, plánovat ţivot. Za úplňku dostával ty úplně nejbáječnější nápady. Alespoň se domníval, ţe to bývají ty nejbáječnější nápady. Někdy také dostával za úplňku ty úplně nejbláznivější a nejšílenější nápady. I tentokrát polohlasem vyprávěl, plánoval, rozkládal rukama a vysvětloval Andree, jak by to bylo ohromně bezvadné a nádherné, kdyby spolu mohli být pořád. Úplně pořád. Kdyby nemuseli krást ty vzácné chvilky vzájemného soukromí, kdyby mohli být jako rodina. Kdyby mohli být opravdická rodina. Andrea, Barborka a on. Taková normální rodinka. Maminka, tatínek a jejich malá holčička. Byl tak soustředěný na to, o čem mluví, ţe mu nějakou chvíli trvalo, neţ si uvědomil, ţe se svou dívkou zničehonic ztratil kontakt. Pořád tam leţela, pořád měl hlavu poloţenou na jejím břiše, pořád se tak něţně navzájem dotýkali rukama. Zdánlivě se vŧbec nic nezměnilo. Fyzický kontakt zŧstal. Ani jeden z nich se nijak významněji nepohnul, nic zvláštního neudělal. A přesto se zcela a náhle vytratil kontakt duševní, zničehonic se přetrhla ta tenká metafyzická nit, která je v takových chvílích pevně spojovala a umoţňovala jim spolu vzájemně komunikovat, aniţ u toho pouţívali nadbytečných slov. Marek se znepokojeně převalil na břicho a pozorně se na Andreu podíval. Ta však bleskurychle otočila obličej do stínu a přitiskla levou tvář pevně na polštář. Nechtěla, aby viděl, ţe má oči plné slz. „Ale no tak,― oslovil ji Marek něţně. „Rozplakat jsem tě na mou duši nechtěl. To jsem tě tou představou tak moc vyděsil?― Pohladil ji zlehka po tváři a pokusil se ji přimět, aby se obrátila k němu. Chtěl jí dát pusu, pomazlit se s ní, chtěl ji znovu rozveselit. Andrea se mu však prudce vysmekla, jako jeţek se stočila do klubíčka a hlavu si přikryla polštářem. Hladká bílá záda se jí začala otřásat pláčem. Marek šokovaně ustrnul s pravou rukou visící ve vzduchu. Byl zmatený. 228
Rychle si v hlavě zpětně přehrával všechno, co během uplynulých minut řekl, ale nenapadlo ho nic, čím mohl Andreu rozplakat. Pomalu a opatrně tu stále ještě zvednutou ruku spustil na oblé rameno. Neucukla. Nesměle ji pohladil. Nebránila se. Povzbuzen úspěchem jí jemně odtáhl z obličeje ten polštář. Naklonil se k ní a políbil ji na uslzenou tvář. Její záda se přestávala otřásat. Pokusil se dívku k sobě převrátit. Podvolila se a nechala se bez odporu otočit. Přilehl si těsně k ní a pevně ji sevřel v náručí. Zabořila mu obličej do chlupatých prsou a Marek cítil, jak mu po těle stékají horké kapky slz. „Co se stalo, Andrejko?― zeptal se konejšivě. „Řekl jsem něco hloupého? Dotkl jsem se tě něčím? Ublíţil jsem ti nějak?― Zavrtěla hlavou. „Tak proč pláčeš? Co se stalo? Andrejko, já tomu vŧbec nerozumím,― řekl nechápavě. „A já ti chci rozumět.― Na okamţik zauvaţoval. „Hele, miláčku,― řekl a nasadil ten nejprovinilejší výraz, jakého byl v tu chvíli schopen. „Jestli jsem plácl nějakou kravinu, jestli jsem tě něčím urazil nebo jestli jsem ti snad něčím ublíţil, tak mě nakopej do zadku, napasuj mi na hlavu celou sadu těch nerez hrncŧ, co máš v kredenci, otřískej o mě váleček na nudle, dej mi domácí vězení, zavři mě přes noc mezi myši do sklepa nebo mě třeba hoď prasatŧm, ale neplač, prosím tě, Andrejko, neplač.― „Bolí mě to, víš?― řekl tiše po krátké odmlce nešťastně. „Moc mě to bolí.― Andrea se vyprostila z jeho sevření a potáhla nosem. „Poţičaj mi tvoju vreckovku, prosím ťa,― poţádala. Utřela si mokré oči a hlasitě se vysmrkala. Posadila se na posteli a podívala se zpříma na Marka. Tmavě kaštanové vlasy rámovaly její bledou tvář, moc jí to slušelo, ale ve velkých hnědých očích měla pohled laně uštvané loveckými psy. V měsíč229
ním světle se slabě leskly. Povzdechla si a zavrtěla smutně hlavou. „Mareček, ja s tebou nemôţem zostať,― řekla ještě trochu roztřeseným, ale uţ zase plně kontrolovaným a ovládaným hlasem. „Asi bude lepšie, keď sa rozídeme. A to čo najskôr. Kvôli Barborke to bude lepšie.― Marek na ni vytřeštil překvapeně oči. Čekal ledacos, ale toto ne. Bylo to jako blesk z čistého nebe, jako mrazivě ledová sprcha. „Andrejko,― řekl, kdyţ se z toho šoku trochu otřepal. „Jestli to měl být vtip, tak tě upozorňuju, ţe nebyl vŧbec dobrej. To uţ jsi mi říkala lepší fóry.― Doufal, strašně moc doufal, ţe se dívka najednou usměje a řekne, ţe to byl jenom nepovedený ţert a ţe si zase padnou kolem krku a bude všechno tak, jako bylo dřív. Jako to bylo posledních několik měsícŧ. Jako to bylo ještě před necelou pŧl hodinou… Andrea však neţertovala a neusmála se. Pŧvabný obličej byl jako vytesaný z chladného a nepřístupného bílého mramoru. Byl tak studený a nehybný, ţe by dívka v tom okamţiku mohla úspěšně dělat partnerku Michelangelovu Davidovi. „Proboha, ty to myslíš váţně,― vydechl Marek zdrceně, kdyţ se na ni pozorně podíval. Dívka neodpověděla a jen se na něho pořád tak podivně chladně dívala. „Ne, ne, ne. To nejde, to nemŧţeš, jen tak, prostě mi říct, ţe se rozejdeme,― bránil se přijmout za svou tu hroznou představu. „Musíš mi přece říct, proč to chceš udělat, musíš přece pro to mít nějakej dŧvod? Andreo, co se mohlo tak hrozně změnit za jednu jedinou hodinu? Co povídám, ani ne hodinu. Pŧl hodiny. Co jsem udělal tak strašlivýho, ţe se chceš se mnou najednou rozejít, přestoţe jsme se ještě před pŧl hodinou milovali a tys mi přitom říkala tolik hezkých a něţných slŧvek?― „Ja viem. Bola to hrozná chyba, moja chyba, ţe som to nechala zájsť tak ďaleko,― řekla tiše Andrea a zatvářila se nesmírně nešťastně. „Veľmi sa ti za to ospravedlňujem, Mareček. Viem, ţe som ti ublíţila. Veľmi ma to mrzí. Ale musíme to urobiť, nejde to inak. Ver mi, prosím ťa. Ty za to nemôţeš, to nemá 230
s tebou nič spoločné. Miláčik…,― chtěla ještě něco říct, ale zlomil se jí hlas. A tak jen zvedla nesměle ruku a chtěla ho pohladit po vlasech. Marek však hlavou prudce ucukl, jako kdyby se ho pokoušelo dotknout nějaké odporné zvíře. Andrea ruku stáhla a oči se jí zaplavily zoufalstvím. Tentokrát však Marek ty slzy neviděl, protoţe je nechtěl vidět. Byl zklamaný, naštvaný, poníţený. Vyskočil z postele a začal chodit sem a tam po místnosti. Jen tak. Bez rozmyslu. Jen aby něco dělal. Byl jako tygr zavřený v příliš těsné kleci. Vřelo to v něm. Cítil, jak se mu hrudník rozpíná strašlivým přetlakem emocí, měl pocit, ţe pokud se mu nepodaří hodně rychle trochu té páry vypustit, tak ho to rozerve na kusy. Přecházel od postele k oknu a zase zpět. Zhluboka dýchal a pomalu se uklidňoval. Začínal si připadat hloupě a trapně. Máloco je směšnější, neţ nahatý chlap pobíhající vztekle po pokoji, a on si to uvědomoval. Zŧstal stát před otevřeným oknem. Jeho oči se dívaly ven do větví stromŧ, ale neviděly, jeho uším se nabízelo jemné a melodické šumění listí v lehkém větru, ale uši to neslyšely. Znovu se v něm začínalo hromadit to hrozné a nesnesitelné napětí. Zrychloval se mu dech. „Do prdele, do prdele a ještě jednou do prdele,― vyjelo z něj náhle a prudce udeřil pěstí do dřevěného parapetu. Vší silou. Pokojem se rozlehla dunivá rána a Markovou paţí projela pronikavá bolest. Ale ulevilo se mu. „Jauvajs,― zasyčel a zkřivil se mu obličej. „Jo, jo, jen tak dál na mě. Holka, kterou miluju, mně dá kopačky a neřekne mi ani proč, z otevřenýho vokna mně táhne na kuliska, takţe si nejspíš nachladím močák, a já si ještě sám zlomím ruku. To je dobrý. Fakt dobrý,― vrčel ukřivděně, ale uţ vŧbec ne vztekle, a třel si druhou dlaní pohmoţděné klouby prstŧ. Obraţené 231
kosti bolely, ale fyzickou bolest příliš nevnímal. Byl teď hlavně zklamaný. A nešťastný. Ze všeho nejvíc se teď cítil nešťastný. Ale za ţádnou cenu nechtěl, aby to na něm bylo vidět. Na to byl příliš hrdý. Nebo moţná ješitný. Díval se upřeně z toho otevřeného okna a doufal, ţe čerstvý vzduch rychle vysuší ty dvě slzy, co se mu znenadání objevily pod víčky očí. „Ukáţ mi tú ruku, Mareček, pofúkam ti to,― ozvalo se najednou tiše a prosebně těsně za ním. Prkenně a neochotně se otočil. Andrea stála sotva pŧl metru od něj. I ona se tvářila nešťastně. Neslyšel ji, kdyţ bosá po vysokém koberci přicházela k němu, překvapila ho. Cítil se rozporuplně a nevěděl, jak má reagovat. Dívka situaci vyřešila po svém. Natáhla ruku a uchopila ho za zápěstí. Přitáhla si jeho paţi k ústŧm a lehce mu pofoukala do krve odřenou, stále ještě pevně zaťatou, tvrdou pěst. Ohleduplně a měkce ho na ni políbila. Marek poněkud zjihl a uvolnil se. Povolil prsty a rozevřel dlaň. Andrea si ji mazlivě přitiskla na tvář. Přistoupila k němu ještě blíţ, zvedla se na špičky a podívala se mu do očí. „Mareček, ja ti musím niečo povedať. Mala som ti to povedať uţ dávno,― řekla váţně. „Poď si zase ľahnúť do postele, lepšie sa mi tam rozpráva. Chcem ti niečo povedať a je to na dlhé rozprávanie. Prosím ťa, poď so mnou,― řekla a nenásilně ho táhla nazpět k lŧţku. Marek se poddal a nechal se dovést aţ zpátky ke gauči. Andrea se posadila ke stěně, načechraný polštář si nacpala za sebe, Marka usadila mezi svá stehna, zády k sobě, a opřela si jeho hlavu o prsa. Obejmula ho a on ji drţel za ruce. „Mareček, počúvaj ma, prosím ťa, počúvaj ma dobre a neprerušuj ma. Ťaţko, veľmi ťaţko sa mi o tom rozpráva, ale máš právo to počuť. Musíš to počuť,― začala Andrea pomalu. „Vieš, obávam sa, ţe nie som to dobré dievčatko, za ktoré ma ty povaţuješ. Nie. Ja nie som ţiadne neviniatko. Vieš,― řekla a hlas jí 232
zdrsněl. „Ja mám za sebou dosť divokú minulosť a nie je to nič, na čo by som bola pyšná. Skutočne nie…― X Odmlčela se a skládala si v hlavě slova do dalších vět. Marek ani nedýchal a celý znepokojený čekal, co bude následovat. Začínalo to tak divně. „Môj otec bol odjakţiva alkoholik,― začala vyprávět Andrea. „Ťaţký alkoholik, a keď sa opil, a to bolo prakticky denne, strašne nás potom doma bil. Za kaţdú hlúposť, ale koľkokrát aj bez akejkoľvek príčiny, len tak. Tĺkol mňa aj moju mamu. Bil nás obidve, ale mamičku omnoho viac. Neviem prečo. Bola zakaţdým samá modrina, niekoľkokrát mala aj niečo zlomené. Nespočítala by som, koľkokrát bola u doktora. Všetci známi jej hovorili, nech sa s tým šialencom dá rozviesť, alebo nech ho dá aspoň na súd, nech ho zaţaluje, ţe ho zavrú a bude mať konečne pokoj, ale ona nechcela, mala ho svojím spôsobom rada… Nikdy som to nepochopila… Nechápala som, ţe môţe mať niekto niekoho tak rád, ţe sa nechá aj takto týrať… Bolo to stále horšie a horšie a ja som začala utekať z domu. Nemohla som to vydrţať. Nie to, ţe bil mňa. Na to, ako trpí mamka, som sa nemohla dívať! Nemala som ešte ani sedemnásť, chodila som na gympel, a zatiaľ čo davy ľudkov postávali v tom čase na námestiach, štrngali kľúčami, objímali sa a uţívali si neţnú revolúciu, ja som preţívala doma peklo. A keď raz, koncom novembra, prišiel otec večer zase opitý ako zver, a hned vo dverách vrazil mamičke úplne bezdôvodne strašnú facku, nevydrţala som to. Niečo sa vo mne zlomilo. Skočila som naňho a pokúsila sa mu vyškriabať oči. Chcela som mu ublíţiť, zabiť ho. Chcela som brániť mamku. Bolo to odo mňa naivné, pretoţe otec bol síce opitý, ale bol silný. Vedela som to, ale musela som niečo urobiť… Strašne som od neho dostala… Zmlátil ma ako prašivého psa. Ešte nikdy predtým ma nikto tak strašne nestĺkol. Bola som samá modrina, z nosa mi tiekla krv. Mamička sa ho pokúšala 233
zastaviť, kričala, nech ma nechá na pokoji, otec na nás jačal, ţe sme lenivé a nevďačné mrchy a ţe nás zabije obidve. Bolo to hrozné… Myslela som si, ţe to naozaj urobí. Bol ako zmyslov zbavený. Strašne som sa ho bála. Musela som preč… Schmatla som z vešiaku bundu a utiekla von. Neuvaţovala som príliš, čo robím, ţe tam nechávam mamičku samotnú s tým opitým šialencom. Nevedela som si rady, bola som mladá, hlúpa a naivná. Ocitla som sa na ulici. Síce s bundou, ale zato len v papučiach a tričku. Bola mi strašná zima, mrzla som, ale bolo mi to jedno. Vravela som si, ţe bude lepšie niekde zmrznúť ako kus ľadu, neţ sa nechať doma umlátiť na smrť. Vozila som sa v autobusoch a električkách aţ do polnoci, a keď ma nakoniec jeden vodič na konečnej v Rači z električky vyhodil, vrátila som sa do centra pešo. Skončila som na ţelezničnej stanici… Ani neviem, ako som sa tam vlastne dostala… Ale bolo tam teplo, tak som tam zostala aţ do rána. Veľa som toho nenaspala, bála som sa policajtov. Mala som strach, ţe by ma šupom poslali domov. Nebola som plnoletá… Lenţe vtedy bola taká doba, ţe sa tam policajti vôbec neukazovali. Bola predsa sloboda a demokracia,― řekla Andrea sarkasticky a zavrtěla hlavou. Marka zašimraly její vlasy, ale ani se nepohnul. „Vlastne jeden tam predsa len prišiel,― vzpomněla si po chvíli. „Taký mladý chalan to bol. Zelené ucho. Nemohol byť omnoho starší ako ja… Na klope uniformy mal pripnutú trikolóru a smrdel rumom. Bol opitý. A nadrţaný. Asi ma chcel znásilniť v mene zákona… Alebo revolúcie… Musela som pred ním utiecť… Striasla som ho aţ pred úradom vlády… Hľadal ma a kričal, nech se vrátim, ţe sa s ním budem mať ako v bavlnke. Plakal. Videla som, ako s ním hovorili nejakí dvaja páni v civile, asi z vládnej ochranky, privolali vysielačkou hliadku a tí ho napchali do sluţobného auta. Asi ho odviezli vytriezvieť, aby nerobil hanbu. Vrátila som sa na to nádraţie. 234
Dva dni som vydrţala o hlade, tretí deň som prvýkrát v ţivote prehrabala odpadkové koše a natiahla ruku s prosbou o drobné… Bolo to strašne poniţujúce, ale stále lepšie, neţ sa vrátiť domov, do toho pekla… Ďaľší deň som poprosila o peniaze takého pekného tmavovlasého chlapca. Mohol mať tak dvadsaťpäť, bol dobre oblečený a dobre vyzeral. Vyzeral ako študent z dobrej rodiny, vysokoškolák. Chvíľu si prezeral moje modriny, nič nevravel. Potom ma vzal mlčky za ruku a odviedol ma do neďalekej reštaurácie. Šla som s ním. Bolo mi jedno, čo so mnou urobí. On mi ale objednal jedlo a teplý čaj. Veľa jedla a veľa teplého čaju. Povedal mi, ţe sa volá Roman… Naloţil ma do taxíka a odviezol k nejakému dievčaťu, čo bývalo samo vo veľkom dome pod hradom. Vravel, ţe je to jeho sestra. Katka na mňa bola dobrá. Vykúpala ma a dala mi čisté prádlo a šaty. Po niekoľkých dňoch som sa vyspala ako človek… Pripadala som si ako v nejakom americkom filme. Roman so svojou sestrou sa o mňa starali a nič za to nechceli. Bolo mi u nich dobre. Malo mi to byť podozrivé, pretoţe v ţivote nie je nič zadarmo, ale ja som bola hrozne naivná,― řekla Andrea tvrdě. „Pochopiteľne som sa do Romana zamilovala. Bol veľmi milý, aspoň spočiatku. Bol to môj prvý chlapec,― dodala a čekala, jestli na to bude Marek nějak reagovat. Ten ale byl z jejího dosavadního vyprávění tak šokovaný, ţe se na ţádnou reakci ani nezmohl. Uvědomil si, ţe aţ doteď o Andreině minulosti nevěděl vŧbec nic. „Uviedol ma do veľkého sveta, do nočnej Bratislavy,― pokračovala dívka pomalu. „Páčilo sa mi to, pripadala som si ako kráľovná. Mala som všetko, na čo som si spomenula. Nenapadlo ma premýšľať, kde na to všetko Roman berie. Mala som ho rada. A raz mi ponúkol takú divne voňajúcu cigaretu. Bola som vtedy blbá, tak hrozne blbá,― konstatovala a zavrtěla nechápavě hlavou. „Boli sme v nejakej skvelo sa baviacej spoločnosti, fajčili to tam všetci. Vzala som si to tieţ. A nabudúce znovu. Páčilo sa mi, čo to so mnou robí. Bolo to príjemné, mala som po tom nádherne ľahkú hlavu, nadšene som sa rozprávala 235
s ostatnými, všetko vyzeralo také ľahké… Bola to eufória. Chcela som to zaţívať znovu a znovu. Po nejakom čase mi tráva prestávala stačiť. Chcela som viac. A Roman sa o mňa postaral. Dalo sa naňho spoľahnúť. Fajčili sme čokoládu… Tak sa medzi feťákmi hovorí hašišu37. Bolo to podobné ako marihuana, len silnejšie. Skvelo sa s tým počúva hudba, si omnoho vnímavejší, omnoho viac preţívaš vonkajšie podnety. Niekoľkokrát mi ušúľal aj špeciálnu cigaretu s takým hnedým práškom. Vravel mi, nech si to váţim, pretoţe je to strašne drahé a nedáva to kaţdému. Bol to heroín38. Nechcela som ale stále len fajčiť, nemám cigarety rada. Roman povedal, ţe to je ten najmenší problém, a vstrekol mi niečo do ţily.― „On ti píchl heroin?― zachvěl se Marek. „Nie. Ten bol vtedy naozaj drahý a ťaţko sa zháňal. Dala sa zohnať kvalitná tuzemská droga. V podstate zadarmo.― „Pervitin…,― vzpomněl si na kníţku Memento od Radka Johna, kterou četl snad jen rok nebo dva poté, co to Andrea proţila na vlastní kŧţi. Vzpomínal si, ţe s ním tehdy ten příběh hluboce otřásl. A tady měl člověka, dokonce dívku, kterou miloval, a která to všechno doopravdy proţila. Tohle nebyla ţádná beletrie, tohle byla skutečnost. „Ano. Pervitín39. Bála som sa injekcie, ale bola to pre mňa úplná bomba.― „Jaké to je?― zeptal se Marek tiše. „Nikdy si nič také neskúšal?― Zavrtěl hlavou. „Ani cigaretu s marihuanou?― „Ne. Nikdy. Jednou mi ji kdosi nabídl, ale bál jsem se.― „Bál si sa?― „Ano. Bál jsem se. Bál jsem se toho, ţe by se mi to třeba zalíbilo a ţe bych s tím nedokázal sám přestat.― „Páčilo by sa ti to. Zo začiatku je to úţasné. Predstav si, ţe sa rozpúšťaš, ţe sa stávaš priehľadným. Vidíš srdce, ako pumpuje krv. Alebo zrazu zistíš, ţe si v miestnosti plnej motýľov. Sú ich Hašiš – slangově také haš, čokoláda Heroin – slangově také ejdţ 39 Pervitin – slangově také piko, péčko, peří, vitamín P 37
38
236
tam stovky, tisíce. Trepotajú krídlami, lietajú okolo teba, krúţia pod stropom. Sú nádherne farební, tak zvláštne sýto farební. Sú to neskutočné farby. Alebo počuješ zvuky a vidíš ich farby. Vedel si, ţe sú zvuky farebné? A ten sex… Marek, milovanie, keď sa vznášaš, to je niečo neopísateľné… Piko pôsobí zase inak. To je normálny stimulans. Si nabudený a plný energie, nie je problém preţúrovať tri dni a noci v kuse, nepotrebuješ absolútne vôbec spať, môţeš hory prenášať. Nahováraš si, ţe máš telepatické schopnosti. Je to nádhera. Lenţe potom to prejde a ty zisťuješ, ţe si vyţmýkaný ako handra na podlahu. A tak si to dáš zase. A znovu a znovu. Neveril by si, ako strašne rýchlo sa na to svinstvo dá navyknúť a ako strašne zle ti je, keď to nemáš,― pokračovala Andrea a měla přitom zavřené oči. Hlavou se jí jako o závod honily hrozné vzpomínky, slova se z ní drala ven téměř bez jejího přičinění. „Bývalo mi strašne zle, zvracala som, brnela mi hlava, ruky sa mi triasli. Máš strašnú paranoju40. Nahováraš si, ţe ťa všetci prenasledujú, ţe ťa chcú zabiť. Sú to strašné muky, nepriala by som to nikomu zaţiť.― „To je přece strašný,― zašeptal Marek. „Pomáhá proti tomu něco?― „Áno, pomáha. Keď si znovu šľahneš. A ja som to robila. Roman mi bez rečí zaisťoval pravidelný prísun. To uţ som konečne pochopila, ţe nemusí nič zháňať, pretoţe on je ten, kto má tovar vţdy k dispozícii. Obdivovala som ho. Mohol si dovoliť všetko. Bol pekný a bohatý. A mal moc… Bol môj boh… A ja som ho zboţňovala… Lenţe nič netrvá večne. Jedného dňa som Romana prestala baviť. Našiel si na hranie inú kočku a svoje investície do mňa sa rozhodol zhodnotiť. A tak odo mňa zrazu chcel, aby som mu za tovar platila rovnako ako všetci ostatní feťáci. Dokonca chcel, aby som mu zaplatila aj za to všetko, čo uţ do mňa napumpoval, vraj to bola len akási pôţička. Lenţe ja som nemala
40
Paranoidně-halucinogenní syndrom, slangově také stíha.
237
ţiadne peniaze, nikdy som ešte nepracovala, nemala som ani dokončený gympel… Roman ma do ničoho nenútil, stále se tak pekne usmieval. Prestal mi ale dávať tovar. Vravel, prines peniaze, bude tovar… Chcela som vydrţať bez dávky, ale to sa nedalo. Musela som zohnať prachy… Vrátila som sa tajne domov a ukradla všetky peniaze, ktoré som našla. Vedela som, kam ich moja mamka pred otcom schováva… Dala som to všetko Romanovi, aj keď som vedela, ţe otec mamku zase strašne zbije, a za odmenu som od neho dostala niekoľko dávok péčka… Lenţe to na dlho nevydrţalo. Doma uţ nebolo čo ukradnúť a kradnúť vonku som sa bála. Bola som zúfalá. Nemala som peniaze, nedával mi drogy. Bola to hrozne jednoduchá matematika… Bola som v kríze, preţívala som hrozný absťák. Keď som vtedy na nádraţí vyberala odpadkové koše, myslela som si, ţe som na dne a ţe uţ to horšie byť nemôţe. Bol to omyl… Mohlo to byť ešte omnoho, omnoho horšie… Nepriala by som nikomu, aby si musel pretrpieť to, čo ja v tých dňoch. Rozumieš, uţ som si na to svinstvo zvykla, stačilo päť mesiacov, a potrebovala som ho. Lietala som v tom. Bola som na ulici, psychicky na dne, bez prostriedkov. Ten hajzel na to asi čakal, pretoţe práve vtedy mi ponúkol výmenný obchod. Keď vraj budem preňho pracovať v jednom exkluzívnom pánskom klube, bude ma ţiviť, šatiť, budem mať kde spať. A pokiaľ budú zákazníci so mnou spokojní, budem dostávať dávky zadarmo. Urazilo ma, ţe môj prvý a do tej doby jediný chlapec chce, aby som preňho robila kurvu. Vrazila som mu poriadnu facku… Nerozhneval sa za to na mňa, dokonca sa stále usmieval. Povedal mi, ţe keby som si to rozmyslela, nech za ním kľudne prídem. A vyhodil ma zo svojho domu. Priplazila som sa k nemu uţ za tri dni a odprosila ho na kolenách. Bozkávala som mu nohy, len aby ma nechal aspoň raz si poriadne šľahnúť… Usmieval sa. Vrátil mi tú moju facku a pridal niekoľko ďaľších. Drţala som, potrebovala som tú drogu. Povedal mi, ţe som špinavá štetka, poďakovala som sa mu. Prikázal mi, aby som sa vyzliekla donaha. Urobila som to. Prehol ma cez operadlo kresla a zozadu si ma vzal. Surovo, bezohľadne. Potom 238
zavolal dovnútra nejakých svojich kamarátov. Visela som tam nahá cez kreslo, so zadkom vystrčeným ako u doktora, a strašne sa hanbila, pretoţe som mala práve menštruáciu. Krv mi tiekla po stehnách, ale im to bolo jedno. Snáď sa im to aj páčilo. Plakala som, bola som poníţená ako nikdy, ale bála som sa pohnúť, aby se Roman nehneval… Neviem, koľko ich bolo, nevnímala som to. Musela som to vydrţať, pretoţe Roman stál predo mnou a v ruke drţal pichnu41 s mojou dávkou. Urobila by som vtedy čokoľvek, len aby som to dostala… Aţ omnoho neskôr som sa dozvedela, ţe jeden z tých chalanov to urobiť odmietol a za to ho zmlátili tak, ţe prišiel o oko. Ale vtedy som to netušila. Asi by mi to aj tak bolo jedno. Drţala som, aby som to mala čo najrýchlejšie za sebou a mohla si konečne šľahnúť. Roman ma pochválil, povedal mi, ţe som poslušné dievčatko, a sám mi napichol ţilu. Bola som mu vďačná, mne samej sa tak triasli ruky, ţe by som to nedokázala. Bola som pripravená na prácu. Dala som se zase do poriadku a jedného dňa začala skutočne pracovať v tom pánskom klube, čo zriadili z jednej vilky pod Slavínom. Volal sa ‚U nevinnej ruţe‘, niekto mal zrejme dosť zvrátený zmysel pre humor. Bol to vlastne normálny bordel, jeden z prvých v ponovembrovej Bratislave, len sa tomu tak nehovorilo.― Andrea se odmlčela. Váhala, má-li zacházet do větších podrobností. Chtěla být k Markovi upřímná, ale bála se, ţe ho tím ztratí, ţe jeho láska k ní celou pravdu neunese. Marek to vycítil a pohladil ji palcem po hřbetě dlaně. „Detaily vynech, ale řekni mi, jak dlouho jsi tam musela pracovat?― zeptal se tichým hlasem. „Robila som tam kurvu viac neţ pol roka,― odpověděla Andrea tvrdě. „Potom sa tam jedného dňa objavil Zolo. Kamaráti mu ako darček k dvadsiatym druhým narodeninám zaplatili celú noc. Šéfka ho poslala ku mne, bola to náhoda. Poznali sme sa, kedysi bývali neďaleko od nás, chodievali sme do jednej školy. Bol strašne ohľaduplný a nechcel so mnou spať. Odmie41
Pichna – slangový výraz pro injekční stříkačku
239
tol to. Namiesto toho sme sa rozprávali. Celú noc. Mala som k nemu dôveru, všetko som mu povedala. Ako teraz tebe… A on vyhľadal moju mamu a povedal všetko jej. Muselo to pre ňu byť nepredstaviteľne zloţité, ale dokázala ma odtiaľ vytiahnuť von. Na Romana podala trestné oznámenie. Na naše prekvapenie skončil pred súdom a ja som ho dostala aţ do väzenia, pretoţe som proti nemu vtedy svedčila,― vzpomínala Andrea. „Ako jediná zo všetkých dievčat,― dodala smutně. „Bola som strašne mladá, mala som osemnásť, a sľúbili mi beztrestnosť, ak budem proti Romanovi svedčiť. Vďaka mne ho odsúdili a zavreli na niekoľko rokov do basy. Vtedy mi sľúbil, ţe keď ho pustia, tak si ma nájde a zabije ma,― hlas se jí zachvěl. „Teraz uţ bude asi dávno vonku. A moţno ma hľadá. Preto som tu a nie doma. Bojím sa tam. A nikoho tam nemám.― Marek pevně sevřel její chvějící se ruce. „Áno,― řekla tiše Andrea. „Pevne ma drţ, prosím ťa, pretoţe ja sa bojím. Strašne sa bojím,― zašeptala. „Drţ ma takto a nepúšťaj ma, veľmi ťa prosím.― „A potom jste se se Zolem vzali a odstěhovali se sem?― zeptal se Marek po nějaké době, kdy jen mlčeli a přemýšleli. „Nie. Nie hneď,― pomalu odpovídala Andrea. „Najprv som sa musela liečiť z drogovej závislosti. Súd ma poslal do ústavu. Bola som tam šesť mesiacov. Bol to očistec. Doslova. Zavreli ma na psychiatrické oddelenie medzi alkoholikov. Na áčko42. Vtedy sa feťáci ešte nepovaţovali za spoločenský problém a veľmi sa nevedelo, čo s nimi. Bola som tam zavretá a izolovaná od drôg. Dostávala som síce nejaké neuroleptiká, ale hlavne sa čakalo, kým si telo poradí samo. Keď som bola v tom ústave asi štyri mesiace a začínala sa pomaly spamätávať, umrela mi mama,― vzlykla. „Otec ju raz v opitosti zrazil zo schodov. Zlomila si väzy. Otca za to konečne zavreli do väzenia. Keby ho zavreli skôr, mohla byť mamka ešte naţive. Ale nejaká spravodlivosť na svete predsa len existuje. Otec umrel rok po nej. Vraj na cirhózu pečene. Neviem… Je mi to jedno… Na pohrebe V té době ještě specializovaná oddělení pro léčbu drogově závislých nebyla zřízena. 42
240
som mu nebola. Zariadila to väzenská správa. Ale vtedy, keď som sa dozvedela, ţe je mamka mŕtva, som chcela umrieť tieţ. Skúšala som to, ale Zolo mi to nedovolil. Bol obdivuhodný. Nikdy mu nezabudnem, čo všetko kvôli mne a so mnou vytrpel, len preto, aby ma z toho srabu dostal. V tej liečebni, to bolo skutočné peklo na zemi. Mnohokrát som si myslela, ţe to nevydrţím, ţe radšej umriem, ale Zolo ma donútil vydrţať aţ do konca. Sedel vedľa mňa, keď som sa zmietala v absťáku, pripútaná k posteli, a drţal ma za ruku. Pretrpel si to so mnou. Len vďaka nemu som to zvládla. A len vďaka nemu som od tej doby zostala čistá… Dvadsiateho júla deväťdesiat jeden ma konečne pustili a Zolo si ma hneď zobral k sebe. V septembri sme sa vzali a v decembri odsťahovali sem. To uţ som bola v druhom mesiaci a obaja sme sa tešili na bábätko. Zolo a potom Barborka ma zachránili…― Podle toho, jak se Andrea chvěje, Marek poznal, ţe uţ zase pláče. Otočil se a přitáhl si ji k sobě. Houpal ji v náručí, hladil ji po vlasech, líbal ji na uslzené oči a konejšil ji jako malé dítě. V hlavě měl zmatek. „Marek,― řekla Andrea šeptem, kdyţ přestala plakat, a podívala se na něho mokrýma očima. „Keď sa teraz budeš chcieť rozísť ty so mnou, ja to pochopím. Viem dobre, ţe som netvor, a nebudem ti vôbec nič vyčítať. Nikdy by si sa so mnou nemohol ukázať v slušnej spoločnosti. Ja som ti to ale musela povedať. Nemohla by som sa sama na seba pozrieť do zrkadla, keby som ti to nepovedala. Ty si strašne dobrý, láskavý a neţný chlapec. Rozprával si také krásne veci o našej budúcnosti, ale to si o mne nevedel vôbec nič. Ja som ti to musela povedať, nehnevaj sa, prosím ťa. Vráť sa domov do Brna. Nájdi si tam nejakú slobodnú, neskazenú kočku. Bude s tebou šťastná. Prečo by si si mal kaziť ţivot s takou ku…,― nedopověděla to slovo, protoţe jí dlaní ucpal ústa. „Neříkej to,― zašeptal. „Uţ nikdy to neříkej. Sama víš, ţe to není pravda.― Přitiskl ji k sobě, díval se přes její rameno z okna a přemýšlel. Mlčel. Nechtěl říct něco, čeho by později litoval. Přemýšlel o vině a trestu, o zločinu a odpuštění, o divných, spletitých a zamotaných cestičkách lidských osudŧ. Necítil se vŧbec být povolán k tomu, aby Andreu jakkoliv soudil nebo 241
aby jí snad něco odpouštěl. Na odsuzování neměl právo, jemu přece Andrea nic zlého neudělala. A uţ vŧbec si nemyslel, ţe by snad měl trestat tu nešťastnou dívku tím, ţe by ji teď od sebe odvrhl a potrestal ji tak za hříchy dávno minulé. Za hříchy, které s ním osobně neměly vŧbec nic společného. Samozřejmě ţe byl jejím povídáním hodně překvapený, upřímně řečeno, byl naprosto šokovaný, ale chtěl být spravedlivý. A měl-li být zcela upřímný sám k sobě, musel si někde v hloubi duše přiznat, ţe něco podobného čekal. Prakticky od jejich seznámení registroval drobné náznaky, které mu něco takového napovídaly. Ty teď konečně dostaly smysl a definitivně tak zapadly do té záhadné skládačky. Nezlobil se na ni, naopak si váţil toho, ţe se mu svěřila, bral to jako dŧkaz její lásky. Přece by tyto, pro ni tak nepříjemné a bolavé věci, nepovídala někomu, na kom by jí aspoň trošku nezáleţelo a ke komu by neměla hodně velkou důvěru, říkal si. Vţdyť se mi tak vydala úplně všanc. Kdyţ budu chtít, můţu ji teď úplně zničit. Musela to dobře vědět, ještě neţ mi to všechno začala povídat. Musela si toho být vědoma. A přesto to udělala. Důvěřuje mi… Pravda, bylo mu velmi nepříjemné, ţe se Andreina těla dotýkalo dávno před ním tolik muţských rukou, dokonce jím projel záchvěv ţárlivosti vŧči všem těm bezejmenným postavám, dávno ztraceným hluboko v minulosti. Zastyděl se za své myšlenky a zaplašil silou vŧle ten pocit od sebe pryč. Kdyby ti to neřekla, nejspíš bys na to nikdy sám nepřišel, napomenul se. Jenom by ses zbytečně uţíral pocitem, ţe nevíš, jak to vlastně přesně bylo, domýšlel by sis bůhví co, vymýšlel bys konstrukce moţná ještě šílenější, neţ byla skutečnost. Vaţ si, proboha, toho, ţe je k tobě tak upřímná. Absolutně upřímná. Chceš snad holku sice bez poskvrnky, která ti ale bude lhát do očí, nebo raději chceš děvče do nepohody, které si dokáţe váţit vztahu a dokáţe se ti svěřit i s něčím takovým? Byla přece tak mladá, bylo toho na ni doma tak hrozně moc. Kdoví, jak bych dopadl v podobné situaci já, uvaţoval v duchu Marek. Já vyrůstal v normální rodině, u nás doma se nikdo neopíjel, mě nikdo surově nemlátil pro nic za nic. Je to přece tak dávno. Tak hrozně dávno. Je to uţ několik let.… Tato Andrea 242
uţ dávno nemá tam s tou na drogách závislou prostitutkou nic společného. Teď tady objímáš v náručí hodnou holku, nesmírně pracovitou ţenu, vzornou a starostlivou mámu malé Barborky. Je sama, rve se se ţivotem, jak umí, dostala v minulosti uţ tolik ran, a to všechno jenom proto, ţe udělala kdysi před lety chybu. Teď je sama, nemá se o koho opřít. Nemá rodinu, nemá přátele, nemá partnera. Od devatenácti let je úplný sirotek, od dvaadvaceti vdova. Copak je to fér? Je úplně sama. Který chlap by něco takového vydrţel? A ze všech těch ran se vţdycky dokázala vzpamatovat a otřepat, aby mohla být oporou své dceři. Dělat někomu oporu a nemít se sám o koho opřít, je strašně vyčerpávající, uvědomoval si Marek a začínal poznávat, jak obrovskou psychickou sílu a odolnost ta útlá a zdánlivě křehká dívka má. Vţdyť ona si zaslouţí jenom tvoji naprostou úctu a vůbec ne odsouzení, říkal si. Buď jí vděčný za tu důvěru, kterou ti poskytla svojí zpovědí, vaţ si jí a na její minulost zapomeň. Je to minulost. Prostě na ni jednou provţdy zapomeň. Vymaţ to ze své hlavy, vykašli se na to. A jestli s ní chceš doopravdy ţít, a ty přece chceš, dobře víš, jak moc to chceš, uţ nikdy se o tom, co ti dneska řekla, ani slovem nezmíníš. Pomoţ jí s novým ţivotem, má na něho plné právo. Andrea má právo na normální ţivot, Barborka má právo na normální rodinu. Odtlačil Andreu kousek od sebe, aby jí viděl do očí. „Poslyš, Andreo,― začal. Asi to zaznělo příliš chladně, protoţe Andrea sklonila hlavu jako odsouzenec, který ví, ţe si přišel vyslechnout ortel smrti. Marek ji vzal jemně za bradu a tu hlavu jí zase nadzvedl. Usmál se na ni a něţně ji pohladil po tváři. „Andrejko moje milá,― zkusil to znovu a lépe. Chtěl jí pŧvodně dlouze vysvětlovat, proč s ní chce zŧstat a proč mu její minulost nevadí, ale při pohledu na ten utrápený a ztrhaný obličej, čekající naprosto rezignovaně na svoji popravu, si to rozmyslel. Nechtěl ji trápit dlouhými proslovy. „Andrejka, holčička moja, ja ťa ľúbim a nikto a nič na svete to nezmení,― řekl jenom svojí těţkopádnou slovenštinou a místo dalších slov ji dlouze políbil na ústa. Andrea se mu podívala do očí a její utrápený výraz se pomalu vytratil. Šťastně se usmála a z očí jí znovu vytryskly dva slzavé 243
pramínky. Utřela si je a v gestu naprosté odevzdanosti mu poloţila hlavu na prsa. Kdyţ ji opět zvedla, v očích se jí uţ zase třpytily ty plamínky, které se mu na ní vţdycky tak líbily. „V slove -ľúbim- sa hovorí -ľ- a nie -el- s mäkčeňom,― opravila ještě trochu chvějícím se hlasem jeho tvrdou českou výslovnost. „Ale ja ťa to naučím. Počúvaj ma, ako to hovorím — ľúbim, ľúbim, ja ťa ľúbim,― zváţněla. „Aj ja ťa ľúbim, Mareček môj,― řekla a oči jí potemněly. Chvíli se na sebe dívali a výrazy v jejich obličejích se pomalu měnily. Navzájem se k sobě přitiskli, Marek nadzvedl Andreu za boky a posadil ji na sebe. Pevně se objali, přitiskli se těly k sobě a pomalu, beze spěchu, ohleduplně a nesmírně něţně, tak něţně jako ještě nikdy předtím, se milovali… X Toto všechno teď v mţiku proletělo Markovi hlavou, kdyţ přemýšlel, jak k Andreinu dávno jiţ zapomenutému příjmení přišel tenhle slizce nepříjemný chlápek v koţené bundičce. „Je mi líto, pane, ale já neznám ţádnou Andreu Mezsárošovou,― řekl tak lhostejně, jak jen dokázal. „A tento podnik je mŧj. Všechno tady patří jenom mně a já tady taky šéfuju. Jste snad z berňáku, ţe se tak vyptáváte?― „To nie. Som len Andrein starý dobrý priateľ z Bratislavy,― prohodil muţ. Marek se v duchu ušklíbl. To víš, ţe jo, ty starej dobrej příteli, to ti tak ţeru, pomyslel si sarkasticky a zŧstával ve střehu. „A veľmi rád by som sa se slečnou Andreou porozprával. Som si istý, ţe ona ma tu tieţ rada uvidí. Dlho sme sa nevideli,― dodal ten muţ s rádoby dobrosrdečným úsměvem. Měl pozoruhodně melodický hlas, ale jeho slova zněla tak nevěrohodně, ţe se Marek neubránil mírně pobavenému úšklebku. Muţ to zaregistroval a hraný úsměv se mu na tenkých rtech okamţitě rozplynul. „Počúvaj, frajer, ja veľmi dobre viem, ţe ty Andreu poznáš,― řekl a na pár vteřin se odmlčel. „Tak si švihni a zavolaj ju okamţite sem. Chcem s ňou hovoriť! Hneď!― vyštěkl zničehonic 244
rozkazovačným tónem ten divous. Melodický hlas zhrubl, slova zazněla jako zapráskání bičem. Marek se nahrbil a na zátylku a na zádech se mu najeţily všechny chlupy. Na takový tón měl odjakţiva velice silnou alergii. Projevovala se u něj takovou zvláštní křečí v rukou — svíraly se mu při ní prsty do pěstí. Přivřel oči a zrudl vzteky. „Ty šmejde jeden zatracenej,― procedil skrz zuby. „Řekl bych, ţe je nejvyšší čas, aby ses sebral a vypadl odsud ven sám, neţ ti pomŧţu! Dveře jsou támhle za tebou, tak koukej vypadnout a nezapomeň pořádně zavřít! Zvenku!― zavrčel a opřel se dlaněmi o široký pult. Pravou ruku měl přitom sotva deset centimetrŧ od nabité zbraně. Chlap se však k odchodu neměl. Ba právě naopak. Pohodlně se rozvalil na ţidli a provokativně si zívnul. Markovy výhrŧţky na něho neměly nejmenší vliv. „Vieš, čo by ma zaujímalo?― prohodil, jakoby se vŧbec nic nedělo. „Prečo tu, uprostred Slovenska, berie Slovákom robotu nejaký zasraný Čehúň. Obyčajný, vyjebaný a zasraný Čehúň, čo sa nasáčkoval na Slovensko, pretoţe doma ho uţ všetci mali plné zuby.― Odplivoval jednotlivá slova s neuvěřitelným opovrţením. Pokud chtěl Marka vyprovokovat, tak se mu to docela úspěšně dařilo. V Markovi se vařila krev a adrenalin mu pěnil v ţilách, jen jen vybouchnout. Jak byl svým zaloţením spíš flegmatik, teď začínal být nepříčetný vzteky. Byl tak rozzuřený, ţe zapomínal na staré dobré pravidlo všech zkušených hostinských – nenechat se zatáhnout do rvačky. Místo toho, aby ty sprosté uráţky spolkl, nebo vzal pistoli a toho chlapa z podniku prostě vyprovodil rovnou ven, serval ze sebe květovanou zástěru, kterou někdy při obsluze nosil pro pobavení svých přátel, zuřivě ji zmačkal a mrštil ji za sebe na zem. Začal si pomalu vyhrnovat rukávy propocené košile. Chlap dál seděl a jen si ho s posměšným úšklebkem na rtech prohlíţel. Přivřel číhavě pravé oko, ale jinak se ani nepohnul. „Marek? Ešte si tu? Nezatvoríš uţ?― ozval se v tu nejméně vhodnou chvíli od zadního vchodu dŧvěrně známý hlas. „Barborka sa pýta, kedy uţ prídeš domov. Je jej lepšie, zbavila se 245
horúčky, a je jej za tebou smutno. A mne nakoniec tieţ… Nachystala som ti dobrú večeru, sviečkovú…Tú máš rád…― Usmívající se a spokojená Andrea se obratně protáhla malou kuchyňkou a postavila se vedle Marka za pult. Podívala se zběţně na jejich posledního hosta. Zarazila se a zamyšleně se na něho podívala ještě jednou, dŧkladněji. Tentokrát ho poznala. Zbledla a úsměv na tváři rázem zmizel a vystřídalo ho zděšení. „Mário? Ty? Čo ty tu robíš?― „Ale áno, si to naozaj ty,― prohlíţel si ji se zájmem ten muţ. Předklonil se, aby na ni lépe viděl, a studoval Andreu jako kus masa v řeznickém krámě. „Trochu si vyrástla, máš väčšie prsia, to je príroda alebo silikón? A nechala si si narásť dlhšie vlasy, zmenila si účes, pribrala zopár kíl, ale inak si to naozaj ty. Ako za mlada. Zazrel som ťa z okna vlaku, keď sme tadiaľto predtým prechádzali a bola si mi hneď nejaká povedomá. To vieš, na tú tvoju prcinku sa nedá len tak zabudnúť. To je ale neuveriteľne šťastná náhoda, čo povieš? Snáď prvýkrát v ţivote cestujem niekam vlakom a koho na ceste nestretnem,― ušklíbl se zlomyslně. „Som fakt hrozne rád, ţe som z toho blbého rýchlika nevyliezol zbytočne. Rád ťa vidím, Andy, miláčik,― dodal a vycenil zuby v parodii na úsměv. Marek sebou škubl, jako kdyby ho zasáhl elektrický proud. Cítil, ţe by měl nějak zasáhnout. Snaţil se upoutat Andrein pohled, ale ta měla oči jen pro jejich nevítaného zákazníka. „Ako… Ako si ma tu našiel, Mário?― zeptala se vyděšeně a hlas se jí zachvěl nefalšovaným strachem. „Ako vravím, náhodou, naozaj iba náhodou,― řekl chlap a se sadistickou rozkoší se protáhl. „To uţ je proste osud. Asi nám to bolo súdené. Neverila by si, ako strašne sme sa vtedy snaţili ťa nájsť. Preliezli sme všetky bordely v Bratislave a okolí, prezreli hádam všetky slovenské feťáčky, a teba nikde. Vyparila si sa. Uţ sme to chceli vzdať, vraveli sme si, ţe si si snáď šľahla zlatú dávku a je od teba pokoj, ale ono nie. Andrejka je pekne ţivá a zdravá a predáva pivo v bufáči. A svedčí jej to, len tak kvitne. To zrejme vďaka tomu čistému vidieckemu vzduchu, ţe? 246
No, mám z toho stretnutia naozaj veľkú radosť, Andy. Chlapcov to tieţ poteší, keď im o tom poviem, uţ sme ani nedúfali, ţe ťa ešte niekedy stretneme. A ako vidím, tak teba to teší tieţ,― dodal surově, kdyţ viděl její utrápený výraz. „Škoda len, ţe sa toho stretnutia nedoţil môj ubohý brat. Často o tebe hovoril,― nechal hlas dramaticky poklesnout a Andrea se začala třást jako listí osiky ve větru. „Pamätáš si ešte na Romana, však?― pokračoval Mário s krutým úšklebkem na úzkých rtech. „Určite áno. Moja malá sladká Andy, vravel o tebe, môj miláčik, kde je jej asi koniec, tak rád by som zase vyšukal tú jej guľatučkú riťku. No, Roman uţ ti tú tvoju guľatučkú riťku nevyšuká. On totiţ umrel, vieš?― Andrea se na něho překvapeně podívala. Neměla ani nejmenší tušení, ţe je Roman po smrti. Za určitých okolností by to pro ni mohla být velice dobrá zpráva. Nebo také ta nejhorší. „Nespýtaš sa ma, ako tvoj miláčik umrel?― zeptal se mrazivým tónem Mário. „Nie? No nevadí,― řekl, kdyţ se ho Andrea zeptat neodváţila. „Ja ti to poviem sám. Umrel vlani na jar vo väzení, moja milá. Dva mesiace pred prepustením. Blbé dva mesiace a mohol byť doma! Ale nie, oni ho zabili. V tom väzení, kam si ho ty poslala,― jeho hlas teď zněl krajně nebezpečně. „Nepohodol sa tam s vajdom cigánskeho gangu a ten ho nechal zabiť. Veľmi nepekne. Podrezali mu krk v sprche, Andrejka. Nabrúseným viečkom od plechovky, vieš? Pekne ohavná záleţitosť. Nestalo by sa to, keby nebol v tom väzení. Vieš? Nepodrezali by ho ako prasa a on mohol ţiť. To ty si ho tam dostala, Andrejka, to ty si poslala môjho brata na smrť,― do hlasu mu pronikla opravdová nenávist. „Čo odo mňa chceš, Mário?― zašeptala Andrea zoufale. „Dám ti peniaze, ak chceš, ale odíď odtiaľto a zabudni na mňa, ja za to predsa nemôţem,― řekla prosebným tónem. „Proč bys mu měla dávat nějaké peníze?― vybuchl Marek, který se trochu otřepal z šoku. „Uhni mi z cesty, ať ho mŧţu prostě zpráskat a vyhodit ho ven!― prudce sebou pohnul, ale Andrea se mu pevně postavila do cesty. „Nie, Marek, nič nerob, prosím ťa,― zavzlykala prosebně. „Nič nerob. Ty ho nepoznáš…, on je…,― nechala hlas pokles247
nout. Věděla dobře, o čem hovoří. Marek toho muţe neznal, ale ona ano. Ona ho znala velmi dobře. Romanŧv mladší bratr Mário sice nepobral moc inteligence, ale tu ke svému stylu ţivota ani nepotřeboval. Měl jiné přednosti, v bandě mnohem více ceněné. Bylo o něm známo, ţe je surový rváč se zabijáckými instinkty a v pouličních bitkách býval nemilosrdným protivníkem. Přestoţe na to se svou hubenou postavou vŧbec nevypadal, z Romanových nohsledŧ byl tím nejhorším a nejnebezpečnějším a jen málokdo byl ochotný se mu v boji postavit. Mário neznal slitování, soucit a neměl naprosto ţádné zábrany. Oč byl primitivnější, o to byl zákeřnější. A kromě toho, nikdy neměl daleko pro nŧţ. Svŧj pověstný vystřelovák, který nikdy neodkládal, který míval v noci pod polštářem, a ve sprše hned vedle mýdla, kdyţ se umýval. Byl to právě Mário, kdo pro Romana vymáhal od feťákŧ dluhy. Bavilo ho to a byl v této činnosti velice úspěšný. A během krátké doby byl v bratislavském podsvětí pověstný tím, ţe nikdy neměl zdravé neplatiče. Buď dluţníci svŧj dluh včetně lichvářských úrokŧ zaplatili, nebo skončili zmrzačení v nemocnici. V tom lepším případě. Marek znejistěl. Nic z toho nevěděl a nechápal, proč se mu Andrea staví do cesty. „Zavolám policajty,― řekl a natáhl se pro telefon. Andrea však zavrtěla rezignovaně hlavou. „To nemá zmysel,― řekla tiše. „Nerob to, Marek. Prosím….― Mário se pobaveně rozesmál. „Správne, Andy, dobre robíš,― pochválil ji. „Vidím, ţe si ešte pamätáš, kto boli tvoji najlepší klienti, ţe?― Andree se při té vzpomínce udělalo špatně a měla co dělat, aby se nepozvracela. Samozřejmě, ţe si to dobře pamatovala. Policistŧ, a to vysoce postavených dŧstojníkŧ, ţádných řadových pochŧzkářŧ, do toho jejich erotického salónu tenkrát chodívalo opravdu hodně. Věděla, ţe volná vstupenka do bordelu byla jednou z mnoha variant pozorností a úplatkŧ, kterými si Roman, před revolucí řadový mladý vekslák, po revoluci všeho schopný distributor drog a majitel několika nevěstincŧ, 248
zajišťoval v polovině devadesátých let v Bratislavě svŧj nezanedbatelný vliv. Přikryla si rukama obličej, aby nebylo vidět slzy, které jí vhrkly do očí. Mário si přitom všiml jejího snubního prstýnku. Rychle svým pronikavým pohledem šlehl po Markovi a zaregistroval, ţe i on má na prsteníku levé ruky obdobný zlatý krouţek. „Ale, ale?― řekl posměšně. „Snáď vy dvaja nie ste manţelia? Holúbkovia? Hrkú, hrkú…― posmíval se. „Tak tento chudáčik ťa teraz ošukáva, Andy? Tej sa drţ, Čehúň,― otočil se ten parchant k Markovi. „To je veľmi dobrá pička, veľmi skúsená. Také sú najlepšie. Však mám pravdu, Andy? Ešte stále máš to svoje znamienko krásy?― zeptal se krutě a nesmírně oplzlým pohybem se několikrát pohladil přes poklopec. Andree vytryskly slzy a Marek zbrunátněl v obličeji. Andrea měla skutečně znamínko krásy na velmi intimním místě, aby to ten člověk mohl vědět, musel mít hlavu v jejím klíně, uvědomil si. Podíval se zmateně na Andreu. V jejích očích viděl prosbu o odpuštění. Mário však neztrácel čas a dál ukapával svého smrtelného jedu. „Ja nestojím o tvoje prachy, Andy. Na prachy ja kašlem, prachov mám haldy. Roman ale bol môj starší brat. Mal som ho rád. A nad jeho hrobom som mu sľúbil, ţe ho pomstím. Ten cigán, čo ho zabil, ten uţ je po smrti, Andy. Niekto mu podrezal ten jeho špinavý krk,― řekl pomalu a srozumitelně a Andrea zesinala. „Ani ten, čo ho zabiť nechal, uţ nie je medzi nami. Taká zvláštna náhoda, ţe? Ja nechcem tvoje prachy, Andy, pretoţe ja chcem teba. Rozumieš? Môj brat je mŕtvy, ale ja ešte ţijem. A chcem teba. Dlho som sa na túto chvíľu tešil. A vymýšľal, ako to spravím, ako brata pomstím. Chceš to počuť? Najprv si s tebou trošku uţijem a potom ti pekne pomaličky podreţem to tvoje pôvabné hrdielko. Tak, ako ho podrezali v base môjmu bratovi.― Udělal dramatickou pauzu, aby to mohlo Andree dojít v plném rozsahu. O dívku se pokoušely mrákoty. Marek byl v šoku a velmi váţně přemýšlel o tom, jestli mu projde jako nutná sebeobrana, kdyţ toho chlapa teď hned na místě zastřelí. 249
„Mário, prosím ťa,― roztřásla se Andrea a slzy jí z očí tekly proudem. „Nechaj ma, prosím ťa, zabudni na mňa,― prosila toho sadistického darebáka, který ji se zvráceným poţitkem opékal za ţiva nabodnutou na roţni své krutosti a vyţíval se v jejím zoufalství a strachu. „To by som rád, Andy, naozaj veľmi rád, ale nemôţem. To vieš, sľub je sľub,― nevšímal si jejích proseb. „Povedz mi, Andy, čo som to tu pred chvíľou počul? Spomínala si nejakú Barborku. Kto je to? Nie je to náhodou tvoja dcéra?― „Nie, Mário, to nie, prosím, prosím ťa, nie, Barborku do toho nezaťahuj, to je predsa iba medzi nami,― Andrea nebyla daleko od mdloby. Mário to ignoroval. „Posledne sme sa videli pred… Pred koľkými? Pred siedmimi rokmi? Alebo uţ ôsmimi? Je to tak? A to si ţiadne dieťa nemala. Ibaţe by to bolo Romanovo dieťa. Povedz mi, nie je to moja neter? Alebo moţno dokonca moja dcéra? Nie je to moja dcéra? Nie? Škoda. Veľká škoda. Vţdy som chcel dievčatko. Koľko tak môţe mať, tak päť? Šesť? Mám veľmi rád malé dievčatká. Vieš ty čo? Mám skvelý nápad. Urobím to s ňou ako s tebou. Pohrám sa s ňou, uţijem si, no a potom jej tieţ podreţem to malé sladké hrdielko a potom…― Víc uţ říct nestačil, protoţe vzteky nepříčetný Marek se bez ohledu na nádobí, padající s rachotem na zem, vyšvihl na pult, vší silou se od něj odrazil a jako rozzuřený lev skočil rovnou po něm. Vrhl se na toho grázla se vší energií, kterou byl do skoku schopen vloţit, a doufal, ţe se mu podaří toho hajzla rychle uzemnit. Myslel si, ţe by se mu to mohlo podařit, byl o něco větší a o dobrých deset nebo patnáct kilogramŧ těţší neţ ten hubeňour. Býval by ho sice mohl snadno zastřelit, Mário o zbrani pod pultem neměl ani ponětí, ale Marek měl v tu chvíli rudo před očima a jen jednu jedinou touhu. Umlátit toho sadistického ničemu vlastníma rukama, roztřískat mu pěstmi ten zlý obličej na kaši, zatlouct mu zpátky do huby všechny ty odpornosti, co z ní vypustil. Na pistoli pod pultem si přitom vŧbec nevzpomněl… Mário byl skutečně lehčí a menší neţ Marek, ale ve rvačkách byl nesrovnatelně zkušenější. Uţ kdyţ se Marek chystal ke skoku, věděl, co musí udělat a připravil se na to. A tak mu teď 250
stačilo vstát a uhnout ve správnou chvíli poněkud bokem, aby mohl Marka letícího kolem strašlivou ranou do ţaludku srazit k zemi. Ten zalapal po dechu, vytřeštil oči, sklapl v pase jako kudla a nekontrolovaně se zřítil rovnou mezi ţidle a stoly. Dřevěný nábytek se s rachotem rozlétl po celé místnosti. Potlučený Marek se pracně posbíral, otřepal se a bez ohledu na bolest se znovu na Mária zuřivě vrhl. Dokázal mu zasadit několik docela povedených úderŧ, ale ţádný z nich nebyl natolik silný a přesný, aby toho darebáka skolil. Mário dával před kvantitou přednost kvalitě. Trefil se jen jednou nebo dvakrát, ale zato velmi dobře. Jeho údery bolely a zraňovaly. Vychutnával si tu rvačku. Byl ve svém ţivlu, dělal práci, která ho hodně bavila a kterou uměl skutečně dobře. V tomto oboru byl profesionál a oproti relativně nezkušenému Markovi měl ohromnou převahu. Navíc věděl, ţe aţ ho vyřadí z boje, bude mu Andrea vydána na pospas. Uţ se na to těšil, ale nepospíchal. Věděl, ţe se dočká a chtěl si to pořádně uţít. Uhnul několika Markovým výpadŧm, vykryl paţemi pár divokých ran mířených na hlavu a najednou postřehl skulinu v Markově obraně. Instinkt zabijáka v něm zvítězil. Bleskurychle se otočil kolem vlastní osy a prudce švihl dozadu pravým loktem. Marek v posledním okamţiku ucuknul hlavou, takţe ho vraţedná rána mířená na spánek nezabila ani neomráčila. Přesto ho loket tvrdě zasáhl do čela, roztrhl mu pravé obočí a poslal ho znovu k zemi. Krev mu okamţitě zaplavila oko a stékala po tváři. Vztek, jaký poloslepý Marek v ţivotě ještě nikdy nezaţil, ho bez ohledu na pronikavou bolest zvedl zase na nohy. Popadl první ţidli, která mu přišla pod ruku a znovu se, jako sice poraněný, ale k nepříčetnosti rozzuřený poloslepý býk, vrhl kupředu. Zasypal Mária sprškou tvrdých ran a zatlačil ho aţ ke stěně. Jeho otřesený protivník konečně zavrávoral a na okamţik ochabl. Marek odhodil ţidli a vyrazil vpřed hlavou. Prudce s ní udeřil Mária do břicha, narazil ho na zeď a vyrazil mu vzduch z plic. Mário zasténal a přelétl přes jeho záda. S dutým nárazem spadl na zem. Měl vyraţený dech, modral v obličeji, ale 251
přesto se hned zase zvedal na nohy. Marek ho však vstát nenechal. Rychle se otočil, přistoupil o krok blíţ a bezohledně ho kopl do obličeje. Vloţil do toho kopu veškerou sílu a brutalitu, které byl schopen. Mário se vymrštil do vzduchu a znovu upadl na zem. Tentokrát se uţ na nohy nepostavil. Z přeraţeného nosu a rozbitých úst mu proudem tekla krev. Schoulil se do klubíčka a přestal se bránit. Tiše sténal, plival na zem kusy polámaných zubŧ a krev a prokládal to neuvěřitelně sprostými nadávkami. Marek nebyl natolik zkušený rváč, aby věděl, ţe takhle tvrdého soupeře nesmí nechat ani na chvíli vydechnout. Nevěděl, ţe Mário je mnohem tvrdší neţ všichni ti kluci, se kterými se kdy porval. Nevěděl, ţe mu nesmí dopřát ani vteřinu, během které by mohl načerpat nové síly. Ţe ho musí, ač to zní brutálně, buď zabít, nebo přinejmenším zmlátit do naprostého bezvědomí, aby se uţ doopravdy nebyl schopen postavit na nohy. Markovi však bylo proti srsti kopat nebo tlouct do leţícího a bezbranného člověka. V hospodských rvačkách platilo pravidlo, ţe jakmile někdo leţel na zemi, nikdo mu uţ neublíţil. Svěsil ruce a uvolnil se. Mylně se domníval, ţe je po boji. Na pravé oko vŧbec nic neviděl, měl je zalepené krví. Lapal po dechu, byl zpocený, vysílený a zakrvácený a všechno ho krutě bolelo. Polevil na pozornosti a potácivou chŧzí se vydal k pultu, aby si v kuchyňce opláchl rány. Nevšiml si, ţe ho Mário nenápadně pozoruje. Kdyţ se k němu přiblíţil, zdánlivě vyřízený sok sebou najednou švihl a podkopl překvapenému Markovi nohy. Ten spadl na záda a o jednu z převrácených ţidlí se prudce udeřil do temene. Omráčený a naprosto paralyzovaný zŧstal leţet na podlaze. Jako přes nějaký rŧţový filtr pak viděl zkrvaveného Mária, jak se zvedá, bez velkého spěchu si mu sedá na břicho, sahá do kapsy krví potřísněné černé bundy a něco kovového z ní vytahuje. Ozvalo se hlasité kovové cvaknutí a z Máriovy dlaně vyskočila deset centimetrŧ dlouhá, oboustranně nabroušená čepel vystřelovacího noţe a zamířila přímo k Markovu hrdlu. Marek se zahleděl do bezcitných očí v zakrváceném obličeji nad sebou a uviděl tam svoji smrt. Pochopil v tu chvíli význam rčení „dívat se smrti do tváře―. Chtěl se ještě nějak bránit, chtěl 252
ještě bojovat, ale ochromené tělo ho zradilo. Nemohl se ani pohnout. Pochopil, ţe je s ním konec. Definitivní konec. Došlo mu, ţe během několika příštích okamţikŧ zemře, ale nejvíc ho trápilo, ţe nedokázal Andreu ochránit. Ţe ji zklamal. Z bezprostřední blízkosti viděl, jak na prstech pevně sevřených kolem rukojeti noţe bělají klouby, a jak se napíná kŧţe nad chvějícími se svaly. Zahlédl, jak Máriovi zasvítily polámané a krvácející zuby, poodhalené zlým úšklebkem. Konec se přiblíţil a Marek se zvláštním klidem očekával příchod smrti… Najednou jako ve snu uslyšel, jak někde opodál cosi hlasitě prásklo. Jako ve zpomaleném filmu viděl, jak se na Máriově tváři rozlévá nesmírně udivený výraz, jak se mu dlaň s noţem rozevírá, nŧţ padá na zem, a jak nějaká obrovská neviditelná síla nadzvedává Máriovo hubené tělo a odmršťuje ho o dva metry dál. Jako pytel hader vletěl Mário mezi rozházený nábytek a s nelidským chroptěním tam během krátké chvilky zemřel. Mrtvé tělo se sice ještě jednou napjalo a protáhlo, ale byla to jiţ jen posmrtná křeč, černé oči, v nichţ zŧstal ten nechápavý údiv, byly bez ţivota. Marek, kterému se pomalu začal zase vracet cit do končetin, se s rukou přitisknutou k temeni pracně posadil. Hlava mu třeštila jako kdysi dávno na Lopušné, kdyţ spadl ze stromu mezi kameny. Snaţil se to ignorovat a vstal, aby se zašel podívat na Mária, bál se nějakého dalšího úskoku z jeho strany. Zbytečně, Mário byl doopravdy mrtvý. Kulka ho zasáhla pod levou paţi, prošla srdcem a plícemi a na druhé straně z těla vylétla, kdyţ s sebou vzala i kus ţeber. Marek se toporně otočil a našel pohledem Andreu. Stála uprostřed vší té spouště jako krásná bohyně pomsty, chvěla se po celém těle, prudce oddechovala, vlasy měla rozcuchané, tváře rozčílením rozpálené, oči jí ţhnuly, ale byly úplně suché, po předchozích slzách nebylo ani památky. V pravé ruce drţela vojenskou pistoli, z hlavně se ještě trochu kouřilo, a po celé místnosti se šířila pronikavá vŧně střelného prachu. 253
X „Haló, Marek, si ešte tu?― rozlétly se najednou vstupní dveře a z prahu se ozval hluboký bas. „Viem, ţe si uţ chcel zatvárať, ale zabudol som si predtým kúpiť cigarety, a tak som si povedal, ţe ak si ešte tu, tak…,― zbytek věty uţ Jarda nedopověděl, protoţe se v němém úţasu zahleděl na spoušť uvnitř bufetu. „Do piči, čo sa tu stalo?― vyrazil ze sebe po chvíli uţasle. Otáčel svou velkou červenou hlavou ze strany na stranu a najednou jeho pohled zavadil o nehybně leţící tělo pod stolem. Přistoupil k němu, naklonil se a podíval se mu do široce otevřených udivených očí. Oči mu sjely na velkou krvavou skvrnu rozpíjející se na podlaze pod tělem, i na krev vytékající z nosu a úst. Přiloţil dva prsty ke chladnoucímu krku a chvíli čekal. Napřímil se a pokýval hlavou. „Je po ňom,― konstatoval suše. „A ako vidím, tebe k tomu tieţ veľa nechýbalo,― podíval se zamyšleně na zdevastovaného Marka. „Ja sa poseriem,― zavrtěl hlavou. „To si bola ty, dievča?― otočil se směrem k Andree. „Dobrá rana. Išla priamo na komoru. Zhasla si ho ako prašivého psa.― Dívka se podívala na pistoli ve své ruce, jako kdyby ji viděla poprvé v ţivotě. Štítivě ji odhodila na zem a zběsile si otírala dlaně o kalhoty. Jarda se sehnul a pistoli z podlahy zvedl. Prohlédl si ji a pak ji podal paţbou napřed Markovi. „Ruská. Mali ju dostať do výzbroje ich zvláštne jednotky, ale ich zásobovači si z toho urobili kšeft a ešte pred odsunom ich tu rozpredali tisíce. Dá sa to celkom ľahko kúpiť, keď človek vie, kde sa pýtať,― řekl s pohledem upřeným Markovi do očí. Marek si od něho pistoli vzal a zajištěnou si ji zastrčil za opasek, ale mlčel. Jen pokrčil rameny a oplácel Jardovi jeho pohled. Jarda pokýval hlavou, a kdyţ se nedočkal odpovědi, pokračoval: „To je ten divný čurák, čo tu celé popoludnie chlípal v kúte nejakú odstátu ţbrndu,― konstatoval a kývl bradou směrem k mrtvole v černé bundě. Marek si odchrchlal a vyplivl krvavou slinu. „Jo. To je on,― přisvědčil. „On tady totiţ čekal na Andreu,― řekl na vysvětlenou. „Ten zmetek ji totiţ chtěl zabít. Všechny nás chtěl pozabí254
jet,― dodal hluše. „Se mnou se mu to málem i podařilo, ale Andrea ho naštěstí v poslední chvíli odstřelila.― Jarda se podíval se na Andreu. V jeho pohledu se objevilo cosi jako úcta. Markovi se točila hlava a všechno ho bolelo, ale přesto dokázal přijít aţ ke své ţeně. Objal ji. „Zachránilas mi ţivot. Uţ zase,― řekl prostě. Andrea se hystericky rozesmála, ale brzy přešla do pláče. Marek ji pevně drţel v náručí a díval se přes její rameno na mohutného červenolícího Jardu, jak se pořád rozhlíţí kolem sebe a pokyvuje velkou hlavou ve snaze pochopit, co přesně se tady vlastně událo a proč chtěl ten divný přespolan Andreu zabít. Není dobře, ţe je tady, pomyslel si Marek znepokojeně. Bude to teď všechno asi o hodně sloţitější. „Povedal by som, ţe by ste sem teraz asi mali zavolať policajtov,― ozval se Jarda po chvíli. Ale neznělo to nijak zvlášť přesvědčivě. Marek zbystřil pozornost. Ten tón mu dával určitou naději. „Nie! Policajtov nie,― vykřikla náhle Andrea a vytrhla se mu z náručí. Podívala se zoufale na Jardu. „Policajtov nie,― řekla prosebně. Jarda se na ni s určitým zaujetím podíval. Ta dívka ho nepřestávala překvapovat. Potom pokrčil rameny. „No keď nie, tak nie. Ja sa za to určite hnevať nebudem, sám mám s nimi nejaké nevybavené účty,― řekl a šel zamknout dveře, aby dovnitř nečekaně nevpadl ještě někdo další. „Ty si utri ksicht, máš ho celý od krvi. Andrea, daj mu na to obočie nejaký leukoplast, nech mu to furt netečie do očí,― začal rozdělovat úkoly. Marek se na něho zamyšleně podíval. Vţdycky Jardu povaţoval za notorického alkoholika, který dokáţe jen nezřízeně pít a bez ohledu na počet promile alkoholu v krvi brilantně zacházet s motorovou pilou. Teď však měl pocit, ţe se v něm hrozně moc zmýlil. Na pouhopouhého alkoholika si totiţ Jarda počínal pozoruhodně zkušeně a cílevědomě. Zatímco si Marek opatrně umýval rozbitý obličej a Andrea hledala lékárničku, aby ho aspoň provizorně ošetřila, Jarda zvedl ze země bezvládné Máriovo tělo a opřel ho o stěnu pod 255
okny tak, aby pokud moţno uţ nic neušpinil od krve. I tak jí tu bylo všude víc neţ dost. Máriovy i Markovy. Z kapsy vytáhl malou kudličku, kterou si obvykle krájel slaninu a cibuli, a otevřel ji. Chvíli se rozhlíţel po podlaze a něco hledal. Zkusil si promítnout dráhu střely od pultu k místu, kde Mário prve leţel. Šel po té pomyslné lince a po chvíli hledání v prkenné podlaze opravdu objevil zaraţenou zdeformovanou střelu, která prošla Máriovým tělem a vypustila z něj ţivot. Klekl si a rýpal malým noţíkem v podlaze tak dlouho, dokud zploštělá kulka nevyskočila ven. Prohlédl si ji a přinesl ji ve dvou silných prstech Markovi, který seděl na ţidli u dřezu, zatímco mu Andrea slepovala kousky leukoplasti roztrţené obočí. „No jasné, kaliber päť celé štyridsaťpäť,― konstatoval spokojeně. „Som to vravel. Špeciálny kaliber, priebojnosť ako sviňa. V pištoliach ja sa vyznám. Na, spláchni to do hajzla. Nábojnicu tieţ. A, kurva, zbav sa nejako aj tej prskavky. Nie je guľka, nie je zbraň, nie je dôkaz,― řekl Markovi a opatrně mu ten kousek kovu vmáčkl do dlaně. Prohlédl si zamyšleně jeho rozbitou hlavu, oteklé oko, modřiny v obličeji a do krve otlučené pěsti. „Nezaujíma ma, prečo sem nechcete volať polišov,― řekl zvolna. Marek s Andreou se po sobě podívali. Jarda to zaregistroval a přimhouřil modré oči. „A keď uţ som sa k tomu takto priplietol, pomôţem vám.― „Jardo, to nemusíš dělat,― řekl Marek, i kdyţ si v hloubi duše přál, aby to Jarda udělal. „Ale hej, musím,― překvapil je oba Jarda. „Vieš, Andrea, ja mám voči tebe veľký dlh,― řekl jí. Andrea se na něho nechápavě podívala. „Keď ťa tu vtedy otravoval ten mladý bastard, tak ja som to všetko počul. Leţal som tam vonku pred bufetom na lavičke,― ukázal palcem kamsi za sebe. „Všetko som to počul. Úplne všetko. Počul som dobre, ako si volala o pomoc, počul som, ako sa bijete. Kurva, ja som ale bol vtedy taký oţratý, ţe som sa nemohol ani pohnúť. Bol som na šrot. Takţe som vlastne celkom rád, ţe ti môţem nejako pomôcť aspoň teraz…,― dodal rozpačitě. 256
Andrea se na něho chvíli překvapeně dívala, potom se pohnula, přistoupila k němu a lehce ho políbila na tučnou červenou tvář porostlou světlými nazrzlými chloupky. Jarda jen zamrkal. „No, máme pred sebou spústu práce,― řekl obr v náhlých rozpacích. „Tá vaša maličká je doma sama?― zeptal se Andrei. „Jeţišikriste, ja som na ňu úplne zabudla! Kľudne by sem mohla prísť!― uvědomila si Andrea s hrŧzou v očích. „No dobre, však to sa spraví,― řekl Jarda chlácholivě, kdyţ uviděl její výraz. „Beţ teraz domov a zostaň tam s ňou. Marek sa dnes vráti asi dosť neskoro,― řekl. „Ale počúvaj ma, Andrea, ţiadne blbosti,― řekl dŧrazně. „Pamätaj si dobre, nerob doma ţiadne blbosti. Nerob vôbec nič, kým sa tu s Marekom nedohodnete, čo a ako. Rozumieš? Nie je to ţiadna sranda. My všetko čo treba zariadime. Takţe buď kľudná. Všetko bude zase v poriadku. Neboj sa a nič nepodnikaj. Všetko bude v poriadku. V úplnom poriadku. A teraz uţ utekaj.― Andrea se nejistě podívala na Marka, ale kdyţ viděla, ţe zlehka přikývl, pohladila Marka po rameni a odešla spěšně domŧ. Za Barborkou. X „Tak. To by sme mali jednu vec,― řekl Jarda, kdyţ za ní Marek zamknul dveře a vrátil se do lokálu. Podíval se mu zpříma do očí. „A teraz medzi nami chlapmi. A na rovinu. Chcem vedieť viac. Prečo nie policajtov?― zeptal se tvrdě. Marek krátce zaváhal, ale potom Jardovi řekl všechno, co mohl, aniţ by tím Andree ublíţil. Potřeboval nutně pomoc tohoto velkého a silného muţe. Sám vŧbec netušil, co by měl dělat, jak by se měl zachovat, byl naprosto bezradný. Jarda, zdálo se, nějakou představu a zkušenosti měl. Ať uţ k nim přišel jakkoliv. Obr získané informace chvíli vstřebával a potom pokýval chápavě hlavou. „Kurva, to sú osudy. Pomôţem, ako som sľúbil. Ja si svoje účty tieţ vyrovnávam sám a neťahám k tomu úrady. V tomto v kraji sa to tak robí odjakţiva, sem sa fízli kvôli kaţdej lapálii nevolajú,― prohodil a zamyslel se. „Zájdem 257
teraz domov po auto. Hneď som späť,― řekl potom. „Ty tu zatiaľ všetko poriadne poupratuj.― Otočil se a všiml si mrtvoly sedící u stěny. „Vidíš, kurva. Naňho by som skoro zabudol,― zabručel znechuceně. Popadl Mária za bundu a kalhoty a odnesl ho jako kus zkaţeného smradlavého masa do kuchyňky. Poloţil ho na vydláţděnou podlahu a hodil přes něj špinavý ubrus. „Tam by ho mohol niekdo zazrieť oknom a bol by malér. Prečo to niekomu zbytočne vysvetlovať,― řekl a ukázal palcem do lokálu. X Odešel pryč a Marek zŧstal sám s tou mrtvolou. Byl to pro něho velice zvláštní pocit. Přestoţe uţ v minulosti několik mrtvých těl viděl, ještě nikdy nezaţil něco takhle bezprostředního. Neměl to s čím srovnat a měl problém tu situaci nějak rozumově uchopit. Jediný opravdový cit, který kdy k tomu mrtvému chlapovi choval, byla nenávist. Strašlivá, opravdová, hluboká nenávist za to, jak se choval k jeho Andree. Dnes i v minulosti. Nenáviděl ho z celé duše. Nikdy o sobě netušil, ţe dovede tak moc nenávidět, ţe by byl schopen z pouhé nenávisti zabít člověka. Ale na druhou stranu, ještě nikdy nikdo nechtěl brutálně povraţdit jeho nejbliţší. Vŧbec nelitoval toho, co se stalo, ten člověk si nic jiného neţ smrt nezaslouţil. Dostal jen to, co mu po zásluze patřilo, ale přesto se teď Marek cítil hrozně. „My jsme ho zavraţdili,― řekl si polohlasem, aby si vyzkoušel, jak to zní. Byla to pro něj úplně nová zkušenost. Vraţda. Ošklivé slovo. Vrah. Ještě ošklivější slovo. Já jsem vrah. I Andrea je vrah. Jsme teď rodina vrahŧ. Jsme vrazi. Barborka má za rodiče dva vrahy. 258
Blbost, napomenul se. Kdyby toho darebáka Andrea nezastřelila, leţels tady teď ty s proříznutým hrdlem a i Andreu s Barborkou by teď Mário někde pěkně pomalounku podřezával tím svým zabijáckým noţem. Byla to sebeobrana, ţádná vraţda! Odtrhl pohled od ubrusu, pod nímţ se rýsovalo mrtvé lidské tělo. Jarda se vrátí uţ brzy a on měl před sebou ještě spoustu práce. X Ze všeho nejdřív ale otevřel lékárničku a vylovil z ní pár tabletek Brufenu. Dvě spolkl a dvě si dal do kapsy na později. Bylo mu strašně zle, cítil se jako přejetý parním válcem. Ale bylo toho ještě mnoho, co bylo třeba udělat. Na lízání ran bude čas později. Pustil se do uklízení. Šlo to docela rychle, přestoţe ho dobité tělo krutě bolelo. Vlastně nebylo ani moc co uklízet. Zametl střepy z té trochy nádobí, které rozbil, kdyţ vyskočil na pult, a potom během rvačky, a také pár vyraţených zubŧ. Všechny byly Máriovy, konstatoval s jistým zadostiučiněním. Bytelný dřevěný nábytek přeţil bitku bez úhony, stačilo jen postavit ţidle na nohy a trochu je porovnat. S dírou v podlaze si problémy nedělal, nebyla zdaleka jediná. I kdyţ jako jediná pocházela od kulky, která zabila člověka. Nejhorší byla krev. Do kbelíku si napustil horkou vodu se saponátem a kartáčem drhl všechny skvrny tak dlouho, aţ po nich nezŧstalo ani stopy. Na závěr ještě jednou dŧkladně vytřel celý bufet a zkontroloval pohledem svoji práci. Pokud by sem teď někdo přišel, těţko by uhádl, co se tady odehrálo. X Vylil špinavou vodu do odpadu, umyl dřez a dlouho si myl ruce. Přemýšlel, co ještě by měl udělat, a vzpomněl si na Máriova slova, kdyţ říkal, ţe Andreu zahlédl skutečně jen náhodou, kdyţ tady jeho vlak stál v zastávce. To bylo hodně dŧleţité. Pokud to skutečně byla náhoda, budou mít klid. Pokud ne… 259
Musel se přesvědčit. Potlačil v sobě odpor a stáhl z Mária ubrus. Vyhnul se pohledu do otevřených skleněných očí s posmrtně rozšířenými zorničkami a prošacoval mu všechny kapsy. Vyjmul z nich úplně všechno, co tam našel. Jako první prohledal naditou peněţenku. Kompletní sady dokladŧ na jména Mário Mikloš, Jozef Nagy a Milan Dţubera. Spousta peněz, slovenských, dolarŧ i marek. Pár účtenek z drahých hotelŧ, většinou bratislavských, staršího data, jen jedna účtenka měla dnešní datum a byla z košického hotelu Ambassador. Kreditní karty. Fotografie staré ţeny. Pár kondomŧ. A také to, co Marek hledal. Lístek s místenkou na rychlík Horehronec z Košic do Bratislavy. To bylo dobré, je moţné, ţe tady Mário vystoupil opravdu jen náhodou. Ale ještě jednu věc musel Marek prověřit. Máriŧv mobilní telefon. Otevřel jeho černý, trochu jako vajíčko vypadající Siemens SL10, a prohlíţel si klávesnici. Sám mobil neměl, takţe s ním příliš zacházet neuměl. Naštěstí to, co potřeboval, bylo poměrně snadné. Po chvíli zkoušení se mu podařilo najít seznam posledních hovorŧ. Poslední přijatý byl z dnešního rána, poslední odeslaný dokonce ze včerejšího večera. Mário asi velký fanda do telefonování nebyl. Naštěstí. Čísla, se kterými telefonoval, Markovi samozřejmě nic neříkala, ale pro jistotu si je opsal. Třeba by na ně mohl zkusit zavolat z nějakého veřejného automatu, aţ bude někde ve velkém městě. Opustil seznam hovorŧ a našel textové zprávy. Telefon si jich pamatoval dvacet. Devatenáct z nich Markovi nic neříkalo nebo mu jejich obsah nepřipadal dŧleţitý. Poslední ho ale zneklidnila: MOZNO SOM Z VLAKU ZAZREL JEDNU STARU KAMARATKU, ZAJTRA BUDEM VEDIET VIAC, OZVEM SA POTOM, psal Mário včera večer jakémusi Antonovi. Marek se zamyslel. Řekl ten bastard někomu o Andree nebo ne? A proč nebyl v SMS zprávě konkrétnější? Nechtěl se ztrapnit, kdyby se zmýlil a Andrea nebyla tím, za koho ji povaţoval? Nebo chtěl ke svým kumpánŧm přijít uţ jako ten, kdo vykonal pomstu? A co se bude dít, aţ se Mário dneska večer nevrátí domŧ? Budou ho postrádat? A budou ho hledat? Určitě ano, 260
ale budou ho hledat tady? A za jak dlouho? Bude ho hledat policie? Na to odpovědi neměl. Telefon v jeho ruce se najednou rozdrnčel. Marek nadskočil, jak se lekl, a v panice mobil málem upustil. Pak se vzpamatoval a podíval se na displej: ANTON. Anton, kterému včera Mário poslal tu textovku, teď Máriovi volal. Marek nevěděl, co má udělat. Přijímat hovor nebude, to by byla hodně velká blbost. Ale má zvonění přerušit? Nakonec se ale rozhodl, ţe nechá telefon vyzvánět, přestoţe mu to bylo velmi nepříjemné. Ale menší zlo bude, kdyţ se Anton nedovolá, neţ kdyby mu hovor někdo zrušil. Jen ať si myslí, ţe Mário telefon třeba ztratil. Nebo mu ho někdo ukradl. Po chvíli zvonění přestalo, Antonovi došla trpělivost. Na displeji mobilu se objevil nápis: Nepřijatý hovor: 1. Marek si oddechl. Ţádnou stopu nikomu neposkytl. Naopak zjistil jméno jednoho z Máriových komplicŧ, i s telefonním číslem. Také si ho pro jistotu zapsal na kousek papíru. Přemýšlel, jestli bude mít někdo z bratislavských Máriových přátel dŧvod si myslet, ţe vystoupil z vlaku zrovna tady. Snad ne, zadoufal. Na maličkou a bezvýznamnou Rudnou nic přímo neukazovalo. A na trase Bratislava Košice je mnoho míst, kde mohl Mário z vlaku vystoupit. Dal se do likvidace stop. Pečlivě jízdenku, paragony a všechny doklady roztrhal na maličké kousíčky a spálil je v popelníku. Popel spláchl do záchodu. Stejně naloţil s cizími penězi. Slovenské koruny vloţil do čisté obálky a zalepil ji. Dá ji později Jardovi, rozhodl se, ten si s tím určitě poradí. On s nimi nechtěl mít nic společného. Všechny ostatní nehořlavé věci, v prvé řadě Máriŧv vystřelovací nŧţ, dal do plátěného sáčku s tím, ţe je někde zlikviduje. Do dalšího pytlíku dal stříbrný mobil a paličkou na maso ho rozbil na kousky. Celé to pak hodil do kamen, kde nechal zbytky plastŧ a kovŧ bez ohledu na zápach škvařit. Nesmím zapomenout ty seškvařený zbytky potom někde zakopat nebo hodit do řeky, vtloukal si do hlavy. Podíval se na náramkové hodinky. Jarda uţ by měl být nazpět, pomyslel si. Začínal být nervózní. 261
Ještě jednou vytřel podlahu v celém podniku. Pouklízel do polic umyté nádobí. Porovnal stoly a lavice a vyrovnal ţidle do zákrytu. Od vstupních dveří se po bufetu rozhlédl. Všechno vypadalo tak jako jindy. S jednou jedinou výjimkou. V kuchyni leţela pod špinavým ubrusem mrtvola. X Venku se konečně ozval zvuk notně unaveného naftového motoru a za okamţik někdo lehce zabubnoval prsty na zadní dveře. Marek se lekl a trhl sebou. Rozbušilo se mu srdce. Přestoţe Jardu uţ netrpělivě očekával, měl nervy tak napnuté, ţe ho kaţdý zvuk rozhodil. Zvedl se ze ţidle, došel ke dveřím a nakoukl špehýrkou. Byl to ten, koho čekal. Otevřel mu. Jarda se starým terénním UAZ-em nacouval co nejblíţ a otevřel dokořán zadní dveře vozu. Na bočních lavicích se povalovalo několik dvacetilitrových plastových kanystrŧ. Marek se s otázkou v očích podíval na Jardu. „Pôjdeme spolu na Studňu po vodu zo studničky. Chceš z nej predsa variť ten špeciálny muránsky grog,― oznámil mu obr. Marek jen němě přikývl. Nepřestával se divit. Jarda vešel dovnitř a ostříţím zrakem zkontroloval celý bufet. „Fajn,― zabručel spokojeně. „Dobrá práca. Aţ sa zbavíme tohto,― kývl na mrtvolu, „nikto nič nespozná.― Zamyslel se a zahleděl se na mokrou prkennou podlahu. „Ale ak ti môţem niečo poradiť,― obrátil se k Markovi, „tak tú podlahu čo najskôr vymeň. Vytrhaj všetky tie dosky a všetky ich spáľ.― „Proč? Vydrhnul jsem to dŧkladně.― „Nejaké stopy tam vţdy zostanú.― „Mŧţu na to dát linoleum.― „Vieš, čo je to Luminol?― zeptal se ho Jarda. Marek zavrtěl hlavou.
