Blanka Kubešová Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou. Eroika

1

Kubesova_Bracha_text_15.indd 1

10.11.2009 11:41:30

2


10.11.2009 11:41:31

Blanka Kubešová Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou Eroika

3


10.11.2009 11:41:31

4


10.11.2009 11:41:31

Blanka Kubešová Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou

Eroika 5


10.11.2009 11:41:31

© Blanka Kubešová, 2009 © Eroika, 2009 ISBN 978-80-86337-94-4

6


10.11.2009 11:41:31

Bráchovi Jerrymu, hrdinovi Horror Hillu, bez kterého by vyprávění nemělo tu pravou chuť

7


10.11.2009 11:41:31

8


10.11.2009 11:41:31

Prolog „Jasné chvilky duševně chorých mohou být pro duševně nechoré chvilkami nejasnými.“ Reban Když se vsákne do země potok, říčka, která jen o kousek výš bouřlivě skáče přes kameny, proč by se nemohla vytratit paměť? Když mi začala ubývat… Muselo k tomu dojít hodně dávno, tehdy, jak na mě přišlo to jančení… Ohniví mužíci mi před očima zapalovali štědrovečerní prskavky a zvonění… Výšleh tónů a barev, všechny v moll a fortissimo a jako od Picassa, taková to byla mazanice, přicházelo to odněkud zevnitř a šílenou omračující silou zažehovalo dutiny a spánky, a hlavně mozek. Útoky se opakovaly tak často, až z této nejvýš organizované hmoty zbyla jakási tlačenka v aspiku. Houba, která nasávala a pohlcovala, ale nic neodrážela a nevracela. A ti chtiví ohniví mužíci na ohnivých lopatách za nějaký čas přiletěli zas, objevovali se s děsivou pravidelností, sráželi mě ze zálohy zezadu a naráz těžkou palicí pod proudem, ale po krku šli nejdřív. Vzepjala jsem se pokaždé jako uřícený závodní kůň. Kdesi jsem se dočetla, že pro zvýšení sportovního výkonu nasazují hřebcům na dráze ostruhy s výbojem elektrického proudu, ale to už i mně vložili naplocho nůž mezi zuby. To jančení, ta žíznivá čára mi je dodnes v patách, táhnu ji na řetězu za sebou, čáru červenou jako rozžhavená tma, jako když si položíš hlavu do hnízda divokých vos, nebo 9


10.11.2009 11:41:31

spíš do jižního slunce, třeba někde v Arizoně. Pokaždé mi vypálí jednu drobnost, vylomí střep, který drží pohromadě ty další. Příhodu, bez které se dá, ovšemže se dá žít dál, ale už něco chybí, už to není ono, a hlavně není to všechno.

10


10.11.2009 11:41:31

I. Můj brácha Jerry a chov pštrosů Arizona. Žíznivá, pichlavá krajina. Zelená aloe a tří-, pětii šestnáctimetrová saguara vyrážely pod žhavým balvanem slunce z holé zlaté pouště neskutečně – ramena jako malé a větší šibeničky – k bezbarvé, čiré, bezoblačné obloze. Jerry zhluboka vzdychl a… jako kozlík, když mu vyrážejí růžky, krátce a rychle trkl čelem. Kdo ho neznal, myslel si o něm, že se připitoměle usmívá. Tohle zapříčiňoval dětinský údiv, který mu napevno kotvil v koutcích úst a rozléval se s vousy po bradě a tváři doširoka otevřené. Také nerozhodná, houpavá a klátivá chůze, a především oči, chráněné před přemírou úžasu tmavými, nesmírně malými kulatými brýličkami, jaké nosívají slepci, svědčily o věčném podivování se nad sebou i nad světem. Nenosil je stále. Jen když se žáravé slunce stalo opravdu nesnesitelným, posazoval si zrcadélka až na kořen nosu, čímž vyvolával dojem jisté nemohoucnosti. Dojmem nejen údivu, ale i přesvědčení, že život je v podstatě legrace, působila i kulatá jizvička po neštovicích, zasazená přesně doprostřed čela. Jako bod, do něhož si ťukneme několikrát za den: To je nápad! Už jsem na to přišel! Dlouhá jizva z klukovské bitky ležela výš, až tam, kde začínala rezavohnědá patka. A byla to patrně ona, která měla na svědomí, že se tady uprostřed čela vlasy neposlušně dělily a hlubokou nepoddajnou vlnou padaly do očí. Jerry ten příboj odrážel novým a novým potrkáváním, ale zatímco vlasy vzadu svazoval gumičkou, vepředu si s nimi nevěděl rady, ať dělal co dělal. Podobně na tom byl s vousy. Vyrážely neuspořádaně, tak nějak beze smyslu, na 11


10.11.2009 11:41:31

lících padesátníka působily klukovsky a vesele a teprve pod bradou a kolem krku košatěly do jakéhosi staromódního nákrčníku. K životu v krajině opuštěné bohem i lidmi… To říkali oni, Jerry na Boha nevěřil a o lidi nestál… K životu plnému nejpodivnějších, nejodvážnějších dobrodružství je třeba být šílený. A Jerry potrefený byl. Blázen dětina. Prohrábl si spečené vousy a tiše se usmál. Odpoledne se na něj přilepilo vroucí výhní. Nízké nebe nad Horror Hillem zdusilo sebemenší větřík, sebemenší závan. Ten nebeský kopec nevyrůstal odzdola nahoru, jak je zvykem, ale padal přímo z nebes jako poklop na syrečky a každé jednotlivé zrnko písku vydávalo takovou záři a takový lesk, že musel přivřít víčka. Co viděl? Velkého Čingischána kupříkladu, zakladatele Mongolské říše. A evropské rytíře. Dona Quijota v přilbě a brnění, jak spouští hledí a ostruhami pohání vyhublou žíznivou Rosinantu. Létací stroj ve výběhu pro psy nepatřil rytíři, ale Jerrymu, na dvakrát zlomená křídla se mu po posledním výletu už nepodařilo dát dohromady. Jerry mhouřil oči, zlatá zrnka se mu sama skládala do obrazu Dulciney v oknech pískového zámku. Kdyby měl být upřímný, k zámku mělo jeho sídlo ještě daleko. Obrátil pohled k tácu oblohy, do něhož se zakusovaly záludné čelisti pohoří Horror Hillu, a zase zpátky ke stavbě. Nepřiznával si to. Pomalu ale jistě zkracovala, stravovala jeho síly. Vstal. Cestou pod sprchu zakopl o zarostlý kanystr a ukopl si palec. Jak dlouho tu ležel? Počítal, aniž se pokusil nádobu vyprostit. Pět, šest let. Za tu dobu se mu podařilo z pozemku vytvořit jedno obrovské staveniště. Už dávno k němu nepatřila jen maringotka… to byla his12


10.11.2009 11:41:31

torie, i když právě tou to začalo. Jerry trhnutím odhodil patku. Stěhování neměl rád a maringotku, tenhle Jerryho bordel na kolech, jak rád říkával, stěhoval dokonce nadvakrát. Ale to předbíhal. Nejdřív jela Margot v šestidvéřovém nissanu, limuzíně s gangsterskými pancéřovými skly a boxem na led coby předvoj. Jerry auto koupil z druhé ruky za pár babek v Mexiku jako sakra horké zboží. Tím veškerá paráda končila. Za nissanem řídil David už jen oškubanou maringotku, jediný majetek, který jim zbyl z poslední štace po zaplacení dluhů, a Jerry ji zezadu strkal buldozerem. Luis, tou dobou Jerryho třetí zákonná manželka, navigovala. Mezi ní a buldozerem pobíhali s halasným veselým štěkotem dva dingové, divocí psi, každý o velikosti malého telete. Byl duben. Z jednoho dne na druhý uhodila horká vlna a teploměr vyskočil odpoledne na padesát stupňů. Než vystoupali do hor, vařil se motor a byli nuceni mnohokrát odpočívat. Jerry takových okamžiků využíval k lovu – ze zimoviště už dávno vylezly ammodytky, zmije růžkaté –, David a psi se naopak vplazili do stínu vozu. Slunce pralo jako šílené a do nechráněné kabinky řidiče buldozeru ještě dvakrát tolik. Tady by se každý jiný vzdal. Ne Jerry. Ten musel mít vždycky vrch, odjakživa musel být pánem situace. – Co je nejdůležitější? vysvětloval Davidovi. Přítomnost – present. To, co je právě teď. Přítomnosti obětoval svoji budoucnost, neuváženě, nevědomky se zbavoval možností v budoucnu jen proto, aby vyhrál, byť na kratičký okamžik, ale teď. Zůstat s konvojem vprostřed silnice nebo se vrátit, to nemohl, musel dostat maringotku nahoru vedro nevedro. 13


