BLÁZEN SVOBODNÝ BEATE GRIMSRUDOVÁ
NAKLADATELSTVÍ DOPLNĚK BRNO 2012
This translation has been published with the financial support of NORLA. Tento překlad vychází díky finanční podpoře norské nadace NORLA. © Cappelen Damm AS, 2010 Translation © Daniela S. Zounková, 2012 ISBN 978-80-7239-293-3
1.
Jsem Eli. V hebrejštině to znamená můj Bůh. Je to jméno dívčí i chlapecké. Nemůžu vydržet v bytě. Podlahy se naklánějí k nebezpečným oknům vedoucím na dvůr. Bydlím v sedmém poschodí. Okna mě k sobě přitahují. Můžu některým z nich vypadnout. Můžu skočit. Bojím se. Mluvím a nemůžu přestat. Jsem ta, která vypráví, a zároveň i ta, o které se vypráví. Ta s hlasy v hlavě. Stále to ve mně mluví, bez ustání. Musím se bránit před jejich obviněními. Musím reagovat na jejich posměšky. Musím v kuchyni donekonečna mávat rukama. Tak dlouho, dokud mi říkají, že musím. Co se stane, když to neudělám? Můžu se roztříštit. Na tisíc kousků. Hlava se mi otevírá. Celý byt může vypadnout z domu jako zásuvka z prádelníku. Je mi třicet devět let. Posledních osmnáct let občas trávím delší časové úseky v psychiatrické léčebně. Skoro stejně dlouho se živím jako spisovatelka, scenáristka a filmařka. Být spisovatelem není zaměstnání. Je to život. Včera jsem psala. Píšu i dnes a zítra to budu dělat taky. Toulat se slovy. Zkoumat věty a souvislosti, těšit se z nich. Najít v sobě to, co je třeba napsat, a poslat to dál. Poslat to do světa, ale zároveň si to podržet. Dar, který mi pomáhá růst. Držet se toho, když jsem nemocná. Držet se toho, když je mi dobře. Právě teď sedím a čekám. Dostala jsem nového kognitivního terapeuta. Mohlo by to přispět k tomu, že dokážu zase bydlet doma, po pěti letech častých pobytů na psychiatrii. Jsem k němu skeptická. Už jsem absolvovala tolik různých terapií. Ovšem teď mám zkusit něco nového, a vlastně proč ne. Je zhruba mého věku, vysoký a hubený a vlasy nosí svázané do ohonu. Chodí ke mně domů, místo abych já navštěvovala jeho. Moje problémy se totiž mimo jiné nacházejí i u mě v bytě. Nebezpečná okna. Strach z toho, že bych mohla vyskočit ven. Vypadnout. Vyklouznout. Vytáhl by mě ven poryv větru. Nedokázala bych se zachytit hladkého nábytku, neudržela bych se. Mám napsat seznam věcí, které jsou pro mě těžké. Je dlouhý. Mám napsat seznam věcí, které mi jdou dobře. Je stejně dlouhý, což terapeuta překvapí. V mé nemoci se objeví díra. „Kde je to nejnebezpečnější?“ zeptá se. „V ložnici,“ odpovím. Podlaha se naklání a táhne mě to k temnému oknu. „Musím se pevně držet postele.“ Vejdeme do ložnice. Okno je celé zakryté tmavým závěsem. Za závěsem stojí velká africká socha na moji ochranu. Okno se nikdy neotevírá. Závěs se nikdy neodhrnuje. „Podlaha se naklání,“ opakuju. Terapeut vytáhne z kapsy míček. Položí ho na podlahu. Míček opíše kroužek, ale pak se zastaví. Nekutálí se k oknu. Oba se na míček díváme. Myslím, že společné pochopení, že něco, co bylo úplně špatně, je správně, se počítá jako pravda. Nevím, čemu mám věřit, viděli jsme přece oba totéž. Pak terapeut míček zvedne a strčí ho do kapsy. Neříká nic.