262
„To je taká sračka, ktorú pouţívajú poliši na hľadanie stôp od krvi43. Stačí tým postriekať to miesto, kde by mala byť krv a zatiahnuť závesy. Krásne modro sa to rozsvieti.― „I kdyţ je to vyčištěný saponátem?― zeptal se Marek nevěřícně. „To je fuk. Krv nikdy neodstrániš dokonale. A uisťujem ťa, ţe sa to dá zistiť aj po dlhej dobe.― „Po jak dlouhý době?― „Po veľmi dlhej dobe. Proste, ak nechceš, aby tu poliši našli krv, jednoducho tú podlahu vo vlastnom záujme vymeň,― uzavřel Jarda. „Dobře,― souhlasil Marek roztrţitě. „Vyměním ji. Ty, Jardo, podívej se na tohle,― řekl a podal mu fotku té staré ţeny. Byl to zvětšený portrét, jako se dává na prŧkazky. Na rubu bylo rukou napsáno: ‚Od mamy‘. „Fotka. Čo s tým?― „To je asi jeho maminka.― „No a čo? Kaţdý má alebo mal mamu.― „Co s tím mám udělat?― „A čo si urobil s tým ostatným?― „Roztrhal, spálil, spláchl do záchodu.― „Tak presne to isté urob aj s tou fotkou,― vrátil mu ji Jarda. „A pohni si s tým, musíš mi pomôcť ho naloţiť.― Marek zlikvidoval fotografii a šel pomáhat Jardovi s mrtvým tělem. K zadním dveřím bufetu nebylo odnikud moc vidět, a tak se jim podařilo propašovat ho do auta docela nepozorovaně. S maskováním těla si Jarda příliš velké starosti nedělal. Bez jakýchkoliv skrupulí nacpal mrtvolu pod zadní sedadlo, přehodil přes ni nějaké staré hadry a nahoru vyrovnal ty kanystry. Zabouchl dveře auta a napřímil se. „Zamkni krčmu a nastúp,― řekl Markovi. „Pôjdeme na výlet.―
Luminol (5-amino-2,3-dihydroftalazin-1,4--dion) je chemická látka, která se pouţívá k detekci krevních stop. Podstatou je schopnost ţeleznatých kationtŧ obsaţených v hemoglobinu katalyzovat uţ v malé koncentraci reakci luminolu - intenzivní luminiscenci. Protoţe však stejnou reakci mohou katalyzovat i kationy jiných kovŧ (měď, mangan, kobalt), dává se dnes v kriminalistice přednost jiným látkám. 43
263
X Vyjeli z Rudné směrem na Poprad, ale v Červené Skale odbočili doprava do kopce a serpentinami vyjeli aţ do sedla Javorinka. Tam odbočili ze státní silnice na zpevněnou lesní cestu vedoucí na Velkou louku. Tu přejeli, odbočili doprava a zŧstali stát před zamčenou závorou. Jarda nechal motor broukat na volnoběh a zatáhl ruční brzdu. „Veľmi to nedrţí, keby sa to rozbehlo dozadu, tak šliapni na pedál,― řekl Markovi, vystoupil a ze skrýše pod kořenem mladého buku si přinesl klíč. Odemknul visací zámek a závoru zvedl. Nastoupil za volant a klíč podal Markovi. „Tu máš, zavri to za nami,― řekl a podíval se na Marka. Měl skelné a krvavě rudé oči. Marek si teprve teď uvědomil, kolik toho Jarda dneska odpoledne v bufetu vypil. A to určitě pil ještě doma. Paneboţe, vţdyť on je slitej jako Dán. A teď mi pomáhá likvidovat mrtvolu. A ke všemu ještě sedí za volantem. Kristepane, ještě ţe uţ jsme v lese, pomyslel si znepokojeně. První polda na silnici by nám to auto zabavil a tu mrtvolu našel. Vylezl z vozu, a kdyţ Jarda projel, závoru opět bezpečně uzamknul a klíč vrátil na jeho místo. Nasedl zpátky a mlčky pokračovali v cestě do kopce. Tady v lese se uţ stmívalo. Byli zhruba v polovině stoupání na Studňu, kousek před odbočkou na Havranie, kdyţ se jim do cesty postavil jakýsi muţ v zelené lesnické uniformě. Zvedl autoritativně pravou paţi a naznačil, aby zastavili. Jarda klidně zastavil a Marka oblilo horko. Tak a teď to všechno praskne, napadlo ho a dostal hrozný strach. Jarda ale chladnokrevně smotal sklo ve dveřích. „To si ty, Jarda?― naklonil se lesník k okénku. „Ahoj, Marek! Kam ste sa vybrali takto na večer?― zeptal se zvědavě. Jarda ukázal palcem na kanystry za sebou. „Po vodu ku studničke. Tuná krčmár chystá špecialitu pre turistov, však, Marek?― otočil se k němu. „Jo. Budeme teď turistŧm vařit grog z pravé a nefalšované muráňské vody,― řekl Marek co nejlhostejněji. „Přijď k nám do bufetu okoštovat,― pozval lesníka. 264
„To sú mi ale novinky,― podivil se lesník. Marek přikývl. „Musíme jít s dobou,― řekl a připadal si jako dokonalý idiot. Muţ si mezitím se zájmem prohlíţel jeho rozmlácený obličej. „Čo sa ti stalo? To si sa šmykol na schodoch?― zeptal se. Jarda se zlomyslně rozesmál. „No, povedz mu to. Schválne mu to povedz,― popichoval vyděšeného Marka. V Markovi se zastavilo srdce. Ten oţrala se snad zbláznil! Přeskočilo mu? To chce, abych se tomu hajnýmu přiznal, nebo co?! „Ne, to nebyly schody,― zavrtěl opatrně hlavou a pokusil se o úsměv. Podařilo se mu však jenom vycenit zuby. „Bohuţel. To by mi pojišťovna zaplatila jako úraz v domácnosti. Ve skutečnosti jsem dneska odpoledne padl na pěst jednomu oţralovi v bufetu. Nebýt tady Jardy, dopadlo to ještě hŧř. Jarda mi ho pomohl zpacifikovat…― řekl. „Niekto miestny?― zeptal se pobavený lesník zvědavě. „Ale nie, bol to nejaký chuj bohvie odkiaľ. Teraz uţ je, kurva, zrejme niekde za horami, nakopal som mu poriadne zadok…― vloţil se do hovoru Jarda. „Tak to hej. Tak je to správne, veľmi sa s nimi nesrať,― souhlasil lesník. „Ale, chlapi, veľmi sa tu nezdrţujte, viete, ţe tu bez povolenky nemáte s autom čo robiť. A nezabudnite zavrieť závoru, keď sa budete vracať,― dodal přátelsky a rozloučil se s nimi. Marek se s úlevou zhroutil na tvrdém sedadle. Dodatečně se mu udělalo špatně od ţaludku. „Prokristapána, co tě to napadlo?― zavrčel vztekle na Jardu. „Tos mě v tom musel nechat plácat?" „Dobre to dopadlo, nie?― odpověděl Jarda s klidem. „Tak o čo ide. Zvykaj si, vedúci. Budeš teraz musieť klamať často. Tak trénuj.― X O dvacet minut později projeli okolo lovecké chaty i opravené hájovny nahoře na Studni, kde naštěstí dneska večer Laco ani nikdo ze stráţcŧ nenocoval, minuli odbočku ke studánce 265
s dobrou vodou a uţ obtíţnou terénní cestou se drápali dál do hor. Jarda zřejmě mířil na nějaké konkrétní místo. UAZ dýchavičně zdolal ještě asi tři kilometry, neţ přijeli ke starému srubu. Před pár lety vyhořel, zŧstaly z něj jen obvodové zdi a pár trámŧ. Nikdo ho neopravil, a tak pomalu zarŧstal vegetací, příroda ho postupně pohlcovala. Za dalších pár let z něj nezŧstane nic. Byla uţ tma, kdyţ Jarda s vozem zacouval mezi velké stromy za srubem a vypnul motor. Vystoupili a rozhlédli se kolem sebe. Vypadalo to, ţe aţ na divoká zvířata jsou v tomhle lese úplně sami. „Dobre,― zavrčel Jarda. „Je tam baterka, vezmi ju so sebou,― přikázal Markovi a sám otevřel zadní dveře a prázdné umělohmotné kanystry vyházel do trávy. Naklonil se dovnitř a mohutným trhnutím vytáhl tělo pečlivě zabalené do ubrusu. Bylo uţ částečně ztuhlé a musel ho násilím uvolnit. Přehodil si ho přes široká ramena. Nezdálo se, ţe by ho sedmdesátikilová Máriova mrtvola nějak výrazněji zatěţovala. Marek naházel kanystry zpátky dovnitř a zamknul auto. Postavil se vedle Jardy a rozsvítil světlo. „Kurva, zhasni to, ty debil! Chceš, aby nás niekto videl?!― zasyčel opilým hlasem dřevorubec. „Budeme ju potrebovať aţ neskôr. Tu to poznám ako svoje čiţmy. Drţ sa za mnou a nerob rámus,― řekl a namířil si to hlouběji do lesa. Zaraţený Marek se mlčky vydal za ním. Vŧbec se mu nelíbilo, jak s ním Jarda mluví, ale dost dobře s tím v tuto chvíli nemohl nic dělat. Byl na něm zcela závislý. A také měl co dělat, aby mu stačil, protoţe Jarda od samého začátku nasadil ostré tempo. Zamířili nenápadnou úzkou stezkou, vedoucí severním směrem rovnou do příkrých kopcŧ. Marek začínal tušit, kam jdou. Přece jen to tady za svého pŧsobení u stráţcŧ národního parku prochodil uţ taky dost dŧkladně. X Ušli další dva nebo tři kilometry, pořád tím ďábelským tempem. Jarda snad nepotřeboval odpočívat. Jen si občas mrtvolu přehodil z jednoho ramene na druhé. Po pŧl hodině se tak 266
dostali do skalnaté, asi hektar velké lokality na hřebeni Velké Stoţky, se spoustou hlubokých strţí, krasových závrtŧ a jeskyň. Sem turisty zásadně nevodili, nechtěli riskovat, ţe by jim někdo do některé z těch děr spadl. Jarda však vypadal, ţe se tady vyzná, šel najisto. Nad jednou takovou obzvláště hlubokou prŧrvou se zastavil a sloţil svŧj náklad na zem. „Tady někde poblíţ je jeskyně Machnatá44,― snaţil se Marek ve tmě zorientovat. „Tá je o pol kilometra ďalej. Neboj, sem skoro nikto nechodí. Ani vy stráţcovia,― odpověděl Jarda s despektem. „Vyzleč ho zatiaľ. Donaha,― přikázal Markovi a sám si šel tu strţ prohlédnout zblízka. Marek se s odporem přiblíţil k mrtvole a potmě z ní začal stahovat šaty. Šlo to ztuha. Jednotlivé kusy oblečení dával do igelitového pytle, který mu Jarda hodil. Jako poslední stáhl z Mária jeho elegantní značkové slipy. V chatrném svitu hvězd se něco zatřpytilo. „Jardo, pojď sem, prosím tě, s baterkou. On tady něco má,― zavolal polohlasem. Jarda se vrátil a naklonil se nad mrtvolou. „Kde čo má?― zeptal se a posvítil na šlachovité útlé tělo. Marek ukázal na genitálie. „Ja sa snáď poseriem, on má normálne okrúţkovaného vtáka! To sa teraz v meste nosí?― uţasl Jarda. Marek pokrčil rameny. „Nosí, nenosí, teraz to rozhodne musí preč,― řekl Jarda zamyšleně. „Niekto by to mohol spoznať,― dodal a vytáhl z plátěného sáčku, který vzali s sebou, Máriŧv vystřelovací nŧţ. Otevřel ho a opatrně vyzkoušel nehtem ostří. Nŧţ byl ostrý jako břitva. „Asi to nechceš urobiť, čo? Tak aspoň poriadne svieť,― řekl pohrdavě, kdyţ Marek zbledl a zavrtěl hlavou. Strčil mu do ruky baterku a potom jediným pohybem uřízl špičku Máriova penisu se stříbrným piercingovým krouţkem. Pak si dřepl na bobek a dŧkladně, kousek po kousku, prohlédl celé tělo. „Čo sa dá robiť,― povzdechl si a odřízl ještě jedno ucho, jednu prsní bradavku, obojí rovněţ kvŧli ozdobám, a vyřízl tu část ramene,
44
Veřejnosti nepřístupná, 154 m dlouhá a 80 m hluboká jeskyně.
267
kde měl Mário vytetovaného malého dráčka chrlícího oheň. Asi znak jejich gangu. Na závěr mu ořezal všechna bříška prstŧ. Všechny kousky krvavých tkání naházel do igelitového sáčku, který vylovil z kapsy. „Niekam to potom zakopem,― prohodil nevzrušeně a zvedl velký kámen s ostrými hranami, který si předtím přinesl s sebou od strţe. „Posvieť mi,― přikázal a vzal balvan do obou silných paţí. Rozpřáhl se. „Počkej, co chceš dělat?― zeptal se Marek vyděšeně. „Čo asi myslíš? Dorobím, čo si začal. Rozbijem mu ksicht, aby ho niekto nespoznal, keby ho náhodou niekto našiel skôr, neţ ho zoţerú zvery,― konstatoval Jarda a nechal těţký kámen dopadnout. Ozval se nechutně mlaskavý a křupavý zvuk. Marek zavřel oči a odvrátil hlavu. Ne však dost rychle, a z toho, co zahlédl, se mu zvedl ţaludek. Tak podle obličeje toho parchanta uţ nepozná ani ta jeho máma, stihl si ještě pomyslet těsně předtím, neţ se pozvracel. Jarda se na něj s převahou cynika podíval. „To sa časom poddá,― prohodil bez špetky soucitu. Mrtvolu znetvořenou k nepoznání zvedl a zanesl ji na okraj strţe. Zvedl ji oběma rukama nad hlavu, pečlivě zamířil a hodil ji do určitého místa. Tělo propadlo skrze husté keře a sjelo kamsi do hloubky. Větve se ještě několik okamţikŧ chvěly, ale kdyţ se i ony ustálily, nebylo tam dole vŧbec nic vidět, ani kdyţ tam posvítili silnou baterkou. „Tam dolu je ešte jedna prístupová cesta,― řekl Jarda. „Mizerná cesta. Ale skoro kaţdý večer tam chodieva starý medveď. Človek sa tam len tak ľahko nevyhrabe. A nikto súdny by to ani neskúšal. Kvôli tomu medveďovi. Ale aj keby maco neprišiel, aj tak z neho za pár týţdňov vôbec nič neostane. To je isté…― Vzal zakrvavený kámen a vhodil ho do jiné díry. Kámen se s dunivým rachotem kutálel snad aţ do středu Země. Jarda si utřel velké ruce do košile. Shýbl se a vzal ze země pytel se svršky mrtvého. „Doma to spálim v kachliach a čo nezhorí, zakopem niekde v lese,― řekl. Vzal si od Marka baterku a pečlivě zkontroloval celé místo, jestli tam nezŧstaly nějaké stopy.
268
„Dobrá práca,― pochválil se. „Keby si tu nenagrcal, tak ani nevidno, ţe sme tu dnes večer boli. Čo sa dá robiť. Snáď bude zase pršať. Teraz poďme domov.― X Vraceli se za svitu měsíce mlčky k autu. Po několika minutách chŧze to Marek uţ nevydrţel. „Jardo, jak to, ţes tak všechno věděl, co s ním, kam ho hodit a tak?― podíval se na Jardu dost podezíravě. Naháněl mu svými zkušenostmi nemalý strach. Jarda se zastavil a zamyslel se. „Býval som kedysi pár rokov poliš. Vyhodili ma od nich kvôli chlastu,― odpověděl klidně. Odmlčel se. „A toto…,― kývl bradou k prŧrvě. „No, uţ som ti predsa vravel, ţe tu si ľudia svoje problémy riešia sami…,― dodal velice váţně. Okamţik uvaţoval. „Toto je fakt dobré miesto,― řekl a mávl rukou směrem k té rokli. „Tam se toho ešte zmestí…,― řekl cynicky a v opilých očích se mu zalesklo. „Mně uţ by to bohatě stačilo,― namítl Marek opatrně. „Ale hej, však mne tieţ,― přitakal obr. „Ver tomu, ţe mne tieţ. Raz je aţ priveľa.― „Myslíš jako to dneska?― zeptal se Marek. „Nie. Dnes som ti len pomáhal,― odpověděl Jarda a loupl po něm očima. Marek jen na sucho polkl. Chvíli o tom přemýšlel. „Ty, Jardo?― oslovil znovu rychle jdoucího obra. Jarda se znovu zastavil a otočil se. Podíval se na Marka skelnýma očima. „Dá se s tím ţít?― zeptal se Marek. Jarda se zašklebil a poškrábal se na červené hlavě. „Dá,― řekl po chvíli. „Keď vieš, ţe si to urobiť musel. Toto je tvrdý kraj,― dodal zamyšleně. „A aj ľudia sú tu tvrdí. Sem sa policajti nevolajú. Tieto hory toho videli uţ veľa.― Pokýval velkou hlavou. „Dá sa s tým ţiť, ak máš čisté svedomie. Ale to si musíš rozhodnúť ty sám. Do gebule ti nikto nevidí,― řekl. Beze slova se otočil a znovu nasadil tempo tak pekelné, ţe mu Marek sotva stačil. 269
Cestou do civilizace se ještě zastavili na Studni a nabrali do všech kanystrŧ, které měli s sebou, zdejší výtečnou vodu. Bylo by hodně divné, kdyby je dole potkal stejný lesník a uviděl v autě ty kanystry opět prázdné. Projeli přes závoru, Marek ji za nimi zase pečlivě uzamknul, a přestoţe to byla zajíţďka, sjeli kolem hradu do Muráně a nazpět do Rudné se vraceli po státní silnici, přes Muránskou Hutu. Nechtěli riskovat, ţe by je podruhé někdo viděl na Velké louce. Teď uţ nevezli ţádný nebezpečný náklad, a ţe je řidič na mol opilý, v tuto chvíli ani jednoho z nich moc netrápilo. Dojeli do Rudné a zastavili u bufetu. Jarda pomohl Markovi nanosit plné kanystry dovnitř a chystal se k odjezdu domŧ. Ve dveřích se však ještě zarazil a vrátil se. Přistoupil těsně k Markovi. „Počúvaj, vedúci,― Marka ovanul alkoholem prosycený těţký dech. „To, čo som dnes urobil, to bola sluţba pre Andreu. Ty si tu zatiaľ len chvíľu, pre teba by som to neurobil, ale jej som to bol dlţný. Bola to splátka. Teraz sme spolu vyrovnaní a nič si nedlhujeme. Pamätaj si,― přiblíţil obličej těsně k Markovi, „ţe v tom, čo sme my dvaja dnes večer urobili, lietame spolu. A ja ani trochu nestojím o to, byť kvôli niekomu zavretý. Takţe pekne drţ hubu. Ak ťa začujem, ţe niekde táraš, alebo ak si kvôli tomuto po mňa prídu poliši, prídem si ja po teba a skončíš v tej diere tieţ. To ti sľubujem,― řekl chladně a upřeně se podíval Markovi do očí. V jeho kalném pohledu nebyla ani stopa po předchozím přátelství. „Rozumieš?― zeptal se, a kdyţ zaraţený Marek přikývl, otočil se a bez rozloučení odešel. Marek slyšel, jak venku nastartoval vŧz a za chvíli byl pryč. Otřesený Marek zŧstal stát v kuchyňce a vzpamatovával se z té tvrdé lekce. Pŧvodně si myslel, ţe mu dřevorubec pomáhá z kamarádství, ale teď se zdálo, ţe to tak Jarda vŧbec nevnímal. Ţe to pro něj byla výhradně otázka jakési opilecké cti. Na druhou stranu, aspoň vím, ţe ani on o tom nikde nebude zbytečně kecat, pomyslel si a pustil Jardu prozatím z hlavy. Teď uţ neměl sílu ani chuť o tom přemýšlet. X 270
Byla skoro noc, kdyţ se konečně vrátil domŧ. V kuchyni se svítilo a na stole měl připravenou večeři. Dávno uţ vystydlou. Bez lítosti talíř vyprázdnil do záchodu. Měl svíčkovou opravdu rád, ale dneska večer neměl na jídlo ani pomyšlení. Ten studený kus masa v něm navíc vyvolával děsivé asociace. Barborka spala v jejich loţnici. Sklonil se a něţně ji políbil na ţhnoucí čelíčko. Měla uţ zase horečku. Andreu našel v obýváku. Leţela na neustlaném gauči a byla úplně opilá. Na stole stála otevřená láhev vodky. Byla poloprázdná. Marek se k Andree posadil a pohladil ji po strhané tváři. Nevnímala ho. Nebyla uţ roky zvyklá pít alkohol, a tak nebylo divu, ţe z mnoţství, které dnes večer vypila, byla mimo. Marek se k ní posadil a chytil ji za ruku. Budeme se muset naučit s tím ţít, miláčku, přemýšlel o tom, co se dnes přihodilo. A nikdy nikomu se o tom nezmínit jediným slovíčkem. Těţko bychom vysvětlovali někdy později policii, proč jsme to neohlásili hned a naopak proč jsme schovávali mrtvolu, kdyţ máme čisté svědomí. Nikdo by nám uţ neuvěřil, ţe se to stalo v sebeobraně. Ale my jsme to nemohli ohlásit. Kvůli tvé minulosti jsme to nemohli ohlásit. Kdyby se to dozvěděl zbytek toho jejich gangu, zcela jistě by nás všechny pozabíjeli. Nás oba i Barborku. Dostala jsi jejich šéfa do basy a on tam umřel. A jeho bráchu jsme sprovodili ze světa společně. To se nezapomíná. A neodpouští. Bratislavská mafie má sloní paměť. Budeme s tím muset ţít a celý ţivot se budeme bát, ţe se to nějak prozradí, ţe někdo najde mrtvolu, nebo ţe si Jarda, přes všechny ty své svalnaté řeči, přece jen někde v opici pustí pusu na špacír. Budeme mít ošklivé noční můry, budou nás trýznit výčitky svědomí. Vzali jsme na sebe zatraceně těţké břemeno, miláčku. Zabili jsme člověka. 271
Člověka, který si ve skutečnosti nezaslouţil vůbec nic jiného, neţ být zabit. Byl to ten grázl nejhrubšího zrna. Lidská zrůda. Toho by v opačném případě svědomí určitě netrápilo, ten by nás zabil všechny tři bez mrknutí oka a šel by si potom dát krvavý biftek k večeři. Uţ zabíjel, sám nám to přiznal. Bůhví, kolikrát uţ vlastně zabíjel. Jemu to nevadilo. On s tím ţádné morální problémy neměl. Ale my se kvůli tomu parchantovi teď budeme trápit. Máme totiţ tu smůlu, ţe my jsme úplně jiní neţ on. Ne tak tvrdí. Ne tak cyničtí. Bohuţel. Protoţe teď se kvůli němu budeme celý ţivot trápit a budeme hrát divadlo před Barborkou a před ostatními lidmi. Já budu muset vařit ten blbej muráňskej grog, co si Jarda vymyslel, a s kaţdou skleničkou, kterou uvařím, si vzpomenu na dnešní den. Aţ do smrti. Znám se. „Mám tě moc rád, miláčku," rozmlouval Marek tiše se svojí opilou a nic nevnímající ţenou. „A udělal jsem to jenom kvŧli tobě a kvŧli naší lásce. Slíbili jsme si, ţe budeme stát při sobě v dobrém i zlém. Spojilo nás to navţdy, jestlipak si to uvědomuješ?" zeptal se, a kdyţ se nedočkal ţádné odpovědi, vzal Andreu do náruče a stále spící ji posadil do křesla. Zkroutila se do klubíčka, ale neprobudila se. Rozloţil pohovku a povlékl peřiny do čistého. Stáhl z Andrey šaty, navlékl jí noční košili a uloţil ji do postele. Její oblečení posbíral a odnesl do koupelny. Svlékl úplně všechno i ze sebe a jak svoje, tak i Andreiny šaty hodil do vany. Nasypal na ně obrovskou spoustu pracího prášku a napustil do vany horkou vodu, aby se špinavé oblečení pořádně odmočilo. Sám si vlezl do sprchy a velice dŧkladně se vysprchoval. Několikrát za sebou si umyl ruce. Nemohl se zbavit pocitu, ţe je má od krve. Utřel usazenou páru ze zrcadla a ošetřil si roztrţené obočí. Pravé oko měl tak oteklé, ţe na ně prakticky neviděl. Pŧlka obličeje dostávala sytě modrozelenou barvu. 272
Kysele se na svŧj potlučený obraz v zrcadle zašklebil. Uvědomil si, ţe bude muset báchorku, jak k tomu přišel, vykládat ještě mnohokrát. V bufetu, v práci kolegŧm, zákazníkŧm… Všem. Opatrně přiloţil ukazovák na oteklé víčko a lehce přitlačil. Sykl bolestí. Zavrtěl hlavou a povzdechl si. Celý večer měl hlavu plnou jiných starostí, takţe si ani neuvědomoval, jak moc ho všechno bolí. O to horší to začínalo být teď. A ze zkušeností věděl, ţe to nejhorší má teprve před sebou. Vrátil se do pokoje a po krátkém váhání vzal ze stolu tu rozpitou láhev a vlezl si i s ní pod peřinu k Andree. Opřel se zády o zeď. Pomalu upíjel vodku a promítal si v hlavě všechno to, co se během dnešního večera přihodilo. Snaţil se vzpomenout si, jestli při likvidaci stop na něco nezapomněli. Nic ho nenapadlo. Neměl s tím ţádné zkušenosti. Vybavoval si ale slova televizního inspektora Columba, který říkal, ţe dopustíš-li se vraţdy, uděláš při ní pětadvacet chyb. A jestli jich patnáct odhalíš, jsi génius. Marek nevěděl, kolik chyb udělal a kolik stop zŧstalo, nepočítal to. Co ale věděl s naprostou jistotou, tak ţe trvalé stopy zŧstanou v jejich hlavách. Mohl jenom doufat, ţe tam budou uschovány dobře. V poraněném obočí mu najednou začala pulsovat ostrá cukavá bolest a před očima se mu znenadání objevila Máriova hlava, kdyţ na ni dopadl Jardŧv kámen. Vzpomínka to byla tak ţivá, ţe se Markovi znovu navalilo. V ústech ucítil ţluč. Hřbetem dlaně si utřel rty a přiloţil k nim hrdlo láhve. Dopil ji na jedno nadechnutí aţ do dna. Postavil ji na zem vedle postele a hlasitě si říhl. Potom se přitiskl k Andree a přetáhl si peřinu přes hlavu. Cítil, ţe se ho začíná zmocňovat opoţděný šok. Roztřásl se a udělalo se mu zle. Pevně zaťal zuby a doufal, ţe mu vypitý alkohol pomŧţe co nejrychleji do milosrdného bezvědomí. Netrvalo to dlouho, sotva pár minut, ale ještě neţ vodka Markovi vytěsnila z hlavy všechny vzpomínky, mučila jeho mozek jedna myšlenka… Neodbytná a vlezlá… A sice, ţe jeho relativně šťastný a bezstarostný ţivot dneškem definitivně skončil. Protoţe od teď uţ nikdy nic nebude takové jako dřív… 273
14. února 2000 „To je pre teba, Marek!― zavolal Štefan od svého pracovního stolu a natáhl ruku se sluchátkem. „Pro mě? A kdo to je?― zeptal se Marek zvědavě, kdyţ přišel k telefonu. „Neviem, nejaká Češka,― pokrčil Štefan rameny. „Nepredstavila sa, ale hlások je to príjemný,― usmál se. „Veľmi to, prosím pekne, nenaťahuj, čakám kaţdú chvíľu jeden dôleţitý hovor,― dodal. „Správa Národního parku Muráňská planina, Koudelka. Prosím?― „Ahoj, Marku,― ozval se měkký dívčí hlas a Markovi šrotovalo za čelem, jak se ho snaţil někam zařadit. „Věříš na druhé šance, prŧvodče?― zeptala se ta dívka a on si najednou vybavil nejen tvář, ale i jméno. „Hanko? To jsi ty?― uţasl. „Odkud voláš?― Zasmála se. „Tak ty jsi na mě nezapomněl. To jsem ráda. Máš čas?― „Teď moc ne,― řekl omluvně. „Mŧţu ti později někam zavolat?― Chvíli bylo ticho. „Sem se volá špatně. Nemáš mobil?― Marek jí nadiktoval číslo. Pro kontrolu ho zopakovala. Pobavilo ho, kdyţ číslovku dvě stě vyslovovala dva sta. Připomínalo mu to vojenskou katedru. „Zavolám ti večer na mobil. Kolem sedmé. Bude se ti to hodit?― zeptala se, a kdyţ přitakal, bez rozloučení zavěsila. „To byla jedna z těch vojand, co jste na mě tehdy poštvali při mé první samostatné cestě,― cítil Marek potřebu to zvědavě přihlíţejícímu Štefanovi nějak vysvětlit. „Asi si na ňu vtedy urobil dojem, keď ti volá po takom čase…,― usmál se Štefan. „To bych se dost divil,― zasmál se trochu neupřímně. „Ty dvě holky mě utahaly jako koně. Neţ jsme tehdy vylezli na Stoţku, tak jsem myslel, ţe vypustím duši. Ve fyzičce jsem jim nesahal ani po paty,― přiznal se. Štefan se pobaveně zasmál. „Myslel som si to. Bolo na tebe vtedy vidieť, ţe si z tej akcie nejaký vykoľajený. A čo chcela? 274
Neprídu sem znovu? Mohol by si ich zase sprevádzať,― dodal trochu potměšile. „Nevím, proč mi volala,― zakroutil hlavou Marek. „Nic konkrétního mi vlastně neřekla, prý zavolá ještě večer. Ale pokud si vzpomínám, dřív volat stejně nemohla. Slouţila s tou svou kamarádkou celou tu dobu někde na Balkáně.― Štefan se nespokojeně zamračil. „Bol som ešte chlapec, keď bola vojna tu, ale pamätám si to dobre. Ako keby to bolo včera. Ľudia by nemali medzi sebou viesť vojny. Je to… svinstvo,― našel po chvíli přemýšlení ten správný výraz. X „Tak. Pre dnešok končím,― řekl Štefan asi o pŧl šesté odpoledne a uklidil svoje plnicí pero do stolu. „Sľúbil som doma, ţe prídem skôr. Ty tu asi ešte zostaneš, však?― „Jo, potřebuji ještě dodělat nějaké výkazy,― odpověděl Marek, který měl dnes spolu s náčelníkem sluţbu v muráňském infocentru, a uhnul pohledem. Štefan se mírně usmál. „Pozdravuj odo mňa tie dve dievčatá, ak sa ešte ozvú, zdali sa byť fajn. A nech sa zase prídu pozrieť na Muránsku planinu.― Marek zrudnul. „Já nevím, kvŧli čemu budou volat. Ale vyřídím jim to.― „Rozumiem. Sú to proste zákazníčky…,― poškádlil ho Štefan dobromyslně. „Nic jsem s nimi tenkrát neměl, jestli to myslíš takhle,― řekl Marek dost upjatě. „Ale Marek, ja som predsa nič takého nepovedal,― řekl náčelník překvapeně a s mírnou výčitkou v očích se na něho zahleděl. „Ani vo sne by ma niečo takého nenapadlo. Si v poslednej dobe nejaký podráţdený… Nezabudni prosím zamknúť dvere, keď budeš odchádzať.― Marek se s ním rozpačitě rozloučil a zŧstal v informačním středisku sám. Připadal si jako idiot. Mrzelo ho, ţe ho nevinná Štefanova poznámka tak rozhodila a ţe na ni reagoval tak nepřiměřeně. 275
Uvařil si citronový čaj a začal skutečně vyplňovat ty sluţební výkazy, aby mohl zítra předloţit nějakou hotovou práci, ale nešlo mu to od ruky. Mobilní telefon poloţený na stole přitahoval neustále jeho pohled a nutil ho stále dokola uvaţovat o zdánlivě jednoduché otázce, kterou mu Hanka v poledne poloţila. Věříš na druhé šance? X Přesně v sedm hodin telefonní aparát obţivl. Marek se po něm doslova vrhl. „Haló?― řekl rozechvěle. „Uţ máš na mě čas, prŧvodče?― „Ahoj, Hanko. Ano, mám na tebe čas. A jsem tady sám.― „Já jsem tady taky sama,― řekla divným tónem. Chvíli bylo ticho. Marek slyšel jen její dech. „Nechtěl bys se mnou jít někam na večeři? Mám pocit, ţe jsme nedokončili jeden rozhovor,― zeptala se posléze. Teď se odmlčel pro změnu Marek. Necelé čtyři měsíce, které uplynuly od incidentu s Máriem, byly suverénně nejhorší v jeho ţivotě. Nejtěţší to samozřejmě bylo hned zpočátku, kdy se společně s Andreou učili ţít ve lţích. A kdy museli všem sousedŧm, zákazníkŧm, kolegŧm z práce, přátelŧm - vysvětlovat Markovy šrámy z potyčky. Nakonec to zvládli, jestli si někdo myslel něco jiného, nechával si to pro sebe. Modřiny časem vybledly a rány se zacelily, bufet zrekonstruovali, i po hřebeni Stoţky, jen pár set metrŧ od místa, kde s Jardou ukryli tehdy v noci Mária, se Marek zase naučil chodit. Ţivot se zdánlivě vrátil do starých kolejí. Aţ na jednu věc. Vztah Marka a Andreji se narušil. Strašlivé tajemství, které sdíleli a střeţili, je tíţilo jako balvan. Nemohli se o tom bavit s nikým cizím a spolu o tom mluvit nedokázali. Ale i kdyţ to téma vytěsnili z rozhovorŧ, vytěsnit ho z hlav, ze snŧ a ze svých ţivotŧ nedokázali. Měli se pořád rádi, ale bylo to teď jiné. Hodně jiné… A moţná i proto teď Marek po dlouhém přemýšlení do telefonu řekl: „Chtěl…" Odkašlal si a zopakoval: „Chtěl bych s tebou jít na večeři. Odkud teď voláš?― 276
„Z Brna.― „Co děláš v Brně?― uţasl. „Bydlím tady. V jednom penziónu na kraji města. V Komárově. Jmenuje se to ‚U mostu‘.― „Ale to já přece znám,― řekl Marek překvapeně. „Jednou jsem tam spal.― „To je dobrý,― zasmála se Hanka. „To je fakt dobrý, jak je svět malej. Tak teď tady spím já. Budu tady ještě asi týden, pak potáhnu zase o dŧm dál. Tak co, prŧvodče, přijedeš na tu návštěvu?― „Jsem ţenatý, Hanko,― řekl nešťastně. „Jo. Já vím. A co má být? Kvŧli tomu se mnou nesmíš jít na večeři?― zaútočila na jeho ješitnost. „Samozřejmě, ţe mŧţu,― odpověděl trochu dotčeně. „Ale je to mnohem sloţitější. Navíc, kdyţ pojedu aţ do Brna, budu pryč z domu nejmíň dva dny. Je to dálka…― „Já tě nechci do ničeho nutit, prŧvodče,― odpověděla naprosto klidně. „Rozhodni se, jak ty sám chceš.― Marek se zase odmlčel a přemýšlel, jak to vysvětlí Andree. Vstal ze ţidle a s telefonem v ruce se šel podívat na rozpis sluţeb visící na stěně. Byla pŧlka února a zájem turistŧ byl minimální. Neměli mnoho práce. Rozhodl se. Odkašlal si a přiloţil sluchátko k uchu. „Hanko? Jsi tam ještě? Dneska je pondělí večer. Ve středu v sedm hodin ráno mŧţu být na Zvonařce.― „Dobrá. Budu tam na tebe čekat. Těším se, prŧvodče,― odpověděla a zavěsila. X Marek vyhlíţel sebevědomou mladou holku ve slušivé uniformě s červeným výsadkářským baretem na hlavě, ale překvapila ho. Hanka na něho čekala v riflích, černých kozačkách do pŧli lýtek a modré prošívané bundě. Byla prostovlasá, ale kolem krku měla bílou pletenou šálu. Tmavé vlasy měla ostříhané na krátko stejně jako tehdy, ale dnes byla lehce nalíčená a dokonce měla v uších zlaté náušnice. A rozhodně nebyla ani trochu sebevědomá. Naopak vypadala hodně nejistě. 277
„Ahoj,― řekla, kdyţ se zastavil pŧl metru před ní. „Jsem ráda, ţe jsi přijel,― dodala a rozpačitě se usmála. Ruku mu nepodala. „Ahoj.― „Ještě se na mě zlobíš?― „Proč bych se na tebe měl zlobit?― „Byla jsem na tebe tehdy docela odporná. Mrzelo mě to potom.― Mávl rukou. „To je dávno promlčený. Myslíš, ţe kdybych se na tebe ještě zlobil, ţe bych byl teď tady?― „Děkuji, Marku,― řekla podivně zjihle. „Nech to plavat. Víš, obávám se ale, ţe je na večeři ještě brzy,― řekl, aby změnil téma. „Co s tím uděláme?― „Něco snad vymyslíme, máme na to čas aţ do večera…― „To je pravda. Kdes nechala uniformu? Armáda snad nemá na zimní modely?― pokusil se uvolnit oboustranné napětí. „Já uţ nejsem v armádě, Marku. Od prvního jsem obyčejný civilista.― „Páni… No to je ale překvapení!― vydechl Marek. „Myslel jsem si, ţe je to pro tebe poslání.― „Bylo. Ale uţ není.― „A co ta tvoje kamarádka, co s tebou byla loni na planině? Ta také odešla do civilu?― „Ne. Eva neodešla do civilu. Eva je mrtvá,― řekla Hanka hluše a několikrát prudce zamrkala. Odvrátila pohled, ale Marek si stačil všimnout lesknoucích se očí. „Snad ji tam…― „Zastřelili?― doplnila Hanka a potřásla prudce hlavou. „Ne. Umřela hodně blbě. Stalo se to dva dny po návratu. Jela domŧ k rodičŧm stopem. Ten chlap dostal smyk na ledě a napral to rovnou do stromu. Eva byla na místě mrtvá. On si zlomil jenom ruku. Ukázalo se, ţe měl v sobě jedno a pŧl promile.― „Ach… To je mi moc líto," řekl Marek v rozpacích. „Byly jste kamarádky… A proto jsi odešla z armády?― „Nejenom proto. Bylo to jedno s druhým. Před třema rokama se kluk z naší jednotky zabil, kdyţ testoval nový typ padáku, co nám naše ministerstvo za dvě stě miliónŧ nakoupilo. Ten padák se prostě neotevřel. Ty padáky jsou prokazatelně předraţený šmejd, ale dodneška za ten nákup nebyl nikdo potrestaný. 278
Jeden výborný velitel, absolvent West Pointu, odešel po návratu z mise do civilu, protoţe mu nabídli poniţující místo úředníka na okresní vojenské správě. Já dostala nabídku na provianťáka u útvaru v Olomouci. Tenhle stát o profesionály nestojí,― řekla hořce a zdálo se, ţe nemá daleko do pláče. „Kdepak,― zavrtěla hlavou. „Tenhle stát si s lidmi, co něco dokáţou, neví rady. A neumí se k nim slušně chovat. Nebo moţná nechce. Ale to je uţ jedno. Mě uţ se to netýká. Marku, vadilo by ti, kdybychom si šli povídat ke mně? Zimy jsem si uţila v poslední době víc neţ dost.― X „Promiň, ale nic jiného tady nemám,― řekla Hanka, kdyţ se v jejím pokoji posadili do křesílek u malého stolku, a kdyţ mu nalila do tlustostěnné decové sklenice Coca – colu z dvoulitrové láhve. Roztrhla sáček se slanými tyčinkami a poloţila ho na stŧl. „Ber si. Ale jestli chceš, mŧţeme jít do jídelny. Ještě by tam mohli mít něco od snídaně.― „Tady mi to vyhovuje,― odpověděl Marek a trochu se napil. Usrkla a dívala se na něho přes okraj sklenice. „A jak je v Čechách? Pŧl roku jsem tady nebyla,― zeptala se. Usmál se. „To se ptáš toho nepravýho. Já uţ v Česku neţiju asi dva roky,― odpověděl. „O tom, co se tady děje, vím jenom z televize a novin. Nechávám si domŧ na Slovensko posílat Mladou frontu. To o těch mizerných padácích, to jsem ale četl. I o té nehodě. Nenapadlo mě, ţe byste se mohli znát.― „Znala jsem ho dobře. Jakub byl strašně hodnej kluk. Znala jsem i jeho děvče. Byla s ním těhotná. Měli se brát. Potratila. Prosím tě, pojďme mluvit o něčem jiném nebo se rozbrečím.― Marek se na ni překvapeně podíval. Kde byla ta tvrdá, chladná a cynická holka, kterou potkal loni v létě? „Já pracuji pořád tam, na Muráňské planině,― řekl. „A je to na Slovensku lepší?― zeptala se vděčně. „Já nevím, jestli je to lepší nebo horší,― rozvykládal se. „My ţijeme a dýcháme jenom pro ty kopce a politika a takový ty špinavý věci kolem ní, to jde mimo nás. To padá na hlavu ředitele správy národního parku. My jsme stráţci a prŧvodci. Sta279
ráme se o nádhernou přírodu a ukazujeme ji lidem, kteří ji chtějí vidět.― „Asi ti závidím…― „Je co,― řekl prostě. „Mám tu práci moc rád. A uţ bych nikdy neměnil.― Hanka se zamyslela. „A co ta tvoje?― „Andrea?― „Nevím. Asi. Nikdy jsi mi její jméno neřekl. Kde jste se potkali? Taky na té planině?― Marek se pousmál. „Nepřímo. Andrea má bufet v Rudné. Jednou na podzim jsem se tam zastavil na oběd.― „A bylo to…― „A bylo to,― zamyslel se. „Mám ji rád. A nemŧţu ji teď opustit. Ani nechci…,― řekl poněkud nesouvisle a podíval se nešťastně na Hanku. „V pořádku,― řekla klidně. „Ona ví, ţe jsi tady se mnou?― Marek se začervenal. „Neví,― přiznal. „Řekl jsem jí, ţe tady mám nějakou zakázku. Víš, já taky občas fotím na kšeft.― „Máš tady zakázku,― zopakovala zamyšleně. „Ale to není vŧbec pravda. Lhal jsi jí kvŧli mně?― Znovu se začervenal. „Asi ano. Ale lhal jsem jí poprvé v ţivotě,― řekl na svou obhajobu a snaţil se nemyslet na to, kolik lţí v poslední době řekl. „Všechno je jednou poprvé,― konstatovala Hanka a znovu se ukryla za okraj sklenice. „Jak to myslíš?― „Vŧbec nijak to nemyslím. Jenom, ţe já tě neodsuzuji. Kdy se musíš vrátit domŧ?― zeptala se po delší chvíli mlčení. „Nejpozději zítra večer musím na autobus. V pátek ráno zase slouţím. Je nás teď málo, spousta lidí je nemocných,― zalhal tentokrát Hance. „To máme na sebe spoustu času. Ty jsi Brňák, ţe?― „Jak to víš?― zeptal se překvapeně. „Nepamatuji se, ţe bych ti to říkal.― „Ani jsi nemusel. Poznám Brňáka, kdyţ ho slyším,― usmála se. „Pár jsme jich u útvaru měli.― „Těţko tu hubu asi zapírat,― usoudil. „Ty jsi odkud?― „Z Jeţkoviček, malé dědiny kousek od Vyškova.― 280
„Jeţkovičky… Já znám kousek od Vyškova Jeţkovice. Kamarád tam má rodiče.― „Říkám, ţe svět je malý,― řekla Hanka spokojeně. „Jeţkovice jsou hned vedle nás. Jak se jmenují?― „Procházkovi.― „Ty znám. Svět je opravdu malinkatej,― zamyslela se. „Vidíš,― navázala po chvíli, „narodila jsem se nedaleko od Brna, ale Brno kloudně neznám. Neprovedl bys mě po městě? Jsi přece profesionální prŧvodce…― Marek zaváhal a viditelně se ošil. Hance se rozšířily oči pochopením. „Tobě se nechce. Ty se nechceš ukazovat na veřejnosti se mnou, co?― „Hani, nevykládej si to špatně, prosím tě. Ale náhoda je blbec. Mŧţeme potkat moje rodiče nebo někoho, s kým se Andrea uţ zná… Brno je sice velký, ale ne zas tak moc… Opravdu bych nerad…― „Ale my přece neděláme nic nemorálního. Nebo ano?― „Ne. Ale oni to nemŧţou vědět.― „Tak to budeme aţ do večeře tady?― zeptala se a provokativně ukázala na širokou postel. Marek zase zrudl. „Co takhle do zoologické zahrady?― dostal spásný nápad. „Jestli se ti chce, tak si zajdeme do ZOO.― Hanka se pobaveně rozesmála. „Dobře, zajdeme si do ZOO. Naposledy jsem byla v ZOO jako malá holka. A v pŧli února, pokud si vzpomínám, ještě nikdy. Ale co kdyţ potkáme někoho známého tam?― zeptala se zlomyslně. Marek si těţce vzdychl. „Tak to budu mít prostě smŧlu.― X „Bylo to tam hodně těţký?― zeptal se zamyšlený Marek. Čím déle byl s tou drobnou holkou, tím méně si ji dokázal představit při plnění náročné vojenské mise v zahraničí. Strávili v ZOO téměř celý den, k Markově uspokojení tam nepotkali nikoho známého, a teď uţ asi pŧldruhé hodiny seděli v restauraci ‚U kostela‘ v Komárově, popíjeli výborný archivní Sauvignon z Modrých sklepŧ a povídali si dál o všem moţném. „V Bosně?― 281
„Hmm.― „Bylo. Na fyzičku to bylo hodně náročné, ale nejhorší to bylo na psychiku. Je to jiný svět… Zdevastovaná země… Jedeš několik hodin autem a celou tu dobu vidíš kolem sebe jenom prázdné domy, opuštěné statky… Ţádní lidé… Buď byli mrtví, nebo se navţdy odstěhovali… Úplná měsíční krajina… Víš, Marku, teprve kdyţ na vlastní oči vidíš něco takového, teprve potom ti dochází, co všechno takový ozbrojený konflikt znamená… Co my, myslím jako vojáci od OSN. My jsme tam maximálně na pŧl roku a potom se mŧţeme vrátit domŧ. Ale ti lidi tam, ti jsou doma právě tam… V těch rozstřílených domech a rozbombardovaných městech… Byla jsem připravená na hodně, ale toto mě dost sebralo. Já si představovala válku jako boj dvou ozbrojených a vycvičených armád. Nevadí mi, kdyţ se zabíjejí vojáci, jsou na to připravení. Ale špatně snáším, kdyţ umírají obyčejní lidé, kdyţ se zabíjejí zvířata, kdyţ vybuchují rodinné domy a hoří školy… Je to hnus…― „Kde jsi slouţila?― „Kousek od Prieboru. Pár set kilometrŧ odtud. Tady lidé slavili Vánoce a tam bylo úplně mrtvo… Dva rŧzné světy kousek od sebe. Byl jsi někdy v Prieboru?― „Ne. Na Balkáně jsem nikdy nebyl. Ty jsi tam někdy dřív byla?― „Také ne. A vím naprosto jistě, ţe uţ nikdy v ţivotě tam jet nechci. Toho pŧl roku mi vydalo dost záţitkŧ na celý ţivot.― „Četl jsem, ţe spousta vojákŧ, co na nějaké takové misi byla, by jela znovu. Proč? Kvŧli penězŧm?― „Moţná. Já si taky slušně vydělala. Ale nemyslím si, ţe by tam jeli jenom kvŧli penězŧm. Na to jsou ty peníze moc draze zaplacené. Vím, ţe se tam vrátili i někteří z vojákŧ, se kterými se tehdy zřítil v Bosanské Krupě ten vrtulník. Ti kluci byli tehdy rozmlácení na hadry, ale přesto se tam chtěli vrátit. To přece nemŧţe být jen kvŧli penězŧm.― „Tak proč?― „Pro někoho je to ţivotní styl, moţnost načerpat zkušenosti, ke kterým se jinak nedostaneš. Pro jiného zase dobrodruţství, touha se vyblbnout předtím, neţ se někde usadí a zaloţí si rodinu. A spoustu klukŧ tam táhne to, ţe na takové misi funguje 282
armáda tak, jak by měla. Profesionálně. My byli nasazení v britském operačním sektoru, spadali jsme pod jejich velení. Britové nás často oceňovali, ale netušili, ţe v tom, jak naše armáda vystupuje tam a jak se chová tady, je nebetyčný rozdíl. Na takové misi se ti nemŧţe stát, aby tě jebal strejc s pivním břichem, který dostal svoje hvězdičky maximálně za roky odsezené někde v kanceláři na posádce. Tam je kaţdý profesionál. Ve znalostech, v přístupu, v chování. Jasně, ţe se najdou výjimky,― řekla, kdyţ viděla Markŧv pochybovačný výraz. „Jsou to taky jenom lidi. Ale v tuzemsku má armáda do profesionality daleko. Klidně mi věř, vím, o čem mluvím.― „Změnila ses,― řekl Marek pomalu. „Jak to myslíš?― „Kdyţ jsme si vykládali loni v létě, měla jsi trochu jiné názory.― „Ach tak. Moţná, ţe jsem se opravdu změnila. Asi jsem potřebovala proţít takovou zkušenost. Ale je také moţné, ţe jsem se tehdy prostě jenom zmýlila.― „Zmýlila? V čem?― „V sobě,― řekla klidně a vyrovnaně. Usmála se. „A nerada to přiznávám, ale ty jsi mě tenkrát odhadl lépe. Moţná právě proto jsem se s tebou chtěla ještě vidět. Promluvit si…― X V jedenáct večer restaurace zavírala, a tak zaplatili a vydali se mrazivou nocí k Hančinu penziónu. Šli pomalu a mlčky, nespěchali. Nebylo kam. Marek nevěděl, kde a jak tuto noc stráví. Moc se mu nechtělo o tom přemýšlet, zaplétal se do něčeho, do čeho se zaplést nikdy nechtěl. Zauvaţoval, ţe by se rozloučil a šel na nádraţí, měl pocit, ţe po pŧlnoci jede ještě nějaký autobus na východ. A kdyby ne, mohl zajet k rodičŧm a jet aţ ráno. Nebo koneckoncŧ těch pár hodin do rána mohl také přečkat v čekárně na autobusáku. Byli zhruba v polovině dlouhého podchodu pod ulicí Svatopetrskou a Marek si pomalu připravoval slova na rozloučenou, kdyţ se proti nim z jedné boční chodby vyhrnula skupina čtyř rozjařených Cikánŧ. Byli to celkem mladí kluci, ţádnému 283
z nich nebylo přes dvacet let, ale vypadali dost opilí na to, aby mohli být nebezpeční. Všimli si pěkné Hanky a oči se jim lačně zaleskly. Něco si rychle ve zvukomalebné rómštině řekli a jeden z nich se ošklivě zachechtal. Marek přimhouřil oči, ale nezaváhal, ani nezpomalil chŧzi. Věděl, ţe před tou bandou nesmí dát najevo strach. Byl rád, ţe bude mezi nimi a Hankou, aţ je budou míjet. Za chŧze si zapnul bundu, aby ho nikdo nemohl chytnout za její klopy. Podíval se na Hanku a všiml si, ţe má oči zúţené a ţe jí svítí jako kočce. „Pojďme,― zašeptala s pohledem upřeným na bandu výrostkŧ. Drţeli se své poloviny cesty a pokusili se kolem té tlupy projít bez konfliktu. Jenomţe ti kluci o konflikt stáli. Nejramenatější z nich zastoupil Markovi cestu. „Nemáš cígo, vole?― zeptal se a dýchl mu alkoholové výpary do obličeje. Pošilhával přitom po Hance. „Ne, já nekouřím,― odpověděl Marek a pokusil se ho obejít. Cikán se ale odbýt nenechal. „Hele, slušně, gadţo, jo!― zavrčel. Jeho tři komplicové přistoupili blíţ. Jeden z nich vytáhl nŧţ. Ostré cvaknutí vystřelovací čepele v Markově podvědomí asociovalo ošklivé vzpomínky. V okamţiku zbledl jako křída. Cikán si jeho bledost mylně vysvětlil jako strach a na obličeji se mu rozlil škodolibý úsměv. „Máš pěknou kočičku, gadţo. Co kdybys nám ji tady nechal a ty sám vocuď hodně rychle vodpálil, co?― Marek neodpověděl a vší silou toho kluka strčil proti jeho kumpánŧm. Nečekali to, upadli na zem a chvíli se váleli v chumlu, neţ se jim podařilo rozplést všechny končetiny. „Uteč pryč! Já je zdrţím!― křikl přes rameno na Hanku a připravoval se k boji. Hanka však pryč neutíkala. Snad ho ani nevnímala. Odmotala si šálu z krku a odhodila ji za sebe na zem. Povytáhla si nohavice a postavila se do útočného střehu. Prsty neměla zatnuté do pěstí jako boxer, ale drţela je uvolněné, aby se mohla rozhodnout aţ teprve v posledním okamţiku, jestli udeří pěstí, prsty nebo malíkovou hranou. 284
Kdyţ ji Marek viděl, jak se chladnokrevně připravuje k boji, uvědomil si, kým vlastně Hanka je. „Kryj mi záda a nech to na mně. Já se o ně postarám,― řekla drobná dívka o pětatřicet kilogramŧ těţšímu a o dvacet centimetrŧ většímu Markovi klidně, ale dívala se přitom soustředěně na zvedající se a nadávající bandu. Oči měla mrazivě studené, rty sevřené do úzké čárky, kŧţi na tváři bledou a napjatou. Pravidelně dýchala nosem a vyčkávala. Vypadala teď přesně tak, jak se kdysi Markovi předváděla. Nebezpečně. Vraţedně. V hloučku rváčŧ zacvakaly další tři noţe. Pomalu se přibliţovali. Marek s Hankou na ně čekali bok po boku. „Hele, ta kočička se s nama chce asi prát,― zasmál se jeden z nich a výsměšně napodobil Hančin postoj. „Mňauuuuu,― zamňoukal a jeho tři společníci se pobaveně rozesmáli. S Hankou to ani nehnulo. „Jestli toho včas necháte, tak vám neublíţím,― oznámila jim nevzrušeně. „Běţte si po svém, kluci, radím vám dobře. Jinak to bude bolet…― Vysmáli se jí a s noţi před sebou se přiblíţili na dosah. „Varovala jsem vás,― řekla Hanka a zároveň s těmi slovy se bleskurychle natáhla dopředu, oběma rukama sevřela nejbliţší paţi drţící nŧţ, částečně se otočila a během toho pohybu si tu ruku poloţila na rameno. Prudce zapáčila a loketní kloub s ošklivým lupnutím vyskočil ze svého pouzdra. Hanka vykloubenou ruku pustila, přikrčila se a vystřelila pravou nohu proti zraněnému rváči. Pata se zaryla do trojúhelníku pod hrudní kostí a katapultovala ho o tři metry dál. Útočník vletěl zády do zdi a omráčený se po ní sesunul k zemi. Večírek pro něho skončil dřív, neţ pořádně začal. Ostatní tři se po něm s úţasem ohlédli. Podívali se po sobě a obličeje se jim zkřivily zuřivostí. „Ty kurvo bílá, tys mě zabila bráchu!― zařval jeden z nich a vrhl se na Hanku, čekající uţ opět v dokonalém střehu. Oba zbylí druzi ho po kratinkém zaváhání následovali. Marek se ocitl proti podsaditému klukovi, který mu něčím hrozně připomínal Mária. Uvědomil si, ţe to dělají oči, měl v nich úplně stejně bezcitný výraz. Neměl ale čas, aby o tom přemýšlel. Vzpamatoval se právě včas, aby uhnul před svištící čepelí, kterou kolem sebe útočník mával. Kdyby to neudělal, 285
nŧţ by ho zasáhl naplno. Takto mu jen rozpáral bundu a škrábl ho špičkou do prsou. Palčivé štípnutí Marka uklidnilo. Soustředil se. Koutkem oka zahlédl Hanku, jak vykopla nŧţ jednomu ze sokŧ a několika bleskurychlými a strojově přesnými údery obou pěstí ho poslala na zem a do bezvědomí. Lehce zadýchaná se otočila čelem proti poslednímu a rukou mu pokynula, ať přijde blíţ… Uklidněný Marek se postavil svému soupeři. Bylo na něm zřetelně vidět, ţe kuráţ ho uţ přešla a ţe ho teď pohání jiţ jen strach. Byl zoufalý, ale právě o to byl nebezpečnější. Marek před jeho výpady uhýbal a o dva či tři kroky ustoupil. Zatím neútočil, spokojil se s tím, ţe svého soupeře pozoroval. Všiml si, ţe Cikán útočí noţem stále stejně. Švihne ostřím doleva, doprava a stáhne ruku. A znovu. Vyuţil toho postřehu a počkal si. Švihnutí doleva, doprava, a kdyţ šla ruka se zbraní dolŧ, vyrazil. Udělal rychlý krok vpřed a s vědomím, ţe proti zbrani je kaţdá obrana dobrá, prudce Cikána nakopl do varlat. Útočník zalapal po dechu, prohnul se a obličej se mu zkřivil bolestí. Přitiskl si levou ruku na klín a předklonil se. Marek na to čekal. Koutkem oka sledoval nŧţ, a kdyţ viděl, ţe se útočník stále ještě dostatečně nevzpamatoval, nabral ho pravým kolenem do obličeje a současně oběma rukama sevřel paţi s noţem. Popadl ji za zápěstí a několikrát s ní tvrdě udeřil do drsné betonové stěny podchodu. Zkrvavené prsty se rozevřely a nŧţ z nich vypadl na zem. Teď, kdyţ byl soupeř odzbrojen, a oba měli jen své pěsti, se z Marka stala mlátička. Levou rukou sevřel útočníkŧv krk a pravou pěstí ho systematicky mlátil do tváře. Krvácející soupeř kolem sebe mrskal rukama, rozrazil Markovi ret, vymaloval modřinu pod okem, ale jinak se uţ moc nebránil. Marek si inkasovaných ran vŧbec nevšímal a zpracovával ho pořád dál, jako kdyby se na něm chtěl pomstít všem lumpŧm, se kterými měl kdy co do činění. Někde vpravo zaznamenal uspokojivý praskot lámaných kostí a vzápětí na to se rozlehl bolestivý nářek. Hanka právě vyřídila toho posledního. Znovu se napřáhl, aby udeřil, kdyţ ho 286