10.11.2009 11:41:31

Později se David vymlouval na úžeh a bylo to dokonce dost pravděpodobné. Faktem bylo, že nevytočil zatáčku a maringotce se zkroutil podvozek. Došlo k tomu asi ve čtvrtině cesty. Jerry si později vyčítal, že řízení svěřil klukovi, uvyklému na bezpečí širokých rovných dálnic. Na takových člověk nanejvýš usnul za volantem, ale ani pak se nemohl zřítit. Vypadalo to, že teď je konečná. Zpátky ani dopředu to nešlo, maringotka seděla v zatáčce jako přikovaná. – You polack… Cow boy… synku kravský… ulevil si Jerry na synovu adresu, a aby nebylo pochyb, jak to myslí, raději dvojjazyčně. Už zase slabě ráčkoval, podle toho se poznalo, kdy byl rozčilený. Trvalo dobré dvě hodiny, než se jim autogenem podařilo na dva díly rozříznout střechu. Bylo to jediné možné východisko a Jerry se pro ně rozhodl okamžitě Mám nový pokoj a kuchyň… stenografoval v duchu… A není to špatný. Slogan „Urvi to nejlepší a na zbytek se vykašli“ – RAP THE BEST, FUCK THE REST, který vyryl kdysi do panelu, připadl ložnici, i to bylo dobré. Teď poslal Margot s nissanem a jednou čutorou – nevydával se na cestu bez vody – hlídat protiprovoz a sám, dřív než zaujal opět svoje místo na vyvýšené rozpálené stupačce, se heverem pokoušel nadzvednout a odvalit balvan, pod který mu před očima zalezl mladý, asi dvaceticentimetrový hádek. Práce nesmyslná a šílená z pohledu nezaujatého pozorovatele, který neměl Jerryho oči a nechápal, že had je záviděníhodný, navíc velice prodejný exemplář. Psi, Molly a Jojo, se stáhli, přirozený instinkt jim radil, kdy zachovat respekt. Nikdo nejel… Balvan nešel odvalit a slunce pražilo. Hodinky na Davidově zápěstí, neboť on sám hodinky neno14


10.11.2009 11:41:31

sil, ukazovaly podvečer. Jerry vyjel buldozerem pozpátku zatáčku a podle Luisina zvráceného palce couval k nedaleké rovince. Snažil se přitom nevidět velice tenké, prořídlé, špinavě bílé tričko. V místech, kde se do něho zabodávaly ostré tvrdé bradavky, prosvítaly okrové dvorce. I ty navigovaly. – Však dojde i na vás. Buďte si jistý, že na vás nezapomenu… oslovil je a nasadil si brejličky, teď musel myslet na to, jak dostat z bryndy svoje bejvání. Přeřadil na nejvyšší rychlost, pod sebou ucítil hladký, rovný povrch silnice, a hnal uřícený motor dál do obrátek. Musel se opřít do maringotky silou, která by ji vysvobodila a vyhodila ze zatáčky, k tomu bylo zapotřebí nabrat pořádnou rychlost. Jerry necítil ani žízeň, ani vedro. Všechno se začínalo dařit. Ještě si stačil všimnout, jak se Luisina paže se vztyčeným palcem náhle vymrštila a opsala nad hlavou nesmyslný půlkruh. Když si uvědomil, že se na něj něco řítí, bylo už pozdě. To se právě osamostatnila polovina maringotky, jeho nová ložnice, a kvapem ho doháněla. Jerry seděl na stupačce s vytřeštěnýma očima. Mohl je taky zavřít, ale dával přednost přímému pohledu. Nejdřív proletělo zadkem maringotky mohutné rypadlo, po něm přišla na řadu jeho budka. Něco ho přitlačilo k volantu a vzápětí ztratil pojem místa a času. Vzpamatoval se až za několik minut vprostřed ložnice. Na nohou i rukou mu visela olověná tíže. A hlavně v očích. Musely bojovat proti otupění a veliké únavě, nejradši by jednoduše usnul, ale jinak mu nebylo nic. Rypadlo, složené vepředu před kapotou jako obrovský nárazník, mu zachránilo život. A tak seděl na stupačce, s hlavou na volantu. Z jedné strany mu do ucha kňučel Jojo a z druhé Molly, nejdřív se domníval, že někde hrají na housle, až mu z toho naskočila 15


10.11.2009 11:41:31

husí kůže. Vzduch kolem se ještě pořád chvěl nárazem a výhní. Na podlážce ležel budík a nepředstavitelně hrčel. Bylo na něm dvacet hodin a deset minut, ale ještě pořád se neochladilo. Nejdřív se dostavil David a za hodnou chvíli po něm vystrašené ženské. Rád by, ale nemohl se pochlubit ani boulí. – Rozhodl jsem se chovat pštrosy… Kopanec pštrosa není o moc horší… Bude maso, vejce a na prodej kůže… bude ze mě milda… zablábolil. Pak se mu obraz znovu rozostřil a ztemnil. – Každá moje holka dostane pštrosí péro… Molly dvě… zažbrblal furiantsky, sotva zaregistroval mohutný telecí hrudník s rezavou náprsenkou. Chtěl ještě něco říct, ale mozkové buňky odmítly spolupracovat. Prudce zamrkal. – Dvě pštrosí péra na takový hrudník jsou jedině spravedlivý, bránil se a objal psa kolem krku. Molly blaženě přivřela divoké světlošedé oči a olízla mu nejen tvář, ale i obličej, pěkně kolem dokola, jako omývají matky ukřičené děcko. Margot si ukázala na čelo. Když Jerry konečně opanoval situaci, bylo po deváté. Zkontroloval polohu a stav obou vozidel a odhadl škodu. Podlaha ložnice, vražená hluboko do budky řidiče, urazila přívod nafty a buldozer seděl bez brzd pevně v hluboké roklině. Tou dobou stála Margot s nissanem už zase o jednu serpentinu výš a hlídala provoz. Právě když se Jerry s hamburgrem a čutorou rozhodl pro další odbornou expertízu, obdržel od ní signál. Něco se na ně hrnulo. To mohlo znamenat pomoc, ale i další komplikace. Brzy se to dověděl přesně. Z hor se po měsíčním bádání vracela čtyřčlenná expedice norských geologů. Došla jim zásoba vody, byli unavení a žízniví a spěchali. První polovina maringotky se 16


10.11.2009 11:41:31

s trochou štěstí a řidičské bravury dala objet. Druhá blokovala napevno napříč silnici a Jerry rozšířil svůj slovník o vybraná slova v norštině. – Molly, Jojo… shut up! Jestli vytušej nebezpečí, urvou ruku po loket, jen to hvízdne… varoval. – You bloody bastard… zněžněl Peer, pravděpodobně velitel výpravy. Jeho hlas byl teď vláčný, jako by Jerryho hladil. – Ty kurvo zaoceánská… klaněl se mu a jedním okem šilhal po psech. Když si lidi začnou nadávat, je všechno v nejlepším pořádku. Jerry nechal kolovat čutoru vody, se kterou bylo najednou potřeba velice šetřit, a Luis dala do oběhu obrovskou konzervu párků v kečupu, snědli je za studena a načerpali novou energii. To do okamžiku, než přišli na to, že párky v kečupu jsou ďáblův vynález, že jim hoří nejenom pusa, ale celé hrdlo až do žaludku. Později se takhle rozsvítil a rozhořel i jejich konečník, ale to zatím ještě netušili. Něco podniknout ovšem museli. Zatímco se Margot vypravila pro posilu, Jerrymu se po delším výkladu podařilo výpravu přesvědčit, že jediným východiskem je postavit společnými silami rampu a havarovaná vozidla objet. Tak se stalo. Pracovali jako zběsilí a krvavé puchýře bylo to jediné, nač si mohli stěžovat. Sotva první džíp dosáhl předními koly na pevnou vozovku, rampa, postavená takřka holýma rukama, se zřítila a zdemolovala přivěsný vůz se zaměřovacími přístroji za několik desítek tisíc norských korun. Geologům se rozsvítilo a naučili Jerryho dalším vybraným slovům. Proklínali párky v kečupu a chov pštrosů je nezajímal. Slunce pražilo i druhý den a třetí a podávalo si ničím nechráněnou silnici a její ztroskotance k přesnídávce, 17


