Bogdan Trojak Kdo mě bolí víc? Šedý pes kousavec od severího remízku, anebo Bůh, pastorek o sedmi zubech v těžkém převodu skřípavém?
BOHU-MÍL Z portálového jeřábu padá anděl a láska s briketou v dlani přikládá do nejvyšší pece srdce. Měsíc nešťastný platnéř dřepící s bílou růží v třtinách u Odry, roní stříbrné nýty na struny noci. Stojíš sám na mostě. Mrzne. Posloucháš, jak se zadrhává ozdubí proudu, zatímco v tobě bublají siřičité spodní vody pochyb. A jako by tě ten s kopýtkem píchal do srdca křivým štěpařským nožem.
STRACHOTÍN Slaboch šplhá na lísku. Ves na něj cení žluté zuby. Do proužkovaných pěrin za stavením padá mosazná klika podvečera, za kterou vzal roztržitý Bůh. Ta Ztepilá, nalíčená cihlovými zídkami, láme v prstech krejčovskou křídu a kreslí na vrata sklepů šatičky pro mrtvé pálavské dívky. A ty jsi najednou slakovodní tvor, kterého každá slza navíc vrhá hloub a hloub do tohoto podivného morě
KDYŽ PŘIJDE, BUDEME SE VYPTÁVAT VLASTNÍ SMRTI? Anebo smrt, tak jako krejčí se špendlíky mezi sevřenými rty, nemůže u toho mluvit
ZÁŘÍ POD ANTO RYJ Beatě Jako tehdy – hřebenem farní střechy vyčesat vesnici k Bohu, co na horách roztáčí letokruchy; ať je také dnes v hlavě trocha zrychleného kolotání. Dosud zde kolem chalup běhá chlap se smrkovou latí, odráží se, chce nahoru, slzami roztlouká eternit nebes, věčnosti obnažuje krovy. Jako tehdy. Jako tehdy čekat, až půlnoc praskavě zakrouží zápěstím, které ozdobil měsíc věncem svych bílých kaplí, a pak ti opět zašeptat: …a budeš mošt, jenž vytryskl zpod křídel podzimního anděla…
VYSOKÁ SMRKOVÁ VAZBA Tesař a tram Tak stejní. Jako by se Bůh rozkročil nad jejich léty týmž kružidlem.
IV Natálie Bella. Bella Natálie. Nevím, kdo je. Snad rychle rotující planetka s úbělovým Jádrem, která se vychýlí ze své dráhy, když se kymácíš na pláni mezi Vendryní a Lvovem a cosi trhá prkna z podlah tvych srdečních komor, hloubí v udusané hlíně pod nimi, odkrývá namodralé žilky nejjemnějších zakořenění.
BEZ NÁZVU Nedávno jsem kdesi četl, že v krvinkách ženy plavou tělíska podobná paličkám na bubeen! Jako bych to nevěděl! Kdykoliv se t. dotýkám, mám pocit, jako by v každé tvé buňce tlouklo do jejího jádra sto tisíc drobných paliček… Rezonuji skrytým bubnováním Jsem tvá ozvučnice.
SLAMĚNÝ STŘELEC Dnešní noc si zdobí zápěstí a nárt mosaznými a zlatými srpy jejichž ostří jsou zamežená dechem hebkých lasic. Tam na konci zahrady se třpytí tvé korunovační oči. Stojíš v bílých šatech, na rukou chováš drobného rysa, jenž má drápky zaklesnuté do tvého lehounkého živůtku. Tak nebezpečně blízko se zahrocují horká ňadra! Na kůži tuším tři tenounké krvavé vrypy – tři rysky na měřidle vyznačujícím vzdálenost mezi bolestí a rozkoší… Stojíme proti sobě. Mezi námi stébla nejvyššichtrav rozhoupaná našimi žhnoucími dechy. Hledím ti do oči a chvěji se, neboť vím, že naše srdce prostupují stejná zázračná dění: Závany teplých větrů, které se prosmýkly škvírami nakloněných prkenných stodol a cestou nadzvedly tvoji bílou sukni, jiskření z pohárku milostného bílého vína, o něž břinklo mramorové křídlo nočního motýla, míšení tvé a mé běloby během posvátného roubování našich klínů… Stojíme proti sobě. Ale jen v mém srdci šelestí slaměný střelec.
