ZOUFALÉ POTŘEBY
Úsilí vyplýtvané na velké plány představuje ještě větší tragédii, zejména když si uvědomíme naléhavost jednoduchých potřeb chudých, které hledači umějí řešit postupně. Například v typické africké zemi je třetina dětí mladších pěti let v důsledku podvýživy postižena poruchou růstu. Nigerijské ženy tvrdí, že jsou příliš slabé na to, aby mohly kojit. V celé Africe se opakují „hladová období“, kdy zásoby z poslední sklizně dojdou, dřív než je k dispozici nová. Dokonce i v oblastech, které jsou na tom lépe, jako je Jižní Amerika, trpí podvýživou pětina dětí. To snižuje jejich životní vyhlídky a způsobuje, že jsou náchylnější k nemocem, které pro ně mohou být smrtelné. Děti stůňou, „protože se dost nenajedí“, říká jedna žena z ekvádorského Voluntad de Dios. „Jsme chudí. Nemáme tolik peněz, abychom si pro sebe mohli nakoupit dostatek potravin.“23 Období dešťů v malawském Kwalale přináší zkázu studnám, o které se nikdo nestará. Vesničané pijí vodu z jezera, i když vědí, že je znečištěná výkaly lidí žijících v kopcích kolem. Dostávají z ní průjmy nebo schistozomózu,24 nemoc způsobovanou parazitickými červy přenášenými znečištěnou vodou a poškozující plíce, játra, močový měchýř a střeva.25 „Bída mě připravila o ženu,“ tvrdí jeden etiopský stařec. „Když onemocněla, zkusil jsem ji léčit tebelem [svatou vodou] a volal jsem na pomoc woukabi [duchy], nic jiného si chudý člověk nemůže dovolit. Bůh si ji přesto vzal k sobě. I syna mi zahubila malárie. Teď jsem sám.“26 Šetření v brazilských favelách zase prokázalo závažné problémy s odpadem. V místě zvaném Nová Kalifornie „splašky vytékající přímo před obydlí vyvolávají nejrůznější choroby a šíří se z nich nesnesitelný zápach. Když začne pršet, vtékají dovnitř a z podlah se musí všechno odstranit.“ Ve Vile União „v zimě odpady přetékají a zaplavují ulice, o mracích komárů nemluvě. Ve favelách nemají některé domy záchody, takže lidé vykonávají potřebu na ulici.“ V Morro da Conceição způsobují splašky dětské nemoci a „strašlivě páchnou“. 27 Šestadvacetiletý Chinwe Okoro žije ve vsi Okpuji na jihovýchodě Nigérie. Když jeho matka ovdověla, vzala ho ze školy, aby přispíval do rodinného rozpočtu tím, co vydělá na farmě a při sklizni palmového oleje. V Okpuji se pěstuje ještě maniok a jam a lidé si přivydělávají řemeslnou výrobou. Mizerný stav silnic prodražuje KAPITOLA 1. PLÁNOVAČI VERSUS HLEDAČI
31
easterly blok.indd 31
2.2.2010 7:31:24
dopravu zboží ze vsi na trh na pětinásobek toho, co by to stálo, kdyby byly v dobrém stavu. Chinwe proto méně vydělá a přichází o většinu šancí si v životě polepšit. Izolace způsobená špatným dopravním spojením je také příčinou, proč je těžké získat pro práci v Okpuji zdravotníky či učitele. Znám hrbolaté, blátivé africké silnice plné děr a vím, jaké utrpení je po nich jezdit. Vesničané po nich chodí dokonce i pro vodu, protože třináct let stará studna se před čtyřmi roky rozpadla a nikdo ji neopravil. Ženy s dětmi putují osm kilometrů k prameni; lidé také kupují vodu na trhu ve městě vzdáleném dvaadvacet kilometrů.28 Rozvojové agentury někdy podobné problémy řešit dokážou. Existují úspěšné programy boje s hladem, díky nimž například dostaly potraviny děti v ekvádorském Voluntad de Dios. Podařilo se i zlepšit přístup k čisté vodě v malawském Kwalale. Díky dvěma vrtům v Mbwadzulu mohli vesničané přestat používat znečištěnou vodu, takže poklesl počet onemocnění cholerou.29 K humanitární tragédii v Etiopii by nemuselo dojít, kdyby byly k dispozici levné léky. V brazilských favelách by mohla fungovat kanalizace, a dokonce tam ve srovnání s uplynulým desetiletím už do jisté míry k pokroku došlo. Nigerijská vesnice Okpuje by nemusela být tak odříznutá od světa, kdyby se tam podařilo vybudovat dobrou silnici a udržovat ji. V Okpuji i v Kwalale by se daly opravit poničené studny. Rozvojové agentury by s těmito problémy mohly hodně pohnout – jen kdyby neplýtvaly energií na utopické plány a byly ochotné přijmout zodpovědnost za dodávky potravin a vody, výstavbu kanalizace nebo dostatek léků pro chudé.