Jsem Eli. Je to jméno dívčí i chlapecké a v hebrejštině znamená můj Bůh. V domě je ticho. Přestali jsme křičet. Přestali jsme pobíhat jako splašení a dělat kravál. Máma už dávno přestala doufat, že nás nějak zkrotí. Květiny v obýváku se válí po zemi. Rozhazovali jsme kolem sebe věci a nepoznali jsme, kdy už je toho dost. Je mi jeden a půl roku, můj bratr Torvald je o rok a den starší. Přivázali nás do dětských postýlek kšandičkami z kočárku. V noci jsme zkoušeli křičet, ale pak jsme to vzdali. Nikdo nám nepřišel na pomoc. Cítím, jak se mi kšandičky zařezávají do nahého těla. Kroutím se jako červ, ale osvobodit se nedokážu. Tělo mám mokré potem a obličej mokrý od slz. Svlékli jsme si pyžama, spodní prádlo i plenky. Leží na podlaze vedle postýlky. Vyhodili jsme přikrývky, polštáře i prostěradla. Přes okraj postele jsme přehodili i matrace. Když táta ráno přijde do pokoje, sedíme nazí na dřevěných roštech postýlek, připoutaní kšandičkami. „A jeje, podívejme se, jak jste silní,“ řekne.
Jdu si lehnout brzy a vezmu si spoustu prášků na spaní. Je noc. Spánek tu byl, ale najednou je pryč. Chvěje se mi noha. Převaluju se v posteli. Ležím s pažemi od těla, mám pocit, že jsem přivázaná. Trhám pažemi a kopu nohama. Přes břicho mě škrtí pás. Nedokážu ho sama rozepnout. Zdá se mi, že jsem přivázaná taky za zápěstí a za kotníky. Někdo musí mít klíč, kterým by to šlo odemknout. Mají ho ošetřovatelé. Znova a znova volám o pomoc. Všechno se děje potmě. Zase křičím. Jsem sama v bytě. Ve městě. V celém státě. Na celé zemi. Na světě. Mléčná dráha se srazila s mrakem plynů, který vyhladil všechny lidi. Veškerý lidský život vyhasl, zůstala jsem jen já. Jen já jsem vůči tomu plynu imunní, já a všichni ostatní, kteří jsou právě připoutaní pásy ve všech blázincích světa. Bez klíčů a možnosti se osvobodit. V ledničce je stále jídlo. Na parkovištích stojí auta. V bankách jsou uloženy peníze. Na lukách se pasou koně. V nemocnicích jsou připraveny léky. Pilulky ve skleničkách. V květinářstvích čekají květiny. Na obloze visí slunce. V mraku čeká déšť. Brzy na celé severní polokouli zazvoní budíky. Nemá je kdo zaklapnout. Mohla bych to celé táhnout dál. Ale nemůžu se pohnout. Pásy jsou pevné. Nemám šanci. Jsem závislá na něčem, co už neexistuje. Já zůstanu, i když všichni ostatní zmizí. Zůstane mi řeč v ústech. Zvuk v krku. Nemám ale přístup k žádným uším. Zase křičím. Nevím, co jiného mám dělat. Mám jazyk v ústech, ale není mi k ničemu. Odříkám svoji poslední modlitbu nahlas, nebo jen v duchu?
Táta s námi dětmi blbne. Lozí kolem po čtyřech. Pak už nešaškuje. Najednou hrozivě vybuchne. Zařvat znamená dát facku hlasem. Jeho ruka je rychlá jako plácačka na mouchy. Ječíme. Utíkáme se schovat. Máma křičí: „Nedovolila jsem vám hrát si na psa!“ „Já nejsem pes,“ odsekne otec. „Já jsem lev.“
„Vůle, vůle, vůle. Boj, boj, boj.“ Je to hlas trenéra boxu. Ale určitě tam byl celou dobu. Mnohem dřív, než jsem s boxem začala. Dělám sklapovačky a kliky. Cvičím výdrž. „Svalová bolest je pozitivní bolest. Na špičky! Boxovat je jako hrát nohama preludium!“ Buším do pytle. Síla nevychází z paží, ale z boků. Mám vzít sparing partnera na záda a přenést ho přes celou místnost a zase zpět. Mám srdce bojovníka. „Hlavně nezapomínej dýchat,“ píše trenér. „Dýchat, dýchat, dýchat.“ Myslím na svého nového kognitivního terapeuta. Nebudeme vytahovat nic z minula. Budeme žít aktuálním okamžikem a budoucností. Nebude se tolik mluvit o minulosti. Odstraníme břímě. Budeme ho po kouscích odlupovat a necháme ho ležet na cestě. Najdeme jinou cestu. Vytvoříme zaběhané postupy. Najdeme cestu vpřed. Pot. Skřípění zubů v noci. Co mě čeká teď?
