To, co chci vyprávět, se stalo už hodně dávno. Všechno stojí zato začít psát i malá naděje. Jmenuji se Lyky ale to už asi víte. Jsem ráda, že jsem zase s Gracem, ale v duchu cítím, že mám nějakou rozdělanou práci a v mé povaze je že od práce neutíkám. Je to už nějaký ten pátek od doby co jsem zachránila Karin z hranice a teď je řada na mě. Grace si zvykl žít v lese asi proto ho tak miluji, dokáže si hodně rychle zvykat. Sylvio draze zaplatí za to, co udělal. Ale ne teď. Chcete vědět, jak to bylo dál? Tak čtěte. Teď tichounce našlapuje a je si jistá, že toho jelena dneska uloví. Vidí ho před sebou, stačí jen jeden pohyb a má oběd, když tu najednou svist šípu a jelen se kácí k zemi. „Co se to…!? Patriku? Co tu děláš?" zareagovala okamžitě Lyky. „Lyky? No…asi co ty, lovím"odpověděl šokovaný Patrik „No do háje, vůbec ses nezměnil, až na ty šaty" řekla Lyky s lehkým úšklebkem „Za to ty ses nezměnila vůbec, pořád ten drzý a smělý vlkodlak,“ řekl na oplátku Patrik „Hele, skoro mě neznáš, takže neříkej, že víš, kdo jsem,“řekla Lyky a začala se tvářit uraženě. „Jak to, že nepřišla pozvánka na svatbu?" změnil raději téma Patrik „Asi proto, že žádná zatím nebyla,“odpověděla Lyky „Aha… no tak s Gracem to nevyšlo?" zeptal se trochu rozpačitě Patrik „Hahaha. Ale jo vyšlo, ale ne tak daleko až na svatbu,“řekla Lyky se smíchem v očích. „Uff. No ale co bych to byl za bývalého mnicha, kdybych vás nepozval k sobě domů na skleničku?" řekl Patrik „Tak jo já beru, hlavně ještě musíš zpracovat toho jelena,“ řekla Lyky se svým drzým úšklebkem. Když se Lyky s Gracem blížila k městu Lyky cítila, že je něco špatně. Grace to vycítil a řekl: „Nerada se sem vracíš viď?“ Lyky která byla pořád zahloubaná v sobě konečně odpověděla „Co? Ehm… jo nesnáším města,“ řekla, a pokusila se o lehký úšklebek Vstříc jim přišla jedna krásná žena, Lyky ji nepoznávala, ale odněkud ji znala, vzpomněla si až teprve když řekla „Lyky, ty kráso vůbec ses nezměnila,“ Byla to Karin Ty jo bez toho vězeňskýho oblečení jsem tě nepoznala,“ řekla Lyky se svým drzým úšklebkem „Já vím, že to nemyslíš vážně, ale Patrik říkal, že vás pozval na skleničku,“ „Jo to je pravda,“ zasmál se Grace. Patrik a Karin měli krásný dům. Jak se někdo může vypracovat na takový boháče. „Hele Patriku. Co bylo v tý brašně?" zeptala se Lyky s údivem v očích. „No nic co by církev nepostrádala,“ řekl Patrik s tajemným výrazem. Všem bylo jasné, co Patrik tenkrát odnesl z kaple, ale to nebylo hlavní náplní večera. „Dík za pozvání na svatbu,“ nahodil Grace „Ale to nic teď nás možná čekají křtiny a pak už nic výjimečného,“ usmál se Patrik a chytl Karin za ruku. „Opravdu čekáte dítě? A jak se bude jmenovat?" zasmála se Lyky „No kdyby to byl kluk tak jsme mysleli Lucien a když holka tak jsme myslely po tobě,“ řekla Karin. „Co? Já? To snad nemyslíš vážně, jednak nemám jméno a za druhé copak chceš toho caparta proklít takovim jménem? A navíc kdybys o mě něco věděla tak jí to jméno nedáváš,“ začala protestovat Lyky „No dobře ještě se to nenarodilo ale, když si to nakousla, řekni nám o sobě něco,“řekl Patrik a hleděl na Grace, aby mu pomohl. Grace pochopil a řekl „Lyky kvůli mně," řekl a chytil Lyky za ruku „No tak jsou tu