BŘÍMĚ BÍLÉHO MUŽE: STRUČNÝ HISTORICKÝ PŘEHLED
Na to, že záliba hledat utopická řešení problémů těch druhých není nijak nová, poukázal už příklad Roberta Owena – prolíná se celými dějinami vztahů mezi Západem a zbytkem světa. Velké plány, z nichž se nakonec zrodila mezinárodní pomoc a vojenské intervence, přicházely na svět již v 18. století. Často se klade důraz na to, že přechod od kolonialismu k mezinárodní pomoci a k mírným vojenským intervencím byl hodně rychlý a že se postoje Západu i jeho politika dost měnily. Poučné je všimnout si těch aspektů, které se projevují BŘÍMĚ BÍLÉHO MUŽE
32
easterly blok.indd 32
2.2.2010 7:31:24
dodnes. Od počátku měly zájmy chudých ve srovnání s marnivostí bohatých pramalou váhu. Břemeno bílého muže se zrodilo z ješitného fantazírování Západu, že „my“ jsme povoláni ty ostatní zachránit. Hlavní roli v potterovské verzi příběhu na téma ancien régime si bílý muž udělil sám. Pro osvícence byl zbytek světa nepopsanou tabulí bez smysluplných dějin, bez jediné vlastní instituce, do které teprve Západ vepíše své vyšší ideály. „Civilizace přichází s Evropany … vzhledem k tomu, že civilizovaní lidé jsou nadřazení, jsou také zodpovědní za svět, který se teprve rozvíjí,“ vyjádřil se hrabě Buffon. Markýz de Condorcet to řekl těmito slovy: „Teprve s naší pomocí … pronikne do těchto rozlehlých končin … civilizace.“30 Arogance bílé rasy provázela dokonce i takové prospěšné reformy, jakou byla britská kampaň proti otrokářství na přelomu 18. a 19. století. Britský konzervativní politik sir Robert Peel řekl v červnu 1840, že když běloši obchod s otroky nezastaví, „o nadřazenosti Evropanů“ Afričany nikdy nepřesvědčí.31 William Wilberforce, jeden z vůdců hnutí proti obchodu s otroky, se o něco později vyjádřil o Indii: „Není snad naší povinností… usilovat o to, abychom tyto ubohé bytosti pozvedli z jejich dnešního politováníhodného stavu?“32 James Mill o Indech v roce 1810 řekl, že „je v zájmu domorodců“, aby je Britové „nenechali jít si vlastní cestou“.33 Dokonce na berlínské konferenci v roce 1885, kde si evropští kolonizátoři dělili Afriku –připomínali přitom děti kolem krabice s cukrovím, ze které právě spadlo víko –, zněla slova plná altruismu. Signatáři se měli „zaměřit na výchovu domorodců a požehnání civilizace jim přinést až do domu“.34 Jedním z mála lidí s jiným názorem byl Mark Twain. V roce 1901 civilizační úsilí satiricky popsal: „To požehnání civilizace … v pološeru se zdá, že nic lepšího není … Zboží, o které nikdo moc nestojí, se prezentuje jako žádoucí … Zákon a pořádek … Svoboda … Čestné jednání … Ochrana slabých … Vzdělání … není to pěkné? Pane, tohle nabízíme. Všichni ti troubové, dosud tápající v tmách, se tak octnou na naší lodi.“35 Pakt Společnosti národů přijatý po první světové válce slíbil „národům, které se dosud nedokážou pozdvihnout vlastními silami“, že jejich blaho a rozvoj stojí na „posvátné důvěře v civilizaci“. Proto má být „péče o rozvoj těchto lidí svěřena pokročilým národům“.36 Jen málokdo se pochybovačně ptal, zda taKAPITOLA 1. PLÁNOVAČI VERSUS HLEDAČI
33
easterly blok.indd 33
2.2.2010 7:31:24