Stojím na židli v kuchyni a přednáším vlastní verše. Rýmují se. Vyslovuji hlasitě a mávám rukama. Máma, táta a sourozenci sedí a poslouchají. Dostane se mi obrovského aplausu, ukloním se a seskočím ze židle. Vyběhnu na chodbu a aplaus pokračuje. Vběhnu zase dovnitř a několikrát se ukloním. Vidím na obličejích v publiku, jak jsou na mě pyšní. Zeptám se mámy, jestli tímhle můžu být, až vyrostu, někým, kdo vymýšlí básně a předčítá posluchačům. „Spisovatelka,“ řekne máma. „To můžeš mít jako koníček.“ Já chci být hlavně spisovatelka a k tomu můžu mít jako koníček třeba truhlařinu. „Spisovatelka už jsi,“ řekne táta. „Jen v tom pokračuj.“
Je mi šest let. Mluvím a nemůžu přestat. Vyprávím, vysvětluju, vyptávám se, zjišťuju, lžu a koušu si nehty. Mám dlouhé kudrnaté zlaté vlasy a velké tmavé oči. Dlouhé řasy a růžové tváře. Chci se nechat ostříhat. Třeba když bude člověku sedm, bude už moci o všem rozhodovat sám. Mám bledou, téměř průsvitnou pleť. Neustále pobíhám, padám a každou chvíli si něco udělám. Na to, abych byla princezna, mám nezvykle mnoho jizev a ran. Na jednom koleni je nalepená světle hnědá náplast. Pod náplastí zeje hluboká rána. Trénuju jízdu na kole bez držení řídítek. Je jeden z posledních dní ve školce. Mám na sobě krásné růžové šaty, které ušila starší sestra Marit. Třída je ošuntělá. Celá školka je provizorní. Bouda, která měla sloužit jen rok, než postaví novou. Už je v provozu deset let. Slunce dovnitř svítí špinavými okny a potrhanou tapetu zakrývají dětské kresby. Tohle místo se nehodí pro tak nádherné stvoření, jako jsem já, ale i tak tu jsem. Vím, že existují tajné východy z toho, čemu se říká skutečnost. Brzy zjistím, že je jich mnoho. Brzy získám přítele na celý život. Přítele a nepřítele. Takového, který to myslí dobře, ale který zadržuje pláč tak dlouho, až se hráz protrhne, a pak nemůže přestat. Takového, který mi později bude připomínat, že jsem kdysi bývala malá. „Kdo chce hrát Espena Popeláčka?“ ptá se učitel. Ruka mi vyletí nad hlavu. Před letními prázdninami secvičíme pro rodiče divadelní představení. Většina dětí Espena hrát nechce. Netroufají si na hlavní roli. Vím, že ta role je moje. Všechny repliky znám nazpaměť. Bylo jednou jedno veliké království. Žil v něm král, královna a jejich dcera, princezna, se kterou bylo těžké pořízení. Nikdo ji totiž nedokázal umlčet. Na každou otázku odpovídala další otázkou. Ten, kdo ji dokáže umlčet, ji dostane za ženu a k tomu ještě půl království, rozhodl král. V jedné chudé rodině byli tři synové. Per a Pål to samozřejmě chtěli zkusit také. Nejmladší syn, Espen, toužil jít s nimi. Per a Pål se mu smáli. Vždyť jsi tak špinavý, pořád jen sedíš u krbu a hraješ si s popelem, nemáš u princezny žádnou šanci. „Kdo chce hrát princeznu?“ Princeznu chtějí hrát skoro všechny holčičky. Učitel ukáže na mě, na mé andělsky blonďaté vlasy a princeznovské šaty. „Princeznu bude hrát Eli,“ řekne. „Vlastně ani nepotřebuješ kostým.