Bílení, barvení a potiskování látek

Bílení, barvení a potiskování látek. N apsal*) Václav L . R osický , chemik a odborný učitel.

L iž v pravěku rlbali národové starého světa, aby látky, jimiž se odívali a zdobili, pěkně vypadaly a poněvadž původní tkanivo spracované nemá pěkného vzhledu, ať již to lněná neb vlněná látka jest, upravovali tyto bílením a hlavně barvením na látky zevnějšku pro oko vábného a ve­ lice ozdobného. Mnohé látky barvené byly velmi drahocennými a zlatém ^ se vykupovaly, jak zejména platilo o vlně Fenyčany barvené překrásným barvivém lasturovým, — purpurem — zvaným a nebylo nad purpur tyrský, dle hlavního průmyslového města Feničanů — Tyrus pojmenovaného, který jak Řekové i Římané draze platili. Již dávno před Kristovým narozením byli pro krásné barvení látek pro­ slavení Indové a Babyloňané a jak Plinius vypravuje i Egypťané uměle bar­ vili a mnohých mořideí užívali. Plinius mluví o barvách žlutých, pomerančových a šedých. — Dokonalost barev se u Indů i podnes cení, avšak tenkráte je Féniěané předčili a mnoho zdokonalili v barvení známými již barvami a nad to mnohé jiné vynalezli, jako zmíněný purpur, který z lastury mořské (Murex purpurea) vyráběli, čehož arci tajiti nemohli, protože lastury tyto z různých míst moře středozemního do své vlasti dováželi, avšak jak se ono barvivo ze šťávy lasturové připravuje, jako přísné tajemství udržovali ku svému užitku, který hojným byl z pouhého barvení vlny ze Španělska a Afriky dovážené, neboť sami tkaní látek, jako řemeslo již tehdy málo výnosné, neprovozovali, jelikož tehdy ženy všech pokročilejších národů samy tkaním látek se zabývaly. I Řekové se Feničanůiu v umění barvířském vyrovnati nemohli, ačkoli dosti barvířstvím se zaměstnávali, jak tomu dosvědčují zprávy starých letopisů 0 pěstování rýtu, borytu, mořeny a jiných barvířských rostlin. Ja k Řekové byli povahy prosté, nosil lid obecný oděv z látek nebílených a nebarvených zho­ tovenýma jen bohatší třídy odívali se látkami barevnými. Za to nádhery milovní Římané kupovali barevné látky z daleké ciziny a co z barvířství znali, hlavně jen od podmaněných Řeků se naučili, sami nic nového nevyzkoumajíce. Ve středověku, kde hlavně život vojenský pěstován byl a válečnictví na prvém místě se nalézalo, tak jako všechen průmysl vůbec a řemesla pohynulo 1 barvířství a mnohé vzácné zkušenosti ze starověku v zapomenutí přišly, až teprve při objevení nového světa Kolumbem přišla do Evropy též barevná dřeva amenckých krajin, čímž barvířství se dostalo mnoho nových, krásných a laciných barev, které však nyní novou výrobou barev anilinových mnoho ze své důležitosti pozbyly. *) Použito mimo jiných hlavně těchto pramenů: Technologie od Wagnera Bílení od Opitze, Barvířství a potiskování látek od Grota. Chemie od Schorlemra, Šafaříka a Nevole. Naučný slovník. Výklady z dom. hospodářství od Rosického.

O bíleni.

151

Staří barvfři užívali již tenkráte známého indychu, ale barvili jím vlnu pouze mechanicky; teprve v nové době se nejen toto odvětví „barvířství na modro “ zdokonalilo ale í ve všech druhých odvětvích značně se pozvedlo, tak že nyní na vysokém stupni umění se nachází a rozmanitost barev užívaných jest neobyčejně veliká jakož i methody, jimiž se jak barvení tak i potiskování látek provádí.

A. O bílení. Přirozené vlákno jak lněné, bavlněné, hedvábné i vlněné není barvy úhledné, čistě bílé, nýbrž obyčejně do žlutá přechází. Ještě nejbělejší jest ba­ vlna, která má přirozeného žlutého barviva jen málo, ale i toto se odstraniti musí bílením, aby byla tkaniva bezvadně bílé barvy. Len jest žlutošedý, hed­ vábí obyčejně nažloutlé a vlna jest špinavě žlutošedá jak ve vláknu tak i příze. — Spředou li se tato vlákna, má upředená tkanina tutouž přirozenou barvu a k tomu je ještě více neb méně zpracováním zašpiněná a tudíž velmi málo úhledná, za kterou příčinou se proto látky, mají-li ostati bílé, nebarvené, — bíleji aneb barví a potiskují, chce-li se jim dáti zevnější ozdoby. — Těmito výkony nabudou tkaniny příjemného vzhledu a odpovídají více krasocitu oka. Látky ze lnu a bavlny zhotovené se bíleji, barvějí a potiskují až po se­ tkání vlákna v přízi, tedy až po zpracování na stavu na tkaninu. Vlna a hed­ vábí se obyčejně barví jako vlákno a teprve se barvená vlákna tkají. Tkanivo lněné, ruční prací zhotovené, jmenuje se plátno režné a bílí se obyčejně přirozeným způsobem — sluncem aneb se docela nebílené, beze vší přípravy, tak jak se ze stavu sejme, k šití prádla použije. Tkanivo konopné se též obyčejně nebílí. — Bavlna se bílí umele. Po bílení následuje další příprava tkaniva, aby vypadalo na povrchu hezky lesklé, bylo hodně vzhledné a pak aby se zdálo hodně husté a tuhé. — Proto se tkanivo jak bavlněné i lněné po bílení škrobí , mandluje a žehliB ílen í se provádí dvojím způsobem a sice jest bdění přirozené na slunci a za druhé jest bílení umělé, krátkou dobu trvající a to se děje chlorem a ještě jinými látkami, vlastnostem chloru se podobajícími. — Toto bílení se užívá ien při látkách lněných, bavlněných a konopných. Bílení látek vlněných a hedvábných se provádí opět jináče a sice děje se pomocí kysličníku siřičitého — SCL (S ~ síra, O —" kyslík). Prvé než o způsobech bílení u všech tkanin promluvíme, jest nutno seznámiti se nejprve s oněmi látkami, jichž zvláště při bílení umělém zapotřebí jest a které se mají co možná v čistém stavu a náležité koncentrace (hustoty) zaopatřovat!.