kováto péče nepřinese „oněm rasám víc utrpení než jednodušší … způsob vykořisťování“.37 Po druhé světové válce se rétorika (a také uvažování) změnila. O rasové nadřazenosti se přestalo mluvit a zaostalé národy, které nejsou schopné vládnout si samy, nikdo nepoučoval. Hlavními myšlenkami se staly samospráva a dekolonizace. Západ vyměnil starou rasistickou měnu za nové peníze. „Necivilizované“ země teď byly „rozvojové“. Z „divochů“ se stal „třetí svět“. Změna postojů od rasové nadřazenosti k respektu a k rovnosti byla upřímná, avšak paternalistická, nátlakový přístup se nezměnil. V následujících kapitolách se budeme zabývat poučením, které si můžeme z dějin kolonialismu vzít, a tím, jak se z něho stalo dnešní „budování národa“. Počínání Západu transformujícího zbytek světa mezitím dostalo nové jméno: mezinárodní pomoc. Její počátek lze nalézt ve čtvrtém bodu programu prezidenta Harryho S. Trumana. V inauguračním projevu 20. ledna 1949 řekl mimo jiné toto (a předběhl tak Jeffreyho Sachse a Projekt milénia OSN o půl století): „Musíme zahájit zcela nový program … pokroku a růstu nerozvinutých částí světa. Víc než polovina obyvatel světa žije v podmínkách blížících se bídě … Poprvé v dějinách má lidstvo k dispozici znalosti a schopnosti, jak těmto lidem ulehčit jejich utrpení.“ Předchozí pokusy Západu Truman přehlédl jako chudé příbuzné na milionářské svatbě. Teď „poprvé v historii“ víme, jak zbytku světa („těmto lidem“) pomoci. Truman tak zahájil novou éru. Brzy nato se zrodil rozvojový expert, dědic to misionáře a koloniálního úředníka. O dva roky později došla expertní skupina OSN k závěru, že „dvouprocentní růst národních důchodů na hlavu vyžaduje mezinárodní pomoc ve výši zhruba tři miliardy dolarů ročně“. Walt Rostow ve čtenářsky úspěšné knize Etapy hospodářského růstu (The Stages of Economic Growth) napsal, že „k vzestupu národního důchodu v zemích Asie, Blízkého východu, Afriky a Latinské Ameriky asi o 1,5 % ročně bude třeba navýšit mezinárodní pomoc o čtyři miliardy dolarů“. Byla v tom i obhajoba vlastních zájmů; kniha nesla podtitul Nekomunistický manifest (A Non-Communist Manifesto). Západ (první svět) soutěžil s komunisty (druhým světem) o to, kdo nabídne třetímu světu tu jedinou správnou cestu. Západ dělal, co mohl, aby zbytek světa přesvědčil, že hmotné prosperity dosáhne BŘÍMĚ BÍLÉHO MUŽE
34
easterly blok.indd 34
2.2.2010 7:31:24
snáze, když bude žít ve svobodě (se soukromým vlastnictvím, volným trhem a demokracií), než pod vládou komunismu. V některých případech musel Západ zajistit, aby zbytek světa nesešel z cesty k prosperitě, s pomocí armády. Západní úsilí ovšem ovlivňovala po celá desetiletí studená válka (dnes má na mezinárodní pomoc stejný vliv válka proti terorismu). Rostow byl poradcem Johna F. Kennedyho; v roce 1961 prohlásil, že „programy mezinárodní pomoci a její koncepce jsou většinou neuspokojivé … hodláme v následujícím desetiletí dosáhnout rozhodujícího obratu ve vývoji méně rozvinutého světa a přiblížit se k tomu důležitému dni … kdy mezinárodní pomoci už nebude třeba“. Tato rozsáhlá kampaň měla za následek, že po druhé světové válce vznikla řada nejrůznějších agentur: Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Agentura Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID), Britský odbor pro mezinárodní rozvoj (DFID), Meziamerická rozvojová banka (IDB), Africká rozvojová banka (AFDB), Asijská rozvojová banka (ADB), Rozvojový program OSN (UNDP), Světová zdravotnická organizace (WHO), Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO), Mezinárodní