“ „Ale já chci kostým,“ řeknu. Chci mít otrhané šaty a kostkovanou čepičku. Chci mít odřenou koženou mošnu přes rameno a sbírat vše, co mi cestou přes les padne do oka. Chci, aby princezně z mého důvtipu a fantazie došla slova. Chci, aby oněměla, chci ji očarovat, chci ji získat. Na okamžik opustím své tělo. Vznesu se mezi všemi dětmi vzhůru. Vidím sebe sama z výšky. Když takto opustím své tělo, dělám pusou zvláštní grimasy a ostatní se opičí a smějí se mi. „Co děláš s tou pusou?“ Vždycky na ústech vyloudím nepřirozený úsměv, aniž bych se skutečně smála. Nemůžu za to. Táta to dělá taky. Mé tělo v princeznovském převleku se vrtí na židli. Kdo může za to, že vypadám víc jako princezna než jako to, co ve skutečnosti jsem? To ti doma, kteří mě parádí a předvádějí světu. Každá rodina potřebuje někoho, koho může předvádět. Nakloním se dopředu přes lavici. Zvednu oči a vidím, že učitel ukazuje na mě. „Eli, ty se na to ale hodíš nejlíp. Vždycky chceš pravý opak, stejně jako princezna.“ I tentokrát chci pravý opak. Nechci sedět vedle katedry a čekat, až bude Espen Popeláček křičet: „Našel jsem, něco jsem našel!“ „Fuj, zahoď to!“ křičí jeho bratři. „K ničemu to není.“ „Možná jo, ale stejně si to nechám,“ řekne Espen a strčí to do mošny. Jednoho dne už budu mít nasbíráno tolik, že už mě nic nebude moci zranit. Jednoho dne už budu o všem rozhodovat sama.
Zatím ale má rozhodující slovo učitel. Je ze mě princezna a sedím s rovnými zády ve svých nejkrásnějších šatech na židli vedle katedry. Ve vlasech mám diadém a čekám na nápadníky. Rodiče jsou plní očekávání. Velká těla na našich malých židličkách. Sledují nás s úsměvem. Začnu dělat obličeje. Mrkám. Vracejí mi úsměv, který není úsměvem. Čekám. Potřebuju roli, kde můžu celou dobu mluvit a od začátku do konce být součástí děje. Espen Popeláček je na druhé straně třídy. Svoje repliky pronáší šeptem. Plní si tašku věcmi, které najde na podlaze, kam je rozházel učitel. Všechno je jen jako. Chlapec, který hraje Espena, se obvykle chová jako drsňák. Ovšem ne v situaci, kdy je místnost plná rodičů. Vážně to beru jen já. Jeden chlapec za druhým si musí lehnout na břicho na katedru, vyhrnout si košili a vydržet tři rány ukazovátkem přes záda. Ostatní děti jen ostýchavě dělají, co je jim řečeno. Není to pro ně tak důležité. Je to přece jen pohádka. Přijdou ke mně Per a Pål. Nevědí, jak má člověk požádat o ruku, takže poslední slovo mám já. Pak je na řadě Espen. Mnohokrát jsme tu scénu zkoušeli. Vytahuje z tašky jednu podivuhodnou věc za druhou a já se ptám, co to je. On odpovídá a odpovídá. Jenže na rozdíl od zkoušek se nepřestávám ptát i ve chvíli, kdy už v mošně nic nemá. Chlapec, který hraje Espena, nakonec úplně oněmí, což se mělo stát mně v roli princezny. Jenže já brebentím a jsem k nezastavení. Dnes tu přece mám publikum. Nemůžu přestat. Z úst se mi vyhrne úplně