někdo pevně chytil za zápěstí. „Uţ má dost, Marku,― řekla Hanka měkce. „Ten uţ má dost.― Marek se vzpamatoval a uvolnil se. Podíval se na zbitého útočníka. Tohle přece nebyl Mário. Toto byl brutálně ztlučený mladý darebák, který podcenil svého protivníka, a který na to doplatil na několikrát přeraţeným a silně krvácejícím nosem a mnoha ošklivými podlitinami. Marek povolil sevření a přidušeného mladíka pustil. Sesypal se na zem jako pytel hader. Hanka si k němu klekla, aby zkontrolovala škody. Rváč otevřel opuchlé oči, a kdyţ ji uviděl nad sebou, vyhrabal se v hrŧze na nohy a s dlaní přitisknutou na krvácející nos utekl pryč. Hanka se pobaveně zasmála. „Něčeho se asi musel leknout,― prohodila zlomyslně. Byla zrŧţovělá, čelo měla lesklé potem, ale jinak se na ní zápas nijak výrazněji nepodepsal. To Marek utrţil větší škody. Napřímila se a obhlédla bojiště. Tři zbývající útočníci uţ byli také víceméně při vědomí a pokoušeli se v tichosti vypařit. Přistoupila blíţ k Markovi. „Vypadáš fakt příšerně,― zhodnotila ho a upřeně se na něho dívala. Její výraz se měnil. Modré oči se začínaly lesknout, zorničky se rozostřily a namalované rty se zachvěly vzrušením. Najednou ho popadla oběma rukama za hlavu a přitáhla se k jeho tváři. Olízla horkým jazykem krev z jeho rozbitých rtŧ. Marek se otřásl neočekávanou bolestí, ale taky rozkoší. Popadl dívku za klopy bundy a tvrdě ji přirazil zády na stěnu. Nebránila se. Zvrátil jí hlavu a zahryzl se jí do rtŧ. Jeho krev se smísila s její. Vpáčil se jí jazykem do úst. Její ruce našly zapínání jeho kalhot, rozepnuly je a stlačily ke kolenŧm. On trhnutím za zip rozevřel modrou bundu, vsunul ruku pod svetr a sevřel v dlani ţhnoucí ňadro se zkamenělou bradavkou. Ucítil vlhkou rozpálenou dlaň objímající jeho ztopořený a neméně rozpálený penis. Nedočkavými prsty chvatně rozepnul knoflík jejích dţín, vnikl do kalhotek a cpal se dál. Mezi prsty mu uvízlo několik vytrţených chloupkŧ. Hanka na štiplavou bolest zareagovala 287
krátkým syknutím a vstřícnějším prohnutím těla. Hryzla Marka do krku a poškrábala mu záda. Štíhlá stehna se pootevřela a široká dlaň pronikla na místo. Několik pohybŧ a prst se dotknul klitorisu. Dívka ztuhla, dlouze zasténala a uvolnila se. Markovu dlaň zaplavila vlaţná vlhkost. Kousnul Hanku do ucha a na oplátku se mu její ostré nehty zaryly do šourku. Vydráţděný penis explodoval v nezadrţitelné ejakulaci a sperma vytrysklo obloukem. Třesoucí se Marek se opřel zády o graffiti počmáranou betonovou zeď vedle Hanky. Oba tam stáli napŧl obnaţení a svorně lapali po dechu. „Jeţíšikriste, co jsem to provedl?― zašeptal Marek po chvíli přerývaným chraptivým hlasem. „Promiň, prosím tě. Já…, nevím, co mě to najednou popadlo…, proč jsem to udělal…― „To je dobrý.― „Ne. To není dobrý, vŧbec to není dobrý. Vţdyť já jsem tě prakticky znásilnil…― „Nenech se vysmát,― ušklíbla se Hanka. „Jednak ses udělal do kalhot a potom, skutečně si myslíš, ţe bych se nechala tak snadno znásilnit?― Marek polknul. „To asi ne,― připustil. „Tak vidíš, ty fajnovko. Radši mi řekni, jak se teď dostanu domŧ, rozerval jsi mi kalhoty.― „Moc ti vadí chodit nahatá?― „Jenom v únoru…― Na vzdáleném schodišti se ozvaly něčí kroky. „Vypadneme odsud,― řekla Hanka a trochu se ustrojila. „Auvajs,― sykla a nechápavě se podívala na levou ruku. Prostředník jí modral a otékal. Prohlíţela si ho s nevěřícným odporem jako nějaký obtíţný hmyz. Zkusila s ním opatrně zahýbat. „Věřil bys tomu?― ukázala ho Markovi. „Já si o některého z těch pitomcŧ naštípla prst!― „Chceš, abych tě zavedl na pohotovost?― zeptal se. „Ne. Ošetříš mi ho doma.― „Doma?― „U mě…― 288
X Hanka se v posteli překulila na bok a podepřela si dlaní hlavu. Dívala se, jak si Marek zamyšleně hraje s noţem, který po rvačce sebral ze země. „Ty jsi toho kluka málem utloukl k smrti. Víš o tom?― zeptala se ho měkce. „Ty ses s nimi taky nijak nemazlila,― namítnul. „To je pravda, nemazlila jsem se s nimi. Ale já se je snaţila jenom vyřadit z boje. Ne je rovnou zabít. Kdybych to udělat chtěla, byli by teď mrtví.― „A já ho snad zabít chtěl?― řekl dotčeně, ale cítil, ţe má pravdu. „Docela to tak vypadalo. Připadal jsi mi jako v nějakém transu. Jako kdyby se ti to líbilo. Stál jsi tam, drţel ho pod krkem a mlátil ho pěstí, aţ mu kosti praštěly.― „Nech toho, prosím tě. Nechci na to myslet. A pak, myslím, ţe víc kostí jsi dneska večer polámala ty.― „Měl bys o tom přemýšlet, Marku, protoţe je to pravda. Překvapilo mě to,― nenechala se umlčet. „Překvapilo? A proč? Myslíš, ţe jsem srab?― „Ne, to vŧbec ne, to s tím nemá co dělat. Ty máš kuráţ. Ale nikdy bych v tobě nečekala takovou tvrdost.― „Tvrdost…, tvrdost…,― brblal. „To nebyla tvrdost, Hanko. To byla noční mŧra… Strašná noční mŧra…― „Tak teď tomu nerozumím uţ vŧbec. Jaká noční mŧra?― Neodpověděl hned. „Mŧţu se tě na něco zeptat, Hanko?― zeptal se místo toho po chvíli. „Na něco osobního? Hodně osobního?― „Proč ne? Klidně to zkus. V nejhorším ti neodpovím,― řekla s předstíranou lehkomyslností. „Zabila jsi někdy někoho?― nedal se zmást. „Proč se na to ptáš?― zostraţitěla. „Prosím tě, odpověz mi,― naléhal. „Ne. Nezabila jsem nikoho.― „Ale kdybys to udělala, vyrovnala by ses s tím? Nebo by tě to trápilo? Měla bys kvŧli tomu výčitky svědomí?― 289
„Máš divné otázky, Marku. Ale odpovím ti. Já jsem připravená na zabíjení, mám za sebou dŧkladnou psychomasáţ. Asi bych se kvŧli tomu netrápila. I kdyţ, poprvé, kdo ví. Je to hodně individuální. A také by určitě záleţelo na konkrétní situaci. Není zabít jako zabít. Kdybych zabila ve válce, asi bych se tím moc netrápila. Kdybych zabila dneska večer někoho z těch čtyř, bylo by to asi jiné. Ale nevím. Nemám tu zkušenost. Marku, proč se ptáš zrovna na toto? To kvŧli tomu dnešku? Ţe jsme zmrzačili ty čtyři blbečky? S tím si hlavu nelámej, oni to brzy rozchodí. Zas tak moc se jim nestalo. Pár zlomených kostí…― „Já se strašně uţírám, Hanko. A rozhodně to není kvŧli tomu dnešku. Ti pacholci si to naprosto zaslouţili. Aspoň si příště rozmyslí přepadat lidi v podchodech.― „Tak proč? Počkej…. Marku…, ty… ty jsi snad někoho zabil?!― zeptala se pomalu. „Ano. A ten, co jsem mu rozbil obličej, mi ho hrozně připomínal,― odpověděl hluše. „Kdybys mě nezastavila, asi bych ho opravdu utloukl. Měl bych ti poděkovat.― „Nechceš mi o tom říct něco víc?― zeptala se šokovaná dívka. „Stalo se to v sebeobraně. Ale strašně mě to trápí. Mám výčitky svědomí. A noční mŧry. Moţná tomu nebudeš věřit, ale od té doby, co se to stalo, jsem nespal se ţenou, nemohl jsem. Myslel jsem si uţ, ţe jsem impotentní.― „No, impotentní, to rozhodně nejsi,― řekla zamyšleně. „Ale řekni mi, bylo to nezbytné?― „Ano. Bylo,― odpověděl. „Jinak uţ bych neţil. Byl jsem omráčený, leţel jsem na zádech a měl jsem úplně stejnej nŧţ, jako je tenhle, takhle na krku,― ukázal jí, jak tehdy leţel na zádech a přiloţil si špičku otevřeného noţe na hrdlo. Hanka se lehce zamračila. Nedávalo to smysl. Seţehla ho pohledem. „Jak bys ho mohl zabít, kdyţ jsi leţel takhle, jak ukazuješ, a byl jsi omráčený?― zeptala se logicky. Marek zatnul zuby. Moc mluvil. „Moţná jsem leţel jinak. Ale ten chlap umřel ve chvíli, kdy mi chtěl proříznout hrdlo. Byla to sebeobrana,― dodal paličatě. „Nepochybuji o tom, ţe to bylo v sebeobraně,― řekla Hanka klidně a byla si téměř jistá, ţe jestli toho člověka někdo zabil, tak určitě ne Marek. „A netrap se tím. Někdy se člověk dostane 290
do situace, kdy musí zabít. Ale nesmí se mu to zalíbit. Nesmí si z toho udělat potěšení. To je potom špatné. Ale takto…, ber to zkrátka jako Boţí spravedlnost. Kdyby Bŧh nechtěl, aby se to stalo, určitě by to nedopustil.― „Ty věříš v Boha?― zeptal se překvapeně. „Ano. Ty ne?― „Já ne. Věříš v Boha a zvolila sis takovou profesi?― nechápal. „Proč ne? Jak to spolu souvisí?― nechápala teď zase ona. „Připadá mi taková… plná násilí. A smrti,― snaţil se vysvětlit. Hanka se zachmuřila. „My pouţíváme násilí proto, abychom předešli násilí ještě většímu,― pokoušela se mu to vysvětlit. „Abychom ochránili lidi. Zabíjíme, ale pouze proto, aby někdo nezabíjel lidi, které máme za úkol chránit. My nejsme nájemní ţoldáci, vraţdící na rozkaz, Marku,― řekla rozhořčeně. „My jsme speciální jednotka demokratické armády. I kdyţ, já uţ vlastně ne. Já uţ k nim nepatřím. Nemŧţu si zvyknout na představu, ţe jsem taky jenom civilista,― dodala hořce. „Vidíš, sama jsi od nich odešla…,― trval na svém. „Ale ne proto, ţe by byl špatný princip. Odešla jsem, protoţe je bordel v systému. Promiň mi ten výraz. Většinou tak nemluvím.― „Neomlouvej se. Je to bordel v systému.― Oba se ulehčeně zasmáli. Hanka ale zase zváţněla. „Soud tě osvobodil?― zeptala se. „Nebyl ţádný soud. Nebyla ani ţádná policie…,― odpověděl pomalu, protoţe to bylo to hlavní, kvŧli čemu měl takové výčitky svědomí. Zabití Mária bylo plně ospravedlnitelné, ale zpŧsob jeho ‚uklizení‘ uţ ne. „Jak je to moţné?― zeptala se Hanka nechápavě. „Muselo přece být nějaké tělo, někdo postrádá toho člověka…― Marek nervózně polknul. „Nevím, jestli ho někdo postrádá. Doufám, ţe ne. A tělo, to uţ není… Neexistuje.― „Ty jsi ho…?― neodváţila se vyslovit, co se jí dralo na mysl. „Zlikvidoval,― doplnil. „Tam,― mávl neurčitě rukou. „Na planině. V lese.― Něco ji napadlo. „Kdyţ jsi nás tam loni prováděl, tak to bylo uţ…, uţ po?― zeptala se uţasle, kdyţ si vybavila, jak bezstarostně tehdy vypadal. 291
„Ne. Stalo se to aţ na podzim, koncem října. Jsou to necelé čtyři měsíce a mně z toho hrabe. Je to čím dál horší, myslím na to, kudy chodím. Nedovedu si představit, ţe na jaře, jak začne sezóna, budu muset kaţdý víkend provádět lidi kolem místa, kde… kde se to stalo…― Hanka se na posteli posadila a s úţasem ho pozorovala. „Marku, to praskne,― řekla s náhlou a naprostou jistotou. „Kdyţ to nikdo neprozradí, tak to nepraskne.― „Nespoléhej se na to. Takovéhle věci vţdycky prasknou. I kdyţ to bude trvat dlouho. Nebojíš se toho?― „Bojím. Strašně se toho bojím,― přiznal se. „Bojíš se trestu?― „Ach, ne, to ne. Trestu se neobávám. Kdyby to trest vyřešil, sám se o něj přihlásím. Já se bojím pomsty. A také se bojím toho, ţe to budu muset někdy v budoucnosti udělat znovu.― „Ty někoho chráníš,― konstatovala Hanka. „Hanko, já uţ o tom nechci mluvit,― zatvrdil se najednou Marek. „Zabila ho Andrea, viď? Ten člověk tě napadl, tvoje ţena ho zabila a ty ji teď kryješ. Tak nějak to bylo, ţe?― řekla pomalu. „Prosím tě, mlč uţ,― řekl nešťastně. „Dobře. Uţ o tom nebudeme mluvit,― souhlasila. „Marku?― ozvala se po chvíli. „Prosím.― „Kdyby sis o tom chtěl někdy promluvit, přijď za mnou. Já to nevykecám.― „Děkuji.― X „Marečku?― oslovila ho po dlouhé době mlčení, kdy se oba zaobírali svými myšlenkami. „Ano?― „Pojď se se mnou ještě jednou pomilovat,― zaprosila. „Potřebuji spoustu sexu. Mám co dohánět. My tam byli jak v klášteře.― „Já bych rád, ale uţ nemŧţu,― zalhal. Nechtělo se mu. 292
„Nemŧţeš?― podivila se Hanka a chvíli na něm dlaní a prsty pracovala. „Podívej se, ţe ještě snadno mŧţeš. Tohle se impotentŧm nestává,― zašeptala mu do ucha, kdyţ Jidáš penis zrádně zareagoval na zkušené doteky. Potlačil v sobě povzdech, rozbitými rty ji opatrně políbil, olízl jí ucho, protoţe věděl, ţe to má ráda, a překulil se mezi její rozevřená stehna. Uzamkla ho mezi své nohy a vyšla mu pánví vstříc. Nečekal na vedení její ruky a vnikl do ní sám. Poslušně dělal přesně ty pohyby a činnosti, které po něm vyţadovala, ale ta neovladatelná a ďábelská vášeň, která s nimi zmítala poprvé v podchodu a podruhé v koupelně, ta tomu tentokrát chyběla. Marek se nemohl zbavit vlezlého pocitu, ţe si odpracovává její mlčenlivost. A litoval, ţe se jí se svým tajemstvím svěřil… X „Nebylo správné, ţe jsme se spolu vyspali,― řekl hluše, kdyţ se ráno vedle něho probudila. Sám vŧbec nespal. Probděl celou noc a přemýšlel. Ještě celá rozespalá se na něho překvapeně podívala. Vypadal ještě hŧř neţ včera. Pod pravým okem měl červenomodrozelenou podlitinu a rozbitý ret měl oteklý jako jitrnici. „Dobré ráno,― pozdravila ho, ale vŧbec se na ni nepodíval. Hleděl do stropu a vedl si dál svou. „Nebylo to správné,― zopakoval umíněně. Ach jo, povzdechla si Hanka v duchu. Takhle si probuzení opravdu nepředstavovala. Cítila se jako ta nejposlednější a nejšpinavější děvka. „Ne, nebylo to správné,― řekla nahlas trpně. „Ale líbilo se mi to,― překvapil ji. „Ze začátku. To potom uţ ne,― upřesnil přísně. „Mně se to také líbilo,― souhlasila ţivě. „Moc. Ze začátku. To potom, to jsi uţ nebyl ty. Nebavilo tě to,― řekla s jemnou výčitkou. Marek se trochu začervenal. „Tak jsi po mně neměla chtít, abych si to odpracoval.― „Odpracoval? Co tím myslíš, odpracoval?― zvedla se na lokti a nechápavě se na něho podívala. 293
„Ţe budeš mlčet. Neměl jsem ti včera nic říkat o tamtom,― povzdechl si. „Rozumím tomu správně, ţe si myslíš, ţe ses se mnou musel vyspat, abych drţela hubu?― zeptala se ostře a oči se jí nebezpečně zúţily. Posadila se. „Jo,― řekl odhodlaně. Hanka se bleskurychle zvedla a sedla si mu obkročmo na břicho. Zdravou rukou mu vrazila dvě poctivé facky. Nebránil se. Jen mu zacukalo oko. Poraněný ret se znovu roztrhnul a začal krvácet. „Ty jeden magore blbej,― zašeptala Hanka. „Jestli si o mně myslíš toto, tak jsi nepochopil vŧbec nic.― Svezla se dolŧ a obrátila se k němu zády. Marek si olízl krev. Štípalo to. Koutkem oka se podíval po Hance. Koukala se na druhou stranu. Chvěla se. Asi plakala. Odkašlal si. „Hanko?― „Dej mi pokoj.― „Hani, já se ti omlouvám. Nezlob se na mě. Jsem idiot, promiň…― „Vykašli se na to,― odpověděla tiše. „Mrzí mě to.― „To mě taky. Netušíš, jak moc.― Poloţil jí dlaň na rameno a převrátil ji na záda. Měla mokré oči. „Tak proč?― „Proč jsem se s tebou vyspala?― „Jo.― „A myslíš poprvé, podruhé nebo potřetí? I kdyţ to první se asi počítat nedá, to ses udělal sám, nebo se to počítá taky?― zeptala se kousavě. Znovu si odkašlal. „To poslední,― hlesl. Prudce si sedla a podívala se mu přímo do očí. „A proč předtím, to tě nezajímá?― zasyčela. „To je ti jasné? Co? Co si o tom myslíš? Ţe jsem měla popito, ţe jsem se vzrušila bojem nebo tím, ţe jsem ucítila na jazyku tvou krev? Ţe jsem se udělala, kdyţ jsem tomu blbečkovi zlomila ruku? Ţe se ve mně probudilo zvíře, které se potřebovalo mrouskat? A co kdyţ jo?! Co kdyţ mi dělá dobře, kdyţ někoho zabiju nebo aspoň zmrzačím?! To chceš váţně slyšet?― vybuchla a chvěla se rozčilením. „A co 294
kdyţ ti řeknu, ţe ano? Ţe to mám ráda hodně natvrdo, ţe mě krev vzrušuje, ţe mŧţu mít kluky i holky? A co kdyţ ti řeknu, ţe ty jsi úplně, ale úplně stejnej jako já?! Copak ty ses neudělal, kdyţ jsi ucítil v puse krev? Nebo kdyţ jsem se tehdy v tom seníku mazlila s Evou, to se ti nelíbilo?― „Líbilo. A taky tehdy jsem se tam to, no, udělal…,― zašeptal a zrudnul. „Coţe?― zarazila se Hanka a podívala se na něho. „Ty ses tehdy fakt…― „Jo. V noci…― Hanka se najednou rozesmála. „Ty mně ještě něco povídej o úchylech,― řekla, přestoţe jí Marek nic takového nepovídal. Hned však zase zváţněla. Poloţila se na záda a chvíli přemýšlela. „Marku, a co takhle holka, který se zhroutil svět. Která přišla o nejlepší přítelkyni, o veškeré iluze, o práci, která ji bavila. Která zaţila šílený pŧlrok vypětí a nervŧ. Pŧlrok bez kapky alkoholu a skoro bez sexu. Holka, která se strašně moc potřebovala někomu vybrečet na rameni. Holka, která vypadla z armády do cizího prostředí, kde nemá ţádné známé. Holka, která si říkala, ţe ten sympatický kluk, se kterým si kdysi tak hezky popovídala, a který se jí uţ tenkrát snaţil rozumět, i kdyţ nemusel, ţe ten by jí mohl rozumět i teď. Ţe by mohl její pláč pro jedenkrát vydrţet. Co tahle představa, je to lepší?― zeptala se mírně, ale nepodívala se na něho. Styděla se. „To byl dŧvod, proč poprvé. A proč podruhé,― řekla, kdyţ se nedočkala na svou řečnickou otázku odpovědi. „Špatně jsem odhadla, jak ses asi po tamtom cítil. Moje chyba. Neměla jsem po tobě uţ chtít další sex. Měli jsme usnout vedle sebe a dneska ráno mohlo být všechno jinak. Promiň.― „Ty věříš na druhou šanci?― zeptal se Marek tiše. „Ptala ses mě na to…― „Podle toho, čeho by se měla týkat,― řekla odměřeně. „Toho ramene.― „Coţe? Jakého ramene?― „Bylo by mi ctí, kdyby ses mi kdykoliv, třeba i v budoucnu, chtěla vyplakat na rameni. A kdybychom mohli být přáteli.― 295
„Myslíš, ţe to jde?― opáčila skepticky. „Ţe chlap a ţenská, kteří se spolu vyspali, mohou být skutečnými přáteli, aniţ by přitom spolu dál spali?― „Ne. Tomu nevěřím,― přiznal s povzdechem. „A přesto mi nabízíš přátelství?― „Chtěl bych to aspoň zkusit.― „Bez sexu…― „Ano. Nebylo by to správné. Jsem ţenatý…― řekl hluše. „Jsi ţenatý…,― odpověděla stejným tónem. „Kdyţ já nevím, co mám dělat,― povzdechl si utrápeně. „Ať se zachovám jakkoliv, vţdycky někomu ublíţím. Není to fér vŧči ní ani vŧči tobě.― „Neporadím ti.― „Měl bych to Andree asi říct,― prohodil nepřesvědčeně. „Proč bys měl?― opáčila stejným tónem. „Nechci jí lhát.― „Uţ jsi zalhal,― konstatovala. „Ano. Neměl jsem to ale připustit. Byla to chyba.― „Uţ se stala. Nejde se odestát.― „Určitě by pochopila, kdybych jí řekl pravdu o tom, kam jedu.― „Myslíš?― protáhla. „Já myslím, ţe ano.― „Ty bys jí věřil, kdyby ti řekla, ţe jede na pár dní za nějakým chlapem, kterého viděla jenom jednou v ţivotě, ale ţe za tím nic není?― „Ne,― připustil. „To asi ne. Zní to hodně blbě a nepravděpodobně.― „Tak vidíš.― „Takţe si myslíš, ţe bylo dobře, kdyţ jsem jí to neřekl?― „Kdybys jí to řekl, ublíţil bys jí.― „Jak to?― „Podezírala by tě. Uţírala by se tím. Nevěřila by ti.― „Bohuţel právem,― povzdechl si. „Naprostým právem.― „Neplánovali jsme, ţe se spolu vyspíme. Aspoň ty moţná ne. Za sebe ruku do ohně nedám,― řekla klidně. „Ne, já to opravdu neplánoval. Ale stalo se. Ale co teď? Mám jí všechno říct?― 296
„Mŧţeš. Ale ublíţíš jí tím. Vţdyť jsi ji doopravdy podvedl.― „Sakra. Jak to mŧţeš tak klidně říct?― „Protoţe je to pravda. Nemŧţeš si namlouvat, ţe se to nestalo. Budeš to nosit v sobě. Tady,― ukázala si prstem na čelo. „To je pravda. Bohuţel. Tak jí mám dál lhát? Kdy to skončí?― „Já nevím, Marku.― Zamyšleně se na něho podívala. „Škoda, ţe jsi ţenatý.― „Ne,― řekl po dlouhé přestávce. „Škoda, ţe se to stalo.― „Takţe co?― zeptala se po další dlouhé přestávce Hanka. „Co s námi? Něco právě skončilo?― „A co druhá moţnost?― zeptal se. „Jaká?― „Přátelé, aniţ by…,― nechal konec viset ve vzduchu. „Aniţ by…,― zopakovala. „Nevěřím tomu.― „Ani já ne. Přesto. Zkusíme to?― „Nevím…― „Nevíš? Co nevíš?― „ Nevím, jestli to chci…― X „Ty, Hanko, co kdyţ…, co kdyţ otěhotníš?― „Tak spolu budeme mít mimi…― Marek zblednul. Hanka se rozesmála. „Moc se ti ta představa nelíbí, co? Nemusíš si dělat obavy, beru prášky. To by bylo blbý, kdybych otěhotněla na misi, nemyslíš?― „Chceš říct…, ţe jsi tam… i s jinými…?― Chvíli se na Marka dívala a úsměv se jí z obličeje vytrácel. „Co si o sobě vlastně myslíš, ty parchante? Jak si dovoluješ chovat se jako ţárlivej manţel? To ty zanášíš, chlapečku, ne já, já jsem volná a nikoho nepodvádím. Ale ty ano! Tak si laskavě nechej ty svoje blbý kecy!― urazila se. Natáhla se ke stolku, zalovila v kabelce a vytáhla cigarety. Jednu strčila mezi rty a zapálila si. Marek se zašklebil a ostentativně se odtáhl. Hanka se zarazila. „Vadí ti to?― „Vadí.― 297
„Moc?― „Moc.― „A proč?― „Protoţe si potom připadám, jako kdyţ olizuju popelník.― Hanka se na něj chvíli zkoumavě dívala. „Jestli chceš, tak přestanu kouřit úplně,― řekla pomalu. „Kvŧli mně?― „Kvŧli tobě.― „To bys nedokázala.― „Dokázala. Kvŧli tobě jo.― „Tak jo.― „Prima. Mám ale jednu podmínku.― „Jakou?― „Já kvŧli tobě přestanu kouřit a ty se kvŧli mně rozvedeš. Dokáţeš to?― „To přece nemŧţeš srovnávat.― „Proč bych nemohla?― „To jsou úplně rozdílný věci.― „Jak pro koho, mně to přijde stejný. Tak co, dokáţeš to? Kvŧli mně?― Marek se ošil a neodpověděl. „Tak to vidíš, ty pokrytče. Ty nemáš právo po mně cokoliv chtít. A klidně si představuj, ţe olizuješ popelník,― řekla s pohrdáním v hlase a zapálila si novou cigaretu. Leţeli nějakou dobu kaţdý na své straně lŧţka téměř bez hnutí a dívali se do bílého stropu. Nemluvili. Ač vedle sebe, byli se svými myšlenkami kaţdý úplně sám. Hanka dokouřila cigaretu, típla ji v popelníku a posadila se na posteli. Dlouze se na Marka podívala. Měla v očích smutek. Marek se neodvaţoval promluvit. „Takhle to nemělo skončit,― řekla po chvíli tiše. „Byla chyba, ţe jsem ti volala, byla chyba, ţe jsi přijel. Nemělo to skončit takhle… Takhle ne… Jsem blbá…― „Takţe konec?― zeptal se Marek chraptivým hlasem. „A nechceš…― Nenechala ho domluvit. „Běţ pryč, Marku. Prosím… Běţ pryč…― 298
Marek se opřel na lokti a podíval se na dívku. „Mám jít pryč? To jako úplně?― Odvrátila hlavu. „Ano. Odejdi, prosím… A uţ se nikdy nevracej, nevolej mi, zapomeň na mě…― Marek se vymotal z peřin a začal se oblékat. Hanka se celou dobu dívala na druhou stranu a mlčela. Dooblékl se a posbíral svých pár věcí. Poloţil ruku na kliku. Odkašlal si. „Hani…― pokusil se ji oslovit. Nepodívala se na něho. Chvíli bylo ticho, ale potom se přece jen ozvala: „Táhni uţ k čertu, prŧvodče…― Marek zrudnul a polknul. Zaváhal, ale potom stiskl kliku a odešel. Hanka počkala, aţ uslyší doznít jeho kroky na chodbě, zabořila hlavu do polštáře a rozplakala se… X Jestli se dennímu recepčnímu v penziónu „U mostu― zdálo divné, ţe jeho host, kterého včera ráno zapisoval jako docela spořádaného a slušně oblečeného člověka, odchází dnes ráno potlučený, s rozbitým obličejem a v roztrhaných šatech, nechal si to pro sebe a nedal na sobě nic znát. „Uţ se s námi loučíte, pane Koudelko?― zeptal se a dával si záleţet, aby se v jeho hlase neozval ani stín emocí. „Měl jsem za to, ţe se zdrţíte poněkud déle,― nedokázal si však odpustit drobné rýpnutí. „Také jsem si to myslel. Změnil se mi ale neočekávaně program, musím odjet,― odpověděl Marek a vyhnul se pohledem jeho očím. Cítil, ţe se začíná červenat. Odkašlal si. „Kolik to dělá?― „Slečna… Potŧčková…,― nakoukl recepční do knihy hostŧ. „Ta tady ještě zŧstává nebo také dnes odjíţdí s vámi?― „Ne, slečna Potŧčková ještě zŧstává…― „Takţe platíte jen za sebe?― „Ano…― „Aha. Tak od vás dostanu za jednu noc třistapadesát korun, prosím.― Marek mu podal pětistovku. „To je dobré, drobné si nechte.― 299
„Děkuji uctivě, pane,― povytáhl recepční poněkud jedno obočí. Pochopil, ţe mu Marek platí za to, aby uţ mlčel, nevyptával se a neprotahoval to. „Momentík, prosím, napíši vám stvrzenku…,― podal si bloček s doklady a pohrával si v prstech s propiskou. „Nepotřebuji ţádnou stvrzenku,― zavrčel Marek, popadl svou tašku s věcmi a vypadl ze dveří jako uličník. Recepční, tatíkovsky vyhlíţející a jinak docela dobrosrdečný pětačtyřicátník, se za ním trochu zamyšleně a trochu pobaveně díval. Dělal tuhle práci víc jak dvacet let, vystřídal za tu dlouhou dobu hezkou řádku hotelŧ a penzionŧ a uţ toho viděl opravdu hodně. Další pošuk, kterej si rád nechá od ţenské namlátit a ráno vypadne, jako kdyby mu za zadnicí hořelo, pomyslel si a v duchu se zasmál. Na tváři se mu však nepohnul ani sval. X Někdy v noci začal padat sníh a sypal se v drobných vločkách stále. Na posolených brněnských ulicích však neměl ţádnou šanci na přeţití a rychle se pod koly projíţdějících aut a pod nohama chodcŧ měnil v tmavošedou blátivou břečku. Ani náznakem to nepřipomínalo ty bílé nadýchané peřiny, na které byl Marek za poslední roky zvyklý z Muráňské planiny. Marek vtáhl hlavu do límce bundy a otřásl se. Za límec mu napadaly studené vločky a teď se teplem jeho těla rozpouštěly a jako studené potŧčky mu stékaly po zádech. Z teplé postele rovnou na mráz, ušklíbl se. V rozbitém rtu mu ale tak zacukalo, ţe sykl bolestí. Kristepane! Takhle přece nemůţu domů, polekal se, kdyţ si uvědomil, jak asi vypadá. Hanka ho vyhodila tak rychle, ţe se ráno nestačil ani podívat pořádně do zrcadla a dát se v rámci moţností do pořádku. Sakra! Já jsem přece takový debil, zlobil se na sebe. Co jsem to jenom vyvedl? Uţ pěkných pár hodin přemýšlel o tom, co Andree provedl. V noci, zatímco Hanka vedle něj neklidně spala, on přemýšlel o situaci, do které se tak hloupě zamotal. I o tom, jak z ní. Ale 300
i kdyţ se říká, ţe ráno je moudřejší večera, dnes to neplatilo. Nebo aspoň v jeho případě to naprosto selhávalo. Nebyl moudřejší ani o píď. Vŧbec nevěděl, co má dělat. Jediné, co mu bylo jasné, tak ţe se dříve či později musí domŧ vrátit. A raději by to mělo být dříve neţ později. Vţdyť jak by to zpoţdění doma vysvětlil? Uţ tak toho má na vysvětlování dost a dost. Představil si svŧj dnešní večerní příjezd, Andreu s Barborkou, jak ho přijdou přivítat na chodbu, aţ zaslechnou rachocení klíče v zámku, i kdyţ je pravděpodobné, ţe ho prozradí uţ dříve Ronovo zaštěkání… Vyjdou z obýváku nebo moţná z kuchyně na chodbu, rozsvítí velké světlo… a tam bude stát ve dveřích on. S rozbitým obličejem, dobitý, roztrhaný. A to jel jen vyřídit do Brna nějakou banální fotografickou zakázku. Budou mít pochopitelně spoustu otázek a on pro ně bude mít jen velice málo odpovědí. Věrohodných odpovědí, aby byl přesný… Do prdele! Proč jen jsem sem jezdil, vzdychal. Čert mi to byl dluţnej… Měl jsem zůstat doma, chodit pěkně do práce, vracet se vzorně ke své ţeně… Ke své ţeně, se kterou jsem se nedokázal uţ skoro čtyři měsíce pomilovat, protoţe jsem měl před očima neustále Máriův mrtvý obličej, uvědomil si. Moţná, ţe bylo dobře, ţe jsem sem jel, protoţe aspoň toto se podařilo zlomit… Uţ jsem se doopravdy bál, ţe se ze mě stal impotent. Ale asi ne, asi to bylo opravdu jen v hlavě, jak říkala Hanka… No jo, ale jak chceš potom vysvětlit ţeně, ţe to bylo zcela neškodné focení, co na tebe mělo tak blahodárný vliv? ozvalo se v něm jeho sarkastičtější druhé já. Marek se uchechtl, ale nebyl to veselý smích, do smíchu mu nebylo ani trochu. Ne, nepojedu hned domů, rozhodl se a zastavil se, aby si to promyslel. Nemůţu přijet dnes večer, aby měla Andrea celou noc na to, aby se vyptávala, pozorovala mě a přemýšlela o tom, proč jí lţu. Protoţe ona na mně stoprocentně pozná, kdyţ jí budu lhát… Vţdycky pozná, kdyţ jí někdo lţe… Ne, rozhodl se Marek. Pojedu aţ přes noc, abych přijel do Rudné někdy ráno a měl jen tolik času, abych se stihl zastavit doma pro čisté šaty a hned zas musel utíkat do práce. Andrea to pochopí a já tak získám ještě jeden celý den. No, celý den, 301
pár hodin, ale i ty budou dobré. Hlavně nebýt doma dneska v noci. Jo. Tak to udělám, rozhodl se, i kdyţ mu bylo jasné, ţe tím získává jen krátký odklad. Ale nikoliv řešení. Dobře věděl, ţe se té situaci stejně nevyhne, ţe aţ přijede domŧ zítra odpoledne z práce, stejně bude vystaven těm samým otázkám a bude jim muset čelit. Ale co, nějak to vyřeším. Aţ problém nastane, vyřeším ho. Celý ţivot tak problémy řeším. Nějak to prostě dopadne… Vţdycky to nějak dopadne… Protoţe pŧvodně vyrazil směrem k centru, ke Zvonařce, otočil se teď na patě a vydal se opačným směrem. Rychle prošel ještě jednou kolem penziónu, bál se, aby náhodou nevyšel ze dveří ten recepční nebo nedejboţe dokonce Hanka, a pokračoval dál, aţ se dostal u mostu na cyklostezku vedoucí kolem řeky. Ta se v zimě neudrţovala a byla zapadaná několikacentimetrovou vrstvičkou sněhu. Nevadilo mu to, sníh mu křupal pod podráţkami těţkých bot a vzdáleně mu to připomínalo zimu doma na planině. Šel pomalu směrem na Modřice a nepospíchal. Autobus do Brezna mu jel aţ večer a nechtěl se příliš motat mezi lidmi, kaţdý by se za ním otáčel a budil by pozornost policistŧ. Měl díky svému rozhodnutí fŧru volného času, který musel jednak nějak ubít a jednak by měl během něj vymyslet nějakou přijatelnou historku pro své dvě podvedené holky a jedno zatraceně špatné svědomí… X „Marek!? Vyzeráš strašne,― vydechla Andrea, kdyţ ho uviděla stát ve dveřích. Ačkoliv Markovu krátkému večernímu telefonátu příliš nerozuměla, pochopila z něj aspoň tolik, ţe přijede aţ ráno a ţe je poněkud pošramocený. Přesto ji manţelŧv rozmlácený obličej vyděsil. Modřiny kolem oka se pěkně vybarvily a vypadaly teď mnohem hŧř, neţ kdyţ byly čerstvé, krvavými šrámy a dvoudenním strništěm pokryté tváře a potrhané a ušmudlané oblečení jeho zjev jen podtrhovaly a na kráse mu nikterak nepřidávaly. 302
Marek byl rád, ţe aspoň Barborka ještě spí, styděl se za to, jak vypadá. Styděl se za sebe celou cestu, kdy se na něj dívali cizí lidé a znechuceně se od něho odvraceli nebo si dokonce odsedávali. Poznával, jak se asi cítí bezdomovci ve fázi, kdy jim ještě není všechno úplně jedno. Ale nestyděl se jen za svŧj vzhled, styděl se v prvé řadě za to, co provedl. Trochu křečovitě polkl a vtáhl hlavu mezi ramena. Raději by byl někde v lese a stál proti rozzuřenému medvědovi, neţ teď proti své ustaraně se tvářící a nic zlého netušící manţelce. „Preboha, čo sa ti stalo? Nechcel si o tom do telefónu hovoriť, ale vyzeráš naozaj hrozne…― dotírala na něj vylekaná Andrea. „Přepadli mě včera, vlastně předevčírem v noci… Na ulici v Brně… Bylo jich víc… Nic mi nevzali, ubránil jsem se jim, ale jak vidíš, neobešlo se to bez následkŧ,― snaţil se Marek drţet pravdy, dokud to šlo. „Andrejko, nezlob se prosím tě, povíme si to aţ odpoledne. Já se teď jenom v rychlosti opláchnu, převleču se do čistého a musím honem běţet do práce. Stejně uţ asi přijdu pozdě…― „Počkaj, predsa nemôţeš ísť v tomto stave do práce? K doktorovi by si mal ísť, do postele, a nie do práce…― „U doktora jsem byl v Brně, včera,― zalhal Marek. „Byl jsem na pohotovosti,― pokračoval nahlas. „Vypadá to horší, neţ jaké to ve skutečnosti je. Jsou to jen modřiny a šrámy, nic váţného, ani mi s tím nic nedělali. Uţ mi bylo v ţivotě mnohem hŧř,― snaţil se to zlehčit. Bylo mi uţ mnohem hůř, tělesně, ale dneska se cítím asi nejmizerněji, co si pamatuju…, pomyslel si. „Maj rozum, Marek, a zostaň dnes doma,― trvala na svém Andrea. „Nikam nejazdi. Zavolám Štefanovi a vysvetlím mu to…,― nabídla se a zamířila si to k telefonu. „Ne!― vyhrkl Marek a chytil Andreu pevně za loket. „Prosím tě, nikam nevolej, to opravdu není nic váţného. Vysmáli by se mi. Pochop, já musím jít do práce, spousta lidí je nemocných, doopravdy nemocných, ne jako já, víš, jak teď všude řádí chřipka, nemŧţu zŧstat doma kvŧli pár škrábancŧm…―
303
Andrea se na něho dlouze a zamyšleně zahleděla. „No tak keď to vravíš… Asi máš pravdu. Ale uţ mi pusť tú ruku, bolí ma to.― Marek se vzpamatoval a povolil sevření. „Promiň… Já… Omlouvám se… Neuvědomil jsem si…,― vykoktal, zavrtěl hlavou a zapadl rychle do koupelny. Zmatená Andrea zŧstala stát na chodbě, třela si pohmoţděný loket a zamyšleně se dívala na dveře, za nimiţ se Marek ukryl. Nerozuměla mu, ještě nikdy se tak divně nechoval. Chtěla by mu jeho rány pořádně ošetřit, na tej pohotovosti ho teda pekne odflákli, ale bála se na ty zavřené dveře zaklepat. Měla takový vtíravý a nepříjemný pocit, ţe by Marek její dobře míněnou pomoc odmítl. Váhala. Ale čo, rozhodla se, risknúť to musím… V dobrom aj v zlom, sľúbili sme si predsa… Tiše otevřela dveře od koupelny. Marek stál zády ke dveřím a svlékal se. Andree padl zrak na jeho záda a zarazila se. Mezi modřinami se přes lopatky táhly dvě rovnoběţné řady krvavých šrámŧ. Andrea nebyla pitomá a záda poškrábaná od nehtŧ poznat dokázala. Marek se otočil právě včas, aby zahlédl, jak se Andree usazuje na obličej neskonale smutný a zklamaný výraz. „Tí násilníci, čo ťa prepadli, ti pekne poškriabali aj chrbát… V skrinke je Septonex, ošetri si to," řekla tiše. Nevyčítala, nekřičela, jen konstatovala. Ani dveřmi nepráskla, prostě jen tiše odešla a nechala tam Marka samotného s jeho špatným svědomím. Kdyby mu vrazila pár facek, nemohlo to být horší… X Hrdzavá dolina byla doslova zavalená sněhem. Bílým a jiskřivým, aţ oči přecházely. Ne špinavým, jako byl sníh v Brně. Tady ho nikdo nesolil ani v něm nejezdila auta. Bylo šest stupňŧ pod nulou a jasná modrá obloha. Ideální počasí pro túru na lyţích. Jenomţe Marek a Robo nebyli na túře, byli v práci. Na běţkách se pomalu propracovávali na samý konec doliny, byla to běţná kontrolní trasa, ale dnes navíc měli zkontrolovat stav turistické cesty vedoucí na Niţnou Kľakovou. Měli hlášení, ţe 304
tam někde leţí přes chodník vyvrácený smrk, o který by se eventuálně mohl váţně poranit nějaký lyţař. Pokud ten padlý strom najdou, odstraní ho z cesty. Právě pro ty účely s sebou vláčeli v batohu malou motorovou pilu a sekeru. Přestoţe byl krásný a čistý den, mezi oběma muţi vládlo od samého rána dusné napětí. Téměř spolu nemluvili, ani nejeli vedle sebe, i kdyţ by to terén většinou umoţňoval. Robo jel první a Marek se drţel v závěsu za ním. Dojeli tak aţ k lesnické boudě, u které je vydatný pramen výborné vody, a tam Robo zastavil. Shodil se zad těţký batoh a odepjal si lyţe. I s hŧlkami je zapíchl do blízké závěje. „Urobíme si pauzu. Uvarím kávu. Dáš si aj ty, však?― zeptal se, ale nečekal na odpověď, vylovil z batohu ešus, nabral do něj ze zpola zamrzlého a rampouchy ověnčeného pramene vodu a dal ji vařit na malý plynový vařič. „Odkroj mi, prosím ťa, kus slaniny,― poţádal Marka. Přes zrcadlové sluneční brýle to nebylo vidět, ale kdyţ se na Marka díval, měl oči číhavě přivřené, takový ten svŧj dravčí pohled, který se mu objevoval ve tváři vţdy, kdyţ mu něco vrtalo hlavou nebo kdyţ se mu něco hodně nelíbilo. Neříkal však zatím nic. Marek rukavicemi ometl sníh za dvou menších polen, která jim tady slouţívala jako sedátka, a z jednoho většího, který plnil funkci stolu. Vybalil potraviny, ty nosil v batohu on, a ukrojil jim kaţdému pořádný krajíc čerstvého chleba a ještě pořádnější kus prorostlé domácí slaniny. Oloupal velkou cibuli, rozkrojil ji a kaţdému dal pŧlku. „Škoda, ţe si to nemŧţeme opéct,― řekl. Robo povytáhl obočí, byla to první souvislá a nepodráţděná věta, kterou s ním dneska Marek prohodil. „Moţno by sme mohli…,― prohodil konverzačně. „Máme čas na oheň?― zeptal se Marek. Robo se zkušeným okem podíval na oblohu. „Vyzerá to, ţe dnes bude pekne celý deň. A svetlo vydrţí dlho. Povedal by som, ţe máme fúru času. Môţeme si urobiť oheň a ten obed si zohriať a zjesť teplý. Niekedy je dobre sa na chvíľu posadiť a urobiť si oheň. Nie je nad to, keď si dvaja dobrí priatelia mô305
ţu chvíľu sadnúť k ohňu a v kľude si spolu pokecať o ţivote a tak…― Marek po něm šlehl pohledem, ale Robo se tvářil, jako kdyby nic neřekl. Vypadal, ţe je plně zaměstnán soustředěným pozorováním plamínku plynového vařiče… Marek cosi neurčitého zabručel, vyhrabal ze sněhu ohniště a šel se podívat do kŧlny u chaty po nějakém dřevě. Přinesl pár suchých polínek a hrst třísek a rozdělal oheň. Ač by se nad tím pravověrní trampové asi pohrdavě ušklíbali, pouţil kostku pevného lihu a zapalovač. Nechtělo se mu teď v zimě experimentovat s jednou zápalkou. Oheň prskal a syčel, jak se teplem plamenŧ rozpouštěly zbytky sněhu v ohništi, ale postupně nabíral na síle a začal vydávat teplo. Stráţci si mlčky přiřízli klacky a navlékli na ně plátky slaniny, prokládané kolečky cibule. Opékali si ty „horské špízy―, jak tomu říkali, nad ohněm, upíjeli přitom z plechových hrníčkŧ horkou kávu, hřáli si prsty nad plameny a nebýt těch nevyřčených věcí mezi nimi, bylo by jim docela fajn. Dlouho seděli mlčky, začínalo to být aţ trapné, ale Robo vydrţel. Nakonec to byl Marek, kdo ticho prolomil. „Robo?― „Hm?― „Já mám problém…― „Synak, uţ pekných pár týţdňov vyzeráš, ţe máš nejaký problém. A dnes od rána dupľovane,― přikývl Robo souhlasně. „Súvisí ten tvoj problém nejako s tým tvojím zmaľovaným ksichtom?― Marek se zapýřil. „Nepřímo. Připletl jsem se v Brně do rvačky.― „Tých pár dní, čo si bol teraz preč, to si bol v Brne?― „Hm…― „U vašich?― „No… Právě ţe ne,― kroutil se Marek. „Měl jsem se tam sejít s jednou starou kamarádkou…― „Kamarátkou…?― „No, tak něco…― „A stretli ste sa?― „Jo, sešli jsme se,― povzdechl si Marek. „Ale mnohem raději bych teď byl, kdybysme se nesešli…― 306
Robo se na něho dlouze zahleděl. „Chlapče, z teba to lezie ako z chlpatej deky,― zavrčel. „To by sa snáď jalovica skôr otelila, neţ ty niečo povieš. Čo keby si to vysypal všetko naraz?― Marek sklonil hlavu. „Kdyţ já nevím, odkud začít…― „Čo takto napríklad od začiatku?― „Od začátku… Ale co je začátek? Robo…,― na dlouho se odmlčel. Povzdechl si a zhluboka se nadechl. „Tys věděl, proč se Andrea kdysi dávno odstěhovala z Bratislavy a přišla se Zolem sem, do Rudné?― zeptal se. Kdyţ po pŧl hodině své vyprávění zakončil tím, jak dnes ráno přijel z Brna domŧ a co se stalo v koupelně, stál Robo u ohně, nahříval si nad ním ruce a upřeně Marka pozoroval. Za celou dobu Markova povídání neřekl ani slovo, nechtěl ho přerušovat, ale teď si potřeboval několik věcí ujasnit. Měl pocit, ţe se zblázní, myslel si, ţe toho kluka zná, ţe zná i Andreu, byl na sebe pyšný, ţe ví o všem, co se na planině a okolo ní šustne, ale teď se dozvídá, ţe je všechno jinak. Ţe neví vŧbec nic a ţe vŧbec nezná lidi, které povaţoval za jedny ze svých nejbliţších. Střídaly se v něm během vyprávění vlny hněvu, soucitu, rozčilení, porozumění… Byly chvíle, kdy by Markovi nejraději dal pěstí a z toho by ho nejraději objal a poplácal po rameni. Prudce vydechl a napřímil se. Zavrtěl hlavou, ještě to nešlo. „Ja sa z teba poseriem…,― řekl, otočil se a odešel kousek do doliny. Stál zády k Markovi, díval se na nádhernou a divokou přírodu Muráňské planiny a uvaţoval o tom, ţe uţ je na některé věci asi příliš starý. Znovu zavrtěl hlavou a vrátil se k ohništi. Marek na něho čekal celý nervózní. Robo přistoupil těsně k němu. „Vstaň,― přikázal mu chladně. Marek polkl, ale postavil se, napřímil ramena a zahleděl se Robovi do očí. „Vieš, čo som ti kedysi sľúbil, ţe ti urobím, ak Andree ublíţiš?― „Vím,― řekl Marek tiše. Svěsil ruce, stisk zuby, aby si nepřekousl jazyk, přivřel oči a čekal tvrdou ránu pěstí do brady.
307
„Mal by som ti rozbiť hubu,― zavrčel Robo. „A je svätá pravda, ţe by si si to zaslúţil, ty blbec. Ale uţ ťa nemám kam praštiť, kde to uţ neurobil niekto iný, nemalo by to ţiadny efekt.― Marek se neodvaţoval ani pohnout. „Na druhú stranu si toho pre Andreu dosť urobil,― uvaţoval Robo nahlas. „Obaja ste toho pre seba dosť urobili…― „Boha jeho, to je skurvená situácia,― zaklel a začal chodit kolem ohniště. „To s tým… s tým… no, s tým bastardom, to si si nevymyslel, ţe nie?― Marek zavrtěl hlavou. „Nic jsem si nevymyslel…― „Toho som sa bál. Takţe tam,― ukázal Robo palcem směrem ke vzdáleným Stoţkám, „leţí v nejakej diere mŕtvola chlapa?― Marek nešťastně přikývl. „Presnejšie povedané, tá mŕtvola tam uţ od jesene hnije?― „No…,― pokrčil Marek rameny, nevěda, co říct. „A ty, ty tam okolo celý ten čas chodíš a nič to s tebou nerobí?― Marek zalapal po dechu. „Nedělá?― vybuchl. „Se mnou ţe to nic nedělá?! Sakra, Robo, já su z toho na sračky! Totálně na sračky! Rozumíš? Mně se o tom debilovi dokonce zdá! Já kvŧli němu nespím! Já jsem kvŧli němu impotentní! Já se bojím kaţdý díry v zemi a pořád jenom čekám, ţe se odněkud vykutálí ta rozbitá hlava nebo někdo dotáhne z lesa pěknou lidskou kost! A ty si klidně řekneš, ţe to se mnou nic nedělá!? Do prdele!― „Nekrič, synak,― řekl Robo mírně, překvapený tím výbuchem emocí, který u Marka ještě nikdy nezaţil. „Sme v lese. A moţno sme tu sami, ale moţno aj nie… Asi by si nechcel, aby sa o tomto vedelo medzi ľuďmi…― Marek zhluboka vydechoval a snaţil se uklidnit. „To bych opravdu nechtěl,― řekl po chvíli uţ normálně. „Kto všetko to vie?― zeptal se Robo zamyšleně. „Takhle celý ty a já. O něco míň toho ví Andrea, ta neví, kde a jak Mário skončil. Ještě o něco míň ví Jarda, ten zná zase jen to okolo Mária, jinak celkem nic. A pevně doufám, ţe jinak uţ neví nikdo nic.― „Aj tak je to dosť ľudí. Ale s tým sa asi nedá nič robiť.― Marek jen pokrčil bezmocně rameny. 308
„Predpokladám, ţe mne si to povedal, pretoţe si aţ po uši v sračkách a nevieš si s nimi rady…,― řekl Robo pomalu. „Asi. A taky proto, ţe jsi jedinej, komu věřím natolik, abych se mu s tím vším svěřil a poţádal ho o pomoc.― „A jeden z mála ľudí, u ktorých si si istý, ţe nepobeţia rovno za policajtmi, ţe?― dodal Robo tvrdě a upřel na Marka pohled. „Sakra… Robo, tohle mě vŧbec nenapadlo, to opravdu ne,― řekl Marek zaraţeně. „Ach jo. Neměl jsem ti to říkat, tohle je moje břemeno, sám ho musím nést, neměl jsem právo tě tím obtěţovat. Odpusť, a jestli mŧţeš, zapomeň na to, prosím,― řekl smutně. „Prestaň,― opáčil Robo. „Viac by ma nasralo, keby si ku mne nemal dôveru. Hej, to by ma veľmi mrzelo. Sme priatelia, vieš? A vôbec… Ja som bol ten, kto sa chcel porozprávať pri ohni o ţivote… Nie ţe by ma vo sne napadlo niečo takého…― „Robo, co mám dělat?" zeptal se Marek a jeho hlasem problesklo zoufalství. „S tím v lese…? Ale hlavně, co mám dělat s Andreou? Jak mám napravit to, co jsem včera tak posral? Kdybys věděl, jak mě to strašně mrzí…" Zamyslel se. „Musím jí to říct a všechno jí vysvětlit…" „Tak na to rovno zabudni, ty blbec!" vyštěkl Robo. Marek na něho zŧstal nechápavě hledět. „To jako, ţe jí to nemám říkat? Vţdyť by to bylo nečestné.…" „Nečestné?!" vybuchl Robo nevěřícně a sarkasticky se rozesmál. „A to, ţe si svojej ţene zahol, to je podľa teba ako čestné?! Preboha! Mlčať budeš! Rozumieš?!" Stál nad šokovaným Markem a prudce oddechoval. „Mlčet?" „Áno! Mlčať! Ako hrob! Nepovieš jej o tom ani slovo! Rozumieš? Ani slovo! Ani keby sa ťa na to sama pýtala! Ale ona sa ťa na nič pýtať nebude…," řekl s jistotou. „To jí jako nemám říct pravdu?― nechápal Marek. „Copak nemá právo vědět, co se stalo?" „Právo?! Synak, Andrea mala právo na verného manţela! A ty si to posral! To ty si musel zahnúť s nejakou vojačkou! Zabudol si? Tak do toho teraz Andreu láskavo neťahaj!" „Ale…" 309
„Ţiadne ale, chlapče. Toto si pekne vyţer sám! Klam, zatĺkaj, ale nerozprávaj Andree o tom, ţe si jej síce zahol, ale ţe ťa to strašne mrzí. Nikdy! Rozumieš? Nikdy! Pekne si to s tým svojím zlým svedomím vybav sám a Andreu do toho neťahaj." „Ale co kdyţ se mě na to sama zeptá?" „Nespýta sa," znovu odpověděl Robo s klidnou jistotou. „Chlapče, Andrea nie je blbá, ona určite tuší, čo sa stalo. Ale nespýta sa ťa na to. Nechce to počuť. Ţiadna ţenská na svete nechce počuť, ţe jej manţel zahol. A ty o tom nebudeš hovoriť. Budeš sekať dobrotu, nosiť domov kvety a dokáţeš Andree, ţe to bol len úlet a ţe ju máš stále rád. A mne sľúbiš, ţe sa to uţ nikdy nestane. Pretoţe ak áno, tak sa rovno objednaj k zubárovi, pretoţe ja ti tak rozmlátim ciferník, ţe ťa nespozná ani vlastná matka. Rozumieš?" „Rozumím," odpověděl Marek tiše, s pohledem upřeným do sněhu. „Robo, a co tam s tím?" kývl bradou ke Stoţkám. Robo se dlouze zamyslel. „Nechal by som to tak. Keby sa to malo prevaliť, uţ by sa to stalo. Skús na to zabudnúť." X „Robo? Čo vy tu? Nie, ţe by som vás ráda nevidela,― přivítala večer Andrea Roba, který navzdory jeho protestŧm doprovodil Marka domŧ. Přelétla podezíravým pohledem z jednoho na druhého. „Ahoj, dievčatko,― pozdravil ji Robo a dělal, ţe si nevšiml, jaké má kruhy pod očima. „Nazdáár, princezná!― zahalekal, kdyţ na chodbě zahlédl Barborku. „Tak čo škola? Aké bolo vysvedčenie?― Andrea ustoupila do chodby, aby mohli oba vejít dovnitř. Sesedli se ke stolu v kuchyni a Andrea postavila na kávu. Robo měl na klíně Barborku a studoval její pololetní vysvědčení z druhé třídy. „Samé jednotky,― chválil Robo a rozplýval se, jako kdyby to byla jeho zásluha. „Jasné, ujo. A aha, pozri sa, vypadol mi ďaľší zub!" otevřela pusu a ukázala mu díru po trojce vpravo nahoře. „Ale uţ mi tam rastie nový zúbok." 310
„Tak to mne tieţ vypadol zub," ukázal si Robo ukazovákem kamsi neurčitě mezi rty. Pokud Marek věděl, chybělo mu jich tam víc neţ jenom jeden. „Lenţe mne tam ten nový uţ narásť nechce," dodal Robo smutně. Andrea se konečně pousmála, ale kdyţ se podívala na Marka, znovu zváţněla a na čele se jí udělala vráska. Robo ten pohled zachytil: „Nechcel som vás prepadnúť, dievčatá, ale tuto ocko v tej bitke, kým zahnal tých zlodejov, utŕţil pár tvrdých rán a tak som chcel dohliadnuť, ţe sa dostane domov v poriadku. V práci mu dnes nebolo celkom dobre, kľudne by to mohol byť aj ľahký otras mozgu, rozhodne mal trochu zamotanú hlavu.― Barborka se na Marka podívala obdivně, byla ráda, ţe je její táta hrdina, který zahnal na útěk nějaké lupiče. V Andreině pohledu ale zdaleka tolik obdivu nebylo, spíš zamyšlení. Robo se zachmuřil a podíval se jí přímo do očí: „To vieš, dievčatko, nebudem zastierať, ţe to nebolo nič pekného. A kľudne to mohlo zle dopadnúť. Ale dopadlo to dobre, Andrea. Marek je pootĺkaný a aj inak pošramotený, ale to sa rýchlo zahojí. Moţno pomôţe studená sprcha. Určite si z toho vezme aj nejaké to ponaučenie. A inak sa nestalo vôbec nič, čo by ťa muselo trápiť. Nič, čo by ste spoločnými silami nezvládli… Máš moje slovo, Andrejka… Nestalo sa nič, kvôli čomu by si sa mala trápiť,― zdŧraznil a díval se střídavě na Andreu a na Marka. „Ďakujem, Robo,― vydechla Andrea a pohladila ho vděčně po rameni. „To rada počujem. Nate, tu máte kávu. A čo ty?― obrátila se na Marka. „Mám ti ohriať jedlo teraz, alebo sa chceš najesť aţ po káve?― X Čtvrtek, 17. května 2000 Robo si vzal na tři dny, od středy do pátku, dovolenou. Dobrák Štefan zuřil, protoţe se o tom dozvěděl teprve ve středu ráno z lístku, který mu Robo nechal poloţený na pracovním stole. Bylo mu samozřejmě jasné, proč mu to Robo neřekl 311
osobně, nedal by mu ji totiţ! Měli teď na jaře spoustu práce a potřebovali nahoře na planině kaţdého člověka. Opravdu ho to rozzlobilo. Ale hlavně zklamalo. Nečekal, ţe by mu právě Robo provedl někdy něco takového… Zkoušel Robovi zavolat, ale bylo to marné. Jeho mobilní telefon sice zvonil, ale nikdo ho nezvedal. Asi ho nechal leţet doma na stole. Nikdo z jeho přátel nedokázal říct, kam se vypařil, dokonce ani Marek, který se s Robem přátelil nejvíc a většinou znal jeho program, tentokrát nic nevěděl. Robo své dovolené zpravidla trávil u moře. Říkával, ţe právě tam si nejlépe odpočine od hor. Ale k moři tentokrát nejel. A nejel ani do Čech, kde se čas od času potkával se starým kamarádem z vojny a společně s ním se toulal po českých kopcích. Tentokrát neopustil Slovensko, vlastně vŧbec neopustil planinu. Pohyboval se uţ druhý den s velkou krosnou na zádech po hřebeni Velké Stoţky. Byla pŧlka května, a zatímco dole v údolí jaro uţ končilo, tady, na severním okraji Muráňské planiny, bylo ještě stále v plném proudu. Na loukách kvetly modré a občas i bílé šafrány karpatské45, na skalnatých okrajích pak ţluté prvosenky jarní46 i prvosenky holé47, modré hořce jarní48 a Clusiovy 49, nakvétaly vstavače bezové50, ale v plném květu byly stále ještě i mimořádně vzácné endemické lýkovce muráňské51. Jen dryádka osmiplátečná52, která tady rostla ve velkém, měla ještě čas, ta začne nakvétat aţ v létě. Jarní vzduch tady byl svěţí a voňavý, ale chladný. A kdyţ občas zafoukal od otevřeného severu, byl vyloţeně studený a někdy přinesl i trochu sněhu.