I. Látky ku bílení potřebné. Jak dňležito jest objednali ku bílení potřebné látky vždy téže dobré ja­ kosti a koncentrace, vysvítá z toho, že právé od nich závisí snadná práce bí­ lení, které se pak dle udaného způsobu správně a dobře provede, aniž by se obávat! bylo, že práce se dobře nezdaří neb se vlákno tkaniny pokazí. — Při špatných látkách v nestejné hustotě užívaných, nedaří se pak vše dle udaného způsobu a práce se ien zdrží, tak že lépe koupiti látku třeba dražší, jen když jest úplně čistá, nefalšovaná, jak se i zde mnohdy děje, tak že rozdíly činí mnoho procent, třeba až i 100%. — K látkám ku bílení potřebným patří: l S oda krystalovaná neb bezvodá (práškovitá čili kalcinovaná). 2. K ysličník sodnatý (Na„0 4-H.X)) (Na — sodík, H zr vodík) čili žíravý nátron s hydrátovou vodou, ze kterého se připraví žíravý louh sodnatý. 3. Chlorové vápno (směs chloridu vápenatého s cblornatanem vápenatým a kysličníkem vápenatým),

152

Bílení, barvení a potiskování látek.

které obsahuje bílící prvek chlor — Cl a z něhož se chlorová lázeň připraví. 4. Kyselina sírová čili vitriol ( S 0 4JI2), nebezpečná tekutina, s níž se musí opatrně zacházeti a 5. Sirnatan sodnatý čili antichlor. 1. Soda jest minerálná látka, chemicky uhličitan sodnatý = Na2C 0 3 -f~ H20 (C = uhlík) nazvaná, která přichází ve dvojí podobě. Buď v krystalech, soda krystalovaná, kde se nachází mnoho krystalové vody se sodou mechanicky vázané; krystaly jsou bezbarvé, průzračné a leží-li na vzduchu, ztrácí se kry­ stalová voda vypařením do vzduchu a krystaly se pokryjí bílým práškem — sodou bezvodou. Tak postupem času se promění krystaly sody v prášek so­ dový, který nemá krystalové vody. Zahříváním krystalů se výpar krystalové vody urychlí a tak se obdrží soda práškovítá čili kalcinovaná. — Tato poslední vydá při bílení mnohem více, nebot krystalová soda drží 62— 63% vody, proto je také lacinější, avšak účinkuje jen s polovice tolik jako soda kalcinovaná. — Má-li se ale užiti velmi čisté sody, jest lépe použiti sodu krystalovou. Soda kalcinovaná se rozpustí lépe ve vodě teplé a pak se dalším množstvím vody na roztok určité hustoty rozředí. — Sody užívá se buď ku přípravě žíravého nátronu v podobě louhu aneb též při bílení bavlněného tkaniva, které se v roz­ toku sody vyvařuje, aby se zbavila mastnoty a tkalcovské šlichty při tkaní upotřebené. — Soda je st lehce k poznání tím, že naleje-li se na krystal neb do roztoku sody něco kyseliny dusičné neb solné i sírové, nastane silné šu­ mění, pocházející od prchajícího kysličníku uhličitého; při tom se pak kyse­ lina s kysličníkem sodnatým buď na dusičnan, chlorid neb siran slučuje dle toho, které kyseliny se použije. V plamenu lihovém soda zbarví tento na žluto, — známka to přítomného prvku sodíku (Na). 2. Žíravý nátron přichází již v obchodus hydrátovouvodou jako hydrát kysličníku sodnatého (NaOH) v celistvých roubíkách neb deskách barvy bílé (je-li chemicky čistý jest barvy čistě bílé; neprůhledný); jinak přichází v po­ době modravě neb žlutavě bílé látky, průzračné s různým množstvím vody, která pak jest příčinou, že účinkující látky jest 50% nebo i jen 10% ; ostatek pak voda, aniž by to na zevnějšku bylo znáti a jen chemickou zkouškou lze snadno stanovití množství žíravého nátronu. Podléhá tudíž tato látka dosti falšování, kde lehce možno pouhou vodu draho platiti a je s tli mimo vody i jiné znečisťující součástky obsahuje, pak špatně při bílení účinkuje. Jest proto nutné dobrou látku sobě zaopatřiti; při práci samé se špatný nátron již lehce pozná po jeho slabých účincích. — Tato látka ve vodě rozpuštěná tvoří louh sodnatý, velmi žíravé zvláště na kůži působící, kterou úplně roz­ pustí. — Tato žíravá vlastnost jest příčinou užívání žíravého nátronu při bí­ lení a užívá se vždy roztoku slabého. — Žíravý nátron se musí držeti dobře uschován před působením vzduchu, nebot v tomto obsažený kysličník uhličitý se slučuje s kysličníkem sodnatým na obyčejnou sodu. — Nejlépe se udrží v plechových nádobách dobře uzavřených a menší množství se nechá snadno držeti jako silný roztok, rozpustí-li se v horké vodě; takto koncentrovaný louh sodnatý se nechá v nádobách skleněných, dobře uzavřených, dlouhou dobu udržeti beze změny. — Toho se užívá při bílení ku zařízení čistící lázně, ve které se tkanivo lněné neb bavlněné zbavuje zvláštní pryskyřičné vrstvy, která v roztoku horké sody se nezměnila. — Tento louh pro čistící lázeň se tak připraví, že do železného kotlíku, dobře vyleštěného, beze všeho rezu se dá 5— 10 litrů vody a když se voda v kotli nad ohněm vaří, přidává se p j kouskách 1— 2 kg žíravého nátronu dobré jakosti a míchá ze železným neb i dřevěným násadcem až se vše rozpustí. Při vaření se něco vody odpaří a ta se musí přidáním nahraditi; děje-li se vaření vodní parou, přibude na roztoku a tu zase přidá se v poměru žíravého nátronu. Na to se nechá louh koncen­ trovaný vychladnouti a dobře přikryt v samém kotlíku se uschová aneb v ná­ dobách skleněných. — Je-li k dostání koncentrovaný roztok louhu sodnatého již hotový, zaopatří se takový, nebot se prodává vždy ve stejné, určité hustotě.