lidi, ale jestli to chceš také vědět, prosím jsem v menšině,“ řekla Lyky usmála se a Grace políbila. Byla taková malá vesnička a tam žila žena, která sice neměla jméno, ale všichni jí říkali Lyky. Když jsem se narodil, a měla jsem už prořezané špičáky. Přesto že mé matce radili, aby mě odložila, neudělala to. Už jako dítě jsem projevila zálem o lesy. Moje mamka se mi vždy smála, když jsem utíkala od oběda se slovy „Oni tam na mě čekají,“ A na otázky kdo tam na mě čeká, jsem vždy odpověděla
„No oni, ti co nejsou vidět no oni,“ Na mé otázky kde je táta mamka vždy odpověděla“ „Nevím někam odešel a až budeš starší, pochopíš to,“ Kolem svých deseti let jsem se zase toulala v lese a najednou jsem narazila na dva náhrobky. Se zděšením jsem věděla, že pod jedním náhrobkem je můj otec. „Vím jaký je to pocit, Ben byl sakra dobrý vlkodlak, Lyky“ ozval se za mnou temný hlas. Hrozně jsem se lekla, otočila se a odpověděla „Co? Jak to myslíte? Jaký vlkodlak?“ „Nemám jméno, ale říkají mi Správce, a ty víš moc dobře jaké to je,“ řekl a najednou se ke mně přiblížil, dal mi ruku na hlavu se slovy „V lese najdeš mnohé odpovědi na své otázky, Lykantrosi,“ řekl a omdlela jsem. „To je všechno?“ zeptal se Patrik „No od té chvíle jsem měla drobné výpadky paměti,“ usmála se Lyky a upila vína „Ale něco si přece musíš pamatovat,“ zeptala se Karin „Jo, ty výpadky přestali až po mé první proměně a ta byla až kolem patnácti,“ řekla Lyky „A jak to bylo dál?“ zeptala se samo horlivostí Karin Jednoho dne přijel do vesnice inkvizitor jménem Sylvio. No a kdo myslíte, že byl uznán jako čarodějnice? No já. A když jsem měla jít na mučidla, byla jsem pořád vysmátá, nějak jsem věděla, že mi nikdo nemůže nic udělat. Už mě poutali, když jsem spustila „Né prosím slitování přiznám se,“ Sylvio se napřímil „Zopakuj to,“ „A co?“ „Jak co?“ „No já nevím, ty si s tím začal,“ „Tak znovu,“ řekl Sylvio. „A k čemu ti to bude?“ zasmála jsem se. „Dobrá otázka, kate!“ „Né prosím slitování áá,“ „Diť jsem ještě ani nezačal,“ řekl kat, který byl tímto výstupem dost zmaten. „Už mi to nebaví, já se vám přiznám,“ „Dobře uvidíme se na hranici,“ řekl Sylvio a odešel. Bylo pár chvil před hranicí. „Nikam nepudu, dokud mi nebudou odpuštěny všechny hříchy,“ řekla jsem a za mřížemi se ozval přívětivý hlas. „Tak to tady budeš hodně dlouho,“ „Počkat kdo jsi zase ty?“ „Jmenuji se Carlo a jsem kněz a jsem tu proto, abych,“ Carlo se ohlédl, „jsem tu proto, abych tě vysvobodil, víš před pěti lety, jsi v lese potkala chlápka, který si říkal Správce, on mě posílá, abych tě zachránil, protože upálená už nic nezmůžeš,“ Carlo se znovu ohlédl „Na, vem si to, sama víš co s tím,“ řekl, vtiskl jí do ruky nějaký předmět a odešel. Byl to malý křížek, který měl naostřené hrany. „Tím se dají dobře přeříznout pouta. Správce to má opravdu dobře vymyšlený,“ řekla jsem si sama pro sebe. Když mě vedli na hranici, byla jsem opět vysmátá. Každý si myslel proto, že je to čarodějnice. Už zapalovali hranici, když jsem najednou zakřičela „Zastavte to šílenství!“ „Jakým právem?“ řekl rozrušený Sylvio „Právem Božím,“ odpověděla jsem, přeřezala si pouta a utekla do lesa. V lese jsem pak u náhrobků dlouho seděla a doufala, že někdo přijde.