Šafrán karpatský – šafran karpatsky (Crocus heuffelianus) Prvosenka jarní – prvosienka jarná (Primula veris) 47 Prvosenka lysá - prvosienka holá (Primula auricule) 48 Hořec jarní – horec jarný (Gentiana verna) 49 Hořec Clusiŧv – horec Clusiov (Gentianella clusii) 50 Vstavač bezový – vstavačovec bazový (Dactylorhiza sambucina) 51 Lýkovec slovenský – lykovec muránsky (Daphne arbuscula) 52 Dryádka osmiplátečná – dryádka osemlupienková (Dryas octopetala) 45
46
312
Robo tu okolní nádheru příliš nevnímal. Byl utahaný jako kŧň. Slunce ještě nezapadlo, ale on uţ si hledal nějaké skryté místo, kde dnes přespí. Nechtěl scházet do údolí, ani se nechtěl přibliţovat k lesnickým chatám. Nechtěl, aby ho někdo viděl. Byl zkušený horal a stráţce a dokázal se celý den pohybovat tak, aby se lidem vyhnul. Nerad by někomu z kolegŧ vysvětloval, co tady dělá a proč nechodí do práce, kde ho tak postrádají. Po chvíli hledání našel příhodné místo mezi několika balvany, asi padesát metrŧ od okraje hřebene. Několikametrové kameny ho kryly před pohledy od dvě stě metrŧ vzdáleného chodníku a zároveň ho chránily před studeným severním větrem. Bylo to dobré místo, protoţe jinak byl hřeben porostlý jen řídkými modříny a občas smrky a moc přirozených úkrytŧ nenabízel. Robo si vyčistil plochu dvakrát jeden metr od kamení a větviček, rozloţil samonafukovací karimatku, kterou dostal loni v červnu od Marka k jednapadesátým narozeninám, a vybalil na ni svŧj teplý spacák z dutých vláken. Posadil se na něj a na malém plynovém vařiči si uvařil ešus instantní polévky a hrnek silné černé kávy. Najedl se, k polévce přikusoval krajíc suchého chleba, ale s kávou se šel posadit na hranu planiny. Usadil se v jedné skalní štěrbině, zapálil si cigaretu, usrkával z horkého plecháčku kafe a díval se dolŧ do údolí. Byl to impozantní pohled. Jedny z nejkrásnějších výhledŧ nabízí Muránská planina právě v těchto místech. Přímo pod sebou měl Dolinu za Nehovým, která sbíhala od Sedla Sitárova okolo chaty Klátna aţ do údolí Hronce. U silnice na hranici národního parku mohl rozpoznat Polomku, Závadku i Heľpu. Pohorelskou a Novou Mašu, Valkovňu, Rudnou a Červenou Skalu uţ vidět nemohl, ty byly schované za jedním z výběţkŧ Muráňské planiny. Ale dál na sever, za řádkou obcí rozloţených kolem horního toku Hronu, se uţ vypínaly Nízké Tatry. Vyplňovaly takřka celý obzor, měl pocit, ţe kdyby natáhl ruku, dotkne se jich. Přímo proti sobě měl Andrejcovou, vlevo od ní Homoľku a Veľkou Vápenici, vpravo se pak tyčila majestátní a zasněţená Kráľova hoľa. Bylo to krásné, ale ta skutečná nádhera byla ještě o něco dál na sever. 313
Nad horizont Andrejcové tam totiţ vystupovaly celé Vysoké Tatry. Měl je odsud jako na dlani. Viděl všechny nejvyšší vrcholy, od Kriváně vlevo po Lomnický a Keţmarský štít vpravo. Zapadající slunce osvětlovalo uţ jen špičky sněhem pokrytých štítŧ, zbytek se pomalu ztrácel v šeru. Robovi to ale nevadilo. Tiše seděl, kouřil, upíjel kávy, kochal se výhledem a cítil by se naprosto spokojeně, kdyby nebylo dŧvodu, pro který tady byl. Povzdechl si, dokouřil, dopil kafe a vrátil se do svého provizorního tábořiště. Zauvaţoval, jestli si nemá rozdělat oheň, přece jen byl v medvědím revíru a cítil by se bezpečněji, ale měl strach, aby na sebe ohněm a kouřem neupozornil stráţce parku nebo lesáky. Rozhodl se risknout noc bez ohně. K hlavě si jen nachystal zapalovač a pár dělbuchŧ, které mu zbyly ze silvestrovských oslav. Doufal, ţe kdyby bylo nejhŧř a přišel ho sem obtěţovat nějaký medvěd, stihl by jej třeba zaplašit nějakou tou rachejtlí. A jestli ne… No, tak to bude mít smŧlu. Přestal na to myslet, zavrtal se do spacáku aţ po uši, utěsnil škvíry a během okamţiku usnul. Asi o pŧl jedenácté ho vzbudily nějaké zvuky. Otevřel oči, ale jinak se ani nepohnul. Díval se do hvězd na jasné obloze a poslouchal. Zvuk se po chvíli ozval znovu. Bylo to vlčí vytí, nepříliš vzdálené. Vzápětí mu odpovědělo druhé. A po chvíli se ozvaly další dva hlasy, ale tentokrát to vytí bylo takové nesmělé a trochu jakoby štěkavé. Robo se usmál. Byl by se vsadil, ţe ví, co se děje. Obrátil se na bok, zachumlal se hlouběji do spacáku a znovu usnul. Ráno ho ještě před východem slunce vzbudila zima. Vydoloval ze spacáku jednu ruku a smetl si z obličeje a z vlasŧ sněhový poprašek. Posvítil si baterkou na hodinky, bylo pŧl páté. Za čtvrt hodiny začne svítat, uţ nemělo cenu spát. Jak rozepnul spacák a pustil si dovnitř zimu, roztřásl se chladem. Zaklel, otřásl se, posadil se a začal mávat paţemi, aby se zahřál. Pomohlo to. Vylezl ze spacáku celý, obul si pohorky, které měl přes noc schované v batohu, navlékl si přes teplý svetr, v němţ spal, šusťákovou bundu a šel o kousek dál ulevit močovému měchýři. Kdyţ se vrátil, vytáhl vařič a láhev s vodou a udělal si čerstvou porci instantní polévky a černé kávy. Teplé tekutiny mu rozproudily krev v ţilách a zbavily ho zimomřivé314
ho třasu. Zapálil si cigaretu a díval se, jak se na východě dere nad obzor rudý sluneční kotouč. Potom beze spěchu pobalil věci do krosny. Čekal ho další těţký den. Ale ze všeho nejdřív si chtěl něco ověřit. Nechal batoh mezi kamením a jen tak nalehko se šel podívat směrem, odkud v noci slyšel to vlčí vytí. Zavedlo ho to poněkud dál od hřebene, ale bylo dost časně na to, aby tady potkal nějaké lidi. Hledal vyšlapané stezky, dobře věděl, ţe vlci se, pokud mohou, drţí cest. Šetří energií. Po třiceti minutách hledání mu přálo štěstí, narazil na čerstvé vlčí stopy. Šel po nich a dovedly ho na malou mýtinu, vzdálenou vzdušnou čarou tak tři sta metrŧ od místa, kde spal. Uprostřed našel uválené a ušlapané místo a tam několik krvavých kostí a celou zadní nohu od srny. Všude kolem byly vlčí stopy, dvoje velké a dvoje mnohem menší. Robo spokojeně pokýval hlavou. Bylo to tak, jak si v noci myslel. Párek dospělých vlkŧ učil vlčata lovit… Vrátil se pro batoh, hodil si jej na záda a vydal se k dalšímu krasovému závrtu, aby pokračoval v tom, co dělal včera celý den. Včera prolezl osm takových děr a kolmých komínŧ, ale bez úspěchu. Přesto to nevzdával. Vyznal se tady velmi dobře a byl přesvědčený, ţe je na správném místě. Jen najít tu správnou díru. V poledne měl prozkoumaných dalších pět míst a musel si odpočinout. Byl uţ teď mnohem unavenější neţ včera večer. Kdysi se sice věnoval speleologii hodně, také po skalách šplhal, ale to bylo před pětadvaceti lety a třiceti kilogramy ţivé váhy. Nostalgicky vzpomínal na lehkost, s jakou se pohyboval v úzkých tunelech nebo po holých skalních stěnách. To bylo nenávratně pryč. Teď musel hrubou silou svalŧ překonávat svoji vlastní váhu a kaţdý výstup nahoru ho pokaţdé stál hodně sil a energie. Rozhodl se udělat si pauzu. Našel si kryté místo, kde rozdělal malý ohýnek a opekl si na něm špek s cibulí. Naobědval se, dal si cigaretu a s batohem pod hlavou si na hodinku zdříml. Byl by s chutí spal i déle, ale budily ho otravné mouchy, které mu bez přestání lozily po obličeji. Zahnal je, vymáčkl pěstmi ospa315
lost z očí a unaveně se zvedl. Musel pokračovat v rozdělané práci. Byl asi pŧl kilometru západně od jeskyně Machnatá, kdyţ objevil další hluboký závrt. Připevnil k patě nedalekého stromu lano a opatrně začal s jeho pomocí sestupovat dolŧ. Netrvalo však dlouho a na povrchu se opět ukázala jeho prošedivělá hlava. Vysoukal se z díry ven a s hlasitým funěním si klekl vedle svého batohu. Otevřel jej a vytáhl z něj několik velkých černých igelitových pytlŧ, pár gumových rukavic a malou sekerku. Na dně této díry našel, co téměř dva dny hledal… X
316
Čtvrtá část – Zúčtování Sobota, 17. června 2000 „Nie! Hovorím ti, ţe ste to proste celé skurvili! A dosť! My dvaja o tom proste spolu nebudeme diskutovať!― zakončil ostře debatu osmadvacetiletý Anton a zabořil se širokými zády do pohodlného čalounění jejich černého Audi A8. Pravou ruku si zavěsil za madlo nad dveřmi a koutkem oka pozoroval rozčilením zrudlého řidiče. Ve svitu měsíce si všiml, jak se mu leskne zpocené čelo, a zlomyslně se ušklíbl. Odvrátil pohled a zahleděl se do tmy za skly luxusního vozu. Bylo asi pŧl druhé ráno a vypadalo to, ţe aţ na ně dva celá Rudná pokojně spí. Ostatně, dávali si hodně velký pozor, aby nikoho nevzbudili – se zhasnutými světly přijeli uţ do vesnice a od poslední křiţovatky sjíţděli mírné klesání bez motoru, poháněni jen setrvačností a zemskou přitaţlivostí. Anton se několikrát zhluboka nadechl a vydechl; cítil, ţe se ho začíná zmocňovat lovecké vzrušení. Křivým úsměvem na okamţik probleskly bílé zuby. „Ktorý to je?― zeptal se, kdyţ se přiblíţili k nádraţní budově, a naklonil se k čelnímu sklu, aby lépe viděl ven. „Tamto, ten s tými bielymi muškátmi,― ukázal řidič na nedaleký přízemní domek. „Fajn. Omrkneme to zozadu. Postav to pod ten strom,― ukázal Anton na rozloţitou lípu rostoucí opodál. Řidič poslušně zatočil volantem a velice citlivě, aby brzdové obloţení ani sebemíň nezaskřípalo, dobrzdil a odstavil tmavý vŧz do temného stínu pod košatým stromem. Anton se znovu naklonil aţ k čelnímu sklu a pozoroval chvíli černá okna označeného domku. Nikde nezahlédl ani náznak světla, domácí spali. „Na ktorú stranu je spálňa?― zeptal se polohlasem. Řidič se ošil a neodpovídal. Anton ztuhl. Natočil se k řidiči, přiblíţil hlavu aţ k jeho obličeji a zasyčel: „Na niečo som sa ťa pýtal…― Řidič si odkašlal, a aniţ se na Antona podíval, neochotně přiznal: „To neviem, to nám nepovedal.― 317
Antonova pravička se rychlostí blesku vymrštila a udeřila řidiče otevřenou dlaní do obličeje. „To vám nepovedal! Zrejme ste sa ho nespýtali, ţe? No hlavne, ţe ste sa ho tak rýchlo zbavili! Debil!― syčel šeptem. Z hlasu i očí mu čišel vztek a uţ tak dusná atmosféra ve voze ještě víc zhoustla. Řidiče polilo horko. Přestoţe byl o pár let starší neţ jeho spolujezdec, Anton byl šéf. Boss, kterému se neodporovalo. Potáhl nosem, aby zastavil počínající krvácení, a řekl omluvně: „Ale on to aj tak nevedel, nikdy v ţivote u nich v byte nebol…― „A to vám vravel on sám, ţe…,― prohodil Anton jedovatě. „Preboha, aspoň ma neklam… Ste tlupa tých najtupších hoviad, aké som kedy videl, a keď to tu skončíme, tak si to ešte spolu vybavíme. To ti sľubujem. Sú s vami len problémy. Ale teraz to riešiť nebudeme, máme prácu,― zavrčel a vystoupil z auta. Narovnal si unavená záda a s úlevou se protáhl. Anton nebyl nijak zvlášť vysoký, měřil jen něco málo přes metr sedmdesát, ale měl rozloţitou atletickou postavu, široká ramena, tvrdé pěsti, nekonečné ego a v povaze pořádnou dávku bezohlednosti a krutosti. Ţivot se s ním nemazlil, ale on mu nezŧstával nic dluţen a s respektem svého okolí nikdy potíţe neměl. Na sobě měl, stejně jako jeho řidič, černé tričko s krátkými rukávy, černou koţenou bundu, tmavé dţíny a na nohou drahé sportovní boty. Chvíli zŧstal stát mezi autem a kmenem stromu a zvykal oči na tmu. A také se snaţil zrakem i sluchem vypátrat, zda se někde v okolí přece jen nemotá nějaký zapomenutý opilec. „Hmm,― zabručel po několika minutách. „Všade je kľud, pôjdeme na to,― prohodil šeptem ke svému nervóznímu společníkovi, který bez jediného hnutí čekal na šéfovy pokyny. Rychlými kroky přeběhli silnici, otevřeli branku v nízkém laťkovém plotě a vkradli se na pozemek. Z pravé strany dŧm přiléhal k sousednímu stavení, ale zleva se dal snadno obejít po tři metry široké ujeţděné mlatové cestě. Vedla od brány k otevřenému prostornému přístřešku, pod nímţ parkovala stará zelená škodovka. Stodvacítka. Muţi došli aţ k přístřešku a zastavili se v jeho stínu, aby se porozhlédli. Byla sice hluboká noc, ale téměř kulatý měsíc, 318
který se chvílemi ukazoval mezi mraky, osvětloval dvorek pro jejich potřebu dostatečně. Řidič najednou ucítil, jak mu Anton pevně tiskne loket. „O psovi si mi tieţ nič nevravel,― sykl na něho šéf a ukázal prstem na psí boudu. Šofér zbledl jako křída. „Je prázdna,― odpověděl po chvíli nejistě. „To dúfaj. Beţ sa tam pozrieť.― „Kam? Do tej búdy?― „Kam inam asi, ty idiot?― zachvěl se Antonovi hlas potlačovaným vztekem. Řidič uţ raději nic neříkal a nepříliš ochotně se vypravil k psí boudě. Celou dobu se chvěl strachy, ţe na něj pes odněkud vyskočí, ale mnohem větší strach měl ze svého šéfa. Došel k boudě a opatrně si dřepl. Jeho obavy však byly zbytečné, bouda byla prázdná. Natáhl ruku a dotknul se prsty dřevěné podláţky. Byla studená a vlhká od rosy. Tuto noc na ní ţádný pes neleţel. Řidič si vydechl a s ulehčením se vrátil k netrpělivě čekajícímu Antonovi. „Nič,― oznámil se zadostiučiněním. „Ţiadny pes tam nie je.― „To máš šťastie,― opáčil Anton takovým tónem, ţe pocit zadostiučinění řidiče okamţitě přešel. „Nakukneme dovnútra,― zašeptal šéf a zamířil ke dvěma pootevřeným oknŧm směřujícím do dvora. Postavil se tak, aby nemohl být proti jasné obloze vidět, a nahlédl dovnitř. „Kuchyňa,― zašeptal a poodstoupil od okna. „To je dobré. Tadiaľto by sa tam dalo v noci vliezť.― „Ja tam vleziem,― nabídl se řidič, který se snaţil zachránit si před šéfem reputaci. „Nie. Ty si toho skurvil uţ dost,― odmítl ho však Anton rázně. „Dnes aj tak nikam nepolezieme, na to je nás tu málo. Len si nájdeme cestu a urobíme to zajtra. Skús radšej tamtie dvere, či ich na noc zamykajú.― Řidič poslušně přešel k zadním dveřím a opatrně vzal za kliku. Bylo zamčeno. Podíval se na Antona. Ten nepatrně přikývl, nečekal, ţe by to bylo aţ tak jednoduché. „Poradíš si s tým zámkom?― zeptal se. „Určite, šéfe,― odpověděl řidič. „Dve minúty. Maximálne.― 319
„Dobre, tak teda zajtra v noci…― řekl Anton a chystal se zahradu opustit, kdyţ se z tmavé kuchyně ozval nějaký hlasitý šramot. Anton odskočil a přitiskl se zády k fasádě vedle okna, řidič však bez rozmýšlení vytrhl zpod bundy pistoli s našroubovaným tlumičem, podřepl, a svíraje paţbu pevně oběma rukama, namířil zbraň přímo na okno. A to byla velká chyba. X Ron, mohutný a jako saze černý německý ovčák, spal na svém obvyklém místě - těsně vedle své boudy, na čerstvém vzduchu, čumák pohodlně poloţený na předních tlapách. Přijíţdějící vŧz mnoho zvukŧ nevydával. Dutý praskot kamínkŧ drcených pod pneumatikami, tlumené syknutí tlumičŧ, sotva slyšitelné zasténání kovu, opatrné klapnutí dveří. Přesto ho ale citlivé psí uši zaregistrovaly. Ron otevřel oči a natočil špičaté slechy směrem k těm zvukŧm. Jinak se ani nepohnul. Zvuky sice upoutaly jeho zájem, ale zatím nic víc. Teprve kdyţ to auto nedaleko odsud zastavilo a kdyţ z něj vystoupili dva šeptem hovořící muţi, zbystřil pozornost. Uţ dokonale probuzený vyskočil na nohy. Svěsil hlavu a varovně ohrnul pysky. Ale nezaštěkal. Místo toho se ve vší tichosti odkradl do kŧlny a zalezl pod zelenou škodovku. Ve chvíli, kdy první z muţŧ otevřel branku a vnikl do zahrady, byl uţ vmáčknutý tak hluboko, ţe na něj nedopadaly vŧbec ţádné měsíční paprsky a díky barvě své srsti dokonale splýval s okolní temnotou. Tlapy měl schované pod tělem, hlavu nataţenou dopředu. Nevrčel, ale zuby měl vyceněné a pichlavou hustou srst na hřbetě zjeţenou tak, ţe vypadala jako drátěný kartáč. Ani nedýchal a tiše vyčkával, aby zjistil, co mají ti dva vetřelci za lubem. Nebál se jich. Nebál se nikoho na světě. Ale také neměl ve zvyku zbŧhdarma vyštěkávat a předčasně tak na sebe upozorňovat. Na to měl ve svých devíti letech za sebou příliš mnoho potyček a konfliktŧ se psy i s lidmi. Konfliktŧ, ale také zkušeností. Byl naučený počkat si neviděn v záloze, přesvědčit se, ţe se děje nějaká lotrovina a pokud se skutečně děla, tvrdě zakročit. 320
Tak to měl vrozené a tak to v něm podporovali a rozvíjeli oba jeho páni. Ten bývalý i ten současný. A proto teď, nedokonalému lidskému oku prakticky neviditelný, číhal dál ve svém úkrytu a velmi pozorně oba muţe sledoval. Vŧbec se mu nelíbili. Sledoval je, jak se procházejí po dvoře, cítil jejich pach, kdyţ zŧstali stát sotva dva metry od něho. Pysky se mu chvěly rozčilením, ale zŧstal tiše leţet. Vše se rázem změnilo, kdyţ se v ruce jednoho z vetřelcŧ objevila zbraň. Z výcviku věděl, ţe zbraň rovná se ohroţení. Ţlutohnědé oči se rozšířily a zakulatily, uţ tak nakrabacené pysky se povytáhly ještě výš a odhalily zaţloutlé krčky velkých špičákŧ, hluboko v hrdle to tlumeně zabublalo. Pes se pohnul, aby získal lepší pozici, urovnal si nohy, zapřel se širokými tlapami do země, na široké hrudi se přitom zavlnily ocelové svaly, a s raketovým zrychlením vyrazil ze svého úkrytu. Ani teď nevrčel ani neštěkal. To nebyl jeho styl. Nevěděl sice, ţe si mezi figuranty v kynologickém klubu v Popradu, kam s ním jeho pán občas jezdíval na cvičiště, vyslouţil přezdívku ‚Němý zabiják‘, ale přesně to vystihovalo jeho povahu. Jako černý blesk teď prolétl přes volné prostranství a stále bez jediného zvuku se vymrštil, prolétl vzduchem a vší silou se zahryzl do ruky drţící pistoli. Pistolníkova paţe, na rozdíl od ruky figurantovy, nebyla chráněna silným, bambusovými pruty vyztuţeným rukávem, a ostré zuby se zabořily rovnou hluboko do masa. Napadený muţ vykřikl bolestí i překvapením a byl váhou velkého psa okamţitě strţen k zemi. Divoce sebou zmítal v zoufalé snaze osvobodit drcenou paţi ze svěráku mohutných čelistí, volnou rukou do zahryznutého psa mlátil, kopal do něho nohama, nadával mu těmi nejsprostějšími výrazy, které mu slina přinesla na jazyk, ale nebylo mu to nic platné. Ron jen mhouřil oči, klopil uši a temně mručel. Horká krev z muţovy rozervané paţe mu zalévala čenich a dusila ho, ale povolit stisk ho nepřiměla. Ba právě naopak. Pach čerstvé krve ho dráţdil a probouzel v něm ty nejdivočejší pudy. Svíral čelisti stále větší silou a zmítající se muţ byl nepříčetný bolestí, neboť mu psí zuby rozdrtily většinu zápěstních 321
kŧstek a rozervaly okolní svaly a šlachy takovým zpŧsobem, ţe nebyla šance, aby to nějaký plastický chirurg dal ještě někdy do pořádku. Opodál stojící Anton brzy překonal leknutí, ale na pomoc svému parťákovi nešel a odtrhnout zakousnutého psa se nepokusil. Místo toho sebral ze země zbraň, kterou řidič během potyčky upustil, poodstoupil o pár krokŧ dozadu, chladnokrevně zamířil a několikrát za sebou vystřelil. Italská Bernadelli ráţe .22 Long Rifle jen trochu hlasitěji pšoukla. Postřelený Ron zakňučel, pustil vetřelcovu ruku, pokusil se zaútočit na druhého střelce, ale zadní nohy se pod ním podlomily. Spadl na levý bok, naříkal a svíjel se v bolestech, zatímco do něj Anton vypálil další dvě kulky. Uvnitř domku se ozval hluk a nad vstupními dveřmi se rozzářila holá ţárovka. Pronikavé ţluté světlo v mţiku zaplavilo celý dvŧr. Ve tmě za záclonou se mihla silueta polonahého muţe, ozvaly se hlasy. Oslněný Anton se na okno vztekle podíval, sprostě zaklel, trhnutím postavil na nohy napŧl bezvědomého krvácejícího společníka a nepříliš šetrně ho vlekl pryč ze zahrady. Bez ohledu na bolestivé sténání ho nacpal na zadní sedadlo auta a sám se posadil za volant. Poklidně spící Rudnou zaburácel silný čtyřlitrový motor neosvětleného tmavého vozu se zakrytou poznávací značkou a za dalších deset sekund se jiţ ztratil za nejbliţší zatáčkou. Byla sobota, dvě hodiny ráno a podle předpovědi počasí měl za dvě a pŧl hodiny začít další nádherný den… X Unavený, nevyspalý a neoholený Marek se po dvou hodinách nekonečného čekání zvedl z bílé, černou kŧţí potaţené sedačky v čekárně největší privátní veterinární kliniky v Popradu, čtyřiapadesátitisícovém okresním městě s nejkrásnějšími slovenskými horami za humny. Přestoţe ale měl Marek Vysoké Tatry moc rád a jejich panorama ho fascinovalo, dnes ho vŧbec nezajímaly a nevěnoval jim jediný pohled. 322
Dorazil sem se zraněným Ronem chvíli před pŧl sedmou ráno, dlouho totiţ trvalo, neţ se jim s Andreou podařilo vytelefonovat, kde je nejbliţší otevřená veterinární pohotovost. Obvolali podle Zlatých stránek desítky čísel v širokém okolí, ale to popradské bylo první, kde to někdo v sobotu nad ránem zvedl. Jakmile si byli jistí, ţe je přijmou a ţe jsou schopni ošetřit postřeleného psa, zabalili bezvládného a provizorně ošetřeného Rona do deky, uloţili ho na zadní sedadlo Vitamína a Marek vyrazil. Ve strmých stoupáních silnice číslo šedesát sedm na hřeben Nízkých Tater dostala stará dýchavičná škodovka notně zabrat, ale Marek ji nešetřil. Bál se, aby mu Ron neumřel v autě, a těch necelých čtyřicet kilometrŧ, co ho dělily od cíle, ujel v rekordním čase a psa předal lékaři ţivého. Jenţe teď, kdyţ se zahleděl na přísně vypadajícího muţe, jenţ se objevil ve dveřích pohotovostní ambulance, první, co ho napadlo, ţe přes jejich veškerou snahu to Ron nepřeţil. Váţně se tvářící zvěrolékař byl vysoký, spíš hubený neţ štíhlý, s tenkými brýlemi v kovové obroučce na úzkém nose. Tmavé vlasy měl natřené brilantinou a pečlivě sčesané dozadu. Dojem chladné precizní dokonalosti kazilo jen několik jasně červených krvavých skvrn na jinak sněhobílém plášti. „Pán magister, poďte prosím na chvíľu dovnútra,― pozval Marka. „Tak co? Ţije?― zeptal se Marek netrpělivě, sotvaţe se za ním zavřely dveře, a podíval se na uspaného psa na operačním stole. Ron měl pravou zadní nohu, bok a část břicha vyholené a rŧţová kŧţe zvláštně kontrastovala s černou srstí a zelenou desinfekcí. Přes kyčelní kloub se mu táhla velká, čerstvě zašitá operační rána. Mladičká sestřička seřizovala infuzi a chystala se kyčel zasádrovat. „Preţil to,― řekl Ľubomír Sova, dvaatřicetiletý veterinární lékař. „Je silný. Vytiahol som mu guľku z boku, to bude bez následkov, zastavila sa o posledné rebro a neprenikla do brušnej dutiny. To je tá dobrá správa.― „A ta špatná?― zeptal se Marek s obavami. „Tá zlá je, ţe aţ do smrti bude chromý. Daľšie dve strely mu úplne roztrieštili bedrový kĺb. Poďte sa pozrieť,― vyzval ho 323
a přiloţil na světlo rentgenový snímek. „Vidíte? Tu a tu,― ukazoval prstem. „Vyčistil som to, ponaprával, zoskrutkoval, pozošíval. Robil som, čo som vedel, ale ten kĺb zostane na deväťdesiat deväť percent nepohyblivý.― „Na devadesát devět? Takţe je nějaká šance?― „Na sto percent. Ţiadna šanca nie je, škody boli veľké,― zavrtěl po krátkém přemýšlení veterinář nekompromisně hlavou. „Radšej si nerobte ţiadne márne nádeje, ušetríte si neskoršie sklamanie.― „Bude ho to bolet?― zeptal se Marek s obavami. Sova pokrčil rameny. „Zo začiatku určite. Keď sa to kompletne zhojí, tak zrejme nie. Moţno len pri zmene počasia. Uţ nikdy ale nebude naháňať mačky, bude rád, keď vôbec bude nejako chodiť. Ale je naozaj veľmi silný, aj keď nie najmladší, zrejme sa s tým vyrovná. Zvieratá majú obdivuhodnú vitalitu. Môţeme im ju závidieť.― „To je dobře,― řekl Marek. „Holky budou šťastné, ţe je naţivu.― „Ja som tieţ rád. Takţe ho budeme ďalej liečiť?― „Obávám se, ţe vám nerozumím?― zarazil se Marek. „Proč bychom neměli?― „Niektorí ľudia by v takomto prípadě nechali psíka radšej uspať…― „To uspat znamená utratit?― „Áno,― přitakal lékař nevzrušeně. „Jak vás mohlo něco takového vŧbec napadnout?― pohoršil se Marek. Sova pokrčil lhostejně rameny. „Ľudia sú rôzni. Bude veľmi zle chodiť, budú s ním starosti. Budete mu musieť zrejme občas pomáhať do schodov a zo schodov. S pribúdajúcim vekom sa to bude ešte zhoršovať. Nie všetci majitelia by boli ochotní to podstúpiť. Naviac liečenie nebude lacné. Musel som sa spýtať, nehnevajte sa,― řekl na vysvětlenou. „My ho máme moc rádi. Nedovedu si představit, ţe by nebyl,― řekl Marek prostě a sympatická mladá sestřička, bez ohledu na absolvovanou noční sluţbu červenolící a svěţí jako čerstvě utrţená broskev, zvedla oči od práce a zářivě se na ně324
ho usmála. Neoplatil jí to, měl hlavu plnou jiných myšlenek. „Kdy si pro něho mŧţeme přijet?― zeptal se doktora. „Povedzme… na budúci piatok dopoludnia,― podíval se do kalendáře a udělal si poznámku do chorobopisu. „Chcel by som ho mať tie dva týţdne na očiach, ak by sa vyskytla nejaká komplikácia.― „Nebojte sa oňho, pán Koudelka, budeme sa vám tu o Ronka vzorne starať,― ozvala se sestřička. Tentokrát se na ni Marek vděčně podíval. „Dobře. Takţe příští pátek. Kolik vám zaplatím?― obrátil se zpět k lékaři. „Zaplatíte aţ na budúci týţdeň,― odpověděl mu a vŧbec poprvé se pousmál. Zamyslel se. „Ale počkajte ešte okamih,― řekl. Přešel k operačnímu stolu a dvěma prsty vyjmul něco z malé kovové misky. „Nechcete si to vziať? Je to z maloráţky,― zeptal se a podal mu tři zdeformované kulky. Marek je zamračeně přijal a prohlédl si je. Poţádal o ubrousek, dŧkladně je zabalil a schoval do kapsičky u košile. „A ešte niečo vám dám,― řekl Sova. Tvářil se znovu velice váţně. „Mysleli sme si, ţe váš Ron má poranenú aj tlamu, mal ju celú zakrvavenú, ale keď sme ho umyli, ukázalo sa, ţe tá krv patrila niekomu inému. Medzi zubami mal aj mnoţstvo útrţkov cudzieho tkaniva, dokonca niekoľko úlomkov kostí. Podľa môjho názoru to všetko patrilo tomu strelcovi. Domnievam sa, ţe ten človek musí byť veľmi váţne pohryzený, to zranenie musí byť devastujúce, psie čeľuste majú veľkú silu. Tu som vám pripravil doklad o tom, ţe Ron nemá besnotu. Dobre, ţe ste so sebou vzal jeho očkovací preukaz. Moţno vás ten dotyčný sám vyhľadá. Ale ak by to neurobil, a vy by ste sa z nejakého dôvodu rozhodol vyhľadať jeho, dám vám pre kaţdý prípad aj toto,― s těmi slovy podal Markovi zašpuntovanou úzkou zkumavku s čímsi červenohnědým na dně. „Je to zaschnutá krv, ktorú sme mu zoškrabali zo zubov. Dá sa z toho určiť krvná skupina, a aj DNA. Pokiaľ by to zašlo aţ tak ďaleko. Naloţte s tým, ako sám uznáte za vhodné. Napíšem vám ešte podrobnú lekársku správu, keby ste sa chcel obrátiť o pomoc na políciu. Strieľalo sa, rozhodne to nebola ţiadna banálna záleţitosť, a aj zranenia, ktoré tomu dotyčnému spôsobil váš pes, musia byť 325
veľmi ťaţké. Keď sa tu po Rona nabudúce zastavíte, budete ju mať pripravenú.― „Děkuji vám, pane doktore. Za všechno,― řekl zamyšlený Marek a pečlivě zkumavku uloţil vedle ubrousku s projektily. Pohladil spícího Rona a rozloučil se. Já teda určitě budu chtít vědět, kdo mu to udělal, pomyslel si při odchodu. X „Ako je Ronkovi?― vypálily na něho téměř současně stejnou otázku ţena i s dcerou, sotva se po návratu z Popradu objevil doma ve dveřích. „Je ţivý, má za sebou operaci a uzdraví se,― řekl a vyloudil na tváři ten nejbezstarostnější úsměv, jakého byl v daném okamţiku schopen. Bezstarostný však rozhodně nebyl. Právě naopak. „Necelých čtrnáct dní si ho nechají v té nemocnici, aby měli jistotu, ţe se dobře hojí, ale potom si ho mŧţeme vzít domŧ. Příští pátek. Ale zřejmě bude mít ještě pár týdnŧ nohu v sádře.― „To nevadí. Budem sa oňho starať. Budem ho ošetrovať a budem ho kŕmiť,― řekla Barborka. „Já myslím, ţe krmit se Roneček dokáţe určitě sám. Má přece bolavou nohu, ne hubu,― řekl s náznakem úsměvu Marek. „To nevadí. Ale ošetrovať ho aj tak budem,― řekla dívka umíněně. „Samozrejme. Ošetrovať ho dokonca musíš,― přitakala Andrea. „A som presvedčená, ţe Ron bude veľmi rád, keď bude mať takú šikovnú a starostlivú zdravotnú sestričku. Ale teraz, Barča, skoč prosím ťa nasypať sliepkam. Ja som na ne v tom zmätku úplne zabudla. Určite sú uţ hladné. A vyber vajíčka.― Počkala, aţ dcera odejde a obrátila se k Markovi. „Čo si nám nepovedal?― zeptala se ustaraně. „Vieš, ţe na tebe vidím, keď máš ešte niečo na jazyku a nechceš to povedať pred Barborou,― přistoupila k němu blíţ a vzala ho za ruce. „Bude aţ do smrti chromý na pravou zadní. Neohne nohu v kyčli, má rozbitý kloub,― odpověděl váţně, kdyţ se přesvědčil, ţe je Barborka mimo doslech. 326
„Ach, boţe. Chudák Ron,― politovala ho Andrea. „To si nezaslúţil. Niekde inde by mu to nevedeli spraviť?― Marek pokrčil rameny. „Nevím. Připadalo mi, ţe je to dost dobrá veterina. Jo, víš, jak se jmenoval ten doktor? Sova… Takţe velkým kloubŧm asi rozumí,― pokusil se o vtip. Hned zase ale zváţněl. „Taky se mě ale zeptal, jestli nechceme raději nechat Rona utratit.― „A čo si mu povedal?― zeptala se ostraţitě. „Ţe to vŧbec nepřichází do úvahy.― „Tak to je dobre,― řekla Andrea, pevně ho objala a políbila na tvář. Za ty čtyři měsíce od Markova brněnského úletu, o kterém se sice nemluvilo, ale který dlouho visel ve vzduchu, k sobě zase dokázali najít cestu. I kdyţ to nebylo úplně snadné a úplně rychlé, zvládli to. Marek sekal dobrotu a Andrea, ať uţ si o tom myslela cokoliv, se na nic neptala. Přesně, jak Robo předpokládal. Fungovalo to. „Ta operace a to léčení bude stát asi spoustu peněz," prohodil Marek. „Je to jedna z nejdraţších klinik mimo Bratislavu." „To nevadí. Máme predsa niečo našetrené na tú dovolenku v Chorvátsku. Tak k tomu moru tohto roku proste nepôjdeme, no,― řekla Andrea odhodlaně. „Veď je to člen rodiny…― „Já vím, Andrejko. Peníze taky nejsou zdaleka náš největší problém,― řekl a Andrea zvadla. Na tváři se jí objevil strhaný výraz. Tušila, co přijde, a nechtěla to slyšet. „Ten doktor říkal, ţe Ron někoho ošklivě pokousal. Našli mu mezi zuby kousky lidské tkáně. Prý i kousky kostí… Ron to musel myslet hodně váţně. To nebyl předstíraný útok na zastrašení. To bylo naplno. Kdyţ jsem se v noci podíval z toho okna, zahlédl jsem utíkat pryč dva chlapy. Jednoho z nich Ron asi stihl potrhat ještě předtím, neţ ho postřelili.― „Hm, na dvore bolo mnoţstvo krvi. Ráno som to upratala. Myslela som si, ţe bola len Ronova. Ale pozri sa, čo som pritom našla,― řekla Andrea zamyšleně a vylovila něco z kapsy. Rozevřela dlaň. Měla na ní tři lesklé nábojnice. „Dlouhý náboje do maloráţky,― prohlédl si je Marek. Přičichl k nim. „Ještě smrdí střelným prachem,― ušklíbl se s odporem. „Já taky něco mám. Tohle jsem dostal na rozloučenou na té 327
veterině,― řekl a vytáhl z kapsičky svou kořist. „Tohle vyoperovali z Rona a tohle je troška krve toho lumpa.― „Fuj. Čo s tým chceš robiť?― zatvářila se jeho ţena znechuceně. „No, já nevím… Ale s tím, co teď tady máme, by policie dokázala jednoznačně identifikovat pistoli i toho pokousanýho chlapa…,― řekl Marek pomalu. „Ach tak… Marek, a chceme, aby to polícia vyšetrovala?― zeptala se Andrea tiše, s hlavou opřenou o Markovu chlupatou hruď a s pohledem upřeným do země. „Hm, tak to je ten náš problém. Ten doktor si evidentně myslel, ţe by to měla policie vyšetřit. Uţ kvŧli tomu zraněnýmu člověkovi. Navíc se střílelo… Co si myslíš ty?― zeptal se a posadil se do křesla. „Promiň, jsem strašlivě unavený…― Andrea polkla a posadila se mu na koleno. „Veď vieš… Keď sem príde polícia, tak sa nás bude na všeličo vypytovať…,― řekla nešťastně. „To určitě bude. A my jim nemŧţeme na všechno odpovědět…― Andrea zaváhala. „Myslíš, ţe to nejako súvisí s…?― „Napadlo mě to. Tebe snad ne?― opáčil Marek stejným tónem. „Ale hej. Tieţ ma to napadlo. Bolo to prvé, čo ma napadlo. Celý čas, čo si bol preč, na to stále myslím. Len som si to nechcela pripustiť. Skoro trištvrte roku bol predsa pokoj… Začínala som dúfať, ţe sa to stane minulosťou… Ach, Marek, kedy nás to konečne prestane prenasledovať?― Přitáhl ji k sobě, pevně ji objal a políbil do vlasŧ. „Obávám se, ţe nikdy, Andrejko. Chtěl bych, aby se to nestalo. Ale minulost se nedá vymazat… Prý se s ní dá naučit ţít. Aspoň se to povídá. Protoţe právě to se mi vŧbec nedaří. Jak strašně bych si přál na to zapomenout, dostat to pryč z hlavy. Ale nejde to a je to čím dál horší.― Díval se jí přes hlavu z okna, ale měl prázdný a uštvaný pohled. Mrtvý Mário ho pořád pronásledoval v četných nočních mŧrách. „Nejde to,― souhlasila nešťastně. „Len som si to tak nahovárala, dúfala som… Počuj, Marek,― odtáhla se od něj, aby mu viděla do očí. „Nemohli to predsa len byť nejakí obyčajní zlode328
jíčkovia?― hledala zoufale ještě nějaké jiné, ne tak strašlivé vysvětlení. „Zlodějíčci…," povzdechl si Marek. „Obávám se, ţe se jenom chytáme stébla.― „Čuduješ sa snáď?― vydechla ustrašeně. „Vieš predsa, čo by pre nás znamenalo, keby to nejakí obyčajní zlodejíčkovia neboli?― „Vím. Velice dobře to vím… Zlodějíčci…,― zamyslel se. „Fakt je, ţe zbraň teď nosí kdekdo. Zvlášť v tomhle kraji, kde je to samej pytlák. A pořídit si maloráţku není ţádnej velkej problém. Tu má doma kdejakej kluk a střílí s ní na vrabce a na kočky.― „Tak vidíš…― „Ale zdaleka ne kaţdej má doma pistoli na dlouhé náboje. Navíc pistoli s tlumičem,― řekl po chvíli. „S tlmičom? Prečo s tlmičom?― „Slyšela jsi snad nějaký výstřel? Měly být slyšet nejmíň tři. Já vím, maloráţka nedělá velkej hluk, ale úplně tichá taky není. Ty výstřely bychom slyšeli. Zvlášť v noci, kdy je všechno slyšet mnohem víc.― Andrea zavrtěla hlavou. „Nepočula som nič takého. Len šramot, výkrik, vrčanie, nadávky. A ty?― Zavrtěl hlavou. „Já právě ţe taky ne. Ţádné výstřely nebylo slyšet. Taky nezapomeň, ţe ti dva přijeli aţ k baráku autem. Proč? Co si mysleli, ţe u nás na dvoře najdou? Zrovna u nás? Vţdyť je na první pohled vidět, ţe nejsme ţádní boháči. Snad naši starou škodovku? Nebo slepice? Nedává mi to smysl. Ale ještě jedna věc mi pořád vrtá hlavou. Znáš Rona a víš sama nejlíp, jak je vycvičenej. To uţ musí být, aby sám od sebe napadl člověka. Vlastně si nevzpomínám, ţe by to kdy udělal. Ale v jednom případě neváhá ani vteřinu…― „…keď vidí zbraň v ruke,― doplnila ho Andrea zneklidněně. „…právě. To je to, co mě znervózňuje. Ta pistole nebyla aţ potom, co Ron zaútočil, ta pistole musela být venku uţ předtím. Ron toho člověka napadl, protoţe uviděl v jeho ruce zbraň. Otázka je, proč ten chlap tu pistoli vŧbec vytáhl. Co s ní chtěl udělat?― poloţil Marek řečnickou otázku. 329
„Ach, boţe. Marek, ja mám taký strašný strach. Čo urobíme?― zachvěla se Andrea a upřela na něho velké vyděšené oči. „Musíme být opatrnější. Mnohem opatrnější. Porozhlédnu se kolem, jestli ti dva třeba nevlezli ještě k někomu jinému. Pokud ano, moţná bychom to přece jen měli nahlásit policii jako pokus o vloupání. Ale jinak nevím…― „Niečo ma napadlo, Marek,― zamyslela se Andrea. „Co?― „Ţe by si sa o tom mal moţno porozprávať s Jardom…― „S Jardou… Hm. Uţ pěkných pár dní jsem ho neviděl, kdoví, jestli není nahoře v lese. Ale máš pravdu,― podíval se na svou ţenu. „Rozhodně máš pravdu. Jestli to nějak souvisí tam s tím…, měl by to Jarda v kaţdém případě vědět.― Podíval se na hodinky. „Je skoro pŧl dvanáctý. Snad je doma. Zajdu tam pro jistotu hned. Jenom ještě uklidím deku z auta. Je celá od krve.― Dlouze si zívl. „To je strašný, jak já bych spal…,― posteskl si. „Prosím tě, uvař mi zatím hrnec pořádně silnýho kafe.― „To vieš, ţe uvarím. A to auto upracem sama,― nabídla se Andrea. „Radšej za ním zájdi hneď. Snáď ho niečo napadne alebo sa uţ moţno k nemu niečo donieslo. V kaţdom prípade viac hláv, viac rozumu.― X Za necelou čtvrthodinu uţ Marek otevíral skřípající a rozklíţenou dřevěnou branku a procházel miniaturní předzahrádkou ke dveřím malého ošuntělého domku, krčícího se v jedné z postranních ulic na samém okraji Rudné, jen pár metrŧ od lesa. Od nejbliţších sousedŧ svérázného Jardu dělila zahrada tak veliká, ţe s oblibou tvrdil, ţe bydlí na samotě a nebyl přitom daleko od pravdy. Tím spíš, ţe jeho zahrada vypadala jako zpustlý les. O ovocné stromy se dlouhé roky nikdo nestaral, tráva letos ještě nebyla ani jednou posekaná, rybízové a angreštové keře byly plné suchých větví a přerostlých výhonŧ. Byla to zkrátka opravdová dţungle, uprostřed níţ se ukrýval Jardŧv domek. 330
Marek chtěl zazvonit, ale nenalezl v oprýskané fasádě kolem dveří ţádný zvonek. Zaklepal proto přímo na dveře. Napřed lehce, zdvořile, ale kdyţ se dlouhou dobu nikdo neozýval, zabušil na ně pořádně pěstí. Co kdyby věčně opilý dřevorubec přece jenom ještě vyspával pravidelnou kocovinu. Chvíli čekal, ale nikdo otevřít nepřišel. Zaváhal a stiskl kliku. Bylo zamčeno. Přestoţe, jak si vzpomínal, Jarda kdysi tvrdil, ţe dveře zásadně nezamyká, protoţe u něho v bytě není co ukrást. Moţná změnil názor, usoudil Marek. Anebo je opravdu pryč a rube dřevo někde nahoře na planině. Ale ţe by pracoval i v sobotu? To nebylo obvyklé… Nahlédl do jediného okna vedoucího do ulice, ale sklo v něm bylo tak špinavé, ţe dovnitř vidět nebylo. Uţ se obracel, ţe se vrátí domŧ s nepořízenou, kdyţ ho napadla ještě jedna moţnost. Prorazil si po pás vysokou lebedou cestu dozadu za dŧm a bez většího rozmýšlení vzal za kliku u zadních dveří. K jeho překvapení nezamčené dveře povolily a s lehkým zaskřípěním se otevřely se dokořán. Marek, chystající se vstoupit dovnitř, na prahu zavrávoral. Do nosu ho udeřil strašlivý puch. Zbledl jako křída, protoţe poznal, co to tak strašně smrdí. Uţ se s charakteristickým a nezaměnitelným zápachem tlejícího masa v minulosti setkal… X Ačkoliv se Markovi z toho zápachu obracel ţaludek, přemohl se a udělal krok dovnitř. Za dveřmi se zastavil, aby se zorientoval. Ještě nikdy u Jardy v domě nebyl, ale ten byl tak malý, ţe bylo nemoţné v něm zabloudit. Proti dveřím krátká chodba, naproti vchodové dveře, vpravo zřejmě koupelna a kuchyňka, vlevo pootevřené dveře do jediné obytné místnosti. Ten strašlivý puch, věrný to prŧvodce rozkladu, se linul právě odtud. Marek šťouchl do dveří špičkou boty, aby je víc otevřel, a celý nervózní a rozklepaný opatrně překročil práh. Myslel si, ţe je připraven na to, co ho tam čeká, ale byl to hluboký a zásadní 331
omyl. Na dekadentní obraz zmaru a brutální smrti, který se mu rozprostřel přímo před očima, ho ţádná jeho dosavadní ţivotní zkušenost připravit nemohla. Obrovský, a za svého ţivota jako buvol silný chlap, seděl úplně nahý v opelichaném křesle. Ruce, nohy i tělo měl ke křeslu připoutané rezavým drátem, hluboko se zarývajícím do nazelenalého, rozkládajícího se masa. Jeho uţ tak veliké a tučné tělo bylo nafouknuté a plné rozšklebených ran, rozmlácený obličej byl znetvořen k nepoznání. Levé koleno měl roztříštěné a pravou ruku přeraţenou v předloktí. Mezi protrţenými svaly trčela bílá kost. Nejhorší ránu měl však Jarda na hrdle. Aţ k páteři hluboký řez protínal celý krk, všechny měkké tkáně, a prakticky odděloval hlavu od trupu. Drţela jen na obratlích. Člověk skutečně nemusel mít mnoho fantazie, aby poznal, ţe Jardu někdo dlouho mučil a nakonec ho podříznul jako prase při zabíjačce. A Marek si náhle uvědomil, ţe jejich nezvaná noční návštěva nejspíš nebyla vŧbec náhodná. A ţe moţná mohli skončit stejně jako Jarda, kdyby ty vetřelce nevyrušil ostraţitý Ron. X Jarda musel být mrtvý uţ nejméně několik dní. V místnosti byl skutečně nesnesitelný puch, v otevřených ranách a v prázdných očních dŧlcích se líně převalovaly stovky krémově ţlutých larev masařek. Nazelenalá pokoţka byla plná puchýřŧ a v cárech se odlupovala, na břiše měl obrovskou černozelenou skvrnu53. Kdysi mocné svaly byly v dŧsledku štěpení bílkovin mazlavé aţ rozbředlé. Jardovo mrtvé tělo se v teplém červnovém počasí doslova roztékalo před očima. Markovi se znovu zvedl ţaludek a tentokrát na jazyku ucítil ţaludeční kyseliny. Pevně stiskl rty, přitiskl si na ústa ruku a vyběhl ven na zahradu. Právě včas, aby se vyzvracel do vysokých kopřiv vedle dřevníku. Několikrát si odplivl, pečlivě si Následek sulfhemoglobinu vzniklého reakcí sirovodíku a krevního barviva. 53
332
utřel rty do kapesníku a po chvíli váhání se vrátil dovnitř. Snaţil se pohledem vyhýbat mrtvému tělu, ale nebylo to jednoduché. Pokoj byl příliš malý a Jarda příliš velký. Nikdy dřív o ţivotě svého věčně opilého zvláštního přítele nepřemýšlel, ale teď, kdyţ si prohlíţel jeho více neţ skromné bydlení, uvědomil si, jak strašně osamělý asi byl. Všechno, co tady bylo k vidění, to jen potvrzovalo. Prázdná konzerva od vepřového masa ve vlastní šťávě na okenním parapetu. Od cigaretového kouře zaţloutlé záclony. Špinavé a mastné okno. Popelník vrchovatě plný nedopalkŧ. Neustlaná postel. Malá přenosná černobílá televize. Zarámovaný diplom z policejních závodŧ branné zdatnosti. Basa prázdných láhví od piva vedle postele. Hromádka osahaných pornografických časopisŧ. Polička s několika odrbanými knihami. Staré noviny. Usychající fíkus v rohu u okna. Malé kulaté akvárium se čtyřmi hladovými rybičkami. Prohlíţel si ty fragmenty a v duchu z nich skládal mozaiku osamělého ţivota. V očích se mu objevily slzy. Jarda toho pro něho a pro jeho rodinu udělal tolik a on se nikdy ani nezajímal, jak vlastně ţije. Vlastně se mu od toho nešťastného loňského podzimu vyhýbal, jak mohl, měl strach podívat se mu do očí, aby tam nenalezl připomínku vlastního svědomí. Nikdy dřív o Jardovi neuvaţoval jinak neţ jako o opilém kouzelníkovi s motorovou pilou. Nenapadlo ho, ţe je to, přes všechnu svoji nadlidskou sílu a nevybíravou hrubost, také osamělý, rodinou opuštěný a kdesi strašně hluboko moţná i citlivý muţ. Nevěděl, ţe od konce roku 1973 aţ do poloviny roku 1984 slouţil Jarda v Ţilině jako pořádkový policista. A ţe tak nezřízeně pít začal právě tehdy, kvŧli finančním neshodám se svou mladou, ale stále náročnější manţelkou. Od Sboru národní bezpečnosti musel odejít poté, co se porval v hospodě „U Huberta" a natřikrát přerazil čelist jednomu zaslouţilému okresnímu funkcionáři strany. Brzy na to se s ním ţena rozvedla, připravila ho o veškerý majetek a úspěšně zničila jakékoliv pouto mezi ním a jeho malou dcerkou. Jarda, osobnostně zcela rozpadlý, se odstěhoval do Lubeníka, kde nějakou dobu pracoval jako manuální dělník v magne333
zitových závodech. Nevydrţel tam dlouho, táhlo ho to do lesa, pryč od lidí. Rozprodal zbytek svých věcí a za získané peníze si koupil svoji první „štýlku" a naučil se s ní zacházet tak dokonale, ţe ho v roce 1986 i přes jeho problémy s alkoholem rádi zaměstnali u Východoslovenských lesŧ. Opilcŧ, ale i šikovných dřevorubcŧ, tam měli spoustu, ale jen Jarda byl „pilčík" s talentem od pánaboha. Poslali ho pracovat na Muráňskou planinu. Většinu roku trávil někde v lese, daleko od lidí, jak si přál, přespával v maringotkách a opuštěných hájovnách, občas i jen tak pod hvězdami, a byl se svým ţivotem docela spokojený. Vydělával poměrně dost peněz, které téměř všechny posílal do Ţiliny Beátě, své dceři, kterou dlouhé roky neviděl. Za zbytek si kupoval laciné kořalky a systematicky se v nich utápěl. Ţádné jiné potřeby neměl. Nic z toho však Marek nevěděl, protoţe mu to Jarda nikdy neřekl. Neříkal to nikomu. Ţil si svým ţivotem, o své soukromí se nedělil a o cizí problémy se nezajímal. Jedinou výjimku udělal loni na podzim v Markově případě. Výjimku, která ho nakonec stála ţivot… X Kdyţ se Marek objevil na prahu kuchyňských dveří, Andrea, připravující oběd, se zděsila. To snad ani nebyl její muţ. Byl to úplně jiný člověk, neţ který odsud před necelou hodinou odcházel. Vypadal jako zombie, jako svŧj vlastní stín. Byl bledý, strhaný, silně rozrušený, duchem nepřítomný. Marek popošel dovnitř a doslova se zhroutil na nejbliţší ţidli. Opřel si lokty o stŧl a ponořil hlavu do dlaní. Bylo mu ještě pořád zle z toho, co před chvílí u Jardy viděl, v ústech stále cítil tu nepříjemně kyselou pachuť zvratkŧ, a co bylo úplně nejhorší, v nose mu stále lpěl pach hnijícího masa a nic nenasvědčovalo tomu, ţe by se ho měl nějak brzy zbavit. V očích měl usazený těţko definovatelný výraz směsi šoku a hnusu. Ale taky strachu. Velkého, animálního strachu… Andreu zamrazilo v zádech a ucítila nepříjemný tlak okolo ţaludku. Srdce se jí sevřelo. Marek nemusel nic říkat, aby bylo 334
zřejmé, ţe se od Jardy nevrací s dobrými zprávami. Bylo to na něm vidět na první pohled. „Marek?― oslovila ho opatrně. „Mareček? Čo sa stalo? Vyzeráš strašne. Bol Jardo doma? Stalo sa niečo?― zeptala se ho s narŧstajícími obavami. Marek se pomalu vzpamatovával. Zvedl hlavu a podíval se na Andreu. „Andreo, kde je Barča?― zeptal se polohlasem. „U seba. Je jej smutno za Ronom a vyrába mu nejakú hračku do nemocnice. Vravela som si, ţe by som ju poslala popoludní za Katkou, nech príde na iné myšlienky…― „Ne!― vyrazil ze sebe Marek šeptem, nadzvedl se na ţidli, div ji nepřevrhl, a opřel se rukama o desku stolu. „Nikam sama z domu nesmí! Ani na krok! Rozumíš? Je to nebezpečné! Musíme ji mít pořád na očích!― vyráţel ze sebe jako šílenec. „Marek, ty ma desíš! Čo sa stalo? Preboha, hovor!― ustoupila Andrea o krok, kdyţ uviděla jeho téměř nepříčetný výraz. „Neslyší nás? Raději zavři ty dveře…,― poţádal Marek naléhavě a ztěţka dopadl zpět na ţidli. „Nebo ne, počkej!― Vyskočil ze ţidle a odběhl na chodbu. Andrea slyšela, jak zamyká dveře a zajišťuje je řetízkem. Strachem celá popelavá vyšla za ním a zkontrolovala dcerku. Pořád ještě pracovala na dárku pro Ronečka a nervozitu rodičŧ naštěstí nezaregistrovala. Marek s Andreou se vrátili do kuchyně a zavřeli za sebou dveře, aby je Barborka neslyšela. Andrea se posadila ke stolu, ale Marek zŧstal stát a zalovil napřed v kredenci. Vytáhl láhev s trochou rumu, který si tam jeho ţena schovávala do cukroví a do buchet, otevřel ji a přiloţil hrdlo ke rtŧm. Dlouze se napil, potřeboval něčím spláchnout všechno to hnusné, co se v něm nahromadilo. Uţ tak silně nervózní Andree se udělalo fyzicky zle. Oba byli téměř abstinenti, a pokud se pamatovala, poprvé a naposledy Marek takhle pil té noci po Máriovi… Marek konečně odloţil láhev, říhl si, utřel si rty hřbetem ruky a posadil se vedle Andreji. Naklonil se k ní a sevřel její ruce do svých dlaní. „Andrejko, stalo se něco strašnýho…,― řekl naléhavě. „Jarda doma byl. Teda napřed jsem myslel, ţe není…, bylo zamčeno…, nikdo neotvíral…, klepal jsem…, ale nakonec jsem vlezl dovnitř přes zahradu. A našel jsem ho… Oni ho… Oni 335
jsou… Jsou to zvířata… On…. Jarda je mrtvý, Andrejko,― vysypal ze sebe polohlasem. „Někdo ho zavraţdil, moc hnusně…,― dodal a dopodrobna Andree popsal, co v Jardově domě našel. Ulevilo se mu. Tím, ţe se někomu svěřil, z něj část toho napětí spadla. Zato Andrea zezelenala a vypadala, ţe se kaţdým okamţikem zhroutí. „Víš, já si myslím," pokračoval Marek. „Ne, já jsem stoprocentně přesvědčený,― opravil se, „ţe to rozhodně souvisí s tím nočním vloupáním k nám a ţe to všechno má co dělat s… No, však víš, s tou prokletou starou historií… Ţe se prostě někdo vydal po Máriových stopách a ty ho dovedly aţ sem. Nějak našli Jardu, donutili ho mluvit a on jim řekl o nás… Proto byli v noci u nás na dvoře… Šli najisto, Andreo. Já se bojím, ţe nás dohnala minulost…,― upřel na Andreu pohled. „Oni jsou tady…,― dodal ponuře. „Jeţišikriste!― vydechla Andrea a vytřeštila oči. „Čo budeme robiť?― zeptala se Marka. „Musíme to hneď nahlásiť na políciu! Toto zašlo príliš ďaleko! Musí sa to zastaviť! Bez ohľadu na následky!― Marek se zvedl, postavil se k oknu a koukal se ven. Oči mu těkaly z místa na místo, jak usilovně přemýšlel. Šok ho uţ přešel a začínal být zase schopen plného soustředění. Teď uţ nesmíme udělat ţádnou chybu, říkal si, teď jde o všechno… Teď je zřejmé, ţe ti chlapi, ať uţ je to kdokoliv, se jen tak před něčím nezastaví. Dostali Jardu, ale Jarda nebyl cílem. Jarda jim jen stál v cestě, byl zdrojem informací. Informací, které je dovedly aţ na náš dvorek. Protoţe tím cílem jsme my. Nebýt Rona, moţná uţ jsme byli po smrti. Ron nám vykoupil čas. Ale kolik toho času nám vykoupil? A co se stane, aţ ten čas vyprší? Kde jsou ti chlapi teď? Hlídají náš dům? Sledují nás? Otočil se. „Musíme to nahlásit," rozpovídal se pomalu, aby si stačil rovnat myšlenky v hlavě. „Zavolat policii. Určitě. Uţ kvŧli Jardovi. Nemŧţeme zatajit jeho smrt, několik sousedŧ mě vidělo, jak k Jardovi jdu, nedalo by se vysvětlit, proč jsme hned nezatelefonovali na policii… Neohlásili vraţdu… Tohle udělat musíme, a to brzy, co nejdřív, nemŧţeme to odkládat." 336
Odmlčel se. „Ale víš, Andrejko, já se bojím jiný věci. Jestli se to dá ještě vŧbec zastavit. Právě proto, ţe to zašlo příliš daleko. Nevím, jestli nám nějak pomŧţe, kdyţ se se vším svěříme policii. Jestli to bude mít nějakej vliv. Protoţe, co se stane, aţ sem přijede policie? Budou to vyšetřovat. Bude je zajímat, v jakým vztahu jsme s Jardou byli. Budou hledat souvislost mezi Jardou a tou noční návštěvou. Říct jim o Máriovi?― Andrea zavrtěla zoufale hlavou. „Taky bych nerad. Ale co kdyţ se to nějak dozví? Přijdou na to. Jestli se jim podaří chytit některýho z Jardových vrahŧ, moţná od něj. Kdyby je pochytali všechny, snad by to tím skončilo. Ale pochytají je? Bŧhví, kolik jich tady krouţí. U nás byli dva. Na Jardu by jenom dva nestačili, muselo jich být víc. Moţná policajti zadrţí jednoho, moţná dva. Prásknou to ti zadrţení na ty ostatní? Nevěřím. Neudají se navzájem. Zato nás v tom vykoupou. Moţná někoho z nich zavřou. Ale pořád venku někdo z nich zŧstane. Nejspíš zavřou mě. Zŧstaneš tady sama s Barborkou a ti chlapi tady budou dál krouţit jako supi a čekat na příleţitost. Budou se chtít pomstít. Moţná nám policie pomŧţe. A moţná ne. A oni tady budou a my nebudeme vědět, kdy udeří, protoţe ani nevíme, jak vypadají… Všimla sis v okolí někoho cizího? Já ne. A přece tady někde jsou. Jsou opatrní. Víš, četl jsem jedno staré arabské přísloví. Bylo to ve smyslu, ţe co se stane jednou, nemusí se uţ stát podruhé. Ale co se stane dvakrát, tak se stane i potřetí. Teď je to podruhé. Nechci čekat, aţ to bude potřetí…― Znovu se odmlčel a přemýšlel. „Ti chlapi jsou teď někde v okolí, nejspíš nás odněkud sledují. Nahlásíme to policii. Dobře. Bude tady plno policajtŧ, ale nám to nepomŧţe, ti chlapi se jim snadno vyhnou. Co se stane. Odvezou mě na výslech, zŧstaneš tady sama s Barborkou. Nebo Barča vyběhne na ulici a uţ se nevrátí. Nemŧţeme se zavřít doma, musíme někdy taky ven. Do práce, do ochodu… Andreo, já nechci, abysme ţili jako zvířata v kleci. Abysme se báli chodit do práce. Nechci, abysme se museli pořád bát a ohlíţet se za kaţdým stínem… Abysme se museli pořád třást hrŧzou, ţe nám někdo unese dceru… Nechci, aby o našem osudu rozhodoval nějakej psychopat s noţem…,― Marek zavrtěl odmítavě hlavou. 337
„Marek, čo tým všetkým chceš povedať? Čo chceš urobiť?― naklonila se aţ k němu Andrea. V očích měla zoufalství, protoţe tušila, co uslyší. „Ţe jestli to necháme jenom na policii, nic neskončí. Jestli máme ţít dál jako lidi, ne jako štvanci, musí to skončit. Ale úplně. Musí se to konečně zastavit. Musím se jim postavit…,― smutně se usmál. „Bránit smečku. Ron svŧj díl vykonal, teď je řada na mně…,― ušklíbl se. „Nie!― zavrtěla Andrea odmítavě hlavou. „To vôbec nemusíš urobiť!― vykřikla. „Beztak je to moja vina, to ja som ťa do toho zatiahla! Keby som nebola…― Marek jí přikryl dlaní ústa. „Prosím, tak uţ nikdy nemluv, není to pravda. Ty ses zachovala správně, kdyţ jsi tenkrát svědčila u toho soudu. Nemŧţeš za to, ţe Romana ve vězení zavraţdili, neneseš za to vŧbec ţádnou odpovědnost. Rozumíš? Vŧbec ţádnou! Byl to gauner a zabil ho jinej gauner…― „Ale Mária som zabila ja… Ja som ho strelila…,― hlesla. „Ano, a zachránilas mi tím ţivot. Byla to přiměřená obrana. Andrejko, neudělala jsi nic špatnýho, jednala jsi tak, jak jsi musela. A já ti za to nepřestanu být nikdy vděčný. Bez tebe bych byl mrtvej. Teď musím něco udělat zase já… Udělám to. Ale něco od tebe potřebuju." „Čo?― hlesla Andrea. „Abys odvezla Barborku někam do bezpečí a zŧstala tam s ní." „Nenechám ťa tu samého!― vykřikla Andrea impulsivně a prudce vstala od stolu. „Pššt,― dal si Marek prst na rty a kývl hlavou směrem ke dveřím. Andrea pochopila a znovu se posadila. Chytla Marka za ruku. „Zostanem s tebou, rozumieš? V dobrom aj v zlom, pamätáš?― podívala se mu do očí. „Ne,― řekl Marek. „Prosím tě, vyslechni mě," rychle dodal, kdyţ viděl, ţe se Andrea chystá znovu protestovat. „Kdyţ tady budeme všichni, budeme strašně zranitelní. Kdyţ budu sám a budu vědět, ţe jsi s Barborkou někde v bezpečí, kde na vás nemohou, budu mnohem silnější…― „Zabijú ťa ako Jarda…― 338
„Já myslím, ţe ne," zavrtěl hlavou Marek. „Jardu překvapili. Já uţ o nich vím, i kdyţ neznám obličeje. Nepřekvapí mě, přišli o výhodu…― „A pak,― dodal po chvíli, „dokud jim nedám to, co chtějí, nezabijí mě. Budou mě ještě potřebovat. Ţivýho a celýho.― „Čo chcú? Teda okrem pomsty? Ty to snáď vieš?― zeptala se pochybovačně. „Myslím, ţe ano,― odpověděl Marek. „Jsem si skoro jistý, ţe hledají Mária. Kdyţ je teď Jarda mrtvý, jsem jediný, kdo ví, kde přesně Mário je.― Andrea se zachvěla a přeběhl jí mráz po zádech. Nikdy se nebavili o tom, co se stalo s Máriovým tělem, bylo to pro ně pro oba příliš citlivé téma. „No práve. Chytia ťa a vymlátia to z teba…,― řekla tiše. „Ne,― odpověděl Marek s předstíranou sebejistotou. „Nevymlátí. Mŧţou mě zbít, ale nemŧţou mě zabít ani zmrzačit, musím je tam napřed dovést, dá se tam dojít jenom pěšky. A jenom podle popisu to místo nikdy nenajdou. Neznají to tady, ani mapa jim nepomŧţe. Musím tam jít s nimi, sami nemají nejmenší šanci.― „A keď ho nájdu? Čo bude potom? Potom ťa uţ predsa nebudú potrebovať. Zabijú ťa a zahrabú niekde v lese…― „Nehodlám to nechat dojít tak daleko. A pak, já to tady znám. Oni ne. Mám výhodu domácího prostředí.― „Marek, a kam aţ to teda chceš nechať dôjsť?― „Chci poznat naše nepřátele. Všechny. A všechny je naservírovat policajtŧm. Bude se jich tady brzy motat asi dost. Jenom je potřeba je nasměrovat na ty správný lidi. Jestli je seberou všechny, snad uţ je taky dokáţou všechny odsoudit a pozavírat.― „A nemôţeme sa jednoducho vypariť všetci traja? Odísť do Čiech? K vašim? A počkať, kým sa to celé ukľudní?― „Kdybysme odjeli všichni, nic se nevyřeší, pojedou za náma. A ani policie nás asi nenechá jen tak odjet do zahraničí, dokud nevyšetří Jardovu vraţdu. Andreo, my se musíme rozdělit, dohromady jsme strašně zranitelní.― „Ach, Marek, ako toto dopadne?― 339
„Dobře to dopadne, uvidíš,― řekl Marek konejšivě. „Neboj se, já se nenechám zabít, ještě je toho hodně, co s vámi chci proţít. Ale musím tady zŧstat. Jenom musím vědět, ţe jste vy dvě v bezpečí, pak si s tím poradím.― „Marek… Toto naozaj nemusíš robiť,― namítla Andrea. „Musím,― odpověděl pomalu a pohladil ji po uslzené tváři. „Musím to udělat. Pro tebe, pro Barču, pro sebe,― dodal. Andrea se na něj chvíli zamyšleně dívala. Znala ho uţ dost dobře na to, aby poznala, ţe se uţ rozhodl a ţe ho nezviklá. Tušila, co ho k tomu vede. A i kdyţ zdaleka ne se vším souhlasila, uznávala, ţe je v prvé řadě nutné dostat do bezpečí malou Barboru. „A kam… Kam by sme podľa teba mali s Barčou ísť?― zeptala se konečně. Marek se na ni vděčně podíval. „Přemýšlel jsem o tom. Zavolám Filipovi, jestli by vás nevzal na pár dní k sobě. U našich by vás mohli hledat.― X „Ahoj, Filipe, to jsem já, Marek,― ozval se ve sluchátku telefonu Markŧv rozpačitý hlas. Chvíli bylo ticho. „No páni, to je ale překvapení. Co se stalo, ţe sis vzpomněl, ţe máš ve své rodné zemi taky nějaký kamarády?― zavrčel Filip. Zrzavá krátkovlasá dívka se k němu roztouţeně přitulila a poloţila mu hlavu na hrudník. „Kdo je to?― zeptala se vláčně a zabloudila mu rukou mezi stehna. „Kamarád. Hele, nech mě chvilku na pokoji,― odbyl ji Filip a odstrčil ji na její polovinu postele. Dívka se k němu naštvaně otočila zády a sebrala mu přitom celou peřinu. „Ty seš s někým v posteli,― konstatoval rozpačitě Marek. „Mohlo mě napadnout, ţe volám nevhod. Promiň, Filipe, omlouvám se za to vyrušení. Ale já…, víš…, mrzí mě, ţe jsem tě vyrušil a ţe jsem se tak dlouho neozval, ale já… já potřebuji tvou pomoc…― „Hej, tak počkej přece,― zarazil jeho omluvy přítel. „Přibrzdi. Nemohlo tě napadnout, ţe budu v poledne v posteli. Ale znáš 340
mě, co mám se sebou dělat. Prostě to potřebuju. Hele, brácho, neozval ses fakt dlouho, takţe předpokládám, ţe máš na srdci něco dŧleţitýho. Svatbu jste uţ měli… Chceš mě tentokrát pozvat na křtiny nebo co?― „Filipe…, já jsem v děsným prŧseru. A potřebuju tvou pomoc.― „Hm, uţ jsem se bál, ţe mi voláš jenom tak, víš, jako kamarád. Kamarádi to tak občas dělají. Ale to je jedno. Hele, neříkej, ţes udělal děcko nějaký devizový turistce a čekáš s ní teďka malinkatýho Němčourka…,― zasmál se Filip. „Nech toho, prosím tě,― okřikl ho Marek tak nervózním hlasem, ţe Filipovi bezděky přeběhl mráz po zádech. Zpozorněl a posadil se na posteli. „Kruci, Aleno, pŧjč mi taky kousek tý deky, je mi zima na nohy,― zabručel na uraţenou zrzku a zatáhl za cíp pokrývky. Dívka ji však drţela pevně a nepovolila ani o centimetr. „Sakra,― zaklel nahý Filip a přikryl se aspoň polštářem. „Promiň,― omluvil se do sluchátka. „Měl jsem tady takovej menší technickej problém. Hele, brácho, uţ klidně mluv. Já uţ tě fakt poslouchám a slibuju, ţe uţ ti do toho nebudu ţvanit.― „Já… Já bych do telefonu nerad, Filipe. Nejde to,― zaváhal Marek. „Prosím tě, přijeď sem.― „No, nakonec, proč ne. Stejně jsme se uţ dávno neviděli. Tak proč si neudělat výlet do té tvé divočiny? Co takhle příští víkend? A jestli to nevadí, vzal bych si s sebou jednu kamarádku, víš, co říkám, kdo nesouloţil na Muráňské planině, neví, co je rozkoš…,― mrkl jedním okem na zrzku. Mlsně se na něho usmála a přitulila se zase k němu. Ve sluchátku se však rozhostilo rozpačité ticho. „To uţ bude asi pozdě. Trochu dřív by to nešlo?― ozvalo se po chvíli. „Tak tento víkend? Mohl bych si to zařídit…― „Filipe, prosím tě, přijeď ještě dneska, co nejdřív, vyjeď teď hned. Potřebujeme tvou pomoc. A prosím tě, přijeď sám, neber nikoho s sebou.― Alena, která to slyšela, se zase urazila a odtáhla se. Filip ztuhl a zamračil se. Ani si neuvědomoval, ţe je opět bez přikrývky. Marek ho ještě nikdy o pomoc takovýmto zpŧsobem nepoţá341
dal. Vlastně ještě nikdy ho nepoţádal o pomoc. Muselo se stát něco opravdu velmi váţného. Ve sluchátku slyšel Markŧv nervózní dech. Vzpamatoval se. „Tak jo, já teda přijedu,― rezignoval. „Hele, já uţ se hrabu z pelechu a jdu si uvařit kafe, abych se probral. Hned potom vystartuju,― řekl a zklamaně se podíval na vláčné a štíhlé tělo devatenáctileté dívky, smyslně se protahující hned vedle. Zamračila se na něho a on bezmocně pokrčil rameny a omluvně ukázal bradou na sluchátko. Alena po něm šlehla vyčítavým pohledem svých zelených kočičích očí, vyskočila z postele, ze země sebrala kalhotky a odešla se zavřít do koupelny. „Hej! Nebuď tam dlouho!― zavolal za ní. „Do prdele, Marku, doufám, ţe je to opravdu dŧleţitý. Alena je pěkně nasraná. Pochybuju, ţe mi to odpustí,― povzdechl si do telefonu. „Kdo?― „Alena. Tu ještě neznáš.― „Aha. Hele, mě to moc mrzí. Ale je to doopravdy dŧleţitý. Víš, ţe bych tě jinak neotravoval.― „Hmm. Bál jsem se, ţe řekneš něco takovýho. Tak já uţ teda fakt jdu. Na večeři budu u vás. Ať ta tvoje robka aspoň uvaří něco dobrýho,― dodal Filip. Marek zaváhal. „Filipe, prosím tě, přijeď jenom do Banské Bystrice. Na autobusáku na tebe bude čekat Andrea s Barčou. Andrea ti všechno vysvětlí. Nejezdi aţ do Rudné, zŧstaň v Bystrici. A na nic se mě teď prosím tě neptej.― „Kamaráde, ty jsi záhadnější jak Bermudskej trojúhelník. Není to nějaká pitomá legrace, ţe ne?― „Ne, Filipe, toto ţádná legrace opravdu není.― „Tak dobrá. Já jedu. Na nic se neptám a všechno se dozvím v Banské Bystrici. Správně?― Vzdálený Marek si se slyšitelnou úlevou oddechl. „Jo. A Filipe?― „No?― „Děkuju ti moc.― „Není zač, brácho. Někdy mi to oplatíš.― „Nic ve zlým, Filipe, ale upřímně doufám, ţe zrovna tohle pro tebe nebudu nikdy muset udělat,― řekl Marek podivným tónem a bez rozloučení zavěsil. 342
Filip se nechápavě zahleděl na hluché sluchátko a zavrtěl hlavou. Vylezl z postele a zamyšleně odkráčel ke koupelně. Vzal za kliku. Bylo zamčeno. „Jeţíši, Aleno!― zabušil na dveře pěstí. „Okamţitě mě tam pusť! Musím na záchod!― X Marek poloţil telefon a podíval se na Andreu. Přikývla. „Počula som… Kedy tam môţe byť?― Marek se zamyslel. „Jestli vyjede hned…, snad o pěti, moţná o něco dřív. Má to asi čtyři sta kilometrŧ. Záleţí na tom, jaká bude cesta. A jak pojede…― „To máme dostatok času,― řekla Andrea, kdyţ se podívala na hodinky. „Môţeme sa aspoň v kľude pobaliť.― „Ne,― zavrtěl Marek nesouhlasně hlavou. „Musíte odsud odjet co nejdřív. I kdybyste na něho měli v Bystrici čekat. Nemŧţeme dlouho odkládat ten telefonát na policii. Nedalo by se to vysvětlit… A já…, já bych byl mnohem radši, a mnohem klidnější, kdyby vás tady policajti uţ nezastihli. Čím míň otázek mŧţou někomu pokládat, tím líp. Nesmíme se zaplést do odpovědí…― „Hm, máme ísť vlakom? Za pol hodiny ide osobák do Brezna," koukla se Andrea na hodinky. „Odtiaľ určite bude nejaký autobusový prípoj…― „Moţná by bylo lepší, kdybyste si vzaly Vitamína," přemýšlel Marek nahlas. „Nebudete závislé na spojení, mŧţete čekat v autě. Ujet, kdyby… Prostě kdyby něco… Nechte ho potom na tom parkovišti na autobusáku, já si ho tam potom někdy vyzvednu, vezmu si náhradní klíče.― „Marek, čo myslíš tým, keby niečo?― zeptala se Andrea znepokojeně. „Já… já nevím, Andreo. Já si nechci myslet vŧbec nic konkrétního. Jen bych strašně nerad, abysme něco podcenili. Nebo těm druhým něco usnadnili…― Andrea nervózně polkla. „Dobre,― řekla. „Idem to povedať Barbore.― 343