10.11.2009 11:41:31

k obědu a večeři, nabíralo si je zlatými vidličkami na zlatých talířích, stravovalo je a polykalo zaživa. Výprava zůstala s Jerrym uvězněna mezi serpentinami čtyři dny a seznámila se dopodrobna s chovem pštrosů, ptáci byli poslední chovatelskou módou. – Chov je jen pro silný chlapy… Vedro Jerrymu nezabránilo, aby si neubalil jednu cigaretku. – Jsou známy případy, kdy pštros prokop chovateli břicho se vším příslušenstvím… Když se po třetím zoufalém pokusu postavit solidní rampu podařilo nemožné a badatelé pokračovali v cestě, bylo jich o jednoho méně. Peer se rozhodl zůstat a podílet se s Jerrym na pštrosí farmě.

18


10.11.2009 11:41:31

II. Neděle 19. listopadu Není to trochu zvláštní, že nejdál dohlédne člověk se zavřenýma očima? Kolik dimenzí, kolik barev a vrstev má kupříkladu sen a kolik unese nálad! Člověk vidí, slyší, ale zároveň i cítí a ochutnává. Jazykem i hmatem. Ve snu se můžeme stát současně hrdiny i diváky, a dokonce proroky. Vidíme za roh, čteme a kontrolujeme myšlenky, slyšíme trávu růst a víme, co si švitoří vrabci. Nebyla jsem při tom, zmeškala jsem ten historický okamžik, když k nám v srpnu 68 vtrhla osvoboditelská armáda. Stála jsem s Honzíkem Hlavatkou před vyslanectvím v Paříži a tiskla k hrudi vlajku, kterou mi vstrčil do ruky nějaký Francouz… Zoufalství se dostavilo až potom. Zatím to byl jen zlý sen… Prachobyčejné zděšení nad tím, čeho jsou schopni lidé bažící po moci. Zavřela jsem oči a uslyšela zaržát a vzepnout se po zuby ozbrojeného hřebce se svatým Václavem. Ve zlomku vteřiny jsem uviděla provrtanou fasádu Národního muzea a ucítila, jak bolestně se otřásá dláždění. Podvědomě jsem uhnula, když ozbrojený tank strhl lešení v Bělehradské, a ještě dlouho potom mě bolelo rameno vojáka, který dostal dlažební kostkou. Vytušila jsem, že se přihodilo něco, od čeho se mi už nikdy nepodaří utéct; co od základů změní nejen můj život. Mávala jsem vlajkou a skandovala jméno Alexandra Dubčeka, které tenkrát většině národa ještě znělo svatě. Tehdy jako dnes… Je neděle 19. listopadu a už dva dny to létá ve vzduchu s padajícím listím. Sedím s Hlavatkou před televizorem, po obrazovce rolují zamřížované vozy, pasti na pochytané demonstranty… To opakují páteční porážku moci u nás. 19


10.11.2009 11:41:31

Nikdy jsem nevěřila natolik, abych si namýšlela, že mám sílu a možnost oslovit jakéhosi všemohoucího Boha; že mě uslyší a zahrne do své milosti. Teď jsem se o to pokusila, ale nebyla to modlitba, spíš jen jakési dej, udělej a pomoz… Stvořil Bůh lidi, anebo lidi Boha? Podle nálady jsem se přikláněla k oběma odpovědím. Nebyla jsem si jista, zda se nemodlím jednoduše proto, abych byla v opozici proti režimu. Pomyšlení na bezmocnost proti němu – tenkrát jako dnes – mi odebírá sílu. Obrazovka se zachvívá stříbrnými slzami. Vidím, jak nejen studenti, jak celý národ a všichni lidé ve všech nesvobodných zemích světa stojí na Václavském náměstí, jak chtějí být při tom. A jak ten dav, právě tak jako v osmašedesátém, křičí – gestapo, gestapo! Jak každý, kdo má při ruce kameru, horečně filmuje, aby to už žádné žaláře a žádné obušky nemohly ututlat. Lidové milice s velkým LM a s pěticípou hvězdou na rukávech se vyhrnuly dole ze Spálené, stojí na Národní třídě a uzavřely Václavské náměstí. Mezi nimi obklíčený zástup mladých skanduje slovo, které pro ně muselo být pojmem, o kterém mohli mít jen mlhavou, intuitivní představu: svobodu, svobodu… Co o ní věděli? Kdysi jsem zůstala za hranicemi v domnění, že půjde o několik měsíců, a vyklubalo se z nich jednadvacet let exilu. Jednadvacet let ne záští, ale dnů bez budoucnosti, a ty jsou pusté jako pole ponechané příliš dlouho ladem, na takových se jen tak nezamodrá klínek naděje. Pakliže jsem neměla ztratit úctu sama před sebou, nesměla jsem se vrátit, dokud… vláda věcí tvých, zpívala Marta Kubišová. Byla snad tohle ta chvíle? Z tolika naděje se zatočila hlava i kameramanovi, obraz udělal přemet a ukázal dlažbu. A jeden tajný sebral film a druhý pro jistotu praštil aparátem o zem, ale byli tu další. Zatím si už někde lámali hlavu s tím, 20


10.11.2009 11:41:31

co se má dát do novin. Budou zase lhát, nebo aspoň nemluvit pravdu. Podobně jako když vyrukovali s tím, že nás nikdo nevyháněl, že jsme k odchodu nebyli nuceni. Ale ruku na srdce. Odešla jsem za svobodou, nebo z nespokojenosti? Volila jsem exil jako nejvyšší stupeň protestu proti nesvobodě a násilí, jako poslední možnost, jak pohnout světem, probudit zájem o osud národa v srdci Evropy… anebo mi šlo víc o to, jak se osvobodit osobně, napravit vlastní zbabraný život? – Ode dneška bude už všechno jinak. Copak jsi někdy viděla téct vodu… utíkat čas proti proudu? Říkám ti, že nic už nemůže jít nazpátek, nic se už nemůže vrátit… Políbila jsem věčného optimistu Jana Hlavatku na tvář. Byl neoholený, proseděli jsme celou noc před televizorem. Ale co když je to tak, že ti nejstatečnější odešli zbytečně, protože jejich důvody nezajímaly ani Američany, ani Rusy a zbytek světa také ne? Tihle lidé se každodenně rozbíhali hlavou proti monstru, které nemohli porazit. Na to musel uzrát čas, ale to si nechtěli připustit, tak dlouho nebyli ochotni čekat. A teď se vrátí a tu jejich zmrzačenou, vysátou duši, ten jejich boj, bez kterého by nebylo možné vést boj dnešní, nikdo neuvidí, naopak… Každý je bude podezírat, že šli za lepším, a každý jim bude závidět. – Uvidíš, všechno bude jinak, opakoval Hlavatka přesvědčeně a jazykem setřel drobounkou slzu, která mi na tváři vyrostla nejspíš jako výraz studu za všechny, co zůstali ne proto, aby protestovali, ale aby se přizpůsobili a posluhovali. Ale to by bylo příliš jednoduché. Styděla jsem se taky za sebe a za nás, co jsme odešli, a samozřejmě i za ty, co se vrátili a nevydrželi. Styděla jsem se za to, že se dokážu držet pravdy, i za to, že si namýšlím, že jsem spravedlivá. Za politiku východního bloku právě tak jako za politiku Západu, za mocné i slabé. 21


10.11.2009 11:41:31

Jestli jsme my tady svobodnější než oni tam… a než kdybychom byli zůstali, to nevím. – Zaplatili jsme za onu svobodu jinou částí naší osobnosti a jinou svobodou, nemyslíš? Stulila jsem se do jamky na jeho rameni. Léty jsem o naší důležitosti coby národa v srdci Evropy poztrácela iluze. V Americe o naší existenci obyčejní lidé neměli ponětí, v Kanadě si nás ještě v osmašedesátém pletli s Jugoslávií a zájem ztratili ve chvíli, co jsem byla nucela přiznat, že nejsme obléváni mořem. Věděl o nás snědý utečenec z Nepálu, asi proto, že se sám nacházel na útěku, ale pro většinu zůstala tragédie tak malé země bez odezvy. Znejistilo mě to. Dobrovolně jsem se začala vyhýbat přátelům a známým a lidem vůbec. Těm, kteří tvrdí, že protest nemá smysl, i těm druhým, kteří vědí, že smysl má: že protestovat se musí pořád, pokaždé a především hned. Dívala jsem se na obrazovku a cítila, jak Praze – jak nám fandím; jak se stydím, že nejsem při tom.