JONÁŠ I Zahrada. Desetiletý. Rozpálená plechová vana. Průsvitnou skřeli hrudníku vtahuji tíhu temné polední vody. Dětská žebra ohýbají vykasaní bednáři. II Ted’s uchem u dna, pod hladinou, kde znějí údery, dunění, povědomé předvěké zvuky. Cosi se převaluje ve vodním skle krasnohledu, když sestupuji ke kořenům horstem. III To už jsem zadržel dech, vytahuji kolík z vratidla, buben se roztáčí a odvíjí provaz. Jeho vlákno ve chvíli hryžou mžouraví jamníci zpod hliněných podlah sklepa. Jak kámen klesám hloub. Niž už nic neuvidím, uslyším jen skřípot kolébavých stěžňů, přesýpání drobného uhlí v podpalubích. Zde poznám, že se musím vrátit. Cestou nahoru nehtem vyškrábnu žmolek smoly ze spáry v trupu… Rudými lícemi pak rozrazím hladinu, ze sopoušku úst vypustím trochu síry tam z hlubin.
SEN Bílá věžka uprostřed švestkového sadu někde v horském kraji, veliké modré plody padají do trávy-zubrovky. Je ticho – ozývají se jen častá žuchnutí. Šlapu bos po vrstvě měkkých, lepkavých švesTek směrem k věži, nahoře věžky rozsvícené okno. Stoupám po točitém schodišti, vcházím do prostorné, kulaté místnosti, kde jsi ty a sbíráš ze stolů lampy. Máš plnou náruč svítidel! (Kolik máš rukou?) Přistupuji k tobě, hladím veliké horké žárovky z mléčného skla – vůbec mě nepálí. Ty se šťastně usmíváš…
ČÁRY V polích je bezvětří. Na nohy se mi lepí hroudy. Jdu dál. V měsíci stařena plete koš. Vrzavý pes se k němu pokouší vymrštit na měděné pružině vytí. V dálce jsem zaslechl řehtačku půlnoci – zas obchází vesnici se svými němými kumpány. S námahou zvedám nohy a klopýtám. Zastavím se až u potoka, neboť k tomu, aby se kouzlo povedlo, potřebuji vrbový proutek, račí klepeto a požehnání stoletého mloka…
MODRÉ HORY „To se ještě synci o děvčata prali. A děvčata před námi utíkala, honili jsme je po celé dědině. To bylo dávno, děvčata tehdy nosila dlouhé černé sukně, těžké tak, že je žádný chlap nenadzvedl!” A děda propukl v upřímný smích. Těžké tak, že je žádný chlap nenadzvedl! Vybavila se mi velká lakovaná skříň stojící v přístavku u stodoly, v níž visely staré kabáty, sukně a kalhoty. Často jsem ji nábožně otevíral, strkal nos mezi odložené ošacení a s odporem natahoval odpudivou vůni naftalínu. Dítě se tak rádo kochá donekonečna ověřovaným zjištěním, že odporné zůstává nadále odporným. Mezi obnošenými věcmi byla černá sukně, těžká černá sukně s jemným, sametovým povrchem, v jehož chloupcích se držel parach a prastará semena tajnosnubných travin vymlácená vendryňskými dvojicemi na dřevních loukách lásky, na nejvlhčích mezích, jimž vládnou bludičky, ti nepoctiví zeměměřiči, kteří musejí po smrti blikavě vířit nad cizím štěstím. A v kapsičce té sukně jsem našel zežloutlý polský barvotisk, obrázek stvoření ženy s nápisem: I zbudował Pan Bóg z żebra onego, które wyjął z Adama, niewiastę, i przywiódł ją do Adama. Ta chvíle mi vytanula pokaždé, když jsem se rozběh na své prostranné kde za hůrku srdce padala těžká kameninová umyvadla plná zpěněné vody s koupelí mých nevděčných královen.