X „Ocko, čo sa stalo?― přiběhla za chvíli za Markem Barborka. „Prečo musíme ísť s mamičkou preč? Mamička povedala, ţe musíme niekam odísť…?― „Maminka ti to vysvětlí, Barunko,― pohladil ji Marek po hlavě. „Něco se tu stalo a já bych byl rád, abyste s maminkou byly pár dní někde jinde…― „Ty nás posielaš od seba preč? Ty uţ nechceš, aby sme tu boli s tebou? Ty uţ nás nemáš rád?― „Ale to vŧbec ne, miláčku, mám vás dvě strašně moc rád. Ale právě proto musíte na několik dní odjet, ke strejdovi Filipovi pojedete, víš? Barborko, prosím, maminka ti to všechno poví cestou, ano?― „Ale čo bude s Ronkom? Predsa ho tu nemôţem nechať samého?― „Nezŧstane tady přece samotný. Je v nemocnici v Popradu a je mu tam dobře, postarají se tam o něho. Taková hezká sestřička se tam o něho stará, slíbila mi to. A neţ ho odtamtud pustí, budeš uţ zase dávno doma. Aţ to pan doktor dovolí, tak tam spolu zajedeme, Ronečka si přivezeme domŧ a všechno bude zase jako dřív,― odpověděl Marek a moc si přál, aby tomu mohl sám věřit. X Bylo za pět minut pŧl třetí, kdyţ se hlasitě rozdrnčel zvonek u vchodových dveří. Marek sebou trhl, jak se lekl, ale zŧstal dál sedět v křesle. Věděl, ţe jakmile ty dveře jednou otevře, rozeběhne se řetěz událostí, na které on bude mít jen malý vliv, ale které naopak mohou mít ohromný vliv na něj a jeho rodinu. Člověk, který tlačítko zvonku mačkal, byl velmi vytrvalý a zvonění neustávalo. Marek si povzdechl, zvedl se a šel pomalu ke dveřím. Tak a teď to začne, pomyslel si nevesele, otočil klíčem v zámku a otevřel. „Dobrý deň. Uţ som začínal mať obavy, ţe nie je nikto doma. Vy ste pán magister Marek Koudelka?― oslovil ho nevysoký, ale 344
rozloţitý muţ v propocené košili a laciném saku, který stál u domovních dveří a opíral se palcem o zvonek. „Ano, to jsem já. A vy jste…?― „Kapitán Valko, kriminálna polícia Slovenskej republiky,― představil se policista a na okamţik mu před obličejem přidrţel sluţební prŧkaz. „To je poručík Stano,― ukázal palcem na mladšího muţe za sebou. „To vy ste nám volal ohľadne úmrtia pána Jaroslava Hriňu?― zeptal se a upřel na Marka své pronikavé oči. „Asi ano. Volal jsem na stopadesátosmičku, asi ve čtvrt na dvě.― „Volal ste o trinásť dvanásť, presne. Nás sem za vami poslali. Mrkneme sa na to. Bol by ste taký láskavý a odprevadil nás tam?― zeptal se kriminalista. „Jistě, jen se obuju,― přitakal Marek neochotně. Představa, ţe se znovu vrátí do Jardova bytu, mu byla krajně nepříjemná. „Prosím, nastúpte si,― řekl Valko a podrţel mu zadní dveře tmavě modré Felicie. „Čo sa deje, niečo snáď nie je v poriadku?― zeptal se, kdyţ si všiml, ţe se jejich prŧvodce zarazil a viditelně znejistěl. „Ne, já jen nevěděl, ţe je vás tady tolik,― vyrazil ze sebe Marek a horečně přemýšlel. Pot mu stékal po zádech a promáčel mu košili. V autě seděli další dva ramenatí mladíci. Jeden za volantem, druhý vzadu. Auto mělo normální civilní banskobystrickou poznávací značku a ani jeden z těch čtyř nebyl v policejní uniformě. Najednou si nebyl jist, jestli hovoří se skutečnými policisty. Po tom, co viděl v poledne u Jardy, se mu ani trochu nechtělo nastoupit do vozu s neznámými lidmi. Co kdyţ to byli právě ti, co Jardu zabili? To by ten jeho plán, uţ tak chatrný, skončil dřív, neţ pořádně začal. „No tak, pán magister, pôjdeme?― zeptal se Valko. Oči měl přimhouřené a podezíravé. „Promiňte,― odhodlal se Marek, napřímil se a zŧstal stát vedle auta. „Pane kapitáne, mohl bych ještě jednou vidět ten váš prŧkaz?― „Máte snáď z niečoho obavy?― zeptal se kriminalista bezvýrazně, ale sáhl do náprsní kapsy saka a podal svou legitimaci 345
Markovi. „Asi len chcete mať istotu, ţe sme naozajstní policajti, však?― navrhl zdánlivě přátelsky, ale Marek mu neodpověděl. Prohlédl si dŧkladně a ze všech stran jeho sluţební prŧkaz. Vypadal jako pravý. Problém byl však v tom, ţe by falešný stejně nepoznal, nikdy předtím policejní prŧkaz neviděl. Vrátil ho mlčky Valkovi. Spíš instinktivně se rozhodl, ţe mu bude dŧvěřovat. „Nezlobte se, prosím,― omluvil se. „Ale po tom, co jsem tam dneska našel, nejsem úplně ve svý kŧţi. Rudná je velice klidná obec, maximálně nějaká ta bitka mezi opilci v hospodě, ukradená slepice ze dvorka, ale vraţda… Nevím o tom, ţe by tady kdy k nějaký došlo…― „Chápem. To je prirodzené. Ste proste len opatrný. To je chvályhodné. Ale teraz by sme uţ konečne mohli ísť. Čo vy na to?― opáčil Valko chladně. „Na rozprávanie budeme mať ešte fúru času.― „Dobře,― řekl Marek, ztěţka polknul a posadil se na zadní sedadlo k jednomu z ramenáčŧ. Valko si sedl na místo spolujezdce a poručík Stano se vmáčkl vedle Marka. Jestliţe se Marek cítil na ulici jenom nesvŧj, tak teď si připadal naprosto bezmocně. Nemohl se ani pohnout, byl jako ve svěráku. Oba policisté po jeho bocích měli široká ramena a silné paţe. A oba se tvářili nepřístupně. Řidič nastartoval motor, ale nerozjel se. Zaváhal a pohlédl krátce na kapitána. Valko se zamračil a otočil se k Markovi: „No tak, pán magister, vy ste tu predsa domáci. Poviete nám uţ, kadiaľ máme ísť?― X „Takţe, to je ono?― zeptal se Valko, kdyţ za malou chvíli zastavili před Jardovým osamělým domkem a vystoupili všichni z těsného vozu. Marek si protáhl záda a přikývl. „Ano, tady bydlí. Vlastně bydlel…,― rozpačitě se opravil. „Fajn. Ukáţte nám cestu dovnútra,― řekl Valko a utřel si pot z čela. 346
A bylo to tady. Marek zbledl a začal se mu zase zvedat ţaludek. Nicméně udělal tři kroky dopředu a otevřel branku. „Musíte zadem, tady vpředu je zamčeno,― řekl nervózně. „Prosím. Kľudne beţte prvý,― vybídl ho kapitán. Marek, následován v těsném závěsu těmi čtyřmi muţi, obešel domek a zastavil se před zadním vchodem. Ošil se. „Nezlobte se, ale dovnitř já uţ nepŧjdu. Jednou mi to bohatě stačilo. Vy jste na něco takového moţná zvyklí, ale já teda ne.― Kapitán ho sice chvíli spaloval pohledem, ale k Markově nemírné úlevě s tím nakonec souhlasil. „Fajn. Počkáte tu. A ty tu zostaneš s pánom magistrom,― kývl na jednoho z mladých policistŧ. Marek se ušklíbl. Aby mě hlídal, pomyslel si. On mi prostě nedůvěřuje a má strach, abych jim nezdrhnul. Valko si všiml jeho výrazu, ale nepovaţoval za nutné mu cokoliv zdŧvodňovat či vysvětlovat. „Ideme,― zabručel ke zbylým dvěma muţŧm a otevřel dveře. Jako černý blesk z nich s hlasitým prskáním a syčením vyběhla velká černá kočka. „Kurva, ale som sa zľakol,― zasakroval Stano a zasunul zpátky do podpaţního pouzdra starší, ale spolehlivou devítimilimetrovou sluţební čezetu, vzor CZ 75B, kterou prve bleskurychle tasil. „Tá potvora tam bola aj predtým?― zeptal se Marka, ale díval se přitom jedním okem na kapitána, jestli se mu nesměje. Kapitán se nesmál. Byl soustředěný a zamračený. Zápach, který se linul z pootevřených dveří, dokazoval, ţe tady v ţádném případě nejsou zbytečně. Mladý policista, který dostal za úkol dělat společnost Markovi, se nenápadně pokřiţoval. Černá kočka nevěštila vŧbec nic dobrého. „Já nevím,― odpověděl Marek. „Nevšiml jsem si jí. Moţná, ţe byla někde zavřená.― „A teraz si asi sama otvorila, však?― zavrčel Stano kousavě a rovný kilogram váţící pistoli zase vytáhl. Znovu se podíval na kapitána a ten sotva znatelně přikývl. „Tak dobre,― řekl Stano a následován svými kolegy, vpadl dovnitř. Marek a podezíravě se tvářící policista zŧstali venku a čekali, jestli se z domku neozve střelba. Ţádná střelba se neozvala, ale místo toho bylo za chvíli slyšet jakési dávivé zvuky. Dveře se rozlétly a na dvorek vyběhl mladý 347
policejní řidič. Byl zsinalý, drţel si dlaň na ústech a dávil se. Ke kompostu uţ doběhnout nestačil. Pozvracel se kousek od dveří. Narovnal se, kapesníkem si otřel ústa a vyčítavě se na Marka podíval. „To ste nám to nemohol povedať?― Marek zalapal po dechu, ale odpovědět uţ nestihl. Na dvorek se vrátili i oba starší dŧstojníci. Mračili se jako letní obloha před bouřkou. Stano šel rovnou k zaparkovanému autu před domem a bylo ho slyšet, jak tam cosi povídá do vysílačky. Valko se zastavil u bledého policisty. „Si v poriadku?― zeptal se starostlivě. To bylo poprvé, co u něj Marek zaregistroval něco jako cit. „Áno, pán kapitán. Ospravedlňujem sa,― řekl řidič a snaţil se vypadat odhodlaně. „To nič,― poloţil mu Valko ruku na rameno. „Prvýkrát je to vţdy hrozné." Otočil se k Markovi. „Niečo takého som ešte nikdy v ţivote nevidel. A to robím mordy uţ skoro tridsať rokov. Ale to väčšinou boli domáce zabíjačky, nič také ako toto tu. Uţ sa nečudujem, ţe sa vám dovnútra nechcelo,― upřel na Marka své ocelově šedé oči. Byl v nich náznak sympatií a pochopení. „Ale aj tak potrebujem, aby ste tam so mnou teraz ešte raz išiel,― řekl. „A proč, proboha?― vyrazil ze sebe vyděšený Marek. „Pretoţe musím vedieť, či sa tam od vašej návštěvy niečo nezmenilo. Vŕta mi v hlave tá mačka…― „Tak dobře,― souhlasil Marek neochotně. „Ale nemŧţu se zaručit, ţe se mi tam neobrátí ţaludek jako tady vašemu kolegovi. Uţ jsem se tady dneska taky jednou pozvracel.― Řidič po něm střelil nenávistným pohledem. Valko to ignoroval. „Máte vreckovku?― zeptal se. „Fajn,― řekl, kdyţ Marek trochu nechápavě přikývl. Vytáhl z kapsy malou lahvičku a odšrouboval uzávěr. „Ukáţte, nakvapkám vám tam tento sajrajt. Bude sa vám vo vnútri lepšie dýchať,― vysvětlil. Marek si přičichl a zašklebil se. „Co to je?― „Ocot. Obyčajný ocot. Jednoduché, ale účinné. Pomáha to. Uvidíte.― Oba muţi si přitiskli do octa namočené kapesníky na obličeje a vstoupili dovnitř. „Ďalej uţ nechoďte a ničoho sa nedotýkaj348
te,― zarazil Marka před dveřmi kapitánŧv kapesníkem přidušený hlas. „Kvôli stopám,― vysvětlil. „Rozhliadnite sa len od dverí." Marek přikývl, zŧstal stát na prahu a podle pokynu se rozhlíţel po pokoji. „Dobre se rozhliadnite,― uslyšel za sebou a ucítil na krku kapitánŧv dech. Byl cítit cigaretami. A octem. „Neponáhľajte sa. Snaţte sa spomenúť si na kaţdú maličkosť, na čokoľvek, čo bolo predtým trebárs inak. Je to dôleţité. Ste v tejto chvíli náš jediný svedok.― „Já nevím. Mně to připadá, ţe je to tady úplně stejný,― řekl po chvíli Marek nejistě. Valko přikývl hlavou. „Dobre. Chytal ste predtým niečo? Dotýkal ste sa niečoho? Spomeňte si presne, prosím.― Marek uvaţoval. „Na dveře… Na kliku ne, bylo pootevřeno a otevřel jsem si nohou. Jinak snad na nic. Vlastně ano,― vzpomněl si na něco, ale zaváhal. Valko trpělivě čekal. „Nasypal jsem krmení rybičkám,― zašeptal Marek a začervenal se. „Prečo?― „Připadaly mi takový hladový,― přiznal a cítil se trapně. „Omlouvám se. Nevím, co mě to napadlo. Je to směšné.― Kapitán se mu ale nesmál. Věděl, ţe lidé v šoku provádějí ty nejméně pochopitelné věci, zaţil například ţenu, která kdyţ po návratu z práce našla dŧm vzhŧru nohama a zastřeleného manţela na podlaze, uklidila před příjezdem policie celý dŧm, utřela prach, vyluxovala koberce a manţela uloţila na pohovku. Aniţ v té vraţdě měla prsty, byla díky tomu úklidu, při kterém úspěšně zlikvidovala většinu stop, dlouho hlavní podezřelou. Nakrmení rybiček rozhodně nevybočovalo z prŧměru, mohlo být hŧř. „Dobre. To nevadí,― řekl. „Budeme ale potrebovať vaše odtlačky prstov, aby sme ich mohli vylúčiť spomedzi ostatných, ktoré tu zaistíme.― „Prosím vás, nemohlo by se tady otevřít okno?― zeptal se Marek. Hnilobný zápach byl opravdu nesnesitelný. „Nemohlo. Najprv to tu musia preliezť naši technici. Všetko zdokumentovať, nafotiť, natočiť na video, zobrať otlačky, krvné stopy, povysávať chlpy a vlasy a tak vôbec.― „To jim v tom horku nezávidím. Kdy přijedou?― 349
Valko pokrčil rameny. „Uţ sú na ceste.― Zauvaţoval o tom, co Marek řekl. „Viete, my si nemôţeme vyberať, kedy a kde budeme pracovať. To nezáleţí na nás, ale na páchateľoch trestných činov. To mi mimochodom pripomína ešte jednu dôleţitú vec. V kúpeľni ste se bol tieţ pozrieť?― zeptal se po malé chvíli jen tak mimochodem. „V koupelně? Ne. Ani nevím, kde to je. Proč?― Kapitán mu místo odpovědi pokynul hlavou. Popošli několik krokŧ a policista tam, aniţ se rukou dotkl kliky, otevřel dveře na pravé straně chodbičky. Teprve teď si Marek všiml, ţe má na rukou nataţené tenké chirurgické rukavice. Kapitán ustoupil bokem, aby bylo vidět dovnitř. Oprýskaná vana byla zpola plná rŧţové vody, kachlíčkovaná podlaha i stěny byly plné zaschlých krvavých šmouh. Zrcadlo bylo rozbité a mezi střepy leţelo na zemi několik vyraţených zubŧ. „To je příšerné, to jsou hotový jatka,― vydechl Marek. „Co se tady dělo?― otočil se nechápavě k policistovi. „To musíme ešte len vyšetriť. Ale na mňa to pôsobí dojmom, ţe ho prekvapili vo vani. Vyzerá to, ţe sa s nimi pobil ako lev, stavím sa, ţe tá krev tu nebude len jeho. Muselo ich byť viac, jeden alebo dvaja chlapi by si s ním nikdy v ţivote neporadili,― uvaţoval Valko nahlas. „Neviete, kto to mohol urobiť?― vypálil zničehonic na Marka otázku a zahleděl se mu přímo do očí. Marek zbledl a hned na to zrudl. „Jak to mám, sakra, vědět?― dostal ze sebe. „Doufal jsem, ţe to se dozvím já od vás.― Kapitán nechal jeho rozhořčení bez komentáře. „Pán magister, potrebujem, abyste šiel so mnou do kancelárie spísať protokol,― řekl místo toho tónem, který nedával Markovi na výběr. „A kde máte kancelář?" „V Banskej Bystrici. Je to problém? Odvezieme vás tam." „Hm. A kdy?― zeptal se Marek. „Ak je to moţné, tak hneď,― suše mu sdělil Valko. „Mŧţu se aspoň zastavit doma pro pár věcí?― „Prečo by ste nemohli? Ja vás predsa nezatýkam. Ja vás len ţiadam o nadiktovanie svedeckej výpovede do protokolu,― odpověděl policista klidně, ale chvilkový náznak sympatií a pochopení v jeho očích byl uţ zase pryč. 350
X „Chcete ešte jednu kávu?― zeptal se Valko, kdyţ o několik hodin později spolu stále ještě seděli v jeho kanceláři v předposledním patře nevzhledné sedmipatrové budovy poblíţ řeky a neustále dokola probírali stále tytéţ věci. Marek rezignovaně přikývl. Káva z automatu byla hnusná, ze všeho nejvíc chutnala po rozpáleném plastovém kelímku, ale bylo to aspoň nějaké rozptýlení. A kromě toho, ve chvíli, kdy upíjel, nemusel aspoň chviličku odpovídat na záludné otázky. Kapitán před něho postavil nový pohárek s kouřící kávou a sám se posadil na roh stolu. Vylovil z kapsy cigarety a jednu si zapálil. Za uplynulé tři hodiny uţ asi poosmé nabídl cigaretu i Markovi a Marek uţ asi poosmé odmítl. Valko vyfoukl ke stropu obláček dýmu a sledoval ho pohledem, dokud ho vzduch zvířený ventilací nerozptýlil po místnosti. Malý ventilátor se činil, seč mohl, ale vzduch v malé neútulné kanceláři byl těţký a atmosféra napjatá. Sako měl kapitán pověšené na věšáku u dveří, rukávy bílé košile, v podpaţdích a na zádech propocené, měl vyhrnuté aţ nad lokty, podpaţní pouzdro i s pistolí strčil do zásuvky stolu. Policista nebyl nijak vysoký, měřil s bídou sto sedmdesát centimetrŧ, měl solidní bříško, ale široká ramena, mohutná šíje a pletence svalŧ, vlnící se při kaţdém pohybu paţí, svědčily o jeho mimořádné fyzické kondici. Asi mu bylo dost přes padesát, ale rozhodně se mohl úspěšně měřit i s mnohem mladšími muţi. Kompletně šedivé vlasy měl ostříhané na několik milimetrŧ, coţ spolu s neoholeným strništěm vousŧ ještě víc přispívalo k dojmu drsného a tvrdého chlapíka, kterým na své okolí pŧsobil. Nebyl jen silný. Byl také chytrý. Velice chytrý. To prozrazovaly jeho oči v barvě ocele, které nic neříkaly o myšlenkách honících se za nimi, ale před nimiţ se jen těţko daly ukrýt myšlenky vlastní. Jak se o tom Marek v posledních hodinách neustále přesvědčoval. 351
Oba muţi mlčeli a zdálo se, ţe se zabývají svými problémy. Kapitán klidně kouřil a Marek o poznání nervózněji usrkával kávy. Kdyţ uţ začínalo být ticho nesnesitelné, Valko zamáčkl cigaretu a upřel na Marka nic neříkající pohled. „Tak, pán magister, viete čo? Prejdeme si to celé ešte raz. Nech máme istotu, ţe sme na nič dôleţité nezabudli.― Marek obrátil oči v sloup a z úst se mu vydral povzdech. Kapitán to ignoroval. „Takţe, koľko bolo presne hodín, keď ste dnes vstúpil po prvý raz do domu poškodeného Jaroslava Hriňu?― zeptal se. X Bylo bez pár minut pŧl osmé, kdyţ Valko konečně usoudil, ţe z Marka uţ nic víc nedostane, a se slovy, ţe se zítra ráno zastaví u něj doma, ho propustil. Marek odmítl formální nabídku, ţe ho dovezou na nádraţí, a šel z policejní úřadovny pěšky. Vlastně mu to vyhovovalo. Potřeboval si promyslet, co má dělat dál. A také doufal, ţe u nádraţí najde jejich auto. Nechtěl by policistŧm vysvětlovat, jak se tam dostalo. Vyšel z ošklivé hranaté budovy krajského ředitelství na ulici 9. mája, kde Valko úřadoval, prošel se po Bellušově, odbočil doleva na Golianovu, přešel přes most přes Hron, odbočil znovu doleva, podešel pod tratí a vyšel u autobusového nádraţí. Na odstavném parkovišti jejich hráškově zelenou škodovku ale nenašel. Zkusil se zeptat hlídače, ale ten jen zavrtěl lhostejně hlavou. Kdo by si pamatoval všechna auta… Marek obešel nádraţí kolem dokola, nahlédl do přilehlých ulic, podíval se i k vlakovému nádraţí, ale nic. Jejich Vitamín tam prostě nikde nebyl. Znepokojilo ho to. To auto tam přece mělo být, taková byla dohoda. Ţe by ho někdo stihl za těch pár hodin ukrást? Vytáhl z kapsy mobil a zkusil zavolat domŧ. Nechal to zvonit dlouho, ale nikdo to nezvedl. Ale to ho nepřekvapovalo, doma nikdo být neměl. Vyťukal nové číslo, číslo Filipova mobilu. 352
„Nazdar,― ozval se po chvíli jeho přítel. V pozadí bylo slyšet pravidelné předení motoru a dunivý hukot pneumatik. Byli na cestě a podle českých písniček v rádiu uţ asi na české straně. „Musíme mluvit potichu, Barborka usnula," upozornil ho Filip. „Co je nového?" „Jen co holky odjely z Rudné, tak jsem zavolal policajty," odpověděl mu Marek. „Přijeli hodně rychle, uţ snad za hodinu, a to jeli aţ z Bystrice. Chvíli jsem se bál, ţe to moţná nejsou poldové, ale ti druzí. Ale byli to policajti. Zavedl jsem je k Jardovi, bylo to dost odporný, nechtěj, abych ti to popisoval, a potom oni mě odvezli sepsat protokol do Bystrice. Teprve teď mě odtamtud pustili, takţe ještě pořád trčím v Bystrici. Připadám si úplně vyţdímanej a pouţitej, jako hadr na podlahu. V noci jsem skoro nespal, teď mě zpovídali celý odpoledne. A co vy? Řekla ti Andrea všechno?― „Řekla mi toho dost, abych pochopil, ţe je to hodně váţné. Hele, brácho, o malou se ti postarám tak dlouho, jak bude třeba, nemusíš si o ni dělat ţádné starosti…― „Díky, máš to u mě,― řekl Marek se slyšitelnou úlevou. Jeden velký kámen mu spadl ze srdce. „Hele, Filipe, mŧţeš mi teď dát Andreu na chvíli k telefonu? Je to blbý, ale někdo nám nejspíš ukradl naše auto. Na parkovišti u autobusáku ani nikde jinde není…" V aparátu se rozhostilo dlouhé a rozpačité ticho. „Ale Marku, Andrea s náma přece není. Já k nám vezu jenom Barborku, Andrea se vrátila domŧ. Ty to snad nevíš? Říkala, ţe ti co nejdřív zavolá…― Marek na chvíli oněměl. Dokázal by se smířit se ztrátou vozu, ale proč proboha Andrea neudělala to, na čem se spolu dohodli? Takovou prostou věc, jako odjet i s Barborkou do bezpečí? Proč sakra nemohou ţenské aspoň někdy dodrţovat dohody? Uvědomil si, ţe má stále na drátě Filipa. „Odkud bych to asi tak měl vědět?" zakřičel na něj podráţděně do telefonu. „Proč se vracela domŧ? Do prdele, proč nejela s tebou? Pohádali jste se?! Řekls jí snad něco blbýho?!― „Nekřič na mě, Marku,― řekl Filip polohlasem. „Vzbudíš malou, jsem rád, ţe spí. A vŧbec, za tohle já nemŧţu. Myslel jsem, ţe ti zavolala…― 353
„Nemohla mi zavolat,― ubral Marek na decibelech, ale nikoliv na rozhořčení. „Nemá svŧj vlastní mobil, máme doma jenom jeden. A ten jsem měl u sebe zrovna já. A stejně byl vypnutej. Byl jsem celý odpoledne u těch policajtŧ… Co se proboha stalo? Proč se Andrea vrátila?― „Já to opravdu nevím, nechtěla mi to říct. Byla dost vyděšená, ale trvala na tom. Měl jsem ji snad naloţit násilím?― „Filipe, nezlob se, ţe jsem na tebe vyjel. Já mám o ni hrozný strach. Nechápu, proč to udělala…― „Já ti rozumím. Zkus se s ní spojit. Třeba je všechno v pohodě, určitě ti to vysvětlí. Neboj se o ni. Mám pocit, ţe se o sebe dokáţe dost dobře postarat. Hele, nezlob se, musím končit, ztrácím signál. Poslyš, Andrea mi říkala, ţe nejdŧleţitější ze všeho je teď ochránit malou. Postarám se o to. Neboj se, nikdo cizí nás v Čechách nenajde, vím, kam se pojedeme schovat. Marku, Barborka u mě bude v naprostém bezpečí, to ti slibuju. O Andreu se ale musíš postarat sám." X Hluboce znepokojený a vyděšený Marek zavěsil a dlouze přemýšlel. Tohle se přece nemělo stát… Přesně tomuhle se přece snaţil předejít… Proč mu to Andrea udělala? Proč mu odněkud nezavolala? Vytáhl mobil z kapsy a otevřel si seznam příchozích hovorŧ. A byl tam. Opravdu tam měl jeden zmeškaný hovor, prve ho asi přehlédl. Podle času mu někdo volal v 17:32, to byl zrovna u výslechu. Číslo mu nic neříkalo, byla to nějaká pevná linka, ale určitě to nebylo jejich domácí číslo. Zkusil ho vytočit. Málem nadskočil, jak se lekl, kdyţ se mu za zády ozvalo drnčení. Otočil se a chvíli nechápavě hleděl na vyzvánějící nádraţní telefonní automat. Pak mu došlo, ţe to na něj volá on sám. Přerušil hovor a automat přestal vyzvánět. Bylo to jasné. Andrea se mu pokoušela dovolat tady odsud, chvíli poté, co Filip s Barborkou odjeli. A neţ odjela ona. Ale kam odjela? A proč? To zŧstávalo nepochopitelné. Marka mrzelo, ţe na Filipa tak zbytečně vyjel, ale vytěsnil to z hlavy. Mnohem víc se teď obával o svou ţenu, Filipovi bez354
prostředně nic nehrozilo. Zato Andreji… Aţ příliš snadno si ji dokázal představit na Jardově místě… Zkusil znovu vytočit číslo domácího telefonu. Stále ho nikdo nezvedal. Nevěstilo to nic dobrého. Kde Andrea je? Uţ dávno měla přece být v Rudné. Nebo nejela do Rudné? Ale kam potom jela? A nechala mu někde nějaký vzkaz? Kde? Jak se dozví, kde je? A je v pořádku? Sakra! Tolik otázek a ţádné odpovědi… Klid, klid, říkal si, aby potlačil počínající paniku. Jestli tady budeš takhle hysterčit, nic nevyřešíš, napomínal se. Hlavně klid… Teď se musíš hlavně dostat co nejrychleji domů. Pak se uvidí… Protoţe přišel o auto, zašel se k informačním tabulím podívat na odjezdy autobusŧ. Štěstí mu ale dneska skutečně nepřálo. Nejbliţší spoj jeho směrem jel aţ ve dvacet jedna dvacet pět, navíc s téměř třičtvrtěhodinovým čekáním na přípoj v Brezně. Hm, dlouhá cesta, povzdechl si, domŧ se tak dostane deset minut před pŧlnocí. Koukl se na hodinky. Bylo pár minut po osmé, měl tedy víc jak hodinu čas. Prošel proto podchodem pod frekventovaným nábřeţím, aby se dostal do centra, a na Námestie Slobody se posadil do zahrádky u Gazdovské restaurace. Navzdory vlahému večeru tam ţádný host nebyl, ale vyhovovalo mu to, mohl tak být aspoň chvíli sám se svými myšlenkami a mohl se pokusit je nějak utřídit. A tak mu ani nevadilo, ţe trvalo dost dlouho, neţ ho lelkující číšník vzal na vědomí a přišel ho obslouţit. Marek si objednal místní pivo, dvanáctku Urpín. Nebyl pivař, ale potřeboval spláchnout všechen ten dnešní hnus. A ţe to byl dlouhý den. Od ranní nezvané návštěvy na zahradě a postřelení Rona, přes Jardovo mrtvé tělo, nepříjemný několikahodinový výslech, aţ po tu Jobovu zprávu o Andree. Kdykoliv si na ni vzpomněl, a to bylo takřka neustále, mrazilo ho v zádech. Cítil, ţe se schyluje k nějakému strašlivému prŧšvihu. Měl o ni hrozný strach. Jak řekl před pŧl hodinou Filipovi, Andrea vlastní mobil neměla. Vytočil proto znovu jejich domácí číslo, bylo to jediné místo, kde ji mohl telefonem zastihnout. 355
Telefon zazvonil jednou, dvakrát, třikrát… Tak to přece zvedni, prosil Marek v duchu. Kdyţ telefon zazvonil snad po jedenácté a Marek uţ chtěl zavěsit, někdo to na druhém konci konečně zvedl. „No to je dost," řekl Marek do mikrofonu. „Andrejko, uţ jsem se o tebe bál… Proč jsi…― „To je pán Koudelka?" přerušil ho hrubě neznámý muţský hlas. „Co to… Kdo jste? A kde je má ţena?" vykřikl zaskočený Marek. „Chci mluvit se svou ţenou!― „Pán Koudelka, moje meno je Anton. A obávam sa, ţe vaša pani s vami teraz hovoriť nemôţe. Nie je tu. Odišla popoludní, sprevádza mojich priateľov na menšom výlete. Ale ja by som s vami hovoril veľmi rád. Pán Koudelka, buďte taký láskavý a príďte čo najrýchlejšie domov." Markovi se zhroutil svět, a kdyby neseděl, zhroutil by se také. Tak ti chlapi, ti řezníci, co rozkrájeli Jardu, se přece jen zmocnili jeho Andreji! V tu chvíli hodil za hlavu všechny plány, zapomněl, ţe se jim chtěl dostat na kobylku, a byl by udělal cokoliv, jen aby Andreu z jejich spárŧ dostal ţivou a zdravou. Měli jsme jít na policii, uţ dávno, říkal si nešťastně. Nemuselo to dojít takhle daleko… Ale na to uţ teď bylo nejspíš pozdě. „Neubliţujte jí, prosím. Udělám cokoliv…," zašeptal do telefonu zdrceně. Muţ na druhém konci se chraplavě zasmál. „Myslím, ţe začínate chápať situáciu… Proste príďte. Čo najskôr. Nie som veľmi trpezlivý človek." „Já… Já bych rád, ale jede mi to skoro aţ za hodinu, s přestupem, doma budu aţ před pŧlnocí… Dřív to opravdu nejde, neubliţujte Andree, nemŧţe za to. Nebo počkejte, vezmu si taxík…, bude to rychlejší…― „Nie,― odmítl rázně Anton. „Ţiadny taxík. Ja viem, ţe vám teraz nič nejde. Poslal som po vás chlapcov, budú tam kaţdú chvíľu a privezú vás. Rýchlo a pohodlne, s maximálnym komfortom. A ešte aj ušetríte," zasmál se do sluchátka. „Kde vás chlapci nájdu, pán Koudelka?― zeptal se ještě a Marek mu to řekl. „Dobre, čakajte tam. Nikam nechoďte, nech vás nemusíme hľadať.― 356
„A pán Koudelka,― pokračoval muţ po chvíli. „Na niečo by som vás ešte rád upozornil. Nerobte ţiadne hlúposti. Viem, ţe ste dnes strávil príjemné popoludnie s našou políciou, ale nezaťahujte ich do toho. Toto je medzi nami. A hlavne, vaša pani by veľmi ľahko mohla utrpieť nejakú veľmi nepríjemnú ujmu, keby sa okolo domu začali motať policajti. Ţiadna polícia. Hovorím to dosť jasne? Rozumiete mi?" „Rozumím," hlesl Marek. „Takţe ţiadna polícia ani nikto iný. Odteraz ţiadne telefonáty a ţiadne hlúposti. Chlapci tam u vás budú naozaj kaţdú chvíľu. Nehrajte sa na hrdinu a v kľude s nimi choďte. Opakujem, ţe ak budete robiť problémy, škaredo to odnesie vaša pani. Dúfam, ţe mi rozumiete. A verím, ţe chápete, ţe to myslím smrteľne váţne,― dodal s dŧrazem na to předposlední slovo. „Rozumím tomu dokonale," odpověděl hluše Marek a zavěsil X Marek se rozhlédl, ale nikoho podezřelého v ulici neviděl. V hlavě mu šrotovalo, jak probíral, zvaţoval a zahazoval rŧzné moţnosti. Policii zavrhl nejdříve. Nevěřil, ţe by mu dokázali pomoct. Teď, rychle a tak, aby to neohrozilo Andreu. Ne, policii nevěřil. Ale kdo jiný by mu mohl pomoct? A s čím vlastně? Co ho čeká? Vrátí se domŧ a budou v moci těch darebákŧ oba dva. Aby Andreu ochránil, bude s nimi muset spolupracovat. Ať uţ budou chtít cokoliv. To ale nebude trvat dlouho. Nejvýš den, moţná dva. Déle určitě ne. I ti chlapi se budou snaţit zmizet co nejdříve, do bezpečí anonymní Bratislavy. A aţ dostanou vše, co s nimi udělají? No co asi, ozvalo se v něm jeho sarkastičtější druhé já. Viděl jsi to přece dneska u Jardy doma dostatečně názorně. To s námi udělají. Nenechají nás jen tak jít… Markovi bylo jasné, ţe za dané situace potřebuje pomoc někoho třetího, někoho zvenku. Ale koho? Probíral se v telefonním přístroji uloţenými jmény a jedno za druhým zavrhoval. To, co potřeboval, nemohl chtít zdaleka po kaţdém… Zarazil se aţ u písmene P. „Pé― jako „Potŧčková, Hana―. Uţ několikrát chtěl její telefonní číslo ze seznamu vymazat, proto357
ţe poté, co s ním v únoru v Brně po zásluze vyrazila dveře, nepředpokládal, ţe by si ještě někdy zavolali, ale teď byl rád, ţe to neudělal. Hanka by mu jistě pomoct dokázala, viděl na vlastní oči, co umí. Ale mŧţe to po ní chtít? Mŧţe to vŧbec po komkoliv chtít? Má právo do toho zatahovat někoho dalšího a vystavovat ho značnému riziku? Rozhodl se. Mŧţe a udělá to. Klidně vystaví riziku kohokoliv, pokud tím ochrání Andreu. A z lidí, které znal, byla Hanka ta nejkompetentnější a nejschopnější. Otázka však je, jestli bude Hanka ochotná do toho jít. Jestli se s ním vŧbec bude bavit. To ovšem nezjistí, dokud to nevyzkouší. Uţ nic neodkládal a vytočil její číslo, čas byl teď jeho nepřítelem. „Nečekala jsem, ţe mi zrovna ty ještě někdy zavoláš, prŧvodče…― ozval se po delším vyzvánění příjemný dívčí hlas. „Jestli mě chceš pozvat na večeři, tak nemám zájem. Posledně to skončilo katastrofou, vzpomínáš si?― Toto fakt dobře začíná, pomyslel si Marek chmurně. Ale co vlastně čekal? Ţe mu padne kolem krku? Měl by být rád, ţe mu ten telefon vŧbec zvedla. Vlastně… Ona věděla, kdo volá, to znamená, ţe ho měla taky ještě pořád uloţeného. Taky ho přece mohla dávno vymazat a taky to neudělala. Vlilo mu to trochu naděje do ţil. „Ahoj, Hanko. Nezlob se, prosím tě, ţe ti volám. Já… Já vím, ţe uţ jsme se neměli vidět ani slyšet. Ale já…, my… Hanko, my jsme ve strašným prŧseru,― řekl a v rychlosti jí vylíčil, co se stalo a co by potřeboval. „Hm. To je teda nářez. Ale říkala jsem ti uţ tehdy, ţe to praskne. Poslyš, uvědomuješ si, co po mně chceš?― zeptala se po chvíli zvláštně hluchým hlasem Hanka. „Uvědomuju. A nenávidím se za to,― přiznal Marek. „Já tě mám pořád ráda, Marku. Jsem s někým jiným, ale tebe mám pořád ráda. Kolikrát mě mrzelo, jak to mezi námi dopadlo. A strašně jsem na Andreu ţárlila, víš? A teď po mně chceš, abych jí pomohla? Hm. A co ty, prŧvodče? Jak jsi na tom ty? Vzpomeneš si na mě někdy? Máš mě taky rád?― Sakra! Markovi bušilo srdce, kdyţ to divné vyznání poslouchal. Hanka mu nebyla lhostejná, vŧbec ne, od první chvíle k ní cítil něco mnohem víc, byla mezi nimi silná chemie, ale 358
byla tu Andrea. A podruhé uţ ji nezklame. Slíbil to sobě i jiným. Ale má to Hance říct? Nezavěsí mu telefon, kdyţ bude upřímný? Cítil, ţe ticho začíná být příliš dlouhé a nesnesitelné. Musí uţ odpovědět. A nebude lhát. Ne, uţ nikdy nebude lhát. Dneska musí všechny lţi skončit. „Mám tě strašně moc rád, Hanko,― řekl pomalu a tiše. „Ale Andreu miluju. A to Brno se uţ nebude nikdy opakovat.― „Zase jsem pro někoho aţ ta druhá,― povzdechla si v telefonu Hanka. „Ne ţe bys mě překvapil. Dobrá, máme v tom jasno. Ale říkám ti rovnou, ţe v příštím ţivotě si ohlídám, abych druhá nebyla. Budeš mŧj. A teď mi prosím zopa---.― Marek se navzdory situaci usmál a letmo se podíval na konec ulice. A to, co tam zahlédl, mu úsměv okamţitě vymazalo z obličeje. Přicházeli sem dva muţi v černých bundách a černých brýlích a ukazovali si na něj. Kdyţ si všimli, ţe má mobil u ucha, přešli do klusu. „Hanko, jsou tady, přišli pro mě, musím končit!― vychrlil ze sebe a rozhlíţel se, kam s telefonem. Ani za nic nechtěl, aby přišli na to, s kým mluvil. Opodál uviděl u chodníku otvor kanalizace. Muţe od něj dělilo uţ jenom pár krokŧ. Marek se vrhl ke kanálu a telefon prostrčil jeho mříţí. „Marku? Co se děje?― ozývalo se z reproduktoru, ale Marek uţ telefon pustil. Ozvalo se ţbluňknutí a telefon ztichl… Vzápětí Markovi na ramena dopadly čtyři těţké ruce, sevřely jej jako svěráky a zvedly na nohy. „Kam si volal, ty hajzel?― zasyčel na něho zblízka ten menší a rozloţitější. Chytil ho za klopy a divoce jím zatřásl, kdyţ mu Marek neodpovídal. „S kým jsi hovoril? Kde máš ten posraný mobil?― zařval vztekle. Několik kolemjdoucích se po nich pohoršeně otočilo. „Ale chlapci, veď tu tak nekričte,― napomenula je nějaká babička. „Videl si, nie? Zahodil ho do kanálu,― odpověděl za Marka ten vyšší nevzrušeně. „Vyriešime to neskôr, uţ tu začína byť príliš ţivo. Vypadneme,― poručil. Chytili Marka kaţdý za jednu ruku a jako trestance ho mezi sebou odvedli do vedlejší ulice, kde měli zaparkované auto. Číšník, který za nimi vyběhl, kdyţ zaregistroval, ţe mu host odchází bez placení, se po pár rozpačitých krocích zastavil a s nadáváním se raději vrátil do lokálu. Z těch dvou v černém 359
vyzařovalo cosi, kvŧli čemu těch pár korun za jedno pivo raději oţelel. Měl silný dojem, ţe by se mu příliš hlasité doţadování peněz nemuselo vŧbec vyplatit. Ti dva zatím dovlekli Marka do boční ulice, kde stálo černé Audi, otevřeli dveře a hodili ho na zadní sedadlo. Přistál obličejem v nedávno zaschlé krvavé skvrně na čalounění. Vyděsil se, bál se, ţe je to Andreina krev. „Vidíš tú krv, ty hajzel?― osopil se na něj ten menší a surovější. „To ten tvoj skurvený pes nám v noci potrhal kamoša! Ale buď si istý, ţe zaplatíš za kaţdú kvapku jeho krvi!― dodal a nacpal se vedle Marka. Vytáhl pistoli, maloráţnou Bernadelli, a namířil ji Markovi na břicho. „Uţ ţiadne blbosti, rozumieš? Ideme domov. Máš skurvené šťastie, ţe ťa Anton chce celého a nepoškodeného, pretoţe ja by som ti najradšej za ten zahodený mobil rozmlátil drţku, ty kripel skurvený, rozumieš?― Marek ho ignoroval. Díval se zdánlivě z okna, ale v duchu blahořečil Ronovi, ţe aspoň jednoho z těch šmejdŧ vyřadil z boje. Té krve bylo v autě opravdu hodně. Muselo to bolet. Muselo to setsakra hodně bolet. Zlatíčko Ron! Rozhodl se, ţe při nejbliţší příleţitosti Rona odmění extra porcí masa. Snad taková příleţitost ještě někdy bude… „Prestaň tárať,― okřikl mezitím druhý muţ svého upovídaného parťáka. „Veľa kecáš.― „Kurva! Anton nás za ten telefón zabije!― ohradil se muţ na zadním sedadle. „Ale hovno. Nezabije nás. Myslím, ţe nás dvoch nezabije. Vezieme mu, čo si ţelal,― prohodil ten druhý s pohledem upřeným na Marka. Ten se proti své vŧli otřásl. Muţ se ušklíbl a otočil se na svého kolegu. „Radšej uţ ale drţ hubu a len ho poriadne stráţ. Nestojím o ţiadne prekvapenia cestou.― Posadil se za volant, otočil klíčkem a s burácejícím motorem a kvílícími pneumatikami ostře vyrazil směrem k Rudné. Těch pětaosmdesát kilometrŧ, které měli před sebou, dokázal ujet za padesát minut. X
360
Rudná, 21:50 Malý domek v Rudné nedaleko nádraţí, ve kterém bydleli Koudelkovi, vypadal na první pohled úplně normálně. Okolo zataţených závěsŧ prosvítalo světlo, škodovka stála zaparkovaná na svém místě pod přístřeškem, na oknech kvetly muškáty, všude byl klid. Nezasvěcený pozorovatel by si mohl myslet, ţe se Andrea s Markem dívají třeba na televizi. Pozornější pozorovatel by si ale všiml, ţe na dvoře chybí pes. Ţe stíny za okny nepatří nikomu z domácích. Ţe z okna občas vyhlédne neznámá tvář. Jenomţe ţádný pozornější pozorovatel okolo dnes večer neprošel. Černé Audi sjelo ze státní silnice a prokličkovalo k Andreinu domku. Od zadního vchodu přišel nějaký mladý muţ a otevřel obě křídla brány, aby velký vŧz mohl projet aţ do dvora. Počkal, aţ ho mine, a zavřel za ním. Došel za dŧm, kde mezitím Audi zaparkovalo, vytáhl zpoza opasku pistoli a otevřel levé zadní dveře. „Vystúp,― kývl zbraní na Marka. „A ţiadne blbosti.― Marek pomalu vystoupil. Snaţil se to na sobě nedávat znát, ale měl velký strach. Ani ne tak o sebe, jako o Andreu. Celou cestu přemýšlel, jestli ji najde tady nebo jestli ji ti bastardi někam odvezli. Pokud bude tady a naskytne se příleţitost, pokusí se ji ještě dnes zachránit. Pokud tady nebude, bude muset poslouchat ty chlapy. A aţ ji někde potká, pevně věřil, ţe Andreu někde potká, tu příleţitost vytvořit. Bylo mu jasné, ţe pro ty chlapy mají oba dva cenu jen do doby, neţ dostanou, co poţadují. Ať uţ je to cokoliv. Od chvíle, co našel mrtvého Jardu, mu bylo jasné, ţe se ti muţi před vraţdou nezastaví. Věděl to a svŧj ţivot byl ochoten riskovat. Ale ne ţivoty svých nejbliţších, ti v jeho plánech měli být v bezpečí! Nejen Barborka, ale i Andrea! Tím, ţe se ti muţi Andreji zmocnili, zamíchali kartami v Markŧv neprospěch. A hlavně, získali na něj strašně silnou páku. „Tak sa uţ hýb,― dloubla ho do ţeber hlaveň pistole a přetrhla mu myšlenky. „Tešil si sa predsa domov,― uchechtl se výsměšně pořízek, který mu dělal garde na zadním sedadle. „Tak pa361
daj, hajzel, uţ sme tu,― dodal a strkal ho před sebou zadním vchodem dovnitř. Marek v doprovodu tří násilníkŧ vešel do bytu a zamířil do obýváku, kde se svítilo. Cestou se rozhlíţel, jestli nezahlédne nějaké stopy po Andree, ale vypadalo to, ţe tam není. Neviděl ji ani neslyšel. Jediným zvukem, který se v domě ozýval, byla Toccata e Fuga od Johanna Sebastiana Bacha, kterou si někdo přehrával na hi-fi věţi v obýváku. Tlumená melodie nádherné skladby pŧsobila v danou chvíli tak absurdně, ţe se Marek málem rozesmál. Nedostal na to ale čas. Muţi ho neurvale strčili do obýváku. Klopýtl, ale nespadl. Udrţel se na nohách a zŧstal stát uprostřed pokoje. Setřásl divoce ruku, kterou mu někdo poloţil na rameno, a rozhlédl se. V křesle u okna seděl muţ v Markově věku, nevysoký, ale s rozloţitou atletickou postavou. Široká ramena měl stejně jako jeho kolegové ukrytá v černé koţené bundě. Od nich se však odlišoval pohledem. Měl jasně modré oči, ale jejich pohled byl zlý a tvrdý, čišela z něho chladnokrevná bezohlednost a naprostá absence soucitu. Zahleděl se na Marka a přimhouřil víčka. Marek cítil, jak se mu snaţí pohledem zavrtat do hlavy. Zatvrdil se a upřený pohled mu oplácel. Cítil, jak ho ti tři obstupují, ale ignoroval to a dál na vetřelce zíral. Tomu přelétl přes čelo mrak. Zachmuřil se, natáhl se k hi-fi věţi a ztlumil zvuk na minimum. Vstal z křesla a přistoupil k Markovi. Byl o dobrých deset centimetrŧ menší neţ on, ale ţádný mindrák z toho neměl. Přejel ho pohledem od hlavy aţ k patě. Znovu se Markovi zahleděl do očí. „Vy ste pán Koudelka,― spíše konstatoval, neţ ţe by se ptal. „Mňa volajú Anton.― „Uţ jsem slyšel. Kde je moje ţena?― opáčil Marek. „Pán Koudelka, manţel Andrey, majiteľky bufetu pri nádraţí,― pokračoval muţ. „V tom bufete se vlani na jeseň niečo stalo, pán Koudelka. A mňa by veľmi zaujímalo, čo presne sa tam stalo.― „Ano, něco se tam stalo. A já vám k tomu mŧţu něco říct. Ale ne dřív, neţ mi řeknete, kde je moje ţena, a neţ mi ji ukáţete ţivou a zdravou, protoţe jinak se spolu nemáme o čem bavit,― zavrčel Marek a vzápětí na to ucítil, jak ho dva poskoci chytají 362
za ruce a třetí zezadu za krk. Anton přistoupil blíţ a bez jakékoliv známky emocí v obličeji se rozpřáhl a praštil Marka pěstí do břicha. Přestoţe Marek nepochyboval, ţe za jeho drzost přijde trest a rána ho proto nepřekvapila, byla mnohem tvrdší, neţ čekal. Zaúpěl a zlomil se v pase. Muţe za ním jeho náhlý pohyb zaskočil a přelétl mu přes hlavu. Spadl pod nohy Antonovi a ten přes něho upadl. Marek vyuţil chvilkového zmatku, vyprostil pravou ruku a uvolněnou pěstí vší silou praštil do obličeje mladého „vrátného― po své levici. Ten vykřikl bolestí, ale bez ohledu na krvácející nos a slzy v očích Markovu levou ruku nepustil. Upadl na zem a strhl Marka s sebou. Marek se mu vyškubl a chtěl co nejrychleji zase postavit na nohy, ale neţ se stačil zvednout, vrhli se na něj zbývající dva rváči, přimáčkli ho svými těly k zemi a zasypali ho ranami. Marek se snaţil bránit, několik ran ještě rozdal, ale pak ho jeden obzvláště surový úder do zad ochromil. Vykřikl, přestal bojovat, zkroutil se a uţ se jen snaţil krýt. „To stačí,― zavrčel po chvíli přihlíţející Anton. „Dosť! som povedal!― vykřikl a zamračil se, kdyţ viděl, jak se jeden z komplicŧ chystá Marka kopnout do obličeje. Popadl toho muţe za rameno a bezohledně ho odmrštil bokem. „Ešte ho budeme potrebovať! Posaďte ho do kresla,― přikázal. Několik paţí Marka popadlo, nešetrně ho zvedlo ze země a hodilo do křesla. Marek se usadil pohodlněji, napřímil se, opřel se a snaţil se zrekapitulovat škody. Nebylo to tak zlé. Bolelo ho břicho i záda, tělo a ruce měl samou modřinu, ale do obličeje dostal jen jednu horší ránu, kdyţ ho někdo trefil pravým hákem do čelisti. Krvácely mu rty a dásně, nechtěl krvavé sliny plivat na koberec, a tak je polykal, ale jak si zkontroloval jazykem, zuby měl v pořádku. Zatím. Protoţe toto byl pravděpodobně jen začátek. Nedělal si iluze, ţe by toto byl poslední výprask, který bude muset absolvovat, neţ to celé skončí. Zamračený Anton se posadil zpátky do druhého křesla a dlouho a pozorně si potlučeného Marka prohlíţel. Marek mu to vracel a nedával na sobě znát, ţe ho něco bolí. Antonovým pohledem na okamţik problesklo cosi jako úcta. Byl bojovník 363
a dokázal ocenit soupeře, který se nevzdává. Rychle však takový pocit zahnal. Toto nebyl ţádný soupeř. Toto byl člověk, který mu vzdoruje. A kterého bude třeba zlomit. Ne proto, ţe by to bylo nezbytné. Ale protoţe se mu postavil na odpor. Před očima podřízených. To Anton neodpouštěl. Ale to počká. Teď je čas na trošku diplomacie. „Myslím, ţe sme začali zo zlého konca, pán Koudelka,― řekl teď docela mírně. „Zmaţme to, skúsme to znovu a v kľude sa porozprávajme.― „Jsem ochotný s vámi mluvit a snad i spolupracovat,― odpověděl Marek zvolna. „Ale aţ uvidím svou ţenu. Protoţe jestli jste ji zabili, mŧţete rovnou zabít i mě, nic se ode mě nedozvíte.― „Myslíte, ţe by sme vás nedokázali… presvedčiť?― zeptal se Anton mrazivě a Marek se uvnitř otřásl. Dobře věděl, ţe je kaţdý má svou hranici bolesti, kde přestane odporovat. I obrovský a silný Jarda ji měl. „Mŧţete to zkusit,― odpověděl však nahlas. „Nemyslím, ţe byste na to měli moc času. Díky tomu, ţe jste vy parchanti zabili Jardu, tady budete mít brzo horkou pŧdu pod nohama.― Anton ho chvíli spaloval pohledem. „Vaša pani je ţivá. A je v úplnom poriadku. Teraz. V tejto chvíli. Či to tak zostane aj naďalej, to uţ záleţí len na vás.― „Chci ji vidět. Kde je?― „Uvidíte ju. Uţ čoskoro. A veľmi vám doporučujem, aby ste potom zásadne zmenil svoj prístup,― zavrčel. „Pobaľte to tu, ideme hore,― přikázal svým společníkŧm. Marek se ošil. „Nemŧţu s váma dneska odjet. Musím tady do zítra zŧstat,― řekl tiše. Anton se k němu naklonil. „Je vám jasné, ţe nie ste v pozícii, aby ste si mohol čokoľvek diktovať…― zavrčel výhruţně. „Nerozumíte mi,― odpověděl Marek. „Nechci si nic diktovat. Ale zítra ráno sem přijedou policajti, odpoledne u výslechu mi řekli, ţe je mám ráno čekat tady doma. A potom mám sluţbu na planině, provádím turisty. Z toho se mŧţu vyreklamovat, ale kvŧli tomu policajtovi tady ráno musím být. Uţ teď mě ten polda podezírá a nevěří mi ani slovo. Jestli mě nezastihne doma, nechá mě hledat.― 364
Antonovi muţi se ušklíbli, ale Anton sám se mračil. Přemýšlel. „Zajtra ráno prídu policajti sem, do tohto domu?― zeptal se. Marek přikývl. „Nezval jsem je, ten Valko se pozval sám,― dodal a pokrčil rameny. „Kto?― zavrčel Anton. Jeho komplicové se po sobě podívali a zamračili se. Marek po nich střelil očima, zdálo se, ţe to jméno pro ně není neznámé. „Valko, kapitán Valko, aspoň tak se mi představil ten polda, co to vyšetřuje.― „A ten príde ráno sem?― „Jo.― Anton si vyměnil rychlé pohledy s muţi, kteří Marka přivezli. „Tak ste sa nemýlili,― prohodil, ale vzápětí se obrátil zpět k Markovi. „A tú sluţbu, tú máte ako dlho?― „Do tří… Ve tři končím v Muráni,― odpověděl Marek podle pravdy. Hlavou mu vrtalo, co měly znamenat ty pohledy. Znali snad Valka? A mohlo to něco změnit na jeho situaci? A jak ho vůbec znali? Zavřel jim někdy nějakého komplice nebo ho snad měli na výplatní pásce? Zase otázky bez odpovědí… „Toho policajta ráno vybavíte. A prácu zrušíte,― přikázal Anton. „Dobře,― souhlasil Marek. Nic jiného mu ani nezbývalo. Sice by rád získal co nejvíc času, doufal, ţe Hanka mezitím přijede, ale nemohl Antonovu trpělivost napínat donekonečna. A hlavně, on má Andreu. Kdoví, v jakých podmínkách ji drţí. Snad jí neubliţují, aspoň zatím, ale i tak to pro ni musí být nesmírně stresující. Dovedl si představit, co se bude dít dál. Byl si jistý, ţe z něj budou chtít vymlátit, co přesně se loni v bufetu přihodilo. Něco jim asi pověděl nešťastný Jarda, zbytek budou chtít slyšet právě od něj. Mohl jim nějakou dobu vzdorovat, nechat se „přesvědčovat―, jak tomu říkal eufemicky Anton, ale byl si jistý, ţe jim to dřív či později poví. Nebylo totiţ naprosto vŧbec dŧleţité, kolik bolesti snese nebo jak dlouho se nechá bít. Měli na něj tu nejjednodušší a zároveň tu největší páku, jakou mohli získat, jeho ţenu. 365
Ve chvíli, kdy je napadne, ţe účinnější by mohlo být začít mučit Andreu, jim Marek vyklopí okamţitě naprosto všechno. Klidně i to, co neví. Nevydrţel by se dívat, jak trpí ona. Proto tolik chtěl, aby byla někde daleko v bezpečí, aby k této situaci vŧbec nemohlo dojít. Jenţe co teď uţ… Takţe se Anton a jeho muţi dozví, co se v bufetu odehrálo. A aţ jim řekne, jak Mário skončil, budou se určitě chtít jít podívat na místo, kde se tehdy zbavili jeho těla, moţná budou dokonce chtít, aby do té prŧrvy slezl a ostatky vyzvedl. To všechno by se dalo během zítřka stihnout. To ale také znamená, ţe uţ zítra večer budou pro tu bandu zbyteční. A jim nebude uţ vŧbec nic bránit v pomstě. Protoţe oni se budou chtít pomstít, to Marek povaţoval za stejně jisté, jako ţe druhý den ráno vyjde slunce. Takţe nemáme ani čtyřiadvacet hodin ţivota před sebou, pomyslel si chmurně. Hanko, prosím, přijeď, jsi moje jediná karta, se kterou můţu ještě hrát, moje jediné trumfové eso v rukávu… Zamračený Anton mezitím vytáhl z kapsy zavírací nŧţ. Stiskl pojistku a čepel se vymrštila. Pomalu se zvedl, obešel Markovo křeslo a zezadu mu přiloţil ostří na hrdlo. Marek ani nedýchal a bál se pohnout. „Tak ja ti poviem, ako to urobíme,― přešel Anton do tykání. „Odloţíme náš rozhovor na zajtra,― pokračoval tichým a výhruţným hlasem. „Ty sa ráno zbavíš toho policajta, ale tak, aby nemal dôvod ťa zobrať alebo sledovať. Sledovať ťa budeme my. Skoba,― ukázal na muţe, který řídil auto z Banské Bystrice a jenţ z trojice poskokŧ vypadal nejinteligentněji, „a Fred,― kývl na druhého muţe, s nímţ se Marek znal uţ z Banské Bystrice, a který nevypadal ani trochu inteligentně, ale zato hodně surově, „ti budú od tejto chvíle robiť spoločnosť. Ani na sekundu ťa nespustia z očí. Rozumieš?― zasyčel. „Rozumím,― vydechl Marek. Přikývnout se neodváţil, aby ho Anton nepodřízl. „A co bude s Andreou?― „Počká na teba. Ţivá. A moţno zdravá. To záleţí od teba. Uvidíš sa s ňou zajtra. V jej vlastnom záujme to ale urýchli, nebude mať práve pohodlie. Ale pamätaj si, ak sa pokúsiš o nejaký podraz alebo mi Skoba zavolá, ţe nedodrţiavaš dohodu, ţe sa s niekým bavíš, ţe niekam telefonuješ, ţe sa rozprávaš s policajtmi, vrátime ti ju po kúskoch.― Obešel znovu křeslo 366
a postavil se před Marka. Kývl hlavou a Marek ucítil, jak k němu zezadu přistoupili dva muţi a sevřeli mu ruce. Anton se naklonil a zblízka se zahleděl Markovi do očí. „Dobre ma teraz počúvaj. Ani na okamih nezabúdaj, čo urobili chlapci tomu tvojmu tlstému kamošovi,― řekl pomalu a aby svým slovŧm dodal na dŧrazu, stejně pomalu přitom Marka řízl do prsou… X Neděle, 18. června 2000, 7:10 – Rudná „Dobré ráno, uţ som sa bál, ţe nie ste doma a ţe som váţil cestu zbytočne,― zahlaholil kapitán Valko, doprovázený nějakým mladým kolegou, bodře, kdyţ Marek konečně pootevřel dveře zajištěné řetízkem. „Môţeme ďalej? Ţe by sme sa spolu chvíľku porozprávali, pán magister?― „Asi nemám na vybranou, ţe?" odpověděl Marek, odjistil dveře a otevřel je dokořán. „Říkal jste sice včera, ţe se zastavíte, ale nechápu, o čem se mnou chcete ještě mluvit,― prohodil. „Nemám moc času, za chvíli musím odjet do práce. Kromě toho jsem myslel, ţe jsme včera probrali všechno podstatné nejmíň desetkrát.― Kapitán se zatvářil překvapeně. „No vidíte. A predsa som sa vás na niečo zabudol spýtať. Musíte mi to prepáčiť, mám slabšiu pamäť. A nebojte sa, dlho vás nezdrţíme, tieţ máme nabitý program. To viete, vraţda… Posadíme sa dnu?― Marek v duchu zaklel. Měl uvnitř v bytě Skobu s Fredem. Snaţil se jim sice ráno vysvětlit, ţe by měli raději vypadnout zavčas někam ven, ale odmítli. Ţe prý jim Anton poručil mít ho pořád na očích. A schovali se do loţnice… Marek byl polomrtvý únavou. V noci nespal ani minutu, ti dva debilové, kteří ho na střídačku celou noc hlídali, si dali záleţet, aby se mu nepodařilo usnout. Nepochybně to bylo na Antonŧv pokyn, byl to dobrý zpŧsob, jak docílit, aby do dnešního nadcházejícího „rozhovoru― trochu změkl. Valko, kterému mezitím došla trpělivost, nečekal na pozvání, překvapivě sviţně se protáhl kolem zaskočeného Marka a hr367
nul se rovnou dál. Letmo nahlédl do kuchyně a naprosto samozřejmě zamířil do obýváku. O Marka se pokoušela mrtvice. Ty dva vrahy teď od Valka dělily jen jediné dveře. Jestli se za nimi ozve sebemenší hluk, jestli se ti kreténi nějak prozradí, skončí to střílením. A odskáče to Andrea… Do prdele! Valko se naštěstí v obýváku zarazil a udělal si pohodlí v tom samém křesle, kde včera večer seděl Anton. Rozhlíţel se jako ostříţ, ale stopy po bitce Marek naštěstí uklidil ještě v noci, takţe v tomto ohledu byl téměř klidný. Ale kde je ten druhý policajt? Vrátil se na chodbu. Mladý policista stál před otevřenými dveřmi a kouřil. „Pŧjdete taky dál?― zeptal se ho Marek podráţděně. Nechtěl stát na chodbě, chtěl se co nejdříve vrátit dovnitř do bytu, měl strach, aby Valka mezitím nenapadla nějaká hloupost, jako ţe se třeba podívá za ty zavřené dveře… „Nie, ja zostanem tu. Ak vám to teda nevadí,― odpověděl policista. „Je mi to srdečně jedno,― zavrčel Marek a chystal se zavřít dveře. Policista do nich však vsunul nohu. „Nechajte mi prosím otvorené, keby som si to predsa rozmyslel. Postráţim, aby k vám niekto nevliezol,― prohodil celkem vlídně, ale pohled měl komisní a tvrdý. „Jak myslíte,― opáčil Marek. „Kdybyste se rozmyslel, tak tudy,― ukázal palcem přes rameno. Na nic dalšího uţ nečekal, obrátil se na patě a vrátil se k Valkovi. Posadil se v obýváku na pohovku, ze které měl výhled na Valka i na chodbu, a zeptal se: „Tak co pro vás mŧţu udělat?― Vší silou se přitom snaţil potlačit nervozitu, měl strach, ţe se něčím prozradí, ţe na sebe přitáhne policistovu nepříjemnou pozornost, bál se, ţe ti dva pitomci vedle něco provedou, ţe se mu bude po bytě nekontrolovaně potulovat ten druhý policajt, ale hlavně měl hlavu plnou starostí o Andreu a ze všeho nejvíc si teď přál, aby byl ten polda uţ zase pryč. Aby byli oba pryč. A aby byli pryč i ti dva šmejdi. Aby všichni šmejdi celého světa byli pryč. Aby bylo všechno jako dřív. Jenomţe to se mu splnit nemohlo. „Môţem si zapáliť?― zeptal se Valko formálně a vytáhl z krabičky cigaretu. 368
„Ne,― automaticky odmítl Marek. Policista uţ škrtnul sirkou, ale sfoukl ji. „Prepáčte?― naklonil se k Markovi, jako kdyby mu dobře nerozuměl. „Říkám, ţe si nemŧţete zapálit. My jsme nekuřáci a nechceme, aby se tady kouřilo. Pokud si chcete zapálit, pŧjdeme si povídat před dŧm. Kvŧli tomu jste ostatně přijel, ne kvŧli kouření. Jestli se nepletu.― „To je pravda. Ja som si len vravel, ţe keďţe je tu cítiť dym, tak ţe si tu občas niekto zapáli. Moţno vaša pani, vy nefajčíte, to uţ viem… Ale teraz ste povedal, ţe ste nefajčiari obaja? Tomu nerozumiem?― Do hajzlu, ulevil si Marek v duchu. Vŧbec si neuvědomil, ţe tady ti dva bastardi v noci bez zábran vykuřovali, ti se neobtěţovali s nějakým dovolením, a ţe to prostě musí být všude cítit, i kdyţ se to pokusil ráno vyvětrat. Sakra, takhle blbě si naběhnout hned na úvod… „Ano, já jsem nekuřák. A moje paní se snaţí s kouřením přestat. Jak ale cítíte, úplně se jí to ještě nedaří. Včera si tady zapálila. Nemám z toho radost,― improvizoval. „Hm, to poznám. To chce veľmi silnú vôľu. Ja som sa pokúšal prestať uţ niekoľkokrát. Ale tieţ sa mi to nepodarilo,― odpověděl Valko. „Asi nemám dostatočne silnú vôľu,― prohodil s pohledem upřeným na Marka. „Aspoň v tomto smere,― pousmál se. „Ale pretoţe mám pre vás a vašu pani pochopenie, nebudem vám tu fajčiť,― dodal a schoval cigaretu zpátky do krabičky. „Děkuji moc. Váţím si toho. A na co jste se mě vlastně včera zapomněl zeptat?― zeptal se Marek, aby otupil ostří konfliktu a hlavně, aby změnil téma a celé to poněkud urychlil. „Čo sa vám stalo?― odpověděl mu však kapitán otázkou. „Jak… jak to myslíte?― zarazil se Marek. „Máte čerstvú modrinu na tvári," poklepal si policista prstem na čelist. „Tú ste včera nemal. Všimol by som si ju, nedá sa prehliadnuť. A pohybujete sa tak nejako strnulo, akoby ste mal bolesti. Včera ste bol omnoho sviţnejší.― „A-ha. To nic není. Taková hloupost. Uklouzl jsem ve sprše a potloukl se…― 369
„Hm, to dáva zmysel. Neveril by ste, koľko úrazov sa podľa štatistiky ľuďom prihodí v sprche… Aspoň to tí ľudia tvrdia…― Marek pokrčil lhostejně rameny. „Pochybujete o tom?" „Ale nie, predsa by ste mi neklamal, však? Počujte, je vaša pani doma?― změnil kapitán téma. „Kvŧli tomu jste přijel? To jste jel zbytečně. Včera jsem vám přece řekl, ţe odjela i s dcerou pryč,― opáčil Marek podráţděně. „Iste, to ma len teraz tak napadlo. Rád by som si s vašou pani pohovoril. Vy ste ţenatý, však?― „Víte zatraceně dobře, ţe ano. I tohle jste si včera vlastnoručně nadatloval do protokolu. Ptal jste se mne na to asi desetkrát. Ano, jsem ţenatý a mám dceru,― začínal být Marek rozčilený. „Nevlastnú dcéru.― „No a co? Vadí to snad něčemu? Nebo někomu?― najeţil se uţ Marek. Měl pocit, ţe jestli ten zvědavý policajt brzy neodejde, dostane hysterický záchvat. Byl k smrti unavený, přetaţený, vystresovaný, zbitý a začínalo toho na něj být moc. „Ale vôbec nie. Len som vám chcel ukázať, ţe si niečo zo včerajška predsa len pamätám. Ale späť. Čiţe vaša pani doma nie je, ţe?― „Máte pravdu. Není doma. Vidíte ji tady někde? Nevidíte. Není doma. A není ani v práci. Odjela s dcerou k mým rodičŧm do Brna. Opakuji to po stopadesáté. Mŧţu vám být já nějak uţitečný? Protoţe moje ţena doma skutečně není.― „To iste môţete. Ale vzhľadom na to, ţe som sa s vašou pani chcel baviť o vás, tak s tým budem asi musieť počkať. Kedy ţe odcestovala?― „Včera dopoledne," nepatrně zaváhal Marek. Valkovi se blýsklo v očích. „Ale to taky víte,― dodal rezignovaně. „Viete, je to naozaj zvláštna náhoda…,― prohodil konverzačním tónem. „Vaša pani odíde s dcérou k matke a vy chvíľu nato objavíte mŕtvolu…― Marek zrudl. „Ano, je to náhoda. Kdyby neodjela s dcerou k matce, nešel bych já včera k panu Hriňovi a neobjevil bych jeho mrtvolu." „Hm, to by mohlo byť. A vráti sa vaša pani čoskoro?― 370
„Obávám se, ţe ne. Vídají se s rodinou velice málo, a tak kdyţ uţ tam s dcerkou jedou, zŧstanou tam vţdy delší dobu.― „Chápem. Týţdeň, dva…,― nadhodil policista. „Moţná. Asi tak dva. Moţná tři. Podle toho, jak se jim tam bude líbit. Proč jste se chtěl s mou ţenou bavit o mně? Jsem snad já podezřelý z té vraţdy?― „Mne stále vŕta v hlave ten jej včerajší odjazd. To bolo náhle rozhodnutie, alebo ste to plánovali uţ dlhšie?― „Promiňte, pane kapitáne, ale co je vám do toho? Souvisí to snad nějak se smrtí Jardy?― „Ktovie, čo všetko spolu súvisí,― prohodil kapitán zamyšleně. „Vy ste študovaný človek, pán magister, nemôţem si spomenúť, ako sa ten filozofický prúd, čo tvrdí, ţe všetko súvisí so všetkým, volá. Pomôţte mi, prosím, je to dialektika?― Marek přimhouřil oči. „Tu větu řekl Engels. To vám asi utkvělo z nějakého toho vašeho školení,― neubránil se jedovatosti. Policista se lehce usmál. Marek se zamračil, ten člověk proti němu byl všechno, jenom ne hloupý, a bylo zbytečné a nebezpečné ho takhle provokovat. Zamyslel se a pokračoval: „Víte ale, co znamená slovo dialektika ve svém pŧvodním významu?― Kapitán nadzvedl zvědavě obočí. „Umění vést polemiku a zjišťovat pravdu odhalováním rozporŧ v řeči odpŧrce.― Tentokrát policista překvapení nehrál. „To sú mi veci,― prohodil. „Tak to vidíte. Nielen, ţe sa u vás odnaučím fajčiť, ale ešte som sa aj niečo uţitočné priučil. Mali by sme spolu tráviť viac času. Ako ste to vravel… odhaľovanie rozporov v reči odporcu. Veľmi pekné…,― pochvaloval si spokojeně. „To je vlastne pre policajta celkom uţitočná vecička, taká dialektika, nemyslíte?― „To nepochybně,― odpověděl Marek chladně, kterého zamrzelo, ţe úplně zbytečně zabředává do rozhovoru. „Jestli máte o studium filozofii hlubší zájem, doporučím vám nějakou literaturu. Ale teď by mě skutečně zajímalo, jestli jsem podezřelý z té vraţdy.― „Je to pre vás dôleţité?― opáčil kapitán. 371
„Samozřejmě, ţe je to pro mě dŧleţité. Je na tom něco divného? Protoţe pokud nejsem podezřelý z té vraţdy, tak asi náš rozhovor ukončím. Opravdu pospíchám.― „A ak podozrivý ste?― „Tak si najdu právníka.― „Potrebujete právnika?― „Chcete mi snad nějakého doporučit?― „Nie, ani nie. Ale nebojte sa. Ak ţiadneho advokáta nepoznáte, tak by ste v prípade potreby dostal nejakého prideleného ex offo. Na štátne útraty. Ja som mal na mysli, či vy osobne máte pocit, ţe by ste mal mať právnika.― „Nerozumím.― „No predsa, či sa cítite v niečom vinný.― „Nezabil jsem ho, jestli se ptáte na toto.― „Nepýtam sa na toto. Ale keď uţ ste to načal, pán magister, ja si naozaj nemyslím, ţe ste ho zabil. To by ste sa správal inak. Ale zároveň som bytostne presvedčený o tom, ţe viete omnoho viac, neţ sa mi celý ten čas snaţíte nahovoriť. Som presvedčený, ţe mi od prvej chvíle klamete,― ztvrdl kapitánovi pohled. „A mňa by strašne zaujímalo, prečo to robíte. A tieţ by ma trebárs zaujímalo, ako dlho ste pána Hriňu poznal? Nevadí vám, ţe sa na to pýtam, však? Keď za jeho smrť nemôţete, iste máte záujem, aby sa to čo najrýchlejšie vysvetlilo.― „To jistě mám. Jen bych rád věděl, proč jste si zasedl právě na mě,― řekl Marek kysele. „Zasadol? Nie, to nie. Mrzí ma, ţe to vidíte takto… A pritom je to také jednoduché. Ja som totiţ bezradný, pán magister. Ste zatiaľ jediný svedok, ktorého máme. Tak sa nečudujte, ţe sa snaţím chytať kaţdej maličkosti. Tá vraţda, a tá jej brutalita, to nedáva v tunajších pomeroch ţiadny zmysel. Viete, ţe posledná vraţda se tu u vás v obci stala v roku 1946? V januári. Naschvál som si to vyhľadal v archíve. Strávil som v práci celú noc, aby som za vami prišiel pripravený. Bolo to vybavovanie účtov z vojny. A od tej doby nič, aţ teraz. Práve pán Hriňa. Prečo teraz a prečo on, pýtam sa? Majetok, ktorý by stál za reč, zrejme ţiadny nemal, prečo teda? Mal snáď nepriateľov? Alebo vedel niečo, čo vedieť nemal? Neviete?― 372
„Jak to mám vědět?― povzdechl si Marek. Ten zatracený polda krouţil nebezpečně blízko. „Prepáčte. Vidíte, uţ sa zase svojimi otázkami obraciam na vás. Ja proste neviem, koho iného by som sa mal na tie veci pýtať.― „Určitě se tady najdou lidé, kteří ho znají, vlastně znali, lépe a déle neţ já. Já jsem se sem přistěhoval poměrně nedávno.― „Áno. Niekde to tu mám poznamenané,― listoval kapitán malým odrbaným notýskem. „Tu je to. Pätnásteho júla deväťdesiatosem ste sa oţenil s vašou terajšou pani a získal vďaka tomu slovenské občianstvo.― „Srpna.― „Ako prosím?― „Bylo to v srpnu. Ne v červenci.― „Výborne, ďakujem. Vidíte, zase máme o jednu nezrovnalosť medzi nami menej. To tá jazyková bariéra. Ale predstavte si, mám ţenatého kolegu a ten si výročie svojej svadby vôbec nepamätá. Ale je pravda, ţe on uţ je ţenatý podstatne dlhšie neţ vy. Tak v auguste, hovoríte. Hneď si to tu opravím. Ale v tom čase uţ ste tu nejakú dobu prebýval, však?― „Ano. Přebýval jsem tady. Máte proti tomu nějaké námitky? Mravnostní nebo takové nějaké?― „Chráňpánboh. Do toho ma predsa nič nie je.― „S tím vřele souhlasím. Co chcete vědět dál?― „Uţ som sa pýtal. Ako dlho ste pána Hriňu poznal?― „Od konce roku 1997. Byl pravidelným návštěvníkem u nás v bufetu. Chodil tam většinou na pivo a na rum. Takţe jsem ho znal jenom jako štamgasta. Osobně nijak blíţ.― „Takţe, ak tomu dobre rozumiem, prvýkrát ste ho videl koncom roku 1997…― „Ne, to ne. Tak jsem to neřekl. Znám ho od toho roku 1997, ale uţ před tím jsem ho jednou potkal nahoře v lese. To bylo rok nebo dva předtím. Nepamatuji se přesněji, je mi líto.― „To nevadí. Kde hore v lese máte na mysli?― „Nahoře na Muráňské planině. Jezdíval jsem tam jako turista a jednou jsem se s Jardou potkal u nějakého táboráku. Nejspíš na Studni, to uţ ale opravdu nevím.― 373
„To je úţasné. Vy si pamätáte kaţdého, s kým ste sa kedy stretol na Muránskej planine? To museli byť stovky ľudí. Musím vám priznať, ţe máte obdivuhodnú pamäť.― „Nemám obdivuhodnou paměť a kaţdého si samozřejmě nepamatuju. Ale Jarda se dal těţko přehlédnout.― „Tak to je úplná pravda. Viete, pán magister, aj to je jeden z dôvodov, prečo si v skutočnosti vôbec nemyslím, ţe ste ho zabil práve vy. Pri všetkej úcte k vám, vyzeráte celkom vo forme, ale tak doriadiť by ste ho sám nikdy nedokázal. Ako by som to povedal…, on bol proste omnoho vyššia váhová kategória neţ vy. On sa predtým, neţ ho premohli, bil ako lev. A keby vás tými svojimi tlapami aspoň raz trafil, bolo by to na vás ešte dlho vidieť. To by ste tých modrín po tvári mal oveľa viac neţ tú jednu na brade. Ale nakoniec ho aj tak premohli a urobili z neho fašírku…― „Sakra, pane kapitáne, jsem sice rád, ţe jste mi tak hezky a názorně vysvětlil, proč jsem ho nemohl zabít, ale kdyţ mluvíte o mém mrtvém příteli, nemohl byste se vyjadřovat o něco ohleduplněji?― „Pozor na tú dialektiku, pán magister. Myslel som, ţe ste neboli priatelia. Ţe ste sa osobne nijako bliţšie nepoznali. Ţe to bol iba štamgast. Citujem vás presne?― přimhouřil kapitán oči a viditelně se bavil. „Ale to teraz nie je podstatné. Viete, my uţ máme výsledky pitvy pána Hriňu, doktori na ňom tieţ pracovali celý večer. Je to dosť hrozné čítanie, to vám poviem. Predstavte si napríklad, ţe aby ho tí útočníci vôbec zvládli, museli ho schromiť. Mal dve guľky v ľavom kolene, predstavte si to.― Markem to hluboce otřáslo. „Jak to, ţe mu to neutrhlo nohu?― „Správne sa pýtate. Máte so zbraňami nejaké skúsenosti?― zeptal se nevinně kriminalista. „Jenom z vojny,― nenechal se Marek tentokrát nachytat. „Takţe ani nemáte doma ţiadnu zbraň?" „Ne." „Ani ste nemali?" „Ne, nemáme a neměli jsme doma ţádnou zbraň."