22


10.11.2009 11:41:31

III. Mužíci s pekelnými fábory Zvonění – neměnné, podobné klekání, ale to by v něm muselo být i něco dobrého – se plížilo od hřbitovů, stále ve stejné výšce, stále na téže vlně. Ze začátku, před nějakými těmi pětadvaceti lety jsem se je pokoušela nevnímat, přemoci silou rozumu, ale neměla jsem naději. V patách mu letěli ohniví mužíci – byli tak rozhněvaní a tolik šlehali pekelnými fábory… Neubránila jsem se a padala jako podťatá. Jako splašený kůň jsem hryzala a prskala a oháněla se kolem sebe, jak jsem se snažila uhasit ta plamenná znamení, zbavit se uzdy – sevření, které se mi sápalo po krku. Křičela jsem a lapala po dechu. Vlny hrůzy po mně natahovaly ježaté prsty a pak se jako povodeň už bez odporu vzdouvaly a převalovaly přes dobyté tělo. Kdybych mohla v těch okamžicích malovat: v široké ploché krajině zpustošené povodní, ve stojaté bahnité kaši ležel podťatý kmen – peň mého těla. Kolem, pod popílkem zataženou oblohou se topila těla z bezpečí vlastního domu vyplavených žížal a krtků, králíků, polních myší a rybek stříbřitým břichem vzhůru. Neslyšela jsem se a ticho dál hrozilo prstem: že mě zardousí, že mě zavalí… křičela jsem hrůzou z takového mlčení. Když jsem konečně setřásla, překřikla tmu, udeřila mě do hráze vědomí ozvěna vlastního hlasu. Slyšela jsem samu sebe, jak v nejvyšší úzkosti volám matku, dvacet let mrtvou. Boha, v jehož existenci jsem nevěřila, a ovšem, tetu Růžu. Jestliže se zdálo, že teta svůj los nese bez protestu a trpělivě, pak jedině proto, že všechnu zlomyslnost dovedla šikovně zakrýt. Den, kdy rodiče moje stavy nemohli déle udržet pod pokličkou, 23


10.11.2009 11:41:31

byl pro ni šťastným zadostiučiněním. Zjištění, že její život, ač bezdětný a planý, má pokračování, a tudíž i opodstatnění, bylo pro ni vyznamenáním, dlouho očekávaným vítězstvím. Žijeme jeden v druhém, dokonce i v nemoci, radovala se. Člověk v člověku, provždycky. Jenka zalovila v kabelce. Užívala prášky tak dlouho, až bez nich nemohla existovat. Časem se na nich stala závislá i její nálada, trávení, chuť k životu jako taková. Uklidňovaly. Současně je podezírala, že jsou příčinou nespavosti, podobně jako bolesti zubů a hučení v uších, vypadávání vlasů, zvýšené, divoké představivosti, stejně jako depresí a apatie, ztráty orientace, paměti a rovnováhy. Zvonilo jí v uších. Všechno bylo napjaté a zaťaté. Viděla se kráčet po lesní cestě. Slyšela praskot větévek a bzučení hmyzu a cítila silnou, skořicovou vůni listí a země. Rašení a tlení. Na přelomu světla a stínu, na jeho hraně podobné lanu provazolezkyně tančil roj komárů. Zdálo se, že se radují z bezstarostného, bezcílného víření. Tančili a poletovali stále rychleji. Ti, co se nepřízní osudu nacházeli dole, se pokoušeli stůj co stůj bezhlavými sebevražednými kolenotoči vytančit vzhůru. Proráželi šťastnějšími druhy, kteří buď vydrželi, nebo nevydrželi nápor, a pak klesali střemhlav nebo spirálovitě jako lodní šroub ve snaze oddálit pád hluboko do míst, kde začínal stín a chlad. Byl to tanec kdo s koho a čím déle se dívala, tím víc jí připadalo, že je přítomna všemu jinému než oslavě jednoho podzimního dne. Prostor byl nekonečný, ale ti titěrní živočichové sráželi jeden druhého, jako by na celém světě neexistovalo nic než právě tenhle jediný plácek, tahle čára jednoho jediného paprsku. Zdvihla obě ruce vzhůru, jako kdyby se chtěla zachytit 24


10.11.2009 11:41:31

stropu, ale vprostřed pohybu se zarazila a vhodila prášek do úst. Jako bonbon. Uviděla přitom pavučinu na stropě a noční stolek s dokořán rozloženými novinami. Všechno se zdálo v pořádku a na svém místě a pavučiny se našly i v nejlepších rodinách. Šestým smyslem však cítila, jak to pod povrchem syčí a bublá. Každá míra má svůj vrch, a jestliže bylo možné bezpečně zaznamenat a sledovat sesuv půdy, záření a poryvy větru, pak… – Tohle by šlo možná nějak změřit, napsal Jára, když si mu postěžovala, že to už brzy přeteče a vyrazí vzhůru – jako gejzír. Jára měl na svém kontě vynálezů několik. Podobně jako Leonardo da Vinci, jehož životopis byl jedním z mála, které znal a uznával, pitval mrtvoly zvířat a sestrojoval létací stroje. Nemaloval, zato rád stavěl. Ten čas, kdy to začalo, mi nezůstal v paměti jinak než jako veliká otáčivá postel. Veliký prázdný prostor provrtávaný stříbrnými šípy křečovité bolesti. Tišili mi je šerem a ledem na temeni hlavy. Jenka přivřela oči. Samu sebe začala tehdy chápat nejspíš jako přehmat přírody, nezdar, který přišel na svět omylem a kterého se příroda zbaví po svém. Poznenáhlu jí však její stavy, na něž se v jednotlivostech přestávala pamatovat, začaly namlouvat, že je všechno v pořádku a jak má být. Že je sice jiná, ale to jen proto, aby dosáhla dokonalosti. Jiná v souladu s posláním, které na ni čeká. Začala být posedlá myšlenkou dojít dál a uvidět víc než druzí. Dopátrat se něčeho, co mělo ostatním zůstat uzamčeno. Začala se cítit vyvolená k něčemu, co jí bude sděleno teprve časem. Tady se začínala moje pýcha a moje ctižádost. A snad jen proto jsem omdlévala a trpěla posměchem, abych se naučila překonávat… Jednou měla sen: hrála si v kruhu dospělých na slepou 25