„Konečně jsi přišla,“ zazněl ten tajemný hlas, který mě dlouho strašil ve snech. Ze stínů přišel Správce a podal mi ruku. „Teď patříš mezi nás, vlkodlaky,“ řekl a za stínů se vynořilo asi pět lidí. „My jsme postrach všech, my jsme klan Stínu,“ řekl jeden z nich. „Správče, můžu se ujmout představování?“ „Ano, můžeš,“ odvětil Správce. „Takže Carla znáš, ten je teď na faře, já jsem Lucien, tohle je Martyn, tohle Rich, tamto je Vincent a to co stojí tamhe je Bruno,“ řekl Lucien a postupně ukazoval na všechny vlkodlaky, když skončil, mírně se uklonil. „Co taková zdvořilost?“ zeptala jsem se. Správce se mírně zamračil: „No, protože ty jsi Lykantross,“ „Hmm aha…“ řekla jsem. „Stejně tomu nerozumí, nemá ani výcvik,“ řekl Vincent. „To je pravda!“ řekl Lucien. „Ticho!“ zařval Správce přes sílící šum, „Ano, máte pravdu, musíme Lykantrose vycvičit. A musíme začít pěkně od začátku,“ řekl a přeměřil si mě pohledem. „Musíte mi říkat Lykantrosi? Já jen, že to je dost dlouhý,“ opatrně jsem namítla. „A jak ti máme říkat?“ zeptal se Martyn. „Stačí Lyky,“ a pokrčila jsem ramenami. „Ale, Lyky je zkrácenina od Lykantros. Stejně bychom ti tak říkali,“ usmál Lucien. „Ano, ale teď je na tobě rozhodnutí. Chceš začít s výcvikem hned nebo máš nějaké otázky?“ zeptal se Správce. „Jo, před pěti lety jsi říkal, že můj otec Ben je vlkodlak a kdo je pod tím druhým náhrobkem?“ zeptala jsem se. „Jo Ben byl prorok a Jace, tvůj děd, byl Lykantross,“ odpověděl Správce. „Nějaké další otázky?“ „Ne, můžeme začít s výcvikem,“ řekla jsem. Když jsme šli ke skrýši, Lucien do mě strčil a řekl: „Toho Lykantrose máte v rodině,“ a začal se na mě šklebit. „Hele, nech toho,“ řekla jsem s hranou uražeností, dala mu do obličeje dlaň a se smíchem jsem se rozběhla ke Správci. „To snad nemůže být všechno,“ řekl Patrik. „Ne to není všechno, ale nebudu vás zatěžovat filozofickými řečmi Správce,“ odpověděla Lyky a napila se vína. „Ale nějaký snad můžeš,“ řekl Grace „Ale jo, můžu, avšak ne teď, až příležitostně,“ řekla Lyky „Dobře, ale co těch čtyři nebo pět let před tím, co jsi dělala? Zeptala se Karin. „No… Těžko říct,“ řekla Lyky a najednou se chytla za hlavu. „Aaa… sakra,“ řekla a křečovitě si svírala hlavu, za chvíli viděla jen bílo, protože omdlela. Nestačili ji ani posadit, probrala se a řekla jedno slovo: „Sunnylees!“ „Sunnylees? Jo, tady se tomu tak říkalo, ale teď se to jmenuje jinak,“ řekl Patrik. Lyky, která se již plně probrala, řekla: „Tady jsem se narodila. Musím hned do lesa,“ a utíkala tím směrem. Tenhle úsek lesa Lyky nepoznávala, ale podvědomě přesně věděla kam jít. Ano tady to je, náhrobky na mýtině. „Luciene? Vinci? Richi? Bruno? Carlo? Martyne?" začala vyvolávat jména kluků z klanu. Nikde nikdo. Sedla si a dlouze si prohlížela náhrobky. „Sakra copak tě Správce nic nenaučil? Když nejde kořist k vlkovi, musí vlk ke kořisti,“ s těmito slovy odešla ke svatyni.