O Líh ní*

153

Není-li ale ani žíravý nátron ani louh na blízku k dostání, připraví se tento ze sody. Jest-li se soda vaří s vyhašeným vápnem, připraví se také louh žíravého nátronu, který ale není tak hustý jako koupený, za to ale čistý a tedy hodně účinný. Jedině jest zapotřebí větší nádoby ku uschování. Tento louh se připraví takto: Do železného kotle, topí-li se přímo, neb do dřevěné nádoby, topí-li se parou, dá se 50 litrů vody a zahřeje se do varu. V této vodě se rozpustí 5 kg kalcinovaná sody (neb 10 kg krystalové sody) a k roztoku se přidává po částech 3 kg vyhašeného vápna, které s vodou na vápenné mléko se rozdělalo. Roztok se vaří a za 10 minut se dodá náležité množství vápna (vápno neha­ šené se hned potřebným množstvím vody vyhasí a na vápenné mléko rozředí); pak se nechá asi */* hodiny povařiti, aby utvořená sedlina vápence se mohla po vaření dobře usaditi. Přidané vápno se totiž slučuje s kyselinou uhličitou v sodě obsaženou na vápenec (uhličitan vápenatý = CaC03 ; Ca = vápník), který jako nerozpustná sedlina na dně se usadí a v roztoku zbude rozpuštěný hydrát kysličníku sodnatého čili žíravý nátron. Při vaření uniklá voda se horkou vodou zase nahradí, aby množství vody zůstalo stejné. Vaří-li se parou, tu se roztok rozředí a proto se vezme menší množství vody než udáno bylo o tolik, co parou přibude. — Roztok v nádobě s dobře uzavřeným víkem se nechá vychladnouti, až se usadí všechen vápenec, pak se čistý roztok sleje a v nádobě železné, dobře přikryté, uschová. Zbylá na dně sedlina se může poznovu vodou, ale pouze 1/3 dřívějšího množství, promíchati a tak podruhé vyluhovati, čímž se dostane slabšího louhu sodnatého. Má-li se nyní z tohoto koncentrovaného roztoku připraviti očisťovací lázeň, nabírá se louh určitě ve­ likou, železnou neb i hliněnou nádobou a počítá se, kolik takových nádob louhem naplněných je zapotřebí a poznamená se i počet ku sesílení lázně při­ daných nádob a tím se určí poměr, který pak při další práci stejným zůstává, užije-li se vždycky louhu téže hutnosti čili koncentrace. 3. Chlorové vápno jest chemická látka továrnicky připravovaná tím způ­ sobem, že se vápno práškovíté sytí chlorem (Cl), prvkem velmi dusivým, je ­ dovatým, v podobě plynu barvy světlé, zelenavě žluté. Chlor má dle této barvy své jméno (řecký chloros =: bledě zelený); hustoty 2*448, která při 200° Č. jest teprve normálnou a pak činí 2*45. Molekula chloru skládá se ze dvou atomů. Chlor nechá se zkapalněti. čistý se obdrží, když se burel (kysličník manganičitý Mn02) poleje sehnanou kyselinou solnou (chlorovodíkem C1H) a zvolna se zahřívá; tím tvoří se chlorid manganatý (MnCl2) a chlor. Takto obdržený chlor se vede na práškovité vápno a dostane se vápno chlorové, které je směsí z chloridu vápenatého (CaCl.2) ; ehlornatanu vápenatého (C aO C lj a z nadbytku hydrátu vápenatého [Ca(OH).,]. Chlorové vápno jest mocným pro­ středkem bílícím, uvolní-li se z něho chlor pomocí kyseliny. Zároveň slouží chlorové vápno jako dobrá desinfekce v nemocnicích a na místech nezdravými výpary naplněných. Zde dá se chlorové vápno v podobě prášku na ploché ta­ líře a pokropí octem, čímž se vyloučí kyselina chlornatá a chlor. Přidá-li se k chlorovému vápnu kyseliny solné neb sírové rozředěné, vyvíjí se chlor a bílí vlákno, t. j. působí rušivě na ústrojné barvivo vlákna, slučujíc se s jeho vo­ díkem, čímž vlákno pro vždy, tedy trvanlivé zbělí. — Samotného chloru se k bílení proto neužívá, že volný působí příliš silně a porušil by i vlákno lnu neb bavlny. Suchý chlor též nebarví ihned, jen velmi zvolna, což se pozná, dá-li se barevný hadřík do suchého chloru, trvá to velmi dlouho než zbělí, ale přidá-li se něco vody a v té se hadřík protřepá, ihned se odbarví a úplně zbělí. — Chlorové vápno pozná se okamžitě dle svého zápachu, a které zapáchá nejsilněji, je také nejlepší jakosti a pro bílení se dobře hodí. Poněvadž na vzduchu se snadno rozkládá a tím svou bílící moc ztrácí, musí se v dobře uzavřených nádobách uschovávati na místě úplně suchém, nebot chlorové vápno mnoho vody a vlhkosti vzdušné přitahuje a v té se pak rozplývá. Je st proto K ro n ik * práce. D ii V.