10.11.2009 11:41:31

bábu a všichni střídavě měli oči převázané šátkem. Jestliže se jí občas podařilo něco zahlédnout, bylo toho právě jen tolik, aby si uvědomila svoji nemohoucnost a omezenost, svoje vězeňství, aby pochopila teorii relativity. Měla nad sebou strop a bylo jí jasné, že všechno začíná teprve nad ním. Že je tam nikoli proto, že by se octla kdoví jak vysoko, ale že i její duše je omezená, respektive bylo jí dáno jen určité rozpětí, jen určité – omezené schopnosti. Poodhrnutým cípem přicházelo světlo a tma. Byla jím zcela plánovitě, rytmicky vystupňována a uzemňována její zvědavost. Přitom si sotva stačila všimnout, jak rychle se mění kulisy. Jak rychle se stává dospělou. Jenka cítila, že nemá daleko k slzám. Tváře i dávné příběhy se podobaly rozbitým střepům červené čínské vázy. Snaživě sestavovala dohromady obrazy dětství, mozaiku černovlasé princezny v kimonu, hlídané drakem nemoci. Přivezla ji za nimi na pohřeb své dcery, Jenčiny matky. Sem vázu, nazpět urnu s popelem. Obyčejná babka v šátku, která přežila svou dceru. Možná není nic hrůznějšího, třásla se jak osikový list. Říká se ztráta ve významu schodek, nebo také ztrátová položka a ztrátové hospodářství. Ve vztahu k člověku a ke smrti bylo to slovo ubohé a nedokonalé. Matka zemřela. Z jednoho dne na druhý odkrojila z jejího života kus dětství, kus světla a zmizela. Až do té chvíle bylo samozřejmé, že je tady. Prostě to patřilo do povinností matky. Proč odešla? Nikdy se jí nepokusila rozumět, nikdy ji nenapadlo, že má kromě rodiny ještě svůj vlastní život. Ale to byl úděl všech matek, to byla docela obyčejná a známá věc. Teď přicházela do jejího věku. Každý den, který žila, byl dnem navíc. Napravit, vrátit a dohonit se nedalo nic. Chytit do dlaní, 26


10.11.2009 11:41:31

sevřít a nabrat si do zásoby také ne, protože matka neexistovala. Léty a především náhlou zákeřnou chorobou se srdíčko rtů začalo nepozorovaně vytrácet, tady nepomohlo přetažení malovátkem. Dlouhé štíhlé prsty zhubly tak, že uvolnily a propustily ze svazku prsten snubní i zásnubní, a nakonec i ten s kamejí. Oválná, legrační pigmentová skvrnka na špičce nosu, spánek prohlubující se k odpočinku jako miska, krmítko dlaně, prořídlá trvalá, nemilosrdně odhalující pěšinky nemoci, střípky hlasu, hovoru a smíchu a hlavně zpěvu, nebyly. Ukončily existenci. Jenka jezdila očima po pokoji. Bylo to absurdní. Vzpomínala na něco, co se stalo víc než před dvaceti lety. Ani teď si matku nedokázala představit s očima zavřenýma. Možná kdyby ji tak jako Židé ustrojila a upravila, kdyby ji řádně oplakala hned tenkrát a dala průchod svému smutku, byla by teď klidnější a neověšovala se vinami. – Začínala jsem emigraci ve špatném znamení, šeptla. Jenže emigrace a dobré znamení se už napřed vylučovaly. Osušila si oči, už zase plavaly jako loďky. Bylo to ještě trochu jinak. Ačkoli ji nemoc držela v sevření od dětství, začala si namlouvat – a možná měla i pravdu, že nebýt vyděděnosti exilu, nenavštěvovali by ji ti jediní dobří známí – úzkosti, výčitky a strach – s tak děsivou houževnatostí. Vstupovali bez ohlášení škvírami duše, dveří a oken. Mluvila o matce a o smrti a měla na mysli celý stesk exilu. Splynuly v jedno: matka a domov. Vstala. Nad dveřmi do ložnice visely hodiny s obrovským ciferníkem a několikero ručičkami, ty sestrojil Hlavata, její muž. Stačilo jednou mrknout a věděla, kolik hodin je tady v Curychu, kolik je v Praze a kolik je hodin u Járy v Arizoně. Stál zády, věděla, že teď se neohlédne. Že nejdřív postrčí 27


10.11.2009 11:41:31

čas, podruhé, potřetí a počtvrté otočí klíčkem, klepne do kyvadélka pod domkem a s očima na ručičkách a zlatém řetízku počká, až se vše rozběhne. Pravidelně a v rytmu. K smrti… Ale tak daleko Hlavata neuvažoval. – Strach ze smrti? Proč? Nechápavě pokrčil rameny. – Snad cestovní horečku, tu mám, to ano. Nezáludně se usmál. Smrt byla jen cesta někam, ale Jenku nepřesvědčil. Záviděla mu? A co? Ten jeho klid? Hlavata byl jednoduchý člověk. Tik, tak… dnes a zítra zas. Tik, tak… Stál vždycky nad věcí. Nad ní. – Tik, tak, chtělo se jí vykřiknout mu do obličeje. Hlavata trpěl nemocemi povolání, coby hodinář byl dochvilný, zásadový a pořádkumilovný člověk. – Na začátku bylo všechno v rovnováze, řekl a chytil se za hlavu ne větší než holubí vejce. Nevěděla, co tím myslí. Zda čas jako takový nebo hlavu zmenšující se přímo úměrně s růstem pivního bříška, jejich manželství, nebo dokonce přírodu a vesmír. Když byli mladší, velice žárlivě ji střežil, přál si, aby existovala jen pro jeho oči. To ještě byla krásná, přinejmenším velice hezká, to podle jedněch. Podle druhých mohla být nanejvýš zajímavá, nebo dokonce ošklivá, krása byla odjakživa choulostivá záležitost. Víčka uzamykající oči jako mandlové skořápky se mohla zdát odulá a přespříliš těžká. Obličej vymazaný a kulatý jako slunečnicový talíř. Jeho dvě jadérka, lesklé černé oči, v něm ležela zešikma jako oči Japonek. – To jsem se, hochu, ještě líbila i sobě, a to je co říct. Trhl sebou, z oka mu vypadlo zvětšovací sklíčko. Kdysi se jim to stávalo každodenně, pohybovali se na jedné vlně. Vylekal se, ale souhlasil. Přinejmenším to byla podmínka ke spokojenosti, líbit se, být zajedno, srovnán sám se sebou, se svým obrazem. 28


10.11.2009 11:41:31

Široké, trochu těžké rysy Asiatek zdědila nezávisle po otci i po matce. Hlavata se pokusil odmyslet nánosy let a představit si ji jako děvče s ofinou do očí a krátce k uším zastřiženými vlasy. Rámovaly nápadně bledý obličej, ta bledost jí zůstala, napadlo ho, ale nahlas řekl jenom: – Nerozeznám Japonce od Číňana. Jeho panenky plavaly velice klidně, neprozradily se. Dotkly se věčně oteklých víček a měsíčků pod očima, vlasů vyšisovaných léky, týchž, které bývaly černé jako krovky pánského žaketu. Předstíral, že se nedívá, zvětšovací hodinářské sklíčko obkroužené křoviskem obočí měl už zase zabořené napevno v oku a přitom se obviňoval, že to nepostřehl včas: Z lící až někam do půli hrdla jí padala jakási tajemnost jako stín, jako rouška arabských žen. Dělala ji bezesporu zajímavou, ale zároveň prozrazovala, že taková tvář není šťastná. Už samotný fakt, že trpí, ji činil hodnu lásky. – Co to vyvádíš? Musel se zeptat dvakrát, než uhodl, že procvičuje rty. – U, o, e… a znovu. Dočetla se o tom v jakémsi ženském časopise, cviky rtů a obličejových svalů měly být účinnější než cokoli jiného. To dělám pro tebe, chtělo se jí odseknout, ale neřekla nic, a to byla škoda. Pozorovala ho za sebou v zrcadle, jak se k ní blíží, jak po ní natahuje ruku s hodinářskou pinzetou. Teď jí vyrve ze srdce, co tam nepatří, pomyslela si a sledovala jeho oči, zelené jako chaluhy, zaměřené na cosi na límci. Vykřikla. Vždy, když se záchvat blížil, ohlašoval se podobnými pocity: chladu, vlhka a úzkosti. Svět reality, který znala, se propadal. Prostředí, útulné a důvěrně známé, se odtahovalo. To, co bylo dosud teplé, chladlo. Jasné zapadalo a temnělo. 29


10.11.2009 11:41:31

Jenka postoupila doprostřed pokoje a pak oběma rukama kreslila do vzduchu jako na obrovské plátno. – Mám nápad, řekla a cítila, jak od ní napětí odchází. Přemohla je, to se nestávalo často. – Vepředu rovina, za ní kopec a úplně vzadu Járova nebeská hora. A všude… vepředu na louce, u lesíka na kopci a vzadu na té vysoké hoře… vstala z podřepu a obkroužila pokoj, – budou sedět lidé: mladí a staří, černí a bílí. Polooblečení a nazí, obutí a bosí. A všechny bude zastřešovat jedno obrovské Járovo nebe. – Nebe? Čí? O čem to mluvíš? Hlavata jí do zrcadla podal dopis, byl od bratra.