nový konec pohádky. Celé představení je zničeno a rodiče, kteří pohádku znají nazpaměť, nevědí, kdy mají začít tleskat. Pohádka už přece dávno skončila. Máme mít svatbu, a pokud jsme neumřeli, tak žijeme dodnes. Potlesk nakonec spustí učitel, aby mě přehlušil. A v tu chvíli se to stane, vyměníme si místa. Přesunu se. Princezna byla jen slupka, z níž se dá vystoupit. Zalezu pod kostkovanou čepici. Ne do chlapce, který hraje Espena. Ale místo něj. Jsem Espen Popeláček. Hlas ve mně říká: „Jsi Espen. Nejsi jen Eli. Opravdu jsi Espen Popeláček. A nejsi ve svém těle sama.“ Pak přestanu mluvit. Omráčí mě hlas ve vlastní hlavě. Někdo, kdo rozhoduje. Kdo převzal velení. Usadil se ve mně. Uvnitř těla a uvnitř mysli. Je v mé hlavě a už tam zůstane. Začne se mnou mluvit. Říká, že já jsem on. Je mu šest let jako mně, je to vynalézavý chlapec, ale velmi smutný. Potlesk utichne. My všichni malí herci se ukloníme a vyběhneme dveřmi na chodbu. Čekáme na další potlesk, abychom zase mohli vběhnout dovnitř. Neběžím sama. Jsou ze mě dva. Vidím to všechno zvenčí. Jak mi padá korunka, jak se tlačíme zpět do třídy. Já jsem Espen a měla jsem poslední slovo. Našel jsem, něco jsem našel!
Espen se objevuje každý večer, když si čistím zuby. Ve chvíli, kdy z kohoutku teče voda, ozve se jeho mírný hlas. Smějeme se jeden druhému. Na tváři se mi objeví úšklebek a nikdo neví, kde se vzal. Já jsem krásná a chytrá ve své až příliš pěkné noční košili. Espen má zapatlanou pusu a je zábavný. „Příště můžeš hrát všechny role sama,“ říká. Vyplivnu zubní pastu. „Chci být jako ostatní,“ odpovím. „Nejsi jako ostatní. Máš přece mě.“ „Nevím, jestli tě chci mít,“ opáčím. „Jestli tě chci mít a být sama.“ Můj bratr Torvald jistě nemá v hlavě princeznu, jako já mám Espena. Zavřu vodovodní kohoutek a tatínek volá. „Jsi nachystaná? Můžeme číst?“ Můžu Espena opustit? V koupelně. Ve vodě. Nemám na vybranou. Musím vodu znova pustit a pak slyším, jak pláče. „Proč jsi tak smutný?“ „To ty jsi smutná. Když pohádka skončí, zhasne se lampička u postele a ty se v noci zase počuráš. Probudíš se ve tmě a budou ti skřípat zuby. Budeš se bát a budeš nespokojená. Budou se ti třást nohy a budeš se bez radosti smát ze spaní.“ „A proč?“ Neodpoví. Chci být jako Torvald. Espen pláče a není k utišení. Vezmu ručník a zkouším osušit slzy. Teď ho nemůžu opustit. „Pojď už,“ volá tatínek, „nebo nebude pohádka. Tvůj bratr už leží v posteli.“
Beate Grimsrudová
BLÁZEN SVOBODNÝ Edice Současná evropská próza Jako svou 404. publikaci vydal Jan Šabata, Kallabova 29, 616 00 Brno, nakladatelství DOPLNĚK, v Brně roku 2012 Z norského originálu En dåre fri vydaného nakladatelstvím Cappelen Damm AS roku 2010 přeložila Daniela S. Zounková Odpovědná redaktorka Hana Pospíšilová Obálka a grafická úprava Kateřina Škrabalová Technická redaktorka Janina Vrátníčková První vydání 1081-404-2012 www.doplnek.cz e-mail:
[email protected]