2 0

Bílení, barvení a potiskování látek. chlorové vápno i dobrým vysušovačeru v místech uzavřených. V prodejném vápnu chlorovém jsou veliké rozdíly co do jakosti a tak může mnohdy pouze jen 80—50% své působivé lmdnoty obsahovati. Mnoho hydrátu kysličníka vá­ penatého jeho hodnotu zmenšuje. Nejlépe nekupovati jej ve velké zásobé a jen co zapotřebí ku přípravě chlorové lázně, která se také z koncentrovaného louhu chlorového připraví. Chlorový louh tak se připraví, že vezme se na 1 kg chlorového vápna 4— 5 % vody, která se ale najednou nepřileje, nýbrž se chlorové vápno (které nepřichází obyčejně v prášku, ale vlhkostí se balí v kusy) s jen malým množstvím vody na kaši rozdělá, hrubým sítem protlačí a takto dobře rozdělané kaši ostatek vody přidá. Udélá-li se louh slabší, lépe se čistá tekutina odejímá od sedliny na dně nádoby usazené. Ve 24 hodinách se s louhem několikráte za­ míchá a pak se nechá klidně státi. Sedlina na dně se musí úplně usaditi a pak se může nad sedlinou čistý roztok se nalézající, sliti v láhve aneb se jednoduše z roztoku hned nabírá pro přípravu chlorové lázně. Když se roztok nad sedlinou upotřebil, využitkuje se ještě sedlina na dně usazená, že se opětně avšak jen s V3 prvého množství vody dobře promíchá a pak zase usaditi nechá. Touto nově získanou tekutinou se může rovněž hned bíliti, aneb se jí užije na novou dávku chlorového vápna místo čisté vody. I možno pak ještě sedlinu využitkovati s pomícháním s V6 dřívějšího množství vody, až jest se­ dlina úplně všeho chloru zbavená, pak se odstraní. — To vše se děje za studená a nesmí roztok chlorového vápna na teplém místě býti, poněvadž se snadno rozkládá. — Zde ještě připomenuto budiž, že chlor sám chladnou vodou mnoho pohlcen bývá a sice nejvíce při 10° C. teploty. Při zahřetí na 100° C. opět všechen chlor z vody uprchne. Voda chlorová jest barvy světle žluté, zapáchá silně chlorem, na světle se rozkládá ve chlorovodík a volný kyslík; proto se musí chovati v nádobách dobře ucpaných v chladu a temnu. Roztok chlorového vápna působí na kov i dřevo rušivě a musí proto býti držen buď v nádobách kamenných aneb hliněných. Nádoba musí býti dobře přikryta. V roztoku chlorového vápna není ale volný chlor, nýbrž rozpuštěný chlorid a chlornatan vápenatý. — A z toho se teprve musí volný chlor vybaviti, což se stane kyselinou, obyčejně silně rozředěnou kyselinou sírovou neb i kyselinou solnou. — Tkanivo z lázně chlorové se vloží do rozředěného roz­ toku kyseliny, tím se utvoří síran vápenatý při užití kyseliny sírové, neb chlorid vápenatý při užití kyseliny solné a volný chlor, který v okamžiku svého vývinu tkanivo bílí. — Chlorová lázeň musí býti připravená dle urči­ tého poměru, aby nebyla příliš silná, nebot pak by mohl chlor i vlákno tka­ niva porušiti. 4. Kyselina sírová nebo vitriol, zvaná anglická kyselina, jest hydrát ( S 0 4H2) bezbarvý, prachem žloutne; kyselina jest velice těžká a clejnatá. Dřevo a cukr v ní ihned zčerná t. j. zuhelnatí, neboť z nich kyselina dychtivě odnímá kyslík a vodík ve způsobe vody a tak černý uhlík zbývá. Podobně působí i na tkanivo a kůži, které hned prožírá. Musí se s ní zacházeti velice opatrné a při rozřeďování vodou musí se obzvláštní opatrnost zachovati, aby se nestalo neštěstí, spáliti se touto kyselinou. Má-li se připraviti kyselá lázeň, zřeďuje se kyselina jed in ě tím způsobem, že se kyselina sírová leje, nejlépe po tyčince skleněné, v tenkém proudu do vody za stálého míchání. Při obrá­ ceném jednání vystřikuje kyselina explosivně a lehce by mohla oči oslepiti a kůži popáiiti. 5. Sivnatan sodnatý čili „antichlor“ je mineralná sůl v bezbarvých kry­ stalech v obchodu přicházející, chladivé chuti. Jejího roztoku se k tomu užívá, aby snad zbytky chloru i po lázni kyselé ve tkanivu zbylé, se zničili, by tak na tkanivo rušivě nepůsobil. K tomuto roztoku se přidává sody, aby opět nadbytečná kyselina sírová, po lázni kyselé ve tkanivu zbylá, tuto nerušila a tím se neutralisovala; nebot se roztok sody kyselinou rozloží a ta s ky­