30


10.11.2009 11:41:31

IV. Dopis z Arizony Milá Jenko… napsal asi dva listy, ale oslovení se mu nezdálo a dopis roztrhal. Ten druhý začal bez oslovení. Boss je vůl… nechávám si to pro sebe, než najdu novej job… stálo tam. Psal levačkou a lítostivě se rozhlížel po rozvrtané stavbě. Po zdupané budoucí zahradě a výběhu pro psy. Po opuštěné míchačce a skleníku na zeleninu, ze kterého ležely na zemi jen obrovské rámy… Po maringotce se vztyčenými sloupky pro druhé patro… Po bazénu s horkou vodou, díře tak šest krát dvanáct metrů. Nebylo divu, že přes veškerou opatrnost každý týden, přinejmenším každý měsíc aspoň jedenkrát uklouzl a upadl, většinou ne do díry, ale do kaktusů, takže z něho denně odkudsi vyhnisal trn. Po viváriích, ve kterých mezi ještěry choval také jednoho baziliška a zelené leguány. Raritou byla kobra albín, vypadala jako stažená z kůže, jako white kaffer, černoch s nedostatkem pigmentu. Jerry zabudoval klece a vivária do skalního převisu, aby se v nich jeho svěřencům dýchalo co nejpříjemněji. Ve viváriích snad ano. Žít v maringotce se nedalo. Ani v kuchyni, ani v ložnici. Ve dne slunce rozpálilo podlahu, takový spolehlivý radiátor z ní udělalo, a v noci vroucí strop, podlaha a stěny působily jako ten nejlepší izolátor proti chladnější, osvěžující noci. Přespával pod širákem, nad sebou hvězdy jako ošatku kuřat, než ho konečně osvítil nápad, že maringotku obezdí kamenem. To se lehko řeklo. Nejdřív musel z vyschlého koryta v údolí vyhrabat a navozit množství písku a kamínků, po měsíci těžké dřiny byl hotov pořád jen s kratší čelní stěnou. 31


10.11.2009 11:41:31

Časem přibyl k jeho kuchyňce s ložnicí druhý vůz, ve kterém o víkendech střídavě přespávaly přítelkyně Karen a Margot. Také ten měl před sluncem chráněná okna, u nichž končila obezdívka z dovezeného a navršeného kamení… kamínek ke kamínku. Když se Jerry díval z nadhledu od Horror Hillu, nevypadal sice jeho příbytek jako zámek, ale do solidního domku už neměl daleko. O tom, jaké bude mít jednou obydlí, snil odjakživa rád. Když se kdysi usadil v Kanadě, bydlel na farmě, ke které neustále přistavoval. Dosahovala už délky osmačtyřiceti metrů a měla šestnáct living roomů, z toho devět zazděných, v těch už se bydlet nedalo. Zazděné místnosti tvořily zakrátko samostatný trakt a byly zvláštní kapitolou v jeho životě. To když se kuchyň nebo jiný pokoj, ale kuchyň nejčastěji, staly neobyvatelnými, zazdil je se vším všudy, jak to tam leželo a padalo, a napevno zatlučená okna zabednil. Historický areál tomu říkal a těšil se, až jednou… za sto dvě stě let tohle nějací archeologové vykopou. Sem… na svůj budoucí hrob nechal s velkými obtížemi propašovat kříž ze slovenského Vihorlatu. Nebyl věřící. Ale když se podíval na pahorek s křížem, když ho do očí bodly paprsky odrážející se na jeho špici, prostupovala jím jakási pokora, pocit, který jiní nazývají vírou. On by řekl spíš souhlas se světem ve všech fázích jeho jsoucna a dění. Jednou jsem si přečet… Tak moment, kdy to asi bylo? Pochybnosti mu nedovolily pokračovat. Pakliže se vůbec přinutil k nějaké četbě, byly to většinou zprávy, skutečnosti a fakta. Holá, a pokud možno bez přívlastků. Noviny, slovníky a vyhlášky. Prostě všechno, co je psané jasně a srozumitelně. Román do toho nepatřil, ten pokládal za ztrátu času, za guláš slov. 32


10.11.2009 11:41:32

… že je bezpodmínečně nutný vybrat si jen jednu cestu a jen jednu možnost. Ty ostatní je nutný okamžitě zapomenout, přinejmenším proto, že žiješ jen jednou a není v tvých silách možnosti porovnat. Ověřil jsem si to a zjistil, že to napsal velice chytrej člověk. Samozřejmě, že se můžeš rozhodnout špatně, ale právě na tohle myslet nesmíš, podobně jako se už nesmíš vracet k těm vyřazeným možnostem. Zkus to taky a uvidíš, že budeš spokojenější. Přestal psát. Odhodil patku, zadíval se vzhůru do slunce, visícího jako rudý puchýř, a sklopil oči. Chvíli pozoroval černé brouky, a především ještěrky, které tam v kamení a písku téměř nehnutě číhaly na velké rezavé mravence. Zdálo se, že o něm vědí i to, jak se kdysi kvůli nim proboural k sousedům. Pamatuješ?… Jerry se rozesmál a vzápětí sykl bolestí, to se ozvalo vykloubené pravé rameno. Za stranické zásluhy byla starému Pospíšilovi přidělena polovina jejich pražského bytu, dva veliké pokoje… zatímco ještěrky… Lacerta agilis, a především krásná, elegantní ještěrka zelená se celé léto tísnily mezi okny do náměstí. Už dlouho uvažoval o tom, že jim postaví pěknou přírodní chodbu, nejlépe v kameni mezi cihlami, něco jako přirozenou schovávačku. Vrtačku měl. Jediné, s čím nepočítal, byla tloušťka zdi. Když se starému Pospíšilovi začala otřásat ložnice, odvezli ho se záchvatem žlučníku, a později, když nepřestával tvrdit, že mu tajná policie vyvrtala do obrazu prezidenta odposlouchávací zařízení, taky na psychiatrii. Vzpomínky ho rozveselily. Nechal všeho a odběhl pod sprchu. Vyrobil ji z cedníku, sám, jako ostatně všechno, co měl. Teď si pod ní chladil oteklé rameno. Voda tekla horká a bolesti neubývalo. 33


10.11.2009 11:41:32

Až do doby, než se Jerry odstěhoval do Arizony, se živil vším, co se naskytlo. Každý večer po práci si dal na záda ruksak a rozložil mapu. S očima do široka otevřenýma se plavil do Austrálie a ještě týž večer, unášen přáním dostat se časem i prostorem nejdál, zase zpátky, do lazurových vod Indického oceánu přes Zanzibar a Madagaskar a dál do Asie, do Japonska. Jerry protáhl oči do uzounkých škvírek. Jo, Japan! Japonky prý byly po klukách z Evropy celé říčné. Momentálně pracoval jako odborník na baterie a vysoké napětí. Tenhle job byl sice nebezpečný, ale taky výsostně placený. Jezdil křížem krážem po celé Americe a bral všechno, co bylo jiným příliš riskantní. Všechno, co narejžoval, dával do stavby, což znamenalo, že byl trvale na suchu. Během dvoudenního volna vydoloval z řečiště dvě třítunky písku a zpracoval tři várky betonu. To byla rozcvička na stavbu takzvané malé přehrady. Podařilo se mu při ní zničit si rameno, ale hodil do sebe prášky a pracoval dál, dokud neumíchal tři pytlíky cementu, což byla jeho denní norma, jestliže nepočítal dvojitou dávku v neděli a o svátcích. Tohle ho zaujalo. Na horní okraj dopisu začal vypočítávat, kolik spotřeboval cementu, bylo by ho na jednu Vranskou přehradu, nedal pozor a všechny číslice pokapal vývarem z kopřiv. Coby obklad se kopřivy ukázaly být k ničemu a dopis Jence tím docela zničil. Sestra žila s rodinou v Curychu. Nestavěla… Měla tedy dostatek času, ale do Ameriky ji lákal marně. Naučíš se anglicky. Německy a česky už umíš a cestu do OSN máš otevřenou… Navštiv Arizonu… napsal a zprudka pokračoval: Na Západě žiju od třiašedesátýho roku. Nejdřív v Kanadě, a když mi i ta začala bejt malá, odstěhoval jsem se do Ameriky. 34