374
„Aha. To máte tak, ten, kto mu to urobil, strieľal z maloráţnej pištole. Niekto by to moţno za zbraň ani nepovaţoval…― „To není náš případ. Nemáme doma ani maloráţnou zbraň. Uţ jste spokojený? A vŧbec, myslel jsem, ţe takoví darebáci budou vyzbrojeni něčím účinnějším,― dostal ze sebe Marek. „To záleţí na tom, čo od tej zbrane očakávate. Ak chcete mať istotu, ţe váš súper ranu nepreţije, zaobstaráte si kanón. Štyridsaťpäťku alebo niečo také. Potom je vcelku jedno, kam ho zasiahnete, spravidla je to smrteľné, zasiahnutý človek umrie na šok. Ak chcete iba ublíţiť, zmrzačiť, spôsobiť bolesť, je na to maloráţna zbraň ako stvorená. Samozrejme, dá sa ňou aj zabiť, keď sa trochu snaţíte. Alebo naopak keď nedávate pozor.― „Tomu nerozumím.― „Konkrétne pán Hriňa. Keby ten strelec nemieril veľmi dobre, mohol pánovi Hriňovi prestreliť srdce alebo hlavu a zabiť ho. Aj dvadsaťdvojkou. Ale on mieril presne.― „Proč mi to všechno vykládáte?― zeptal se Marek otřeseně. Silou vŧle se snaţil nemyslet na to, ţe Andrea je v rukou právě takových lidí. „Myslel som, ţe vás to zaujíma. Ale počujte, vy nevyzeráte vôbec dobre,― podotkl detektiv. „Ste celý bledý a povedal by som, ţe sa trochu trasiete. Nie ste chorý?― „Moţná. Nějak se necítím dobře. Co kdybyste mne pro dnešek uţ omluvil?― „Samozrejme. Uţ som chcel aj tak odísť, mám na dnes naplánovaný zaujímavý výlet. Pracovný, samozrejme. Len mám ešte jednu otázku, pán Koudelka. Máte nejakých zamestnancov?― „Ne. Proč?― „Keď je vaša pani u rodičov a vy sa tu so mnou tak trpezlivo zhovárate, kto teda obsluhuje v tom vašom bufete?― „Nikdo. Po dobu manţelčiny dovolené je zavřeno. Já musím chodit do sluţeb na planinu.― „Pravda. To znie logicky. Prepáčte, ale nemohli by sme sa tam ísť spolu pozrieť?― „Do bufetu? A proč?― „Zo zvedavosti. Ak by to bolo moţné.― 375
„Povolení na to máte?― „Povolenie by som potreboval, keby som u vás chcel urobiť domovú prehliadku. A to nechcem. Aspoň zatiaľ. Ja by som tam len rád, s vaším dovolením a doprovodom, nazrel. Myslíte, ţe je to moţné? Bez povolenia? Prejdeme sa na čerstvom vzduchu a vám sa moţno uľaví.― „Kdyţ myslíte. Pojďte se mnou,― zabručel Marek a těţce se zvedl z křesla. Vyšli před dŧm a vydali se společně směrem k nádraţí. Mladý policista se drţel dva kroky za nimi. „To bolo vaše auto?― zeptal se kapitán jen tak mimochodem, kdyţ zahnuli za roh. „Ta zelená škodovka? Ano, to je naše.― „Nie. Myslel som to čierne Audi na ulici.― Marek se zachvěl. „Ne. To není moje auto. My máme jen tu zelenou škodovku,― řekl a trnul, ţe další logická otázka bude, jestli neví, komu tedy ten černý vŧz patří. V policistově kapse náhle zapípal mobilní telefon. „Prepáčte,― omluvil se Valko a zapnul přístroj. Otočil se k Markovi zády a chvíli s někým úsečně hovořil, přičemţ pouţíval prakticky jen slova ano a ne. Marek pochopil, ţe nechce, aby si domyslel, co je předmětem hovoru. Valko skončil a znovu se otočil k Markovi. „Mám pre vás zlú správu, pán magister,― oslovil ho a Marek zbledl. „Musíme tentokrát tú našu spoločnú návštevu vášho podniku odloţiť. Mám nejaké povinnosti.― „To mě skutečně mrzí,― odpověděl Marek hodně neupřímně a v duchu se mu ulevilo. „Čo sa dá robiť,― přijal to kapitán stoicky. „Moţno keď sem prídem nabudúce, budem mať väčšie šťastie a budete mať otvorené v bufete a moţno tam bude aj vaša pani. Mohol by som potom spojiť príjemné s uţitočným.― „Jak to myslíte?― „Tým príjemným myslím, ţe by som ochutnal nejakú vašu špecialitu, a tým uţitočným ten zvyšok,― vysvětlil a Marek se raději nezeptal, co všechno míní tím zbytkem. „Ozaj, kedy ste vravel, ţe sa vaša pani vráti?― zeptal se policista nevinně. „Neříkal jsem to.― 376
„Ach, pravda. Vy ste to predsa nevravel,― usmál se Valko. „Vy ste vravel, ţe išla k matke a neviete, kedy sa vráti. Úplne som na to zabudol. Tá moja hlava,― posteskl si kapitán, docela srdečně se s Markem rozloučil a vydal se ke své sluţební Felicii. Uţ seděl za volantem, kdyţ ještě stočil okénko a zavolal: „Pán magister, to ste vedel, ţe pán Hriňa bol kedysi policajt?― Marek zavrtěl hlavou. „Ne, to jsem nevěděl. Skoro vŧbec o sobě nemluvil,― odpověděl a chtěl odejít. „Aha, ešte jedna vec, pán magister, rozhodol som sa, ţe sa dnes pridám k výprave, ktorú budete sprevádzať po planine. Nevadí vám to, ţe nie? A zariadite to, však? Rád vás spoznám, takpovediac, v akcii. A aspoň budeme mať príleţitosť ešte sa trochu pozhovárať…― Spokojeně se usmál, kdyţ viděl, jak to s Markem zamávalo, zavřel okýnko a rozjel se. Auto uţ bylo za zatáčkou, ale otřesený Marek pořád stál u silnice. Přemýšlel, jak těm dvěma gaunerŧm, co ho hlídají doma, vysvětlí, ţe do té práce dneska prostě musí. A ţe to neudělal schválně. A také přemýšlel, jak to přijme Anton, který někde drţí Andreu… X „Kam si šiel, ty hajzel? O čom si sa s tým policajtom tam vonku rozprával?― přivítal Marka vzteky nepříčetný Fred, kdyţ se Marek konečně vrátil do domu. Vrhl se k němu, popadl ho za košili a začal s ním cloumat jako smyslŧ zbavený. „Vieš dobre, čo vravel Anton! S nikým nesmieš hovoriť sám! Toto si odskáčeš, ty kurva!― Kdyţ o tom Skoba později přemýšlel, nedokázal říct s jistotou, kdo koho praštil jako první. Jestli to byl vzteklý a vynervovaný Fred, který si chtěl na Markovi zchladit ţáhu za dlouhé čekání v loţnici, kdy se nesměl ani hnout, ba ani dýchat nahlas, aby se neprozradili, nebo Marek, ve kterém „bouchly saze― a uvolnil se v něm ve výbuchu agresivity všechen ten nahromaděný stres a adrenalin z posledních dvou dnŧ. V kaţdém případě se oba muţi v další vteřině váleli v sevření po zemi, převraceli nábytek a častovali se nemilosrdnými ra377
nami a kopy. Fred rvačku prokládal sprostými nadávkami, Marek bojoval mlčky, ale o to zarputileji. Vývojem situace zcela zaskočený Skoba se stáhl ke zdi a do bitky se nevměšoval. Předpokládal, ţe si jeho parťák s Markem brzy poradí, ale zmýlil se. Byl to právě Marek, který se rozpomněl na všechny špinavé triky z hospodských rvaček a získal brzy navrch. Několika zákeřnými údery Freda ochromil, dostal ho pod sebe, posadil se mu na břicho a tvrdými pěstmi mu bezohledně rozmlátil obličej. A byl to teprve praskot Fredových kostí, co probralo Skobu ze šoku a přimělo ho přiskočit mlácenému příteli na pomoc. Jenţe rozjetý Marek se nedal jen tak snadno zastavit. Aţ pistole, která se mu zavrtala do zátylku, ho přesvědčila, aby zvedl paţe a přestal Freda mlátit. Skoba Marka odhodil bokem a přiklekl ke zmlácenému kamarádovi. Obličej měl Fred zalitý krví, přední zuby vymlácené, dolní čelist a nos na několikrát přeraţené. Jestli nebyl v bezvědomí, tak mu k tomu moc nechybělo. Jen leţel a chroptěl. Skoba ho převrátil na bok, aby se neudusil vlastní krví, vstal a několikrát přejel pohledem z Freda na Marka a zpět. Naprosto nechápal, kde se v Markovi vzalo tolik síly a brutality, kde se v něm vŧbec vzala odvaha se jim vzepřít. Byl přesvědčený, ţe mají Marka plně ve své moci, ţe ho mohou ovládat, ţe si k němu mohou dovolit naprosto cokoliv, a ţe si on od nich musí nechat všechno trpně líbit. Nikdy ani na okamţik nepočítal s tím, ţe by se jim snad aktivně postavil na odpor. To prostě bylo nemoţné. Kdyţ na něj byli dva, cítil se silný a byl přesvědčený, ţe jim vše projde. Teď byl ale Fred mimo hru a Skoba tady zŧstal sám s tím psychopatem a s kamarádem, který potřeboval akutně do nemocnice. Dostal z Marka strach. Díval se na něj, jak stojí zády ke stěně, ruce má sice svěšené, ale rozbité a zkrvavené pěsti stále pevně zaťaté a připravené pokračovat v mlácení kohokoliv, čelo zalité potem, viděl, jak prudce oddechuje, ale zároveň ho spaluje pohledem, ve kterém nebyl ani náznak pokory nebo strachu. Vŧbec se mu to nelíbilo. Takhle to přece nemělo být! „To si posral,― řekl rozčilený a pobledlý Skoba a hlas se mu zachvěl. „Kurva, to si posral,― zopakoval a vrtěl přitom hlavou. 378
„Toto budeš skurvene ľutovať,― dodal výhruţně, ale neznělo to moc přesvědčivě a ani on sám neudělal nic, aby svým slovŧm dodal váhu. „Ale hovno,― procedil Marek skrze zuby. „Lituju spousty věcí, který jsem v ţivotě udělal nebo neudělal, ale tohle mezi ně nepatří. Ani omylem. Maximálně lituju, ţe ta sračka zŧstala naţivu,― podíval se pohrdlivě na leţícího Freda a vyslal směrem k němu krvavou slinu. Uţ na koberec ohledy nebral, pokoj i tak vypadal jako po výbuchu granátu. „Anton ťa za to zabije,― řekl Skoba vystrašeně. „Pche, stejně to chtěl udělat,― vysmál se mu Marek cynicky a přistoupil k němu blíţ. Skoba před ním instinktivně couvl. Byť měl v ruce zbraň, bál se ho. Marek se ušklíbl. Ignoroval pistoli, přistoupil ještě blíţ a zasyčel Skobovi do obličeje: „Poslyš, ty se hlavně postarej, ať Anton nic neudělá Andree. Co uděláte se mnou, na to kašlu. Ale jestli ublíţíte mé ţeně, tak chcípnete. Všichni. Jeden po druhým. A začnu tebou, to si pamatuj,― dodal výhruţně. Skoba jen zíral. Takhle si to nepředstavoval ani v nejhorších snech. „A ako asi mám Antonovi vysvetliť, ţe Fred je zrelý do nemocnice?― dostal ze sebe a ukázal na leţícího a chroptícího přítele. „Jak chceš. Zapoj fantazii. Řekni mu třeba, ţe si šlápl na tkaničku, kdyţ šel dolŧ ze schodŧ. Nebo ţe ho praštila vrtule nízko letícího letadla. Nebo ţe se srazil s rozjetou lokomotivou. Mně je to jedno. Ale teď mě dobře poslouchej. Já teď jdu do práce. Musím tam jít, protoţe tam bude i ten policajt. Jede tam extra kvŧli mně. Chce pokračovat v tom posraným rozhovoru. Právě to mně venku říkal.― „Ale to predsa nejde!― vykřikl Skoba. „Ty tam nesmieš ísť! Anton jasne povedal, ţe to máš zrušiť!― „A jak asi, ty debile?― vybuchl Marek. „Tohle není mŧj nápad! Jo, jasně, mŧţu tam nejít. Ale pak si pro mě nejspíš přijde pár borcŧ v kuklách! Co mám asi tak dělat?! Nemám na výběr!― Zamyslel se. „Pojď tam se mnou, jestli máš strach, ţe se s tím policajtem na něčem domluvím,― navrhl. „Protáhnu tě tam. A mŧţeš mě přitom hlídat,― dodal sarkasticky. Skoba zbledl a ošil se. „To nejde,― zachraptěl. 379
„Proč by to nešlo?― „Ten policajt ma pozná,― nerad přiznal Skoba. „Uţ sme sa predtým to… stretli. Nesmie ma vidieť. Spoznal by ma.― Marek zdvihl obočí a ušklíbl se. „To abys moc nevystrkoval ksicht, ţe?― „Kurva!― zařval Skoba, kterému ujíţděly nervy. „Tak mi poraď, čo mám robiť?― „Já?― opáčil Marek. „Ty nevíš, co máš dělat? Hele, jestli seš strachy tak posranej a neumíš se rozhodnout sám, tak zavolej Antonovi, vysvětli mu situaci a popros ho o radu.― Marek byl teď úplně klidný a paradoxně se cítil velice dobře. Sebevědomě. Psychicky mu strašně pomohlo, ţe Freda tak zmlátil. Dokázal sobě i těm druhým, ţe s ním nebudou mít jednoduchou práci, ţe s ním prostě musí počítat. A ţe si nenechá všechno líbit. Ţe má taky zuby a kouše. Uvaţoval, jak to změnilo poměr sil. Fred byl mimo hru, to bylo v kaţdém případě dobré. Nevěděl, kolik lidí si s sebou Anton přivedl, ale kaţdý, se kterým si nemusel dál dělat starosti, byl dobrý. Jednoho vyřadil Ron, druhého teď on. To jsou dva. Ale kolik jich ještě zbývá kromě Antona? Skoba je jeden. A kolik dál? Jeden? Dva? Tři? Nevěděl. Ale to nebylo tak podstatné, podstatnější bylo, ţe dva byli mimo. Napadlo ho, ţe by se pokusil zneškodnit i Skobu. Mohl by to dokázat. Teď by na to byla dobrá příleţitost, Skoba byl pořádně vyděšený. A Marek si věřil. Dokázal by to. Zatímco si měřil Skobu pohledem, při němţ ten blednul, kalkuloval v hlavě, co by tím získal a co ztratil. K plusŧm patřilo, ţe by ubyl další protivník, to zejména. Získal by zbraň. A dostal by se mimo kontrolu té bandy a to by bylo taky dobré. Špatné naopak bylo, ţe neměl tušení, kde Anton Andreu drţí. Mohlo to být kdekoliv. Neměl čas, aby je hledal, Anton se kdykoliv mohl pokusit se Skobou spojit a kdyby se mu nedovolal, bylo by zle. Kdyby navíc zjistil, ţe mu Marek zneškodnil dva muţe, přestal by brát ohledy na Andreu. Ublíţil by jí nebo by ji zabil, to bylo téměř jisté. Ne, Skobu Marek potřebuje, aby ho k Antonovi zavezl. A taky, aby teď Antonovi vysvětlil, ţe jejich plány budou muset ještě o pár hodin posunout. Skobu teď musí vyuţít jako prostředníka. 380
„Vytáhni mobil a zavolej Antonovi,― přikázal Skobovi a ten ho poslechl. Udělal to s takovou rychlostí, ţe se Markovi zablesklo v očích. Uvědomil si, ţe se Skobou si nemusí do budoucna dělat velké starosti. Ten člověk se ho tak bojí, ţe uţ velké nebezpečí nepředstavuje. Takţe moţná ne tři, ale dva a půl jistě, usmál se Marek spokojeně v duchu. X „Pán Koudelka, čakal som opak, ale je toho čím ďalej viac, o čom sa budeme musieť váţne pozhovárať,― řekl Anton mrazivě, kdyţ si vyslechl Skobovu verzi toho, co se v Rudné dnes ráno stalo, a vyţádal si k telefonu Marka. „A taktieţ som očakával, ţe sa dnes dopoludnia uţ uvidíme.― „To je mi jasné,― odpověděl Marek. „Tak mi ale řekněte vy, co mám dělat. Mŧţu se samozřejmě na toho policajta vykašlat. Netuším ale, jaký to bude mít následky.― Anton mlčel, a tak Marek pokračoval. „Taky mŧţe jít Skoba se mnou, aby mě měl na očích.― „Uţ ste počul, ţe to nie je moţné,― odpověděl Anton stále tím tichým, chladným hlasem. „Viac sa k tomu nebudem vracať. Ale povedzte mi, pán Koudelka, čo presne sa stalo medzi vami a Fredom?― Teď jeho hlas zněl vyloţeně nebezpečně. Marek zauvaţoval a vsadil na upřímnost. „Napadl mě a já se bránil. Byl jsem silnější.― „Urobil ste veľkú chybu, ţe ste ho tak zmlátil…― „Jo, já vím. Měl jsem je zmlátit oba,― zahrál Marek vabank. „Dokázal bych to, jsou to sračky,― dodal a hodil pohrdavým pohledem po Skobovi, který se snaţil aspoň trochu ošetřit Freda a dělal, ţe neposlouchá. „Hm, to ešte preberieme. Môţete mi ale povedať, prečo ste to neurobil? Mohol ste byť voľný…― „Já ano, ale ne má ţena. My dva máme dohodu, kterou já hodlám dodrţet. Ţe ty vaše gorily nemají v hlavách mozky a toto nechápou, za to já fakt nemŧţu.― „Hm. Inými slovami, čakáte, ţe ja tú dohodu dodrţím tieţ. Je to tak?― „Správně.― 381
Anton se zamyslel. „Bude lepšie, keď do tej práce pôjdete. Skoba vás z pochopiteľných dôvodov sprevádzať nebude. Vyzdvihne vás o tretej popoludní, bude čakať s autom na konci Muráňa smerom na Revúcu. Viete, kde to je?― „Samozřejmě,― zavrčel Marek, zatímco usilovně přemýšlel, kde tím směrem by se mohl Anton s ostatními ukrývat. Ţe by byli aţ v Revúci? Dávalo by to smysl, ve městě se snáze ztratí… „Výborne. A pán Koudelka, nemusím vás hádam upozorňovať, čo sa stane, keď sa uţ od tejto chvíle nebudete správať veľmi, veľmi rozumne…― „Ne, to nemusíte,― odpověděl Marek a spolkl uráţku, která se mu drala na jazyk. Nic by tím nezískal. „Dobre. A teraz mi dajte naspäť Skobu, vysvetlím mu jeho úlohy.― X Neděle, 18. června 2000, 9:15 - Muráň „Váţení, dovoľte, aby som vám predstavil vášho dnešného sprievodcu, pána magistra Mareka Koudelku,― představil oficiálně v muráňském infocentru Štefan Marka jeho dnešním klientŧm. „Je to jeden z našich najlepších sprievodcov, môţete sa ho spýtať na čokoľvek a určite pre vás bude mať zaujímavú odpoveď.― Marek se lehce uklonil a snaţil se, aby na jeho obličeji nebylo vidět, ţe by byl nejraději někde úplně jinde. „Toto sú manţelia Adam a Beáta Tóthovci z Bratislavy,― pokračoval dobrosrdečný Štefan. „Pan Tóth je dlhoročným zamestnancom ministerstva pôdohospodárstva.― „Preţil som vo funkcii uţ sedem ministrov,― pochlubil se upocený tlouštík s neklidnýma očima. „Tóthová,― utrousila tlustá blondýna neurčitého věku a jako leklou rybu podala Markovi svou tučnou ruku plnou zlatých prstenŧ. Zdvořile ji stiskl, ale bylo mu to nepříjemné. Postavil se před třetího klienta a odhodlaně se napřímil a podíval se mu do tváře. „A tento pán sa volá Jozef Valko. Pracuje v Slovenskej poisťovni v Banskej Bystrici,― dokončil Štefan seznamová382
ní. „Prihlásil sa na poslednú chvíľu, ale je vás len pár, tak to snáď nebude pre nikoho z vás ţiadny problém.― Valkovi se na tváři rozlil široký dobrosrdečný úsměv. „Veľmi ma teší, pán Koudelka. Uţ som o vás veľa počul a určite sa vás budem cestou vypytovať na kopu vecí. Dúfam, ţe so mnou budete mať veľkú trpezlivosť, ja som strašne zvedavý človek,― řekl a pevně Markovi sevřel pravici. Marek se mu utrápeně zahleděl do očí, ale neviděl tam nic jiného neţ srdečný zájem zvědavého turisty. „Tým by sme mali formality za sebou. A mne neostáva nič iné, neţ vám zaţelať, aby ste mali pekný deň a aby vám pobyt v Národnom parku Muránska planina priniesol zábavu aj poučenie. A teraz uţ vás prenechám starostlivosti vášho sprievodcu. Dovidenia popoludní,― rozloučil se nic zlého netušící dobrosrdečný Štefan a šel seznamovat další skupinky turistŧ s jejich prŧvodci. X „Marek, prosím pekne, povedz mi úplne presne, čo sa tam stalo,― zeptal se nešťastně Štefan o pár hodin později. Seděl za svým stolem v kanceláři v infocentru, hlavu si drţel v dlaních a prsty si mnul oči. „Budem sa s ním musieť ísť porozprávať a urobiť zápis a chcem poznať najprv tvoju verziu. Vieš, ţe ten chlap chce na teba a na celú správu podať ţalobu?― „Ţalobu? On na mě? Ať jde do prdele! Já na něho podám ţalobu!― vybuchl Marek. „Vţdyť on umlátil klackem chráněný zvíře!― „Marek, tá vretenica uštipla jeho ţenu. A nebuď sprostý, prosím…― „Štefane, ta zmije se jenom bránila. Kdyby mě ta baba poslouchala, tak by se jí to nikdy nestalo! Kráva jedna pitomá!― „Marek, prosím ťa…― „Je to tak! Od samého začátku si dělala, co si umanula!― „Marek, znovu ťa prosím, nekrič na mňa. Ja ťa počujem, aj keď rozprávaš úplne normálne. Naozaj nemusíš revať.― „Omlouvám se, náčelníku. Ale proč vţdycky doplatí nevinný zvíře na lidskou blbost?― 383
„Marek, v tom máš nepochybne pravdu, ale tak náš najväčší problém nestojí. Ten ministerský úradník tvrdí, ţe si ho fyzicky napadol. Dokáţeš si predstaviť, ako strašne by ublíţilo našej práci, keby sa to potvrdilo?― „Ale to přece vŧbec není pravda!― vybuchl znovu Marek rozhořčeně. „Já mu akorát sebral ten klacek! Pravda je, ţe jsem měl chuť ho o něj přerazit, ale neudělal jsem to! Chtěl jsem, ale neudělal jsem to. Nejsem blázen.― „Dobre. To mi zatiaľ stačí,― zvedl se Štefan s povzdechem. „Pôjdem za nimi a skúsim to dať do poriadku. Ty si zatiaľ sadni sem ku stolu a napíš mi písomnú správu. Čo najpodrobnejšiu.― Marek se na něho zaraţeně zahleděl. „Ty si myslíš, ţe jsem ho napadl,― konstatoval zklamaně. „Ja dúfam, ţe nie, Marek. Ale v poslednej dobe sa správaš čudne. A zvlášť dnes. Nehnevaj sa na mňa, ale ja ťa vôbec nepoznávám. Stalo sa snáď niečo, o čom by som mal vedieť?― Marek se zarazil a chvíli trávil, co si vyslechl. „Štefane, kdyţ nevěříš mně, tak se zeptej toho Valka,― řekl nakonec rezignovaně. „Byl u toho. Ať to rozhodne. Jestli to taky viděl jako útok na zákazníka, já se podřídím a ponesu následky." „Aţ tak mu veríš?― „Jo. On není ţádnej pojišťovák, je to policajt. A je tady kvŧli mně,― ušklíbl se Marek hořce. „Ale neprozrazuj, ţe to víš, nech to na něm.― Štefan si ho chvíli zaraţeně prohlíţel. „My dvaja sa budeme musieť čo najskôr porozprávať, Marek. Netuším, čo sa to tu deje, ale vôbec sa mi to nepáči. Najprv ale vyriešime túto lapáliu,― povzdechl si. „Tak dobre, urobím to, ako navrhuješ,― dodal a odešel do zasedačky. X Posadil se do křesla ke stolku, u něhoţ uţ seděli oba muţi, ministerský úředník i policista vydávající se za pojišťovacího agenta. Valko naprosto klidně popíjel kávu, ale Tóth tu svoji ostentativně ignoroval. Seděl vzpřímeně jako svíčka, tvářil se ublíţeně a vytvářel kolem sebe mrak dusného napětí. 384
„Pán Tóth,― oslovil ho Štefan mírně. „Telefonoval som do Revúcej do nemocnice. Povedali mi, ţe vaša pani je v úplnom poriadku. O dva dni ju pustia domov, chcú mať istotu, ţe sa nedostaví ţiadna alergická reakcia. Môţete ju kedykoľvek navštíviť.― S Tóthem to ani nehnulo. Kvŧli tomu tady neseděl. „Dobre,― povzdechl si Štefan. „Poznám vaše obvinenie, ktoré ste proti nám vzniesol a hovoril som pred chvíľou aj s pánom Koudelkom. Musím priznať, ţe sa vaše názory na priebeh celého incidentu trochu rozchádzajú.― „Môj právny zástupca vám vysvetlí úplne presne, ako to bolo. Dostanete to písomne.― „Myslíte, ţe je nutné, aby to zašlo aţ tak ďaleko?― zeptal se Štefan smutně. „Áno, mal ste menšie nedorozumenie s naším stráţcom, ale nič iného neţ nedorozumenie to nebolo. Obaja ste jednali podľa svojho najlepšieho vedomia a svedomia. Vy ste mal potrebu chrániť vašu pani, úplne pochopiteľnú, on zase chránil prírodu. To je jeho povinnosť, skladal na to sľub.― „Ale nie za cenu fyzického útoku na človeka!― „A došlo k nemu?― „To si píšte, ţe došlo!― „Pozrite sa, pán Tóth, skúste sa na to pozrieť ešte z inej strany. Pán Koudelka vašej pani poskytol okamţite kvalifikovanú prvú pomoc a veľmi operatívne zaistil jej prevoz do nemocnice. Myslíte, ţe by ho to nemohlo vo vašich očiach ospravedlniť?― „To predsa bola jeho povinnosť! Tak aké ospravedlňovanie!― „Vy ste veľmi prísny človek,― řekl Štefan smutně. „Povedzte mi, prosím, ako sa vlastne vašej pani stala tá nehoda?― „No, ako. Trhala si jahody pri ceste a tá mrcha sa jej zahryzla rovno do ruky.― „Váš sprievodca vás neupozorňoval, ţe nemáte jahody trhať práve z tohto dôvodu?― Tóth zaváhal. „Nič sme nepodpisovali.― „Ale vravel vám to, však?― Úředník zarytě mlčel. Štefan se podíval Valovi do očí. Policista se tvářil nezúčastněně, ale oči se mu smály. Náramně se bavil. 385
„Pán Valko,― oslovil ho Štefan. „Pán Koudelka mi povedal, ţe sa mám spýtať vás, ako to v skutočnosti bolo. Ţe si je istý, ţe vy mi poviete pravdu. Inými slovami, povedal, ţe keď si nebudem vědieť rady, mám sa spýtať vás. Ţe vás povaţuje za úplne objektívneho a nestranného.― „To vám naozaj povedal?― promluvil poprvé Valko. Vypadal překvapeně. „Áno. Myslíte teda, ţe by ste nám mohol popísať, ako sa ten domnelý incident javil vám?― „Prečo domnelý?― opáčil policista. „Ja som videl úplne skutočný a reálny incident. A uvaţujem práve o tom, ako sa k nemu mám postaviť.― Štefan pobledl. „A ako to teda z vášho pohľadu bolo?― zeptal se odhodlaně. „Ráno, hneď po vašom odchode, nás pán Koudelka zoznámil s našimi povinnosťami a s rizikami. Výslovne hovoril o nebezpečenstvách, kedy hrozí uštipnutie vretenicou. Nič sme nepodpisovali, prečo aj, ale počuli sme to všetci. Ako si pán Tóth iste spomenie, jeho pani mala na tú tému niekoľko konkrétnych otázok,― sjel ministerského úředníka sarkastickým pohledem. „Potom sme prechádzali dolinou, pán Koudelka nám odpovedal na naše početné otázky a sám nás upozorňoval na prírodovedné zaujímavosti. Pani Tóthová, napriek opakovaným varovaniam pána Koudelku, sa neustále vrhala na kaţdú jahodu, ktorú uvidela. Došli sme k prameňu vyvierajúcemu z travertínovej steny, keď sa stala tá nehoda s vretenicou. Pani Tóthová sa opäť natiahla do trávy po jahodu a bohuţiaľ tam bola vretenica, ktorá sa jej zľakla a v sebeobrane ju uhryzla do palca pravej ruky. Pán Koudelka priloţil škrtidlo a aplikoval sérum proti hadiemu uhryznutiu. Potom vysielačkou privolal terénny automobil so zdravotníkom, ktorý pani Tóthovú odprevadil aţ do nemocnice. No a teraz k tomu incidentu, ktorý sa stal. Zatiaľčo totiţ pán Koudelka zachraňoval ţivot pani Tóthovej, jej manţel chytil kus vetvy, našiel úbohú vydesenú vretenicu a surovo ju umlátil. 386
Bol som jeho činnosťou taký konsternovaný, ţe som nestačil vôbec zakročiť. Pán Koudelka bol ale našťastie akcieschopnejší. Priskočil tu k pánovi Tóthovi,― ukázal palcem na pobledlého a potícího se tlouštíka, „a vykrútil mu z ruky tú palicu, aby ho uchránil od páchania ďaľších priestupkov proti zákonu č. 287/1994 o ochrane prírody a krajiny. Predpokladám, ţe vám pani Tóthová, aţ sa vráti z nemocnice, pomôţe objasniť tie detaily, ktoré vám, predpokladám, ţe vzhľadom na vaše rozčúlenie, unikli,― řekl výsměšně Tóthovi. „V kaţdom prípade, ja osobne som pripravený to, čo som teraz práve povedal, zopakovať hoci aj pred prípadným súdom,― obrátil se Valko zase ke Štefanovi. „Ďakujem vám,― podíval se na něho Štefan vděčně. „Pán Tóth,― otočil se k úředníkovi. „Ako sa zdá, naozaj sa jedná o úplné nedorozumenie,― řekl bez sebemenší stopy ironie v hlase. „Navrhujem, aby sme celú tú trápnu a nešťastnú udalosť dnes takto uzavreli. A ako prejav dobrej vôle vám ponúkam, keď bude vaša pani opäť v poriadku, jednodenný výlet so sprievodcom po Muránskej planine. Podľa vášho výberu a úplne zdarma.― Tóth ho se zuřivým výrazem ve tváři vyslechl, vzhledem k objemu svého těla se s překvapivou mrštností vymrštil z křesla a bez rozloučení odešel. Práskl dveřmi a byl pryč. Oba muţi se za ním zamyšleně podívali a potom pohlédli na sebe. Spiklenecky se na sebe usmáli. „Hm. Nebyť vás, skončili by sme moţno na súde. Som rád, ţe ste tu bol,― poděkoval Štefan srdečně a podal Valkovi ruku. „Ja tieţ,― opáčil policista. „Ten preţije ešte mnoho ministrov. Takí ako on, váţený pane, hýbu v skutočnosti touto krajinou, nie ministri. To sú len figúrky. No, bolo to pro mňa tieţ veľmi poučné. Ale počujte, pán Varga, ja sa vám musím priznať k jednej drobnej lţi.― Štefan se zachmuřil a s neklidem čekal na pokračování. Jeden prŧšvih za den by mu bohatě stačil. Valko se usmál, ale hned zase zváţněl. „Nebojte sa, nie je to nič zásadné. Len, ţe nie som v skutočnosti pracovník poisťov387
ne. Som kriminalista,― řekl a ukázal Štefanovi svŧj sluţební prŧkaz. „A vyšetrujem jeden škaredý prípad v Rudnej. Pán Koudelka tam včera napoludnie našiel telo pána Hriňu, bol asi pred týţdňom zavraţdený.― Štefan se zamračil. Tak to byl šok, tohle skutečně netušil, místní tamtamy to ještě nedonesly. Jardu samozřejmě znal, všichni ho tady v kraji znali. A Marek ţe ho našel? To by vysvětlovalo, proč se dnes tak podivně choval… „Viete,― pokračoval Valko. „Chcel som tu byť trošku inkognito, neţ sa všetko rozkríkne, snáď sa nehneváte. A keď uţ nás dvoch zviedla náhoda dohromady, pán Varga, nemohli by sme sa chvíľku veľmi súkromne a neoficiálne, aspoň zatiaľ, pozhovárať o pánovi Koudelkovi? Mám intenzívny pocit, ţe jeho úloha v tom prípade je väčšia, neţ to vyzerá na prvý pohľad. Rád by som tomu prišiel na kĺb. A moţno, ţe vám alebo svojim kolegom povedal niečo viac… Mimochodom, je pán Koudelka konfliktný typ?― „Myslíte ten dnešok?― zeptal se Varga. V hlavě mu vířila Valkova slova o Markovi. Co myslel tou větší rolí? Nemyslel snad… Potřásl hlavou, ne, to bylo absolutně nemoţné. „Nie,― odpověděl. „Naopak, Marek je veľmi diplomatický človek. Dnešok bol výnimkou, ešte nikdy sa nestalo, ţe by mal so zákazníkmi nejaký konflikt.― „Nie, tú dnešnú hlúposť som ani nemyslel,― zavrtěl Valko hlavou. „Skôr ma zajímalo, či sa pán Koudelka často púšťa do fyzických sporov. Či sa rád bije s ľuďmi, aby som bol celkom konkrétny.― Šokovaný Štefan na něj vytřeštil oči. „Tak to vôbec nie!― řekl s přesvědčením. „Máme tu pár horúcich hláv, ale Marek? Nie, ani náhodou. Je spravidla veľmi pokojný a asertívny.― „Zvláštne,― zauvaţoval Valko nahlas. „Tak to mi prosím pomôţte prísť na to, prečo mám taký neodbytný dojem, ţe pán Koudelka od včera absolvoval najmenej dve pekne divoké bitky…― X 388
Marek se uţ asi podesáté podíval netrpělivě na hodiny nade dveřmi. Bylo tři čtvrtě na tři a on měl nejvyšší čas odejít, měl-li být včas na smluveném místě. Za zavřenými dveřmi kanceláře slyšel mluvit Štefana s Valkem. Zamračil se, protoţe zaslechl, ţe se baví o něm. Znovu se podíval na hodiny. Čas teď přímo letěl. Prolétl očima zprávu, kterou napsal pro Štefana, a veden náhlým rozhodnutím připsal na bílý okraj několik vět. Poloţil papír na stŧl, zatíţil jej hrnkem od kávy, pobral své věci a vytratil se v tichosti pryč z budovy. Napřed šel zvolna, aby nebyl nápadný, ale uţ kousek za informačním centrem přešel do klusu. Musel sebou mrsknout, bylo za čtyři minuty tři. K ceduli označující konec Muráně dorazil na vteřinu přesně. Nikdo tam ale nebyl. Sakra! Prudce oddechoval a rozhlíţel se kolem sebe. Čekal, ţe tam někde bude stát auto se Skobou za volantem, ale nic. Do prdele! Co se pokazilo? Odkudsi se ozvalo krátké zahvízdnutí. Marek se otočil a přimhouřil oči proti dotírajícímu odpolednímu sluníčku. O kus dál přicházela po silnici postava. Marek si zaclonil oči dlaní a poznal Skobu, který mu signalizoval, aby přišel k němu. „Co se hergot děje?― utrhl se na něj Marek, kdyţ byl v doslechu. „Měl jsi na mě čekat u cedule!― „Počuj, kľud, dobre? Stojíme o kus ďalej, je tam lepšie miesto,― odpověděl Skoba nervózně. „Poď za mnou.― Marka zarazilo to mnoţné číslo. Znamená to snad, ţe je jich víc? Na nic se však neptal a poslušně Skobu následoval. Asi dvě stě metrŧ za obcí stálo v křoví u silnice auto. Kdyţ přišli blíţ, otevřely se dveře a vystoupili další dva muţi v černých bundách. Marek se zachmuřil. Tak Skoba si na mě přivedl posilu, pomyslel si kysele. No, dalo se to čekat… „Tak poď, fešák,― řekl jeden z nich, otevřel víko kufru a poplácal na něj dlaní. „Prázdniny ti práve skončili, teraz pôjdeme za Antonom. A ţiadne blbosti, Freda si prekvapil, ale na nás to neskúšaj.― Marek po něm střelil zkoumavým pohledem, ale tito dva se zdáli být z podstatně tvrdšího materiálu neţ byl Skoba. Tihle 389
dva se ho nebáli, naopak si ho měřili jako boxeři před utkáním. Vypadali, ţe by si to s ním s chutí rozdali hned teď a hned tady. Prázdniny asi opravdu skončily, pomyslel si Marek, přistoupil k autu a nahlédl do kufru. Byl prázdný, jen na dně leţelo pár špinavých pytlŧ od brambor. „Co s tím?― zeptal se. „To aby ťa to cestou netlačilo,― uchechtl se jeden z těch dvou. „Já pojedu v kufru?― opáčil Marek. „Hej.― „A co kdyţ nebudu chtít?― „Ty budeš chcieť,― odpověděl mu dosud mlčící pořízek. „Uţ tých tvojich blbostí bolo dosť a Antonovi definitívne došla trpezlivosť. Odkazuje ti, ţe ak budeš robiť nejaké ťaţkosti, odreţe tej tvojej obidve uši a napchá ti ich vlastnoručne do huby.― Markovi se zúţily oči a najeţily se mu chlupy na zátylku. Chvíli tu informaci trávil. „My pojedeme za Antonem?― zeptal se. „Hej.― „A bude tam i Andrea?― „Hej.― „Je v pořádku?― „Hej, je. Zatiaľ. A uţ prestaň blbo kecať a vlez konečne dovnútra.― Marek lehce přikývl a vlezl do kufru auta. Bylo tam ukrutně málo místa, musel se hodně poskládat, aby se tam vlezl celý. Skoba přistoupil blíţ a naklonil se k němu. „Ruky,― řekl. „Coţe? Co s rukama?― „Nastav ruky. Musím ti ich spútať.― Marek se zamračil, ale nastavil poslušně paţe. Nechtěl teď dělat potíţe, bral Antonovo varování velmi váţně. Skoba mu se znatelnou úlevou zaklapl kolem zápěstí kovová policejní pouta. Zkontroloval je a spokojeně se usmál. „Môţeme ísť,― ohlásil svým partnerŧm a zaklapl víko kufru. Marek se ocitl ve tmě. X Předpokládal, ţe pojedou směrem na Revúcu, kdyţ uţ se měli setkat na tomto místě, ale podle manévrování auta se zdálo, ţe se otočili opačným směrem. 390
Nějakou dobu jeli po rovném asfaltu, museli projíţdět Muráněm, nikam jinam se nedalo. Marek se snaţil podle setrvačných sil odhadovat, kam zatáčejí a kudy jedou, ale po chvíli to vzdal. Kdyţ se ale vŧz znatelně naklonil a řidič musel podřadit, poznal, ţe šplhají do kopce. To znamenalo jediné - museli se vydat kolem hradu nahoru na planinu. Mají kuráţ, pomyslel si, projet takto Štefanovi přímo pod oknem. Zauvaţoval, jestli je ještě Valko tam a o čem všem se se Štefanem bavil. Mrzelo ho, jak se dnes choval a doufal, ţe bude mít ještě někdy příleţitost jim všechno vysvětlit. Nechtěl, aby si jeho přátelé o něm udělali příliš špatný obrázek. Auto přibrzdilo a zastavilo u kraje cesty. Marek zpozorněl, čekal, jestli bouchnou dveře a někdo si pro něj přijde. Mátlo ho to, ani zdaleka ještě nemohli být nahoře. Za malou chvíli se ale ozval dunivý rachot projíţdějícího náklaďáku. Aha, pouštěli jsme auto se dřevem, pochopil Marek, kdyţ vzápětí na to sebou jejich vŧz trhnul a pomalu se zase rozjíţděl do příkrého svahu. To je dobře, čím víc lidí nás uvidí, tím líp. Zátěţ čtyř urostlých chlapŧ dávala motoru docela zabrat, nicméně propracovávali se plynule stále dál. A výš. Marek začal znovu přemýšlet o tom, kam jej vezou. Kde mohli mít svou základnu? Vše teď nasvědčovalo tomu, ţe se usadili nahoře na planině. Ale kde? U Roba na chatě pod hradem? To bylo nejblíţ. Ale bylo to příliš frekventované místo, to nebylo moc pravděpodobné. Pořád by je tam někdo rušil a hlavně, všimla by si jich spousta lidí. Navíc by jen těţko ukryli před Robem Andreu. Tedy snad u Ferka na hřebčíně? Stejný problém. Ne, muselo to být na nějaké chatě nahoře na planině. Na nějaké chatě… Marek se málem rozesmál, kdyţ si uvědomil, ţe ti chlapi musí mít povolenku pro vjezd do národního parku! A tu povolenku jim musel vystavit Štefan! To jsou ale paradoxy… Tak chudák Štefan nevědomky spolupracoval na Andreině únosu! Tohle mu nesmím nikdy říct, rozhodl se Marek pevně, tomu starému poctivci by to hrozně ublíţilo… Auto zpomalilo a začalo se otáčet doleva. Marek podle toho poznal, ţe jsou v polovině cesty nahoru, v místech, kterým místní říkají Osiská a kde se cesta otáčí téměř o sto osmdesát 391
stupňŧ. To znamená, ţe uţ za chvíli pojedou pod Cigánkou, potom pod hradem a chvíli na to pod Robovou chatou. Řidič povolil nohu na plynu a nechal trochu klesnout otáčky. Uţ nemusel motor tak dřít, i kdyţ stále nechal zařazenou dvojku, nejhorší stoupání měli za sebou, cesta se zvolna napřimovala. Markovi se zrychlil dech. Za chvíli budou na Velké louce. Jestli tam odbočí doprava, pojedou k hřebčínu. Nebo moţná, napadlo ho, přejedou Velkou louku a přes sedlo Javorinka planinu zase opustí. Ţe by nebyli usídlení na planině ale někde v civilizaci? Neodbočili doprava. Vŧz pokračoval rovně a dokonce teď zrychlil. Projíţděli rovným úsekem nad závěrem Suchého dolu. Po pár stech metrech najednou zastavili. Bouchly dveře, ale kufr ani teď nikdo otevřít nepřišel. Po chvíli auto o pár metrŧ popojelo a zase zastavilo. Znovu bouchly dveře a znovu se rozjeli. No jasně, plácl se Marek v duchu do čela. Závora! To, ţe věděli, kde jsou klíče, byl další dŧkaz, ţe jsou někde nahoře na planině ubytovaní oficiálně. Nemělo by být těţké alespoň toho jednoho, co předloţil doklady, identifikovat. I kdyţ…, zaváhal Marek, protoţe si vzpomněl, ţe Mário měl svého času u sebe doklady na tři nebo čtyři jména. Ale i tak, někdo dole na správě přesně ví, ve které chatě ta parta bydlí, protoţe jim od ní dal klíče! Motor teď makal naplno, projíţděli sice krátkým, ale hodně strmým úsekem s devadesátistupňovou levotočivou zatáčkou. Marek toto místo neměl příliš rád a obcházel je zpravidla lesem. Rostlo v něm napětí, protoţe věděl, ţe za malou chvíli přijde další rozcestí. Pokud pojedou dál do kopce, je ta banda usazená na Havranie nebo na Lopušné nebo aţ na Studni. Přičemţ poslední moţnost prakticky vylučoval, na Studni bylo také hodně ţivo, byla to křiţovatka turistických cest a navíc terénní základna stráţcŧ, kde teď o víkendu určitě někdo z nich byl. Jestliţe ale odbočí doleva a pojedou po rovině, je jejich cílem Maretkino nebo Voháň. Víc moţností uţ na této straně planiny nezbývalo. Řidič zvolil levou cestu. Marek to poznal podle zhoupnutí vozu přes odtokovou rýhu, ale hlavně podle toho, ţe teď jeli po rovině, po asfaltce zasypané jehličím. V opačném případě by se 392
šplhali do kopce. Motor tiše předl a tři muţi ve voze se rozhovořili. Aţ doteď striktně dodrţovali mlčení, ale blízkost jejich základny jim asi dodávala pocit bezpečí. I z toho Marek usuzoval, ţe jejich cílem je spíše Maretkino neţ Voháň. Rozhovoru nerozuměl, bylo to tlumené a chytal kaţdé páté slovo, ale zaslechl jméno Antona a své. Ţádné překvapení, ušklíbl se v duchu. Přestal namáhat uši, stejně to k ničemu nebylo, a začal se raději psychicky připravovat na to, co bude uţ za nějakých deset minut následovat. Ocitne se tváří v tvář Antonovi, celému zbytku jeho party a hlavně, jak doufal a pevně věřil, také své ţeně, kterou od včerejšího poledne neviděl. Strašně ji potřeboval vidět, přesvědčit se, ţe je ţivá a zdravá, ţe jí kvŧli jeho drzostem a odporu neublíţili. Auto zpomalilo a téměř krokem odbočilo doleva. Sjíţděli kamsi po rozbité nezpevněné cestě a Markem to v kufru házelo z kouta do kouta. Byl si teď naprosto jist, ţe ví, kde jsou. Zastavili, muţi vystoupili a některý z nich otevřel víko kufru. Marka zalilo světlo a na chvíli jej oslnilo, takţe nic neviděl. Neměl však čas se rozkoukat. Dva páry silných rukou jej popadly a nijak šetrně z auta vyvlekly ven. Jak byl z malého zavazadlového prostoru ztuhlý, svalil se na zem. Ale muţi jej trhnutím postavili na nohy. Marek se napřímil a rozhlédl se. Byli přesně tam, kde si myslel, ţe jsou. Před spodní loveckou chatou na Maretkiné, té, které se od války říkalo Göringova. Před tou samou chatou, kde kdysi přečkával sněhovou vánici se zraněným Krakenem, s nímţ se díky té příhodě spřátelil. Teď tu však byl s pěti cizími muţi, v jejichţ očích četl radost z úspěšného lovu, ale také touhu po pomstě i čirou nenávist. Ani na okamţik to nevypadalo, ţe by se od nich snad mohl nadít něčeho příjemného. Prázdniny skončily, naskočila mu znovu v hlavě slova jednoho z nich. Ano, prázdniny opravdu skončily, pomyslel si. Definitivně. A od teď uţ to můţe být jenom zlé a ještě horší… X
393
„Marek?― strčil Štefan chvíli před čtvrtou hodinou hlavu do dveří. „Môţeš k nám na moment?― Rychle však poznal, ţe Marek za nimi nemŧţe. Z toho prostého dŧvodu, ţe uţ tady nebyl. Štefan se zamračil, vešel dovnitř a rozhlédl se. Všechny Markovy věci byly pryč. Zjevně tedy Marek nečekal na vyřešení té lapálie s Tóthem a odešel pryč, aniţ to někomu řekl. Za jiných okolností by jej to hodně roztrpčilo, po rozhovoru s kapitánem Valkem se na to ale díval trochu jinak. Všiml si papíru na stole. Byla to zpráva, kterou po Markovi chtěl. Sebral ji, a aniţ si ji přečetl, strčil ji do kapsy. Později ji zaloţí mezi ostatní papíry, zaplaťpámbu uţ nebyla potřebná. Problém se vyřešil díky kriminalistovu zásahu. „Je preč, však?― poloţil Valko řečnickou otázku a zŧstal stát na prahu místnosti. Štefan jen přikývl, na to nebylo třeba odpovídat. „Úprimne povedané, ani ma to veľmi neprekvapuje,― pokračoval Valko. „Musí ma mať za posledné dva dni plné zuby. Ale aj tak by som s ním potreboval hovoriť.― „Skúste mu zavolať,― řekl Štefan a ukázal na telefon na svém pracovním stole. „Vďaka,― přijal Valko vděčně nabídku. „Mám síce mobilný telefón, ale máme drsný limit na hovory…,― dodal na vysvětlenou. Štefan se jen pousmál. „Myslel som si to,― řekl vlídně. „Tieţ pracujeme pre erár…― Valko vylovil z kapsy notýsek s telefonními čísly a nalistoval v něm Marka. Napřed zkusil mobil. Byl hluchý. Vytočil tedy Markovu pevnou linku. Telefon vyzváněl, ale i kdyţ jej nechal zvonit nezdvořile dlouho, nikdo ho nezvedl. „Nie je doma,― otočil se ke Štefanovi. Ten jen pokrčil rameny. „Moţno je ešte na ceste…― „A ten hluchý mobil?― opáčil Valko nepřesvědčeně. „Sme medzi kopcami, vraj sa to časom zlepší, ale zatiaľ tu nie je zďaleka všade signál…― „Hm, skúsim to teda ešte neskôr. Ale teraz ma tak napadlo, pán Varga, nemáte náhodou číslo na rodinu pána Koudelku v Čechách?― Štefan se zamyslel. „To neviem,― odpověděl. „Ale počkajte, pozriem sa do jeho osobných materiálov.― 394
Valko se pohodlně posadil ke stolu a díval se, jak se Štefan probírá papíry v tlustém šanonu. „Prepáčte,― ozval se Valko, který dostal chuť na cigaretu. „Môţem si tu zapáliť?― Štefan se zamračil. „Nehnevajte sa, ale beţte si zapáliť von. My tu nefajčíme. A nechcem robiť výnimky, vyháňam odtiaľto s cigaretou aj našich vlastných ľudí.― „Chápem,― zvedl se Valko ze ţidle. „Ja si ale po tom behaní po vonku potrebujem zrovnať pľúca, za chvíľku sa vrátim.― Štefan pokýval hlavou a vytáhl z pořadače jednu sloţku. Byly v ní Markovy osobní údaje. A v jednom starším ţivotopise tam našel i jakési brněnské telefonní číslo. Opsal je na kousek papíru a vyšel ven za Valkem. „Neviem, či je to domov, ale je to do Brna,― řekl a podal mu to číslo. „Snáď vám to pomôţe, pretoţe nič iné uţ nemám.― „Ďakujem, s dovolením to ešte od vás vyskúšam,― poděkoval trochu roztrţitě Valko. „Ale povedzte mi prosím najprv ešte jednu vec. Tamto zelené auto na parkovisku pri kostole, tá stará škodovka, nie je to náhodou auto pána Koudelku?― X Marek se narovnal, zpevnil ramena a vyhledal pohledem Antona. Podíval se mu upřeně do očí a bezostyšně řekl: „Tak jsem tady, jak jsem slíbil. Tohle,― ukázal spoutané ruce, „to je snad zbytečný." Antonovi se na okamţik rozšířily oči. Přemýšlel, jestli je Marek tak drzý nebo tak sebevědomý. Za jiných okolností by mu to moţná i imponovalo, ale byli tady kvŧli něčemu úplně jinému. „Pôjdeme to prebrať dovnútra,― řekl. „Vy dvaja zakryte auto a vy dvaja pôjdete s nami,― rozdal úkoly. Marek si všiml, ţe za chatou stojí ještě jeden vŧz, nyní zakrytý zelenou plachtou. Dovtípil se, ţe je tam nejspíš ukryté Antonovo černé audi. Takţe dvě auta a pět chlapů, uloţil si do paměti informaci pro pozdější pouţití. Na delší přemýšlení neměl ale čas, protoţe ho určení dva muţi popadli za ramena a strkali ho za Antonem do chaty. Kdyby ho nechali jít normálně, bylo by to pro všechny snadnější a pohodlnější, ale asi bylo marné jim to vysvětlovat. Po395
třebovali si na něm dokázat, ţe ho mají ve své moci a ţe oni tady šéfují. Vyšli po schodcích na terasu, prošli okolo kuchyňky, jejíţ dveře tehdy v zimě Marek musel vyrazit, a vešli do srubu. Pět z osmi lŧţek ve čtyřech patrových postelích bylo rozestláno, všude po zemi i po skříních se válela spousta věcí. Ve velké místnosti byl nepořádek, jaký dokáţe vyrobit jen pět chlapŧ. Marek vše přelétl pohledem, ale věci ho momentálně vŧbec nezajímaly. „Kde je Andrea?― zeptal se Antona. „Slíbil jste mi, ţe se s ní tady uvidím. Chci ji vidět.― „Uvidíte ju,― odpověděl Anton a kývl na jednoho z poskokŧ. Ten otevřel dveře vedoucí do malého pokoje, druhé a poslední místnosti v chatě. Byla tam jedna skříň a dvě postele. Na jedné z nich leţela Andrea. Ruce měla připoutané provazem k pelesti a ústa přelepená náplastí. Oči se jí rozšířily úţasem, radostí i úlekem, kdyţ zahlédla Marka se spoutanýma rukama, a posadila se, jak jí to pouta dovolila. Bylo na ní vidět, ţe chce vstát, ţe chce mluvit. Marek vyrazil směrem k ní, ale jeho stráţci ho zadrţeli a pohlédli na Antona. Marek se na něj zuřivě podíval a zařval: „Sundejte jí to! Chci s ní mluvit! Chci se přesvědčit, ţe jste jí neublíţili!― Anton se zamyslel a po chvíli přikývl. „Pusťte ho,― řekl. „Máte minútu,― dodal směrem k Markovi. „Jednu jedinú minútu.― Marek na nic dalšího nečekal. Setřásl ze sebe ty dva hlídací psy a vběhl do sousedního pokoje. Klekl si k posteli a spoutanýma rukama co nejněţněji strhl pásku z Andreiných úst. Potom jí přetáhl ruce přes hlavu, pevně ji objal a přitiskl k sobě. Z očí se mu koulely slzy jako hrachy. „Tolik jsem se o tebe bál, miláčku. Jsi v pořádku? Neublíţili ti?― zašeptal jí do ucha. „Nie, zatiaľ nie,― odpověděla mu rovněţ šeptem uslzená Andrea. „Čo Barborka?― „Je v pořádku, v bezpečí. Blázínku, proč ses vracela domŧ?― „Musela som, sledovali ma celú cestu, bála som sa, ţe za nami pôjdu aţ… aţ na miesto. Nechcela som ohroziť Barborku. Vedela som, ţe im ide o mňa. Volala som ti, bol si vypnutý. 396
Marek, som taká šťastná, ţe ťa vidím, strašne, strašne som sa o teba bála. Tí chlapi tu rozprávali rôzne veci… Si v poriadku?― „Zatím ano,― odpověděl Marek a Andrea se při těch slovech zachvěla. „Poslyš, dostanu tě odtud. Nevím ještě přesně jak a kdy, ale jakmile ucítíš šanci, utíkej pryč, na nic nečekej. Slib mi…― „Tak dosť!― ozval se hrubý hlas a čísi ruce Marka odtrhly od Andrei. „Čas vypršal, vy dvaja ufňukanci! Dosť kecania som povedal! Anton uţ čaká!― X „Je to Marekovo auto,― řekl Štefan, kdyţ spolu s Valkem přešli přes náměstí a obešli kolem dokola hráškově zelenou škodovku. „Presnejšie povedané, patrí jeho ţene, ale teraz keď sú manţelia… Chcem tým povedať, ţe Marek týmto autom prišiel,― zamotával se zmatený Štefan do odpovědi. „Kde je, keď má auto tu?― vylétlo z něj rozčíleně. Valko pokrčil rameny. „To ja neviem. V práci nie je. Doma neberie telefón, mobil je hluchý. Auto stojí na parkovisku. Jediné, čo si trúfam povedať s istotou je, ţe dnes neodišiel svojím autom.― Štefan po něm šlehl znechuceným pohledem. To tedy byla policajtská logika. Ale Valko to ignoroval a dál uvaţoval nahlas. „Mne z toho vychádza, ţe je buď tu niekde v okolí schovaný, pretoţe sa so mnou nechce stretnúť a čaká, kým odídem. Alebo uţ niekam odišiel, ale nešiel, z nejakého dôvodu, ktorý zatiaľ nepoznáme, svojím autom. Mohol ísť autobusom alebo sa zviezť s niekým iným… Čo si o tom myslíte?― otočil se na Vargu. „Úprimne povedané, som z toho jeleň a nemyslím si radšej vôbec nič,― zavrtěl hlavou starý stráţce. „No hej,― povzdechl si Valko. „Ja viem, nedáva to veľmi zmysel. Tak si aspoň skúsime ešte raz zavolať. Môţem zase od vás?― X 397
„Dobrý deň. Tu je inţinier Valko, Slovenská poisťovňa Banská Bystrica. S kým hovorím, prosím? Pani Koudelková? Výborne, vás som potreboval! Pani Koudelková, prosím pekne, nie je u vás doma náhodou na návšteve váš syn alebo vaša nevesta? Nie, nič váţne sa nestalo, likvidujeme menšiu poistnú udalosť, na ich ulici prasklo vodovodné potrubie a voda čiastočne zatiekla aj do domu vašich mladých. Nie sú doma, tak sa ich snaţíme kontaktovať, kvôli škodám, chápete… Takţe vravíte, ţe u vás nie sú a ani ich v dohľadnej dobe nečakáte… Hm, no, čo sa dá robiť, skúsime to u pána Koudelku v práci. Prosím pekne, keby sa tam niekto z nich ukázal, zavolajte mi, áno? Ďakujem. A, aby som nezabudol, nemá pán Koudelka alebo jeho pani ešte nejaký iný mobil? Na čísle, čo nám dali, sa nikto nehlási. Hm, tak nemá… Tak to uţ je naozaj všetko. Ďakujem vám za pomoc, pani Koudelková, a skutočne si nerobte starosti, je to len drobnosť. Dopočutia.― „Čo to malo znamenať?― zavrčel za všech okolností čestný Štefan, který bytostně nesnášel, kdyţ v jeho okolí někdo lhal. „Aká poistná udalosť? Prečo jednoducho nepoviete pravdu?― Valko pokrčil lhostejně rameny. On s tím takový problém neměl. „Nerád plaším ľudí zbytočne. A ja zatiaľ nič konkrétne vlastne neviem. Počujte, pán Varga, ako dlho môţe trvať cesta z Rudnej do Brna?― „Autom alebo hromadnou dopravou?― „Vzhľadom na to, ţe auto stojí tamto na námestí, tak skôr tou hromadnou dopravou…,― neodpustil si Valko sarkasmus v hlase. Štefan se zamyslel. „Záleţí na prípojoch. Ale počítam tak osem, deväť hodín. Prečo?― „Pán Koudelka včera vypovedal do protokolu, ţe jeho pani s dcérou odcestovali do Brna k rodičom v sobotu predpoludním. Na plánovanú návštevu. Dnes je nedeľa popoludní a jeho mamička o ničom nevie. Tak sa pýtam, kam išla pani Koudelková s dcérou, ţe mi to pán Koudelka nemohol povedať a radšej zaklamal pri výsluchu? A kam sa nám stratil sám pán Koudelka?― Kriminalistŧv mobil zazvonil. Valko jej přiloţil k uchu a poslouchal. „Áno, k informačnému stredisku,― řekl a zavěsil. „Pri398
šiel mi odvoz, pán Varga, takţe sa pre dnešok rozlúčim. Mám ešte nejakú prácu. Keby sa tu pán Koudelka predsa len ukázal, nech mi zavolá. Je to dosť dôleţité.― Potřásl rukou zachmuřenému a zamyšlenému stráţci, vyšel z budovy a nastoupil do přistavené Felicie. „Do Bystrice, pán kapitán?― zeptal se mladý řidič. Valko přikývl. „Alebo nie,― rozmyslel si to. „Zastavíme sa cestou ešte raz v Rudnej.― X „Zájdi najprv k tomu ich bufetu,― řekl Valko řidiči, kdyţ vjíţděli do Rudné. „Či náhodou nebude tam,― dodal. Zaparkovali u nádraţí a zašli k bufetu. Valko vzal za kliku. Bylo zamčeno. „Tam nikto nie je!― ozvalo se od nádraţí. Otočili se. Byl to děda Debnár, starý výpravčí, který právě vypravil vlak a vracel se do své kanceláře. Sundal si čepici a otíral si kapesníkem pot z čela. „Viete, chlapci, kým tam predávala tá dievčinka sama, tak mala otvorené skoro stále, ale odkedy sa vydala… Hm, a zvlášť v poslednej dobe majú viac zavreté neţ otvorené,― dodal nespokojeně. Policisté se po sobě podívali. „Vďaka, pane,― řekl Valko. „Viete, my sme od polície a vyšetrujeme vraţdu pána Hriňu. Viete o tom, však?― „No samozrejme, taká strašná vec. Ako by som nevedel, motá sa tu od včerajška kvôli tomu toľko cudzích ľudí.― „No áno, my sme jedni z nich. Nespomenul by ste si, kedy ste naposledy videl pani Koudelkovú?― „Ale to viete, ţe áno, včera chvíľu po jednej. Niekam odchádzala autom s tou ich malou. Batoţiny mala ako na severný pól.― „Autom? Tou ich zelenou škodovkou? „No, iné auto snáď ani nemajú." „A ste si istý, ţe to bolo aţ okolo jednej? Nemohlo to byť skôr? Uţ pred poludním? Nemýlite sa? „Mladý muţ, ja som starý ajznboňák a v hodinách sa nemýlim. Nemohlo to byť skôr. Dvanásť päťdesiatsedem som totiţ vypravoval osobák do Brezna. A Andrea odišla aţ potom.― 399
„Aha, nechcel som sa vás dotknúť. A pána Koudelku ste videl tieţ včera?― „Hej, niekoľkokrát. Ale naposledy som ho videl dnes ráno. Mal nejakú návštěvu. A viete, čo je zvláštne? Stavil by som sa, ţe tí ľudia boli uňho doma ešte potom, ako odišiel do práce. Vravel som si, ţe sú asi tieţ od vás.― „Je to veľmi pravdepodobné,― usmál se Valko a podal muţi ruku. „Ďakujeme za váš čas, pane, veľmi ste nám pomohol,― rozloučil se. Střelil pohledem po svém kolegovi a vydali se k domu Koudelkových. „Od nás to nikto nebol,― sykl mladý policista, kdy odešli z doslechu. „Hej, ja viem,― odpověděl Valko. „A zdá sa tieţ, ţe pani Koudelková odišla aţ potom, ako jej manţel našiel mŕtvolu. A nie predtým, ako sa ma snaţil Koudelka včera aj dnes presvedčiť.― „Čo sa to tu deje, pán kapitán?― „To ešte neviem. Ale my na to prídeme.― Došli ke dveřím Koudelkovic domu a Valko zazvonil na domovní zvonek. Nikdo otevřít nepřišel. Zkusil to ještě jednou, tentokrát déle, ale se stejným výsledkem. Vzal za kliku. Bylo zamčeno. Na chvíli se zamyslel. Potom kývl na kolegu, otevřeli si branku a prošli zahradou k zadnímu vchodu. Valko zaklepal, a kdyţ se opět nic nedělo, stiskl kliku. Tentokrát jim přálo štěstí. Bylo odemčeno. „Poď so mnou, ale ničoho sa nedotýkaj,― řekl Valko mladému kolegovi a vešel dovnitř. „Pán kapitán,― ozval se mladý policista poněkud nervózně, kdyţ svého nadřízeného dostihl v obývacím pokoji. „Nemali by sme na toto mať povolenie?― Kapitán mu hned neodpověděl. Stál uprostřed pokoje a prohlíţel si spoušť, která tady zŧstala po ranní bitce Marka s Fredem. Zamračil se, kdyţ našel několik krvavých skvrn na koberci. „Ja som tu dnes ráno bol, tamto som sedel,― ukázal na převrácené křeslo. „A ten bordel tu nebol,― řekl chmurně. Čo sa tu sakra stalo?, pomyslel si. Do riti, kto sa to tu s nami hrá na schovávačku? „Máš pravdu, potrebujeme papiere,― vzpamatoval se po chvíli a obrátil se k podřízenému. „Potrebujeme strašne veľa papie400
rov. A to bude práca pre teba. Zoţeň zajtra toho výpravcu, chcem mať jeho výpoveď zaprotokolovanú. A vybav povolenie na domovú prehliadku tohto baráku a toho ich bufetu. A nechaj pri tej príleţitosti vystaviť aj medzinárodné zatykače na Koudelku a jeho ţenu. Zajtra to všetko chcem mať na stole,― dodal a mladý policista jen protočil panenky. Na večerní rande se svou přítelkyní mohl v klidu zapomenout, dneska se domŧ nedostane. „Začnem na tom pracovať hneď ako sa vrátime do práce, pán kapitán,― odpověděl však nahlas. „A aký dôvod na zadrţanie chcete uviesť do tých zatykačov?― „Podozrenie z vraţdy Jaroslava Hriňu…― X Dva chlapi Marka dostrkali zpět do přední místnosti. Zatímco mluvil s Andreou, někdo tam udělal uprostřed pokoje volné místo. Věci byly odkopány stranou, stoly posunuty ke zdi. Vznikl tak jakýsi ring, v jehoţ čele čekal Anton. Marka strčili před něj a jeho lidé jej obstoupili ve volném kruhu. Hm, přímo taneční parket. Tady bude asi ještě veselo, pomyslel si Marek. Bylo mu to ale jedno, v tuto chvíli byl vděčný, ţe našel svou Andreu ţivou a zdravou. „Porozprávali ste sa?― zeptal se Anton tichým hlasem. „Ano,― odpověděl Marek. „Je vaša pani v poriadku?― zeptal se Anton a přistoupil blíţ k Markovi. „Ano, je v pořádku. Děkuji, ţe jste dodrţel slovo,― odpověděl Marek a jakkoliv mu byl ten násilnický chlap odporný, tohle myslel upřímně. Anton pokýval hlavou a pomalu Marka obešel. Postavil se za něj a řekl: „Ja som svoje slovo dodrţal,― řekl zvolna. „Ale vy nie.― „Nerozumím,― odpověděl Marek a překonal instinkt, který mu velel se otočit. „Povedal som snáď jasne a zrozumiteľne, ţe nemáš nikomu telefonovať. A ty si niekomu včera večer z Bystrice telefonoval, a keď ťa pri tom chlapci nachytali, mobil si zahodil,― odloţil 401
Anton definitivně předstíranou zdvořilost a přešel do tykání. Změnil se i jeho hlas, teď byl nepříjemně mrazivý a řezavý. „Komu si volal?― zeptal se. „Vám přece,― odpověděl Marek bez zaváhání. Tuhle otázku čekal a odpověď si připravil. „Mluvili jsme spolu, volal jsem domŧ a místo mé manţelky jste to zvedl vy. Nevzpomínáte si snad?― Strašná rána pěstí do pravé ledviny mu byla odpovědí. Sykl a klesl na koleno. Do hajzlu, zaklel v duchu, nebere si zrovna rukavičky. „Vstaň,― poručil Anton a Marek se zvedl a znovu se napřímil. „Obaja vieme, ţe klameš,― řekl Anton. Marek neodpověděl, nemělo to smysl. Všichni v místnosti dobře věděli, jak to ve skutečnosti bylo. Slyšel, jak se Anton zase přemístil, ale neviděl ho, pořád ho měl někde za zády. „Povedal som, ţe nebudeš robiť ţiadne problémy, a ty si dnes ráno napadol a zmrzačil Freda,― řekl Anton a ostatní souhlasně zamručeli. „Do prdele! Tak to přece nebylo! Ten debil si začal! Napadl on mě! Je to normální psychopat! Máte si ho drţet na kratším vodítku a nepouštět ho samotnýho mezi lidi, kdyţ ho nedokáţete zvládnout!― odpověděl Marek naštvaně. Přestoţe tentokrát víceméně nelhal, uţ věděl, co bude následovat. Nespletl se. Antonovou rychlou odpovědí byla další tvrdá rána, tentokrát do levé ledviny. Marek vykřikl bolestí a klesl na obě kolena. Tahle rána se Antonovi povedla mnohem líp neţ ta první. Prohnul se v zádech, zhluboka dýchal a čekal, aţ ten nápor ostré bolesti pomine. Zabiju tě, pomyslel si. Zabiju tě… „Nie, nemláťte ho! Prosím!― zaslechl ze zadní místnosti Andreu, jak za něj prosí. „To predsa nie je nutné!― „Ako to, ţe tá suka zase nemá zalepenú hubu?― křikl Anton vztekle a Marek slyšel, jak dva chlapi Andreu rychle umlčují. Vstal a narovnal se. Ne, on se jim za ţádnou cenu nepoddá. Kdyby ho měli umlátit. Tu radost jim neudělá. Anton ho znovu obešel a postavil se před něj. „Bolí?― zeptal se a zlomyslný úšklebek mu zkřivil tvář. 402
„Běţ do prdele,― odpověděl mu Marek a plivl mu do obličeje. Kolem něj to výhruţně zahučelo a muţi se přiblíţili. Antonovi ztuhly rysy a zbledl. Utíral si kapesníkem slinu a v očích měl vraţdu. Marek čekal, ţe se na něj vrhne, ale Anton se ovládl. To ovšem nevěstilo nic dobrého. „Beţ von stráţiť,― poručil Anton Skobovi a ten více neţ ochotně vypadl z chaty ven. „A ty sem priveď tú ţenskú,― přikázal Anton dalšímu muţi. „Čo s týmto tu, šéfe?― zeptal se další a ukázal na Marka. „Máme ho priviazať?― Anton se podíval na Markovy ruce stále ještě spoutané policejními ţelízky a zavrtěl hlavou. „Nie, to nebude treba,― odmítl. „Nechajte ho tak. On pán Koudelka s nami totiţ BUDE spolupracovať celkom ochotne,― zdŧraznil. Marek se zamračil. Co sakra ten hajzl chystá? Přivedli Andreu, ale nechali jí svázané ruce a zalepená ústa. Postavili ji vedle Marka. „Vysvetlím vám dvom pravidlá,― řekl Anton a rty mu zkřivil ošklivý úšklebek. „Za kaţdú nesprávnu odpoveď a za kaţdú ranu, ktorej sa ty uhneš,― ukázal na Marka, „dostane ona,― ukázal na Andreu, „dve rany namiesto teba.― Ostatní chlapi se pobaveně zasmáli, zjevně nehráli takovou „hru― poprvé. Jeden se postavil za Andreu a Marek koutkem oka zaregistroval, ţe v pravé ruce třímá kus silné gumové hadice a poplácává si s ní do dlaně. Nebyl to hezký zvuk. Andrea pobledla a na čele se jí objevily kapky potu. Anton přistoupil těsně k Markovi a zasyčel mu do obličeje: „Rozumel si tomu?― „Ano,― hlesl Marek. „Zle! Musíš viac nahlas!― křikl Anton a kývl na muţe za Andreinými zády. Ten se rozpřáhl a s rozmyslem Andreu přetáhl hadicí přes záda. Marek sebou škubl, jako kdyby tu ránu dostal on sám, a vypadal, ţe se vrhne Andreji na pomoc. Anton ho ale zastavil zdviţeným prstem. „To bola zatiaľ len jedna rana,― řekl varovně a podíval se Markovi do očí. „Ešte bude jedna. Sám za to môţeš. A ak sa pohneš, dostane daľšie dve!― Marek ztuhl. Na Andreina záda dopadla druhá zvučná rána a Marka bodlo 403
u srdce. Stokrát raději by tomu pendreku nastavil vlastní záda. Cítil, jak se v něm vaří krev. Otočil hlavu, aby viděl na Andreu. Byla bledá, ale oči jí ţhnuly jako tenkrát, kdyţ zastřelila Mária. Nebyl v nich strach ani bolest, naopak. Jako kdyby mu svým pohledem chtěla dodat sílu. Pohodila vzdorně hlavou a cosi mu očima signalizovala. Marek to přečetl, trochu překvapeně, ale i trochu pobaveně se usmál a přikývl. Vţdycky se v emočně vypjatých chvílích dokázali dorozumět i beze slov. „Taky tě miluju,― řekl a otočil se zpět k Antonovi. „Běţ do prdele, hajzle prašivej,― řekl pomalu a srozumitelně. A vší silou, kterou byl schopen do spoutaných paţí vloţit, praštil překvapeného Antona do brady. Knokautovaný Anton ještě nedopadl na zem, kdyţ se na Marka sesypaly ze všech stran surové rány. A pak někdo zhasl a byla tma. X Kdyţ přišel Marek k vědomí, seděl připoutaný na ţidli. Oblečení měl promočené, jak ho někdo křísil kýblem studené vody, na hlavě měl čerstvou bouli a po těle pár nových podlitin, ale jinak to nebylo tak zlé. Čekal by, ţe bude v mnohem horším stavu. Potřepal hlavou, aby znovu nastartoval otřesený mozek, několikrát si odplivl a rozhlédl se. Anton seděl obkročmo na ţidli proti němu, ruce měl opřené o opěradlo a z očí mu sršely blesky. Na levé tváři se mu vybarvovala čerstvá modřina, jejíţ velikost naplňovala Marka uspokojením. Za zády cítil ty tři gorily, Skoba tady nebyl, asi pořád ještě venku hlídal, ale ani Andreu nikde neviděl. Zdálo se mu však, ţe ji slyší plakat za zavřenými dveřmi ve vedlejším pokoji. Dobře, pomyslel si. Aspoň je ţivá. Tak teď se snad začneme bavit a nebudeme ji do toho tahat. Podíval se vyzývavě na Antona. Zahleděl se mu upřeně na tu modřinu a usmál se. „Bolí?― zeptal se a dal si záleţet, aby to znělo soucitně.