155

O bílení.

sličníkem sodnatým dává siran sodnatý čili sádru v roztoku nerozpustnou a zbylý kysličník uhličitý prchá. — Tomuto roztoku sirnatanu sodnatého s uhličitanem sodnatým čili sodou se říká lázeň antichlorová.

I I . Bílení látek lněných a bavlněných. I. Bílení přirozené. Již od pradávna jest zvykem hospodyň tkanivo lněné felliti na slunci a dávají tomuto bílení přednost před každým umělým, strachujíce se, že bí­ lení chlorem bylo by na ujmu dobrému plátnu ; což arci jen tenkráte s pravdou se srovnává, když umělé bílení špatně a nedbale se provede; zvláště co se řádného vymáchání po bílení týče. Bílení přirozené na slunci děje se předně velice zvolna, trvá dlouho a tím spíše mohou vlákna tkaniva se částečně porušiti a na tuhosti utrpěti. Plátno se před bílením vyvaří buď v roztoku sody aneb v louhu draselnatém, který si hospodyně z dřevěného popele připraví, který možno v kra­ jinách, kde se jen uhlím topí, nahraditi louhem sodnatým ze sody pomocí hašeného vápna připraveným. V tomto horkém louhu buď draselnatém neb sodnatém se tedy plátno vyvaří, ve vodě říčné náležitě vymáchá a pak na trávník prostírá, kterýmž místům se „bělidlo" říká. Plátno rozestřené, slu­ nečními paprsky zahřívané, uschne a na to se znova měkkou vodou kropí; proto se bělidla poblíže řek, potoků neb rybníků nalézají a tak střídavě se plátno suší a zase kropí, což někdy až 80 dní trvá. Jestliže se mezitím plátno několikráte v horkém louhu vyvaří,[a potom v říčné vodě vymáchá, trvá pak bílení kratší dobu. — Zde působí na žluté barvivo vlákna hlavně ve vzduchu obsažený kyslík a zvláště činný kyslík, ozon zvaný, který má velmi silné oky­ sličující čili oxydační vlastnosti a touto oxidací barvivo vlákna se úplně zruší a tkanivo se trvale vybílí. Co jest to činný kyslík čili ozon? Ozon jest zvláštní modifikace kyslíku čili zhuštěný kyslík, kde 3 objemy kyslíku jsou ztaženy na 2 objemy čili 1 molekula ozonu jest složena ze 3 atomů kyslíku O ; tedy značka ozonu — O,. Molekula kyslíku jest 0 2 t. j . skládá se ze dvou objemů čili atomů. — Ky­ slíkem činným je j nazval Schonbein pro jeho silné okysličující účinky, nebot okysličuje stříbro práškovité, které je j polilcuje a mění se na hyperoxyd stříbrnatý = A",O.., rtut se ozonem povléká na povrchu kysličníkem čili oxydem, tratí lesk a pak lne ku sklu (což čistá rtut nečiní), jediná bublina ozonového kyslíku může zkaziti 1 kg rtutč. Černý sirník olovnatý ~ PbS ozonem b ílá a mení se v siran olovnatý, což se takto chemicky vyznačí: PbS - f 4 0 — P b S 0 4 (Pb — olovo). Nejdůležitější jest účinek na roztok čistého jodidu draselnatého; z toho se vylučuje ozonem jo d , neboť se slučuje s draslíkem a přidá-li se k roztoku škrob, zmodrá od vyloučeného jodu. (Známá zkouška na škrob tinkturou jodovou t. j. jod v líhu rozpuštěný.) Jodid draselnatý — liJ (K — draslík, J — jod). Účinek ozonu na K J jeví se chemicky takto: 2K J -f- 0 3 (ozon) -j- OII2 (voda) — 2K0H , pak se vyloučí 0 2 a J * . KOH = hydrát kysličníku draselnatého. — Tedy ze 2 objemů ozonu povstanou 2 objemy obyčejného kyslíku a zbylým kyslíkem se okysličí draslík jodidu. Roztok čistého jodidu draselnatého zbarven červeným (kyselinou uu ItlKílI Uř5U jjl JlirtliUU Jrv