10.11.2009 11:41:32

A ty se ptáš, jestli vim… tady ukončil větu vpůli a velkým písmem pokračoval: STESK… TOUHA a tesknota, stejskati si… jsou slova skrz naskrz pitomý a v mým slovníku se nevyskytujou. Krom toho jsem na ně nikdy neměl čas… Tak aby nekecal…. Pocit zoufalosti samozřejmě znal. Vědomí, že jednou vyjel, že se octl na šedé nekonečné dálnici a není v jeho moci se vrátit anebo jen zastavit. Kdysi jako Jára, nebo spíš Janek, tady bylo jméno na místě, odešel. Dodatečně se mu podařilo vyvézt i syna, bylo to riskantní a nebylo to zadarmo, a přestože si občas říkal, že si přidělal starosti a neměl to dělat, stálo to za to. Utekl, protože měl plný kádrový rejstřík a scházel mu vzduch a prostor. Na protest rodičům, kteří z něho chtěli mít studovaného člověka, a Jára by studoval rád, ale nenechali ho, dokonce ani k přijímacím zkouškám ho nevzali. Zkoušel to na všech školách. Po maturitě a po vojně zase, mundúr mu nepadl a na krku měl prokurátora; po zkušenosti s kolečkem a lopatou i po praxi v zoo, už tam si všiml, že má výběh menší, než nechali šelmám. Věnoval tomu všechnu svou sílu, než zjistil, že studie musí obětovat přesvědčení. I tak mu zbyla jen práce rukama, ale tu měl vždycky rád, té se nevyhýbal a nikdy o ní neřekl, že by byla nelidská. Nebyla jeho chyba, že si toho nikdo nevážil a nevšiml, naopak, že ho naschvál překládali z jednoho pracoviště na druhé, a sotvaže i tam vlil chuť k práci, musel zas jinam. A zase vozil písek a vyvážel hnůj a nesměl dát najevo, že tohle bere jako vyznamenání. Občas, šlendriánstvím v papírech či co, se mu podařilo někde se uchytit, ale to netrvalo dlouho a honička začala nanovo. Jednou o zimních prázdninách zamrzla Ohře tak, že 35


10.11.2009 11:41:32

museli zastavit elektrárnu. Byl to nejkrásnější rok pro uprchlíky na Západ, ti v noci přeskakovali ledové kry z jedné strany na druhou až na protější břeh do Cetnova a pak na lyžích dál do Německa, a přitom si mohli být skoro jistí, že pohraničníci jsou v tak výjimečných mrazech zalezlí u kamen. Padnout mezi kusy ledu, hnané spodním proudem, rozemlelo by je to na kaši. Tohle ho inspirovalo. Útěky pak promýšlel léta. Odmítal žít v deformaci, než si připustil, že ta jeho iluze, ta věčná fikce svobody, je taky určitá deformace, ale to už v tom byl až po uši. Poprvé to zkusil v létě. Tehdy prostě zmizel, vydal se nazdařbůh do lesů, bez ničeho, jen s krajícem chleba, a byl pryč celé tři dny. Dostal se až k zátarasům a kulometným věžím, tady byla do každého kmene zaražena výstražná tabulka a Jára přiznal, že si ji pokaždé pozorně přečetl… Pohraniční pásmo, vstup zakázán… Zalezl mezi ostružiny a přemýšlel, ale pak šel dál, ke konci se jen plazil. Lesy na Chebsku znal. Chodil sem s dědou na křemenáče. Věděl, na které mýtince si bude moct chytit za košili užovku a kde jsou vykácené paseky, aby stromy nebránily ve výhledu pozorovacím věžím. Vyšlo to, anebo měl štěstí. Podařilo se mu dojít až na vysekanou pláň s dvojitým plotem z ostnatých drátů nabitých elektřinou. Možná kdyby měl kombinačky, ale tak daleko se nedostal. Ležel bez hnutí, seštípaný od komárů, ti ho pak pronásledovali na každém jeho útěku, a pozoroval hlídky a střídání stráží. Proč? chtěli vědět. Slyšel, že se to tak dělá. Od koho? Tady mu pomohla jedině jeho nezletilost a dobře vykrmený králík a velitel dostal dva. Podruhé ho chytili na Šumavě. Bylo mu šestnáct a hlídku se podařilo zmást tvrzením, že zabloudil při chytání zmijí. Důvěřovali, ale prověřovali. A Jára zůstal příhodou 36


10.11.2009 11:41:32

navěky poznamenán. Tohle ale znali oba, to Jence psát nemusel. Do třetice se octl na útěku znovu. Tentokrát měl všechno promyšlené. Žádný způsob mu nebyl dost nebezpečný, žádná oběť dost veliká. Plaval přes mrtvé rameno Dunaje provrtávané světlomety a brodil se v bahně mračny komárů zalitý hrůzou, kdy ho čuchací psi vytáhnou na světlo. Přeplaval do Maďarska, v noci se dostal přes maďarsko-jugoslávskou hranici a druhý den dál do Terstu. Šel pěšky cestou necestou, podrážky si prošoupal a hubu vymluvil, než se ho italský četník uvolil zatknout. A zase: žádná Amerika, ale čekání, špína, hlad a vši. Okna zamřížovaného opevnění byla navíc opatřena i hustou sítí, která měla zabránit, aby náhodou nezahlédli něco hezčího než turecký záchod, žlutý a věčně ucpaný. Aby ani v obrysech nespatřili něco, co by v nich probudilo naději. Mnozí z těch, kteří emigrovali, si s emigrací nevěděli rady. U Járy tomu bylo jinak. Odešel proto, že odejít chtěl, nebral to ani jako morální plus, ani jako nějaký nedostatek. Představa Ameriky v něm žila tak silně, že ho dělala vnitřně nezávislým. Postavil tím na nohy každého, s kým se v té době setkal. Ještě se nedomluvil anglicky, nanejvýš věděl, co to je hamburger a uměl si objednat horkého psa – párek v rohlíku –, ale už se cítil Američanem. Mřížemi v oknech se každý večer díval na ohromnou reklamu kokakoly v příkopu u silnice a věděl, že je na svobodě. Jerry v dopise Jence pravidelně uváděl vlhkost vzduchu, denní i noční teplotu v jednotlivých měsících a podrobně se rozepisoval o fauně a flóře. Časem mu povolily nervy a namísto vychvalování přírody napsal výhrůžný dopis, z něhož vyplývalo, že jestliže nepřijede, na jeho straně škoda nebude. 37


10.11.2009 11:41:32

Sestra odpověděla traktátem o estetice, kterému dost dobře nerozuměl. Jak mohl být život v přírodě neestetický? Vypočítávala mu veškeré nedostatky jeho způsobu života a bydlení po možnost nečekaného setkání s jedovatým hmyzem, pavouky a plazy; vytýkala mu příliš mnoho přítelkyň i to, že se potlouká nahý; že nemá skříně a postel; že neuklízí, nepere a nemyje nádobí. Ve všem měla pravdu. Nábytek nepotřeboval, zem byla tvrdší a nepochybně zdravější. Lehával na zemi přikrytý částečně Molly a kůžemi a bylo mu blaze. Výtka týkající se přítelkyň ho pobavila nejvíc. Žen měl odjakživa rád více najednou, vědom si toho, že s ním žádná nevydrží dlouho. Nic hroznějšího člověka nemůže potkat, než že by přišel o ženskou, napsal Hlavatovi. Copak o to, najít holku na bugy-bugy je jednoduchý, ale já už bych rád jednu aspoň na měsíc a jestli se něčeho skutečně bojím… zpověď nechal otevřenou. Naštěstí, ženských je moc, začal nanovo. Zkus si představit, že na tebe čekaj doma dvě… Podobně byl ochoten poradit švagrovi ve všem, co se týkalo oblečení. Sotva přijdu z práce, vemu si cango, což není nic jinýho než dlouhá sukně v pase na gumu a na boku rozstřižená. Něco na způsob, co nosej Afričani. Zkus to, uvidíš, že je to maximálně praktický a pohodlný… Nádobí nemyl od té doby, co vlezl kanalizací do dřezu štír a bodl ho do zápěstí. Hrnce, kastroly a pánve… hrnečky, talíře a lžíce… rozkládal v kuchyni po podlaze. Co nevylízali psi, dočistil kocour a o poslední zbytky se rozdělili mravenci. Tohle se mu zdálo nejen rafinované, ale i spravedlivé. Celou spoustu sestřiných pošetilostí uzavíralo rozhořčení nad tím, že jeho obytné prostory postrádají místnůstku, které se v Americe říká pietně washroom. 38