Blížila se k ní, jako ve snech. Tolikrát si přála se sem vrátit, ale teď ucítila obavy. Všechny přestali až když na Lyky všechno skočilo, tedy pokusilo se skočit, Lyky to srazilo na zem a chtěla mu vykloubit ruku, když tu najednou ta věc jí začala být povědomá „Luciene?" „Eagh… no dobře vyhrálas jsi stejná jako dřív,“ zaskuhral Lucien ze země. „Pořád ses nenaučil mířit?" řekla s úsměvem Lyky a pomohla mu vstát. „Kde jsou ostatní?" zeptala se. Lucien se oprášil. „Tady. Ale…no,“ „Ale, co?" „Se Správcem to vypadá bledě,“ řekl Lucien a sklopil zrak „Co se stalo?" „No včera šel kolem lesa takovej kněz, myslím, že inkvizitor, a střelil ho stříbrným šípem,“ „Sakra, blbá alergie a co jak to snáší?" „Musíš ho vidět,“řekl Lucien, vzal jí za ruku a odtáhl někam pryč. Místo kde ležel Správce, bylo skutečně krásné. Ležel uprostřed mýtiny. „Správce, jak…proč? Ehm…Nebolí vás to?" vykoktala Lyky. „Ne, teď když je tu Lykantros tak je to dobré" řekl Správce a chytl klečící Lyky za ruku. Ta si až teď všimla, kam ho ten inkvizitor střelil. „Sakra, je to pod žebry,“ řekla Lyky a dotkla se rány. Správce trochu zasyčel. „To je špatný, dělal jste s tím něco?" „Jo, vytáhl jsem ten šíp, ale ten hrot tam asi zůstal,“ „Sakra. Luciene pinzetu a honem,“ řekla Lyky a Lucien někam odběhl. „No tak vydržte,“ „Lyky řekni, máš pořád toho Stínomila?" „Citu? Jo mám,“ odpověděla Lyky, vstala a dlouze zapískala. Za chvíli přiběhl krásně černý kůň. „Pořád tak krásný,“řekl Správce a snažil se posadit. „Ne, nenamáhejte se,“ uklidnila ho Lyky. Najednou tam přiběhl Lucien s vínem, pinzetou a dezinfekcí. „Ty jo, umíš číst myšlenky?" zeptala se ho. „Ne, ale učil jsem se to,“ řekl Lucien a podal Lyky všechny věci. Lyky přešla ke Správci a řekla: „Teď to asi bude bolet,“ a nalila do rány dezinfekci, nechala Správce napít vína a pokusila se vydezinfikovat pinzetu. „Ukaž,“ řekl Lucien a vzal jí pinzetu z jejích třesoucích se rukou a vyčistil jí. „Na,“ řekl a vrátil Lyky pinzetu. „Dík,“ odpověděla Lyky. Po dlouhé operaci se podařilo stabilizovat a celkově ošetřit Správce. „Lyky," začal Správce, „vím, že chceš, abych tu byl déle, ale nemůžu, svůj úkol jsem již splnil, vycvičil jsem Lykantrose, pohlídal jsem klan stínu, můj čas nadešel,“ „Ne prosím, alespoň ne teď," zaprosila Lyky. „Proč? Smím se tě zeptat?" zeptal se Správce. „Podle mě byste měl poznat mého milého, abyste si byl jistý, že jsem ve správných rukou,“ „Tak dobře ale musím ti něco říct, já nejsem vlkodlak, jsem někdo, kdo stráží já nemůžu zemřít, vždy tu budu, jako lesy jsem duch lesa, jen občas se zhmotním, abych tu pomohl, ale klidně můžeš přivést svého milého, rád se na něj podívám,“ „Dobře do zítra tu jsem, ale teď se chci podívat na ostatní,“ odpověděla Lyky a běžela za Lucienem. Lucien vzal za těžké černé dveře, nakoukl dovnitř a řekl: „Kluci hlavně se nelekněte,“ a strčil Lyky dovnitř. „Lyky!" ozvalo se zevnitř „Ty jo jak se máš?" zeptal se Martyn „Co jsi dělala?" zeptal se zase Vincent. A tak dále, Lyky se pod tím náhlím přívalem otázek dusila. Situaci vyřešil Správce svým obvyklým: „Ticho! Na všechno se dostane, Lyky se ještě musí vrátit pro svého milého," „Ale teď si pořádně připijeme jako vlkodlaci,“ chytl se hned šance Lucien.