1Iilttvi aiAn

n litr ln n o ii

mutuj

ICUKUIUO — VíVí ruuuy

1qI/TT)I1Q

—

O DmOTlí \

7r !

ort/V M

puuicujU vu

n n H OllIA

fTfl

vzduchu přítomný ozon a modrá, nebot se rozkladem jodidu vylučuje alkalický čili zásaditý kysličník draselnatý — který, kyselinou zčervenalý, lakmus zase na m odro barví. Kyslík něco ozonu obsahující a sice jen ’;150, prožírá za několik minut kaučukové roury a ozonem tinktura indigová (barvy modré) se okysličuje a zbělá. 20*

150

Jitleni, barvení a potiskování bitek.

Ozon je st bezbarvý plyn zvláštního zápachu, na velmi rozředěný chlor upomínající a odtud jeho jméno pochází (řecký ozó — zapáchám); kdežto jak známo, jest kyslík úplně bez zápachu. Čistý není posud znám, je st vždy smíšen s obyčejným kyslíkem a nenechá se ani chladem — 110° činícím, stužiti ani tlakem 3 1/2 atmosfér při mrazu — 40°. O kyslíku víme, že při — 140° mrazu a tlakem 560 atmosfér kapalní na tekutinu bezbarvou, kdežto pouze tlakem, činícím 1354 atmosfér, se stužiti nedá ani stlačením na !/544 původního objemu při prudkém mrazu. — Ozon vdýchán působí zánět dýchacích blan; ptáka malého zahubí za 15—30 vteřin. Jak se ozon tvoří? Předně klademe-li na plochou misku roubíky fosforu do polou vodou pokryté a poklopíme-li vše skleněným zvonem, tvoří se v uzavřeném vzduchu ozou. Třepá-li se v láhvi skleněné několik roubíků fosforu s vodou roztokem indigovým ‘modře zbarvenou, voda za několik minut zbělá — utvořeným ozonem. — Z toho vidno, že ozon mnohem účiněji okysličuje nežli obyčejný kyslík. Tak čerň platinová pohlcuje kyslík a přitom je j ozonuje; nebot smíchá-li se čerň platinová s roztokem jodidu draselnatého — ihned přidaný škrob m od ří; důkaz, že černí platinovou vytvořený ozon rozkládá jodid draselnatý na volný jo d , který škrob modří. — Čerň platinová, majíc hojně kyslíku čá­ stečně ozonovaného pohlceného zapaluje vodík. — (Známé Ddbereinovo zapalovadlo, kde utvořený H ponořením zinku do rozředěné kyseliny sírové, se vede na čerň platinovou. Za druhé se ozon tvoří při rozkladu silně rozředěné kyseliny sírové gal­ vanickým proudem mezi platinovými konci galvanických polů. Známo, že voda tím se rozkládá na vodík, který se usazuje na pólu záporném a na kyslík, na pólu kladném se hromadící. Cím jest tekutina chladnější, tím více ozonu se vyvinuje. Za třetí jemně rozetřený čistý manganistan draselnatý Mn04K zvolna ve 2 částech kyseliny sírové (S 0 4Ha) rozpuštěný, vyvíjí za teploty obyčejné zvolna kyslík silně ozonovaný. Za ětvrté se nejsilnější ozonizace docílí tichým elektrickým výbojem bez jisker, kde električnosf přechází mezi dvěma svazky tenkých drátů platinových. Hutnota ozonu činí 1'659. Hutnota 1 molekule kyslíku jest 1'lOb. Ozon jest O ,, tak že dostaneme jeho hutnost takto: 3 x * g "’ zn 1-659. V obyčejné teplotě vytrvá dlouho beze změny, ale teplem 237° mění se okamžitě a úplně v obyčejný kyslík. — Voda pohlcuje něco ozonu a nabývá pak jeho zápachu, jak pozorovali při galvanickém rozkladu vody s rozředěnou kyselinou sírovou. Schónbein pozoroval, že papír škrobem potažený, namočený do roztoku jodidu draselnatého a pak uschlý, na vzduchu zvolna modrá. A skutečně pochází ona změna od působení ozonu na jodid draselnatý, který rozkládá, čímž pUtomnosr ozonu ve vzduchu dokázána. Ozonu je st ve vzduchu více na horách než v rovině, zvláště mnoho po bouřkách; neb se tvoří z kyslíku vzdušného, když jím jiskra elektrická prošlehne, jak to bylo též u kyslíku samotného pozorováno. Ve vzduchu městském jest ho nejméně a zvláště není v místnostech obydlených, nebot různými or­ ganickými výpary bývá rušen, kteréž se jím okysličují. Množství ozonu ve vzduchu jest jen nepatrné a tvoří se též při rychlém výparu, vody, proto vzduch nad mořem jest na ozon bohatší a tento výpar jest hlavním pramenem ozonu ve vzduchu se nalézajícím. Ozon se tvoří při mnohých okysličovacích pochodech, zvláště při okysli­ čování se silic na vzduchu. Tak stará silice terpentinová, okysličeuím zhoustlá, třepe-li se s vodou indigem na modro zbarvenou, bílí indych, podobně jak to činí fosfor ua vzduchu se okysličující. Bóttger užil ozonu ku bílení vzácných rytin a tiskův stářím sežloutlých tak, že je zavěsil do uzavřených skřínek,

O bílení.