organizace práce (ILO), Dětský fond OSN (UNICEF) a další. Nešlo však jen o rozvojovou pomoc: Západ podporoval transformaci zbytku světa také poskytováním poradenských služeb, diplomatickými vztahy nebo vojenskou intervencí. Za studené války se vysílali do chudých zemí špioni, vojáci a zbraně, aby tam pomáhali bránit se před komunismem a zavádět kapitalismus. Objevilo se celé nové odvětví zvané ekonomie rozvoje. Ve čtyřicátých letech minulého století požadoval ekonom polského původu Paul Rosenstein-Rodan, aby se úsilí začlenit třetí svět do prvního světa podstatně zvýšilo. „Rozvojem“ chudých zemí se začali zabývat politologové a sociologové i mnozí další badatelé. Gunnar Myrdal, ekonom a sociolog, který posléze získal Nobelovu cenu, řekl v roce 1956, že reakcí na chudobu je plán: „Teď už panuje obecný souhlas, že méně rozvinuté země by měly … mít souhrnný a provázaný státní plán … za podpory a potlesku rozvinutých zemí.“ Myrdal se o takovýchto plánech vyjadřoval se vzrušenou dikcí, která je slyšet i dnes (kurziva pochází z originálu): „Alternativou k tomuto heroickému pokusu je pro dnešní svět politicky neúnosné setrvávání v hospodářské a kulturní stagnaci i úpadku.“38 Amen, snad KAPITOLA 1. PLÁNOVAČI VERSUS HLEDAČI
35
easterly blok.indd 35
2.2.2010 7:31:25
jen s tím, že hrdinské plány hospodářské stagnaci zabránit nedokázaly a nijak neovlivnily ani uspokojování jednoduchých potřeb. Stejné myšlenky s jistými obměnami intelektuálních preferencí inspirují také dnešní verzi břemene bílého muže. Mezi nevelký počet lidí s odlišnými názory patřil britsko-maďarský ekonom Peter Bauer, který neúspěch plánovaného „rozvoje“ prostřednictvím mezinárodní pomoci jasnozřivě předpověděl už před čtyřiceti lety.39 Je omyl myslet si, že když jsem vystudoval vysokou školu a žiji ve společnosti, jež se nějakým způsobem dopracovala prosperity a míru, vím dost k tomu, abych mohl jiným plánovat, jak dosáhnout téhož. Jak říká má přítelkyně April, je to stejné, jako kdybychom si mysleli, že dostihovým koním se dá svěřit budování dostihových drah.
CHUDÍ SI POMÁHAJÍ SAMI
V předmluvě k Sachsově knize Konec chudoby Bono říká: „Záleží na nás.“ Sachs píše o „výzvě pro naši generaci“. Když Gordon Brown ohlašoval posílení rozvojové pomoci, pronesl: „Pomůžeme vám vybudovat kapacity, které potřebujete, abyste měli s čím obchodovat. Nejen že vám budeme otevírat dveře, ale také vám pomůžeme nabrat síly, abyste dokázali překročit přes práh.“40 Na plánovačích je nejnesnesitelnější jejich (obvykle nevědomá) povýšenost. Když slyšíte západního politika či aktivistu říkat „my“, myslí tím „my běloši“ – a to je dnešní podoba břemene bílého muže. (Neplatí to automaticky pro veškeré západní snahy pomáhat chudým; jsou i jiní bohatí, kteří se snaží chudým pomáhat upřímně a bez přezíravosti.) Jean-Claude Shanda Tonme, kamerunský právník a novinář, protestoval v červnu 2005 proti organizátorům koncertu Live 8 v článku otištěném na názorové straně New York Times: „Pořád nás považují za děti, které musejí zachraňovat,“ a „chtějí řešení navrhovat za nás“. V závěru této knihy si řekneme o nadějných změnách, k nimž může dojít, když se přestaneme chovat přezíravě – když skoncujeme s podmínkami provázejícími pomoc a půjčky Mezinárodního měnového fondu, přestaneme zaBŘÍMĚ BÍLÉHO MUŽE
36
easterly blok.indd 36
2.2.2010 7:31:25