Po nějaké době byl už vypitý celý sud úžasné limonády. „Tak ještě jednu, na mě,“ řekl Lucien ale Lyky protestovala: „Ne, já už musím jít,“ „Poslední,“ řekl Vinci a už naléval korbel „Ne, to si říkal už před půl hodinou,“ řekla Lyky a vstala „Já musím jít, takže nezlobte a neotravujte Správce, víte, že je po operaci,“ řekla Lyky a vděčně se podívala na Správce. „Hodně štěstí,“ popřál Lyky, ta se usmála a odešla. Na ulicích už dávno spadla tma. „Můžeš zůstat u nás, bylo by nelidské tě v tuhle dobu vyhazovat ven a navíc ten úplněk," řekla Karin. „Ne já nechci otravovat,“ odporoval Grace. „Neotravuješ, jsem bývalý mnich, na takové návštěvy jsem zvyklý," řekl Patrik, který zrovna přišel. „A navíc tě Lyky bude hledat určitě tady." Najednou někdo silně zaklepal na dveře. „Vidíš, to bude asi ona,“ řekl Patrik a otevřel dveře, dovnitř vlítla udýchaná Lyky a Patrik s gestem, já to říkal, zavřel. „Graci musíš se mnou,“ řekla Lyky když popadla dech. „Proč?" zeptal se Grace, protože věděl, že to bude něco s její zvířecí stránkou. „Našla jsem svůj klan, ale teď musíš se mnou,“ řekla Lyky „Neboj, nic se ti nestane, budeš pod mou ochranou,“ dodala, když uviděla Graceho obavy. „No dobře. Veď mě,“ řekl Grace a nabídl Lyky ruku. „Jo a neukázal se ve městě Sylvio?" chtěla se ujistit Lyky. „Ano byl tu a vypadal, že se dlouho nezdrží,“ odpověděl Patrik. „Dobře, dík za to víno bylo opravdu dobrý, a možná se ještě někdy potkáme, jo a ještě si vezměte tohle, když vy nebo já budu v nesnázích tak to ucítíte. Něco jako telepatický spojení,“ řekla Lyky, sáhla hluboko do kapsy a vyndala dva medailony. „Bezva dík,“ řekla Karin a hned si vzala amulet na krk. Patrik váhal. „Nemůže se mi nic stát?" „Ne hele dej si to pod triko a nikdo to neuvidí i ten kříž si tam můžeš nechat,“ odpověděla Lyky a ukázala Patrikovy na hruď. „Jak víš, že mám ten kříž, který mi zůstal z kláštera?" řekl zmateně Patrik a z hlouby košile vytáhl malý zlatý křížek. Lyky se usmála, zašeptala něco jako: Jsem vlkodlak,“ a s Gracem odešla. Když přišli ke skrýši, byl zevnitř ještě slyšet zpěv, křik a smích ostatních vlkodlaků. „Klid nekoušou," řekla Lyky a koukla na Grace, „ne moc" dodala s úsměvem. „To mě uklidnilo," řekl Grace, taky se usmál a podal Lyky ruku. Ta se usmála ještě víc a otevřela dveře. Najednou uvnitř vše ztichlo a Lyky s Gracem skočila dovnitř. Grace byl doslova na rukách, když ho posadili, první objev byl: „Vždyť je to člověk,“ řekli skoro všichni vlkodlaci najednou. „Ty kráso, Lyky ty máš ale výběr,“ řekl Lucien a začal se šklebit. „Nech mi ho,“ řekla na oplátku Lyky a Grace objala. Správce vstal a přešel ke Gracemu, Lyky poodstoupila a všichni zmlkli. Správce položil ruce Gracemu na ramena a řekl.: „Chceš být také vlkodlak jako všichni, který tady vidíš, nebo chceš být stále člověk?" Grace se nemusel dlouho rozmýšlet. „Miluji Lyky, nechci být vlkodlak, ale chci se dožít stejně dlouho jako ona, abych ji mohl stále milovat,“odpověděl pevným hlasem. „Dobře od teď žiješ stejně dlouho jako my, ale nejsi vlkodlak. Nechť vaše láska zůstává věčná,“ odpověděl Správce a udělal ve vzduchu zvláštní znamení. Místnost na chvíli zaplnilo jasné světlo. Pak vše ztichlo. Les byl hustý a temný, na první pohled neškodný. Sylvio šel s pochodní v ruce. Ach jak je to dávno co ho ten vlkodlak ponížil, kdy musel z tohoto kraje prchnout, aby se sem mohl vrátit.