157

kde ua dně fosfor z polovice vodou pokrytý se zvolna okysličuje. Tím rytiny i tisk bez porušení zbělely. Chemik Schonbein, který se ozonem velice zabýval, domníval se, že ozon ve dvou druzích přichází, které mají protivné vlastnosti a sice ozon, který znamenal takto: O a antozon takto znamenaný O a mínil, že tyto dva druhy sloučené dávají obyčejný kyslík. Nyní víme, že ozon jest složen z 3 atomů kyslíku, tedy 0 3. Jestli se kysličník bařičitý BaO, aneb manganistan draselanatý Mn04K rozkládají silnou kyselinou sírovou, vyvíjí se kyslík silně ozono­ vaný. Tolik o ozonu bylo zde podotknuto, aby se seznal jeho význam ve vzduchu a jeho působení při bílení přirozeném. Při tomto bílení ztrácí plátno na své váze 20—30%. Podobně se bílí tkanivo konopné, jest-li vůbec bili ti se nechá, neb jak již praveno bylo, neužívá se je j ku zhotovování prádla, nýbrž více na plachty, pytle, provazy a tu se nebílí. -— Též tkanivo bavlněné strojně vyráběné se takto nebílí, ale děje se to mnohoin rychlejším způsobem, bílením umělým, kterýmž se arci i tkanivo lněné bíliti nechá.

2 . Bílení umělé. I při bílení umělém jak při bílení přirozeném se bílení provádí půso­ bením volného ozonového kyslíku na barvicí součástě vlákna lněného neb ba­ vlněného, které hlavně z buničiny čili celulózy (C6H100 5) sestává a tedy z (C) uhlíku, (H) vodíku a (O) kyslíku se skládá a též mezi uhlohydráty náleží jako škrob a cukry. Toto působení v tom záleží, že se barvicí látka vlákna okysličuje vyvinutým ozonovým kyslíkem, což se podporuje tím, že se bílicí lázni louhovitá (zásaditá čili alkalická) vlastnost udělí takovými solemi, které při své redukci a novém okyslicení kyselinu tvoří. Tímto okysličením změní se barvicí látky tak, že své barvy pozbudou a vlákno se tím vybílí. Pro takovou bílicí lázeň užívá se předně: chlorového vápna, kde jest hlavně chlornatan vápenatý oním mocným bílícím činitelem ve spojení s cldoridem vápenatým, ze kterých obou látek působením kyseliny se chlor vyvíjí, který barvivo tkaniva vybílí a nejenom přirozené barvivo vlákna buď lněného neb bavlněného, ale i jiné barvy organické, které jsou na tkanině nanesené neb jimiž jest tkanina zbarvena, — Tak působí arci sám volný Cl, zvláště pohlcený vodou jako chlorová voda, do níž barevný klůcek ponořen, se velmi rychle vybílí. Avšak volný chlor působí příliš energicky, že by mohl i buničinu tkaniva porušiti a proto se užívá chlorových solí, které se lehce kyse­ linou rozkládají, chlor volný uniká a tak při zrodu hned odbarvuje čili bílí. Mimo chlorového vápna užívá se pro jemná tkaniva chlormagnesie čili chloridu manganatého a za drullé se může bílení prováděti kysličníkem vodičitýrn O .TP; jest to sloučenina kyslíku s vodíkem jako asi voda jest (H20 ), kde ale jest dvojnásobné množství kyslíku nežli u vody, a jest proto slouče­ ninou velmi nestálou, která lehce jeden kyslík ztrácí — a tím jest též mocným okysličovadlém. Tak působí-li na kysličník vodičitý ozonovaný kyslík, tvoří se obyčejný kyslík a voda. Což chemicky znázorněno takto vypadá: Ozon — |O - J - J O, — kysličník vodičitý = H ,O (voda) -j - 20.l (kyslík).