404
Antonem zalomcoval vztek. „Keby som od teba nepotreboval informácie, bol by si uţ mŕtvy,― zavrčel. Znělo to trochu nakřápnutě, zaznamenal Marek spokojeně. „Promluvit jsme si mohli hned,― odpověděl nahlas. Ani jeho hlas nezněl úplně stoprocentně, opuchlé rty dělaly své. Ignoroval to, nedá před těmi gaunery najevo ţádnou slabost. „Mŧţu vám říct všechno, co chcete slyšet. Má ţena neví nic, taháte ji do toho zbytečně, nemá vám co říct. To divadlo tady bylo úplně zbytečný.― „Ako môţeš vedieť, čo chcem počuť?― zavrtal se Anton do Marka pohledem. „Tebe snad nezajímá, jak umřel ten bastard Mário a kde je zahrabanej?― řekl pomalu. Napětí v místnosti zhoustlo a kruh kolem něj se znovu utáhl. Anton však kývl rukou a muţi ustoupili. Takţe toto ho doopravdy zajímá, pomyslel si Marek s úlevou. Kdyby ne, neměli by se s Antonem o čem bavit. A to by bylo hodně zlé. „Tak presne toto ma skutočne zaujíma,― připustil Anton. „A je to tieţ jediný dôvod, prečo ešte nie si mŕtvy. Tak začni hovoriť a snaţ sa ma veľmi nenaštvať.― Marek po něm loupl pohledem, nadechl se a spustil nacvičenou básničku: „Mário se loni na podzim zastavil u nás v bufetu. Byl jsem tam tehdy sám, Andrea byla doma a starala se o nemocnou dcerku. Mário tehdy dost chlastal, lil do sebe whisky jako vodu. Zŧstal po zavíračce jako poslední a neměl se k odchodu. Ani zaplatit nechtěl. Chtěl jsem ho vyhodit, ale byl agresivní. Začali jsme se rvát. Podcenil jsem ho. Byl hodně dobrej a se mnou by to dopadlo špatně, ale měl jsem tam bouchačku a v sebeobraně jsem ho zastřelil. Pak jsem zpanikařil. Nechtěl jsem volat policajty. Neměl jsem papíry na tu zbraň a bál jsem se, ţe to neuznají jako nutnou sebeobranu. Nechtěl jsem jít do basy. Odvezl jsem tělo do hor, hodil ho do jedný díry a doufal, ţe ho tady nikdo nikdy nebude hledat.― Odmlčel se a podíval se na zamračeného Antona. „Klameš,― řekl Anton a upřeně se zahleděl Markovi do očí. Marek jeho pohled vydrţel. „V čem podle tebe lţu?― „Nebol si na to sám.― 405
Markovi zatrnulo. Nevěděl, co všechno se Anton dozvěděl od nebohého Jardy. Ale rozhodl se řídit radou, kterou mu kdysi dal jeden jeho několikrát trestaný a mnohokrát vyšetřovaný kamarád, a sice přiznávat jenom to, co mu mohli dokázat. O Jardovi nepochybně věděli, toho mohl přiznat. Navíc, jemu uţ ublíţit nemohli. „No, opravdu jsem nebyl sám,― odpověděl váhavě. „Kdyţ bylo po všem a Mário tam leţel na zemi mrtvý, přišel nečekaně jeden štamgast. Jarda. Pomohl mi s odvozem těla. Nemluvil jsem o něm, protoţe jsem ho nechtěl do toho zatahovat. Je to mŧj problém, ne jeho.― Sledoval pozorně Antona a všiml si, ţe sotva patrně přikyvuje. Tohle tedy od Jardy věděl. „Jak jste na Jardu vlastně přišli a proč jste ho zabili?― zkusil se zeptat. „Prečo si myslíš, ţe sme to boli my?― opáčil Anton chladně. „Ale no tak, vyser se na to. Teď uţ je to snad jedno, ne?― zasmál se Marek. „Jarda se nezabil sám ani nevypadal, ţe by dostal infarkt, někdo ho zavraţdil. Shodou okolností měl v sobě kulky stejný ráţe jako náš postřelenej pes, který další shodou okolností pasujou do těch maloráţnejch bouchaček, co taháte s sebou. A shodou okolností jste nám právě vy vlezli na dvŧr a shodou okolností jste unesli Andreu a potom mě. Tak na co si tady budeme hrát, hm? Na pimprlový divadlo? Na tajemství? Do prdele, stejně mě nenecháte ţivýho odejít, tak mi to přece uţ mŧţete říct. Těţko se o to s někým podělím,― zavrčel. Anton se ušklíbl. „V jednom máš pravdu. Nenecháme ťa odísť ţivého,― řekl a čekal, jestli se ta informace na Markovi nějak projeví. Ale Marek zachoval pokerový obličej, ostatně, nedozvěděl se nic nového. „No prima, tak aspoň v tom máme jasno,― řekl jen suše. „A co ten Jarda? A Mário? Jak jste na to vlastně přišli? Proč jste ho hledali tady? Myslel jsem, ţe to byla čistá práce, ţe nezŧstala ţádná stopa…― Anton se zamračil. Ako to, ţe ten chlap nie je posraný od strachu? Byl uţ dlouho rozhodnutý, ţe Marka i s Andreou nakonec zabijí, nemohl si dovolit nechat za sebou svědky, ale 406
svým zpŧsobem mu jejich nepoddajnost imponovala. A usoudil, ţe si mŧţe dovolit trochu velkorysosti. „Samozrejme, ţe sme Mária začali hľadať, keď sa nevrátil domov,― odpověděl. „Vedeli sme, kam šiel a za kým. Zistili sme, ţe odcestoval domov, ale nedošiel. Takţe bolo jasné, ţe musel zmiznúť niekde po trase. Kurva, stálo ma kopu času a peňazí, kým sme v jednej krčme na trase vlaku úplnou náhodou začuli toho tučného ryšavého oţrana rozprávať zaujímavú historku, ako odpratával nejakú mŕtvolu. Začali sme ho sledovať a nakoniec som k nemu poslal chlapcov, aby sa s ním porozprávali. Ukázalo sa to ako dobrá stopa, všeličo sme sa od neho dozvedeli. Aj keď bolo veľa toho, čo nám nepovedal, pretoţe ho jeden skurvený idiot v zlosti podrezal,― zachvěl se mu hlas vztekem a upřel rozzlobený pohled na jednoho z muţŧ za Markovými zády. „Ale dôleţité bolo, ţe nám stihol povedať tvoje meno. Začali sme ťa sledovať a všetko nám to pomaly začalo do seba zapadať.― Tak přece jenom to byl Jarda, kdo si v opilosti pustil pusu na špacír a vykecal, co neměl, pomyslel si Marek smutně. Hlavně, ţe měl tenkrát takovou péči o mě… Pitomec jeden oţralej, prý skončím v té díře taky. I kdyţ, v tom se asi nespletl. Do prdele, sebe tím zabil a nás asi taky… Marek navenek ani nemrkl, ale uvnitř se cítil strašně. Vţdycky se podvědomě bál, ţe se Jarda jednou někde opije a promluví na veřejnosti. Bohuţel se to vyplnilo… „No, ale pretoţe nám ten tučný sviniar nepovedal to najdôleţitejšie, chcem zvyšok tej histórie počuť od teba,― upoutal Anton znovu Markovu pozornost. „Preto si tu.― Marek zbystřil. Co všechno vlastně Jarda prozradil? Mluvil o Andree? To musí zjistit. A pokud to jen trochu pŧjde, Andreu z toho vynechat. „Řeknu ti všechno,― řekl nahlas. „Co chceš slyšet?― „Prečo Mário vystúpil z vlaku práve v tej vašej riti?― poloţil Anton první otázku. „Tak to netuším,― odpověděl Marek. Anton se zamračil. „Hele, chci k tobě bejt upřímnej, ale tohle fakt nevím. Prostě se tam objevil, sedl si do kouta a začal chlastat. Třeba měl splín, protoţe dostal kopačky od baby, co já vím. Do prdele, jak mám 407
vědět, co se mu honilo v palici a proč někde vystoupil z vlaku?― vyjel na Antona, aby agresivitou odvedl pozornost od této otázky. Tady by pravdu říkal jen velmi nerad. „Hm,― zamyslel se Anton. „Povedz mi ešte raz, ako presne Mário umrel?― „Uţ jsem ti to říkal. Byl agresivní. Navezl se do mě kvŧli tomu, ţe jsem Čech, a řekl mi takový věci, ţe jsem se neovládl a jednu mu natáhl. Oba jsme měli trochu popito. On na mě vytáhl takovou dlouhou vystřelovací kudlu, já na něho zase bouchačku, co jsme kdysi koupili od Rusákŧ. Měl jsem kliku, ţe jsem ho trefil hned na poprvý do srdce, protoţe jinak by mě on asi vykuchal. A to bych nerad. Jestli měl být někdo mrtvej, tak raději on. I kdyţ teď to nevypadá, ţe bych si nějak extra pomohl.― Kdosi za ním se uchechtl, ale Anton ho zpraţil pohledem. „Začínaš ma srať, ty vidlák, ale to si vybavíme neskôr,― řekl. „Teraz mám ešte pár otázok. Vravel si, ţe si telo odviezol niekam do hôr. Bol si sám, alebo ti s tým niekto pomáhal?― „Nebyl jsem sám, pomohl mi právě ten Jarda, co jste ho zabili. Byl jsem rád, ţe mi pomáhá, sám bych to asi nezvládl,― odpověděl Marek klidně, ale uvnitř se v něm vše chvělo. Ještě ţe nemají detektor lţi, pomyslel si. Nicméně se zdálo, ţe se Anton s jeho odpovědí spokojil. „Prečo ti pomáhal?― chtěl vědět Anton. „Byl to kamarád. A my vidláci drţíme při sobě.― „A keď ste s tým kamarátom odváţali telo, stretli ste cestou niekoho?― zeptal se Anton. V Markově mozku zablikala varovná kontrolka. On to ví, a právě proto se na to ptá, zkouší mě, pomyslel si. „Jo, jednoho lesníka,― odpověděl podle pravdy. Tady naštěstí nebyl dŧvod si vymýšlet. „Kousek nad tou závorou u Velké louky, vracel se z lesa. Ale nevěděl, co vezeme, namluvili jsme mu, ţe jedeme pro vodu na Studňu.― Anton znovu nepatrně přikývl. Hm, fakt to věděl dopředu, pomyslel si Marek, který pozorně sledoval jeho neverbální projevy. Marek si najednou uvědomil, ţe dosud nepadlo ani slovo o Andree. Bylo snad moţné, ţe Anton o její účasti nic neví? Ţe 408
mu to Jarda neřekl? Ţe netuší, ţe tu pistoli, která zastřelila Mária, drţela v ruce právě ona? Nebo si to šetří jako trumf, kterým ho srazí do kolen? Marek si málem zavařil závity na mozku, jak usilovně přemýšlel. A hlavou mu náhle bleskla ještě jedna myšlenka. Znala ta banda vůbec spojitost mezi Máriem a Andreou? Bylo to deset let, co utekla pryč z Bratislavy a nastěhovala se sem. To je hodně dlouhá doba. Mohl si na ni někdo z těch chlapů, co jsou tady, pamatovat? Byli uţ v té době členy gangu? Většina jich je dost mladých. Kolik jim bylo před deseti lety, patnáct? Sedmnáct? Mário Andreu bezesporu dobře znal a měl s ní nevyřízený osobní účet, takţe mu nedělalo problém ji poznat i po deseti letech, ale tihle ostatní? Kdyţ o tom tak přemýšlel, nic tomu nenasvědčovalo. Ano, unesli ji, aby se dostali k němu a aby na něj získali páku. Dobře, to dává smysl. Ale neubliţovali jí. Rozhodně ne tolik, kolik by se dalo očekávat, pokud by znali její hlavní roli v celém příběhu. Oni hledali svého ztraceného šéfa, a kdyţ zjistili, ţe je mrtvý, hledali toho, kdo ho měl na svědomí. A to byl v jejich očích on. A vypadalo to, ţe tam také jejich zájem končí. Šli po něm, ne po Andree. Kdyby ano, byla by teď uţ nejspíš mrtvá. Marek se snaţil nepropadat optimismu, ale naděje, ţe se smrtí Mária snad konečně přeťala poslední vazba mezi Andreinou minulostí a současností, ho naplňovala radostí. Jenţe hned vzápětí si uvědomil, ţe se strašlivě mýlí, ţe toto bude platit jen do okamţiku, kdy se v tom začne zase někdo šťourat a Andreinu minulost vytáhne znovu na světlo. A mŧţe se objevit nějaký nový mstitel. Posmutněl. Ne, pomyslel si, zřejmě si ten svůj kříţ kaţdý z nás musí nosit aţ do konce. Před vlastní minulostí prostě není úniku. V pořádku. Jenomţe tuhle minulost tady nikdo zjevně nezná, pomyslel si. A není důvod, proč této nezanedbatelné výhody maximálně nevyuţít. Pro sebe ţádnou naději sice neviděl, on byl pro ně tím, kdo zabil jejich přítele a na kom vykonají pomstu, ale začínal věřit, ţe Andreu by ta banda mohla snad i propustit na svobodu. Chtějí přece jeho, ne Andreu… 409
„Kde je to telo teraz?― přerušil Anton tok jeho myšlenek další otázkou. „V jedný hluboký skalní prŧrvě na hřebeni Velké Stoţky,― odpověděl. „Chceš povedať, ţe je tam ešte teraz?― vloţil se do rozhovoru jeden z Antonových společníkŧ, který se zřejmě v lese trochu vyznal. „Museli ho uţ dávno odtiahnuť zvery.― Anton nadzvedl obočí a podíval se na Marka. „Určitě tam je,― odpověděl Marek co nejpřesvědčivěji. Jestli je o tom nepřesvědčí, je z něj mrtvola teď hned. Takhle moţná získá odklad. A čas pro nějaký zázrak. „Do týhle díry se ţádný velký zvířata nedostanou. Určitě z něj budou uţ jenom kosti, mravencŧ a hmyzu je tam dost, ale bude tam. Na to vsadím krk.― „Tak túto stávku ochotne prijímam,― ušklíbl se Anton a jeho muţi se poslušně zasmáli. Anton se podíval na hodinky. „Zájdeme sa tam pozrieť. Pripravte sa,― poručil. „Ty tam chceš jít teď?― zeptal se Marek a dal si záleţet, aby vypadal šokovaně. „Iste. Máš niečo proti?― „Nic, pokud máš k dispozici vrtulník. Tím tvým autem se tam nedostaneš a pěšky trvá tři hodiny jen cesta tam. Za světla se nedostaneme ani na to místo. Natoţ třeba slézt do tý díry, vytáhnout ho, nebo co tam chceš dělat, a vrátit se zpátky.― Anton se zamračil a vytáhl turistickou mapu planiny. Rozevřel ji a přistrčil před Marka. „Kde to presne je?― Marek se ušklíbl. „Rozvaţ mi ruce, ať ti to mŧţu ukázat.― „Nie. Popíš mi to, máš dosť veľkú hubu na to, aby si to dokázal,― odmítl Anton. „Fajn. Tak dávej pozor. Najdi si vlevo nahoře čtverec A1, zhruba uprostřed je Kľak. Kousek nad ním je Velká Stoţka. Na ní jeskyně, co se na týhle mapě jmenuje Machnatá. A asi pŧl kilometru od ní směrem na východ je díra a v ní Mário.― „Mám to,― řekl Anton a kývl na toho svého odborníka na ţivot v přírodě. „Dá sa to stihnúť, alebo nám zase klame?― Muţ si prohlédl dŧkladně mapu a zavrtěl hlavou. „Ťaţko šéfe. Je to odtiaľto fakt ďaleko a ťaţkým terénom. Ale môţeme zrejme dôjsť autom aţ sem,― ukázal na Studňu. 410
„Môţeme sa tam dostať autom?― obrátil se Anton na Marka. „A vo vlastnom zájme neklam.― „Teoreticky samozřejmě ano.― „Čo tým, kurva, myslíš? Ako teoreticky?― „Přemýšlej. Na Studňu se dá v pohodě dojet autem, vede tam dobrá asfaltka. Ale je neděle, les je plnej stráţcŧ a turistŧ a já se vsadím, ţe vy nemáte povolení jezdit autem po planině. To se dává jenom v hodně výjimečných případech. Neujedete ani sto metrŧ, aby vás někdo nezastavil a nezkontroloval. Ta vaše povolenka vás totiţ opravňuje jenom k cestě sem na chatu. Sakra, nedívej se na mě takhle, jsem stráţce, něco o tom snad taky vím. Těch povolenek jsem vystavil tuny, vím přesně, co je na nich napsané. Tak si to do prdele na tom papíru přečti sám, kdyţ mi nevěříš,― zavrčel, kdyţ viděl, jak se Anton tváří pochybovačně. Anton poslal jednoho z muţŧ do auta pro povolenku. Přečetl si ji a zamračil se jako čert. Bylo to přesně tak, jak Marek říkal. Marek na tento okamţik čekal. „Mŧţu vás tam dovést tak, aby nás cestou nikdo nepotkal, znám takové cesty,― nabídl. „Nepotkáme ţivou duši. Ale musíme tam jít pěšky, pŧjdeme lesem, po lesních stezkách. A dneska se to uţ opravdu nedá zvládnout. Tři hodiny tam, tři hodiny zpátky, hodinu nebo dvě na místě. Spočítej si to, jsou to jednoduchý kupecký počty.― „Dobre,― rozhodl se Anton. „Pôjdeme tam zajtra hneď ráno. Ty nás povedieš. Tá tvoja zatiaľ počká tu.― „A co s ní bude? Nic neví, za Máriovu smrt není odpovědná a na tu trochu nepohodlí tady určitě mŧţe zapomenout a nikomu o tom nepovídat… Pusťte ji,― navrhl Marek. „Moţno áno. To sa ale rozhodnem aţ zajtra,― odpověděl Anton a uhnul očima. Marek na něho chvíli upíral pohled. Lţe, domyslel si snadno. Uţ je dávno rozhodnutý, ţe ji zabije taky. „Antone, proč ti tak strašně záleţí na tom, abys věděl, kde Mário je?― riskl Marek otázku, která mu nedávala spát. „Proč chceš najít i jeho tělo?― Anton se zamračil. „Do toho ti nič nie je,― odsekl. Nechtělo se mu Markovi vysvětlovat, ţe po Máriovi převzal bandu a ţe potřebuje mít absolutní jistotu, ţe po bývalém vŧdci, s nímţ 411
nevycházel zrovna idylicky, nezŧstaly ţádné stopy. Musel se přesvědčit, ţe v té díře skutečně je mrtvola a ţe to tělo je Máriovo. Nehodlal riskovat nejistotu, ţe Mário třeba ve skutečnosti přeběhl k jiné bandě a tam na ně vymýšlí nějaký podraz. Příliš mnoho toho věděl, znal příliš mnoho dŧleţitých kontaktŧ, neţ aby tu variantu, jakkoliv nepravděpodobnou, nevzal v úvahu. Přestoţe vše nasvědčovalo tomu, ţe ti vidláci skutečně zabili Mária, a prokázali tím Antonovi nemalou sluţbu, musel se o tom přesvědčit na vlastní oči. A pokud tam to tělo skutečně bude, musí se uklidit dŧkladněji. Pokud by ho našli policajti, přivedlo by je aţ do Bratislavy. A o to vŧbec nestál…― Všiml si, ţe ho Marek upřeně pozoruje a snaţí se uhodnout, o čem asi přemýšlí. Ušklíbl se. „Zajtra sa pôjdeme spolu tu s pánom stráţcom pozrieť na tú Stoţku,― řekl vyčkávající bandě. „A teraz,― obrátil se k Markovi, „čo s načatým večerom? Na výlet sa ti teraz nechce a máš toho u mňa dosť na rováši…― Kruh chlapŧ s gumovými obušky v rukou kolem Marka se nebezpečně stáhl. Bude nakládačka, pomyslel si Marek a připravil se na bolest. Bránit se nemohl, ruce měl teď spoutané za zády a byl pořád přivázaný k ţidli. Něco málo ale zkusit mohl. „Antone,― řekl polohlasem. „Chci ti ještě něco říct, ale není to pro uši ostatních.― Antonovi se blýsklo v očích a dŧvěřivě přistoupil blíţ. Naklonil hlavu. Marek se nadechl, prudce se zapřel nohama, vymrštil se i se ţidlí vzhŧru a svou tvrdou hlavou zasáhl Antona rovnou do obličeje. Věděl, ţe to odnese, ale bál se o Andreu a doufal, ţe kdyţ je vyprovokuje a přiměje vybít si zuřivost na něm, unaví se a nechají ji třeba dneska v noci na pokoji. Hrozně se bál, aby ji neznásilnili. Bylo mu úplně jedno, co mu udělají. Nechal by se zaţiva rozkrájet na kousky, kdyby to mělo Andreu ochránit. Anton zařval a odskočil. Dlaní se drţel za obličej a mezi prsty mu crčela krev z rozbitého nosu. „Kurva! Zlomil si mi nos!― zahuhňal mezi krví. Marek se na něho usmál. „Bolí?― zeptal se spokojeně. „To je dobře. Kéţ bys chcípnul, ty hajzle prašivej,― dodal. Anton se vzpamatoval a procedil skrze zuby: „Nezmrzačte mi ho, zajtra musí chodiť! Ale vysvetlite mu, akú kurevskú chybu práve spravil! A nech ho to bolí! Sakra, nech ho to svinsky bolí! 412
Nech reve od bolesti! A neponáhľajte sa, máme na to celý večer!― Otočil se zády, drţel si na nose kapesník a s poţitkem poslouchal zvuk dopadajících ran, poslouchal Markovy výkřiky, sténání a chrapot. Chlapci si dávali záleţet, střídali se u práce a nijak nepospíchali. Měli na to přece celý večer… X Tentokrát Marka probral chlad, nepohodlí, bolesti, ale hlavně tenounký paprsek světla, který mu zasvítil přímo do očí. Někdo mu roztahoval víčka od sebe a svítil mu přitom do oka. Cukl sebou, jenţe ruce přivázané k čemusi nad hlavou mu příliš uhnout nedovolily. I tak se ale instinktivně kryl. Nicméně ţádná tvrdá rána doprovázená další dávkou bolesti tentokrát nepřišla, naopak, ty cizí ruce se ho dotýkaly něţně a opatrně. Marek překvapeně zamrkal, přimhouřil oči a snaţil se zorientovat. Nic neviděl ani neslyšel, byla hluboká tma a jediné světlo vydávala ta malá, jako tuţka silná baterka, kterou na něho někdo mířil. Spíše za ní jen vytušil tmavou siluetu drobné postavy, která si k němu přiklekla. V hlavě mu hučelo, poslední, na co si alespoň trochu jasně vzpomínal, byl strašný výprask, který večer dostal od Antonových lidí. Zbili ho do bezvědomí. Tělo měl jako v ohni, bolelo ho naprosto vše. V ústech cítil zvratky a krev, oči měl oteklé, zuby rozbité, nad hlavou přivázané ruce rozbolavělé, ţebra ho bolela při kaţdém nadechnutí, modřiny na nohách ţhnuly, rozmlácené rty mu někdo zalepil širokou izolační páskou, aby nemohl křičet. Navíc neměl ani tušení, kde je. Kdyby mu teď někdo nesvítil do obličeje, nejspíš by si myslel, ţe je mrtvý. „Ach, boţe, ti šmejdi tě ale zřídili,― politoval ho šeptem povědomý dívčí hlas a měkká a teplá dlaň ho soucitně pohladila po tváři. Byla to příjemná změna, v poslední době mu kaţdá ruka, která se ho dotkla, chtěla jenom ublíţit. Světelný paprsek ho konečně přestal oslňovat a namířil teď na tvář osoby, která baterku drţela. Marek byl skoro rád, ţe má zalepená ústa, protoţe by moţná vykřikl leknutím. 413
Zespodu nasvícený obličej vypadal strašidelně. Byl celý natřený černým a tmavě zeleným maskovacím krémem, do čela spadaly krátké černé vlasy. Jen zuby bíle zasvítily pokaţdé, kdyţ ta tvář promluvila. Takhle nějak si vţdy představoval čerta. Ovšem aţ na ty oči. Tohle nebyly zlé čertovské oči. Tyhle oči byly jasně modré, něţné, soucitné a teď právě se v nich leskly dvě slzy. Tyhle oči dŧvěrně znal, kdysi dávno se mu o nich několikrát zdálo, věděl, jak ty oči vypadají, kdyţ se smějí, bohuţel také věděl, jak vypadají, kdyţ pláčou. Dobře ty oči znal. A uţ nedoufal, ţe je ještě někdy uvidí, vţdyť ten rozhovor tehdy nedokončili… Tehdy… Jaképak tehdy? Vţdyť to bylo včera. Nebo moţná předevčírem, ztratil přehled o čase. Jenţe od doby, kdy Hance zatelefonoval z banskobystrické restaurace a poprosil ji o pomoc, se toho událo tolik, ţe mu to připadalo jako několik dlouhých měsícŧ. A přestoţe si někde v koutku mysli uchovával naději, ţe Hanka přijede, reálně tomu příliš nevěřil. „Hanko?― chtěl říct, ale přes pásku proniklo jen jakési nesrozumitelné zachrčení. „Počkej, nemluv, sundám ti napřed tohle. Bude to asi trochu bolet, ale buď prosím tiše,― odpověděla šeptem Hanka, uvolnila nehty jeden roţek pásky, pevně ji chytla do dvou prstŧ a na jeden ráz ji celou strhla. Zabolelo to krutě, vytrhla mu spoustu vousŧ a otevřela sotva zaschlé rány na rtech, ale ignoroval to. Měl celou sbírku jiných a větších bolestí. Hanka mu ještě uvolnila paţe a rozvázala nohy. Bylo to dohromady hodně uzlŧ, někdo si dal setsakra záleţet, aby se sám neosvobodil. Marek si protáhl ruce a prsty a potom si opatrně promnul ústa a obličej. Nebylo moc míst, která by ho na dotek nezabolela. Docela se děsil chvíle, kdy se podívá do nějakého zrcadla, nebude to asi hezký pohled. A taky zubařka ze mě nebude mít velkou radost, pomyslel si, kdyţ si jazykem opatrně přejel přes zuby. Hodně její práce přišlo vniveč. Ale to teď nebylo dŧleţité, teď bylo třeba vyřešit jiné problémy. Pěkně jedno po druhém. Rozhýbal rty a jazyk a pokusil se promluvit: „Haničko, ani netušíš, jak rád tě vidím,― zašeptal. Neartikuloval sice úplně nejzřetelněji, ale asi to bylo dostatečně srozumitelné, protoţe 414
ho Hanka objala a zašeptala mu do ucha: „Odpusť, odpusť, Marečku, ţe to trvalo tak strašně dlouho. Mohli jsme moţná zabránit tomu, aby tě tak ztloukli, ale nemohli jsme vás najít. A kdyţ uţ jsme věděli, kde jste, měli jsme problém se přiblíţit, ti chlapi jsou opatrní a dávají dobrý pozor, aby je někdo nepřekvapil. Měli postavenou hlídku, plazili jsme se lesem snad kilometr. Je mi to strašně líto. Jsi váţně zraněný?― „Nemyslím,― zkusil Marek zahýbat všemi končetinami a ohnout klouby. „Nechtěli mě zmrzačit, mám je ráno doprovodit na Stoţku, takţe si dávali pozor, aby mi něco nepolámali. Chtěli si na mně jenom zchladit ţáhu. Dali si záleţet, ale to je teď fuk. Řekni mi, kde to jsem?― zeptal se do tmy, protoţe Hanka baterku zhasla. Neviděl ji, ale cítil ji, stále k němu byla přitisknutá, takţe si šeptali z ucha do ucha. „Jsi v kŧlně na dřevo kousek za srubem,― odpověděla. „Přivázali tě k nějakému trámu a ještě zamkli dveře, je tam visací zámek. A je noc, asi dvě hodiny.― „Dvě hodiny… A co je za den?" „Noc z neděle na pondělí, takţe vlastně uţ pondělí. Proč?" „Hm, přesně před osmačtyřiceti hodinami nám někdo postřelil psa na dvoře a celé to tím začalo. Boţe, jak je to dávno…― „Brzy to skončí, slibuji," zašeptala Hanka a pohladila ho. „Snad," zadoufal Marek. „Mluvila jsi v mnoţném čísle. Kdo je tady s tebou?― „Petr, mŧj přítel a kolega z bývalé práce.― „Voják?― „Ano, profík z brigády rychlého nasazení. Je dobrej.― „A kde je teď?― „Je venku, hlídá mi záda.― „Neuvidí ho tam někdo?" zapochyboval Marek. „Ne. Mohl bys mu šlápnout na hlavu a nepoznáš, ţe je tam ukrytý. S ním si nedělej starosti." „Dobře,― akceptoval to Marek. Nebude si dělat starosti o profíka. Ale starosti si dělal o svou Andreu. A veliké. „Nevíš, kde je Andrea? Je taky tady někde zavřená?― „Ne, je pořád ve srubu, s tou bandou. Ale zdá se, ţe teď všichni spí. Dost toho večer vychlastali.― 415
„Hanko, je Andrea v pořádku?― zeptal se Marek se strachem v hlase. Ta oţralá hovada mohla být schopná čehokoliv. Hanka zaváhala, ale jen krátce. „To nevím, Marku,― odpověděla upřímně. „Byli dost opilí. Doufejme, ţe jí nic neudělali.― „Sakra. Musím jít pro ni,― rozhodl se Marek a začal se zvedat. „Neţ se všichni vzbudí.― Hanka zavrtěla hlavou a Marka zašimraly její vlasy v obličeji. „To není dobrý nápad, Marku,― řekla a zatlačila jej zpět. „Okna mají pevné mříţe, nedá se prolézt. Dovnitř vedou jediné dveře. Nevím, jak to vypadá vevnitř. A nemáme přístroje na noční vidění, abychom tam vnikli a v tichosti je přemohli. Je jich hodně, nemuseli bychom ve tmě dostat situaci včas pod kontrolu. Navíc mají asi zbraně. My ne.― „Určitě mají zbraně,― potvrdil Marek. „Ale jak to vypadá vevnitř, to vím já. Párkrát jsem tam spal. A strávil jsem tam včerejší večer.― „Dobře. To se bude hodit. Ale problémem zŧstává tma. Stačí, aby někdo leţel za dveřmi, a přerazíme se o něj. Nebo víš, jak se jistí na noc?― „Ne, to nevím,― povzdechl si Marek. „Poslyš,― ozvala se znovu Hanka. „Přemýšlela jsem o tom. Dojdeme si pro Andreu za svítání. Nevěřím, ţe vstanou před rozedněním. Na to jsou moc opilí. A nám stačí jenom troška světla. Jenom abychom se dokázali orientovat. Víš, v kolik se teď rozednívá?" „Vím. O pŧl páté, plus mínus nějaká minuta," odpověděl Marek. Tohle věděl poměrně přesně, zrovna minulý týden číhal na východ slunce s foťákem nahoře na Šiancích. „Výborně, tak čtyři třicet bude náš čas. Víš přesně, kolik jich je?― „Je jich pět. Anton, ten malý, ale ramenatý a silný jako býk, je jejich šéf, je ozbrojený. Je hodně nebezpečný. Je chytrý a brutální.― „Blbá kombinace,― řekla Hanka zamyšleně. „Pro to, co dělá, asi ta nejlepší,― opáčil Marek. „Poznáš ho podle čerstvě zlomeného nosu," dodal se zadostiučiněním, a kdyby to tak nebolelo, zasmál by se. „Ale dál. Minimálně jeden další má taky pistoli, maloráţnou Bernadelli. Nejméně 416
problémŧ z těch čtyř by nám měl dělat nějaký Skoba, to je ten s nosem jako… jako skoba. Tomu jsem ho bohuţel nezlomil já, to uţ má z dřívějška. Myslím, ţe pokud ho nenatlačíme do extrému, kde by mu šlo o ţivot, nechá se přesvědčit, aby se vzdal. Dělá ramena, ale je docela inteligentní a má proto pud sebezáchovy. Pozná, kdy je to ztracený. A navíc se mě bojí, ztloukl jsem mu před očima kamaráda do bezvědomí.― „Dobře. To jsou ale pořád čtyři, co se tě nebojí, a z toho minimálně dva jsou ozbrojení pistolemi. My jsme dva, moţná tři i s tebou. Budeš schopný se přidat?― „O tom nepochybuj, mám tam hodně nevyřízených účtŧ.― „Marku, počkej. Tady nepŧjde o nevyřízené účty, tady pŧjde o ţivot. Jestli ti nějaké zranění zabrání v plném nasazení, mohlo by se to ošklivě nevyplatit nám všem,― vysvětlila mu věcně a bez emocí. Do misí nesměli vojáci, kteří mohli kvŧli zranění ohrozit ostatní. To bylo ţelezné pravidlo. Marek se zamyslel. „Jistě, bolí mě všechno, ale do rána to rozhýbu. Neselţu, věř mi.― „Dobře. Pŧjdu teď ven a domluvím se s Petrem. Bude muset chudák zŧstat aţ do rána zahrabaný v tom listí. Naštěstí jsou to uţ jenom dvě a pŧl hodiny. Potom se vrátím sem za tebou, ošetřím ti rány a ty mi pomŧţeš vyhrabat větší díru pod stěnou, protoţe ta, co jsem jí prolezla já, je na tebe moc úzká. Na dveřích je, jak jsem řekla, visací zámek. Nemáme klíč a nechtěli jsme zámek zatím vypáčit, pro případ, ţe by to šel někdo v noci zkontrolovat. Bylo by to podezřelé.― Odmlčela se a pak Marka znovu oslovila: „Potřebuješ teď hned něco?― „Ne, děkuji. Uţ to, ţe jste tady, je mnohem víc, neţ v co jsem doufal." Zaváhal. „Vlastně ano, potřeboval bych něco. Mám strašnou ţízeň, nebyli zrovna pohostinní a od včerejšího odpoledne jsem neměl ani kapku vody. Nemáš náhodou trochu?― „Mám. Odpusť, sama jsem se tě měla zeptat,― řekla Hanka provinile a vylovila z nějaké kapsy své maskáčové uniformy malou polní lahev. „Vypij to všechno, není to zrovna dobré, ale je to kalorická a energetická bomba, posílí tě to,― řekla a podala mu ji. Marek dopil a s poděkováním jí vrátil prázdnou lahev. „Hanko,― oslovil ji znovu. „A co tu bandu zneškodnit ne hned ráno, 417
ale aţ cestou na Stoţku? Nebo spíš ze Stoţky? Chtějí, abych jim ukázal místo, kde jsme loni ukryli Máriovo tělo. Počítám, ţe tam se mnou pŧjdou tak tři a dva zŧstanou tady s Andreou. Mohli byste celkem snadno vyřídit ty, co tady zŧstanou, a osvobodit Andreu, a jak se vrátíme ze Stoţky, společně vyřídíme ten zbytek. Budou utahaní, dám si záleţet, aby dostali do těla. Tyhle hory jsou moje domácí hřiště. Protáhnu je takovým terénem, ţe na to do smrti nezapomenou…― „Aha, tak ty to nevíš,― řekla Hanka po chvíli váţně. „Marku, oni totiţ asi změnili plán. Večer jsem je slyšela, kdyţ si byli venku zakouřit, jak se domlouvají, ţe na tu Stoţku pŧjdete ráno všichni. Všech pět zlých hochŧ a ty s Andreou. Jenomţe ty a Andrea se uţ z toho výletu vrátit nemáte. Chtějí vás tam oba zabít a hodit do nějaké díry. Tak jako vy Mária,― dodala, pohladila zaskočeného Marka povzbudivě po rameni a jako lasička se protáhla úzkým otvorem u podlahy. X Hanka seděla v kŧlně na dřevo, opřená zády o stěnu, a ačkoliv byla také strašně unavená a nevyspaná, bděla a hlídala. V klíně měla Markovu hlavu. Usnul prakticky vzápětí poté, co mu ošetřila ty nejhorší rány. Zázraky dělat nemohla, nebyla na to vybavená, ale dala mu docela silná analgetika a doufala, ţe mu tak snad ulevila od největší bolesti. Sama Markovi navrhla, aby se pokusil spát, potřebovala, aby byl ráno v co nejlepší kondici. Budou ho potřebovat, pět silných a ozbrojených chlapŧ je velká přesila i pro dva tak dobře vycvičené, ale neozbrojené vojáky, jako byla ona a Petr. Marek se nedal dlouho přemlouvat, nespal prakticky osmačtyřicet hodin a měl toho za sebou opravdu hodně. Usnul jako malé dítě. Hanka měla zvláštní pocit. Ten muţ, jenţ jí právě venku hlídal záda, byl uţ asi tři roky jejím velmi dobrým kamarádem a posledních pár měsícŧ i intimním přítelem. Bylo jí s ním dobře, byla mu věrná a hodlala mu věrná zŧstat. Někdy, kdyţ naslouchala tikotu svých biologických hodin, přemýšlela o tom, ţe jej přesvědčí, aby ji poţádal o ruku. Chtěla se usadit 418
a mít děti. Říkala si, ţe Petr by mohl být dobrý táta, viděla ho před týdnem, jak si hraje s malými dětmi své sestry a bylo na něm vidět, jak si to uţívá. Dokonce tehdy pocítila bodnutí ostnu iracionální ţárlivosti, přála by si, aby si takto hrál s jejich dětmi. Jen ho nějak přimět ke svatbě. Ale to uţ si nějak zařídím, muţi jsou tak snadno manipulovatelní, usmála se v duchu. Petr byl hrozně fajn. Ale nebyl její největší láska. Tou byl Marek. Byla do něj od toho únorového brněnského dobrodruţství bláznivě zamilovaná. S Petrem to byla částečně rozumová záleţitost, měla ho hodně ráda a fungovalo jim to spolu, s Markem to však byla čistá chemie, kterou neoslabilo ani ne zrovna hezké rozloučení při posledním setkání, ani ty čtyři měsíce, kdy se neviděli a neslyšeli a snaţili se na sebe zapomenout. Kdyţ jí v sobotu večer zavolal, dlouho přemýšlela, jestli má ten hovor přijmout. Byla sama zaskočená tím, jaké emoce se v ní rozbouřily, kdyţ se na displeji mobilního telefonu objevilo jméno „Marek―. A kdyţ to nakonec zvedla, doufala trochu, ţe je to třeba pokus o druhou šanci. Vlastně v jejich případě uţ o třetí. Jenomţe se ukázalo, ţe to nebyl ţádný pokus o nové sblíţení. Bylo to zoufalé volání o pomoc. Byla zděšená, kdyţ se dozvěděla, co se stalo, i kdyţ ji to příliš nepřekvapilo. Něco málo věděla uţ z února a uţ tehdy předpokládala, ţe by se ta situace mohla takhle nějak vyvinout. Markovi to tehdy neřekla, ale bála se o něj. A kdyţ teď zavolal a poprosil ji o pomoc, neváhala ani vteřinu a souhlasila. Vţdycky ctila zásadu, ţe přátelé si v nouzi pomáhají, ať uţ si o tom myslí cokoliv. Vypravila by se na Slovensko i sama, ale byla moc ráda, kdyţ jí pomoc nabídl i Petr. Také se na nic neptal, nechtěl znát víc, neţ nutně potřeboval. V tomto Hance slepě dŧvěřoval. Miloval ji a navíc ji ctil jako svého parťáka. A parťákŧm se v jejich profesi dŧvěřuje. Stačilo mu proto vědět, co je třeba udělat. A přestoţe to nebylo bez rizika, od první chvíle trval na tom, ţe Hanku samotnou do podobné akce nepustí. Hanka mu za to byla vděčná a milovala ho o to víc. Jenomţe Marka milovala taky a upřímně řečeno, dost se bála, co s ní udělá osobní setkání s ním… Nechtěla ohrozit svŧj vztah 419
s Petrem, ale obávala se, ţe si z téhle akce přiveze domŧ rozervané srdce a ţe to na ní Petr pozná. Jenomţe odmítnout Markovi pomoc taky nemohla. A ani nechtěla… Ach, jo… Neměli střelné zbraně, ale úplně nevybavení také nebyli. Petr byl v aktivní sluţbě a dokázal ještě v noci nějaké hračky opatřit. Nad ránem vyjeli a dopoledne uţ byli na místě. V Rudné nikoho nezastihli, jeli tedy do Muráně. Tam jim přálo štěstí. V informačním centru se dozvěděli, ţe je Marek se skupinou turistŧ v terénu a ţe se vrátí odpoledne. Petr se proto vypravil nasávat drby do hospody a Hanka zatím zpovzdálí sledovala infocentrum. Byla ve střehu, a tak se jí podařilo zaregistrovat zjevně vystresovaného Marka, jak chvíli před třetí hodinou odpoledne kamsi běţí. A kdyţ o pár minut později obcí projelo auto s bratislavskou značkou, plné mladých muţŧ v koţených bundách a s černým i brýlemi na očích, a zamířilo si to přímo nahoru na planinu, dala si dvě a dvě dohromady. Zjistit, která chata je teď právě obsazená skupinkou „studentŧ― z Bratislavy, bylo otázkou dvou telefonátŧ na správu lesŧ a na informační středisko národního parku. Vyrazili s Petrem prakticky najisto… Někde blízko zahoukal sýček a přerušil Hance tok myšlenek. Zpozorněla. Mohl to samozřejmě být ten malý noční dravec, ale také to mohl být Petr, tohle byl jejich smluvený signál při práci v noci. Jestli se sýček ozve znovu… Ozval. Hanka zatřásla spícím Markem a přidrţela mu přitom dlaň na ústech. Petrŧv signál znamenal nebezpečí. Marek otevřel oči. Připadalo mu, ţe sotva usnul, cítil se strašně unavený. A zbitý. Hanka se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: „Venku se něco děje. Buď tiše.― Okolo kŧlny někdo prošel. Slyšeli jeho kroky, škvírami mezi prkny ve stěnách několikrát problesklo světlo baterky. Kdosi došel aţ do kadibudky, která stála o dvacet metrŧ dál v lese, a dost hlučně se tam vyprázdnil. Po nějaké chvíli bouchly její dveře a kroky se začaly zase přibliţovat. Hanka s Markem ztuhli a ani nedýchali. Kroky zamířily ke kŧlně, baterka svítila na dveře. 420
„Dělej, ţe jsi přivázaný,― sotva slyšitelně hlesla Hanka Markovi do ucha, zvedla se a bez jakéhokoliv hluku se rychle přesunula ke dveřím a opřela se zády o stěnu vedle nich. Ve visacím zámku zarachotil klíč a někdo otevřel dveře dokořán. Nocí se rozlehl hlasitý skřípot. „Ako sa máš, ty hajzel?― oslovila postava Marka a namířila na něho proud světla ze silné baterky. Marek drţel ruce nad hlavou, jako kdyby je měl přivázané, a doufal, ţe si návštěvník nevšimne, ţe je nedrţí ţádné provazy. „Prišiel som sa na teba pozrieť,― dodal muţ a Hanka ucítila jeho alkoholem prosycený dech. Stáhla se a splynula s tmou. Muţ popošel aţ k Markovi a namířil mu světlo do obličeje. „Kurva, čo je, kde máš…― Ať uţ chtěl říct cokoliv, nedořekl to. Hanka udělala ze tmy dva rychlé a tiché kroky a přetáhla ho přes hlavu pořádným polínkem. Muţi se protočily panenky, baterka mu vypadla z ruky a podlomila se mu kolena. Marek ho zachytil, aby při pádu nenadělal hluk, a poloţil ho na podlahu. Hanka zatím zhasla velkou baterku a rozsvítila svoji malou. Klekla si k omráčenému muţi, prohlédla ránu na hlavě a přiloţila mu dva prsty na krkavici. „Dobrý, je ţivý,― zašeptala po chvilce. „Nebyla by ho ţádná škoda. Říkají mu Buldok. A byl to právě on, kdo podřízl Jardovi krk,― zabručel nenávistně Marek. „A na mně si dával taky záleţet. Vyrazil mi nejmíň dva zuby. Krom jiného. Je to z nich všech tady to největší hovado.― „Moţná. Ale přesto bych nerada zabíjela, pokud to nebude nezbytné, Marku.― „Vţdyť já vím,― zašeptal Marek a pevně Hanku objal. „Jsem ti strašně vděčný za to, co pro mě děláš. Nikdy ti to nedokáţu splatit. A byl bych hrozně nerad, kdybys kvŧli mně měla mít nějaké nepříjemnosti.― Muţ na podlaze zasténal a pohnul se. Hanka se Markovi vysmekla a přikázala: „Spoutej mu ruce a nohy, rychle.― Sama vytáhla kapesní nŧţ, otevřela jej a odřízla z muţovy košile rukáv. Udělala z něj roubík a zacpala mu ústa. Kusem špinavé látky mu zavázala i oči. Potom pomohla Markovi Buldoka svázat tak, ţe vypadal jako poštovní balík. Nakonec jej 421
přivázali ke sloupkŧm ve stěnách tak, aby se nemohl moc hýbat a nemohl tak hlukem přivolat pomoc. Dveřní otvor se náhle vyplnil siluetou velikého muţe. Marek se lekl, ţe přišel někdo další z gangu, ale Hanka mu poloţila ruku na rameno. „Klid, to je Petr,― zašeptala. Petr vešel dovnitř a dřepl si k nim. Byl nalíčený a oblečený podobně jako Hanka, takţe z něj Marek viděl jen oči, na rozdíl od Hančiných byly zelené, a silné zuby. Vypadal jako pořádně velký vlk. „Všechno OK?― zeptal se a podíval se na svázaného zajatce. Hanka přitakala. „Takţe zbývají uţ jenom čtyři,― řekl voják. „Zatím to jde dobře. Plán dál platí?― zeptal se Hanky. „Platí, ve čtyři třicet jdeme na to,― odpověděla, kdyţ zkontrolovala čas na hodinkách se svítícím displejem. „To je uţ za čtyřicet pět minut.― Buldok se v poutech zakroutil a cosi přes roubík zahuhlal. Hanka se k němu naklonila a zašeptala mu do ucha: „Budeš drţet hubu, rozumíš?― Buldok zavrtěl hlavou a opět se snaţil cosi říct. Hanka se zamračila, vrazila mu prst do tlakového bodu za uchem a vší silou zatlačila. Buldok zalapal po dechu a zasvíjel se v poutech jako ryba na suchu. „Budeš drţet hubu, rozumíš?― zeptala se Hanka znovu. Tentokrát uţ Buldok mlčel. „Nechci zabíjet,― řekla Hanka Markovi. „Ale trochu ubliţovat mŧţu…― Petr se tiše uchechtl. „Na ni pozor, ráda klame tělem,― řekl. „Dobře. Budu zase hlídat venku,― zašeptal, zvedl se a opět se rozplynul ve tmě jako duch. X Digitální budík na nočním stolku ukazoval čtyři dvacet pět, kdyţ kapitána Valka vzbudil mobilní telefon. Zaklel a zvedl to. Byl to Štefan Varga ze Správy Národního parku Muráňská planina. „Vy ste ale naozaj ranné vtáča,― zívl policista do telefonu místo pozdravu. Jestli za poslední dva dny naspal pět hodin dohromady, tak to bylo moc. Nejraději by se převalil na druhý bok, zavřel oči a pokračoval ve spánku ještě aspoň tu hodinu, co měl pŧvodně v plánu. Nesnášel, kdyţ ho někdo budil dřív 422
neţ budík. „Čo máte na srdci v túto nekresťanskú hodinu, pán Varga?― povzdechl si. „Pán kapitán, stala sa hrozná vec!― oznámil mu Varga roztřeseným hlasem. „V posledných dňoch sa stalo viac hrozných věcí, ― opáčil Valko ponuře. „Nestrašte ma, ţe snáď máte nejakú novú? Čo sa stalo?― „Viete, keď ste bol včera popoludní u nás, nechal som Mareka napísať správu o tom incidente v doline…― „Viem, hovoril ste mi o tom. A to je tá hrozná vec?― „Nie. Hrozné je, ţe on ju napísal a ja som si ju včera neprečítal. Strčil som ju do vrecka a zabudol na ňu.― „Pán Varga, bojím sa, ţe tomu stále nerozumiem,― docházela Valkovi pomalu trpělivost. V tuhle ranní hodinu neměl nejmenší náladu na telefonické rozhovory a uţ vŧbec ne na hádanky. „Hrozné je, ţe ja som si to prečítal aţ teraz, viete, zle som spal, to kvôli tomu, čo ste mi včera vravel, a ráno som sa zobudil skôr neţ obvykle. A keď som sa obliekal, tak som si ten papier všimol.― Valko obrátil oči v sloup. On přece taky špatně spal. A hlavně strašně málo! Proč ho teda budí kvŧli nějakému papíru? „Pán Varga, nehnevajte sa, ale…― „Viete, pán kapitán, ono vôbec nejde o tú správu. Ale o to, čo k nej Marek pripísal. A to bolo určené vám!― Valko zpozorněl. „Vravíte, ţe pán Koudelka mi snáď napísal nejaký odkaz?― „Áno! A ja… Ono je to také čudné! A hrozné, ak je to pravda! A ja som to strčil do vrecka!― řekl Štefan nešťastně. „Ak sa kvôli mne niečo stane…― „Pán Varga, ukľudnite sa prosím. Máte ten papier u seba?― „Áno. Mám ho tu pred sebou.― „Tak mi to teraz v kľude prečítajte do telefónu, áno?― Štefan přitakal a pečlivě a nahlas přečetl Markŧv vzkaz Valkovi. Uţ dokonale probuzenému kapitánovi se zavlnily lícní svaly, ztvrdl mu pohled a pomyslel si, ţe by Marka měli okamţitě zbavit svéprávnosti. Bratislavský drogový gang mu unesl ţenu a on ţe ji chce vysvobodit? Ten blázen vŧbec netuší, s čím 423
si zahrává. Rychle tu myšlenku ale zapudil. Co teď uţ s tím, mléko bylo rozlito. A teď je na něm, aby minimalizoval škody. „Pán Varga, kde práve teraz ste?― zeptal se nahlas, odhodil peřinu a vylezl z postele. „Doma, chystám sa pomaly do práce.― „Dobre. Choďte hneď na správu a zostaňte prosím tam, kým neprídem. Je to dôleţité, musím s vami hovoriť! Nikam neodchádzajte! A zvolajte tam prosím všetkých vašich stráţcov, kterých teraz ráno zoţeniete. Zobuďte ich! Potrebujem ich okamţite vypočuť! Zariadite to?― zeptal se dŧrazně. „Iste,― odpověděl Štefan trochu zaskočeně. „Prosím vás, pán kapitán, vy tomu odkazu rozumiete?― „Rozumiem.― „A tie mená tam…?― „Niektoré z nich poznám.― „Aha. A…― „Pán Varga, prepáčte, ale porozprávame sa tak za hodinku a pol u vás na správe. Musím teraz niečo akútne zariadiť. Vy sa zatiaľ prosím pokúste zistiť, či je na niektorej chate ubytovaná skupina mladých muţov,― omluvil se Valko a zavěsil. Na okamţik se zamyslel a potom vytočil číslo na operačního dŧstojníka banskobystrického Odboru policejních akcí a výcviku54: „Operačné? Tu je kapitán Valko z kriminálky. Áno, môj šéf samozrejme vie, ţe vám volám,― zalhal. Dobře věděl, ţe poslat do akce „kukláče― není v jeho pravomoci, ale s papírováním a úředními postupy se bude bavit aţ později, aţ na to bude čas. „Potrebujem policajného vyjednávača, psy, dvoch odstreľovačov a tím na oslobodzovanie rukojemníkov. Rukojemníci sú pravdepodobne dvaja, počet podozrivých zatiaľ neznámy, určite ale päť alebo viac. Sú ozbrojení a extrémne nebezpeční, pravdepodobne majú na svedomí ten mord v Rudnej. Akoţe na kedy? Teraz hneď! Kam? Niekam na Muránsku planinu. Presne to ešte neviem. Ale zistím to. Nech čakajú na inštrukcie v Muráni,― vybavil si v hlavě mapu. Od54
Odbor policajných akcí a výcviku (OPaV) byl krátce na to, 1.10.2000, přejmenovaný na Pohotovostný policajný útvar (PPÚ) a tento název pouţívá dodnes. Souvislost mezi přejmenováním a výše popisovaným zásahem nebyla prokázána.