„Má to vůbec cenu? Má! Dám cokoli, abych vyděl toho démona smažit se ve vlastní bolesti,“ říkal si sám pro sebe Sylvio, nahmatal stříbrnou dýku za páskem a s ďábelským úsměvem šel dál temným lesem. „Zvu vás na tradiční lov,“ řekl Lucien a praštil korbelem o stůl. „Tak jo my bereme,“ odsouhlasili všichni vlkodlaci. „Graci chceš s námi?" zeptala se Lyky „Ne já bych vám nestačil, ale užij si to,“ odpověděl Grace. „Správče vy půjdete?" zeptal se Carlo. „Někdo vás pohlídat musí,“ řekl Správce a vstal. Běželi skoro hodinu, když najednou Lyky prudce zastavila. „Co vidíš?" zeptal se Lucien, který se zastavil vedle ní. „Světlo, oheň, zlo," odpověděla Lyky po chvíli větření. „Běžte!" zvolala. Sylvio šel dlouho s pochodní a snažil se z té tmy něco vykoukat. Když tu najednou vytí vlků. „Ne teď ne!" zasyčel Sylvio do tmy a tasil dýku. Kolem něj se v kruhu seběhlo asi sedm vlkodlaků. Lyky mezi nimi, tu by poznal na sto metrů. Sylvio se chvíli rozhlížel po kruhu, až uviděl jediného černého vlkodlaka a po něm hodil dýku. Byla to ona. Sylvio cítil své vítězství, ale ten pocit náhle vystřídal strach. Všichni vlkodlaci se na něj s vrčením vrhli a omráčily. Pak se proměnili zpátky do lidské podoby. Bruno, který neovládl svůj vztek, nakopl ještě jednou Sylvia. Nikdo mu nebránil. Lucien a Vincent mlčky vzali Lyky a vydali se ke skrýši. Než došli ke skrýši Lyky zemřela - APRÍL. Po dlouhé operaci byla Lyky stabilizovaná, a Sylvio ve vězení. „Lyky ne!" vběhl Grace do místnosti, kam ho až teď pustili „Nech ji spát, za pár dnů bude zase v pohodě,“ řekl Rich a s Carlem ho odvedli z místnosti. Celý týden se Grace o Lyky staral a pečoval o ni. Když po týdnu mohla Lyky chodit šla navštívit Sylvia do vězení. „Tak od teď jsi náš otrok a užij si to,“ řekla mu Lyky a s drzím úsměvem odešla. Po nějaké době kdy Lyky byla už úplně uzdravená ze svého zranění, najednou k Lyky přišel Grace a klekl si před ní. „Víš Lyky já tě hrozně miluji a tak jsem ti chtěl říct, vezmeš si mě?"řekl a vroucně se jí díval do očí. „No Graci ty si mě zaskočil, ale proč ne vezmu si tě,“ odpověděla Lyky a Grace šťastný vstal a objal ji, najednou ho někdo silně zatáhl za rameno, byl to Lucien na místo vysvětlování řekl: „Vítej do rodiny,“ a objal ho tak silně, že Grace nemohl skoro dýchat. Všichni se řídili podle něho. Za chvíli by ho snad rozmačkaly nebýt Správce, který řekl svým rázným hlasem: „Dost už, vy zvířata Lyky se chce vdávat přece s živolou ne s rozmačkanou bytostí.“ Byla svatba což je normálně radostná událost a u vlkodlaků to platí dvakrát. Přišli i Patrik a Karin. „Právem mně svěřeným lesem nyní oddám tento zamilovaný pár. Graci bereš si zde přítomnou Lyky za svou právoplatnou družku a budeš ji věrný v nemoci i ve zdraví, v krizi i v normálních dnech dokud vás smrt nerozdělí a vaše duše nebudou navráceny síle lesa?" zněla mýtinou Správcova slova. „Ano,“odpověděl Grace. „A protože nepotřebujeme vědět, co si myslí ženy bude-" řekl Lucien a Správce ho sjel vražedným pohledem. „Dobře je to vaše, když si myslíte, že na to nemam,“ řekl dotčeně Lucien a otočil se. „A teď se zeptám tebe Lykantrosy ze Sunnylees. Bereš si zde přítomného Grace v nemoci i ve zdraví, v krizi i v normálních dnech dokud vás smrt nerozdělí a vaše duše nebudou navráceny síle lesa?" navázal znovu Správce. „Ano,“ řekla rázně Lyky „Dobře teď se můžete políbit a váš svazek bude navždy uzavřen,“ odpověděl Správce a hodil do vzduchu několik dubovích listů. Grace vzal Lyky do náruče a dlouze jí políbil. „Teď doopravdy patříš do rodiny,“ řekl po chvíli Lucien a všichni se smíchem odešli do skrýše slavit. „Hele co je v tý úžasný limonádě?" zeptal se najednou Patrik.
„No já nevím asi krev," řekl Vinci a sledoval jak Patrik zelená. „Ne dělám si srandu je tam takoví skvělí pití,“ řekl Vincent a plácl Patrika do zad „No to si mě uklidnil,“ odpověděl Patrik a odstrčil svou sklenici. Nedaleko odtud, vlastně v tom samém podzemním kompleksu, je věznice kde měl být uvězněný Sylvio, ta věznice zela prázdnotou a lesem se rozléhal temný Sylviův smích. Konec. A počkejte, ono to nějak ještě dopadne…