Za třetí možno provésti bílení lázní kyselou, kde užije se takových solí, které při okyslicení alkalické čili zásadité sloučeniny dávají a k těm se po­ čítá: a) kyselina nadmanganová pro nové barvení doporučená od Tesié du Motay-e, pak fc) roztok kysličníku železitébo a c) kyselina chromová. a ) Umělé bílení chlorovým vápnem. — Bílením tkaniva bavlněného a lně­ ného se chce doelliti odstranění žlutého barviva ve vlánu, tkalcovskou šlichtu z klihu, dextrinu neb škrobu sestávající, pak mastnoty a při práci způsobené zašpinění tkaniva. — Tkanivo se nejprve vyvaří v horké vodě, čímž se vše

158

O bílení, barvení a potiskování látek.

ve vodě rozpustné odstraní. Na to se vyvaří tkanina v roztoku sody, čímž tkalcovská šlichta se rozpustí, mastnota v mýdlové sloučenství se promění a nyní přijde tkanina do lázně čisticí, která sestává z louhu sodnatého, kde se vodou rozředí koncentrovaný roztok žíravého nátronu. Tato lázeň se při­ praví v kádi z tvrdého a smoly (pryskyřice) prostého dřeva, nejlépe z dřeva dubového neb bukového, o stěnách dosti tlustých, neboť silným louhem dřevo přece trpí a vede se do ní rourou po stěně až na dno vodní pára, kterou se lázeň zahřívá. Nádoba se nyní naplní do polovice vodou a k tomu se dá ,/l0 množství vody koncentrovaného louhu žíravého nátronu z pevného nátronu připraveného nebo f/3 množství vody louhu připraveného ze sody pomocí vápna. Louh se přivede horkou parou do varu a když vře, dávají se po částkách tkaniny do nádoby a dřevěnou hůlkou se pod povrch kapaliny stlačují a dobře se jimi otáčí, aby veškeré části stejnoměrně účinku louhu podrobeny byly. Vaření se děje 10— 15 minut; je-li tkanivo příliš silné a hrubé, trvá var až 30 minut. Tím, že sraženou parou se louh rozředuje, sesílí se přidáním kon­ centrovaného louhu. Pak se tkanivo vyjme dřevěnou holí a hodí se na plaňky neb na koše, aby nadbytečný louh odkapal, který se do podstavených nádob zachycuje a znovu čisticí lázni dodá. Poněvadž ale ještě ve tkanivu dosti louhu se nachází, který možno znovu upotřebiti, vytlačí se tento z tkaniva pomocí ručního jednoduchého lisu; neboť rukama se nesmí tkanina uchopiti, poněvadž žíravý louh silně kůži rozežírá. Tato lázeň se nesmí příliš silná udělati, aby vlákno neutrpělo, ale musí býti přiměřené hustoty, by jedno vyvaření posta­ čilo. — Takto upotřebená lázeň čisticí nechá se i na dále upotřebiti, pouze třeba louh náležitě sesíliti, což se pozná snadno zkouškou prstem, jehož špička do louhu namočená, více neb méně kluzkou kůží se vyznačuje; konec prstu se pak hned čistou vodou umeje. Po lisování se tkanivo propere měkkou vodou, aby se ostatek louhu z tkaniva odstanil a veškerá voda se pak z tkaniva vyždímá. Nyní přijde tka­ nivo do lázn ě chlorové. Poněvadž lázeň chlorová na dřevo silně působí, je roz­ rušujíc, brává se proto nádoba kamenná. Do té se dá do 2/3 nádoby 25—30° C. teplá voda a té se přidá koncentrovaný roztok chlorového vápna ve vodě a sice udělá se jen řídký roztok, aby však byl značně po chloru cítit, Za páchá-li málo, jest ještě roztok slabý a chlorového vápna se přidá. Tato lázeň se musí udržeti vždy teplá a proto vloží-li se do ní vymáchané a vyždímané tkanivo za častého míchání, přikreje se nádoba víkem a vychladne-li, musí se parou zase zahřívati. Doba ležení tkaniva v lázni chlorové je st různá dle síly hustoty; jest lépe udělati roztok raději slabší a třeba dvakráte do lázně chlo­ rové je j máčeti, nebo dle potřeby i vícekráte, až jest tkanina úplně bílá. Po té se vytáhne z lázně chlorové a něco se vymačká, aby nadbytečná tekutina odkapala, ale nechá se tkanina dosti mokrou a odtud se rychle přenese do lázn ě kyselé. Poněvadž chlorová lázeň rychle svou účinnou působnost ztrácí, musí se častěji přidáním koncentrovaného roztoku chlorového vápna sesilovati. U jemných tkanin užívá se místo chlorového vápna, chlom atanu sodnatého , který nahrazuje chlornatan vápenatý v chlorovém vápně obsažený aneb se užije též chloridu manganičitélio (chlorraagnesie). Účinky jsou totožné s chlorovým vápnem — ale ještě méně na vlákno tkaniva působící. — Mnoho chloru by účinkovalo na tkanivo rušivě a jelikož se rychle z lázně vytrácí, musí se tato po 3—5 dnech z čerstva obnovovati. Též teplota nesmí klesnouti pod 25° C, neboť teplá lázeň lépe působí. — Lázeň kyselá sestává z vody, ve které jest kyselina sírová rozředěná neb i též se může vzfti kyselina solná čili chloro­ vodík C1H. Tato kyselá lázeň jest vždy chladná a obdrží se, když na 50 kg čili litrů vody se vezme lj2 kg kyseliny sírové, která se leje po skleněné ty­ čince do vody v tenkém proudu. Jakmile se tkanina z chlorové lázně vyjmutá a jen slabě vymačkaná do této lázně kyselé ponoří, kdež se hůlkami pod te­ kutinou ponořená udržuje a promíchuje, působí kyselina sírová neb solná na