424
tamtud se dá kolem hradu dostat rychle nahoru. Měl nepříjemné tušení, ţe kaţdá minuta, o kterou se někde zdrţí, by je mohla mrzet. X Hanka si vyhrnula rukáv a na okamţik rozsvítila displej hodinek, aby dnes v noci snad uţ posté zkontrolovala čas. „Probuď se, mŧj milý," zatřásla jemně Markem, jenţ znovu usnul. „Musíme se jít připravit." „Hani, jak jsi mi to řekla?" zašeptal Marek a otevřel oči. Hanka v mţiku zrudla jako pivoňka a byla vděčná za tmu. Nejraději by se plácla přes pusu. To oslovení z ní vypadlo naprosto spontánně, vŧbec nad tím nepřemýšlela. „Marku. Marku jsem ti řekla," zalhala. „To je zvláštní. Byl bych se vsadil… Hm, asi se mi něco zdálo," odpověděl zamyšleně Marek a posadil se. „Kolik je hodin?" „Čtvrt na pět." „Takţe…,― nadechl se Marek. „Počkej, tady ne," zarazila ho Hanka a přiloţila mu prsty na rty. „On to nemusí slyšet," ukázala na připoutaného Buldoka. „Aţ venku." Vykradli se v tichosti z kŧlny ven. Obloha nad stromy začínala blednout, hvězdy se postupně vytrácely a naopak začínaly být vidět obrysy stromŧ. Byla sice uţ druhá polovina června, ale ráno bylo chladné a vlhké a v této nadmořské výšce byly sotva tři stupně nad nulou. Marek se otřásl zimou a naskočila mu husí kŧţe, ale stejně jako jeho kamarádka to ignoroval. Hanka vzala klíč, který sebrala Buldokovi, a zamkla visací zámek na dveřích. Obávala se, aby se jejich vězni nepodařilo nějakou náhodou osvobodit a nevpadl jim v ten nejnevhodnější moment do zad. Koukla se na klíček, chvíli uvaţovala a pak ho upustila na zem. Dříve či později si pro zajatého Buldoka někdo přijde. Ať uţ to bude kdokoliv. A kdyţ bude chtít, ten klíček tady najde a odemkne si. Přikrčeni se přemístili asi o padesát metrŧ hlouběji do lesa, k velkému práchnivému pařezu, za nímţ si udělal pozorovatelnu Petr. Jak říkala prve Hanka, mohli by na něj šlápnout 425
a neviděli by ho, tak dokonale splýval s okolím. Hanka však šla na jisto. Uţ tady v noci za Petrem jednou byla. Zalehli vedle hlídkujícího vojáka na zem a Marek vystrčil hlavu zpoza pařezu. Bylo to dobré místo. Kryté a přitom s výborným výhledem na chatu i na příjezdovou komunikaci. „Vítej na svobodě,― přivítal Marka Petr. „Já jsem Petr, Hančin parťák, uţ jsme se viděli tam uvnitř,― představil se. „No, já toho tam uvnitř moc neviděl,― přiznal Marek, který, upřímně řečeno, z Petra moc neviděl ani teď. „Ale jsem moc rád, ţe tady jste. Díky za pomoc. Zachránili jste nám ţivot.― „Hanka je šéf, té poděkuj,― řekl Petr. „Ale hlavně ještě nejásej, přináší to smŧlu. To mnohem těţší nás teprve čeká.― Úsvit teď rychle postupoval, světlo sestupovalo od korun stromŧ do niţších pater lesa a odhalovalo cáry mlhy, povalující se mezi kmeny. Houkání sov utichlo a naopak se začali ozývat první ptáčci zpěváčci. Pomalu se oteplovalo a podle všeho měl brzy začít další nádherný, pozdně jarní den. Trojice ukrytá v lese ale ranní romantiku příliš nevnímala, chystali se k akci, při níţ mohli snadno přijít o ţivot. „Za chvíli bude ten správný okamţik,― řekla Hanka, kdyţ se podívala na oblohu. „Marku, poslouchej dobře, řeknu ti, jak to provedeme. Máš v tom plánu dŧleţitou roli. Vlastně nejdŧleţitější. Předpokládáme, ţe uvnitř budou všichni ještě spát. Já s Petrem se připravíme u vchodových dveří. Ty si vezmeš tohle,― vytáhla z jedné z mnoha kapes své uniformy černý válcovitý předmět s rukojetí a podala mu ho. „Tohle je flashbang55. Víš, k čemu to je? Znáš to?― „Trochu jo, četl jsem nějaký kníţky od Clancyho. Tam to občas pouţívali,― začervenal se Marek. Nikdy by neřekl, ţe se mu bude četba takové literatury k něčemu hodit. „Skvěle,― usmála se Hanka. „ Takţe víš něco o taktice zásahových jednotek. A taky asi víš, ţe tohle vybuchne několik vteřin po odjištění a intenzita světelného výboje na chvíli ochromí kaţdého v okolí, kdo nebude mít zakryté oči. Proto potřebujeFlashbang neboli zábleskový granát, slangově také „péčko―. Patří do kategorie tzv. nesmrtící munice, jejímţ cílem je protivníka pouze ochromit nebo dočasně vyřadit z boje, nikoliv zabít. 55
426
me, aby ti chlapi byli v okamţiku výbuchu vzhŧru, jinak by to nemělo ţádný efekt. Potřebujeme, aby se koukli do světla. Takţe si vezmeš do jedné ruky nějaký klacek a do druhé tenhle granát. Rozbiješ támhle to okno," ukázala na okno v boční stěně. „Co nejhlučněji, normálně ho vymlať. Zŧstaň ale skrčený pod oknem, aby tě neviděli a nestřelili po tobě. Jak uvnitř uslyšíš pohyb nebo hlasy, odjistíš tenhle granát a hodíš ho dovnitř, odvrátíš hlavu a zakryješ si oči. Jestli se do toho koukneš, jsi taky mimo hru. Na to pozor. A taky se snaţ, ať to vyjde napoprvé, to péčko máme bohuţel jenom jedno. Jakmile to uvnitř bouchne, vyráţím já s Petrem. Budeme mít asi pět vteřin, abychom tam s kraválem vpadli, vyuţili toho, ţe budou na chvíli oslepení a co nejvíc jich zpacifikovali. Čím dřív nám přijdeš dovnitř pomoct, tím lépe.― „Co myslíš tím zpacifikovat?― zeptal se Marek nejistě. „Cokoliv," vloţil se do toho Petr. „Vyrazit zuby, rozbít hlavu ţidlí, trefit pěstí na solár, kopnout kolenem do koulí, vrazit prst do oka, utrhnout ucho… Cokoliv, co tě napadne a co ti pomŧţe získat převahu. Dŧleţitá bude rychlost a tvrdost, ţádný ohledy, ţádnej soucit, ţádný váhání. Musí to být ráz na ráz, nezapomínej, ţe jsou ozbrojení a ţe jsou čtyři. Nesmíme jim dát čas se vzpamatovat, musíme maximálně vyuţít ten moment překvapení. Máme jenom jeden pokus, druhou šanci nedostaneme. Neboj se jim proto ublíţit, zmrzačit je, polámat jim kosti, kdyţ to bude nutné. Oni taky nejednají v rukavičkách, sám jsi toho dokladem. Takţe jakýmkoliv zpŧsobem srazit tango na zem, kleknout mu na záda, kolenem se zapřít do kříţe a spoutat ruce těmihle pouty,― vytáhl odkudsi svazek jednorázových plastových pout. „Uţ jsi to někdy drţel v ruce?― „Ne,― zavrtěl Marek hlavou. „Je to strašně jednoduchý. Je to na stejným principu, jako jsou elektrikářský pásky na svazování kabelŧ. Navléct oka na tlapky a oba konce pevně utáhnout,― vysvětloval a demonstroval to přímo na Markovi. „Vidíš, zpátky to vytáhnout uţ nejde, jsou tam zoubky. Teď to ještě pořádně utáhnu a mám tě svázanýho. Tohle si sám nesundáš ani náhodou, to se nedá odemknout kancelářskou sponkou jako klasický ţelízka. Tohle se 427
musí rozříznout,― vytáhl obrovský nŧţ a pouta přeřízl. „Zŧstalo mi jich devět, kaţdý si vezmeme troje,― řekl a rozdal je. „Je čas,― řekla Hanka s pohledem upřeným na oblohu. Byla teď velice váţná a soustředěná, koncentrovala se na nebezpečnou akci. Podívala se Petrovi do očí, sevřela pravou pěst a dotkla se té jeho. „Hua,― řekli oba šeptem. „Jdeme,― zavelela, zvedla se a přikrčená přeběhla k chatě. Zŧstala stát mezi okny a čekala na ostatní. Teď ji následoval Petr. Teprve kdyţ se postavil a Marek si ho mohl prohlédnout v ranním světle, uvědomil si, jak mohutný a svalnatý chlap to je. Měřil nejméně metr devadesát a musel váţit dobře přes sto deset kilo. Byl rád, ţe je na jejich straně, nechtěl by se v boji ocitnout proti němu. Petr doběhl k chatě a připojil se k Hance. Vypadala vedle něj jako malá holčička. Jenomţe zatraceně nebezpečná holčička, co ráda klamala tělem. Bylo to poprvé, co měl Marek pořádnou příleţitost si je oba trochu víc prohlédnout. Oba měli nalíčené obličeje, oba měli na sobě maskáče a pevné vojenské boty, Hanka byla bez označení, Petr měl na rukávu stylizovaný modrobílý padák v zelenočerném poli56. Hanka byla prostovlasá, ale protoţe byla bruneta, nevadilo to. Petr měl vlasy ukryté pod khaki šátkem. Naháněli strach uţ jenom svým zjevem. O Hančiných utajených schopnostech Marek něco věděl z dřívějška, pokud šlo o Petra, nepochyboval, ţe je na tom minimálně stejně dobře jako ona. A vzhledem ke své dvojnásobné tělesné váze pravděpodobně ještě lépe. Hanka Markovi pokynula a ukázala na okno nad svým levým ramenem. Marek přikývl, sebral ze země silný klacek a přesunul se na své určené místo. Hanka s Petrem se podplíţili pod okny, a zmizeli za rohem, směrem ke dveřím. Marek napočítal v duchu do dvaceti, aby jim dal čas zaujmout výchozí pozici, zhluboka se několikrát nadechl a vydechl, aby překonal nervozitu, a pustil se do svého úkolu. Několika údery rozbil okno a po chvíli, kdyţ zaslechl uvnitř dostatečně velký hluk, vhodil do chaty zábleskový granát. Dal 56
Znak výsadkářŧ ze 4. brigády rychlého nasazení České armády.
428
si záleţet, aby dopadl pokud moţno doprostřed místnosti. Přimáčkl se zády ke stěně a čekal. I kdyţ si myslel, ţe je na výbuch připraven, síla exploze ho překvapila. Myslel si, ţe světelný záblesk je jediným efektem tohoto granátu, ale hluk, který při tom vznikl, byl také značný. Muselo to být slyšet aţ dole v údolí. Nebyl ale čas o tom přemýšlet, protoţe vzápětí po explozi se ozval rachot, jak Petr rozrazil dveře, a jeho mohutný řev: „Policie! Ruce nad hlavu! Chci vidět ruce! Ruce! Vaše ruce! Lehněte si na zem! Rychle!― Podle toho kraválu to vypadalo, ţe do chaty vpadlo celé komando kukláčŧ. Marek věděl, ţe cílem tohoto křiku je u policejních zásahových jednotek na celém světě vyděsit podezřelé a vytvořit na ně psychický tlak, aby se rychleji vzdali. Jen si nebyl jist, jestli to bude platit i v případě, ţe ti podezřelí mají dvojnásobnou přesilu a jsou, na rozdíl od zasahujících, ozbrojení. Přestal nad tím spekulovat a raději vyrazil svým přátelŧm na pomoc. Tři proti čtyřem bylo mnohem lepší jak dva proti čtyřem. Přestoţe od začátku akce neuplynulo ani pŧl minuty, přivítal ho v chatě těţko popsatelný chaos. Těţkým, po noci vydýchaným vzduchem v místnosti se pomalu šířil dým z granátu. Všude byla rozházená spousta věcí, stoly a ţidle byly převrácené, postele rozkopané, jak z nich řinčením skla probuzení muţi v rychlosti vylézali. Ti byli polonazí a bosí a jen pomalu se vzpamatovávali z nepříjemných účinkŧ flashbangu. Kaţdý na útok reagoval podle svého zaloţení. Zbabělý Skoba se hleděl skrýt v nějakém koutě, ostatní tři se sháněli po svých zbraních. A do toho doslova vlétly dvě pomalované postavy v maskáčích a rozdávaly tvrdé rány vlevo vpravo. Hned tu první schytal Skoba, jenţ se ocitl v nepravý čas na nepravém místě. Dostal ránu do brady od Petra a poroučel se k zemi. Petr se jím nezdrţoval a tvrdě udeřil dalšího muţe, co mu stál v cestě. Mířil podle plánu do zadního pokoje, kde byla Andrea. Hanka se ocitla tváří v tvář samotnému Antonovi. Poznala ho podle Markova popisu, i podle čerstvě zlomeného nosu. Nos 429
měl opuchlý a obličej mu hrál všemi barvami, ale nijak to nesniţovalo jeho výkonnost a nebezpečnost. Vytáhl zpod polštáře pistoli, ale namířit ji uţ nestačil. Hanka mu ji vykopla z ruky a zbraň obloukem přistála na zemi uprostřed pokoje. Anton zaklel a ohnal se po Hance pěstí. Uhnula a sama ho zasáhla krátkým tvrdým úderem pod ţebra, po kterém jen hekl. Marek se rychle zorientoval. Petr mířil za Andreou, Hanka sváděla s Antonem zatím vyrovnaný boj, ale ze země se zvedali další dva muţi, kteří mohli být nebezpeční. Skočil po tom nejbliţším, shodou okolností to byl opět Skoba. Poučen Petrem, ţe vše je dovolené, prudce nakopl ztěţka se zvedajícího Skobu do břicha, srazil ho znovu obličejem na zem, klekl na něj, přitáhl mu paţe dozadu a spoutal je těmi jednorázovými pouty. Přesně tak, jak mu Petr vysvětlil. Petr mezitím vyrazil ramenem zamčené dveře do zadního pokoje, přiskočil k vyděšené Andree, noţem přeřízl provaz, jenţ ji poutal k pelesti postele a chtěl jí přeříznout i pouta, ale nestihl to, protoţe se musel rychle otočit a čelit zuřivému útoku svalnatého pořízka s dlouhým kuchyňským noţem. „Uteč ven,― houkl Petr směrem k Andreji a zablokoval vlastním tělem útočníkovi cestu k ní. Muţ zaklel, a kdyţ viděl, ţe přes Petra neprojde, obrátil svŧj nŧţ proti němu. Petr však výpad odrazil, odhodil svou dýku, protoţe se bál, ţe by s ní mohl v zápalu boje svého soka zabít, a holýma rukama se vrhl vpřed. Andrea byla vylekaná, zmatená a dezorientovaná, nevěděla, co se děje, i ji vytrhlo z neklidného polospánku řinčení skla a následná exploze ve vedlejší místnosti, ale tolik pochopila, ţe ten zamaskovaný obrovský voják je na její straně a ţe jí pomáhá k útěku. Nedala se dvakrát pobízet. Strhla si pásku z úst, vyběhla z pokoje, prolétla přední místností, šlápla přitom na leţícího Skobu, klopýtla o nějakou ţidli, ale hned získala ztracenou rovnováhu zase zpět a jako srna vyběhla z chaty. Bohuţel nikoliv do bezpečí. Jejího útěku si totiţ všiml Anton. Vykřikl vztekem, setřásl ze sebe dotírající Hanku a prudkým úderem pěsti do břicha jí na chvíli vyrazil dech. Odstrčil ji, aţ upadla na zem, rychle se shýbl, sebral z podlahy tu svoji pro430
kletou pistoli, protáhl se kolem Marka a vyběhl ven za Andreou. „Běţ za nimi! Rychle! Ať se ti neztratí v lese! My to tu doděláme a poběţíme za tebou!" křikla na Marka Hanka, zatímco se zvedala ze země. Vyskočila na nohy, otočila se kolem vlastní osy a pěkným obloukovým kopem trefila do hlavy posledního bojeschopného muţe, který se snaţil Markovi zablokovat cestu ke dveřím. Skočila po těţce otřeseném protivníkovi, kopnutím zezadu pod koleno ho srazila na zem a snaţila se těţkého muţe převrátit na břicho, aby mu mohla spoutat paţe. Petr mezitím ve vedlejší místnosti stále zápolil se svým velmi odolným soupeřem. Oba svalnatí muţi uţ byli bez noţŧ a bojovali teď holýma rukama. Rvali se spolu beze slov, zarputile, surově a ozýval se jen jejich přerývaný těţký dech, rány a občas tlumené syknutí, kdyţ některý úder doopravdy zabolel. Mladý mafián byl vytrvalý, rychlý a evidentně trávil spoustu času v boxerském ringu. Petrovi ale nemohl dlouho vzdorovat. Měl za sebou tvrdý výsadkářský výcvik a dokázal ho plně zuţitkovat. Postupně získával převahu a bylo jen otázkou času, kdy ji překlopí do vítězství. Marek se vyhnul Hance, která uţ měla svého soupeře pod kontrolou a právě mu nasazovala pouta, přeskočil poraţený nábytek a vyřítil se z chaty. Na terase se zastavil jen na tak dlouho, aby se podíval, kterým směrem ti dva běţí. Proboha, proč právě tam? Vţdyť je to past?!, vyděsil se, kdyţ zahlédl Andreu prchat přímo k vyhlídce nad propastí. Ačkoliv měla pŧvodně náskok, Anton, který byl sice bosý, ale na rozdíl od ní neměl svázané ruce a mohl tak běţet rychleji, ji uţ téměř doháněl. Sakra! Marek divoce zaklel, opřel se jednou rukou o zábradlí a přeskočil je, prosmýkl se kolem laviček a sprintem vyrazil k Poludnici. Byl na okraji louky, kdyţ mu Andrein zoufalý výkřik prozradil, ţe ji Anton dostihl. Kdesi za sebou zaslechl dupot těţkých bot, netušil, jestli to jsou přátelé nebo nepřátelé, ale nevěnoval tomu teď ţádnou pozornost. Jeho mysl se upírala k jedinému cíli - dohnat Antona, vyrvat mu Andreu a zabít jej za to všechno, co si kvŧli němu museli vytrpět. 431
Zamračil se a zrychlil. Pot z něj stékal v potŧčcích, v boku ho nesnesitelně píchalo, zmlácené tělo kladlo odpor a zoufale touţilo po odpočinku a laskavějším zacházení, ale přes to všechno se rychle blíţil k vyhlídce. Přeběhl louku, proběhl krátkým úsekem lesa a byl tam. U posledních stromŧ však prudce zabrzdil a zŧstal stát. Sotva deset metrŧ před ním, na malé plošince na samém okraji propasti, stál Anton, otočený čelem k němu, levým předloktím svíral v kravatě Andrein krk a drţel ji před sebou jako ţivý štít. O spánek jí opíral hlaveň pistole, prst na spoušti. Všichni tři lapali po dechu, Marek s Antonem si zuřivě hleděli do očí, Andrea měla oči přivřené, ale jinak vypadala aţ překvapivě klidná. „Odtiaľto uţ neutečieš,― řekla najednou nahlas a otevřela oči. „Urobil si najväčšiu chybu svojho ţivota, Anton, keď si neutekal na druhú stranu do voľného lesa, ale za mnou. Skončil si.― „Drţ hubu, kurva jedna mizerná! Aj tak je to všetko kvôli tebe! Mal som ťa zabiť hneď v ten prvý deň!― zařval Anton a stiskl ji silněji. Andrea jen hekla a zrudla v obličeji, jak ji Antonova silná paţe přiškrtila. Markovi naběhla na čele ţíla, zaťal pěsti, aţ mu zbělely klouby, a udělal několik krokŧ dopředu. „Zostaň, kde si! Zastrelím ťa!― vykřikl Anton, přestal mířit na Andreu a namířil zbraň na Marka. Marek udělal ještě jeden krok a zŧstal stát. Od Antona ho teď dělilo necelých šest metrŧ. „Nepomôţeš si, Anton,― zasípala Andrea. „Vystrelíš po Marekovi a ja ťa zhodím dolu. Alebo zastrelíš mňa a tým dáš čas Marekovi, aby ťa dolu zrazil on. Nemáš vôbec ţiadnu šancu. Vzdaj to a preţiješ.― „Nikdy! Mám lepší plán! Zabijem vás oboch a odídem!― „Ne, ty odsud neodejdeš, Antone. Ale nikdo uţ nemusí umřít. Skončilo to,― ozval se Marek. „Víš velmi dobře, ţe tady nejsem sám. Zkřiv někomu z nás vlas na hlavě a nepřeţiješ ani pŧl minuty. Tady jsi v pasti. A zŧstal jsi úplně sám, všichni tví parťáci jsou zneškodnění,― řekl a doufal, ţe má pravdu. Měl. Kdesi za ním se ozvalo slabé syknutí, Hanka mu signalizovala, ţe je 432
na místě. Markovi se dost ulevilo. Bylo příjemné vědět, ţe v chatě je všechna práce hotová a ţe právě ona mu kryje záda. Anton nic nepostřehl, ale Andrea, která měla uši jako netopýr, zvuk zachytila. Pootočila hlavu, jak jí Antonova svalnatá paţe dovolila, a pátrala pohledem v lese za Markem. Věděla, ţe Markovi kromě toho velkého vojáka ještě někdo pomáhá, ale netušila, kdo to je. Zamaskovanou a nalíčenou Hanku, ukrytou nedaleko v podrostu, neviděla. Zato zpozorovala toho ramenatého muţe v maskáčích, jenţ ji před chvílí osvobodil v chatě, jak se náhle vztyčil o padesát metrŧ dál vpravo na okraji skalního masívu. Zničehonic se objevil v jediném místě, kudy by Anton ještě teoreticky mohl uniknout. Voják se neskrýval, chtěl, aby byl vidět. Chtěl, aby Anton věděl, ţe tudy se pryč nedostane. Anton zaklel a Andrea cítila, jak se celý chvěje vzteky. Prudce dýchal a přemýšlel, co udělat. O kapitulaci vŧbec neuvaţoval, bylo pro něj naprosto nepřijatelné, aby přiznal poráţku. Nikdy v ţivotě se s ţádnou prohrou nesmířil. Kdyţ uţ měl snad někdy prohrát, vyřešil raději situaci násilím. A nesmíří se s poráţkou ani teď. To ani náhodou! „Dobre,― řekl však nahlas, povolil sevření a Andrea s úlevou zalapala po dechu. Konečně se mohla zase pořádně nadechnout. Anton pomalu svěsil ruku se zbraní a po chvíli ji zdráhavě odhodil na zem, asi metr před sebe. „Tak dobre, poď si po ňu,― řekl tiše. „Vyhrali ste…― Vypadal rezignovaně. Andrea ztuhla. Nevěřila, ţe by to tak snadno skončilo, navíc ji Anton stále pevně drţel a nepouštěl. V očích měla paniku a signalizovala Markovi, aby byl opatrný, cítila nějakou zradu. Tohle Markovi nebylo třeba říkat. Nedělal si naprosto ţádné iluze, ţe by se v Antonovi teď najednou hnulo svědomí. Podle zašustění listí za sebou si domýšlel, ţe se Hanka připravuje vyrazit v případě potřeby z úkrytu, levým koutkem oka viděl Petra, jak se staví do střehu. Také nevěřili, ţe by toto byl konec. Tak tedy do toho… Marek přimhouřil oči, aby v nich Anton nemohl příliš číst, a zvolna se rozešel. Velmi se snaţil, aby v jeho tváři nebyly vidět ţádné emoce, ţádné myšlenky. Jenomţe podobně neproniknutelně se tvářil i Anton. Byl to poker a hrálo se o nejvyšší sázky. 433
Marek nevěřil, ţe by se Anton vzdal bez boje, ale nemohl přijít na to, co mŧţe mít v úmyslu. Zvlášť, kdyţ odloţil pistoli. Proč se zbavil zbraně? Co tím chce získat za výhodu? Byl si jist, ţe bez pomoci pistole přes něho Anton neprorazí. A i kdyby nějakou náhodou prorazil, věřil, ţe ho dokáţe zpomalit aspoň natolik, aby mu stihli přiběhnout na pomoc Petr s Hankou. Ti by ho uţ zpacifikovat dokázali. Přesto zvolnil krok a pomalu se zastavil. „No tak!― vykřikl Anton nervózně. „Na čo čakáš? Hýb sa! Lebo si to ešte rozmyslím!― Andrea zády cítila, jak mu buší srdce. Marek se zamračil a znovu vyrazil vpřed. Dostal se tak blízko, ţe kdyby se shýbl, dosáhl by snadno na tu odhozenou pistoli… Ale neshýbl se, bál se, ţe ho při tom Anton kopne do obličeje. Stáli proti sobě, provrtávali se navzájem očima a kaţdý čekal na pohyb toho druhého. Ţádný se k tomu neměl. „Pusť ji,― zavrčel Marek, kdyţ viděl, jak Anton Andreu stále svírá. „Neublíţíme ti. Ale musíš ji pustit.― „Nikdy, ty idiot!― zasyčel najednou Anton a prudce Andreou smýkl směrem k propasti po své pravé ruce. Ta vykřikla a snaţila se bránit, ale Anton byl mnohem silnější. Strčil do ní, Andrea upadla a chvíli balancovala na okraji skály. Zoufale se snaţila něčeho zachytit, chvíli to dokonce vypadalo, ţe se na skále udrţí, ale neúprosná zemská přitaţlivost se ošidit nedala a začala vítězit. Čas se zpomalil. „Nééé!" vykřikl Marek a vrhl se robinsonádou vpřed. Dopadl na tvrdou skálu na hraně vyhlídky, rozbil si přitom levý loket a obě kolena, ale přesto stačil pravou rukou zachytit provaz, kterým měla Andrea svázané ruce. Drţel ji v tuto chvíli pevně, ale Andreina váha jím neúprosně smýkala k okraji skály. Zoufale šátral volnou levou rukou kolem sebe a snaţil se něčeho zachytit, protoţe mu bylo jasné, ţe jinak brzy spadnou do propasti oba dva. „Nepúšťaj ma!― zoufale volala Andrea, z rozedraných zápěstí jí po holých předloktích stékala krev, nohama se snaţila zachytit o nějaký výstupek, puklinu ve skále, o keřík lýkovce, ale marně. „Nepúšťaj ma, Marek!― 434
„Nepustím tě! Ale nemrskej se nebo tě neudrţím!" zasípal Marek, kterému se konečně podařilo zachytit prsty levé ruky za nějaký skalní výstupek. V nejvyšší čas, leţel bokem na okraji skály, pravé rameno měl téměř vykloubené, jak mu je přes ostrý okraj lámala váha Andreina těla. Pravou rukou pevně svíral ten provaz mezi Andreinými zápěstími a odřené a zkrvavené prsty ruky levé měl pevně zaťaté za ten výčnělek, jenţ jim na chvíli zachránil ţivot. Velmi dobře ale věděl, ţe moc dlouho Andreu takto neudrţí, a počítal v duchu vteřiny v naději, ţe mu vojáci snad kaţdou chvíli přispěchají na pomoc. Kdyby měla Andrea kvŧli němu spadnout dolŧ a zabít se, to by snad raději skočil za ní… Andrea zmírala děsem z hloubky pod sebou, ale zavřela oči, aby se náhodou nepodívala dolŧ, a snaţila se zŧstat v klidu. „Nechcem umrieť…,― zašeptala jen. Hlas se jí chvěl hrŧzou. „Neumřeš! Vytáhnu tě,― odpověděl Marek, přestoţe věděl, ţe bez pomoci to sám nikdy nedokáţe. Všechny svaly měl zaťaté a do krajnosti napjaté a zoufale se snaţil překonat křeče, které do celého těla dostával. Tak kde proboha jsou? Uţ ji neudrţím! Otočil hlavu, aby viděl na Petra. Do výhledu se mu však postavil Anton. „Nevytiahneš ju!― řekl mrazivě. „Na to zabudni!― zvolal nenávistně a vší silou mu dupl tvrdou bosou patou na záda. V ţebrech to zapraštělo, Marek zaúpěl a zalapal po dechu, ale Andreu nepustil. Pro tentokrát ji ještě udrţel. Ale síly mu valem ubývaly… Anton pŧvodně plánoval, ţe jakmile se Marek bude muset zabývat Andreinou záchranou, sebere ze země pistoli a uprchne uvolněnou cestou zpět k chatě. Jakmile se dostane ke svému autu, uţ ho nikdo nezastaví. Pokud by ho snad chtěl někdo pronásledovat, třeba tamten velký voják, zastřelil by ho. Teď ho však napadlo, ţe kdyţ bude rychlý a přesný, vŧbec nikam prchat nemusí. A mŧţe to vyřešit na místě a jednou provţdy. Elegantně a kompletně. Přemohla ho nenávist a touha po pomstě. Chystal se Markovi dupnout pro změnu na prsty, ale kdyţ viděl rychle se přibliţujícího ramenatého Petra, dal přednost zvednutí pistole ze země. Popadl ji a namířil Petrovi na hlavu, Marek mohl tu vteřinu či dvě počkat, však dokud tady leţí 435
a drţí Andreu, nikam neuteče. Petr poznal, ţe to včas nestihne a čekal kulku do hlavy. Anton se krutě usmál a zauvaţoval, jestli má Petra střelit do levého nebo do pravého oka. Zapomněl však přitom na posledního člena týmu. Jako rozzuřená divoká lvice se ze svého krytu v podrostu vyřítila dosud neviditelná Hanka a s pronikavým křikem vyrazila přímo k Antonovi. Dva metry před ním se odrazila a skočila. Byla rychlá a kohokoliv jiného by patrně včas skolila, jenomţe Anton měl nadprŧměrně dobré reflexy. V posledním okamţiku stočil zbraň proti ní a bez míření několikrát za sebou stiskl spoušť. Čtyři kulky vypálené z bezprostřední blízkosti rozdrtily Hance sedmé a osmé ţebro a roztrhly pravou plíci. Zastavit její útok ale nedokázaly. Setrvačnost Hančina těla byla mnohem větší neţ kinetická energie maloráţných projektilŧ. Váţně zraněná Hanka dopadla plnou vahou na Antona, sevřela ho pevně paţemi a v těsném objetí s ním přelétla přes hranu skalní vyhlídky. Neozval se jediný výkřik, ţádné volání, jen po chvíli vzdálený tupý náraz a ostrý praskot lámaných větví kdesi dole v propasti. Čas se opět rozběhl svým normálním tempem. Petr doběhl na plošinu, zalehl k Markovi, naklonil se přes okraj a svou medvědí tlapou popadl Andreu za předloktí. Společnými silami ji vytáhli nahoru a odnesli dál do lesa. Petr podal Markovi svŧj nŧţ, aby ji mohl zbavit pout, hodil mu balíček obvazŧ, který vylovil ze svých bezedných kapes, a znovu se rychle vrátil na vyhlídku. Lehl si na její okraj, naklonil se co nejvíc přes hranu a snaţil se pohledem proniknout dolŧ. Přímo pod stěnu ale vidět nebylo, navíc dno údolí stále pokrývala hustá ranní mlha. Byl zoufalý, ale nechtěl si přiznat, ţe Hanka to zranění a ten pád nemohla v ţádném případě přeţít. Vyškrábal se zpět a dřepl si k Markovi, který mezitím přestal Andreu objímat, rozřízl jí pouta a teď se jí snaţil aspoň trochu obvázat ošklivě rozdrásaná zápěstí. Strhl si z hlavy šátek. Vyklubal se z něj na jeţka ostříhaný zrzek. „Musím hned dolŧ,― řekl Petr naléhavě a utřel si šátkem z čela hojný pot. Marek si všiml, ţe mu levé rameno mokvá krví 436
a maskáčovou blŧzu ţe tam má proříznutou. Ve rvačce v chatě musel utrţit zásah noţem. Na jeho výkonnosti to ale nebylo nijak znát. „Co Hanka?― zeptal se. Petr zavrtěl hlavou. „Nevím. Není tam vidět. Proto musím dolŧ. Okamţitě," zdŧraznil. „Moţná potřebuje pomoc. Kudy se tam dá slézt nejrychleji? Obejít to po cestě by trvalo celou věčnost. Tolik času nemáme…― Marek se zvedl a pokýval hlavou. „Rozumím. Ale tady se to v ţádném případě bez lan nedá, je to téměř kolmá a hladká stěna. Mŧţeme to zkusit o kus dál, přes Klín, zvěř tudy projde, tak my snad taky,― mávl rukou směrem, kde byl dole vidět skalní masív, připomínající svým tvarem veliký jehlan. „My teď musíme sejít dolŧ,― řekl měkce Andree, která se mezitím zvedla ze země, drţela ho pevně za ruku a poslouchala je. Přikývla. „Samozrejme. A veľmi rýchlo,― dodala. Dívala se střídavě z jednoho na druhého. „Zachránili ste mi ţivot,― zvlhly jí oči. „Prosím! Na to teď není čas!― vykřikl Petr netrpělivě. „To Hanka zachránila ţivot nám všem! Musíme za ní! Třeba ţije a potřebuje nás!― „Uţ jdeme. Počkáš tady?" zeptal se Marek Andreji. „Ti v chatě jsou bezpečně spoutaní, zbraně jsem jim sebral a dveře zajistil zvenku. Nedostanou se sami ven…,― dodal Petr, kdyţ viděl, jak se Andrea zachvěla. „Ani náhodou! Pôjdem s vami, tu zostať nemôţem,― odpověděla rozhodně. Z představy, ţe by měla zŧstat v blízkosti těch gangsterŧ, se jí dělalo zle. Petr se zatvářil trochu nespokojeně, měl strach, ţe je bude Andrea zdrţovat, ale Marek dobře věděl, ţe v terénu, který je čeká, nebude ani Petrovi jeho ohromná fyzička moc platná. Slézal tudy v minulosti dolŧ do doliny jen jednou a pevně se tehdy zařekl, ţe uţ to nikdy v ţivotě neudělá, protoţe se tenkrát při sestupu několikrát málem zabil. No, a teď musí znovu… „Tak dobře, pojďte za mnou,― řekl a vyrazil uţ bez dalších řečí poklusem k místu o pŧl kilometru dál, kde začínal nenápadný uzounký chodníček, vyšlapaný zde vysokou zvěří. 437
Sestup z Poludnice do Suchého dolu, jak se jmenovalo údolí pod nimi, byl bez přehánění strašný. Zvěř tady moţná neměla problémy, ale oni ano. A veliké. Byly úseky, kde jejich sestup připomínal volný pád a jen ojedinělé stromy, za které se zachytávali, zabránily tomu, ţe to neskončilo katastrofou. Marek měl rozseknutou tvář od nějaké větve, která ho šlehla přes obličej a málem připravila o oko, Petr měl obě ruce rozdrásané, jak vletěl do jakéhosi pichlavého křoví, Andree prosakovala krev provizorními obvazy na zápěstích a po nebezpečně vypadajícím pádu do hromady suťových balvanŧ viditelně kulhala na pravou nohu. Přesto si nestěţovali a nezpomalovali. I tak ale trvalo dobrých třicet minut, neţ se dostali tou krkolomnou cestou aţ dolŧ do údolí. Andrea teď uţ skutečně nemohla pro zraněnou nohu udrţet s kluky krok, a tak Marek s Petrem klusali napřed. Trvalo však dalších dvacet pět minut, neţ našli v hustém lese to správné místo pod skalní stěnou, na jejímţ vrcholu byla vyhlídka, zvaná Poludnica. A tam našli i obě těla. Leţela asi deset metrŧ od sebe. Nejdřív se samozřejmě rozběhli k Hance. Jejich naděje, kterou si udrţovali celý ten příšerný sestup z Poludnice, však vzala rychle za své. Uţ zdálky bylo vidět, ţe je mrtvá. Leţela na zádech, končetiny nepřirozeně zkroucené, celé tělo rozbité a polámané. Na hrudi roztrhaná uniforma byla nasáklá rudou krví. Jen začerněný obličej zŧstal nějakou náhodou netknutý. Měla otevřené, byť vyhaslé oči, a na rtech svŧj lehký úsměv. I ve smrti zŧstala stejně krásná, jako byla za ţivota. Ţe je něco strašně, ale úplně strašně špatně, napovídaly jen tenké pramínky krve, vytékající z koutku úst a uší, a louţe zasychající krve pod jejím tělem. Hanka, ta báječná, divoká, obětavá, něţná, nespoutaná, citlivá, ale i nešťastně zamilovaná dívka byla mrtvá, obětovala svŧj ţivot pro přátele. Byla pryč. Navţdy. A nebylo moci, která by to dokázala změnit. Zdrcený Marek si k ní klekl. Dokázal jí zamáčknout oči, setřít krev z úst, narovnat tělo a natáhnout údy. Ale kdyţ sevřel do dlaní tu drobnou ruku se štíhlými prsty a všiml si kloubŧ do krve rozbitých od tvrdých ran, jeţ rozdávala nahoře v chatě jeho nepřátelŧm, nevydrţel to a rozplakal se. 438
Jako v mlze viděl Petra, jak si kleká k Hančinu tělu z druhé strany, zvedá její druhou ruku a přikládá si ji na tvář. Z očí se tomu hromotlukovi koulely slzy jako hrachy a z nečekané něhy, s jakou s tou bezvládnou rukou zacházel, Marek pochopil, ţe mezi těmi dvěma bylo mnohem víc neţ jen přátelství. Přestal se před ním za své slzy stydět. Nebylo jim však dopřáno pro Hanku truchlit příliš dlouho. Jejich zármutek najednou přerušilo tiché zasténání. Jako na povel zvedli hlavy a nevěřícně se na sebe podívali. Slzy jim vyschly a jejich pohledy ztvrdly v ţulu. Zvedli se a bok po boku přešli těch deset metrŧ, co je dělily od Antona, o němţ se domnívali, ţe je také mrtvý. Rozhodně měl být mrtvý, pád z takové výšky nemohl přeţít! Ale nebyl mrtvý. Jeho dopad zpomalila koruna urostlého smrku, praskot větví, který slyšeli aţ nahoře, zpŧsobovalo právě Antonovo tělo. Anton byl celý dotlučený, zkrvavený, neměl v těle snad jedinou kost, která by nebyla přeraţena na několik kusŧ, měl zlomenou páteř a nemohl se hýbat, tiše chroptěl, jistě umíral, ale v tuto chvíli byl ještě ţivý. Aspoň jeho oči byly stále ještě ţivé, i kdyţ tělo uţ ne, a ty oči je sledovaly. Sledovaly je, kdyţ byli u Hanky, a sledovaly je i teď. Byl v nich usazený strach. Hluboký, obrovský strach, jaký Anton pocítil poprvé v ţivotě. Strach z blíţící se smrti a z nevyhnutelného zúčtování. „Ty svině,― zasyčel Petr, kdyţ se nad ním zastavil. „Proč jsi neumřel uţ dávno? Proč ses vŧbec narodil? To jenom kvŧli tobě je Hanka po smrti,― odmlčel se a nenávistně si umírajícího muţe měřil. „Běţ pryč,― obrátil se najednou k Markovi. „A nech mě s ním chvíli o samotě,― dodal a zvedl ze země pořádný silný klacek. „Ne!― zavrtěl Marek hlavou, přiskočil k němu a chytl ho za ruku s klackem. „Nedělej to,― řekl naléhavě. „Hanka by nechtěla, abys to udělal,― dodal. „Nechtěla zabíjet. Byl jsi její partner, respektuj to…― „A ty snad ne?― vykřikl Petr, kterému před chvílí u Hančina těla také ledacos došlo. „Já…,― zarazil se Marek. „Ano, byl. V minulém ţivotě. Ty jsi s ní ale byl teď, aţ do konce. To se počítá. Její láska patřila tobě, ne mně.― 439
„Ale tím spíš si ten hajzl nezaslouţí ţít!― vykřikl Petr nešťastně. „Nezaslouţí, ale nemusíš to udělat ty,― řekl Marek tvrdě a vykroutil mu z ruky tu hŧl. „Nešpiň se s ním. Udělám to já. Za Hanku, za Jardu, za Andreu, za sebe a bŧhví za kolik dalších lidí,― řekl a v očích se mu nebezpečně blýskalo. Postavil se nad Antona a zvedl ten kyj do vzduchu. Podíval se Antonovi do strachem rozšířených očí a řekl nahlas a srozumitelně: „Antone, já nevěřím na boţí spravedlnost. Kdyby existovala, nebyli by na světě lidi jako ty a Mário. Vy si nezaslouţíte odpuštění ani rozhřešení. Měl bys vědět, ţe Mária jsem nezastřelil já. Zabila ho Andrea,― řekl a vychutnal si nefalšovanou hrŧzu i náhlé pochopení v Antonových očích. „Ale chci to být já, kdo definitivně pošle ke všem čertŧm tebe.― A pak mu, uţ bez dalšího váhání a bez špetky soucitu, několika údery roztříštil hlavu. Zaskočený Petr se na Marka zkoumavě zahleděl. „Udělal bych to. Na mou duši, ţe bych to udělal. Ale jsem rád, ţe jsem nemusel. Ale řekni mi, co na to tvoje svědomí?― zeptal se po chvíli. Marek se zamyslel a chvíli zkoumal své pocity. „Nevím. Moje svědomí mlčí. Moţná umřelo zároveň s Hankou,― řekl zvolna. „Nevím, co mám cítit. Jsem šťastný, ţe jsme zachránili Andreu. Jsem zoufalý, ţe Hanka zahynula, to se nikdy nemělo stát. Chtěl bych se radovat, ale chce se mi plakat. A to kvŧli tomuhle hajzlovi,― ukázal na Antona. „Jedno ale vím jistě. Jsem rád, ţe jsem to udělal. A výčitkami kvŧli němu trpět nebudu, to ne,― dodal chladně. Petr k němu přistoupil blíţ a podíval se mu zkoumavě do očí. „Tenhle výraz znám, viděl jsem ho u kolegŧ, co uţ museli v akci zabíjet…,― řekl zamyšleně. „Kaţdého to nějak změní nebo poznamená. Ale v kaţdém případě děkuji, ţe jsi to udělal. Jsem ti za to vděčný. A zŧstane to jenom mezi námi.― „Musel jsem to udělat,― odpověděl Marek tiše. Sám cítil, ţe se v něm něco zlomilo, ţe se změnil. Ale ne aţ teď, uţ dřív. Ţe Antona zabije, věděl od chvíle, kdy nahoře v té chatě nechal Andreu surově bít. Právě tehdy se rozhodl, ţe uţ nikdy a nikomu nedovolí křivě sáhnout na jeho blízké. Věděl, ţe je připra440
ven zase zabíjet, bude-li to nutné. „Pojď odsud,― řekl Petrovi. „Nechci být v jeho blízkosti. Pojďme za Hankou.― Vraceli se k Hance, kdyţ k nim dorazila silně kulhající a totálně vyčerpaná Andrea. Marek k ní přiskočil a podepřel ji. „Jsou mrtví. Oba dva,― řekl dřív, neţ se stačila sama na cokoliv zeptat. Andrea se rozhlédla, přejela pohledem Antonovo tělo a pak mlčky přikulhala s Markovou pomocí k Hance. Ztěţka si klekla a dívala se jí dlouho do obličeje, jako kdyby si její obraz chtěla vrýt do paměti. „Jmenovala se Hanka,― zašeptal Marek. Andrea přikývla. Přejela jí prsty po tváři, pohladila ji po vlasech. „Nepoznala som ťa, Hanka,― řekla tiše. „Vôbec nič o tebe neviem, len to, ţe si nám prišla na pomoc, keď sme to najviac potrebovali, a obetovala si za nás svoj ţivot. Nech uţ si bola ktokoľvek, budem na teba spomínať s láskou.― A poprvé, co ji Marek znal, se krátce pomodlila. Kdesi v dálce se ozval jekot policejních sirén. Petr se tím směrem otočil a zachmuřil se. Bude muset pryč. Andrea vstala a dojatý Marek ji pevně sevřel v náručí. „A tamten?― hodila Andrea hlavou směrem k Antonovi. Štítila se jeho jméno byť jen vyslovit. „Je mrtvý,― pokrčil Marek rameny. „Ja viem. Ale ako umrel?― zeptala se s pohledem upřeným do Markových očí. Marek s odpovědí zaváhal, ale pohledem neuhnul. „Hnusně umřel, Andrejko. Umřel stejně hnusně jako ţil…,― řekl nakonec. „To je dobre,― zašeptala. Podívala se na Petra, jenţ si zase klekl k Hance a tiše nad ní truchlil. Nic neříkala, ale bylo zjevné, ţe jí dluţí alespoň nějaké vysvětlení. „To je Petr, mŧj kamarád z Moravy," představil ho konečně Marek. „Je profesionální voják, výsadkář. S Hankou nám pomáhali. Hanka byla…,― zaváhal. „Hanka byla moje přítelkyně, moje láska,― zvedl nešťastný Petr hlavu. Oči měl znovu plné slz. „Peter, je mi to tak strašne ľúto,― zašeptala Andrea zdrceně. „To všetko kvôli mne…― Marek ji k sobě přitiskl pevněji a Andrea se mu rozplakala na rameni. 441
Petr vstal, otřel si oči a přistoupil k nim. „Nevyčítejte si nic,― řekl smutně. „Hanka sice z armády odešla, ale pořád byla elitní voják. A vţdycky věděla, co riskuje, kdyţ vyráţí do misí. Oba jsme doma nechali, tak jako vţdycky, dopisy na rozloučenou. Ten její tentokrát její rodiče dostanou,― zlomil se mu hlas. Popotáhl nosem a pokračoval: „Kdyţ skočila po tom chlapovi, aby ochránila nás všechny, nejenom tebe,― řekl Andree, „věděla, ţe po ní ten zmetek vystřelí, věděla, ţe spadnou oba dolŧ. Obětovala se vědomě. Nebýt jí, jsme teď mrtví všichni tři a tamten se směje…― Policejní sirény projely Muráněm a začaly šplhat do kopce. Marek si všiml, jak se Petr po nich znovu ohlédl a domyslel si, ţe by se tady se slovenskou policií asi jen velmi nerad setkal. „Asi bys měl jít pryč,― řekl. „Nikdo z brigády neví, ţe tady jsem,― řekl Petr zamyšleně. „A nikto sa to od nás nedozvie,― řekla Andrea a Marek přikývl. „Nemají tě podle čeho najít, tamti nahoře tě nemají jak popsat. Nikdo neviděl tvou tvář, znají jen tvé pěsti,― řekl. „A my nikomu nic neřekneme. Policajti budou honit ducha, přízrak. Měl bys zmizet. Není nutné, aby tě tady našli s námi.― Sirény teď byly uţ pod hradem. Za chvíli vjedou na Velkou louku a do čtvrt hodiny je budou mít přímo nad hlavou. „A Hanka?― zeptal se Petr. „Nemŧţu ji jen tak opustit.― „Musíš. Běţ, postaráme se o její tělo. A počkáme tady u ní a ochráníme ji před zvířaty, neţ nás najdou policajti.― Petr přikývl. Klekl si znovu k Hance a políbil ji zlehka na rty. „Sbohem, parťáku, lásko,― zašeptal a pohladil ji po tváři. Vstal a vrátil se k Markovi s Andreou. Podal jim oběma ruku. „Sbohem. Snad to všechno stálo za to,― řekl. „Ďakujem ti, Peter,― řekla Andrea. „Povedala ti Hanka alebo Marek, prečo to všetko?― „Ne,― odpověděl Petr. „Dŧvěřoval jsem Hance, nepotřeboval jsem vědět víc, neţ bylo nutné,― řekl. „A nechci to vědět ani teď, bude to lepší, kdyby mě přece jen našli.― Odmlčel se. „ My si v jednotce dŧvěřujeme, musíme.― pokračoval po chvíli. „Většinou vítězíme. Ale někdy to vítězství krutě bolí… Jako 442
dneska…,― zlomil se mu hlas. „Buďte spolu šťastní aspoň vy dva,― dodal. Andrea k němu přistoupila a objala ho. „Nikdy nezabudneme, čo ste pre nás vykonali. A čo Hanka obetovala. Nikdy, to ti sľubujem,― zašeptala a políbila ho na tvář. Petr přikývl a osušil si oči. „Petře,― oslovil ho ještě Marek váţně. „Buď velmi, velmi opatrný, aţ budeš procházet pod Klínem. Nechtěl jsem vás tím prve strašit, ale má tam doupě velkej medvěd. Myslím, ţe jsem ho při sestupu zahlédl, ustoupil před námi směrem do Hrdzavé doliny. Ale vrátí se zpátky, to je jisté. Dávej si pozor.― Petr se na něj upřeně podíval, potom krátce přikývl a uţ bez dalších slov se otočil a vytrvalým klusem vyrazil směrem ven z údolí, aby byl pryč dřív, neţ policii napadne to tady celé uzavřít a prohledat. X „Ach, môj milý,― řekla s povzdechem Andrea, kdyţ si prohlédla na mladém denním světle Markŧv rozbitý obličej, ze všeho nejvíc připomínající syrový karbanátek. „Tak hrozne ťa večer zbili. Počula som to a nemohla ti nijako pomôcť. Bolí ťa to veľmi?― zeptala se a něţně mu přiloţila dlaň na tvář. „To nic není,― odpověděl Marek a snaţil se, aby na něm nebylo vidět, jak moc ho všechno ve skutečnosti bolí. Dokud se něco dělo, adrenalin v krvi mu nedovolil to příliš vnímat, ale teď, kdyţ se posadili, se vše přihlásilo s plnou silou. „Ale co tvoje rány?― zeptal se raději a opatrně ji vzal za ruku. Obvazy kolem zápěstí byly prosáklé krví. „Ukaţ, převáţu ti to,― řekl a vytáhl z kapsy zbytek obvazŧ, co dostal od Petra. Andree neuniklo, ţe se během převazování několikrát podíval znepokojeně směrem ke Klínu. „To s tým medveďom,― zeptala se tiše, „to si si nevymyslel, však?― Marek zavrtěl hlavou. „Ne. Opravdu tam je. Je to starý samec, samotář, víme o něm uţ několik let. A tady je všude cítit spousta čerstvé krve,― řekl a do hlasu mu pronikla obava. „Nejsme na bezpečném místě. Jenomţe odejít nemŧţeme, nemŧţeme tady nechat Hančino tělo. Odnesl bych ji, ale ty 443
taky nemŧţeš chodit a obě najednou vás neunesu,― dodal nešťastně. „Samozrejme, ţe zostaneme tu s ňou,― souhlasila však k jeho překvapení Andrea okamţitě. „Aspoň to málo pre ňu urobiť musíme. Nebudeme na toho medveďa proste myslieť.― Marek se na ni vděčně podíval. „Víš, jak ses ptala, jestli mě to bolí,― začal pomalu, „mě teď nejvíc bolí srdce. Kvŧli Hance. To se nemělo stát… Neměla umřít…― řekl zoufale. „A vím, ţe to bude znít blbě, ale jsem jí vděčný za to, ţe tě mám zpátky, Andreo. Jsi moje všechno. A měl jsem o tebe strašný strach. Nepřeţil bych, kdyby se ti mělo něco stát. Uţ mě, prosím, nikdy víc neopouštěj.― „Neopustím ťa, Marek,― odpověděla Andrea váţně. „Nikdy. A ty mňa tieţ nie.― „Ne, nikdy tě neopustím,― slíbil Marek, poloţil jí paţi kolem ramen, přitáhl ji těsně k sobě a opatrně jí přitiskl rozbité rty na tvář. X Policejní auta dojela k chatě a jejich sirény utichly. Nějakou dobu bylo naprosté ticho. Potom se shora snesl křik mnoha muţských hlasŧ a dokonce se nad údolím rozlehl rachot krátké dávky ze samopalu Heckler&Koch, kterými byly slovenské speciální jednotky standardně vyzbrojeny. „Myslíš, ţe je uţ po všetkom?― trhla sebou při tom rámusu Andrea a zvedla hlavu. „Nevím,― odpověděl Marek, taky se marně snaţící proniknout pohledem nahoru na plošinu. „Ta štvanice na nás snad právě skončila… Ale ţe by bylo po všem, to si nemyslím…― Zamyslel se. „Poslyš, teď nás čeká spousta vyšetřování. A já mám plán. Napadlo mě to, kdyţ mě včera večer tloukli. Poslouchej…,― řekl a vysvětlil Andree, co by od ní potřeboval. „Ale to predsa…― nadechla se Andrea, ale Marek ji zarazil a poloţil jí ruku na ústa. „Prosím, miláčku, dŧvěřuj mi,― řekl naléhavě. „Všechno dobře dopadne. Ale musíš mi věřit.― 444
X Přímo na vyhlídce nad nimi se náhle rozštěkali dva policejní psi. „Psi našli stopu!― zaslechli, jak nahoře křikl nějaký policista. Byla tu skvělá akustika. Psí štěkání a muţské hlasy se začaly přesouvat směrem ke Klínu. „Kedy sem dorazia?― zeptala se Andrea. „Tak za hodinu," odpověděl Marek. „Psi je povedou, ale nejsou zvyklí na ten terén. A moţná narazí na medvěda. Andrejko, já jsem tak strašně unavenej,― povzdechl si. „Aj ja…,― opáčila Andrea. „Dve noci som prakticky nezaţmúrila oko, hrozne som sa ich bála. Poďme si zdriemnuť, Mareček, hodina je fúra času. Však oni nás zobudia, keď tu budú…― Marek se navzdory okolnostem zlehka usmál. Jejich vykolejený ţivot se snad začínal vracet do těch správných kolejí. I kdyţ cena, kterou to stálo, byla velmi vysoká. „Miluju tě…,― zašeptal své ţeně do ucha. „A vţdycky jsem tě miloval… Víš?― „Ja viem…,― řekla tiše Andrea. „Veď ja teba tieţ. Vţdy…,― dodala a poloţila mu hlavu na rameno. Usnula takřka okamţitě. Uţ se nemusela bát usnout. X
445
Epilog Bezprostředně po popsaných událostech byl Marek Koudelka na základě vystaveného zatykače zásahovou jednotkou „kukláčů― zadrţen a odvezen do banskobystrické nemocnice, kde pod pečlivým dohledem policie strávil osm dní, neţ se dal zdravotně natolik do pořádku, aby mohl být umístěn do zadrţovací vazby. Panovala totiţ obava, ţe by vzhledem ke svému českému pŧvodu a dvojímu občanství mohl utéct před vyšetřováním do České republiky. Zadrţena byla i Andrea, ale ta byla po sepsání výpovědi propuštěna. Obvinění z vraţdy Jaroslava Hrini se v jejím případě ukázalo jako nesmyslné. Přestoţe hlavní podezřelý seděl ve vazbě, bylo vyšetřování dlouhé a sloţité, kriminalisté neměli vŧbec snadnou práci. Dost dobře nevěděli, po čem vlastně pátrají, nebyla jasná klasifikace zločinŧ, výpovědi svědkŧ byly neurčité, případ trpěl naprostou dŧkazní nouzí a Marek navíc na radu svého právníka hojně vyuţíval svého práva a na mnoho otázek odmítal vypovídat. Aby ho státní moc, která byla pod silným tlakem veřejného mínění a médií, ve vazbě vŧbec udrţela, byl nejdříve obviněn z nepřiměřené obrany v případě smrti Antona. To muselo být zrušeno po výpovědi Andreji, jakoţto jediné očité svědkyně. Na to, co se odehrálo pod skálou, ţádní svědci nebyli. Ostatně, teorii, ţe se Anton zabil pádem z výšky, nikdy nikdo nezpochybnil. Velkou komplikací pro vyšetřovatele byla Hanka s Petrem. Jejich role v případu jim nadělala hodně starostí a vrásek. Od zbylých členŧ gangu věděli, ţe ti dva osvobodili Marka a posléze společně s ním i Andreu. Ale uţ se od nich nedozvěděli, co se odehrálo na vyhlídce a pod ní, protoţe u toho nikdo z nich nebyl. A u Marka i Andreji narazili na bariéru mlčení, v této záleţitosti s nimi kriminalisté nepohnuli ani o milimetr. Mrtvá Hanka sice byla nakonec identifikována, zjistilo se, ţe se pohybovala po planině, rozpomněli se i v Muráni, ţe se tam taková dívka vyptávala na nějaké věci, ale po Petrovi se slehla země. Popis „pomalovaný vysoký a silný chlap v maskáčích 446
a s tmavým šátkem na hlavě", který dostali od zadrţených, byl natolik nicneříkající, ţe se kapitán Valko dotazováním u české policie a armády raději ani neblamoval. Tato stopa vychladla. Protoţe se vyšetřování neúnosně protahovalo a reálně hrozilo, ţe budou muset Marka z vazby propustit, byl po vyslechnutí zadrţených členŧ gangu pro změnu obviněn z vraţdy Mária. Jakkoliv to v první chvíli vypadalo pro ţalobce nadějně, i toto obvinění se brzy ukázalo jako neudrţitelné. Andrea, jakoţto osoba blízká, odmítla v této věci proti svému manţelovi svědčit, a přestoţe si kapitán Valko a jeho tým dali skutečně velkou práci, v bufetu se nenašly ţádné stopy po střelbě, nenalezla se vraţedná zbraň ani vystřelená kulka či nábojnice. Nenašlo se vŧbec nic. Poslední nadějí tak zŧstávalo vlastní mrtvé tělo. Policie proto za poněkud laxní pomoci místních stráţcŧ přírody prohledala rozsáhlou oblast planiny, kde údajně měla být Máriova mrtvola ukryta. Tělo se však nenašlo. Marek lokalitu neupřesnil, Jarda uţ neţil a nikdo jiný u toho tenkrát nebyl. Naprostá většina kosterních pozŧstatkŧ, které vyšetřovatelé při svém pátrání v jeskyních a krasových závrtech shromáţdili, patřila zvěři - lokalita je známá vysokým výskytem šelem. Jedna nalezená kost však skutečně byla lidská, jednalo se o úlomek dolní čelisti. Testy DNA nepotvrdily, ţe se jedná o Mária, ale ani to nevyloučily. Výsledky byly nejednoznačné, navíc ta kost prokazatelně byla staršího data. Přesto tento nález, společně se svědectvím z druhé ruky od členŧ gangu a faktem, ţe Marek se proti tomuto obvinění nijak nebránil, stačil, aby soudce rozhodl o prodlouţení vyšetřovací vazby o další tři měsíce. Vraţdu jako takovou však soud nebyl schopen dokázat a případ proto překlasifikoval rovněţ na nepřiměřenou obranu se zabitím, stejně jako prve v případě Antona. K tomuto obvinění pak ještě na návrh státního zástupce, který se uţ chytal doopravdy kaţdého stébla trávy, přidal obvinění z hanobení lidských ostatkŧ. Markovi přátelé se ho od počátku snaţili z vězení dostat a uţ dvanáctého července 2000, den po osmých narozeninách malé Barči, adresovali prezidentu Rudolfu Schusterovi ţádost o zastavení vyšetřování. Tuto ţádost o milost podepsalo 67 447
profesionálních stráţcŧ národních parkŧ z celého Slovenska a 419 obyvatel obcí v okolí Muráňské planiny. Jen málokdo si všiml, ţe mezi podepsanými byl i Jozef Valko, kriminalista, Banská Bystrica. Jeho nadřízeným to však někdo anonymně donesl a kapitán Valko byl za nemístnou aktivitu mimo sluţbu kázeňsky potrestán a z případu byl okamţitě odvolán. Oficiální dŧvod byl samozřejmě jiný. Prezident Schuster ţádosti nicméně nevyhověl a Marek tak ve vazbě zŧstal aţ do samotného procesu. Ten proběhl dvacátého šestého září 2001 u Okresního soudu v Revúci. V trestním právu zběhlému předsedovi zdejšího senátu bylo po prostudování spisu okamţitě jasné, ţe případ stojí na vodě a ţe jen nepřímé dŧkazy na odsouzení Marka stačit nebudou. Soud proto rozhodl šalamounsky ve stylu, aby se vlk naţral a koza zŧstala celá. Marek byl, jako vŧbec první člověk v moderních dějinách Slovenska, odsouzen k patnácti měsícŧm vězení nepodmíněně za hanobení lidských ostatkŧ. Všechna ostatní obvinění byla staţena. Po dohodě se svým obhájcem Marek trest přijal, a protoţe si jej celý jiţ odseděl ve vazbě, na místě se vzdal práva na odvolání. Na základě uzavřených dohod stejně učinil i státní zástupce a Marek tak byl po dlouhých patnácti měsících strávených za mříţemi konečně opět volný a se světskou spravedlností vyrovnaný. Se svým svědomím se vyrovnal uţ tehdy v lese pod vyhlídkou. Policejní sloţky měly pŧvodně obavu o Markŧv ţivot, bály se pomsty bratislavského gangu. Ve vazbě byl proto Marek pod neustálým dohledem a i jeho rodinu hlídala policie. Ale obavy se ukázaly jako liché. Romanova bývalá mafiánská skupina se díky ztrátám v řadách svých vŧdcŧ rozpadla. A z těch několika málo zbylých členŧ, kteří unikli masivnímu vyšetřování, nikdo o pokračování války nestál, nikomu se uţ měřit síly s lidmi z hor nechtělo. Nestálo to za to. Ztráty byly odepsány, byznys pokračoval dál a nebylo nikomu ku prospěchu vrtat se v minulosti. Zadrţení gangsteři byli postaveni před soud v samostatných procesech a bez výjimky skončili s dlouholetými tresty odnětí svobody. Jen Skoba se před soud nedostal. Byl jediný, komu se 448
podařilo ještě těsně před příjezdem policie zbavit plastových pout, nezkušený Marek mu je ve spěchu málo utáhl. A kdyţ policejní zásahová jednotka vtrhla do chaty, kde byli zamčení, propadl panice a pokusil se přes „kukláče― prorazit ven. Jeden ze zasahujících policistŧ to vyhodnotil jako útok a vypálil po něm krátkou dávku ze samopalu. Byl vynikající střelec a všechny tři projektily ráţe 9 mm Luger Skobu zasáhly do prsou v oblasti srdce. Byl na místě mrtev. Vyšetřováním se zjistilo, ţe Mário Sepéši (toto bylo jeho pravé jméno) byl přímo zodpovědný za tři vraţdy s určitostí, v dalších dvou případech zŧstaly jisté pochyby. Kromě toho měl na kontě celou řadu znásilnění a fyzických napadení. Protoţe však v době rozsáhlého policejního vyšetřování uţ neţil, bylo trestní stíhání proti němu zastaveno a odloţeno. Marek byl tedy propuštěn na svobodu, nicméně jako člověk se záznamem v trestním rejstříku se uţ nemohl vrátit na své místo profesionálního stráţce národního parku. Pracuje proto dnes pro správu jako prŧvodce na ţivnostenský list. Mezi návštěvníky je oblíben nejen pro svoji znalost planiny, ale hlavně pro drsné historky z místního prostředí, kterými své přednášky prokládá. Jen zasvěcení vědí, ţe naprostá většina z nich se skutečně stala. Protoţe jen příleţitostné prŧvodcování by jeho rodinu neuţivilo, přivydělává si Marek také prací v lese, fotografováním a psaním rŧzných odborných článkŧ, ale také povídek, kde často čerpá ze svých záţitkŧ. Detektivní příběhy pak většinou konzultuje s jedním vyslouţilým policistou v Banské Bystrici. Všechen volný čas ale Marek tráví s rodinou a dohání měsíce ztracené v kriminále. Mezi stráţci a vŧbec lidmi z planiny se zpočátku často spekulovalo o tom, kam a jak se mohlo ztratit Máriovo tělo. Lidské tělo ani v přírodě tak snadno a za tak krátkou dobu beze stopy nezmizí. Kaţdý na to měl nějakou teorii, jen zkušený horal Robo se těchto debat nikdy neúčastnil. Kdyţ se ho dvakrát nebo třikrát někdo přímo zeptal na jeho názor, zatoulal se pohledem kamsi do neznáma a zabručel pokaţdé něco v tom smyslu, ţe v těchhle kopcích je moţné všechno. Nakonec se 449
tato příhoda stala součástí místního folklóru a ţila si dál vlastním ţivotem. Andrea Koudelková se krátce po manţelově zatčení odstěhovala do Revúce, kde po dohodě s ním koupila za peníze, utrţené za prodej domku a bufetu v Rudné, malý dŧm se zahrádkou na kraji města nedaleko nemocnice. Náhoda ji svedla dohromady s plavovlasou doktorkou Spišákovou. Děvčata se spřátelila a občas spolu zajdou na kafe, kde si povídají o chlapech z planiny. Barborka nastoupila ve městě do nové školy a našla si mezi vrstevníky spoustu kamarádŧ. Zvykla si na velké město z nich všech asi nejsnáze a nejrychleji. Druhého února 2001 se Koudelkovým narodila druhá holčička. Andrea jí dala jméno Hanka. O svém románku s velkou Hankou Marek Andree nikdy nevyprávěl. A ona se ho na to nikdy nezeptala. Smrt velké Hanky jim paradoxně pomohla překonat tehdejší krizi a proţité společné utrpení je stmelilo a jejich vztahu dokonce prospělo. Kromě toho, ţe byli stále manţeli, se po Markově návratu z vězení stali opět milenci, ale hlavně přáteli, a to, jak se říkává v laciných románech, doslova „na ţivot a na smrt". Na velkou Hanku, která svým ţivotem jejich vztah málem zničila a svou smrtí naopak zachránila, nezapomněli. Pokaţdé, kdyţ jedou na návštěvu za Markovými rodiči do Brna, zastaví se i na malém hřbitově v Jeţkovičkách na Vyškovsku a poloţí společně kytičku rŧţí k nenápadnému náhrobku, na němţ je dnes uţ trochu omšelý obrázek usměvavé černovlasé dívky a letopočet *22.10.1974 - +19.6.2000. O Petrovi uţ Marek nikdy neslyšel. S domácností i financemi Andree po dobu Markovy nepřítomnosti vydatně pomáhali stráţci národního parku. Nejčastěji však osamělý Robo, kterého Barborka prakticky adoptovala do rodiny jako svého dědu. Po personální čistce, kterou v únoru 2007 rozpoutal generální ředitel Státní ochrany přírody Ján Mizerák, se Sbor stráţcŧ NP rozpadl a řada Markových přátel a bývalých kolegŧ změnila pŧsobiště. S některými udrţel kontakt, jiní se mu ale k jeho lítosti ztratili z dohledu. 450
Kapitán Jozef Valko, který vyšetřoval Jardovu vraţdu a zpočátku i Markŧv případ, odešel v roce 2006 od Policie SR do předčasného dŧchodu. Jako hobby dnes poskytuje sluţby konzultanta v oboru bezpečnosti. Obzvláště často je vyhledáván začínajícími literáty a autory naivních detektivek. Rukopis své románové prvotiny „Vysoká cena za lásku,― kterou napsal během těch dlouhých patnácti měsícŧ ve vazbě, s ním konzultoval i Marek Koudelka. Černý německý ovčák Ron se do Revúce samozřejmě odstěhoval s celou rodinou. Přestoţe nemohl ohýbat nohu, kulhal a míval bolesti, proţil ve společnosti děvčat Koudelkových spokojený psí ţivot a dočkal se i nového miminka. Zemřel jako desetiletý přirozenou smrtí v srpnu 2001 a je pohřbený na zahradě pod jabloní, kde mu Barborka vlastnoručně vykopala hrobeček. Jediné, co mu v poslední době kalilo radost ze ţivota, byl stesk po pánečkovi, jehoţ návratu z vězení se nedoţil.
Konec
451
Poznámky k textu Hledání dvou ztracených lyţařŧ na Muráňské planině bylo první větší akcí nově budovaného sboru stráţcŧ NP. Někde tady jsou počátky poznání, ţe jedinou správnou cestou je vytvoření čistě profesionální skupiny. Přestoţe celostátní i regionální tisk později tuto akci hodnotil jako veskrze úspěšnou (za všechny jmenujme alespoň článek „Stráţcovia boli na svojom mieste―, otištěný 28. ledna 1998 v Republice a podepsaný zkratkou -bod-), výše uvedený pohled do zákulisí prozrazuje, ţe od naprosté katastrofy celou akci uchránila jen nesmírná obětavost a schopnost improvizace těch jedenácti odhodlaných muţŧ a ţen. Mnohé z postupŧ, které tehdy stráţci vymysleli a na vlastní kŧţi v mimořádně obtíţných podmínkách vyzkoušeli, se stalo později součástí platné metodiky, kterou správa NP vydala jako interní materiál pro své zaměstnance (NPMP č. 5/98 „O riešení krízových situácií―, článek 3, písmena d aţ h, článek 11, písmena a aţ f). Zoufalý nedostatek peněz a materiálního vybavení se jako červená niť táhl celou dobou existence CHKO Muráňská planina a zpočátku i národního parku. Obrat k lepšímu nastal aţ se zásadním uvolněním pravidel hospodaření národních parkŧ, kdy se zvláštním zákonem č. 131/1998 Z.z. „O hospodárení národných parkov Slovenska― umoţnilo, aby se tyto do jisté míry chovaly jako trţní subjekty. To znamená, ţe mohly například poskytovat placené sluţby návštěvníkŧm a turistŧm, hospodařit se dřevem, zřizovat nadace pro svoji podporu a podnikat další, zákonem přesně vymezené a specifikované kroky k získávání finančních prostředkŧ pro svoji činnost a rozvoj. Na dohled nad ekonomickou činností národních parkŧ byla parlamentem Slovenské republiky zřízena tzv. Kontrolná komisia, jejíţ členy, na návrh ekologických sdruţení, hnutí a iniciativ, Slovenského zväzu ochrancov prírody, přírodovědeckých fakult vysokých škol, občanských spolkŧ a dalších skupin zabývajících se aktivně ochranou ţivotního prostředí, jmenoval ministr ţivotního prostředí Slovenské republiky. Komise dostala do vínku poměrně značné pravomoci a ze své činnosti 452
skládala jednou za tři měsíce účty MŢP SR a veřejnosti. Dŧvodem pro zřízení této komise byla obava, aby se hospodářské aktivity národních parkŧ nepromítly negativně do ochraňované přírody. Jedním z prŧkopníkŧ nového modelu hospodaření národních parkŧ byl Ing. Ladislav Hrabčák. Čtyřicetiletý bývalý pracovník Daňového úradu v Košicích zvítězil ve výběrovém řízení na dlouhodobý pronájem hájovny na Studni (která v létě 1996 vyhořela a na jaře 1997 byla díky sponzorským darŧm kompletně rekonstruována) a poloţil tak základ budoucí síti horských chat, strategicky rozmístěných po celé Muráňské planině. V těchto chatách dnes nacházejí stráţci a prŧvodci nezbytné zázemí, doplňují si zásoby, předávají informace. A samozřejmě, v prvé řadě tyto chaty slouţí k tomu, aby turistŧm usnadňovaly utrácení peněz přímo v srdci NP. Tyto peníze jsou sice výdělkem chataře, ale protoţe částka stanovená za pronájem není fixní, nýbrţ je dána procentem z trţeb, je v zájmu chatařŧ i správy Národního parku, aby platících turistŧ bylo co nejvíce a aby měli své peníze za co utrácet.
453
Poznámka autora Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, ať uţ ţivými nebo mrtvými, je čistě náhodná a neúmyslná. Přestoţe většina v knize popisovaných lokalit skutečně existuje, nemusí jejich popis vţdy odpovídat skutečnosti. Je to záměr. Mnoho věcí v knize je zcela smyšlených. Fikcí je tak například popis fungování národních parkŧ, organizace sboru stráţcŧ, poskytování sluţeb atd. Realita je jiná. Autor děkuje všem, kteří mu byli v prŧběhu psaní nápomocni radou či odbornou konzultací. Pokud jsou v knize přesto faktografické či odborné chyby, logické nesmysly a podobně, vina je samozřejmě na straně autora. Zvláštní poděkování patří Ivanovi Supukovi za slovenský překlad.
Další informace hledejte na:
www.vysokacenazalasku.cz
454