10.11.2009 11:41:32

Pakliže se až dosud usmíval, tohle ho rozhořčilo. Na záchod Horror Hillu byl totiž po právu hrdý. Tvořila ho dvě, na východ či na západ, to dle nálady, čelem do kraje obrácená křesla z přírodního kamene. Byla umístěna volně vysoko nad skalními převisy v obrovském přírodním amfiteátru, neopatrný krok znamenal pád do propasti do hloubky několika metrů. Dvousedadlové zařízení bylo původní a nepřekonatelné, neslyšel kdy o něčem podobném. Výhled, který se nabízel, nejenže splňoval všechny nároky estetiky, ale bylo to dílo přímo geniální. Jak bych ti to přirovnal? Je to jako se dívat z vrcholu Matterhornu. Jednou sem umístím i vanu… Jerry si ubalil cigaretu a vstal. Nerozuměl tomu. Vytýkali mu, že bydlí v divočině. Jemu připadaly daleko horší, daleko zlotřilejší krabice obchodních domů, nevzhledné, anonymní šedivé mrakodrapy a síť pravoúhlých amerických ulic. A Evropa na tom byla ještě hůř! Státy jako sardinky zakusující se jedna do druhé. Evropská města a sídliště rozbujelé jako rakovina. Taková už neměla prostor, hlt vzduchu. Srovnávali jeho bydlení a bydlení v Evropě, ale nešlo přece porovnávat jablka s rajčaty. Přijel bych se na vás podívat, i kdybyste bydleli v hromadě hnoje, vidlemi bych se k vám prokopal a se zájmem studoval, jak se to v tý Evropě bydlí. Miliony lidí přežily bez estetiky, což potvrzuje fakt, že vy sami žijete v ovčinci… Jerry se zakousl do cigarety. Ztrácel čas, těm to nevysvětlí. Spokojeně si prohrábl vlasy, slepené střípky hlíny a cementu. Zdálo se to jednoduché. Ve skutečnosti vyžadovala naprostá americká svoboda a absolutní nezávislost víc schopností, víc disciplíny než diktatura. Nebyl na něco takového připravený. Nedorostl volnosti, dávající člověku možnost se třeba i dočista zničit… a tak se ničil. 39


10.11.2009 11:41:32

Stavěl. Neměl čas. Ztratil přitom ženu, domov, farmu, syna a přátele. Byl nucen neustále měnit bydliště a hledat nové zaměstnání. Někdy měl v kapse jen tolik, aby se nějak dostal do práce. Nikdy nežil z podpory a těžko by se našel pilnější člověk. Problém byl, že svoje úsilí zaměřoval směrem, z něhož netekl blahobyt. Konec byl takový, jak odjakživa tušil, ale přestože nic neměl a nikam nedošel, byl šťastný a udělal by to zas. Šťastný? Jerry podruhé zmačkal dopis a trkl čelem, neodháněl jen neposlušnou patku. Ty říkáš, že jsem pakoš a magor, ale to je jednoduchý. Rozhod jsem se žít tady… pod tou nebeskou horou mezi kaktusy a v horku, kde se vaří mozek, a jsem spokojený. Nějaká síla mě přiklepla právě na tohle místo, myslím, že to tu mám rád.

40


10.11.2009 11:41:32

V. Rodinné vztahy: Nemám a nedám! Radost… vzplanutí citů se nekonalo. – Tak jsem tu, oznámil David, když Jerry nevstával a mlčel. Měl za sebou perný den. Dával do provozu počítač v nové letištní hale a musel být s instalací hotov do večera. Teď seděl roztažený v křesle z vlastnoručně vydlabaného pařezu, nohy s podrážkami slona natažené před sebe. Stmívalo se, to byla jeho toulavá hodina. Zuby nehty – jako Robinson – se držel na svém pracně objeveném, znovu a znovu klíženém ostrově uprostřed Ameriky. Konečně ze sebe vynutil úšklebek a kývl. Jako že bere na vědomí. A zas mlčeli. Molly a Jojo tyhle způsoby znali. Oznámili příchozího po psím způsobu a odklidili se pod schody, příliš líní na to, aby se uvítali srdečněji. Ostatně tohle vyhovovalo oběma stranám, David měl bestie raději dál od těla. S heknutím složil svých sedmdesát kilogramů živé váhy do písku vedle Jerryho. Otylý, uhrovitý obličej měl všechno na svém místě. Zdánlivě. Bloumavé sivé oči a líná bezbřehá ústa. Nestejnoměrné ďábelské obočí srostlé u kořene nosu. Vlasy na protest spletené do copánku. To hlavní chybělo. Davidův pohled klouzal, procházel věcmi, aniž na nich ulpěl. Nevnímal je. Byl bezduchý, třebaže ne hloupý. Na pěkně zakulaceném triku bez rukávů, z podpory se dalo docela slušně vyjít, se mu provokativně plandal červený odznak. Kdy viděl naposled tenhle kus plechu? Jerry nadhodil patku a dvakrát za sebou, velice krátce a rychle, trkl čelem. Odznaky jako takové odjakživa nesnášel. Dolévat si sebe41


10.11.2009 11:41:32

vědomí vstupem do strany neměl nikdy zapotřebí. Nesnesl, aby za něj rozhodovali druzí. Nesnesl přetvářku a nedokázal předstírat lásku k Velkému bratru. Když poprvé otevřel dvířka proklamované nenávisti tím, že hodil teniskou po portrétu státníka, dokázal to jeho otec vyřešit a nechal ho nakrátko zavřít na psychiatrii. Ale tohle nebylo řešení. Nejpozději poté, co mu nedovolili studovat, pochopil, že pro něj doma není místo. Slovo domov a vlast ztratily svůj prvotní zvuk. Od příště měl být doma tam, kde bude moct svobodně chodit do škol, svobodně milovat a svobodně vyjadřovat své názory. Nespravedlnost, které byl v dětství svědkem, způsobila, že se stal citlivý k tomu, kdy se něco jiného říkalo a něco jiného dělalo. Ono jinak ve škole, jinak doma pokračovalo i v dospělosti. Velmi těžko to snášel a neudělal nic, aby se přizpůsobil. Bylo to jednoduché: z každého se prostě nedal udělat dobytek. Ke všemu, co dnes uměl, dospěl coby samouk. Nedůvěřoval autoritám, stavěl se proti nim a vžitému pořádku lži a učil se překonávat strach. Jerry otevřel tabatěrku a začal si rozvážně balit cigaretku. To se musela z papírku nejdřív udělat taková loďka. Držel ho napnutý mezi pravým ukazovákem a pahýlem palce, dokud palce měl, bylo všechno jednodušší, a levým hloubil v papírku vaničku. Do ní, na dno loďky, kterou neustále otáčel, šrouboval a uhlazoval, odměřil tabák, ne málo a moc taky ne. Doma mu Marienka kupovávala Tarase Bulbu… slastně se zašklebil. Tabák pěchoval a rovnal ukazovákem, celá jeho plocha byla zhrublá a prorostlá kouřem, a pak jazykem, objevil se mezi rezavým porostem jako ostří, papírek navlhčil, stočil a stmelil. Byl to obřad, na který se nesmělo spěchat. – Znal jsem takové, kteří byli přesvědčeni, že jim placka 42


10.11.2009 11:41:32

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Blanka Kubešová Brácha Jerry aneb život pod nebeskou horou. Eroika

Recommend Documents